Starožitnictví a starožitnosti

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Management v kultuře

Mgr. Eva Smržová

Starožitnictví a starožitnosti Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D. 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………

Děkuji doc. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D. za odborné vedení práce a poskytnuté informace. Dále děkuji starožitníkovi Ing. Miroslavu Čechovi za poskytnutí cenných informací a vlastních zkušeností.

Obsah Úvod.............................................................................................................. 6 1. Výklad pojmů – starožitnosti,… ............................................................ 9 1. 1. Pojem „starožitnost“......................................................................................... 10 1.2. Pojem „Kulturní památka, památka s mezinárodním statusem, značka evropského dědictví“ ................................................................................................ 12 1.3. Pojem „Starožitník, obchodník s uměním“ ..................................................... 15 1.3.1. Definice starožitníka ..................................................................................... 16 1.3.2. Jak se stát starožitníkem?.............................................................................. 16 1.3.3. Asociace starožitníků.................................................................................... 19

2. Slohy (styly) a světové kulturní dějiny ................................................ 20 2.1. Dělení Slohů........................................................................................................ 20 2.2. Stručný obecný popis a charakteristika jednotlivých slohových období...... 23 2.2.1. Starokřesťanský sloh..................................................................................... 23 2.2.2. Byzantský sloh .............................................................................................. 23 2.2.3. Románský sloh.............................................................................................. 23 2.2.4. Gotika............................................................................................................ 26 2.2.5. Renesance ..................................................................................................... 33 2.2.6. Baroko........................................................................................................... 39 2.2.7. Rokoko.......................................................................................................... 44 2.2.8. Klasicismus, sloh Ludvíka XVI., empír, biedermeier .................................. 48 2.2.9 Druhé rokoko, romantismus (druhá gotika, druhá renesance, druhé baroko) 52 3.2.10 Secese........................................................................................................... 53

3. Nákup a prodej starožitností................................................................ 55 3.1. Jak zjistíme, co máme........................................................................................ 56 3.2. Stanovení ceny.................................................................................................... 57 3.3 Nákup a prodej dle názoru starožitníka ........................................................... 59

4. Hodnoty a oceňování............................................................................. 61 5. Sběratelství............................................................................................. 62 5.1. Jak se stát sběratelem ........................................................................................ 62

5.2. Dějiny sběratelství.............................................................................................. 62 5.3. Sběratelé a trh s uměním................................................................................... 64

6. Restaurování .......................................................................................... 65 6.1. Pojem restaurování............................................................................................ 65 6.2. Rady sběratelům ................................................................................................ 65

7. Praktická část a další důležité informace z pohledu starožitníka o obchodu, ekonomickém růstu, zájmu o starožitnosti,… ....................... 66 8. Praktická část dle dotazníkového šetření ........................................... 70 Závěr........................................................................................................... 78 Resumé ....................................................................................................... 80 Summary .................................................................................................... 81 Resumen ..................................................................................................... 82 Použité zdroje ............................................................................................ 83 Příloha č. 1. ................................................................................................ 88 Příloha č. 2 ................................................................................................. 89

Úvod

Každý z nás alespoň jednou v životě stál před rozhodnutím, zdali má vyhodit nějakou opotřebenou, starou, nevzhledně vypadající či nemoderní věc. Spousta lidí k oné situaci přistupuje velmi racionálně. Řekne si, na co je mi stará věc, když si mohu koupit novou, krásnou a moderní. V těchto situacích se někteří lidé ani nerozmýšlejí a potenciální starožitnost či pro mnohé krásný umělecký předmět skončí na smetišti. Na druhé straně stojí lidé, kteří si urputně schovávají každou věc, mnohdy bezcennou a nepotřebnou, v domnění, že jde o starožitnost a cenný předmět. Kde je hranice mezi starým předmětem nulové hodnoty, který nemá smysl schovávat a vynakládat zbytečné náklady a energii za jeho uskladnění či záchranu, a předmětem starožitné hodnoty, jenž může obohatit nejen majitele, ale i lidstvo díky informacím, které v sobě či své vizuální podobě má?

Cílem této práce je nalézt odpověď na několik zásadních otázek a sice: Co je starožitnost a co není? Jak určíme hodnotu věci a kdy ji můžeme pokládat za starožitnost? Co si myslí lidé o starožitnostech a starožitnictvích, vnímají kulturní hodnotu věci, či nikoli? Jak fungují obchody se starožitnými předměty? Přeje dnešní doba starožitníkům a obchodníkům se starožitnostmi? Jaký je vzestup či pokles obchodu se starožitnostmi v průběhu několika posledních let?

