Hanumanův ocas „A proč se o to zajímáš?“ Sumantra sepjal ruce a naklonil se blíţ. „Protoţe se mi líbí princezna Gangadevi,“ zalhal Marco Ornet. Sumantra se ušklíbl a přistrčil k němu podnos. Ornet se natáhl pro hrnek; fermentovaný čaj uhasil pachuť hroznového kouře z vodní dýmky. „Je mi patnáct,“ pokračoval Ornet, „tak akorát čas, abych začal uvaţovat o svatbě. Ale pokud se mám uvázat do oprátky, měl bych dobře znát soudce, trest i katy.“ „Hned jsem si myslel, ţe tvůj dobrodruţný výlet je jen chabá zástěrka. Lady Estenová je příliš protřelá ţena, neţ aby nechala svého chráněnce jen tak se poflakovat.“ Orneta napadlo, ţe lady Estenová je dost protřelá na to, aby chápala význam dobrodruţné cesty do zahraničí pro vývoj mladého muţe. A on sám byl zase dost chytrý na to, aby věděl, ţe by si měl z výletu odnést víc neţ jenom pěkné fotomalby slonů a mouřenínů. Nahlas ale neřekl nic. „Takţe uvaţuješ o výhodné svatbě a chceš spojit svůj osud s mocným Bisnegarským královstvím? Míříš vysoko, přímo na dceru rádţy Choly. Neuraz se, ale na pouhého druhého syna – i kdyţ Ornetovské krve – je to velké sousto. Co chceš nabídnout Velkému dobyvateli, Zlatému břitu, Paprsku milosrdného slunce, které sestoupilo mezi smrtelníky?“ Sumantra pouţil jenom některé z titulů, jimiţ pěvci a pochlebovači ověsili arogantního panovníka, který sice dobyl několik okolních ostrovů, ale přesto odváděl pravidelný roční tribut mahárádţovi mocného Korkonistánu. „Co mu nabídneš kromě skromné měsíční renty?“ popíchl ho znovu Sumantra. „Copak to je to nejdůleţitější? Peníze? Lady Estenová mi říkala něco jiného.“ „Pravda, nepotřebuješ peníze. Rádţa je bohatý, jeden příţivník navíc pro něj nic neznamená. Ale uvědom si, proti komu stojíš. O rádţovu dceru se uchází všech třináct princů Bisnegarie. Kaţdý z nich je uvyklý tradici Mahal – Koruně vítězství. Neštítí se ţádného prostředku, aby dosáhli cíle. Staneš se terčem armády zabijáků. Svou ţízeň uhasíš leda jedem.“ „Sumantro, přeskoč to sýčkování. Znám tradici Mahal, je vlastí všem šlechtickým dvorům. Radši mi řekni, jak se můţu rádţovi zavděčit.“ „To je těţké. Přece jen, rádţa je mocný muţ. Má všechno, co si zamane. Potěší ho leda něco velice exotického. Vzácného.“ „Jak vzácného?“ „Například koruna Říšského císaře. Anebo jeho hlava.“
„Kdybych dosáhl na hlavu Říšského císaře, nepotřeboval bych rádţovu přízeň. Zrovna tak by mohl touţit po Excaliburu.“ „Co to má být?“ Marco nad tím mávl rukou. „Zázračná zbraň z pohádek. Měl to být jen vtip.“ „Ha!“ zasmál se Sumantra. „Ne nadarmo se říká, ţe humor skrývá pravdu, o které se nemluví. Ani to nevíš, ale přišel jsi na něco, kvůli čemu by si rádţa nechal vytrhat čtyři zuby. Pověz, příteli – slyšel jsi někdy o Hanumanovi?“ * Soumrak přišel rychle a tiše jako milenec do sultánova harému. Zvony hlasitě oznamovaly konec práce a začátek večerního klidu. Jogíni končili své celodenní meditace, brahmáni se scházeli k rituální očistě v jezeře Asthamundi, obchodníci balili zboţí a usedali do seraiů a kaváren k vodním dýmkám. Dokonce i chrámy se na noc zavíraly. Chrám bohyně Durgy nebyl výjimkou. „Její jméno znamená ‚těţko přístupná‘,“ vysvětlil Ornetovi šermíř Daniel, jeho učitel a osobní stráţce. „O jejím chrámu to neplatí,“ ušklíbl se Ornet. Stačilo mu pět dní na to, aby našel chudé šúdry, kteří svoji dceru posílali do chrámu jako sluţku. Kdyţ jim Marco zacinkal penězi před očima, vykvákali všechno, co věděli, a svoji dceru donutili zpívat ještě víc. Teď mu otvírala dveře do kuchyně. Ornet se zahalil do vycpávaného salwaru, vlasy ukryl v paruce dlouhého černého copu a přes tvář si uvázal šátek, jako by se chtěl chránit před větrem a nenechavými pohledy. Bisnegarské kajícnice to dělávaly často, aby ušetřily muţe bolesti nenaplnitelné touhy. „Je to zbytečný risk,“ tvrdil Daniel, jehoţ mohutnou postavu by si se ţenou nikdo nespletl, takţe nemohl zaujmout Ornetovo místo. „To je celá cesta do Korkonistánu,“ odvětil Ornet. „Nikoli. Tahle cesta ti můţe dát poznání i mocné spojence.“ „Stejně jako mocné nepřátele. Dokonce i smrt. Jenže kdo se schovává před smrtí, schovává se před životem,“ zanotoval Danielovu oblíbenou větu. V doprovodu malé sluţky vstoupil do rozhlehlých chodeb hinduistického chrámu. Nad nástěnnými reliéfy a dekadentními malbami barbarského náboţenství ohrnul nos. Démoničtí akášové se proplétali s bohy, hrdiny i zvěří v něčem, co mohl být stejně dobře boj, jako milostný akt. Všichni měli mnohem víc končetin, hlav, jazyků a prsou, neţ by bylo správné. Na kaţdé křiţovatce zavřel oči a vtisknul si ji do paměti; maloval si v hlavě mapu celého chrámového komplexu. Uţ překročili úroveň Paisachika zasvěcenou démonům i úroveň Manusha patřící lidem. Na boţí úrovni Devika začínaly schody vedoucí do horních pater
