Tato kniha vychází s laskavým souhlasem rozhlasové stanice. Tištěnou knihu si můžete zakoupit na

Tato kniha vychází s laskavým souhlasem rozhlasové stanice

EDICE ROZHOVORY NAD BIBLÍ / Svazek 7 Gabriela Ivana Vlková IZAJÁŠ Svědectví o vítězící důvěře Rozhlasové rozhovory o biblickém textu vedl s autorkou Petr Vaďura Edici řídí Jaroslav Vrbenský K vydání připravil Petr Vaďura Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2014 jako svou 1250. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 180 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz

© Petr Vaďura, 2014 ISBN 978-80-7429-455-6 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz

Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad |1934 – 2014 |

Knihu věnujeme pracovníkům české redakce Trans World Radia - Rádia 7, kteří se už desítky let snaží zprostředkovat posluchačům poselství Bible. S vděčností děkujeme též sestrám olomoucké dominikánské komunity, zvláště sestře Bedřišce, za vlídné zázemí, bez něhož by tato publikace nemohla vzniknout.

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Nevěrný Jeruzalém (1,1–31) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Budoucí vyvýšení Jeruzaléma i aktuální hrozba zkázy (2,1– 4,1) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Naděje i hrozba války (4,2–5,30) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Vidění Hospodina (6,1–13) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Znamení pro Achaza a nebezpečí budoucí pohromy (7,1–8,8) 40 Zapečetěné svědectví, tma i světlo pro lid (8,9 –10,4) . . . . . . . . . . 47 Na Asýrii také dojde (10,5 –34) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Výhonek z pařezu Jišaj a vize spásy (11,1–12,6) . . . . . . . . . . . . . . . 60 Výnos o Babylonu a jeho králi (13,1–14,27) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Výnos o Pelišteji, Moábu a Kúši (14,28 –18,7) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Výnos o Egyptu, přímořské stepi, Dúmě a Arábii (19,1–21,17) . 80 Proti Jeruzalému a výnos o Týru (22,1–23,18) . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Soud nad celou zemí a velká hostina (24,1–25,12) . . . . . . . . . . . . . 93 Chvalozpěv nad zachráněným Jeruzalémem (26,1–27,13) . . . . . 99 Běda opilému Samaří i Jeruzalému (28,1–29) . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Běda těm, kdo nehledají pomoc u Hospodina (29,1–24) . . . . . . . 111 Běda těm, kdo spoléhají na vojenské koalice (30,1–31,20) . . . . . 118 Příslib vyřešení situace (32,1–33,24) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Dvojí podoba Hospodinovy pomsty (34,1–35,10) . . . . . . . . . . . . . . 131 Asyrský vpád (36,1–37,38) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Chizkijášova nemoc a návštěva babylonského krále (38,1–39,8) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Útěcha Jeruzaléma a povzbuzení malomyslných (40,1–31) . . . 150 Začátek velkého tribunálu (41,1–29) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Hospodin představuje svého služebníka (42,1–25) . . . . . . . . . . . . 163

Povzbuzení k důvěře (43,1–28) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Hospodin je záruka vykoupení (44,1–28) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Kýros a jeho role v Božím plánu (45,1–25) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Pád Babylonu i jeho model (46,1– 47,15) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 „Přetavený“ lid má vyjít z Babylonu (48,1–22) . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Hospodinův služebník se ujímá své role (49,1–13) . . . . . . . . . . . . 198 Povzbuzený Sijón (49,14 –50,3) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Hospodinův služebník je vzorem důvěry (50,4 –11) . . . . . . . . . . . 207 Hospodinův zákon a zásah jeho paže (51,1–16) . . . . . . . . . . . . . . . 211 Jeruzalém má povstat (51,17–52,12) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Trpící a oslavený Hospodinův služebník (52,13 –53,12) . . . . . . . 221 Neporušitelná smlouva (54,1–17) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Pozvání k hostině a účinnost Božího slova (55,1–13) . . . . . . . . . . 236 Kdo je pravým Hospodinovým ctitelem (56,1–57,21) . . . . . . . . . . 241 Nepravá a pravá zbožnost (58,1–14) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Selhává lid, ne Hospodin (59,1–21) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254 Jeruzalém – město světla (60,1–22) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Radostná zvěst pro truchlící na Sijónu (61,1–11) . . . . . . . . . . . . . . 264 Strážci Jeruzaléma nemohou být zticha (62,1–12) . . . . . . . . . . . . . 269 Velké Hospodinovy činy (63,1– 64,11) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 Služebníci a jejich nevěřící bratři (65,1–25) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Nový Jeruzalém a konečný soud (66,1–24) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

Předmluva

Tato kniha vznikla přepisem a úpravou rozhlasových pořadů, jež byly odvysílány nejprve prostřednictvím internetového a satelitního Rádia 7 a později v upravené verzi v Křesťanské vlně Českého rozhlasu Plzeň. Jednotlivé relace byly koncipovány jako rozhovory moderátora a biblistky nad textem knihy Izajáš. Cyklus pořadů pokryl všech 66 kapitol zmíněné biblické knihy, a proto nabízí jedinečnou možnost sledovat nit, která se vine celým prorockým spisem a zachytit tak jeho nejdůležitější teologická poselství. Pro účely knižního zpracování musely být rozmluvy samozřejmě upraveny a zkráceny. Formát rozhlasového rozhovoru ani jeho přepis neumožňuje zabývat se všemi jednotlivostmi a detaily probíraných pasáží, proto ambicí této publikace není předložit kompletní a důkladný komentář, který by probral knihu Izajáš verš po verši. Odborníci, kteří zkoumají prorockou literaturu, navíc vědí, že jednoznačný výklad mnoha míst ani není možný (poctivý vykladač může v takovém případě poukázat na řadu hypotéz, jednoznačné závěry si však učinit nedovolí), proto jsme se ani my zbytečně nevyčerpávali podrobnou analýzou všech obtížných míst. Naším úmyslem bylo spíše oslovit co nejširší čtenářskou obec a „otevřít“ jí knihu Izajáš jako celek určený k povzbuzení i napomenutí, především však k probuzení důvěry v Hospodina, který vede svůj lid ke spáse navzdory rozličným zkouškám. Ty, byť mohou být bolestné, nesměřují ke zničení, nýbrž k nutné očistě, bez níž by jakákoliv „spása“ byla pouhou iluzí. Rádi bychom tak čtenáři zprostředkovali perspektivu, v níž kniha Izajáš plní důležité svědectví: připomíná mnohonásobnou zkušenost záchrany vyvoleného národa a města Jeruzaléma, přičemž s neobyčejnou výmluvností i vemlouvavostí poukazuje na to,

12

PŘEDMLUVA

jak Bohu záleží na všech, které kdy přijal za vlastní. Příležitostně neopomeneme naznačit, jak Izajášův spis otevřel cestu evangeliu Ježíše Krista. Vždyť to nakonec také ukázalo, že spása je neslučitelná s hříchem, jenž musí být právem odsouzen. Stejně tak ukázalo i to, že Bůh nechce především trestat, nýbrž očistit od hříchu, a proto žádá obrácení a důvěru. Kéž k podobné důvěře inspiruje i četba publikace, která se čtenáři právě dostává do rukou! Autoři

Nevěrný Jeruzalém

(1,1–31)

Kdykoli začínáme číst nějaký biblický text (a zvlášť prorockou knihu), je dobré se podívat na první slova a ujasnit si, kdo byl pi satel, do jaké doby a pro koho své poselství píše. V případě kni hy Izajáš je hned v prvním verši napsáno: „Vidění Izajáše, syna Ámosova, které viděl o Judsku a Jeruzalému za dnů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše, králů judských.“ Jedná se tedy o vidění, které se týká Judska a Jeruzaléma v osmém století před Kristem. Co to bylo za dobu? Byla to doba velice bouřlivá a napjatá, protože izraelskému království na severu Palestiny i jeho jižnímu sousedu Judsku tehdy hrozilo nebezpečí ze strany Asýrie. To byla jedna z mezopotamských velmocí, která se v té době rozpínala směrem na západ a chtěla zabrat celé území zaslíbené země. Z jmenovaných králů jsou známější dva: Achaz a Chizkijáš. Achaz je znám jako král špatný, který se oddával modlářství a dokon ce obětoval své děti Melekovi, zatímco Chizkijáš byl král zbožný a dobrý. O Achazovi však čerpáme tyto informace z jiných biblických spisů. Kniha Izajáš mu vyčítá pouze malou víru a to, že nepočítal s Hospodinem. Spoléhání na Hospodina si naopak Izajáš cení na Chizkijášovi, i když i u tohoto krále bychom našli různá zaváhání. Nicméně v době největšího ohrožení země Hospodinu nakonec důvěřoval.

14

NEVĚRNÝ JERUZALÉM

(1,1– 9) Vidění Izajáše, syna Amósova, které viděl o Judsku a Jeruzalému za dnů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše, králů judských. Slyšte, nebesa, naslouchej, země, tak promluvil Hospodin: „Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu. Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem. Vaše země je zpustošená, vaše města vypálená ohněm, vaši půdu vám před očima vyžírají cizáci; je zpustošená, cizáky podvrácená. Dcera sijónská zůstala jako chatrč na vinici, jako budka v okurkovém poli, jako obležené město. A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.

Hospodin se zde obrací k nebesům a zemi a povolává je za svěd ky. Proč? Pro jejich stálost. Díky ní mohou dosvědčit, jak to s vyvoleným národem bylo a je. Hospodin o svém lidu mluví jako otec o synech, kteří se mu vzepřeli. Ve třetím verši je dokonce napsáno, že zatímco vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, Izrael Hospodina nezná, je nechápavý a nevděčný. Ještě zde není řečeno, co se tou nechápavostí míní a jaká je její příčina, avšak je uvedeno, že přestože Hospodin jako vychovatel sesílá na vzpurný lid různé tresty, aby jej od zlé cesty odvrátil, k nápravě stále nedochází. Národ je dokonce v tak zuboženém stavu, že už ho ani není kam bít. Prorok dokonce říká: „Jste jen umíněnější.“ Důsledkem všech pohrom, kterým byl lid vystaven, bylo jen další odcizení Hospodinu a spoléhání na cizí bohy. Už zde si můžeme všimnout, že pro proroka války a katastrofy neznamenaly rány osudu či vítězství silnějších nepřátel, nýbrž Boží výchovné nástroje. Tak to mají chápat jeho posluchači – jako příležitost k polepšení. Tato nabídka však zůstala nevyužita.


15

Špatný stav dcerky sijónská je vyjádřen třemi metaforami: chatrč na vinici, budka v okurkovém poli a obležené město. Co zname nají? Dcerka sijónská je Jeruzalém a text zde zřejmě připomíná konkrétní historickou událost, kdy kolem roku 701 před Kristem přitáhl do Judska asyrský král Sancherib a celou zem zničil. Jeruzalém zůstal sice nedobytý, ovšem jeho situace byla katastrofální. Proto je zde v posledním verši řečeno, že zůstala pouhá hrstka těch, kdo přežili, a kdyby jich nebylo, podobala by se totální zkáza země zkáze Sodomy a Gomory. Téma jakéhosi „zbytku“, který Hospodin ponechává, následně prolíná celou první částí knihy Izajáš.

(1,10 –20) Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč.“ Tak promluvila Hospodinova ústa.

Má takové radikální odmítnutí bohoslužby obdobu v nějakém jiném biblickém textu? Přestože se jedná o text velmi silný, možná by se přece jen něco podobného našlo i v jiných prorockých knihách. Izajáš není sám, kdo odmítá bohoslužebné rituály, za nimiž není skutečný příklon srdce. Už jeho předchůdce Ámos v páté kapitole své knihy kritizuje

16


velmi tvrdě pouhou vnějškovost bohoslužeb, byť to nečiní tak výmluvně a možná ne tak působivými výrazy. Zde Hospodin ústy proroka říká, že o nic z toho, co mu Izraelité přinášejí, nestojí, protože navzdory zdánlivé zbožnosti zde chybí to základní: činění dobra a hledání práva. O co jde konkrétně? Jeruzalémští obyvatelé si mají všímat sirotků a vdov. Je to něco, co ukládá Mojžíšův zákon. Sirotci a vdovy totiž zastupují ty nejohroženější skupiny obyvatel, a proto na ně nemají Izraelité zapomínat. Je hebrejské znění knihy Izajáš stejně expresivní jako český pře klad? Je. A to i díky svému výraznému rytmu. Izajáš navíc nevysloví svou výtku pouze jedenkrát, ale stále znovu ji opakuje, pokaždé poněkud jinými slovy. Působivě přitom nakládá s kontrasty. V závěru např. nacházíme formulaci: „Když budete poslouchat, budete jíst dobré dary země, když však nebudete poslouchat, budete jedeni mečem.“ Prorok říká: Buď budete jíst dobro, anebo sami budete snědeni (doslova zhltnuti) mečem. Hospodinův obraz je v této pasáži výrazně antropomorfický. Na cházíme zde formulace: „přesytil jsem se“, „z duše nenávidím“, „jsem vyčerpán“, „zakrývám si před vámi oči“, „neslyším, když se modlíte“. Jaký je cíl těchto formulací? Izraelité samozřejmě věděli, že Boha nelze k nikomu připodobnit a že podle Mojžíšova zákona nelze cokoli z Boha ani zpodobnit. Když však Hospodin ústy proroka o sobě řekne, že si zastírá oči, mohou si posluchači vybavit toto gesto a tím získají názornou představu o míře Hospodinova znechucení a odporu k jejich povrchnímu náboženskému postoji. Myslíte, že i dnes si Hospodin před námi zastírá oči a zacpává uši při našich kostelních zpěvech a modlitbách, pokud je náš život sobecký a lhostejný k potřebám druhých? Může tomu tak být. Kdosi se pokusil převyprávět tuto pasáž pomocí výrazů, na které jsou zvyklí katolíci: „Ty vaše novény už nemůžu vystát! Vaše růžence jsou hrozné, nedá se to poslouchat! Vaše


17

první pátky jsou příšerné, neslyším vás a hnusí se mi to!“ Kdybychom něco takového od Hospodina opravdu uslyšeli, asi by nám zatrnulo. Proto máme čas od času každý z nás zpytovat sebe samého. Provokativní prorocké texty jsou pro takové zpytování neobyčejně vhodné. Osobně sice nemám ráda, když kazatelé v kostele zbožným lidem neustále něco vyčítají a nazývají je farizeji, neboť i takové výtky se mohou stát lacinými frázemi, ale na druhou stranu si myslím, že nám neuškodí občas se zamyslet nad tím, zda to, co Hospodinu dáváme, má vůbec nějakou cenu a zda se naše víra projevuje účinně i v běžném životě a neomezuje se jen na kostelní rituály. Text ovšem nechce jen šokovat, nýbrž přináší i východisko. Jako by si s nimi Hospodin sedl k jednomu stolu a řekl: „Pojďte, pro jednejme to spolu.“ Hospodin nechce svůj národ zničit, nýbrž chce jej přivést k poslušnosti. Proto se zde chová jako otec, který domlouvá synům. Poslechnou-li, bude vše v pořádku. V této pasáži se nacházejí i slova, která jsou oblíbená a často citována: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ My je zpravidla čteme jako příslib odpuštění všech minulých hříchů, jehož jedinou podmínkou je obrácení. Nejedná se však o jediný možný překlad a výklad. Verš lze totiž chápat i jinak: „Jestliže jsou vaše hříchy jako šarlat, mohou být považovány za sníh? Jestliže jsou rudé jako purpur, mohou být jako vlna?“ Odpověď zní: „Nemohou. Tak na co si to tu hrajete?“ Zatímco hebrejské znění obsahuje toto napětí, následný verš přináší jednoznačně pozitivní řešení v případě skutečného obrácení: „Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.“

(1,21–28) Běda! Nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm vrahové. Tvé stříbro se stalo struskou, tvé víno je smíšené s vodou, tvoji velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary; sirotkovi právo nezjednají a pře vdovy se k nim nedostane. Takový je výrok Pána, Hospodina zástupů, Přesilného, Boha Izraele: „Ach, jak se potěším

18


na svých protivnících, vykonám pomstu na svých nepřátelích! Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všechny tvé přimíšeniny. A vrátím ti soudce, jako byli na počátku, tvoje rádce, jako byli zprvu; pak tě budou nazývat městem spravedlnosti, městem věrným.“ Sijón bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností. Zkáza nevěrných a hříšníků však bude stejná, zajdou ti, kdo opustili Hospodina.

Hospodin nepředpokládá, že se lid napraví, ale oznamuje, že nápravu způsobí on sám. Už úvodní verše první kapitoly naznačily, že náprava není možná, protože jakékoli trestání či domlouvání se míjí účinkem. Zde navíc pozorujeme velký kontrast: město, které mělo být podle Hospodinova přání městem spravedlnosti, se stalo nevěstkou. Příměr „nevěstka“ používají proroci obvykle pro označení modloslužby: stejně jako se nevěstka za úplatu oddává cizím mužům, tak se Boží lid klaní cizím bohům. Zde však prorocký text lidu nevytýká modloslužbu, nýbrž podvody, korupci a netečnost k utrpení sirotků a vdov. Jeruzalém měl být městem práva a spravedlnosti, ale je plný bezpráví. Město je přirovnáno k drahému kovu znečistěnému různými přimíšeninami. Musí být proto přetaveno a očištěno. Pak teprve bude Jeruzalém „ryzí“ a bude moci být opět nazván městem věrným. Prorok říká: „Sijón bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností.“ Hebrejský výraz pro soud – mišpát – znamená i právo. Ti, kteří nevynášeli nad svými bližními správné rozsudky – tedy právo, sami nad sebou uslyší hrozivý rozsudek – tedy soud. Hospodin zde ústy proroka neslibuje žádného panovníka, který by zjednal pořádek, ale slibuje vrátit soudce, jako byli na počátku. Žádný konkrétní panovník zde skutečně přislíben není. Nejsem si však jista, že bychom měli text číst jako kritiku instituce království a vzpomínku na dávnou dobu soudců. Ti, kteří aktuálně v Jeruzalémě vládnou a soudí, prostě selhávají. Jsou to lidé, které hned v úvodu prorok nazval sodomskými náčelníky. A tento text lidu přislibuje lepší předáky. Zaslíbení doslova zní: „A ti v něm, kdo se obrátí, budou vykoupeni spravedlností.“ Co znamená slovo „obrátit se“?


19

Toto sloveso lze přeložit i „vrátit se“. Může označovat konkrétní fyzický návrat, například z babylonského exilu, avšak zaznívá i v Hospodinových výrocích typu: „Vraťte se ke mně!“ Metafora cesty vyjadřuje v bibli lidské jednání. Kdo špatně jedná, jde špatným směrem. Měl by své cesty zkoumat, a shledá-li je falešnými, zastavit se a dát se jinudy. Obrácení tedy označuje změnu života a proměnu chování. Ti, kteří se Bohu dosud vzdalovali, se mají obrátit čelem vzad a vydat se zpět.

(1,29 –31) Budou zahanbeni pro mohutné stromy, po nichž jste dychtili, budete se stydět za zahrady, které jste si zvolili. Budete jako posvátný strom, jemuž vadne listí, jako zahrada, v níž není vody. Nejzdatnější bude koudelí a jeho skutky jiskrou; vzplane spolu obojí a nikdo to neuhasí.

Co znamenají mohutné stromy? Mohutné stromy (někdy se překládá terebinty) zde představují posvátné stromy, při nichž byli uctíváni cizí bohové. Izraelité tedy budou zahanbeni pro svou modloslužbu. Jestliže byl v předchozí pasáži Jeruzalém označen za nevěstku jen kvůli nespravedlnosti svých obyvatel a ne přímo kvůli modloslužbě, zde už se modloslužba objevuje. Lid se proto stane obětí ohně, který je symbolem trestu a války. I zde jsou kontrasty: dychtili jste po mohutných stromech, ale budete jako strom, kterému vadne listí; dychtili jste po zahra dách, ale budete jako zahrada, v níž není vody. Izajáš rád využívá kontrastů a tyto navíc vyvolávají velmi konkrétní představu. Už první verš knihy nás upozornil, že se jedná o „vidění“, takže prorok slovo neslyšel, nýbrž „viděl“. Snad proto je tak konkrétní a jeho obrazy jsou tolik působivé. Jeho cílem je posluchači zatřást. Zvadlé stromy a zahrady bez vody – to je velmi působivý obraz zkázy a zániku. Ke kořenům 19. 11. 2010, Na křesťanské vlně 2. 1. 2011

Budoucí vyvýšení Jeruzaléma i aktuální hrozba zkázy

(2,1– 4,1)

(2,1–5) Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův. I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!

Začátek druhé kapitoly zní, jako by se jednalo o nový začátek celé knihy. Však také tento verš působí biblistům určité problémy, neboť nevědí, jaký má význam. Možnosti řešení jsou různé. Někteří se domnívají, že se jedná o nový nadpis. V tom případě by celá první kapitola byla jen prologem nastiňujícím hlavní témata spisu a vlastní prorocké texty by začínaly až zde. Jiná teorie říká, že tento verš jen zdůrazňuje Izajášovo autorství druhého až pátého verše, neboť tento úsek nalézáme skoro v nezměněné podobě i ve čtvrté kapitole knihy proroka Micheáše, působícího zhruba ve stejné době jako Izajáš. Podle některých biblistů nebylo autorství úryvku jasné už ve starověku, a proto byl zařazen do obou knih. Podle jiného řešení byla tato pasáž jedním z proroků či redaktorů opsána, ovšem nikdo neví, kdo opisoval od koho. Z tohoto důvodu se někteří badatelé domnívají, že první verš druhé kapitoly Izajáše není nadpis, ale potvrzení Izajášova autorství těchto veršů.

BUDOUCÍ VYVÝŠENÍ JERUZALÉMA I AKTUÁLNÍ HROZBA ZKÁZY

21

O jakých „posledních dnech“ proroctví pojednává? Těžko říci, co měl původně autor na mysli. Tato slova by se totiž dala přeložit i jinak: „I stane se v budoucnosti…“ Hebrejské beacharít hajjámím může znamenat nejen „na konci těchto dnů“, ale i „až skončí tahle epocha a začne něco jiného“. Někteří odborníci však trvají na překladu „na konci dnů“, neboť text vnímají výlučně eschatologicky. Prorocký výrok každopádně doufá v příchod spásy, která ostře kontrastuje s obsahem první kapitoly. V ní jsme se setkali výhradně s výtkami a vyhlídkou soudu, který měl vést k potrestání a pročištění hříšného Jeruzaléma. Začátek druhé kapitoly míří až za dobu trestu. Co je „hora Hospodinova domu“? Každý návštěvník Izraele ví, že Jeruzalém je obklopen kopci a sám se rozkládá na několika pahorcích. Jedním z nich je zmíněná hora Hospodinova domu. Ta sice nepatří k vrcholům nejvyšším, nicméně určitě je nejdůležitější. Zde je řečeno, že k ní budou proudit národy. O tom, že se k Jeruzalému stahovaly národy, jsme četli už v předcházející kapitole, ovšem tam tyto národy představovaly pro vyvolený lid hrozbu. Národy, o kterých pojednává druhá kapitola, mají naopak na hoře Hospodinova domu hledat Boha a jeho slovo. Tato zpráva je určena prorokovým současníkům a soukmenovcům, které má motivovat k tomu, aby si Božího slova vážili, znali je a dodržovali. Zatouží-li totiž po něm jednou i cizí národy, o to víc by o ně měli stát oni sami! Prorok dále líčí vizi trvalého míru, který je poeticky charakterizován scénou překování mečů na radlice a kopí na vinařské nože. Pěstování vína a fíků je v biblické řeči synonymem harmonie a pokoje. Až budou ostrá nářadí sloužit pouze k orbě a pěstování vína, nastane čas požehnání a spásy. Zajímavé je, že u jiného ze starozákonních proroků, Jóela, nacházíme výzvu opačnou: „Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy!“ (Jl 4,10) Jedná se o popis mobilizace a přípravy k boji. Je-li Jóelův text starší, pak lze naši pasáž chápat jako reakci na jeho výrok. Je však také možné, že starší je náš text, a v tom případě by Jóel tento známý text naschvál obracel, poněvadž si lid takovouto nadějnou

22


vizi nezaslouží. Mohlo se samozřejmě jednat i o tradiční ustálené rčení používané v obou směrech. Verš o překování mečů na radlice a kopí ve vinařské nože se stal jakýmsi mottem Organizace spojených národů, která vznikla po druhé světové válce s cílem zabránit dalšímu válečnému konflik tu. Před budovou této organizace v New Yorku stojí od roku 1957 socha sovětského sochaře Jevgenije Vučetiče nazvaná Překujeme meče na radlice, která je Izajášovým textem inspirována. Jenomže v biblickém textu se neříká, že člověk má na základě svých zku šeností nastolit mír. Mír je důsledkem působení Božího slova, které vzejde ze Sijónu. Podle proroků si lid řídící se Hospodinovým slovem zaslouží požehnání, jehož součástí je i život v míru. Je to možná zjednodušené, ale jednoznačné. Izajáš toto zaslíbení navíc rozšiřuje na všechny národy. Pokud však lid Hospodinovu smlouvu a jeho zákony nedodržuje, přicházejí rozbroje, násilí a války. Je dobré si uvědomit, že tyto texty vykreslují ideál, který má lid motivovat k nějakému úsilí. Dokud má lid tento ideál před očima, má i naději. Co znamená věta: „Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“? O tento verš, který obvykle považujeme za závěr vidění o vyvýšení Hospodinova domu, se opět vedou spory. Někteří jej přiřazují k následující perikopě (v souladu s dělením hebrejského textu), já se však domnívám, že tvoří spíše závěr perikopy, o níž pojednáváme. Zajímavé je, že Micheášův závěr se od Izajášova liší. Micheáš říká: „Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů. Každý lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy.“ (Mi 4,4 –5) Izajáš sice také mluví o „chození“, a to v Hospodinově světle, přitom však větu formuluje jako výzvu k životu podle Božího slova. K tomuto slovu se má dům Jákobův obrátit.


23

(2,6 –22) Odmrštil jsi svůj lid, Jákobův dům, protože jsou plni východního pohanství, věští z mraků jako Pelištejci, s dětmi cizáků si podávají ruce. Jeho země je plná stříbra a zlata, jeho poklady jsou nepřeberné, jeho země je plná koní a jeho vozům není konce. Jeho země je plná bůžků, klanějí se dílu svých rukou, tomu, co vyrobili svými prsty. Člověk se hrbí, muž se ponižuje, a ty jim nepromineš. Zalez do skal, schovej se v prachu ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností. Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost; v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin. Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší – to bude sníženo –, na všechny cedry Libanonu, vysoké a vznosné, na všechny bášanské duby, na všechny vysoké hory a na všechny pahorky vyvýšené, na každou vypínající se věž a na každou strmou hradbu, na všechny zámořské lodě i na veškerou okázalost. Sehnuta bude zpupnost člověka, ponížena bude lidská povýšenost, v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin. Bůžkové nadobro vymizejí. Lidé zalezou do jeskyň v skalách a do škvír v prachu země ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností, až povstane, aby nahnal zemi strach. V onen den člověk předhodí potkanům a netopýrům své bůžky stříbrné i bůžky zlaté, které mu vyrobili, aby se jim klaněl. Zaleze do skalních rozsedlin a do strží ve skaliskách ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností, až povstane, aby nahnal zemi strach. Přestaňte už s člověkem, který nemá než dech svého chřípí. Jakoupak má cenu?

Kdo je „Jákobův dům“, který Hospodin odmrštil? Může se jednat buď o severní izraelské království, které bylo v té době zničeno Asýrií, nebo o vyvolený lid jako takový, tedy včetně obyvatel Judska. Božímu lidu je zde vytýkáno východní pohanství a bůžci. Modloslužba je podle textu důsledkem uzavírání spojeneckých smluv mezi Izraelity a cizinci. Země je plná stříbra a koní, což signalizuje blízkost války. Zdá se, že prorok mluví do situace, v níž se obyvatelé Judska připravují na válečné ohrožení ze strany Asýrie. Ta se totiž v této době snažila zabrat oblasti blíže Středozemnímu moři. Situace Judska byla značně nejistá a snahy jeho předáků zajistit si spojence byly více než pochopitelné. Prorok je však vidí jako pomýlené a svůj výrok uzavírá povzdechem: „Přestaňte už s člověkem, který nemá než dech svého chřípí. Jakoupak má cenu?“ Říká tím vlastně, že je špatně spoléhat se na lidi a ne na Hospodina. Pyšní předáci lidu se mýlí, pokud si myslí, že se zachrání, když se zabezpečí koňmi

24


a vozy. To vše totiž bude poníženo, takže všichni sebejistí lidé zalezou do skal. Modly a bůžci, kteří se prokáží jako neúčinní, budou odhozeni a vydáni napospas nečistým živočichům. Toho dne bude odhaleno, že jediný vyvýšený je Hospodin. Co je „den Hospodina zástupů“? Dnešní čtenář bible si při těchto slovech vybaví apokalyptickou scénu konce věků, avšak původně se jednalo asi o něco jiného. Nejstarší zmínku o dni Hospodinově nacházíme v knize Ámos. V Ámosově době si lidé tento den nejspíš spojovali s představou čehosi pozitivního. Prorok je však varuje: „K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem.“ (Am 5,18b) Jako by jim chtěl říci: „Vy se na den Hospodinův těšíte, ale čekejte spíš trest, nikoli požehnání!“ Přestože tedy tento pojem mohl původně označovat nějakou slavnost, Ámos mu dal jiný smysl. Následně začal „den Hospodinův“ označovat trest ve formě války a v tomto smyslu jej používá i Izajáš. Prorok říká: „Zalez do skal, schovej se v prachu ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností.“ Ta slova jsou velmi tvrdá a odhalují, že lidé už nebudou schopni jakkoli odvrátit přicháze jící katastrofu. Už zde není místo ani pro pokání a návrat k Bohu, takže člověku nezbude než utíkat. Podle mne jsou ta slova tvrdá proto, aby čtenáře co nejdůrazněji varovala a vedla k pokání. Prorok si podobnými výroky nechtěl ulevit ve svém hněvu a rozčilení, ale chtěl své současníky přimět k reakci. Proto používá emotivní jazyk a vemlouvavá slova. Zde není neutrální: „Přijde Hospodin, tak se připravte.“ Naopak. Cítíme silnou snahu ostrými formulacemi a působivými obrazy zasáhnout posluchačovo nitro. Proto líčí situaci tak, jako by z ní už nebylo úniku. Lidé mají na základě těchto slov jít do sebe, aby ohlášené katastrofě nakonec opravdu nemuseli čelit.


25

(3,1–12) Hle, Pán, Hospodin zástupů, již odnímá Jeruzalému a Judsku oporu i podpěru, všechnu oporu chleba i všechnu oporu vody, bohatýra i bojovníka, soudce i proroka, věštce i starce, velitele i vznešeného, rádce i zručného řemeslníka a zkušeného zaříkávače. Za velitele dám jim chlapce, vládnout jim budou výrostkové. V lidu bude popohánět jeden druhého, druh druha, chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého. Člověk uchopí svého bratra z otcovského domu a řekne: „Máš plášť, buď naším náčelníkem! Měj si tyto rozvaliny v moci.“ On se však v onen den ohradí: „Nebudu ranhojičem, nemám doma ani chléb, ani plášť. Nečiňte mě náčelníkem lidu!“ Jeruzalém klopýtl a Judsko padlo; jejich jazyk a jejich skutky byly proti Hospodinu a do očí vzdorovali jeho slávě. Nestoudnost jejich tváře proti nim svědčí, jako Sodoma svůj hřích vystavují a neskrývají. Běda jim, připravili si zlou odplatu. Řekněte: „Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků.“ Běda, zle bude svévolníku, tomu se dostane odplaty za to, co páchal. A můj lid – pacholata jsou jeho poháněči a vládnou mu ženy. Můj lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování.

Text navazuje na obraz soudu, jak jej načrtla druhá kapitola, a je zaměřen proti Jeruzalému a Judsku. Jeruzalém se nachází ve sta vu naprostého rozkladu. Chybí v něm zásoby a nemá k dispozici žádné rozumné vůdce. Jaké to má důsledky? Důsledkem je devastace vztahů: mladí muži bez zkušeností se chovají drze vůči těm, k nimž by měli mít úctu. Vláda slabochů je zde popsána jako vláda žen. Je to stav bezvládí a chaosu. Ve městě jistě nějací alespoň trochu schopní lidé byli, což je zde vyjádřeno slovy: „Máš plášť.“ Když jim však bylo nabízeno, aby se postavili do čela, odmítli to. Město bez vedení se však řítí do zkázy. Mluvíme o složité době, v níž se judští králové museli vyrovnávat s ohrožením ze všech stran. Jejich selhání však podle proroků bylo důsledkem hříchů a nevěry Hospodinu. V této době nefungují ani soudy. Izajášův výrok je totiž nejspíš určen soudcům a znamená, že spravedlivým má být zjednáno právo, zatímco svévolníci mají být potrestáni. Soudci, stejně jako ostatní vládcové města, totiž zřejmě právo zatemňovali, proto je jim vytýkána nestoudnost a drzost.

26


(3,13 – 4,1) Hospodin se postavil, povede spor, stojí, aby vedl při s národy. Hospodin zahajuje soud se staršími svého lidu a s velmoži jeho: „Spásali jste vinici, máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného. Jak to, že deptáte můj lid a drtíte tvář utištěných?“ je výrok Panovníka, Hospodina zástupů. I řekl Hospodin: „Dcery sijónské se vypínají, chodí s pozdviženou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na nohou jim chřestí nákotníky.“ Panovník proto zachvátí témě dcer sijónských prašivinou, Hospodin obnaží jejich spánky. V onen den odejme Panovník okrasné nákotníky, náčelky a půlměsíčky, náušnice, náramky a závojíčky, čelenky a řetízky, stužky, talismany a amulety, prsteny a nosní kroužky, slavnostní roucha a přehozy, šátky a váčky, zrcátka i košilky, turbany a řízy. A stane se, že bude namísto balzámu hnis a místo pásu smyčka, místo pracných účesů lysina, místo skvostného roucha žíněný pás a vypálené znamení na místě krásy. Tvoji muži, Sijóne, padnou mečem a bohatýři v boji. Rmoutit se a truchlit budou brány Sijónu; o vše připravený bude sedět na zemi. Sedm žen se chytí jednoho muže v onen den. Řeknou: „Budeme jíst vlastní chléb a odívat se vlastními šaty, jenom ať se jmenujeme tvým jménem, zbav nás naší potupy.“

Hospodin povede spor s národy, ale začíná výtkami určenými starším lidu a velmožům. Vytýká jim, že spásli vinici a hromadí majetek nakradený utištěným. Jedná se útisk, o němž pojednávala už první kapitola. Hebrejský text nás opravňuje k ještě důraznějšímu překladu: „To vy jste spásali vinici a máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného.“ Zájmeno „vy“ je předsunuto na začátek věty, čímž je zdůrazněno. Vinice je obrazem celého národa. Když ji někdo spásá, pak ji zneužívá a ničí. Takto mocní zneužili svého postavení k vlastnímu obohacení a prospěchu. Zvláštními adresáty textu jsou také ženy. Proč? Protože jsou marnivé a požitkářské. S kritikou žen se setkáváme i v jiných prorockých knihách, např. u proroka Ámose. Ten oslovuje samařské ženy takto: „Slyšte toto slovo, bášanské krávy, které jste na Samařské hoře, které utiskujete nuzné a křivdíte ubožákům.“ (Am 4,1a) Přirovnává ženy k vypaseným blahobytným dobytčatům, jež budou jednoho dne odvedena na porážku. Také Izajáš ohlašuje, že „v onen den“ odejme panovník ženám vše, co bylo jejich krásou,


27

nádherou a luxusem. Místo všech ozdob bude hnis, smyčka, lysina, žíněný pás a vypálené znamení. Všechny tyto obrazy vyjadřují bídu a ponížení. Bohaté, nafoukané, dobře situované, koketní ženy budou sedět na zemi zohavené a v žíněném oděvu. V závěrečné části přechází text od marnivých žen k ženě jediné – k Sijónu. Pro nás je Sijón slovo mužského rodu, ale v hebrejštině je rodu ženského, stejně jako Jeruzalém. Tomuto městu je předpovězeno, že jeho muži padnou ve válce a ono se pak bude podobat truchlící vdově sedící v prachu. V prvním verši čtvrté kapitoly pak ještě prorok popisuje, jak bude sedm žen usilovat o přízeň jednoho muže, aby se mohly stát jeho manželkami. Jestliže bylo podle Mojžíšova zákona povinností muže živit a šatit své ženy, zde se ženy tohoto práva zříkají, jen aby jim muž zajistil potomka a ony nezůstaly „v hanbě“. Tento bolestný a tíživý obraz vypovídá o naprostém vylidnění země a o totální zkáze. Ke kořenům 26. 11. 2010, Na křesťanské vlně 16. 1. 2011

Naděje i hrozba války (4,2–5,30)

(4,2–5) V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli. Kdo zůstane na Sijónu a kdo zbude v Jeruzalémě, bude zván svatým, každý zapsaný k životu v Jeruzalémě. A Panovník smyje špínu dcer sijónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma duchem soudu, duchem žhoucím. A nad každým místem hory sijónské i nad každým jejím shromážděním stvoří Hospodin ve dne oblak, totiž kouř, a plameny ohnivé záře v noci: to bude baldachýn nad veškerou slávou, stánek, který dá stín před denním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deštěm.

Zatímco první verš čtvrté kapitoly líčil ještě situaci velké bídy za války, v níž jsou pobiti všichni muži, zde je popisován „onen den“, který přináší spásu očekávanou Sijónem. Jak k této pro měně situace došlo? „Den Hospodinův“ představoval v předchozích textech Boží soud. Zde je oproti tomu předzvěstí slávy, ovšem jen pro „Hospodinův výhonek“. Slovo „výhonek“ se objevuje v prorocké literatuře nejčastěji jako označení pro krále. Tak se s ním setkáváme např. v knize Jeremjáš: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.“ (Jr 23,5 – 6) Je otázka, zda tento termín označuje krále i u Izajáše. Není to vyloučeno, neboť v osmém století, kdy Asyřané doslova zaplavili a zničili celou zemi s výjimkou Jeruzaléma, sehrál velmi důležitou roli při obraně města král Chizkijáš. „Výhonkem“ tedy může být míněn on. Můžeme říci, že ve čtvrté kapitole se naplňuje to, co bylo řečeno v kapitole první, totiž že Jeruzalém bude zachráněn a přečištěn soudem?

NADĚJE I HROZBA VÁLKY

29

Ano, v této kapitole vrcholí první sekce knihy. Novým motivem je v ní příslib Hospodinovy péče, kterou obyvatelé města pocítí. Hospodin jim má být ochranou před horkem, před přívalem a před deštěm. A jelikož slovo „příval“ označuje na jiných místech knihy právě asyrskou invazi, domnívám se, že pročištění, o němž je řeč, souvisí s asyrským vpádem.

(5,1–7) Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.

Kdyby byl tento text vytržen z kontextu, mohli bychom podle jeho prvních slov očekávat píseň, v níž děvče opěvuje svého chlapce. Píseň se však odvíjí jinak. Prorok líčí příběh o milém, který prožívá zklamání ze své vinice, neboť navzdory vší péči urodila místo hroznů pláňata. Milým ovšem není člověk, nýbrž Bůh, vinicí je pak vyvolený národ. Hospodin od něho čekal spravedlnost, ale přišlo úpění, čekal právo, a dočkal se bezpráví. V hebrejském textu je to vyjádřeno slovní hříčkou: čekal mišpát, ale nastal mispách, čekal cedáqá, ale dočkal se ce’áqá. Důsledkem je trest a zpustošení. Hospodář nebude vinici pustošit sám, nýbrž učiní to cizí vojska, která přijdou a „pošlapou“ zemi. Jak vidíme, motiv trestu se v knize neustále vrací a text se odvíjí po jakési spirále: předzvěsti soudu i záchrany se střídají. Soudem Hospodin odstraňuje všechnu špínu a ohněm spálí každé zlo, neboť stojí o to, aby jeho lid byl svatý a čistý.

30


(5,8 –10) Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi. V uších mi zní slovo Hospodina zástupů: „Ano, zpustnou četné domy, i velké a pěkné budou liduprázdné. Deset jiter vinice vydá jediný bat a chómer osevu vydá jedinou éfu.“

Začíná série šesterých „běda“. Co toto slovo znamená? V hebrejském textu jde o zvolání: Hôj! Mnozí se domnívají, že toto slůvko se původně používalo při pohřbech, neboť svým zvukem připomíná lkání. V naší kapitole se týká těch, kdo si myslí, že jsou na tom dobře. Tito lidé si užívají, ale ve skutečnosti stojí na pokraji katastrofy. Proto nad nimi prorok naříká a snaží se je přimět k sebereflexi a nápravě života. Podobné „běda“ známe i z Nového zákona – vzpomeňme na Ježíšovo: „Běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“ (L 6,24 –25) Zde je podobně první „běda“ adresováno bohatým latifundistům, kteří skupují pole a domy druhých a tak zabírají postupně veškerou půdu v zemi. Zneužívají bídu svých zchudlých soukmenovců, ze kterých se v důsledku toho stávají bezzemci a bezdomovci. Právě proto na ně dopadne trest: jejich vlastní domy zpustnou a pole nevydají úrodu. Sklidí zhruba desetinu toho, co zasejí. Stejné to bude s úrodou hroznů. V konečném důsledku tedy tito lidé ze svého hromadění majetku nebudou mít nic.

(5,11–17) Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno. Citera a harfa, bubínek a píšťala a víno jsou na jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo jeho rukou nevidí. Proto bude můj lid vystěhován, neboť nemá poznání. I nejváženější budou hladovět, jeho hlučící dav bude prahnout žízní. Podsvětí roztáhne svůj chřtán a dokořán rozevře svou tlamu. Do něho sestoupí jeho důstojnost i jeho hlučící dav, jeho hukot a jásot. Sehnut bude člověk a ponížen muž, oči zpupné budou poníženy. Hospodin zástupů se však vyvýší soudem a svatý Bůh se prokáže svatým spravedlností. Jako na své pastvině se tam budou pást beránci, a kde zůstaly trosky po zbohatlících, budou jíst bezdomovci.


31

Druhé „běda“ je namířeno proti lidem, kteří žijí od pitky k pitce. Těmto lidem je vytýkáno, že zatímco „mejdanům“ se věnují, na Hospodina neberou žádný zřetel. I na ně proto dopadne trest. Ironicky se zde říká: ti, kdo hýřili, budou hladovět a hynout žízní; ti, kdo jen jedli a pili, budou sami zhltnuti podsvětím. Všechen přepych a všechna sláva, kterou zde reprezentuje výraz „hlučící dav“, budou v podsvětí zničeny. Patnáctý verš je pak jakousi reminiscencí jedenáctého a sedmnáctého verše druhé kapitoly, podle nichž zpupní budou poníženi a vyvýšen bude pouze Hospodin. Zde se říká, že Hospodin bude vyvýšen, ovšem soudem a spravedlností. Právo (stejný hebrejský termín jako „soud“) a spravedlnost očekával na začátku kapitoly také hospodář od své vinice, ale nedočkal se, takže garantem soudu a spravedlnosti se stane sám Hospodin. Jak máme rozumět větě: „Jako na své pastvině se tam budou pást beránci, a kde zůstaly trosky po zbohatlících, budou jíst bezdomovci“? Vyjadřuje se tím, že na místě bohatých domů budou pastviny, na nichž se bude prohánět zvěř. V hebrejštině je tento verš trochu nejistý, a proto se v různých překladech můžeme setkat v detailech s různým čtením. Každopádně však tam, kde byl přepych a luxus, budou jen pastviny a trosky.

(5,18 –19) Běda těm, kdo v provazech šalby vlečou nepravost, jako by v postraňcích táhli povoz hříchu, a říkají: „Nechť urychlí a uspíší své dílo, ať je uvidíme; nechť se přiblíží a uskuteční úradek Svatého, Boha Izraele, ať jej poznáme.“

Komu je určeno toto „běda“? Lidem, kteří za sebou v důsledku svého špatného úsudku vlečou nepravost a hřích. Významové pole slova hřích je v hebrejštině velmi široké, neboť tento termín neoznačuje jen samotný přečin, nýbrž i jeho důsledky. Hříšným lidem je navíc vytýkána arogance. Slova „nechť urychlí a uspíší své dílo, ať je uvidíme“ nevyjadřují touhu po zjevení Hospodinova díla, ale spíš výsměch. Zdá se, že prorok připomínal Hospodinův úradek a oni mu opáčili ironickou výzvou:

32


„Ať se ukáže!“ Tato arogance tvoří jádro jejich sebeklamu, který ve svém důsledku přitáhne hřích se všemi jeho následky.

(5,20) Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!

„Běda“ je zde vysloveno nad těmi, kdo svými slovy převracejí dobro a zlo. Text by bylo možno přeložit přesněji: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, (takže) činí ze tmy světlo a ze světla tmu, činí hořké sladkým a sladké hořkým.“ Světlo je obrazem požehnání a života, zatímco tma je obrazem zkázy. Hořké je metaforou zla, zatímco sladké je metaforou dobra. V jakých situacích tedy asi říkají zlu dobro a dobru zlo? Především při falešných soudních výnosech. Důsledky jejich rozsuzování pak doléhají krutě na ty, kdo se nemohou bránit, a naopak nechávají v bezpečí viníky.

(5,21) Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.

Frekvence „běda“ se zvyšuje a už se neuvádí ani žádné důsledky takového jednání. S lidmi, kteří jsou moudří ve vlastních očích, se setkáváme dosti často. Jedná se o arogantní lidi, kteří ignorují Hospodina. Důsledky zde uvedeny nejsou, ale nakonec uvidíme, že vše vyústí do jednoho velkého „a proto“.

(5,22–24) Běda bohatýrům zdatným v pití vína, mužům udatným v míchání opojných nápojů, těm, kdo za úplatek ospravedlňují svévolníka a spravedlivým upírají spravedlnost. Proto jako jazyky ohně stravují strniště a suchá tráva mizí v plamenech, tak ztrouchniví jejich kořen a jejich květ odlétne jako prach, neboť odvrhli zákon Hospodina zástupů a řečí Svatého, Boha Izraele, pohrdli.


33

V posledním „běda“ se opakují motivy, které už známe. Navíc je zde patrná ironie: je sice řeč o bohatýrech, ovšem zdatných leda tak v pití vína. Následně zmíněná výtka by mohla znít: „Běda těm, kdo za úplatek ospravedlňují svévolníka.“ Prorok však už možná natolik zrychlil, že slovo „běda“ ani neuvedl.

(5,25 –30) Proto plane Hospodin hněvem proti svému lidu; až napřáhne na něj ruku a udeří jej, budou se chvět hory, mrtvol bude jako smetí na ulicích. Tím vším se jeho hněv neodvrátí a jeho ruka zůstane napřažená. I vztyčí korouhev k dalekému pronárodu, hvizdem jej přivolá od končin země. Hle, přijde rychle a hbitě. Nikdo v něm nebude znavený, nikdo nebude klopýtat, nikdo nezdřímne, nikdo nebude spát, nikomu se nerozváže pás na bedrech, nikomu se nepřetrhne řemínek u opánků. Jeho střely budou naostřené, všechny jeho luky připravené, kopyta jeho koní budou jako křemen a kola jeho vozů jako vichr. Bude řvát jako lvice, řvát bude jako lvíčata, zavrčí, popadne úlovek, odvleče a nevyrve mu jej nikdo. V onen den se nad ním bude rozléhat jekot jakoby jekot moře. Pohlédne-li kdo na zemi, hle, skličující temnota; světlo ztemnělo jejím šerem.

Na hříšníky dopadly důsledky jejich chování: všichni pachatelé zla budou stráveni ohněm a jako prach odlétne veškerá jejich nádhera. Nástrojem soudu v ruce Hospodinově se přitom stane veliké vojsko, které Hospodin jako velký režisér dějin svým hvizdem přivolá. Později uvidíme, že se bude jednat o Asyřany. Zatímco ve vyvoleném lidu byli „bohatýři“ tak leda v pití opojných nápojů, toto přicházející vojsko bude plné skutečných nepřemožitelných bohatýrů. Obrazy, jimiž je armáda popsána, nedávají žádnou naději na záchranu. Je to vojsko vzorné a nepřemožitelné, které bude připomínat řvoucí divokou zvěř, z níž měli Izraelité strach, či dokonce hučící moře, jež jim nahánělo velkou hrůzu. Světlo zmizí a zemi zahalí tma. Tma zde znamená depresi, neštěstí a válku. Tento stav je následkem poměrů, kdy místo práva bylo bezpráví a místo spravedlnosti úpění, místo světla tma. Neštěstí, které Izraelité způsobovali svým bližním, padne na jejich vlastní hlavu. Ke kořenům 3. 12. 2010, Na křesťanské vlně 6. 2. 2011

Vidění Hospodina

(6,1–13)

(6,1–7) Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“

Šestou kapitolou začíná nový úsek knihy, tzv. Izajášovy paměti. Jsou psány v první osobě jako vzpomínka a na jejich začátku je uvedeno, kdy se vyprávěný děj odehrává. Izajáš zřejmě přikládal dataci tohoto výroku velkou váhu, protože obsahuje jeho vlastní důležitou zkušenost. Otázka je, jakou. Buď se jedná o jeho povolání k prorocké službě, nebo o jeho pozdější pověření k určitému dílčímu úkolu. Přestože v tom biblisté nejsou zajedno, většina z nich se domnívá, že se jedná o povolání proroka. Podobných vyprávění líčících povolání Hospodinových služebníků je v bibli víc. První kapitola knihy Jeremjáš např. líčí Jeremjášovo povolání, třetí kapitola knihy Exodus zase popisuje povolání Mojžíše u hořícího keře. Kniha Izajáš se ovšem od těchto případů liší, např. už tím, že tuto scénu nacházíme až v šesté kapitole. Úvodní verš knihy navíc říká, že Izajáš působil i v době vlády krále Uzijáše, zatímco děj šesté kapitoly se odehrává v roce Uzijášovy smrti. Proto se někteří badatelé přiklánějí k názoru, že tato scéna popisuje spíš zvláštní prorokovo pověření, nikoli vlastní povolání.

VIDĚNÍ HOSPODINA

35

Scéna je situována do chrámu. Proč? Zkusme si to představit: zatímco král Uzijáš umírá, prorok se v chrámě setkává s trůnícím Panovníkem Hospodinem, tak velikým, že pouhý lem jeho roucha naplňuje chrám. Hospodin je tedy představen jako velkolepý vládce přesahující jakoukoli lidskou představu. Spolu s ním jsou zde bytosti, které obklopují Boží trůn. Kniha je nazývá serafy, což v nás díky pozdější tradici vyvolává představu andělského kůru plného líbezných éterických bytostí. Při poctivém čtení nás však jejich popis spíš vyděsí: mají křídla, tedy zvířecí rysy, ale na druhou stranu mluví, čímž připomínají lidi. Podle starověkých představ jsou božstva obklopena mnoha nadlidskými bytostmi, které např. podpírají jejich trůn. Podobné výjevy lze nalézt v mezopotamských mytologických zobrazeních. Zde jsou těmito bytostmi serafové. Slovo sáráf je odvozeno od slovesa hořet. Bytost takto nazvaná se v biblických textech objevuje i jinde. Nejznámější je asi scéna z Čtvrté knihy Mojžíšovy 21,4 – 9. Když Izraelité mluvili proti Bohu a proti Mojžíšovi, seslal na ně Hospodin trest v podobě jedovatých hadů – serafů. Z toho můžeme usoudit, že i serafové, které prorok pozoroval, měli podobu okřídlených hadovitých bytostí. Důležitější než jejich podoba je obsah jejich volání: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Co tato slova znamenají? Slovo „svatý“ neznamená „hodný“ či „příkladný“. Jelikož svatý je ve vlastním slova smyslu jen Bůh, vyjadřuje se tímto pojmem, že Hospodin je naprosto jiný než člověk. Boží sféra – posvátno či tabu – je nepřístupná, takže do ní není možno jen tak vstoupit. K překonání hranice mezí touto posvátnou sférou a sférou profánní je nezbytné být zvláštním způsobem disponován, tedy očištěn a posvěcen. Člověku, který takto disponován není, hrozí smrt. Pro knihu Izajáš je důraz na Boží svatost příznačný. Už v první kapitole jsme se setkali s označením Boha jako „Svatého Izraele“. Tím je naznačena jeho ryzost, svrchovaná čistota a oddělenost. Setkat se s ním proto není jen tak, neboť Boží svatost může člověka doslova spálit. Můžeme si představit oheň, který vše pročišťuje a před

36

VIDĚNÍ HOSPODINA

terým neobstojí nic, co není ryzí. Tím je vysvětleno i Izajášovo k zděšení, neboť si uvědomuje, že je člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlí. Přitom ví, že jakákoli nečistota není se svatostí slučitelná. Scéna zjevení Hospodina, jak ji popisuje Izajáš, působí skoro děsuplně. Tomu také odpovídá Izajášova reakce. Pokud se člověk opravdu setká s Bohem, pak ho to nepochybně sráží. V konfrontaci s jeho velikostí si totiž uvědomí svou nicotnost. My jsme si možná někdy laciným způsobem představu o Bohu zjednodušili. Skoro od něj očekáváme, že nám jako „hodný kamarád“ všechno odpustí, neboť to má koneckonců „v popisu práce“. To, že křesťanská věrouka charakterizuje Boha jako milosrdného a slitovného, však rozhodně neznamená, že je to benevolentní slaboch. Je především Pán! Komu to jednou dojde, ten nemůže nevnímat svou nehodnost a musí se zděsit. Křesťané považují za samozřejmé, že mají k Bohu celkem snadný přístup. Jenomže to v žádném případě samozřejmé není! Nezapomeňme, že i Nový zákon karikaturu „laciného křesťanství“ na mnoha místech rozbíjí: Boha nemohou vidět ti, kdo nemají čisté srdce (Mt 5,8) a do nebe nepřijde nic nečistého (Zj 21,8). Nebýt Krista a jeho oběti za nás, nemohl by k Bohu přistoupit nikdo. Právě na Kristu je také nejlépe vidět, jak skutečně bolestně musí být hřích spálen! Reakce na zoufalé Izajášovo zvolání: „Jsem ztracen, běda mi!“ je nečekaná: přiletí k němu jeden ze serafů a žhavým uhlíkem, kte rý vzal kleštěmi z oltáře, se dotkl jeho úst. To je zvláštní způsob očisty. Nezapomínejme, že se jedná o obraz či vidění, takže nesmíme chápat popisovaný děj příliš „materiálně“. Proroka očišťuje cosi žhavého, co pochází z oltáře, a tedy to patří k Boží sféře. Jeho rty jsou tím vypáleny od všeho nečistého a jsou tak disponovány pro svatou službu. Od tohoto okamžiku může prostřednictvím svých úst pronášet Boží slovo. Targum (starověký aramejský překlad Písma) na tomto místě parafrázuje biblický text a říká, že prorokovi

VIDĚNÍ HOSPODINA

37

bylo do úst vloženo Boží slovo, takže předpokládá, že jeho ústa byla očištěna tímto slovem.

(6,8 –10) Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘ Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“

Prorok je ochoten sloužit Hospodinu, ale ten jej vysílá do služby, jejímž důsledkem je katastrofa. Má způsobit, aby lidem ztučněla srdce, má jim zacpat uši a zalepit oči, aby se stali netečnými, ne obrátili se a nebyli uzdraveni. Jak je to možné? S tímto textem se snažili vyrovnat mnozí před námi. Jako první Septuaginta, nejstarší řecký překlad Starého zákona. Její znění je citováno skoro doslovně v Matoušově evangeliu: „Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.“ (Mt 13,14 –15) Rozdíl je na první pohled patrný: z textu zmizely imperativy. Z hebrejštiny by bylo možno text takto přeložit, pokud by nebyl vokalizován. Izajášův výrok v určité podobě přebírají všichni evangelisté a dva krát je dáván do souvislosti s působením apoštola Pavla. Tolik ohlasů naznačuje, že pisatele Nového zákona silně oslovoval. Čím? Pokaždé něčím jiným. Tak např. Pavel na konci Skutků apoštolů jeho prostřednictvím konstatuje, že ti, kteří byli pozváni k obrácení, se neobrátili. Ve dvanácté kapitole Janova evangelia zase evangelista parafrází tohoto výroku zhodnocuje Ježíšovu veřejnou činnost ještě předtím, než dojde k pašijovým událostem. Nikde v Novém zákoně však text nevyznívá tak tvrdě, jako u Izajáše, se všemi imperativy, které jako příčinu zatvrzení lidu uvádějí kázání proroka.

38

VIDĚNÍ HOSPODINA

Závažná je citace toho textu v listu Římanům, kde apoštol Pavel vysvětluje, proč Židé nepřijali Ježíše jako Mesiáše: „Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘“ Izrael tedy nepoznal Krista proto, že to tak Hospodin předurčil? Zdá se, že Pavel to skutečně takto chápal. Pro něj to bylo vysvětlení faktu, proč se jeho milovaný národ neobrátil a nepřijal Ježíše jako Krista. Utěšoval se tím, že to tak asi má být, nicméně nejde o definitivní řešení, neboť Bůh má pro Židy připravenu jinou cestu. Pomocí různých starozákonních textů si navíc Pavel zdůvodnil, že smyslem odmítnutí Krista ze strany Židů je obrácení pohanů. Jaký význam mají tato tvrdá slova u Izajáše? Rozhodně za nimi nemáme vidět Hospodinovu zlovůli, ale spíš dopuštění či připuštění toho, aby ke zmíněnému zatvrzení došlo. Slovesa jsou totiž v hebrejském textu ve tvarech, které lze přeložit jak ve smyslu přípustkovém, tak kauzativním, příčinném. Text tedy nemusí vyjadřovat, že Bůh chtěl, aby se zatvrdilo jejich srdce, ale spíš to dopustil. Navzdory tomu, co se s jeho lidem děje, je však schopen svůj dějinný plán vést dál. Na biblických textech nás může provokovat, že neodpovídají naší logice a našemu způsobu vyjadřování. To je patrné zvláště tam, kde se mluví o zatvrzení nějakého člověka Hospodinem. Proč Hospodin dopustí, že se někdo zatvrdí? Odpověď přináší i náš text. Kdyby jím jako příběhem o povolání Izajáše spis začínal, mohli bychom si myslet, že Hospodin je krutý a lid je politováníhodný. Jenomže my víme, že lid nevinný není! Připojoval dům k domu a pole k poli, byl krutý a nemilosrdný. A tak se zdá, že šestá kapitola jen ukazuje, jak se Hospodin rozhodl dotáhnout do konce svůj plán, který předem ohlásil. V páté kapitole totiž lidu oznámil, že nemůže tolerovat hřích. Jeruzalému přirovnanému v první kapitole k nevěstce oznámil, že jej přetaví a vykoupí soudem, takže zůstane jen ryzí kov, zatímco nečistoty budou spáleny. A právě k tomuto přetavení má podle šesté kapitoly přispět svým působením i sám prorok. To je jeden z klíčů k našemu textu, i když ne jediný. Další nabízí pokračování šesté kapitoly.

VIDĚNÍ HOSPODINA

39

(6,11–13) Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Hospodin odvede ty lidi daleko a v zemi bude mnoho míst opuštěno. Zůstane-li v ní jen desetina, i ta bude zajata a přijde vniveč jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.

Z textu je zřejmé, že ono zatvrzení lidu trápí samotného proroka. Prorok si povzdechne otázkou: „Dokdy, Hospodine?“ Tak by bylo možno doslova přeložit hebrejský text. Dozvídá se, že Hospodin hodlá svůj soud dovršit tím, že lid potrestá vyhnanstvím, jehož cílem však není zničení, nýbrž pročištění lidu. Na jeho konci zůstane jen nepatrný zbyteček, ovšem právě ten se stane počátkem nového Izraele. Text šesté kapitoly má smysl především pro ty, kdo ho čtou po odeznění všech invazí, neboť jim vysvětluje smysl toho, co se stalo. Může však fungovat i jako útěcha, neboť ujišťuje, že vše se událo v souladu s Božím plánem. Ke kořenům 10. 12. 2010, Na křesťanské vlně 20. 2. 2011

Znamení pro Achaza a nebezpečí budoucí pohromy

(7,1–8,8)

V sedmé kapitole budeme číst o králi Achazovi. Kdo to byl a v jaké době vládl? Achaz byl jeden z judských králů druhé poloviny osmého století před Kristem. Právě v jeho době se v oblasti Mezopotámie rozpínala asyrská říše. Malé státy syrsko-palestinské oblasti, konkrétně severní sousedé judského království Sýrie a Izrael, se snažily v reakci na tuto hrozbu vytvořit vojenskou koalici a vtáhnout do ní i judského krále. Achaz se však odmítl připojit, a proto mu oba sousedé vyhlásili válku. Chtěli ho svrhnout a prostřednictvím nově dosazeného krále zapojit do protiasyrské koalice i Judsko. Ustrašený Achaz se obrátil o pomoc přímo na asyrského krále a nabídl se mu jako vazal. Tím získal mocnou ochranu. Když Asyřané zanedlouho do oblasti vpadli a zničili nejprve Sýrii s Damaškem a kolem roku 722 před Kristem i hlavní město izraelského království Samaří (což znamenalo konec tohoto království), Judsko si jako vazalský stát udrželo určitou samostatnost. Přestože se Achazův diplomatický tah zdál rozumný, prorok Izajáš jej kritizoval. Vyčítal králi, že nespoléhal na Hospodina, ale jen na svá politická řešení. Tím vystavil Judsko budoucímu velkému nebezpečí ze strany Asýrie. Jeho slova se potvrdila za dnů Achazova syna Chizkijáše, kdy Asyřané do Judska skutečně vpadli a téměř je zničili.

(7,1– 9) Za dnů Achaza, syna Jótama, syna Uzijášova, krále judského, vytáhl Resín, král aramejský, a s ním Pekach, syn Remaljášův, král izraelský, do války proti Jeruzalému, ale nic proti němu v boji nesvedli. Domu Davidovu bylo oznámeno: „Aram táboří v Efrajimsku.“ I zachvělo se srdce královo i srdce jeho lidu, jako se

ZNAMENÍ PRO ACHAZA A NEBEZPEČÍ BUDOUCÍ POHROMY

41

chvějí lesní stromy ve větru. Hospodin řekl Izajášovi: „Vyjdi Achazovi naproti ty a tvůj syn Šearjašúb na konec strouhy z Horního rybníka, na silnici k Poli valchářovu. Řekni mu: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli kvůli těm dvěma čadícím oharkům, že hněvem plane Aramejec Resín a syn Remaljášův. Nedbej, že Aram i Efrajim a syn Remaljášův se dohodli proti tobě na zlé věci: ‚Vytáhneme proti Judovi, vyděsíme jej a dobudeme jej pro sebe a uděláme v něm králem Tabealova syna.‘“ Toto praví Panovník Hospodin: „Nedojde k tomu a nestane se to. Hlavou Aramu je Damašek a hlavou Damašku Resín. Do šedesáti pěti let ztroskotá Efrajim, takže nebude lidem; hlavou Efrajimu je Samaří a hlavou Samaří syn Remaljášův. Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“

Proč Hospodin za králem posílá Izajáše i s jeho synem Šear jašúbem? Prorokův syn zde žádný úkol nemá, jen se nějak jmenuje. A právě toto jméno je důležité. Je složeno ze slova šear – „zbytek“ a jášův – „vrátí se“ nebo „obrátí se“. V knize Izajáš se symbolická jména objevují na více místech a mají důležitou funkci. Jméno prorokova syna oznamuje, že „zbytek se vrátí“. Je otázka, zda lze toto znamení pokládat za dobré nebo zlé. Může sice vzbuzovat naději, že alespoň někdo se zachrání, ale může být i hrozbou, že válečné události přežije pouze jakýsi zbytek. K čemu prorok krále vyzývá? Povzbuzuje ho, aby se nebál, neboť oba nepřátelští králové nejsou žádným ohněm, nýbrž jen čadícími oharky. Zajímavá je slovní hříčka v poslední větě úseku: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ Obsahuje dvě slovesa se stejným slovním základem ’mn, který známe ze slova amen. Jelikož tato slovesa označují něco jistého a spolehlivého, čemu lze věřit a přitakat, bylo by větu možno přeložit i takto: „Jestliže se nespolehnete, nenaleznete spolehnutí.“ Achaz a jeho věrní měli hledat toho, na něhož je možno se skutečně spoléhat. Nešlo o žádné politické síly ani o státy, nýbrž o Hospodina. K němu se měl král obrátit a víru v něj měl učinit základem své naděje.

42


(7,10 –17) Hospodin promluvil znovu k Achazovi: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin nebo nahoře z výšin.“ Achaz odpověděl: „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina.“ I řekl Izajáš: „Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu. Na tebe, na tvůj lid a na dům tvého otce Hospodin v těch dnech, jakých nebylo ode dne, kdy Efrajim odpadl od Judy, přivede asyrského krále.“

Hospodin vychází Achazovi natolik vstříc, že si může pro potvrze ní Izajášových slov vyžádat znamení, a navzdory královu „zbožné mu“ odmítnutí mu jej vzápětí také dává. O jaké znamená se jedná? Že dívka počne, porodí syna a dá mu jméno Immanuel. Zde se opět setkáváme se symbolickým jménem, které znamená „s námi Bůh“. Čtenáři Nového zákona tento text znají z Matoušova evangelia, ve kterém je podle řeckého překladu místo slova „dívka“ uvedeno slovo „panna“. Evangelista této skutečnosti využije k potvrzení toho, že Marie byla při Ježíšově početí panna. K čemu se však text vztahuje ve svém prvním zasazení v knize Izajáš? Prorok mluví o dítěti, které se narodí v jeho době, neboť znamení je adresováno králi děsícímu se svých nepřátel. A právě tohoto strachu jej má zbavit, neboť předpovídá, že než bude ono dítě umět zavrhnout zlé a volit dobré (tedy než začne chápat a rozumět), bude království Damašku vyvráceno. Kdo je oním ohlášeným dítětem? Jeho matka je označena slovem dívka, hebrejsky almá, takže nic nenasvědčuje tomu, že by přišlo na svět nějak neobvykle. Jelikož hebrejský text používá místo sloves tvary příčestí, mohli bychom větu přeložit i takto: „Hle, ta dívka (či mladá žena) je těhotná a porodí syna, který se bude jmenovat Immanuel.“ Je možné, že prorok uvedená slova vyřkl za přítomnosti Achazovy manželky a že tak vlastně ohlásil její těhotenství. V tom případě by oním dítětem byl


43

budoucí král, Achazův syn Chizkijáš. Znamením by byla skutečnost, že Izajáš ví o těhotenství dříve než samotný Achaz. Takto text zřejmě chápali starověcí židovští autoři, což lze vyvodit z 32. kapitoly Druhé knihy Paralipomenon. Když totiž asyrský král Sancheríb přitáhl do Judska a jeho vojsko se chystalo napadnout Jeruzalém, povzbuzoval podle textu citovaného v této knize král Chizkijáš své bojovníky slovy: „Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a neděste se asyrského krále ani toho hlučícího davu, který je s ním. S námi je někdo větší než s ním. S ním je paže lidská, ale s námi je Hospodin, náš Bůh, aby nám pomohl a vedl naše boje.“ (2Pa 32,7–8) Zdá se, že autor knihy Paralipomenon považoval krále Chizkijáše právě za onoho Immanuela. Co znamená věta: „Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré“? Nad těmito slovy si biblisté lámou hlavu a teorií, které je vysvětlují, je celá řada. Někteří badatelé říkají, že smetana a med se jako vzácné pokrmy nabízely jen těm nejdůležitějším lidem. Jiní mají za to, že se tyto pokrmy přinášely jako obětiny asyrským božstvům. Někteří biblisté tvrdí, že symbolizují válečnou dobu, neboť byly ihned dostupné a nebylo je nutno nijak připravovat. Sama váhám kterou ze zmíněných teorií upřednostnit. Jak reagoval Achaz na uvedené znamení? Nepřijal je a Izajáš mu je musel doslova vnutit. Navíc mu oznámil, že i na něj a na dům jeho otce přivede Bůh asyrského krále. Výklad znamení je tedy takový: Přestože se narodí dítě, které pro vás bude ujištěním, že Bůh je s vámi, nebude to snadná doba, neboť asyrský král, na kterého spoléháš, bude jednou představovat velké nebezpečí právě pro tvou zemi.

(7,18 –25) V onen den hvizdem přivolá Hospodin mouchy z delty řeky egyptské a včely z asyrské země. Přiletí a všechny se snesou do roklí v úvalech, do skalních rozsedlin, na všechny houštiny, na všechny mokřiny. V onen den Panovník břitvou, kterou si najme za Řekou, totiž asyrským králem, dočista oholí každou hlavu i chlupy na

44


nohou a ostříhá bradu. V onen den zůstane člověku jedna kravka a dvě ovce. Nadojí však tolik mléka, že bude jíst smetanu, neboť smetanu a med bude jíst každý, kdo bude zanechán v zemi. V onen den na místech, kde nyní vyrůstá tisíc révových keřů za tisíc šekelů stříbra, bude jen bodláčí a křoví. Jen s šípy a lukem bude možno tudy projít, neboť bodláčím a křovím zaroste celá země. A na žádnou z horských strání, které byly obdělávány motykou, nebudeš moci vstoupit pro samé bodláčí a křoví. Budou výběhem pro býky a drahami pro ovce.

Tento prorocký výrok navazuje na hrozbu, o které mluvil před chozí text. Ukazuje však, že asyrský král je Hospodinovým ná strojem, který vykoná Boží úradek. S tím jsme se v knize Izajáš už setkali. Ano, i na konci páté kapitoly bylo ve dvacátém šestém verši řečeno, že Hospodin hvízdne a přivolá národ, který zdevastuje zemi a potrestá ji za její hříchy. Zde je navíc asyrský král přirovnán k břitvě, jejímž prostřednictvím zbaví Hospodin svůj lid vší důstojnosti. Také mouchy z delty egyptské jsou nejspíš metaforou vojska, neboť jsou v paralelismu ke včelám z asyrské země. Cizí vojsko bývá v bibli často přirovnáváno ke hmyzu. Například Midjánci byli v době soudců přirovnáni ke kobylkám, které vše spasou a nic po nich nezůstane. I zde bude země po invazi nepřátel zpustošená, takže v ní zůstane jen bodláčí, křoví a výběhy pro dobytek. Stejným obrazem končila i píseň o vinici v páté kapitole, podle níž na místě zničené vinice bude růst jen bodláčí a křoví. Posluchač si díky tomu může uvědomit, že trest, který je zde popisován, Hospodin ohlašoval už od páté kapitoly. Proč se zde říká, že „jedna kravka a dvě ovce v té době nadojí tolik mléka, že každý, kdo bude v zemi zanechán, bude jíst smetanu a med?“ Možná je to obraz nouze, neboť potraviny, k jejichž výrobě je třeba obdělávat zemi, zde chybí a jíst se bude jen to, co bude narychlo k dispozici.


45

(8,1– 4) Hospodin mi řekl: „Vezmi si velkou tabulku a napiš na ni běžným způsobem: ‚Rychle za kořistí spěchá lupič.‘“ I vzal jsem si spolehlivé svědky: kněze Urijáše a Zekarjáše, syna Jeberekjášova. Přiblížil jsem se k prorokyni, a ona počala a porodila syna. Hospodin mi řekl: „Dej mu jméno: ‚Rychle za kořistí spěchá lupič.‘ Neboť dříve než bude chlapec umět volat ‚otče‘ a ‚matko‘, bude odneseno bohatství Damašku a kořist ze Samaří před krále asyrského.“

Zde se setkáváme s dalším jménem, které je znamením. Tentokrát je význam jména předzvěstí vyplenění Damašku, k němuž má dojít ještě v době, kdy bude Izajášův syn malý. Podstatou znamení je skutečnost, že něco je ohlášeno dřív, než k tomu dojde. To je motiv, který je u Izajáše velmi výrazný a který se uplatňuje i v dalších kapitolách. Prorocké slovo je zapsáno na tabulku, aby bylo uchováno pro dobu, kdy dojde k jeho naplnění. Svědkové pak musí dosvědčit, že tento zápis byl napsán dříve, než události nastaly. Znamením je však už samo jméno, které Izajášův syn dostává. Po celý jeho život bude ohlašovat, že takových nepřátel, jakým byl Damašek, se Boží lid obávat nemusí. Musí se však spoléhat na Hospodina.