Práce s názvem „Starožitnictví a starožitnosti“ se pokusí odpovědět na výše kladené otázky a cíle. Vzhledem k tomu, že práce nemá být pouhou teoretickou prací, byl vypracován dotazník, který do ní má vnést více z praxe a myšlení konkrétních osob. Dotazník vyplnilo celkem 40 osob, mezi nimiž byli kvalifikovaní respondenti i laici, co se této problematiky týče. O koncepci dotazníku jsou bližší informace uvedeny v kapitole č. 8. Jednotlivé odpovědi byly vyhodnoceny a zařazeny do textu práce. Odpovědi z dotazníku jsou nedílnou součástí diplomové práce, jejíž obsah je z velké části vypracován právě dle informací z dotazníků. Dalším základním pramenem práce je konzultace či rozhovor s majitelem starožitnictví a obchodníkem se starožitnostmi panem Miroslavem Čechem. Informace takto získané jsou taktéž zapracovány do textu práce, čímž ji obohacují o další úhel pohledu.

6

Koncepce práce je rozdělena do dvou základních větších částí, první část je teoretická a druhá spíše praktická. Aby byla práce přehledná, je dále rozdělena do několika kapitol a podkapitol, přičemž každá kapitola se věnuje určitému okruhu. První kapitola s názvem „Výklad pojmů – starožitnosti,…“ si klade za cíl objasnit pojmy spojené s tématem práce z různých pohledů a definic. Zejména se zde setkáme s výkladem pojmů starožitnosti, starožitník-obchodník s uměním a kulturní památka. Každému pojmu je věnována jedna podkapitola. Nejvíce je však pozornost věnována obsahu a vnímání pojmu „starožitnosti“.

S ohledem na to, že starožitné předměty jsou odrazem doby, ve které byly vyrobeny, je nedílnou součástí této práce i kapitola druhá, která pojednává o slozích jednotlivých časových období. Starožitnosti jsou do těchto slohů řazeny a určovány, proto je nezbytně nutné o jednotlivých slozích a časových obdobích vědět alespoň základní informace. Jelikož problematika slohových období je velmi rozsáhlá, do této práce byla vybrána nejdůležitější slohová období, která pomáhala utvářet dějiny a kulturu lidstva.

Třetí kapitola je věnována nákupu a prodeji starožitností. Kapitola obsahuje několik dalších podkapitol rozdělených dle řešeného tématu. V rámci této kapitoly se čtenář dozví, jak zjistí, zdali je vlastníkem starožitnosti, jak se stanovuje cena, jak probíhá nákup a prodej a navíc je obohacen o názory a konkrétní příklady z praxe starožitníka Miroslava Čecha.

Ve čtvrté kapitole se krátce pozastavím nad hodnotou a oceňováním starožitných předmětů. V práci se taktéž dozvíme, co je to odborné oceňování.

Pátá kapitola je věnována problematice sběratelství. V jednotlivých částech kapitoly se čtenář dozví, co je sběratelství a jak se stát sběratelem. V neposlední řadě stručně nahlédneme do dějin sběratelství.

Poslední kapitola z teoretické části se zabývá restaurováním. Zde je rozebrána problematika restaurování předmětů. Jsou zde navíc uvedeny i rady pro ty, kteří s restaurováním předmětů začínají.

7

Druhá část, jak bylo již zmíněno, je praktická. Je založena na vlastním výzkumu a konzultaci se starožitníkem M. Čechem. Sedmá kapitola je věnována poznatkům a zkušenostem starožitníka M. Čecha. Otázky jsou formulovány s ohledem na předešlá teoretická témata. Dále se jedná o otázky, které jsou zaměřeny zejména na obchod se starožitnostmi a ekonomický růst. Otázky, které přímo souvisí s obsahem jednotlivých předchozích kapitol, jsou do těchto kapitol také zapracovány. Ostatní jsou soustředěny do sedmé kapitoly.

