Táborské sklepy a lochy

www.antikvariat.tabor.cz

J. Švehla

Táborské sklepy a lochy

Jihočeský sborník historický ročník I. (1928)

Do textové podoby převedl www.antikvariat.tabor.cz [email protected]


Cizinec, nebo turista, který prohlíží Tábor sám, bez domácího průvodce, nebo nejvýše s tištěným průvodcem v ruce, bude, pokud se týká města jelikož takového — v svém očekávání velmi zklamán. Nebo to, co si snad doma v mysli při vzpomínce na svatá jména Jana z Husince a Jana Žižky vybavil, toho na Táboře není. A co snad očekával viděti z bývalé husitské pevnosti, je dávno pryč, zničeno byvši v prvé i druhé půli XIX. století samými potomky bývalých Táborů. Co pak dochováno až do dnešní doby, skrývá se zase jeho zraku v průjezdech domů, na jejích dvorech, chodbách a. j., kam jeho noha bez upozornění zřídka sama se odváží. Sice nejstarší gruntovní kniha Táborská připomíná na Táboře „domek nebožce Žižkóv", tudíž snad příbytek slepého hrdiny a Eneáš Sylvius zmiňuje se o jeho obraze ve věži, která stávala nad branou, kudy se do města vcházelo, ale žel, z obého se nic nedochovalo dnešním dnům. Obraz zmizel i s věží, když dnešní Táboři přeměňovali svou nedobytnou pevnost v Tábor dnešní a o domku víme jenom to, co je zapsáno ve staré gruntovní knize Táborské z r. 1432--14501). „Waněk Pinta prodal domek nebožce Žižkóv podle Janáka Borovcovi starému za 2 k. a 10 gr. i má 10 gr. dáti na vánoce najprv příštie, v roce na vánoce 1 k. a třetie vánoce 1 k. - a na to v rukojemstvie zastavil Borovec svój domek i zahradu, jestliže by jeho bóh neuchoval a ty peniezi, mají Waňkovi Pintoví plněny býti a Waněk sirotku Doře zachovati jako věrný poručník a což by jemu dále co rozkázali". — Kde domek stával neznáme. Také ještě r. 1451 vytesali prý jeho podobu do nosičů klenby v radniční síni, snad, aby odtud shlížel na velikou obec jako její ochránce, ale žádná z těch dvou podob není Žižkova a r. 1516 vpravili zase jeho obraz vedle onoho M. J. z Husince a Jeronýma do orámování městského znaku, ale to je také všecko2). Jiného na Táboře z veliké doby nenajdeme, což je ovšem úžasně málo pro zvědavého občana. Věru, podivně zasáhl osud v památku našeho velikého válečníka a všeho, co s jeho jménem je spojeno. Téměř 4 roky žije v městě člověk velikán, jací se rodívají národům jednou za staletí; účastní se všech jeho radostí i žalostí, zří všechnu jeho slávu i velikost; udílí rady ve všech pochybách jeho mladého života, aby nesešel na scestí, stojí u jeho kolébky i u jeho vyspívajícího života a přece není možno o něm říci: zde žil a tady přebýval. Z jeho požehnané hlavy vyšlo, když ne všecko, tož jistě velmi mnohé, co učinilo z této výspy nedobytný vojenský tábor, o nějž si rozbíjeli domácí 1 ) Kniha tato pro poznání hospodářských poměrů na Táboře v prvé době republiky velmi důležitá, zakoupena byla Wolmavským farářem P. A. Krejčím r. 1869 od hokynáře v Č. Budějovicích a darována zemsk. museu. V Táboře je opis její péčí prof. Mart. Koláře učiněný. Jak se dostala do Budějovic k hokynáři, je záhadou. Nejspíše asi tak, jak se dostávaly před 50 lety listiny z archivu Soběslavského místním krupařům na kornouty. 2 ) Práce tato svým provedením velmi pěkná, byla v minulých letech značně poškozena jednak rozlomením při přenášení s místa na místo, jednak zohavením na soškách Žižkově, Jeronýmově, Adamitů (?) a na orlici, z kterýchžto zlomků octla se hlavička Žižkova až v zemském museu v Praze, označena za nález z Ústí Sezimova. Odysea znaku skon čila se v prosinci 1927 umístěním v paláci nade vchodem do bývalé zasedací síně, při kteréž příležitosti sochařem Duškem rozpoznáno, že ti, kdož po rozbiti znak znova se stavovali, zaměnili jeho strany ; pravou za levou a levou za pravou, což nyní napraveno.


i cizí voje a vojenští dobrodruhové tvrdé lebky své. Věrolomný Oldřich z Rosenberka, jako Oldřich Celský a Albrecht Rakouský a Pasovští, jako Marradas a Švédové i jiní, ale jeho skrovného útulku neznáme. Jeho duch vytvořil jistě mnohé ony hrozné zbraně husitské, jež naháněly strachu všem nepřátelům kalicha, ale přes to, v celém, — dnes více než třináctitisícovém městě nenajde se jediné staré zbraně, která by se mohla vykázati známkou, že je skutečně husitskou. Téměř všecko, co je tu za husitské zbraně vystaveno, jsou více, nebo méně zdařilé napodobeniny. Píšťala, jediná to nefalšovaná zbraň, v museu uložená, nalezena byla pod dlažbou náměstí, meč ukrytý kdys pod skleněným poklopem v Husově síni, vytažen byl z Lužnice u Ústí Sezimova a cep je tuším vypůjčený. Tak dovedla zášť a zaujatost s hloupostí lidskou hospodařiti na Táboře, aby z paměti potomků vymazaly každou upomínku na člověka, který patří k nejvzácnějším charakterům středověku. Ba r. 1639 zatemněny byly mysle na Táboře tak, že si přály, aby nějaký bohabojný řád v městě se usadil, kde kdysi n e j n i č e m n ě j š í z lidí ( b i p e d u m nequ i s s i mus) Žižka h a n e b né h n í z d o o h a v n é h o k a c í ř s t v í z a l o ž i l (Thir: Staré domy str. 203). Ale že přesto v nejednom obyvateli Tábora žilo dobré povědomí o významu Žižkově, svědčí nápis hnědou rudkou na západní stěně radničního paláce provedený, jímž nějaká dobrá duše táborská v XVI. stol. ulehčila své roztoužené mysli. Zní: „Němec žádnej v nebi nebude. Proč? Protože Žižka bude vrátnej. A když Němec přijde k nebi a potluče a Žižka se optá: Kdož jsi a on dí .... a přizná zač ... Když jsi Němec, buď tam, ... čti h . . . . !" Často uslyšíme od těch, kdo navštívili Tábor, stesky po tom, že nenašli, čeho očekávali a že Tábor není tím, zač bývá považován. Ovšem husitského Tábora není dnes možno na Táboře se dohledati. Ten zašel dávno již. Ale přes to, že svévolnou rukou zničeno bylo téměř všecko, co vidělo jeho slávu a velikost, najde tu poutník přece mnoho, co jeho zvědavost do značné míry uspokojí. A jedním z podobných pozoruhodných předmětů jsou t á b o r s k é sklepy a lochy. Připojené vyobrazení (č. 1.) zpodobuje jednak největší, jednak nejzajímavější ze sklepů Táborských na severní a východní straně náměstí, o nichž odedávna různé pověsti a dohady se roznášely, aniž by je byl někdo prošel, zaměřil, zakreslil a důkladnou jich prohlídku učinil. Mluvilo se jen, aby se mluvilo a tak zůstaly všecky zemí neznámou přes mnohé zajímavosti, které o některých byly pronášeny3) a místo prozkoumání znečišťovaly a zanášely se popelem, různými odpadky,4) bořily, zavážely se (při stavbě domu okr. polit, správy r. 3 ) Ku př.: Paní M... vypravovala: „Když nás rodičové nechtěli pustit k muzice a dům uzamkli, dostaly jsme se tam skrze sklepy," Nebo: ... „ze sklepa u Janských možno je dojítí chodbou (dnes zazděnou) až na Formanku"(?) ... „z domu u Kroužků možno jíti chodbou (dnes také zazděnou) až do klášterní hrobky "(?) ... od Knotků vede chodba stále do hloubky, až snad pod řeku.(?) Šly jsme a byla nás řada,*s p. prof. Kolářem (Martinem) nejdřív pořád dolů, až jsme přišly pod řeku. Se stropu na nás kapala 4voda." (??) ) P. Jindř Novotný v „Českém Jihu" ze dne 23. června 1921 zmiňuje se o tom. „Když před 26 roky přišel jsem poprvé do Tábora a uslyšel o těchto sklepích, chtěl jsem se podívati do sklepa domu, kde jsem bydlel. Majitelka domu, 70tiletá stařena mi povída la, že ačkoli se v domě tom narodila, přece ještě ve sklepě tom nebyla a to proto, že ji vždy obejme (!) jakási hrůza, a že prý by tam nevkročila za živý svět. Ve sklepě tom jsem tehda vedle různých chodeb spatřil i šikmou chodbu do hloubky. Po uveřejnění


1836, při stavbě vodárny r. 1909 a j. a když se někde pod dlážděním náhodným propadnutím se země objevily, místo prohlídky a zkoumání rychle se zasypaly 5) aby jámy nevadily provozu. Kolik na oněch tajemných pověstech bylo pravdy a kolik fantasie, těžko pověděti. Ale tajemné láká a svádí k víře, že však v příčině té nikdy ne-

Obr. 1. Táborské sklepy. bylo učiněno více, než trochu řečí, nebo několik nesmělých pokusů k jich výzkumu, nelze o nich do dnešního dne více tvrditi, nežli, že jsou. článku v minulém čísle jsem se tam šel podívat opět; na místě, kde se dříve ona srázná cesta nalézala, je již 3 metry do výše naházeného kamení, vysypané slamníky, rozbité hrnce atd. Je možno, aby za 30 let bez velikého nákladu mohl někdo pátrati kam ona cesta vede? Bude někdo věděti, že tam vůbec ona cesta byla? A jak je tomu v tomto domě, tak je tomu i v domech ostatních. Každý, kdo má nějaké staré harampátí, hnůj, shnilé brambory, uhelný mour, šup s tím do sklepa. Ten samý(!) pořádek, vlastně nepořádek byl i v domě mém č. 56. a dalo to ohromnou práci, nežli jsme před 15ti lety sklep vyčistili, Na 160 puten takového rumu jsme tehda odtamtud vynesli". 5 ) Sám jsem na vlastní oči viděl zavážeti podobnou jámu a slyšel při tom: „Rychle, rychle, zavezte to, ať nám tam nikdo nespadne!"


