Straší nás školní příšera! Vrací se móda céček

Šk. rok 2011/12

2. číslo

Straší nás školní příšera! Vrací se móda céček Žáci navrhují jídla do školní jídelny

1 Časopis vychází s podporou Magistrátu města Ostravy

TOP 7 ZPRÁV O ŠKOLE Pokud chcete vědět, co se děje v naší škole, vše podstatné najdete na našem webu. V této rubrice pro Vás vybíráme sedm zpráv, které by určitě neměly uniknout Vaší pozornosti.

Vánoční jarmark nezklamal Letos se opět konal tradiční vánoční jarmark. Ani tentokrát návštěvníky nezklamal. Jarmark provázela ta pravá vánoční nálada a jednotlivé třídy, školka i družina nabídly návštěvníkům spoustu krásných výrobků. Red. Vánoční jarmark byl krásný.

Mezi nejlepšími atlety Moravy naše družstva vybojovala stříbro a bronz Naši atleti opět potvrdili, že patří k nejlepším na Moravě. Na atletických závodech Vánoční laťka, konaných 25. a 26. listopadu v Krnově, se naše mladší žákyně umístily na krásném 2. místě a mladší žáci vybojovali 3. místo. Konkurence přitom nemohla být silnější – sedm nejlepších sportovních tříd Moravy! Red.

Naši atleti patřili opět k nejlepším.

I v Neratovicích naši modeláři vyhrávali V listopadu papírové modely žáků naší školy soutěžily na mezinárodní soutěži Neratovický papír. Nejlepším výsledkem je 2. místo Ondřeje Janečka ze 3.A za model Dioramatu Tanky z 1. světové války. Na bodovaných místech byli také Velen Hlavatý (2.B), který obsadil 4. místo za model Expediční Tatry 805, Lucie Nogolová 2 Ondřej Janeček.

(2.B), jež získala dvě 5. místa za modely Rozhledna Tanečnice a Snowbordista, a Leopold Jemelka (3.C), který s modelem Jeřábu Tatra 815 skončil také pátý. ŠD

Keramičtí draci dětí ze školní družiny vyhráli výtvarnou soutěž Dne 30. listopadu děti z keramického kroužku školní družiny navštívili soutěžní výstavu keramických a výtvarných prací Draci, Dráčči, Dráčata ve Středisku volného času Ostrčilova. Vernisáž výstavy byla spojena s oceněním vítězných prací. Pro děti bylo Úspěšní tvůrci keramiky. vyhlašování překvapením, nikdo z našich žáků netušil, že vyhrál. Oceněni byli Natálka Štverková, Michaela Gluchová, Anna Žůrková a Matyáš Poledník. Všem moc gratulujeme! Jana Kotalová, ŠD

Studenti ze zahraničí se za týden sžili s naší školou Celý týden, od 16. do 20. ledna, byli v naší škole na návštěvě studenti ze tří vzdálených zemí – Číny, Brazílie a Mexika. Hlavní náplní jejich pobytu bylo seznámit žáky s kulturou a zvyky ve svých zemích. Děti se například dověděly, jak jejich jméno vypadá v čínských znacích, jak to Studenti si to u nás užili. chodí v klasické mexické škole, jak slaví jednotlivé národy třeba Vánoce a mnoho dalšího. Veškerá komunikace probíhala pouze v angličtině. Red.

Do naší školy se zapsalo více než 70 prvňáků K zápisu ve dnech 17. a 18. ledna pro školní rok 2012/2013 se dostavilo 74 dětí. Ke školní docházce nastoupí pravděpodobně 64 dětí. Je tedy zřejmé, že zájem o naši školu mezi rodiči trvá. J. Krejčí

Pohodový lyžák Také letos zájemci z řad žáků prožili lyžařský výcvik, a to 23. až 27. ledna ve Velkých Karlovicích. Sněhu i dobré nálady bylo dost a všichni se vrátili ve zdraví domů. Red.

Tuhle školu chceme. Rodiče se synem u zápisu.

3

ŽIVOT VE ŠKOLE Doma uděl ud láme dojem, žee jsme byli v exotické exotické zemi Studenti ze zahraničí, kteří u nás byli v lednu na týdenní návštěvě, si povídali s žáky i učiteli. V následujícím rozhovoru najdete to nejzajímavější, co nám řekli. Nejdřív pár informací o nich: Kluk z Číny hraje basket a plave. Ve svém městě, které má 10 milionů obyvatel, vyhrál mistrovství v plavání. Studuje potravinářskou chemii.

Dívka z Mexika ráda zpívá, tančí a plave. Studuje matematiku. Dívka z Číny studuje čínskou literaturu a japonštinu. Kluk z Brazílie studuje letecké inženýrství. Proč jste si k návštěvě vybrali zrovna Českou republiku? Brazilec, Mexičanka: Protože když nám řekli Česká republika, ani jsme nevěděli, co to je. Slyšeli jsme to úplně poprvé. Tak jsme se o vaší zemi chtěli něco dovědět. A když doma řekneme, že jsme byli v České republice, bude to vypadat zajímavě, jako že jsme byli v nějaké exotické zemi. Druhý důvod je ten, že odtud je to všude blízko, když chce člověk cestovat po Evropě.

znaků máme 25 až 30 tisíc, učíme se základních pět set. Tohle učení je dost dřina – učíme se šest let deset hodin denně.

Jaká jídla vám u nás chutnají? Všichni: Moc nám chutná smažený sýr a topinky – to jsme nikdy nejedli. Milujeme pribináček, lučinu a taky bramborák!

Otázka na Brazilce: V restauraci Tě překvapil věšák. Proč? Protože u nás něco takového nemáme. U nás je teplo, takže v restauraci není co věšet na věšák.

Jak je to v Číně s klávesnicí u počítače? Ty stovky znaků se na ní přece nevejdou. Číňan: Na klávesnici máme písmena jako vy. Slova píšeme tak, jak se vyslovují a počítač to zaznamenává ve znacích. Jinak

Můžete nám popsat nějaký zvyk, který máte ve vaší zemi?

4

Číňané: My žádné svátky neslavíme. A jak je to v Mexiku třeba s řidičákem, když jsme u toho cestování? V Mexico City můžete dostat řidičák v 15 letech. Přijdete na úřad, zaplatíte poplatek, vyfotí si vás a dostanete řidičák. Kdo vás učí řídit? Mě třeba učila mamka. Mexičanka: Na nový rok o půlnoci, když odbije dvanáctá, tak s každým úderem hodin musíte sníst jeden hrozen a při tom si přát jedno přání. Pak se to další rok splní. Když chcete cestovat, vezmete si batoh a dvakrát s ním oběhnete dům. Vánoční dárky nosí jako u vás Ježíšek, ale jen do té doby, dokud na něj věříte. Pak už ne. Brazilec: U nás nosí dárky Santa Claus, ale Vánoce nějak moc neřešíme.

Jak v Mexiku vypadají běžné školy? Vaše škola je doslova ráj, a to co se týče vybavení i vzhledu. Ve státních školách u nás nejsou žádné počítače, lavice a židle jsou zničené. Je nedostatek učitelů, takže některé hodiny vypadají tak, že žáci poslouchají nějakou přednášku ze záznamu a učitel v hodině prostě není. Kdo chce mít dobré vzdělání, musí jít na placenou soukromou školu. Paní učitelka Červenková, žáci, redakce

Tady jsou reakce žáků 5.B na naše zahraniční návštěvníky:

přírodních památkách, Brazilec nám vyprávěl o vodopádech, o Amazonce, také o jejich slavnostech, o fotbalistech. Mexičanka nám ukázala prezentaci o Mexiku, o jídle a také o Aztécích. Také jsme tančili. To se mi líbilo nejvíc. Lída Kopcová,

Brazilci jsem rozuměla nejvíc V úterý 17. ledna jsme měli zajímavou hodinu. Navštívili nás Brazilec a Číňan. Studují na vysoké škole. Mluvili anglicky, některá slova jsem si domýšlela. Ve čtvrtek 19. ledna nás navštívila Mexičanka. Ukázala nám hračku, kterou jsme si mohli i vyzkoušet. Nejvíce se mi líbil program Brazilce, protože jsem mu nejvíce rozuměla. Kateřina Tomisová

V Mexiku to rádi pestré Student z Brazílie nám hrál sambu na kytaru a učil nás základní kroky tohoto tance. Student z Číny nám vyprávěl hlavně o univerzitě, kterou navštěvuje. Je tam sportovní hala, kde můžou hrát spoustu sportů. Také nám ukázal, jak se píše a mluví v čínském jazyce. Studentka z Mexika vyprávěla o jejich kultuře. Mají rádi všechno pestré a barevné. Nejvíce jsem rozuměla Mexičance a moc se mi to líbilo. Kristýna Vašťáková

Nejvíc se mi líbil tanec Číňan nám vyprávěl o Číně, o jeho rodném městě a mnoha dalších kulturních a 5

Má vesnice leží leží na vrcholku hory Míša Hejlková si povídala s Apple z Číny Apple máš opravdu nádherný top a boty. Oh, děkuji, tohle se v Číně nosí. Hlavně teda v létě. Látka je totiž velmi tenká. A co nosíš v zimě? V zimě? No…v zimě nosím trochu teplejší oblečení, ale jak vidíš, můžeš to nosit i teď. Ach ano, ale ty žiješ v horách, nemám pravdu? Ano, má vesnice je na vrcholku hory, ale zase tak velká zima tam není.

tak 10 minut chůze. Tak to máš skvělé.

A to chodíš někde po skalách do školy? Hahaha….Ne, já chodím do školy v Pekingu. To jsou takové dvě hodiny cesty z naší vesnice. Ale bydlím v Pekingu, jen na víkendy jezdím domů.