(8,5 –8) A dál ještě mluvil Hospodin ke mně takto: „Protože tento lid zavrhl šíloašské vody poklidně tekoucí a veselí se s Resínem a synem Remaljášovým, hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy. Zabočí k Judovi, zaplaví jej a bude se valit dál, bude mu sahat až k hrdlu. Jeho rozpjatá křídla vyplní prostor tvé země, ó Immanueli!“

V tomto textu se vracejí motivy z předchozí kapitoly, ovšem Asý rie zde neničí pouze Damašek a Efrajim, ale ohrožuje i Judsko. Zde je třeba upozornit, že v hebrejském znění není text příliš srozumitelný. Výrok oznamuje, že jelikož lid zavrhl poklidně tekoucí šiloašské vody, tedy vody tekoucí z rybníka Siloe v Jeruzalémě, které zde představují Hospodina, dočká se dravé řeky, jejíž

46


vody zaplaví celou zemi a budou dokonce sahat až k hrdlu. Tento obraz znamená, že asyrské vojsko obsadí celé Judsko a Jeruzalém zůstane jako jakýsi ostrůvek v moři. Bude sice ohrožován, avšak nebude dobyt. Proto výrok končí slovem „Immanuel“, „s námi je Bůh“. Celý úryvek je výčitkou lidu, který v obraně před sousedními králi spoléhal na asyrskou pomoc, aniž by tušil, že Asyřané Judsko brzy zaplaví jako dravá řeka. Ke kořenům 17. 12. 2010, Na křesťanské vlně 6. 3. 2011

Zapečetěné svědectví, tma i světlo pro lid

(8,9 –10,4)

(8,9 –15) Běsněte si, národy, zděsíte se, naslouchejte, všechny daleké země, přepásejte se, zděsíte se, přepásejte se, zděsíte se. Dohodněte se, dohoda bude zmařena, mluvte si, ani slovo neobstojí, neboť s námi je Bůh – Immanuel! Toto mi praví Hospodin, když mě pevně uchopil svou rukou a varoval mě, abych nechodil cestou tohoto lidu: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte.“ Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.

Toto proroctví varuje Boží lid před uzavíráním rozličných poli tických koalic. Jak jinak se však měli před nepřáteli bránit? Proroctví bylo proneseno do složité doby, v níž se uzavíraly smlouvy, jež byly vzápětí porušovány, takže zmatek a nejistota z textu doslova čiší. Už předchozí kapitoly varovaly krále Achaza, aby se ze strachu před útočícími sousedy nestal vazalem Asýrie. Je-li řeč o dvou domech izraelských, snad se může jednat o svatyně severního izraelského království, na které ovšem nelze spoléhat. Nepřehledná situace oné doby představovala osidlo i pro jeruzalémské obyvatele. Proto doprostřed nejistoty a strachu opět zaznívá slovo Immanuel, s námi Bůh. Jen Hospodin si totiž podle Izajáše zaslouží pozornost, posvátnou bázeň i naprostou důvěru svého lidu. Lid má dosvědčovat především jeho svatost. Vlastní výpovědí veršů je proto silná výzva přimknout se především k Hospodinu. Za slovy „nebojte se toho, čeho se bojí ti ostatní“ cítíme, že Izajáš vede lid k odstupu od toho, jak se chovají okolní národy. Jako lid svatý (tedy oddělený od ostatních) se měl Izrael od

48

ZAPEČETĚNÉ SVĚDECTVÍ, TMA I SVĚTLO PRO LID

t ěchto národů odlišovat. Měl žít jinak a svou sílu měl brát z důvěry v Hospodina. Jakmile se začal svému okolí připodobňovat, bylo to považováno za hřích a selhání.

(8,16 –18) „Zavaž svědectví a zapečeť zákon mezi mými učedníky.“ Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat. Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli znameními a zázraky od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sijónu.

Tento výrok je formulován tak, jako by byl adresován přímo Iza jášovi. Ano, zvláště slova: „Zavaž svědectví a zapečeť zákon.“ Zdá se, že Izajáš měl svá slova zapsat a zapečetit, aby na nich nemohlo být nic změněno, a takto je měl v přítomnosti svých učedníků připravit pro pozdější generace. Budoucnost měla ukázat, zda se naplní. Velmi důležité je zde slovo učedníci, které označuje prorokovy stoupence či skupinu těch, kdo mu věřili a uchovávali zápis jeho slov do doby, kdy budou moci být opět připomenuta. Prorok říká, že on a jeho děti jsou znameními o divech Hospodi na zástupů. Co má na mysli? Některé z prorokových dětí, jak už jsme zmínili, byly znameními svými jmény. Podobným znamením je i sám prorok, neboť jeho jméno Ješajáhú znamená „Hospodinova spása“.

(8,19 –23) Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? Lid bude procházet zemí zatvrzelý a hladový. A protože bude mít hlad, rozlítí se a bude zlořečit svému králi i Bohu s tváří pozdvihnutou vzhůru. Podívá se k zemi, a hle, jen soužení a temnota, skličující ponurost, šerý soumrak, do něhož bude zahnán. Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulón a země


49

Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pronárodů.

Z tohoto úryvku je zřetelné, že lidé se v době ohrožení obracejí o radu k duchům zemřelých a jasnovidcům, tedy ke komuko li z vyšších mocností, kdo by jim byl schopen poradit. Jestliže Hospodin tyto praktiky zapovídá, nabízí jim nějaké jiné řešení? Prorok obrací pozornost lidu k zákonu a svědectví. Ze slov jasnovidců a všelijak mumlajících lidí svítání nevzejde, naopak, dovedou je do ještě hlubší tmy. Z textu opět čiší beznaděj, neboť hladový a zatvrzelý lid bude hledat někoho, na koho by svalil vinu za svou bídu. Hebrejský text je na několika místech méně srozumitelný, avšak naše biblické překlady přesto jeho obsah vystihují relativně dobře. Stručně by se dal charakterizovat slovy: všude je tma války se všemi hrůzami, která vojenská tažení působí; jediné, co může dát naději, je zákon a svědectví.

(9,1– 4) Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu. Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně.

Co je oním světlem, jež zazáří nad lidem? Náhlý příchod velkého světla představuje Boží zásah, díky němuž skončí útlak. Zatímco závěr osmé kapitoly představoval lid bloudící ve tmě (a od páté kapitoly víme, že tato tma je důsledkem války), první verše deváté kapitoly hovoří o míru: válečná výzbroj bude nepotřebná, bota obouvaná do války a plášť vyválený v prolité krvi budou zničeny. Válka skončí vítězně, neboť lid se má radovat jako o žních a jako při dělbě kořisti. Zdá se, že text oznamuje konec podřízenosti Judska Asýrii. Zmínka o „dni Midjánu“ přitom odkazuje na text ze sedmé kapitoly knihy Soudců, v němž čteme, jak

50


Hospodin vysvobodil svůj lid z područí Midjánců. Soudce Gedeon proti nim vyrazil s mnoha muži, ale na Boží pokyn se jim nakonec postavil jen s třemi sty bojovníky. Ani ti však nebojovali, pouze zapálili své pochodně a ztropili hluk. Překvapení Midjánci se ve zmatku pobili sami mezi sebou. Gedeonův úspěch kniha Soudců označuje za Hospodinovo vítězství. Řekne-li tedy Izajáš, že moc nepřátel bude zlomena jako v den Midjánu, ohlašuje vítězství, které nad ohromnou přesilou vybojuje Hospodin. Kniha Izajáš později v třicáté sedmé kapitole bude vyprávět, jak Hospodinův anděl v noci projde táborem asyrského vojska a celé je pobije.

(9,5 – 6) Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Zde je znovu řeč o dítěti, které se teprve narodí a jehož jméno něco důležitého znamená. O jaké dítě se jedná? Snad se jedná o Immanuele, jehož narození králi Achazovi předpověděl Izajáš už v sedmé kapitole. Tehdy jím mohl být míněn Achazův syn Chizkijáš. Tentokrát je výslovně řečeno, že bude vládcem na Davidově trůnu. Právě za dnů Chizkijáše došlo k ohlášené porážce Asyřanů. Uvedené jméno, jímž se inspiruje i vánoční liturgie církve, stojí za pozornost: „Divuplný rádce, božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Překlad „Božský bohatýr“, hebrejsky el gibbor, uvedený na tomto místě v Českém ekumenickém překladu není vhodný. V následující kapitole se totiž dvojice slov el gibbor objevuje znovu. Český ekumenický překlad ji tam překládá jinak, už správně: „Bůh bohatýr“. Evidentní souvislost obou míst však kvůli rozdílnému překladu nevynikne. Zajímavé je, že celé jméno lze přeložit i jako souvětí: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti (je) vládce pokoje.“ První z dvojice vět říká, že Bůh má v úradku cosi podivuhodného (vítězství nad asyrským vojskem), zatímco


51

druhá konstatuje, že věčný Otec jako vládce pokoje připravuje mír. Bibličtí překladatelé se už od starověku vyrovnávají s tímto textem různě. Tak např. Jeroným, překladatel latinského textu Vulgáty, zde nevidí věty, ale šest titulů: „Divuplný, Rádce, Bůh, Bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Naopak autor starověkého řeckého překladu zvaného Septuaginta považoval za jméno pouze první část uvažovaného textu, kterou přeložil jako „Posel velkého úradku.“ Dále pokračoval nezávislou větou o tom, že Bůh přivede na vládce lidu pokoj. Přestože překlady nejsou jednotné, shoda panuje v tom nejdůležitějším: jméno v sobě skrývá poselství o míru a o podivuhodném Božím jednání. O míru a pokoji pojednává i šestý verš, který navíc slibuje právo a spravedlnost, jež nastolí „horlivost Hospodina zástupů“. Dotkněme se ještě vánoční interpretace tohoto textu. Věděl něco Izajáš o Kristu? Prorok Izajáš o něm vědět nemusel. Byl poslán ke svým současníkům, aby je pohnul k určitému jednání, ke změně postoje či smýšlení. Církev však věří, že přestože proroci pojednávají o tom, co je aktuální pro jejich posluchače, Bůh může jejich slovy mířit mnohem dál. Proto se smysl jejich výpovědí zcela nově a často podivuhodným způsobem naplňuje i v dobách pozdějších. V odborné terminologii jsme si zvykli rozlišovat pojmy „literní smysl“ Písma, tedy to, co chtěl lidský autor textu sdělit svým bezprostředním posluchačům, a „duchovní smysl“, tedy to, co lze v textu Písma vnímat v perspektivě Nového zákona. Byť prorok mluvil především k lidem své doby, křesťané zcela legitimně rozpoznali v jeho textech Boží zvěst o narození Krista, který zachraňuje před nepřítelem mnohem větším, než je jakékoliv cizí vojsko.

(9,7–20) Slovo poslal Panovník proti Jákobovi a dopadlo na Izraele. Všechen lid o tom zvěděl, Efrajim i obyvatelé Samaří. V pýše a velikášství srdce však říkají: „Co bylo z cihel, spadlo, vystavíme to z kvádrů; smokvoně byly vykáceny, nahradíme je cedry.“ I pozvedl Hospodin proti nim protivníky – Resína – a popudil proti nim

52


jejich nepřátele: z východu Arama, ze západu Pelištejce, aby plnými ústy požírali Izraele. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena. Avšak lid se neobrátil k tomu, který ho bil, Hospodina zástupů se nedotazovali. Proto Hospodin odsekl od Izraele hlavu i ocas, palmovou ratolest i sítinu v jediný den. Stařec a vznešený jsou ona hlava a prorok učící klam je onen ocas. Vůdcové tohoto lidu se stali svůdci a ti, kdo se dají vést, jsou ztraceni. Proto neměl Panovník radost z jeho jinochů a nad jeho sirotky a vdovami se neslitoval, protože všichni jsou to rouhači a zlovolníci, bludně mluví každá ústa. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena. Avšak jejich svévole hoří jak oheň, požírá bodláčí a křoví, zapaluje houštiny lesa a kouř se vířivě vznáší. Země se zatměla pro prchlivost Hospodina zástupů a lid se stal potravou ohně; nikdo nemá soucit ani s bratrem. Hltá, co je napravo, a zůstává hladový, požírá nalevo, a sytý není, požírá maso své vlastní paže, Manases Efrajima, Efrajim Manasesa a na Judu se vrhají společně. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena.

Znovu se vracíme k syrsko-efrajimské válce, kdy se severní izra elské království s hlavním městem Samařím spojilo se Sýrií proti Judsku, aby je přiměly zapojit se do protiasyrské koalice. Je zde řeč o tom, jak se tyto malé státečky navzájem požírají. V textu se navíc třikrát objevuje zlověstný refrén: „Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena.“ Proč? Zmíněný refrén naznačuje, že Hospodinův hněv se neodvrátil a hrozba trvá. S tímto refrénem jsme se už jednou setkali, a to na konci páté kapitoly, která hrozila příchodem mocného vojska. Krom toho se nám objeví ještě jednou na konci úryvku, kterému se budeme věnovat hned vzápětí. Není proto vyloučeno, že tzv. Izajášovy paměti, tj. pasáž popisující od šesté kapitoly epizody ze života proroka Izajáše, byla redaktorem knihy vložena právě mezi pátou kapitolu a začátek našeho úryvku. Tím se sice mohl přerušit původní tok varovného textu, na druhou stranu však zmíněná vsuvka přispěla k jeho patřičnému historickému zasazení.

(10,1– 4) Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení těm, kdo předpisují plahočení, nuzným odnímají možnost obhajoby, utištěné mého lidu zbavují práva; jejich kořistí jsou vdovy a sirotky olupují. Co si počnete v den navštívení, až se z dálky přižene zká-


53

za? Ke komu se utečete o pomoc, kde zanecháte svoji slávu? Nezbude než sklonit se mezi vězně či zůstat ležet mezi zabitými. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena.

V páté kapitole bylo zmíněno šestkrát „běda“, na něž teď nava zuje „běda“ sedmé. To opět ohlašuje trest za různé nepravosti. Zanedlouho však zazní „běda“ jiné, neboť bude vysloveno nad nepřítelem. Izajášovy paměti totiž odhalily tajemství, jež lapidárně vystihuje jméno Immanuel – „Bůh s námi“. Na lid bude seslán trest v podobě vojska, které jej takřka zničí. Přesto zůstane jakýsi zbytek, s nímž ovšem bude Bůh. Právě ten se stane nadějí pro budoucnost celého Izraele. Ke kořenům 24. 12. 2010, Na křesťanské vlně 20. 3. 2011

Na Asýrii také dojde

(10,5 –34)

(10,5 –11) „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. Říká: ‚Což nejsou mí velitelé zároveň králi? Což nedopadlo Kalno jako Karkemíš? Nebo Chamát jako Arpád a Samaří jako Damašek?‘ Jako sáhla moje ruka po královstvích bůžků – a jejich tesané modly byly nad jeruzalémské i nad samařské –, cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?“

V předchozích textech byla „běda“ určena vyvolenému národu, teď je řečeno Asýrii. Proč ta změna? Když Asyřané vyplenili Judsko, naplnila se „běda“ vyslovená na adresu Božího lidu. Teď přichází nové „běda“ přinášející naději, že agresor bude také potrestán. Lid si má uvědomit, že vítězné tažení asyrského vojska není důkazem Hospodinovy slabosti. I velmoc jako Asýrie slouží jeho záměrům. Jelikož se však tato metla Hospodinova hněvu provinila krutostí a pýchou, dolehne na ni soud. V textu nacházíme motivy, s nimiž jsme se setkali už v předcházejících kapitolách. V Hospodinově výroku „… dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila“ slyšíme jasnou narážku na jméno Izajášova syna zmíněného na začátku osmé kapitoly, které v českém překladu zní „Rychle za kořistí spěchá lupič“. Asýrie má šlapat po lidu jako po hlíně na ulicích, což zase připomene píseň o vinici z páté kapitoly, v níž trest nad vinicí spočíval mimo jiné v jejím pošlapání. Jelikož však sama Asýrie jedná nemilosrdně a krutě, čeká i ji nemilosrdný a krutý trest.

NA ASÝRII TAKÉ DOJDE

55

(10,12–15) Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: „Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, neboť řekl: ‚Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí – vždyť se v tom vyznám. Zrušil jsem hranice národů, co nakupily, to jsem vydrancoval a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu. Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. Nikdo mi křídlem nezamával, nikdo zobák neotevřel a nepípl.‘ Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo.“

V čem spočívalo velikášství asyrského krále? V přesvědčení, že všechny jeho válečné úspěchy jsou důsledkem jeho schopnosti a síly. Text však uvádí věc na pravou míru: Asýrie nic nevykonala svou vlastní mocí, neboť je pouhou trestající holí v ruce Hospodinově. Zmínka o povýšenosti očí asyrského krále připomíná druhou kapitolu, v níž Hospodin ohlásil, že všechny zpupné lidské oči budou poníženy. Zajímavý je také úvodní verš tohoto úryvku: „Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě…“ Připomene, že se tu jedná především o Hospodinův záměr, kterým je ohlášená očista Jeruzaléma. Posluchači si mají uvědomit, že ve skutečnosti o Asýrii a její vítězné tažení nejde, neboť v centru pozornosti je vyvolený lid a Boží záměry s ním.

(10,16 –19) Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na asyrské vypasence úbytě a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně. Světlo Izraelovo se stane ohněm a jeho Svatý plamenem. Ten bude hořet a pozře její křoví a bodláčí v jediný den. I slávu jejího lesa a sadu stráví se vším všudy, jako choroba užírá chorého. Stromů v jejím lese zůstane tak málo, že je spočítá i chlapec.

Hospodin je svému lidu světlem, ale Asyřanům plamenem, kte rý je pozře. Označení „Svatý“ přímo evokuje představu očistného ohně, který spálí vše nečisté. Není však úplně jisté, ke komu se hrozba

56


obrací. V našem překladu jsme četli, že Hospodin pošle úbytě na asyrské vypasence a že to zapraská ohněm pod asyrskou slávou. V hebrejském textu však není jednoznačně uvedeno, čí jsou zmínění „vypasenci“ a „sláva“. V rámci výroku proti Asýrii se sice zdá docela rozumné vztáhnout uvedená slova na tuto velmoc, nelze však definitivně vyloučit ani příslušníky Božího lidu, proti nimž je namířen soud, jehož vykonavatelem se Asýrie stala. Někteří vykladači na tuto druhou možnost upozorňují i kvůli zmínce o ničení křoví a bodláčí. Právě křoví a bodláčí bylo totiž v předchozích kapitolách znamením zpustošení země. Úplnou jistotu o adresátech hrozby tedy nemáme.

(10,20 –23) V onen den se pozůstatek Izraele s uprchlíky domu Jákobova nebude už opírat o toho, který ho bije, ale bude se věrně opírat o Hospodina, Svatého, Boha Izraele. Pozůstatek se vrátí, pozůstatek Jákoba, k Bohu – bohatýru. Neboť i kdyby bylo tvého lidu, Izraeli, jak mořského písku, vrátí se k němu jen pozůstatek. Je rozhodnut skoncovat, jako záplava se valí spravedlnost. Ano, Panovník, Hospodin zástupů, se rozhodl učinit konec, a to po celé zemi.

Zde se na malé ploše čtyřikrát opakuje slovo „pozůstatek“, s nímž jsme se již v knize Izajáš setkali. Co znamená? Slova „pozůstatek se vrátí“ zní v hebrejském originále stejně jako jméno Šear-jášúb, které pařilo Izajášovu synu. Sedmá kapitola líčila, jak se s ním setkal král Achaz, když se ve strachu ze svých útočných sousedů rozhodl stát vazalem Asýrie. Zde je dodatečně objasněno, jakým znamením mělo toto jméno být: když byl vykonán trest a s výjimkou Jeruzaléma byla zničena celá země, zbytek Izraele se přestal opírat o toho, kdo jej bil (tedy o Asýrii), a začal se opírat o Hospodina. Tato situace nastala v době vlády Achazova syna Chizkijáše, který navzdory ohrožení asyrským vojskem uvěřil Hospodinu, že jej může zachránit. V označení „Bůh – bohatýr“ slyšíme odkaz na část jména dítěte, jehož narození bylo ohlášeno v pátém verši deváté kapitoly.


57

(10,24 –27) Proto Panovník, Hospodin zástupů, praví toto: „Můj lide, který bydlíš na Sijónu, neboj se Asýrie. Bije tě metlou a zvedá na tebe hůl jako kdysi Egypt. Ještě jen kratičký čas a můj hrozný hněv skončí; je však můj hněv zničí.“ Hospodin zástupů nad ní zamává bičem, jako když bil Midjána na Havraní skále, a zdvihne svou hůl na moře jako kdysi na Egypt. V onen den ti spadne z ramen její břímě a její jho z šíje, jho se z tebe sesmekne jak po oleji.

Proč právě obyvatelům Jeruzaléma připomíná prorok slavnou minulost – Gedeonovo vítězství nad Midjánci a vyvedení Izra elitů z Egypta? Protože záchrana Jeruzaléma bude stejně podivuhodná, jako byla záchrana vyvoleného lidu ve vzpomenutých případech. Obyvatelé Jeruzaléma jsou zde ujištěni, že se nemají bát, neboť Asýrie je bude utiskovat už jen krátký čas a pak ji Hospodin zničí. Prorok opět připomene příběh z knihy Soudců, na který narážel už v předchozí deváté kapitole: když po Gedeonově nočním vítězství uprchli dva midjánští náčelníci, byl jeden z nich Orev (to znamená Havran) dopaden a zabit právě na místě zvaném Havraní skála. Podobná porážka podle proroka čeká i Asyřany. Připomíná se i odchod z Egypta, protože stejně jako po Egypťanech zůstala na hladině moře jen mrtvá těla, zůstanou mrtvá těla po porážce Asyřanů i v jejich táboře. O tomto Božím vítězství se dočteme později ve třicáté sedmé kapitole knihy Izajáš.

(10,28 –34) Už táhne na Aját, prošel Migrónem a zbroj si v Michmásu složil. Prošli průsmykem. Řekli: „Přenocujeme v Gebě.“ Ráma se třásla, Saulova Gibea se dala na útěk. Pronikavě křič, galímská dcero, Lajšo, napjatě poslouchej, odpověz, Anatóte. V Madméně je poplach, gebímští obyvatelé hledají záštitu. Ještě dnes stane v Nóbu a rukou mávne proti hoře sijónské dcery, proti pahorku jeruzalémskému. Hle, Pán, Hospodin zástupů, hrozivou silou klestí větvoví, pyšně se tyčící stromy jsou porubány, i ty nejvyšší jsou poníženy. Železem bude vysekáno lesní houští, Libanon padne rukou Vznešeného.

58


Asyrskou invazi líčí prorok obrazným jazykem. Proč? Protože chce zdůraznit, že to je Hospodin, kdo používá svůj nástroj: mává holí a klestí pyšně se tyčící stromy. S podobnými obrazy jsme se setkali ve druhé kapitole, kde byla také řeč o ponížení lesa. Lokality, které jsou zde zmíněny, poukazují na devastaci severně od Jeruzaléma a naznačují, kudy asyrská vojska postupovala. Jméno Libanon zde však nejspíš není použito k označení severního území, nýbrž je narážkou na jeruzalémský luxusní palác zvaný „Dům libanonského lesa“, jehož stěny byly obloženy vzácnými dřevinami z Libanonu. Tento palác byl zřejmě během asyrského obléhání města spálen. Jaký je vlastně cíl tohoto textu? Jaký ohlas měl v lidu vyvolat? Zdá se, že prorok nechtěl pouze nahnat strach, nýbrž chtěl lid především donutit k nějaké reakci, která by trestu mohla zabránit. Proto střídá různé polohy: na obrazy plné tmy a bolesti navazují obrazy světla a naděje. Tuto kompozici můžeme sledovat od samého začátku knihy. Zatímco první kapitola vyjadřuje Boží nespokojenost a formuluje hrozby obyvatelům Jeruzaléma, hned v druhé kapitole slyšíme, že Sijón má přitahovat národy, neboť z něj vychází Hospodinovo slovo. Následují opět hrozby a výtky, ale ve čtvrté kapitole se náhle objevuje obraz pročištěného Jeruzaléma. Takto pokračuje Izajášův text i dále. Prorok si hodně hraje s kontrasty: ponížení – povýšení, světlo – tma, sucho – voda. Jeho výroky jsou proto plné emocí a nikdy nepůsobí monotónně. Střídání předpovědí soudu s texty plnými naděje a útěchy by mohlo vyvolat dojem, že Hospodin je Bůh poněkud nevyzpyta telný. Hospodin je především svatý, a proto před ním nemůže obstát nic nečistého. Jenže jeho lid čistý není. O Jeruzalému je řečeno, že ačkoli byl dříve spravedlivý, nyní je nevěstkou zasluhující trest. Izajáš věří tomu, že když lid bude dodržovat Hospodinův zákon, bude uctívat Hospodina a ne modly, bude svému Bohu věřit a přestane se opírat o kohokoliv jiného, pak jej Hospodin zachrání. Jestliže


59

však Bohu věřit nebude a navíc bude pyšný, neobstojí. Hospodin jej bude bít metlou svého hněvu. Obraz Boha, jak jej líčí Izajáš, se liší od naší často sentimentální představy o hodném Pánubohu, který jen odpouští, plní veškerá naše přání a zajišťuje nám pohodlný život. Taková podoba Boha však nemá s biblickým Hospodinem nic společného. Mohou nás Izajášovy texty ještě dnes oslovit, když historická re alita současného světa je jiná? Myslím si, že čas od času je dobré si podobné texty pročíst. Chtě nechtě nás totiž nutí ptát se, kde jako jednotlivci i jako společnost selháváme, v jakých oblastech je náš systém nespravedlivý, proč naše západní kultura vyvolává hněv jiných národů, co je příčinou zklamání a nenávisti různých společenských vrstev. Ve světle podobných prorockých textů bychom se měli učit nepodceňovat potenciální hrozby, které nad námi visí jako důsledek jednání, jež není v souladu s Božím zákonem. Na svět a společnost kolem se lze totiž dívat ze dvou perspektiv. Tou první je rovina lidská, která nám sice poskytuje různá vysvětlení patologických společenských jevů, ale nepřináší naději na zlepšení. Leckdy si pak připadáme jako bezmocná kolečka obrovského soukolí valícího se dějinami a spějícího ke svému zániku. Starozákonní proroci však učili posuzovat vše z Boží perspektivy. Díky ní pak v jakékoli hrozbě či strachu vnímali i přítomnost Hospodina, který – pakliže se k němu byli ochotni přimknout – jim mohl i v té nejtíživější situaci poskytnout nějakou záchranu. Podmínkou takového vidění světa je však víra. Jsem přitom přesvědčena, že i dnes platí slova: „Kdo věří, nebude zahanben.“ Mě Izajášovy texty právě k takové víře povzbuzují. Ke kořenům 31. 12. 2010, Na křesťanské vlně 3. 4. 2011

Výhonek z pařezu Jišaj a vize spásy

(11,1–12,6)

(11,1–5) I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Přestože je podle předchozí kapitoly všechen porost zničen, z jednoho pařezu náhle vyrůstá proutek. Proč vydá ovoce právě výhonek z kořenů stromu Jišajova? Protože Jišaj byl otec Davidův. Vrací se nám tu motiv davidovského vládce, se kterým jsme se setkali už na začátku deváté kapitoly. Obraz proutku a výhonku může mimoděk připomenout i čtvrtou kapitolu, kde bylo řečeno, že až Hospodin pročistí Jeruzalém, bude jakýsi jeho výhonek chloubou, slávou, důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli (v hebrejském originále jsou ovšem pro „výhonek“ na obou místech použita odlišná synonyma). Na jeruzalémském králi – výhonku, o němž pojednává jedenáctá kapitola – má přitom spočinout duch Hospodinův. Tomu jsou přiřazeny tři páry přívlastků: moudrost s rozumností, rada a síla, poznání a bázeň Hospodinova. V církevní tradici, která se opírala o řecký překlad biblického textu, byl tento verš dán do souvislosti s tzv. sedmi dary Ducha svatého. K navýšení na symbolické číslo sedm se došlo tak, že pojem „bázeň Boží“, zmíněný v hebrejském textu dvakrát kvůli zdůraznění, je v řeckém textu jednou překládán jako „zbožnost“ a podruhé jako „bázeň Hospodinova“. Každopádně je zřejmé,

VÝHONEK Z PAŘEZU JIŠAJ A VIZE SPÁSY

61

že všechny zmíněné charakteristiky ducha jsou v Izajášově textu přisouzeny právě očekávanému davidovskému králi. V kontrastu ke stávajícím poměrům, jež panovaly v Jeruzalémě, se nyní očekává, že nový král nebude soudit povrchně podle zdání, ale skutečně spravedlivě. V důsledku toho už svévolníci nebudou osvobozováni, ale naopak budou „dechem jeho rtů“ odsouzeni. Co znamenají slova „žezlem svých úst bude bít zemi“? Zřejmě to znamená, že jeho slovo bude působit mocně a co řekne, se stane. Opět to kontrastuje s bezvládím popisovaným ve třetí kapitole. Zatímco dosavadní jeruzalémští vládci nebyli schopní ničeho dosáhnout, bude mít tento přislíbený král patřičnou autoritu, a proto prosadí právo i spravedlnost. Můžeme říci, že onen proutek z pařezu Jíšajova ukazuje na me siáše? V novozákonní perspektivě ano. Je ovšem otázkou, co bezprostředně vyhlížel autor starozákonního textu. Ten podle mého mínění mohl ohlašovat spíše éru nového krále, lepšího než byl nevěřící Achaz. Dost možná se zde už zrcadlí zkušenost s jeho synem Chizkijášem, kterého bibličtí autoři zpravidla považují za krále příkladného. Čtenáři Nového zákona však vědí, že tento text, stejně jako mnoho dalších prorockých textů, je nakonec vztažen na jiného potomka z Davidova rodu, na Ježíše.

(11,6 – 9) Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.

Jak zapadá vize harmonie ve zvířecí říši do kontextu Izajášových obrazů?

62


Zřejmě se tu jedná o pokus vylíčit ideální stav, kdy je zažehnáno veškeré násilí. Tento obraz bývá často považován za jakousi eschatologickou vizi, protože líčí poměry, s jakými se na zemi nesetkáváme. Zatímco v první kapitole knihy si Hospodin stěžoval na to, že vůl i osel znají svého pána, ale jeho Boží lid nezná, zde je očekávána doba, kdy zemi naopak naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Až k tomu dojde, nikdo už nebude šířit zkázu „na svaté hoře“, tedy v Jeruzalémě. Tato vize tedy znamená především konec všech svárů a nebezpečí.

(11,10 –16) V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. V onen den ještě podruhé vztáhne Panovník ruku, aby získal pozůstatek svého lidu, který zůstal v Asýrii, Egyptě, Patrósu, Kúši, Élamu, Šineáru, Chamátu a na ostrovech mořských. Povznese korouhev k pronárodům a posbírá rozehnané z Izraele a rozptýlené Judejce shromáždí ze čtyř stran země. Ustane žárlivost Efrajimova, budou vyhlazeni Judovi protivníci, Efrajim nebude žárlit na Judu a Juda nebude osočovat Efrajima, nýbrž společně se vrhnou na úbočí Pelištejců k moři, i syny východu oloupí spolu, vztáhnou svoji ruku na Edóm a Moáb, poslouchat je budou i synové Amónovi. Klatbou stihne Hospodin záliv Egyptského moře, zamává rukou proti Řece v prudkém větru, rozštěpí ji v sedm ramen, takže ji bude možno přejít v opáncích. Tak vznikne silnice pro pozůstatek jeho lidu, jenž zůstal v Asýrii, jako tomu bylo v den, kdy Izrael vystupoval z egyptské země.

Citovaná vize líčí dobu, v níž se zvrátí dosud neutěšená situace: ruka Hospodinova nebude napřažena, aby trestala, nýbrž aby za chraňovala a přivedla rozptýlený lid do jeho vlasti. Na jaký návrat vyhnanců se zde naráží? To nevíme, neboť zde je pouze uvedeno, že lid se bude vracet ze všech stran. Současně se říká, že Efrajim (tj. Izrael) a Juda už proti sobě nebudou válčit, ale naopak budou přáteli. Čtenář si jistě vzpomene na syrsko-efrajimskou válku zmíněnou v sedmé kapitole, kdy proti sobě stáli právě Judejci a Izraelci jako nepřátelé. Verše jedenácté kapitoly tedy rozvádějí vizi míru, kdy nikdo nikomu nebude škodit jako dřív. Další obraz je inspirován vyvedením Izraele


63

z Egypta: stejně jako kdysi lid přešel rozděleným Rudým mořem či řečištěm zastaveného Jordánu do zaslíbené země, i nyní má být velká řeka (Eufrat) podobně rozštěpena, aby přes ni mohl lid přejít. Přitom je tak jako v předchozích kapitolách opět řeč o „zbytku“ lidu podivuhodně vysvobozeném z područí pohanských národů.

(12,1– 6) V onen den řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. V onen den řeknete: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené. Zpívejte Hospodinu, neboť vykonal důstojné činy, ať o tom zví celá země!“ Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele.

Lid v tomto žalmu děkuje za záchranu podobnými slovy, jaká nacházíme v Mojžíšově písni v patnácté kapitole knihy Exodus: „Hospodin je má záštita a Píseň, stal se mou spásou.“ (Ex 15,2) Toto radostné zvolání je skutečně tradičně spojováno s jásotem při exodu. Ve dvanácté kapitole knihy Izajáš je součástí písně, která s podobným nadšením reaguje na novou záchranu. Jak byste vysvětlila slova: „Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené.“? Měly by snad národy být spaseny stejně jako Izrael? Zájem o cizí národy se projevil už ve druhé kapitole, která líčila, jak pokojně potáhnou k Sijónu a uznají Hospodinovu velikost. Prorok však nepočítá s tím, že by měly být spaseny srovnatelným způsobem jako Izrael. Spíše předpokládá, že prostřednictvím vyvoleného lidu budou mít možnost poznat Hospodina. Nejprve si však musí samotný Izrael být náležitě vědom Hospodinovy velikosti a musí věřit, že jeho Bůh stojí za všemi událostmi oné hektické doby.

64


Dvanáctou kapitolou končí úvodní část knihy Izajáš. Jak bychom mohli tento první velký celek shrnout? Tato část knihy bývá označována jako „první Izajášova sbírka“ a tvoří dobře rozlišitelnou sekci, neboť v následujících kapitolách jsou zapsány texty jiného charakteru, jež bývají označovány jako „výroky proti cizím národům“. Pro kompozici prorockých knih bývá příznačné, že na jejich počátku jsou uvedeny kritické či výhružné texty určené vlastnímu lidu. Následují-li texty ohlašující zkázu jiných národů, je to z perspektivy vyvoleného lidu vnímáno spíše jako pozitivní zvrat, neboť zpravidla se jedná o národy nepřátelské. V případě knihy Izajáš však neplatí, že by texty prvních dvanácti kapitol představovaly pro vyvolený lid pouze hrozbu. Hovoří se v nich sice o trestu, který Hospodin dopustí ve formě války, nicméně velmi silně je zde zastoupeno i téma záchrany. Ta je slíbena těm, kdo se k Bohu obrátí a přimknou. Prorok je nazývá „zbytkem“. Jedno z nejfrekventovanějších slov dvanácté kapitoly, jíž tato sekce vrcholí, je příznačně slovo spása. Ke kořenům 7. 1. 2011, Na křesťanské vlně 17. 4. 2011

Výnos o Babylonu a jeho králi

(13,1–14,27)

Izajáš působil zhruba v poslední třetině osmého století před Kristem, kdy Judsko ohrožovala především Asýrie. Není tedy po někud ahistorické, že třináctá kapitola začíná výnosem o Babylo nu, který se stal velkým hráčem starověkého Předního východu teprve koncem sedmého století? Bibličtí badatelé se liší v názoru na to, jaké doby se výrok této kapitoly týká. Zatímco někteří se domnívají, že Izajáš jej mohl vyslovit v osmém století, řada jiných jej datuje do mnohem pozdější doby a dává jej do souvislosti s trpkou zkušeností Židů s babylonským zajetím. Za pozornost rozhodně stojí skutečnost, že některé formulace této kapitoly lze nalézt i v knize proroka Jeremjáše. Tam jsou však namístě, neboť mladší Jeremjáš žil právě v době, kdy bylo Judsko s nepřátelskou babylonskou mocí přímo konfrontováno. Jestliže podobnost s Jeremjášovými výroky mluví ve prospěch pozdějšího vzniku textu, svou váhu mají i argumenty posouvající výrok do osmého století. Někteří biblisté třeba poukazují na fakt, že Babylon měl velký vliv na oblast starověkého Předního východu nejen v šestém století, ale už mnohem dřív, neboť byl významným kulturním centrem Mezopotámie. V době asyrské nadvlády nad oblastí byl navíc Babylon velkým ohniskem nepokojů. Kniha Izajáš ve 39. kapitole upozorňuje na babylonského krále Meródakabaladána, který se snažil paktovat s judským králem Chizkijášem proti Asýrii. Spor týkající se datace vzniku naší pasáže tedy nelze rozhodnout snadno. Pokud se následující výroky týkají národů pokořených v Izajášově době Asýrií, je třeba nezapomínat, že všechny vojenské operace jsou zde interpretovány jako Hospodinův zásah proti těmto národům.

66

VÝNOS O BABYLONU A JEHO KRÁLI

(13,1–22) Výnos o Babylonu, který přijal ve vidění Izajáš, syn Amósův: „Vztyčte korouhev na lysé hoře, vzkřikněte na ně, zamávejte rukou, ať vejdou branami urozených. Vydal jsem příkaz svým posvěceným, povolal jsem k vykonání svého hněvu i své bohatýry, jásající nad mou důstojností. Slyš hluk na horách jakoby početného lidu, slyš hukot království, shromážděných pronárodů: Hospodin zástupů sbírá vojsko k boji. Z daleké země přicházejí, až od končin nebes, přichází Hospodin se zbrojí hrozného hněvu, aby pohubil celou zemi. Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jak zhouba. Proto každá ruka ochabne a každý člověk odvahu ztratí. Budou plni hrůzy, zachvátí je bolesti a křeče, jako rodička se budou svíjet. Strnule bude zírat jeden na druhého, ve tváři plamenem vzplanou. Hle, přichází den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v spoušť a vymýtil z ní její hříchy. Nebeské hvězdy a souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem nezazáří. A budu stíhat zlobu světa a nepravost svévolníků. Učiním přítrž pýše odvážlivců, ponížím troufalost ukrutníků. Způsobím, že člověk bude vzácnější než ryzí zlato, člověk bude nad zlato z Ofíru. Otřesu totiž nebesy a země se pohne ze svého místa prchlivostí Hospodina zástupů v den jeho planoucího hněvu. Jako vyplašená laň a jako stádo, jež neshromažďuje nikdo, tak se obrátí každý ke svému lidu, každý uteče do své země. Každý, koho najdou, bude skolen, každý, koho chytí, padne mečem. Jejich nemluvňata budou rozdrcena před jejich zraky, jejich domy budou vypleněny, jejich ženy zneuctěny. Hle, já podnítím proti vám Médy, kteří si neváží stříbra, nemají zálibu v zlatě. Svými luky rozdrtí chlapce, nad plodem života se neslitují, s vašimi syny nebudou mít soucit. Babylon, skvost mezi královstvími, pyšná okrasa Kaldejců, dopadne jako Sodoma a Gomora, vyvrácené Bohem. Už nikdy nebude osídlen, nebude obydlen po všechna pokolení. Žádný Arab si tam nepostaví stan, pastýři tam nenechají odpočívat stáda, nýbrž divá sběř tam bude odpočívat, v jejich domech bude plno výrů, přebývat tam budou pštrosi, běsové tam budou poskakovat. V jeho palácích budou výt hyeny a v chrámech rozkoše šakalové. Jeho čas se přiblížil, dny nebudou mu prodlouženy.“

Nadpis uvozující tuto pasáž potvrzuje, že se jedná o vidění Izajá še, a připomíná podobné nadpisy z první či druhé kapitoly knihy. Stejně tak povel: „Vztyčte korouhev!“ připomíná pátou kapitolu, v níž byl vydán asyrskému vojsku, jehož prostřednictvím Hos podin trestal svůj lid. Nadpis a literární kontext tedy tuto pasáž spojují s událostmi odehrávajícími se v době proroka Izajáše. Čemu bychom měli věnovat pozornost?


67

Tento výrok nahání hrůzu a nečte se nijak lehce. Jakkoli nás však popis hrůz děsí, musíme si uvědomit, že tehdy lid pozoroval v době válek podobné věci často. Izrael si navíc má být vědom toho, že nepřátelské vojsko jako vykonavatel Hospodinova trestu zasáhne především ty, kdo působí zlo, a proto nemusí propadat panice. Znovu je zde zmíněn „den Hospodinův“, který má přijít a zničit hřích. Tento den byl ohlášen už ve druhé kapitole knihy, podle níž měl dolehnout na vše pyšné a povýšené ve vyvoleném národě. Nyní má být učiněna přítrž pýše Babylonu, neboť toto město je v biblické literatuře vnímáno jako symbol pyšného postoje proti Bohu. Den Hospodinův je provázen jevy až kosmického dosahu. S ně kterými obrazy jsme se přitom u Izajáše už setkali. Týká se to zvláště obrazu tmy. Když čteme, že se hvězdy nezatřpytí a slunce se při svém východu zatmí, vypadá to, jako by se země měla navrátit k prvotnímu chaosu před stvořením. Obraz tmy se však objevoval už v předchozích textech a znamenal především válku a s ní spojenou tíseň. Proto není nutné považovat tyto obrazy za popis „apokalyptických“ jevů, ale spíš za poetické a sugestivní vylíčení úzkosti a válečných běd, během nichž má člověk uprostřed chaosu a zmaru pocit, že slunce snad už nikdy nevyjde a hvězdy už nikdy nezasvítí. Hospodin prostřednictvím nepřátelských vojsk trestá jak svůj vlastní lid, tak i Babylon. Je mezi těmito zásahy nějaký zásadněj ší rozdíl? Babylon bude podle této kapitoly zničen, zatímco vyvolený lid bude pouze potrestán, avšak zničen nebude. Zatímco jeruzalémští obyvatelé v první kapitole vyznávají, že kdyby jim Hospodin neponechal hrstku přeživších, dopadli by jako Sodoma a Gomora, pyšný Babylon přesně jako Sodoma a Gomora dopadne. Území Babylonu se má stát pustinou, na níž si žádný člověk nepostaví stan a pastýři nenechají odpočívat svá stáda. Budou zde žít pouze nečistá zvířata. To je nesmírně tvrdý výrok, který zatím neměl v knize Izajáš obdobu. Čtenáře přitom může napadnout, proč takto tvrdý soud nebyl vynesen nad Asýrií, která zničila severní izraelské království

68


a smrtelně ohrožovala i Judsko. K odpovědi se dostaneme, začneme-li motiv Babylonu zkoumat v celém kánonu Písma. Toto město se totiž v průběhu času a vlivem zkušenosti pozdějšího exilu stalo symbolem všeho, co se v pýše pozvedá proti Bohu. To mohlo ovlivnit i konečnou redakci třinácté kapitoly Izajáše.

(14,1–2) Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu. Národy je totiž samy dovedou na jejich místo a Izraelův dům je dostane do dědictví v Hospodinově zemi jako otroky a otrokyně. Tak zajmou ty, kdo je prve zajali, a budou panovat nad svými poháněči.

Na této sekci knihy Izajáš je pozoruhodné, že slova soudu určená národům jsou proložena povzbudivými výroky určenými vlast nímu lidu. Proč? Snad proto, aby byla tíha války a hrůza spojená se soudem odlehčena povzbuzením. Izraeli se ho dostává i v situaci soudu nad Babylonem. Jako by tím Hospodin svému lidu sděloval, že o něm ví a stále s ním počítá. Prorok zde opět využívá kontrastů a zvratů. Stejně jako v předchozích textech Hospodin změnil tmu ve světlo a světlo ve tmu, tak nyní pokoří a uvede do otroctví ty, kdo lid utiskovali. Nic, co vypadá jako jisté, jisté být nemusí, neboť Hospodinu stačí málo a může to zvrátit. Toto poznání má vést člověka k pokoře, neboť to není on, kdo rozdává karty a řídí svět.

(14,3 –23) V den, kdy ti dá Hospodin odpočinout od tvého trápení a nepokoje, od tvrdé otročiny, jíž jsi byl zotročen, proneseš o babylonském králi pořekadlo: „Jak pominul poháněč, jak pominula knuta!“ Hospodin polámal hůl svévolníků, žezlo vládců, jež zběsile bilo národy ranami bez ustání, hněvivě vládlo pronárodům nezkrotným pronásledováním. V míru odpočala celá země, všechno zvučně plesá. I cypřiše se radují nad tebou i libanonské cedry od chvíle, kdy jsi padl: „Už nevstane ten, kdo nás kácel!“ I nejhlubší podsvětí je kvůli tobě rozrušeno, čeká na tvůj příchod,


69

probudilo kvůli tobě přízraky všech vojevůdců země. Všechny krále pronárodů přimělo vstát ze svých trůnů. Ti všichni se ozvou a řeknou tobě: „Také jsi jako my pozbyl síly? Už jsi nám podoben! Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.“ Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! Kdo tě uvidí, budou se dívat a divit: „To je ten muž, který zneklidňoval zemi a otřásal královstvími? Svět měnil v poušť, bořil jeho města, vězně nikdy nepropouštěl domů.“ Všichni králové pronárodů, všichni leží slavně ve svých hrobkách, ale tebe pohodili mimo hrob jak ohavný výhonek; jsi jako šatem přikryt zavražděnými, porubanými mečem, svrženými do kamenité jámy, jsi jak pošlapaná mršina, nebudeš připojen k nim v hrobě. Vždyť jsi ničil vlastní zemi, vlastní lid jsi vraždil. O potomstvu zlovolníků nebude navěky zmínky. „Připravte jeho synům jatky pro nepravost otců! Nepovstanou, nezmocní se země a svět nezaplní městy.“ „Já povstanu proti nim, je výrok Hospodina zástupů, vymýtím jméno Babylonu i pozůstatek po něm, nástupce i následníka, je výrok Hospodinův. Proměním jej v hnízdiště sýčků a ve slatiny, vymetu jej pometlem zkázy, je výrok Hospodina zástupů.“

O jakém králi se zde mluví? Jedna z hypotéz vychází z toho, že babylonskému králi je zde vytýkáno totéž, co bylo v předchozích kapitolách vytýkáno Asýrii. Proto se prý ve skutečnosti mohlo jednat o krále asyrského, který byl titulárně i králem babylonským. Teprve po zkušenosti s babylonským zajetím pak mohl být tento výrok přeznačen. Někteří z asyrských králů navíc opravdu zahynuli v boji a neměli svou vlastní hrobku. Nevíme. Důležité je spíš poselství textu: z veliké pýchy a slávy není ve chvilce nic. S určitým nadhledem lze říci, že to, co je zde řečeno o babylonském králi, platí o všech tyranech a diktátorech, kteří kdy v dějinách vládli. V politice se s podobnými případy setkáváme dodnes. Padlého panovníka vítá podsvětí, což je nápadné především z toho důvodu, že bible je v líčení zásvětí velmi zdrženlivá. Ja kou měli tehdy lidé o posmrtném životě představu? To není jasné. Starší starozákonní knihy, mezi něž Izajáš patří, nepřinášejí systematicky utříděnou nauku. O podsvětí se zde mluví,

70


protože představu jakési podsvětní říše sdílel celý starý Orient. Lidé si nedokázali představit, že by po smrti náhle z člověka nezbylo nic. Nejde však o představu nějakého plnohodnotného života po smrti. Bývalí králové zde vědí, kým byli, ale nic to už neznamená. Změna v chápání posmrtné existence nastává v mladších starozákonních knihách, jež reflektují dějiny národa a smysl věrnosti Hospodinu. V nich už jasně krystalizuje víra v to, že hodnota prožitého života se po smrti zúročí a člověk ponese následky toho, jak žil. Proč prorok obraz podsvětí použil? Aby zdůraznil, že i ti nejmocnější vládcové nakonec skončí mezi červy. Podsvětí (hebrejsky šeól) je zde šifrou smrti a konce. Jako autor poetického textu si prorok dává záležet na tom, aby vylíčil absurditu „podsvětní slávy“, jejíž součástí je slavnostní přivítání babylonského krále. Přitom tento král už může vládnout leda tak červům v hlíně. Celá tato pasáž odráží myšlení a náboženské představy své doby. Babylonský král zde říká: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.“ Co je nejzazší Sever? Podle orientální mytologie existovala někde na severu hora, na níž sídlí božstvo. Izraelité prvky těchto dobových mýtů přebírali, protože byly součástí kultury, v níž žili. Izajášův posluchač se nemá trápit otázkou, zda tento Sever existuje nebo ne. Dokonce nemá řešit ani otázku, zda vůbec existují cizí bohové. Pro něj bylo samozřejmostí, že národy mají své bohy, avšak on má ctít jedině Hospodina. Teprve v šestém století před Kristem se u Židů objevilo poznání, že cizí bohové jsou holé nic. Od monolatrismu (uctívání jediného boha) k monoteismu (víra v existenci jednoho boha) dospívají tehdy, když vyzraje jejich vlastní představa o Hospodinu, který není jenom národní Bůh Izraele, nýbrž Stvořitel a Pán celého světa. V důsledku monoteismu se pak mění i chápání samotného pojmu Bůh. V Mezopotámii byli bohové spíše zosobněné síly řídící lidský osud. Proto se o nich mluvilo mytickým jazykem jako o bozích větru, země, vod a nebeských těles. Takovým způsobem se starověcí lidé pokoušeli postihnout a popsat leccos hlubokého o člověku i o světě, který jej ovlivňuje.


71

Křesťané často interpretují čtrnáctou kapitolu Izajáše jako popis pádu Světlonoše – Lucifera. Podle mého mínění prorok žádného satana (Lucifera) na mysli neměl. Je ovšem pravda, že křesťané od počátku považovali za legitimní nalézat ve starozákonních výrocích hlubší smysl nebo paradigmatická vyjádření, jež líčí i ty skutečnosti, o nichž následně pojednával Nový zákon. Takto se Starým zákonem pracují jak novozákonní pisatelé, tak nejstarší křesťanští vykladači, kteří věřili, že starozákonní výroky v sobě obsahují také hlubší smysl, jenž na počátku nemusel být zjevný. Když začala krystalizovat představa satana jako pána zla, který doplatil na svou pýchu, byla k vyjádření této představy používána i čtrnáctá kapitola knihy Izajáš. Explicitně však Starý zákon o pádu satana a andělů na počátku dějin nic neříká, byť to několik novozákonních výroků předpokládá. Tak např. Ježíši je do úst vložena věta: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ (L 10,18) O padlých andělech ovšem pojednávají i další novozákonní autoři. Zajímavé je, jak člověka přitahuje „biblický bulvár“, tedy vše, co se týká onoho světa, duchů, démonů, satana, andělů nebo komu nikace se zemřelými. Jako by lidé chtěli nakouknout Pánu Bohu pod pokličku. Svět magie a tajemno nepochybně člověka odpradávna láká. Zvláště toho, kdo nemá ujasněný vztah k Bohu. Ten však není založen na něčem fantastickém či magickém. Při pohledu do Písma zjistíme, že ačkoli zde reflexe starověkých mytických představ přítomna je, Starý zákon Izraeli zakazuje věnovat pozornost věštcům, jasnovidcům či horoskopům. Osud Božího lidu není řízen pohybem hvězd nebo znameními zvěrokruhu. Je v rukou Hospodinových. Kritici náboženství někdy tvrdí, že k víře se utíkají psychicky labilní jedinci, kteří nejsou schopni postavit se zodpovědně ke svému životu. Nicméně vztah k Bohu, jak jej líčí Písmo, je založen spíše na pevném rozhodnutí a zodpovědnosti. Proroci své posluchače povzbuzují, aby se nenechali znepokojit tím, čeho se „pověrčivě“ bojí okolní národy. A taková výzva platí dodnes pro každého, kdo chce být lidsky i duchovně zralý.

72


V závěru textu je řečeno, že babylonský král nebude mít potomky a pyšný babylonský systém zanikne. Něco podobného jsme viděli i na konci třinácté kapitoly. Tu myšlenku se proroci snaží vyvolenému národu vštípit: vaši nepřátelé nemají budoucnost, avšak vy, pokud se obrátíte k Hospodinu, máte stále šanci. Boží lid nezanikne, i když ho zůstane jen zbytek.

(14,24 –27) Hospodin zástupů přisáhl: „Jak jsem si předsevzal, tak se stane, a pro co jsem se rozhodl, to se uskuteční: Rozdrtím Ašúra ve své zemi, rozšlapu ho na svých horách a z nich sejmu jeho jho. Z ramene jim bude sňato jeho břímě.“ To je rozhodnutí učiněné o celé zemi a to je paže napřažená proti všem pronárodům. Když Hospodin zástupů rozhodl, kdo to zruší? Jeho paže je napřažena, kdo ji odvrátí?

Kde se ve výroku proti Babylonu bere výnos proti Ašúru? Je-li v rámci výroku o babylonském králi opět řeč o Asýrii, můžeme popis onoho krále vztáhnout i na krále asyrského. Má-li být navíc Ašúr rozdrcen někde v Judských horách, ocitáme se znovu v osmém století, kdy bylo vojsko krále asyrského zničeno, jak o tom píše třicátá sedmá kapitola. Obecně platí, že pýcha každého krále, ať už asyrského nebo babylonského, bude ve svém čase ponížena a potrestána. Ke kořenům 14. 1. 2011, Na křesťanské vlně 1. 5. 2011

Výnos o Pelišteji, Moábu a Kúši

(14,28 –18,7)

(14,28 –32) V roce, kdy zemřel král Achaz, byl zjeven tento výnos: „Neraduj se, celá Pelišteo, že je polámána hůl, která tě bije, neboť z hadího kořene vzejde bazilišek a jeho plodem bude létající ohnivý had. Prvorození nuzných budou mít pastvu a ubožáci budou odpočívat v bezpečí. Tvůj kořen však umořím hladem a pozůstatek tvého lidu zajde. Kvílej, bráno! Křič, město! Celá Pelištea bude v zmatku. Neboť od severu se už valí dým a nikdo nezůstává stranou svých shromaždišť.“ Co odpovědět poslům toho pronároda? Hospodin založil Sijón, k němu se přivinou utištění jeho lidu.

Pelištejská města se nacházela při pobřeží Středozemního moře v blízkosti egyptských hranic. Pelištejci byli známými protivníky vyvoleného národa, kteří bojovali už proti Saulovi a Davidovi. Jakou roli hráli zde? Tento výrok se týká doby, kdy se Judsko stalo vazalem Asýrie. Ta se snažila ovládnout celé východní Středomoří a hodlala proniknout až do Egypta. Zpráva o hrozícím nebezpečí, na něž výrok upozorňuje, se tedy nejspíš týká velkých asyrských invazí. Proč je však Pelišteji řečeno, aby se neradovala z toho, že byla polámána hůl, která bije? Jestliže touto holí byla Asýrie, pak text zřejmě naráží na úmrtí některého z asyrských králů. Smrt jakéhokoli mocného panovníka přináší podmaněným národům naději, že se jim podaří nadvlády nějak zbavit. Pelištea je ovšem varována: z hadího kořene vzejde nové nebezpečí, což znamená, že nového krále by se měla spíš bát. Had, který je zde zmíněn, je hebrejsky sáráf a jedná se o stejné slovo, s jakým jsme se již setkali v šesté kapitole.

74

VÝNOS O PELIŠTEJI, MOÁBU A KÚŠI

Zajímavý je poslední verš, v němž se poslům jakéhosi národa říká, že Hospodin založil Sijón, k němuž se přivinou utištění jeho lidu. Co tento výrok znamená? Chizkijáš se jako nastupující král snažil vymanit z područí Asyřanů, kterým se jeho otec Achaz zavázal platit tribut. Podobně jako Achaz i on hledal v první řadě politické spojence, a proto text zmiňuje posly. Jenomže podobné diplomatické snahy prorok Izajáš vždycky kritizoval, protože podle něj se krize měla řešit přimknutím k Hospodinu, který jediný mohl dát lidu záruku bezpečí a míru. Poslední verš tuto skutečnost připomíná, neboť přimknout se k místu, kde stál chrám, znamenalo přimknout se k Hospodinu.

(15,1– 9) Výnos o Moábovi: Přes noc zajisté bude vyhuben Ar Moábský, zajde! Přes noc zajisté bude vyhuben Kír Moábský, zajde! Vystoupí v Dibónu do domu, na posvátná návrší, aby plakal. Nad Nebó, nad Médebou bude Moáb kvílet. Na každé hlavě lysina, každá brada ostříhána. V jeho ulicích se opasují žíněnými suknicemi, na jeho střechách a náměstích vše kvílí, rozplývá se v pláči. Úpí Chešbón i Eleále, jejich hlas až v Jahasu je slyšet. Proto křičí na poplach moábští ozbrojenci, jejich duše je poplašená. Moje srdce úpí nad Moábem. Jeho uprchlíci jsou až u Sóaru, v Eglat-šelišiji. Po lúchítském svahu vystupují s pláčem. Na cestě do Chóronajimu propukají v úpění nad zkázou. Po nimrímských vodách zbude zpustošení, uschne tráva, bude po rostlinách, nezbude nic zeleného. Proto zbytek toho, na čem pracovali, co si uchovali, přenesou přes Topolový úval. Úpění obchází územím Moába, jeho kvílení zní až do Eglajimu, jeho kvílení zní až do Beer-élímu. Vždyť dímónské vody jsou plné krve. Proto ještě více dopustím na Dímón: lva na Moábce, kteří vyvázli, i na ty, kteří zůstali v zemi.

Kdo byl Moáb? Moáb byl jedním ze sousedů vyvoleného národa, který sídlil východně od Mrtvého moře, přibližně na území dnešního Jordánska. Podle biblické genealogie byli Moábci spolu s Amónovci potomky Lotovými. Mezi Izraelity a Moábci vládlo dosti často nepřátelství. V Izajášově textu jsou zmiňovány názvy moábských lokalit, z nichž většinu dnes nedokážeme identifikovat. Známější mezi nimi je


75

hora Nebó, z níž Mojžíš před svou smrtí obhlížel zaslíbenou zemi. Na všech uvedených místech se rozléhá nářek, protože Moáb má být vyhuben a všechna tato místa mají být zničena. Prorok zmiňuje noc, což vyvolává pocit tíživé atmosféry úzkosti, která se šíří po celé zemi. Obraz vyholené hlavy a ostříhané brady navíc připomene varování před asyrským králem, který je v sedmé kapitole nazván „břitvou“, jíž bude oholena celá země. Zdá se, že tak jako Asýrie ničila vyvolený národ, stejně tak zničí i Moáb. Líčení zkázy Moábu přitom pokračuje ještě v šestnácté kapitole. V pátém verši se říká: „Moje srdce úpí nad Moábem.“ Proč izraelský prorok lituje zkázu pohanského souseda? Výrok je třeba chápat především jako literární figuru, díky níž má být posluchači jasné, že Moábu skutečně hrozí zkáza. Může se však jednat i o vyjádření prosté lidské solidarity s trpícími.

(16,1–13) Pošlete beránka Vládci země ze Sély pouští na horu sijónské dcery. I budou jako vyplašení ptáci, vyhnaní z hnízda, moábské dcery při arnónských brodech. „Svolejte radu, učiňte rozhodnutí. V samé poledne ať je tvůj stín jak noc, ukryj zahnané, neprozraď vyplašené; Moábe, ať moji zahnaní jsou tvými hosty, před zhoubcem buď jejich skrýší. Utlačovatel, ten vezme za své, zhouba skončí. Ze země vymizejí ti, kdo ji podupali. Trůn bude upevněn milosrdenstvím a dosedne na něj v Davidově stanu ten, jenž bude soudit věrně, vyhledávat právo, rázně uplatňovat spravedlnost.“ Slýchali jsme o pýše Moába přepyšného, o pyšné jeho povýšenosti a bezmezné zpupnosti; k ničemu nejsou jeho žvásty. Proto bude Moáb kvílet nad Moábem, všichni budou kvílet. Touhou po kírcheresetských hrozinkových koláčích budou vzdychat úplně zdeptáni. Vždyť zvadly viničné terasy Chešbónu, sibemská vinná réva. Páni pronárodů otloukli to ušlechtilé révoví, jež dosahovalo až k Jaezeru, vinulo se až k poušti, jeho výhonky se rozbujely a pronikly za moře. Proto pláči s plačícím Jaezerem, nad sibemskou vinnou révou. Svlažuji tě svými slzami, Chešbóne a Eleále, neboť při tvé letní sklizni a tvém vinobraní přestane vaše výskání. Přestaly v sadu radost a jásot, na vinicích se už neplesá a nehlaholí, nikdo nelisuje v lisu víno, tvému výskání jsem učinil přítrž. Proto všechno ve mně nad Moábem jak citera sténá, mé nitro lká nad Kír-cheresem. Až se Moáb ukáže před svými bohy a na posvátné návrší se dotrmácí, až vstoupí do své svatyně,

76


aby se modlil, ničeho nedosáhne. Toto je slovo, které už tehdy Hospodin promluvil o Moábovi. Nyní Hospodin promluvil: „Za tři léta, jako jsou léta nádeníka, zlehčena bude sláva Moábova u celého jeho početného davu; zůstane mu malá, bezvýznamná hrstka.“

Co znamená výzva, aby „poslali beránka na horu sijónské dcery Vládci země ze Sély“? Zde je text málo srozumitelný a kolem jeho interpretace se proto vedou různé diskuse. Zdá se, že ohrožený Moáb má poslat delegaci s dary do Jeruzaléma, kde mají být ukryti i moábští vyhnanci. Na Davidově trůnu má v té době sedět spravedlivý král, což tak trochu připomene devátou kapitolu. Další souvislosti výroku nám však unikají. Jisté je, že Moáb je celý vyvrácen a jeho obyvatelé jsou jako ptáci vyhnaní z hnízda. Podobnou metaforu použil v desáté kapitole sám asyrský král, když se vychloubal, že jeho ruka sáhla do „hnízd“ všech království a nikdo ani nepípl. Žalozpěv nad zničenou vinnou révou připomíná píseň o vinici z páté kapitoly, v níž byla likvidace vinice předzvěstí války, jež měla postihnout Izrael a Judsko. Moáb byl zřejmě pověstný jako pěstitel vína, ovšem v prorocké řeči je i zde vinice především symbolem míru a pokoje. Je-li zničena, znamená to válku a zkázu. Zatímco vyvolený národ má budoucnost (řeč je dokonce o upev něném davidovském trůnu), z Moábu zbude jen nepatrná bez významná hrstka. Na výrocích proti národům je v knize Izajáš zajímavé, že jsou protkány opakovanými zmínkami o Sijónu, který má stále naději. Zde má dokonce takové postavení, že může být pomocí dezorientovanému obyvatelstvu zničeného Moábu.

(17,1–14) Výnos o Damašku: „Hle, Damašek přestane být městem, stane se hromadou sutin. Opuštěná města Aróeru budou patřit stádům; tam budou odpočívat a nikdo je nevyděsí. Zanikne pevnost v Efrajimu i království v Damašku. S pozůstatkem Aramejců to dopadne jako se slávou Izraelců, je výrok Hospodina zástupů.“


77

„V onen den vybledne Jákobova sláva a jeho tučné tělo zhubne. Bude tomu, jako když se při žni sklízí obilí, když se do náručí shromažďují klasy, jako když se klasy posbírají v dolině Refájců. Zbudou pak jen paběrky jako při srážení oliv, dvě tři olivky na samém vršku a čtyři pět na plodných větvích, je výrok Hospodina, Boha Izraele.“ V onen den vzhlédne člověk k tomu, který ho učinil, a jeho oči budou patřit k Svatému Izraele. Už nebude vzhlížet k oltářům, dílu vlastních rukou, ani nebude patřit na to, co vyrobil svými prsty, na posvátné kůly a kadidlové oltáříky. V onen den budou jeho záštitná města jako opuštěné a houštím zarostlé vrcholky, jež pronárody opustily před syny Izraele; zpustnou. Vždyť jsi zapomněla na Boha, svou spásu, nepamatovala jsi na svoji záštitnou skálu. Proto vysazuješ sadbu rozkoší a pěstuješ cizokrajnou révu. V den, kdy je sázíš, oplocuješ je, za jitra pečuješ, aby tvá setba vyrašila. Ale žeň prchne v den nemoci a bolesti nevyléčitelné. Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod. Národy hučí jak hukot mnohých vod, leč okřikne je a utekou daleko, hnány jako plevy větrem po horách a jako chmýří ve vichřici. Z večera ještě plno hrůzy, a než vzejde jitro, je po všem. Takový je úděl těch, kteří nás plení, los těch, kdo nás olupují.

Zde se sice jedná o výnos proti Damašku, ale zmíněn je i Efrajim a Izrael. Text tak opět připomene konflikt zmíněný v sedmé a deváté kapitole, totiž válku mezi Aramejci (s hlavním městem Damaškem) a Izraelci (s hlavním městem Samařím) na jedné straně a Judskem na straně druhé. Oba prvně zmínění chtěli násilím přimět judského krále, aby se připojil k protiasyrské koalici. Už tehdy Izajáš ohlásil jak pád Damašku, tak zánik Samaří. Tyto hrozby se splnily: Damašek byl dobyt kolem roku 732 před Kristem a Samaří o deset let později. Přestože je uvedený výrok sedmnácté kapitoly namířen proti Damašku, stává se současně výrokem soudu nad Izraelem (tj. Efrajimem). A stejně jako tomu bylo ve výnosu proti Babylonu, i zde zůstanou po velkých městech jen pastviny pro stáda. Zkázu představuje i metafora pole po žni a olivovníku po sklizni, kdy zůstanou jen paběrky. Pozitivní na celé vizi je však skutečnost, že v den, kdy se to vše stane, si lid konečně uvědomí, že spoléhat lze pouze na Hospodina. Proto bude vzhlížet k „Svatému Izraele“ (což je titul, který Hospodinu s oblibou dává právě prorok Izajáš). Každý, kdo se k Hospodinu přimkne, obstojí, zatímco cizí národy zaniknou.

78


V závěru výroku jsou národy přirovnány k hučícímu dravému moři. K tomu bylo v páté kapitole knihy přirovnáno asyrské voj sko. Takřka mytický obraz hlučícího moře vyjadřuje vrcholné ohrožení. Prorok však tvrdí, že Hospodin má moc i takové nebezpečí zažehnat: stačí mu okřiknout hučící národy a ony uprchnou. Večer se lidí zmocňuje hrůza, ale ráno je už po všem. „Takový je úděl těch, kteří nás plení, los těch, kdo nás olupují,“ uzavírá prorok. Text tedy opět naráží na ohrožení Judska ze strany Asyřanů i na podivuhodnou porážku asyrského vojska. Čtenář, kterému se do rukou dostává definitivní verze knihy Izajáš (tj. z doby poexilní), tuto událost z vlastních dějin zná, a proto i závěr sedmnácté kapitoly může vnímat jako připomínku velkého Hospodinova vítězství.

(18,1–7) Běda zemi okřídleného hmyzu při řekách Kúše; posílá vyslance po moři, po vodní hladině v plavidlech šáchorových. Jděte, poslové hbití, k urostlému pronárodu s lesklou pletí, k lidu daleko široko obávanému, k pronárodu nesrozumitelné řeči, který poražené pošlapává, jehož zemí protékají řeky! Všichni obyvatelé světa, vy, kdo přebýváte na zemi, až se vyzdvihne na horách korouhev, uvidíte, až se zatroubí na polnici, uslyšíte. Neboť Hospodin mi praví toto: „Klidně budu přihlížet ze svého stanoviště, budu jak sálavé horko v záři slunce, jako rosný oblak v horku žní. Přede žněmi, když odkvete réva a květenství se promění ve zrající hrozen, tu se jalové výhonky odřežou vinařským nožem a odnože se odstraňují, vylamují. Vesměs budou zanechány dravému ptactvu hor a zvířectvu země, takže dravé ptactvo na nich stráví léto a veškeré zvířectvo země na nich bude zimovat.“ V onen čas bude přinášena Hospodinu zástupů pocta od urostlého lidu s lesklou pletí, od lidu široko daleko obávaného, od pronároda nesrozumitelné řeči, který poražené pošlapává, jehož zemí protékají řeky. Přinese ji na místo, kde přebývá jméno Hospodina zástupů, na horu Sijón.

Kdo je urostlý lid s lesklou pletí? Vzhledem k tomu, že tento výrok je určen zemi „okřídleného hmyzu při řekách Kúše“ a Kúš je Etiopie, jsou lidem lesklé pleti zřejmě tmaví Etiopané. Etiopii si můžeme úzce spojit s Egyptem,


79

neboť nad Egyptem měli v době, o níž text pojednává, nadvládu králové etiopského původu. Zajímavé je přitom označení „národ nesrozumitelné řeči“, což zní v hebrejském originálu „národ qav qav“. Podobně označili cizince, jejichž řeči nerozuměli, Řekové: „bar bar“. Z Egypta byli podle našeho textu posíláni vyslanci na papyrových (tj. šáchorových) plavidlech ke králi Chizkijášovi, aby s ním uzavřeli koalici proti Asýrii. Prorok však s podobnými domluvami nesouhlasí. Jestliže Hospodin ohlašuje, že je na svém stanovišti, tedy v jeruzalémském chrámě, nemusí se jeho lid znepokojovat. Jako by svým vyznavačům říkal: „Vy zoufale hledáte, jak se ubránit, ale ve skutečnosti jsem to já, Hospodin, kdo má nad situací svrchovanou kontrolu.“ Ke kořenům 21. 1. 2011, Na křesťanské vlně 15. 5. 2011

Výnos o Egyptu, přímořské stepi, Dúmě a Arábii (19,1–21,17)

(19,1–15) Výnos o Egyptu: Hle, Hospodin jede na rychlém oblaku a vjíždí do Egypta. Egyptské modly se před ním kymácejí, Egypt svou odvahu nadobro ztratil. „Popudím Egypťany proti Egypťanům a bude bojovat bratr proti bratru a přítel proti příteli, město proti městu, království proti království. Egypt bude na duchu zlomen, jeho záměry zmatu, budou se dotazovat model a zaklínačů i duchů zemřelých a jasnovidců. Vydám Egypt v moc tvrdých pánů a mocný král bude nad nimi vládnout,“ je výrok Pána, Hospodina zástupů. Vody se vypaří, než dojdou k moři, a řeka vyschne a vysuší se, říční ramena budou páchnout, voda v egyptských kanálech opadne a vyschne, třtina a rákos zvadnou. Lučiny při Nilu, při ústí Nilu, a všechna setba u Nilu uschne, bude odváta a nebude už. Tu se budou rybáři rmoutit a truchlit, všichni, kdo vrhají udici do Nilu; ochabnou, kdo na vodní hladině rozestírají sítě. Zklamáni budou pěstitelé lnu, česačky i tkalci bílého plátna. Podpěry země budou vyvráceny, bude smutno v duši všem, kdo pracují za mzdu. Jací pošetilci jsou sóanští velmožové! Moudří rádcové faraonovi, vaše rada je hloupá. Jak můžete říci faraónovi: „Jsem syn moudrých, syn dávných králů?“ Kdepak jsou tví moudří? Ať ti to oznámí, vědí-li, jaký je úradek Hospodina zástupů o Egyptu. Pošetile si počínají sóanští velmožové, velmožové memfidští propadli klamu. Zavedli Egypt na scestí ti, kdo byli pilířem jeho kmenů, Hospodin namíchal do jeho nitra ducha závrati, takže zavedli Egypt na scestí ve všem jeho počínání, jako když opilec vrávorá ve vlastních zvratcích. Egyptu se nepodaří žádné dílo, ať je koná hlava nebo ocas, palmová ratolest nebo sítí.