Téměř všecky jsou vyhloubeny ve tvrdé žule obyčejnými železnými dláty, jichž stopy jsou na každém dm2 znáti a představují v celku i v jednotlivostech obrovitý kus práce, který by i dnes za pomoci všech možných strojů a pomůcek vyžadoval značně času a nákladu, tím více tehda, kdy jen kladivo a železné dláto odpor kamene lámaly. Přes zdánlivý nelad, pracovány jsou velmi přesně a dovedně tak, že člověk prošedší jejich spletí a vida pak obraz, kde sklepy z jednoho domu vedeny jsou pod sklepy domu sousedova, nebo nad nimi, bez jakéhokoli poškození, podivuje se, jak bylo možno, při nedostatku přesných měřičských strojů vytvořiti něco podobného. Sice na Rábí vyčistili před 4 roky také podzemní sklepení o několika slušně velikých prostorách, cele ve tvrdé skále vybraných a také v Týně nad Vltavou viděl jsem v domě p. lékárníka Procházky sklep ve skále vybraný, po způsobu zdejších, ale na obou místech byla práce poměrně snadná, protože se mohlo jíti do plného bez obavy, že se v sousedství něco poruší, kdežto na Táboře musilo se pracovati s největší opatrností, což již při pouhém pohledu do spleti zobrazených sklepů možno je poznati. Tu práce všecka, ať už se týká sklepů vrchních, či spodních, šijí, či chodeb, je velmi pečlivá a svědčí o tom, že byla konána odborníky v řemesle6) a za dob pokojných, kdy na podobné zaměstnání bylo dosti času a nemusilo se spěchati, nebo ledabyle pracovati7). Že by však v každém jednotlivém domě, nebo dokonce v celém městě byly dělány dle určitého, jednotného plánu, - nemyslím. Vznikaly, jak potřeba volala a byly zprvu asi takové, jakým byl zasypaný sklep v západním sklepě radničním, který byl sotva 2 m hluboký, zrovna jakými se jevily sklepy v starém Ústí Sezimově. Ovšem spojení jednotlivých mezi sebou na důležitých bodech města -v ulici Pražské, v severní a východní straně náměstí - bylo jistě úmyslné a plánovité, jednak, aby se opatřil příliv čistého vzduchu, jednak aby se za nebezpečí (ohně a války) mohli ukrytí vzájemně dorozumívati, případně i jinam se odstraniti. Do dnes, vstoupí-li se do kteréhokoli táborského sklepa, překvapí, jak je vzdušný. Kdy vznikly, těžko je se dohadovati, i když v hlavicích sloupů na Formance a v brance sklepů u Janských zdál by se letopočet téměř určen. Jenže nelze snad dle toho přičísti všecky stol. XVI. nebo XVII. I sloupy, i branka mohly býti jen poslední úpravou těchto prostorů, která jistě trvala dlouhá léta. Uvážíme-li, že výspa, na niž Tábor stojí, měla obyvatelstvo již v šerém dávnověku a každý, kdo tu chtěl uschovati ať potraviny, ať zboží, ať cokoli jiného, musil s tím do země a hloubiti pro to úkryt, zvláště když postupem věků potřeby člověka se rozhojňovaly, přiznáme, že mnohé z nich jsou data mnohem staršího, již ze starého Hradiště8) a že většinou 6 ) Historie jmenuje jednoho z těchto řemeslníků. Když po velkém ohni 1532 Jan Lichvice dům č. 5. stavěl „v l o c h u mu d ě l a l V o n d ř e j k a m e n í k". Thir: Staré domy a rodiny Táborské I. díl str. 60. 7 ) Ale ani tu nebylo pravidla bez výjimky. Na str. 287. zmíněného Thirova díla čteme: „V. Batálovi se povoluje přívarek na jeden sud piva, poněvadž se mu díl světnice do lochu propadl"; na str. 312 „Martin Smíšek „aby s v ě t n i c e do lochu se mu nepropadla, má tím dříve k várce se připustiti" a na str. 617 odpovídá Jan Lhotský pánům na radnici: . .. „teď nedávnýho času po vohni, když jest pád na to spáleniště přišel, tak, že j e s t se na ulici země s dlážd ě n í m p r o p a d l a až do l o c8h u a tak hrozná jáma a rokle otevřena jest byla..." ) Svědči o tom poloha sama, k bezpečnému úkrytu jako stvořená a vedle toho bronzová mince Hadriánova a bronzový kančík zde nalezené.


byly vrchní, hloubíce se o druhé, nebo třetí patro teprve tehda, když byla potřeba.9) Vždyť již v nejrannější době táborské pevnosti se s nimi setkáváme. V staré grunt. knize k r. 1433 čte se: „Holý Jenkovič prodal p i v n i c i a loch a na pivnici dvě komoře Mikulášovi Krajčímu za 5 kop a za 20 gr.", nebo k r. 1438 „Také Ledečko má všecko i podruhóv požívati do sv. Havla a po svatém Havle má stúpiti Ledečka Janovi komory, nádvořie, pivnice, lochu..." a poněvadž celá ta doba 30 roků (od r. 1420-1450) byla vyplněna jen válčením, jímž bylo nutno proti četným nepřátelům uhajovati i jen holé životy, kdy tedy na práci tak úpornou a zdlouhavou jako bylo tvoření sklepů a lochů ve tvrdé skále nebylo ani pomyšlení, vidíme, že jsou dílem značně starým, před r. 1420 tvořeným. Ale ani rozsáhlost, ani hloubka není u většiny sklepů stejná; oboje řídilo se jednak důležitostí místa, kde dům stál, jednak majetkem majitelovým, poněvadž i za lacinější pracovní síly bylo toto pracné dílo jistě nákladné10). Ale velké téměř všecky sahají do hloubky 7—8 m a představují v cel-ku prostory slušně veliké, zabírající nejen plochu městiště domového, ale zabíhající často i přes ulici pod domy sousedů, j a k je tomu ku př. na Formance, u Ctiborů, u Reinů a j. Projdeme-li ony v severovýchodní části náměstí a prohlédneme je pozorněji, mimoděk zatane nám na mysli otázka: k čemu bylo třeba tak rozsáhlých podzemních prostorů a někde tak zvláštně upravených, jako jsou ony na Formance, v domě Janských, u Nepomuckých, u p. Aug. Ševce11), u Reinů a j. Sice činily se dávno několika milovníky staré historie různé plány a pronášely se domněnky, formující jejich účel, ale nikdo jich nikdy nevyslovil nahlas, pro veřejnost, tak, že zašly bez ozvěny. Jediný prof. Kar. Thir v díle výš vzpomenutém na str. 61. vyjádřil se o nich určitěji: „O s k l e p e c h T á b o r s k ý c h l e c k d e se lecos b á j í v á a p ř e c e n e z n a m e n á j e j i c h r o z s á h l o s t n i c j i n é h o než p r á v ě r o z s a h ž i v n o s t i p i v o v a r nické". Ale to byl úsudek, který nespočíval na vlastním výzkumu, nýbrž na pouhém dohadu. Prof. Thir nikdy sklepů nezkoumal, a snad ani neshlédl. Nebo prostý jen pohled do tohoto bludiště u č. 5., 6., 10., 12. přesvědčí každého o jiném a donutí aspoň na okamžik k vážnému zamýšlení se nad účelem těchto prostorů. Prof. Mart. Kolář, první historik táborský, před 50 léty o nich napsal . . . „pod zemí rozeznávaly se při každém domě dvě části; jedna vrchní, které pivnice říkali, protože tam pivo se ukládalo, když ještě každý měšťan si vařil a druhá spodní, loch zvaná, kde jiné věci ukrývali. Lochy, neb sklepy jsou ve skále tesané, dvoje, někdy i troje nad sebou a tak rozsáhlé a rozvětvené, že z boku jednoho domu do druhého snadno se přejíti může12). A v 9 ) K. Thir: Staré domy... II. str. 751. „Studna ta (pod rohem vodárenské věže) byla patrně z ulice přístupna. Vody pozbyla, když započato s hloubením sklepů pivních na Táboře, do nichž nutně voda pramenitá musela se stahovati. Dobu tu kladl bych do poslední10 čtvrti XV. a do počátku XVI. stol." (?) ) Slyšme, co r. 1843 k protokolům odhadu domu č. 12. připomíná majitel jeho Mat. Fučík: „Tak páni šacmajstrové, když přijdou do lochu, tak to všecko pozorujou, tak ty lochy všecky pozorujou, kdyby se ty lochy znovu dělaly, co by koštovaly, že by se dům postavil a míň koštoval, než ty lochy". (Thir: Staré domy... 11. 526). 11 ) O kterémžto posledním k r. 1742 povídá zpráva: Vyslaní učinili relaci „poněvadž ten dům obzvláštní lochy má a tudy patrně seznati se může, že dva domy bývaly, podle toho taky, že jej za váreční uznávají". (Thir: Staré domy I. 384). 12 ) Program reálného gymnasia v Táboře r. 1871. K tomu z Thira str. 186: „Jiří Drachovský stěžuje si na souseda Michala Dickenweitze v příčině zasypáni lochu dolejšího. Po vyprázdnění lochu se spatřilo, že šije byla a pod tou šijí do dolejšího lochu Jiřího Drachovskýho se chodilo; nad tou šiji pak schody do lochu M. Dickenweitze byly".


těchto několika větách je vlastně všecko, co se o Táborských sklepech říci může. - Že pivo samo nebylo jedinou příčinou proč sklepy vznikly, možno je doložiti především tím, že jsou téměř ve všech domech, zde více, onde méně rozsáhlé, nikoli snad jen v těch, které byly pravovárečnými. A rozsáhlost jejich také mluví spíše pro jiný účel, nežli je skladiště pro několik soudků piva. Pravda, ústské pivovarnictví, kteréž bylo značné a hojný užitek dávalo13) přeneseno bylo v březnu 1420 na Hradiště hory Tábor a potřebovalo pro tento průmysl ihned sklepů, ale soudě ze skrovného počtu kotlů na vaření piva (5—6) v jednom ústském pivovárku14) a pozdějšího skrovného množství uvařeného piva na Hradišti hory Tábor, jež Thir udává na 5 —8 sudů v jednom pivovaru, lze důvodně předpokládati, že stačily pro ně prostory mnohem menší, jaké jistě v Hradišti již našli a nikoli nebylo třeba rozsáhlých a vysokých sválů jako na Formance, u Ctiborů nebo u p. Aug. Ševce dlouhých chodeb a četných šijí jako u Reinů a j. všecko ve skále sekaných15). Co dokládá Thir o 45.000 hl piva v polovici XII. stol. uvařených, pro něž prý bylo třeba rozsáhlých podzemních místností, jest číslo bez dokladu, které spočívá v libovolném odhadu a nelze je bráti doslova, jako také je nemožno věřiti, že by to množství piva leželo rozloženo po celý rok po sklepích16). A konečně i o to je možno slušně se příti, že by naši předkové, lidé

