Systém individuálního plánování v oblasti sociální práce s mentálně postiženými klienty v ústavní péči

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Bakalářská práce

Systém individuálního plánování v oblasti  sociální práce s mentálně postiženými klienty v  ústavní péči  Tereza Gajdošová

Vedoucí práce: Mgr. Miloš Votoupal

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje cituji v  přiloženém seznamu literatury. V Miroslavi dne 3. 1. 2012

Gajdošová Tereza

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Miloši Votoupalovi a konzultantce Mgr. Ivetě Zelenkové  za   cenné   rady,   připomínky,   metodické   vedení   a   v neposlední   řadě   za   ochotu   a   trpělivost.   Mé  poděkování rovněž patří všem účastníkům výzkumu.

Obsah  1 Úvod..........................................................................................................................6  2 Individuální plánování a standardy kvality sociálních služeb ............................8  2.1 Sociální služby...........................................................................................................................8  2.2 Standardy kvality sociálních služeb...........................................................................................9  2.3 Standard č. 5 – Individuální plánování sociálních služeb..........................................................9  2.4 Kritéria individuálního plánování............................................................................................10  2.5 Konkrétní podoba IP v mnou zvolené organizaci....................................................................11

 3 Mentální retardace................................................................................................12

 3.1 Modely chápání mentálního postižení.....................................................................................12  3.2 Definice mentální retardace.....................................................................................................14  3.3 Dělení mentální retardace........................................................................................................15  3.4 Potřeby jedinců s mentální retardací........................................................................................16

 4 Ústavní péče............................................................................................................17

 4.1 Konkrétní organizace...............................................................................................................17  4.1.1 Struktura pracoviště.........................................................................................................18  4.2 Klíčový pracovník v sociálních službách.................................................................................18

 5 Kvalita života.........................................................................................................20  6 Postoj.......................................................................................................................22  7 Metodologie............................................................................................................23  7.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky.............................................................................................23  7.2 Metoda výzkumu – strategie....................................................................................................24  7.3 Výběr informantů.....................................................................................................................25  7.4 Způsob sběru dat......................................................................................................................26  7.5 Výsledky a interpretace dat.....................................................................................................26  7.5.1 Kognitivní složka ­ Chápání IP pracovníky v sociálních službách..................................27  7.5.2 Emotivní složka ­ IP jako nástroj pro práci s osobami s mentální retardací....................29  7.5.3 Emotivní složka – Představa ideální práce s osobami s MR dle PSS..............................36  7.5.4 Konativní složka – Využívání IP klíčovými pracovníky při práci s jejich klienty..........38  7.5.5 Překážky bránící efektivnímu využití IP pro práci s osobami MR z pohledu PSS.........40  7.6 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku...................................................................................43

 8 Závěr.......................................................................................................................45  9 Bibliografie:............................................................................................................48  9.1  Seznam použité literatury:......................................................................................................48  9.1.1 Elektronické zdroje..........................................................................................................49 4

 10 Abstrakt................................................................................................................50  11 Jmenný rejstřík....................................................................................................51  12 Příloha...................................................................................................................53

 12.1 Scénář otázek.........................................................................................................................53  12.2 Stručný popis informantů......................................................................................................54

5

 1 

Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám dosud ne zcela probádanou oblastí sociálních služeb a to 

standardem kvality sociálních služeb. Konkrétně se pak zaměřuji na standard číslo 5 ­ Individuální  plánování  v   oblasti   sociálních   služeb   pro   osoby   s   mentálním   postižením   v   konkrétním   ústavu  sociální   péče.   Tento   systém   sice   není   již   žádnou   novinkou,   přesto   se   mnoho   organizací  a poskytovatelů   služeb   potýká   s   jeho   převedením   do   praxe.   Každá   organizace   či   poskytovatel  sociální služby je zcela osobitou jednotkou snažící se naplnit individuální potřeby různých klientů  a tudíž si tak daný standard upravuje dle svých představ tak, aby naplňovala své cíle. Je tedy obtížné  určit, jak by takové  individuální plánování  mělo přesně vypadat. Každý z poskytovatelů  sociální  služby, v našem případě pracovníci v sociálních službách, mohou daný systém chápat různě a tudíž  s ním i odlišně pracovat.  Tento standard by měl pomáhat naplňovat přání a potřeby uživatelů sociálních služeb. Je zcela  evidentní, že zdravý člověk dokáže formulovat svá přání a potřeby jasně sám. Jak se ale s tímto  úkolem   vypořádávají   lidé   s   mentálním   postižením?   Ti   toho   nejsou   vždy   schopni.   Představují  specifickou znevýhodněnou skupinu, která si není vždy dobře vědoma svých práv a nemusí dokázat  zcela   vyjádřit   své   potřeby   a   tužby.   Ne   vždy   se   také   dokáže   bránit   proti   křivdám   a   bezpráví  a především nedokáže prosazovat svá práva a zájmy. A proto obzvlášť důležitou roli zde sehrávají  sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách, kteří by lidem s mentální retardací měli být  užitečnými průvodci a rádci a to nejen při zpracovávání individuálního plánu. Zde narážíme na hlavní problém zavádění tohoto standardu. Každý člověk je individualitou  vyznávající   odlišné   hodnoty,   mající   různé   pohledy   na   svět   a   obdařenou   jinými   schopnostmi  a dovednostmi.  Takovýmto člověkem je  právě i  pracovník v sociálních službách (dále  jen  PSS)  v ústavní péči Domova u lesa v Tavíkovicích. I on přistupuje ke své práci s mentálně postiženým  klientem zcela individuálně a v jeho práci se reflektují jeho vyznávané hodnoty. Stejně tak může  odlišně přistupovat k zavádění předkládaného standardu o individuálním plánování (dále IP).  Já   sama   jsem   několik   semestrů   vykonávala   praxi   v   domově   pro   osoby   s   mentálním  handicapem. Tam jsem se osobně setkala se systémem IP. Byl zde zaveden teprve nedávno, před  necelým   rokem.   Rovněž   jsem   se   podílela   na   zpracovávání   několika   dokumentů   a   tak   jsem   si  postupně vytvořila představu o tom, jak zde probíhá individuální plánování. Sama jsem si pak kladla  6

otázky,   co   pro   pracovníky   daného   zařízení  IP  představuje.   Usnadňuje   jim   daná   metodika   práci  s klienty? Nachází při jeho zavádění nové možnosti práce? Či je jim spíše na obtíž a překáží jim  v práci s klienty? Tento systém by měl tedy podle MPSV prvotně sloužit k tomu, aby bylo dosaženo kvalitnější  práce s jednotlivými klienty. Měl by rovněž sloužit i ke zlepšení vztahu mezi nimi a jejich klíčovými  PSS. Avšak nejdůležitější je, jak danou metodiku chápou sami PSS a jak ji využívají. To, jaký postoj  k individuálnímu plánování PSS zaujímají, ovlivňuje celkovou práci s klienty. Proto tato diplomová  práce má za cíl zjistit: „Jaký  postoj  mají   klíčoví   pracovníci   v   sociálních   službách   k   systému   individuálního   plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při   práci s jejich svěřenými klienty?“ Tato práce by měla přispět k tomu, aby si sami PSS uvědomili, jak vlastně ke svým klientům  přistupují a zda a případně jak jim při práci s nimi pomáhá systém IP.  V   mé   práci   jsou   klíčovými   pojmy,   vyplývajícími   z   poznávací   otázky,  standardy   kvalit  v sociálních   službách,  individuální   plánování,   konkrétní   forma  IP  v   dané   organizaci,  mentální  retardace(MR),  kvalita života,  potřeby osob s MR,  ústavní péče,  klíčový pracovník v sociálních  službách. Těmito pojmy se zabývám v první teoretické části. Praktická   část   se   bude   skládat   z   metodologie   a   strategie   výzkumu   a   ze   stanovení   dílčích  výzkumných otázek. Provedu kvalitativní výzkum pomocí polostrukturovaného rozhovoru, jehož  cílem   bude   získat   názory   a  postoje   na  individuální   plánování  a   jeho   přínosy   na   kvalitu   života  uživatelů   konkrétní   organizace.   Zvolená   technika   mi  poslouží   k  získání   informací  od  klíčových  pracovníků v sociálních službách. Získané poznatky poté zanalyzuji a zesumarizuji. Nakonec se  pokusím   předložit   výsledek   mé   práce   a   odpovědět   na   mnou   položené   výzkumné   otázky,   dílčí  i hlavní a nakonec zformuluji doporučení, jež vyplyne z mého výzkumu.

7

 2 

Individuální plánování a standardy kvality  sociálních služeb  Lidé s mentálním postižením jsou schopni nabývat nových dovedností po celý život. Hledání 

optimálních   činností   pro   občany   s   mentálním   postižením   musí   být   individuální,   s   přihlédnutím  k rozsahu postižení. Takové činnosti, které by byly co nejvíce podobné činnostem obvyklým v naší  společnosti.   Mimo rozšiřování vědomostí a dovedností především praktického  života je důležitá  pomoc, kterou můžeme charakterizovat jako „doprovázení životem“, tj. pomoc a podpora v situaci,  kterou   nejsou   osoby   s   mentálním   handicapem   schopny   zvládnout   samy.   Lidé   s   mentálním  postižením potřebují větší míru podpory. Pojem  „podpora“  se odlišuje od pojmu  „péče“. Péče  se zaměřuje na uspokojování základních fyziologických potřeb člověka, její příjemce je pasivní.  Podpora   představuje   proces   vzájemné   interakce,   podporovaný   člověk   je   veden   k   maximální  samostatnosti   a   nezávislosti.   V   ideálním   případě   by   měl   být   důraz   kladen   na   to,   jak   vhodně  podporovat   klienty   v   rozvoji,   namísto   toho,   jak   o   ně   pečovat. 1  Podpora   musí   být   vždy  individualizovaná, brát v úvahu individuální potřeby, cíle, preference (Lečbych 2008). Právě tyto uvedené charakteristiky má za cíl  individuální plánování  ­ především podporovat  klienty v rozvoji, umožnit jim spolupodílet se na rozhodování, uspokojovat jejich potřeby a cíle. Nyní   se   budu   krátce   zabývat   sociálními   službami   obecně,   poté   uvedu   charakteristiky  a požadavky IP a nakonec představím konkrétní individuální plány Domova u lesa v Tavíkovicích.

 2.1  Sociální služby Nová právní úprava Zákona o sociálních službách byla přijata v roce 2006, přičemž   Zákon  č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, nabyl účinnost 1. ledna 2007. Sociální služby procházejí  od roku 1989 neustálým procesem transformace. Nyní je kladen důraz především na poskytování  sociálních služeb, jež dbají na dodržování lidských práv osob při individuálním poskytování služeb,  respektují svobodnou vůli osob, přičemž zajišťují jejich důstojný život. Zmíněný zákon chápe služby sociální péče jako služby, jejichž cílem je zabezpečovat základní  životní   potřeby   lidí,   které   nemohou   být   zajištěny   bez   péče   jiného   člověka.   Tento   zákon   byl  především  vytvořen, aby upravoval podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám  1 Je velmi důležité, aby sám uživatel měl zájem o rozvoj svojí samostatnosti a nestával se závislým na svém  poskytovateli. 

8

v nepříznivé sociální situaci. Jak potvrzují autorky  Čermáková  a  Holečková, zcela zásadním kritériem se rozumí princip  individuálního poskytování sociálních služeb. Poskytovatel nyní řeší zcela konkrétní životní situaci  klienta:„Samotné poskytování sociální služby vychází z individuálních potřeb, cílů a přání klienta   a z možností konkrétního druhu sociální služby.“(Čermáková, Holečková, 2002: 5). Největší moc má v procesu poskytování sociálních služeb personál. Na něm především záleží,  jak kvalitní sociální služby jsou v daném zařízení poskytovány.2

 2.2  Standardy kvality sociálních služeb „Ve snaze o zlepšení úrovně sociálních služeb Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR v roce  2002   uveřejnilo   klíčový   metodický   materiál  Standardy   kvality  sociálních   služeb,   který   by   měl  přispět k vytvoření systému kvalitních sociálních služeb. Předkládaný materiál vychází z koncepce   naplňování základních lidských práv a svobod.“ (Švarcová, Slabinová 2006: 166). Standardy byly tvořeny v průběhu tří let ve spolupráci s uživateli i poskytovateli sociálních  služeb tak, aby byly vhodnou pomůckou pro poskytovatele sociálních služeb, kteří chtějí poskytovat  dobré a kvalitní služby, které respektují a podporují rovný přístup a plnohodnotný, důstojný a co  nejvíce   svobodný   život   jejich   uživatelů.   Jedním   z   těchto   standardů   je   právě   i   standard   číslo   5  o individuálním plánováním.

 2.3  Standard č. 5 – Individuální plánování sociálních služeb Tento   typ   plánování   má   v   sociálních   službách   nejdelší   tradici   v   oblasti   práce   s   lidmi  s mentálním   postižením.   První   publikace   týkající   se   daného   tématu   se   objevují   na   přelomu  osmdesátých a devadesátých let 20. století.3 Společným jmenovatelem se stává zdůraznění priority  klientových potřeb nad potřebami organizace. Organizace, která takto plánuje, by měla být vysoce  flexibilní. Dříve, než je klientovi cokoliv navrženo, by se mělo důkladně prozkoumat, co vlastně  potřebuje. „Plánování zaměřené na osobu se opírá o tým lidí, kteří dobře znají člověka s postižením   a   pečují   o   něj.  Cílem  jejich spolupráce je  organizovat naplnění  uvedené představy  a vytváření   systému podpory pro její realizaci.“ (Garner a Dietz, 1996 in Matoušek a kol. 2007: 122) 2 „Pro poskytování bezpečných, kvalitních a efektivních služeb již nestačí nadšení a empatie, ale pracovníci musí  rozvíjet svoji odbornost a přizpůsobovat se novým požadavkům na svoji profesi.“, uvádí citované  autorky(Čermáková, Holečková, 2002: 5). Avšak dle mého názoru empatie, nadšení, intuice a rovnocenný přístup ke  klientům často zmůže víc, než slepé kopírování nejrůznějších nařízení. 3 Někteří autoři toto plánování nazývají individualizované plánování, jiní o něm mluví jako o plánování budoucnosti.

9

O IP pojednává rovněž Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách.4 Důležité tedy je, že poskytování daných služeb umožňuje sociální začlenění a rovněž vede   k rozvoji samostatnosti. Smyslem je naplnit cíle člověka, který služby využívá, nikoli odborné cíle  poskytovatele služeb, jak se tradičně děje. Dané plánování a hodnocení průběhu poskytování služeb  se   musí   provádět   za   účasti   uživatelů   služeb   a   to   s   ohledem   na   jejich   možnosti.   Způsob  individuálního   plánování   musí   odpovídat   charakteru  sociální   služby.   Každý   uživatel   služby   má  stanoveného   odpovědného   pracovníka   ­   např.   klíčového   pracovníka.   V   průběhu   individuálního  plánování je kladen důraz především na posilování autority uživatele a jeho kompetence.5 Vytvoření jasných plánů by mělo přispět nejen uživatelům, ale i poskytovatelům. Mělo by  přispět k zefektivnění a zkvalitnění sociální práce ­ umožnit nalezení výhodnějších řešení nepříznivé  sociální situace, předcházet možným rizikům či je zvládat. Stanovení a zaznamenání cílů pak má  usnadnit   kontrolu   kvality   a   efektivity   služeb.   Systematičností   v   přístupu   k   uživatelům   pak  předcházet nahodilostem v poskytování služeb snižujícím kvalitu. Může totiž docházet k situaci,  kdy   je   více   pozornosti   věnováno   problematickým   klientům   a   těm,   kteří   si   dokážou   vynutit  pozornost   a   naopak   introvertní   lidé   dostanou   podpory   mnohem   méně.   (Čermáková,   Holečková  2002)

 2.4  Kritéria individuálního plánování Johnová,  Čermáková  (2008:   41­49)   v   citovaném   materiálu   vydaném   MPSV   předkládají  několikero kritérií a funkcí, jež by měl Standard č. 5 o individuálním plánovaní plnit: 1. „Průběh   služby   vychází   z   vnitřních   zdrojů   a   možností   uživatele,   sleduje   dosažení  dohodnutých osobních cílů a je plánován společně s uživatelem. 2. Naplňování osobních cílů uživatele je v průběhu služby přehodnocováno. 3. Zařízení   má   vypracována   písemná   vnitřní   pravidla,   kterými   se   řídí   plánování   procesu  poskytování služeb. 4. Za   plánování   a   průběh   služby   pro   jednotlivé   uživatele   odpovídají   konkrétní   pracovníci  4 Ve znění pozdějších předpisů (§88) tak chápe individuální plánování následujícím způsobem: „Poskytovatelé  sociálních služeb jsou povinni: písm. f) plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a  schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování   sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je­li to možné s ohledem na  jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců.“ 5 Za hlavní cíl je považováno především posílení postavení osob závislých na pomoci jiné osoby.

