28.4.2013 – Střešovice
42
Sk 21,18-26
Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí. Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása. (Ž 34,4-7) píseň
Zpívejte Pánu nové písně
98
Milý Pane Bože, je to pravda, že tvé slovo, co máme dělat, je nám dennodenně blízko, v našich vlastních ústech a srdcích. Ačkoli jsi od nás vzdálen ve svém nebi, nikdy jsi nás neztratil z očí a nepřestal jsi nás mít rád. A naopak nemáme pravdu, když si někdy stěžujeme, žes nás nechal na zemi samotné. Očima tě nevidíme, rukama nenahmatáme a nenahrajeme si tvůj hlas, ale ty nás přece oslovuješ a zjevuješ se nám, a když se ti nezavřeme, zažíváme ve tvé přítomnosti vždycky bezpečí tvé lásky, pokoj a radost. Za tvou milost ti děkujeme, zpíváme o ní a prosíme tě o ni. Amen.
čtení píseň text
Iz 50,4-9a Přijď již, Duchu svatý, přijď k nám Sk 21,18-26
371
Ti čtyři ve slibu se zřejmě setkání u Jakuba neúčastnili, takže si můžeme představovat, že se tam sešly dvě asi stejně početné skupiny mužů. Jedni přišli s Pavlem. Cestou do Jeruzaléma navštěvoval v Řecku a v Malé Asii křesťanské sbory a z nich se k němu přidávali jeden či dva, snad jako zástupci těch sborů. Rodem pohané, ale uvěřili a teď šli s Pavlem do města, kde asi před třiceti lety vznikl první křesťanský sbor, když tam o letnicích sestoupil na Ježíšovy učedníky Duch svatý. Co tam asi mohli čekat? Celou cestu je Duch svatý znovu a znovu prostřednictvím různých lidí upozorňoval, že na Pavla v Jeruzalémě čekají pouta a trápení. Nazítří se s nimi Pavel vydal v Jeruzalémě k Jakubovi. Tento mladší bratr Pána Ježíše tehdy stál v čele jeruzalémského sboru. Nevíme, jestli u něj celé staršovstvo jeruzalémského sboru čekalo na
tu Pavlovu skupinu, ale rozhodně tam bylo, takže to byla ta druhá skupina mužů. Takřka s jistotou můžeme předpokládat, že to byli zase všichni původně židé, než uvěřili v Krista. Tedy jedna skupina narozených a vyrostlých v židovském prostředí a druhá skupina narozených a vyrostlých v pohanském prostředí. Po dalších přibližně 30 letech nám tady napsal biblický svědek a skvělý spisovatel Lukáš, že se ty dvě skupiny setkaly a vůbec si nerozuměly, byly si naprosto cizí a nepochybně se navzájem cítily tou druhou skupinou zle poškozené a ukřivděné. Ani je slovíčkem neobviňuje, nekritizuje a už vůbec je nesoudí! Tak jen líčí, že Pavel jeruzalémské pozdravil a podrobně vyprávěl všechno, co Bůh jeho službou vykonal mezi pohany. Jeruzalémští za to Boha sice chválili, ale hned si pak rychle vzali slovo a nikoho dalšího už k řeči nepustili. Nadto nemluvili k té Pavlově skupině, ale jenom na Pavla, jako by tam ani ti křesťané ze vzdálených sborů nebyli. Nakonec o nich a před nimi dokonce řekli: „Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, že nemají jíst pokrmy obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve a smilstva.“ Před lety rozhodli a dál se s nimi o ničem bavit nebudou. Měli ovšem vážné a oprávněné starosti. Pavlovi řekli: „Pohleď, bratře, kolik desetitisíců židů uvěřilo, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona. O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše, aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků. Co teď? V každém případě se dozvědí, žes přišel.“ Čili: Neměls do Jeruzaléma chodit! Proč? Protože ti uvěřivší židé jsou „nadšenými zastánci Zákona“. Doslova „horlivci Zákona“. Pavel napsal ve své epištole (Ga 4,18): „Je správné horlit, ale pro dobrou věc.“ Horlit pro Boží zákon je jistě dobrá věc. Naši husité byli „Boží bojovníci a zákona jeho“. Jenže to je ono. Horlivci brávají na druhé někdy i bič, kameny nebo zbraně. A když se horlivci doslechli o Pavlovi, v čem s ním nesouhlasili, a v každém případě se dozvědí, že přišel do Jeruzaléma, dá se čekat, že si ho najdou a že si to s ním horlivě vyřídí. Nebylo by divu, kdyby při tom v Jeruzalémě vymlátili i okna křesťanům a jejich
