8.červenec Včera večer jsme zaplatili správci, takže dnes nemusíme na nic čekat, vstáváme už po šesté, děsná noc...nesnáším kohouty, kačeny, slepice a husy…..vyluxujeme ledničku a něco po sedmé už nacvakávám kufry na motorky. Vše se seběhlo tak rychle, že po nás zůstaly jen mouchy v kuchyni :-) Městu na tufu dáváme vale a po známé SS 74-ce míříme k moři. Zatím je mlžný opar, jede se fajn. Nemíříme však na koupačku jako včera, nýbrž na čtyřproudovku E80, vedoucí okolo moře nahoru na sever. Pěkná silnice, hezky to ubíhá a první mýto je až u Malandrone po 170 km. Zde také začíná dálnice, musíme tedy pustit nějaké to euro za zhruba sto kilometrů a to až ke sjezdu u městečka Massa. Pěkná díra, zona industriale, jak stojí na cedulích, tak co my tady, milý čtenáři? Inu jedeme se podívat do lomu. Ovšem ne tak ledajakého!! Všude, kde jsme stáli s otevřenou pusou před fasádou nějakého Duoma a koukali na bílý mramor, tak tam všude bylo psáno: „Made in Carrara”. A socha Davida? Jakbysmet!! Tak kde je ten lom vlastně? Támhle ta hora v dáli!! Nejdříve ovšem projíždíme městem Carrara. Zde je už patrný bílý prach ležící všude na okrajích silnice. Stoupáme teď do kopce a míjíme první náklaďák s obrovským kvádrem mramoru.
Tato situace se stále opakuje a je s přibývající výškou stále častější až dojedeme k samotnému lomu. Před námi je obrovská hora bílého mramoru! Tohle se jen tak nevidí a vůbec nechápu jak kdysi mohli tyhle bloky kamene dostat dělníci až někam do údolí. A třeba až do Pisy či Florencie? To musela být obrovská dřina….. Na památku kousek mramoru do kufru a úzkými tunely se dostáváme skrz horu na klikatou silnici SS446. Padesát kilometrů zatáček to je parádní svezení i když jsme obtěžkáni kufry a naloženi naplno. Není se také co divit, jedeme totiž Národním parkem Toskánským. Okolní kopce mají okolo 18-ti set metrů a je to takové pořád nahoru a dolů. Pomalu se přibližujeme k dálnici E33, která spojuje přístav La Specia a Parmu. Souběžně s touto dálnici vede silnice SR 62 a na ní leží vesnice Filattiera. Nezajímavá by byla, nebýt krásného románského kostela Pieve Santo Stefano. Zahneme doprava na parkoviště a jdeme se kochat. Bohužel však jenom zvenčí
malá trojlodní bazilika je zavřena. Ovšem i exteriér stojí za to. Krásně si protáhneme ztuhlé tělo než celý kostel obejdeme a nafotíme. Musím vyzdvihnout hlavně východní pohled na krásné apsidy a také koukání od zvonice, postavené typicky zvenčí na JV straně. Dosti bylo romantiky, je potřeba myslet i na světské, nejen duchovní věci. Starost nám dělá hlavně tankování. Zatím samé pumpy s automatem a my už máme své ,,zkušenosti,,. Nakonec nám nezbude, než opět trochu zariskovat, pumpa s obsluhou byla mimo provoz a tak zkoušíme Jitčinu kartu. Naštěstí se daří a trochu s nervama naplníme bandasky. Tak todle nám už dneska bude stačit. Krajina okolo se docela mění, není se co divit, klesáme do úrodné Pádské nížiny a národní park se pomalu mění. Také horko přichází, ale musíme vydržet. Projíždíme oblast s intenzivním zemědělstvím. Všude závlahy, kukuřice přes dva metry vysoká, smrad z vepřínů, traktory. To vše nás doprovází až do cíle dnešní etapy. Ten máme v Cremoně. Blížíme se k rozpálenému městu. Přejíždíme přes řeku Pád, která zde tvoří i hranici dvou provincií. Emilia -Romagna je za námi a vjíždíme do Lombardie. Na východním okraji města leží kostel Sv. Zikmunda a klášter dominikánek. Ten nám jest orientačním bodem k hotelu B&B Albergo Visconti. Dojíždíme úplně vysušení, zásoby pití
na nule, zdá se mi, že Jitka sotva plete nohama a nejsem si jistý zda nemá úžeh. Paní na recepci nám na uvítanou podává chlazenou vodu, paráda! Sláva, pokoj je klimatizován a v lednici chlazené nápoje, čaj a kafe u kávovaru, jsme nadšeni. Sprcha, pití a je hnedle líp. Padneme do postele a hodinu se ani nehneme. Více jak po týdnu zažíváme teplotu v pokoji okolo dvacítky. Div, že jsme z toho neonemocněli. Pak nám to, ale nedá a jdeme hledat něco na zub, přihlásil se hlaďák. Mezi tím ještě parkujeme motorky ve dvoře, což taky není špatné. Trochu okoukneme nejbližší okolí, také doplníme vakuum v žaludku a dále? Ani nevím jak a usínáme s hučící klimatizací vedle v kuchyňce. Není se také co divit, těch bez mála 500 km a teploty ke čtyřicítce nám daly pořádně do těla.