13 ) Oldřich z Ústí zastavil r. 1419 povarné v Ústí za 50 kop grošů klášteru dominikánskému v Ústí Sezimově. 14 ) Jaký ještě ku konci XV. stol. byl dle Thira „staveníčko malé, přízemní, z venku kolně podobné a též uvnitř více než jednoduché", v němž vařilo se pivo v tuhových kot lích, jež v soudních aktech pražské konsistoře jmenují se „hrnce, v nichž pivo se vaří" (ollaedolia in quibus braxatur cerevisia). K. Thir: Dějiny Táborského pivovarnictví str. 12. Podobný pivovárek našli jsme před lety za řekou a v něm kotel s hojným sladem. 15 ) Na F o r m a n c e do prvních je 19, do druhých pod nimi 14 schodů. Mají ně kolik šijí spojených dlouhou chodbou. V prvém sklepu je prostor 135 m dlouhý a 14 m široký, jehož 4 m vysoký strop je sklenutý v klenbu nesenou 4 silnými žulovými sloupy o širokých zdobených hlavicích (obr. 2). Celek, dnes příčkou rozdělený činí dojem sálu. V r. 1922 majitel domu p. Ad. Pekárek vyboural v sev. stěně zazděné dveře, jimiž se sestoupilo po 11 schodech do třetího patra, sice nižšího než druhé, ale za to delšího a zvláště upraveného. Představuje chodbu asi 3 m širokou, 10 m dlouhou a přes 2 m vysokou, z níž po levé straně vstupujícího vybíhají 2 šije a po pravé také dvě, tyto každá asi 6 m dl., jež jsou spojeny tak, že celek vyhlíží jako kruhová chodba, jejíž strop podepírá obrovský sloup z původní skály vysekaný. Vše vyhlíží jako železniční tunel z kvádrů, tak pečlivě je všecko v tvrdé skále pracováno. Chodba je v západní stěně přepažena cihlovou stěnou, v níž je znáti dveřní otvor a za ním nový díl sklepa, asi 3 m široký a 5 m dlouhý. Měří tudíž hlavní chodba na dél asi 15 m. V domě pě. Čadilově (č. 12 za radnicí) jsou sklepy také pečlivě ve skále pracovány, mají také zasypané šije a v prvém sklepě zvláštní klenutí tvořené z cihel ve hvězdovité obrazce skládaných. U p. Aug. Š e v c e do prvního sklepa sestupuje se po 20, do druhého po 18 stupních. Oba mají několik šijí a 3 zasypané, ústící do chodby 16 m dlouhé. V prvém sklepu je podobně sklenutá místnost jako na Formance, ale beze sloupů. U N e p o m u c k ý c h do prvního sklepa je 18, do druhého 16 schodů; v prvém je volný prostor 12 m dlouhý a téměř tak široký, rozdělený příčkou nesenou 3 sloupy bez ozdob. U R e i n ů do prvního sklepa schází se přímo z kuchyně po 15, do druhého po 12 schodech. Mají 3 vchody a tvoří v celku bludiště, jdoucí pod ulicí Pražskou, pod dům p. Guttmanův a pod dům pí. Plockové. U P l o c k ů schází se do I. patra po 20, do II. po 18 schodech. Mají dlouhou chodbu jdoucí do náměstí a kdysi spojenou se sklepy v domě okr. polit. správy; z ní vystupuje k západ. stěně šije, v níž je uschováno dnes maso. V prostoru pod krámem je ze sklepa udírna 10 m dl. a 3 a půl m16šir. ) Myslím naopak, že se ta suma 5—8 sudů Thirem pro jednu várku ustanovená, ve sklepě toho, onoho pravovárečníka ani neohřála. Ostatně na Formance za hostinského M. Padovce bývalo uloženo vždy několik desítek hl a nezabírali mnoho místa.


velmi praktičtí, pro několik prosaických soudků piva s bezpříkladnou trpělivostí byli tvořili pravé skalní pevnosti, rozsáhlé a hluboké, plýtvajíce při tom marnotratně časem, prací a energií. Proto bylo dosti těch, kdož pročetše tento Thirův úsudek, a znajíce z vlastní zkušenosti velikost prostorů, způsob práce, zvláštní polohu těchto míst pochybovali o jeho pravdivosti. Prof. Dr. Jan Kolář posuzuje knihu Thirovu, k jeho úsudku o sklepech připomíná: „Domnívám se, že s y s t e m a t i cké p r o z k o u m á n í s k l e p ů t e s a n ý c h ve dvou i t ř e c h p a t r e c h pod s e b o u , a s p o j e n ý c h m e z i d o m y i u l i c e m i , p ř e s v ě d č i l o by o j i n é m j e š t ě účelu n e ž u k l á d á n í piva". Tím bylo konečně vysloveno nahlas, co v mysli mnohých ctitelů starých památek se chovalo, že totiž účel Thirem naznačený byl nikoli hlavním, ale naopak jen vedlejším a že ona neobyčejná rozsáhlost a způsob stavby sklepní, měly účel jiný, možná důležitější než mu se úsudkem Thirovým přisuzoval, A tak došlo k výměně náhledů za léta skrývaných, jež podali: pisatel těchto řádků, na jehož článek odpovídali pp.: Dr. V. Wágner z Prahy, ředitel Bed. Kučera, stavitel Fr. Ješ, Jindř. Novotný, školní rada Sedláček, Rom. Cikhart, Dr. J. Petřík a zároveň začalo se zkoumati ve sklepech radničních.17) D r. V. Wágner (30. X I I . 2 1) napsal: Podávaje tu po prvém přečtení článku pro nedostatek času jen svůj dojem ze zajímavého fakta na základě podaných analogií, soudím, že vyřešení problému (a to nikoli jen problému lokálního), k jehož ověření jsou především povoláni historikové kulturní, dá ve svém konečném výsledku za pravdu hypothese pě. Švehlově vybudované na značných praktických zkušenostech archaeologických. Jsem si ovšem vědom toho, že romantismus prvé polovice XIX. stol. vzbudil jmenovitě v poslední třetině téhož století samozřejmou a namnoze zdravou aversi proti všem tajemným sklepům a chodbám uváděným v souvislosti s různým systémem opevňovacím. Případ táborský však ve svém dalším vývoji se vší pravděpodobností dosvědčí, že výsledky této averse v historickém bádání budeme namnoze korigovati jakmile časem obecná historie kulturní vynese na světlo úplný dějinný vývoj opevňovacích systémů u nás zdomácnělých a jakmile historie umění objasní dnes již slibně započatou genesi města jako architektonického díla. Red. městské spořitelny p. Bed. K u č e r a podal tuto zajímavou zprávu: „Mému dědu náležel dům čp. 155. nyní patřící p. Jindřichu Guttmanovi v Pražské ulici. K tomu domu náležel špýchar se zahrádkou, nyní dům čp. 147 pana Alfréda Guttmana v Pražské ulici. Proti tomuto poslednějšímu domu je dům čp. 153 nyní pí. Anny Volemanové. Všecky tyto tři domy spojeny byly „lochy" neobyčejné rozlehlosti, kamž v r. 1866 p ř e d p ř í c h o d e m p r u s k é h o vo j s k a u k l i d i l i si svůj m a j e t e k s o u s e d n í z á m o ž ní souk e n í c i a řezníci. Okolnost tato nezůstala utajena pruskému vojsku, jež by bylo rádo seznalo způsob těchto podzemních staveb. Asi 30 důstojníků sestoupilo do těchto sklepů. Dali rozestaviti k jednotlivým nepřístupným, nebo zazděným chodbám podzemním vojsko, jež střílelo do těchto chodeb a sami pak odebrali se do podzemních sklepů, na náměstí a u městských bran a naslouchali, zdali výstřely ty k nim doléhají. Dle toho usuzovali, zdali chodby ty vedou na náměstí." A soudí z toho, že „sklepy táborské nebyly jen zásobárnami, ale i 17

) To sice nedalo odpovědi jaká se očekávala, ale objasnilo přec několik záhad, o nichž příležitostně bude učiněna zmínka v tomto sborníku,


strategicky důležitými součástkami města našeho jako pevnosti a že měly sloužiti obhájcům i za příbytky, shromaždiště a poskytovati jim možnost dospěti na místa ohrožená i možnost útěku z pevnosti." Pan Jindřich Novotný uvádí: „Sklep onen (jeho) je spojen se sklepem domu sousedního jakýmsi komínkem tak, že je možno s obyvateli domu

Obr. 2. Táborské sklepy.

tohoto tímto otvorem se dorozuměti. Studna v tomto sklepě je asi 2 m hluboká a jest na konci dlouhé chodby. Za touto chodbou je zazděn cihlami otvor ve velikosti dveří. Myslím, že je to vchod k této studni z domu zemřelého Dra Guttmana. Tedy sklep můj je spojen s oběma sousedními domy. Myslím, kdyby se pátralo v nich, že by se jistě našel vchod ještě k domům jiným. Není to dostatečný důkaz, že domy všechny byly hluboko pod zemí spojeny v jedno velké, ohromné podzemní město?" (?)