Proč je na tomto místě výrok proti Egyptu? Redaktor knihy umisťuje výroky proti národům do roku, kdy zemřel král Achaz a na judský trůn nastoupil jeho syn Chizkijáš. Ten se chtěl postavit proti Asyřanům a v Egyptu chtěl získat mocného spojence. Izajáš to však nepovažoval za moudré, a proto se zde objevuje výnos proti Egyptu. Na počátku je v působivém obraze Hospodin přirovnán k „žokeji“, který se žene na rychlém ob-

VÝNOS O EGYPTU, PŘÍMOŘSKÉ STEPI, DÚMĚ A ARÁBII

81

laku a vyvolává takovou hrůzu, až se před ním kymácejí všechny egyptské modly. Takto poeticky se pisatel snaží interpretovat reálné historické události, především asyrskou invazi do Egypta. Prorok říká, že asyrské vojsko na Egypt přivedla Hospodinova ruka. Jde o soud, jehož ničivý dosah vykreslují i další obrazy. Jedním z nich je vyschnutí Nilu, na jehož záplavách je v Egyptě závislá úroda. Dalším obrazem charakterizujícím zkázu Egypta je bezradnost jeho rádců a mudrců. Je to paradox, neboť Egypt byl ve starověku proslulý právě svou moudrostí. Vyschlý Nil a ztráta moudrosti – to je konec Egypta! Hospodin způsobil, že Egypťané jsou jako opilci, což je obraz, který zde i na dalších místech knihy Izajáš vyjadřuje celkovou dezorientaci. Izajáš popisuje vnitřní rozvrat Egypta. Co znamená výrok: „Egyptu se nepodaří žádné dílo, ať je koná hlava nebo ocas, palmová ratolest nebo sítí“? Hlava, ocas a palmová ratolest symbolizují různé vrstvy obyvatelstva. Hlava je vůdce, ocas falešný prorok, který se snaží utěšovat a najít nějaké řešení. Tyto symboly byly vysvětleny v deváté kapitole, kde se jednalo o předáky vyvoleného národa. Zde jsou použity k charakteristice úplného ochromení celé egyptské společnosti.

(19,16 –25) V onen den bude Egypt jako ženy: bude se třást strachem před mávnutím ruky Hospodina zástupů, až proti němu mávne. Země judská se stane postrachem Egypta; ať mu ji kdokoli připomene, Egypt dostane strach z úradku, který nad ním vynesl Hospodin zástupů. V onen den bude v egyptské zemi pět měst hovořících kenaanským jazykem a přísahajících při Hospodinu zástupů; jednomu se bude říkat „Město pobořené“. V onen den bude mít Hospodin oltář uprostřed egyptské země a posvátný sloup při jejích hranicích bude zasvěcen Hospodinu. Bude to znamením a svědectvím o Hospodinu zástupů v egyptské zemi. Když budou volat k Hospodinu kvůli utiskovatelům, pošle jim zachránce, aby je obhájil a vysvobodil je. Hospodin se dá poznat v Egyptě; Egypťané poznají v onen den Hospodina a budou ho uctívat obětním hodem a obětním darem, budou Hospodinu skládat a plnit sliby. Hospodin udeří na Egypt, udeří i vyléčí, a oni se obrátí k Hospodinu; on přijme jejich prosby a vyléčí je. V onen den povede silnice z Egypta do Asýrie,

82


takže Asyřané budou chodit do Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou uctívat Hospodina spolu s Asyřany. V onen den vytvoří Izrael s Egyptem a Asýrií trojici; bude požehnáním uprostřed země, protože Hospodin zástupů mu bude žehnat takto: „Požehnán buď lid můj egyptský a dílo mých rukou Asýrie a mé dědictví Izrael.“

Judská země se má stát postrachem Egypta. To je značně neprav děpodobné, ne? Egypt má důvod bát se Judska jedině proto, že jeho Bohem je Hospodin. Vlastní příčinou strachu je přitom Hospodinův úradek, který byl nad Egyptem vynesen. Text obsahuje několik zvláštností: říká se zde, že v Egyptě bude uctíván Hospodin a v závěru výroku dokonce čteme, že příčina všeho zla Asýrie má být Hospodinovým lidem! Jak může být postaven Hospodinův oltář v Egyptě, když podle židovského pravověří mohou být oběti přinášeny pouze v Jeruzalémě? Historie dokazuje, že to úplně nemožné nebylo a že dokud se plně neprosadila centralizace kultu na konci sedmého století před Kristem, bylo Hospodinových oltářů dokonce i víc. V Egyptě bývala silná židovská komunita a v šestém století před Kristem stál dokonce v Elefantině na hranicích mezi Egyptem a Núbií chrám, v němž se přinášely Hospodinu oběti. Pozoruhodná je i zmínka o „Městě pobořeném“. Kdybychom u tohoto názvu v hebrejském jazyce změnili jedno písmeno, dostaly bychom název „Město slunce“. Někteří badatelé proto zvažují, zda se nejedná o narážku na Heliopolis, kde byla v pozdějších staletích rovněž silná židovská komunita, přičemž v chrámu přilehlé Leontopole byly Hospodinu také přinášeny oběti. Závěr kapitoly obsahuje velmi neobvyklé Hospodinovo požehná ní: „Požehnán buď lid můj egyptský a dílo mých rukou Asýrie a mé dědictví Izrael.“ Jak mu rozumíte? Závěrečný verš devatenácté kapitoly je skutečně podivuhodný, a to v kontextu celého Starého zákona. Slova „mé dědictví Izrael“ jsou nám srozumitelná, avšak jak může Hospodin zároveň říci „můj lid“ o Egyptu? Jeho lidem je přece Izrael! A co Asýrie jako „dílo jeho rukou“? To lze přijmout snad jen jako vyjádření skutečnosti, že


83

Hospodin je Pánem všech národů. Je ovšem možné, že tento verš byl do textu vložen později a je tedy plodem myšlenkového kvasu z konce starozákonní doby. Zajímavé je, že Asýrie a Egypt zde dostávají šanci, zatímco Babylon podle třinácté kapitoly žádnou šanci nedostane.

(20,1– 6) Toho roku, v němž tartán poslaný asyrským králem Sargónem přitáhl k Ašdódu, bojoval proti němu a dobyl jej, v onen čas promluvil Hospodin skrze Izajáše, syna Amósova: „Jdi a odpásej si z beder žíněnou suknici a zuj si opánky z nohou.“ On tak učinil a chodil nahý a bosý. I řekl Hospodin: „Jako chodí můj služebník Izajáš nahý a bosý po tři roky na znamení a předzvěst pro Egypt a pro Kúš, tak požene asyrský král zajatce egyptské a vysídlence kúšské, mladíky i starce, nahé a bosé, s odhaleným zadkem, Egyptu k hanbě. Budou plni děsu a hanby pro Kúš, k němuž vzhlíželi, a pro Egypt, jímž se chlubili. Obyvatelé toho pobřeží v onen den řeknou: ‚Hle, tak to dopadlo s tím, k němuž jsme vzhlíželi, k němuž jsme se utíkali o pomoc, aby nás vysvobodil od asyrského krále. Jak bychom mohli vyváznout my?“

Ve dvacáté kapitole se objevuje výrazné prorocké jednání. Jaký je jeho smysl právě v souvislosti s Egyptem? Starozákonní proroci nejenom mluví, ale často také cosi symbolicky konají. Setkáváme se s tím u Jeremjáše, Ezechiele i Ozeáše. Izajáš má svou nahotou názorně demonstrovat, jak to dopadne s Egyptem a Kúšem. Proč se tak výstřední jednání objevuje právě v souvislosti se znamením pro Egypt? Stačí zvážit situaci Judska kolem roku 712 před Kristem, tedy v době, do níž je výrok datován. Na krále Chizkijáše tehdy těžce doléhal asyrský tlak, a on proto pošilhával po Egyptu jako spojenci. Izajáš jej však svým prorockým jednáním varuje: Egypt dopadne špatně a rozhodně ti nepomůže! V pozadí tušíme opět ono silné motto, které prorok lidu vštěpuje neustále a opakovaně: Jediný, ke komu můžete vzhlížet o pomoc, je Hospodin.

84


(21,1–10) Výnos o přímořské stepi: Jako vichřice prohánějící se Negebem přijde ze stepi, z obávané země. Dostalo se mi tvrdého vidění: „Věrolomník jedná věrolomně a zhoubce hubí. Přitáhni, Élame, oblehni, Méde! Všem vzdechům učiním přítrž.“ Přesto jsou má bedra plná smrtelných úzkostí, křeče se mne zmocnily jako rodičky. Jsem zkrušen tím, co slyším, hrozím se toho, co vidím. Mé srdce vrávorá, náhlá hrůza mě jímá, kýžený soumrak se mi změnil v otřesnou chvíli. Chystá se stolování, prostírá se ubrus, jí se a pije. Vzhůru, velitelé, namažte své štíty! Neboť Panovník mi praví toto: „Jdi, postav hlídku; ať oznámí, co uvidí. Uvidí-li vozbu, koňská spřežení, jízdu na oslech, jízdu na velbloudech, ať sleduje pozorně, velmi pozorně.“ I zvolal jako lev: „Na hlídce, Panovníku, stojím stále, po celé dny, na své strážní stanoviště se stavím po všechny noci.“ Hle, tu přijíždí vůz, muž, koňské spřežení! On hlásí: „Padl, padl Babylon a všechny tesané modly jeho božstev jsou roztříštěny o zem!“ Můj podupaný lide, synu mého humna! Co jsem slyšel od Hospodina zástupů, Boha Izraele, to vám oznamuji.

Prorok stojí jako strážný na hlídce, kde se mu dostává zjevení týkající se pádu Babylonu. Ve třinácté kapitole jsme se už s výro kem proti Babylonu setkali, tak proč je teď prorok tak zděšený? V osmém století patřil Babylon k možným judským spojencům proti Asýrii. Pokud prorok zjišťuje, jak neblahý osud jej stihl či stihne, má důvod, aby se jej zmocnila hrůza. Je však třeba přiznat, že v textu se mohlo v konečné verzi slít více vrstev a není zcela jisté, jakou historickou situaci vlastně tento výrok odráží. Šlo o zničení Babylonu Asýrií v osmém století, nebo se jedná (zvlášť je-li zmiňován Méd a Élam) o pád Babylonu ve století šestém? V neprospěch této verze mluví skutečnost, že v šestém století nebyl Babylon dobyt násilně, neboť kněží, nespokojení s vládou slabého krále Nabonida, otevřeli Kýrovi sami brány města. Během tohoto zásahu také nebyl důvod ničit babylonská božstva, jak to popisuje náš text. Zdá se tedy, že text odráží dočasnou likvidaci potenciálního spojence v osmém století, přičemž Méd s Élamem zde mohou představovat pověstné žoldáky přítomné v asyrském vojsku. Musí podobné prorocké texty vždy odrážet dobovou situaci, ve které jsou vysloveny, anebo je možno počítat i s tím, že prorok do stal vidění týkající se daleké budoucnosti, do níž on sám nevidí?


85

Osobně se domnívám, že prorok mluvil především ke svým současníkům, neboť neměl důvod sdělovat poselství, které by se nikoho netýkalo a mířilo jen do daleké neznámé budoucnosti. Izraelský prorok není věštec, který by předával zašifrované zprávy, plně srozumitelné teprve v nějaké budoucí době. Jako Hospodinův nástroj je vyslán ke svým současníkům, aby je přiměl splnit Boží vůli, zvlášť když se jí vzpírají. Křesťané se samozřejmě od prvních dob snažili v prorockých výrocích nacházet poselství, která by byla určena právě jim. Proto výrok o pádu Babylonu použije, byť v jiném kontextu, autor knihy Zjevení. Babylon se pro něho stává zosobněním všech pyšných měst, jakým byl v době sepsání knihy Zjevení také Řím. Prorocké slovo si tak stále uchovává svou trvalou platnost.

(21,11–17) Výnos o Dúmě: Volají na mě ze Seíru: „Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce, kolik zbývá z noci?“ Strážce praví: „Přichází jitro, ale ještě je noc. Chcete-li pátrat, pátrejte! Navraťte se, přijďte!“ Výnos proti Arábii: Budete nocovat v arabské divočině, karavany Dedánců. Vstříc žíznivému! Neste vodu! Obyvatelé země Témy, vyjděte s chlebem naproti štvanci! Vždyť prchli před meči, před mečem taseným, před lukem napjatým, před tíhou boje. Panovník mi praví toto: „Do roka, jako jsou léta nádeníka, zanikne veškerá sláva Kédaru. A Kédarcům zůstane pranepatrný počet bohatýrských lučištníků.“ Tak promluvil Hospodin, Bůh Izraele.

Tyto výroky působí záhadně a ani po stránce obsahové toho moc neříkají. Dúma a Arábie jsou stepní oblasti, v nichž žily kočovné kmeny pověstné obchodováním. Asyrská invaze zasáhla i je, a proto se zde objevuje téma štvance, kterému někdo vyjde v ústrety s vodou a chlebem. Kédar je název části Arábie, která se zdá být zasažena asyrskou invazí nejvíce. Pojmenování Dúma vyvolává mezi badateli spory. Někteří se domnívají, že by se mohlo jednat o Edóm, neboť je zde řeč o Seíru, což je pohoří ležící jižně od Moábu. Podle jiných však prorok mluví skutečně o Dúmě, významné oáze v Arabské poušti. Jisté je každopádně to, že do spektra oblastí zasažených válkou patří celá Arábie.

86


Strážce zde ohlašuje příchod jitra, ale současně říká, že je stále ještě noc. Jako by se nemohl dočkat rána. Noc je symbolem nebezpečí, ohrožení a války, a proto všichni úpěnlivě vyhlížejí ráno, které však nepřichází. Přítomnost štvance, kterému je třeba poskytnout i ty nejzákladnější prostředky k přežití, naznačuje, že sláva Arábie a Kédaru přišla vniveč a všechno jejich bohatství je zdevastováno. Závěrečná věta pak znovu potvrzuje, že Bohu se nic nevymklo z ruky. Hospodinovi vyznavači proto mohou i v tak bolestné době čerpat z prorockých textů důvěru, že se ve všem naplňuje slovo a úradek jejich Boha. Ke kořenům 28. 1. 2011, Na křesťanské vlně 5. 6. 2011

Proti Jeruzalému a výnos o Týru

(22,1–23,18)

(22,1–14) Výnos o Údolí vidění: Co je s tebou, že jsi celé vystoupilo na střechy, město plné hluku, halasu, město rozjařené? Skolení tvoji nebyli skoleni mečem, nezemřeli v boji. Do jednoho prchli všichni tvoji náčelníci; byli jati bez výstřelu z luku. Všichni tvoji zastižení byli do jednoho jati v dáli na útěku. Proto jsem řekl: „Odvraťte ode mne oči, ať hořekuji a pláči; nesnažte se mě těšit nad zhoubou dcery mého lidu!“ Neboť den poděšení a pošlapání a rozruchu, den Panovníka, Hospodina zástupů, nastal v Údolí vidění, den zhroucení zdí a křiku o pomoc k hoře. Élam zvedl toulec, má vozy s posádkou a koně, a Kír obnažil štít. Nejlepší z tvých dolin jsou plny vozů; jezdci zaujali postavení před branami. Odkryto bylo Judovo zaštítění. Onoho dne jsi vzhlížel k výzbroji Domu lesa. Viděli jste, jak mnoho bylo průlomů do města Davidova, a shromažďovali jste vodu z Dolního rybníka. Pořídili jste soupis domů v Jeruzalémě a strhávali jste domy pro zpevnění hradeb. Mezi obojími hradbami jste zřídili nádrž pro vodu Starého rybníka. Nevzhlíželi jste však k tomu, který vše způsobil, a neohlíželi jste se na toho, který to odedávna připravoval. Onoho dne Panovník, Hospodin zástupů, vyzval k pláči a k nářku a k vyholení lysiny a k přepásání žíněnou suknicí, a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí, jedení masa a pití vína. „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“ Mému sluchu však Hospodin zástupů zjevil: „Tato vaše nepravost jistotně nedojde smíření, zemřete,“ praví Panovník, Hospodin zástupů.

Do sekce pojednávající o soudu nad národy je náhle vložen vý nos o Jeruzalému, jenž je zde označen jako Údolí vidění. Jakou situaci text popisuje? Někteří badatelé se domnívají, že text líčí obléhání Jeruzaléma za invaze asyrského krále Sancheríba kolem roku 701 před Kristem. Tuto dobu připomínají dodnes archeologické nálezy v Jeruzalémě, především známý tunel v Siloe, pomocí něhož chtěl král Chizkijáš dopravit do města vodu. Právě o zabezpečování vodou je v našem

88

PROTI JERUZALÉMU A VÝNOS O TÝRU

úryvku řeč. Jeruzalémským obyvatelům je vytýkáno, že vzhlížejí k výzbroji Domu lesa (což byl jeden z jeruzalémských paláců), místo co by spoléhali na Hospodina. Jelikož se tím text dosti výrazně liší od vyprávění z 36. až 39. kapitoly, vzniká otázka, zda opravdu líčí události související se Sancheríbovým tažením. Setkáváme se zde totiž i s líčením zkázy a s hrozbou, která patří vůbec k nejtvrdším větám vysloveným na adresu obyvatel Jeruzaléma: „Tato vaše nepravost jistotně nedojde smíření, zemřete.“ Poměrně zvláštně působí i radost, jež je zde líčena. Jaký by měl Chizkijáš a jeho lidé důvod vystoupit na střechy a radovat se v době ohrožení? Někteří autoři sice spekulují nad tím, že se mohli radovat právě z onoho zázračného vysvobození, takže jejich proviněním bylo právě toto propadnutí bujarému veselí, aniž byli dostatečně vděčni Hospodinu, ovšem jiní badatelé ze zmíněných nesrovnalostí vyvozují závěr, že text 22. kapitoly odráží dobu pozdější, konkrétně rok 587 před Kristem, kdy byl Jeruzalém obléhán vojsky babylonského krále Nebúkadnesara. Když prorok v našem textu říká: „Odvraťte ode mne oči, ať hořekuji a pláči; nesnažte se mě těšit nad zhoubou dcery mého lidu!“, může to být narážka na pád Jeruzaléma a zničení chrámu Babyloňany. Zůstává tedy určitou záhadou, proč je tento výrok zasazen do kontextu výroků proti národům. Ale ať už se výrok vztahuje k jakékoliv době, jisté je, že Jeruzalém může být zachráněn jen tehdy, bude-li spoléhat na Hospodina.

(22,15 –25) Toto praví Panovník, Hospodin zástupů: Jdi, vydej se k tomu hodnostáři, promluv k Šebnovi, správci domu: „Co tu pohledáváš, koho tu máš, žes tu vytesal pro sebe hrob? Dal sis hrob vytesat vysoko, dal sis vyhloubit příbytek ve skále! Hle, Hospodin tě odvrhne, odvrhne tě, ty hrdino, zabalí tě, smotá, jako klubko tě svine, jako míč tě odhodí do široširé země. Tam umřeš a tam skončí tvé slavné vozy, pohano domu svého pána. Srazím tě z tvého postavení; ze svého úřadu budeš svržen. V onen den povolám svého služebníka Eljakíma, syna Chilkijášova. Obléknu ho do tvé suknice, připevním mu tvoji šerpu, tvou vladařskou moc vložím do jeho rukou a stane se otcem obyvatel Jeruzaléma i Judova domu. Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na spolehlivém místě a stane se stolcem slávy otcovského domu.


89

Ale zavěsí se na něj všechna váha otcovského domu, výhonky a odnože, všechny malé nádoby, jak misky, tak i všechny džbány.“ „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, povolí hřeb zaražený na spolehlivém místě, zlomí se, spadne a náklad, který je na něm, se zničí.“ Tak promluvil Hospodin.

V knize Izajáš se málokdy setkáváme s výroky zaměřenými proti konkrétním osobám, nepočítáme-li krále Achaza. Kdo byli Šeb na a Eljakím? S těmito jmény se setkáme ještě ve 36. kapitole, kde se ukáže, že jde o dva vysoké hodnostáře na Chizkijášově dvoře. V našem textu prorok reaguje na nějakou konkrétní zkušenost, kterou s nimi měl a za kterou je kritizoval. Šebnovi, správci domu, vytýká, že si pro sebe vytesal zřejmě velmi nákladnou hrobku, a ohlašuje mu, že v ní pochován nebude, neboť zahyne neslavně někde v cizině. Prorok tuto skutečnost vyjadřuje pomocí působivého obrazu odhozeného míče. Mimochodem – je to jediné místo v bibli, kde se objevuje slovo „míč“, byť nemáme představu o tom, jak přesně vypadal. Jeden irský dominikán mi kdysi tvrdil, že na základě této pasáže byl Izajáš prohlášen (zřejmě nějakými vtipálky) za patrona fotbalistů. Hodnostář Eljakím, který má Šebnu nahradit, je zpočátku po pisován pozitivně. Slova, pomocí nichž je charakterizován, jsou dokonce použita v textu novozákonní knihy Zjevení o Kristu: „Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře.“ (Zj 3,7) Jelikož se zdá, že Eljakím byl důležitý člo věk, je o to překvapivější vylíčení jeho pádu. Jak jej lze vysvětlit? Text nejprve zdůrazňuje Eljakímovu spolehlivost, avšak později líčí, že padl kvůli tíze těch, kdo se na něj navěsili jako nádoby na hřeb ve zdi. Verše o pádu mohly být do textu připsány i dodatečně, když se ukázalo, že i Eljakím zklamal. Usuzuje se, že mohl například protežovat svou vlastní rodinu a nakonec na to doplatil. Faktem je, že o jeho osudu nic konkrétního nevíme, protože žádné další zprávy o něm nemáme.

90


(23,1–14) Výnos o Týru: Kvilte, zámořské lodě! Týr je vypleněn, je bez domu, je bez přístavu; z Kitejské země to bylo rozhlášeno. Zmlkněte, obyvatelé pobřeží! Bylo v tobě plno sidónských obchodníků, mořeplavců. Přes velké vody dopravovali výnos zemí, setbu od Delty a sklizeň od Nilu; byls tržištěm pronárodů. Styď se, Sidóne! Vždyť prohlásilo moře, mořská pevnost řekla: „Nepracuji k porodu a nerodím ani nevychovávám jinochy, o panny nepečuji.“ Jakmile ta zpráva dojde Egypťanům, budou se nad zprávou o Týru svíjet v křeči. Přeplavte se do Taršíše, obyvatelé pobřeží, kvilte! To že je váš rozjařený Týr? Jeho původ je v dávnověku; nohy ho nosí do daleka, tam se usazuje. Kdo takto rozhodl o Týru, který udílel koruny panovnické? Jeho obchodníci byli knížaty a jeho kramáři nejváženějšími v zemi. Hospodin zástupů tak rozhodl, aby zlomil pýchu vší nádhery, aby zlehčil všechny nejváženější v zemi. Rozlej se jako Nil po své zemi, taršíšská dcero; už tu není hráz. Hospodin vztáhl ruku na moře, otřásl královstvími, vydal příkaz proti Kenaanu o zničení jeho záštit. Vyhlásil: „Už nikdy nebudeš jásat, násilím potupená panno, dcero sidónská! Ke Kitejcům! Vstaň, přeplav se! Ani tam nenajdeš odpočinutí.“ Pohleď na zemi Kaldejců; ten lid tu už není. Asýrie ji určila divé sběři. Postavili obléhací věže, paláce strhli, město obrátili v rozvaliny. Kvilte, zámořské lodě, vaše záštita je vypleněna!

Týr byl ve své době obchodní velmocí, která zajišťovala především obchod s egyptským obilím a zásobovala zbožím celé Středomoří. Z historie je známo, že Asyřané Týr několikrát dobyli a podmani li si jej, což musela být velká pohroma pro všechny, komu týrští obchodníci dodávali zboží. Z tohoto důvodu se tu také nad jeho zkázou naříká. Týr byl další mocností, která se stala obětí vlastní pýchy. Když jsme ve druhé kapitole knihy Izajáš četli o ponížení všeho, co se povyšuje, mohli jsme si povšimnout, že tam byly vedle velkých libanonských cedrů a vyvýšených věží jako symbol pýchy zmíněny i zámořské lodě. Právě s nimi byl spojován Týr. Opakuje se tu tedy motiv, s nímž se v knize Izajáš setkáváme stále a opakovaně: každá pýcha bude ponížena. V tomto případě jde o zdánlivě nedobytné bohaté přístavní město. Proč se ve výroku opět objevuje Babylon? V textu je výzva: „Pohleď na zemi Kaldejců; ten lid tu už není.“ Jak souvisejí Kaldejci s Týrem?


91

Možná je tento verš jen jakousi vsuvkou do výroku proti Týru, a to jako připomenutí skutečnosti, že Babylon má být zničen v první řadě. V rámci sekce výnosů nad národy jsme se s výrokem proti Babylonu setkali na začátku, pak přibližně uprostřed, a jak vidíme, letmá zmínka o zániku Kaldejců je i na samém konci. Někteří biblisté proto mluví o tzv. „babylonizaci“ těchto výroků. Babylon dopadá ze všech národů nejhůř. Zatímco Egypt a Asýrie, tedy velmoci, které vyvolenému lidu způsobily mnoho zla, mají šanci, Babylon jako jediný před sebou žádnou budoucnost nemá. Je chápán jako zosobnění všeho, co se zvedá proti Hospodinu, jako nepřítel číslo jedna. Jako by na pozadí toho všeho byla cítit zkušenost se zničením Jeruzaléma a Hospodinova chrámu, tedy s největší katastrofou vyvoleného národa ve starozákonní době.

(23,15 –18) V onen den bude Týr zapomenut na sedmdesát let, jako by to byly dny jediného krále; do uplynutí sedmdesáti let se Týru povede jako v té písničce o nevěstce: „Vezmi citeru, obcházej město, nevěstko zapomenutá, hezky hrej, zpívej píseň za písní, ať se připomeneš.“ Po uplynutí sedmdesáti let navštíví Hospodin Týr a ten se vrátí ke své nevěstčí mzdě; bude smilnit se všemi královstvími světa, co jich je na zemi. Ale jeho obchodní zisk a jeho nevěstčí mzda se stanou svatým majetkem Hospodinovým. Nebudou uloženy ani uschovány; jeho obchodní zisk bude patřit těm, kteří přebývají před tváří Hospodinovou, aby se dosyta najedli a dobře oblékli.

Týr je přirovnán k nevěstce, která smilní se všemi královstvími světa. A přesto je vzata na milost. Proč? Na počátku sekce výroků proti národům jsme se setkali s posměšným popěvkem týkajícím se babylonského krále, v závěru sekce se setkáváme s posměšným popěvkem, který se týká Týru. Byť nám významy jednotlivých detailů tohoto výroku opět unikají, je znát, že Týru není upřena určitá budoucnost – vrátí se ke svému obchodování. Přesto bude veškerý jeho zisk nakonec sloužit ku prospěchu vyvoleného lidu, takže ti, kdo přebývají před tváří Hospodina, se dosyta najedí a obléknou. Hlavní výpověď textu je jasná: Hospodin se postará o své věrné, i kdyby to mělo být na úkor

92


pyšných a sebejistých, kteří jeho převahu budou nuceni chtě nechtě uznat. Týr je, stejně jako Babylon, reprezentantem těch, kteří se považují za zajištěné a neohrozitelné. Jeho sebejistota pramenila z bohatství, na něž spoléhal. Podle proroků se však na něco takového spoléhat nedá. Tyto texty mohou dodnes působit aktuálně. Stačí se rozhlédnout kolem a sledovat dění ve společnosti a v politice. Kde jsou ti, kteří byli ještě před několika měsíci či lety považováni za vlivné? Jak říkají zbožní prostí lidé: „Všeho do času, Pánbůh na věky.“ Na každou pýchu jednou dojde – to je zkušenost všech dob. Proto si čtenář či posluchač může uvědomit, že jeho obdiv nemá směřovat k mocným či úspěšným. Jen Bohu je třeba se klanět, neboť žádný člověk nás nevysvobodí, stojíme-li tváří v tvář zmaru, zániku a beznaději. To dokáže pouze Hospodin. Ke kořenům 4. 2. 2011, Na křesťanské vlně 19. 6. 2011

Soud nad celou zemí a velká hostina

(24,1–25,12)

Před námi je další sekce knihy Izajáš. Co bychom si o ní mohli souhrnně říci? Následující kapitoly líčí zkázu doléhající na celou zemi. Na otázku, proč Bůh dopouští takovou hrůzu, odpovídá text jednoznačně: protože se lidé prohřešili proti Hospodinu a proti jeho věčné smlouvě. Kapitoly 24 –27 bývají často označovány jako „Izajášova apokalypsa“. A opravdu popisují zkázu prostřednictvím obrazů, které lze vnímat jako zásah do uspořádání celého kosmu. Z toho důvodu bývají také považovány za jednu z nejmladších částí knihy Izajáš. Jiní badatelé však tvrdí, že není třeba uvažovat o žádné apokalypse ani o pozdní dataci, neboť text jednoduše popisuje soud, přičemž to, co předcházející kapitoly líčily jako úděl jednotlivých národů, je zde popsáno jakoby z nadhledu, souhrnně a obecně.

(24,1–15) Hle, Hospodin vyplení zemi a zpustoší ji, rozvrátí její tvářnost a rozpráší její obyvatele. Bude na tom stejně lid i kněz, otrok i jeho pán, služka i její paní, kupující i prodavač, věřitel i dlužník, lichvář i zadlužený. Země bude zcela vypleněna a vyloupena; toto slovo promluvil Hospodin. Truchlit, vadnout bude země, chřadnout, vadnout bude svět, nejvznešenější z lidu země budou chřadnout. Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákon, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu. Proto pozře zemi prokletí, kdo v ní přebývají, budou pykat; proto obyvatelé země zajdou v žáru a zůstane lidí maličko. Bude truchlit mošt, zvadne vinná réva, všichni, jejichž srdce se raduje, budou vzdychat. Ustane veselí bubnů, pomine hluk rozjařených, ustane veselí citery. Nebudou pít za zpěvu víno, opojný nápoj pijákům zhořkne. Zbořeno bude pusté město, vchod do každého domu bude zatarasen. V ulicích bude žalostný křik pro víno, nastane večer veškeré radosti, veselí se vystěhuje ze země. Ve městě zůstane hrozná spoušť, zničena, rozbita bude

94

SOUD NAD CELOU ZEMÍ A VELKÁ HOSTINA

brána. I bude uprostřed země, mezi národy, tak jako když se srážejí olivy, jako paběrky, když končí vinobraní. Všude pozvednou svůj hlas a budou plesat, nad důstojností Hospodinovou budou jásat i při moři. Proto vzdejte Hospodinu čest i na východě, jménu Hospodina, Boha Izraele, na ostrovech mořských.

Text je poměrně pochmurný, nicméně v jeho závěru je řečeno, že Hospodinu bude vzdávána čest a že se projeví jeho sláva. Jak to? Už ve druhé kapitole bylo řečeno, že vyvýšen bude pouze Hospodin, zatímco vše pyšné bude poníženo. Vyvýšenost Hospodina je zřetelná i teď tváří v tvář katastrofě. V takové situaci je možno spoléhat pouze na něj a pouze on si zaslouží čest. Trest je totiž důsledkem lidské pýchy, nedbalosti a nezájmu o Boží řád. Setkáváme se zde s termínem „věčná smlouva“, kterou lidé po rušili. O co se jedná? Zřejmě o dávnou smlouvu s člověkem jako takovým, tedy jakési pradávné, trvale platné a zdravé zásady lidského jednání a soužití.

(24,16 –23) Od kraje země jsme slyšeli prozpěvovat: „Sláva spravedlivému!“ Já jsem však řekl: „Je mi zle! Je mi zle! Běda mi!“ Věrolomní jednají věrolomně, věrolomní se dopouštějí věrolomnosti. Postrach, propast, past na tebe, obyvateli země! Kdo uteče před hlučícím postrachem, padne do propasti, a kdo vyleze z propasti, do pasti se lapí, otevřou se nebeské propusti shora a budou se třást základy země. Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne. Země se rozvrávorá, bude jak opilec, bude se zmítat jako budka. Dolehne na ni její nevěrnost, i padne a už nepovstane. V onen den Hospodin ztrestá nebeský zástup na výšině i pozemské krále na zemi. Budou sebráni, jako je sebrán vězeň do jámy, a budou zavřeni pod zámek; po mnohých pak dnech budou potrestáni. Zardí se bledá luna, zastydí se žárné slunko, až se Hospodin zástupů ujme kralování na hoře Sijónu a v Jeruzalémě před svými staršími v slávě.

Citovaná pasáž je plná obrazů popisujících jakési univerzální neštěstí nebo katastrofu, či dokonce konec vesmíru. Stejně tak ovšem můžeme mluvit o poetické nadsázce, neboť podobné obrazy nacházíme v prorocké literatuře často. Například ve


95

čtvrté kapitole knihy Jeremjáš je země popsána jako „pustá a prázdná“, když se Bohem daný řád obrací v chaos, hory se třesou a nebesa jsou bez světla. Taková slova mohou odrážet pocity toho, kdo zažil velkou dějinnou katastrofu. Důležité je povšimnout si motivu soudu a trestu, který dopadne jak na nebeský zástup, tak na zpupné pozemské krále. Jediné místo, které je od pohrom ochráněno, je Jeruzalém. Jeho výsostné postavení je velmi nápadné. Souvisí s tím, že se v něm ujme vlády Hospodin. Pak se zardí bledá luna a zastydí žárné slunko, neboť jejich světlo je v porovnání se „světlem“, jímž je Hospodin vládnoucí v Jeruzalémě, naprosto nicotné. Přestože tedy není možné přesně historicky zasadit tento text, je zřetelný jeho důraz na výsadní postavení Jeruzaléma, jehož ochráncem je sám Hospodin. Český ekumenický překlad je v této pasáži velmi poetický. Je tak působivý i hebrejský originál? Ano, obrazy tohoto poetického textu jsou velmi působivé. Na některých místech jsou navíc použita slova, která se v hebrejské bibli vyskytují jen zřídka. Tak třeba čteme: „Zardí se bledá luna, zastydí se žárné slunko…“ Zatímco běžné hebrejské výrazy pro slunko a měsíc jsou šemeš a járeach, zde pisatel použil výrazy úplně jiné, v hebrejské bibli užívané spíše výjimečně. Sousloví „bledá luna“ je překladem slůvka leváná, jehož kořen l-v-n souvisí s bílou barvou. To naši překladatelé vyjádřili vhodně poeticky znějícím „bledá luna“. Sousloví „žárné slunko“ je zase překladem slova chamá, jehož základ souvisí se žárem. Kdybych měla doslovně přeložit to, co stojí v hebrejském textu, znělo by to asi takto: „Ta bledá se zastydí a ta horká taky.“ Dalším textem, i v českém překladu značně působivým, je: „Postrach, propast, past na tebe, obyvateli země!“ Ta tři počáteční slova používají v hebrejštině, stejně jako v češtině, podobné souhlásky. Po zvukové stránce je to rozhodně efektní: pachad, pachat, pach. Právě takovými prostředky prorok stupňuje působivost výpovědi svých obrazů.

96


(25,1–5) Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci, tvé odvěké úradky jsou věrná pravda. Obrátil jsi město v hromadu sutin, opevněné město v rozvaliny. Palác cizáků z města zmizel, nebude vystavěn navěky. Proto tě bude ctít lid mocný, bude se tě bát město ukrutných pronárodů. Byl jsi záštitou slabého, v soužení záštitou ubožáka, útočištěm před přívalem i stínem v horku. Dech ukrutníků je jak příval na zeď, jako horko ve vyprahlém kraji. Hřmotící cizáky pokoříš jak horko stínem oblaku, prozpěvující ukrutníci budou poníženi.

Chvalozpěv vložený doprostřed popisu zmaru a zániku je velmi působivý. O Hospodinu je v něm řečeno, že činí podivuhodné věci a že jeho úradky jsou věrné. S těmito motivy jsme se již se tkali v deváté kapitole. Co znamenají? Podivuhodné Boží úradky vždy signalizují záchranu pro Jeruzalém. Tohoto města se týkají i další části chvalozpěvu, např. vyznání, že Hospodin je záštitou slabému a útočištěm před přívalem a stínem v horku. Stejně bylo v závěru čtvrté kapitoly řečeno, že až Hospodin pročistí Jeruzalém a odplaví z něj špínu, stane se on sám útočištěm, bude baldachýnem a stínem v horku a zároveň ochranou před přívalem. Vzhledem k tomu, že příval zpravidla označuje asyrské vojsko, mohli bychom i za žalmem z dvacáté páté kapitoly slyšet jásot jeruzalémských obyvatel, kteří žasnou nad tím, jak byli Hospodinem podivuhodně vysvobozeni.

(25,6 –12) Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ Ruka Hospodinova spočine na této hoře, ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje, rozpřáhne tam potom ruce, jako je rozpřahuje plavec při plavá-


97

ní; Bůh ponížil jeho pýchu i obratnost jeho rukou. Tvé opevnění, tvé nedobytné hradby svalí, sníží a srazí k zemi, až do prachu.

Text připomíná knihu Zjevení, v níž Hospodin také odstraní smrt a setře z tváří vykoupených všechny slzy. Ta vize skutečně budí dojem, že míří dál, než je ve Starém zákoně obvyklé, a nabízí průhled až k tomu, co známe ze zákona Nového. Právě proto považují mnozí badatelé tuto sekci za velmi pozdní, snad i nejmladší textovou vrstvu v rámci knihy Izajáš. Přiznám, že pro mne úvahy o stáří textu v tomto případě nejsou tím nejdůležitějším. Spíše si všímám, že vedle zmíněných eschatologických průhledů se zde objevuje tradiční izajášovské téma: ti, kdo se v Jeruzalémě přimknou k Hospodinu, budou zachráněni. A zatímco v předchozích textech byla Hospodinova ruka napřažená k trestu, zde se stává rukou chránící. V textu je potrestán jediný konkrétní národ, Moáb. Jinak je řeč obecně o zemi. Jaké město však bylo svrženo do prachu? Nějaké moábské? Odpověď nenalézáme. Celá kapitola je spíše obecně laděnou chválou, v níž se opakovaně vrací téma ponížení nepřátel a povýšení Hospodinových věrných. Ti budou nasyceni a Bůh jim bude ochranou, oni jej za to budou chválit. Taková slova chtějí dát stálou naději i útěchu, že Hospodin nedovolí, aby jeho věrní byli trvale zahanbeni. V textu se objevují národy, které jako by dosud byly někde za ob zorem. Teď jsou pozvány na hostinu, kde jim Hospodin sejme závoj, jenž jim dosud bránil prozřít. Ve starozákonním kontextu jsou tyto obrazy poněkud netypické. Nicméně v knize Izajáš se s nimi tu a tam setkáváme. Přestože rozdíl mezi Izraelem a ostatními národy zůstává zachován, narážky na národy, které žasnou nad mocí Hospodina, se v ní objevují. Připomeňme si třeba druhou kapitolu: národy putují k vyvýšené hoře Hospodinova domu, aby vyslechly Hospodinovo slovo, které odtud vychází, a nechaly se jím poučit. Izrael je na tom však v knize Izajáš přeci jen vždy lépe než ostatní národy.

98


V osmém verši je řeč o odstranění smrti, setření slzy z každé tváře a sejmutí potupy lidu z celé země. Jak lze těmto zaslíbením rozu mět v kontextu knihy Izajáš? Představme si lid rozptýlený, potupený a ve vyhnanství, který všechno prohrál, včetně vlastní země. Tomu je náhle adresován příslib nápravy a odstranění potupy. Jedná se o vyjádření naděje, že ačkoli jej Hospodin potrestal, opět se jej ujme a zastane. Proto má i on počítat se svým Bohem. Prorockým textům vlastně nejde o nic jiného, než aby povzbudily své čtenáře a posluchače k doufání v Hospodina, navzdory všemu. My dnes čteme tyto texty s jinou perspektivou, protože pro nás je smrt, pomíjivost života a marnost největším nepřítelem. Když se pak objeví slib, že Hospodin smrt odstraní a setře všechny slzy, pak nás to automaticky povzbudí a my znovu nacházíme odvahu k víře a naději. Ke kořenům 11. 2. 2011, Na křesťanské vlně 3. 7. 2011

Chvalozpěv nad zachráněným Jeruzalémem (26,1–27,13)

(26,1–10) V onen den se bude zpívat v judské zemi tato píseň: „Mocné je naše město! Jako hradby a val mu Bůh dal spásu.“ Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který zachovává věrnost. Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků. On sehnul obyvatele výšiny, město nedostupné, on je snižuje, až k zemi je snižuje, až do prachu je sráží. Pošlape je noha, nohy utištěného a kroky slabých. Stezka spravedlivého je přímá; spravedlivému sám urovnáváš dráhu, Bože přímý. Také na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v tebe, naše duše touží po tvém jménu, chce si připomínat tebe. Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá. Když vykonáváš své soudy na zemi, obyvatelé světa se učí spravedlnosti. Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět.

Do jaké doby míří tento text? Jednoduše do budoucna, kdy ti, kdo doufají v Hospodina, budou zachráněni, zatímco všichni pyšní, kteří se na Hospodina nespoléhají, budou pokořeni. Jelikož zde není uvedeno nic konkrétnějšího, nemůžeme specifikovat, kdo je oním doufajícím a kdo pokořeným. Ve třetím verši je napsáno: „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá.“ Proč je zde slovo „stvoření“ a ne třeba lid nebo národ? V hebrejském znění je použito slovo jecer odvozené od kořene j-c-r. Jelikož sloveso jácar znamená „zformovat“, můžeme slovo jecer přeložit pojmem „výtvor“. Začátek verše by tak mohl znít: „Výtvor, který se opírá/je opřen o tebe…“ Slovo jecer však na mnoha místech v bibli znamená také výplod lidské mysli, který bývá nezřídka špatný. Proto např. v latinské Vulgátě nacházíme na tomto místě

100

CHVALOZPĚV NAD ZACHRÁNĚNÝM JERUZALÉMEM

přeloženo: „Starý omyl/blud pominul.“ V tomto překladu se tento text objevuje i v některých liturgických textech katolické církve. Osobně se domnívám, že znění Českého ekumenického překladu je vhodnější. Co znamená tolik frekventované slovo pokoj? Hebrejské slovo šálóm neznamená jen mír jako opak války, případně pokoj ve smyslu nerušeného klidu (jako když říkáme: „Dej mi pokoj!“). Šálóm označuje spíš stav, kdy je vše tak, jak má být, kdy každý dostává, co mu patří, a to i ve smyslu odplaty za spáchané křivdy. Pravý pokoj proto může nastat jen tehdy, když lidé respektují Boží řád. V celé knize Izajáš se setkáváme s tím, že na lid doléhá ohrožení a válka, tedy důsledek nedostatku pokoje. V sedmém verši čteme slova „spravedlivý“ a „spravedlnost“. To jsou ústřední pojmy novozákonní pavlovské teologie. V jakém význa mu je používá Izajáš? Spravedlivý je ten, kdo jedná v souladu se správným řádem a kdo je v právu. Je to člověk bezúhonný, na němž nelpí žádná vina. Apoštol Pavel v mnohem pozdější době shledává, že spravedlivý není nikdo, neboť nikdo není schopen dodržovat Mojžíšův zákon, a proto lpí na každém člověku vina. Zákon samotný nemá sílu nikoho spasit, maximálně může ukázat na lidské nedostatky a hříchy. K takové hluboké reflexi ovšem Izajáš nedochází. Jeho úmyslem je jednoduše poskytnout naději těm, kdo chtějí ve vší upřímnosti Boží řády dodržovat. Podle něj je spravedlivý ten, kdo Boha nepřehlíží a snaží se jeho přikázání plnit. Od osmého verše připomíná text žalmy: „Také na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v tebe, naše duše touží po tvém jménu, chce si připomínat tebe.“ Následující věta přechází do jed notného čísla: „Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá.“ S takovou změnou osob se ve starozákonních modlitbách setkáváme poměrně často: mluvčí oslovuje Hospodina jménem lidu


101

a pak se k němu obrací v osobní modlitbě. Autor našeho textu je svědkem Hospodinova soudu, jehož cílem je naučit lid spravedlnosti. Má zájem o osud lidu a svým spolehnutím na Hospodina se stává vzorem pro ostatní. Cílem Hospodinových soudů je naučit obyvatele světa sprave dlnosti? Tak proroci interpretují události své doby, zvláště války a pohromy. Vše zlé má být pro člověka příležitostí, aby se zamyslel a rozpoznal v dané události Hospodinovo napomenutí. Izraelité nemají na neštěstí reagovat zlořečením nebo rezignací, ale hlubokou sebereflexí. Tak to také chápe náš prorok, když říká: „Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět.“ Za vlastní cíl Hospodinova jednání proto považuje proměnu Božího lidu. Trest má tedy výchovný charakter a dopadá jen proto, aby mohlo dojít k očištění a lid se naučil spravedlnosti.

(26,11–21) Hospodine, ruka tvá je pozvednuta, a oni to přehlížejí. Ale zahanbeni spatří, jak ty horlíš pro svůj lid; tvé protivníky pozře oheň. Hospodine, jenom ty nám můžeš zjednat pokoj, tak jako jsi nám odplatil za všechny naše skutky. Hospodine, Bože náš, byli jsme pod mocí jiných, nikoli tvou, budeme však připomínat jedině tvé jméno! Mrtví neobživnou, stíny nepovstanou, neboť jsi je ztrestal, zahladils je, každou památku na ně jsi zničil. Rozmnožil jsi národ, Hospodine, rozmnožil jsi národ, oslavil ses, daleko jsi rozšířil všechny hranice země. Hospodine, po tobě se v soužení svém ohlíželi, vylévali tiché prosby, kdyžs je káral. Jako před porodem těhotná se svíjí a v bolestech křičí, takoví jsme byli před tvou tváří, Hospodine. Svíjeli jsme se jako těhotní, a porodili jsme jen vítr. Zemi jsme vítězství nezískali, nepadli obyvatelé světa. Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů. Nuže, lide můj, již vejdi do svých komnat a zavři za sebou dveře. Skryj se na chviličku, dokud hrozný hněv se nepřežene. Hle, Hospodin vychází ze svého místa, aby ztrestal nepravost obyvatel země. I odhalí země krev prolitou na ní a nebude již přikrývat povražděné.

102


V páté a deváté kapitole představovala Hospodinova napřažená ruka nebezpečí asyrské invaze. Co vyjadřuje zde? I zde představuje Hospodinova napřažená ruka soud, tentokrát však zacílený proti nepřátelům Božího lidu. Hospodin totiž horlí pro svůj lid a jeho protivníky pozře oheň. S podobným motivem jsme se setkali několikrát. V desáté kapitole bylo dokonce řečeno, že „světlo Izraelovo“ se stane ohněm a jeho „Svatý“ plamenem, který pozře všechny nepřátele. Jelikož zde chce prorok lid především utěšit, vysvětluje mu, že přicházející rána dopadne především na nepřátele. Opět se zde objevuje vyznání, že jedině Hospodin může pomoci a zjednat pokoj. Říká se zde, že mrtví nepovstanou, protože jsou zničeni. Krát ce na to se však objevuje ujištění, že mrtví obživnou, mrtvá těla povstanou a ti, kdo jsou v prachu, budou oživeni. Jak je možno vysvětlit tento rozpor? Nad tím si odborníci lámou hlavu. Někteří tvrdí, že pozitivně laděný verš do textu doplnil někdo později, a proto zachycuje jinou zkušenost a pokročilejší víru. Tento verš však může být stejně tak reakcí na předtím vyjádřenou rezignaci nad smrtí. Jako by se prorok vzchopil a vyslovil přece jen svou naději, navzdory smrti a zmaru. Vztahují se ta slova na znovuzrození národa, nebo se zde už ob jevuje náznak osobního vzkříšení? To není snadné rozhodnout. S plně ujasněnou představou osobního vzkříšení jednotlivců se setkáváme až v pozdně starozákonních textech. Např. dvanáctá kapitola knihy Daniel dává naději mučedníkům pro víru, kteří „spí v prachu“, že jednou povstanou a rozzáří se jako hvězdy na nebi. Jelikož se tomuto danielovskému zaslíbení náš verš v knize Izajáš velmi podobá, bývá pokládán za pozdější doplněk. Je však také možné, že autor knihy Daniel byl inspirován starším motivem z knihy Izajáš, který využil pro vyjádření své nové naděje. U Izajáše mohl obraz „povstání z prachu“ vyjadřovat i naději na znovuvybudování národa, neboť podobné metafory jsou pro prorockou literaturu typické.


103

V závěru úryvku je Boží lid vyzván, aby se ukryl, dokud se nepře žene hněv namířený proti jeho nepřátelům. Podobná slova byla adresována v desáté kapitole Jeruzalému. Proč se tyto motivy stále opakují? Autorovi textu velmi záleží na tom, aby svým čtenářům či posluchačům vštípil hluboko do mysli potřebu důvěřovat v Hospodina za všech okolností. Vše, co těžce doléhá, je varování. Kdo ovšem ve své víře obstojí, toho se Hospodin nakonec zastane a přes období soužení ho bezpečně přenese. Všichni, kdo Hospodina opustili a přestali v něho doufat, na to naopak doplatí, stejně jako Boží nepřátelé. Toto základní paradigma chce prorok dostat do nitra člověka.

(27,1–11) V onen den Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem livjátana, hada útočného, livjátana, hada svinutého; zabije draka v moři. V onen den zpívejte o vinici, jež dává ohnivé víno. „Já, Hospodin, ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí dnem ji budu střežit. Rozhořčen už na ni nejsem. Kdyby mi dávala bodláčí a křoví, zvedl bych proti ní boj a rázem bych ji spálil. Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj. Přijdou dny, kdy Jákob zapustí kořeny, kdy bude pučet a rozkvete Izrael a naplní tvář světa svými plody.“ Bil ho snad Bůh, jako bil ty, kdo bili jeho? Byl snad zavražděn jako jiní, kdo jím byli zavražděni? Vyhnal jsi ji, vyhostils ji, tak jsi s ní vedl spor. Odklidil ji svým ostrým větrem, když zavál od východu. Právě tím bude usmířena Jákobova nepravost. Až z něho sejme hřích, vydá toto ovoce: se všemi kameny oltáře naloží jako s kusy vápence, které se roztloukají. Nezůstanou stát posvátné kůly ani kadidlové oltáříky. Opevněné město zpustne, bude jak bydliště zavržené a poušť opuštěná; bude se tam pást býček, odpočívat tam a spásat jeho ratolesti. Až jeho snítky uschnou a polámou se, přijdou ženy a spálí je. Ten lid nic nechápe; proto ten, který jej učinil, se nad ním neslituje, jeho Tvůrce se nad ním nesmiluje.

V dvacáté sedmé kapitole reprezentuje Boží nepřátele livjátan, svinutý had a drak v moři. Jakmile budou poraženi, zazní opět píseň o vinici. Připomíná nějak píseň z páté kapitoly? Ano, tam byla vinice metaforou Božího lidu, který „nenesl plody“ práva a spravedlnosti, a proto měl být zničen. Hospodin nechal

104


strhnout všechny ochranné zídky a na podupané vinici mělo růst jen bodláčí a křoví. Zde jde o přesný opak. V den vítězství nad nepřáteli bude Hospodin svou vinici opět střežit a bránit, takže jeho réva zapustí kořeny a naplní svět dobrými plody. Přesto i zde nacházíme stopy soudu, který Hospodin na vinici dopustil: „Vyhnal jsi ji, vyhostils ji, tak jsi s ní vedl spor. Odklidil ji svým ostrým větrem, když zavál od východu.“ Je to náznak exilu, který ohlásila už šestá kapitola. Po překonání trestu však bude z lidu jeho nepravost opět sňata. Důsledkem nápravy bude také likvidace vší modloslužby, která byla proroky vnímaná jako jeden z největších hříchů. Důsledkem obrody lidu nutně musí být zničení všeho, co se staví proti Bohu a jeho řádům, tedy i model. Proto se zde opět setkáváme s obrazem zpustošení zpupného opevněného města.

(27,12–13) I stane se v onen den, že Hospodin vymlátí klasy od Řeky až k potoku Egyptskému; to vy, synové Izraelovi, budete sbíráni jeden po druhém. V onen den zaduje na velikou polnici a přijdou ti, kdo bloudí bez domova v zemi asyrské, i ti, kdo byli vyhnáni do egyptské země, a budou se klanět Hospodinu na svaté hoře v Jeruzalémě.

Závěr kapitoly přináší motiv návratu lidu z vyhnanství do Jeru zaléma a k Hospodinu. Podobný obraz návratu popisovala i je denáctá kapitola v závěru úvodní sekce knihy (tj. kapitol 1–12). Nyní jsme na konci jiné sekce, která od dvacáté čtvrté kapitoly popisovala soud doléhající na celou zemi. Všechny její texty, byť málo konkrétní, chtěly upevnit víru v to, že vše zlé je třeba chápat jako trest, jehož cílem není smrt Hospodinových ctitelů, ale jejich duchovní obroda a uzdravení. Není tedy divu, že i tato sekce vrcholí pozitivně. Na obzoru totiž není jen den soudu a trestu, ale i čas jeho překonání. Ke kořenům 18. 2. 2011, Na křesťanské vlně 17. 7. 2011

Běda opilému Samaří i Jeruzalému

(28,1–29)

Dvacátou osmou kapitolou začíná úsek nazývaný „Druhá Izajá šova sbírka“. Kde se vzalo toto označení? Biblisté hovoří o druhé sbírce Izajášových výroků, protože rozlišují i první sbírku, totiž prvních dvanáct kapitol knihy. Zatímco první sbírka výroků se vztahovala ve velké míře k událostem z období vlády krále Achaza, nyní se texty budou vztahovat spíše k vládě jeho syna Chizkijáše. Je to doba velké úzkosti, kdy mocné asyrské vojsko vyplenilo Judsko a ohrožovalo samotný Jeruzalém.

(28,1– 6) Běda pyšné koruně efrajimských opilců, nádherné ozdobě, květu vadnoucímu, městu ležícímu na vrchu nad žírným údolím; jsou zmoženi vínem. Hle, Panovníkův silný a udatný přijde jako příval krupobití, jako zhoubná bouře; jako příval vod, jak dravé proudy je srazí pěstí k zemi. Nohama bude pošlapána pyšná koruna efrajimských opilců, nádherná ozdoba, vadnoucí květ, město ležící na vrchu nad žírným údolím. Bude jako raný fík, než nastane léto: jen ho někdo uvidí, už jej má v hrsti a zhltne jej. V onen den se Hospodin zástupů stane ozdobnou korunou a nádherným věncem pozůstatku svého lidu a duchem práva tomu, kdo zasedá na soudu, i zmužilostí těm, kdo vracejí boj k bráně.

Mluvili jsme o Judsku, ale zde je řeč o efrajimských opilcích, tedy o severním Izraeli. V době, kdy Asyřané přitáhli do syrsko-palestinské oblasti, žil ještě vyvolený národ ve dvou královstvích, tedy v severním Izraeli a jižním Judsku. Roku 722 či 721 před Kristem asyrské vojsko severní Izrael zničilo a zůstalo pouze menší a méně významné Judsko. Začátek 28. kapitoly poukazuje na nebezpečí, jež hrozilo hlavnímu městu izraelského království Samaří. Efrajimští opilci

106

BĚDA OPILÉMU SAMAŘÍ I JERUZALÉMU

nejsou ochmelkové v doslovném smyslu. Je to metafora, kterou prorok vyjadřuje neschopnost představitelů severního království zorientovat se v obtížné situaci a správně se rozhodovat. „Běda“ se posléze naplnilo, neboť Samaří bylo asyrským vojskem smeteno a jeho obyvatelé byli odvlečeni do zajetí. V původním hebrejském textu není zmíněno slovo město, ale jen „pyšná koruna“ ležící nad údolím. Korunou lidu však v době nebezpečí nemělo být žádné opevněné místo, nýbrž sám Hospodin. Hospodin se podle závěrečné věty stane „duchem práva tomu, kdo zasedá na soudu“. Jak jsme už řekli, hebrejské mišpát označuje právo i soud. Se slovním spojením „duch soudu“ jsme se setkali ve čtvrté kapitole, kde bylo napsáno: „A Panovník smyje špínu dcer sijónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma duchem sou du, duchem žhoucím.“ (Iz 4,4) Souvisejí spolu nějak tyto motivy? Na obou místech nacházíme slovní spojení ruach mišpát, tedy „duch soudu“ či „duch práva“. Ve čtvrté kapitole šlo o předzvěst bolestného pročištění Jeruzaléma, zde se jedná spíš o zaslíbení pomoci a ochrany práv těch, kdo přežijí válečné ohrožení a přivinou se k Hospodinu. V obou kapitolách se jedná o Hospodinův zásah, jehož součástí bude ochrana pozůstalého lidu před bouří a přívalem, tedy před asyrskou invazí. Hospodin se stane „duchem práva“ těm, kdo zasedají na soudu, a „zmužilostí“ těm, kdo bojují. Není podobný způsob vyjadřování o Bohu pro Starý zákon neobvyklý? Rozhodně ne. I v knize Izajáš najdeme četná vyjádření v podobném duchu. Např.: „Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ (Iz 12,2) Pro starozákonního věřícího představuje Hospodin všechny uvedené hodnoty. Podobné formulace odrážejí přesvědčení, že díky Hospodinu nachází Izraelita svou spásu, zmužilost, odvahu, jistotu atd.


107

(28,7–13) Také tito blouzní z vína, po opojném nápoji se potácejí: kněz i prorok blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních, při rozhodování kolísají. Všechny stoly jsou plné zvratků, samý výkal, místa není. Koho vyučit poznání? Komu vyložit zvěst? Odkojeným dětem, od prsů odstaveným? Stále jenom: žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam. Proto nesrozumitelnou řečí a cizím jazykem promluví k tomuto lidu ten, který mu říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. Slovo Hospodinovo jim bude: „Žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam.“ Jen ať jdou, však klesnou zpět a ztroskotají, padnou do léčky a uvíznou v ní.

Co tento výrok popisuje a komu je určen? Některé komentáře uvádějí, že text popisuje pitky a kultovní hostiny v chrámech. Osobně si to nemyslím. Není totiž důvod vykládat opilost líčenou v této kapitole jinak než opilost zmiňovanou na jiných místech knihy Izajáš. Někteří Izraelité se samozřejmě proviňovali i nezřízeným hýřením, ale v Izajášových textech je opilost spíše obrazným vyjádřením celkové politické a náboženské dezorientace. Adresáti výroku jsou navíc připodobněni k nerozumným dětem. Není možné jim dát správné ponaučení, neboť je nepřijímají. Proto se domnívám, že výrok je určen čelním představitelům Jeruzaléma, kteří se z pádu Samaří nepoučili. Kromě neschopnosti správně rozhodovat je jim vytýkáno, že jsou samé „žvást na žvást, tlach na tlach“. V hebrejském originále zazní doslova: cav lácáv, qav láqáv. Jsou to nesrozumitelná slova. Jeden z francouzských překladů zde uvádí citoslovce „blablabla“. Reakcí na tuto nesrozumitelnou řeč je to, že se i jim stane nesrozumitelným Hospodinovo slovo. Nesetkali jsme se s něčím podobným v osmnácté kapitole ve výro ku proti Etiopii, kde byl etiopský lid nazván „lid nesrozumitelné řeči“, v hebrejštině gój qav qáv? I když to mnohé komentáře přehlížejí, jsem přesvědčena, že spolu oba texty skutečně souvisejí. Stejně jako v osmnácté kapitole se i zde nakonec prorokova kritika obrací proti králi Chizkijášovi

108


a jeho rádcům, protože se proti Asýrii snaží zajistit spojenectvím s egyptskými vládci etiopského původu. Jako by jim prorok říkal: „Paktujete se s cizáky proti Asýrii, takže tu zní samé qav qáv. Proto na vás Hospodin přivede národ, jehož řeči také nebudete rozumět.“ Ta slova se pak naplnila, když do země vtáhli Asyřané.

(28,14 –22) Proto slyšte slovo Hospodinovo, chvastouni, vládnoucí nad tímto lidem v Jeruzalémě! Říkáte: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím. Valí se bičující příval? Však se přežene, nás nezasáhne, vždyť jsme si svým útočištěm učinili lež a skryli jsme se v klamu.“ Proto praví Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat. Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. Lživé útočiště smete krupobití a skrýši zaplaví vody. Vaše smlouva se smrtí bude zrušena a vaše úmluva s podsvětím neobstojí. Valí se bičující příval! Až se přežene, budete po něm jak zdupaná země. Kdykoli se přižene, sebere vás. Jitro co jitro se přežene, dnem i nocí. Hrůza ochromí ty, kdo pochopí tu zvěst.“ Lůžko bude krátké, nebude možno narovnat se, a přikrývka úzká, že se do ní nezavineš. Jako na hoře Perasímu povstane Hospodin, chvět se bude země jak v dolině Gibeónské. Vykoná své dílo, dílo jemu nevlastní, udělá svou práci, práci jemu cizí. Nechovejte se už jako chvastouni, ať vám nemusí být přitažena pouta. Slyšel jsem od Panovníka, Hospodina zástupů, že je konec s celou zemí, že je rozhodnuto.

Co to byla smlouva se smrtí? Různí znalci na tuto otázku odpovídají různě. V Jeruzalémské Bibli je např. uvedeno, že to byla Achazova smlouva s Asýrií, kterou se chtěl zabezpečit proti svým severním sousedům. Podle mě tomu tak není, protože už jsme v období vlády krále Chizkijáše, kdy jeruzalémští vládci hledali naopak spojence proti Asýrii. Ta je zde přirovnána k přívalu vod, který vše zničí. Zdá se, že smlouva se smrtí se týká spíš Egypta. Vládcům Jeruzaléma bylo jednání s Egyptem už jednou vytýkáno a také v následující kapitole bude přímo řečeno, že judští pohlaváři hledají pomoc proti Asyřanům právě zde. Prorocký text ovšem říká, že taková smlouva nepomůže. Jedinou cestou pro Izrael je změna smýšlení, přimknutí k Hospodinu a spolehnutí se na jeho pomoc. Bůh tu skrze proroka ujišťu-


109

je: „Kdo věří, nemusí spěchat.“ Snad by se to dalo přeložit i slovy: „nemusí se znepokojovat“. Podstatné je ovšem ono „kdo věří“, neboli „kdo na mě spoléhá“. Tento motiv se objevil už v sedmé kapitole, kde bylo řečeno Achazovi: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Teď se prorok obrací na Achazova syna Chizkijáše, který po smrti asyrského krále přestal platit smluvený tribut a před očekávanou asyrskou odvetou se snaží zabezpečit vytvořením koalice. Izajáš takové jednání odmítá. Hospodin zde poukazuje na úhelný kámen položený na Sijónu. Co je míněno tímto kamenem? Je to samotný Jeruzalém, v němž se nachází Hospodinův chrám. Text vyzývá k důvěře. Neznamená to však spoléhat se na pouhé místo, ale především na Hospodina, který jediný bdí nad chrámem, městem i nad svým lidem. Hospodin vykoná své dílo, ovšem je to dílo ne jemu vlastní. Co to znamená? Tímto dílem je trestání lidu. Není to něco, co by mu působilo potěšení a co by přímo chtěl, ale přesto je nutné, neboť lid hřešil. Současně však Hospodin prohlašuje, že povstane jako na hoře Perasím a země se před ním bude chvět. Jde o odkaz na dobu, kdy si David po smrti krále Saula vyřizoval účty s Pelištejci a s Hospodinovou pomocí nad nimi na zmíněné hoře zvítězil. Připomínka tohoto vítězství čtenáře ujišťuje o tom, že nebudou triumfovat nepřátelé, nýbrž Hospodin.

(28,23 –29) Naslouchejte a slyšte můj hlas, pozorně sledujte a slyšte mou řeč. Cožpak oráč oře, kypří a vláčí svou roli bez ustání, aby mohl sít? Když urovná její povrch, rozsívá hned kopr, rozhazuje kmín, seje na určená místa pšenici, proso i ječmen a na okraj špaldu. K takovému řádu ho vycvičil a vyučil jeho Bůh. Kopr se nemlátí smykem a po kmínu se nejezdí koly vozů, nýbrž kopr se vyklepává prutem a kmín holí. Zrno na chléb se drtí, ale ne zcela; mlátí se, vjíždí se na ně koly vozů a spřežením, ale nerozdrtí se. Také toto pochází od Hospodina zástupů. Podivuhodný je ve svém úradku, veliký ve své pohotové pomoci.

110


Co dělá tato lekce ze zemědělství v závěru 28. kapitoly? Izajáš zde používá příklady z rolnického života, které jsou jeho současníkům srozumitelné. Rolník přistupuje ke každému zrnu přiměřeným způsobem. Zrno na chléb se mlátí jinak než kopr a kmín. Prorok tak obrazně charakterizuje Hospodinovo jednání s lidmi: v různých situacích se projevuje jinak. Zatímco se Samařím jednal drsně a město bylo smeteno, Jeruzalém může být zachráněn. Boží jednání je vždy přiměřené, a to s ohledem na vytčený cíl. O Hospodinu je nakonec řečeno, že je podivuhodný ve svém úradku. Co to znamená? Prorokovi jde o to, aby adresáti jeho textu rozpoznali, že Hospodinovo jednání je skutečně „podivuhodné“. 28. kapitola začala slovem „běda“ vysloveným na adresu severního Izraele, a to ne v reakci na nespravedlnost a zlořády ve společnosti, ale spíš jako důsledek nerozvážnosti politických vůdců. V průběhu kapitoly jsme viděli, že napomenutí se týkalo i Jeruzaléma, neboť i jeruzalémští vůdci jednali nerozumně. Lid však měl přesto doufat v záchranu. Když Hospodin město před Asyřany zachránil, víra v něho u lidu vzrostla. Stalo se tak přesně to, čeho chtěl Hospodin svými podivuhodnými úradky dosáhnout. Ke kořenům 25. 2. 2011, Na křesťanské vlně 2. 8. 2011

Běda těm, kdo nehledají pomoc u Hospodina

(29,1–24)

(29,1–8) Běda tobě, Aríeli, Aríeli, město, v němž se utábořil David! Jen pokračujte rok za rokem, ať probíhá koloběh svátků, ale dokročím na Aríela a nastane zármutek a smutek. Pak mi vskutku bude aríelem, oltářním ohništěm! Ze všech stran se proti tobě utábořím, sevřu tě obležením, navrším proti tobě náspy. Budeš sníženo, ze země budeš mluvit, tvá řeč přidušeně zazní z prachu. Tvůj hlas bude znít ze země jako hlas ducha zemřelých, z prachu bude řeč tvá sípat. Bude proti tobě dav cizáků jak zvířený prach, ukrutníků dav jak záplava plev. Stane se to náhle, znenadání. Od Hospodina zástupů bude město postiženo hromobitím a zemětřesením a mocným burácením, vichrem a smrští a plamenem sžírajícího ohně. A bude to jako sen, jak noční vidění: shluk všech pronárodů, které vytáhly do boje proti Aríeli; všechny vytáhly do boje proti němu a jeho pevnostem, aby na něj dokročily. Bude to však, jako když lačný má sen: zdá se mu, že jí, a když procitne, má prázdnou duši. Nebo jako když má sen žíznivý: zdá se mu, že pije, a když procitne, je ochablý a jeho duše prahne. Tak dopadne shluk všech pronárodů, které vytáhly do boje proti hoře Sijónu.

Podivné pojmenování Aríel se týká Jeruzaléma? Ano, protože je zároveň řečeno, že se jedná o město, v němž tábořil David. Slovo Arí-el je zmíněno ještě na několika místech v Písmu a může být vykládáno různě. U Izajáše jde každopádně o přezdívku pro Jeruzalém. Text prvních veršů dvacáté deváté kapitoly obsahuje pohrůžku, že na Davidovo město přitáhne shluk národů, avšak jejich snaha bude přivedena vniveč. Odpovídá to historické realitě? Kupodivu ano. Popisují to ostatně i následující kapitoly. Jeruzalém dobyt nebyl a vojsko, složené z mnoha národů Východu, bylo zničeno. Tento neslýchaný zvrat je zde působivě naznačen obrazem

112

BĚDA TĚM, KDO NEHLEDAJÍ POMOC U HOSPODINA

snu: někomu se v noci zdá, že něčeho může dosáhnout, ale ráno se ukáže, že to byla jen chiméra. Cizáky proti Jeruzalému přivede sám Hospodin v souladu se svým úradkem. Asýrie jako hůl v jeho ruce totiž trestá pouze ty, kdo si to zaslouží. Jak dalece je možno toto Hospodinovo jed nání zobecnit? Velmi opatrně. S biblickými texty nelze zacházet fundamentalisticky. Množství válek a násilí ve světě zcela jistě neznamená, že všechny obyvatele takto postižených zemí trestá Hospodin. Starozákonní proroci však vnímali svět jako místo, kde Hospodin působí ve všem. Nebyl nezúčastněný či bezradný ani tehdy, když se dělo něco evidentně špatného. Ve stejném duchu se i my snažíme věřit, že Bůh má svrchovanou moc nad světem a nic se mu nevymkne z ruky. Koneckonců text předchozí kapitoly naznačil, že leckdy i to, co není Hospodinu zcela „vlastní“, může mít pozitivní dopad. Každá krizová situace totiž může vést člověka k sebereflexi, ke zpytování, nač se spoléhá a v čem hledá svou oporu a jistotu, k hledání toho, co je v jeho životě opravdu důležité. Nechávám-li se ve svých postojích inspirovat proroky, pak se ve všem zlém snažím dohlédnout až k Hospodinu, jemuž navzdory tomu temnému a bolestivému opět svěřuji svůj život. Přesně k tomu vede své posluchače Izajáš, když je nabádá, aby spoléhali na Boha a ne na své lidské intriky. Je jasné, že prorok Izajáš žil v jiné době a svět kolem vnímal jinak. Jsou pak ovšem tyto jeho výroky Božím slovem? Takové texty se přeci dají velmi snadno zneužít. Ano, to může být problém. Leckdo si navíc může stěžovat, že v takových slovech necítí žádnou útěchu, že ho nepozvedají, ale naopak ničí, protože Bůh v nich sice uskutečňuje své úradky, ale na člověka nebere ohled. Takovému Bohu mám věřit? Zkusme se však podívat na náš text z jiného úhlu. Představme si, že jej píše člověk, který má rád lidi, a proto by chtěl, aby zažívali mír a pokoj. Nestojí ovšem o mír zdánlivý a falešný, založený na bezpráví, ný-


113

brž o ten opravdový, pro který používá hebrejština pojem šálóm. Tento pisatel je právem zoufalý z reality, v níž žije. Proto líčí drsné obrazy, aby své posluchače přiměl alespoň k nějaké reakci. My od Božího slova očekáváme především útěchu a pohlazení, ale v prorockých textech nacházíme jinou perspektivu, která chce člověka přimět k tomu, aby se před Bohem opravdu v bázni kořil. Já sama se snažím brát tyto texty vážně a čerpat z nich ujištění, že zlo nikdy nemá poslední slovo. Kdykoli se mi pak přihodí něco zlého, nacházím v nich povzbuzení, neboť mě ujišťují, že Hospodin to má i tak pod kontrolou.

