Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník

„Možná jsou zvuky, které nás straší za nocí, či praskání připisované nábytku, pouze kroky nějakého budoucího já, střežícího naše sny, aniž by se nám do nich odvážilo vstoupit.“ Félix J. Palma – MAPA ČASU

Když se konal první ročník Stříbřitělesklého halmochronu, bylo mi deset let. Po večerech jsem pod peřinou louskal romány Julese Vernea a H.G.Wellse a o tom, že u nás existuje nějaké organizované sci-fi hnutí, jsem neměl ani páru. Žil jsem v zakonzervovaném světě socialistického východního bloku a neznal jsem Dunu nebo Pána prstenů, ani neviděl Star Wars či Vetřelce. Měl jsem jen touhu jednou vymyslet a napsat také tak dobré fantastické příběhy. Smolil jsem svoje dětské fantasmagorie do školních sešitů a dával je číst spolužákům, kteří je většinou chválili, byť se jednalo o sebevětší koninu. Chybělo mi skutečné měřítko mé literární ne/kvality. V roce 1991 jsem v trafice na nádraží objevil svoje první číslo IKARIE (stálo tehdy neuvěřitelných 9 Kčs) a svět se pro mě navždycky změnil. Nejen že se mi otevřely nekonečné obzory literární a filmové fantastiky, kterou jsem začal lačně objevovat, ale zjistil jsem také, že existují soutěže, kam mohu svoje pokusy poslat a poměřit se s ostatními nadšenými amatéry i autory, které jsem na stránkách Ikarie objevil a obdivoval. Nelenil jsem, poslal svůj nejlepší kus do Ceny Karla Čapka a … shořel jako papír. I přesto jsem dostal pozvánku na Parcon, a i když se ten rok zrovna konal až na druhém konci tehdejší republiky – v Košicích – nasedl jsem na vlak a jel. Nikdy jsem toho nelitoval. Objevil jsem Andromedu, poznal spousty nových přátel a dozvěděl se, že existují workshopy, kde mi mohou pomoci naučit se psát lépe. I díky tomu jsem po prvním fiasku na psaní nezanevřel a jakés takés úspěchy se nakonec dostavily,

i když žádný „klasik“ ani „velikán žánru“ se ze mě samozřejmě nestal. Dnes už více méně nepíšu (alespoň ne scifi), i když šuplík mám stále plný konceptů a synopsí a jen čekám, až ten motor, co mě poháněl před lety (než jsem založil rodinu a začal vychovávat své děti), znovu naskočí. Třeba se to už nikdy nestane, ale ani tak nelituji, že jsem to nelehké dobrodružství začínajícího autora okusil a podstoupil. Na té cestě mi pomohla spousta skvělých a obětavých lidí, kteří se mi snažili ukázat správný směr. Snad jejich úsilí ve mně něco zanechalo. Nemůžu a ani nechci se jim stavět po bok, neboť můj přínos fandomu je oproti nim nulový, stejně jako podíl mé účasti na scifi akcích v posledních letech. Můžu jim to alespoň částečně splatit pouze tím, že zkusím měřítko, které mi kdysi ukázalo pravdu (byť krutou), uchovat a nabídnout dalším, kteří dosud přešlapují na startovní čáře, nebo učinili prvních pár nejistých krůčků. Cesta, kterou nabízím, není masový závod jako CKČ a v případě úspěchu není na konci žádná velká sláva, velkolepé předávání cen, ani potlesk publika. Někdy je ale lepší začít krůček po krůčku a najednou člověk třeba zjistí, že umí i běžet… Halmochron je tu s Vámi už 30 let a byť měl v devadesátých letech minulého století (cítíte, jak to dýchá historií a tradicí?) dvakrát pauzu, doufám, že ještě nějaký ten rok bude. Tak jen směle do toho, nebojte se a vykročte tou správnou nohou! Třeba na konci první etapy tiká právě Váš Halmochron a kdoví, kam od něj vede další cesta…

Petr Kaufner

1


Výsledky 25. ročníku soutěže O Stříbřitělesklý halmochron

1 Viviana Stellata

Nezapomeň zamknout

275

2 Čermáková Libuše

Těžká hodinka

172

3 Němec Vladimír

Signál posledního soudu

169

4 Doležal Karel

Jeden obraz vydá za tisíc nestvůr

167

5 Červenka Pavel

Lojzův zásah

162

6 Klepal Petr

Šílenství

160

7 Klimeš Ladislav

Kurt Wolf

159

8

Vácha Dalibor

Můj vůdče

129

9

Kochlica Martin

Už len jedna vec

106

10

Hollósy Imrich

Otec

105

11

Marton Tomáš

Budoucnost

98

12

Vácha Dalibor

Cesta

94

13

Svoboda Pavel

Jestlipak je ta postel ještě volná?

79

14

Svoboda Pavel

Návrat do Přítomnosti

76

15

Birčák Jan

V tieni Veľkého Opáta

47

Pořadatelé děkují tradičnímu sponzoru - nakladatelství

LASER-BOOKS za knižní odměny pro oceněné

2


Viviana Stellata – Nezapomeň zamknout Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice

pouze několikrát napít matčina mléka a zase usnout. Bára je vyčerpaná, rozbolavělá, ale šťastná. Jen tak si ležet, užívat si klidu vedle své maličké, nemuset na nic myslet a nechat se ukolébávat tiše puštěnou hudbou… Předpokládá, že dál to taková selanka nebude. Jemně odfoukne spícímu dítěti z čela neexistující smítko, nadechne se vůně, kterou nejspíš cítí jen samy matky. Vůně nových možností, zcela čerstvého života, ještě ničím neposkvrněného. Pohodlně se uvelebí a než zavře oči, aby si na chvíli zdřímla, stiskne titěrné tlačítko na straně staromódně vyhlížejících hodinek, které má na zápěstí. Datum a čas si později napíše do malého notýsku, který nosí stále při sobě, ale teď nechce dělat nic víc, než se pomalu propadat do krajin snění. Kdykoli zmáčkneš tohle, zní jí ještě hlavou prastrýcův hlas, uloží se ti poslední prožitá půlhodina. Tím druhým udělátkem se k ní můžeš zase vrátit, kdy budeš chtít. Jenom musíš nastavit čas a datum, žejo. Takže když budeš mít nějakej fakt bezva zážitek, hlavně nezapomeň zamknout. A jestli ne takovýhle chvíle, pomyslí si Bára ospale, pak už nevím, co jinýho by ty hodinky měly uchovávat…

Tváří se to jako čaj. Co se chuti týče, podobně by podle Báry mohl chutnat výluh z týden nošených ponožek. Navíc je to studené a příšerně sladké. Přesto však hrnek pevně svírá v dlaních. Drží jej mezi sebou a svým prastrýcem na polohovací nemocniční posteli jako nějaký štít. Je jí dvanáct let, předchozího dne oslavila narozeniny. Teď a tady má pocit, že se ocitla na oslavě toho opačného. I když starý muž samozřejmě pořád žije. Jen dívce mrtvý připadá: vrásčitá, poloprůsvitná kůže jako by visela přímo na kostech, holá lebka, stařecké skvrny. Přivřené oči, úzké, bezkrevné rty. Ani nejde říci přesně, jestli strýc vůbec dýchá. Dívka se zachvěje. Do nosu jí vniká pach staroby a tlení, z nějakého důvodu jí to připomíná letní koupání na přehradě, kde se jí o nohy otřelo studené, slizké rybí tělo. Vší mocí se pokouší na to nesoustředit, raději by měla přemýšlet, proč si ji strýc vlastně pozval. Z celého rozvětveného příbuzenstva právě ji. Jako by jí četl myšlenky, starý muž zvedne hlavu a poprvé od chvíle, kdy sem Báru ošetřovatelka přivedla, na ni promluví. „Co se tváříš tak vyděšeně?“ zachraptí. „Seš z těch hajzlíků okolo jediná, kdo nečeká, až zdechnu, aby si moh urvat kus dědictví.“ Bára krčí rameny, má chuť utéct. Místo toho se ale jen napije hnusného čaje, aby zamaskovala nervozitu. „Seš tu poprvý, že jo?“ sípá stařec. „Co prosím?“ dívka se zmateně rozhlédne po místnosti, jako by hledala nápovědu. „Nevěděla jsem… já jsem nevěděla, že byste… že bys chtěl, abych přišla, strejdo.“ „Jo, seš tu poprvý,“ muž se rozkašle, nebo možná rozesměje; Bára nedokáže posoudit, co to lapání po dechu a prskání znamená. „Ale tohle musí bejt pořád stejný. Pocem blíž, musím ti něco dát.“ Bára přemůže odpor a strach, odloží hrnek a přistoupí k posteli.

Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Jakmile se za usměvavou ošetřovatelkou zavřou dveře, přestane se dívka krčit a tvářit rozpačitě. Konvici s čajem na stolku u okna nechává bez povšimnutí. Stejně jako židli. Rázně přejde rovnou ke strýcově posteli a posadí se. Stařec se zdráhavě usměje: „Pokolikátý?“ „Teprve podruhý, strejdo.“ „Kolik ti je? Jsem zvědavej.“ „Dvacet devět,“ Bára se neklidně ošije, hodí si nohu přes nohu. „Nikdy si nezvyknu na to, jak je to jiný, vždycky když se někam vrátím. Hrozně zvláštní. Ale pěkně.“ „Začíná mě skoro mrzet, že ti je dám.“ „Minule jsi říkal, že už tě to všechno unavuje,“ dívka se tentokrát zatváří znepokojeně. „A stejně by to nešlo, abys mi je nedal, že je to tak?“ „Jo, podle všeho. Nebo spíš, i kdybych ti je nedal, nic by to pro tebe nezměnilo v tý tvojí linii, jenom by to odstartovalo ji-

Pátek 6. Srpna 2027 Porodní dům Jitřenka, Písek Na pohodlném lůžku s matrací z paměťové pěny se k Báře tulí její dcera. Je pár hodin stará, stačila se za tu dobu 3

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník nou, chm,“ stařec se rozkašle a tentokrát se zdá, že nebude moci přestat. Bára vstane, nalije mu do hrnku čaj a pomůže mu napít se. Strýc ještě chvíli ztěžka popadá dech a chroptí, potom však pokračuje, jako by se nic nedělo: „Asi máš nějaký otázky, ne?“ „No, nějaký jo.“ „A můžeš napřed něco říct ty mě, kočko?“ starý muž se od praneteře odvrátí, zadívá se k oknu. Jeho tváře, vrásčité a zahnědlé jako starý papír, se dotknou sluneční paprsky. Nemilosrdně odhalují voskovitou bledost pokožky. „Bude to ještě dneska?“ „Myslíš-„ „Jo, myslím, jestli zaklepu bačkorama, dokud tu ještě budeš.“ „Ne,“ Bára vrtí hlavou, prameny hnědých vlasů jí vletí do obličeje. Odhrne je, jako by ji udivovalo, že tak dlouhé vlasy má. „Ne, to ne. Ale myslím, že to bylo, totiž bude, tenhle večer.“ „To je dobře. Bez těch hodinek to beztak bude celý pičou ke zdi. Tak to aspoň bude krátký.“ Stařec zvedne pravou ruku. Na zápěstí, tenkém, jako by patřilo dítěti, plandají digitální náramkové hodinky. Zatímco ho Bára pozorně sleduje, strýc odepne řemínek, tiše sykne, když přístroj sundá z ruky. Do zadní části hodinek s cvaknutím zajede titěrná součást, připomínající mechanický komáří sosák. Na hřbetě starcovy ruky zbude ranka a kapka krve. Dívka bolestně sykne, zatváří se lítostivě. „Vezmi si je,“ natáhne k ní strýc ruku, „dělej, já na ňáký scény nemám nervy.“ Bára poslechne. Nasadí si hodinky; cítí jejich zadní kovovou stěnu, ještě zahřátou starcovým teplem, a pak bodnutí a tah, jak se drobný sosáček zavrtává pod kůži. Pamatuje z předešlého strýcova vyprávění, že se tak na její nervovou soustavu napojují vlákna tak drobná, že procházejí tělem, aniž by je cítila. Strojek se stává svým způsobem součástí jí samé, spojí se s jejím mozkem a umožní mu ukládat vzpomínky v dechberoucí nové podobě. Teď však ženu v těle svého mladšího já zajímá jiná věc. Zatímco se hodinky zabydlují na jejím zápěstí a nejspíš i v její mysli, zeptá se: „Přemýšlela jsem o tom, že pokaždé, když se někam vrátím, může se to odehrávat jinak. Ale ty změny… ty změny se neukládají, že ano. Jak to, že to tak může být? Neměla bych být pokaždé jen pozorovatel ve stále stejném scénáři? Ne-

mít možnost jednat jinak, než se to dělo původně?“ „To je trochu složitý, mno.“ Starý muž se podrbe na nose. Zaměří se na drobnou ranku na hřbetě své ruky, a zatímco do ní jedním zažloutlým nehtem dloubá, vysvětluje monotónním hlasem, jako by předčítal manuál: „Ty to máš odžitý, nějak. A tak to pro tohle tvoje já vždycky bude. Můžeš se vracet do stejnýho výchozího bodu, dělat si třicet minut, co se ti zlíbí, ale nebude to mít následky, ne ve tvojí realitě. Chápeš? I kdybys někoho zamordovala – a doufám, že takový touhy nemáš – v tvojí současnosti bude furt živej.“ Strýce přeruší další záchvat kašle. Bára mu znovu podá čaj a on pak s uslzenýma očima pokračuje: „Je tu taková teorie, že když cokoli v tý vzpomínce změníš, odvine se z toho nová linie. Jenže ta už běží mimo tebe. V podstatě stvoříš celý další paralelní vesmír.“ „Takže mi to vlastně může bejt jedno, že?“ „Může. Ale neradím ti moc si s tímhle hrát. Já jsem tuhle věcičku kdysi vymyslel, i když už si pořádně nepamatuju, jak jsem to, kurva, vlastně udělal. Jenom vím, že to není stavěný na tvorbu kopy alternativních dějovejch linek, jestli mi rozumíš…“ Bára kývne, trochu nejistě. „Prostě bys to taky asi mohla zavařit, abych tak řekl. Netuším, co by se stalo, možná by se prostě všechno zhroutilo do sebe. Ještě před dvaceti lety bych to vymyslel, a sakra, možná jsem to vážně vymyslel. Teď můžu jen doufat, že jsem nevytvořil něco, co má potenciál zničit veškerý jsoucno,“ strýcův hlas kolísá, až se najednou zvedne v síle, jakou by od něj Bára nečekala. „Snažil jsem se, vážně! Jenže i když se teď vrátím, pořád mám to současný zasraný zdegenerovaný myšlení a nejsem schopnej s ničím hnout. Ani když mám k dispozici všechna data, prostě nemůžu!“ „To nevadí,“ dívka má pocit, že otevřela dvířka do zapovězené komnaty, plné frustrace a strašlivé lítosti. Nechce vidět strýce v tomhle stavu. Pomyšlení na totální rozklad kdysi brilantní mysli musí být strašlivé. „To nevadí, budu opatrná, jo? Slibuju.“ „Buď,“ stařec vážně přikývne. „A teď mi radši povídej, co novýho ve světě. Ať neumřu jenom nasranej a zklamanej.“

4

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Čtvrtek 24. Května, 2018 Hotel Na vyhlídce, Šumava

chu stranou žaluzie, dívá se ven. „Jenom potřebuju vědět… vážně nikdy nemůžu zůstat dýl, než těch třicet minut? Proč zrovna třicet?“ Stařec krčí rameny. Zaheká námahou, pak se na posteli napřímí. Zpod přikrývky zavane nepříjemný pach. Žluklý pot, moč, výkaly. Rozklad. Ani sebelepší čisticí prostředky, ani sebevoňavější mýdla s tímhle nic moc nenadělají. Bára krčí nos. „Nemůžu to zkusit přetáhnout, viď,“ pokračuje, přemáhá nevolnost. „Ať tě hlavně nenapadaj kraviny, jako třeba si ty hodinky sundat. Jediný, co by se stalo, že bys o tu chvilku přišla úplně.“ „To je další věc: takže to jsou jen vzpomínky?“ „Podívej se na mě,“ strýcův hlas zní tak pevně a nekompromisně, že Báru přinutí poslechnout. Otočí se, změří si pohledem vychrtlé tělo v županu a saténovém pyžamu. Starý muž sedí, ale zdá se, že i taková poloha je pro něj nevýslovně namáhavá. „Kdyby se dalo vrátit… jako úplně, dát si to od ňákýho bodu znova a pak zase a zase a pokaždý trochu jinak, myslíš, že bych tu takhle čekal, až zhebnu?“ „Asi ne,“ vypraví ze sebe dívka, hrdlo má sevřené, jako by ji někdo škrtil. „Na druhou stranu,“ pokračuje strýc a s povzdechem se položí zpět na postel, „kdyby to byly jenom vzpomínky, tak se tu spolu taky nebavíme. Pro tebe je to pokaždé jiný. Pro mě je to jediná realita. A šlus. Pocem, dám ti ten krám. A pak mi povíš, jestli to zabalím už dneska, nebo tu budu ještě ňákou dobu hnít…“

„Tak tohle byla paráda!“ vyhrkne Chris. Jeho nahé tělo se leskne potem; svalí se na koberec, natáhne se pro krabičku cigaret a zapálí si. „Neblbni,“ Bára si k sobě přitáhne pokrývku, sice taky zůstává sedět na měkkém koberci, ale tolik sebevědomí, aby se tu rozvalovala nahatá, nemá. Ani v tomhle mladém, dokonalém těle. „Hele, Chrisi, to bys asi neměl. Víš, že se tu nesmí kouřit. Teda, to nikde, ale…“ „Seru na to,“ zasměje se mladík, s gustem odklepne popel na prázdný talířek od večeře. „Ještě před pár hodinama ti to nevadilo.“ Bára pokrčí rameny. Usměje se, vstane. „Jdu si dát sprchu,“ říká. Chris se zvedne na loktech, přitáhne si ji k sobě, Bára od něj dostane kuřáckou pusu na cestu. Musí se přemáhat, aby se nezašklebila, v téhle době přece taky kouří, vypadalo by divně, kdyby jí ten pach najednou vadil. „A přijďte na další jízdu, vážená,“ volá za ní Chris. „Týhle atrakci ještě zdaleka nedošlo palivo!“ „Hned jsem zpátky,“ odpoví mu Bára. Pak za sebou zavře dveře koupelny, pustí sprchu a zkontroluje pohledem displej hodinek na svém pravém zápěstí. Nezapomeň zamknout, běží jí hlavou. 22:59. Bára zaváhá. Tuhle vzpomínku navštívila tolikrát, že ji pomalu přestává bavit. Ano, sex je pokaždé skvělý, a když je Christian v jejím skutečném čase věčně na služebních cestách, navštívit jeho nevyčerpatelné mladší já bývá osvěžující. Jenže Bára začíná mít absurdní pocit provinění. Jako by svého muže podváděla. Zavrtí hlavou, stiskne tlačítko, které vzpomínku opět uzamkne v čase. Možná ji už nenavštíví, ale proč ji nemít v záloze…

Pondělí 7. Října, 2030 Apartmány Zlatice, Praha Tříletá Danuška si hraje na tabletu, ohání se digitálním perem v jakémsi vzdělávacím programu. Údajně dobrém pro rozvíjení jemné motoriky, alespoň podle reklamy výrobce. Báře ta věc připadá stejná, jako stovky jiných her pro malé děti. Sama se raději snaží Danušce nabídnout tabuli a opravdové fixy. A pokud je s dítětem vychovatelka, Bára trvá na tom, aby si hrály tím „staromódním“ způsobem. Říkanky, písničky, skládání z kostek. V tuhle chvíli jsou ale i sebedůležitější rodičovské starosti zapomenuty. Smetly je zprávy, které se valí z obrazovky. Doma Bára nenosí infobrýle a proto jsou ty údaje alespoň trochu vzdálené, má vůči nim odstup. Poprvé v životě ji však

Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice „Potřetí,“ vyhrkne Bára, ještě než se prastrýc zmůže na slovo. Je jí ho líto víc než kdy předtím, když ho tak vidí pod tenkou přikrývkou, jen kosti potažené kůží. Ale nemá času nazbyt. „Promiň. Potřebuju toho dost vědět.“ „Taky ti došel čas, kotě?“ „Ještě snad ne, jsem mladá a jsem zdravá,“ dívka přejde k oknu, odhrne tro5

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník napadá, že na tom nezáleží. Tohle sdělení by ji nejspíš srazilo na kolena, pokud by bylo puštěno rovnou do jejího mozku, podobno vlastní myšlence. Když se dívá na trojrozměrný obraz, roztažený přes celou stěnu obýváku, dochází jí to pomaleji, konečný důsledek je však stejný. Animace ohromného kusu skály, řítícího se nekonečným vesmírem. Tichý hlas reportéra, skoro šeptá, jako by se pokoušel zastřít rozrušení. A dole pruh s rychlým proudem zašifrovaných informací pro technické šílence. Údaje o váze, rychlosti, propočty trajektorií s ohledem na dráhy planet Sluneční soustavy. Všechno, co je potřeba k vědeckému rozboru situace a možná i k tomu, aby někdo vymyslel řešení. Báře stačí shrnutí dosavadních výpočtů pro negeniální většinu. Zatímco se obraz planetky mění na záběry z finančních centrál a zprávy o šílenství na burze, žena se sklání ke své dcerce. I když ji vyruší ze zaujetí hrou, Danuška se nebrání. Vycítí matčino rozpoložení a v jejím náručí začne pofňukávat.

„Jo,“ kývne dívka. „Jo, bojím se. Jenže mnohem víc se bojím nechat to tak.“ „Kdo to byl?“ zeptá se stařec tiše, šepot ne o moc hlasitější, než obyčejný výdech. „Prosím?“ „Kdo ti umřel? Vždycky to tak je, když někdo… odejde.“ „Zatím nikdo.“ „Tomu ňák nerozumím, teda.“ „Tobě na tom stejně nesejde,“ povzdechla si Bára. „Ty se toho nedožiješ a buď rád. Možná to zní hnusně, když ti to říkám, ale-„ „V pohodě,“ zamručí starý muž. „Vždyť máš pravdu. A co přesně chceš teda dělat?“ „Jen si nechat vzkaz,“ vyhrkne dívka, zatváří se skoro omluvně. Jako by se za ten nápad styděla a současně toužila, aby jí ho strýc schválil. „Klidně už dneska, nebo v dalším návratu, prostě co nejdřív. Napsat si, jak to bude, že musíme… šetřit na důležitý věci.“ „To ti bude k prdu,“ stařec zachraptí, odkašle si a odplivne do kapesníku. „Fakt. Copak jsem ti to nevysvětloval?“ Bára kývne. Oči se jí znovu plní slzami. Zírá na strýce, ale nevidí ho. Ta rozpitá, neurčitá vize, která ji straší, má podobu ukazatele času. Ne hodinek, které jí stařec za okamžik předá, jiných digitálních číslic, odpočítávání, vídaného každým dnem ve světových zprávách, na síti a snad i v pochybném soukromí její vlastní hlavy. „Dáš mi prosím ty hodinky,“ pronese po chvíli hlasem, který sama nepoznává. Zajíkavý hlásek malé holky. „Já… půjdu si sehnat papír a propisku a aspoň to zkusím. Mám ještě patnáct minut.“

Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Dívka se dovleče k židli u stolku. Vůbec nevypadá na svých dvanáct let, připomíná spíš shrbenou stařenku, oblečenou v těsných džínách a mikině s obrázkem Emily the Strange. Ztěžka dosedne na židli, nalije si čaj, sevře hrnek v dlaních a očima plnýma slz se podívá na starce. „Neboj, prcku,“ zachraptí muž. „Já vim, že je tohle místo pro malou holku kapku děsivý, ale-„ „Jsem tu už počtvrtý,“ řekne Bára, hlas se jí chvěje. „A nejspíš naposledy.“ „Aha,“ strýc se zachmuří. „Něco se stalo, že jo.“ Bára chvíli mlčí. Zapátrá v kapsách mikiny, objeví kapesník a otře si oči, pak se vysmrká, decentně, jako dáma. Usrkne studeného čaje, zašklebí se a znovu na starého muže pohlédne. Tváří se odhodlaně a takřka nepřátelsky. „Potřebuju vědět, jak… co kdybych sama sobě napsala vzkaz? Něco řekla někomu jinému?“ Hlas se jí chvěje, ale Bára přesto pokračuje: „Už jsem o tom přemýšlela, několikrát. U zkoušek ve škole, u některejch blbejch vztahů... Ale zatím jsem se vždycky moc bála.“ „Teď už se nebojíš?“

Úterý 17. ledna, 2040 Apartmány Zlatice, Praha Během dvou let mají začít konečně startovat lodě pro vyvolené. Pro ty, kteří byli vybráni pro své schopnosti a vlastnosti a pro ty, kdo si mohli dovolit zaplatit, v prvních letech, kdy ještě peníze neztratily svou hodnotu. Těm, co ani do jedné skupiny nepatří, zbývá pochybná naděje, že se na poslední chvíli podaří zkázu odvrátit. A mnohem méně pochybná pravděpodobnost, že jsou prostě odsouzeni k záhubě. Bára před několika hodinami otevřela oči, vrátila se z jednoho ze zoufalých pokusů něco podniknout. A znovu neúspěšného. Obklopovaly ji důkazy marnosti jejího snažení. Stále tu byl drahý a krásný 6

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník apartmán, v garáži bezpochyby všechny tři rodinné vozy a v movitém i nemovitém majetku tolik kreditů – téměř bezcenných ve světě, k němuž se blížil zánik. A tak zatímco daleko ve vesmíru se planetka 4 Equites řítí nekonečným prostorem na své setkání se Zemí, Bára se chystá vypravit muže a dceru pryč. Připadá jí, že do nepředstavitelné dálky. Objímá se s Danuškou. Třináctiletá dívka v sobě nemá pubertální vzpurnost, kterou si Bára pamatuje z vlastního dětství. Vyrůstání v ovzduší plném obav a tísně z ní udělalo smutnou, tichou bytost. Její matce se sevře srdce, kdykoli na ni pohlédne. Cítí absurdní vinu, že Danu přivedla do světa, který tak záhy skončí. Jako by to snad mohla vědět… Ještě rozloučení s Chrisem. Pětadvacet let pospolu a Báře to stále připadá málo. Tady se místo provinilosti dostavuje zlost. Měli přece dostat alespoň naději, že společně zestárnou, že budou moci odejít, až bude jejich čas, s klidným srdcem a myslí. Tohle jednoduše není spravedlivé! Christian s Danuškou ale musí odjet. Míří do Melbourne za mužovým bratrem. Ten je jedním z vybraných, kteří dostali místo na záchranné lodi, a Chris je pevně rozhodnutý přes něj alespoň Danu dostat také na palubu. Bára nevěří, že se to může povést, třebaže si kousíček naděje hluboko v srdci také hýčká. Sama však ví, že by setkání s Chrisovým bratrem neustála. Nenávidí ho za to, jaké měl štěstí. Není spravedlivá, jistě, ale v tomhle světě už nic není spravedlivé. Zbývají ještě čtyři roky. Za tu dobu se toho může dost změnit. Bára ale tuší, že se s Chrisem a Danuškou vidí naposledy. Doprava na celém světě vázne, stává se nejistou a nebezpečnou. Předchozí noc si s mužem užili poslední milování, teď přichází poslední polibek. Pak Báře zůstanou jen návraty do vzpomínek. A i když jich nastřádala požehnané množství, má hrozný strach, že nebudou stačit.

„Díky za všechno, strejdo,“ šeptá a vůbec v té chvíli nevnímá zápach staroby, který ji obklopuje. „Teď jsem tu opravdu naposled, víš. Zkoušela jsem všechno možné, i když jsi mi říkal, že to bude k ničemu. A taky bylo.“ „Vůbec nevím, o čem to sakra mluvíš,“ mrmlá stařec, i když zdá se potěšený její blízkostí. „Brzdi trochu, kočko, já tě vidím prvně!“ „Promiň,“ Bára se odtáhne. Tvář má bledou, jen na lících červené skvrny, oči nedětsky smutné. „Je mi šestačtyřicet, zhruba tak za půl dne umřu a ty vlastně taky. Co kdybychom na to chvíli zapomněli a jenom si tak… povídali.“ „Myslíš vo hezkejch věcech, jo?“ „Přesně to myslím.“ „Tak to mluv ty,“ zachechtá se stařec a jeho smích přejde v štěkavý kašel. „Já jsem vypravěč nahovno,“ dodá, když popadne dech. „Ale nějaký hezký věci bych si poslechnul, to zase jo.“ Bára přikývne, pořád s tím smutným úsměvem: „Nejdřív mi ještě naposledy dej ty hodinky. A pak budeme mít dvacet minut jen na vyprávění…“ Čtvrtek 12. května 2044, 18:00 Apartmány Zlatice, Praha Město je tiché. Zůstali tu jen zatracenci, rozdělení zhruba do tří skupin. Jedni se ukrývají hluboko v podzemních krytech a doufají, že je vrstvy skály a země ochrání až do doby, než bude na povrchu znovu existovat naděje pro život. Druzí se zapřisáhli, že nezemřou střízliví, opíjejí se vším, co je po ruce, sjíždějí se všemi myslitelnými drogami a touhle dobou nejsou schopní už ani tropit výtržnosti. Ti poslední chtějí mít nad svým životem a smrtí alespoň zdání kontroly a předcházejí nevyhnutelnému, jak se jen dá; sami, v celých skupinách, nebo jen v rodinném kruhu. Bára je jednou z nich. S Christiánem a Danou virtuálně povečeřela, šťastná, že alespoň energetické a přenosové sítě vydržely až do posledních chvil. Smáli se na sebe navzájem přes obrazovky, vzpomínali a vůbec se nezmiňovali o lodích, plujících vesmírem do bezpečí, ani o tom zatraceném kusu minerálů a železa, který se naopak blíží k Zemi. Nyní je obrazovka tichá a potemnělá stejně jako město samo. A Báře je líto, že ty dva nemá u sebe, alespoň pro jedno objetí, poslední polibek. O samotě dopíjí lahev archivního vína, které si s Kristiánem dlouho schovávali.

Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice „Vůbec se starýho dědka nebojíš, co?“ usměje se stařec na nemocničním lůžku, ztěžka se zvedne na loktech, aby lépe viděl na dívku, stojící u dveří. „Jsi tu poprvý?“ Místo aby odpověděla, přejde Bára k němu, posadí se na kraj postele a pak strýce obejme. Usmívá se zvláštním, smutným způsobem. 7

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Pak uléhá na pohovku, nemyslí už na nic současného, jen si nacvičeným pohybem připevňuje k hodinkám na pravém zápěstí speciálně vyrobený přístroj. Ten má za úkol jedinou věc – v příštích osmi hodinách každou minutu nastaví totéž datum a tentýž čas a stiskne požadované tlačítko. Když se Bára o změnu pokusí čtyřistaosmdesátkrát, možná ji dokáže přenést i do své vlastní reality. Pokud ne, vytvoří alespoň čtyři sta osmdesát odlišných skutečností, v nichž se s Chrisem a Danuškou zachrání. Nebo možná způsobí, že se celý vesmír zhroutí do sebe – ale na tom jí nakonec nezáleží.

Zhruba hodinu před dopadem má robot své majitelce vehnat do žil smrtelnou dávku pentobarbitalu. Toutéž cestou, jakou jsou na Bářin oběhový systém napojeny hodinky. Cokoli se stane, ona nemá co ztratit. Naposledy se podívá oknem svého obývacího pokoje na nebe. Ještě se ani nezačalo smrákat, nebe je modré, čisté. Pootevřeným větracím oknem dovnitř proniká chladivý vzduch, vůně kvetoucích třešní. Zavře oči a po její tváři pomalu steče slza. Jedna jediná, hned se vpije do vlasů pod uchem. Robot na Bářině zápěstí tiše zacvaká a nastaví poprvé datum a čas.

Čermáková Libuše – Těžká hodinka Je možný, že by ženská porodila obludku? Jen tak, bez přirozenýho stavu věcí? Odpovídám si, že možný je všechno, protože svět nám nedává na vybranou. Placatíme se ve sračkách. Někdo ne, ale to stejně nevede k dobrýmu. Lidstvo je odsouzený, jen si to nepřipouští. Ono to přijde. Jen nevíme, jaká katastrofa nás dostane, ale ono to vyjde nastejno.

Jak je to dlouho, co mě varoval? „Holky, co šlapou kolem Folmavy měly problémy.“ Pišta si udržuje přehled, ale ty děvky, co se o nich zmínil, mají problémy pořád. To vědí úplně všichni.Přesto jsem neřekla ani slovíčko, abych nepodkopávala autoritu. U Folmavy se potlouká spousta bláznů, láká je hranice, a sami nemají ponětí, proč to tak je. Možná se rádi toulají po lese, co já vím?

Moje ubrečený oči se stáčejí k tomu, co neumím vysvětlit. Je to hnusota, obalená slizem. Jistě slouží nějakýmu účelu. Já jsem u toho náhodou. Na někoho smůla dopadnout musela. Jen nevím, čím jsem si to zasloužila, ale nepochybuju, že je to Boží trest.

Pišta snad umí číst myšlenky. Pohladil mě a vrátil se k věci. „Nějakej kretén tam přepadával šlapky, ale vlastně jim nic moc neudělal. Maličko je seknul vzadu na krku, hádám, že kudlou. Co to bylo za úchyla, no řekni! Ale neboj, Jolanko, já to ohlídám. Kluci, co tam projížděli, říkali, že ten kretén asi nebude nebezpečnej. Já osobně si myslím, že to jsou babský povídačky, známe ženský.“

Lidský to stvoření není. Nevidím tu zmačkanou miminkovskou krásu, na jakou jsme zvyklí. Můžu přísahat, že tohle není normální dítě. Jsem utahaná. Spala bych jako kotě. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, že by sem mohli vpadnout poliši.Důvod se vždycky najde. Pomohli by mi? Tomu nevěřím. Pochopili by něco z toho, co se děje? To sotva. I když se zlepšili, stejně ty nafoukaný hovada nerozumějí ani běžnýmu běhu života. Co bych po nich taky chtěla? Pištovi to pálí přímo suprově, není policajt, ale že by on dokázal pochopit, co se děje? To ani omylem. Lidstvo je zabedněný. Pišta je frajer. S ním je dobrý spolupracovat. „Dávej si bacha, Jolanko!“ Poučuje a je přitom důležitej. On říká všem svým holkám stejně, prý aby se mu to nepletlo. Ale bere akorát na mně, i když ostatní holky za ním pořád lezou až to je trapný. Šlapky bez fantazie, co bych po nich mohla chtít?

Les je tajuplný místo. Proto se o něm vyprávějí pohádky. Možná je to kolem Folmavy začarovaný. Třeba se tam schovávají trpaslíci a úžasnej princ... Sním a je mi o něco líp. Třeba nežiju v opravdovým světě. Něco se mi zdá. Pak se zavrtí ta věc na mým břiše a já se proberu. Pišta je inteligentní. Denně si kupuje noviny a dokonce je čte, aby věděl, co je novýho. On je bedna, na rozdíl od ostatních chlapů. Jsou to dementi, ale Pišta, ten umí a jednou bude za vodou, na to si vsadím. Možná koupí celý jedno patro, aby jeho holky nemusely tahat kunčofty ke sklepům do suterénu. Momentálně trčíme hlavně u silnice, je to o zdraví, ta zima. Pro jinýho než pro Pištu bych to nedělala.Jemu na holkách záleží, ale co nadělá? „Kšeft je kšeft.“ Říká to pořád a dělá takový smutný oči, mizera jeden.

8

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Dělám co musím. V zimě je to bída. Hlavně nechytit chřipajznu. To ohromně oslabí a trvá hodně dlouho, než se holka vzpamatuje. A nemluvím o tom, jak potom vypadá. Musíme se udržovat. Živí nás to, že jsme vcelku hezký. Strhaný báby se schovávají, do práce se vrhnou až pozdě, když jsou chlapi ožralý, anebo je jim fuk, na co zrovinka lezou. Když holka skončí na periferii, je to konečná. Město je daleko. Občas myslím na to, jestli mám šanci na zpáteční lístek. Je to něco jako životopis, i když u silnice se lejstra nevedou. Ouřadům je to šumák, mají ty svoje počítače, stačí aby se podívali a vědí o člověku úplně všechno. Soukromí je v háji. Jak tohle vysvětlím na magistrátu? Je to hnusný. To dítě. Budu s tím muset něco udělat.Hlavně nenápadně. Aby se to neprofláklo. Pišta mě pořád otravoval:“Ber pilulky, Jolanko, ber pilulky! Co s parchantem? Dneska? Ještě se z toho zcvokneš!“ Vedl vcelku blbý řeči a já přikyvovala, to nic mě nic nestálo. Měl pravdu, když říkal, že ženský jsou blbý, hlavně, když je popadne rozmnožování. O to bych se nehádala. Zaláskovaná holka, to je hotový neštěstí. „Chlapa musíš umět odhadnout, Jolanko!“ Tuhle větu jsem si měla zapsat zlatejma písmenama – kdybych měla tužku a notes. I kdyby, tak se mi písmenka pletou. Ve škole na pomalejší děcka kašlou, ale dneska člověk ani číst nepotřebuje, stačí, když rozumí obrázkům. Telku a video pustit umím, tak proč se namáhat s knížkama? Chytá se na ně prach a normální lidi radši skouknou film, je to pohodlnější. „Hlavně pozor na úchyláky.“ Pišta nedal pokoj a varoval svoje holky skoro denně. Vždycky měl strach z malérů, nechtěl dráždit policajty, s nima radši po dobrým. Živnost si žádá svoje. Když se policajti naštvou, tak otravujou a to stojí prachy. Je to jednoduše zařízený – kdo maže, ten jede, ale nikdo nepočítá, kolik pitomců musím obsloužit, abych vydělala tolik měny, kolik je potřeba, když chtějí být všichni dobře živi a některý si potřebujou dokonce přilepšit? Na to, jak se povede mně, na to házejí bobek všichni, až na Pištu, který ale pravidelně huláká, že není zaopatřovací ústav. * Když se stal ten malér, držela jsem hubu, aby mě Pišta nakonec i nezmlátil. Kdybych

radši zařvala! Klient byl fakticky mešuge. Jenomže já nestihla ani pořádný nadechnutí. Byl to fofr – šup šup a šmik. Ani jsem si nezapamatovala, jak ten lump vypadal. A pamatováka mám jako doktor. Když někdy nemakám, tak koukám na zprávy. Ještě ráno si pamatuju, koho zrovna hledaj. V poslední době mizeli i mužský, ženský nepočítám, po těch byla poptávka i ve středověku. Taky se vedou debaty o chlápkách, co choděj v černým, jsou záhadný a nebezpečný, ale je jasný, že bulvár shání many na chleba. Tajemný dění živilo novináře už v minulým století. Lákají lidi, který se zajímají o žvásty. Kdo by ty jejich plátky jinak kupoval? Vědátoři? Ty čtou tlustý bichle a kašlou na to, kdo schlamstne Zeměkouli. Ať to budou mimozemšťani nebo lidstvo, vyjde to nastejno, tak si nelámu hlavu. Mám svoje vlastní starosti. Vždycky to tak bylo. Komu budu vysvětlovat, jaká je u silnice otrava, jak se kolikrát klepu a nevím, jestli je to proto, že mám málo oblečení, nebo protože se bojím. Holka neví, na koho narazí a když se připočítají ty Pištovy kecy, tak se mi hodněkrát ani nechtělo vstávat. Kdybych za ten svůj kutloch nemusela platit nestydatej nájem, aby mě nevystrčili na ulici, kde bych mrzla pořád, nemakala bych jako mourovatá a nedopadla bych tak, jak jsem dopadla. Ten malér začal úplně nenápadně. Chlápek se sotva vyhrabal z auta. Myslím, že bylo kradený, ale on na čórkaře nevypadal. Taky se nezdál hovornej. To vítám, vždyť vždycky oba víme o co kráčí, tak proč se vykecávat? Odhadla jsem, že klient bude v balíku. To ženská pozná.Tenhle drahoty s prachama nedělal. A fakt je, že některý mužský jsou tak hamižný, že i smlouvaj. Hlavně Turci, ty by nejradši dostali zadarmo. Byl maličko přičmoudlej. Já ho odhadovala na Araba, nebo na něco podobnýho. V duchu jsem se divila, že si nezašel do najtklubu, ale chlapi jsou prasata a někomu se postaví jen když šuká s kurvou. A klidně to dělaj na sedače v auťáku, co by moh parkovat před Hiltonem. Když se jim taková zábavička vejde do rozpočtu a dělá jim dobře, proč ne? Náš zákazník, náš pán. Osobně zastávám názor, že na parkovišti v kamionu je to mnohem pohodlnější, než v normálním autě. Na chvilku jsem se odpoutala od reality, ale už je to zpátky. Přítomnost. Realita, která vypadá jako horor. Připadám si jako ve filmu. Ležím v upocený a špinavý posteli. Na svět jsem přivedla něco odpornýho. Dobrý je, že Máňa dneska nedorazí, protože sbalila chlápka na celej víkend. Pišta má 9

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník pochopení, ten mě nechá v klidu. Když je holce mizerně, vždycky jí dopřeje pauzu na zotavenou. A že je mi mizerně, to je fakt. Vlastně dost dobře nevím, co se tenkrát stalo. Akorát mě něco štíplo, zatímco chlap funěl jako lokomotiva. Snažila jsem se, aby to měl co nejdřív odbytý. Napadlo mě, že má v autě chlívek a kdoví, o co jsem se škrábla. Třeba se mu na sedačce povaluje kudla, hodinky nebo jiná pitomost. Zeptala bych se, ale chlápek si zrovna lebedil, šplhal k sedmýmu nebi a já nemohla přerušit akci, protože by se to akorát zbytečně protahovalo. Za ty prachy, co beru za číslo, to musí být jednou tam, jednou ven a fertig. Tohle byl orál, do prčic, nejradši bych šla pryč. Ten blb mi pořád šmátral vzadu v týle, ale nakonec ještě jednou zahekal a konečně se odvalil.

si fakt dávala majzla, ale nakonec jsem byla v obraze. Tutovka, řekla by Máňa, ale já se jí nesvěřila. Na kecy o babyboxu jsem nebyla zvědavá. * Nemusím hned letět k doktorovi, abych poznala, že mi rostou prsa a že jsem v tom. Nějak se to povedlo. Navzdory tomu, že jsem vzorně polykala pilulky. Hned jsem vlítla na Pištu. „Nebyly ty prášky prošlý?“ Pišta na mě zahlížel jako čert. On nakupuje u svýho známýho lékárníka. Je opatrnej, protože co s holkou, která je na mateřský, jestli to můžu takhle nazvat? Jsou kunčofti, co si na velkej pupek potrpěj, ale že by jich bylo nějak moc? „Ten lékárník je spolehlivej,“ usadil mě Pišta.

Snažila jsem se vypadnout, ale on mi připadal jako zátaras. „Dělej,“ ozvala jsem se. „Hni sebou! Mám ještě další kšefty. Takhle bych si nevydělala ani na slanou vodu.“ Chlap jen přivřel oči. Byly tak nějak divně prázdný, připadalo mi, že zírám do propasti, která mě vtahuje někam dolů, do hrůzy, o který nechci nic vědět. Ne, že by mi záleželo na dojmech, ale v tom momentě na mě sáhla zubatá. Chlápek nepromluvil, jen mě beze slova vystrčil z auta. Takový rito by člověka přivedlo do blázince. Ale co, hlavně, že zaplatil. Pak mě něco zalechtalo na krku. Lekla jsem se. Kdoví, co takovej cvok sebou vozí. Šáhla jsem si, jestli na něco nepřijdu a pak bych s chutí zaječela. Na ruce jsem uviděla krev. Byl to ten úchyl! Kdoví, co mi chtěl udělat, zatímco Pišta někde o kousek dál vykecával s Brodeckým Jožkou.Oni budou nějak příbuzný, ale u silnice jsme spřízněný všichni. Až se Pišta usadí v paneláku – a stačil by i nějakej polozborcenej – dostaneme se mezi lepší sortu a z toho kouká i lepší přízeň. O to mi ale nejde, protože městský holky nad náma budou ohrnovat frňák furt. Kdo nemá aparmá v mrakodrapu, není pro ty nány dost nóbl. Ty holky jsou samá vymoženost. O tom se mi ani nezdá. Kolikrát mi jde na nervy i obyčejná telka. Vykecává to na každým rohu. Copak ty zprávy potřebuju? Až bude šmytec, určitě to poznám. Všechno mě štvalo. Netrvalo to ani čtrnáct dní a moje tělo začalo vyvádět divný kousky. Nechtěla jsem tomu věřit, nemohlo to tak být, já

Neprotestovala jsem, ten chlap je fakt třída. Párkrát jsem si šlehla z toho jeho extrovního zboží, co má od Poláka. Sjela jsem se přímo nádherně. Pišta ví, jak se revančovat, když holka maká celou noc jako barevná a já tenkrát lítala z auta do auta. Jinak mezi kšeftama trčím vedle dálnice, ať je léto nebo zima. Občas se načekám hodně. Není to lehký živobytí. Lidi nad náma ohrnujou nos. Co já se kolikrát nadřu... Riskuju nachlazení, jsem pořád jednou nohou v průšvihu. Nejhorší jsou ty krátký sukně, ale Pišta má svoje zásady. Holka má ukázat co nejvíc z toho, co nabízí a když je zachumlaná v kožichu, ukáže prdlajs. * Že jsem v tom mě napadlo včas, ale nějak jsem nestihla potrat. Odkládala jsem to a odkládala. Byla to chyba, to přiznávám, ale já si namlouvala, že se mi taková věc nemůže stát. S antikoncepcí jsem si připadala jistá a nějak jsem nedokázala uvěřit, že to selhalo. Bála jsem se, co na to Pišta. Jestlipak mi uvěří, že jsem si dávala pozor? Spíš bych řekla, že mě přerazí. Nevěděla jsem, co si mám počít. Pak jsem to hodila za hlavu. Je to nejjednodušší. Utěšovala jsem se, ale tohle vždycky nějak dopadne. Naše bába říkávala, že sladký tam a kyselý ven, jenomže mě to vůbec nepřipadalo sladký. Spíš zatraceně hořký. Trpký jako život. Naše bába byla ze starý školy. Když ženská rodila, říkalo se tomu těžká hodinka. Jako kdyby v tom lidským světě byla nějaká hodinka 10

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník lehká. Třeba jako jogurt, co nemá jít na tloušťku... Odbíhám od věci. Je to tím, že jsem úplně zničená a propadám se do polospánku. Pár dní mě dost mučila představa, že Pišta vypění a za trest mě předhodí Breslovovi.Ta mafiánská svině je něco jako Drákula na parkovišti pro kamiony.Klid v duši mi pomáhaly udržovat zaručený informace o Breslowově zmizení, ale zkušenost připomínala, že ten lump se vždycky odněkud vynořil. Nespletla jsem se. Jednou odpoledne jsem se zase jednou klepala zimou u silnice. V příštím životě bych chtěla být hrozen vína a vyhřívat se na sluníčku. Mám svůj plácek u silnice za Teplicema. U Bíliny bylo líp, ale když šoféři změnili trasu, táhnul náš sexuální cirkus za kšeftem. Tomu se říká ruka trhu. I když v našem oboru jde o práci rukou minimálně, ale bez ní je to taky nic moc. Citelně mi foukalo pod sukně. Do zimy chyběl měsíc a půl. Když jsem se pohroužila do tragickýho myšlení – zánět ledvin a jiný lahůdky, komplikace v těhotenství a tak zastavilo vedle mne BMW. Nový, parádní. Zaradovala jsem se, ale dlouho mi to nevydrželo, protože v auťáku se rozvaloval právě Breslow. S rukama na volantu se tvářil jako mistr světa. Ten mizera už má řadu holek na svědomí. Lauru měl prodat někam do arabskýho nevěstince. Ona to byla vcelku pitomá a nešikovná šlapka a já bych se nedivila, kdyby to s tím bordelem byla pravda. Holka zmizela, škoda jí, ať byla jaká byla. Mohlo jí být nanejvýš osmnáct. Třeba by se vypracovala. Pišta zrovna odběh do lesa! Když smůla, tak pořádná. Breslow vezl v tom svým fáru další dva chlápky, což vypadalo na superprůser. Chlápci se vyhrnuli z auta a zírali na mně. Ty jejich neživý, prázdný a úplně temný oči! Pohled do tý neskutečný hloubky nikomu nepřeju. A můj ochránce byl zrovinka doslova a do písmene v háji! Z tý děsivý dvojky šel strach a já v duchu proklínala Pištu i vysoký podpatky. V takovým obutí se špatně zdrhá. Ať si Pišta ty svoje zásady strčí někam. Mluví o pěkný postavě a o tom, že jehly dělají hezký nohy, ale zkuste utíkat ve vypasovaný minisukni a na jehlách! Jen kdyby Pišta slyšel, jak v duchu nadávám! Jenomže on, jako naschvál, dřepěl mezi smrčkama. Dal si čínu u Čonga na parkovišti a to nebyl ten nejlepší nápad. Tam si dává jídlo jen člověk, co má oplechovaný střeva.