Stavitel p. Fr. Ješ (z Č. J. 23. VII. 1921) přiznává velikou důležitost těmto stavbám a soudí: „Že bylo jich zejména v době dobýváni města používáno k obývání, zvláště kdy vrchní stavby byly poškozeny, nebo zničeny," a dodává, že r. 1909 učinil v městské radě návrh, aby byl nákladem města vypracován podrobný plán všech táborských sklepů, ale přes to, že byl návrh přijat, k provádění jeho nedošlo; „jen bylo žádáno, aby, než k tomu bude možno přikročiti, stavebníkům bylo při opravách předkládati plány sklepů a jejich domů," co prý se také vykonávalo. Bohužel, jak jsem zjistil, učinilo se tak jenom při opravě občanské záložny. Školní rada Dr. Aug. Sedláček projevil své mínění v listu k pořadateli tohoto sborníku R. Cikhartovi takto: Mně se zdá, že zřízeny byly s k l e p y pro b e z p e č n o s t o b y v a t e l s t v a . 1 8 ) Tábor r. 1420 založený nemohl býti postavený hned, hlavní starost byla o ohrazení. L. 1420—1452 byl Tábor ustavičně vojenským ležením, každé chvíle hotov k obraně. Že by byly všecky prvotní domy z kamene, nelze také mysliti, když po XV. stol. ani zděného kostela nebylo přes středověký způsob, jestliže se někde usadilo několik set lidí, aby tu byl zřízen kostel, anebo aspoň církvička. „Druhé sklepy na Táboře mohly poskytnouti ochrany, kdyby se obléhalo město. To je ale domněnka, která by se měla podepříti důvody vzatými ze skutečnosti, nebo dobře prý lze uzavírati, že to nákladné dílo sklepů mohlo také vzniknouti ke konci XV. stol. a zač. XVI. stol., kdy se Tábor dodělal blahobytu." Jenže tomuto úsudku vadí okolnost, že právě v době, kterou Sedláček soudí býti dobou blahobytu na Táboře a proto jaksi nejvhodnější k podobné práci (t. j. od r. 1437—1565) hořelo na Táboře padesátkrát, tudíž každé 4 roky, kterážto neklidná doba, či lépe řečeno nepořádek po ohni a starosti o zřízení a úpravu nového bytu málo svědčí takovémuto podnikání. Vždyť ještě za 10 roků po velikém ohni (1559) zůstalo 50 spálenišť nedostavěných, v nichž lidé toliko pod přístřeším z prken obydlí měli; ba ještě 1598, tudíž za 30 roků po ohni zůstalo mnoho domů zpustlých.19) A po jiných velkých ohních, nebylo jistě lépe. Mimo to sám potvrzuje, že v letech 1420—1452 byl Tábor ustavičně vojenským ležením, každé chvíle hotov k obraně, kdy jistě na podobné práce nebylo času a 1547 zase přišel konfiskacemi o svůj majetek, tak, že byl přiveden na mizinu a v tak smutných situacích těžko se pracuje. A naposledy víme z grunt. knihy - jak předem pověděno, že sklepy a lochy již r. 1433 byly. Soudím spíše, že na Táboře měli klidných chvilek málo a skutečného blahobytu leda v prvých letech republiky, kdy také asi většina sklepů již stávajících byla jednak rozšířena, jednak lépe upravena. R e d a k t o r tohoto s b o r n í k u , Roman Cikhart v y s l o v i l s e t a k t o : „ T á b o r s k é s k l e p y zajímaly mne již dávno. Přiznávám se hned, že ani na okamžik nesdílel jsem ničeho z oněch smělých myšlenek, jimiž táborští občané dohady své opřádali. Snad jinde působily by sklepy svou rozsáhlostí, jež někde vybočuje z obvyklých mezí, silnějším dojmem. Ale na Táboře, jehož původ jest nám znám, vzbuzoval by podiv spíše opak, kdyby Tábor těchto sklepů neměl. Město zakládané přímo jako pevnost, jistě nemělo a vůbec nestavělo nákladných vrchních staveb útokům nepřátelským vystavených a jaksi již předem obětovaných. Za to potřebovalo 18 ) Zajímavou episodku, potvrzující tento Sedláčkův úsudek vypravuje prof. Fr. Křemen ze života Sedláčkova v „České Politice" po jeho úmrtí. „Sedláček střežil archivní památky písecké jako oko v hlavě a jenom tomu, kdo si po delším čase dobyl jeho důvěry půjčoval se svolením starostovým archiválie domů. Dal mi knihu do ruky a jeho laskavý pohled v tu chvíli zpřísněl. „Františku", mluvil důrazné, „Františku, v pádu ohně u Vás, bude Vaší povinností, že tu knihu vezmete a hned s ní do sklepa"., 19 ) František Dvorský: „O počtu domů v král. městech". Č. Č. Musea z r. 1882.


d ů k l a d n ý c h c h r á n ě n ý c h skrýší, kam ukládaly se všechny cenné věci pro případ požáru a jež poskytovaly rodinám příbytku, byl-li svršek ohněm zničen." Konečně zajímavou zprávu podal v „Starých a nových Letopisech Táborských v čl. „Kotnov hrad" r. 1926 v II. části redaktor Rich. H r d l i č k a : „Možná, že v pradávných dobách, kdy náš ostroh byl jen z malé části obydlen, dolovalo se i na Hradišti samotném a vztahují se k tomu snad ony pověsti o tajných chodbách z města vedoucích a kdo ví, zda také některé hluboké skalní sklepy, šije, štoly neděkují svůj původ zbytkům těchto starých, podzemních prací 20 ). O takovém pokusném dolování a ražení štoly ze sklepa v bezprostřední blízkosti města máme doklad ovšem z doby pozdější v relaci, kterou podal r. 1765 královský horní přísežní F. de Adda: „Zpráva o těžařském podnikání při městě Táboře po ohledání štoly Maria Hilf, kterou obec Táborská pod hrází Jordánskou z j e d n o h o s k l e p a h n á t i p o č a l a d n e 9. září 1765. Taková štola Maria Hilf i sklep sám shledány, nalézající se v rozsedlině skalní smáčknuté a nijakou cenu nemající v přirozené skále 22 later směrem severním prodloužená a čtyřmi havíři a dvěma nádeníky osazena. Pracováno prý o ní již 3/4 roku s nákladem asi 600 zl. Poněvadž náklad zdál se býti těžařstvu veliký a král. horní přísežní seznal, že v tvrdé skále není žádných stop po kovovém obsahu, zanecháno dalších pokusů". Jiný důsledek všeho bylo zaměření aspoň těch, které tou dobou byly nejpřístupnější, což k popudu „Jihočeské společnosti pro zachování husitských památek" na přání páně presidentovo provedli inženýři zaměřující právě majetek města Tábora a konečně 6. března 1926 uveřejněno bylo v „Česk. Jihu" vyzvání k majitelům domů za účelem soupisu všech sklepů, kterýžto materiál se zpracovává. Z připojeného vyobrazení (obr. 1.) teprve je možno poučiti se, jak je roztodivná, v mnohých částech v celek spojená a znamenitě rozsáhlá ta spleť chodeb šijí a jiných prostorů sklepních a že jistě měla účel hodně rozmanitý. Jaký? Někteří z jmenovaných pp. odpověděli již k této otázce, jako : školní rada Sedláček, řid. Kučera, stavitel Ješ, Rom. Cikhart a myslím, že dobře. Ale poslyšme ještě co je zapsáno o sklepech v jiných městech, abychom snáze souditi mohli o Táboře. Tak již k r. 1421 dovídáme se z Vavřince z Březové, že když dojel Sigmund před Kutnou Horu, horníci otevřeli Kolínskou bránu a pouštěli lid z vojska Sigmundova do města. „A když ti do města vešli, ostatní s nimi společně, h o r n í c i a k o v k o p o v é t e h d y ve s k l e p e c h s k r y t í vyšli a všecky, kteřížkoli znamení neměli a hesla neznali, mečem do smrti poráželi". Staří letopisové zase vypravují o Malině, že r. 1413 m n o h o p a n e n a paní i mužů z a d u s i l i se v p i v n i c í c h , když h a v í ř i m ě s t o z a p á l i l i . Podobně 1538 když hořelo v Turnově, v němž 155 domů lehlo popelem, zahynuli 3 lidé, „dva se z a d u s i l i ve s k l e p ě " a r. 1515 v Mostě, v němž vyhořelo vše do gruntu, zapsal litoměřický písař ... „ p o ž á r tak byl v e l i k ý , že ž á d n ý n i c s v é h o u n é s t i n e m o h l , ž á d n í s k l e p o v é , železné závory a dveře postačiti nemohly". Shořelo na 400 lidí 21). 20 ) Že by v dávné minulosti pokusy dolování na výspě táborské se děly, není prokázáno. Teprve 3. ledna 1272 se dovídáme, že Přemysl II. král prodává Jihlavským těžné stříbrné lány v Ústí. Viz v Č. Č. H. z r. 1924. J. V. Šimáka „Přemysl a panstvo české" str. 31. Ale kde tyto lány byly, dnes je těžko rozsuzovati. Nejpravděpodobněji asi na Horkách. 21 ) Sigm. Winter: Kulturní obraz českých měst 11. str. 221.


V písni o pražském o h n i r. 1541 čte se : „Světští, také duchovní Ač stavení bylo pěkné nemohouc odolat ohni sklepovní dílo přepevné někteří na prach uhořeli, vše se horkem ztroskotalo jiní se v sklepích zadusili. dosti by v Sodomě bylo."22) Vlastivědný sborník „Královéhradecko" vyznává o sklepech: „Podzemní místnosti hradecké bývaly o jednom, často i o dvou poschodích do země, v rozsáhlejších zřizovány i kuchyně a studny,23) aby se měli obyvatelé kde skrýti před nepřítelem a nezhynuli hlady. Do podzemních chodeb schovávaly se domácí cenné věci a kostelní poklady před nepřítelem, kdyby dobyl města. Sklepy, podzemní lochy a chodby byly mezi sebou spojeny, aby se skryté rodiny mohly navštěvovati (?) a mezi sebou těšiti. Spojení během času stalo se nepohodlným, nezdravým a nejistým (a jistě i zbytečným. Poznámka pisatelova), proto je asi zazdili se vším všudy"24). Totéž, téměř týmiž slovy potvrzuje o Hradci Králové D. Filip (v Zlaté Praze, 4. čís. z 21. října 1926). O s k l e p e c h Třeboňských píše Dr. Jan Petřík ve svém příspěvku v Čes. Jihu (z Aug. Sedláčka: Hrady ... III. str. 132). — „Když Petr z Rosenberka (1462—1523) prováděl velkolepé opevnění města, d i v n ý c h s k l e p ů pod zemí k o d p í r á n í n e p ř á t e l ů m n a d ě l a l , kteréž rybníkem Světem na větším díle zkaženy". Jiná zpráva (dopis třeboňské rady z 8. června 1468) svědčí, že Jan z Rosenberka, když Zdeněk ze Šternberka ohrožoval Třeboň, nařídil „aby ornáty a m e š n í věci b y l y u l o ž e n y do m ě s t s k ý c h s k l e p ů a tyto z a p e č e t ě n y m ě s t s k o u pečetí". Rakovničtí měli v druhé polovici XVI. stol. jako bezpečnou schránu pro své m a j e s t á t y a v š e l i k é úř e d n í d o k u m e n t y a s i r o t č í peníze o b e c n í sklep v samém hlavním kostele a vedle toho měli sklep na p o d o b n á akta v r a d n í m domě. Podobně se zabezpečili v Boleslavi Mladé, kde „v Malé věži na radnici r. 1619 udělány dveře loučové do šneku, kudy ř e z n í c i maso do l o c h ů n o s i l i " . ..„Pod š n e k e m byl s k l í p e k p e v n ý , n e d o b y t n ý , v n ě m ž páni své n e j v z á c n ě j š í k l e n o t y a privi l e g i a uschovány měli."25). Trochu podivný zápis z téhož města čteme k r. 1688, kdy „po Lazarovi židu vdova Zuzana držela dům (č. 63) k d e v lochu drží se voda, již o b e c ž i d o v s k á ke k o u p á n í ž e n u ž í v á " 2 6 ) .

