29.6.2012 Tak a je to tady,hurá jedeme na výlet! V 15.10 hod se zavřela vrata našeho stavení na Vyhlídce a my vyrazili směr Rumunsko, jako vždy natěšení na nová dobrodružství.Náš talent na rychlé a efektivní balení je čím dál víc dokonalejší, takže stačilo 15 minut a byli jsme sbaleni. No jasně, během týdne zjistíme, co vše jsme zapomněli, ale to by nebylo ono a o to je to krásnější, že můžeme improvizovat, což je naše velká přednost. V Měříně jsme natankovali plnou a mohli na to šlápnout. Jelikož je tam nejlevnější nafta na světě, tvoří se tam kolony. Natankoval jsem a hned poodjel od stojanu a udělal místo dalšímu ale asi to byla chyba,paní pokladní neměla včera sex, tudíž se potřebovala trošičku vzrušit alespoň slovem a začala nadávat, jak si to můžeme dovolit a odjet od stojanu, když nemáme zaplaceno. Odpověď dostala mlčení s úsměvem, co by nás mohlo rozhodit? Nájezd na D1 a skokem vpřed po té naší úžasné autostrádě. No hned u Devíti křížů nás chytla mlsná a tak jsme dali šopáček a pivečko a dál jsme putovali přes Slovač do Maďar s 2 zastávkami na nákup. Vignety na hranici a byl večer. Zastavili jsme u Gyeru, kde byla značka Camping. J, jo byl tam,ale posledního turistu tady viděli tak v devadesátých letech. Byli tam jen Maďarka s Maďarem,tak jsme se pozeptali plynnou němčinou na Camp. Pravila : pořád rovně na Komárom, tedy na Komárno v Maďarsku. Po pár 10 km jsme narazili na hájový lesík s hospůdkou a cedulí Camp. Pěkné, čisté prostředí, výborný řízeček v hospůdce, stan na pěkném paloučku a šup spát. Jedno zjištění – Komárom je hodno svého názvu,tolik komárů jsme v životě nezažili a náš repelent nerozumí maďarsky a funguje jen na české komáry. Nakonec to byla noc jak vínko, až na pár – asi 13 štípanců Mařence v obličeji.
30.6.2012 Noc byla teplá a od vedle i hlučná, parta teenagerů se veselila a Ládík ani nemukl, páč to prý taky dělal, takže si teď odpykává trest /Co já?/. Běhání po ránu jsme kvůli komárům zrušili, dali jsme sprchu a banán a valili směr Romania. Horko mě uspávalo,tak jsme mlčky dorazili na hranice a pak už pozorovali místní krajinu. Navečer jsme našli super kemp – u potoka a úplně sami. Ládíkovi se zaleskla očka, když popadl sekyru a šel zakládat oheň. Nevěřila jsem, že chalupářský guláš, který jsme si ohřáli v ešusu na ohni, je tak dobrý. Nedaleko je nový lyžařský areál a vyrůstá tu okolo hotelový byznys. Ale krajina je úžasná a zvířátka také. Cestou jsme naplánovali návštěvu jeskyně u obce Bihor,ale je jich tu víc – těch Bihorů,takže jsme skončili ve vesničce na kruháči a pak u továrny na plasty, kde cesta končila. Klasická situace při našich expedicích. 1.7.2012 Vzbudilo nás dovádějící ptactvo Ládík, dokázal svýma opuchlýma očkama, že nás oba celou noc hlídal před divou zvěří, jako správný lovec nastražil ostré plechovky od guláše dostatečně daleko od stanu a číhal / určitě na medvěda - hladového/. Odpadky rozházené byli, ale byl to asi jen medvídek PÚ – vylízal bravurně plechovky a odešel…. Snídaně v trávě, polévka na ohni, ranní koupel v horském potoce,no romantika jako hrom. Čekal nás den plný jeskyní, pohoří Apuseni se vyznačuje neskutečnou krásou jeskynních útvarů a soutěsek.První
