Tajemství gobelínu Nadvláda démonu

Tajemství gobelínu Nadvláda démonu také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku Rick Riordan – Percy Jackson – Moře nestvůr Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v PODZEMÍ Roderick Gordon, Brian Williams – Hlouběji do PODZEMÍ Christopher Paolini – Eragon Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Nadvláda démonů – e-kniha Copyright © Fragment, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Napsal a ilustroval Henry H. Neff

Rowanská

akademie

Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Nadvláda démonů This translation published by arrangement with Random House Children’s Books, a division of Random House, Inc. (www.randomhouse.com.kids) ISBN 978-0-375-83898-9 (Random House) Text, map and illustrations copyright © 2009 by Henry H. Neff Jacket art copyright © 2009 by Cory Godbey Z anglického originálu The Tapestry, Book Three: The Fiend and The Forge přeložila Drahomíra Michnová. Grafická úprava obálky Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Zuzana Edlmannová Redigoval Štěpán Kovařík. Jazyková korektura Petr Lehečka Odpovědná redaktorka Helena Škodová Technická redaktorka Dana Sýkorová Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Radiová 1, Praha 10, jako svou 2128. publikaci, 1. vydání, 2011. Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o. České vydání © Fragment, 2011 Translation © Drahomíra Michnová, 2011 Beletrie pro děti a mládež / Fantasy, sci-fi, horory / edice Tajemství gobelínu Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného svolení majitelů práv. E-mail: [email protected], www.fragment.cz ISBN tištěné verze 978-80-253-1226-1 (1. vydání, 2011)

Pro Danielle, můj život a mou lásku

Obsah

Měsíc má obličej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Prázdná postel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Ježibabky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Deset hedvábných plachet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Pozlacený Gràvenmuir . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Brka a svitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Karetní triky a tuleni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Zde jsou příšery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Pocty a výsady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Okno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Ex post facto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Ježibabí zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Tam, kde se říčka úží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Rozloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Do modře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Hrůzy ve studni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 Princezna Mína a zlí skřítkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Nix a Valja . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Skeedle a Trol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 Blys . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 362 Rudá smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Velký červený drak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398 Myrmidon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 Šepoty ve tmě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 Kouzelník a vakoň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443 Syn Elathana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464 Hrobka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 488 Valpuržina noc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 516

1. kapitola

Mesíc má oblicej

M

ax McDaniels se probudil. Nevzbudily ho však teplé paprsky slunce ani bečení jehňátek. Ze spánku ho vytrhlo tiché ťapkání malých nožiček – kradmé, ale nedočkavé. Sílilo a blížilo se k místu, kde ležel: v poli zrajícího obilí. Nehýbal se a čekal, až mu první příchozí vyskočil na hruď. Pak ho následoval druhý a třetí, ale Max se stále nehýbal. Až když se na něj s popuzeným píp vyšplhal už dvanáctý rušitel, pootevřel jedno oko a usmál se. Na břiše mu přešlapovalo dvanáct housátek. Ochmýřené hlavičky se nakláněly na všechny strany, očka se jim leskla jako mokré

