Stavby na Novodvorsku a Žehušicku v průběhu staletí

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku v průběhu staletí


Obsah

Úvod / 7 1. Územně správní vývoj / 11 2. Urbanistický vývoj / 17 3. Šlechtická sídla / 24 4. Voluptuární stavby / 31 5. Vrchnostenské hospodářské dvory a další stavby / 35 6. Selské hospodářské stavby / 46 7. Zemědělské stavby druhé poloviny 20. a počátku 21. století / 55 8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy / 78 9. Bytové domy / 100 10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby / 103 11. Stavby pro zájmovou spolkovou činnost a rekreaci / 123 12. Stavby pro sociální a zdravotní služby / 129 13. Stavby pro obecní správu / 132 14. Školy a školky / 134 15. Církevní stavby / 137 16. Stavby technické infrastruktury / 148 17. Pomníky / 151 18. Vodní stavby / 153 Závěr / 157 Prameny a literatura / 174 Resumé / 178 Rejstřík místní / 180 Rejstřík osobní / 182 Rejstřík věcný / 184

Úvod

Jednou z devatenácti chráněných krajinných památkových zón je i Žehušicko.1 Tvoří jádrovou oblast bývalých panství Žehušice a Nové Dvory. Důvodem jejího vyhlášení byla skutečnost, že se jedná o krajinu s dochovanými historickými krajinnými úpravami, cennou „vysokou“ architekturou i dochovanými zbytky lidové architektury. Krajinné historické úpravy byly v nedávné době zevrubně prozkoumány zejména zásluhou průkopnické publikace Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Ta mapuje proměny krajiny od pravěku, ale důraz je položen na období od baroka. Novodvorsko, vzhledem ke stavu pramenů, je zde popsáno podrobněji než Žehušicko. Stavby na sledovaném území nebyly dosud souhrnně zpracovány. Existuje pouze několik šířeji zaměřených publikací a dílčí studie sledující jednotlivé objekty „vysoké“ architektury. Velmi dobře je zachycena architektura kostelů, je však směřovaná pouze na středověké objekty.2 Velká pozornost byla věnována zámku Kačina.3 Lidová architektura regionu se zatím ocitla na okraji pozornosti.4 Poněkud více se jí dostalo venkovským stavbám.5 Velké množství pramenů k venkovské architektuře pro období od druhé poloviny 19. století do poloviny 20. století obsahují archivní fondy berních úřadů Kutná Hora a Čáslav a dále obecních úřadů jednotlivých obcí. Pro období druhé poloviny 20. století jsou klíčové fondy místních národních výborů a stavebních odborů okresních národních výborů Kutná Hora a Čáslav a také fondy jednotných zemědělských družstev, obsahující především stavební dokumentaci. Sledovaný region má již zpracovány své dějiny. Novodvorsko z pera Josefa Ledra, ředitele Novodvorské školy z konce 19. století, Žehušicko a jeho dějiny zpracoval ředitel žehušické školy František Novák v meziválečném období.6 Zde lze nalézt i stručnou stavební historii některých objektů. Předmětem předkládané práce je historie a současnost staveb na Novodvorsku a Žehušicku. Takto vymezený region je chápán šířeji než chráněná krajinná památková zóna Žehušicko. Geograficky jde o výběžek Polabské nížiny přecházející do Čáslavské kotliny. Historicky se jedná o nížinnou část bývalých panství Nové Dvory a Žehušice v jejich rozsahu z roku 1848, kdy panství zanikla. Jedná se o dvacet osm katastrálních území dvaceti osmi obcí a sedmi osad okresu Kutná Hora.7 Zkoumaná oblast byla omezena na nížinnou část obou panství, neboť jejich „horské“ části – okolí Radvančic (v sousedství Zbraslavic), které rovněž patřilo Chotkům, i okolí Litošic (na hřebenech Železných hor), jež bylo součástí žehušického panství, měly po stránce tehdy ještě bohatě rozšířené starší vrstvy lidové architektury již poněkud

Vyhláška MKČR 208/1996 o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny ze dne 1. července 1996. 2 KIBIC, Karel ml.: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2010. – KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2012. 3 KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla doby klasicismu. Praha Akropolis 1999. 4 POSPÍŠIL, Bohumil – ČEPEK, Josef: Špýchárky. Podoubraví 12, 1840, s. 9. 5 NOVÁK, Pavel: Venkovské stavby na Novodvorsku a Žehušicku 1848–2014. Prameny a studie 51, Praha NZM, 2013. Zde i odkazy na další literaturu. 6 LEDR, Josef: Dějiny městyse a panství Nové Dvory. Kutná Hora, Šolc 1884. NOVÁK, František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Praha 1932, druhé rozšířené vydání Žehušice 2002. 7 Jedná se o katastrální území obcí Bernardov, Brambory, Bílé Podolí, Bojmany, Církvice, Dolní Bučice, Habrkovice, Hlízov, Horka u Žehušic, Horní Bučice, Horušice, Jakub, Kobylnice, Lišice, Lovčice, Nové Dvory, Rohozec, Semtěš, Starkoč, Sulovice, Svatá Kateřina, Svatý Mikuláš, Třebešice, Vlačice, Záboří nad Labem, Zbyslav a Žehušice. Vedle stejnojmenných obcí se dále jedná o osady Borek (k. ú. Horka u Žehušic), Druhanice (k. ú. Chotusice), Koukalka (k. ú. Bramobry, Lochy (k. ú. Třebešice) Ovčáry (k. ú. Nové Dvory), Svobodná Ves (k. ú. Horka u Žehušic)). 1

6/7

Habrkovice – vzorně opravená roubenka rodu Kopeckých Titulní list základního díla o dějinách Novodvorska od Josefa Ledra

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Úvod

Žehušice – předzámčí sloužilo k ubytování zámeckého personálu a úřednictva Titulní list základního díla o dějinách Žehušicka od Františka Nováka

8/9

1. Územně správní vývoj

odlišný charakter.8 Rovněž výrobní aktivity v těchto částech panství byly odlišně zaměřeny. Stavby jsou v této publikaci chápány úžeji, než je vymezuje stavební zákon.9 S jistou dávkou zjednodušení můžeme říci, že stavby zde jsou chápány především jako budovy. Stavby jiného charakteru jsou zmiňovány pouze doplňkově. Stavby dochované na sledovaném území pocházejí z dvanáctého až dvacátého prvního století. Starší stavby vysoké architektury jsou zde na příkladech pojednány jednotlivě, zatímco ostatní stavby jsou popisovány hromadně po skupinách podle jejich účelu. Snahou autora bylo postihnout všechny podstatné druhy staveb nacházející se v daném regionu. Pozornost není zcela záměrně soustředěna pouze na památkově chráněné objekty a to hned ze dvou závažných důvodů. Tím prvním je skutečnost, že některé druhy staveb jsou trvale na okraji zájmu společnosti i památkářů, chátrají a postupně mizí. Příkladem mohou být hospodářské dvory. Tím druhým důvodem je fakt, že společnost si staveb všímá až se značným časovým odstupem. Teprve když se stanou ojedinělými a vzácnými, dočkají se památkové ochrany. Často však již jde o stavby v rámci dané skupiny nepříliš kvalitní či netypické. Zachycení rozmanitosti staveb dnes, kdy jich je ještě dostatek, tak umožní selekci jejich reprezentativních ukázek v budoucnosti. Ty by se pak měly dočkat ochrany bez ohledu na dobu jejich vzniku či sféru lidského života, v němž našly stavby uplatnění. Publikace je rozdělena, kromě úvodu a závěru, na osmnáct tematicky zaměřených kapitol. Každá z nich sleduje jednu oblast, resp. jeden druh staveb. Úvodní dvě kapitoly jsou věnovány územně správnímu vývoji dané oblasti a urbanistickému vývoji regionu a poté již následují kapitoly věnované jednotlivým druhům staveb. Nejprve jsou sledována šlechtická sídla, poté jejich voluptuární stavby, vrchnostenské dvory a další stavby sloužící šlechtickému podnikání. Následují selské, dříve poddanské, hospodářské stavby a zemědělské stavby druhé poloviny 20. století a počátku století jednadvacátého. Samostatná kapitola je věnována zemědělským usedlostem a jejich mladší vývojové fázi venkovským rodinným domům. K této kapitole se tematicky pojí i další kapitola věnovaná bytovým domům na vesnici. Následují stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby, stavby pro zájmovou spolkovou činnost a rekreaci, stavby pro sociální účely a pro obecní správu, školy a školky, církevní stavby a na samý závěr i stavby technické infrastruktury, pomníky a pro doplnění i vodní stavby.

8 Stavby na hřebenech Železných hor inklinují k lidovému domu na Pardubicku, Radvančicko zase k lidovému domu Posázaví. 9 Pojem stavba podle par. 2, odst. 3 stavebního zákona (SZ): § 2 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon): Stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Naproti tomu podle §2 písmeno l) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) Budova je nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.

Území budoucích panství Nové Dvory a Žehušice bylo osídleno od pravěku.1 Horší podmínky pro osídlení skýtala široká niva Doubravy, která se pravidelně rozvodňovala a kde byly rozsáhlé močály. Dnešní vesnice mají své počátky zřejmě někdy ve 12. století. V té době zdejší krajina patřila panovníkovi, který ji ovládal z královského hradu v Čáslavi. Ve 12. století tu již byly první malé šlechtické domény. Předpokládá se, že před tím, než Miroslav, velmož na dvoře Vladislava II., daroval v letech 1142–1143 Sedlec cisterciákům, zde měl svoje sídlo. Prokazatelně soukromou doménu tvořila roku 1165 obec Svatý Jakub, neboť v tomto roce tady nechala paní Marie se syny Slaviborem a Pavlem, kteří byli ve starší literatuře považováni za příbuzné moravských Švábeniců, vybudovat románský kostel sv. Jakuba.2 Vedle asi nepříliš rozsáhlých šlechtických domén zde vznikly v průběhu 12. století i dvě domény církevní. Okrajově na sledované území pronikl beneditinský klášter z Vilémova, jemuž patřily vsi Vlačice a Dolní Bučice, a v okolí Sedlce vyrůstala a zvětšovala se doména cisterciácká.3 Jí patřily zřejmě již ve 12. století i Hlízov, Chotusice, zaniklá ves Kačina a, soudě podle charakteru kostela, pravděpodobně i Církvice. S cisterciáky je spojena i kolonizace velkého lesa Bor pokrývajícího území od Labe až k Železným horám. Zde někdy po roce 1278, kdy cisterciáci od panovníka les Bor dostali, založili vesnice Svatý Mikuláš, Svatá Kateřina a Rohozec. Později získali i další vesnice v sledovaném regionu – Habrkovice, Horušice, Kobylnice, Lišice, Nové Dvory, Ovčáry a Záboří. Jako šlechtický statek jsou v 13. století doloženy Bojmany, a v následujícím století obce Žehušice a Zaříčany. Přestože máme nedostatek pramenů, je pravděpodobné, že v rámci vnitřní kolonizace nejpozději do 14. století vznikla současná struktura sídel. Ve 14. století tak v zájmovém regionu existuje jedno rozsáhlé panství sedleckých cisterciáků a několik menších šlechtických statků. Tuto situaci radikálně změnily husitské bouře vedoucí k rozkladu sedleckého klášterního panství. Velká část jeho obcí na Novodvorsku se poté stala součástí zástavního kolínského panství, které nejprve držel husitský hejtman Bedřich ze Strážnice, po něm Jiří z Poděbrad a jeho synové a několik dalších majitelů a od roku 1553 Žerotínové. Ti již o dva roky dříve koupili Žehušice s okolními obcemi, ale roku 1558 je prodali. Žerotínové požádali roku 1593, aby jim byly Nové Dvory s okolními obcemi zapsány dědičně do desek zemských. Současně přikoupili v průběhu 16. století nově vytvořený samostatný zemskodeskový statek Ovčáry. Tak vzniklo panství Nové Dvory. Žehušicko mělo poněkud odlišný správní vývoj. Žehušice patřily ve 14. století rytířům z Žehušic a v roce 1430 je získali i s okolními vesnicemi rytíři Žehušičtí z Nestájova. Ti později přikoupili i panství Žleby a Tupadly a vytvořili zde rozsáhlé panství. To jim ale bylo za účast ve stavovské vzpouře 1546–1547 zkonfiskováno. Ferdinand I. v roce 1551 daroval Žehušice s okolními vesnicemi Karlovi ze Žerotína, ale ten je o sedm let později prodal Zdenkovi Meziříčskému z Lomnice. Od toho Žehušice koupil purkrabí z Donína, od něhož získal Žehušické panství s vesnicemi Žehušice, Chotusice, Bojmany, Semtěš, Rohozec a další vsi Adam z Valdštejna. Valdštejnové přikoupili i některé další vesnice

K osídlení v pravěku srovnej: LIPSKÝ, Zdeněk a kol.: Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha Karolinum, 2011. Kapitola Vývoj kulturní krajiny v pravěku, s. 25–28. 2 Domněnku o příbuznosti Švábveniců vyvrátil PAPAJÍK, David: Švábenicové velcí kolonizátoři a jejich následovníci. NLN Praha 2009. 3 Srovnej: CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. I., Fundace 12. století. Praha Karolinum 2013 a dále SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541). Nakladatelství Ivo Ulrych – Růžičkův statek, Praha 2010.

1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Úvod

10/11

na druhé straně Železných hor a roku 1661 prodali panství Michalu Osvaldovi Thun Hohensteinovi. V zájmovém území se formovaly i další menší šlechtické statky. Takovýto statek vzniká kolem Zbyslavi, která patřila jednu dobu k sedleckému panství, poté Žehušickým z Nestájova a Žerotínům. Roku 1641 kupuje Zbyslav Wolf Bernard z Gerštorfu, po jehož smrti přikupuje vdova Jana Polyxena, rozená Mitrovská z Nemyšle, Zaříčany, Bílý Podol, Starkoč a Lovčice, a vytváří tak Zbyslavský statek. Statek dědí Šofmanové z Hemrlesu, jímž později patřil i Hlízov, a ti ho prodávají roku 1665 Václavu Rudolfovi Věžníkovi. Od něho kupuje zbyslavský statek v roce 1694 Michal Osvald Thun Hohenstein a sceluje ho s žehušickým panstvím. Samostatným statkem byly i Třebešice, v jejichž vlastnictví se vystřídalo nejprve několik rodin kutnohorských a čáslavských měšťanů a poté v 16. století šlechtické rody Maternové z Květnice a počátkem 17. století Lukavečtí z Lukavce, kteří po určitou dobu vlastnili i Kobylnice. K statku Třebešice tehdy patřily i Kluky. Poté získal část Třebešic Jan Rudolf Trčka z Lípy. Tomu byly jeho statky, mezi nimi i část Třebešic, zkonfiskovány. Část Třebešic koupil od Lukaveckých (zřejmě roku 1642) Václav Rudolf Věžník. Ten v roce 1644 přikoupil od barona Ferdinanda Sigismonda Kurze zbylou část vsi, a Třebešice tak vlastnicky spojil do jedněch rukou. Roku 1653 přikoupil i Lochy a o dva roky později i statek Zbyslav. Roku 1679 jeho syn Bernard, tehdy čáslavský hejtman, koupil panství Nové Dvory a v roce 1694 prodal Zbyslavský statek už zmiňovaným Thun Hohensteinům.4 Tak se v zájmovém území koncem 17. století vytvořila dvě rozsáhlá panství. Vedle nich stál již jen samostatný statek v Hlízově. Původně patřil sedleckému klášteru a po husitských válkách se zde vystřídalo několik měšťanských i šlechtických majitelů. Za třicetileté války se o Hlízov ucházelo několik majitelů a statek, na němž vázla řada dluhů a dědických pohledávek, spravovala královská komora. Od ní získal Hlízov Adam Jan Šofman z Hemrlesu, jenž vyplatil pohledávky a Hlízov připojil ke Konárovicím a Veltrubům. Rodu Šofmanů zůstal Hlízov až do roku 1736, kdy vymřeli po meči. Hlízov zdědila dcera Kateřina, provdaná za pana z Vidersperku, a Hlízov se stal opět samostatným statkem. Po ní se vystřídali ve vlastnictví Hlízova další tři vlastníci, až roku 1791 přikoupil Hlízov ke svému Novodvorskému panství Jan Rudolf Chotek. Když byla v roce 1848 zrušena patrimoniální správa, patřilo celé sledované území dvěma panstvím – Žehušickému a Novodvorskému. Výjimku tvořily dvě vesnice – Habrkovice a Horušice, které náležely od středověku k sedleckému panství a po rozpuštění cisterciáckého řádu se staly roku 1819 součástí schwarzenberského panství se sídlem v Sedlci. Patrimoniální správu nahradilo v roce 1850 obecní zřízení, kdy se každá obec v čele se zvoleným obecním výborem spravovala sama. Jednotlivé obce byly začleněny v roce 1854 do okresů.5 Obce bývalého Novodvorského panství připadly do okresu Kutná Hora, zatímco obce bývalého Žehušického panství do okresu Čáslav. Oba okresy náležely zprvu do obvodu krajské vlády v Pardubicích a po jejím zrušení pod Krajský úřad Čáslav, který byl zrušen roku 1869. V tomto správním uspořádání vydržel region až do počátku 50. let 20. století, kdy byly opět vytvořeny kraje. Při této příležitosti obce

4 Podrobnostmi majetkových změn v daném regionu se zatím nikdo podrobněji nezabýval. Zajímavé je, že v regionu se objevuje stále stejný okruh šlechtických rodů, který postupně kupuje a zase prodává jednotlivé statky. Do jaké míry šlo o spekulační prodej, můžeme bez hlubší znalosti okolností prodeje jen spekulovat. 5 Obce byly zřízeny zákonem ze 17. 3. 1849 o zrušení panství a vrchnostenského zřízení. Okresy sice vznikly rovněž v roce 1850, ale jednotlivé obce k nim byly přičleněny až na základě nařízení č. 274 z 19. října 1854.

Jan Rudolf Chotek a rodový erb

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 1. Územně správní vývoj

12/13

Josef Matyáš Thun a rodový erb

Chvaletice Zaboří nad Labem Bernardov

Kobylnice

Kolín

Svatá Kateřina

Sedlecké panství

Sulovice Horušice

hranice panství

Lišice Habrkovice Hlízov

Svatý Mikuláš

Horka u Žehušic

Borek

Brambory

Rohozec

Nové Dvory Ovčáry Kutná Hora

Jakub

Svobodná Ves

Žehušice Chotusice

Církvice Novodvorské panství ← Třebešice

Zaříčany

Koukalka Semtěš

Bojmany Druhanice Vlačice

Bílé Podolí Zbyslav Starkoč

Žehušické panství → Lochy

Dolní Bučice

Výčapy

Lovčice

Horní Bučice Vrdy Čáslav

sídla panství sídla bývalých samostatných panství a statků

Glockspergerova mapa novodvorského panství z roku 1734

střediskové obce v období socialismu podtrženě – městečka (městyse) příslušnost ke střediskovým obcím


14/15

2. Urbanistický vývoj

Bernardov, Sulovice a Horušice připadly do přeloučského okresu, zatímco zbytek zůstal v kutnohorském a čáslavském okrese, které tehdy náležely do Pardubického kraje. V roce 1960, když byly zrušeny soudní okresy, bylo celé území zceleno do kutnohorského okresu, jenž byl začleněn do nově vzniklého Středočeského kraje. V této době se také od zrušeného přeloučského okresu vrátily zpět obce ležící na úpatí Železných hor. Po zániku okresních úřadu (počátek roku 2003) a vzniku pověřených obcí opět obce historicky spadající pod Žehušické panství náleží do kompetence Čáslavi, zatímco obce bývalého Novodvorského panství patří pod Kutnou Horu. V roce 1961 vznikly v daném regionu střediskové obce a ostatní malé dosud samostatné obce i nepočetné nesamostatné osady byly jako jejich místní části přičleněny k nim.6 Po roce 1989 se pouze část z nich opět osamostatnila a je řízena svým vlastním voleným obecním zastupitelstvem.7

6 Po reformě územní správy v roce 1960 vznikly v zájmovém území následující střediskové obce: Bernardov, Bílé Podolí (Brambory s Koukalkou, Lovčice, Semtěš, Starkoč, Zaříčany), Církvice (Jakub, Třebešice), Čáslav (Lochy), Horka I (Svobodná Ves), Chotusice (Druhanice), Nové Dvory (Hlízov, Ovčáry), Mikuláš (Kateřina, Rohozec), Vlačice (Výčapy), Vrdy (Dolní Bučice, Horní Bučice, Zbyslav), Záboří n.L. (Habrkovice, Kobylnice)), Žehušice (Bojmany, Borek, Horušice). 7 Riziko osamostatnění podstoupily obce: Bernardov, Hlízov, Horka I, Horušice, Kobylnice, Rohovec, Semtěš, Starkoč, Sukovice, Třebešice.


16/17

Až do 12. století se na sledovaném území nacházely vesnice založené podle starého českého práva. Jak takové vesnice vypadaly, ukazuje příklad nedalekého Třebonína, který byl archeologicky prozkoumán. Tehdejší vsi měly shlukový charakter, jednotlivé usedlosti byly nepravidelně rozmístěny a nepravidelná byla i jednotlivá políčka rozmístěná okolo nich. Nad takovýmto shlukem staveb, často na vyvýšeném místě, stával kostel, případně panské sídlo. Volné půdy byl dostatek, takže polnosti nebylo nutno nijak rozměřovat a vzájemně od sebe oddělovat. Změnu přinesla kolonizace a s ní přicházející emfyteutické právo. Podle něho byly zakládány vesnice nové a nově vysazeny i vesnice stávající. Již podle německého práva byly zřejmě vysazeny vesnice založené na sklonku 13. století cisterciáky v lese Bor – tj. obce Svatý Mikuláš, Svatá Kateřina a Rohozec. Starší obce Dolní Bučice a Vlačice, doložené již ve 12. století a patřící Vilémovskému klášteru, byly roku 1279 nově založeny podle německého práva.1 Zřejmě v této době byly nově vysazeny i další již existující vesnice, patřící buď šlechtickým vlastníkům, nebo sedleckému klášteru. Dokladem může být ves Svatý Jakub, šlechtický statek z 12. století, jehož tribunový kostel se při novém založení, zřejmě někdy koncem 13. či začátkem 14. století, ocitnul excentricky na samém okraji návsi. Většina vesnic měla ulicový či potoční charakter, pouze několik z nich, (mezi nimi již uvedený Svatý Jakub, Chotusice a do jisté míry i Bílé Podolí) měly návesní charakter. Pozemky náležící k jednotlivým usedlostem byly kolmo na komunikaci či potok rozměřeny na úzké pruhy počínající usedlostí, pokračující zahradou, polem, případně loukou a někdy, zejména v nejstarším období, zakončené lesem. Veškerá půda v obci byla rozměřena, aby z ní bylo možno získat maximum užitku v podobě poddanských dávek, resp. zemědělských výrobků. Na čestném místě, zpravidla na konci návsi, někdy na vyvýšeném místě, stálo panské sídlo, uprostřed obce nebo návsi býval i kostel a u něj fara. Ve středu obce stávala také krčma a rychta. Okolo návsi nebo střední části obce byly vyměřeny statky sedláků, zatímco menší usedlosti chalupníků bývaly situovány při okrajích obce. Toto schéma zůstalo zachováno po celý středověk a změny nastaly až v 16. století, kdy se do struktury vesnic s panským sídlem vklínil, obvykle v blízkosti panského sídla, pivovar či hospodářský dvůr. Příkladem mohou být Žehušice a o století později Nové Dvory. V 17. století začala šlechta podnikat v zemědělství a začala zakládat velkostatkové dvory ve velkém měřítku. Ty mohly být založeny jak v bezprostřední návaznosti na panské sídlo, ale také v dalších vesnicích. Jelikož uprostřed obce byly pozemky již rozděleny, býval dvůr situován obvykle na samém okraji vsi resp. nedaleko za vsí.2 V dalším vývoji pak obvykle pokračoval rozvoj obce tak, že postupně vyplnil mezeru mezi obcí a dvorem. Jindy byl dvůr vysazen ve značné vzdálenosti od obce. Pak majitel velkostatku často u dvora vysazuje menší obec pro zaměstnance nového dvora.3 Další možností vlastníka velkostatku, jak zmnožit své příjmy, bylo zakládání městeček, kde příjmy pramenily především z pravidelně pořádaných trhů. Domy řemeslníků a obchodníků postupně vyplnily střední část obce a zemědělské usedlosti byly vytěsněny spíše k okraji obce. Instruktivní je příklad Nových Dvorů, povýšených na městečko roku 1703. Povýšení předcházela několikaletá investiční příprava hraběte Bernarda Věžníka, který

1 SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: c. d. s. 25. 2 Tento případ je dvůr v Chotusicích a Horce, Mikuláši či Církvici-Netřebi. 3 Jedná se o obce Bernardov u Věžníků na Novodvorském panství a Josefov a Františkov

u Thun-Hohensteinů dnes Svobodná Ves a Borek na Žehušickém panství.

Obec Starkoč s dominantou kostela a školy

nechal v centru Nových Dvorů, při částečném respektování dosavadního půdorysu obce, postavit nové domky pro řemeslníky i sloužící.4 Zatímco stávající zástavba byla převážně dřevěná, nové domky byly většinou celé zděné nebo alespoň na podezdívce. Usazování řemeslníků podpořil úlevami na poddanských dávkách i přídělem pozemků k jednotlivým domkům. Se vznikem městeček je spojen vznik další veřejné budovy – radnice, umístěné na čestném místě, zpravidla uprostřed náměstí. Uprostřed obce nachází své místo i další instituce – škola a často i drobné církevní stavby, kaplička či alespoň socha svatého. Rozvoj zemědělství i dalších odvětví vedl v 18. století k přelidnění vesnice, které bylo dosud vázáno nevolnictvím, jež ztěžovalo odchod do měst. V urbanismu vesnice se projevilo přelidnění vesnice jednak postupným rozrůstáním vesnice při okrajích podél přístupových komunikací, ale především v postupném zastavování návsí. V 19. století již byly možnosti zástavby návsí vyčerpány a obce se musely rozvíjet mimo svá jádra. Zrušení nevolnictví v roce 1781 a poddanství a roboty roku 1848 vedlo k uvolnění stavebních aktivit na venkově. Zavedení volného dělení půdy v roce 1869 usnadnilo získání stavebního pozemku a podél komunikací se vesnice rozrůstají do délky. Přístup k půdě také usnadnila ve 20. letech 20. století pozemková reforma, jež umožnila stavět i lidem, kteří dříve neměli nejmenší šanci si postavit vlastní domek. Jejich miniaturní usedlosti vyrůstají podél přístupových komunikací, často jsou s paralelní hlavní komunikací založeny další komunikace nebo domky rostou podél cest do polí.5 Koncem 19. a počátkem 20. století vyrůstají školy, umísťované do středu obce. V centru bývají umístěny rovněž obecní úřady. Na návsi se tak kumulují veřejné budovy, ale i řada obchodů, případně hostince. Jelikož o umístění hospod a krámů rozhodovaly pouze možnosti jejich majitelů, bylo možno najít i krámky zastrčené někde na konci obce a hospody stojící na přístupových cestách do vesnice. Až do poloviny 20. století byl územní rozvoj obcí živelný. Záviselo pouze na tom, kde si zájemce sehnal pozemek. Nepočetné regulační plány (v zájmovém regionu neexistoval žádný) řešily pouze úpravu společných prostranství.6 Uliční čáry, výškovou hladinu zástavby nebo charakter staveb v té době ještě nikdo neřešil, nicméně síla tradice zajišťovala do značné míry jednotnou výstavbu co do jejího charakteru, avšak na druhé straně pestrou co do architektonického detailu. Změna nastala v období socialismu. Tehdy začalo být plánováno umístění nových areálů zemědělské výroby v obci. Současně byla v 60. letech provedena kategorizace obcí a vznikly tzv. střediskové obce, které se mohly nadále rozvíjet, zatímco obce nestřediskové byly ponechány na dožití a stavět se zde nesmělo. Kategorizace nastartovala dvourychlostní rozvoj obcí. Pouze do střediskových obcí, mezi něž patřila všechna dosavadní městečka (která byla svého statusu zbavena), ale i další větší obce, jako např. Mikuláš či Záboří nebo Církvice, byly směřovány veřejné investice. Tady byly budovány mateřské školky, investovalo se do oprav škol a zdejší školy se při úbytku žactva

Bílé Podolí – náves resp. náměstí se selskými statky, kostelem, školou a veřejnou zelení

Třebešice – ulice do polí s domky chudších vrstev z meziválečného období

4 LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora K. Šolc, 1884, s. 73. 5 Příkladem budování paralelní komunikace je obec Rohozec. Budování nových usedlostí

podél cesty do polí jsou např. Sulovice. 6 SIXTA, Václav: Co rozumíme úpravou obcí, Postup obcí při plánování a provádění úprav. In: SEMRÁD, Stanislav – SIXTA, Václav a kol: Úprava vesnic, Praha 1941, s. 11–14. Sixta zde upozorňuje na malou využitelnost regulačních plánů pro úpravu vesnice. Tyto plány považuje za evidenční pomůcku, kterou nelze slučovat s upravovacím a zastavovacím plánem, který řeší odstraňování komunikačních, stavebních, zdravotních a estetických závad, vodohospodářské úpravy včetně vodovodu a kanalizace, úpravy zdravotnicko-technické, úpravy komunikací a povrchové a sadové úpravy veřejných prostranství.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 2. Urbanistický vývoj

18/19

Zemědělský výrobní areál (původně kravíny, dnes výkrmny broilerů) za obcí Semtěš

nezavíraly. Zde byla umístěna zdravotnická střediska, zde vyrůstaly nové prodejny a zde zůstávala otevřena alespoň jedna hospoda. Tady byla rovněž podporována individuální bytová výstavba a přednostně tu byly budovány bytové domy. Od 60. let se zde začal postupně plánovat územní rozvoj obce. Nestřediskové obce spíše živořily na okraji zájmu společnosti. Sice v nich byla již v 60. letech povolena údržba a přestavba stávajících rodinných domků a od sklonku 90. let nastala i nesmělá výstavba domků nových, ale veřejná infrastruktura zůstávala nerozvinuta. Postupně však i zde začaly vyrůstat nové prodejny, aby si rychle stárnoucí obyvatelstvo vesnic mohlo alespoň základní potřeby pořídit v místě bydliště. K doktorovi a do škol se ale odtud muselo dojíždět. V 70. a 80. letech došlo k výrazné akceleraci individuální výstavby rodinných domů a bylo nutno pro ni vymezit nové plochy. Zatímco dříve se zastavovaly různé proluky a řada nových rodinných domků vyrostla na zahradách do té doby intenzivně obdělávaných, nyní byly tyto možnosti již vyčerpány a bylo nutno hledat nová rozvojová území. Problém byl nejpalčivější v Chotusicích, kde si stavěla své rodinné domky řada vojáků a především civilních zaměstnanců z místního letiště. Pro ně byla vyhrazena nová čtvrť, navazující na prvorepublikovou zástavbu a vyplňující proluku mezi vojenskou základnou, hřbitovem a komunikací do Čáslavi. V Žehušicích se pro nové domky našlo místo blízko středu obce, v prostoru mezi hřbitovem a silnicí do Chotusic, kterou do té doby lemovala jediná řada převážně prvorepublikových domů. V Nových Dvorech výstavba propojila Nové Dvory s Ovčáry. V menších obcích pokračoval meziválečný trend výstavby podél příjezdových komunikací. Ani v této době se nedbalo na to, jak nová výstavba vypadá, takže vedle sebe stojí naprosto různorodé domy. Dodržují se však již uliční čáry. Zemědělské areály umísťované za vesnicemi, jimž byly změkčeny hygienické normy, se v této době opět přiblížily obytné části vesnic. Více se však již dbalo na to, aby byly lokalizovány po větru, a neznepříjemňovaly tak život v obci zápachem a prachem. Areály byly rovněž ozeleňovány. Jejich plošný rozsah se však výrazně zvětšil. Pád komunismu se i na vesnici projevil stavebním boomem, který pozvolna utichá až v prvním desetiletí 21. století. Územní rozvoj obcí již není živelný. Obce si povinně musely pořídit územní plány vymezující jednotlivé funkční zóny vesnic. Správní a obchodní zóna je zde koncentrována do historického jádra obcí. Vybočují z ní však živelně vznikající obchůdky a provozovny služeb, provozované v garážích a bývalých obytných místnostech domků při okrajích vesnice. Jejich obyvatelé buď měli obchodního ducha, nebo přišli o původní zaměstnání. Výrobní zóna byla vytyčena za obcí v místě či sousedství zemědělských výrobních areálů, které zejména v žehušické části sledovaného regionu zůstaly v důsledku nepovedené privatizace opuštěny. Jen obtížně se hledali zájemci o jejich využití. Územní plány vymezují i nové lokality pro individuální bytovou výstavbu. Od stavby bytových domů na vesnici je upuštěno a nadále se počítá s individuální výstavbou. Obce si vymezují rozsáhlá rozvojová území, vzácně i více než jedno. Tam, kde historický vývoj dosud nespojil jednotlivé části obce, je rozvojové území pro bytovou výstavbu situováno do tohoto prostoru7. Většinou musí obce hledat území při svém okraji. Jedním z největších problémů územních plánů obcí na Novodvorsku a Žehušicku je rozsah rozvojových území. Obzvláště obce

Svatá Kateřina – správní centrum této obce bez vlastního obecního úřadu tvoří tyto vývěsky u zastávky autobusu

Žehušice – nově budovaná část obce v proluce mezi historickou částí obce a školou


20/21

Příkladem může být obec Nové Dvory, kde se výstavba soustředila do prostoru mezi nové Dvory a Ovčáry a zčásti i Církvice, kde se staví mimo jiné i v proluce mezi Jakubem a Církvicí.

7

Zaříčany – veřejná zeleň s dětským hříštěm na návsi

v širším okolí chotusického letiště NATO uvěřily, jak další vývoj ukázal, nepravdivým prognózám, že personál letiště bude chtít v zázemí letiště stavět rodinné domy a svá rozvojová území naddimenzovaly. V samotných Chotusících byl zvolen jako rozvojové území pro výstavbu rodinných domků prostor za školou směrem k Brslence, čímž by se časem měla propojit starší zástavba z první republiky poblíž mostu k Druhanícím a oblast kolem bývalého dvora. Vesnice by se tak výrazně zcelila. V Žehušicích bylo vybráno území mezi silnicí do Rohozce a výstavbou podél zadní cesty do Rohozce, jež zde postupně vyrůstala od konce 19. století, přičemž zadní hranici výstavby tvoří nová škola. Nová výstavba zde má již typické znaky satelitu, který je nyní téměř po dvou desetiletích ze zhruba dvou třetin zaplněn velmi různorodou výstavbou rodinných domků. Nejproblematičtější je satelit u Svatého Mikuláše při silnici do Kobylnic. Rozsáhlá rozvojová plocha bez patřičné infrastruktury je dosud zaplněna ani ne z jedné čtvrtiny, paradoxně od nejvzdálenějšího konce, takže zde vznikla jakási novodobá samota.8 Ostatní vesnice byly umírněnější. V Hlízově vznikla nová čtvrť za zahradami směrem ke hřišti a před výstavbou sem byly zavedeny nejen sítě, ale promyšleným způsobem i vybudovány přístupové komunikace. V Nových Dvorech byla dokončena jednak výstavba při komunikaci na okraji obce směrem k Mikuláši, ale větší, krásně klidné a schované rozvojové území, dnes již z větší části zaplněné, bylo vymezeno mezi bývalou bažantnicí, hřištěm a zahradami domků lemujících ulici do Ovčár. V Církvici-Jakubu se výstavba soustředila na hranu svahu za kostelem. Jde o jedinou lokalitu, kde byl povolen pouze jeden typ projektu a to ve dvou velikostech, takže toto území má jednotný charakter. Staví se rovněž za dvorem v Netřebi. V Rohozci je zastavována proluka mezi zahradami a paralelní komunikací u hřiště. V daném území jsou však i obce, resp. osady, kde je rozvoj omezen na několik domů. Patří k nim např. Sulovice, Brambory nebo Lovčice. Z celého regionu se zásluhou rozsáhlého průmyslu jako jediný vyvíjí městys Vrdy ( jehož součástí jsou i Dolní Bučice) směrem k sídlu městského typu. Ostatní městyse směřují svým charakterem k sídlům typu vesnice. Kromě naddimenzovanosti rozvojových ploch pro individuální bydlení představují vážné problémy do budoucna jednak absence občanské vybavenosti v nových částech obcí a jednak nijak neregulovaný charakter individuální výstavby rodinných domů. Dbá se pouze na jejich výškovou hladinu a odstup od hranic pozemků.9

Jakub – skupina nových domků za kostelem postavená podle jednotného projektu

Výčapy – kryté posezení na jediné upravené veřejné travnaté ploše v obci


22/23

8 Nová rozvojová plocha je navržena o velikosti odpovídající třetině stávající zástavby. Zůstává pro legislativní problémy neobsazena a místo toho vznikají další menší rozvojová území v těsné návaznosti na stávající zástavbu. 9 Tento problém byl široce diskutován během řešení projektu výzkumu a vývoje MŠMT 2B06013 Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v intenzivně využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinářských úprav – pilotní studie Nové Dvory-Kačina, kde během diskusí s veřejností byla ze strany starostů postrádána metodická příručka, která by pomáhala jejich stavebním komisím resp. územně příslušnému stavebnímu úřadu v kladení smysluplných podmínek na charakter povolovaných staveb. Část starostů pociťovala potřebu udržet historický ráz zdejší architektury. Částečně je tato diskuse zahrnuta do alternativních scénářů budoucího vývoje regionu, publikovaném v druhém dílu publikace LIPSKÝ, Zdeněk a kol.: Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha Karolinum, 2013.

Šlechtická sídla vznikala na Novodvorsku a Žehušicku zřejmě souběžně s vytvářením šlechtických domén již od 12. století, kdy jednotliví šlechtici získávali od panovníka dědičně pozemkový majetek. Jak takováto sídla vypadala, nevíme. Existenci šlechtických sídel indikuje založení kostela sv. Prokopa velmožem Miroslavem – zakladatelem Sedleckého kláštera. Byť nešlo o tribunový kostel, ale zřejmě o patrovou kapli, lze předpokládat nějakou formu šlechtického sídla i zde. U tribunového kostela sv. Jakuba v Jakubu je dochován vchod na panskou tribunu v úrovni prvního patra a předpokládá se, že zde dříve existovala krytá chodba do nedaleké tvrze v místě dnešního čp. 26. Archeologický průzkum v místě silnice dnes procházející nádvořím tohoto statku však existenci tvrze neprokázal.1 Nejstarším archivně doloženým sídlem tak zůstává Zbyslav, kde je sídlo doloženo již k roku 1267. Zda šlo jen o neopevněný dvorec, nebo o tvrz, není zřejmé. Více zmínek o šlechtických sídlech, a konkrétně již o tvrzích, pochází ze 14. století. Tehdy existovaly tvrze v Semtěši, Žehušicích, Druhanicích a Vlačicích. Šlechtická sídla jsou uváděna v této době i v Starkoči a Výčapech. Jediným pozůstatkem šlechtického sídla z tohoto období je věž bývalé tvrze v Semtěši, postavená v první polovině 14. století. Další gotická tvrz existovala v Třebešicích. První zmínka o ní pochází z roku 1309. V 15. století přibyly další tvrze. Především na bývalém cisterciáckém panství v Hlízově, ale zřejmě i v „soukromých“ Dolních Bučicích. Podobu tvrzí z tohoto období stále neznáme. Lze předpokládat, že alespoň část z nich byla jako v předchozích staletích dřevěná. Nejstarší, dodnes zčásti dochovaná tvrz (shodou okolností ve sledovaném regionu také jediná) se nachází v Žehušicích. Nejstarší části zdiva tzv. starého zámku pocházejí z 16. století. O ovčárecké tvrzi víme, že ji roku 1563 Jan Balbín z Vorličné přestavěl z dřevěné tvrze na zděnou.2 Tvrze jsou v této době stále ještě obývány, ale již nastává jejich soumrak. V 16. století pozvolna dochází ke koncentraci roztříštěné šlechtické držby a tvrze v zaniklých menších sídlech se stávají nepotřebnými a jsou ponechány zániku. Tento proces výrazně urychlila třicetiletá válka. Ta ve sledovaném území dotvořila dvě panství – žehušické a novodvorské, které pojmuly až na výjimky dřívější samostatné statky. Ještě v 16. století jsou uváděny v Jakubu dvě tvrze. Na jedné z nich byl v roce 1621 zajat stavovský direktor Vilém starší Konecchlumský z Konecchlumí a následně byl v Praze na Staroměstském náměstí popraven. Tvrz ve Zbyslavi je uváděna roku 1641 jako pustá. V druhé polovině 16. století si začala šlechta ve sledovaném regionu budovat reprezentativnější a pohodlnější sídla – zámky. Na místě zbyslavské tvrze vybudovala Johana Polyxena, vdova po Wolfu Bernardovi z Gerštorfu, honosnější renesanční sídlo. Zámeček byl obýván až do roku 1694, kdy hrabě Věžník prodal Zbyslavské panství Thun Hohensteinům. Ti ho spojili s Žehušickým panstvím a zbyslavský zámeček se stal nepotřebným. Když Bernard Věžník koupil Novodvorské panství, nechal si postavit v Nových Dvorech zámek a do té doby obývanou tvrz v Ovčárech opustil. Většina tvrzí zpustla a postupně byla rozebrána na stavební materiál. Dnes již v řadě obcí nejsme schopni identifikovat ani místo, kde tvrz stávala.

Na zmíněném území byla provedena pouze sondáž v prostoru povolované nové zástavby, která nezahrnuje současnou usedlost čp. 26. I tak je však nepravděpodobné, že zde tvrz stála. 2 Jan Balbín z Vorličné byl humanistický básník, který byl povýšen do vladyckého stavu. Jeho pravnukem byl Bohuslav Balbín (1621–1688), kněz, historik, pedagog, obránce českého jazyka a autor díla Miscelanea historica regni Bohemiae.

3. Šlechtická sídla

Semtěs – věž zaniklé tvrze

Žehušice – tzv. starý zámek

Třebešice – zámek s vodním příkopem

1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 3. Šlechtická sídla

24/25

Nové Dvory – zámek s kostelem sv. Martina

Některé tvrze však měly štěstí a byly využity druhotně. To je příklad žehušické tvrze, kde byl vybudován v druhé polovině 18. století nejprve pivovar a poté cukrovar. Díky tomu se, byť ve velmi špatném stavu, dochovala tvrz dodnes. V polovině 16. století byla tvrz v Třebešicích za Maternů přestavěna v renesanční zámek. Dle tradice, zatím nepotvrzené stavebně historickým průzkumem, část tvrze obsahuje i novodvorský zámek. Pravděpodobněji se ale jedná pouze o pozůstatky renesančního zámku.3 Rytíři z Donína, podle novější literatury spíše Valdštejnové, kteří vlastnili Žehušice v druhé polovině 16. století a vytvořili žehušické panství, nechali gotickou tvrz renesančně přestavět a rozšířili ji na zámek.4 V 17. století však již byl objekt renesančního zámku využíván jako skladiště a byty pro úřednictvo. Noví majitelé Žehušic – hrabata Thun Hohensteinové – si nechali, pravděpodobně v letech 1671–1681, neznámým architektem, jenž velmi dobře znal římské vily, vybudovat nový barokní lovecký zámek. Starý zámek, který v mnohém stále připomínal tvrz, opustili. V roce 1593 Kašpar Melichar ze Žerotína spojuje jednotlivé části svého pozemkového majetku do nově zřízeného Novodvorského panství a za jeho centrum si volí Nové Dvory. Pravděpodobně krátce poté zde začíná budovat (dle starší, dnes již zpochybněné literatury) zámek na troskách tvrze, která je uváděna už roku 1539 jako zpustlá. Zámek je poprvé zmiňován v roce 1628. Podle novější literatury se stavbou zámku započal již Martinický z Chřenovic po polovině 16. století, a nikoliv až Žerotínové.5 V prodejní smlouvě z roku 1674 je zámek uváděn jako „poněkud vystavený“, je tedy možné, že ho dostavěli až následující majitelé. Během třicetileté války byl však zámek roku 1639 vypálen Švédy. Švihovští, kteří od Žerotínů novodvorské panství mezitím koupili, se museli na čas přestěhovat do ovčárecké tvrze. Zámek v Nových Dvorech obnovili Věžníkové. Ti koupili panství roku 1679 a na troskách renesančního zámku vybudovali do roku 1686 barokní zámek. Jeho podobu ukazuje obraz barokní komponované krajiny kolem Nových Dvorů z doby Bernarda Věžníka. Přední arkádová galerie zámku byla snesena koncem 18. století. Ve sledovaném regionu existují ještě dva další menší zámky: zámek v Třebešicích a zámek, či spíše zámeček, v Hlízově. Původní renesanční trojkřídlý zámek v Třebešicích přestavěli v pozdně barokním duchu po roce 1718 Věžníkové. Jelikož Třebešice byly využívány pouze jako správní sídlo a nebylo třeba se tímto zámkem reprezentovat, nebylo patro zámku nikdy dokončeno. Hlízov byl až do roku 1791 samostatným statkem. Poté ho přikoupil Jan Rudolf Chotek k Novodvorskému panství. Někdy po roce 1736 zde byl postaven Kateřinou Schofmannovou jednoduchý barokní patrový zámeček s vížkou. K zámečku byla roku 1764 přistavěna zámecká kaple. Poslední zámecká novostavba v zájmovém území vznikla po dlouhých průtazích v letech 1806–1823 a nebyla v úplnosti nikdy dokončena. Jan Rudolf Chotek nechal saským královským architektem F. Ch. Schurichtem vyprojektovat na výšině u hostince Husa sloupový zámek, který

Nové Dvory – zámek, dnes škola

Hlízov – zámeček s branou do hospodářského dvora


26/27

3 Při opravách střech a krovů v roce 2013 byla objevena na záklop druhotně použitá prkna z renesančních podhledů stropů. Existence tvrze, kterou uvádí LEDR v Dějích města a panství Nové Dvory, není prokázána a KUČA, K. (Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV díl. Praha Libri, 2000) předpokládá jako první šlechtické sídlo až renesanční zámek. 4 LIPSKÝ: c. d. s. 37. 5 LIPSKÝ: c. d. s. 36, podle KUČI, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl. Praha Libri, 2000.

Žehušice – Thun-Hohensteinský zámek

dostal v průběhu stavby jméno Kačina.6 Stavbu z převážné části realizoval J. P. Joendl, v závěru stavby řídil stavební práce A. Arche. V důsledku nedostatku financí bylo upuštěno od stavby hospodářských křídel zámku a stavba tak získala na výjimečnosti. Dnes je považována za nejkrásnější empírovou stavbu ČR. Jako jeden z mála zámků nebyla v pozdějších obdobích dodatečně stavebně upravována a dochovala se dodnes v téměř nezměněné podobě. Vlastníci druhého ze sledovaných panství – Thun Hohensteinové – šli jinou cestou (tu ostatně původně zamýšleli i Chotkové). Nepustili se do stavby nového zámku, ale v letech 1825–1828 přistoupili k přestavbě zámku v Žehušicích.7 Zatímco dispozice na půdorysu písmene H zůstaly v zásadě nezměněny, zámek dostal jinou, empírovou fasádu. Před ním bylo přistavěno předzámčí s byty služebnictva a mohutná přístupová brána. Tyto stavby vymezovaly čestný dvůr. Zámky v Třebešicích, Nových Dvorech a Hlízově sloužily jako správní objekty a byty hospodářského úřednictva. Do osudů zámků výrazným způsobem zasáhla první pozemková reforma, realizovaná ve 20. letech 20. století. Zámky byly sice ponechány původním majitelům, ale byla jim odňata ekonomická základna, z níž byly zámky udržovány a opravovány. Thun Hohensteinové tuto situaci vyřešili prodejem zámku rodině ředitele Agrární banky Václava Stome, který zde měl svoje „rekreační“ sídlo a který zde rovněž velmi úspěšně rozvíjel podnikání v podobě světoznámých koniferových školek. Novodvorské panství takové štěstí nemělo. Dědic Chotků, Quido Thun Hohenstein, přistoupil ve 20. letech k opravám Kačiny, ale vyčerpal panství finančně natolik, že musel před dluhy uprchnout do ciziny.8 Celý jeho majetek se dostal do konkurzní správy a za druhé světové války byl zámek prodán vysokému důstojníkovi wehrmachtu. V této době na novodvorském zámku sídlilo výcvikové středisko Hitlerjugend. Příslušníci Hitlerjungend chodili pravidelně cvičit do zámeckého parku na Kačině, kde bydlel německý velící důstojník střediska. Třebešický zámek si upravil na rodinné sídlo majitel třebešického zbytkového statku Vojtěch Vraný, který ho v roce 1924 zrekonstruoval. Novodvorský zámek dále sloužil správě okleštěného velkostatku Nové Dvory a nebyly zde prováděny žádné stavební změny, stejně jako v hlízovském zámečku, kde bydlel nájemce zdejšího zbytkového statku. V roce 1945 byla Kačina i Nové Dvory konfiskovány.9 V roce 1948 byl Stomeům státem zabaven i žehušický zámek, Vraným třebešický zámek a z hlízovského zámečku byli vyhnáni jeho nájemci. Do žehušického zámku se nastěhovala nejprve měšťanská škola, poté zahradnické učiliště i s internátem a nakonec ZDŠ, která dostala do užívání i novodvorský zámek. V Třebešicích sídlil po určitou dobu zemědělskolesnický archiv a poté se pro něj hledalo využití. Objekt byl dlouho opuštěný a chátral. V hlízovském zámečku byla úřadovna MNV. Jako jediný ze

6 K ideovým vzorům stavby a jeho výstavbě srovnej: KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla doby klasicismu. Praha Akropolis, 1999 a dále CERMAN, Ivo: Chotkové, příběh úřednické šlechty. Praha NLN, 2008, s. 51–54. 7 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 146–147. Motivací rekonstrukce byl přechod k celoročnímu obývání Kačiny. 8 K opravám Kačiny blíže: NOVÁK, Pavel: Meziválečná oprava zámku Kačina. Kutna Antiqua V, Kutná Hora 2015, v tisku. Podle torzálně v různých fondech dochované korespondence se Quido Thun Hohenstein nikdy nesmířil s pozemkovou reformou, která podlomila ekonomiku panství, díky níž o Kačinu přišel. 9 Kačina a Nové Dvory byly ve vlastnictví Hitlerjugend zastoupené Hansem Ziegrosserem. Z tohoto důvodu se na Kačinu vztahoval dekret presidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.

