Tajemství gobelínu Probuzení Astarotha

Tajemství gobelínu Probuzení Astarotha také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

E-knihy v edici: Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázy Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Napsal a ilustroval Henry H. Neff

Rowanská

akademie

Mé rodině, přátelům a studentům

Obsah 1. . Chlapec, vlak a gobelín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. . Trojí tiché zaklepání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3. . Chvíle rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 4. . Let do Rowanu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 5. . Staré a nové zlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6. . Poslední lymril . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 7. . Zahájení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 8. . Nové a tajuplné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 9. . Zlaté jablko v sadě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 10. Dráha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 11. Halloween . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 12. Tajná vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 13. Lži a podvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 14. Seznámení s vlkouny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 15. Nečekaní hosté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 16. Nový obyvatel Rowanu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 17. Ulsterský pes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 18. Pašeráci na severním Atlantiku . . . . . . . . . . . . . . . 323 19. Krypta Marleye Augura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 20. Otec a syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387

domek pana Morrowa Rezervace

pavilon

zelen˝ tunel st·je

Maggie

Star˝ Tom kov·rna

Kestrel Brigitina vyhlÌdka z·mek

sad

Atlantsk˝ oce·n

öatny

sportoviötÏ

mÏsteËko Rowan

Rowansk·

akademie

1. kapitola

M

Chlapec, vlak a gobelín

ax McDaniels tiskl čelo na okno vlaku a sledoval, jak se po žlutavé obloze honí bouřkové mraky. Na sklo začaly s tichým ťukáním dopadat dešťové kapky, stékaly po něm a nebe inkoustově potemnělo. Max koukal na svůj rozmazaný odraz. Na zamlženém, pocákaném skle viděl tmavookého kluka s vlnitými černými vlasy a výraznými lícními kostmi, jako měla jeho matka. Ze zadumání jej vytrhl tátův hřmotný hlas. Max se otočil k vedlejšímu sedadlu.

10

Probuzení Astarotha

„Který se ti líbí víc?“ ptal se táta s nadšeným výrazem ve tváři. V silných prstech držel lesklé reklamní letáčky. Max se na ně za díval a jeho zrak utkvěl na obrázku elegantní ženy u kuchyňského dřezu. Vesele se usmívala a vůbec se tvářila, že mytí nádobí považu je za ohromnou zábavu. „Tenhle ne,“ pronesl. „Je moc kýčovitý.“ Úsměv na široké tváři pana McDanielse pohasl. Maxův otec byl mohutný jako medvěd, měl jasně modré oči a hluboký dolíček na bradě. „Není to kýč,“ protestoval, pozorně si reklamu prohlížel a přihladil si prořídlou čupřinu hnědých vlasů. „Řekni mi, co je na tom kýčovitého?“ „Nikdo se takhle netváří, když myje nádobí,“ odporoval Max a ukázal na rozzářenou ženu s rukama po lokty v bublinách pěny. „A nikdo nemyje nádobí v nóbl šatech…“ „Ale o to právě jde!“ přerušil ho otec a zamával lesklým letáčkem. „Ambrosia je první ,superkvalitní‘ prostředek na nádobí! Bož ská pěna, dostatečně jemná i pro koupel, a zároveň má sílu odstranit tu nejhorší…“ Max zrudl. „Tati…“ Pan McDaniels se odmlčel a také si všiml, že po nich ostatní cestující zvědavě pokukují. S tichým povzdechem zastrčil letáčky do kapsy nepromokavého kabátu. Vlak právě krátce zastavoval na předměstí. „Není to tak špatné,“ chlácholil ho Max. „Možná by ta paní jen nemusela tak nadšeně cenit zuby.“ Pan McDaniels se uchechtl, svižně přesunul své statné pozadí blíž k synovi a přitiskl ho k sobě. Max se bránil, protože do vlaku se tlačili další lidé, zavírali deštníky a odhrnovali si mokré vlasy z čela.


11

Vagonem otřásl hrom, souprava se dala znovu do pohybu a znenadání se ocitli ve tmě. Cestující vypískli a smáli se. Max chytil tátu za paži a žlutá světla na stropě se s poblikáváním probrala zpět k životu. Blížili se k Chicagu, déšť sílil. V dálce se vynořilo panoráma z ocele a cihel a ostře se rýsovalo proti zamračenému nebi. Max se pořád ještě usmíval. Vtom spatřil toho muže. Seděl přes uličku o sedadlo za nimi, byl bledý a neupravený a krátké černé vlasy měl ještě vlhké deštěm. Vypadal vyčerpaně, víčka se mu chvěla. Choulil se do špinavého kabátu a něco šeptal směrem k oknu. Max se na okamžik otočil, aby si ho lépe prohlédl. Zatajil se mu dech. Muž na něj upřeně hleděl. Seděl jako socha a sledoval Maxe děsivým pohledem – každé oko měl totiž jiné. Jedno bylo zelené, druhé se bíle lesklo jako čer stvě oloupané vejce. Max na to oko ohromeně zíral. Vypadalo jako slepé – strašidelný výjev z nočních můr. Ale Max nějak věděl, že to oko není slepé. Věděl, že si ho pozor ně prohlíží – že jej hodnotí. Podobným pohledem máma zkouma la sklenku vína nebo starou fotografii. Muž se nepřestal na Maxe dívat, jen pomalu odlepil hlavu od okna a posunul se blíž k uličce. Vlak vjel do tunelu a vagon se opět ponořil do tmy. Maxe se zmocnil strach. Zabořil tvář do tátova teplého kabátu. Pan McDaniels zabručel a několik reklamních letáčků mu spadlo na podlahu. Vlak zastavil ve stanici a Max uslyšel tátův hlas: „Ty mi tu usínáš, Maxi? Posbírej si věci, už jsme tady.“ Max zvedl hlavu a zjistil, že ve vagonu je světlo a cestující postupují směrem ke dveřím. Očima těkal z jedné tváře na druhou. Podivného muže však nikde neviděl. Celý zrudlý popadl deštník a skicák a pospíchal za tátou.

12


Nádraží se hemžilo lidmi, kteří mířili k nástupištím či k východu. Z reproduktorů znělo monotónní hlášení, lidé s nákupními taškami a dětmi v těsném závěsu měli naspěch. Pan McDaniels vedl Maxe k pohyblivým schodům a ven z nádraží. Déšť ustal, ale nebe bylo stále hrozivé a ulicí vířily noviny v náhlých poryvech větru. Dorazili ke stanovišti žlutých taxíků, pan McDaniels otevřel dveře jednoho z nich a ustoupil stranou, aby se Max mohl protáhnout na dlouhé koženkové sedadlo. „Institut umění, prosím,“ řekl otec taxikáři. Max si div nevykroutil krk, jak se snažil zahlédnout vrcholky mrakodrapů. Taxík se rozjel směrem na východ k jezeru. „Tati, všiml sis toho pána ve vlaku?“ zeptal se Max. „Jakého pána?“ „Seděl přes uličku na sedadle za námi,“ vysvětloval Max a při té vzpomínce se otřásl. „Ne, asi ne,“ odpověděl otec a smetl si nějaké smítko z kabátu. „Co na něm bylo tak zajímavého?“ „Nevím. Vypadal strašidelně a pořád se na mě díval. Jako by mi chtěl něco říct nebo jít ke mně, ale pak jsme zrovna vjeli do toho tunelu.“ „No, možná se na tebe díval proto, že ses ty díval na něj,“ soudil pan McDaniels. „V tak velkém městě potkáš všelijaké týpky, Maxi.“ „Já vím, tati, ale…“ „Víš, nemůžeš posuzovat lidi jen podle toho, jak vypadají.“ „Já to vím, tati, ale…“ „Já teď mám v kanceláři jednoho mladíka, ještě mu teče mlíko po bradě. Poprvé jsem ho viděl u automatu na kávu. Měl namalované oči, nos propíchnutý harpunou a do sluchátek mu vyřvávala muzika…“