Poslední kapitolou v práci je kapitola osmá. Pro ni byl vypracován dotazník týkající se tohoto tématu. Koncepce dotazníku je dále rozebrána v kapitole osmé. Samotné otázky jsou postaveny tak, aby respondent nejprve sdělil informace o sobě (věk, vzdělání, odbornost), dále respondent odpovídá na otázky ohledně toho, co považuje za starožitnost, sděluje vlastní zkušenosti s tímto oborem a nakonec má respondent možnost sdělit svoje názory, což umožňují poslední otevřené otázky. Všechny vyplněné dotazníky (40 kusů) byly vyhodnoceny, zpracovány a následně zapracovány do práce. Cílem tohoto dotazníkového šetření je zjistit, jaký je pohled a názor veřejnosti na tuto problematiku. Ke každé vyhodnocené a popsané otázce byl v části osmé vypracován graf pro názornější prezentaci výsledků.

8

1. Výklad pojmů – starožitnosti,… Slova starožitnost, starožitnictví, starožitná hodnota či kulturní památka každý z nás jistě někdy slyšel. Co si však konkrétně představit pod těmito pojmy? Dle mého názoru je hned na úvod nutno zmínit fakt, že cena a hodnota věci není vyjádřitelná pouze v penězích, ale naopak zejména i podle svého významu pro lidstvo, stát, kulturu apod. Bezesporu se hodnota věci týká také citového vztahu, který člověk ke konkrétní věci má. Všechny tyto hodnoty jdou ruku v ruce a podílí se na konečné ceně a významu předmětu pro jednotlivce i celek. Výstižný je také citát Williama Morrise. „Mějte doma jen to, co umíte užívat, anebo to, co považujete za krásné.“1 William Morris

Starožitnosti v době svého vzniku většinou tato kritéria (uživatelnost, krása) splňovaly, případně alespoň jedno z nich. Postupem času se však jednotlivá kritéria a pohledy na ně značně změnily. V současnosti jsou již jiné normy, na základě nichž se daný předmět posuzuje. Je však nutno podotknout, že ti, kteří propadli kouzlu starožitných předmětů a uchovávají si vášeň a smysl pro starožitnosti, nemohou být podle mého názoru ze starožitných předmětů nikdy zklamaní.

Jak rozumět pojmu smysl a vášeň pro starožitnost?

„Vášeň pro starožitnost je univerzální, je součástí úcty k minulosti, která je tradičně měřítkem současnosti. Ti, kteří tuto vášeň sdílejí, mohou být pevně přesvědčeni o kráse předmětů, které milují, přestože užitečnost tu má jen zřídka nějakou důležitost.“2

„Smysl pro starožitnost představuje specifický, osobní přístup k uchování minulosti, jak pokud jde o předměty samé, tak pokud jde o informace, které tyto předměty poskytují.“ 3 1

Atterbury, Pail a Lars Tharp. Encyklopedie Starožitností, Bratislava: PERFEKT, a.s., 1995, str. 9. Tamtéž. 3 Tamtéž. 2

9

Čím se zabývají dějiny starožitností? „Dějiny starožitností se zabývají jejich formou, funkcemi a změnami z hlediska stylu a vkusu.“4

1. 1. Pojem „starožitnost“ Jak poznat starožitnost? Je nějaký časový horizont, od kterého se dá předmět označit za starožitnost? Za starožitnost byl považován předmět vyrobený před rokem 1830, avšak postupem času se názory změnily a byl přijat obecný postoj, že starožitností je vše, co je starší než 100 let. Pro mnohé odborníky je v tomto ohledu přelomový rok 1930.5 František Drozen ve své publikaci Oceňování majetku – úvod do starožitností se taktéž zabývá otázkou, co je starožitnost. Také zmiňuje, že nejobvyklejší odpovědí zpravidla je, že starožitnost je věc starší 100 let, avšak uvádí, že názory sběratelů se liší. Zdůrazňuje i názor, který se přiklání k hraničnímu roku 1930 jako roku doznívající secece. Autor neopomněl ani na rok 1989, kdy musela být každá věc starší čtyřiceti let, která se vyvážela mimo území našeho státu, ohodnocena, a to příslušnou institucí, např. u obrazů takovou byla Národní galerie. Takové ohodnocení bylo poměrně složité, a přesto bylo dále nutné navíc znaleckým posudkem vyjádřit hodnotu předmětu v Kčs. Tímto zdlouhavým procesem procházely veškeré předměty daného stáří, které však neměly onu danou starožitnou hodnotu, ale byly pouhými věcmi starými a nikterak cennými. Autor sám popisuje, jak se zúčastnil přednášky o starožitnostech v Městské knihovně, kdy sám vznesl dotaz na přednášejícího, co jsou to starožitnosti? 6 Odpovědí mu bylo:

