STRUKTURALISMUS - Ú VOD Strukturalismus je prvním směrem studujícím literaturu v rámci obecné vědecké metody. Jean Piaget, představitel francouzské strukturální psychologie řekl: „Strukturalismus není uč ení, ale metoda.“ V sousloví „vědecká metoda“ se klade důraz na vědeckost, na maximální přiblíž ení objektivitě přírodních věd. Takto pojatá vědeckost je vysvětlována především jako systémovost myšlení. Ukaž me si nyní, jak to vypadákonkrétně. V případě strukturalismu jsou mož návpodstatě dvě pojetí vědeckosti. První vychází z obecného předmětu zkoumání a druhé vychází z obecné analýzy metodologie jazykovědy a skupiny humanitních věd zvaných vědy historické.1 I. První pojetí se rozvíjí od dob, kdy švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure a americký logik Charles Sanders Peirce [pérs] (zabývající se vztahy a kvantifikacemi) formulovali své koncepce znaku. De Saussure přednesl svůj Kurs obecné lingvistiky (Cours de linguistique gé né rale, 1916), v němž v letech 1907-11 definoval sé miologii jako obecnou vědu o znacích, ale zároveň i jako mož nou souč ást „sociální psychologie“ , která studuje „ž ivot znaků ve společ nosti“ . Peirce publikoval svou teorii znaků – „semeiotics“ , tj. sé miotika – daleko dříve, lze říci, ž e již od roku 1867, kdy vyšel jeho č lánek „On a New List of Categories“ (O novém seznamu kategiorií).2 Zatímco de Saussureova koncepce získala vliv takřka okamž itě (působila např. hned po 1. světové válce na myšlení zakladatelů Praž ské školy), vliv Peircovy koncepce zůstal dlouho omezen na americkou logiku a filosofii a prosadil se teprve s rozvojem strukturalismu (Roman Jakobson) a poststrukturalismu (např. v Derridových ú vahách o znaku v první č ásti knihy De la grammatologie, 1967, O gramatologii, kde je chápán jako urč itáalternativa k hierarchizujícímu de Saussurovu pojetí znaku). 1. Ferdinand de Saussure vychází ze studia jazyka jako abstraktní formy. Nezajímají ho tolik jednotlivé promluvy - parole - ve své různorodosti, ale jazyk jako systém - la langue. Tento systém je především systé mem pravidel, zatímco parole - řeč - je obrovskou množ inou skuteč ných i mož ných (hypotetických) realizací těchto pravidel.3 Sám de Saussure přirovnává jazyk k šachovým pravidlům a řeč ke souboru odehraných nebo právě hraných šachových partií. Jazyk (la langue) je tedy systém, který a) existuje nadč asově jako soubor pravidel, která vytyč ují mož nosti jazykového výrazu, a b) realizuje se nezá visle na vůli svých už ivatelů. Jeho realizace v jednotlivých promluvách však závisí na společ enských konvencích a na schopnostech jednotlivých už ivatelů. Jako systém je jazyk definován nejen jako síť pravidel, ale také jako síť znaků. Žádný jazykový znak nemávýznam sám o sobě, získávájej v kontrastu k jiným znakům a v korelaci s nimi. To je nejlépe vidět na koncepci tzv. fonémů, s níž nezávisle na de Saussureovi přišel 1
Tradič ní skupinu filologických věd k nim nelze poč ítat, protož e spojuje lingvistickou, historickou a filosofickou metodologii. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss ukázal, ž e problematika historické metodologie se v základních rysech shoduje s problematikou strukturalistického studia jazyka - jde především o překlenutí rozdílu mezi synchronním a diachronním studiem faktů tím, ž e se zaostříme na studium jejich kombinací a funkcí. Kritiku tohoto pojetí provedl Jacques Derrida ve stati „Struktura, znak a hra v diskursu věd o č lověku“ - viz přednášku Dekonstrukce. 2 Peircovy spisy zač aly souborně vycházet až roku 1931, tj. 17 let po jeho smrti roku 1914: Viz Hars thorne, C. and Weiss, P. (eds.), Collected Papers of Charles S. Peirce, 8 vols. (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1931-58). Nové vydání vychází od roku 1982 v Bloomingtonu (University of Indiana Press) pod názvem Writings of Charles S. Peirce: A Chronological Edition . 3 Podle Michela Foucaulta (L´Arché ologie du savoir - Archeologie vědění, 1969) je ve strukturalistickém pojetí jazyka rozpor: „Jazyk existuje pouze jako systém utváření mož ných výpovědí; v jiném směru však existuje pouze jako (více č i méně vyč erpávající) popis, získaný ze souboru skuteč ných výpovědí.“ (The Archaeology of Knowledge, trans. A. M. Sheridan Smith [London: Tavistock, 1972], s. 85)