13

Max to slyšel už poněkolikáté, díval se z okénka. Konečně zahlédl, po čem pátral: dva mohutné bronzové lvy, kteří se hrdě vypínali na stráži u vchodu do muzea. „Tati, už jsme u muzea.“ „Máš pravdu, máš pravdu. Ale abych nezapomněl,“ obrátil se pan McDaniels k Maxovi se smutným úsměvem na široké tváři, „díky, že jdeš dnes se mnou, Maxi. Oceňuju to. Maminka si toho taky cení.“ Max s vážným výrazem přikývl a pevně tátovi stiskl ruku. McDanielsovi vždycky oslavovali narozeniny Bryn McDanielsové návštěvou jejího oblíbeného muzea. I když od jejího zmizení uplynuly už přes dva roky, Max s otcem v té tradici pokračovali. Vešli dovnitř a zeptali se mladé ženy s jmenovkou, kde by našli oblíbené malíře Bryn McDanielsové. Max poslouchal, jak táta čte jména, která si napsal na kousek papíru: Picasso, Matisse a van Gogh šli snadno, ale u posledního se zarazil. „Gau-gvin?“ zeptal se, vraštil čelo a mračil se na lístek. „Go-gén,“ vyslovila jméno správně žena. „Gauguin je úžasný ma líř. Myslím, že se vám jeho obrazy budou líbit,“ řekla a poslala je po obrovském mramorovém schodišti do druhého patra. „Maminka si všechna ta jména pamatuje. Já na tyhle věci nemám hlavu, i když jsem tu už poněkolikáté,“ zasmál se pan McDaniels a plácl Maxe mapkou po rameni. Výstavní síně nahoře se podobaly pestré paletě – úžasná změť barev pokrývala v silných vrstvách plátna v rámech. Pan McDaniels ukázal na obrovský obraz znázorňující chodce na deštivé pařížské ulici. „Něco podobného jako dnes, viď?“ „Ten déšť jo, ale abys vypadal jako on, musel bys mít knírek

14


a cylindr,“ podotkl Max a přimhouřenýma očima zkoumal postavu v popředí. „Cha! Míval jsem knírek. Ale když jsem začal chodit s maminkou, přinutila mě, abych si ho oholil.“ Některé obrazy zabíraly celou zeď, jiné se skromně choulily v ma lých pozlacených rámečcích. Asi hodinu chodili od obrazu k obrazu a dbali na to, aby se u oblíbenců paní McDanielsové zdrželi o něco déle. Maxovi se moc líbil Picassův stařec se zbrázděnou tváří a s kytarou. Pozorně si obraz prohlížel a vtom uslyšel, jak otec za jeho zády zvolal: „Bobe? Bob Lukens! Jak se ti vede?“ Max se otočil a spatřil, že táta pumpuje rukou hubenému muži středních let v černém svetru. Doprovázela ho nějaká žena a oba se rozpačitě usmívali nad nadšeným výpadem pana McDanielse. „Ahoj, Scotte. Rád tě vidím,“ řekl muž zdvořile. „Drahoušku, tohle je Scott McDaniels. Pracuje u firmy Bedford Bros…“ „To je ale překvapení! Těší mě, Scotte.“ „Změní váš názor na polévku!“ zahřímal pan McDaniels a vymrštil ruku s nataženým ukazováčkem ke stropu. Paní Lukensová se lekla a upustila kabelku. „Představte si mrazivý zimní den,“ pokračoval pan McDaniels a shýbl se pro kabelku. Paní ucouvla a postavila se za manžela. „Teče vám z nosu, vítr fičí a jediné, čím si doma můžete zahřát žaludek, je obyčejná, běžná polévka ze sáčku, kterou jste vyštrachali ve spíži. Ale pozor, žádná polévka není obyčejná, když do ní přidáte polévkové křupky od firmy bratří Bedfordových! Křupavá pochoutka lákavých tvarů udělá z vaší polévky úplný koncert, kterému váš žaludek nadšeně zatleská!“ Pan McDaniels zasalutoval a postavil se do pozoru. Max toužil jít domů.


15

Pan Lukens se rozesmál. „Říkal jsem ti, že Scott je fanatik, miláčku?“ Pan McDaniels potřásl rukou i paní Lukensové, která se pokusila o úsměv, a pak se obrátil k Maxovi. „Maxi, rád bych tě seznámil s panem a paní Lukensovými. Pan Lukens řídí naši agenturu – velký šéf. Vydali jsme se sem dnes za kulturou, viď Maxi?“ Max se nervózně usmál a podal panu Lukensovi ruku. Ten mu ji srdečně stiskl. „Těší mě, Maxi. Je to radost vidět mladého muže, který nevysedává jen u videoher a MTV! Zaujalo tě něco?“ „Líbí se mi tenhle Picasso,“ odpověděl Max. „Ten se mi taky vždycky líbil. Máš dobrý vkus…“ Pan Lukens ho poplácal po rameni a otočil se zase k panu McDanielsovi. „Rád bych, abys ho porovnal s jedním mým oblíbeným obrazem, ale bohužel je pryč.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se pan McDaniels. „Je jedním z těch tří, které odsud minulý týden ukradli,“ zamračil se pan Lukens. „V novinách psali, že ještě další dva ukradli včera v noci z Prada v Madridu.“ „Ale to je hrůza!“ horlil pan McDaniels. „To je hrůza,“ přisvědčil pan Lukens a mrkl na Maxe. „Přiveď někdy Maxe do kanceláře, Scotte. Mám tam reprodukci svého ukra deného oblíbence. Uvidíme, jestli Rembrandt trumfne Picassa!“ „Přivedu, přivedu,“ sliboval se smíchem pan McDaniels a podřepl k Maxovi. „Poslyš, pašáku,“ mrkl na něj. „Táta si musí trochu promluvit o práci a nechce tě tím unudit k smrti. Co kdyby sis šel načrtnout nějaké to brnění, jak jste to s maminkou vždycky dělávali? Sejdeme se za půl hodiny dole v knihkupectví. Souhlasíš?“

