Tajemství Mrštíkovic Helenky Kraj:
Jihomoravský
Roční období:
Terén:
Mírně kopcovitý Asfaltová cesta, místy zpevněná polní cesta
Délka trasy:
12 – 13 km
Časová náročnost:
3 – 4 hodiny
Rady:
Repelent s sebou, neboť cesta vede převážně listnatými lesy a místy podél vody. Doporučujeme vzít i pečivo pro kačenky, které možná potkáte cestou (zastávka č. 2 – jezírko).
V přístavišti Umístění: 49°13'47.650"N, 16°31'3.859"E Trasa vede Přírodním parkem Podkomorské lesy. Nejdříve podél břehu přehrady a pak se půjde do táhlého kopce až k Ríšově studánce, následně k Helenčině studánce více méně po rovině. Nazpět do Bystrce se nám půjde lehce z kopce. Nabízíme dvě možnosti zakončení trasy: •
Od Helenčiny studánky sejdete z kopce a potom dojdete k zastávce U borovice (jezdí zde autobus č. 52 – směr Zoo nebo Žebětín (dále až na Mendlovo náměstí) nebo autobus č. 54 – jede zpět do Přístaviště), případně dál po cestě je zastávka Ečerova (zde je možné nastoupit na tramvaj č. 1).
•
Budete pokračovat pěšky zpět až do přístaviště (výchozího bodu).
Tato trasa slouží jako cyklostezka, takže prosím pozor na cyklisty a snažte se jim prosím vyhnout. ;-) Vydejte se prosím po žluté turistické značce, dojdete k první zastávce. Vilém Mrštík
Zdroj obrázku: http://www.i60.cz/obrazky/velke/vilmrstik_201305121338257.jpg
O Vilému Mrštíkovi Zastavte se na nějakém pěkném místě ještě u přehrady. Ve čtvrtek 14. května 1863 se v Jimramově, v domku na soutoku Svratky s Fryšavou, narodil chlapec. Jeho otec, švec a básník, vyšel k oběma řekám a opilý k nim hovořil. Varoval vodu, protože měl pocit, že mu jednou bude chtít právě narozené dítě vzít. O několik let později spadl Vilém do rozvodněné Svratky. Ani otec, ani kominík, který kluka z vody vytáhl, netušili, jak důležitá událost se v jeho životě stala. Ne snad proto, že se topil, ale pro budoucího literáta byla chvíle doslova prorocká. Pod vodou uviděl scénu, kterou zahlédl nedávno. Božítělový průvod družiček. Dívky byly v bílých šatech se zelenými věnečky na hlavách, s bílými svíčkami v rukou nesly košíky plné okvětních lístků, nejvíc z pivoněk, které házely na cestu. Za nimi šla krásná paní s dlouhými plavými vlasy spadajícími až k ramenům. Něžné pohyby dívčích rukou, jejichž prsty bloudily v košících a vytahovaly a rozhazovaly růžové lupínky, a ta krásná paní… Tak nějak asi vypadá ráj, pomyslel si malý Vilém…. Probouzel se ve světle hromničky. Zapálili ji, protože si mysleli, že Vilémova dušička už letí do nebe. On však otevřel oči a ptal se po družičkách. „Blouzní? Umírá,“ vyděsila se maminka. „Ne, probudil se, bude v pořádku. Asi se mu něco zdálo.“ „Bude to snivý chlapec, tatínku.“ „Nevadí, maminko. Jednoho už přece máme – a ten má úplně jiné sklony.“ O dva roky starší Alois seděl na zahradě a bavil se tím, že nechal po holé kůži na ruce lézt včelu. Otec mu prozradil, že se odnaučí bát včel, když si zvykne na jejich žihadla. Ale tahle ne a ne bodnout. Netušil, že je to trubec.“ (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 8 – 9)
Na soutoku Fryšavy a Svratky se v jimramovské chaloupce narodili bratři Mrštíkové. Alois (1861-1925), Vilém (1863-1912), Norbert (1867-1905) a František (1865-1909). První tři jmenovaní byli literáti. Jejich otec Alois Mrštík prý býval za svobodna světákem.