Svatý Mikuláš – Chotkovský zámek Kačina


28/29

4. Voluptuární stavby

zdejších zámků byl veřejnosti v roce 1951 zpřístupněn zámek Kačina, který se stal sídlem Československého zemědělského muzea, jež zde sídlí dodnes a jež zde v 90. letech zpřístupnilo i Chotkovskou expozici. Žehušický zámek byl po roce 1989 vrácen dědicům rodiny Stome, v roce 1995 se odtud vystěhovala ZDŠ a poté chátral. Dnes již má nového majitele, který ho v současné době rekonstruuje. Třebešický zámek koupil nový majitel italské národnosti a upravil ho na hotel a současně galerii. Hlízovský zámeček byl zčásti opraven, ale není využíván a postupně opět chátrá.

Voluptuární stavby jsou takové stavby, které sloužily pouze pro potěchu, relaxaci, případně reprezentaci majitelů panství. Patří sem především stavby v zámeckých parcích, ale i ve volné krajině. Historie zámeckých parků na Novodvorsku a Žehušicku byla již dostatečně podrobně popsána, proto zde pouze shrnujeme základní údaje o zámeckých parcích a oborách. Na Novodvorsku je vznik zámeckého parku spojen s osobností hraběte Bernarda Věžníka, který na přelomu 17. a 18. století barokně komponoval celou krajinu kolem Nových Dvorů. Její součástí byla i zámecká zahrada, zřízená na místě starší zahrady. Postavil zde skleníky, pavilon Saleta, kašnu s vodotryskem a pěstoval tu pomeranče a další jižní ovoce. Část zdiva Věžníkových skleníků zřejmě obsahují současné budovy zahradnictví, ze Salety zbyla jedna obvodová zeď. Fontána zanikla zcela. Po přesunu panstva na Kačinu byla zámecká zahrada přeměněna na užitkovou a později byla její rozloha zmenšena výstavbou domů kolem náměstí.1 Věžník založil rovněž oboru a bažantnici v prostoru mezi Novými Dvory a Ovčáry a také v prostoru současné kačinské obory. V Nových Dvorech je archivně doložena ještě jedna voluptuární stavba a tou byl letohrádek na Svatoanenském rybníce, k němuž zřídili zvláštní kanál, aby tam mohly snáze připlouvat lodě. Nástupce Věžníků, hrabě Pachta, dokonce nechal postavit námořní loď, která kanálem křižovala k letohrádku. Dnes již není po letohrádku ani stopa. Další voluptuární stavby na Novodvorsku jsou spojeny až s Chotky. Ti začali v 80. letech 18. století budovat na Kačině rozsáhlý zámecký park, v němž byla řada drobných i větších voluptuárních staveb. Dokončení jejich výstavby zabránila finanční krize počátku 19. století. Tehdy byla téměř zastavena stavba zámku Kačina a bylo upuštěno od výstavby řady drobných objektů.2 Do dnešních dnů se dochovala pouze novogotická zřícenina v lesíku Libuše, sloužící zřejmě jako lovecká chata ke krátkodobým pobytům hraběcí rodiny z roku 1785, kaplička na Vojanském kopečku z let 1856–1857 a mostek s delfíny v oboře z roku 1819. Přístaviště, japonský domek, rybářská chýše, památník Diany a Jacquinův památník nebyly realizovány. Chotkové se však ve svém zkrášlování panství nezastavili na hranici parku. Roku 1796 vybudovali na počest hraběnky Vilemíny Thun Hohensteinové na vrchu Kamajka letohrádek v maurském slohu a v roce 1799 postavili pavilon na vršku Skalka u Třebešic.3 Okolí obou objektů nechali parkově upravit. V Nových Dvorech bylo v panské zahradě zřízeno letní zahradní divadlo a Saleta byla přestavěna na zimní divadlo. Další z voluptuárních objektů vznikaly i mimo hranice zájmového území. Na Žehušicku si nechali Thun Hohensteinové kolem roku 1679 postavit lovecký letohrádek a v jeho sousedství založili zámecký park, upravený ve francouzském stylu a obehnaný roku 1817 příkopem se zdí ha-ha. V 60. letech 19. století byl park rozšířen a ze sádek zde byl zřízen rybník. Park byl nově upraven v přírodně krajinářském stylu a bylo v něm vysázeno velké množství vzácných druhů stromů. Na park navazovala obora (založená roku 1820 na místě vypuštěného rybníka Kravinec), která byla v roce 1867 rovněž přírodně krajinářsky upravena. V parku v blízkosti zámku byly zřízeny v třicátých letech 19. století skleníky na pěstování ananasů a fíků. Vedle své funkce užitné měly i funkci reprezentační a tvoří tak přechod od staveb voluptuárních

K vývoji Novodvorské zahrady: BORUSÍK, Pavel: Projekt revitalizace zámecké zahrady v Nových Dvorech u Kutné Hory. Třeboň 2010. 2 K voluptuárním stavbám v parku nejnověji VLČEK, Martin: Realizované a nerealizované projekty zahradních staveb v zámeckém parku na Kačině za hraběte Jana Rudolfa Chotka. Prameny a studie 51, Praha NZM, 2013. 3 LIPSKÝ: c. d. s. 85–88.

1


30/31

Červený domek, Chotkovský letohrádek, později polní hájovna

Žehušice – krytá (zimní) jízdárna

Nové Dvory – původní jízdárna, z níž zbyl jen štít, je dnes využívána jako sokolovna

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 4. Voluptuární stavby

Nové Dvory – torzo oranžérie v zaniklé zámecké zahradě

Nové Dvory – torzo Salety, divadla v zámecké zahradě

Platanový mostek v kačinském parku

32/33

5. Vrchnostenské hospodářské dvory a další hospodářské stavby

k hospodářským. Byly zbourány v 80. letech. Thun Hohensteinové se na rozdíl od Chotků věnovali intenzivně dřevinám a dalším rostlinám pěstovaným v zámeckém parku a na další výstavbu voluptuárních objektů se nezaměřili. Voluptuárním objektem jiného typu je zámecká jízdárna a s ní spojené konírny. Chov jezdeckých koní měl na obou panstvích dlouhou tradici. V Žehušicích Jan Josef Thun Hohenstein v polovině 18. století vyměňoval koně s hrabětem Kinským z Chlumce nad Cidlinou. Konírny tehdy zabíraly celou jednu stranu dvora a v roce 1783 v nich bylo chováno 56 kusů koní a dalších 16 mezků a 5 oslů.4 V roce 1734 nechal hrabě vybudovat v sousedství stájí rozsáhlou jízdárnu o délce 43 a šířce 14,5 metru. Chov koní v Žehušicích trval až do války roku 1866 a pak byl zrušen. Objekt jízdárny byl využíván jako plesový i koncertní sál. V letech socialismu v něm bylo skladiště zeleniny. V posledních třech letech byl objekt jízdárny i sousední konírny současným majitelem velmi citlivě zrestaurován a opět bude sloužit svému původnímu účelu. V Nových Dvorech vybudoval hrabě Bernard Věžník hřebčín a jízdárnu na přelomu 17. a 18. století, kdy usiloval o povýšení Nových Dvorů na městečko. Současná budova jízdárny je však mladší. Je postavena v pozdně barokním stylu, někdy v poslední třetině 18. století již za Chotků. Po přestěhování Chotků na Kačinu ve 20. letech 19. století byla jízdárna opuštěna a byla využívána jako skladiště. Při zřizování cukrovaru ve 30. letech se uvažovalo právě o této budově. Od meziválečného období byl objekt příležitostným divadelním sálem a tělocvičnou Sokola. V 80. letech 20. století budova vyhořela a z původního objektu zbyla jen štítová zeď. Dnes bývalá jízdárna opět slouží novodvorskému Sokolu.

Hospodářské dvory, které dodnes v krajině Novodvorska a Žehušicka vidíme, nelze směšovat s historickými hospodářskými dvory středověku, o nichž se dozvídáme z archivních pramenů.1 Až do 16. století a v případě většiny vrchností až do století následujícího šlechta nepodnikala ve vlastní režii a základ jejích příjmů tvořily poddanské dávky. (O podnikání v pivovarství bude řeč dále.) Většina šlechticů měla obvykle jeden i více dvorů, kde pro svoji potřebu, nikoliv pro trh, produkovala obilí, hovězí maso a další zemědělské produkty. K tomu ovšem stačil dvůr velikostí příliš se nelišící od selských usedlostí. O takovýchto dvorech máme zprávy ve sledovaném regionu již od sklonku 14. století. Vůbec nejstarší zmínka o hospodářském dvoře se týká svobodného dvora v Lochách z roku 1390. První zpráva o Novém Dvoru, pozdějších Nových Dvorech, pochází z roku 1410. Od šlechtických hospodářských dvorů musíme odlišit dvory církevní. Ty sedlečtí cisterciáci zakládali souběžně s kolonizací lesa Boru, kde po roce 1278 založili minimálně tři vesnice: Svatý Mikuláš, Svatou Kateřinu a Rohozec. U prvních dvou z nich byly zřízeny i hospodářské dvory, tzv. grangie, kde bylo produkováno obilí a další zemědělské výrobky, zajišťující provoz sedleckého kláštera. Existence další z grangií byla prokázána ve 13. století v Hlízově. O osudech grangií nevíme nic bližšího.2 Po přechodném zániku kláštera za husitských válek není zřejmé, zda zůstaly hospodářské dvory zachovány i za nových šlechtických majitelů nebo zda zanikly. V 15. a 16. století jsou hospodářské dvory uváděny téměř ve všech vesnicích, kde bylo šlechtické sídlo. O jejich podobě však nic nevíme. Je velmi pravděpodobné, že byly stejně jako poddanské usedlosti dřevěné. Můžeme se pouze domnívat, že např. v případě Ovčár (původně klášterní ovčín), které byly roku 1562 jako samostatný alodiální statek zapsány do desek zemských Janu Balbínovi z Vorličné, jenž následujícího roku přestavěl zdejší dřevěnou tvrz na kamennou, byl při přestavbě z kamene postaven i hospodářský dvůr. Donínové v Žehušicích nechávají renesančně přestavět a rozšířit někdy v druhé polovině 16. století starou tvrz. S ní byl zřejmě přestavěn a rozšířen i hospodářský dvůr. V Žehušicích, jako v jediném případě na teritoriu obou sledovaných panství, se dochoval panský hospodářský objekt z doby renesance, byť zřejmě následně upravovaný. Tím je centrální sýpka panství, umístěná za tvrzí v hospodářském dvoře.3 Jde o výrazně převýšenou stavbu s pro sýpku atypickými střílnovitými okénky a s hřebínkovou klenbou komor v přízemí, jež se výrazně odlišuje od mladších, v širším regionu již bohatě dochovaných, barokních sýpek. Obdobné stavební aktivity snad lze předpokládat i v Nových Dvorech, kde si Kašpar Melichar ze Žerotína začal snad někdy po roce 1593, kdy vytváří Novodvorské panství, budovat renesanční zámek. Za třicetileté války však zámek i se sousedícím hospodářským dvorem vyhořel. Pokud zde vůbec existovaly renesanční zděné hospodářské objekty, pak část jejich zdiva buď skrývá barokní podoba těchto objektů, nebo bylo zdivo pouze druhotně využito. Nejstarším hospodářským

Starší šlechtické hospodářské dvory sloužily k samozásobení rodiny šlechtice a jeho personálu. Co do velikosti se takový dvůr podobal velké selské usedlosti. Velcí sedláci – dvouláníci obhospodařovali kolem 40 hektarů polí. Naproti tomu pobělohorské hospodářské dvory již sloužily tržní produkci a tomu odpovídala i jejich rozloha. K jednotlivým dvorům patřilo 200–300 hektarů polí. Rozloze půdy odpovídala i velikost budov hospodářských dvorů. 2 O cisterciáckém hospodaření blíže CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. I., Fundace 12. století. Praha Karolinum 2013, kapitola Ekonomika, s. 136–140. 3 V roce 1924 byl při opravách objeven nad vchodem do sýpky pásek renesančních sgrafit. Kronika Žehušic, zápis za rok 1924, s. 76.

1

4

NOVÁK, František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Žehušice 2002, s. 88.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 4. Voluptuární stavby

34/35

Bernardov – hospodářský dvůr

objektem v novodvorském dvoře je centrální sýpka, která již má typickou barokní podobu. V případě Žehušic je pravděpodobné, že Donínové patřili k těm prozíravým šlechtickým rodům, které se snažily získat dodatečné finanční prostředky z vlastního podnikání v zemědělství. K tomu sloužily právě vrchnostenské hospodářské dvory, na nichž pracovali poddaní. V případě novodvorských Žerotínů, kteří byli především válečníky, lze o podobných aktivitách pochybovat. Zásadní změnu do hospodářského podnikání přinesla třicetiletá válka, jež připravila šlechtu o velkou část poddanských dávek. Šlechta proto musela hledat jiné zdroje příjmů a vzhledem k dostatku půdy bez hospodářů, kteří buď ve válce zahynuli, nebo utekli před zvyšujícím se hospodářským útlakem, se nabízelo především podnikání v zemědělství. Od druhé půlky 17. století dochází k mohutnému rozvoji dvorového hospodaření šlechty a šlechtický velkostatek, založený dříve na vybírání poddanské renty, dostává podobu robotního velkostatku, kde základním zdrojem příjmů jsou výnosy hospodářských dvorů, v nichž robotují poddaní. Alespoň část hospodářských dvorů tohoto období je již kamenná. Dvory jsou zařízeny na chov až stovek kusů dobytka a zpracování a uskladnění stovek metráků obilí. V této době se také dotvořila struktura budov velkostatkových hospodářských dvorů, které jsou od této doby téměř neměnné. Hospodářský dvůr měl nejčastěji podobu uzavřeného čtyřúhelníku, v němž obvykle dvě strany tvořily stáje pro skot a pro koňské potahy, zbývající strany tvořily stodoly a sýpka. Obvykle součástí traktu chlévů byla i obytná část dvora s bytem šafáře, tj. správce dvora. Tento byt někdy míval kvalitnější architektonické provedení a působil dojmem zámečku uprostřed jedné ze stran dvora a na stáje skotu navazovala obydlí obsluhy a často i ratejna.4 Teprve v druhé polovině 19. století do ustáleného schématu budov dvora přibyly kůlny na hospodářské stroje, protože pole již byla obdělávána vlastními, a nikoliv robotními potahy a stroji, a koncem 19. století i malé budovy vepřínů. Stavební podobu hospodářských dvorů ze 17. století neznáme. Stavebně historický průzkum dvorů na Novodvorském a Žehušickém panství nebyl nikdy proveden. Z analogií s hospodářskými dvory z jiných panství, která byla z tohoto pohledu prozkoumána, lze usuzovat, že velká část dvorů již byla zděná a toto zdivo může být skryto pod mladšími přestavbami dvorů dodnes. V archivních pramenech je dostatek údajů o stavebních aktivitách na obou panstvích. Výrazné byly zejména na Novodvorském panství, které kupoval Bernard Věžník roku 1679 se zpustlými dvory, které systematicky obnovoval. Ve Svatém Mikuláši je pro rok 1660 uveden dvůr jako zcela zpustlý, po roce 1679 byl obnoven a v roce 1734 v něm bylo chováno 40 krav a 500–600 ovcí.5 Bernard Věžník však neobnovil všechny dvory, vynechal například ty ve Svaté Kateřině, ve Svatém Jakubu aj. Rozložení dvorů v krajině ukazuje na snahu o racionální využití dominikálních pozemků. Pro Žehušické panství je dochován urbář z roku 1643, který uvádí osm dvorů, z nichž jeden leží již mimo sledované území. Podle osazení dvorů dobytkem je patrné, že se nejedná o nijak zpustlé dvory, ale o dvory plně fungující. Počty chovaných kusů dobytka se pohybovaly v rozmezí od 6 do 20 koní, 13–60 krav, 8–40 jalovic a 12–60 prasat,

Hospodářskými dvory především středočeských panství se systematicky zabýval Jan ŽIŽKA. Novodvorskému ani žehušickému panství se však zatím publikačně nevěnoval. Objekty jsou mu však známy z památkového dohledu. 5 LEDR: c. d. s. 138.

Druhanice – brána do hospodářského dvora

Lochy – stodoly v hospodářském dvoře

4

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 5. Vrchnostenské hospodářské dvory a další hospodářské stavby

36/37

Zbyslav – špýchar v hospodářském dvoře upravený pro obytné účely

neodpovídají však kapacitě dnešních staveb.6 Je zřejmé, že tehdejší dvory byly později přestavěny a jejich kapacita byla zvýšena. Na Novodvorsku jsou větší stavební aktivity spojeny až s rodem Chotků, který zakoupil panství roku 1764 a rychle se pustil do jeho zvelebování, mimo jiné i do obnovy hospodářských dvorů. Z roku 1776 pochází zmínky o renovaci dvora ve Svatém Mikuláši, kde Jan Karel Chotek nechal přistavět dvě stodoly. Od přelomu 18. a 19. století investiční aktivity Chotků výrazně přibrzdila stavba zámku Kačina, která Chotky dovedla až na pokraj ekonomického kolapsu panství. Na Žehušickém panství, jak víme, došlo v roce 1778 k výstavbě teletníku na místě části starších maštalí. V následujících desetiletích postihla žehušický dvůr série požárů, po nichž bylo nutno vždy jednotlivé části dvora obnovovat. Roku 1820 postavil žehušický zámecký stavitel Jan Jelínek ve dvoře dvě dodnes zčásti stojící stodoly. V roce 1818 byl nově postaven dvůr v Druhanicích a zhruba v téže době byl přestavěn i dvůr v Horce. Stavební aktivity se tak kumulují do období asi tří – čtyř desetiletí, spojených v Žehušicích především s osobnostmi Františka Josefa a Josefa Matyáše Thuny.7 Tyto aktivity vyvrcholily empírovou přestavbou zámku v roce 1826. Právě z tohoto období pochází na Žehušicku (na Novodvorsku z konce 18. století) většina vrchnostenských dvorů. Na Chotkovském panství po výstavbě Kačiny z finančních důvodů komplexní přestavby dvorů na delší dobu ustaly a v následujících desetiletích se budování omezovalo pouze na stavby jednotlivých objektů. V roce 1834 byly upraveny chlévy v mikulášském dvoře, v roce 1840 byla vybudována stodola v hlízovském dvoře apod. Obdobně tomu bylo na Žehušicku. Výkup robot po roce 1848 vedl ke kumulaci finančních prostředků v rukou šlechty. Ta je však na sledovaných panstvích investovala spíše do strojního vybavení a meliorací pozemků, ne do nové výstavby. Pak přišla hospodářská krize, která naruby převrátila představy Chotků i Thun Hohensteinů o podnikání v zemědělství. Oba rody hospodářské dvory pronajaly, a tak ukončily rozsáhlejší investiční aktivity. Nájemci prováděli jen nezbytně nutnou údržbu. V éře úprav na přelomu 18. a 19. století dostaly v jádru barokní hospodářské dvory obvykle klasicistní fasády, na nichž se někdy objevují shodné zdobné motivy jako na zámcích Kačina a Žehušice. Typické lizénové rámy (případně slepé arkády) známé z Novodvorského zámku se objevují nejen na novodvorském hospodářském dvoře, ale i v Hlízově či na Žehušicku na dvoře v Horce.8 Z mladšího období je pouze zatím blíže nedatovaná úprava hospodářského dvora v Třebešicích nesoucí již prvky historismu. Meziválečná pozemková reforma vytvořila z hospodářských dvorů zbytkové statky, které byly prodány zájemcům. Majitelům panství byly propuštěny za záboru některé dvory – u Novodvorského velkostatku se jednalo o dvory Svatý Mikuláš a Nové Dvory, u Žehušického velkostatku

Lovčice – obytná budova hospodářského dvora

Hlízov – kůlny a sýpka v patrech nad ní v hospodářském dvoře

6 NOVÁK, F.: c. d. s. 39. 7 Zejména Josef Matyáš Thun (1794–1867) se od roku 1816 zřekl svojí vojenské kariéry


38/39

a věnoval se správě panství. Obdobně jako Jan Rudolf Chotek a po něm Karel Chotek byl i významným veřejným činitelem, který stál například za vznikem pojišťovny proti ohni, stavbou řetězového mostu a nábřeží Františka I. v Praze, spoluzakládal Českou spořitelnu a byl prezidentem Vlastenecko – hospodářské společnosti pro Čechy. Do němčiny přeložil Rukopis královédvorský a vydal spis Der Slavismus in Böhmen, kde se zastával české národnosti. 8 O projektantech úprav nebo u části dvorů zřejmě komplexních přestaveb dvorů blížících se novostavbám není dostatek pramenů. J. Žižka se domnívá podle paralel z jiných panství, že projektantem řady žehušických dvorů je František Pávíček, který se podílel na rekonstrukci žehušického zámku. U Chotkovských dvorů, jejichž rukopis má poněkud odlišnou podobu není autor znám, inspirace Joendlovými stavbami, je však zřejmá. Joendl přitom dohlížel na stavbu Kačiny, projektoval Chotkovskou hradbu a podílel se i na dalších Chotkovských stavebních aktivitách.

Lovčice – sýpka v hospodářském dvoře s torzem chlévů

o dvory Žehušice, Horní Bučice, Vlačice a Výčapy. Z ostatních dvorů se staly zbytkové statky. Noví majitelé zbytkových statků do stavebních úprav příliš neinvestovali, neboť byli obvykle finančně vyčerpáni. Stávající budovy však zcela vyhovovaly meziválečným požadavkům na chov dobytka, a tak vlastně rozsáhlejší úpravy nebyly ani třeba. Požár v bernardovském dvoře vedl k výstavbě nové obytné budovy. Specifický osud měl chotusický hospodářský dvůr. Z něho totiž nebyl vytvořen zbytkový statek, ale pro množství zájemců o půdu byl rozparcelován beze zbytku celý. Rozparcelovány byly i budovy hospodářského dvora. Zdejší dvůr byl dvoutraktový, podélně průjezdný, na jedné kratší straně byla menší sýpka. Ta byla adaptována na sokolovnu, zatímco trakt chlévů byl rozdělen podle klenebních pasů na jednotlivé díly, z nichž byly upraveny byty. K nim přiléhal i pás nádvoří, stejně široká část stodol na protější straně dvora i pozemků za dvorem. Samotný princip zbytkových statků napadla revize první pozemkové reformy těsně po druhé světové válce. Zbytkové statky měly být rozparcelovány, ale dříve než se tak stalo, přišla další pozemková reforma a kolektivizace zemědělství. Bývalé hospodářské dvory, později zbytkové statky, byly zabrány jako jedny z prvních a stala se z nich jádra budoucích JZD, případně farem státních statků. Zde se historický vývoj dvorů obou panství mírně odlišoval. Zatímco v Žehušicích se dvůr stal součástí čáslavského státního statku a JZD zde bylo vytvořeno až koncem 50. let. Na Novodvorsku vznikala JZD záhy a dvory jim byly prakticky ihned předány k obhospodařování.9 JZD zde hospodařila až do roku 1989. V období socialismu přestávaly hospodářské dvory již podmínkám velkovýroby pozvolna vyhovovat. Byly stále ještě po konstrukční stránce a zčásti i kapacity využitelné, ale bylo nutno vyměnit především u stájí jejich vnitřní technologii. Archivní doklady ukazují, že v průběhu socialismu byla v jednotlivých stájích vyměněna technologie dvakrát i třikrát. Původní vybavení stájí z dob šlechtického podnikání zde tudíž nenajdeme, autentické jsou pouze prostory. Svůj původní účel zavedením dělené sklizně ztratily stodoly a následně i sýpky, z nichž se staly garáže a sklady nejrůznějšího materiálu. Méně často byly stodoly upraveny na seníky, vzácně z nich byly vytvořeny chlévy na hluboké podestýlce. Uprostřed nádvoří např. v Nových Dvorech či Mikuláši vyrostly dílenské objekty či kolny pro sušení obilí, případně objekty pro hospodářské stroje. Až do konce 80. let byly všechny hospodářské dvory využívány pro zemědělskou výrobu. Po roce 1989 byly některé dvory jako objekty nejméně vyhovující moderní zemědělské velkovýrobě opuštěny. Nové využití se pro ně hledalo jen obtížně. Dvůr v Horce, který odkoupila firma Pinelli, vyrábějící energetické nealkoholické nápoje, byl výjimkou. Tento dvůr byl kompletně opraven a upraven pro potřeby nápojového průmyslu. V Žehušicích část objektů posloužila jako skladovací prostory. Na Novodvorsku, kde nedošlo k rozpadu zemědělských družstev, je část dvorů dosud nástupnickou zemědělskou společností využívána. V odprodaném lošském hospodářském dvoře, kde byla zřízena soukromá jatka, která posléze zkrachovala, došlo ke zřícení části objektů. Dnes však již nový majitel dvůr postupně rekonstruuje. Některé dvory dnes

9 S obhospodařováním hospodářských dvorů po jejich vyvlastnění v rámci revize pozemkové reformy v roce 1948 nastal problém. Někde se těžce hledala organizace, která by na nich hospodařila. Předat je do soukromých rukou nepřipadalo v úvahu a tak je většinou dostal Státní statek, ale i jiné organizace. Např. mikulášský dvůr spravovala krátce kutnohorská družstevní mlékárna, hlízovský dvůr postátněný cukrovar v Ovčárech. Jakmile vznikla JZD a ta vznikala na Novodvorsku na rozdíl od Žehušicka velmi záhy, tyto organizace rády dvory předaly JZD.

Vlačice – samostatně stojící stáj

Lochy – samostatně stojící ovčín


40/41

Bojmany – opravená oborní hájovna

Horušice – hájovna, bývalá jezuitská rezidence

Žehušice – zámecké zahradnictví

Žehušice – panské pivovarské sklepy

Nové Dvory – Hrázecká polní hájovna


42/43

chátrají bez využití, nebo je využívána jen část objektů. Nejhůře dopadl hospodářský dvůr v Horních Bučicích, který se z větší části zřítil.10 Částečně se zřítil i dvůr v Třebešicích, ten ale na rozdíl od bučického nový majitel opravuje. Hospodářské dvory nečeká zřejmě příliš radostná budoucnost. Jejich oprava a úprava pro novodobé využití je natolik nákladná, že se případným investorům vyplatí vkládat peníze do mladších zemědělských staveb, případně budovat stavby na zeleném drnu. Hospodářské dvory tak zřejmě čeká postupná zkáza. Součástí hospodářských dvorů, častěji však jako samostatná budova někde v sousedství, bývaly ovčíny. Mohutný rozmach chovu ovcí nastal již v 17. století a vytrval až do první poloviny 19. století. Souvisel s rozmachem soukenictví, které dodávalo sukno pro vojenské uniformy i civilní oděvy. S levným dovozem bavlny bylo sukno zatlačeno do pozadí a chov ovcí postupně upadal. V Žehušicích jsou doloženy stavy ovcí v jednotlivých dvorech k rokům 1643 a 1783.11 Tehdy se ovce chovaly při všech dvorech, k mladšímu roku však v některých dvorech až v dvojnásobném počtu kusů. Obdobně tomu bylo i na Novodvorském panství, kde jsou dochovány číselné údaje k roku 1734.12 Ve dvorech poměrně spolehlivě ovčíny prozradí široký klenutý vjezd v úzké čelní stěně stájí. Ovčíny měly také často na rozdíl od stájí pro skot ploché stropy. Ze samostatných ovčínů se dochoval ovčín v Lochách, nyní využívaný jako drobná živnostenská provozovna, resp. sklad. V Hlízově byl ovčín přestavěn na nájemní byty. S chovem ovcí souvisela i další „stavba“ – koupadlo ovcí. Bylo využíváno před střiží ovcí, kdy byly ovce hnány přes široký, zpevněný brod, aby si umyly rouno. Zarostlé koupadlo se dodnes dochovalo pod hrází Nového rybníka za Novými Dvory. Z dob velkostatků se zachovaly i další hospodářské objekty související s podnikáním šlechty a později i nešlechtických majitelů velkostatků a jejich částí. Jsou to především budovy zahradnictví a skleníky. Zahradnictví jako podnikatelsky zajímavý obor se začalo na Novodvorském panství rozvíjet již na sklonku 18. století. Po přenesení sídla Chotků do nového zámku na Kačině byla zdejší okrasná zahrada využita jako zahrada užitková. Vznikly zde rovněž rozsáhlé školky, jejichž katalog je starší než dosud nejstarší známý katalog lednických lichtensteinských školek na Moravě.13 Dodnes je zde zachována část původních budov zahradnictví. I zahradní výroba tu probíhá dodnes. Z bývalých skleníků se však nedochovalo nic, současné skleníky pocházejí ze socialistické éry. Dnes soukromé zahradnictví využívá především fóliovníky. Chotkové založili zahradnictví i na Kačině a původní klasicistní budova zahradnictví, k níž byla připojena roku 1832 budova kočárovny, stojí dosud. Skleníky se nedochovaly, současný zámecký skleník je novostavbou z přelomu 20. a 21. století.14 Na žehušickém panství je zahradnictví zmiňováno v době přestaveb zámku a přístavby předzámčí v první čtvrtině 19. století. V rámci přestavby zámku byl přistavěn i provozní dvůr a také ananasovna a fíkovna.15

Pravděpodobně v této době však šlo stále ještě o voluptuární stavby, jejichž výpěstky sloužily nanejvýš k obohacení tabule majitele panství. Rozvoj zahradnictví v Žehušicích je spojen až s novým majitelem panství – Václavem Stomem, který získal Žehušice v první pozemkové reformě v roce 1925. Jedním z prvních počinů nového majitele bylo založení koniferových školek na rozloze 15 hektarů. Součástí zahradnictví byly i nově vybudované skleníky. Koniferové školky zde sídlí dodnes, v období socialismu zde byla postavena účelová hala. Po vrácení koniferových školek původním majitelům počátkem 90. let si řada zaměstnanců založila v Žehušicích své vlastní firmy a tradice zahradnictví tak v Žehušicích trvá. Tyto firmy však obvykle vystačí pouze s fóliovníky. Dalším druhem vrchnostenských budov jsou hájovny. Nejstarší hájovny tvoří přechod mezi hospodářskými a voluptuárními budovami, neboť sloužily personálu pečujícímu o bažanty v bažantnicích, případně o vysokou zvěř v oborách. Hájovna v žehušické bažantnici je doložena již roku 1643. V 18. století však převážil nad péčí o zvěř zájem o lesy, které se staly významným zdrojem příjmů velkostatku, a v jednotlivých lesních celcích byly budovány hájovny. Řada z nich se dochovala až do dnešních dnů, zpravidla ovšem již v přestavěné podobě z 19., případně z první poloviny 20. století. Hájovna v Bojmanech je jedním z nejhezčích příkladů novogotické architektury v sledovaném regionu. Vedle „lesních“ hájoven ( jagerhaus) existovaly i polní hájovny (hegerhaus). Ty neměly s lesnictvím nic společného. Zde sídlili polní hajní, kteří dozírali na panská pole, aby se poddaní nedopouštěli polního pychu. Jsou to osamocené přízemní budovy, nijak se neodlišují od malých zemědělských usedlostí. Některé jsou bez jakéhokoliv hospodářského příslušenství, roztroušené v polích. Ty, které se dochovaly, např. u Nových Dvorů, nyní slouží jako rekreační objekty16. Na hájovny, ať již polní či lesní, byly někdy adaptovány objekty původně sloužící jinému účelu. Příkladem může být původně letohrádek Červený domek při silnici z Nových Dvorů do Kateřiny nebo cisterciácká rezidence v Horušicích.

10 Jednalo se přitom o nejstarší dochovaný hospodářský dvůr zřejmě již ze 17. století. Jednalo

se o jediný jednořadý vrchnostenský chlév, který byl v 19. století zvýšen o skladovací podstřeší.

11 NOVÁK, F.: c. d. s. 17, 39. 12 LEDR: c. d., s. 139. 13 Ústní informace Doc. Ing. Pavla Šimka, PhD, projektanta revitalizace zámeckého parku

na Kačině z roku 2012.

14 Při skrývce půdy před stavbou skleníku byly odhaleny základy starší stavby velikostí o cca

čtvrtinu menší než dnešní skleník. Nenavazovaly však na zdivo objektu zahradnictví a jednalo se zřejmě o samostatnou stavbu. 15 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 138.


44/45

16 Při rekonstrukci bývalé Hrázecké hájovny bylo soukromým majitelem zjištěno, že se jed-

ná o roubenou stavbu v kožichu.

Stejně jako stavby obytné nacházíme ve sledovaném regionu i hospodářské rolnické stavby, respektive jejich torza, pocházející ze starší vrstvy lidové architektury, která byla i ve zdejším regionu roubená. Také hospodářské stavby byly přestavěny v průběhu 19. století. Hospodářské stavby, jmenovitě chlévy, dokonce dříve než stavby obytné, protože dobytek měl tehdy před lidmi přednost, neboť lidi živil. Nejstarší vrstva zděných hospodářských staveb pochází z první poloviny 19. století, výjimečně se i v selském prostředí najdou stavby z konce 18. století. Nyní již k jednotlivým druhům hospodářských staveb Stodoly sloužily k ukládání především nevymláceného obilí. Nejstarší stodoly spolehlivě prozradí všude stejně silné kamenné zdi bez větracích otvorů a podezdívky s kamennými štíty, kde bývá často patrna mladší dozdívka, jež změnila původní polovalbovou střechu na valbovou.1 Krovy bývají hambalkové soustavy. Jejich trámy nevhodně člení prostor stodoly, takže je obtížné ji plnit výše než obvodové zdivo. Již v závěru století se začalo více dbát na to, že obilí v záděních leží na zemi a od země dochází postupně k jeho ničení. Proto bývá v záděních budována dřevěná podlaha, odvětraná v obvodových zdech příčně průduchy opatřenými pletivem proti hlodavcům. Ve stěnách se objevují svislé uvnitř lomené průduchy a na hřebení bývá buď osazen žaluziový dýmník, nebo je v celé délce střechy u hřebene nízký větrací otvor. Liší se však i samotné zdivo stodol. Bývá výrazně tenčí, většinou již z cihel a dělí se na pilíře a podpozednicové ztužovací silnější pásy a slabší výplňové zdivo. Rovněž vazba se mění. Starší typy nahrazuje úsporná vazba vaznicová. Již před první světovou válkou se objevují postupně stodoly na podezdívce s asfaltovou izolací a řádkou nastojato postavených cihel, oddělující obvodové zdivo. Časté jsou i složitější vazby s šikmou stolicí či věšadlovou konstrukcí, které lépe zpřístupňují podstřešní prostor. Nad záděněmi se stále častěji buduje patro soužící k ukládání vymláceného obilí, luštěnin apod. S rozvojem strojního mlácení byla stodola potřeba stále méně. Tak obvykle již koncem meziválečného období dostává stodola celé patro sloužící jako skladiště a rovněž podlaha mlatu i zádění bývá v jedné úrovni, aby byla stodola celá průjezdná. Postupně se mění i způsob odvětrání stodol. Svislé průduchy nahrazují cihelné vazby s otvory ve zdivu. Ty tvoří často zajímavé obrazce.2 Někde se objevují v podstřeší dřevěná bednění s mezerami mezi prkny. Mezery zajišťují proudění vzduchu. V jediném případě bylo na chotusické faře ve stodole v 90. letech doloženo větrání šachtovým dýmníkem z fošen s výřezy u podlahy. Dýmník odváděl vzduch z již nedochovaných kanálů pod dřevěnou podlahou nad střechu. Již od sklonku meziválečného období patřily stodoly k neproduktivním typům zemědělských staveb. Bylo jasné, že jejich funkce skladovat nevymlácené obilí postupně zaniká, a proto se doporučovalo do zádění umístit silážní komory či sklepy na okopaniny. Vymlácené obilí se skladovalo ve špýcharech neboli sýpkách. V malých usedlostech se obilí ukládalo v podstřeší. Ve větších byly sýpky často kombinovány s jinými budovami, kdy v přízemí byla např. kolna, někdy i nedoporučovaný chlév a v patře špýchar. Pouze u největších sedláků a ve všech velkostatkových dvorech bývaly špýchary jako samostatné jednoúčelové budovy. Vždy se jednalo o budovy s masivními zděnými zdmi a mohutnými trámy, nesoucími značné zatížení obilí rozloženého do půlmetrové vrstvy. Vzácně nesou budovy dochovaných selských

Tyto stodoly stejně jako další hospodářské stavby se dochovaly nejvíce v oblasti Žehušicka pod Železnými horami, kde byla snadno dostupná jako stavební materiál snadno těžitelná a opracovatelná opuka. 2 V okolí Semtěše, kde byla evangelická fara, ale např. i v Kobylnicích jsou větrací vynechávky ve zdivu uspořádány do tvaru kalicha.

6. Selské hospodářské stavby

Zbyslav – pilířová stodola s prkennými výplněmi

Bílé Podolí – stodola zděná z lomového kamene

Vlačice – stodola zděná z cihel se zdobnými režnými pilastry a římsami

1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 6. Selské hospodářské stavby

46/47

Habrkovice – chlévy z roku 1911 se skladovacím podstřeším

špýcharů slohové rysy.3 Špýchary ve dvorech bývaly vícepatrové. Ležatá malá okna byla umístěna 60 cm nad podlahou, aby mohl vzduch proudit těsně nad obilím. V sledované oblasti není doložena žádná obilní sinclairská věž, do níž se obilí napouštělo v podstřeší a bylo v několikametrové vrstvě provzdušňováno trojhrannými kanálky procházejícími napříč budovou.4 Dole se pak obilí vypouštělo do pytlů. Mladší špýchary z počátku 20. století a z meziválečného období jsou stále podlahovými sklady a mění se na nich pouze to, že jejich obvodové zdivo je odlehčené. Směrem nahoru se zdivo po patrech zužuje a pod nosnými trámy jsou zesílené pilíře, vystupující z vnější fasády, a mezi nimi je výplňové tenčí zdivo s ležatými okny. Pokud byla sýpka umístěna v přízemí, vždy měla zvýšenou podlahu odvětranou otvory v obvodním zdivu. Rovněž špýchary patřily ke stavbám určeným k zániku. V malých usedlostech postačilo bohatě k ukládání obilí podstřeší a největší usedlosti si pořizovaly několikapatrové hráďové sýpky. Ty nejsou v regionu doloženy, ale tohoto typu je hospodářské skladiště v Dolních Bučicích. Zatímco dříve byla snaha po co nejlepším provětrání obilí, nyní se přecházelo k ukládání obilí za nepřístupu vzduchu. Jeho nedostatek spolehlivě ničil všechny škůdce. Na jednotlivých patrech sýpky již nebylo uloženo obilí na podlahách nebo v pytlích, ale ve dvoumetrových hrádích – dřevěných komorách přístupných ze všech stran a s vypouštěcími otvory v podlaze. Stabilní součástí sýpek se stala kladka, později i kapsový elevátor. Poměrně mladým typem hospodářských budov jsou kolny k ukládání zemědělských strojů a nářadí. Ve větším množství se začaly objevovat až v druhé polovině 19. století v souvislosti se vzrůstající strojovou vybaveností zemědělských závodů. V malých závodech stačil malý, často otevřený přístavek k některé další budově, jinde kolna vhodně vyplnila mezeru mezi jinými budovami u ohradní zdi. Jen u velkých usedlostí, pravidelně ve dvorech, to byla samostatná stavba uprostřed dvora. Konstrukce kolen se téměř neměnily a jejich stáří lze nejčastěji určit podle užitého materiálu. Přístavky a stavby u obvodových zdí byly zprvu dřevěné a velmi lehké, ale postupně dostaly podobu zděnou s lehkou pultovou střechou. Tam, kde na nich byla umístěna ještě sýpka, byly zaklenuty nebo měly bytelný trámový strop. Kolny umístěné samostatně uprostřed dvora byly pilířové či sloupové stavby, ve starší době obvykle neměly strop a bylo vidět do vazby. Takovéto kolny měly zpravidla nižší valbovou střechu krytou taškami. Později bývala do podstřeší umísťována sýpka, vzácně se objevuje i hrázděná, tj. vylehčená, konstrukce sýpkového patra. Kolny byly vždy průjezdné, někdy se laťováním oddělovala část kolny určená k ukládání kočárů a dražších vozů a zvenčí se uzavírala laťovými dveřmi. Jindy zde bývaly ukládány i motorové stroje – stabilní motory a traktory či párnice. Pak musely mít kolny již od roku 1911 nespalitelné stropy. Kolny byly naproti výše uvedeným dvěma druhům staveb stavbami s perspektivou. Ještě koncem 40. let se objevují lehké otevřené kolny se složitějšími šikmými stolicemi či jinými vazbami, které umožňují bez podpor překlenout široké rozpony. Konce trámů byly kotveny do vyzděných nebo betonových patek. Tyto kolny měly často lehkou eternitovou

3 V Rohozci se u čp. 29 dochoval špýchar s novogotickými rysy. Jeho projektantem resp. stavitelem je zřejmě žehušický zámecký stavitel Josef Míča, který stavby v podobném duchu stavěl v širším okolí Žehušic na sklonku 19. století. 4 V širším regionu propagoval americká sila známý vynálezce zemědělského nářadí a projektant zajímavých levných lehkých typů zemědělských staveb ze dřeva na nedalekém kolínském velkostatku František Horský. Nejbližší jim postavené americké silo dodnes stojí v Ovčárech u Kolína.

Vlačice – chlévy s režným zdobným cihelným pásem a odvětráním nad střechu

Vlačice – chlívky u bytovky pro zaměstnance státního statku


48/49

Záboří – chlívky a kůlničky u bytového domu zřízeného z administrativní budovy cukrovaru

či lepenkovou krytinu. Ve sledovaném regionu se dochovaly především v hospodářských dvorech, např. v Nových Dvorech. Pýchou každého rolníka byly chlévy. Podle nich se poznalo, jaký je hospodář a také se podle nich dal přičlenit k různým sociálním vrstvám venkova. Přestože chloubou sedláků byli koně, živil je především skot. Jemu také byla věnována při stavbách chlévů velká pozornost. Konírny se od druhé půlky 19. století do poloviny 20. století téměř nezměnily. Přechod od vazných stání k boxům se pracovních koní netýkal a jedinou změnou byly nové materiály použité při stavbách koníren a postupné nahrazování krmných mís krmnými žlaby či stoly. U chlévů pro skot se výrazně projevují dva druhy inovací – inovace stavebního charakteru, kdy jsou používány nové materiály, a inovace, které jsou důsledkem snah o úsporu práce. Ty spočívaly především ve vnitřním uspořádání stájí a jednotlivých prostor souvisejících s provozem stájí, jako byla míchárna, seník či mléčnice. U stájí pro prasata se připojil ještě jeden proud inovací – pokrok v zootechnice. Poznání životních požadavků prasat pak vedlo k výrazné změně vepřinců. V tom je výrazný rozdíl od staveb pro rostlinnou výrobu, kde jediné, co se zohledňovalo, byla snaha udržet plodiny v suchu a mimo dosah škůdců. V regionu převažovaly spíše menší chlévy, kde se pokrok nemohl příliš uplatnit. Nejvýrazněji je vidět v chlévech hospodářských dvorů, ale i ve velkých chlévech selských. Chlévy byly první zděné stavby v selských hospodářstvích a to z toho důvodu, že výkaly a výpary zvířat rychle ničily dřevěnou konstrukci chlévů.5 V selských usedlostech ve druhé polovině 19. století většinou přicházelo do úvahy, vzhledem k počtu krav, jednořadé ustájení. V případě, že stály krávy hlavami ke zdi, tak u zdi bylo přistaveno koryto a nad ním jesle na seno. Stály-li hlavou ke krmné chodbě, pak jesle chyběly. Jednořadé stáje měly pouze jednu chodbu a buď ke krmení, nebo k dojení se musela obsluha proplétat mezi kravami. Velké stáje byly dvouřadé. I tam, pokud stály krávy hlavami od sebe, bývala pouze jediná chodba. Pokud stály hlavami proti sobě, byly ve stájích již chodby tři, středová krmná a okrajové hnojné. Od počátku 20. století to je pravidlem. Chlévy měly silné obvodové zdivo, protože velká část chlévů byla klenutá. Vedle valené klenby do pásů se uplatnila i česká placka a od 70. let 19. století i ploché cihelné klenby do traverz. Chlévy měly co nejblíže ke stropu malá okna a skrz zdi vedly větrací průduchy.6 Koncem 19. století se rozšířily i vazné stáje na hluboké podestýlce, kde se hnůj odstraňoval jednou za tři čtyři měsíce. Volné ustájení na hluboké podestýlce se začalo rozšiřovat až ve 20. století. Známá byla i příčná stání. Postupně se začalo více dbát na důkladné větrání stájí. Vedle staršího větrání okny se objevují různé systémy větrání, kdy se čerstvý vzduch přiváděl otvory v obvodových stěnách a vydýchaný stropem nad střechu. Existovaly i dýmníky, tj. trubky o více odděleních, kde se jednou trubkou přiváděl i odváděl vzduch, přičemž ventilaci bylo možno regulovat klapkami. Pokrok ve stavbě chlévů dále spočíval v zavádění nových materiálů a konstrukcí, jako byly betonové podlahy, asfaltové izolace, kameninové žlaby či klenby cihelné do železných profilů. Již před první světovou válkou (a o to více v meziválečném období) se začalo více dbát na racionalizaci provozu stájí. Vždy po dvanácti stáních byla vkládána příčná chodba s dveřmi, jimž bylo možno vyhánět

Sulovice – kurník a králíkárna stály v době socialismu snad u každého venkovského stavení, nyní se vyskytují již jen vzácně

Zbyslav – drobné hospodářské stavby vznikají na zeleném drnu vzácně i dnes


50/51

5 Nejstarší zděné chlévy s trámovými stropy mají ještě často dvě tři řady trámů těsně pod střechou. Není přitom často zřejmé, zda šlo o dorovnání úrovně stropních trámů při výměně vazby nebo o přesvědčení rolníků, že v této výšce nad zemí jsou již trámy v bezpečí před zemní vlhkostí. 6 Často je na konstrukci zdí vidět, že průduchy byly proraženy zdmi až dodatečně a byly osazeny kameninovými kanalizačními rourami.

Horušice – nová maštal

dobytek ven ze stájí. Střední krmné chodby se budovaly širší, někdy s kolejemi, aby se sem mohlo jezdit s vozíky, kanalizace dostala pachovou záklopku, řezárna bývala umisťována doprostřed stáje nebo před čelní stěnu stáje. Pak pod ní býval sklep a nad ní seník s otvorem pro shoz sena. Pilíře, na něž byly sklenuty jednotlivá pole klenby, nahradily litinové sloupy, podpírající průvlaky s plochou klenbou a to jak do I profilů, tak i z hurdisek nebo z armovaného betonu. Ve čtyřicátých letech se budovaly chlévy se zvýšenou krmnou chodbou usnadňující zavážení krmiva.7 Společná hnojná chodba bývala většinou situována doprostřed stáje. Stání bývala vždy spádovaná k močůvkové stružce, nyní bylo výškově odlišeno kaliště od lože. V této době se také používá větrání dutinami utvořenými v cihelné vazbě obvodových stěn a začíná se objevovat řada dalších stavebních materiálů a konstrukcí, zejména na stropech. Betonové stropy, překlady a další části staveb se obkládají heraklitem. Ve velkých usedlostech se začaly již v 19. století odlišovat stáje pro mladý dobytek, telata, voly a býky. Lišily se však většinou jen odlišnými rozměry stání. U voláren se v pozdější době objevuje močová stružka uprostřed stání. U mladého skotu se uplatnilo i volné ustájení na hluboké podestýlce a někdy byly stáje propojeny s vnějším krytým výběhem kvůli zdravému vývoji zvířat. Prasata bývala ustájena v malých hospodářstvích až do poloviny 20. století v oddělené části chlévů, v dřevěných kotcích. Pouze největší statky zřizovaly samostatné budovy vepřínů, které byly obvykle přistavěny ke štítové zdi některé z dalších staveb. U prasat bylo třeba dbát na dostatečně vysokou teplotu chléva a na to, aby se nedostala do průvanu. Tomu bylo uzpůsobena celá konstrukce vepřínů. Měly silnější zdi, byly nižší a měly dokonalejší systém větrání s nasávacími otvory u vršku obvodových zdí a otvory výdechovými u jejich paty. Ve vepřínech byly umístěny dřevěné kotce. Jedním z projevů uvědomění si zoohygienických požadavků prasat bylo i to, že kolem chladných obvodových stěn bývala ulička. Vlastní kotce měly dlážděnou podlahu, u dvířek do kotce stávalo dřevěné, později železné koryto a v zadní části dřevěné, mírně vyvýšené lože. Často nechyběl ani drbací pilíř. U vepřínů bývaly již od počátku 20. století umísťovány tvrdé a měkké výběhy a někdy i brodiště. Studium zoohygienických požadavků prasat ve 40. letech přineslo zásadní změny ve vybavení vepřínů. Zatímco konstrukce zůstávala stejná, důraz byl kladen na jeji tepelnou izolaci. Změnilo se vnitřní vybavení kotců. Kotce byly vyvýšeny oproti obslužným chodbám a samotný kotec byl rozčleněn na několik výškově oddělených částí. Nejníže leželo kaliště a krmiště, výše bylo situováno lože a nejvýše doupě. Jednalo se o dřevěnou budku, sahající až po strop, s úzkou ventilační mezerou pod stropem a se vchodem, krytým závěsem z pytloviny. Doupata měla svoje vnitřní mikroklima, a jelikož byla až pod stropem vepřínů a byla uzavřená, byla také nejteplejší.8 Ke každé zemědělské usedlosti patřil kurník. Ještě v 19. století to bývala samostatná malá zděná stavba s pultovou střechou, přistrčená někde ke zdi větší stavby. V první polovině 20. století se kurníky umísťovaly obvykle nad chlívky pro prasata. Tam musely slepice po žebříčku. Vždy se dbalo na to, aby se do kurníku nedostala škodná. Od konce meziválečného období se opět začaly doporučovat samostatné dřevěné rámové stavby, pobité prkny a propojené s hrabaništi.