16


Max přikývl a rozloučil se s Lukensovými, kteří pohotově ucouvli před divokou gestikulací Scotta McDanielse. Max vzal ski cák a tužku, prošel sálem a dusil v sobě vztek, že otec nikdy ne vynechá příležitost mluvit o práci, dokonce ani o maminčiných na rozeninách. Sál s vystavenou zbrojí byl tmavší než ostatní, exponáty se matně leskly v naleštěných vitrínách. Nebylo tady tolik lidí a Max byl rád, že může kreslit v relativním klidu a tichu. Kráčel podél sametového lana, tu a tam se zastavil a prohlédl si pozorněji nějaký samostříl nebo pohár. Na stěnách visely všemožné zbraně: palcáty ze zčernalého železa, sekyry se širokou čepelí a dlouhé meče. Zastavil se ještě u stojanu s halapartnami a pak už zamířil k exponátu, kvůli kterému sem přišel, aby si jej nakreslil. Brnění bylo ohromné. Ostatní vystavené předměty proti němu působily trpasličím dojmem. Blyštělo se v prostorné skleněné vitríně, jako by bylo z pravého stříbra. Max si našel místo, odkud dobře viděl i na přilbu. Musel zaklonit hlavu a za pár minut už měl na papíře hrubý náčrt celého brnění. Pak se pustil do kreslení propracovaného náprsního krunýře, ale po chvilce jeho pozornost upoutal nějaký rozruch na opačném konci sálu. Podíval se tam přes sklo vitríny a dech se mu zatajil. Byl tam ten muž z vlaku. Max se přikrčil a sledoval, jak se muž tyčí nad hlídačem u vchodu do sálu. Rychle a rázně gestikuloval. Rozhazoval rukama a mluvil pořád hlasitěji. „Byl takhle vysoký,“ vyštěkl s jihoevropským přízvukem. Rukou naznačoval Maxovu výšku. „Černovlasý kluk, asi dvanáct let, nesl skicák.“ Hlídač stál zády u dveří a měřil si muže od hlavy až k patě.

vr ne ekon vs s pr tup truk os ujt ci ím e

18


ahal po vysílačce. Ale pak se k němu ten divný člověk naklonil S blíž a zasyčel něco, čemu Max nerozuměl. Hlídač najednou přikývl a ukázal tlustým palcem přes rameno k brnění, za kterým se Max skrýval. Max se rozčileně rozhlédl a hned po své pravici uviděl otevřené dveře do nějaké tmavé místnosti. Na sametové šňůře připevněné k ve řejím visela tabulka s nápisem: V REKONSTRUKCI. NEVSTUPUJTE PROSÍM. Max nápis ignoroval a proklouzl pod šňůrou dovnitř. Za rohem se přitiskl ke zdi a čekal, kdy ten muž jeho skrýš objeví. Nic se nedělo. Teprve po několika dlouhých vteřinách mu blesklo hlavou, že ve vedlejším sále nechal skicák. Zaplavila ho hrůza – ten člověk ski cák jistě objeví a domyslí si, kam se Max schoval. Uplynula minuta, pak další a další. Max slyšel kroky a obvyklý hovor lidí míjejících otevřené dveře. Opatrně vyhlédl ze skrýše. Muž byl pryč – a skicák taky. Max se pomalu svezl na podlahu, před očima mu tančilo jeho jméno a adresa, obojí úhledně vyvedené tužkou na vnitřní straně obálky skicáku. Zvedl hlavu a pohledem plným beznaděje přejel po místnosti, kde se ukrýval. Na výstavní síň byla překvapivě malá, naplňovala ji jemná jantarová zář a vzduch tu byl zatuchlý. V jinak prázdné místnosti visela na zdi naproti němu jediná věc: potrhaný gobelín. Max zamrkal. To zvláštní světlo kupodivu vycházelo z gobelínu. Přistoupil k němu blíž. Gobelín musel být velice starý. Slunce z něj po celá staletí vysávalo barvy, až na něm zbyly jen nejasné, vybledlé okrové pruhy. Ale když se k němu Max přiblížil ještě víc, zaznamenal i nepatrné náznaky jiných barev, sotva rozeznatelných v hrubé drsné tkanině. V žaludku ho zapíchalo, jako by spolkl hrst včel. Chloupky na pažích se mu zježily jeden po druhém, nehybně stál a ztěžka dýchal.


19

Cink! Jedno vlákno zlatě zazářilo. Max vyjekl a uskočil. Vlákno se rozhořelo jako oheň, dokonalé a jemné jako pavoučí nit. Zachvělo se jako struna harfy a vydalo jediný tón, který se rozezněl místností a pomalu slábnul do ztracena. Max se rychle ohlédl ke dveřím. Návštěvníci muzea kolem nich procházeli, ale nevšímali si ani malé místnosti, ani osamělého chlapce a záhadné tapiserie v ní, jako by byli nesmírně daleko. Ožila i další vlákna vytržená z dřímoty a sbor světla a hudby postupně sílil. Některé se ozvaly samostatně v náhlém záblesku světla a tónu, jiné se slily dohromady do souzvuku stříbra, zeleně a zlata. Maxovi se zdálo, že oprášil cizokrajný nástroj a ten nyní spustil tajemnou a zapomenutou melodii. Hudba nabyla na síle a rozmanitosti. Když se rozezněla i poslední nit, Max pocítil náhlý záchvěv bolesti. Byla silnější než bodnutí a způsobilo ji cosi hluboko v jeho nitru. To něco v něm bylo už tak dlouho, kam jeho paměť sahala. Měl to neustále v sobě, ohromné a nespoutané, a obával se toho. Celý život se vlastně urputně snažil obehnat to cosi ve svém nitru zdí. Ta usilovná snaha mu působila bolesti hlavy a dlouhé dny pociťoval nesnesitelné napětí. Max poznal, že těmto dnům je konec, protože si uvědomil, že se to něco osvobodilo. Už ničím nespoutané to pomalu proplouvalo do jeho vědomí a rozvířilo kal hluboko uvnitř jeho bytí. Bolest polevila. Max se zhluboka nadechl a po tváři mu stékaly dva horké potůčky slz. Přejel prsty po tkanině gobelínu. Světlo a barvy se přelily do zlatavého odstínu, prolnuly se a orámovaly tři záhadná, zářící slova u horního okraje.

TÁIN BÓ CUAILNGE

20


Pod těmito slovy byl nádherný tkaný výjev pasoucího se býka, obklopeného spoustou spících válečníků. Zprava se k nim blížila horda ozbrojenců, na nebi nad nimi kroužili tři černí ptáci a na nedalekém kopci se tyčila silueta vysokého muže třímajícího oštěp. Max přejížděl očima po obrazu, ale stále znovu se vracel k temné postavě na kopci. Světlo gobelínu se pomalu rozzářilo, postavy se rozechvěly a tančily za tetelícími se vlnami horka. Melodie se prudce, nelibozvučně rozvířila a gobelín sálal tak žhavou a oslňující září, až měl Max strach, že ho pohltí. „Maxi! Maxi McDanielsi!“ Místnost byla zase temná. Gobelín visel na zdi, nevýrazný, ošklivý a nehybný. Max zmateně a vyděšeně ucouvl a protáhl se pod sametovou šňůrou do sálu se středověkými exponáty. Na opačném konci místnosti spatřil otcovu ohromnou postavu v doprovodu dvou hlídačů. Max na ně zavolal. Pan McDaniels ho uslyšel a rozběhl se k němu. „Ach díkybohu! Díkybohu!“ Pan McDaniels se sehnul a málem Maxe zadusil v záhybech svého kabátu. Otíral si slzy. „Maxi, kde jsi pro všechno na světě byl? Už dvě hodiny tě hledám!“ „Promiň, tati,“ řekl Max zmateně. „Jsem v pořádku. Byl jsem jen v té vedlejší místnosti, ale nanejvýš tak dvacet minut.“ „O čem to mluvíš? Jaká vedlejší místnost?“ Panu McDanielsovi se třásl hlas, podíval se Maxovi přes rameno. „V té, co se opravuje,“ upřesnil Max a otočil se, aby mu ukázal tabulku se zákazem vstupu. Zarazil se, začal mluvit a znovu se zarazil. Žádné dveře, žádný nápis a žádná sametová šňůra tu nebyly. Pan McDaniels se obrátil k oběma hlídačům a každému z nich pevně stiskl ruku. Jakmile byli z doslechu, pan McDaniels poklekl k Maxovi. Oči měl opuchlé, pátravě se na Maxe zadíval. „Maxi, řekni mi pravdu. Kde jsi byl poslední dvě hodiny?“


