T
Y
pá
ajnoS
d Ladislav Vondrák
Ladislav Vondrák Tajnospády
Ladislav Vondrák Tajnospády
© Ladislav Vondrák Illustrations © Ivana Měkotová
Loupíme chvíle realitě Krmíme jimi fantazie Dotyky jazyku se mění na hostie Já, pohan, nekřesťansky chci tě
Budu tvojí tichou vodou Stékat ti po kůži a po vlasech Budu stékat tvoje pevnosti a ty polykat moje andělíčky Bude mě plná horká vana a na tvém těle nevychladnu Tak plav a nezapomeň se včas nadechnout ať se mi ve mně neutopíš A kdybych ti snad přece vychladnul (a to tak, že úplně) tak mě prostě vypusť Sem na to kápnul, ne?
Na čistý papír na hladinu vodní prstem ti píšu pár vlnkatých slov Noc střídá noc a den přichází po dně Jsou osamělé oči vdov Zmačkanou lodí na dno milování pošlu ti věty zatížené citem Popsané plachty Stažená srdce šašci počmáraní na půl žerdi vlají a slané doušky Ostrý je zobák nedopité moudrých sov Nemrtvé sny mě zvolna vysávají Jsou hladové oči vdov
Dotkni se každé části mého těla Sedři mi ústa do krve Miluj se se mnou do popela jako když je to poprvé Zaryj své zuby do mých tkání ať máš co vnukům zamlčet Miluj se se mnou do svítání jako když je to naposled
Zeleným plamenem se pomiloval knot Voskovou kůží sákne horký pot
Jdeš o radu Na rozdíl ode mne nemáš ani stání a kdoví jestli náladu Poklony skládám tvému pokladu Za každé vytržení vlasu – jedno milování má milá zlatá (přece nekradu)
Svítí ti maják na dotek A moje srdce padá do tvých kalhotek Máš mlhu ve svých očích To jsem si očíh Jsi moje Star a já tvůj Trek
Dobrý den, vítám vás stoupejte se mnou do podkroví Nemám žádné postranní úmysly Chci se Vás jen dotýkat milovat se s Vámi a zavírat Vám ústy oči Poslyšte můj hlas
Až moje slova nasáknou ti do pyžama Už nebudeš spát sama Až moje slova nasáknou tvým potem nechám se přibít na tvůj hrotem
Když noc na důkaz svojí viny tratí svou tmavou krev v tvém promáčeném klínu klíny utopím svoje slova a svůj zpěv Když čas na důkaz svojí černé duše utíká škvírou na oknech had nese už svou plnou mísu hrušek a sotva popadá tvůj dech Když ráno na důkaz, že musí startuje světlem ranní spěch ďábel se směje až se dusí a už nás nese na zádech Když čas na důkaz, že plyne zkapalní občas ve víně císařský řez nám svléká nové šaty a my jsme v tom zas nevinně
Opřený o zeď chycený ve vlasech tvůj dech hraje si se mnou jak s vlnou na moři vysává ze mě všechnu sílu a pálí jako oheň Opřený o zem nechat si padat vlasy do čela a do úst a chutnat tvou vůni hořícího dřeva Odkudsi z dálky zní televize a hejno hlasů se mi míchá u nohou až se rozhodnu vstát tak je lehce překročím
Poslední z nálezů a ztrát Přistání, příběh, útěky, Kdybych si mohl něco přát zůstaň tu chvíli na věky
Lovím tě jako signály Hledám tě jako hledám rým Chytáš mě, když se zapálím jak dým
Držím tě jako rovný hřbet jak u dna vraní hejna Kdybych si tě moh vymyslet byla bys stejná
Jsem smutnej jako pes jako psí spřežení jak tečky čárky s.o.s. Ztracení
Jsem smutnej jako pes jako psí spřežení jak tečky čárky s.o.s. Jsme ztracení
Bermundský ze třech stran Plout, na nic nemyslet mezi řádky jen cesta tam a žádná zpět
Už jenom chvilka, chvilička mlhavý mezisvět A král se mění v králíčka co musí uhánět
Jak mamut v době ledové teď nejraděj bych spal Mám v srdci třísky dubové na podpal
Svírám tě jako opratě které se jen jen vytrhnout jak vodu v dlaních v podstatě jak proud
Vážená a milá ať už si to zasloužíte či nikoli byla jste vybrána abyste se stala potravou pro moje divoké sny Už dlouho jsem je nekrmil je tedy zbytečné křičet protesty přijímám až po ránu A zmítání nechte laskavě na mně
Těžké ráno Až dotančíš svůj tanec o ranní bolesti a ztichne sbor sedmi odporně pilných kovářů kteří Ti chvějí životem vytáhneš plachtu z mokrého kapesníku a vypluješ zpátky dobývat peklíčka a ráje