V Jimramově Mrštíkovi bydleli do roku 1868, poté se stěhují do Ostrovačic. Zde Vilém začíná chodit do obecné školy. Roku 1875 se opět stěhují, tentokráte do Brna (opět kvůli studiu). Zde bydleli v Panenské ulici č. 3 až do roku 1886. Panenská ulice se nachází poblíž Dominikánského náměstí – takže ji najdete ve středu Brna. Ve škole se Vilémovi pro jeho tělesnou slabost říkalo „zamora“. Což je mimo jiné také město ve Španělsku, ale jinak to znamená člověk bledý, nedorostlý, nedospělý, umořený.1 V sextě a septimě Vilém prožívá svou malířskou dobu a chce jít na malířskou akademii – to mu ale bylo rozmluveno. Jako septimán vstupuje do literatury V. Mrštík r. 1883 v almanachu „Zora“, kde otisl svou báseň Sen a ironie skutečnosti pod pseudonymem V. Manfred Jimramovský a črtu Imrovisace pod jménem Edgar Faimon. Osudným je pro Viléma r. 1884, kdy u maturity propadá, protože byl poznán jako autor hanlivých článků v „Moravskoslezském Cepu“. Ještě toho roku odjel do Prahy, aby tam své studium dokončil. V Praze žije ve velmi chudých poměrech. Ty jsou příčinou jeho žaludeční a játrové choroby, vedoucí k neurasthenii (jejími příznaky jsou střídání podrážděnosti a únavy, bolesti hlavy, poruchy soustředění, poruchy spánku a vegetativní obtíže) a dobrovolnému konci. Vilém se rád toulal po Praze, ale ne vždy se mu dobře dařilo…
Sešel jsem kolem Bruncvíka dolů až na Kampu. Seděla tam na lavičkách podivná individua, šel z nich strach, zvlášť když se ta čtveřice zvedla a šla za mnou. Zrychlil jsem, oni také. Konečně jsem vyběhl na most k národnímu divadlu a mohl si je ve světle pouliční lampy pořádně prohlédnout - dvě ženy a dva muži. Jednomu z nich padaly na ramena dlouhé šedivé vlasy a stejně šedivé fousy lemovaly kuřácký okr. A v těch fousech… Raděj jsem nedomyslel. Ale ty jsi přece realista, nemůže ti vadit nějaký ten dobře vybarvený chrchel. Druhý měl na plešaté hlavě množství jizev. Jedna velká půlila obočí nad pravým okem a přes tvář se táhla až k hornímu rtu. A ženy? Starší kašlala jako starý tuberák, chyběla jí většina zubů, mladší měla výraz lišky, slídící, kde by co schlamstla. Všichni v jeden jediný, jakoby nacvičený okamžik, ke mně natáhli ruce. Ale bylo to spíš gesto, v jejich očích jsem viděl rezignaci. Musel jsem se smát. Rozevřel jsem kabát, aby viděli, že nemám ani sako, jen chatrnou košili. Šedivec ke mně přiskočil a objal mě kolem ramen - jako chudý jsem byl jedním z nich. 1
http://kott.ujc.cas.cz/index.php? vstup=Zamora&hledat=fulltext&Zvyraznit=&Vyber=&Zobrazeni=&Strana=&stranaVys=1
Muž páchl po laciném vínu a ještě po něčem, co jsem nedokázal pojmenovat. Liška se do mě zavěsila a bezzubé nabídl rámě druhý muž. Šli jsme Ferdinandovou třídou jako podivný průvod padlých andělů. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 25)
Po maturitě začal studovat práva, absolvoval dva semestry, ale ze třetího navštívil pouze jednu přednášku a studia zanechal – v tuto dobu vstoupil do světa literatury. Kvůli studiu se Mrštíkové stěhují do Prahy a tam bydlí na Vinohradech v Balbínově ulici. Vilém přispívá do Hlasu národa, Literární rozhledů, Světozoru, Ruchu, České Thalie a chystá příspěvek do Zlaté Prahy. Později se Vilém stěhuje trvale k bratru Aloisovi do Divák.
