Strašidla z Nerudovky

Strašidla z Nerudovky Pohádkový příběh odehrávající se ve staré Praze 21.století. Skládá se z pěti uzavřených dílů: Elixír mládí, Bezhlaví rytíři, Zakletý had, Bílá paní, Loupežníci a Lakomec. Devítiletý Lůďa Šimáček se spolu s rodiči, starší sestrou Karolínou a výstřední babičkou přestěhuje ze sídliště do domku v Nerudově ulici. Když prozkoumává nový dům, najde zapomenutou knihu s podivným názvem „Kniha prokletých bytostí“. Podaří se mu navázat přátelský vztah s alchymistou namalovaným na titulní stránce. Požádá ho o elixír mládí pro babičku. Alchymista mu sice nedokáže vyhovět, ale seznámí ho se zakletou čarodějnicí z další povídky. Oživí její obrázek a stařena přislíbí Lůďovi pomoc. Když odjedou všichni kromě babičky na chatu, čarodějnice babičku navštíví a v nestřežené chvíli nakape do skleniček s likérem elixír. Obě se změní krásné dívky. Vypůjčí si Karolínino oblečení a vydají se na diskotéku. „Babičku“ vyzve k tanci atraktivní svalovec Majkl, ale zprvu okouzlená babička ke svému zděšení zjistí, že je to chlapec její vnučky Karolíny. Chce z diskotéky utéct a stane se svědkem dalšího maléru. Dva potencionální tanečníci se porvou o „čarodějnici“ a ta je v nestřežené chvíli promění v načepýřené kohouty.V této podobě je odchytí nic netušící barman a těší se, že z nich bude prima nedělní oběd. Všechno z povzdálí sleduje kamarádka obou „kohoutů“ a snaží se je zachránit. Při návratu domů si babička s hrůzou uvědomí, že ji v nové podobě nikdo z rodiny nepozná. Pochopí, že láska nejbližších je pro ni důležitější než fyzická krása a mládí. Lůďův pes Bobíček spolu s kočkou Silvinkou a pavoukem nešťastnou náhodou ochutnají jeden z nepodařených elixírů alchymisty Jana a začnou mluvit. Lůďa se to snaží za každou cenu utajit. Karolína se rozejde s Majkem, ale ten se s tím nechce smířit a vyhrožuje jí. Kočka Silvinka varuje Lůďu, že na Karolínu, vracející se v noci z divadla, číhají dole v Nerudovce tři kluci na motorkách. Alchymista pošle dívce na pomoc tři bezhlavé rytíře na koních. Jejich nezištné gesto dívku zachrání a současně zlomí sílu kletby a vrátí jejich duším svobodu. Pana Šimáčka začne v práci svádět nová sekretářka Darinka. Zamilovaný muž se po jejím vzoru vrhne na diety a na cvičení, aby se jí líbil. Když odjedou společně na služební cestu, děti, bojící se rozvodu rodičů, osloví svůdnici zakletou do zmije. Svůdnice si hned druhý den počíhá na manžela Darinky, představí se mu jako paní Šimáčková a naprosto ho okouzlí nejen svojí krásou, ale hlavně kuchařským uměním. Po návratu ze služební cesty má Darinka co dělat, aby uvedla všechno do pořádku. Pan Šimáček se pokorně vrátí k rodině. Lůďu se snaží šikanovat dva kluci ze třídy. Když se jim vzepře, seberou ze msty jeho menší kamarádce Milušce panenku, kterou jí vyrobila její těžce

nemocná maminka a urvou jí vlasy. Lůďa dá Milušce slovo, že si to se Zemánkem vyřídí a panenku opraví tak, že bude zase jako nová. Protože nemůže sehnat opravdické blond vlasy, poprosí o ně bílou paní. Bývalá kráska pyká za to, že byla sobecky marnivá a ze strachu o svoji krásu opustila malou dcerku umírající na černé neštovice. Krásné vlasy jsou to jediné, co jí z dávného půvabu zbylo a jejich darováním kletbu zlomí. Pavouk, který dříve bydlel v rohu tělocvičny, kde se trénovalo karate, naučí Lůďu, jak se klukům ze třídy ubránit. Sotva si paní Šimáčková otevře v přízemí domku prodejní galerii, hned ji navštíví parta gaunerů žádajících „výpalné“. Na prosbu dětí se jim postaví tlupa středověkých loupežníků. Lůďa s Karolínou shánějí peníze pro děti z dětských domovů, aby jim za ně nakoupili vánoční dárky. Alchymista je seznámí se zakletým lakomcem, který před staletími kvůli mamonu zapudil svá vlastní vnoučata. Při procházce vánočně vyzdobeným Staroměstským náměstím dostane lakomec od Karolíny svůj první dárek v životě, zlatý zvoneček, po kterém celé dětství marně toužil. Díky časové smyčce se naposledy setká i se svojí matkou a pochopí svůj tragický životní omyl. Díky lakomci získají Karolína s Lůďou dostatek peněz na dárky pro děti, ale současně přijdou nešťastnou náhodou o kouzelnou knihu. Rodiče v rámci předvánočního úklidu prodají zpuchřelou knihu do antikvariátu. Karolína bratrovi slíbí, že ji hned po vánocích vykoupí zpět.