beze všeho Ten zvláštní lov pro který Amor půjčil šíp Bez zvuku zbraní – beze slov a hned je líp Ten zvláštní lov střelených lovců kde rozeklané trofeje neztratí – získá jelen! Ten zvláštní lov kdy laně chodí na čekanou Ten zvláštní lov kdy lovec honí sobě chvost Ach požehnaná doba říje bohatá na radost
Ulovil jsem bobříka lásky Nejlíp se chytá
Vyrvána Sáhnu si do neznáma Vyrvu Tě z těla Vyčešu z vlasů A vytáhnu až z paty Nejhlubší šrámy Od motýlů mezi námi
Půjdu se opít za děvkama Anebo za děvčaty
Života běh Po ránu zážeh večer žeh
Na místo srdce černý otvor v těle Pusto a prázdno Hladký průstřel dělem
Kolikrát, lásko má, chtěla jsi jít dveře jsou dokořán, klíčem je cit nevedou nikam, než zase zpět život je labyrint a srdce střed
Mám rozepsanej svět jen na dvě doby Už hrozně dávno bylo naposled Nakrad jsem si tě do zásoby a začínáš mi docházet
Stop Hlava mi chodí kolem očuchává rohy a hledá, kolik jsi ve mně zanechala
Slyšel jsem, že na světě je málo lásky a já těm slovům nevěřím Jsem daleko a ty jsi někde sama a pořád se mi plete pod nohama
Špaček mě na oplátku tluče a jeřáb krčí ramenem Bál jsem se tě chytnout do náruče Bál jsem se, že tě chytnu do náruče
Přijď za mnou pokud zestárneš Vařím dobrou silnou kávu po které se Ti nebude chtít samotné spát Přijď za mnou jestli zestárneš půjčit si jednu knihu z těch co dnes už nikdo nevydává Přijď za mnou a já Tvoje vrásky nasypu do dlaní a dlouze do nich fouknu Dveře a lahve otevírám rád
Ovečko moje ztracená Koťátko divoké Bolí mě srdce za plotem Ovečko moje ztracená Lištičko podšitá Já s tebou počítám
Až přijede k vám pouť Vystřel mi srdce, Třeba mi půjde pak zapomenout
Zadrž dech Tak už to lásko Provázky vztahů změnily se na sklo a ve střípcích jsi naboso Každý krok máš mé
na svých chodidlech
Každým pádem zabořím svou padlou hvězdu do Tvé země Jestli Ti cestou neshořím Tak budu v Tobě, jak Ty ve mně
Rád si tě navlékám můj korálku A to jde blbě na dálku
Je logičtější valit si dívčí
do hlavy.
V mé hříšné nádobě je plno touhy po Tobě Je plno lásky
Když svěříš svoje srdce do mých rukou a do mých jistot ponoříš svůj strach než vyděsí mně Tvého srdce tlukot nad Tvojí duší víře prach
ajnospád Dnes večer ještě neřeknu jen deštěm zabubnuju na střechu a budu splývat tajnospádem až ke dnu pramenu Vypíjíš očima můj dech hladové dítě z Jericha Můj noční netopýří zpěv mísí se s černou do ticha
T
jnos
Strouháš si jen tak city pak olizuješ prstů konečky Bříško plné, oči hladně svítí tři tečky, tři čárky, tři tečky Z artézských studní vytěkáš a protékáš mi po prstech co vlastně ani nečekáš skrývá se v tichých nářků zdech
Rád bych se pustil do tělesných schránek U tebe začnu –
Jsi ucho které na mne slyší Jsi hebká jako bříško myší Otvírám ústa v půlnočním rybím zpěvu Chystám se (k tobě) skočit na návštěvu Sedm zvědavých oči kulí jako
Líbám tě jasně na všechna i na každé zvlášť Naplním tvoje prázdná místa Budu tvůj vítr Buď můj plášť
Na něhoúhelné pánvi myšlenky čísi syčí Už černají a voní čerstvě rozkrojenou bleskem rozčísnutou
Chtěl bych
letní přílohou pro Tvůj fíkový list Chtěl bych Ti klečet u nohou a říkat – jsem si jist
Zatměl se měsíc nad hlavou Zatměl se měsíc bezhlavě Nočním ptákům vyschlo v krku A křičí do spaní rozkoší temnou Zůstaň dnes v noci
Ja k se to dělá? Posbírám něco otisků a stisků zevnitř i zvenku Nadrobím sny Zakápnu slanou A do těch otisků odlévám slova Později ........ někde stranou
Na parketu napínají luky a čekají na stisky cizí ruky a mezi prsty protéká jim dnes A ty piješ Beaujolais a já o tobě sním Až zatančíš na stole klíčem otočím Už útočí – na dohled bělma očí a točí, točí .......točí, točí, točí po troše lásky – zeptají se proč A ty piješ Beaujolais a já o tobě sním Až zatančíš na stole klíčem otočím Přízraky dur a pobloudilých molů které si šlapou vzhůru a zas dolů A mezi kroky přešlapují cíl ´
keting Přiznám se před svědky za lásku Markétky upíšu duši čertovi pokud to na mě nepoví
Pletu se sobě do života a pod nohama a s Frištenským Přivádím svoji duši do jiného stavu Hádej s kým . . .