10

zařízení. 5. V zařízení je uplatňován systém sdílení potřebných informací o poskytovaných službách. 6. Zařízení   má   stanovena   kritéria   pro   posouzení   toho,   zda   je   dosahováno   osobních   cílů  uživatelů služeb.“

 2.5  Konkrétní podoba IP v mnou zvolené organizaci V Domově u lesa vytvořila sociální pracovnice dvě části IP. První varianta IP je detailnější,  snaží se obsáhnout kompletní informace týkající se určitého klienta. Jde o celkový obraz klienta.  PSS stanovují cíle a kroky k naplnění ke každé dotazované oblasti. Druhá část se naopak zaměřuje  pouze na jediný cíl, kterého má klient docílit. IP se vyhodnocují každého půl roku. V   první   detailnější   části   jsou   obsaženy   otázky   tázající   se   na   rodinu   a   partnerský   život,  na osobnost klienta (temperament, paměť, řeč) na denní činnosti (hygienická péče, oblékání, příjem  potravin, hybnost, používání WC), na aktivizační činnosti (rozumová oblast, pohybová­motorická  část,   soběstačnost),  na sociální  práci  s   klientem,  na  pracovní  terapii,  na vzdělání,  na  zájmovou  činnost   mimo   pracovní   terapii   a   v   neposlední   řadě   na   dobrovolnou   pomoc   klientů   v   zařízení.  Ke každé oblasti si má PSS s klientem určit cíle a kroky k naplnění. Každý z PSS je většinou  klíčový pracovník 3­5 klientů, tudíž má na starosti 3­5 individuálních plánů. Druhá varianta je naopak obecnější. PSS má společně s klientem stanovit cíl, na kterém budou  po určitou dobu pracovat, a který nakonec vyhodnotí. V   praxi   to   vypadá   tak,   že   PSS   má   nejdříve   za   úkol   vypracovat   první   verzi,   většinou  samostatně   vyplní   několikastránkový   dokument   týkající   se   již   zmíněných   oblastí.   Schopnosti  a dovednosti svého klienta většinou posuzuje PSS sám, na základě pozorování a práce s klientem,  rovněž si většinou i sám stanoví cíle, kterých by se mělo dosáhnout, co by se mělo zlepšit a jak.  Druhou verzi by již měl vypracovávat s klientem, jde vlastně o samotné individuální plánování, při  kterém se PSS spolu s klientem dohodnou na tom, jaké je klientovo přání. V příští kapitole se budu zabývat modely přístupu k osobám s mentální retardací, definicemi  mentálního   postižení   a   tím,   jaký   z   uvedených   modelů   se   dle   mého   názoru   nejlépe   hodí   při  individuálním plánováním s osobami s MR. 

11

 3 

Mentální retardace Pojem mentální retardace považuji s pojmem individuální plánování a kvalita života za jeden 

z klíčových pojmů celé mé práce. Potřebuji především zjistit, jak na osoby s mentálním postižením  pohlížejí právě PSS. To mi pomůžeme pochopit, jak PSS s těmito osobami pracují, jak je vnímají a  tudíž mi to odkryje i náhled na to, jak mohou chápat systém  IP  jako nástroj pro práci s těmito  osobami.

 3.1  Modely chápání mentálního postižení Samotný  pojem  postižení je  podle Světové zdravotnické organizace (2000:  13 in  Lečbych  2008) definován jako: „částečné nebo úplné omezení schopností vykonávat některou činnost či více   činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánů.“  Postižení je samo o sobě chápáno  jako neutrální fakt. Teprve  postoje a hodnoty společnosti z něj vytvářejí sociální znevýhodnění,  takzvaný handicap.6 S tím souhlasí i (Luckasson et. al. 1992) ­ za své znevýhodnění nemohou jen  samy osoby s mentálním handicapem, ale především toto znevýhodnění vytváří prostředí. Nejinak  tomu bývá i v ústavní péči. Stěžejním úkolem organizací poskytujících služby lidem s mentálním  postižením   je   eliminovat   sociální   handicap,   především   snižovat   negativní   důsledky   mentálního  postižení v naplňování sociálních rolí. Dle   mého   názoru   pojem  mentální   handicap  vyznívá   jako   eticky   korektnější,   avšak   budu  používat   i   pojmy  mentální   retardace  a   postižení,   abych   předešla   častému   opakování.   Existuje  nepřeberné množství různých definic, které mají na osoby s mentálním postižením odlišné pohledy.  Můžeme však rozlišit 3 klíčové modely. První z těchto modelů je nazýván jako model medicínský, či limitační. Považuje za určující  charakteristiku mentálního handicapu deficit intelektuálních schopností vyjádřitelný sníženou mírou  IQ, přičemž  mentální handicap  je zde trvalou charakteristikou osobnosti. V rámci medicínského  modelu,   který   je   dle  Lečbycha   (2008)   stále   dominantním,   se   k   osobě   s   mentálním   postižením  přistupuje jako k pacientovi.7 Takovýto model je opravdu limitujícím, neboť nás informuje pouze o celkové rozumové úrovni  6 Podle Novosada (2000: 23 in Lečbych 2008):„až konzumní, výkonové či aspirační hodnoty z neutrálního faktu   daného zdravotním postižením vytvářejí závažné sociální znevýhodnění (handicap) postiženého jedince.“ 7 Rozhodující úlohu v diagnostice mentální retardace má zde tedy určení inteligenčního kvocientu a posouzení  adaptace na sociokulturní prostředí.

12

jedince,   avšak   neříká   nám   nic   o   kvalitativních   zvláštnostech   konkrétního   jedince8,   proto   je   dle  Lečbycha   (2008)   tato   klasifikace   předmětem   kritiky   mnoha   odborníků.  Tento   model   se   stává  předmětem kritiky i kvůli tomu, že určení diagnozy zde předznamenává nálepkování.  Dalším   modelem   je  model  sociální   péče.   Ten   je   dle  Lečbycha   (2008)   založen   především  na soucitu  k osobám, které jsou v majoritní společnosti znevýhodněny. Těmto osobám je nutno  poskytovat komplexní péči.9 Posledním modelem je dle Lečbycha (2008) ekologický model. Tento model rozumí MR jako  omezení   v   sociálním   fungování   dotyčné   osoby.   Ekologický   model   je   nejvhodnějším   modelem  pro práci s lidmi s mentálním handicapem. Jeho snahou je řešit konkrétní praktické problémy, které  s sebou integrace osob s MR přináší. Model vychází z předpokladu, že každý člověk má právo  participovat   na   životě   společenství,   ve   kterém   se   narodil.   Automaticky   se   tak   tedy   vylučuje  segregace jedince s postižením do specializovaného zařízení. Umístění do zařízení je akceptováno  pouze jako krajní řešení situace.10 Výhoda   tohoto   modelu   spočívá   v   tom,   že   poukazuje   na   možnosti,   kompetence   jedince  s postižením oproti popisu jeho omezení.11 Dle  Votoupala   (2010)   je   problematickou   oblastí   především   samotná   definice   osoby  s mentálním postižením, tedy to, jak chápeme situaci klientů a co v ní považujeme za důležité. Je  přesvědčený,   že   využití   ekologického   paradigmatu   by   mohlo   možnosti   práce   s   osobami   s   MR  podstatnou měrou rozšířit.12 Ačkoliv   ekologický   přístup   adekvátněji   reaguje   na   životní   situaci   osob   s   mentálním  handicapem   a   dle   mého   názoru   by   byl  nejvhodnějším  modelem   pro   IP   s   osobami   s   MR,  rozšířenějším   je   v   našem   prostředí   model   limitační.  Kdyby   všichni   PSS   zastávali   ekologický  model13, nebylo by snad již ani třeba zavádět další standardy kvality14. Avšak obávám se, že většina  8 Jde o pouhé zhuštění struktury a úrovně rozumových schopností určitého člověka do jednoho čísla hodnoty IQ. 9 Pracovníci vyznávající tento model, se při práci s osobami s MR snaží vyvarovat toho, aby byly tyto osoby vystaveny  neúspěchu či ponížení, které by na ně mohlo čekat ve světě majoritní společnosti. V rámci tohoto modelu se  preferuje chráněné prostředí a institucionální zakotvení tohoto modelu spočívá v ústavech sociální péče. 10 Kdy by inkluze jedince představovalo nepřijatelné riziko pro něj nebo pro komunitu. Toto pojetí vyzvedává i  Americká asociace pro intelektová a vývojová postižení (AAIDD).  11 Tento model je více využitelný v integrační praxi. Mentální retardace není hlavním znakem, ale pouze interakcí mezi  charakterem člověka a charakterem prostředí, kde se pohybuje. Tento model neřeší, zda tito lidé něco mohou, ale  spíše za jakých okolností by to bylo možné (Votoupal in Smutek, Siebel, Truhlářová, 2010). 12 Někteří lidé pracující s osobami s mentálním postižením, kteří vyznávají limitační teorii, totiž mohou zastávat názor,  že stejně svým klientům nejsou užiteční a nevědí, jak napomoci jejich lepšímu sociálnímu fungování – proto je  důležité zamyslet se nad situací vlastních klientů. 13 založený na silných stránkách klienta 14 nebo by to zavádění těchto standardů v mnohém usnadnilo

13

PSS zastává spíše model sociální péče či dokonce limitační. To, jakou optikou PSS nahlížejí na své  klienty, zásadně ovlivňuje, jak k nim přistupují a jak s nimi pracují. Jedním z cílů mé práce je tedy  zjistit, jaký z modelů PSS vyznávají a jak se to odráží při práci s klienty a při využívání metodiky  IP.

 3.2  Definice mentální retardace V základních otázkách chápání a vymezení duševní zaostalosti můžeme narazit na mnoho  nesrovnalostí a terminologické nejednotnosti a to jak v naší, tak i v zahraniční literatuře. Setkáme se  s poměrně širokou škálou termínů pro označení tohoto stavu. Můžeme narazit na  označení mentálně  postižený  jedinec či  mentálně  retardovaná osoba. 15  Avšak   takovéto   označení   mi   spíše   evokuje   skutečnost,   že   daná   osoba   je   především   mentálně  postižená   a   upozaďuje   fakt,   že   se   stále   jedná   o   osobnost,   individualitu,   která   má   stejná   práva  a potřeby jako jedinec bez postižení. Vhodnější je tedy užívat pojem osoba či jedinec s mentálním  postižením či s MR. S tímto označením souhlasí i Marie Černá (1997: 7), která uvádí, že mentálně  postižení jsou především: „lidské bytosti, osoby, osobnosti, individuality a až poté, na dalším místě,   postižení“. Tento fakt vyplývá rovněž i z dohody představitelů mezinárodních organizací pro pomoc  osobám s mentálním postižením (Švarcová 2000). Švarcová  (2000: 25) dále uvádí další charakteristiku:  „Mentální retardací nazýváme trvalé  snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku.  Mentální  postižení  není   nemoc,   je   to   trvalý   stav,   způsobený   neodstranitelnou   nedostatečností   nebo  poškozením mozku“. Zde máme konkrétní ukázku limitačního modelu.16 Mezi   další   často   užívané   termíny   patří   i   pojem  handicap.  Ten   je   zpravidla   chápán   jako:  „Ztráta   nebo   omezení   příležitosti   účastnit   se   života   společnosti   na   stejné   úrovni   jako   ostatní,   označuje spíše konflikt ve vztahu osoby s postižením a prostředí než samu skutečnost postižení.“  (Švarcová 2000: 25). Zde vidíme příklad modelu ekologického.17 Jinou definici tohoto syndromu uvádí například  Langer  (1990: 7), který mentální retardaci  15 Na takové označení narazíme především ve starších publikacích. 16 Pracovník v sociálních službách, jež zastává stejný názor, bude pravděpodobně přistupovat ke klientovi s  předpokladem, že klient vyžaduje stálou péči, není schopen si většinu věcí obstarat sám, postrádá potenciál růstu.  PSS zastávající tento model se nebude příliš snažit pracovat na rozvoji klienta. Dle jeho názoru to stejně nebude mít  smysl. 17 Toto druhé chápání se shoduje s modelem ekologickým ­  s pohledem na osobu s mentálním handicapem jako na  osobu s pouhým omezením, avšak neopomíjí potenciál růstu této osoby. PSS zastávající tento model se bude snažit  pomáhat klientovi rozvíjet jeho schopnosti a dovednosti a podporovat jeho samostatnost.

14

chápe jako  „Celkovou nevyvinutost osobnosti s výrazným postižením intelektové oblasti“. Pojem  mentální retardace bychom tak měli chápat jako opožděnost rozumového vývoje.

 3.3  Dělení mentální retardace Nyní   uvedu   rozdělení  mentální   retardace  dle   příčiny   a   míry   retardace,   poněvadž   cílovou  skupinou mého výzkumu jsou klíčoví PSS klientů s jak lehkou, tak i hlubokou MR. K osobám  s různým   stupněm  postižení  přistupují  PSS  různě.  Předpokládám,  že  s  klienty  s  lehkou formou  mentálního handicapu mohou pracovat intenzivněji než s klienty s těžšími formami a rovněž je zde  předpoklad, že s těmito klienty je větší pravděpodobnost uskutečnit individuální plánování. Mentální retardace je rozlišována na základě vývojového období, ve kterém k postižení došlo.  Dělíme   ji   na  oligofrenii,   kterou   se   rozumí   opoždění   duševního   vývoje   ovlivněného   dědičností  a na demenci,   již   chápeme   jako   důsledek   poškození   mozku   různého   druhu   v   průběhu   života  jedince.18 Mentální retardace se podle závažnosti dělí do čtyř skupin: lehká mentální retardace (IQ 50­ 70 – cca 85%), středně těžká mentální retardace (IQ 35­49 – cca 10%), těžká mentální retardace (IQ  20­34 – cca 5%) a hluboká mentální retardace (IQ menší než 20  ­ méně než 1%). (Čadilová, Jůn,  Thorová a kol. 2007: 27) K rozlišení mentální retardace tak slouží inteligence. Opět existuje i mnoho definic inteligence  a mnoho způsobů jejího chápání. Černá i Gates (in Černá 1997) chápou inteligenci jako schopnost  myslet, učit se a na základě těchto procesů se adaptovat na požadavky prostředí. Inteligence tak úzce  souvisí   se  schopnostmi   jedince   řešit   problémy  a  tato  schopnost,  respektive  její  absence,  je   pak  měřitelná a klasifikovatelná.  V   ústavu   pro   jedince   s   mentálním   postižením,   ve   kterém   bude   probíhat   můj   výzkum,  se můžeme   setkat   s   nejrůznějšími   typy  mentální   retardace.   Dle   mého   názoru   by   bylo   zbytečně  složité rozlišovat MR na oligofrenii a demenci, proto je budu chápat jako jednotný termín – MR.

18 Termín oligofrenie představuje užší pojetí pojmu mentální retardace, jelikož MR označuje spíše rozumový deficit  bez ohledu na příčiny a rozlišení a vystihuje tak širší okruh osob. Oligofrenie je stav získaný, nikoliv způsobený  genetikou či dědičností. Naopak demencí rozumíme slabomyslnost získanou po druhém roce života dítěte.  Souvislost s věkem dítěte a mírou postižení tvoří nepřímou úměru, čím dříve dojde k demenci, tím větší míra  postižení (Švingalová 1999).