10

Nadvláda démonu˚

kamínky. To nejodvážnější vykročilo před ostatní a klovlo ho tvrdým zobáčkem do hrudní kosti. Ostatní se dala strhnout jeho příkladem a Max se za chvilku se smíchem bránil útoku těch neposedných liliputánků. „Au!“ vykřikl a jen tak naoko je odháněl. „Kšáá! Vždyť už jsem vzhůru!“ Klování však neustávalo. „MAXI!“ zaječel pronikavý hlas. Opodál vzlétlo několik vran a  k  Maxovi se mezi klasy kolébavě prodírala baculatá bílá husa. Rozčileně se rozhlížela. „Tady jsi!“ zvolala. „Spíš jako dudek!“ „Ještě jsem žádného spícího dudka neviděl,“ zabručel Max. Sundal posledního klovajícího nezbedu na zem, a ten se hned i se svými sourozenci pustil do horlivého zobání. „Jako dudek! Duuudečeeek!“ zazpívala husa v odvážném pokusu o operní árii. „Bravo!“ ocenil Max její snahu a vstal. „Díky,“ uklonila se Hannah jako na jevišti. Pak se přikolébala blíž a mateřským pohledem si ho změřila od hlavy až k patě. „Maxi, tady je tolik práce a  ty bys měl vědět, že se nemáš povalovat v obilí a spát!“ „Vždyť už měsíc dřu od rána do noci,“ hájil se Max a doprovodil své tvrzení unaveným zívnutím. „Ale to jsou jen samé výmluvy,“ opáčila přísně Hannah. „Ukaž, sehni se trochu,“ poručila mu. Max se neodvážil neuposlechnout a poslušně se sklonil. Hannah mu zobákem očistila osiny z košile a přihladila mu spánkem rozcuchané vlasy. Pak vzdychla. „Ty bys měl vědět ze všech nejlíp, jak je zítřek důležitý…“ „Vždyť to vím,“ namítl Max. „A udělám, co se ode mě očekává.“ „Uděláš to teď,“ řekla husa důrazně. „A alou!“

Mesíc má oblicej

11

Husí matka jej popohnala silným křídlem a zapískala na svou drobotinu, což znamenalo, že je mrňousové mají husím pochodem následovat. Housátka poslechla bez jediné odmluvy a pěkně jedno za druhým pochodovala polem. Když došli na velkou louku v Rezervaci, Hannah rozčileně zamávala křídly. „Je to tady skoro všechno zase takové, jak bývalo, a  ohřívárna teď vypadá nádherně!“ Ukázala na ni křídlem. Dlouhá nízká budova se vyhřívala ve slunci, hned vedle jezírka. Trámy a fošny zářily novotou. Nebylo tu ani stopy po nedávném požáru, kdy z ní zbyla jen hromada ohořelých a zlomených prken a zčernalých kamenů podezdívky. „Mhm,“ udělal Max, ale v duchu si říkal, že i když Rowanskou akademii dokonale zrekonstruovali, nebude už nikdy „zase taková, jak bývala“. Uplynulo teprve půl roku ode dne, kdy se přes rozlehlý školní areál přehnala Astarothova armáda, vypálila zdejší les, srovnala všechny budovy se zemí a zmasakrovala zvířata, která byla na cestě do úkrytu ve skalních jeskyních za areálem. Ztráty na životech byly veliké. Nakonec se armádě neohroženě postavil Max a bojoval proti ní sám až do chvíle, kdy mu zbývalo jediné: vzdát se Thovtovy knihy a  vydat ji Démonovi, který po ní prahl. Bylo to bolestné rozhodnutí, ale Astaroth se pak zřejmě vrátil do svého světa a dostál svým slibům. Armáda příšer se na jeho pokyn stáhla a Rowan, byť do základu zničený, se mohl zase postupně postavit na nohy a zavládl v něm klid a mír. Tempo obnovy bylo v každém případě úžasné. S použitím kouzel i lidské síly znovu vypěstovali vše potřebné, z rozvalin opět postavili zdi, zasadili nový les a obnovili stáda. Rozlehlou Rezervaci nyní pokrývaly vlnící se lány obilí, stromy v sadech byly obtížené ovocem a šťavnaté pastviny s početnými pasoucími se stády ohraničovaly husté lesy na svazích, táhnoucí se až k horám. Max zhlubo-