jeskyně byla „suchá“, ale ta další, plná ledovce byla úžasná. Hlavním cílem dnešního dne byl Focul Viu! Ládík vzal mapu a určil směr. Cestou přes vesnici plnou lidí chodících do kostela jsme zakoupili meruňky a broskve a přejeli pár místních důchodců. Byli zde nedělní trhy, nebo něco takového, kde prodávali místní ovoce a zeleninu a to bylo moc dobré. Najeli jsme na šotolinu a po 7 km se Ládík zeptal řidiče Audii, zda jedem správně. Klasika, chlapi se přeci neptají. Jo, řekl a shlédl odborným okem náš vůz. Po 20 km hrůzostrašné cesty s výmoly a kameny jsme doskákali někam. Dávno jsme pochopili pozorné oko řidiče audi. Tam jsme zjistili,že to je vlastně moc dobře, že jsme tady, protože tam byla soutěska řeky Galbena, kterou jsme chtěli také navštívit a také start na Focul viu. Soutěska zvítězila a stálo to za to. Fersati v soutěsce divoké řeky a na konci vodopád, cestou jeskyně a pak koupání na Adama a Evu. Další 2 hod cesty vyloženě pro oll roudy, už jsme dávali v klidu, auto určitě vydrží…./nyní již mohu i dodat, že jsme autíčku dali nafrak, v servisu nevěřili svým očím, čím to vlastně brzdí- destičky sjeté, v čudu geometrie, sbíhavost, brzdy,sjeté gumy – dost drahá záležitost/. Na konci této cesty, která dle mého názoru kopírovala celé pohoří – národní park Apuseni, nám na ceduli sdělovali, že tam jsou i medvědi. Další cíl byl stanoven – Fagaraš a tak jsme se začali přesouvat. 150 km úmorné cesty a 1000 semafory a na konci hledání kempinku v jedné obci, kde se to hemžilo černými a tam byl kemp – taková opravená kaple a kostel, což se nám zdálo dost strašidelný, tak jsme jeli hledat dál. Už se začalo smrákat a my dojeli do lázeňského městečka Geobioru, kde byli jen samé hotely. Městečko bylo usazené do kopcovitého
terénu. Láďa zařadil a jel za světýlkem na vrchol. Vjeli jsme přímo do zahrady rodinného domu s malým penziónkem. A začala úžasná výměna názorů ve všech jazycích o tom, zda tam můžeme postavit stan, či nikoliv. Oni tvrdili, že to nejde, že nemají sociální zařízení, ale Ládík jim stále opakoval, že to chtějí. Chápete? Jak to asi dopadlo? No, do 5 min jsme stavěli stan u nich n zahradě a oni nám vřele nabízeli jejich kořalku a my jim Sapelici – slivovici. Ze stanu byla úžasná vyhlídka na pohoří. Ještě jsme si jeli dát pivo do restaurace a tam shlédli fotbal – kousek a došli si na hodně „velkou“ 2.7.2012 Slunce už nás v 7 hod místního času vyhnalo ze stanu a po snídani v místním magazínu \pirožek a jogurt\ jsme uháněli směr Fagaraš. Před polednem jsme zatočili na transmagistrálu přes pohoří a hned na začátku to zapíchli u vodopádů Belau , kam jsme vycupitali. Před tunelem úplně nahoře jsme ukradli 2 polena dřeva na večerní táborák. To bylo v horském pasu, kde bylo nádherné jezero Lacu Baleau a okolo něj i sníh. Pro představu - jezero položené ve výšce 2040 m n.m.. Okolo nějž vyčnívali štíty štíty rumunských velikánů 2500 m n.n.m. Sjeli jsme na druhou stranu hor o 1000 m a objeli polní cestou \ ty se Ládíkovi nejvíc líbí\ krásné horské jezero opravdu veliké. Konec cesty byl úžasný – starý hotel a letní středisko, úplně prázdné a nikde nikdo, jen kráva Mirka v plastu, kůň v pionýrské chatě a spící pes v krbu. Teď si řeknete, že už nemáme „hulit“, ale tak to tady opravdu vypadá a nechtějte slyšet ten příběh o Ládíkovi – prasáčkovi – ten Vám povypráví jen on sám. Osvěžující koupačku v jezeře po super fazolovém
guláši před pečenýma bramborami – to je idyla. Sedíme už 5 hodin u táboráku – brambory s e trochu spálily a 2 kradená polena stále hoří, no a pak dodržuj „ nepokraď“