9.červenec Hotel Visconti je pro nás dva, dá se říci ideální. Trávíme zde dvě noci se snídaní. Spaní dopadlo na výbornou, jen nám k ránu byla trochu zima a musel jsem najít ovládač klimy. No a to druhé, snídani, jdeme teď, něco po osmé otestovat. Vítá nás prostorná jídelna s hudebními motivy, že by byl Visconti nějaký skladadel? Nebo má tato výzdoba něco společného s městem a jeho proslulou výrobou houslí a Antoniem Stradivarim? Nevím a ani mě to moc nezajímá, raději se vydáváme zkouknout nabídku kuchyně. Vůbec to na Italy není špatné (poctivý džus, croisant, vajíčka, sýr salámy a kafe), najíme se do sytosti. Dnes nikam nespěcháme, centrum města máme kousek, dokonce jsme zvažovali i procházku po svých, ale nakonec vyhrává pohodlnost a také se nechceme tahat s nákupem. Okufrujeme Hondici a něco kolem
deváté vytlačuji motorku na cestu. Zatím nestartujeme, k blízkému a již zmíněnému kostelu Sv. Zikmunda to máme snad jen stopadesát metrů. Zajímavý život měl tento „svatý„ patron města Cremona. Burgundský král, vrah vlastního syna, mnich a mučednická smrt jest curriculum vitae tohoto muže. Nu nesuďme jeho činy dnešními měřítky a pojďme raději obhlídnout tento renesanční kostel. Dnes stojí trošku mimo hlavní proud turistů, zvenčí je trošku zanedbaný, ovšem interiér? Tak ten je asi rájem všech milovníků fresek a vůbec maleb všeho druhu tzv. Cremonské školy. Všechny myslitelné biblické výjevy snad nelze ani projít za jediný den a my jsme zde jen chvíli, protože jeptišky z přilehlého kláštera právě chystají nějaký obřad. Zdá se, že trochu překážíme, ale nevadí, stejně jsem chtěli jen nakouknout. Sedláme Hondici a jedeme na Via Giuseppina, ale ne vlevo na centrum nýbrž vpravo, jakoby ven z města. Na kruháč a po mostě přes dálnici. Při včerejším příjezdu jsme si totiž všimli těsně před městem po pravici, zajímavé stavby, která v nás vzbudila zvědavost. Starý kostel, honosné sídlo či zámek se zahradou? S. Maria del Campo čteme na rozcestníku a přes vzrostlou kukuřici hledáme cestičku kudy dovnitř. Vjezd zde je, ovšem vede do jakéhosi zchátralého statku a závora nám jest překážkou. Snažíme se tedy nějak dostat dovnitř jinudy, nacházíme pěšinu v kukuřici, ale po pár metrech bohužel moc úspěšni nejsme. Všude jsou zákazy vstupu a nezbývá než okukovat zvenčí. Tohle mi
silně připomíná dobu, kdy se před 50-léty u nás stěhovaly státní statky či sklady různých státní institucí do budov klášterů či kostelů. To je velká škoda a mohli bychom našim italským soudruhům dát malou lekci, pokud by se chtěli zastavit třeba u nás na Ostravsku. Možná se i tady zablýskne na lepší časy, smutný je i pohled na krásnou zahradu v areálu, ale to už zaklapáváme hledí a frčíme do centra. Po několika křižovatkách a asi čtyřech km nekonečných 4 km. Ivo už chytá nerva. Nevím jestli je to ponorka, nebo zase se zvyšující teplota, ale houkl na mě drsněji než obvykle, tak slezeš už konečně z motorky!! parkujeme na motostání, vedle krásně udržované klasiky sedmdesátých let Hondy 500 Four. Nu, takže babinka hondice si s dcerou mohou do odpoledne „pokecat„ aha tak proto ten spěch :-) a my se vydáváme do centra k Duomu, baptisteriu a zvonici Torrazzo. Její vrchol je nám také neomylným vodítkem, takže mapa ani není potřeba. Staré město je krásné, pěší zóna zde omezuje dopravu, takže si můžeme vychutnat architekturu všech uliček, kterými se dostaneme až na Piazza del Comune. Tak a máme zde vše jako na dlani!! Ovšem co dřív a co potom? To zde řeší asi nemálo turistů a trochu si připadám jako v Pise. Tam jsme se taky museli rozhodnout, co navštívíme a co si necháme na „někdy potom„.