No, ale někdy nestíhám, i když to mám blízko. Já vstávám velmi brzo. Po cestě do školy se hodně vyspím. Michaela Hejlková, 9.A

Páni, tak to je dost daleko. Já mám školu

Reportáž Už se to rozpouští? Návštěva PVP Přírodovědná praktika připomíná moje časy strávené v nemocnici. Chichotající se žáci, po dvojicích usazení v lavicích, budou dnes experimentovat! Na malém tácku jsou zkumavky, líh, paralen, cukr, sůl, bonbón lipo a voda. Žáci dostanou papíry s instrukcemi a už pracují. Nalévají, přelévají, míchají, drtí. Očividně si to užívají, smích se totiž line po celé učebně. Paní učitelka přece už instrukce dala, tak proč se nepobavit! Procházíme se po třídě, pozorujeme. Zastavíme se u dvou holek, které zrovna zkoumají, co do čeho nalít.

Vstupujeme do učebny chemie. Téměř okamžitě nás praští do nosu pach lihu, který připomíná dezinfekci. To mi

6

bylo zjistit, které látky se rozpouštějí v lihu a které ve vodě a za jak dlouho. No nic, ten pach už nás začíná omamovat, padáme ze třídy! Upřímně litujeme, že tam žáci musí ještě hodinu v tom puchu zůstat. Kristýna Potempová (7.C) a Eva Pavlíková (7.B)

„Koukej, to máme nalít tu, ne?“ ptá se někdo. „Ne, tu přece máme nalít vodu a do toho nasypat cukr!“ odpovídá jiná žákyně. Zblízka jsme si také prohlédly papíry se zadáním. Byla na nich tabulka, kde měli doplnit, jak na sebe látky reagují. Úkolem

Céčka jsou zase v módě I mezi našimi žáky mají mnoho příznivců ,,Céčka, sbíráme céčka!“ Tento hit nazpíval Michal David v 80. letech a, světe div se, hlavní „hrdina“ téhle písně – průsvitné plastové písmenko - je zpátky! Zeptaly jsme se pár dětí i učitelů ve škole, jestli mají céčka rádi. Kupují je, sbírají a vyměňují s jinými tak, jak to dělaly děti v 80. letech?

podle barev, taky podle různých odstínů. Nosili jsme je na poutkách od kalhot, na tkaničkách od bot, holky si z céček vyráběly náramky, náhrdelníky taky si do svých pokojíčků dělaly závěsy,“ vzpomíná paní Zbořilova. Taky učitelé céčka sbírali a hráli si s nimi. „Sbírala jsme je až kolem 17 let, když jsem chodila na střední školu. To bylo z pohledu žáků asi tak někdy v době lovců mamutů,“ říká se smíchem paní učitelka Součková.

„Céček mám asi sto, kupuje mi je mamka. Netřídím si je nějak zvláštně podle barev, ale vyrábím si z nich například náramky, řetízky a taky přívěsky,“ říká Ondřej Spiewok z 6.B. ,,Já céčka sbírám už přibližně dva roky. Mám jich přibližně deset tisíc. Většinou si je nakupuju v jednom obchodním řetězci. Céčka si s kamarády mezi sobou také vyměňujeme. Dělám si z nich náramky, řetízky nebo přívěsky na klíče.“ prozrazuje Nicole Kujelová z 6.C. Rekordmankou v množství nasbíraných céček je asi Monika Tešnarová ze 7.C. „Doma mám velkou bednu plnou céček, odhaduju, že jich jsou stovky tisíc. Teta pracuje v obchodě a nosí mi velké balíčky. Občas si s nimi hraju – splétám si z nich závěsy, bráchovi jsem to dala na hlavu jako paruku, udělala jsem si pavučinku, říká Monika. A co o céčkách říkají naši rodiče? „Céčka jsme jako malí hodně sbírali. Byla trochu větší, než jsou teď. Třídili jsme si je

Pan učitel Goj vzpomíná: „Pamatuju si, že to byl velký hit v době, kdy jsem chodil na základku. Céčka jsme si vyměňovali, některých bylo málo a považovala se za cenná, například paragraf. Kluci občas hráli o céčka hry, třeba tak zvanou čáru – komu se podaří hodit céčko nejblíže čáře nakreslené na chodníku, ten vyhrává a bere céčka ostatních hráčů.“ Nikola Zbořilova a Sabina Oudjehani, obě 7.C 7

Žáci navrhují jídla pro školní jídelnu Ve školní jídelně vaří super, mají fajn nápady, přesto máme pár tipů od žáků – jídla, která jim hodně chutnají a přáli by si je brzo vidět na svém talíři. Žáci taky vyslovují různá přání, která se týkají třeba ingrediencí. Rajská s karbanátkem Smažený sýr s kaší Vařené brambory s kyškou (s opečenou cibulkou) Jídla bez hřibů (špagety, omáčky, rizoto) Častěji vařit halušky (na oběd číslo 1 ) Písmenková polévka (rajská) Čína s rýží Žemlovka bez rozinek a tvarohu Větší smažené sýry Místo jogurtu zmrzlinu Kuřecí řízky Více druhů polévek Steaky Sýrová a hawai (šunka, sýr, ananas) PIZZA Hamburgery Masové a sýrové lazagne Makarony se sýrem, zapečené Hranolky s omáčkou Koprovka Čínské nudle se zelím, mrkví, kuřecím masem Brambory se sýrem Knedlo vepřo zelo Langoše Pečené (americké) brambory Pravá kuřecí polévka Mléčná polévka se zeleninou Hovězí vývar s rýží a masem Buchtičky s jakýmkoli krémem Palačinky Redakce 8

ŽÁCI Po pádu ze stromu jsem si zlomil obě ob nohy a ocitl se na invalidním vozíku že jsem se vzepřel na rukou na pračce a umyvadle. Nebylo jednoduché se dostat do školy kvůli patníkům, schodům nebo i kamenům. Museli jsme s mamkou jezdit jinudy než obvykle. Když byli všichni v práci, tak jsem musel zůstat doma, protože mě neměl kdo odvézt. Ve škole jsem se mezi patry dopravoval výtahem, pomáhal mi odpoledne kamarád. Asi po měsíci jsem byl vytáhnout dráty. Zase to začalo bolet, takže jsem zase musel být na vozíku. Musel jsem se naučit postavit se na zraněné nohy, znovu jsem musel rozhýbat ztuhlé svaly. Vytahování stehů bylo bolestivější než vytahování drátů, protože stehy byly srostlé s kůží a dost mi tekla krev. Dneska už můžu i trochu běhat, ale musím si dávat větší pozor, abych špatně nenašlápnul, jinak by se to mohlo zase zlomit. Tohle pololetí možná nebudu vůbec v tělocviku cvičit. Dominik Joukl, 7.C

Spadl jsem ze stromu, z jabloně na sídlišti. Sbíral jsem tam jabka. Jaká to byla výška? Asi tak druhé patro paneláku. Natáhnul jsem se pro jedno jabko a šlápnul jsem na suchou větev. Ta se pode mnou zlomila a už jsem letěl. Ten let mi připadal strašně dlouhý. Pamatuju si, že jsem na nic nemyslel, ani jsem neměl strach. Dopadl jsem na nohy. Vedle sebe jsem viděl velký kořen, který trčel ze země, a já jsem ho jen těsně minul. Takže jsem mohl zemřít. Vůbec nic jsem necítil, ale když jsem pohnul nohou, tak jsem měl neuvěřitelné bolesti. Kamarády, kteří tam se mnou byli, jsem poprosil, ať jdou pro moji mamku. Ta přivedla taťku. Odnesl mě domů. Zkusil jsem spát, ale nešlo to, bolest sílila. Celou noc jsem vůbec nespal a ráno jsem jel s taťkou k doktorovi. Tam se zjistilo, že mám obě nohy zlomené a musím jít na operaci. Byla to těžká operace, ale povedla se. Dali mi do nohou dráty, aby to zpevnili. Jedna zlomenina byla v koleni, druhá v kotníku. V nemocnici jsem byl devět dnů, poznal jsem tam mnoho přátel. Musel jsem čekat na vozíček. Jednu nohu jsem měl v dlaze a druhou v ortéze. Když jsem nohou pohnul, silně v ní škubalo. Když jsem dostal vozíček, mohl jsem se konečně podívat do jídelny a jinam v nemocnici, těch devět dní jsem jenom ležel. Když jsme šli domů, tak jsem musel být jenom na vozíku, jinak jsem se nemohl pohybovat. Musel jsem posilovat ruce, abych to zvládl. Na vozíku to bylo složité, například na záchod jsem se dostával tak, 9

nakonec jsem skončil třetí. Davidovi se moc nedařilo. Mít dvojče má ale i nevýhody. Třeba když se stane nějaký průšvih, tak taťka řekne,

Být jednovaječná dvojčata – výhoda, nebo prokletí? Jaké to je mít jednovaječné dvojče, které vypadá stejně jako já? Je to výhoda, nebo to život spíše komplikuje? Patrik Lička ze 7.B o tom ví své, protože má dvojče Davida. Vypráví: Musíme se o všechno dělit, máme sice vlastní pokoje, ale teďka budeme mít společný. Máme všechno dohromady, oblečení máme stejné, jenom když chceme. Výhoda je, že venku se nikdy nenudíme, protože jsme vždycky dva. Někdy si nás lidi pletou, dokonce i mamka. Splete si nás i podle hlasu. Dá se toho dost využít. Třeba když mám v knihovně upomínku za nevrácené knížky. Brácha se oblékne stejně jako já a jde to za mě odevzdat. Když máme nějaký problém, tak se navzájem bráníme a stojíme při sobě. Jednou si nás na staré škole spletla paní učitelka. Vyměnila nám písemky a dokonce i vysvědčení! Pak se to opravilo. Brali jsme to jako srandu. Kvůli tomu, že jsme dvojčata, tak nás vybrali do televizní soutěže Věříš si. Já jsem byl pořád na prvním místě, ale