chrámu. Mířily pořád výš a výš, za duněním bubnů, na samotný vrcholek chrámu, pod střechu neznámých hvězd, v objetí stromů visuté zahrady, kterou před hladovýma očima města střeţily vysoké zdi. Sluţka se zařadila do zástupu přihlíţejících novicek, které se krčily za staršími následovnicemi bohyně Durgy seřazenými pod schody vedoucími na vyvýšené pódium. Na něm tančila ebenová kráska, celá nahá, pokrytá komplikovaným ornamentálním tetováním, a švihala ve vzduchu bičem, zatímco dvě bubenice po stranách udávaly rytmus jejím krokům. To muselo být ono! Hanumanův ocas. Pod oltářem stála stará brahmánka. Stříbrné vlasy jí padaly kolem popelavé tváře, z níţ vystupovaly dva ţabí pysky. I přes své stáří mluvila hlasem jasným jako polnice, byť s tak zvláštním nářečím, ţe měl Ornet co dělat, aby jejím slovům rozuměl. V duchu děkoval cepování své dobré tetičky Estenové, která mu sanskrt doslova vtloukla do hlavy. „Kdyţ asura Ahiravan vstoupil do Kishkindhy a zmocnil se krásné Anangakusumy, mocný Hanuman, vládce větrů, se vydal po jejích stopách,“ vyprávěla brahmánka. „Musel zdolat vysoké hory Himālaye, neţ dorazil do skrytého údolí, krásného jako slunce, ale strašného jako půlnoc. Nenalezl tu neţ zlo kvetoucí hojně jako luční kvítí. Údolí bylo v područí démonických asurů. Hanuman se jich nezalekl a v přestrojení za jednoho z nich vstoupil do údolí. Spřátelil se s mocným asurou Madhu, který holdoval látkám zatemňujícím paprsky jeho mysli, a vyzvěděl od něj, kde najde krásnou Anangakusumu. Pak mu odhalil, kdo je, a předestřel mu plán, který měl Madhuovi dopomoci ke koruně. Nechal se jím na oko zahubit. Madhu pronesl vládce větrů kolem všech stráţců aţ Ahiravanovi k nohám. Tu pojednou Hanuman vyskočil a pustil se s Ahiravanou do bitvy. Strašlivý démon po něm začal metat ohnivé šípy. Ani mrštný Hanuman nedokázal uniknout bouřícímu mraku a ocas se mu od toho sopečného uragánu vzňal. Neulekl se ale, povolal své sluţebné větry a rozdmýchal plameny do takové výše, aţ se roztekl nejen Ahiravanův palác, ale celé údolí zaniklo v ohnivém ţáru. Na svých větrných křídlech pak odletěl s Anangakusumou v náručí. Jeho ocas byl ale ztracený, pohlcený věčnými plameny. Proto si ho uřízl, obalil kůţemi a obětoval bohu Šivovi jako díky za to, ţe vyvázl z údolí ţivý. Bůh Šiva ho pak věnoval bojovníkovi Katrimu a ten ho zase předal mudrci Totahovi a Totah ho poloţil do základů tohoto chrámu. Ať nám stráţí cestu! Ať rozhání mraky! Ať hubí zlo! Ať v našich srdcích zaţehává naději!“ Takhle a jinak volala a dav její výkřiky opakoval. A bubny zněly pořád rychleji a tanečnice je svými kroky následovala, bič poletoval pletouce vzdušnou růţi, aţ – Ornet se samým překvapením zapomněl nadechnout – vzplál bílým ohněm, který se rozeběhl po vycíděné kůţi
jako holubí peří a vyrazil do vzduchu zářivá slova, v nichţ Ornet poznal jazyk sanskrtu, ale jejichţ význam neznal. Ticho bylo tak náhlé, ţe si v prvním okamţiku ani neuvědomil, co se stalo. Bubenice ztuhly v půli pohybu – a ebenová tanečnice se plavě jako zahozený šátek sesunula k zemi. Stará brahmánka se k ní naklonila a přidrţela ucho u stěţí otevřených úst. Potom se znovu vztyčila a obrátila ke svým následovnicím. „Káliina ústa promluvila,“ zapěla. „Do hradeb města vstupuje zlo. Vzalo si tvář peněz, ale ponechalo si démonické paţe a nemíří níţ neţ na samotný trůn.“ Na dlouhou dobu umlkla; nastalo ticho, v němţ Ornet slyšel tlukot srdcí kolem. Konečně brahmánka promluvila: „Oddejte se spánku, Durţiny sluţebnice, a rozjímejte o časech příštích. Budete potřebovat hodně síly.“ Ornet nestačil věřit svým uším. Jak typické! Právě předpověděly zkázu, a co s tím budou dělat? Půjdou chrápat jako kobyly! Nevěděl, jestli se chechtat, nebo klít. Ţeny se pomalu rozcházely do svých ubikací. Teď přicházel choulostivý okamţik. Ornet se vydal do chrámu spolu s davem, ale zdrţel se ve stínu palmy a znovu se otočil k pódiu. Bubenice zvedly nahou věštkyni do vzduchu a odnášely ji na druhou stranu zahrady. Bič zůstal v rukou staré brahmánky, která usedla na paty a zavřela oči. Rozjímala. Poslední ţeny zmizely v chrámu, ale kněţka se ani nepohnula, mocnou zbraň v klíně, ruce na kolenou. Vteřiny se slévaly do minut. Ornet čekal, na tváři neklidný úšklebek, divoce bijící srdce, těkal očima ze strany na stranu, nebo je zavíral, jestli něco neuslyší. Nic, jenom vítr. „Mě se nemusíš bát, cizinče,“ řekla stařena tak nečekaně, aţ se porouchané kolečko Ornetovy odvahy sesunulo kamsi do jeho nohavic. Nezaváhal však a vystoupil ze stínu stromů. „Jak o mě víš?“ řekl a vydal se k ní, ne rychle a ne pomalu. Na délku dvaceti kroků mu dýka byla k ničemu, musel se dostat blíţ, aniţ by vykřikla nebo jen pojala stín podezření. „Máš příliš neklidné srdce,“ odvětila. „Mladé srdce. Tvé myšlenky mě ruší.“ Skoro si povzdechl, snad ani nemohl čekat smysluplnou odpověď. „Vtipné,“ poznamenal, protoţe neměl co jiného říct, „zatím mě srdce nikdy nezradilo.“ „Hladoví. Touţí po pohlazení.“ Odmlčela se jenom na chvíli. „Otec tě odvrhl, dal přednost staršímu bratr. Ukřivdili ti mladíku. Ale to není omluva. Lásku si nemůţeš vzít silou.“ Jenom přimhouřil oči. Byl uţ blízko. Pro všechny bohy světa, jak si ji přál umlčet! Jak chtěl, aby se mu v hlavě neobjevovaly obrazy. Matky, která utonula. Otce, který na něho zanevřel. Staršího bratra, dědice. Dětské lásky Lilith, která měla oči vţdycky jenom pro druhé.