Stěhování z Prahy do Divák se ani nedalo nazvat stěhováním, svých pár krámů jsem zabalil do jednoho vaku. Abych nemusel pěšky z Hustopečí, poslal pro mě Alois žebřiňák. Kočíroval ho typický venkovský pořízek; z bílé košile čouhala hlava s obličejem opáleným od slunce a v něm tmavé oči, které zůstávaly klidné, když se mlčelo, ale při hovoru ožily. Mluvil se mnou jako s pánem z Prahy, dokud jsem mu neřekl, ať toho nechá a že se napijeme slivovice, kterou má určitě strčenou pod sedadlem. Respekt k pánovi z Prahy byl pryč. Než jsme dojeli do Kurdějova, vypili jsme půl flašky. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 61)
Tak tedy probíhalo Vilémovo stěhování. V roce 1892, kdy jim umírá matka, zažívá Vilém velký úspěch, když ve Světozoru vychází na pokračování Pohádka máje inspirovaná jeho láskami. Diváky mu přinesly nové síly a chuť do práce. Vilém zde tvoří nejkrásnější místa románu Santa Lucia. Do těchto okamžiků, strávených v chaloupce u rybníčka, do procházek po okolí a do nocí strávených v lese, jež popisuje v Pohádce máje, se vkládá hluboký stesk po Praze. Vilém cestuje do Paříže, zde se také seznamuje s malířem Maroldem, kterému chce svěřit ilustraci Pohádky máje (tu však nakonec ilustroval někdo jiný).
Mrštíkovy milostné osudy Umístění: 49°13'47.051"N, 16°28'52.917"E - jezírko První Vilémovou láskou byla Helenka Nováčková, se kterou se seznámil již jako 9 letý školák v Ostrovačicích. Helence bylo tehdy 14 let. Vilém v té době chodil často do Podkomory, (popsané v Pohádce máje), a do myslivny.
V devíti letech se Vilém rád toulal po okolí Ostrovačic, kam se Mrštíkovi z Jimramova přestěhovali. Jednou brouzdal lesem a došel až k ostrovačické hájovně. Na lesní cestě uviděl vílu, o které se později dozvěděl, že je dcerou lesníka a jmenuje se Helena. Lesní hlubina podobná té vodní, mu připomněla chvíle, kdy se topil. Obraz Helenky natolik splynul s obrazem družiček vytahujících z košíků lístky čínských růži, že si už žádnou z nich nedokázal představit jinak než jako tu dívku z myslivny, s rusými vlasy rozhozenými po útlých zádech. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 9)
Pak (1881) se zamiloval mladý Mrštík do Emilie Dočkalové, rozené Topínkové (Miluška), s níž prožívá krátkou, ale nezapomenutelnou idylku. Milušce bylo tehdy 15 let. Zamilovaný Mrštík pak požádal svého přítele, učitele Hamšíka z Říčan u Ostrovačic, aby bděl nad Miluškou za jeho nepřítomnosti a aby byl jeho prostředníkem lásky. Ale učitel u Milušky nepořídí a Vilém slibuje pomstu. Když ani později, na plese, není jeho láska vyslyšena, Vilém odchází a mstí se Improvisací. Když almanach Zora, ve kterém byla otištěna, vyšel, nastal v Ostrovačicích poprask. Poté co Miluška odchází za vzděláním do Rajhradu, už se nikdy neviděli. V roce 1882 již poutá Viléma jiná láska, Józa Břenková z Jimramova, se kterou zažil sextán Vilém krásné a nezapomenutelné prázdniny. Toto přátelství, nebo lépe láska, mělo značný vliv na Vilémovu tvorbu, alespoň v tom smyslu, že sděluje Břenkové vše, co píše. „Kdež se Vilém bolestně s Břenkovou, která byla starší než on, rozchází, po době několikanásobného sbližování, rozchodu a naopak,
r. 1887 se do Břenkové zamiluje Alois a žádá ji dne 15.1.1887 o ruku. Je však odmítnut.“ (Vilém Mrštík a jeho doba, s . 28)