ruský emigrant usedlý jeden č as v Č echách, kníž e Nikolaj Trubeckoj. Rozdíl mezi fonémy není dán jejich specifickými významy, ale jejich vzájemnými protiklady (dvojice slov „bila x pila“ je rozlišena pomocí protikladu znělé a neznělé poč áteč ní slouhlásky). Fonologické distinkce jsou poč átkem kaž dého strukturalistického modelu, nicméně však ve své idealitě stírají jiné rysy znaku, které jsou rovněž podstatné. Na rozdíl od slož itějších znaků, které jsou podle de Saussura mož né samy o sobě, bez ohledu na logický význam, představují fonémy pouze onu diferencující a zároveň integrující funkci znaků (rozlišování významu a vytváření systému). Na rozdíl od fonémů je u de Saussura znak obecně definován jako vzájemný vztah označ ujícího a označ ované ho (signifiant a signifié ), akustického obrazu a pojmu nebo představy. Žádný znak nemůž e být zredukován na jednu svou č ást - jen označ ující nebo naopak označ ované. Foném však již není pouhým znakem: Je funkcí, která odkazuje k mechanismu jazykového systému (a systému vůbec), ne však k urč itému pojmu a představě. De Saussure tvrdí, ž e charakter jazykové ho znaku je arbitrá rní, nahodilý. Co to znamená? K označ ení urč ité představy č i pojmu si kaž dý jazyk vesměs „vybírá“ specifické označ ující - v anglič tině máme horse, v němč ině Pferd (nebo nářeč ně i Ross) a ve francouzštině máme cheval. Z hlediska synchronního, tj. z pohledu na jazyk jako strukturu existující v dané přítomnosti, v jednom č asovém okamž iku, jsou zvukové podoby všech tří slov zcela nahodilé, platí tedy zákon o nahodilé podobě označ ujícího. Z hlediska diachronního, tj. historického vývoje systému, bychom však už mohli nalézt urč ité nutné souvislosti, např. mezi horse a Ross, nebo cheval a cavallus. Toto hledisko však de Saussure neupřednostňuje, protož e chce ukázat, jak význam v jazyce funguje systémově (na základě systému rozdílů, distinkcí, korelací mezi nahodile zvolenými označ ujícími) a nikoli stopovat význam v historickém vývoji hláskoslovného systému a dojít nakonec k etymologickému hledisku, preferovanému předchozími lingvisty, zvláště tzv. mladogramatiky (tvůrci tzv. Stammbaumtheorie - rodokmenové teorie), kteří tvrdili, ž e jazykové systémy vyrůstají jako stromy ze svých společ ných kořenů v hypotetickém prajazyce. Teprve pozdější strukturalistické směry, především Pražská škola, pozměnily výluč ně synchronní charakter de Saussurova přístupu k jazyku a pokusily se koncipovat strukturu v diachronním pohledu, jako urč itý vývoj významových mož ností, závisející na dějinném procesu (zejména práce Felixe Vodič ky Struktura vývoje). To s sebou nutně přineslo dialektický pohled na znak a celý systé m znaků - z překonávání urč itých opozic vznikají nové kvality dané jinými protiklady. I když v daném historickém momentu není celý systém nikdy realizován (např. všichni kritici píšící v urč ité době nejsou schopni postihnout Máchův Má j v jeho významové celistvosti), při jeho vývoji (přijímání díla generacemi č tenářů a kritiků) dochází k jeho významové konkretizaci (pojem polského strukturalisty Romana Ingardena a Praž ské školy). Na rozdíl od Praž ské školy přišli poststrukturalisté s pojetím diachronie jako nikdy nedovršeného významového procesu, který je dán diferující funkcí označ ujícího (tj. označ ující nenaznač uje svou identitu s označ ovaným, ale rozdíly mezi ním a sebou a mezi sebou a jinými označ ujícími) a relativitou označ ované ho - pojmu nebo představy, které již nelze myslet ve vztahu k pevnému středu, tzv. transcendentálnímu označ ovanému - tj. bohu, lidstvu, ú střední filozofické pravdě, ideji apod., protož e sám tento střed se v dějinách kultur dosti č asto mění a dochází v něm k tzv. substituci znaků a s nimi spojených hodnot (viz ú vodní přednášku o dekonstrukci). Problé m substituce však řeší již de Saussurův strukturalismus. Ale na rozdíl od poststrukturalismu, jenž předpokládá substituci v centru systému, která pokaž dé radikálně mění jeho fungování i vymezení, klade de Saussure mož nost substituce jen do jedné dimenze svého systému, tzv. paradigmatické osy. Na této ose existují modelové jazykové vztahy paradigmata, nahraditelnákonkrétními jazykovými znaky. Tato paradigmata jsou například
