Sylabus. Renesanční epitafy raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu

Sylabus

Renesanční epitafy

– raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu

Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D., Seminář dějin umění FF MU

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Renesanční epitafy

– raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu


OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Renesanční epitafy – raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D., Seminář dějin umění FF MU Epitafy 16.–17. století představují nesporně zajímavý uměleckohistorický, ale i (kulturně)-historický fenomén. Toto období můžeme bezpochyby nazvat „kulturou epitafů“, neboť století zhruba 1550–1650 ukazuje éru, pro kterou byl epitaf, vedle náhrobních desek, nejtypičtější formou sepulkrální (výtvarné) kultury. Při pohledu na bohaté doložené či dochované fondy těchto památek, jež doslova přeplňovaly zejména farní chrámy a zpřítomňovaly v nich památku na členy městských societ, ale i na šlechtice či duchovní, se neubráníme dojmu, tyt památky výrazně vizuálně napomáhaly utvářet osobitou kulturu umírání, ale především vzpomínání. Jen na několika místech je zachováno původní vybavení kostelů, a tak si můžeme jen zprostředkovaně představit interiéry i exteriérů kostelů, které byly přeplněny různými epitafy, votivními deskami, nápisovými tabulemi, pohřebními štíty, praporci i předměty osobní povahy, jako např. zbrojí, které přetvářely křesťanské chrámy v mauzolea daných komunit či šlechtických rodů. Taková obliba epitafních memorií, které tvořily přinejmenším u nás dominantní produkci malířských i sochařských dílen, nutně vyvolává otázku, co vedlo k jejich popularitě? A navazujícím dotazem by mělo být, co z této popularity můžeme vyčíst. Jaké rysy osobité „mentality“ vedly tolik osob 16.–17. století k budování tak jedinečných památníků na sebe a své rodiny? Jako důvody takové obliby se někdy uvádí zvýšená potřeba reprezentace, spojená s vědomím tradice jako výrazu osobní i kolektivní identity a legitimity. Jindy se zvažuje nový rys „humanistického individualismu“ či „měšťanské emancipace“ spojený s etickou prezentací ctnosti. Případně se tyto memorie považují za náhražkový způsob zachování vztahu k mrtvým, který byl narušen luteránským zrušením očistce jako místa, kam směřují přímluvy živých (to ale snižuje nemenší obliba epitafů u katolíků). Při hledání odpovědi se nutně dotýkáme otázky kultury smrti, umírání a základních kategorií, které ji určovaly – tělo, duše, žijící a zemřelí. Stejně tak je nevyhnutelné sledovat epitafy jako „kulturní artefakty“ v kontextu kulturních zvyklostí a norem týkajících se nejen smrti a pohřbívání, ale i vzpomínání – uchovávání paměti. Různá média vzpomínání (výtvarná, literární i hudební) nabízela možnosti regulování a akcentování posmrtné památky – ve smyslu eticko-sociálním, teologicko-eschatologickém ad. Již z tohoto důvodu epitafní sepulkrální památníky nelze omezit na jejich výtvarně-formální aspekty či disponibilní faktografické poznatky, ale jejich interpretační pole by mělo přirozeně zahrnout i širší sféru historické antropologie či kulturních dějin. Realizovaná přednáška mělo z tohoto hlediska tři hlavní cíle: 1. Představit výtvarné médium epitafu renesance. 2. Ukázat jeho nejčastější významová (referenční) pole jako komemorativně-reprezentativního a nábožensko-konfesijního památníku. 3. Naznačit roli epitafu z perspektivy dějin umění i obecné historie ve vztahu „monument-dokument“. Ad 1 Epitaf představuje objekt malovaného či sochařsky zpracovaného, případně vytvořeného za pomoci kombinovaných technik, jehož smyslem je zpřítomňovat památku na zemřelého. Na rozdíl například od náhrobku, který označoval místo pohřbu, byla podstatným rysem epitafního monumentu jeho nezávislost na místě pohřbu. Jeho klíčová funkce tedy spočívala v tom, že se vztahoval k „fyzicky“ nepřítomnému, ale právě proto nutně symbolicky (zástupně) „zpřítomňovanému“ zemřelému. Charakter epitafu je tak vzhledem ke své funkční náplni, odlišné od náhrobků a náhrobníků, zvláštní. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je vždy něčím „navíc“. Jeho funkce nebyla jen deskriptivní, ale také spíše konceptuální Nejdříve se epitafy objevují v Německu ve 14. století, v českých zemích je nejstarší památkou epitaf Jana z Jeřeně z roku 1395. Období jejich největší popularity ovšem přišlo až o dvě století později, kdy