Jeho krásná Lilith. Jeho. „Lidi nemůţeš vlastnit,“ dodala brahmánka, ale to uţ stál u ní. „Dej mi ten bič,“ rozkázal a ona mu ho beze všeho podala. To byla poslední kapka; neţ by si ho vzal, vyvalil na ni oči: „To mi ho jen tak dáš?“ „Nebude ti k uţitku. Ne víc neţ rákoska na pohánění volů. To lidské srdce, ne tento bič, můţe zaţehnout plameny.“ Přimhouřila oči. „Mohl bys to dokázat, tvé srdce je silné. Jenţe dýchá jako severák. Chladně. Bič zamrzne, zbude jenom kůţe. K čemu ti bude?“ „Já jím nepotřebuji práskat,“ řekl a vzal si ho. Na odchodu se ještě jednou otočil. Ţena se uţ zase oddávala svým myšlenkám; vypadala, jako by spala. Zakroutil hlavou a vydal se po vlastních stopách. Na kaţdém rohu na vteřinku zavřel oči, jak si vybavoval cestu. Nesnaţil se skrývat – zdálo se, ţe k tomu nemá důvod. Přesto si trochu oddechl, kdyţ vystoupil do chladného vzduchu a nastavil tvář bríze vanoucí sem od jezera Asthamundi. Pak v něm cosi vykřiklo. Ornet s sebou trhl. Nespatřil neţ jatagan napřaţený k úderu. * „Nikdy nesmíš strnout,“ říkával mu Daniel, ale Ornet udělal něco jenom o málo chytřejšího: zvedl k obraně ruku. Jatagan mu do ní vyryl dlouhý, krvavý šrám. Víc uţ nestihl. * Daniel srazil neznámého útočníka na zem, šlápl mu na hruď a do nosu vrazil kord. Stín vykřikl bolestí. „Ještě jeden výkřik,“ zasyčel Daniel v hindštině, „a budeme se kochat zákoutími tvého mozku.“ Ve světle hvězd se zaleskly černé oči, vousatá tvář, plešatějící hlava. Muţ byl hubený, ale svalnatý, rozhodně ne chudý šúdra, ani bohatý vaišja, ale kšátria – válečník. Ornet si udeřil pěstí do dlaně: omrač ho, znamenalo to gesto. Daniel přikývl, přitáhl si muţe za límec a vzal ho po hlavě záštitou. * Nosítka kšátriji Čarani se prodírala přeplněným trţištěm. Tři vojáci jim důtkami čistili cestu, ale kolem se motalo tolik lidí, ţe se stejně sotva hýbaly.
Čaraniho samým vedrem braly mrákoty. Ovíval se vějířem z pavího peří, aţ ho bolelo zápěstí, a druhou rukou zobal jeden hrozen za druhým. Tuhle návštěvu u Sumantrovy matky mu byli démoni dluţni. Co mu ta stará atrapa chtěla tentokrát? Uţ dávno jí měl zakroutit krkem – na pouhou porodní bábu rádţova harému se vyšvihla nechutně vysoko. Zatracená čarodějka, míchala si ty svoje dryáky a myslela si, ţe jí uctiví kšátrijové budou líbat nohy! Konečně je vojáci vyšlehali z trţiště, za ním ale měly následovat další ulice, v tuhle denní dobu nevyhnutelně zaplněné povozy. „Zkratkou!“ zahulákal Čarani na nosiče. „Vezměte to zkratkou, pro všechna Višnova vtělení, a jestli nebudeme na místě do deseti minut, nechám vás všechny stáhnout z kůţe.“ Nosiči zatočili kolem vysokých paláců, seběhli po schodech a poklusem se ponořili mezi nízké domky chudiny. Nebylo to bezpečné – šúdrové občas v záchvatu hladu zapomněli na slib nirvány a vrhli se na drahocenná nosítka, aby břicha zaplnili lidským masem. Čaranu si však byl jistý svým majestátem. Kdo by si dovolil zaútočit na třetího prince Bisnegarije? Snad proto přičítal okolní výkřiky umírajícím chudákům. Kdyţ se nosítka zřítila na zem a překlopila na stranu, zařval bolestí a překvapením. Hrozny mu popadaly do tváře, vějíř se zlomil pod jeho mohutným tělem a spolu s ním zapraštěl i jeden prst. „Vy špíno z prasečích štětin, ať vás Kálí spolyká, ať vašim matkám zhnisá lůno, za tohle všichni skončíte v kole!“ zavřeštěl, ale nedočkal se odpovědi. Najednou ho posedl strach. Ţe by snad…? Ne, to nebylo moţné, to se nemohlo stát, ne jemu… Jediný zbylý vchod nosítek zíral na ţhnoucí slunce; záclony Čaranimu padaly aţ na zdviţené paty. A potom slunce zaclonila něčí hlava. Byla štětinatá a vychrtlá, a kdyţ se zasmála, znělo to jako kuňkání ţab. Zuby měla shnilé a mezi nimi se komíhal opuchlý šedavý červ. Čarani se natáhl k pasu pro kinţál, ale to uţ to nelidské stvoření skákalo dovnitř. Dopadlo mu na břicho, aţ z prince vylétly kousky nestrávených hroznů. Zatočil se mu svět a pak uţ věděl jen to, ţe je pokrytý krví a vedle něj se válí špinavé, zkroucené tělo. Kolem pořád zněly výkřiky. Kdyţ se nad nosítky zjevila bílá tvář v klobouku západního stylu, napadlo ho, jestli není mrtvý. Napřaţenou paţi přijal, aniţ by si uvědomoval, co dělá, vysoukal se na překocená nosítka a hleděl na mrtvé kolem. Jeho vojáci leţeli vepředu a tamhle byli dva nosiči. Ten zbytek musela být chudina, otrhaná a špinavá, vyzbrojená holemi a noţi, válela se ve vlastních vnitřnostech. Jeho zkušené oči obchodníka napočítaly dvanáct mrtvol. Vedle kočáru stáli dva koně. Jeden musel patřit tomu urostlému bělochovi po jeho boku, na druhém seděl jakýsi mladík s bílou tváří a v šatech nezvyklého střihu. „Jste v pořádku?“ zeptal se ho ten statnější z jeho zachránců.
