Susanne Heine Peter Pawlowsky
MODERNÍ PRŮVODCE KŘESŤANST VÍM
Susanne Heine, Peter Pawlowsky
MODERNÍ PRŮVODCE KŘESŤANST VÍM
V YŠEHRAD
Original title: Die christliche Matrix. Eine Entdeckungsreise in unsichtbare Welten by Prof. Susanne Heine & Peter Pawlowsky Copyright © 2008 by Kösel-Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany. Translation © Helena Medková, 2012
ISBN 978-80 -7429-249-1
OBSAH
Místo úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Co najdete v této knize CO JE ZA OBZOREM?
Rehabilitace neviditelného
K čemu je náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
14
Seznam provizorních odpovědí
Dík a prosba / 15 Projekce vzhůru / 15 Raná kritika náboženství / 16 Výměna obsahu / 17 Tr ýzeň vědomí / 20 Člověk potřebuje vztah / 21 K čemu je náboženství / 22
Paradigma křesťanství
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Existence není náhoda
Jsi vítán / 25 Pr vní krize / 27 Jsi doprovázen / 28 Nejsi sám / 29 Poslední krize / 30 Jsi očekáván / 31 Smíření / 32
Potíže s jazykem
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Pravidla hry a hra slov
Případ s věží / 35 Druhý jazyk / 36 Zneužití a rozpad / 38 Pravdivá fikce / 39 Rozštěpený svět / 41 Řeč podobenství / 43 Znovuobjevení metafor y / 44 Jak mluvit o náboženství / 46
Školy myšlení
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Skutečnost v teoriích
Filtr v hlavě / 48 Hledání příčin / 50 Co drží svět pohromadě / 51 Být a muset / 54 Dialog a dialektika / 55 Dialektika lásky / 56
DÁ SE SVĚT SPRAVIT? Co musí Bůh dokončit
Naprogramované neštěstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
60
O lidské slabosti
Vyhnání z ráje / 60 Nedostatek imunity / 62 Roztržky / 63 Špatně pochopený „dědičný hřích“ / 64 Konvertita Augustin / 66 Ve světle rozumu / 67
Zaslíbení a utopie
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Panoptikum zlepšovatelů světa
Zákon v srdci / 71 Kdy to nastane? / 72 Politické utopie / 74 Moudrost proroků / 77
V dobách netrpělivosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
79
Praktiky mesiášů
Popis začarovaného kruhu / 79 Proroci a teroristé / 81 O Ježíši nic bližšího / 84 Mimo dějiny / 85
Kristus Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
87
Víc než prorok
Svědectví / 87 Dokonalý člověk? / 88 Bůh v Kristu / 90 V jazyce metafor / 92 Víc než prorok / 94 Narodil se z Marie Panny / 97 Metafor y vykoupení / 99 Skr yto za fasádou / 102 K čemu je kříž? / 105 Conditio christiana / 107
Varianty lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Bůh ve vztahu
Boží přítomnost / 111 Logika vztahu / 113 Láska jako hlavolam / 114 Ježíš versus Kristus? / 116 Číst Ježíše nově / 118 Absurdita utrpení / 120 V záchranné síti / 122
V OČEKÁVÁNÍ ŽIVOTA Stručný popis cesty
Běh přes překážky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Od židovské sekty ke světovému náboženství
Pád s koně / 126 Dějiny odcizení / 127 Pr vní překážky / 129 Šíření a pronásledování / 130 Konstantinova kalkulace / 132 Poučení z dějin? / 133
Třetí jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Gesta, rituály, liturgie
Umění a slavení / 135 Každoroční opakování / 137 Jednota mnoha tváří / 140 Účinná znamení / 142 Liturgie je podobenství / 143
Prospěšná rozmanitost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Náboženské variace
Rozštěpení a ekumena / 147 Duch vane, kam chce / 148 Pozdní obrácení / 150
Tak je na tom člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Lze zobrazit neviditelné?
Magritte maluje krajinu / 153 I / 153 II / 153 III / 154 IV / 155 V / 156 VI / 156 VII / 157
Seznam biblických knih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Jména, pojmy, události
Místo úvodu
11
MÍSTO ÚVODU Co najdete v této knize
Všechny tyto opomíjené věci, které se vynořují na světlo, mne vedou k přesvědčení, že i naše štěstí závisí na hádance, s níž je člověk těsně spjat, a že naším jediným úkolem je snažit se tuto hádanku pochopit.1 René Magritte
Návody k použití jsou zvláštní druh literatury: musejí být srozumitelné a nesrozumitelné zároveň. Mají sice poučit, ale na druhé straně dát najevo, že výrobek je složitý, náročný, téměř nepochopitelný, a že tudíž za ty peníze stojí. Do podobného rozporu se nechala vmanévrovat náboženství s dlouhou tradicí. Často svá sdělení zhušťují do formulí, které chtějí obsáhnout všechno, i když se skládají jen z několika vět. To je důvod, proč se katechismy podobají učebnicím matematiky: podle nich je všechno jasné – a má-li někdo jiný názor, musel se přepočítat. Odborníci vědí hned, o čem se v nich mluví, ale obyčejný čtenář se trápí s vysvětlivkami. Formule jsou totiž jako konzervy – mají sice dlouhou trvanlivost, ale ani ta není neomezená. Je nutno je otevřít, obsah převařit a nalít do jiné nádoby, protože jejich chuť se v průběhu staletí mění a některé se stávají nepoživatelnými. Náboženství jsou dnes v situaci, jakou v minulosti neznala. Globalizace totiž otevřela i trh se světovými názory, kde si každý může vybrat. Panuje konkurence, a proto je zboží stále lacinější. Ve srovnání se snadno přístupnými zjednodušeními znějí staré, jasné formule jako cizí jazyk. Knihy nejrozmanitějšího druhu se snaží, aby se hlas křesťanství ve smíšeném sboru etických norem prosadil, a prezentují je v lehce stravitelné podobě. Avšak proti takovému křesťanství, které by bylo se vším kompatibilní, se René Magritte, La ligne de vie, in: Gisèle Ollinger-Zinque/Frederik Leen (eds.), Magritte, Stuttgart-Zürich 1998, 48. 1
12
Místo úvodu
zároveň zvedá odpor fundamentalistů. A mezi těmito dvěma póly se ztrácí ona životadárná síla, jež pomáhá unést lidskou existenci a tryská z křesťanského pojetí světa, pokud ovšem není sporem různých stran deformováno. V této knize najdete popis cesty, přehledně rozčleněný na etapy. Krajina křesťanství je krásná a mnohotvárná; nebudeme volit nejkratší trasu, klidně to vezmeme oklikou a do kopce půjdeme serpentinami. O stravu je postaráno, budeme si vařit čerstvé jídlo ze starých zásob. Rozdělení na etapy umožňuje někde udělat zkratku, některý úsek vynechat a vrátit se k němu později; cesta je schůdná i opačným směrem. Má-li průvodce po neznámé zemi sloužit k orientaci, musí se zabývat mnoha podrobnostmi, ale neměl by účastníky výpravy připravit o radost z objevování. Cestou se nám mohou otevírat překvapivé rozhledy: na každém kroku, za každým slovem a každým obrazem můžeme náhle spatřit kousek onoho neviditelného světa, jenž nás obklopuje a který tak snadno přehlížíme. Prožijeme – v duchu – skutečná dobrodružství. Nenecháme se omezovat žádnými zákazy myšlení a ani od našich čtenářů a čtenářek nevyžadujeme, aby rozum odložili v šatně. Budeme zkoumat svět jako celek, to znamená včetně těch oblastí, na které běžné metody zeměměřičů nestačí, ale do nichž přesné myšlení a odpovídající jazyk mohou proniknout. Nakreslíme si mapu křesťanství a vás zveme, abyste se s touto mapou v ruce vydali na průzkum, pokud chcete vědět, jak křesťanství „funguje“.