Přiznám se bez ptaní za jedno pozvání podškrábnu téměř cokoli jen ať to příliš nebolí Krvavý autogram za příběh od Goetha já – no a Mar
Každým coulem křížem krážem pod křídlem noci, křídlem vran Otevřu hledí kamufláže na hřbetě želvy hnán a štván
Svlíkni si, milá, košilku Je čas na ranní rozmilku
Přes tvoji mravenčí cestičku přejel jsem ukazováčkem a teď pobíhají tvoje myšlenky do všech poetických stran
Zalehla jsi mi v uchu A teď mi uvnitř zníš Jsem ryba, která to má v suchu a ty mým zpěvům rozumíš
Někam se poztrácela slova z vět Slůvko po slůvku Možná se rozpustila v alkoholu Mlčíme sami spolu každý na svém ostrůvku ztracených let
Na cestách s Bludným Holanďanem jsem jenom krámek s porcelánem Stačí jen pohled, gesto, vůně ... Měj se tam hezky, milé slůně
Na procházku Srdce se venčí na provázku Raděj ho zkrátit ať se nevysmekne No jo, ono se to řekne
Chci být tvou hebkou a Mekkou
Vykvetl z tvého vlasu květ uprostřed umyvadla Co nevidět odplaví jeho lístky voda zpět
Bince
Už nevím, jestli jsem tě žádal o ruku a nebo jenom o zbytek Jestli jsem ještě toreador nebo už jenom dobytek
Je malá tmavá komora v dutinách mojí hlavy kam už skoro nedokouknu Toulec starýho Amora skleněný oko paví a od trávy do kterýho si fouknu Dvě hromádky něhy pár Venušiných pohorek a taky loňské sněhy a branka k tobě na dvorek A.... a..........a..........a taky spadlá pec a támhle no to už vůbec –
moje
Slaměný klobouk
Mozky ty
A další den je za námi Noc natahuje černý šaty Jsem jako panák ze slámy a prázdnou slámu dneska zase mlátím
Můj mozek jest fluktuantem Pružně mění profesi a na co chce na to vždycky trochu času najde si A pak mele, mele pantem
Jako ten strašák na poli co přisednout si odradí Tě Myšlenky plaším na cokoli a balím svoje potrhaný sítě Nikdy jsem nebyl jeden z těch tak zkušenosti ocením Jsem jako želva na zádech a hledám stéblo nachystané k chycení
Nechci žádný další city Nemám na to kapacity
Život je bez srdce zvon pro toho, kdo hraje za pár sou a kdo za přítele má – jen akordeon
Mají jeden stín Nejsou víc ani míň než starý hráč písní – a akordeon
Kdo mu pomáhá žít vrávorat bez velkých gest Snad někdo z vás? Ne – akordeon
Jednou až znaví se den vyletí nad obzorem a za křídla vymění – akordeon
Jsou jako jehla a nit jako bolest a cit Když pláče muž – pláče akordeon
A mávne jen tak jen tak jako by nic Jako by zazněl – akordeon
A když v noci sní hned ráno pár snů dýchne do měchů – akordeon Jsou jako štětec a tuš jako pověz a kuš A když má hlad – kručí akordeon
Akorde, akorde, cinkněte mincí poslední tón
Jednoduša Kde dva lehávali jeden sám teď stojí... jednoduša moja, netrap mne a svojí
Panenko z pěny
Ranní tresky plesky
Panenko z živé pěny s hebkými myšlenkami neblázni Jen když jsme spolu sami
Ránem se zvolna potácím nasytit tvého delfína v úboru ryze domácím čelit tvým temným hlubinám
Chtěl bych Ti kůži prokousnout aby Ti utek vzduch
Zapálím svíčky a křídou namaluju kruh
Dobré jitro, milá moje posílám ti vzdušnou trasou svoji hlavu bělovlasou do pokoje
Jsem plnoštíhel a už mám taky věk Pořád se ale těším na tvoje skoky na můj špek
Já ti to spočítám ty tvoje letokruhy Až přeříznu ti kmen uvidíš hvězdy nebo pruhy
Měj se tam milá hezky Hladím Tě skrze sóesemesky
Chtěl bych být bernardýnem Vyhrabat tě z pod laviny peřin a horkým jazykem tě přivést k životu na krku soudek s vínem Sněží Naho tu