Mít dvojče je spíše výhoda. P. Lička že to musíme odskákat oba dva. Bez bráchy bych si život neuměl představit. Nudil bych se, jsem zkrátka zvyklý, že jsme dva a že si navzájem pomáháme. Jednou jsme byli tři týdny jeden bez druhého, byl jsem v nemocnici. Bylo to hodně divné. Patrik Lička, 7.B

Můj brácha modelář Můj bratr Leopold (8 let) chodí do modelářského kroužku. Bohužel, v loňském školním roce, kvůli odchodu pana vychovatele Martina Svobody, byl tento kroužek zrušen. I přesto, že tento kroužek nebyl dále provozován, bratra stavění papírových modelů z časopisu ABC bavit nepřestalo, a proto tento koníček neopustil. V letošním školním roce se pan vychovatel vrátil na naši školu a můj bratr byl mezi prvními zájemci o tento kroužek. Do kroužku pana vychovatele pořád chodí a staví modely. Některé se účastnily i soutěží. Na jedné z nich byl brácha se

svým modelem sanitky třetí. Brácha říkal, že modelářská kroužek by mohl být i častěji, a rád by to navrhl panu vychovateli. 10

Brácha má modely doma na polici, má jich asi deset. Jsou to třeba auta, sanitka, stavební stroje nebo třeba budovy. Brácha vytvořil spoustu jiných modelů, které

doma nemá, protože se ještě nevrátily ze soutěží nebo jsou ve škole. Mě to brácha taky učil, a tak teď lepím i já. Libuše Jemelková, 6.C

Ve vysoké rychlosti havaroval a zlomil si ruku. Závodí dál Honza Hrabovský z 6.B jezdí už čtvrtým rokem závody motokár. Má za sebou první úspěchy, ale taky jednu vážnou nehodu. Jak ses tomuto sportu dostal? K tomuhle sportu mě dovedl taťka, který byl závodníkem motokrosu. Na jakém stroji závodíš? Mám vlastní motokáru značky CRG. Dá se to koupit přes prostředníka, potom se stroj upravuje – namontují se kola, která chcete, na volant se připojí speciální počítač, který ukazuje parametry motokáry při závodu. Motokáry jezdí maximální rychlostí 130 kilometrů v hodině. Zrychlení z 0 na 100 je asi za pět sekund. Palivo je benzín, do kterého se přidává olej. Honza ve své motokáře. Jaký je tvůj dosavadní největší úspěch? Vyhrál jsem 3. místo na soutěži Open Cup v Dunajské Stredě na Slovensku. Stala se ti taky celkem vážná nehoda. Můžeš vyprávět, jak k tomu došlo a jaké byly následky? Naboural jsem se ve stokilometrové rychlosti. Skákaly mi brýle a špatně jsem viděl. V šikaně jsem to napálil do ochranných pneumatik. Měl jsem zlomenou ruku a jinak jsem měl štěstí, že to nebylo horší. Traťoví komisaři mi šli pomoct, ale já jsem z motokáry vylezl sám. Nějakou dobu jsem nejezdil. Teď už jsem v pořádku.

Třetí v motokárách. Zatím...

11

Jak často a kde trénuješ? Trénuju na Slovensku v Trebaticách asi jednou za týden. V zimě jezdím v hale, v půjčovně motokár. Umíš si na motokáře něco sám spravit? Ano, umím třeba vyměnit kola, dotáhnout nějaké díly a podobně. jsem vyletěl z trati. Řekla: „Už nikdy si do té káry nesedneš! Nechci tě tam vidět!!“

Co ti na tvé závodění říká třeba mamka? Nemá o tebe strach? Mamka říkala, že jestli mě to bude bavit, tak ať klidně závodím. Zato babička, to je konec! Jedu třeba stovkou a ona pořád: „Zpomal, zpomal!!!“ Jednou mě viděla, jak

Chtěl by ses tomuto sportu jednou věnovat profesionálně? Ano, chtěl bych jezdit dále a být profesionálním závodníkem. Redakce

Závodím na vznášedle Vznášedlo je stroj, se kterým se dá jezdit na souši i na vodě. Vznáší se nad povrchem asi deset centimetrů. Vznášedlo se skládá z trupu, kolem kterého jsou vzduchové vaky, a z prstence, ve kterém se točí vrtule. Tlačná vrtule pohybuje vznášedlem dopředu a zároveň fouká vzduch pod stroj, který se na něm vznáší. Vznášedla mohou být vojenská, dopravní, záchranářská a závodní. S takovým závodním vznášedlem jsem se letos zúčastnil závodu Mistrovství Evropy v Trenčíně v kategorii juniorů. Podařilo se mi získat třetí místo. Byl jsem nejmladším závodníkem. Ne vždycky se mi ale na závodech takhle dařilo. Jednou se mi stalo tohle: Vyjel jsem ze zatáčky, „chytnul jsme vlnu“ (narazil jsem do ní), vlna mě vyhodila ze vznášedla a vznášedlo mě přejelo. Zahákla se mi ruka o takové dráty, které jsou dole na vznášedle. Ruku jsem si zlomil, ale naštěstí mi nezůstala v drátech. Jinak mi to mohlo ruku i utrhnout. Neposlali pro mě hned pomoc a musel jsem čekat ve vodě asi pět minut. Naštěstí tam nebyl proud, jinak by mě vtáhnul do vodní elektrárny, která je

To je rychlost!

12

na přehradě, kde se závod konal. Kamarád pro mě skočil do vody a vytáhnul mě na břeh. Vznášedlo pak odtáhli. Byla tam sanitka, tak mě ošetřili – utřeli mi krev (dráty mě pořezaly) a ruku dali do sádry. Kamarádi se o mě báli, ale dobře to dopadlo. Možná se ptáte, jak jsem se k tomuto zvláštnímu sportu dostal. Taťka začal jezdit a já jsem to chtěl taky zkusit. Nejdřív se o mě bál a že ne. Potom ho ale přemluvili slovenští kamarádi, a tak jsem jel první závod, který byl na souši. Jezdím asi rok, pokaždé když jsem jel, tak jsem vyhrál medaili. Závody se jezdí v celé Evropě, byl jsem třeba ve Francii, v Německu, Rakousku, Polsku. Vznášedla máme dvě, jedno je moje a jedno taťkovo. Stroje se liší výkonem motoru a velikostí vrtule. Vojtěch Hejna, 6.B

Na svačinu sva inu hemenex? Proč Pro Ne!? Šílené školní svačiny sva iny Zazvoní zvonek oznamující velkou přestávku. Všichni ve třídě zašustí a vytáhnou svačiny - své hubnouco - tloustnoucí směsi, rohlíky a tak dál. Kdo nemá svačinu, hrabe peníze z kapes a letí do bufetu pro párek v rohlíku. Poptali jsme se žáků a učitelů, jaké nejzvláštnější svačiny viděli…

Monika Tešnarová, 7.C Já jednou měla na svačinu Hemenex. Mamka mi ho ještě teplý zabalila do alobalu. Na prvním stupni jsem viděla jednoho kluka, který si přinesl dva nakládané hermelíny a šest krajíců chleba. Dost netradiční svačina! Nikola Zbořilová, 7.C Pamatuju si na jednoho kluka, jak si na 13

prvním stupni, asi ve 4. třídě, přinesl na svačinu celou bábovku. Místo toho, aby ji nakrájel nožem, tak ji stříhal nůžkami. Paní učitelka mu to pak nakrájela. Kristýna Potempová, 7.C Já mám tak hodnou mamku! Na svačinu mi dá tak dva rohlíky, mandarinky a sem tam i nějakou tu mlsku. Dokonce si sama chystám svou „hubnouco-tloustnoucí směs“ složenou z cereálií a snídaňových lupínků. I když cereálie vypadají zdravě, na mě fungují spíše jako kalorická bomba, proto jim tak divně říkám. Aby toho nebylo málo, mamka mi každý rohlík zabalí zvlášť – to už máme dva sáčky. Do nového sáčku šoupne ovoce, já si do dalšího dám svou směs…. Korunu tomu mamka nasadí, když všechny ty sáčky se svačinou dá do sáčku. Andrea Řeháčková, 9.B Na mé bývalé škole byla holka, která si jednou přinesla bochník chleba plněný bramborovým salátem. Ten bochník měl odříznutou čepičku a vydlabaný vnitřek. Uvnitř byl bramborový salát. Kupodivu všechno snědla. Nakonec jí bylo blbě. Pan učitel Goj Můj brácha mi vyprávěl o kamarádovi, který si do školy nenosil vůbec žádné učení, ve své velké tašce měl jenom – obrovskou spoustu jídla. Přinesl si třeba velikánské jablko, půlku grilovaného kuřete a spoustu chlebů tlustých jako prkno. Celé vyučování nic nedělal, těšil se jenom na přestávky, ve kterých jedl, jedl a jedl. Z tohoto kluka si rozhodně příklad neberte. Michal Raška, 7.B Můj kámoš si na jeden výlet někam do Beskyd vzal kousek grilovaného kuřete a bramborovou kaši. Kaši měl v igelitovém sáčku a kuře měl v té kaši, takže z toho vznikla nechutná matlanina. Redakce

14

DUEL Vítejte v nové rubrice, kde proti sobě stojí texty s odlišnými názory. Tentokrát žáci přemýšlejí, jestli by škola mohla začínat o něco později než v 8:00, nebo raději ne.