CO JE Z A OBZOREM? Rehabilitace neviditelného „Celek je falešná představa“ 2 – řekl lapidárně Theodor Adorno. Kdykoli chtěla nějaká myšlenka, nějaká politika, nějaké životní dílo postihnout úplně všechno nebo vytvořit dokonalý celek, začal být tento domnělý celek nepravdivý a nakonec se projevil jako arogantní a totalitární. Viditelný svět je fragment; jestliže si dělá nárok na úplnost, stává se nebezpečným. Chybí mu neviditelný svět. Goethe je naproti tomu přesvědčen, že „víra je láska k neviditelnému, důvěra v nemožné, nepravděpodobné“. 3 Celek je spojení viditelného světa s neviditelným. Teprve tento nerozdělený celek je pravdivý.
Theodor W. Adorno, Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben, Frankfurt/Main 1951, 57. 3 Johann Wolfgang Goethe, Maximen und Reflektionen, č. 624. 2
14
Co je za obzorem?
K ČEMU JE NÁBOŽENST VÍ Seznam provizorních odpovědí
Jakou budoucnost mají náboženství? Na to vám musím odpovědět, že podle mne nejde ani tak o otázku víry v Boha, jako o víru v člověka.4 Kardinál Franz König
Jak vůbec přišli lidé na myšlenku, že existuje nějaký neviditelný svět vyšších mocností, jak to, že mluví o bozích nebo o Bohu? Na to existuje řada teorií. Některé z nich náboženství oceňují, jiné odmítají, některé je považují za neodmyslitelný prvek lidského života, jiné za nemoc lidstva. Sotva zároveň s rozpadem Sovětského svazu ztroskotal i poslední státní ateismus, už se formuje nový druh ateismu. Četné bestsellery prezentují jako objev to, co kritikové náboženství tvrdili už dávno. Trvají na tom, že náboženství je nesmysl, že odporuje zdravému rozumu, snášejí na hromadu důkazy o hrůzách a krutostech, které napáchalo v dějinách, a docházejí k závěru, že Bůh je blud5 a náboženství jed, který všechno otravuje.6 Tato nová kritika je šířena s misionářskou horlivostí. Že by to snad byl projev určité bezmoci? Náboženství se totiž po všech dosavadních útocích vždycky zotavilo, i když mnohé výtky na jeho adresu vůbec nejsou vykonstruované. Mimořádná odolnost náboženství, tohoto „neštěstí“ v dějinách lidstva, musí mít nějaké důvody, které odpůrci náboženství zjevně nemohou odstranit.
Franz König, Glaube ist Freiheit. Erinnerungen und Gedanken eines Mannes der Kirche, Wien-München-Zürich-New York 1981, 282n. 5 Tak nazval svoji knihu Richard Dawkins: Boží blud, Academia, Praha 2010. 6 Christopher Hitchens, Der Herr ist kein Hirte. Wie die Religion die Welt vergiftet, München 2007, 25. 4
K čemu je náboženství
15
Dík a prosba Jedno z nejběžnějších vysvětlení pro existenci náboženství je – odborně řečeno – „zvládání kontingence“: Člověk, nadaný vědomím, odpradávna nutně docházel k poznání, že jeho schopnosti jsou omezené. Všechno se mu jevilo kontingentní, náhodné, a takové je to dodnes: všechno dostáváme nebo ztrácíme zcela nevysvětlitelně – vlastní život, původ, rodinu, jazyk, děti, přírodu, z níž žijeme, zdraví, nemoc i smrt. Nepoměr mezi tím, co můžeme sami vytvářet, a tím, co bez vlastního přičinění dostáváme či ztrácíme, nikdy nemohl být důvodem k sebevědomí. Mezitím sice s hrdostí hledíme na vymoženosti civilizace, ale život a smrt stále nemáme pod kontrolou. Aby se s tím člověk vyrovnal, aby přesto život zvládal, proto prý vzniklo náboženství. První krok učinil člověk tím, že o všechno, co nemohl ovlivnit, prosil a že za to děkoval. S prosbou a díkem se obracel na ony neznámé, neviditelné, nepochopitelné mocnosti, které všechno dávají a berou, protože život v univerzu, kde vládne slepá náhoda, by byl těžko snesitelný. Člověk hledal přístup k těmto mocnostem, a tak z proseb a díků vznikaly modlitby, rituály a oběti. Zprvu byli uctíváni zemřelí členové kmene, předkové. Představa, že nebyli prostě vymazáni, nýbrž přeneseni do jiného světa, umožňovala zajistit si jejich solidární ochranu; vědět o posloupnosti generací znamenalo dát vlastní krátké existenci jiný rozměr. Ostatně přesně tak to dodnes vidí šlechtici, kteří jsou hrdí na svůj dlouhý rodokmen.
Projekce vzhůru Teď můžeme hledat hypotézy, jak vznikaly pozdější představy Boha a zda prodělaly vysvětlitelný vývoj. Je logické předpokládat, že se viditelné projikovalo do neviditelného, že se společenský řád promítal do řádu nebeského. Už staré kultury v Egyptě a Mezopotámii si představovaly nebe plné bohů a bohyň, kteří měli na starosti určité události, dary a potřeby. Stejnou podobu měl neviditelný svět v řeckých, římských nebo germánských mytologiích; jména byla jiná, ale struktura a kompetence bohů odpovídaly všude klíčovým bodům lidské životní zkušenosti.
16
Co je za obzorem?
roto také se nepochopitelné životní protiklady a konflikty P vysvětlovaly kompetenčními spory ve světě bohů a lidský rozum, vnášející do věcí pořádek, vtiskl hierarchii i světu neviditelnému. Určitou roli přitom mohl sehrát politický vývoj. Rodiny a kmeny se spojovaly do větších útvarů, vznikaly první velké říše; analogicky ke společnostem a jejich organizaci byli nižší a vyšší bohové, polobozi a bozi podřizováni jednomu nejvyššímu božstvu, sestavovaly se jejich rodokmeny, vymýšlely mýtické příběhy lásky a žárlivosti. A ž potud je možno chápat náboženství jako odraz pozemských poměrů. Podle těchto představ to v nebi funguje úplně stejně jako ve skutečném životě, až na to, že se neviditelným postavám tohoto divadla připisuje nesmrtelnost.