21

Max se zhluboka nadechl. „Byl jsem v místnosti vedle tohohle sálu. Tati, přísahám, že se mi nezdálo, že jsem tam tak dlouho.“ „Kde byla ta místnost?“ zjišťoval pan McDaniels a rozložil map ku muzea. Maxovi se udělalo špatně. Místnost s gobelínem na mapě prostě nebyla. „Maxi, zeptám se tě ještě jednou a naposledy. Lžeš mi?“ Max upřeně hleděl do země. Pak se podíval tátovi do očí a zaslechl svůj vlastní tichý a roztřesený hlas. „Ne, tati, nelžu ti.“ Ještě než dokončil větu, otec ho rychle táhl k východu a několik dívek jeho věku se za nimi ohlédlo, hihňaly se a něco si šuškaly. Se sklopenou hlavou a ztěžklýma nohama Max tátovi sotva stačil. Vyšli z muzea a spěchali dolů po schodišti. Ticho v taxíku během cesty na nádraží rušil jen tichý šustot, jak pan McDaniels rychle listoval reklamními letáčky. Max si všiml, že některé byly vzhůru nohama nebo opačně. Když taxík zastavoval u nádraží, opět se spustil déšť a zvedl se vítr. „Zkontroluj si, jestli máš všechno,“ povzdychl pan McDaniels a vystoupil druhými dvířky. Znělo to unaveně a smutně. Max svěsil ramena a raději si nechal pro sebe, že přišel o skicák. V kupé oba ztěžka dosedli na polstrovaná sedadla. Pan McDaniels podal průvodčímu svou zpáteční jízdenku, pak se opřel a zavřel oči. Průvodčí se obrátil k Maxovi. „Jízdenku, prosím.“ „Hned to bude,“ zamumlal Max nepřítomně. Sáhl do kapsy, ale vytáhl odtud malou obálku. Uviděl na ní své jméno, zřetelně napsané, a zarazil se. Zmateně vylovil jízdenku z druhé kapsy a podal ji průvodčímu. Mrknutím se ujistil, že táta stále odpočívá, a prohlédl si obálku.

22


V teplém žlutém světle měla máslový odstín a ohyby tuhého papíru tvořily čtyři úhledné rohy. Obrátil ji zadní stranou nahoru a studoval lesklé tmavomodré písmo. Pan Max McDaniels Táta pravidelně oddechoval, a tak Max obálku rozlepil. Uvnitř byl složený dopis. Milý pane McDanielsi, naše záznamy ukazují, že jste se zaregistroval jako potenciál, a to dnes odpoledne v 15:37. Gratulujeme, pane McDanielsi, musíte být velmi pozoruhodný mladý muž a my se těšíme, až se s vámi setkáme. Jeden z našich oblastních zástupců se s vámi vbrzku spojí. Do té doby vás zdvořile žádám o naprosté mlčení a diskrétnost v této věci. Se srdečným pozdravem Gabrielle Richterová výkonná ředitelka Max si tu zprávu přečetl několikrát a pak obálku zase schoval do kapsy. Cítil se naprosto vyčerpaný. Neměl nejmenší tušení, jak se k němu ten dopis dostal, ani co znamená „potenciál“ a co s tím vším má on společného. Mohl předpokládat, že to nějak souvisí s ukrytým gobelínem a s tím záhadný pocitem, který se teď tak svobodně šířil jeho nitrem. Upřeně se díval z okna. Zářivé sluneční paprsky už pronikly roztrhanými bouřkovými mraky a rozháněly je po západním nebi. Unaveně se opřel o tátu, propadl se do spánku a tajemnou obálku držel pevně v prstech.

Trojí tiché zaklepání

23

2. kapitola


N

ásledujícího rána Max se zíváním sledoval, jak si táta hází do malé cestovní brašny jedny černé ponožky. Když zapnul zip, náhle něco zabručel a hlučně vyšel na chodbu. Za okamžik se vrátil se šňůrou od televize a ovladači videoher v ruce. „Ne že bych ti nevěřil…“ Nacpal tu změť do brašny a důkladně zatáhl zip. „Co tady mám celý den dělat?“ zaúpěl Max. „Za trest žádné vysedávání u televize,“ prohlásil táta. „Podívej, jak zíváš – klidně celý den prospi.“

24


Max musel uznat, že to není tak špatný nápad. Většinu noci strávil koukáním z okna. Až do svítání se trápil představou, že ten muž s mrtvým okem možná zná jeho jméno a adresu a může za ním kdykoli přijít. Ale za denního světla mu jeho obavy připadaly hloupé a zbytečné. Přesto v okamžiku, kdy venku zatroubil taxík, pocítil náhlé nutkání říct tátovi o muži v muzeu. Nakonec ta slova spolkl. Připadalo mu to pro tu chvíli rozumnější, než si vykoledovat nějaký trest. „Budu pryč jenom den,“ vzdychl táta. Pan Lukens mu poskytl příležitost získat nového klienta a táta měl přes noc zůstat v Kansas City. „Číslo k Raleighovým je na ledničce. V šest tě budou čekat s večeří a můžeš u nich přespat. Buď hodný. Uvidíme se zítra odpoledne.“ Scott McDaniels ho letmo políbil do vlasů a odešel. Max za ním zamkl dveře a zvědavost ho hnala zpátky nahoru prozkoumat ten dopis. I po několikerém přečtení byl pořád stejně záhadný. Vstal a podíval se z okna, poslouchal šumění větru v korunách vysokých stromů u dřevěné tvrze, kterou s tátou na zahradě postavili. Začalo mu kručet v břiše, a tak nakonec dopis odložil a sešel si dolů udělat sendvič. Jak scházel po schodišti, všiml si, že se za vstupními dveřmi pohybuje nějaký stín. Zarazil se, když uslyšel trojí tiché zaklepání. Znehybněl v půli kroku a klepání se ozvalo znovu. „Haló!“ volal nějaký ženský hlas. „Je někdo doma?“ Max si oddechl – nebyl to ten muž z muzea. Po špičkách přistoupil k postrannímu oknu a zahlédl baculatou starší ženu, která nesla kufr a dívala se na hodinky. O dveře si opřela hůlku. Zahlédla Maxe, zářivě se usmála a zamávala na něj. „Ahoj. Jsi Max McDaniels? Jsem paní Millenová. Doufám, že jsi dostal dopis, že tě navštívím?“


25

Max se usmál a také jí zamával. „Mohu jít dál?“ zeptala se mile a kývla k zamčeným dveřím. Odsunul mosaznou závoru a otevřel dveře. Paní Millenová stála na prahu a celá rozzářená mu podávala ruku. „Moc mě těší, Maxi. Doufala jsem, že si s tebou budu moct chvilku promluvit o tom dopise, který jsi dostal.“ „Jistě. Také mě těší.“ „Dobrá, můžeme se posadit a pohovořit si?“ Max zavedl paní Millenovou do jídelny. Zdvořile odmítla, když se nabídl, že jí vezme kufr, a ztěžka se při chůzi opírala o hůlku. S úlevou se usadila na židli a vyslala k němu závan parfému. Usmála se, sundala si brýle a promnula si červené, opuchlé oči. Max usedl naproti ní. „Ještě než začneme… můžu mít to potěšení seznámit se s tvými rodiči? Jsou doma?“ „Táta je na služební cestě.“ „Aha,“ kývla. „A tvá matka?“ Max se rychle podíval na starou fotografii jejich rodiny, která stála na skříňce. „Ta taky není doma.“ „To mi samozřejmě trochu usnadní práci,“ pronesla. Uvolnila se a mrkla na Maxe. „Jak to myslíte?“ Max svraštil čelo a opřel se. Letmo pohlédl na její kufr a vrtalo mu hlavou, proč je na něm plno dlouhých, slabých škrábanců. „Inu, s rodiči bývá často těžká řeč. Většina z nich například nedokáže pochopit záhadné události v muzeu výtvarného umění, nebo snad ano?“ Max se usmál. „Tys měl ale včera den, viď, Maxi?“