gramatické struktury skloňování, č asování, spojování vět v souvětí atd. Význam jazykových znaků nahrazujících jiné v rámci paradigmat není na paradigmatech nezávislý: Je jimi spoluvytvářen („přivezli ho“ májiný význam než „přivezli mu“ , ač koli oba dva znaky mají samy o sobě stejný význam). Paradigmatické vztahy existují také na lexikální a stylistické rovině jazyka (metafora) nebo v poezii (metrum). Avšak definice metafory jako substituce tzv. přeneseného významu za význam „doslovný“ kulhá, protož e není nikdy zcela jasné, co je v daném konkrétním případě „doslovný“ význam (obrovské množ ství slov, zejména odborných termínů, jsou tzv. lexikalizované metafory). U de Saussura je tedy možná jenom substituce obecné ho paradigmatu za konkré tní jazykovou realizaci, která odpovídá přísně hierarchickému vztahu jazyk (jako systém) - řeč (jako konkrétní realizace systémových vztahů). Na druhé ose de Saussurova systému syntagmatické - již k substituci nedochází. Objevují se tu lineá rní kombinace znaků podle urč itých paradigmatických principů (např. syntaktických pravidel) nebo vztahů logických zákonů přič innosti, souvislosti mezi č ástí a celkem atd. Ve své pozdní práci Lingvistika a poetika (Linguistics and Poetics, 1960) spojuje Roman Jakobson dění na paradigmatické a syntagmatické ose struktury literárního díla. Tvrdí, ž e dominantní funkce promluvy v literatuře, poetická funkce, kteráje zaměřením promluvy na své vlastní sdělení,4 „promítáprincip ekvivalence [tj. princip uplatňující se na paradigmatické ose při výběru konkrétních jazykových znaků a vycházející z distinktivních opozic, např. synonymum x antonymum] z osy výběru na osu kombinace“ [tj. z paradigmatické osy na osu syntagmatickou]. V literárním - zejména básnickém5 - díle tedy k substituci na syntagmatické ose dochá zí, a to v rámci fonologických, sémantických nebo syntaktických podobností na ú rovni kódu6 (rýmy, slovní hříč ky, synonyma, syntaktické paralely apod.). Zjednodušeně lze říci, ž e znaky a struktury běž ného jazyka, které jsou především prostředky urč itého sdělení, jsou obměňovány znaky a strukturami, jež zdůrazňují tvárné mož nosti samotného jazyka. „Gramatika poezie“ se díky poetické funkci stává„poezií gramatiky“ . Vraťme se však nyní k základnímu rozdílu mezi de Saussurovou sémiologií a Peircovou sémiotikou. 2. Na rozdíl od de Saussura, který definoval znak jako binární, dyadický vztah označ ujícího a označ ovaného, chápe Peirce znak jako terná rní, triadický vztah mezi zá kladem znaku (ground), nápadným aspektem, podle něhož znak poznáme, objektem (věci, k níž se označ ující vztahuje) a interpretujícím (interpretant), tj. představou, kterou znak vytváří. Tato představa je pak dalším znakem, který vzniká procesu semiózy, jež podle Peirce probíhá kontinuálně a do nekoneč na. Peircova koncepce se od de Saussurovy liší také v tom, ž e se v ní význam odpoutává od označ ovaného. I samotné věci se ná m jeví jako znaky. Takto mohou znaky produkovat další znaky a celý proces můž e existovat mimo bezprostřední vztah nejen k předmětné skuteč nosti, ale i k filosofickému č i logickému pojetí pravdy. Podle Peircovy práce Zá klady logiky (Elements of Logic, 1931) je vlastní logika „formální vědou o podmínkách pravdivosti reprezentací“ (tj. znaků). Jsou-li objekty (věci v předmětném světě) ustavič ně nahrazovány znaky a tyto znaky dalšími znaky, je nutno řešit problém interpretace znaků a jejich vzá jemných vztahů.