Myšlenky se mi rozutíkávaly, zatímco oba chlapi mířili přímo ke mně. Pochodovali stejnoměrným krokem, jako dvě mašiny. „Do hajzlu!“ Zařvala jsem, zula se a mazala pryč. Ty obludy šly za mnou. Ačkoli jsem za chvilku lapala po dechu, chlápci mi pořád funěli na záda. Nakonec po mně jedno z těch hovad tláplo. To byl stisk! Připadala jsem si jako v křeči. Já se cukala, ale bylo mi to něco platný? Z těch dvou nevypadlo ani slovíčko. Akce se konala v naprostým tichu. Svírali mě. Každej z jedný strany. Jako kdyby mě lapili do neviditelný sítě. Tohle muselo dopadnout špatně. V takový situaci je nejlepší brečet. Člověku to nijak nepomůže, ale alespoň se mu uleví. „Nechte mě, krucinál! Co jsem vám udělala?“ Hubou nehnuli, neřekli ani ň. Pod nohama nám praskaly suchý větvičky. Fuj, to je děsivý. Koutkem oka jsem zahlídla Pištu. Schovával se za ostružinama. Jako partyzán ve válečným filmu.Potom to jen zahvízdalo a chlápek po mým pravým boku se sesunul.Výborná trefa. Potom to zahvízdalo podruhý a sesul se maník po mý levici.Problém se vyřešil a já pajdala k Pištovi. On si ale přiložil ukazováček přes pusu. Bez rámusu jsme mazali k Pištovýmu starýmu pežotu. Je to správně nenápadný auto. Pišta říká, že policajty nesmí ani napadnout, že by moh být v balíku. Nechce provokovat, oni by určitě zvedli taxu. Člověk neví, kde číhá udavač a lidi mají oči. Otočila jsem se až od okraje mlází. Ve spadaným listí se rýsovalo něco – připomínalo to dva splasklý pytle. Pišta se vzteklke otočil. „Padáme,“ zasyčel. Zase to vypadalo jako ve filmu.“Zalez do auta, ať tě nikdo nevidí. Musím to uklidit.“ Vrátil se, aby ty hajzly někam odtáhnul. Bylo mi jasný, že je jednoho dne najdou. Záleželo jenom na nás, jak rychle se zdekujeme. Tohle nebyla čórka, tohle vypadalo mnohem hůř. Za dvě vraždy se jde na tvrdo – a na hodně dlouho. Trvalo nejmíň pět minut, než se mi rozklepaly kolena. Došlo mi, jaký mrchy mě dostaly. V tomhle nebude s policajtama žádná legrace, mord se uplatit nedá, alespoň v našem případě. Pišta není osobnost a já? Moje osobnost se vytratila vždycky když jsem ležela na zádech. Nechávala jsem ji v kabinách kamionů. Kousek tady, kousek támhle... Pišta se vrátil za minutku. „Bylo to v sebeobraně,“ houknul. Nějak zblednul. „Hele, 11

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník oni už byli pryč. Zaručeně je za tím ten Rusák.“ O Breslowovi je fakt lepší vůbec nemluvit. Uklízel rychle, a sám se taky hodně rychle ztratil. Tušila jsem malér, Breslow je ksindl, ale teď je z něj i svědek. Záleží na tom, koho poinformuje. Policajty by moh vynechat, ale jaký má kamarády? Radši o tom neuvažuju. Doma jsem zalezla pod peřinu. Tam si připadám dobře schovaná. Je to moje bezpečný útočiště – v případě, že jsem sama. Když se mi pod duchnou svíjí nějakej nadrženej slizoun, jsou fuč pohoda i bezpečí. Pro zbytek dne jsem si dala voraz.Pišta toho měl taky plný kecky a do práce mě neposlal. Asi zapomněl. Bylo mi blbě a vydrželo mi to i na další dny. Jako kdybych měla vyzvracet vlastní duši.To už se Pišta vzpamatoval, tvářil se jako čert a nadával, že mu utíkají prachy. Já byla totálně vyřízená. Mít kam zdrhnout, nezaváhám ani minutu. Ale jak se vrátit do Lhoty? To by znamenalo fiasko. A mámin frajer by popadnul brokovnici. Nadělala jsem rodině ostudu. On si vždycky našel nějakej důvod k řádění. Je to rapl, co má na triku všechno možný, ale na mně pořád hledal vši. Šlo mu o jedno: Dostat mě z domova – jen aby se moh roztahovat. A to mu vyšlo. Máma toho nabušenýho frajera obskakovala celá rozparáděná. Z toho se mi zvedal pajšl. Už by mohla dostat rozum. Věk na to měla už dřív. Pak se Pišta vypařil. Dost se mi ulevilo. Vrátil se v neděli večír. Praštil o stůl šrajtoflí, ze který předtím vylovil polámanou fotku. „Znáš ho?“ Z fotky se na mě cíbil jeden z těch hnusáků. „Neblázni, Pišto! Snad jsi ho neobral? Za to ti napařej el paso.“ „Prdlajs. Nejdřív by mě museli chytit, náno pitomá.“ Už mi neříkal Jolanko. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Kdybych zhodnotila vlastní ksicht, něžnosti bych si taky odpustila. Stalo se ze mě strašidlo. Vlasy, mastný a slepený do provázků,, zapadlý oči, podmalovaný kruhama, jaký by se hodily na cvičení, sama sebe bych se lekla. „Nevyšiluj, holka moje. Já se do toho lesa zajel jenom mrknout a tohle jsem našel. Nic tam nebylo, prachy, karty – nic.“ Ne že bych Pištovi nevěřila. Ale nějak se mi pořád vybavovali policajti. Jestli jim padne do rány... Pochodoval přes kuchyň. Tu máme společnou s dalšíma dvěma holkama. „Dej se do

pucu, Jolanko. Potřebuješ makat, to tě postaví na nohy.“ „Já bych radši...“ Pracně jsem sbírala odvahu. „Co?!“ Zatvářil se zle. „Musím jinam. Na jinej flek. Z toho, kde jsem byla, mám nervy. A oni mě najdou.“ „Je po nich, vzpomínáš?“Mluvil se mnou jako s magorem. „A co když jich bylo víc?“ „Nehloupni. Hledáš zašívárnu, nebo chceš dělat pro někoho jinýho?“ Pomyslela jsem na Breslowa a na oba týpky. Touha po změně mě okamžitě přešla. Kdyby se Pišta hodně naštval, mohl by mě předhodit Rumunům. Suroví přivandovalci. Našim holkám dělají ze života peklo. Umínila jsem si, že radši už neřeknu vůbec nic. Ať mě Pišta postaví třeba naproti fízlárně. Taky jsem se rozhodla, že o svým stavu budu zticha – dokud nebudu muset. A dám si záležet, abych ještě nějakou dobu nemusela. Potom se uvidí. * Věc, která si vypůjčila moje tělo, nepotřebovala devět měsíců. Já s tím počítala a zase to byl omyl. Když to na mě přišlo, říkám si, hele, klika, začíná potrat. Já kliku mít nemůžu. Můj život je jedno veliký svinstvo. * Teď ležím zahrabaná v zakrvácený posteli. Obludka je čilá, sama mi vylezla na břicho. Je životaschopná a já nemám jinou volbu. Něco udělat musím. Za dveřma slyším potvory, co na svět zíraj divnejma očima. Moje nelidský dítě je jejich. K něčemu ho potřebujou a to něco neudělá lidstvu dobře. Stačí, když se natáhnu pro polštář. Přiložím. Přitlačím. To hrozný mrně nemůže mít dost síly na to, aby se ubránilo. Za nějakou dobu by bylo hůř. Kdyby dospělo – kdybych ho nechala dospět. „Nebraň se, Jolanko...“ Něco se mi dobývá dovniř do hlavy, ale já už pevně držím polštář. Rány na dveře jsou hrozný. Je to kravál. Jestli je doma stará Blažková, přiběhne s koštětem. Co s tou ježibabou provedou? A copak provedou se mnou? Obludka se vzpírá. Má sílu, bestie mrňavá. Má sílu, protože je zlá. „Nemám tě ráda“, supím, „nemám tě ráda.“ Je to dřina, ale musím vydržet – ještě chvilku. Mám čas, dokud ty potvory nevykopnou dveře. 12


Němec Vladimír – Signál posledního soudu „Prosím, pane generále.“ Mladý muž v džínách ukázal k průhledu do obrovské kopule. Voják trochu váhavě přistoupil. „Nemusíte se bát, tohle,“ cvrnknul do skla, „je pancéřové sklo. Také kulometné projektily jsou gumové a granáty mají minimální výbušnou sílu. Předvádíme simulaci boje. Nezničíme si zkušební polygon.“ Generál se bez odpovědi sklonil k průhledu. Tam, zády k nim stál robot připomínající obrovsky přerostlý hřib. „Pane generále, sledujte tu protější stěnu. Pozor, začínáme!“ mladý muž stiskl tlačítko na ovladači a vzápětí projektor zobrazil na stěnu kulisu křižovatky ve městě. Vteřinku poté vjel na ulici tank doprovázený několika desítkami vojáků. Hříbek sklonil „hlavu“ jako štít a z jeho „klobouku“ se vysunuly hlavně dvou kulometů a granátometu. Trrrrrrr! Bum! Trrrr! Trrrrr! Bum! Dávky z kulometů přehlušovaly exploze granátů. Na stěně kopule se objevovali nepřátelští vojáci, terénní automobily i obrněná vozidla. Bojový robot je všechny během okamžiku likvidoval. Po osmi vteřinách nastalo ticho. Stisk dalšího tlačítka a robot se narovnal a rozjel směrem k nim. „Všimněte si pohybu. V obtížném terénu využívá trojice pásů, ale jakmile narazí na rovnou plochu, zvedne je a pokračuje na kolech,“ upozorňoval muž dále. „Vstoupíme dovnitř.“ „Jaký jsem byl, Tome?“ přivítal je hříbek chlapeckým hlasem hned za dveřmi. „Výborný, Sabope,“ pochválil ho mladík. „Cože? Sabop? Co je to za blbé jméno?“ s opovržením zavrčel generál. „Sabop? SAmohybný BOjový Prostředek. To je samozřejmě jen náš pracovní název. Pokud si to budete přát, může se jmenovat třeba Xena, nebo klít a slyšet na Ramba. Robot využil chvilky ticha a ozval se: „Tome, mohu teď doplnit munici a vyčistit zbraně?“ „Jistě Sabope.“ Pokynul hostovi v uniformě: „Teď se pozorně dívejte. Doplňuje,“ pohlédl na displej, „osmdesát dvě střely do kulometu, osm granátů a pět protipancéřových střel. Hádejte, kolik času bude potřebovat?“ Robot dojel do rohu a ze stěny vyklopil přihrádku. „Teď… a… teď. Přesně tři celé čtyři desetiny sekundy!“ Vzápětí se nadzvedl klobouk a Sabop bleskově rozebral, vyčistil a zase složil kulomety i granátomet. „Tome, mohu vypálit zaměřovací

ránu? Pravý kulomet vykazoval nadstandardní odchylku.“ „Povoluje se.“ Vinc na displeji navolil promítnutí terče na stěnu. Ve zlomku vteřiny se kulomet natočil příslušným směrem a vypálil jednu ránu. „Cíl zasažen s odchylkou dvě celé, čtyři desetiny milimetru. Kontrola ukončena. Funkčnost sto procent.“ „Zešílel jste?“ probral se muž v uniformě. „Jak si můžete dovolit nechat to střílet, když jsme tady? Chcete nás zabít?“ „Generále, Sabop se bude pohybovat mezi lidmi jako jeden z nich. A ti lidé, spolubojovníci, mu musí věřit, třeba když bude krýt jejich ústup.“ „Co odražená střela? To vás nenapadlo?“ „Jistěže napadlo. Na povrchu kopule je tenká vrstvička z křehké pryskyřice. Ta je tu proto, aby byly dobře vidět jednotlivé zásahy. Pod ní je ale půl metru hutného měkkého materiálu, který zabrzdí i ostrou střelu z kulometu, natož gumové projektily. Takže se nic od stěn neodrazí.“ „A co když se netrefí?“ „Generále, vy nemáte v technické hračky moc důvěry, co? Pojďte se na něco podívat.“ Tomas Vinc ho odvedl k protější straně kopule a stiskem tlačítka zobrazil naráz všechny cíle. „Tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi. A další a další a další. Vidíte? Rychlost a přesnost střelby je taková, že ačkoliv střílí dávkou, dokáže mezi jednotlivými výstřely zaměřit nový cíl. Při dvaceti ranách za sekundu z každého kulometu může teoreticky během jediné sekundy zastřelit čtyřicet nepřátel, každého jednou kulkou. A to nemluvím, že zároveň s tím pálí granáty a protitankové střely. Když k tomu připočtete pancíř schopný odolat výbuchu ručního granátu, máte bezkonkurenčního vojáka, nemyslíte, generále?“ „Taky bezkonkurenčně drahého.“ „Opravdu? Tak si sečtěte, kolik stojí výcvik a mzda, kolik munice vystřílená na cvičištích, kolik důchody vdovám a sirotkům. My vám nabízíme vojáka rovnou dokonale připraveného, který má zcela minimální potřeby.“ „A spolehlivost? Zaručíte se mi, že neselže, když do něj nateče voda? Že nezešílí jeho inteligence a on nezačne pálit do vlastních řad?“ „Generále, samozřejmě jsme navrhli a realizovali celou řadu opatření, která minimalizují riziko selhání. Ale… Musím připustit, že vyloučit to úplně nemůžeme. Tento důvod a taky možnost, že by Sabop padnul do rukou nepřítele a byl okopírován, nás vedly k vytvoření určité pojistky. Říkáme jí signál posledního soudu a jde o binární řetězec dlouhý deset kilobitů. 13

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník V případě, že by Sabop selhal nebo padl do zajetí, vyšle někdo z bezpečné vzdálenosti tento signál vysílačkou. Přijímací část je v samostatně pancéřovaném pouzdře a měla by vydržet jakýkoliv útok konvenční zbraní. Ihned po obdržení signálu posledního soudu je odpáleno deset mikronáloží, které naprosto zničí kritické části Sabopa. Stane se z něj jen hromada šrotu. Spokojen, generále?“ „Ne. Ten soudný kód může odhalit nepřítel a geniální robotí vojáky zničit ještě dřív, než je nasadíme do boje.“ „Vynecháme-li možnost špionáže a ukradení ovládače s tlačítkem posledního soudu, tak je tato možnost jen čistě teoretická. Vzhledem k délce kódu, i kdyby vysílal tisíce variant za sekundu, trvalo by mu nalezení správného kódu miliardy let. Déle, než existuje naše Země. A to je, jak jistě uznáte,“ Tomas se ironiky zašklebil, „poněkud déle než předpokládaná doba války. Takže, pane generále, rozhodněte se sám, ale je vám jasné, že zájemci na tak dokonalého bojového robota stojí v řadě. Naše možnosti jsou dvě stě kusů v prvním roce, dva tisíce v dalším a pět tisíc ve třetím roce. Samozřejmě že jako vlastenci bychom nejraději dodávali naší vlastní armádě. A abyste viděli, že nemluvím do větru, tak v případě, že odeberete veškerou produkci, poskytneme vám slevu třicet procent z ceny.“ *** Před vedlejším vchodem do ústavu experimentální neurobiologie zastavilo auto. Mladý muž se otočil na svou spolujezdkyni: „Alice, prosím nezapomeň, že se neznáme. Jsem pro tebe pan asistent nebo pan Brown, ne Petr. Není dovoleno, aby se experimentů účastnili rodinní příslušníci zaměstnanců. “ „Já nejsem rodinný příslušník… Zatím.“ „No právě, zatím. Přihlásil jsem tě do několika programů, dnes to je u profesora Marka Slitta.“ „To je ta magnetická rezonance?“ „Jo. Nemusíš se bát. Není to nebezpečné, ani to nebolí. Jen se prostě budeš dívat na obrázky, nic víc. A díky grantu Evropské unie budeme mít něco málo do začátku na přilepšenou pro to malé.“ Pohladil ji po břiše. „A opravdu je to bezpečné i pro něj?“ „Určitě, ale kdyby se náhodou profesor ptal, tak mu to neříkej.“ „Pane profesore, tohle je slečna Alice, dvaadvacet let, studuje vysokou ekonomickou.“ „Dobrý den, slečno, já jsem Marek Slitt. Předpokládám, že vás můj asistent už zasvětil do toho, co od vás budeme chtít. Tak jen v rychlosti. Na tuto plochu bude počítač promítat náhodně generované obrazce. Nebudou nic

konkrétního znamenat, jen kombinace bodů a barev. Vy se na ně budete dívat a krátce je ohodnotíte.“ „Hodnotit? O tom Pe… an asistent nic neříkal.“ „No, ono nejde o to hodnocení, ale o to, abychom viděli, že ty obrázky vnímáte, že neusínáte nebo nemyslíte na to, co připravit man… ééé pardon, vy jste ještě slečna, příteli k večeři. Takže stačí, když řeknete třeba líbí, nelíbí, připomíná mi rozsypaný čaj, nebo jak na vás působí.“ „Dobře. A můžu se vás, pane profesore, na něco zeptat?“ „Jistě.“ „K čemu to je dobré?“ „Budete se divit, ale takový výzkum má zcela praktický dopad. Jakmile se na obrazec podíváte, my na magnetické rezonanci hned uvidíme, která mozková centra se vám aktivují. Snadno tak poznáme, jaká kombinace barev a vzorů je vám sympatická, která vás děsí, která skličuje a podobně. Když zjistíme z výsledku velkého vzorku lidí, že existují univerzální barvy a vzory pro dobrou nebo špatnou náladu, chopí se jich rychle designéři a vyprojektují prostory, ve kterých bude člověku příjemně. O využití v reklamě ani nemluvím.“ „To mě vůbec nenapadlo.“ „Můžeme začít, slečno Alice?“ „Samozřejmě.“ Profesor Slitt pokynul a Alice osaměla. V místnosti se zešeřilo a na plátně se objevil první obrazec. „Nezajímavý, nic mi neříká.“ „Tohle je jako kruhy na vodě.“ „Tohle rozsypaná sůl s pepřem… šimlový koláč.“ „Teplé barvy, vzorek nic moc.“ „Barevná mlha.“ …. …. „Jemný vzorek, docela zvláštní.“ „Modrá obloha s obláčky v podání expresionisty.“ „Tohle.. tohle… plameny?“ „A tenhle… ááááááááááááááá!“ Alice se v křeči propnula do oblouku. Když k ní za čtyři vteřiny doběhl profesor se svým asistentem, už jen v agonii chrčela. V příštím okamžiku se její srdce zastavilo. Všechny pokusy o oživení byly neúspěšné. *** Hluboké, uklidňující ticho mého kostela narušily kroky. První farník? Tak brzy? Muž usedl do první řady a něco odložil na sedadlo vedle sebe. Pohodlně se opřel, ruce roztáhl široce do stran a zdvihl oči ke Kristu na kříži. 14

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Určitě nepatřil do mé farnosti. Podle vyzývavého až arogantního chování to bude nejspíš ateista. Chvíli jsem počkal, ale nezdálo se, že se modlí nebo přemítá, jen upřeně pozoroval kříž. Přistoupil jsem k němu: „Mohu vám nějak pomoci?“ Přikývl. „Víte, otče, způsobil jsem smrt.“ Mlčel jsem, něco mi na něm nehrálo. Tohle nebyl člověk, kterého hryže svědomí a který hledá odpuštění a útěchu v Bohu. „Ne že bych přímo zabil. Vlastně jsem se nijak neprovinil proti zákonům, ale nepopírám, že na jejich smrti mám svůj podíl.“ „Jejich?“ Přikývl: „Dva, vlastně tři.“ Neví, kolik lidí zabil? „Pak chápu, že hledáš útěchu ve slovech Páně.“ Ale nelituješ toho, vidím ti to na očích, Bůh ti neodpustí. „Ne. Nepotřebuju útěchu. Přišel jsem za ním, abych ho soudil.“ „Cože?“ To mi vyrazilo dech. „Ty si osobuješ právo soudit Boha?“ „Ano. Zabil je Bůh. Jenom… bojím se domyslet…Tak doufám, že přijde a že se bude snažit ospravedlnit.“ „Synu, čiší z tebe povýšenost a pýcha. To svoji vinu a důsledky svých činů svaluješ na Boha!“ „Ne, otče, nemáte pravdu. Odhalil jsem Boží tajemství, smysl našeho života, důvod stvoření a čekám, jestli Bůh přede mne předstoupí, nebo… mne zabije, umlčí. Proto jsem přišel sem, abych mu to ulehčil.“ Zavrtěl jsem hlavou, pomatenec je to. Musím ho dostat pryč, než začnou přicházet první farníci. „Bůh je dobro, Bůh je láska, synu. Pamatuj si to. Odhodíš-li svou aroganci a budeš-li se kát…“ „Vy mi ale nevěříte, otče, že?“ „Ne, synu…“ „A když vám řeknu o existenci důkazu, že se nás Bůh bojí?“ „Myslíš tím sebe? Tebe se bojí? Nebo vás, bezvěrců?“ „No,…“ mladý muž chvíli hledal slova, „bojí se lidí všeobecně. Ze mě by měl mít jiný strach – že to na něj prozradím.“ Docela mě to pobavilo. Všemocný Bůh se má bát prozrazení! „A tomu mám věřit? Je to naprostý nesmysl, ale zvláštní mi připadá, že ty jako ateista nepochybuješ o Boží existenci.“

Přikývl: „Máte pravdu, otče. Bůh opravdu existuje. To je další věc, co mohu dokázat – byli jsme stvořeni.“ „Hloupost!“ „Já vím, že to není zrovna váš obor, otče, ale slyšel jste o bojových robotech, co naše vláda před nedávnem koupila?“ „Jistě.“ Nedalo se neslyšet. „O těch ďábelských strojích psaly snad všechny noviny. Jo, peníze na zabíjení jsou, ale na staré, nemocné a siroty ne.“ „Tak vidíte. Naši generálové se taky bojí, že by se robot mohl porouchat a otočit tu strašlivou palebnou sílu proti vlastním.“ „A bojí se právem. S čím si kdo zahrává…“ „Správně. Proto robotovi namontovali autodestrukční systém, který se spustí po vyslání speciálního kódu. Říkají mu signál posledního soudu. Legrační je, že ani netuší, jak blízko jsou pravdě!“ „Pořád nerozumím.“ „Přišel jsem na to, že i lidé v sobě mají přijímač pro signál posledního soudu.“ „Opravdu? Takže až někdo vyšle kód, tak já exploduju?“ Ušklíbl se: „Skoro. Jenom s dvěma malými rozdíly. Kód není odeslán vysílačkou a neexplodujete, ale jen v tichosti zemřete, otče.“ „Blbost! Nesmysl!“ „Otče, předpokládejte na chvíli existenci takového kódu. Neplynulo by z toho, že jsme uměle stvořeni a že náš tvůrce má ze svého díla strach? A proč by tvořil miliardy bytostí obdařené signálem posledního soudu, kdyby je nechtěl k něčemu použít? Buď jako otroky, nebo, a to spíš, jako vojáky? Otče, je to děsivé, ale lidé… celá Země je zřejmě jen skladištěm šesti miliard bojových androidů.“ „Ne! To není možné, takový kód neexistuje.“ „Jak hodně tomu věříte, otče? Jak hodně věříte v dobrého Boha?“ „Naprosto. Dám za něj život.“ Muž se vítězoslavně usmál: „Doufal jsem v to. Tady,“ zdvihl ze sousedního sedadla černé desky, „mám obrazec. Když se na něj podívala mladá žena, během několika vteřin zemřela. Mého asistenta potkal stejný osud, když hledal ten obrazec v počítači. Prosím, otče.“ Otevírá desky a já se zcela podvědomě dívám, co v nich je. Samozřejmě, že to je naprostá pitomost, žádný obraz nemůže zabí---.

Doležal Karel – Jeden obraz vydá za tisíc nestvůr Císař se začínal ošívat. Malíř si povzdychl. Bylo jasné, že do několika chvil panovníka přestane bavit stát modelem, vymluví se na nějakou neodkladnou záležitost, odejde, a předsta-

vený pražského malířského bratrstva jej bude muset nejméně týden nahánět, aby zvládl pár dalších tahů.

15

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Dětřichu, obávám se, že musím ještě dnes vyřídit nějaké listiny.“ A je to tady. Mistr se musel za plátnem pousmát. Jistě, listiny. Císař jich má na stole vždycky pěknou hromádku, jenže doopravdy je popsaných jen pár nahoře. Za touhle hradbou se kryje velice rád, když nechce být rušen. „Dejte mi ještě maličký okamžik, Vaše Veličenstvo,“ poprosil malíř. „Mám zrovna namíchanou barvu, tak jen provedu poslední tahy. Je škoda, aby zaschla.“ Císař ještě na okamžik ustrnul ve vznešené póze. Barvy přeci platí on, tak nesmí přijít nazmar. Malíř Dětřich se opět schoval za plátno a ušklíbl se. Ano, pracuje i na jiných obrazech, ale někdy se nemůže ubránit pocitu, že je zde placen za to, aby jednou týdně rozmíchal nějakou barvu, lehce přispěl k portrétu císaře Karla a poté měl klid. „Hotovo, Výsosti. Dnes jsem díky Vám byl schopen vykonat velký kus práce. Děkuji Vám.“ Císař se usmál a dva sluhové mu začali pomáhat ven z dle Dětřichova názoru směšného kostýmu, v němž se nechal portrétovat. Když všichni odešli, malíř si sedl a nalil si do číše víno. Velký kus práce. Pche. Pár detailů na levém rameni a dvě malá máznutí na tváři. Podíval se na obraz. Musel se jako každý týden sám sebe ptát, jestli tohle vůbec někdy dokončí. Když může císař procházet listiny, tak on taky. Dětřich si vzal dopis, který mu byl dnes doručen, aby si jej konečně přečetl. Podezřelejší zakázku snad zatím nedostal. Pokud ale tajemný neznámý dodrží, co slibuje, byl by hlupák, kdyby tu práci nezkusil. *** Dětřich se nemohl rozhodnout, co si o tajemném neznámém, který se podepsal jako mistr Chimerin, myslet. Zkusil se poptat jak u dvora, tak mezi měšťany, zda neznají někoho toho jména, ale odpovědí bylo jen krčení ramen a kroucení hlavou. Lákalo ho to. Měl pocit, že po letech u dvora se začíná nudit a změna by mu mohla prospět. Mistr Chimerin sliboval zajímavou práci spojenou s občasným cestováním. V dopise byla hned tři data, během nichž Chimerin navrhoval setkání v jednom z lepších hostinců na Novém městě. Dětřich neváhal a dostavil se hned na první setkání tři dny od doručení dopisu. Před malířem stál korbel piva, které chutnalo opravdu o něco lépe, než v jiných krčmách. Sám si sice již navykl na víno, kterého měl na císařském dvoře, kolik si mohl přát, ale tato změna pro jednou nebyla nepříjemná. Osazenstvo také vypadalo slušněji, než bylo po Praze na podobných místech zvykem. Namísto opilého

zpěvu či spíše řevu tichá konverzace a občas smích, který však nebyl bouřlivým řehotem. Dětřich upil piva a podíval se z otevřeného okna. Jasná květnová obloha ničím nezakrývala slunce, podle kterého malíř odhadoval, že se blíží druhá hodina odpolední. Na tento čas tajemný mistr Chimerin slíbil schůzku. Znovu se rozhlédl po společnosti, z velké většiny měšťanech. Cítil se zde dobře, dokonce uvažoval, že by sem čas od času zašel. Seznámil se s nějakými kupci či řemeslníky, navázal nové kontakty. Je jasné, že u dvora asi nevydrží navěky, možná, že i nějaký bohatší měšťan by mohl… Hostinec v krátkém okamžiku ztichnul. Dětřich se podíval stejným směrem jako skupinka tří mužů, na kterou doteď hleděl. Ve dveřích stál mladý muž. Oblečený ve špinavém oblečení, které by i nejchudší krejčí již odmítl nadále spravovat. Vlasy a vousy zplihlé, dlouhé, neupravené a nejspíš plné vší a blech. Nevypadal vyloženě jako žebrák, spíše nádeník, který zkusil štěstí ve městě, ale ono mu příliš nepřálo. Hostinský se zamračil a vykročil k nově příchozímu. Ten poletí jako vlaštovka na podzim, pomyslel si Dětřich, ale než se nadál, zaleskla se nádeníkovi v ruce stříbrná mince, kterou vtiskl hostinskému do dlaně. Ten se nadechoval, ale když ucítil kulatý předmět mezi prsty, nebyl schopen promluvit. „Pivo,“ pronesl tiše mladík a k Dětřichovu překvapení zamířil k jeho stolu, ačkoliv jich bylo kolem několik neobsazených. Posadil se naproti němu a malíř se ihned odtáhl, až byl přilepený zády ke stěně. Tenhle špindíra přeci nemůže být mistr Chimerin! Pochyboval, že toto individuum by si mohlo dovolit pergamen, protože nejspíš ani neumí psát a… Vzpomněl si však na scénu, která se odehrála před chvílí u dveří. Mince. Před nově příchozím se objevil korbel piva, což Dětřicha vyrušilo z úvah. Mladík, doteď s pohledem upřeným do stolu, otevřel víčko korbelu a zadíval se na hladinu, v níž plavaly kvasící hrudky. Všichni ostatní v hostinci zírali na dvojici, než se na ně hostinský zamračil a gestem naznačil, že si mají hledět svého a neobtěžovat jeho hosty. Mladík se napil piva, položil korbel před sebe a opět se zadíval na hladinu. „Nemám rád pivo,“ pronesl tiše, aby to slyšel pouze Dětřich. Víčko dopadlo zpět na místo. Tahle situace byla bláznivá. „Ty jsi mistr Chimerin?“ začal Dětřich otázkou. Bez pozdravu, ani tenhle pobuda neprokazuje jedinou známku slušnosti. „Ne, ale posílá mě,“ zazněla odpověď, následovaná zakašláním. „Vzkazuje, že se s vámi 16

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník nemůže setkat osobně, ale chtěl by, abyste namaloval obraz bludiček nad bažinou.“ V tom okamžiku někdo vešel do hospody a hlasitě se pozdravil se svými přáteli, skupinkou, kterou Dětřich pozoroval před příchodem takzvaného vyslance. Mladík se prudce otočil, jako kdyby ho to vyděsilo. Dětřich se nemohl nevšimnout, že se přikrčil a jako kdyby připravil k útěku. Něčím mu připomínal naježenou kočku. Pohledy všech přítomných opět padly na tohoto nezvyklého hosta. „Tak co si dáte?“ optal se patřičně nahlas hostinský nově příchozího, aby odpoutal pozornost od toho špinavého podivína. Dětřich si všiml lesku na jeho čele. Začíná se potit a nejspíš i přes peníze, které dostal, že by toho nuzáka nejraději vykopnul. Mladík se opět otočil k malíři a bez jakékoliv omluvy se napil piva. „Nemám rád pivo,“ zašeptal znovu a ještě jednou pozvedl korbel ke rtům. „Povídal jsi něco o bažině a bludičkách,“ připomněl mu Dětřich. Tahle zakázka zněla více než podivně. Kdo by chtěl, aby mu namaloval něco takového? „Bažinu. Bludičky nad ní.“ Dětřich chvilku čekal, ale vyslanec nic neříkal. „Nějaké další přání? Má to být v noci? Holé stromy na pozadí? Pár havranů?“ „To je jedno,“ zachrčel mladík a opět zakašlal. Sice rychle vsál sliny, ale i tak na stůl ukápla malá kapička krve. „Bludičky nad bažinou. Nic víc mistr Chimerin nechce.“ „Do kdy mám mít obraz hotov? A nesliboval mistr Chimerin něco jako cestování?“ „Pracujte, jak rychle chcete, ozve se vám sám. Cestování slibuje i nadále, ale tvrdí, že bažinu potřebnou pro tento obraz byste měl být schopen najít i zde v okolí.“ Neustále upíral pohled do piva. Dětřich mu neviděl příliš dobře do tváře, ale přísahal by, že se mu každou chvíli cuká levá tvář. „A co peníze?“ položil malíř nejdůležitější otázku. Mladík sáhl do hlubin svého otrhaného oblečení a potichu, aby tím neupoutal nikoho v krčmě, položil na stůl před sebe naditý měšec, který posunul k Dětřichovi. Ten jej otevřel. Další stříbro. Množství, které by mohl klidně odmítnout, protože císařova přízeň se zatím zdála být nehynoucí, ale přeci jenom… Nebylo to tolik, kolik tajemný Chimerin dopise sliboval, ale… „To je první půlka,“ sdělil vyslanec. „Druhou dostanete, až bude obraz hotový.“ Malíř polkl. „Jak velké to má být plátno?“ položil poslední dotaz. „Na tom nezáleží.“

Mladík se zvedl. „Mistr Chimerin je trpělivý. Bude čekat.“ Odcházel ven na ulici, ale vypadal, že se plíží a neustále rozhlíží. Dětřich se ho ani nesnažil zastavit. Měl pocit, že ví vše, co by mohl potřebovat. *** Dětřicha rušil jen zvuk škubání trávy, žvýkání a občasné odfrknutí koně, na kterém sem přijel. To jediné narušovalo atmosféru, u níž litoval, že nejde na plátno zachytit vcelku. Pach bažiny, kvákání žab, pocit, že s každým krokem vám hrozí propadnutí pod bahnitou hladinu. Na tuto noc čekal dlouho. Celý den obloha bez mráčku, navíc bude měsíc v úplňku. Již předem si našel bažinu, která odpovídala požadavkům. Poté stačilo dojet na nedaleký statek, vyjednat si u sedláka nocleh a podmínku, že když malíř přijede pozdě v noci, bez řečí dostane najíst a bude o něj postaráno. Stříbro bylo jako vždy nejlepším jazykem pro domluvu. Zatím bylo světlo, takže Dětřich na plátno črtal tvary stromů, drnů trávy vyčuhujících z bahna a linii potoka vinoucího se nedaleko. Teď na vše ještě viděl, ale nevěřil tomu, že až se setmí, tak mu úplněk pomůže zachytit, jak krajina doopravdy vypadá. Noc bude chvílí, kdy již nepůjde o strohé kontury světa. Noc přijde proto, aby mohl zaznamenat její barvy. Setmělo se a měsíc svítil přesně tolik, aby Dětřich viděl, co na plátnu vybarvuje. Všechny odstíny velice tmavé, pouze s nádechem do modra, zelena a jiných barev. Malíř se musel své práci pousmát. Tento obraz bude muset být vystavován jen za takového světla, aby pozorovatel vůbec pochopil, na co hledí. Možná, že bude nutné, aby si jej lidé prohlíželi právě jen za svitu měsíce a měli pocit, že jsou sami u bažiny. Míchal barvy a maloval. Živelně, bez váhání, okamžitě. V tuto chvíli existoval jen on, plátno a tajemná krajina před ním. Tušil, že se blíží půlnoc, ale nedbal na pověry, dál se nechal unášet uměním, které mu vznikalo pod rukama. Všechny portréty a jiné obrazy, které stvořil do dnešního dne, mu náhle přišly směšné ve srovnání s tím, co nyní vznikalo. Až si ho prohlédne ve dne, ten obraz bude určitě vypadat úplně jinak. Bude to jen změť tmavých skvrn, které bude dominovat Luna v úplňku. Tu bude muset domalovat později. Ve dne se bude jednat o nic, ale v noci budou lidé tímto dílem nadšení. Měsíc putoval oblohou, až se malíři dostal do scény. Ihned začal ztvárňovat i jej. Říkal si, že každou chvílí už musí vyjít slunce. Měl pocit, že maloval celou noc. Bez přestávky, s vášní, jakou nezažil již několik let, co působil u dvora. 17

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Úplněk zaléval okolí stříbřitým svitem. Dětřich si říkal, že kdyby chtěl, mohl by jej nabrat na štětec a pokračovat v malbě. Svit, v němž se koupala krajina, by zaplavil i jeho obraz a vize by byla dokonalá. Poodstoupil, aby si dílo prohlédl. „Pane, jste v pořádku?“ ozval se mu za zády hlas sedláka, s nímž odpoledne mluvil. Ten prostý muž ho vytrhl z uměleckého transu. Dětřich se, nyní již vystřízlivělý z toho, co konal posledních pár hodin, otočil. Sedlák se k němu blížil s loučí v ruce. „Nic mi není, nemusíte mít strach,“ odpověděl. „S ženou jsme si říkali, že jste tu nějak divně dlouho. Báli jsme se, aby se vám něco nestalo.“ Sedlák se prodral křovím a pozvedl louči. Zadíval se na obraz. „Co vy na to?“ optal se Dětřich, ale ve tváři toho prostého muže jasně poznal zmatení. „Co to je, pane? Proč na to plátno malujete spoustu černé? Já nic jiného nevidím.“ Dětřich se nadechoval k odpovědi. Chtěl tomu prosťáčkovi říct, co mu tu vzniklo pod rukama. Do čeho plně ponořil svoji mysl. Jak se on pouze neumí na ten obraz dívat. Sedlák však vykřikl hrůzou a začal utíkat. Jednou se ještě ohlédl za malířem, jako kdyby nechápal, proč ten také neutíká. Pak prchal jako zajíc. Plamen louče se stával stále menším a menším. Dětřich obrátil zrak zpět k bažině. Bludičky. Jistě, bludičky, ty měl přeci namalovat předně. V první chvíli jej zalil chlad strachu, ale ovládl se. Opět uchopil štětec. *** Dětřich usedl do židle a nahlas si oddychl. Sedlákovi peníze nechal, ačkoliv nakonec jeho pohostinnosti nevyužil. Když dokončil práci, skoro svítalo. Cítil se sice po celé noci plné práce nesmírně unavený, ale ne tak, že by usnul v sedle. Spíše ho celé tělo bolelo takovým tím zvláštně příjemným způsobem. Jízda na koni zpět do Prahy byla sice malým utrpením, ale chtěl být doma co nejdříve. Seděl a díval se na balík, v němž obraz přivezl. Nejraději by seděl dál, ale nakonec to nevydržel. I přes protesty všech svalů a kostí v těle vstal, obraz z balíku opatrně vyndal a zadíval se na něj. Nakonec musel zatáhnout závěsy, aby si dílo vychutnal tak, jak mělo být prohlíženo. Když se objevily bludičky, míchal barvy a maloval, jako kdyby měly každou chvílí zmizet. Nevěděl, jak dlouho ten okamžik vydrží, takže pracoval co nejrychleji. Nechápal sedlákovu hrůzu. Bludičky mu na pohled přišly větší, než si je vždy představoval,

ale ve tmě nemusel mít úplně dobrý odhad vzdálenosti a tím i jejich velikosti. Jenže to byly pouhé plamínky nad bažinou. Plály, občas se o kousek přesunuly. Chápal, proč se kvůli nim mohou lidé utopit v bažinách, ale on věděl, co se před ním nachází. Nebyl zbloudilým pocestným, který si splete ono světélko s ohněm a v touze po lidské společnosti utone v bahnité vodě. Byl zde proto, aby je portrétoval, ne se jimi nechal zlákat. Snažil se zachytit i jejich pohyby. Mihotání, díky němuž vypadaly chvílemi, jako by se rozmazávaly před očima. Nestálost. Nyní, v zatemněné místnosti, se nemohl ubránit dojmu, že svou práci vykonal dobře. Opřel obraz o židli a poodstoupil od něj. Bažina jako kdyby se k němu vrátila. Světlo měsíce mezi větvemi stromů, tajemné stíny, tančící světélka. Nadechl se a vzpomínka sama vyvolala zápach bahna. Bludičky jako kdyby jej nyní skutečně lákaly. Udělal pár kroků vpřed, ale namísto aby se zabořil nohama pod měkkou zem, pouze rukama uchopil plátno. Mistr Chimerin bude jistě spokojen. *** Příštího rána Dětřich sotva posnídal, když mu sloužící přinesl dopis. Stejný rukopis jako minule, opět seznam možných dnů, kdy se má malíř dostavit do hostince. Mimo jiné i dnešek. Neváhal. Netušil sice, jak mohl mistr Chimerin přijít na to, že je s práci na obraze již hotov, ale když jej odevzdá ještě dnes, alespoň zapůsobí jako umělec, který dodává práci včas. Ihned po obědě vyrazil do již známého podniku. Stejně jako minule byl slunný den bez mráčku a malíř měl dobrou náladu. Stačilo by pár podobných přivýdělků a mohl by si žít skoro jako král. Svižným krokem směřoval k hostinci, když si na ulici všiml povědomé postavy. Přišel trochu blíž a poznával toho otrhaného mladíka, kterého místo sebe poslal minule mistr Chimerin. „Buď pozdraven,“ promluvil na starého známého. „I dnes jsi byl vyslán? To bych ti klidně mohl předat obraz přímo zde, nemyslíš?“ Mladík zvedl k Dětřichovi pohled, v němž se mísil strach a překvapení. Minule sice vypadal zanedbaný a špinavý, ale nyní byl úplná troska. Tvář měl pobledlou, oči zarudlé a třásly se mu ruce. Dětřich pod jeho pohledem o půl kroku couvl. Vzpomněl si na krvavou slinu a kašel, když se s tímto člověkem setkal minule. Jakou jen může mít chorobu? „Pane?“ zasípal mladík. „O čem to mluvíte?“ Dětřich se zamračil. Co to má znamenat? „Nesu obraz pro mistra Chimerina. Ten, o který mě minule skrz tebe žádal.“ 18

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Nevím, co máte na mysli.“ Mladík zatřepal hlavou. „Vidím vás poprvé v životě a nikdy jsem s vámi nemluvil.“ Mladík se rozkašlal. Nestihl rukou zachytit vše, pár kapek krve padlo na zem. Bez dalších slov se prosmýkl kolem malíře a zmizel v postranní uličce. Dětřich nevěděl, co si o této příhodě myslet. Posílá mistr Chimerin své lidi na tolik schůzek, že si nepamatuji, s kým mluvili? Raději to nechal být a pokračoval do hostince. Usedl ke stejnému stolu jako minule a čekal. Člověk, který přišel tentokrát, byl zcela odlišný od prvního vyslance. Dětřich jej měl za dalšího z kupců, kteří sem chodili. Slušně oblečený, upravený. Přisedl k němu, kývl na hospodského a ukázal přitom na Dětřichův korbel. „Máte obraz,“ řekl kupec. Bylo znát, že se nejednalo o otázku, ale to malíř přešel, protože obraz byl opřený na lavici vedle něj. Spíše ho opět zaráželo, že i druhý, zcela rozdílný vyslanec ani nepozdravil nebo se nepředstavil. „Máte peníze?“ Hru na nezdvořáka mohou hrát i dva. Na stole se objevil váček, který kovově zacinkal. Ani ho nezajímá, jak ten obraz vypadá, pomyslel se Dětřich. Podal muži balík přes stůl. Ten jej převzal a bez zájmu položil vedle sebe na židli. Tento muž byl skutečným opakem minulého vyslance. I v chování, které bylo tak sebevědomé, že by někomu přišlo arogantní. Dětřich se musel zamyslet nad tím, zda chudák, na kterého dnes narazil na ulici, nekonal tuto práci pod pohrůžkou. „Mistr Chimerin má pro vás další práci.“ Na stole se objevil druhý váček. *** Dětřich byl z další práce opravdu zmatený. Namalovat člověka tvořeného stíny. Ne namalovat, bylo mu přímo řečeno portrétovat. A ne pouze lidský stín, ale přímo lidský stín bez člověka, jenž by jej vrhal. Kde měl takové strašidlo najít? Zkusil se ptát po Praze, ale o podobném přízraku nikdo neslyšel. Dva měsíce mu trvalo, než potkal cestujícího kupce, který se zmínil o jakémsi sklepě v Jihlavě. Stříbro vykonalo své a Dětřich po pět nocí čekal ve sklepení, které již dávno namaloval, jen aby se mu ukázala stínová postava, o které mluvil majitel domu. Ten tam odmítal chodit sám a nechápal, jak tam může Dětřich probdít celou noc. Jedné noci měl Dětřich pocit, že kolem něj zavanul mrazivý vánek. Poposedl a chtěl si přitáhnout těsněji oblečení, když si všiml, že kousek od něj stojí lidský obrys. Plamínek svíčky, jediného zdroje světla, který si Dětřich přinesl,

se zatřepotal a stínová postava se pohnula. Jako kdyby se jednalo o skutečný stín, ale člověk, který jej vrhal, tam nebyl. Dětřicha popadla čirá hrůza. Tohle nebyly bludičky, které jsou nebezpečné, ale když o nich víte, nemohou vás zavést do bažin. Z postavy, která stále proti němu, měl pocit Ďáblova díla. Tentokrát navíc nebyl v otevřeném prostranství a neměl rychlého koně, aby mohl uniknout. Byl v malém sklepě. Stravovala jej zevnitř hrůza, ale přesto vzal štětec a barvy. Několik odstínů šedé na již hotovém obraze spoře osvětleného sklepa vytvořilo lidskou figuru, která jako kdyby se pohybovala, když jste se na ni dívali dost dlouho. Opět nevěděl, jak dlouho maloval. Přestal dokonce vnímat nastalou zimu, i když viděl, jak mu z úst vychází oblaka páry. Musel mezitím postupně zapálit několik dalších svíček, vždy když předchozí dohořívala. Bál se, že kdyby přišel o světlo docela, stín by se ztratil a… Nemohl se rozhodnout, co chce. Přeje si, aby přízrak zmizel, nebo touží ho domalovat? Splnit žádanou práci nebo zbaběle prchnout? Dětřich provedl poslední tah, když se otevřely dveře do sklepa. Ohlédl se a spatřil majitele domu. Když se podíval zpět, stín již byl pryč. *** Kupec tentokrát už nevypadal tak suverénně jako minule. Dětřichovi neušlo, že se začíná chováním blížit tomu mladíkovi. Neustále se ohlížel, jako kdyby se bál, že se na něj zpoza každého rohu vyřítí vrah. „Tady máte peníze,“ oznámil Dětřichovi a položil na stůl měšec. „Líbily se mistru Chimerinovi bludičky?“ optal se ihned Dětřich. Kupec se zarazil a chvíli mu trvalo, než nejistým hlasem odpověděl: „Nevím, nemluvil jsem s ním o tom.“ „V tom případě se podívejte na tenhle obraz a řekněte mi, jak se líbí vám.“ Kupec polkl. Nervozita mu čišela z očí. „Zakázal vám to snad?“ dotíral malíř. „Ne, to ne… Pouze…“ Dětřich beze slova popadl balík a obraz odhalil. Jako kdyby se v hostinci setmělo a stíny nabyly hloubky. Kupec se otřásl a začal se na pohled dusit. „Zakryjte to,“ zasípal a rozkašlal se. Dětřich, vyděšen touto reakcí, splnil, co si přál. Všichni v hostinci se teď dívali jejich směrem. „Promiňte, já…“ „Nic se neděje,“ zamával rukou vyslanec mistra Chimerina. „Tady jsou další peníze. Teď poslouchejte, co máte namalovat tentokrát…“

19

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník *** Dětřich si oddychl. Rybník zalitý slunečním světlem měl už skoro hotový. Teď jen čekal na hlavního protagonistu. I když se stále ještě zcela nevzpamatoval z minulého setkání s přízrakem, nyní se cítil jistější. Vodník. To mysleli vážně? Bludičky se v bažinách objevují běžně. Stíny nás pronásledují pořád, tak nač by po někom nemohl pro jednou zůstat jen stín, když je tělo pryč? Malíř polkl. Sotva si vybavil nehmotnou postavu, zamrazilo mu v zádech. Vodník. Na toho věří snad jedině děti… Trochu provinile se podíval na zem vedle sebe, kde ležel lýkový provaz. Už dvakrát byl poslán něco namalovat a v obou případech se nakonec objekt zájmu objevil sám od sebe. Možná bude nakonec za to lano rád… Na hladině něco šplouchlo a Dětřich sebou trhnul. Ryba. Lekne se obyčejné ryby. Raději by se měl soustředit na něco jiného… Vytáhl barvy, rozložil je před sebou a klekl si k nim. Vodník. Jaký odstín zelené asi bude potřebovat? Bude mu vodník pózovat, aby ji stihl namíchat? Zašustilo rákosí, ozvalo se kachní zakvákání. Dětřich si přítomnost postavy lidské velikosti uvědomil, až když na něj dopadl její stín. Zvedl zrak, zakřičel leknutím a dopadl na záda. Ihned začal kopat a mlátit kolem sebe rukama, aby se dostal z dosahu té příšery. Věřil, že před ním stojí vodník, ale takhle si ho nikdy nepředstavoval. Vlasy podobné vodním řasám zakrývaly většinu postavy. Jako tlusté mokré provázky sahaly bytosti až po pás. I přes ně byla vidět opuchlá postava. Hlavně černé nohy s vystouplými žílami, vypadající, jako kdyby se do nich nahrnula veškerá krev z těla. Z chuchvalce zelených vlasů se vysunula jedna ruka s nateklými prsty se strhanými nehty. Bytost udělala krok v Dětřichovi. Další krok. Změť vlasů se rozhrnula, když se otevřela nepřirozeně vystouplá ústa, která zalapala po dechu a odhalila bezzubé kotliny v dásních. Nad nimi se v obličeji zakoulelo jedno sytě žluté oko. Malíř nemohl ani dýchat, natož aby zakřičel o pomoc. Chtěl utéct, ale upadl do bahna, které mu nyní podkluzovalo. Zadrnčela tětiva. Šipka z kuše se zabodla příšeře do hrudi a poté spadla do bláta. Dětřich zamrkal. Nechápal, co se teď stalo. Šipka narazila do toho, co byl nejspíš vodník. A ten prostě… zmizel? „To neumíš utíkat? Skoro jsem tě trefil,“ zavrčel někdo a následně vstoupil Dětřichovi do zorného pole. Nezvykle vysoký, modrooký zrzek. Mluvil s přízvukem, takže Dětřichovi, který sám

nepocházel z Čech, bylo jasné, že tenhle chlapík se v těchto zemích nenarodil. „Vstávej,“ řekl mu neznámý a natáhl ruku. V druhé držel zbraň, kterou před chvílí zastřelil vodníka. Kuše byla podivně malá a ten člověk ji držel v jediné ruce. Většina podobných zbraní, jaké zatím Dětřich viděl, byla zcela jiná. Masivnější, těžší. Přijal ruku a nechal se vytáhnout nahoru. Neznámý se podíval na svou zablácenou dlaň, stiskl pevně rty a zakroutil hlavou. „Dě-děkuji za záchranu,“ vykoktal Dětřich. „Není za co. Ty jsi mistr Theodorik, že?“ Dětřich pokrčil rameny a odpověděl: „Ano, ale pro zdejší jsem Dětřich. Vůbec mají ve zvyku všechna cizí jména pokrucovat.“ Sám se musel pousmát tomu, že sám má problém vyslovit českou obdobu svého jména. Zrzek pokýval hlavou. „Jock Ne… Jock z Neacelu. Pocházím z Anglického království. Ty jsi Ital, že?“ „No, ano, to jsem.“ „Maluješ na dvoře císaře Karla?“ „Ano, vidím, že jsi o mně už někdy slyšel.“ Další pokývání hlavou. „Možná víc, než si myslíš, i když i tak byly informace o tobě dost kusé.“ Malíř byl zmatený. Události posledních chvil na něj měly příliš rychlý spád. „Vážený zachránce, mohu se otázat, jak jsi pora…“ „Tvůj obraz, že ano?“ Jock ukázal na plátno. „Kde je na něm ta potvora?“ Dětřich se zarazil. Tajemný zachránce, který má příliš mnoho otázek. To byla pro něj stejná náhoda jako se všemi těmi příšerami. „Nestihl jsem ji namalovat. A jelikož jsi ji zabil, asi nesplním objednávku. Nemrzí mě to, život je mi milejší.“ „Hmm, to je dobře,“ zabručel Jock a sáhl pro něco do kapsy. Vytáhl krabičku, z níž vyndal maličké dřívko. Křísl jím o krabičku a k Dětřichovu překvapení vyskočil plamínek. Jako kdyby ten člověk byl další přízrak! „Co to děláš!“ zakřičel v následující chvíli. Přišlo vystřízlivění. Jock z Neacelu totiž plamínek přiblížil k obrazu. Plátno vzplanulo, ale ihned zhaslo. „Jsou to olejové barvy?“ otázal se žhář. „Myslel jsem, že hoří lépe.“ „Co si myslíš, že děláš?!“ rozkřičel se na celé okolí Dětřich a začal mávat kolem sebe rukama. „Zachraňuji tě,“ vyštěkl Jock v odpověď. „Řekni mi, kdo si u tebe ten obraz objednal? Kdo může chtít, aby někdo maloval příšery? A pěkně po pravdě!“ Dětřich nebyl schopen pochopit, co se tu děje. Cizinec ho zachrání a pak se snaží zničit jeho dílo jakousi neznámou alchymií. Ví přesně, kdo je. A teď ho tady vyslýchá! 20

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Mistr Chimerin,“ odpověděl však po pravdě. Nebude se s tím bláznem hádat. On je přeci malíř, neumí bojovat, leda utíkat. A ta malá kuše vypadala, že se dá nabíjet velice rychle… Jock si povzdychl. „Snad jsem vážně přišel včas… Kolikátý byl tohle obraz?“ „Třetí.“ Jock z Neacelu vyvalil oči a podíval se na plátno s namalovaným rybníkem. „Tak to jsem přišel hodně pozdě. Do Prahy. Hned.“ *** Je to blázen. Je to blázen. Dětřich si neustále opakoval v mysli tuto větu. Angličan jel vedle něj na směšně malém koni. Možná kdyby pobídl svého vlastního oře, tak by mu třeba… „Ty příšery jsi doopravdy viděl?“ otázal se Jock. „Viděl. Bludičky. A stín bez člověka.“ „A to jsi přežil? Nepokusily se tě napadnout?“ „Ty ne, to až dneska vodník.“ „Prožíval jsi přitom strach? Nevysvětlitelnou hrůzu? Vlhko v kalhotách?“ Ten muž hovořil tak divně, že tím Dětřicha přímo uchvacoval. „U bludiček jen zpočátku, ale ten stín mě doslova přimrazil k zemi. Přesto jsem musel malovat. Přemýšlím, jak by to bylo ve výsledku s vodníkem, kdybys ho nezabil.“ Jock se zasmál a otočil k malíři hlavu. „Tím se nemusíme zabývat. Myslím, že ten nám opravdu nebude dělat starosti.“ Následujících několik minut jeli v naprostém tichu. „Co jsi zač?“ zajímal se Dětřich. „Nějaký lovec nestvůr?“ Jock, když už začal mluvit, byl většinou poměrně hovorný. Teď ale chvíli mlčel, než se zase ozval. „Můžeš to tak nazvat. Lovec nestvůr. To zní dobře. Víš totiž, co je nejlepší? Ten tvůj mistr Chimerin je sám asi nestvůra. Ďábel. No, možná. Protože doufám, že jsi obeznámen s řeckou mytologií a Chimérou?“ „A kdo ze vzdělanců není? Ovšem, kdo si také nedává nějaké zajímavé jméno? Od počátku nevěřím, že se doopravdy jmenuje Chimerin.“ Jock pokýval hlavou a opět pevně stiskl rty. Tento výraz jako kdyby u něj nahrazoval vše, co mělo být zamračení, kyselý úsměv a možná i více. „Já se spíš bojím, že se tím snaží vyjádřit, kolik příšer najednou může být. Nemluvil jsi s ním osobně, že ne?“ „Nikdy. Vždy někoho poslal.“ „Řekni mi více.“

Z Jocka z Neacelu vyzařovala autorita, které se malíř zcela poddal. Začal mu vyprávět o všech příhodách s vyslanci mistra Chimerina. Jock opět mlčel a pouze přikyvoval. Nakonec promluvil: „Pokud chceš desetkrát tolik stříbra, než kolik ti kdy nabídnul mistr Chimerin, můžu ti ho dát. A nemusíš nic malovat. Stačí, když mi pomůžeš ho vystopovat. Musím vědět, kdo to je doopravdy.“ Na důkaz svých slov Jock odněkud vytáhl naditý měšec a zachrastil jím. Dětřichovi se zalesklo v očích. Touha po dobrodružství, kterou cítil, když začal pro mistra Chimerina pracovat, byla pryč. Dnešní nebezpečí jej přesvědčilo, že další podivné obrazy už malovat nechce. Ale dostat peníze za to, že pomůže dopadnout někoho, kdo jej ohrozil? Zaplacená pomsta je nejsladší. „Doufám, že máš v Praze kde bydlet, protože u sebe tě nebudu moct mít,“ oznámil Jockovi a stvrdil tím nepřímo smlouvu. „O to se neboj. Budeme bydlet v hostinci. Platím.“ *** „Obraz jsem zajistil a ten malíř mi dost pomáhá. Jo, dal jsem mu stříbro předem, nevím, co si o mně myslíš. Kuše funguje, neměj péči. Jo, ten tvůj Rchechkr by ji schvaloval, tak jakmile půjde do tuhého, vytáhnu pistoli, doba nedoba. Navíc mám pocit, že je nestabilní. Kdyby bouchnul synchronizátor, byla by to pěkná šlupka.“ Jock sice šeptal a stál na chodbě, ovšem Dětřicha to přesto probudilo. Mluvil anglicky, ale Dětřich mu byl schopen rozumět natolik, aby alespoň z určitých slov pochopil, o čem je řeč. Potichu vstal a po špičkách přešel ke dveřím, za nimiž byl ten zrzek. Zajímalo ho, s kým mluví. Kdo je jeho komplic a dle všeho i mecenáš. A hlavně, proč tohoto člověka neslyší. Vyhlédl do tmy na chodbě. Jock k němu stál zády, ale byl jediným člověkem, kterého viděl. Dětřichovi přišlo divné, že přikyvoval, jako kdyby s ním někdo mluvil. Když se ale pořádně soustředil, nakonec vlastně někoho slyšel. Velice tichý hlas, který jako kdyby vycházel od Jocka. Nějaké další čáry? Byl Jock kouzelníkem? Dávalo to vlastně smysl, protože pokud je lovcem příšer, měl by být kouzelníkem. Asi by ho měl pod nějakou záminkou dovést do kostela. Možná, že svěcená voda by… „Ne, stihl už namalovat dva další!“ zasyčel vztekle Jock na neviditelného společníka. „Odhadli jsme to špatně a na návrat je pozdě. Ale pořád je to lepší, než s Hieronymem Boschem. Ten blázen toho stihl nasekat tolik, že jsem radši už likvidoval jen následky a na obrazy jsem se vykašlal. Ale zase, není mi jasné, proč na ně strážci okamžitě neútočí. Vystavují se jim 21

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník na odiv. Opakovaně. Jasný, tentokrát se pokusím škody zachovat na minimu, ale přeci jen se snáz operuje ve dvacátém století a dál. Tady ještě neznají sci-fi, takže jeden nikdy neví, kdy ho za něco ukamenují. Ne! Ne, opovaž se. Vím, že chodíš v obleku i v Sumeru, jsi jak pěst na oko. Obnov šatník. Ne, fakt ne, zvládnu to sám. Zase se ozvu.“ Dětřich se ještě stihl rychle vrátit do místnosti, ale tušil, že nestihne opět ulehnout na lože. Zaslechl za sebou pár kroků a do zad mu narazilo jasné a ostré světlo. Nevšiml si, že by u sebe měl Angličan oheň. Navíc takové síly! „Ty nespíš?“ ozvalo se malíři za zády. Světlo neozařovalo místnost jako normální oheň. Spíše tvořilo světelný kruh, který Dětřich narušoval a vrhal tak na stěnu před sebou stín. Ne jediný. Pouhé dva kroky od něj náhle z míst, kde nikdo nestál, vycházela další lidská silueta. Dětřich zalapal po dechu. Stejný stín, jako tehdy v Jihlavě! V hrůze se přikrčil a chytil se za hlavu. Tehdy ve sklepě ho stín děsil k smrti, ale byl i přesto schopen pracovat. Teď cítil, jako kdyby z temného obrysu vyzařoval skoro hmatatelný strach. Neovládnutelný, stahující i nejodvážnější srdce hrůzou. Něco třesklo o podlahu a světlo jako kdyby začalo skákat po pokoji. Jock vykřikl něco, čemu Dětřich nerozuměl, ale pochopil, že se jistě jednalo o nadávku. Pak se ozvalo zabzučení a vzduch sladce zavoněl. „Nesnáším stíny,“ zašeptal Jock a z hlasu mu zněl strach. „Od jisté doby nesnáším stíny, co se hýbou samy o sobě.“ Dětřich vzhlédl. Dřevěný okenní rám, který byl za přízrakem, doutnal. Pak se otočil na Jocka, jenž v ruce držel něco, co Dětřich nepoznával, ale tušil v tom zbraň. U nohou Britovi leželo světlo. Vycházelo s krátkého černého válečku. „Mám pocit, že se jim nelíbí to s vodníkem, tak po tobě jdou.“ Jock ztěžka polkl. „Nebo po mně. Nebo po nás obou.“ *** Už dvakrát mu zachránil život. Nebo to tak alespoň vypadalo. Mohl ho chránit před příšerami. Dal mu za pomoc s vypátráním mistra Chimerina hromadu peněz. Stejně tak to ale mohl být černokněžník, který ty příšery ve skutečnosti povolával, aby ho zmátl a přetáhl na svoji stranu. Dětřich nemohl spát. A ne kvůli tomu přízraku. Co je zač ten Jock? Vyptává se hodně, ale když se má mluvit o něm, mlčí. Malíř si začal v hlavě skládat fakta. Jockova angličtina zněla divně, ne jako ta od vyslanců na císařském dvoře. Cize. Je to ale zrzek, možná je tedy ze Skotska a mluví nářečím? Ne, to

by se představil jako Skot, ne Angličan. Jsou hrdí. Ohání se kouzly a ani se to nesnaží moc zakrývat. Jenže se nepředvádí jako všichni ti šarlatáni na trhu. Jeho kouzla jsou praktická a také je prakticky využívá. Zabíjí přízraky, posvítí si, aniž by pracně rozdělával oheň. A světlo mu může klidně upadnout a oproti svíčce nezhasne. Dětřich se rozhodl. Jock sice spal kousek od něj, ale už jednou dneska malíř prokázal, že se dovede pohybovat dostatečně potichu. Možná, že v tom pytli, co nosí lovec příšer přes rameno, by se dalo najít něco, co by… V okamžiku, kdy se Dětřichova chodidla dotkla podlahy, se opět rozsvítilo to kouzelné světlo. Jock z Neacelu seděl na truhle naproti malíři. Dětřich netušil, kdy a jak se tam dostal. Musel být ještě tišší. „Vždycky je to buď anebo, co?“ usmál se Jock. „Buď nebudu spolupracovat s nikým, nebo ho musím zasvětit, že?“ Dětřich otevřel ústa a zase je zavřel. Nevěděl, co má na tohle odpovědět. „Mistře Theodoriku, jsi inteligentní člověk, takže ti dám na výběr. Buď se rozhodneš zůstat v relativním bezpečí, pomůžeš mi dopadnout mistra Chimerina a na naše setkání zapomeneš. Nebo uděláš to samé, ale navíc budeš vědět, proč to děláš. Budeme si více důvěřovat, uděláme více práce. A navíc, jelikož jsi chytrý člověk, o mně nebudeš poté roztrušovat nějaké historky a fámy, že jsem čaroděj a tak vůbec.“ „Obávám se, že ti i tak nerozumím,“ vzmohl se Dětřich konečně na řeč. „A chceš?“ pousmál se tajemně Jock. *** Ten samý hostinec jako vždy předtím. Dětřich měl vedle sebe zabalené prázdné plátno, které hodlal vydávat za obraz, a před sebou korbel piva. Jock seděl u stolu nedaleko, podezřívavě pohlížel do svého korbelu a v jednu chvíli z něj vytáhl kvasící hrudku, kterou upustil pod stůl. To v jejich době nemají pivo? podivil se sám pro sebe Dětřich. Jock poté vytáhl z kapsy něco drobného a do korbelu to hodil. Pak se zhluboka napil a vypadalo to, že mu chutná. V jejich době. Dětřich stále ještě zpracovával všechno, co mu Angličan řekl. Že prý je nepohodlné, aby spolupracovali, když by před sebou měli tajemství. A že je Jockovi vlastně jedno, jestli o něm bude Dětřich klábosit, protože kdo by mu věřil něco takového, že? Sám malíř mu nevěří? No dobře, jaké chce další důkazy? Ty důkazy byly více než přesvědčivé, protože si je mohl osahat, očichat, ochutnat a v jednom případě před důkazem dokonce utíkali. Dětřich poté prošel jakýmsi rituálem, kterému Jock 22