V roce 1883 jede Vilém divadelním vlakem do Prahy a náhodou poznává Josefínu Hálkovou, neteř básníka Vítězslava Hálka, a jak přiznal v dopisech Břenkové, nad jejími dopisy vznikla v něm myšlenka, napsat Pohádku máje. Byla to nejvýznamnější a nejhlubší láska Mrštíkova. Mrštík nesmírně trpí, když se mu Hálková provdá, ale jejich přátelství trvá dále. Mrštík sděluje Hálkové-Malinové postup práce, radí se s ní a konečně jí také knižní vydání (1897) Pohádky máje připisuje. „Mrštík sám přiznává, že Helenek bylo více. Když ztratí Hálkovou, objevuje Mrštík další svou lásku, Růženu Vystavělovou, dceru hostinského z Klobouk. Podle všeho i tato dosti pronikavě zasáhla do konečného a přepracovaného znění Pohádky máje, kam Mrštík zařadil a přepracoval dva horoucí dopisy, jež sám psal Vystavělové, jako dopis Ríšův. Této věnoval pak rukopis pohádky máje s věnováním r. 1893. Ale tato láska Mrštíkova nebyla vyslyšena a Vystavělová se vdává za jeho přítele, malíře Františka Pečínku. Mrštíkovo horoucí srdce se pak upírá k blízké vsi Nikolčice, kde poznal Mařenku Procházkovou, dceru řídícího učitele. Ale ani zde neměl Mrštík štěstí, protože ta se mu brzy zasnoubí a provdá za ředitele Stránského. Avšak ani potom přátelské styky mezi Mrštíkem a Stránskými neustávají. Ba naopak, Mrštík často je navštěvuje v blízkých Vranovicích vždycky, když se pěšky ubírá do Prahy, o níž jsme si již řekli, že byla jeho Santa Lucií.“ (Vilém Mrštík a jeho doba, s . 29)
„V r. 1894 se seznamuje s významnou malířkou, Zdeňkou Braunerovou. Byla to vážná známost a sama Karolína Světlá tento krok Braunerové schvalovala. Ale brzy se o jejich lásce dozvídá veřejnost a Braunerová je trápena nevhodnými otázkami.“ (Vilém Mrštík a jeho doba, s . 30)
1897 vydává Vilém Mrštík přepracovanou Pohádku máje s ilustracemi Z. Braunerové, která ji průkopnicky vyzdobila. (str.30 + vyfoceno) Nakonec Vilém stanovil datum svatby na 20. dubna 1897, ale pak se s ní prudce a navždy rozešel. Ale milostné štěstí se přece na Mrštíka usmálo. Tehdy měl už 41 let, když se oženil s Boženou Pacasovou. Tento sňatek přinesl do jeho života klid a spokojenost a vzácnou duši, která rozuměla všem jeho snahám, duši, víc než ženu a společnici, ale spolupracovnici. Jenže ne vše bylo tak růžové, jak se zdá. Vilém Mrštík měl slabost pro mladá děvčata.
Jmenovala se Anděla. Měla na sobě jen šaty. V lednovém mrazu a větru. Vilém k ní přiskočil a přehodil jí přes ramena kabát. Že si pak na hostině sedl vedle Andělky, jsem přičítala právě jeho kavalírskému gestu. Bavil se s ní hodně dlouho, nespouštěl z ní oči. Čím dál víc jsem vnímala tázavé pohledy svatebčanů. Pokusila jsem se Viléma upozornit, že se chová nepatřičně. Využila jsem chvíle, kdy vedle něj zůstala prázdná židle a přisedla si k němu. Okamžitě se naježil: „Šmíruješ? Hlídáš? Nechceš mě dát aspoň tady pokoj?“ V životě mně nic takového neřekl. „Viléme, vzpamatuj se, všichni se na tebe dívají…“ Anděla zčervenala a nevěděla, kam s očima. Pak Vilémovi řekla: „Pane Mrštíku, prosím vás, vaše žena má pravdu.“ Vilém se vymrštil ze židle: „To ti nezapomenu, Boženo.“ Uchopil lahev slivovice, která stála na stole, a vyběhl na zahradu jen v košili a kalhotách. Věděla jsem, co bude následovat. Na scény doma jsem byla zvyklá, ale před ostatními bych je nesnesla. Odešla jsem. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 133 – 134)
Tahle příhoda měla ještě dohru… Co myslíte, kam až Vilém zašel?
Byla už tma, když se Vilém vrátil domů úplně namol. Postavil se do dveří a křičel na mě: „Udělal jsem to. Možná mě zavřou. Ale ona byla povolná! Nebyla tak nevinná, jak by se...“ Rozbrečel se. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 134)
Na brzkém a nešťastném konci života Viléma Mrštíka měla podíl i jedna událost ještě z dob jeho studií. Tenkrát se svými přáteli Sovou a Šaldou navštívil speciální podnik. Strávili zde ve společnosti alkoholu, tance a ženy, kterou přezdívali Plavá bestie, nezapomenutelný večer a nakonec i noc. Mrštík za tuto noc vydal všechny peníze, co mu poslali rodiče. Přesně na tři měsíce živobytí. A ty slibované následky? Následující dopis obdržela Mrštíkova žena Božena od jeho bývalé lásky Zdenky Braunerové.