4

Renesanční epitafy – raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu


zasáhla všechny stavy, z nichž zejména měšťané přetvářeli svými epitafy interiéry i exteriéry městských kostelů v memoriální galerie místních společenství. Epitafy se nejčastěji objevovaly v podobě tzv. obrazového epitafu (Bildepitaph), který slučoval tři základní komponenty – portrét či portréty zemřelého, zemřelé či zemřelých, identifikační nebo oslavné nápisy a v neposlední řadě náboženský výjev.. Ne vždy byly všechny tyto složky přítomné ve vyrovnaném měřítku, případně mohl některý z nich chybět na úkor jiného zdůrazněného motivu. Setkáváme se proto s památníky, které akcentují heraldické atributy, jiné zase nápisové či portrétní. Ad 2 U epitafů můžeme z hlediska jejich ikonografie a způsobu, jak se obracejí na recipienty, pozorovat dva hlavní propojené významy či „referenční pole“, které renesanční (ale i barokní) epitaf vyjadřoval. Ty velmi dobře vyjadřuje dobově typické označení „christliche Gedächtniss“– „křesťanský památník“. Na jedné straně proto epitaf vyjadřuje rovinu společensky reprezentativní a vzpomínkovou, tedy onen vlastní „pomníkový“ smysl epitafů. Upozorňuje tím nejen na roli individuální reprezentace objednavatele a jeho majetku a sociálního postavení, ale může zahrnovat i morální významy odkazující na ctnostný a příkladný život zemřelého či zemřelé. Na druhé straně se epitaf projevoval jako typicky religiózní médium, s více či méně devocionálním či nábožensko-moralistním a případným konfesijním vyzněním. Ústřední a většinou rozměrem dominantní náboženská scéna do značné míry odrážela jak základní skutečnosti křesťanské víry, tak představovala i složitější nábožensko-alegorické programy. Nejčastější ikonografická témata ukřižování či zmrtvýchvstání přitom vyjadřovala základní přesvědčení křesťanské nauky o Kristově vykupitelském údělu a naději, kterou přinesl křesťanstvu. V tomto smyslu je epitaf stále typickým „středověkým“ či „před-moderním“ dílo, jehož význam se rozpíná mezi dvěma hlavními mody jeho „sociální komunikace“ – jako veřejné náboženské vyznání na jedné straně a manifestace společenské prestiže objednavatele na straně druhé. Již ze své podstaty epitaf představuje „sociální médium“ těsně spjaté nejen s fenoménem smrti a umíraní, ale neméně tak s otázkou rodové reprezentace, zbožnosti, náboženského přesvědčení a vyznání. Klíčová byla totiž jeho exponovanost ve veřejném, prostoru, symbolicky uchovávajíc a rozšiřující „vliv“ příslušné (zemřelé) osoby, případně její rodiny. Z tohoto hlediska je velkým badatelským problémem „konfesijní angažovanost“ epitafů. Setkáváme se totiž namnoze s neutrálními tématy, ale i ta někdy mohou nést (např. v nápise) konfesijní podtext. Na druhou stranu známe i řadu ikonograficky konfesionálně vyhraněných konfesijních monumentů (nejen sebereprezntačních, ale i konfrontačních). Přestože byla „umělecká úloha epitafů“ v podstatě stále totožná v rámci všech náboženských vyznání, a jakkoliv tyto památníky užívaly zdánlivě neutrální ikonografické vzorce, obecně hrály v konkrétních kontextech různé „konfesijní role“, které souvisely s různými vzorci „čtení“ obrazů, vyrůstajících ze specifických sociálních, kulturních a náboženských tradic. Ad 3 Podstatným aspektem historického zkoumání epitafů je promýšlení vztahu historie a dějin umění, případně nutného a obtížného vyrovnávání se s přístupy dalších disciplín na tomto poli. Základní problém vyvolává role uměleckých děl – epitafů – jako „pramenů“, jejich vypovídací historická hodnota ve vztahu „dokument – monument“. Nese jedinečné informace pro poznání historické skutečnosti, anebo jeho hodnota končí u ilustračního doprovodu historických textů? Pokud platí první možnost, jak věřím, je na místě otázka, s jakými nástroji potom může historik (umění) analyzovat a interpretovat epitafy, aby v nich našel jedinečné sdělení. Hrozí zde totiž nebezpečí, že se bude pohybovat ve vágním poli předdefinovaných kulturních dějin či dějin mentalit, do jejichž ustálených vzorců bude vkládat epitafní památníky s jejich zdánlivě autonomními, přitom ale možná jen odvozenými významy. Epitaf jako „obraz“ má bezesporu svou historickou relevanci a umělecká díla mohou sloužit jako prameny pro rozšířené poznání historie, pokud je ale historicky vysvětlujeme (přihlížíme k jiným pramenům), stejně jako je důsledně vnímáme jako „prameny“ svého druhu. V případě „obrazů“ mám na mysli nejen roli a „zasíťování“ tvůrce a objednavatele, ale i vnitřní logiku díla, vztah k obrazové tradici, roli vizuálních stereotypů a konvencí ovlivněných dobovými kulturními vzor-