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník říkal očištění od časového záření a nyní měl pocit, že je naplno součástí jakéhosi tajemného bratrstva. Teď upíjel piva a čekal na vyslance. Jock mu řekl, že možná vůbec nepřijde, protože už v Dětřichově přítomnosti zlikvidoval dva strážce času, jak říkal těm příšerám. Pokud je mistr Chimerin jedním z nich, nepošle už nikoho, ale pokusí se je oba potichu zabít. Dětřich nechápal rozsah ani důvod konfliktu lidí a strážců času, který mu Jock v rychlosti nadnesl. Měl pocit, že se jeho nový přítel snaží používat mluvu, které by měl rozumět, ale přesto naráží na překážky. Chvílemi to znělo jako něco, co by vyšlo z úst pomateného alchymisty. Lidé jsou bytostmi hmoty a prostoru, kdežto strážci času jsou stvoření síly a času. Kdy konflikt začal, nikdo neví, ale nejspíš tehdy, když jedna strana narušila území té druhé. Jak se to stalo? Která ze stran to byla? V tom neměl Jock jasno. Následovala řeč o budoucnosti, minulosti, příčině, následku a jejich záměně. Dětřich tomu příliš nerozuměl. I když o něm Jock řekl, že je chytrý, tohle bylo něco, s čím se dosud nesetkal a nemohl to pochopit z jediné přednášky. Proč ale chtěl spálit ten obraz? A proč chce zničit i ty dva další? Na to prý přijde řeč až přímo na místě, odpověděl mu Jock. Pokud budou mít štěstí, najdou tam těch obrazů více. A možná i zjistí, kteří další malíři pracovali pro Chimerina. Dětřich sebou málem trhnul, když do lokálu vstoupil jemu již dávno známý kupec. Obrovské pytle pod očima, nezdravé skvrny na kůži, vyhublý. Z koutku úst mu vycházel tenký proužek zaschlé krve. Dětřich se snažil nedívat na Jocka, aby na něj neupozornil, ale viděl, jak se jeho společník ihned napjal, jako kdyby očekával problém. „Máte obraz,“ pokýval kupec hlavou. Bez dalších řečí položil na stůl peníze a pronesl: „Ducha. Ducha. Jenom ducha.“ Natáhl se po obrazu, který mu Dětřich podal. Ten tak měl možnost si jeho tvář prohlédnout velmi zblízka. Kupec měl zarudlé oči a ve tváři malé krvavé flíčky. Třásly se mu prsty, a když se skláněl pro balík, bylo znát, že mu činí problémy byť se jen ohýbat. Jen co měl domnělý obraz v rukou, tak se rozeběhl ven. Jako kdyby mu něco hrozilo. Jock vyskočil a ihned vyběhl za ním. Dětřich se zmateně rozhlédl. „Za ním!“ zařval na něj Jock. Malíř tedy poslech. Při zápolení s vlastním tělem za stolem si převrhnul přímo do klína pivo, ale nakonec se mu podařilo dostat ven. Ještě stihnul vzít do každé ruky jeden z kupcových měšců a už se hnal za Jockem. Hostinský se jej snažil zastavit

křikem, kdo to bude platit, ale Dětřich ho neposlouchal. Pak se vrátí a vyrovná účet. Měšce za běhu cinkaly, čímž lákaly pozornost ještě víc, než pouhá honící se trojice. Na ulici se všichni otáčeli hlavně za Dětřichem a bylo poznat, že mnoho z přihlížejících přemýšlí, zda by stálo za to zkusit ty peníze ukrást. Dětřich si jich nevšímal, protože se snažil srovnat tempo s Jockem. Malíř, navyklý na život na dvoře, kde se nemusel za ničím hnát, takovou rychlost nezvládal. O to více mu nebyl jasný vyslanec mistra Chimerina. Ještě před chvílí vypadal, že je na umření, ale teď běžel jako kůň. Docházel mu dech. Sklonil hlavu k zemi, jako kdyby si myslel, že mu to nějak pomůže. Alespoň nebude sledovat Jockova vzdalující se záda. Cítil, že každou chvílí klesne k zemi a… Opět vzhlédl, jen aby viděl vyslance mistra Chimerina, jak padá k zemi. Odněkud z davu náhle vyběhla postava zahalená v kápi a skočila na zhrouceného člověka. Jock zakřičel něco, čemu Dětřich nerozuměl, a vytáhl zpod pláště svoji malou kuši. Zamířil, vystřelil, ale než šipka doletěla k cíli, záhadná dvojice zmizela. Jako kdyby se v mžiku vypařila. Dětřich doběhl k Jockovi a sípal. Lidé kolem na ulici začínali rámusit, křižovat se nebo rovnou utíkat. „Tak teď už je to jedno,“ zasyčel Jock a popadl Dětřicha za límec. Malíř měl pocit, že kolem něj vypuklo šílenství. *** Když se ho později Jock optal, co si pamatuje, řekl mu po pravdě, že nic. Jenže současně s tím tušil, že hlubiny jeho duše o tom budou do konce věků vědět všechno. Měl pocit, jako kdyby byl zmačkán do titěrné kuličky a současně roztáhnut přes celou Prahu. Myslí se mu proháněly všechny myšlenky na celý život a současně nemyslel vůbec na nic. Byl i nebyl, spal i bděl. Bylo to současně všechno na světě i absolutní prázdno, ale přitom nic mezi tím. Otevřel oči a ucítil, jak mu něco narazilo do nohy. Jockova kuše. Rozhlédl se kolem sebe a nemohl poznat, kde se nachází. Opuštěný hrad? Holé kamenné zdi kolem nijak víc nenapovídaly. Jock stál nalevo od něj a v ruce svíral tu podivnou zbraň, kterou předtím zničil oživlý stín. O kousek dál ležel na zemi muž, o němž si Dětřich myslel, že je to kupec. Malíři se dělala před očima barevná kola, takže nebyl schopen určit, jestli ten muž ještě žije nebo je mrtvý. Ať to bylo jakkoliv, teď na tom nezáleželo. Za ležícím tělem totiž stála ta postava v kápi, která vyslance předtím chytila. 23

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Jock na ni namířil zbraň. Dětřichovi se začínal vracet pořádně zrak, i když netušil, zda rychle nebo pomalu. Jako kdyby pohledem na cestovatele časem strávil celé hodiny. Jockovi po spánku stekla kapka potu. Dětřich celé roky portrétoval lidi, a ač po něm byly žádány určité výrazy a pózy, teoreticky by byl schopen namalovat skoro cokoliv by si pomyslel. Za ty roky byl schopen poznat podle výrazu, co model zrovna prožívá. A to i v případě, že své city skrývá. Jock byl nervózní. Nejistý. Měl strach. Držel v ruce zbraň, schopnou ničit noční můry, ale přesto měl pochyby. Dětřich pohlédl na zbraň. Jako podivná světluška na ní zářilo malé červené světélko. Postava v kápi se pohnula, čímž upoutala malířovu pozornost. Kápě zmizela. Nespadla postavě z hlavy. V jednu chvíli tam byla, v druhé ne. Dětřich nepoznával, čemu hledí do tváře. Neustále se v ní přelévaly rysy. Dlouhý špičatý nos, potom zase krátký. Modré oči se změnily na hnědé. Uši se prodloužily a zašpičatěly a nejprve dlouhé černé vlasy se zkrátily, jen aby posléze zmizely úplně spolu s jakýmikoliv rysy tváře. Jock vydal tichý zvuk. Polknutí naprázdno. Přehlídka podob pokračovala. Mistr Chimerin. Původně si myslel, že se jedná o jméno, kterým se snaží nějaký šlechtic působit zajímavě, ale nyní mu docházela souvislost. Mistr Chimerin mohl být, čím si přál. Byl mnoha bytostmi v jedné, tisícovkou tváří v jednom těle. Byla to zrůda. Další ze zrůd, o nichž mu Jock vyprávěl. Dětřich neslyšel ani vlastní dech. Nebyl si jistý, jestli v tom okamžiku vůbec dýchá. Opět přesunul pohled na Jocka, kterému se ve tváři začínalo zračit šílenství. Věděl, že tento muž už musel vidět mnoho příšer. Teď ale s každou novou Chimerinovou podobou jako kdyby reagoval jinak. Malířovy instinkty v tváři cestovatele nacházely stále něco nového. Jako by v něm další Chimerinovy tváře probouzely zasuté vzpomínky, většinou plné strachu a hrůzy. I on, který vodníka a stín zničil bez mrknutí oka, musel potkat protivníky, kteří mu byli rovni nebo byli ještě horší a porazil je jen lstí a podvodem. I nadále bylo ticho, ale Dětřich by přísahal, že slyší tiché bubnování, které jako kdyby vycházelo ze zbraně v Jockově ruce. Pohlédl rychle na oba soupeře. Tohle byl možná už souboj, možná předehra k němu. Chimerin se snaží najít podobu, kterou dostane Jocka na kolena, donutí ho podlehnout strachu naplno, zpanikařit. Zapomenout na zkušenosti a výcvik a nakonec padnout. Smířený s tím, že než prožít toto, to radši zemřít.

Chápal to. Chápal, o co se zrůda snaží. To samé zažil tehdy ve sklepě v Jihlavě, jen v něm strach probudil něco jiného. Strach, ale současně také inspiraci. Jockovi se začínaly třást ruce. Chimerin naproti němu naposledy přeskupil tvář. Nebyla to lidská podoba. Byla to pouhá napodobenina člověka. Panenka. Bílá porcelánová maska napodobující tvář malého dítěte, s velkýma, nehybnýma očima a věčným úsměvem. Spolu s tváří se nyní změnilo i oblečení. Šedý plášť vystřídaly dívčí šaty. Tohle je Jockův největší strach? blesklo Dětřichovi hlavou. Bojí se hračky, ač přerostlé? Chimerin udělal krok vpřed. Uteč, pomyslel si Dětřich. Na co čekáš, ty hlupáku? Utíkej! Jockovi po tváří stékala slza. Dětřich se podíval na kuši, kterou předtím Jock zahodil a jemu padla k nohám. Nebyla nabitá, ale i tak by šla použít jako zbraň. Zvedl se na kolena a měl pocit, že žádný pohyb ho ještě nikdy nestál více sil a odhodlání. Sáhl po kuši a zvedl ji. Byla skutečně o hodně menší, než kuše, které Dětřich znal. Klamala však vzhledem. Chimerin udělal další krok. Čas se podle Dětřichova vnímání táhl jako med. Potěžkal kuši. Na omak byla dřevěná, ale jako kdyby to byl jen povlak, pod nímž byl kus železa. Tahle zbraň zastavila vodníka. Jistě, že to nebude obyčejná kuše. Otočil se k dvojici, která byla stále ve víru svého tichého souboje. Chimerin udělal další krok. Ale co, čím těžší, tím lepší. Malíř popadl kuši do obou rukou a napřáhl se s ní, jak jen to šlo. Nejen, že před chvílí špatně viděl, teď měl pocit, jako kdyby jeho tělo vážilo cent. Je jen pár kroků daleko, mohlo by to tu zrůdu zasáhnout s dostatečnou silou, aby alespoň zpomalila. Vymrštil ruce a plnou silou zbraň vrhnul proti příšeře. Čas se natáhl ještě více. Dětřich zakřičel, čímž vytrhl Jocka z transu způsobeného panenkou. Cestovatel časem škubl hlavou k malíři a všiml si letící kuše. Vyvalil oči a vrhl se k Dětřichovi. Malíř nechápal, co se děje, ale brzy pochopil. Porcelánová tvář Chimerina se otočila k přilétávající kuši. Zrůda vyrazila vpřed jednou rukou, a ačkoliv se nezdálo, že by útlá bělostná ručka byla zbraní, kuši rozsekla na dvě části. V tom okamžiku na Dětřicha těžce dopadl Jock. Malíř zaúpěl, protože kromě slabosti, z níž měl ztěžklé celé tělo, teď uslyšel křupnutí a ostrou bolest v levé ruce. Ozval se pekelný rachot a dvojici zalila ohnivá záplava. Dětřich by přísahal, že se kolem 24

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník nich kromě plamenů mihnula i síť maličkých blesků, které jako kdyby vycházely z Jockova oblečení. Žár nebyl tak silný, jaký čekal. Jock vstal a Dětřich mu pohlédl na záda. Ať byly ty blesky cokoliv, před ohněm ho neochránily tolik, kolik by bylo potřeba. Oblečení bylo spálené, stejné jako obrovské kusy kůže na zádech cestovatele časem. Ten kulhavým krokem popošel k mase přelévající se hmoty, kterou byl nejspíš Chimerin. „Ty seš takovej kus vola!“ zařval Jock a z hlasu mu zněla směs úlevy a radosti, ačkoliv tam byl znát náznak hysterie. „Rozflákat synchronizaci časoprostoru! To jsem ještě neviděl. Vlna časový energie je fajn, co?“ Ze zářící hromady vystupovaly končetiny, tváře a další kusy těl různých tvorů i části neživých objektů. Jock si přímo na toto seskupení identit s chutí odplivl. Potom pohlédl na zbraň v pravé ruce. Světlo zářilo zelení jarní louky. Cestovatel se usmál, zamířil na hromadu, která se pyšnila jménem mistr Chimerin, a stiskl malou páčku na spodní straně. Vpřed vyletěl proud jiskřivého světla a zrůda zmizela. Jock se sehnul k ležícímu kupci, ale ihned od něj zase vstal. Ať byl předtím v jakémkoliv stavu, výbuch bez jakékoliv ochrany nemohl přežít. Pak se cestovatel otočil k stále ležícímu Dětřichovi a všiml si nepřirozeného úhlu, v němž měl zkroucenou levou ruku. „A sakra,“ hlesl, „za tohle se omlouvám. Vydržíš to chvilku?“ Dětřich potlačoval slzy. Bolest byla šílená. Jock přikývl. Chvíli se přehraboval v malé brašně, kterou vytáhl ze zavazadla, a vyhrnul Dětřichovi levý rukáv. Položil na něj malý kousek látky, který asi musel být natřený smůlou, protože když se Dětřich pohnul, nespadl z ruky. Chvíli po nalepení bolest ustoupila natolik, aby se mohl postavit a chodit. Dětřich nemohl uvěřit, že navzdory popáleninám na Jockovi není znát bolest, ale v tom byla jistě nějaká podobná kouzla. „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat,“ řekl Jock a vydal se k jediným dveřím pryč z místnosti. Skutečně to byl opuštěný hrad. Cestovatel a malíř spolu procházeli chodbami, na nichž se nacházely mrtvoly v různém stádiu rozkladu. V jedné Dětřich zahlédl mladíka, kterého poznal jako prvního Chimerinova vyslance. „Když nám unikli na ulici, byl jsem ještě schopen je následovat. Asi s tím nepočítali a zavedli mě přímo do svého doupěte.“ „Jsi si tím jistý?“ Jock se otočil a usmál se na Dětřicha. „Zcela. Páchne to tady nejen mrtvolami.“ Dětřich nechápal, co tím chtěl říct a dál se neptal. Následoval Jocka, držel si ruku a snažil

se nevnímat pach smrti všude kolem. Byly jich tu desítky. Kolik lidí mistr Chimerin vlákal do svých spárů a využíval je, dokud nezemřeli? Jsou tohle všichni nebo jich bylo víc? Jock šel očividně naslepo, ale nakonec dorazil do sklepní místnosti, která kupodivu nebyla vlhká. Jako kdyby zde někdo udržoval prostředí vhodné pro skladování. Jock rozsvítil svoje kouzelné světlo. Bělostně zářící kužel dopadl na obrazy u stěn. Dětřich mezi několika viditelnými ihned poznal svůj sklep se stínovou postavou. „Strážci času potřebují stabilní podobu, jinak nejsou schopni s námi bojovat,“ začal bez ptaní vysvětlovat Jock a do volné ruky vzal nejbližší rám. „Shromažďují podoby, které lidi děsí. Archivují je. Potřebují nějaký záznam toho, jak má vypadat zjev, který v lidech vzbudí hrůzu. Hodně moderních způsobů uchování obrazu však v jejich blízkosti selhává…“ „Tvoje práce?“ Jock se zasmál. „Ne. Byl by to fajn zářez, ale tohle si dělají sami. Jejich podstata narušuje funkci mnoha strojů. Jenže jak zajistit barevný obraz na postačující úrovni? Ideální je způsob, který zde byl celá tisíciletí. Lidská historie je plná nadaných malířů. Strážci času ovládnou lidi, skrze něž komunikují s malíři, jimž nechají zjevit nějakou ze svých podob. Tu zaznamenají pro případ, že by byla u daného jedince zničena a musel by ji přijmout jiný. Jak vyslanci, tak malíři umírají vlivem těchto bytostí velmi brzy. Stačí ale, aby stihli namalovat pár obrazů.“ Během řeči Jock nosil plátna na jednu hromadu. Dětřich je počítal. Bylo jich patnáct. „Řeknu ti tajemství. Z tvojí doby se podle výpočtů z budoucnosti zachovala asi jen čtyři ze sta uměleckých děl. Mnohá z nich zanikla při požárech a jiných katastrofách. Jiná se ztratila během válek. Jenže nikdo netuší, kolik jich bylo zničeno kvůli záchraně lidské rasy.“ Jock vyndal dřívka, z nichž vyskakoval plamen. Potom oba mlčky seděli a hleděli do plamenů. „Pojď, vezmu tě někam, kde ošetříme tu ruku.“ *** „… oxy. Měl jich celé desítky. Nejhorší případ od doby, co jsme rozdrtili Kolektiv.“ Dětřich slyšel tato slova. Probudil se a cítil se mnohem lépe, než když usínal. Pohnul levou rukou. Šlo to a ani to nebolelo. Jock měl pravdu. Zlomená ruka není v jeho době problém na týdny, ale hodiny. „Chimerin,“ ozval se hlas, který Dětřich neznal. „To, že přijal jméno, mě ani neudivuje. Jeho vyslanci se museli vydávat za posla něko25

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník ho, kdo má jméno. To množství přisluhovačů taky není nejhorší.“ „Tak co myslíš, že je nejhorší, Řehoři?“ „Je vzhůru.“ Dětřich se podíval směrem, z něhož vycházely hlasy. Všiml si Jocka, nyní oblečeného v jakémsi bílém hábitu, a muž vedle něj byl oblečen v z větší části černém, z menší části bílém oblečení. Malíři nešel na rozum hlavně kus látky, který tomu člověku visel pod krkem. A proč měl ve vlasech zapletené peří? Dvojice přešla k lůžku. „Je ti již lépe?“ otázal se Jock. Dětřich na důkaz zvedl levou ruku a zamával s ní. „Mnohem. Překvapuje mě, že jste mě tak rychle vyléčili a ani jsem nemusel dostat pijavice.“ Oba dva sklánějící se nad lůžkem se zasmáli, ale znělo to trochu křečovitě. „Jsem rád, že ruka ti již slouží,“ řekl Jock a pomohl Dětřichovi si sednout na postel. „Stejně tak ti musím poděkovat, že jsem díky tobě mohl vystopovat toho, který si říkal mistr Chimerin. Tvá pomoc nám ušetřila mnoho času.“ „Času?“ zasmál se Dětřich. „Toho času, kterého máte očividně, kolik chcete? To je malá daň. Měl bych spíše poděkovat já vám!“ Dětřich se rozhlédl kolem sebe. Místnost tvořily kovové stěny pokryté mnoha blikajícími světly. Přísahal by, že je v katedrále a kolem něj jsou celé stovky svící. Vzduch byl cítit… ničím. Žádný pach zpocených těl, sena nebo dalších věcí, které si spojoval s lidmi a městem. Ani zápach vlhkosti, který by naznačoval, že je toto místo opuštěné. Ať byl kdekoliv a hlavně kdykoliv, toto místo ho mátlo. „Já jsem Řehoř, mistře,“ pronesl muž v černobílém oblečení a natáhl před sebe ruku. Dětřich ji přijal, ale příliš ho nevnímal. Cítil se opět plný síly. Prožil toho nedávno více, než v celém předchozím životě, alespoň co se vzrušení a nebezpečí týkalo. Vodník, stín, sám děsivý Chimerin. A do toho tajemný Jock, jeho společník s peřím ve vlasech a tohle místo, z něhož viděl zatím jen tak málo a přitom měl pocit, že víc, než mu mělo být dovoleno. „Cítím, že teď teprve jsem zaplaven pravou inspirací! Ta vaše světla. Dobrodružství. Dojmy normálními slovy nevyjádřitelné, ale barvami snad zachytitelné! Myslím, že mám inspiraci na celý zbytek života!“ Úsměvy obou dvou přítomných se ještě více roztáhly. „To nás těší,“ prohlásil Řehoř.

„Mám spoustu inspirace! Dobrodružství! Cestování do jiných dob! Nezvyklá prostředí! Myslím, že teď budu moct několik let malovat bez přerušení.“ Úsměvy neustávaly. Jock přistoupil k Dětřichovi. „Myslím, že je tak akorát čas, aby ses vrátil do svojí doby.“ Dětřich se pokusil něco říct, ale v okamžiku, kdy se ho Jock dotknul, něco zahučelo a malíře jako kdyby cosi popadlo a mrštilo to s ním časem a prostorem o stovky let a tisíce mil daleko. Dětřich stál ve své komnatě. Z místa, jehož se Jock dotknul, odpadl na zem drobný předmět, ale když se pro něj sklonil, našel pouze hromádku prachu a pár železných hrudek. Oni ho doslova odkopli! Taková sprostota! *** Jock se opřel o lékařský stůl a chytil obličej do dlaní. „Já ti to říkal,“ ozval se posměšně Řehoř. „Já vím. Ale měl zlomenou ruku a já mu dlužil aspoň tohle. Pochop, díky němu jsem zjistil, že si strážci začínají dávat pro styk s lidmi sami jména a čím dál tím více používají ovládání mysli. Za to jsem si snad mohl dovolit malé porušení pravidel, ne?“ „Pořád říkám, že máš být stejně diskrétní, jako ti vtloukali do hlavy v armádě. Ale ne, teď jsi u soukromníka, můžeš si dělat, co chceš, že ano.“ Řehoř zakroutil hlavou, ale nehledě na to, že Jockovi vytýkal věci, za něž by ho v armádě čekal vojenský soud, nemyslel to nijak zle. „Čas se sám srovná. Zatím to tak vždycky udělal. Ať už sám nebo s naší pomocí,“ odpověděl Jock a sedl si na postel, na níž předtím ležel malíř. „Řekl jsi mu o těch čtyřech procentech? Kolik se zachovalo umění ze středověku?“ „Jo.“ „Tak mi dovol, abych ti řekl, proč to jsou jen čtyři procenta…“ Jock si povzdychl. Tentokrát asi bude čas potřebovat pořádně pomoct. *** Dětřich vztekle přecházel sem a tam po komnatě. Ne, nesmí se nechat unést touhle zradou. Musí pracovat, dokud má v mysli živě to, co viděl. Rychle našel štětce a barvy a připravil si plátno. Namíchat barvy, kterými zachytí všechna ta jasná světla z tajemné místnosti, to bude skutečná výzva!

26


Červenka Pavel – Lojzův zásah „Tak, kterej mám přestřihnout, modrej, nebo červenej?“ „Co to plácáš, Lojzo, jaký modrý, nebo červený? „No přeci drát. Mám přestřihnout modrej, nebo červenej drát? Takhle se vždycky ptají v těch starejch filmech, když likvidujou výbušniny. Vy nekoukáte na holovizi?“ „Ano, dívám se, ale jsem schopný oddělit skutečnost od fikce. Byl bych rád, kdyby sis i ty uvědomil, že nejsi akční hrdina zachraňující lidstvo. Až se ti to podaří, tak se pusť do práce. Všechno se hezky rozebere, součástky se vyčistí, uloží do krabic a odešlou zpět do Akademie. Víš moc dobře, že kdyby něco chybělo, bylo by zase zle. Takže i na přestřihávání drátů si nech zajít chuť.“ „No jo,“ odvětil Lojza smutně. „A co je to fikce?“ „Výmysl či smyšlenka,“ odpověděl jsem ještě a zamířil do kantýny na kafe. Akademie si svůj výzkum cestování časem hlídá více než pečlivě. Každá součástka, kterou rozebereme, je přísně evidovaná. A to k nám dovážejí vlastně jen torza časových strojů. Jejich srdce a mozek – tedy Brownův kapacitátor a palubní počítač – opouštějí stroj vždy už za zdmi Akademie. Teprve pak jde stroj sem k rozebrání. Vybrané díly se uloží podle katalogu a pošlou zpět. Tedy pokud krysy, kterých se už léta marně snažíme zbavit, neobjeví zásilku dřív, než ji stačíme odeslat. To je pak zaděláno na průšvih. Ty bestie totiž sežerou všechno, co není kovové, nebo jedovaté. Upřímně řečeno, mně to utajování a kontrolování připadá jako zbytečné a drahé divadlo. Stroje totiž dokážou cestovat časem pouze do budoucnosti, a tím pádem se neumí vrátit zpátky. Než to vědátorům z Akademie došlo, zmizel kdesi v čase slušný zástup časových astronautů. Takže teď se posunují o hodinu, o den, a po každé takové cestě se vědci vrhnou na časostroj, vymontují z něj počítač s kapacitátorem a zkoumají, kde je chyba. Zbytek nám pošlou k rozebrání a na další cestu zase postaví nový. A zase se nic nezmění – stroj se zpátky v čase nevrátí. No co, alespoň mám slušně placenou práci. Jen je smutné, že když jsem dostudoval, měl jsem o svém pracovním spojení se stroji času poněkud jinou představu. „Šéfe, můžete na chvilku,“ vyrušilo mě z rozjímání hulákání mého pomocníka. Dopil jsem tedy vychladlou kávu, nebo lépe řečeno nápoj, který se za ni vydával, a vyšel ven. Můj pomocník Lojza seděl ve stroji, který jsme měli začít rozebírat a trochu vyděšeně

ukazoval na palubní desku. Sedl jsem si k němu, abych se podíval, co provedl tentokrát a zatajil se mi dech. Někdo v Akademii si zadělal na pořádný průšvih. Poslali nám stroj, ze kterého nebyl vymontovaný kapacitátor ani počítač. Chvíli jsem jen civěl a připadal si jako v době mého krátkého působení v Akademii, kdy jsem se setkával s kompletními stroji času, a snil o tom, že já vyřeším problém s návratem strojů a budu se prohánět napříč časem. Pak jsem se znelíbil svému nadřízenému a bylo po snění. „Šéfe, na co jsou tyhle přístroje a na co je tenhle knoflík?“ probrala mě ze vzpomínání otázka mého pomocníka. Bohužel, než můj mozek zpracoval informaci a vydal hlasivkám, nebo ruce příkaz verbálním, či fyzickým zásahem odehnat toho blba od ovládacích prvků, a než jmenované orgány zareagovaly na tento impulz, stačil Lojza vyrobit největší průser svého života. Když skončily vibrace, provázející přesun v čase, podíval jsem se na displej. Svítilo na něm: 13. 07. 2122. Skočili jsme o deset let do budoucnosti. Civěl jsem na to datum ještě chvíli, než stroji definitivně došla energie, a vše ztichlo a zhaslo. „Kdyby blbost dávala křídla, nemusel bys už nikdy udělat krok pěšky,“ vyjel jsem na Lojzu, když jsem se trochu vzpamatoval. „Víš o tom, že jsi neskutečný pitomec?“ optal jsem se ještě. Evidentně to nevěděl. Přiblble koukal a zřejmě neměl ponětí, proč nadávám. „Povedlo se ti poslat nás o deset let do budoucnosti, a vzhledem k tomu, jak tyhle stroje času fungují, nebo spíš nefungují, se nemůžeme vrátit zpět.“ Nečekal jsem, až mu všechno dojde, a vysoukal se z kabiny ven. „Tak, a teď začneme všem vysvětlovat, co se stalo,“ oznámil jsem Lojzovi, když se postavil vedle mě. „Nebo raději začnu vysvětlovat sám,“ povzdechl jsem si při pohledu na svého společníka. Nacházeli jsme se pochopitelně na stejném místě, ze kterého jsme nedobrovolně před deseti lety odstartovali. Bylo dobře, že tu zůstal kovošrot, a pokud se prvním pohledem mohlo soudit, byl téměř stejný. Nějaká modernizace se mu zřejmě velkým obloukem vyhnula. To všechno byla vcelku pozitivní zjištění, jen mě udivovalo nepřirozené ticho, které kolem vládlo. Nikde žádní lidé - zaměstnanci, ani zákazníci. V dohledu se nepohybovalo žádné vznášedlo. Jen krysy pobíhaly všude jako dřív, a i letmým zhodnocením situace se dalo vydedukovat, že jich podstatně přibylo. 27

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Počkej tady! Nikam nechoď a na nic nesahej!“ přikázal jsem Lojzovi, ačkoliv to už bylo teď vcelku zbytečné, a šel do kanceláře zjistit, co se děje. Narazil jsem ale na zamčené dveře. Napadlo mě zkusit odemknout svým klíčem. Kupodivu se to podařilo. Naštěstí do modernizace opravdu nikdo příliš neinvestoval. To, že se mi povedlo proniknout do kancelářské budovy, nám nijak nepomohlo. Všude bylo totiž pusto a prázdno. Nic nefungovalo. Světla nesvítila, klimatizace nehučela, počítač byl vypnutý, a na všem ležela vrstva prachu, jako by tu nikdo už pár týdnů nepracoval. Trochu rozpačitě jsem se vrátil zpět a prolezli jsme s Lojzou dílnu i sklady – nikde nikdo. „Šéfe, co se děje?“ došlo konečně i mému společníkovi, že něco není v pořádku. „To zatím nevím, ale pokusíme se to zjistit. Vyrazíme do města na Akademii a možná se i cestou něčeho dopátráme.“ „A jak se tam dostaneme, to pudeme pěšky?“ vykulil oči Lojza. „Nic jiného nám nezbývá. A pokud chceme zjistit, co se tu děje, bude stejně lepší jít po svých.“ Cestou jsme ovšem přišli jen na to, že všude je situace úplně stejná. Nikde ani noha, zavřené obchody, hospody i úřady. Zkrátka nic, z čeho by se dalo usoudit, co se tady stalo. „A nemohla všechny zlikvidovat nějaká nakažlivá nemoc, jako v tom filmu…“ „To by třeba mohla,“ skočil jsem Lojzovi do řeči, „ale všechno by asi vypadalo trochu jinak, nemyslíš?“ „A jak?“ nechtěl se vzdát své vize. „Všude by byl nepořádek, na ulicích mrtvoly, nabouraná auta, zřícená vznášedla… Vždyť si vzpomeň na některý z těch tvých filmů. Vypadalo to tam snad jako by všichni odjeli na prázdniny a předtím vše pečlivě uklidili?“ „To ne,“ připustil. „A co se tedy stalo?“ zeptal se už trochu vyděšeně, jako by mu začalo docházet, že se nejedná o film, ale jsme v realitě, která se nepříjemně začíná podobat průseru.

„To netuším,“ odpověděl jsem po pravdě, „zatím ani nevíme, jestli zmizeli lidé jenom z našeho města, nebo i z ostatních. Nebo všechno živé, kromě hlodavců a komárů, sublimovalo,“ řekl jsem trochu nepřítomně, protože až v této chvíli jsem si uvědomil, že jsem neviděl vlastně nic jiného než komáry, mouchy a krysy. „Co tedy budeme dělat?“ vyzvídal Lojza. „A co je to sublimace?“ „Přechod pevného skupenství v plynné, aniž by došlo k tání pevné látky,“ vysvětlil jsem roztržitě a úplně zbytečně. „A co…?“ „Teď zajdeme k budově Akademie,“ řekl jsem a zarazil Lojzovy další otázky, „tam se snad něco dozvíme.“ Ve skrytu duše jsem doufal, že se vše brzy nějak vysvětlí. Nutno říct, že jsem doufal, ale nevěřil. Před Akademií se mé obavy potvrdily a mě přešel i poslední zbytek optimismu. Všude bylo zamčeno a obrazovka, která v naší době fungovala jako výkladní skříň Akademie a seznamovala nás s její činností, byla slepá a hluchá jako všechno kolem. Sedl jsem si na lavičku proti vchodu a tupě zíral. Lojza se posadil vedle mě a v mé činnosti mě napodobil. Nutno říct, že s tupým zíráním měl letité zkušenosti. Za chvíli se zvednul, a s oznámením, že musí na záchod, někam zmizel. Během pár minut byl zpátky a podával mi útržek jakéhosi letáku, na kterém stálo: Pozor! Poslední evakuační spoje odlétají 1. 7. 2122. Deratizace započne 14. 7. 2122. Návrat bude povolen hned, jak se obnoví podmínky pro život. V případě nějakého problému, nebo připomínek kontaktujte pracovníky Akademie na čísle: Dál už nebylo nic. Podíval jsem se tázavě na Lojzu. „Na zbytku toho papíru byly už jen nějaký číslice a razítko, tak jsem ho použil,“ oznámil Lojza. „Jo, a co je to deratizace?“

Klepal Petr – Šílenství Konvertoplán Virgo poskakoval v divokých vzdušných proudech. Tomáše Holana z toho už docela bolela záda. Vlastně, celé tělo. Jestli se v některých jiných konfliktech vžilo, že je válka pro vojáka především dlouhé čekání na prchavý okamžik boje, tak tady to neplatilo. Tady se vedla válka soustavně, do úmoru, hodinu za hodinou, den za dnem. Nikam se před ní nebylo možné schovat a na boj nikdo nemusel čekat dlouho. Ani posádky letounů PAŘBO, Pátrání A Řízení Bojových Operací.

Jenom za minulý týden Legie Šílených zlikvidovaly tři Automatické Bojové Systémy nezvratně a sedmnáct jich vážně poškodily, nebo alespoň znehybnily. Válka na Falgetě byla pro lidi skutečným peklem, přestože ji v drtivé většině vedly stroje. Jenže když se stroje rozbily nebo porouchaly, stejně museli přijít lidé a postarat se o ně. A pak se obvykle ocitali ve víru zuřivého boje. Tomáš si sundal rukavici a holou rukou si setřel pot z čela a tváře. Za ty čtyři měsíce tady 28

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník byl unavený, utrmácený a utřesený. Vystřelovací sedadlo, které měl pod zadkem, nebylo nijak pohodlné, a když na něm člověk seděl v plné výstroji, včetně kevlaro-keramického brnění, chránícího horní polovinu těla a jakýchsi vyztužených kalhot s titanovými pláty, byla dvanáctihodinová bojová směna utrpením. Nemluvě o tom, že se pod tím vším potil a jelikož musel mít objemnou přilbu, po pár hodinách výstelka na čele nasákla natolik, že z ní tekly čúrky potu na obličej, nejlépe samozřejmě rovnou do očí. A ještě dřepěl v nepohodlných tvrdých botách, o tři čísla větších, aby do nich narval dvoje huňaté ponožky. Ty měly zejména dvě velmi specifické funkce. Za jedno sály pot a za druhé bránily odření nohou a tvorbě puchýřů. Popravdě, nebýt v bergerské rotavě, tak by se vozil vysoko nad tímhle prosněženým drkocavým marastem uprostřed horských štítů. Za svou konzolí by seděl jen v lehkém overalu a po šesti hodinách by měl nárok na třicetiminutový odpočinek, obvykle spojený s obědem nebo večeří. Táhlo se to s ním už od minulého nasazení na Dunnonu. Tenkrát nebyl nikdo po ruce a Bergeřané měli sotva desetinu stavu. Vzali jeho a dalších asi třicet vojáků a šoupli je k nim. Tomáš na tom sice vydělal, okamžitě po ukončení nasazení byl povýšen na porukera, ale negativum na sebe nedalo dlouho čekat. Jakmile velitel Deváté Aeromobilní Brigary na základně Roraimera, kam byl Tomáš na Falgetě přidělen, zjistil, že před sebou má někoho, kdo dělal s Bergeřany, šoupnul ho zase k nim. Prý jim chyběl schopný operační řídící, který pořídí při práci ještě zaškolit pár nezkušených cucáků. Na chvíli si natáhl záda a zacvičil s rameny, aby si rozhýbal zatuhlou šíji. Víc mu prostor v úzkém trupu nedovoloval. Seděl bokem ke směru letu, mezi dvěma dalšími operátory. Stěnu za jejich zády, za sotva metrovou uličkou, tvořila veškerá aparatura, pramenící před nimi v podobě několika stíněných víceúčelových obrazovek, klávesnic a přidružených ovladačů. Ze svého místa viděl do pilotní kabiny, kde mohl bohatým prosklením přední části zahlédnout strmé skalní stěny kolem stroje. On sám měl před sebou jen malé okénko, kterým viděl nanejvýš kousek oblohy a hlavně spodní stranu křídla, zakončeného překlopnou motorovou gondolou s rotorem o průměru tři metry. „Zaměřování!“ ohlásilo varovné tablo mezi obrazovkami. Rychle se probral ze zamyšlení a naklonil se k monitoru. Počítač pomalu kreslil kmitající čáry paprsků zaměřovacího radaru. Okamžitě si vyvolal frekvenci radaru a zadal rušícímu zařízení provést protiopatření. Dnes se je už jednou pokoušeli ostřelovat těžkými kulomety, vykuchanými z ABS. A také se je při tom snažili zaměřit skrze sněžení pomocí radaru palebného

systému. Tentokrát to ale bylo jiné. Jakmile rušička začala pracovat, radar sklapnul. Obyčejného řadového operátora by to nejspíš uklidnilo a myslel by si, že je po všem. Ale Tomáš Holan nebyl obyčejný a řadový. Byl to zkušený specialista a ostřílený veterán. „Manévrovat!“ štěkl do interkomu. „Co se děje? Rušíme to, ne?“ ptal se bergerský pilot, ale okamžitě poslechl a už tak klikatou trajektorii letounu ještě víc rozkmital. Virgo se začala prudce naklánět do utažených zatáček a zároveň ostře klesala nebo stoupala, jak jí pilot divoce vedl manuálním řízením. „No tak, kdepak jsi!“ syčel Tomáš nervózně. „Co hledáš?“ otázala se operátorka vedle něho, sledujíc, jak rychle přepíná režimy pátracího radaru letounu. „Ten jejich radar, Robardsová, sloužil jenom k ocejchování,“ ucedil Tomáš. „Raketa se samonavádí,“ vydechla operátorka. „A protože nic nevyzařuje, je to pasivní navádění.“ „Jo, hledám ji… ale nikde tam není vidět. Bude pod horizontem a vyskočí na poslední chvíli!“ „Pak to je ale něco velkýho, s chytrým mozečkem, Ghostreaper nebo Tříprsťačka!“ Tomáš se k mladé ženě otočil a uznale pokýval hlavou. „Robardsová, budu se opakovat, když řeknu, že jsi nejnadanější z mých žáků!“ Na okamžik se zahleděl do její jemné ženské tváře. Nebylo jí ještě ani pětadvacet. Vůbec by tu neměla být, napadlo ho. Vojna není pro holky. Jenže na Bergeře rukovali všichni nuceně. V osmnácti museli do domobrany a ve třiadvaceti narukovali do gard, do povinné desetileté služby. Jejíhož konce se pětačtyřicet procent narukovaných nedožilo! A dalších patnáct procent si odneslo trvalé následky. Toliko statistika. Najednou si uvědomil, jak má hezké oči a že by se s tím roztomilým nosíkem a malými ústy vyjímaly daleko lépe pod slaměným kloboukem s nějakými letními šaty, než zarámované neosobní šedí letecké přilby. Na zlomek vteřiny pocítil mražení v žaludku, nikoli však kvůli přetížení. Robardsová mu byla sympatická… hodně… a najednou o ní dostal strach… „Tady je!“ vykřikl vzápětí. „Klesat ostře doleva! Klamné cíle!“ Pilot ho bez reptání poslechl, už jenom proto, že ji sám viděl. Štíhlé čtyřmetrové tělo druhého stupně střely systému Balja, s kombinovaným samonaváděním. Tyhle rakety se montovaly do podvěsů vzdušných ABS „Vážka“. Protože se tam vešly tři, přezdívalo se jim „Tři prsty smrti“. Už primárně to byly rakety určené k ničení všech druhů cílů, ve vzduchu i na zemi. Byly vybaveny kombinovaným pasivním naváděním. Počítač ABS, nebo operátor 29

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník skrze něj, obvykle cíl oťukl radarem. Mozek střely si ho všimnul a zafixoval. A dál si už střela šla po svých, nebo přijímala občasné upřesňující pokyny, pokud se jí cíl z nějakého důvodu na chvíli ztratil. Legionáři si osvojili nebezpečnou schopnost používat zbraně vybrakované z ABS, včetně těchhle složitých systémů. Proto také tady byla jednotka rychlé reakce, 6.rotava 9. Aeromobilní brigary, jejíž součástí byla i tato Virgo. Pokaždé, když Legionáři někde dostali ABS, musely ho nepřetržitě sloužící letouny PAŘBO přesně lokalizovat a pak tam navést jednotky, které se postarají o opravu, rozebrání nebo úplné zničení stroje, aby se nedostal Legionářům do rukou. A kolem toho byl vždycky pořádný mazec. Už v okamžiku, kdy se raketa objevila na obrazovce, Tomáš věděl, že to dostanou. „Tříprsťačka“ měla schopnost kopírovat dokonale terén, jak jí to jen jejího dva a půl Machu rychlosti dovolovalo. Říkalo se o ní, že se plazí po skalách. A když se vynoří, obvykle už není příliš času na to, něco dělat. Mohl za to dokonalý sedminásobný gyro-inerční počítačový řídicí systém. Legionáři čas od času, čert ví jak, dokázali obejít jeho zabezpečení a obalamutit bezpečnostní protokoly. Obvykle nějakým naprosto jednoduchým… nečekaně jednoduchým způsobem. Zaduněla exploze. Na zlomek vteřiny se zdálo, že se nic nestane. Hlavice také vybuchla zhruba sto metrů pod cílem, a asi třista metrů vepředu… aby proti němu vymetla metrák ocelových voštin ze speciálně konstruované špice. Pak to prásklo směsicí hlasitých zvuků, slévajících se v jeden ohlušující. Obsahoval ryk nárazu voštin na plášť, trhavý zvuk, jak ho páraly, praskot nosníků a výztuh, skučení vzduchu pronikajícího průrvami dovnitř. Sykavé žahnutí vznítícího se paliva. Virgo se divoce roztočila a padala. Tomáš cítil, jak ho přetížení vytahuje ze sedačky a tlačí mu hlavu v těžké přilbě na malé okénko nad obrazovkami. V duchu ho odhadoval na dobrých deset, dvanáct géček. Už hmatal po odpalovacích madlech sedačky, když si v odrazu na pohaslé obrazovce všiml, že je Robardsová v bezvědomí. Sama se ven nedostane! Rychle zkontroloval sedačku z druhé strany, ale tady našel jenom změť plechů a zařízení a nějaké zkrvavené cáry. S vypětím všech sil se natáhl na panel nad obrazovkami a malou pákou s kulatým držákem přestavil ovladač katapultáže z polohy „sólo“ na „společně“. Víc pro Robardsovou udělat nemohl. Přepral přetížení, které mu rvalo ruce od těla, a stáhnul je na opěrky sedadla, na jejichž přední části se nacházela spouštěcí madla. Vší silou za ně zatáhl.

Prudce se stahující pásy ho nacpaly na opěrku a než se stačil nadechnout, vykopnula ho sedačka ven. Zahlédnul rozmazaný obraz točící se hořící pochodně, kterou byla jejich Virgo, a pak se nad ním otevřel padák. Jenže… byl prakticky na zemi! S duněním se nafoukly dopadové vaky pod sedačkou, a aniž by se odpojil od křesla, vzápětí dopadl. Jeden vak praskl a sedačka udělala kotrmelec do strany, takže se nafoukly i ostatní airbagy na bocích a zádech a nad záhlavníkem křesla, díky čemuž se jeho poskakování trochu protáhlo. Trvalo to nekonečné vteřiny, než se sedadlo zastavilo. Tomáš Holan ležel na zádech ve vystřelovací sedačce. Z vaků pomalu ucházel vzduch, a jak splaskávaly, začal se do nich zamotávat. Rychle se odpoutal a nožem z vesty pro přežití se prořezával skrze látku vaků a nabalené padákové šňůry. Když se konečně ocitl vně, s hrůzou se zarazil. Křeslo leželo na kraji prašné plošiny, nad prudce se svažujícím štěrkovým srázem. Ten končil někde hluboko dole ostrou linkou. Dál už byla jen propast. Začal mu mrznout obličej. Všechen pot, nasáklý ve výstelce přilby, se změnil v ledové krystalky. Měl ojíněnou tvář kolem dokola a na strništi dvoudenních vousů mu namrzalo vlhko z dechu. Rozhlédl se. Nacházel se na konci docela rozlehlé náhorní plošiny, ústící malou strží do propasti obrovitého údolí Lumcum, táhnoucího se přes dva tisíce kilometrů od severu k jihu provincie Khuthar. Místy se jeho velmi příkré stěny, kterými připomínalo spíš obrovitý kaňon, rozestupovaly na vzdálenost přes sto kilometrů, ale byla místa, kde jej tvořila pouze rokle v šíři necelého jednoho kilometru. Do Lumcuma ústily desítky dalších táhlých údolí a kaňonů, některé také o obrovské délce. Falgeta byla vůbec planeta horstev a klasické nížiny se zde vyskytovaly jen velice zřídka. Tomáš se vydal nahoru, kde se náhorní plošina rozestupovala do stran, až pod úpatí štítů, tyčících se ještě kilometry nad ní. Komu stála tahle podělaná díra za to, aby ji brali do Společenství hvězdných národů? Co věděl, Falgeta se jim v podstatě vnutila, protože jí hrozila bezohledná anexe od dobyvačné Angrosy a tohle byl jediný způsob, jak si zachovat svrchovanost. Zejména pro planetu, která toho neměla moc co nabídnout. Opačný případ, než byla kdysi Bergera. Bergeřané se museli začleňovacím snahám Společenství bránit. Dodneška za to tvrdě platili. Protože, na rozdíl od Falgety, o Bergeru mělo Společenství enormní zájem, protože se tam nachází bohatá naleziště všeho možného. Jenže Bergeřané si tam chtějí jenom ekologicky zemědělčit. Za chůze vyndal lokalizátor a pokusil se zachytit signál sedačky Robardsové. Nedalo mu to 30

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník příliš práce, měla by být někde přímo před ním, zřejmě skrytá za táhlou terénní vlnou. Další signál ukazoval, že se z posádky konvertoplánu zachránil ještě někdo další. Hned potom vytáhl z vesty zbraň a zkontroloval jí. Legionářů byly plné hory, hlavně tady vysoko, na hranici dýchatelné atmosféry. Asi se tu cítili v bezpečí. Tomáš si říkal, že po nich nijak zvlášť nepůjdou. Obvykle se vrhli k vraku, posádka uniknuvší na sedačkách je zase až tak nezajímala. Protože vrak leckdy obsahoval použitelné zbraně a materiály. A hlavně, věděli, že ho vojáci přijdou vyzvednout. Takže, pokud se k němu dostali první, tam chystali léčku. Nebo je alespoň přepadli při práci. To ale neznamenalo, že když na letce narazí, tak je nechají být. Legionáři se vyznačovali strašlivou, animální krutostí. Falgeťané byli poněkud zvláštní tvorové i obyčejně. Ale to podivné Šílenství z nich dělalo děsivé krvelačné bestie. První, čeho si po překročení zvlněného hřbetu Tomáš všimnul, byly hustě rostoucí „klece“. Tak říkali neobvyklým rostlinám, nebo snad stromům, žijícím vysoko v horách. Jejich kmínky vyrůstali ze země kolem dokola kruhu o průměru asi tří metrů. Zhruba v pěti metrech nad zemí se spojovaly, tvoříce klenbu, připomínající proutěnou ptačí klec. Olistěné byly vždycky pouze větve uvnitř klece, zatímco vnější krátké duté větévky zřejmě sloužily k zachytávání vzácné vody ze vzduchu. Tenhle podivný způsob růstu také kleci zajišťoval, že veškeré listy opadají dovnitř, mezi kořeny, kde se rozloží a jako humus budou v chudé horské půdě živit rostlinu. A stejně tak luskovité plody. Generace klecí tak nejspíš žily stále na stejných místech a tu a tam se podařilo zachytit nějaké nové semeno někde dál, k čemuž dopomáhal zřejmě vítr, který tady dokázal pohybovat i velkými kameny. V mělkém rozsáhlém dolíku na konci planiny tu rostly stovky, ne-li tisíce klecí. Robardsová ležela na boku v sedačce mezi klecemi. Prázdné vaky, paprskovitě rozprostřené pod sedadlem, ukazovaly na velmi tvrdé přistání. Padák měla jedna rostlina zamotaný v kmíncích. Rychle k Bergeřance doběhl a sklonil se nad ní. Zaschlou krev na její výstroji si vysvětlil stejně, jako tu na své. Chudák třetí operátor. Ale záhy narazil na první zranění. Mezi rozestoupenými pláty kalhot trčela zlomená holenní kost. Vytáhl z vesty lékárničku a natáhnul morfium, aby se připravil na to, až přijde Robardsová k sobě. Záchrana tu bude brzy, o to se už nouzové signály ze sedaček a osobní vysílače postarají, ale i tak tu budou muset strávit pár hodin. Jestli se nezkazí počasí, to by to trvalo ještě déle. Pokusil se jí probrat. Čekal, že jakmile přijde k sobě, pustí se do naříkání. Robardsová ale

otevřela oči a hleděla na něho prázdným pohledem. „Jak se cejtíš, Robardsová?“ zeptal se jí. V ruce držel připravenou injekci, jenom chtěl vědět na kolik je při sobě a co všechno jí bolí, než jí omámí. „Bylo i líp,“ zaskuhrala. „Vůbec se nepamatuju, jak jsem se dostala ven!“ „Hlavně, že se to povedlo,“ odvětil. „Bolí tě něco?“ „Záda, hrozně mě bolí záda… dole!“ Přikývnul, že chápe. „A nohy?“ „Ne,“ zavrtěla lehce hlavou. „Tady Nebeská hlídka, volám PAŘBO jedna jedna osm, máme tady automatické hlášení o havárii. Potvrďte!“ ozval se v nouzové vysílačce výstroje operátor výškového přehledového letounu, patřícího sousední 5.rotavě. „Tady PAŘBO jedna jedna osm, Echo! Potvrzují sestřelení našeho letadla. Jsme na pozici udané vysílačkami sedaček. Mám tady ještě Foxtrot, s těžkým zraněním! Myslím, že se zachránil ještě nejméně jeden člen posádky.“ „Nebeská hlídka rozumí. Potvrzuji, vidíme vysílat tři sedačky. Jste v bezpečné zóně, nikde kolem vás nemáme hlášený výskyt Legií. Carcharony už pro vás letí! Čas plus přibližně dvě.“ Tomáš přikývnul. Bitevní vrtulníky tu budou za dvě hodiny, to je rozumné. A prostor kolem je čistý, další dobrá zpráva, při vší smůle. Jak komunikoval s „výškařem“, sotva postřehl slova jeho zraněné kolegyně. Teprve, když domluvil, si zpětně dovodil, co to vlastně vykřikla. Otočil se k Robardsové. Měla slzy v očích a vyděšeně se na něho dívala. „Uklidni se a hlavně se nehýbej!“ „Holane…,“ plakala Robardsová, „já necítím nohy!“ „To ještě nic neznamená,“ odsekl energicky. „Páteř to chytla, ale nemusí bejt přerušená mícha! A i kdyby, tak s tím už dneska taky leccos dokážou!“ Píchnul jí morfium, aby se uklidnila a nemlela sebou. Aby si nepřivodila ještě těžší zranění, než má. Rozhodl se jí nechat v sedačce tak jak je a jakýkoli pohyb s ní přenechat záchranářům. Rychle jí ošetřil zranění nohy a pak rozřezal veškerou syntetickou látku z vaků a zabalil do ní Robardsovou i se sedačkou. Navrch přitáhl padák a do něho se zachumlal sám. Dával si při tom pozor, aby do zraněné kolegyně nevrazil, nebo nějak nepohnul s „horkým křeslem“. Brzy na to se přihnal studený vítr a začal hustě padat sníh. Tomáš s nevolí konstatoval, že v takovém počasí se pro ně takhle vysoko Carcharony nevyškrábou. A Robardsová hrála o čas. Zranění míchy se za pomocí nanotechnologií a kmenových buněk dařilo velmi úspěšně léčit, ale zásah musel přijít včas. Čím větší po31

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník škození, tím rychleji jej bylo potřeba zaléčit, aby byly následky co nejmenší. Jak seděl zamotaný do měkké lehké látky a sledoval Robarsovou, tiše oddychující v morfiovém spánku, najednou pocítil s Bergeřany opravdovou sounáležitost. Takhle upřímně a hluboce asi poprvé za celou dobu, co s nimi sloužil. Bergeřané byli vyvrhelové Společenství a tím pádem Kosmických gard. Nasazovali je na to nejhorší, co se kde vyskytlo. Všude tam, kde si pravidelné pozemské jednotky, nebo smíšené pozemsko-angroské, nechtěly špinit ruce a cedit krev, poslaly Bergeřany. V tomhle moderním uvědomělém světě, mezi vesmírným cestováním a superpokročilými technologiemi, se Společenství hvězdných národů už dlouhá desetiletí tvrdě a barbarsky mstilo Bergeře za její touhu po nezávislosti. Za její odhodlání svou nezávislost bránit. Bylo to řízené prokletí. Přitom to začalo téměř nevinně. Bergera byla malá pozemská kolonie, také daleko od všech lodních tras, na okraji lidmi ovládaného vesmíru, takzvaném periferionu. Zdejší obyvatelé se zhlédli v jejích přírodních krásách a rozhodli se planetu zachovat co nejméně ovlivněnou kolonizací. Vyhlásili autonomní kolonialitu, takříkajíc se udělali pro sebe, fungujíc ve Společenství částečným, volným členstvím v rámci obchodu a průmyslu. Potud nic zvláštního, tohle se dělo celkem často. Jenže, vzhledem k bohatým nalezištím železných rud a dalších ceněných nerostných látek, odhaleným při předkolonizačních průzkumech, se o Bergeru zajímalo několik nadnárodních těžařských korporací. Ale jelikož byla Bergera autonomní kolonií, po právní stránce na ni nemohly nijak naléhat, aby jim ložiska zpřístupnila. Proto požádaly Společenství, aby zasáhlo. A jeho právníci a politici vymysleli šalamounský tah. Pod hrozbou vojenské intervence zatlačili na Bergeru, aby se přidala ke Společenství jako plnohodnotný člen, čímž by se fakticky dala těžařům všanc. Protože Společenství svým pevně vázaným národům poskytuje nejrůznější výhody, ale za ty se musí platit členské příspěvky. Každý člen tím, co má k dispozici. Společenství by určilo těžební limity, které by se s naprostou samozřejmostí bezohledně překračovaly, a nařídilo by ekologické projekty na odtěžených nalezištích, na které by se zapomnělo, jakmile by to místo opustil poslední náklaďák. A zplundrovaná Bergera by se mohla dožadovat svých práv a platit za zdlouhavé soudy, stejně by jí to nebylo nic platné. Malým členům se dopřává malého poslechu. A velcí členové, ochránci mocných těžařských korporací, mají velká práva. Bergeřané se ale nelekli. Narychlo sestavili domobranu a trvali na původním statutu. Spo-

lečenství tedy vyslalo celou 17. Flotilu bitevních hvězdoletů, aby Bergeru přivedla k rozumu. Nejprve hrozbou, pak třeba i silou. S čím ale genever Clim Wazard, velitel této flotily, nepočítal, byl okamžitě vzplanuvší boj. Při něm Sedmnáctá dostala, lidově řečeno, na prdel. Už během prvních hodin střetu měla strašlivé ztráty, protože Bergeřané proměnili celý svůj planetární systém v obrovskou smrtící past. Sedmnáctá byla nucena po dvou dnech ustoupit a přeskupit se. V tu chvíli přišel zvrat. Bergeřané si byli dobře vědomi toho, že když porazí jednu flotilu, přijde druhá a pak třetí, dřív, nebo později. A také věděli, že jestli si chce Wazard udržet geneverské frčky a výhled na solidní důchod, nesmí odejít poražen. Udělali proto politický tah zase oni. Vyslali k Wazardovi vyjednavače. A přinutili ho, aby se jim zavázal, že zatahá za nitky svých osobních kontaktů ve vysoké politice a pomůže jim stát se součástí Společenství, ale neprodat tím svou zemi hladovým chřtánům těžařských rypadel. Na oplátku ho prohlásili vítězem bitvy. Wazard slovo, které dal vyjednavačům, dodržel. Bergera si zachovala autonomii. Společenství, které nemohlo couvnout po tom, co do donucovací operace vložilo nemalé prostředky a tisíce životu svých vojáků, muselo najít nějaké rozumné řešení. Na základě právních kliček zvlášť pro Bergeru ustavili selektivní členství, díky čemuž se vlk nažral a koza zůstala celá. Hladové chřtány těžařů Bergera nakrmila několika podřadnějšími železnými satelity plynného obra ve své soustavě a odvedla slušné příspěvky politickým formacím, které se zasloužily o její staronový status. Ale Společenství jim potupu, jíž si bylo dobře vědomo, neodpustilo. Jako kompenzaci ztrát z boje si vyžádalo, aby, až na velmi striktně vyjmenované výjimky, každý bergerský občan povinně deset let odsloužil v Kosmických gardách. A jelikož s nimi vymetli kdejakou špínu, v prvních dvaceti letech měly bergerské stavy ztráty až devadesát procent. Proto přišli s vlastní pětiletou službou v domobraně, kde každého zocelili a připravili na peklo, které ho čekalo v gardách. Proto v bergerských rotavách válčily pětadvacetileté dívky. A každý, kdo se nachomýtl k Bergeřanům, nosil neviditelný cejch. Pozemšťané s dravými Angrosany tak vlažně přihlíželi bitvě o život, který vedla bergerská 6. rotava s Legiemi, pěkně z povzdálí a když se namočili do boje, tak jenom velice opatrně. Zatímco Bergeřané vymetali všechny díry mezi kameny hor, dennodenně podrobování zkouškám ohněm, Pozemšťané s Angrosany si všechno sledovali přes výškaře z bezpečné vzdálenosti a na místo bitvy přilétali až jako poslední, dora32

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník zit nepřítele. A odlétali první, Bergeřané to přece uklidí. V husté chumelenici se ozvaly nějaké zvuky. Tomáš zpozorněl. Záhy se z padajícího bíla vynořila nejméně osmimetrová housenka a zastavila se kousek před ním, aby si jeho a chumel zasněžené látky zvědavě prohlédla. Měla velkou kravskou hlavu s černýma očima a nenápadnými kusadly. Na to, že připomínala obří hmyzí larvu, vypadala celkem inteligentně. Její článkované tělo s malými nožkami mělo světle zelenou barvu s červeným pruhem na boku. Capoleta, místní chovný… dobytek. Capoleta se chvíli dívala a pak se odebrala k nejbližší kleci a svými kusadly přeštípala tenké kmínky, aby se dostala dovnitř k listí a plodům. Vzápětí se objevila další, tentokrát mnohem menší a také hubenější. Ta měla barvu šedo-hnědou a byla bez pruhu. A také se živila na klecích daleko citlivěji, než její pestře zbarvená družka. Tomáš mohl mezi hustě padajícími sněhovými vločkami zahlédnout celé stádo těchto tvorů, složené z jedinců obou barevných vzorů. Další zvuk se ozval za ním. Tomáš se tam otočil, čekaje další zvědavý vlhký čenich… nebo spíše ostrá kusadla, ale místo toho zahlédl malou hubenou postavu v letecké kombinéze. Třetí zachráněný člen posádky konvertoplánu. Tentokrát to byl Falgeťan Hašlik. „Už jsem se bál, že vás v tý chumelenici nenajdu!“ řekl svými úzkými, vpřed vystouplými ústy v obličeji, který zvláštníma očima, ušima a ochlupením připomínal lemura. Falgeťané sice vypadali jako druh opic, ba dokonce měli dlouhý chápavý ocas, ale jinak to byli inteligentní tvorové zcela na úrovni lidí nebo Angrosanů. Navíc měli jeden zvláštní dar, byli to vynikající lingvisté. Řeči se učili nesmírně rychle a dokázali je pak skvěle používat. Jejich univerština byla po půl roce lepší, než jak kdy mluvili takoví Angrosané, přistoupivší do Společenství před dobře pěti sty lety. „Pojď si zalízt, ale bacha na Robardsovou, má v hajzlu záda!“ řekl Tomáš a pokynul Hašlikovi, aby si přisedl a zabalil se do padáku. Ten alespoň trochu chránil před zimou a dotírajícím větrem. Hašlik se vlastně jmenoval Hal Ašli Lik Alik, ale drtivá většina gardistů jej oslovovala prvně jmenovanou Pozemšťany zjednodušenou verzí jeho jména. Zbytek mu říkal po Angrosku úplně zkráceně Hal. Ale když člověk poslouchal dva domorodce, jak se baví, tak to jeho jméno znělo nějak tak, že Halašlilikalik. Takhle, v jednom kuse a trochu rychleji, to na celé Roraimeře dokázali vyslovit asi tak všeho všudy dva gardisté. „Proč jsou ty Capolety dvoubarevné?“ zeptal se Tomáš, když se Hašlik zahrabal do padáku.