Horušice – otevřená kolna pro ukládání zemědělských strojů

Rohozec – vzorně opravený selský špýchar

V selském prostředí se nepodařilo podobné uspořádání chléva doložit. Doložen je však např. v druhanickém hospodářském dvoře. 8 Vzhledem ke snadné odstranitelnosti této vnitřní úpravy vepřinců, se chlévy pro prasata tohoto typu zřejmě již v regionu nedochovaly, resp. nebyly objeveny.

7 Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 6. Selské hospodářské stavby

52/53

7. Zemědělské stavby druhé poloviny 20. století a počátku 21. století

Na rozdíl od předchozích dob, kdy kurníky buď vůbec žádná okna neměly a vnitřek osvětlovaly jen průlezy pro slepice, nebo měly jen okna malá, nyní naopak bývají proskleny celé přední strany kurníků. Chov králíků se postupně šířil až v první polovině 20. století, ale spíše než rolníci králíky chovali domkáři a nezemědělské obyvatelstvo vesnice. Pro jejich chov stačily dřevěné, podomácku vyrobené králíkárny.

Stavební aktivity období socialismu vztahující se k zemědělské výrobě na Novodvorsku a Žehušicku se týkají především dvou jednotných zemědělských družstev – Kačina se sídlem ve Svatém Mikuláši a Žehušice se sídlem ve Vrdech. V menší míře zde hospodařil Státní statek Čáslav. Historie těchto výrobních podniků byla poměrně komplikovaná. V letech 1949 až 1957 vzniklo na území později obhospodařovaném JZD Kačina celkem třináct JZD – v každé obci jedno. Zprvu se obhospodařovala jen menší část polností a teprve v druhé polovině 50. let se začalo hospodařit na většině zemědělské půdy katastru příslušné obce. Na Žehušicku trvalo vytváření původních malých JZD ještě o rok déle. I zde vzniklo JZD ve čtrnácti obcích, tj. kromě Výčap a Vlačic v každé obci. V roce 1960 byla malá družstva sloučena do větších. Stát potřeboval silnou zemědělskou výrobu, a proto slučoval stabilizovaná družstva s dobrými hospodářskými výsledky s těmi nestabilními, které ještě nepřekonaly počáteční obtíže. Výsledkem byla nespokojenost na všech stranách a zákulisní boje proti slučování družstev. Na Novodvorsku tak vznikla JZD Nové Dvory, Kačina (Mikuláš), Jakub, Záboří a samostatnost si udržel Bernardov. Na Žehušicku byla vytvořena družstva Žehušice, Vrdy a Bílé Podolí. Každé z družstev obhospodařovalo katastry tří až čtyř obcí, bývalých malých JZD.1 V roce 1974 byla družstva na Žehušicku sloučena do JZD Žehušice se sídlem ve Vrdech a o rok později na Novodvorsku do JZD Kačina se sídlem v Mikuláši. Slučování se neobešlo bez boje o to, kde bude centrum družstva, neboť s centrem byla spojena velká část investičních aktivit. Bývalé hospodářské dvory Lochy na Novodvorsku a dvory Vlačice, Výčapy a Horní Bučice obhospodařoval státní statek. Ve Vlačicích vzniklo sice JZD, ale záhy se rozpadlo a jeho pozemky převzal státní statek. Státní statek byl založen roku 1949 v Žehušicích, ale v roce 1951 přesídlil do Čáslavi. V této době obhospodařoval i řadu hospodářských dvorů na Přeloučsku. Při reorganizaci roku 1953 předal svá hospodářství na Přeloučsku tamnímu státnímu statku a naopak převzal celé hospodářství státního statku Chotěboř. V roce 1960 byla provedena delimitace a čáslavský státní statek od této doby obhospodařoval pouze pozemky na Čáslavsku. Hned následující rok byl sloučen se státním statkem Kutná Hora. I v tomto případě šlo o vyrovnávání hospodářských rozdílů.2 Státní statek Kutná Hora vybudoval kolem Kutné Hory řadu nových hospodářských středisek, zatímco na Čáslavsku hospodařil státní statek ve starých budovách bývalých vrchnostenských hospodářských dvorů. V Žehušicích v 50. letech hospodařil i Školní statek Žehušice zdejšího učňovského střediska. Na sledovaném území působily v 50. letech i strojní traktorové stanice Tupadly – na Žehušicku a Uhlířské Janovice – na Novodvorsku. S činností traktorových stanic však bylo spojeno jen minimum stavebních aktivit. Jejich místní střediska v řadě obcí sídlila obvykle v konfiskovaných statcích. Koncem 50. let byly stroje traktorových stanic předány JZD a místní střediska byla zrušena. STS se od této doby zaměřila na opravárenskou činnost a na zemědělské práce těžkou mechanizací. Za sídlo STS s celookresní působností byly zvoleny Uhlířské Janovice. Zemědělské stavby socialismu se na první pohled od těch meziválečných liší svým měřítkem. Dokonce i první novostavby, realizované nově vznikajícími JZD případně státními statky, byly větší než dřívější

Původní družstva měla obvykle výměru 250–450 hektarů, sloučená poté 1200 i více hektarů. Velká družstva z poloviny 70. let pak obhospodařovala v případě JZD Kačina 5406 ha a v případě JZD Žehušice 5210 ha. 2 Bývalý hlavní zootechnik Státního statku Čáslav ing. Karel Šrajber ke sloučení ironicky poznamenal: „Statek Kutná Hora vnesl do sloučeného statku nově vybudované moderně vybavené farmy, statek Čáslav titul nositele řádu práce.“

1


54/55

Bílé Podolí – dvouřadý kravín K-96

velkostatkové stavby.3 Rozvoj socialistických zemědělských podniků však byl založen v 50. letech (u podniků, které vznikly až v závěru 50. let, ještě déle) na adaptacích stávajících hospodářských staveb. Odhaduje se, že 80 % zemědělských staveb užívaných jednotnými zemědělskými družstvy v 50. letech bylo adaptacemi a pouze 20% představovaly novostavby.4 Velký potenciál byl v 50. letech spatřován v rozvoji družstevní výroby vajec, případně drůbežího masa. Jednalo se o odvětví nenáročné na investiční i na provozní náklady. Stavby drůbežáren realizovaly JZD v naprosté většině případů svépomocně a získávaly tak sice nevelký, ale pozornosti zemědělců dosud unikající příjem. Proto byl rozvoj drůbežnictví JZD doporučován. Drůbežárny vznikly prakticky v každé vesnici. Často i dvě, vzácně i více. V sledovaném regionu nebyly postaveny pouze v některých osadách (např. Lišice či Druhanice). Nejběžnější typy drůbežáren byly projektovány na 250 nebo 500 kusů slepic. Jednalo se o přízemní nízké poměrně malé stavby s pultovou střechou. Byly prosvětlené velkými okny v čelní stěně, u níž býval výběh pro slepice. Na Kutnohorsku byly zděné z cihel, případně škvárobetonových tvárnic, kryté obvykle vlnitým eternitem. Vedle nich se vyskytovaly i drůbežárny montované z panelů z lisovaných dřevovláknitých desek s izolační výplní z drcených kukuřičných klasů. Vzhledem k rozměrům drůbežáren – 4 × 20 m – byly drůbežárny v následujících desetiletích, kdy došlo ke koncentraci chovu drůbeže v socialistické zemědělské velkovýrobě, jen obtížně použitelné, tj. adaptovatelné pro jiné účely. To je i důvod proč, až na odchovnu kuřat v Záboří nad Labem, všechny drůbežárny na Novodvorsku a Žehušicku zanikly.5 Naprostá většina JZD se zaměřila v chovu drůbeže na produkci vajec. Pouze družstva v Jakubu a Záboří vedle produkce vajec zajišťovala i odchov kuřat a vybudovala si odchovny. Jednou z nich byla zmiňovaná zachovaná odchovna v Záboří nad Labem. Další rozvoj drůbežářství je spojen až s koncentrací tohoto odvětví živočišné výroby, kdy se začala drůbež chovat od 60. let jednak v podlahových halách a jednak v klecích umístěných v několika úrovních nad sebou. Tuto, v podstatě již průmyslovou, výrobu vajec provozoval na Kutnohorsku Okresní společný zemědělský podnik v Markovicích. Na územích obhospodařovaných JZD Kačina a JZD Žehušice byl chov drůbeže opuštěn, resp. předán do společného zemědělského podniku. Chov drůbeže se však na sledované území vrátil po roce 1989. Po zániku JZD Žehušice, kdy se hledalo využití pro opuštěné objekty živočišné výroby, si po roce 2010 odkoupila firma Rabbit Trhový Štěpánov v Semtěši čtyři haly kravína a dvě skladovací haly na seno a slámu. Ty byly spojeny, bylo v nich vybudováno patro. Tak je adaptovala na halový výkrm brojlerů na hluboké podestýlce s celkovou kapacitou 147 000 brojlerů. Krmné, napájecí, vytápěcí a větrací systémy jsou od firmy Big Dutchman. Obdobně rekonstruoval Rabbit i velkokapacitní kravín a další halu pro chov skotu v Borku, kde pomocí stejné technologie odchovává na hluboké podestýlce 226 000 brojlerů.6 Nyní patří objekty Rabbitu k nejlépe udržovaným hospodářským objektům v celém regionu.

Sulovice – dřevěný dvouřadý kravín

Zbyslav – dvouřadý kravín s atypickým lamelovým krovem

3 Obvyklá kapacita velkostatkových kravínů v hospodářských dvorech byla do 70 kusů, za-

tímco první kravíny z 50. let byly obvykle koncipovány pro 96 dojnic.

4 SÝKORA, Jaroslav: Venkovský prostor I. Praha ČVUT, 1998, s. 43. 5 Nejistý je původ odchoven bažantů provozovaných mysliveckými sdruženími v Bernar-

dově. Zde by mohlo jít o výrazně přestavěnou původní drůbežárnu. 6 mzp.cz/www/ippc4.nsf/xpid/mzpxxfe8vmgi farma na odchov drůbeže na hluboké podestýlce Semtěš. http://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_STC210 farma na odchov drůbeže na hluboké podestýlce Borek

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 7. Zemědělské stavby druhé poloviny 20. století a počátku 21. století

56/57

Starkoč – čtyřřadý kravín

Základ živočišné výroby tvořil vždy chov skotu. V počátcích své existence JZD využívala stáje jednotlivých členů JZD. Po svodu dobytka do společných stájí využívala i stáje rozkulačených zemědělců a především stáje postátněných hospodářských dvorů, které se musely modernizovat. Státní statek Čáslav využíval stáje hospodářských dvorů ve Výčapech, Vlačicích, Lochách, Dolních Bučicích a velkého selského statku na Vrchách až do svého zániku počátkem 90. let. Adaptace starých a výstavba nových objektů začala být aktuální okamžikem svodu dobytka do společných stájí. Ve většině stávajících stájí byl ruční provoz, a tak adaptace spočívala především v instalaci krmných drážek, někde i shrnovačů hnoje, případně rozvodu podtlakového potrubí na strojní dojení. Většina stájí byla nevyhovujících, a proto družstva i statky přistupovaly k výstavbě nových stájí. Ve sledovaném regionu si všechna JZD do tří let po založení pořídila první nový kravín. Některá stihla ještě do konce 50. let postavit i další. Pozdě založená JZD stavěla své první kravíny až počátkem 60. let. Jednalo se výlučně o dvouřadé vazné kravíny, pro něž se ustálilo označení K-96.7 Takovéto kravíny postupně vyrostly ve všech obcích zájmového území. Nenajdeme je pouze v malých osadách. Až na jednu výjimku se vždy jedná o objekty zděné, s podstřeším určeným pro skladování sena, případně slámy. Vzhledem k promořenosti stáda tuberkulózou a dalšími chorobami bylo upřednostňováno uspořádání, kdy krávy stály hlavami od sebe, takže uprostřed byla hnojná chodba a krmné chodby s krmnými žlaby. Hnůj se odstraňoval obvykle pomocí oběžného shrnovače hnoje, krmivo se rozváželo drážkou nebo vozíkem na kolejnicích a ručně se zakládalo do žlabu. Stelivo se podestýlalo ručně. Z výše popsaných kravínů vybočoval kravín v Horušicích. Jde o jediný kravín montovaný z dřevěných panelů. Navíc krávy v něm byly otočeny hlavami k sobě a krmení se zaváželo až do krmné chodby. Jako v jediném kravíně zde byla různě dlouhá stání pro jalovice a dojnice. Rovněž jako jediný kravín nemá podstřeší.8 Další výjimku, tentokráte konstrukčního charakteru tvoří dvouřadý, zřejmě již průjezdný kravín ve Zbyslavi. Vymyká se z běžného průměru svým krovem lamelové (skružové) konstrukce, která umožnila vynechat mezilehlé podpory a umístit do podkroví větší množství steliva. Poslední výjimku tvoří kravín v Habrkovicích. Je již průjezdný, má železobetonovou konstrukci s výplňovým cihelným zdivem, je bez podstřeší, s dvěma výškově posunutými pultovými střechami, mezi nimiž je souvislý pás oken prosvětlujících interiér. Svojí koncepcí již odpovídá čtyřřadým kravínům. Významný impuls pro vznik nových staveb pro chov skotu znamenalo slučování JZD počátkem 60. let. Ukázalo se totiž, že vznik JZD ještě automaticky neznamená přechod na velkovýrobní zemědělské technologie. Naopak, prvotní JZD hospodařící na katastru jediné obce pracují sice společně, ale i nadále malovýrobním způsobem. Slučování družstev do větších celků, kdy tři až pět malých družstev vytvořilo jedno družstvo velké, již umožňovalo hospodařit velkovýrobním způsobem. V oblasti živočišné výroby se to projevilo zvýšenou koncentrací hospodářského zvířectva, které bylo ustájeno ve stavbách s větší kapacitou. Druhým důsledkem byla specializace. Družstvo již nechovalo všechna hospodářská zvířata, a dokonce ani v rámci jednoho druhu všechny farmy nechovaly všechny kategorie zvířat. Koncept smíšených farem byl opuštěn.

Jakub – vzdušný odchov telat v moderní verzi Štajmanových bud

Bernardov – bývalý teletník

Ve skutečnosti šlo o celou skupinu typových projektů velmi podobného stavebnětechnického řešení využívajících obdobnou technologii. Jen samotný kravín K-96 existoval v sedmi variantách. Kapacita kravínů, ač měla být dle názvu na 96 krav, byla ve skutečnosti na 98 krav. Menší dvouřadé kravíny s kapacitou 60 krav byly postaveny např. v Jakubu. 8 Dnes jsou přípravny a další místnosti příslušenství kravína přestavěny ve dvě bytové jednotky a část kravína slouží k ustájení koní.

7


58/59

Rohozec – odchovna mladého dobytka

Uzavřený obrat stáda byl ještě dodržen, avšak v rámci celého družstva, takže v jedné vesnici byly kravíny či teletník, v další odchovny mladého skotu, v další výkrmny býků apod. V rámci kooperace spolupracovala zdejší „nížinná“ družstva s družstvy „horskými.“ Již v 50. letech posílalo JZD Jakub mladé jalovice na pastvu do JZD Kamenná Lhota a na podzim si přiváželo otužilé krávy. Obdobně spolupracovalo JZD Kačina v následujících desetiletích s JZD Sudějov a Úžice. JZD Žehušice spolupracovalo s JZD Zbýšov, které pro ně páslo jalovice. Státní statek Čáslav kooperoval se státním statkem Uhlířské Janovice.9 Místo dvouřadých vazných kravínů se začaly stavět od počátku 60. let vazné kravíny čtyřřadé. Jejich výstavbu umožnila prefabrikace stavebních dílů, které byly koncipovány stavebnicovým způsobem, takže ze stejných dílů bylo možno postavit na základě objednávky investora libovolnou typovou stavbu. Kravíny a další stavby se tak lišily svojí délkou, a tím i kapacitou. Modulový systém se uplatnil především u železobetonových konstrukcí, částečně i u dřevěných konstrukcí, které se uplatnily především u drobnějších staveb a později i u ocelových konstrukcí.10 Podle uplatněné technologie krmení, odklízení hnoje a dojení se jednotlivé stavby v detailech lišily a dodnes, i po několika přestavbách a úpravách, lze původně navrženou technologii podle rozměrů identifikovat. Obvyklá kapacita čtyřřadých kravínů byla 174 krav, ale existovaly i kravíny pro 208 a 240 krav. Společný pro ně je vysoký stupeň mechanizace prací. Existovalo několik systémů krmení, odklízení hnoje, dojení a stlaní, ale na Novodvorsku a Žehušicku se uplatnily jen ty základní. Nejrozšířenějším způsobem krmení bylo zavážení krmiva krmnými vozy průjezdnou krmnou uličkou. Z vozů se shazovalo krmení zprvu ručně, později mechanicky – dopravníky přímo do žlabů. Na farmách JZD Žehušice se uplatnil výlučně tento způsob, v JZD Kačina se uplatnil i další způsob: krmení pomocí krmných dopravníků. Hnůj se z čtyřřadových kravínů odstraňoval oběžným shrnovačem. Dojení bylo zdokonaleno rozvodem mléčného potrubí, takže se dojilo na místě a mléko bylo potrubím vedeno přímo do mléčnice. Nezmechanizováno zůstalo podestýlání, ale zkracování stání a úprava kaliště umožňovaly postupně množství steliva redukovat. Zemědělské podniky na Novodvorsku a Žehušicku se držely tradičních technologií. V Kobylnicích byly vybudovány roštové stáje, kde ustájený dobytek prošlapával výkaly případně redukovanou podestýlku a zbytky krmiv roštovou podlahou do podroštového prostoru. Odtud byly přeronem na vodním polštáři odstraňovány ze stáje. Rošty zde byly vzápětí zlikvidovány. Obdobně v Církvici byl kravín vybavený rošty přebudován na výkrm prasat. Kobylnická stáj byla vybudována jako volná, ale vzápětí byla přebudována na vaznou. V Kateřině byl kravín s volným ustájením využit jako odchovna mladého skotu. Čtyřřadé kravíny lze nalézt pouze v některých obcích. Obvykle v těch, kde došlo ke specializaci na produkci mléka. V 60. letech byly postaveny čtyřřadé kravíny převážně typu K-174 v Bernardově, Borku, Hlízově, Kobylnicích, Nových Dvorech, Semtěši a v Církvici. V následujícím desetiletí přibyly ještě v některých obcích ke stávajícím čtyřřadým kravínům další. V 70. letech se stavěly již kravíny o větší kapacitě – přes 200 krav. Takový vyrostl v Starkoči a poslední čtyřřadé kravíny byly budovány ještě v 80. letech, kdy byly v Jakubu postaveny dva kravíny

9 Pamětníci ze všech tří zemědělských subjektů vzpomínají na tuto kooperaci shodně v dobrém jako na přínosnou pro obě dvě strany. 10 Jelikož dřevo bylo na přelomu 50. a 60. let nedostatkovým zbožím, byly dřevostavby povolovány jen výjimečně a to především v podhorských krajích, kde bylo možno použít místní dřevo a kam bylo pro strmost svahů obtížné zajet s těžkou stavební mechanizací.

Nové Dvory – výkrmna býků

Borek – dřevěná výkrmna prasat


60/61

Bílé Podolí – nově opravená porodna prasat využívaná pro komerční účely

o kapacitě 240 krav. Větší se již nestavěly. Dvouřadé kravíny byly využívány již jen sporadicky a obvykle byly adaptovány již v 60. nebo v 70. letech pro jiný účel. Souběžně se od druhé poloviny 70. let stavěly halové monobloky. Jejich jediným zástupcem v sledovaném regionu je velkokapacitní kravín v Borku pro 1741 krav.11 Jedná se o ocelovou opláštěnou konstrukci. Krávy v produkční stáji zde byly ustájeny volně na roštech s boxovými nastýlanými lehárnami. Dojení probíhalo ve třech kruhových dojírnách. Vedle kravína zde byla i porodna krav. V polovině 80. let zamýšlelo velkokapacitní kravín vybudovat i JZD Kačina, ale rozhodlo se jít cestou výstavby dvou nových kravínů K-240 v Jakubu a nikoliv cestou výstavby halového monobloku. Po roce 1989 došlo k postupné redukci počtu skotu až na cca třetinu stavu konce 80. let. JZD Kačina soustředilo chov skotu do tří objektů z původních patnácti. Ve sledovaném regionu existuje dnes jediný kravín a to v Jakubu. Jeho vlastníkem je Zemědělská obchodní společnost Kačina, nástupce JZD Kačina. V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce stávajících dvou K-240 v Jakubu a z jednoho dvouřadého vazného kravína byla zřízena porodna skotu. Čtyřřadé kravíny K-240 byly rozšířeny na pětiřadé, čímž se jejich kapacita zvýšila na 350 dojnic. Současně se změnila i technologie. Vazné stáje byly přeměněny na volné s podestýlanými boxy v lehárně. Hnůj se vyhrnuje z krmiště nakladačem. Pro dojení byly vybudovány dvě nové rybinové dojírny pro 18 krav. V kravíně je krmný stůl a krmivo dávkuje v přednastaveném složení krmný automat. Stlací vůz zajišťuje podestýlku. Součástí farmy je i porodna krav a boudy pro studený odchov telat. Radikální snížení stavů skotu mělo za následek, že řada staveb zůstala opuštěna, nebo se pro ně hledalo nové využití, případně byly prodány či restituovány. JZD Žehušice i Státní statek Čáslav zanikly a uplatnění budov pro živočišnou výrobu se zde hledalo ještě obtížněji. Část objektů dnes chátrá. I ve většině dnes funkčních areálů je ponechána část starších staveb svému osudu.12 Jindy jsou využívány k nezemědělským účelům. Příkladem může být kovovýroba v části kravínů K-174 v Borku. Kuriozní je využití dvouřadého kravína a přilehlého skladu steliva v Habrkovicích. Sídlí zde minizoo Ringeland, chovající především sibiřské tygry a lvy. V jednom dvouřadém kravíně v Církvici nalezl útočiště jediný vesnický supermarket na Kutnohorsku s názvem Heymarket. Do dvou kravínů se po několikaleté přestávce vrátila hospodářská zvířata. Nikoliv již krávy, ale brojleři. V Borku se nyní vykrmují v bývalém velkokapacitním kravíně a v Semtěši ve třech bývalých kravínech K-174 a jednom skladu sena. Kravíny byly sice nejvýznamnějšími stavbami pro chov skotu, ale zdaleka ne jedinými. A to i přesto, že zásluhou svodu krav do společného kravína se staly symbolem socialismu. K dalším stavbám patřily porodny krav, odchovny mladého dobytka a výkrmny býků, případně izolační a karanténní stáje apod. Ještě v meziválečném období neexistovaly porodny krav jako samostatné objekty. Krávy se telily ve stáji, nanejvýš je ustájili v odděleném stání, které bylo prostornější, aby se ke krávě vešlo i tele. V 50. letech

Bernardov – jediná funkční porodna prasat v regionu

Druhanice – soukromá, dnes již opuštěná výkrmna prasat z 90. let

11 Stavba byla budována jako celostátní stavba mládeže. U příležitosti jejího otevření byla


62/63

vydána pamětní publikace HAMPL, Dagmar: JZD Žehušice se sídlem ve Vrdech. Republiková stavba mládeže ČÚV SSM výstavba velkokapacitního kravína pro 1741 kusů dojnic nedílná součást hospodářského a sociálního rozvoje družstva. Žehušice 1976. 12 Pro účely zemědělské výroby jsou nejvhodnější nejmladší stavby umožňující vysoký stupeň mechanizace resp. automatizace prací. Proto zůstávají opuštěny dvouřadé kravíny. Naopak pro nezemědělské účely jsou snáze využitelné a také lehčeji upravitelné ještě zděné menší dvouřadé kravíny K-96.

Bernardov – bývalé drůběžárny, dnes odchovny bažantů

byly adaptovány obvykle starší původně soukromé chlévy a další stavby na porodny krav. Např. v Mikuláši JZD upravilo kolnu v čp. 5 na porodnu v roce 1953. V Jakubu v letech 1957–1958 postavili porodnu s teletníkem jako jednu z mála novostaveb. Vybavení těchto poroden se příliš nelišilo od starších chlévů. Pokrok přineslo první slučování JZD počátkem 60. let a stavba větších čtyřřadých kravínů. Tehdy byly některé uvolněné budovy dvouřadých kravínů K-96 adaptovány na porodny krav. Od produkčních stájí se lišily dlouhým a širším stáním, později s omyvatelnými stěnami. Součástí poroden byly i porodní boxy. U halových stájí, jaké stály v Borku, byla porodna součástí monobloku. V této podobě zůstaly porodny v sledované oblasti až do počátku 21. století. V roce 2002 byla v rámci přestavby farmy v Jakubu vybudována z bývalého kravína K-96 nová porodna. Od starších poroden, které byly vazné, se liší tím, že je volná s boxy. Součástí jsou čtyři porodní boxy. Telata bývala dříve v chlévě uvázaná v sousedství matky v chodbičce nebo volně v kotci vyděleném v části chléva. Pouze některé velkostatky měly samostatné teletníky.13 V 50. letech došlo k poměrně významné změně. Pod vlivem propagace sovětských zkušeností byl prosazován studený odchov telat, který zvyšoval jejich odolnost. Telata byla ponechána u matek v profylaktoriu porodny pouze 14–21 dní a poté byla umístěna do Štajmanových bud, což byly jednoduché dřevěné přístřešky, stojící pod širým nebem v sousedství kravína. Na zimu byly Štajmanovy boudy přemístěny pod společný přístřešek. Od třech měsíců do půl roku, než přešly do odchoven mladého dobytka, byla telata chována po čtyřech–šesti kusech ve společných zastřešených kotcích s otevřenými stěnami. Průkopníkem studeného odchovu telat ve sledovaném regionu bylo JZD v Jakubu. Některá JZD se držela tradiční technologie chovu a v 50. letech si na teletníky adaptovala starší objekty. Novostavby teletníků byly v této době výjimečné. Zřejmě první z nich byl postaven roku 1950 v Žehušicích. Častěji se objevují až v 60. letech, obvykle v přímé návaznosti na kravíny. Tak tomu bylo např. v Třebešicích či Kobylnicích. Stavby teletníků se konstrukčně podobaly kravínům K-96. Důraz byl kladen na kvalitní tepelnou izolaci, proto byly často jejich stěny zhotovovány z různých izolačních desek na bázi řepkové slámy či kukuřičné drtě. Uvnitř byly dvě řady boxů pro různý počet telat podle jejich věku. Boxy byly rozdělené krmnými a hnojnými uličkami. Zakládání krmiva a odstraňování hnoje bylo obdobné jako u kravínů. V letech 1977–1979 si JZD Kačina vybudovalo ústřední teletník v Rohozci pro 1015 telat se třemi pavilony. Svážení telat z různých kravínů do společného teletníků se především ze zdravotních důvodů příliš neosvědčilo. V JZD Žehušice šli jinou cestou. Po vybudování velkokapacitního kravína v Borku začali dávat telata ke kojným kravám, umístěným v starých dvouřadých kravínech v Horušicích a Chotusicích.14 Ke každé krávě vždy po dvojici telat. Počátkem 90. let se JZD Kačina vrátilo k studenému odchovu telat, zatímco JZD Žehušice až do svého zániku využívalo kojné krávy. V Jakubu byly mezi halami nově adaptovaného velkokapacitního kravína postaveny individuální boxy – moderní obdoby Štajmanových bud – pro telata, která se nyní přemísťují do plastových bud s miniaturním výběhem již ve věku dvou dnů. Starší telata jsou poté chována ve společných zastřešených, z boku otevřených, kotcích, jež jsou postaveny,

13 V zájmovém regionu je jeho existence doložena pouze v žehušickém hospodářském dvoře. 14 Kojné krávy byly „vynálezem“ kutnohorského veterináře Václava Vančury staršího. Na je-

jich využití zpracoval v druhé půli 70. let diplomovou práci pozdější hlavní zootechnik Státního statku Čáslav ing. Karel Šrajber.

Záboří – bývalá odchovna kuřat

Borek – velkokapacitní kravín, nyní výkrmna brojlerů se zásobníky na krmení


64/65

Semtěš – čelní strana dvoupatrové výkrmny broilerů

Borek – garáže

Borek – sklad píce, dnes víceúčelově využívaná hala

Svatý Mikuláš – silážní žlab

Svatý Mikuláš – bývalé konírny zčásti přestavěné na garáže v hospodářském dvoře

Svatý Mikuláš – zásobník a hala výrobny krmných směsí


66/67

Nové Dvory – senážní věže

stejně jako individuální boxy pro malá telata, pod širým nebem. Telata chráněná mlezivem od matek zde vydrží bez následků, pokud jsou dostatečně podestlána, i patnáctistupňové mrazy.15 Svádění zvířat z řady specializovaných farem do společných stájí vyvolalo nutnost budování karanténních stájí, v nichž byla nově příchozí zvířata ustájena po dobu, než se prokázalo, že jsou zdravá. Pro nemocná zvířata byly budovány izolační stáje. Svým vybavením se nelišily od běžných produkčních stájí. Mladý skot ve věku šest až dvanáct, resp. dvacet čtyři měsíců byl ustájen v odchovnách mladého skotu. Jalovice po otelení a odstavení telat přecházely ve věku dvou let do kravínů, zatímco býčci byli do jednoho roku vykrmeni v oddělených výkrmnách natolik, že mohli jít na jatka. Ještě v první polovině 50. let byl mladý skot ustájen poté, co opustil skupinové kotce pro telata, vazně v oddělených částech stájí společně s kravami. Vzápětí po budování prvních společných kravínů se začaly budovat také první odchovny mladého skotu. Obvykle se k tomuto účelu adaptovaly starší objekty. U mladého skotu se již ve druhé polovině 50. let prosadil jako u první kategorie skotu volný odchov na hluboké podestýlce.16 Adaptovaly se nejčastěji stodoly. Například Na Koukalce byly na odchovnu upraveny tři navazující stodoly. Ve čtvrté stodole byla zřízena přípravna krmiva. Úprava byla jednoduchá a finančně nenáročná. Část prostory byla odpažena žlaby, které byly zakládány krmivem z krmné chodby, a ve větší části prostoru se dobytek volně pohyboval na podestýlce, jež postupně rostla a vyhrnovala se traktorem jednou dvakrát do roka. Později se krmiště umísťovalo vně budovy a uvnitř zůstávala pouze lehárna. Koncem 50. let se začaly budovat i otevřené přístřešky pro volné ustájení s krmnými žlaby venku a spojené s výběhy. Pořídilo si ho např. JZD Jakub. Novostavby odchoven mladého skotu se ve zdejším regionu objevují až od 60. let a přibývalo jich až od následujícího desetiletí. Jako první byla postavena dnes opuštěná odchovna v Třebešicích v roce 1961. První novostavby odchoven odpovídaly svým stavebním charakterem dvouřadým kravínům, mladší odchovny již čtyřřadým kravínům. Technologie však byla odlišná. Původní hluboká podestýlka byla většinou opuštěna a nahrazena pravidelným odklízením hnoje. V některých odchovnách byly zřízeny roštové podlahy, jimiž dobytek prošlapával výkaly do podroštového prostoru, odkud byly odstraňovány přeronem. Od 70. let byla lehárna doplněna o boxy, které byly buď nastýlány, nebo vybaveny pryžovou izolační podložkou. U části odchoven byly zřízeny výběhy. Velké odchovny mladého dobytka byly budovány až od 70. let, kdy si družstva po druhé vlně slučování rozhodla o své specializaci a kdy odchovny budovala cíleně (obdobně jako kravíny) pouze v některých lokalitách. Tak byla postavena odchovna pro 560 kusů roku 1979 ve Zbyslavi. V Kateřině vznikla odchovna z právě dostavěného kravína. Další odchovna pro 200 kusů byla již koncem 60. let vybudována v tehdy ještě samostatném Bernardově. Jinde byly naopak odchovny přebudovávány. Specifický je případ Nových Dvorů, kde byly čtyři haly odchoven, dvě adaptované a dvě nové z poloviny 70. let, využity k výkrmu býků.

Bernardov – kejdové hospodářství

Církvice – dřevěná otevřená kolna na nádvoří hospodářského dvora

15 Skot zdejšího klimatického pásma je geneticky dobře vybaven na snášení zimy. Navíc te-


68/69

lata po porodu jsou chráněna mlezivem matek. Podstatně větší problém pro skot představují vysoké letní teploty, což býval problém některých čtyřřadých kravínů se špatně izolovanými stropy. 16 Volný odchov na hluboké podestýlce byl široce propagován pro veškeré zvířectvo. U dojných krav se však v této době, kdy ještě nebylo uspokojivě vyřešeno dojení a krmení, nerozšířilo. Volné ustájení dojnic se začalo stále více využívat až o více jak dvě desetiletí později.

V Rohozci byly naopak odchovny koncem 70. let přebudovány na velkokapacitní teletník. Jalovice se sem však znovu vrátily po roce 2000, kdy ZD provedlo nově specializaci živočišné výroby v rámci družstva. Odchov jalovic byl soustředěn do Rohozce. Jalovice jsou zde ustájeny volně, krmení se jim naváží krmným vozem do žlabů podél průběžné střední chodby, hnůj je periodicky vyhrnován traktorem. Lehárna se pravidelně podestýlá a z lehárny mají jalovice volný přístup do výběhů. V JZD Žehušice byly ustájeny jalovice v odchovnách v rámci jednotlivých farem až do zániku družstva. Použitá technologie byla obdobná jako u JZD Kačina. Státní statek Čáslav využíval až do svého zániku odchovny jalovic v jednotlivých hospodářských dvorech a na statku na Vrších. Býci na žír byli nejdříve chováni ve vazných stájích.17 Původní malá JZD ve sledovaném regionu často pro tento účel využívala starší, dříve soukromé, adaptované objekty. Koncem 50. let se začali býci ustájovat ve volných stájích na hluboké podestýlce. Pro tento účel se často adaptovaly stodoly. Státní statek používal k výkrmu býků ve stodolách dvora Horní Bučice. Po opuštění dvouřadých kravínů v 60. letech byly tyto někdy adaptovány na výkrmny býků. Novostavby výkrmen býků jsou ve zdejším regionu jen nepočetné, k nejvýznamnějším z nich patří výkrmna pro 450 býků na farmě Státního statku v Lochách z první poloviny 80. let. Na Žehušicku byl výkrm býků soustředěn do farmy v Semtěši, na Novodvorsku do farmy Nové Dvory. Zde se využívaly i starší objekty. Nové volné výkrmny s každodenním vyhrnováním hnoje, s krmištěm venku a s výběhy byly vybudovány v roce 1975. Celý objekt tvoří čtveřice hal. Jako v jediném objektu zde vznikla i baterie senážních věží, která byla pro potíže při spodním vyprazdňování v roce 2000 předělána na ukládání mokré kukuřice. Dnes jedinou farmou, kde se chovají býci na výkrm, jsou právě Nové Dvory. Co do významu je hned za skotem v rámci živočišné výroby chov prasat. Jeho význam s dobou roste, neboť stavy prasat neklesají tak rychle jako stavy skotu. JZD si obvykle stavby pro chov prasat budovaly záhy po svém založení, mnohdy dříve než společný kravín. Zprvu se adaptovaly původně soukromé stáje a také často i stodoly na vepříny pro výkrm prasat. Prasata v nich byla chována zprvu v kotcích a od konce 50. let i na hluboké podestýlce a krmení, napájení a odstraňování hnoje zde bylo ruční, resp. u hluboké podestýlky se vyhrnoval hnůj traktorem. Novostavby vepřínů jsou v 50. letech velmi ojedinělé. Jedinou zaznamenanou stavbou je typový vepřín KV2 postavený za hospodářským dvorem v Mikuláši v druhé půli 50. let. Jednalo se o nízkou zděnou stavbu s dvěma řadami kotců s průběžnými koryty podle krmné chodby. Za koryty následovala ložová část kotce a hnojná ulička sloužila jako kaliště. Otevřená dvířka mezi ložovou částí a kalištěm tvořila mezikotcové zábrany a po uzavření umožňovala mechanické odstraňování hnoje z kaliště.18 V 60. letech se nové vepříny až na výjimky nestavěly, využívaly se stávající prostory včetně části hospodářských dvorů (např. v Netřebi, Vlačicích, Svobodné Vsi, Žehušicích či ve mlýně v Lanžově). Nová výkrmna byla postavena pouze v Třebešicích. V Církvici byl na výkrm prasat upraven jeden z kravínů K-174. Kvalitativně novou situaci přineslo až vybudování výkrmny prasat Společného zemědělského podniku (Agropodniku) v Kutné Hoře. Výkrmna byla postavena ve dvou etapách: v druhé polovině 70. a v první polovině 80. let. Tato velkovýkrmna má celkem 15 hal, které jsou již

roštové s automatickým, zprvu suchým a později již mokrým krmením až do žlabu. Ve starší části objektu byl hnůj odstraňován šípovými lopatami, v novější části je zřízen špuntový systém a kejda je z van pod roštovými stáními čas od času vypouštěna. Unikom zde hospodařil do roku 2000. Areál byl koncipován pro uzavřený obrat stáda, takže zde byla porodna prasnic, odchovna selat i výkrmna. Dnes již objekt slouží jen jako velkovýkrmna pro 2000 prasat. Od roku 2012 ji provozuje ZOS Kačina. Část hal je dosud neobsazena. V rámci restitucí vznikla po roce 1989 soukromá farma pana Vláška v Druhanicích, při níž byl vybudován nový, moderní technologií vybavený objekt výkrmny. Ta však dnes již nefunguje. Zejména ve starším období byly mnohem početnější než výkrmny vepřů porodny prasnic. V nich byly ve dvou řadách individuálních kotců s dřevěnými rošty na podlaze umístěny vysokobřezí prasnice, které byly na oprasení umístěny do klecí, jež bránily zalehnutí selat. Ta byla po narození umístěna v příkrmištích, oddělených podbíhací mezerou od matky. Po čtrnácti dnech byla selata i s matkou přemístěna do zateplených dřevěných bud umístěných venku a spojených s otevřeným výběhem. Porodny byly na rozdíl od výkrmen budovány ve většině případů jako novostavby. Jako první si porodnu postavilo již v roce 1954 JZD Hlízov a záhy následovalo JZD Jakub, Mikuláš, Bílé Podolí, Bojmany, Zaříčany, Třebešice a Borek. Paralelně s porodnami, obvykle typu Pp-32 pro třicet dva prasnic si JZD budovala i boudy pro prasnice. Zatímco porodny byly budovány často dodavatelsky, boudy si stavěla JZD svépomocně. V obvodu JZD Žehušice měla ústřední postavení porodna prasnic v Borku. Zde byla již v roce 1964 postavena první porodna a v následujícím desetiletí i druhá, velkokapacitní, která byla spojena s odchovnou selat. Selata byla předávána v rámci kooperace do výkrmu ve výkrmně Agropodniku na Kačině. V obvodu JZD Kačina byly původně porodny prasnic v Jakubu, Záboří a Rohozci. Po roce 1989 byla vytvořena jediná porodna v rekonstruované odchovně mladého dobytka a kravínu K-174 v Bernardově. V Záboří byl jako v jediné lokalitě v celém zájmovém území prováděn rozmnožovací chov prasnic, které byly poté dodávány do ostatních zemědělských podniků v okrese. Objekt, sloužící původně jako drůbežárna, v roce 2000 vyhořel a dnes je již opuštěn. Dnes se tedy prasata chovají již pouze v Bernardově, kde je porodna pro 180 prasnic a dále odchovna selat do hmotnosti 8 kg. Každé tři týdny odtud je expedováno 550 selat.19 Součástí poroden bývaly i odchovny selat. Mohly to však být i samostatné budovy. Důraz v nich byl kladen na tepelnou izolaci a zabránění průvanu. Byly v nich dvě řady kotců, v nichž bylo teplé lože a doupě. Mladší odchovny měly část kotce vybavenou rošty a krmení bylo zajišťováno krmnými vozy či automatickými krmítky. Pokusy s klecovým dvouetážovým odchovem selat se Novodvorsku a Žehušicku vyhnuly. Zprvu si většina malých JZD odchovávala vlastní selata. Po slučování JZD do větších celků se budovaly specializované odchovny. Na Žehušicku byla odchovna s kapacitou 4000 selat v Borku, tvořily ji čtyři vzájemně propojené haly a součástí byla i porodna prasnic. Na Novodvorsku se odchovávala selata především v Jakubu a Rohozci, kde existují odchovny dodnes. Selata jsou odtud převáděna do výkrmu ve velkovýkrmně na Kačině. V období socialismu výrazně poklesl význam chovu koní. Přitom koně představovali pro sedláky vždy prestižní záležitost, a byli tudíž významnější

17 Až do meziválečného období se spíše než býci vykrmovali voli. Volárna bývala součástí

řady hospodářských dvorů.

18 Objekt dodnes stojí, ale je již po desetiletí využíván pouze jako skladiště a původní tech-

nologie z něj byla odstraněna.


70/71

19 Ústní informace Ivana Švába, hlavního zootechnika ZOS Kačina ze dne 7. 9. 2014.

Zaříčany – víceúčelová ocelokolna

než skot. Koně byli pozvolna nahrazováni traktory a dalšími stroji. Pro koně se na sledovaném území nestavěly žádné nové stavby. V průběhu 50. let však byla např. v Habrkovicích, Kobylnicích, Nových Dvorech i Mikuláši adaptována vždy jedna stáj pro skot na konírny. Tažní koně zmizeli ze zdejších JZD v roce 1967.20 V následujících desetiletích s gradací po roce 1989 se však pozvolna opět objevovali, avšak v soukromém držení a nebyli určeni k tahu, ale k sportovnímu ježdění. Pro chov hospodářského zvířectva bylo nutno ukládat ve specializovaných stavbách seno a slámu. Dříve k tomuto účelu sloužily seníky a stodoly. V 50. letech došlo k dílčímu posunu v ukládání sena a slámy. Sláma se ukládala především do stohů, menší část i do bývalých soukromých stodol, především těch největších v hospodářských dvorech, pokud nebyly adaptovány pro živočišnou výrobu.21 Píce se ukládala především do podstřeší novostaveb kravínů K-96 (po vzoru bývalých stájí v modernějších vrchnostenských hospodářských dvorech). Přechod na stavbu stájí bez půdních prostor v 60. letech vyvolal nutnost budovat samostatné seníky. Postupně si je u svých kravínů vybudovala všechna JZD. Jedná se o typizované velkoobjemové stavby s kapacitou až 8000 m³. První seníky byly ještě dřevěné konstrukce, ale ty záhy nahradily skeletové betonové konstrukce s výplňovým zdivem z cihel či tvárnic. Později se objevují i seníky celé postavené z betonových panelů. Od 70. let se objevují i ocelové konstrukce skladů sena, jež jsou oplášťované profilovaným plechem. Ve starších skladech píce bylo seno skladováno na dřevěných improvizovaných roštech uložených na tvárnicích. Novější sklady již měly v podlaze kanály kryté roštem a byl do nich vháněn vzduch ventilátory, zabudovanými v obvodových stěnách. Tyto seníky již umožňovaly mechanizované vyskladňování sena. Seníky se stavěly až do závěru 80. let v lokalitách, do nichž byla soustředěna živočišná výroba. Okopaniny se skladovaly dříve především ve sklepích a krechtech. Krechty se využívaly i v 50. letech. Později se okopaniny a další krmné odpady krechtovaly v silážních jamách či žlabech. JZD Kačina, které se specializovalo na pěstování raných brambor, si vybudovalo v roce 1971 bramborárnu v Mikuláši. Měla být využívána současně jako nakličovna sadbových brambor, ale zůstalo pouze u uskladnění brambor. Od 70. let, kdy se rozšířilo krmení krmnými směsmi, pařenými bramborami se přestala prasata krmit. Pro krmné směsi se budovaly od 70. let velkoobjemové, zpravidla kovové, zásobníky při jednotlivých stájích prasat a drůbeže. Naopak tam, kde byl ustájen skot, byly již zmíněné sklady píce a v jediném případě (výkrmna býků v Nových Dvorech) od 80. let i ocelové senážní věže z Vítkovic. Tyto věže se však kvůli permanentním obtížím se spodním vyskladňováním neosvědčily. Byly tedy v letech 1999/2000 vzduchotěsně přeplášťovány a používají se pro ukládání mokré kukuřice v atmosféře kysličníku uhličitého. Kukuřice se používá do krmných směsí. V období socialismu se výrazně rozšířilo krmení silážemi. Od poloviny 50. let si jednotlivá malá zemědělská družstva budovala své silážní jámy. Zprvu byly zděné, výjimečně i jen dřevem pažené, ale již od přelomu 50. a 60. let se zhotovovaly z železobetonových prefabrikátů

20 Na likvidaci koní jako přežitku starých dob byl vyvíjen celostátní tlak. Přitom ne všechna družstva měla v té době dostatek mechanizačních prostředků a ne všechny práce bylo racionální vykonávat strojně. Navíc likvidace koní přinesla i další problémy jako bylo přeškolení kočích na traktoristy či podkovářů na kopytáře aj. Blíže: NOVÁK, Pavel: Od kočího k traktoristovi a TÝŽ: Mezi podkovářem a kopytářem. Prameny a studie 43 /2009/, s. 33–46 a 127–136. 21 Jako sklad slámy byla využívána především stodola při zámku v Třebešicích. Jedná se o největší vrchnostenskou stodolu nejen na Novodvorsku, ale v širokém okolí Kutné Hory o rozměrech 80 × 15 metrů. Objekt z 19. století je výjimečný svojí vazbou s ondřejskými kříži.

Svatý Mikuláš – bramborárna

Vlačice – sušička obilí v nádvoří hospodářského dvora


72/73

Svatý Mikuláš – sušička obilí se zásobníky

a v podobě silážních žlabů byly umísťovány obvykle v úrovni terénu. Silážní žlab či jáma byla součástí každé farmy živočišné výroby. Zde byly budovány i močůvkové a kejdové jímky, zpevněná hnojiště a v 80. letech se budovala i polní, betonovými panely zpevněná, hnojiště. Vedle kombajnové nedělené sklizně, kdy bylo obilí současně sklizeno a ihned vymláceno, byla část obilí sklízena až do počátku 60. let děleně, tj. obilí se svezlo do dvora nevymlácené a mlátilo se na polních mlatech. Ty si postupně vybudovala řada JZD a vymlácené obilí ukládala do podstřeší polních mlatů. Později se obilí ukládalo i do skladů v hromadách na podlaze. Množství obilí ukládaného přímo v závodech se výrazně zmenšilo, neboť potravinářské obilí bylo odváženo do skladů a později sil podniku Zemědělského zásobování a nákupu, pozdější Obily v Kutné Hoře. Sklizeň nedostatečně proschlého obilí si vynutila budování sušáren zrní. Jako první byla postavena v letech 1969–1970 v Jakubu.22 Další sušárny byly vybudovány v Žehušicích, Bílém Podolí, Církvici – Netřebi, Vlačicích a po roce 1995 byla postavena centrální sušička JZD Kačina (včetně věžových skladů obilí) v Mikuláši. S přechodem od jednoduchých krmiv na krmné směsi souvisí i výstavba mícháren krmných směsí a výroben tvarovaných krmiv. Ty byly budovány až po druhé fázi slučování JZD v polovině 70. let. V roce 1978 byla v Mikuláši vybudována výrobna tvarovaných krmiv VTK-700 a o tři roky později zde byla zřízena i centrální míchárna. Na Žehušicku byla roku 1980 v Zaříčanech vybudována granulovací linka, ale ústřední míchárnu krmiv si JZD Žehušice nevybudovalo. Vlastní míchárny měla jednotlivá střediska živočišné výroby. Po rozšíření míchacích krmných vozů ústřední míchárna v Mikuláši zanikla. V rostlinné výrobě se část zemědělských podniků, později farem sloučených JZD v sledovaném regionu zaměřovala na zelinářství a ovocnictví. Oba obory zde měly dlouhou tradici. Ovocnářství se rozvíjelo především na svazích Železných hor v obvodu JZD Žehušice. Krom rozsáhlých závlah, vybudovaných v 70. a 80. letech, však stavby na ukládání a zpracování ovoce JZD Žehušice nebudovalo a vypěstované ovoce v rámci kooperace předávalo do skladů Společného zemědělského podniku (Agropodniku) v Kutné Hoře. Na pěstování zeleniny se zaměřovalo JZD Kačina. Rovněž vybudovalo závlahy, ale stavělo i sklady a další stavby pro ukládání, případně zpracování vypěstované zeleniny. V 50. letech byly v Hlízově, Kateřině, Záboří a Nových Dvorech budovány pařníky a skleníky. Později již byla zelenina pěstována polním způsobem. V 80. letech byly zbudovány prefabrikované železobetonové, případně ocelové, sklady a třídičky zeleniny v Kateřině, Hlízově, Mikuláši a Kobylnicích.23 V Kateřině byla v polovině 80. let zřízena i kruhárna zelí. Postupem doby byl sortiment pěstované zeleniny snižován a nyní se zde pěstuje již jen cibule, zelí, mrkev a rané brambory. Třídičky a sklady zeleniny byly vystavěny v Hlízově, Kobylnicích, Kateřině, Rohozci a Mikuláši. Po revoluci byla kdysi soukromá Melkusova kruhárna zelí v Záboří vrácena majiteli, který od krouhání zelí upustil. Výrobu kysaného zelí nyní zajišťuje již jen soukromá firma Baše ve Starém Kolíně. Mechanizace zemědělství v druhé polovině 20. stoletísi vynutila vznik staveb pro ukládání a opravy zemědělských strojů. V 50. letech se stroje

Žehušice – čerpací stanice pohonných hmot v nádvoří hospodářského dvora

Svatý Mikuláš – bioplynová stanice

22 Jakub tak využil své výhody proti ostatním JZD, že leží na trase plynovodu a má tudíž

k dispozici relativně levné topné medium nutné k sušení obilí.