Kniha je určena pro malé i velké čtenáře. Rozsah knihy: 240 stran. Formát knihy: A5 Doporučená cena knihy : 229 Kč

UKÁZKA 1

V koutě půdy se nepatrně pohnula pavučina. Obrovský pavouk sešplhal až k její spodní straně a zaskřehotal: „Posílá tě Lůďa?“ Kočka se naježila a prskla. „Tss! A jestli ano, tak co?“ „Je to můj kamarád,“ pravil pavouk hrdě. „Nosí mi tolik chcíplých much, že je ani nestačím všechny sníst. Jestli tě skutečně posílá on, pak ti rád pomohu.“

Kočka popošla blíž k pavučině a posměšně zamňoukala: „Chceš říct, že dokážeš víc, než já? Že otevřeš zamčenou skříň?“ Pavouk se spustil po vláknu až na zem a pisklavě se rozesmál. „Proč otvírat něco, co už je dávno otevřené?“ Přeběhl ke skříni a dírou pod špatně doléhajícími dvířky se provlékl dovnitř.

Kapitola třináctá

Souboj __________________ Na kostelní věži odbíjela půlnoc. Karolína utíkala Nerudovou ulicí směrem k domovu a ustrašeně se rozhlížela na všechny strany. Klapot jejích podpatků se nesl až k malostranským střechám a děsil kočky, které se vydaly na půlnoční lov. Když byla Karolína v polovině cesty, viditelně si oddechla. Byla přesvědčená, že už má nejhorší za sebou. Zvolnila krok, aby se uklidnila. Kolem pouličních lamp poletovaly trhaně bílé můry a jako smyslů zbavené se stále znovu a znovu vrhaly proti osvětlenému sklu. Karolínu z ničeho nic zachvátil pocit nevysvětlitelného děsu. Znovu se rozeběhla a vteřinu na to uslyšela za sebou řev motorek. Ačkoliv utíkala jako o život, řev se rychle blížil. V běhu se ohlédla přes rameno a zahlédla tři motorky. Naříkavě vykřikla, zula si střevíčky s vysokými podpatky a ze všech sil prchala směrem k domovu. Již neviděla, jak těsně za ní vyjeli ze zdi tři bezhlaví rytíři na koních a zahradili motorkám cestu směrem k ní. Motorkáři buráceli noční ulicí a opájeli se pocitem vlastní síly a moci. Všichni tři jeli vedle sebe, mlčeli a jen občas tlumeně zakleli, když najeli do některé z děr v dláždění. Černé kožené kalhoty a bundy plné stříbrných cvočků a třásní vzbuzovaly nepříjemný respekt a ani zamračené žvýkající obličeje celkový dojem příliš nevylepšovaly.