3.7.2012 Dřevo stále hoří a to je 8 hod ráno. Zapomněli jsme Vám sdělit, že je tu o hodinu více. A ráno opět rozzářená paprsky slunka, vzdoušek, jak lusk a já vyspáno do růžova. Zašli jsme s Mařenkou na snídani, vaječnou omeletku se šunkou a sýrem a dusíkem. Vládla dobrá nálada, vzpomněl jsem si na předešlou snídani, kdy jsem bal krmen za jízdy a nechtěně Mařence ukousl kus prstu. Ty vole, to byl stisk, no prst vydržel, ale ten výkřik, ten byl EXCLUSIVE. Takže po dobré snídani jsme vyrazili pod pohoří Fagaráš a našli si zajímavou túru po „ modré“. Vedla na horu 2450 m vysokou a začali jsme na 900 stech metrech s batůžkem na zádech šlapali do vrchu. Potkali jsme baču a ovečky jak si to šinou do kopců,krásný azurový den, horský potok plný valounů a kolem hustý les. Po několika desítkách metrech jsme se krapánek zapovídali, to víte, nemáme si čas popovídat….a já zjistil, že jsme mimo stezku. Teda značenou. Šli jsme ovčí stezkou, teplo stoupalo se stoupáním a hodně příkrým. Ovčí stezka nás zavedla do kamenného koryta kaskády – vyschlé a Mařenka, protože dnes byla velitel výpravy, zavelela jít více doprava, že tam narazíme na spojku další stezky. Začalo to být náročné, už ani ovečky nešly tudy, kudy my, Ládíček se mi potil a oba jsme o sebe měli navzájem obavy, protože nenosíme zdravotní lékárničku a taky se začaly kupit mraky. Pitná voda docházela, tak jsem zavelela, že jdeme poslední kus
nahoru a jestli nebude stezka tam, tak jdeme zpět, což se nám nechtělo, páč to nemáme rádi. A co myslíte? Jasně, byla tam potvora stezka, sice ovčí, ale měli jsme radost jak malé děti. Ovčí pak přešla v modrou a ta nás dovedla k sněhovým splazům v horském pase. Jelikož už bylo pozdě odpoledne, začali jsme sestupovat po druhé straně údolí s překrásnými výhledy, stezka zde nebyla tak strmá. Na osvěžující koupel v horské bystřině čas zbyl, tak to nás osvěžilo a bylo to opět i romantické, nikde nikdo, sami v překrásné horské krajině, to dušička jen plesá. Po celou dobu jsme pak pití čerpali z horské bystřiny, vůbec žádné následky nebyly. Auto jsme parkovali u jednoho hotelu, kde jsme nahlásili i oběd po návratu. Ládík si vybral polévku nabízených – „beef, pig a stomik“ tu špatnou, že jako tomatovou, nebyla to tomatová, byla to dršťková, jako stomik – žaludek. Já mu to říkala, ale že prý uvidíme. Jo, viděla jsem, když donesli polívku, čekala jsem kdy Ládík přidá do talíře obsah svého žaludku, polévka byla taková světlá žlutá s mastnými fleky a plavajícími „držkami“. Požádali jsme o zaplacení fůry peněz, kraj není laciný a jeli směr Brašov za Draculou. Docela úmornou cestou 360 km zatáček jsme zpestřili nákupem jídla a piknikem na kopci v trávě. Cíl cesty byla jeskyně nejznámější v kraji a ve vesnici u ní jsme se zatavili v jednom kempu, kde se nám zdálo drahé kempování. Proto, že pán řekl, „když máte takové drahé auto“, jsme bez řečí sedli do auta a ukázali mu záda. To nemáme rádi, tak jsme mu ukázali špinavý zadek našeho Volva. Tam kde je v soutěsce jeskyně nabyl žádný kemp, tak přišlo na řadu opět akce se scénkou“ Dobrý den, mám hlad, že nemáme kde postavit stan“ Ujala se nás milá babička / celá Bohuška/, která oběhla v minutě