22 ) 23

S. Winter: Kultur. obraz česk. měst str. 222. ) K. Thir: Staré domy a rodiny Táborské str. 171 píše o tom „Ještě r. 1817 při lovení Jordánu upozorňuje magistrát na studnu v č. 177, kde prý je ve s k l e p ě pumpa, která se může nahraditi novou". Viz také, co sděluje Jindř. Novotný. 24 ) Na Táboře tak učinil před lety p. V. Plocek, uzenář, zazdiv spojení svých sklepů se sklepy okres. polit. správy, „aby odtud myši na maso nelezly". A tak udělali kdysi také v domech u Kroužků, u Janských, u Nedvídků, u Reinů, Plocků, Novotných a j. Bývalo všude a mluví o něm i paměti „Jan Křivejzna, soukeník prodal spáleniště Matěji Hlinákovi za 28 kop pozůstavuje sobě, aby vuoli měl v lochu v té díře, která jde pod ulici k Bártovi řezníku (č. 176) a tu díru aby sobě zahradil prkny, pokud by Matěj jemu berunkův nevyplatil". Nebo „Jeroným postřihač (č. 224) prodal témuž Václ. Korsovi díru lochovou, do kteréž se jest jemu V. Korsa prokopal, tu aby sobě zazdil sám na svůj náklad". (K. Thir: Staré domy... II. str. 541. 25 ) Fr. Bareš: Mladá Boleslav. Památky archeolog. díl XX. str. 31. 26 ) Fr. Bareš: O živlu německ. v Ml. Boleslavi od věku XV. do XIX. Památky arch. XIX. str. 305.


Snad k oné lázni, do níž se každá židovská nevěsta před svatbou mu-sila až po krk ponořiti"27). O vetešnících židovských v Praze čteme u Wintra tamže: „Jedni nosili veteš přes ruku a nabízeli koho popadli, jiní měli veteš buď j e d n o h o druhu, buď r o z m a n i t o u , n a v ě š e n u i s l o ž e n u v s k l e p í c h neb v k r á m í c h d o m o v i t ý c h i na šrácích před domy postavených." Kupci zvláště všecek dům zabírali: dole krám, nahoře byty a sklady a a pod zemí sklepy „suché" i „mokré" bud na zboží, nebo pivo a víno28). V suchých sklepech kamen nebylo, proto pomáhali sobě nájemníci dřevěným uhlím ve střepu nebo hrnci nakladeným, což bez nebezpečenství nebylo. Tak v r. 1590 v Praze na Muráni „ n a j a l a žena sklep a když bylo zima . . . dala d ě t e m do s k l e p a uhlí do s t ř e p u a vstavila do strokvasy (nádoba ku karbování vína. Kott: Slovník, pozn. pisatelova) a kázala pacholeti, aby se nad tím hřílo a sama odešla a šaty se na pacholeti zapálily. Uhořelo"29). V Kutné Hoře po hrozném požáru v Praze 1541, jímž shořela Malá Strana všecka, Hradčany a s nimi i „přeslavný hrad sv. Václava z gruntu, krom Černé věže a Daliborky", v nejbližším valném zasedání šepmistrů s pány obecními a soudci uvedli tito nešťastnou příhodu na zámku pražském, že všecko i desky shořely a oznámili, „ ž e se jim vidí, aby s k l í p e k ve v e l k é m s k l e p u byl u d ě l á n v k o u t ě na levé ruce a tam t r u h l a s m a j e s t á t y v s t a v e n a , d v e ř e ž e l e z n é , okno neveliké s p l e c h o v o u o k e n i c í a t é ž v s k l e p o v ý c h o k n e c h , aby byly okenice zdělány"30). A v témž městě r. 1546 vyčítá při hospodské hádce soused sousedu: „já jsem p e n ě z n e d ě l a l ve s k l e p ě jako jsi ty dělal" a Jiřík, tovaryš Nedvídka kožešníka r. 1544 svědčí při právě, že sice „neviděl, že by Nedvídek byl dělal hlince, ale spatřil u něho nástroje takové, jako na Vlašském dvoře mincíři mají, totiž: na k o v a d l i n ě k l í š t ě , n ů ž e c , k l a d i v a n a h o ř e v „ s u c h é m sklepě"31). Náchodští 22. března 1621 v listu Albrechtovi z Valdštýna adresovaném žalovali „jak od lidu, který s J. M. Bedřichem, falckrabětem při Rýnu z Prahy přijeli ... za dva dny a noc u nás se pozastavili a nám znamenité škody činili: stodoly loupili, obilí ve slámě pod koně stlali, v domech násilně u komor a truhel zámky odtloukli, s k l e p y v y b r a l i a kde jen co mohli, pobrali"32). Ve Vořechu u K a r l o v a Týna Pasovští r. 1611, dle svědectví Václava Náhleje z Lodenice „v d o l e j š í m s k l e p ě očitě na to patříce, všecky truhly potloukli i tu truhličku, která byla nebožky Sabiny, manželky jeho a co jest bylo v ní od stříbra, zlata, armpantů, kotlíků, řetězů, všechno i z velkých truhel pobrali"33). Když exulanti r. 1626 z vlasti do ciziny nuceni byli odejíti, co mohli cenného odnesli, jiné poschovávali. Tak v domě exulanta Jana Tobolelia (v Hradci Králové) n a l e z e n y b y l y ve s k l e p ě zelená postel bez peřin, džbánek, plechová svítilna, 5 cínových talířů, pět prostředních mís, umývadlo,

27 ) 28 ) 29 ) 30 ) 31 ) 32 ) 33

S. Winter: Pražtí židé v XVI. stol. Sig. Winter: Pokojníci staroměstští r. 1608. Spisy svazek IX. str. 63. Sigm. Winter: Domácí páni a podruzi. Spisy, svazek IX. str. 45. Jos. Šimek: Jak Kutnohorští chystali vítati krále Ferd. I. Památ. arch. XIV. str. 634. Em. Leminger: Příspěvky k dějinám českého mincov. Pam. arch. XIV. str. 388. J. K. Hraše: Náchod za války třicetileté v l. 162W639. Pam. arch. XIX. str. 342. ) Památky arch. XIX. str. 430-431.


tři džbány, dva cínové svícny, soudek na sůl, sedm kotlíků bez noh, Železné okenice, půlžejdlíková cínová konvice, džbánek a 2 kusy plátna34). Že se do sklípků i sklepů zavírali také lidé hodní i nehodní, o tom svědčí starý letopisec: „páni Novoměstští pořídivše si dva s k l í p k y , zavřeli do jednoho jakéhos Polívku a sklep slul odtud Polívka a na zejtří (v pátek před sv. Priskou 16. ledna 1512) k á z a l i v z í t i J e l i t o pro dluhy do d r u h é h o s k l e p a , aby slul Jelito"35).

Obr. 3. Táborské sklepy. A ke dni 21. července 1547, po odporu stavů proti Ferdinandovi, I. píše historik: „povolána do Prahy králov. města: Žatec, Litoměřice, Tábor, Hradec, Klatovy, Kouřim atd., celkem 740 osob. Poněvadž i ty osoby, co se na

34

) L. Domečka: Exulanti v Králové Hradci. Památ. arch. str. 137. ) Lacina: Kronika. Díl III. str. 18.

35


milost a nemilost daly do vězení později odvedeny, n e d o s t á v a l o se s k l e p ů a tudíž do jednotlivých vězení nacpáno jich tolik, že žaláře ty staly se lidomornou a nejeden z uvězněných tu nesnesitelnými útrapami zešílel"36). Ba „z j e d n o h o h l u b o k é h o s k l e p a h r a d n í h o pořízena mučírna"37). O s k l e p e c h v Borovanech píše Dr. Jan Petřík: „Některé prosté selské statky, jichž někdejším vlastníkům nikdy se ani nesnilo o právu várečném, měli nápadně veliké a daleko mimo budovu vybíhající sklepy. Většina jich je už arci zasypána, poněvadž daleko přesahuje nynější soukromou potřebu sedlákovu, což potom v dobách, kdy nebylo ještě brambor. Důvod vzniku těchto (borovanských) je mi jasný: ú t o č i š t ě lidí a jich maj e t k u před n e p ř í t e l e m . " Tak bylo po širé oblasti Čech. A na Táboře ? Samy některé zprávy Thirovy podávají k tomu doklady, že bylo podobně. Ku př. při čís. 2. (Staré domy a rodiny Táborské I. díl str. 55). Thir vypravuje: Pan Bohumil Jánský ukazoval mi s k l e p s g o t i c k o u brankou, kde prý dle podání t a j n é b o h o s l u ž b y byly konány (obr. 3.) V této tradici může býti něco pravdy, neboť Bernard Koza i Páni Přehořovští byli horlivými přívrženci sekty Mikulášenců, neb bratří Plačtivých v Táboře rozšířené. Když pak v XVI. stol. ostré mandáty proti bratřím občas vycházely, tu musili tito svoje schůzky zakrývati, než pronásledování poutichlo." Tak bylo před 300 lety a v době nejnovější, za války světové, tělocvičná jednota „Sokol", když měla nastati persekuce, právě v těchto sklepech ukryla své „ z á v a d n é p í s e m n o s t i " . Žel tak (v pouhé jen zemi), že byly později vytaženy vlhkem téměř zničené. Při čísle 105 (str. 318). „Potom dostal se na dům, přiženiv se k vdově Alžbětě pekař Jan Klap, člověk velmi zámožný, jak vidíme z toho, že nejen předepsaných 800 kop do rancionu zaplatil, nýbrž i že M a r r a d a s , dav v s k l e p ě jeho k o p a t i , n a l e z l t a m j e š t ě 350 kop, jež t a k t é ž do v ý p l a t n é sumy o b r á c e n y j a k o „ p ů j č k a . " Na str. 324 téhož díla čte se: Matyáš Žlutický . . . „Byl to člověk zámožný, neboť do rancionu zaplatil předepsaných 600 kop až na 3 kopy a když M a r r a d a s dal ve s k l e p ě jeho domu k o p a t i , n a l e z e n o j e š t ě 1100 kop." Na str. 145 ... „našel prý nějaký salit r n ík, k o p a j e ve s k l e p ě (snad po ledku, jak dělávali) p o k l a d s t a r ý c h p e n ě z s t ř í b r n ý c h , které mu hejtman z Českého Krumlova prý proveksloval. Větších peněz prý byla 1 libra 3 loty, menších 1 libra 1 lot. Dostal za ně 24 zl. 12 kr." Na str. 410 . . . „R. 1622 zaplatila Lidmila Říhová 340 kop rancionu, celou požadovanou sumu a ještě ve s k l e p ě domu n a l e z e n o a do r a n c i o n u o b r á c e n o 500 kop." Na str. 313 .. . „byla komisí v domě V. Suchomela mlynáře k spat ř e n í j i s t é h o m í s t a ve s k l e p í c h , k d e p o k l a d v y z v e d n u t ý býti měl od K r i š t o f a S e e p a , k t e r ý s k l e p a u ž í v a l . " Na str. 260... „Anna Housková, děvečka svědčí r. 1756, že nebožtík p. Antonín Svoboda před smrtí jí prál, a b y j e m u j e d e n p y t l í k v ě t š í p e n ě z ze s k l e p a , ze s u d u , z l e n u p ř i n e s l a . . . ona že prála, že tu klíče nemá" . .. Druhého dne že vstal, když manželka doma nebyla a z a t ř á s ' d v e ř m a u s k l e p a a v o t e v ř e l a ten v ě t š í p y t l í k

36

) Lacina: Kronika III. str. 279.