23 V Kobylnicích byla vybudována třídírna cibule z oplášťované kolny na stroje hned po jeho Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 7. Zemědělské stavby druhé poloviny 20. století a počátku 21. století

74/75

kolaudaci, aniž by byl k původnímu účelu použit. Obdobně v Mikuláši byla hala míchárny použita pro třídírnu brambor. Nikoliv ojedinělé využití právě dokončených staveb k jinému účelu je dokladem těžkopádnosti socialistického plánování, kdy k realizaci investičního záměru došlo v době, kdy již měl zemědělský podnik odlišné potřeby.

Svatý Mikuláš – administrativní budova JZD, dnes ZOS Kačina

ukládaly pod otevřené dřevěné kolny, postavené obvykle uprostřed bývalých hospodářských dvorů stejně, jak to dělali jejich předchozí majitelé. Dřevěné kolna dosud stojí např. v Nových Dvorech. Jakmile se začalo jednat o motorové stroje vysoké ceny, začaly se budovat z nespalitelných materiálů uzavřené stavby, s ohledem na požární bezpečnost. Obvykle se jednalo nejprve o stavby zděné, později o skeletové, vždy ze tří stran uzavřené a s nízkou sedlovou nebo pultovou střechou. Jejich čtvrtá strana mohla, ale nemusela být uzavřena vraty. Od 70. let se uplatnily i panelové a ocelové konstrukce přístřešků na stroje a garáží. Nejvíce strojů bývalo ukládáno v centrech obou družstev, tj. na Novodvorsku v Mikuláši a na Žehušicku v Borku. Původně byly budovány v každém JZD malé opravárenské dílny, ve kterých nalezli obživu bývalí soukromí kováři a koláři.24 S postupem koncentrace zemědělských družstev se vytvářely dílny větší v jednotlivých hospodářských střediscích. JZD Žehušice mělo velkou dílnu v Zaříčanech a menší na Borku a v Dolních Bučicích. JZD Kačina si vybudovalo v 80. letech centrální dílny v Mikuláši. Velkoryse byly pojaty zejména dílny v Mikuláši. Jedná se o mohutnou patrovou zateplenou železobetonovou halu, kde je možné opravovat i nejrozměrnější zemědělské stroje v teple i v zimě. V souvislosti se zaváděním motorové techniky si jednotlivá JZD budovala od sklonku první poloviny 60. let vlastní čerpací stanice pohonných hmot, s nimi spojené nádrže paliv a také úložiště ropných látek. Od počátku 60. let byly na jednotlivých farmách budovány mostní váhy. U nových areálů, budovaných v následujících desetiletích, již byly mostní váhy součástí areálu. Jako jedna z posledních staveb JZD vznikaly administrativní budovy. Velmi dlouho měla družstva své kanceláře v upravených bývalých soukromých budovách v jednotlivých vsích. Nové budovy se začaly stavět teprve po slučování. Družstva sice investovala i do administrativních budov na jednotlivých farmách, ale největší pozornost byla vždy věnována centrální administrativní budově. Ta vyrostla v JZD Kačina v první polovině 80. let v sousedství hospodářského dvora v Mikuláši, v JZD Žehušice v areálu velkokapacitního kravína v Borku.

24 V samotných počátcích JZD se družstva obešla bez dílen, neboť opravárenskou činnost stejně jako velkou část mechanizačních prací pro ně zajišťovaly místní střediska traktorových stanic.

Svatý Mikuláš – centrální dílny


76/77

Podle dochovaných staveb i podle historických stavebních plánů došlo na Novodvorsku a Žehušicku k přestavbě starší vrstvy lidové architektury z větší části již v první polovině 19. století. V druhé polovině 19. století již byla plošná přestavba jen dokončována. Na celém sledovaném území se nedochovala jediná stavba ze starší vrstvy. Ojedinělé případy dochovaných staveb z obcí v těsném sousedství sledované oblasti a především staré fotografie dokládají, že i zde byla venkovská architektura starší vrstvy roubená. A to i přesto, že v důsledku hornické činnosti odlesněné okolí Kutné Hory vytvářelo prostor pro velmi brzký vznik zděných staveb. Zdejší venkovský obytný dům starší vrstvy byl přízemní, tříprostorový, komorového typu, někdy s vydělenou černou kuchyní v zadní části síně. U selských statků a větších chalupnických usedlostí jednotlivé budovy obklopovaly ze tří stran dvůr. Z jedné strany byl obytný dům obvykle s chlévy, kolmo k nim vzadu byla umístěna stodola, přes mlat průchodná do zahrady. Proti obytné budově stával výměnek, někdy i špýchar, otevřená kolna a případně menší chlívky. Menší usedlosti měly hákový tvar. Kolmo na obytnou budovu, na níž navazovaly chlévy, byla většinou pod jednou střechou umístěna stodola, případně přístodůlek. Ještě chudší usedlosti měly podobu jednotného domu, kdy pod jednou střechou byly vpředu obytné místnosti, na ně navazoval chlév a usedlost končila stodůlkou resp. otevřenou kolnou. U bezzemků a domů venkovské chudiny hospodářské příslušenství zcela chybělo. Zdejší stavby jsou obvykle zařazovány k lidovým stavbám středního Polabí.1 V celém sledovaném regionu se dochovala pouze desítka roubených staveb.2 Z jejich rozložení je patrné, jakým způsobem postupovalo přestavování starších dřevěných staveb. Dřevěné stavby jsou koncentrovány do vesnic na úpatí Železných hor, v ostatních vesnicích jsou dochovány jen ojediněle. Roli zde hrála snadná dostupnost dřeva na Železných horách, menší úrodnost tamější půdy i vliv železnice, s níž přicházely na venkov i znalosti o moderní architektuře. Vliv na přestavování usedlostí měly i sociální poměry včetně konkrétní rodinné situace majitele usedlosti.3 Stejné členění a situování jednotlivých budov a jejich částí zůstalo i po přestavbě usedlosti v druhé polovině 19. století. Někdy se zvýšila kapacita některých budov, nově se objevily přístřešky pro nářadí apod. Největší změnu spojenou s přestavbou představovalo použití odlišného stavebního materiálu. Dřevo nahradil kámen a pálené cihly, na střeše došky nahradila pálená krytina. Objevily se nové konstrukce nespalitelných stropů v podobě plochých kleneb, později kleneb do traverz. Změnil se systém vytápění. Pece vytlačily sporáky s přikládáním přímo ze světnice. Koncem století se rozšířily i nové krovové konstrukce, kdy hambalkovou a mladší Rankovu soustavu vystřídaly vaznicové krovy,

K regionální typologii lidové architektury srovnej: VAŘEKA, Josef: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. Český lid 66, 1979, č. 3, s. 149–155. 2 Je velmi pravděpodobné, že podrobnější terénní průzkum by objevil ještě další stavby. U některých drobnějších chalup a domků není zřejmé, zda jsou roubené a nahozené nebo jsou zděné. Teprve snaha chalupářů zrekonstruovat si své chalupy vedla k odkrytí původního roubení a někdy i k výměně shnilých trámů. Naopak tam, kde je roubena součástí usedlosti resp. dnes rodinného domu a slouží jen jako skladiště, tam ji majitele obvykle v rámci oprav fasád otloukli heraklitem či lignoporem a nahodily, aby ani nerovnosti povrchu nedokazovali, že jde o roubenou stavbu. 3 V Hlízově, kde již od sklonku 19. století značná část obyvatel dojížděla za prací do Kutné Hory a Kolína a poté si stavěla malé zděné domky odpovídající možnostem továrních dělníků, zůstávala jediná roubená usedlost. Vlastnila ji rodina Kosteleckých. Otec pracoval na dráze, matka byla ve vyšším věku duševně nemocná a měli deset dětí. V 50. letech jako jediní se svými třemi hektary odolali kolektivizaci a jejich poměry jim nikdy nedovolily domek modernizovat a ten stojí v roubené podobě v Hlízově dodnes.

8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy

které umožnily využití půdního prostoru. Sem byla přesunuta ze samostatného špýcharu nebo komory sýpka. Po celé sledované období se venkovské domy jednak postupně přestavovaly a jednak se stavěly nové na zeleném drnu. Zejména u přestaveb pak vidíme prolínání starších a mladších konstrukcí i celkových přístupů ke stavbě. Pro starší, tj. předsocialistické období, je charakteristické, že zemědělská usedlost nebyla přestavována kompletně, ale po částech. Obvykle se přestavovaly jednotlivé hospodářské budovy a teprve nakonec se předělávala obytná část usedlosti. Patřilo k osobní cti každého zemědělce, aby měl v pořádku chlévy, stodoly či sýpky, které ho živily, a teprve poté, když na to zbylo, se přestavovalo bydlení. Je proto běžné, že obytná část je jiného data než zbytek usedlosti. Setkáváme se tak s dvěma modely. Buď majitel usedlosti stihl vše přestavět, pak je obytná část usedlosti nejmodernější a často má výstavnou podobu, nebo to již nestihl a obytná část je archaická. To je případ téměř všech dochovaných roubenek, které v sledovaném regionu však spíše jen tušíme pod obezdívkami a „kožichem“. Přestavovalo se i nově stavělo ve vlnách shodujícími se s obdobími hospodářské prosperity. Zde byly takovéto vlny především v 60. letech 19. století, kolem zlomu 19. a 20. století a ve 20. letech. V druhé polovině 20. století především v 70. letech a poté hned po sametové revoluci. Stavby byly budovány jednak dodavatelsky, jednak svépomocně. Tendence směřovala k zvyšování podílu práce dodavatelů. Svépomocně a za pomocí sousedské a příbuzenské výpomoci se především přestavovalo. V sociálně nižším prostředí si stavebníci budovali častěji sami i nové stavby, zatímco sedláci si nechávali postavit stavbu na klíč. Ze stavebního zákona vyplývala povinnost i při svépomocné stavbě mít odborný stavební dozor, což bylo občas ze strany obecních úřadů kontrolováno. Povinností stavebníka bylo mít odborníkem zpracovaný projekt stavby. Bez něj nemohl stavbu ani začít. Historické plány ukazují, že většinou byl projektant obytné stavby totožný s realizátorem stavby.4 Většina projektantů a stavitelů pocházela z nejbližšího okolí stavby. Případy, kdy stavbu projektoval projektant ze vzdáleného města, jsou vzácné i u bohatých investorů a často jsou v těchto případech za zakázkou příbuzenské vazby. Výjimečně se zdejší stavebníci obraceli na stavební poradnu Zemědělské rady, která měla k dispozici typové projekty hospodářských staveb, zpracované podle nejmodernějších technologií. Černé stavby byly vzácnější, než ukazuje obecné povědomí ovlivněné érou socialismu. Schvalovací a kontrolní orgán – obecní úřad seděl přímo v dané vsi a kontrola byla velmi snadná. Načerno se stavěly svépomocně nanejvýš různé drobné přístavby, chlívky, přístřešky apod. To platí až do začátku socialismu.5 Za socialismu byly hned v první polovině 50. let znárodněny stavební živnosti a obyvatelé venkova zůstali odkázáni na vlastní šikovnost. Stavělo se tudíž především svépomocně. Projekt musel dodat projektant některého podniku z nejbližšího okresního města. Drobnější úpravy se proto dělaly většinou bez projektu a načerno. Kontrola byla rovněž složitější, neboť malé obce přišly o místní národní výbory a u větších místních národních výborů existovaly pouze stavební komise s omezenými pravomocemi, jež se vztahovaly pouze na drobné stavby a ohlášky

1

To neplatí u projektů školních budov, kdy naopak velmi často ve výběrovém řízení byla vybrána jiná firma, než projektanta, který se rovněž řízení na dodavatele stavby účastnil. 5 Archivní materiály z působnosti obecních úřadů obsahují velké množství stavebních spisů, z nichž větší část obsahuje stavební plány. Ke stavbě se vyjadřovali i sousedi a vzácně se zde najdou doklady různých sousedských sporů a také udání černých staveb. V sledovaném regionu nebyl zachycen žádný případ černé stavby, V rámci celého okresu Kutná Hora pouze dva případy.

4

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy

78/79

Horušice – roubený statek na návsi

stavebních úprav netýkajících se nosných konstrukcí. V řadě stavebních záležitostí se muselo z obcí Novodvorska jezdit na stavební odbor do Kutné Hory a z Žehušicka do Čáslavi. Hromadnou přestavbou usedlostí, dokončovanou v druhé polovině 19. století, vznikla na Novodvorsku a Žehušicku mladší vrstva venkovské architektury. Stavby si ponechávají své dispoziční schéma z předchozí doby a vedle celkového vzhledu se liší především úpravou fasád. Nejstarší dochované stavby mladší vrstvy a stavební plány ze třetí čtvrtiny 19. století ukazují inspiraci klasicismem. Domy mají jednoduché lizénové rámy, mírně odsazenou podezdívku, lizénami je orámován štít, okna i dveře. Fasády jsou velmi prosté, vzácně i zcela hladké bez jakéhokoliv členění. Často bývá zdůrazňována inspirace panskými stavbami. Jak hospodářské budovy kolem Novodvorského zámku, tak přestavba Žehušického zámku a jeho předzámčí i novostavba zámku Kačina jsou provedeny v empírovém stylu. Dochovaný výše uvedený typ staveb byl však spíše inspirován staršími zděnými domy, které byly hromadně či jednotně postaveny v Nových Dvorech a jejichž základ pochází z doby povýšení Nových Dvorů na městys roku 1701. Jejich vnější střízlivá klasicistní podoba má svůj původ zřejmě v první polovině 19. století. Zachycené stavební plány ukazují již jen dokončování hromadné přestavby. V panské architektuře se takto jednoduchá úprava objevuje jen vzácně na ryze hospodářských budovách. Přesto lze najít některé stavby, které na svých fasádách nesou prvky použité např. na zámku Kačina. Nejčastěji se jedná o lunetové suprafenestry s výplní z palmet, o supraporty a vrubořez či vejcovec, použitý na hlavní římse. Charakteristická jsou i dveřní křídla s motivem slunce. Nejdokonalejší stavbou tohoto druhu je hraběcí hostinec v Záboří nad Labem, jehož fasáda se však již nedochovala. Přestože se jedná o panskou stavbu, nemůžeme o inspiračním vlivu Kačiny mluvit s jistotou. Stačí se podívat do Kutné Hory, ale i vzdálenějších měst, kde lze nalézt řadu empírových fasád na měšťanských domech. Projekt hostince navíc zhotovil stavitel ze Žiželic na Kolínsku, jehož jméno se na plánech jinde nepromítlo. Domnívám se, že spíše než o inspirací Kačinou šlo o obecnou inspirací empírem a klasicismem v rámci období historických slohů a o vliv tehdy rozšířené stavební příručky J. P. Joendla.6 Novodvorsko a Žehušicko je velmi chudé na stavby ze starší vrstvy lidové architektury. Naopak staveb mladší vrstvy je zde velké množství a jsou dochovány často v podobě, v jaké vznikly. Z tohoto důvodu lze sledovat pronikání jednotlivých slohových vlivů na zdejší venkov. 7 Poměrně značný počet domů dodnes nese historizující fasády. Z historických slohů zde byla nejoblíbenější novorenesance. A to v její poměrně strohé, „rakouské“ podobě. Ve Zbyslavi na Žehušicku však byla vybudována škola ve stylu francouzské novorenesance. Ojediněle se zde dochovaly stavby v novogotickém stylu. Ty jsou jednoznačně spojeny s žehušickým zámeckým stavitelem J. Míčou, zatímco stavby v ostatních neoslozích projektovala a následně stavěla řada osob. Baroko se na Novodvorsku a Žehušicku projevuje hned ve dvou podobách: jako tzv. selské baroko, které zde vznikalo v první polovině 19. století, a jako druhé baroko,

6 Jan Filip JOENDL je autorem v mnoha vydáních vydané příručky Landwirtschaftliche Baukunst I–III, která byla v první polovině jedinou příručkou o zemědělských stavbách, mezi něž ovšem Joendl zařazoval i úřednické domy, hospodářské správy panství apod. Joendl byl současně zaměstnán Chotky jako „stavbyvedoucí“ zámku kačina a je autorem řady dalších především hospodářských staveb na Novodvorsku. 7 K slohovým vlivům blíže NOVÁK, Pavel: Architekti, stavitelé a zedničtí mistři poslední třetiny 19. století a první poloviny 20. století na Kutnohorsku s důrazem na chráněnou krajinnou památkovou zónu Žehušicko. Sborník z konference o lidové architektuře Volyně 2013. V tisku. Zde i konkrétní údaje o jednotlivých stavbách a jejich autorech.

Semtěš – menší roubená usedlost

Zbyslav – vzorně obnovená roubenka


80/81

Zaříčany – menší zděná usedlost s připojeným výměnkem se samostatnou sedlovou střechou

Jakub – usedlost se silně přestavbami zjednodušeným volutovým štítem ve stylu lidového baroka

Habrkovice – vzorově opravená usedlost ve stylu lidového empíru

Chotusice – usedlost s fasádou v historizujícím stylu

Záboří – usedlost s jednoduchou klasicistní fasádou


Bílé Podolí – usedlost z roku 1909 s jednoduchou novorenesanční fasádou

82/83

Kobylnice – usedlost z roku 1913 se secesní štukovou výzdobou

v němž se stavělo kolem roku 1900. Ze selského baroka se do dnešních dnů dochovaly pouze dvě stavby na jakubské návsi.8 Již v závěru 19. století proniká do sledovaného regionu nový sloh – secese. Ve své ornamentální podobě se secese příliš neprosadila, přesto snad v každé vesnici je na historických plánech doložena jedna nebo dvě stavby s typickou vegetabilní ornamentální výzdobou fasád. Dochováno jich je však naprosté minimum. Geometrická secese se zde prosadila výrazněji. Objevuje se počátkem druhého desetiletí 20. století a v jejím duchu se stavělo ještě ve 20. letech. Pouze jednotlivé stavby byly inspirovány švýcarským stylem. Charakteristické je rámování jejich štítů vyřezávanými dřevěnými výplněmi a zdobné provedení ve štítu přiznaných nosných trámů a krokví. Někdy poslední dvojici krokví nahrazuje z trámu provedená kružba. Individualistická moderna se v našem regionu projevila zcela okrajově. Na Žehušicku je v tomto duchu provedena přestavba hostince v Zaříčanech, na sousedním žlebském panství se dochovaly kvalitní rodinné domy ve Vrdech.9 Dominujícím slohem meziválečného období se ve zdejším regionu stal funkcionalismus. V naprosté většině případů se projevuje opět pouze na fasádách, a nikoliv v konstrukci staveb. Ploché střechy jsou kvůli uskladnění sena nahrazeny sedlovými, vystupující římsy stropních a podlahových desek jsou nahrazeny plochými římsami, často provedenými pouze v omítce. Pásová okna chybí, supluje je spojení jednotlivých oken římsou do pásu. Sešikmené, „podseknuté“ suprafenestry oken venkovských stavení jsou vzdálenou ozvěnou kubismu a obloukovité suprafenestry spolu s kruhovými terčí naznačují inspiraci obloučkovým dekorativismem. Posledním slohem, který se na venkovských stavbách Novodvorska a Žehušicka projevil, byl socialistický realismus 50. let. V tomto stylu byl vybudován např. bytový dům pro zaměstnance státních statků ve Vlačicích. Chybí mu však charakteristická výzdoba údernicky motivovanými sgrafity a terakotovými dílci, což bylo použito při nové výstavbě v nedaleké Čáslavi. V mladším období již lze hovořit o bezeslohové architektuře. Rodinné domky nepříliš movitých stavebníků nestály nikomu za projekt, který by vybočoval z běžné produkce typových domů a z nich odvozených individuálních variant. To samé platilo o provozních budovách zemědělských socialistických podniků. Zde, např. na centrální administrativní budově JZD Kačina, se v první polovině 70. let objevila fasáda ze skleněných panelů a hliníková okna, ale za prvek high-tech architektury je můžeme považovat jen stěží. Stejně tak minimálně členěné stavby provozních budov nelze považovat za projev minimalismu. Spíše zde šlo o maximální zjednodušení výroby dílů a poté o jednoduchou výstavbu objektu, to vše kombinované se snahou po minimalizaci nákladů. Jedinou velkou stavbou období závěru socialismu je zde budova Základní školy Žehušice. Vznikala za spolupráce architekta a celého učitelského sboru a jedním z vůdčích požadavků bylo, aby stavba zapadla do krajinného rázu a respektovala charakter stávající venkovské architektury. Žádný výraznější slohový prvek se na ní neuplatňuje. Zdobné nefunkční štíty lze jen sotva považovat za postmoderní citaci starších vzorů. Ani v postsocialistickém období zde nenajdeme nějaké slohově výraznější stavby. Naštěstí ale ani „venkovskou postmodernu“, slučující

Dolní Bučice – vila Štefanka

Svatá Kateřina – secesní vila říšského poslance J. Švejka


84/85

8 Jedná se o čísla popisná 5 a 65. Původně šlo o jediný statek. Objekty mají nyní břízolitovou tvrdou omítku a změněný formát oken. 9 Dvojice vil navržených a postavených ve 20. letech Josefem Hemelíkem se dochovaly dodnes v původním stavu.

barokní balustrádu, gotický oblouk vchodu do zahrady, klasicistní sloupy nesoucí balkon, což nacházíme v nedaleké Kutné Hoře. Nová architektura je nenápadná, což je zřejmě její největší deviza, neboť příliš neruší charakteristický vzhled zdejších vsí. Jediná moderní architektura, přesahující svojí kvalitou běžný průměr, stojí v Bernardově u vjezdu do areálu JZD a jejím vlastníkem je zahraniční společnost. Základním typem venkovských staveb na Novodvorsku a Žehušicku byly až do 50. let 20. století zemědělské usedlosti. Jedná se o soubor obytných a hospodářských staveb, v případě menších usedlostí jsou chlévy, stodoly, sýpka i kolna spolu s obytnými místnostmi spojeny pod jednou střechou. V nich je spojena obytná a hospodářská funkce. Tyto dvě funkce se však začaly oddělovat již dříve než v 50. letech, kdy toto oddělení bylo provedeno násilným způsobem prostřednictvím kolektivizace. S postupným vydělováním obytné funkce je spojen vznik domu tzv. městského typu, který bývá tradičně považován za venkovskému prostředí cizí.10 Při jeho posuzování je však potřeba postupovat velmi obezřetně a to na základě jeho funkce, jež se jednoznačně projevuje v jeho vnitřní dispozici, na vnějším vzhledu ji však často nelze rozeznat. Pro venkovský dům je za základní schéma považováno tříprostorové schéma. To se mohlo u bohatých usedlostí rozrůznit tak, že vedle středové síně (později již jen chodby) byly v řadě za sebou jak na straně světnice, tak i na straně komory dvě místnosti, přičemž již od druhé poloviny 19. století bývaly komory nahrazovány obytnými místnostmi. Dům je výrazně delší než širší a vchod má uprostřed delší strany. Má sedlovou střechu, která umožňuje využít podstřeší, a vzhledem k veřejnému prostoru je štítově orientován. Naopak pro městský dům je charakteristický téměř čtvercový půdorys, kde buď jednu rohovou místnost, nebo mezeru mezi krajními místnostmi, avšak jen do hloubi poloviny domu, zabírá příslušenství a komunikační prostory. Přístupný je z čela, případně z rohu. Má obvykle valbovou střechu a okapovou orientaci. A právě takovéto domy se začínají na Novodvorsku a Žehušicku objevovat v meziválečném období, vzácně i dříve. Často však jde o další vývojovou fázi tradiční zemědělské usedlosti. Usedlosti byly totiž modernizovány a nároky se zvýšily nejen v oblasti zemědělských technologií, ale i v oblasti bydlení. Řada venkovských stavebníků to vyřešila tak, že obytnou část usedlosti rozšířila do boku a nově byl vztyčen krov, který nyní dostal okapovou orientaci. Připomínkou staré štítové orientace bývá velký vikýř do obytné místnosti v podkroví. Smíšená funkce takovýchto usedlostí zůstala zachována. V závěru meziválečného období měly modernizované usedlosti v přízemí dvě kuchyně. Jednu obytnou a druhou hospodářskou, přístupnou přímo ze dvora a často prostupnou do chlévů. Zde se připravovalo krmení pro zvířata a nebylo třeba zatěžovat obytnou kuchyň hospodářským provozem. U těchto venkovských domů, byť vnějškově podobných městským domům, zůstává zachováno propojení s hospodářskou částí usedlosti obvykle pod jednou střechou, byť jiného tvaru a výškové úrovně, navazující na obytnou budovu. Na venkově však vznikají i rodinné domy bez hospodářského zázemí. Jde o obdoby městských vil. Bydlely v nich nezemědělské dobře situované vrstvy venkovského obyvatelstva – lékař, řídící učitel, úspěšný

obchodník či řemeslník (pak v domě byla obvykle i dílna nebo krám).11 I když existují vily statkářů a bohatých sedláků, které si postavili nezávisle na svém statku někde v sousedství, tento případ na Novodvorsku a Žehušicku nebyl prokázán. Zřejmě nejvýstavnější je selská secesní vila Josefa Švejka ve Svaté Kateřině, bohatého statkáře a akcionáře cukrovarů v okolí a také říšského poslance v závěru rakouské éry. Ta je zakomponována do areálu moderní zemědělské usedlosti. Na venkově obecně, nejenom ve zdejším regionu však najdeme velké množství obytných staveb, které nejsou zemědělskými usedlostmi. Jde o domky zemědělských dělníků, dělníků a úředníků dojíždějících za prací do blízkých měst. Jedná se o malé domky o dvou, a někdy dokonce o jediné místnosti a chodbičce, které se nijak neliší od obydlí chudých vrstev v okrajových částech měst. Často byly, vzhledem k nedostatku prostoru a do jisté míry i kvůli zlevnění stavby, stavěny okapově orientovány a tvoří souvislé řady podle komunikace.12 Právě tyto domky nahradily na venkově bývalá podruží a ratejny, kdy se v jedné místnosti tísnilo několik rodin zaměstnanců sedláků. Mít svůj vlastní domek bylo životním snem každého zemědělského dělníka a bezzemka a pozemková reforma realizaci tohoto snu výrazně usnadnila. V 50. letech, jakmile polevil kolektivizační tlak, který znemožňoval výraznější stavební aktivity na venkově, začaly se venkovské stavby adaptovat.13 Uvolněné chlévy pro velká hospodářská zvířata bylo možno přebudovat pro jiný účel. Nejčastěji jím bylo bydlení. Pro adaptaci na obytné účely byly nejvhodnější, neboť v tradiční dispozici venkovského domu byly situovány v těsném sousedství obytné části usedlosti. Na ostatní části usedlosti, které rovněž přestaly být využívány pro účely zemědělské výroby, došlo později. Z kolen, někde i ze stodol se staly obvykle garáže a dílny, případně sklady všeho možného. Kde existovala samostatná sýpka, byla využívána jako skladovací prostor. Již od 50. let se sice rozeběhla státem podporovaná výstavba nových domů pro družstevníky a zaměstnance státních statků, ale těch bylo jen velmi omezené množství. Variabilita nově vznikajících venkovských domů byla malá. Nicméně ve srovnání s meziválečným obdobím, kdy se obytná část domu podřizovala primárně výrobní funkci usedlostí, byla větší. Nadále pokračovala výstavba domků meziválečného typu o jedné místnosti v přízemí. Pravidelně však nyní mívají jednu místnost i v podkroví a součástí domů se stává krytá veranda. Dalším typem jsou větší domy o dvou obytných místnostech, s příslušenstvím v přízemí a jednou, někdy i dvou ložnicích v podkroví. Od meziválečných usedlostí je odlišuje vchod na rohu delší strany místo uprostřed. Jiný typ navazuje na městskou výstavbu. Jde o přízemní dům na téměř čtvercovém půdoryse s polovalbovou střechou a s obytným podkrovím, z nějž je jedna místnost prosvětlena velkým vikýřem na straně veřejného prostoru. Dům je přístupný z boční strany skrz krytou verandu. Jelikož venkovští lidé si drželi i v době kolektivizace alespoň drobné hospodářské zvířectvo, případně prase, tak venkovské domy potřebovaly alespoň malé hospodářské příslušenství. Za usedlostmi, obvykle

11 Méně obvyklé byly vily městského typu, které si postavili rodáci z dané vsi, kteří se domů

10 Ke genezi městského typu domu na vesnici blíže NOVÁK, Pavel: Architektura a urbanis-

mus první poloviny 20. století v obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko. Sborník z konference Památky lidového stavitelství. Kokory 2007. Přístupno na www. npu.cz sekce semináře a konference.


86/87

vrátili ve vyšším věku a někteří z nich zamýšleli strávit v rodné obci sklonek života. Během jejich profesní dráhy však vilu využívali jako letní byt. V zájmovém území není tento případ doložen. 12 U selských usedlostí je okapová orientace zachována pouze v části návsi v Chotusicích, která patřila k nejbohatším obcím v regionu a dále zčásti i v městysích, bývalých sídlech panství Nové Dvory a Žehušice. Důvod přeorientace lze nejspíše hledat ve velké ceně stavebních pozemků a jejich nedostatku v těchto sídlech s nejrozvinutější strukturou sídelních funkcí. 13 Adaptace byly rovněž upřednostňovány pro nedostatek stavebního materiálu, který byl ještě v první polovině 50. let na příděl. Součástí žádosti o stavební povolení bylo prohlášení stavebníka, že nebude po státu požadovat žádný materiál.

přes vybetonovaný dvůr, byly proto postaveny chlívky, kůlny a další potřebné drobné stavby. Právě tyto stavby udržují kontinuitu se starším stavebním vývojem vesnice. Typ staveb na obdélném půdoryse s vchodem na rohu je vizuálně podobný starším usedlostem, od nichž se obvykle liší okapovou orientací. Pro venkovské domy 50. let je typická předzahrádka. V 50. letech výrazně převažovaly nad novostavbami přestavby starších usedlostí. I zde je možné vydělit několik základních typů přestaveb. Ty nejjednodušší a nejstarší spočívaly v přístavbě verandy. Nešlo přitom pouze o vytvoření krytého zádveří, ale často se sem muselo vejít i nově budované sociální zařízení. V zadní části předsíně se našlo místo pro WC, které dosud stálo ve dvoře, a někdy i pro koupelnu. Složitější přestavba spočívala v úpravě části nebo celých chlévů. Tam, kde chlévy nebyly k dispozici, tedy u drobných usedlostí, byla stavba prodloužena směrem do dvora. U okapově orientovaných staveb tak dostala půdorys tvaru L, vzácněji T. Adaptace podkroví pro obytné účely jsou v 50. letech poměrně vzácné. Drobnější úpravy venkovských domů se týkaly především oken. Starší dvoukřídlá, vodorovně členěná okna byla nahrazována třídílnými, širšími bez vodorovného členění. V 60. letech se pozvolna rozeběhla výstavba nových domů i na vesnicích, mimo stabilizační výstavbu zemědělských podniků resp. státu. Mezi novostavbami převažuje typ původem městského domu na téměř čtvercovém půdorysu. Bývá již podsklepen, což vyvolalo nutnost jeho zvednutí výše nad terén kvůli prosvětlení suterénu okny. Dům má valbovou střechu, která je do veřejného prostoru proražena mohutným vikýřem s třídílným oknem. Některé domy mají vikýře i do bočních stran. I V této době je za domem budováno miniaturní hospodářské příslušenství. Druhý typ venkovských domů nově postavených v 60. letech má blízko k meziválečným usedlostem. Jde o přízemní dům na obdélníkovém půdoryse se sedlovou, případně polovalbovou střechou s obytným podkrovím, které prozrazuje mohutný centrálně situovaný vikýř otočený do ulice. Přístup do domu je z boku, kde je situována krytá veranda. Na její střeše bývá vybudována terasa přístupná z jedné z podkrovních štítových místností. Jelikož je dům podsklepen, je proti starším stavbám, které se mu svým dispozičním členěním i celkovým vzhledem značně podobají, výrazně zvýšen nad úroveň terénu. V 60. letech se pokračovalo intenzivně v přestavbách starších domů. Pokud byla volná alespoň část bývalých chlévů nebo komor, navazujících na obytnou část, byly přestavěny pro obytné účely ony. Často však již byla tato možnost vyčerpána, a jelikož přestavba ostatních hospodářských budov byla náročnější, pozornost stavebníků se soustředila na podkroví. Někteří stavebníci vybudovali z boční strany usedlosti směrem nad dvůr široký vikýř, který umožňoval prosvětlit dvě i více místností. Někteří stavebníci k přestavbě přistoupili ještě velkoryseji a zvedli celou jednu stranu budovy, resp. její část, až ke stodole (pokud se jednalo o jednotný dům nebo usedlost na půdorysu tvaru L). Střecha tak dostala asymetrický sklon. K sousedům zůstal původní strmý, do dvora vznikl nový mírný. Druhým typem přestaveb, který má rovněž svůj předobraz již v meziválečném období, je boční přístavba štítově orientovaných domů. Byla spojena s přeorientací domů okapovou stranou do ulice a na rozdíl od meziválečného subtilního vikýře jsou tyto ze 60. let mohutné a prosvětlují střední obytnou místnost, kterou nebylo možno osvětlit okny ve štítech. Tam, kde se neodhodlali k rozsáhlejší adaptaci, tam vyměnili alespoň okna a domy dostaly novou fasádu. V 70. letech se začalo na Novodvorsku a Žehušicku stavět a přestavovat v masovém měřítku. Umožnila to jednak změna přístupu

Koukalka – meziválečná usedlost s typicky jednoduchou úpravou fasády

Horní Bučice – režné zdivo představuje prvek typický pro individualistickou modernu

Hlízov – rodinný domek z první vlny stabilizační výstavby z 50. let 20. století


88/89

Hlízov – domek s členěním fasád typickou pro 50. a 60. léta

Výčapy – domek s maximálně zjednodušenou fasádou, jehož jediným zdobným prvkem je režné zdivo podezdívky

Bernardov – přistavěná a přestavěná usedlost s fasádou z přelomu 60. a 70. let s atypicky ponechaným vyřezávaným okřídlím


Horka – starší obytná část zemědělské usedlosti byla nahrazena přístavbou ve stylu „šumperák“

Výčapy – okály se staly populární pro rychlost výstavby a poměrně příznivou cenu

Žehušice – pro venkov atypické atriové domky

90/91

Rohozec – samostatně uprostřed parcely stojící patrový dům

k nestřediskovým obcím a jednak celkově dobrá ekonomická situace obyvatel venkova. Obyvatelstvo se již zcela smířilo se socialistickou formou hospodaření, které (po vyrovnání rozdílů mezi špatně a dobře hospodařícími družstvy sloučenými do velkých celků) konečně začalo přinášet výhody hospodaření ve velkém.14 Mezi novostavbami vynikal jeden typ domů, který zcela odmítal dosavadní stavební tradici venkova. Představoval ho patrový dům na čtvercovém nebo skoro čtvercovém půdorysu. Byl celý podsklepený, výrazně zvýšený nad terén. Do suterénu se nově musela vejít i kotelna ústředního topení s uhelnou a často i prádelnou a sušárnou, vzácněji i garáž. Domy mají stanovou, případně valbovou střechu s kratičkým hřebenem. Běžný je balkon a terasa. Na rozdíl od starších domů, které jsou koncipovány jako jedna bytová jednotka pro vícegenerační venkovskou rodinu, tyto domy již bývají navrhovány jako dvě samostatné bytové jednotky – přízemí pro rodiče, patro pro děti. Samostatný vchod do patra byl však výjimkou. Společné prostory se však omezovaly většinou pouze na schodišťovou halu. Teprve v této době se v plánech objevuje jednoznačné určení účelu místností. Již ne obytná místnost, ale ložnice, dětský pokoj, případně dokonce pokoj dcery, pokoj syna. Variací tohoto městského typu domu je dům o stejné dispozici s plochou střechou. V 70. letech se začaly více stavět i na venkově typové rodinné domy. V Žehušicích bylo postaveno několik přízemních plochostropých atriových montovaných domků. Jelikož k nim nebyly projektovány garáže, musela vzniknout v sousedství samostatná řada garáží. Pro rodinné domky 70. let je charakteristické, že jim často chybí jakékoliv hospodářské zázemí. Vzestup životní úrovně na venkově umožňoval obejít se bez přilepšení z vlastní zahrádky a nebylo již ani nutné chovat vlastní králíky, slepice či prase. Navíc pro mladou generaci byly tyto činnosti neatraktivní. Dalším významným rysem, který dokládá změnu priorit venkovského člověka, je sadová úprava celého pozemku, nikoliv jako dříve pouze předzahrádky. Svoji potřebu dělat něco rukama tak muži vybíjeli v garážích a ženy na zahrádkách, a nikoliv jako dosud zemědělskými pracemi. V 70. letech se na venkově rovněž intenzivně přestavovalo. V této době se však prosadil odlišný přístup k přestavbám. Nyní byly pojímány většinou komplexně jako novostavba. Nešlo o to vytvořit navíc jednu či dvě místnosti, ale dát celému domu novou tvář. Proto ti nejradikálnější stavebníci starou usedlost zbourali, provizorně bydleli buď u rodičů či známých, nebo v upravených prostorách hospodářské části usedlosti a na místě obytné části usedlosti postavili v podstatě nový dům. Většinou navazuje na stávající hospodářský trakt usedlosti, ale jsou i případy, kdy dům stojí izolovaně, od hospodářské části oddělený úzkou uličkou.15 Vzácně byl nový dům postaven zčásti nebo zcela mimo základy staré budovy a na původním místě vznikla zahrádka. Ti méně radikální stavebníci zvedli celou stavbu o patro. Tam, kde již dříve byla provedena přestavba zvednutím jedné strany o patro, byla zvednuta i druhá část a z původního krovu někdy zbyla jen špička původní střechy, na níž jsou napojeny pultové střechy obou nástaveb. Při přestavbě byla obvykle rozšířena přední část domu, takže půdorys obytné části

Jakub – patrový rodinný dům se zajímavě členěnou fasádou zvýrazněnou režným zdivem komína

Chotusice – českému prostředí cizí typ přízemního rodinného domu

14 Přestavba zbytku hospodářských prostor pro účely bydlení je svým způsobem baromet-


92/93

rem vztahu zemědělců k JZD. Starší generace, která se dosud zčásti nesmířila se ztrátou soukromého majetku, přestala věřit po roce 1969 v možnost návratu soukromého hospodaření. Mladší generace již brala družstva za své, neboť jim přinášela srovnatelné možnosti jako práce ve městech a navíc možnosti legálního i nelegálního samozásobení. 15 Je to případ např. čp. 7 ve Svatém Mikuláši. Tento dům je zajímavý i z dalšího hlediska ukazujícího změny poměrů na vesnici. Jeho stavebník přestal na rok pracovat v JZD a věnoval se výlučně stavbě rodinného domu.

domu se blíží čtverci. Spíše ojediněle byly adaptovány i zbývající hospodářské budovy na různé sklady a garáže. Stavební boom 70. let pokračoval na Novodvorsku a Žehušicku i v následujícím desetiletí. Typová rozmanitost novostaveb výrazně vzrostla. Běžnými se staly typové projekty, na druhé straně se movitější stavebníci obraceli i na renomované architekty, resp. architekty z velkých měst, u nichž předpokládali vyšší úroveň jejich projektů. Pro domy z 80. let je typická absence nejenom hospodářského zázemí, ale i dlážděného dvora za domem. Dům bývá zasazen do zeleně. Stabilní součástí domu se stává garáž a většinou i dílna, která umožňovala jednak uspokojovat touhu venkovského člověka po kutění a jednak svépomocně nahrazovat stále častější výpadky a úzké profily národního hospodářství. Domy nově postavené v 80. letech bývají jak přízemní, tak i patrové. Ty přízemní většinou jsou již celopodsklepené a v suterénu je nově umístěna i garáž. Potřebu kontaktu člověka s přírodou, zcela pochopitelnou u městského člověka, mají uspokojovat balkóny, lodžie a terasy často obepínající jednu, někdy i dvě strany domu a to i nad zvýšeným přízemím. Pravidelně je obýváno i podkroví. Nově se staví i nepodsklepené domy. V nich se musí veškeré příslušenství vejít do přízemí. Nejde v nich o návrat k přírodě, jak tomu bylo v následujícím desetiletí, ale spíše o zlevnění a urychlení stavby. Častěji se objevují typové projekty domů s plochou střechou. Oblíben je zejména tzv. Šumperák, kterému byl dodatečně zazdíván nepotřebný balkon.16 Na oblibě získává opět sedlová střecha. Je však jiná než v předchozích desetiletích. Někdy mívá asymetricky situovaný hřeben, který obvykle člení štít a v jeho jedné části vytváří lodžii. Obě strany střechy pak mívají odlišný sklon. Jindy je sklon sice stejný, ale boční verandy jsou buď plochostropé, někdy dokonce s terasou, nebo s nízkou pultovou střechou. Opticky bývají verandy začleněny do stavby a jsou skryty pod přesah střechy, která nad nimi nemění svůj sklon. Na střechách se objevují první střešní okna. Třídílná okna minulých desetiletí vystřídala velkoformátová výklopná okna. I dispozice domů je jiná. Model dvou bytových jednotek bývá opuštěn a celý dům slouží potřebě jednogenerační rodiny, z nichž každý člen má svoji místnost. Součástí dispozic se stávají pracovny (i pro ženy). Ty umožňují uspokojit nejenom potřebu manuálních, ale nově i intelektuálních zálib obyvatel venkova. V 80. letech se začaly v sledovaném regionu stavět i oblíbené montované dřevostavby Okálů, navrhované pro řadovou výstavbu.17 Vzhledem k dostatku prostoru byly budovány jako samostatně stojící domy na vysoké podezdívce, která umožňovala bez dodatečných přístaveb pojmout potřebné hospodářské zázemí domu. V 80. letech se začaly budovat v omezené míře i nové hospodářské stavby. Většinou tam, kde nebylo možno pojmout garáž do dispozice obytného domu. Starší typ staveb s vysokým průčelím a vzad se snižující pultovou střechou, který umožňoval využít jejich podkroví pro skladování sena nebo umístění třeba holubníku, již dožil. Nově se začal stavět jiný typ staveb: přízemní stavba na obdélníkovém půdoryse s nízkou sedlovou střechou. V čelní stěně byl vjezd do garáže, na ni navazovala dílna a na tu různé skladovací prostory a vzácně i chlívek pro slepice či přístřešek pro králíkárnu.

Po celá 80. léta se v daném regionu přestavovalo. Někde již podruhé, vzácně dokonce již potřetí. Přes mnoho podob mají přestavby některé společné rysy. Opět se stala moderní sedlová střecha. Často je asymetricky posazena s různým sklonem obou jejích stran. Ve štítě se objevuje balkon či lodžie. Zádveří bývá opticky začleněno do stavby. Jinak se uplatňují všechny varianty starších přestaveb – vybudování obytného podkroví, zvednutí celé stavby o patro, rozšíření stavby směrem do dvora i pouhá výměna oken či nová fasáda. Při zvednutí o patro je charakteristické, že zahrnuje v případě jednotných domů i bývalou kolnu či stodůlku, která dosud zůstávala stát v průvodní podobě. Dispozice místností je však již nová a šitá na míru potřebám jednotlivých členů rodiny. Proti novostavbám měly přestavby jednu výhodu. Měly dostatek hospodářských prostor z původní usedlosti a to bylo možno v 80. letech využít pro obnovené drobné podnikání, jako byl smluvní výkrm býků či pěstování zeleniny. V letech po sametové revoluci se po kratičkém útlumu rozeběhly stavební aktivity nebývalým tempem. Staví se především nové domy, padl totiž problém s volnými stavebními pozemky, ale rovněž se přestavují domy starší. Počet různých typů domů se zmnohonásobil. Vedle typových projektů se objevují i individuální zakázkové práce. V posledních letech jejich počet spíše stoupá. Novým prvkem je přenášení zahraničních vzorů do českého prostředí, což se bohužel nevyhnulo ani Novodvorsku a Žehušicku. Přes mnohotvárnost nové výstavby lze rodinné domy v sledovaném regionu rozdělit na dva základní typy. První typ představují přízemní domy s obytným podkrovím, druhý typ přízemní domy bez obytného podkroví. Pro první typ je charakteristický obdélníkový půdorys a sedlová střecha se sklonem 40–50 stupňů. Bývají často poměrně malých rozměrů a garáž mívají vybudovánu formou otevřených stání při kraji pozemku, vzácněji umístěnou jako v předchozím desetiletí v suterénu. Podkroví je prosvětleno střešními okny, ve štítě někdy bývá lodžie.18 Druhý typ bez obytného podkroví bývá postaven často na složitém půdorysu, do něhož je zakomponována i garáž, resp. dvojgaráž, která někdy bývá předsunuta a vytváří tak pohledovou dominantu celého objektu. Dům je nízký, nepodsklepený, často jen jeden schůdek nad úrovní terénu a má nízkou valbovou střechu, na niž navazuje nižší valbová střecha garáže. Pro oba dva typy domů jsou charakteristická velká okna s izolačními dvoj a trojskly, se vsazovanými niťovými příčkami, jež vytvářejí iluzi starého typu šestidílných oken. Pro oba typy domů jsou rovněž typické velmi dobré izolační vlastnosti, zajištěné izolačními obklady, a výrazná barevnost fasád. Zvláště u větších domů je charakteristická absence jakýchkoliv dalších technických staveb. Zato nechybí garážová stání a většinou ani (krytý) venkovní bazén. Charakteristická je rovněž zahradní úprava celého pozemku. Převažuje krátce střižený trávník, minimum ovocných stromů, někde maličká skalka či ojedinělý květinový záhon. Výstavby různých kanadských srubů a pravých krkonošských roubenek, stejně jako výstavby podivných věžiček a balkónů nesených antickým sloupovím nebo barokních balustrád zůstalo Novodvorsko a Žehušicko ušetřeno. V posledních letech počet různých stavebních výstřelků spíše klesá. Lze jen hádat, zda za touto skutečností stojí lepší povědomí stavebníků o možnostech výstavby, či snad dokonce úcta k stávajícímu obrazu vesnice nebo jen obyčejný nedostatek financí. I po roce 1989 se v daném regionu stávající rodinné domy intenzivně přestavovaly. Opravovaly a upravovaly se nejenom obytné stavby,

16 Šumperák vyprojektoval koncem 60. let architekt Josef Vaněk pro ředitele šumperské

nemocnice. Dům odráží vlivy bruselského Expa 58. V Šumperku byly postaveny dva vůbec první rodinné domy typu V, jak se oficiálně nazývaly a podle tohoto města dostaly jméno. 17 Okály začaly vyrábět Rudné doly Rýmařov od roku 1969 na základě západoněmecké licence firmy Okal – Otto Kreinbaum. Od 80. let, kdy vypršela licence, musely být označovány jinak, ale v lidovém povědomí zůstalo označení těchto velmi populárních a levných dřevostaveb i nadále.


94/95

18 Tento typ se nejvíce podobá starším obytným stavbám v regionu a alespoň svojí hmotou

odpovídá regionálnímu typu domu sociálně slabších vrstev.

Svobodná Ves – v hloubi parcely těsně za „šumperákem“ z období socialismu vyrostla v postsocialistickém období budova nového rodinného domu

ale i ty hospodářské a ostatní. A to jak pro účely bydlení, tak i pro podnikání. Různé přestavby se dotkly všech historických vrstev domů od starší vrstvy lidové architektury až po období konce socialismu. Přestavby jsou většinou méně razantní než v období socialismu. Nová střešní okna prozrazují, že byly obytným účelům uzpůsobeny dosud pro jiné účely využívané podkrovní prostory. Jinde se nad střechou objevují vikýře navazující na bývalé vikýře na shoz sena. Jejich počet bývá někdy naddimenzován. Zvednutí stavby o patro je nyní již jen velmi vzácné. Objevil se však nový fenomén – kupování starších staveb, které jsou následně do základu strženy, stavební materiál se často vyveze na skládku a na jejich místě vyroste nová stavba. To však nepatří mezi rekonstrukce. Značná pozornost je věnována zateplení budov, při níž dodatečná izolace většinou vede k zániku původní členitosti fasád. Běžná je rovněž výměna oken. Velké nečleněné formáty již nejsou moderní a nahradila je falešně členěná nová, většinou plastová okna. Starší domy dostaly nové fasády. Fasády z prvních let po roce 1989, kdy se používaly neprodyšné materiály, se prozrazují již nyní oprýskáváním. Fasády jsou výrazně barevné. Až po roce 1989 se dočkala adaptace část stodol a dalších budov dosud využívaných jen jako sklad všeho možného. Byly přizpůsobeny pro účely podnikání a vznikly v nich zateplené dílny případně skladovací prostory. V jednotlivých obdobích sledovaných více než 150 let se měnil nejenom vzhled a dispozice venkovských domů, ale i materiály, z nichž byly domy zhotoveny. Až do poloviny 19. století se používal na Novodvorsku a Žehušicku ke stavbám na vesnici především kámen a pálené cihly. Dřevo se používalo již pouze na drobné hospodářské stavby, jako byly různé chlívky, kůlny a dřevníky. Nepálené cihly se zde pro dostupnost kamene a dřeva rovněž nepoužívaly, event. jen na nepodstatné části konstrukcí.19 V rolnickém prostředí se občas při opravách narazí na část chlívků apod. zhotovených původně (zřejmě jako dočasné provizorium) z vepřovic. Po zrušení zákazu výroby cihel poddanými v roce 1819 se pálené cihly staly všeobecně dostupným materiálem. Na velkostatku našly v druhé polovině 19. století uplatnění i další nové stavební materiály. Jednalo se především o konstrukční litinu a železo, především v podobě traverz a podpůrných sloupů nesoucí klenby. V rolnickém prostředí se z nových materiálů uplatnil ve větším měřítku pouze térový papír, používaný jako střešní krytina a později i jako izolační materiál. Řada dalších nových materiálů se objevila na venkově v meziválečném období. Šlo o nové formáty cihel. Vedle plných cihel se objevují i cihly duté. Začínají se používat i betonové tvárnice. Využití se i ve venkovském prostředí dočkala také keramická dlažba či lehká střešní krytina – eternit a betonová alternativa k páleným střešním taškám. Na fasádách se objevil stříkaný a škrábaný břízolit. V letech socialismu se vedle cihel a nově i velkoformátových cihelných bloků zdilo z tvárnic. Část stavebníků si škvárobetonové tvárnice vyráběla svépomocně sama. Od 70. let je začaly postupně vytlačovat plynosilikátové a křemelinové tvárnice. Z materiálů na stavbu stropů se rozšířily již dříve známé, ale na venkově jen velmi sporadicky používané, hurdisky pokládané do železných I profilů. Méně populární byly stropy z keramických trámců a vložek. Pozvolna se začaly šířit různé materiály na zateplení na bázi minerálních vln a polystyrénu. Po roce 1989 se výrazně rozšířil sortiment veškerého stavebního materiálu. Mezi konstrukčními dřevovláknitými deskami se prosadily OSB

Chotusice – soudobý rodinný dům se zajímavě řešeným venkovním vřetenovým schodištěm

Církvice – velký rodinný dvojdům skrytý v hloubce zahrady

19 Neočekávaně lze najít vepřovice i v zámeckém prostředí. V kočárovně na zámku Kačina

byla ještě zřejmě zkraje meziválečného období vybudována příčka z vepřovic, oddělující od kočárovny garáž pro automobil.