Škola by měla začínat později! Myslíme si, že škola by měla začínat později. Proč? Když ráno zazvoní budík, sklapnete ho a řeknete si ještě deset minut! Nejradši byste ještě spali, ale musíte do školy. Pokud máte podlahu a spíte bez ponožek, může být pro vás chůze po studené zemi akorát další zhoršení nálady. Uprostřed cesty na záchod si vzpomenete na úkol ze včerejška a snažíte se ještě rychle něco vykutit, případně to opíšete o přestávce jako obvykle. Když přijdete na hodinu, občas si to pak vyléváte na učitelích, usínáte v lavici a nakonec si zítra stejně nic nepamatujete. Škola na 10:00? Bomba! Kdo by byl pro? Tereza Konečná, Adéla Kvassayová (7.C) a Tereza Zálešáková (7.B)

Začínat ve škole později by pro mě nemělo význam Obě varianty, ať už začínat tak jako doteď, nebo začínat později, mají svoje klady, avšak i zápory. Začínat výuku stejně jako teď tedy v 8:00 je pro mnohé na obtíž. Někteří bydlí daleko, tudíž musí vstávat brzo ráno, aby se do školy dostali včas, jiní jsou zase ráno unavení a těžko se jim vstává nebo jsou prostě líní. Začínat v tuto hodinu má však i spoustu výhod. Mně osobně se také nechce vstávat, ale hned brzo ráno máte rozhodně víc energie než uprostřed dne. Navíc čím dříve se začne, tím dříve se jde domů. Začínat výuku později je celkem slušná výhoda pro lenivé, a však pro energické povahy ne. Je lepší dostat jejich energii ven hned ráno do něčeho, co dává smysl, než je potom přitáhnout do školy, když už je jejich energie vybitá do něčeho, co stihli před školou. Pokud se začne později, automaticky se musí i později skončit a myslím, že den si užijeme víc odpoledne či k večeru než brzo ráno. Tedy otázka je buď zůstat déle spát, nebo být dříve doma. Mně osobně vstávat tak, abych byl ve škole v 8:00, nevadí. Začínat později pro mě 15 nemá význam. Filip Řehulka, 9.B

ZE ŽIVOTA… Lidé, kteří mají problémy, si nezaslouží pohrdání, ale pomoc S kamarády bezdomovci

jsme

pomohli

Měli jsme s kamarádama takovou dřevěnou chatku a tam jsme chodili. Jednoho dne tam byl nějaký člověk a kamarádi ho chtěli vyhodit. Chovali se k němu, jako by to byl špatný člověk. A já jsem jim řekl: „Co děláte? Proč se k němu chováte takhle?“ Byl úplně zmrzlý, takže skoro nemohl mluvit. Ani chodit nemohl. Řekl jsem kamarádům, ať do něho nerýpou. Na druhý den jsem mu donesl staré oblečení a jídlo. Dal jsem mu taky nějaké

peníze, a poradil mu, aby šel přespat na charitu. Kdo ten člověk byl? Samozřejmě jsme se ho na to ptali a taky na to, jak se dostal na ulici. Říkal, že se rozešel s manželkou a ztratil práci, a tak mu nezbývalo než žít tímhle způsobem. S kamarádama jsme mu dokonce přes internet sháněli práci. Jeden kámoš mu práci sehnal a ten člověk začal pracovat. Chvíli jsme na něho dohlíželi. Opatřil si nějaké bydlení a má se líp. Patrik Kichner, 7.C

Z drog se mi kámoše dostat nepodařilo Snažil jsem se taky pomoct 18letému kamarádovi, který začal brát drogy. Strašně mě to naštvalo. Přesvědčoval jsem ho, aby to nedělal. S kamarádama jsme mu říkali i takovou drsnou radu, ať raději pije, než aby bral tvrdé drogy. Taky jsme ho přesvědčovali, ať si najde nějakou práci.

Chvíli bez drog vydržel, ale teď je prý začal brát znovu. To mě hodně mrzí. Nevím, co dál, asi mu budou muset pomoct jiní lidé. Patrik Kichner, 7.C

Zimní příběhy Taťka mě ztrapnil na lanovce svým zpěvem Každou zimu jezdíme s mým taťkou na hory. Přijeli jsme a že jdeme jezdit, tak jsme koupili skipasy a šli jsme na lanovku. Prvních pět jízd se můj taťka ještě držel a nic neudělal, žádný trapas, jak má ve zvyku. Tak jsem mu řekla, že mě 16

konečně neztrapnil, že jsem ráda, že už mě konečně chápe a takové kecy. Sotva jsem to dořekla, můj otec začal hlasitě zpívat „I belive I can fly a believe I can touch the sky“. Hned jak jsme vylezli z lanovky, tak se na nás lidi dívali jako na blbce a já jsem se za svého otce styděla jako nikdy, ale na druhou stranu jsem se s ním nenudila a byla tak trochu sranda. Lucie Kačenová, 9.A

Trapas na lyžích Hladím je. Nesu je opatrně, aby se nepoškrábaly. Nosím je jako boží dar. Nové lyže! Jenom moje lyže. Moje první vlastní lyže, v mojí nové speciálně lyžařské bundě. Celá doladěna do růžovo- žlutobílo- černo- zelené jsem vyrazila na vlek. Dnes budu královna sjezdovky! Zdání však klame. Jezdím na lyžích teprve tři roky, ale myslím, že už jezdím dobře. Ovšem na téhle sjezdovce jsem byla poprvé a tam jsem se jako královna vážně nezachovala! Nasadila jsem si lyžáky, nazula se do lyží a vyrazila jsem na sjezdovku! Jenže jelikož to byly nové lyže, byly ještě nepoškrábané a tak skvěle klouzaly. Když jsem si tak hezky stromečkovala do kopečka k vleku, najednou mi to nějak začalo klouzat. To vážně nešlo ubrzdit! Naslepo jsem jela dolů. Rychlost sice skoro žádná, akorát se

nešlo ani otočit! Tak jsem si tak jela, řvala, až najednou jsem o něco zabrzdila. Teďka konečně otevřu oči a co nevidím! Jednomu pánovi sedím na ramenou. Hm, super no… Kristýna Potempová, 7.C

Kinetická energie mamky Jednou o prázdninách jsme byli na Bílé a tam je dlouhý dojezd k sedačce. Mamka se tedy rozhodla, ze mě zezadu vezme a svou kinetickou energií došťouchne až k tomu vleku. Mamka si ale neuvědomila, že když do mě vpálí v té rychlosti, tak se stane neštěstí. Najednou do mě vrazila, tím pádem mě vyrazila z lyží a já hodil fajnového tučňáka. Michal Raška, 7.B

Zaháknutá za vlek Letošní zimní prázdniny jsem strávila s rodinou na chatě u tety. Snad jako každou zimu jsme si jeli zalyžovat. Vlek je totiž kousek od chaty. Když jsme ale projížděli kolem vleku, tak sníh bohužel nikde nebyl.

Chodili jsme na bazén, bowling a do hospody. Jedno ráno jsme se ale rozhodli, že pojedeme do Karlova na lyže. Jenom já a tety jsme měly snowboard, i když se to teta teprve učila. Já jezdím už docela dlouho a myslím, že to docela ovládám. Když jsme dojeli na místo, hned jsem si 17

po hrbolcích a to jsem neměla ani helmu. S hrozným křikem, aby mi někdo pomohl, jsem jela asi tak půl minuty, i když mi to připadalo jako věčnost. Začala jsem dělat něco jako sklapovačky, abych to nějak odháčila. Každý se na mě díval jak na boží zjevení. Různými pohyby jsem to dokázala. Odháčila jsem snowboard, ale nějak jsem si neuvědomila, že jsem hlavou dolů. Hned po odháčení jsem zase sjela po zledovatělé sjezdovce kus dolů. Když jsem to zastavila, zůstala jsem sedět s hlavou dolů v šíleném domnění, že to nikdo neviděl. Bohužel snad celý kopec. Kolem mě jeli na kotvě fakt pěkní kluci. Když jsem se na ně koukla, tam mě okomentovali slovy: „Hele, to je ta, co sjela po hlavě skoro celý kopec.“ Neváhala jsem a hned jsem si nasadila brýle a odjela zpátky k pomě. Večer jsem se tomu smála s rodinou a uvědomila jsem si, že mě už stejně nikdy neuvidí. Teda doufám. Martina Škovronová, 9.A

všimla asi šesti vleků. Bohužel žádná sedačková lanovka. Všichni nejdřív vyrazily na pomu, která mi nedělá vůbec žádný problém. Po pár jízdách nás to omrzelo, protože poma byla pomalá a tam, kde končila, byl malý svah. Rozhodly jsme se, že pojedeme na kotvu, která byla hned vedle. Jezdila výš a docela rychleji. Řekla jsem mamce, ať jezdí se mnou, protože jsem se docela bála jet sama, aby mi to nevyklouzlo. Třikrát jsem to vyjela fakt skvěle, ale pak se to stalo. S mamkou jsme byly na řadě, když to sebou škublo a já nestihla kotvu. Nasedla jsem tedy sama. Ve čtvrtině kopce mi bylo jasné, že to nedopadne dobře. V půlce jsem byla opravdu smířená, že sletím, protože to bylo docela zledovatělé a já se asi nějak špatně držela. V hlavě jsem se modlila, ať vyjedu nahoru. Bohužel nevyjela. To, že jsem spadla, nebylo tak moc vtipné, vtipné bylo, když jsem jela nahoru s tou lanovkou v poloze ležmo. Snowboard se mi totiž zaháčil za kotvu. Hlava mi skákala

Tupou jehlou už nikdy! Zpověď dvou holek o piercingu Dneska půjdu na piercing. Mám trošku strach. Už jsem to jednou zažila. Byl to takový pokus… Kamarádka Renča se mi doma pokoušela bodnout piercing tupou jehlou. Ptáte se, jak to dopadlo? Jehla už byla na konci, ale hrozně to bolelo, tak jsem řekla kamarádovi, který mě držel za ruku, ať mi tu jehlu raději vyndá. Měla jsem tam dva vpichy, mazala jsem to framykoinem a asi po týdnu se mi to zahojilo. A už je to v pořádku a nejde to ani vidět. Jsem ráda za to, že mi mamka dovolila jít si píchnout piercing k profesionálovi.