4
Ostatní funkce, např. emotivní, konativní, metajazykovánebo referenč ní, se zaměřují na jiné aspekty komunikač ní situace - postoj mluvč ího, adresáta, kód (tj. specifické konvence - společ enské, kulturní atd. známé mluvč ímu i adresátovi) nebo kontext. 5 V próze dominuje podle Jakobsona funkce referenč ní, ale poetickáfunkce je zde důlež itou subdominantou. 6 V případě „poetické funkce“ je podle Jakobsona kódem soubor signálů, které umož ňují adresátovi identifikovat daný projev jako literární.
A) Podle charakteru objektůa jejich vztahůdělí Peirce znaky na a) kvalitativní (qualisign), pokud označ ují urč itou vlastnost, např. barevný vzorek na plechovce odstín barvy uvnitř, dále b) znaky jednotlivin (sinsign), které odkazují k jednotlivým nebo jedineč ným událostem, např. výstřel z pistole znač í start urč itého závodu, pomník připomínáurč itého č lověka, a c) znaky zá kona, pravidla nebo funkce (legisign) - např. noty nebo gramatické formy. Zatímco první třída znaků je ještě urč ena vztahem znaku k urč ité mu objektu, druháuž uvádí znak do vztahu k jiným znakům jedineč ných objektů. Třetí se pak zakládá na vztahu znaku k obecným pravidlům, kódům, systé mům, které vytvářejí obecné vztahy mezi jedineč nými objekty. B) Podle vztahůmezi zá kladem znaku a objektem se znaky rozlišují na a) ikony, u nichž existuje kvalitativní podobnost mezi základem znaku a objektem (dopravní znač ka „Pozor děti“ ), b) indexy, u nichž dochází k ná silné mu přiřazení základu znaku urč itému objektu (zelené světlo znamená„volno“ ), c) symboly, u nichž dochází ke korelaci základu znaku a objektu na základě obecné ho pravidla (poloha noty v osnově znamená výšku tónu). Právě symboly vznikají podle Peirce z jiných znaků, „zejména z ikon, nebo ze smíšených znaků, které mají povahu ikon a zároveň symbolů. Myslíme pouze ve znacích. Tyto duševní znaky jsou smíšené povahy - jejich symbolová č ást se nazývá pojem.“ (Zá klady logiky). C) Podle vztahůmezi zá kladem znaku a interpretantem a – v odvozeném smyslu (viz výše) i mezi jednotlivými znaky jsou znaky a) ré maty, označ eními možných věcí, nebo b) dicenty, označ eními skuteč ných věcí, případně c) argumenty, označ eními obecných zákonů. Kaž dý znak lze urč it podle těchto kategorií, které ho zároveň vztahují k dalším znakům. Např. portrét známého č lověka je dicentní ikonický znak jednotliviny (sinsign), zatímco obraz někoho neznámého je ré matický indiciá lní znak jednotliviny (sinsign). V tomto smyslu se jednotlivé Piercovy koncepty znaků navzájem doplňují. Moment substituce, který v de saussurovské sémiologii od sebe odlišuje paradigmatickou a syntagmatickou osu systému, funguje u Peirce podle J. Derridy (O gramatologii) jako moment hry, která zahrnuje veškerý svět, je jeho rámcem, fungováním kaž dé struktury. Každý symbol se tak stá vá „nemotivovaným“ , tj. arbitrá rním znakem, a žá dnou strukturu nelze tedy fixovat v synchronním řezu. Je jisté, ž e Peircova sémiotika umožň uje mé ně formalizované , nedialektické chá pá ní významových struktur, vč etně výstavby literárních textů. Nevede - jako ostatní strukturalistické modely - k fixaci díla jako hierarchického systému významových rovin, nýbrž osvětluje proces vzniká ní znaků(semiózy), při němž jsou vztahy mezi znaky a realitou nahrazová ny vzá jemnými vztahy mezi znaky. II. K vymezování strukturalismu jako metody docházelo od poč átku sémiologických studií, systémovou ú vahu provedl například francouzský strukturalistický antropolog Claude Lé vi-Strauss. V knize Myšlení přírodních ná rodů(La Pensé e sauvage, 1962) Lévi-Strauss tvrdí, ž e historie je vědou, kteráještě nedosáhla takové exaktnosti jako například chemie, fyzika nebo biologie. O historii lze proto mluvit jako o urč ité předběž né fázi vědeckého přístupu k realitě. To, ž e dějepisec uspořádávádata v urč itém lineárním č asovém sledu a snaž í se vystopovat jejich příč iny, je podle Lévi-Strausse znakem „předvědecké“ , rozumějme předsysté mové , povahy