26


„Jo – chci říct ano. Ano, to jsem měl.“ „A pověz mi, co na něm bylo tak zvláštního?“ „Viděl jsem spoustu divných věcí,“ pokrčil Max rameny. „Objevil jsem místnost – místnost, kterou jsem pak už nemohl najít, když jsem z ní odešel. A v ní jsem viděl gobelín.“ Paní Millenová přikývla a netrpělivě poklepávala prstem o leštěnou desku stolu. „Byl hezký?“ zeptala se. „Byl to hezký gobelín?“ „Nejdřív ne.“ Zarazila se v půli klepnutí. „Co tím myslíš?“ vyzvídala. „Byl ošklivý,“ zašeptal Max. Pak se odmlčel. Ten zážitek mu najednou připadal velice osobní. Váhal, jestli se jí s ním má svěřit. „Opravdu?“ naléhala paní Millenová. „Byl ošklivý? Starý, ošuntělý gobelín? Pokračuj, chlapče… Určitě ti to připadá záhadné a hloupé, ale je správné, že mi to říkáš. Věř mi, Maxi, bude ti líp, když se mi svěříš.“ S úsměvem se k němu naklonila a vyčkávavě na něj hleděla. Max si najednou připadal ospalý. „Začal zářit,“ vypravil ze sebe pomalu a přejížděl prstem po stole. „Byla na něm slova a obrázky a hrál.“ „A co tam bylo napsáno, Maxi? Pověz mi přece, jaké obrázky jsi viděl?“ Mluvila tiše a naléhavě. Max cítil, jak ho začíná mrazit v zátylku. Mlčel a prohlížel si ji. Kulatou tvář měla podivně napjatou. Úsměv jí ze rtů nezmizel, ale začaly se jí rozšiřovat zorničky. Max fascinovaně hleděl, jak se zvětšují. Připomnělo mu to ledního medvěda, kterého kdysi viděl v zoo. Pořád si pamatoval, jak ho jeho nevýrazné černé oči za ochrannou mříží hladově sledovaly.


27

Poplašeně zamrkal. Tady žádná mříž nebyla. „Musím jít na záchod,“ zamumlal. „Ano, ano, samozřejmě. Ale nejprve mi řekni, co jsi viděl na tom gobelínu!“ „Možná bychom si měli promluvit, až se vrátí táta.“ Paní Millenová překvapeně vykulila oči. Poposedla a židle pod její váhou zaskřípěla. Zničehonic popotáhla, jako by měla rýmu. Několik dlouhých vteřin se na sebe pozorně dívali. Potom se jí na tváři objevil spiklenecký úsměv, jako by si právě prozradili nějaké tajemství. „Cha, cha, chá!“ rozesmála se. „Ty jsi ale opatrný, Maxi! Jsi opatrný, chytrý kluk! Možná jsi právě ten, koho chceme.“ Maxovi vyrazil pot na čele, v krku ho pálilo. Pohlédl na její hůl a napadlo ho, že jí uteče. Nikdo ho nikdy nedohonil, když běžel, a paní Millenová byla stará. „Myslím, že byste teď měla jít,“ vypravil ze sebe. „Není mi dobře.“ „Samozřejmě, drahý chlapče…“ Odsunula židli od stolu. „… ale ty půjdeš se mnou!“ Ani teď jí úsměv nezmizel z tváře. Vymrštila ruku přes stůl a popadla Maxe za zápěstí. Max vyjekl a prudce ucukl, bolestivě se vyškubl z jejího překvapivě silného sevření a spadl ze židle. Zároveň uslyšel nahoře ve svém pokoji nějaký hluk. Po schodech se blížily těžké kroky. V domě byl ještě někdo. Max se vyškrábal na nohy a vyrazil k zadním dveřím. S hrůzou zjistil, že ta stará žena vůbec nepotřebuje hůlku, protože hbitě oběhla stůl a pustila se za ním.

28


Max utekl na zahradu a doběhl k velké tvrzi z borových klád. Zápolil se zrezivělou petlicí, rozrazil dveře a vpadl dovnitř. Pokusil se přibouchnout dveře, ale to už se paní Millenová sehnula a chtěla se vrhnout za ním – ale podařilo se jí vecpat dovnitř jen ruku a zuřivě s ní máchala. Max na dveře plnou vahou nalehl ramenem, paní Millenová za ječela a ruku vytáhla. Zabouchl je a zastrčil dřevěnou závoru. Opřený zády o dveře vyčkával. „Cha, cha, chá!“ zakrákala smíchy. „Nakonec není tak chytrý a opatrný! Náš maličký byl sice rychlý, ale nevybral si dobrou skrýš…“ Max slyšel, jak přejíždí nehty podél stěn tvrze, pomalu ji obcházela kolem dokola. Zastavovala se a ťukala na úzká okna. Max spolkl strach a snažil se uvažovat. Mohl by volat o pomoc, jenže dům stál na konci tiché ulice a sousedé byli přes den v práci. Když ji uslyšel u zadní stěny, rozhodl se pro útěk. Zrovna když se chystal dotknout závory, proměnila se v hromádku šedivého popela. „Cha, cha, chá!“ Dveře se rozlétly a paní Millenová popadla Maxe za tričko. Zaječel a praštil ji dlaní do nosu. Zaklela, škubla sebou a povolila stisk. Max pozpátku vyrazil k protější stěně a začal šplhat po malém žebříku, který vedl na střechu. Za okamžik slyšel kousek pod sebou její mumlání. Když se rychle ohlédl, spatřil ji, jak stojí na nejnižší příčce. Rukou s mnoha prsteny mu chňapala po kotníku. „Stůj, Maxi! Astarothe!“ V tu chvíli ucítil Max v pravé noze mrazivé trnutí. S námahou vyšplhal nahoru a protáhl se otvorem ve střeše. Chvíli vyčkával a pak ženě, která se škrábala za ním, prudce přirazil poklop na hlavu. Noha mu už skoro úplně znecitlivěla, doplazil se k okraji stře-