Od úst mu stoupala pára, která hned mrzla na vousech, jak jí bral vítr proti obličeji. „To jako, že jedno jsou kluci a druhý holky?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Falgeťan. „Ty větší a barevné jsou domestikované. Ty šedivé menší jsou divoké.“ „Co tady dělají domestikovaný zvířata?“ podivil se Tomáš. „Navíc, jedna banda s divokýma.“ „Tohle jsou povětšinou pozůstatky pasteveckých stád. Tehdy, když Falgeta přistoupila do Společenství, vzrostl zájem o maso Capolet. V kosmu chutná a tak jím Falgeta platí část příspěvků za členství. Pastviny v údolích už nestačily. Pasáci porušili prastaré tabu a začali vyhánět Capolety na vysokohorské plošiny, aby se tady pásly na tom, čemu vy říkáte klece. Rozzlobili tím ale horské duchy a ti na ně seslali Šílenství.“ „Aha! Takže před tím jste Šílenství neměli?“ pídil se Tomáš. „Ale ano. Tu a tam. Z hor přicházely zvěsti o celých vesnicích, které se vyvraždily v záchvatech Šílenství, nebo se jejich obyvatelé toulali po horách a přepadávali pasáky a jejich stáda, nebo vesnice. Ale po tom, co přišlo Společenství, se Šílenství velmi rozmohlo!“ odvětil Hašlik. Tomášovi se zdálo, že se Hašlikovi o Šílenství příliš mluvit nechce. Falgeťané ho vnímali jako poskvrnu. Zvláštní na něm bylo zejména to, že přestože činilo zasažené jedince nesmírně prchlivými a agresivními, zároveň jim v jistém směru bystřilo smysly a zvyšovalo inteligenci. Proto také byli Legionáři, příslušníci Legií Šílených – loupeživých band toulajících se po horách, schopni využívat i složité mechanismy a elektroniku z ABS, nebo vraků sestřelených vrtulníků a letadel. Bezohledná zvířecí krutost ve spojení s děsivě vyspělou inteligencí. „Proč si ty Capolety nepochytáte? Není to škoda, když jsou tak ceněný, nechat je tady jen toulat?“ „Vesničané se bojí tak vysoko do hor. Už takhle je postižených čím dál víc a další škody způsobují Legie svým řáděním. I když je pravda, že od doby, co tu jsou gardisté, se Legionáři specializují na boj s nimi a vesnice přepadají o něco méně.“ Asi za hodinu se někde v dálce ozvalo dunění motorů vrtulníků. Chvíli se přibližovalo a pak zase vzdalovalo. O něco později se ohlásil výškař s tím, že se záchrana odkládá pro špatné počasí. Tomáš klel jako starý ďas a Hašlik se vymotal z padáku a začal přihrnovat sníh, aby vytvořil izolační vrstvu, protože tu budou muset strávit mrazivou noc. A to tady běžně padaly teploty pod dvacet pod nulou. Silný mráz přišel ještě před setměním, a jak se v noci vyjasnilo, kolem dokola praskal led a 33

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník loupal sníh. Tiché pukání se prolínalo s nepřetržitým křupáním a chroupáním krmících se Capolet. Ta zvířata snad nezamhouřila oči a celý svůj den doslova prožrala. Tomáš píchnul Robardsové další morfium a zkontroloval jí baterii jednoduchého topení bitevního obleku. Vzhledem k tomu, že se vůbec nesměla pohnout, musel jí udržet v teple. Baterie ale rychle ztrácela šťávu. Vydrží sotva do rána. Naštěstí svojí ještě nepoužil, protože se mohl zahřívat chvěním a pohybem, takže ji nechal pro dívku. Jediné s čím měl problém, byly boty. Propocené ponožky v nich po několika hodinách namrzly a za jedno studily a za druhé dřely. Někdy v noci usnul. *** Probral se s pocitem, že ho něco nepříjemného vzbudilo. Pátral očima ve tmě. Ten nejasný pocit v něm zanechal hluboký otisk. V mžiku mu zbystřil smysly, přestože tělo ještě podléhalo omámené ochablosti. Kolem žaludku cítil podivný tlak a trochu mu pískalo v uších. Mrzlo, až praštělo. Všude kolem to šustilo a štrachalo, křoupalo a praskalo. Sledoval ten zvuk k jeho původu a zjistil, že se několik nejbližších Capolet podivně svíjí do smyček a pak se křečovitě natahují, aby se vzápětí zase zkroutily. Sice nebyl nějakým velkým znalcem chování těch zvířat, ale byl si skoro jistý, že tohle není normální. Chtěl se na to zeptat Hašlika, ale ten byl pryč. Něco se dělo! Zkontroloval Robardsovou a zvedl se, aby se trochu rozhýbal. Nohy ho brněly, jak byly prokřehlé a zdřevěnělé… …strašlivá rána do hlavy ho srazila do sněhu. Okamžitě se vyškrábal na čtyři a snažil se zjistit, co se stalo. Spatřil Hašlika, jak k němu kráčí s velkým kamenem ve svých hubených rukách. Ve tmě, prostoupené mdlým světlem měsíce Falgety a hvězd, viděl jeho výmluvně se lesknoucí špičáky. Šílenství! Měl štěstí, že ho chránila přilba. I tak ho ale pořádně bolelo za krkem. A Hašlik se řítil k němu, znovu se napřahujíc k dalšímu úderu. Tomáš Holan vyskočil na nohy a vrhnul se vstříc Falgeťanovi. Strhl kámen nad jeho hlavou na zem a pustil se s ním do křížku. Šílenství dávalo už tak silnému Hašlikovi nesmírnou převahu. Přesto Tomáš srdnatě bojoval, až menšího Falgeťana svalil do závěje a na okamžik zpacifikoval.

„Kurva, Hašli, ser na to! To jsem já, Holan!“ zařval mu do tváře. Věděl, že to nejspíš nemá cenu. Možná, že na okamžik zahlédl v jeho očích jiskru rozumného uvažování, ale pak se Hašlik prudce vzepjal a shodil ho. Vzápětí se na něho vrhnul a Tomáš byl rád, že ho před Falgeťanovými drápy chrání brnění. Hašlik také viděl, že jeho útoky se míjejí účinkem, proto se na něho celou vahou pověsil a snažil se stlačit bránící se ruce Pozemšťana natolik, aby ho mohl kousnout do obličeje, nebo trochu odkrytého krku. Tomášovi se ho podařilo ze sebe skopnout a při tom mu strhl z hlavy přilbu. Když se snažil dostat na nohy, Hašlik po něm znovu skočil. Tomáš sebou mrsknul na bok a jak se Falgeťan otáčel k dalšímu útoku, rozpřáhl se a vší silou ho tou přilbou praštil po hlavě. Zadunělo to. Tomáš si v prvním okamžiku myslel, že Hašlikovi praskla lebka. Falgeťané měli malé, zdánlivě křehké hlavičky. Hašlik se svalil do sněhu a už se nepohnul. Z jednoho ucha mu tekl pramínek hořčicově oranžové krve. Tomáš se zarazil. Jak se mu mazal adrenalinový doping, najednou se začal třást a bylo mu zle. A hlavně, líto Hašlika. Věděl, že to od něho nebyla osobní zášť. To podělané nepostižitelné svinstvo z něho udělalo podivně pomateného agresora. Lékaři gard celou dobu pátrají po tom, co Šílenství způsobuje, ale vědí toho stále hodně hodně málo. Vlastně pouze to, že patologickým somatickým projevem téhle nemoci jsou určité chemické změny v mozkové tkáni Falgeťanů. Fakticky se jim v mozku z nějakého důvodu začne tvořit poměrně silná kyselina, která při delším působení narušuje tkáně, přičemž ale prvně funguje jako pseudoepinefrinový hormon a neurotransmiter. Proto jsou agresivní, ale inteligentní. Postižený jedinec dokáže s touhle rozbuškou v hlavě žít dlouhé roky a působit obrovské škody svému okolí, než mu to jednoho dne rozežere nějaké důležité centrum a zabije ho to. Pokud to neudělá něco z jeho okolí dřív. Obvykle, po prvotním extrémním navýšení, dochází postupně k úbytku IQ, až hluboko pod spodní hranici průměru. Jedinec se stává desorientovaným a o to zuřivějším. Z toho důvodu obvykle vedou Legie jedinci s kratší dobou expozice a těch starších postižených se často nemilosrdně zbavují. Celým problémem se Šílenstvím byl jeho zdroj. Lékaři byli bezradní. Ono toho ani o samotných Falgeťanech nevěděli mnoho, takže se vlastně stále ještě učili jejich anatomii a biochemii, natož aby je dokázali efektivně léčit. Místní lékaři považovali nemoc za kletbu horských duchů a ta je prý neléčitelná. A vojáci Kosmických gard se soustředili na boj s Legiemi. Ten je zaměstnával natolik, že nějaké 34

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník pokusy odhalit venku příčinu nemoci se daly počítat na prstech jedné ruky. Tomáš se sklonil nad bezvládným Falgeťanem. Musel mu otevřít oko a fouknout mu do něho, aby vyzkoušel reflex víček, který mu prozradil, že je tvor naživu. Falgeťané, konkrétně Numruci, jako Hašlik, neměli dýchací orgány, ani klasický oběhový systém, aby mu mohl zkontrolovat dech či puls. Dokonce postrádali klasický průchozí trávicí trakt. Jejich tělo vstřebávalo ze vzduchu oxid uhličitý kůží a ochlupením na ní. Prolínáním skrze buněčné membrány se tento dostal do tkání. Trávicí trakt začínal jícnem a končil v žaludku. Zde se, podobně jako u lidí, rozložila pozřená potrava a promísila s tekutinami. Dál ale pokračovala rozložená na základní prvky ve vodném roztoku, prosakováním při pozvolném stlačování tkáněmi a v buňkách docházelo za pomocí oxidu uhličitého k chemickým reakcím, při nichž si každá část těla tvořila své vlastní potřebné sloučeniny. Voda samotná byla důležitá jako základ veškerých tkání a také biologické hydraulické kapaliny pro hybnost svalů a jejich soustav, zajišťujících mobilitu a fyzickou zdatnost tvora. Mozek, jako centrála, ovládal tělo přes několik nižších nervově orgánových center. Nakonec tělo opět kůží vylučovalo kyslík a přes orgán podobný ledvině se odváděla odpadní kapalina, tvořená převážně dusíkatými látkami, rozpuštěnými ve vodě, do močového měchýře. Stolici Numruci nevylučovali. Pouze vyvrhovali nestravitelné části potravy. Zabalil Hašlika do padáku a bez dlouhého rozmýšlení ho ještě přes vrch spoutal padákovou šňůrou. Sice se domníval, že mu už není pomoci, ale od jednoho z doktorů vyzvěděl, že Šílenství nemusí vždy končit trvalým poškozením psychiky. Záleží zřejmě na tom, nakolik je postižený vystavený zdroji, ať to je cokoli. Zalezl si do svého doupěte vedle Robardsové, která se na chvíli probrala. „Co se děje?“ ptala se ospale. „Nic. Klidně spi. Ráno přiletí vrtulníky,“ řekl a chtěl tomu věřit. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Robardsová přece!“ „Myslím křestním.“ „Natálie.“ „Jak ti říkají? Nat?“ „Pche! To je leda tak pro koně! Roby, já jsem Roby!“ „Tak fajn, Roby, spi. Ráno nás vyzvednou.“ Když po několika hodinách znovu usnul, zdálo se mu… eh, o Capoletách. Byly všude kolem něho a všechny byly mrtvé, podivně křečovitě zkroucené. Všechno to má souvislost, říkal si v tom snu. Probudil ho hluk vrtulníku, který se jim přehnal nad hlavami a nasadil na přistání nedaleko na plošině. Když se po chvíli usadil zví-

řený sníh, otevřel se Tomášovi výhled mezi klece. Všude kolem ležely mrtvé Capolety. Podivně křečovitě zkroucené. *** „Říkáte, že ty housenky všechny zemřely?“ „Alespoň ty, co jsem viděl v dosahu,“ přikývnul Tomáš Holan. „Tohle je úplně nová informace,“ řekl suše astrobiolog Ramad Anevri. „To by mohlo ukazovat na původce.“ „Ty Capolety nejsou původci,“ zakroutil hlavou doktor Barman. Stáli v malé ošetřovně Šesté. Vrtulník přivezl Holana s Robardsovou a Hašlikem asi před hodinou. Když Barman skončil Tomášovu prohlídku, zavolal Anevriho, patřícího k týmu, který se na Roraimeře zabýval pátráním po léku na Šílenství. Ostatně, nebyl daleko, ošetřoval Hašlika jen o dvoje dveře vedle. „Já vím,“ přikývl Anevri. „Je to něco, co Numruky a Capolety spojuje. Něco v horách. Podle všeho to bude nějaká chemická látka, která se zřejmě přenáší vzduchem. Třeba výrony plynů. Hory jsou dost často otřásané zemětřeseními.“ „Jsou to ty klece,“ řekl Tomáš, „ty spojujou Numruky a Capolety nejvíc.“ „To ano, ale pokud by se Capolety otrávily nějakým jedem z těch klecí, proč by to postihlo i Hašlika? Ten je přece nejedl!“ namítl Anevri. „Já nevím, co dělal, nebo nedělal, na chvíli jsem usnul,“ pokrčil rameny Tomáš. „Ale vzpomínám si, že jak jsem se vzbudil, měl jsem pocit, že mi něco… vadí, nebo tak něco.“ „Ty klece třeba uvolňují něco do vzduchu. Nějaký jed, nebo třeba jen pyl,“ uvažoval Barman. „Což by, nakonec, mohlo být i jedno a to samé.“ „Půjdu za Raynesem a řeknu mu, že mi musí vyčlenit nějaký stroje, abych mohl se svými lidmi nahoru a trochu se tam porozhlédnout,“ konstatoval zamyšleně Anevri. „Za Raynesem?“ opáčil Tomáš. Věděl dobře, že velitel celé brigary, jako i základny, nebude mít příliš pochopení pro to, aby posílal Pozemšťany nebo Angrosany do toho pekla, mezi skály. Stejně mu přidělí Bergeřany. „Jděte rovnou za Jayerem, ten vám dá svý mašiny tady z Šestky. Stejně by to na ně spadlo. Bude to snazší a rychlejší.“ „Asi máte pravdu,“ připustil Anevri. „Co Hašlik?“ zeptal se Tomáš. „Podle předběžných testů u něho nevznikla kritická hladina kyseliny etanové. Je reálná šance, že se z toho dostane… bez trvalých následků. Ale to se uvidí později, až podle EEG. Snažíme se to v jeho mozkové tkáni neutralizovat zvláštním, zatím jen orálně podávaným roz35

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník tokem. Je to úplně nový, ale hodně nadějný postup.“ „Ale ty Capolety to zabilo,“ uvažoval Tomáš. „Zřejmě dostaly toho něčeho větší dávku. Přiznám se, že jsme dosud nedělali žádné porovnávací testy, tohle jsme dosud netušili. Poletíme nahoru a vezmeme tam vzorky i z těch mrtvých zvířat.“ „Doktore, co Robardsová? Už je na sále?“ zajímal se dál Tomáš. „Na takovouhle operaci nejsme u naší rotavy vybavení,“ zakroutil hlavou Barman. „Měli jí operovat u Páté, ale její velitel, Grumpy, to zatrhl, že jim prej někde na Merein nouzově sedal výškař a jsou tam nějaký zraněný, takže čekají na ně a nechtějí se pouštět do tak zdlouhavé a náročné operace. Prej by to stáhlo nejmíň dva týmy špičkových chirurgů. Jayer běžel za Raynesem, jenže ten ho vyhodil. Stojí za Grumpym.“ „No to si dělaj prdel!“ vztekal se Tomáš. „K čertu, ta holka hraje o čas. Vždyť může zůstat ochrnutá!“ Vzhledem k tomu, že měl cestu na velení základny, protože jako přiřazený specialista musel podat zprávu o práci bergerských operátorů v průběhu incidentu a provést rozbor střetu, rozhodl se tam jít hned. A z plných plic zatlačit na toho hajzla Raynese. Raynes se mu šklebil do obličeje. Podobně jako Don Jayer to byl obrovský chlap, takový obrovitý kolos, ale na rozdíl od bergerského velitele neměl takový ten důvěryhodný ksicht. A ta jeho malá prasečí očka shlížela na Holana z výšky nějakého metru osmdesát a vysmívala se nejen jemu, ale celé Bergeře a vlastně každému, kdo u tohohle tlustokožce padl v nemilost. „Má smůlu, ta begerská kočka,“ prohlásil Raynes chladně. „Grumpyho chíra čeká na náklad z Merein.“ „Jděte do hajzlu, veliteli!“ zasyčel Holan. „Kdyby chtěli, tak to dají obojí, a tohle je priorita!“ „Koledujete si, porukere!“ vrátil mu pluker Raynes. „Chytáte bergerské móresy, mladíku. Ostatně, když jsme u toho, měl bych pro vás jeden návrh. Ten hajzl Jayer mi leze na nervy. A vy jste si jistě všimnul, že držet s Bergeřany může být značně… nevýhodné. Když vás… třeba vážně zraní a je potřeba skvělý doktory, aby vás z toho vysekali a tak… Mohli bysme si pomoct navzájem. Už taky jenom proto, že vám za pár měsíců končí základní služba a budete potřebovat doporučení, abyste mohl dostat nový služební závazek. Já se zase chci zbavit Jayera.“ Raynes nechal svá slova odeznít a pozoroval Holana, jak bude reagovat. Ten očekával jeho další řeč se stoickým klidem, nedával najevo ani

rozhořčení nad tím, co Raynes už řekl, ani zvědavost ohledně toho, co má přijít. „Chci, abyste pro mě špicloval u Šestky. Nemyslím oficiálně. To si najdu v povinných hlášeních. Chci špínu pod povrchem. Všechno, co toho sráče může potopit. A já vám napíšu doporučení a vyřídím pokračování služby, řekněme třeba u čtrnácté na Beledě. Chcete přece pokračovat, že? Máte to v papírech!“ „Budete operovat Robardsovou?“ zeptal se Tomáš suše. „Zapomeňte na tu bergerskou čubku, hochu. U ní jsem už řekl poslední slovo. Myslete na svou budoucnost!“ „Že můžete v noci klidně spát,“ odsekl Tomáš a zvedl se k odchodu. „Na kydání špíny si najděte někoho jinýho, já vám na to seru.“ „Bude vás to mrzet, to si můžete být jistý,“ odvětil za ním Raynes. A Tomáš věděl, že to nebyla planá výhružka. Ale tohle prostě dělat nechtěl. Ne, že by se považoval za bůhví jak charakterního. Prostě se nemohl k něčemu takovému přinutit. Už jenom proto, že mu byli Bergeřané čím dál sympatičtější. Venku se mu nad hlavou přehnal stotunový bitevní vrtulník, Carcharon. Česal střechy nízkých betonových budov Roraimery. Uprostřed cesty k heliportům stál rozkročený Don Jayer a s rukama v bok ho se spokojeným úsměvem sledoval. „Prej ses vyptával, jak se vede Robardsový,“ oslovil Tomáše, který se šinul kolem jako bez duše a pouze ledabyle zasalutoval na pozdrav. „Mňo jo, ale žádný dobrý zprávy jsem neslyšel.“ „Tak pro tebe jednu mám. Obvolal jsem všechny naše rotavy v okolí a posílám jí k čtyřiašedesátý na Kanafredu. Tam jí odoperujou!“ „To jsem rád,“ řekl Tomáš po pravdě. „Právě jsem kvůli tomu nadával Raynesovi.“ „Se vo tu holku nějak staráš, kamarádíčku. Jestli ty do ní nejseš udělanej,“ bručel medvědím hlasem Jayer. „A kdyby?“ odsekl Tomáš. „Rozbiješ mi hubu, protože pro ni nejsem dost dobrej?“ Nevěděl, co to do něj vjelo, ale tak nějak ho to najednou všechno štvalo. Tahle podělaná válka, díra kde slouží, zpropadené předsudky a blbé kecy. „Hele, Jayji… sorry. Jsem… asi přetaženej.“ „Tak se jdi vychrápat. Ten pošuk Anevri ze mě vymámil dva vrtulníky a chce letět tam, co jste spadli. A ty to máš prej výst. Takže, briefing je ráno ve tři, nazdar!“ Don Jayer mu pokynul pozvednutou dlaní a šinul si to pryč. „No, nazdar!“ zabrblal si Tomáš pro sebe a šel tam, kam ho Don Jayer poslal. 36

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník *** Obrovitý Carcharon si razil cestu neviditelnými masami vzduchu. Zpočátku si Tomáš připadal na palubě vrtulníku nesvůj. Osm listů nosného rotoru se mu zdálo málo a byly slabé. Vrtulník neměl vystřelovací sedadla, ale pouze odpalovací nákladovou rampu a gumovou skluzavku pro ladnější opuštění stroje. A létal podělaně nízko nad skalními římsami a hřbety. Ale brzy si zvykl. A po dvou měsících téměř každodenních výletů po horách to už nevnímal. Anevri našel v mozku Capolet podobné chemické změny, ne-li vysloveně stejné, jako u Numruků. Takže létali všude, kde jim hlásili výskyt mrtvých zvířat a měřili, sledovali, mapovali a brali vzorky. Byla to odporná práce. Často dorazili na místo, kde Capolety pošly před několika dny, nebo i týdny. Ty bestie smrděly i za čerstva, natož pak, když se jejich maso, pokud se ta tkáň tak dá nazvat, rozkládalo. Ale Anevri tvrdošíjně vyžadoval brát vzorky z každého místa, takže se občas vraceli páchnoucí jako tchoři. A o náklad, který vezli, by neškrtl ani hodně otrlý pozemský funebrák. Obvykle mrtvolám housenek uřezali hlavy, ale tu a tam je brali úplně celé. Někdy s nimi přivezli i pár numruckých mrtvol, nalezených poblíž, jindy zase klece. Bohužel to doposud nikam nevedlo. Tomáš vyhlížel ven. Asi kilometr po pravé straně se tyčily strmé stěny údolí Lumcum. Údolí smrti. Vrtulník byl zase plný páchnoucích mrtvol. A někde vpředu byla stolová hora uprostřed údolí, která poskytovala relativně bezpečné útočiště pro Devátou aeromobilní brigaru a její základnu Roraimera. Robardsová za sebou měla tři náročné operace a podle předběžných výsledků se uspokojivě zotavovala. Psali si. Vymámil z ní pár jejích fotek, civilních, ještě z domova, před nástupem do služby. Ona ho považovala za takovou tu spřízněnou duši, které se člověk může vyplakat na rameno a vážila si jeho účasti a zájmu. On se do ní každým dalším úderem srdce víc a víc zamilovával. Jenom se jí to bál na rovinu vybalit, aby neztratila zájem a nepřišel… o jejich mailovou korespondenci… o svou iluzi opětované lásky… Chystal se za ní na návštěvu. Aby jí ještě alespoň jednou viděl, než odletí domů, na Bergeru. Don Jayer mu prozradil, že takhle těžké zranění je, u ženy zejména, jednou z těch přísně vyhraněných výjimek, kdy dotyčný nemusí odsloužit celý úvazek. Natálie Robardsová bude zproštěna zbytku služebního poměru a vrátí se na svou zelenou planetu. A pro něho nadobro zmizí. Bergera byla odlehlá destinace, což už samo o sobě značně komplikovalo pokus o návštěvu.

A pak tu byl jejich imigrační zákon. Bergera si zase, na oplátku za nemilosrdné reparace požadované Společenstvím, vyhradila, že nedovolí žádný turistický ruch a bude si kontrolovat veškeré návštěvy a přistěhovalectví podle vlastních pravidel. A činí tak tvrdě. Na Bergeru se cizinec dostane pouze na pozvání. A toho jsou dva druhy. Jedno je „diplomatické“, červený blanket k časově ohraničené pracovní návštěvě, obvykle pro jednatele Společenství. To druhé, daleko vzácnější, na zeleném, je k pobytu. Musí ho podepsat partner a nejméně dva vysoce postavení občané Bergery. Z téhle hrstky cizinců se stávají noví občané. Musí mít už odslouženo povinných deset let v jakékoli bezpečnostní složce Společenství a prokázat svou přínosnost pro samotnou bergerskou společnost. Popravdě… i kdyby ho Roby milovala, Tomáš nečekal, že by se plebejci dostalo takové pocty. Stejně by museli zapomenout na své city a jít si každý po svém. Carcharon se otřásl, jakoby za letu přefrčel břichem po valše. „Co je?“ zeptal se Tomáš interkomem. „Tlaková vlna. Na Roraimeře právě začal raketový přepad!“ odpověděl jeden z pilotů v kabině. Vzápětí vysílačka ožila divokou změtí rozkazů a pokynů. Roraimera posílala v první vlně především Bergeřany, aby našli Legionáře a jejich improvizované odpalovací rampy. Někde v okolních horách. I když šlo do vzduchu okamžitě pětadvacet mašin a další se připravovaly, nebo stahovaly z patrol, stejně šlo v členitém terénu o hledání jehly v kupce sena. Přece jen, Legionáři tady znali každý kámen. Tomáš se zapřel zády o stěnu, a jak mu to jen divoké manévry stroje dovolily, vyhlížel vypouklým okénkem ven. Jejich Carcharon, přestože měl už dost málo paliva, se okamžitě zapojil do pátrání po nepříteli. Při tom pilot zuřivě manévroval, aby se vyhýbal létajícím raketám Falgeťanů, tak vlastním strojům poletujícím kolem. Stotunový kolos měl limit pozitivního přetížení tři G a pilot hnal ručičku akcelerometru až na doraz k této hranici. Tomáš viděl na zemi záblesky a gejzíry hlíny a prachu, po dopadu střel. Tentokrát se jednalo o primitivní neřízené střely, složené z různých ukořistěných dílů. Legionáři je odpálili podle balistického propočtu a většina z nich obvykle dopadla mimo cíl. Ale ty, které zasáhly, s čtvrt tunou výbušniny v hlavici, dokázaly nadělat spoustu škody. Postřehl několik ležících mrtvých těl, některá už na první pohled nepodobná tomu, kým původně byla. A pak viděl startující Carcharon, který dostal přímý zásah asi ve dvaceti metrech. Okamžitě se zřítil v plamenech k zemi. Pohltila ho obrovitá ohnivá koule. Jestli měl natankováno plnou, tak palivo činilo něja37

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník kých třicet tun jeho hmotnosti. A dalších dvacet tun může mít munice. Nebude mít cenu ho hasit. Až za několik hodin všechno vyhoří, po konstrukci nebude téměř stopa, posádka úplně zmizí a na místě zbude pár škvarků a na sklo roztavený písek a prach. Carcharony ještě dlouho po dopadu poslední střely zuřivě létaly po okolních údolích a stržích, stoupaly podél úbočí hor nad údolím. Tomášův stroj ale musel neprodleně na přistání. Posádce v pilotní kabině svítila výstražná tabla, upozorňující na kritický nedostatek pohonných hmot. U gigantů typu Carcharon bylo vše komplikováno ještě složitostí palivové soustavy a také tím, že má každý stroj, po nesčetných polních opravách, jinak nastavené plováky čerpacího zařízení. Takže si každý nechává osobité množství nevyčerpatelného paliva. Jak to obvykle bývá, v takových případech zejména, motory vysadily v nejméně vhodnou chvíli. Carcharon ale naštěstí nalétal na jednu z okrajových přistávacích ploch stolové hory, takže jakmile pilot obra převedl na autorotační režim a ucítil v cyklickém řízení tlak, stočil ho podél strmého úbočí Roraimery. Tím získal dalších osm set metrů výšky a změnil drtivý dopad v řízené přistání. Ani to však nebylo hladké. Jak pilot brzdil dopad zvednutím kolektivu, Carcharon se postavil na ocas, kterým vzápětí narazil do skály asi dvacet metrů před zamýšleným místem přistání. Vrtulník, který v tu chvíli přišel o vyrovnávací rotor, popadly odstředivé síly hlavního rotoru a ještě, než dopadl na zem, s ním několikrát otočily kolem dokola. Pak to zapraštělo, Carcharon se téměř převrátil na bok, přičemž listy nosného rotoru mlátily do země a rozpadaje se na drobné voštiny, létaly všude kolem. Když všechen ten lomoz utichl, zůstalo vytí pomocné startovací jednotky, která se kdoví proč sama nahodila a čerpala si palivo z vlastní dvousetlitrové nádržky. Tomáš se pomalu pohnul. Náraz byl tvrdý, ale tlumilo ho polstrování sedadla, na kterém seděl a také masa konstrukce, jež se zploštila a pojala tak část kinetické energie dopadu. Nákladní kabina byla zamarastěná od částí mršin, které vezli. Tomáš se po nakloněné kluzké podlaze prodral dozadu, kde byla škvíra, jak se rozšklebila nákladová vrata. Venku už postával otřesený druhý pilot Keltrik, Falgeťan, a operátor Dorshire z Bergery. „Pilot Hazel?“ zeptal se Tomáš. Dorshire zakroutil hlavou. „Rozdrtilo ho to při dopadu.“ V tu chvíli se zvuk kvílející pomocné startovací jednotky změnil v ječivé pískání, zřejmě jak se zadřelo nějaké poškozené ložisko. A Keltrik se chytil za hlavu, předklonil se a zuřivě zavrčel.

*** „Má podobné výsledky, jako Hašlik,“ řekl Anevri. „Zdá se, že jste na to kápnul, Holane!“ poplácal Tomáše po rameni doktor Barman. „Taky to vysvětluje, proč ty Capolety pochcípaly a Hašlik ne. Protože jste ho tím úderem poslal do limbu, přestal to vnímat a tím se u něj nevytvořila smrtelná hladina kyseliny.“ „Já myslel, že to tělo stejně vnímá, i když je mimo… je to přece zvuk. Navíc Numruci nemají jen klasický uši, ale vnímají zvuk i lebkou,“ uvažoval Tomáš. „Ano,“ přikývl Anevri, „ale k tomu, aby došlo k chemické reakci, na něj musí vědomí aktivně reagovat.“ „Takže… prostě zvuk…“ „No, přesněji ultrazvuk!“ „Ostatně, to byl zřejmě ten váš nejasný pocit, že vám něco vadí. Lidé často jisté hladiny zvuku vnímají podprahově, a přestože na ně nějak reagují, nejsou si toho vědomi,“ podotkl Barman. „Kde se to teda vlastně bere, nahoře v horách?“ zajímal se Tomáš. „Zdá se, že to umějí produkovat ty rostliny, ty klece. Vibracemi jednotlivých částí, a jejich třením o sebe. Zřejmě jako obranu. Všude, kde jsme sbíraly vzorky z mrtvých Capolet, doznal porost klecí velké škody ožerem. Vypadá to, že tím, jak stoupla populace Capolet v horách, se zvýšily škody na porostech a ty se daleko častěji začaly bránit,“ mínil Anevri. „Hašlik mi něco říkal, tohle by se z toho dalo odvodit. No dobře, ale proč to postihuje Numruky v údolích?“ „Myslím, že na to bych taky měl odpověď,“ přidal se doktor Barman. „Akustika hor, pánové!“ „Zajdu za Raynesem,“ řekl Anevri, „musíme dát dohromady nějaké týmy a s Numruky dostat ta velká stáda z hor. S divokými jedinci bych si nedělal hlavu, myslím, že ti klecím tolik neublíží. Je to přirozená rovnováha!“ „Tak, to bychom měli,“ přikývnul Barman. „Myslím, že Keltrikovi těch čtrnáct dní rekonvalescence stačilo, zítra ho propustím. A Hašlika taky. Zároveň s Numruky proberu možnosti nějaké aktivní ochrany sluchu, protože to stahování Capolet z hor je na roky!“ „Tahle válka jen tak neskončí,“ přitakal Anevri. Tomáš přikývnul a chystal se k odchodu z ošetřovny, když do ordinace vrazil Don Jayer. „‘Tý‘! Všude tě hledám. Mám špatné zprávy! Zdravotní stav Robardsové se najednou prudce zhoršil. Doktoři z Kanafredy říkaj, že se asi neujaly nějaký neurální implantáty, nebo co!“ 38

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Tomáš na něho vyděšeně zíral. „Vždyť… byla v pohodě!“ koktal. „Něco se podělalo, kámo,“ pokrčil rameny Don Jayer. „Má vysoký horečky a selhávají jí orgány. Prej, že i když jí z toho vysekaj, tak nejspíš zůstane ochrnutá. Snažej se to ještě nějak uhrát léky, ale nevypadá to dobře. Ten felčař říkal, že nejspíš půjde pod kudlu, a pak to je padesát na padesát.“ „Jakože ochrne?!“ „Ne. Že to nepřežije!“ „Jayji, dostaň mě za ní!“ zažadonil zoufale Tomáš. „Nepřipadá v úvahu! Na Valnaverským hřbetě jsme před čtvrt hodinou přišli o čtyři Pavouky a dvě Vážky, který vzápětí dorazily na místo boje. Jestli chceš, tak jí padej napsat mail, dokud je vzhůru, protože ji nejspíš čeká dlouhá operace a potom bude asi nějakou dobu v umělým spánku. A za půl hodiny na briefingu, jdeš nahoru s PAŘBO dva nula nula.“ Tomáš chtěl něco namítnout, ale Jayerův výraz ve tváři jasně nepřipouštěl námitek. Tahle válka jen tak neskončí. Letěl jako s větrem o závod na ubytovnu. Sednul k počítači a… co jí napsat? I obyčejně dával mail do kupy docela těžko, i když, jak se zdálo, Roby se jeho styl líbil. Snažil se nebrat situaci tak vážně a co se týkalo dennodenních bojůvek, co mu zbývalo, než je náležitě zlehčovat. Možná jí tak připadal zábavný. Jenže teď to nebyla žádná legrace! Seděl a civěl na obrazovku. Minuty ubíhaly. A pak… jí to všechno vyklopil. Takové věci, jaké by nahlas ani neřekl, protože by si připadal jako… trapka, nebo jak se to říkalo. Prostě jí vybalil, co pro něho znamená, jak na ni myslí a jak se o ni bojí. Kde bral ta ozdobná košatá slova, která skládal do melodických vět, netušil. Nakonec napsal, že jí hluboce a upřímně miluje a chtěl by s ní sdílet zbytek života. A odeslal to, rychle, aby si to nerozmyslel, protože jen co to dopsal, tak se mu tohle zdálo trapné, tamto nepatřičné a tohle zase slabošské. Jak pádil na briefing, blesklo mu hlavou, že jestli ten mail Roby nepřečte sama a někomu si řekne, bude se na jeho účet bavit celá Kanafreda. A brzy celá Falgeta. Ale čert to vem, ta malá Bergeřanda za to stojí. O další půl hodiny později se už kurtoval do vystřelovací sedačky Virgo a konvertoplán roztáčel motory. Nahoře, na Valnaverském hřbetě, vypuknulo peklo a celá Šestka bude u toho. *** Na Valnaverském hřbetě se bojovalo tři dny. Legie tu nejenže provedly očekávaný přepad, ale pak místo útěku přešly do aktivní defenzivy a sestřelily dva Carcharony. Šestka nenávratně

ztratila jeden z nich po tom, co se zřítil do rokle a pohřbil osmičlennou bojovou osádku. Druhý sice nouzově přistál a podařilo se ho na místě opravit a odletět s ním, ale i tak to stálo život tři členy posádky a dva vojáky, zajišťující krytí záchranného výsadku. Dalších dvacet mužů odepsal Don Jayer z pracovních čet, opravujících nebo likvidujících ABS. Tomáš bitvu pozoroval z paluby Virgo, kroužící nedaleko bojiště. Nejméně dvakrát za tu dobu se ocitli v přímém ohrožení života a jednou je k předčasnému přistání na záložní polní základnu Beleda přinutila technická závada. Když konečně zuřivá bitva utichla, mohly se jednotky vrátit na Roraimeru. Většina účastnících se strojů potřebovala nutně opravit, nebo alespoň zalátovat díry po průstřelech. Legionáři jakoby vycítili, že lidé přišli na to, co jejich pohanu způsobuje, a ve studu se vrhli do boje s takovou vervou, že zaskočili i otrlé Bergeřany. Tomáš se co nejpohodlněji opřel do vystřelovací sedačky, aby ho při vibracích, doprovázejících přechod z horizontálního položení rotorů do vertikály, co nejméně bolely záda. Virgo dobrzdila nad prašnou přistávací plochou a ladně se kolmo snesla na zem. Jemné zhoupnutí v tlumičích značilo, že se „zlatíčko“ úspěšně uzemnilo. Tenhle okamžik Tomáš z celého letu miloval nejvíc. Za hvízdání dobíhajících motorů se odpoutal a konečně pořádně protáhl zdřevěnělé tělo. Když se nic nepodělá, má před sebou úžasných čtyřiadvacet hodin volna. A zjistí, jak se daří Roby. Jen co vyskočil ze dveří Virgo, už ho měl v pařátech Don Jayer. „Pojď se mnou k Raynesovi. Měl by vydat nějaký oficiální prohlášení a rozseknout to!“ „Co jako?“ „Velení prej odsouhlasilo akce k potlačení Šílenství. Je to tvoje dítě, tak si ho pojď pohoupat. Bude tam ten pošuk Anevri. Má plnou hubu toho, jakej si pro to měl přínos a tak!“ „Nevíš, co Roby?“ zeptal se Tomáš. Nohy tahal za sebou. Vůbec se mu nechtělo courat přes celou základnu a pak smrdět kdoví jak dlouho u „náčelníka“. „Přiznám se, že nevím. Ale až tam odsud vypadneme, tak zavolám na Kanafredu a zeptám se. Ale vzhledem k tomu, že oni mlčí, bych řekl, že to stagnuje. Dostali ode mě dost jasný instrukce, kdy se maj ozvat.“ Briefing se konal v jednom z větších sálů velitelství základny. Sešlo se tu docela dost lidí, především samé větší šarže. Tomáš se posadil do první řady mezi Dona Jayera a vysokého hubeného Angrosana Grumpyho, velitele Pětky. Za chvíli na vyvýšené pódium nakráčel Hrana Raynes se sborem důstojníků a zastavil se u řečnického pultíku. Spustil spoustu keců o tom, jak je důležité, že lidé od Anevriho odhalili 39

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník původ Šílenství a jaký zlomový okamžik tím nastal. Za celou půlhodinu Tomáše nezmínil, zatímco pořídil vyjmenovat celý Anevriho tým, snad i včetně místní uklízečky. Tomáš byl příliš unavený, než aby tomu věnoval nějakou pohoršenou pozornost. Jen na závěr té velké děkovačky zachytil Jayerův pohled, mířící k Anevrimu na pódium. Ke svému překvapení shledal, že sám Anevri na Jayera nechápavě krčí rameny. Pak se Raynes významně podíval na něho. V očích měl vítězný lesk a zlobnou radost. Tomáš mu ji trochu zchladil tím, jak ležérně ten pohled přijal. Ale, přece jen, pochopil. Bude zatraceně litovat. Jeho jméno se nikde v souvislosti se zásluhami o potlačení Šílenství neobjeví. Neprodlouží mu závazek, alespoň ne u Pozemšťanů, nebo Angrosanů. Dostane tuctový posudek typu: povýšení na porukera si zasloužil jedině tím, že dělal špinavou práci s Bergeřany, jinak na to nemá. Jeho vojenské kariéře právě odbilo. Po uplynutí základní smluvní doby služebního poměru skončí a pojede domů. Kam domů? Na planetu, kterou opustil před deseti lety palubního času? A ona si zatím žila dál svým tempem. Prošel už tolik destinací, že ani nedokáže spočítat časové posuny a tudíž kolik vody doma uplynulo. Vrátí se do úplně cizího světa. Tenkrát na to nemyslel. Táhlo ho to někam pryč a Kágéčka nabízela lacinou možnost, jak se podívat leckam. Jenže uplynulo skoro deset let z jeho času a on najednou nikde doma není. Najednou neví, kam by chtěl jít, nedokáže si představit, co bude dál. Vlastně, dokázal by, jenže tak dobrý, aby ho Bergeřané vzali mezi sebe a pustili k nim domů, to zase není. Přesto všechno, nelitoval. „Z rozkazu Nejvyššího velitelství Kosmických gard,“ zachytil přes své myšlenky vzdáleně Raynesův hlas, snad díky zvláštnímu posměšnému tónu, který v něm zněl, „budou zahájeny ofenzivní operace vedoucí k potlačení Šílenství. A to tak, že budou zničeny veškeré porosty klecí, ať již za použití munice, nebo chemických jedů!“ „No to si děláte prdel!“ vykřiknul Don Jayer. „Tohle nemůžete myslet vážně!“ „Naprosto,“ odpověděl Raynes vlažně. „Údery na porosty povede výhradně Šestka, kterou do čtrnácti dnů posílí bergerská dvěstědvacátá a sedmsetpatnáctá, které sem dorazí se zásobovacími loděmi. Podpora domácích bude úplně vyloučena. Zároveň budou vedeny i stávající akce proti Legiím.“ „Sakra…, vždyť ty klece jsou součást přirozeného ekosystému, nemůžeme vědět, co tím narušíme dál! Ale stáda těch přetloustlejch Capolet nahoru nepatřej, to je jistý!“ protestoval Jayer dál.

Tomáš byl v tu chvíli naprosto čilý. Díval se na Raynese, jak vítězoslavně balí desky a jde pryč. Nemohl přehlédnout šok, který utrpěl nejen Jayer, ale také Anevri, nebo Barman. Ba co víc, dokonce i Grumpy se tvářil zmateně a to bylo co říct, protože Angrosané se svou minimální obličejovou mimikou málokdy dávali ve tváři znát emoce. Vyšli ven, do parného prašného dne. Po obou stranách základny se zvedaly vzdálené strmé skalní stěny, a v druhých dvou směrech zase do nekonečna ubíhalo prázdno údolí Lumcum, s kamenitým členitým dnem. Tomáš dobře věděl, proč tohle Raynes udělal. Jen nechápal, že mu to velení někde tam… kdoví kde, mohlo schválit. I když, i k tomu se dalo dobrat. Bude daleko levnější ničit nehybné porosty, než se honit po horách za stády kurevsky rychlých housenek. Ať už je chcete pochytat, nebo třeba, v krajním případě, rozstřílet. Ale Raynes, ten to udělal ze sprosté msty za něco, co se vlastně jeho nijak nedotklo. Vždyť boj za Bergerskou nezávislost proběhl tak dávno. Jenže zakořeněné předsudky rády zůstávají a vtělují se i do těch, kteří sami už s jejich původem nemají nic společného. Poslat bergerské zemědělce bezohledně ničit bezbrannou, zvláštní a odolnou, jedinečnou floru, to byla trefa do černého. Tím je zasáhl. A nebyl to jen direkt do brady. Tohle šlo hluboko do srdce. Tomáš jen těžko odhadoval, kam až je Raynes ve své zášti ochoten zajít. Ale věděl jistě, že jednoho dne mu něco takového zlomí vaz. Ovšem, do té doby může napáchat ještě mnoho zlého. Pro začátek můžou s Jayerem sepsat oficiální stížnost na velitelův postup. Sice je to nezbaví povinnosti provést rozkaz, ale tam někde nahoře to bude někdo muset řešit a třeba mu to dojde a zastaví to ještě dřív, než bude dílo zkázy dokonáno. A když ne, tak alespoň na Raynese upozorní a až se toho sejde víc, velení mu snad srazí hřebínek. Mimoděk se zastavili uprostřed prašného prostranství, nedaleko stojánek vrtulníků. „Tohle, ‚Tý‘,“ řekl zamyšleně Don Jayer, očima klouzaje po vrcholcích majestátných štítů v dálce, „je to pravý Šílenství!“ *** Jayer musel rozkaz splnit a udělal to s grácií, pokud se to tak dá říct. Ničil porosty tak, aby netrpěly. Každý úder byl rychlý a bezbolestný. Palivovzdušná munice, obvykle čtyřtunové bomby s nitrocelulózo-hliníkovým prachem, nebo propylen-oxidem, smetly koberec porostu v desetině vteřiny a nezanechaly nic. Nebylo zraněných a zmrzačených, trpících porostů, byl jen popel a prach. 40

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Když večer po vyčerpávajícím dni Tomáš potkával Bergeřany na debriefingu, měl pocit, že mají všichni slzy v očích. A po čase se tak cítil sám. S každou explodující pumou mizel z Falgety kus jejího pozoruhodného horského světa. A možná se nenávratně rozvracelo něco mnohem většího a citlivějšího. Tomáš skoro zapomněl, jak se mu krátí doba služby. Roby se dostala z nejhoršího a převezli jí domů na Bergeru. Don Jayer mu neřekl, jestli jeho poslední mail četla a nějak na něj reagovala a on se ho neptal. Počítal s tím, že kdyby chtěla, odpověděla by. I když, popravdě, Jayer mu ani neřekl, v jakém stavu ji převáželi. „Hele, Jayji,“ oslovil večer před debriefingovým bergerského velitele, „já… jak bych to… no, neměli byste zájem, jakože u vaší rotavy, vo jednoho chlapa, co mu končí úvazek?“ „Ty bys chtěl sloužit u Bergeřanů dobrovolně?“ podivil se, snad trochu hraně, Jayer. „Na rovinu, jinde mě nechtěj a já… no, nevim, kam bych se po skončení služby vrtnul,“ přiznal Tomáš. „Hele,“ zeptal se náhle se zájmem Bergeřan, „proč tě ten hajzl Raynes úplně vynechal z toho chválení kolem odhalení původu Šílenství?“ „Řekněme, že jsme se neshodli… v některých věcech.“ „Chtěl po tobě, abys donášel a tys ho poslal do háje, že jo!“ „Tak nějak.“ „Myslel jsem si to. No, umíš si dělat vysoko postavený ‚přátele‘. Hele, a co Robardsová? Psal jsi jí, že jí miluješ a tak.“ Tomáš na něho vytřeštil oči. Ví to celá Falgeta… ne, celej Společenstvím ovládanej vesmír! Nakonec ze sebe vysoukal: „Jak vidíš, tak to zjevně bylo jednostranný.“ Jayer si ho prohlížel. Jeho oči propalovaly rychle nastupující tmu, která z něho dělala nehybnou vysokou skálu, trčící ze země vedle tenkého osamělého stromku, Tomáše Holana. „Promyslím to,“ řekl nakonec. Prima, ani pro Bergeřany nejsem dost dobrej, pomyslel si Tomáš a šel si po svém. Když zatočil za roh, skoro se srazil s Hašlikem. „Tomáši Holane, dlouho jsem tě neviděl!“ vyhrkl nadšeně Falgeťan. „Já tebe taky ne, jak se vede?“ Pustili se do rozhovoru. Hašlik vůči němu cítil nehynoucí vděk za to, že nepodlehl Šílenství. A Tomáš byl rád, že tady za sebou nechá alespoň něco hmatatelně dobrého. Protože sice přišel na to, odkud Šílenství pochází, ale to Raynesovo řešení z triumfu udělalo katastrofu. No, a co se Hašlika týče, jestli se to dá nazvat dobrým, ono přetáhnout kamaráda po hlavě… inu, Šílenství… ***

Tomášovi se úvazek zkrátil natolik, že už měl objednanou místenku na zásobovací lodi z Falgety. Prozatím na Gameron, to je velká kosmická křižovatka, pak se uvidí. Don Jayer se o jeho službě u Šestky nezmínil a Tomáš už byl tím vším tak otrávený, že se ani neptal. Kráčel k Virgo, která se koupala ve vlahých ranních paprscích zdejšího slunce. Poslední operační let, pak vyřazení, raketoplán na orbit… a všechno tady bude minulost. „‘Tý‘ Holane, ještě pořád se chceš dobrovolně paktovat s Bergeřany?“ Tomáš se otočil a spatřil kolos Dona Jayera, jak kráčí za ním. Byl také oblečený v taktickém balistickém brnění, velitel, nevelitel, u Bergeřanů šli do boje bez výjimky všichni. „Ale jo, proč ne,“ odvětil Tomáš. „Fajn,“ přikývnul Don Jayer. „Tadyhle si to důkladně projdi a pak se rozhodni sám.“ Podal Tomášovi nevelkou, ale tlustou obálku. „Laskavě si to přečti buď před, nebo až po akci, jo. Abys neštudoval v papírech a voni vám zatím neustřelili prdel!“ „To je najednou strachu,“ podotkl Tomáš a obálku přeložil, aby si ji mohl zasunout do kapsy na rukávu. „Nejsem v tý mašině sám!“ Don Jayer mu chtěl něco verbálně vrátit, ale v kapse mu zachraptila vysílačka a on se začal věnovat svým povinnostem. Tomáš se vyškrábal po úzkém žebříku na palubu Virgo a usadil se na své místo. Z kabiny se ozývaly hlasy pilotů, kteří systematicky procházeli kokpit drilem. Ukurtoval se a nahodil systémy pro včasnou výstrahu, sledování, řízení operací a elektronický boj. Zatímco nabíhaly, sáhl do rukávu pro obálku, kterou mu dal Don Jayer. Otevřel ji, nebyla ani zalepená… a všimnul si na obrazovce před sebou, že se zasekl modul pro spojení s ABS. Obálku zase zavřel, strčil do kapsy na rukávu a začal se věnovat palubnímu počítači. Když se Virgo s burácením zvedla do vzduchu, ještě stále modul dolaďoval. Tyhle výpadky mívali často, protože palubní elektronika, zejména ta s vývody ven, špatně snášela zdejší prostředí. Prašné horké dusno, střídající se s vlezlým vlhkým chladem, nebo dokonce mrazem. O nepřátelské palbě ani nemluvě. Na pořadu bylo opět bombardování nepřátelských porostů klecí, bránících se zuřivým přehradným nicneděláním. Tichým dlouhověkým nehnutým bytím. Zatímco takové Capolety, jak uslyšely zvuk leteckých motorů, byly v čudu tak rychle a důkladně, že stohlavé stádo člověk nenašel za půl minuty ani za pomocí termokamery. Po tom, co Tomáš navedl tři vlny bombardovacích Carcharonů na cíle, které byly vytyčené pro tento den, ozvalo se v éteru naléhavé volání o pomoc. Legie přepadla Lugaselu, docela vel41