Čarani stěţí hledal slova. „Bolí mě prst,“ zaskuhral a zvedl ruku zkroucenou do nezvyklého tvaru. „Zlomený prst,“ odtušil cizinec. „To se spraví.“ „Co-co se tu stalo?“ „Lord Ornet si vyjel na vyjíţďku,“ muţ kývl k mladíkovi na koni, který je pozoroval s neskrývaným úšklebkem. V Čaraniho hlavě se rozezněly zvony. To jméno uţ slyšel a jeho nositel byl poslední, jehoţ by se tu nadál. „Uslyšeli jsme křik, a kdyţ jsme dorazili, viděli jsme bandu lupičů útočící na vaše nosítka. Pobili jsme je.“ „Jenom vy dva?“ podivil se Čarani. „Nebylo to tak těţké,“ usmál se muţ. „Málem se za to pobíjení krys stydím.“ Mladík cosi řekl a jeho druh – tak bohatě oblečený muţ nemohl být pouhý sluha – přeloţil jeho slova: „Lord Ornet by chtěl znát vaše ctěné jméno.“ „Ach. Jmenuji se Čarani. Právě jste měli tu čest zachránit třetího prince Bisnegarije.“ Kdyţ to muţ uslyšel, padl na kolena. Lord na něj něco křikl, muţ mu odpověděl, a pak přeloţil lordova slova: „Lord Ornet je poctěn, ţe mohl podat pomocnou ruku tak významnému muţi. Pokud se neurazíte, bylo by mu ctí pohostit vás ve svých komnatách, které mu svěřili jeho hostitelé, rodina slovutného Sumantry.“ Tak se Čarani dostal tam, kam stejně mířil: do domu Sumantrovy matky. Nevyrazil za ní ale rovnou. Nejprve se lékař postaral o jeho prst, poté ho tři otrokyně omyly, navoněly a oblékly a potom konečně mohli zasednout k chalvě a horkému čaji v Ornetových pokojích. Čarani pozvedl šálek k nosu a přivoněl si. „To je zvláštní čaj,“ obrátil se k druhému muţi – jmenoval se Daniel a byl to lordům osobní stráţce. Daniel lordu Ornetovi všechno přeloţil. Ornet mu skrze Daniela odpověděl: „To není čaj, ale káva. Překvapuje mě, ţe jste o ní ještě neslyšel. Ochutnejte ji.“ Čarani poslechl. Spálila ho na jazyku. Byla hořká, ze silného aromatu se princi chtělo zvracet. „Chutná?“ „Je to velice zajímavé,“ řekl Čaranu, který by se nikdy nezachoval nezdvořile. „No tak se ještě napijte.“ Třetí princ Bisnegarije zkřivil tvář, ale poslechl, napil se statečně a zhluboka, zpola vyprázdnil šálek. „Vidím, ţe vám káva příliš nechutná,“ přeloţil Daniel. „Já jí ale dávám přednost. Má silné aroma. Snáze skrývá jedy.“
Čarani dvakrát zamrkal. „Pravda, nejoblíbenější jed mé domoviny – aqua tofana – nemá příchuť ani barvu, je prakticky nerozpoznatelný. A navíc zabíjí rychle, do několika minut.“ „Ty jsi mě otrávil?“ vykřikl Čarani, jehoţ vztek a strach převáţili nad zdravým rozumem. Vyskočil na nohy a rukou sjel k pasu, ale kinţál byl pryč, zapomněl, ţe ho nechal leţet u starých věcí. Ornet promluvil hindsky: „Ne, neotrávil. I kdyţ bych moţná měl. Poslal jsi za mnou muţe, aby mě zabil a sebral mi Hanumanův ocas.“ Vida Čaraniho výraz, Ornet se usmál: „Ano, tvůj muţ mluvil. Jistě ţe mluvil, pod Davidovýma rukama promluví kaţdý. Posaď se a uklidni se, nezavolal jsem tě, abych tě zabil. Chci ti nabídnout obchod.“ Čarani si pomalu sedl: „Takţe ty mluvíš hindsky,“ řekl. „Očividně,“ odfrkl si Ornet. „A zavolal jsi mě.“ „Nechápeš? Dnešní dopis nebyl od Sumatrovy matky, ale ode mě.“ „A ty šúdry – “ „Ty jsem taky najal já. Nechtěl jsem, abys měl kolem své lidi, a nebylo těţké uhádnout, kudy pojedeš. Nikdo nemá rád zácpy.“ „Tak jaký máš obchod?“ zeptal se princ Čarani, který si uţ dokázal spočítat, do jaké situace se dostal. Ať uţ na Ornetovu hru přistoupí nebo ne, teď mu nezbývalo neţ spolupracovat. Ornet se zvedl, přešel k truhlici, otevřel ji, něco z ní vytáhl a hodil to princi do rukou. Čarani na poslední chvíli zachytil stočený bič. „Co to je?“ odfrkl si. „To je Hanumanův ocas, který jsem ukradl z Durţina chrámu,“ vysvětlil Ornet. „Tohle?“ nevěřil Čarani. „Nevypadá nic moc, ţe? Ale já viděl, jak ta zbraň hoří plamenem. Buď si jist, ţe je to ona. A rádţa ji chce. My dva zařídíme, ţe ji dostane… a ţe za to Sumantrova matka zaplatí ţivotem.“ * „Zítra předstoupí všech třináct princů před rádţu a budou se ucházet o princezninu ruku,“ vysvětlil Sumantra Ornetovi. „Jestli chceš udělat to samé, budeš mít příleţitost. Musíš počkat, aţ odevzdají dary. Já potom poţádám rádţu, aby ti udělil audienci. Předem ti ale říkám, ţe tvoje věc je ztracená, a bojím se, aby největší z maharádţových věrných nevzal tebou pronesenou nabídku sňatku jako uráţku. Máš ho čím obdarovat?“ „Neboj se, Sumantro. Mám pro něj přesně to, po čem touţí.“
Sumantra přimhouřil oči. „Nechceš tím říct, ţe…“ „Nechci říct vůbec nic, počkej si a uvidíš.“ „Marco… ať uţ se chystáš udělat cokoliv, varuji tě. Některé věci by se neměly vytahovat na veřejnosti. Například císařova hlava. Rádţa by mohl chtít udělat diplomatické gesto a nechat tě popravit. A zrovna to by nejspíš udělal, kdyby tě přistihl se svatou relikvií v rukou. Nehledě na to, jak moc po ní touţí, kdybys ji vytáhl před zraky celého dvora, neměl by na výběr. Sice jsem neslyšel nic o tom, ţe by byl Durţin chrám znesvěcen, ale kdo ví, kněţky nepatří k nejupovídanějším stvořením. Navíc – před samotnými námluvami bude mít audienci Durţina velekněţka.“ Ornet se zachmuřil. „Myslíš, ţe to s tím má něco společného?“ „S čím? Já přece čekám, abych viděl. Nevím nic, můţu se jenom dohadovat.“ „Ty se moţná jenom dohaduješ… ale tvoje matka ví zcela jistě, není to tak, Sumantro?“ Mladík se zachmuřil. „Stejně jako tvoje poručnice lady Estenová.“ Bylo to tak, Sumantrova matka a Ornetova poručnice spolu tokaly jako dvě korouhvičky i na dálku sedmi tisíc kilometrů. Jakkoliv byl jejich osud rozdílný, dalo se v něm najít mnoho podobností. Lady Estenová byla váţenou dámou ve společnosti, kde ţena slouţila jenom k rození dětí. Přesto se po smrti svého manţela (šeptalo se, ţe ho otrávila, ale jestli je to pravda, to uţ se nikdo nedoví) dokázala stát loutkářkou, která šikovnými manipulacemi ovládala většinu šlechtických rodů Vinegii, největšího a nejbohatšího Svobodného města na světě. A Sumantrova matka Kaikéja, čarodějka a bývalá konkubína, pomohla současnému rádţovi Bisnegarie na trůn, kdyţ ho zbavila otce i bratrů a povila mu nemanţelského syna Sumantru. Ze z třetí dcery nevýznamného šlechtického rodu se vyšplhala aţ na nepřiznanou rádkyni současného rádţi, věštkyni, mastičkářku a skutečnou vůdčí osobu rádţova panství. Či spíš jí donedávna byla. Její moc byla trnem v oku příliš mnoha muţům. Kdyţ pouhá její existence působila rádţovi víc obtíţí neţ uţitku, piedestal Kaikéjiny slávy se začal nahýbat a ona z něj klouzala jako přestárlý papoušek z posraného bidýlka. Sumantra padal spolu s ní. „Stejně jako já, Sumantro,“ řekl Ornet. „Já taky vím. Proč jsi na mě poštval prince Čaraniho? Čeho jsi doufal, ţe tím dosáhneš?“ „O čem to – “ „Sumantro, dost. Nehraj na mě komedii.“ Sumantra znejistěl. Rozhlédl se doleva, doprava a polkl. „Jak to víš?“ zeptal se.