Raná kritika náboženství Proti promítání příliš lidských představ „nahoru“ se stavěla už antická kritika náboženství. Kritias, jeden z nevydařených Sókratových žáků, soudil, že nějaký chytrák vymyslel vševědoucí bohy, kteří jsou schopni číst nejtajnější myšlenky lidí, nahánějí jim strach, a tak je drží v poslušnosti vůči vrchnosti. Kritias se nerozpakoval zavést v Athénách vládu násilí, která ovšem vydržela jen rok. Jeho učitel Sókratés to viděl jinak. Ani pro něho už athénští bohové mnoho neznamenali, i když sám se obvyklých rituálů účastnil. Ale důležitější než náboženství byl pro něho právní stát: chtěl, aby bez ohledu na formu vlády bylo zachováno právo. Pro Sókratovo odsouzení byly tudíž rozhodující důvody politické, avšak obžalován a odsouzen k smrti byl jako ateista, který kazí mládež. Toto obvinění ve své obhajobě odmítl a prohlásil, že stále naslouchá vnitřnímu hlasu (daimonion), hlasu Boha, který se staví proti státnímu bezpráví, Boha, o němž vždy mluvil v jednotném čísle. I to je forma kritiky náboženství, poněvadž je-li Bůh přesunut do lidského nitra, dostává se do centra pozornosti člověk. V roce 399 př. Kr. musel Sókratés vypít pohár jedovatého bolehlavu. Už dvě století předtím se v Izraeli prosadilo jiné paradigma. Starý zákon sice umisťuje víru Izraelitů v jediného Boha (Jahve) už do nejranější doby, ale zároveň popisuje, jak dlouho přežívala
K čemu je náboženství
17
představa rozmanitých bohů. Nebylo možno vyloučit vliv okolního světa, s cizími ženami v královských harémech přicházeli do země cizí bohové a rituály. Velcí bibličtí proroci, jako Eliáš, Izajáš a Jeremjáš, byli náboženští kritikové, kteří odmítali nebe plné bohů a propagovali víru v jednoho jediného Boha, naprosto odlišného od všech těch nebešťanů, jimiž byl jinak starověký nadpřirozený svět zalidněn. Definitivně se víra v jednoho Boha prosadila teprve tehdy, když Izraelité ztratili vlastní stát a jejich elita byla v roce 586 př. Kr. zavlečena do babylónského exilu. Bůh Izraele byl Bůh neviditelný a nesměl být zpodobován. Proto je sporné dávat prvopočátek víry v jednoho Boha do souvislosti s vývojem v Izraeli. Už ve 14. století př. Kr. soustředil egyptský faraón Amenhotep IV. (Achnaton) náboženský kult na uctívání boha slunce Atona, což ovšem po jeho smrti opět zaniklo. Mnohem později zastával perský kněz Zarathuštra víru v jednoho boha jménem Ahura Mazda, ale i tento druh monoteismu se v mnohém lišil od uctívání onoho Boha, o němž se věřilo, že řídí dějiny Izraele.
Výměna obsahu Takto z vnějšku se náboženství jeví jako prostředek plnící rozmanité účely, přičemž hlavním cílem je udržovat navzdory ne ovlivnitelným otřesům stabilitu individuálního života a společenského systému. Předpokládáme-li podobně jako sociolog Niklas Luhmann, že jde o specifickou funkci, pak z toho vyplývá, že náboženství nemůže být nahrazeno ničím jiným než opět náboženstvím, tedy něčím, co má náboženské rysy.7 Jedním z nich, a to podstatným, je hypotéza neviditelného světa, jenž obklopuje svět viditelný a v němž působí autonomní síly. To je formální, na obsahu nezávislé vymezení a tento rámec lze naplnit nejrůznějším obsahem. Když se nějaký obsah přežije, je nahrazen jiným. Od 18. století je tahle opakující se výměna jednou ze součástí zmatků, které zásadně ovlivňují dějiny Evropy. Niklas Luhmann, Funktion der Religion, Frankfurt/Main 1977; Tabu, Frankfurt/Main 51999. 7
18
Co je za obzorem?
Počínaje židovským exilem, tj. od konce 6. století př. Kr., se už víra v jednoho Boha šířila v kulturní oblasti Blízkého Východu a Evropy nezadržitelně. Prosadila se v křesťanství i v islámu a na novou radikální kritiku náboženství narazila teprve za evropského osvícenství 18. a 19. století. Příčinu k tomu nesporně zavdaly náboženské instituce a jejich představitelé. Církve se aktivně podílely na evropské feudální politice a měly po celá století monopol na vzdělání, což vedlo k nesnesitelnému poručníkování a vykořisťování lidí. Reformace v 16. století způsobila v důsledku těžkopádnosti Říma rozštěpení církve, přestože to reformátoři původně nezamýšleli. Následující války kvůli mocenským nárokům, vedené pod vlajkami soupeřících náboženských vyznání, proměnily Evropu na několik století v krvavé bojiště. Křesťanský východ Evropy byl západnímu světu zcela odcizen už od schizmatu v roce 1054. Výměna obsahu spočívala nejdříve v tom, že jedno vyznání bylo nahrazeno jiným. To se teď změnilo. Jako důsledek poreformačních náboženských válek, ale i předchozích křížových tažení (11.–14. století) a stále se vracejících střetů s islámem se zrodila myšlenka, že mír a lidská důstojnost mohou být zaručeny jedině bez náboženství, v opozici k němu. Evropské osvícenství (na rozdíl od amerického) bylo tudíž z politicko-historických důvodů nutně protináboženské. Francouzská revoluce pozvedla rozum na božstvo a uctívala jej rituály vypůjčenými z křesťanské liturgie. Kromě této principiální kritiky náboženství jako takového existovala i vnitronáboženská kritika, která v etablovaných církvích, především v římskokatolické, vedla k těžkým názorovým rozporům. Běžná představa Boha už dávno znovu nabyla někdejších příliš lidských rysů, jediný Bůh byl zase obklopen ne sice jinými bohy, ale nesčetnými svatými, kteří měli na starosti různé záležitosti a z nichž někteří, především Maria, matka Ježíšova, jsou dodnes uctíváni téměř jako božské bytosti. Mohli bychom mluvit o skrytém návratu starého polyteismu, jehož prvky a způsoby myšlení se vkradly – přinejmenším v oblasti lidové víry – do křesťanského monoteismu. Tak se podobně jako v antice opět sešly různé důvody pro zásadní kritiku. Náboženství bylo znovu demaskováno jako lidská projekce. Ludwig Feuerbach s ním zúčtoval, Sigmund Freud
K čemu je náboženství
19
je prohlásil za iluzi. Friedrich Nietzsche vystavil Bohu úmrtní list. Se zpožděním se tento trend objevuje i ve vnitronáboženské kritice – ve 20. století vznikla teologie „smrti Boha“, která žádá, aby byl Bůh zastoupen člověkem. Podle jejího názoru jsme dlouho očekávali, že Bůh udělá něco pro člověka; teď prý je na čase udělat něco pro Boha. 8 Tradiční náboženství na politické scéně dohrála a zanechala po sobě prázdné místo, které vyplnily ideologie 20. století. To byla nejnebezpečnější výměna obsahu: měla za následek masové vraždění lidí. Údajně nenáboženské režimy si teď samy osvojily náboženské manýry: uctívaly své diktátory – od Hitlera přes Stalina a Mao Ce-tunga až po Pol Pota – jako božské hrdiny a rozhodně nehájily mír a lidskou důstojnost. Osvícenci a kritikové náboženství vylili s vaničkou i dítě a odmítali připustit, že náboženství se přes nepopiratelnost kritizovaných jevů nedá prostě odstranit. Dnes církvím sice stále ubývá členů, ale zájem o náboženství nemizí, jen jeho podoba je jiná. K velkým protináboženským světským koncepcím se mnoho lidí staví právě tak skepticky jako k tradičním náboženským systémům. Zase se vyměňuje obsah – tentokrát nastupuje zájem o východní moudrost a volné formy ezoteriky, jimiž se lidé zabývají individuálně nebo ve volných společenstvích bez závazné institucionální organizace. Ani vysoká úroveň technické civilizace včetně úspěchů v medicíně a sociální péči, dosažená stejně jen v malé části světa, nám není schopna dát tak definitivní jistotu, abychom mohli zapomenout, že nejsme pány vlastní existence. Život, láska a smrt se nedají naplánovat. Na tuto těžko snesitelnou skutečnost reagujeme zase postaru, nábožensky: prosíme a děkujeme. Na koho se přitom obracíme, to už tak jasné není. „K čemu své srdce upínáš, nač spoléháš, to je tvůj Bůh“, řekl Martin Luther. 9 Adresát proseb a díků ztratil svou zdánlivě jednoznačnou tvář, skrývá se za různými maskami – a přesto zůstává naším zřejmě nepostradatelným protějškem.