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník kou osadu na Kesarské výšině. Jejich Virgo se tam okamžitě začala přesouvat. Byla to nepříjemná cesta úzkými kaňony a údolími, lemovanými vysokými strmými horami, které se s Virgo, stejně jako s vrtulníky, nedaly přeletět. Někde vzadu za nimi spěchaly na místo také po zuby vyzbrojené Carcharony. Nad Lugaselu dorazili za pět minut dvanáct. Místní obránci ještě z posledních sil odolávali. Tomáš, spolu se dvěma dalšími bergerskými operátory, navedl nad vesnici nejprve několik ABS Vážek a trojici Carcharonů, vracejících se z náletu na klece. Vrtulníky sice měly k dispozici pouze palubní hlavňové zbraně, ale i tak s automaty přinutily Legionáře, aby se stáhli z okraje vesnice až na hřbet, který tvořil jakousi hranici náhorní plošiny. Když přiletěly plně vyzbrojené úderné vrtulníky, většina Legionářů se vypařila v gejzírech hlíny a kamení, vyvrhovaných výbuchy neřízených střel a pum. A zbytek překotně prchnul kamsi do úzkých soutěsek nad Lugaselou, kde je vrtulníky ještě dlouho pronásledovaly, aby je dostaly od ohrožené horské osady. Vyděšení a unavení vesničané jásali a vystřelovali do vzduchu barevné světlice, což byl jejich způsob poděkování. Don Jayer nechal nad Lugaselou dvojici hlídkujících strojů a zbytek stáhnul za dalšími povinnostmi. Virgo, s Tomášem na palubě, zamířila zpátky do původního operačního prostoru. Konvertoplán divoce poskakoval ve vzdušných vírech uprostřed malého údolí, zvrásněného několika podélnými ostrými skalními hřbety. Pro operátory tady příliš práce nebylo, palubní systémy hlídaly okolí stroje, které se omezovalo na vzdálenost ke skalním stěnám. Vysoko nad nimi se tyčily strmé horské velikány, nedostupné i pro hbité Legionáře. Tomáš si vzpomněl na obálku od Dona Jayera. Sáhnul do kapsy a vytáhnul ji. Obsahovala na několikrát složenou žádost o pokračovací závazek. Už vyplněnou a podepsanou velitelem Šestky, od kterého ji dostal. Stačilo, aby se pod ní zvěčnil sám a odevzdal a dalších deset let má kde sloužit. Jak žádost rozkládal, vypadla z ní ještě jedna tenčí a menší obálka. Musel se pro ni sklonit mezi sedadla, kam mu zapadla. Na první pohled spatřil, že je na ní něco napsáno úhledným drobným rukopisem. Sice si nepamatoval na nic, co by Roby vlastnoručně napsala, ale hned věděl, že to je její písmo. „Psal jsi mi, že mě miluješ a chceš se mnou strávit zbytek života. Tak jestli sis to nerozmyslel a chceš riskovat, že skončíš na Bergeře, jako zemědělec s chromou manželkou, tak tady to tě za mnou přivede,“ stálo tam. Když obálku otevřel, našel v ní zelený plastixový blanket, podepsaný Roby, coby part-

nerkou, a Donem Jayerem a jakýmsi senátorem Himitranem, v roli vysoce postavených občanů Bergery. Kde vyhrabali toho senátora, bůh ví. Chystal se blanket dát zase zpátky, když na dně našel ještě něco. Byl to malý přívěšek v podobě bergerské růže, na tenkém stříbrném řetízku. Vídal ho u Roby na krku. Talisman pro štěstí. Vyndal ho a chtěl si ho připnout, jenže zjistil, že má Roby daleko útlejší krk, než on. Tak si ho alespoň natočil na zápěstí. Pípnulo to. Jeho oči okamžitě přeskočily k obrazovce. Ten zvuk dobře znal, právě je oklepnul radar. Někde startuje Tříprsťačka. Vyvolal si údaje o směru a povaze radaru, který je zaměřil. Odpovídaly. V duchu rychle promýšlel nejvhodnější postup a formuloval si instrukce pro pilota, při tom sledoval vizualizaci okolního terénu na jednom z větších monitorů. Snažil se dovodit, odkud se neviditelná střela vynoří. „Máme tu problém, zřejmě střela ve vzduchu,“ křičel operátor vedle něho do interkomu. „Protiopatření!“ „Zapomeňte na protiopatření! Na to není čas ani místo! Pilot prudce klesat, bez zbytečného manévrování!“ vyštěkl Tomáš. Očima přejížděl po plastickém třídimenzním modelu údolí na obrazovce. Přístroje Tříprsťačku stále neregistrovaly. A pak je radar oťuknul znova. To znamenalo jediné, měl pravdu v tom, co z toho mála informací tušil. Střela letí proti nim, ukrytá nejspíš za nejbližším hřbetem. Druhý pulz sloužil k tomu, aby mohl počítač naváděcího radaru předat umělému mozku střely upřesňující informace o poloze cíle, protože se v úzkém členitém údolí, při malé výšce Virgo, musí vynořit zpoza horizontu velice přesně a sama cíl po většinu trajektorie neuvidí. Tomáše přetížení vytahovalo ze sedačky. Řetízek na ruce se mu trochu poodmotal a bergerská růže se mu vznášela před obličejem. Tak zase jde po nich, jedna z těch zabijáckých bestií. Jestlipak to i tentokrát dopadne dobře? Nebo se pomyslné ucho už utrhne? Chmurné myšlenky mu prolétly hlavou rychlostí světla a zůstala jen jedna jistota. Jestli jim někdo dokáže v tuhle chvíli zachránit život, jsou to pouze oni sami. A Tomáš i pilot už udělali všechno, co bylo v jejich silách. Teď je na tahu Prst smrti. Pilot začal ostře přitahovat, přetížení změnilo směr a pro změnu je zase drtivě mačkalo do sedaček. V trupu Virgo to praskalo, jakoby se chystala rozpadnout za letu, několikrát se ozvalo takové lupnutí, až měl Tomáš pocit, že se tentokrát už musí nutně něco důležitého utrhnout. Třeba křídlo, nebo směrovka, či výškovka. Ve chvíli, kdy se konvertoplán dostal do vodorovného letu, se nad hřebenem objevila raketa. Uháněla s dlouhým chvostem žhavých plynů, svítícím do dálky. Už v ten okamžik byla 42

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník příliš vysoko nad a skoro za nimi, než aby je nějak vážněji ohrozila. A při své rychlosti se každou setinou vteřiny, kterou palubní počítač zpracovával data, vzdalovala víc a víc. Elektronický mozek střely okamžitě pochopil, že cíl nejspíš vůbec nezasáhne. Zaznamenal jej pouze na okamžik a okrajově, výhled před sebe měl v celém spektru prázdný. Přesto, ve snaze odvést svou práci v souladu s naprogramovaným protokolem, inicioval nálož. Hlavice střely vybuchla. Virgo se otřásla. Na některých místech vyprskly z jistících skříní vnitřních rozvodů jiskry. Dokonce odpadlo několik stropních panýlků. Operátoři dočasně přišli o radar zadní polosféry. Celý stroj se několikrát zahoupal ze strany na stranu. Z kokpitu se ozvalo rozzlobené kletí. A pak Virgo ulehčeně poskočila a hnala se dál. Na okamžik na palubě zavládlo naprosté ticho, rušené jen tu a tam prskáním elektrických výbojů. Zasáhla je pouze slabá tlaková vlna. Převážná většina ničivé síly hlavice, ať již

vražedných ocelových segmentů, nebo mocného tlaku vybuchující náplně, se minula účinkem, ženouce se kamsi do prázdna. Posádka tiše zpracovávala informace. Vzápětí pilot ohlásil, že se vracejí na základnu, protože je Virgo poškozená a požádal o střídání. A pak najednou paluba ožila dalšími hlasy. Řvaly a ječely radostí. Operátor vedle Tomáše ho, s obličejem ozdobeným úsměvem od ucha k uchu, nadšeně mlátil pěstí do ramene a druhý mu ukazoval fotografii své manželky a dvou dětí, přičemž ho volnou rukou objímal kolem krku. „Zachránils nám prdel, chlape!“ ječeli o překot. Ten s fotkou rodiny ho přitáhl k sobě a řekl: „Bergeřani jsou tvýma velkýma dlužníkama. Řekni, co chceš a Bergera ti předvede svůj vděk!“ Tomáš se usmál. Zamával zeleným plastixovým blanketem a bergerskou růží na řetízku. „Už se stalo!“

Klimeš Ladislav – Kurt Wolf „Povídají se příběhy o muži, jenž přišel z jiného světa. O muži, jenž byl mrštěn do světa, kam nepatří. Do světa bez řádu, plného marnosti a bezpráví. A tento muž tento svět nadobro změnil.“ Úvod: Po konci druhé světové války zmizela spousta předních německých vědců a válečných zločinců. Po těchto lidech se dlouho pátralo a jen někteří byli nalezeni. Nikdo netušil, že spousta z nich, kteří věřili v obrodu nacistického Německa, odmítli složit zbraně a pokračovali v boji. Skupina fanatických nadaných vědců ukrytých v tajné laboratoři pod ochranou SS paranormální divize učinila výrazný pokrok ve výzkumu cestování časem. Díky tomuto pokroku bylo rozhodnuto o pokusu, který v případě úspěchu mohl zvrátit druhou světovou válku. Plán byl jednoduchý, skupina německých vojáků se přesune do minulosti a tam německému velitelství vojenské mapy a plány zbraní a techniky. Poté zůstane skryta a nebude zasahovat. Vzhledem k omezeným zdrojům se musel zmenšit počet důstojníků na pouhých dvanáct. Dvanáct odhodlaných a dobře vybavených vojáků. Jejich velitelem byl major Kurt Wolf. Metr devadesát vysoký pětatřicátník s krátkými černými vlasy. Díky své zručnosti a schopnosti improvizace se mu společně s jeho bratrem a čtyřmi dalšími vojáky podařilo dostat z obklíčeného Stalingradu. Jeho ledový klid a

neústupnost byly proslulé. Proto se ke konci války dostal do hledáčku paranormální divize, která jej naverbovala pro tuto akci. Byl od začátku jasným kandidátem na velitele. Druhým mužem ve velení byl jeho bratr Kasper, taktéž major a velmi podobný svému bratrovi. Třetím a posledním byl Hanz Kluge, kapitán a dokonalý představitel árijské rasy. Stejně vysoký jako bratři Wolfové, ale mnohem mohutnější. Jeden z těch, co se probili s majorem Wolfem z obklíčení. Mnohokrát vyznamenán za statečnost. Zbytek týmu tvořili pečlivě vybraní zástupci árijské rasy. Bohaté bojové zkušenosti, znalosti angličtiny, ruštiny a vysoká loajalita vůči říši byly hlavní podmínky. Tito vojáci se pokusili změnit chod dějin. 1. Jednání: 15. srpen 1955 Místo: Tajná laboratoř na území Německa Dnes přišel ten den. Vědci se shromáždili kolem toho svého vynálezu a připravovali jej. Portál stál uprostřed velké podzemní haly a ovládací pulty byly rozházené po okolí nebo na rampách u zdí. Pobíhali kolem ve svých bílých pláštích a jen hlídači u vchodu v černých uniformách s plynovými maskami se ani nehnuli. Všichni měli přes pravou ruku rudou pásku s hákovým křížem v bílém poli. Jediný, kdo se kromě vědců hýbal, byla dvanáctičlenná skupina vojáků. Devět z nich 43

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník mělo standardní šedé uniformy s batohy a plnou polní výbavou. Zbylí tři byli navlečeni do šedých důstojnických uniforem. Každý z vojáků měl na zádech lesknoucí samopal MP-40. Skupinka kontrolovala bedny se zbraněmi, jídlem, municí a výbavou, které měli připravené na čtveřici vozíků. „Zahajuji odpočet!“ ozval se v rozhlase velitel základny. „Jedna minuta!“ „A je to tady,“ povzdychl si Kurt a urovnal si svoji důstojnickou čepici. „Snad to vyjde.“ „Osobně by mě zajímalo,“ pousmál se Hanz za ním, „jak se Hitler bude tvářit, až mu to doneseme. No, snad nás nehoděj rovnou do jeho koupelny. Dokážeš si představit tu jejich díru nad jeho hlavou, a jak z ní vyletí bedna a přistane mu na šišce?“ „Drž hubu!“ zavrčel Kurt. Hanz nebyl špatný voják a byl i loajální, jen občas měl rádoby vtipné poznámky, které Kurtovi lezly krkem. Poupravil si popruh se samopalem a pomalu se připravil na svůj velký okamžik. Kasper naposled překontroloval bedny a palcem ukázal, že je vše v pořádku. „Třicet vteřin!“ Kurtovi vojáci se seřadili do dvojstupu a čekali. Kolem onoho portálu to začínalo modře jiskřit. „Dvacet vteřin!“ V hale problikávali světla a od stroje odlétávali jiskry. Napětí všech přítomných se pomalu, ale jistě stupňovalo. „Tři!“ „Dva!“ „Jedna!“ „Tak, a jde se na to,“ prohodil Kasper. Halu ozářil světle zelený kruh vycházející z portálu. „Pánové,“ otočil se Kurt na ostatní. „Nejprve bedny, pak my!“ Vojáci se seřadili a každý druhý tlačil před sebou vozík. Šli klidně, s rozvahou a pomalu. Ostatní stáli v němém úžasu a pozorovali portál, který chvílemi bíle problesknul. Celou tu krásu okamžiku zkazil granát, který vlétl do haly jedním ze vchodů. Následně vlétli další dva. Explodovaly. Kurt a ostatní se instinktivně přikrčili a kryli se před letícími troskami a kousky těl. Shodili zbraně ze zad. Do haly vběhlo několik amerických vojáků s puškami. Rozhořela se tvrdá přestřelka mezi vědci s ochrankou a Američany, protože každý v hale měl alespoň pistoli. Kulky létaly ze všech stran. „Rychle!“ štěkl Kurt. „Do portálu!“ Sám pokropil dvojici Američanů a kryl vojáky s bednami. Několik střel zasáhlo portál a on zavibroval. Vojáci zrychlili tempo a pod neustálou palbou natlačili vozíky do portálu. Ostatní je kryli a pak postupně naskákali za nimi. Po-

slední šel Kurt. Nepřestával střílet a ustupovat. Dvakrát měnil zásobník. Těsně před portálem vypálil poslední náboje ze třetího. „Ještě o nás uslyšíte,“ sykl si pro sebe a skočil po zádech do stroje. *** Kurt chvíli rotoval a letěl jakýmsi barevným tunelem. Z toho točení se mu zvedal žaludek. Rychlá jízda tunelem skončila stejně náhle, jako začala. Ocitl se najednou v temné místnosti. Nevýhoda byla, že pořád letěl. Spatřil své druhy na podlaze, proletěl zády napřed kolem nic a narazil do nějakého skla. Prorazil jej, a když konečně dopadl na zem, ještě chvíli po ní jel, až se zastavil o kovové zábradlí. Jeho MP-40 však pokračovala a zastavila se až o jeho obličej. Chvíli viděl jen hvězdičky. Když se vzpamatoval, uvědomil si, že ona tma všude kolem je skutečná. „Jste celí?“ zavolal do tmy, zatímco se pomalu zvedal. Rukama nahmatával podlahu. Byla kovová. „Jo, šéfe,“ ozval se Kluge. „Vy?“ „Trošku otřesenej,“ odpověděl. Vytáhl z kapsy baterku a rozsvítil. Stál na úpatí jakési propasti a jen ono zábradlí ho zastavilo od pádu. Posvítil dolů baterkou, ale nic neviděl. Byl v nějaké hale, která byla z kovu. To, že to je hala se domníval podle akustiky. Zvuk se zde šířil do všech stran a rezonoval. Trojice dalších světelných kuželů se rozzářila a pomalu propátrávala okolí. Jeden přistál na Kurtově obličej. Mávl rukou a kužel okamžitě zmizel. Svítil si na cestu a šel cestou, kterou přiletěl. Pomalu našlapoval, až se dostal k podivným, ocelovým dveřím. Z druhé strany to cvaklo a dveře vypadly z pantů a málem přímo na něj. V poslední chvíli uskočil. „Kde to jsme?“ zeptal se Kasper. „To nevím,“ zavrtěl hlavou. „Tohle by měla bejt správně ta samá tajná laboratoř, ze které jsme odešli. Nevím. Jak jsme na tom?“ „Bedny tu jsou všechny, žádná se nevysypala a ostatní taky v pořádku,“ zahlásil Kasper a zasalutoval při tom. „Nech si ty srandičky,“ odseknul kysele Kurt. „Musíme se odsud dostat. Dva zůstanou u beden a pak se pro ně vrátíme.“ Kývli hlavou na souhlas a rozsvítili další baterky. Kurt přebil zásobník a vydal se v čele skupinky. Ostražitě se rozhlíželi a hledali nějaký orientační bod. Nakonec našli nápis na nějakých pootevřených dveřích. Byl v angličtině a zněl: Vyšší patra. Všichni se na sebe nechápavě podívali. Prošli dveřmi a vydali se dále. Dlouho bloudili a nakonec přišli k nějakému průlezu, ze kterého 44

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník trochu prosvítalo světlo. Osvětlovalo jakési obří podivná vrata ve tvaru ozubeného kola. Ty byly vyvrácené směrem dovnitř. „Dojdi pro ostatní, Hanzi,“ řekl Kurt. „Rozkaz,“ odpověděl Hanz a zmizel ve tmě. Dlouho čekali, ale jelikož Kasper dával na určitá místa lesklé náboje, měli docela dobrou představu, kde se nacházejí. Hanz se vrátil i se zbylou dvojicí a Kurt se k nim otočil. „Pánové,“ oslovil je a hledal nějaká rozumná slova. „Pravděpodobně jsme jinde, než jsme měli v plánu. Musíme zjistit, kde se nacházíme a jak se dostaneme do Německa. Jasné?“ „Ano!“ zaznělo jednohlasně. Vyšli vraty a šli ke světlu. Narazili na staré, prkenné dveře. Kurt je jedním kopancem vyvrátil a vpadl do záře a strnul hrůzou. Jakmile si jeho oči přivykli na záři, spatřil rozlehlou, vyprahlou, lehce zvlněnou krajinu. Kolem jeskyně, odkud vyšli, se vinula stará rozpraskaná silnice. V dáli spatřili nějaké velké město. Na to, jak svítilo slunce a okolí vypadalo, bylo celkem chladno. Kolem deseti stupňů, tipl si v duchu Kurt. Všichni nechápavě zírali. Až Hanz prolomil ticho a řekl: „Kde to, kurva, jsme?“ „To nevím,“ zavrtěl Kasper hlavou. „Asi pěkně v prdeli.“ Foukal slabý, ale o to ledovější vítr. Kurt pozoroval silnici před nimi. Přišla mu podivná, rozpraskaná se spoustou propadlin a děr. Ale hlavní věcí, která ho zarážela, byla podivná žlutá dělicí čára. Tak dlouho si silnici prohlížel, až dojel pohledem k blízkému převisu, zpoza něj vyčuhovalo něco, co nápadně připomínalo střechu domu, nebo alespoň zbytek. „Vidíte to?“ ukázal tím směrem. Ostatní se podívali a snažili se na takovou vzdálenost zaostřit. „Měli bychom to prověřit,“ řekl Kluge. „Souhlasím,“ dodal Kasper. „Možná zjistíme, kde jsme.“ „Půjdem po té cestě,“ mávl rukou Kurt a zkontroloval si zbraň. Měl prázdný zásobník a urychleně ho vyměnil za nový. Sestoupili z kopce na silnici. Země podivně klouzala a pod těžkými botami bortila. Po silnici se šlo lépe, avšak Kurt se nemohl zbavit dojmu, že silnice je spálená. Šli a rozhlíželi se, zdali nespatří nějaký pohyb. Všude bylo pusto a podezřelé ticho. Žádní ptáci ani jiná zvířena. Jediným zvukem bylo klapání dvanácti párů vojenských bot a občasné zašustění písku při poryvu větru. Kurt netušil, jak dlouho jim trvala cesta, protože jeho hodinky se po průchodu ani nehly. Narovnal límce svého šedého kabátu, upravil si čepici na hlavě a nasadil si černé rukavice. Slunce zářilo, ale vůbec nepálilo.

Když konečně spatřili to, co hledali, strnuli. V drobném údolíčku před nimi bylo něco, co připomínalo vypálenou vesnici. Ohořelá torza dřevěných domů a kamenné komíny. Dílo zkázy. Jen jediná budova se zachovala celkem v kuse. Při cestě k ní jeden z vojáků zakopl o cosi, co připomínalo ceduli u silnice. Kurt se otočil a podíval se na ni. Byla zaprášená, tak se k ní sklonil a oprášil ji. Starý, vybledlý nápis ho málem porazil. Stálo tam: Washington. „Takže jsme v Americe,“ utrousil. „Podíváme se na tu budovu.“ Nápis na budově zněl jasně: Škola. Otevřely staré dřevěné dveře a vstoupili. Podlaha zaprášená a bylo vidět, že sem dlouho nikdo nevstoupil. Prošli několik místností s poničenými lavicemi, ale nic takového, co by je upoutalo, nenašli. Jen v ředitelně našli stohy papíru, které připomínali noviny. Kasper se k nim sklonil a ty první navrchu očistil a prohlédl. Byly mizerně čitelné i při posvícení baterkou. „Nápis na hlavní stránce,“ začal číst nahlas. „USA anektuje Kanadu. Text je mizerně čitelnej. Píše se tu o bojích na Aljašce, pumovém útoku v Los Angeles, o volbách ve Francii…“ „Jaké tam je datum?“ přerušil ho Hanz. „3. října…“ odvětil Kasper a pak strnul. „2073.“ Místností se ozvalo několik šťavnatých nadávek. „To je prostě skvělý!“ zavrčel za nimi jeden z vojáků. „Vědci to posrali a poslali nás někam do budoucnosti!“ „Vědci nás původně poslali dobře,“ přemýšlel Kurt. „Ale při tý přestřelce to stroj schytal. Pamatujete?“ Místností se nesly tázavé pohledy. „Kurt má pravdu,“ podpořil ho Hanz. „Odcházel jsem předposlední a stroj dostal pár zásahů. Takže se musel poškodit. Nyní musíme zjistit, jak z toho ven.“ „V dáli bylo přece nějaké velké město,“ dodal Kasper. „Možná tam někdo bude?“ „Jo, to za pokus stojí.“ Klidně opustili místnost a chtěli odejít. Kurt si zapálil cigaretu. Bylo toho na něj hodně. Zažil bitvu u Stalingradu a jiné, ale nyní to bylo něco jiného. Byli v budoucnosti a doposud nepotkali ani živáčka. Bůh ví, jestli lidstvo ještě existuje. Před školou se tento problém vyřešil sám. Ve stínu trosek jedné budovy odpočívala šestice mužů, kteří vedli dvojici podivných dvouhlavých krav. Zvířata to byla lysá, bez chlupů a s jen pár černými štětinami na hlavách. Vojáci byli taktéž podivní. Měli na sobě zbroje podobné legiím starověkého Říma a staré odřené lovecké pušky. Nohy, ruce a krk měli omotány různými potrhanými hadry. 45

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Když je spatřili, byli venku akorát Kurt s Hanzem. Kurt dal levačku za záda a rychlým pohybem prstů naznačil, aby ostatní zůstali ve skrytu budovy. Pravačkou ledabyle pohnul a MP-40 mu sjela rychle do ruky a dalším rychlým pohybem levačky ji odjistil. Když je spatřili, učinili to samé. Přišli k sobě a chvíli se navzájem měřili pohledy. „Kdo jste?“ zeptal se muž s psí hlavou omotanou okolo hlavy. Mluvil anglicky, dosti lámaně. Krutovi přišlo, jakoby slova ze sebe doloval odněkud z hloubky. „Jen pocestní,“ odpověděl Kurt a nepřestával se mu dívat do očí. Přišlo mu to jako nejlepší odpověď, protože jejich příběh byl šílený sám o sobě. „Bacha,“ sykl Hanz německy. „Pět na devátý.“ „Díky.“ „Cože?“ zpozorněl velitel. „Co jste to říkali?“ Namířil Kurtovi pušku na hrudník. Kurt se snažil vymyslet plán, jak se z této situace dostat bez násilí, ale nic ho nenapadalo. Rozhodnutí za něj udělal velitel, když zvedl hlaveň pušky a dloubl ho do tváře. Zbytek byl pouhý reflex. Kurtova levačka klesla k pasu, ale vzápětí prudce vystřelila zpět k velitelově bradě. Zaleskl se ostrý nůž s hákovým křížem na rukověti. Studený písek zkropily první krůpěje horké rudé krve. V jeho mrtvém obličeji se mísil výraz děsu a nenávisti. Kurt napřímil zbraň a vypálil. Dvojice vojclů se skácela a Hanz se prudce otočil a vystřelil na skupinku vlevo. Zbraně zaštěkaly a několik kulek se zahryzlo do těla mrtvého velitele. Kurt odhodil mrtvolu a povalil dalšího muže. Začali se stahovat zpět k budově a z budovy se zaleskly plamínky výstřelů. Několik zabedněných oken se rozletělo a z nich se vysunuly hlavně, které začaly ostřelovat okolí. Než se Hanz s Kurtem stihli vrátit do budovy. Bylo po všem. Dvanáct špičkově vycvičených, sehraných vojáků německé říše opět zvítězilo. Dlouhou dobu byli schovaní v budově a jen vyhlíželi ven. Venku bylo opět podivné ticho. Kurt se rozhodl vyjít ven. Když se po dlouhém rozhlížení přesvědčil o jejich samotě, pokynul ostatním, aby vyšli ven také. „Vydáme se na cestu,“ řekl Kurt suše.

kopcem. Pokusili se ji pronásledovat, ale zmizela. Po čase se vrátili na původní směr. Snažili se držet silnice, ale ta byla na mnoha místech tak zničená, že šli pouze za obrysem v dáli. Prošli několika spálenými vesnicemi, které byly podobné té, kde se setkali s podivnými vojáky, kterým začali přezdívat Římani. Opět spatřili tu kouli. Tentokrát zmizela v jedné z budov. Rychle se vydali za ní a těsně před onou budovou se ozvalo něco, co připomínalo zahřmění blesku. Než si někdo něco stačil uvědomit, hlava jednoho z posledních se odpařila po zásahu jakéhosi modrého blesku. „Bacha!“ zařval Kasper, ale to bylo poslední, co stihl. Z čistého vzduchu se před nimi zjevili šedí obři s podivnýma žlutýma očima. Kurt netušil kolik jich je. Vše se seběhlo strašně rychle. Zaleskly se dlouhé čepele, padlo několik výstřelů a Kurt letěl vzduchem. Zády narazil na dřevěné trámy a jeden se mu zabodl do boku. Viděl rozmazaně a třásl se. Spatřil nad sebou jednoho z obrů, jak na něj míří podivnou pistolí, nebo něčím, co pistoli připomínalo. Uslyšel zachrčení a poslední co viděl, byla rudá čára mířící na jeho hrudník. *** Všechno bylo jako ve snu. Snažil se vyhrabat z trosek, ale nezmohl se na nějaký koordinovanější pohyb. Jen máchal rukama. Krev mu bušila ve spáncích a cítil ji na tvářích, v nose a ústech. Viděl rudě a matně. Spatřil jakousi matnou postavu v kovbojském klobouku. Skláněla se nad ním. „Žiješ?“ slyšel a on jen zvedl ruku a dotyčného matně chytil pod krkem. Uslyšel odhazování sutin a někdo mu vyjmul trám z boku. Na hrudníku ucítil drobné píchnutí a bolest pomalu mizela. Podařilo se mu trochu zaostřit. Nevěděl, jestli to bylo správné, když spatřil toho, kdo mu pomáhá. Byl to černoch. Nesnášel je z celého srdce. Omdlel.

2. Jednání: 2. prosince 1942 Stalingrad

*** Dlouho kráčeli směrem k onomu městu v dáli. O tom, že se jednalo o Washington, nebylo pochyb. Nyní již jasně viděli poničený kapitol. Šli stále k němu a stále nikoho nepotkávali. Jen chvílemi zaregistrovali jakýsi pohyb. Jednou se za oním pohybem vydali a spatřili nějakou malou černou kouli s anténami, jak mizí za

Vojáci vyčkávali. Leželi ukrytí na svých pozicích a zbraně namířené jedním směrem. Každý si z nich chvilkami promnul zimou prokřehlé ruce. Každý z těch vojáků byl prokřehlý na kost. Kurt ležel v troskách a vyhlížel z místa, které bylo kdysi kancelářským oknem. Od úst mu šla pára a občas si dýchl do dlaní a na svoji MP-40. 46

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Stmívalo se. Za chvíli to začne, blesklo mu hlavou. Ozvalo se několik zadunění a pak začaly dopadat bomby. Země se začala třást pod přívalem dělostřeleckých granátů. Zavřel oči a zacpal si uši. Když dunění konečně ustalo, otevřel je. Krajina okolo se moc nezměnila. Většina granátů dopadla někam za ně, ne na frontovou linii. „Už jdou,“ ozval se vedle ležící Hanz. Z dáli se ozval řev. Zpoza trosek budovy na druhé straně velkého náměstí se vyhrnul dav v tmavě zelených uniformách. Při bližším pozorování bylo možno spatřit, že ozbrojen je každý druhý voják. „Scheisse,“ zavrčel. „Připravte se!“ Dav se kvapem blížil. Ukrytí vojáci odjistili zbraně a namířili. Někteří si odplivli, jiní šeptali tichou modlitbu. „Za Německo!“ zařval Kurt. „Palté!“ Pušky, samopaly a dvojice kulometů spustily palbu a začala rozsévat smrt. Za zapadajícího slunce ozařovaly okolí jen neustálé záblesky zbraní. Boj začal. Na obloze vykvetly další exploze z protiletadlové palby. *** Všechno viděl matně. Někdo ho nesl, pak uslyšel nějaké hlasy, vrznutí kovových dveří a pak s ním praštili na nějakou pérovou postel. Pak mu opatrně svlékli kabát a obrali ho o výbavu. Ucítil škubnutí a uslyšel trhání látky jeho košile. „Ten je teda zřízenej,“ uslyšel něžný ženský hlas. „Kdo to vůbec je?“ „Nevím,“ odpověděl druhý hlas. „Našel jsem ho v těch spáleništi kousek odsud. Měl sebou nějaký společníky, ale ti už byli mrtví. Možná to byli oni, kdo si podal výběrčího daní.“ „Myslíš?“ „Když ho zachráníš, tak to zjistíme.“ „Berty!“ zařval hlas. „Připrav mi chirurgické náčiní!“ Pokusil se zaostřit. Spatřil něčí rudou hřívu a injekční stříkačku. Ucítil píchnutí. Bolest v boku ustoupila a vše se jakoby vzdálilo. Usnul. 2. prosince 1942 Stalingrad Bylo jich moc. Nejprve se dlouhou dobu drželi, ale pak nějaký odstřelovač zasáhl velitele přímo do hlavy. Jeho mozek se rozprskl a většina přistála Kurtovi na obličeji, když se krčil vedle něj. Ruská převaha byla znát a oni museli ustoupit hlouběji do areálu továrny. Tentokrát i dělostřelectvo pomohlo. Bomby padaly přímo do

areálu. Kurt netušil, kdo to vlastně střílí, jestli Rusové, či Němci. Podařilo se mu schovat v podzemních chodbách a pomalu utíkal směrem ke kanálům, kde očekával možnost úniku. Všude byl zmatek a on pod návalem adrenalinu moc nevnímal. Za sebou slyšel ruštinu a výstřely. Těsně před místem, kde se nacházely dveře do stok, ho našel ruský voják. Oba do sebe narazili a upadli. Kurt byl však rychlejší a okamžitě sáhl po noži na opasku. Pak po něm skočil a zabodl mu nůž přímo do hrudníku. Rus ho chytil pod krkem a chvíli se ho pokusil škrtit. Povolil. Kurt očistil nůž o jeho uniformu a vstal. Někdo za ním vystřelil. Ucítil bolest v boku a pod sebou spatřil kapky krve. *** Když se probral, bylo mu lépe. Bok ho sice pekelně bolel, ale už o sobě věděl na sto procent. Otevřel oči a rozhlédl se. Byl v nějaké potemnělé místnosti a světlo prosvítalo přes děravé stěny z vlnitého plechu. Kousek od něj se nacházel štos s jeho věcmi. Jen zbraně a nůž chyběly. Granáty kupodivu zůstaly. Posadil se a lehce zaskučel. Bolest v boku ho donutila si opět lehnout, ale napřed se pokusil postavit. Okamžitě pochopil, jakou blbost udělal, když se zvedl. Nohy měl jako z rosolu a vůbec ho neposlouchaly. Dopadl na zem a podlaha zaduněla. Venku uslyšel hlasy. Dveře se otevřely a náhlá záře ho oslnila. Dal si ruce před sebe a přivřel oči. V záři se objevily dvě postavy. Jedna byla menší, dívčí a ta druhá byl ten černoch, co ho našel. Vstoupili a děvče zavřelo dveře. Opět byla tma. Vycítil kroky a jen matně vnímal pohyb černocha. Ten zvedl ruku a cosi stisknul. Vzápětí se rozsvítila malá žárovka pověšená na stropě. Místnost zalilo mdlé světlo. „Kdo jste?“ řekl černoch. Hlas měl tvrdý a neústupný. Byl to muž kolem čtyřicítky, s prvními šedinami na skráních. Kurt černochy nenáviděl. Věřil v čistotu lidské rasy, ale po skončení války se musel naučit toto schovávat. Naučil se nosit jakousi masku a dařilo se mu s lidmi vycházet a přesvědčit je, že nikdy nepatřil k nacistům. Deset let skrývání a přetvařování ho naučilo. „A kdo jste vy?“ odpověděl a ohlédl se na děvče. Byla to nakrátko ostříhaná zrzečka hubené postavy a metr sedmdesát vysoká. Pohlédl do jejích milých hnědých očí. „Hm,“ povzdychl si černoch a Kurt se na něj otočil. „Tak já jsem Lucas Simms. Jsem šerifem Megatuny, což je město, kde se nacházíme. Teď je řada na vás.“ „Kurt Wolf.“

47

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Máte podivný přízvuk, Kurte. Když jste tu ležel, mluvil jste nějakou divnou řečí. Pocházíte z daleka?“ „Ano jsem zdaleka,“ řekl a přemýšlel, jak odpovědět, protože mu bylo jasné, že mu jeho příběh neuvěří. „V podstatě jsem tady omylem svých nadřízených a nevím jak se dostat zpátky.“ „Aha. Kdo byli vaši nadřízení? Možná víme, jak se s nimi spojit.“ „SS paranormální divize, velitel Fritz Shlesske.“ „O nich jsem v životě neslyšel.“ „Jsou z daleka. Tady o nich nikdo neslyšel.“ „Přicházíte z velké pustiny?“ „Co je velká pustina?“ „Odkud jste, že nevíte, co je velká pustina?“ „Řekněme, že z hodně vzdáleného místa. Takového, kde neznáme vás a vy nás. Prostě nevíme, jak to tady chodí. Absolutně. Chápete mě?“ „Ano chápu. Zdá se, že o tom nechcete mluvit. Teď to hlavní. Zhruba dvě míle odsud jsou trosky městečka. Dalších pět mil severně jsou další trosky. Ten den, kdy jsme vás našli, tam bylo zabito jedenáct vojáků Brutovy legie, včetně jejich výběrčího daní. Víte o tom něco? Muži v plátových zbrojích.“ „Neměl jeden z nich hlavu psa na hlavě?“ „Ano.“ „Bez varování nás napadli,“ řekl Kurt chladně. „Já a jeden můj kolega jsme se pouze bránili.“ „To jste je všechny zabil sám?“ „Byli jsme dva.“ Lucas a dívčina se na sebe podívali. „Nevěřím vám. Kdo teda zlikvidoval vás?“ „To nevím. Zničehonic byli mezi námi. Šedé stvůry se žlutýma očima. Vystřílel jsem do jednoho z nich zásobník a kulky se od něj odrazily.“ „Lucasi?“ promluvilo děvče překvapeně. „Myslíš, že to byla…“ „Ne!“ odsekl. „Ta byla dávno poražena. Pamatuj. Nemůžeme mu věřit.“ „No nic,“ otočil se opět na něj. „To je všechno. Tím, že jste zabil toho výběrčího, jste zavařil všem městům v okolí. Legát Brut vyšle dalšího a bude po vás pátrat.“ „Vydáte mě?“ „Zatím ne,“ zavrtěl hlavou Sims. „Na jednu stranu jste nám pomohl. Neměli jsme na zaplacení. Teď už máme.“ „Mohu se na něco pro změnu já?“ „Ano,“ otočil se u dveří. „Těla těch, co se mnou byli. U nás máme takový zvyk své přátele zahrabat do země s určitým obřadem. Chtěl bych to udělat, kdybyste mě navedli k jejich tělům.“ „Myslíte pohřbít?“

„Ano, přesně tak.“ „Stalo se. Zbraně jsme jim však odebrali.“ „Děkuji. A odebrali jste jim i tyto předměty?“ řekl a ukázal na granáty ve svém oblečení. „Ano, ale nevíme, k čemu slouží.“ „To jsou naše granáty.“ „Granáty?“ vykřikl. „Abbie! Seber to dětem!“ Kurt se pousmál a pokusil se vstát, avšak stále nemohl. „Vy seďte!“ okřikl ho. „Ještě musíte odpočívat.“ Kurt neprotestoval. Jen si lehl a dal si ruce za hlavu. Dveře se otevřely a po odchodu těch dvou zase zavřely. *** Druhý den už mohl trochu chodit. Abbie se u něj ráno zastavila a donesla mu improvizovanou hůl. Za jejího doprovodu mu bylo dovoleno opustit místnost. Kurtovi neuniklo, že má za opaskem pistoli. Donesla mu také nové triko, aby nechodil nahoře bez. No, nové, dal by se označit za kus hadru. Obnošené špinavé triko s několika dírami a utrženými dlouhými rukávy. Oblékl si ho a vyšel ven. Kabát a čepici nechal zatím ležet na podlaze svého příbytku. Venku bylo výrazně tepleji než posledně. Od Abbie se dozvěděl, že byl téměř týden mimo. Město, kde se nacházel, ho nemile překvapilo. Přišlo mu, že bylo splácané v malém údolí ze všech možných kovů. Byla zde spousta plošin a rádoby domků navršených na sebe. Zahlédl něco, co připomínalo trup autobusu a nyní to sloužilo jako lávka pro chodce v několika metrové výšce. To vše bylo ohrazeno silnými hradbami. Další věc, která ho zarazila, nebo lépe řečeno vystrašila, byla bomba zaražená do země přesně uprostřed města. „Neboj,“ řekla Abbie, když spatřila, jak si ji prohlíží. „Už je dávno deaktivovaná. Je to taková památka.“ Jen zavrtěl hlavou a následoval ji. Měl možnost projít městem a on byl čím dál více zhnusený. Všude byla cítit močůvka, krev a kravince. Spatřil opět podivné dvojhlavé krávy až nakonec se Abbie zeptal, jak se jmenují. „To jsou bramhíny,“ odpověděla. „Vy je u vás nemáte?“ „Ne, my máme krávy. Mají jen jednu hlavu a srst.“ „Něco, jako mají psi? Teda jestli víte, co je to pes.“ „Ano vím, co je to pes. Jen kratší.“ Za městem ho čekala vyprahlá scenérie zničeného světa. Díval se na něj se zaujetím a nemohl přestat myslet na východní frontu. „Jaký tu máte rok? Teda jestli víte, co myslím?“ 48

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Přesnej nevím,“ pokrčila rameny. „Ale Lucas to ví. Posledně říkal, že něco kolem 2280.“ Kurtovi se málem podlomila kolena. Dvě stě třicet let. Divil se, jak to ty noviny v oné škole mohly vydržet. Všechno mu tady připadalo divné. Nefunkční. Jakoby se tento svět zastavil v jednom bodě a nadobro zamrzl. Došli k hrobům. Byly prosté jen s psími známkami na drobných dřevěných křížích. Kurt k nim přišel blíže a poklekl. Chvíli je pozoroval a pořád mu něco nesedělo. Jejich počet! Bylo jich pouze osm. Abbie k němu přišla a dala mu placatou láhev s vodou. Nalil si část do úst a část si vylil na tvář, aby se osvěžil. „Vím, jaké to je někoho ztratit,“ začala rozhovor. Raději ji neřekl, že většinu z nich ani pořádně neznal. Kvůli utajení je dříve neseznámili a velitel projektu je seznámil až ten den u stroje. „To jsou všichni?“ zeptal se. „Ano proč?“ „Bylo nás dvanáct,“ odpověděl nepřítomně. „Možná ještě žijou. Hele můžu mluvit s Lucasem?“ „Večer, teď je pryč,“ odpověděla a pomohla mu na nohy. „Proč?“ „Možná jsem přišel na způsob, jak se vám odvděčit.“ *** Večer k němu přišel. Kurt se zrovna válel na posteli a pomalu usínal, když zarachotily dveře a otevřely se. Vešel a nesl sebou misku s jídlem a pet láhev s vodou. „Máte hlad?“ nabídl mu. „Děkuji,“ převzal misku a nakoukl do ní. Něco, co připomínalo opečenou krysu v jakési podivné omáčce a do toho zapíchnutá rezavá lžíce. „Mám hlad jako vlk.“ „Prý jste chtěl se mnou mluvit.“ „Nejprve otázku. Zabavili jste mi zbraň a vsadím se, že mým přátelům taky. Co na ně říkáte?“ „Jsou dobré,“ odpověděl Lucas překvapeně. „Podezřele nové, naleštěné a vypadají jinak, než jsme zvyklí. Proč?“ „Protože když jsme sem přišli,“ začal. „Nesli jsme těch zbraní drobátko víc a schovali jsme je. Deset těhle samopalů a deset pušek. Plus nějaké potraviny a munice. Vím, kde to je… teda kde to bylo.“ „A vy byste nám ty zbraně dal?“ podíval se na něj podezřívavě. „Jestli tam budou tak ano.“ „Proč byste to dělal?“ „Víte,“ dojedl a napil se. „Já už nemám kam jít. Lépe řečeno, přišel jsem o všechno. Jen

mám drobnou naději v tom, že možná někteří mí kolegové ještě žijí.“ „Abbie mě o tom říkala. Kdybyste je našel, odešel byste s nimi a zbraně si vzal sebou.“ „Jsem jejich velitel,“ odpověděl chladným tónem. „Udělají, co řeknu já, pokud žijí.“ „Rozumím. Jestli znáte cestu, tak za úsvitu vyrazíme. Jsem opravdu zvědavý.“ Kurta překvapilo, jak rychle souhlasil. Cítil z něj neustále podezřívavost, ale vidina zbraní pro jeho město ho musela lákat. Otipoval si ho dobře. Nesobecký dobrák, co v případě nouze dokázal hrát pořádně tvrdě. Lest sklapla. Začínal mu jít na ruku. Přesně to chtěl. „Stačí mě navést na místo, kde nás zmasakrovali a cestu si najdeme.“ *** Se svítáním se opět otevřely dveře a opět v nich byl Lucas. Nesl sebou velký batoh a MP40. „Půjdu s vámi,“ řekl a hodil mu batoh k nohám a podal zbraň. „Počkáme na vás před hlavní bránou.“ Kurt osaměl. Podíval se do batohu. Jeho ozdobná dýka SS, pistole s pouzdrem a pár zásobníků plus podivné injekční stříkačky. Abbie mu o nich říkala. Stimpaky. Nějaké jídlo a dvě placatky vody. Pouzdro s pistolí si strčil na opasek, nůž schoval do boty. Oblékl si kabát a poupravil ho. Strhnul červenou pásku s hákovým křížem a strčil si ji do kapsy. Oblékl si černé rukavice, které mu dali do kapsy. Byl docela rád, většinu jeho výbavy mu vrátili. Jen jeho milovaná košile skončila roztrhaná kdesi v koši. Hodil batoh na záda a přes rameno si vzal Mp-40. Nezapomněl ji však zkontrolovat. Byla v pořádku. Nakonec si narazil na hlavu svou důstojnickou čepici a lehce ji upravil. Mohl vyrazit. Před hlavní bránou na něj čekal Lucas s Abbie. Ta vedla sebou dvojici brahmín. Lucas byl překvapivě usměvavý a na zádech se mu houpala puška, která vzdáleně připomínala MP-44. Oba dva byli překvapeni, že ho vidí chodit bez hole. Kurt si klidně vyšlapoval a ani hůl nepotřeboval. Píchl si totiž dávku ze stimpaku. Nevypotřeboval ho celý, jen část. „Můžeme?“ „Ano,“ odpověděl Lucas. Vydali se na cestu. Šli klidným krokem, který určovala dvojice brahmín. Slunce už dávno vyšlo, ale nehřálo. Pouze oslnivě zářilo. Poté, co ho zavedli na místo střetu, se Kurt ujal vedení a šel první. Několikrát musel zastavit a počkat na ostatní. Ač se snažil jít co nejvíce pomalu, vždy získal náskok a on musel čekat. 49

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Jak dokáže jít tak rychle?“ sykla Abbie. Bylo vidět, že mu prostě nestačí. „Jaký byl svět tam u vás?“ zeptala se, když ho došli. „Podivný,“ odpověděl a zamyslel se. „Nevyvážený.“ „Vy jste byl voják? To, co jste měl na sobě, připomínalo uniformu.“ „Ano byl. Sloužil jsem v armádě.“ „Byli jste ve válce? Všimla jsem si jizvy na pravém boku. Vypadala jak po střelném zranění.“ „Ano,“ připustil. „A my prohráli. Nejvyšší velitel udělal několik špatných rozhodnutí a už se to vezlo. Přišel jsem o hodně a velmi dlouho jsem se musel skrývat. Pak jsem dostal možnost to změnit a nevyšlo to. No a jsem tady. “ To jí jako odpověď stačilo. Už se na nic neptala a oni pokračovali. Kurt pochopil, že je pro ni zajímavý. I když byla o dost mladší než on, musel uznat, že se mu zamlouvá. Došli ke skále a on jen ukázal na drobnou jeskyni. Brahmíny uvázali ke starému kmeni a vydrápali se k jeskyni. „Máte baterku?“ zeptal se Kurt. Oba dva okamžitě vytáhli baterky, ale třetí neměli. Kurt si tedy vzal baterku od Abbie a vydal se s Lucasem sám dovnitř. „Vy jste z vaultu?“ zarazil se Lucas, když uviděl obří vrata ve tvaru ozubeného kola. „Z čeho?“ „Nacházíme se v takzvaném vaultu. Před velkou válkou je stavěli. Lidé se v nich schovávali, aby tu válku přečkali.“ „Aha, no tak já z vaultu nejsem. Jen jsem se tu při poruše našeho stroje objevil. Pojďte za mnou. Navedu vás k bednám. Pokud tam jsou, tak budou ještě na vozíkách.“ Procházení temnotou Kurtovi připomnělo Stalingrad. Tam se také téměř tři dny plížil kanály po tmě. Naštěstí lesklé náboje zůstaly na svých místech, což se ukázalo jako dobré znamení. Byla to také známka toho, že tu nikdo nebyl. Až na jedné křižovatce byla jedna lesklá nábojnice navíc. Kurt se zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou a nechal to být. Pak další a další. Nakonec si uvědomil, že zde někdo vytvořil dokonalou síť značek z nábojů. Proto sňal samopal z ramene a odjistil jej. Když došli k bednám, první věcí, co Kurt udělal, byla jejich kontrola. Bedny s jídlem byly otevřené a jedna bedna pušek také. Znejistěl a když uslyšel natažení uzávěru, bylo pozdě. „Ani se nehni ty černá svině!“ zařval Hanz německy. Kurt se otočil a spatřil, jak v záři baterek stojí další dvě postavy a míří puškou na Lucase. „Hanzi nestřílej!“ zařval okamžitě Kurt a vstal. Vyšel z místnosti s bednami a posvítil si do tváře.

„Šéfe?“ zarazil se. „Jo jsem to já,“ promluvil klidně německy. „Polož to. Ten tu je se mnou.“ „Cože?“ „To je na dlouhý povídání,“ uzavřel Kurt. Podíval se na toho druhého. Kasper to bohužel nebyl. Byl to mladík, kolem pětadvaceti. Jak Hanz tak on byli potlučení a odření. „Ty jsi… poručík Steiner, že?“ zeptal se nejistě a v duchu se proklínal za to, že nebyl čas na seznamování. „Ano, pane,“ odvětil hrdě. „Hoši,“ řekl, „vezmeme pár beden a půjdeme ven. Tam to proberem.“ *** Kurt s Hanzem šli výrazně vepředu a důkladně si promluvili. Kurt se dozvěděl, jak unikli a také dostal malou, falešnou naději, že jeho bratr ještě žije. Dozvěděl se totiž, že Kasperovi se podařilo zabít jednoho z útočníků a utéci za nejbližší kopec. Hanz se Steinerem si kryli ústup palbou a granáty. Pak se dali na útěk a útočníci po chvíli přerušili pronásledování. Ti dva se vrátili a snažili se vymyslet co dál. Skrývali se ve tmě, ale nevěděli, kam se vydat a proto tam zůstali a doufali, že přežil někdo další. „Takže ten Lucas tě našel a dotáhl tě k doktorovi a ty mu za to dáš naše zbraně?“ zeptal se německy Hanz, když si byl jistý, že je z doslechu těch dvou. „Ano, může nám bejt užitečnej. Mám ještě nějaký plán v záloze.“ „Jakej? Měli jsme zabránit druhý světový a zachovat třetí říši! Vidíš tu snad nějakej náznak, že je to ještě proveditelné?“ „Ne to ne,“ připustil. „Ale napadlo tě, že když budeme mít štěstí a dostatek času, že můžeme mít vlastní říši? Je to jen můj nápad, ale když to vyjde… Pomůžeme tady, pak támhle a lidi nás začnou mít rádi. Dostaneme se do jejich přízně a pak půjdou za námi. Ty zbraně jsou jen začátek. Chápeš? Musíme zahodit předsudky z našeho světa, ale ne náš výcvik a uvažování. Prostě nyní nezáleží, jestli je náš společník černoch, žid nebo cikán. Musíme s nimi vyjít a přemluvit je, aby šli za námi.“ „Ty seš magor, Kurte,“ odplivl si Hanz. „Ne, jen uvažuju hodně daleko dopředu. Jen nyní musíme těm lidem pomoci. Podle toho, co jsem zatím viděl, je zde stejná situace jak ve dvacátých letech v Německu.“ „Těm lidem pomáháš proč? Protože chceš vlastní říši, nebo proto, že ta zrzka má hezkej zadek?“ „A pak, kdo je tady magor.“ „Nevšiml sis, jak po tobě kouká?“ „Všiml.“ 50

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „A nepřipomíná ti náhodou Sašenku?“ rýpl si. Kurt se vztekle otočil a měl co dělat, aby Hanzovi jednu nevrazil. Pak toho ale zanechal. *** Následující týden se nic nedělo. Hanz se Steinerem dostali obdobné ubytování jako Kurt. Podnikli ještě několik dalších výprav do vaultu pro jejich vybavení. Při třetí návštěvě se jim povedlo najít učiněný poklad. Zbrojnici. Místnost plná oblečení, jídla, zbraní a munice. Tehdy situaci zvrátili ke svému prospěchu. Spousta obyvatel Megatuny se vydala k vaultu a pomáhala s nošením zásob. Lucas pomáhal s distribucí zásob a ti tři dostali punc jakýchsi dobrodinců z jiného světa. Kurtovi to vyhovovalo. Dalším kladem byla Abbie. Kurtovi okamžitě došlo, že se jí zalíbil více, než by bylo pro ni vhodné. Byla pořád s ním. Pořád se ho ptala na svět, odkud přišel a kde se nachází a on se snažil co nejvíce mlžit. On se zase od ní dozvěděl o tomto světě. Kurt se s ní rád procházel okolo města a pozoroval zdejší zvířata. Tvorové tohoto světa byli podivní. Znetvoření radiací. Když se dozvěděl o Hirošimě a Nagasaki nevěřil, že někdo někdy použije atomové bomby znova. Ležel ve svém příbytku a měl ruce za hlavou. Chtělo se mu spát. Venku pomalu zapadalo slunce a on pomalu zavíral oči. Rozezněl se poplašný gong a než stihl vystartovat, ve dveřích byla k smrti vyděšená Abbie. „Co se stalo?“ „Brutova legie!“ vykřikla a zmizela. Kurt se vydal za ní. Měl stále na sobě svoji výbavu, protože byl líný si ji sundat. Běžel za ní a po cestě na hradby se srazil s Hanzem a Steinerem. Ostatní obyvatelé dělali to samé. Vyběhli na hradby a koukli z nich dolů. Před hlavní branou stála trojice mužů v římských zbroji. Vpravo měl automatickou pušku, vlevo ostřelovačku a ten uprostřed měl na sobě hlavu vlka a před sebou držel malého vyděšeného kluka a mířil mu pistolí na hlavu. „Bože,“ hekl Lucas. „To je můj syn!“ „Císař Brut mě posílá,“ začal ten s psí hlavou. „Tímto okamžitě konfiskuji veškeré zbraně, které se v tomto městě nachází!“ „Z jakého důvodu?“ odpověděl Lucas. „Toto město patří ke koloniím brutovi legie! Naše důvody vás nemusí zajímat! Vy pouze plníte naše rozkazy, dobytkové!“ Lucas mlčel. Na hradbách byl slyšet tichý šepot všech okolo. Kurt mávl na Hanze a naznačil mu, ať dojde pro pušky. Na takovou vzdálenost si s MP-40 nebyl jistý zásahem.