Vážená paní Mrštíková. prožíváte jistě se svým mužem hrozná muka, jak jsem je prožívala s Vilémem Mrštíkem i já. Ženy si musí v utrpení pomáhat, proto jsem se rozhodla Vám napsat. Teprve tehdy, až jsme skončili náš vztah, jsem potkala lékaře, který mně vysvětlil, že příjice, nechci použít toho hrozného slova syfilis, je ve svém třetím stádiu i duševní nemocí. A Vilém se, bohužel, už v tomto stádiu ocitl, ale my dvě ještě ne. (Divoká bolest Viléma Mrštíka, s. 143)
Dále Braunerová výslovně psala, že jí nakazil Vilém Mrštík a radí Boženě, ať vyhledá lékaře. Spíše než dobře radit, chtěla Braunerová Boženě tímto dopisem ublížit. Ale jak se Božena svěří Aloisovi, Vilém Mrštík s ní nikdy nespal. Nemusela se tedy o své zdraví obávat. Psychicky labilní Vilém Mrštík svůj život zakončil několika bodnými ranami skalpelem směřovanými k srdci 2. března 1912.
O Ríšovi Umístění: 49°14'2.032"N, 16°28'1.196"E - Ríšova studánka V krátkosti můžeme říct, že jde o příběh studenta práv v Praze a mladé nevinné Helenky z myslivny, která je velkoměstem nedotčena. Nyní jsme u Ríšovy studánky a tak si tedy povíme o tom, jaký Ríša byl. Na začátku knihy se Ríša ocitá v Praze, zde studuje Právo – no ale co si budeme namlouvat, Ríša spíše chodil do kaváren a na procházky Prahou, než by studoval.
Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, sirky jinak nerozžíhal než čmáranci o zeď, kalhot jinak neoblékal než obě nohy najednou. Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spat, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Když si v noci schrupnul, z dlouhé chvíle zívnul, nebo dokonce kýchl, dělo se to vždycky takovým nehorázným způsobem, že se otřásalo nejen stavení, ve kterém bydlel, ale celé pořadí domů v jeho sousedství… Snídal vždy v posteli, na rohlík ještě neviděl, v dřímotu se zas potácel ještě ani neprocit‘, viržinku už kousal, ještě se ani neumyl. Když se konečně přistrojil a z domu se vybral, límec u kabátu vyhrnuje vzhůru, jakoby se cítil churavým, – našel po chodníku, jak chodívají lidé spořádaní, ale zamířil vždy do prostřed ulice, kudy jezdívají drožky a mlékařské káry se zapraženými psy; Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky. (Pohádka máje, s. 41)
Nechával po sobě dluhy a vůbec o nic se nestaral. Sice se v něm jednu dobu hnulo svědomí a snažil se dluhy zkrotit, pak ale opět spadl do onoho koloběhu nicnedělání a začal se znovu zadlužovat. O jeho dluzích se po nějaké době dozvěděli i jeho rodiče, které to velmi zarmoutilo.
Maminka už spínala ruce, otec, krátký, otylý muž s věčně vyhrnutými rukávy a bílou zástěrou, vážně přemýšlel už o tom, kdy by měl zástěru odvázat, rukávy shrnout a zajet do Prahy, co přece ten čertův kluk dělá. Než rozvázal tkaničku od zástěry, sběhlo se něco jiného. Na adresu tatínkovu došly tři pozoruhodné dopisy od tří různých stran, které patrně velmi dobře znaly Ríšu a Ríša je. První byl od číšníka Melichárka a začínal: „Uznáte, mnohovážený pane, že nemohu…“ Druhý byl od vinárníka v Žitné ulici, kam Ríša chodil před polednem „na tichou“. Dopis končil: „Doufám, že neodepřete mé žádosti náležitého ospravedlnění a vyhovíte laskavě mé prosbě. Tímto se uváděje v laskavou Vaši známosť, činím Vás pozorna na veliký svůj obchod s vínem, který ctěné nabídky se strany Vaší vyřídí s největší ochotou a správně.“ Třetí dopis (soudě dle prudkého odplivnutí Ríšova otce byl asi nejurážlivější) byl podepsán nájemcem hostince Concordie, kde byl Ríša dlužen za 150 obědů. Ti všichni doufali v rychlé a správné vyřízení své žádosti. Úhrnná suma potácela se kolem 200 zl. (Pohádka máje, s. 63 – 64)
Po dopisech následovala návštěva Ríšova spolužáka z gymnázia, který rodičům povykládal o Ríšově životním stylu a o tom jak nechodí na přednášky a místo toho si píše básničky. Otec Ríši se tedy rozhodl napsat o radu svému bratrovi.