„Čaranův vrah mluvil,“ pokrčil Ornet rameny. „Byl to šikovný chlap. Jenom ne dost. Tak proč, Sumantro? A neboj, nezlobím se na tebe. Tohle je hra gentlemanů, nemá cenu brát si něco osobně.“ „To ne já,“ zašeptal Sumantra. „To moje matka.“ Ornet nevěřícně zakroutil hlavou. „Pročpak by tvoje matka chtěla ublíţit chráněnci své drahé přítelkyně? Copak jí lady Estenová provedla?“ „Tady vůbec nejde o tvoji poručnici,“ přiznal Sumantra. „Nejde dokonce ani o tebe. Jde o to, co se děje u nás. Měl jsi být prostředkem k dosaţení našich cílů. Stačilo Čaranovi pošeptat, ţe se chystáš ucházet o princezninu ruku, aby zatouţil zlikvidovat konkurenta. Měli jsme dva scénáře: buď se mu to povede a v takovém případě přichází na řadu lady Estenová, která bude chtít znát jména vrahů. Anebo se mu to nepovede a ty provedeš odvetu sám. V kaţdém případě oslabíme velkého protivníka naší rodiny. Pokud navíc získáš Hanumanův ocas, najdeme ho a v tichosti, za oponou, ho předáme velkému rádţovi. Tak stoupneme v jeho očích a připomeneme mu, jak důleţití pro něj jsme.“ Ornet přikývl a natáhl se pro podnos s čaji, který zrovna přinesla černá sluţka. „To je vskutku pěkný plán, Sumantro. Jednoduchý, přímočarý… a jak všichni víme, v jednoduchosti je krása. Jenţe nevyšel. Jak si myslíš, ţe se teď zachovám?“ Napil se, usmál… a ztuhl. Vykulil oči, zalapal po dechu, pokusil se vrazit si prst do krku, ale na rty mu uţ vystoupila bílá pěna, začal prskat, dávit se a zmítat. „Felčara!“ zařval poděšený Sumantra. „Rychle, doveďte felčara.“ Obrátil Orneta tváří k zemi a začal mu mačkat břicho. „No tak, příteli, nevzdávej se, z toho se dostaneš.“ Tělo vinegijského lorda mu těţklo v rukou. „No tak!“ zavřeštěl, a pak se vyděšeně rozhlédl okolo: „Kde je ten doktor?“ Ale nikdo mu neodpovídal. * Sumantra si byl jistý, ţe v Ornetově pokoji nikdo nebude. Daniel dlel ve sklepeních spolu s balzamovači, kteří se starali o tělo nebohého Marca Orneta. Jiné sluţebníky vinegijský šlechtic neměl. Přesto byl opatrný. V zádech ho mrazilo. Jako by se někdo díval! Dýchal ztěţka a cítil se jako lupič. Ornet byl skromný, stačily mu tři pokoje. Jedna loţnice, jedna jídelna, jedna pracovna. V kterém z nich tak mohl ocas ukrýt? Jistě nebyl hlupák a pojistil se proti případné prohlídce. Určitě taky nevyuţil ţádné z přirozených skrýší Sumantrova rodinného paláce. Ne, v loţnici to nebude. Stejně pro jistotu prohmatal všechny polštáře a pokrývky, ale nic tvrdého neobjevil. Pracovna byla zaplněná Ornetovými cestovními věcmi. Pracovní stůl a brka patřila Sumantrově rodu. Truhlice a knihovny uţ ne. Přejel rukama po listinách od Pornela La
Rinchiho, Micolla Nachiavelliho, Petrarcy, Caesara, Bakona, Kamenského, Armand-Jeana du Plessise a mnoha dalších. Smutně si povzdechl. Jaký velký muţ dnes přišel o ţivot… vinou zrádného Čarany, který uplatil jejich slouţící, aby Ornetovi do čaje nalili jed. Vrahy chytili rychle, uţ teď je měl v práci kat. Přeţijí – Sumantrova matka potřebuje jejich svědectví – budou si ale přát, aby byli mrtví. To ne Čarana, to já jsem ho zabil, napadlo Sumantru. Potřásl hlavou, aby nevítanou myšlenku zahnal, ale pocit chladu jenom zesílil. Neklidně se rozhlédl. Bláznil? Byl ve svém vlastním paláci. Jako dítě ho prolezl skrz naskrz, znal všechny skrýše a tajné chodby, věděl, ţe sem ţádná nevede. Tak proč ten pocit, ţe ho někdo pozoruje? Bloudí tu snad někde Ornetův neklidný duch? Nemoţné, uţ je v rukou bohů, kteří mu hnětou novou hliněnou schránku smrtelného ţivota. Jako co se asi zrodí? Sumantra doufal, ţe v příštím ţivotě Ornet dosáhne velikosti, kterou mu v tomto tak zákeřně ukradli. Z kapsy vytáhl klíč, který sebral mrtvého příteli. Pootvíral všechny truhlice, ale samozřejmě nic nenašel. Znovu se rozhlédl. O věšák stál opřený pohrabáč. K čemu mohla Ornetovi být taková věc v horkém Korkonistánu? Ţádné krby tu neměli. Vzal ho do ruky; těţký a nevyváţený, jako zbraň k ničemu, i kdyţ zabít se jím dalo. A ten zvláštní hák na konci. Znovu se otočil k truhlici, vyházel z ní několik halen a klobouků, vtlačil pohrabáč pod dno a zapáčil. Potom ustoupil a rozesmál se… * „Takţe za ním půjdeš hned po audienci, matko?“ Kaikéja tiše přisvědčila. „Ano. Rádţa mě bude očekávat ve svých komnatách.“ „Je to bezpečné, brát to sem s sebou?“ namítl Sumantra. „Přijde i Durţina kněţka!“ „No a? S námi to přece nemá nic společného. Kde se ta ţenská vlastně toulá? Čeká se jenom na ni.“ V přijímacím sálu se shromáţdily zástupy lidu: všech třináct princů Bisnegarie se svými nejbliţšími poradci, osobními stráţci a sluţkami, dohromady přes sto lidí, nepočítaje do toho palácovou gardu – snad padesát obrněnců jenom v této místnosti a dalších dvě stě poblíţ. K tomu četné otrokyně, sluţebnictvo, tanečnice, lazebníci a kdo ví kdo ještě. Zásnubní ceremonie se účastnilo snad tisíc lidí. Zazněly trubky, zaduněly bubny. Dvoukřídlé dveře sálu se otevřely a dovnitř vkráčel rádţa, malý a tlustý, s majestátním břichem poţivačného člověka. „Tak a je to,“ řekla Kaikéja, „na kněţku se čekat nebude.“ Lehce se opírala o sloup a úklonu při rádţově příchodu sotva naznačila. Po rádţově boku se nesla princezna Gangadeví. Připomínala chodící zvonkohru – vzdušené choli, celé ověšené