15

 3.4  Potřeby jedinců s mentální retardací Jak jsem již uvedla, proces individuálního plánování představuje především naplnění osobních  potřeb a cílů uživatelů dané služby. Přičemž v této práci se budu zabývat systémem individuálního  plánování pro jedince s mentálním postižením. Z toho důvodu by bylo vhodné být alespoň z malé  části seznámena i s definicí potřeb osob s mentálním postižením.  Velmi známou je teorie potřeb A. H. Maslowa (1996). Ten dělí potřeby na fyziologické (hlad,  žízeň), bezpečí (jistota, stabilita, spolehlivost), sounáležitosti a lásky (být milován, někam patřit),  uznání (být obdivován) a seberealizace (vyjádřit svou individualitu, své schopnosti).19 Jedinci s mentální retardací mají stejné potřeby jako lidé bez postižení. Tento fakt rovněž  zdůrazňuje i Matulay (1986). Na zmíněné potřeby je třeba brát ohled nejen v období vývoje dítěte s mentální retardací, ale  rovněž by se mělo dbát na jejich plnění i v domovech pro osoby s mentálním postižením a v dalších  ústavech sociální péče. Ward (in Skopalová, 1999: 22) dále poukazuje na důležité potřeby jedinců s MR: − neustálé rozvíjení individuality − posilování lidské důstojnosti − integrace do společnosti − žít normální, nezávislý život. Lidské potřeby jsou přirozenou součástí každé osobnosti, rozdíl je jen v tom, jakým způsobem  může   jedinec   tyto   potřeby   uspokojovat.   Člověk   s   MR   je   individualita,   osobnost   se   stejnými  potřebami jako člověk bez mentálního postižení. Jediný rozdíl zde pouze představují jisté překážky,  se kterými se může jedinec s MR potýkat, proto potřebuje v individuální míře určitou pomoc či  kompenzaci při uspokojování těchto potřeb. Je to velmi důležité, neboť nedostatečná saturace by  mohla vést k méně kvalitnímu životu či k dalším potížím v emocionální sféře. Uspokojování potřeb  představuje   jeden   z   klíčových   požadavků   metodiky  IP.   To,   zda   se   mu   to   daří,   zůstává   zatím  nezodpovězenou otázkou.

19 Potřeba následující většinou předpokládá uspokojení potřeby předchozí. Mezi další dělení potřeb patří i rozlišení na  potřeby materiální a duchovní, případně na biologické a sociální. Potřeby je možné dále dělit podle sféry činnosti,  podle objektu, podle jejich funkce a jiné(Maslow in VSS 1996: 817).

16

 4 

Ústavní péče V krátkosti ještě zmíním definici ústavní péče, abych přesně zakotvila místo mého výzkumu. 

V   poslední   době   se  stále   častěji   setkáváme   spíše   s   pojmem   domov   než   s   termínem   ústav.   Dle  Novosada   (2009:  64)  představují  pobytová  zařízení  především  „domovy“  pro  mentálně,  tělesně,  smyslově   nebo   kombinovaně   postižené   jedince,   které   poskytují   ucelenou   péči   o   klienty  s postižením. Tyto domovy většinou mají menší počet klientů a důraz je kladen na vtažení klientů  do chodu a programu svého zařízení. Nabízejí svým uživatelům přijatelnější formu pobytové péče  než bývalé ústavy sociální péče. Matoušek  (2003:   253)   chápe   ústavní   péči   jako   takovou,   která   je:  „Poskytována   klientům  profesionály v ústavním zařízení. Má rozmanité podoby a cíle – od poskytování náhrady chybějícího   domova či chybějícího a jinak nedostupného komplexu služeb až po represivní reakci společnosti   na nepřijatelné způsoby chování.“  Matoušek (1999: 19) dále chápe ústavní péči jako určitý „svět sám pro sebe“, kde je možno  život snáze předvídat než život v okolním sociálním prostředí. 20 Základními funkcemi ústavní péče  jsou dle Matouška podpora a péče, léčba a resocializace a omezení a represe.  Ačkoliv na ústavní péči bychom mohli najít řadu výhod21, potýkáme se i s řadou nevýhod. Dle  Matouška   (1999)   sem   patří   například   riziko   sociálního   vyloučení   klientů,   ztráta   soukromí,  zneužívání moci personálem a riziko nepříznivých vlivů klientů na sebe navzájem. Za nejzávažnější  riziko pak Matoušek označuje tzv. hospitalismus22. S tímto názorem se ztotožňuje i Lečbych (2008). Ústavy sociální péče dle něj obvykle zajišťují  komplexní péči, ta je zároveň jejich největší výhodou i slabinou.23

 4.1  Konkrétní organizace Ještě předtím, než se dostanu k dalšímu ústřednímu pojmu mé bakalářské práce, v krátkosti  20 Chybí zde určitá svoboda a spontaneita. Ústavy se vyznačují svým folklorem, slovníkem, můžeme zde cítit  specifickou atmosféru, ve většině případech doslova, jsou prodchnuty specifickým odérem. Ústavy jsou vůči  vnějšímu světu uzavřené, vstup do nich je kontrolován (Matoušek 1999). 21 Například: náhrada domova těm uživatelům, kteří si jej sami nedokážou vytvořit, pomoc, asistence u různorodých  činností, podávání léků, nejrůznější terapie, rozvíjení osobnosti a posilování samostatnosti a mnohé další. 22 Termín vyjadřuje stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený snižující se schopností adaptace na  neústavní civilní život (Matoušek 1999: 118). 23 I přestože má uživatel zabezpečenu řadu potřeb, hrozí zde velké riziko hospitalismu, podnětové stereotypie, života v  separovaném prostředí, odkázanosti na péči druhé osoby, psychické deprivace a mnoho dalších rizik.

17

představím organizaci, v níž bude můj výzkum prováděn.

 4.1.1  Struktura pracoviště Domov   u   lesa   Tavíkovice   pro   osoby   s   mentálním   postižením   je   příspěvková   organizace  Jihomoravského kraje.  V této organizaci pracuje 56 zaměstnanců, z toho 2 sociální   pracovnice, 7 vychovatelů, 18  pracovníků  sociální   péče,   7   středně   zdravotnických   pracovnic  a  několik  dalších   zaměstnanců.  Organizační   struktura   je   poměrně   dost   rozvětvená.   Kapacita   organizace   je   kolem   100   klientů.  Každodenní chod zajišťují 2 sociální pracovnice, které dohlížejí na práci vychovatelů, pracovníků  sociální péče, středně zdravotnických pracovnic a pracovnic THP, které se starají o klienty a jejich  potřeby. Pracovníci   v   sociálních   službách   v   Domově   u   lesa   v   Tavíkovicích   vykonávají   zpravidla  dvanáctihodinové směny, noční či denní. Toto zařízení poskytuje pobytové služby formou celoročního pobytu osobám starším 18 let  s mentálním   postižením.   Domov   pro   osoby   s   mentálním   a   zdravotním   postižením   sídlí   v   nové  budově,   samostatné   byty   chráněného   bydlení   jsou   situovány   v   budově   původního   zámku.   Můj  výzkum bude zaměřen na PSS působící v nové budově, pracovníků a klientů chráněného bydlení se  týkat nebude.24

 4.2  Klíčový pracovník v sociálních službách V mé výzkumné otázce se objevuje spojení  klíčový pracovník v sociálních službách, proto  ještě v krátkosti uvedu stručnou charakteristiku těchto pojmů.  Pracovník v sociálních službách by měl vykonávat  přímou obslužnou péči o osoby s  MR  spočívající   v   nácviku   jednoduchých   denních   činností,   pomoc   při   osobní   hygieně   a   oblékaní,  podporu   soběstačnosti,   posilování   životní   aktivizace,   vytváření   základních   sociálních  a společenských   kontaktů   a  uspokojování   psychosociálních  dovedností.   Dále   by   měl   poskytovat  základní výchovnou nepedagogickou činnost25  a pečovatelskou činnost spočívající ve vykonávání  24 Informace jsou čerpané z webové stránky (www.domovtavikovice.cz) a z mnou vytvořené práce do předmětu  Komunitní praxe (Gajdošová 2010). 25 Spočívající v prohlubování a upevňování základních hygienických a společenských návyků, provádění  volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné,  hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti a provádění asistenční služby a osobní  asistence.

18

prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi. Klíčový pracovník by měl plnit několikero povinností, měl by: − být průvodcem daného klienta při pobytu v zařízení − reflektovat potřeby, přání, stížnosti klienta a profesionálně na ně reagovat − srozumitelně poskytovat klientovi informace − hodnotit  individuální  plán  klienta  a  seznamovat se  s  výsledky  hodnocení  zainteresované  osoby − informovat ostatní personál zařízení o cílech individuálního plánu − iniciativně si všímat  potřeb a spokojenosti svěřeného klienta − spolupracovat s klientem na postupném dosažení cílů uvedených v individuálním plánu.26 Je to tedy právě klíčový pracovník, kdo má provádět individuální plánování se svým svěřeným  klientem. Předchozí definice souhlasí i s náplní práce konkrétního klíčového PSS v dané organizaci.

26 Čerpáno z internetového zdroje: www.dd­sloupvcechach.cz/download/1ips.doc

19

 5 Kvalita života Pro každou lidskou bytost je velmi důležité prožít život plnohodnotně a především kvalitně.  Zcela   zásadním   požadavkem   každé   poskytované   služby   by   měla   být   její   kvalita.  Individuální  plánování  by rovněž mělo sloužit ke zlepšování kvality života osob s mentálním handicapem, aby  přispívalo k neustálému rozvíjení schopností a dovedností uživatelů. Důležitým   kriteriem   hodnocení   kvality   života   klientů   je   kvalita   vztahu   s   odborníkem  a komunikace respektující specifika jejich postižení. Profesionální péče PSS sehrává důležitou roli  v systému sociální opory klientů. Kvalita života klientů se zvyšuje, když jim umožníme zapojovat  se do rozhodování o jejich vlastní existenci. Jedno ze zásadních kritérií kvality života klienta je tedy  vztah mezi ním a jeho klíčovým pracovníkem, dále to, jak ke klientovi PSS přistupuje, jak na něj  nahlíží (zda optikou limitační či ekologické teorie), jak s klientem pracuje a jak k tomu přispívá  metodika IP. Obecně   kvalitu   života   chápeme   jako   momentální   stav,   který   lze   posuzovat   subjektivně,  objektivně   anebo   kombinací   obou   náhledů.  Kvalita   života  jedince   může   být   zvyšována  prostřednictvím vzdělávání včetně pracovního uplatnění (Černá 1997).27 Kvalita života úzce souvisí se standardy kvality sociálních služeb a tedy i s IP. Považujeme ji  za   velmi   složitý   a   široký   pojem.   Lze   jej   jen   těžko   uchopit   a   to   především   díky   své  multidimenzionalitě a komplexnosti. Této problematice se věnuje řada odborníků.28 Pojem  kvalita života  v sobě zahrnuje atributy života, které se zdravým jedincům jeví jako  samozřejmé, avšak již nepředstavují samozřejmost pro osoby s mentálním handicapem. Koncepce  kvality života je obvykle složená z pěti klíčových oblastí – fyzického blaha, materiálního blaha,  sociálního   blaha,   citového   blaha,   rozvoje   a   aktivity.   Podstatu   kvality   života   a   ukazatele   úrovně  společnosti   ve  vztahu   k  osobám  s   postižením   představuje  „zplnomocnění“  těchto  osob,  získání  určitých kompetencí. Znamená to tedy být aktivní, kreativní, činit určitá rozhodnutí, milovat druhé,  mít přátele, přispívat něčím světu, mít společenskou úlohu a cíl.  Kvalita života  je proto právem  i otázkou lidských práv osob s mentálním postižením (Pipeková 2006: 5). 27 Pojem kvalita života patří dle Černé (1997) mezi obtížně definovatelné. V tomto kontextu ji máme chápat jako  fenomén výchovné podpory na zvyšování aktivní účasti každého jedince na jeho osobnostním rozvoji, angažovanosti  a přejímání odpovědnosti za uplatnění ve společnosti. 28 Například dle Rapeyho (2003) byla předmětem zájmu zpočátku především materiální stránka života společnosti,  postupně však můžeme zaznamenat sílící proud výzkumu nematerialistické stránky a posun k subjektivnímu  vnímání a hodnocení kvality života samotného individua.

20

Payne (2005: 71) řadí mezi kvality lidského života tělesné zdraví (charakterizovaný souladem  a výkonností tělesných funkcí),  duševní štěstí  (chápáno jako radost ze života, přičemž převažuje  prosazování vlastních záměrů) a duchovní smysl (neboli účinné uplatňování vůle a svědomí). Rovněž bychom sem mohli zařadit i teorii potřeb Maslowa. Kvalita života totiž úzce souvisí  s potřebami a jejich uspokojováním a rovněž s hodnotami a jejich žebříčkem. Tuto teorii jsem již  zmínila. V České republice je pojem kvality života spojován především s Křivohlavým, který se této  problematice věnuje od 80. let 20. století. Kvalita života je pojem v dnešní době velmi rozšířený, a přesto stále těžko uchopitelný. Každý  z   nás   vnímá   kvalitu   svého   života   zcela   odlišně   ­   jde   o   subjektivní   záležitost.   Nejinak   je   tomu  u jedinců s mentálním postižením, kteří se dle předsudků a domněnek majoritní společnosti velmi  liší. Opak je však pravdou. Každý z nás by měl mít stejné podmínky k životu. Celá naše společnost  ovlivňuje svým přístupem a postoji život těchto osob, v ústavní péči to platí dvojnásob. Největší vliv  na kvalitu života osob s mentálním handicapem mají lidé, kteří se o ně každodenně starají, v našem  případě PSS.  Snahou všech PSS by mělo být usilování o celkové zlepšení kvality života svých  klientů,   o   poskytnutí   rovnocenných   příležitostí   tak,   aby   se   mohli,   co   nejlépe   integrovat  do společnosti. Avšak vše závisí na jejich individuálním přístupu.

21

 6 

Postoj Jelikož   cílem   mé   bakalářské   práce   je   zjistit,   jaký  postoj  vlastně   pracovníci   v   sociálních 

službách   zaujímají   k   problematice   individuálního   plánování,   nesmím   opomenout   tento   pojem  zmínit. Postoje představují dle Thomase (in Novák 2002: 8) „stav mysli jedince vůči hodnotě“.29 Sám  Novák (2002) pak tvrdí, že postoj je trvalejší přístup ke konkrétní zkušenosti a vzniká z přesvědčení  o   určitém   jevu,   na   základě   vlastního   úsudku   považujeme   něco   za   správné,   či   naopak.  Postoje  člověka můžeme poznat z jeho mínění, což je vědomě projevená forma postoje. Postoj  se   skládá   ze   tří   složek   a   to   ze   složky  kognitivní,   emotivní   a   konativní.   Poznávací  (kognitivní) postoje představují názory a myšlenky osoby o předmětu postoje, emotivní či afektivní  v sobě skrývají cit osoby k předmětu postoje (emoce, emocionální reakce) a konativní (behaviorální)  pak chápeme jako sklon k jednání či chování ve vztahu k předmětu postoje. Podle dominance těchto  složek pak hovoříme o smýšlení (převaha kognitivní složky) nebo o sentimentu (převaha emotivní  složky). Výše podílu emotivní složky pak představuje intenzitu  postoje. Čím emotivnější je daný  postoj, tím má vyšší intenzitu a je odolný proti změně. Jestliže  postoj  obsahuje složku konativní,  jedná se o předsudek, přičemž projev takového postoje se odrazí v jednání člověka (Novák 2002). V   našem   případě   tedy   bude   platit,   že   čím   emotivnější  postoj  k   individuálním   plánování  a ke kvalitě života osob s mentálním postižením budou PSS mít, tím bude tento postoj intenzivnější  a trvalejší.  Dále rozlišujeme postoj pozitivní a negativní (Přidal 2003). Cílem   mé   práce   bude   zjistit,   jak   jsou   jednotlivé   složky  postojů   zastoupeny   ve   vnímání  klíčových pracovníků ve vztahu k individuálnímu plánování a jeho vlivu na kvalitu života jejich  klientů.

29 Naopak Allport (in Novák: 8) je chápe jako:„Mentální a nervový stav pohotovosti, organizovaný zkušeností, který   vykonává usměrňující nebo dynamický vliv na odpověď jedince vůči všem předmětům a situacím, s nimiž je ve  vztahu“.

22

 7 

Metodologie Nyní  již   popisuji   samotný   výzkum.   Tato   část   obsahuje   konceptualizaci   hlavní   výzkumné 

otázky   a   dílčích   výzkumných   otázek   a   jejich   následnou   operacionalizaci   do   podoby   scénáře  rozhovoru.   Dále   popisuji   zvolenou   metodologii,   výzkumnou   strategii   a   identifikuji   výzkumný  soubor. 