modlitebně, případně ji vypálili. Bezohledný Pavel! A ještě s sebou přivedl ty věřící pohany. Taky bezohledné, že přišli. Ptají se: Co teď? Řekl bych: „Zjistit, od koho se to ti horlivci o Pavlovi dozvěděli? Kdo jim tu zprávu přinesl? Je pravdivá nebo lživá? Zeptejte se nejdřív Pavla, jak to vlastně je. Volejte ty horlivce k pořádku, aby nebyli tak podezřívaví a takoví sudiči?“ To bych řekl já. Asi by nechápali. Po své řečnické otázce pokračují: „Udělej tedy, co ti říkáme.“ Neradili. Přikázali. „Podrob se očistnému obřadu s těmi, kteří na sebe vzali slib a zaplať za ně.“ Podrob se v chrámě sedmidennímu obřadu, nech se knězem dvakrát obmýt vodou, která smývá viny, „tak poznají všichni, že není pravdy na tom, co se říká, a že naopak jsi věrný Zákonu.“ Pravda se prokáže obřadem, ceremonií? To zase jistě nechápou ti, které přivedl ke Kristu Pavel právě od pohanských obřadů. A zřejmě nechápou, proč na to Pavel bez řečí přistoupil, proč poslechne a podrobí se obřadu – nehledě na to, že se jich ani slovem nezastal. Zamlada jsem byl přesvědčen, že když lidé chtějí, když mají dobrou vůli, dokáží druhého pochopit. Skupiny i jednotlivci. Překvapilo mě, když jsem později zjistil, že to někdy nejde. Je to smutné, bolestné, je to neštěstí. Lukáš tu popsal, jak si ti křesťané navzájem nerozuměli, byli si cizí, ubližovali si. Až na stará kolena si myslím, že odtud konečně slyším i slovo Boží. Lukáš nezjistil, kdy k tomu setkání došlo, ale počítal, že přibližně „v den čtyřicátý“. Než vstoupil Kristus na nebesa ve čtyřicátý den po svém vzkříšení, řekl učedníkům: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Sílu Ducha svatého potřebuje Kristův svědek někdy také k tomu, aby dokázal zmlknout, protože ten, ke komu ho Kristus posílá, by slovům prostě nerozuměl, odradila by ho, ublížila by mu. To Bůh nechce a svým Duchem nám zjevuje skutečnost, že stojí i o ty nám „cizí“. Podle Bible byli v Božím lidu vždycky a jsme si stále někteří naprosto nepochopitelní, cizí až nepřátelští. Natož mimo Boží lid a až na sám konec země, kam jsme posláni svědčit pro Krista!
Dnes nás tu Duch svatý potěšuje a ujišťuje: Všude je mezi vámi vždycky přítomen Kristus aspoň v jednom svém svědkovi. Jeho službou Bůh mezi vás vnáší své dary ochrany, odpuštění a pokoje. Nebojte se; spolehněte se. Tady byl tím svědkem Pavel. Duch svatý ho obdaroval, aby dovedl být „otrokem všech, aby mnohé získal. Židům být židem, aby získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, být pod zákonem, aby získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem není. Těm, kteří jsou bez zákona, být bez zákona, aby získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem není bez zákona, neboť jeho zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, aby se stal slabým, aby získal slabé. Všem aby se stal vším, aby získal aspoň některé.“ (1K 9,19-22) Milosrdný a všemohoucí Bože, ve své lásce stojíš o nás všechny, všechny nás chceš získat, tak různé. Skláníme se před tebou. Amen. kánon na motivy následující písně píseň Buď chválen, milý Ježíši 252 ohlášení kánon k žalmu 98, který jsme dnes zpívali jako úvodní píseň Vzkříšený Pane Ježíši Kriste, připomínáme si, co nás učíš svými podobenstvími o milosrdném Samařanovi a marnotratném synu. Hledáš ztracené a raduješ se, když se najdou. Je z nás lidí někdo, kdo by se nějak někde stále neztrácel? Prosíme tě, odpusť nám tu domýšlivost, že my se neztrácíme a radost ti děláme jenom my a nám podobní. Přimlouváme se za ty, se kterými si nerozumíme a nevíme, jak si porozumět a jak jim pomoci. Prosíme tě za tvé svědky, které jsi porozuměním obdaroval. Osvoboď nás z vězení našeho sobectví, ve kterém si myslíme, že správné je pouze to, co my považujeme za správné. Prosíme tě o tvůj pokoj na zemi mezi lidmi. Ve tvém jménu se společně modlíme: Otče náš ... Amen Jděte znovu a zvěstujte lidu ta slova života. Sk 5,20 Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě; neboj se a neděs. (Dt 31,8)
píseň
Již zpěv, prosby, kázání
450