dějepisectví. Jde o to, aby historické vědy pochopily základní korelaci mezi svými metodologickými principy a strukturou zkoumané ho materiá lu. Jak ukazuje Lévi-Strauss, můž e být vodítkem pro pochopení té to korelace vztah mezi synchronií a diachronií, obecným systémem a jeho dílč ími realizacemi, který formuloval de Saussure v protikladu la langue - parole. Jinými slovy, pro nekoneč né množ ství různorodých faktů a promluv v lineárním č ase (na horizontální, syntagmatické ose systému) je nutno nalézt obecné funkce, které existují nezávisle na dějinném č ase a jejichž hodnoty budou figurovat na vertikální, paradigmatické ose systému. Toto je základ metodologie, kterou Lévi-Strauss použ il při strukturálním studiu mýtů. Metodologickým zobecněním vycházejícím z této základní situace je pak Lévi-Straussova myšlenka o „paradoxním vztahu mezi objemem informací, jež lze sdělit z oboru historie, a způsobem, kterým tyto informace chá peme“ . Jde o vztah mezi kvantitou a kvalitou, který však není pouze abstraktním konceptem dialektické logiky. Za kvantitou vidí Lévi-Strauss především mikroudá losti v historické rovině, jejichž nejniž ší jednotkou mohou být fyziologické podněty a biochemické děje v lidském organismu. Za kvalitou spatřuje makroskopické dějinné procesy: vzestup a pád kultur a civilizací. A právě mezi touto mikroskopickou a makroskopickou rovinou existuje vztah, který se dávyjářit binárním protikladem informace pochopení. Paradoxnost tohoto vztahu spoč ívá v tom, ž e „č ím více informací se snaž íme z daného pole zachytit, tím méně toto pole chápeme“ a naopak. Binární protiklad „informace – pochopení“ odpovídá podle amerického filosofa dějin Haydena Whitea známé Jakobsonově dichotomii metonymie - metafora (z práce Zá kladní rysy jazyka, Fundamentals of Language, 1956, napsané společ ně s Morrisem Hallem). Jakobson zde nemána mysli jednotlivé básnické figury, nýbrž pojmy odkazující ke dvěma významovým osá m jazyka - syntagmatické a paradigmatické . Podle těchto os jsou organizovány, jak tvrdí Jakobson, rovněž veškeré vědy, přírodní nevyjímaje. Na jedné straně směřují vědy k mytizaci naší zkušenosti jako celku (paradigmatickáosa, metafora) a na druhé straně ke změti jednotlivých vjemů (syntagmatickáosa, metonymie). Podle Lévi-Strausse, který zde na Jakobsona navazuje, tvoří dějepisectví v tomto systému jakousi oblast středu. Tato oblast se však nekonstituuje automaticky. K jejímu vytvoření je potřeba urč ité mytické strategie, identifikace dějin se zkušeností, myšlením a praxí moderní západní civilizace, tj. toho, co moderní filosofie, zejména fenomenologie, nazývádějinností (tyto ú vahy se vyskytují v předmluvě k Lévi-Straussově práci Syrové a vařené , Le Cru et le cuit, 1964). Takovávšeobecně existující mytizace můž e slouž it jako prostředek srovnávání, komparace různých kulturních systémů. (Na problematič nost tohoto pojetí poukázal Jacques Derrida v přednášce „Struktura, znak a hra v diskursu věd o č lověku“ ). Podle Lévi-Strausse není koherence mýtu dána imaginací, nýbrž jazykově, posunem k metaforické mu pólu. Tento metaforický pól neoznač uje přímo básnivost jazyka - Lévi-Strauss tak chápe spíše urč itý způsob organizace dat, která působí na lidi urč ité doby. Historie, tvrdí Lévi-Strauss, to nejsou pouze dějiny něč eho, ale především, dějiny pro někoho nebo za urč itým úč elem. To ovšem ještě vůbec neznamená, ž e se historie musí stát ideologií, jak tvrdí Karl Mannheim ve své práci Ideologie a utopie (Ideologie und Utopie, 1929), když kritizuje dílo německého historika Otto von Ranka. Impuls k mytizaci není totiž důsledkem nějakého záměru jednotlivce, společ enské skupiny, vrstvy, třídy atd., nýbrž vychá zí z jazyka, který historik použ íváa jehož význam vž dy osciluje mezi prozaič ností a poetič ností, metonymií a metaforou. V metodologii historických věd nejde tedy v prvé řadě o exaktní poznání faktů, jde především o nalezení sprá vných korelací mezi mýty a faktografiemi, mezi řeč ovými figurami jako způsoby reprezentace skuteč nosti. Vztahy mezi zá kladními řeč ovými figurami - metaforou a metonymií - pak odpovídají organizaci našich poznatkůna paradigmatické a syntagmatické ose.