96/97

Nové Dvory – rodinný dům s postmoderně členěnými střechami předsíně

desky. Ve zdících materiálech výrazně zlepšily nabídku cihelny, které dodávají cihelné bloky s tepelněizolačními vlastnostmi srovnatelnými s tvárnicemi. Fasády se začaly zateplovat nejenom u starších budova, ale i u novostaveb a kryjí se tenkovrstevnými omítkami. Mezi střešními krytinami se rozšířily velkoformátové plechové šablony a bitumenové lepenky imitující taškovou či šindelovou krytinu. Ještě počátkem 20. století byl pojem vnitřní instalace na venkově neznámou záležitostí. Zvýšené civilizační nároky, které především stály za jejich rychlým rozvojem, se postupně začaly prosazovat i na venkově. Oproti městům opožděně, většinou až od počátku meziválečného období, se začala řešit otázka WC. Do této doby představovala sociální zařízení na vesnici kadibudka nad hnojištěm ve dvoře.20 V meziválečném období však na plánech novostaveb již většinou nechybí místnost WC. Ve stejném období se také zavádí voda ze studny přímo do domu, veřejná vodovodní síť na sledovaném území zatím neexistovala. Obvykle jen do síně případně do kuchyně. Těsně před první světovou válkou si v prvních vesnicích Novodvorska a Žehušicka poprvé rozsvítili a koncem 20. let si i zapnuli rádio. K pronikavému zlepšení sociálního vybavení venkovských domácností došlo až v letech socialismu. Tehdy se už v naprosté většině domácností Novodvorska a Žehušicka svítilo a byla zde postupně stále větší řada domácích elektrických spotřebičů. Naprostá většina domácností měla již i splachovací záchod. Od 60. let se také budují jako samozřejmá součást venkovských bytů koupelny. Ve starší zástavbě se postupně dobudovávají během následujícího desetiletí. Končí tak praxe nedělního velkého koupání v prádelních neckách. Do některých vesnic byl zaveden plyn, jinde si lidé pořizovali spotřebiče na propan-butan a pravidelně si kupovali náplň do plynových bomb. Od 70. let se postupně stává standardem i ústřední, případně etážové topení, nahrazující dřívější lokální. Samozřejmostí se stává boiler či průtokový ohřívač a rozvody teplé a studené vody. V 50. letech se první zemědělci zmohli na osobní auta a od 70. let se začínají v sledovaném regionu hromadně budovat garáže.21 Od 60. let se na venkově postupně zvětšuje počet televizorů. Telefon bývá v této době obvykle jen jeden v celé vsi a slouží jako veřejná telefonní stanice. Teprve v letech normalizace počet telefonních přístrojů na vesnici postupně rostl. Po roce 1989 se již nemění struktura vybavení domácnosti, ale jeho kvalita a zčásti i kvantita. K vaně přibývá sprchový kout, koupelna bývá vybudována na každém podlaží. Ke splachovacímu záchodu přibyl někde i bidet. Na zahradě vyrůstá u movitějších venkovanů i krytý bazén. K první garáži někdy vyrostla i druhá. Počet televizorů, videí a DVD přehrávačů v jedné domácnosti roste. Pevnou telefonní síť nahradily mobilní telefony. Standardní součástí venkovské domácnosti mladší generace se stává osobní počítač s připojením na internet a na sociální sítě. Porovnáváme-li vybavení domácnosti předměty dlouhodobé spotřeby nebo i sociálním zařízením, začaly od 70. let mizet rozdíly mezi městem a venkovem a dnes již v této oblasti prakticky neexistují.

Horušice – moderní dřevostavba rodinného domu a pomocných budov ve svahu nad vsí

20 Kadibudkám bylo přisuzováno významné místo v hospodaření s živinami. Lidské exkre-


98/99

menty se stejně jako hnůj používaly ke hnojení polí. V meziválečném období byl kladen velký důraz na to, aby ani močůvka nepřišla nazmar, a pod hnojišti byly budovány zpevněné plochy s jímkou. 21 Kde nebyly k dispozici nevyužité hospodářské budovy, byly garáže vestavěny do dvora proti obytné budově buď přímo v uliční čáře, tedy v místech, kde u zemědělských usedlostí stávaly sýpky nebo v zadní části parcely a pak byl obvykle příjezd ke garáži vybetonován.

Pro venkov je charakteristické individuální bydlení. Co dům, to jedna rodina. Přesto existují, a již v minulých staletích existovaly, výjimky, kdy v jedné budově bylo několik bytů. Starobylou formu bytových domů na venkově představují tzv. úřednické domy, označované někdy také jako důchod. Jednalo se o dům, kde bydlelo několik rodin vrchnostenských úředníků. Úřednické domy vznikají v době, kdy se výrazně rozrostl počet vrchnostenského a hospodářského úřednictva a prohloubila se jeho profesní specializace. To bylo většinou až v 18. století. Na sledovaných dvou panstvích však ještě koncem 18. století bydleli úředníci buď individuálně, nebo v méně exponovaných částech zámku spolu s panstvem. Pro úředníky nechal postavit hrabě Věžník na přelomu 17. a 18. století několik úřednických domků hned v sousedství zámku v Nových Dvorech.1 Po nastěhování Chotků do novostavby kačinského zámku v roce 1823 byl novodvorský zámek přeměněn ve správní centrum panství a do zámku byly umístěny byty úřednictva. Zůstaly tam až do zániku velkostatku po druhé světové válce a pak sem byla umístěna škola. Úředníci sídlili i v panských sídlech dříve samostatných menších statků. Tak tomu bylo např. ve Zbyslavi či Hlízově nebo na zámku v Třebešicích. První skutečný úřednický dům však vznikl ve sledovaném regionu až počátkem 19. století v klasicistním stylu. Projektant stavby není znám, do úvahy připadá tehdy u řady šlechtických rodů velmi populární stavitel František Pávíček.2 Vlastní stavbu realizoval, resp. stavební dozor měl thun-hohensteinský stavební ředitel Jan Jelínek. V letech 1815–1816 byl tento dům vybudován v Žehušicích a to nepříliš obvyklou formou. Vznikl jako patrová nástavba nad konírnami sousedícími s jízdárnou. Obdobně jako pro úředníky vznikaly byty pro služebnictvo sloužící na zámku. Byly to byty v předzámčí přestavovaném v roce 1823 a 1848. Jak úřednické, tak i služebnické byty byly obývány až do druhé poloviny 20. století. Teprve v závěru století byly pro zchátralost opuštěny. Úřednický dům byl v minulých třech letech opraven a jsou zde kanceláře společnosti nového majitele. Předzámčí s byty služebnictva se právě opravuje. Bytové domy však existovaly nejenom ve vrchnostenském, ale i v rolnickém prostředí. Zde samozřejmě nesloužily úřednictvu, ale stálým zaměstnancům. Šlo o deputátní domy. Své deputátní domy měly jak velké statky, resp. hospodářské dvory, tak i velcí sedláci. V selském prostředí šlo především o deputátní chalupy, tj. chalupy, které sedláci nevyužívali pro vlastní bydlení, ale které koupili či zdědili a upravili je pro bydlení deputátníků.3 Na pohled se neliší od běžných usedlostí, prozradí je však větší počet komínů a dveří, neboť v těchto chalupách bylo několik bytů za sebou. Jednotlivé byty měly obvykle jednu, maximálně dvě obytné místnosti, ale topit se dalo jen v jedné. Vždy do dvojice bytů byl přístup ze společné chodby. Novostavby přízemních deputátnických baráků byly budovány na principu řadových domů. V případě potřeby k nim bylo možno přistavět další byty. Ve sledovaném regionu se dochovaly např. v Druhanicích a Lochách. Pochází z meziválečného období. Jde o jedno až dvoupokojové byty s vlastní kuchyní a se společným sociálním zařízením, často i s miniaturním hospodářstvím za deputátnickým barákem. Druhanické

9. Bytové domy

Žehušice – úřednický dům s koňskými stájemi v přízemí

Výčapy – deputátní barák

Výčapy – čtyřbytovky alespoň částečně vytvářely iluzi vlastního rodinného domku

1 LEDR: c. d. s. 73. 2 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Stan-

dardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 13. 3 Tento typ chalup s více byty navazuje na podružské chalupy z předchozích staletí, v nichž bydlely zprvu rodiny sourozenců, kteří nehospodařili na rodovém statku, ale pomáhali majiteli – svému sourozenci. Z nich se postupně stali zaměstnanci a z podružských chalup a světniček deputátnické byty.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 9. Bytové domy

100/101

10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby

domky jsou dvoubytové, lošské čtyřbytové. V Chotusicích se dochoval i patrový dům pro zaměstnance cukrovaru z počátku 20. století. Potřeba ubytovat zaměstnance nově vyvstala před státními statky v 50. letech. Jejich zaměstnanci totiž často neměli své kořeny v daném regionu a neměli kde bydlet. Pro ně se stavěly bytové domy odpovídající městským bytovým domům. Takovýto dům s miniaturním hospodářským příslušenstvím pro každou rodinu je dochován ve Vlačicích.4 V 70. letech se na Novodvorsku a Žehušicku opět začaly stavět bytové domy pro zaměstnance JZD. Ke starším jedno a dvoupatrovým čtyř a osmibytovkám přibyly i třípatrové dvanáctibytovky. Ty již výrazně vybočují ze stavebního obrazu vesnice. V jejich sousedství opět byly vybudovány dřevníky, případně chlívky a nově i garáže. Novým typem bytových domů, který se uplatnil např. v Žehušicích, byly řadové patrové čtyřbytovky s garážemi pod zvýšeným přízemím. Později byla dávána přednost spíše řadové výstavbě, která umožňovala kombinovat levnější hromadnou výstavbu s téměř individuálním bydlením. Po listopadu 1989 zájem o bydlení v bytových domech na venkově upadl a nyní se již bytové domy na Novodvorsku a Žehušicku nestaví.

Jako jediný z vesnických domů ve sledovaném regionu nese tento dům členěním svých fasád nesmělé znaky socialistického realismu.

4

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 9. Bytové domy

102/103

Až do dnešních dnů se dochovala na Novodvorsku a Žehušicku řada staveb, které sloužily k nezemědělskému podnikání ať již poddaných, nebo vrchnosti. K nejstarším z nich patřily mlýny. První zmínka o mlýnech v archívních pramenech pochází z roku 1494, kde je uváděn mlýn Klejnar nedaleko Lochů. Z poloviny 16. století pochází zmínky o třebešickém a ovčáreckém mlýnu. Ze 17. století pochází dochované urbáře a gruntovní knihy jak pro novodvorské, tak i pro žehušické panství. A z nich se dozvídáme i o ostatních mlýnech. Nepochybně existovaly i v předcházejících staletích, velmi pravděpodobně již od vrcholného středověku, neboť ruční mlýnky běžné v jednotlivých zemědělských usedlostech nemohly svojí kapacitou stačit a současně mlynářství představovalo pro vrchnost zajímavý zdroj příjmů. O podobě mlýnů až do 16. století nevíme nic. V 17. století v Baubelově urbáři z roku 1643 je dochován první popis mlýna a to přímo v centru žehušického panství – v obci Žehušice. Tamější mlýn byl na vrchní vodu a měl čtyři kola na mletí mouky a jedno kolo, jež pohánělo sedm stoup používaných k výrobě oleje. Dále zde byla jedna jahelka na výrobu ječných jáhel.1 Mlýn byl postaven celý z kamene. Patřil sice vrchnosti, ale ta ho pronajímala. Je zde uvedena ještě jedna technická zajímavost. Za jarních tání nemohl mlýn kvůli vysoké zpětné vodě pracovat a v této době byl v provozu mlýn na protějším břehu se dvěma koly na spodní vodu, který jinak v provozu nebyl. Ekonomiku mlýna, kromě tlačení oleje, zlepšovala i pila, neboť mlýn v době, kdy nemlel obilí, řezal stavební dříví. Z téhož urbáře pochází i soupis mlýnů na žehušickém panství. Je tam však uveden pouze počet kol, jahelek a stup, ale chybí podrobnější popis.2 Většina mlýnů však bude obdobně jako v Žehušicích již kamenná. U mlýnů situovaných přímo na větších tocích ( jako byla Doubravka) můžeme předpokládat, že jde o mlýny na spodní vodu. U mlýnů zásobovaných vodou dlouhým náhonem, který mohl množství vody regulovat, nebo na malých tocích pod rybníky, jež umožňovaly nadržet k mletí potřebnou vodu, půjde pravděpodobně o mlýny na horní vodu. V roce 1643 bylo na žehušickém panství i s už zmiňovaným žehušickým mlýnem celkem sedm mlýnů ( jeden z nich mimo zájmové území). Ten žehušický byl největší. Převažovaly mlýny o dvou složeních a urbář zachycuje i mlýn pod dnes již neexistujícím rybníkem Kmotrov. Kromě tohoto mlýna měly všechny mlýny stoupy a bučický mlýn i jahelku. Na Novodvorsku známe mlýny na základě gruntovní knihy z roku 1660. Stav zde byl podstatně horší než na Žehušicku. Uváděny jsou v něm zpustlé mlýny v Lišicích a v Lanžově a dva fungující panské mlýny v Kobylnicích a Jakubu. Podle názvu mlýna Třebešický však zřejmě půjde o nynější mlýn Vrabcov pod Třebešicemi. Podrobnější popis mlýnů chybí. Další soupis mlýnů, opět bez podrobnějšího opisu pochází z roku 1734, kdy na Novodvorském panství bylo pět mlýnů. Pouze k jedinému mlýnu se dochovaly archivní prameny, které umožňují blíže rekonstruovat jeho historii. Jedná se o mlýn Lanžov. Ten byl postaven Kašparem Melicharem ze Žerotína roku 1604 a následně pronajat. Další zpráva o něm pochází z roku 1757, kdy byl opět nově postaven. Poněkud více víme i o hlízovském mlýně. Byl někdy v letech 1736–1741 vybudován majitelkou hlízovského statku. Stál u staršího splavu, který indikuje, že zde již dříve mohl mlýn stát. Na rozdíl od Žehušicka, s výjimkou právě Lanžova a Kobylnic, všechny ostatní mlýny ležely na Klejnarce, která měla podstatně menší povodí. Rozvodňovala se tudíž podstatně méně a množství vody jdoucí na mlýny bylo možno regulovat stavidly na náhonech, jež byly dlouhé často několik kilometrů. To byla

1 NOVÁK, F.: c. d. s. 87. 2 NOVÁK, F.: c. d. s. 87.

nutnost, aby bylo možno zřídit v mlýnech mnohem účinnější kola na horní vodu. Přestože se jednalo již o mlýny zděné, v současných mlýnech se z těchto objektů zřejmě zachovala jen část zdiva, neboť byly později přestavěny. Vlna přestaveb mlýnů ze staročeského na umělecké (amerikánské) složení, jež započala po polovici 19. století, na Novodvorsko a Žehušicko zasáhla až na jeho sklonku.3 Přestavby se vyhnuly pouze malým mlýnům. Zde však obvykle zasáhl věčný nepřítel mlýnů – oheň a dnešní podoba mlýnů pochází z přelomu 19. a 20. století. Původní staročeský mlýn a mlýn umělecký se liší na první pohled. U mlýna uměleckého bychom marně hledali vodní kola, nahradila je turbína. Neméně razantní zásah postihl i provozní část mlýnské budovy. Dosud stačila dvě podlaží: na horním se sypalo obilí mezi mlýnské kameny a dole se odebírala mouka. Umělecký, neboli amerikánský mlýn však potřeboval čtyři podlaží, na nichž byly umístěny jednotlivá části mlýnské technologie. Zatímco staročeské mlýny vystačily s mlýnským složením, nyní je nahradily mlýnské stolice s porcelánovými, později litinovými válci a doplnily je početné další stroje, které mouku prosévaly a čistily. Zápisy z vodních knih obvykle zachycují stav mlýnů před jejich přestavbami. Do první světové války byla většina mlýnů v zájmovém území přestavěna na mlýny umělecké. Překvapivé je, že některé mlýny si postupně pořídily několik stále výkonnějších turbín a tomu přizpůsobily i počet mlynářských strojů. U hlízovského mlýna je zachycena i jedna technická zvláštnost. V době před jeho modernizací z přelomu 19. a 20. století měl mlýn jedno kolo na náhonu na jalovou vodu. To fungovalo v případě povodní, kdy ostatní kola pro vysokou zpětnou vodu stála. Po stavební a technologické stránce se mlýny v první polovině 20. století příliš nevyvíjely. Základem zůstala čtyři technická podlaží. Poněkud větší pestrost vykazuje obytná část mlýna, která podléhala vlivům architektonických slohů. Zatímco např. v Dolních Bučicích si ponechal tamější mlýn stále svoji barokní podobu z přelomu 18. a 19. století, mlýn v Hlízově dostal v meziválečném období funkcionalistickou podobu. Zásadní změnu mlýnům přinesla socializace po roce 1948. Již předtím zůstaly některé mlýny zavřeny. Buď vyhořely za německé okupace, nebo byli jejich provozovatelé perzekvováni, ale skutečně zásadní změna přišla až se vznikem socialistického mlynářského průmyslu. Za jeho základ byly vzaty největší a nejmodernější mlýny. Ve sledované oblasti se nestal součástí národního podniku Československé mlýny žádný. Všechny byly ponechány k dispozici JZD, případně státnímu statku a část z nich byla zavřena.4 Družstva v nich v 50. letech šrotovala obilí, později byly mlýny umrtveny, ač v nich zůstalo zachováno strojové vybavení. Až do konce 80. let byl v provozu hlízovský mlýn, nikoliv ovšem ve svém původní funkci, ale jako mísírna krmiv pro hospodářské zvířectvo kutnohorského Zemědělského zásobování a nákupu, pozdější Obily. Tak tomu bylo až do roku 1989. Po něm byla část mlýnů vrácena původním majitelům. Žádný z nich se nevrátil k mletí obilí. Pouze majitel mlýna Lanžov obnovil malou vodní elektrárnu a po několik let dodával část proudu do veřejné sítě. Krádež turbíny ho však od další obnovy mlýna odradila. Některé z mlýnů jsou nyní využívány jako rekreační objekty, další slouží obytným účelům. V Habrkovicích se nezdařil podnikatelský záměr, během něhož byla část mlýna zbourána, a z mlýna zůstalo jen torzo.

K významným technickým stavbám patřily pivovary. Jejich počátky nejsou na Novodvorsku a Žehušicku pro nedostatek pramenů jasné. Nevíme, zda vznikly ve velké vlně zakládání šlechtických pivovarů v 16. století nebo až později. První zprávy o pivovarech pochází až ze století sedmnáctého. Žehušický pivovar je poprvé zmiňován v urbáři z roku 1643, kde se o něm píše, že se tu vařilo pivo již před třicetiletou válkou. V 18. století byl pivovar umístěn do starého zámku. V roce 1800 byl Josefem Thun Hohensteinem vybudován pivovar nový, jehož budova s pěkným barokním štítem se dochovala dodnes.5 V 19. století byl v pivovaře zřízen i výčep a přistavěn kuželník. Pivovar Thunové často pronajímali a v roce 1910 byl přeměněn ve skladiště kutnohorského pivovaru. Od té doby se v něm již pivo nikdy nevařilo. První zmínka o novodvorském o pivovaru pochází z roku 1679, kdy Novodvorské panství koupil hrabě Bernard Věžník, a jelikož začal v Nových Dvorech stavět na troskách vyhořelého zámku nový zámek, přesunul pivovar, situovaný původně do hospodářského dvora za zámkem, do nedalekých Ovčár.6 Novodvorský pivovar nechal zbourat. V Ovčárech existoval pivovar nepřetržitě až do roku 1942, kdy se v něm naposled vařilo. O podobě pivovaru mnoho nevíme, byl umístěn do zdejší kamenné tvrze, ale v druhé polovině 19. století, byl modernizován. Zatímco v polovině 18. století se v něm vařilo 2500 hektolitrů piva ročně, koncem 19. století představoval roční výstav 12 000 hektolitrů. V roce 1923 byl pivovar začleněn do rolnické akciové společnosti Ovčárecký cukrovar, pivovar a mlýn a přežil dobu hospodářské krize. Za okupace byl cíleně zlikvidován a jeho prostory v následujících desetiletích využíval sousedící lihovar.7 V 90. letech byl pivovar spolu s cukrovarem zbourán. Do dnešních dnů se dochovala část spilky. Posledním pivovarem na Novodvorsku byl hlízovský pivovar. O něm však máme pouze jedinou zmínku z dědictví po Anně Marii Kaučové z Kaučic z roku 1757, kdy je uváděn pivovar za zámkem. Popisy hlízovského statku z předcházejících desetiletí, uváděné při změnách majitelů, žádný pivovar neuvádějí a ani v mladší době pivovar není zmiňován. Velký význam pro ekonomiku velkostatku (srovnatelnou s významem pivovarů v 17. a 18. století) měly v 19. století cukrovary. Vlna jejich zakládání se nevyhnula ani Novodvorsku a Žehušicku. V Žehušicích byla část starého zámku v letech 1850–1870 využívána jako továrna na sirob a cukr, a výrazně tak znehodnotila celý renesanční objekt. V Nových Dvorech spadají počátky cukrovarnictví do roku 1835. Tehdy kníže Bedřich Oettingen-Wallerstein navrhl hraběti Jindřichu Chotkovi, že na jeho panství vybuduje cukrovar.8 Původně měl být v nevyužívané zimní jízdárně, ale objekt nebyl shledán vhodným a v následujícím roce byl cukrovar postaven v severozápadní části hospodářského dvora za novodvorským zámkem. Chotek se stal na dvanáct let dodavatelem řepy a palivového dříví a kníže Oettingen-Wallerstein se stal nájemcem. Teprve v roce 1860 převzal Rudolf Karel Chotek od nájemců cukrovar do vlastní režie. Cukrovar byl velmi primitivní, byť se postupně jeho strojní vybavení zlepšovalo. O jeho stavební podobě nevíme však nic. V následujícím roce, v roce 1861, Chotek přestěhoval cukrovar do novostavby cukrovaru v nedalekých Ovčárech, kde byl umístěn rovněž lihovar. O osudu cukrovarských budov v Nových Dvorech nic nevíme, avšak stavební účty velkostatku nevykazují v této době

3 K principu přestavby na umělecké (amerikánské) mlýny blíže ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVA-

5 V záměru nového majitele zámku a obory je pivovar opravit a opět v něm vařit pivo. 6 LEDR: c. d. s. 70. 7 LINHARTOVÁ, Klára: Cukrovar Ovčáry. Prameny a studie 47/2011. Cukrovarnictví,

NOVÁ, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha Argo, 2000. Tyto mlýny sloužily jako záloha pro případ živelné katastrofy či válečného konfliktu a nesmělo v nich být demontováno technologické vybavení.

4

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby

104/105

cukrovary a cukrovarníci, s. 349. 8 LEDR: c. d. s. 168, poznámka 394.

Bernardov – původně panská hospoda

rozsáhlé investice v Nových Dvorech, a je tudíž pravděpodobné, že se pouze vystěhovalo vnitřní zařízení a budovy byly dále využívány jako součást hospodářského dvora. Ovčárecký cukrovar byl na svou dobu moderně vybaven Frey-Jelínkovou saturací a zejména Robertovou difuzí, kvůli níž musel být jeden trakt cukrovaru zvýšen o patro. V roce 1883 přešel v důsledků dluhů cukrovar do nájmu Úvěrní pozemkové banky, která v něm výrazně investovala a postavila k němu železniční vlečku z Kutné Hory Sedlce. Lihovar zde již zřejmě nebyl v provozu. Nástup cukerní krize vedl k dočasnému úpadku cukrovaru. V roce 1886 Chotek pronajal cukrovar Marku Taussigovi, nájemci ovčáreckého pivovaru, a tomu se podařilo cukrovar opět pozvednout. V roce 1888 vybudoval u cukrovaru rybník, o dva roky později zvýšil počet difuzerů na jedenáct a postavil 12 metrů vysokou vápenku. Místo filtrování šťávy přes spodium zavedl třetí saturaci. Vybudoval novou kovárnu a rozšířil počet usazovacích jímek. V roce 1894 proběhla zásadní rekonstrukce objektu. Byla zbourána hlavní budova, v nové byla v patře umístěna kalolisová stanice a v přízemí hašenka s hasidlem a čerpadlová stanice na vápenné mléko. Rekonstrukce zvýšila výkon cukrovaru o 100 % a spotřebu uhlí naopak snížila o 40 %. Další stavební změny nastaly v roce 1899, kdy byla provedena rekonstrukce elektrického zařízení objektu, zvětšena kotelna, zavedena filtrace sirobů aj. V roce 1902 bylo vybudováno nové rozsáhlé skladiště spojené krytou chodbou s hlavní budovou. Pivovar odstoupil cukrovaru část pozemků, byly rovněž zbourány menší budovy a vytvořen zadní dvůr, kam byly přeneseny řemeslné dílny. V roce 1917 po třicetipětiletém nájmu se vrátil cukrovar do rukou posledního šlechtického majitele novodvorského velkostatku Quida Thun Hohensteina. V nejnevhodnější možnou dobu – uprostřed války. Cukrovaru hrozil reálně zánik. Zásluhou statkáře Josefa Švejka ze Svaté Kateřiny, předválečného říšského poslance, byl cukrovar v roce 1921 porolničen, tj. rolníci z okolí si koupili jeho akcie a zavázali se dodávat do něj řepu. Tím ho udrželi při životě. V roce 1923 byly k cukrovaru přikoupeny prostory zaniklého ovčáreckého pivovaru a mlýna a areál cukrovaru se tak rozšířil. Při rekonstrukci zanikly původní historické fasády objektu. Cukrovar fungoval až do roku 1994. Po stavební stránce nebyl od dob porolničení výrazněji upravován. Koncem 90. let byl na cukrovar uvalen konkurz, technologie byla sešrotována a v roce 2006 byla převážná část objektu zbourána. Dnes zde stojí jen torzo administrativní budovy s vrátnicí a také komín.9 Vznik akciové formy podnikání a přijetí družstevních zákonů v 70. letech 19. století umožnil vznik akciových podniků a družstev. Na rozdíl od předchozích staletí, kdy bylo finančně náročné podnikání vyhrazeno pouze šlechtě, se mohly zapojit do rozvoje průmyslu a obchodu i drobní rolníci a další společenské vrstvy. V roce 1869 byl v Záboří nad Labem nedaleko železnice vybudován akciový cukrovar. V roce 1910 však byl uzavřen a část zařízení prodána do cukrovaru ovčáreckého. Objekt cukrovaru využívaný od té doby jako skladiště byl demolován až v 90. letech 20. století. Dnes z areálu cukrovaru zbyl jen dům pro zaměstnance cukrovaru a kanceláře cukrovaru z konce 19. století. Těsně za hranicemi popisovaného regionu, ve Vrdech, byl v roce 1856 založen cukrovar. Do něho dodávali řepu zemědělci jak z Žehušicka, tak v menší míře i z Novodvorska. Po koupi tohoto cukrovaru firmou Schoeller byl zlikvidován cukrovar v Dolních Bučicích. Cukrovar fungoval až do roku 1998. Po dvou letech byla činnost obnovena a v roce 2005 byl přestavěn na výrobu bioethanolu z pšenice a kukuřice.

9 Objekt byl v druhé polovině 20. století adaptován a byly v něm zřízeny byty.

Záboří – hospoda s jen v plánu dochovanou krásnou klasicistní fasádou

Záboří – nádražní restaurace ještě z 19. století


106/107

Nové Dvory – hotel Rudolf

Církvice – prodejna moravských vín nad mlýnským náhonem

Chotusice – vzorně rekonstruovaná budova bývalého obchodu


Zbyslav – zaniklý obchod z doby socialismu

Horní Bučice – typová prodejna sloužící svému účelu od 70. let až dodnes

Církvice – fenomén posledních let, prodejna točené zmrzliny u hlavních silničních tahů

108/109

Církvice – zřejmě jediný vesnický supermarket nejenom v kutnohorském okrese

Co do ekonomického významu zůstalo ve stínu pivovarství a cukrovarnictví další historicky velmi staré odvětví šlechtického podnikání. Je jím vinopalnictví. Nejstarší zprávy o vinopalnách na Novodvorsku a Žehušicku pocházejí z 18. století. V Žehušicích bývala vinopalna v čp. 30. Poprvé je zmiňována v roce 1722, pravděpodobně je však starší. Jejím vlastníkem byl velkostatek, ale neustále ji pronajímal. Její roční výstav byl v 80. letech 18. století 36–40 várek po 37 sudech. Pálilo se zde obilí, z něhož se vyráběla kořalka, která byla později prodávána v krámu při vinopalně.10 Od konce 18. století byla vinopalna v nájmu židovských nájemců. Kořalka byla v Žehušicích pálena až do roku 1907. Později byla budova upravena pro účely poštovního úřadu. Dnes již na budově vinopalny nic její původní účel nepřipomíná. Na Novodvorském panství je vinopalna, vlastně již lihovar, poprvé připomínána roku 1712 v Ovčárech, v dědictví po Bernardu Věžníkovi. S ním je zřejmě spojen rozvoj tohoto odvětví potravinářského průmyslu, což plně dokresluje situaci, kdy se Věžník novým pivovarem, povýšením Nových Dvorů na městečko a obnovou hospodářských dvorů snažil zvýšit výnos ze svých panství. Lihovar zde existoval až do 19. století. V roce 1841 byl postaven nový lihovar, který byl později připojen k v roce 1861 postavenému cukrovaru. Lihovar zde působil zřejmě až do počátku 80. let, kdy byl cukrovar rekonstruována a rozšířen. Obě sledovaná panství leží ve velmi úrodné oblasti, kde se dařilo nejenom cukrovce, ale i zelenině, ovoci a čekance. S nimi je spojeno i další odvětví podnikání, pro nějž byly charakteristické budovy sušáren, a to především čekanky. Sušení čekanky se rozvinulo až po zrušení patrimoniální správy a rozvíjelo se jednak na družstevním základě a jednak jako soukromé podnikání. Do sušárenství čekanky již šlechta nezasáhla. Na území bývalých panství Nové Dvory a Žehušice dříve existovaly tři sušárny čekanky. První z nich byla sušárna Volmannova v Záboří nad Labem z konce 19. století. Její objekt byl využívaný po ukončení provozu jako kravín a poté jako skladiště JZD a stojí v málo pozměněné podobě dodnes. V téže době založil pozdější žehušický starosta Fr. Lenk sušárnu čekanky, která byla v provozu až do roku 1906.11 Největším podnikem tohoto druhu však byla sušárna čekanky a První česká továrna na cikorii Antonína Štefana v Dolních Bučicích. Sušárna vznikla z původního cukrovaru, který byl roku 1872 přestavěn pro zpracování hospodářských plodin, ovoce a zeleniny. Vyráběl vedle octa a hořčice i cikorku. Pražírna prosperovala a byla v meziválečném období výrazně modernizována. Původní výrobní program se zde udržel až do roku 1940, kdy továrnu koupila pražská firma Slavoj Zapletal a zavedla tady výrobu léčiv a chemickou výrobu. Po válce podnik začal upadat. V roce 1948 byl začleněn do národního podniku České mlýny, ale ke konci roku 1948 byl uzavřen. V roce 1949 její objekty převzal Kovolis, který upravil provozní budovy pro potřeby kovovýroby.12 Budovy sice z větší části dodnes stojí, ale původní účel budovy již nepřipomínají. V těsném sousedství továrny je dochována funkcionalistická vila majitele továrny Štefana, včetně zahrady a malého zahradního pavilonu. V roce 1885 založili J. Krupička a Č. Ptáček ve Starkoči První českou továrnu na zužitkování ovoce.13 Následujícího roku ji koupilo

Dolní Bučice – vpředu zděné podlahové obilní skladiště, za ním již moderní ocelové silo na obilí

Dolní Bučice – barokní budova Červeného mlýna

10 NOVÁK, F: c. d. s. 84. 11 NOVÁK, F.: c. d. s. 132, Lenk prodal sušárnu dolnobučickému továrníkovi A. Štefanovi,


110/111

který zde budoval filiálku své továrny na cikorku. Sušárna zpracovávala až osm vagonů čekanky týdně. 18. února 1906 v den hasičského plesu sušárna vyhořela. Podle pamětníků se v obci předem povídalo, že během bálu sušárna vyhoří. 12 MORAVEC, Josef – KŘÍŽ, František – CICHÝ, Jiří: Vrdy 1307–2007. 700 let od první písemné zmínky. Vrdy 2007, s. 91. 13 BRUNER, Jaroslav: Starkoč u Čáslavi. Starkoč 2006, s. 7.

dvanáct rolníků a dostala název Bedřich Váša, Josef Volenec a spol. Majitelé rozšířili výrobní program o sušení čekanky. V roce 1908 sušárna vyhořela a obnovena byla v roce 1909. V rodině Vášů zůstala sušárna i v meziválečném období a čekanka se zde sušila až do poloviny 50. let. Pak byla sušárna zavřena. Příležitostně se zde ještě počátkem 80. let sušil chmel Školního statku Čáslav. V roce 1997 byla sušárna demolována. Další menší sušárnu ovoce provozoval na přelomu 19. a 20. století ve Zbyslavi Josef Výborný. Malé rolnické sušárny ovoce se ve sledovaném regionu nedochovaly. V Bramborách je dochována budova sušárny ovoce z přelomu 19. a 20. století. Posledním oborem potravinářského průmyslu, který se rozvíjel ve sledovaném regionu, bylo zpracování zelí. V Záboří vznikly již v meziválečném období kruhárny zelí dvě: Melkusova a Málkova. Melkusova byla v provozu až do sklonku prvního desetiletí 21. století, kdy nedošlo k dohodě mezi restituentem a nájemcem a kruhárna byla uzavřena. Budova dosud stojí. Málkova kruhárna zanikla během kolektivizace. Na jejím místě si zřídilo JZD dílny. Dnes zde sídlí Kovošrot. Pouze okrajově se sledovaného území dotklo budování skladištních družstev. To se soustřeďovalo spíše do měst, do sousedství železnice, na něž byla skladiště vlečkou napojena. Vůbec nejstarší hospodářské skladištní družstvo vzniklo roku 1887 v sousední Čáslavi.14 Na Novodvorsku nebylo vybudováno žádné skladištní družstvo, na Žehušicku byla vybudována družstevní sýpka v Dolních Bučicích roku 1947. Její typická zděná věžovitá budova se v téměř nezměněném stavu dochovala až do dnešních dnů. Součást stavebního fondu vesnic až dodnes tvoří budovy hostinců. Hospody či krčmy, jak se dříve nazývaly, jsou institucí velmi starou. Na Novodvorském a Žehušickém panství pocházejí první zmínky o krčmách již z 15. století a lze se důvodně domnívat, že zde byly již dříve. Nejstarší archivně doloženou krčmou je kobylnická, známá již z roku 1454. V Ovčárech je uváděna krčma k roku 1562. Z roku 1490 pochází krčma v Druhanicích. Nepochybně bylo krčem více. Celkový přehled o hospodách na novodvorském panství pochází z roku 1734, kdy již byla hospoda v každé vesnici.15 Obdobný přehled pro žehušické panství je z roku 1783.16 Na rozvoj hospod měl nepochybně velký vliv rozvoj šlechtického pivovarství v 16. a 17. století, kdy hospody směly odebírat pivo pouze z panských pivovarů. Hospody existovaly v zásadě dvojího druhu. Jedny byly určeny především pro místní obyvatele, ty bychom našli v každé vesnici. Dále to byly hospody zájezdní, určené především (nikoliv však výlučně) pro cestující. Tyto hospody byly často rozmístěny podle hlavních komunikačních tahů, v sledovaném regionu především podle zemské stezky, která byla v 18. století přebudována na císařskou silnici. Jelikož zde bylo vybíráno clo, vznikly záhy „objezdové cesty“, na nichž můžeme hospody rovněž najít. Nalézáme je i v městečkách, kde byl velký pohyb zboží a tudíž i formanů. „Místní“ krčmy se příliš nelišily od běžných venkovských usedlostí. Pouze ve světnici býval výčep a rodina se musela spokojit s na bydlení upravenou komorou, Později již byla struktura místností členitější, ale v zásadě stále platilo, že hospoda bývala současně usedlosti, neboť hospodský obvykle měl i určitou výměru polí a choval dobytek.

Hospodářská část objektu byla většinou poněkud redukována, zatímco šenkovna tvořila největší místnost celé stavby. Zájezdní hostince vypadaly poněkud odlišně. Především byly zařízeny na ustájení formanských potahů, proto měly velké stáje a kolny pro vozy a také byly obvykle zařízeny pro ubytování formanů i cestujících, pro něž měly zpravidla v patře několik hostinských pokojů. Často bývala u takovéto hospody i kovárna. Z roku 1703 se dochoval popis Výsadní panské hospody v Nových Dvorech, která právě tomuto popisu odpovídá.17 Zájezdních hospod se dochovalo v regionu několik. Patří k nim především hospody na císařské silnici: Nepřízeň nad Hlízovem, Kuchyňka poblíž Ovčár a Vosrkáč v Církvici Netřebi. K zájezdním hospodám je možné přiřadit i hospodu Na Huse (na objezdové trase u zámku Kačina) i Velkou hospodu v Nových Dvorech a snad i hospodu v Žehušicích. Většina budov hospod se zachovala do dnešních dnů. Některé jsou již k nepoznání přestavěné, jiné dodnes slouží svému původnímu účelu. V stavebním fondu jednotlivých vesnic patří hospody k větším objektům a často mají dodnes výrazné slohové rysy, neboť se jednalo většinou o panské hospody, na jejichž projekci se podíleli panští stavitelé. Např. bývalá hospoda v Bernardově nese dosud výrazný rukopis žehušického panského stavitele Josefa Míči. Hospoda v Záboří patřila k nejhezčím klasicistním stavbám v regionu, dnes však již má silně zjednodušené fasády. I po roce 1848, kdy si mohl hospodu vybudovat kdokoliv, patřily hospody k výstavným objektům. To je případ i druhé zábořské hospody ve stylu novorenesance. Velmi kvalitní je i hospoda ve Svobodné Vsi, která vznikla z bývalého ovčína. Ještě po druhé světové válce tvořily hospody centrum kulturního a společenského života venkova. Zde působila většina spolků, hrálo se tady divadlo, pořádaly plesy a končívaly tu lidové slavnosti i rodinné oslavy. V každé vesnici obvykle bývaly dvě, vzácně i více hospod, které měly své stálé návštěvníky. Soumrak hospod nastal v 50. letech, kdy byla v rámci socializace část hospod zavřena, takže se řada obcí ocitla bez vlastní hospody. Od druhé půle 60. let (v rámci oživení výstavby vesnic) byly v některých obcích hospody, tehdy již restaurace, obnoveny či rozšířeny. Výjimečně byly vybudovány i hospody nové. Tak se tomu stalo např. ve Výčapech. Po roce 1989 došlo k obnově řady hospod. Někdy v původních objektech, jindy v jiných prostorech, které měli zájemci o hostinskou živnost k dispozici. Dodnes se tak ve sledovaném regionu dochovala řada hospodských budov, z nichž část je ve velmi dobrém stavebně technickém stavu, byť často již neslouží původnímu účelu. Na obou panstvích máme v 16. století doloženu existenci řady masných krámů.18 Byly ale asi staršího původu. Sloužily k prodeji masa. Po zrušení cechů a vzniku živností je nahradila řeznictví. Jako další drobné živnostenské provozovny nevyžadovaly ani ony žádné zvláštní prostory a, na rozdíl od hospod, ani výrazně větší prodejní prostor, tudíž je dnes již nelze mezi ostatními venkovskými stavbami identifikovat. To však obvykle neplatí o venkovských krámech. Zde se dalo zpravidla nakoupit zboží všeho druhu. Až do meziválečného období se nazývaly obchod zbožím koloniálním, po druhé světové válce, kdy byl počet venkovských krámů v období socializace živností drasticky zredukován, to byl obchod smíšeným zbožím. Tyto obchody dodnes připomínají

17 LEDR: c. d. pozn. č. 335 na s. 137. 18 Masné krámy jsou ve městech institucí středověkou. Specifická architektura masných 14 Blíže k vývoji hospodářských družstev na Čáslavsku: FOUSEK, Josef: 60 let ve službách

zemědělství. HD v Čáslavi. Čáslav 1947.

15 LEDR: c. d. s. 137. 16 NOVÁK, F.: c. d. s. 40.


112/113

krámů je dochována v řadě měst, kde tvoří jedny z nejhezčích objektů industriální architektury. Specifičnost architektury (velké ledárny, důmyslný systém větrání) vzala zasvé s rozšířením chladících strojů na sklonku první poloviny 20. století. Objem obchodu s masem na venkově nikdy nenabyl takového rozsahu, aby se kvůli němu vyplatilo budovat masné krámy toho typu, jak je známe např. z Českých Budějovic či z Prahy.

výkladce, kde bývalo vyloženo zboží. Vnitřní uspořádání budov obchodů na vesnici bylo podobné trojdílnému schématu zemědělských usedlostí. Pouze obytnou část nahrazoval krám, za nímž býval sklad, a tam, kde v zemědělské usedlosti bývaly komory, bylo obydlí kupce. Obchodníci obvykle měli i své vlastní malé hospodářství. Dochované venkovské obchody pocházejí z meziválečného období. V městečkách se již od sklonku 19. století objevují i některé specializované obchody. Hodně jich bylo zejména v Žehušicích, kde byl např. i obchod střižním zbožím a obuví. V Chotusících si v meziválečném období otevřel svoji pobočku také Baťa. Za socialismu byl ve větších obcích ponechán jediný obchod, v menších obcích byly zavřeny obchody všechny a místní obyvatelé byli odkázáni na jednou či dvakrát týdně zajíždějící pojízdnou prodejnu. I zde nastala postupně obleva. Zejména od 70. let byly v některých obcích svépomocně budovány nové obchody se smíšeným zbožím podle jednotného projektu. Tyto budovy s typickou plochou střechou a terasou před výkladcem, změněným ve výlohu, se dodnes zachovaly např. v Sulovicích či Církvicích. V Chotusicích nový obchod nabyl charakteru malého obchodního střediska. Po roce 1989 rychle v obcích, kde dosud nebyl krám nebo zde s ním nebyla spokojenost, vyrostly nové obchody. Často pro ně byla využita přední obytná část bývalých venkovských usedlostí. Jen zcela výjimečně se v sledovaném regionu objevily novostavby obchodů. Přestože řemeslné a později průmyslové činnosti jsou především doménou měst, můžeme dodnes i na vesnici najít řadu staveb, které souvisely s řemesly a od 19. století i s nepotravinářským průmyslem. Největší koncentrace takovýchto objektů je ve velkých, za socialismu střediskových obcích (původních městečkách, která tvoří mezistupeň mezi vesnicí a městem), ale najdeme je i na velmi malých vesnicích. Nejstarším nepotravinářským venkovským řemeslem bylo kovářství. Žádná středověká vesnice se bez kováře neobešla. Pouze zemědělci z těch nejmenších sídel – dnešních samot museli chodit ostřit pluhy a opravovat nářadí do větších vesnic. Žehušickou kovárnu uvádí již urbář z roku 1643. Byla umístěna v žehušickém dvoře hned vedle vjezdu a jednalo se o kamennou budovu. Zdejší kovář zásoboval ostatní dvory kovářskými výrobky a zajišťoval opravy vrchnostenského nářadí. Na panství Novodvorském se dochoval výkaz panských kováren zásluhou přeměření panství v roce 1734 za účelem jeho prodeje. Kovárny tehdy stály v Nových Dvorech, Svaté Kateřině, Záboří, Kobylnicích, Netřebi a Třebešicích. Mikulášská kovárna byla tehdy prázdná. Jak tehdy kovárny vypadaly, nevíme. Vzhledem k tomu, že se výskyt kováren kryje – kromě Záboří a Kateřiny – se dvory, je pravděpodobné, že panské kovárny byly ve dvorech, a byly tudíž zděné. Mikulášská kovárna ve dvoře se dochovala až do 20. století. Jedná se o malý zděný jednoprostorový přízemní domek, kterému dnes již chybí otevřená podsíň pro kování koní a jehož nejvýznamnější součástí byla výheň s měchy a špalek s kovadlinou. Vedle panských kováren nepochybně existovaly i kovárny poddanské, ale ta se žádná z doby před zrušením patrimoniální správy nedochovala. Samostatnou kategorií kováren byly kovárny při zájezdních hostincích. Prokázána je např. u hostince Nepřízeň. V 19. století byl objekt hospody přeměněn v běžnou zemědělskou usedlost, a kovárna tak zanikla. Ve druhé polovině 19. století již existovaly kovárny v každé obci. Kováři zde působili až do poloviny 20. století. Dochované objekty kováren, např. v Kobylnicích, Mikuláši či Horce, pocházejí z první poloviny 20. století. Prozrazují je typická dílenská okna, členěná na malé tabulky, a uvnitř výheň. Podsíň pro kování koní se dochovala jen v Horce. V období socializace mohli kováři přejít buď do vznikajících

Hlízov – mlýn inspirovaný funkcionalismem

Chotusice – výrobna a závodní prodejna sýrů

Záboří – Volmanova sušárna čekanky


114/115

Záboří – Melkusova kruhárna zelí

Církvice – kadeřnictví, jehož budova vychází z tradic drobných venkovských staveb

Žehušice – barokní pivovar za starým zámkem

Církvice – rodinný dům se svatebním salonem

Ovčáry – z cukrovaru zbyla jen bývalá administrativní budova a komín

Církvice – erotický klub


116/117

Bernardov – kovárna tvořící součást venkovského domu

družstev či státních statků, nebo odejít do průmyslu ve městě. Část kovářů tak na vesnici zůstala.19 Některé kovárny se používaly i za socialismu, ale většina kovářů provozovala svoje řemeslo v rámci dílen JZD a státních statků. Kovářské, a stále více opravářské či zámečnické dílny se budovaly často v nádvořích starých hospodářských dvorů, jako je tomu například ve Svatém Mikuláši. Mají charakteristickou „hrázděnou“ konstrukci. Soukromé kovárny, které nebyly pro socialistickou velkovýrobu využitelné, zůstaly zakonzervovány. Jelikož byly využitelné jako domácí dílny či garáže, většinou přežily období socialismu a jejich stavební podstata (a místy i jejich inventář) se dochovala dodnes. Návrat kovářského řemesla do původních kováren je však spíše výjimkou. Příkladem může být kovárna v Kobylnicích. Na vesnicích byla celá řada dalších řemesel. Kováře doplňoval kolář, který zhotovoval dřevěné součástky zemědělského nářadí a vedle toho samozřejmě i kola k vozům. Dále zde žili a pracovali tesaři a truhláři, ševci a krejčí, ve větších obcích i sklenáři a malíři, v Žehušicích dokonce i puškař. Jejich dílny obvykle nevyžadovaly, na rozdíl od kováren, žádnou zvláštní stavební úpravu. Tam, kde v zemědělské usedlosti bývala komora případně chlév, v řemeslnických domcích bývala dílna. Se socializací řemesel, kdy řemeslníci museli ukončit svojí činnost, byly dílny adaptovány na obytné místnosti s menšími problémy než v zemědělských usedlostech chlévy. Někde zůstala část dílenských prostor zachována jako domácí dílna, případně byly tyto prostory později adaptovány na garáže. Dnes, i když se podaří identifikovat jednotlivé objekty jako dílny, většinou už nic na jejich původní účel neukazuje. V tomto smyslu postihla socializace řemesel řemeslné objekty na venkově silněji než kolektivizace venkova zemědělské usedlosti. V městečkách působili již minimálně od 17. století i další řemeslníci. Z řemesel, pro něž bylo nutno budovat specializované stavby, to byli především hrnčíři. Proslulá byla především novodvorská výroba hrnčířského zboží. Dnes však již není možné ani identifikovat, kde měli hrnčíři svoje dílny. V Nových Dvorech a Třebešicích působili i koželuzi. V Žehušicích existovala „sanýtrna“. Po jejích stoupách není dnes ani stopy. Především v městečkách přerostla řemeslná výroba do výroby tovární. Za tovární pro účely této studie považujeme takovou nezemědělskou výrobu, ve které již nejde o výrobu kusovou, zajišťovanou obvykle jedním řemeslníkem od počátku do konce, a to většinou na jednoduchých ručně poháněných strojích, ale o výrobu sériovou (byť v sériích v řádu desítek, případně prvních stovek kusů), ve které byla výroba rozčleněna na jednotlivé výrobní operace, vykonávané různými zaměstnanci za pomoci strojů, centrálně poháněných nejdříve parou, později elektřinou. Stavební objekty velkých řemeslných dílen, resp. malých továren, se tak od běžných dílen lišily. Byly členěny na jednotlivé části – ať již samostatné objekty nebo oddělení v jedné velké budově. Tyto části byly vybaveny odlišným strojním vybavením a zde probíhala pouze určitá pracovní operace. Zjednodušeně lze říci, že zatímco řemeslná dílna se vešla pod jedinou střechu, továrničku tvořil soubor účelových budov. Vůbec nejstarším odvětvím průmyslové výroby bylo ve sledovaném regionu cihlářství. Až do první poloviny 19. století bylo vyhrazeno výlučně vrchnosti, která ovšem cihelny často pronajímala. Žehušické

Kobylnice – samostatně stojící kovárna

Bílé Podolí – dílny, typická forma postsocialistického garážového podnikání

19 Blíže NOVÁK, Pavel: Mezi podkovářem a kopytářem. Prameny a studie 43 /2009/, Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby

118/119

s. 127–136. U kovářského řemesla došlo v 50. letech k paradoxní situaci, že mladí kováři se neměli u koho učit, a tak – v době socializace – odcházeli do učení k tehdy ještě soukromým kovářům.

panství mělo svoji cihelnu v Dolních Bučicích. K panské cihelně, poprvé uváděné v urbáři z roku 1783, později přibyla i další – soukromá cihelna. Novodvorské panství mělo cihelnu v Ovčárech. Podoba zdejších cihelen z této doby není známa. Zřejmě až v druhé polovině 19. století byly přestavěny na kruhové cihelny, které se dochovaly až do počátku 90. let 20. století, kdy obě byly zbourány. Na místě bučické cihelny jsou dnes objekty panelárny. V Ovčárech zůstala do dnešních dnů jen torza základů budovy. Zaniklé cihelny však dodnes můžeme bezpečně identifikovat podle zaniklých, v terénu však stále velmi dobře patrných hliníků. Nezemědělský průmysl se rozvíjel velmi nerovnoměrně. Na Žehušicku vznikly větší řemeslnické dílny, jež přerostly do tovární podoby pouze v Žehušicích. Roku 1919 založil Čeněk Havelka dílnu na výrobu hospodářských strojů a nářadí, kterou po něm převzal jeho syn Oldřich. Vedle této továrny existovaly i dvě větší řemeslnické dílny Josefa Kulicha a Václava Ryšavého. Ty rovněž vyráběly zemědělské stroje.20 V Záboří nad Labem působila v meziválečném období firma vyrábějící svíčky a krém na boty, z níž vznikla za války firma Galtol, vyrábějící minerální oleje. Po válce byla začleněna do národního podniku Benzina a zlikvidována byla v polovině 60. let.21 Dnes na jejím místě stojí mostárna. V Nových Dvorech, kde by se dal předpokládat vznik malých továrniček, sice existovala řada řemeslných dílen, ale žádná z nich nepřerostla do podoby malé továrny. V Dolních Bučicích vznikla v meziválečném období továrnička na hospodářské stroje Josefa Cincibuse. Ta se po roce 1948 stala mechanizačním střediskem čáslavského státního statku. V roce 1993 z tohoto střediska vznikla společnost Kars, která se zabývá přestavbami autobusů a dalších vozidel. Ta také v roce 1995 zakoupila prostory bývalé STS. V roce 2003 byla společnost výrazně modernizována a působí zde dodnes. Vedle těchto nepotravinářských průmyslových závodů v Dolních Bučicích existovala v 50. letech i strojní a traktorová stanice, která ovšem koncem 50. let předala stroje zemědělským družstvům. Zde však nešlo o výrobu, ale o provádění zemědělských prací stroji za mzdu. V Dolních Bučicích vznikly i další dvě průmyslové provozovny. Již v roce 1881 zde Jaroslav Čapek založil parní pilu, kterou roku 1909 koupil Josef Štambergr a provozoval ji až do znárodnění. Pilařský provoz se zde udržel ještě v 50. letech, ale v roce 1957 se tady rozjel program výroby železobetonových panelů a závod byl začleněn do národního podniku Prefa. V roce 1995 získala Prefa nového německého majitele, který zde od této doby mohutně investoval a postavil několik hal a dalších provozních objektů na výrobu panelů Spiroll. Pod názvem Goldbeck zde výroba panelů probíhá dosud.22 Strojírenský průmysl zastupovala v Dolních Bučicích firma Strojírny a slévárny Třemošnice-Hedvikov, pozdější Kovolis, v nějž se transformovala v roce 1949 bývalá továrna na výrobu kávových náhražek Štefanka. V Kovolisu se vyráběly brzdové systémy pro kolejová vozidla 2.23 Na výrobu Kovolisu, která skončila v roce 1992, navázala o deset let později v části areálu firma Transcelco CZ, s.r.o. Část areálu Kovolisubývalé Štefanky dnes chátrá, část byla demolována a na těchto místech vyrostly nové výrobní objekty. Specifickou formu služeb v oblasti řemesel představovaly za socialismu tzv. Komunální služby. Sdružovaly bývalé soukromé řemeslníky.