(29,9 –14) Žasněte a ustrňte! Oslepněte, buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem, potácejí se, ne však po opojném nápoji. To Hospodin vylil na vás ducha mrákoty, zavřel vaše oči, totiž proroky, a zahalil vaše hlavy, totiž vidoucí. Vidění toho všeho vám bude jako slova zapečetěné knihy. Dají ji tomu, kdo umí číst, se slovy: „Přečti to.“ On však odpoví: „Nemohu, je zapečetěná.“ I bude kniha předána tomu, kdo neumí číst, se slovy: „Přečti to.“ A on odpoví: „Neumím číst.“ Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“

Tato pasáž mi připomíná šestou kapitolu, podle níž měl prorok Izajáš doslova zaslepit lid. A tomuto zaslepenému lidu byl určen výrok „běda“ z prvního verše naší kapitoly. Protože jsou nábožensky povrchní, nerozumějí tomu, co jim Hospodin chce říci. Říkají sice: „No ano, Hospodin…“, ale neberou ho vážně. V jejich rozhodováních o zásadních otázkách života hrají roli pouze jejich vlastní úvahy a kritéria. Už v předcházející kapitole jim prorok vytýkal, že uzavírají smlouvu se smrtí. V době nebezpečí se pojišťují ze všech stran, ale s Bohem nepočítají. Zde se opakuje výtka ve smyslu: „Oni mě ctí svými rty, ale přitom se ode mě vzdalují. Jejich zbožnost nemá žádný základ, je příliš povrchní.“

114


Při četbě tohoto textu mě vždycky trošku mrazí, protože si říkám, zda není o mně. To je dobře, že vás mrazí. Každého by mělo mrazit, každý by se měl ptát, zda to náhodou není i o něm. Jak na tom jsme před Bohem? Co kdybychom se s ním skutečně měli setkat? Kdyby nám došlo, nakolik jsme s Bohem v životě počítali či nepočítali, asi bychom byli plni bázně. Prorok obyvatelům Jeruzaléma říká, že s nimi Hospodin bude jednat „divně, předivně“, přestože oni s ním vůbec nepočítají. Hebrejský originál vyzní velmi působivě, protože výrazně připomíná onu „podivuhodnost“, zmíněnou v deváté kapitole při uvedení symbolického jména narozeného dítěte. Zajímavé je, že až budou chtít číst slova zapečetěné knihy, nebu de to možné. To má naznačit, že až budou Boží slovo potřebovat, nebudou schopni mu porozumět, neboť jim bude nepřístupné. Tak moc se lid odvrátil od Boha. Podobná situace je v bibli popsána častěji. Například Jeremjáš se setkal s králem Sidkijášem, který chtěl poznat Boží výrok. Prorok mu však řekl: „Když ti to oznámím, stejně neposlechneš.“ A byla to pravda. Sidkijáš se tvářil, že stojí o Boží slovo, ale ve skutečnosti stál jen o to, aby se prorocká zvěst kryla s jeho vlastní představou. Když tomu tak nebylo, ignoroval ji. Co je člověku platné, že mu někdo ohlásí Boží slovo, když není schopen se mu podřídit? Takový postoj odhaluje prorok i v našem textu. Jako by svým posluchačům říkal: „Vás Boží slovo nezajímá, protože máte své vlastní představy.“

(29,15 –24) Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: „Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?“ Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo o tom, kdo je udělal: „On mě neudělal?“ Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí?“ Potrvá to jenom velmi krátce a Libanon se změní v sad a sad bude mít cenu lesa. I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. Pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo


115

jsou pohotovi k ničemnosti, kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu, tomu, kdo je v bráně kárá, kladou léčky a spravedlivého strhují do nicoty. Proto praví toto Hospodin, který vykoupil Abrahama, o domu Jákobově: „Jákob už nepozná hanbu, ani mu nezblednou líce, uzří svoje děti, dílo mých rukou, ve svém středu. Budou dosvědčovat svatost mého jména, budou dosvědčovat svatost Svatého Jákobova, budou se třást před Bohem Izraele. Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.“

Na začátku kapitoly zaznělo druhé „běda“ této sekce, které bylo určeno Aríeli, zde zaznívá „běda“ třetí. Koho se týká? Týká se opět těch, o nichž byla řeč v předchozích verších. Je pro ně typické, že skrývají své záměry hluboko před Hospodinem. V hebrejském textu je doslova řečeno „hluboko od Hospodina“. Vše, co tito lidé dělají, konají mimo Hospodina, mimo jeho sféru, v temnotách. Jelikož si říkají: „Kdopak nás vidí? Kdopak o nás ví?“ jedná se nejspíš o nějaké utajené plány. Z kontextu probíraných kapitol vyplývá, že jde o uzavírání tajných vojenských smluv a koalic, které mají pomoci ubránit se asyrskému vojsku. Jelikož Hospodin do tohoto plánování zatažen není, děje se celé „ve tmě“. U Izajáše je však vše, co je spojeno s tmou, špatné. Proto je jednání obyvatel Jeruzaléma označeno slovem „převrácenost“. Měli se ptát, jak situaci vidí Hospodin. Jenomže oni oceňují hrnčíře stejně jako hlínu, jako by Boha-Tvůrce stavěli na roveň pouhému člověku. Jestliže v předchozích verších bylo lidu vytýkáno, že jeho zbožnost je jen jakýmsi „lidským“ naučením, tento text doplňuje, že Boha neberou vážně. Takový stav však podle textu „potrvá krátce“ a dojde ke zvratu. Znění v ekumenickém překladu však nedává vyniknout velikosti kontrastu, který je patrný v původním znění. Když řeknete: „Potrvá to jenom krátce“, zní to tak trochu banálně. Hebrejský text však říká: „Cožpak neplatí: ,Už jen kratičký čas‘?“ Slovní spojení „už jen kratičký čas“ je doslovným zopakováním slov z dvacátého pátého verše desáté kapitoly. Tam Hospodin prorokovými ústy prohlásil o pyšné Asýrii: „Už jen kratičký čas a můj hrozný hněv skončí, avšak je můj hněv zničí.“ Vyvolený národ byl ujištěn, že po uplynutí „kratičkého času“ Boží hněv zničí jeho nepřátele. Zmíněný verš naší kapitoly lze proto chápat ve smyslu: „Cožpak neplatí to, co bylo

116


řečeno: ,Už jen kratičký čas‘? Pak se Libanon změní v sad a sad bude mít cenu lesa.“ Libanon, který je pro své pověstné vzrostlé cedry v prorocké řeči symbolem pýchy, se má změnit v „sad“ (hebrejsky karmel), tedy v porost uspořádaný a kultivovaný, který nese ovoce (např. vinici nebo zahradu). Symbol pýchy je nahrazen symbolem čehosi užitečného. Výpověď je ještě rozšířena o sdělení, že sad/ karmel bude mít cenu lesa (doslova „bude považován za les“). Pro „les“ hebrejština použije slovo jaar, které označuje porost rostoucí úplně všude. Bude-li tedy sad považován za les, znamená to, že poslušnost a poddajnost se stanou něčím naprosto běžným. Navíc hluší znovu uslyší, slepí prohlédnou z temnoty, pokorní se budou radovat z Hospodina a nejubožejší budou jásat. Situace lidu se změní o sto osmdesát stupňů. Nastane pravý opak toho, co popisovala první část výroku v patnáctém verši. Lidé, kteří konali své činy v temnotách a hluboko od Hospodina, prohlédnou ze/od tmy a budou se radovat v Hospodinu. Zatímco předchozí pasáž líčila, že slova knihy jsou zapečetěna a není je možno přečíst, teď je budou schopni číst i slepí. Vše jim dojde a oni prohlédnou. A jestliže na konci předchozího úryvku prorok líčil, jak zanikne moudrost moudrých a rozumnost rozumných bude zhanobena, zde čteme, jak „zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové“. Jak se to vše naplnilo? Za krále Chizkijáše Hospodin podivuhodně zachránil Jeruzalém, což zahanbilo všechny, kdo předtím Bohu nedůvěřovali. Ti pak ve svém zahanbení leccos pochopili. Dvacátý druhý verš uvádí Hospodinův výrok odkazem na sku tečnost, že zde promlouvá Bůh Abrahamův: „Proto praví toto Hospodin, který vykoupil Abrahama, o domu Jákobově.“ Proč je vzpomenut právě Abraham? Abraham je v prorockých textech zmiňován zřídkakdy. Zde Hospodin připomíná: „Já, Bůh vašich otců, jsem s vámi neskončil.“ Právě Abrahamovi bylo slíbeno velké požehnání, četné potomstvo


117

a země. Jeho připomenutí může proto evokovat všechny dobré věci, které Hospodin pro své vyvolené udělal. Po Abrahamovi se v textu objevuje i Jákob, jehož děti jsou označeny jako „dílo mých rukou“. Lid, který o svém tvůrci před časem tvrdil: „On ničemu nerozumí“, si zde může znovu uvědomit, komu ve skutečnosti patří. Závěr kapitoly přináší další zaslíbení: „Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.“ Oproti situaci líčené v první části kapitoly zde došlo k velkému obratu. Lid ve své převrácenosti s Hospodinem vůbec nepočítal a byl rozumný jen sám před sebou. Proto měla zaniknout moudrost moudrých a rozumnost rozumných být zakryta. V protikladu k tomu je v závěru kapitoly řečeno, že lid pozná pravou rozumnost, která skutečně obstojí. Ke kořenům 4. 3. 2011, Na křesťanské vlně 21. 8. 2011

Běda těm, kdo spoléhají na vojenské koalice

(30,1–31,20)

(30,1–7) „Běda, synové umínění, je výrok Hospodinův, uskutečňujete záměry, ale ne moje, uzavíráte závazky, ale ne v mém duchu, vršíte hřích na hřích. Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě. Vaši velmoži jsou v Sóanu a poslové dosáhli Chánesu; všichni se zklamou v lidu, který jim neprospěje, nebude jim ku pomoci ani ku prospěchu, ale k ostudě a hanbě.“ Výnos o zvířatech v Negebu: Do země soužení a tísně, kde jsou lvice a lvi mezi nimi, zmije a ohnivý létající had, přivážejí Judejci na hřbetě oslů svůj majetek a na hrbech velbloudů své poklady lidu, který jim neprospěje. Egyptská pomoc je prázdný přelud. Proto jsem je nazval: „Obluda vyřízená.“

Egypt, říše smrti, z které byli před několika staletími Izraelci vy vedeni, se náhle stává útočištěm. Jak je to možné? Judejci se na tuto velmoc obrátili o pomoc ze strachu před Asýrií, neboť to pokládali za jediné možné východisko. Pomoc Egypta pochopitelně nebyla zadarmo, proto text zmiňuje dary, které sem nesli. Hospodin to vše kritizuje. Vymysleli si svůj plán záchrany, ale jeho se vůbec neptali. Proto jim nic z jejich řešení nemůže vyjít. Egypt je pak přirovnán k mytické obludě, která je zneškodněna a nikomu žádnou pomoc neposkytne. V šestém verši se říká, že Negeb a Egypt jsou země soužení a tísně, kde je kromě lvů a zmije i ohnivý létající had. Není to opět seraf, s nímž jsme se setkali v šesté kapitole? Ano, jde o termín sáráf, který označoval rovněž bytosti v blízkosti Božího trůnu. Už při výkladu šesté kapitoly jsme si řekli, že toto slovo souvisí s ohněm a je použito i pro označení hadů, kteří

BĚDA TĚM, KDO SPOLÉHAJÍ NA VOJENSKÉ KOALICE

119

štípali reptající Izraelce na poušti při exodu (Nu 21,4 – 9). Slovo sáráf má proto evokovat představu tajemné, hadovité, okřídlené a bázeň nahánějící bytosti.

(30,8 –18) Nyní jdi, napiš to před nimi na desku, zaznamenej do knihy a zůstane to svědectvím do posledního dne, navždy, navěky. Neboť je to lid vzpurný, synové prolhaní, synové, kteří nechtějí poslouchat Hospodinův zákon. Říkají vidoucím: „Nedívejte se,“ a těm, kdo mají dar vidění: „Neukazujte nám, co je správné! Jen nám pochlebujte, jen nás balamuťte! Opusťte cestu, odbočte ze stezky, přestaňte se Svatým Izraele!“ Proto praví Svatý Izraele toto: „Poněvadž pohrdáte tímto slovem a spoléháte na útisk a převrácenost a o ně se opíráte, proto vám tato nepravost bude jako rozestupující se trhlina v bortící se nedostupné hradbě, jež se zhroutí náhle, znenadání. Bude to, jako když někdo roztříští hliněný džbán napadrť, nelítostně, že se nenajde po rozbití ani střípek, aby se v něm dal přenést oheň z ohniště či nabrat voda z louže.“ Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete, říkáte: ‚Nikoli! Utečeme na koních.‘ A vskutku budete utíkat. ‚Ujedeme na lehkonohých.‘ A vskutku vaši pronásledovatelé budou lehkonozí. Jeden tisíc vás uteče před pohrůžkou jediného, před pohrůžkou pěti utečete všichni, až zůstanete jako opuštěná žerď na vrcholu hory, jako korouhev na pahorku.“ Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají.

Izajáš má zapsat na desku a do knihy svědectví proti svým sou časníkům, kteří nechtěli poslouchat prorocké slovo a které ne zajímala Boží vůle. Proč? Až se jednou toto slovo uskuteční (včetně všech hrozeb, které obsahuje), bude díky zápisu zřejmé, že bylo předem ohlášeno. Prorok přitom užívá zvukomalebné slovní hříčky. Věta: „Utečeme na koních!“ zní v hebrejštině: Al sús nanús! K čemuž prorok s ironií dodá: Al kén tenúsún! („Proto budete utíkat!“) Další slovní hříčka se skrývá za slovem, které charakterizuje koně coby „lehkonohé“. V hebrejském znění je použito slovo qal, což znamená „lehký“ či „svižný“. Ve výroku se tedy ohlašuje: vaši pronásledovatelé budou tak svižní, že vám nepomůže ani vaše případná přesila, ani koně, jimiž se pyšnili Egypťané. Dnes se nám to čte celkem snadno a divíme se, proč

120


prorokovi současníci neposlechli, jenomže ze zkušenosti víme, že člověk se spíš než na neviditelného Boha spoléhá na to, co má pod kontrolou. Mohou to být peníze, ale i smlouvy s mocnými partnery. Podle Izajáše je však nutno spoléhat se především na Hospodina. Prorok byl přesvědčen, že když si dá lid vztah se svým Bohem do pořádku a bude jednat podle práva, Hospodin jej žádnému nepříteli do rukou nevydá, ale bude mu naopak žehnat. Izajášovo krédo z této kapitoly zní: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ Podobně zásadní jsou výroky ze sedmé kapitoly: „Když neuvěříte, neobstojíte!“, a z kapitoly dvacáté osmé: „Kdo věří, nemusí se znepokojovat!“ Ztišení, obrácení a důvěra v Hospodina jsou ty nejdůležitější postoje, které Bůh od člověka žádá. Úsek je ukončen blahoslavenstvím: „Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají.“ Blahoslavenství se týká těch, kdo Hospodina „očekávají“. Zde je použito sloveso, s nímž jsme se setkali už v osmé kapitole: „Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat.“ (8,17) Ať si druzí dělají, co chtějí, prorok bude důvěřovat a čekat. Je to opět motiv, vyskytující se v knize Izajáš poměrně často.

(30,19 –26) Neboť lid bude sídlit na Sijónu, v Jeruzalémě. Nebudeš už nikdy plakat. Milostivě se nad tebou smiluje, až budeš úpěnlivě volat; uslyší a odpoví ti. Ač vám dával Panovník chléb soužení a vodu útlaku, on, tvůj učitel, už se nebude držet stranou. Na vlastní oči uzříš svého učitele a na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: „To je ta cesta, jděte po ní,“ ať budete chtít doprava nebo doleva. Pak prohlásíš své stříbrem potažené vytesané modly i pozlacené lité modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: „Táhni!“ A Hospodin dá déšť tvé setbě, jíž oseješ roli; chléb z úrody role bude vydatný a výživný. V onen den se bude pást tvůj dobytek na širých lukách. Býci a osli, obdělávající roli, budou žrát šťavnatou a slanou píci, nakypřenou lopatou a vidlemi. Na každé vysoké hoře a na každém vyvýšeném pahorku budou potůčky tekoucích vod, v den velkého vraždění, kdy padnou věže. A bude světlo bledé luny jako světlo žárného slunka a světlo slunka bude sedmkrát větší, jako světlo sedmi dnů, v den, kdy Hospodin ováže zlomeniny svého lidu a rány jemu zasazené uzdraví.


121

Izajáš ohlašoval, že se Hospodin nad svým lidem smiluje, a teď působivými obrazy líčí Boží záchranu. Kdo je oním učitelem, který jim bude radit? Je to Hospodin, který bude svůj lid usměrňovat, pokud by chtěl uhnout ze správné cesty „doleva nebo doprava“. To připomíná slova řečená vyvolenému národu před vstupem do zaslíbené země a následně i Jozuovi: neměli se odchýlit od Mojžíšova zákona nalevo ani napravo. Dřívější nechápavost Izraele bude odstraněna, národ se dokonce zbaví i všech svých model. Kde se v Izraeli modlářství vůbec vzalo? Bylo důsledkem paktování s okolními národy. Co jiného je spolehnutí na mocné sousedy, nežli spolehnutí na jejich bohy? To vše teď končí. Náš text k tomu doplňuje obraz velkolepé úrody a nesmírného požehnání. Zajímavé je, že toto požehnání souvisí se dnem velké hrůzy, kdy vše pyšné padne. Božího lidu se však hrůza onoho dne dotknout nemá, naopak, Hospodin uzdraví jeho zlomeniny, obváže jej a vyléčí. Poslední verš našeho úryvku popisuje den uzdravení jako den velikého světla. Na začátku deváté kapitoly byla asyrská hrozba popsána pomocí obrazu tmy a záchrana z této hrozby pomocí obrazu světla. Také zde velké světlo doplňuje popis záchrany. V rámci metafory světla užívá Izajáš dvě poetická a vzácná slova pro označení měsíce a slunce, s nimiž jsme se již setkali ve dvacáté čtvrté kapitole. Tehdy jsem upozornila na to, že hebrejské termíny znamenají „ta bledá“ a „ta horká“. Pokud se s tak neobvyklou dvojicí setkáme v jedné knize hned dvakrát, stojí to za povšimnutí. Na konci dvacáté čtvrté kapitoly jsme četli, že bledá luna se zardí a žárné slunko zastydí, až se Hospodin ujme kralování na hoře Sijónu a v Jeruzalémě. Kdy se může slunko a měsíc hanbit? Jestliže se objeví někdo, kdo je svým světlem předčí. Právě takový obraz nacházíme ve třicáté kapitole: slunce a měsíc svítí, ale jejich světlo je mnohonásobně překonáno světlem Hospodinovým. Znamená to, že jakmile Hospodin uzdraví a zachrání svůj lid, všechno bude jasnější a zářivější než obvykle.

122


Přestože kapitola začínala slovem „běda“, končí blahoslaven stvím těch, kdo v Hospodina doufají. Cílem těchto veršů je představit Hospodina jako toho, kdo o svůj lid stojí a kdo se jej snaží dovést k poznání, že společenství s ním je jistější než tisíce sebelépe vymyšlených lidských plánů.

(30,27–33) Hle, jméno Hospodinovo přichází z dáli. Jeho planoucí hněv se mocně zvedá. Rty mu překypují hrozným hněvem, jeho jazyk je jak sžírající oheň. Jeho dech je jako rozvodněný potok až k hrdlu sahající. Bude prosívat pronárody řešetem jejich šalebnosti, čelisti národů sevře uzdou svodu. Dáte se do zpěvu jako v noci, kdy se zasvěcuje svátek, srdce se naplní radostí jako tomu, kdo jde za zvuku píšťal, aby vstoupil na Hospodinovu horu, ke Skále Izraele. Hospodin se ohlásí svým velebným hlasem, dá pocítit svou dopadající paži v prudkém hněvu, v plameni sžírajícího ohně, blýskáním a průtrží mračen a kamenným krupobitím. Ašúr, jenž jiné bil holí, zděsí se Hospodinova hlasu. Každé švihnutí metlou, které mu Hospodin zasadí, dopadne za zvuku bubínků a citer; vybojuje proti němu bitvy pouhým mávnutím ruky. Neboť odedávna je už připraven Tófet, žároviště hluboké a široké, i pro krále. Na jeho hranici je mnoho ohně a dříví, jako proud síry je zapálí dech Hospodinův.

Hospodin přichází s hněvem, který dopadá na Asýrii. Přesto je tento text součástí útěchy, která byla obsahem předchozích veršů. Vše je ovšem konkretizováno. Aby mohlo být Sijónu dobře, musí být Ašúr potrestán a zničen. Později třicátá sedmá kapitola knihy Izajáš popíše, jak přes noc zahynulo záhadným způsobem celé asyrské vojsko. Zde je tato noc popsána jako liturgická slavnost, během níž za zvuku bubínků Hospodin pobije Ašúr, aby jásající Izraelci mohli slavit svůj svátek.

(31,1–20) Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, na koně spoléhají, doufají ve vozy, že jich je mnoho, v jízdu, že je velmi zdatná; ale ke Svatému Izraele nevzhlížejí, nedotazují se Hospodina. Leč i on je moudrý. Přivodí zlé věci, neruší svá slova. Povstane proti domu zlovolníka, proti pomoci vyžádané od těch, kdo páchají


123

ničemnosti. Egypt – to jsou jenom lidé, a ne Bůh, jejich koně tělo, a ne duch. Když Hospodin napřáhne svou ruku, tu klopýtne ten, kdo poskytuje pomoc, a padne ten, kdo ji přijímá: všichni spolu zhynou. Hospodin mi pravil toto: „Jako vrčí lev a lvíče nad úlovkem, i kdyby proti němu svolali všechny pastýře – jejich křik ho nepoděsí, před jejich halasem se nebude krčit –, tak sestoupí Hospodin zástupů k boji na horu Sijón, na její pahorek. Jako ptáci, kteří obletují hnízda, tak bude Hospodin zástupů štítem Jeruzalému, zaštítí a vysvobodí, ušetří a vyprostí.“ Vraťte se k tomu, od něhož jste daleko odpadli, synové Izraele. Neboť v onen den každý z vás zavrhne své bůžky stříbrné i svoje bůžky zlaté, jež jste si vlastníma rukama hříšně vyrobili. „Ašúr padne, ne však mečem muže, pozře jej meč, ne však lidský. I kdyby utekl před mečem, jeho jinoši budou podrobeni nuceným pracím. I jeho skála odtáhne v děsu, před Hospodinovou korouhví se zděsí jeho velmožové,“ je výrok Hospodina, který má oheň na Sijónu a pec v Jeruzalémě.

Úsek začíná opět slůvkem „běda“ a dále konkretizuje výtky z před cházejících kapitol. Na tyto výtky navazuje i nádherný obraz, ve kterém je Hospodin přirovnán k dravému ptáku a lvu střežícímu svou kořist. Působivě naznačuje, že Hospodinu Jeruzalém nikdo nevyrve. Nepřítelem je zde opět Ašúr, jehož porážka není dílem člověka, ale samotného Hospodina. Stojí-li proti Asyřanům Bůh, nemají šanci. Proto je Asýrie vyděšena před Hospodinem, „který má oheň na Sijónu a pec v Jeruzalémě“. „Běda“ nad Asýrií bylo vyřčeno už v desáté kapitole, když Izajáš oznámil, že Svatý Izraele (tj. Hospodin) se stane ohněm, jenž vše kolem sebe pozře. Svatost je u Izajáše vždy spojena s nedotknutelností a ryzostí, která spálí toho, kdo by se do Hospodinovy přítomnosti dostal neposvěcen. Co je cílem těchto textů? S jakým záměrem byly psány? Tyto texty se snaží zabránit tomu, aby Judejci byli v důsledku svého odvrácení od Hospodina zničeni. Chtějí přesvědčit o možnostech, síle a úradcích Hospodinových. Cílem přitom je, aby alespoň „zbytek“ vyvoleného lidu obstál. Ke kořenům 4. 3. 2011, Na křesťanské vlně 16. 8. 2011

Příslib vyřešení situace

(32,1–33,24)

(32,1–8) Hle, král bude kralovat spravedlivě a velmožové budou vládnout podle práva. Každý z nich bude jako skrýše před větrem a úkryt před průtrží mračen, jak tekoucí vody ve vyprahlém kraji, jako stín mohutné skály v žíznivé zemi. Oči těch, kdo vidí, se neodvrátí, uši těch, kdo slyší, budou pozorně naslouchat. Srdce nerozumných nabude poznání, jazyk koktavých bude hovořit hbitě a jasně. Bloud už nebude zván šlechetný, potměšilci nebude se říkat velkomyslný. Vždyť bloud mluví bludy a jeho srdce páchá ničemnosti, dopouští se rouhání a scestně mluví proti Hospodinu. Hladovou duši nechává lačnou a žíznícímu neposkytne nápoj. Zbraně potměšilcovy jsou zhoubné, jen k mrzkostem radí, chce zničit utištěné klamnými slovy, když se ubožák dovolává práva. Šlechetný však dává ušlechtilé rady a v ušlechtilém jednání setrvává.

V knize Izajáš se od první kapitoly objevují stejné motivy, tón se však mění. U této perikopy je nápadně povzbudivý. Ano, král a velmožové mají konečně vládnout rozumně a správně. Díky tomu jsou označeni za skrýš před větrem a úkryt před průtrží mračen. Jelikož v kontextu knihy Izajáš byla průtrž vždy alegorií asyrského vojska, nechrání tito vůdci lid svým rozumným jednáním před přírodní pohromou, ale před přívalem vojsk. Z textu plyne, že budou-li vůdcové spravedliví, zabrání zničení lidu. Ve třetím verši máme další známé motivy: slepota, hluchota a nerozum, v jehož důsledku se lid nedokázal správně zorientovat, budou překonány. V páté kapitole Izajáš kritizoval lid za to, že vydával světlo za tmu a tmu za světlo, že nazýval zlo dobrem a dobro zlem a převra cel tak správné ve špatné. V našem textu však nalézáme ujištění

PŘÍSLIB VYŘEŠENÍ SITUACE

125

o tom, že bloud už nebude zván šlechetným a potměšilec velko myslným. Souvisí spolu tyto motivy? Ano. Jde o příslib, že na soudech už nebudou ospravedlňováni viníci a odsuzováni spravedliví. Bloud bude demaskován a vykázán do patřičných mezí, zatímco oceněni budou lidé ušlechtilí a charakterní. Tento text bývá někdy považován za vizi mesiášské doby a my dnes za nejspravedlivějšího krále dosazujeme jaksi automaticky Krista. Původním adresátům však měla tato slova nejspíš nabídnout útěchu, že nakonec přece jen bude lépe a že i ti, kdo jsou „nahoře“, začnou v důsledku Hospodinova zásahu jednat správně a dbát na Boží zákon.

(32,9 –14) Ženy sebejisté, vzhůru, slyšte můj hlas! Bezstarostné dcery, popřejte mému výroku sluchu! Do roka a do dne se budete chvět, vy bezstarostné, neboť je konec s vinobraním, sklizeň se nedostaví. Děste se, vy sebejisté, chvějte se, vy bezstarostné, vysvlečte se, obnažte se, bedra si žínicí přepásejte. Bijí se v prsa, naříkají pro skvělá pole, pro úrodný vinný kmen, pro roli mého lidu, jež vydává trní a bodláčí, ano i pro domy plné veselí v rozjařeném městě. Neboť palác zchátrá, hluk města ustane. Návrší se strážnou věží budou navěky jeskyněmi, budou obveselením divokých oslů a pastvinou stád.

V tomto textu se opět opakují motivy, které známe: varování že nám, pláč nad zničenou vinicí, domy plné veselí v rozjařeném městě a vedle toho země, která vydá jen trní a bodláčí. Třicátá druhá kapitola je skutečně jakoby utkána z motivů známých z předchozích textů. Dochází zde však ke gradaci napětí způsobeného kontrastem mezi slibovanou spásou a skutečností, že lid na Hospodina nedbal.

(32,15 –20) Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku, i kdyby na

126


les spadlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí. Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně běhat býka a osla.

Výtka lidu, že o Hospodina nedbá, je vystřídána zaslíbením o Bo žím zásahu, po kterém se všichni zastydí. Božím zásahem je vylití ducha, jehož důsledkem je proměna: poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. Podobně zaznělo v dvacáté deváté kapitole v sedmnáctém verši, že Libanon se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. Tehdy jsme si řekli, že Libanon je symbolem pyšného, sebejistého člověka, zatímco sad představuje lid pokorný a poslušný. Obrazně to tedy naznačovalo, že pyšní se stanou pokornými. Zde se říká, že sadem bude poušť, tedy to, co je aktuálně vyprahlé a plné beznaděje. Spravedlnost má navíc zajistit stálý pokoj a bezpečí. Přesně tyto hodnoty Judejcům chyběly. S podobnou představou jsme se setkali už v deváté kapitole, která ohlašovala narození královského dítěte, v jehož dnech zavládne spravedlnost a pokoj bez konce. Nepřekvapí tedy, když se i zde dočteme, že „můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku, i kdyby na les spadlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí“. Stejně jako na konci třicáté kapitoly i zde se lid má těšit z Božího požehnání znázorněného obrazem zavlažené země a množství pasoucího se dobytka. Pro prorokovy současníky, kterým byly tyto texty v prvé řadě určeny, je to nádherná představa, zvlášť v kontrastu s jejich aktuální bídou a ohrožením. Pro nás už podobné obrazy značnou část své výpovědní hodnoty ztrácejí, neboť žijeme v jiném prostředí. Tehdy však musely být nesmírně působivé a mohly účinně motivovat k tomu, aby lidé s Hospodinem ve svém životě chtěli počítat.

(33,1– 6) Běda tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou. Hospodine, slituj se nad námi, v tebe skládáme naději! Buď paží svého lidu každé ráno i naší spásou v čase soužení. Národy se rozprchávají před mocným hřmotem, před tvou vyvýšeností se pronárody rozptylují. Kořist vám bude sebrána, jako by ji sebral hmyz, jako


127

přepadávají kobylky, tak bude napadena. Vyvýšen je Hospodin, jenž přebývá na výšině, naplňuje Sijón spravedlností a právem. Bude věrnou jistotou tvé budoucnosti, klenotnicí spásy, moudrosti a poznání, jejímž pokladem je bázeň před Hospodinem.

Kapitola začíná opět slovem „běda“, i když zde není řečeno, komu je vlastně určeno. Každý verš se pak obrací jakoby k někomu ji nému. Navzdory tomu, že motivy veršů třicáté třetí kapitoly jsou již známé, jde o text skutečně málo konkrétní. Jelikož však připomíná, co Hospodin pro svůj lid udělal či udělá, hovoří zde mnozí badatelé o jakémsi oslavném liturgickém textu. Co se týče úvodního „běda“, domnívám se, že je určeno Asýrii, která vyvolený lid ohrožovala a byla také nástrojem jeho zkázy, neboť právě jejím prostřednictvím Hospodin vykonal v době proroka Izajáše své dílo. Sama Asýrie pak byla po zásluze potrestána, jak jsme o tom mluvili v komentáři k předchozí sekci knihy. Kdo se zde modlí a prosí Boha o slitování? Zřejmě lid, který už v Boha věří. Signalizuje to velkou změnu a naplnění Izajášova úsilí. Hospodin bude vyvýšen a Sijón bude naplněn spravedlností a právem, tedy právě tím, čeho se Jeruzalému podle úvodní kapitoly knihy Izajáš nedostávalo. Neustálé opakování stejných motivů slouží k tomu, aby se posluchačům vryly do paměti. Lid musí s Hospodinem počítat a měl by vědět, co od něj může očekávat. Měl by také dokázat správně vyhodnotit události, kterých je svědkem a účastníkem. V šestém verši nacházíme jednu z nejkrásnějších metafor kni hy Izajáš: „Bude věrnou jistotou tvé budoucnosti, klenotnicí spásy, moudrosti a poznání, jejímž pokladem je bázeň před Hospodinem.“ Zmíněné pojmy nám mohou připomenout jedenáctou kapitolu, v níž byla řeč o proutku z kořene Jišajova, na kterém spočine duch Hospodinův a vybaví jej právě tím, co je zmíněno zde: bázní před Hospodinem, poznáním, moudrostí a de facto i spravedlností. Vytoužený vládce vyvoleného lidu by měl v tom všem vynikat.

128


(33,7–12) Hle, mužové Aríela úpějí na ulicích, poslové pokoje hořce pláčou. Silnice jsou liduprázdné, pocestní přestali chodit. Smlouva se porušuje, města jsou v nevážnosti, člověk nemá cenu. Truchlí, chřadne země, zahanben je Libanon a vadne. Šáron podobá se pustině, Bášan i Karmel shazují listí. „Nyní povstanu,“ praví Hospodin, „nyní se vyvýším, nyní se zvednu!“ Obtěžkáte senem, porodíte slámu. Váš dech je oheň a pozře vás. Národy budou vypalovány jako vápno, jako posekané trní vzplanou v ohni.

Mužové Jeruzaléma zde pláčou, protože město je liduprázdné. Proč? Protože na město i celou zemi doléhá Hospodinův hněv. Nápadný je zde kontrast, k němuž dochází v rámci jedné perikopy: v době, kdy jsou všichni zdeptaní, Hospodin povstane a vyvýší se. Jedenáctý verš, který říká: „Obtěžkáte senem, porodíte slámu“, je nejspíš narážka na nějaké přísloví nebo rčení, které říká, že člověk sám nic nezmůže. Přitom zde však nacházíme ujištění, že národy, které představují nepřítele, budou zničeny, neboť je pozře oheň.

(33,13 –16) Slyšte, vzdálení, co činím, poznejte, blízcí, mou bohatýrskou sílu! Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění: Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru? Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, a zavrhuje zisk z vydírání, ten, kdo třepe rukama, že nevezme úplatek, kdo si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve, kdo zavírá oči, aby nepřihlížel ke zlu, ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.

V Boží přítomnosti nemohou zůstat hříšníci, protože by je jeho oheň spálil. Hospodin je totiž svatý, a když se z Jeruzaléma stalo město nevěrné, musí z něho všechnu špínu vypálit žárem soudu. Nacházíme zde opět představu, podle níž ten, kdo chce před Hospodinem obstát, musí být náležitě disponován. To se v jeho životě projevuje tak, že nemá zálibu v ničem, co je s Hospodinovou svatostí v rozporu. Pouze takový člověk smí přebývat na výšině, tedy v Jeruzalémě,


129

v Boží blízkosti. Lid, který tyto přísliby slyší, musí sám zhodnotit, zda chce s takovým Bohem žít.

(33,17–24) Tvoje oči uzří krále v jeho kráse, spatří zemi rozprostírající se do dálky. Tvé srdce bude rozjímat o někdejší hrůze: Kde je ten, kdo předpisoval daně? Kde je výběrčí? Kde ten, kdo počítával věže? Nespatříš už nestoudný lid, lid temné řeči, která se poslouchat nedá, směšného jazyka, jemuž rozumět nelze. Pohleď na Sijón, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný nepřetrhne. Neboť tam je náš Vznešený, Hospodin. Je to místo, kde jsou řeky, říční ramena přeširoká; nevydá se tam veslice a vznosný koráb tam nepřepluje. Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí. Tvé provazy povolily, nebudou schopné udržet stěžeň ani napnout plachtu. Tehdy bude rozdělena hojná kořist, i kulhaví si naloupí lup. Nikdo z obyvatel neřekne: „Jsem nemocen.“ Lidu, který tam bydlí, bude odpuštěna nepravost.

Izajáš mluví o zaslíbeném králi. Koho má na mysli? Už to není člověk, ale sám Hospodin. O několik veršů dál totiž slyšíme zvolání: „Hospodin je náš král.“ Jeruzalém se stává bezpečným místem míru. Je svatým městem, neboť v něm přebývá Svatý – Hospodin král. Proč je zde řečeno, že se do něj nevydá veslice ani žádný koráb a že ten, kdo tam napíná plachty, nebude moci udržet stěžeň? Text, i když není plně srozumitelný, zmiňuje široká ramena řek protékajících Jeruzalémem. Kdo však někdy toto město navštívil, ví, že zde žádné takové řeky nejsou. Obraz množství vod má snad hyperbolickým způsobem vyjádřit požehnání v čase spásy. Po širokých řekách mohou připlouvat nejen obchodníci, ale také nepřátelská vojska. V případě Jeruzaléma tomu tak být nemá. Následný obraz dělby kořisti pak připomíná devátou kapitolu, která líčila dělení kořisti po té, co Hospodin porazil největšího nepřítele – Asýrii. Závěrečný verš kapitoly říká: „Nikdo z obyvatel neřekne: ,Jsem nemocen.‘ Lidu, který tam bydlí, bude odpuštěna nepravost.“ Text

130


řipomíná první kapitolu, v níž byl národ popsán jako nemocný p člověk, který se nemůže uzdravit. A najednou je zdravý. Uzdravení a odpuštění nepravosti přicházejí po velkém pročištění lidu, jehož nástrojem je Asýrie. Jakmile bude završeno, Hospodin pokoří všechny nepřátele. Proto kapitola končí scénou, v níž jsou vyřešeny problémy, které Jeruzalém od samého začátku knihy Izajáš trápily. Ke kořenům 11. 3. 2011, Na křesťanské vlně 6. 9. 2011

Dvojí podoba Hospodinovy pomsty

(34,1–35,10)

Odborníci někdy 34. a 35. kapitolu vnímají jako velice pozdní, poněvadž obsahují obrazy připomínající apokalyptické vize. Z tohoto důvodu bývají nazývány Malá Izajášova apokalypsa (v kontrastu k tzv. Velké Izajášově apokalypse v kapitolách 24 až 27). Co si o tomto pohledu myslíte? Obrazy v těchto kapitolách skutečně místy apokalyptickou literaturu připomínají, nicméně se domnívám, že jejich cílem není upozornit na probíhající boj mezi silami dobra a zla, který provází dějiny, jak je tomu v klasických apokalypsách. Nedomnívám se ani, že by tyto dvě kapitoly nesouvisely s kontextem knihy Izajáš a že by nutně musely být pozdní. Obě zkrátka pojednávají o Hospodinu jako o soudci, který má nad světem svrchovanou vládu a sesílá na národy jak katastrofy, tak požehnání. Třicátá čtvrtá kapitola začíná slovy: „Přistupte, pronárody, a slyšte, národy, pozorně poslouchejte!“ Trochu tak připomíná začátek samotné knihy Izajáš, kde je řečeno: „Slyšte, nebesa, naslouchej, země…“ To je dobrý postřeh, který nás přivádí k zajímavé skutečnosti, na niž někteří badatelé upozorňují. Biblisté si většinou zvykli dělit knihu Izajáš na tři části, přičemž samotnému proroku Izajáši připisují maximálně prvních třicet devět kapitol a od čtyřicáté kapitoly předpokládají odlišné historické zasazení textu i jiného autora. Odborníci tak mluví o Protoizajáši (kap. 1–39), Deuteroizajáši (kap. 40 –55), ba dokonce o Tritoizajáši (kap. 56 – 66). Jsou však badatelé, kteří toto dělení zásadně odmítají a kladou případnou dělicí čáru spíš mezi kapitoly třicet tři a třicet čtyři. Ve prospěch jejich názoru by mohlo svědčit mimo jiné to, že v nejdůležitějším starověkém

132

DVOJÍ PODOBA HOSPODINOVY POMSTY

rukopise knihy Izajáš, známém svitku z Kumránu, není po třicáté třetí kapitole dopsán sloupec a následuje vůbec největší mezera v textu, kterou svitek obsahuje. Třicátá čtvrtá kapitola pak začíná v úplně jiném sloupci imperativem: „Přistupte, pronárody, a slyšte, národy, pozorně poslouchejte!“ Tato slova skutečně začátek knihy připomínají. Aniž bych chtěla ignorovat argumenty badatelů, kteří hovoří o členění knihy na tři části, pokládám tento odlišný pohled na dělení knihy minimálně za zajímavý.

(34,1–8) Přistupte, pronárody, a slyšte, národy, pozorně poslouchejte! Ať to slyší země se vším, co je na ní, svět i vše, co na něm vzchází! Hospodin je rozlícen na všechny pronárody, rozhořčen na všechny jejich zástupy. Zničí je jako klaté, vydá je na porážku. Jejich skolení budou pohozeni, bude se táhnout puch z jejich mrtvol, hory se rozplynou v jejich krvi. Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku. Můj meč na nebi je zpit hněvem. Hle, sestupuje vykonat soud nad Edómem, nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu. Hospodinův meč je samá krev a od tuku je mastný, je od krve jehněčí a kozlí, od tuku z beraních ledvin. Neboť Hospodin má obětní hod v Bosře, v zemi edómské veliké obětní porážení. Klesnou zároveň jednorožci i býci a tuři, jejich země bude zpita krví, jejich prach nasákne tukem. Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu.

Text popisuje „den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu“. Z jakého důvodu se zde však objevuje Edóm? Trochu zjednodušeně můžeme tento text považovat za pojednání o pomstě, která má dvě tváře: jednu negativní, týkající se Edómu, a druhou pozitivní, která se týká Sijónu. Proč hrůzy dopadají právě na Edóm? To má své biblické pozadí. Edómci jsou totiž biblickou genealogií považováni za potomky Ezaua, bratra Jákobova. Mezi těmito muži panovalo podle vyprávění knihy Genesis značné napětí, protože Jákob připravil Ezaua o prvorozenství i o otcovo požehnání. V době po zničení Jeruzaléma Babyloňany v roce 587/6 před Kristem Edómci zneužili judské slabosti a pořádali do Judska loupeživé nájezdy. Tato zkušenost byla příčinou velké zatrpklosti vůči Edómu, jejímž výrazem je celá jedna biblická kniha, kniha proroka Abdijáše. Její obsah tvoří pouze výrok proti Edómu a je srovnatel-


133

ný s textem naší kapitoly. Její hebrejský text je působivý a využívá výrazných poetických prostředků i slovních hříček. Například „krev“ se hebrejsky řekne dam, což připomene právě jméno Edóm. Třicátá čtvrtá kapitola popisuje také boj na nebi, který má svůj ohlas na zemi. Co se zde řeší? O konkrétní situaci, jíž je text inspirován, nic nevíme. Můžeme říci jen to, že jestliže se Hospodin rozhněval, jeho hněv zasáhl nejen zemi, ale i nebe.

(34,9 –17) Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet. Bude nad ní natažena měřicí šňůra pustoty a spuštěna olovnice prázdnoty. Její šlechtici tam nebudou povoláváni ke královské hodnosti, všichni její velmožové nebudou ničím. V jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní. Budou tam nivy šakalů a tráva pro pštrosy. Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek. Uhnízdí se tam zmije šípová a naklade vejce, když se háďata vylíhnou, bude je chovat ve svém stínu. Také supi se tam shromáždí, sup vedle supa. Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: „Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí.“ On sám tento los jim nechal padnout, jeho ruka jim měřicí šňůrou přidělila tuto zemi. Obsadí ji navěky, budou v ní bydlet po všechna pokolení.

Text je velmi tvrdý, jako by odrážel prorokovu hořkost vůči Edó mu. Tak bych to nepojímala. Hospodin se zkrátka zastal svého lidu v jeho těžké situaci a součástí „pře Sijónu“ je potrestání Edómu. Sijónu už není nic vytýkáno, je pouze utěšován. To je klíč k pochopení toho, co následuje. Edóm je popsán jako nepřítel, který se z Božího zásahu už nevzpamatuje. Podobně byl ve třinácté kapitole knihy Izajáš popsán trest dopadající na Babylon. Charakterizovaly jej velkolepé výjevy: slunce i hvězdy měly ztratit jas a všude měl vypuknout chaos. Také zde čteme o natažení měřící šňůry pustoty a o spuštění olovnice prázdnoty. Dvojice slov „pustota a prázdnota“

134


vystihovala na začátku knihy Genesis stav země před stvořením, a protože oba termíny nejsou příliš časté, musejí nutně ve čtenáři hebrejské bible vyvolat představu počátečního chaosu. Jak byste vysvětlila výskyt různých příšer, které mají obývat Edóm? O těchto tvorech byla řeč už ve zmíněném výroku proti Babylonu ve třinácté kapitole. Měly zabydlet trosky Babylonu, odsouzeného k trvalému zániku. Týž obraz se opakuje zde. Přitom si můžeme všimnout zajímavého pokynu: „Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: ,Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí.‘“ Co měl pisatel na mysli? Možná chtěl poukázat právě k oné třinácté kapitole Izajáše, což by znamenalo, že text naší kapitoly je mladší a inspiruje se již zapsanými texty z jiné sekce knihy.

(35,1–10) Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanonu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.

Kapitola třicátá pátá tvoří k předcházející kapitole kontrast. Proč stojí vedle sebe? Obě mají přes obsahovou odlišnost něco společného – výslovně zmiňují slovo pomsta. Zatímco 34. kapitola mluví o její negativní stránce, tedy o tom, co dopadne na nepřítele Božího lidu, 35. kapi-


135

tola vyjevuje, že Hospodin se zastane Sijónu. Pojednává tedy o pozitivní stránce jeho pomsty. I zde, stejně jako v kapitole předchozí, se setkáme s mnohou nadsázkou a působivými obrazy. Souvisí to s tím, na co jsme už několikrát upozornili, že kniha Izajáš si velmi ráda hraje s kontrasty. V textu na první pohled zaujme motiv přivedení vykoupených zpět na Sijón. Jak mu lze rozumět? Prorok nejspíš vyhlíží k době, kdy se budou vracet vyhnanci z babylonského zajetí. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že závěrečná slova kapitoly se budou opakovat ještě v kapitole padesáté první, která evidentně pojednává právě o konci babylonského exilu. Myšlenka, že Hospodinu na Sijónu záleží, a proto se ho zastává, prolíná ovšem celou knihou Izajáš a setkáváme se s ní jak v prvních kapitolách, tak i zde. Objevuje se zde motiv vod, které vytrysknou na poušti. Ten je znám z doby putování Izraele do země zaslíbené. Když Hospodin vyvedl svůj lid z otroctví Egypta, převedl jej nejenom přes moře, ale také o něj pečoval na poušti. Proto biblisté označují vyvedení lidu z babylonského zajetí a jeho uvedení do země zaslíbené za jakýsi „nový exodus“. Záchranu z Egypta připomíná i motiv Hospodinovy slávy. Mojžíšovy knihy totiž líčí, jak tato sláva provázela Izrael při putování pouští v podobě oblaku nebo ohnivého sloupu. Podle tradice zaznamenané v knihách Královských přebývala pak Hospodinova sláva v jeruzalémském chrámě. Prorok Ezechiel popisuje ve svém vidění její odchod, což souviselo s modlářstvím lidu a dobytím Jeruzaléma Babyloňany. Tentýž Ezechiel však také vyhlíží, že se Hospodinova sláva do obnoveného chrámu opět vrátí. Co znamená obraz rozkvetlé pouště? Máme si představit květi ny v písku? Když Čech slyší slovo poušť, představí si něco jako Saharu. V Izraeli jsou však pouště zcela jiné. Jedná se o kamenitý terén, po většinu roku vyprahlý, na němž se ovšem v době dešťů objeví doslova

136


přívaly vod. Jindy vyprahlá zem se proto na krátký čas skutečně pokryje květy. Obraz rozkvetlé pouště je působivou metaforou naděje: stejně jako Hospodin každoročně opakuje zázrak obnovy života na poušti, může uskutečnit zázrak i v dějinách svého lidu. Jelikož voda na poušti není ničím běžným, každý si jejího příchodu všimne a je za ni vděčný. Stejně tak tomu bude se záchranou lidu z exilu, kterou Izraelité dostanou jako dar a zvláštní požehnání od Hospodina. Když se Jan Křtitel v Novém zákoně dotazuje Ježíše, zda je to on, který má přijít, nebo mají čekat někoho jiného, dostane se mu následující odpovědi: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Jedná se o parafrázi veršů naší kapitoly? Opravdu se jedná o izajášovské téma, avšak neobjevuje se jen v této kapitole. Rozevření očí slepých a otevření uší hluchých zde ovšem neznamená ani tak uzdravení z fyzické nemoci, jako spíš vyřešení duchovního problému, kterým byla zatvrzelost, neschopnost správně vidět, správně slyšet a správně rozpoznat, co je třeba konat. Text naší kapitoly chce říci, že lid nakonec pozná a uvědomí si, kdo je Hospodin, a začne s ním ve svém životě počítat. Velmi působivý v tomto úryvku je verš, který v kralickém překla du zní: „Bude tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí.“ Kdo jsou to ti „nejhloupější“ či „pošetilci“, jak uvádí ekumenický překlad? Hebrejský termín, který je zde použit, označuje skutečně hlupáka. Verš připomíná třicátou kapitolu, v níž bylo zaslíbeno, že i méně chápavý lid bude mít k dispozici učitele, který ho povede po správné cestě, kdyby z ní snad chtěl sejít napravo či nalevo. Cesta je u Izajáše vždy symbolem chování a jednání. Je tedy zřejmé, že vykoupený lid, navzdory všem svým nedostatkům, už napříště nemá selhat. Ke kořenům 25. 3. 2011, Na křesťanské vlně 2. 10. 2011

Asyrský vpád

(36,1–37,38)

(36,1–22) Ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich. Asyrský král poslal nejvyššího číšníka z Lakíše do Jeruzaléma ke králi Chizkijášovi se silným vojskem. Ten se zastavil u strouhy Horního rybníka, který je u silnice k Valchářovu poli. Vyšel k němu Eljakím, syn Chilkijášův, který byl správcem domu, Šebna, písař, a Jóach, syn Asafův, kancléř. Nejvyšší číšník na ně zavolal: „Povězte Chizkijášovi: Toto praví velkokrál, král asyrský: Na co vlastně spoléháš? Říkáš: ‚Pouhé slovo přinese radu i zmužilost k boji.‘ Nuže, na koho spoléháš, že se proti mně bouříš? Hle, spoléháš na Egypt, na tu nalomenou třtinovou hůl. Kdokoli se o ni opře, tomu pronikne dlaní a propíchne ji. Takový je farao, král egyptský, vůči všem, kteří na něho spoléhají. Řekneš mi snad: ‚Spoléháme na Hospodina, svého Boha,‘ ale je známo, že Chizkijáš odstranil jeho posvátná návrší a jeho oltáře a že Judovi a Jeruzalému poručil: ‚Pouze před tímto oltářem se budete klanět.‘ Vsaď se tedy nyní s mým pánem, asyrským králem. Dám ti dva tisíce koní, dokážeš-li k nim sehnat jezdce! Jak bys mohl odrazit jediného místodržitele z nejmenších služebníků mého pána, i když se spoléháš na Egypt pro jeho vozbu a jízdu! Cožpak jsem vytáhl bez Hospodina proti této zemi, abych ji zničil? Hospodin mi nařídil: Vytáhni do této země a znič ji!“ Eljakím, Šebna a Jóach odpověděli nejvyššímu číšníkovi: „Mluv raději ke svým služebníkům aramejsky, vždyť rozumíme. Nemluv na nás judsky, aby to neslyšel lid, který je na hradbách.“ Ale nejvyšší číšník odvětil: „Zdalipak mě můj pán poslal, abych mluvil tato slova k tvému pánovi a k tobě? Zdali ne k mužům, kteří obsadili hradby a budou jíst svá lejna a pít svou moč spolu s vámi?“ Nejvyšší číšník se postavil a volal judsky co nejhlasitěji: „Slyšte slova velkokrále, krále asyrského! Toto praví král: ‚Ať vás Chizkijáš nepodvádí,‘ protože vás nedokáže vysvobodit! Ať vás Chizkijáš nevede k spoléhání na Hospodina slovy: ‚Hospodin nás určitě vysvobodí a toto město nebude vydáno do rukou asyrského krále!‘ Neposlouchejte Chizkijáše. Toto praví král asyrský: ‚Sjednejte se mnou dohodu a vyjděte ke mně. Každý z vás bude jíst ze své vinné révy a ze svého fíkovníku a pít vodu ze své cisterny, dokud nepřijdu a nevezmu vás do země stejné, jako je země vaše, do

138

ASYRSKÝ VPÁD

země obilí a moštu, do země chleba a vinic.‘ Jen ať vás Chizkijáš nepodněcuje slovy: ‚Hospodin nás vysvobodí.‘ Zdali někdo z bohů pronárodů vysvobodil svou zemi z rukou asyrského krále? Kde byli bohové Chamátu a Arpádu? Kde byli bohové Sefarvajimu? Což vysvobodili z mých rukou Samaří? Který ze všech bohů těchto zemí vysvobodil svou zemi z mých rukou? Že by Hospodin vysvobodil z mých rukou Jeruzalém?“ Oni však mlčeli. Ani slůvkem mu neodpovídali. Králův příkaz totiž zněl: „Neodpovídejte mu.“ Eljakím, syn Chilkijášův, správce domu, Šebna, písař, a Jóach, syn Asafův, kancléř, přišli k Chizkijášovi s roztrženým rouchem a oznámili mu slova nejvyššího číšníka.

Od třicáté šesté kapitoly se mění styl knihy a objevuje se zde sou visle vyprávěný děj. Tento text má paralelu ve vyprávění Druhé knihy Královské od 18. kapitoly. Proč jej Izajáš vůbec uvádí? Protože na události, které jsou zde popisovány, mnohé dřívější kapitoly v náznacích narážely. Tato nová dějová sekce knihy odhalí, že nebezpečím, před kterým mnohé předchozí texty varovaly, je tažení asyrského krále Sancheríba, který zakročil proti judskému králi Chizkijášovi v okamžiku, kdy se pokusil vyvázat Judsko z vazalského područí, do něhož je dostal jeho otec král Achaz. Jelikož Chizkijáš odmítal platit tribut a snažil se proti Asýrii získat za spojence Egypt, rozhodl se Sancheríb zaútočit. Přestože ve třicáté šesté kapitole nevystupuje ani prorok, ani král, je králův vliv na události rozhodující, neboť všichni jednají podle jeho instrukcí. Co bylo jeho hlavním záměrem? Zdá se, že král chtěl svůj lid v tomto kritickém okamžiku přimět k tomu, aby se spoléhal na Hospodina. Přesně to svého času požadoval prorok Izajáš po jeho otci Achazovi. A přestože je nyní situace popsána jako mnohem nebezpečnější než v době Achazově, Chizkijáš Hospodinu věří. Vyslanec asyrského krále tuto důvěru zesměšňuje slovy: „Copak by Hospodin mohl vysvobodit z mých rukou Jeruzalém?“ Jenomže čtenář už ví, jak to nakonec dopadlo, a proto si mimoděk odpoví: „Ano, Hospodin Jeruzalém z tvých rukou vysvobodí!“ Číšník používá dva argumenty, které mají judské bojovníky pře svědčit, že obrana je marná. Nejprve se ptá, jak může Chizkijáš spoléhat na Hospodina, když mu předtím zlikvidoval všechna

ASYRSKÝ VPÁD

139

jeho posvátná návrší s oltáři a ponechal mu pouze jeden v Jeruza lémě. Druhý argument je ještě silnější. Sancheríb se ptá: „Cožpak jsem vytáhl bez Hospodina proti této zemi, abych ji zničil? Hospodin mi nařídil: Vytáhni do této země a znič ji.“ Judští bojovníci si moh li říkat: „Co když je to pravda? Vždyť severní izraelské království přesně takto Asyřané zničili.“ Číšníkova slova čtenáři připomenou, že Chizkijáš provedl náboženskou reformu, která je z pohledu celého Písma hodnocena kladně. Jejím důsledkem byla likvidace modlářství. Text tak mimoděk zdůrazní, že Chizkijáš je zbožný král. Druhý číšníkův argument nás staví před otázku: Jednal asyrský král opravdu z pověření samotného Hospodina? Čtenář už od desáté kapitoly ví, že Asýrie je skutečně Boží metla seslaná na neposlušný národ. Stejně tak však ví, že tato metla bude právě pro své velikášství zničena. Vzpomeňme na slova: „Ještě jen kratičký čas a můj hrozný hněv skončí; je však můj hněv zničí.“ (Iz 10,25) Posel asyrského krále slibuje judskému lidu doslova eschatolo gické blaho: „Každý z vás bude jíst ze své vinné révy a ze svého fíkovníku a pít vodu ze své cisterny.“ Nabízí se tedy otázka, komu dát za pravdu. Judští bojovníci se zviklat nenechali a v souladu s královými instrukcemi na líbivá slova neodpovídali. Toto zaryté mlčení je výmluvné: s tím, kdo nabízí falešnou spásu, je lepší se ani nepouštět do řeči. Jeden argument asyrského hodnostáře byl pravdivý: „Zdali někdo z bohů pronárodů vysvobodil svou zemi z rukou asyrského krále?“ Otázka: „Že by Hospodin vysvobodil z mých rukou Jeruzalém?“ je tedy více než logická. Čtenář ovšem ví, že Hospodin Jeruzalém nakonec vysvobodí. Jestliže bohové ostatních národů nejsou schopni zasahovat do dějin a ubránit své vyznavače, neznamená to, že stejně neschopný je Hospodin. Ten je naopak podle Izajáše svrchovaný a jeho úradky se naplňují. Proto jsou s ním všichni bohové národů nesrovnatelní. Text si připravuje půdu pro tvrzení, které je explicitně vyjádřeno až v následujících kapitolách knihy, totiž že jiní bohové vůbec

140

ASYRSKÝ VPÁD

eexistují. Izraelitům bylo od počátku zakazováno uctívat kohon koli jiného než Hospodina. Příkaz Dekalogu zní: „Nebudeš se klanět jinému bohu než Hospodinu.“ To však neznamená, že v Izraeli byl od samého počátku rozvinut monoteismus. Víra, že ostatní bohové neexistují, dozrává postupně a výrazně se prosazuje zhruba od 6. století před Kristem.

(37,1–13) Když to král Chizkijáš uslyšel, roztrhl své roucho, zahalil se žíněnou suknicí a vešel do Hospodinova domu. Poslal Eljakíma, který byl správcem domu, písaře Šebnu a starší z kněží, zahalené žíněnými suknicemi, k proroku Izajášovi, synu Amósovu. Měli mu vyřídit: „Toto praví Chizkijáš: Tento den je den soužení, trestání a ponižování; plod je připraven vyjít z lůna, ale rodička nemá sílu k porodu. Kéž Hospodin, tvůj Bůh, slyší slova nejvyššího číšníka, kterého poslal jeho pán, král asyrský, aby se rouhal Bohu živému. Kéž jej Hospodin, tvůj Bůh, potrestá za ta slova, která slyšel. Pozdvihni hlas k modlitbě za pozůstatek lidu, který tu je.“ Služebníci krále Chizkijáše přišli k Izajášovi. Izajáš jim řekl: „Vyřiďte svému pánu: Toto praví Hospodin: Neboj se těch slov, která jsi slyšel, jimiž mě hanobili sluhové asyrského krále. Hle, uvedu do něho ducha, že uslyší zprávu a vrátí se do své země. V jeho zemi jej nechám padnout mečem.“ Když se nejvyšší číšník vracel, uslyšel, že asyrský král odtáhl od Lakíše. Zastihl ho, jak bojuje proti Libně. Asyrský král totiž uslyšel o Tirhákovi, králi kúšském: „Vytáhl proti tobě do boje!“ Když to uslyšel, poslal k Chizkijášovi posly se vzkazem: „Toto vyřiďte Chizkijášovi, králi judskému: Ať tě nepodvede tvůj Bůh, na něhož spoléháš, že Jeruzalém nebude vydán do rukou asyrského krále. Hle, slyšel jsi o tom, co učinili králové asyrští všem zemím, že je zničili jako klaté. A ty bys byl vysvobozen? Zda bohové těch pronárodů, jimž přinesli zkázu moji otcové, mohli vysvobodit Gózan, Cháran, Resef a syny Edenu, kteří byli v Telasáru? Kde je král Chamátu a král Arpádu a král města Sefarvajimu, Heny a Ivy?“

Chizkijášova reakce na přicházející nebezpečí je zcela odlišná od toho, jak se v podobné situaci zachoval jeho otec Achaz. Ano. Vidíme, že Chizkijáš ze všeho nejdříve vejde do Hospodinova domu, kde se modlí. Nehledá tedy pomoc u lidí, ale u Boha. Vzkáže také Izajášovi, aby se modlil i on. Je totiž přesvědčen o tom, že asyrský vyslanec tupil živého Boha. Připomíná to sedmnáctou kapitolu První knihy Samuelovy, kde David označil posměšná slova

ASYRSKÝ VPÁD

141

mocného Goliáše jako „tupení šiků živého Boha“ (1S 17,26). K tradicím vyvoleného lidu tedy patří vědomí, že Hospodin pomáhá svým věrným zvítězit i proti mocné přesile.

(37,14 –38) Chizkijáš vzal dopisy z ruky poslů, přečetl je a pak vstoupil do Hospodinova domu a rozložil je před Hospodinem. Chizkijáš se modlil k Hospodinu: „Hospodine zástupů, Bože Izraele, který sídlíš nad cheruby, ty sám jsi Bůh nade všemi královstvími země. Ty jsi učinil nebesa i zemi. Nakloň, Hospodine, své ucho a slyš, otevři, Hospodine, své oči a viz! Slyš všechna slova Sancheríba, který vyslal posly, aby haněli Boha živého. Opravdu, Hospodine, králové asyrští zničili všechny země, pronárody i jejich zemi. Jejich bohy vydali ohni, protože to nejsou bohové, nýbrž dílo lidských rukou, dřevo a kámen, proto je zničili. Ale teď, Hospodine, Bože náš, zachraň nás z jeho rukou, ať poznají všechna království země, že ty jsi Hospodin, ty sám.“ I vzkázal Izajáš, syn Amósův, Chizkijášovi: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Modlil ses ke mně kvůli Sancheríbovi, králi asyrskému. Toto je slovo, které o něm promluvil Hospodin: Pohrdá tebou, vysmívá se ti panna, dcera sijónská! Potřásá nad tebou hlavou dcera jeruzalémská. Koho jsi haněl a hanobil? Proti komu jsi povýšil hlas a oči pyšně vzhůru zvedl? Proti Svatému Izraele. Svými služebníky jsi pohaněl Panovníka, když jsi řekl: ‚Se svou nespočetnou vozbou jsem vytáhl do horských výšin, na libanonské stráně. Pokácím tam statné cedry, skvělé cypřiše, vstoupím až do jeho nejvyšších končin, do křovin a hájů. Já jsem vykopal studny a napil se vody, svými chodidly jsem vysušil všechny průplavy Egypta.‘ Což jsi neslyšel, že zdávna jsem to připravoval, už za dnů dávnověkých to chystal? Nyní to uskutečním: V hromady sutin se změní opevněná města. Jejich bezmocní obyvatelé jsou vyděšení a zostuzení, jsou jako bylina polní, zelenající se býlí, tráva na střechách, rez v obilí nepožatém. Vím o tobě, ať sedíš či vycházíš a vcházíš, jak proti mně běsníš. Protože proti mně tak běsníš a tvá drzost stoupá do mých uší, provleču ti chřípím kruh a do úst vložím uzdu. Odvedu tě cestou, po níž jsi přišel.“ Toto ti bude znamením, Chizkijáši: V tomto roce budete jíst, co vyroste samo, i druhý rok, co samo vzejde, ale třetí rok sejte a sklízejte, vysazujte vinice a jezte jejich plody. Ti z Judova domu, kteří vyváznou a zůstanou, opět se zakoření a vydají ovoce. Z Jeruzaléma vyjde pozůstatek lidu a z hory Sijónu ti, kdo vyvázli. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Proto praví Hospodin o králi asyrském toto: „Nevejde do tohoto města. Ani šíp tam nevstřelí, se štíty proti němu nenastoupí, násep proti němu nenavrší. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí, do tohoto města nevejde, je výrok Hospodinův. Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“ Tu vyšel Hospodinův anděl

142

ASYRSKÝ VPÁD

a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla. Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam. Když se klaněl v chrámu svého boha Nisrocha, Adramelek a Sareser, jeho synové, ho zabili mečem a unikli do země Araratu. Po něm se stal králem jeho syn Esarchadón.

Chizkijášova reakce je motivována vírou: nic nekomentuje, ale rozloží asyrský rouhavý dopis před Hospodinem. Chizkijáš zde projeví skutečnou víru. Proto jej biblická tradice hodnotí jako příkladného krále. Podobná výsada přísluší ještě Davidovi, který je mimochodem v našem textu coby „Boží služebník“ také připomenut, a králi Jóšijášovi, který později rovněž osvědčil horlivost pro Hospodina. Ostatní králové spíše selhali. Chizkijáš se ve své modlitbě dovolává Hospodina jako Boha, Stvořitele nebe a země. Toto tvrzení se v knize Izajáš objevuje na tomto místě poprvé. Je důležité? Ano, je. My jsme na myšlenku Hospodina „stvořitele“ zvyklí, protože o stvoření čteme hned na samém začátku Starého zákona. Zatímco Starý zákon se tématem stvoření zpravidla příliš nezabývá, kniha Izajáš mu dává hlavně v následujících kapitolách nemalý prostor. Často se proto uvažuje o tom, že víra v Hospodina jakožto stvořitele nebe a země vykrystalizovala právě pod vlivem těchto textů, jež jsou plodem víry a teologického vyhodnocení historické zkušenosti: Hospodin uplatňuje svou vládu nad národy země jen proto, že je sám stvořil! Pro Izraele z toho plyne, že pod ochranou svého Boha se nemusí bát. Stejně jako Achazovi, i Chizkijášovi Hospodin skrze proroka dává znamení: „V tomto roce budete jíst, co vyroste samo, i druhý rok, co samo vzejde, ale třetí rok sejte a sklízejte, vysazujte vinice a jezte jejich plody. Ti z Judova domu, kteří vyváznou a zůstanou, opět se zakoření a vydají ovoce. Z Jeruzaléma vyjde pozůstatek lidu a z hory Sijónu ti, kdo vyvázli. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ Kdo je oním „pozůstatkem lidu“? Už v předchozích kapitolách jsme se setkávali s příslibem, že

ASYRSKÝ VPÁD

143

lid bude sice potrestán, ale jakýsi „zbytek“ bude zachráněn. Nyní to zaznívá do situace, kdy bylo Asyřany vypleněno celé Judsko a jediným místem, které nepřátelé nedobyli, byl Jeruzalém. Právě jeho obyvatelé jsou zde oním „zbytkem“, který obstál, protože uvěřil Hospodinu. Co znamená výrok: „Horlivost Hospodina zástupů to učiní“? S touto větou jsme se setkali už v deváté kapitole. Zde bylo budoucí vítězství ve válce srovnáno se „dnem Midjánu“, tedy s vítězstvím, které Gedeonovi a jeho bojovníkům zajistil sám Hospodin. V bitvě s Midjánci nemusel Gedeon se svými lidmi vůbec bojovat, neboť boj za ně vybojoval Bůh. Prorok opakuje, že to činí „horlivost Hospodina zástupů“, a tím odhaluje, kam směřovaly všechny předchozí náznaky a narážky. Tím podivuhodným Božím zásahem bylo noční pobití tisíců asyrských bojovníků Hospodinovým andělem. Takové řešení nikdo nečekal: obránci Jeruzaléma, stejně jako kdysi Gedeón, nemuseli ani pozvednout ruku k boji, Sancheríb odtáhl a byl posléze zabit vlastními syny. Tak vzala za své pýcha asyrského krále! Co se tehdy asi v asyrském táboře stalo? Tu otázku si klade mnoho badatelů. V asyrských análech není o podobné prohře ani zmínka, ba naopak, Sancheríbova invaze do Judska je v nich popsána jako triumf. Sancheríb údajně obklíčil Jeruzalém s Chizkijášem jako „ptákem v kleci“, pak zemi zatížil tributem a odtáhl s velkou kořistí domů. Odmyslíme-li si vychloubačný akcent zmíněného zápisu, musíme mu dát do určité míry za pravdu. Vždyť i v Druhé knize Královské čteme, že Chizkijáš vyjednával s asyrským králem v Lakíši a usmířil si ho velkým tributem, kvůli němuž byl nucen sáhnout i na bohatství a výzdobu chrámu (viz 2Kr 18,13 –16). Potom však následuje v Druhé knize Královské příběh, který je popsán i v knize Izajáš. Jako by výkupné asyrskému králi nestačilo, a proto se rozhodl dobýt Jeruzalém. O dobytí Jeruzaléma však asyrské anály mlčí. V porovnání s tím, jak popisují Sancheribovu krutou pomstu nad jinými vzpurnými vazaly, je přinejmenším zvláštní, že Chizkijáše postihl pouze tribut.

144

ASYRSKÝ VPÁD

Hospodin říká v proroctví asyrskému králi: „Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“ Proč zde Hospodin připomíná Davida? Protože Jeruzalém je Davidovo město a Chizkijáš je v tomto příběhu pravým Davidovým synem. Proto se na něj vztahují slova, která Hospodin slíbil Davidovi: pokud jeho synové budou Hospodina poslouchat, bude jim štítem a ochranou. Chizkijáš se na ten příslib spolehl a Hospodin jej naplnil. Ke kořenům 1. 4. 2011, Na křesťanské vlně 16. 10. 2011

Chizkijášova nemoc a návštěva babylonského krále (38,1–39,8)

(38,1–8) V oněch dnech Chizkijáš smrtelně onemocněl. Přišel k němu prorok Izajáš, syn Amósův, a řekl mu: „Toto praví Hospodin: Udělej pořízení o svém domě, protože zemřeš, nebudeš žít.“ Chizkijáš se otočil tváří ke zdi a takto se k Hospodinu modlil: „Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích.“ A Chizkijáš se dal do velikého pláče. Tu se k Izajášovi stalo slovo Hospodinovo: „Jdi a vyřiď Chizkijášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, tvého otce: ‚Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, přidám k tvým dnům patnáct let. Vytrhnu tebe i toto město ze spárů asyrského krále. Budu tomuto městu štítem.‘ Toto ti bude znamením od Hospodina, že Hospodin splní to slovo, jež promluvil: Hle, o deset stupňů nazpět vrátím sluncem vržený stín, který sestoupil po stupních Achazových.“ A slunce se vrátilo o deset stupňů na stupních, po nichž sestoupilo.

Časové zařazení textu říká, že následující příběh se odehrál v oněch dnech, o kterých jsme právě slyšeli, tedy v době asyrské invaze. Vypravěč nyní k příběhu o záchraně města připojí rovněž příběh o záchraně krále. Sděluje, že tak jako měl „zemřít“ Jeruzalém, tak měl zemřít i Chizkijáš. Osud města byl spojen s osudem krále, ale Hospodin se rozhodl krále i město zachránit. Chizkijášův syn Menaše nastoupil na trůn po otcově smrti ve věku dvanácti let, takže se musel narodit v průběhu oněch při daných patnácti let. V době, kdy prorok králi ohlašuje smrt, tedy Chizkijáš ještě potomka neměl. Kdyby se jeho osud naplnil podle předpovědi, Davidův rod by byl vymřel. Přitom Davidovi se Hospodin zapřisáhl, že jeho rod nevymře. Král má proto důvod k pláči. Někteří autoři upozorňují, že klíčem

146

CHIZKIJÁŠOVA NEMOC A NÁVŠTĚVA BABYLONSKÉHO KRÁLE

k porozumění tomuto textu je právě paralela mezi údělem Jeruzaléma a životem krále. Cílem je naznačit, že ačkoli Jeruzalém byl zachráněn, neznamená to, že veškeré nebezpečí je zažehnáno. A stejně jako není Chizkijášovi řečeno, že nikdy nezemře, ale je mu jen přidáno patnáct let, nebyla definitivně zažehnána ani „smrt“ Jeruzaléma. Vždyť už od šesté kapitoly knihy Izajáš čtenář ví, že Hospodin vynesl tvrdý rozsudek: lid se neměl obrátit a neměl být uzdraven. Když se přitom prorok vyděšeně ptal, jak dlouho bude tato smrtelná nemoc trvat, bylo mu řečeno, že země musí být zpustošena a její lidé odvedeni daleko. To se zatím nenaplnilo, takže hrozba pádu Jeruzaléma a jeho „přetavení“ stále trvá. V době ohrožení ze strany Asyřanů byl trest jen dočasně odložen, neboť král Chizkijáš se před Hospodina postavil jako přímluvce a modlitebník. Proč Hospodin dává Chizkijášovi znamení? Nestačilo, že byl uzdraven? Fakt znamení hraje v celé knize Izajáš velkou roli. Král Achaz si měl vybrat znamení, jehož prostřednictvím mu chtěl Hospodin dokázat svou pomoc. Achaz je odmítl, protože Hospodinu nevěřil. Chizkijáš je na rozdíl od svého otce pro Boží znamení vnímavý. Stín slunce se tedy vrací o deset stupňů nazpět. Jak popsané znamení vyložit, není příliš jasné, protože nevíme, co byly Achazovy stupně. Důležité je, že Hospodin dělá něco, co pouhý člověk udělat nemůže. Jako kdyby se vrátil zpět čas, aby měl král možnost dokončit to, co dosud nestihl.