Nejdřív Tě zraním a na tu ránu přiložím ústa Vysaju poraněnou duši a pak ji znovu naplním prvotním chaosem z kterého vznikl svět (Už jsem Ti řekl jak Ti to dnes sluší? To si nech vyprávět)
Líbám tě tiše jako když bosé nohy našlapují do teplého písku A po každém nášlapu stopa kterou voda mlsně pohltí
Až pod mou kůží
všechny ty city III. třídy nebezpečnosti všechny vznětlivosti a vzplanutí dohoří hranice všech čarodějnic jimž jsem upsal duši Naberu vzduch do svojí velké prázdné kůže a budu se s lehce ironickým úsměvem konečně pomalu vznášet krajinou
Kůzlátka, pacholátka, klepeme vám na poetická vrátka Když otevřete, tak tou vteřinou namísto slz se slůvka vyřinou
Dnes večer jsem zatloukal prsty do zdí abych na ně pověsil tvé obrazy
Aby nebylo poznat pro koho dýchám Tajím přede všemi
Od rána kdy se naše víry do sebe stáhly naposled ulítlo lítých sedm let Večer se snáší na můj svět
Mám spoustu nedostatků na každém řádku Nesvědčím svému zdraví nebo mu svědčím křivě Dýchám na sklíčka a zavírám jim víčka Touhy a přání nejraděj mám živě
Mám spoustu bohů, ale Tebe mám rád taky Tvé jméno beru nadarmo i vážně Neděli nectím, ale věřím na zázraky Umím jen horce, nejde mi to vlažně Zabíjím iluze a miluju tuze Mám hodně z otce a v srdci zmatky Kradu Ti chvíle, abych mohl být u ní A občas někdy nechce se mi zpátky
Mám jen to, co jsi dal nám lidem příteli milý, otče náš Tak myslím, že to bereš s klidem Jak sis mě stvořil, tak mě máš
Povídá tak moje žena Tak dlouho budeš chodit se džbánem pro vodu až ti utrhu uši
jsem rád, že už jsi zpátky Rozvité slovíčko v mém holém souvětí Mé břehy už se těší na Tvoje semletí Lehce Ti dýchám na lopatky
milá vodo tichá
Kvůli Tvým očím plovací vestu a směrovku, která ukáže mi cestu než do něčeho vkročím
Nač stahovat kalhotky když Havlíčkův Brod je daleko
Když si sednu nad bílou stránku papíru, jako bych se potkal s neznámou ženou. Nevím, o čem hovořit, kde začít, ostýchám se a mám nepříjemný pocit, že pokud ze mne něco vypadne, pak to bude něco nepatřičného. Ne odrážejícího se ode dna komunikace, ale odrazujícího. Před lety jsem psal hlavně texty písní – měl jsem totiž pocit, že je třeba hodně slov, aby pokryla tu bílou kůži papíru jako doteky. Dnes to mám se slovy jako se setkáními, ubývá jich. Snad tím víc mi na nich záleží, víc se jim snažím věnovat. Nerad se loučím, nerad ztrácím. Knížka, kterou jste otevřeli, je naplněná těmi nejmenšími příběhy, kapkami, útržky. Jako by vítr do nich fouk a vletěly Vám do vlasů. Mějte hezké sny. La
Nejhorší pocit na světě – bezmoc a strach Držím ti palec na tvé misce vah
Kratinké intermezzo o lavinách slov Když je napsáno slovo, tak se na něj dnešní člověk podívá a vezme to jako šedou, písmenkovou kulisu svého života. Prostě slovo, slovo, no a co. Jsme totiž ke slovům otupělí. Jsme zadušeni, zavaleni miliardami tun písmen, co tvoří slova a slova jsou všude kolem nás. Doprovázejí nás při zrození i umírání. Jsou v knihách, novinách, návodech k použití čehokoliv. Je jich už tolik, že se jejich význam devalvuje na tu nejnižší hodnotu a my, na které se ty laviny valí, jsme zasypáváni něčím, co se nakonec mění v nic. Nevnímáme, že jsou tady nějaká konkrétní slova, jsou pro nás všední záležitostí, nikoho už neohromují, jako tomu bylo kdysi. Slova plynou skrze nás. No vlastně už ani neplynou, jejich rychlost je daleko vyšší. Jsou vystřelována všemi těmi rychlotiskárnami a s mohutným rachotem se přeřítí kolem.