37

) Týž: Kronika III. str. 279.


p e n ě z že si sám vzal a dal si ho pod hlavu ... Ten m e n š í pytlík, že v tom lenu vos t a l . . . " Na str. 503 . . . „Václav Vlach . . . nás na to lákal a navozoval a pravil, že jest panu otci našemu nějaký poklad zazdíval . . . protož že nám radí, abychom s ním v to místo šli, že to místo otevře a částku vykopá, abychom také my měli na živnost s našimi manželkami a dítkami a nejen sami ti druzí (!) děti. V čemž, když nás namluvil, já Pavel šel jsem s ním tam do lochu; on v j e d n o m m í s t ě p e n í z e v y z d v i h l , co se mu líbilo, z nich mně dal asi do 30 kop gr., druhým tolik, sám ostatek vzal v tom místě. Na d r u h ý m m í s t ě p á s v y z d v i h l s t ř í b r n ý a něj a k o u k r a b i č k u , kterou do kapsy schoval. Když jsem se ptal, co by tam v ní bylo, on mně toliko prázdnou rozloupanou dal kromě aurumpantu (náramku) mosaznýho, pozlacenýho v ní zanechal. Avšak t a k o v ý pás a ten a u r u m p a n t a p á t e ř e (růžence) my dva b r a t ř í dali sme zase do toho m í s t a , k d e on vzal; ale nevíme odtud, kde se je to potom podělo . . ." Na str. 377. „Deputírovaní učinili relaci, že v domě Jana Želízky dobytek svinský na dvůr může vlézti, když se u dveří prkno vodundá a že v n e j d o l e j š í m lochu na s t r a n ě v d í ř e , kde by asi desítka ležeti mohla (sud desítivěderní) s v i n s k ý k o r e j t k o a lejna našli, má se Janovi Želízkovi oznámiti, když se komu jaký svinský dobytek ztratí, že v jeho domě pokaždý se svobodně hledati mocti bude." K čemuž doplňkem přidán buď výslech Jiříka Stranovského. „Vo tom vím, že macocha s babou, mateří svou lidem škody činily, prasata, slepice, krůty a vo dvou prasatech vím, jedno z a b i l y v l o c h u a t a m pařily." (Thir: Staré domy .. I. str. 250). Zajímavou zprávu čteme na str. 508 . . . „Kováři mají sobě domy kupovati, jakož i jiní řemeslníci, kteří tlučením řemesla svá vykonávají v těch místech, kde od starodávna k tomu místa jsou vyměřena a až posaváde některé ulice od toho slovou, ale poněvadž v Táboře žádné podobné místo, neb ulice vyhrazené se nenalézá, a v místě, kde Jan Veselý kovárnu založil, před m n o h ý m i léty z á m e č n í k , potom zase r u č n i k á ř ř e m e s l o p r o v o z o v a l , o b z v l á š t ě , p o n ě v a d ž k o v á r n a v h l u b o k é m 13 s t u p ň ů s k l e p ě se n a l é z á a nebezpečí ohně není, poněvadž je klenutí a náležitý komín, tedy se mu povoluje." Ovšem, nežli takto bylo rozhodnuto, „páni sousedé snažně a poslušně žádali, aby taktéž verkštat kovářský povolován nebyl" . . . „jakož i tak dost příkladů jest, jako v Bechyni, v Kutnej Hoře, kde skrze kováře mnoho domů shořelo." Ale vyšší instance rozhodla ve prospěch Jana Veselého, jako u č i n i l i r. 1558 i konšelé pražští,38) když rozkázali Krištofovi cvočkáři, aby „ku p o h o d l í s v é m u m í s t o v s k l e p ě p o d z e m í , z něhož okno na ulici jest obral sobě, jakož i jiní sousedé jeho k řemeslu svému toho požívají". Bývalo to tudíž obyčejem častějším. Winter dokládá: V s k l e p e c h podzemních bývaly t a k é dělnice ře mes l n íků hřmotících. Na str. 750 ... čte se v Thirovi „Anna, Kavrzy šrotýře dcera svědčí: Když jsem byla u Mikuláše Chochola, dcera jeho strojila se k vdaní a strojila sobě u mně šaty v dole a jiný šaty vysejpala prachový a strojila je sobě bez jeho vůle. A p o t o m je n o s i l y do s k l e p a p i v n í h o . Na str. 773 — „V T á b o ř e p o z o r u j e m e , že s a n i t r n í c i hleda38

) Sig. Winter: Kulturní obraz česk. měst str. 381.


j í l e d e k h l a v n ě v p u s t ý c h d o m e c h ve sklepích" (kde býval chován skot a svinský dobytek). Smutná zpráva připomíná se na str. 758. Po nebožtíku Janovi Smolínovi (Pekárkovi), k t e r ý z d o p u š t ě n í b o ž í h o i s m a n ž e l k o u svou v lochu p a r o u se u d u s i l , ujal dům r. 1552 syn jeho Pavel Smolin." Prof Martin Kolář vypravuje :39) „Kolega Kregcz . . . upozornil mne na s k l e p e n í v b ý v a l é r a d n i c i m ě s t s k é , kde j i n d y a r c h i v m ě s t s k ý býval (!) Bez prodlení š l i jsme s p. radou Kotrbelcem a s výborem p. Stárkem do s k l e p e n í . Rozsvítili jsme dvě svíčky, neboť pro úplnou tmu tam ničeho viděti nelze . . j a l i jsme se p r o h l e d á v a t i haldy p a t e n t ů z XVIII. s t o l . i n a š l i 22 r u k o p i s ů l a t i n s k ý c h v d e s k á c h koží p o t a ž e n ý c h a p u k l ami o p a t ř e n ý c h . . . " Situace podobná asi oné, jakou líčí Dr. Hostaš: „ T a k é ve s k l e p í c h r a d n i č n í c h nalezl j s e m n ě k o l i k m ě s t s k ý c h kněh (!)"40 A konečně Thir sám připouští jiný účel sklepů, než býti jen úkrytem pro pivo slovy : „V Táboře . . , však z a k l á d a l i si na h l u b o k ý c h sklepích, které měly- l i býti zásobárnami, musily býti suché." 41 ) 39

) Viz : Sborník histor. Prací Mart. Koláře : Hlídka rukopisů Táborských str. 193 ) Sborník Hostašův „Jak jsem zachraňoval pozůstatky městsk. Archivu a archiv krajský v Klatovech“ str. 36 41 ) K.Thir : „Hradiště hory Tábor jako pevnost“ str. 69. 40


Srovnáme-li tyto zprávy s oněmi, jež jsme předem uvedli, a v nichž není nejmenší zmínky o pivu, vidíme, jak jsou si podobny jako vejce vejci, z čehož plyne, že tak bývalo všude a jsou-li snad zprávy o Táboře obsahem poněkud chudší, což při rozsáhlosti a zvláštním uzpůsobení sklepů táborských a Tábora jako pevnosti je skoro nápadno, má svou příčinu jinde. Bylť zajisté Tábor ze všech českých měst, která byla hradbami otočena, nejvýznamnější a úmyslně jako pevnost, či lépe řečeno jako vojenský tábor, při jehož budování použito jistě všech možných pomůcek opevňovacích, zařízen, aby nedobytnosti jeho bylo dosaženo ; proto podobná opatření, jaká v té příčině jinde nalézáme, zde byla v míře hojnější a rozmanitější. Nesla to již povaha celého hnutí, tak diametrálně se rozcházejícího s poměry stávajícími s sebou, míti pevný bod v krajině, jako útočiště pro obyvatelstvo sem ušlé a zároveň jako opěrný bod pro „obec polem pracující", v němž by nejen bylo dobré shromaždiště všech vyznavačů kalicha, ale odkud by zároveň v čase potřeby dobře se hájiti nebo k útoku vycházeti mohlo. Vykládám si tuto poměrnou chudobu zpráv tímto zvláštním ustrojením Tábora, hlavního města republiky, kde, aby byli bezpečnější před ostatním světem, utajili asi mnohé, ne-li všecko, co jinde leželo na bíledni. Vždyť o Táboře od r. 1420—1451, tudíž za celých 30 roků není zpráv, až oné E. Sylviovy, v níž k červenci 1451 líčí svůj příchod na Tábor a své dojmy při tom a odtud zase nevíme ničeho, než co nám na obraze zanechal Václav Hollar.. Sice širší svět o Táborech a jejich válečném umění věděl mnoho a jistě také mnoho dovedl povídati, zvláště ti, kdož toho pocítili na vlastní kůži, ale o městě samotném a jeho vnitřních poměrech, o jeho ustrojení a zařízení neměl ani zdání; Ale i stručné zprávy Sylviovy jsou nepřesné, zvláště co vypráví o podivně seskupených domech a četných nerovných ulicích z toho vzniklých, je nesprávno a bylo prof. Mart. Kolářem právem vyvráceno42). Mohli bychom o jeho pozorování říci krátce: Přišel, viděl, ale nechápal. A mimo něho nikdo ničeho o Táboře nezaznamenal ani pokud se týká jeho obranného pevnostního systému, ani pokud se týká způsobu hájení. Opatrnost kázala tu jistě moudrému utajení. K. Thir soudí ku př. z vyobrazení Tábora od J. Willenberga z r. 1602 43) ... „Z obrazu Tábora, který představoval město od jižní strany, zachován jen útržek s levé strany celého listu, představující jen Klokoty a předměstí za hradskou branou, který však má též index či ukazatel celého obrazu a — což je okolnost veledůležitá pro nás — nápis týkající se též celého obrazu, ale jen jedním slovem zběžně vyjádřený i stejně zběžně psaný: Tábor, kdežto u druhých obrazů nápis bývá