Ríša je lump, dělá v Praze hlupoty, piš, co s ním mám dělat. (Pohádka máje, s. 66)
A tak se stalo, že Ríša dostal hned dva dopisy, jeden od rodičů a druhý od strýce. Oba obsahovali něco ve smyslu, že je Ríša darebák. Strýcův dopis ale obsahoval i něco více, z čeho měl Ríša obrovskou radost:
Seber svých pět švestek a přijeď ke mně. Otec a matka se na Tebe zlobí. Strýc. To znamenalo: vyhodit Prahu do povětří, zmizet na čas s očí i mladé paní, i slečně Melanii, lasičkám, černohlávkům, Melichárkům a jak se jmenovali všichni ti rychlí a správní dodavatelé svých zboží, jichž saldované účty mu tatínek posílal jako přílohu. (Pohádka máje, s. 78 – 79)
A tak se Ríša ocitl na faře u strýce, kde se měl napravit. Co myslíte? Napravil se? :-) Ríša zde opět potkává Helenku, která se ale vůbec nemá k tomu se s ním vybavovat. Později se však Ríšovi podaří se s Helenkou spřátelit a ta se do něj i zamiluje. Od té doby je Helenka celá jako vyměněná, na vycházky do lesa se strojí jako na bál a výběrem šatů a česáním vlasů tráví ráno velmi dlouhou dobu. O Ríšovi a jejich dostaveníčcích se však nikomu ani slůvkem nezmíní. Zamilovaná dvojice si užívá své přítomnosti a krásy podkomorských lesů. Prvotní zaláskovaná slepota však zmizí ve chvíli, kdy Ríša na jednu jejich schůzku přijde po noci strávené v hospodě a je celý neupravený a unavený, zkrátka má pořádnou opici. Helenka pro takovéhle Ríšovy úlety nemá moc pochopení, protože místo zamilovaného vrkání Ríša celou schůzku prospí. Takhle vznikají první hádky a následné udobřování. Takže vidíte, že se Ríša zas tak úplně nenapravil. Jak ještě Ríša Helenku trápil a jak jejich láska skončila, se dozvíte na příští zastávce u Helenčiny studánky.
O Ríšovi a Helence Umístění:
GPS: 49°13'6.481"N, 16°27'25.189"E Helenčina studánka
Ríša a Helenka se znali už od mládí. Ríša si chodíval hrávat za Helenčiným bratrem Stanislavem do myslivny pod Komoru. Poprvé v dospělém věku se Helenka a Ríša setkali v nedalekých Ostrovačicích na bále. Helenka byla na plese poprvé, a tak se držela spíše stranou, ze všeho byla tak trochu vyplašená. Když k ní přistoupil muž a požádal ji o tanec, Helenka odmítla, protože se bála. A tak jí celý večer přemlouvaly její kamarádky, ať jde tancovat. Tenkrát si k ní přisedl i Ríša, kterému se zalíbila, a snažil se s ní povídat. Helenka ale nejevila moc zájmu a předstírala, že si ho z mládí nepamatuje:
„Jak, nepamatujete se na mne?“ ptal se jí znovu hlasem neklidným, ale nevýslovně milým a vroucím. „Kdo jste?“ pravila přívětivě, ale vážně. „Student,“ odpověděl jí Ríša vesele a sám se tomu zasmál. Představil se jí – uvedl své jméno s příjmením a ihned se odvolal na dětská svoje léta. „Na Ríšu se nepamatujete?“ Zavrtěla hlavou. „Stanislav, váš bratr, byl můj nejmilejší kamarád.“ Nepamatovala se. „Chodíval jsem k vám „Pod komoru“ na třešně, na jahody – moje matka s vaší maminkou byly karamádky.“ Nevěděla o ničem. „Se Stášou po zahradě i po lese jsme sháněli, ptáky jsme chytali, raky lovili ve vašem potoce, po vozích jsme lozili a jednou dokonce hrála jste si s námi i vy.“ Helenka se usmála. „Ó, to se hrozně mýlíte,“ pravila, „já si s chlapci nikdy nehrála! (Pohádka máje, s. 20)