„Starožitnost se posuzuje mimo jiné i z hlediska umělecké hodnoty příslušné věci, která tkví v dynamice a intenzitě transcedence reality, času, egocentrického Já a parciálního Já estetického regionu, ve vizi subjektu – plně potencializované reality, jejíž součástí (poznávanou i uchopovanou) je transcendující subjekt sám.“7

4

Atterbury, Pail a Lars Tharp. Encyklopedie Starožitností, Bratislava: PERFEKT, a.s., 1995, str. 9. Pozn. Kromě této encyklopedie byla vydána i jiná encyklopedie zabývající se starožitostmi a to MALLALIEU, Huon. Encyklopedie starožitností: obrazové dějiny : nepostradatelný průvodce pro všechny milovníky a sběratele starožitností. České vyd. 2. Praha: Svojtka & Co., 2007. 5 Jackson, Albert a David Day. Starožitnosti: ošetřování a opravy, Bratislava: Slovart, s.r.o., 1994, str. 8. 6 Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 7 7 Tamtéž, str. 7.

10

Nyní tuto definici František Drozen uvádí jako jednu z možných definic starožitností a uměleckých děl. Sám se však domnívá, že starožitnosti lze definovat i jednodušeji: „Starožitnosti jsou věci staré, které svým provedením charakterizují (representují) určité slohové období, vyskytují se obyčejně v omezeném množství a jejich reprodukce je obtížná, nikoli nemožná. Právě v rámci omezenosti výskytu dochází ke střetu nabídky a poptávky, jejíž výslednicí je cena.“8

Tímto autor sám zjednodušil a srozumitelně popsal, co se dle jeho názoru dá pokládat za „starožitnost“, dále je dle slov autora po přijmutí této definice možné vyrazit za obchodem se starožitnostmi. 9

Z dalších zdrojů se lze dočíst, že pro mnohé je starožitnost vše, co je starší 50 let. Ovšem dle mého názoru takto definovanou starožitnost nelze brát za obecné pravidlo či definici. Vždyť jak je v samotné publikaci zmíněno, zlaté pánské náramkové hodinky vyrobené ve Švýcarsku staré 35 let mají mnohem větší cenu než 100 let staré kapesní hodinky v nejlevnějším lidovém provedení.10

„Proto za potencionální starožitnost můžeme považovat téměř jakýkoli předmět bez ohledu na jeho stáří, materiál použitý k výrobě, velikost a funkční použití, pokud je starší 15 let a existuje minimálně 5 lidí, kteří se sběratelstvím daného předmětu zabývají.“11

V současné době můžeme najít definici starožitností i na internetových stránkách konkrétních internetových obchodů, které se zabývají starožitnými předměty. Zde se za starožitnost či antikvu považují předměty sběratelsky zajímavé, jež se již delší dobu nevyrábějí, nepoužívají a jsou tímto poměrně vzácné. Za další charakteristiku se považuje to, že jsou ručně vyrobené a často i umělecky a historicky cenné. Zde se také odkazuje na stáří minimálně 50 let, avšak upozorňuje se na fakt, že se tato hranice stále

8

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 8. 9 Tamtéž, str. 7-8. 10 Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, str. 14. 11 Tamtéž, str. 14.

11

snižuje, a to zejména díky rychlým změnám výroby i módy. 12 Na to, co je starožitnost, jsem se v rámci této práce ptala také starožitníka a dlouholetého obdivovatele a sběratele starožitností Miroslava Čecha, majitele a provozovatele starožitnictví. Na otázku, co je starožitnost a její definici, mi bylo odpovězeno, že „starožitnost je věc starší 50 let, ale záleží samozřejmě na oboru. U zbraní je to trošku jinak, tam ty hranice přesně neznám, ale určitě jsou jinačí od tady těch běžných starožitností a je to samozřejmě věc nejenom stará 50 let a víc, ale věc, která má nějakou historickou a kulturní hodnotu.“ 13