vesnici a měli jsme plac! Sousedka Lena se na nás usmívala od protějšího domu se zahrádkou a kynula nám na povel zajet tam na zahradu a ukazovals místo na stan. Na růžích! Bane, vedle růží. Dostala za to 20cku , českou salátovku – okurku od maminky z Pod Kalvárií ze skleníku a půlku slivovice Sapeli. V místní hospůdce byla Kelišová- opravdovská, ale o tom až zítra. Pa a dobrou noc u bublajícího potoka v kraji Draculy 4.7.2012 Posnídali jsme u tety Kelišové a vyšli procházkovým tempem k jeskyni, sice velké,ale my tam nic pěkného neviděli. Každá rumunská jeskyně stojí 7 lei. Opět krásnou krajinou vedla naše cesta k BRANU, kde stojí \Draculův hrad. Překvapil nás útulností a příjemným vybavením. Kníže Vlad Tepes měl syna Draculu a toho si jako synonymum pojal režisér, který někdy kolem 40 roku filmoval film podle stejnojmenného románu ameriského spisovatele. Takže vše je fikce. Celkově je Bran sice turistické, ale velmi příjemné místo. Možná jsme to spojili s úžasným kebabem, o který jsme se málem poprali, jak byl dobrý a potom se sladkým košíčkem malin, koupených na tržišti. Teplota byla stále 30 stupňů Celsia a azuro obloha dodávalo našim zážitkům ten správný kontrast. \dalším cílem bylo pohoří \bucegi s lanovkou na Babel, což byl nejvyšší vrchol s obřími kameny vytvarovanými erozí do podob hub. Projížděli jsme nejznámějšími lyžařskými centry pro lyžování Predeak a lázněmi Sinaia. Lanovka je ve městě Busteni a když jsme tam zaparkovali, šlo okolo asi 15O malých školáčků, tak Ládík zavelel, běžíme, aby nás nepředběhli na lanovce,ale naštěstí tam nešli. Lanovka je
starší, pomalá a nahoře je to hodně o turistech, tak jsme udělali pár fotek „houbiček“ kamenů a jeli zpět dolů. Přenocovat jsme chtěli v horách a stoupali s autíčkem po kamenitých cestách až k velkému jezeru, kde stál velký srub. \tam jsme se zeptali, zda můžeme u jezera postavit stan. Samozřejmě, zněla odpověď, ale varujeme vás, je tu hodně medvědů. Pravdivost tvrzení dokazovaly všude vyvěšené tabule s upozorněním „TEREN FREKVENTA URSUS AREA“.Podlehli jsme strachu a ubytovali se ještě z jednoho důvodu – už 4 dny jsme se pořádně nekoupali v teplé vodě, tak tento důvod a představa teplé sprchy rozhodli. Ale naši klasickou večeři – nudlovou čínskou polévku jsme si vzít nenechali. Přinesli nám hrnec vařící vody na polívku ven na terasu. Kolem srubu se opět pohybovala, jako ostatně všude po celé zemi všechna hospodářská zvířátka – psi, kravičky, koníci, ovečky, no nádhera, jak jsou tady svobodní. Chodí si tu všude okolo silnic, nikdo je nehlídá, teda aspoň to tak vypadá, večer jdou pomalu domů, kde jim otevřou vrata. Ráno jsme chtěli jít na túru na Pestera Cobana, ale měli jsme před sebou dlouhý přesun na Retezat, naše poslední cílové pohoří v Rumunsku. 5. 7. 2012 Na Retezat jsme si zvolili zajímavější cestu přes Brašov okolo pohoří Fagaraš. Cestou jsme jeli vesnicí se 100 letou tradicí chovu lipicánských koní a to nás zaujalo, tak jsme shlédli ve stájích pár krásných, asi ušlechtilých krasavců – hřebců, jejichž rodokmen sahal hodně hluboko. Ale zkonstatovali jsme, že naše Kladruby jsou čistější a upravenější a to nejsou v moc dobrém stavu. V jedné vsi, kde na nás zírali, jsme koupili jídlo a rozhodli
se jet do místního termálního koupaliště. Opět jsme budili pozornost, protože cizinci do takových míst nejezdí. Termální voda čpěla sírou, dali jsme sváču, hodinu v bazénu a odpočatí jeli dál. Jeli jsme krásným údolím řeky a pak začali hledat přístupovou cestu k Retezatu. Jako první se zdála být dle mapy nej cesta ze severu, ale ouha na konci asfaltky nám pán sedící na terase sdělil, že „NO HAJE“ = že tou nelze, že je prudká, že autem neprojedeme. Otočili jsme se a popojeli pár km a Ládík začal studovat podrobnou mapu Retezatu. Viděl pár cest, které si myslel, že jsou dobré. Neodolal odbočce do hor, ačkoliv jsem ho varovala, že to asi nevyjde. Vjeli jsme do vesnice a pohledy všech vesničanů