Ríša se ale nedal a s Helenkou se pokoušel neustále navázat přátelský rozhovor. Povedlo se mu to, až když se sám zmínil o tom, jak má rád zdejší přírodu a jak na ni vzpomíná:
„Tak je u vás krásně, tak ticho všude kolem vás, jenom ten mlýn vám klepával do oken a zpívali ptáci. Na všechno se pamatuji, na každý strom i na tu studánku, která vám ve dne v noci hrčí na dvoře. Vy ani nevíte, co máte. Žijete v ráji a nevíte o něm.“ „Ó, vím,“ odpověděla Helenka radostně a pozvedla při tom hlavu. „To vy ani nevíte, jak já mám tu naši samotu ráda!“ A pravila to s takovým ohněm, takovým nadšením, jakého je schopna duše srostlá s něčím od dětství. „A nezatoužíte nikdy po světě jiném?“ ptal se Ríša. „Nikdy.“ (Pohádka máje, s. 21 – 22
Nakonec na plese Helenka s Ríšou tancovala, ale Ríša u ní neměl ještě zdaleka vyhráno. :-) Když Helenka odjela z plesu domů, Ríšu už na plese také nic nedrželo. Vrátil se zpět do Prahy, kde už víte, jaký vedl život. Díky pozvání strýce k němu na faru se po dlouhé době zase ocitl na venkově, kde se opět setkává s Helenkou a jeho poblouznění krásnou dívenkou znovu ožívá. Jak jsme říkali u Ríšovy studánky, jejich láska nebyla až tak úplně idylická. Ríša byl velký zlomyslník, a proto rád Helenku trápil vyprávěním o slečnách z jeho minulosti a Helenka je z toho smutná. Nejvíce jí raní, když se Ríša schválně zmíní o své krásné paní domácí.
Ríša, pozoruje její vzrušení, rozmýšlel se, má-li zarazit hrot svého slova ještě hloub. „Jaká paní?! Ptám se tě,“ pravila skoro velitelsky a rozkřikla se skoro na něj s jemným záchvěvem slz ve spádu svého hlasu. Ty, ty právě chtěl slyšet Ríša. „Nu, paní, co u ní v Praze bydlím,“ pravil podrážděn poněkud velitelským jejím tónem. „Vdova,“ dodal a dvojsmyslně se usmál. „Vdova?“ tázavě opáčila po něm Helenka, a jakoby se nedovedla hned vzpamatovat, co znamená pro ni slovo vdova, záhadnýma očima obepsala kolem sebe vzdušný kruh. Ptala se:
„Jaká vdova?“ „Mladá vdova – Muž její byl úředníkem při poště.“ Bolesť ji přemohla. Víc již ze zvědavosti než z bázně ptala se: „Hezká?“ „Ó, pravdaže! Krásná! Taková bílá jako sníh a v tváři měkoučká, hebká jako peří. A jakoby ani paní nebyla, jako děvče je veselá a živá jako žádná druhá.“ Nůž Helence projel srdcem: a jako kapky krve řinoucí se z rány kanula již z duše všechna slova její ostatní. „Je hezčí než já?“ „Tak ne – ale zase jinak je krásná.“ A těmi slovy jakoby jí nožem ještě v srdci obrátil, duše v ní zaschla. „A ty u ní bydlíš?!“ Chraptěla až. Přikývl hlavou. „Bydlím.“ „A budeš bydlet zas?“ „Budu.“ „Budeš?!“ Oči obepsaly tentýž kruh. „Proč bych nebydlel? Mně se její byt líbí. Mám tam celé pohodlí, dvě okna na ulici, koberce po celé světnici a paní se o mě stará jako o svého. Když jsem odcházel, plakala.“ „Plakala? A proč plakala?“ Ríša pokrčil ramenama. „A budeš tam opravdu bydlet zas?“ Ríša rozhodně přikývl hlavou. „Nesmíš!“ „Proč bych nesměl?! Takový byt nikde nenajdu!