24
Ringen
Středověký ultimátní zápas Evropanů Víte, kdy Evropa poprvé vzala na vědomí české fightery? Bylo to v letech 1465–1467. Bojovníci se jmenovali Lev z Rožmitálu a Jan Žehrovský z Kolovrat. V tehdejším bezmála ultimátním zápasu se jim mohl úspěšně postavit jen málokdo. Tento zápas zvaný ringen se v Česku opět cvičí. Jména jako Ott, Lichtenauer nebo Auerswald současným bojovníkům nic neříkají. Ti znají spíš Musašiho, Funakošiho, Kana. Jenže ti první ovládali většinu technik, kterou znají ti druzí. Často o pár století dříve. Byli to mistři evropských škol bojových umění. Přestože se dějepis středověké Evropy prakticky nezabývá bojovým uměním v nynějším smyslu, neznamená to, že tehdejší evropští válečníci uměli „pouze“ šermovat nebo mávat cepem jako husité. I na starém kontinentu jste mohli, třeba za Přemysla Otakara či
Karla IV. dostat pěkně pěstí i loktem, nebo přijít k vykloubenému ramenu. Mohli jste také usnout po škrcení, nebo si vyrazit dech a polámat žebra po „bočáku“. A není divu. Pankration, přeložitelný jako „všeboj“, snad nejstarší doložené sofistikované bojové umění na světě, přece vzniklo v Evropě. V Řecku. Na tamních olympijských hrách se v něm poprvé zápasilo roku 648 př. n. l. Dovoleny byly všechny chvaty a údery, nesmělo se útočit pouze na oči a genitálie a nesmělo se škrabat
a kousat. Historické malby dodnes ukazují některé jeho techniky, včetně kopů, pák a porazů. Navíc pankration nebyl jen sportovní disciplínou, ale jeho funkčnost procházela průběžným testováním v antických válkách, jež probíhaly prakticky neustále. Olympijské hry sice na sklonku čtvrtého století našeho letopočtu římský císař Theodosius zakázal, ale není důvod se domnívat, že by tím zanikl pankration. Jako olympijský sport ano, ale jako osvědčené bojové umění? V době permanent-
ních válek, provázejících rozdělení římského impéria na západní a východní říši? To se zdá velmi nepravděpodobné. Dá se tedy předpokládat, že minimálně části tohoto bojového umění se vyučovaly i nadále. „Vše nasvědčuje tomu, že evropský středověký zápas skutečně z pankrationu čerpal,“ je přesvědčen Petr Matoušek, obnovitel středověkého zápasu v českých zemích. Své přesvědčení přitom opírá o obsáhlé studium středověkých, většinou německých knih a manuskriptů, zabývajících se zápasením.
25
Obnovitel středověkého zápasu v Českých zemích, Petr Matoušek, právě nasadil páku na kyčel. Rozhovor s ním vám nabídneme v listopadovém čísle. FOTO: Kristýna "Kebule" Mikulková
VYŘADIT A JÍT DÁL
Ať již je to s návazností na antický pankration jakkoli, nejpozději ze 14. století pocházejí písemné důkazy o tom, že se evropští šlechtici učili umění zápasu. Ten se nazýval ring kunst (umění zápasu), ringer kunst (zápasnické umění), nebo ringen (zápasení). „Dobové ilustrované učebnice popisují údery pěstí, otevřenou dlaní, loktem, ale také porazy, podmety, páky a škrcení,“ říká Robert Charvát, který se ringenu věnuje pět let a stejně jako Matoušek také překládá německy psané manuskripty, jež se jím zabývají. „Kopy se objevují v učebnicích až po 15. století, paradoxně v době, kdy se začala rytířská zbroj zvětšovat a tím byla také těžší. I proto ovšem nesloužily jako rozhodující
technika, ale jen pro odvedení pozornosti protivníka, jehož tělo bylo zbrojí velmi dobře chráněné“ vysvětluje Robert Charvát, přezdívaný Felčar, jenž je členem zápasnické školy Ringen Klub Praha.
nepřátel, nemohl rytíř riskovat nějaké poskakování, okopávání či pěstní souboj,“ popisuje Felčar. Musel se bleskově dostat k rozhodující technice, aby mohl postoupit proti dalšímu protivníkovi.