Neméně zajímavý je i názor starožitníka na pojem starožitná hodnota. Co si pod tímto pojmem představuje starožitník M. Čech? „Starožitná hodnota je rozhodně součástí ocenění v rámci stanovení celkové kupní ceny nebo prodejní ceny. Jinak se bude starožitník při oceňování dívat na předmět, který je 50 let starý, to znamená, že je z roku 1960, a jinak se bude dívat na předmět, který je starý dvě stě let. Z čehož lze usoudit, že starožitná hodnota je tedy vlastně součástí při stanovení prodejní ceny, a má tudíž samozřejmě zásadní vliv na celkovou cenu. Záleží taktéž na subjektivním pocitu každého sběratele, což sám mohu potvrdit. Avšak vliv subjektivního faktoru může starožitník jen těžce ohodnotit.“14

1.2. Pojem „Kulturní památka, památka s mezinárodním statusem, značka evropského dědictví“ Památek může být více druhů, každý z nás jistě zná slovní spojení rodinná památka, přírodní památka a v neposlední řadě kulturní památka. O kulturní památce je nutné se více zmínit pro účely této práce. Nejdříve však co si představit pod obecným pojmem „památka“? „Památka v dnešním slova smyslu – řečeno všeobecně – je význačný předmět připomínající nám minulost bez ohledu na to, je-li to produkt přírody nebo umělý výtvor ruky lidské. Památkou může být každá věc movitá i nemovitá, stará i nová, neživá i živá,

12

Veni vidi vici, Starožitnosti,[on-line]. [cit. 9. března 2013]. Dostupné z: . 13 Rozhovor s. M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 14 Tamtéž.

12

jenom má-li ráz význačného dokladu minulosti, vyvolává-li v nás vzpomínku na minulou událost, činnost přírodní nebo lidskou, prostředí přírodní nebo historické atd.“15 Kulturní památkou mohou být věci nemovité i movité, případně jejich soubory. Aby se věc stala kulturní památkou, je k tomu nutné, aby ji za takovou prohlásilo ministerstvo kultury České republiky, které tak činí na základě zákona č. 20/1987 Sb. zákon o státní památkové péči.

Kulturní památkou tedy jsou věci, „které jsou

významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.“16 Mimo pojem kulturní památka se lze setkat taktéž s pojmem památka s mezinárodním statusem. Tyto památky mají z hlediska kulturního dědictví nadnárodní významem a jsou zapsány na různých mezinárodních seznamech. Ty jsou vytvořeny a sestaveny na základě mezinárodních smluv a dohod. „Jedná se především o kulturní statky zapsané na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, kulturní statky označené značkou Evropského dědictví a kulturní statky chráněné na základě Druhého protokolu k Haagské úmluvě na ochranu kulturního dědictví při ozbrojeném konfliktu z roku 1954 (Haag, 14. 5. 1954), Haag, 26. 3. 1999.“17 Mezi kulturní statky, které jsou zapsané v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (dále jen Seznam UNESCO), patří kulturní sídla a památky, které mají přiznanou výjimečnou světovou hodnotu a jsou zapsané na Seznamu UNESCO, a to v souladu s Úmluvou Stockholm 1972 – Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V České republice je několik památek (lokalit) zapsaných na tomto Seznamu UNESCO, patří mezi ně např. vila Tugenthad v Brně (2001) a dále historické jádro Prahy (1992).18

15

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 7. Pozn.: Definice “památky” z knihy J. Herouta, Jak poznávat kulturní památky, Praha, Mladá fronta 1986, kde autor cituje definici Zdeňka Wirtha z roku 1926. 16 MKCR, kulturní památky, [on-line]. [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: . 17 Npu.cz [online]. [cit. 8. května 2013]. Památky s mezinárodním statusem Dostupné z: . 18 Seznam kulturních statků ČR zapsaných na Seznamu UNESCO viz příloha č. 1. Seznam citován z:

13

Pojem kulturní památka a památka s mezinárodním statusem byla již rozebrána, tudíž ještě zbývá vymezit pojem značka evropského dědictví. „Značka evropského dědictví je iniciativou Evropské unie s cílem vytvořit vlastní prestižní seznam evropského kulturního dědictví. Kulturní statky označené touto značkou mají symbolizovat evropskou integraci, její ideály a historii. Označení má podtrhnout význam těchto statků a jejich společné sdílení v evropském prostoru.”19 I ČR zatím na tento Seznam dosud nominovala statky, mezi něž patří např. zámek Kynžvart a Baťův Zlín. 20 Existuje celá řada dohod a mezinárodních smluv, které upravují nezákonný obchod kulturních statků. Za zmínku stojí tzv. Haagská úmluva 1954 (Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu), dále Úmluva UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970, Úmluva UNIDROIT o odcizených nebo nezákonně vyvezených kulturních statcích. Existuje i několik dalších vícestranných či dvoustranných dohod (např. USA), které svými ujednáními pomáhají v boji proti nedovolenému obchodu s uměním a starožitnostmi, přičemž tyto lze označit za kulturní statky. Je to např. Směrnice Evropské unie o navrácení kulturních statků nebo Nařízení Evropské unie o vývozu kulturních statků.21