12

Nadvláda démonu˚

ka vdechoval zářijový vzduch a zadíval se na žloutnoucí dub, do jehož koruny se uchýlila rodinka nějakých lesklých plachých ptáčků. Jeho myšlenky se netočily jen kolem toho, že Astaroth již znovu nezaútočil a stáhl se do ústraní, nezajímali ho jen ti bojácní ptáčkové. Došlo tu k řadě jiných změn. Od té doby, co se Astaroth zmocnil Knihy, svět jako by roztál – jako by si země oklepala sníh z těžkých bot a pohodlně se uvelebila u sálajícího krbu. „Začíná nová éra,“ utrousil. „To je svatá pravda,“ přitakala radostně Hannah a naháněla hejno housátek směrem k bráně do Rezervace. „A jak jsem už tehdy předpovídala, matka Příroda se o to postarala.“ „Taky to cítíš?“ zeptal se. Občas si říkal, jestli má pro tyhle věci nějaký zvláštní cit. Max McDaniels byl synem Sídy, skryté země, kde se mezi kopci pohybovali bohové a  příšery. Byl dítětem pozemské matky a irského boha, v jeho osobě se křehce pojilo smrtelné s nesmrtelným. V krvi mu proudily vzácné jiskry Staré magie, prapůvodní síly, díky níž mohl být silný a divoký jako bouře. Během obléhání Rowanu před ním ustoupily stovky nepřátel. „Samozřejmě to cítím,“ odpověděla Hannah a  hlava se jí při kaž­dém kroku pohupovala. „Jak všechno roste, jak je vzduch přímo nabitý kouzlem! Je to jako paprsek slunce, co mě hladí po zobáku. Jen úplný trouba by to nepoznal!“ „Myslíš, že za tím vším vězí Astaroth?“ zeptal se Max. „Kdoví?“ pokrčila husa rameny. „Ale vsadím se, že od té doby, co získal Knihu, pár věcí změnil. Ne že by mi to vadilo.“ „Takže si myslíš, že je to takhle lepší?“ zeptal se Max trochu zaraženě. Čekal, že Astaroth bude po svém vítězství dštít oheň a síru, a místo toho zažili klidné a hojné léto. Ten klid jej znepokojoval. „Vždyť je to vidět všude, kam oko pohlédne,“ soudila Hannah.

Mesíc má oblicej

13

Roztáhla křídla a  nastavila hruď podzimnímu slunci. Housata ji hned napodobila. „A nakonec, já udělala, co jsem měla: našla jsem tě, ty lenochu, a teď koukej mazat do Zámku! Dej se do sekání trávy nebo plej zahradu a já se zatím nechám trochu zkrášlit.“ „Cože?“ nechápal Max. „Dám si prostříhat peří, dopřeju si švédskou masáž zobáku a pedikúru,“ vysvětlila mu Hannah. „Zasloužím si to. A jak! Tak buď zlatíčko a dohlédni mi při práci na housata. Víš, jak jsou šťastná, když je máš na starost. A nezapomeň, že malá Žlutinka trpí na kašel, tak ať ji Kejhal moc neprohání. A  Milunka má zakázané bonbony, protože zlobí a…“ Maxovy myšlenky zase uletěly někam pryč, když Hannah pokračovala ve své litanii a  dávala mu podrobné instrukce ohledně svých neposedných a  naprosto nerozlišitelných dětiček. Ještě ho upozornila na to, že Milunka má nějaké kožní problémy, a pak se odkolébala. Cestou přátelsky pozdravila skupinku pracantů a tvářila se při tom tak blahosklonně, jako by to tady všechno bylo na ní. Když Maxovi zmizela z  dohledu, ucítil ostré zobnutí do lýtka. Housata se mu shlukla kolem nohou. Neústupně na něj hleděla. „Nechte ty svoje zobáky na pokoji,“ nakázal jim Max a vedl je k mechem porostlé zdi s masivními dřevěnými dveřmi, které oddělovaly Rezervaci od areálu Rowanské akademie. Procházeli listnatým loubím z propletených větví stromů a přivítala je úplná symfonie zvuků. Ťukání kladiv, skřípění pil, pokřikování a smích se snoubily v radostném pracovním hemžení. Když se vynořili ze zeleného tunelu do jasného světla, Max uviděl stovky studentů zabraných do práce. Přitloukali poslední prkna na ohradu pro koně, kde se už prohánělo a ržálo stádo palominů. Svěží vzduch byl prosycen vůní čerstvé barvy, podzimního listí a moře. Maxovi