29

chy. Ohlédl se a uviděl paní Millenovou prolézat otvorem ve střeše. Procpala jím své objemné tělo a lezla k němu po čtyřech jako nějaké zvíře. Max zavřel oči a překulil se přes okraj střechy. S temným žuchnutím dopadl na trávník. Napůl omráčený otevřel oči a spatřil, jak na něj ta ženská zírá ze střechy z třímetrové výšky. „Nedotýkej se ho,“ zasupěla s pohledem upřeným k domu. „Ten malý rváč je můj!“ Max zoufale pátral pohledem po domě i zahradě, ale nikoho dalšího neviděl. Pak si uvědomil, že hlava paní Millenové zmizela. Uslyšel, jak zaklapl poklop, takže lezla po žebříku zase dolů. S námahou se postavil a skučel při tom bolestí. Nohy mu málem vypověděly službu. Kulhal podél zdi domu ve snaze dostat se na příjezdovou cestu, která vedla k silnici. Ohlédl se a uviděl, že za ním paní Millenová kluše. Zahnul za roh k zahrádce před domem a srazil se s nějakým mužem, který vyhekl a upustil kufřík. Max vykřikl, zavřel oči a začal do něj divoce bušit pěstmi. „No tak! Au! Přestaň mě mlátit!“ okřikl jej muž a pevně mu sevřel ruce. Max se rychle otočil. Čekal, že uvidí paní Millenovou řítit se kolem domu. Neviděl ji. „Jsi v pořádku, chlapče?“ zeptal se muž s nepatrným britským přízvukem. Max cítil, že sevření povolilo. Otočil se a prohlédl si osobu před sebou. To nebyl ten neznámý s mrtvým okem z muzea. Tenhle muž byl vysoký a oblečený v bezvadném tmavomodrém obleku, měl vlasy barvy písku, vysoké čelo a brýle s kovovými obroučkami. Nervózně se usmál a sledoval Maxovy sevřené, třesoucí se pěsti. „To mluvila s vámi?“ zeptal se Max.

30

Probuzení Astarotha „Promiň, ale – kdo?“ Max omdlel dřív, než dokázal odpovědět.

Max se s trhnutím probudil. Ležel na gauči v pracovně, nohu už neměl necitlivou, ale brnělo ho v ní, jako by si ji ve spánku přeležel. Když se podíval na nohy, uviděl, že má vyzuté boty. Stály úhledně srovnané na zemi. Zezdola z chodby zaslechl příjemné pohvizdování. Sotva se s námahou posadil, vešel muž s kovovými brýlemi, nesl talíř se sušenkami a velký hrnek kouřícího kakaa. „Ahoj, Maxi! Doufám, že už je ti trochu líp,“ řekl přátelsky a položil talíř i hrnek na stolek. „Jmenuji se Nigel Bristow a je mi hrozně líto, že jsem tě tak vyděsil. Snad ti nevadí, že jsem trochu prohledal kuchyň. Měl by sis dát sušenku. Se mnou to vždycky udělá divy.“ Max byl natolik vyčerpaný, že se nebál ani neprotestoval. Na táhl se pro sušenku a nespouštěl pohled z Nigela, který se usadil na tátovu koženou židli. Max uždiboval sušenku. „To jste nebyl vy, kdo mě vyděsil,“ zamumlal. „Honili mě.“ Nigelův úsměv se stáhl do úzké linky, v očích měl najednou vážný výraz. „Co máš přesně na mysli, Maxi? Kdo tě pronásledoval?“ „Dostal jsem dopis… dopis, ve kterém stálo, že budu mít návštěvu. Dnes přišla k nám domů a…“ Maxovi se zlomil hlas a do očí mu vstoupily slzy. Zakryl si rukama tvář a styděl se, že ho někdo vidí v takovém stavu, a ještě k tomu je to úplně cizí člověk. „Aha.“ Nigelův hlas byl klidný a plný účasti. „Maxi, chci ti pomoct. Myslíš, že mi můžeš říct, co se stalo?“ Max přikývl a zhluboka se nadechl. Pak Nigelovi vylíčil průběh návštěvy paní Millenové. Když skončil, Nigel si přisunul židli blíž a poplácal ho po ra meni.


31

„Všechno je v pořádku, Maxi. Jenom chci, abys zůstal tady. Musím zařídit pár věcí na základě toho, co jsi mi právě řekl. Ne budu však daleko.“ Nigel vzal pokrývku ležící opodál a přehodil ji přes Maxe. Pak mu podal hrnek kakaa. Vyšel z místnosti a mumlal si přitom něco cizí řečí. Při odchodu poklepával na dveře a okna. Max s úlevou zaznamenal, že s každým douškem kakaa ustupuje ta strnulost v noze. Ujistil se o tom tím, že zavrtěl chodidlem. Pak zaslechl zavrzání schodů. Nigel se vracel nahoru. Vtom si Max vzpomněl, že ho čekají Raleighovi s večeří, a sáhl po telefonu. „Nemám v úmyslu ti ublížit, Maxi. Není nutné volat policii.“ „To ne – já vím, že mi nechcete ublížit. Volám tátovým přátelům. Je dnes mimo město a oni čekají, že k nim večer přijdu.“ „Aha. Maxi, myslím, že by od tebe nebylo moudré, abys dnešní večer strávil jinak než se mnou. Jestli chceš, můžu tu záležitost vyřídit.“ „Kdo jste?“ zeptal se Max a posadil se proti němu. „Jsem náborář,“ odpověděl Nigel. Vstal a podíval se na fotografii na knihovně. „To já jsem ta návštěva, kterou jsi měl očekávat. Jen mě mrzí, že jsem nepřijel dřív.“ „Ale kdo potom byla ta žena, paní Millenová? Myslel jsem, že mě přišla zabít!“ Nigel svraštil čelo. „Zatím nevím, kdo to byl, nebo jak zjistila, kdo jsi ty. Je to vážná věc a už jsem informoval své kolegy. Nejsem žádný děsivý tajemný muž, ale moje přítomnost by měla odradit všechny vetřelce, dokud nedorazí naši specialisté.“ Max si nebyl moc jistý, že stojí o další návštěvníky. „Tak,“ pokračoval Nigel, „dáme si ještě šálek kakaa a já se ti pokusím všechno vysvětlit.“ Sešli do kuchyně, Max zapnul konvici a Nigel s příjemným po-

32


brukováním pátral po dalších sušenkách. Sáhl do kredence a vytáhl krabici polévkových křupek bratří Bedfordových. „Jsou tyhle dobré?“ „Podle mého táty zachrání civilizaci,“ zamumlal Max a mnul si ještě mírně strnulou nohu. Za chvilku zaslechl hlasité chroupání. „O záchraně civilizace sice nic nevím,“ řekl Nigel s plnou pusou, „ale jsou vážně dost dobré!“ Náborář si nabral plnou hrst křupek a zamířil do obýváku. Venku se stmívalo, v dálce duněl hrom. Max přinesl z kuchyně dva hrnky kakaa. Nigel stál před krbem. „Zdá se, že naši cestu provází bouřka. Pojďme se maličko rozveselit!“ Nigelovy prsty se roztančily, jako by pohyboval loutkou. Studená polena v krbu náhle zapraskala a vzplála. Na koncích vyskočily žluté plameny. Během vteřiny už vesele praskal jasný oheň. „To je ono!“ zatleskal Nigel. „Bouřka za okny, oheň v krbu a dou šek kakaa pro útěchu duše! Pojď blíž k ohni, Maxi.“ Max se zahleděl do plamenů. „Ale jak jste…?“ „Dočkej času,“ přerušil ho Nigel a rozprostřel pokrývku na dřevěné podlaze, aby se mohli posadit. „A teď, Maxi, ještě než zač neme, potřebuju, abys mi slíbil, že nepovíš Mamče ani Bobovi, že jsem snědl tolik těchhle pokrutinek.“ „Hm… fajn,“ řekl Max zmateně. „Výborně!“ Nigel si nacpal do pusy pár křupek. „Tyhle náborářské výlety jsou jedinou příležitostí, jak se dostat k troše pořádného a dobrého jídla!“ Oprášil si drobečky z dlaní a pokračoval. „Maxi, asi tě otravuje, že stále odbývám tvé otázky, ale rád bych začal tím, že mi povíš něco o svých včerejších zážitcích.“ Oheň praskal, bouřka se blížila a Max se pustil do vyprávění.