Dorothee Sölle, Stellvertretung. Ein Kapitel Theologie nach dem „Tode Gottes“, Stuttgart 41967, 201, 205. 9 Ve svém výkladu prvního přikázání ve Velkém katechismu z r. 1529. 8
20
Co je za obzorem?
Trýzeň vědomí Cesta od polyteismu k monoteismu je posuzována různě – jako vzestup a pokrok, nebo jako politováníhodná ztráta rozmanitosti a tolerance. Pokud je monoteismus spojen s politickou mocí, je skutečně důvod činit jej odpovědným za netoleranci a násilí. Monoteismus, který pěstuje obraz autokratického Boha a z něho odvozuje legitimitu monokratických politických systémů, rychle přestává být k člověku přátelský. Ale přestože i křesťanství v průběhu svých dějin znovu a znovu upadalo do této léčky, primitivní odůvodňování monokracie monoteismem odporuje křesťanskému obrazu trojjediného Boha. Tak se znovu dostáváme k základnímu problému: K čemu je náboženství? To záleží na tom, jestli chrání člověka před násilím a netolerancí, nebo ho zbavuje svéprávnosti a podrobuje autoritářskému systému; jestli je konstruktivní pomocí pro zdařilý život, nebo jen narkotikem, abychom vydrželi to, co se nedá změnit (náboženský člověk se pak jeví jako narkoman a náboženství jako „opium lidstva“ – termín Karla Marxe). Ale protože náboženství nelze vykořenit, protože lze jen vyměnit jeho obsah, není jeho původ otázkou pouze pro historiky a sociology, nýbrž i pro psychology. Vznik a vývoj náboženských představ se obráží ve spisech a tradici jednotlivých náboženství; avšak takové představy se v lidech rodí vždycky také z příběhu jednotlivé duše. Vědomí, tato schopnost vidět vlastní stav a přát si jeho změnu, ukazuje člověku jasně, jak je jeho situace děsivá. Americký psycholog Ernest Becker popisuje lidskou existenci z biologické perspektivy drasticky: „Život na této planetě je krvavé divadlo, příšerná scéna ze science-fiction, v níž zažívací trakty vybavené na jednom konci chrupem rvou každý kus masa, jehož se mohou zmocnit, a na druhém konci zanechávají hory agresivních exkrementů.“ Ale člověk je „organismus, který ví“, a tedy ví především, že zemře.10 To, že příroda nevnímá člověka jako jedinečné individuum a že nakonec zmizíme v naprosté nicotě, pociťujeme jako útok na vlastní sebeúctu, říká Becker. Abychom
10
Ernest Becker, Escape from Evil, New York 1975, 1nn.
K čemu je náboženství
21
si navzdory této přirozené mizérii mohli sami sebe vážit, vznikla touha něco znamenat, touha, aby náš život, práce, trápení a smrt na této planetě měly nějaký smysl. Jak se lze vyrovnat s tímto rozporuplným stavem, ukazuje chasidský příběh o rabínovi, který radí žákovi, aby s sebou nosil v jedné kapse lístek, na němž je napsáno „Kvůli mně byl stvořen svět“, a v druhé kapse lístek s větou „Jsem jen prach a popel“; být moudrý znamená vytáhnout v pravou chvíli jeden, nebo druhý.11
Člověk potřebuje vztah Od prvního nadechnutí jsou lidé odkázáni na to, že mají nějaký význam. Potřebují k životu, aby je někdo vnímal, aby jeden pro druhého něco znamenali a aby bytí na této zemi znamenalo něco pro ně. Mnohem dříve, než se dítě naučí mluvit, poznává z chování dospělých, zda je vítáno, nebo považováno za náhodu či dokonce nehodu, poznává, jestli je někdo chrání, nebo zanedbává, a z jeho emočního stavu rostou jeho přání a fantazie. Tak se utváří sebechápání a identita člověka, jeho vnímání toho, co ve světě znamená a jestli k němu svět zaujímá láskyplný, nebo nepřátelský postoj, zda ho ochraňuje, nebo napomíná, chválí, nebo trestá. Z tohoto základního pocitu „jsem na světě“ roste vztah dítěte nejprve k okolí, pak k celému světu. V této fázi stojíme na prahu náboženství, neboť náboženství je celostní sféra představ a nabízí svůj obsah člověku, který touží po smyslu a hledá souhrnný pohled na svět. Toto je i z psychologického hlediska místo, kde se rodí obrazy Boha, protože – alespoň v monoteistických náboženstvích – postava jednajícího Boha je personifikací kosmu. Argentinská psycholožka Ana-Maria Rizzuto se zabývala různými obrazy Boha v lidské duši. Je ostatně zajímavé, jak se ke svému tématu dostala. V roce 1963, kdy zasedal 2. vatikánský koncil, ji požádal děkan papežského semináře v argentinské Cordobě, aby studentům, kandidátům kněžství, vysvětlila možnosti
11
In: Jan Sokol, Člověk a náboženství, Portál, Praha 2004, 112.