 7.1  Cíl výzkumu a výzkumné otázky Výzkumná otázka, kterou jsem vymezila v úvodu své práce, je následující: „Jaký  postoj  mají   klíčoví   pracovníci   v   sociálních   službách   k   systému   individuálního   plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při   práci s jejich svěřenými klienty?“  Poznávacím cílem mé bakalářské práce je odpovědět na tuto hlavní výzkumnou otázku.  Následným rozpracováním pojmů jsem dospěla k dílčím výzkumným otázkám. Díky nim se  budu   snažit   lépe   pochopit   vnímání   klíčových   pracovníků   v   sociálních   službách   systému  individuálního plánování. Na základě rozpracování složek  postoje a dalších užitých pojmů  jsem  zvolila   čtyři   klíčové   oblasti   výzkumu  a  k  nim   jsem   vytvořila  konkrétní  dílčí   výzkumné  otázky  týkající se dané problematiky: 1. Kognitivní složka: – DVO1: Jak PSS chápou individuální plánování? 2. Emotivní složka: – DVO2: Co si PSS myslí o individuálním plánování jako nástroji pro práci s osobami s MR  v ústavní péči?  – DVO3: Jak by se mělo dle PSS ideálně pracovat s osobami s mentálním postižením tak, aby  byly naplňovány jejich potřeby a kvalita života? 3. Konativní složka: – DVO4: Zda a jak klíčovým PSS pomáhá IP při při práci s klienty? 4. Bariéry – DVO5: Existují nějaké překážky, které brání využívání IP k efektivní práci s klienty? Jaké?

23

 7.2  Metoda výzkumu – strategie Hlavním cílem mé práce je tedy snaha odpovědět na hlavní výzkumnou otázku a zjistit, jaký  postoj zaujímají PSS k individuálnímu plánování při práci se svými klienty.  Jednotkou zkoumání jsou v našem případě jednotlivé postoje pracovníků v sociálních službách  k individuálnímu plánování jako nástroji pro práci s osobami s MR v ústavní péči. Jednotku zjišťování pak tvoří klíčoví pracovníci v sociálních službách klientů s MR v domově  sociální péče. Cílem mého výzkumu je získat náhled na práci s osobami s mentálním postižením, na užití  metodiky  IP  v praxi a co daná metodika představuje pro PSS a jejich svěřené klienty. Zda je jim  při práci k užitku či nikoliv. Dle mého názoru je pro tento účel nejvhodnější metoda kvalitativního  výzkumu. Za   jeho   přednosti   můžeme   považovat   hloubkový   popis   dané   problematiky   a   vhled  při zkoumání nejen jednotlivce, ale i skupiny či fenoménu (Hendl, 2005). Kvalitativní výzkum nám  tak umožní získat podrobný popis jednotlivých případů. Rovněž se projevuje svou otevřeností, jak  vůči zkoumaným osobám a zkoumané situaci, tak v otevřenosti vůči použitým metodám (Hendl,  1999).30

Jsem si vědoma, že není možné získaná data zobecnit na všechny PSS v ústavech pro osoby  s MR a jejich postoje k IP, ale mohou mi pomoci získat hloubkový vhled na zkoumaný problém. 31

Pro realizaci výzkumu jsem zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru, jež se vyznačuje  definovaným   účelem,   určitou   osnovou   a   velkou   pružností   celého   procesu   získávání   informací  (Hendl,   2005).   Umožní   mi   tak   zeširoka   prozkoumat   postoje   PSS   k   metodice  IP.

30 Jsem si ovšem vědoma i určitých omezení a nedostatků této metody. Patří mezi ně například nízká reliabilita ­  spolehlivost vysvětlení, které tato metoda nabízí. Často se výzkumníci zaměřují spíše na působivé příklady daného  fenoménu a opomíjejí ty méně jasné (Silverman, 2005). Určité úskalí bychom mohli rovněž vidět v tom, že  kvalitativní výzkum pracuje s omezeným počtem jedinců a obvykle na jednom místě, tudíž vznikají také potíže se  zobecňováním výsledků (Hendl, 2005). 31 Rovněž bych sem mohla zařadit i problematiku vlastních zkušeností. Vlastní zkušenosti mi sice mohou pomoci v  tom, že jsem si sama vyzkoušela individuální plánování a setkala se s mnohými názory na něj (především  negativními), které mě vlastně přivedly na tento výzkum, avšak zároveň může být tato skutečnost limitující. Mohla  bych podlehnout předpojatosti k tomuto plánování a mé zkoumání by mohlo být jednostranné. Proto se budu ze  všech sil snažit o to, abych se těchto negativních skutečností vyvarovala a nenechala se vlastními zkušenostmi moc  ovlivnit.

24

Jak uvádí  Miovský  (2006: 160):  „U polostrukturovaného rozhovoru máme definované tzv.  jádro interview, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat.“32 Mezi   klady   této   metody   patří   možnost   pokládat   doplňující   otázky,   umožní   nám   to   tak  dosáhnout  „vyšší   přesnosti   a   výtěžnosti   než   při   klasickém   plně   strukturovaném   interview.“  (Miovský, 2006: 161).33 Osnovu mého rozhovoru tvoří dílčí výzkumné otázky, které představují okruhy daných témat.  Ty   jsem   následně   operacionalizací   převedla   do   konkrétní   podoby   otázek.   Otázky   jsou   shodně  kladeny   pouze   klíčovým   pracovníkům   klientů   s  mentální   retardací,   přičemž   pořadí   zde   nehraje  důležitou roli.34

 7.3  Výběr informantů Pro   svůj výzkum jsem  si vybrala  metodu kvalitativního  přístupu ­ prostý  záměrný  výběr.  Podstatu tohoto výběru tvoří cílené vyhledávání účastníků výzkumu splňujících určité kritérium,  přičemž  vyhledáváme  pouze  ty  jedince,  kteří  toto kritérium  splňují  a  současně  jsou ochotni  se  do výzkumu   zapojit.   Ze   všech   vhodných   informantů   splňujících   dané   kritérium   jsem   následně  pomocí   náhodného   výběru   vybrala   8   z   nich.   V   praxi   to   vypadalo   tak,   že   jsem   prováděla   svůj  výzkum s těmi PSS, kteří byli v dané dny mého výzkumu v práci, a kteří splňovali daná kritéria. Do svého výzkumu jsem vybírala takové klíčové pracovníky v sociálních službách, kteří mají  na starosti klienty s  mentální retardací. Dalším kritériem bylo, aby všichni informanti pracovali  v Domově u lesa v Tavíkovicích. Původně jsem chtěla zaměřit svůj výzkum pouze na PSS klientů  s lehčí   formou   MR,   avšak   jak   jsem   se   záhy   dozvěděla,   všichni   PSS   mají   na   starosti   klienty  s nejrůznějšími formami a typy MR, tudíž jsem se rozhodla spíše na srovnání plánování s klienty  s různou mírou MR. Výsledky získané z mého výzkumu mi poskytnou relativní obraz o tom, jaký je  rozdíl při práci a především individuálním plánování s klienty lehčí a těžší formou MR. Seznam informantů a jejich stručný popis: (viz. příloha)

32 Tedy máme určitou kostru, na kterou se pak nabaluje další množství doplňujících informací. Polostrukturované  interview tak považuji za nejvhodnější metodu, jelikož cílem mého výzkumu je nasbírat dostatek informací o  postojích PSS k individuálnímu plánování. Avšak respondenti se nemusí striktně držet pouze kategorizovaných  odpovědí a otázek, ale mohou mi poskytnou i jedinečné postřehy. Například mohu získat cenné informace týkající se  dané problematiky, na které se přímo netáži. 33 Hendl (1999) takové otázky nazývá sondážními. Díky polostrukturovanému rozhovoru můžeme pružně reagovat na  respondentovy odpovědi a v případě nutnosti můžeme měnit pořadí otázek v interview. 34 Seznam konkrétních otázek je uveden v příloze.

25

 7.4  Způsob sběru dat Prostředníkem   mezi   mnou   a   informanty   byla   vedoucí   oddělení   sociální   práce.   Účastníky  výzkumu předběžně seznámila s cílem mého výzkumu. Domluvila jsem se s ní na vhodné termíny.  V dané dny jsem na ranní poradě ještě jednou upřesnila účel mého bádání a oslovila jsem PSS dané  směny, zda by byli ochotni poskytnout mi na dané téma rozhovor. Pokud s výzkumem souhlasili,  sociální pracovnice je uvolnila na požadovanou dobu z práce a vyhradila pro nás prázdnou místnost.  Takto souhlasilo celkem 8 PSS. Se všemi z nich jsem hovořila na území daného zařízení. Byla jsem  mile překvapena ochotou a vstřícností všech účastníků výzkumu i sociální pracovnice. Ke sběru dat jsem použila diktafon. PSS byli ujištěni, že zvukový záznam bude sloužit pouze  pro studijní účely a výzkum bude zcela anonymní. Zároveň jsem jim sdělila, že mohou odpovídat  zcela upřímně a je možné rozhovor kdykoliv skončit či odmítnout odpovídat. Vzhledem k tomu, že  sociální pracovnice mě požádala, aby si hotovou bakalářskou práci mohla přečíst35, neuvádím celá  jména   informantů.   V   textu   budou   vystupovat   pouze   jako   Informant   1­8.   S   PSS   jsem   hovořila  v rozmezí od 20 minut do 30 minut. Před samotným rozhovorem jsem se představila a vysvětlila  hlavní   cíle   výzkumu,   po   zapnutí   diktafonu   jsem   započala   samotný   rozhovor.   Respondenti   byli  ze začátku poněkud nervozní. Ujistila jsem je, že žádná otázka nemá správnou či špatnou odpověď,  ale jde pouze o jejich osobní názory, které jsou pro mě velmi důležité. Poté již většina z nich byla  vstřícnější.   PSS odpověděli na všechny otázky, i když někdy jsem musela položit doplňující  či  vysvětlující otázky. Někteří respondenti neměli na určité otázky vyhraněný názor. Dle mého názoru  všechny rozhovory proběhly v přátelské atmosféře. Dotkli jsme se i témat, na které mě nenapadlo se  zeptat.

 7.5  Výsledky a interpretace dat Cílem   této   kapitoly   je   odpovědět   na   dílčí   výzkumné   otázky   a   hlavní   výzkumnou   otázku.  V následujících kapitolách interpretuji odpovědi respondentů, které jsem podrobila vlastní analýze  skrze metodu porozumění. Na konci každého okruhu se pokusím shrnout mnou získané poznatky.  Nakonec se pokusím zformulovat odpověď na dílčí výzkumné otázky a hlavní výzkumnou otázku.  Shrnutím celého výzkumu se pak budu zabývat v kapitole nazvané Závěr.

35 Bude jí sloužit jako určitá zpětná vazba na individuální plánování v zařízení.

26

 7.5.1  Kognitivní složka ­ Chápání IP pracovníky v sociálních službách V této části se budu věnovat tomu, jak PSS chápou  individuální plánování, zda se setkali  se zněním IP daného ze zákona a co pro ně představuje IP v organizaci. To, jak dané IP pracovníci  v sociálních službách chápou, reflektuje část jejich postoje k celému individuálnímu plánování. V této části jsem se dotazovala na to, co pro PSS znamená IP, zda a kde se setkali se zněním  IP, jak jej chápou. Většina PSS se o standardech kvality dozvěděla až přímo v organizaci a to  od vedoucí   oddělení   sociálních   služeb.   S   přesným   zněním   definice   standardu   o   Individuálním  plánování se však setkala jen malá část. Ačkoli všichni PSS mají ke standardům přístup a měli by si  dané standardy nastudovat, nikdo nevěděl, jak je definován ze zákona. Jeden z PSS argumentoval,  že ačkoli všichni mají ke standardům přístup, neznají je všechny, neboť je jich moc. S IP se tak PSS  setkali především zprostředkovaně, s upravenou verzí  IP  od sociální pracovnice, protože museli.  Každý z PSS má svůj osobitý pohled na to, co je to vlastně  IP, jeden na něj pohlížel z hlediska  rozvoje klienta, další bral v úvahu přínos  IP  pro klienta. Většina se však shoduje na tom, že  IP  představuje něco, co by klientům mělo pomáhat naplnit jejich potřeby a zajistit jim individuální  péči, i když většina z nich pak doplňuje určité výjimky.  Informant 1:  „Klienti mají trošičku možnost vyjádřit se k tomu, co se tady s nima děje, co by   chtěli ... záleží na míře postižení, teda mohou taky ovlivnit svůj život.“ Informant 3: „ ...že s nima plánujeme, co by měli zapotřebí, co by jako chtěli.“  Infromant   4:  „Tak   jako   máme   každá   svý   klienty,   takže   se   k   těm   klientům   víc   přiblížit,   tak   to   naplánujete, takže co by potřebovali zlepšit … jako u těch lehčích klientů určitě to má jako něco   do sebe!“ Jako problematickou oblast vidím i to, že většina PSS plánuje za klienty. Omlouvají to často  tím,  že někteří klienti nejsou schopni dát najevo, jaké potřeby by chtěli naplnit. PSS to musejí  odpozorovat sami, ale otázkou zůstává, kdo posoudí, zda to určili správně. Informant 4:  „Mám jednoho klienta, kterýho já chci prostě buď pozorováním, nebo spíš takovou   dedukcí, co by asi tak chtěl, musím vymyslet tak nějak sama, protože on mě k tomu nic neřekne, má   svůj svět a v něm žije a řekne mi, že třeba nic jinýho nechce “ Někteří PSS občas zapomínají, že se plánuje s klienty a pro klienty a ne pro ně samotné. Informant 3: „Naplánujeme si prostě určitej cíl, kterej musíme splnit.“

27

Informant 6: „ … co bych chtěla u toho klienta zlepšit.“ Další problém vidí téměř všichni PSS v nedostatku času a část z nich i v přílišné detailnosti  papírové verze IP. Informant 5: „Tak určitě to k něčemu slouží (IP)...jako de vidět u těch klientů   pokrok, akorát si myslím, že by stačil jenom ten jeden  IP, tady to musíme jako detailně a pořád   každýho půl roku vyhodnocovat a zase plánovat.“  Ohledně přílišných detailů první části  IP  mají  rozporuplné názory. Vypracovávání IP je příliš podrobné, zabere to mnoho času, mnoho z PSS má  ještě problémy při práci na počítači. Hotový dokument však berou jako přínos, protože je možné  tam cokoliv dohledat. Sám klíčový pracovník se může ke klientovi „vrátit“, ale rovněž to slouží  i ostatním PSS k tomu, aby se více dozvěděli o klientovi.36 Téměř všichni PSS se rovněž shodují na tom, že IP přispívá k rozvoji jejich klientů.  Informant 6: „Je to klientův plán, kde můžeme zachovávat stejný jeho myšlení, stejný jeho procesí   pohybu, abysme aspoň minimálně zůstali na stejné úrovni a nebo se zlepšovali.“  Informant 5:  „No, tak de facto to definuje individuální přístup ke klientovi a snažíme se tomu   klientovi pomoct v jeho životě a snažit se ho udržet v jeho pozici nebo případně i zlepšit a k tomu   nám vlastně slouží to IP.“   Odpověď na DVO1: Jak PSS chápou  individuální plánování     ? (Vědí, jak je to definováno ze      zákona?) Téměř žádný PSS neví, jak je IP definováno ze zákona, se standardy kvality vydanými MPSV  se dle jejich slov přímo nesetkali. S  IP  se setkali zprostředkovaně v daném zařízení, přes sociální  pracovnici, která daný standard přeformulovala pro potřeby klientů a zařízení. PSS chápou IP ve své  organizaci různými způsoby, většinou ale jako něco, co jim pomáhá při individuální práci s klienty ­  odhalit   kladné   stránky   klientů   a   navázat   s   nimi   bližší   vztah.   Většina   pracovníků   v sociálních  službách   se   shoduje   na   tom,   že  IP  představuje   pro   práci   s   klienty   přínos,   téměř   všichni   mají  překvapivě k IP převážně kladný postoj, ač existuje řada připomínek. Samotnou představu IP jako  rozhovoru s klientem za účelem získání informací o tom, co by si klient přál a potřeboval, hodnotí  PSS velmi kladně a považují to za přínosné. Avšak proces vytváření papírové podoby individuálních  plánů řada z nich vidí jako omezující v jejich práci, někteří si stěžují na nedostatek času, ačkoli již  vytvořený dokument berou jako přínos. Díky tomu mohou dle jejich názoru kdykoliv nahlédnout  do vytvořeného dokumentu a dozvědět se o všech klientových stránkách. Dle mého názoru záleží  36 Jak s klientem pracovat, co je potřeba zjistit a další informace.