33

Na rozdíl od paní Millenové Nigel pouze poslouchal a nevyptával se na kdejakou podrobnost. „Nevím, co to všechno znamená,“ řekl Max, když dovyprávěl. „Tak se mi zdá, že někdo potřebuje úvodní lekci keltské mytologie! To, co jsi viděl, Maxi, je velmi neobvyklé. Hlavně kvůli tomu Tažení za býkem z Cuailnge. Svědčí to o tvých velkých schopnostech jako potenciála.“ „Co to znamená potenciál? To slovo bylo i v tom dopise, který jsem dostal.“ „Maxi, ty jsi potenciál, a právě proto jsem tady. Jsi jedním z hrstky lidí na naší úžasné malé planetě, kteří mají potenciál čili schopnosti stát se jedním z nás. Když jsi našel tu místnost a objevil ten gobelín, tak jsme se o tobě dozvěděli. Jsem tu, abych se přesvědčil, jestli těch zvláštních schopností máš dost, abychom ti mohli učinit nabídku.“ „Kdo je to ,my‘? A jakou nabídku?“ „Dočkej času, dočkej času. Nejdřív musím provést několik testů.“ Déšť ťukal na okenní tabulky. Maxovi se zdálo, že se za jedním oknem mihl nějaký stín. „Někdo tam venku je!“ Nigel se usmál. „Nedivím se, že jsi trochu nesvůj. Ale jsme v naprostém bezpečí. Tento dům hlídají naši přátelé.“ Max se zachvěl, nevěděl jistě, jestli chce, aby ho někdo hlídal, ať už přítel nebo ne. „Co se stane, když neuspěju?“ „Potom dám do pořádku kuchyň a vydám se na svou radostnou cestu. A budu šťastný, že jsem se seznámil s někým tak mimořádným. A ty za pár dní na mě i na celé tohle nepříjemné odpoledne zapomeneš. Nebudeš si nic pamatovat.“

34


„Ale…“ „Vím, na co myslíš, ale neměj strach. Nechal jsem tenhle dům bedlivě sledovat. Vzhledem k tomu, co se stalo, zůstane ještě nějakou dobu pod ochranou – dokonce i když neprojdeš testy. Venku může stát na stráži klidně i víc než jeden agent, Maxi.“ Bylo jasné, že Nigel toto vysvětlení považuje za dostačující. Max si to však nemyslel. Šel se podívat z okna. „Žádného agenta neuvidíš,“ řekl Nigel, když Max odhrnul závěs. „Dokonce ani já bych je asi neviděl. To je součást jejich práce – být neviditelný jako duch.“ Max se zamračil a zatáhl závěsy. Bouře byla nyní přímo nad nimi. Náborář položil na kuchyňský stůl svůj kufřík. Otevřel jej a vyndal digitální diktafon a něco, co připomínalo velkou stříbrnou tenisovou raketu bez výpletu. Max nedokázal pochopit, jak se raketa mohla do tak malého kufříku vejít. „Tak pojď, Maxi – můžeme se do toho dát. Jestli ti to nevadí, sedni si tady na kuchyňský pult a odpusť mi pár formalit.“ Nigel zapnul diktafon a natočil ho směrem ke kredenci. „Vrchní náborář Nigel Bristow zahajuje standardní sérii testů schopností na panu Maxi McDanielsovi, věk dvanáct let, bydliště Chicago, Illinois, Spojené státy americké.“ Namířil diktafon k Maxovi a monotónně pokračoval. „Pane McDanielsi, prosím potvrďte, že jste byl o všem poučen a souhlasíte s účastí v následujících testech s plným vědomím, že se jedná o nevyzkoušený experiment, který pravděpodobně povede k vážnému zohavení…“ „Hej! Počkat!“ vyjekl Max a seskočil z pultu. Nigel se rozchechtal. „To byl jenom vtípek. Nedalo mi to.“ Vysadil Maxe zpět. „Tak dobrá. První test: fyzické schopnosti. Maxi,


35

už jsi byl určitě někdy u doktora, ne? Tak tohle je něco podobného, jako když ti doktor ťuká gumovým kladívkem do kolena. Já jen místo kladívka použiju tenhle malý šikovný vynález. Slibuju, že to nebude bolet.“ Max sledoval, jak Nigel nastavuje na displeji rukojeti nějaká čísla. Rozsvítila se malá obrazovka a v prázdné oválné hlavičce se objevil kruh bílého světla. Přístroj začal kvílet. Max se ošil. „Nigeli, jste si jistý, že je ta věc neškodná? Ten zvuk nezní zrovna bezpečně!“ „Je naprosto bezpečná, naprosto bezpečná,“ mumlal Nigel a pře jížděl tím vynálezem kolem Maxovy klátící se nohy vzhůru až ke koleni. „Za okamžik ucítíš malou ránu – nic bolestivého, ale bude se ti chtít vykopnout nohu vzhůru. Chci, abys to nutkání přemohl a udržel ji v klidu. Nedotýkej se přístroje! Připrav se… a začneme.“ Kvílení přístroje se zvyšovalo a Max ucítil v koleni náhlé škubnutí. Zavřel oči a soustředil veškerou vůli na ovládnutí silného nutkání kopnout. Na tváři mu vyrazil pot, stékal mu i po zádech. Když pohlédl dolů, spatřil, že se mu koleno pohybuje v malých rozmazaných kruzích, které se přibližovaly k přístroji, ale nedotkly se ho. Pískot přístroje se pak změnil v plynulé bzučení. To nakonec úplně ustalo. Nigel prostudoval obrazovku přístroje a sáhl po diktafonu. „Hodnota mléčné produkce: osmdesát dva. Hodnota mléčného rozptýlení: osmdesát čtyři. Rychlost chvění: devadesát pět. Obvyklá svalová hustota: šedesát čtyři. Dosažená svalová hustota: osmdesát sedm. Synaptická spojka: osmdesát čtyři. Duševní stresové vypětí: padesát dva.“ Nigel při čtení posledního čísla svraštil čelo. „Hmmm. Stresové vypětí je překvapivě nízké. Hodnota je pravděpodobně důsledkem vyčerpání subjektu po předchozím odražení

36


útoku Nepřítele. Náborář doporučuje opětné přezkoušení v dalším vhodném termínu.“ Pohlédl s úsměvem na Maxe, který si otíral čelo. Vypnul dik tafon. „Dobrá práce, chlapče. Po všech stránkách slušné výsledky a dokázal ses vyvarovat úderu do přístroje. Jsi talentovaný člověk. Zabývám se náborem teprve sedm let, ale nikdy jsem netestoval nikoho, kdo zaznamenal rychlost chvění devadesát pět. Ve skutečnosti jsem o tom ani neslyšel.“ „Co ta čísla znamenají?“ zajímal se Max. „V podstatě jsou to samé hlouposti,“ odpověděl roztržitě Nigel a vypnul přístroj. „Mají nám ukázat tvé fyzické schopnosti, ale hlavně tvou schopnost kontrolovat své jednání ve stresujícím prostředí. Pokud tě to opravdu zajímá, někdo ti určitě všechna ta čísla objasní později.“ Max pohlédl na podivný stříbrný vynález. „Je ta věc kouzelná?“ „Kouzelná? Propána, to ne! Kdyby tě tak slyšeli jeho vynálezci! Jsou velmi pyšní – podle mě až moc – na to, že vyrábějí všechny možné užitečné netajuplné věci. Mám opravdu radost, že tento nový model funguje. Ten předchozí byl…“ Odkašlal si a pohlédl na Maxe, který povytáhl obočí. „No, nutno říct, že nebyl tak spolehlivý jako tento. Tohle je vážně třída!“ Nigel láskyplně poplácal přístroj a nechal ho vklouznout zpět do kufříku. Bez zjevného hluku či šramotu zapadl do jemných desek z teletiny. Nigel vzal diktafon a pokynul Maxovi, aby se vrátili do obýváku. „Dobrá. Jeden test máme za sebou a další dva nás čekají. Teď bych chtěl, aby ses postavil na druhý konec pokoje tváří ke krbu.“