Po dvou dnech: Už se stalo, byla jsem na tom piercingu u strejdy, který doma tetuje a dělá piercingy. Trošku to bolelo. Měla jsem zrovna jehlu v pupku a zavolal mi kamarád. Zvedla to 18

mamka, která byla se mnou. Ptal se, jestli může přijít k Renči. Mamka řekla, že mám jehlu v pupku a ať zavolá za deset minut. Ptáte se, jak piercing probíhá? Ten, kdo to dělá, nejdřív vydezinfikuje místo, kde to bude. Nakreslí si to centropenem, ať je to rovně. Pak to místo nástrojem, který vypadá asi jako nůžky, odkrví a potom následuje vpich. To je hned. Jehlu vyndá a zůstane plast, přes který se nasadí náušnice. Mamka říkala, že to je pěkné, ale sama to nechce. Po piercingu se nesmí měsíc koupat, jen sprchovat, na bazén se nesmí měsíc až dva, pokud to nehnisá.

srostlo mi to blbě, tak jsem se šla poradit do salonu. Tam mi řekli, že si to mám vyndat a za měsíc ať přijdu. Normálně mi to píchli a dobrý. Mamka musela podepsat nějaké papíry, že s tím souhlasí a tak. Renata Pastrňáková a Terezie Salawová, obě 8.C

Renča: Já už to mám rok. Nejdřív mi to píchala mamka, která pracovala jako sestra. Jenže

Čas neuvěřitelně rychle plyne Musím říct, že se celkem dost bojím smrti. Nejvíce když usínám. Vybavím si sám sebe za 60 let jako starého dědu s plnovousem, kterému zemřela manželka a blízcí. Je to škaredá myšlenka. Život není vždy nádherný. Na každém

Naše úvahy

rohu na nás čeká

Jsme ještě děti, ale víme, že každý život končí a je třeba si ho vážit Zima je období, kdy příroda spí, a možná i proto se lidem tato roční doba odedávna spojovala s myšlenkou na konečnost věcí. Zeptali jsme se žáků 9.B, jak o tématu plynutí času i smrti přemýšlí. Některé osobnější texty necháváme bez podpisu. Redakce

nebezpečí. Můžeme upadnout na chodníku, muže nás srazit auto. Smrt do našeho života patří, i když není příjemná. Kdyby však lidé neumírali, Země by byla přeplněná a to by bylo mučení. Na naše blízké nám vždy zbydou

Někdy chce člověk vrátit čas…

vzpomínky. Někdy se

O smrti jsem uvažovala hodně krát a myslím si, že bychom se měli všichni někdy zamyslet a uvědomit si, co by bylo, kdyby tady s námi nebyli lidé, co nás mají tak moc rádi. Umřel mi nedávno kamarád, co měl leukémii. Měla jsem k němu hodně blízko. Mám plno otázek, co bude, až umřu, jestli někomu budu chybět a kam se dostanu, jestli je nějaké nebe, nebo co vlastně je. Chtěla bych kolikrát vrátit čas a být tady s těmi, co už nejsou mezi námi. Máte taky takové otázky? Smrt je něco, čeho se prostě nezbavíme, přijde, vezme nám nejbližší a zůstanou jen vzpomínky.

dívám na staré fotografie

19

mojí rodiny. Vnímám, jak ten čas neuvěřitelně rychle plyne. Teď si ani nedokážu představit, že by někdo z mých blízkých odešel. Jakub Maťuga

Beru vážněji svůj život O tématu smrt jsem začala přemýšlet začátkem puberty. Začala jsem si naplno uvědomovat svou smrtelnost a proces stárnutí. Ze začátku jsem se té myšlenky bála a bránila se jí, protože jsem si s ní nevěděla rady. Byly to velice temné a ubíjející myšlenky. Nechci říct, že jsem se se svou smrtí vyrovnala, ale přijala jsem ji takovou, jaká je. Díky těmto myšlenkám jsem se nad životem více zamyslela a začala ho brát vážněji. Michaela Kurková

Vzpomene si na mě jednou někdo? Co bude, až tu nebudu, a vzpomene si na mě

Co řeknou staré fotky

někdo? Co když se zítřka

V rodině mi zemřel jen strejda. Když jsem byla malá, tak se mnou často chodil do parku nebo jsme hráli karty. Když si na něj vzpomenu teď, už si ho ani nedokážu vybavit. Zemřel, když mi bylo asi šest. Všechno to uteklo hrozně rychle, ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Když se dívám na staré fotky, připadá mi, že jsem byla úplně jiná, spíš taková bezstarostnější. Teď se musím rozhodovat, kam na školu, co budu v životě dál dělat a plno dalších věcí. O smrti nepřemýšlím, i když vím, že každý jednou umře. Doufám, že já mám ještě dost času.

vůbec nedožiji? Takové otázky si v dnešní době dává asi každý druhý člověk, takže i já. Já osobně si myslím, že když člověk umře, tak už ho nic netrápí ani neví o ničem, co se kolem něho

Pouto mezi člověkem a koněm

děje, prostě už není mezi

Jednou, když jsem byla u koní, tak se moje kobylka lekla a položila hlavu na zem, což u ní neznamená nic dobrého. Myslela jsem si, že umírá a tak jsem si její hlavu položila na nohy a začala jsem s ní mluvit. Když jsem ale viděla, že se nějak nezvedá, běžela jsem pro ohlávku, abych ji zvedla. Chvíli mi to trvalo, ale na konec se mi to podařilo. Po chvíli si ale opět lehla a to už jsem málem nevydržela. Zvednout se nechtěla, a tak jsem na ni sedla a začala ji pobízet. Asi po 15 minutách jsem ji donutila vstát a to už jsem ji zavedla do výběhu a dala jí oves, aby měla energii a zase si nelehla. Od té doby si myslím, že mi rozumí. Někdy ji ani nemusím pobízet, jen jí dám nějakým zvláštním postojem vědět, že chci, aby naklusala, a ona fakt nakluše. U některých lidí a koní se časem udělá takové pouto, že kůň vnímá vaše pocity a snaží se vám dát najevo, co si o tom myslí, popřípadě se vám snaží porozumět a někdy vám svým chováním i pomůže. Nikola Čapková

námi. Smrti se zatím moc nebojím, přijde to, až budu starší a budu mít rodinu, bojím se spíš toho, že až umřu, za nějaký čas si na mě třeba ani nikdo nevzpomene. Život je krátký, a proto bychom měli žít každým dnem, jako by byl ten poslední. Takové ty konce světa, jak vědci předpovídají a

Nic nebude?

vyhrožují, podle mě

Vůbec nevíme, co se bude dít, až zemřeme. Existuje posmrtný život? Jako peklo, nebe? Nebo se znova narodíme?

nebudou, i když je tento svět čím dál horší. Myslím si, že na Zemi

20 bude vždy život. Alena Muchová

Je divná představa, že když dožijeme život ve své současné podobě, už nic dál nebude, víc už neuvidíme, nikdy už nepocítíme bolest, smutek, lásku, štěstí a zklamání, prostě nic nebude… René Doležal

Věčná otázka, co bude po smrti… Lecjaká náboženství věří v reinkarnaci (převtělení, znovuzrození). Další valná část lidstva tvrdí, že se po smrti dostanete do nebe či pekla podle toho, jak jste se chovali v životě. A ještě další lidé věří v převtělení do zvířete, od prasete po mravence. Asi nejmenší procento lidí si myslí, že po smrti nebude nic. Ať už je to jakkoliv, smrt je jednou z věcí, nad kterou se každý jednou pozastaví. I když se nad smrtí zamyslíme až ve vysokém věku, setkáme se s ní už v mládí. Smrt domácího zvířete, či jen zmínka v televizi. Smrt se bere buď jako počátek, nebo jako konec. Je taky možnost, že smrt není ani jedno. Michal Raška, 7.B

ZA DVEŘMI ŠKOLY INTELIGENCE NENÍ VŠECHNO Tisková konference na téma „život génia“ aneb Jak se žije lidem s nadprůměrnou inteligencí Mensy - Veronika Šigutová (15let) a Čestmír Kalus (48let). Mensa je sdružení lidí s nadprůměrnou inteligencí, česká mensa vznikla 21. března 1991.

Novináři Chaosu Teenagerů se opět vydali tiskovou konferenci do střediska volného času Ostrčilova, tentokrát s tématem „život génia“. Hosty byly lidé s nadprůměrným IQ a zároveň členy Jaké máte IQ, kdo se může stát členem Mensy? Kalus: Moje IQ neprozrazuji, Veronika má IQ mezi 150-160. Členem se může stát jakákoli osoba s IQ nad 130. Veroniko, kolik věnuješ času studiu, jaké jsou tvé výsledky? Doma se moc neučím, jenom před testem asi 30 minut. Spíše se musím do učení nutit, moje známky jsou i přesto výborné, na vysvědčení jsem ještě neměla jinou známku než jedničku.