22
Co je za obzorem?
osobního vztahu člověka k Bohu, protože tím se tradiční dogmatika vůbec nezabývá.12 Ana-Maria Rizzuto ukazuje, jak se podoba pozdějších obrazů Boha připravuje v raném dětství: Ať už různé náboženské instituce vyučují náboženství sebepůsobivěji, pro toho, kdo nemá základní vztahové zkušenosti, zůstane náboženství pouze vyučovacím předmětem. Vyučovaná látka nechává člověka vnitřně chladným, pokud nerezonuje s city, vzpomínkami a vnitřními obrazy vzniklými v průběhu dětství. Kdo dokáže pohlédnout dost hluboko do svého nitra, ví velmi dobře, že osobní představa Boha je zabarvena i vlastním emočním pozadím. Strach, láska nebo nedosažitelná vzdálenost jsou zkušenosti, které vedou štětec malující vnitřní ikonu Boha. Změnit ji mohou jen nová setkání, která dokáží dřívější vztahové zkušenosti vymazat nebo transformovat. Protože člověk je bytost, která potřebuje vztah.
K čemu je náboženství Všechny odpovědi na tuto otázku zůstávají nejednoznačné. V podstatě se totiž veškeré historické, sociologické a psychologické pokusy o vysvětlení vztahují k člověku jako k bytosti nedokonalé, jejíž slabost a omezenost má být pomocí fantazií a projekcí učiněna snesitelnou. Dokonce i poznání, že člověk je bytost toužící po vztahu, může být vykládáno tak, že člověk je nedostatečně autonomní. Je očividné, že člověk není schopen žít sám; to platí, už když přichází na svět „fyziologicky předčasně“, i později, když se probudí jeho sexualita, a vůbec vzhledem k jeho potřebě nalézt domov ve společenství. Je-li pro nás ideálem představa člověka v každém směru nezávislého, pak se tohle všechno skutečně musí jevit jako politováníhodná slabost. Onen ideální obraz je ovšem snadné demaskovat jako nerealistický a nelidský sen. Náboženství však vidí člověka takového, jaký je, a nežádá od něho, aby se své potřeby sounáležitosti s druhými zřekl nějakým
Srov. Susanne Heine, Grundlagen der Religionspsychologie, Göttingen 2005, 215nn. 12
K čemu je náboženství
23
hrdinským gestem. To, že člověk je bytost potřebující vztah, není slabost, říká náboženství: je to příležitost. Ale naše nepotlačitelná touha po společenství se ve všech našich prožitcích naplňuje jen částečně a přechodně. Různá náboženství tuto lidskou potřebu nejen uznávají, dávají i konkrétní odpovědi – každé z nich podle svého obsahu. Kdo nebo co odpovídá na lidskou touhu po vztahu? Co zůstává, když jsou lidé skutečně sami? Existuje nějaké kompetentní místo, kam se můžeme obrátit, když už všechno selhalo? Je tu někdo, když už tu nikdo není? Ať už náboženství vzniklo tak nebo tak, ať už přijalo v dějinách, ve společnosti či v duši člověka jakoukoli podobu – k čemu je dobré, o tom rozhodne jeho účinnost. Tím se ale dostáváme k jiné úrovni vnímání. Jen ve vztahu k určitým náboženským obsahům se může ukázat, co náboženství člověku přináší. Tato kniha chce čtenáře provázet na cestě po jednom ze světových náboženství – po křesťanství.
24
Co je za obzorem?
PAR ADIGMA KŘESŤANST VÍ Existence není náhoda
Pro mne se všechna tajemství víry komprimovala do vznešené alegorie, která se nad lány mého života klene jako zářící duha.13 Hugo von Hofmannsthal
Ať už nás čekají jakákoli překvapení, nevydáme se na cestu bez přípravy. Musíme mít přehled, naplánovat trasu, označit si nejdůležitější etapy a zastávky. Budeme putovat krok za krokem podle náčrtu, který shrnuje, co je před námi. Tento plán, tento vše zahrnující systém můžeme označovat slovy struktura, schéma, půdorys, osnova, koncept, soustava, model, paradigma. Německý název knihy zní „Die christliche Matrix“. Autoři ho komentují takto: „Termín matrix odkazuje k něčemu základnímu, původnímu; etymologicky souvisí s latinským mater. Matrix je i název kultovního filmu, který unáší diváka do interaktivního světa internetu, ale také do světa mytologie a náboženství. Matrix je v tomto příběhu tajemná aktivita, která získává z lidí energii pro umělou inteligenci, a to bez jejich vědomí. Proti tomu se zvedne odpor vedený jistým Morpheem, který najímá hrdinu Nea: ‚Řeknu ti, proč tady jsi. Jsi tady, protože něco víš. Něco, co nedokážeš vysvětlit. Ale cítíš to. Po celý život cítíš, že se světem něco není v pořádku. Nevíš co, ale je to tady.‘ Tato matrix je zákon světa, nebezpečná neviditelná struktura za viditelnými věcmi, která musí být zneškodněna. Skrytá logika křesťanství je právě opačná, matrice křesťanství je světlá logická síť, rozprostřená nad zmatenou mnohotvárností života.“14
Hugo von Hofmannsthal, Dopis lorda Chandose, in: Lucidor a jiné prózy, Slovart, Praha 1998. 14 Tyto obraty pocházejí z románu Williama Gibsona Neuromancer z r. 1984. 13
Paradigma křesťanství
25
Nad každým náboženstvím je napjata nějaká neviditelná struktura jako síť, na níž jsou zavěšeny viditelné věci. A každé náboženství má svou vlastní logiku. Náboženství jsou holistické systémy, protože shrnují svět jako celek, a k celku patří i to, co je neviditelné. Náboženství se nespokojují s reálnými skutečnostmi, protože ani lidé se s nimi nespokojují, třebaže to, co cítí, nedokáží vyslovit. Není divu, že v dnešním světě, v němž dominují přírodní vědy a technika a kde platí jen fakta a důkazy, se nejrůznější fantastické příběhy množí jako houby po dešti. Každé náboženství vytváří sféru významů a souvislostí, která přichází ke slovu tam, kde lidé, živé bytosti obdařené vědomím, stojí před třemi zásadními záhadami: Jestliže se svět, tak jak jej známe, nevznáší v prázdném prostoru, co ho obklopuje? Je-li na světě tolik trápení, co nám je pomůže překonávat? A jestliže světu vládne smrt, pro co máme žít? Tyhle otázky nás nenapadají každý den, když se věnujeme denním povinnostem, ale jen někdy – v zamyšlení, v polospánku nebo v konfrontaci s osudovými událostmi v osobním nebo politickém životě. Co ovšem takové události pro nás znamenají, jak jim máme rozumět, to nám ony samy neřeknou, to musíme hledat a nacházet jinde. Náboženství zařazuje tyto záhady do zmíněné „světlé sítě“, jejíž logika je u každého náboženství jiná. Tyto světy obrazů a symbolů plných existenciálního významu, který nezná náhodu, nechtějí být zpodobením skutečných věcí a událostí. Pro náboženství platí to, co říká Peter Hacks o umění: „Není to zpráva o skutečnosti, nýbrž o postoji, který člověk může ke skutečnosti zaujmout.“15
Jsi vítán Paradigma křesťanství má „kosmický“ rozměr; vychází z neviditelného a směřuje k neviditelnému; neviditelné je pramenem a cílem, náš svět se všemi svými „věcmi“ je tímto „neviditelným“ obklopen. Toto neviditelné není z pohledu křesťanství pouhá univerzální a všechno plodící energie. Má jméno: Bůh. Bůh, který 15
Peter Hacks, Das Poetische, Frankfurt/Main 1972, 91.