Uslyšíme jejich hluk, ucítíme tlakovou vlnu výbuchu a hned všechno mizí v nenávratnu zapomnění. Z jedné strany dělostřelecká palba, z druhé zase útok automatických zbraní a nad hlavou svazek bombardérů. Všichni jsme v první linii, na jedné frontě, která do nás bije slovy, větami, odstavci, časopisy, knihami a vším, kde jsou formulovaná slova. A je ještě daleko více slov, kde písmenka nejsou vidět. Jsou vyřčena, vrhána po nás z televize, rozhlasu, magnetofonů, cd přehrávačů a počítačů. Cítíte, jak se brodíte informacemi, jak vám těžknou nohy. S každým krokem nabíráte další kusy hmoty. Když se zaposloucháte do toho všeho rámusu, zjistíte, že obrovské množství těch slov jsou z myšlenek jenom slupky. Prázdné a bezduché zbytky, které se stále melou dokola. Vrchem padají a spodem mizí. Proto si říkám, jak je krásné dokázat se postavit mimo ty laviny, vykročit z hluku boje někam stranou a najít pramínek, kde slova jemně a čistě vyvěrají.
Najít potůček písmen nebo záhadnou tůňku plnou tajemství a vnitřních hlasů, které mohou napojit duši. Je potom ještě krásnější umět se lehounce vznášet na křídlech fantazie, otevírat skříňky ukryté hluboko uvnitř vlastního světa schovaného pod kůží a vypouštět obrazy všemožných tvarů a barev. Dokázat přivábit múzu, jemně ji k sobě přitáhnout za paleček u nohy, a pak z jejích rtů odsát tajemnou vláhu, která nechá narůst výhonkům myšlenek. Pak člověk teprve pozná krásu a radost ze zhmotnělých slov plujících svobodně po jeho obloze. A to nemluvím o tom, když se ta obloha překlene i nad jiné, co kráčejí životem opodál .......... Petr Mičola (jako stálý host mojí poezie) PS: Báseň opřenou o zeď, která je v této knížce, napsal Petr a nějak se tam zamíchala mezi ty moje. Tak jsem ji tam nechal, aby jí to nebylo líto. Nebo pro štěstí. La
Až se setmí nehodící se sirkou škrtněte
Ladislav Vondrák *27.2.1962 (Ryba, podle čínského horoskopu vodní Tygr, podle keltského Borovice) Samozvaný strážce „Středu Evropy“ v Havlíčkově Brodě, člen Obce spisovatelů a nejvyšší představitel Stolové společnosti praotce Broda (186 cm). Psaní: „Když už tě zvu dál, bez obavy vstup“, „Ante portas“, „Cosi tady kolem zaznělo“, „Mysli si, že se ti to zdá“, písňové texty a tak vůbec.
Dlouho jsem hledal jakou tvář by měla tahle knížečka mít. Někde pod kůží jsem měl pocit, že by to měla být tvář vlídná, hravá a s velkýma hlubokýma očima. Spoustu krásných ilustrací mi pro ni vytvořila Klárka Klose, která ilustrovala moji poslední knížku, pár mi jich věnoval i můj přítel Standa Bartůšek. Někdy z nich uděláme výstavu. Pak jsem tak jednou seděl v kavárně se vzácnou a milou přítelkyní Ivankou Měkotovou, která nejen maluje, ale i píše. A mezi dvěma doušky dýmkového kouře tak povídám – „a nechtěla bys zkusit najít výtvarnou tvář týhle knížky?“ Že mě to vlastně nenapadlo dřív. Trochu se vyděsila, a pak kývla a já jsem tomu byl rád a jsem dosud. La
Tajnospády Ladislav Vondrák Písmenka: Ladislav Vondrák www.charleston.cz/kalima,
[email protected] Kresby a grafická úprava: Ivana Měkotová
[email protected] Předtisková příprava: Jiří Hrbek www.rgfatelier.eu,
[email protected] Vydaly a taky si vytiskly: © Tiskárny Havlíčkův Brod a.s. Husova ul. 1881, 580 01 Havlíčkův Brod www.thb.cz,
[email protected] v roce 2010 První vydání ISBN 978-80-903451-5-7
Minimální náklad: 1.113 výtisků Prvních 113 výtisků je číslováno a podepsáno autory. Dělám to tak vždycky. La
PS: A zastavte se někdy.