(38,9 –22) Zápis Chizkijáše, krále judského, o jeho nemoci, a jak se ze své nemoci navrátil k životu: Již jsem si říkal: „Uprostřed svých dnů se do bran podsvětí odeberu, je mi odečten zbytek mých let.“ Říkal jsem si : „Nikdy už nespatřím Hospodina, Hospodina v zemi živých, člověka už nikdy nezahlédnu, přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění. Moje obydlí je strženo a stěhuje se ode mne jak pastýřský stan. Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo. On sám odřízl mě od osnovy. Do dnešního večera jsi se mnou hotov! Stavěl jsem si před oči až do jitra, že mi jako lev rozdrtí všechny


147

kosti. Do dnešního večera jsi se mnou hotov. Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne! Proč bych dále mluvil? Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby. Doputuji veškerá svá léta s hořkostí své duše. Panovníku, kvůli tomuhle se žije? Žil můj duch pro tohle vše, co zažil ? Uzdrav mě a zachovej mi život! Hle, ta hořkost přehořká mi byla ku pokoji. Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši, za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy. Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost. Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes, otec seznámí s tvou věrností své syny. Hospodine, buď mou spásou! Budeme hrát na strunné nástroje po všechny dny svého žití v Hospodinově domě.“ Izajáš poručil: „Ať přinesou suché fíky, potřou mu vřed a zůstane naživu.“ Chizkijáš se otázal: „Co bude znamením, že vstoupím do Hospodinova domu?“

Citovaný text připomíná některé žalmy, např. žalm šestý. V žalmech se skutečně s podobnými motivy setkáváme. A stejně jako v žalmech dochází dosti často ke zlomu, kdy se nářek mění v náhlý chvalozpěv, tak i zde je v závěru patrné nové vzepětí víry, která vyústila do díkůvzdání za záchranu. Mimochodem text nám odhaluje, jak starozákonní lidé vnímali smrt a to, co je po ní. Pro křesťany je celkem samozřejmé, že Hospodina lze chválit i po smrti – stačí nahlédnout do knihy Zjevení. Jenomže tato představa, že po smrti lze očekávat ještě cosi pozitivního, v dějinách poměrně dlouho dozrávala. Ani lidé starozákonní doby o tom jasné povědomí neměli, jak svědčí i náš text. Izajášův léčebný zásah prostřednictvím fíků je uzavřen Chizkijá šovou otázkou: „Co bude znamením, že vstoupím do Hospodinova domu?“ Copak o znamení nebyla řeč už na začátku? Pořadí veršů v naší kapitole vskutku není snadné porozumět. Paralelní text v Druhé knize Královské je uvádí jinak. Nejsnazší vysvětlení je, že zde došlo ke kompilaci různých textových pramenů. Nelze a snad ani nemá cenu pídit se po přesné chronologii dílčích událostí.

148


(39,1–8) V ten čas poslal Meródak-baladán, syn Baladánův, král babylonský, Chizkijášovi dopisy a dar; uslyšel totiž, že onemocněl a zotavil se. Chizkijáš měl z nich radost a ukázal poslům svou klenotnici, stříbro a zlato, různé balzámy, výborný olej i celou svou zbrojnici a všechno, co se nacházelo mezi jeho poklady. Nebylo nic, co by jim Chizkijáš ve svém domě a v celém svém vladařství nebyl ukázal. Prorok Izajáš přišel ke králi Chizkijášovi a zeptal se ho: „Co říkali ti muži a odkud k tobě přišli?“ Chizkijáš odpověděl: „Přišli ke mně z daleké země, z Babylonu.“ Zeptal se: „Co viděli v tvém domě?“ Chizkijáš odvětil: „Viděli všechno, co je v mém domě. Nebylo nic, co bych jim nebyl ze svých pokladů ukázal.“ I řekl Izajáš Chizkijášovi: „Slyš slovo Hospodina zástupů! Hle, přijdou dny a bude odneseno do Babylonu všechno, co je v tvém domě, poklady, které nahromadili tvoji otcové až do tohoto dne. Nic tu nezbude, praví Hospodin. I některé tvé syny, kteří z tebe vzejdou, které zplodíš, vezmou a stanou se kleštěnci v paláci krále babylonského.“ Chizkijáš na to Izajášovi řekl: „Dobré je slovo Hospodinovo, které jsi mluvil.“ A dodal: „Ať je za mých dnů opravdový pokoj.“

Je zajímavé, že na tomto místě pisatel nepřipojuje k Chizkijášovu jednání žádný komentář. Nacházíme jej až ve Druhé knize Para lipomenon, kde čteme: „Všechno Chizkijášovo počínání provázel zdar. Jenom tehdy, když k němu byli posláni vyslanci knížat babylonských, aby se dotazovali na zázračné znamení, které se stalo v té zemi, jej Bůh opustil. Tak jej podrobil zkoušce, aby poznal všechno, co je v jeho srdci.“ (2Pa 32,30b–31) Izajáš žádnou takovou hodno tící větu nemá. Je specifikem knih Kronik, že hodnotí jednání králů. Kniha Izajáš se však soustřeďuje spíš na objasnění Hospodinova jednání v dějinné perspektivě. V době Chizkijášově neexistovala mocná babylonská říše. Babylon byl sice vždy důležitým kulturním centrem Mezopotámie, nicméně toho času byl v područí asyrského krále. Král Meródak-baladán, kterého známe i z jiných historických pramenů, se pokoušel asyrského jha zbavit, avšak nepodařilo se mu to. Čtenář, kterému jsou známy tyto historické reálie, snadno vytuší, že pravým motivem jeho návštěvy u Chizkijáše nebylo popřát kolegovi pevné zdraví. A když mu král Chizkijáš ukázal všechny své poklady, nejednal tak proto, aby se samolibě chlubil. S velkou pravděpodobností si oba vyjasňovali, zda mají společně dost sil a prostředků na


149

to, aby se mohli postavit asyrskému králi. Vždyť Chizkijáš nejednou hledal spojence proti Asýrii, ať už v Etiopii či v Egyptě. Podobně jednal i Meródak-baladán. Zdá se, že právě tento mocensko-politický kalkul prorok Izajáš prohlédne, když se Chizkijáše vyptává, kdo že to za ním přišel. Už v předcházejících kapitolách jsme viděli, že kdykoli se judští králové snažili najít spojence a vytvářet koalice proti svým nepřátelům, Izajáš s tím nesouhlasil. Zde, na konci vyprávění o zázračné záchraně Jeruzaléma, přivolává Chizkijášovo jednání budoucí katastrofu: bude to právě Babylon, který v tomto okamžiku nepředstavuje ještě žádné ohrožení, kdo nakonec Judsko zničí. Paradoxem je, že právě s tímto budoucím nepřítelem se chtěl judský král spojit. Opakuje se tak situace z doby panování krále Achaza, který se obrátil o pomoc k asyrskému králi kvůli strachu před dvěma sousedními králi a vzápětí od Izajáše slyšel proroctví, podle něhož Asýrie jednou zaplaví jeho zemi jako povodeň. Jaký obraz krále Chizkijáše tedy Izajáš přináší? Chizkijáš se jeví jako král, který na rozdíl od svého otce Achaza Hospodinu důvěřuje. Přesto jeho jednání v závěru vyprávění vyvolává úzkost: Jeruzalém sice nepadl, ale byla vyslovena hrozba, která se nepochybně uskuteční. Navzdory tomu, že král tuto výhrůžku slyší, prohlásí Hospodinovo slovo za dobré, přičemž též ocení, že za jeho dnů bude zachován pokoj. Někdo to může považovat za projev sobectví, jako by králi bylo jedno, co v budoucnu zemi postihne, avšak zkusme to chápat jinak: Chizkijáš uznává, že Hospodin je Pánem, a proto má právo mít jakékoli úradky. On sám plně uznává skutečnost, že Boží slovo je dobré, a oceňuje, že alespoň v nejbližších letech bude zachován pokoj. V knize Izajáš tedy král Chizkijáš patří navzdory některým svým pokleskům mezi kladné hrdiny. Ke kořenům 8. 4. 2011, Na křesťanské vlně 6. 11. 2011

Útěcha Jeruzaléma a povzbuzení malomyslných

(40,1–31)

Čtyřicátá kapitola zahajuje část knihy nazývanou v odborných kruzích Deuteroizajáš. Za jejího autora biblisté považují ně kterého z Izajášových žáků či pokračovatelů. Co je k tomu vede? Kdo čte knihu souvisle, zvláště v originálním hebrejském jazyce, brzy si všimne, že od čtyřicáté kapitoly se mění styl i atmosféra. Adresáti textů jsou ve zcela jiném postavení, než byli Izajášovi současníci v osmém století a text reaguje na problémy těch, kdo žijí na sklonku babylonského vyhnanství v 6. století před Kristem. Badatelé z toho logicky usoudili, že tato část knihy vznikla mnohem později a jejím autorem nemohl být prorok Izajáš. S jeho jménem se od čtyřicáté kapitoly také vůbec nesetkáme. O Izajášově autorství druhé části knihy pochybovali tu a tam už znalci bible ve středověku, např. židovský rabbi a vykladač Ibn Ezra. V novověku se pak začal prosazovat názor, že knihu Izajáš je třeba dělit na dvě až tři části, které spolu nemají takřka nic společného. Dnes je většina vykladačů ve svých hodnoceních poněkud opatrnější. Názory konzervativních badatelů, podle nichž prorok Izajáš v osmém století před Kristem napsal celou knihu, sice většina biblistů nesdílí a za autora tzv. Deuteroizajáše pokládá nějakého neznámého proroka z 6. století, ovšem tito badatelé si současně všímají, že autor textu vědomě navazoval na to, co bylo napsáno před ním. Pečlivé čtení knihy Izajáš odhaluje, že její části na sebe odkazují a tvoří jeden celek. Rovněž zlom, který je patrný na začátku 40. kapitoly, byl v předchozích textech ohlášen. Už na začátku knihy byly totiž pranýřovány zlořády páchané v Jeruzalémě, takže Hospodin ohlásil jeho pročištění. Navzdory různým pohromám, o nichž jsme dosud četli, ke slibovanému „přetavení“ Jeruzaléma během života proroka Izajáše nedošlo. Nyní odhalíme, že hrozba byla naplněna: Judsko

ÚTĚCHA JERUZALÉMA A POVZBUZENÍ MALOMYSLNÝCH

151

bylo smeteno Babyloňany, obyvatelé Jeruzaléma byli odvedeni do zajetí a jen pomalu se vzpamatovávají z následků katastrofy.

(40,1–11) „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“

Čtenář knihy Izajáš může být poněkud zaskočen, když zde z Bo žích úst slyší, že obyvatelé Jeruzaléma si odpykali svá provinění. Skutečně. Nejde přitom o zažehnání nebezpečí asyrského vpádu v osmém století, o němž pojednávaly předchozí kapitoly knihy Izajáš, nýbrž skutečně o odpykání trestu, jenž byl předpovězen na konci 39. kapitoly a jehož vykonavatelem byli Babyloňané ve století šestém. Útěšné „mluvení k srdci“ Jeruzaléma naznačuje konec vyhnanství, přičemž označení „můj lid“ a „váš Bůh“ poukazuje na obnovu smlouvy mezi Hospodinem a vyvoleným národem, smlouvy, která v době vyhnanství jako by už ani neplatila. Je velmi zajímavé, že kolorit pouště a zmíněná terminologie nápadně připomínají začátek knihy staršího proroka Ozeáše, který také pojednával o vyhnanství a jeho překonání, přitom je interpretoval jako obnovu smlouvy mezi Bohem a jeho nevěrným lidem. V Ozeášově spise je totiž Hospodin přirovnán k manželovi a nevěrný lid k cizoložné manželce, s níž se její manžel rozvádí. Přitom souběžně

152


s prohlášením: „Ona není mou ženou!“ zaznívá i hrozivé: „Vy nejste můj lid!“ Po té, co je nevěrná žena vyvedena za trest na poušť, jež je symbolem ztráty zaslíbené země, se nad ní její manžel slitovává a „mluví jí k srdci“, to znamená, že ji přemlouvá a těší. Ozeášův text ohlašuje i pozitivní rozuzlení, když v něm nakonec znovu zazní označení: „Můj lid!“ Ozeáš i autor našeho textu tedy používají podobná slova i motivy, aby vyjádřili, že krize a vyhnanství jsou překonány. Nějaký hlas zde volá, že na poušti a v pustině má být připravena cesta pro Hospodina. Kdo a kde to volá? O „volajícím hlase“ byla řeč už v kapitole šesté, když měl Izajáš vidění Hospodina. Tam onen hlas proklamoval Hospodinovu svatost a slávu. Rovněž čtyřicátá kapitola zmiňuje zjevení Hospodinovy slávy. Ale zatímco v šesté kapitole byl ohlášen trest a zajetí, zde je rozhodnuto o opaku: Hospodin, jehož sláva bude tentokrát zjevná všem, jako pastýř znovu shromáždí svůj lid. Krize je zažehnána a lze očekávat pozitivní zvrat. Kdo je však tím hlasem, to nevíme. Může to být i prorok. Nicméně důležité je především to, co ohlašuje: je třeba připravit cestu pro Hospodina. Volající má dále volat, že všechno tvorstvo je jako tráva, která nemá trvání a odvane ji vítr. Tato metafora dává vyniknout kon trastu mezi pomíjivostí života a trvalostí a věčnou platností Hos podinova slova. Čeho konkrétně se toto slovo týká? Zřejmě soudu i záchrany, jak byly předpovězeny v předcházející sekci knihy. To, co Hospodin skrze proroka Izajáše ohlásil, skutečně nastalo. Co znamená výzva: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst“? V originálním jazyce je výzva určena zvěstovatelce radostné zvěsti, nikoli zvěstovateli, protože všechny použité tvary sloves jsou uvedeny v ženském rodě. Je tedy jasné, že se jedná o radostnou zvěst, kterou má hlásat Sijón (v hebrejštině rodu ženského), nikoli o zvěst hlásanou nějakým mužem, která je určena Sijónu.


153

Personifikovaný Sijón má hlásat okolním městům, že Hospodin se jako mocný panovník ujímá kralování. Výpověď verše má smysl v kontextu končícího babylonského zajetí, kdy se začali vracet první vyhnanci, aby obnovili Jeruzalém a jeho chrám. Radostnou zvěstí, která vychází z Jeruzaléma a je určena obyvatelům dalších judských měst, je to, že Hospodin opět má či bude mít svůj chrám. Je tedy zcela zřejmé, že zůstává Bohem svého lidu. Hospodin není představen jako trestající Bůh, ale jako něžný pastýř. Ano, v těchto útěšných textech se Hospodin svého lidu ujímá s velkou něžností a přivádí jej zpátky domů. Z tohoto obrazu má být všem zřejmé, že lid je Bohu nesmírně drahý.

(40,12–24) Kdopak svou hrstí odměřil vodstvo a pídí nebesa změřil? Kdo shrnul v odměrku všechen prach země a hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách? Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání? Kohopak o radu žádal, aby rozumnosti nabyl, aby ho poučil o stezce práva, naučil poznání a seznámil ho s cestami rozumnosti? Hle, pronárody jsou jako kapka ve vědru, jak prášek na vahách. Ale on pozvedá ostrovy jak smítko. Dříví Libanonu by na oheň nestačilo, jeho zvěř by nestačila pro zápalnou oběť. Všechny pronárody nejsou před ním ničím, jsou mu méně nežli nic, než nicota. Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala. Což o tom nevíte? Což jste neslyšeli? Neoznámili vám to už na počátku? Což nechápete, kdo položil základy zemi? Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání. Ten hodnostáře za nic nemá a jako s nicotou nakládá se soudci země. Sotva byli zasazeni, sotva byli zaseti, sotva jejich odnož kořeny do země zapustila, zaduje na ně a oni schnou a vichr je odnáší jako slámu.

Izraelité se v babylonském zajetí na každém kroku setkávali s ohromujícími zobrazeními různých božstev i s pompézními náboženskými slavnostmi, jež jejich víru v Hospodina mohly sil ně podkopat. Ve hře pak byly otázky: Kde je Hospodin? Co zbylo

154


z jeho moci? Neznamená zničení jeruzalémského chrámu, že jeho Bůh podlehl mnohem silnějšímu babylonskému bohu Mardu kovi? Jak se s tím vyrovnali? Paradoxně právě v tomto nesnadném období došlo u věrných Izraelitů k obdivuhodnému skoku ve víře. Jak už jsme dříve zmínili, dozrálo jejich přesvědčení, že jejich Bůh je stvořitelem celého světa. Tak jej také představuje náš text. Pro Hospodina je rozměrnost veškeré země i nebe jako pouhá kapička, prášek, nic úžasného. Je-li Bůh Izraele tvůrcem všeho, pak ovšem také vše převyšuje. Tento mocný Bůh je i pánem dějin, a proto také pánem Babylonu a všech jeho bohů. Jak rozumět třináctému verši, kde se praví: „Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání?“ Náš překlad hebrejského textu odpovídá tomu, jak jej interpretuje řecká Septuaginta a latinská Vulgáta. Já sama bych dala přednost znění, jež je gramaticky možné a na něž upozorňuje Český ekumenický překlad v poznámce pod čarou: „Kdo změřil Hospodinova ducha a kdo mu dal poznat muže jeho rady?“ Stavba druhé části verše je totiž stejná jako ve čtrnáctém verši, kde se praví: „A kdo mu dal poznat cesty rozumnosti?“ Kdo je to muž „rady“? Je zde užit termín, který v hebrejštině označuje nejen radu, ale i plán či úradek. A to je motiv, který u Izajáše hraje velmi důležitou roli. Ve dvacáté deváté kapitole byly lidu vytýkány „plány“ nezávislé na Hospodinu, v deváté kapitole byla řeč o dítěti se symbolickým jménem, jehož částí bylo poselství o Božích podivuhodných „úradcích“. Jedenáctý verš 46. kapitoly nám ještě osvětlí, že mužem „úradku“ (Český ekumenický překlad překládá muž „volby“) je perský král Kýros. O tomto králi z historie víme, že v roce 539 před naším letopočtem dobyl Babylon a umožnil judským vyhnancům vrátit se domů. Prorok učí lid vnímat tuto příznivou souhru událostí jako „úradek“ Božího nezměřitelného ducha, dnes bychom řekli Boží „prozřetelnosti“. Prorok zesměšňuje výrobu model. Proč? Modly kolem sebe viděli Izraelité v Babyloně všude, a proto se jim mohly stát velkým osidlem. Je známo, že Boží lid měl zakázá-


155

no si Hospodina jakýmkoli způsobem zobrazovat. Jak ovšem věřit Bohu, kterého nelze vidět ani si ho nelze zobrazit? Člověk přirozeně touží představit si to, na co spoléhá. Proto se Izraelité proti tomuto zákazu proviňovali a od nepaměti si zpodobení Boha vytvářeli. Kniha Exodus zmiňuje sochu zlatého býčka zhotovenou už během pobytu na poušti, Druhá kniha Královská zase zlaté sochy býčků, které nechal udělat král Jarobeám po odtržení severního království od Judska a umístil je v Danu a v Bét-elu. Tito býčci nepředstavovali cizí bohy, nýbrž Hospodina. Jenomže od zpodobení Boha je už jen krok k tomu, aby si lidé sochy býčků spojili s jinými božstvy a od Hospodina odpadli. Jak si tedy měli Izraelité transcendentního Boha představit? Neměli si ho představovat. Měli pouze reflektovat svou osobní zkušenost s ním a nezapomínat. To bylo možné díky Božímu slovu, zejména tomu, které vyhlašovali proroci. Naplněná proroctví dokazovala, že Hospodin je Bůh živý a pravý. O Hospodinu se zde mluví jako o Stvořiteli. Vraťme se k tomu, jak tato myšlenka vykrystalizovala? Úplnou jistotu o tom nemáme. Osobně však nemám problém souhlasit s většinovým názorem biblistů, podle nějž byly texty o stvoření zakomponovány do biblické tradice v době blízké babylonskému exilu. Tehdy měli Izraelité možnost seznámit se zblízka s mezopotamskými mýty a jejich představami o stvoření. Leckterý čtenář bible by byl udiven, kdyby zjistil, kolik prvků příbuzných s texty prvních kapitol knihy Genesis lze v oněch mýtech nalézt. Izraelité zkrátka zachovali mentalitu a kulturu své doby, i když prvky z mýtů nepřebírali nekriticky. Proto při srovnání první kapitoly knihy Genesis s babylonskými mýty není tolik zajímavé sledovat shody, jako spíše odlišnosti. Podle knihy Genesis nebyl člověk stvořen proto, aby na Boha dřel, přinášel mu oběti a krmil ho. Naopak, Bůh stvořil člověka, aby jej mohl zahrnout svým požehnáním a péčí. Dal mu vše dobré a zahradu Eden. Vyžadoval však poslušnost a důvěru. Skutečnost, že vztah člověka s Bohem je narušen a člověk zakouší bolest a utrpení, nezavinila Boží prchlivost, ale lidská svévole

156


a nedůvěra. Také autor tzv. Deuteroizajáše zdůrazňuje pojetí Boha Stvořitele, který s láskou pečuje o svůj lid. Kdybychom se zeptali běžných čtenářů bible, v které biblické knize se nejčastěji vyskytuje sloveso „stvořit“, nejspíš by odpověděli, že v knize Genesis. Nejčastěji je to však právě ve druhé části knihy Izajáš. Pokud tyto texty skutečně vznikly v době končícího babylonského exilu, není divu.

(40,23 –31) „Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto : „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“ Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Tento text je velmi inspirativní pro každého, kdo chce s Hospodi nem počítat a touží u něj načerpat sílu nebo posílit důvěru v něho. Hospodin je zde charakterizován jako kdosi veliký a mocný. Jenomže mnozí Izraelité v něj nedoufali. Prorok jim proto velmi sugestivně dokazuje, že Bůh není ani unaven, ani omezen ve své vitalitě, velikosti a čase. Navíc mu na Izraeli stále záleží. Proto ten, kdo v něj složí svou naději, nepodlehne únavě a neztratí sílu. Prorok de facto vyzývá k témuž postoji důvěry, jakým se vyznačoval Izajáš, když si kdysi předsevzal: „Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat.“ (8,17) Izraelité i v době exilu mohou navzdory panující skleslosti obnovit svou naději a čerpat od Hospodina svou sílu. Ke kořenům 15. 4. 2011, Na křesťanské vlně 20. 11. 2011

Začátek velkého tribunálu

(41,1–29)

(41,1–7) „Zmlkněte přede mnou, ostrovy, národy ať se oblečou v sílu, ať se přiblíží, ať potom promluví, přistupme společně k soudu. Kdo vzbudil od východu muže, jemuž v patách kráčí spravedlnost? Poddává mu pronárody, podrobuje krále. Jeho mečem rozmetá je v prach, jeho lukem jako rozházenou slámu. Žene je a sám klidně projde stezkou, na kterou jeho noha dosud nevstoupila. Kdo to učinil a vykonal? Ten, jenž od počátku povolává všechna pokolení. Já, Hospodin jsem první, já budu též u posledních věcí.“ Spatří to ostrovy a uleknou se, končiny země se roztřesou, přiblíží se a přijdou. Navzájem si budou pomáhat a bratr bude povzbuzovat bratra: „Buď rozhodný!“ Řemeslník pobízí zlatníka, kovotepec kováře. Praví: „Spojme to! Bude to dobré!“ Pak upevní modlu hřeby, aby se neviklala.

Hospodin zde povolává národy před soud. O jaký soud se jedná? Je to soud, jehož hlavním cílem je rozhodnout, kdo je pravý Bůh: Hospodin nebo modly? Jsou k němu předvolány „ostrovy“. Mohli bychom přeložit také „vzdálená pobřeží“, zkrátka oblasti, kam nelze přejít po souši, ale je třeba se tam přeplavit lodí. K pomyslnému soudu se tedy mají dostavit obyvatelé všech vzdálených pobřeží ve Středozemním moři západně od Palestiny. Proč je v této pasáži zesměšněna výroba model? Výsměch je určen bohům národů, které měly předstoupit před výše zmíněný tribunál. Na jedné straně stojí Hospodin, pro něhož jsou všechny ostrovy jako zrnko prachu, a proti němu řemeslně zhotovené loutky, které je nutno připevnit hřebíky, aby se nevik laly. Rozsoudit, kdo je pravý Bůh, je takto velmi snadné. V textu je řeč o muži, jehož si Hospodin vzbudil na východě. V pa tách mu kráčí spravedlnost a podrobují se mu národy a králové. O koho se jedná?

158

ZAČÁTEK VELKÉHO TRIBUNÁLU

Tento bojovník není zatím identifikován, ovšem my jsme už v minulé kapitole předeslali, že se jedná o perského krále Kýra, který dobyl Babylon a svým ediktem umožnil Judejcům návrat z vyhnanství do vlasti. Tento „muž úradku“, jak byl nazván, je Hospodinovým nástrojem. Jeho prostřednictvím jsou trestáni všichni, kdo se vůči Izraeli a Jeruzalému provinili. Hospodin mu poddává říše, které byly až dosud přesvědčeny o své neporazitelnosti. Národy a ostrovy Bůh vyzývá, aby se vzchopily, „oblékly sílu“ a pokusily se před tímto mužem obstát. Jelikož v nich vyvolává strach, snaží se zaštítit modlami. Proto se řemeslníci, kteří je vyrábějí, navzájem tak horlivě pobízejí. Ve čtvrtém verši je položena otázka: „Kdo to učinil a vykonal?“ V odpověď na ni zaznívají slova, která známe z knihy Zjevení: „Já, Hospodin jsem první, já budu též u posledních věcí.“ Co znamenají? Bůh je hlavním aktérem dějin, na začátku i na konci, v minulosti i v budoucnu. Pakliže Hospodin kdysi ohlásil svůj úradek, nyní jej naplňuje. Tak měli vyhodnotit tento verš jeho první adresáti. Křesťané si při jeho četbě samozřejmě mohou vybavit i slova: „Já jsem alfa i omega“, protože Kristus je pro ně Beránek předpovězený ještě před ustanovením světa, a zároveň ten, komu podle knihy Zjevení bude jednou patřit poslední slovo.

(41,8 –20) „A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti: ,Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.‘ Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Hle, budou se stydět a hanbit všichni, kdo proti tobě planou hněvem, budou jak nic a zahynou odpůrci tvoji. Budeš je hledat, ale nenajdeš, ty, kdo na tebe dorážejí; budou jak nic, naprostá nicota, ti, kdo proti tobě válčí. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ,Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘ Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Hle, učiním tě okovaným smykem na mlácení, novým, z obou stran ostrým. Budeš mlátit a drtit hory, s pahorky naložíš jako s plevami. Rozvěješ je a odnese je vítr, bouřlivý vichr je rozptýlí, ty však budeš jásat k chvále Hospodina,


159

budeš se chlubit Svatým Izraele.“ „Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není; jazyk jim žízní prahne. Já Hospodin jim odpovím, já, Bůh Izraele je neopustím. Na holých návrších otevřu vodní proudy, uprostřed plání prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla. V poušti dám vyrůsti cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz spolu, aby viděli a poznali, přesvědčili se a všichni pochopili, že toto učinila ruka Hospodinova a že to stvořil Svatý Izraele.“

V textu nastává velký zlom. Zatímco v první části kapitoly byly osloveny národy, teď Hospodin oslovuje Izrael. Docela dobře bychom mohli na začátku našeho úryvku překládat: „Ale ty, Izraeli…“ Vyvolený národ je osloven jako Hospodinův služebník a vyvolený potomek Abrahama, Božího přítele. Bůh tedy chce, aby si jeho lid uvědomil, jakou má pro něj hodnotu, a proto ho ujišťuje o své přízni. Situace národa byla přitom neutěšená: jeho značná část přežívala už desítky let v Babylonu, judské království zaniklo, hlavní město Jeruzalém i se svým chrámem bylo v troskách. Teď však prorok ve jménu Božím oznamuje, že zatímco všechny národy se třesou před velkým dobyvatelem z východu, Izrael se bát nemusí, neboť Hospodin mu právě v této historické etapě pomáhá. Izrael je zde nazván služebníkem. Co toto označení znamená? Ve dvacáté kapitole byl Božím služebníkem nazván Izajáš. Služebník (hebrejsky eved) je někdo, kdo je podřízen vnější autoritě. Služebníkem krále může být jak jeho nejvyšší ministr, tak i poslední otrok. Izrael si možná připadá jako služebník všech okolních národů, ale tento text mu připomíná, že v první řadě je služebníkem Božím. Vy jste o Hospodinově služebníku v knize Izajáš napsala knihu.1 Je tento motiv skutečně tak důležitý? Ano, je. Hospodinův služebník je zmíněn v sekci nazývané Deuteroizajáš asi dvacetkrát. Na tomto místě však poprvé. Důležité je, že služebníkem už není jednotlivec, David či prorok Izajáš, ale 1 Gabriela Ivana Vlková: Hospodinův služebník a nová smlouva. Výklad „Písní o služebníkovi“ z knihy Izajáš a jejich poselství o smlouvě, Olomouc: VUP, 2009.

160


národ. Celý národ si má uvědomit, že má nad sebou autoritu Hospodina. Ta mu přitom skýtá ochranu a pomoc. Boží lid má věřit ujištění, že vše, čeho se dosud děsil, bude zničeno, všichni jeho nepřátelé budou zahanbeni. Z historie víme, že mnohé národy v té době skutečně perskému králi Kýrovi podlehly. Nicméně Izrael má za vším vidět mocnou ruku svého Boha. Jakožto jeho služebník se má dokonce cítit tak, jako by on sám byl tím nástrojem, jímž Bůh drtí pahorky a hory. Izrael se v dějinách mnohokrát stal obětí mocných národů a vždy byl z tohoto područí vysvobozen, zatímco po nepřátelích se slehla zem. Jak je to možné? Můžeme se skutečně ptát, kde jsou dávné říše Babyloňanů, Peršanů a Médů, co se stalo se starověkým Egyptem a kde jsou Řekové a Římané se svými veleříšemi. Pomíjivost všech těchto slavných civilizací je nápadná právě v kontrastu s malým Izraelem, který je zde stále. Pro okolní svět přitom neznamenal takřka nic, stejně jako jeho Bůh, kterému byl několikrát zbořen i jeho jeruzalémský chrám. A přesto obraz Boha, tak jak jej představili starozákonní proroci, obstál navzdory proměnám času. Hospodina dnes uznávají židé i křesťané, svým způsobem i muslimové, jako jediného a svrchovaného Pána, zatímco Marduk, Baal, bohové Asýrie, Babylonu, Persie, Egypta, Řecka i Říma jsou zapomenuti. Proč? Byli příliš lidští, příliš doboví. Jejich sochy možná oslňovaly na pohled, ale s měnící se dobou nevyhovovaly a proto i pominuly. Bůh představený proroky je však jiný. Nezanedbatelné přitom je, že tento Bůh bere mimořádný ohled na jednotlivce, ba i na ty nejslabší. Měl péči o nepatrný Izrael, stejně tak i o malou skupinu věřících, kterou tvořila prvotní církev. Poselství o mocném Bohu, který se sklání ke slabému a ujímá se ho, je tak působivé, že si nachází cestu do srdcí lidí i dnes. Oslovení „červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu“ zní velmi něžně. Vyjadřuje Boží emoce? Pod oslovením „červíčku Jákobův“ si lidé většinou představují něco roztomilého. Hebrejština však zdrobněliny nezná. Na místě by byl spíše překlad: „Neboj se, červe – Jákobe, troško Izraele, já jsem


161

tvoje pomoc.“ Po něze pak nezůstane ani stopy. Červ je pro biblického čtenáře živočich malý a slepý, žijící v hlíně ve tmě, navíc ubohý a snadno ohrozitelný. Záměrem textu proto není vyvolat něhu, nýbrž navodit pocit ubohosti. Verš bychom měli chápat asi takto: Přestože si, Jákobe, připadáš jako ubohý červ, já jsem tvoje pomoc! Ve stejném verši se objevuje slovo vykupitel. Co znamená? To slovo má silný teologický náboj, zvláště když se vztahuje k Hospodinu. Ve starověku byl vykupitel ten, kdo zaplatil výkupné za otroka a tak mu získal svobodu. Povinnost vykoupit z otroctví, do kterého někdo upadl kvůli dluhům, ukládá Mojžíšův zákon blízkým příbuzným. Jestliže Hospodin označí sebe samého za vykupitele, říká tím ve skutečnosti: „Já jsem tvůj blízký příbuzný, nemohu tě nechat na holičkách.“ V textech Deuteroizajáše se slovo vykupitel a motiv vykoupení Izraele objevuje častěji než v jiných biblických knihách. K základům biblické tradice přitom patří především to, že Bůh „vykoupil“ svůj lid na počátku národních dějin z otroctví Egypta. Nové vykoupení, tentokrát z babylonského exilu, má být považováno za neméně slavné. K exodu se také vrací verše zaslibující otevření zřídel vody na poušti, což je motiv známý z doby putování Izraele do země za slíbené. V knize Izajáš byla o něčem podobném řeč už ve 35. kapitole. Náš text jako by napovídal, že Hospodin chystá doslova „nový exodus“. Tak jako kdysi, i nyní má být výsledkem tohoto exodu vstup do zaslíbené země. Barvité obrazy chtějí zdeptaný lid ujistit o tom, že Hospodin se o něj opět bude velkoryse starat, a to i na poušti. Proto ten obraz její velké proměny: cedry, akácie, myrta, olivy a další rostliny, to vše Svatý Izraele „stvoří“. Uvedené sloveso naznačuje, že se má dít něco, co nikdo jiný než Bůh udělat nedokáže.

(41,21–29) „Předložte svůj spor, praví Hospodin, předstupte se svými důkazy, praví Král Jákobův. Předstupte a oznamte nám, co se má přihodit. Oznamte, co bylo na počátku, vezmem si to k srdci. Chceme poznat budoucnost, ohlaste nám, co má

162


nastat. Oznamte, co bude následovat, ať poznáme, že vy jste bohové. Jen předveďte něco dobrého či zlého, podíváme se a společně to uvidíme. Hle, vy jste pouhé nic a vaše skutky nestojí za nic. Zvolit vás je ohavnost.“ „Vzbudil jsem muže od severu a přišel od východu slunce. Vzývá mé jméno. Přichází! Knížata jsou jako hlína, on jako hrnčíř, jenž šlape jíl. Kdo oznámil to od začátku, abychom to věděli, oznámil kdysi dávno, abychom mohli říci: ,Je to správné?‘ Nikdo nic neoznámil, nikdo nic neohlásil, nikdo vaši řeč neslyšel. Já první zvěstuji Sijónu: ,Hle, už tu jsou!‘ a Jeruzalému dám toho, jenž nese radostnou zvěst. Dívám se a nikde nikdo, žádný rádce mezi nimi. Zeptal bych se jich, co odpovědí. Hle, všichni jsou ničemnost pouhá, k ničemu nejsou jejich činy; jejich líté modly jsou jenom vítr a nicota.“

V uvedeném úseku se vracíme na soudní přelíčení z počátku ka pitoly, na něž byly předvolány národy. Tentokrát ovšem nejsou protivníky národy jako takové, ale jejich božstva. Ta Hospodin vyzývá, aby předložila důkazy o svém božství. Toto je téma pro teologii knihy Izajáš velmi důležité. Hospodin jako kdyby říkal: „Změřme si síly, předložte důkazy, že jste bohové!“ Důkazem pravého božství přitom je, že když „bůh“ dopředu ohlásí nějaký svůj plán, pak jej také uskuteční. Pokud by se něco takového božstvům národů podařilo, budou uznáni za pravé bohy. Jestliže však nic takového není patrné, je doufání v tyto „bohy“ zbytečné a jejich uctívání ohavné. Na základě stejného principu Hospodin dokazuje své vlastní božství. Poukazuje na to, že jím ohlášený zachránce lidu přichází, podrobuje si okolní říše a vzývá jeho jméno. O tom, že by kdy Kýros vyznal přímo Hospodina, sice nemáme zprávy, ale jeho vítězství je historickým faktem. A Hospodin se prorokovými ústy ptá: „Kdo to oznámil? Kdo to řekl, dříve než se to stalo? Nikdo z vás, jen já, Hospodin.“ Adresátem těchto slov je Sijón, neboť vše, co proroci oznámili, se jej nějak týká. Ano, především Sijón si má vzpomenout na své proroky a na to, co mu bylo skrze ně řečeno, před čím byl varován a co mu bylo zaslíbeno. Rozpozná-li ve svých dějinách naplnění těchto proroctví, pozná, kdo je pravý Bůh. Ke kořenům 22. 4. 2011, Na křesťanské vlně 4. 12. 2011

Hospodin představuje svého služebníka

(42,1–25)

(42,1– 9) „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí:„Já Hospodin jsem tě povolal ke spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“

Čtyřicátá druhá kapitola začíná první písní o Hospodinově slu žebníku. Kdo v ní tímto služebníkem je? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Nový zákon samozřejmě vidí ve služebníku Krista, k čemuž se ještě vrátíme. Pro nás je však důležité odpovědět na otázku, koho za služebníka pokládali první adresáti těchto textů, kteří četli nebo poslouchali knihu Izajáš v době jejího vzniku. Jelikož jsme se s postavou Hospodinova služebníka setkali již ve 41. kapitole, kde byl takto v osmém verši pojmenován Izrael, čtenáře logicky napadne, zda neplatí tato identifikace i zde. Při pečlivém čtení však zjistíme, že tak jednoznačné to není. Navíc zde máme co činit s poetickými texty, které leckdy pracují s metaforami dost volně. Přesto náš text chce a musí být vnímán v návaznosti na to, co mu předcházelo. Poznáme to podle prvního slova, kterým začíná: „Hle, můj služebník!“ Částice „hle“ se objevila několikrát už v předcházející kapitole.

164

HOSPODIN PŘEDSTAVUJE SVÉHO SLUŽEBNÍKA

Na adresu model tam zaznělo: „Hle, vy jste pouhé nic!“ Závěrečný verš kapitoly pak zopakoval: „Hle, všichni jsou ničemnost pouhá…“ Služebník je tedy představen hned poté, co bylo konstatováno, že modly nejsou schopny nic dokázat ani vykonat, a tudíž si nemohou nárokovat právo na skutečné božství. Zatímco modly nedokáží nic, Hospodinův služebník leccos do káže, neboť je Bohem vyvolený, Bůh jej podepírá, našel v něm zalíbení a vložil na něj svého ducha. Co to znamená? Ten, na kom spočine duch Hospodinův, je schopen konat podivuhodné činy. Ve Starém zákoně to byl např. Samson, který díky Hospodinovu duchu vítězil nad nepřáteli. Náš služebník má vyhlásit soud národům. Už z předchozích kapitol víme, že hebrejský termín mišpát, který je zde překládán jako soud, může znamenat i právo. Vyhlašovatelem práva a vykonavatelem soudu bývá obvykle král, příležitostně prorok. Nabízí se tedy otázka, zda služebníkem v naší kapitole není např. již zmíněný Kýros. Text neodpovídá a my musíme tedy chvíli počkat, než se pustíme do jasnější identifikace. O služebníku je řečeno: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot dout nající.“ Co znamená tato zvláštní charakteristika? Slova o „nedolomení“ třtiny a nezhasnutí doutnajícího, doslova „ochablého“ knotu nacházejí hned vzápětí určitou ozvěnu v charakteristice samotného služebníka. Ani on nemá „ochabnout“ a „zlomit se“, dokud neustanoví na zemi právo či soud. Všimněme si, jak je dále popsán jeho úkol: ostrovy čekají na jeho zákon. Hebrejské tóra, překládané jako zákon, však znamená spíše pokyn nebo poučení. Zatímco nositelem práva a vykonavatelem soudu (mišpát) byli v biblických dobách králové, tóru vyhlašovali proroci (včetně Mojžíše, považovaného za proroka par excellence), neboť se jednalo zpravidla o pokyn, který dával lidu sám Hospodin. Z toho důvodu můžeme vyloučit perského krále Kýra. Poslání služebníka je popsáno slovy: „Dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze


165

žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.“ S motivem slepých a těch, kdo jsou ve tmě, jsme se už několikrát setkali v první části knihy Izajáš. Slepota byla vždy chápána obrazně a znamenala nevě domost či neschopnost správně vyhodnotit situaci. Slepým při tom byl samotný Izrael či jeho vůdci. Jsou to opět oni, jejichž oči mají prohlédnout? Nebo spíš národy, má-li být služebník jejich světlem? Už jsme zaznamenali, že Izrael na konci exilu skutečně potřeboval prorocké povzbuzení, aby správně rozuměl tomu, co se kolem odehrávalo. Byl slepým, jak to ostatně text knihy Izajáš ještě potvrdí. Kdo v tom případě otvírá oči? Hebrejský text netvrdí, že to udělá právě služebník. Je v něm užita infinitivní vazba, která připouští dvojí možnost výkladu. Zatímco náš překlad ji interpretuje: „Dal jsem tě za světlo národům, abys otevřel slepé oči“, je možné i chápání: „Dal jsem tě za světlo národům, abych otevřel slepé oči.“ V takovém případě by oči slepých otvíral sám Bůh. Služebník, kterého na tomto místě představuje, by mu přitom k onomu osvícení nějak posloužil. Izrael nazvaný v předchozí kapitole Božím služebníkem by teoreticky mohl přispět jako světlo k prozření národů. Vrací se však otázka, zda je to možné, pokud je sám málo chápavý a slepý. Zatím si tedy na tuto otázku neodpovíme, ale v závěru kapitoly ještě uvidíme, že se to nemusí vylučovat. Služebník se má stát nejen „světlem národů“, ale také „smlouvou lidu“. Co je tím míněno? To nám text zatím neprozradí. V dalších verších najdeme jen to, co by mohlo souviset s motivem světla, nikoli však s motivem smlouvy. Na dvojici „smlouva lidu“ a „světlo národů“ však narazíme v jedné z dalších kapitol knihy, a tam bude vše zřejmější. V této části knihy Izajáš probíhá soudní líčení, které má rozhod nout, kdo je pravý Bůh, zda Hospodin, nebo modly. Je tohle dů vod, proč se motiv model stále vrací? Ano. Zde je také explicitně uveden hlavní argument, který má dokázat Hospodinovo božství: „Hle už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“ Dřívější proroctví

166


se naplnila, teď Bůh ohlašuje, co se stane v budoucnu. Modly na rozdíl od něj nedokáží ohlásit nic.

(42,10 –17) Zpívejte Hospodinu píseň novou! Ať zní jeho chvála ze všech končin země. Ti, kteří se vydávají na moře, i to, čeho je moře plno, ostrovy a ti, kdo na nich bydlí, ať pozvednou svůj hlas, i poušť a její města, dvorce, v nichž sídlí Kédar, ať plesají obyvatelé Sely a výskají z vrcholků hor. Ať vzdají čest Hospodinu, ať mu chvalořečí na ostrovech. Hospodin jak bohatýr se vyrazit už chystá, svou horlivost jak bojovník rozněcuje, pozvedá bojový pokřik, proti nepřátelům svým si bohatýrsky vede. „Byl jsem příliš dlouho zticha. Mám dál mlčet? Přemáhat se? Mám jen sténat těžce, jak rodička vzdychat a přitom po dechu lapat? Hory a pahorky postihnu suchem, nechám uschnout každou rostlinu na nich. V ostrovy proměním řeky, jezera vysuším. Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím. Ustoupí nazpět politi studem ti, kteří doufají v tesané modly, kdo říkají slitým modlám: ,Jste naši bohové.‘“

Hospodin je v tomto textu představen jako bojovník, o němž do sud nebylo slyšet, ale teď o sobě dává znát. Jak? Něco se začíná dít. Může se jednat o „nové věci“, které ohlašoval předchozí text. Rozhodně se však začíná řešit problém, o němž jsme četli na konci čtyřicáté kapitoly. Tam si lid stýskal, že na něj Hospodina zapomněl a už s ním nepočítá. Nyní slyší, že tomu tak není, že na něj Hospodin nezapomněl, jen byl zkrátka zticha. Teď začíná jednat a jako bojovník zakročí proti svým nepřátelům. Slepým se tak otevírají oči a jsou vedeni po cestách, které dosud neznali. Proměna tmy ve světlo připomene devátou kapitolu knihy Izajáš, v níž světlo, které uviděl lid chodící ve tmě, označovalo záchranu od nepřátel. Rovněž zde může proměna tmy ve světlo představovat jak pochopení Hospodinových úradků, tak celkovou záchranu z babylonského exilu. Nelze přitom nezvažovat souvislost s vyvedením vězňů z temnoty žaláře, jak o tom byla řeč krátce předtím v souvislosti s úkolem Hospodinova služebníka. Pak budou zahanbeni všichni, kteří doufali v modly. Téma model se neustále vrací. Jejich ctitelé budou zahanbeni


167

především proto, že modly nic nedokázaly. V předchozích pasážích bylo modlám několikrát zdůrazněno, že jsou nanic. Přesto v ně mnozí doufali. Jakmile však Hospodin začne jednat, bude už zcela jasné, kdo je pravý Bůh.

(42,18 –25) „Slyšte hluší, prohlédněte, slepí, ať vidíte! Kdo byl slepý, ne-li můj služebník? Kdo byl hluchý jako můj posel, jehož jsem vyslal? Kdo byl slepý jako ten, za něhož jsem zaplatil, slepý jak služebník Hospodinův? Mnoho jsi viděl, ale nedbal jsi na to. S ušima otevřenýma neslyšel nic.“ Pro vlastní spravedlnost se Hospodinu zalíbilo vyvýšit a zvelebit zákon. Lid je však oloupený a popleněný, jinoši všichni spoutáni, vsazeni do vězení. Stali se loupežnou kořistí a není, kdo by vysvobodil, jsou vydáni v plen a není, kdo by řekl: „Vrať to.“ Kdo z vás tomu dopřeje sluchu? Kdo pozorně vyslechne, co bude následovat? Kdo vydal Jákoba v plen? A Izraele těm, kteří loupí? Což to nebyl Hospodin, proti němuž jsme zhřešili? Nechtěli jsme chodit po jeho cestách, jeho zákon jsme neposlouchali. Proto na něj vylil své hněvivé rozhořčení, krutou válku; plameny vyšlehly, a Jákob nic nepoznal, hořelo, a nebral si to k srdci.

Zde se objasňují mnohé skutečnosti a my začínáme chápat, jak na tom Izrael opravdu je a k čemu se ho snaží prorok celou dobu pohnout. Vrací se motiv služebníka, který je zde identifikován s Božím lidem. Zatímco na začátku kapitoly měl přispět k ote vření slepých očí, zde je naopak on sám slepý. Může tedy vůbec Hospodinu k něčemu být? Hospodinův služebník má v Božím plánu vždy nějaký úkol. Přestože je slepý, má prohlédnout a porozumět tomu, proč se ocitl v tak svízelné situaci. Izrael je popleněný národ, trpí v područí cizích mocností. Na tomto místě je použito dokonce slovo vězení. Vzpomeňme, právě z vězení měli být podle písně o Hospodinově služebníkovi z počátku kapitoly vyvedeni spoutaní. Jak došlo k tomu, že služebník je slepý a ve vězení? Odpověď je jasná: nedodržoval Boží zákon. Proto jej Hospodin vydal v plen nepřátelům. Zajetí je důsledkem provinění lidu, na nějž Hospodin vylil své rozhořčení. On však navzdory tomu zůstal hluchý a slepý. To se má nyní změnit, neboť Hospodin mu chce otevřít uši i oči. Poslal k němu svého proroka, aby mu pomohl vyhodnotit situaci a uznat

168


Hospodina za pravého Boha. Jakmile to Izrael učiní, může se stát hlasatelem pro všechny kolem a přispět tak k jejich prozření. Začne naplňovat úkol služebníka formulovaný na počátku kapitoly. Zatím se však zdá, že ke splnění tohoto úkolu plně uschopněn není. Do role služebníka musí teprve dozrát. Jestliže svůj úkol není schopen plnit, proč byl jako služebník představen v rámci tribunálu, který rozhoduje, kdo je pravý Bůh – zda Hospodin, nebo modly? Protože právě k Izraeli, ne k jiným národům, byli v minulosti posíláni proroci, kteří varovali před soudem a ohlašovali trest, jenž pak skutečně dopadl. Proroci odhalují, jak se dívat na dějiny, jak vyhodnotit aktuální situaci. Jakmile tohle vše Izrael pochopí a Hospodin o něm prohlásí: „Hle, toto je můj služebník!“, může v rámci velkého sporu, o který v těchto kapitolách jde, dosvědčit, že pravým Bohem je Hospodin a ne modly. V další kapitole uvidíme, že Izraeli bude tento úkol „být svědkem“ skutečně svěřen. Čtyřicátou druhou kapitolu cituje novozákonní evangelista Ma touš ve dvanácté kapitole svého evangelia. Popisuje, jak Ježíš uzdravil všechny nemocné, a pak prohlásí: „… aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: ,Hle, služebník můj, kterého jsem si vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má.‘“ Matouš tak ukazuje, že text z knihy Izajáš lze vnímat i přes osobu Ježíše Nazaretského. Novozákonní interpretace postavy našeho služebníka je jednoznačná. Text z knihy Izajáš tím však nikterak není znásilněn. Vždyť i Kristus je Izraelitou. Dokonalým způsobem naplňuje roli, kterou Starý zákon přiřkl Božímu lidu. Tam, kde Izrael ve svých dějinách selhával, Ježíš obstál. Ostatně novozákonní texty to často naznačují. Zatímco Izrael na poušti reptal, že není co jíst, Ježíš se podle evangelisty Matouše na poušti postil, a když byl pokoušen, prohlásil: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Je-li tedy Ježíš „nový a pravý Izrael“, je jako takový i Hospodinovým služebníkem. Ke kořenům 29. 4. 2011, Na křesťanské vlně 18. 12. 2011

Povzbuzení k důvěře

(43,1–28)

(43,1–10) Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Severu poručím: ,Vydej!‘ a jihu: ,Nezadržuj!‘ Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil.“ Vyveď ten lid slepý, ačkoli má oči, ty hluché, ač mají uši. Ať se vespolek shromáždí všechny pronárody, národy ať se spolu sejdou. Kdo z nich co oznámí? Kdo z nich nám ohlásí, co bylo na počátku? Ať postaví své svědky a ospravedlní se! Lidé o tom uslyší a řeknou: „Je to pravda.“ „Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně.

Předchozí kapitola se stavěla k lidu kriticky, protože nepoznal svého Boha, hřešil proti němu, a když byl varován, nebral si to k srdci. Čtyřicátá třetí kapitola přichází naopak s útěchou a ujiš těním, že Izrael patří Hospodinu. Co je příčinou tohoto zlomu? Odhaluje se zde, jaký Hospodin ve skutečnosti je. Zmíněný zlom je patrný zvlášť v hebrejském znění, neboť kapitola začíná kontrastním: „Ale nyní…“ Jako by se řeklo: „Dobře, to vše bylo, ale teď věz, ty, který jsi ponížen a popleněn, že jsi můj lid a já jsem s tebou. Já jsem tě povolal a ty mi stále patříš. Ať půjdeš kamkoli, budu s tebou.“ Slova „já budu s tebou“ se zde opakují. Jako by někde na pozadí tohoto ujištění znělo jméno Immanuel – „s námi Bůh“, které

170

POVZBUZENÍ K DŮVĚŘE

známe z první sekce knihy Izajáš. Vody, přes které Hospodin lid bezpečně převede, představují nebezpečí. Mohou připomenout vody dravé řeky, k níž bylo přirovnáno asyrské vojsko v osmé kapitole. V biblické tradici navíc vody připomínají Rákosové moře, jímž Hospodin provedl svůj lid při východu z Egypta, ale také rozvodněný Jordán, který se před lidem rozestoupil při jeho vstupu do zaslíbené země. Zaznívá-li tedy v našem textu ujištění: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud“, můžeme mít na mysli vše, co s tímto motivem v biblické tradici i v předchozích kapitolách souvisí. Kromě vod je zmíněn i ohrožující oheň. Je symbolem války, ale může připomenout též Hospodinovu nebezpečnou a spalující svatost. Zdecimovaný lid, potrestaný za svá provinění, nyní slyší ujištění: „Půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ Jak je to možné, když se proti svatému Hospodinu tolik provinil? Nabízí se jediná odpověď: protože Hospodin se rozhodl být mu spasitelem. Lid tomu však musí uvěřit. Je snadné utěšovat se takovým textem ve chvíli, kdy nám o nic nejde, ale v krizové situaci, v níž se nacházel Izrael na konci zajetí, muselo přijetí těchto útěšných slov vyžadovat velkou odvahu víry. Snad proto zde Hospodin podmanivě dodává: „Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ Hebrejské slovesné tvary se zpravidla nemusejí vztahovat k jediné časové rovině, můžeme proto přeložit i přítomným časem: „dávám“ – i teď. Egypt byl ve starověku velkou a bohatou velmocí. Ve srovnání s ní neznamenal Izrael ve vyhnanství vůbec nic. A přesto od svého Boha slyší: „Egypt pro mě nemá cenu, ani Kúš (dnešní Etiopie). V mých očích jsi nejcennější ty! To ty jsi pro mne důležitější než všechna království země.“ Důležité je ono „v mých očích“. Hospodin si zkrátka svůj lid zamiloval, a proto je mu tak drahý. Navzdory svým proviněním je pro něj nenahraditelný. To je největší povzbuzení, jakého se lidu mohlo dostat.


171

Důležitým motivem 43. kapitoly je motiv návratu. Proč je tak důležitý? Izraeli po celou dobu nedocházelo, jak se vlastně věci mají, neboť byl slepý a hluchý. Prohlédne teprve tehdy, až jej Hospodin zachrání a přivede do vlasti, pomyslně i před velké shromáždění národů, před kterým bude moci svědčit. Rovněž bohové cizích národů jsou v textu vyzváni, aby představili své svědky. Zatímco jejich božství nemůže nikdo přesvědčivě prokázat, v Hospodinův prospěch mluví naplněná proroctví. A Izrael, právě onen zdeptaný, zdecimovaný, kdysi slepý a hluchý národ, může být svědkem, pokud na základě vlastní dějinné zkušenosti pochopí, že vše, co se děje, odpovídá Božím úradkům, které předem ohlásili proroci. Jak rozumět slovům: „Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil“? Hebrejský text lze přeložit i jinak: „Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a mým služebníkem, jehož jsem si vyvolil.“ Neboli Hospodin říká: vám přísluší role služebníka a vaše služba spočívá v tom, že jste mými svědky; na vás před všemi národy prokáži, jak se naplňuje, co jsem kdysi řekl. Obě varianty výkladu jsou možné a já sama nevím, které dát přednost. Snad je text záměrně dvojznačný, aby umožňoval dvojí výklad. Nicméně důsledek je v obou případech jednoznačný: všem bude zřejmé, že jenom Hospodin je pravý Bůh, nikdo jiný.

(43,11–21) Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem oznamoval a zachraňoval, já jsem ohlašoval, a nikdo cizí mezi vámi. Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh! Já jsem byl dřív než první den a není, kdo by z mých rukou vysvobodil. Kdo zvrátí, co já vykonám?“ Toto praví Hospodin, váš vykupitel, Svatý Izraele: „Kvůli vám pošlu do Babylonu a srazím všechny ty útočné hady, Kaldejce, plesající na lodicích. Já, Hospodin, jsem váš Svatý, stvořitel Izraele, váš Král.“ Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti

172


nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“

V uvedeném textu se objevují dvě stěžejní témata: naplňování Hospodinova slova a vysvobození z babylonského vyhnanství. To druhé téma bývá v odborné literatuře označováno jako motiv „druhého exodu“. Hospodin slibuje, že opět přivede svůj lid do zaslíbené země. Když líčí, jak razí cestu mořem a dravými proudy, v nichž budou zničeni válečníci, nutně si vzpomeneme na zánik faraonova vojska ve vodách Rákosového moře. Text dále popisuje, jak Hospodin povede svůj lid pouští a jak jej bude napájet vodou. To vše jsou motivy připomínající východ z Egypta. Vzpomínání na minulost však není v centru zájmu, proto zazní výzva věnovat pozornost spíše věcem novým. A je odhaleno, co je tou novou věcí: „Kvůli vám pošlu do Babylonu a srazím všechny ty útočné hady, Kaldejce, plesající na lodicích. Já, Hospodin, jsem váš Svatý, stvořitel Izraele, váš Král.“ Konečně naplno zazní to, co jsme už prozradili a s čím počítáme už od 40. kapitoly: onou velkou záchranou je konec babylonského vyhnanství. Koho Hospodin do Babylonu pošle? Kdo bude oním vysvoboditelem? Při výkladu předcházejících textů jsme si prozradili, že to je perský král Kýros, který dobyl Babylon a svým ediktem umožnil judským vyhnancům vrátit se do své původní vlasti a začít s její obnovou. Kýros je znám tím, že podporoval lokální kulty, což mu pomáhalo získávat loajalitu podmaněných národů. Jeho jméno se objeví v knize Izajáš až na konci 44. a na začátku 45. kapitoly, avšak už ve 40. kapitole jsme slyšeli o tom, že Hospodin ho povolal jakožto „muže svého úradku“. Důsledek Hospodinova zásahu je popsán ve 21. verši: „Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ Dostál Izrael tomuto úkolu? Nakonec ano. Ostatně sama existence knihy Izajáš je toho důkazem. Svědectví Izraele o podivuhodném jednání Hospodina


173

přitom není nějakou podružnou skutečností. Projevuje se v následných dějinách a dodnes inspiruje bohoslužbu i život věřících. Je paradoxní, že značné množství světové populace vděčí za své povědomí o Bohu Stvořiteli a Pánu dějin ve velké míře bezejmennému proroku či prorokům, kteří v 6. století před Kristem sepsali tyto texty. Svým úsilím napomohli formování takových náboženských představ, které v dějinách obstály a na nichž může dodnes stavět víra židů i křesťanů.

(43,22–28) „Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe, kvůli mně ses neobtěžoval, Izraeli! Své jehňátko v oběť zápalnou jsi pro mne nepřivedl, nectil jsi mě svými obětními hody. Nenutil jsem tě sloužit mi obětními dary, ani kadidlem jsem tě neobtěžoval. Vonné koření jsi mi za stříbro nenakoupil, tukem svých obětí jsi mě neobčerstvil. Jenom svými hříchy chtěls mě nutit k službě, svými nepravostmi jsi mě obtěžoval. Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. Tvůj otec byl první, který zhřešil, tvoji mluvčí mi byli nevěrní. Správce svatyně jsem zbavil posvěcení, Jákoba jsem vydal klatbě, Izraele zhanobení.“

Prorok zdůrazňuje, že není nic, pro co by si lid zasloužil Hospo dinovu přízeň, takže jakákoli Boží iniciativa v jeho prospěch je důsledkem jen jeho milostivého rozhodnutí. Jak jsou míněna slova: „Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe.“? Na konci předchozí kapitoly bylo zdůrazněno, že lid hřešil a byl potrestán vyhnanstvím. Přitom víme, že dokud byl lid ve své zemi, přinášel Hospodinu oběti, byť se příležitostně proviňoval i modlářstvím. V době babylonského zajetí se však mohlo velmi snadno stát, že zajatí Judejci odpadli k cizím bohům, kteří se jim jevili jako bohové vítězní. Možná text naráží právě na toto odpadnutí. Každopádně je zřejmé, že lid si Hospodinovu přízeň nezaslouží. V představách starověku si musel člověk náklonnost svých bohů v kultu vyprosit, a to především náležitým přinášením obětí. Náš text však říká: „Takto to mezi námi nebylo. Svými oběťmi jsi mě rozhodně nepřiměl k tomu, abych ti pomohl.“ Hospodin naopak připomíná,

174


že nepravost lidu vymaže jen kvůli sobě, je to jeho svrchované rozhodnutí. A jestliže před tím povolával před svůj soud cizí národy i s jejich modlami, teď předvolává svůj vlastní národ. Ten přichází s prázdnýma rukama. Jediné, čím by se mohl vykázat, jsou hříchy a nevěrnost. A přesto získává zpět své postavení před Hospodinem a může se vrátit do své země. Je to možné jen proto, že Bůh se mu rozhodl odpustit a smazat všechny jeho hříchy. Ke kořenům 6. 5. 2011, Na křesťanské vlně 1. 1. 2012

Hospodin je záruka vykoupení

(44,1–28)

(44,1–5) „A nyní slyš, Jákobe, můj služebníku, Izraeli, jehož jsem vyvolil. Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil. Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách. Onen řekne: ,Já jsem Hospodinův‘ a jiný se nazve jménem Jákobovým, další si napíše na ruku: „Jsem Hospodinův‘ a dá si čestné jméno Izrael.“

V textu se objevuje motiv Hospodinova ducha, který má být vy lit na Jákobovo potomstvo. Setkali jsme se s ním už v souvislosti s představením služebníka v prvním verši 42. kapitoly. Co tento motiv znamená zde? Potomci Izraele, který je zde označen opět slovem služebník, dostanou Hospodinova ducha. Jeho vylití na ně bude mít dalekosáhlé důsledky. Budou chtít patřit Hospodinu, budou schopni mu zachovávat věrnost a neodloučit se od něj. V textu je to vyjádřeno tak, že si napíší na ruku: „Jsem Hospodinův!“ a dají si čestné jméno Izrael. Jméno Izrael dostal kdysi praotec Jákob od samotného Hospodina. Fakt, že si někdo dá toto jméno, znamená, že pochopil jeho význam. Jméno Izrael neoznačuje jen rodovou příslušnost, ale spíše skutečnost, že jeho nositel Hospodina ctí jako svého Boha. Takový člověk se stává pravým Izraelem. Potomci zachráněných exulantů se tedy stanou přesně takovými, jakými je Hospodin chce mít. Naleznou určení, které jim on sám dal.

176

HOSPODIN JE ZÁRUKA VYKOUPENÍ

(44,6 –8) Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“

V této pasáži je znovu zdůrazněno, že Hospodin naplňuje pro roctví. Proč? Snad proto, aby nevznikly pochybnosti o Bohu, ke kterému se má potomstvo Izraele přihlásit. Proto Bůh znovu opakuje, že je první i poslední. Už když ustanovil Jákobovy potomky za svůj lid, ohlašoval jim vše, co se mělo stát. To může lid dosvědčit, zatímco jiné národy a jejich božstva musí mlčet. Izraeli byl navíc dán zákon, který mu jasně ukazoval, jak je třeba žít, aby mu bylo dobře, a jaké budou důsledky toho, když se podle tohoto zákona řídit nebude. Tuto výsadu opět neměl žádný jiný národ, pouze Izrael, ostatně žádnému jinému národu jeho bohové nic takového neoznamovali. Tyto kapitoly Deuteroizajáše tedy i nadále prostupuje velké téma konfrontace Hospodina s modlami. Zdůraznění Hospodinovy jedinečnosti muselo být pro autora textu opravdu velmi důležité, neboť se k tomuto tématu neustále vrací.

(44,9 –20) Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu. Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch. A všechny jeho společníky poleje stud. Řemeslníci jsou pouzí lidé. Ať se sem všichni shromáždí, ať se tu postaví; propadnou strachu a zastydí se spolu. Kovář kuje modlu, pracuje při žhoucím uhlí, kladivem jí dává tvar, zhotovuje ji silou své paže; přitom hladoví do vysílení, nemůže se ani napít, ač umdlévá. Tesař natahuje šňůru, rudkou načrtává modlu, opracovává ji dláty, rozměřuje kružidlem, až jí dá podobu muže, honosný vzhled člověka, a usadí ji v domě. Dá si porazit cedry nebo vezme dub, drnák či křemelák, vypěstoval si je mezi lesními stromy. Zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst. Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí


177

a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá. Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum, aby si řekl: „Polovinu jsem spálil, na žhavém uhlí jsem napekl chleba a upekl maso a jedl jsem, ze zbytku jsem udělal tuhle ohavnost a hrbím se před špalkem.“ Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?“

S texty, které zesměšňovaly modly, jsme se již setkali. Tento je však nejrozsáhlejší. Proč je tomuto tématu věnováno tolik pozornosti? Model bylo v Babylonu plno a mnohé bychom dnes jistě považovali za vzácná umělecká díla. Prorok zdůrazňuje, jakou to dá práci, než člověk takovou modlu vyrobí, ale potom poukazuje na to, jak klamné je postavit na nich jistotu svého života a očekávat od nich záchranu. Izraelci mají odhalit bláhovost takového počínání. Nelze očekávat záchranu od špalku, jehož druhá polovina se dá použít k přípravě jídla nebo k zahřátí. To vše bylo třeba lidu připomínat, protože sochy božstev byly velmi fascinující, zatímco ve vztahu k Hospodinu se lze opírat pouze o jeho slovo a jeho přítomnost je možno vytušit pouze na pozadí toho, co se odehrávalo. Dnes bychom si mohli myslet, že lidé byli tehdy naivní, když dou fali v modly. Jsme jiní? Modly si vytváří každá doba a spoustu model máme kolem sebe samozřejmě i my. Modlami se stává vše, co „musíme mít“, neboť jinak by nám život připadal méně hodnotný. Modlami mohou být politické ideje či osoby, od nichž očekáváme zajištění šťastnějšího zítřka; různé formy zábavy, bez níž nám něco důležitého chybí; celebrity, které napodobujeme, protože chceme být stejně tak krásní a úspěšní. Mnohé z toho samo o sobě nemusí být špatné, ovšem nesmí to určovat hodnotu našeho života. Konzumní svět dneška představuje jakési nové pohanství. Ptáme-li se, jak moc se naše doba liší od té, v níž prorok odhaloval pomíjivost a bezmocnost model, je třeba poctivě hledat odpovědi na otázky: Co mě může

178


ysvobodit z beznaděje a pomíjivosti? K čemu se obracím, když v jsem konfrontována s existenciálními otázkami života? Pokud se neotevřu transcendentnímu Bohu, chovám se tváří v tvář vlastní pomíjivosti stejně naivně jako ti, kdo věnovali tolik energie, času a úsilí výrobě model ve starověku. I oni si mysleli, že sošky bohů sehrávají v jejich životě zásadní roli, že je prostě musí mít, neboť jejich vlastnění dává životu hodnotu. Nic z toho však nevysvobodí ze strachu před smrtí a ve chvílích opravdové úzkosti se to ukáže jako zbytečné a bláhové. Proto je poselství našich řádků stále aktuální. Pro některé křesťany z protestantských tradic je modlářstvím i uctívání soch a obrazů v katolických či pravoslavných chrámech. Nehrozí skutečně některým věřícím, že se ve své pověrčivé víře budou spoléhat na nějakou tu sošku víc než na Hospodina? Někdy, možná. Ale mnohem vážnější hrozbou je spoléhání na všelijaké fetiše spojené s novými pohanskými mýty a pověrami, které se doslova masově šíří. Samozřejmě, že určitá pověrčivost se objevuje i v církvi, a to nejen při uctívání obrazů a soch, ale např. i lpěním na nějakém detailu bohoslužby, přičemž uniká její vlastní smysl a obsah. Pro ty, kdo se vysmívají projevům zbožnosti jiných lidí, však platí varování: přestože nás text naší kapitoly může svádět k tomu, abychom zesměšňovali náboženskou praxi různých církví i jednotlivých věřících, hrozí i nám samotným, že budeme ve vleku model mnohem horších. Snad nejnebezpečnější modlou dneška je kyberprostor, který postupně vytlačuje reálný svět, v němž žijeme. Příčinou útěku do virtuálního světa může být touha po zábavě, lenost anebo neschopnost vyrovnat se s realitou vlastního života. Funkci určitého úniku mohlo vždy plnit také umění. Umělecká díla jakéhokoli druhu, ať už obrazy, sochy, literatura, filmy, hudba, tanec či divadlo, na nás mohou působit pozitivně, pokud je vnímáme jako zrcadlo nastavené našemu vnitřnímu či vnějšímu životu. Problém však nastává, pokud se svět uměleckého díla (knihy, filmu, seriálu) stane samotnou realitou, jež je nám bližší než realita našeho vlastního života. Mnohonásobně víc to ovšem hrozí ve virtuálním světě internetu. Ten nám slouží nejen jako zdroj informací či zábavy, ale rovněž jako prostor pro únik ve chvílích, kdy nezvládáme


179

vztahy k druhým lidem, kdy nás ubíjí těžká či nesmyslná práce anebo kdy na nás doléhá chaos a starosti spojené s řešením praktických situací života. V takových okamžicích je nejjednodušší ztratit se ve světě sociálních sítí, seriálů a filmů, hudby, YouTube a rozličných dalších stránek, leckdy i pochybného obsahu. Tyto úniky je možno považovat za projevy modloslužby, protože posouvají těžiště života do virtuálních sfér. Stav člověka, který jim podlehl, vystihuje otázka z našeho textu: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?“ Podle mě je dnes toto mnohem větší problém, než když se někdo modlí před oblíbenou soškou někde v kostelíku.

(44,21–28) „Pamatuj na to, Jákobe, pamatuj, Izraeli, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut. Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli. Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, který tě vytvořil v životě matky: „Já jsem Hospodin, já konám všechno: sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi. Kdo byl se mnou?“ Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate. Potvrzuje slovo svého služebníka, plní rozhodnutí ohlášené svými posly. Jeruzalému on praví: „Budeš osídlen!“ a judským městům: „Budete zbudována! Pozvednu jej z trosek.“ Hlubině on praví: „Vyschni! Vysuším tvé vodní proudy.“ O Kýrovi praví: „ Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání. Řekne Jeruzalému: ,Budeš vybudován!‘ A chrámu: ,Budeš založen!‘“

Na konci 40. kapitoly Izrael naříkal, že na něj Hospodin zapo mněl. Zde se mu dostává dalšího ujištění, že to není pravda. Izraeli se stále připomíná, že u Hospodina nemůže být zapomenut. Aby už od svého Boha neodpadl, slibuje mu Hospodin, že sám zažene jeho nevěru a hřích, tedy vše, co vedlo k vyhnanství. Ve 43. kapitole jsme se dozvěděli o konkrétním historickém po zadí těchto textů, neboť Hospodin ohlásil zničení Babylonu. Teď se objevuje i jméno dobyvatele, který má porazit nepřátele Bo žího lidu. Je to perský král Kýros. Co bychom o něm měli vědět?

180


Kýros byl první v řadě velkých perských panovníků, které z historie známe. Jak už jsme si uvedli, ve druhé polovině 6. století před Kristem dobyl Babylon a umožnil Judejcům návrat do jejich vlasti. Z obecných dějin víme, že Kýrovi následovníci se zmocnili celé oblasti Mezopotámie a dostali se až ke Středomoří, kde je v jejich výbojích zastavili Řekové. Poněvadž Kýros umožnil obnovu Hospodinova kultu, dostává v textech knihy Izajáš titul „můj pastýř“. Pro čtenáře bible to může být zarážející, neboť tento titul přináležel vůdcům vyvoleného národa, např. Davidovi. Některé poexilní biblické knihy svědčí o tom, že Židé očekávali obnovu království, v jehož čele by usedl panovník z Davidovy dynastie. Jelikož očekávání se nesplnilo a Davidovi potomci na trůn neusedli, muselo označení Kýra za Hospodinova pastýře budit značný údiv. Proč on? Copak byl králem Izraele? Text se k případným otázkám tohoto druhu nevyjadřuje a nic nevysvětluje. Stále dokola však poukazuje na to, že Hospodin naplňuje své úradky tak, jak sám chce. Jedná zcela svrchovaně. Boží slovo je dáno do kontrastu se znameními žvanilů, věštců a mudrců. O koho se jedná? Může se jednat mimo jiné třeba o prorokovy odpůrce, na jejichž slova není spolehnutí, protože jsou falešná. Už v první části knihy lid nepoznával pravé Boží slovo zvěstované proroky, zato se spoléhal na různé „rádce“ a jejich „lidské“ uvažování. Tento stav trvá, navíc je lid varován před slovy mágů a ctitelů cizích božstev. Jeruzalém i s chrámem byl na základě Kýrova výnosu obnoven, judská města byla znovu postavena. Jenomže po necelých šesti stech letech byl Jeruzalém dobyt Římany, chrám byl opět zničen a judská města byla opět vypleněna. Měla vůbec obnova po ná vratu z babylonského exilu nějaký smysl? Pokud by šlo jen o stavbu nějaké budovy, asi by to příliš velký smysl nemělo. Jenomže zde šlo především o prokázání Hospodina jako Krále. V době, o níž mluvíme, se Hospodinovo božství mohlo prokázat právě obnovou Jeruzaléma a chrámu. Obecně sice platí, že Hospodin k tomu, aby byl považován za Boha, chrám nepotřebuje,


181

nicméně v kultuře starověku by Bůh, který by neměl chrám, budil malou vážnost. Koncept „chrámu“ se však v průběhu dějin mění. Izraelité měli nejprve přenosný stánek, pak velkolepý chrám v Jeruzalémě, který byl několikrát přestavován. Velký zvrat v chápání smyslu chrámu pak přinášejí Ježíšova slova: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho postavím znovu.“ Evangelista k tomu dodává, že „to řekl o chrámu svého těla“. Novozákonní epištoly jdou ještě dál: v Petrově listě čteme, že chrámem Božím je církev; apoštol Pavel zase považuje za chrám Ducha svatého tělo každého věřícího. Mohu takto z novozákonní perspektivy číst i tento Izajášův text? Ano, dokonce s velkým užitkem. Jestliže mi církev někdy připomíná spíš hromadu trosek, nikoli Boží chrám, mohu se opřít o zaslíbení z konce kapitoly: „Chrámu řeknu: Budeš vybudován!“ a číst je: „Církvi řeknu: Ano, ty budeš žít!“ Ke kořenům 13. 5. 2011, Na křesťanské vlně 15. 1. 2012

Kýros a jeho role v Božím plánu

(45,1–25)

(45,1–7) Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány. Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému, jsem tě zavolal tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno, ač jsi mě neznal. Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“

Titul „pomazaný“ je jinde v Písmu vyhrazen pro vyvoleného krále Izraele. Jak je možné, že jej dostává pohanský král Kýros? S něčím podobně překvapivým jsme se setkali i na konci předchozí kapitoly, kde byl Kýros nazván pastýřem Hospodinovým, což je opět titul používaný pro Davida nebo některého z králů vyvoleného národa. Užitím těchto titulů chce prorok zdůraznit, že Hospodin si pro naplnění svých úradků používá i pohanské krále. Kýrův úspěch závisí především na Hospodinu, jeho vzestup měl své místo v Božím plánu. Proto je možno říci, že cestu mu připravil sám Hospodin, rozrazil bronzová vrata, zlomil závory a dal mu všechny poklady, které Kýros na dobytých územích získal. Z perspektivy proroka by nic z toho Kýros nedokázal, kdyby to sám Hospodin neurčil. A protože to Hospodin chtěl, Kýros umožnil vyvolenému národu vrátit se z exilu zpět do vlasti.