Na prostřední motorce metr před ostatními jel Majkl. Nespouštěl oči z útlé dívčí postavičky klopýtavě běžící kus před nimi a když zahlédl, jak málem upadla, jenom se pobaveně ušklíbl a vytočil motor na vyšší obrátky. Motorka zařvala a poskočila vpřed, ale ve stejné chvíli se na dláždění mezi dívkou a motorkami objevily, jako by vyrostly ze země, tři postavy na koních. Stály naprosto nehnutě vedle sebe přes celou šířku silnice, stříbrná brnění zářila v paprscích pouličních lamp a za zády jim vlály ve fantaskních záhybech dlouhé bílé pláště. Motorkáři smykem zastavili a Majkl měl co dělat, aby i s motorkou nespadl na bok. Nastalo hrobové ticho z dálky podbarvené cinkáním tramvají. Na hrbolatém dláždění plném kočičích hlav stály proti sobě tři motorky s třemi muži v černém oblečení s obrovitými motoristickými přilbami a proti nim bok po boku tři stříbrní rytíři v plné zbroji. V podpaždí svírali useknuté hlavy. Jeden z motorkářů zdvihl plastikový kryt helmy a aniž z rytířů spustil oči, zasyčel na Majka: „Ty vole, vidíš to co já?“ Majkl si oběma rukama sundal přilbu a několikrát rychle za sebou zavřel a otevřel oči. „Dělaj si z nás srandu! Určitě je to jenom ňákej blbej trik,“ usoudil nakonec. Třetí motorkář ukázal chvějícím se prstem na useknuté hlavy a zavřískl: „Ale co je tohle?“ Useknutá hlava nejstatnějšího rytíře se nakažlivě rozchechtala a během okamžiku se k ní přidaly i ostatní hlavy. Hluboký mužský smích se nesl noční ulicí a dostihl i Karolínu, která už mezi tím doběhla až k domu a pokoušela se odemknout. Ruce se jí třásly tak, že se nemohla klíčem strefit do zámku.Otočila se a mimoděk se vrátila dva kroky zpátky do ulice, aby lépe viděla. Silnice se změnila v arénu. Motorkáři sklopili plastikové kryty helem a v jejich rukou se objevily řetězy a vystřelovací nože. Volnou rukou tůrovali motory do vysokých obrátek a pomalu se rozjížděli směrem k rytířům. Ti se přestali smát a jako na povel sklopili hledí přileb. Pevněji uchopili useknuté hlavy v podpaždí a uzdy koní si omotali kolem ruky. Druhou rukou tasili meče. Jejich vzrušení se přeneslo i na koně, kteří začali frkat a netrpělivě mlátit kopyty do dláždění, až od něj odletovaly jiskry. „Vpřed, bratři!“ vykřikl hromovým hlasem nejstatnější z rytířů. „Ať znovu ožije sláva rodu z Rabštejna!! „Za krále! Za vlast!“ „Za čest naší paní!“ Motorkáři znovu prudce zabrzdili a neklidně, plni strachu se po sobě ohlédli. „Za čest naší paní!“ ozvalo se burácivě již blízko nich. Obě krajní motorky zaječely, smykem se obrátily a obrovskou rychlostí se rozjely na opačnou stranu. Brzy po nich zůstal jenom dým.

Kumpány opuštěný Majkl seděl na motorce uprostřed ulice a zcela ochromeně zíral na blížící se koně. Když se huba prostředního z nich objevila téměř proti jeho obličeji, malátně zvedl ruku s řetězem a chtěl udeřit. Rytíř na koni máchl blýskajícím se mečem a jeho plochou stranou švihl Majka do ramene. Ten zaječel, pustil řetěz a velkým obloukem žuchl z motorky na zem. Na dláždění udělal ještě dva kotrmelce a zůstal ležet na břiše. Když uslyšel, jak se k němu přibližují těžké mužské kroky doprovázené nepříjemným kovovým skřípěním, zvedl hlavu. Kroky se zastavily. Nad Majklem se tyčila obrovitá bezhlavá postava a v dlani levé ruky opatrně svírala useknutou hlavu. Pomalu ji přisunula až těsně k Majklovu obličeji a hnědým jiskrným pohledem se mu zabodla do uslzených očí. „Měl bych ho dobýt,“ řekla naoko mrazivě. Majkl zděšeně vypískl, zavřel oči a kryl si obličej rukama. Hlava po krátké odmlce pokračovala: „Ale nechci si obtížit duši dalším hříchem. Snad bude stačit, když nám dá slib, že se naší paní v budoucnosti zdaleka vyhne.“ Hlava se zamračila a významně si uplivla. „V opačném případě…“ Majkl se vymrštil a už nečekal na dovětek. Nechal motorku motorkou, zvedl ruce nad hlavu a s vyděšeným jekotem kličkoval pryč. Rytíř ho chvíli sledoval a potom se obrátil ke svým druhům. Navzájem si pokynuli meči. Ulicí zazněl dobrosrdečný osvobozující smích. Postavy i koně se začali rozplývat a z jednoho ze sťatých hrdel se ozval příjemný mužský hlas: „Bratři, děj se vůle Boží!“ Jakoby z dálky zazněla tichá odpověď. „Budiž jméno Páně pochváleno.“ Ulice byla opět prázdná.