na nás byli všeříkající, kam jedou a kde se tu berou?. Cesta končila ve dvoře jednoho stavení. Opět zpátečka na hlavní a po pár minutách opět vábení odbočky doprava k horám. Jasně, že jsme to museli zkusit, to by nebyl Ládík. To už začalo dobrodružství. Před vesnicí se na silnici objevila početná skupina kraviček, jdoucích z pastvy domů do hajan. Ládík nehodlal čekat a vjel mezi ně. Některé pochopily a uhnuly, některé nás ignorovaly. Projeli jsme a před námi další grupa, tentokrát ty černé krávy s dlouhýma zahnutýma rohama. Ani teď se Ládík nezalekl, a když projížděl, měli jsme „bůvolí“ hlavy pár cm od skla auta. Zasedli jsme hluboko do sedadel, trnuli strachy a pomalu projížděli stádem. Pak následovalo menší stádo, skupina prasátek, oveček, koníků a hus. Vesničané nám vřele radili, zapojovoli se do rozhovoru a to i stařenky. Už za tmy jsme dojeli za ves a cesta končila potokem, který také Ládík nepovažuje za konec cesty. Není hluboký, hlásí a jede vesele dál. Kameny a pastevní louka je také asi cesta, ale konečně přichází obrat. Tak rychle Ládík nikdy
zpátečku nedal, jako když z dálky viděl přibíhat hordu malých cikánů. Terén – neterén, otočil to na fleku a potok jsme projížděli jako závodníci rally. Cestou vesnicí už byl klid, každá kráva už zašla do svého domu a my se smířili s tím, že budeme spát v autě a stanovili si podmínky pro případné ukončení dnešního putování. Najeli jsme \dotřetice\ na správnou cestu \já zas měla tolikrát pravdu\ a už ve tmě hledali, kde postavíme stan. Když skončila asfaltka a začala šotolina, zahlédla jsem v dálce světélko a vzpomněla si na tradiční pohádku, jen s malou změnou o Ládíčkovi a Mařence. A bylo to opravdu správné světélko, rodinný penziónek pána, který nás i přes pozdní noční hodinu mile přivítal a nabídl i pronajmutí pokoje. Svolil i s postavením stanu kdekoliv na zahradě. Velký pes – vlčák Rex, kterého měl, byl nejhodnější Rex na světe. Celou noc nás hlídal a ráno se radoval, když jsme vylezli z té divné boudy. Požádali jsme o snídani, byla královská a dům byl vybaven perfektně dřevem a mysliveckými trofejemi. 6.7.2012 Požádali jsme o snídani, a udělali jsme dobře, byla královská a dům byl vybaven perfektně dřevem a mysliveckými trofejemi. Už jen 5 km a mohli jsme zaparkovat v kempu u jednoho Ivánka ze Sovětského svazu, moc ukecaného. Během 5 min jsme měli sbalenou plnou polní – stan, spacák atd. a rázovali si to do kopce vstříc k pokoření hory, vybaveni mapou a cestou zakoupenými snickers a pivem. To měla být strava do druhého den s tím, že přespíme u jezera Bucura , které všichni moc chválili. Ládík měl velký batoh, já malý. Cesta vedla podél horského potoka, lesem, pak klečím, no
úplně nejlepší prostředí pro horský trek, příroda divoká, rozmanitá, čistá. Při zastávce jsme poprvé načerpali horskou vodu, kterou jsme pili celou dobu dolů a pijeme ještě teď, protože byla moc dobrá. Nejspíš jsme nasadili naše „dvojnásobné“ tempo, protože jsme všechny lidi předbíhali a a na hřebeni horského pasu jsme stanuli za 2 hodiny. Myslíme si, že by nám mohli konkurovat jen páreček asi 80 letých staroušků, děvčátko a chlapeček, kteří se drželi za ruce a potkali jsme je pod Pietrele v kopci, jak cupitali usměvaví po kamenité cestě dolů. Neuvěřitelné! Jezero Bucura bylo úchvatné uprostřed štítů okolních hor. Celou cestu nahoru hřmělo, ale nahoře náhle vysvitlo slunko a bylo na focení. Sestoupili jsme k jezeru a sedli na kámen mezi profesionální stany a