Kurt se otočil zády k legionářům a špitl Lucasovi: „Můžu ho zachránit. Stačí říci. Jen ho na chvíli zdržte.“ Lucas byl vystrašený, a proto jen přikývl. Během chvíle byl na hradbách Hanz se Steinerem a oba měli pušky. Hanz nesl jednu navíc a tu podal Kurtovi. „No tak? Bude to?“ zařval legionář. „Dobrá!“ rezignoval Lucas. „Vydáme vám zbraně! Hlavně mu neubližujte!“ „Příliš pozdě!“ zasunul pistoli do pouzdra legionář a vytáhl dlouhý nůž. „Jeho osud vám bude výstrahou!“ Kurt jen kývl hlavou na Hanze a ten zas na Steinera. Všichni byli schovaní za hradbami a hlavně pušek opřeli o hrany na hradbách. Byli skrytí a legionáři ve své nadutosti je ignorovali. Legionář zvedl nůž do výše a napřáhl se k mocnému bodnutí. Padl výstřel. Nůž dopadl i s rukou na zem a chlapce ani neškrábl. Další rána. Legionář s automatickou puškou padl s prostřelenou hlavou k zemi. Padl výstřel. Tentokrát poslední. Ten s ostřelovačkou se chytil za rameno a skácel se k zemi. „Otevřete bránu!“ zařval Kurt, natáhl pušku a slezl z hradeb. Mladý legionář se držel za prostřelené rameno a snažil se odplazit pryč. Brána do Megatuny se otevřela a z ní vyšel muž v podivné šedé čepici a šedém kabátu. V ruce třímal naleštěnou loveckou pušku. Jeho velitel klečel a držel se za pahýl, co mu zbyl z ruky. „Běž za tátou,“ řekl Kurt chlapci, jakmile k nim došel. Chlapec byl k smrti vyděšený a ani se nehýbal. Jen se třásl. Když ta slova slyšel, rozběhl se do města. Kurt došel k legionáři. Ten na něj pohlédl a zdravou rukou se snažil nahmatat nůž. Kurt kolem něj prošel, ledabyle zdvihl pušku a vystřelil. Legionáři vyletěl mozek z hlavy a přistál za jeho tělem. Na studeném písku se utvořily krvavé kruhy. Došel k raněnému a poklekl u něj. Vytáhl z kapsy stimpak a píchl mu ho do ruky. „Tak teď mě dobře poslouchej, chlapče,“ začal Kurt chladně. „Vrátíš se ke svému veliteli a vyřídíš mu ode mě vzkaz.“ „A-a-ano,“ vykoktal legionář. „Vyřiď mu toto: Megatuna a okolní města jsou nyní pod ochranou Třetí říše, a jestli do téhle oblasti strčí ještě jeden jedinej jeho voják nos, tak přijde major SS Kurt Wolf a osobně mu uřízne koule! Je to jasné?“ „Ano…“ „Fajn…“ odvrátil se od něj. „A teď vypadni!“ Kurt se klidným krokem vrátil do města. Za zády slyšel zvednutí legionáře a pak jeho zběsilý úprk do pustiny. Znovu natáhl pušku a vešel do města. Všichni na něj zděšeně zírali. Dav se 51

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník shromáždil kolem něj a Steiner s Hansem okamžitě zaujali obranné pozice okolo něj. „Co jste to udělal?“ ozval se poděšeně kdosi z davu. „Teď vypálí celé město!“ „Nevypálí,“ odpověděl Kurt. „Lidi poslouchejte!“ Dav se ztišil a začal naslouchat. „Viděli jste, co se teďka stalo,“ začal. „Přišli vám vyhrožovat, protože jsme měli zbraně. Nevěděli, kolik jich máme, jen že jste přišli k více zbraním, než je zdrávo. Nemohli jste mít několik pušek na celé město donekonečna. Dřív nebo později by vás přepadli nájezdníci a všechny vás zabili. Platili jste jim nehorázné daně za ochranu, ale oni by vás neochránili. Vykašlali by se na vás! Drželi vás ve strachu. Nyní je s tím konec! Sami jste viděli, že když jim ukážete, že se jich nebojíte, rozsypou se jako socha z písku! Jsou to banda zbabělců, kterým narostl hřebínek, protože mají zbraně! A vy je máte nyní taky! S naší pomocí je odrazíte, ba co víc, dáte jim signál, že už takhle dál nemůžou! Z lovců se stane lovná zvěř! Vemte jim jejich jistotu a už nemají nic!“ Davem se začalo ozývat souhlasné mručení, až nakonec někdo začal skandovat: „Wolf! Wolf! Wolf!“ Nakonec se k němu ostatní přidali. Dav zběsile skandoval a Kurt se rozhodl využít situace. Byli jeho. Naslouchali ho a plně mu důvěřovali. To bylo to, co chtěl. „Dojdi pro ni,“ špitl Hansovi do ucha. Hanz si proklestil cestu davem a zmizel v jejich příbytku. Za chvíli se vrátil a nesl cosi rudého. „Lidi!“ utišil dav Kurt a přešel ke stožáru u hlavní brány. „Nyní potřebujeme něco, co nám dá sílu. Něco, co ukáže náš odpor. Symbol, pod kterým se spojíme. Napadlo mě toto!“ Trhnul s lanem a modrá vlajka s velkým zlatým B sjela na zem. Hanz mu podal to, co držel v ruce a Kurt to pověsil a vytáhl na stožár. Byla to vlajka. Rudá vlajka s bílým kruhem uprostřed. A uprostřed toho kruhu se na slunci leskl černý hákový kříž.

3. Jednání: Kurt klečel na bobku a pozoroval plánek načmáraný do písku. Pohrával si se svým ozdobným nožem. Mlčky pozoroval zástupce ostatních měst, jak se handrkují o nejlepší místo k útoku na přicházející legionáře. Díval se na plánek a promýšlel si taktiku. Už dopředu věděl, že postavit se jím přímo u kaňonu vedoucího do pustiny selže. Musel přijít s něčím jiným, ale zatím nechal, aby se zástupci všech tří měst vyřvali.

Po jeho levici klečel Lucas a po jeho levici starosta Collins city. Napravo měl starosty od Dodge a Rigbonu. Byla to ironie, ale až na Kurta tu byli všichni černoši. Už měl tu čest pozorovat, že černoši jsou zde ve většině. „Navrhuji si na ně počkat přímo před a kaňonem,“ navrhl starosta Dodge. „A zatlačit je zpátky.“ „Ne ne,“ zavrhl Rigbonský. „Musíme si na ně počkat za kaňonem a ustupovat jím zpátky.“ Právě toho měl dost. Postavil se a hodil nůž přímo doprostřed plánku. Všichni zúčastnění se lekli. „Pánové,“ protáhl si ztuhlá záda. „Ty vaše plány jsou na dvě věci. Můžu pomoci.“ „Tak nám to řekněte,“ zavrčel Dodgský starosta. „Jak byste to udělal vy?“ „Rozhodně jinak,“ začal. „Kdysi jsem tady já a moji společníci bojovali proti přesile třicet na jednoho. Podle průzkumů na nás jde stovka legionářů a my máme čtyřicítku chlapů, kteří umí bojovat.“ „To je sice hezké…“ „Nechte mě prosím domluvit,“ odsekl Kurt. „Takže… vím jak bojovat s přesilou. Tady Lucas může potvrdit, čeho jsem já a mí společníci schopni. Vy si na ně chcete počkat buďto před kaňonem nebo v něm. Rovnou říkám, je to blbost.“ „Máte snad lepší nápad?“ zeptal se Rigbonský. „Počkat si na ně před Megatunou. Je blízko a bude jako první na ráně. A kaňon využijeme také.“ Všichni na něj nechápavě zírali. „Takže, můj návrh je takový,“ sebral nůž a udělal pár čar do písku. „V Rigbonu jsou experti přes výbušniny. Ty naskládáme do kaňonu a počkáme si, až jím budou procházet. Tam počkám já nebo mí společníci a přesným výstřelem to odpálíme. Pár jich zabijem a zmizíme. To bude první fáze.“ „A ta druhá?“ „Část chlapů se zabarikáduje v Megatuně a zbytek se schová před ní. Koukal jsem, že tam je hromada míst k úkrytu. Až vezmou Megatunu útokem, ti venku na ně zezadu zaútočí. Dostanou se do takzvané křížové palby a nebudou moci z ní utéct.“ „Kde jste se naučil takhle plánovat?“ zeptal se Rigbonský. „Byl jsem dlouho ve válce a přežil ji.“ *** Legát Lucius utíkal. Utíkal pustinou, a když mohl, otočil se a vystřelil. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Jeho legie byla rozprášena. Během jednoho dne zůstal sám ze sto dvacítky legionářů, kterým velel. 52

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Byl poslán zkrotit vzbouřená městečka a selhal. Měl se stáhnout při prvních problémech, ale neudělal to. Výbuch min v kaňonu byl pouze začátek. Když konečně dorazili k Megatuně, aby ji vypálili, napadli je ze všech stran. Jen jemu se podařilo utéci. Netušil, jak je to možné. Nyní utíkal sám ke kaňonu, kde doufal, že najde spásu. Kulky se za ním zabořovaly do písku a zvedaly mračna prachu. Kličkoval mezi kameny. Byl téměř u kaňonu. Spása! Když se dostane do kaňonu, bude v bezpečí. Na druhé straně čekala další legie. Vynořil se zpoza jednoho kamene. Nevěděl, jak to udělal. Před chvílí ho viděl ještě na hradbách města. Byl to ten, o kterém mluvil zvěd, než ho dal císař Brut upálit. Stáli proti sobě. Kurt Wolf. Lucius měl malou pistoli, vše, co zbylo z jeho výbavy po přestřelce u Megatuny. Tu měl v pouzdře u opasku a ruce prázdné. On měl pušku, ale jakmile si všiml jeho pistole, v klidu ji položil na zem a pohybem ruky odhalil pouzdro dosud skryté pod kabátem. Stáli proti sobě, dívali se navzájem do očí. Luciuse překvapilo, jak studené modré oči ten člověk má. Už od pohledu bylo vidět, že je to chladnokrevný zabiják. Lucasova ruka se pomalu přibližovala k pouzdru. Pomalu a klidně. Padl výstřel. Nevěděl, jak to udělal, najednou měl pistoli v ruce a vypálil. On tu svoji nestihl ani vytáhnout. Pohlédl na díru v hrudníku a na zvětšující se krvavý kruh pod ním. Spatřil šerifa Megatuny, jak se nad ním sklání. *** „Říkal jsem, že to vyjde,“ prohlásil chladně Kurt a sebral svoji pušku. Lucas se nevěřícně skláněl nad mrtvým legátem. Bitva dopadla přesně podle očekávání. Hanz odpálil bomby a zabil deset legionářů. O zbytek se postarali hoši z Megatuny, Rigbonu a Dogde. Přestřelka to byla rychlá. Legionáři byli zaskočeni a okamžitě zlikvidováni, jen legátovi se podařilo prostřílet. Byl to zbabělec, nic víc. Ozvalo se cvaknutí. Podivná kovová věc s jakousi obrazovkou navrchu, která obepínala legátovu levou ruku, se otevřela a zůstala volně ležet. „Co to je?“ zeptal se Lucase a ukázal hlavní na věc. „Tohle?“ odpověděl a sebral ji. „To je takzvaný Pip-boy. Měli to lidé ve vaultech. Když to má člověk nasazený, hlídá to jeho zdraví, stupeň ozáření, dokáže to navigovat. Prostě užitečná hračka.“ „Můžu si ji vzít?“ „Ale jistě,“ podal mu ji. „Jen tenhle je v současnosti zablokovanej, musíme vymazat

předchozího majitele. No vím o člověku, kterej to dokáže.“ „Dají se zachránit záznamy?“ „Měly by.“ *** Hanz právě dokončil opravu jednoho potrubí a špinavým hadrem si setřel pot z čela. Pohlédl na oblohu. Bylo pozdní odpoledne a blížila se tma. Za chvíli zůstanou vzhůru jen noční hlídky. Ostatní zapadnou znaveni do postele. I on a Steiner bude mezi ně patřit. Kurta celý den neviděl. Včera byl v Dogde a tam mu někdo odemkl tu jeho hračičku. Vrátil se a měl ji přidělanou napevno k ruce. Pořád si s ní hrál a něco v ní hledal. Byl jako vyměněný a zalezlý u nich v ubikaci. On si to mohl dovolit. Byl hrdina. Ochránce zatracených, tak mu nyní lidé říkali, div ho nenosili na ramenou. I on a Steiner byli hrdinové, ale oni toho nezneužívali a pomáhali, kde se dalo. Nevěděl, jak Kurt, ale Hanz a Steiner se za těch několik týdnů, co tu byli, se změnili k nepoznání. Museli zahodit předsudky a přizpůsobit se době. Věděli, že sem nepatří, ale spolknout kyanidovou kapsli by bylo na ty tři zbabělé. Museli nějak přežít a jejich nová role jim v tom pomáhala. Lucas a okolní starostové se dále starali o města a vedli je v rámci možností k rozkvětu. Přišlo mu, že po té přestřelce s legionáři si všichni oddechli. Kraj si oddechl a podle informací se Brut o další výpravu nepokusí. Seběhlo se všechno strašně rychle a hodně rychle získali navrch. „Hanzi, na slovíčko,“ ozval se za zády Kurt. Otočil se a pohlédl mu do tváře. Vypadal unaveně a pobledle. „Děje se něco?“ „Potřebuji s tebou mluvit. O samotě.“ Zašli do jejich společné ubikace a Hanzovi neuniklo, jak je oblečen. Měl jen modré kalhoty a šedé špinavé triko. Nevěděl proč, ale po spatření jeho postele mu to došlo. Měl tam své věci rozházené a připravené k uložení do batohu. Balil a chystal se k odchodu. „My někam odcházíme?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl Kurt. „Já.“ „Co se děje?“ „Tohle si přečti,“ napřáhl ruku a ukázal na obrazovku pip-boye. „Další hlídka ztracena,“ přečetl nahlas Hanz. „Opět zahlédl muž v šedém kabátě s červenou páskou. Sektor blablabla… Co to má znamenat?“ „To znamená, že Kasper ještě žije. I když ta zpráva je tejden stará, znamená to, že Kaspy je naživu.“ 53

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Kasper se o sebe umí postarat,“ pokrčil rameny. „Ale ta stopa je už hodně chladná. Myslíš si, že ho najdeš?“ „Musím. Večer se tajně sbalím a vypadnu. Ty zatím vysvětlíš, proč jsem musel tajně a narychlo odejít. Se Steinerem tu zůstanete a my se s Kaspym vrátíme. Pak budeme pokračovat v obnově říše.“ „No, nemá cenu ti to vymlouvat.“ „Nemá,“ odpověděl Kurt a začal balit věci. *** Portál se otevřel a ozářil temnou místnost. Chvílemi probleskoval a zářil. Pak z něj vyletěla postava v americké uniformě. Pak další a další. Bylo jich celkem dvacet a každá tvrdě dopadla na zem, nebo se zastavila o stěnu. Portál se roztočil a pak zbortil do sebe. Postavy se začaly zvedat a objevily se první kužely světla z baterek. „Hlášení!“ vyštěkl jejich velitel s hodností poručíka, jakmile se vzpamatoval z tvrdého dopadu na stěnu. „Všichni jsou tu,“ vykašlal seržant. „Vidíte někde nácky?“ zeptal se poručík a rozhlížel se. Zapnul svoji baterku a s ní v jedné a Thomsonem v druhé ruce prohlížel okolí. „Ne,“ odpověděl někdo z vojáků, co již opustili místnost. „Šli jsme přece za nima!“ „No budem je muset najít.“ Od odhalení tajné laboratoře a přestřelky v ní uběhlo několik minut. Když spatřili skupinku nácků, jak utíká do portálu, rozhodl se vydat se za nimi. Netušili kam, ale kdyby se opravdu dostali do minulosti, někdo je musel zastavit. Nyní nevěděl, kde se nacházejí a jestli se někdy vrátí zpět. Pro poručíka Martina Andersona začínala jeho životní mise. Mise, jejímž cílem bylo zastavit válečného zločince Kurta Wolfa. *** Když konečně dobalil, byla tma. Vzal si vše, co potřeboval. Jídlo, vodu a munici na několik dní, svoji MP-40 a ukořistil tajně jednu KA-98. Tu potřeboval na větší vzdálenost. Pak si do svého batohu strčil ještě starou, kořistní 1911,

kterou našel mezi mrtvými legionáři. Všechno nacpal do jednoho batohu, který se mu tady povedlo sebrat. Jen pistoli měl v pouzdře na opasku a dlouhé zbraně si ponese na zádech. Byl připraven. Naposled se ohlédl. V místnosti byla tma a on jen matně rozeznal spícího Hanze a Steinera. Oba strašně chrápali. Tiše se vyplížil ven, samopal v ruce. Pomalu našlapoval po kovovém chodníku. Dostal se k hradbám a vyplížil se na ně. Hlídka byla zatím na druhém konci města a to se mu hodilo. Nakoukl dolů. Několik loučí jen matně osvětlovalo okolí, ale on už dokázal odhadnout, kde se nachází. Sundal batoh a opatrně ho pustil po hradbě dolů. Pak si vzal do každé ruky zbraň a přelezl zábradlí. Lehce se sklouzl po zábradlí dolů. S lehkým zvířením písku dopadl. Hodil si pušku na záda a přes ni batoh. Samopal si vzal do ruky. Rozsvítil pip-boye a podíval se na směr. Už předem si naplánoval trasu k místu, kde započne jeho pátrání po Kasperovi. Uslyšel něčí klouzání za sebou. „Odcházíš?“ zeptala se Abbie a on se otočil. Byl překvapený. „Ano,“ odvětil a přišel k ní blíže. „Ale proč?“ „Říkal jsem ti,“ začal vysvětlovat. „Mám bratra. A podle týdle hračky je stále naživu a vzdaluje se. Musím ho najít a přivést sem.“ „Ani kvůli mně tu nezůstaneš?“ řekla a nasadila smutný psí pohled. „Nemůžu,“ odvětil a lehce ji pohladil po tváři. „Musím ho najít.“ „Nevíš, do čeho jdeš,“ zadržela ho naposled. „Tam venku je odporný svět. To, co jsi zatím viděl, nic nebylo. Mutanti, banditi, ghoulové a spousta dalších věcí. Je to tam nebezpečné.“ „Já vím.“ Odvrátil se a dal se na odchod. Naposled se ohlédl. Stála tam a doufala, že se otočí a zapomene na to. Kasper byl důležitější. Nakonec to vzdala a odešla k bráně. Zaklepala na ni a čekala na příchod stráží. On se dal na odchod vyšlapanou cestou. Kráčel svým klidným krokem a cestu mu osvětloval měsíc. Brána se pootevřela a ona vešla. Otočila se, a když ho spatřila naposled, mizel za nejbližším kopcem a jeho šedá uniforma se leskla v měsíčním svitu.

Vácha Dalibor – Můj vůdče „Můj vůdče!“ Scéna, která se před vystrašeným Goebblesem otevřela, mu vyrazila dech. Na druhou stranu pocítil ohromnou, gigantickou úlevu. Výstřel, který se před několika okamžiky rozlehl podzemním bunkrem, všechny vyděsil. Naštěstí, naštěstí, vůdce Velkoněmecké říše

(pravda, vstupem Sovětů do Berlína zásadně umenšené) seděl v podvlékačkách a síťovaném tílku na otomanu, v ruce držel luger a na podlaze se válela ta štětka Braunová. Goebbles si oddechl. Charismatický vládce vypadal smutně, tak trochu jako deprimovaný zmoklý kohout, 54

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník kterému sebrali slepice a návdavkem vytrhali pera. „Chtěli jsme… chtěli jsme… oba… najednou…,“ přerývaně ze sebe Hitler vyrážel slova a bloudil zmatenýma očima po místnosti, po Goebblesovi, po dvojici těžce oddechujících strážných, co vyrazili dveře. „Proč… nedokázal jsem…,“ luger vypadl z křečovitých prstů a žuchnul na podlahu. Goebbles se podvědomě přikrčil, čekal výstřel. „Dostali jsme zprávu od profesora Eintopfa,“ zahlásil ministr říšské propagandy hrdě hlasem, jehož optimismus nepatřil do bunkru v obléhaném Berlíně, ale na vítěznou přehlídku na moskevském Rudém náměstí. Hitler zpozorněl, bylo dobře vidět, že marně přemýšlí o kom jeden z jeho nejvěrnějších nohsledů mluví. „Profesor Eintopf pracoval na jedné z našich zázračných zbraní. Na stroji…“ „Ticho!“ Zavelel Hitler rezolutně a znovu do něj vstoupil duch válečného vůdce. Stín zlomeného muže se narovnal. „Kromě ministra všichni ven!“ O půl minuty Goebbles osaměl v místnosti s milovaným vůdcem a mrtvou milenkou… vlastně, manželkou. Kdy byl obřad? Včera! Zdá se, že je to sto tisíc let. Skoro se zachichotal: jak se stát vdovcem během několika hodin? Zeptejte se Hitlera. „Kde je vynález? Je to vynález, co sliboval při posledním sezení?“ „Ano, můj vůdče, vynález, který sliboval minulé úterý. Údajně je odzkoušený na živých subjektech a připraven k použití. Poslal tudy krysu a opakovaně tři zajatce. Přežili všichni. Dá se považovat za bezpečnou záležitost.“ Goebbles se samolibě usmívá, jako kdyby vynález byl jeho výhradní zásluha. Hitler vyskočil na nohy a s rukama založenýma za zády rázoval po místnosti tam a zase sem. Mrtvoly světlovlasé ženy na podlaze si nevšímal, jednou dokonce šlápl nohou v ponožce do kalužiny krve a nechával za sebou stopy. Zastavil se a gestikuloval jednou rukou: „To znamená zlom ve všem! Ukážeme každému z těch zbabělců, že třetí říše je věčná!“ Hlas se zlomil v hysterickém crescendu. Vykládá o zářné budoucnosti, o všem, co se bude dít a kam velkoněmeckou říši dokáže dovést. „Musíme toho využít! Nemůžeme čekat! Kde je laboratoř? Dostaneme se tam?“ Na okamžik se zase vrací na zem. „Bez prodlení sestavte oddíl z nejlepších mužů, musíme se tam dostat!“ Goebbles se samolibě šklebí: „Mám venku tři desítky mužů s plnou výzbrojí, automatické zbraně a ruční granáty. Jsou z paradesantního pluku…“ Je raději ticho. Vůdci není radno připomínat, že některá elitní jednotka byla rozdrcena početní převahou sovětských hrdlořezů. „Čekají na vaše rozkazy, můj vůdče.“ Sklání hlavu. „Trasa k laboratoři profesora Eintopfa by měla být průchozí, židobolševici se blíží, ale

pokud vyrazíme hned, dostaneme se do laboratoře dříve než přetnou naší komunikační linii.“ „Není na co čekat!“ Hitler je opět plný mystické nadlidské energie, která vždy fascinovala davy a dělala z hubeného křivoústého mužíka s legračním knírkem a ještě legračnější patkou nejnebezpečnějšího muže Evropy. „Sluha připraví uniformu a vyrazíme do deseti minut!“ Kopne do mrtvé ženy: „A tohohle se zbavte, ať vezmou benzín a spálí mrtvolu za bunkrem. Slaboška! Chci nahradit výsadkáře Hitlerjugend! Musí jim okamžitě předat zbraně a připravte je!“ Filmový střih. Ve spodním prádle zase stál shrbený muž: „Běž, Goebblesi, připrav potřebné, je to naše jediná šance.“ V očích měl smrt a ministra propagandy napadlo jediné: Adolf Hitler měl být mrtev, žije z vypůjčeného času. A čas? Čas je to, oč zde běží! Pronikli klikatými obrannými liniemi svých soukmenovců. Pod ochranou domluveného minometného přepadu vlétli do nepřátelských pozic jako uragán. Střepiny ručního granátu rozervaly desátníka Hitlerjugend na kusy. Krev a střeva se rozlétly na všechny strany. Vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera vytáhli spolubojovníci roztrhaného nebožáka z příkopu a hnali ho pod zuřivou palbou neviditelných nepřátel do krytu. V patách jim vybuchovaly ruční granáty. Poslední mladík rozhodil rukama a padl k zemi, okamžitě ho probila dlouhá dávka kulometu. Zbylo jich sedm. Goebbles ležel v troskách někde vzadu, snad přímo na čáře hranice mezi Němci a Rusy. Nepřátelské střely ho zasáhly do obou nohou. Možná je mrtev. Když ho opouštěli, brečel, sténal a prosil je, aby ho neopouštěli. Hitler se po něm pokusil vystřelit z lugeru, netrefil se. Mladíci v černých uniformách vůdce odtáhli pryč. Berlín se proměnil v peklo ohně a zvířeného prachu. Možná měli počkat na noc, ale v tu chvíli už nemusel jejich cíl existovat. V noci bude obsazené i okolí vůdcova bunkru. Proplétali se nepřehledným terénem. Mladíci museli vůdce na mnoha místech nést. Tiše klel a vykřikoval nesrozumitelná hesla. Kluci v nacistických uniformách se zpočátku báli, ale posléze mu ucpávali ústa. Zejména, když z vedlejších ulic nebo i místností slyšeli chraptivou ruštinu. Proměnili se ve stíny. Žasli nad množstvím ruských vojáků, kteří byli všude okolo a jako mravenci lezli přes rozstřílené pozice nebohých obránců. Měli úkol. Nepouštěli se do boje. Minuli partu bolševiků, co znásilňovala postarší ženu. Přeběhli polorozpadlým druhým patrem činžáku nad čímsi, co vypadalo jako nepřátelský velitelský štáb. Přímá trasa nebyla možná. Byli na cestě hodiny – a připadalo jim to jako věčnost. 55

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Podle mapy byli na místě. Suterén rozbořeného činžovního domu. Skrze strop vysoko nad jejich hlavami je vidět šedá obloha, byl slyšet jekot prokletých sovětských Kaťuš, burácení tisíckrát zatraceného dělostřelectva a do toho všeho blábolení v ruštině a půltuctu jazyků bezbožného východního impéria. Splnění úkolu jim v posledních desítkách minut kromě hord vojáků s rudými hvězdičkami na čapkách a helmách ztěžoval Hitler. Omdlel vyčerpáním. V bezvědomí sebou házel a pokoušel se cosi vykřikovat. Znělo to jako částečně utvořená slova. Nic rozeznatelného. Jako kdyby pojal strašlivou touhu prozradit je nepříteli. Nedovolili mu to. Zacpali mu ústa špinavým hadrem. Připadalo jim to jako svatokrádež, ale nic jiného nezbývalo. Našli vchod do podzemí. Za prvé byl dobře zamaskován a za druhé ho částečně zasypaly sutiny. Ve chvíli, kdy se jim povedlo odkrýt těžký poklop, nad otvorem ve stropě se objevila holá hlava ruského vojáka. Zadíval se dolů do šera a hitlerjugend nemohli být tak rychlí, aby mu zmizeli ze zorného pole. Následoval pochopitelně jekot a alarm. Zoufale bušili na poklop, zatímco Hitler seděl opřený o stěnu a pomateně se usmíval. „Otevřete! Otevřete!“ Poklop měl sice otevírací mechanismy i z jejich strany, byly zablokované. Možná byl zničený, možná se dal otevřít zevnitř. „Otevřete!“ Jekot shora byl hlasitější a hlasitější. V okamžiku, kdy se začaly z druhé strany poklopu ozývat cvakavé zvuky, řev nad jejich hlavami utichl a otvorem ve stropě prolétla dvojice vejčitých ručních granátů. Dva z mladíků v zaprášených uniformách se vrhli každý po jiném granátu. Padli na granáty a explose je rozervaly na kusy. Zvonění v uších. Rozostřené vidění. Potácení. Otevřený poklop! Dovnitř se dostali jenom dva, co táhli vůdce. Potom za nimi poklop zaklapl a zabubnovaly na něj stovky střepin. Dopadly tuny sutě ze zříceného domu. Stáli v dlouhé chodbě. Nahrbení. Chodba měla strop ve výši metru a půl. Hitler se pomalu rozhlížel a nezdálo se, že cokoliv vnímá. Připomínal rozbitou mechanickou hračku. Vysoký šlachovitý muž, který jim otevřel, měl na sobě uniformu Waffen SS a na očích zohýbané drátěné brýle. Díval se vytřeštěně na Hitlera. Chvíle se protahovala do nekonečna. Hitler si poklepal na klopu vojenského kabátu bez insignií a cosi zasténal. „Moje léky! Moje léky!“ Stařeckými skvrnami pokrytá vůdcova ruka vklouzla do kabátu a z vnitřní kapsy vytáhla kožené pouzdro. Jeden z Hitlerjugend se jako ve snách naklonil a vzal pouzdro z třesoucí se dlaně zlomek

vteřiny předtím, než by vyklouzlo a spadlo na zem. „Léky,“ zaskuhral Hitler opětovně. V pouzdru byly injekce připravené k okamžitému použití. Do podzemní laboratoře profesora Eintopfa vrazil nový člověk. Hitler sršel energií, kterou dodal koktejl z injekční stříkačky a rozdával rozkazy na všechny strany. Když zahlédl profesora v plášti, vrhl se k němu a zapumpoval mu mohutně pravicí. Vědátor chvíli nevěděl, jak reagovat, posléze raději pozdravil zdviženou pravicí a spokojeně se usmál, když Vůdce odpověděl typickým úsečným mávnutím. Hitler pobíhal od jednoho přístroje ke druhému, nadšeně cosi vykřikoval a na všechno se vyptával. Potíží se však ukazovalo, že se na velkou část věcí vyptává dvakrát. Nebo i třikrát. „Kde je to? Kde je ten stroj?“ „Všude okolo, můj vůdče. Tohle všechno je stroj, který potřebujeme k transportu. Tohle i velké generátory v podzemních komorách je všechno součástí jednoho zapojení.“ „A kde….?“ „Stačí jít se mnou.“ Prošli širokými dveřmi a ocitli se ve zcela nepompézní místnosti. Její půdorys měl tvar čtverce o hraně deseti metrů. Strop ve dvojnásobné výši. Byla prázdná až na půltucet silných kabelů, které vystupovaly přímo ke zdi a zase mizely ve velkém čemsi, co stálo uprostřed místnosti. Na tím čímsi se vznášelo veliké zrcadlo. Jeho povrch se zdál být nestálý, tekutý, neustále se v něm převalovaly drobné vlny a vlnky. K zrcadlu vedly nepříliš stabilně vyhlížející kovové schůdky. „To je ono?“ Vydechl fascinovaně Hitler. Bývalý vládce Evropy pochodoval okolo vyvýšeného zrcadla a rozhazoval rukama nadšením. „Pracuje s přesností na tři měsíce, můj vůdče, přesněji to bohužel není možné,“ omlouval se pokorně Eintopf. „Nemám dostatek materiálu na konstrukci přístrojů.“ „Tři měsíce jsou v pořádku,“ zahuhlal ohromený Hitler a poplácal tlusté kožené pouzdro nacpané technologickými výkresy, historickými tabulkami a všemi vítězi dostihů v meziválečném Německu. „Je jedno, jestli tam budeme v létě nebo na jaře.“ Injekce mu vlila život do žil. „Hlavně, že tam budeme. Jsou tam plány na váš stroj?“ Eitopf se sebejistě usmál: „Samozřejmě, můj vůdče.“ Hitler ho poplácal po ramenou a ukázal na oba dva své přeživší průvodce z Hitlerjugend: „Půjdete se mnou. Stanete se svědky zrodu nového světa! Říše, která ovládne svět i čas sám!“

56

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Vedro ve spojení s vysokou vzdušnou vlhkostí ztěžovalo dýchání. Ocitli se bez varování po stehna v hnijící břečce, kterou by bylo možno pouze při velké porci fantazie nazvat vodou. Všude okolo ohromné stromy a rostliny. Něco vypadalo jako přerostlá přeslička, spousta rostlin a stromů pro ně byla úplnou záhadou. Nicméně žádný div, nikdo z nich nebyl botanik a přírodopis nebýval na škole jejich oblíbeným koníčkem. Hitler se spokojeně rozhlížel okolo: „Asi to zanáší. Bažina. Ale i pokud nás to hodilo do Jižní Ameriky, nemůže trvat dlouho dostat se do Evropy a splnit úkol. Když máme peníze,“ poplácal opasek plný zlatých mincí. „Peníze hýbou světem.“ Vydrápal se z teplého, mělkého, páchnoucího jezírka na ohromným kapradím porostlý pahorek. „Není vidět nic,“ poznamenal zdrženlivě. Krajina okolo nepřipomínala nic, co by mohli znát z letmých pohledů na fotografie a ilustrace pocházející z Jižní Ameriky. Afrika? Jaká část? Hitler se pohyboval tak, aby bylo silné kožené pouzdro plné plánů na zbraně a spoustu dalších věci nad úrovní vody. Cosi vyprávěl a bylo zjevné, že situace ho zaskočila. Očekával, že se ocitnou uprostřed mírového Berlína, dojdou si do restaurace na wurst a pivo a pak začnou druhou modifikaci plánu na ovládnutí celého světa. „A tentokrát by se to podařilo!“ Vykřikl vůdce ke lhostejné šedivé obloze. Hnaly se po ní

černé mraky. Ke vší vlhkosti okolo se brzy přidá déšť. „Kde jsme? Kde jsme? Kde jsme?“ Křičel a drápal se na další vyvýšeninu porostlou podivnými rostlinami. Jeho oba unavení průvodci se na sebe smutně podívali. Hitlerovi podjely na blátivém podkladu nohy a sjel po břiše do špinavé hnijící vody. Vynořil se o zlomek vteřiny později v gejzíru odporných nadávek a hysterického jekotu. Drahocenné pouzdro – byla tam i nová vylepšená verze jeho Mein Kampfu – bylo promočené. Neskutečný řev přerval všechny myšlenky a na chvilku zmrazil i tlukot srdcí. Vznesl se nad bahnitým krajem k nízko pověšenému nebi a odrazil se od deštěm přeplněných mraků zpátky. Zaburácel podoben konci světa a nechtělo se mu odumřít. Všichni tři cestovatelé v čase měli dojem, že jim rezonuje v kostech dlouhé vteřiny poté, co utichl pro jejich uši. „Co to…?“ Hitler otázku nikdy nedopověděl, protože ze stěny nahnědlé zeleně se vyklonila masivní hlava Tyranosaura Rexe a překousla ho vpůli. Mladší z dvojice Hitlerjugend se dal na blátivý, mokrý a zoufale pomalý ústup. Starší nikam nespěchal a začal se nahlas hystericky smát: „Prý s přesností na tři měsíce! Tak to bychom měli říši ovládající prostor a čas!“ Nesmál se dlouho, protože vůdce velkoněmecké říše Adolf Hitler byl pro masožravého dinosaura pouze nemastným neslaným předkrmem.

Kochlica Martin – Už len jedna vec Richard Mikuš strčil misku s cereáliami do teplovzdušnej rúry a opatrne zavrel dvierka, aby ich cvaknutie nezobudilo manželku. Pri tom jednoduchom pohybe pocítil bolesť v boku. Nedávno nepríjemne spadol a pomliaždenina podchvíľou dávala o sebe vedieť. Napadlo ho, že by mal začať pravidelne cvičiť, aby zlepšil svoju kondíciu i koordináciu. Beh okolo neďalekej rieky ho kedysi celkom bavil. Aj mávanie na pekné bežkyne či mamičky s kočíkmi. Mal rád vôňu vody, jej zvuk, chlad, ktorý od nej vanul. Neveriaco vždy pozoroval, koľko odhodlania majú ryby pri svojej snahe ísť proti prúdu cez rôzne prekážky len preto, aby sa niekde hore pokúsili splodiť potomstvo. Život je nezastaviteľný stroj, napadlo mu mierne patetické prirovnanie. Vzápätí sa zo spálne ozval manželkin hlas. A on mal opäť osemdesiatpäť a behanie preňho znamenalo smrteľné nebezpečenstvo, rovnako ako chladný a vlhký vzduch. O klzkých kameňoch ani nehovoriac. Odkrivkal k manželke a pomohol jej zdvihnúť sa z postele. V duchu sa pri tom zap-

risahával, že musí byť na ňu tvrdší. Keby trochu viac chcela, určite by vstala aj sama, ale takto je to pre ňu pohodlnejšie. Na druhú stranu, je to však jedna z mála možností, ako si môže vynútiť jeho plnú pozornosť. Navyše si uvedomil, že ešte jeden taký pád ako naposledy a bude aj on potrebovať niekoho pomoc. Radšej ostal ticho a podal žene palicu a odprevadil ju na toaletu. Skôr ako sa vrhol do raňajok, hodil do seba polovicu nachystaných tabletiek, zvyšok bude na rade po jedle. Manželka už radšej ani neraňajkovala – jej lieky sa museli brať na lačno a po ich požití sa nesmelo niekoľko hodín jesť, a to už bol akurát obed. Kým on jedol, pani Mikušová zapla v obývačke ranné spravodajstvo a začala si masťou natierať večne nedokrvené končatiny. „Kurva jedna politická!“ skríkla zrazu rozhorčeným hlasom plným života. „Ty si tam mal zhniť, kamarát!“ hromžila smerom k obrazovke. Richard servítkou poutieral mlieko, ktorým okydal obrus pri jej výkriku a pozrel smerom k televíznemu prijímaču. 57

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník V správach ukazovali fotografie bývalého prezidenta. Spomienky ním prebehli vo forme zimomriaviek. Už dávnejšie čítal, že ho po päťdesiatich rokoch majú prepustiť na slobodu, no až teraz, keď videl jeho aktuálnu fotografiu, to vyznelo naozaj skutočne. Starý, šedivý, s nadváhou, no jednoznačne stále nepokorený. Tak naňho pôsobil jeden z najsilnejších mužov ich histórie, ktorého pohľad nestratil nič zo svojej niekdajšej priamočiarosti. „Pozri naňho, sviňa vypasená, jemu tam bolo ešte aj dobre! Ale čo tie tisíce ľudí, čo kvôli nemu umierali?! No povedz, nemám pravdu?“ „Máš. Zaslúžil by si zomrieť,“ povedal stručne a ona zrazu prestala cítiť nutkanie rozčuľovať sa. Jej muž povedal niekoľkými slovami krutú pravdu, ktorá bola skrytá pod všetkou tou jej expresívnosťou. Ešte predtým, ako sa Rudolf Filmer stal prezidentom, bojoval spolu s Richardom proti českým okupačným vojskám. Volali to vojna za lepší svet. Za ich svet. Naivné mladícke predstavy mali neskutočne blízko k naplneniu... Drnčanie zvončeka prezradilo, kto je za dverami. Poznal len jedného človeka, ktorý dokázal držať prst na tlačidle dovtedy, kým mu neotvoria. Teo Chromek. Starý kamarát, sused z prízemia. Inokedy takmer nevládny, no v určitých prípadoch neuveriteľne pohyblivý a živý. Aj teraz bolo nepochopiteľné, ako tak rýchlo dokázal o dvoch paliciach vybehnúť na tretie poschodie (výťah bol od včera pokazený). Richard hneď z jeho pohľadu vyčítal, že ho takto naštartovali práve správy o Filmerovi. „Videl si to?“ spýtal sa Teo okamžite a až keď sa mierne zakolísal od námahy, jeho mozgu došlo, že potrebuje zhlboka dýchať, aby doplnil kapacitu kyslíka. „Videl. Poď ďalej.“ „Doriti, asi som si zabuchol dvere.“ „To nič, mám od teba náhradný kľúč.“ Posadili sa do kuchyne. Richard aj tak vedel, že žena bude po odchode kamaráta frflať – nemala rada návštevy takéhoto druhu napriek tomu, že pomerne často vykazovala presne rovnaké známky náhleho rozrušenia ako Teo. „Dáš si niečo?“ „Nemôžem.“ „Hm.“ Teo Chromek vytiahol ošúchaný zápisník a položil ho na stôl. Richard ho poznal – ten zošit si pamätal ešte česko-slovenskú vojnu, rovnako ako aj ich neskoršie väzenie. „Tušil som, že sa blíži čas, kedy to vytiahneš.“ „Nehovor, že si proti.“ Richard chvíľu mlčal. Potreboval, aby pred jeho odpoveďou bola nejaká pauza. Potrebovalo

to jeho svedomie, aby sám pred sebou nepriznal, že pri prvej spomienke na Rudolfa Filmera ho napadla vražda. Dnes mu už síce prišlo mierne detinské, že pred rokmi spísali svoju prísahu do zápisníka a spečatili ju kvapkami vlastnej krvi, no svoje rozhodnutie za všetky tie roky nezmenil. „Máme právo ho zabiť,“ povedal o niečo tichšie, ako zamýšľal. *** Cestou na zastávku mestskej hromadnej dopravy sa zastavili ešte na cintoríne. Napriek tomu, že si uvedomovali, že každá takáto odbočka ich bude stáť množstvo síl, bez slova dokrivkali až k hrobovému miestu Teovej ženy. Stáli tam a pozerali na zašpinený náhrobok. Ani jeden sa nezohol, aby ho očistil. Obaja si pripadali ako zbabelci, no vedeli, že tento úkon by mohol byť už nad ich sily. Budú radi, ak sa bez ujmy dostanú do vlaku smerujúceho do Leopoldova, aj to sa bez drogového dopingu určite nezaobíde. Andrea umrela, ešte keď boli obaja vo väzení. Odvtedy prešlo vyše päťdesiat rokov, no Teo sa nikdy viac neoženil. Často trpel sebaľútosťou a Richard mal občas čo robiť, aby jeho výlevy zvládol. Na druhú stranu však fakt, že tomuto svetu ešte niečo dlhuje, držal Tea na nohách. Teraz sa hrdo opieral o dve francúzske barly a vôbec nemyslel na to, že už niekoľko rokov mu lekári prorokujú vozík. Richard si všimol, že Teo od rána nepovedal o Andreinej smrti ani slovo. Zjavne nechcel, aby to všetko vyznelo ako osobná pomsta. Napokon, nešli ho zabiť len kvôli nej. Filmer predsa zradil národ, ktorý stál za ním. Masu ľudí, ktorí boli ochotní pod jeho velením bojovať za svoju slobodu a vlastný štát aj prostredníctvom zákerných atentátov. Množstvo českých civilistov umrelo, aby sa aj zvyšok Európy začal zaoberať neľudskými podmienkami v tomto štáte. Boli ochotní zapredať svoje duše, aby zabránili nepriateľovi úplne ovládnuť ich krajinu a boli pripravení celý zvyšok života ospravedlňovať svoje konanie pramálo ospravedlňujúcim výrazom: však bola vojna... Chceli lepšiu budúcnosť, chceli o nej rozhodovať... „Mali by sme ísť, aby sme to stihli...“ dobrovoľne uťal Richard svoje spomienky. „Aj keby som mal bežať, tak to dnes stihnem.“ „Dnes, alebo nikdy, čo?“ „Nemyslím, že sa ešte niekedy vydám na takýto výlet...“ „Vzhľadom na to, čo nás čaká, v to dúfam...“ „Musím dať tomu čakaniu zmysel, takže to stihneme.“ „Vidíš toho psa?“ 58

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Tomu sa behá, keď má štyri nohy.“ „Spomínaš?“ „Čo?“ „Keď sme čakali na zaradenie.“ „No jasné, pche.“ „Ako sme chytili toho psiska.“ „Hej hej, vždy po nás vyštartoval, ale potom sme ho zavreli medzi tie dvere.“ „A ja som mu...“ „Nie, nie, to som bol ja.“ „To určite nie, presne si to pamätám.“ „Ty si to s nožom nikdy nevedel, to ja som mu odrezal guľky...“ „Veď to je jedno. Nikdy som si nemyslel, že niečo také môže prežiť...“ „Ale prežil. Zrazu bol z neho úplne kľudný havkáč...“ „Ako je to už kurevsky dávno.“ „Hm.“ *** Na zastávke do seba rýchlo nahádzali predpísané tabletky a niekoľko nepredpísaných podporných látok. Naposledy si to dávali cez vojnu. Vtedy zdravotníci tvrdili, že to nemá vedľajšie účinky ani v kombinácii s inými liekmi. Teraz, keď už boli závislí na svojich každodenných liekoch sa na to pozerali inak, no vedeli, že ich telesné schránky túto cestu zvládnu len takýmto spôsobom. To by tak bolo, keby ich teraz oboch chytil nejaký záchvat a miesto výletu by poputovali do najbližšieho špitálu... „Pôjdeme po naše trase.“ „Viem, však sme tam strávili toľko času.“ „Tam bolo najlepšie.“ „Pamätáš si, keď všetkých prevelili a nás dvoch tam zabudli?“ „Bez peňazí, bez rozkazov...“ „Ešte že bol blízko pivovar.“ „Sme sa nabehali, kým sme odtiaľ podovážali toľko sudov.“ „To boli kšefty, keď sme priamo na tej malej stanici čapovali. A potom sme ešte dostali pochvalu, že sme sa o seba dokázali postarať.“ „Alebo keď sme museli celú noc ležať v priekope, lebo tie svine české hore na kopec dovliekli guľomet...“ „A teba chytila sračka...“ Vtedy sa po prvý krát stretli s hlavným vodcom povstalcov. Rudolf Filmer bol charizmatický tridsiatnik, ktorý dokázal svojimi premyslenými útokmi poriadne zavariť nepriateľovi a svojou zábavnosťou a zásadovosťou neskutočne povzbudiť spolubojovníkov. Jeho popularita rástla aj vďaka množstvu politických vystúpení a kontaktom v iných vyspelých štátoch. Vďaka tomu mal český nepriateľ veľmi rýchlo protivníka nielen v silnejúcom slovenskom odboji ale aj v podobe diplomatickej ne-

vôle zvyšku Európy. Aj preto sa ho Česi po chytení neodvážili zabiť. Radšej ich všetkých zavreli do väzenia. Aj spoza múrov väzenie však dokázal šíriť posolstvo o rozdelení Československa a práve Slovákov na samostatný štát. V uliciach to neprestávalo vrieť, zahraniční pozorovatelia stále viac poukazovali na brutálnosť českých armádnych zásahov... *** Keď do autobusu nastupovali, cítili ťažobu každej sekundy svojho veku. Pri vystupovaní to mal minimálne jeden z nich ľahšie. Barly niesol Richard, Tea vynášali na nosidlách. Odviezli ich do nemocnice, kde im súbežne s vnútrožilovým dávkovaním podporných látok, podali aj niekoľkominútový výplach mozgov v podobe karhania za ich nezodpovedné správanie. Richard mal pocit, ako keď odchádzali z domu – cítil sa ako decko, ktoré vie, že aj napriek výhradám rodičov, vyvedie nejakú lotrovinu. Bez slova počkal, kým si personál nemocnice splní svoje lekárske ako aj osvetové povinnosti. Po hodine odišli zadným východom. Sprisahanecky sa pri tom úteku uškŕňali. Od kedy vyrazili, stále viac v ich mysliach ožívala minulosť, a bolo čoraz nevyhnutnejšie, aby svoj úmysel dotiahli dokonca. Sú predsa vojaci, ktorí držia slovo... Nie sú ako on. Keď sa situácia v štáte stále viac komplikovala a vtedajší prezident Havel podľa očakávaní odstúpil, rozhodli sa vládnuce strany pre zúfalý krok. Ponúkli Filmerovi prepustenie ako i možnosť návratu k rodine, pokiaľ sa pridá na ich stranu. Bol to zúfalý krok a vodca slovenských rebelov pochopiteľne odmietol. Keď mu však rovnakú ponuku dali po dvoch rokoch izolácie a jednej nešťastnej náhode, pri ktorej umrel jeho starší syn, prikývol. Ostatní povstalci ostali za mrežami... A vzápätí nemohli uveriť tomu, čo sa začalo diať. Ešte by pochopili, keby ich vodca spolupracoval s nepriateľom kvôli rodine, no on zobral aj ponúknuté miesto v politickej strane. Česi tak z Filmerovho prepustenia vytĺkli maximum, aby si na medzinárodnej úrovni vylepšili imidž. Ďalší úder prišiel, keď Filmer vstúpil do prezidentských volieb. A uspel. Pre českých politikov to bol ďalší krok, ktorý mal zvyšok sveta presvedčiť o ústretovosti novej vlády voči Slovákom. Disident sa stáva hlavou štátu – o tom písali všetky noviny. Slováci stratili posledné zvyšky nádeje a svet začal pomaly na nejaký vojnový konflikt zabúdať. *** 59

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Tvrdé sedadlá vlakovej súpravy im prišli ako neskutočne skvelá vec. Nielenže sa z nich dokážu jednoducho zdvihnúť, ale mohli si na ne upevniť aj niekoľko malých prístrojov, ktoré mali zabezpečiť stabilitu organizmu počas jazdy. Rozhodne patrili momentálne medzi najstarších cestujúcich. „Čo keď tam prídeme a budú tam davy takých ako my, čo ho túžia odpraviť?“ „Spravíme to ako kedysi – pridáme sa.“ „Nebude ti vadiť, že to možno nebude tvoja guľka, ktorá ho dostane?“ „Myslím, že sa s tým naučím žiť...“ „Mám pocit, že si od rána ani raz nezapochyboval o našej ceste.“ „Pochyboval som päťdesiat rokov.“ „Možno sme to mali urobiť radšej vtedy.“ „Čo sú to za reči? Začína ti tuším chýbať ženina fajná strava.“ „Moja žena sa nikdy nenaučila dobre variť, to len ja som sa to naučil stále lepšie hrať.“ „Tak potom prestaň. Ja by som to spravil, aj keby to podľa zvyšku svetu nebolo správne. Veď vieš...“ Vedel. Richard poznal Teovu manželku od detstva. Veselé dievča, plné života s hlavou plnou životných cieľov... Spolu s nimi sa zapojila do boja proti českej nadvláde, na rozdiel od nich sa však dokázala vyhnúť pobytu za mrežami. Vždy bola šikovná... Pravidelne (raz za päť mesiacov) ich chodila navštevovať, keď boli vo väzení. Tak prišla Andrea o život. Strážcovia ju prichytili, ako od niektorého z väzňov prenáša správu. Okamžite strieľali. „Som rozhodnutý to spraviť,“ povedal pre istotu Richard. „Už ma trápi len jedna vec...“ „Čo?“ „Aby mi počas cesty vydržali zvierače.“ „Mal by som si presadnúť.“ „Ale no tak, veď už si to raz prežil.“ „Debil, radšej sa pripútaj.“ Rýchlovak začal naberať na rýchlosti a jemne vtláčal cestujúcich do sedadiel. Richardovi sa stiahol žalúdok a roztiahla zvráskavená tvár. Už dávno necítil takéto vzrušenie. Bola to radosť z vlastného strachu, akú zažívajú deti na hojdačke. Pozrel na svojho kamaráta. Aj on sa infantilne usmieval. *** Malý Siko bol ešte menší, ako keď ho videli naposledy. V podstate z neho ostal len drobný trup a zošúverená hlava. Jeho spodnú časť tvoril kolopásový podvozok a miesto rúk mal nie práve estetické náhrady. Pôsobil však čiperne a stále mal dokonalý prehľad v najnovších zbraniach. Uznanlivo pokývali hlavami nad aktuálnymi informáciami, ktorými ich zasypával,

a napokon si vybrali starú výzbroj, na akú boli zvyknutí počas vojny. „Od kedy sme tu boli naposledy, sa to tu celkom rozrástlo.“ „Hej, hlavne väznica sa rozrástla. Teraz je v podstate centrom mesta. Množstvo väzňov, množstvo personálu. Zahraničiu navyše treba ukázať, ako sa odsúdení podieľajú na rozvoji tohto štátu. Čiže pre nich stavajú stále nové fabriky a výrobné haly.“ „Vyzerá to byť celkom fajn miesto...“ „Neviem, prečo ste po prepustení tak rýchlo zdupkali,“ škrekľavo sa zasmial, ako to vedel len on. Navzájom sa všetci traja potľapkali po pleciach a v duchu sa usmievali, že ani jeden nedal najavo bolesť z kedysi tak jednoduchého pohybu. Rovnako mlčky si vzájomne prejavili uznanie, že nepadla ani jedna zmienka o použití zbraní, ani o prepustení bývalého prezidenta... *** Rudolf Filmer poslúžil ako prezident z ľudu svojim cieľom a postupne sa jeho politická obľúbenosť začala prepadávať pod čiernu zem. Poslanci si nevedeli spomenúť, prečo ho vlastne zvolili a demonštrácie voči jeho osobe boli zrazu na dennom poriadku. Slováci hlavu štátu nenávideli pre jeho nečinnosť a zradu, Česi, keď už pre nič iné, tak preto, že bol Slovák... Filmer sa pokúsil protestujúcich občanov rozohnať rovnakými spôsobmi, aké kedysi používal ako vodca slovenských povstalcov. Niekoľko tragických incidentov tak zmenilo pochody a demonštrácie za odstúpenie prezidenta na novú občiansku vojnu. Čoraz viac bývalých vplyvných priateľov Rudolfa Filmera začalo pripomínať jeho minulosť. Vodca teroristických skupín, množstvo civilných obetí, terajšie diktátorské praktiky... Medzinárodný súd ho odsúdil za „zločiny proti ľudskosti a porušovanie zákonov a obyčají vedenia vojny“. *** Richard Mikuš si spomenul na svoju manželku. Čo si asi tak myslí? Nepovedal jej, že odchádza, nechal ju v tom, že sa šiel len poprechádzať. Nikdy nebol na dlhé lúčenia. Napriek tomu, že bol rozhodnutý spraviť to, prečo sem prišiel, pochyboval. Nie o správnosti, nie o sebe. O Teovi. Ten sa totiž napriek biednemu zdravotnému stavu stále tváril tak nekompromisne, až to hraničilo s divadelnosťou. A možno nič nehrá, možno sa v duchu hecuje spomienkami. Teraz sedeli v malej kaviarni, z ktorej sa dalo dovidieť k hlavnej budove väznice. Naveky 60

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník naučenými pohybmi sa pohrávali so zbraňami v puzdrách na ich opaskoch. Obaja mali dlhé bundy, ktoré im siahali pod kríže, aby neprechladli, takže si to nikto nemohol všimnúť. Nad ich hlavami bežali správy, okolo nich sa zhováralo množstvo ľudí. Nikto však ani zmienkou nespomenul, že by mali prepustiť človeka, ktorý tu kedysi vládol. Richard mal mierny pocit schizofrénie. Zrazu sa cítil trochu pobúrene, že niekto ani nevie, čo všetko oni museli prežiť. Čo všetko v ich životoch znamenali vzostupy a pády človeka, na ktorého teraz čakali. Keď Filmer umrie, nikto si to možno ani nevšimne. Pre všetkých to bude len smrť nejakého bývalého trestanca, ktorý počas života nevedel nájsť tú správnu cestu. Ľudia vlastne chcú zabudnúť na svoju minulosť. Treba pozerať len dopredu a podobné drísty. Až keď sa aj oni sami dostanú do ich niekdajšej situácie, spomenú si, že niečo takéto sa už odohralo... Pre Richarda bola toto posledná cesta. Presne vedel, čo chce. Aj preto sa v jeho zbrani nachádzal len jediný náboj. Vždy bol dobrý strelec, preto bol presvedčený, že Filmera trafí na prvý pokus. Potom to však bude musieť dotiahnuť do konca. Svojej manželke o svojej nevere nikdy nepovedal. Uvedomoval si, že je to jeho bremeno a on nemá právo hodiť ho na jej plecia. Za všetky tie roky si však stále viac uvedomoval, že pred svojim kamarátom nedokáže večne mlčať. Je to predsa človek, ktorý mu niekoľkokrát zachránil život. Nezniesol by, ak by Teo po jeho smrti na neho spomínal v dobrom. Nezaslúži si to. Povie Teovi, ako to bolo s Andreou. Že ho podvádzala s jeho najlepším priateľom, že to on sa z väzenia pokúsil cez ňu prepašovať správu. Preto sa bál o kamarátove odhodlanie. Boli tu z jedného jediného dôvodu, kvôli tej istej žene. Dokáže Teo dokončiť pomstu, pre ktorú sa spolu s ním vybral na toto miesto? Obaja dobre vedeli, že tu ide o pomstu. Tak veľmi spochybniteľnú, tak veľmi osobnú... Teo Chromek sa začal zrazu natriasať, z úst mu vytiekla slina. Richardom prebehla horúčosť. Záchvat! Teraz, keď je na to tá najnevhodnejšia chvíľa. Veď sú už tak blízko svojho cieľa...

Nebol to záchvat. Teo zbadal Filmera, ako kráča po ulici. Obaja si predstavovali, že budú tam, keď sa odsunú veľké vráta väznice a on vyjde spoza ostnatého plotu, za ktorým strávil viac ako polovicu života. A teraz si len tak vykračuje po ulici. Rýchlo zaplatili a nasledovali ho. Prekvapene zistili, že bývalý prezident sa nikam neponáhľa a pokojne mieri k najbližšiemu hotelu. Na recepcii si objednal apartmán. „Dostaneme ho v izbe,“ povedal zadychčane Teo. Richarda zamrazilo. *** Chvíľu trvalo, kým sa vydýchali, až potom Richard vytiahol malé pneumatické baranidlo. Hotel patril skôr k tým lacnejším, aj preto dvere povolili už pri druhom údere. Obaja sa vrútili dnu. Richard bol stále presvedčený, že keď príde k lámaniu chleba, Teo zaváha. Vlastne chcel, aby priateľ zaváhal. Potom by všetko išlo podľa jeho plánu. Akonáhle dvere zapraskali, mal pripravenú svoju pištoľ, ktorú chcel okamžite po zabití Filmera namieriť na kamaráta a povedať mu pravdu o jeho žene. Veril, že Teo už potom urobí, čo je správne. Lenže Teo nezaváhal a okamžite po vniknutí prevŕtal Filmerov mozog niekoľkými guľkami. Cez tlmič zneli výstrely až nepríjemne rutinne. Mŕtve telo sa zviezlo na zem a Teo si s úľavou vydýchol. Richard Mikuš prekvapene pozeral na svojho unaveného priateľa, ako si nemotorne sadá do kresla. Zrazu mu bolo úplne jasné, že teraz mu nič z toho, čo plánoval, nemôže povedať. Teo po toľkých rokoch práve zabil človeka a v jeho zvráskavenej tvári sa zračila spokojnosť. Spokojnosť nad tým, že jeho doterajšia existencia na tomto svete nebola zbytočná, že konečne vykonal niečo potrebné a chlapské. Richard pochopil, že toho, s čím žil toľké roky, sa dnes určite nezbaví. Že to bremeno si bude musieť spolu poniesť ďalej. Zrazu pripadal sám sebe hrozne prázdny a chudobný. Nemal nič. Nič len svoju zbabelosť a starú pištoľ s jedným nábojom...