rolničkami, jí odkrývalo kůţi aţ nad levé ňadro. Sumantra se kousl do rtu a pokusil se zahnat nestydatou myšlenku. Jeho matka se zařadila do zástupu princezniných dvorních dam. Kaţdý princ poloţil Gangadeví k nohám bohaté dary – zlato, stříbro, perly, drahokamy, vzácné látky, aksamitové šaty, vonné masti, kafru, olej, slonovinu. Dohromady znamenaly větší bohatství, neţ v jaké Sumantra kdy mohl doufat. Největší dar ale samozřejmě přinesl první princ Bisnegarie – Aagney. Ztepilý hind, s knírem dlouhým aţ po pás a docela holou hlavou, věnoval Gangadeví darem jenom jednu ptačí sochu. Ale jakou sochu. Dvakrát vyšší neţ nejvyšší muţ v sále, peří z pravého zlata, nohy z platiny a místo očí diamanty. Rádţa všem poděkoval za dary a pozval prince na večerní slavnost, kde se Gangadeví rozhodne, koho pojme za manţela. O jejím nastávajícím uţ stejně bylo rozhodnuto; Sumantra viděl, jak se jeho matka naklání k princezně a vzrušeně jí šeptá do ucha, jak je Aagney krásný. A tehdy princ Čarani, který rádţu uctil truhlicí vzácných látek, poţádal o slyšení: „Šlechetný rádţo,“ začal a pokračoval výčtem jeho titulů, „neţ se vzdálíme z tvých nádherných síní, musíme přivést na světlo tvé jasnosti jednu závaţnou záleţitost, která vrhá stín na zboţnost tvého ctěného lidu. I kdyţ to ví jenom málo z vás – svatyně bohyně Durgy byla znesvěcena. Mocná relikvie zvaná Hanumanův ocas byla ukradena.“ V sále zaznělo ohromené áchání. „Jsem si jistý, ţe právě to je důvod, proč Durţina velekněţka opustila své rozjímaní a zamířila za tvou velikostí. Chtěla ji spravit o strašlivé svatokrádeţi. Není mi známo, jaké zlořády se jí postavily do cesty, ţe nepřišla na smluvenou audienci. V jejím zastoupení, a jistě i s jejím poţehnáním, bych ale chtěl vznést obvinění, které mnohé z vás uvede do rozpaků. Protoţe ten, kdo se dopustil toho strašného skutku, je dnes mezi námi.“ Vyděšený Sumantra zíral na svoji matku, ale v její klidné tváři nenašel ţádný strach. „Nuţe mluv, Čarani,“ pronesl rádţa, „a přenes tíhu svého ctnostného srdce na naše mocná bedra, aby ti ji pomohly nést. Kdo je tím, kdo se dopustil tak strašlivého zločinu?“ „Trápí mě, ţe ti musím sdělit tak smutnou zprávu, mocný rádţo… ale udělala to osoba tobě nejbliţší.“ Zamračený rádţa netrpělivě mávl rukou. Seděl na svém zlatém trůnu uţ tři hodiny, musel ho strašně bolet zadek. „Byla to Kaikéja, ţena, kterou sis přivedl ke dvoru.“ Všechny pohledy sklouzly k princezniným dvorním damám, mezi nimiţ se Kaikéja ukrývala. „A důkazy?“ zeptal se rádţa. „Na co důkazy. I teď má relikvii u sebe!“ zvolal Čarani. „Prohledejte ji a uvidíte.“
Rádţa se obrátil na svoji bývalou favoritku. „Kaikéjo. Předstup před nás.“ Poslušně prošla uličkou, kterou jí dvorní dámy utvořily, s hlavou hrdě vztyčenou poklekla před rádţou. Sumantra naprázdno polkl. „Udělala jsi to, Kaikéjo?“ zeptal se rádţa. „Zcizila jsi Hanumanův ocas?“ Zavrtěla hlavou. „Nic jsem neukradla.“ Rádţa chvíli mlčel, jako by si byl vědom zrádnosti tohoto druhu otázek. „Máš u sebe Hanumanův ocas?“ Kaikéja sklonila hlavu a mlčela. „Odpověz!“ rozzuřil se rádţa. „Nebo z tebe nechám strhat šaty před zraky celého dvora, aby nemohly skrývat ţádné lţi.“ Zajela rukou pod svoji lehangu a ze skryté kapsy vytáhla nádhernou zbraň: „Přinesla jsem ho tobě, rádţo. Jako dar. Měla jsem pocit, ţe bys ho mohl potřebovat.“ Rádţa povstal a jeho mohutné břicho se vylilo kupředu jako pytel rýţe sunoucí se k zemi. Rozpřáhl ruce, nadechl se a – Brána do sálu se otevřela. Sumantra se vytáhl na špičky, aby zahlédl vrásčitou tvář jakési babice, kterou nepoznával. Ale šeptanda mu rychle napověděla: Patni, váţená brahmánka z Durţina chrámu konečně dorazila. Zástup šlechticů jí uvolnil místo, i ti nejvznešenější jí projevili úctu. Jak se blíţila k trůnu, Sumantra si všiml, ţe kulhá. Šaty měla potrhané, místy ji nezakrývaly tolik, kolik se slušelo. Doprovázely ji tři další kněţky; dvě z nich se navzájem podpíraly, neschopné udrţet se vlastní silou. Nebylo pochyb – Patniin průvod někdo přepadl. Velekněţka se zastavila kousek před rádţou, hned vedle klečící Kaikéji. „Mé srdce plesá radostí,“ spustila brahmánka, „ţe tě vidí v pořádku, Slunce míru. O to více mě mrzí, ţe ti přináším poselství černé jako bouřné mraky. Slovutná bohyně Durga nám odhalila úrady nezemských asurů. Strašlivý démon Ahiravan přepadl kolonu jednoho z bisnegarských princů, kteří se přišli ucházet o ruku tvé dcery. Vzal na sebe jeho podobu a teď doufá, ţe nastoupí na tvé místo jako Gangadévin manţel. Trápí mě, ţe jsem nemohla dorazit dřív, abych ti oznámila tu strašnou novinu, ale jeho sluţebníci mě přepadli na cestě městem a rozehnali můj doprovod do všech světových stran. Jak vidíš, sama jsem stěţí unikla jejich tesákům.“ Mezi dvořany se rozlévala vlna tichého smíchu. Brahmánka se samozřejmě těšila příliš velké úctě na to, aby jí někdo mohl vynadat do bláznivé stařeny, to ale nic neměnilo na jejich postoji. Démoni patřili do dětských pohádek a starých dob. Copak to bylo moţné, aby jeden ukradl kůţi samotnému princi?