hemžící se hordu českých horolezců, oblečených do velmi kvalitních vláken. Ve starých kraťasech a košilce mě obtěžovali komáři, kterým zde nevadí ani 2200 m n.m. a tak jsem loudivě koukla na mého malamuta a řekla, tady já nebudu a jsou teprve 2 hod odpoledne, pojď, zdoláme tu horu a už dnes půjdeme dolu. Je dobré mít parťáka malamuta,bez výhrady souhlasí s každou volovinou. Slunko na fota zašlo a začalo hřmít. Vedle profíci nám řekli, že výstup na tu nejvyšší horu je „drapák“ 500 m převýšení, ale nás to neodradilo. Ta svině vysoká byl vychytralá, museli jsme až nahoru, cestou i sprchlo, ale nahoře bylo opět slunko na focení. Ne, že bychom chtěli švindlovat a říkat, že jsme Peligaou 2508, 8m vysokou zdolali, ale potrápila nás dost. Tofík a prasátko se už těšili na vrcholové foto. Oblékli jsme suchá trika a začali sestupovat a hledat žlutou stezku, která se nám zdála být zajímavá, abychom nešli stejnou stezkou. Každý takový trek musí absolvovat hádku aspoň malou, jinou
neznáme. Ládík chtěl jít hledat žlutou stezku a sejít z červené, což jsem odmítla, protože ve 200 m n.m. se to zásadně nedělá. Ale měl mapu! A to tam prý musíme někde najít. Přišel kompromis – najdi stezku do 10 min, nebo se vracíme na červenou, která také vede dolů. Za 8 min našel – značně ošoupanou žlutou barvu na kameni, už to jsme mohli zhodnotit jako významné. Něco tu nehrálo, značky byli vybledlé a tak jsem vnesla do do praxe moje zkušenosti z hor – ukazatelé z poskládaných kamenů na kamenech – trolíci. Vždy je vidět v terénu od jednoho trolíka k druhému, tak má člověk směr. Trolíci nám ukazovali cestu, která byla zarostlá a neudržovaná. Cestou jsme i probudili baču, který spal asi 500 m od ovčího stáda, ale probudili jsme i ovčího psa – pěkného rafana, který spal za kamene. Ačkoliv se psů nebojím, krev ve mně ztuhla a obrátila oči k nebi, když ke mně běžel /šla jsem první/. Naštěstí bača zařval na psa na poslední chvíli, psi jsou dost ostří, ale to musí, pokud řeší i medvědy. Lidi tady ten pes nečekal. Prodírali jsme se klečí, vysokou trávou a pak hustým lesem po slabě prošlapané stezce. Když jsme vešli do vysokého lesa, připadali jsme si jak v pohádce a dostali jsme instinktivní strach z medvědů, opravdu se dalo čekat, že se zpoza kamenů vynoří každou chvíli. Tak jsme začali zpívat, aby nás ze z dálky slyšeli. Řvoucí potok, velké balvany, pokryté mechem a kapradím, no opravdu tu chyběli jen pohádkové bytosti. Náhle se v dáli objevil muž v červeném, ale Karkulák to nebyl. Byl to Němec, a byl hodně nepříjemný, neuměl jinak než německy a stále opakoval Verboten Abzahlen, nebo tak nějak. Měl i vysílačku a uměl říct česky Horská služba. V tu chvíli jsme pochopili naší strastiplnou stezku, je to uzavřená a
nebezpečná stezka. Už nám chyběl jen kus podél horského divokého potoka a prudký sráz lesem, díky pochopení situace jsme vše ve zdraví překonali, jinak bychom byli dost zmateni úplnou absencí značek v poslední části stezky. Poslední sešup bylo trápení hlavně pro unavené rozviklané nožičky, proto jsme cupitali jako broučci a spokojeně se smáli. Na uvítání po 11 hodinách chození nám v kempu bodlo pivo, sice teplé, ale úžasné a pak výborná večeře v hospůdce naproti – domácí polívka a maso s rýží. Namazali jsme si bolavá záda a nožičky a usnuli na šikmé ploše ve stanu, Ládík celou noc sjížděl kamsi.
Poslední den byl ve znamení návratu, celý den na cestách a těšení se na pohodlí domova na Vysočině.
Tak zase někdy s Mapalanem