14

Nadvláda démonu˚

řádně kručelo v břiše a pohrával si s myšlenkou, že se vkrade do kuchyně a najde si tam něco k snědku… Ale povinnost volala. Vedl housátka po cestičce, která se vinula kolem stájí a sadu, až došli k Zámku, hlavní budově Rowanu a Maxovu domovu. Max kráčel zahradou a zadíval se s hlubokým uspokojením na krásnou bránu do vestibulu. Ohořelé kameny se jim podařilo zachránit a dnes už byly vydrhnuté do původní čisté šedi, rozbitá okna byla zasklená a z četných komínů na příkré břidlicové střeše stoupal příjemný kouř. Nejradostnější pohled však byl na alej jeřábů, které zase lemovaly příjezdovou cestu. Během obléhání je Nepřítel vyrval i s kořeny a rozsekal na třísky. Přesto tu teď stály zas, zvedaly k nebi své koruny obsypané smetanovými květy, jako by se jich nikdy žádný vlkoun, skřet ani obr nedotkl. Ale dotýkala se jich ježibaba. Bellagrog Shropeová byla pořádný valibuk, koule o váze takových sta kil, která se vměstnala do šatů určených pro mnohem menší osobu. Pleť měla šedou a šaty hnědé; ta kombinace barev připomínala obrovskou nahnědlou řepu, kterou někdo vytrhl a nemoudře ji obdařil zuby. Ty zuby – lesklé trojúhelníkovité tesáky – teď něco zamyšleně žvýkaly a vyčnívaly při tom až přes ježibabin horní ret. Probírala se hromádkou nějakých papírů. Jedno housátko ustrašeně zapípalo. Ježibaba ustala v  papírování. Napřímila se a  hlasitě začichala kolem. Pomalu otočila hlavu a upřela na housátka pohled svých krví podlitých krokodýlích očí. „Ahoj zlatíčka,“ zabručela. Sehnula se a rozpřáhla paže. „Pojďte dát staré Bel pusinku!“ Housátka se semkla do jednoho chumlu a třásla se strachy. Ježibaba je k sobě znovu vábila, ale marně. Nakonec se narovnala a hlubokým hlasem se uchechtla. „Asi nejsem tak roztomilá jako jejich Matka husa!“

Mesíc má oblicej

15

„Jen se stydí, Bellagrog,“ zalhal Max, ale v duchu housátkům tleskal za jejich ostražitost. „Jistě, jistě,“ řekla Bellagrog a bezděčně se poškrábala na břiše. „Stejně na ně nemám čas. Je to na tobě. Já nevím co dřív, Maxi, a ty mě zdržuješ. Nestíhám, chlapečku, nestíhám…“ Max se odvážil pokročit vpřed, postavil se vedle ježibaby a díval se, jak rychle listuje papíry, že by se jí nevyrovnala ani zručná úřednice. „A protože tě mám ráda, dám ti teď na vybranou,“ prohlásila. „Žádná nádenická práce pro rowanského hrdinu.“ Zamrkala a chraplavě se uchechtla. „Nádhernická práce… to je ono! To se ti povedlo, Bel! Dost vtipné, to jo. Každopádně tě, Maxi, potřebujeme buď na kamenické práce u brány, nebo v archivu, kde bys rovnal knihy. Taky můžeš natírat lastury na oslavu. Tak co si vybereš?“ „A co Starý Tom?“ zeptal se Max a nakoukl do nekonečného seznamu zbývajících úkolů. „Nemohl bych jít pracovat tam?“ Max měl ty věžní hodiny moc rád a  během posledních měsíců se mu stýskalo po jejich zvuku. Budova, kde se nacházely učebny, byla během obléhání značně poškozena. Byla to vlastně Maxova vina, že starodávný zvon ve věži utržil velkou puklinu. To vědomí ho trápilo, a kdyby mohl, rád by se podílel na opravě té staré věže, která i před obléháním měla leccos za sebou. „Do oslavy je přístup na věž omezený,“ odpověděla Bellagrog nevrle. Max se otočil a podíval se na několik stovek metrů vzdálenou dominantu. Byla obehnána lešením a zároveň zahalena do bílé tkaniny jako nějaký obrovský zabalený dárek. „Co se tam děje?“ zeptal se Max. „Informace ohledně Starého Toma se mají poskytovat pouze několika zasvěceným,“ řekla ježibaba a  prohlížela si své pazoury.