Hollósy Imrich – Otec Cez pootvorené okno detskej izby preniká šum z rannej ulice. Dnes to vyzerá na ďalší zaujímavý deň. Pred chvíľou si mi povedal, že je sobota. Už viem, že v sobotu nechodíš do práce a si takmer celý deň so mnou. Určite pôjdeme

na výlet! Z tejto myšlienky mám chvíľu radosť, ale nálada dvojročného dieťaťa sa zvykne meniť rýchlo. „Tato! Piť!“ mávnem rozkazovačne strapatou bábikou, ktorú nemotorne držím za nohy. Se61

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník diac na gauči sa snažím na teba hrozivo zamračiť, aby som ľahšie presadila vyslovenú požiadavku. Otočíš sa vo dverách a prikývneš: „ Donesiem ti čajík. Ale nabudúce nezabudni slušne poprosiť.“ Vzdorovito ohrniem spodnú peru a netrpezlivo čakám, kým mi z kuchyne prinesieš obľúbený pohár s obrázkom modrej víly. Uchopím ho do rúk, ale ty ho stále pevne pridŕžaš za ucho. Snažím sa pohár pritiahnuť k sebe, potom konečne pochopím, na čo čakáš. „Ďakujem,“ zašušlem pomedzi zúbky. Ochotne pustíš pohá s čajomr. Vystrieš pravačku, ktorá sa mi zdá obrovská a jemne ma pohladíš po vlasoch.... *** Sedím ti na kolenách pri pracovnom stole a ukazovákom nemotorne ťukám do klávesnice. Trochu ma už bolí zadok od sedenia, ale nesťažujem sa. Nechcem, aby som vyzerala ako rozmaznané dieťa. V počítači beží jednoduchý detský náučný program. Zatiaľ ešte všetkému nerozumiem, ale ty sa mi horlivo snažíš vysvetliť, čo práve sledujeme na monitore. Hrubým hlasom popisuješ obrázok pred nami a vôbec si neuvedomuješ, že mi hučíš rovno do ucha: „....a toto je Jupiter, najväčšia planéta našej slnečnej sústavy. Je to naozaj obrovská guľa. Oveľa väčšia, ako naša Zem. A je veľmi ďaleko od Slnka i od Zeme.“ Snažím sa nenápadne odsunúť hlavu od zdroja hluku, tváriac sa zaujato : „Tato! Ak je Jupiter tak ďaleko od Slnka, potom tam svieti Slnko menej ako tu, však?“ Tváriš sa spokojne a pošteklíš ma pod pazuchou: „Áno, ty moje najmúdrejšia dcéra. Si ty ale šikovná škôlkarka!“ Vycítim, že si zo mňa uťahuješ: „Tato! Veď ty inú dcéru nemáš! Takže musím byť najmúdrejšia.“ *** Nemám dobrú náladu. Tie hlúpe spolužiačky dnes v škole do mňa zase vyrývali. Takmer ihneď si všimneš si, že voľačo nie je v poriadku. Skúmavo prehodíš: „Stalo sa niečo?“ „Aaale nič zvláštne...“ klipkám nevinne mihalnicami. Viem, že to niekedy pomôže, ak chcem problém zahovoriť. Poznáš ma naozaj dobre, preto neuveríš nevinnému pohľadu: „No nehovor! Radšej mi o tom povedz niečo bližšie. Nech ide o čokoľvek, skúsime to spolu vyriešiť.“ Viem, že s tebou môžem hovoriť takmer o všetkom. Rozhodnem sa ti teda zdôveriť: „Tato!

Dievčatá v škole vraveli, že sme chudobní. Je to pravda?“ „A prečo si to myslia?“ reaguješ trochu prekvapene. „Pretože máme také malé auto,“ zašomrem nespokojne. Povzbudivo sa usmeješ: „A vieš, že sa mýlia? My nie sme vôbec chudobní. Či je človek bohatý alebo chudobný, to sa nedá nerozoznať podľa veľkosti auta. Predsa tým ľuďom, ktorí si kúpia menšie a lacnejšie autá, môže ostať viac peňazí v banke.“ Chápem železnú logiku argumentu, ale problém mi stále vŕta v hlave. Nespokojne namietnem: „Tak prečo to potom hovorili?“ Vážne na mňa hľadíš: „Lebo sú ešte len piatačky. Sú mladé a neskúsené. A možno im to rodičia nevysvetlili tak dobre, ako ja teraz tebe. Ak to zase spomenú, už im budeš vedieť ich tvrdenie vyvrátiť.“ Odhrniem neposlušný prameň vlasov z čela a pomaly pritakám: „Poviem im to tak, ako si to ty vysvetlil teraz mne. Asi to bude najlepšie.“ *** Zakývala som naposledy kamarátkam pred bránou gympla a letím na autobus domov. Cítim sa tak skvelo, ako už dosť dávno nie. Už konečne nebudem musieť sedieť nad nudnými učebnicami! Tú prekliatu školu mám už chvalabohu za sebou! A v batohu si odnášam novučičké maturitné vysvedčenie. Skončila som gympel s vyznamenaním. Je to super! Viem, že môj život sa odteraz výrazne zmení. Čakajú ma celé dlhé prázdniny, cez ktoré som rozhodnutá nerušene odpočívať. V mojich predstavách to znamená najmä čo najčastejšie sa vyvaľovať niekde pri vode. Veď predsa na univerzite začínam študovať až na jeseň. Nie síce v zahraničí, ako som pôvodne predpokladala, ale aj tunajšia bude nateraz stačiť. Veď po roku či neskôr, sa možno bude dať niečo alternatívne vymyslieť. Otváram dvere nášho bytu a hádžem zbytočné úvahy za hlavu. Odkopnem lodičky do kúta a nadšene skočím okolo krku najprv mame a potom tebe. Vrelo opätujete objatie. Veď takáto udalosť sa nestáva každý deň. Podvihneš obočie, žmurkneš na mňa a jemné vejáriky vrások okolo očí sa ti prehĺbia: „Ahoj maturantka!“ „Tak a teraz si už naozaj dospelá,“ cerí zuby hrdo aj mama. *** Som rozrušená ako málokedy. Cítim, že srdce mi tlčie ako zvon. Zmäť protichodných emócií mnou bezmála lomcuje. Očakávanie aj 62

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník radosť, obava i nervozita. Pomaly ťahám neistého Petra za sebou do bytu. Ten kŕčovito stíska úspornú kyticu kvetov pre mamu. „Dobrý deň,“ pozdraví Peter nesmelo. „Dobrý deň,“ ostražito povie mama. Ty sa mu skúmavo zahľadíš do tváre a povzbudivo vystrieš pravačku: „No len poď ďalej. Neboj sa, my nehryzieme.“ *** Stojím vo dverách a nenápadne vás pozorujem. Sedíš v ošúchanom kresle, so šťastným úsmevom na tvári. Malý na chvíľu prestal behať s novým autíčkom po koberci. Zastane pri kresle a potiahne ťa za ucho: „Dedo! Prečo máš také veľké uši?“ Stiahneš obočie a dôrazne na neho žmurkneš ponad rám okuliarov: „To preto, aby som ťa lepšie počul.“ Nášmu neposednému krpcovi to zjavne nestačí: „Dedo! A prečo máš také šedivé vlasy?“ Trochu zvážnieš: „Preto, lebo som už dosť starý.“ Malý človiečik je ale neúnavne zvedavý: „Ak si taký starý, tak to znamená, že onedlho umrieš?“ Povzdychneš si: „Každý človek raz musí umrieť. Ale nič sa neboj! Ja tu s tebou budem ešte dlho. Určite aspoň dovtedy, kým celkom nevyrastieš. Len musíš chodiť často na návštevu, potom budem starnúť pomalšie.“ *** Nemocničná izba je čistá a dosť priestranná. Pomedzi poodchýlené šedé lamely žalúzií prenikajú slabnúce lúče jesenného slnka. Tichý bzukot niekoľkých prístrojov v miestnosti nesmelo atakuje hranicu počuteľnosti. V sterilnej belobe stien a posteľnej bielizne takmer zaniká vychudnutá tvár. Chorobou zostrené črty a prehĺbené vrásky sa mi zdajú známe i cudzie zároveň. Spleť plastových hadičiek privádza potrebné lieky do žíl. Si tu už dlho. Staré a unavené telo, ležiace na posteli už nevládze bojovať. Mama a ja ťa mlčky držíme za bezvládne ruky. Mame stečie po líci osamelá slza a odkvapne na nemocničnú posteľ. Venuješ jej náznak smutného úsmevu a uprieš na mňa zastretý pohľad: „Si moja veľká dcéra. Staraj sa o mamu...“ Je toho na mňa už asi priveľa. Mám strach, že situáciu nezvládnem. Statočne prehltnem hrču v hrdle a skloním hlavu: „To vieš, že budem, tato...“ ***

Náhle sa prepadám sa do hustej hmly. Neviem, kde vlastne som. Priestor okolo mňa sa chaoticky pretáča, nepriehľadná hmla víri všade okolo mňa. Zápasím so stavom bezvedomia a kričím. Zúfalo sa metám a bojujem. Bránim sa pred neviditeľnými rukami, ktoré ma chcú znehybniť. Počujem, ako na mňa niekto z hĺbky zahmleného chaosu volá: „Preber sa! Upokoj sa, prosím! Všetko je v poriadku!“ Konečne sa mi podarí odlepiť viečka od seba. Zmätene blúdim očami sem a tam, kým si uvedomím, kde som. Veci v miestnosti opäť nadobúdajú tvar a význam. Ležím v laboratóriu na pohodlnom matrace experimentálneho lôžka. Okolo stien blikajú desiatky displejov na zložitých aparatúrach. Nado mnou sa skláňa dôverne známa tvár. Pevne mi tisneš ruky k telu a znepokojene ma pozoruješ: „No konečne si sa prebrala! Si v poriadku?“ Keď váhavo prikývnem, uľahčene si vydýchneš: „Teraz ti zložím z hlavy neuroprilbu. Naozaj neviem, čo sa mohlo stať! Asi je niekde chyba v programe. Niekoľko minút sa zdalo, že všetko funguje tak, ako má. Potom ukazovatele prístrojov, ktoré monitorovali tvoju mozgovú činnosť, z ničoho nič skočili hlboko do červeného poľa. A ty si odrazu strašne zbledla, začala si kričať a zmietať sa. Okamžite som ťa odpojil od serveru.“ Znovu si premietnem v hlave znepokojivo presvedčivú virtuálnu realitu, ktorú som pred chvíľou intenzívne prežívala. Všetky tie obrazy, až po pomaturitný výjav, boli verným odrazom mojich skutočných spomienok. Tie ostatné výjavy však boli čistá fikcia. Nikdy sa nestali. Ešte sa nestali! Bola to moja predpokladaná budúcnosť, vygenerovaná sofistikovaným programom! A ja som ani na chvíľu nepochybovala, že to prežívam v skutočnosti. Neregistrovala som rozdiel medzi realitou a fikciou! Bolo to dokonalé... Kŕčovito ťa držím za predlaktie: „Otec! Keď som súhlasila, že s tebou začnem po skončení vysokej školy pracovať na tomto projekte, vravel si, že ide zrejme o najdôležitejší výskum v histórii. A že je pre nás skvelé byť pri tom. Pri skúmaní možnosti cestovania v čase! Spomenul si ale aj to, že prípadný vynález stroja času môže mať pre ľudstvo ťažko predvídateľné dôsledky. Mal si pravdu. Môže to mať strašné dôsledky. Musíme sa pokúsiť tento výskum zastaviť!“ Pozeráš na mňa trochu nechápavo: „Ale veď sme len v začiatkoch bádania. Isté úspechy sme síce už dosiahli, ale vyrobiť skutočný stroj času sa zrejme nikdy nepodarí! Zatiaľ sme len začali skúmať možnosti extrapolácie spomienok subjektu z reálnej minulosti do programovo vygenerovanej najpravdepodobnejšej budúcnosti. A toto bol iba náš úvodný pokus s neuroprilbou...“ 63

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Nesúhlasne krútim hlavou a rozrušená takmer kričím: „Ale ty to dobre nechápeš! Je to nebezpečné pre ľudí! Veľmi nebezpečné!“ „ Čo si tam videla? O čom sa ti zdalo?“ upieraš na mňa vážny pohľad plný obáv. Zarazene mlčím. Srdce mi stále bláznivo tlčie. Zahryznem si do spodnej pery, snažiac sa dostať vzdúvajúce sa emócie pod kontrolu. A potom začujem vlastný neistý hlas: „To..., to ti nemôžem povedať.“ Minútku zvažuješ vzniknutú situáciu. Uvažuješ nad všetkými faktami, faktormi a argumentmi. Pre i proti. V očiach ti po chvíli prebleskne poznanie. Logické myslenie nepustí. Si determinovaný tvojou povahou a vlastnosťami. A viem, že úspech v práci nikdy nebol pre

teba najdôležitejší. Preto som presvedčená, že ma nesklameš a rozhodneš sa správne. Prelomíš ticho a zdráhavo prikývneš: „Dobre. Nech to bolo čokoľvek, si moja múdra dcéra a ja verím tvojej intuícii. Napíšem predbežnú správu o neúspechu nášho experimentu s najnovším prototypom neuroprilby. Uvediem, že podľa našich zistení ide o slepú uličku. Odporučím komisii odložiť tieto pokusy na neurčito a navrhnem zamerať pozornosť výskumu na iné alternatívy. Bude síce dosť problematické presvedčivo naformulovať dôvody, ale pomôžeš mi a spolu sa nám to môže podariť...“ Vrhnem sa ti do náručia a pevne ťa stískam. Tvoj unavený úsmev je v tej chvíli najkrajší na svete.

Marton Tomáš – Budoucnost Další noc strávená zíráním do stropu či občasným převalováním a pozorováním zvláštních tvarů stínů, které skrz okno vykreslovala pouliční lampa. Měl důvod bdít. Jako téměř každý večer, když ulehl do postele, rozproudil se mu v hlavě vír myšlenek. Ne žádné blbosti, nic povrchního. Myšlenky o životě. O tom jaký vede, jak na tom je a hlavně a především o tom, jaká by mohla být jeho budoucnost. Ta mu nedala spát. Bál se jí. Strach ze samoty, z neúspěchu a ze zklamání v očích svých rodičů. Oba jsou totiž velice úspěšní. Otec je majitel prosperující truhlářské firmy, matka vlastní největší kosmetický salon v okrese. Úspěch jim vždy koukal z očí a totéž požadovali od svých dětí. Jeho bratr Emil, který je o pět let starší, vystudoval strojní inženýrství a před měsícem se oženil. Rodiče z něj měli radost. Jenže kdo je on? Co dokázal? „Dobrý den, dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Tomáš Novák a je mi 22 let. Na vysokou nechodím, protože jsem musel dělat maturitu nadvakrát. Dál jsem to už nezkoušel, protože jsem línej jak prase. Po škole jsem nemakal, protože mě rodiče živili a bylo mi to ohromně příjemné. Jenže jsem dostal otravného kázání jaký, že to jsem budižkničemu a od té doby nemůžu spát. Navíc jsem si našel práci. Dělám skladníka v jednom marketu. Úžasná kariéra pro syna bohatých podnikatelů a bratra inženýra. Mohl jsem dělat s tátou ve firmě, jenže na řemeslo jsem levej a na ekonomiku také, takže místo pro mě nenašel. Přítelkyni nemám a ani žádný skvělý výhled, že bych nějakou našel, také ne. Od počítače se těžko člověk seznámí. Jasně, jsou seznamky, ale nějak jim nevěřím. Když už jsem to zkoušel, žádná mi neodpověděla. Asi to bude tím, že jsem rovnou poslal svou fotku. Kluka s tak moc poďobaným obličejem žádná nechce. Anebo to bude tím, že

jsem příliš vybíravý. Jak je hnusná, tak mě nezajímá. Kamarádů také moc nemám, a ti, které za ně považuju, o mě stejně říkají, že jsem hroznej kretén…a mají pravdu.“ Dokončil další své sebezpytování a snažil se usnout. Povedlo se mu to až těsně před ránem. Každodenní koloběh ho unavoval. Od pondělí do pátku v práci, víkendy u počítače, na kterém hrál své oblíbené hry, kde platilo: „Čím víc krve, tím lepší hra.“ Přesto se ale občas povedlo, že se sešel s Jindrou, což byl jeho kamarád – dá se říci, že dokonce nejlepší. Mohl se mu svěřit, postěžovat si, což jsou věci, od kterých kamarádi jsou, myslel si Tomáš. „Člověče, že se na to nevyprdneš,“ divil se jeho stěžování Jindra. „Na co jako?“ „Na to neustálé stěžování si. Navíc furt na to jedno a to samé. Špatná práce, že jsi sám, že jsi zklamal rodiče, že si všichni myslí, že jsi kretén.“ „A co ty? Myslíš si, že jsem kretén?“ „Ježišmarjá, jasně že ne! Já si myslím, že jsi hroznej vůl,“ smál se kamarád. „Tak to díky.“ „Tome, dělej se sebou něco. Stěžovat si nestačí, chce to konat.“ A Tomáš opravdu začal. Ne, kvůli tomu, co mu řekl Jindra, ale prostě protože sám chtěl. Rozhodl se, že zkusí být lepším člověkem. V následujících týdnech toho změnil dost. Účes – nechal si zkrátit vlasy, přihlásil se na vysokou školu – bude dálkově studovat strojní fakultu a pozval Barboru Pěničkovou na rande. Barbora byla holka, která už od střední za Tomášem pálila, ale on nad ní ohrnoval noc. Vadilo mu, že má trochu větší zadek, než udává norma módních časopisů a zdálo se mu, že šil64

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník há a není prostě tak hezká jak by chtěl. Měla ohromnou radost, že ji pozval a ukázalo se, že je moc milá slečna se smyslem pro humor, je chytrá a její optimismus je nakažlivý. První i druhý semestr udělal Tomáš až překvapivě snadno a zjistil, že ho učení vlastně baví. Poprvé v životě měl pocit, že si nemá na co stěžovat. Dokonce i jeho rodiče ho chválili. Dalo by se říci šťastný obrat událostí. Tomáš se stal téměř jiným člověkem. Přesto mu z jeho starého „já“ něco zbylo. Touha znát budoucnost. Stále zůstával zvědavý. Jeho dřívější otázky nahradily jiné. Vezmu si Barboru? Budeme mít děti? Udělám školu a bude ze mě úspěšný inženýr? „Dal bych cokoliv za to, to vědět,“ říkal si v duchu. Většinou zůstanou taková nevyřčená přání bez odezvy, ale někdy….někdy se může stát zázrak. Byl podzimní večer a Tomáš se vracel domů od své přítelkyně Barbory. Měl dobrou náladu, kterou si nenechával zkazit ani sychravým počasím. Mlha však snížila viditelnost a zároveň jako by změnila celé okolí. Tomášovi připadalo jako když těmi uličkami jde poprvé. Lampy svítily a ulice se zdáli být až nepříjemně tiché. Dobrá nálada ho přešla. Uličky mu připadali nekonečné, fasády domů staré a ulicí se šířil nepříjemný pach. Tomáš nechápal, co se děje. Má snad halucinace nebo to dělá jen ta hustá mlha? Co se stane dál? Silnice se proměnila v kočičí hlavy, lampy připomínaly svým zjevem najednou ty z počátku dvacátého století. V mlze před sebou rozeznal Tomáš stín. Stín rostl a přibližoval se. Už rozlišil obrysy lidské postavy. Jednalo se o muže. Rozpoznal frak, cylindr a hůl s kovovou špicí. Tomáš stál jako přikovaný k zemi. Nedokázal se pohnout, jen hleděl na přibližujícího se muže. Vypadal jako by se zjevil z jiného světa. Obličej měl mrtvolně bledý bez jediného vousu. Množství vrásek kolem očí dával tušit, že není nejmladší, působil však silně a Tomáš měl z něj strach. Hlavně z těch očí. Světlo lampy na něj svítilo, takže na ně viděl. Byla v nich nekonečná hloubka a vědění. A ještě něco. Zlo. „Dobrý večer,“ řekl ten muž hlubokým, avšak příjemným hlasem. Tomášovi přesto přejel mráz po zádech. „Tome, jsi trochu vyděšený, že ano? To ale nemusíš, já jsem tvůj přítel,“ pokračoval tajemný pán z mlhy. „Přišel jsem ti pomoci.“ „S čím?“ zeptal se rozechvěle Tomáš. „Přeješ si přece znát svou budoucnost, že ano?“ „Ano, to chci.“

„Můžu ti jí ukázat, ale jen když si budeš úplně jistý, že to chceš, protože když ji jednou zahlédneš, už není cesty zpět.“ Tomáše nenapadlo ani na chvíli pochybovat, že ten muž nemluví pravdu. Měl v sobě jakési kouzlo, kterému nešlo nepodlehnout. „Vím to na sto procent.“ Muž se usmál. „Pak mi řekni, jak daleká budoucnost by to měla být?“ Tomáš se zamyslel jen na chvilku. „Deset let třeba.“ „No to je akorát.“ „Jak to myslíte?“ Tajemný pán se zasmál a pravou rukou před sebou udělal zamítavé gesto. „Ne, nijak. O nic nejde.“ „Kdo jste, pane?“ „Sluha temnot,“ zasmál se muž s holí a v očích jako by mu poskakovaly malé plamínky. „Ne, dělám si srandu. Jsem Damien Redman.“ Tomáše překvapilo, že mu sdělil své jméno. „Co budete ode mne chtít jako odměnu?“ „Nic.“ „Nic? Opravdu nic?“ „Opravdu. Bude mi stačit, když mi upíšeš krví svou duši.“ Tomáš zkameněl. Damien se rozchechtal. „Neděs se mladíku. Já opravdu nic nechci. Když můžu, tak pomůžu. Nuže, jdeme na to?“ „Ano.“ Damien se otočil a mávl do prostoru svou hůlkou. Objevilo se světélko. Hůlkou ho potom začal roztahovat. Světélko rostlo, až z něj byla zvláštní anomálie vznášející se metr nad zemí a měla velikost tři na tři metry. Vířila ve vzduchu a neměla pevné okraje. Prostě tam byla. „Stačí, když vkročíš do světla a na minutu spatříš svou budoucnost za deset let.“ Magická věta pro Tomášovy uši. Vždycky si to přál vidět. Ale cítil i strach. Už to potom nebude možné vzít zpět. Damien na něj hleděl s nevýrazným úsměvem na tváři. Čekal. Rozhodl se. Udělal krok do anomálie a ještě jednou pohlédl na Damiena. Potěšeně se usmíval. Další dva kroky. Bolely ho oči od toho světla a měl pocit, že je v nějaké bublině. Světlo pominulo, viděl budoucnost. Jako nějaký neviditelný pozorovatel sledoval co se děje pod ním. Vznášel se těsně pod stropem nějakého domu. Viděl sám sebe. Zvláštní a nepopsatelný pocit. Pousmál se, když si všiml, že se mu dělá na hlavě pleš. Jeho budoucí já si hrálo s dětmi. Měl dvě. Kluka a holku. Oba byli ještě malincí, tak tři možná čtyři roky. Tomáš cítil radost. Z jiné místnosti přišla žena, přisedla k dětem a Tomášovi. Všem dala pusu a usmívala se, byla to Barbora. 65

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Chceš vidět i další den?“ ozvalo se kdesi v dáli za ním. Rozeznal Damienův hlas. „Ano, jistě že chci.“ „Nuže, jak si přeješ.“ Na vteřinu si Tomáš pomyslel, že slyší vzdálený Damienův smích. Obraz před ním se rozplynul a nahradil ho jiný. Mnohem hrůznější. Viděl to, co by nikdo nikdy neměl. Byl to šok. Cosi absolutně nepřirozeného a proti všem přírodním zákonům. Viděl svůj konec. Křičel. V prvních vteřinách myslel, že mu praskne hlava, že se zblázní. Utíkal zpět, pryč z té šílené vize. Ocitl se zpátky na ulici, která však vypadala tak jako běžně a navíc byl bílý den. Plakal. Přepadla ho únava a bolesti hlavy. Připadal si o deset let starší. Hledal Damiena, několikrát volal jeho jméno. Zbytek dne byl jak strávený v podivné bublině hrůzy, strachu a šoku. Vypil několik šálků kávy, snažil se uvažovat rozumně a uklidnit svou mysl. Když šel večer spát, slyšel šeptat jeho hlas: „Sám si to chtěl. Já ti ukázal den předtím. Byl krásný a dozvěděl ses, jak budeš žít.“ „Proč si u toho nezůstal?“ „Já se tě ptal, zda chceš vidět další den. Bylo fér ti to nabídnout.“ „Máš z toho srandu. Jak mám teď žít?“ „To je na tobě,“ zašeptal Damien a pak se už neozval. Spát pořádně nemohl. Neustále si přehrával, co spatřil. Snažil se sám sebe přemluvit, že to celé byl jen špatný sen, že se nic z toho nestalo. Nešlo to, sžíralo ho to zevnitř. Nadával si za svou hloupost. Následující dny a týdny se upnul na to, že všechno vymaže z hlavy – alkoholem. Pil jak jen mohl. Barbora to nechápala. Prosila ho, ať přestane, ať jí poví, co se děje. Tomáš se však ponořil do sebe. Neposlouchal nikoho, a když zjistil, že ani hodně alkoholu mu nepomáhá zapomenout, zkusil pít ještě víc. Přestal chodit do školy, vyhodili ho. „Co ses tebou děje, kamaráde?“ ptal se ho Jindra. „Blížím se ke své budoucnosti,“ odpověděl bezkrevně Tomáš. „To má znamenat co?“ „Nic co bys pochopil.“ Nechtěl se s nikým bavit. Taky o čem? Že potkal chlapa, co mu ukázal jeho osud? Že viděl svou smrt jako v přímém přenosu? Z týdnů se staly měsíce. Novou Tomášovo vášní se stalo jídlo. Jedl neustále a samé nezdravé věci. Měl z toho radost a zároveň mu to bylo jedno. Pil, jedl, nepracoval a na Barboru byl protivný. Nechápala to. Tak krásně jejich vtah za-

čala a rozvíjel se. Tomáše považovala za svého budoucího manžela a otce svých dětí. Jenže snášet se to už nedalo. Když se chce užrat a uchlastat k smrti, tak klidně, ale bez ní, říkala si. Tomáš rozchodu nevěřil. „Vždyť to nemůže být pravda. My máme být spolu, mít dvě děti, kluka a holku. Já to viděl, Barborko, na vlastní oči.“ „Já to taky tak viděla, ale změnil ses. Je konec,“ řekla smutně. „Nerozumíš mi. Já to opravdu viděl. Viděl jsem budoucnost.“ „Co to sakra meleš? Děláš si ze mě blázny?“ „Ne, já potkal Damiena a ten mi ukázal mě…nás…za deset let.“ „Jsi hnusnej ožrala a já už tě nechci nikdy vidět. Sbohem!“ A už ji opravdu nikdy neviděl. Litoval, strašně moc. Pomohlo mu opět jídlo a chlast. Rodiče ho nemínili podporovat v jeho životním stylu a dali mu na výběr. Buď se vzpamatuje, nebo půjde z domu. Jelikož mu už všechno bylo jedno, když věděl, že za necelých deset let stejně jeho život neslavně skončí, vybral si druhou možnost. Stal se z něj bezdomovec a posléze i feťák. Píchal si heroin a ujížděl na LSD. Díky němu se vydával na dlouho vesmírné výlety po galaxiích nekonečna. V těch chvílích byl bezstarostný. Aby měl na drogy, kradl a přepadával lidi. Už to nebyly měsíce, ale roky a on se ocitl ve vězení. A pořád to celé nechápal. Viděl přeci svou budoucnost, tak je proč je všechno jinak? Podvedl ho snad Damien? Nebo snad dokázal budoucnost změnit? „Budoucnost se dá upravit. Však jsi to sám dokázal, i když dost pozoruhodným způsobem,“ vysmíval se mu Damienův hlas. Neviděl ho, ale někde tu byl. „Damiene?“ „Copak?“ „Proč si mi neřekl, že se dá budoucnost změnit?“ „Nedá se vyloženě změnit, protože je pouze prodloužením přítomnosti. To jak žiješ teď, ovlivňuje tvůj osud.“ „Co to má znamenat?“ „Že jsem ti před lety ukázal tu budoucnost, ke které si zrovna směřoval. Teď už by si viděl něco úplně jiného. No, myslím, že sis moc nepolepšil,“ smál se Damien. „Co jsem taky měl dělat? Viděl jsem svou smrt, věděl jsem, kdy umřu.“ „No mohl jsi třeba ještě více milovat Barboru, užívat si každého dne s ní a později s dětmi. Nebo já nevím, mohl jsi spáchat třeba sebevraždu.“ 66

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník „Vysmíváš se mi?!“ „To bych si nedovolil, Tomáši. Já svůj úkol splnil, tvé přání vyplnil.“ „Zmiz! Zmiz a už nikdy se neozývej, ty podvodníku! Zkazil si mi život!“ V duchu však moc sám dobře věděl, že život si zničil sám. Když ho pustili z vězení, rozhodl se žít spořádaně. Bydlel v malém bytě, pracoval opět jako skladník. Jenže jeho tělo bylo silně poznamenané. Pitím, drogami, ale i tím jak tloustl, pak zase hubnul a opět tloustl. Tučná jídla vystřeli-

la jeho hladinu cholesterolu k neuvěřitelným hodnotám. Zemřel přesně na den deset let poté, co se díky Damienovi podíval do budoucnosti. Příčinou smrti byl infarkt. Bylo mu 32 a umřel zcela opuštěný a mrzutý. Těsně před tím, než se tak stalo, vzpomněl si na to, co tehdy viděl. Spatřil svou smrt. Jenže nezemřel na infarkt, nýbrž ho srazilo auto, které řídil opilý muž. Rovněž si vzpomněl, jak krásný pocit zažil v tu chvíli, kdy se díval na sebe, Barboru a jejich děti. Byla to vzpomínka na to, co nikdy nezažil, na to, o co se sám obral.

Vácha Dalibor – Cesta Probudil se. Na čas. Samozřejmě. Nikdy nepotřeboval budík. Otevřel oči a rozhlédl se po sterilním hotelovém pokoji. Světlé barvy. Posadil se na posteli. Protáhl se. Měl trochu divný pocit, jako kdyby už to jednou prožil. Jednou? Je den D, blesklo mu hlavou. Samozřejmě. Den D, kvůli kterému se před dvaceti čtyřmi hodinami stal všechen jeho zbývající majetek majetkem někoho jiného. Miliony a miliony dolarů, rublů, eur a bůhvíjakých měn se přesouvaly z účtů na účty. Je den D. Usmál se. Konečně. Vstal z postele. Všechno začíná. Postavil se před luxusní zrcadlo v gigantické asexuální koupelně. Byl nahý. Posledních dvanáct měsíců intenzivního výcviku a přípravy na jeho těle zanechalo zásadní stopy. Nikdy nebyl v lepší formě; spousta svalů, zpevněné břicho. Vypadá jako kdyby ho někdo vyrobil z ocelových lan. Nikdo by neřekl, že by mohl za tři roky oslavit šedesáté narozeniny. Nejlepší trenéři. Dvouměsíční kurz v džungli a v severní Americe. Pracoval pro něj elitní veterán Zelených baretů, nikoho lepšího nemohl sehnat. Přejel si prsty po levém předloktí. Na půli cesty mezi zápěstím a loktem nahmátl drobnou bulku. Jizva nebyla skoro vidět, operace sice proběhla před pouhými třemi měsíci, přesto pořádná medikace a nejlepší péče znamenala, že jizva vypadala jako pozůstatek úrazu z dětství. Bulka představuje to nejdůležitější. Její obsah nedokáže odhalit sebelepší rentgen ani sken, vypadá to zcela organicky; sám viděl výsledky nadpozemských lékařských skenerů. Mohly bulku identifikovat jako nezhoubný tukový nádorek, ale nic jiného. Zašklebil se. Je den D. Podíval se z okna na Prahu. Ohnivý orkán z roku 17 jí sebral tvář. Venku bylo nové město. Uplynulo dvacet let od plamenného inferna a město ukazovalo přívětivý horizont možná toho nejrychleji se rozvíjejícího sídla planety.

Je čas. Vchází do proskleného foyeru. Jde okolo recepce. Tuctový obličej muže s mopem nalevo od něj mu něco připomíná. Nechce vzpomínat. Otevírají se dveře do zadní části přízemí. Obyčejné kanceláře, nic zvláštního. Levné, ošumělé vybavení. Nevkusně odbarvená blondýna ve strašlivém oblečení s vycpanými širokými rameny a úzkým vosím pasem sedí za plastovým stolem. Vrací se hnusná móda osmdesátých let, pokýval hlavou. Jemu to může být jedno. Čekali na něj, vedoucí projektu i hlavní manažer celé akce. Aby na něj nečekali. Nalil do vědátorských hrátek kvanta peněz. Pokrčil rameny, chudáci obrýlení nevědí, že veškerá finanční podpora končí přesně… podíval se na hodiny na zdi… za hodinu. Jejich účty budou vysáty, aby se zaplatily jiné pohledávky. Všechno okolo padne do rukou někoho jiného. A stroj samotný bude zničen za necelých padesát minut. Jeho instruktor z cizinecké legie a dvojice demoličních expertů se o to postará. Bezcitně se díval na lidi, kteří mu pomáhali z oblečení a nabízeli občerstvení. Nikdo z nich do hodiny nebude naživu. Všichni už jsou mrtví. Stalo se to nebo se to teprve stane? Tyhle kejkle s časem ho úplně nezajímaly. Chtěl znát výsledek. A nenechá to na nikom jiném. Je to jeho úkol. Podíval se na hodiny. Hodiny? Klíčový pojem. „Můžeme jít, pane,“ ozvalo se. Měl na sobě bílý trikot a bílé kalhoty. Žádné spodní prádlo, žádné boty. Točí se mu hlava. Vystupuje z iluzorní stříbrné klece, kterou vidí pouze on díky implantátu v levém oku. Pokud levé oko zavře, klec kouzlem zmizí. Pokud ho otevře, klec je zázrakem zpátky. Jedná se o projekci, která by mu měla pomoci najít extrakční bod pro návrat… odplivne si. Implantát je zbytečný, nepříjemnou operaci před dvěma měsíci podstoupil, aby od67

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník vedl pozornost; nechtěl vzbuzovat zbytečný rozruch a podezření. A to by odmítnutím implantátu rozhodně vyvolal. Dívá se okolo sebe na šedé kontury, které se teprve projasňují. Svět dostává barvy. Zajíkne se nečekaným smíchem. Konečně pochopil, kdo byl uklízeč ve foyer budovy. Žoldák. Plán běží bezchybně. Skvělé. Kde jsem? Ne, přátelé, to není nejpřesnější otázka. Lepší by bylo se ptát: Kdy jsem? Není první, kdo tak cestuje. Bylo před ním několik dobrovolníků. Mašina je otestovaná. To mu však může být jedno. Zajistil, že on bude poslední. Nikdo další. Barvy i obrysy se ustálily. Věděl, kde je. Rozesmál se. Nahlas. Stará dobrá scenérie Prahy v čase před koncem druhého tisíciletí. V nose štípe pach smogu. Vytřeštěně zírá na domy, které si dobře pamatoval z mládí, ale které v posledních letech nahradily asexuální věžáky z ocele, polymerických slitin a skla. A tady? Dláždění. Cihlové domy. Dobře známé panorama, kterému kralují Hradčany. Vyhrnul si rukáv. Přejel si po levém předloktí a snadno nahmátl voperovanou bulku. Při screeningu si toho nikdo nevšiml. Byl v boční špinavé uličce. Je den. Slunce vysoko na obloze. Nikdo z lidí v dohledu. Stačí se schovat za popelnici. Má na sobě antikvární oblečení, co se podařilo sehnat. Džíny a tričko, mizerné boty nepadnoucího čísla. Žádné spodní prádlo. Nevadí. Speciálně zesíleným nehtem na ukazováku si prořízl pokožku. Bolelo to. Samozřejmě. Ale musí něco vydržet. Zatnul zuby. Po předloktí se rozeběhlo několik stružek jasně rudé krve. Zarazil se. Znovu se dal do práce. Hmátl do rány palcem a ukazovákem, aby vytáhl nevelkou kuličku neurčité barvy. Bez jakéhokoliv odporu po jejím povrchu stekly kapky krve. Neudržela se na jeho hladkosti. Byla čistá. Otočil s ní v prstech. Dýchl na ni. Kulička se rozložila do kovově se lesknoucího plátku. Protáhl ji. Šlo to snadno, jako kdyby byla z plastelíny. Brzy však ztuhne a měnit její tvar nebude možné. Zesíleným nehtem do protaženého plátku vyryl dvě rýhy. Polymerický kov přijal informaci a okamžitě ji zpracoval. Během pouhého zlomku vteřiny se proměnil v hrot, smrtící zbraň a vynikající nástroj pro operaci, která musí nutně následovat. Uchopil hrot levou rukou a namířil si ho proti levému oku. Přiblížil ho k bulvě, bojoval s touhou mrknout, nesměl, hrot by nenapravitelně prořízl víčko. Dlouho trvalo, než se druhé laboratoři podařilo přijít na způsob, jak obejít jištění při cestě. Před posláním do minulosti byl každému do rohovky implantován mikroskopický čip, který měl zajistit jedincův návrat do přítomnosti. V čipu se ukrýval jakýsi hák, co ho měl za osm hodin prostě přitáhnout do časového nexu a poslat zpátky do budoucnosti (ne moc dobrý vtip). A bylo by podezřelé, kdyby

implantaci čipu odmítl. Nikdy by mu nedovolili odcestovat. Proto museli přijít na řadu vědátoři z jeho laboratoře. A ti po slušných nákladech (na co jsou jiného peníze?) dodali hrot. A popis operace, kterou se právě na sobě pokoušel vykonat. Přiblížil se s hrotem k oku. Nebyl schopen se soustředit. Vědomí toho, kdy je, ho rozptylovalo a roztřáslo ruku. Zarazil se. Stačí příliš rychlý pohyb, vrazí si hrot hluboko a zabije se, nebo se oslepí. A pokud se bude ruka třást, rozerve si oko a skončí stejně. Pravým okem sledoval barvu hrotu. V okamžiku, kdy se špice přiblíží těsně k oční bulvě, změní barvu. Potom pouze zlomek milimetru. Obnovil pohyb ruky. Pomalu, opatrně, pomalu. Předmět v jeho levačce se proměnil do modra. Kobaltová modř. Krásná. Nedýchal. Hnul hrotem o… zlomek kousku. Cosi ho strašlivou bolestí bodlo do mozku a on reflexivně trhl dlaní. Naštěstí směrem od hlavy. Zamrkal. Rozostřené vidění se rychle napravilo. Měl pocit, že ve spodním okraji zorného pole má drobnou slepou skvrnu, pozůstatek násilného odstranění čipu, ale to bylo vše. Zamáchal hrotem ve vzduchu, aby se zbavil čipu nadobro. Je svobodný! Už na něj nikdo nemůže! A kdy jsem? Tehdy, kdy jsem potřeboval. Hrot si ponechá, lepší zbraň by nenašel. Muž vypadal blahobytně. Nesl se zpupně v luxusním černém převlečníku. Tvářil se přezíravě a hubeného šlachovitého žebráka ve stínu podchodu si nevšiml. Žebrák se podoben ocelové pružině vymrštil a vrazil podnikateli – kdo jiný by to mohl být? – cosi tenkého do zad. Drahý výcvik se vždycky vyplatí. O chvíli později se na polorozpadlé lavičce prohrabává ukořistěnou peněženkou. Spousta anonymních peněz v hotovosti. Karty vyhazuje. Šklebí se. Hotovosti má dost. Skoro zapomněl, jak skvělé je držet v rukou ty směšné šustivé papírky. . V hospodě bylo zakouřeno. Jmenovala se U stadionu, bylo to napsané i velkými písmeny nad vchodem, ale nikdo jí neřekl jinak než Hamajda. Prý podle nějakého provozáka kdysi dávno. Pravda? Lež? Není to jedno? Do nosu ho praštila známá a přesto zapomenutá směsice pachu zvětralého piva, cigaretového dýmu a přepáleného tuku. Podtón špatně odtékajících záchodů? Prošel nacpaným výčepem do druhé, trochu tišší a klidnější části. Naštěstí našel místo u stolu s výhledem směrem, který potřeboval. Byli tam. Všichni tři. Přesně tak, jak to mělo být. 68

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Nepříliš hezká světlovlasá holka. Vyhublý mladík s mizerným ježkem. Vlasáč ve vytahaném tričku, co si zrovna rukou nabírá z talíře hranolky a bez zájmu je žvýká. Přinesla pivo. Postarší servírka s unaveným obličejem. Neobjednával si. Ale takhle to tady chodí. Vždycky to tak chodilo. Vypil polovinu. Krknul si. Skvělé. Chutnalo přesně tak, jak si pamatoval. Sleduje po očku vlasáče. Je to on. Tu tvář by poznal mezi miliardami. Jak by ne, chtělo se mu smát. Možná by ho mohl zabít přímo tady mezi všemi. Nebo počkat, až půjde na záchod, a sejmout ho tam. Ne. Ne. Bude se chovat přesně tak, jak si vymyslel při plánování. Přistálo před ním nové pivo. Bude muset zpomalit, jinak ho místní personál opije. Je půlnoc. Vlasáč se zvednul. Jako mladík vypadal docela normálně. Není vidět, co z něho má vyrůst. Je to on? Takhle vypadá skoro mírumilovně? Je to on. Sleduje odcházejícího vlasáče a vytahuje peníze. Nechává překvapené servírce velké spropitné a proplete se opilci. Motají se mu nohy. Cigaretová mlha se zdá být hustá. Je venku. Trochu panikaří. Kde je? Kde je? Kde je? Támhle. Vidí postavičku v tlumeném světle pouliční lampy. Vidí bílé špičky čínských kecek. Můj cíl. Přidává do kroku. Nesmí ho ztratit. Kde? Kde? Vlasáč zabočuje do temné uličky. Doprava. Je to jasné. Jde močit! Potácí se. Je opilý. Netuší, že mu někdo jde v patách. Netuší, že mu jde v patách smrt. Smrt už na cestě do kopce vystřízlivěla. Rozhlíží se na obě strany. Nikde nikdo. Ideální situace na vyřízení účtů. Na srovnání nevyřízených záležitostí. Pár rychlých, mírně vrávoravých kroků a stojí Vlasáči za zády. Každý krok znamená další odpaření alkoho-

lového opojení. Na konci jsou Vlasáčova záda, zvuk klopotně rozevíraného zipu u kalhot a střízlivost vyvolaná adrenalinovou smrští v žilách. Tohle je konec i začátek zároveň! Jak by to měl udělat? Jak by měl všechno zahájit a ukončit? Zpod kradené kožené bundy vytahuje dobře známý, opakovaně zkrvavený hrot. Patnáct centimetrů dlouhá smrtící zbraň je připravená, stejně jako nositel. Mám mu to zarazit do zad? Do krku? Kam? Musel mu pod nohou zachrastit kamínek, protože Vousáč se otočil. A stanul pronásledovateli tváří v tvář. Stejná výška. Hledí si do očí z bezprostřední blízkosti. „Co….že?“ Mumlá opilý Vlasáč, rozepnutý poklopec. „Co chceš?“ „Já? Nic?“ Pronásledovatel si fascinovaně v bledých odlescích světla vzdálené lampy prohlíží příliš známou tvář. Zná ji. To jsem někdy měl tolik vlasů? Tvář dobře zná. Desítky let s ní žije. A všechno skončí. Rozmachuje se a vráží hrot Vlasáčovi do hrudi. Do srdce. Necvičil zabíjení přece zbytečně. Zvítězil. Chce se usmát… tma. Probudil se. Na čas. Samozřejmě. Nikdy nepotřeboval budík. Otevřel oči a rozhlédl se po sterilním hotelovém pokoji. Světlé barvy. Posadil se na posteli. Měl pocit, že je něco špatně. Ale co? Ale co? Protáhl se. Měl trochu divný pocit. Jako kdyby už to jednou prožil. Jednou? Tisíckrát? Je den D, blesklo mu hlavou. Samozřejmě. Den D, kvůli kterému se před dvaceti čtyřmi hodinami stal všechen jeho zbývající majetek majetkem někoho jiného. Miliony a miliony dolarů, rublů, eur a bůhvíjakých měn se přesouvaly z účtů na účty. Je den D. Pocit nepatřičnosti a zmatení. Usmál se. Podivný pocit zmizel. Je den D. Konečně. Vstal z postele. Všechno začíná.

Svoboda Pavel – Jestlipak je ta postel ještě volná? Můj přítel L., inženýr silnoproudé elektrotechniky, je na psychiatrii. Nikoliv jako zaměstnanec, ale jako pacient a to na oddělení čtyři, pokoj číslo jedna, postel napravo u okna. Nikdy jsem v té budově nebyl, ani v tom pokoji, dnes tam jdu poprvé. Vystoupím z metra a odbočím do ulice Na Bojišti. V čísle osm je veleznámá restaurace „U Kalicha“ možná, že právě v ní napadla Jaroslava Haška myšlenka, že má v hlavě ještě jednu hlavu, která je větší než ta první. Chirurgové by to s ironickým šklebem popřeli. Matematici by to prohlásili za nonsenc, protože v tělese Á nemůže být těleso B´, které je větší než těleso A´. Logici by se vytasili s definicí důkazu sporem, že v tělese A´ může být těleso

B´ jedině tehdy, když prokáži, že těleso B´ je menší než těleso A´, na což by přišel i blb. Zazvoním na dveře oddělení čtyři, otevírá mi černovlasá sestřička s kobylím zadkem a vede mne k mému příteli. Spí, pusu má naplno otevřenou, spí. Sestřička mu zakryje odhalené břicho a prý, že zavolá paní doktorku. Pacient naproti u zdi si hlasitě uleví. Psychiatrie nejsou žádní neuznaní matematici, fyzikové, skladatelé, super hvězdy, či uhrovití poetové, psychiatrie to jsou ušmudlaní, rozcuchaní, nelibě páchnoucí figurky. Přichází paní doktorka, taková mladá, štíhlá, pobledlá slečna, odhaduji, že je asi tak tři měsíce po promoci. Podává mi odborný výklad, že při silném stresu, který prodělal můj přítel, 69

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník je zdevastována nejen mozková činnost, zejména v části kde sídlí logické uvažování, ale souběžně i pohybová aktivita. Chvilku mlčím, paní doktorka to bere jako, že si to nechávám projít hlavou. A pak se jí zeptám: „Paní doktorko, Dobrý voják Švejk prý seznal, že má v hlavě ještě jednu hlavu a ta je větší než ta hlava první, co Vy na to?“ Paní doktorka se na mne pátravě zadívá a pak ukáže na prázdnou postel v rohu u zdi za ní a vyzývavě poznamená: „Ta postel je momentálně volná.“ Zakoktám něco na omluvu a padám ven. Zastavím se až před vchodem do hospody ´U Kalicha´. Vstoupím dovnitř a usedám do kouta. Nad hlavou mi na zdi visí c.k. tajný agent Bretšnajdr, úlisně si se dívá na okolní hosty. Vedle visí hostinský Palivec. Poručím si sklenici plzeňského. Číšník přikluše cobydup, v pravici drží dva čerstvě načepované půllitry. Jeden staví přede mne a ten druhý naproti, kde nikdo nesedí. Hm, asi je host momentálně na toaletě. Pozvednu půllitr ke rtům, ale co to? Ten druhý půllitr se pozvedá také, naklání se a pivko z něho kamsi mizí, ubrus pod nim je kupodivu suchý? Překvapeně položím svoji půllitr na stůl, aniž bych ochutnal lahodu plzeňského moku. Promasíruji si kůží kolem spánků, nenápadně si ohmatám na krku tep a nenápadně si spočítám prsty na rukou. Je jich deset, ani jeden navíc. Půllitr naproti se znovu zvedá a vyprazdňuje se do dna. Přichází číšník, sbírá protější vypitý půllitr a někoho za ním, který tam ovšem není, se ptá: „Dáte si repete, pane?“ Ten neviditelný nečekaně odpoví, že jo, má takový jakoby cizí přízvuk. Číšník se obrátí ke mně s nádechem mírného opovržení. „Vám pivečko nechutná, nechutná?“ Já mu ukážu na prázdný půllitr co drží v ruce a ptám se komu že to nosí, vždyť tam nikdo není a jak to, že ten pan Nikdo ho vypíjí? Číšník se přikloní se ke mně a spiklenecky zašeptá: „Ále kdepak, je tam jeden a přišel zdaleka, móc zdaleka.“ „Zdaleka, říkáte, jak zdaleka?“ Číšník ukáže palcem za sebe. „Tři sta.“ „Tři sta kilometrů?“ ptám se. Číšník mávne odmítavě dlaní. „Jděte mi někam s kilometry. Tři sta milińů roků před námi!“ Pošlu mu káravý pohled na znamení, aby si dělal šoufky z někoho jiného. Číšník zatřepe utěrkou, utře skvrnku na ubruse a odpoví: „Už je to tak, vážený, Vám to pivečko opravdu nechutná?“ Opatrně se napiju,

opatrně položím půllitr na stůl a opatrně se zeptám: „To jako myslíte, že ten pán Nikdo odnaproti přišel z tři miliónů let před námi a teď si zašel sem, jen tak mírnigs dírnigs, na pivko, jo?“ „Tak, tak, a napijte se pořádně nebo Vám to zteplá!“ Dal jsem si tedy pořádného loka, utřu si pusu od pěny a ptám se dál: „A hele, jak to, že není ten třistamiliónový host není vůbec vidět?“ Náhle ten neviditelný host na mně houkne: „Aklimatizuji se, jsem totiž černá hmota.“ Bretšnajdr ze zdi na mne spiklenecky zamrká, Palivec vyndá fajfku z pusy a hutně zakašle. Host Černá hmota mne poučí: „Od Velkého třesku je Vesmír složen z jednoho procenta vámi lidmi viditelné a měřitelné hmoty a zbytek je černá, vámi neviditelná a tudíž neměřitelná hmota. Platím, pane vrchní.“ „Moment,“ zabrzdím ho: „Tři sta miliónu roků roků jste byl bůhví kde, teď jste U Švejka a kam máte namíříno teď?“ „Kam jinam než na základnu.“ „A ta je kde?“ „Kousek před Velkým třeskem.“ „A co tam budete dělat? Vždyť tam se přece určitě pivo netočí?“ „Človíčku, začínáte mne docela bavit. Tak abyste věděl, jdu tam šéfovi ohlásit, že už se Vesmír začíná smršťovat.“ „O tom jsem už neoslyšel a kdy se smrští úplně?“ Host Černá hmota mne ledabyle odpoví: „Zachovejte klid, na to máte ještě bilion těch vašich roků čas.“ Host Černá hmota vzápětí mizí, není to sice vidět, ale je slyšet takový praskavý průvan. Na stole, kde seděl, zůstaly po něm dvě dvacetikoruny a jedna pětikoruna, jako tuzér. Já si dám posledního loka a obrátím se na číšníka: „Je tohle vůbec možný?“ Číšník přisune židli po hostovi ke stolu, zastrčí mince do kapsy a utrousí: „Jo, milej pane, to chce halt dvě hlavy, jednu menší a jednu větší, ještě pivečko?“ Další pivečko striktně odmítnu. Venku na chodníku se dívám nalevo, hned napravo, hned do mraků až se mi zrak zastaví nalevo. Kousek za rohem je budova psychiatrie. Utřu si zpocený čelo učiním pár kroků vpřed, pak obrátím, zamnu si zátylek a hlavou se mi honí myšlénka- jestlipak je ta postel ještě volná?

Svoboda Pavel – Návrat do Přítomnosti Setkali se po šedesáti letech. Usedli na lavičku v lesíku poblíže vilové čtvrti. Ona měla v levé ruce podpůrnou hůl, kterou odložila na lavičku. On měl obyčejnou vycházkovou hůl,

kterou si ponechal v ruce. Začínal říjen, bylo teplo, listí okolních stromů zlátlo, odpolední slunce ozářilo jejich tváře.

70

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Ona, skoro až šeptem, promluvila první: „Moc vlasů už nemáš, měl jsi takovou hustou černou kštici.“ On pozvedl ruku ale k hlavě ji nedonesl, odpověděl: „To bylo dávno,hodně dávno.“ Ona položila dlaň na oprýskanou lavičku. „Co jsme se na ní naseděli viď?“ On hrábl holí do napadeného okolního listí: „Divím, že to vůbec vydržela.“ Ona se lehce usmála: „Čekala prostě na nás.“ On: „Kolik asi dalších na ní sedělo?“ Ona: „Asi moc ne, není na ní vyrytý žádný monogram.“ On: „Ale je, zakrýváš ho svými zády, poposedni si a uvidíš ho.“ Ona: „To já tě jen tak zkouším, všimla jsem si ho hned než jsem si sedla.“ On: „I ty jedna…Štiko, tak jsem ti přece říkal, pamatuješ?“ Ona: „Jak by ne, já ti říkala Pavlí, byl jsi výbornej na bradlech a hrál si bezva na kytaru.“ On: „Ty jsi válela prostný, pamatuju si na tvoje květovaný kalhotky, mohl jsem na nich oči nechat.“ Ona: „Nestydo, měla jsem na nich na zadečku dirku a nevěděla jsem o ní.“ On: „Paráda, hlavně když si dělala přemety nazad.“ Chvilku mlčeli, pak on vyryl do napadeného listí srdíčko a vzápětí ho nohou rozmetal: „Když jsem odešel na vojnu tak jsi se na mne vykašlala.“ „Já vím, ty jsi byl na hranicích a dlouho si nedostal opušťák.“ „To přece neznamená, že…“ Přerušila ho: „Po maturitě na pajdáku jsem šla učit na vesnici a tam se do mne zabouchl tělocvikář a já do něj taky.“ „Normální kýčovitej románek.“ „Rozešli jsme se, teda spíš já. Bolelo tě to?“ „Byl jsem zrovna na stráži a na nebi zrovna zářil Orion.“ „Pamatuji se jak si mi ho ukazoval zrovna na týhle lavičce.“ „Tady jsem Ti ukazoval jiný věci.“ „Nemravo, ale mně se to líbilo.“ On se rozpovídal: „No, a právě ten Orion mi byl osudný. Já se na něj díval jako omráčený, v tom přišel závodčí a zařval na mně, jako to že se dívám do nebe a ne na nepřítele. Tak jsem obrátil zrak na závodčího a on čuměl na mne jako připitomnělý, pak znovu zařval ´Heslo!´ Já jsem mu odpověděl, že Orion. A to mne stálo nejen zaracha na vycházky, ale tři dny v base. Tam jsem byl sám a tak jsem vzpomínal jak jsme chodili randit na Petřín, ty jsi měla na sobě svetr s krátkýma rukávama na hrudi anglický nápis ´ I lowe´, a na čele malou pihu, tu vidím dodnes s milimetrovou přesností. Taky

jsme se courali na Kampě, ty jsi nosila modrou sukni na boku s rozparkem, já jsem za něj tahal,ty jsi mně moji nenechavou ruku jen tak se smíchem odstrkovala, pak jsem ti zajel rukou pod sukni a masíroval zadeček a ty jsi tu ruku neodstrkovala. U té zdi nad řekou se zastavili nějací penzisté a házeli rybičkám rozlámané rohlíky. Odlepili jsme se od zdi a šli jsme k té ohradě, která byla počmáraná srdíčky a jmény milenců. Já jsem se k nim přidal a načmáral jsem tam naše jména – Štika a Pavlí. Jestlipak jsou tam ještě dneska – ačkoliv šedesát let je šedesát let. Ona se usmála, a že tam jsou. Na můj překvapený dotaz jak to, že to ví, odpověděla, že tam čtyřikrát do roka chodí a to naše srdíčko obnovuje. Pak mně prozradila, že se s tím tělocvikářem rozešla, protože byl vysazenej víc na kluky než na ní a vzkázala mně po Nadě, pamatuješ se na ní, šla přece po tobě, ale ty si dal přednost mně, že bych chtěla s tebou mluvit. Myslela jsem to tak, že bychom mohli začít spolu znova, ale ty jsi byl fanda do astronomie a nic jiného tě nezajímalo, hlavně prý nějaká teorie o Změně směru šipky času z přítomnosti do minulosti. Na to jsem zareagoval velmi živě a odpověděl jsem ji, že tu razil Stephen Howking,velký astronom pohybující se jenom na pojízdném křesle. On tvrdí, že kdybychom se dokázali pohybovat o malinko větší rychlostí než světlo, tak bychom se vrátili do minulosti tam kam by se nám momentálně zachtělo, no a tak dál, chápeš?. Ona si zaťukala na čelo a že prý na tom není zvláštního. Já ji zaťukal také na čelo a zareagoval tobě je to jasný? Ona zaťukala na moje čelo a zasmála se, hele ty astronome, na to nepotřebujeme bůhví jakou rychlost, protože když si v mžiku připomeneme nějakou letitou událost, nebo oblíbené místo, tak copak to není ta změna Hókingsova šipky času z přítomnosti do minulosti?. Vždyť tu možnost máme přece v hlavě ne? Můžeme se ve vzpomínkách v mžiku vrátit kam se nám zlíbí, třeba i do školních lavic. Otevřu překvapením pusu, hergot a navíc se v mžiku můžeme vrátit zpět do přítomnosti a to Howking neuznával?! Za to má první láska Štika to v zápětí předvedla pregnantně. Pozvedla se na lavičce a s funěním zahekala, že musí už jít, doma jí čeká nevyžehlené prádlo a odkulhala. Já jsem nikam nepospíchal, v hlavě mi bzučelo jako ve včelíně. Ona mi jen pokynula holí a že mi zavolá kdybychom se zase mohli sejít. Já jsem na to hrábl nohou do listí a zahučel že jo a čau Štiko. Když jsem přišel na druhý den do redakce časopisu Astronomie, kde jsem byl zaměstnán, předvolal si mne šéf a jestli prý už mám hotovou zprávu za poslední čtvrtletí. Já jsem mu řekl, že na ní intensivně pracuji a že mu ji do tří dnů předložím ke schválení. Navíc jsem se 71

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník mu zmínil o teorii o změně šipky směru času z Přítomnosti do Minulosti, jak ji prezentoval Stephen Hawking, a že návrat zpět do přítomnost není možný..On se mne značně nedůvěřivě zeptal co mi na tom nesedí? Já jsem mu namítl, že zpětný návrat do Přítomnosti je možný. On mně poťukal na čelo a jízlivě utrousil, abych se věnoval požadované zprávě a ne nějakým scestným nápadům.. Když se pak milostivě vrátil do své generálské redakční kanceláře a usedl za stůl, tak si najednou vzpomněl na svého pradědu, který byl výpravčím na lokálce z Nučic do Kamenice a který se sám, jako samouk, naučil hrát na housle a dokonce skládal drobné skladbičky, jo, byl to holt mimořádně nadaný praděda. Tak si dám na jeho památku koňáček.