26
Co je za obzorem?
svět a jeho lidi chce, tvůrce, který v knize Genesis říká: „Budiž“ – a ono je. Lidé nejsou žádné malinké bezvýznamné tečky, které se hemží na Zemi. Nejsou vydáni napospas přirozenému vzniku a zániku, přírodě, která se neptá, jestli exempláře určitého druhu trpí, radují se nebo vědí, proč žijí. Naopak, tento Bůh – podle křesťanského konceptu – jedná aktivně a se svými stvořeními, na kterých mu záleží, navazuje vztah. Protějškem Boží vůle, která chce vztah navázat, jsou bytosti toužící po vztahu, lidé, kteří žijí tím, že jeden pro druhého něco znamenají, že pro ně veškeré bytí něco znamená a že smrtí nebude jejich nezaměnitelný význam vymazán. Proto křesťanský koncept zahrnuje obojí, to největší i to nejmenší: svět jako celek, včetně oblasti neviditelného a včetně každého člověka, živého či mrtvého. Tento Bůh lidi zná, bere je vážně a stará se o ně: „Všechny vlasy na vaší hlavě jsou sečteny. Nebojte se tedy“, je psáno v Matoušově evangeliu.16 Každý člověk mezi těmi miliardami lidí je důležitý, protože každé individuum je jedinečné. Tohle netvrdí nějaká neosobní kosmická energie, nýbrž někdo, komu na lidech záleží, Bůh jako osobní protějšek, který chce s lidmi navázat vztah a oslovuje je. Ve „světlé síti“ křesťanství se ukazuje Bůh, který stvořil lidi ke svému obrazu, aby mohli odpovídat, protože se vztahují k tomu, komu říkají ty, protože jsou bytostmi, které mohou – v rámci svých možností – svobodně říkat ano a ne. Pro tohoto Boha tu není nikdo náhodou, protože Bůh každého chtěl. Dramaturgie křesťanského plánu začíná tím, že člověk vychází z kulis neviditelného světa na scénu. Je jistě mnoho možností, proč bylo dítě počato: pud, vášeň, touha po dědici, po rodině, konvence; vyskytují se i „pracovní úrazy“, jsou děti vítané i nevítané, zprvu milované a pak zavržené. Podle křesťanského plánu je příchod každého člověka (třebaže může vypadat jako naprostá náhoda) uskutečnění záměru, úmyslu: Nejsi víceméně náhodným spojením zárodečných buněk, pocházíš z jiného zdroje – ten si vymyslel právě tebe, uvedl tě do bytí a proto tě vítá.
16
Mt 10,30n.
Paradigma křesťanství
27
První krize Bytí není procházka růžovou zahradou, každý krok na scéně života může být nebezpečný. Sotva se člověk objeví, už zjišťuje, že svět je neutěšený, že tu něco není v pořádku. Za každým rohem číhá bída a zlo, krutost, nemoc a smrt. Bible ví, že to tak je, a proto přichází s příběhem plným významu. Kdysi, ještě před začátkem dějin, žili lidé v zahradě Eden v jednotě s Bohem. Jak lidé, tak Bůh měli svoji oblast; lidé měli k dispozici všechno až na dva stromy, které náležely Bohu: strom poznání a strom života; plody těchto stromů neměli jíst. Toto byl řád. Ale lidé řád porušili, přestoupili ho.17 Řád znamená respektovat oblast druhého. Začíná to nenápadně: Kdo si přisvojí cizí majetek, svévolně otevře poštu druhého, vnikne do jeho soukromé oblasti, kdo vypráví příběhy jiných jako svoje, kdo by chtěl být považován za někoho, kým není, ten se dopouští přestupku, krádeže, plagiátu. A končí to vraždami a válkou, pokud lidé nedokážou vyjednávat a domluvit se. Ignorovat druhého, zmocňovat se cizího majetku znamená narušovat řád a vnášet rozkol mezi lidi a mezi národy. Podle příběhu o zahradě Eden vedou takové přestupky i k roztržce s Bohem. To není historická zpráva, to je prapříběh, příběh o původu. Vypráví se ne proto, aby byli Adam a Eva označeni jako viníci, jako by neštěstí světa pocházelo z toho, že oni jedli zakázané ovoce, zatímco my, kteří jsme se narodili později, za to nemůžeme. Ten příběh se vypráví proto, že to tak je, tady a teď, a bohužel to tak bylo vždycky – lidé se nepřetržitě dopouštějí přestupků a hádají se jako děti na pískovišti: Kdo začal, kdo to zavinil? Takoví jsou lidé, to je jejich conditio humana, lidská přirozenost, kterou si jen neradi připouštějí. Tím, že jedí ze stromu poznání, porušují řád a opouštějí samozřejmou nepochybnost svého bytí. Podle paradigmatu křesťanství jsou lidé stvořeni podle obrazu Božího; tím, že své svobody zneužívají, vrhají stín na koncept, podle něhož je tvůrce stvořil.
O tom vypráví Genesis, první kniha bible, v tzv. příběhu o pádu člověka, kap. 3. 17
28
Co je za obzorem?
A proto také není jejich svět žádná idyla. Kdo jednou vstoupí na jeviště světa, nutně pozná, že války, týrání a teror nepřestávají, že majetek je stále ještě rozdělen nespravedlivě a polovina světa hladoví, že mnoho lidí je bez práce nebo na útěku. Nezměrné je také duševní utrpení, které si lidé vzájemně působí, „aniž chtějí nebo aniž si to uvědomují, možná s dobrým úmyslem nebo omylem, a přitom sami sebe obhajují, aby se uklidnili “.18 Křesťanské paradigma to vidí realisticky: I ty jsi zapleten do sebeklamu a vystaven neblahému stavu světa.