16

Nadvláda démonu˚

„Ty mezi ně nepatříš a svým přístupem mě nutíš, abych litovala své velkorysé nabídky…“ Otočila list a Max v záhlaví uviděl slovo kanalizace. „Tak ty lastury,“ vyhrkl rychle. „Dobrá,“ řekla Bellagrog a tužkou připsala jeho jméno k ostatním. „Tak běž. Aspoň ti vytráví na zítřejší oslavu. Vím, že jsem…“ Bellagrog se usmála na housátka. Max si jí už nevšímal a odvedl své malé svěřence na velké travnaté prostranství obklopené květinovými záhony, které sloužilo jako rowanské hlavní nádvoří. Na jednom čtverci trávníku skupinky dětí natíraly lastury hadříkem namáčeným do nevábné žluté tekutiny ze sudů rozestavěných všude okolo. Některé lastury byly velké jako plážový míč, ale ty zvláštní prastaré druhy dosahovaly velikosti poštovního vozu. Žlutá břečka v sudech byl zahuštěný fosforový olej, a když se tato voskovitá, pronikavě páchnoucí hmota nanesla na lastury, začaly vydávat tlumené světlo jako nějaké obří světlušky. Jeho intenzitu zatím snižovalo denní světlo, ale i tak se nad trávníkem vznášela zlatá záře jako nad Eldorádem. Max prošel kolem skupinky smějících se dětí a vybral si lasturu velikosti malého člunu. Natíral ji skoro dvě hodiny. Byla to jednotvárná práce, ale uspokojovala ho. Vtíral olejovitou emulzi do hladkých i zprohýbaných ploch lastury, až nátěr vsákl do povrchu a  lastura začala vydávat fosforeskující zář. Housátka se při tom chovala docela vzorně, podle všeho je těšilo pozorovat svůj strašidelně pokřivený odraz na lastuře. Pak se ale Kejhalovi podařilo spadnout – doslova žbluňknout – do sudu s nátěrovou hmotou. Max ho musel drhnout a houserkovi se to nelíbilo. Najednou na ně padl stín. „Ale copak se to tady děje?“ vyprskl smíchy známý hlas. Max se otočil a uviděl doktora Rasmussena, bývalého ředitele frankfurtské Dílny, který byl zbaven funkce. Plešatý a vyzáblý vě-