KÝROS A JEHO ROLE V BOŽÍM PLÁNU

183

Prorocká zvěst míří k jedinému cíli: „Aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není.“ Kdo všechno to má poznat – Izrael, nebo i pohanské národy? V prvé řadě Izrael. Ať už je rozptýlen na východě nebo na západě, má nadále počítat s Hospodinem jako se svým Bohem a dokonce uvěřit, že jiný bůh ani není. Hospodinovu slávu a jedinečnost měli ovšem poznat a uznat i pohané, mezi nimiž Izraelité žili. Tušíme, že text počítá dokonce i se svědectvím vyvoleného lidu. Historicky se tato slova podivuhodně naplnila především později, když se Hospodin stal Bohem křesťanů a jejich víra byla prostřednictvím apoštolů a misionářů hlásána – bez nadsázky – do všech končin země. Hospodin povolal Kýra „kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému“. Důležitý tedy není Kýros, ale Izrael? Kýros má místo v Božím plánu jen proto, aby Izrael mohl jako národ dále žít. Stal se tedy Hospodinovým nástrojem. Už od prvních kapitol knihy Izajáš se setkáváme s tím, že Hospodin používá jako své nástroje i jiné národy. K trestající metle v ruce Boží byla v první části knihy přirovnána Asýrie. A stejně jako asyrský král neznal Hospodina, neznal jej ani Kýros, přestože si ho Hospodin použil. Velmi závažné je tvrzení obsažené v sedmém verši této kapito ly: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Jak je možné, že Hospodin tvoří tmu a zlo? Hovoří-li se zde o „tvoření“ tmy a zla, je použito sloveso, které bibličtí pisatelé používají výhradně pro Boží stvořitelskou činnost. Pod vlivem první kapitoly knihy Genesis přiřazujeme tmu ke stavu před stvořením, zatímco světlo považujeme za prvotinu Božího stvoření. Náš verš tedy provokuje a vyvolává otázku: Jaké „zlo“ vlastně Hospodin tvoří? Nabízí se několik odpovědí. Jedna vychází z domněnky, že text polemizuje s perským náboženstvím, které je známé svým dualismem. Chce představit Hospodina jako Boha, který má v moci jak dobrou, tak špatnou stránku stvoření. Prorok by tak do určité míry korigoval to, co tvrdí kniha Genesis, kde

184


o tvorbě zla nepadne ani slovo. Je však možno uvažovat i mnohem jednodušeji, totiž v souladu s předchozími výroky, podle nichž se na světě neděje nic, co by stálo mimo Hospodinovy úradky. Slovo „tma“ nepoužívá kniha Izajáš nikdy ve vlastním slova smyslu, ale vždy jako metaforu neštěstí či doléhající pohromy. Pokud zde Hospodin řekne, že je to on sám, kdo „tvoří tmu“, znamená to, že o neštěstí ví a ve svých plánech s ním nějak počítá. Dá se říci, že je působí, nakolik má i negativní situace význam pro naplnění jeho úradků. S tím jsme se setkali už v mnoha předchozích textech, podle nichž byly pohromy a válečná tažení součástí Hospodinových plánů směřujících k nápravě a očistě vyvoleného národa. Když Hospodin ve čtyřicáté první kapitole vyzývá modly, aby svou existenci a moc dokázaly tím, že předvedou něco dobrého nebo zlého, pak je jasné, že on sám má plně ve své moci i zlo, jež postihlo Izrael. Při četbě sedmého verše čtyřicáté páté kapitoly proto není namístě uvažovat v kosmologických souvislostech a přemýšlet o metafyzické podstatě zla. Úplně stačí, budeme-li verš chápat jako výrok, podle něhož Hospodin stojí za vším, co se v dějinách odehrává, ať už je to pozitivní nebo negativní. Nic se mu nevymklo z ruky. Tuto myšlenku dokládá např. i závěr 42. kapitoly, kde je řečeno: „Kdo vydal Jákoba v plen? A Izraele těm, kteří loupí? Což to nebyl Hospodin, proti němuž jsme zhřešili?“ Proto nemá text o stvoření zla a tmy čtenáře děsit, neboť z kontextu je zřejmé, že pro Izrael je nyní aktuální světlo. Zlo a tma se týkaly minulosti. Jistě, Hospodin může i nadále tvořit tmu nebo zlo, ale v tuto chvíli je aktuální pouze to neštěstí, které dolehne na nepřátele Božího lidu.

(45,8) Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“

Tento hymnus známe z adventních rorátů. O čem pojednává v kontextu knihy Izajáš?


185

Hymnus je k předcházejícím veršům připojen velmi volně a v hebrejském textu je vymezen jako izolovaná jednotka. Obraz převzatý ze zemědělského prostředí připomíná, že k tomu, aby se mohlo na zemi něco dobrého odehrát, je třeba zásahu shůry. V kontextu knihy to znamená, že Peršané, kteří umožnili příchod nové, pro vyvolený lid příznivější etapy dějin, se objevili na světové scéně díky Hospodinu. Izrael je tak znovu ujišťován o tom, že i to, co vypadá jako dílo lidí, tedy dílo „země“, vděčí za svůj zdar „nebi“. Proto je na konci hymnu řečeno: „Já, Hospodin, to stvořím.“ Znovu je zde použito sloveso vyhrazené pro Boží stvořitelskou činnost, aby bylo zřejmé, že dějiny svého lidu „tvoří“ Hospodin svými úradky. To, co se aktuálně rodí, je „spása“, neboť Izraeli je umožněn návrat do vlasti.

(45,9 –13) Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů! Což smí hlína říci svému tvůrci: „Co to děláš?“ a tvůj výrobek: „On nemá ruce“? Běda tomu, kdo by řekl otci: „Cos to zplodil?“ Nebo ženě: „Cos to porodila?“ Toto praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: „Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil. Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa a veškerému jejich zástupu jsem vydal příkazy. Já jsem jej vzbudil ke spravedlnosti a napřímím všechny jeho cesty. On zbuduje moje město, propustí mé přesídlence bez placení, bez úplatku,“ praví Hospodin zástupů.

Hospodin jako by se bránil před výtkami, že k uskutečnění svého dějinného plánu používá právě pohanského Kýra. Jakékoli výtky tohoto typu totiž znevažují Boží autoritu. Stejně jako výrobek nemůže vytýkat tvůrci, jak jej udělal, a dítě nemůže vytýkat rodičům, jak bylo zplozeno, tak nemůže nikdo vytýkat Hospodinu, proč a co dělá. Absurdita postoje, který popírá autoritu tvůrce, je motivem převzatým z první části knihy Izajáš, protože i ve 29. kapitole bylo vysloveno „běda“ na adresu těch, kdo nevěřili v Hospodinovu schopnost zachránit svůj lid a ve své převrácenosti „oceňovali hrnčíře stejně jako hlínu“. Také autor našeho textu volí příměr hrnčíře, když chce zdůraznit Hospodinovu svrchovanou

186


autoritu a to, že nikdo nemá právo znevažovat či kritizovat jeho úradky, byť by jej sebevíc překvapily.

(45,14 –25) Toto praví Hospodin: „Co vytěžil Egypt a co vyzískala země Kúš, přejde k tobě a bude tvoje; i Sebajci, muži obrovití, půjdou za tebou, přijdou v řetězech, budou se ti klanět a předkládat ti prosby. Jenom u tebe je Bůh a jiného už není, bohové nejsou nic.“ Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel. Všechny je poleje stud a hanba, společně odtáhnou zahanbeni ti, kdo zhotovují modlářské výtvory. Izrael je spasen Hospodinem spásou věčnou. Stydět a hanbit se nebudete navěky, nikdy. Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil, ten, jenž ji upevnil na pilířích; nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin a jiného už není. Nemluvil jsem potají, v temném místě země, neřekl jsem potomstvu Jákobovu: Hledejte mě v pustotě. Já, Hospodin, vyhlašuji spravedlnost, prohlašuji právo. Shromážděte se a přijďte, přibližte se spolu, vy, kdo jste vyvázli z pronárodů. Neuvědomují si, že se nosí s modlou vytesanou ze dřeva, že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit. Sdělte to dál, přibližte se! Jen ať se poradí spolu. Kdo to od pradávna ohlašoval? Kdo to oznamoval předem? Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne. Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: ,Jenom v Hospodinu – řekne o mně – je spravedlnost i moc.‘“ Přijdou k němu a budou se stydět všichni ti, kdo proti němu pláli vzdorem. U Hospodina nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.

Prorok před námi maluje vizi, jak se budou Hospodinu všichni klanět, klesnou před ním na kolena a poznají, že žádný jiný bůh nemůže zachránit. Uznají to i Egypťané, Kúšíjci a Sebajci, kteří přijdou v řetězech a budou se klanět. Komu, Izraeli? V původním textu je něco, co nelze rozpoznat v českém překladu. Hebrejština totiž rozlišuje ve druhé osobě ženský a mužský rod. Když zde text říká „budou se ti klanět“, obrací se k ženské postavě, neboť tvary jsou zde uvedeny v druhé osobě ženského rodu. Příchozí se budou klanět jí, protože u ní je Bůh. Oslovenou je nejspíš Jeruzalém. Jak už víme, názvy měst i samotný pojem „město“ jsou v hebrejštině ženského rodu. Ti, kdo se mají kořit před Hos-


187

podinem jako jediným Bohem, tedy přijdou do Jeruzaléma a právě tam se mu pokloní. Důvodem bude zřejmě skutečnost, že uvidí na vlastní oči, jak se naplňuje Hospodinovo slovo, až spatří znovu zbudovaný Jeruzalém. Národy jsou zde vyzvány: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země.“ Znamená to, že se tu počítá se spásou národů? Doporučovala bych určitou opatrnost. Byť text mluví o spáse, k níž dojdou veškeré dálavy země, nelze se domnívat, že pohanům je určena stejná spása jako Izraeli. Nesmíme totiž přehlížet verše, v nichž se ukazuje zásadní rozdíl v přístupu Hospodina ke svému lidu a k jiným národům. Platí to minimálně v kontextu kapitol Deuteroizajáše. Postavení národů před Hospodinem je zde vždy jiné než postavení Izraele – jak jsme si všimli před chvílí, je to spíš postavení služebné – vzpomeňme na slova o tom, že přijdou v řetězech. Někteří badatelé dokonce neváhají nazývat Deuteroizajáše velkým nacionalistou. Na rovnocenné postavení národů starozákonní prorok ještě nemyslí. Přesto je prorokova výzva vůči končinám země v určitém smyslu logická. Vždyť není-li jiný Bůh jen Hospodin, pak zbývá všem národům jediná možnost: obrátit se k němu, protože spoléhání na modly je marné. Chce-li se kdo skutečně spolehnout na „boha“, v úvahu připadá jedině Hospodin. Zde text dokonce uvádí, co řeknou, až k němu přijdou: „Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: ,Jenom v Hospodinu – řekne o mně – je spravedlnost i moc.‘“ Ano. Jen přitom nezapomínejme, že ti, kdo jsou zde zmíněni, přijdou v řetězech a budou se stydět. Postavení pohanů není v tomto okamžiku takové, že bychom mohli mluvit o univerzální spáse. V perspektivě Nového zákona je však tento text spáse pohanských národů otevřen a v následných staletích mohla být nová koncepce spásy národů rozvíjena právě s odkazem na knihu Izajáš. Ke kořenům 20. 5. 2011, Na křesťanské vlně 5. 2. 2012

Pád Babylonu i jeho model

(46,1– 47,15)

(46,1–13) Bél klesl, Nébo se zhroutil, jejich modlářské stvůry byly naloženy na zvěř a na dobytek, ten náklad, který jste nosili, to břímě k zemdlení. Zvířata se zhroutila, klesla spolu, břímě nebyla s to zachránit; oni musí do zajetí. „Slyšte mě, dome Jákobův, všichni, kdo jste zůstali domu Izraelovu, vy, kteří jste chováni již od života matky, od matčina lůna na rukou nošeni: Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ „Komu mě připodobníte, a s kým mě srovnáte, komu mě přirovnáte, abychom si byli podobni? Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí. Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání. Připomeňte si to, vzmužte se, vezměte si to k srdci, nevěrníci. Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním. Od východu povolávám dravce, ze vzdálené země muže své volby. Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním. Naslouchejte mi, vy zarputilci, vzdálení od spravedlnosti: Přiblížil jsem svoji spravedlnost, daleko už není, nebude už prodlévat má spása. Obdařím Sijón spásou, oslavím se v Izraeli.“

Prorok se zde vysmívá poraženým babylonským božstvům. Proč je zesměšňuje? Protože jsou nesrovnatelná s Hospodinem. Babylon je poražen, jeho „bohové“ Bél a Nébo se hroutí. Příznačný je proto obraz klesajících zvířat, na kterých jsou přenášeny jejich sochy. Cítíme zde silnou ironii: zatímco vyvolený lid je Hospodinem nesen „od lůna matky“, babylonská božstva jsou nakládána na zvířata, neboť sama se nemohou hnout z místa.

PÁD BABYLONU I JEHO MODEL

189

Znovu se zde objevuje motiv, který jsme nacházeli v předchozích kapitolách: „Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo.“ Ano, to je leitmotiv této části knihy, v níž se dokazuje, že Hospodin je pravý Bůh, který plní vše, co předem prostřednictvím proroků ohlásil. Fakt, že na světové scéně v určitém okamžiku zvítězili Babyloňané, Asyřané, Peršané či kdokoliv jiný, ještě neznamená, že ten, koho tyto vítězící mocnosti považovali za „boha“, pravým Bohem skutečně je. Jejich vítězství je součástí Hospodinových úradků. Celá kapitola končí velikým zaslíbením: „Přiblížil jsem svoji spravedlnost, daleko už není, nebude už prodlévat má spása. Obdařím Sijón spásou, oslavím se v Izraeli.“ Proč je zde jmenován právě Sijón? Na začátku sekce nazývané Deuteroizajáš jsme četli slova, která naznačují, že Boží lid a Jeruzalém mají k sobě blízko: „Potěšte, potěšte můj lid. /…/ Mluvte k srdci Jeruzaléma.“ Hospodin od čtyřicáté kapitoly skrze proroka svůj lid utěšoval. Přitom se jeho slova zpočátku obracela hlavně k Izraeli či k Jákobovi. Postupně však budou místo této dvojice v osloveních zaznívat stále častěji jména Jeruzalém a Sijón. To znamená, že pohled se začíná soustřeďovat stále víc na Jeruzalém a na ty, kdo se tam po exilu vracejí.

(47,1–7) Sestup a seď v prachu, panno, dcero babylonská! Seď na zemi, připravena o trůn, kaldejská dcero! Už tě nebudou nazývat změkčilou a zhýčkanou. Chop se mlýnku a mel mouku! Odkryj závoj, zvedni vlečku, odkryj nohy, přebroď řeky! Ať se odkryje tvá nahota, ať se ukáže tvá hanba. Vykonám pomstu, nikdo mi nezabrání. Náš vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů. Seď zticha, vstup do tmy, kaldejská dcero! Už nikdy tě nenazvou paní královských říší. Na svůj lid jsem se rozlítil, své dědictví znesvětit jsem nechal, vydal jsem je do tvé ruky. Neměla jsi s nimi slitování, svým jhem jsi i starce velmi obtížila. Řekla jsi: „Navěky budu paní!“ Nikdy sis nic k srdci nebrala, nepamatovalas na poslední věci.

Poprvé a naposled je v části knihy nazývané Deuteroizajáš oslo vena dcerka babylonská. Je to také jediný výrok této sekce, v němž

190


je adresátem někdo jiný než vyvolený lid. Proč je Babylon oslo ven jako žena? Z důvodu, který jsme již zmínili: města jsou v hebrejštině ženského rodu. Proto je snadné je personifikovat, mluvit o nich jako o ženách a jejich obyvatele označit za děti. Babylon je osloven jako panna, dcera babylonská či kaldejská. Čtenář si mimoděk představí mladou dívku, plnou elánu, která spřádá plány a má život před sebou. Prorok ji však vyzývá, aby sestoupila do prachu, což v řeči bible znamená smrt nebo velké ponížení a úpadek. Z bývalé královny, jež přišla o trůn, se stává otrokyně, neboť mletí mouky bylo úkolem otrokyň. Do obrazu ponížení Babylonu zaznívá jásot Božího lidu, který narušuje kontext líčení: „Náš vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů.“ Připomeňme si, že v dějinách vyvoleného národa byl Babylon právem vnímán jako nepřítel číslo jedna, symbol zla a ničitel všeho, co bylo Izraeli drahé, tedy chrámu a Jeruzaléma. Proto je důvod k jásotu, neboť jestliže dosud byl ve tmě Izrael, v tuto chvíli do ní má sestoupit Babylon. Znamená to, že jej čeká zkáza, válka a neštěstí. Důvod k takovému postihu prozradí závěr našeho úryvku. Babylon sice měl v Božím plánu své místo (vždyť sám Hospodin jej poslal trestat judský lid za nedodržování smlouvy), byl však příliš krutý, sebevědomý a nepamatoval na poslední věci. Z úvodních veršů čtyřicáté kapitoly už víme, že skrze babylonské područí přijal Jeruzalém z ruky Hospodinovy dvojnásobek trestu za své hříchy, tedy víc, než si zasloužil. To vyvolává Hospodinův soucit, a proto musí být Babylon potrestán.

(47,8 –10) Proto slyš teď toto, požitkářko, jež trůníš v bezpečí a v srdci si namlouváš: „Nade mne už není! Já nebudu sedět jako vdova, nepoznám, co je to ztratit děti.“ Dolehne na tebe obojí naráz, v jediném dni, bezdětnost i vdovství; dolehnou na tebe plnou měrou navzdory spoustě tvých kouzel a nesčíslným zaklínadlům. Ve své zlobě cítila ses bezpečná a řeklas: „Nikdo mě nevidí.“ Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“


191

Zatímco v předchozím textu byla babylonská dcerka oslovena jako panna, zde se jí ohlašuje bezdětnost a vdovství. Ona tomu však nevěří. Byla totiž příliš silná, a proto se domnívala, že se jí nemůže nic stát. Cítila se jako žena chráněná svým manželem, se spoustou dětí. Můžeme si přitom představit Babylon plný obyvatel, který se spoléhá na své bohy a těší se velkému blahobytu. Jenomže vše se v jediném okamžiku změní. Babylonu je ohlášena bezdětnost, tedy ztráta obyvatel, a vdovství, což znamená, že bohové mu nepomohou, navzdory množství zaklínačů, kouzelníků, věštců, kněží a astrologů. Dcera babylonská se cítila bezpečná a myslela si, že ji nikdo nevidí. Jako by tím říkala: „Mám své plány a nikdo mi je nemůže překazit. Co si usmyslím, to uskutečním.“ Stejně se chovali podle dvacáté deváté kapitoly obyvatelé Jeruzaléma, když v době asyrské krize nepočítali s Hospodinem. Také si mysleli, že si mohou vše zařídit po svém, i oni říkali: „Nikdo nás nevidí.“ Hospodin však svůj lid i Babylon vidí a zná a všechny lidské plány je schopen zhatit. Proto nakonec Babylon zůstane jako vdova, navzdory skutečnosti, že tomu nevěří. Zajímavá je věta: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí.“ To opět připomene něco z první části knihy Izajáš: v devatenácté kapitole je totéž řečeno o sebejistém Egyptu, jehož také moudrost zavedla na scestí. Podobně se holedbala i Asýrie v přesvědčení, že všech úspěchů dosáhla svou vlastní mocí. Tytéž motivy i schémata uvažování se opakují, protože lidé dělají v každé době na každém místě stále stejné chyby.

(47,11–15) Dolehne na tebe zlo a nebudeš je umět odčarovat, postihne tě neštěstí a zažehnat je nedokážeš. Dolehne na tebe náhlý zmar, ani si to nestačíš uvědomit. Postav se tu se svým zaklínáním, se spoustou svých kouzel, jimiž se od mládí zaměstnáváš! Snad budeš mít úspěch, snad naženeš strachu. Zmalátnělas přes svá velká rozhodnutí. Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo

192


při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. Nezbude ani žhavé uhlí pro ohřátí ani oheň, u něhož by bylo možno sedět. Tak dopadnou ti, jimiž se zaměstnáváš, s nimiž obchoduješ už od svého mládí. Každý z nich na svých cestách zbloudí, nespatří tě nikdo.

Babylonu nepomůže ani zaklínání, čarování a astrologie, ale ani jeho obchodní partneři. Pokud Izrael srovnával svou vlastní kulturu s kulturou Babylonie, muselo být zřejmé, že vyspělost této mocnosti jej naprosto zastiňuje. Snad proto si prorok dává záležet na tom, aby zesměšnil nebo snížil význam všeho, na čem si Babylon mohl zakládat. Nic z toho, co tvoří jeho moc, věhlas a slávu, nemělo být zachováno. Text je plný ironie. Dcera babylonská si myslela, že může dělat, co chce, byť to bylo zlé, neboť ji nikdo nevidí. Nakonec však skončí jako ta, kterou skutečně nikdo neuvidí, neboť vstoupí do tmy a zanikne. Předcházející kapitoly sekce Deuteroizajáš připravovaly Izrael na návrat do vlasti a dokonce představily perského krále Kýra, který to umožní. Aby k tomu však mohlo dojít, musí nejprve padnout Babylon, což ohlašuje 47. kapitola. Co bude dál? Máme zde určitý předěl. V následných kapitolách už uvidíme, že zatímco dcera babylonská padne do prachu a sestoupí do tmy, jiná „žena“, tedy jiné město díky tomu z prachu bude moci povstat a vyjít ze tmy na světlo. Bude to Jeruzalém, město, které začne novou etapu svého života. Ke kořenům 27. 5. 2011, Na křesťanské vlně 19. 2. 2012

„Přetavený“ lid má vyjít z Babylonu

(48,1–22)

(48,1–11) Slyšte to, dome Jákobův, vy, kdo jménem Izraelovým se nazýváte a z vod Judových jste vyšli, vy, kdo při Hospodinově jménu přísaháte, připomínáte si Boha Izraele, ne však pravdivě a spravedlivě. Podle města svatého se nazývají, hledají oporu v Bohu Izraele, jehož jméno je Hospodin zástupů. „Co se stalo na počátku, oznámil jsem předem, z mých úst to vyšlo, ohlásil jsem to; náhle jsem zasáhl a stalo se to. Přestože jsem věděl, jak jsi zatvrzelý, že tvá šíje je železná spona a tvé čelo z bronzu, oznamoval jsem ti všechno předem; dříve než co nastalo, jsem ti to ohlašoval, abys neříkal: ,To udělala má modlářská stvůra, má tesaná a moje litá modla dala k tomu příkaz.‘ Slyšels o tom. Teď se na to všechno dívej! A co vy? Což také něco oznámíte? Od nynějška ti chci ohlašovat nové věci, utajené, že o nich nic nevíš. Právě teď jsou stvořeny, nikoli předtím, přede dneškem jsi o nich nic neslyšel a říci nemůžeš: ,Hle, já to znám.‘ Nic jsi neslyšel, nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky; zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám.“

Výrok je jedna velká výčitka, což není v této sekci knihy příliš ob vyklé, neboť prorok zde lid spíše utěšuje. Jak je to možné? Text chce vyvolenému národu znovu připomenout, proč na něj přišlo zlo, které musí tak bolestně snášet. Důvodem potrestání byla skutečnost, že se nepřimkl upřímně ke svému Bohu. Ten však učinil cosi podivuhodného, byť bolestného: přetavil svůj národ v tavicí peci utrpení. Z hlediska struktury knihy Izajáš je to důležitý verš. Odkazuje zpět k první kapitole, kde byl Jeruzalém podroben drtivé kritice, protože nebyl městem věrným, ale naopak se zkazil a jeho obyvatelé jednali zle. Vzpomeňme na slova: „Tvé stříbro se stalo

194

„PŘETAVENÝ“ LID MÁ VYJÍT Z BABYLONU

s truskou.“ Proto byl nad ním vynesen rozsudek, že bude „přetaven“, aby se opět stal ryzím. Na dovršení bolestného přetavení upozorňuje právě naše kapitola, která babylonské vyhnanství interpretuje jako těžiště očistného soudu ohlášeného už v první kapitole. To všechno vrhá světlo na samotnou knihu Izajáš: přestože ve svých jednotlivých částech zrcadlí různé historické etapy, moti vicky na sebe tyto části navazují. Ano, a my můžeme jen obdivovat její velkolepou kompozici. V minulosti se stávalo, že někteří badatelé měli tendenci dívat se na část knihy zvanou Deuteroizajáš jako na samostatný spis, který nemá s první částí nic společného. Vznikaly dokonce izolované komentáře, které se ani nesnažily hledat spojitosti s tzv. Protoizajášem. Desátý verš čtyřicáté osmé kapitoly je jedním z těch míst, na nichž je dobře vidět, jak je vše propojeno. Autor Deuteroizajáše chce, aby si jeho posluchači uvědomili, že veškeré dění v minulosti souvisí s tím, co se odehrává nyní, a že za vším lze tušit Boží prozřetelnost. Pokud tedy skutečně došlo k přečištění a přetavení Jeruzaléma, je jeho vina smyta a je teď možno očekávat to, co má následovat po trestu: příchod spásy. Hospodinovým cílem je znovuposvěcení Božího jména: „Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno?“ Stejný motiv nacházíme i u proroka Ezechiele, kde je ve třicáté šesté kapitole ukázáno, co znesvěcení i následné posvěcení Bo žího jména znamená. Mohl být text knihy Izajáš Ezechielovými myšlenkami ovlivněn? Uvedená formulace skutečně velmi připomíná texty proroka Ezechiela, jehož působení spadá do počátku doby exilu. Tento prorok proto mohl zapůsobit na autora našich textů. Boží jméno znamená v tomto kontextu Boží reputaci neboli Boží pověst. U Ezechiela je psáno, že Boží jméno bylo znesvěcováno v důsledku deportace Judejců do Babylonu. Národy, mezi něž byli vyhnanci zavlečeni, si totiž mohly vysvětlovat porážku Judska a zajetí jeho obyvatel jako důsledek slabosti Hospodina, který svůj lid nedo-


195

kázal ochránit. Tím Boží reputace v jejich očích pochopitelně utrpěla. Hospodin byl kladen naroveň bohům ostatních poražených národů. Ezechiel však tvrdí, že až Hospodin přivede svůj lid zpět do jeho země, všechny národy poznají, kým skutečně je. Podobně to vidí i pisatel našich veršů: Hospodin nechce dopustit, aby ho někdo kvůli selhání vyvoleného lidu považoval za slabého. Proto Deuteroizajáš interpretuje babylonské zajetí jako cílené Boží jednání vůči lidu, který má být přetaven, aby se stal opět svatým, tedy hodným svatosti svého Boha. Motiv posvěcení Božího jména známe z Modlitby Páně, v níž je prosba: „Posvěť se jméno tvé!” Jak může být Hospodinovo jméno posvěceno dnes? Není se co divit, že v modlitbě Otčenáš nacházíme ozvěnu starozákonních motivů, neboť vznikla v kontextu tradice židovského národa. Kdy je Hospodinovo jméno posvěceno? Podle Ezechiela tehdy, když lid žije ve své zemi podle Božích předpisů, Bůh mu žehná a pomáhá a každý, kdo to vidí, chápe, že je to Boží dílo. Kdykoliv my prosíme: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá…“, vyjadřujeme tím také touhu žít podle Božích zákonů, aby i na nás bylo vidět, kdo je Hospodin a že vše, co koná, vede k pokoji a požehnání. Dnes, stejně jako před staletími, lidé nemohou vidět Boha přímo. Kdo Bůh je a jak jedná, mohou poznat jednak z bible, ale především ze života věřících. To, co v Modlitbě Páně vyslovujeme, když žádáme o posvěcení Božího jména, tedy není v žádném případě prosba malého významu.

(48,12–19) „Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. Ano, moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula; zavolám-li na ně, stanou tady spolu. Vy všichni se shromažďte a slyšte: Kdo z nich oznámil tyto věci? Hospodin jej miluje, on splní jeho záměr proti Babylonu; jeho paže zasáhne Kaldejce. Já sám jsem to prohlásil, já jsem ho povolal, přivedl jsem ho a jeho cesta bude zdárná. Přistupte ke mně a slyšte toto: Od počátku nemluvím potají, od chvíle, kdy se to začalo dít, jsem při tom.“ A nyní mne posílá Panovník Hospodin a jeho

196


duch. Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš. Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, tvého potomstva by bylo jako písku a těch, kteří vzejdou z tvého lůna, jako jeho zrnek; nebylo by vyťato a zahlazeno přede mnou jeho jméno.“

Hospodin se zde opět představuje jako Stvořitel, který má moc nad celým světem. Chce tím zdůraznit svou moc a svrchovanost nad dějinami? Ano, je-li vše jeho dílo, pak má moc nad celým světem a může činit, co chce. Ovlivňuje dějiny a používá si krále a mocnosti jako nástroje k vykonání své vůle. Opakuje se zde zmínka o tom, že Hospodin povolává toho, kdo naplní jeho záměr proti Babylonu. Víme, že je řeč o Kýrovi. Pisatel si neodpustí znovu připomenout, že Hospodin své úradky zjevoval prostřednictvím proroků předem, aby u svých posluchačů vzbudil víru. Kdo říká větu: „A nyní mne posílá Panovník Hospodin a jeho duch“ – Kýros, nebo prorok? Kýros sotva. Mluvčí totiž bezprostředně před tímto výrokem tvrdí, že byl při tom, když Hospodin nemluvil potají a kdy se začalo něco dít. Nicméně citovanou větu by bylo vhodnější přeložit trochu jinak: „Nyní posílá Panovník Hospodin mne a svého ducha“. Posílá toho, kdo je vybaven jeho duchem, tedy nejspíš proroka. Starý zákon jinde neuvádí, že by mluvil Panovník Hospodin a pak jeho duch, naopak velmi často Hospodin svého ducha na někoho sesílá a jeho duch pak skrze takového člověka působí mocné činy.

(48,20 –22) „Odejděte z Babylonu, prchněte od Kaldejců! S plesáním to oznamujte, všude rozhlašujte, rozneste to až do končin země, rcete: ,Hospodin vykoupil Jákoba, svého služebníka.‘ Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody.“ „Nemají pokoj svévolníci,“ praví Hospodin.


197

Proč jsou zde uvedeny naléhavé výzvy k odchodu z Babylonu, když byl vyhnancům návrat umožněn Kýrovým dekretem? V 6. století před naším letopočtem se ve skutečnosti do Jeruzaléma příliš mnoho exulantů nevrátilo a mnozí Židé zůstali v diaspoře, kde se za ta léta docela dobře zabydleli. Texty knihy Izajáš však jednoznačně straní těm, kteří se rozhodli do Jeruzaléma vrátit. Proto je zde takový důraz kladen na to, že návrat exulantů do Jeruzaléma je Hospodinovou vůlí. Aby ji poslechli, museli by však Izraelité tomuto slovu nejprve uvěřit. Poslední věta kapitoly „Nemají pokoj svévolníci, praví Hospodin“ příliš nezapadá do kontextu. Jak si její umístění vysvětlujete? Umístění té věty je opravdu zvláštní. My se s ní setkáme ještě v padesáté sedmé kapitole, kde do svého kontextu zapadá mnohem lépe. Přesto autor textu nebo redaktor knihy z nějakého důvodu považoval za vhodné vložit tuto větu také sem. Snad chtěl naznačit, že ti, kdo nevyjdou z Babylonu, neobstojí v Hospodinových očích. Je-li prorokem ohlášena výzva k odchodu, pak ti, kdo tak neučiní, nenaplní Boží záměr. Proto nebudou mít pokoj. Ke kořenům 3. 6. 2011, Na křesťanské vlně 4. 3. 2012

Hospodinův služebník se ujímá své role

(49,1–13)

(49,1– 6) Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci. Řekl mi: „Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím.“ Já jsem však řekl: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. On dále řekl: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“

Tato pasáž se nazývá v biblické literatuře „druhá píseň o Hospo dinově služebníku“. S postavou Hospodinova služebníka jsme se setkali už ve čtyřicáté druhé kapitole. Lze z textu poznat, kdo jím je? Nejpřirozenější by bylo, kdyby služebníkem byl samotný Izrael. Koneckonců od čtyřicáté první až do čtyřicáté osmé kapitoly byla velmi často řeč o služebníku Izraeli či Jákobovi. Má to však háček, neboť služebník zde o sobě říká něco, co může znejistit: Hospodin ho povolal, tedy připomínal jeho jméno, už od mateřského lůna, jeho ústa učinil ostrým mečem. Taková slova by se spíš než na národ hodila na nějakého proroka. Např. o Jeremjášovi je řečeno hned v první kapitole jeho knihy, že Hospodin ho znal už od mateřského lůna. Ve třetím verši se ovšem říká: Řekl mi: „Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím.“

HOSPODINŮV SLUŽEBNÍK SE UJÍMÁ SVÉ ROLE

199

Jenomže slovo „Izrael“ zde není oslovením, takže nemáme číst: „Ty jsi můj služebník, Izraeli, v tobě se oslavím.“ Spíše zde služebník vyznává, co mu Hospodin řekl: „Ty jsi pro mě Izrael, v tobě se oslavím.“ Co znamená být Izraelem? Toto jméno dostal praotec Jákob od Hospodina a vyvolený lid se jím může označovat v případě, že se ke svému Bohu přimkne. Jenomže Židé v babylonském zajetí o svém Bohu pochybovali a nevěřili mu. Změnu ohlašovala až čtyřicátá čtvrtá kapitola, která slibovala vylití Božího ducha na lid. Duchem obdařený Izraelita pak může říci, že patří Hospodinu, případně si napsat na ruku jméno Izrael. Nestačí tedy jen narodit se v židovské rodině, nýbrž je třeba se ke svému Bohu i přihlásit. To v dobách babylonského vyhnanství zřejmě nebylo samozřejmostí. Jak je popsán služebníkův úkol? Podle ekumenického překladu je určen slovy: „A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael.“ Infinitivní vazbě v hebrejské předloze nicméně připouští i jiné porozumění: „A nyní praví Hospodin, který mě učinil svým služebníkem už od lůna matky, aby k němu byl Jákob navrácen a Izrael mu byl shromážděn.“ Tuto interpretaci zpravidla upřednostňuje židovská tradice. Služebník je zde proto, aby se Boží lid mohl k Hospodinu vrátit, ale tím, kdo působí návrat, může být jen sám Hospodin. Služebníkovo poslání se ovšem nevztahuje pouze na vyvolený lid, neboť je mu řečeno: „… dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ Tato slova připomínají první píseň o Hospodinově služebníku ze čtyřicáté druhé kapitoly, kde bylo napsáno: „… dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům.“ Obě pasáže spolu určitě souvisejí. Náš text odhaluje, že Hospodin chce víc než jen přivést Izraelity z babylonského zajetí a obnovit Izrael. Jeho záměrem je, aby se spása rozšířila až do končin země. Jsou zde tedy úkoly dva: obnova Izraele a zjevení spásy národům. Hebrejský text užívá na tomto místě opět infinitivní vazby, které lze překládat více způsoby. Osobně bych v šestém verši upřednostnila překlad: „Na to, abys byl mým služebníkem, nestačí pozvednout Jákoba

200


a navrátit ty z Izraele, kdo se zachránili. Dávám tě proto za světlo národům, aby má spása dospěla až do končin země.“ Hospodinu nejde jen o záchranu Jákoba a uvedení poměrů do stavu před vyhnanstvím. Návrat Izraele má odhalit pohanským národům, kdo je Hospodin. Vyvolený lid se tak stane světlem pro všechny, kdo budou pozorovat, jak s ním Hospodin naložil. Jeho neštěstí se tím obrátí ve veliké dobro. Jenomže před chvílí jste uvedla, že Izrael zatím roli Hospodinova služebníka nepřijímá. Služebníkem má být skutečně vyvolený lid; když ne jako celek, tedy alespoň jeho část, ovšem v konkrétní historické situaci to může být dokonce i jednotlivec, např. prorok, který úkol určený Izraeli přijme za svůj. Nemá však zůstat sám. Ve čtyřicáté čtvrté kapitole jsme četli, že všichni, kteří přijmou Hospodinova ducha, mají říci: „Ano, já jsem Izrael“ a na ruku si mají napsat: „Já jsem Hospodinův.“ Zatím však, než k tomu dojde, musí se úkolu, který ohlásil, zhostit sám prorok. Profesor Jan Heller říkal, že služebník je role, do níž mohou vstu povat jednotlivé postavy či skupiny, případně celý národ, pakliže plní úkol stanovený Hospodinem. S tím plně souhlasím. Služebník je role, do níž má vyvolený národ dorůst. Ten, kdo zde vyhlašuje: „Poslouchejte mě národy“, už do této role dorostl. Následující kapitoly budou ukazovat, jak do ní dorůstají i další.

(49,7) Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož má kdejaký pronárod v ohavnosti, služebníku vládců: „Spatří tě králové a povstanou, a velmožové se skloní, kvůli Hospodinu, který je věrný, kvůli Svatému Izraele, který tě vyvolil.“

V předchozím verši dostal služebník úkol stát se světlem náro dů. Čekal bych, že přijde nějaké upřesnění, jako např. v kapitole


201

čtyřicáté druhé, podle níž se měly otvírat slepé oči. Zde však nic takového není. Místo toho následuje Hospodinův výrok adreso vaný služebníku vládců, jenž je v opovržení. V tomto případě je adresátem nejspíš vyvolený národ, jenž se ve vyhnanství netěší žádné úctě, je v opovržení a služebníkem jiných. A přece, až jej podle Hospodinova výroku spatří králové, povstanou a skloní se. Je zde použito sloveso, jež předpokládá klanění ve smyslu bohopocty. Králové se tedy nebudou klanět kvůli tomuto služebníku, ale kvůli Hospodinu. Lze tomu rozumět tak, že až bude po návratu z exilu zřejmé, jak Bůh naložil se svým lidem a co velkého učinil, králové a velmožové to uznají a skloní se. Všem bude jasné, že Hospodin svůj národ neopustil, pouze jednal podivuhodným způsobem. Jak to navazuje na úkol služebníka být světlem? Všichni si Izraele všimnou. Být světlem znamená umožnit jiným „uvidět“ Hospodinovu moc.

(49,8 –13) Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: ,Vyjděte‘, těm, kdo jsou v temnotách: ,Ukažte se!‘ Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny. Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“ Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými!

Opět se vrací služebníkův úkol být smlouvou lidu. Jak mu lze rozumět? Sám text naznačuje, že úkol být smlouvou lidu nějak souvisí s poexilní obnovou smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Je tu řeč o „pozvednutí země“ a „navrácení zpustošených dědictví“. Zemí je míněna Palestina a dědictvím území, která dostal Izrael od Hospodina po východu z Egypta. Když Hospodin uzavřel na Sinaji s vyvoleným lidem smlouvu, slíbil mu do vlastnictví zemi. Součástí této smlouvy však byla i hrozba, že pokud bude lid nevěrný, zemi

202


ztratí. A jelikož k tomu skutečně došlo, je událost exilu interpretována jako vypovězení smlouvy, protože lid Hospodinovy zákony nedodržoval. Když teď dostává zemi zpátky, znamená to, že smlouva mezi ním a Hospodinem se obnovuje. V naší pasáži se opět objevují motivy připomínající exodus: „Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod.“ Na co je zde kladen důraz? Především na Boží jednání, které odráží jeho lásku, citlivost a starostlivou péči o vyvolený lid. Ke kořenům 10. 6. 2011, Na křesťanské vlně 18. 3. 2012

Povzbuzený Sijón

(49,14 –50,3)

(49,14 –21) Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále. Tvoji synové už pospíchají. Ti, kdo tě bořili a ničili, od tebe odtáhnou. Rozhlédni se kolem a viz: Tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě. Jakože živ jsem já, je výrok Hospodinův, jimi všemi se okrášlíš jako okrasou, ozdobíš se jimi jako nevěsta. Tvé trosky a tvá zpustošená města, tvá pobořená země ti teď budou příliš těsné pro množství obyvatel, až odtáhnou ti, kdo tě hubili. Opět ti budou říkat synové tvé bezdětnosti: ,Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.‘ V srdci si řekneš: ,Kdo mi zplodil tyto syny? Byla jsem bez dětí, bez manžela, přestěhovaná a zapuzená. Kdo je vychoval? Zůstala jsem zcela sama, kde se tito vzali?‘“

Jeruzalém si připadal Hospodinem opuštěn a zapomenut jako vdova, která přišla o své děti. V reakci na jeho nářek však zazní vá výrok ohlašující změnu: vyhnanci se vrátí zpět do Jeruzaléma a opuštěná dcera sijónská se má připravit na příchod nových obyvatel. Hospodin je zde přirovnán k ženě, která nemůže zapo menout na své dítě – vyvolený lid. Pro nás, kteří Boha nazýváme Otcem a přiznáváme mu rozličné mužské atributy, je toto přirov nání poněkud neobvyklé. Ten příměr je skutečně zajímavý a v biblické literatuře poměrně vzácný. Smysl je však jasný: vztah mezi matkou a jejím dítětem je velmi něžný, citlivý a láskyplný. Sijón slyší, že jej Hospodin miluje doslova mateřskou láskou. Přitom jeho obyvatelům a vysídlencům muselo připadat, že jsou o péči a laskavost ze strany svého Boha ochuzeni. Mají však poznat, že tomu tak není.

204

POVZBUZENÝ SIJÓN

Když Hospodin vyjadřuje svůj vztah k Sijónu, říká: „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ Co to znamená? Starověké texty byly rydlem vyrývány do kamene, případně na hliněné či voskem potažené tabulky. Říká-li Hospodin, že si vyryl Sijón do dlaní, můžeme si představit, že si jeho jméno zapsal někam, kde ho bude mít neustále na očích, takže je nikdy nezapomene. O zapsání na dlaň jsme četli už ve 44. kapitole, kde bylo řečeno, že ti, na něž bude vylit duch Boží, si napíší na ruku: „Jsem Hospodinův.“ Postavíme-li zmiňované výroky vedle sebe, vidíme, že obě strany velmi intenzivně a citelným způsobem vyjadřují, komu chtějí patřit a na koho nechtějí zapomenout. Oboustranným vyrytím jména toho druhého do dlaní se obnovuje smlouva mezi Hospodinem a Izraelem a navazuje se tak vztah, který se zdál být po mnoho let přerušen. Izraelité přitom nikdy zapomenuti nebyli, neboť Hospodin měl jejich jméno vyryto ve své dlani neustále.

(49,22–26) Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, pokynu rukou pronárodům, k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na ramenou. Králové budou tvými pěstouny a jejich kněžny tvými chůvami. Klanět se ti budou tváří k zemi, budou lízat prach tvých nohou. I poznáš, že já jsem Hospodin, že se nezklamou ti, kdo skládají svou naději ve mne.“ Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: „I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům. Tvé utiskovatele nakrmím jejich vlastním masem, jako moštem se opojí vlastní krví. I pozná všechno tvorstvo, že já Hospodin jsem tvůj spasitel a tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův.“

Obraz národů, které nesou syny a dcery Izraele zpět do země za slíbené, musel být pro posluchače velmi působivý. Už jsme zmínili, že Izrael nebyl žádným velkým nebo slavným národem. Naopak, často jím bylo opovrhováno pro jeho malost. O to silněji působí obraz králů a kněžen sloužících mu jako pěstouni a chůvy. Nadsázka tohoto obrazu měla dodat Izraelitům sebevědomí. Zatímco okolní národy si mysleli, že izraelský Bůh v zápase s pohanskými bohy prohrál, zde Hospodin prohlašuje, že

POVZBUZENÝ SIJÓN

205

k národům vztáhne svou korouhev. Národy pak splní všechny jeho plány a budou se klanět těm, které ještě před nedávnem ponižovali. O klanění pohanských králů už byla řeč v předcházejících kapitolách. Dojde k němu tehdy, až se zjeví Hospodinova moc a vyvolený lid bude vykoupen. Podle čtyřicáté páté kapitoly se budou pokořené národy klanět v Jeruzalémě, neboť poznají, že při něm stojí Bůh.

(50,1–3) Toto praví Hospodin: „Kde je rozlukový lístek vaší matky, jímž jsem ji vyhostil? Anebo je tu někdo z mých věřitelů, jemuž jsem vás prodal? Hle, byli jste prodáni svou vlastní vinou, vaše matka byla vyhoštěna jen pro vaše nevěrnosti. Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly? Hle, svou pohrůžkou vysušuji moře a řeky obracím v poušť; ryby v nich páchnou, protože není vody, a lekají žízní. Nebesa odívám v pochmurnou temnotu a přikrývám je žíněným rouchem.“

Tato pasáž obsahuje dva motivy – motiv rozvodu a motiv otroc tví. Lid, nebo spíše Sijón, si připadá jako žena, kterou zapudil její manžel, nebo jako někdo, kdo byl kvůli dluhům prodán do otroctví. Starý zákon dovoloval manželovi rozvést se, ovšem musel při tom dát své manželce rozlukový lístek, na kterém bylo napsáno, že už není jeho ženou. Zde se Hospodin ptá svého lidu, kde je takový rozlukový lístek jeho matky, tedy Sijónu. Stejně tak se ptá, kde je věřitel, kvůli němuž byl lid prodán do otroctví. Stav, který by se dal nazvat odlukou nebo otroctvím už totiž neexistuje. Otázka „Kde je rozlukový lístek vaší matky?“ by se tedy měla chápat ve smyslu: Existuje něco takového? Lze prokázat, že už nejste mojí ženou? Podle předchozí kapitoly si Hospodin vyryl jméno Sijónu do svých dlaní, takže o nějakém zapuzení nemůže být řeč. Stejně dopadá otázka ohledně věřitele, jemuž by se Hospodin natolik zadlužil, že by musel prodat svůj lid. Izrael přece nebyl v otroctví kvůli Hospodinovu zadlužení, nýbrž pro svou vlastní vinu. Důležitá jsou tedy slova: „Vaše matka byla vyhoštěna pro vaše nevěrnosti“. Viníkem stavu, do něhož se dostali, jsou sami obyvatelé Sijónu.

206

POVZBUZENÝ SIJÓN

Zdá se, že prorok vidí Sijón jakoby z dvojí perspektivy: na jed né straně je to žena, matka, jejíž jméno má Hospodin vyryto do dlaní, na druhou stranu to jsou lidé, kteří se provinili a byli za to potrestáni. Je velmi zajímavé, že toto dvojí dokáže prorok rozlišit. Podle něj se Hospodin Jeruzaléma nikdy nevzdal, přestože jeho obyvatelé byli hříšní a museli být protříbeni. Na Sijón přitom stále nahlížel jako na cosi ideálního, na co ve své lásce nikdy nezapomene, čeho se nevzdá, byť dobře rozpoznává, že jeho obyvatelé se provinili hříchy, které nemohou být jen tak pardonovány. Hospodin nakonec říká: „Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly?“ Když následně poukazuje na příkla dy své moci, naznačuje tím, že má dost sil k tomu, aby Jeruzalém dovedl k ideálnímu stavu. Text tím posluchače znovu ujišťuje, že nic z toho, co zlého se v dějinách přihodilo, se Hospodinu nevymklo z ruky. Naopak, on uprostřed toho všeho podivuhodně působil. Teď navíc může u svého lidu vyvolat obrat, neboť může zasáhnout jeho nitro a úplně je proměnit. Ke kořenům 17. 6. 2011, Na křesťanské vlně 1. 4. 2012

Hospodinův služebník je vzorem důvěry

(50,4 –11)

(50,4 – 9) Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.

Máme před sebou třetí ze čtyř písní o Hospodinově služebníku. Předchozí písně byly ve čtyřicáté druhé a čtyřicáté deváté kapi tole. Jaké nové motivy se v této písni objevují? Promlouvá tu kdosi, kdo se rozhodl s Hospodinem počítat, stal se jeho učedníkem a den co den mu naslouchá. Z toho důvodu také rozumí lecčemu z Hospodinových úradků a je schopen je zvěstovat druhým. Svým mluvením podpírá zemdleného, tedy toho, kdo byl podle čtyřicáté kapitoly v pokušení přestat doufat v Hospodina. Teď mu služebník pomáhá překonávat zoufalství a stává se jeho vůdcem ve víře. Co znamená označení „Hospodinův učedník“? Se slovem učedník jsme se setkali už v osmé kapitole, kde byla řeč o učednících, v jejichž přítomnosti Izajáš zapečetil svá slova, aby jejich naplnění bylo možno někdy v budoucnu ověřit. Jelikož slovo učedník není ve Starém zákoně příliš frekventované, je velmi

208

HOSPODINŮV SLUŽEBNÍK JE VZOREM DŮVĚRY

nápadné, když se objeví na několika místech jedné knihy. Z toho vyvozujeme, že taková místa spolu souvisejí. Učedník, o němž je řeč v padesáté kapitole, zřejmě porozuměl dávným proroctvím a rozpoznal v nich Hospodinovy úradky, které se v jeho době naplňovaly. A jelikož porozuměl tomu, co Boží proroctví ohlašovala, může druhé podpírat slovem. Jeho soukmenovci díky němu mohou pochopit, že Hospodin v době zničení Jeruzaléma Babyloňany neprohrál, nýbrž dal jen průchod soudu, který nad svým lidem vynesl. Skutečnost, že se v dějinných událostech naplňuje Hospodinovo slovo, je pro posluchače velkým povzbuzením. V písni se dále říká: „Hospodin mě probouzí každého jitra, pro bouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.“ Tato slova při pomínají šestou kapitolu, podle níž měl Izajáš naopak lidu uši zacpat, aby neslyšel, neobrátil se a nebyl uzdraven. Kdo má otevřené ucho, je schopen nejen správně slyšet, ale také správně rozumět. Pokud se tedy v šesté kapitole mluví o lidu s ucpanýma ušima, znamená to, že není schopen pochopit slova proroků. Jak jsme před chvílí připomněli, z osmé kapitoly víme, že prorocký text byl jako zapečetěná kniha a Izajášovi stoupenci jej jako zapečetěnou knihu měli uchovat pro budoucí generace. Teprve v budoucnu totiž někteří lidé pochopí jeho význam. Jedním z takto chápajících je ten, komu podle naší kapitoly Hospodin otevřel uši, což znamená, že mu byl dán dar porozumění Božímu slovu. Je stejného ducha jako kdysi Izajáš, a proto se může považovat za „učedníka“. Pochopil, jak se Izajášova slova zaznamenaná v šesté kapitole při dobytí a zničení Jeruzaléma naplnila i to, že vyhnanství mělo vyvolený národ pročistit. Poznal také, že oním „svatým semenem“, které mělo dát počátek novému Izraeli, jsou všichni, kdo se ze zajetí vracejí a jsou Bohu skutečně oddáni. V textu se objevuje motiv utrpení. Pisatel říká: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ O jaké protivenství se jedná? Promlouvá-li sám prorok, může být utrpení důsledkem toho,


209

že mu jeho soukmenovci nevěřili. Utrpení mu však mohli způsobit i Babyloňané. Mluvčí navzdory bolesti zachovává důvěru v Hospodina. Říká: „Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“ Takovým postojem se vždy vyznačovali Hospodinovi proroci. Připomeňme si třeba Jeremjáše, který byl pronásledován kvůli slovům, jimž nikdo nevěřil. Přestože byl vězněn a bit, byl bronzovou hradbou, na niž naráželi. Rovněž náš hrdina ví, že Hospodin mu zjedná spravedlnost, a proto se nebojí a klidně se hodlá se svými odpůrci soudit. Za jeho slovy cítíme velkou jistotu, že nemůže být zahanben. Jeho silou je to, že porozuměl Božímu slovu, stal se učedníkem a jednou provždy Bohu uvěřil. Proto se neschovává ani neutíká, ale nastavuje svou tvář. Kontrast mezi tím, co musí snášet, a ohromnou jistotou, kterou čerpá ze svého Boha, je působivý.

(50,10 –11) Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka? Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha. Hle, vy všichni, kdo rozděláváte oheň, jiskrami se opásáte k boji. Jen choďte ve svitu svého ohně, v jiskrách, které jste zanítili! Má ruka vám způsobí, že ulehnete v trápení.

Mluví se zde o tom, kdo se ujal slova ve čtvrtém verši a označil se za učedníka. Zde je nazván služebníkem a je dáván za vzor těm, kdo se nacházejí v temnotách. Jelikož temnota byla vždy symbolem něčeho zlého, znamená to, že se tito lidé nacházejí v těžké situaci. Z ní vede jediná cesta: poslouchat služebníka, stejně jako on doufat v Hospodina a opřít se o něj. Hospodin jim pak dodá novou sílu, jak zaslíbil už na konci čtyřicáté kapitoly. Co znamenají slova: „Hle, vy všichni, kdo rozděláváte oheň, jiskrami se opásáte k boji. Jen choďte ve svitu svého ohně, v jiskrách, které jste zanítili!“? Oheň je přece v prorockých textech většinou sym bolem války.

210


Slovem jiskry je přeložen poněkud nejasný hebrejský termín. Snad bychom mohli přeložit: „Obklopujete se zápalnými šípy.“ Za tím můžeme vytušit urputnou snahu prorokových současníků nějak se z nepříznivé situace vymanit vlastními násilnými prostředky. Oproti tomu služebník snáší protivenství, neboť doufá, že situaci vyřeší Hospodin. Ve slovech: „Jen choďte ve svitu svého ohně, v jiskrách, které jste zanítili!“ tedy cítíme jistou trpkost. Onen „svit ohně“ totiž žádnou tmu nezaplaší. Naopak, dovede je pouze do neštěstí. Lid je varován, stejně jako byli opakovaně varováni posluchači proroka Izajáše v 8. století, když se snažili vymanit z tíživé situace svými vlastními prostředky, koalicemi s různými velmocemi a politickými intrikami. Poselství je podobné: jakmile se budete spoléhat na cokoli jiného než na Boha, dopadnete špatně. Ke kořenům 24. 6. 2011, Na křesťanské vlně 15. 4. 2012

Hospodinův zákon a zásah jeho paže

(51,1–16)

(51,1–8) Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení! Moli je sežerou jako roucho, larvy je sežerou jako vlnu, ale má spravedlnost bude tu věčně a moje spása po všechna pokolení.“

Hned v prvním verši se objevuje termín spravedlnost. Co zde znamená? Nejde o lidskou spravedlnost, nějaké spravedlivé lidské skutky, ale o Boží spravedlivý řád. Zde užitý termín v sobě zahrnuje vše, co činí společnost takovou, jaká má podle Hospodinových měřítek být. Osloveni jsou všichni, kdo po tomto řádu touží a potřebují povzbuzení. Za vzor je jim dán Abraham a Sára, tedy bezdětní manželé, kteří v důvěře v Hospodina spoléhali na to, že se dočkají naplnění Božích slibů ohledně narození potomka. Poukazem na ně povzbuzuje prorok své posluchače k trpělivosti. Přestože se lid na konci 6. století na sklonku babylonského exilu může cítit bídně a opuštěně, má očekávat, že jej Hospodin pozvedne, rozmnoží

212

HOSPODINŮV ZÁKON A ZÁSAH JEHO PAŽE

a požehná mu. Jeruzalém je zatím sice v troskách, ale jakmile bude obnoven, bude připomínat Eden, tedy zahradu, v níž nikomu nic neschází. Prorok si je jist tím, že spravedlnost, po níž lid touží, je velmi blízko a že se jí brzy dočká. Hospodin lid ujišťuje: „Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem.“ Podle čtyřicáté druhé kapitoly měl zákon a právo přinést národům Hospodinův služebník. Souvisí spolu tyto texty? Domnívám se, že ano. Jak už jsme si dříve uvedli, slovo zákon, hebrejsky tóra, představuje ani ne tak soubor právních nařízení, jako spíš „pokyn“ nebo „poučení“. Vhodnější překlad by byl: „Ode mne vyjde pokyn a jako světlo národů ustanovím své právo.“ Světlem národů se měl stát podle zmíněné čtyřicáté druhé kapitoly i podle kapitoly čtyřicáté deváté Hospodinův služebník. Zdá se, že náš verš zajímavým způsobem ozřejmuje některá předchozí sdělení. Pokusím se zrekapitulovat. Ostrovy a vzdálené břehy Středozemního moře mají očekávat poučení a vyhlášení práva. Úkol vyhlásit toto právo dostal služebník. Podle čtyřicáté druhé kapitoly byla role služebníka vyhrazena Izraeli, ovšem ten je popisován jako slabý, unavený a nevěřící, tedy zcela neschopný se tohoto úkolu zhostit. Z toho důvodu se rozhoduje samotný prorok, že služebníkův úkol vezme za svůj. Ve čtyřicáté deváté kapitole prohlašuje, že od Hospodina dostal slovo a stal se jeho zbraní. Jeho úkolem je rozhlásit Hospodinovu spásu, aby se stala zřejmou ve všech končinách země. Bezprostředně předtím, na konci čtyřicáté osmé kapitoly, vyzýval Izraelity, aby vyšli z Babylonu a vrátili se zpět do Jeruzaléma. Spolu s prorokem měli pak do všech stran vyhlašovat, že Hospodin vykoupil Izrael. V padesáté kapitole byl lid vybízen, aby si ze služebníka vzal příklad a jako on důvěřoval Hospodinu i v protivenstvích. Zde, v kapitole padesáté první, jsou slova dřívějších zaslíbení podepřena Hospodinovým příslibem brzkého uskutečnění spravedlnosti a spásy. V srdci lidu je Hospodinův zákon. Kde se tam vzal? Zaslíbení, podle něhož sám Bůh vepíše lidu zákon do srdce, známe z knihy Jeremjáš a v podobném duchu mluví i Ezechiel.


213

Jde o prorocké texty z doby těsně před exilem nebo ze začátku exilu. Proroci očekávali, že Boží lid přehodnotí minulost, odhalí svou zradu a v katastrofě zajetí rozpozná důsledek nedodržování Božích pokynů. Podle padesáté první kapitoly knihy Izajáš se lid takto vnímavým stal, vzal Boží slovo za své, a proto je má ve svém srdci. Zatímco na začátku kapitoly byli osloveni ti, kdo „usilovali“ o spravedlnost, na tomto místě se mluví k lidem, kteří už spravedlnost „znají“. Jsou spjati se Sijónem a de facto přijali roli služebníka, kterou Bůh určil svému lidu. A začínají také plnit jeho úkoly: Jestliže zde Hospodin říká: „Ode mne vyjde zákon,“ je to právě lid se zákonem v srdci, kdo má zákon začít zvěstovat.

(51,9 –11) Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.

Proč zde prorok používá mytologický jazyk? A co jeho prostřed nictvím sděluje? Izraelité znali mnohé z kultury okolních národů, a proto není použití mytologických reálií ničím neobvyklým. Důležité je, že moc přisuzovanou v mýtech různým bohům, vztahovali výlučně na Hospodina. Rozpůlení či „proklání“ draka, reprezentujícího vodní oceán, stojí v některých mezopotamských mýtech na začátku stvoření. Zde je navíc jedním dechem zmíněno rozpolcení moře při vyvedení Izraele z Egypta. To vše vykonala Hospodinova paže, kterou nyní prorok vybízí, aby se probudila a znovu začala ve prospěch Božího lidu jednat. Podobně tomu bylo ve čtyřicáté druhé kapitole, kde byl Hospodin přirovnán k bojovníku, který byl dlouho zticha, ale nyní se hlasitě projevil.

(51,12–16) „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil, který roztáhl nebesa

214


a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“ Brzy se spoutanému otevře žalář; nezemře v jámě, ani chléb mu nebude scházet. „Já, Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hlučí. – Hospodin zástupů je jeho jméno. – Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: ,Ty jsi můj lid.‘“

Hospodin skrze proroka oslovuje Sijón a říká mu: „Ty jsi můj lid.“ Kdo je ovšem tímto Sijónem? Jsou to ti, kteří se s jásotem vracejí ze zajetí. Jelikož u nich stále zůstává vzpomínka na to, jak byli zdeptaní, mají od Hospodina přijmout útěchu. Nemají se bát člověka, který je přirovnán k trávě, neboť Hospodin jako Stvořitel nebe a země je nad všemi lidmi zcela svrchovaný. Všechny tyto motivy známe ze čtyřicáté kapitoly, která přinášela Izraelitům hned na počátku sekce Deuteroizajáš povzbuzení. To mělo být zdrojem víry, která pak byla předpokladem k rozhodnutí vrátit se na Sijón. Jelikož zajetí je přirovnáno k vězení, prorok zde říká, že se spoutanému brzy otevře žalář. V šestnáctém verši je lidu řečeno: „Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky.“ Podobná slova ovšem slyšel ve čtyřicáté deváté kapitole Hospodinův služebník. Jsou-li zde vztažena na lid, znamená to, že si má lid uvědomit svou sounáležitost s Hospodinem. V šestnáctém verši říká Hospodin Sijónu: „Ty jsi můj lid.“ To jsou slova smluvní formule, neboť k uzavření smlouvy mezi Bohem a lidem může dojít jen tehdy, pokud Bůh lidu oznámí: „Ty jsi můj lid“ a lid mu odpoví: „Ty jsi můj Bůh.“ Zde se tedy obnovuje smlouva mezi Hospodinem a těmi z jeho lidu, kdo se rozhodli vrátit do Jeruzaléma. Jelikož podle čtyřicáté druhé a čtyřicáté deváté kapitoly měl být smlouvou lidu (a světlem národů) Hospodinův služebník, začíná být stále více zřejmé, že pojmy „smlouva“ a „světlo“ přibližují Sijón postavě právě tohoto Hospodinova služebníka. Ke kořenům 1. 7. 2011, Na křesťanské vlně 6. 5. 2012

Jeruzalém má povstat

(51,17–52,12)

(51,17–23) Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. Nikdo ji nevede, žádný ze synů, jež porodila, nikdo ji neuchopil za ruku, žádný ze synů, jež vychovala. Toto obojí tě potkalo, a kdo s tebou cítil? Zhouba a zkáza, hlad a meč. Čímpak tě potěším? Tvoji synové leží vysíleni na nárožích všech ulic jak divoká ovce v pasti pod tíhou Hospodinova rozhořčení, pohrůžek tvého Boha. Proto slyš toto, ty utištěná, opojená, ne však vínem: Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. Vkládám jej do ruky těm, kdo tě sužovali, kteří ti poroučeli: ,Skloň se, když přecházíme kolem.‘ A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“

Text se snaží potěšit a povzbudit Jeruzalém na konci babylon ského exilu. Čeho je třeba si ještě všimnout? Že je zmíněno i to, co mu předcházelo, tedy dobytí a vyplenění Jeruzaléma a pobití jeho obyvatel. To vše prorok vykládá jako Hospodinův trest. Jeruzalém je popisován jako žena, která zakusila zkázu. Mluví se o jejích synech, tedy obyvatelích, kteří leží vysílení na nárožích ulic. S takovým obrazem Jeruzaléma jsme se setkali už ve čtvrté kapitole, ovšem rozdíl je v tom, že zde již nastává okamžik zvratu. Žena – Jeruzalém se má probudit a vzchopit. Její trápení končí, zatímco na ty, kdo ji utiskovali, dopadnou rány, kterými dosud trpěla ona. Zajímavý detail přináší poslední verš. Líčí se v něm, jak se Jeruzalém dosud musel sklánět před svými nepřáteli a musel jim nastavovat záda. To nápadně připomíná slova z padesáté kapitoly, kde záda svým trýznitelům nastavoval Hospodinův služebník. Znovu se potvrzuje, že v textu lze najít mnoho paralel mezi tím, co se týká Hospodinova služebníka, a tím, co se vztahuje k Jeruzalému.

216

JERUZALÉM MÁ POVSTAT

Nelze vyloučit, že utrpení Hospodinova služebníka obrazně vyjadřovalo i utrpení nějaké skupiny jeruzalémských obyvatel. Důležité je, že přestože byl onen služebník vystaven pronásledování nebo útlaku, uchoval si důvěru v Hospodina. Za výzvou: „Probuď se, probuď, jeruzalémská dcero!“ i za všemi dalšími útěchami tušíme snahu přimět Jeruzalém, aby zaujal podobný postoj důvěry. Přestože obyvatelé města doposud tolik trpěli a byli v ponížení, mohou napříště počítat s Hospodinem. On vede jejich spor a stojí na jejich straně.

(52,1– 6) Probuď se, probuď, oděj se silou, Sijóne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec a nečistý. Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská. Toto praví Hospodin: „Byli jste prodáni zadarmo, bez peněz budete vykoupeni. Toto praví Panovník Hospodin: Na začátku sestoupil můj lid do Egypta, aby tam pobýval jako host; na konci jej utiskovala Asýrie. Co teď mám udělat? – je výrok Hospodinův. Vždyť zadarmo byl vzat můj lid. Kdo mu vládnou, trápí jej, až kvílí, je výrok Hospodinův. Neustále, po celé dny, je znevažováno mé jméno. Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: ,Tu jsem.‘“

V této pasáži se opakují slova, která známe z padesáté první ka pitoly. Existuje mezi oběma místy nějaká spojnice? Existuje a vynikne zvláště v hebrejském textu. V devátém verši 51. kapitoly jsme četli: „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže“, nyní také čteme: „Probuď se, probuď, oděj se silou.“ V hebrejštině je na obou místech stejné slovo vyjadřující moc či sílu. V textu je však nyní navíc doslova uvedeno: „Oděj se svou silou, Sijóne.“ Co je tím míněno? Ve čtyřicáté deváté kapitole služebník říká: „Bůh je moje síla“ (v ekumenickém překladu: „Bůh je záštita moje“). I na jiných místech knihy Izajáš je řečeno, že Hospodin je silou svého lidu. Proto také může být Jeruzalém napříště označen za „město svaté“. Pokud v něm sídlí Hospodin – jeho síla, je celé město díky této Boží přítomnosti svaté. Zajetí končí, Jeruzalém má povstat. Jak jsme však četli ve čtyřicáté sedmé kapitole, jiná žena, dcerka babylonská, měla naopak se stoupit a sednout do prachu. Jako by si obě města vyměnila role.


217

K tomu zde skutečně dochází. Proto i kalich rozhořčení, který pil Sijón, bude vložen do rukou jeho nepřátel. Jeruzalém se má usídlit, doslova „posadit“, ovšem už ne do prachu, nýbrž na vyvýšené místo. De facto tam, odkud měl sestoupit Babylon, který naopak – zbaven trůnu – klesl do prachu. Trochu překvapivá v této části knihy Izajáš jsou slova: „Na začátku sestoupil můj lid do Egypta, aby tam pobýval jako host; na konci jej utiskovala Asýrie.“ Proč je zde zmíněna Asýrie, která už před desítkami let zmizela v propadlišti dějin? Citovaný verš se trochu objasní, pokud nelpíme na znění „na konci“, jak je uvedeno v ekumenickém překladu. Ten totiž budí dojem časového údaje, jako by Asýrie byla tím posledním, kdo národ sužoval. Nabízejí se i jiné možnosti překladu. Například v latinské Vulgátě i v Kralické bibli stojí „bez příčiny“, tzn. „pro nic“. V hebrejském textu je totiž použito slovo, které znamená „konec“ ve smyslu vyčerpání, zániku či nicoty. Zdá se tedy, že autor textu jednoduše uvádí sled mocností, v jejichž područí trpěl vyvolený národ: kdysi dávno to byl Egypt, pak Asýrie. Každé z těchto utrpení však pominulo, proto i soužení způsobené Babylonem je pouze dočasné. Pokaždé, když byl Hospodinův lid prostřednictvím velmocí tres tán, bylo znevažováno Boží jméno. Jako by Bůh nebyl dost silný, aby mohl svůj lid před tlakem velmocí uchránit. S motivem znevážení Božího jména jsme se setkali už ve čtyřicáté osmé kapitole. Je jedním z důvodů, proč Hospodin zasáhne a lid z babylonského područí vyvede. Nechce totiž dopustit, aby byl jinými národy pokládán za slabého a bezmocného. Jde tedy nejen o lid, ale i o Boží reputaci. Zatímco v Ezechielovi chce Hospodin posvětit své jméno před očima národů, zde to má být vyvolený lid, kdo jeho jméno pozná. I v knize Ezechiel je mnohokrát řečeno lidu: „Poznáte, že jsem Hospodin.“ Nicméně je opravdu zajímavé, že podle našeho textu má Boží jméno poznat především jeho lid. Říká se tu doslovně: „Pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: ,Tu jsem!‘“ Co to

218


namená? Slovní spojení „tady jsem“ vyjadřuje: „Jsem k dispoziz ci!“ Vzpomeňme na dvacátou druhou kapitolu knihy Genesis, kde Hospodin oslovuje Abrahama a on mu odpovídá právě těmito slovy: „Tady jsem!“ Je to stejné, jako by řekl: „Tvůj služebník poslouchá.“ A teď si představme, že ta slova říká Hospodin, který nechce dopustit, aby bylo znesvěcováno jeho jméno. Podle čtyřicáté kapitoly byl Izrael přesvědčen o tom, že Hospodin na něj zapomněl: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo.“ Jaký je to kontrast, když nyní čteme, že jakmile lid zavolá, Hospodin odpoví. „Tady jsem!“ – a jsem tady pro tebe, abych ti pomohl. Celou dobu se bavíme o tom, že Jeruzalém má dorůst do role Hospodinova služebníka. Zde je to však naopak Hospodin, kdo je Jeruzalému k dispozici; stačí, když jej zavolá. Jak podivuhodná je to představa: Veliký Hospodin, který nedopustí, aby bylo znevažováno jeho jméno, je ochoten nejen lidu naslouchat, vyslyšet jej a žehnat mu, ale také mu být k dispozici!

(52,7–12) Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón. Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha. Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylonu! Nedotýkejte se nečistého! Vyjděte z jeho středu! Očisťte se, vy, kdo nosíte Hospodinovo náčiní! Nemusíte však odcházet nakvap, nemusíte se dávat na útěk, protože Hospodin půjde před vámi, Bůh Izraele bude též uzavírat váš průvod.