Vyhrává katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Její románsko-gotická fasáda na nás působí jako magnet a nelze jinak!! Baptisterium počká. Tyhle ohromné stavby by si zasloužily samostatné povídání a je těžké něco vyzdvihnout a něco upozadit. Člověk si sedne někam proti vchodu a jen kouká. Porovnává. Jak na tom seš ty Jitko? Jsme už desátý den na cestě a já se cítím lehce přesycená. Duomo v Cremoně si to určitě nezaslouží, ale i přesto napíšu opravdu jen o tom nej. Renesanční lodžie se třemi výklenky a velké rozetové okno nad hlavním portálem je zcela nepřéhlednutelné. Vstoupit a zůstat chladným může jen slepý. Nekonečně vznešená pocta Bohu vás uchvátí už od vchodu. Interiéru pak vévodí, aspoň v mých očích fresky z přelomu 14 a 15 století, dřevěný chór zdobený platinou a dobový oltářní kříž v severním transeptu. Je ze zlata a ze stříbra a to už více jak 6 století. Nikdy jsem nic podobného neviděla a asi už ani neuvidím. Ještě musím připomenout urnu sv. Marcellina a Petra v kryptě. Je to zakázaná zóna na focení a Ivo to vzal jako výzvu viz. fotopříloha :-) Ještě v němém úžasu stojíme pár minut před Baptisteriem. Ivo si chce asi více užít polední náladu na náměstí a já sama vstupuji s několika turisty dovnitř. Interiér je osvětlen přirozeným světlem z venku a to románskými dvojokny ve dvou řadách pod sebou. Koukám na strohé vybavení, křtitelnice a několik soch z
románské doby. Tuším, že oč je tu výzdoba strožejší, o to asi bude vzácnější. Dýchá to tu na mě historií dávno minulou. Škoda, že to Ivo se mnou nevidí!! Nu já zatím pozoroval ,,cvrkot na náměstí,, a zdá se, že vedro sužuje i místní. Kdo nemusí, je asi u vody nebo sedí doma. I zahrádky okolo restaurací jsou prázdné, maximálně se někdo zastaví na nějaké pití. To se týká i nás, rychle doplníme tekutiny a ač dnes nalehko, stoupat na vrchol zvonice Torrazzo by asi nebylo nic moudrého. Lákavé by sice bylo vidět celé historické centrum, ovšem za těchto veder volíme raději procházku okolo Duoma a ve stínu okolních uliček. Ty nás přivádějí k dalšímu kostelu, románské basilice S. Michel. Docela by nám bodlo zchladit se v jejích útrobách, ovšem vchod jest uzavřen a tak se pomalu vracíme na hlavní náměstí. Co nám nedopřál svatostánek nahradila klimatizace supermarketu, kde si nakupujeme občerstvení a nějaké zásoby na zítřejší cestu přes Dolomity. Jejda, to se moc těšíme na změnu!! Hory a teplota ve dvou tisících bude určitě příjemná!! Docházíme v pozdním odpoledni k motorce a kolem páté už sedíme v hotelu. Jistě lze namítnout, že je to hloupost, trávit čas dovolené na pokoji, ale jsme už tak umořeni vedrem, že jsme vlastně rádi za chvíli chladu. Také je potřeba trochu prohlídnou stroje a máznout alespoň řetězy před dalším přesunem. Hurá, zítra jedeme za chládkem DOLOMIT!!