Mesíc má oblicej

17

dec se na něj usmíval zpoza tenoučkých brýlí. Provázela ho skupinka asi deseti dospělých. „Dámy a pánové,“ obrátil se k nim ředitel, „dovolte, abych vám představil Maxe McDanielse. Tento mladík loni navštívil naši Dílnu, ale obávám se, že jste se s ním vzhledem k tehdejším okolnostem nestačili seznámit. Tak to teď napravme.“ Max zdvořile úklonou hlavy pozdravil každého z hostů, jak mu je doktor postupně představoval. Oni jeho pozdrav neopětovali, jen na něj s  chladnou zvědavostí civěli. Max tu nezdvořilost přešel a spíš se divil, že vidí členy Dílny v Rowanu, a ještě k tomu ve společnosti doktora Rasmussena. Až do loňského roku byl Jesper Rasmussen ředitelem Dílny, ale jeho kolegové ho na Astarothův rozkaz odvolali. Od toho dne se Rasmussen uchýlil do Rowanu a nabídl škole své odborné znalosti v oblasti techniky. Bohužel byl zároveň velice arogantní, takže o jeho rady stálo stále méně lidí. Momentálně to byl nejmrzutější zaměstnanec školy. „Kdy přijeli?“ zeptal se Max a díval se na hosty. „Dnes ráno,“ odpověděl doktor Rasmussen. „Přijeli, aby… něco napravili.“ „Týká se to vás, nebo nás?“ zeptal se Max, který si dobře uvědomoval, že Dílna tenkrát neudělala nic, aby zabránila Astarothovu útoku na Rowan a potažmo na celý svět. Pokud věděl, odpřísáhli vědci Astarothovi věrnost. Rasmussen tu sarkastickou otázku igno­ roval. „Ví Cooper, že jsou tady?“ zeptal se Max. „Ano, ano,“ zamumlal Rasmussen. „Všichni mají potřebné povolení ke vstupu. Ale díky, že se o to zajímáš.“ Škrobeně se na své kolegy usmál. „Kde bychom byli bez té roztomilé drzosti naší mládeže?“ Pár z nich se jeho rádoby vtipné poznámce chabě zasmálo.

18

Nadvláda démonu˚

Rasmussen na Maxe nevrle pohlédl a pokynul svým kolegům, aby jej následovali. Vykročili za ním, ale jeden z nich – hranatý muž, který očividně neměl smysl pro humor – se náhle zarazil. „Co znamená ta značka, Jespere?“ zeptal se a ukazoval na Maxovo zápěstí. Doktor Rasmussen se zamračil a zblízka si prohlížel karmínově červené tetování v podobě zdvižené ruky. „Hmmm,“ udělal doktor Rasmussen. „Agent Cooper má, myslím, taky takové.“ „Vůbec jste se o tom nezmínil,“ řekl ten muž a znělo to dotčeně. „O čem to mluví?“ zeptal se Max a ucukl rukou. Rasmussen neodpovídal, jen si ještě pozorně několik vteřin prohlížel tetování na Maxově zápěstí. Pak znovu pobídl své kolegy k odchodu. Skupinka se pohnula, až na toho muže, který si tetování všiml. Stál jako přikovaný a pomalu a beze studu si měřil Maxe od hlavy až k patě bledýma, vodnatýma očima. Jako by Max byl nějaká laboratorní krysa. „Tak si mě klidně vyfoťte!“ vyjel na něj Max. Muž zamrkal, jako by ho Max vytrhl z  nějakého rozjímání. Přistoupil k němu, opřel se dlaněmi o kolena a sklonil se tak blízko, že se jeho hubený, lhostejný obličej ocitl jen pár centimetrů před Maxovým. „A proč bych to dělal?“ zašeptal. „Vidím tě, kdykoliv se mi zachce.“ Muž se zase narovnal a podivně se usmál. Pak spěchal za ostatními a připojil se ke skupince. Max pocítil neurčitý nával hněvu, když se za nimi díval; opovrhoval Dílnou a jejími domýšlivými zaměstnanci. Přesto mu poznámka toho muže připadala zvláštní. Nikdy předtím ho neviděl a pravděpodobně se s ním už nikdy nesetká. Když nad tím tak hloubal, najednou mu došlo, že jsou to lidi