Bůh se vrací na Sijón jako král, lid může jásat a národy uvidí slávu Hospodinovu. Kruh se uzavírá. Král Kýros, kromě návratu, umožnil exulantům také vzít zpět posvátné náčiní, které bylo kdysi ze zbořeného jeruzalémského chrámu jako válečná kořist odvezeno. Chrám tedy mohl být nejen vybudován, ale i vybaven vším potřebným. Proto text hovoří o tom,


219

že se Hospodin tak slavně vrací do Jeruzaléma se svým lidem, který to vše přináší. Triumfální návrat z exilu je jakýmsi starozákonním evangeliem. Přitom dochází k obnově smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Jeruzalém, který povstává z prachu, totiž Hospodin nazval „svým lidem“. Tento text nápadně připomíná začátek sekce Deuteroizajáš, čtyřicátou kapitolu, kde zaznělo: „Potěšte, potěšte můj lid. Mluvte k srdci Jeruzaléma.“ Zde je to sám Hospodin, kdo těší svůj lid – Jeruzalém. Proč se zde znovu objevuje motiv Hospodinovy paže? Obraz paže připomíná roli bojovníka, kterou na sebe Hospodin vzal. Národy si mají všimnout, jak mocně jedná, když přivádí svůj lid a obnovuje Jeruzalém. Co znamenají slova: „I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha“? Vidím zde souvislost se čtyřicátou devátou kapitolou, v níž bylo Hospodinovu služebníku řečeno, že se má stát světlem národů, aby se – jak stojí doslova v šestém verši zmíněné kapitoly – „Hospodinova spása rozšířila až do končin země“. Nyní vidíme, že tím, co má proniknout do všech končin země, je zvěst o spáse Jeruzaléma, kterou mají uzřít všechny národy. V závěru úryvku je motiv, který připomíná opět vyjití z Egypta: „Hospodin půjde před vámi, ale Bůh Izraele bude též uzavírat váš průvod.“ Událost exodu připomíná i nenápadné slovíčko „nakvap“, neboť v celém Písmu se objevuje pouze zde a pak ještě ve dvou verších knih Mojžíšových, podle nichž Izrael vyšel z Egypta „nakvap“. Nápadný je přitom kontrast: zatímco z Egypta odcházeli Izraelci chvatně, z babylonského zajetí mají vyjít takřka ve slavnostním majestátním procesí. Skutečnost, že Hospodin jde před nimi a současně uzavírá celý jejich průvod, připomíná oblačný či ohnivý sloup, který při putování pouští doprovázel lid a chránil ho ze všech stran. Už jsem zmínila, že návrat z Babylonu (v textu nezazní výslovně

220


„z Babylonu“, nýbrž „odtamtud“) bývá výstižně označován jako tzv. „druhý exodus“. První exodus – vysvobození z Egypta – byl konstitutivní událostí, která stála na počátku dějin vztahu Hospodina a jeho lidu. Pokud „druhý exodus“ líčí prorok jako něco mnohem velkolepějšího a vznešenějšího, pak mu skutečně záleží na tom, aby lid uvěřil Hospodinu a tomu, že jeho moc není nijak umenšena. Ke kořenům 8. 7. 2011, Na křesťanské vlně 20. 5. 2012

Trpící a oslavený Hospodinův služebník

(52,13 –53,12)

Před námi je jeden z nejznámějších textů knihy Izajáš – píseň o tr pícím služebníku. Navazuje na pasáž, v níž se líčí návrat vyvolené ho lidu z babylonského vyhnanství a konec poroby Jeruzaléma. Také text, který po písni následuje, je velmi povzbudivý. Verše o trpícím Hospodinově služebníku proto působí na tomto místě až nepatřičně. Vy jste se postavou Hospodinova služebníka zabý vala v monografii, kterou jsme zmínili při našem zamyšlení nad čtyřicátou druhou kapitolou. Je interpretace této písně složitá? Snadná určitě není, neboť její text je na jednu stranu velmi známý a často citovaný, ale na druhou stranu je obtížné postihnout jeho skutečný význam. Jeden biblista kdysi sarkasticky napsal, že o jeho interpretaci se znalci budou hádat nejspíš až do příchodu nebeského království. Hebrejský originál totiž není plně srozumitelný a znění, na něž jsme zvyklí z našich překladů, poukazuje jen na jedno z více jeho možných chápání. Zmiňoval jste se o kontextu, do něhož je píseň zasazena a v rámci něhož působí zvláštně. To sice platí, ale přesto při pozorném čtení zjišťujeme, že je s tímto kontextem různými motivy a narážkami propojena. Souvislost s předcházejícími kapitolami naznačuje už to, že se na scénu znovu vrací postava Hospodinova služebníka. Z novozákonní perspektivy můžeme vidět v této postavě Krista. Nemyslím si však, že by prorok v 6. století před naším letopočtem měl přímo vidění událostí vztahujících se ke vzdálené budoucnosti. Spíše chtěl poeticky a tedy i působivě popsat to, co bylo aktuální v jeho vlastní době. Text je samozřejmě otevřen i jiné perspektivě, která se postupem času odhalovala. Pro takový hlubší smysl biblických textů se vžilo označení „duchovní smysl“ a v teologických

222

TRPÍCÍ A OSLAVENÝ HOSPODINŮV SLUŽEBNÍK

říručkách se dočteme, že přestože starozákonní autor neměl p o tomto významu tušení, Božím záměrem bylo, aby posvátný text byl i pro takové nové a hlubší naplnění otevřen. My se však nejprve pokusíme porozumět této písni tak, jak jí mohli rozumět její první adresáti v době vzniku.

(52,13 –15) „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.“

Postava služebníka je zde uvedena zprávou, že bude mít úspěch. Co to znamená? Úvod by se dal přeložit i jinak: „Hle, můj služebník porozumí“, tedy cosi pochopí. Oba překlady se však nevylučují, spíš doplňují. Vedle toho má být služebník vyzdvižen a povznesen. To je překvapivé, neboť každý, kdo se dosud v knize Izajáš vyvyšoval, byl ponížen a potrestán. Vyvýšenost přeci přísluší pouze Hospodinu. S jednou výjimkou: začátek druhé kapitoly představuje vizi vyvýšeného Jeruzaléma, k němuž se mají ubírat ostatní národy, aby uctily Hospodina a vyslechly jeho slovo. Chtě nechtě se tedy vnucuje myšlenka, zda spolu postava vyvýšeného služebníka a vyvýšeného Jeruzaléma nějak nesouvisejí. V kontrastu s vyvýšením služebníka přichází překvapivá zpráva o jeho znetvoření. Kontrast je to velký. Ovšem s něčím podobným už jsme se setkali na začátku padesáté kapitoly, kde služebník zakusil pronásledování a bití, ale přestože na něj plivali, věděl, že má v Hospodinu zastání. Mimochodem jsme si také všimli, že slova týkající se utrpení služebníka z padesáté kapitoly připomínala text, jenž na konci padesáté první kapitoly pojednával o utrpení dobytého Jeruzaléma, který „nastavoval záda“ těm, kdo po něm šlapali. Tím spíš se nyní


223

pozorný čtenář neubrání tomu, aby opět nezvažoval paralelu mezi osudem znetvořeného a vyvýšeného služebníka a osudem poníženého i vyvýšeného Jeruzaléma. Následuje verš: „Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.“ O čem tento komplikovaný text pojednává? Zde je problematický už samotný překlad. Četli jsme: „Pokropí mnohé pronárody krví.“ V hebrejském textu však žádná zmínka o krvi není. Je sice použito sloveso, které za normálních okolností znamená „kropit“, ovšem doslovný překlad by byl: „Tak pokropí mnohými národy“, což nedává smysl. Překladatelům tedy nezbývá než se o nějakou srozumitelnou interpretaci pokoušet a činí tak různě. Např. v nejstarším starověkém překladu, v řecké Septuagintě, stojí: „Tak přivede mnohé národy v úžas.“ To by dávalo celkem dobrý smysl a poměrně hladce navazovalo na předchozí text: tak jako se mnozí zděsili, protože služebník byl nelidsky zohaven, tak užasnou a překvapením zavřou ústa, až spatří cosi nečekaného. Jak však k takovému řešení překladatel došel? Mělo použité hebrejské sloveso dva významy: tedy nejen „kropit“ ale i „přivést v úžas“, přičemž druhý význam byl časem zapomenut a není jinde doložen? Nebo byl hebrejský text poškozen a čteme v něm dnes něco jiného, než co původně obsahoval? Jistotu nemáme. Přiznám, že sama považuji interpretaci Septuaginty za celkem rozumnou.

(53,1– 6) Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

224


Text začíná dvěma otázkami. Jak jim lze rozumět? Osobně bych se přikláněla spíše k překladu: „Kdo uvěřil tomu, co jsme slyšeli? A na kom se zjevila Hospodinova paže?“ Dosud mluvil někdo o svém služebníku, nyní se dostávají ke slovu pozorovatelé. Mohou to být příslušníci vyvoleného národa nebo králové, kteří jsou překvapeni tím, co vidí. S Hospodinovou paží jsme se setkali v předcházejícím úryvku, kde vyjadřovala Boží jednání zjevné všem národům. Nyní se text ptá: Na kom se tato paže zjeví? Je to služebník, který vyrostl z vyprahlé země, neměl zajímavý vzhled, je opovržený a zkoušený nemocí. V knize Izajáš zmínky o nemoci málokdy představují nemoc ve vlastním slova smyslu, ale většinou se jedná o metaforu neštěstí, utrpení a bídy. Na tuto metaforickou linii tedy může navazovat i popis nemocí trápeného služebníka. Proč si před ním člověk zakryje tvář? Není jisté, zda si tvář zakryje člověk. Tento verš bych raději přeložila: „Byl opovržený /…/ jako ten, před kým se skrývá tvář.“ V knize Izajáš se skrývání tváře týká výlučně tváře Hospodinovy. Toto gesto je reakcí na hřích nekajícího lidu a znamená, že Bůh jakoby nevidí a neodpovídá na prosby. Opovržený služebník se tedy jeví tak, jako by ho Bůh zanechal jeho vlastnímu osudu. Další verš však přináší velké překvapení: pozorovatelům dochází, že služebníkovo utrpení má co činit s jejich vlastní nepravostí. Kdo k tomuto poznání přichází? Jsou to stále králové z konce 52. kapitoly? V následujícím verši se říká, že služebník byl proklán kvůli naší nevěrnosti, doslova kvůli našim vzpurnostem. Kdykoli se v knize Izajáš mluví o vzpouře, vždy se to týká vyvoleného lidu. Cizím králům a jejich národům je vyčítáno leccos, např. krutost nebo pýcha, ale ne vzpoura. Ta se vztahuje výhradně k Boží smlouvě a nařízením, jež byly dány vyvolenému lidu, nikoli pohanům. Na vyvolený lid se dají vztáhnout i slova: „Všichni jsme bloudili jako ovce.“ Ano. Ovcemi nejsou cizí národy, nýbrž Izraelité. Vzpomeňme


225

také, že Bůh byl v jedné z předchozích kapitol přirovnán k jejich pastýři. Je to zvláštní představa, že by Boží lid měl být uzdraven díky tomu, že Hospodinův služebník byl proklán a ztrápen nemocemi. Copak je možné, aby někdo vytrpěl trest a jinému došlo, že tento trest patřil jemu? Je možné, aby byl někdo soužen nemocemi a někdo jiný poznal, že právě to jej vyléčilo? Ve světě je samozřejmě běžné, že místo viníka je potrestán někdo jiný, avšak ze strany Boží je takové jednání nemyslitelné. Starý zákon ani nepřipouští, že by místo hříšníka byl od Boha potrestán někdo jiný. Koncept „zástupného utrpení“ či „zástupné oběti“ je rozvíjen až v zákoně Novém. V kontextu knihy Izajáš však můžeme nalézt jedno prosté řešení. V šesté kapitole bylo prorokovi řečeno, že na vyvolený lid dopadne trest za všechnu nepravost, jíž se dopustil. Bude odvlečen do zajetí a země zpustne. Teprve potom Hospodin zachrání zbytek označený jako „svaté semeno“. Tento dávný úradek se naplnil a ohlášená rána na lid skutečně dopadla, když byl dobyt Jeruzalém a jeho obyvatelé byli odvlečeni do babylonského zajetí. Nyní hrůzy války a bolesti exilu dozněly a ti, kdo přežili, se znovu smějí vrátit do Jeruzaléma. Jsou oním „svatým semenem“, o němž kdysi mluvil Izajáš. Lze tomu tedy rozumět generačně? Příslušníci nové generace poznávají, že jejich otcové byli potrestáni, aby oni mohli vstou pit do pokoje. Snad by se tomu dalo rozumět i tak. Zkusme však v postavě trpícího služebníka vidět spíš zosobněný Jeruzalém. Ve čtyřicáté osmé kapitole bylo řečeno, že Hospodin svůj lid „přetavil v tavicí peci utrpení“, přičemž už v úvodní kapitole knihy bylo toto „přetavení“ ohlášeno právě hřešícímu Jeruzalému. Na ten pak dolehl trest v podobě velikého utrpení. Byl to trest za hříchy celých generací vyvoleného národa. Po jeho vykonání teď Hospodin město opět pozvedá a umožňuje, aby se do něj vrátili jeho obyvatelé. Oni jsou „símě svaté“, generace „potomků“, která může začít žít nově a bez zátěže minulosti. Ve prospěch domněnky, že prorok obrazně pojednává o padlém a odsouzeném Jeruzalému, mluví i výrok adresovaný obyvatelům tohoto města v padesáté kapitole: „Vaše matka byla vyhoštěna jen pro vaše nevěrnosti.“

226


(53,7– 9) Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.

V těchto verších se opět mění mluvčí, neboť o služebníku se praví, že „byl raněn pro nevěrnost mého lidu.“ Je-li zmíněn „můj“ lid, ujal se slova buď Hospodin, nebo prorok. Hovoří však v podstatě o témže problému: o trýznění někoho, kdo připomínal ovci vedenou na zabití. Zajímavé je, že následná zmínka o odsouzení a vytětí ze země živých v některých detailech připomíná pronásledování proroka Jeremjáše. I on měl být zabit a i on byl přirovnán k beránku vedenému na porážku. Jak rozumíte otázce: „Kdopak pomyslí na jeho pokolení?“ Hebrejský text není jednoznačný. Jeden z možných a smysluplných překladů zní: „Kdo z jeho pokolení pomyslí?“, jinými slovy: „Kdo se tím vůbec zabývá?“ Co znamená, že mu byl dán hrob se svévolníky a že našel smrt s boháčem? Text navazuje na osmý verš, ve kterém je zmínka o služebníkově smrti, proto mu byl také dán hrob. Skutečnost, že se jednalo o „hrob se svévolnými“, znamená, že byl odsouzen jako ten, kdo si smrt zasloužil. Zmíněn je i „boháč“, snad proto, že dvojice „boháč a svévolník“ se ve Starém zákoně občas objevuje jako kategorie lidí, kteří hřeší, zejména kvůli svému bohatství. Text nicméně zmíní, že vlastní důvod služebníkovy smrti nespočívá v jeho potrestání coby lstivého či násilného provinilce. Ostatně už z předchozích veršů víme, že nejzazším důvodem a smyslem této smrti bylo docílit, aby z ní vzešel užitek mnohým. O jaký hrob tu vlastně jde? Je přisouzen nějakému usmrcenému jednotlivci? Snad. Připustíme-li však paralelu mezi trpícím služebníkem a Jeruzalémem, může být hrob i obrazem exilu. Nelze nevzpomenout na vizi oživených su-


227

chých kostí, kterou líčí exilní prorok Ezechiel a Hospodin přitom jeho ústy oznamuje: „Otevřu vaše hroby a přivedu vás do izraelské země.“ Přirovnat vyhnanství ke smrti a cizí zem k hrobu není starozákonnímu myšlení vůbec cizí.

(53,10 –12) Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

Podle desátého verše bylo Hospodinovou vůlí, aby služebník tr pěl a zemřel jako oběť za vinu. Není to v rozporu s pojetím spra vedlivého a milosrdného Hospodina? Uvedenou větu lze dokonce přeložit tak, že Hospodinu se „zalíbilo“ služebníka zkrušit. Důraz však není položen na Boží zálibu v trestu, nýbrž na ujištění, že vše vedlo k naplnění Hospodinova úradku. Jeho součástí bylo i potrestání viny národa či obyvatel Jeruzaléma. Jakmile se tento Boží plán naplnil, mohou dostat Izraelité novou šanci k životu. Díky služebníkovu utrpení se tak zdaří to, v čem má Hospodin skutečné zalíbení. Jak lze rozumět tomu, že služebník spatří potomstvo? Pokud by šlo o smrt jednotlivce, těžko by on sám viděl nějaké potomstvo. Jedná-li se však o metaforu lidu či poníženého města, lze si představit jeho oživení. Stačí si vzpomenout na Ezechielovu vizi „zmrtvýchvstání“ národa. Slova „bude dlouho živ“ se pak vztahují spíše k potomstvu než k usmrcenému služebníku (byť stavba věty připouští obojí možnost), neboť v závěru knihy je dlouhý život zaslíben obyvatelům („potomkům“) Jeruzaléma jako součást Božího požehnání.

228


V jedenáctém verši se slova opět ujímá Hospodin a říká: „Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny.“ Co to znamená? Text není jednoznačný. V tradičním hebrejském textu slovo „světlo“ nenajdeme, nicméně známý Izajášův svitek z Kumránu je obsahuje, stejně jako řecká Septuaginta. Motivy světla a tmy se v knize Izajáš objevují často, přičemž tma symbolizuje ponížení a válku, zatímco světlo naopak vítězství, spásu a život. Volně bychom tedy mohli uvedený verš parafrázovat: „Po všem trápení uvidí služebník spásu a bude uspokojen.“ Hebrejský text říká doslova „nasytí se“, nicméně neřekne čím, slovo „dny“ je interpretační vsuvka našeho ekumenického překladu. Ve větě: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme“ se znovu setkává me s myšlenkou, že jednání služebníka přináší druhým prospěch. Tradiční hebrejský text uvádí doslova: „Svým poznáním získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým“, zatímco jiné starověké verze spojují zmínku o poznání se závěrem předchozího verše a překládají: „nasytí se svým poznáním a získá spravedlnost mnohým“. Je to jedna z možností, jak text chápat: vše, co služebník prožije, ho přivede k porozumění. Mohlo by to celkem dobře korespondovat s úvodem písně, kde bylo řečeno: „Můj služebník pochopí/uspěje.“ Služebníkova zkušenost získává spravedlnost mnohým do té míry, nakolik sdílené porozumění formuje komunitu Božího lidu. To vše je aktuální v době, kdy končí babylonské zajetí a lid povzbuzený prorockým slovem se vrací do Jeruzaléma, aby ho znovu obnovil. Užitkem, který služebník druhým získá, je spravedlnost. V jakém smyslu? Sloveso „získat spravedlnost“ bývá také překládáno slovesem „ospravedlnit“. Na ty, kdo jsou ospravedlněni, už není pohlíženo jako na hříšníky, kterým hrozí trest. Zde je to umožněno tím, že trest na sebe vzal služebník. V důsledku jeho utrpení se mnohým příslušníkům vyvoleného národa po návratu z exilu otevřela cesta pro nový, vinou nezatížený vztah k Hospodinu.


229

Píseň končí slovy: „Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ O jaké kořisti se zde mluví? Velká kořist představuje odměnu za to, co služebník vytrpěl. Závěr písně nás vlastně odkazuje k jejímu začátku, kde jsme četli: „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.“ Právě toto vyvýšení je možno chápat jako odměnu. Později v šedesáté kapitole se navíc v rámci vize obnoveného Jeruzaléma popisuje, jak do něj vnášejí zástupci všech národů množství darů a nesmírného bohatství. I to může být ona kořist, o níž je zde řeč. Křesťané v postavě trpícího služebníka rozpoznávají Krista, vy jej ztotožňujete s trpícím Jeruzalémem. Je v tom rozpor? Na paralelu mezi služebníkem a Jeruzalémem jsem upozorňovala z toho důvodu, že celá píseň o trpícím služebníku je v knize Izajáš zasazena právě do kontextu očekávaného povznesení zničeného Jeruzaléma. Nejsem první ani jediná, kdo si toho povšiml; navíc to není jediné možné řešení výkladu. Záleží totiž na tom, co kdo upřednostní v případě textových nejasností, kterých je zde celá řada. Faktem zůstává, že služebník v této písni vykazuje velmi silné individuální rysy. Připomíná proroka, který vystupuje ve stejném duchu jako např. Jeremjáš, jenž byl ochoten snášet bolesti a příkoří jen proto, aby mohl svému národu připomínat nutnost věrnosti Hospodinu. My křesťané jsme zvyklí u této písně přijímat interpretaci novozákonních autorů, kteří v postavě trpícího služebníka rozpoznali Krista a podle toho také podávají pašijové události. Není důvod nevěřit tomu, že biblický text je takovému hlubšímu smyslu skutečně otevřen. Přesto je užitečné si uvědomit, že i ten, kdo nepřijímá Ježíše Nazaretského jako Mesiáše a omezuje se pouze na starozákonní perspektivu (třeba tu, kterou jsem nastínila), může tento text vnímat jinak – a je to také legitimní. Ke kořenům 15. 7. 2011, Na křesťanské vlně 3. 6. 2012

Neporušitelná smlouva

(54,1–17)

(54,1–8) Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude více než synů provdané, praví Hospodin. Rozšiř místo ve svém stanu, ať napnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. Rozmůžeš se napravo i nalevo, tvé potomstvo se zmocní pronárodů a osídlí zpustošená města. Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“

Kapitola začíná výzvou k jásotu, takže to vypadá, jako by navazo vala na kapitolu padesátou druhou. Mezi oba tyto radostné texty je však vložena píseň o trpícím služebníku z kapitoly padesáté třetí. Opravdu se nejedná o editorskou chybu? Zřejmě ne. Navzdory odlišnosti nalezneme v textu této i předchozí kapitoly některé shodné motivy. Prorok oslovuje ženu – Jeruzalém a slibuje jí, že ačkoli se „nesvíjela v porodních bolestech“, bude mít velké množství synů. S něčím podobným jsme se setkali ve čtyřicáté deváté kapitole, kde si bezdětná žena Sijón, naříkala, že na ni Hospodin zapomněl. Ten jí však slíbil tolik dětí, že pro ně nebude mít ani dost místa. O potomstvu se zmiňuje i předchozí padesátá třetí kapitola, v níž služebník „spatří potomstvo /…/ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu“. Souvisí spolu tyto motivy?

NEPORUŠITELNÁ SMLOUVA

231

Ano. Zdeptaný a trpící služebník nakonec měl uvidět své potomky, stejně jako má uvidět své syny ponížený a zdeptaný Jeruzalém. To je první shoda motivů. Žena – Jeruzalém byla nejen bez dětí, ale trpěla rovněž potupou vdovství. I tento problém se řeší, neboť je ohlášeno, že její manžel, Hospodin zástupů, se nad ní smiloval. Ve třetím verši se říká: „Rozmůžeš se napravo i nalevo, tvé potomstvo se zmocní pronárodů.“ Židovský národ na scéně starověkého světa neznamenal takřka nic a leckdy si musel připadat slabý a bezbranný. Znamená to, že nadále nemá být hříčkou v rukou silnějších sousedů? Příslib o zmocnění se národů je nejspíš poetickou nadsázkou, avšak i díky ní mají Izraelité věřit, že znovu osídlí zpustošená území, která jim zabrali jiní. Je to možné jen proto, že Hospodin je Bohem celé země. Pod záštitou někoho tak mocného se má Jeruzalém cítit jako silný a mocný. Ostatně už v předchozích kapitolách byl vyzván k tomu, aby si „oblékl“ sílu, kterou je jeho Bůh. Hospodin zde říká, že před Jeruzalémem skryl v návalu rozlícení svou tvář. Také před trpícím služebníkem z předchozí kapitoly si kdosi ukrýval tvář. Souvisí spolu tato místa? Řekla bych, že ano. Před trpícím služebníkem skryl svou tvář s největší pravděpodobností Bůh a stejně na tom je i žena – Jeruzalém. Mohlo se jí zdát, že Bůh ji opustil a už s ní nepočítá. Dostává se jí však ujištění, že to bylo dočasné a že v budoucnu má očekávat velké slitování.

(54,9 –10) „Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“

Odkaz k Noemovi a Hospodinovu slibu, že už nikdy nezničí zemi potopou, je velmi zajímavý. Proč se tento starý příběh z knihy Genesis připomíná?

232


Potopa smyla starý hřích. Vyvázl z ní pouze spravedlivý Noe, který se stal počátkem nové etapy lidstva. Hospodin s ním uzavřel smlouvu a zavázal se, že katastrofa takových rozměrů se už nikdy nebude opakovat. Náš text podobně oznamuje Jeruzalému, že Hospodin už na něj nepřivede takovou pohromu, jakou bylo dobytí města Babyloňany. Jenomže co se stane v případě, že obyvatelé města od Hospodi na opět odpadnou? Prorok Abakuk přeci říká: „Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo.“ Nevystavil zde Hospodin Jeruzalému bianko šek? Taková otázka člověka samozřejmě napadne. Zvlášť když víme, jak se dál ubíraly dějiny Judska a že v roce 70 po Kristu Římané stejně Jeruzalém dobyli a Hospodinův chrám znovu zničili. Čtenář se ptá: Mýlil se prorok? Nebo Hospodin zrušil svůj slib? Nechme si však prozatím tyto provokativní otázky otevřeny, postupně se nám objasní.

(54,11–17) „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry. Cimbuří ti udělám rubínová, brány berylové a celé tvé obezdění z drahokamů. Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům. Podpírat tě bude spravedlnost, zbavena útisku nepocítíš bázně, děs se k tobě nepřiblíží. A kdyby se kdo proti tobě srotil, nebude to pocházet ode mne. Kdo se proti tobě srotí, v boji proti tobě padne. Hle, já jsem stvořil řemeslníka, jenž rozdmychuje uhlí v oheň a zhotovuje zbraně k užívání. A já jsem stvořil šiřitele zkázy, aby hubil. Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův.“

Při četbě nelze nevzpomenout na popis nebeského Jeruzaléma v knize Zjevení. Novozákonní kniha Zjevení se starozákonními prorockými texty skutečně inspiruje a některé jejich motivy přejímá. Popis Jeruzaléma, jak jej přináší naše kapitola od jedenáctého verše, navazuje na


233

velkou útěchu předchozích veršů. Připomíná také slova čtyřicáté třetí kapitoly, kde Hospodin svůj lid s velkou láskou ujišťoval o své péči a o tom, že je mu vzácnější a dražší než Egypt či jakýkoli jiný národ. S podobnou velkorysostí a láskou se nyní obrací k Jeruzalému. Na počátku padesáté druhé kapitoly byl Sijón vyzván, aby si oblékl skvostná roucha, zde má být ozdoben drahými kameny. Nejdůležitější je však příslib, že všichni synové Jeruzaléma, tedy ti, kteří se do něj vrátí, budou Hospodinovými učedníky. Už potřetí se v knize Izajáš setkáváme se slovem učedník. Poprvé jsme si ho všimli v osmé kapitole, když prorok Izajáš zapečetil proroctví „mezi učedníky“, podruhé v kapitole padesáté, kde Hospodinův služebník prohlásil, že má „jazyk učedníků“, a třetí výskyt je zde. Kdo je Hospodinovým učedníkem? Ve světle dřívějších zmínek je to ten, kdo se k Bohu přimkne, je věrný a povzbuzuje ostatní, aby se na Hospodina spoléhali navzdory všem protivenstvím. Domnívám se, že právě v tom je klíč k pochopení předchozího příslibu, jenž zaručoval nepohnutelnost smlouvy mezi Hospodinem a Jeruzalémem. Stanou-li se všichni synové Jeruzaléma Hospodinovými učedníky, nebude už v budoucnu zapotřebí žádného trestu. Hospodin může Jeruzalém ujistit: „Neboj se, už se ti nemůže nic stát, protože já, tvůj Bůh, jsem pánem celé země.“ Svou svrchovanost zdůrazňuje pak i v dalších verších, když říká, že on „stvořil“ toho, kdo zhotovuje zbraně. Znamená to, že člověk je schopen na této zemi něco dělat pouze proto, že mu to Bůh umožňuje. Sloveso „stvořit“ tuto Hospodinovu svrchovanost zdůrazňuje. V posledním verši se motiv učedníků propojuje s motivem slu žebníků: „Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne.“ Spojení „služebník – učedník“ se objevilo už v padesáté kapitole, v tzv. třetí písni o Hospodinově služebníku. Zde Hospodin hodlá dát synům Sijónu coby svým služebníkům spravedlnost. Je zajímavé, že spravedlnost je chápána jako Boží dar. Bez tohoto obdarování by Izraelité nebyli schopni konat to, co si Bůh přeje. Při přijetí daru spravedlnosti však sehrávají důležitou roli proroci. Hospodin je posílá k lidu proto, aby mu připomínali Boží zákon

234


a učili ho vnímat dějinné události z Boží perspektivy. Kdo si jejich přičiněním vštípí Boží zákon do srdce, ten na něj už nezapomene. Porozumí jeho napomenutím i povzbuzením a bere je za svá. Stává se tak skutečně Božím služebníkem i učedníkem. Vraťme se k otázce týkající se naplnění těchto slibů: Jak je možné, že Jeruzalém byl v dějinách i nadále sužován, dobýván a ničen? Nejedná se zde o pouhou utopii? Pokusím se odpovědět, i když přitom musím trochu předjímat to, co odhalují až následující kapitoly. Na otázku, zda poexilní Jeruzalém byl takovým městem, ve kterém žili Hospodinu věrní učedníci, odpovídají dějiny záporně: nebyl. Přesto nelze tyto texty označit za utopii. Během babylonského vyhnanství se totiž stalo něco, co vyvolený národ hluboce poznamenalo, takže Jeruzalém po vyhnanství byl jiný než před ním. Ona velká katastrofa se natolik vtiskla do vědomí národa, že se v něm objevily skupiny věřících, kteří začali s Hospodinem ve svém životě velmi vážně počítat. Mohli bychom říci, že tito lidé usilují o to stát se Božími služebníky a učedníky. Nenaplnila se tedy vize, podle níž měli k Hospodinu přilnout všichni, ale už zde byli ti, kdo o to stáli; a v následujících kapitolách uslyšíme jejich hlas. „Už to tedy začalo“, byť plné dovršení všeho je otázkou budoucnosti. Takové pojetí postupného naplňování Božích zaslíbení známe i z jiných míst Písma. Něco z budoucích událostí žijeme už dnes, ale konečné naplnění teprve očekáváme. V novozákonní době navíc věříme tomu, že prorocké přísliby Starého zákona hlubším způsobem naplnil Ježíš Kristus, protože byl Hospodinu zcela věrný a nehřešil. Zůstal pravým Hospodinovým služebníkem až do trpkého konce. Jeho smrt také neznamenala ztroskotání, nýbrž měla pro celé lidstvo velký význam. Byla to smrt, kvůli níž nám Bůh odpouští viny. Něco důležitého už tedy začalo. Křesťané navíc věří, že mohou být s Kristem bytostně sjednoceni. Ten obraz rozvíjí apoštol Pavel, když říká, že Kristus je hlava a věřící jsou údy jeho těla. Proto se s určitou paličatostí nevzdávají naděje, že ideál spravedlnosti, který před nimi zvláště Nový zákon


235

otevřel, se jednou přece jen stane skutečností. Vizí konečného dovršení je poslední kniha bible, Apokalypsa, jež ze starozákonních textů přebírá obraz zachráněného Jeruzaléma. Je to Jeruzalém dokonalý, který jako nevěsta přichází ke svému ženichovi, čistý a vykoupený. Ani v současném životě nejsme od oné vize úplně vzdáleni a odříznuti, neboť věříme, že se už začala naplňovat. Nejprve na Kristu, postupně se však dovrší i na těch, kdo mu chtějí patřit. Pisatel listu Efezským píše svým adresátům, kteří zcela jistě nebyli dokonalí, že už jsou „v Kristu“ posazeni na nebesích. A tak je církev hříšná a chybující, ale současně i krásná a svatá. Ke kořenům 22. 7. 2011, Na křesťanské vlně 17. 6. 2012

Pozvání k hostině a účinnost Božího slova

(55,1–13)

(55,1–5) „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. “ „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“

Hospodin zde někoho zve k hostině. Kdo je oním pozvaným? Jsou-li obsahem minulé kapitoly přísliby určené Jeruzalému, pak jsou nejspíš i zde osloveni jeho obyvatelé, ti, kdo byli nazváni Hospodinovými služebníky. Jim je zdarma slíben dostatek jídla i pití, což je ve Starém zákoně považováno za jeden z hlavních znaků Božího požehnání. Je to projev už dříve zmíněného Hospodinova slitování. Obraz hostiny se v knize Izajáš objevuje už podruhé. Poprvé to bylo v kapitole dvacáté páté, kde Hospodin vystrojil na své hoře tučnou hostinu s vybranými jídly. Souvisí spolu tyto texty? Zřejmě ano. Kdykoli se mluví o Boží hoře, má pisatel na mysli Jeruzalém postavený v horách, případně rovnou Hospodinův chrám. Prostřednictvím obrazu hostiny ohlašuje prorok čas spásy. Zatímco první dva verše vybízejí k hostině, třetí verš nabádá k na slouchání, jež vede k životu. Kdo však má naslouchat a proč?

POZVÁNÍ K HOSTINĚ A ÚČINNOST BOŽÍHO SLOVA

237

V minulé kapitole jsme četli zaslíbení, že všichni obyvatelé Jeruzaléma budou Hospodinovými učedníky. Hospodin slibuje, že je neopustí, bude je chránit v případě, že by proti nim někdo povstal. Jeruzalému slibuje nepohnutelnou smlouvu pokoje. Kladli jsme si otázku, zda tyto přísliby nejsou příliš nadnesené a nereálné a zda se skutečně někdy naplnily. Zde se vize upřesňuje a jakoby posouvá o kus dál: ti, kdo se měli stát učedníky, mají přijít k Hospodinu a poslouchat, co říká. Jako by text vyzýval: no tak honem, pojďte, ať to může nastat; poslouchejte mě a já s vámi uzavřu smlouvu. Zdá se, že Hospodin čeká, až lid do dění přispěje i svou vlastní aktivitou. Zdarma mu nabízí hojnost, ale vyčkává, zda si lid tuto cestu zvolí. Hospodin slibuje uzavření smlouvy a zmiňuje přitom obnovu mi losrdenství prokázaných Davidovi. Proč je zde jmenován David? David učinil Jeruzalém svým hlavním městem a v něm pak vládli i jeho potomci. To vše sice dobytím Jeruzaléma skončilo, avšak jeden z králů davidovské dynastie byl odvlečen do Babylonu a přežil. V poexilních dějinách národa se počítalo s jeho potomkem Zerubábelem, který hrál dosti významnou roli ve veřejné správě poexilního Judska. Nikdy se však neujal trůnu, a přestože davidovský rod nevymřel, království obnoveno nebylo. V době, do níž míří tento text, mohly být naděje na obnovení království v čele s davidovským potomkem ještě živé. Nevíme, zda tímto směrem míří i text zmiňující milosrdenství prokázaná Davidovi, ale minimálně je v něm potvrzeno uzavření smlouvy a obnova toho, co bylo zaslíbeno Davidovi. Jedná se nejspíš o obnovu Jeruzaléma, který byl pokládán za Davidovo město. Prorok pak přenáší zaslíbení daná Davidovi na obyvatele Jeruzaléma, když jim říká: „Uzavřu s vámi smlouvu…“ Někteří biblisté mluví o „demokratizaci“ smlouvy, kterou Hospodin s Davidem uzavřel. O Davidovi je zde navíc řečeno, že jej Hospodin dal národům za svědka, vévodu a zákonodárce. Těmito slovy vyjadřuje text skutečnost, že tento král měl respekt i u okolních králů a národů. Podobný respekt mají mít nyní mezi národy obyvatelé Jeruzaléma, kteří se vracejí z exilu, neboť Hospodin způsobil, že se toto město po tolika letech zase obnoví.

238


(55,6 –11) Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“

V předchozí kapitole jsme mluvili o spáse obyvatel Jeruzaléma a řekli jsme, že se nejedná o nic automatického, nýbrž že tuto spásu nabízenou Hospodinem musejí lidé uchopit. Míří citova ný text tímto směrem? Ano, Hospodin vybízí posluchače, aby naslouchali a využili nabízenou šanci. Nezdá se, že by ti, kdo jsou zde osloveni, byli všichni spravedliví. Dostávají však nabídku, aby se připojili k Hospodinovým služebníkům a měli účast na slíbeném požehnání. Hospodinovým služebníkem se stane jen ten, kdo chce, byť i jeho spravedlnost je spravedlností darovanou. Jako by zde znělo: „Spása je blízko, přimkněte se k Hospodinu, hledejte ho a naslouchejte mu, je vám k dispozici, snažte se ho najít, dokud je čas.“ S podobnými výzvami jsme se v minulých kapitolách již setkali. Osmý verš ukazuje na propastný rozdíl mezi člověkem a Hospo dinem: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Proč je to připome nuto právě zde? Tato myšlenka se objevuje v knize Izajáš na mnoha místech, i když je vyslovena různými slovy. Vyjadřuje skutečnost, že nic z toho, co se děje, by člověk nikdy nevymyslel a nenaplánoval. Hospodin mnohokrát slibuje lidu, že s ním bude jednat divně, předivně. Proto zanikne moudrost jeho moudrých, neboť Hospodin udělá


239

něco, o čem se lidé neodvážili ani snít. V osmém století, k němuž se vztahovala první část knihy, se toto podivuhodné Boží jednání týkalo ochrany Jeruzaléma před Asýrií. Čtyřicátá až padesátá pátá kapitola se vztahuje ke končícímu exilu, kdy je podivuhodně zachraňován Jeruzalém, přestože nikoho ani nenapadlo, že by s ním Hospodin ještě počítal. Navrátilci nesou náboženskou tradici Hospodinovu a jsou ochotni toto město obnovit i s jeho chrámem. Věří, že perský král Kýros, který jim návrat umožnil, je Hospodinovým nástrojem, a proto mají sílu jít navzdory nesmírným obtížím dál. Nic z toho by člověk nevymyslel. Velmi silný je motiv Hospodinova slova, které vykoná vše, kvůli čemu je Hospodin poslal. Stává se tak vždy a automaticky, nebo se na naplnění Hospodinových slov podílí i Boží lid? Boží dílo vyžaduje lidskou spolupráci, takže Boží úradky se mohou podivuhodným způsobem plnit teprve v součinnosti s člověkem. Boží slovo musí adresáti přijmout a splnit jeho výzvy. Bůh jim však pomáhá, aby byli schopni s ním spolupracovat. Jestliže v padesáté čtvrté kapitole Hospodin říká: „Jejich spravedlnost je ode mne“, znamená to, že on nejen lidu seslal své slovo, ale dal mu i jeho správné pochopení. To je onen zavlažující déšť, bez něhož by nebyla žádná úroda.

(55,12–13) „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“

S těmito motivy jsme se setkali už v předchozích kapitolách. Všechno, co se děje, má sloužit k oslavě Hospodinova jména. Nejedná se však o žádný projev sobectví či ješitnosti z Hospodinovy strany. V oslavě Božího jména má lid poznávat jeho pravou podstatu. Už ve čtyřicáté druhé kapitole Hospodin prohlašoval, že svou slávu nedá modlám, které nemohou nikomu pomoci. Vize

240


oslavy Hospodinova jména je tedy vizí přijetí Hospodina jako Boha Izraele. Když bude vyvolený lid respektovat jeho slovo, ponese i patřičné ovoce. Padesátou pátou kapitolou uzavíráme celek knihy zvaný Deute roizajáš, který začínal ve čtyřicáté kapitole. Zkuste shrnout zá kladní poselství této sekce. Na jejím začátku jsme se setkali se zdeptaným lidem, který v exilu už se svým Bohem nepočítal. Proto mu bylo adresováno mnoho útěšných výroků, které se snažily vysvětlit, že zkáza Jeruzaléma není Hospodinovou prohrou, ale je naplněním dávného úradku. Ten byl formulován na samém začátku knihy Izajáš, kde bylo Jeruzalému ohlášeno, že bude kvůli svým hříchům a nepravostem „přetaven“ soudem. Šestá kapitola upřesnila podobu tohoto soudu: lid bude odveden daleko a teprve po úplném zániku všeho se objeví „svaté símě“ – potomstvo, které bude hodno Hospodina. V kapitolách čtyřicet až padesát pět je potvrzeno, že oním velikým „přetavením“ v tavicí peci utrpení byla katastrofa exilu. Padesátá třetí kapitola přináší text o Hospodinově služebníku, jehož bolest a utrpení zahladily nepravosti a vedly k zadostiučinění. Na konci sekce se pak setkáváme s lidem, který už rozumí tomu, co se odehrálo. Ví, že se Hospodinu nic nevymklo z rukou, ale vše je součástí jeho úradku. Tento pročištěný a přetavený lid pochopil, že ke zkáze muselo dojít, aby byly smyty jeho hříchy a on mohl znovu vykročit na cestu s Hospodinem. Pokud Izraelité rozumějí Božímu slovu a svědčí o tom, co zažili, zaslouží si titul „Hospodinovi učedníci“ či „Hospodinovi služebníci“. Součástí jejich svědectví je odhalení skutečnosti, že Bůh řídil běh dějin v souladu s tím, co dopředu ohlásil prostřednictvím svých proroků. Okolní národy díky tomuto svědectví poznávají Hospodina a vidí, že pouze on je pravým Bohem, který vyniká nad všechny bohy, neboť je Stvořitel a Vykupitel. Ke kořenům 29. 7. 2011, Na křesťanské vlně 1. 7. 2012

Kdo je pravým Hospodinovým ctitelem (56,1–57,21)

Padesátou šestou kapitolou začíná nová sekce knihy, kterou od borníci nazývají Tritoizajáš. Někteří čtenáři Písma toto dělení na Protoizajáše, Deuteroizajáše a Tritoizajáše neradi vidí. Jak je možno je zdůvodnit? Kritičtí badatelé začali dělit knihu Izajáš na dvě části už od 18. století, protože důkladněji reflektovali, že texty následující po 39. kapitole reagují na poměry v 6. století a Izajášovým posluchačům v 8. století by sotva měly co říci. Jsou dílem nějakého Izajášova nástupce, který jejich prostřednictvím v době exilu oslovil své současníky. Od konce 19. století bývá navíc vymezován jako samostatná sekce text od 56. kapitoly, pro nějž se vžilo označení Tritoizajáš. Zlom sice není tak nápadný, jako na začátku Deuteroizajáše ve 40. kapitole, avšak při pozorném pročítání textů si čtenář může povšimnout, že atmosféra se od předchozích kapitol přeci jen liší. Je zřejmé, že vyvolený lid se nachází v jiné situaci. Od čtyřicáté do padesáté páté kapitoly jsme se setkávali pře devším s texty útěšnými, v nichž se výtky týkaly zejména cizích národů. Co bude v centru pozornosti v následujících jedenácti kapitolách? V kapitolách, které máme před sebou, se pozornost soustřeďuje na problémy komunity vyvoleného lidu po návratu do zaslíbené země. Objevují se výčitky adresované do vlastních řad, jež se týkají různých nepravostí. V tom připomíná tato sekce první část knihy, která Jeruzalému a jeho obyvatelům také leccos vytýkala. Někteří badatelé se proto domnívají, že se tyto texty z 6. století vracejí zpět do doby proroka Izajáše. Osobně se přikláním k většinovému názoru biblistů, že tomu tak není. Text spíše reflektuje život Izraelců,

242

KDO JE PRAVÝM HOSPODINOVÝM CTITELEM

kteří se vrátili do své země a jejichž reálná situace se lišila od nádherných vizí exilních proroků. Problémy, s nimiž se potýkali, popisují knihy Ezdráš a Nehemjáš. V nich čteme, jak bylo po návratu z exilu nesnadné znovu vybudovat židovskou komunitu a s jak velkými obtížemi se museli Izraelité potýkat při snaze obnovit chrám. Z knihy Nehemjáš se navíc dozvídáme, že mezi navrátilci byly i velké sociální rozdíly a že bylo třeba řešit mnohé rozpory a hádky. Zdá se, že do této problematické doby promlouvají texty Tritoizajáše.

(56,1–8) Toto praví Hospodin: „Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost. Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku, který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.“ Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“ Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno, lepší než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“ Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

Vedle motivů, které známe z předchozích kapitol, jako je důraz na právo, spravedlnost a blížící se spásu, se zde objevuje důraz na dodržování dne odpočinku. Proč? Jedná se skutečně o nové téma, s nímž jsme se zatím nesetkali. Zdá se, že v poexilní době byl důraz na dodržování šabatu velmi silný, neboť šabat byl pro Židy znamením identity. Kdo ho dodržoval, odlišoval se od pohanů. Důraz na dodržování šabatu lze chápat jako snahu vyvarovat se chyb z minulosti, neboť podle proroků bylo právě přejímání kultury a náboženství pohanů kořenem všeho zla.


243

Důsledkem bylo „znečištění“ a následné potrestání národa, který měl být národem svatým a odděleným pro Hospodina. Po návratu z vyhnanství se proto mnozí snažili žít tak, aby se podobná katastrofa už nikdy neopakovala. Kniha Ezdráš svědčí o tom, že Židé odmítali např. i uzavírat sňatky s příslušníky cizích národů, neboť takový sňatek byl považován za zradu. Jiným důsledně požadovaným předpisem bylo právě svěcení dne odpočinku. Zde jsou pravděpodobně kořeny postojů, které později kritizoval Ježíš, když mu znalci zákona vytýkali uzdravování v sobotu. V knize Izajáš vidíme, že prorok na jednu stranu zdůrazňuje potřebu dodržovat šabat jako znamení identity a věrnosti Hospodinu, ale na druhou stranu je mu cizí myšlenka radikálního oddělování od ostatních národů. V uvedeném textu je řeč o tom, že se k Hospodinu mají připojit dokonce i cizinci a kleštěnci, což je něco naprosto nového a nezvyklého. Proč se zde mluví o kleštěncích? Dotýká se prorok jejich fyzické ho poškození, které je vylučovalo z bohoslužeb v chrámě, nebo problému nemožnosti mít potomstvo? Zřejmě obojího. Nemít potomstvo znamenalo být vyloučen z požehnání, neboť požehnání se projevovalo množstvím potomků. Kleštěnci navíc byli limitováni v přístupu do posvátné sféry, konkrétně do Božího domu. Pátý verš jim však slibuje, že pokud budou věrni, budou dbát na šabat a dělat to, co si Hospodin přeje, dá jim Bůh ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno. Náš překlad říká, že toto jméno bude „lepší než synů a dcer“. Vhodnějším překladem však je: „Dám jim památník a jméno lepší, než (jsou) synové a dcery.“ To, co je jim slíbeno, je víc než potomci. Cizincům i kleštěncům je v podstatě řečeno, že nezáleží na tom, co jsou zvnějšku, ale na tom, jací jsou uvnitř. Pokud o Hospodina opravdu stojí, on jim požehná a dá jim jméno, které nebude vymýceno. Přivede je do svého chrámu a s radostí přijme i jejich zápalné oběti. Vidíme, že uvedená zaslíbení překonávají striktně a rigidně chápané příkazy zákona. Současně však z těchto provokativních slov plyne, že Židem nestačí být jen tělesně, neboť Hospodinu záleží především na tom, jaký k němu mají lidé vztah. Proto se jeho služebníky mohou stát

244


i cizinci, kteří si na svém židovském původu zakládat nemohou. V knize Izajáš se s podobnými myšlenkami nesetkáváme poprvé. Už v jedenácté kapitole bylo řečeno, že Hospodin shromáždí nejenom rozptýlené Židy, ale i Egypt a Asýrii. Označení jeruzalémského chrámu za dům modlitby pro všechny národy připomene zase druhou kapitolu, v níž bylo řečeno, že hora Hospodinova domu bude vyvýšena nad všechny pahorky a potáhnou k ní národy, aby vyslechly Hospodinovo slovo. Už tam byl nastíněn obraz národů, které se zajímají o Hospodinovu vůli. Jelikož však následovala výzva: „Dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle“, mělo být pozvání národů nejspíš impulsem především pro samotné Izraelity: je-li Hospodinovo slovo tak přitažlivé pro národy, proč je oni neberou vážně? Stejně texty padesáté šesté kapitoly jsou v prvé řadě určeny Židům, aby jim posloužily k reflexi a snad i k zahanbení. Slova „památník se jménem lepším než synů a dcer“ se dostala do názvu jeruzalémského muzea holocaustu Jad vašem. Proč? Spojení „jad va-šem“ znamená doslova „ruka a jméno“. Slovem „ruka“ však bývají označeny i různé pamětní sloupy a památníky. Slovo „jméno“ je také víceznačné, neboť označuje i reputaci, jakou jeho nositel má, případně povědomí o něm. Když někdo zemře bez dětí, je to stejné, jako by bylo jeho jméno smazáno. Hospodin slibuje kleštěncům, že i když nemají děti, nebude zapomenuto ani jejich jméno, ani památka na ně. Název muzea Jad vašem chce tedy vyjádřit, že památka lidí povražděných během holokaustu nesmí nikdy vymizet z paměti lidí.

(56,9 –12) Všechna polní zvěři, přijď se nažrat! Přijď, všechna zvěři lesů! Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví; všichni jsou to němí psi, nedovedou ani štěkat; jen mluví ze sna, když ulehnou, rádi podřimují. Ale jsou to psi hltaví, nenasytní. A to jsou pastýři! Bez zájmu a pochopení. Všichni jsou obráceni k svým cestám, každý za svým ziskem, odkudkoli. „Přijďte! Opatřím víno, opojným nápojem se opojíme. Zítřek bude jako dnešek, velký, přebohatý.“


245

Nečekaně se zde objevuje motiv zlých pastýřů, který známe spíš z knih Jeremjáš nebo Ezechiel. Jak souvisí s kontextem, do ně hož je vložen? Selhávají zde ti, kdo jsou na stráži, tedy představitelé a vůdcové národa. Stejně jako v první sekci knihy Izajáš, i zde se objevuje problém slepoty. Slepota je, jak víme, obraz nepochopení, zatvrzelosti, ale také neschopnosti rozeznat, co je správné. V sekci zvané Deuteroizajáš, která se týkala doby babylonského vyhnanství, bylo zaslíbeno uzdravení slepoty. Zde se tento motiv vrací. Slepý však není celý národ, nýbrž pouze ti, kdo měli být na stráži a měli tedy vidět nejdál. Jenomže právě oni se honí pouze za svým ziskem a jsou obráceni ke svým cestám. Těmito cestami prorok míní špatné jednání. V písni o trpícím služebníku je v padesáté třetí kapitole vyznání: „Každý z nás se obracel na svou cestu.“ Svévole vůdců je v příkrém protikladu s postojem cizinců a kleštěnců, o nichž právě byla řeč. Těm totiž na Božím slovu záleží, a proto s nimi Hospodin počítá a utěšuje je.

(57,1–13) Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem. Pokoje dosáhne ten, kdo jde správnou cestou. Odpočine na svém loži. „Předstupte sem, vy, synové té, která věští z mraků, potomstvo cizoložníka a nevěstky! Komu se tak škodolibě posmíváte? Komu že se pošklebujete? Na koho vyplazujete jazyk? Což nejste děti nevěrnosti, potomstvo zrady? Rozpalujete se u mohutných stromů, pod každým zeleným stromem, v roklích, pod skalními útesy zabíjíte děti. V rokli mezi hlazenými kameny je tvůj díl, ano, ty budou tvůj úděl. Také jim jsi přinášela úlitbu, obětovala dary. Tohle mě má těšit? Na hoře vysoko strmící zřídila sis lože, tam také stoupalas k obětním hodům. Za dveřmi a veřejemi sis dělala své pamětné znamení. Ode mne ses odvrátila, odhalovala ses, vystupovala jsi na své lože, rozšiřovala je, s oněmi ses spřáhla, milovala jsi jejich lože, zírala jsi na znamení údu. Mrhala jsi olejem pro Meleka, hýřila jsi svými mastmi, do daleka vysílalas posly, snižovala ses až do podsvětí. Znavila ses množstvím svých cest, a neřeklas: ,Nemá to význam.‘ Ve znamení údu jsi nalézala život, proto ses necítila vyčerpána. Koho ses polekala a koho se bojíš, že tolik lžeš? Na mne sis ani nevzpomněla, k srdci sis

246


to nebrala. Jen proto, že jsem byl příliš dlouho zticha, nemáš přede mnou bázeň. Uvedu ve známost tvoji spravedlnost a tvé činy! Nic ti neprospějí. Až budeš křičet, ať si tě tvá sbírka bohů vysvobodí! Všechny je odnese vítr, odvane je vánek. Ale ten, kdo se utíká ke mně, dostane do dědictví zemi, do vlastnictví moji svatou horu.“

V knize Izajáš jsme se s kritikou modlářství setkali už několikrát, ale zatím nikdy nebyla takto expresivní. Přitom by se mohlo zdát, že Židé byli během babylonského zajetí z modlářství vyléčeni. Zřejmě tomu tak nebylo. Modloslužba je zde metaforicky nazývána cizoložstvím, protože znamená nevěrnost vlastnímu Bohu a odpadnutí k bohům cizím. Naše verše navíc dokládají, že mnohdy byla spjata i s různými praktikami spojenými s kulty plodnosti. Nám už uniká, proč je řeč o roklích, o zabíjení dětí či o jakýchsi hlazených kamenech, neboť konkrétní podobu modloslužby té doby neznáme. Nápadné je, že polemika s modlami v části Deuteroizajáš měla úplně jiný charakter. Modloslužba se týkala cizích národů a prorok se na ni díval jakoby z dálky. Posměšně popisoval modly jako dřevěné panáčky, které je třeba přibít na podstavce, aby neupadly, a tím je před svými posluchači zlehčoval. Hospodin předvolával národy i s jejich bohy před soud, aby se ukázalo, kdo je skutečný Bůh. Zde se však tón mění, neboť modloslužby se účastní sami Izraelité. Místo zesměšňování a ironie se v textu objevuje hrůza a znechucení. Jeruzalém je tvrdými slovy popsán jako nevěrná žena, která zapomněla na Hospodina, svého manžela. Badatelé si dokonce povšimli, že Jeruzalém je charakterizován podobně, jako byl ve čtyřicáté sedmé kapitole popsán Babylon: je v něm pýcha, spoléhání na astrology, pohanské praktiky, zmalátnění. Jak je možné, že Jeruzalém je popisován právě takto? Vždyť když jsme o něm naposledy četli v padesáté čtvrté kapitole, byl vylíčen jako opuštěná žena, nad níž se Hospodin smiloval. Tento kontrast je skutečně šokující. V padesáté čtvrté kapitole Hospodin slibuje Jeruzalému, že mu dá potomky a bude mu žehnat, tady se však vrací obraz města plného modlářství a nepravos-


247

tí. Tou největší je, že místo co by byl trestán hříšník, hyne naopak spravedlivý. Všechny tyto verše lze považovat za doklad rychlého úpadku komunity Božího lidu, v níž zavládla zlovůle a nespravedlnost. Dělicí čára mezi Hospodinovými vyznavači a svévolníky už nevede mezi Izraelem a Babylonem či národy, ale uprostřed samotného Božího lidu. Jeruzalém se nestal městem věrným, jak o tom snili proroci, ale je opět plný hříchu a provinění.

(57,14 –21) Řekne: „Navršte, navršte násep, vyrovnejte cestu, odstraňte mému lidu překážky z cesty!“ Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám. Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce. Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí. Stvořím ovoce rtů. Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím jej. Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal. Nemají pokoj svévolníci,“ praví můj Bůh.

Po pasáži útočící proti modlářství lidu se jakoby vrací hlas vola jícího ze čtyřicáté kapitoly. Znamená to, že přichází Hospodin? Ano, ale téma je pojato jinak než jako návrat do zaslíbené země či návrat Hospodina. Za výzvou z padesáté šesté kapitoly je snaha přimět lid ke změně chování. Vydal se totiž svévolně na cestu svého srdce a Hospodin byl na něj rozezlen. Jediným řešením je náprava. Když Hospodin v osmnáctém verši říká: „Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí“, tak to vypadá, jako by nápravu lidu bral na sebe. Je to zajímavý moment. Hospodin se nechce navěky přít a nechce už svůj lid trestat, nýbrž chce jej vyléčit. Shlédne však jen na ty, kdo jsou ponížení a zdeptaní.

248


K čemu byl vlastně trest babylonského zajetí, když lid má stále stejné problémy? Tahle otázka nás při četbě Tritoizajáše musí napadnout. První část knihy ukazovala hřích lidu a přinášela varování, že za provinění přijde trest. Druhá část utěšovala potrestaný a zdeptaný lid, který si myslel, že na něj Hospodin zapomněl. Izrael měl pochopit, že Hospodin ho nechtěl zničit, ale vychovat a nikdy s ním nepřestal počítat. V závěrečné části knihy bychom tedy očekávali, že lid už je poučen a bude Hospodinu a jeho cestám věrný. Místo toho opět hřeší. Logické by bylo, kdyby teď vystoupil nějaký prorok a ohlásil nový trest. Nic takového zde však není. Text sice lidu vytýká mnohá provinění, avšak o žádném trestajícím vojsku neslyšíme. Naopak je tu příslib, že Bůh lid vyléčí a dále povede. Texty nejsou hrozbou, nýbrž velkým apelem na obrácení. Jsou i útěchou, neboť promlouvají především k těm, kdo jsou deptáni panujícími poměry. Tito lidé, přestože jsou spíše chudí a upozadění, s Hospodinem počítají, zatímco ti dobře zajištění s ním už zřejmě počítat přestali. Můžeme říci, že důraz je zde kladen na osobní odpovědnost člo věka, protože každý člověk stojí před Hospodinem jako jednot livec? Dá se to tak říci. Poexilní židovský národ doslova „vstal z mrtvých“. Ezechiel pojednával o návratu do vlasti jako o probuzení suchých kostí, otevření hrobů a návratu k životu. To však neznamená, že od té doby je vše v pořádku a že o věrnost Hospodinu se nemusí zápasit. Hospodin Jeruzalému oznámil, že pokud na něj budou jeho obyvatelé spoléhat, pokud budou jeho učedníky a služebníky, bude jim žehnat. Každý jednotlivý Izraelita se však musí sám rozhodnout, že se svým Bohem chce ve svém životě počítat. Domnívám se, že i to je jedno z výrazných poselství knihy Izajáš. Ke kořenům 5. 8. 2011, Na křesťanské vlně 15. 7. 2012

Nepravá a pravá zbožnost

(58,1–14)

(58,1– 4) „Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. ,Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině.“

Lid chce mít zdánlivě Boha blízko a ptá se na to, co je spraved livé. Jak je tedy možné, že prorok má domu Jákobovu vytknout nevěrnost a hříchy? Skutečně, postoj lidu zpočátku vypadá jako reakce na výzvu z konce padesáté páté kapitoly, která zněla: „Hledejte Hospodina, dokud je blízko.“ Hospodinova odpověď na výtku: „Proč se postíme, a nevšímáš si toho?“ však naznačuje, že v jednání Izraelitů není vše v pořádku: „Právě v den, kdy se postíte, hovíte svým zálibám.“ Lidé se sice postí, ale zároveň nepatřičně dělají, co se jim zachce. Text dále upřesňuje, že v den postu honí své dělníky a upadají do hádek a sporů. Znamená to, že se postí a uctívají Hospodina jen formálně a povrchně. Cílem je jejich vlastní pohodlí a spokojený život, bez ohledu na pravidla, jež byla Izraeli dána pro vzájemné mezilidské vztahy. V takovém případě jsou však jejich modlitby a skutky zbožnosti zbytečné, neboť Bůh stojí o něco hlubšího. Podobný problém pranýřoval prorok Izajáš v první kapitole. Lid sice přinášel oběti a světil svátky, ale chyběla vzájemná ohleduplnost a základní projevy lidskosti. Nezjednával právo sirotkům a vdovám

250

NEPRAVÁ A PRAVÁ ZBOŽNOST

a ruce měl od krve. Prorok tehdy expresivně popisoval, jak si Hospodin zacpává uši a zakrývá oči, aby nemusel poslouchat modlitby a vidět oběti. Zde je situace podobná, a proto ani teď nemůže Hospodin žehnat. Veškeré dotazování na spravedlivé řády je za těchto okolností zbytečné.

(58,5 –10) „Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ,Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“

Co je a co není půst? Verše nás informují o tom, jaké byly postní zvyklosti: lidé oblečení do kajícího roucha chodili ztrápení a podestýlali si popelem, čímž dávali najevo své obrácení nebo lítost nad svými hříchy. Do jaké míry však vnější projevy postu zrcadlily opravdovost srdce, to už záleželo na každém jednotlivci. Text jasně říká, že pouze vnější projevy postu nestačí, a formuluje požadavky na pravý půst. Za velmi důležité přitom považuje milosrdenství, solidaritu, velkodušnost, citlivost vůči těm, kdo jsou slabí a ekonomicky závislí na jiných. Pokud Izraelité zotročují své dělníky, nelze mluvit o postu. Pravým znamením toho, že to myslí s Hospodinem vážně, je dát volnost všem ujařmeným, sytit hladové, přijímat utištěné a oblékat nahé. Ve zkratce řečeno: pro Hospodina má větší cenu všímat si bližních než konat okázalé skutky pokory a zbožnosti.


251

Co znamená „nebýt netečný k vlastní krvi“? Vědět, že mám vedle sebe bratry. Izraelité se měli navzájem považovat za bratry a jako takoví si měli pomáhat. Text prozrazuje, že v tehdejší společnosti existovaly značné sociální rozdíly. Bohatí a dobře situovaní se nijak nezajímali o své bližní. Dopouštěli se i mnohých křivd a hrubého jednání vůči sociálně znevýhodněným. Přesto chtěli být zadobře s Hospodinem a snad si i mysleli, že jejich bohatství je znamením požehnání. Účastnili se náboženského života a pečlivě dodržovali všechna kultická pravidla. Hospodin to však odmítá a ukazuje, že hlavním znakem správné zbožnosti jsou dobré mezilidské vztahy, zejména ohled na slabší a ohrožené. Jaké měly být důsledky pravého postu? Náš text to charakterizuje takto: „Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.“ Světlo je znamením spásy, požehnání a hojnosti. Jeho příchod je signálem, že Hospodin lid vyslyšel. Světlo také připomíná mnohé předchozí izajášovské texty. Podobně jsme se už setkali se zhojením ran, např. na konci třicáté kapitoly, kdy bylo lidu slíbeno, že pokud se bude chovat podle Hospodinových požadavků, budou zhojeny všechny jeho rány a dočká se velkého světla. Hospodinovu připravenost neprodleně pomoci vyjadřuje devátý verš naší kapitoly: jakmile lid zavolá, Hospodin odpoví: „Tady jsem!“ S tímto zvoláním vloženým do úst Hospodina jsme se setkali už v padesáté druhé kapitole. Tehdy jsme si řekli, že za normálních okolností vyjadřuje připravenost služebníka splnit vůli svého pána. To, že podobnou ochotu být lidu doslova „k službám“ projevuje sám Hospodin, je vskutku podivuhodné. Podobně jako v padesáté druhé kapitole i zde nacházíme obraz vyjadřující ochranu a spásu: „Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.“ Hospodinova zaslíbení se nemění, jejich naplnění je však už podmíněno. Přestože je lidu co vyčítat, nenásleduje po výčitkách hrozba soudu, nýbrž vemlouvavé texty, které vyzývají k obrácení. Stále se opakuje, co vše by lid v souladu s dřívějšími sliby mohl dostat, jen

252


kdyby se obrátil! Právě v tom je velký rozdíl mezi první sekcí knihy Izajáš a sekcí závěrečnou: zatímco první hrozí soudem, tato vyzývá k obrácení, aby se všechny krásné přísliby mohly naplnit.

(58,11–12) Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.

Co vyjadřuje metafora člověka, jenž „zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům“? Zazdívat trhliny nebo postavit se do trhliny znamená zabránit nepříteli vniknout průrvou v hradbách do města a město tak zachránit před zkázou. Náš text tím chce říci, že stačí, když bude člověk dodržovat to, co si Hospodin skutečně přeje, a nepřítel ani jakékoli jiné zlo či neštěstí nemá šanci do Božího lidu „vtrhnout“. Uvedená metafora také vyjadřuje, že člověk se svým postojem může účinně podílet na budování šťastného života Boží obce.

(58,13 –14) Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“ Tak promluvila Hospodinova ústa.

Už podruhé se v sekci Tritoizajáš objevuje motiv šabatu. Jak do této kapitoly zapadá? Podle knihy Deuteronomium je důvodem sobotního odpočinutí skutečnost, že Hospodin svůj národ osvobodil z egyptského otroctví. Proto i Izraelité mají na jeden den v týdnu dát svobodu všem,


253

kdo jsou jim podřízeni. Šabat je tedy jakýmsi znamením solidarity a příslibem svobody. V poexilní době tomu tak však nejspíš nebylo. Ostří uvedeného výroku míří proti tvrdosti Izraelitů a pranýřuje jejich nedostatek soucitu. Přestože Desatero mluví o sobotním odpočinku otroků i domácích zvířat, oni v tento den své dělníky plně zaměstnávají. K čemu je tedy jejich vlastní sobotní odpočinek? Tento osten je stále aktuální, neboť stále platí, že to, co člověk dělá pro Boha navenek, nemůže být v rozporu s tím, co má v nitru. A to lze poznat nejlépe podle toho, jak se chová k druhým lidem. Tento princip výstižně shrnuje text z Prvního listu Janova: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Ke kořenům 12. 8. 2011, Na křesťanské vlně 5. 8. 2012

Selhává lid, ne Hospodin

(59,1–21)

(59,1–8) Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Což to nejsou vaše nepravosti, které vás oddělují od vašeho Boha? A vaše hříchy, které způsobily, že skryl tvář před vámi a neslyší? Vždyť vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti. Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti. Vyseděli baziliščí vejce, snují pavoučí vlákna. Kdo by jejich vejce pozřel, zemře, rozšlápne-li se, vyklouzne zmije. Jejich vlákna se nehodí na šat, svými výrobky se nepřikryjí. Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky. Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza. Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj.

Lid se domníval, že Hospodin jej neslyší, případně jej není scho pen spasit. Jak to, že po tolika zkušenostech opět Hospodinu nevěří? Pisatel už od druhého verše odhaluje příčinu tohoto problému: hříchy lidu tvoří doslova bariéru, přes kterou nemůže k Hospodinu proniknout žádná prosba či skutek zbožnosti. Hříchy způsobily, že si Hospodin před lidmi zakryl svou tvář. Tento obraz známe už z dřívějších pasáží knihy, například z osmé či padesáté čtvrté kapitoly. Kdykoli lid hřešil, ztratil Hospodinovo požehnání, neboli Hospodin si před ním zahalil svou tvář. Hříchy, které jsou zde uvedeny, jako by byly opsány z předchozí kapitoly. Tato kapitola bývá skutečně vnímána jako jakási paralela ke kapitole předchozí, protože zpětně leccos osvětlí. V předchozí kapito-

SELHÁVÁ LID, NE HOSPODIN

255

le jsme četli: „Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst.“ Zde se říká: „Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí.“ Jak je možno dlaň poskvrnit nepravostí? Tak, že člověk něco špatného koná. Hrozící prst může být prst, kterým člověk na někoho ukáže před soudem, když jej falešně obviňuje. Stejně tak jazyk, který přemílá podlost (předchozí kapitola zmínila „ničemná slova“), může znamenat křivdu a nactiutrhání. „Plané řeči“ nemusí znamenat pouze zbytečné řeči, ale i řeči nepravdivé, které někomu ubližují. A to vše je zde lidu vyčítáno. Co znamenají metafory ve větě: „Vyseděli baziliščí vejce, snují pavoučí vlákna“? Každá nepravost a podlost lidu je nebezpečná, neboť z ní vzejde záhuba. To je ono „baziliščí vejce“. Pavoučí vlákna zase představují něco, co je naprosto zbytečné, neboť z takových vláken nelze zhotovit žádný oděv. Všechno, co lid dělá, je tedy buď nebezpečné, nebo neužitečné. Verše, které vypočítávají různé druhy nepravosti, jsou uzavřeny konstatováním: „Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj.“ Důsledkem pokřiveného jednání je zlo, a proto ani ti, kdo se chovají křivě, nepoznají pokoj.

(59,9 –14) Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví. Hned všichni mručíme jako medvědi, hned zase lkáme jako holubice. Čekáme na právo, ale žádné tu není, na spásu, a ta se vzdálila od nás. Četné jsou naše nevěrnosti vůči tobě a naše hříchy svědčí proti nám, naše nevěrnosti se nás drží, známe svoje nepravosti: nevěrnost a zapírání Hospodina, odklon od našeho Boha, řeči o útisku, odpadnutí, v srdci nápady a úvahy o klamných věcech. Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit.

Devátý verš přináší změnu mluvčího. Co tato změna znamená? Je zde velmi důležitý posun. Hříchy totiž nevyjmenovává prorok nebo Hospodin, aby obžaloval lid, nýbrž vyznává je sám lid či

256


jeho zástupce. Když říká: „Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru“, připomene to zaslíbení osmého a desátého verše předchozí kapitoly, kde se říkalo, že pokud se lid bude náležitě chovat, vyrazí jeho světlo jako jitřenka, světlo mu vzejde v temnotě a jeho soumrak se změní v poledne. Zde naopak lid vyznává, že je jako slepý, a přestože je poledne, on žije v temnotě. Uznává své hříchy a provinění, odklon od Hospodina i útisk bližních, to, že právo je úplně potlačeno. Dává tím zapravdu Hospodinu, který jej v předchozí kapitole vyzýval k obrácení. Kdo je oním mluvčím, který za lid hříchy vyznává? Někdo z vyvoleného národa, kdo slyšel prorokovu výzvu a vzal ji vážně. Znamená to, že zde jsou lidé, kteří si uvědomují, že vše není v pořádku, a rmoutí je to. S tím jsme se v první sekci knihy Izajáš příliš nesetkávali, byť prohřešky lidu byly velmi podobné. Tam byl věrný pouze prorok Izajáš a jeho stoupenci, kteří na Hospodina čekali navzdory zradě ostatních. Ve druhé části knihy byl lid příliš zdeptaný, takže byl spíš utěšován. Jakmile se však vrátil do své země, naplno se projevily hříchy, o nichž jsme mluvili, a tu se také objevili ti, kterým to nebylo jedno.

(59,15 –21) Pravda vyprchala, kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého. Hospodin to však vidí a je zlé v jeho očích, že není žádného práva. Vidí, že není nikoho, žasne, že nikdo nezasáhne. Zachrání ho jeho paže, podepře ho jeho spravedlnost. Oděl se spravedlností jako pancířem a na hlavě má přilbu spásy, oděl se rouchem pomsty, jako pláštěm zahalil se rozhorlením. Podle vykonaných skutků odplatí svým protivníkům rozhořčením, svým nepřátelům za to, co páchali, ostrovům odplatí za spáchané skutky. I budou se bát Hospodinova jména na západě a jeho slávy na východu slunce, neboť se přivalí jako dravá řeka, kterou Hospodinův vítr žene vpřed. Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin.