Jenomţe úctou jí byl povinován i samotný rádţa, který se po krátkém zaváhání posadil a řekl: „Smutné zprávy nám přinášíš, stará a moudrá PAtni. Pověz ale – pokud je pravda to, co povídáš,“ zpochybnil brahmánčina slova a dopustil se tak drzosti, za níţ by ho méně uváţliví kněţí prokleli aţ do devátého pokolení, „jak máme poznat, v kterém princi se démon usídlil?“ „Asura Ahiravan byl spálen Hanumanovým ocasem,“ řekla velekněţka. Ţe Hanumanův ocas leţel v rukou kajícnice po jejím boku, ji očividně vůbec nezajímalo. „Je jím poznamenán navěky. Kaţdý, kdo se ocasu kdy dotkl, je poznamenán navěky. A já vím, jak to znamení odhalit lidským očím.“ „Nuţe, udělej to, Patni,“ vyzval ji rádţa, „a dokaţ nám svá slova. Odhal toho démona.“ „Nejdřív nech zavřít dveře,“ rozkázala stará brahmánka, „ať nikdo nemůţe odejít z místa soudu.“ Kdyţ tak stráţe učinili, Patni přivolala jednu z kněţek a ta z vaku vytáhla měděnou kadidelnici. Zapálila ji a pak jí začala mávat nad hlavou, aţ kouř zaplnil celou místnost. Rádţa se rozkašlal. „U Krišny, Patni, jak nám tohle má pomoct?“ „Ţeno,“ otočila se Patni k Sumantrově matce, „ukaţ nám své dlaně.“ Sumantra shlédl na ty své a tiše zalapal po dechu. Byly docela modré. Rychle je sevřel v pěst, ale uţ bylo příliš pozdě. „Démon!“ zavřeštěla ţena po jeho pravici a třeštila oči na jeho sevřené dlaně. Bodla obviňujícím prstem a zároveň začala couvat do těsného sevření dalších dvořanů. „Zatkněte ho!“ vykřikl rádţa, a tehdy vyskočila na nohy i Sumantrova matka: „Nechte mého syna! Není démon, jenom se také dotkl Hanumanova biče!“ „Kdo ještě?“ zařvala stará brahmánka. „Kdo ještě má modré ruce?“ Dvořané si vyměnili ustrašené pohledy. Někteří ochotně odhalovali dlaně svým sousedům, další do nich nahlíţeli pokradmu a potom je s úlevnými výdechy ukazovali světu. Horlivci se vrhali na své sousedy a násilím jim páčili pěsti. Dokonce i někteří princové zvedali otevřené dlaně a s pohrdavými úsměšky je ukazovali staré brahmánce. Čarani jen stál a vyděšeně zíral do svých dlaní. Střelil pohledem po brahmánce a rádţovi a padl na kolena: „Já nejsem démon, pane, tak to není, to Ornet, to princátko ze západu, on ukradl bič a já, já s tím nemám nic společného, pane, já za nic nemůţu!“ hlas mu skřípal čím dál víc, jak se k němu z obou stran blíţili vojáci rádţovy gardy. Sumantra vycítil svou šanci. Ne ţe by věděl, co dělá, ale hlavou mu bleskla jiskra myšlenky, stěţí zformovaná do skutečného plánu. Musel ji chytit dřív, neţ uteče komínem a seţehne celý jeho ţivot.
Pokročil kupředu: „To já jsem ukradl ten bič. To já jsem ukradl Hanumanův ocas! Věděl jsem, ţe se k rádţovi blíţí démon a chtěl jsem ho chránit! Chtěl jsem ho ochránit před ním!“ bodl obviňujícím prstem k Čaranovi. „A jak jsi o tom strašném nebezpečí věděl?“ nenechal se rádţa zmást. „Měl jsem vizi,“ vykřikl první leţ, která mu přišla na jazyk. „Tak vizi,“ zašklebil se rádţa, který pořád na ţádného démona nevěřil. „Inu uvidíme. Zatkněte je oba a jeho matku k nim přihoďte.“ Ale stará brahmánka se pořád tvářila nespokojeně. Rozhlíţela se po princích, aţ pohledem ulpěla na jednom z nich. „Princi,“ řekla Aagneyovi, „proč tak pevně svíráš pěsti? Proč se mi nedíváš do očí?“ Aagney na ni vrhl pohled plný nenávisti. „Princi Aagneyi,“ pronesl rádţa, „odhal nám své dlaně i ty, ať můţeme ukončit tu nehezkou šarádu. Pro klid všech v tomto sále.“ „To neudělám,“ odmítl Aagney. „Nebudu se poniţovat před kmány, blázny a šarlatány, kteří obloudili velikost tvého veličenstva kouřovými triky. Tahle šarlatánka moţná dokázala oklamat hlupáky a starce, ale prince Mandţiska neoklame.“ To uţ přehnal. Nikdo nesměl uráţet rádţu a nikdo nesměl uráţet velkou brahmánku. „Svazuji tě, Ahiravane!“ vykřikla brahmánka a neţ mohl princ něco udělat, pokropila ho vodou z chrastítka. Překvapeně vykřikl, ale kněţčino zaklínání ho přerušilo. Jedna z jejích druţek se zatím otočila k rádţovi: „Rychle, zadrţte ho, dokud ho máme v moci!“ „Stráţe!“ zakřičel rádţa. Vojáci hledající vchod vyrazili k princi, ale v cestě jim stálo příliš mnoho lidí. Aagneyovi svalnatí otroci, kteří přinesli ohromnou sochu ptáka, zatím vyrazili ke zlatému trůnu a rádţovým stráţcům. Elitní válečníci jim postoupili vstříc. Srazili se v mumraji, z něhoţ povstala polovina otroků a ţádný stráţce. Na zemi zůstal leţet ještě někdo. Čarani. Hlavu měl dočista rozbitou. Tři otroci se vrhli k princezně Gangadevi. „Braňte mě! Braňte mě!“ řval rádţa, i kdyţ k němu nikdo nemířil. Princezna a její dámy se nezmohly ani na slovo, jenom ječely. Dva princové se jim vrhli na pomoc, ale Aagneyovi hromotluci je bez problémů odrazili. Aagney sám vběhl mezi kněţky. Vrhly se na něj jako opice, ale neţ dosáhly cíle, polehaly na zem v krvi. Princ se otočil proti brahmánce Patni a bodl. Čepel jí zajela do těla. Brahmánka se ani nepohnula. „Nemůţeš na mě, démone,“ řekla. „Já vládnu mocí, která ti navţdycky bude zapovězena. Sám ses vyloučil z koloběhu znovuzrození. Nikdy se uţ nestaneš člověkem.“