V prvním patře za oknem Lůďova pokojíčku se nepatrně pohnula záclona. Tichý hlásek zaskřehotal: „Páni, kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nikdy neuvěřil! Je tohle vůbec možné?“ Černý pavouk se spustil až k obličeji spícího chlapce nepohodlně schouleného v křesle pod oknem a ze všech sil vypísknul: „Lůďo, kamarádíčku, vstávej! Karolína je už doma.“ Lůďa sebou trhnul a protřel si spánkem omámené oči. „No nazdar. To je ostuda. Já jsem usnul.“ Pavouk se odmlčel a téměř něžně řekl: „To je v pořádku, bráško. Jdi do hajan. A neboj, zítra ti budu všechno podrobně vypravovat.“

UKÁZKA 2 Kapitola třicátá první

S loupežníky nejsou žerty______________ Čtyři vyděrači rázně vpochodovali do galerie a bez pozdravu se rozhlédli. Když uviděli otrhané loupežníky, neúspěšně předstírající zájem o vystavené obrazy, nedokázali skrýt pobavení. S úsměškem na sebe mrkli a rozesmáli se. Jeden z nich, černovlasý nakrátko ostříhaný svalovec, arogantně houknul: „Kde je majitel? Chceme s ním okamžitě mluvit!“ Alchymista po krátkém zaváhání vyšel vyděračům vstříc. „Není tady,“ pravil pevně, „ale já jsem zmocněn projednat všechno za něj.“ „Není co,“ odtušil chlápek drze. „Jdeme si pro první splátku za ochranu.“ „Lituji. Máme svoji vlastní ochranku.“ Vyděrač překvapením přestal žvýkat a zamračil se. „Asi jste mi asi špatně rozuměl! Tak vám to vysvětlím ještě jednou a pomaleji. Koukám, že máte novou výlohu. Jestli se nedohodneme podle našich představ, tak vám ji znovu vymlátíme. Pak opět pozítří, popozítří a tak dále. Když ani to nezabere, posvítíme si na vaši rodinku. To má vždycky stoprocentní úspěch!“ Vyděrači se na sebe podívali a provokativně se rozesmáli. Alchymista zalapal po dechu a v bezradném gestu rozhodil ruce. „Mládenci, varuji vás!“ pronesl naléhavě s nádechem smutku v hlase. „Kdo seje vítr, sklízí bouři. Raději hledejte ve svých srdcích dobro a soucit, dokud je čas.“ Vyděrač s blonďatým ježkem vyplivnul z pusy párátko a znechuceně si odplivnul. „Co to kecá? Je vožralej, nebo co?“ Stoupnul si těsně před starého alchymistu a strčil mu do ramene. „Chceš si z nás dělat srandu, dědku? Dej si pozor, abys nějakou neslíznul!“ Než stačil domluvit, ze svého místa se vymrštil obr Bruno a dvěma rychlými skoky se postavil jako hráz před starého alchymistu. Uchopil vyděrače za bundu pod krkem a jednou rukou ho zvednul půl metru nad podlahu. „Tak bacha,“ ucedil mrazivě. „Starý pán je pod naší ochranou!“ Vyděrač vytřeštil oči a zachroptěl. Jeho kumpáni bleskurychle tasili pistole. Ve stejný moment se v rukou loupežníků objevily bambitky s obrovskými trychtýřovitými hlavněmi. Vyděrači zůstali stát s otevřenými ústy. Černovlasý vyděrač nervózně zašeptal: „Ježišmarjá, co je to za skanzen?“