257

V této pasáži začíná jednat Hospodin. Bylo pro tento zásah dů ležité předchozí vyznání? Domnívám se, že ano. Lid projevil alespoň minimální připravenost ke změně a vyznáním svých provinění narušil onu „bariéru hříchů“, která jej od Hospodina oddělovala. Bůh se proto může vypravit jako bojovník na záchranné tažení. Obraz Hospodina – bojovníka se v knize Izajáš objevuje už potřetí. Poprvé jsme si ho všimli ve 42. kapitole, kde zasáhl ve prospěch lidu po dlouhé době ticha, podruhé v 51. kapitole, kde byla Hospodinova paže vyzvána, aby se oděla mocí. Zde v kapitole 59. za svou věc bojuje tak razantně, že je přirovnán k valící se dravé řece. Povstává proti svým nepřátelům, jimiž však nejsou ani Asyřané ani Babyloňané, nýbrž ti z lidu, kdo setrvávají ve svých nepravostech. Ke komu Hospodin se svou záchranou přichází? V návaznosti na předchozí verše bychom mohli říci, že k těm, kdo byli ochotni vyznat svou hříšnost, neboť věděli, že Hospodina potřebují. Bůh jim proto zjedná spásu, přestože ani oni si ji nezaslouží. Důsledkem jejich záchrany bude rozšíření jeho slávy do všech světových stran. Předpokládá se totiž, že ačkoli Bůh přednostně přichází zachránit své vyznavače na Sijónu, zpráva o jeho činu se neomezí jen na vyvolený národ. Kapitola končí zaslíbením, podle něhož Hospodin uzavře s li dem smlouvu. Jakou? Podstata této smlouvy spočívá v tom, že spravedlivým na Sijónu i jejich potomkům zůstane Boží duch a Hospodinova slova na věky. Tento Boží příslib navazuje na předchozí zaslíbení. O Hospodinovu služebníku bylo ve čtyřicáté druhé kapitole řečeno, že na něj byl vložen Boží duch a on se stane smlouvou lidu. Samotné vylití Božího Ducha na Izraelity bylo pak jasně zaslíbeno ve čtyřicáté čtvrté kapitole. Nový není ani slib týkající se setrvání Božích slov uprostřed lidu – setkali jsme se s ním už v kapitole padesáté první, kde bylo řečeno: „Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky.“ Hospodin tehdy Izraelitům slíbil, že jim dá svůj

258


zákon do srdcí. Přestože zaslíbení smlouvy jsou určena všem Izraelitům, naplňují se pouze na těch, kdo se na Sijónu obrátili. A s tím měli někteří problémy. Vyznavače, kteří si uvědomovali své hříchy a vyznávali je, však Hospodin ujistil, že se jich nikdy nevzdá. Ke kořenům 19. 8. 2011, Na křesťanské vlně 19. 8. 2012

Jeruzalém – město světla

(60,1–22)

(60,1–14) Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy. Kdože jsou ti, kteří přilétají jako oblak? Jako holubice ke svým děrám? Ke mně s nadějí vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele, který tě oslavil. Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Bil jsem tě ve svém rozlícení, se zalíbením se však nad tebou slitovávám. Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále. Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zhynou. Takové pronárody propadnou úplné zkáze. Přijde k tobě sláva Libanonu, cypřiš spolu s platanem a zimostrázem, aby oslavily místo mé svatyně; chci uctít podnož svých nohou. Zkroušeni přijdou k tobě synové těch, kdo tě ujařmovali, u tvých nohou se budou kořit všichni, kteří tě znevažovali; nazvou tě ,Město Hospodinovo‘, ,Sijón Svatého, Boha Izraele‘.“

V tomto textu se postupně odhaluje, že je oslovena žena – Jeru zalém. Proč? Tato žena byla v předchozích kapitolách oslovena mnohokrát. V padesáté první kapitole jí byly adresovány podobné výzvy: „probuď se“ a „povstaň“. Povstání Jeruzaléma souvisí se znovu

260

JERUZALÉM – MĚSTO SVĚTLA

vybudováním Hospodinova chrámu, neboť tím bude oslaven sám Hospodin. Právě to se náš text pokouší barvitě popsat. Ve spojitosti s Jeruzalémem je použita metafora světla, což není v knize Izajáš poprvé. Třetí verš dokonce říká, že k jeho světlu přijdou pronárody, což připomíná postavu Hospodinova služeb níka, který se měl stát světlem národů. Souvisí spolu tyto motivy? Jsem přesvědčena o tom, že ano. Symbolika světla je přitom velmi bohatá, sotva ji lze postihnout vyčerpávajícím způsobem. Náš text na samém začátku tvrdí, že vzešlým světlem, které přitahuje národy, je Hospodinova sláva. Je tedy zřejmé, že světlo nad Jeruzalémem souvisí s Boží přítomností. Vzpomeneme-li na texty, které přisoudily Hospodinovu služebníku roli světla národů, pak můžeme připustit, že do této role je nyní dosazen právě Jeruzalém. Nejde však jen o chrámovou budovu. V padesáté čtvrté kapitole se ukázalo, že titul „Hospodinovi služebníci“ si zaslouží ti synové Jeruzaléma, kteří od Hospodina získají dar spravedlnosti. Ač byl v sekci Deuteroizajáš Hospodinův služebník představen nejprve v jednotném čísle, nakonec se hovořilo o služebnících v čísle množném. Měli se jimi stát ti, kdo se pod vlivem prorockých výzev vraceli do Jeruzaléma. Metafora světla je tedy mnohavrstevná, vyjadřuje vše, co nějak souvisí s Boží přítomností, tedy i jeho slovo či prestiž. Se světlem, k němuž se mají shromáždit národy, proto souvisí i přítomnost Bohu oddaných ctitelů a svědků. Do Jeruzaléma má proudit bohatství národů. Proč? Aby se zde poklonili a uctili Hospodina. Vládcové národů mají uznat a rozpoznat, že Jeruzalém je městem mocného Boha. Králové nepřijdou sami, ale v náručí budou chovat syny a dcery Izraele. Podobný motiv se objevil už ve čtyřicáté deváté kapitole, kde byl zubožený Jeruzalém utěšován, že králové budou jeho pěstouny a královny chůvami. Samozřejmě se jedná o nadsázku. Nicméně má Boží lid nejen utěšit, ale také co nejvíc povzbuzovat k naději. Jeruzalém má mít brány otevřené i v noci. Znamená to, že se jeho obyvatelé nebudou mít čeho bát?


261

Ano. Pokud má město v noci otevřené brány, znamená to, že se jeho obyvatelé cítí naprosto bezpečně. Zde jsou však brány otevřeny i z toho důvodu, že sem cizinci nestihli své dary nanosit ve dne, a proto pokračují i v noci. Spojuje se tak motiv bezpečí s motivem blahobytu a veliké slávy. „Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zhynou. Takové pronárody propadnou úplné zkáze.“ Nezní tento tón v celé té pasáži po někud disharmonicky? Disharmonicky působí možná na nás. Vžijeme-li se ovšem do situace tehdejšího Izraelity, pak nám ta slova budou znít naopak vhodně. Ujišťují totiž obyvatele Jeruzaléma, že se nemusí bát nepřátel, protože každý potenciální nepřítel si to velmi dobře rozmyslí, než se postaví proti Božímu lidu. Budou-li se národy Hospodina bát natolik, že si nedovolí proti jeho lidu žádný úskok, mohou zůstat jeruzalémské brány otevřené klidně i v noci. Dnešní čtenář těchto textů se musí vyrovnat s tím, jak se vyvíjely dějiny. Přestože byl Jeruzalém obnoven a chrám znovu vystavěn, národy se k němu nehrnuly a o bezpečném přebývání si jeho oby vatelé mohli nechat pouze zdát. Narazil jste opět na velké napětí knihy Izajáš. Její šedesátá až šedesátá druhá kapitola bývají považovány za určitý vrchol, neboť popis spásy a velké slávy Jeruzaléma je zde vystupňován na nejvyšší míru. Je na místě se ptát, zda se tato zaslíbení splnila, nebo se jedná o vizi stále otevřenou. Výzvu: „Vstaň, sviť, protože přišlo tvé světlo!“ je třeba brát velmi vážně. Přesto se jedná o něco, co se nenaplnilo podle očekávání. Příčinu má však posluchač hledat na straně lidu. Když si v padesáté osmé kapitole Izraelité stěžovali, že jim Bůh nežehná, bylo jim řečeno, že je tomu tak kvůli jejich vlastní neochotě či neschopnosti žít podle Božích požadavků. Se zaslíbením v této kapitole je tomu nejinak. Nabídka spásy, která je zde vyslovena, zůstává v platnosti. Jeruzalému může vzejít světlo a Sijón se může dočkat slíbené hojnosti. Lid však musí o svého Boha skutečně stát a respektovat jej.

262


(60,15 –22) „Místo toho, abys bylo dále opuštěné, nenáviděné a bez poutníka, dám ti důstojnost navěky a veselí po všechna pokolení. Budeš sát mléko pronárodů, budeš sát z královských prsů. Poznáš, že já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův. Místo bronzu přinesu zlato a místo železa přinesu stříbro, místo dřeva bronz a místo kamení železo. Za dohlížitele ti dám pokoj a za poháněče spravedlnost. Nikdy už nebude slýcháno o násilí ve tvé zemi, o zhoubě a zkáze na tvém území. Své hradby budeš nazývat ,Spása‘ a své brány ,Chvála‘. Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily. Tvůj lid, všichni budou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi, oni, výhonek z mé sadby, dílo mých rukou k mé oslavě. Z nejmenšího jich bude tisíc, z nejnepatrnějšího mocný národ. Já jsem Hospodin, vykonám to spěšně, v pravý čas.“

Zajímavé je spojení slov „dohlížitel“ a „poháněč“ se slovy „pokoj“ a „spravedlnost“. Co ta slova znamenají v kontextu ostatních za slíbení? Slova dohlížitel a poháněč označují někoho, kdo dbá na pořádek. Dnes bychom řekli policista či příslušník pořádkových si. Jakmile bude v Jeruzalémě panovat spravedlnost a pokoj, nebude zde nikoho takového zapotřebí. Podobnou myšlenku vyjadřují slova: „Své hradby budeš nazývat ,Spása‘ a své brány ,Chvála‘.“ Spása bude tak zřejmá, jako by bylo na hradbách napsáno: Tady je vše v pořádku, tady můžeme chválit Boha. S podobným motivem jsme se setkali ve dvacáté šesté kapitole, v níž lid jásal slovy: „Mocné je naše město! Jako hradby a val mu Bůh dal spásu.“ Přestože to bylo řečeno v jiném kontextu, princip je stejný: Hospodin a jeho spása jsou hradbou, která město chrání před nebezpečím. Další zaslíbení říká, že nebudou potřebovat jako zdroj světla slunce ani měsíc, neboť světlem věčným jim bude Hospodin. Podobná slova nacházíme v závěru novozákonní knihy Zjevení. Slunce je jako zdroj světla nestálé: přes den ho může zakrýt mrak, a když večer zapadne, nastane tma. Obrazně to lze vztáhnout i na dějiny Izraele: po období pokoje a spásy přicházely časy zlé, plné válek a bídy. V takových dobách lid doufal, že stejně jako


263

po tmě přichází světlo, tak po zmatcích a katastrofách vzejde opět od Hospodina spása. Tato kapitola však vyhlíží spásu jako něco trvalého. Se stejnou vizí naplnění dějin počítá i novozákonní kniha Zjevení, která přebírá tento motiv z knihy Izajáš, nicméně jej obohacuje o významný novozákonní prvek: světlem nebeského Jeruzaléma a současně příčinou a garantem jeho spásy je Beránek. Jak se stane, že všichni z Božího lidu budou spravedliví? Podle proroka Izajáše a jeho žáků byla nepřítomnost spravedlnosti příčinou všech pohrom, které na Jeruzalém v průběhu dějin doléhaly. Kdyby byl lid spravedlivý, žil by podle Božích řádů a platila by smlouva, v níž Hospodin slíbil požehnání: ochranu před pohromami, nemocemi, válkou, hladem a různými škůdci. V takovém případě by Hospodin neměl důvod trestat a lid by mohl sídlit trvale ve své zemi. Izraelité však sami spravedlivými být nedokázali. Přesto prorok věří, že se takovými stát mohou, budou-li ochotni přijmout spravedlnost jako dar od Hospodina. Poslední věta šedesáté kapitoly ujišťuje, že všechno, o čem byla řeč, vykoná sám Hospodin. Ano, něco takového může být jen Hospodinovým dílem. Na konci předchozí kapitoly jsme četli, že když nebyl nikdo, kdo by mohl vyřešit bídnou situaci, ujal se iniciativy sám Bůh. Slíbil přitáhnout k Jeruzalému a stát se vykupitelem těch, kdo jsou ochotní se obrátit. Vzápětí text šedesáté kapitoly naznačuje, že Hospodin může všechna tato zaslíbení splnit. Bude-li o to lid skutečně stát a začne s Bohem počítat, vyrazí jeho světlo jako jitřenka. Ke kořenům 26. 8. 2011, Na křesťanské vlně 2. 9. 2012

Radostná zvěst pro truchlící na Sijónu

(61,1–11)

(61,1–3) Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.

Tento text znají čtenáři Nového zákona, neboť podle čtvrté ka pitoly Lukášova evangelia jej v nazaretské synagoze citoval sám Ježíš. Kdo jej ovšem říká zde, v knize Izajáš? Text to neprozradí, a proto musíme zkoumat jeho jednotlivosti. První výpověď zní: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.“ Motiv ducha se neobjevuje poprvé; jeho nositelem měl být Hospodinův služebník, posléze prorok i uvědomělí příslušníci vyvoleného národa. Propuštění vězňů na svobodu připomíná úkol služebníka ze čtyřicáté druhé kapitoly, tedy té kapitoly, v níž byla řeč o návratu Izraelitů z babylonského zajetí. Třetí motiv je ovšem překvapivý: ten, nad nímž spočívá Boží duch, má pozvednout truchlící na Sijónu. Podle závěru předchozí kapitoly by však na Sijónu už žádní truchlící být neměli, neboť dny smutku Jeruzaléma skončily. Nezbývá než připustit, že spásná vize se dosud nenaplnila. Přitom ten, kdo zde promlouvá, chce k jejímu naplnění přispět. Připomíná Hospodinova služebníka ze čtyřicáté druhé kapitoly, avšak jeho úkol je jiný: nemá přivést zajatce z vyhnanství, neboť Sijón už je obydlen, ale má povzbudit ty, kteří nad nedostatkem solidarity v komunitě Božího lidu truchlí.

RADOSTNÁ ZVĚST PRO TRUCHLÍCÍ NA SIJÓNU

265

Duch Hospodinův tohoto služebníka pomazal. Co to znamená? Objevuje se zde sloveso, od něhož bývá odvozován královský či kněžský titul „Pomazaný“, „Mesiáš“. Zde je však kdosi „pomazán“ ve smyslu inaugurován, aby mohl přinést radostnou zvěst truchlícím na Sijónu, ovázat rány, vyhlásit zajatcům svobodu, vězňům propuštění a vyhlásit léto Hospodinovy přízně. Zajímavé je slovo, jež je přeloženo jako „svoboda“, neboť je poměrně vzácné. Ve Starém zákoně se s ním setkáváme v souvislosti s vyhlášením tzv. „milostivého léta“. Kniha Leviticus přikazuje, aby vždy po uplynutí padesáti let dostali všichni otroci svobodu. V našem textu má prorok vyhlásit svobodu zdeptaným na Sijónu, přičemž užití slova „svoboda“ naznačuje, že to má být vnímáno jako vyhlášení milostivého léta, tedy osvobozující úlevy pro všechny podmaněné. Ježíš ve svém kázání v Nazaretu nezmiňuje „den pomsty našeho Boha“. Co tato slova znamenají? V knize Izajáše má spása svůj rub i líc: součástí záchrany Božího lidu je i potrestání jeho nepřátel. Spásu lidu a pomstu nad nepřáteli od sebe Starý zákon neodděluje. Slovo „pomsta“ však nesmíme chápat jako projev kruté mstivosti, ale spíš jako zadostiučinění, kterého je třeba, neboť je nedílnou součástí starozákonního pojetí spravedlnosti.

(61,4 – 9) Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení. Stanou zde cizáci a budou vám pást ovce, synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři. Vy pak budete nazýváni „Hospodinovi kněží“, bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha“. Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou. Za svou dvojí ostudu a hanbu bude nad svým podílem lid plesat, dvojí dědictví obdrží v své zemi, budou mít věčně radost. „Neboť já Hospodin miluji právo, při zápalné oběti nenávidím vydírání. Jejich výdělek jim předám věrně a uzavřu s nimi smlouvu věčnou. Jejich potomstvo bude známé mezi pronárody a jejich potomci uprostřed národů. Všichni, kdo je spatří, rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná.“

266


Perikopa jako by navazovala na vizi šedesáté kapitoly, v níž je také řeč o cizincích, kteří budou Božímu lidu sloužit. Zde jsou truchlící obyvatelé Jeruzaléma potěšováni a je jim řečeno, že bu dou nazváni „Hospodinovi kněží“ a „sluhové našeho Boha“. Stejné zaslíbení zaznívá už v knize Exodus. Souvisí to nějak spolu? V devatenácté kapitole knihy Exodus čteme příslib, který dal Hospodin svému lidu ještě před vydáním Zákona na Sinaji: „Budete-li dodržovat Hospodinovu smlouvu, budete mi královstvím kněží a národem svatým.“ Jelikož kněz je prostředník mezi Bohem a ostatními lidmi, mají se podle zaslíbení naší perikopy stát jeruzalémští obyvatelé právě takovými prostředníky. Co znamenají slova: „Za svou dvojí ostudu a hanbu bude nad svým podílem lid plesat, dvojí dědictví obdrží v své zemi, budou mít věčně radost“? Dvojí ostuda připomíná vrchovatou míru trestů a ponížení, kterých se Jeruzalému, potažmo vyvolenému národu dostalo. Poněvadž trest byl tak velký, čeká jej teď i dvojí odměna. V textu se objevuje věčná smlouva. Znamená slovo „věčná“, že ji už lid neporuší? Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem platí, pokud lid žije podle Božích nařízení. V závěru 59. kapitoly bylo Jeruzalému slíbeno uzavření smlouvy, podle níž se duch a boží slovo neměli vzdálit od jeho potomků na věky. Jelikož smlouva je vždy úzce spjata s Hospodinovými slovy, je nezbytné, aby je lid znal, měl je na rtech a ve svém nitru. Jsou to jak slova útěchy, z nichž má lid čerpat naději, tak slova zákona, která kladou požadavky. Lid si je má nejen opakovat, nýbrž má je také rozhlašovat mezi národy. Očekávalo se, že vyznavači, kteří tuto zkušenost učiní a budou se o ni dělit s druhými, se objeví právě v Jeruzalémě, a proto se toto město stane zdrojem světla. Už jsme si řekli, že toto očekávání se v dokonalé míře nenaplnilo. Přesto se mezi „syny“ poexilního Jeruzaléma několik takových vyznavačů našlo. Prorocký hlas, který se na začátku této kapitoly ujímá slova, je toho příkladem.


267

Jak může lid vědět, že smlouva s Hospodinem trvá? Jejím důkazem je skutečnost, že Bůh to se svým lidem nevzdal, po exilu umožnil obnovit Jeruzalém a jeho chrám. Kdyby k tomu nedošlo, pak by bylo možno pochybovat. Proto se také v poexilní teologii stává Jeruzalém víc než městem – je symbolem Božího přimknutí k vyvolenému lidu, navzdory jeho nevěře. Obnova Jeruzaléma je závdavkem definitivního naplnění věčné smlouvy, jež bude převyšovat veškeré představy, ba dokonce důkazem začátku jejího naplňování. V určitém smyslu se dá říci, že Jeruzalém samotný se tak stává „smlouvou“ mezi Hospodinem a jeho lidem.

(61,10 –11) Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.

Zdá se, jako by se zde změnil mluvčí. Jestliže dosud mluvil pro rok, zde promlouvá sám zosobněný Jeruzalém. Jeruzalém je oděn oděvem spásy a rouchem spravedlnosti, takže svou krásou připomíná ženicha či nevěstu. V samém závěru vidíme, že chvála patří Hospodinu, neboť právě on dal vyrašit všemu tomu krásnému. Před národy zde klíčí spravedlnost a chvála, což je další metafora vztahující se k jeruzalémským obyvatelům. Ti byli už na konci šedesáté kapitoly nazváni sadbou Hospodinovou – a ta zde nyní vzchází. V novozákonní knize Zjevení sestupuje nebeský Jeruzalém s nebe a přichází jako nevěsta vstříc svému ženichovi. Z města se tak stává symbol a nový Jeruzalém v alegorickém smyslu předsta vuje Boží obec. Jak křesťané čtou texty posledních kapitol knihy Izajáš? Křesťané tyto texty většinou aplikují na církev, tedy i na sebe. Proto je třeba dbát na to, aby nedošlo k přílišnému zúžení.

268


J eruzalém jako matka svých obyvatel je matkou všech, kdo se upřímně chtějí přimknout k Hospodinu. Proto je lépe nemluvit o církvi, nýbrž o Božím lidu. Když totiž čteme v závěru knihy Zjevení popis nebeského Jeruzaléma, nacházíme v něm jak jména dvanácti apoštolů Ježíšových, tak jména dvanácti pokolení Izraele. To může být výmluvným svědectvím, že lid Staré smlouvy má spolu s lidem Nové smlouvy tvořit jeden celek – obec Boží. Ke kořenům 2.. 9. 2011, Na křesťanské vlně 16. 9. 2012

Strážci Jeruzaléma nemohou být zticha

(62,1–12)

(62,1–5) Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha. Už nikdy o tobě neřeknou: „Opuštěná“. A nikdy o tvé zemi neřeknou: „Zpustošená“. Budou tě nazývat:„Oblíbená“ a tvou zemi: „Vdaná“, protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala. Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.

Kdo je tím, kdo kvůli Sijónu nebude zticha a nedopřeje si od počinku? Pravděpodobně prorok. Jeruzalém byl v předchozích textech představen jako město plné světla, k němuž putují národy. Tato vize se však neuskutečnila, a proto prorok prohlašuje, že nebude zticha a nedá si pokoj, dokud spravedlnost a spása Sijónu nevzejdou a nevzplanou. Pisatel uvedených textů zřejmě věří, že svými slovy může na obyvatele Jeruzaléma zapůsobit a motivovat je k odstranění toho, co brání příchodu světla. Všechna povzbuzení, přísliby, upomínky na Hospodina a jeho náklonnost mají v nich „zažehnout plamen“ spravedlnosti a spásy. Jakmile tato pochodeň vzplane a bude pozdvižena, její světlo prozáří i nejhlubší tmu. Jenomže prorokovi adresáti neplanuli, nebyli spravedliví a od Hospodina se vzdalovali. Proto si opakovaně klademe otázku, co se v knize Izajáš vlastně vyřešilo. Na jejím začátku jsou obyvatelé Jeruzaléma představeni

270

STRÁŽCI JERUZALÉMA NEMOHOU BÝT ZTICHA

jako pachatelé zla. V důsledku toho jim prorok ohlásil soud, který se pak v podobě asyrské invaze skutečně dostavil. Díky zbožnosti krále Chizkijáše a dalších věrných byl sice na poslední chvíli zažehnán, nicméně po nějaké době se dovršil babylonskou invazí, zničením Jeruzaléma a odvlečením lidu do zajetí. To vše prorok interpretuje jako očistu. Jenomže od 57. kapitoly jsme konfrontováni s tím, že lidé i po návratu ze zajetí páchají podobné nepravosti, jaké jejich předkům vyčítala první kapitola. Zbožnost je jen formální, nikdo si nevšímá slabých, kdekdo vydírá své bližní. Proto bychom logicky očekávali, že prorok ohlásí nový soud. Texty však překvapivě o soudu takřka nemluví a místo toho připomínají Boží přísliby. Lid je totiž po návratu ze zajetí přece jen jiný. Upadá sice do hříchu, ale má za sebou velkou životní zkušenost: během exilu poznal moc Boha, který je nejen schopen trestat nepřátele, ale také spasit své vyvolené. Proto prorok lidem připomíná především to, co už prožili, aby je přiměl k obrácení a změně života. Nacházíme zde obraz svatby mezi obyvateli Jeruzaléma a samot ným městem. Tento obraz se pak ještě rozvíjí ve slovech: „Jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ Jeruzalém vždy vystupuje jako nevěsta, ale kdo je jejím manželem? Zde je řečeno, že jsou to jeho obyvatelé. Zajímavé na tom je, že text dokáže při personifikaci rozlišit Jeruzalém jako město od jeho obyvatel. Jeruzalém je tu místem, kde se nachází Hospodinův chrám. K němu Hospodinovi vyznavači lnou podobně, jako ženich lne ke své nevěstě. Přitom však platí, že podobnou láskou lne k Jeruzalému i Hospodin. Jeruzalém je tedy svědectvím o tom, že lid a Hospodin jsou v kontaktu, a jeho existence je v určitém smyslu pojítkem mezi nimi. Připomínám, že po exilu byla samotná existence Jeruzaléma a chrámu hmatatelným důkazem faktu, že Hospodin se svým lidem stále počítá, tedy znamením platnosti smlouvy. Snad by se dalo říci, že Jeruzalém má blízko k tomu, aby se zhostil role služebníka, který měl být „smlouvou lidu“.


271

(62,6 –12) Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Nedopřávejte mu klidu, dokud nepostaví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv. Hospodin přisáhl svou pravicí, svou mocnou paží: „Už nikdy nedám tvé obilí za pokrm nepřátelům, už nikdy nebudou pít synové ciziny tvůj mošt, pro který jsi namáhavě pracovala. Co kdo sklidí, bude též jíst a bude chválit Hospodina, a kdo budou sbírat hrozny, budou z nich pít víno na mých svatých nádvořích.“ Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení! Zvedněte korouhev nad národy! Hle, Hospodin dává slyšet až do dálav země výzvu: „Vyřiďte dceři sijónské: Hle, přichází tvá spása!“ Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Nazvou je „Lid svatý“, „Hospodinovi vykoupení“. A tebe nazvou „Vyhledávaná“, „Město neopuštěné“.

Není strážcem, o kterém zde čteme, sám prorok? Prorok takovým strážcem je, ovšem nemá zůstat sám. Text předpokládá, že má více následovníků, kteří tak jako on nebudou zticha, dokud se neuskuteční spása a jako pochodeň nebude zářit spravedlnost. „Strážci“ mají dva úkoly: nebýt zticha a připomínat lidu Hospodina a nedopřát klidu ani Hospodinu, dokud znovu nepostaví Jeruzalém a neuskuteční spásu. Tak jako strážci stojí na hradbách a varují obyvatele města před nebezpečím, tak prorok se svými stoupenci varuje před nepřáteli, kterými jsou nevěra, odpadnutí od Hospodina a modlářství. Text zaslibuje, že už nikdy nepřijde žádný agresor, který by Je ruzalém vyplenil, neboť Hospodin jej bude chránit. Přesto je zde výzva k pozvednutí korouhve. Má se tedy opět shromáždit nějaké vojsko? Slova „Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení!“ mohou být určena i Izraelitům, kteří zůstali v diaspoře. Stejně tak výzva: „Zvedněte korouhev nad národy!“ může znamenat, že se mezi národy šikuje vojsko Hospodinových služebníků, ke kterým se mají rozptýlení ještě přidat. Úkolem tohoto vojska však není porážet národy silou, ale vítězit nad nimi hlásáním Hospodinova slova a ohlašováním toho, jak se na jeho lidu projevila spása.

272


Vykoupení se budou nazývat „lid svatý“, což připomíná zaslíbení dané Izraeli v době jeho vyvedení z Egypta. Ano, už jsme si připomněli, že lid vyvedený z Egypta se měl stát „královstvím kněží“ a „národem svatým“. Hospodin s ním uzavřel na poušti smlouvu, která se v době zajetí zdála být vypovězena, avšak v poexilní době byla obnovena. Jejím důkazem se stala samotná existence Jeruzaléma. Prorok nyní ujišťuje, že Izrael může znovu plnit úkol, který jako lid smlouvy dostal. Je to podobná narážka jako v předchozí kapitole, kdy mu bylo řečeno, že mu bude dán titul „Hospodinovi kněží“. Jak se s těmito texty vyrovnávali obyvatelé Jeruzaléma v dobách válek, při nichž bylo toto město opětovně dobýváno a pleněno? Pro vyvolený lid to muselo být v takových chvílích jistě velmi těžké. Jako řešení se nakonec ukázalo posunout dokonalé naplnění všech těchto zaslíbení za horizont dějin. O tom však budeme mluvit až při výkladu závěrečných kapitol. Přesto bych tyto verše nechtěla vnímat jako plané sliby. V doslovném smyslu se sice nenaplnily na všech, ale u jednotlivců, kteří Hospodina vzali vážně, se přece jen nějak plnit začaly. V textech, které pročítáme, je typické napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“. Boží obec vyvoleného lidu byla podivuhodným způsobem vykoupena, ale tato spása ještě není plně vidět. V životě toho, kdo má Boží slova ve svém srdci a komu na Hospodinu záleží, se však ona nová smlouva mezi Izraelem a Hospodinem plní. Zdá se, že lidé tohoto typu stojí za konečnou redakcí Starého zákona a v nejmladších starozákonních spisech vyjadřují naději, že s naplněním Božích úradků je možno počítat i v nové, budoucí perspektivě. Není jistě náhoda, že právě na sklonku starozákonní doby dozrála v židovstvu koncepce vzkříšení, v níž všechny prorocké texty nabývají svého plnějšího smyslu. Nejsme na tom dnes v lecčem podobně jako tehdejší Izrael? I my máme před sebou ideál, ovšem realita života je od něj leckdy na hony daleko. A přesto je velmi důležité se ideálu nevzdávat! Kniha Izajáš předkládá obraz ideálního Jeruzaléma, my máme ideál církve. Ne-


273

smíme z něj nikdy slevit, protože jen díky němu víme, do jaké podoby máme dorůst. Kristus nám na kříži vydobyl spásu a jeho zvolání „Dokonáno jest!“ znamená, že to podstatné pro naši záchranu už bylo vykonáno. Je nesmírně důležité připomínat si to ve chvílích, kdy zjišťujeme, že se sami svých hříchů a slabostí neumíme zbavit. Tehdy totiž poznáváme, že spása je nezasloužený Boží dar. Důležité je o něj stát! Kniha Izajáš ve skutečnosti není ničím jiným než výzvou k rozhodnutí pro přijetí Boží nabídky a cesty. Kdo toto rozhodnutí učiní, začíná mít na spáse podíl, i když je jeho život ještě plný nedostatků a dovršení spásy se zdá být v nedohlednu. Ke kořenům 9. 9. 2011, Na křesťanské vlně 7. 10. 2012

Velké Hospodinovy činy

(63,1– 64,11)

(63,1– 6) Kdo to přichází z Edómu, kdo v rouchu rudém jde z Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? „Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím.“ Proč je tvůj úbor krvavě zbarven a tvé roucho jak toho, jenž v lisu šlape? „Sám jsem šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlapal, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv. Den pomsty měl jsem v srdci, nastalo milostivé léto pro mé vykoupené. Rozhlédl jsem se, ale nebylo pomocníka, užasl jsem, opora žádná. K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení. Rozhněván jsem rozdupal národy, opojil jsem je svým rozhořčením; jejich mízu jsem nechal stékat k zemi.“

Proč se zde náhle objevuje Edóm? S tímto národem jsme se setkali už ve třicáté čtvrté kapitole. Zde i tam je představován jako národ, na němž Hospodin vykoná svou pomstu. Den pomsty pro nepřátele úzce souvisí s milostivým létem pro vykoupené. Jsou to dvě stránky téhož Hospodinova jednání, které je nahlíženo z různých perspektiv. Obě jsou odhaleny Izraelitům, pro něž je milostivé léto dobou osvobození z područí nepřátel a utiskovatelů. Symbolem takového nepřítele se pro Boží lid stal Edóm. Text nelze chápat jako popis likvidace jednoho konkrétního národa, ale spíš jako vizi konce všech nepřátel Božího lidu. Ostatně zmínka o rozdupání národů svědčí o tom, že nejde jen o Edóm. Ten je volen v tomto výrazně poetickém textu jako zástupce nepřátel i kvůli slovní hříčce: Jméno Edóm totiž připomíná slova ádóm, tedy „červený“, a dám, tedy „krev“, přičemž v textu se objevuje kdosi, kdo je oblečen do krvavě zbarveného úboru. V souhláskovém zápisu hebrejštiny se navíc slovo Edóm píše stejně jako

VELKÉ HOSPODINOVY ČINY

275

ádám, tedy člověk. Kdo chce, může v tom vytušit, že nepřítelem vykoupených je pouhý člověk. Kdo je oním zachráncem, který rozdupal národy? Odpověď nacházíme v pátém verši: je to Hospodin. Podobně jako v padesáté deváté kapitole musel samotný Bůh kvůli záchraně Sijónu obléci zbroj a jako bohatýr vyrazit na pochod, ani zde se mu nepodařilo objevit nikoho, kdo by mu pomohl národy ztrestat. Proto trest vykoná sám. Nám se dnes slova o pomstě nečtou snadno, protože v nás vyvolávají rozpaky a kladou před nás otázky týkající se Boží lásky a milosrdenství. Čteme-li je však z pozice slabého národa, který zažil velké hrůzy a cítil roztrpčení vůči všem svým nepřátelům, pak si lze představit, že mu přinesla útěchu.

(63,7–14) Milosrdenství Hospodinovo budu připomínat, Hospodinovy chvályhodné činy, všechno, jak Hospodin nás odměňoval, velkou jeho dobrotu k izraelskému domu. On je odměňoval podle svého slitování, podle svého velikého milosrdenství. Prohlásil: „Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat.“ Stal jsem se jim spasitelem. Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha, proto se jim změnil v nepřítele, sám bojoval s nimi. Avšak jeho lid se rozpomínal na dny dávné, na dny Mojžíšovy. Kde je ten, jenž vyvedl je z moře s pastýři svých ovcí? Kde je ten, jenž do nitra mu vložil svatého ducha svého? Ten, který je po pravici Mojžíšově vedl svou proslavenou paží, který před nimi rozpoltil vodstvo, a tak si učinil jméno věčné? Propastnými tůněmi je vedl jako koně pouští, ani neklopýtli, jako dobytek sestupující na pláň. Hospodinův duch je vedl do místa odpočinutí. Tak jsi vedl svůj lid a proslavil jsi své jméno.

Tento text je jakousi rekapitulací minulých projevů Hospodinova milosrdenství. Jaký je jeho účel? Vzpomeňme na výzvu ze šedesáté druhé kapitoly: „Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu!“ Každý, kdo porozuměl Božímu jednání v historii národa, je má připomínat a osvětlovat ostatním, aby mohli pochopit příčiny i následky minulých událostí

276


a jejich důsledky pro svůj vlastní život. V devátém verši vyvolený národ slyší, že Hospodin z jeho potrestání neměl žádnou radost, ale naopak byl každým jeho neštěstím sužován. Proč jej tedy trestal, je-li tak citlivý a milosrdný? Především proto, aby od něj jeho lid úplně neodpadl. Obraz anděla, který stojí před Boží tváří, ukazuje na Hospodinovu stálou zachraňující a vykupující aktivitu. Několikrát je zde připomenut Hospodinův svatý duch. Jakou roli hraje? Hospodinův duch znamená v knize Izajáš především ducha proroctví. Díky němu jsou Boží služebníci schopni znát Hospodinovo slovo a také je hlásat. Je-li zde připomenuto, že Izraeli Bůh „vložil do nitra svého ducha“, znamená to, že ho seznámil se svým slovem, aby mohl jednat tak, jak je to správné. Ke konci čtrnáctého verše se mění adresát: zatímco dosud pro rok mluvil k lidu, zde je osloven sám Hospodin. Co to znamená? Díky tomuto verši i následnému textu můžeme uvažovat o druhém úkolu strážce na hradbách, o němž se zmiňovala šedesátá druhá kapitola: nemá Hospodinu dopřát klidu, ale má mu neustále připomínat, že Jeruzalém potřebuje jeho pomoc.

(63,15 – 64,11) Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci. My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.


277

Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách. Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili, na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni. Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid. Svatá města tvá se stala pouští, pouští se stal Sijón, pustou krajinou Jeruzalém. Náš svatý a proslavený dům, kde tě chválívali otcové naši, stal se spáleništěm, v troskách je vše, co nám bylo vzácné. Cožpak můžeš vzhledem k tomu, Hospodine, přemáhat se, zůstat zticha a tolik nás ponižovat?

V minulých kapitolách jsme si kladli otázku, zda spása už je usku tečněna či nikoli. Zdá se, že tento text přináší odpověď – dům Hospodinův je stále v troskách a lid se cítí být Hospodinem po nížen. Přesto však perikopa nevyznívá beznadějně. Naději představuje především veliká touha po Bohu a po jeho zásahu, kterou text vyjadřuje. „Strážce na hradbách Jeruzaléma“ mluví v množném čísle, vystupuje tedy zástupně za lid. Ví, že Hospodina potřebuje, proto vyznává hříchy, které lid od Boha oddělují. Jde o určité rozuzlení celé knihy: lid pochopil svou vinu, vyznává ji a distancuje se od toho, co jej od Hospodina vzdaluje. Všimněme si několika konkrétních motivů, které se už v knize Izajáš objevovaly a žádaly si nějaká řešení. Velmi naléhavé jsou výzvy: „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo.“ Motiv zatvrzelého srdce prolínal celou knihou Izajáš. Důležitý byl text v šesté kapitole, podle něhož Hospodin sám zaslepil oči svého lidu a zatvrdil jeho srdce. Proč v některých biblických textech Hospodin nejprve někoho zatvrdí a potom jej trestá? Bibličtí pisatelé tím zpravidla naznačují, že ani zatvrzelý člověk nemůže zhatit Boží plány. Bůh podivuhodným způsobem dokáže pracovat i s lidem, který se mu vzpírá. Otázku „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest?“ by bylo možno chápat jako bolestný údiv: Proč

278


k tomu muselo dojít? Odpověď je možno pochopit jen z celku celé knihy: Hospodin to dovolil, neboť věděl, že se jeho záměry stejně naplní. Když tedy lid vyznává, že Hospodin zatvrdil jeho srdce, je v tom povzdech nad nepostižitelností Božích úradků. Výzva „Navrať se kvůli svým služebníkům“ znovu přináší motiv, se kterým jsme se v knize Izajáš také mnohokrát setkali: motiv služebníka či služebníků. De facto je zde vyjádřeno přání: My chceme být tvými služebníky, dovol nám to. Přijmi nás, vrať se k nám, chceme plnit tvou vůli a řídit se tím, co chceš. Další motiv, známý z předchozích částí knihy Izajáš, se objevuje ve větě: „Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“ Tato slova připomínají veliký soudní proces, na němž se rozhodovalo, kdo je skutečný Bůh – zda Hospodin, nebo pohanští bohové. Hospodinovým argumentem bylo především odhalení, že cizí bohové jsou zcela bezmocní. Zde zaznívají slova potvrzu jící Hospodinovo jednání ve prospěch lidu, ovšem jsou míněna jako apel, který jej má pohnout k zásahu. Všechna tato slova jsou součástí kající modlitby, která svědčí o vnitřní proměně lidu, jenž uznává svou minulou zatvrzelost i své bloudění. V 29. a 45. kapitole mu bylo vytknuto, že s Hospodinem nepočítá, přestože je jen „hlína“, zatímco Hospodin je „hrnčíř“ či „otec“. Nyní to lid ve svém kajícím vyznání uznává: ano, my jsme hlína, ty jsi náš Otec; ty jsi náš tvůrce. A přestože lid plně nechápe, jak se do takové zatvrzelosti mohl dostat, uznává, že je to jeho problém. Kající modlitbu jeho jménem pronáší prorok, který nemůže mlčet, a protože očekává Hospodinův zásah, volá: „Nebuď zticha, Hospodine, zasáhni!“ Text tedy vyjadřuje postoj zralé víry. Ve vyznání lidu zaznívají slova: „Všechna naše spravedlnost je jako poskvrněný šat.“ Není toto poznání jednou z podmínek přijetí Boží spravedlnosti?


279

Spravedlnost u proroka Izajáše nepochází od lidu samotného, neboť je to spravedlnost darovaná. Zde je vyznávajícímu zřejmé, že lid sám žádnou spravedlnost nemá. Má však naději, neboť už v předchozích textech bylo řečeno, že Hospodin sešle svou vláhu, aby spravedlnost mohla vyrašit ze země. Lid tedy ví, že dosáhnout spravedlnosti může, ovšem jen tak, že ji přijme od Hospodina jako dar. Podmínkou k přijetí spravedlnosti je pokání. Jak byste tento postoj vysvětlila? Předně je nutné, aby člověk opravdu pochopil a uznal, že selhal. Přesto podstata biblické kajícnosti nespočívá v tom, že si člověk sype na hlavu popel a říká, jak je špatný. To je jen jedna její stránka. Druhá, mnohem důležitější, je obrátit se k Hospodinu s prosbou, aby mi odpustil hříchy i zatvrzelost a znovu mě přijal. Biblická kajícnost není patologickým zahleděním na sebe a své nedostatky, ale je orientací na Boha. Nemá probouzet mindráky a potřebu někam se schovat – vždyť Bůh s námi počítá navzdory naší slabosti a omylnosti! To je také důvod, proč s ním můžeme počítat i my. To neznamená brát hříchy na lehkou váhu. Naopak! Od hříchů se kajícník s odporem distancuje. Znamená to prosit Hospodina, aby nám pomohl udělat další krok k němu samému, anebo ještě lépe, aby nám sám přišel naproti. Krásně je to vyjádřeno slovy naší kapitoly: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ Ke kořenům 16. 9. 2011, Na křesťanské vlně 21. 10. 2012

Služebníci a jejich nevěřící bratři

(65,1–25)

(65,1–7) Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: „Hle, tady jsem, jsem tady,“ pronárodu, který nevzýval mé jméno. Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: „Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý.“ Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. Hle, je to přede mnou zapsáno: „Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin“; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. „Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška.“

Hospodin se chtěl lidu dát poznat, být mu k dispozici a pomáhat mu, jenomže lid jeho jméno nevzýval a obracel se k cizím mod lám. O co se tak připravil? Podle prvního verše jim byl Hospodin ochoten říkat: „Hle, tady jsem, jsem tady!“ Už jsem upozornila, že zvoláním „Tady jsem!“ se často hlásil služebník, který je k dispozici svému pánu. Hospodin tedy teď už potřetí svému lidu oznamuje, že přesně tak je připraven odpovědět na jeho volání (toto ujištění bylo zmíněno ještě v 52. a v 58. kapitole). Je to ohromný paradox: přestože Božím služebníkem má být lid, Bůh je hotov být mu k dispozici vždy, když o to bude stát. V našem textu se zmíněné „Tady jsem!“ objevuje dokonce zdvojené, tedy zdůrazněné. Marně – oslovený lid se místo ke svému Bohu obrací k modlám. To odhaluje jeho naprostou neschopnost komunikace s Bohem. Lid je zde nazván svéhlavý, který „chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly“. Co je to za špatné cesty a vlastní úmysly?

SLUŽEBNÍCI A JEJICH NEVĚŘÍCÍ BRATŘI

281

S obrazem nedobrých cest lidu jsme se v knize Izajáš setkali víckrát. Zde se obraz špatných cest vztahuje k pohanským praktikám, které v poexilní době Izraelity lákaly. Na kritiku těchto praktik jsme narazili už v první kapitole knihy Izajáš, kde bylo řečeno, že se Izraelité budou hanbit za mohutné stromy, po nichž dychtili, a stydět za zahrady, které si zvolili. Obětování v zahradách mohlo znamenat uctívání posvátných stromů. Zde navíc čteme o tom, že příslušníci Božího lidu vysedávají v hrobech a nocují v tajemných skrýších. Pravděpodobně se obraceli k duchům zemřelých, což bylo nepřípustné. Jinou vinou, která je zde zmíněna, je požívání masa z vepřů. Mojžíšův zákon vyjmenovává různé dietní předpisy, jejichž součástí je zákaz jíst vepřové maso. Ani to zřejmě mnozí nedodržovali. Jsou tu tedy zmíněny podobné nepravosti, jaké vyčítal lidu Izajáš v osmém století. Můžeme z toho vyvodit, že nová generace není o nic lepší než ta stará? Dalo by se to tak říci, neboť hříchy synů připomínají hříchy otců. Lid se chová, jako by si ze všech prožitých katastrof nevzal žádné poučení. Opět je namístě se ptát, jak vlastně zkušenost babylonského vyhnanství tento lid napravila. Odpověď by mohla znít: pouze dočasně a částečně. S tím máme nakonec sami zkušenost: když Hospodina potřebujeme, horlivě se k němu přimkneme, ale když nebezpečí pomine, snadno na záchranu zapomeneme. Stejně to mohl vidět i pisatel těchto textů. Neznamená to, že by exil neměl žádný význam a že by se v jeho důsledku nic nezměnilo, avšak změna nezasáhla všechny a pro mnohé nebyla trvalá.

(65,8 –12) Toto praví Hospodin: „Když se najde v hroznu šťáva, říkává se: ,Nemař jej, je v něm požehnání.‘ Tak budu jednat kvůli svým služebníkům, aby se nic nezmařilo. Dám vzejít z Jákoba potomstvu a z Judy tomu, kdo dědičně obsadí mé hory. Obsadí je moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. Šáron se stane pastvinou ovcí, dolina Akór místem, kde bude dobytek odpočívat. To pro můj lid, který se mne bude dotazovat. Vás však, kteří opouštíte Hospodina, kdo zapomínáte na jeho svatou horu, kdo strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno, vás jsem určil meči, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť

282


jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.“

Úsek předznamenává podobenství: „Když se najde v hroznu šťáva, říkává se: ,Nemař jej, je v něm požehnání.‘“ Co znamená? Vysvětlení přichází vzápětí: „Tak budu jednat kvůli svým služebníkům, aby se nic nezmařilo.“ I když v Božím lidu bují modloslužba a nevěra a Hospodin se na něj hněvá, stále v něm jsou také Hospodinovi služebníci. Tato naděje propojuje text s předchozími kapitolami. Od 40. do 55. kapitoly jsme se setkávali s postavou Hospodinova služebníka. Byla to role, do níž měli vstupovat Hospodinu oddaní lidé. V první řadě se jí měl ujmout Izrael, a když se tak nestalo, vstupoval do ní prorok. Přestože text mluvil několik kapitol o služebníku, v 54. kapitole bylo náhle jednotné číslo nahrazeno množným. Jeruzalému bylo přislíbeno, že jeho synové (lépe její synové, neboť Jeruzalém je v hebrejském pojetí ženou) budou Hospodinovými služebníky. Kvůli nim Hospodin slibuje, že dá vzejít z Jákoba potomstvu, kterému bude žehnat. Teď se zdá, že těmito Hospodinovými služebníky jsou někteří obyvatelé Jeruzaléma. Možná jsou to ti, jejichž kající vyznání jsme slyšeli v předchozích kapitolách. Věří, že cestou k pokoji a ke štěstí je návrat a přimknutí k Hospodinu. A protože žijí uprostřed vyvoleného lidu, Hospodin se zdráhá seslat na celý národ trest a zkázu. Z toho důvodu zde prorok ohlašuje jen potrestání těch, kdo o svého Boha nestojí. Zatímco Deuteroizajáš nahlížel na Izrael jako na celek, nyní jeho středem prochází dělicí čára: na jedné straně jsou Hospodinovi služebníci a vyznavači, na druhé ti, kdo se Bohu vzdálili.

(65,13 –15) A tak toto praví Panovník Hospodin: „Hle, moji služebníci budou jíst, vy však budete hladovět. Hle, moji služebníci budou pít, vy však budete žíznit. Hle, moji služebníci se budou radovat, vy se však budete stydět. Hle, moji služebníci budou plesat s pohodou v srdci, vy však pro bolest srdce budete křičet a pro trýzeň ducha kvílet. Zanecháte své jméno mým vyvoleným k vyhlašování kletby: ,Ať tě Panovník Hospodin usmrtí!‘ Své služebníky nazve pak Bůh jménem jiným.“


283

Zde je kontrast mezi Hospodinovými služebníky a „vámi“ ná padný. Nejde totiž o nic jiného, než aby se tento kontrast dostal posluchačům do mysli a způsobil, že se jich co nejvíc bude chtít stát Hospodinovými služebníky. Proto mají dobře pochopit, že pod zájmenem „vy“ se neskrývají cizí národy, nýbrž příslušníci vyvoleného lidu, kteří opustili Hospodina a stali se tak jeho odpůrci.

(65,16 –25) Kdo si bude v té zemi dávat požehnání, bude si je dávat v Bohu pravém. Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém. Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem. „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik. Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen. Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují. Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci. Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším. Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.

V této pasáži se otevírá mohutná vize nových nebes a nové země – nového stvoření. Jedná se skutečně o stvoření? Ano, zde je opravdu použito sloveso, které je v bibli vyhrazeno pouze pro Boží stvořitelskou činnost. Stvořena budou nejen nová nebesa a nová země, ale i nový Jeruzalém. Zdá se, že tato vize má být odpovědí těm, kdo se nedočkali naplnění krásných spásných příslibů exilních proroků. Jelikož se zaslíbení po návratu exulantů do Jeruzaléma nesplnila podle očekávání, Hospodinovi služebníci se museli vypořádat se svým zklamáním. Zřejmě byli nezřídka i všelijak posmíváni a utlačováni. V této situaci dozrává odpověď,

284


která se na sklonku starozákonní doby stala ještě zřetelnější, totiž že uskutečnění pravé spásy nemůže člověk čekat v tomto světě. Proto se mluví o novém nebi a nové zemi. Tyto pojmy signalizují, že naplnění zaslíbené spásy se přesouvá za horizont dějin. Pojmy „nebe“, „země“ a „Jeruzalém“ naznačují kontinuitu s tím, co lid znal. Zaslíbeno tedy není něco zcela nového. Nejvýstižnější by asi bylo říci, že stvoření bude proměněno, neboť se naplní vše, čemu nyní brání lidská nevěra a hřích. Kniha Izajáš ve svém závěru očekává spásu, ovšem jedná se o spásu eschatologickou. Totéž platí o soudu, jak to uvidíme v následující kapitole. S myšlenkami, které dozrávají v době vzniku poslední části knihy Izajáš, se setkáváme i v pozdní deuterokanonické mudroslovné literatuře. Tak třeba kniha Moudrosti řeší problém, že spravedlivý hyne v mladém věku, zatímco hříšník prožije dlouhý život nepotrestán (Mdr 4,7–5,14). Odpovědí dávající smysl je ujištění, že smrt nemá poslední slovo, neboť je zde ještě další, konečný soud. Zatímco ve starších spisech Starého zákona se s touto perspektivou setkáváme pouze v neurčitých náznacích, na sklonku starozákonní doby se toto pojetí konkretizuje. Novozákonní texty pak zcela samozřejmě počítají s tím, že Boží království sice klíčí už v přítomnosti, ale v plnosti dozraje teprve ve věku „budoucím“. Proč se zde mluví o tom, že Hospodin stvoří nový Jeruzalém? Jedná se o nebeský Jeruzalém, který lze chápat jako obraz Boží obce. Tento koncept převzali i novozákonní autoři, zvláště autor knihy Zjevení. A stejně jako v případě nové země a nového nebe jedná se i v případě nového Jeruzaléma o realitu, která je kdesi za horizontem přítomného času. Odkud se taková představa vzala? Nejspíš z textů, ve kterých se praví, že zatímco Hospodinovi služebníci na tom budou dobře, ti, kdo se od Boha vzdalovali, budou trpět. Četli jsme slova: „Mí služebníci budou jíst, vy však budete hladovět. Mí služebníci budou pít, vy však budete žíznit.“ Stěžejní otázka zněla: Kdy se to stane? Prorok řekl, že nebude mlčet, dokud spása Jeruzaléma nevzejde jako světlo. Jenomže kdy vzejde spása Jeruzaléma? Jestliže Hospodinovy sliby nikam nezapadly a trvají, kdy máme jejich


285

splnění čekat? Právě takové otázky nejspíš vedly k závěru, že pokud nebyla zaslíbení dosud naplněna, je tu ještě perspektiva věčnosti. Podobnou myšlenku přináší Nový zákon, a proto celé generace křesťanů věří, že ačkoli se Ježíšovo království začíná uskutečňovat už nyní, jeho definitivní naplnění je třeba klást za horizont dějin. Při popisu nové reality použije pisatel motivy, které se objevily už v jedenácté kapitole: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu…“ Jak se význam tohoto zaslíbení posunul? V jedenácté kapitole tato slova obrazným způsobem vyjadřovala vyřešení problémů, které tehdy lid trápily. Poeticky vyjadřovala příchod míru, doby, kdy nikdo nebude nikomu škodit. Ve skutečnosti samozřejmě nevíme, kdy přesně tyto texty vznikaly, zda v osmém století nebo později. Zde je mohl prorok připomenout, pokud chtěl zdůraznit, že všechny krásné vize, které kdy byly vyřčeny, se skutečně jednou naplní. Text však mohl vzniknout i v poexilní době a posledními redaktory knihy mohl být zasazen i do jedenácté kapitoly. V každém případě opakování tohoto zaslíbení připomíná, že stále platí. Závěrečná věta ujišťuje, že v Jeruzalémě už nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu. V centru pozornosti je tedy opět Jeruzalém? Jeruzalém je důležitým bodem, k němuž se izajášovské texty vždy znovu vracejí. Hospodinu na něm totiž podle proroka skutečně záleží, respektive záleží mu na tom, aby se Jeruzalém stal obcí spravedlivých. Už na počátku knihy se řeší problém nevěrného města, které musí být přetaveno, aby se stalo městem věrným. Vize Jeruzaléma, v němž nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu, se s touto původní Hospodinovou představou kryje. K jejímu naplnění však může dojít pouze tak, že „nový“ Jeruzalém Hospodin sám „stvoří“. Zkušenost totiž ukazuje, že lidskými silami tuto Hospodinovu vizi naplnit nelze. Ke kořenům 23. 9. 2011, Na křesťanské vlně 4. 11. 2012

Nový Jeruzalém a konečný soud

(66,1–24)

(66,1– 4) Toto praví Hospodin: „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí? Všechny tyto věci učinila moje ruka. Tak vznikly všechny tyto věci, je výrok Hospodinův. Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“ Člověk zabíjí v oběť býka i ubíjí člověka, obětuje jehňátko i láme vaz psu, přináší obětní dar i krev z vepřů dává, na připomínku pálí kadidlo i dobrořečí ničemné modle. Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách. Já zase vyvolím jejich zvůli a uvedu na ně, čeho se lekají, protože jsem volal, a nikdo neodpovídal, mluvil jsem, a nikdo neposlouchal. Dopouštěli se toho, co je zlé v mých očích, a volili to, co se mi nelíbí.

Několikrát jsme v našich výkladech zmínili význam obnovy chrá mu. Uvedený text však ukazuje, že chrám není zárukou pravověří a věrnosti Hospodinu. Obnova chrámu dokazovala, že Hospodin se po skončení exilu znovu ujal svého lidu. Kritické ostny v posledních dvou kapitolách knihy Izajáš však připomínají, že Bůh je větší než chrám a že účast na bohoslužbě sama o sobě není zárukou správného postoje. Někdo je schopen přinášet v oběť býka a současně ubíjet člověka, pálit Bohu kadidlo a zároveň koketovat s modlami. Ti, kdo si zvolili špatné cesty, nemohou očekávat požehnání. Již jsme si uvedli, že jeruzalémské obyvatelstvo se v této době dělí na ty, kdo se k Hospodinu přimkli, a ty, kdo mu věrni nejsou. Těm druhým nejspíš stačila vnější obnova kultu a fungující „náboženský provoz“. Prorok chce však víc: jde mu o naplnění velkých příslibů, jež byly Izraeli dány. On a jemu podobní jsou však ze strany mocných vytlačováni na okraj společnosti, jejich postoje a názory jsou bagatelizovány.

NOVÝ JERUZALÉM A KONEČNÝ SOUD

287

Následující verše ukazují, že se stali dokonce cílem útoků a objektem nenávisti.

(66,5 –11) Slyšte slovo Hospodinovo, vy, kdo se třesete při jeho slovu! Říkávají vaši bratři, kteří vás nenávidí, kteří vás vypovídají pro mé jméno: „Ať se Hospodin oslaví, ať vidíme vaši radost!“ Ale budou zahanbeni. Slyš! Hukot z města! Halas z chrámu! Hlas Hospodina, jenž odplácí svým nepřátelům za to, co spáchali. Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka. Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo pronárod snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny. „Což já, který otvírám život, nemám umožnit narození? praví Hospodin. Když dávám plodnost, mám zavírat lůno? praví tvůj Bůh.“ Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy.

Věrní Hospodinovi služebníci jsou zde stavěni do kontrastu k těm, kdo se věnují modloslužbě a o Hospodina nedbají. Kdo to je? Jsou to Izraelité, kteří jsou spokojeni sami se sebou, ale přitom mají potřebu ubližovat těm, kdo se „třesou při Hospodinově slovu“. Vysmívají se všem nadějím, které věrní skládají v Hospodina. Jako by se opakovala scéna z páté kapitoly, v níž prorok varoval lid kvůli nepravosti, a stal se proto předmětem posměchu. Tehdy mu jeho soukmenovci říkali: „Nechť urychlí a uspíší své dílo, ať je uvidíme.“ Tak se vysmívali „Svatému“ Izraele. Podobná nedověra se ukazuje i zde. Jenomže Hospodin svým nepřátelům odplácí za vše, co spáchali: z města zní hukot a z chrámu halas. Znamená to, že se zde ohlašuje nové zničení chrámu a Jeruzaléma? Nemyslím si, že by to znamenalo předzvěst nového zničení Jeruzaléma. Naopak, prorocký text se vrací k představě, kterou už zdánlivě opustil, totiž k vizi Jeruzaléma, který jako součást požehnání

288


dostává nečekaně své děti. „Porod“ je nenadálý a překvapivý, Hospodin to však komentuje slovy: „Což já, který otvírám život, nemám umožnit narození?“ S představou Jeruzaléma jako ženy, která prožívá obnovu života, jsme se setkali v několika předchozích kapitolách. Teď, v samém závěru knihy, se tento obraz znovu vrací, jako by tak chtěl Hospodin zahanbit všechny, kteří už s jeho zásahem nepočítali. Čtenář textu přitom tuší, že je zde řeč o nově „stvořeném“ Jeruzalému. V něm si Bůh vybuduje svou svatou obec, která mu bude věrná a v níž bude mít místo pouze radost a požehnání.

(66,12–14) Toto praví Hospodin: „Hle, já k ní přivedu pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu pronárodů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“ Uvidíte to a vaše srdce se rozveselí, vaše kosti budou pučet jako mladá tráva. Bude zřejmé, že Hospodinova ruka je s jeho služebníky a že jeho hrozný hněv je proti jeho nepřátelům.

Hospodin přivede do Jeruzaléma slávu pronárodů. O co se jedná? O jejich bohatství, z něhož bude Jeruzalém těžit. Text navazuje na předchozí přísliby týkající se toho, co vše pohané do Jeruzaléma přinesou. Prorok totiž stále očekává, že Boží zaslíbení dojdou svého naplnění. Jelikož Hospodinova ruka je s jeho služebníky, je právě jim zaslíbena radost a bohatství. Zatímco dříve byli svými bratry nenáviděni, v budoucnu budou profitovat na slávě a bohatství Jeruzaléma. Nepřáteli jsou míněni všichni Izraelité, kteří od Boha odpadli. Nerozhodli se pro Hospodina, a proto je dostihne jeho hněv.

(66,15 –17) Hle, Hospodin přichází v ohni a jeho vozy jsou jako vichřice, aby vylil hněv svůj v prchlivosti a své hrozby v plamenech ohně. Ohněm totiž a mečem povede Hospodin soud s veškerým tvorstvem. Mnoho bude těch, jež Hospodin skolí. „Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou,“ je výrok Hospodinův.


289

Přestože tento výrok vypadá jako vynesení rozsudku nad veš kerým tvorstvem, v centru jeho pozornosti jsou ti, kdo patří do Božího lidu, ale propadli modlářství. Ano, je to tak. Pro ně je připraven stejný soud, jaký dolehne na tvorstvo, jež se staví proti Hospodinu. Přitom si však musíme připomenout, že hlavním záměrem závěrečných kapitol knihy Izajáš je pokud možno motivovat odpadlé Izraelity k obrácení. Soud, o němž je zde řeč, se liší od soudů známých z dějin, kdy Hospodin na svůj hřešící národ přiváděl za trest cizí vojska. Je to soud konečný, který je možné vyhlížet, podobně jako zmíněnou spásu, spíše za horizontem dějin.

(66,18 –21) „Já zakročím proti jejich činům a úmyslům a shromáždím všechny pronárody a jazyky. I přijdou a spatří mou slávu. Vložím na ně znamení a ty z nich, kdo vyváznou, vyšlu k pronárodům, do Taršíše, do Púlu a Lúdu, k těm, co natahují lučiště, do Túbalu a do Jávanu, na daleké ostrovy, které zprávu o mně ještě neslyšely ani nespatřily moji slávu; budou hlásat moji slávu mezi pronárody. Přivedou také ze všech pronárodů všechny vaše bratry jako obětní dar Hospodinu na koních a na vozech a na nosítkách, na mezcích a dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma, praví Hospodin, tak jako budou přinášet Izraelci obětní dar do Hospodinova domu v čisté nádobě. Také z nich si vezmu kněze, lévijce,“ praví Hospodin.

Stejně jako v několika předcházejících kapitolách se zde setká váme s líčením národů, které přicházejí do Jeruzaléma spatřit Hospodinovu slávu. Tyto národy přicházející spolu s Izraelity. Pod pojmem „vaši bratři“ prorok může mít na mysli proselyty, tedy Hospodinovy vyznavače pocházející z pohanských národů. Koneckonců už v padesáté šesté kapitole jsme se setkali s obrazem cizinců, kteří se přimkli k Hospodinu, a Hospodin naznačoval, že s nimi počítá, ba dokonce že na tom budou pohané a kleštěnci lépe než nevěrní Izraelité. Žádný Izraelita nemůže počítat s Hospodinovým požehnáním automaticky. Prorokem očekávaný soud se má projevit i mezi národy. Někteří cizinci se k Hospodinu přimknou, jiní budou odsouzeni jako bezbožníci. V devatenáctém verši jsme četli o misionářích,

290


kteří vyjdou mezi národy a budou jim o Hospodinu svědčit. Možná to bude právě jejich zásluha, že se dřívější pohané stanou Hospodinovými vyznavači. Tím by text spolu s dřívějšími zmínkami o pronárodech, které se přijdou do Jeruzaléma klanět Hospodinu, souzněl s Ježíšovou výzvou určenou učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávej te mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ Přesto bych zde jeden nápadný rozdíl viděla. Zatímco v Novém zákoně apoštolové vycházejí hlásat evangelium všem národům a Boží požehnání skutečně mnohé v dalekých zemích zasáhne, zde se ti, kdo se k Bohu chtějí přimknout, musí dostavit do Jeruzaléma na Hospodinovu svatou horu. Už v 56. kapitole jsme slyšeli slova: „Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy.“ Jeruzalém je cílovou metou, a byť se jedná o onen nový Jeruzalém, domnívám se, že v prorokových představách je přeci jen nějak lokalizován. Stejně tak platí, že zatímco v novozákonní perspektivě člověk nemusí přijmout vše, co přijímal starozákonní Izrael, zde obrácení k Hospodinu znamená přijetí celé tradice vyvoleného národa.

(66,22–24) „Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutelně bude stát vaše potomstvo a vaše jméno. O každém novoluní, v každý den odpočinku, přijde se sklonit veškeré tvorstvo přede mnou, praví Hospodin. Až vyjdou, spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.“

Kdybych já byl redaktorem knihy Izajáš, skončil bych ji veršem dvacátým druhým nebo dvacátým třetím. Proč je zde ještě verš dvacátý čtvrtý? V textu je zdůrazněno, že existují dvě cesty: cesta těch, jejichž potomstvo bude stát nepohnutě a získá si trvalou spásu, a cesta těch, jejichž červ neumírá a oheň nehasne. Těch prvních je zřejmě mnohem více, neboť Hospodinu se má klanět během svátků veškeré tvorstvo. Poslední verš knihy však představuje rub této skutečnosti:


291

ty, kdo Hospodina odmítli, čeká soud a veškeré tvorstvo spatří také jejich mrtvá těla. Podobný obraz známe ze čtrnácté kapitoly knihy Exodus, která líčí, jak Hospodin provedl Izrael Rudým mořem. Z perspektivy Božího lidu to byla radostná a klíčová událost spásy, přestože v závěru kapitoly čteme, že Izraelité spatřili mrtvá těla svých pronásledovatelů. Ta slova tam nejsou proto, že by jejich autor měl morbidní sklony. Vidět mrtvá těla nepřátel znamená, že tito nepřátelé už neexistují a už nikdy je nebudou ohrožovat. Podobný obraz se naskytl současníkům proroka Izajáše, když Hospodinův anděl přes noc zahubil asyrské vojsko, které chtělo zničit Jeruzalém, jak to líčí 37. kapitola. Kdo by byl v tu chvíli takovým obrazem vyděšen? Mrtvá těla nepřátel oznamují záchranu a konec utrpení. U mrtvých nepřátel je řečeno, že jejich červ neumírá a jejich oheň neuhasne. Co to znamená? Zmínka o červech a ohni je obrazem hrobu a smrti, v níž není žádná naděje na život. Kniha Izajáš se snaží ukázat cestu ke spáse, kterou Hospodin svému lidu nabízí. Jejím opakem je zánik a zmar. Obraz mrtvých těl pak slouží jako výstraha. V žádném případě ovšem nezastiňuje vizi nového Jeruzaléma, kterou předchozí verše přinášejí, vizi města, jehož děti jsou zároveň Božími služebníky. Tento nový Jeruzalém má být stvořen jen proto, aby do něj Hospodin přivedl veškerou slávu národů a aby jej naplnil svým nezměrným pokojem. Ke kořenům 30. 9. 2011, Na křesťanské vlně 18. 11. 2012

Ediční poznámka

Tato kniha je sestavena z textů, které vznikly z přepsaných a upravených rozhlasových pořadů. Vysílalo je satelitní a internetové Rádio 7 v relaci Ke kořenům a v upravené verzi i Český rozhlas Plzeň v nedělní Křesťanské vlně. Den, kdy byly jednotlivé části odvysílány, je uveden na konci každého textu. Ve zvukové podobě jsou pořady k dispozici na webových stránkách Českého rozhlasu na adrese: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bible/_zprava/452235. Pořad Ke kořenům, v rámci něhož byly jednotlivé části výkladu knihy Izajáš odvysílány, lze prostřednictvím satelitu či internetu poslouchat v pátek v 19 hodin, v repríze pak v sobotu ve 2:00 v noci a v pondělí v 17:15. Adresa je www.radio7.cz. Další osud pořadu Na křesťanské vlně Českého rozhlasu Plzeň je v době vzniku knihy nejistý vzhledem k chystané restrukturalizaci regionálního vysílání Českého rozhlasu. Rozsah kapitol této publikace (tj. členění knihy Izajáš) odpovídá tomu, jak byly relace odvysílány. Přitom mnohdy hrála roli spíše vhodná délka než přirozená dělba biblického textu na perikopy, kterou by volil biblista v odborném komentáři. Nebylo proto snadné výstižně pojmenovat jednotlivé kapitoly této knihy. O formulaci příslušných nadpisů jsme se přesto pokusili, neboť se domníváme, že je to, navzdory zjednodušení, přece jen užitečné pro čtenářovu orientaci. Biblický text citujeme (pokud výslovně neuvádíme jinak) z Českého ekumenického překladu. V souladu s platnými pravidly upravujeme psaní jména Babylon (místo Babylón). Pokud se v textu objevuje hebrejština, přepisujeme ji zjednodušeně foneticky. Za pomoc při přípravě pořadů děkujeme Jiřímu Mlejneckému. Gabriela Ivana Vlková a Petr Vaďura

VYSÍLACÍ ČASY POŘADŮ

Rozhlasové rozhovory byly vysílány v termínech, které jsou uvedeny na konci jednotlivých textů. Ve zvukové podobě je možno je stáhnout z webových stránek Českého rozhlasu, na adrese www. nabozenstvi.com, či přímo v Audiovýkladu Bible na adrese www. rozhlas.cz/nabozenstvi/bible. Aktuální časy vysílání pořadů s biblickými výklady, jejichž přepis v edici Rozhovory nad biblí přinášíme, jsou následující: Český rozhlas 3 – Vltava, pořad Ranní slovo vysílá se každou neděli 7:35 –8:00 Český rozhlas Plzeň, pořad Na křesťanské vlně vysílá se každou neděli 7:03 –8:00 Trans World Radio – satelitní a internetové Rádio 7 (www.radio7.cz), pořad Ke kořenům vysílá se každý pátek 19:00 –19:45, reprízuje se každé pondělí 17:15 –18:00 a každou sobotu 2:00 –2:45

V EDICI ROZHOVORY NAD BIBLÍ DÁLE DOPORUČUJEME:

Jan Sokol Z Ů ST A T N A Z EM I

Svazek 2

Kniha nabízí jakousi průvodcovskou službu těm posluchačům, kteří sice příliš mnoho zkušeností s četbou bible nemají, ale přesto by se o těch nejznámějších kapitolách Knihy knih něco rádi dozvěděli. Jan Sokol nabízí takové výkladové přístupy, které nutně nevyžadují po čtenářích víru, přesto však k víře vedou a víru biblických hrdinů přibližují. Kniha obsahuje dva druhy textů. První je cyklus 12 rozhovorů nad nejzávažnějšími tématy Starého zákona (pořad o stvoření, Kain a Ábel, potopa, babylonská věž ...). Druhou část knihy tvoří přepisy rozhovorů nad biblickými texty liturgického kalendáře. Díky tomuto klíči se zde objevují jak nejznámější biblické příběhy, tak texty méně známé.

Jan Heller N A Č E M M I Z Á LEŽÍ

Svazek 3

„Představte si, že stavíme katedrálu. Sedíme na chladné zemi, nejsme v nebi, třeba i prší. Tesáme kameny, to jest čteme staré texty, probíjí me se gramatikou, zápasíme se svými nároky, když se chceme rozdě lit s bližním, signujeme svůj kámen jako v gotické huti, ne abychom se chlubili, ale abychom potvrdili, že stojíme za tím, co prošlo našima rukama a na čem jsme pracovali. Katedr ála je vysoká a strmá. Roste pomalu. Třeba budeme zítra odvoláni a nedožijeme se toho, až bude sklenut chór. Ale Bůh může všecko. Třeba nás vír Ducha uchvátí vzhů ru jako Elijáše – nad bídu lidského ulpívání, nad strmou výšku katedrál. Strohá katedrála, strohé křesťanství. Dej nám Bůh neumět víc než Kris ta ukřižovaného.“ Těmito slovy uzavřel 19. srpna 2006 prof. Jan Heller rozhlasový pořad, ve kterém se pokusil vysvětlit posluchačům, na čem mu lidsky i teo logicky záleží.

Petr Pokorný MÁ TO SMYSL

Svazek 5

V pátém svazku této úspěšné edice se nad nedělními perikopami liturgického kalendáře tentokrát zamýšlí Petr Pokorný, jeden z našich nejznámějších biblistů. Jestliže je ve svých odborných pracích Petr Pokorný skutečným vědcem, který pečlivě zkoumá každý výraz biblického textu, je v těchto rozhlasových rozhovorech obdivuhodně srozumitelný a přístupný. Hluboká znalost novozákonní látky mu přitom umožňuje hledět na jednotlivé texty jakoby z nadhledu a vnímat je v širších filosofických i etických souvislostech. Petr Pokorný je ale také pečlivý pozorovatel doby znepokojený pocitem bezvýchodnosti a nedostatku perspektivy svých současníků. Proto je hlavním motivem jeho úvah naděje, pramenící z hlubokého přesvědčení, že život má smysl, a proto stojí za to jej žít. Pevným bodem dějin i života jednotlivce je mu vzkříšený Kristus, ten pravý člověk, který k žití pravého lidství inspiruje i každého z nás.

Pavel Hošek V D O BR Ý C H R U KOU

Svazek 6

Jako religionista i jako křesťan přistupuje doc. Hošek k výkladům Písma s velkou pokorou. Jeho cílem je zprostředkovat skutečnost, kterou sám prožil: setkání s Bohem, který je za biblickými texty, i důsledky, které toto setkání mělo pro jeho život. Dokáže ilustrovat velké pravdy na prostých životních příkladech, přitom mu nechybí ani smysl pro humor. Nepatří ke křesťanům, kteří jsou uzavřeni do svého světa a lidstvo dělí na „sebe“ a „ty druhé“. Čtenář je pro něho vždy rovnocenným partnerem, nepředkládá mu nikdy hotové pravdy, ale spíš ho zve k zamyšlení a rozhovoru. Sympatická je i jeho tendence ztotožňovat se nikoli s takzvaně „dokonalými“, ale s hříšníky, kteří teprve hledají svou cestu. Znalosti židovské náboženské tradice mu pomáhají uvádět čtenáře do smýšlení biblických postav, do života starověkého Izraele a židovstva Ježíšovy doby. Díky svým zkušenostem z církevního prostředí umí pojmenovat mnohé dobré i špatné vlastnosti dnešních křesťanů. Pastorační zkušenost a hluboká empatie jeho úvah inspirují tak čtenáře k vlastnímu domýšlení biblické zvěsti.

Tato kniha vychází s laskavým souhlasem rozhlasové stanice. Tištěnou knihu si můžete zakoupit na

Recommend Documents