20 21 22 23

NOVÁK, F.: c. d. s. 138. Ústní informace Ladislava Čvančary ze Záboří z 21. 10. 2014. MORAVEC, c. d. s. 88–90. Tamtéž, s. 92–93.

Podniky Komunálních služeb byly zřízeny v Nových Dvorech a v Dolních Bučicích-Vrdech. Několikrát měnily název, stávaly se samostatnými a opět byly začleňovány do čáslavských či kutnohorských komunálních podniků, ale z hlediska fungování se jejich podstata neměnila. Poskytovaly nejrůznější služby od zednických a malířských až po kadeřnické a kosmetické. Z hlediska staveb působily v bývalých soukromých objektech, které byly pro jejich potřeby upravovány a přistavovány. V Dolních Bučicích byl v roce 1978 otevřen Dům služeb. V Mikuláši se od 70. let snažil MNV vyjít občanům Mikuláše vstříc, takže zřídil v obci kadeřnictví, otevřené každý pátek. Dojížděla do něj kadeřnice z Kutné Hory.24 Na venkově vznikaly od závěru 19. století i peněžní instituce – úvěrní družstva s neomezeným ručením, lidově zvané kampeličky. Jejich účetní většinou úřadovali doma. Jen minimum kampeliček využívalo spolupráce s jinými institucemi. V Hlízově byla stavba kampeličky zakomponována do stavby sokolovny. V Nových Dvorech sídlila kampelička na radnici, v Bílém Podolí ve škole. Pouze v jediné obci – v Horušicích – si členové kampeličky v roce 1933 postavili dodnes téměř nezměněnou budovu kampeličky. Kampeličky byly začleněny počátkem 50. let do České spořitelny, která měla svá jednatelství, obvykle spolu s kanceláří pošty, ve větších obcích. Pošta sídlí v bývalé horušické kampeličce dodnes.


120/121

24 Ústní informace Nadi Končelové ze Svatého Mikuláše z 21. 10. 2014.

Církvice – železářství u silnice I/38

11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci

Bernardov – moderně řešený administrativní objekt ﬁrmy Dombau

Horušice – jediná samostatná budova kampeličky v regionu, nyní zde má úřadovnu pošta

Nepočetné stavební objekty souvisejí s trávením volného času, tj. se zájmovou, dříve spolkovou, činností. Nejstaršími z nich jsou hasičské zbrojnice. Nejstarší hasičské spolky v sledovaném regionu vznikaly od 80. let 19. století a postupně měla svůj hasičský spolek každá vesnice.1 Vedle hašení požárů vyvíjely hasičské spolky pestrou kulturní činnost a v řadě obcí tvořily základ společenského života vesnice. Jako hasičské zbrojnice zprvu sloužily soukromé kůlny, ale snahou každého hasičského spolku bylo vybudovat si vlastní hasičskou zbrojnici. Bohužel na sledovaném území již žádná zbrojnice z 19. století neexistuje, ale dochovaly se jejich přestavby z meziválečného období. Ty byly v letech socialismu nadále upravovány, aby mohly pojmout rozměrnější techniku. Jednalo se zprvu o jednoprostorové přízemní stavby menších rozměrů. Měla se do nich vejít požární stříkačka (později požární vozidlo) a další hasičské náčiní. U zbrojnice byl obvykle vztyčen dřevěný, pak již trubkový sušák na hadice. Budovy zbrojnice často měly vížku se zvonem. Tu v období socialismu nahradila siréna. Mladší hasičské zbrojnice měly již více místností. Největší sloužila jako garáž, za ní byl sklad materiálu a náčiní a v letech socialismu přibyla často i společenská místnost. Tehdy také hasičárna ztratila svoji původní podobu malého domku se sedlovou střechou a se širokými vraty v čelní stěna a dostala tvar kolny s pultovou střechou a s jedněmi, u bohatších sborů se dvěma, plechovými vraty. Tuto podobu si zbrojnice v zásadě uchovávají až dodnes. Dalším objektem, spojeným se spolkovou činností, jsou sokolovny. Na vesnicích v daném regionu se začal Sokol rozvíjet až těsně před první světovou válkou, takže prostředky na stavbu sokolovny shromáždil až v meziválečném období. Stavbu sokoloven tehdy usnadnilo přídělové řízení v rámci pozemkové reformy. Umožnilo sokolům získat stavební pozemek pro sokolovnu i pro letní venkovní cvičiště, vzácněji dokonce i budovu pro sokolovnu. To je případ Chotusic, kde sokolovna vznikla adaptací sýpky hospodářského dvora. V Nových Dvorech získal Sokol prostory bývalé zámecké jízdárny.2 Jinde bylo nutné stavět od základu. Sokolovny jsou v naprosté většině případů přízemní stavby se sedlovou střechou, s velkým cvičebním sálem a nezbytným zázemím. Většina sokoloven sloužila svému účelu i v letech socialismu a slouží mu dodnes. Jen málokde (např. ve Sv. Kateřině) se však dochoval kdysi nezbytný symbol – soška sokola ve štítě sokolovny. V meziválečném období zakotvil na venkově i fotbal, vzácně i některá další sportovní odvětví. Většinou potřebovala pouze venkovní hřiště. Ta vznikají od dvacátých let obvykle v sousedství sokoloven, s nimiž fotbalisté většinou úzce spolupracovali. Teprve v letech socialismu byly na hřištích vybudovány jednoduché kabiny k převlékání fotbalistů a ukládání nezbytných potřeb. V Církvici bylo v roce 1945 počítáno se zimním stříkáním hřiště vodou, aby vzniklo kluziště pro tamní hokejový klub.3 V roce 1934 bylo v Semtěši zřízeno koupaliště. Další následovaly až v období socialismu. Obvykle byly do podoby koupaliště upraveny místní rybníky. Výjimečně byly u koupališť vybudovány i převlékací kabiny. K dalším, na venkově velmi aktivním, spolkům patřili myslivci. Ti si postupně vybudovali svoje odchovny bažantů. V Dolních Bučicích si tamní myslivecké sdružení Doubrava vybudovalo vlastní odchovnu

Nejstarší hasičská zbrojnice byla postavena roku 1888 v Záboří nad Labem. Obecní studna jako zdroj vody pro hasiče však byla zřízena až roku 1934. Kronika obce Záboří n. L. s. 33–34. 2 Sokolovna v 70. letech vyhořela a z původního objektu zbyly pouze obvodové zdi. Barokní charakter štítu, včetně jeho barevnosti, zůstal zachován. 3 Kronika obce Církvice, zápis za rok 1945.

1


122/123

Záboří – hasičská zbrojnice

bažantů roku 1964.4 V Bernardově k tomuto účelu využili starou drůbežárnu. Leckde si postavili i vlastní klubovnu. Již za socialismu se začal při některých JZD rozvíjet jezdecký sport. Pro koně byly využívány stáje JZD. Po roce 1989 došlo k privatizaci jezdeckého sportu a vznikly jednotlivé stáje. Pro koně byly opět používány především chlévy ve starých objektech a vybudovány obvykle byly pouze výběhy. Vzácně byly postaveny i nové stáje, resp. přístřešky pro koně, mnohdy z druhotně použitého nebo odpadového materiálu. Zřejmě jedinou výjimku tvoří nová moderní stáj v Horušicích. Při některých stájích vznikly i klubovny. Specifickou kategorii tvoří stavby pro kulturní vyžití. Na venkově se v podstatě až do dnešních dnů odehrává značná část kulturní činnosti v hospodských sálech. S rozvojem spolkového života v 19. století se začaly budovat hospody s velkými sály, sloužícími pro kulturní aktivity hasičských, divadelních, později mysliveckých, rybářských a dalších spolků. V těchto sálech se konají už od druhé poloviny 19. století nejenom plesy a taneční zábavy, ale slouží často i jako divadelní sály či kinosály nebo jako přednáškové místnosti. Kulturní domy představují socialistickou variantu bývalých hospodských sálů. I nadále zůstávají obvykle spojeny s restaurací, někdy sdílejí budovu s provozovnami drobných služeb, případně zde nacházejí útočiště i kanceláře místních úřadů. Kulturní dům tohoto kombinovaného typu vznikl pouze v Bílém Podolí. Ten byl otevřen v polovině 80. let.5 Nový kulturní dům byl rovněž vybudován ve Výčapech, zde v kombinaci s restaurací. V roce 1977 byl vybudován společenský sál s restaurací v Hlízově. V řadě dalších obcí vznikly kulturní domy rekonstrukcí a přístavbami starších objektů, obvykle restaurací. Sály hospod bývaly využívány i pro promítání biografu. Nejdříve se kino v sledovaném regionu promítalo v Záboří, a to již ve 20. letech 20. století. Promítání zajišťoval Sokol. Kino se více rozšířilo až za německé okupace, kdy se promítalo i v Církvici a v Žehušicích. Po válce nastala doba velkého rozvoje venkovských kin. Promítalo se snad v každé vesnici. V 50. letech jezdilo po venkově i tzv. vesnické kino, jehož provozovatelem bylo ministerstvo zemědělství. V roce 1966 si Církvice pořídila i širokoúhlé kino. V některých obcích byly hospodské sály upraveny pro promítání kina. Jejich podlaha byla šikmo zvýšena, takže na plátno bylo dobře vidět i ze zadních řad sedadel.6 Vesnická kina padla jako první za oběť rozšíření televizí a videí v závěru socialistické éry a v následujícím desetiletí. Dnes již žádné z vesnických kin sledovaného regionu nepromítá. Vedle stálých kin existovala v dobách socialismu na Novodvorsku a Žehušicku i letní kina. Existovala např. v Horce, na Zbyslavi, v Chotusících. Po stavební stránce šlo o konstrukci, na níž bylo připevněno plátno, a o řady přenosných či pevných lavic před ním. Jeho provoz byl mnohem méně náročný než provoz stálého kina, a proto se tato kina udržela déle. Teprve v roce 2014 ukončilo činnost letní kino ve Vrdech na hranicích sledovaného regionu. Na venkově i v dobách socialismu žila početná skupina lidí, kteří nevlastnili žádnou zděděnou půdu. Byli to jednak zaměstnanci (nečlenové) JZD a jednak nezemědělci, dojíždějící za prací do měst. I ti však měli zájem si vypěstovat vlastní ovoce a zeleninu, případně chovat drobné hospodářské zvířectvo, a tím vylepšit svůj jídelníček. Ve velmi

Dolní Bučice – odchovny bažantů mysliveckého sdružení Doubrava

Zbyslav – klubovna a stáje jezdeckého klubu

4 MORAVEC: c. d. s. 64. 5 Výstavba domu služeb – kulturního domu od zhotovení projektu po předání do užívání

trvala od roku 1970 do roku 1986, tj. šestnáct let. In: Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé Podolí 2007, s. 22. 6 Příkladem může být sál ve Svatém Mikuláši.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci

124/125

Jakub – vzorně opravená sokolovna

Lovčice – venkovská rekreační chalupa s osobitou výzdobou štítu

Hlízov – fotbalové hřiště s kabinami

Špačkova jezera – chatová osada

Bílé Podolí – kulturní dům kombinovaný s menším obchodním domem

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci

126/127

12. Stavby pro sociální a zdravotní služby

omezené míře tak i ve vesnicích Novodvorska a Žehušicka vznikají zahrádky a na nich zahradní domky. Nikde nepřerostly v zahrádkářské kolonie a rozměry domků obvykle vylučují přenocování. Největší akumulace zahrádek je v Záboří nad Labem. Zahrádky vznikly i v době po roce 1989, např. ve Zbyslavi. Novodvorsku a Žehušicku se až na vzácné výjimky vyhnul fenomén chataření. Ojedinělé chaty, pocházející převážně ze 70. let, lze nalézt především na svazích Železných hor. Jediná miniaturní chatová osada vznikla již v 60. letech u slepého ramene Labe Na Hornické poblíž Záboří nad Labem. V přestavěné podobě zde chaty stojí dodnes.7 Od 70. let se zde naopak rozšířilo chalupaření. Svůj předobraz mělo v letním pobytu městských lidí v soukromí, které bylo rozšířeno zejména ve vesnicích podél Labe a které začalo již na sklonku rakouské éry.8 Tehdy však nebylo spojeno s žádnou výstavbou. Od 70. let, vzácně i dříve, si městští lidé kupovali, či dědili venkovské chalupy, které následně upravovali. Chalupaření se rozšířilo především v menších obcích a osadách. Někdy chalupáři zcela zničili charakter původních chalup, jindy se naopak snažili uchovat původní podobu vesnických stavení, vzácně i odstranili novodobé úpravy a vrátili domek do původního stavu. Příkladem může být obnova roubené chalupy čp. 52 ve Starkoči. Zdejší region, který nepatří k přírodně a rekreačně nejzajímavějším, zůstal ušetřen výstavby novodobých roubenek.

Podle Zdeny Čvančarové, rodačky ze samoty Na Hornické, sem začali jezdit budoucí chataři již v době okupace pod stan. Po válce si zde postavili jednoduché dřevěné chaty na černo a teprve později je postupně legalizovali a obvykle současně i přestavovali a rozšiřovali. 8 Významným letoviskem nadregionálního významu byl na počátku 20. století Týnec nad Labem sousedící se Zábořím nad Labem. Byl nazýván perlou Polabí.

7

Chudinská péče byla až do roku 1848 na bedrech vlastníků panství. Byla dobrovolná, ale současně se počítalo s tím, že vlastník panství bude dle svých možností přispívat na chudé a nemocné. Proto byly zřizovány chudinské fondy a stavěny vrchnostenské špitály, kde chudí a nemohoucí žili, měli zdarma bydlení a denně se za své dobrodince modlili. Ti jim přispívali obvykle velmi skromnou částkou na denní stravu. Na menších statcích špitály zpravidla nevznikly a chudí se museli spokojit s nepatrnými chudinskými příspěvky. V Nových Dvorech založil špitál již Bernard Věžník na přelomu 17. a 18. století. Tehdy, před očekávaným povýšením vesnice na městečko, vystavěl v Nových Dvorech velké množství domů a právě mezi nimi i špitál. V roce 1703 je popisován jako dřevěný, se dvěma světnicemi, dvěma síněmi, dvěma komorami a jednou malou zahrádkou. V roce 1737 byl domek již sešlý, a špitál byl proto přesunut do rovněž vrchnostenského domku č. p. 17. Sedm špitálníků dostávalo zde denně 3 krejcary na stravu a sáh dříví ročně.1 Roku 1826 hrabě Jindřich založil chudinský ústav, který postupně získával peněžní jmění, ale ke stavbě budovy špitálu stejně nedošlo a špitálníci obývali od roku 1829 bývalou starou prádelnu. Na Žehušickém panství byli chudí závislí na příležitostné, byť poměrně pravidelné podpoře, ale ke stavbě špitálu zde nedošlo. Po zrušení patrimoniální správy přešlo chudinství na obecní úřady. Pro ubytování chudých bývaly často využívány domky obecních pastýřů, tzv. pastoušky. Někdy v tomto domku bydlel i obecní strážník (dříve ponocný) a spíše výjimečně sloužily obecní domky jiným účelům. Pastouška se tak změnila z obydlí obecních zaměstnanců ve formu chráněného bydlení. Pastoušky se od běžných venkovských usedlostí odlišovaly chybějícím hospodářským příslušenstvím. Většinou se jednalo o menší domky, ale bohatší obce měly i pastoušky větší – o čtyřech, vzácně i více místnostech. Každou místnost obývala obvykle jedna sociálně potřebná rodina. Záchod představovala většinou dřevěná budka za domem. Zvnějšku dodnes pastoušku dokládá větší počet komínů, velký počet oken a někdy i umístění pastoušky – obvykle na návsi, neboť daňoví poplatníci chtěli mít obecní chudé na očích, tedy pod neustálou kontrolou. V roce 1872 postavila novou pastoušku obec Žehušice a dala jí popisné číslo 60. V Nových Dvorech sloužil jako pastouška bývalý panský špitál. Dochované pastoušky pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Nacházejí se např. v Horních Bučicích, Starkoči (z roku 1865) či v Chotusicích. Dnes jsou přestavěny na obytné domky. Výstavba obecních domků pokračovala vzácně i v meziválečném období, tehdy však již bývala v obecním domě vyhrazena jedna místnost jako obecní úřadovna. Poté na dlouhá léta objekty pro přestárlé a nemocné z vesnic zmizely. V sledovaném regionu se opět objevily až v 90. letech, kdy byl v Dolních Bučicích zřízen dům s pečovatelskou službou.2 Zdravotní služby poskytovali až do poloviny 19. století na Novodvorsku a Žehušicku panští lékaři. V souvislosti s reorganizací zdravotnictví v druhé polovině 19. století byla vytvořena síť lékařských obvodů, v nichž ordinovali jednotliví obvodní lékaři. Zpravidla ordinovali ve svých rodinných domcích, kde byla jedna místnost upravena jako ordinace, případně druhá jako čekárna. Poskytovali však i terénní služby a jezdili za svými pacienty po celém obvodu. V 50. letech bylo i zdravotnictví

1 LEDR: c. d. s. 230. 2 V sousedství regionu vznikly domy s pečovatelskou službou např. v Miskovicích. Ve FiliStavby na Novodvorsku a Žehušicku 11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci

128/129

pově, v tamějším zámku vzniklo Alzheimercentrum. Zařízení pro seniory by mělo vzniknout i v objektu bývalé dominikánské rezidence v Nových Dvorech.

Starkoč – obecní úřad, dříve pastouška

znárodněno a lékaři byli soustředěni ve městech do poliklinik a zdravotních středisek. Na vesnicích byla situace obdobná. Působili zde pouze obvodní lékaři a ve střediskových obcích (alespoň některé dny v týdnu) i zubní, případně dětští lékaři. Ale byla snaha i ty soustředit do jednoho zdravotního střediska. Obvykle pro ně stačilo adaptovat některou starší budovu, obvykle rodinný dům nebo méně často využívaný výrobní objekt.3 Po roce 1989 si část lékařů otevřela ordinace ve svých rodinných domech.

Zbyslav – špýchar upravený v meziválečném období na 19 bytů pro chudé

3 Např. v Žehušicích vzniklo zdravotní středisko adaptací bývalé Voldřichovy továrny na

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 12. Stavby pro sociální a zdravotní služby

130/131

výrobu zemědělských strojů. Naopak v Nových Dvorech bylo zdravotní středisko umístěno do novostavby bytového domu.

Zatímco pro města jsou radnice typické již ve středověku, na vesnicích, kde měla samospráva jen velmi omezený rozsah, jsou radnice věcí neznámou. Rychtář spolu s vesnickými konšely úřadoval doma a společně se scházeli v hospodě. Tak tomu bylo mnohde ještě i po zavedení obecního zřízení v polovině 19. století. Výjimku však tvořila městečka, kde agenda samosprávy byla přece jen širší.1 V Nových Dvorech úřadovala samospráva v jednom z vrchnostenských domů. U příležitosti povýšení Nových Dvorů na městečko (roku 1703) nechal Bernard Věžník vystavět i budovu radnice. Bylo to patrové zděné stavení, kryté taškami, kde byl v přízemí umístěn panský hostinec, a v patře měla čtyři místnosti samospráva městečka. Roku 1869 přešel celý dům do majetku obce. Po zániku patrimoniálního řízení si Nové Dvory postavily roku 1862–1863 za obecní peníze, které vyčerpaly téměř do poslední zlatky, novou radnici v historizujícím stylu. Obecní úřad v ní spolu s poštou v přízemí sídlí až do dnešních dnů. V Žehušicích, které statut městečka ztratily roku 1601 a dosáhly jeho obnovení až v roce 1865, radnice nevznikla a k úřadování využívala obec vrchnostenské prostory. Po roce 1948 byla úřadovna MNV umístěna do vily MUDr. J. Věšína a sídlí tam dodnes. V Chotusících nalezl obecní úřad stálé sídlo až po dostavbě nové školní budovy v druhé polovině 30. let 20. století, kdy se pro něj uvolnily prostory ve staré školní budově proti budově děkanství. Objekt byl tehdy rekonstruován pro účely obecního úřadu podle projektu čáslavského stavitele J. Charváta a obecní úřad zde sídlí dosud. Jednoduchá funkcionalistická fasáda však byla v letech socialismu zlikvidována, a tak dům dnes již nenese žádné slohové rysy. V Bílém Podolí sloužil do roku 1860 jako radnice dům čp. 72 na náměstí. Šlo o patrový dům z asi 18. století, ale v roce 1848 vyhořel a byl obnoven již bez podloubí a věžičky. V přízemí byla zřízena škola, v patře úřadovny. V roce 1860 obec prodala budovu žehušickému výrobci likérů Meislovi. Později zde byla prodejna smíšeného zboží. Od roku 1860 musel každý starosta úřadovat doma.2 Dům čp. 72 byl po roce 1989 zbořen. V menších obcích obecní zastupitelstvo, včetně starosty, úřadovalo buď doma, nebo po hospodách. Již v meziválečném období se však objevují úřadovny v některém ze starších obecních domků. V Horušicích, Sulovicích a Záboří si postavili domek nový, jenž nesloužil již pouze jako pastouška, ale i jako úřadovna. Po roce 1945 byly zřízeny místní národní výbory, které nalezly, volné prostory, pokud neměly své historické úřadovny, v některém ze znárodněných objektů. Po roce 1989 si obecní úřady v nově osamostatněných obcích vybudovaly své úřadovny buď v budovách historicky patřících do majetku obce, nebo si musely koupit nový objekt.

Městečka, též městce či městyse, vznikaly od 14. stoletía šlechta jejich zakládáním získávala dodatečné zisky z konání týdenních případně výročních a dobytčích trhů. Dalším atributem městyse byla právě radnice. Statut městyse byl udělován ministerskou radou po vzniku ČSR v roce 1918. Statut městyse byl zrušen v roce 1950 a opětovně na žádost městysů obnoven až v roce 2006. 2 Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé Podolí 2007, s. 8.

13. Stavby pro obecní správu

Rohozec – obecní úřad, v zadní části domu má mládež svojí klubovnu

Žehušice – obecní úřad, dříve dům lékaře J. Věšína

Nové Dvory – radnice s fasádou s prvky secese i novobaroka

1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 13. Stavby pro obecní správu

132/133

K dominantám vesnic patřila od přelomu 19. a 20. století školní budova. V menších obcích, kde chyběl kostel a panské sídlo, byla dominantou jedinou. Nejstarší zmínky o školách na Novodvorsku a Žehušicku nalézáme v archivních pramenech z poloviny 17. století a to obvykle v souvislosti s farami, neboť se jednalo o školy farní. S nimi se také školy stěhovaly z jedné vesnice do druhé. Někdy byla škola přímo v jedné místnosti fary, mnohem častěji ale v pronajaté světnici některé z chalup. Vzácněji byla pro školu obcí pronajata nebo koupena chalupa celá. V Kobylnicích chodil v době záplav kateřinský učitel zdejší děti učit do hospody.1 Účelové novostavby škol se ve sledovaném regionu objevují vzácně již počátkem 19. století. Vůbec nejstarší novostavbou školy je školní budova v Horních Bučicích, pocházející z roku 1809. Škola v Chotusicích byla postavena v roce 1823 a ve Svaté Kateřině roku 1834. Chotusická škola byla jako jediná z této „generace“ škol patrová. V druhé polovině 19. století, kdy počet dětí na venkově rychle rostl, jsou budovány nové školní budovy v celé řadě vesnic. Některé z nich, jako např. v Kobylnicích či ve Svaté Kateřině, se dochovaly dodnes. Od venkovských usedlostí se nejstarší školy svým vzhledem příliš neliší. Jde o přízemní budovy tradičně třídílného půdorysného schématu, kdy větší světnici nahrazovala školní třída a komoru (případně přístěnek) byt učitele. Učitel někdy míval u bytu i malé hospodářské zázemí. Suché záchody stávaly ve dvoře. Zachované školní budovy z tohoto období již nejsou původními jednotřídkami z doby jejich výstavby. Vzrůstající počet dětí si totiž ve druhé polovině 19. století vyžádal otevírání druhé, případně třetí třídy. Musela být provedena přístavba, někdy padl za oběť i byt učitele. Na přelomu 19. a 20. století však ani tyto rozšířené původní jednotřídky svému účelu nepostačovaly, obce musely pro další třídy pronajímat místnosti v okolí a jediným perspektivním řešením se stala výstavba nové školní budovy. Od sklonku 80. let se začínají na větších vesnicích stavět nové, tentokrát jednopatrové školní budovy. Jsou v nich již čtyři třídy, nebo i více, a také byt řídícího učitele. Zatímco pro starší přízemní školy byla charakteristická jednoduchá fasáda obvykle bez slohových vlivů, pro nové, již patrové, školy jsou charakteristické jejich novorenesanční fasády. Fasády bývají jednoduché s šambránami kolem oken a dveří, někdy s bosovaným soklem a nárožími. Mezi školami z tohoto období vynikají dvě. Tou první je zábořská, pro niž zhotovil plány kutnohorský profesor a znalec kutnohorské historické architektury Jiří Zach. Tato škola z let 1873–1874 zaujme propracovaností detailů. Tou druhou školou je škola zbyslavská, která byla postavena ve slohu francouzské novorenesance roku 1879 podle plánů žehušického panského stavitele a architekta Josefa Míči. Tyto školy svojí kapacitou postačily až do období socialismu. V poslední třetině 19. století se totiž postupně „odškolovaly“ jednotlivé obce, které si postavily vlastní školní budovu, a nároky na kapacitu škol se ve velkých obcích snížily. Výjimkou nejsou ani případy, kdy původní trojtřídky byly po odtržení některých obcí redukovány na dvoutřídky.2 V daném regionu existují pouze nepočetné výjimky z výše popsaného vývoje školních budov. Jednou z výjimek je škola v Nových Dvorech, kde

14. Školy a školky

Kobylnice – budova staré školy z 19. století

Zbyslav – škola postavená v neobvyklém stylu francouzské novorenesance

Chotusice – nově opravená a zateplená mateřská školka

1 ZAVADIL, Antonín: Kutnohorsko slovem i obrazem. Kutná Hora 1911, s. 186. 2 Obce, které si pořídily školní budovy, se odškolení menších obcí intenzivně bránily. Vět-

šinou jim to nebylo nic platné, neboť obecní zastupitelstva si prosadila zřízení nové školy. Obvykle jejich žádost byla schválena až napodruhé či dokonce napotřetí. Výjimku představuje obec Sv. Mikuláš, kde rovněž zamýšleli koncem 19. stoletípostavit školu. Pro odpor části zastupitelů, kteří argumentovali zbytečnými náklady, přes opakované pokusy stavbu školy prosadit, se nikdy nepodařilo stavbu odhlasovat a dodnes zde škola nestojí. (Kronika obce Svatý Mikuláš, s. 104.)

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 14. Školy a školky

134/135

15. Církevní stavby

byla, jako v jediné obci, zřízena škola městská, která získala roku 1784 zrušenou dominikánskou rezidenci, tzv. klášter. Kapacitně tato budova postačovala až do období socialismu. Jako jediná byla tato škola roku 1808 povýšena na školu hlavní a postupně v ní vzniklo pět tříd. Výjimkou jiného typu je spojená škola vrdovsko- bučická. Obce Vrdy a Bučice se roku 1880 dohodly na výstavbě společné nové školní budovy pro trojtřídní školu. Tato školní budova měla celkem dvacet dva místností, z toho sedm velkých tříd, a zbytek tvořily byty pro jednotlivé učitele. Další výjimkou je škola v Rohozci z roku 1910, která je jako jediná z nové generace školních budov přízemní, neboť v malém Rohozci se nepočítalo ani do budoucna s velkým nárůstem počtu školních dětí. V meziválečném období vznikla na Novodvorsku a Žehušicku jen jedna nová škola – v Chotusicích. Jedná se o kvalitní funkcionalistickou stavbu, jež zahrnuje opět i byt pro učitele. Po druhé světové válce se pro školní účely uvolnily některé dříve soukromé budovy, pro něž nebylo nyní využití. V Nových Dvorech se uvolnila konfiskací velkostatku zámecká budova, kam byla z bývalé dominikánské rezidence přenesena škola. Obdobně tomu bylo i v Žehušicích, kde ale v zámku určitou dobu působilo zahradnické učiliště. Teprve po něm zde nalezla sídlo základní devítiletá škola. Využití zámeckých budov pro školní účely bylo velmi problematické. Budovy byly obvykle pro školu nevhodné, ale vzhledem k počtu místností zde bylo možno umístit první i druhý stupeň ZDŠ. V nestřediskových obcích byly školy naopak omezovány a posléze likvidovány. Opakující se havárie v žehušické zámecké budově vedly počátkem 90. let k výstavbě nové, moderní školní budovy, umístěné na okraji obce za plánovanou rozvojovou plochou pro výstavbu rodinných domků. Škola byla pojata jako pavilonová, čímž se, bohužel, příliš nezohlednily energetické nároky. Spolu se starší školou v Potěhách z počátku 70. let se jedná o jediné novostavby školních budov nejen ve sledovaném regionu, ale i na celém kutnohorském okrese. Po roce 1989 získaly některé obce bývalé školní budovy do svého vlastnictví. Malý počet dětí jim však znemožňuje školy v obci obnovit. Snaží se proto pro ně najít nějaké jiné, obvykle kulturní, využití, kombinované s podnikatelskými aktivitami, které by byly k budově šetrné. Změna životního stylu vyvolaná kolektivizací, kdy ženy musely nastoupit do práce, vyvolaly nutnost vzniku na venkově dosud neznámé instituce – mateřské školky. První mateřské školky se objevují na Novodvorsku a Žehušicku již dříve, během nacistické okupace. Vedle nich se objevily i tzv. žňové útulky, které se rozšířily v průběhu kolektivizace. V provozu byly útulky zprvu pouze přes žňové práce.3 Poté svůj provoz rozšířily na celý rok. Z počátku pro ně JZD či MNV našlo obytné místnosti v nějakém ze zkonfiskovaných statků, které byly upraveny pro potřeby mateřských škol. Jinde našly mateřské školy prostory v budovách základních devítiletých škol, které se začaly postupně potýkat s nedostatkem žáků. Od 70. let byly budovány podle typových projektů nové, účelové budovy. Jednalo se o přízemní budovy složené z jednotlivých pavilonů, zasazené obvykle do rozsáhlých zahrad, aby měly děti snadný a bezpečný přístup ven, na zahradu. Takovéto školky vznikly např. v Nových Dvorech, Žehušicích či Církvici. V provozu jsou obvykle dodnes.

Nejstaršími dochovanými stavbami v regionu jsou stavby církevní a z nich kostely. Jednalo se o nejstarší kamenné stavby, které se právě díky svému materiálu dochovaly až do současnosti. Vznik prvních kostelů na Novodvorsku a Žehušicku je spojen s vytvářením prvních šlechtických statků a se vznikem šlechty jako společenské vrstvy, která měla právo jmenovat svého kněze. První kostely jsou tzv. kostely vlastnickými. Ve sledovaném regionu jsou první šlechtické léna, propůjčená panovníkem, doložena pro 12. století. V letech 1142–1143 založil v Sedlci velmož Miroslav z Cimburka, který působil na dvoře krále Vladislava II., cisterciácký klášter, kterému věnoval svoje pozemky a pravděpodobně i své sídlo v Sedlci. Poté, jak praví starší literatura, přesídlil do Záboří, kde nechal vybudovat na svoji dobu výjimečný kostel sv. Prokopa a kde snad i založil své nové sídlo. Novější literatura tuto verzi zpochybňuje, nicméně zdejší románský kostel má zřejmě počátky ve 12. století.1 V archivních pramenech je kostel doložen poprvé až k roku 1352. Nejednalo se však o typický vlastnický kostel s tribunou vyhrazenou majiteli kostela a často přístupnou přímo z nedaleké tvrze, ale snad o patrovou románskou kapli. Složitý pozdější vývoj kostela znemožňuje poznat počáteční stadia jeho vývoje. Druhý románský kostel na Novodvorsku stojí v obci Jakub a je zasvěcený sv. Jakubu. Je výjimečný hned ve dvou ohledech: jednak svojí architektonickou výzdobou a jednak autentikou, která dokládá jeho založení k roku 1165. Jde o typický tribunový kostel se standartní skladbou prostoru: apsida – kněžiště – loď. Je ale poměrně úzký a má rovněž nezvykle vysokou věž. Další kostely vznikají v sledovaném regionu o více jak století později a nesou již znaky raně gotických staveb. V jejich prostorové skladbě už chybí apsida a tvoří je pouze kněžiště a loď. Sakristii, určenou k ukládání předmětů sloužících k bohoslužbě, nahrazují výklenky ve zdi kněžiště. Tyto kostely jsou větší, rozšířen je zejména prostor kněžiště, což odpovídá vzrůstající složitosti obřadů a vyšší vybaveností kostela liturgickými předměty. Mírně se rovněž zvýšil počet věřících, takže stavitelé počítali s větším prostorem lodi. Vznik raně gotických kostelů ve sledovaném regionu je z převážné části spojen s kolonizační činností sedleckých cisterciáků v lese Bor. Cisterciácké stavby se od ostatních kostelů tohoto období odlišují chórovou věží nad kněžištěm, která je jinak neobvyklá. Nové kostely byly vybudovány ve Svatém Mikuláši, Svaté Kateřině, Rohozci, Církvici a Chotusicích. V Chotusicích bylo na poslední chvíli od stavby chórové věže upuštěno. Další gotické kostely vznikaly v průběhu 14. století. Některé z nich, jako ty v Dolních Bučicích, Starkoči, Zbyslavi a Žehušicích, již neexistují, nahradily je mladší stavby, ale dozvídáme se o nich z knih papežských desátků k roku 1352. Někdy ze druhé čtvrtiny 14. století pochází kostel sv. Bonifáce v Lochách, postavený snad na místě staršího dřevěného románského kostelíka.2 Naopak až z konce 14. století pochází kostel sv. Václava v Bílém Podolí. Přestože se jednalo o bytelné kamenné stavby, i ony začaly pozvolna chátrat a rovněž se změnily společenské požadavky kladené na kostely, zejména vzrostl počet věřících. Proto již v 16. století proběhly úpravy a opravy některých kostelů v duchu renesance. V Církvici vznikla

Shrnutí názorů obsahuje publikace KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2012, heslo Kostel sv. Prokopa Záboří. 2 Ke vzniku kostela v Lochách se váže legenda, že v jeskyni ve skále pod kostelem našel úkryt před útočníky rytíř. Přes ústí do jeskyně pavouk upředl svoji síť a útočníci, když síť viděli, dále v jeskyni nepátrali a rytíř se zachránil. Na výraz své vděčnosti nechal postavit nad jeskyní kostel.

1

3 Zatímco mateřské školky byly otevírány se souhlasem ministerstva školství, k otevření žňového útulku stačil souhlas okresního úřadu, později okresního národního výboru. Mnoho obcí, resp. JZD, šlo proto touto snazší cestou.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 14. Školy a školky

136/137

Jakub – románský kostel sv. Jakuba Většího

přístavba s renesančním portálem, v Jakubu byla loď zastropena hřebínkovou klenbou a přibyla zde nová okna. Nejrozsáhlejší renesanční úpravy jakubského kostela realizovali zřejmě noví vlastníci Novodvorského panství, Žerotínové, krátce po roce 1593. Tehdy snížili románskou patrovou kapli o horní patro a druhotně použili její architektonické články pro úpravu stavby v duchu historismu. Jejím výsledkem je dnešní loď s druhotně osazeným portálem a zřejmě i věž. Velmi rozsáhlé úpravy zasáhly většinu kostelů v 17. a 18. století. Souviselo to na straně jedné se zpustnutím kostelů za třicetileté války a na straně druhé s barokní zbožností, v níž patřilo ústřední místo dobrovolně masově navštěvovaným kostelům. Nové náboženské obřady a nové formy zbožnosti si vyžádaly velké úpravy kostelů. Především bylo nutno zvýšit jejich kapacitu. Dále bylo především nutno upravit interiéry kostelů tak, aby i vizuálně připomínaly spojnici mezi nebem a zemí. Někdy drobné, ale mnohem častěji rozsáhlé úpravy postihly všechny kostely beze zbytku. I před necelým stoletím radikálně upravovaný kostel v Záboří byl opět přestavěn. Loď kostela byla rozšířena o osm klenebních polí a věž byla stabilizována rozsáhlou přestavbou. Věž románského kostela v Jakubu dostala cibulovou báň, do lodi byla prolomena segmentově zakončená okna. V Kateřině dostala loď nová barokní okna a roku 1732 byl původní dřevěný strop nahrazen omítaným. Zřejmě v téže době byla přistavěna i jižní předsíňka. Kostel sv. Václava v Bílém Podolí byl přestavěn mnohem radikálněji. Z původního kostela byla ponechána při přestavbě, iniciované Věžníky někdy v 17. století, pouze loď, která byla prodloužena a ukončena pravoúhlým presbytářem. Z této doby pochází asi i věž. I v Lochách byla pravděpodobně roku 1673 postavena při severní straně kostela věž, která nahradila starší dřevěnou zvonici. V Chotusicích byla roku 1716 postavena nová loď, posunut presbytář (asi i věž nad chorem) a výrazným způsobem byl upraven i interiér. Zásadní změny nastaly i v kostele v Rohozci, kde byla, zřejmě někdy ve stejné době jako v Chotusicích, snesena chórová věž a prostor byl prodloužen k západu, takže vznikla nová loď. Z lodi původní se stal presbytář a z původního presbytáře sakristie. Zřízen byl i nový vchod a barokní kruchta. Ve Svatém Mikuláši sice hrabě Věžník roku 1686 kostel opravil, ale roku 1786 byl kostel pro zchátralost zavřen a měl být stržen. Na žádost obce byl ponechán pouze presbytář jako hřbitovní márnice, zbytek byl odbourán.3 V Církvici byla nejprve přistavěna sakristie a poté byla původní loď kostela zbořena a nahrazena větší, barokní klenutou lodí se severní a jižní kaplí. Nadezděná věž nad presbytářem byla zakončena barokní bání. Nejradikálnější změnu v této oblasti představovalo stržení starých kostelů a vybudování nových. Stalo se tomu tak nejprve ve Zbyslavi, kde byl tamní kostel Nanebevzetí Panny Marie postaven někdy mezi lety 1660–1692 a následně byl ještě v 18. století upravován. Ve Starkoči byl současný kostel Nanebevzetí Panny Marie postaven v roce 1738. V Žehušicích nechal Jan Josef Thun Hohenstein v roce 1760 strhnout starý kostel a dal postavit nový kostel sv. Marka. V 17. a 18. století vyrostly i některé novostavby kostelů na zeleném drnu. Mezi ně patří kostel sv. Martina v Nových Dvorech, jehož nechal postavit Bernard Věžník roku 1679 a arkádovou galerií ho propojil s nově postaveným zámkem. Bernard a Barbora Věžníkovi se rozhodli vybudovat v Nových Dvorech dominikánský klášter. V roce 1695 nechali postavit kostel svaté Anny a při něm klášterní patrovou čtyřstrannou

3 V nedaleké Kutné Hoře (a jejím těsném okolí), kde nebyla společenská objednávka pro další využití kostelů, bylo v této době odsvěceno a postupně zbouráno osm kostelů.

Svatá Kateřina – gotický kostel svaté Kateřiny s věží pevnostního typu

Svatý Mikuláš – kostelík sv. Mikuláše, původně presbytář zbouraného kostela

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 15. Církevní stavby

138/139

Církvice – barokní kostel sv. Vavřince s farou

Chotusice – empírová budova děkanství

Záboří – opravená fara, v pozadí již zčásti zničené farské hospodářství


Nové Dvory – barokní budova dominikánského kláštera

Žehušice – maurská zvonice se sochou sv. Floriána

Horušice – kaplička na návsi, jedna z nejmladších církevních staveb regionu

140/141

Třebešice sloupová Boží muka při silnici do Církvice

budovu, která byla dokončena až v roce 1727. Již pět let před dostavbou byla vysvěcena. Zřízení řádného konventu o dvanácti členech jim nebylo povoleno a nadále zde pobývali pouze tři dominikáni a jeden sakristián.4 V roce 1785 byla v rámci církevních reforem rezidence přeměněna nejprve ve školu a vzápětí zrušena. Z roku 1765 pochází i nová zámecká kaple, přistavěná k hlízovskému zámečku. Devatenácté století bylo, až na výjimky, ke kostelům šetrnější než doba baroka. Úpravy kostelů už nejsou tak razantní. Např. ve Svaté Kateřině byl roku 1892 nahrazen původní dřevěný strop stropem cihelným, který byl vyklenut do traverz, a pod ním byl zřízen falešný dřevěný strop. Věž kostela byla zvýšena a interiéry kostela získaly dnešní podobu. Ve Svatém Mikuláši byla k torzu gotického kostela přistavěna roku 1872 krátká novogotická loď. V Chotusicích byla pouze upravena fasáda a byly zazděny boční vchody. V Rohozci dostal kostel novou zjednodušenou klasicistní fasádu a rovněž novou střechu. V Lochách prošel roku 1871 kostel jednoduchou historizující úpravu, získal nový krov a byl vymalován. V Bílém Podolí byla zvýšena věž, kostel i věž dostaly nový krov a barokní úpravu fasády nahradila úprava klasicistní. I ve Zbyslavi byla roku 1837 zvýšena loď a nově byla upravena okna i průčelí chrámu. Celkové opravy, především fasád a střechy se dočkal roku 1866 i kostel v Žehušicích. Ve Starkoči byla oprava zaměřena na statické zajištění kostela, ale minula se účinkem a kostel dále praskal. V 19. století byly opravovány a upravovány i oba dva románské kostely ve sledované oblasti. V Záboří byl nejprve vyměněn roku 1826 krov, v roce 1835 byla zřízena dnešní kruchta a z let 1850–1851 pochází dnešní sakristie s oratoří v patře. V roce 1870 byl kostel vybaven novým hlavním oltářem a kazatelnou a byla položena nová dlažba. Koncem 80. let navrhl Ludvík Lábler opravu románského ústupkového portálu. Ta spočívala v nahrazení portálu kopií (stejně tak to učinil u kutnohorských kostelů). Naštěstí k této opravě nedošlo a šetrnou opravu realizoval až v roce 1895 Č. Dajbych. V Jakubu byla ve 30. letech zazděna dvě patra sdružených okének v horních patrech věže a částečně byla upravena i fasáda. V roce 1845 byla objevena při výměně varhan autentika z roku 1165, což vedlo patrona kostela, hraběte Jindřicha Chotka, k omezení zásahů do poprsní zdi. Pozdější zásahy již mají konzervátorskou povahu, kontrastující s restauračními akcemi v nedaleké Kutné Hoře.5 V 70. letech probíhaly poměrně rozsáhlé stavební práce, při nichž bylo obnoveno románské členění fasády. Jižní předsíň byla odstraněna a do dnešní podoby byla upravena okna lodi, což si vyžádalo doplnění románského členění fasád. V 80. letech vedl stavební práce Josef Mocker. Kostel dostal zpět původní stanovou střechu, současně však byla vyměněna část poškozených románských prvků oken a fasád za kopie a přezděna byla i část věže. Jediným opravdu razantním zásahem do církevní architektury bylo v 19. století stržení gotického kostela v Dolních Bučicích (v roce 1851) a následující výstavba nového – novogotického v letech 1852 až 1864. Koncem století byl postaven ve Starkoči i první evangelický chrám v novogotickém stylu.6

Horušice – litinový křížek na návsi

ZAVADIL, A.: Kutnohorsko slovem i obrazem II/1, Kutná Hora 1910, s. 172–173. Zbožnost zejména Barbory Věžníkové hraničila zřejmě s duševní chorobou a potomci se snažili zabránit dalšímu rozdávání majetku církvi. 5 Tam byla realizována puristická obnova chátrajících kutnohorských chrámů Panny Marie Na Náměti a především Panny Barbory a také bývalé mincovny a královského sídla Vlašského Dvora a měšťanského Kamenného domu. V odborných kruzích vznikla o způsobu obnovy diskuse, která požadovala citlivější přístup. Zástupci Kutné Hory si však prosadili původní puristický přístup. I na těchto akcích se účastnila stavební firma zmíněného Č. Dajbycha. 6 Regionu se vyhnula vlna demolic a přestaveb starších kostelů, která na přelomu 19. a 20. století zasáhla nedaleké Kolínsko, kde vyrostla celá řada nových kostelů.