Mesíc má oblicej

19

zvenčí. Dílna sídlí v  Evropě. Ti lidé určitě vědí, jak to vypadá v různých evropských městech, budou vědět, co se venku děje. „Haló!“ zavolal Max a rozběhl se za nimi. Dohonil je až na širokém schodišti do Zámku. Rasmussen se snažil popohnat své lidi dovnitř, ale ti se zastavili a otočili se k Maxovi, který na ně udýchaně volal. „Co se děje ve světě?“ zajímal se. „Co je nového v Bostonu? Nebo v Berlíně? A co Paříž?“ Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Rasmussen si odkašlal a pohlédl na svoje kolegy. Jakási žena s olivovou pletí a v šedém kostýmku jen zavrtěla hlavou a Rasmussen stiskl své už tak dost tenké rty. „Maxi, ve vlastním zájmu na Paříž zapomeň,“ pronesl tiše. „Ona zapomněla na tebe…“ Než se Max zmohl na další otázku, Rasmussen se otočil a skupinka dospělých vešla dovnitř. Max se za nimi díval, jak procházejí vestibulem a mizí v chodbě, která vedla k ředitelně paní Richterové. Max si povzdechl, přehodil si hadřík z  jedné ruky do druhé a zamířil zpátky k trávníku s lasturami. Cestou pozdravil nějaký starší pár. Když docházel ke své lastuře, všiml si, že u ní sedí nějaký muž a žena. „Říkali jsme si, jestli se vrátíš,“ řekl ten muž se smíchem. Nigel Bristow s manželkou si během jeho nepřítomnosti vzali na starost housata. Paní Bristowová konejšila vystrašené opeřence a blonďatý náborář na Maxe z legrace zahrozil prstem: „Pámbů ti pomoz, Maxi, kdyby se Hannah dozvěděla, žes tu její miláčky nechal bez dozoru!“ „Jejda!“ zabědoval Max a začervenal se. Spěchal ke košíku, kam manželé během jeho nepřítomnosti naskládali housata jako suché prádlo ze šňůry. Max housata rychle přepočítal a oddechl si. „Nezlobte se, Nigeli,“ řekl provinile. „Byl jsem pryč jen pár minut.“

20

Nadvláda démonu˚

„A to nejspíš stačilo, aby si tenhle neposeda dopřál fosforeskující přeliv.“ Muž ve středních letech vzdychl a vzal Kejhala do dlaní. „Ne, to se mu podařilo, už když jsem tu byl,“ vysvětloval Max. I když houserka co nejrychleji vydrhl, jeho pírka zářila dál a možná v nadcházejícím soumraku ještě víc. Nigel s manželkou se na sebe pobaveně podívali. „Jsou tu lidi z Dílny,“ poznamenal Max, aby změnil téma. „Přijeli navštívit Rasmussena. Proto jsem odešel – chtěl jsem vědět, co je nového ve světě.“ „Během následujících několika dní přijede spousta hostů, Maxi,“ řekl Nigel a zachmuřil se. „Myslel jsem, že to víš.“ „Neříkejte mi, že přijedou i čarodějnice,“ zaúpěl Max, ale Nigel zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Čarodějnice ne. Po tom všem, co se loni stalo, mají zakázáno vstoupit na naše pozemky. Copak s  tebou o  tom paní Richterová nemluvila? Vím, že chtěla.“ „Nikdo mi nic neřekl,“ odpověděl Max. „Podle Bellagrog se všechno týká jen několika zasvěcených a já mezi ně zřejmě nepatřím.“ Nigel se na Maxe zamyšleně podíval. Uložil Kejhala zpátky do košíku a obrátil se na svou ženu. „Emily, mohla bys prosím odnést ty mrňousky do Hannina hnízda? Potřebuju si s Maxem promluvit.“ Max musel Emily slíbit, že si vezme svetr a že k nim přijde na návštěvu. Pak se teprve zvedla, políbila manžela, vzala košík a se šustěním sukně odešla. Všichni okolo Maxe a Nigela začali sbírat své nářadí – pily, kladiva, rýče –, protože nádvořím vanula stále lákavější vůně z kuchyně. Max a Nigel vykročili proti skupinkám hladových dělníků vracejících se do Zámku, zamířili k lesíku nad Atlantikem, kterým se proháněl vítr. Když se k  němu přiblížili, Max zahlédl osamělou postavu klečící u podstavce mramorové sochy.