Na rozdíl od Lévi-Straussových ú vah, podle nichž je strukturalismus univerzá lní metodologií, která spojuje „poetickou logiku“ mýtu a logiku vědecké ho přístupu,7 strukturalismus Pražské školy8 vpodstatě aplikuje de Saussurovy koncepce znaku a systé mu na studium literatury. Např. dichotomie „označ ující – označ ované“ zakládávztah formy a obsahu, opozice „la langue – parole“ je modelem pro vztah mezi uměleckým dílem a jeho individuálními „realizacemi“ , „konkretizacemi“ (č teními, interpretacemi, adaptacemi, jeho působením na jiná díla, ideologie, společ enské události atd.). Praž ští strukturalisté chápali literární význam jako sé mantickou akumulaci v systému dvou základních významových rovin (jazykové a tématické), jejíž výsledkem je uzavřená, nadindividuá lní struktura díla jako znaku a estetické ho objektu, které fungují ve společ enské komunikaci, jež je dána aktivitou vnímatelůa změnami literá rního publika9 vytvářejícími podmínky pro urč itou recepci díla. Zároveň však někteří z nich (Mukařovský, Vodič ka aj.) poukazovali na jedineč nost této struktury, která je dána „sé mantickým gestem“ , sjednocující tvůrč í aktivitou jednotlivce - autora, rež iséra, interpreta apod. Tato aktivita však není nikdy důsledná: V literárním díle vznikají i nezá měrné rysy, které nám jej ozvláštňují a otvírají jako své bytnou „věc“ a my v tom momentě odhlížíme od jeho specifické komunikativní funkce v dané společ nosti a chápeme jeho „obecně lidskou“ dimenzi.
7
Podle 11. kapitoly Lévi-Straussovy Strukturá lní antropologie s názvem Strukturální studium mýtu fungují ve vědě i v mýtu „tytéž logické procesy a lidé vž dy přemýšleli stejně dobře“ (Claude Lévi-Strauss, Structural Anthropology, přel. Claire Jacobson and Brooke C. Schoepfe [New York: Basic Books, 1963], s. 231). 8 Praž ský lingvistický krouž ek vznikl roku 1926. K jeho zakladatelům patřili anglisté Vilém Mathesius a Bohumil Trnka, dále Jan Mukařovský, Nikolaj Trubeckoj, Bohumil Havránek, Petr Bogatyrev a další. 9 Dílo Mukařovského ž áka Felixe Vodič ky se zaměřuje na studium dynamiky a historie recepce. Toto pojetí vychází ze specifické koncepce normy, kteráje pokusem Praž ské školy o řešení vztahu mezi synchronním a diachronním přístupem. Koherenci systému (jazyka, literárního díla) pojímají praž ští strukturalisté dynamicky, jde o neustálé narušování a obnovování jeho rovnováhy už ivateli jazyka, literárním publikem apod. Mluvíme proto o dynamické m pojetí normy. Tímto procesem dochází také k postupné změně systému, takž e přestávábýt dán - jako u de Saussura - nadč asově existujícími pravidly.