28

i na tom, jak kvalitně je daný dokument IP vypracován, zda jsou dobře určena klientova slabá i silná  místa.

 7.5.2  Emotivní složka ­ IP jako nástroj pro práci s osobami s mentální retardací Nyní se zaměřím na emotivní složku postojů. Chtěla jsem především zjistit, co si PSS myslí  o IP ve své organizaci. Ač jsem se v době výkonu své praxe setkávala především s negativnějšími  názory na IP, nyní jsem zaznamenávala spíše opak. Informant 6:  „Já si myslím, že to tomu klientovi víc pomůže ... že se třeba víc seznámím s tím   klientem,   budu   vědět   třeba,   co   ten  klient   chce,   co   by  si   přál,  jaký   by  měl   potřeby   a  bude   víc   spokojenej“ Najednou   všichni   souhlasí   s   tím,   že  IP  je   potřebná   věc,   často   ale   zmiňují,   že   ale   záleží  i na míře postižení. Informant 2: „Je to hodně potřebná věc...Navíc si můžem najít, o kterým tom klientovi, co zvládne   a co ne “ Informant 3: „ No, u některých klientů je to třeba dobře, ale u některých klientů bych řekla, že to   plánujem za ně sami, že to je opravdu jenom na papíře.“ Informant 4:  „Já si myslím, že to je potřeba, ale pro nějaký ty klienty s tou hlubokou mentální   retardací moc ne.“.  Na otázku, jak tuto situaci řešit, zda tedy s klienty s touto mírou postižení  nepracovat, odpověděl respondent: „No, já si myslím, že jsou třeba v tom svým světě rádi, že si ho   jenom tak vezmete, posadíte naproti sobě a vykládáte mu něco, i když víte, že on na vás nereaguje.“ Rovněž se většina z nich shoduje, že samotné IP s klienty potřebné je, že pomáhá, avšak to si  už nemyslí o vytváření individuálních plánů na papíře: „… no, tak při té práci, kterou musíme denně   zvládnout je to jako kdyby navíc, chápu to jako práci navíc, ale zase se to určitě využije.“. Rovněž mě zajímalo, jak PSS vnímají osoby s mentální retardací a práci s těmito klienty,  abych  si udělala určitou představu, jak ke svým klientům přistupují a zda považují  IP  s těmito  osobami   za   vhodné   či   nikoliv.   Přístup   PSS   k   osobám   s   MR   je   při   individuálním   plánování,  a především obecně při práci s nimi, zcela klíčovým.  Informant 1: „Je to postižení, který je omezuje v tom běžným životě, že nemůžou žít mezi … nebo  

29

můžou žít v běžný populaci, ale nedokážou to bez pomoci někoho blízkýho. Je to trvalý stav, takže   málokdy se to lepší.“ Informant 2: „Je mi jasný, že jako nemůžou dělat opravdu všechno, člověk musí umět předvídat, co   si můžou dovolit“. Většina PSS měla na MR rozporuplné názory, v jedné chvíli se přikláněli více k  limitačnímu  modelu,   jindy   k   modelu  sociální   péče,  sporadicky  se   objevovaly   i  charakteristiky   ekologického  modelu. Typickým příkladem je výpověď informanta 3: „No, tak že je vlastně nemocnej … no, já   nevím. Je to člověk jako každej druhej, je nemocnej jako každej druhej a člověk se s nima musí   naučit žít. No, asi by to nemohl dělat člověk, co by neměl srdce.“  Nejprve osobu s MR označí  za nemocného, vzápětí ho přirovnává k „normálnímu“ člověku. Informant 4 chápe MR z hlediska druhů postižení: „No, tak ono je moc postižení, jako na někom to   člověk skoro nepozná … No, není to nemoc, je to spíš nějaký omezení …je to nějaký postrkování,   člověk se je snaží zařadit do tý společnosti, jsou jiní, no …“  Rovněž  informant   6  chápe   MR   podle   daného   rozdělení,   avšak   více   se   přibližuje  k ekologickému modelu37:  „No, jsou to lidé, kteří mají tu mentální retardaci buď vrozenou nebo   po nějakým úraze nebo po něčem takovým a já si myslím, že mají stejný práva a tak jako ti ostatní,   ale musí se ke každýmu přistupovat podle svýho...“. Klasickým limitačním způsobem chápe MR informant 7: „Mentální postižení je buď vrozené   nebo získané a to vrozené je na určitejch typech a je to vlastně nedostatek de facto rozumového   rozvinutí mozku toho jedince...“ Avšak vzápětí informant 7 na otázku, zda klienti potřebují spíše komplexní péči nebo naopak  by jim měl být ponechán prostor na vlastní rozhodování, odpověděl: „Spíš to souvisí s tím, že někteří  pracovníci by je nejradši přepečovávali, ale de facto ti klienti nepotřebují, někteří ano, kteří sou   upoutání   na   lůžko,  na  vozík,  potřebují   tu   péči   větší,  ale   podle   mě  klienti  by  měli   mít  možnost   se de facto realizovat svou sebeobsluhou a vůbec i třeba v různých přínosech, které zvládnou úplně   sami a my bysme je měli de facto jenom doprovázet!“. PSS poukazuje na častý nešvar ústavní péče,  kde dochází k hospitalismu klientů. Klientům je poskytována přílišná péče a klienti tak stagnují  a uzavírá se možnost pro jejich rozvoj. Podobný názor má i  informant 8:  „Ta komplexní péče je   hodně důležitá, ale vzhledem k tomu, že se snažíme pořád o to, aby byli co nejsamostatnější, tak   37 modelu individuálního přístupu

30

si myslím, že by bylo vhodný, jak se dneska mluví o té inkluzivní pedagogice, tak bysme je měli   zařadit do toho normálního světa, jenomže ten přerod je strašně dlouhý“. I další PSS většinou souhlasí s tím, že zcela komplexní péče je zbytečná, i když opět to záleží  na   míře   postižení.   Klienti   s   lehčí   formou   MR   jsou   dle   jejich   slov   schopnější   spolupodílet  se na většině rozhodování a na samoobsluze: „Oni zvládnou, když se jim dá nějaký úkol“,  oproti  tomu klienti s těžší formou, především tzv. „ležáci“ se bez komplexní péče neobejdou. Potvrzuje to  i informant 6: „No, já si myslím, že je to od typu postižení, že někteří klienti potřebují tu péči třeba   jako celou, protože třeba si ani nedokážou říct, nemůžou mluvit, a sou klienti, co vám to dokážou   říct a pak je to něco jinýho.“ Setkala jsem se i s názorem, že větší prostor pro rozhodování klientů představuje nebezpečí  pro samotné PSS:  „Protože někteří toho můžou zneužívat, jakoby pochopijou, na co mají právo,   takže   taky   je   to   pak   i   nebezpečný,   vůči   zaměsnancům,   protože   vijou,   co   si   můžou   dovolit   a   ti   zaměstnanci to pak schytávaj.“, tvrdí informant 5. Naopak někteří PSS jsou přesvědčení, že bez určité péče se ale neobejde nikdo a prostor  pro rozvoj a schopnost samoobsluhy nezáleží tolik na míře postižení, ale je to spíše individuální.  Informant   3:  „Ten   dohled   klienti   potřebujou   …   pořád   musí   být   nějaká   vazba   mezi   tím   soc.   pracovníkem a tím klientem.“  S tímto názorem se ztotožňuje i  informant 4:  „Potřebují dohled. Někteří potřebují dohled   pořád, jak kteří...“. Ačkoliv jednotliví PSS zastávají různé pohledy na MR, vyznávají kombinace různých modelů  k přístupu ke klientům a zcela se neshodují na míře péče o klienty, jejich názor na užitečnost  IP  pro práci s klienty s MR je jednotný. Téměř všichni PSS se bez váhání shodli na tom, že samotné  individuální plánování je pro klienty potřebné a vhodné.  Informant 1: „Určitě je to přínos, oni  (klienti)  maj takhle možnost vyjádřit se k tomu, co chcou,   protože jinak by se jich třeba nikdo neptal, ale pro ty zaměstnance je snažší, když si ten klient něco   přeje, protože můžou plnit něco, co maj v náplni práce.“.  Informant 4 vidí přínost IP pro klienty s MR především v tom, že klientům pomáhá dělat pokroky:  „Na některejch klientech to je vidět, že už umí, že se nemusí tolik kontrolovat, že už si to udělá sám   … ,ale je to běh na dlouhou trať.“. I když opět se různily jejich názory na to, jak moc je pro které klienty a jejich míru postižení  31

toto plánování užitečné. Někteří PSS zastávají názor, že pro klienty s lehčí formou postižení je IP  vhodnější, jiní zastávají opačný názor a jiní zase tvrdí, že je to individuální: „Já si myslím, že je to   spíš individuální. Že je to člověk od člověka, že to ani tak není mentální, tou, ale jemu to vyhovuje,   jo, nic nedělat.“, tvrdí informant 6.  Informant 2: „Jsou tací, kteří to vůbec nechápou a pak jsou tací, kteří se těší, sou rádi“.  Informant 3 dokonce zastával názor, že IP je vhodné spíše pro samotné PSS a pro klienty nehraje  téměř žádnou roli:  „Jedině pro to, co umějí. Tím, že je k tomu my dotlačíme. Ale jim je to úplně   jedno... myslím si, že ti klienti po tom neprahnou.“.  Informant 5 si nebyl jist, zda sami klienti IP chápou, myslí si: „Z mýho pohledu je to vhodný (IP),  určitě a z jejich pohledu těžko říct...“. Informant 6  posuzuje užitečnost  IP  podle toho, jestli klient plní očekávání PSS, jestli plní  plány, které mu PSS naplánuje:  „Já si myslím, že někteří ti klienti to tady docela pochopili, ale   třeba já mám klienta, kterej nechce nic, všechno je negativní … já si něco naplánuju, nebo spíš já se   s ním domluvím, že bych chtěla něco naplánovat a ono se to neuskuteční, protože on prostě nechce   a von jako víceméně díky svýmu postižení má právo to nechtít.“.  Otázkou však zůstává, zda účelem  IP  není spíše respektovat přání a potřeby klientů, než je  nutit do něčeho, co nechtějí. Mnozí pracovníci chápou IP tak, že když něco naplánují a klient daný  plán naplní, tak IP považují za úspěšné. Všichni PSS se shodují na tom, že IP přispívá k rozvoji klientů, přispívá ke zlepšování jejich  schopností  a  dovedností. Bez  IP  by si podle většiny PSS nikdo ani nemusel všimnout určitých  schopností klientů a nerozvíjel by je. I když samozřejmě opět dodávají, že existují i vedlejší faktory.  Podle některých z nich záleží na míře pokroku i to, zda klienti chtějí spolupracovat, zda toho jsou  vůbec schopni a svou roli sehrává i to, kdo IP provádí. Informant 7: „Myslím, že to má na to vliv, protože sou klienti, kteří se rozvinuli po tom IP , myslím  si, že někteří klienti se tím zlepšili. … kteří jako měli možnost se zlepšit...“ Informant 8:  „IP  je velice důležitý, ale samozřejmě záleží na tom, kdo to dělá, pokud to dělá   člověk, který si odpracuje svý hodiny, tak to moc nemá smysl. Ale pokud se to dostane k člověku,   kterej přímo rád vymýšlí a rád dělá něco navíc, tak to pro ty klienty má význam.“ Informant 1:  „Určitě. Když by jako nebylo nic, nebo zajišťovat jenom ty základní potřeby, tak   32

vlastně, to se furt opakuje, tak by dělal jenom tyhle věci. Ale když má třeba nějakýho koníčka a je v   tom podporovanej, tak se tím učí.“ Dále jsem se snažila zjistit, jaký mají PSS postoj k ústavní péči, zda pro ně představuje účinný  systém práce s osobami s mentálním postižením a zda je podle nich individuální plánování v ústavní  péči vhodné. Názory na ústavní péči se celkem liší, malá část PSS dává přednost rodinné péči  před ústavní,  větší část kupodivu naopak. Někteří rodinnou péči nepodporují z toho důvodu, že  někteří rodinní příslušníci své příbuzné s MR využívají kvůli jistým výhodám, především penězům.  Někteří PSS si naopak myslí, že rodinná péče vhodná není a to kvůli izolaci osob s MR ­ je lepší,  když jsou klienti v ústavu „mezi svými“. Ústavní péče podle nich přispívá k rozvíjení mezilidských  vztahů, k sociálním dovednostem klientů a k vytváření sociálních vazeb. Pro rodinné příslušníky  může být 24 hodinová péče o osoby s MR velmi náročná, kdežto v ústavní péči PSS nejsou s klienty  celý den, ale střídají se ve službě, tudíž mají vždy novou energii a chuť do práce.  Informant 1:  „Máme tady takovou paní, která si bere bratra, aby jí vydělal na dovolenou nebo   na Vánoce, protože dostane prachy.“ Informant 2: „Já si myslím, že vhodná je. Oni vlastně najednou zjistí, že nejsou sami ...  doma mají   kontakty jen s tou rodinou, nemají kontakty s jiným pohlavím … jim to dává rozvoj a můžou vést   plnohodnotnej vztahovej život.“ Informant 4: „Já osobně si myslím, že jim ta ústavní péče vyhovuje více. Dostanou se mezi svoje.“ Informant 7:  „Myslím si, že je ten teď ten trend je dávat domů, ale nevím, v jakým smyslu to   přinese to dobrý … nám sem chodí dost klienti z rodin, kteří rodiče nebo sourozenci už nezvládají tu   péči jejich... No jako, myslím  si, že domácí péče je dobrá, pro ty klienty, ale pro to okolí už je to   horší.“ Informant 8: „Já si myslím, že v té ústavní péči, je to řekla bych až nejlepší, v ústavu jako takovým   mají určitou disciplínu a může se z nich daleko dřív stát člověk, který je soběstačný než v té domácí   péči.“ S výjimkou jednoho se PSS shodují, že užití IP v ústavní péči pro osoby s MR je potřebné. Informant 3 chápe IP v ústavní péči pouze jako administrativu, která mu brání v důležitější práci:  „Já si myslím, že to je spíš jen psaní, že to není důležitý... rozhodně si myslím, když tady to nebude,   tak náš klient bude daleko víc spokojenější.“ Tento informant rovněž preferuje domácí péči.

33

Většina PSS zastává názor, že  IP  rovněž přispívá i ke kvalitě života klientů. Při rozhovoru  uváděli   množství   konkrétních   příkladů.   Ovlivnilo   to   pozitivně   vzájemný   vztah   klíčového  pracovníka a   svěřeného   klienta.   Klient   projevuje   často   radost   z   toho,   že   vidí   svého   klíčového  pracovníka,   že   se   naplnilo   klientovo   přání   či   z   toho,   že   se   v   něčem   zdokonalil.   Hlavní   přínos  pro kvalitu   života   představuje   především   to,   že   klíčový   pracovník   má   možnost   věnovat   se  individuálně jednomu konkrétnímu klientovi. Stejně jako u vlivu  IP  na rozvoj klientů však opět  záleží na tom, kdo a jak IP provádí. Informant 1: „Takhle vlastně, když je to individuální, tak je to na míru.“ Informant 2:  „No s tím  IP  se zaměstnanci snaží získat jakoby povědomí o zájmech a o tom, co   vlastně ti klienti chtějí dělat. Potom vlastně na základě toho IP se snažíme s nimi pracovat.“ Informant 8: „No, zaleží na tom, kdo to IP dělá. Klient, kterýho mám já má daleko lepší náladu,   když mě vidí, tak se mu rozzáří oči. Má lepší sebevědomí, i ta důstojnost, už třeba nenechá si tolik   líbit od ostatních klientů, to, co si dřív nechal. Myslím si, že je na lepší úrovni, protože má jako   někoho, s kým si může promluvit.“ Setkala  jsem  se ale  i  s  jedním  negativním  názorem,  informant  3  s  ostatními  nesouhlasí:  „Myslím si, že ti lidi potřebujou společnost a ne že jako já si s ním sednu na půl hodiny, vymámím   z něho, co potřebuji já, oni třeba ani neví, co po nich chcu.“, podle něj jediná věc, která přispívá  ke kvalitě života a dělá jim radost, jsou nákupy: „Nákupy, to je asi jediný, co chtějí!“. Původně   jsem   si   myslela,   že   pro   PSS   bude   jednodušší   pracovat   a   individuálně   plánovat  s klienty s lehčí formou MR. Někteří z informantů mi to potvrdili, avšak setkala jsem se i s několika  názory, že jednodušší je pracovat s klienty s těžší formou MR. Podle nich je sice velkou bariérou,  když jsou klienti verbálně omezení38, avšak jednodušší práce je podle nich paradoxně v tom, že  k nim mohou přistupovat jako k osobám s MR a respektovat jejich individuální zvláštnosti, kdežto  u lidí s lehkou formou MR na to často zapomínají a přistupují k nim jako k sobě rovným, což  představuje   určitou   formu   pozitivní   diskriminace.   Opět   se   ale   objevoval   i   názor,   že   se   nedá  posuzovat obtížnost práce s klienty dle míry jejich postižení, ale je to velmi individuální. Jeden  z faktorů, který usnadňuje PSS práci s klienty, je podle mnohých i to, zda klienta znají důvěrněji. Informant 1: „To je individuální. Máte klienty, kteří sou pasivní, kteří se celkem neradi svěřujou   a máte klienty, kteří vám řeknou, co by si přáli na požádání.“ 38 Což představuje překážku i pro IP, PSS musejí spíše odpozorovat, co by klient chtěl a IP je tak spíše odhadem než  skutečným přáním klienta.