S vysokým IQ, ale jinak obyčejní lidé. 21

Co vás vedlo ke vstupu do Mensy a z čeho se skládaly vstupní testy? Kalus: Přidal jsem se kvůli ženě, která je taky členkou a přesvědčila mě, že si tam mohu najít nové přátele. Testy jsou neverbální, tedy beze slov a může je tedy absolvovat i člověk, který neumí číst a psát. Většinou jsou na nich jen obrázky nebo čísla. Jsou stejné jak pro ČR, tak třeba pro Austrálii. Je vstup do mensy nějak věkově ohraničený? Kalus: Věk není omezen, členem se může stát kdokoli po splnění IQ testu. Nejstarší člověk v ostravské pobočce Mensy je pán s věkem nad 80, který umí šest světových jazyků. A jaké světové jazyky umíte vy? Šigutová: Vzhledem k tomu, že chodím na gymnázium, ve kterém se všechny předměty kromě češtiny vyučují v angličtině, tak tento jazyk dobře ovládám a druhým rokem se učím francouzštinu. Kalus: Umím angličtinu a ruštinu, trochu němčinu. Pane Kalusi, jaký máte pocit z jiných lidí? Toleruji je, pokud se někdo chová jinak, tak se neptáme proč ani si z toho neděláme srandu. Jaký byl váš největší životní úspěch? Kalus: S přáteli jsme v Alpách vyšli z 1200 m do 3190 m. Šigutová: V soutěži záhada Noratel, ve které jsem postoupila ze 160 soutěžících mezi 16 nejlepších. Petra Čermáková, Alena Muchová a Denisa Štefková, všechny 9.B

Konec světa roku 2012? Blbost! V poslední době se v médiích zase vyrojilo plno zpráv o tom, že příští rok bude pro lidstvo tím posledním. Zajímalo nás, co si o tom myslí lidé v okolí školy, tak jsme se šli zeptat.

Ano, věřím, jsem pověrčivý. Duchové ovládnou a zničí náš svět, pak nás zachrání PowerRangers. Monika Odložilová, 39 let, opravářka, výrobce televizí Konec světa bude, představuji si třesk a výbuch! Nikomu nebude fungovat televize.

Jaroslava Věndušková, 70 let, důchodkyně Nevěřím, takových předpovědí už bylo! (smích) Jako třeba nesmysly typu: Až se rok 2000 nachýlí, budou muži vypadat jako ženy, živí budou závidět mrtvým…

Pan Jaroslav, 47 let, ochranka Ne, nebude konec světa! Mayský kalendář je do roku 2011, takže další nesmysl. Svět je sice velmi znečištěný, ale myslím a doufám, že Ondřej Vašek, 12 let, školák neskončí. Tereza Konečná (7.C), Monika Odložilová a Tereza Zálešáková (obě 7.B) 22

Kůň se nerodí s uzdou a sedlem! V určitém věku se kůň musí naučit reagovat na jezdce a na jeho pobídky. A o tomhle právě chceme psát. Jezdci, kteří vyzkoušeli zaježďovat koně, ví, že to není žádná legrace, ale někdy se u toho opravdu pobavíte. Jednoho dne jsme si tak vyjeli s koňmi na vyjížďku a na konci cesty jsme uviděli nějakou kobylku. Naši koně ji vítali hlasitým ržáním a tak jsme se tam jeli podívat. Když jsme ji viděli na pastvě, tak jsme se zeptali majitele, jestli se o ni nemůžeme starat. Ten s radostí odpověděl, že bude rád, a tak jsme koně dali do ohrady a pak jsme šli o Gabce něco zjistit. Celkem nás udivilo, že kobylka má pět let a je to dcera Lady (naše kobylka) a ještě není zaježděná… No a tak jsme se rozhodli, že ji začneme učit. První den malou překážku a zkusíme její dovednosti. jsme poznali, jaká opravdu je. Podle jejího Když si ji pořádně prohlédla a očichala, tak chování jsme usoudili, že to nebude na ni najela, ale nepřeskočila, protože hračka… Kobylka byla tvrdohlavá a ráda ještě nevěděla jak na to. Asi po sedmi kousala, ale to nás neodradilo, a tak jsme pokusech se jí to povedlo, s ní začaly pracovat na „ruce“. To dostala odměnu za perfektní znamená, že jsme ji dali na Trenér by skok a pak jsme ji nechali na lonžku, což je dlouhé vodítko, na neměl chvíli odpočinout. Když jsme se kterém musí kůň chodit do kruhu. zapomenout na mezitím ptali majitele, jaká byla Celkem jí to šlo, a tak jsme zkusili to, že kůň není před tím, řekl nám, že nechtěla i klus. Pokračovali jsme stále dál a na zádech mít žádného jezdce a po půlce dne už dostala uzdečku. stroj, ale živý začala je shazovat. Šlo to s ní Uzdečka jí moc neseděla, protože tvor, který velmi rychle a ve srovnání jí prokluzovalo udidlo z huby a potřebuje lásku s jinými koňmi, kteří se tím pádem koně nemáte jak zaježdují i několik měsíců, jsme ovládat (udidlo je kov, který dává s Gabkou postoupili tak daleko, že další koni najevo, co má dělat). Druhý den jsme víkend jsme na ni začali jezdit. No, byla na ni zkusili dát sedlo. Kupodivu nic sice hůře ovladatelná, i nějakého kozlíka si nedělala, i když většina koní by vám dala hodila, ale na to, že nebyla zvyklá na jasně najevo, že se mu to nelíbí. Věnovali jezdce, tak se chovala vcelku dobře. Tím jsme tomu hodně času. Po dlouhém naše práce ale neskončila. Když ucítila přemýšlení jsme si řekli, že postavíme 23

místě, kde se mu to nelíbí a tímto postupem by si měl kůň za nějakou dobu na tento předmět zvyknout. Převážně se jedná o bičíky nebo vodítka). Když koně chcete zajezdit, nejdůležitější je, aby vám kůň věřil, a musí mu být jasné vaše požadavky. Bohužel mnoho lidí si myslí, že ježdění je vše! Ale my jsme za šest let poznali, že když vám kůň věří a vy jemu, tak spolu dokážete udělat cokoli, např. jezdit bez sedla a uzdy. Gabku musíme ještě hodně věcí naučit, ale určitě to spolu zvládneme, protože je opravdu šikovná, i když tvrdohlavá.

lehký dotek bičíku na zádi, začala vykopávat zadníma. Chtěli jsme ji tento zlozvyk odnaučit, ale otázkou bylo jak. A tak jsme navrhli, že použijeme tzv. Parelliho metodu (doteky předmětem na

Nikola Čapková a Lucie Díková, obě 9.B

Nebát se duchů, dát jim lásku, kterou chtějí Dne 7. prosince jsme s naší redakcí tradičně vyrazili na další tiskovou konferenci do SVČ Ostrčilova, tentokrát na téma „Záhady a tajemno“. Hosty byly paní Svatava Oboráková

Sklenářová a její žákyně Dominika Kaizarová. Obě se zabývají numerologii, věštbou a vykládáním karet, ale na rozdíl od Svatavy, která se tím živí, je Dominičino hlavní povolání kadeřnice.

Dozvěděli jsme se pár věšteckých pojmů:

se duch projde minulým životem nebo také má možnost se podívat do nebe. Čakry- jsou to energetické uzly v těle (krční, srdeční…). Pokud se ucpou, nemůžou vnímat lásku a mohou z toho vzniknout velké problémy.

Šambalka- je to ta nejkrásnější pozitivní energie, kterou můžeme pomocí rukou předat jiným. Indigové děti- jsou děti jiné doby, které jsou citlivější, hyperaktivní a velmi chytré. Regresní Naučili jsme se vypočítat své životní číslo: terapieuvolnění těla, kdy

11.1.1999=1+1+1+1+9+9+9 = 31 = 4

Zkuste si to také vypočítat a zjistíte, co vaše číslo znamená:

nápady 2) Závislý na ostatních, na kamarádech. Mají zvláštní intuici. 3) Tvořivý, originální člověk, neklidný.

1) Krásné duše, nemůžou pod někým pracovat, musí fungovat samy, mají dobré 24

4) Člověk, který vždy na svých zádech ponese zodpovědnost svou i jiných. 5) Tito lidé jsou rebelové, neposlechnou, nejdříve konají a pak přemýšlejí. 6) Jsou to soudci, nesnáší nespravedlnost.

7) Tito lidé jsou velmi citliví, mají porouchané nervy, ale jsou to léčitelé. 8) Je to nejtěžší karma, jsou to generálové, velitelé a mají vysoké ego. 9) Jsou to výborní učitelé, nic je nerozhodí a jsou klidní. Štefková, Čermáková, Muchová, všechny 9.B

CO JSME PLÁCLI Vítejte v další nové rubrice! Určitě se při jejím čtení zasmějete, protože bude obsahovat hlavně různé „geniální“ výroky, které se nám povedly ve výuce i mimo ni. Ale nebuďte škodolibí, protože – ruku na srdce – nějakou tu hloupost občas plácne každý. Řešení úkolu „Napiš názvy časových úseků/jednotek, jako jsou sekunda nebo minuta“: „Týden, měsíc, rok, Jeden kluk napsal na tabuli větu: „Procházeli Lahůdka pro češtináře: Místo

uherský rok.“

jsme se párkem.“

„i když“ napsala jedna holka „ykdyž“.

Na tabuli bylo napsáno, že třídní učitelé budou tehdy a tehdy ve svých třídách. Jeden kluk si místo toho do žákovské poznamenal, že budou třídní

schůzky.

Jedna holka napsala místo mandelinka bramborová „candelinka myslela si, že se ten brouk takhle opravdu jmenuje.

bramborová“ a

Místo Slavníkovci někdo pojmenoval tento rod „slavné kosti“. Správná odpověď v dějepise zněla „feudum“. Žákyně hledala v paměti slova na F a řekla

„fašizmus“. V hudebce se paní učitelka ptala, co je to harmonie. Někdo odpověděl, že je to ženská,

která hraje na harmoniku.