Mesíc má oblicej

21

Ta socha, stejně jako bezpočet dalších ozdobných předmětů a dokonce i budov, patřila k novinkám v rowanském areálu. Max si ji ještě neměl čas pořádně prohlédnout, předchozí měsíce byly opravdu nabité prací. Byla to socha vysokého muže s plnovousem na podstavci z  černé žuly. I přes vznešenost chladného mramoru a  akademického obleku měla postava divoký, neupravený vzhled. Vlasy i vousy byly rozcuchané a silné ruce jako by chtěly knihu, kterou třímaly, spíše roztrhat než ji chovat v bezpečí. Maxe napadlo, že ten muž vypadá jako Poseidon, byl obrovský a divoký jako moře. „Je to krásné, Greto,“ řekl Nigel. Zastavil se a prohlížel si velké dílo. Klečící žena se neotočila, nespouštěla pohled z bronzové plakety na podstavci. Podle námořnicky modrého šatu Max poznal, že je to mystička střední hodnosti. Ženiny ruce prozrazovaly její stáří, ale na bronzové plaketě nebylo nic. Byla prázdná. „To jsi ty, Nigeli?“ zaskřehotala. „Ano,“ odpověděl, „ale nenech se rušit.“ „Nesmysl,“ řekla stařena a dívala se do svých poznámek. „Už je skoro hotový…“ Mystička roztáhla prsty a naléhavým hlasem zašeptala kouzelná slova proměny. Bronz se začal krabatit a bublat, a než se poslední paprsky slunce skryly za obzor, objevila se v  silném kovu elegantní písmena. Když se Max naklonil blíž, uviděl v bronzu známé jméno:

ELIAS BRAM 1598–1649 Mystička se s heknutím pomalu postavila, vytáhla se na špičky a pohladila nohu sochy. Posbírala si věci a zdvořilým pokývnutím Nigela a Maxe pozdravila. Přešla k nim, aby své dílo mohla pře-

22

Nadvláda démonu˚

hlédnout celé najednou. Zničehonic se skřehotavě zasmála a bylo v tom radostné uspokojení z výsledku vlastní práce. „Pěkný divous, že jo?“ řekla a spiklenecky na ně mrkla. Popřála jim hezký večer a belhavě zamířila po jedné pěšině k Zámku. Pohupovala při tom lucernou jako nějaká mladice. Když žena odešla, Nigel se najednou na Maxe podíval s chlapecky uličnickým výrazem. „Kdo bude první nahoře?“ vykřikl a rozběhl se k soše. Snažil se vyšplhat na žulový podstavec. Max se do závodění nezapojil, jen se díval. Obdivoval Nigelovo odhodlání, ale byla to potupná podívaná. Několik ubohých výskoků, tlumených nadávek a namáhavých pohybů paží, které jej nakonec v  rozhodném momentu zradily. Nigel se nakonec pověsil na hranu podstavce a párkrát zakopal nohama jako umírající žába. „Chcete pomoct?“ zavolal Max. „Když jinak nedáš,“ zasípal Nigel. Max mu udělal stoličku a vysadil ho nahoru. Za chvilku už oba seděli na zadní straně sochy a zády se opírali o Bramův mramorový plášť. Nigel ztěžka oddechoval, vyndal kapesník a otřel si zpocené čelo. „Uf!“ vydechl a pozoroval klidnou hladinu moře. „Bylo to trochu náročnější, než jsem čekal, ale jsme nahoře a já byl první! Ty jsi možná mladý a plný sil, Maxi, ale co je ti to platné proti věku a zralé povaze?“ „Prosím vás,“ řekl Max a obrátil oči v sloup. „Ale Nigeli, smíme tu vůbec sedět? Greta přece tu sochu teprve dokončila!“ „To jsou mi řeči,“ odfrkl pohrdavě Nigel a  skládal kapesník. „Zklamal jsi mě, Maxi. Každý student by měl vědět, že sochy jsou od toho, aby se na ně lezlo! Když musíme strpět, aby na nás ty jejich staré a hrozné obličeje věčně zíraly, tak ať nám aspoň poskytnou stín a pohodlnou vyhlídku!“