Pak se princi cosi omotalo kolem krku a strhlo ho to dozadu. To Sumantrova matka Kaikéja mávla Hanumanovým ocasem, zatímco se zbabělý rádţa krčil za její sukní. Sumantra viděl, jak princ padá na kolena a vztahuje prsty k biči. Pak se cosi mihlo vzduchem a Kaikéja se tak podivně prohnula a pak upustila bič a klesla na kolena a z oka jí trčela čepel a Sumantra pořád stál a nechápal, zatímco Aagneyi se znovu zvedl na kolena, vytáhl z boty dýku a vrazil ji rádţovi pod krk. „Nikdo ani hnout!“ zakřičel. „Nebo ho podříznu. Teď mi koukejte ustoupit z cesty a nechte mě odejít!“ Stráţe tvrdými údery holí konečně uklidnili rozvášněný dav, ale teď ztuhli a nevěděli, co dělat. „Poslechněte ho!“ zaječel rádţa. „Dělejte, co říká.“ „Uvolněte mi cestu!“ zakřičel Aagney. „O co se snaţíš, blázne?“ obořil se na něj jeden z princů. „Takhle se odsud nikdy nedostaneš.“ „Nenechte ho odejít!“ přidala se k němu stará brahmánka. „Sotva se dostane pryč, zmocní se rádţova těla.“ Sumantra se potácel k tělu své matky a k tomu prazvláštnímu výrůstku, který jí trčel z hlavy. Slyšel křik. Slyšel rádţovo vřískání, princeznin pláč, Aagneyovi výhruţky, rozpačité přešlapování davu, slyšel rozkazy princů i brahmánčina varování. Dav se rozestupoval a Aagney se prodíral kupředu, před sebou rádţovo ohromné tělo. Sumantra nic z toho nevnímal. Padl na kolena a vzal do náruče matčinou tělo. Čepel trčící jí z oka vypadala tak nepatřičně. Uvědomil si, ţe vedle něj někdo stojí, a nadzvedl hlavu. Tu ţenu nepoznal. Byla zahalena v sárí a šátku, a zatímco všichni věnovali pozornost rádţovi, sehnula se a chopila se biče. Pak si strhla závoj, paruku i šaty… … a Sumantra spatřil mrtvého. Ta ţena, která nebyla ţenou, se podívala na rádţu, na jeho únosce, na Sumantru a nakonec i na brahmánku, která takřka neznatelně kývla hlavou. Potom nad hlavou roztočila bič a práskla. Opičí kůţi okamţitě pohltily plameny – zavířily v bílé růţici a ve smyčkách se prohnaly celým sálem. Nejdříve rozetnuly záda princi Aagneyovi. Pak zapálily nohy třem z jeho svalnatých otroků. Dalším usekaly ruce, jiným nohy. Kdyţ po něm raněný princ Aagney mrštil dýku – ale byla to dýka? Na krátký okamţik měl Sumantra pocit, ţe k nim letí ohnivý šíp dlouhý jako píka – Ornet před sebou vytvořil ohnivý štít a dýka se o něj roztříštila na kousky. A pak Marco Ornet máchnul strašlivou zbraní naposledy. Zasáhla Aagneye mezi oči a čistě mu rozpůlila hlavu. *
„Rád bych věděl, jestli to byl skutečný démon,“ zašeptal Sumantra, zatímco potahoval z vodní dýmky s kardamonovým tabákem. „Záleţí na tom?“ usmál se Marco Ornet. „Všechno dopadlo lépe, neţ sis mohl přát. Princ Čarani je mrtvý, jeho rodina pošpiněna, zatímco ty sám jsi stoupl v rádţových očích, zaujal místo jeho vrchního rádce a ještě ses stal hlavou rodu. To všechno, aniţ bys musel zabít svého přítele ze západu a poštvat proti sobě jeho nemilosrdnou ochránkyni. Protoţe věř mi, lady Estenová by zjistila, kdo stojí za mou smrtí. A vy byste pak trpěli.“ „Málem jsi nás zničil,“ zašeptal Sumantra. Pořád ještě se na Orneta zlobil – za to, ţe se spojil s Čaranim a vydával se za mrtvého, protoţe věděl, ţe mu Sumantra vezme bič a předá ho rádţovi. Upletl jim oprátku, v níţ se nakonec oběsil někdo jiný. Ale jenom náhodou. „Pomalu Sumantro. Vy jste se mě pokusili zabít první. Kaţdá akce vyvolává reakci. Nakonec to dopadlo dobře, ne?“ „Moje matka je mrtvá!“ „Ale ty jsi naţivu! To je víc, neţ si zaslouţíš.“ Sumantra si odfrkl. „Jsi bezcitný. Máš pravdu – co záleţí na tom, jestli byl princ Aagnei démon. Jeden démon sedí přímo přede mnou.“ „Já a démon?“ rozesmál se Ornet. „Inu moţná, moţná jsem démon. Brahmánka tvrdí, ţe jsem Hanumanova krev. A snad i ano. Stejně jako Hanuman, i já se postavil mocnému Ahiravanovi a zachránil krásnou princeznu. Stejně jako on jsem se nezalekl nepřátel, i kdyţ jsem věděl, ţe mi tu hrozí smrt. Spojil jsem se s démonem,“ usmál se na Sumantru. „Protoţe co je to vlastně démon? Démoni si berou to, co chtějí. Stejně jako ty, anebo já. Proto chceš-li, nazývej mě démon, a já budu démonem nazývat tebe. Stejně jako tak budu nazývat neboţtíka Čaranu, který měl zničit tvoji matku a tak tragicky zahynul při dnešním odpoledním dýchánku. A nezapomeň – i kdyţ si s námi zahrála zvláštní náhoda – jen díky mě jsi na tom lépe neţ kdy dřív.“ Sumantra se rozlítil, hlavně proto, ţe Ornet říkal pravdu. Pravdu, kterou nechtěl slyšet. Proto si neodpustil vlastní vosí bodnutí: „Říkáš, ţe jsi Hanumanova krev.“ Ornet pokrčil rameny. „A stejně je mezi vámi velký rozdíl – a teď nemyslím ten, ţe ty nejsi opice. Hanuman bojoval s Ahiravanou z dobroty srdce, ne pro vlastní prospěch. Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ „Proč jsou v téhle zemi všichni tak patetičtí?“ ušklíbl se Ornet, ale neubránil se vzpomínce na starou brahmánku. „Kdo seje vítr, sklidí bouři,“ řekla mu, kdyţ jí vrátil Hanumanův ocas. „Tak jako Hanuman jsi vítr, ale místo abys lidi hladil, ţeneš je a manipuluješ. Na jedné straně voda, na druhé oheň. Jenom zemí pohnout nedokáţeš.“ „O čem to mluvíš?“ ohradil se Orner.
„O tom, ţe vítr nikdy nemůţe nic uchopit. Popostrkuje lidi doleva i doprava, nahoru i dolů. Ale vţdycky se jenom proţene kolem. Neudrţíš nic, co povaţuješ za své. Budeš po tom lapat. Budeš to chytat. Budeš to hnát doleva, doprava, nahoru a dolů. Ale nikdy – nikdy to zcela neuchopíš.“