34

Informant 2:  „Těžší! (s klienty s lehčí formou). Protože ten s lehčí mentální retardací to přesně   řekne a chápe jednotlivý slova, snáz se rozčílí, víc ty nálady jako vnímají ... tam (u klientů s těžší  formou MR) člověk nemusí volit každý slovíčko, nebude mi dělat scény, házet po mně chleba a tak  podobně.“ Informant 3: „S lehčí. Protože oni vám to řeknou.“ Informant 7: „To je individuální.“ Informant 8: „Když mám klienta, kterej má lehčí MR, tak je to mnohem obtížnější, protože tu MR   tam   vůbec   nevnímám,   připadá   mi,   jako  by   sobě  rovný,   což   je   v   pořádku,  ale   nedokážu   dát   si   do podvědomí, že se vlastně jedná o mentálně postiženého člověka a tím pádem můžu přehlížet tu   MR.“ Odpověď   na   DVO2:   Co   si   PSS   myslí   o   individuálním   plánování   jako   nástroji   pro   práci   s    osobami s mentální retardací v ústavní péči?   Většina PSS považuje IP pro práci s klienty s MR v ústavní péči za velmi potřebné. Přispívá  ke   kvalitě   života   klientů   a   jejich   rozvoji,   pomáhá   naplňovat   jejich   přání   a   potřeby.   Avšak   zde  se názory jednotlivých pracovníků rozcházejí, někteří PSS si myslí, že  IP  pomáhá všem klientům  stejně, někteří spíše tvrdí, že záleží na míře postižení klienta, další se shodují, že jde o individuální  záležitost.  Překážku představuje i to, kdo a jak plánování provádí a jak ke klientovi přistupuje.  Ačkoliv se PSS shodují na tom, že IP je užitečné, různí se jejich názory na MR a ústavní péči. PSS  zastávají různé modely přístupu k osobám s MR, přičemž nejedná se vždy o čisté modely, často  jejich představy zahrnují charakteristiky více modelů. Uznávají sice, že klienti s MR by měli mít  prostor pro rozvoj, avšak MR chápou jako trvalý stav, jako rozumové omezení. Dle PSS nepotřebují  všichni klienti zcela komplexní péči, avšak bez nějaké péče se neobejdou, míra péče však opět dle  některých PSS záleží na míře postižení, dle některých je to individuální. V názoru na ústavní péči  opět   nepřevládá   jedno   stanovisko,   paradoxně   větší   část   PSS   preferuje   ústavní   péči   oproti   péči  rodinné. Dle jejich názoru ústavní péče vytváří přirozenější prostředí pro klienty, ti jsou zde podle  pracovníků mezi svými, což přispívá k sociálnímu rozvoji klientů a k vytváření sociálních vazeb.  Oproti   tomu   rodinná   péče   tyto   osoby   izoluje.   Rovněž   se   klientům   dostává   kvalitnější   péče  v ústavech,   neboť   PSS   se  ve  směně   střídají,   tudíž   mají   více   energie,   elánu   a   času.   Neshody   se  objevují   i   v   názoru   na   to,   s jakými   klienty   je  IP  jednodušší.   Jedna   skupina   PSS   si   myslí,   že  jednodušší je pracovat s klienty s lehčí formou MR, neboť klienti si sami dokážou říct, co potřebují, 

35

další vidí jako jednodušší práci s klienty s těžší formou MR ­ stále si uvědomují, že klienti jsou  postižení a tak k nim přistupují, jsou k nim vnímavější. Rovněž jsem se setkala i s názorem, že míra  postižení opět nehraje roli, ale záleží na osobnosti klienta.

 7.5.3  Emotivní složka – Představa ideální práce s osobami s MR dle PSS V této části jsem se snažila zjistit, jaké jsou dle PSS potřeby osob s MR a jak by se dle jejich  názoru mělo s těmito osobami ideálně pracovat. Získat tyto poznatky je dle mého názoru klíčové,  neboť mi to přiblíží, jak sami PSS ke svým klientům přistupují, poslouží to rovněž jako zpětná vazba  PSS pro sociální pracovnici. Řada názorů a návrhů může přispět ke zlepšení stávajícího IP, tak aby  byly potřeby osob s MR více naplňovány, a aby byla zlepšována i celková kvalita jejich života. Dle klíčových pracovníků uspokojí klienty především potřeby materiální, největší radost jim  udělá káva, cigarety, nákupy. Přesto jsem se setkala i s názory, že klienti mají potřeby, jako každý  člověk, potřebují především navázat s někým kontakt, popovídat si a cítit se člověkem – a především  individuální   přístup.   Klientům   materiální   věci   radost   udělají,   avšak   osobně   si   myslím,   že   jde  o radost spíše povrchní a největšího naplnění dosáhnou, když jim dá někdo najevo lásku. Potřeba  lásky se v odpovědích PSS vyskytovala velmi sporadicky. Spíše tedy převládaly potřeby, které bych  zařadila do modelu limitačního a sociální péče, avšak objevovaly se i názory modelu ekologického.  PSS zmiňovali, že přímo IP jim pomohlo objevit a naplnit potřeby klientů.

Informant 1: „Aby je někdo vyslechl, potřebujou pozornost. Tady tohle zaměstnance nutí, aby jim   tu pozornost věnovali.“ Informant 2:  „Oni potřebují hlavně navázat nějaký kontakt, kdo u nich vyvolává radosti,štěstí.   Akorát to je tady podle možnosti plnění.“ Informant 3: „Aby byli udržovaní, aby byli čistí, aby nebyli v mokrejch plínkách, potřebujou péči!   Naši péči! A co víc ti lidi potřebujou?“ Informant 4: „Lásku, pozornost, taky jídlo, kafe, cigarety, takže takový ty potřebný potřeby.“ Informant 5: „Tak oni hlavně mají rádi jídlo, kávu a cigarety.“ Informant 6: „No, já si myslím, že je to u každýho rozdílný. I když si myslím, že spíš opravdu to  materiálno.“

36

Informant   7:  „Aby   se   cítil   platný,   že   je   člověk,   aby   se   cítil   dospělý,   aby   prostě   měl   taky   sebevědomí. A myslím si, že to IP má smysl, že i s tím klientem, když člověk pracuje, tak on může   vidět sám na sobě, že dělá pokroky, což ho povzbudí k další iniciativě.“ V   představách   na   ideální   model   práce   s   osobami   s   MR   se   PSS   opět   neshodují,   i   když  na určitém společném základě ano ­ současný způsob práce s jejich klienty ideální není. Obecně  převládá   představa,   že   by   bylo   potřeba   více   PSS   na   méně   klientů   nebo   kdyby   měl   každý   PSS  na starosti stále jednu skupinu s maximálně 8 klienty. Většině PSS se rovněž líbí představa, že by  měli méně vedlejších povinností, tudíž více času na klienty ­ především na individuální práci s nimi.  Dle PSS je důležité, aby se klient mohl věnovat takovým aktivitám, které ho naplňují a baví, aby se  ke každému klientovi přistupovalo individuálně. Dále by dle jejich názoru velmi pomohlo, kdyby  PSS   byli   více   motivování   a   setkávali   se   s   větším   uznáním   od   vedení.   Setkala   jsem   se   však   i  s názorem, že přímo IP představuje určitý ideální model práce s klienty. Rovněž se objevil i návrh,  že by bylo dobré, kdyby sami PSS absolvovali více kurzů, aby sami byli schopni provádět s klienty  rehabilitaci. Informant 1: „No, tak to IP, aby to bylo podle jeho hodnot, na míru. Nejde jenom o to, aby byly   naplňovány jen základní potřeby, aby jim to bylo umožněno, věnovat se tomu, co je baví.“ Informant 2:  „Podle mě takové ty domečky, kde má každý na starosti tak 5 klientů a to i když   postižení, ale všechno tam dělaj sami.“  Informant 3: „Kdyby to tady bylo víc jak doma!“ Informant 7: „Kdybysme je nepodceňovali, brali je jako sebe rovný. Jako dospělý lidi a protože, co   třeba já jim opakuju pořád: „Ste dospělí, rozhodnite si to sami, já vám můžu jenom naznačit, co   bude!““ Informant 8:  „Co by se mně tady i třeba líbilo, tak kdyby sme byli i třeba nějak fyzioterapeuti   a uměli s nima i cvičit, protože to cvičení je pro ně taky důležité.“

Odpověď   na   DVO3:   Jak   by   se   mělo   dle   PSS   ideálně   pracovat   s   osobami   s   mentálním  postižením tak, aby byly naplňovány jejich potřeby? Většina   PSS   se   shoduje,   že   jednu   z   významných   potřeb   osob   s   MR   představují   potřeby  materiální. Dle názoru PSS materiální věci jako káva, cigarety, panenky klientům přinášejí největší  37

radost.   Mezi   další   zmiňované   potřeby   patří   uznání   klientovy   osobnosti,   individuální   přístup,  navázání sociálních vazeb, rovnocenný přístup, dodávání sebevědomí. Je třeba věnovat klientovi  svůj   čas,   povídat  si s ním  a vyslechnout ho. Ideálně by se pak dle PSS  mělo  s těmito klienty  pracovat tak, aby tyto potřeby byly naplňovány, aby PSS měli na klienty dostatek času. Vhodné by  rovněž bylo, kdyby v zařízení byl větší počet PSS na méně klientů. Nejideálnějším modelem by pak  byl model tzv. „domečků“, kde má jeden PSS na starosti kolem 5­8 klientů, a těm se celou pracovní  dobu   individuálně   věnuje.   Sami   PSS   by   si   rovněž   představovali   více   uznání   a   pochvaly  za odvedenou práci, dle jejich názoru by je to motivovalo a odváděli by kvalitnější práci, což by se  odráželo pozitivně i na klientech.

 7.5.4  Konativní složka – Využívání IP klíčovými pracovníky při práci s jejich  klienty PSS   v   daném   zařízení   chápou  IP  jako   určitý   způsob,   jak   pomoci   klientovi   naplnit   jeho  potřeby. K tomu jim zde slouží daná metodika IP, kterou je třeba, nejlépe s klientem, vypracovat.  Skládá se ze dvou částí. První část představuje přesný rozbor klientových schopností a dovedností  a oblasti, ve kterých by se dle PSS měl klient zlepšit, druhá část pak představuje jeden určitý cíl,  na kterém by se klíčový PSS a jeho klient měli shodnout. Většina PSS se snaží vypracovávat  IP  společně se svým klientem. S klientem si sednou někde v soukromí a probírají, jaké jsou klientovy  potřeby. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy klient není schopen verbálního vyjadřování. V tom  případě   sehrávají   velkou   roli   pozorování,   zkušenosti   PSS   a   spolupráce   s   ostatními   klíčovými  pracovníky.   Často   však   taková   situace   představuje   určité   úskalí.   PSS   se   vždy   nemusí   podařit  odhadnout zcela přesně, co by klient potřeboval. Mohou pak klienta nutit do aktivit, které by si sám  klient nevybral. Z pohledu PSS se však jedná o dobro klienta. Většina PSS se však shodne na tom,  že samo IP by mělo probíhat v klidném, přirozeném prostředí. Informant 1:  „Si je zavolám někam, kde je klid, aby nás nikdo nerušil. Ale to oni někteří nemaj   moc rádi, protože dostanou pocit, že se něco děje. Že si s nima povídám, tak zjistím, co si třeba   přejou nebo co chcou, aniž bych je nějak vystrašil.“ Informant 2:  „Pokud je ten klient schopnej hovořit, tak si s ním popovídám. Pokud jsou klienti,  kteří nejsou schopni se vyjádřit, tak je to o tom, že vím zhruba, co by se jim mohlo líbit. Je to o té   zkušenosti“ Informant 4: „Povídáním a taky dlouholetou praxi, že už se známe dlouho.“

38

Všichni PSS se shodují, že  IP  jim v něčem pomáhá. Nejčastěji zmiňují, že jim to přináší  radost a určitou satisfakci, když vidí, že to má smysl ­ klient je spokojený, jeho přání se naplnilo.  Často poukazují na to, že IP dává jejich práci nějaký řád a motivaci. Motivuje je především úspěch  jejich klientů ­ když objeví díky IP nějakou klientovu schopnost a pomohou mu ji rozvinout. Pak je  práce více těší. Jediný PSS zastává názor, že mnohem lepší byla práce bez IP. Informant 1: „Já mám hlavně pocit, že to má nějakej smysl a že se něco děje. A když vidím třeba,   že je ten klient spokojenej a nebo mu to nějakým způsobem pomůže, tak sem strašně rád. Že to   nebylo zbytečný.“ Informant 2: „Tak určitě to dává určitý řád té práci ... když tam mám vytyčený věci, na který se   musím zaměřit, tak to jako kdyby pomáhá směřovat k určitýmu cíli.“ Informant 5:  „Mám z toho sama radost, když vidím ten pokrok u toho klienta.“ Informant 8:  „Motivuje mě to k tomu, abych hledala, protože musím, ale možná, že kdyby to  IP  nebylo, tak bych si toho možná tolik nevšímala.“ Když by tedy PSS měli zhodnotit, zda je celkově IP tedy potřebné, shodují se, že určitě ano.  Pouze jeden z PSS má na to rozporuplný názor, dle jeho názoru je zbytečné, lépe se s klienty  pracovalo   bez  IP  ­   konkrétně   vypracovávání   daného   dokumentu   zabírá   spoustu   času.   Avšak  v následující části si odporuje, protože podobu IP schvaluje a rovněž souhlasí s tím, že to v určitých  ohledech pomáhá. Setkala jsem se i s názorem, že v ústavní péči  IP  potřebné je, avšak nehodí se  do domova důchodců. Informant 5:  „Myslím si, že jo, v takových zařízeních, ale třeba ne v domově důchodců. Tam si   myslím, že ty lidi jsou vyloženě na dožití, tam by to bylo zbytečný.“ Informant 8: „Já si myslím, že je vyloženě důležitý.“ Na   současnou   podobou  IP  (na   dokumenty  IP,   které   musejí   vypracovávat)   mají   PSS   opět  rozlišné názory. Někteří tvrdí, že je příliš detailní a zabírá příliš mnoho času, který by se dal využít  efektivněji. Jiní naopak se současnou podobou souhlasí ­ slouží jako karta pacienta, kde si vždy  mohou všichni PSS vyhledat, co který klient umí, jaké má obtíže, co by si přál. Na nedostatek času  se   prý   vymlouvat   nemůžou.   Jiní   si   stěžují   na   to,   že   překážkou   je   především   vypracování  IP  na počítači,   jelikož   s   počítači   pracovat   moc   neumějí.   Rovněž   moc   nesouhlasí   s   příliš   častým  vyhodnocováním. Setkala jsem se i s názorem, že  IP  je sice detailní až příliš, PSS musejí sepsat  o klientovi téměř vše a do těchto plánů mohou nahlížet i kolegové, avšak do zdravotních záznamů  39

PSS přístup nemají, což prý znemožňuje kvalitnější zpracování IP. Ač někteří se současnou verzí  spokojeni nejsou, nemají konkrétní představu, jak by to mohlo vypadat jinak. Informant 1: „No já si myslím, že je to akorát.“ Informant 2: „Detailní je podle mě fakt hodně, na druhou stranu to IP slouží jako instrumentáž.“ Informant 4: „No určitě, tam je všechno, co já bych jako klíčák měla vědět.“ Informant 7: „Já si myslím, že to není na škodu.“ Informant 8: „Je to příliš detailní, mohlo by to být mnohem jednodušší a pomohlo by to stejným   způsobem.“

 Odpověď na DVO4: Zda a jak klíčovým PSS pomáhá  IP     při práci s klienty?     Všichni   klíčoví   PSS   využívají  IP  při   práci   se   svými   klienty.   Snaží   se   zapojovat   klienty  do zpracování písemné podoby, nejčastěji pomocí rozhovoru. Problém nastává v případě, že daný  klient není schopen verbálního vyjadřování. V tom případě se snaží zjistit potřeby klienta pomocí  pozorování, intuice a především pomocí zkušeností. Čím déle a lépe daného klienta znají, tím je to  pro   ně   jednodušší.   Všichni   PSS   se   shodují,   že  IP  jim   určitým   způsobem   pomáhá.   Nejčastěji  zmiňovanou odpovědí byla určitá osobní satisfakce, radost z toho, že klientům pomohli, že pomocí  IP objevili nějakou klientovu schopnost či zálibu. Pro některé představuje IP určitý řád práce ­ vědí,  na  co se  mají zaměřit, je to pro ně určitá jistota. Někteří mají  IP  spojené s motivací. Úspěchy  dosažené díky  IP je prý motivují k další práci. Někteří však zmiňují, že IP a jeho vypracovávání,  především jeho papírová podoba, jim ubírá spoustu času, který by jinak mohli strávit efektivněji ­  více se individuálně věnovat klientům. Téměř všichni se však shodují, že IP při práci s klienty je  potřebné, kromě jednoho PSS, ten si myslí, že bez IP to bylo všechno snazší. Se současnou podobou  IP všichni spokojeni nejsou, avšak konkrétní představu na zlepšení nemají. Trápí je především příliš  detailní zpracování IP, někteří si stěžují na nedostatek času pro zpracování, další však se současnou  podobou spokojeni jsou. Ti vidí v detailnosti výhodu, neboť každý PSS se může z IP dozvědět vše  potřebné o klientovi a není nucen si vše pamatovat.