5


ci a sdílenou zkušeností. V souhrnu toho pak nebudeme epitafy jen deterministicky vnímat jako reflexe socio-kulturního a náboženského kontextu, ale i jako autonomní činitele, kteří tento kontext i vytvářely. Role epitafů jako sepulkrálních monumentů nás přirozeně vede ke komplexnímu kulturně-historickému tématu smrti, umírání a vzpomínání a ke zkoumání toho, jakou roli zde měly epitafní „obrazy“. Historický výzkum sleduje toto téma převážně jako kulturní fenomén, zabývá se otázkami recepce a vnímání smrti v minulosti. Smrt a zpřítomnění zemřelých se tak analyzují, přinejmenším od doby Arièsova L´homme devant la mort (1977), jako sociální konstrukt, dotýkající se širokého pole kulturní historie, historické antropologie i dějin mentalit. Takovýto princip kulturní konstrukce představ o smrti, rituálů s ní spojených a forem vzpomínání na zemřelé dobře vystihuje bonmot Jean-Clauda Schmitta, že „mrtví nemají jinou existenci, než takovou, jakou pro ně vymyslí živí“. A „obrazy mrtvých“ prostředkované sepulkrálními monumenty ukazují snad nejpůsobivěji, jak tato konstruovaná existence mrtvých záměrně prostupuje časem historickým i přítomným.

6



Obrázek 1: Elias Hauptner, Epitaf olomouckého kanovníka Thomase Krencia s P. Marií, 1610, olej, měděný plech, katedrála sv. Václava v Olomouci. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc.


7


Obrázek 2: Obraz z epitafu s Ukřižováním, 1612, olej, dřevo. Slezské zemské muzeum v Opavě. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc.

8



Obrázek 3: Matouš Radouš, Epitaf Tomáše Lvíka Domažlického a jeho ženy Salomeny Francové z Liblic s Alegorickým Ukřižováním, po roce 1619, olejová tempera, dřevo, Chrudim, kostel Nanebevzetí Panny Marie. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc.


9


Obrázek 4: Epitaf manželů Jakuba a Uršily Vačkářových, 1606, olej na dřevě, Litomyšl, kostel Povýšení sv. Kříže, detail. Foto: Ondřej Jakubec.

10


Sylabus. Renesanční epitafy raně novověké memorie náboženského přesvědčení, konfese a sociálního statusu

Recommend Documents