Někdo zaklepal na dveře, vstoupila svačinářka Emička a že nese panu řediteli dva párečky a křupavou houstičku a vychlazenou dvanáctku plzeňského. Pan ředitel ji poděkoval a že prý se právě vrátil od svého pradědečka z Nučic a že se mu daří parádně a že pradědeček právě zkomponoval Nučické Nokturno – ředitel si ulehčeně zafuněl a že je rád, že už je zase v Přítomnosti, utřel si zapocené čelo a dodal, že Hoging nemá pravdu, protože návrat do Přítomnosti možný je!. Svačinářka Emička vycouvala ze dveří, které poněkud hlučněji zaklapla, poťukala si na čelo, rozhlédla se jestli za ní nikdo nestojí a tiše ucekla, že by si pan ředitel raději neměl dávat před svačinou koňak.

Birčák Ján – V tieni Veľkého Opáta Premietačka temne vrčala. Na úbohé plátno zavesené na stene vysielala trhané mihotavé záblesky pohyblivých obrázkov. Profesor Marko sedel na rozheganej drevenej stoličke, čo pri každom pohybe zmučene zavŕzgala. Profesor nedokázal pokojne obsedieť, preto sa vŕzganie ozývalo permanentne. Kriptovi, ktorý sedel kúsok pred ním, to zrejme neprekážalo. Jeho stolička nebola taká hlučná, i keď sa Kripta hýbal. Presnejšie povedané, hýbala sa jeho ruka, položená v lone. Nohavice mal stiahnuté na členkoch a pohľad upretý na plátno. Marko bol na podobné situácie zvyknutý. Nevšímal si ho a sledoval filmový príbeh. Príbeh je možno prisilné slovo. Každý zo štyroch filmov, ktoré tu zostali po bývalom majiteľovi, videl už mnohokrát. Poznal ich naspamäť, aj tak sa na ne pozeral a vychutnával si pocit, že môže. Pochyboval, že okrem neho a Kriptu sa v tejto krajine nachádza niekto ďalší, čo by sa mohol pokochať pohľadom na takúto raritu. Cenil si to a nikdy si nezabudol pripomenúť svoje vzácne privilégium. Možno len Veľký Opát má podobnú možnosť. Ak chce, samozrejme. Lenže profesor Marko sa domnieval, že Veľký Farár, ako si ho sám pre seba prekrstil, určite nechce. Ženy nemohol ani cítiť a dával to dôkladne najavo. Pohon na všetko, čo súviselo s pornografiou, sa vyznačoval mimoriadnou zbesilosťou. Nemilosrdný Farár. Profesor Marko odháňal myšlienky na to, čo by nasledovalo, keby sa Veľký Opát dozvedel o tomto malom súkromnom kine. Obaja by šli pod nôž. To je isté. Gilotína Veľkého Farára nezaháľala. Takmer denne sa na Hlavnom námestí konali popravy so slušnou návštevnosťou. Podľa profesora musel mať už Veľkého Farára každý plné zuby. Zároveň mal z neho každý plné gate. Marko a Kripta neboli výnimkou. Násilie a smrť hypnoticky priťahovali davy roztrasencov. Hlavne keď boli servírova-

né s krvavou prílohou. Stáli natlačení pod zvýšeným pódiom s gilotínou, visiac pohľadom na nešťastníkovi, nad ktorým sa blyští zošikmená oceľová čepeľ. Modlili sa, nech sa nikdy neocitnú na jeho mieste. Za odsúdeným stáli dvaja vojaci z armády Veľkého Opáta. Oblečení v dlhých čiernych sutanách, na nohách ťažké okované baganče. Namiesto povrazu boli opásaní vojenskými opaskami s veľkou mosadznou prackou, ktorú zdobil masívny kríž s hrubými ramenami. Na opaskoch mali zavesené kožené púzdra s pištoľami a sumky s náhradnými zásobníkmi do AK štyridsaťsedmičiek, pripevnených na chrbtoch. Cez trup sa im krížili pásy s nábojmi. Podľa profesora Marka slúžili len na efekt. Ich využitie si nevedel vysvetliť. Možno to boli náboje do pištolí, čo nosili na opaskoch. Boží vojaci uchopili odsúdeného za lakte a postavili ho pred lavicu pod gilotínou. Čakali, kým sa zjaví sám veľký vodca. Dav medzitým nepokojne šumel a hučal. Konečne sa v zadnej časti pódia rozhrnul záves. Zjavil sa Opát. Oblečený v maskáčovej uniforme bez označenia hodnosti. Na širšom dôstojníckom opasku sa vynímal veľký revolver a dlhý bodák v lesklej striebristej pošve. Veľký Farár bol skutočne veľký. Všetko na ňom bolo veľké. Nohy, ruky, trup, široké plecia, mocne napínajúce látku uniformy, býčia šija, hranatá brada, holá lesklá lebka. Tomu všetkému dominoval pohľad odhodlaných a nemilosrdných očí. Krutých očí. To muselo byť jasné každému, kto sa do nich čo i len na okamih zadíval. V očiach Opáta nebola ani stopa po zmilovaní, odpustení, pochopení. Boli chladné, ale zároveň i páliace. Prázdne i vševidiace. Akoby do vás vnikali rentgenové lúče, odhaľujúce na dne vašej duše i najprísnejšie strážené tajomstvo. Mali ste pocit, že pred ním nedokážete ukryť vôbec nič. Tak to aspoň pociťoval profesor Marko. 72

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník O Kriptovi ani nehovoriac. Profesor Marko vedel, že Kripta je z Veľkého Farára vystrašený viac než on. Mal na to svoj dôvod, po ktorom však Marko nepátral. Boží bojovníci položili odsúdeného na lavicu dolu tvárou. Hlava zapadla do polkruhového žľabu. Ruky mal spútané za chrbtom. Na krk zapadla druhá časť dosky s polkruhovým výrezom, ktorá sa spojila so spodnou časťou a znehybnila tak nešťastníkovo hrdlo. Kat odstúpil, podišiel k páke, ktorou sa spúšťala gilotína a pozrel na svojho vodcu. Veľký Farár prešiel do popredia, takmer až k okraju pódia. Zdvihol ruky. Dav stíchol. „Zišli sme sa tu, aby sme sa stali svedkami potrestania nehanebného bezbožníka, čo sa dopustil neodpustiteľného hriechu. Porušil zákon a my musíme byť neľútostní a tvrdí. Dopustil sa zločinu ukrývania osoby ženského pohlavia. Tento zločin trestáme smrťou. Na výstrahu všetkým, ktorí by sa pokúšali napodobniť jeho počínanie. Vykonajte!“ vyštekol Veľký Opát, mávnuc mohutnou rukou. Boží vojak v úlohe kata, stojaci pri páke, ju uchopil a potiahol k sebe. Čepeľ gilotíny sa uvoľnila, s krátkym zasvišťaním spadla dole a odsekla odsúdencovi hlavu. Dopadla do pripraveného koša, vystlaného pilinami. Z okýpteného krku vystrekol prudký prúd krvi a dosiahol až k prvým radom pod tribúnou. Nikto sa neodvážil ani hlesnúť. A potom Veľký Farár opäť mávol rukou, zvolajúc : „Takto vyzerá žena a takto každá žena skončí. Na tejto zemi nezavládne pokoj a mier dovtedy, kým ju bude obývať toto diabolské, nečisté, zvrhlé a zhýralé prekliate plemeno!“ Zo zadnej časti pódia sa vynorili dvaja vojaci, vlečúci medzi sebou nahé telo. Bolo to ženské telo, hoci dobité a zakrvavené, husto posiate podliatinami, škrabancami a otvorenými ranami. Nikto nezapochyboval, že je to žena. Priviedli ju pred bezhlavé telo, priamo do stredu krvavej mláky. Prinútili ju kľaknúť si. Vlasy mala dlhé, čierne, roztstrapatené a zlepené krvou. Tvár dobitú tak, že by v nej nikto nerozoznal ženské črty. Jej prsia a lono však nenechali nikoho na pochybách, že pred nimi kľačí žena. Nikto z nich ešte nezabudol, ako žena vyzerá. Bolo ich čoraz menej a menej, preto sa pohľad na príslušníčku opačného pohlavia stával stále vzácnejším. Veľký Farár mlčal. Pohľad na zúbožené stvorenie v ňom vzbudzoval zjavný odpor, zračiaci sa na jeho zmraštenej tvári. Pristúpil odzadu k žene, z puzdra na opasku vykmasol dlhý revolver a bez najmenšieho zaváhania jej strelil do hlavy. Guľka veľkého kalibru preletela lebkou a vyšla von uprostred tváre, berúc so sebou kúsky mozgu, kostí, vlasov a krvi. Vzápätí sa zavŕtala do drevenej podlahy pódia. Vojaci

pustili mŕtvej ruky a telo sa s tupým buchnutím prevalilo dopredu. Vtedy zarazený dav zaryčal a ožil. Opát i jeho ochranka sa stratili. Dav vyliezol na tribúnu a v momente sa vrhol na mŕtvolu ako húf vyhladovaných kobyliek na zrelú úrodu. Z množstva pornografických filmov, ktorých bolo v minulosti plno, sa zachovali štyri : Noc v Yokohame. Kňažky rozkoše. Ženská väznica. Posadnutá sexom. Každý z nich už profesor Marko videl toľkokrát, že ich poznal naspamäť aj so všetkými replikami, čo v nich odzneli. Vo filmoch tohto druhu sa pochopiteľne nekládol hlavný dôraz na rozvetvené dialógy. Napriek tomu to bol od profesora slušný výkon. Pozorne sledoval obraz na plátne, vedomý si toho, že spolu s Kriptom sú pravdepodobne jediní, ktorí si môžu tento luxus dopriať. A celkom zadarmo. Veľký Farár pornografiu pod trestom smrti zakázal a všetko, čo s ňou súviselo, prenasledoval a ničil. Takisto zrušil všetky školy a inštitúcie. Profesor Marko vykonával prácu, na ktorú nemal kvalifikáciu ani predpoklady. Nikoho to netrápilo a jeho samotného už vonkoncom nie. Bol rád, že po strate profesorského miesta na katedre psychológie môže robiť údržbára kanalizácie. Mzda nebola vysoká, pomáhala mu však prežiť. Nepravidelná pracovná doba mu zabezpečovala množstvo voľného času. To bolo na práci údržbára kanalizácie najväčšie plus. Overiť si pohyb profesora Marka počas pracovnej doby bolo prakticky nemožné. Často uvažoval o tom, aké by bolo stať sa súčasťou hnutia odporu. O jeho existencii sa šuškalo, ale nikto si nebol istý, či skutočne existuje. Pohybovať sa v podzemí, plaziť sa v tieni zbúranísk, brodiť sa pod povrchom v spletitom labyrinte chodieb, kľukatiacich sa pod mestom, medzi krysami a tajomnými obrysmi postáv, pripravených v pravú chvíľu vyraziť a nemilosrdne, tvrdo udrieť. Oddával sa takýmto predstavám. Počas premietania zakázaných filmov i vtedy, keď prechádzal kanalizáciou a šplhal po klzkých priečkach, vedúcich na čerstvý vzduch. Uvedomoval si, že jeho predstavy o hnutí odporu sú beznádejne ovplyvnené romantickým klišé, zakoreneným kdesi v jeho vzdialenej minulosti. Pri pomyslení na stále znepokojujúco živú scénu popravy rebela a neznámej ženy profesora Marka striaslo. Aký to musel byť pocit, ležať na tvrdej drevenej lavici, bezmocný a neschopný pohybu, nad sebou len ťažké ostrie gilotíny a vedieť, že prežíva posledné sekundy života. Padajúca čepeľ zasviští, úder do krku, paralyzujúca krátka bolesť a vzápätí nič. Ticho, tma, ničota. Alebo niečo iné? A na čo myslela nahá, dobitá žena tesne 73

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník predtým, než ju Veľký Farár strelil do hlavy? Myslela vôbec? Možno z nej farárovi kati všetky myšlienky vymlátili. Marko dúfal, že to tak bolo. Inak si ten des nevedel pripustiť. Vyhnať scénu popravy z hlavy sa mu nikdy nepodarí. Možno keby bola len jedna. Popravy už dávno prestal rátať. Koľko žien ešte ostalo v tomto tupom, zmyslu zbavenom svete? Veľa ich nebude. Možno tá zastrelená bola posledná. Ktovie. Ak áno, je jedným z mála mužov, čo majú možnosť pozerať sa na ženy na filmovom plátne. Na to nesmie zabúdať. Môže sa na ne dívať zadarmo, do sýtosti. Kripta sa dokončil zároveň s vyvrcholením poslednej scény filmu Posadnutá sexom. Marko s pobavením sledoval jeho trhané pohyby, doprevádzané krochkaním. Tlmene sa zasmial, aby ho Kripta nepočul a necítil sa trápne. Zároveň si však uvedomil, že pocit trápnosti je Kriptovi úplne cudzí. Konečne sa dotriasol a natiahol si spustené nohavice. Film skončil. Profesor Marko zastavil prístroj a previnul filmový kotúč na začiatok. „Nie je nič lepšie než dobre si vyhoniť pri dobrom filme. Lepšie by to bolo s ozajstnou ženskou, ale žiadnu živú už asi nestretneme. Čo myslíš?“ spýtal sa Kripta. „Okrem tej z poslednej popravy som živú ženu nevidel dobré štyri roky. A tiež to bola poprava. Určite si na to spomínaš. Opát je dôkladný a veľmi by som sa čudoval, keby mu nejaká unikla. Ktovie, ako dostal tú poslednú.“ „Celá krajina je prešpikovaná jeho špicľami. Potom sa niet čomu čudovať. Škoda že nemôžeme premietať pre väčšie publikum. Vieš si predstaviť, ako by sa na tom dalo zarobiť. Nehorázne prachy. Museli by sme ich odháňať. Ach jaj, keby len tušili, aký poklad tu máme.“ „Zarobili by sme slušne, to uznávam. A nemali by sme ani núdzu o zákazníkov. Ale ako si správne podotkol, milý Kripta, všade sa to len hemží farárovými donášačmi. Je ti jasné, že by sme premietali len dvakrát.“ „To mi teda vôbec nie je jasné, kurva, že prečo práve dvakrát a nie napríklad trikrát alebo štyrikrát,“ povedal Kripta a zízal na profesora. „Dvakrát. Prvý a posledný raz zároveň. Chápeš, tupá hlava? Rýchlo by sa našiel ochotný bonzák a ani by si sa nenazdal, stál by si spolu so mnou na doskách, čo znamenajú svet a zažíval svojich päť minút slávy. Posledných päť minút, samozrejme. Takže reči o tomto našom malom súkromnom kine si necháme pre seba, súhlasíš?“ „Čo už narobím. Lepšie je byť chudobný a živý, než bohatý a mŕtvy. Tak si to myslel?“ „Vystihol si to presne. Sám by som to krajšie nepovedal.“

Kripta nereagoval. Vyzeral, akoby nad niečím tuho rozmýšľal. Taký výraz u neho Marko nepozoroval často. Potom pozrel na profesora a prehovoril : „Keby si mohol z tohto skurveného koncentráku vypadnúť, šiel by si?“ „A kam by som tak asi mohol ísť, ty mudrlant? Akoby si nevedel, že veľký brat bedlivo stráži všetky možné i nemožné únikové cesty z tejto klietky. Skúšali to mnohí a pokiaľ viem, nikomu sa to zatiaľ nepodarilo. Možno taká cesta je, ale my ju nepoznáme. A aj keby sme ju poznali, kam by sme si to namierili? Farár má pod palcom celú krajinu. Obávam sa, že niet kam ujsť.“ „Hovorí sa, že na západe je slobodná zem. Za morom...“ „To sa síce hovorí, ale podľa mňa sú to len báchorky. Neoverené a neoveriteľné informácie, z ktorých sa nedá vychádzať.“ „Vraj je tam krajina, kde žijú ženy. Veľa žien. Predstav si to, dostať sa tam. Boli by sme na roztrhanie. Stáli by na nás fronty, haha...“ „Len snívaj ďalej, Kripta, to môžeš. Je to v podstate neškodné. Ale veľké nádeje si nerob. Podľa mňa tu stvrdneme naveky a buď zdochneme na starobu, alebo nás Opát nakoniec vymákne a skončíme vieš kde. Tak neviem, ktorá z týchto alternatív sa mi pozdáva viac, čo povieš?“ „To je hádam jasné, nie? Pod gilotínou skončiť nechcem. To si radšej budem honiť bez pohyblivých obrázkov, i keď to nie je ono.“ „Ak budeme aj naďalej opatrní a nebudeme si púšťať hubu na špacír, nič nám nehrozí. Sem dole do tohto páchnuceho labyrintu sa Opátove úderky neodvážia. Je to tu pre nich príliš tmavé a nebezpečné. Môžeš byť bez obáv.“ „A čo keby som ti povedal, že viem ako sa odtiaľto dostať?“ Kripta sa zatváril tajomne. „Tak to by som ti povedal, že trepeš kokotiny, alebo si len naklepaný, opitý alebo všetko spolu zároveň.“ „Nuž dobre, možno máš pravdu. A možno mám pravdu ja, hm...“ „Vieš niečo, čo ja neviem a mal by som vedieť?“ „Spomínal som ti niekedy, že mám strýka?“ „To si mi veru nespomínal. To je pre mňa novinka. Neviem, prečo by ma to malo zaujímať. Každý má alebo mal nejakú rodinu. Nič zvláštne. Máš strýka. Dobre. No a čo má byť? Ja nemám nikoho a nechválim sa tým.“ „Môj strýko nie je len taký obyčajný strýko. Je to námorný kapitán vo výslužbe. Slúžil u vojnového námorníctva. Na ponorke. Vie o ponorkách všetko. Býva pri rieke. Má tam krytý, dobre maskovaný dok a perfektne vybavenú dielňu. Strýko je ťažký fachman. Pracuje na zostrojení miniponorky. Ňou by sa dalo po 74

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník rieke dostať až k moru a potom aj ďalej. Čo na to povieš teraz, profesorko?“ Marko pozeral na Kriptu, zadržiavajúc smiech. „Dobre si ma pobavil, to musím uznať. Nič šialenejšie som už dávno nepočul. Ten tvoj strýko musí byť riadne číslo. Určite je s ním skvelá zábava, čo? Veselá kopa. Alebo mu len kvapká na karbid.“ „Neurážaj. Keby si ho poznal, hovoril by si inak.“ „Možno. Len si neviem predstaviť, čo by ti urobil, keby si ma tam priviedol. Nazdar strýko, tuto profesor by chcel vidieť tvoju ponorku.“ „Povedal som mu o tebe. Kapitán má rád študovaných. Nemá sa s kým normálne porozprávať. Ja mu nestačím. Nie som žiadny inteligent. A keď uvidíš tú parádu, možno na neho zmeníš názor.“ „Ako chceš. Bude to na tvoje triko. Koniec koncov, času máme plnú riť. Jedno, ako ho zabijeme.“ Cesta ku Kriptovmu strýkovi im trvala skoro dve hodiny. Podzemím sa dostali až na okraj mesta, k rieke. Kripta ukázal profesorovi nenápadný dom, stojaci na konci uličky, tesne pri vode. Nepozorovane vošli do dvora. Obišli dom a zostúpili do priestrannej pivnice. Odtiaľ viedli ďaľšie dvere do tajného doku. Profesor Marko onemel od úžasu. Nachádzali sa vo veľkoryso riešenom priestore. Popri stene stáli dlhé montážne stoly, zapratané prístrojmi, strojmi a náradím všakovakého druhu. Na vode, pod oblúkovou klenbou, sa nepatrne pohojdávalo akési plavidlo futuristického tvaru. Podľa Markovho nespoľahlivého odhadu mohlo merať zhruba desať metrov. Bolo oblé. Žiadne ostré hrany. V prednej časti sa nachádzal oválny priezor. Na bokoch boli ďaľšie dve okrúhle okienka. Plavidlo pôsobilo dojmom prízračnosti a nepatričnosti. Akoby sem zablúdilo z nejakého béčkového sci – fi filmu. Profesora ohromila jeho masívnosť. Vyzerá skutočne ako ponorka. Natretá maskovacou farbou. Na vrchu s vyvýšenou plochou s otvoreným poklopom. Podišiel tesne k nej a dotkol sa povrchu. Plast. Tvrdý a pevný. Poklopal po ňom. Kdesi v útrobách plavidla sa ozvalo tlmené buchnutie. Marko odtiahol ruku a cúvol. Vzápätí sa z poklopu vynorila hlava staršieho muža s ostro rezanými črtami. Tvár zarastená šedivým strniskom. Pod čiernym baretom krátke, celkom biele vlasy a v tmavých očiach šibalské iskričky. „Á...konečne vás spoznám. Profesor Marko, že? Takže nakoniec vás Kripta presvedčil, že nie je blázon.“ Starší muž sa vysúkal z poklopu a po vstavaných priečkach zostúpil na pevnú zem.

„Vidím, že si nevymýšľal, ale či je blázon alebo nie, v tom zatiaľ nemám jasno. Volajú ma profesor Marko, vzhľadom na moje povolanie v minulom živote. Dnes už ten titul nemá žiadne opodstatnenie. Som len údržbár kanalizácie s univerzitným vzdelaním,“ povedal profesor, podávajúc ruku Kriptovmu strýkovi. „Kapitán Petkov k vašim službám. V minulom živote veliteľ ponorky, momentálne vo výslužbe.“ „Vyzerá to ako ozajstná ponorka, že?“ zapojil sa do rozhovoru Kripta. „Nielen vyzerá. Je to skutočne ponorka. Dokonca funkčná. I keď len v mini verzii. V normálnej veľkosti by som ju nedokázal postaviť. Nemám na to priestor ani prostriedky. Ale pre naše účely bude vyhovovať aj táto. Samozrejme, ak sa k nám pridáte. Chcete si ju pozrieť aj zvnútra?“ Interiér malého podvodného plavidla bol strohý, ale účelný. Profesor Marko napočítal štyri sedadlá. S Kriptom sa usadili do prvých dvoch a kapitán Petkov sa oprel o riadiaci pult v prednej časti. V nasledujúcich minútach im predniesol vyčerpávajúci výklad o fungovaní ponorky, o hnacích agregátoch a alternatívnych spôsoboch, ako nepozorovane prekĺznuť pomedzi prsty Veľkého Opáta. Premyslené to mal dobre. Ak by sa im nepodarilo doraziť do cieľa svojho úteku, teda k pevnine na západe, nepodliehajúcej vplyvu Opáta, stále sa môžu vrátiť späť bez toho, aby si ich neprítomnosť ktokoľvek všimol. „Tak ako, tľapneme si?“ kapitán Petkov vystrel smerom k profesorovi pravú ruku. Marko ju po chvíľkovom zaváhaní obozretne prijal. „Sú tu štyri miesta a my sme traja...“ nadhodil profesor. „Dobrý postreh,“ zasmial sa Petkov. „Máte pravdu. Miesto treba využiť. Budeme štyria. Ale kto bude tým štvrtým pasažierom, to vám zatiaľ neprezradím. Nechám si to pre vás ako prekvapenie. A trúfam si predpovedať, že budete poriadne prekvapený.“ „Prekvapilo by ma, keby sa chcel s nami zviesť sám Veľký Opát, ale toho si asi nepozval na malú vyhliadkovú plavbu, je tak?“ doberal si strýka Kripta. „Opát to nebude. Aspoň dúfam. Nepáčilo by sa mu toto naše malé dobrodružstvo a určite by sa nám to snažil zatrhnúť, ako ho poznám. Vo vlastnom záujme zachovajte absolútnu mlčanlivosť. Nechceme predsa stratiť hlavu, jasné?“ Všetkým to bolo úplne jasné. „Kedy plánujete vyraziť?“ spýtal sa Marko. „Budem pripravený asi o týždeň. Predpokladám, že vám toľko času bude stačiť.“ Dohodli sa, že týždeň je dostatočne dlhá doba. Napriek tomu ubehol nezvyčajne rýchlo. 75

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Aspoň profesorovi. Kriptovi sa, práve naopak, mátožne vliekol. Veľa toho so sebou vziať nemohli. Naplnili batohy náhradným oblečením, hygienickými potrebami a trvanlivými potravinami v podobe konzerv. O dostatok pitnej vody sa mal postarať kapitán Petkov. V podvečer dohodnutého dňa si hodili batohy na plecia a opustili svoj podzemný brloh. Sieťou spletitých kanálov bezpečne dorazili do kapitánovho tajného doku. Petkov sa netrpezlivo prechádzal po betónovej ploche, striedavo pozeral na hodinky a zbežne kontroloval matný povrch ponorky. Keď Marko s Kriptom vošli, uľahčene vydýchol a nervózne sa usmial. „Meškáte. Už som začínal mať obavy, či sa vám niečo nestalo.“ „Museli sme použiť obchádzku, aby sme sa vyhli hliadke údržbárov. Nebolo by dobré, keby nás videli s týmito batohmi. Asi by sme sa nevyhli nepríjemným otázkam. A po našom zmiznutí by si to mohli dať do súvislostí,“ vysvetľoval Marko. „Tak už nestrácajme zbytočne čas. Naloďte sa a uložte si veci. Počkajte dnu, kým privediem štvrtého cestujúceho. Potom z tohto koncentráku konečne vypadneme,“ povedal kapitán Petkov. Nato sa zvrtol a stratil sa vo dverách vedúcich do domu. Kripta vyliezol na plavidlo a otvoreným poklopom sa spustil do jeho útrob. Profesor Marko ho nasledoval. Vnútro ponorky bolo osvetlené tlmeným namodralým svetlom, v ktorom všetky predmety nadobúdali podivne znepokojujúce kontúry. Zložili si batohy a uložili ich v zadnej časti. Potom sa usadili do dvoch sedačiek a mlčky sa rozhliadali okolo seba. Čakali dosť dlho, kým sa ozvali zvuky krokov dvoch osôb, stúpajúcich na palubu. Najprv sa ukázali nohy, nasledované zvyškom tela kapitána Petkova. Odstúpil od priečok rebríka, pozeral hore a dvíhal ruky, aby pomohol zostúpiť štvrtej osobe. Marko a Kripta sledovali nohy obuté v pracovných bagančiach, odeté do hrubých tmavých nohavíc. Zjavil sa trup obopnutý pracovnou blúzou. Postava k nim bola otočená chrbtom. Keď sa baganče dotkli podlahy a postava sa otočila tvárou, profesorovi Markovi i Kriptovi ako na povel klesli sánky ohromeným údivom. Stála pred nimi žena. Oblečená v mužskom odeve a ostrihaná nakrátko, nemohlo však byť žiadnych pochybností, že sa jedná o ženu. Rysy tváre a charakteristické vydutie v oblasti hrudníka hovorili jasnou rečou. Ohúrená dvojica zízala s otvorenými ústami, zatiaľ neschopná prehovoriť. Žena už nebola najmladšia. Podľa profesorovho skromného odhadu mohla mať päťdesiatpäť rokov. Pravdepodobne však viac. Profesor v odhadovaní veku nikdy nevynikal, zvlášť pokiaľ šlo o ženy. Kriptova tvár sa zrazu rozjasnila.

„Teta Anna,“ vykríkol a vymrštil sa zo sedadla. Hlavou pritom narazil do stropu. Nevšímal si to, pristúpil k žene a chytil ju za ruky. Potom sa nekontrolovane rozosmial. Nakoniec ju objal. „Myslel som, že si dávno mŕtva,“ povedal Kripta, keď sa spamätal z prvotného ohromenia. „Ako vidíš, som živá a zdravá,“ odvetila Anna, vymaňujúc sa z Kriptovho bolestivého objatia. „Moja manželka Anna,“ prehovoril kapitán Petkov k profesorovi. „Jej existenciu som z pochopiteľných dôvodov musel držať v tajnosti. Dlhé roky. Ukrýval som ju v tajnej miestnosti domu. Pri výsluchu som povedal, že zmizla krátko po Opátovom uchopení moci. Neverili mi, ale nevedeli mi dokázať, že klamem. Dlho ma sledovali, dosť nešikovne, a potom ich to zrejme prestalo baviť. Asi usúdili, že je fakt preč. Odvtedy som mal od nich pokoj, ale neprestal som byť maximálne opatrný.“ „Nadýchať sa čerstvého vzduchu som sa mohla len v noci, v záhrade, ukradomky ako zlodejka. Potom kapitán vymyslel plán s ponorkou. Pomáhala som mu ju stavať, samozrejme v rámci mojich možností. Preto to trvalo tak dlho. Kriptu sme do veci zaťahovať nechceli. Keď nič nevie, nemôže ani nič prezradiť,“ doplnila kapitánove slová Anna. Jej hlas znel hlboko, pomaly a vyrovnane. Markovi bol od prvého počutia sympatický, rovnako ako jeho majiteľka. Pristúpil k nej, vystrel pravicu a predstavil sa : „Volajú ma profesor Marko. S Kriptom sme parťáci. Teší ma, že vás poznávam. Stretnúť dnes živú ženu sa považuje za zázrak. Som z toho stále trochu mimo, prepáčte, ehm...“ zaodŕhal Marko. „Kapitán mi už o vás rozprával. Urobili ste na neho priaznivý dojem, ako sa zdá. A na mňa tak isto. Verím Kriptovým inštinktom. Určite by sa nedal do partie s človekom, ktorý by sa mu nezdal v poriadku. Takže vitajte na palube, profesor. A vykašlime sa na to trápne vykanie, čo poviete? Ahoj, som Anna,“ usmiala sa na profesora. V tej chvíli sa mu zdala takmer krásna. „Dosť už rečí, panstvo. Je načase zdvihnúť kotvy,“ zavelil kapitán Petkov. Usadili sa do sedadiel a kapitán pristúpil k svetielkujúcemu riadiacemu pultu. Dal sa do práce. Na ôsmy deň sa zjavila tenká sivá čiara pevniny. Všetci si vydýchli. Najviac kapitán Petkov. Podľa jeho výpočtov mali zem zahliadnuť už pred štyrmi dňami. Neveriacky krútil hlavou. So zamračeným výzorom prepočítaval kurz, rýchlosť, vplyv poveternostných podmienok. Nijako mu to nevychádzalo. Napokon papier rezignovane poskladal a strčil si ho do 76

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník vrecka kombinézy. Znovu sa zahľadel k nepatrne sa zväčšujúcemu pásu pobrežia. Nech je ako chce, dôležité je, že zem sa konečne ukázala a každou minútou sú k nej bližšie a bližšie. Nepresnosti vo výpočtoch bude riešiť neskôr. Plavba sa zaobišla bez akýchkoľvek problémov. Vynorili sa tesne za mestom. Pod závesom noci sa o niekoľko hodín doplavili k moru a tvrdošijne mierili na západ. Keď sa rozvidnelo, zem za ich chrbtom sa pomaly strácala v bielom rannom opare. „Zakývajte Opátovi,“ uškrnul sa Petkov, ukazujúc smerom k miznúcemu pobrežiu vztýčený prostredník. A teraz, po dlhých ôsmich dňoch konečne dorazili do cieľa svojho putovania. Rozoznávali už kontúry pevniny. Keď sa priblížia dostatočne, budú plávať pozdĺž pobrežia a hľadať vhodné miesto k pristátiu. V podvečer naďabili na malú nenápadnú zátoku so schátralým dreveným mólom, pri ktorom mohli bezpečne zakotviť. Nad piesočnou plážou sa dvíhali mierne zalesnené vŕšky. „Vyzerá to tu nádherne,“ vydýchla Anna, keď vystupovala na vŕzgajúce dosky móla. „Ticho a pokojne. Nikde nikto,“ dodala, pozorujúc opustenú pláž. Pod stromami sa črtali zvyšky akýchsi drevených barakov. „Čo keby sme prenocovali tu a ráno, za svetla sa vydáme ďalej a nájdeme niekoho, kto nám poradí, kam máme ísť.“ Kapitán Petkov pozrel na ostatných. Anna už bola na konci móla a práve zostupovala na potemnelý kúsok pláže. „Jasné, poďme preskúmať tie chatrče,“ odvetil Kripta. Nečakal na reakciu a vydal sa svižným krokom za Annou. Profesor Marko a kapitán na seba pozreli. „Tak teda poďme. Zdá sa, že je rozhodnuté,“ ustúpil Petkov. Gestom dal profesorovi prednosť. Nasledovali postavy Anny a Kriptu, blížiace sa k rozboreným stavbám. „Aspoň sa vyspíme na pevnej zemi. Na to kymácanie na vlnách som už asi pristarý,“ hundral si Petkov, potkýnavo kráčajúc v Markových šľapajach. „Vyzerá to lepšie ako zvonka,“ skonštatoval lakonicky Kripta, keď Marko s Petkovom vstúpili do miestnosti. Mal pravdu. Bolo tu čisto a pomerne útulne, vzhľadom na stav, akým chatrč pôsobila. Drevená podlaha, uprostred stôl so štyrmi stoličkami, na ňom veľký bochník čerstvého chleba, nôž, štyri taniere, džbán plný vody a štyri poháre. Pri protiľahlej stene ležali rozprestreté štyri rohožovité matrace s prikrývkami a vankúšmi. „Akoby to tu bolo prichystané pre nás, nezdá sa vám?“ spýtal sa Marko.

„Však oni to pochopia, keď sa tu náhodou ukážu,“ rozhodol Kripta, sadol si za stôl a nalial si vodu. Ostatní ho po chvíli neisto nasledovali. „Pôsobí to neobývane, ale chlieb je určite čerstvý. Nerozumiem tomu. Ostaneme tu a uvidíme, či sa niekto objaví. Ak nie, prespíme tu, súhlas?“ spýtal sa kapitán Petkov. Zotmelo sa. Nikto neprišiel. Zapálili dve petrolejové lampy, pripevnené na stene. Napokon sa poukladali na pohodlné rohože a podľahli únave z dlhej plavby. O chvíľu už všetci spali hlbokým spánkom. Profesora Marka prebudil akýsi dunivý zvuk. Prudko sa strhol a rozlepil ťažké viečka. Udrelo ho oslňujúce biele svetlo, v ktorého žiare sa strácalo všetko okolo. Do jeho zorného poľa vstúpila tmavá mohutná postava, sklonila sa k nemu a zdvihla ruku. Marko v nej stihol rozoznať akýsi predmet. Keď sa mu dotkol tváre, pocítil krátku pálivú bolesť. Vzápätí ho obostrela temnota. Nedokázal odhadnúť, ako dlho bol v bezvedomí. Ležal na tvrdom povrchu, oči zatvorené. Uvažoval či ich má otvoriť alebo radšej zotrvať v stave nevedomosti. Cítil sa ako po výdatnom a intenzívnom trojdňovom fláme. Bolesť hlavy a tela, odporná pachuť vo vyprahnutých ústach. Nehybne ležal a ďalej predstieral bezvedomie. Možno ho sledujú. Za privretými viečkami tušil svetlo. Neskôr, keď sa jeho stav nijako nezlepšil, oči opatrne, pomaly otvoril. Ležal na podlahe betónovej cely. Celkom prázdnej. Žiadne okno, žiadne zariadenie, umývadlo či záchod. Len sivé kovové dvere bez kľučky, opatrené okrúhlym uzatvoreným priezorom. Na strope za masívne pôsobiacou mriežkou žiarivka, vydávajúca biele chladné svetlo, ktoré predtým vnímal za zatvorenými očami. Pokúsil sa postaviť. Prevrátil sa na brucho a zdvihol na štyri. Preliezol k najbližšej stene. S jej oporou sa mu na tretí pokus podarilo postaviť. Držal sa jej, opilecky sa kymácajúc, pred očami krútiace sa čierne kolesá. Závrat a nutkanie na vracanie. Nebol schopný ovládnuť ho. Zlomil sa v kolenách, klesol na zem a chrčivo dávil. Všetko, čo z neho vyšlo, bola len odporne páchnuca žlč. Pocítil nepatrnú úľavu. Chvíľu oddychoval, než sa znova postavil. Tentoraz to šlo o poznanie rýchlejšie. Neisto sa prechádzal z jedného konca cely na druhý. Skúmal steny a dvere. Uvažoval, či má na ne zabúchať. Hneď však ten nápad zavrhol. Potácanie sa po miestnosti ho zakrátko vyčerpalo, preto sa oprel o stenu a bezvládne sa zosunul do sedu. Hlavu položil na skrčené kolená, zavrel oči a snažil sa dýchať zhlboka. Možno na chvíľu zaspal. Marko si tým nebol istý. Strhol sa na hrmot otváraných kovových dverí. Zdvihol hlavu, snažiac sa zaostriť zrak na postavu, ktorá ich vypĺňala. Najprv si myslel, že sa mu to len sníva. Potom 77

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník konečne pochopil, že toto nie je sen. Je to skutočnosť ako vystrihnutá zo zlého horúčkovitého sna. Srdce mu vynechalo jeden úder a vzápätí sa divoko rozbehlo. Na čelo vystúpil studený pot. Marko ničomu nerozumel. Stál pred ním v celej svojej monumentálnej naliehavosti sám Veľký Opát. V plnej paráde, nažehlenej poľnej uniforme a s ružovou, zdravím prekypujúcou okrúhlou tvárou. S úsmevom vkročil do cely a zatvoril za sebou dvere. „To je ale milé prekvapenie, nemám pravdu? Sám slávny profesor Marko. Toľká česť pre mňa. Ešte sme nemali to šťastie stretnúť sa, ak sa nemýlim. Dovoľte mi teda predstaviť sa, i keď si myslím, že je to v podstate zbytočné, však. Viete kto som, že? Alebo nie? Veľký Opát osobne. Veľký Farár, ak chcete, hehe... Ten, čo to tu má všetko na povel. Všetko pod palcom. Bez ktorého vedomia sa tu ani lístok nepohne.“ Veľký Opát sa odmlčal, zastrčil palce za široký vojenský opasok a posmešne sa vpíjal do šokom rozšírených zreničiek profesora Marka. „Čo sa to tu deje? Kde som? A čo tu robíte vy? Ako ste sa sem vôbec dostali? Ničomu nerozumiem. Kde sú ostatní? Kapitán. Anna. Kripta.“ Marko nechápavo krútil hlavou, akoby zhypnotizovaný Opátovým upretým pohľadom. „Prezradím vám tajomstvo, milý profesor. V skutočnosti som nikam neodišiel. Stále som tu, na svojom mieste. To vy ste odišli, spomínate si? Ponorka, plavba, šíre more, romantika ako z dobrodružného filmu, čo? Muselo sa vám veľmi cnieť, keď ste sa nakoniec vrátili.“ „Ale my sme sa nevrátili...“ „Vrátili ste sa,“ vyštekol náhle Veľký Opát, až Marko trhol hlavou a udrel si zátylok do steny. „Vravel som predsa, že mám všetko pod kontrolou. Všetko, úplne všetko,“ Opátov hlas mal znovu upokojujúcu intonáciu. V jeho očiach však žiadna vľúdnosť nebola. Vyžarovala z nich chorobná, psychotická naliehavosť. „Poviem ti tajomstvo, pán profesor. Vedeli sme o tebe aj o všetkých tvojich kumpánoch od začiatku. Od úplne prvotného počiatku. Ešte skôr, než si o tom vedel ty. Mám na to svoje prostriedky. Veľmi tajné a zložité prostriedky, to ti hádam nemusím zdôrazňovať. Nemáš ani potuchy, ako fungujú a nikdy sa to už nedozvieš. Nie je náhoda, že Veľký Opát sa stal práve zo mňa. Žiadna náhoda. Náhody totiž vôbec neexistujú. Som tu ja! Moja vôľa, moje schopnosti, môj osud. Pozoroval som vás ako pod mikroskopom. Všetky vaše kroky, plány, myšlienky, trápne súkromné pornokino, ha... Anarchistické myšlienky. Infantilné romantické koketovanie s ilegálnym hnutím. Musím sa len zasmiať. Ilegálne hnutie, pche! Keby niečo také fungovalo, bolo by to len s mojím vedomím a s mojím cteným požehnaním. A mimocho-

dom, ilegálne podzemné hnutia ma už dávno prestali zabávať, takže všetky potenciálne skupiny sú zlikvidované ešte v zárodku. Ale sledovať poslednú relatívne slobodnú ženu v tejto krajine, hm, tak to už je niečo celkom iné. Sledovať a tešiť sa na nasledujúci krok. Fantastická zábava, to ti poviem. A najzábavnejšie je, že nikto z pozorovaných netuší, že je pod prísnym drobnohľadom. Ďakujem vám za to. Takto fenomenálne som sa už nebavil roky. Bohužiaľ, isto tušíš, milý profesorko, ako táto hra musí zákonite skončiť. Anna Petkovová je posledná žena. Samozrejme okrem tých siedmych, ubytovaných v podzemí môjho sídla. Na každý deň v týždni jedna. Ako zvrchovaný vládca mám na takéto privilégium právo, nemyslíš? Alebo si nebodaj uveril v moju nepoškvrnenú svätosť, duchovné princípy a podobné sračky? Užívať si s takými štetkami každý deň! To je niečo! Nie poondiate pornokino pre úbohých onanistov. Pravda, s pribúdajúcimi rokmi strácajú krásky na atraktivite, lenže občas sa podarí priviesť na tento krásny svet nového človiečika a občas je to, čuduj sa svete, malé rozkošné dievčatko, z ktorého sa časom vykľuje krásne mladé stvorenie. Pomilovania hodné stvorenie, hihi... A kolobeh pokračuje. Dobre vymyslené, však? Mám pre teba aspoň jednu malú, dobrú správu. Vzhľadom na vašu nezávideniahodnú situáciu to nie je zas až tak málo. Zomriete, to je vám jasné. Budete popravení. Všetci a verejne, ako to u nás býva dobrým zvykom. Ale zaručujem vám rýchlu a bezbolestnú smrť. Ako odmenu a ocenenie skutočnosti, že som sa tak dlho a tak dobre bavil. Netýka sa to Anny Petkovovej. V jej prípade bude nejaký čas trvať, kým zomrie. Nemôžem totiž širokým masám odoprieť, aby si prišli takpovediac na svoje. Svoju autoritu a hlavne popularitu si musím budovať a upevňovať. Však to uvidíte na vlastné oči. Budete koniec koncov priamymi účastníkmi. Doprial by som vám viac času, ale už sa neviem dočkať toho parádneho predstavenia. Stane sa to zajtra ráno. Dovtedy sa môžeš povedzme modliť, ak sa ti chce. Alebo si ešte naposledy poriadne vyhoniť. Nechám to na teba. Uvidíme sa ráno pod gilotínou. Prajem príjemnú dobrú noc.“ Veľký Opát dokončil preslov a nečakajúc na Markovu reakciu, zvrtol sa a opustil celu. Profesor zostal sám so svojimi unavenými myšlienkami. Takto si to nepredstavoval. Pódium s gilotínou stálo uprostred námestia, zaliateho ranným slnkom. Celý priestor bol beznádejne zaplnený nervózne hučiacim davom mužov rôzneho veku. Hlava na hlave. Plece pri pleci. Dav sa vlnil ako more. Pri pohľade naň pociťoval profesor Marko závrat. Sedel na nízkej drevenej stoličke, ku ktorej bol dôkladne a odborne pripútaný tenkými remeňmi. Doká78

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník zal hýbať len hlavou. Po jeho ľavici bol k takej istej stoličke pripevnený Kripta a za ním kapitán Petkov. Obaja mali tváre poznačené údermi. Profesorovi nikto neublížil. Aspoň zatiaľ. Tušil však, že v najbližšej budúcnosti sa to zmení. Keď natočil hlavu doprava, naskytol sa mu pohľad na telo gilotíny, hrdo sa týčiacej do výšky troch metrov. Skončia pod ňou. Všetci. Srdce mu bilo prudko a rýchlo. Studený pot vyrážal po celom tele. Oblečenie mal premočené. Modlil sa, aby udržal moč a stolicu, keď príde jeho chvíľa. Nepretržitú triašku zastaviť nedokázal. Pred nimi stála masívna drevená konštrukcia v tvare písmena X, naklonená k povrchu pódia. K nej bola dôkladne pripútaná ich spoločníčka. Anna Petkovová. Nemala na sebe žiadne šaty. Na tvári bolo vidno stopy po úderoch, nie však také výrazné, ako mali Kripta s Petkovom. Na nich sa ich trýznitelia podpísali omnoho hlbšie. Annine ruky i nohy boli doširoka roztiahnuté na ramenách veľkého X. Dokonca aj hlavu mala pripevnenú širokými koženými pásmi, vedúcimi skrz čelo a hrdlo tak, že ňou nemohla pohnúť ani o centimeter. Tisíchlavá masa, vlniaca sa pod pódiom, z nej nespúšťala vyhladovaný zrak. Vtrhnúť však hore k nej sa neodvážila. Na veľkom pódiu totiž nechýbali po zuby ozbrojení boží vojaci na čele so svojím vodcom a pánom, Veľkým Opátom. Stál pevne rozkročený, zvierajúc gigantický revolver v pravej ruke, nonšalantne ním pohojdávajúc zo strany na stranu. Na boku pódia stáli pripravené dva obrnené transportéry. Opát si ešte chvíľu vychutnával horúčkovité chvenie davu. Potom si premeral všetkých okolo seba, zdvihol ruku s revolverom do výšky a vystrelil. Zhromaždenie stíchlo. Opát predstúpil pred kríž, zasunul zbraň do púzdra na boku a prehovoril : „Zišli sme sa tu, aby sme sa stali svedkami veľkolepej a pamätnej udalosti, na ktorú bude každý z vás ešte dlho spomínať. Upriamte pozornosť na troch rebelov, čo ukrývali a pomáhali žene. A čím je zvláštna a vzácna táto žena? Vpáľte si ju do pamäti. Je to posledná žena v tejto krajine!“ V dave mohutne zašumelo. „A preto vám ju slávnostne odovzdávam k úplnej dispozícii. Verím, že budete presne vedieť, čo sa s takouto ženou robí. Prosím vás však o poriadok a disciplínu. Vás je veľa a ona len jedna. Myslite na to a berte do úvahy fakt, že každý z vás si chce prísť na svoje. Preto budete pristupovať po jednom. Páni, týmto vyhlasujem slávnosť za zahájenú.“ Veľký Opát dohovoril a odstúpil bokom. Zároveň pokynul strážam, aby pomohli hore prvému mužovi. Hneď za ním sa tiesnili ďalší a ďalší, vytvárajúc dlhý krivoľaký rad. Nedočkavý rad. Ozývali sa povzbudzujúce, drsné výkriky. Prvý muž si stiahol nohavice. Dychtivo sa vklinil medzi ženine široko roztiahnuté nohy. Začal pohybovať chudým

bielym zadkom, prsty zatínajúc do veľkých, mäkkých ovisnutých pŕs. Trvalo mu len pár sekúnd, kým strnul v orgastickom kŕči, vzápätí bol odstrčený druhým v poradí, nedočkavo si rozopínajúcim nohavice. Šlo to rýchlo. Jeden za druhým. Telo Anny Petkovovej sa otriasalo pod náporom surových špinavých samcov. Ústa mala rozďavené. Vychádzal z nich krik, ktorý veľmi skoro prestal znieť ako ľudský a zo všetkých najviac sa podobal skučaniu týraného, raneného zvieraťa. Kapitán Petkov sa na stoličke zúrivo metal, zahŕňajúc Opáta tými najvulgárnejšími nadávkami, aké kedy profesor Marko počul. Nič mu to nebolo platné. Po chvíli dal Veľký Opát príkaz jednému z vojakov, aby šokovaného kapitána umlčal. Pristúpil k nemu zozadu a natlačil mu do úst kus akejsi špinavej handry. Petkov sa začal dusiť. Handra pohltila všetky ďalšie nadávky a ozývalo sa len tlmené, nezrozumiteľné huhlanie. Po istej chvíli aj to zmĺklo. Petkov sa klátil dopredu a dozadu, pokiaľ mu to remene dovoľovali. V tvári mal neprítomný výraz. Kripta sedel bez pohybu. Nemo civel pred seba. Vyzeralo to, že vôbec nevníma, čo sa okolo neho deje. A profesor Marko nemohol odvrátiť tvár od scény hromadného znásilnenia. Cítil sa, akoby vystúpil zo svojho tela a sledoval dianie z výšky. Zmocnilo sa ho chladné otupenie. Možno je to celé iba nočná mora. Želal si, aby sa už konečne prebudil a všetko bolo v poriadku. Lenže prebudenie neprichádzalo. Keď už mal pocit, že to trvá večnosť, čosi mu napadlo. Čo ak to nikdy neskončí? Marko je v pekle a tento desivý výjav bude sledovať do konca všetkých dní. A možno ešte dlhšie. Postava na kríži už dávno nevyzerala ako človek. Ženu by v tom skrvavenom kuse nespoznal nikto. Upadla do bezvedomia a pravdepodobne je už mŕtva. Zástup slintajúcich chlapov sa nie a nie skončiť. Je nekonečný. Veľkého Opáta to napokon prestalo baviť. Otočil sa k strážam a zvolal: „Ukončime to. Už sa nestane nič, čo by nás mohlo prekvapiť alebo nebodaj zaujať. Nuda. Prvý pôjde kapitán. Berte ho.“ Dvaja boží vojaci pristúpili k stoličke s pripútaným Petkovom. Zdvihli ju a bez zjavnej námahy preniesli pod gilotínu. Tam stoličku preklopili dopredu, až kapitánov krk presne zapadol do polkruhového žľabu. Ruka jedného z nich pohla pákou, ostrie sa spustilo a oddelilo hlavu kapitána Petkova od zvyšku tela. Nikto okrem profesora tomu nevenoval väčšiu pozornosť. Marko pri pohľade na striekajúcu krv nepociťoval vôbec nič. Možno len ľútosť, že prvý nešiel on. Bol unavený. Chcel to mať čo najskôr za sebou. Druhý bol Kripta. Rovnako rýchly a krátky proces. Potom nasledoval on. Na zdvihnutej stoličke sa blížil ku gilotíne. Preklopili ho na krvou postriekanú dosku a potiahli 79

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník páku. Profesor Marko sa pokúsil sústrediť na nejakú zmysluplnú myšlienku. Bol to márny pokus. Hneď to bude, povedal si napokon tesne predtým, než sekera dopadla a odsekla mu hlavu. Zástup spotených mužov pomaly, systema-

ticky napredoval. Veľký Opát to vzdal, keď sa na východe objavili prvé známky brieždenia. Nastúpil do obrneného transportéru a nechal dav napospas osudu. Koniec radu sa strácal v nedohľadne.

Obsah Viviana Stellata – Nezapomeň zamknout ....................................................................................1 Čermáková Libuše – Těžká hodinka .............................................................................................8 Němec Vladimír – Signál posledního soudu.............................................................................13 Doležal Karel – Jeden obraz vydá za tisíc nestvůr .................................................................15 Červenka Pavel – Lojzův zásah .....................................................................................................27 Klepal Petr – Šílenství ......................................................................................................................28 Klimeš Ladislav – Kurt Wolf...........................................................................................................43 Vácha Dalibor – Můj vůdče............................................................................................................54 Kochlica Martin – Už len jedna vec .............................................................................................57 Hollósy Imrich – Otec.......................................................................................................................61 Marton Tomáš – Budoucnost ........................................................................................................64 Vácha Dalibor – Cesta .....................................................................................................................67 Svoboda Pavel – Jestlipak je ta postel ještě volná?................................................................69 Svoboda Pavel – Návrat do Přítomnosti .....................................................................................70 Birčák Ján – V tieni Veľkého Opáta............................................................................................72

Přehled dosavadních vítězů soutěže: 1.ročník 2.ročník 3.ročník 4.ročník 5.ročník 6.ročník 8.ročník 9.ročník 10.ročník 11.ročník 12.ročník 13.ročník 14.ročník 7.ročník 15.ročník 16.ročník 17.ročník 18.ročník 19.ročník 20.ročník 21.ročník 22.ročník 23.ročník 24.ročník

1984 1985 1986 1987 1988 1990 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

25.ročník

2014

Hlavička Jan Tohle zas potomečkové ne! Kosatík Pavel Pětkrát profesor Pronson Hlavička Jan Rozkošná paralelka Kadlečková Vilma Rosa Mathiela Kadlečková Vilma Svět je zlatý důl pro toho, kdo z něj umí brát Vyhlídka Petr Průšvih Mostecký Jaroslav Ten první.. Bitzan Petr Hvězdy nás přijmou Kostelecká Jana Lovec Kríž Patrik & Geiger Jiří Cíl: Návrat Marek Petr Darebáka tam nahoře Vavřička Jan Jr. Skokan Vavřička Jan Jr. Tradice Pohl Milan Hotel vašich snů Houdek Jaroslav Jak se donutit vstát Mařík Jakub Noshiro Darth Zira (Scarlet Rauschgoldová) Pavilon šelem Darth Zira (Scarlet Rauschgoldová) Ztracený ráj Mařík Jakub Dítě v hoře Kovanic Jan Jak zabít bratra Seiner Hanuš Centrální kód Zelníček Richard Nejvýznamnější zubař v dějinách sci-fi Klepal Petr Adéla Štros Jakub Kdyby ukřižovali Praotce Čecha aneb 48 hodin na Urquellu Viviana Stellata Nezapomeň zamknout

80

Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník

Recommend Documents