 7.5.5  Překážky bránící efektivnímu využití IP pro práci s osobami MR z  pohledu PSS V této části se zaměřím na to, jak PSS hodnotí využívání IP v jejich zařízení, zda je využíváno  40

efektivně   a   úspěšně   nebo   zda   tomu   něco   brání.   Zajímalo   mě,   zda   existují   nějaké   překážky  efektivního využití IP, stejně tak zda i samotné IP nepředstavuje pro samotné pracovníky nějakou  překážku. Většina PSS se shoduje, že IP je využíváno efektivně a úspěšně. Někteří si dokonce myslí, že  je  využíváno  na maximum, avšak setkala jsem se i s názorem, že představuje spíš ztrátu času.  Někteří PSS jsou přesvědčeni, že IP je využíváno úspěšně, poněvadž pro to dělají maximum, avšak  nejsou si jisti, zda to platí i pro ostatní PSS – záleží na individuálním přístupu. Jako problematickou  oblast vidí to, když pracovníci vypracování  IP  odbývají ­ jen aby měli splněno. V tom případě to  pak brání úspěšnému využívání. Mezi faktory, které dle PSS ovlivňují efektivní využití  IP, patří  tedy přístup samotných PSS k danému plánování, přístup klientů a jejich schopnost podílet se na IP  a rovněž přístup rodiny klientů (zda je ochotna spolupracovat).39 Informant 1: „Troufnu si říct, že ne na 100%. Něco ovlivňujou lidi, že jo, ale něco taky ovlivňuje   klientova situace nebo celá rodina.“ Informant 3: „Myslím si, že je to prostě moc detailní. Myslím si, že pro ně je to zátěž, že vobčas jim   s tim lezeme na nervy ... ale je to všude, tak se to prostě musí dělat.“ Informant 4: „Využíváno je, akorát je to těžší s těma klientama, kteří mají tu hlubší a nedokážou   vyjádřit sami, co chcou.“ Informant 5: „No, nevím, jestli úspěšně, ale myslím si, že se jako snažíme, aby se to využívalo, jak   by se to mělo … nebudu to malovat nějak růžově.“ Informant 8: „Já si myslím, že tady je to IP nastaveno na maximum, probírá se tady úplně všechno,   ale záleží spíš na tom, jestli ten člověk, který to IP jenom nenapíše a není pro něj jen jako zbytečnej   papír, kterej musí absolvovat.“ I   když   někteří   PSS   tvrdili,   že  IP  je   v   organizaci   využíváno   efektivně   a   je   nastaveno  na maximum, uvedli i překážky, jež brání ještě efektivnějšímu využití. Nejčastěji uváděli nedostatek  času, přílišnou detailnost, mnoho administrativy, samotné zpracovávání IP na počítačích, neochotu  klientů   spolupracovat,   stejně   tak   i   neochotu   některých   PSS   plány   vypracovávat.   Někteří   PSS  zpočátku byli toho názoru, že  IP  žádné překážky nemá, po doplňujících otázkách však nakonec  nějakou překážku přece jen uvedli. 39 Problematičtí jsou v tomto ohledu dle PSS klienti s hlubší formou MR, ti, kteří nejsou schopni verbálního  vyjadřování.

41

Informant   1:  „Občas   to   zatěžuje   tou   administrativou,   ale   myslím   si,   že   už   sme   se   to   celkem   naučili.“ Informant   2:  „Nedostatek   času   určitě   máme,   s   tím   se   potýkáme   všichni,   ale   …   prostě   to   je  neřešitelný.... je to i tím pracovním harmonogramem.“ Informant 5:  „Tam jde hlavně o ten čas, kdyby bylo víc času, tak by se dalo jako hodně, jít do   hloubky, jako věnovat se klientovi jenom jemu, takhle na něho není zas tak tolik času.“ Informant 6: „Na to plánování třeba vůbec není čas, někdy mám pocit, že sme víc na počítači než   s těma klientama.“ Informant 8:  „Já si myslím, že lidi s nižším vzdělání se tomu tak nevěnují, dál se tomu nevěnují   lidi, kteří nejsou emotivně založení, kteří nejsou tak empatičtí … a čas, tak ten máme hodně málo.“ Samo IP pro pracovníky většinou překážku nepředstavuje, avšak opět se objevily zmínky, že  kdyby bylo více času či více PSS na klienty, tak by to bylo mnohem lepší. Vhodný by rovněž byl  další počítač, aby se PSS nemuseli dělit pouze o jeden. Setkala jsem se však i s názorem, že pro  jednoho z PSS individuální plánování přece jen představuje překážku a to především zpracovávání  daného dokumentu. Dle jeho slov jej to omezuje věnovat se důležitějším činnostem. Informant 8:  „Vytváření toho papíru mě zdržuje od věcí, který sou v té chvíli důležitější a to je   třeba holení klientů, stravování klientů, převlíkání klientů a tak vlastně to dělám víceméně ve svým   volným čase.“  Odpověď na DVO5: Existují nějaké překážky, které brání využívání  IP        k efektivní práci s   klienty? Jaké? Dle   PSS   efektivnímu   využívání  IP  brání   především   nedostatek   času,   nedobrovolnost  a nedostatečná motivace některých PSS s klienty individuálně plánovat a plány zpracovávat. Určitou  bariéru   představuje i  omezení některých klientů,  především neschopnost verbálního  vyjadřování  a neochota   spolupracovat.   To,   jak   kvalitně   je  IP  prováděno,   záleží   tedy   především   na   přístupu  a schopnostech PSS. Setkala  jsem se pouze  s  jedním  názorem, že  IP  představuje  zátěž jak   pro  klienty, tak pro PSS. Individuální plánování je tak považováno za zbytečnou ztrátu času, avšak je to  povinné, tudíž s tím nejde nic dělat. Většinou se však PSS shodují, že v jejich organizaci je  IP  nastaveno téměř na maximum, a ač pro některé PSS je příliš detailní, IP je hlavní příčinou pokroků  některých klientů.

42

 7.6  Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Cílem mé bakalářské práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jaký  postoj  mají   klíčoví   pracovníci   v   sociálních   službách   k   systému   individuálního   plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při   práci s jejich svěřenými klienty?“ Jednotliví   PSS   mají   na  IP  rozporuplné   názory,   tudíž   mají   i   rozporuplné  postoje   k  IP.  Převládají spíše emotivní složky postoje, tudíž postoj je spíše intenzivnější a trvalejší. Téměř žádný  z PSS neví, jak je IP definováno ze zákona, s IP se setkali zprostředkovaně přes vedoucí oddělení  sociální práce ­ s upraveným standardem pro potřeby daného zařízení. I chápání  IP  jednotlivých  klíčových pracovníků se liší, často však pro ně představuje něco, co jim pomáhá při individuální  práci s klienty a usnadňuje jim odhalit kladné stránky klientů a navázat s nimi bližší vztah. IP  umožňuje naplňovat potřeby klientů. K přímému individuálnímu plánování s klienty má většina PSS  překvapivě kladný postoj, avšak k vytváření papírové verze IP má většina z nich řadu připomínek.  Nejčastěji k nim patří nedostatek času a přílišná detailnost. Dle většiny PSS představuje IP vhodný  nástroj pro práci s osobami s MR v ústavní péči. Ovšem existují určité výjimky, pro klienty s lehčí  formou MR je prý  IP  vhodnější než pro klienty s těžší formou, neboť klienti s lehčí formou jsou  schopni více se spolupodílet na vytváření  IP, neboť jsou schopni se verbálně vyjadřovat. Názory  na MR se přitom opět různí, někteří PSS se více přiklánějí k limitačnímu modelu, jiní k modelu  ekologickému, avšak nejčastěji se přiklánějí ke všem modelům zároveň. To však neplatí o ústavní  péči, zde většina PSS zastává zcela jasný názor a to paradoxně ten, že  ústavní péče  představuje  mnohem lepší variantu péče o osoby s MR než domácí. Ústavní péče je zde chápána jako mnohem  přirozenější prostředí, které umožňuje klientům být mezi „svými“. Klienti se dle PSS neobejdou bez  neustálé   péče,   i   když   nejedná   se   vždy   o   zcela   komplexní   péči,   tu   potřebují   především   klienti  s těžkou MR či jinak tělesně postižení. Ostatní klienti mají mít dle PSS právo na spolurozhodování  a samoobslužnou   péči.   I  když  někteří  klienti   toho  někdy  zneužívají.  Mezi   nejčastěji  zmiňované  potřeby osob s MR  patří potřeby materiální. Z naplnění těchto potřeb mají klienti největší radost.  Dále   dle   PSS   mají   klienti   následující   potřeby:   potřebu   blízkosti   s   druhou   osobou,   pozornosti,  popovídat si a být vyslechnuti. Všichni pracovníci aktivně využívají IP při práci se svými klienty, ač  se jejich nadšení velmi různí, téměř všichni se shodují, že individuální plánování je velmi potřebné.  Problematickou oblast  však  představuje  individuální  plánování  s  osobami  s  hlubší  formou   MR,  jelikož   tito   klienti   nedokážou   hovořit.   Zde   musejí   PSS   spoléhat   na   vlastní   odhad   získaný  43

z pozorování a z vlastních zkušeností. Takový odhad však může být často mylný a někteří PSS  individuálně plánují spíše pro sebe než pro samotné klienty. Pro všechny PSS však IP představuje  pomoc při práci s jejich klienty – pomáhá jim nalézt skrytou schopnost klienta a uspokojovat jeho  potřeby. Úspěchy plynoucí z  IP  klíčovým pracovníkům dělají radost a motivují je k další práci.  Individuální plánování představuje pro většinu PSS určitý řád práce a je dle nich nastaveno téměř na  maximum,   avšak   existují   i překážky,   které   brání   jeho   efektivnějšímu   využití.   Jde   především  o nedostatek času, přílišnou detailnost papírové verze IP, případnou neochotu klientů spolupracovat,  o verbální omezení klientů a rovněž i o nedostatečnou motivaci některých PSS plány zpracovávat. Většina PSS má tedy k IP pro práci s osobami s MR v ústavní péči postoj kladný, především  mladší lidé s vyšším vzděláním. Individuální plánování pomáhá k naplňování potřeb jejich klientů,  avšak aby se IP  stalo součástí ideálního modelu práce s osobami s MR, muselo by ještě překonat  řadu překážek. Jednou z navrhovaných možností byl model práce s menší skupinkou klientů, kterým  by se mohli PSS díky více času individuálněji věnovat a nemuseli by vypracovávat příliš detailní  plány.

44

 8 

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se snažila nalézt odpověď na otázku: „Jaký  postoj  mají   klíčoví   pracovníci   v   sociálních   službách   k   systému   individuálního  

plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při   práci s jejich svěřenými klienty?“ Pro svůj výzkum jsem pomocí prostého záměrného výběru vybrala 8 klíčových PSS, kteří  pracují v Domově u lesa s osobami s mentálním postižením. Vzhledem k tomu, že jsem absolvovala  praxi   právě   v   tomto   zařízení40,   rozhodla   jsem   se   zaměřit   cíl   mého   výzkumu   právě   na   klíčové  pracovníky osob s mentální retardací a na jejich postoj k IP. Původně jsem se chtěla zaměřit pouze  na klíčové pracovníky osob s lehkou formou MR, avšak žádný z PSS nemá na starosti klienty pouze  s   touto   formou   a   proto   jsem   cíl   mého   výzkumu   směřovala   spíše   na   porovnání   práce   s   klienty  s různými formami MR. V teoretické části jsem se zabývala vymezením klíčových pojmů úzce souvisejících s cílem  mého výzkumu. Nejprve jsem popsala systém  IP, poté jsem uvedla konkrétní podobu  IP  v dané  organizaci. Následně jsem se zaměřila na modely a definice MR, zabývala jsem se i potřebami osob  s MR. Dále jsem se snažila přiblížit koncept ústavní péče a rovněž jsem popsala konkrétní zařízení  sociální péče, včetně konceptu klíčového pracovníka a jeho náplně práce. Další důležitý pojem,  kterým   jsem   se   zabývala,   byla  kvalita   života.   V   neposlední   řadě   jsem   se   zabývala   konceptem  postoje. Odpovědmi na dílčí výzkumné otázky se zabývám v předchozí kapitole, tudíž uvedu pouze  stručné shrnutí získaných poznatků. Všichni z uvedených informantů pracují v daném zařízení více  jak 1 rok. S  IP  začali pracovat před více než jedním rokem, tudíž mají všichni stejné podmínky.  Čtyři   z informantů   absolvovali   střední   školu   v   oboru,   1   z   nich   absolvoval   střední   školu  zdravotnickou, zbytek dotazovaných střední školu nemá, avšak absolvoval kurz pro sociální práci.  Respondenti s vyšším vzděláním mají na starosti pět klientů, ostatní tři, přičemž míra postižení  klientů   se   různí.   Informanti   si   tak   stěžovali,   že   je   obtížné   pracovat   s   klienty   s   různými   typy  a formami postižení. Uvítali by, kdyby měli větší povědomí, jak s daným typem postižení pracovat.  Dle mého názoru by bylo vhodnější, kdyby každý z PSS měl na starosti klienty s podobným typem  40 kde před necelým rokem začali využívat právě IP a kde jsem se setkávala s velmi rozporuplnými názory na daný  standard