“ Ticho nastalo po těchto slovech. Helenka už ani nevzdychla. Přikryla rukama oči a chvíli tak nepohnutě seděla v mechu. V tom ucítila, že ji Ríša béře kolem pasu. Vyskočila se země, oběma rukama chytila se za hlavu a – – Ríša byl už sám. Voda se rozlila, už jí nezachytil. Bičem jakoby přes oči dostal – stál chvíli na jednom místě a jakoby ještě nerozuměl, díval se do zarostlé uličky v mlází, kterou se naposled zamihly modré její šaty. (Pohádka máje, s. 286 – 288)
Helenka je potom celá utrápená, propláče několik nocí. Hospodyně Marta i Helenčin otec se o ni strachují. Jejich malé děvčátko chodí jako ve snách, na nic nedbá, nestará se o sebe, ani do lesa už nechodí a stále se schovává v pokoji a pláče. Dokonce i ten lotr Ríša pocítí lítost a poctí ho svou přítomností i samotné Svědomí. Ríša se dušuje, že takovouhle věc vyvedl naposledy a že má Helenku moc rád a takové druhé děvče, že nikde nenajde. Ríša ovšem nechce udělat první krok a omluvit se, stále vzniklou situaci svádí i na Helenku. Svědomí pak ukončí jejich setkání slovy:
Zatím ti nevěřím, ani že dostuduješ, ani že si Helenku zasloužíš. Jaký jsi v lásce, takový jsi a budeš ve všem: věčný světa běhoun a pustý darmochleb, jak ti to řekl strýc, takový budeš až do smrti! (Pohádka máje, s. 308)
Ríšovo svědomí nemělo až tak úplně pravdu a Pohádka máje splňuje klasický vzorec pohádky tím, že vše končí šťastně. Ríša s Helenkou se nakonec vezmou.
Mapa
1. Přístaviště - kotva 2. Rakovecká tůňka 3. Ríšova studánka 4. Helenčina studánka 5. MHD - Bystrc, Ečerova
Od bodu č. 1 po žluté až k bodu č. 3. Od bodu č. 3 po zelené a od bodu č. 4 po červené až na okraj Bystrce, kde přejdeme na chodník.
Tajenka Na závěr si můžete zkusit vyluštit tajenku. Její řešení naleznete za doporučenou literaturou.
1.
x 2. 3. 4. 5.
x 6. 7. 8. 9. 10. 11.
1. Jméno bratra Viléma Mrštíka (napsali spolu Maryšu). 2. Jméno manželky Viléma Mrštíka. 3. Helenka bydlela se svým otcem revírníkem v … (doplňte). 4. První láska Viléma Mrštíka se jmenovala … (doplňte). 5. U Mrštíků na bytě bydlel slavný malíř – jeho příjmení. 6. U Mrštíků na bytě bydlel slavný malíř – jeho jméno. 7. Jméno potoku, který vytéká z Ríšovy studánky. 8. Přezdívka Viléma Mrštíka za dob studií. 9. Název časopisu, kde vycházela Pohádka máje na pokračování. 10. Iniciály malířky, která ilustrovala Pohádku máje. 11. Ríša bydlel u stýce na … (doplňte).
Doporučujeme literaturu
• • •
•
GRMOLEC, Zdeněk. Divoká bolest Viléma Mrštíka. 1. vyd. Jihlava: Listen, 2010, 147 p. ISBN 8086526429. MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. 7. vyd. Praha: Otto, 1922. 521 s. ŠŤASTNÝ, Radko. Čeští spisovatelé deseti století: [slovník českých spisovatelů od nejstarších dob do počátku 20. století]. Vyd. 2., dopl. a přeprac., v HQ Kontakt vyd. 1. Praha: HQ Kontakt, 2001, 503 s. ISBN 8090307108. ŠTĚRBA, Josef. Vilém Mrštík a jeho doba. 1951, 148 s.
Správné řešení tajenky: A byla svatba 1. Alois 2. Božena 3. Myslivně 4. Helenka 5. Mucha 6. Alfons 7. Rakovec 8. Zamora 9. Světozor 10. ZB 11. Faře