42

) K. Thir ve spisu „Hradiště hory Tábor jako pevnost" na str. 18 dí: „Prof. Kolář dokázal (viz Kolář M.; „Obraz města Tábora a jeho okolí v létech 1432—1450" ve Výroční zprávě r. gymnasia za rok 1871) že úmyslem tak domy i ulice zakládány byly, i my můžeme vývody jeho potvrditi tím, že po dvojím velkém požáru ve stol. XVI. a po zpustnutí polovice města ve válce třicetileté nejkrásnější příležitost byla k regulaci města a přece naopak vždy potom k tomu se přísně hledělo, aby ten, kdo které sbořeniště znova vyzdvihoval i na starých gruntech stavěl, ani v nejmenším se neodchyluje. Tedy ne náhoda, ani nedbalost, ale předvídavá opatrnost zkušených válečníků způsobila onu klikatinu uliček Táborských". 43 ) K. Thir: Staré domy... II str. 802 a 803


uprostřed obrazu, obšírnější a písmenami velikými psán. Druhá důležitá okolnost jest ta, že obrázek jiný, představující městské hradby od strany s e v e r ní není označen jako obraz T., nýbrž nakreslen na zadní straně obrazu Čáslavi, beze všeho označení, co by kresba měla znamenati, tak, že jsme nuceni byli jednotlivě dokazovati, že tu skutečně Tábor míněn jest (Viz musejní zprávu táborskou z r. 1903). Co jde ze dvou těchto okolností zajisté nemálo záhadných, ano hádankovitých? Nic jiného po našem soudu, než že Táborští nechtíce, aby znalost o-pevnění města jejich se rozšiřovala, Willenbergovi jednoduše obraz jeho skonfiskovali, ponechavše mu jen levý, nezávadný útržek listu, na kterém on musel nyní nápis celého obrazu si opakovati, chtěl-li později věděti, co tu vyobrazeno jest neb spíše vyobrazeno bylo. (Připomínám, že též Paprocký obrazu Tábora nepodává nejspíše ze stejné příčiny). Chtěl-li tedy Willenberg město od severní strany vyobrazené míti, musil učiniti to pokradmu; že tak se stalo, tomu svědčí ta okolnost, že k tomu použil zadní, prázdné sírany obrazu města Čáslavi a že nepřipsal oč se tu jedná44). A podobně stalo se asi také i pokud se týká zpráv o způsobu hájení města a všeho, co s tím souviselo. Utajili jich také a my se dnes, - žel, - můžeme jenom dohadovati, jak se vše provádělo... Stál-li nepřítel před městem, nebo na ně útočil, hrály tu jistě velikou úlohu hradby a jich obhajoba, ale dostal-li se již do města, musilo býti použito všech prostředků, aby byl z něho vybit, nebo aby se mu stala co největší škoda a on oslaben do zničení. A tu právě vedle osobního hrdinství musilo býti užito všech pomůcek po ruce jsoucích. Tudíž jistě něco podobného, o čem se při Kutné Hoře zmiňuje Vavřinec z Březové a při Třeboni Aug. Sedláček. Totiž, že sklepy, když ne všecky, jistě aspoň ony v hlavní ulici z krajiny do města vedoucí, kudy se bral, anebo bráti mohl proud nepřátel, sloužily za úkryt obhájcům, aby odtud ve vhodný čas s obránci, kteří kladli odpor nepříteli čelem proti čelu, oni se strany na něho mohli vypadnouti a jeho pobíjeti. Z povrchního jen ohledání a bez vážnějšího přemýšlení hledí se ovšem na táborské podzemí jako na věc obyčejnou, jež byla stvořena jen a jen pro pivo, ale neprávem. Neobyčejná jeho rozsáhlost, nejvýš pracný způsob vybudování v tvrdé skále, vzájemné spojení v jeden obrovitý celek a zvláštní jeho vypravení v některých částech pozorovatele přímo nutí k vážné úvaze.. Všimněme si v té příčině jenom situace domů pě. Plockova (č. 12) a pě. Reinova (č. 13) tak pěkně svými štíty se odlišujících od sousedních, v kasárnickém slohu provedených budov okr. polit. správy a domu pě. Živnůstkova a vedle bran na východě představujících nejdůležitější body opevnění táborského. Přes to, že do náměstí ústí 16 ulic a uliček, nikde není vstup tak podivně uzavřeným jako tady. Sice jsou na Táboře ulice a uličky ještě užší, ale zde v hlavní tepně z kraje do města vedoucí, kde jistě bývala vždy, tudíž i v nejstarší době — husitské pevnosti největší frekvence a kde z nedaleké dvanáctimetrové šíře vniká všecko do zúženého, sotva třímetrového prostoru, je to zvláště nápadno. Je to nápadno při prostém pochodu nečetného množství a je to zvlášť pozoruhodno, uváží-li se časté vyjížďky „obce polem pracující" se vším válečným vystrojením do pole, kde tento úzký vchod byl spíše na překážku, než na podporu volného pochodu vojska. Byl-li přes to ponechán, ba já tvrdím, že schválně byl tak zřízen,

44

) K. Thir: Staré domy... II., str. 803,


- jako vůbec celá Pražská ulice od bran až k vyústění do náměstí podává obraz úmyslného uzpůsobení jak svou různou šíří, tak vústěním sedmi postranních uliček v ni, - mělo to jistě své a nesporně strategické důvody. Zadíváme-li se od obchodu pě. Malíková směrem k náměstí, tento vstup téměř zaniká a vidíme jen jižní stranu čís. 13., která tu ční jako mocná hráz proti volnému proudu sebranému z ulice od škol, z ulice Pražské a „provaznické", srážejíc jej v úzký vstup do náměstí.

Obr. 4. Táborské sklepy. Proto také nedivno, že když Tábor přestal býti pevností, tato překážka volného pohybu hlavní ulicí těžko se pociťovala (a dnes neméně, zvláště o výročních trzích, slavnostech, průvodech a p.) a že v prvé půli XIX stol. při jednání o lepší východ ze „střelnické" ulice, jakož i pro získání světla přízemním místnostem okres. polit. správy, měly tento dům i sousední čís. 220 (p. Al. Mendla) býti sbořeny. A jen dlouhé výklady a hájení státu quo se strany jedné a nekonečné průtahy se strany druhé (vlády) způsobily, že stojí podnes a že věc spravena jen odříznutím rohové části domu pě. Reinova, které provedeno v šíři asi 1 a v délce 6 m45). Oba tyto domy zevnějškem sice dost pozdní, ale polohou jistě z prvé doby založení Tábora, jsou vedle domů v sev. části náměstí zvláštností jaké v celém Táboře marně bychom hledali a vezmeme-li k tomu v úvahu jejich podzemí a celé jeho ustrojení spatřujeme tu něco, nad čím je se třeba hodně zamysliti. Zvídavému pozorovateli připadají oba vždy jako dvě bašty, stojící tu na obhájení uličního vchodu a jako v oněch bývají často podzemní prostory, tvořící s baštou jeden celek na obranu, tak i zde provedeno něco podobného. Zvláště dům p. Reinův je hodným největšího pozoru. V něm je ze sklepů vytvořeno bludiště, do jehož prvního patra sestupuje se po 15 a do druhého po 20 schodech. Úhrnná plocha všeho je asi 250—280 m2 a nejen že zabírá téměř 2/3 celého domového prostoru, ale přechází i do ulice Pražské 45

) K. Thir: Staré domy... II. str. 524 a 531.


a z této směrem sever. pod dům pě. Plockův a směrem jižním pod dům p. Jindř. Guttmana, s jejichž sklepy byla spojena. Vchody má 3 a jeden uvnitř domu, přímo z kuchyně jdoucí, druhý z bezejmenné uličky mezi domem Reinovým a Živnůstkovým a třetí z ulice Pražské. Tento poslední, vyšší a širší, nežli vchod domovní je zvlášť zajímavý. U Plocků jsou sklepy také prostorné, jdoucí pod náměstí, kde bývaly spojeny se sklepy v domě okresní politické správy 1/2 m širokým a tolikéž vysokým otvorem. Dnes je spojení zazděno; podobně je v šíji směřující k západu, zazděno spojení se sklepy u Reinů. Vchody měly dva, jeden z chodby domovní, druhý z náměstí; týž je dnes do polovice výšky zazděn a je z něho vytvořeno okno. Před lety chodilo se tímto vchodem do uzenářské dílny a udírny p. Vil. Šterna ve sklepě zřízené. Oboje sklepy jsou - jak jsem byl pověděl, podstatnou částí toho, co spatřujeme nahoře nad nimi. Vezmeme-li v úvahu vchody do těchto sklepů, jimž podobné nalézáme i jinde v ulicích Táborských, ale nikoli tak vysoké a tak „v ráně" jako zde, namanuje se otázka, k čemu sloužily všecky, když dobře postačil jeden - jak je tomu u sklepů dnes? Zik. Winter46) uvádí sice, že u těchto vchodů z ulice bylo dovoleno zabit kůl k spouštění piva do sklepa, ale v č. 13. nelze o tom hovořiti pro úzký uliční prostor a stálou značnou frekvenci v oněch místech a v č. 5. na Formance, kde právě „M. Lichvice vedl též silně várku a šenk piva" není vůbec vchodu z ulice, leda onoho postranního otvoru směrem ke kostelu, jímž sotva uhlí, nebo rozsekané dříví možno sesypati, ač volného prostoru tu bylo dosti. Nelze proto mysliti na jiné, nežli že z těchto poměrně pohodlných a netušených vchodů řízena byla obrana tohoto důležitého místa, když nepřítel, nahrnuv se již v bojovné ráži od bran v tyto táborské Thermopyly, byl tu vyrojivšími se novými bojovníky se dvou stran překvapen a ubíjen. Shrneme - li tudíž vše, co o účelu sklepů v středověkých městech bylo řečeno, vidíme, že byl velmi rozmanitý. Rozmanitější než dnes, kdy budovy jsou vesměs zděné, těžkou krytinou opatřené, tudíž dostatečné ochrany obyvatelstvu i jeho majetku jinde poskytující. Že jich užíval průmysl pivovárenský a vinárenský hojnou měrou, pravda. Dělo se tak všude, kde pivo vařili a víno čepovali,47) ale vedle této služby — ježto ne všecky domy byly várečnými — hlavní jich účel bylo útočiště a ochrana. Ú t o č i š t ě obyvatelstva před nepřítelem a o c h r a n a jeho majetku za války i za vypuknuvšího ohně a konečně i o b r a n á . Mluví tak Praha, Hradec Králové, Rakovník, Kutná Hora, Malin, Turnov, Most, Borovany, Náchod a j. a poznali jsme to i za světové války, kdy obyvatelstvo ostřelované Paříže skrývalo se v podzemních sklepech tak jako v r. 1917 činili na Rusi, v Moskvě v hotelu Metropol, jak líčil president Masaryk.48) A pokud o b r a n y se týká, hovoří jasně starý kronikář Vavřinec z Březové a Třeboň. 46

) Zik. Winter: Kulturní obraz česk. měst I. str. 381. ) Ku př. v Praze: „V sklepích Sig. Frejlicha, jenž bydlel u zlatého půlkola za že-leznými dveřmi v Star. Městě, nalezeno po jeho smrti (1582) 3 věrtele vína červeného, věrtel tarantu nepříjemného, 7 sudů červeného, drejlink vína na ocet, drejlink bílého a 13 sudů svidnického vína bílého. Ovšem byli také vinaři boháči, jako Vít Bohemický, který měl vinici, jež vydala 147 věder, k čemuž Zik. Winter přidává: „Tak v Praze, ale v městech venkovských nebylo tu oněch velikých zásob ani piva, ani vína a tudíž nebylo také třeba velikých pro ně prostorů", což je vyvrácením Thirova úsudku o sklepech táborských a nepřímým potvrzením našeho úsudku, že rozsáhlých prostorů sklepních na Táboře bylo vedle piva užíváno k účelům jiným a důležitějším. 48 ) „Venku se pořád střílelo, hosté utekli do sklepů, kde jim dali nějaký oběd a večeři a já jsem seděl nahoře." V Česk. Slově v říjnu 1926 „Pan president vypravuje o situaci obyv. v hotelu Metropol v Moskvě." 47