4

Kobylnice – socha sv. Jana Nepomuckého

Záboří – Mariánský sloup se sochou Panny Marie Immakulaty

142/143

Sekularizace společnosti ve 20. století se odrazila ve výrazně menším rozsahu úprav a oprav kostelů. Ve Zbyslavi roku 1900 opravovali krytinu kostela a nové výmalby se dočkaly interiéry. Ve Starkoči se pokoušeli roku 1909 zajistit statiku kostela. Opět bez výraznějšího úspěchu, takže v meziválečném období byl již kostel v silně zuboženém stavu. V roce 1910 byl kostel v Jakubu nahozen silnou sprašovou omítkou s tvrdým povrchem, který překryl i část románských článků. V prvých dvou desetiletích 20. století probíhaly i menší stavební práce na kostele v Záboří, ale v roce 1933 byla provedena významná akce, která měla zajistit statiku kostela. Čtyři sloupy, nesoucí věž, byly podloženy ocelovými traverzami a v úrovni hlavic byly staženy ocelovými táhly. V roce 1933 si evangelíci v Semtěši postavili zimní vytápěnou modlitebnu, kterou pojmenovali po tamním faráři Pelíškova síň. V druhé polovině 20. století se přístup k církevním stavbám výrazně diverzifikoval. Byly vybrány nejcennější stavby, na něž byla soustředěna pozornost, a ty se dočkaly opravy. Ve sledovaném regionu se opravovaly především románské kostely v Záboří a Jakubu. Na další kostely zbyly pouze menší opravy. V Kateřině dostal kostel současnou režnou omítku. V Bílém Podolí byl při opravách fasády odkryt středověký portálek v jižní straně lodi. Menší opravy fasád a zatékajících střech proběhly prakticky ve všech kostelech, s výjimkou starkočského. Tam byl stržen krov a kostel byl zastřešen po několik desetiletí pouze provizorně. Další fáze oprav nastala po roce 2000, kdy byly prováděny rozsáhlé opravy kostelů v Chotusicích, Jakubu a Záboří. Menší opravy byly realizovány i v dalších kostelech. Po roce 2010 se dočkal nového krovu i poničený kostel ve Starkoči. Kostely nebyly jedinými církevními stavbami. Dalšími byly především fary. Ačkoliv ze seznamů farních desátků známe již k roku 1352 jednotlivé farní kostely, a tudíž zde můžeme předpokládat i fary, o farních budovách z této doby nevíme nic. Vůbec první zmínka o faře se vztahuje k Církvici a pochází z roku 1344.7 Můžeme předpokládat, že kněz bydlel v těsné blízkosti kostela a ve svém obydlí měl i svoji „úřadovnu“. Fara se pravděpodobně příliš nelišila od běžných venkovských usedlostí té doby a to včetně hospodářského příslušenství. Konkrétní poznatky o farách máme až z období baroka, kdy se hromadně přestavují poničené kostely, rekonstruuje se po třicetileté válce a po dvousetletém období přijímání podobojí rozbitá farní síť. Nahradil ji systém katolických vikariátů. A staví se fary. Farní agenda se výrazně rozrostla a fara se tak stává nejenom obydlím kněze, ale především jeho úřadovnou a často i školou. Nejstarší dochovaná farní budova, a současně nejstarší archivně doložená budova fary, dodnes stojí v Církvici. Zdejší raně barokní fara byla postavena v roce 1684. Je to poměrně rozměrná patrová stavba s valbovou střechou a velmi jednoduchou fasádou. Obdobně vypadající, ale menší budova fary v Záboří nad Labem pochází z poloviny 18. století a nepostrádá hospodářské budovy. Složitý byl vznik fary v Nových Dvorech. Zde vznikla nejprve administratura, poté lokálie (neustále se potýkající s místními dominikány), a ta byla povýšena roku 1789 na faru. Faráři byly vyčleněny místnosti v bývalé dominikánské rezidenci. Výstavná budova děkanství (fary) v empírovém slohu byla Thun Hohensteiny postavena roku 1825 v Chotusicích. I ona má rozsáhlé chlévy a stodoly. Další farní budova – ve Zbyslavi – pochází z první čtvrtiny 19. století. Budova fary v Dolních Bučicích je také zřejmě až z 19. století. Většina far doznala během staletí řady stavebních úprav. Nejsou však na rozdíl od úprav kostelů příliš razantní.

7

ZAVADIL: c. d. s. 69.

Další druh církevních staveb představují zvonice. Jako samostatné objekty jsou ve sledovaném regionu dochovány pouze tři. Tam, kde kostely měly věž, nebyly zvonice víceméně zapotřebí, a proto zvonice nacházíme především tam, kde kostelní věž měla nějaké (nejčastěji statické) problémy, případně chyběla vůbec. Nejstarší ze zvonic je zvonice v Záboří nad Labem. Má zděné přízemí a dřevěné bedněné patro. Poprvé je uváděna v inventářích k roku 1675 a její současná podoba je výsledkem přestavby z roku 1756. Druhá zvonice dodnes stojí v téměř nezměněné podobě v Církvici a vznikla souběžně s farou v roce 1684. Poslední nalezneme v Žehušicích a nechal ji postavit na místě starší dřevěné zvonice podle svých představ, jež získal po cestách Itálií, hrabě František Josef Thun Hohenstein v roce 1800 a to v maurském stylu.8 Dalšími významnými církevními stavbami jsou hřbitovy a jejich příslušenství, tj. především márnice a kostnice. Od vzniku kostelů byly hřbitovy umístěny kolem nich a byly ohrazeny zdí tak, aby společenstvo živých mělo své společenstvo mrtvých stále blízko sebe, ale aby byly současně od sebe bezpečně odděleny. Tak tomu bylo až do 18. století. Tehdy bylo ze zdravotních důvodů, ale i z důvodu přeplněnosti stávajících hřbitovů, pohřbívání na starých hřbitovech ukončeno a obce si musely založit hřbitovy nové. Nejdříve byl založen nový hřbitov v Žehušících již roku 1812, poté roku 1827 bylo ukončeno pohřbívání ve Svatém Mikuláši, v roce 1854 byl založen nový hřbitov v Církvici. Výjimku z uvedeného schématu tvoří Nové Dvory, kde vznik hřbitova souvisel se založením fary roku 1789, kdy byl současně zřízen i nový hřbitov. Až do této doby byli novodvorští hřbitovem příslušni do Církvice, resp. Jakuba. Vůbec nejmladším hřbitovem ve sledovaném regionu je hřbitov hlízovský, který byl založen jako společný hřbitov pro obce Hlízov a Malín až počátkem 50. let 20. století v polovině cesty mezi oběma obcemi.9 Jen velmi málo údajů se zachovalo o márnicích a kostnicích. V Žehušicích byla márnice vybudována současně s kostelem roku 1812. Stará v sousedství kostela zanikla při výstavbě nové zvonice roku 1800. V Nových Dvorech nebyla márnice nikdy vybudována a jako márnice sloužil kostel sv. Martina. Také presbytář kostela ve Svatém Mikuláši (koncem 18. století zbouraného) sloužil jako márnice a teprve později byl přistavěn kostel v dnešní podobě. V daném území se nedochovala jediná kostnice, ač podle archivních pramenů např. ještě v polovině 18. století existovala na zábořském hřbitově. Před první světovou válkou byly k vidění základy kostnice u kostela ve Starkoči. Z některých zaniklých hřbitovů se dochovaly, obvykle zazděny do obvodového zdiva kostelů či do podlah v jejich interiérech, náhrobníky z 15. a 16. století. Na hřbitovech zakládaných v 19. století dnes již jen obtížně najdeme náhrobky starší jak z konce 19. století. Jedinou výjimečnou funerální stavbou ve sledovaném regionu je chotkovská rodinná hrobka na hřbitově v Nových Dvorech postavená roku 1829 podle projektu J. P. Joendla. Jedná se o jednoduchou stavbu v empírovém stylu.10 Rekatolizace 17. století s sebou přinesla výraznou vlnu zbožnosti. V krajině se odrazila mimo již uvedené obnovy a přestavby kostelů i stavbami drobných církevních objektů jako byly kapličky, boží muka, zvoničky, sochy svatých a kříže. Mezi investory těchto drobných staveb


144/145

8 Drobná stavba je zajímavá nejenom svým stylem, ale i délkou své výstavby. Ta započala již roku 1770, ale byla přerušena pro nedostatek peněz a dokončena byla až po třiceti letech. 9 Tento nejvelkoryseji založený a nejmladší hřbitov na celém Kutnohorsku byl dlouho předmětem sporů obou obcí. Každá z obcí chtěla mít hřbitov těsně u vsi. Jako v jediném hřbitově ve sledovaném regionu je zde vybudováno i kolumbárium a dnes je hřbitov zaplněn z cca 15 %. 10 Blíže k hrobce Chotků PROVAZ, Lukáš: Chotkovská hrobka v Nových Dvorech. Cuthna antiqua 4, v tisku.

Nové Dvory – hrobka rodu Chotků

najdeme nyní nejenom majitele panství, ale i bohaté sedláky, faráře, venkovské řemeslníky a obchodníky a od druhé poloviny 19. století i obce. Některé kapličky byly postaveny za peníze shromážděné sbírkou mezi občany. Nejvíce drobných staveb se dochovalo v Nových Dvorech, neboť Bernard Věžník a zejména jeho manželka Barbora, která vstoupila do laické větve dominikánského řádu, byli extrémně zbožní. Roku 1701 nechali Věžníkovi vybudovat na novodvorském náměstí sochu Panny Marie doprovázenou čtyřmi světci jako památku na morovou ránu z let 1679–1682. Vedle ní postavili i kašnu se sochou sv. Františka, která ale byla pro sešlost roku 1864 odstraněna. U kostela sv. Martina nechali postavit sochu tohoto světce. V Čáslavské ulici vztyčili sochu sv. Václava a při cestě k Jakubu sochu sv. Máří Magdaleny. Nechali postavit i dvě kapličky proti zámku a kříž při silnici ke Kutné Hoře. V dalších obcích je již koncentrace soch výrazně menší. V Chotusících se dochovala socha sv. Donáta z roku 1735, která byla v roce 1826 přenesena z Žehušic, a socha sv. Floriána, dílo lidového sochaře z 18. století. U silnice k Žehušicím se nachází nejstarší kaplička regionu, zasvěcená sv. Jiří, která je připomínána již roku 1694. Její současná podoba je z počátku 19. století. V Žehušicích stojí socha sv. Floriana z roku 1824. Je zde i jednoduchá trojboká kaplička s obrazy sv. Izidora, Vojtěcha a Gotharda při cestě k Chotusícím. Ta je z 18. století. Podobná kaplička stojí i v Rohozci. Socha Panny Marie v Záboří pochází z roku 1739 a výklenková kaplička v hřbitovní zdi z roku 1756. Drobná kaplička stojí i poblíž zaniklé cesty z Druhanic do Žehušic. Tyto drobné stavby byly až do přelomu 19. a 20. století místními občany průběžně opravovány. Často bylo nutno na opravu vybrat peníze. V této době také probíhá poslední vlna zbožnosti, jejímiž výsledky jsou novogotické kapličky v obcích, které nemají kostel ani žádnou jinou církevní stavbu (např. Zaříčany a Horušice). Vedle kapliček stojí v zájmovém území i několik zvoniček. Mají funkci jak sakrální, tak i profánní. Mají informovat obyvatele dané obce v případě požáru. Existují jak ve zděné, tak i v dřevěné podobě. Nejmladší z nich, z doby socialismu, byly svařeny z traverz. Takováto zvonička stojí např. v Borku.11 V meziválečném období již začaly drobné církevní stavby pozvolna chátrat a v druhé polovině 20. století se chátrání výrazně urychlilo. Pouze několik málo umělecky hodnotných soch bylo v letech socialismu restaurováno. Obnovy soch a dalších drobných církevních staveb se tak musely ujmout obecní úřady až po roce 1989 za pomoci různých dotačních titulů, vlastních prostředků i sbírek mezi občany.

Starkoč – renesanční náhrobníky rodu Chotouchovských u brány do hřbitova

Hlízov – kolumbárium a dosud jen z části hroby osazená hřbitovní plocha

11 Později nahradily zvoničky sirény, obvykle umístěné na budovách obecních úřadů


146/147

Na bývalém Novodvorském a Žehušickém panství se dodnes dochovaly některé zajímavé stavby spojené s technickou infrastrukturou. V Nových Dvorech je to například bývalá vodárenská věž z počátku 18. století. Obyvatelé vesnic v daném regionu byli až na nečetné výjimky odkázáni na vlastní vodní zdroje. Teprve v posledních letech se zde buduje veřejný vodovod. V jednotlivých obcích je tak dochováno nespočet soukromých studní. Vedle nich byly od počátku 20. století budovány i studny obecní, sloužící především v případě požáru jako zásobárna vody pro hasiče. Nejstarší jsou zděné na kámen, mladší na cihly, později na betonové skruže. Nejmladší generace studní z 90. let je již vrtaná. Velmi mladá je rovněž kanalizace. Byla budována nejprve v městečkách zásluhou přítomnosti průmyslových podniků (v případě Chotusic vojenského letiště), větší kumulace lidí, a tudíž i odpadů. V řadě obcí byly až donedávna zaústěny přepady domovních žump do veřejných vodotečí. Např. Dolní Bučice byly kanalizovány již v roce 1953 a o dva roky později i Chotusice. V těchto lokalitách se také nejdříve budují čističky odpadních vod.1 V Chotusicích v roce 1983 a následně i v Bílém Podolí. Teprve v posledním desetiletí, zásluhou závazků vůči Evropské unii a evropským dotacím, si jednotlivé obce budují vlastní kanalizace. Daný region byl elektrifikován v širokém časovém rozmezí od let těsně před první světovou válkou až do druhé poloviny 30. let. Elektřině, která v té době soužila především ke svícení, byl přikládán velký význam. To byl i důvod, proč byly elektrické transformátory budovány všem na očích – na návsi, často v sousedství kostela či školy. Z dob počátků elektrifikace pocházejí některé transformátory, např. v Chotusicích. Historické transformátory byly v letech socialismu většinou vyměněny za novější, zprvu štíhlé betonové stavby. Později byly umístěné přímo na sloupech vedení a nejnověji jsou v plastových skříních přímo na terénu. Plošná plynofikace obcí probíhá teprve v posledních letech a v jednotlivých obcích tak vyrůstají měřící a regulační stanice.2 Od 70. let 19. století byly do poštovních úřadů v městečkách obou bývalých panství zaváděny telegrafní linky a od dvacátých let 20. století i linky telefonní.3 Z původního vedení se však již nic nedochovalo. V regionu se dochovala řada dopravních staveb. Okrajem území vedla zemská haberská stezka, jež byla v druhé polovině 18. století zpevněná štětem a rozšířená do podoby císařské silnice. Ve třetí třetině 19. století byly budovány tzv. okresní silnice, financované okresním zastupitelstvem. Měly skromnější rozměry, ale byly rovněž štětované. Z této doby pochází kromě nepočetných výjimek, představovaných zpevněnými, tj. asfaltovanými spojovacími cestami budovanými JZD, všechny silnice zdejšího regionu. Povrch z žulových kostek byl položen v průtahu některými obcemi již ve 20. letech 20. století, ale kompletně bezprašnými se staly silnice v regionu až počátkem 70. let 20. století. V roce 1951 se započala asfaltovat bývalá císařská silnice procházející Církvicemi.4 S kvalitou povrchu silnic se region potýká dodnes.

LEHETOVÁ, Ludmila a kol.: Obec Chotusice 2013, Chotusice Městské knihy 2013, s. 30. MORAVEC: c. d. s. 35. 2 Regionem prochází plynovod, díky němuž se Církvice, jíž prochází, dočkala jako první vesnice ve sledovaném území plynofikace již v roce 1959. Plynovod připomínají oplocené regulační stanice. 3 Telefonizace obcí byla záležitostí dlouhodobou. Např. v Mikuláši byl telefon zaveden až v roce 1949. 4 Počátek asfaltování silnic v regionu je však staršího data. Již v roce 1929 byl zkusmo vyasfaltován první kilometr silnice Nové Dvory – Zdechovice. In: Kronika obce Svatý Mikuláš, zápis za rok 1929, s. 107. Zřejmě jako poslední se naopak ještě silnice dláždila roku 1953 z Bílého Podolí do Zbyslavi.

16. Stavby technické infrastruktury

Chotusice – elektrický transformátor

Chotusice – čistička odpadů

1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 16. Stavby technické infrastruktury

148/149

Nové Dvory – vodárenská věž zásobující vodou zámek

17. Pomníky

Důležitými dopravními stavbami jsou především mosty. Nejstarší mosty v zájmovém území jsou barokní. Nejhezčím příkladem je most v Kobylnicích, který je významný i tím, že je inundační (to znamená, že má za běžné situace suché oblouky, které odvádějí v případě záplav nadbytečnou vodu, jež by jinak zaplavila obec). Vedle mostů klenutých je zde i řada především menších mostů s betonovou mostovkou.5 Okrajem zájmového území prochází železniční trať z Kolína do Pardubic. Byla uvedena do provozu roku 1845. V Záboří bylo vybudováno nádraží a proti němu vyrostla nádražní restaurace. V letech socialismu bylo zdejší nádraží přestavěno do dnešní podoby a byl zde dokončen podchod. Po roce 1989 tady byl vybudován železniční koridor. V roce 1867 protnula sledovaný region železniční trať Kolín – Havlíčkův Brod, na níž byly vybudovány zastávky Církvice a Třebešice.

Neodmyslitelnou součást obrazu vesnic na Novodvorsku a Žehušicku tvoří pomníky obětem první světové války. Patřilo ke cti každé obce postavit svým padlým pomník.1 První z nich byly vybudovány již rok po válce a poslední obvykle k desátému výročí vzniku republiky. U pomníků byly vysazovány lípy svobody. První z nich byla vysazena roku 1919 v Semtěši. Nejvíce lip se objevilo ve zmiňovaném roce 1928. Ve Zbyslavi byly čtyři lípy svobody vysazeny až těsně před druhou světovou válkou jako výraz odporu proti nacismu. Na rozdíl od padlých z první světové války se oběti druhé světové války pomníků nedočkaly. Musely jim stačit pamětní desky umístěné zpravidla na pomník obětem první světové války.2 Pamětní desky byly instalovány do tří let po válce. Ve sledovaném regionu však najdeme ojediněle i pomníky starší. Svého druhu pomníkem je např. morový sloup v Nových Dvorech, postavený roku 1701 hrabětem Bernardem Věžníkem na paměť morové rány z let 1679–1682. Obdobnou připomínkou epidemie cholery je kříž u Habrkovic, odkazující k roku 1850.

Pouze v obci Chotusice je v kronice zachycen odpor části občanů – členů lidové strany, proti vybudování pomníků. Jeden z nich se vymluvil, že mu pomník brání ve vjezdu do dvora. Jeho námitka však nebyla obecním úřadem přijata. In: Kronika obce Chotusice, zápis za rok 1921, s. 57. 2 Obětí druhé světové války bylo podstatně méně než té první. Důvodem byl prostý fakt, že na občany Protektorátu na rozdíl od dob Rakouska-Uherska se nevztahovala odvodní povinnost. Mrtví z druhé světové války jsou oběti nacistické represe a odbojáři.

1

5 Při rekonstrukci mostu v Církvici-Netřebi, byl pod betonovou mostovkou z druhé poloviny 20. století krom parapetních zdí v nedotčené podobě zachován výrazně užší starší klenutý most z 19. století.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 16. Stavby technické infrastruktury

150/151

Habrkovice – pomník obětem epidemie cholery roku 1850

18. Vodní stavby

Bílé Podolí – pomník padlým první a druhé světové války

Přestože vodní stavby, tj. rybníky, protipovodňové úpravy a volně sem přiřazené meliorace, jsou z hlediska stavebního zákona rovněž stavbami, pro účel této studie mají jen okrajový význam. Uvádíme tedy alespoň jejich základní přehled, neboť zejména rybníky ovlivnily urbanismus jednotlivých obcí. V kapitole vynecháváme jezy a mlýnské náhony, neboť ty provázejí historii mlýnů. V 16. století vznikla na Doubravě, tehdejší součásti ještě ne zcela zformovaného Žehušického panství, soustava rybníků napájená náhonem od jezu nad Bojmany.1 Jedinou výjimku tvoří rybník Babík, založený někdy mezi léty 1480–1497 Václavem Žehušickým z Nestájova na místech, kde před tím stála ves Babice.2 Tento příklad názorně dokumentuje posun v ekonomickém myšlení šlechty. Dosud dávali přednost poddanským dávkám, nyní nově výnosům z rybničního hospodářství. Baubelův urbář pro Žehušické panství z roku 1643 uvádí již pět velkých kapřích rybníků: Kravinec, ležící na území dnešní žehušické obory, a dále rybníky Horecký, Borecký, Světnov a Kmotrov, napájené jediným náhonem na pravém břehu Doubravy. Vedle nich bylo na panství dalších 14 potěrných rybníků a 21 vejtažních rybníků, kam se nasazovali dvouletí kapři.3 Tyto dvě kategorie rybníků patřily k rybníkům malým. Výstavba rybníků nejenom že přinesla majitelům panství zisk, ale současně i vyřešila problém močálovité krajiny v nivě Doubravy, kde si řeka v pravidelných záplavách často nacházela nová koryta. Další rybníky byly na tehdy ještě samostatném Zbyslavském panství. Největší z nich byl rybník Zbyslavský. Na Novodvorsku nedosáhlo rybníkářství takového rozsahu.4 Nebyly pro něj ostatně ani tak vhodné přírodní podmínky. Zde pochází nejstarší soupis rybníků z roku 1553. Rybníky netvoří žádnou soustavu, ale u většiny vesnic se nacházel alespoň jeden větší rybník. K největším patřil Svatomikulášský rybník u stejnojmenné obce, Svatojakubský rybník nad obcí Svatý Jakub, Utopenec nad Církvicí, Vrabcovský rybník pod Třebešicemi a dále již menší rybník Outěšal na Staré Klejnarce a Haltýřek vedle Svatomikuláškého rybníka. V sousedství Lochů, jež tehdy ještě k panství nepatřily, byl rybník Klejnar. Zakladatele známe pouze u Svatoanenského rybníka v Nových Dvorech. Byl jim Hynek Martinický z Chřenovic a zřídil ho někdy mezi lety 1553–1568. Právě tento rybník byl jako první v roce 1775 vypuštěn a přeměněn na pole.5 O deset let později byl vypuštěn Svatojakubský rybník. Ostatní rybníky přežily až do počátku 19. století, kdy byly vypuštěny. Jejich dna byla zorána a pěstovala se na nich především cukrovka, která majitelům panství přinášela podstatně vyšší zisk než ryby. S cukrovkou, resp. s ovčáreckým cukrovarem, souvisí i jediný nový rybník ve sledovaném regionu – Ovčárecký rybník, založený v 19. století v bývalé ovčárecké bažantnici. Na jeho náhonu bylo zřízeno stavidlo, které zvedlo vodu o cca metr, což stačilo k tomu, aby překonala plochý hřbet u Nového rybníka a rybníka Outěšal. Z něho byl napájen rybníček Templ v zámeckém parku na Kačině, jenž umožňoval využití Staré Klejnarky pro plavbu na loďkách. Zcela novodobou rozsáhlou vodní plochou je žehušická pískovna, jež vznikla těžbou písku v průběhu druhé poloviny

Blíže FRAJER, Jindřich: Rekonstrukce historické krajiny Čáslavska s důrazem na vodní hospodářství. Disertační práce. Ostravská univerzita v Ostravě, Katedra fyzické geografie a geoekologie. Ostrava 2013. Pojednává však pouze o rybnících na území bývalého čáslavského okresu. Obdobná studie pro Kutnohorsko (Novodvorsko) dosud chybí. 2 Blíže: NOVÁK, F.: c. d. s. 108–110. 3 Tamtéž s. 39. 4 LEDR: c. d. s. 153–154. 5 Na tomto rybníce byl vybudován dnes nedochovaný lusthaus a kanál umožňující provoz „námořní lodi“ na rybníce, na níž se pořádaly zejména za Pachty z Rájova nákladné barokní slavnosti. LEDR, c. d. s. 73, poznámka 219. 1

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 17. Pomníky

152/153

Svatý Mikuláš – hráz prázdného Mikulášského rybníka s částí vesnice na jeho dně

Habrkovice – jez na Doubravě

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 18. Vodní stavby

Kobylnice – inundační pozdně barokní most

Zbyslav – protipovodňová hráz u mlýnského náhonu

154/155

Závěr

20. století. Těžba zde po krátké přestávce pokračuje dodnes a vodní plocha se tak postupně zvětšuje. Povodí Doubravy, méně již Klejnarky, trpělo pravidelnými každoročními záplavami. Rybníky sice část vody zachytily, ale přesto byly vesnice podél toku každý rok pod vodou. Proto se již od 19. století snažili obyvatelé obcí před velkou vodou chránit. Mezi Habrkovicemi, které patřívaly k nejvíce postiženým obcím, a Kobylnicemi si proto tyto obce vybudovaly tzv. shrádky. To byly zemní valy, které alespoň z části zabraňovaly rozlití vody až do vesnic.6Obdobný zemní val, zvaný Valach, byl zřízen nad Bojmany. Podstatný význam pro zadržení menších povodní měla výstavba Pařížovské přehrady, která byla zbudována v letech 1909–1913. Na plánovanou výstavbu obdobné přehrady na Hostačovce však z finančních důvodů nedošlo. O regulaci Doubravy se uvažovalo již roku 1836, ale k realizaci došlo až v roce 1927. Tehdy byla zkolaudována regulace Doubravy od ústí do Záboří, v roce 1938 byla dokončena část do Kobylnic a roku 1953 pokračovala regulace až k jezu v Habrkovicích. Dále již pro nedostatek financí nepokračovala, ač měla skončit u ústí Brslenky.7 Během regulace byly odstraněny přírodní meandry, zaniklo druhé rameno Doubravy, jimž ústila do Labe, koryto bylo narovnáno a zpevněno kamennou dlažbou. O úpravách toků Klejnarky, Vrchlice, Brslenky a Černé strouhy nevíme pro nedostatek pramenů nic. Ještě na prvním vojenském mapování tekla Vrchlice korytem dnešní Beránky. Na Klejnarce byla řada meandrů, které dnes již neexistují, a Černá strouha byla původně ramenem Brslenky. Velké povodně po roce 2000 vedly k výstavbě protipovodňových opatřeních ve Zbyslavi. Zde byly vybudovány protipovodňové hráze a také suché poldry. K vodním stavbám volně přiřazujeme meliorace. Snahy odvodnit zdejší podmáčené pozemky jsou velmi staré. Na Novodvorsku jsou prokázány již pro závěr 17. století, kdy Bernard Věžník, nový majitel Novodvorského panství, vedle obnovy dvorů přistoupil také k vysušování krajiny.8 V tehdejší době mělo vysušování podobu hloubení otevřených příkopů, které ještě dnes, ale o více jak století mladší, můžeme vidět v Kačinské oboře. Novodobé meliorace začaly již na přelomu 19. a 20. století a prováděl je jak velkostatek, tak nově zakládaná vodní družstva. Výrazné zrychlení odvodňování přineslo až období socialismu, kdy byla provedena meliorace celé údolní nivy Doubravy i rozsáhlých ploch kolem Klejnarky a dalších menších toků. Při melioracích byly menší toky napřimovány a zbavovány břehových porostů. Odvodnění bylo natolik úspěšné, že některé pozemky, zejména na písčitých půdách, bylo nutno zpětně zavlažovat.

6 ZAVADIL: c. d. s. 135, NOVÁK, F: c. d. s. 112. 7 LIPSKÝ, c. d. s. 106. 8 LEDR: c. d. s. 67.

Novodvorsko a Žehušicko v rozsahu, o němž pojednává tato publikace, je dnes již stabilní součástí Středočeského kraje, okresu Kutná Hora. Není zde předpoklad, že by se správní začlenění jednotlivých obcí změnilo. (Tak tomu bylo v 50. letech 20. století, kdy byla část obcí uměle vytržena z daného území a přičleněna k Přeloučskému okresu a Pardubickému kraji.) Jako okrajové území na samé hranici s Pardubickým krajem nese sledované území některé rysy vnitřní periferie. Území jednotlivých obcí se stále, snad kromě nejmenších osad, vyvíjí. Ponecháme-li stranou samotné založení jednotlivých obcí a poté jejich nové vysazení na emfyteutickém právu, pak se jejich největší urbanistický vývoj koncentroval do druhé poloviny 19. a zejména do 20. století. Až do poloviny 19. století se urbanistický vývoj odehrával uvnitř obcí. Od konce 19. století jednotlivé vesnice přerostly svá tradiční území a začaly vznikat nové ulice, resp. celé nové části obcí. Tento vývoj gradoval ve 20. století. V průběhu kolektivizace urbanismus obcí výrazně poznamenala výstavba farem JZD, které se charakterem svých staveb vymykaly venkovské architektuře. Po roce 1989 jednotlivé vesnice na základě územních plánů naplánovaly na okrajích zastavěného území mnohdy nadbytečně velkoryse nová rozvojová území, na nichž postupně vznikají satelitní vesnice bez vlastní infrastruktury. Slouží pak, obdobně jako satelitní městečka v těsné blízkosti měst, pouze jako noclehárny. Také se prakticky neliší charakterem své architektury od architektury městské. Spíše jen vzácně se novou zástavbou podařilo vyplnit mezeru ve stávající zástavbě a obraz vesnic tak zcelit. Nová polistopadová výstavba tak ve většině případů od základu změnila obraz současných vesnic. Konkrétně na území chráněné krajinné památkové zóny Žehušicko tak ze značné míry setřela její unikátní ráz, kvůli kterému bylo toto území vyhlášeno krajinnou památkovou zónou.1 Ve sledovaném území se nacházejí dvě významná šlechtická sídla a tři další méně významné zámecké stavby. Jedná se o zámek Kačina, který je prezentován jednak jako sídlo šlechtického rodu Chotků a jednak jako expozice Národního zemědělského muzea. Po architektonické stránce jde o nejvýznamnější empírovou stavbu ČR, jež se od doby svého vzniku stavebně nezměnila, je průběžně udržována a do budoucna se nepočítá se změnou užívání. Zámek v Žehušicích je v současnosti přebudováván na honosné firemní sídlo. V Novodvorském zámku sídlí základní škola. Třebešický zámek byl nákladně rekonstruován na rodinné sídlo a z části i na hotel. Hlízovský zámeček byl opraven, nyní však není využíván a postupně chátrá. Voluptuární stavby představují především přírodně krajinářské zámecké parky na Kačině a v Žehušicích. Kačinský park byl v roce 2013 nákladně rekonstruován a je přístupný veřejnosti. U žehušického parku, který je nyní rekonstruován spolu se zámkem, není dosud jasné, zda do něj bude mít veřejnost přístup. Řada drobných voluptuárních staveb byla vybudována v kačinském parku současně s ním na přelomu 18. a 19. století. Kvůli nim a kvůli chotkovským krajinářským úpravám širšího okolí se zdejší krajině ještě začátkem 19. století říkalo České Eldorádo. Dnes již jsou dochovány v parku pouze tři významnější stavby, vyžadují však naléhavou opravu. Vzdálenější voluptuární stavby, mimo chotkovský památník na Kaňku, již zanikly. Na Žehušicku se však, na rozdíl od Novodvorska, zachovala v současnosti velkoryse zrekonstruovaná konírna a jízdárna. V Nových Dvorech slouží bývalá, kromě štítu výrazně přestavěná, jízdárna jako sokolovna.

Rozsah změn v některých obcích názorně dokládá prohlášení pracovníka SPÚ v Praze ing. Arch. Miloše Solaře, tehdejšího památkového dozoru zámku Kačina, po návštěvě Nových Dvorů z roku 2010, že dnes by již Nové Dvory za památkovou rezervaci prohlášeny nebyly.

1 Stavby na Novodvorsku a Žehušicku 18. Vodní stavby

156/157

Od 17. století zdejší krajinu doplňují vrchnostenské hospodářské dvory. Představují stavby pro velkovýrobní zemědělské podnikání šlechty v zemědělství. Dodnes se dochovalo jedenáct z dvanácti. Z hospodářského dvora v Dolních Bučicích zůstal jen původní ovčín, dnes restaurace. Většina ostatních dvorů slouží původnímu účelu. Dvůr ve Svobodné Vsi donedávna sloužil potravinářské výrobě a dnes je přebudováván na firemní, resp. rodinné, rekreační sídlo zřejmě i s hotelem. Hospodářské dvory patří k nejohroženějším druhům venkovských staveb. K dalším dochovaným stavbám šlechtického zemědělského podnikání patří ovčíny, např. v Lochách, kde jsou adaptovány na dílnu a zčásti i na bydlení, a v již zmíněných Horních Bučicích. Zachovány jsou i objekty sloužící zahradnictví: na Kačině, v Nových Dvorech (ty vyžadují rekonstrukci) a především v Žehušicích, které se proslavily koniferovými školkami. Část mladších objektů zde stále slouží svému účelu, starší jsou spolu se zámkem rekonstruovány. Poslední stavbou spojenou se šlechtickým podnikáním jsou hájovny, pocházející z konce 18. století a z 19. století. Dnes většina slouží k bydlení a k rekreaci. Hájovny v žehušickém parku slouží svému účelu a byly nákladně rekonstruovány. Na rozdíl od desítek vrchnostenských staveb pro zemědělské podnikání selských zemědělských staveb se dochovaly tisíce. Nejstarší z nich pochází ze sklonku 18. století, největší část pak z meziválečného období. Starší vrstva roubených hospodářských staveb se nedochovala, nahradily je zděné stavby mladší vrstvy lidové architektury. Přestavby hospodářských staveb započaly dříve než přestavby staveb obytných. Dřevěné jsou pouze drobné stavby, zejména v malorolnickém prostředí. Ty se stavěly téměř vždy ze dřeva až do 20. století. Mezi stodolami převažují stodoly mladší s větracími lomenými průduchy a s odlehčeným zdivem. Odvětrání střešními průduchy, případně podstřešními štěrbinami, je sice doloženo, ale nedochovalo se. Stodoly jako první přišly o své původní využití a byly nejdříve adaptovány pro jiné účely. Obdobně tomu bylo u sýpek. Samostatné budovy špýcharů, jež pocházejí z 19. století, vzácně z druhé poloviny 18. století a jež jsou dnes adaptovány pro jiné účely, se dochovaly jen v omezeném počtu. Mnohem rozšířenější jsou podstřešní sýpky, pro něž byla koncem 19. století rekonstruována velká část obytných částí zemědělských usedlostí. Stavby typu sinclairského sila (skladování obilí za nepřístupu vzduchu) nebyly v selském prostředí doloženy. Teprve od 19. století se v důsledku rozšiřujícího strojového parku objevují v zemědělských usedlostech kolny pro jejich ukládání. V selském prostředí se objevují otevřené pilířové stavby s pultovou střechou obvykle při zdi dvora. Pouze v největších selských usedlostech stávaly otevřené kolny, jako v hospodářských dvorech, uprostřed dvora, někdy se sýpkou v podstřeší. Zatímco kolen s pultovou střechou se dochovala celá řada, samostatné kolny se již v terénu nepodařilo zachytit. Svým způsobem je však nahradily samostatně stojící uzavřené garáže a otevřené garážové přístřešky budované v posledních desetiletích. K chloubě každého zemědělce vždy patřily chlévy. Ty také byly, vzhledem k účinkům výkalů a výparů, nejdříve přestavovány. V regionu dochované chlévy pocházejí z větší části již z 20. století. Starší byly následně upraveny. V malých usedlostech byla všechna zvířata ustájena v jedné stáji, ve velkých selských usedlostech měl každý druh hospodářského zvířectva svoji vlastní stáj. Přestože bylo krmení, napájení, podestýlka i odklizení výkalů až do poloviny 20. století ruční, vnitřní úpravy chlévů směřovaly jednak k dodržování základních zoohygienických požadavků, které se poté odrážely ve zvýšených výnosech z chovu zvířat, tak i k racionalizaci provozu a tím k úsporám lidské práce. Velká pozornost byla věnována i otázkám zateplení a větrání stájí. Chlévy, které bezprostředně navazovaly na obytnou část usedlosti, patřily obvykle k prostorám,

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Závěr

158/159

jež byly nejdříve adaptovány pro obytné účely. V dodnes dochovaných chlévech již chybí jejich vnitřní vybavení. Ve sledovaném regionu vzniklo postupně do konce 50. let dvacet osm JZD. Ta se počátkem 60. let sloučila do sedmi větších JZD a v polovině 70. let do dvou velkých JZD. Vedle nich zde působil i Státní statek Čáslav se čtyřmi farmami. Od 50. let si začala vznikající JZD budovat stavby pro velkovýrobní zemědělství. K prvním společným stavbám patřily drůbežárny, které však byly obvykle již od přelomu 50. a 60. let opuštěny. Drůbež se však do zdejšího regionu vrátila v podobě halového odchovu na hluboké podestýlce v provozovnách Rabbitu Trhový Štěpánov na farmách v Borku a Semtěši. Původní drůbežárna se v regionu dochovala již jen jediná. Každé JZD mělo původně i svůj chov prasat a družstva si vybudovala vlastní porodny prasnic, odchovny selat a výkrmny vepřů. V polovině 70. let byla vybudována Společným zemědělským podnikem velkovýkrmna na Kačině, kam zprvu družstva dodávala selata. I poté však družstva chovala prasata, ale stačily jim k tomu adaptované objekty. Dnes, po určité přestávce, kdy byla velkovýkrmna opuštěna, ji koupilo ZOS Kačina a opět se zde vykrmují prasata. Porodny prasat jsou v Bernardově a selata se odchovávají v Rohozci. Pro chov skotu se symbolem kolektivizace staly kravíny K-96. Dodnes stojí v každé vesnici. V 60. letech je postupně nahradily čtyřřadé průjezdné kravíny K-174, jejichž kapacita v následujících desetiletích vzrostla až na 240 dojnic. V 70. letech v Borku vznikl první halový velkokapacitní kravín s volným ustájením pro 1741 krav. Zanikl v době rozpadu JZD Žehušice a dnes je v něm ustájena drůbež. V současnosti je chov dojnic soustředěn do farmy Zemědělské obchodní společnosti Kačina v Jakubu ve dvou rekonstruovaných kravínech pro 350 kusů s volným ustájením. Vedle kravínů si družstva budovala od přelomu 50. a 60. let i porodny krav, teletníky, odchovny mladého dobytka a výkrmny býků. Často se k tomu používaly adaptované objekty, včetně upravených kravínů K-96. V 50. letech a opětovně v letech 80. se uplatnil studený odchov telat. Mladý skot, včetně býků, je obvykle ustájen volně. Dnes je jak krmení, napájení a dojení, tak i podestýlání a odklízení výkalů z převážné části mechanizováno. V současnosti je odchov telat soustředěn do kravínů v Jakubu, odchov mladých jalovic do Rohozce a výkrm býků do Nových Dvorů. Součástí farem živočišné výroby jsou od 60. let velkoobjemové sklady píce, případně slámy. Obilí se zprvu ukládalo do podstřeší polních mlatů, později se zpracovávalo na krmné směsi na granulačních linkách, vybudovaných na přelomu 70. a 80. let. Potravinářské obilí bylo odváděno do sil Obily v Kutné Hoře. Obilí si JZD sušila ve vlastních sušičkách, které byly postaveny v 70. letech oběma v regionu působícími JZD. OD 50. let se rozšířily i silážní jámy a později povrchové silážní žlaby. Objevují se i nové specializované sklady na umělá hnojiva s konstrukcí odolnou vůči agresivnímu působení hnojiv. V jediném případě – V Nových Dvorech – byly vybudovány ocelové senážní věže. S vybavováním družstev mechanizací souvisela i stavba kůlen na stroje, stavba garáží, čerpacích stanic pohonných hmot a opravárenských dílen. Výstavba tohoto druhu budov gradovala zejména na přelomu 70. a 80. let, kdy si JZD Kačina vybudovalo centrální dílny v Mikuláši. V 80. letech si obě družstva postavila i centrální administrativní budovy v Mikuláši a ve Vrdech. V zemědělských usedlostech se neoddělitelně propojuje jejich funkce obytná a hospodářská. Nejstarší usedlosti ve zdejším regionu pocházejí z druhé poloviny 18. století. Roubenou architekturou se může pochlubit desítka převážně chalupnických usedlostí s největší koncentrací staveb v Horušicích. Velká část zděných usedlostí 19. století byla

v jeho závěru zvýšena o sýpkové polopatro, mladší usedlosti jsou již budovány i s tímto polopatrem. Od meziválečného období se na venkově začínají objevovat i domy městského typu, tj. bez hospodářského příslušenství. Jsou budovány především nezemědělskými vrstvami obyvatel často na čtvercovém půdorysu, dosud vesnici cizím. Vedle toho jsou stávající usedlosti modernizovány a do půdorysů usedlostí se dostává i hospodářská kuchyň, jež tvoří spojnici obytné a hospodářské části usedlosti. Součástí venkovského bydlení se stává postupně WC, světnice se postupně mění v obytnou kuchyň, vedle níž existuje i ložnice, případně ložnice dětí. V 50. letech hospodářská funkce usedlostí zanikla a z usedlostí se staly venkovské rodinné domky. Přestavbou hospodářské části byly získány další obytné místnosti. Součástí bytu se staly i koupelny, od 70. let i kotelny ústředního topení. Přibyly ložnice jednotlivých dětí a v 80. letech i pracovny rodičů, případně dílny. Stále více se na venkově staví domy městského typu, stojící obvykle uprostřed parcely bez jakékoliv vazby na zemědělství. Většina domů nemá architektonickou úroveň. Zanedbáván je zejména architektonický detail. Výstavba i adaptace po roce 1989 kopírují všechny chyby městských obytných staveb. I přesto se, zejména u adaptací, alespoň zčásti daří dodržet hmotové proporce staveb, odpovídající zdejšímu regionálnímu typu lidového domu. Ostatní regionální rysy jsou již setřeny. Bytové domy představují na venkově nepříliš obvyklou formu bydlení. Nejprve vznikaly již počátkem 19. století úřednické domy, kde bydlelo velkostatkové úřednictvo. Dochován, nyní nově rekonstruován, je takovýto dům v Žehušicích. V selském prostředí a mezi zaměstnanci hospodářských dvorů mají bytové domy podobu deputátnických baráků. Mohlo jít o dvojdomky, čtyřdomky aj. Dochovány jsou např. v Druhanicích či v Lochách. Pro deputátníky upravovali někteří sedláci i venkovské chalupy. Zcela jinou podobu mají bytové domy z období socialismu. Jimi byl řešen nedostatek bytů pro zaměstnance, kteří nepocházeli z dané vsi. První z takovýchto domů vznikl již v 50. letech pro zaměstnance státního statku ve Vlačicích, poslední vznikaly ještě v 80. letech v řadě vesnic. Jedná se o čtyř až dvanáctibytovky. Charakteristickou odlišností od městských bytových domů je miniaturní hospodářské příslušenství vybudované v sousedství těchto domů. Přestože zdejší region nepatří k průmyslovým, vznikala na jednotlivých vesnicích postupně celá řada nezemědělských podniků. K nejstarším z nich patří mlýny. Jejich počátky spadají do vrcholného středověku, v 18. století jich mlelo v zájmovém území dvanáct. Od přelomu 19. a 20. století byly postupně modernizovány a dostaly čtyřpatrové mlýnice. Zanikly v 50. letech, v některých byla i v dalších desetiletích šrotována krmiva, ale dnes již slouží pouze k obytným účelům. K dalším průmyslovým podnikům patří pivovary. Existovaly v Ovčárech, Žehušicích a Hlízově. Doloženy jsou v 17. století. Jako poslední zanikl v letech nacistické okupace ovčárecký pivovar. Budova žehušického pivovaru dosud stojí a čeká na rekonstrukci. K významným podnikům průmyslového charakteru patřily cukrovary v Ovčárech, Žehušicích, Dolních Bučicích a Záboří nad Labem. Vznikly postupně po roce 1835 a zanikly, kromě Ovčár, počátkem 20. století. V Ovčárech se pracovalo až do 90. let 20. století. Výrobní objekty cukrovarů byly zlikvidovány. Dochován je starý zámek v Žehušicích, upravený pro cukrovarnické účely. K starým průmyslovým oborům patří vinopalnictví. Vinopalny jsou doloženy v první polovině 18. století v Žehušicích i Nových Dvorech. V žehušické budově vinopalny vznikl počátkem 20. století poštovní úřad, v Ovčárech pohltila lihovar v 80. letech 19. století rozšiřující se cukrovarnická výroba.

Lochy – pohled na novou část osady přes potok proti hospodářskému dvoru s okály pro zaměstnance státního statku

Rohozec – stranově pootočené drobné zemědělské usedlosti z meziválečného období

Hlízov – zámeček, pohled ze strany právě rekonstruovaného nádvoří hospodářského dvora


160/161

Žehušice – zřejmě nejstarší hospodářská stavba regionu – renesanční sýpka se socialistickou dřevěnou kolnou v sousedství

Vlačice – garáže a chlévy meziválečné připouštěcí a poválečné plemenářské stanice

Horní Bučice – torzo nejstaršího hospodářského dvora s ještě jednořadou stájí

Habrkovice – atypický dvouřadý kravín, dnes sídlo minizoo

Horušice – velký selský statek na návsi

Bílé Podolí – opuštěný polní mlat se sušičkou obilí


162/163

Horka – starší vrstva roubené lidové architektury

Lochy – deputátní domek pro zaměstnance hospodářského dvora

Dolní Bučice – bytový dům pro zaměstnance bučického, později vrdovského cukrovaru


164/165

Na sledovaném území se dochovala řada budov krčem. Přestože zde existovaly již od středověku, nejstarší budovy dochovaných formanských hospod jsou pozdně barokní a klasicistní. Část budov krčem slouží dodnes svému účelu, byť jsou interiéry k nepoznání změněny. V Záboří, Žehušicích, Dolních Bučicích a Starkoči existovaly od přelomu 19. a 20. století sušárny čekanky. Sušení čekanky a následná výroba cikorky se udržela nejdéle v Dolních Bučicích ve Štefanově továrně na cikorku. Byla nahrazena chemickou výrobou až počátkem německé okupace. Ve Zbyslavi, Starkoči a Bramborách působily i rolnické sušárny ovoce. Od meziválečného období až do počátku 90. let se v Záboří krouhalo a nakládalo zelí. Na daném území vznikla družstevní skladiště v Záboří a Dolních Bučicích. Vlastní silo si však vybudovalo až v letech po druhé světové válce pouze hospodářské skladiště v Dolních Bučicích. Zatímco po masných krámech, doložených archivně, již není ani stopy, budovy obchodů, převážně již z 20. století jsou zachovány dodnes. K nim přibyly od 70. let typizované obchody Jednoty a po roce 1989 obchody v upravených částech obytných budov, případně garáží. Z nezemědělských řemeslných a průmyslových činností je ve sledovaném regionu zachována část venkovských kováren. Později je nahradily zámečnické dílny JZD. Naopak se nedochovala žádná z koláren. Z mapy Novodvorska a Žehušicka zmizely i početné cihelny. V Dolních Bučicích je nahradila průmyslová velkovýroba betonových panelů. Kovovýrobu zastupovala za socialismu firma Kovolis Dolní Bučice. MNV ve střediskových obcích provozovaly střediska komunálních služeb, která obyvatelstvu poskytovala nejběžnější řemeslné práce. V Dolních Bučicích byl dokonce otevřen Dům služeb. Po roce 1989 se stali jednotliví řemeslníci soukromníky. Samostatnou malou skupinu staveb tvoří stavby spojené se spolky a se způsobem trávení volního času. K nejstarším z nich patří hasičské zbrojnice a obecní požární studny, budované od 80. let 19. století. Na řadě vesnic působí dobrovolní hasiči i dnes a průběžně obnovují svoje zbrojnice. Sokolovny se na venkově začaly stavět až v meziválečném období, kdy v rámci pozemkové reformy sokolové získaly buď budovu, nebo alespoň stavební pozemek na sokolovnu a dále i pozemek na letní cvičiště. Tento pozemek začaly v druhé polovině meziválečného období využívat jako hřiště fotbalové kluby. Výjimečně byla budována i koupaliště. Sportovní zařízení jsou na vesnicích dodnes jedním z nejpečlivěji udržovaných zařízení. V letech socialismu si myslivci budovali své odchovny bažantů a také klubovny. Jezdecké kluby za socialismu (Zbyslav) využívali zařízení JZD. Po roce 1989 se stáje privatizovaly a vznikla řada jednotlivých chovatelů, kteří si pro své koně vybudovali malé stáje a otevřené jízdárny. S trávením volného času souvisí i porůznu, zejména po roce 1989, budované zahrádky a zahradní domky na nich. Chaty se v daném regionu nikdy nerozšířily, existují pouze jednotlivé objekty, často zasazené do vesnické zástavby. Od 70. let se zde rozvinulo chalupářství, díky němuž zůstávají některé venkovské objekty alespoň část roku obydleny, a tak udržovány. Sociální péče spočívala do roku 1948 na bedrech vrchnosti, která pro tyto účely budovala špitály. Na Novodvorsku ani Žehušicku, kde jsou archivně doloženy, se jejich budovy nedochovaly. Po roce 1948 převzaly péči o chudé a nemocné obce a stavěly pro ně pastoušky, resp. využívaly pro ně starší byty obecních pastýřů. Od přelomu století se často v pastouškách usídlily i úřadovny obecních úřadů, jinde byl postaven nový obecní domek. Řada takovýchto domků dodnes existuje. Městečka si již od 17. století budovala své radnice. Nejhonosnější radnice, sídlící ve své historické budově z 20. let 20. století, je v Nových Dvorech.