řečeno, když jste protivníkovi zlomili ruku, mohli jste jít dál,“ dodává. Použití ringenu tedy bylo obdobné tomu, které se přisuzuje samurajskému jiu-jitsu. To se také nezabývalo vysokými kopy, ale tím, jak
Šlo o to dostat nepřítele na zem a tam ho zabít. Nebo ho zabít tím, jak ho hodíte na zem. Právě na způsobu používání kopů se dá dobře přiblížit podstata tehdejšího zápasnického umění. Nešlo totiž o umění zápasu jako kratochvíle, ale efektivní vojenské bojové umění. „Ringen se používal na bitevním poli pro střet zblízka. Tím, že okolo bojovala spousta dalších
„Úder a později i kop měly proti obrněnému nepříteli pouze pomocnou funkci. Boj rozhodovala páka, škrcení, nebo drtivý poraz či hod na zem, po kterém mohla ke slovu přijít i dýka. Důležité bylo, co nejdřív vyřadit toho druhého z boje,“ vysvětluje Robert Charvát. „Jednoduše
může přežít a vyhrát bojovník, který je momentálně v nevýhodné situaci, obvykle proto, že přišel o svou hlavní zbraň.
ZBRAŇ NA PRVNÍM MÍSTĚ
Mimochodem, texty o středověkém zápasu byly často součástí knih, věnovaných šermu. Což nasvědčuje tomu,
26 že ringen byl jen jednou z částí bojového umění. A ne tou primární. „Základem bojového umění středověku byl boj se zbraní, umění zápasu jej doplňovalo, případně se učilo souběžně jako důležitá pohybová průprava pro boj se zbraní,“ říká Felčar Charvát. Tento princip přitom není ve světě ojedinělý. Japonský samuraj se také učil primárně ovládat zbraně, jiu-jitsu bylo až další částí jeho válečnické výbavy. A stejně je tomu dosud na Filipínách, když tamní umění také pracují automaticky se zbraněmi, k nimž se později přidávají techniky rukou a nohou. Je to logické. V bitvě je zkrátka výhodnější nejdřív použít to nejničivější, tedy zbraně, na ruce a nohy dochází až v případě průšvihu. Ostatně ani současné armády nepřistupují k boji a tedy i k výcviku jinak. Střílet v nich musí umět každý, zabíjet nožem či holou rukou už každý umět nemusí. Předchozí zmínka o filipínských bojových uměních je v souvislosti se středověkým
Zdánlivě samá ruka, samá noha. Ve skutečnosti obrana proti škrcení na zemi, provedená právě pomocí nohou. FOTO: Daniel Novák zápasem zajímavá ještě v jedné souvislosti. „Říká se, že filipínské způsoby boje by měly být svým pojetím právě původním evropským bojem. Včetně toho, že boj vždy začíná se zbraněmi, ať už je zbraněmi cokoli,“ říká Robert Charvát. Možné to je, protože souostroví objevil v roce 1521 Fernando Magallanes, to znamená v době, kdy ringen byl mezi evropskou šlechtou běžně rozšířený.
Zápas právě začal, soupeři se právě takzvaně "pasují". Každému již tak může být jasné, co znamená, když se někde s něčím musí "popasovat". FOTO: Jaroslav Polzer
JAK BOJOVAL RYTÍŘ?
Pro evropského bojovníka byl primární boj zbraní.
míru, ale tesák a dýka se považovaly za běžnou součást pánského vybavení. A šlech-
Vysoké kopy? Jak byste je ve zbroji chtěli dělat? A to i v případě, že neměl zbroj, tedy třeba v hospodě či na trhu. Města totiž sice v průběhu středověku začala omezovat nošení mečů v době
ticů se navíc leckterý zákaz netýkal. Pokud bylo nutné nebo výhodné použít zápasovou techniku (bojovník přišel
27
Kresba ze středověké učebnice ukazuje zápas v držení za kabátec, jak zní správný popis. V obrazu na začátku článku je stejná technika držení kabátce. Druhá technika ukazuje začátek porazu pomocí levé nohy, zakončený hodem soupeře hlavou k zemi. o zbraň, nemohl zbraň dobře použít a podobně) měl evropský válečník k dispozici širokou škálu technik, srovnatelnou s ostatními bojovými uměními nebo i širší. Ovládal údery, včetně těch otevřenou dlaní i loktem, kopy, podmety, hákování nohy, porazy či přehozy a samozřejmě páky a škrcení. Kopy ovšem nemířily výš než do pasu, a ani údery neměly roli rozhodující techniky. Těmi byly velmi tvrdé techniky hodů a porazů, škrcení a páky.