Jsi doprovázen Proto ovšem ještě nepřestává platit, že Bůh si přeje existenci každého jednotlivého člověka a že ho vítá. Součástí křesťanského paradigmatu je, že Bůh všechna svá stvoření miluje, a to i ta, která jsou ve své zaslepenosti zapletena do hříchu. Proto se Bůh ptá Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“19 Proto volají jeho proroci: „Navrať se ke mně!“ 20 Bůh dává lidem etické pokyny, vydává se za nimi, hledá je, jako hledá pastýř jedinou ztracenou ovci z velkého stáda. 21 Kdo miluje, je zranitelný – milující Bůh tudíž při pohledu na špatný stav svého dobrého stvoření trpí, kvůli zaslepeným trpí a s trpícími cítí. Jedinečné na křesťanském konceptu světa je přesvědčení, že Bůh nejen dává pokyny a povolává na správnou cestu, nýbrž že ho jeho láska nutí, aby se lidem přiblížil a vzal na sebe lidský osud. Nezůstává pouhým divákem, neomezuje se na roli režiséra, který ze zákulisí všechno řídí; místo toho vstupuje na scénu
Např. psychoterapeut Gaetano Benedetti reprodukuje s velkou empatií vyprávění svých pacientů o tom, s jakým nepochopením se setkávají a jak se vůči nim druzí proviňují; in: Psychoterapie und Seelsorge (1968), in: Volker Laepple/Joachim Scharfenberg (eds.), Psychoterapie und Seelsorge, Darmstadt 1977, 327n. 19 Gn 4,9. 20 Např.: Iz 44,22; Jr 3,12.22; 31,21; Ez 33,11;18; Oz 12,7; 14,2. Toto Boží volání prochází celým Starým zákonem. 21 L 15,3 – 7; Mt 18,12. 18
Paradigma křesťanství
29
jako každý jiný člověk, tedy „narozen z ženy“, 22 a dává se poznat v Ježíši z Nazareta, který je neporušeným obrazem neviditelného Boha. Ježíš se vystavuje bytí poznamenanému zaslepeností; avšak jeho bytí není takto poznamenáno – on je pravý člověk, takový, jakého Bůh zamýšlel. Zároveň reprezentuje milujícího Boha, který se nevyhýbá ani hrůzám světa: raději trpí, než by jiným uškodil, bere na sebe, co by zasloužili jiní. Řád porušený v zahradě Eden je v tomto člověku znovu dokonale nastolen, a to samotným Bohem, který svoji odpovědnost nepřenáší na nikoho jiného. Tak dostává slovo láska tělesnou podobu, tak je nalezen lék na roztržku mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem. Ježíš, který je Kristus, tě provází ve chvílích dobrých i zlých, protože Bůh se stal bratrem lidí: to je paradigma křesťanství. Takto začíná náprava porušeného stvoření již v průběhu dějin.
Nejsi sám Jestliže se dají zacelit i roztržky mezi lidmi, znamená to, že je obnovena lidská schopnost udržovat vztah. Podle křesťanského konceptu platí, že každý člověk má individuální důstojnost, a proto ten, kdo vstoupí na jeviště života, nikdy nehraje monodrama. Jednajících postav je mnoho, více i méně blízkých, a když chápou, že pracují na společném projektu, pak hrají dobře. Bůh vnímá každého a chce s ním navázat vztah – z toho plyne požadavek, abychom i my brali druhého vážně a respektovali ho. Protože nás všechny Bůh chtěl, protože nejsme na světě náhodou nebo omylem, nerozlišuje křesťanské schéma lidi podle původu, stavu nebo pohlaví. Máme-li se v tomto smyslu v životě něčemu naučit, pak je to umění milovat a jednat solidárně. Paradigma křesťanství je přitom široce platné, rozhodně zahrnuje i lidi jiného světového názoru. Neboť Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“. Ježíš to zdůrazňuje provokativním požadavkem, abychom milovali i nepřátele. 23 To neznamená, že k nim máme chovat nějaké 22 23
Ga 4,4. Mt 5,43 – 47.
30
Co je za obzorem?
něžné city; znamená to neupírat nikomu, ani nepřátelům, právo na existenci, protože i oni jsou stvořeni Bohem a účastní se spolu s námi dění na jevišti života. V této hře ztělesňují prvek dramatický, rušivý, směšný nebo tragický; jsou výzvou k odporu. Podle Božího vzoru by naše solidarita neměla být vázána na nějaké podmínky. V Matoušově evangeliu se vypráví o králi, který říká: „Hladověl jsem a dali jste mi jíst; žíznil jsem a dali jste mi pít; byl jsem cizincem bez přístřeší a ujali jste se mne; byl jsem nahý a oblékli jste mě; byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ Ale oslovení nevědí, o čem je řeč, nevzpomínají si, že by byli králi tyto služby milosrdenství někdy prokázali. A dostanou klasickou odpověď: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří [a sester], mně jste učinili.“ 24 Toto zvláštní a podrobné potvrzení prokázané pomoci říká nechápajícím posluchačům, že jde-li o pomoc a vztah, je třeba v každém nahém, nemocném, hladovém nebo zajatém člověku vidět krále. Toho krále, který při posledním soudu vstoupí na scénu jako soudce – a který právě teď vyjmenoval kritéria pro vynesení rozsudku. Protože nejsi na světě sám, je možno od tebe požadovat, abys bral lidi kolem sebe na vědomí; právě tak jsi i ty odkázán na to, že ostatní budou brát na vědomí tebe.
Poslední krize Bůh si přeje navázat vztah s lidmi a miluje je. To ale neznamená, že jeho milost je jako kropicí konev, zavlažující všechny bez rozdílu. Není jedno, jaký život vedeme. Jenže všechny morální snahy zůstávají ambivalentní a snadno podléhají sebeklamu. „Myslet něco dobře“ ještě neznamená „dobře činit“. I velkých individuálních a politických zločinů se lidé dopouštějí v přesvědčení, že jednají oprávněně, že jejich důvody jsou dobré. Žádný lidský řád se neobejde bez soudních instancí, které jsou tu proto, aby člověka povolávaly k odpovědnosti. Jinak by vznikl chaos, protože sklon lidí k přestupkům je nevykořenitelný. Stačí, že nějaká přírodní katastrofa naruší pořádek, a už se 24
Mt 25,34 – 40.
Paradigma křesťanství
31
rabuje a vraždí, sirotci jsou prodáváni jako zboží. A ve válkách, i když jsou vyhlašovány ve jménu nějaké velké nebo svaté věci, se děje totéž. Přitom rozhodujícím předpokladem každého fyzického i psychického násilí na druhém člověku je popření jeho důstojnosti. Nejprve musí být protivník zbaven lidské tváře; je-li prohlášen za „nižší rasu“, je snadné se na něm prohřešovat. Ani lidské soudy, ať už jednají přísně podle paragrafů, nebo uznávají polehčující okolnosti, nejsou proti zaslepenosti imunní. Jedině Bůh, soudce poslední a nejvyšší, respektuje, že lidé jsou stvořeni k jeho obrazu. Paradigma křesťanství, klenoucí se nad životem každého člověka, zahrnuje i konec představení – kdo odchází ze scény, nemůže si být jist potleskem publika. Rozsudek je v kompetenci jiné, nepodplatitelné instance. Jediný Bůh ponechává lidskou důstojnost nedotčenu, a tím je koloběh sebeobhajob přerušen: všechno se jeví náhle úplně jasné i bez obžalovacího spisu. Ale tato situace nenastane až po skončení lidského bytí, opakuje se po každém dějství, po celý život. Při setkání s Bohem může člověk v sobě rozpoznat věrný obraz toho, kdo s ním cítí a trpí, toho, kdo hojí rány způsobené vinou, protože nechce zaslepené otroky. Tak může člověk vydat počet ze svých skutků, aniž by se obhajoval, tak může pocítit, že už se mu dostalo ospravedlnění. Protože tě Bůh chtěl a provázel, můžeš si být jist jeho věrností. Jeho soud je ve znamení křesťanské logiky a znamená osvobození.