Bruno otevřel dlaň a pustil blonďáka z výšky na zem. Ten spadl na zadek a otřeseně zaječel. Dlouhán Lojzík sklopil bambitku a s nevěřícným vrtěním hlavy se vydal k dalšímu z mužů. Prstem ukazoval na jeho automatickou pistoli. Hýkavě se rozesmál. „Co to je za směšnou hračičku? Myslíš, Bruno, že to fakt střílí? He, he?“ Zastavil se a snažil se strčit natažený ukazováček vyděrači do hlavně pistole. Ten zpanikařil a smáčknul spoušť. Z pistole vyšlehlo těsně za sebou několik výstřelů. Lojzík dostal přímý zásah do prsou. Zavrávoral a předklonil se. Kulky projely jeho tělem jako po másle a zavrtaly se do zdi za ním. Na Lojzíkově parádním kabátci doutnalo několik děr s roztřepenými okraji. Lojzík je zděšeně ohmatal a lítostivě zanaříkal: „Nový kabátec! Bruno, zničili mi můj nový kabátec!“ Otočil se na bratra a ten viděl, jak mu po tváři stéká slza. Obr Bruno zařval jako raněný medvěd, zatnul pěsti a vrhnul se na vyděrače. Ten v šoku couval a vyjeveně křičel: „Ty vole, viděl si to? Jak to, že není mrtvej?“ Bruno ho svojí mohutnou prackou chňapnul za rukáv a neurvale z něj stáhnul koženou značkovou bundu. V mžiku jí utrhnul oba rukávy a zahodil je. Potom na něm roztrhal i košili a tílko. Vyděrač se konečně probral z ustrnutí a ohnal se po Brunovi pěstí. Vypukla divoká rvačka. Loupežníci odhodili bambitky a pustili se do vyděračů pěstmi. Vyděrači se snažili střílet, ale když pochopili marnost svého počínání, pistole odhodili a rvali se, jak to šlo. Uprostřed bitky se pootevřely dveře do chodby a do galerie nahlédli Karolína s Lůďou. Spoušť uvnitř jim úplně vyrazila dech. Karolína tlumeně vykřikla a couvla zpátky. Trpasličí loupežníček běhal mezi bojujícími kamarády a radil: „Dobrá rána, Lojzíku! Teď pravý hák, levý hák…“ Nesouhlasně zamlaskal a otráveně dodal: „Říkal jsem levý hák! Levý!“ Lojzík vyplivnul přední zub a spokojeně se usmál. „To je rozcvička, he, he. Jako zamlada.“ Trpaslík Quido zhnuseně mávnul rukou, otočil se na patě a ke svému zděšení stál tváří v tvář černovlasému svalovci. Ten se škodolibě ušklíbnul, přivřel oči do tenkých škvírek a v ruce se mu objevil dlouhý vystřelovací nůž. Quido se leknul a v panice začal couvat. Škobrtnul a bezmocně upadnul na zem. Tak tak uhnul před prudkou ránou nožem. Tlusťoch Hugo prohodil jednoho z vyděračů skleněnou výplní dveří ven na ulici, oprášil si ruce a koutkem oka zachytil Quidův vyděšený pohled. Vytrhnul zpoza pasu bambitku a vystřelil do stropu. Strašlivá rána všechny na okamžik ohlušila. Ze stropu se snášel oblak omítky. Trpaslík využil situace a rychle se odkulil stranou.

Tlustý Hugo odhodil bambitku na zem a plavným skokem se přes půl místnosti vrhnul na černovlasého svalovce. Vykroutil mu nůž z ruky a přitisknul ho celou váhou svého obrovského těla ke stěně. Upřeně, bez mrknutí mu mrazivě zíral do očí a pomalu po centimetrech přibližoval nůž až k jeho obličeji. Vyděrač se začal třást jako ratlík a v hrůze zaškemral o milost. Hugo nehnul brvou a pomalu, s rozmyslem na něm rozřezal bundu. Vyděrač zvedl oči k nebi a omdlel. Vyděrač, který měl na svědomí Lojzíkův kabátec, po čtyřech jako zajíc dokličkoval až ke dveřím a snažil se zbaběle uprchnout. Lojzík jeho odchod urychlil pádným kopnutím do zadnice. Muž vyletěl obloukem na ulici a ještě chvíli se bezmocně kutálel po chodníku. Mezi tím obr Bruno zvednul do výšky blonďatého vyděrače a roztočil ho nad hlavou jako kuželku. Blonďák se nezmohl na odpor a jenom ječel. Bruno si ho zkušeným pohybem ještě jednou nadhodil a vyhodil ho jako nepotřebné smetí ven. Pootevřenými dveřmi z chodby přiběhl Bobíček. Zvědavě očichal ležícího černovlasého svalovce a studeným čumákem ho drcnul do obličeje. Vyděrač otevřel oči. Když nad sebou zahlédnul obrovskou slintající psí tlamu, zavřísknul a po zádech se na zemi snažil vycouvat z jejího dosahu. „Pomoc!“ vřeštěl, jako by ho na nože brali. „Nech mě, ty hnusná obludo, být!“ Bobíček se nafouknul a odprsknul si. „No promiň, ale ty taky nejsi zrovna moc velkej fešák, kámo.“ „Jéééé!“O vyděrače se znovu pokusily mdloby. Lůďa přiběhl za Bobíčkem a pokusil se ho odtáhnout. „Pojď pryč a nebav se s ním! Je to zločinec!“ Vyděrač nevěřícně poulil oči a chvějícím se prstem ukazoval na Bobíčka. „Ten pes se mnou mluvil!“ Alchymista jemně odsunul Lůďu za sebe do bezpečí a přísně se zamračil. „Protože nemá rozum! Neumí si vybrat slušnou společnost!“ Bruno si plivnul do obrovských dlaní, chňapnul černovlasého vyděrače za límec a zvednul ho ze země. Oběma rukama ho musel přidržovat, aby strachy znovu neupadnul. Tlusťoch Hugo si zatím pomalu a s požitkem zapálil obrovitý hnědý doutník a fouknul jeho odporně páchnoucí kouř vyděrači přímo do obličeje. „Doposavad jsi měl štěstí na jemné zacházení,“ zahučel naoko nevraživě a sevřel těsně před jeho nosem ruku v pěst. „Ale teď si s tebou promluvíme doopravdy!“ Černovlasý vyděrač zajektal zuby. „Určitě se domluvíme, pane. Docela jistě. Přísahám!“ „To bych prosil!“ Vyděrač se podlézavě usmál. „Tenhle rajón je celej váš!“