„Dostat nepřítele na zem a tam ho zabít, nebo ho zabít tím, jak ho hodíte na zem, tak
a popisy technik prakticky shodných například s koši gurumou či tomoe nage
Je jen jeden správný boj, ke kterému však vede mnoho různých cest. se dá shrnout tehdejší základní přístup k zápasu,“ konstatuje Robert Charvát. Ve starých učebnicích tedy můžete najít vyobrazení
Češi měli respekt
Jestli si myslíte, že Evropa zná z českých bojovníků jen judistu Krpálka, zápasníka Máchu nebo Lukáše Konečného či thajboxery Hutníka a Hrona, nebo Vémolu z MMA, tak se mýlíte. Právě v době velkého rozvoje ringenu se skloňovala u královských dvorů jména českých šlechticů Lva z Rožmitálu a Jana Žehrovského z Kolovrat, které v roce 1465 vyslal král Jiří z Poděbrad na cestu po Evropě. Oni, ale i další členové poselstva totiž prokazovali nevídanou obratnost nejen v klasických rytířských turnajích na koních s dřevcem, ale právě i v zápasnickém umění. Historie pak zná z 15. století minimálně ještě další dva významné české mistry šermu a pravděpodobně tedy i zápasu. Spis Pauluse Kala, datovaný 1460, zmiňuje jména Lamprecht von Prag, tedy Lamprechta z Prahy či Pražského a Hans Spindler von Cznaym, čili Jana Špindlera ze Znojma. Bohužel, známe zatím jen jejich jména, nikoli jejich slavná vítězství. Podle dostupných údajů oba žili ve 14. století.
známých ze současného juda, příznivci MMA tam zase najdou svoji populární gilotinu. Například techniku jama araši kterou najdete v české knize Džiu-Džitsu, autorů Františka Šímy a Bedřicha Krákory, vydané v roce 1944. Autoři uvádějí, že tato technika je
v Evropě známá někdy v 17 století pod názvem Kavaliergriffe, česky zhruba „kavalírské fígle“. Pozoruhodné je, že leckteré zápasové techniky, jež jsou obdobné v Evropě i Japonsku, se liší úchopem. Evropané totiž často – na rozdíl od Japonců – používají úchop pouze jednou rukou, druhou jen tlačí předloktím. To jim umožňuje v tlačící ruce současně držet zbraň, jež může posloužit k zakončení akce poté, co nepřítele dostanou na zem. Další paralelu Evropa – Asie nabízí porovnání postojů. Někteří evropští “fighteři“
28 se při zápasení předkláněli, jako třeba současní zápasníci ve volném stylu či řeckořímském zápase. Jiní naopak zachovávali vzpřímený postoj. Mezi ně patřil například uznávaný německý mistr Auerswald, jenž se důsledně nepředkláněl, ale pracoval s těžištěm a vychylováním. Což byla současně původní idea juda, do kterého hluboké předklony – v současnosti již pravidly omezené – pronikly až ke konci minulého století se závodníky z bývalého SSSR. Kromě boje na život a na smrt, což bylo to, proč se ringen vyučoval, existovala i jeho mírnější forma. Dalo by se říci sportovní. Té se věnovali šlechtici při turnajích. V těchto případech se z technik vylučovaly ty smrtící. Další omezení vznikala z regionálních zvyklostí, takže někde se například mohlo chytat za nohy a jinde ne. Mimochodem, někde i ve středověku
Dobová výuková kresba znázorňuje vstup do zápasu držením za paže. nastupovali zápasníci k turnajům nazí, stejně jako jejich dávní předchůdci na antických olympijských hrách.
SROVNÁNÍ SE SVĚTEM
Pravděpodobně každého čtenáře napadne, jak by
obstál evropský zápasník ve střetu s asijským či jiným. První možná odpověď je obecně platná: Záleží na tom, kdo s kým se konkrétně střetne, ne na umění, které
ovládá. Pro časopis Bojová umění je to však odpověď nedostatečná. „Porovnávat ringen s jiu-jitsu nebo jinými východními uměními moc nejde. Objektivnímu srovnání brání odlišná fyziognomie ras i národů, ale i jejich odlišná filozofie i mentalita. A samozřejmě i odlišné materiály používané při výrobě zbroje,“ myslí si Robert Charvát. „Existují například tvrzení, že Okinawané, původci karate, dokázali rukou prorazit samurajské brnění. Jenže ta se vyráběla z kůže či vrstveného papíru. To se možná rukou prorazit dá. Ale zkuste rukou prorazit plech,“ vysvětluje. Přemysl Souček Foto: Ringen Klub Praha
V listopadovém čísle popíšeme současnost středověkého zápasu a nabídneme vám i dvě fotoškoly.