25

ŠKOLA KNIHOMOLŮ ANEB DOPORUČUJEME SI KNÍŽKY studenti z jiných zemí, při příležitosti besedy v knihovně s názvem Moderní pohádka jsem si vypůjčila tři anglické slovníky. Libuše Jemelková, 6.C

Pusinky a slovníky Nedávno jsem si přečetla knihu Pusinky od spisovatele Stanislava Rudolfa. Teď čtu Kopretiny pro zámeckou paní od stejného autora, a protože k nám do školy přijedou

Každou chvíli v knihovně Pokud se doma nudíte, je nejlepší čas přečíst si knížku. Doporučuju zajít si do knihovny. Kniha, která se mi nejvíce líbila a mohla by zaujmout i vás, je třeba Doktor Lupa nebo Tajemství Tutanchamona. Vše můžete najít v knihovně na ulici Dr. Martínka. Taky mám rád knihu Karlík a továrna na čokoládu - je lepší než film. A ve Futuru (obchodní centrum) jsem si v knihkupectví našel komiks Simpsonovi . V březnu si můžete v knihovně Dr. Martínka půjčit knihu, na které se podíleli žáci naší školy, jmenuje se Sobecký skřítek. Dominik Kalocsai, 6.C

Tahle kniha není pro stašpytly Kniha, kterou právě čtu, se jmenuje Ďáblovo znamení. Je to super kniha, ale je dostupná až od 15 let. Já jsem si tuto knihu koupila, protože mě hned zaujal název. Doporučila bych vám ji, ale nevím, jestli ji seženete. Je fakt super a je opravdu strašidelná - není to pro strašpytly. Nechci někoho urazit, ale je to pravda. Barbora Schaffelhoferová, 6.C

26

VĚŘTE -NEVĚŘTE V této rubrice najdete různé „zaručeně pravdivé“ zprávy.

Potvrzeno – Lidé jsou výtvorem mimozemšťanů! Definitivně to potvrdil pokus, který proběhl v naší škole! V nedávné době proběhla médii informace, že lidé jsou vlastně výtvorem mimozemšťanů! S hrdostí to prohlašuje sekta, která si říká Raëliáni v čele s knězem Raëlem. Ten se prezentuje jako novodobý Mesiáš, jenž má lidstvu zvěstovat příchod našich stvořitelů, kteří se prý nazývají rasa Eridan. Jistě všichni známe křesťanství a jejich svatou knihu všech knih, Bibli. Podle Raëliánů je spolu s ostatními náboženstvími vymysleli právě Eridanové, čímž nás chtěli podnítit k víře v něco většího, než jsme my sami. Tak toto tvrdí ostatní média. Jaká je však pravda?

známky látek, které nejsou z naší planety Země. Učitelé odebrali vzorky i od dalších dobrovolníků a ve všech našli tyto látky. „Naše škola se stala první institucí na celé planetě, která potvrdila náš původ!“ přikyvuje nadšeně paní učitelka Tomášová, která byla hlavním vedoucím experimentu. S hrdostí také prohlašuje, že nic takového nečekali a že se tento objev zapíše do dějin – o tom není pochyb!

Jestli si myslíte, že je to celé nesmysl, tak jste se hodně spletli! Před několika týdny totiž v naší škole proběhl pokus, který měl buď potvrdit, nebo vyvrátit tuto informaci o stvoření lidstva. Jedna z dobrovolnic, Kristýna Potempová ze 7.C poskytla vzorek svých slin pro tento výjimečný experiment. Učitelé, kteří se pokusu v chemické učebně účastnili, jsou šokováni – výsledky mluví jasně! V DNA slin skutečně byly patrné

Buďme pyšní na naše odvážné učitele, protože nikdo nevěděl, co se při pokusu může zvrtnout. Takže se připravte, protože jak tvrdí Raëliáni, naši stvořitelé nás hodlají navštívit!

Eva Pavlíková, 7.B

27

Po naší škole se pohybuje tajemné strašidlo!

Potvrzují to očití svědci Ze sklepních prostorů se ozývá dusot. Stejný jako někdy dělají žáci. Po škole jde slyšet praštěný puberťácký smích. Stejný, jako když se žáci smějí. Je to červené a má to na sobě barevné praporky. Co to je? Přece strašidlo z naší školy! Strašidla? Žádná přece neexistují! To je ale váš názor. Ovšem pravda to není! Máme očité svědky, kteří naše strašidlo viděli. Je prý zhruba metr vysoké a připomíná červenou chobotnici. Má ovšem ruce a dva páry nohou. K tomu všemu velké hnědé oči, žlutou pusu a trs dlouhých tmavě modrých vlasů. Kdo by se nebál? ,,Už, už se to po mně sápalo, ale zahnala jsem to koštětem!“ přikyvuje vystrašená paní uklízečka. Řekla nám, že večer ještě zůstala ve škole, jelikož se jí zdála okna na holčičích záchodcích trochu špinavá, tak se je rozhodla umýt. ,,Ještě mi chybělo dolní okno, když v tom jsem to uslyšela. Praštěný puberťácký smích! Už jsem je chtěla jít seřvat, ale najednou jsem to uviděla! Takovou malou červenou chobotnici, která se smála jak blb…. teda pardon, praštěná. Začala jsem řvát a myslím, že jsem omdlela. V mdlobách jsem ještě uviděla pana školníka, jak se ke mně přihnal. Potom už jsem omdlela,“ vypráví nám paní uklízečka. Pan školník to popisuje svými slovy: ,,Našel jsem tady chuděrku paní uklízečku ležet na zemi s hadrem a cifem v ruce. Říkal jsem si, co se asi děje, když jsem to slyšel. Puberťácký smích spojený s dusotem. Jsem na obě věci alergický. Silně alergický. Díky tomu teď ve mně vře krev a nejraději bych to strašidlo chytil.“ Ovšem to není jediná zkušenost s naším strašidlem! Paní učitelka Bezručová nám popsala vlastní setkání se strašidlem:

Takto zachytil strašidlo jeden ze svědků.

,,Bylo zhruba půl páté, zrovinka jsem opravovala písemky z matematiky. Pustila jsem si svou oblíbenou hudbu. Najednou do rytmu písně začalo něco dunět. Byl to dusot, stejný, jaký často slýchávám o přestávce. Moje zvědavost mi nedala a musela jsem vykouknout ze dveří svého kabinetu, co se děje. Přede mnou stála červená chobotnička, asi metr vysoká. Všimla jsem si, že chobotnička má na sobě uvázané pestrobarevné praporky. Na břiše mělo oranžový, černý a bílý. Tedy barvy našeho maskota. Lekla jsem se a rychle zavřela dveře. Za dveřmi byl slyšet pouze smích. Potom se to oddalovalo společně s dusotem.“ Tak jak to teda je se záhadnou červenou chobotničkou? Co znamenaly praporky v barvách naše maskota na těle od strašidla? Odkud se vlastně vzala? Není to přízrak dávno zesnulého malíře Bohumíra Dvorského? To vše je zatím ukryto pod rouškou tajemství. Kristýna Potempová, 7.C

28

O školním strašidle existuje i jiné svědectví:

Straší nás školní příšera! Tu noc jsme si připravili sítě, lana a podobně. Spali jsme ve sborovně na druhém stupni. Asi po půl druhé nad ránem nás vzbudila rána. Bylo to slyšet z vrátnice. Byla to ta příšera, které se všichni báli! Byla tam jen proto, aby si vzala klíče na zamknutí sborovny, protože věděla, že tam jsme, a nechtěla, abychom ji chytili. Ale to se jí nepovedlo! Chytili jsme ji dřív, než našla ty klíče, a aby nám neutekla, tak jsme ji svázali nejen lany, ale i řetězy. Nakonec jsme ji postříkali tužidly a spreji, aby se nehýbala, a obvázali jsme ji neprůhlednými lany a schovali ji do skříňky na chodbu vedle vrátnice, aby ji každý ráno viděl. Pak jsme strašidlo uložili do archivu. Za nějakou dobu si je jeden žák odvezl s sebou do Egypta, aby je uložil do pyramidy vedle faraona. Alespoň máme jistotu, že už nás nebude strašit. Monika Tešnarová, 7.C

Kamarádka mi řekla, že viděla školní příšeru. Zeptala jsem se jí, jestli neměla vidiny, ale ona si je jistá na sto procent. Přišlo mi to divné. Komu by to divné nepřišlo! Ale jednoho dne, když jsem šla o půl páté z kroužku (už byla docela tma), se mi něco mihlo před očima. Řekla jsem si: Blbost, už jsem asi cvok. Ale v tu chvíli jsem to zase viděla. Byla to osoba s červeno-černými šaty, které sahaly až na zem. Postava měla krátké, rezavé kudrnaté vlasy, dlouhé zažloutlé nehty a špičaté zuby, které měla dlouhé až k bradě. Byla jsem strachy bez sebe, a tak jsem raději utekla a dál o tom nepřemýšlela. Druhý den jsem zašla za tou kamarádkou a řekla jí, že jí věřím. Asi týden na to nám řekla i jiná děcka, že postavu taky viděla. Šli jsme za paní ředitelkou, aby nám dovolila přespat ve škole. Dívala se na nás, jak na blázny, ale nakonec souhlasila a řekla, že zůstane s námi.

LITERÁRNÍ PŘÍLOHA Bonbóny útočí Jednoho deštivého večera šel malý Toník s Alenkou pro rohlíky do obchodu. Tak šli a šli, až najednou uslyšeli šustění listí. Alenka se začala bát, ale Toník byl velmi statečný a vzal Alenku za ruku. Alenka ale byla pořád neklidná. Když došli do obchodu, koupili rohlíky. Když kráčeli cestou domů, našli balíček bonbónů. Toník se na ně hned vrhl, ale

Alenka byla rozumná. Chtěla tam ty bonbóny nechat a řekla: „Toníku, 29

bonbóny mluví: „Toníku, nejez nás, není to nech ty bonbóny ležet na zemi!“ ,,Ale proč, Alenko?“ ,,Toníku, vždyť nevíš, kdo dobrý nápad.“ „Ále je, jste tak sladcí a to sem dal. Tak to nech radši ležet na dobří, že vás musím sníst.“ Toníka ráno probudila maminka a říkala: zemi!“ „No dobře, Alenko.“ Ale bylo už pozdě - Toník si pět bonbónů stejně vzal. „Vážně jsem tak sladká a dobrá, Toníku?“ A Toník si oddychl a řekl: „Uff, byl to jen Po pozdním příchodu domů si šli hned lehnout a spát. Vtom se najednou Tonik sen.“ vzbudil, koukl na hodiny a tam odbíjela půlnoc. Toník řekl: „Ještě si lehnu.“ A když si Toník lehal na záda, viděl, jak na něho Barbora Schaffelhoferová a Barbora Kováčová, obě 6.C

POEZIE VE ŠKOLE V prosinci jsme prožili projekt Poezie ve škole, v němž žáci mimo jiné psali vlastní verše. Tady jsou některé z nich.