Jsi očekáván Koncept křesťanství obsahuje nakonec rozhodující příslib: Jsme očekáváni v království Božím. Ale toto království, v němž vládne pouze Bůh, „nebeské království“, je podle Ježíše už uprostřed nás. 25 Žít v něm znamená, že začíná něco, co se neblíží ke svému konci, nýbrž ke svému cíli; moc smrti bude zlomena. Smrt je skandál, je to „osten“ vězící nejen v bytí; zraňuje i lidské vědomí, protože celý život víme, že zemřeme. Smrt je nepochopitelná skutečnost, se kterou nemůže nikdo souhlasit. Kdy dosáhne člověk 25
L 17,21; srov. Mt 3,2; 4,17; 10,7; 12,28; Mk 1,15. L 11,20.
32
Co je za obzorem?
„krásného věku“ – v sedmdesáti pěti, v osmdesáti, v devadesáti? Tohle vžité slovní spojení zastírá, že žádný dosažený věk není „krásný“, protože smrt přichází vždycky příliš brzo a její stín se přibližuje v podobě nemoci a utrpení. Literatura a filosofie se nepřetržitě pokoušejí zbavit smrt hrůzy, např. pomocí představy, že ve smrti se duše a tělo od sebe oddělí, „tělesná schránka“ zpráchniví, kdežto neporušená duše odletí do nebe (na středověkých obrazech ji můžeme vidět jako malinkého človíčka, který vyklouzl umírajícímu z úst). Že by nesmrtelnost spočívala v tom, že budeme někde na neurčitém místě poletovat jako energie nebo čisté vědomí? A kde potom zůstane „já“; vždyť to by nebylo splnění toho, v co lidé doufají, totiž že nezmizí jejich individuální osobnost. Smrt však nestojí jen na konci našeho života, nýbrž se může mísit i do života. „Víme“, říká se v 1. listu Janově, „že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry (a sestry).“ 26 Tady nejde o nějaký jiný, od světského bytí oddělený „onen svět“, nýbrž o anticipaci věcí budoucích už tady a teď. Takže je to láska, co znamená život za hranicí smrti. Tím se nemyslí nějaké kolísající a zmatení podléhající milostné city, nýbrž jsme vyzýváni, abychom se vmysleli do onoho bezvýhradného ano, jež Bůh vyslovuje na adresu všeho stvořeného, a přitom zůstali zranitelní a soucitní. Člověk se rodí dvakrát, říká Ježíš v nočním rozhovoru s Nikodémem: 27 jednou z matčina těla, podruhé z Božího ducha, jenž je duchem života a lásky, ne smrti. Když opouštíš jeviště života a vracíš se do kulis neviditelného světa, odkud jsi přišel, pak – znovu narozený z ducha – nalezneš v království Božím konečný domov.
Smíření Představme si dvě scény. V obou vystupuje dědeček s babičkou a jejich vnoučata, která chtějí vědět, jak prarodiče žili. První dvojice vypravuje o válce, o jejích hrůzách a o tom, do jakých strašných situací se nezaviněně dostali. Vzpomínají, jak je jejich 26 27
1 J 3,14. J 3,1–7.
Paradigma křesťanství
33
rodiče zanedbávali, jak často je jiní lidé podvedli a jak jim kdo ublížil; říkají, že si přáli jiný, lepší život a že budou rádi, když brzy umřou. Druhý pár vypravuje, co měli rádi jako děti, o prvních radostech jara a o zázraku vonící růže. Vypravují, jakým odříkáním prošli, co se jim podařilo, co všechno nestihli, že měli přátele, že jim i v těžkých dobách bylo dopřáno žít, radovat se a doufat, a že nevěří, že smrt znamená konec. Fakta a události v životě těchto dvou manželských párů mohou být srovnatelné, ale zatímco pro jednu dvojici život ztratil význam, pro druhou znamená velmi mnoho. Rozdíl je v postoji, který zaujímají k událostem možná velmi podobným. Z druhého vyprávění budou vnoučata čerpat odvahu k témuž životnímu postoji, jaký mají jejich prarodiče. Takový postoj odpovídá křesťanskému paradigmatu, které se jako zářící duha klene nad lány života a plno hlubokého významu zahrnuje všechno: každý jednotlivý život i svět s jeho hrůzami, stojící zatím ve znamení kříže. Toto schéma platí nejen pro život jednotlivého člověka, nýbrž také pro celý vesmír, i pro to, co bylo před ním a co bude po něm. Z moci neviditelného Boha povstal svět jím stvořený, Bůh drží tento svět, aby neup adl zpět do nicoty, z níž vzešel. Paradigma křesťanství nepočítá s věčně se opakujícím návratem znovuzrození, podle něho má člověk i vesmír svůj počátek a cíl. Jeho poselství zní: Někdo tě chtěl, dříve než jsi vstoupil do života, právě tak jako svět vznikl s určitým záměrem. Navzdory své zaslepenosti a omezenosti si můžeš být jist, že tě Bůh provází na cestách dobrých i zlých a že před ním nikdy neztratíš svoji důstojnost; ten, který ti dal důstojnost, udržuje v pohybu i vesmír. A až tvůj život dospěje ke konci, očekává tě věrný Bůh v jiném, neporušeném životě. I svět bude totiž zrušen a proměněn v nové stvoření. Křesťanský koncept nepopírá, že na světě dochází k bezpráví a hrůzám, nýbrž chce ukázat, jak může člověk na světě obstát, aniž by propadal zoufalství nebo se snažil nastolit spravedlnost násilím, a tím působil ještě větší škodu. To nepřináší štěstí ani nevede k tomu, po čem toužíme a v co doufáme, totiž ke smíření se světem, v němž utrpení, námaha a konečnost zatím zůstávají. Tak to cítil Matthias Claudius, jehož celý život byl otřásán válečnými zmatky, když skládal tuto píseň (doporučoval, abychom ji zpívali denně):
34
Co je za obzorem?
Děkuji Bohu a šťasten jsem jak dítě, jež nad dárkem žasne, že na světě jsem, že člověk jsem a že je to tak krásné. 28
A Dietrich Bonhoeffer psal ve vězení tváří v tvář blížící se smrti o „světě, jenž neviděn se otvírá kolem nás“. Zažil něco z Boží síly, která obklopuje viditelný svět: Zázračně skryti v moci dobrých sil, čekáme klidně, co nám bude dáno. Zná za noci i za dne Bůh náš cíl a bude s námi v každé příští ráno. 29
Matthias Claudius, Sämtliche Werke, München 1984, 149. Poslední sloka básně, kterou Dietrich Bonhoeffer přiložil k dopisu z nacistického vězení 19. prosince 1944, ani ne 4 měsíce před svou popravou (8. dubna 1945). Z básně se stala kostelní píseň, dnes uváděná ve všech německých evangelických zpěvnících. Překlad Václava Renče in: Dietrich Bonhoeffer, Na cestě ke svobodě. Listy z vězení, Vyšehrad, Praha 1991, 278. 28 29
Susanne Heine Peter Pawlowsky
MODERNÍ PRŮVODCE KŘESŤANST VÍM Edice Cesty (14. svazek) Z německého originálu Die christliche Matrix. Eine Entdeckungsreise in unsichtbare Welten, vydaného nakladatelstvím Kösel roku 2008, přeložila Helena Medková Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v roce 2012 jako svou 1035. publikaci Vydání první. A A 9,81. Stran 192 Odpovědný redaktor Filip Outrata Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80 -7429-249-1