37

Nigel mávnutím paže zhasl lampy. Jediným zdrojem světla v místnosti byl nyní oheň. „Páni,“ vydechl Max. Nigel se usmál a přiložil do krbu několik dalších polen. Na zdech se roztančily odlesky plamenů. Max nervózně vyčkával, jeho oči si přivykaly na tmu. Když Nigel konečně vstal od krbu a otočil se k němu, oheň se rozhořel jasněji. „Maxi, ten první test nebyl nijak neobvyklý – šlo jen o důkladné vyšetření. Ten další se ti bude zdát hodně divný. Požádám tě, aby sis vyzkoušel něco, o čem si teď myslíš, že to nemůžeš zvládnout. Chci, abys z místa, kde stojíš, uhasil ten oheň.“ „Děláte si legraci?“ Max kroutil hlavou a nevěřícně se usmíval. „Máš všechno, co k tomu potřebuješ, Maxi. Uvolni mysl. Představuj si, jak ten oheň postupně skomírá, plamínky jsou pořád menší, pak pouhý proužek dýmu a nakonec studené ohniště.“ Max sledoval jasně oranžové a žluté plameny, které tančily nad poleny. Slyšel praskání dřeva, viděl vlny žáru. Jedno poleno se zřítilo ve vodopádu jisker. Max si protáhl prsty. Představil si, jak plameny pohasínají, jak ztrácejí sílu a krb zůstává studený a tmavý. K jeho velkému úžasu začal oheň skomírat. Bylo to zcela zřejmé. Jako by dřevo pomalu, ale jistě plameny pohlcovalo. „Velmi dobře,“ pochválil ho Nigel. „Teď dokonči úkol, uhas to.“ Max zavřel oči a celou svou bytostí se soustředil na žhnoucí polena a oharky. Zaťal pěsti a představil si, že žár pohlcují cihly a že se teplo rozptyluje po domě. Chvěl se po celém těle, cítil se naprosto vyčerpaný. Otevřel oči a uviděl usmívajícího se Nigela. „Bravo, Maxi. Velmi dobře.“ Nigel máchnutím ruky rozsvítil světla. Max sebou trhl, když Nigel uchopil poleno, které bylo ještě před okamžikem žhavé. Hodil ho Maxovi, ten je instinktivně od-

38


razil a nechal je spadnout na zem. Vyletělo z něj trochu popela a sazí. Max se sehnul a ťuknul do něj prstem. Bylo na dotek chladné. Nadšeně se na Nigela usmál a vrátil poleno do krbu. Nigel cvrnkl do imaginární čepice a zapnul diktafon. „Druhý test splněn. Subjekt ve dvou fázích uhasil oheň ze vzdálenosti sedmi kroků. Subjekt úspěšně zlikvidoval plameny a zbývající žár z polen. Test splněn za minutu a čtyřicet sedm vteřin.“ Maxovi se dmula hruď. Nigel vypnul diktafon. „Minuta čtyřicet sedm vteřin, to je dobré, ne?“ „No, Maxi, nechci ti kazit radost, ale novodobý rekord je pod pět vteřin a dosáhla ho jedna z nás, slečna Hazel Boonová. Tvůj výsledek byl řekněme průměrný mezi potenciály. Ale to nic! Tenhle chudáček, co stojí před tebou, poprvé potřeboval k uhašení plamene přes tři minuty a jeho náborář si i pak klidně mohl nad žhavými poleny opéct buřta!“ Max se usmál při představě miniaturního Nigela, jak se mračí ve svém modrém obleku, zatímco náborář opéká buřta a ohlašuje neuspokojivý výsledek. „Tak co dál?“ „Ále, ten poslední test není tak hrozný – už jsi zvládl těžší! Je to taková skládanka. Mám ji v kufříku v kuch…“ Než mohl Nigel dokončit větu, zazněl ohlušující úder hromu a dům se ponořil do tmy. Max se rozkoukal ve tmě a spatřil Nigela rozpláclého na zemi. Zadní dveře byly roztřískané na kusy. K Maxově hrůze se na ně z kuchyně dívala rozběsněná paní Millenová. Vlasy měla slepené deštěm a na buclaté tváři tmavé šmouhy rozmazaného líčidla. Plížila se směrem k nim v předklonu a rychle a pravidelně ťukala hůlkou o podlahu. „Cha-cha-chá! Myslel sis, že jsem zmizela? Že mě ta kouzlíčka tvého přítele jen tak lehce zastraší?“


39

Max chtěl křičet, ale nevydal ani hlásku. U nohou mu něco mumlal Nigel, snažil se vstát, ale ruce mu vypověděly službu a on se znovu zhroutil k zemi. „Radši utíkej, Maxi!“ varovala ho paní Millenová. „Utíkej, dokud můžeš! Věnuj tuhle trosku mně a já tě nechám jít!“ Byla už pouhé tři metry od Maxe. Ten konečně vyrazil. Trhnutím otevřel přední dveře do letního deště. Bleskově se ohlédl a viděl, jak se paní Millenová s chechtotem sklání k Nige lovi, který ochable kopal do podlahy. Do Maxe vjela slepá zuřivost. „Jděte od něj pryč! Jděte od něj pryč!“ Vřítil se zpět do obýváku a spatřil Nigela spokojeně a po hodlně sedět před hořícím krbem. Max proletěl chodbou, tělo mu zaplavil adrenalin. Po paní Millenové nebylo nikde ani stopy. Kuchyňské dveře byly celé a pevně držely v pantech. Nigel se usmál a tiše řekl do diktafonu. „Test číslo tři byl splněn. Po krátké chvíli počátečního zaváhání a ústupu zareagoval pan McDaniels na přelud přímým útokem, který svědčí o mimořádném odhodlání a – jak bych to jen řekl – zuřivosti! Vzhledem k tomu, že přelud byl vytvořen z čerstvého materiálu v mysli vy stavené nedávno tomuto Nepříteli, je to obzvlášť pozoruhodné. S velkou hrdostí a osobním zadostiučiněním může tento náborář oznámit, že pan Max McDaniels složil Standardní sérii testů schopností.“ Zaražený Max na něj nevěřícně zíral. „Tak to všechno nebylo nic jiného než… test?“ „Ano, omlouvám se,“ povzdechl si Nigel. „Je to jediný způsob, jak otestovat odvahu a věrnost potenciála. Bohužel v něm spousta potenciálů na závěr neuspěje, ale my odmítáme slevovat z našich požadavků. Byl jsi mi ochotný pomoct, i když ti hrozilo velké nebezpečí, chlapče, a já si toho opravdu moc vážím.“

Tajemství gobelínu Probuzení Astarotha

Recommend Documents