Proto ani na Táboře jinak nebylo, připomeneme-li si jeho význam jakožto hlavní bašty vyznavačů a obránců kalicha, která byla trnem v oku celému tehdejšímu světu a musila proto bedlivě střežiti a chrániti tohoto svého výjimečného postavení. „Co příroda a více ještě důmysl lidský v těch dobách vymysliti mohl, soustavy opevňovací staré i nové, všech užilo se k jeho zpevnění. Za hradbami těmito bezpečnými se cítíce, tvořili Táboři 30 let stát ve státě, republiku v království, říši volnosti náboženské v srdci katolické Evropy. Nedivme se tedy, že o zachování tohoto palladia svého pečlivi, ještě v druhé polovici XVI. stol. volívali co rok dvě osoby k dohledání ke zdem městským, kdež by co k opravě přináleželo."49) Za to vůči nepříteli ohni byli téměř bezmocní, pomyslíme-li chatrný stav středověkých budov, většinou dřevěných a šindelem krytých s všelikterakými přístavky a přilepky na malých zaplněných dvorech a nedostatečnou ochranu tohoto majetku 50) Jedinou spásou proti jeho zhoubnému působení byly právě sklepy a lochy a nebýti jich, zela by dnes na nás z jejich městišť prázdná, travou zarostlá spáleniště. 51) Jak si je cenili, vidno z několika zápisů v knize Thirově. Ve při o dům čp. 13. str. 529 odhadce majiteli Fučíkovi se omlouval: „Odpustějí mně, že sem jim jejich dům tak málo šacoval a odpustějí mně, já jsem nešacoval ani polovic, neb j e j i c h s k l e p y za v í c s t o j e j í, n e ž sem v š e c h n o šacoval (za 4700 zl.). Mimo to viz poznámku pod čarou na str. 10. Proto se také jmenují při prodeji a koupi zároveň s domem jako jeho důležitá součást.52) 49

) K. Thir. ) „Musíme si totiž Tábor v celém prvním století jeho trvání představovati zpola jen zděný, zpola aneb ještě více dřevěný. Cihly a vápno byly drahé, dříví laciné. Pro to tehdy obyčejně jen spodek domu byl zděný, vyšší patro však dřevěné neb hrazděné, t. j. z trámového roubení cihlami vyplněného." Thir: Staré domy str. 174. 51 ) Tak zajisté bývalo vždy a všude a jest i bude. Jan Jahoda v „Příspěvku k národopisnému obrazu slovenskej dědiny" (Český Lid roč. XVI. str. 388) píše: „Lepší gazdovia majú osobité postavené sklepy so železnými dveřmi, obločniciami a sklepením proti ohňu, v ktorých držia obilie, háby, periny a kam si schová vajú věci v čas ohňa." A neschovají-li to, dopadne to tak jako r. 1630 v Nymburce, kdy Švédové město zapálili a . . . „lid nepřátelský zase nočního času od města ku Praze se obrátil a co tak koliv mnohých věcí velice platných od mnohých let ve velké sednici radní pamětí lidských zůstávalo a složeno bylo, to vše týmž ohněm v nic přivedeno a obráceno bylo." (Český Lid XXII. str. 280). 52 ) „Matěj Zbudovský rozdělil spáleniště domu č. 61 na dvě a prodal přední díl až do společné zdi Václavovi Hubatých k jeho domu č. 108 „a to jak s svršky, tak spodky a sklepy klenutými, lochy i vejškou vyzdviženou za 100 kop hotově vyplacených." Str. 253. . . . „Pavel Šilink udělal z domu tohoto nyní dva a sice tak, že na straně domu nyní Štégrovskéhó (č. 116), kde byl dříve domek, neb zahrádka, vystavěl nyní světničku s přehrazeným k ní kouskem zahrádky, s přezděným kouskem lochu, pro sebe, syna Mikoláše a zetě Jindřicha Janů — " str. 322. . . . . „Václav Straka . . . r. 1579 prodal dům Šimonovi Kedrlovi pekaři za 240 kop. Roku následujícího odprodal kus lochu k domu Ondřeje Sosny za 20 kop, jenž má sobě zazdíti" str. 305. . . . „Frant. Mareda prodal dům nevárečný, kde někdy sbořeniště Varlejchovský bylo, Frant. Smrčkovi Anně za 300 zl. 3 kusem lochu pod svým domem," Str. 273. 50


Zik. Winter, jemuž byla známa rozlehlost a úprava sklepů táborských, vyznává při této katastrofě: „ V ý s t a v n o s t p i v n i c a lochů byla vhod o b y v a t e l ů m při p o ž á r u r. 1532. 53) Ale ona byla jistě vždycky vhod, protože je nemyslitelno, ku př. hořelo-li 306 domů, tudíž téměř celé město jako Tábor r. 1532, aby se vyneslo z majetku něco do ulic nebo náměstí, by to ve zkázu nepřišlo. Obyvatelé zachránili vedle holých životů jenom to, co ve spěchu a chvatu odklidili do sklepů. Proto píseň o pražském ohni z r. 1541 předem vzpomenutá správně svou jeremiádu zakončuje: „V s t a v e n í p e v n é d o u f a t i jsou v ě c i m y l n é , p o c h y b n é , Pán B ů h to k a z í p ř e d i v n ě . " když hoří všecko, ovšem. A na Táboře v období 1437—1565 hořelo, jak již bylo vzpomenuto, p a d e s á t k r á t a byly ohně tak značné, že ku př. 1525 shořela více než čtvrtina města. A za 7 roků potom shořelo zase 366 domů a „ t e s k n o s t z n a m e n i t á i p ř í l i š n á o b t í ž n o s t j e s t na lidi p ř i š l a , neb jsou v l o š í c h a j a m á c h p i v n i č n í c h v ě t š í s t r a n a b y d l e t i museli". 5 4 ) Zkáza šla někdy tak do plna, že nezůstaly z tvrdé pevnosti než jen hradby. Kronikář k r. 1532 píše: „A v té noci po svátku M. J. z Husince, na neděli v hodinu čtvrtú oheň jest vyšel od fortny říčné tak, že jest téměř všechno město shořalo krom za rathouzem, kteří jsou byly a při Nové bráně osm domů ... při fortně říčné dva a ti d o m o v é j s o u na popel o b r á c e n i krom s k l e p ů v zemi a někteří nahoře v celosti jsou zůstali i co do nich přin e s e n o bylo."55) A za 19 roků po tomto téměř úplném zničení města r. 1559 zuřil zase v městě třídenní požár, který zničil 260 domů, 39 stodol a 10 bašt, mezi nimi i „Novou bránu, kteráž za klenot města jest." Jak prudký byl oheň a ničivý, o tom vypravuje stará píseň táborská z těch dob: „Neb mnozí pevní sklepové a též domovní hradové štíty a krovy cihelnými dveřmi také železnými

53

) Zik. Winter: Kulturní obraz česk. měst II. str. 38. ) Zik. Winter: Kultur. obraz . . . I. 380 „ovšem lochy, do nichž v nebezpečné chvíli utíkali se sousedé, bývaly třeba tě ne takovým labyrintem jako na Táboře, v každém městě a některý se táhl daleko pod město." 55 ) Z toho také vidno, že již tehda sklepy na Táboře byly a že na ně za každé příležitosti nebezpečí bylo spoléháno. Nebo vznikl-li někdy ve středověkém městě požár strávil vše, často do samých základů. Dr. Z. Winter ve svém vzácném díle, „Kult. obraz česk. měst" uvádí v kapitole 9. o požárech a požární policii číslice, které pokud se týkají počtu a zhoubného účinku požáru, vzbuzuji prostě úžas. V přehledu tom nechybí jediné ho většího města českého, které by nebylo v XV. a XVI. stol. buď celé, buď z valné části vyhořelo. Tak ať o některých se zmíníme — r. 1442 vyhořela „ S t r a k o n i c polovice z neopatrnosti dětí, ježto pražmu pálily." Brzy potom (1446) J a r o m ě ř vyhořel z kořen". R. 1462 „vyhořalo Mýta polovice a zhořalo domů 133"; r. 1484 „vyhořal všecek Hradec K r á l o v é " . Týž za málo více než sto let lehl ohněm šestkráte; v J i h l a v ě r. 1513 shořelo 90 domů a uhořelo 12 lidí; r. 1522 shořelo tam všecko a uhořely 22 osoby; roku 1517 v L o u n e c h město všecko z gruntu i věže a zdi města i předměstí vyhořely; r. 1546 v L i t o m y šli . . . „tak hrozně hořelo, že ve všem městě nezůstalo s jeden vuoz dříví a lidu více než 100 osob shořelo; (Památ. arch. XV. str. 475); r. 1517 v Mýtě shořely 132 domy; r. 1558 v T a c h o v ě „bez mála něco domů, to město jest všecko vyhořelo"; r. 1570 v K l a t o v e c h 4 kopy a více domů shořelo; r. 1522 v Čáslavi shořelo kromě 6ti domů a věže vše a 18 lidí spáleno; r. 1532 hořelo v Písku, Strakonicích, Táboře, Kolíně a Žebráku; a r. 1586 v L a n d š k r o u n ě 77 domů zničeno. 54


velmi snadně vyhořely; s k l e p y na s k l e p y p a d a l y štítové se podvracely a s k l e p o v é z a s y p a l y . 56) Proto můžeme uzavříti úsudkem, že všude a na Táboře zvláště jedině prostorné sklepy to byly, které z větší části chránily a také zachránily nejnutnější majetek obyvatelstva i je samotné, aby dále mohlo žíti a že pivo nikoli nebylo jedinou příčinou, pro niž se sklepy v tvrdé žule tesaly nebo hloubily. A že i za nepřátelského přepadu hrály tyto zvláštní prostory vedle těsných a hojných ulic a uliček táborských svou roli, možno je dobře připustiti ze zprávy kronikáře Vavřince z Březové, z úpravy sklepů třeboňských za Petra z Rosenberka pro odpírání nepříteli zřízených a z úpravy některých sklepů v Pražské ulici. 56

) Ký div, že po takové zhoubě „ zakazuje rada přísně každou stavby dřevěnou a trestá přestoupení zákazu . Na nejvýš dovoluje se, aby světnice neb první poschodí ze dřeva sroubené vně bylo slupkou zdiva cihelného “. K. Thir: Staré domy str. 174

Táborské sklepy a lochy

Recommend Documents