O školách pocházejí nejstarší archivní zprávy ze 17. století. Nejstarší účelově stavěné školní budovy, v podstatě nelišící se od obytné části zemědělských usedlostí, vznikly až v 19. století. Největší množství již patrových školních budov v regionu vzniklo počátkem 20. století. Jedná se obvykle o novorenesanční budovy, z nichž vyniká zbyslavská školní budova postavená ve stylu francouzské novorenesance. V meziválečném období vznikla pouze jediná nová škola a to v Chotusicích. Období socialismu přežily školy v původních budovách a v nově přidělených zámeckých objektech v Nových Dvorech a Žehušicích. Nová školní budova byla v samém závěru socialismu postavena v Žehušicích. Mateřské školky vznikly mnohem později než školy. Za německé okupace, kdy měly i ženy pracovní povinnost, se objevily první školky a přibylo jich spolu se žňovými útulky v době kolektivizace. Od 70. letech se budovaly ve střediskových obcích podle typových projektů přízemní pavilonové mateřské školky. Část z nich zde slouží dodnes, na rozdíl od škol, z nichž většina byla pro pokles počtu žáků postupně uzavřena. Dnes jsou základní školy pouze v Nových Dvorech, Žehušicích, Záboří, Chotusicích a Bílém Podolí. Církevní stavby, jmenovitě kostely, představují vůbec nejstarší stavby v regionu. Kostely v Záboří a Jakubu jsou románské. Dalších pět kostelů je raně gotických. Velká část kostelů byla v době baroka přestavěna. Stavební aktivity 19. století se sledovaného regionu dotkly jen okrajově. Jedinými novostavbami z tohoto období jsou katolický kostel v Dolních Bučicích a evangelický kostel v Semtěši. Koncem 19. století byl (za přispění Chotků) na svoji dobu neobyčejně citlivě restaurován románský kostel v Jakubu. Poslední drobné církevní stavby – kapličky, zvoničky, kříže a sochy – vznikly ve sledovaném regionu počátkem 20. století v době poslední vlny náboženské víry. Řada kostelů byla opravována v druhé polovině 20. století. Zásadní obnovy se po roce 1989 dočkaly románské kostely v Jakubu a v Záboří. Farní budovy jsou archivně doloženy již ve středověku. Nejstarší dochovaná farní budova je barokní. Najdeme ji v Církvici a pochází ze závěru 17. století. Rovněž barokní fara v Nových Dvorech je z 18. století a empírová budova děkanství v Chotusicích pochází z roku 1825. Z doby baroka pochází i zvonice v Záboří a Církvici. Nejmladší zvonicí z roku 1800 je maurská zvonice v Žehušicích. Drobné zvoničky se budovaly na venkově z požárních důvodů i v době socialismu. Nejstarší hřbitovy obklopovaly kostely. V 19. století však byly již zcela zaplněny, a když se k tomu se přidaly i zdravotní důvody, začaly si obce budovat nové hřbitovy a na nich márnice. Poslední hřbitov, již i s kolumbáriem, vznikl v Hlízově po druhé světové válce. V regionu je dochována celá řada drobných kapliček, božích muk, zvoniček a soch. Vznikaly postupně od 17. století až do první světové války. Donedávna byla většina z nich zchátralá, nyní, zásluhou péče obecních úřadů, je již naprostá většina z nich nově zrestaurována. V regionu se také dochovala řada zajímavých staveb technické a dopravní infrastruktury. Nejstarší z nich představuje novodvorská vodárenská věž. Veřejný vodovod je v obcích regionu zaváděn až v posledních letech. Kanalizace vznikla nejdříve zásluhou letiště v Chotusicích, jinde je budována za evropské peníze až nyní. Region byl elektrifikován postupně: v letech před první světovou válkou až do závěru meziválečného období. Dochováno je několik generací transformátorů, z nichž nejstarší jsou zděné. Přes Církvici prochází plynovod, ostatní obce připojení na plyn nemají. Telegraf byl postupně zaváděn do větších obcí již na sklonku 19. století, telefon až po začátku 20. století. Umístěny byly obvykle v budovách poštoven. Dnešní poštovní úřady obvykle již nemají přímou návaznost na původní poštovny.

Dolní Bučice – bytovka v ulici Kosmonautů se nijak neliší od městských bytových domů

Brambory – sušárna ovoce

Starkoč – dětské hřiště na pečlivě udržované návsi


166/167

Záboří – původně hospoda a vykřičený dům s kulečníkem a kuželníkem, za socialismu kino, nyní mateřská školka

Nové Dvory – bytovka s ordinací lékaře

Habrkovice – obecní domek na návsi


Chotusice – funkcionalistická škola

Žehušice – škola postavená až za obcí, dnes zásluhou nedostavěného satelitu je již spojena s obcí

Zbyslav – barokní kostel Nejsvětější Trojice s dvouramenným nástupovým schodištěm

168/169

Chotusice – nepříliš podařená symbióza občanské výstavby se sochou svatého Floriána

Záboří – za peníze z evropských fondů modernizované nádraží

Hlízov – památník pozemkové reformy a komplexních pozemkových úprav


170/171

Regionem prochází bývalá haberská zemská stezka, z níž byla v 18. století vybudována štětovaná císařská silnice. Struktura silnic do dnešní podoby byla dobudována do přelomu 19. a 20. století. V meziválečném období si některé větší obce pořídily průtah obcí dlážděný žulovými kostkami. Výjimečně se již v druhé polovině meziválečného období začaly některé silnice asfaltovat. Velká část silnic zůstávala dlouho prašná. Definitivně zmizely nezpevněné silnice až na přelomu 60. a 70. let 20. století. Důležitou součástí dopravní infrastruktury jsou mosty. Nejstarší z nich jsou barokní. Nejhezčí z nich je ten v Kobylnicích, který byl nedávno velice citlivě rekonstruován. Železniční infrastrukturu představují rychlíkové trati Kolín – Čáslav – Brno a Kolín – Česká Třebová a nádraží a železniční zastávky na nich. Vodní stavby jsou stavbami trochu jiného typu. Ve sledovaném regionu existovala do 19. století soustava rybníků na Doubravce. Pocházela z 15. století. Rovněž na Novodvorsku existovala ve stejné době řada rybníků, netvořily však ucelenou soustavu. Rybníky ustoupily počátkem 19. století pěstování cukrovky. Dalším typem vodních staveb jsou protipovodňové zábrany. Na Doubravce, sužované každoročními záplavami, vznikly již v 19. století. V době kolektivizace a úprav koryta Doubravy byly však protipovodňové valy poničeny. Nově vznikly rozsáhlé protipovodňové zábrany ve Zbyslavi po roce 2010. Již od konce 17. století jsou prokázány na Novodvorsku meliorace. Novodobě se melioracemi zabývala vodní družstva zakládaná od přelomu 19. a 20. století. Rozsáhlé meliorace byly prováděny zejména v 60. a 70. letech. Někde tak důkladně, že pozemky bylo nutno následně opět zavlažovat. Na závěr je třeba se zamyslet, co se na Novodvorsku a Žehušicku dochovalo cenného a co by si zasloužilo ochranu. Bezesporu jsou to krajinářské úpravy, jejichž jádro – zámecké parky (včetně obor) na Kačině i v Žehušicích se dočkaly citlivé revitalizace. Obdobně je tomu i v případě šlechtických sídel. Zámek Kačina byl opraven v 90. letech, nyní probíhají rekonstrukce uvnitř budovy. Generální rekonstrukcí prochází i zámek v Žehušicích. Tyto objekty, spolu se zámkem v Třebešicích, který je v soukromých rukách, jsou mimo nebezpečí zániku. Otazník visí nad hlízovským zámečkem. Voluptuární objekty v Žehušicích jsou nyní rekonstruovány. Na Novodvorsku se dochovalo jen několik drobných stavbiček, které je třeba chránit, a dokud nedojde k nevratnému poškození, je i opravit. Ohroženy jsou i cenné hospodářské dvory jako celek. Některé z nich, jako je například dvůr v Bernardově, patřící rodině Milíkových, či dvůr ve Svobodné Vsi, který byl poměrně razantně upraven v 90. letech a nyní je upravován pro účely rekreace, jsou rovněž uchráněny před zánikem. V nedaleké budoucnosti se má dočkat opravy i žehušický dvůr. Ostatní dvory víceméně chátrají, byť některé jsou dosud z větší, či menší části využívány. Otázkou je, co s nimi. Jejich konverze se nedaří. Současná zemědělská výroba má již odlišný charakter a využití pro jiné účely je problematické. Selských hospodářských staveb je tolik, že nehrozí jejich zánik. Reálně však hrozí jejich přestavba, která zcela změní jejich charakter. Je zřejmé, že nelze v současných podmínkách, kdy tyto stavby již nejde využívat k původnímu účelu ve stávajícím stavu, trvat na nemožnosti jejich úprav. Povolené úpravy by však měly vzhled měnit minimálně, stejně jako použité nosné konstrukce a základní použité materiály těchto staveb. To samozřejmě není možné plošně, ale pouze výběrově. Znamená to tedy vybrat pro vývojové etapy jednotlivých hospodářských staveb typické ukázky, a u nich se snažit prosadit jejich ochranu. Totéž v podstatě platí i pro druhou polovinu 20. století, jakkoliv se nám dnes zdá, že jde o dobu nedávnou a zemědělských staveb z této

doby dosud stojí v každé vesnici dostatek. Již dnes však zřejmě v daném regionu neexistuje stavba s původní technologií z 50. let. Problém spočívá v tom, že starší technologie jsou neekonomické a i v těch stavbách, které se i nadále používají pro zemědělské účely, jsou okamžitě nahrazovány novými technologiemi. Zde bude nutné vícevrstevné řešení. Jeho jednou vrstvou bude dokumentace těchto staveb, zejména jejich technologie. Druhou bude citlivé využití jednotlivých budov pro nové účely, které nezmění stavební podstatu objektů. Perspektivním řešením, jež ovšem není realizovatelné regionálně, je vybudování skanzenu socialistických zemědělských staveb. Ten by obsáhl základní typy staveb pro jednotlivé druhy a kategorie hospodářských zvířat, typy staveb pro rostlinnou výrobu, stavby sloužící k uložení a opravám zemědělské techniky i ostatní zemědělské stavby socialismu. Přestože chybí meziregionální srovnání, je jasné, že např. dvouřadý průjezdní kravín v Habrkovicích patří k vzácně dochovaným typům. O jeho budoucnost je však postaráno díky minizoo Ringelland. Značný problém činí venkovské usedlosti a rodinné domy. Není chráněno ani zmíněných deset dochovaných roubených staveb. Ty by si, dle mého názoru, zasloužily ochranu do jedné. Stejně tak cenné jsou ale i stavby již zděné. Jsou to ty, které nesou znaky historických slohů, ale i ty, ve venkovském prostředí ojedinělé, stavby v duchu individualistické moderny či funkcionalismu. Výběr těch nejhodnotnějších by si zasloužil ochranu. Z bytových domů je nepochybně třeba chránit ojediněle dochované úřednické domy i vybrané deputátnické domky. Ze staveb pro řemesla, obchod, průmysl a služby již není mnoho co chránit. Cukrovary, lihovary a pivovary jsou s výjimkou žehušického pivovaru zbourány. Žehušický pivovar je již dnes chráněn a má se dočkat rekonstrukce. Sušárny už zmizely, resp. zábořská budova je již přestavěna. Cenné jsou některé budovy mlýnů. Jde sice již o mladší „uměleckou“ podobu mlýnů, ale i v této podobě jde o cenné objekty. Objekt Volmanovy sušárny čekanky v Záboří sice existuje, ale k nepoznání přestavěn. Ochranu by si zasloužily některé budovy hospod, především těch formanských. Budova hospody v Záboří si dodnes zachovala svoji historizující fasádu. Ochranu by si zasloužilo i dolnobučické obilní silo. Ze staveb související s trávením volného času stojí za pozornost především sokolovny. K nejkvalitnějším z nich patří ty v Jakubu a v Chotusicích. Z pastoušek a obecních domků se nedochoval žádný ve stavu, který by si zasluhoval ochranu. Obecní domek v Sulovicích byl poměrně citlivě rekonstruován pro obytné účely, a pokud takto zůstane, je podoba obecního domku uchována i pro následující generace. Ze školních budov se téměř v nedotčeném stavu dochovaly ty v Kobylnicích a zejména ve Zbyslavi. Starší generace školních budov byla bohužel již často k nepoznání přestavěna. V budoucnosti se bude třeba zamyslet nad ochranou pavilónových mateřských školek, z nichž k nejzdařilejším a nejlépe dochovaným patří ta v Církvici. Církevní stavby jsou již v naprosté většině pod památkovou ochranou. Zachovány by měly být i některé železné zvoničky z doby socialismu, dříve než je zcela nahradí sirény a zlikvidují je sběrači kovů. Ze staveb technické infrastruktury je již chráněna a čerstvě rekonstruována vodárenská věž v Nových Dvorech a kobylnický inundační most. Uchovány pro budoucnost by měly být nejstarší verze elektrických transformátorů, tehdy ještě samostatných zděných staveb. Jedna z nich dodnes stojí např. v Chotusicích. Posílena by měla být ochrana hrází zaniklých rybníků, chráněných dnes pouze statutem krajinné památkové zóny. Obecně je třeba uvažovat i o ochraně vybraných staveb nejenom z meziválečného období, ale i z období socialismu. Charakter zdejšího

regionu nejvýrazněji poškozuje bytová výstavba, která vychází téměř výlučně z městských vzorů. Stojí za zvážení, zda se nepokusit o zpracování metodiky výstavby obytných staveb, která by vycházela ze zdejší regionální lidové architektury, jak se o to pokusili např. v Podkrkonoší.2 O pohled do budoucnosti zdejší krajiny se pokusili autoři projektu Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v intenzivně využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinářských úprav – pilotní studie Nové Dvory – Kačina.3 Není to pohled příliš radostný. Je třeba si uvědomit, že právě stavby podobu zdejší krajiny utvářejí z valné míry.


172/173

2 KLIMEŠ, Pavel – LOUDA, Jiří – MEJZROVÁ, Jana: Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor. Inspirační příručka pro stavebníky a projektanty. Vrchlabí KRNAP, 2010. 3 Srovnej: LIPSKÝ, Zdenek – ŠTROBLOVÁ, Lenka – WEBER, Martin: Současnost a vize krajiny Novodvoska a Žehušicka. Praha Karolinum, 2013, kapitoly scénáře budoucího vývoje krajiny.

Fond Berní úřad Čáslav, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Berní úřad Kutná Hora, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Okresní národní výbor Čáslav – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Okresní národní výbor Kutná Hora – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fondy Obecních úřadů – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fondy Místních národních výborů – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora. Fondy JZD Kačina a JZD Žehušice, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora.

Prameny a literatura

Pamětníci: Vladislav a Zdena Čvančarovi, Záboří nad Labem Ing. Josef Spudil, Kobylnice Ivan Šváb, ZOS Kačina Jaroslav Pekárek, ZOS Kačina Zdeněk Lacina, Jakub Pavel Stoklasa, ZOS Kačina, dříve JZD Žehušice Ing. Karel Šrajber, Kutná Hora BARTOŠ, Martin: Památky Kutnohorska. Kutná Hora 1998. BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8. BORUSÍK, Pavel: Projekt revitalizace zámecké zahrady v Nových Dvorech u Kutné Hory. Třeboň 2011. BRUNER, Jaroslav: Starkoč u Čáslavi. Starkoč 2006. CAIVAS, Karel: Stavitelství v potřebách zemědělce. Praha J. Vilímek, 1949. CERMAN, Ivo: Chotkové, příběh úřednické šlechty. Praha NLN, 2008. ČEJKA, Josef.: Stavitelství hospodářské. Příruční kniha pro hospodáře, stavebníky, majitele domů a stavební živnostníky. Chrudim Matice rolnická, 1897. ČERNÝ, Jan – ČERNÁ, Hana: Elektřina v domácnosti (topení a vaření). Východočeské elektrárny Hradec Králové, 1929. DÝR, Petr: Architektura zemědělských staveb. Brno Mendelova univerzita, 2014. FIERLINGER, Otakar: Nutnost péče o výstavbu obcí venkovských. Praha MAP, 1925. FROLEC, Václav – VAŘEKA, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha SNTL, 1983. GÉRYK, Miloš: Doba velkých přeměn. K 55. výročí budování socialistické zemědělské velkovýroby na Kutnohorsku. Kutná Hora SDR, 1984. HAMPL, Dagmar: JZD Žehušice se sídlem ve Vrdech. Republiková stavba mládeže ČÚV SSM, výstavba velkokapacitního kravína pro 1741 kusů dojnic nedílná součást hospodářského a sociálního rozvoje družstva. Žehušice, 1976. HRUŠKA, Otakar – HÁLA, Zbyněk: Zemědělské stavby. Praha SZN, 1961. CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142– 1420. I., Fundace 12. století. Praha Karolinum, 2013. JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha Vyšehrad, 2008. JOENDL, Jan Filip: Atlas k poučenj o stawitelstwj pozemním. Praha 1840–1845.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Prameny a literatura

174/175

JOENDL, Jan Filip: Die landwirtschaftliche Baukunst I–III. Praha Schonfeld, 1826–1829. JOENDL, Jan Filip: Poučenj o stawitelstwj pozemním vůbec a zwlasstě szhledem na priwátnj a obecnj stawenj we wenkowských městech, městečkách a wesnjicjch. Ponaučný a výkonný djl. Praha B. Haase a synové, 1840. KALINOVÁ, Lenka: Společenské proměny v čase socialistického experimentu. Praha Academia, 2007. KUBLÁK, Jaromír: Selské a dělnické bydlení na venkově. Věstník České akademie zemědělské XIX, 1943, s. 352–361. KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla doby klasicismu. Praha Akropolis, 1999. KUTHAN, A.: Obydlí a vesnice jako prostředí práce a odpočinku. In: Náš chov III, 1943, s. 392–395. KIBIC, Karel ml.: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2010. KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2012. KLIMEŠ, Pavel – LOUDA, Jiří – MEJZROVÁ, Jana: Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor. Inspirační příručka pro stavebníky a projektanty. Vrchlabí KRNAP, 2010. LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora K. Šolc, 1884. LEHETOVÁ, Ludmila a kol.: Obec Chotusice 2013. Chotusice Městské knihy, 2013. LINHARTOVÁ, Klára: Cukrovar Ovčáry. In: Prameny a studie 47 – Cukrovarnictví, cukrovary a cukrovarníci, NZM Praha, 2011, s. 338–351. LIPSKÝ, Zdeněk – ŠANTRUČKOVÁ, Markéta – WEBER, Martin a kol.: Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha Karolinum, 2011. LIPSKÝ, Zdeněk – ŠTROBLOVÁ, Lenka – WEBER, Martin: Současnost a vize krajiny Novodvorska a Žehušicka. Praha Karolinum, 2013. MACKOVÁ, Libuše: Zámek Kačina. Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1956. Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé Podolí 2007. MORAVEC, Josef – KŘÍŽ, František – CICHÝ, Jiří: Vrdy 1307–2007. 700 let od první písemné zmínky. Vrdy 2007. Na pomoc družstevní výstavbě. Praha SZN, 1955. NOVÁK, František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Praha 1932, druhé rozšířené vydání Žehušice 2002. NOVÁK, Pavel: Architekti, stavitelé a zedničtí mistři poslední třetiny 19. stoletía první poloviny 20. stoletína Kutnohorsku s důrazem na chráněnou krajinnou památkovou zónu Žehušicko. In: Odborný seminář památek lidového stavitelství 2013, připraveno k publikaci na http:/ www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/ sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/ gallery. NOVÁK, Pavel: Architektura a urbanismus první poloviny 20. stoletív obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko. In: Sborník z konference Památky lidového stavitelství Kokory 2007. Přístupno na www. npu.cz sekce semináře a konference. NOVÁK, Pavel: Cesta k JZD. In: Prameny a studie 48, NZM Praha, 2012, s. 76–91. NOVÁK, Pavel: Mezi podkovářem a kopytářem. In: Prameny a studie 43, NZM Praha, 2009, s. 127–136.

NOVÁK, Pavel: Meziválečná oprava zámku Kačina. In: Kutna Antiqua 4, Kutná Hora 2015, v tisku. NOVÁK, Pavel: Obchod se zemědělskými usedlostmi na meziválečném venkově na příkladu Kutnohorska. In: Prameny a studie 39 – Obchod, Praha NZM, 2007, s. 166–180. NOVÁK, Pavel: Od kočího k traktoristovi (a zase zpátky). In: Prameny a studie 43, NZM Praha, 2009, s. 33–46. NOVÁK, Pavel: Proměny venkovské architektury a urbanismu na Novodvorsku a Žehušicku v letech socialismu. In: Odborný seminář památek lidového stavitelství 2012, připraveno k publikaci na http:/ www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/ sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/ gallery. NOVÁK, Pavel: Proměny vesnic na Novodvorsku a Žehušicku po roce 1989. In: Odborný seminář památek lidového stavitelství 2011, připraveno k publikaci na http:/www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/ pamatky-a-pamatkova-pece/sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/gallery. NOVÁK, Pavel: Ze selského jezdce jezdcem z povolání. In: Prameny a studie 43, NZM Praha, 2009, s. 104–116. Novinky v zemědělské výstavbě. Praha SZN, 1961. OLDŘICH, František: Konstrukce pozemních staveb. Praha ČVUT, 1978. PAPAJÍK, David: Švábenicové velcí kolonizátoři a jejich následovníci. NLN Praha 2009. PEKAŘ, Josef: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923. PROVAZ, Lukáš: Chotkovská hrobka v Nových Dvorech. In: Cuthna antiqua 4, Kutná Hora 2015, v tisku. PETŘÍK, Teodor: Zemědělské stavby. Knihovna stavitele Praha, 1922. POSPÍŠIL, Bohumil – ČEPEK, Josef: Špýchárky. In: Podoubraví 12, 1940, s. 9. PRUCHA, Václav: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992. 1. Díl – Období 1918–1945. Brno Doplněk, 2004. PRUCHA, Václav: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992. 2. díl – Období 1945–1992. Brno Doplněk, 2004. SEMRÁD, Stanislav – SIXTA, Václav a kol.: Úprava vesnic. Praha 1941. SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541). Nakladatelství Ivo Ulrych – Růžičkův statek, Praha 2010. SLEPIČKA, Alois: Přeměna venkova – venkov našeho věku. Praha Svoboda, 1989. SLEPIČKA, Alois: Venkov a město. Praha 1982. SOUČEK, Karel a kol.: Zemědělské stavby. Praha SZN, 1956. Stavba města a vesnic. Urbanistická příručka. Praha 1955. SÝKORA, Jaroslav: Venkovský prostor I. Praha ČVUT, 1998. ŠKABRADA, Jiří: Konstrukce lidových staveb. Praha Argo, 2003. ŠKABRADA, Jiří – VAJDIŠ, Jaroslav: Lidové stavby středočeského kraje. Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha 1984. ŠKABRADA Jiří – VODĚRA, Svatopluk: Vesnické stavby a jejich úprava. Praha SZN, 1975. ŠIMEK, Pavel: Regenerace zámeckého parku Kačina. Dokumentace pro stavební řízení. Uherský Brod, 2008. ŠIMEK, Pavel: Regenerace zámeckého parku Kačina. Studie. Lednice 2006. ŠPERa, Richard: Zemědělské stavitelství. Praha Brázda, 1946. ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVANOVÁ, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha Argo, 2000. TLAPÁK, Josef: Chotkovské krajinářské úpravy na bývalém Novodvorském panství. In: Vědecké práce NZM 30, Praha 1993.

TYWONIAK, Jiří: Ústřední správa Chotkovských velkostatků. In: Sborník archivních prací, 1973, s. 6–102. URBÁŠKOVÁ, Hana: Architektura zemědělských staveb. BRNO VUT, Fakulta architektury, 2005. VALENTA, Josef (předmluva): 30 let zemědělského stavebnictví. Praha Zemědělské stavby, 1988. VAŘEKA, Josef: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. In: Český lid 66, 1979, č. 3., s. 149–155. VLČEK, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Praha Libri, 1994. VOČADLO, Václav: Stavby hospodářské. Brno, nákladem vlastním 1914. VOGEL, Anton: Beytrage zur Geschichte von Kuttenberg und seiner Umgebung. Praha 1923. VOJÁČEK, Alois: Vývoj socialistického polnohospodárstva na Slovensku. Bratislava Priroda, 1975. VONDRUŠKA, Vlastimil – VONDRUŠKOVÁ, Alena: Průvodce českou historií – vesnice. Praha Vyšehrad, 2014. ZAVADIL, Antonín: Kutnohorsko slovem i obrazem II/1. Kutná Hora 1911.

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Prameny a literatura

176/177

The publication presents the lowlands in the former Nové Dvory and Žehušice manors. Today, this area is a part of the Kutná Hora district in the Central Bohemia region. The monitored region includes 27 cadastral areas and 33 villages and settlements. The author is mostly interested in constructions, especially buildings. Special attention is given to the historical development (of residential and agricultural buildings, which have not been mentioned in any published literature so far), and to their structural development. The text mostly mentions existing buildings, although no longer existing buildings are also briefly mentioned. The publication is divided, apart from the Introduction and Conclusion, into eighteen chapters, sixteen of which are devoted to particular types of buildings, and the first two chapters to the administrative and urbane development in the areas of interest. The area has five castles today, with the Kačina castle being the only one open to the public. There were a few fortresses before the castles were built; they are partly non-existing today and partly hidden by later reconstructions of the castles. Buildings to represent the nobility include several smaller buildings in two castle parks – in Kačina and in Žehušice, and also the riding school buildings and stables in Žehušice. There are also several farmyards and other seigniorial buildings. The further existence of these farmyards is unsure, because they can be hardly used, and some of them are even falling into ruins. There is a rich resource of peasant farm buildings, such as barns, granaries, sheds and stables. The most recent brick layer is the only one that has been preserved and extensively restored for residential purposes since the 1950s. The production function of agricultural settlements was taken over by farming cooperatives and state farms in the socialist period. There were initially 28 cooperatives in this region, then in the 1960s only seven and since the mid 1970s only two farming cooperatives and four state farms. Many buildings for livestock have been preserved; nevertheless, not so many buildings for crop production have remained. In contrast with the first half of the 20th century, agricultural buildings started being very specialized and built in an industrial way from prefabricates. The original technologies are missing in the buildings today, since they have been replaced by newer ones. Some of the buildings have been deserted after 1989 and are falling into ruins. The development of residential buildings is studied in detail. Only around ten chalets which show the older timbered layer of folk architecture were preserved. Nevertheless, brick buildings from the 19th century, often bearing stylistic features of the architecture and rarely the distinct style of its creator, are equally valuable. These buildings quickly started loosing their regional character, and their architectural quality significantly declined, especially the details. Under socialism, empty farm settlements were used for residential purposes. New buildings were built next to them, and they were increasingly focused on urban planning. This development culminates in recent decades. Since the 19th century, residential buildings have appeared alongside family houses (homesteads). Today, this type of housing, which is out of place in villages, has been abandoned. Even though most buildings in the country were associated with agriculture, there were also buildings for trade, crafts and later industry and services from the Middle Ages. Sugar refineries, chicory and fruit drying houses, cabbage grating houses were adjoined to the oldest mills, breweries, wine houses, blacksmith houses and brickworks in the 19th century. The first small factories for production of agricultural machines and sawmills also started appearing. In the second half of the

Resumé

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Resumé

20th century, most industrial enterprises and craft trades in the villages and other market towns disappeared, apart from Dolní Bučice (Vrdy) with its intensive industrial development. Today, only small craftsmen provide their services here. In the second half of the 19th century rich social life triggered building of houses related to leisure activities and free time. The fire brigade associations’ houses were the oldest buildings. In the interwar years, Sokol buildings and playgrounds were also built. In the years of socialism, hunters built their clubhouses and pheasantries and even riding stables in the houses of farming cooperatives. Garden architecture and garden houses, cottages and modifications of rural cottages is also associated with leisure time. The countryside also had houses of social nature, such as seigniorial hospitals and sanctuaries, which have not been preserved as they gradually got rebuilt and are hidden under present-day buildings. In recent decades, nursing houses for the elderly started appearing in the countryside. In the second half of the 20th century, central villages built health centres, which replaced private medical practices in family houses. Today, family houses serve as medical practices again. Market towns also started building their own town halls from the end of the 17th century. Villages started building their municipal offices at the turn of the 19th and 20th centuries. Several school buildings originating from the 19th and 20th centuries in the region are preserved. Only one of them comes from the interwar period and one from the second half of the 20th century. Kindergartens, or the so called harvest children’s centres, were opened in adapted buildings or schools from the 1940s to 1960s. New kindergarten buildings started appearing from the 1970s. Religious buildings, namely churches, are the oldest buildings of the area. Two Romanesque and five Early Gothic churches are preserved in this region. They were significantly altered in the Baroque period. Only two new churches were built in the last two centuries. Several historical parish buildings, cemeteries and small sacred architectural buildings, which were mostly repaired in the last two decades, are preserved next to the churches. Valuable bridges from the 18th century were preserved as a part of technical infrastructure. Only a few roads were given dustless surface in the interwar period. Locally preserved transformer housing is the reminders of the beginnings of electrification. The sewer system, public water supply and gas distribution system were introduced in the second half of the 20th century. In the years after the First World War, memorials to fallen soldiers were built and lindens of freedom planted in many villages. These memorials were also given plates with the names of the war casualties after the Second World War. Memorials of other events, such as plague, cholera or the Battle of Chotusice are also exceptionally preserved. Several water constructions, or rather their remains, are also preserved in the region; in particular a system of defunct ponds on Doubrava, flood control structures and soil improvements. The area has several interesting buildings, which would deserve conservation protection. They are mostly farmyard, farmhouses and residential buildings of more recent folk architecture. The protection of buildings from the period of socialism should also be considered. It is also necessary to act and raise mass awareness of the rural architectural values with the aim to preserve the regional character of the local rural buildings.

178/179

Babice 152 Bernardov 6, 15–16, 36, 54, 56–57, 59, 61, 64, 67–68, 70, 85, 89, 106, 112, 116, 121, 123, 158, 170 Bílé Podolí 6, 15–16, 18, 46, 54, 56, 61, 70, 74, 82, 117, 120, 123, 125, 131, 136–137, 142–143, 147, 151, 162, 165 Bojmany 6, 10, 41, 44, 70, 152, 155 Borek 6, 16, 55, 59, 60, 62–66, 70, 75, 145, 158 Brambory 6, 15, 22, 166 Brslenka 22, 154–155 Církvice 6, 10, 15–17, 20, 22, 59, 62, 67, 69, 74, 96, 107–109, 112, 116, 121–123, 139, 144, 147, 149 Čáslav 6, 10–11, 15, 20, 54, 58–59, 62, 69, 79, 84, 111, 158, 170, 173 Černá strouha 155 Dolní Bučice 6, 10, 15–16, 22–23, 47, 58, 75, 83, 109–111, 119–120, 122, 124, 128, 136, 142–143, 147, 157, 163–164, 166, 159, 164, 177 Doubrav(k)a 10, 102, 152–153, 155, 170, 178 Druhanice 6, 23, 36, 38, 55, 61, 70, 99, 111, 159 Habrkovice 6–7, 10–11, 15, 48, 58, 62, 71, 81, 103, 150, 151, 153, 155, 162, 167, 170 Hlízov 6, 10–11, 15, 22–23, 25–26, 27, 29, 34, 37–39, 43, 59, 70, 74, 77, 88, 89, 99, 103, 112, 114, 120, 123, 125, 144, 146, 159–160, 165 Horka u Žehušic 6, 15–16, 38–39, 90, 113, 123, 163 Horní Bučice 6, 15, 39, 43, 54, 69, 88, 128, 133, 157, 161 Horušice 6, 10–11, 15, 41, 44, 51, 58, 63, 80, 97, 120–121, 123, 131, 140–141, 145, 159, 161 Chotusice 6, 10, 15–16, 20, 22, 62, 82, 91, 96, 101, 107, 113–114, 123, 128, 131, 133–137, 139, 142143, 145, 147–148, 150, 168–169, 174 Jakub 6, 10, 15–16, 20–23, 35, 54–55, 57–59, 62–63, 68, 70, 74, 82, 84, 91, 102, 125, 136–138, 142–145, 152, 159, 165, 171, 173

Kačina 6, 10, 27–2–30, 38, 79, 95, 112, 156, 170, 172–173, 177 Klejnar(k)a 102, 152, 155 Kobylnice 6, 10–11, 15, 45, 59, 63, 71, 74, 83, 102, 113, 117–118, 133–134, 141, 149, 154–155, 170–171, 173 Kolín 10, 47, 74, 77, 79, 143, 149, 170 Koukalka 6, 68, 88 Kutná Hora 6, 11, 54, 69, 71, 74–75, 77–79, 85, 105, 120, 137, 142, 145, 156, 158, 173–177 Labe 10, 127, 155 Lanžov 69, 102–103 Lišice 6, 10, 15, 55, 102 Litošice 6 Lochy 6, 10, 15, 34, 36, 40, 43, 55, 58, 69, 136–137, 143, 157, 159–160, 163 Lovčice 6, 11, 22, 37, 40, 126 Netřeb 16, 22, 69, 74, 112–113, 149 Nové Dvory 6, 10–11, 15–16, 20, 22–23, 25–27, 30–34, 38–39.41, 43, 50, 54, 59, 60, 67, 69, 71, 74–75, 79, 86, 97, 99, 104–105, 107, 110, 112–113, 118–120, 122, 128, 130–133, 135–137.140, 143–148, 150, 152, 156–159, 164–165, 167, 171–173, 175, 177 Novodvorsko 6–7, 10, 20, 23, 30, 38–39, 54–55, 59, 69–71, 75, 77, 79, 87, 93–95, 101–104, 110–111, 123, 127–128, 133, 135–136, 150, 152, 155, 164, 170, 175 Ovčáry 6, 10, 15, 20, 23, 30, 39, 47, 104, 110–111, 115, 119, 174 Radvančice 6 Rohozec 6, 10–11, 16–17, 22, 34.46, 51, 60, 63, 69–70, 74, 91, 132, 136–137, 142, 145, 158, 160 Semtěš 6, 10, 15, 19, 22–23, 25, 45, 55, 59, 62, 65, 69, 80, 122, 143, 150, 158, 165, Starkoč 6, 11, 15, 18, 23, 57, 59, 110, 127–129, 136–137, 142–144, 146, 164–166, 173 Sulovice 6, 14–15, 17, 22, 49, 56, 113, 131, 171

Rejstřík místní

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Rejstřík místní

Svata Kateřina 6, 10–11, 15–16, 19, 34–35, 59, 68, 83, 86, 113, 122, 133, 136–138, 142 Svatý Mikuláš 6, 10, 15–17, 22–23, 28, 34–35, 38–39, 54, 63, 66, 69–76, 92, 113, 118, 120, 124, 133, 136–138, 142, 144, 147, 153, 158 Svobodná Ves 6, 16, 69, 96, 112, 157, 170 Třebešice 6, 11, 15, 23–24, 26–27, 38, 42, 63, 68–71, 99, 102–103, 113, 118, 141, 152, 170 Vlačice 6, 10, 15–16, 23, 39–40, 46, 48, 54, 58, 69, 72, 74, 84, 101, 159 Vrdy 15, 22, 54–55, 84, 105, 120, 123, 135, 158, 173 Vrchlice 155 Výčapy 15, 21, 23, 39, 54–55, 58, 89–90, 100, 112, 123 Záboří nad Labem 6, 17, 49, 54–55, 64, 70, 74, 79, 81, 105–106, 110, 112, 114–115, 119, 122–124, 127–128, 131,

180/181

136–137, 139, 141–145, 149, 155, 159, 164–165, 167, 171, 173 Zaříčany 10–11, 21, 70, 72, 74–75, 81, 84, 145 Zbyslav 6, 11, 15, 23, 37, 46, 49, 56, 58, 68, 79–80, 99, 108, 111, 123–124, 127, 133–134, 136–137, 142–143, 147, 150, 152, 154–155, 164, 168, 170, 171 Žehušice 6, 8, 10, 16, 20, 22–24, 26–28, 31, 33–34, 38–39, 42, 44, 54–55, 59, 63, 69–70, 73–75, 84, 86, 90, 92, 99–102, 104, 104, 110, 112, 114, 118–119, 123, 128, 130–132, 135–136, 140, 142, 144–145, 156–158, 161, 164–165, 168, 170, 173, 177 Žehušicko 6, 10, 20, 23, 30, 38, 54–55, 59, 69–71, 75, 77, 79, 84–87, 93–95, 101–102, 104, 110–111, 119, 123, 127–128, 133, 135–136, 150, 156, 164, 170, 175

Arche A., stavitel Kačiny 27 Balbín Jan z Vorličné 23 Baše, kruhárna zelí 74 Baťa, prodej obuvi 113 Bedřich ze Strážnice 10 Big Dutchman 55 Cincibus Josef, strojírna hospodářských strojů 119 Čapek Jaroslav, parní pila 119 Česká spořitelna 38, 12 Dajbych Čeněk, stavitel 142 Donínové rytíři a purkrabí 10, 26, 34–35 Ferdinand I. Habsburský 10 Galtol 119 Glockspeker, zeměměřič 15 Goldbeck 119 Havelka Čeněk a Oldřich, strojírna 119 Horský František, velkostatkář 47 Charvát J., stavitel 131 Chotek Jan Karel 38 Chotek Jan Rudolf 11–12, 26, 38 Chotek Jindřich 104, 142 Chotek Karel 38 Chotek Rudolf Karel 104–105 Chotkové 27, 30, 38, 43, 99, 156 Jelínek Jan, stavitel 38–38 Joendl J. P., stavitel Kačiny 27, 38, 79, 144 Kars 119 Kaučová z Kaučic Anna Marie 104 Kinský, hrabě 33 Konecchlumský Vilém z Konecchlumí 23 Kostelecký, rodina kovorolníka 77 Kovolis 111, 119, 164 Krupička J., sušárna ovoce 110 Kulich Josef, strojírna hospodářských strojů 119 Kurz Ferdinand Sigismond 11 Lábler Ludvík, stavitel 142 Lenk František, sušárna čekanky 110 Lukavečtí z Lukavce 11 Maisl, výrobce likérů 131 Málek, kruhárna zelí 111 Martinický z Chřenovic Hynek 26, 152 Maternové z Květnic 11, 26 Melkus, kruhárna zelí 111 Meziříčský Zdeněk z Lomnice 10

Míča Josef, stavitel 47, 79, 112, 133 Milíkovi, vlastníci bernardovského dvora 170 Miroslav (velmož) 10, 23, 136 Mitrovská Jana Polyxena z Nemyšle 11 Mocker Josef, stavitel 142 Obila 74, 108, 158 Oettingen Wallerstein Bedřich 104 Pachra z Rájova Josef 152 Pávíček František, stavitel 38, 99 Prefa 119 Ptáček Čeněk, sušárna ovoce 110 Rabbit Trhový Štěpánov 55, 158 Ryšavý Václav, strojírna hospodářských strojů 119 Schuricht, F. Ch., projektant Kačiny 26 Společný zemědělský podnik (Agropodnik) 69–70, 74 Stome Václav, koniferové školky 27, 29, 44 STS 54, 119 Šofmanová Kateřina z Hammerlesu 26 Šofmanové z Hammerlesu 11 Štambnerger Josef, parní pila 119 Štefan Antonín, sušárna čekanky 110 Švábenicová Marie 10 Švejk Josef, statkář 86, 105 Švihovští z Riezenburgu 26 Taussig Mare, nájemce pivovaru 105 Thun Hohenstein František Josef 38, 144 Thun Hohenstein Jan Josef 33, 137 Thun Hohenstein Josef Matyáš 13, 38, 104 Thun Hohenstein Michal Osvald 11 Thun Hohenstein Quido 27 Thun Hohensteinová Vilemína 30 Thun Hohensteinové 23, 26-27, 30, 38 Transcelko, CZ 119 Trčka z Lípy Jan Rudolf 11 Valdštejn Adam 10 Valdštejnové 26 Vančura Václav, zvěrolékař 63

Rejstřík osobní

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Rejstřík osobní

Vaněk Josef, autor šumperáku 93 Váša Bedřich, sušárna ovoce 111 Věšín Jarmil MUDr. 131 Věžník Bernard 16, 26, 30, 33, 35, 99, 110, 128, 131, 137, 145, 150, 155 Věžník Václav Rudolf 11, 23 Věžníková Barbora 141–142, 145 Viderspeková Kateřina 11 Vlášek Jarmil, soukromý zemědělec 70 Volenec Josef, sušárna ovoce 111 Volman, sušárna čekanky 110

182/183

Vraný Vojtěch, zbytkový statkář 27 Výborný Josef, sušárna ovoce 111 Wolf Bernard z Gerstorfu 11 Wolfová Johana Polygena z Gerstorfu 23 Zach Jiří, projektant 132 Ziegrosser Hans, správce Kačiny za okupace 27 ZOS Kačina 62, 158 Žehušičtí z Nestájova 10–11, 152 Žerotín Karel 10–11 Žerotín Kašpar Melichar 26, 34, 102

administrativní budovy 49, 75–76, 84, 105, 115, 121, 158 autobusy 19, 119 boží muka 141, 144, 164 bramborárny 71–72, 74 bytovky 9, 20, 48–49, 84, 99–100, 159, 163, 166–167, 101, 177 cihelny 98, 118–119, 164, 177 cukrovary 26, 33, 39, 49, 87, 101, 104–105, 110, 115, 152, 154, 163, 171, 174, 177 čerpací stanice PHM 73, 75 čistička odpadních vod 147–148 děkanství 139 deputátnické domy 99–100, 159, 163, 171 dílny 39, 75, 118–118, 158–159, 164 drůbežárny 55, 64, 70, 123, 158–159 družstevní skladiště (sila) 47, 111, 164 domy městského typu 85–87, 92, 159 Dům služeb 120, 164 fary 16, 45, 133, 139, 143–144, 165, 178 garáže 20, 39, 65, 75, 86, 92–95, 98, 101, 117–118, 122, 157– 158, 162, 164 granulační linky 74, 158 hájovny 31, 41, 44, 157 hasičské zbrojnice 122, 124, 164, 177 hnojiště 74, 98 hospodářské dvory 16, 22, 34–40, 43, 45, 47–50, 52, 55, 63, 65, 69, 71, 113, 157 hospody 17, 20, 106, 111, 113, 123, 131, 133, 164, 167, 171 hostince 26, 79, 85, 111, 113, 131 hotely 107 hřbitovy 20, 144, 146, 165, 178 hřiště dětská 21, 167 hřiště fotbalová 22, 122, 125, 164, 177 chalupy (chalupářství) 77, 126–127, 164, 178 chaty 126–127, 164, 178 chlévy 35, 38–40, 43, 45, 48, 50, 52, 63, 77, 85–87, 118, 123, 142, 157–158, 162, 177 chlívky 48–49, 52, 77–78, 89 jámy silážní 71, 74, 158 jezdecké kluby 123–124, 164 jímky močůvkové 74, 98

jízdárny 31–33, 104, 122, 156, 164, 177 JZD 39, 54, 58–59, 62–63, 69–71, 74–76, 84–85, 92, 101, 103, 110–111, 118, 123, 135, 147, 157, 164, 171, 173–174, 177–178 kampeličky 120, 121 kanalizace 147, 165, 178 kaple 23, 26, 136–137, 142 kapličky 17, 30, 140, 144–145, 165 kluziště 122 kolny 39, 45, 47, 51, 63, 67, 72, 74–75, 77, 85, 112, 122, 156–157, 161, 177 komory silážní 45 komunální služby 118, 120, 164 koniferové školky 27, 43–44 konírny 32–33, 50, 65, 71, 99, 156, 177 kostely 6, 10, 16, 18, 20, 22–23, 25, 133, 136–139, 142–145, 147, 165, 168, 178 koupaliště 122, 164 kovárny 112–113, 117–118, 164, 177 kovovýroba 62, 110, 119, 164 kraje 11, 15, 156, 176 králíkárny 95, 101 krámy 16, 86 kravíny 19, 55–59, 62–64, 68– 71, 110, 158, 162, 171, 173 krčmy 16, 111 kruhárny zelí 74, 111, 115, 177 křížky 141, 144–145, 150, 165 kurníky 49, 52–53 lihovary 104–105, 110, 159, 171 masné krámy 110, 112–113, 164 maštale 38, 51 mateřské školky 17, 134–135, 165, 167, 171, 178 meliorace 38, 152, 152, 155, 170 města 15, 17, 22, 78–79, 86, 92–93, 98, 111–113, 118, 123, 130–131, 156, 174–175 městečka 16, 33, 110, 128, 131 městyse 22, 79, 87, 131, 177–178 míchárny krmiv 50, 74 mlékárny 39 mlýny 69, 102–104, 109–110, 114, 152, 159, 171, 177 mostní váhy 75 mosty 22, 30, 32, 38, 149, 154, 170–171, 178

Rejstřík věcný

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Rejstřík věcný

184/185

náměstí 17–18, 23, 30, 131, 145 návsi 16, 17–18, 21, 80, 84, 86, 128, 140–141, 147, 161, 166–167 obce 10–11, 16–18, 20, 128, 133, 149 obecní domky 128, 131, 166, 171 obchodní dům 125 obchody 9, 17, 107–108, 112–113, 164, 171, 175, 177 obory 30, 41, 43–44, 74, 104, 152, 155, 170 obytné stavby usedlostí 35, 37, 39, 45, 77–78, 85–87, 90, 92–95, 99, 103, 113, 118, 128, 135, 157–159, 164–165, 171–172, 177–178 odchovny bažantů 55, 64, 123–124, 164, 177 odchovny kuřat 55, 62, 64, 124, 158 odchovny mladého skotu 59–60, 62, 62, 68–70, 158–159 okresy 6, 11, 15, 70, 78, 109, 135, 152, 156, 177 ovčíny 34, 40, 43, 113, 157 panelárny 119, 164 panství 9–11, 14–16, 22, 26–28, 30, 33–35, 38–39, 44, 79, 84, 86, 91, 102, 104, 110–113, 119, 128, 137, 152, 155, 177 parky 27, 30, 32–33, 152, 156, 170, 175, 177 pastoušky 128–129, 131, 164, 171, 178 pivovary 16, 26, 42, 104–105, 110–111, 115, 159, 171, 177 plynovod 74, 147, 165 pomníky 150 porodny krav 62–63, 68, 158 porodny prasnic 61, 70, 158 porodny selat 70, 158–159 poštovny 110, 147, 159, 165 prodejny 20, 107–108, 113–114, 131 protipovodňové úpravy 152, 154–155, 170, 178 radnice 17, 120, 131–132, 164, 178 rodinné domy 9, 20, 22, 77, 84–85, 88, 91–94, 96–97, 100, 116, 128, 130, 135, 159, 170, 177–179 roubené stavby 7, 45, 77–78, 80, 85, 127, 157–158, 163, 171, 177

rybníky 30, 43, 102, 105, 122, 152–153, 155, 170–171, 178 rychty 16 senážní věže 67, 69, 71, 158 silnice 20, 22–23, 44, 111–112, 121, 141, 145, 147, 170, 178 sila 47, 109, 157, 164, 171 sklady 55, 62, 65, 71, 74–75, 86, 93, 95, 159 sloup mariánský 141 sloup morový 150 sochy svatých 17, 140–141, 144–145, 165, 169 sokolovny 31, 39, 120, 122, 125, 164, 171, 177 stáje 33, 35, 39–40, 43, 50–52, 58–59, 62–63, 68–69, 71, 100, 112, 123, 125, 157, 161, 164, 178 statky 10–11, 16, 26, 34, 39, 80, 84, 161 státní statky 39, 48, 54–55, 58–59, 62–63, 69, 84, 86, 101, 103, 119, 158–160, 177 stodoly 36, 38–39, 45–46, 68–69, 71, 77–78, 85–87, 95, 143, 157, 177 supermarket 62 sušárny čekanky 110, 164, 171, 177 sušárny ovoce 111, 114, 164, 166, 177 sušička obilí 72–74, 158, 162 školy 9, 17–19, 21–22, 25, 27, 78–79, 84, 99, 120, 131, 133–135, 142–143, 147, 165, 168, 171, 178 špitály 128, 164, 178 špýchary 37, 45, 47, 51, 78, 129, 157, 175 Štajmanovy boudy 57, 63 telefon 98, 147, 165 teletníky 38, 57, 59, 63, 69, 158 továrny 104, 110, 118–119, 130, 164, 176 transformátory 147–148, 165, 171, 178 tvrze 23–24, 26, 34, 104, 136, 177 úřadovny obecního úřadu 27, 128–129, 131–132, 145, 164, 178, úřednické domy 79, 99–100, 159, 171, 173 usedlosti 9, 16–17, 23, 34, 44–47, 50, 52, 77–83, 85–90, 92, 94, 98–99, 102, 111, 113,

118, 128, 133, 143, 157–160, 165, 171, 175, 177 velkostatky 35, 110, 155 vepříny 35, 50, 52, 69 vesnice 9–11, 16–17, 20, 22, 34, 53, 55, 59, 77, 84–85, 87, 92, 94–95, 98, 101, 111–113, 118, 122–123, 127, 129–131, 133, 147, 150, 152–153, 155–156, 158–159, 164, 171, 174–178 vinopalny 110, 159, 177 vodárenská věž 147–148, 165, 171 vodovod 147, 165, 178 výkrmny brojlerů 19, 55, 62, 64–65


výkrmny býků 59–60, 62, 68–69, 71, 158 výkrmny vepřů 59–61, 69–70, 158 zahrádkářské domky 127, 178 zahradnictví 30, 42–44, 157 zahrákářská kolonie 127 zámky 6, 23–29, 30, 34, 38, 43, 71, 79, 95, 99, 104, 112, 115, 128, 137, 145, 148, 156–157, 159, 170, 174–175 zemské stezky 111, 147, 170 zvonice 137, 140, 144, 165 zvoničky 144–145, 165 železnice 77, 105, 111, 149, 170 žlaby silážní 66, 71, 74, 158

Autor: PhDr. Pavel Novák, CSc. Odborná oponentura: Dr. Oldřich Janota – Kotěrovo centrum architektury o.p.s. Grafická úprava, obálka a sazba: Jakub Troják (písmy John Sans a JBaskerville) Jazyková korektura: Mgr. Jaroslava Šorčíková Překlad: Mgr. Hana Ondráčková Fotografie: PhDr. Pavel Novák, CSc., Daniela Mertlová Vydalo: Národní zemědělské muzeum Praha Vydání: první Rok: 2014 Tisk: ViaGaudium s.r.o. ISBN: 978-80-86874-57-9

Publikace je výstupem koncepce rozvoje výzkumné organizace Ministerstva zemědělství č. RO1213 řešeného v roce 2014-08-26

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku Rejstřík věcný

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku v průběhu staletí

Recommend Documents