45

a  stupněm postižení a byl by zaškolen, jak s takovými klienty pracovat. Všichni z respondentů se  s IP setkali až přímo v zařízení, avšak nevědí, jak je IP definováno ze zákona. Chápou ho jako něco,  co jim pomáhá odhalovat slabé a silné stránky svěřeného klienta a přispívá ke kvalitě jeho života.  Usnadňuje jim naplňovat potřeby klientů a považují  IP  spíše za potřebné, avšak ovlivňuje to řada  faktorů,   které   byly   rovněž   zmíněny   i v   části   překážek   pro   efektivnější   využití  IP.   Patří   sem  především nedostatek času, přílišná detailnost, málo PSS na pracovní směnu, omezení či neochota  některých   klientů   spolupodílet   se   na IP,   rovněž   nedobrovolnost   a   nedostatečná   motivace  jednotlivých PSS individuálně plánovat. PSS se přiklánějí spíše k limitačnímu modelu chápání MR, přičemž preferují spíše ústavní  péči před péčí rodinnou. Pro práci s osobami s MR v ústavní péči je dle klíčových pracovníků IP  velmi vhodné, avšak jeden z 8 pracovníků si myslí, že je to pouze ztráta času a klientům je to stejně  jedno. Jednodušší je individuální plánování s osobami s lehčí formou MR, i když 3 z 8 respondentů  si   myslí   opak.   Každý   z   informantů   při   práci   se   svými   klienty  individuální   plánování  využívá  a pro většinu z nich představuje IP pomoc při práci s jejich klienty. Pomáhá jim především objevit  přání a potřeby klientů, úspěšné  individuální plánování  pracovníkům přináší radost a motivuje je  k další   práci.   Avšak   více   ocenění   za   svou   práci   by   si   přáli   i   od   vedení.  IP  dle   dotazovaných  informantů   přispívá   ke   kvalitě   života   klientů,   především   jim   dělá   radost   naplnění   jejich   přání  a potřeb, přičemž mezi hlavní potřeby patří dle dotazovaných potřeby materiální a následně potřeba  sociálních vazeb.  IP  rovněž dle většiny respondentů přispívá i k rozvoji schopností a dovedností  klientů, avšak spíše u klientů s lehčí formou MR. Ideální představa práce s osobami s MR v ústavní  péči dle PSS je práce s malou skupinou klientů, kde by se mohli klientům neustále individuálně  věnovat a naplňovat jejich potřeby. Individuální plánování je dle informantů v daném zařízení využíváno vcelku úspěšně, avšak  existuje řada překážek, které brání efektivnějšímu využití. Především je na vypracovávání IP málo  času a tudíž méně času na samotné klienty, dále je pro většinu respondentů IP příliš detailní. Větší  výhodu   mají   ti   respondenti,   kteří   jsou   zběhlejší   v   práci   na   počítači.   Těm   zabere   vypracování  dokumentu   často   poloviční   dobu.   Další   překážkou   je   příliš   časté   vyhodnocování.   Jako  problematickou oblast vidí pracovníci především omezení některých klientů spolupodílet se na IP,  tudíž   pracovníci   musejí   často   odhadovat,   co   by   si   klient   přál.   Někteří   tak   automaticky   plánují  za klienty. Přístup některých PSS tak rovněž představuje určitou bariéru ve využití IP. Poznatky získané tímto výzkumem by mohli posloužit především sociálním pracovníkům, jež 

46

se zabývají vytvářením  IP a vytvářením metodiky práce s klienty s MR v ústavní péči. Mohou je  brát jako určitou zpětnou vazbu na postoje PSS k  IP. Mohly by posloužit k tomu, aby se vedení  nezaměřovalo   pouze na potřeby svých klientů, ale i na potřeby svých zaměstnanců, pracovníků  přímé péče, kteří si jistě zaslouží více uznání za odváděnou nelehkou práci. Domnívám se, že v této oblasti by bylo možné navázat dalšími výzkumy a to orientujícími se  na zhodnocení IP samotnými klienty ­ zda jsou skutečně naplňovány jejich přání a potřeby, zda IP  přispívá k jejich rozvoji a kvalitě života. Protože nikdo není větším odborníkem na vlastní život, než  člověk sám. Informanti sice mohou zastávat názor, že IP všechna předkládaná kritéria splňuje, avšak  stále jde pouze o subjektivní názory. Individuální plánování jako nástroj pro práci s osobami s MR je tedy věc užitečná a většina  PSS má postoj spíše kladný, avšak stále existuje řada věcí, které by se daly zlepšit.

47

 9 

Bibliografie:

 9.1   Seznam použité literatury: ČADILOVÁ,   V.,  JŮN,   H.,  THOROVÁ,   K.   a   kol.   2007.  Agrese   u   lidí   s   mentální   retardací   a   autismem. Praha: Portál. ČERMÁKOVÁ, HOLEČKOVÁ. 2002. Standardy kvality sociálních služeb – Výkladový sborník pro   poskytovatele, Praha: MPSV. ČERMÁKOVÁ, JOHNOVÁ. 2002. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Praha:  MPSV. ČERNÁ, M. 1995, 1997. Kapitoly z psychopedie. Praha: Univerzita Karlova: Carolinum. GAJDOŠOVÁ, T. 2010. Semestrální úkol: Odborná praxe a supervize III.­ SPP117. Brno: FSS. GATES, B. ­ WILBERFORCE, D. 2003. The nature oflearning disabilities. In:  GATES, B. (ed.).  Learning Disabilities Towards Inclusion. London: Churchill Livingstone.  HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Nakladatelství Karolinum. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. LANGER, S. 1996.  Mentální retardace  – etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova.  Hradec  Králové: Nakladatelství Kotva. LEČBYCH, M. 2008.  Mentální retardace  v dospívání a mladé dospělosti. Olomouc: Filozofická  fakulta. LUCKASSON, R. et al. 2002.  Mental retardation: Definition, support, and system of supports.   Washington DC: American Association on Mental Retardation. MASLOW, A.H. 1954. Motivation and Personality. New York: Harper & Row. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATULAY,K. 1986.. Mentálna retardácia. Martin: Osveta. MIOVSKÝ, Michal. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. NOVÁK, T. 2002. O předsudcích. Brno: Doplněk. NOVOSAD, L. 2000. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál. PAYNE, J. a kol. 2005. Kvalita života a zdraví. Praha: Triton. PIPEKOVÁ,   J.   2006.  Osoby   s   mentálním   postižením   ve  světle   současných   edukativních  trendů.  48

Brno: MSD. PŘIDAL, Z. 2003. Ukrajinci žijící v ČR očima učňů odborných učilišť. Brno: MU. RAPEY, M. 2003. Quality of Life Research. A Critical Introduction. London: Sage.Review of  Review of Quality of Life Project Management. Chief Review Services, Canada2004[online], [cit.  3.4.2007]. Dostupné z:< http://www.dnd.ca/crs/pdfs/qol_e.pdf> SILVERMAN, D. 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar. ŠVARCOVÁ,   I.   1988.  Aktuální   otázky   psychopedie.  Liberec:   Technická   univerzita,   Fakulta  pedagogická. ŠVINGALOVÁ, D. 1999 a 1998. Vybrané  kapitoly z psychopedie. Liberec: Technická univerzita. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. VOTOUPAL, M. in SMUTEK, M., SEIBEL, F.B., TRUHLÁŘOVÁ,Z. 2010. Rizika sociální práce.  Sborník z konference VII. Hradecké dny sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. WARD in  SKOPALOVÁ, S., MUSIL, L.  Systém služeb pro osoby s mentálním postižením. Brno:  FSS.  9.1.1  Elektronické zdroje DOMOV   U   LESA   TAVÍKOVICE.   2011.   Organizační   schéma.  [cit.   1.   4.   2011].   Dostupné   na  www.domovtavikovice.cz. INDIVIDUÁLNÍ   PLÁNOVÁNÍ   SLUŽBY.   2007.  [cit.   11.   4.   2011].   Dostupné   na  www.dd­ sloupvcechach.cz/download/1ips.doc.

49

 10  Abstrakt Tato bakalářská práce je zaměřena na  postoje klíčových pracovníků v sociálních službách k  systému IP jako nástroji práce s osobami s mentální retardací v ústavní péči. V teoretické části práce  jsou vymezeny základní pojmy, které se vztahují k výzkumnému cíli. Jsou zde rozpracovány pojmy  standardy   kvality  a  individuální   plánování,  mentální   retardace,  ústavní   péče,   potřeby   osob   s  mentální  retardací, kvalita života a koncept postoje. V první kapitole věnované IP se čtenář seznámí  se  standardy   kvality  sociálních   služeb   a   konkrétně   pak   se   standardem   č.   5.   Následuje   kapitola  zabývající se MR, jejími definicemi, typy postižení a potřebami osob s MR. Další kapitola popisuje  ústavní péči a její klady a zápory. Předposlední kapitola je věnována konceptu kvality života a jejím  definicím.  Poslední kapitola pak předkládá složky  postoje. V metodologické části jsou popsány  výzkumné   otázky   a   metodologie   výzkumu.   Výzkum   byl   realizován   za   pomoci   kvalitativního  přístupu a za použití polostrukturovaného rozhovoru. Účastníky výzkumu byli klíčoví pracovníci v  sociálních   službách.   Vyhodnocení   jejich   odpovědí   lze   nalézt   v   kapitole   nazvané   Výsledky   a  interpretace dat. Výsledky výzkumu jsou shrnuty v kapitole Závěr. This thesis focuses on a key social workers' approach to the IP system as an instrument for  working with mentally retarded individuals in social care. In the theoretical part of this paper, key  concepts which are related to the aim of this study are defined. These are, for example, concepts of  quality standards, individual planning, mental retardation, social care, mentally retarded individual's  needs, quality of life and attitude. First, a chapter dedicated to IP will introduce quality standards of  social services; standard No. 5 in particular. Second, mental retardation (MR), its definitions, types  of   disorders   and   mentally   retarded   individual's   needs   are   discussed.   Third,   social   care   and   its  advantages and disadvantages will be evaluated. Fourth, it will briefly discuss the concept of quality  of   life   and   its   definitions   and   the   last   part   will   assess   the   features   of   attitude. The   methodology   section   is   dedicated   to   the   description   of   scientific   questions   and   research  methods of this study. Qualitative research methods were used for the purpose of this study; semi­ structured interviews in particular. The sample of this research was chosen from a group of key  social workers. The analysis of their answers can be found in the 'Results and interpretation of data'  chapter. Results of this research are summarized in the conclusion. Základní text práce má 14 522 slov.

50

 11  Jmenný rejstřík Abecední rejstřík ALLPORT..........................................................................................................................................22 ČADILOVÁ..................................................................................................................................15, 48 ČERMÁKOVÁ......................................................................................................................9p., 10, 48 ČERNÁ................................................................................................................................14p., 20, 48 emotivní složka.................................................................................................................23, 29, 36, 53 GAJDOŠOVÁ.............................................................................................................................1p., 48 GATES..........................................................................................................................................15, 48 HENDL......................................................................................................................................24p., 48 HOLEČKOVÁ..........................................................................................................................9, 10, 48 individuální plánování....................................6pp., 15, 19p., 23p., 26pp., 31, 33, 42pp., 46p., 50, 53p. IP................................................................................7p., 11p., 14, 16, 20, 23p., 27pp., 31pp., 50, 53p. JOHNOVÁ....................................................................................................................................10, 48 JŮN...............................................................................................................................................15, 48 klíčový pracovník v sociálních službách.........................................................................................7, 18 kognitivní složka.....................................................................................................................23, 27, 53 konativní složka......................................................................................................................23, 38, 53 kvalita života..................................................................................................7, 12, 20p., 45, 48, 50, 53 LANGER......................................................................................................................................15, 48 LEČBYCH........................................................................................................................8, 12p., 17, 48 LUCKASSON..............................................................................................................................12, 48 MASLOW...............................................................................................................................16, 21, 48 MATOUŠEK.............................................................................................................................9, 17, 48 MATULAY...................................................................................................................................16, 48 mentální handicap............................................................................................6, 12, 13, 14p, 15, 20, 21 mentální postižení...................................................................................................................14, 21, 30 mentální retardace......................................................................................................7, 12p., 15, 48, 50 mentální retardací...............................................................................................................................25 MIOVSKÝ.................................................................................................................................24p., 48 NOVÁK........................................................................................................................................22, 48 NOVOSAD..............................................................................................................................12, 17, 48 PAYNE..........................................................................................................................................21, 48 PIPEKOVÁ...................................................................................................................................20, 48 postoj.......................................................................................7, 12, 21pp., 27pp., 33, 43pp., 47, 50, 53 potřeby osob s MR....................................................................................................................7, 36, 43 PŘIDAL........................................................................................................................................22, 49 RAPEY.........................................................................................................................................20, 49 SEIBEL.......................................................................................................................................13p, 49 SILVERMAN...............................................................................................................................24, 49 SKOPALOVÁ...............................................................................................................................16, 49 SMUTEK.....................................................................................................................................13p,49 51

sociální péče..........................................................................................6, 8, 13p., 16pp., 24, 30, 36, 45 sociální služby.............................................................................................................................6, 8pp. standardy kvality..............................................................................................7, 8p., 13, 20, 28, 48, 50 ŠVARCOVÁ.............................................................................................................................9, 14, 49 ŠVINGALOVÁ.............................................................................................................................15, 49 THOROVÁ...................................................................................................................................15, 48 TRUHLÁŘOVÁ.........................................................................................................................13p, 49 ústavní péče.....................................................................................7, 17, 24, 30, 33, 35, 43, 45, 48, 50 VOTOUPAL..........................................................................................................................1, 3, 13, 49 WARD...........................................................................................................................................16, 49

52

 12  Příloha  12.1 

Scénář otázek

Kognitivní složka: 1. Víte, jak je individuální plánování definováno zákonem? Jestliže ano, jak jej v tomto znění  chápete? 2. Jak chápete individuální plánování ve své organizaci? Emotivní složka: 3. Co si myslíte o  IP  obecně a co si něm myslíte konkrétně ve své organizaci? (kladný či  negativní postoj k tomu jak to probíhá u vás v organizaci) 4. Mohl/a   byste   mi   říct,   jak   vnímáte   mentální   retardaci,   konkrétně   pak   lehkou   mentální  retardaci? Vnímáte v tom  nějaký rozdíl? 5. Chápete MR spíše ve smyslu, že klienti potřebují komplexní péči nebo spíše zastáváte názor,  že mají právo na rozhodování?  6. Co si myslíte o individuálním plánování s osobami s mentální retardací? Je podle vás pro ně  vhodné či nikoliv? Odůvodněte. 7. Co si myslíte o potenciálu růstu klientů a zda na to má vliv i IP? (Přispívá IP ke rozvíjení  schopností a dovedností klient?) 8. Co si myslíte o ústavní péči, je vhodné využívat IP v ústavní péči? 9. Přispívá podle vás individuální plánování ke kvalitě života klientů? 10. Pro jaký typ klientů je IP vhodnější? Je jednodušší individuálně plánovat s osobami s lehčí  formou MR nebo s tou těžší? 11. Co podle vás vaši klienti potřebují, dostává se jim toho? 12. Jak by se podle vás mělo ideálně pracovat s osobami s mentálním postižením tak, aby byla  naplňována jejich  kvalita života? (Jak přistupovat ke klientům, aby byla zlepšována jejich  kvalita života?) Konativní složka: 53

13. Využíváte individuální plánování při práci s klienty? Jak konkrétně? 14. Pomáhá vám individuální plánování v něčem? V čem konkrétně?  15. Je podle vás individuální plánování vůbec potřebné? Vysvětlete. 16. V této organizace máte vlastně 2 části IP. Co pro vás představují? Bariéry: 17. Myslíte si, že je IP ve Vaší organizaci využíváno efektivně a úspěšně? Pokud ne, co tomu  brání? 18. Představuje podle vás IP nějakou překážku při práci s klienty? Jestliže ano, jakou? 19. Jak by se tato překážka dala překonat?

 12.2 

Stručný popis informantů

Informant 1: muž, klíčový pracovník pěti klientů Informant 2: žena, klíčová pracovnice pěti klientů Informant 3: žena, klíčová pracovnice tří klientů Informant 4: žena, klíčová pracovnice tří klientů Informant 5: žena, klíčová pracovnice pěti klientů Informant 6: žena, klíčová pracovnice tří klientů Informant 7: klíčová pracovnice pěti klientů Infromant 8: žena, klíčová pracovnice pěti klientů Všichni z uvedených informantů pracují v daném zařízení více jak 1 rok. S IP začali pracovat  před více než jedním rokem, tudíž mají všichni stejné podmínky. Čtyři z informantů absolvovali  střední školu v oboru, 1 z nich absolvoval střední školu zdravotnickou. Zbytek klientů střední školu  nemá, avšak absolvovali kurz pro sociální práci. Respondenti s vyšším vzděláním mají na starosti  klientů 5, ostatní 3, přičemž míra a typ postižení jednotlivých klientů se různí (lehká až těžká forma  MR). Dle mého názoru by bylo vhodnější, kdyby každý PSS měl na starosti klienty s podobnou  mírou či typem postižení. Myslím si, že by to pro PSS bylo snazší, pro klienty vhodnější. PSS by se  naučili pracovat s určitým typem postižení a taková práce by dle mého názoru byla kvalitnější.

54