Láska je moudré slovo

Příroda

Lukáš Rudohradský

Petra Friedrichová

Srdce je rudé, stejně jako růže, láska být moudré slovo vždy může.

Můj školní den, začal nad Pradědem.

Když jsi na dně, pomůže ti přítel. Řekni si záhadně: Jsem její ctitel.

A ta krása venku! To bylo něco pro děvenku.

Kdy jsem šel ven, uslyšel jsem zpěv.

Kdy krása venku skončí, to prosinec neukončí.

Sněhulák Petra Friedrichová

Děti venku staví, sněhuláka válí. 30

Hrnek, šála, koště, stavíme ho pozdě.

Vánoce

Sníh nám taje, slunce svítí, zbývají nám dva knoflíky. „A co oči, pusa, nos?“ Máme toho dost!

Vánoce nám začínají, všichni se dobře mají. Plno dětí se raduje a přitom někdo maluje.

Jakub Riedel

Dnes je štědrý den, děti koukají do oken. Náš vánoční stromek osvítí náš domek.

O Vánocích Tereza Wildnerová

Byl vánoční čas a my slyšeli boží hlas. K večeři jsme si sedli a pojedli.

Kapr už je upečený, na večeři připravený.

Ke stromečku přišli a po hodině odešli. Dostali jsme plno dárků. Potom jsme si pustili vánoční koledy a poslouchali. Potom jsme šli spát a další den si šli s dárky hrát.

Plastický cukr vs. Mechanický párek Tereza Konečná a Barbora Diblíková, obě 7.C

Cukry to jsou hvězdné války, horší než ty čtyři párky. Potom chceš jít na plastiku, nemáš na to mechaniku. 31

Dominik Tyl ze 7.C rád píše legrační i jiné veršovánky. Tady jsou dvě z nich:

Hospůdka bez jahůdek Pepa skočí do hospůdky, poptá se tam na jahůdky. Hospodskej mu odpoví, a Pepa se rozzlobí. Pohádka utěší A Jiřinka zčervenala… Rozzuřená zaplakala. Maminka ji utěšila, tatínka pak zavolala. Pohádku jí přečetl a pak spala jak malinká, zdály se jí pěkné sny o pohádce králičí.

Slavnost Bohumil Michálek, 6.B

Lepeníčko, lepení, to zas bude slavení. Přijdou lidi z ulice a taky brouci z police. Přijdou na kus dortu, na kus řeči, zasmějem se tak, že budeme mít vykulené oči.

32

Tak to je můj m j svět… sv t… RAP Mandy Karna, 9.A Čau, já jsem Mandy a je mi 15 let Tak poslouchej velmi dobře a uslyšíš můj rap Tohle je můj svět, tak uteč hned Teď udělám pár kroků zpět Jsem holka z Holandska a taťku mám z Mexika Mamka s malým bráškou jsou z Česka Ááá, zapomněla jsem na svého velikého bratra Je už dospělý a stal se DJjem, ááá sakra Žije v Holandsku a tam mám svojí rodinku Máme velký počet lidí v rodině A jsem jediná, která žije v Ostravě Můj život je takový, který nemůžete pochopit Jsem ztracená na nebi a nejde odejít S některými věcmi nejde žít dál Jenom smutek a pláč a hlavně chci být rváč Tak to dále být nemůže, musím se vzpamatovat A všechno, co přijde, zdolat.

33

Minipohádky Míši Bolkové z 6.C

Jak počíta po ítače íta e ožily Na druhý den byla v učebně strašně zlá třída a do počítačů dokonce kopala, protože jely strašně pomalu. Najednou se jeden počítač rozhodl, že nepojede internet. Jeden žák byl rozhněvaný a chtěl do něj bouchnout, že by „comp“ uletěl i na Mars. Ale zazvonilo, takže se nic nestalo. Na další hodinu přišla 6.C a děti normálně dělaly, co jim řekl pan učitel. Děti odešly a počítače začaly mluvit. Najednou se potichounku otevřely dveře, ale počítače je neslyšely. Byla to ta hodna holčička, co doma neměla počítač, a slyšela je, jak mluví. Vzala si mobil, který tam zapomněla, a utíkala rychle do šaten. Nikomu to neřekla, ale věděla, že co my lidé říkáme, to počítače slyší, a když je kopneme, tak to ucítí…

Ve škole jménem Bohumíra Dvorského 1 byla počítačová učebna, kde byla spousta počítačů. Děti z různých tříd na ně chodily, dávaly si hesla, aby se dostaly na svůj profil, aby se něco nového naučily, aby věděly, co je to vůbec počítač. Děti ze 6.C do počítačové učebny chodily taky. Byla tam jedna holčička, která na ně chodila velmi ráda (to však všichni), ale tato holčička je měla velmi ráda, protože doma neměla počítač. Když děti odešly, tak jeden počítač říká: „Kdyby se k nám tak všichni chovali jako tato holčička, tak by nás pan školník nemusel skoro vždy spravovat.“ Všechny počítače souhlasily, a tak si řekly, že když se k nim budou žáci chovat ošklivě, tak ony, počítače, taky budou schválně zpomalovat a tak.

Jak vodník neuměl neum l plavat Byla jednou jedna řeka Likulka, kterou nikdo neznal, protože byla v Zemi pohádkové. V té řece bydlel vodník Lukáš se svojí rodinou. Měl dohromady pět dětí: Majku, Tondu, Vojtu, Katku a Bohuše. Bohuš neuměl vůbec plavat. Všichni jeho sourozenci ano, ale on jediný plavat neuměl. Tatínek mu říká: „Vždyť si vodník. Takový vodník, co neumí plavat, není pravý vodník. Musíš se vydat do světa, aby tě to někdo naučil!“ Bohuš byl nešťastný.

A vydal se do světa. Šel cestou a tam uviděl holčičku, která plakala. Vodník se jí zeptal, proč pláče. A holčička na to: „Ále, neumím matematiku. Jediné, co mi jde, je plavání. Ale to mi je ve škole houby platné.“ Vodník jí říká: „To já zase neumím plavat, ale ve škole mi to jde skvěle.“ Holčičku napadlo, že se můžou vzájemně doučovat. Že vodník ji naučí vše o matematice a takových věcech a holčička ho naučí plavat. Vodník s tím souhlasil. Uběhlo pár měsíců a vodník uměl plavat a holčička učivo do školy. Vodník se mohl vrátit do domů a holčička dostávala ve škole samé jedničky.

34

o tom, že musí byt nejlepší a že nastane konec světa. Na světě zůstane jen ona a učitelé a rodina. Nikdo jiný. Další den se to stalo. Ve škole dostávala samé jeničky, protože ve třídě byla jediná, a tak byla i jediná, kdo se hlásil. Jedničky ji ale brzy omrzely. Tak po škole šla napsat, že se vrátili v čase a že všichni budou zase na světě. Ona jediná si to bude pamatovat. Tak se taky stalo. Už jí nevadilo, když dostala špatnou známku. Věděla, že se to musí doučit. A tak malá Anička dostala lekci.

O holči ce, hol ičce ce, která psala knihu Holčička jménem Anička psala knížky, aby byla v budoucnosti spisovatelkou. Jenže měla takovou zvláštní vlastnost. Když o něčem napsala, na druhý den se to skutečně stalo! Jednou napsala příběh, kde z nebe padaly bonbóny a žvýkačky místo deště a taky v tom vyprávění dostávala ve škole samé jedničky. A všechno se na druhý den stalo! Jednou nic nepsala a ve škole dostávala špatné známky. Tak se naštvala a napsala

HÁDANKY, KTERÉ JSME SAMI VYMYSLELI 1. Je to žluté i bílé, když je pěkné vedro, dá se to usmažit na kapotě auta. Co to je? 2. Kdo dává v království ty nejpřísnější rozkazy? 3. Může to měnit barvu, jak chce, ale přesto ho nikdo neuvidí. Co to je? 4. Čím je to větší, tím víc se to dá protáhnout i malinkatou dírkou. Co to je? 5. Jen občas se to ukáže na obloze, na paletě jsou všechny druhy barev. Co je to? 6. Jsem bílá/ý a na sobě mám hnědé nebo černé pruhy, takže vypadám jako v županu a náramně se podobám koni. Kdo jsem? 7. Mám dlouhý ocásek, jsem stejný jako krysa, ale mnohem větší. Co jsem? 8. Mám dlouhé zuby a stavím si domeček. Co jsem?

Monika Odložilová (7.B) a Nikola Zbořilová (7.C) 35

Reklama Stále máte možnost zúčastnit se projektu

CELÁ ŠKOLA MŮŽE PSÁT Piště básničky, povídky, pohádky, příběhy, úvahy nebo jiné texty na témata:

Tos mi nasadil/a brouka do hlavy Už v tom zase lítám Nechme to plavat Z literárních prací vytvoříme zvláštní vydání nebo přílohu Chaosu, můžeme vytvořit i krátkou knížku.

Texty noste učiteli J. Gojovi 36

37

38

39

Naše škola, foceno 9. února 2012.

Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Redakci vede: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové Tech. podpora: Martin Ošmera Obrázek na titulní straně: Saša Císařová Náklad: 40 výtisků Časopis vyšel s podporou Magistrátu města Ostravy.

40