Hugo zadusil doutník o zbytek vyděračovy původně luxusní bundy a bokem si uplivnul. „Hlavně si to dobře zapamatuj!“ syknul pohrdavě a prstem dloubnul vyděrače do hrudi. „Dneska to bylo jenom takové nevinné kočkování, ale příště už bychom byli doopravdicky zlí!“ Pokynul Brunovi a ten na jeho příkaz uchopil vyděrače jednou rukou za opasek, druhou za límec a vyhodil ho za ostatními na ulici. Lojzík s Quidem nadšeně zatleskali jako na divadle. Obr Bruno si oprášil ruce a mlsně zamlaskal. „Nějak mi vyschlo v hrdle, kamarádi.“ Ve stejný okamžik se otevřely dveře do chodby a do zcela zdemolované galerie vstoupila Karolína. Na tácu nesla orosené sklenice s pivem. Loupežníci se po sobě podívali a spokojeně zamrkali. Každý z nich si vzal svoji sklenici a společně zvedli ruce k přípitku. Tlustý Hugo zanotoval veselou odrhovačku a ostatní se k němu přidali. Přiťukli si, až pivo vystříklo ze sklenic. Jejich postavy se rozplývaly, až postupně zmizeli. Lojzík ještě stačil na poslední chvíli zamávat Lůďovi. Zdáli zazníval slábnoucí zpěv: „Johoho…“ Uprostřed rozmlácené galerie zůstali stát alchymista, Karolína a Lůďa s Bobíčkem. Alchymista se rozhlédnul kolem sebe. „Tak to bychom měli, přátelé. Teď ještě uklidit.“ Zahvízdal na prsty a věci se samy od sebe vrátily na svá místa. Spadlé obrazy na zeď, vysypané sklo do dveří a omítka na strop. Karolína s Lůďou se na sebe podívali a viditelně si oddechli.

U domu Šimáčkových zastavilo taxi. Pan Šimáček ještě za jízdy vystrkoval hlavu z okénka a zděšeně zíral na hromadu sténajících těl ležících před vchodem do galerie. Sotva taxikář přibrzdil, pan Šimáček mu hodil bankovku a spěšně vystoupil. Když ho vyděrači ležící na chodníku zahlédli, rychle se hrabali na nohy a se sténáním kulhavě prchali ke svému autu. Pan Šimáček za nimi volal: „Pánové! Prosím vás! Co to má znamenat? Můžete mi to vysvětlit?“ Černovlasý vyděrač v oblečení roztrhaném na cáry se na moment zastavil a zvedl ruce v omluvném gestu. „Promiňte! Víckrát nás tady neuvidíte! Ještě jednou se omlouváme! Hned jsme pryč!“ Otočil se, chytnul se v předklonu za záda a cupitavě utíkal za ostatními. „Jauvajs! Do háje! Jau! To byl zase kšeft, doprčic!“ Pan Šimáček za ním hleděl s otevřenou pusou a nechápavě se drbal ve vlasech. Vyděrači se s hekáním nasoukali do svého černého auta a riskantní rychlostí ujížděli pryč. Ulice byla opět prázdná.