V souvislosti s ochranou kulturních statků bych chtěla zmínit jeden případ z Blanenska. Muž našel v roce 2010 na vrchu Zlatník u Boskovic džbán obsahující asi šest kilogramů stříbrných mincí. Některé jsou dokonce datovány do poloviny 15. století. Nálezce si nechal asi 200 mincí a ostatní prodal jinému sběrateli. Muži nález pokladu zatajili. Celou věc nakonec vyšetřovala Policie a muže obvinila ze zatajení věci a podílnictví. Oba muži se přiznali a uhradili vzniklou škodu. Vypátrané mince se staly

Npu.cz [online]. [cit. 8. května 2013]. Památky s mezinárodním statusem Dostupné z: . 19 Npu.cz [online]. [cit. 8. května 2013]. Památky s mezinárodním statusem Dostupné z: . 20 Tamtéž. 21 Cinoa.org [online]. [cit. 15. května 2013]. Úmluvy a dohody o nezákonném obchodu Dostupné v českém překladu z: .

14

majetkem Jihomoravského kraje. V případě oznámení nalezení pokladu se vyplácí odměna ve výši 10% z historické ceny předmětu.22

Ke konci této podkapitoly bych ráda poukázala na problematiku ochrany památek níže uvedenou citací. Současně bych chtěla podotknout, že historie, kultura a památky jsou dokladem své doby a lidé by je měli chránit pro další generace.

„Zdrojem duchovního bohatství národa je vedle kreativity současníků kulturní dědictví vytvořené generacemi předků. Ochrana památkových rezervací, zón i areálů, archeologických nalezišť, historických jader měst i enkláv lidové architektury venkova, kulturně historických objektů, uměleckých památek, starožitností, uměleckých děl a dalších předmětů kulturní a estetické hodnoty patří k prioritám moderní společnosti a je tárově jedním z ukazatelů její vyspělosti. Stát, jeho instituce, ale i jednotliví vlastníci na sebe berou přirozenou povinnost pečovat o tyto hodnoty, udržovat je a obnovovat, chránit je před poškozením a ničením, bránit jejich odcizování a nedovolenému úniku. Kulturní a umělecké památky jsou dnes vystavovány řadě škodlivých a destruktivních vlivů i přímých ohrožení a nebezpečí, počínaje zhoršujícím se životním prostředím a dalšími důsledky soudobého civilizačního rozvoje přes lidskou nevědomost, lhostejnost, ziskuchtivost a konče vandalismem, krádežemi, loupežemi, pašováním a nedovoleným obchodem.“23

1.3. Pojem „Starožitník, obchodník s uměním“ V této podkapitole je rozebrána osoba starožitníka ze všech směrů. Cílem je analyzovat pojem starožitník z pohledu konkrétních definic i jiných osobních úvah. Je také podstatné zodpovědět otázku, jak se stát starožitníkem, co vše je potřeba k tomu, aby byl člověk dobrým starožitníkem a jaké by měly být jeho vlastnosti.

22

Novinky.cz [online]. 7.5.2013 [cit. 12. května 2013]. Dvojice, která zatajila stříbrný poklad z Blanenska, vyvázla bez trestu. Dostupné z < http://www.novinky.cz/krimi/301255-dvojice-kterazatajila-stribrny-poklad-z-blanenska-vyvazla-bez-trestu.html >. 23 GAWLIK, Ladislav. Krádeže starožitností a uměleckých děl: v kontextu organizovaného zločinu. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1995, str. 5.

15

1.3.1. Definice starožitníka Kdo je starožitníkem, nebo chcete-li obchodníkem s uměním? Je to pouze obchodník v ekonomickém směru (nákup x prodej) nebo je to osoba znalá svého oboru, která je schopna vám poskytnout odbornou radu? Existuje tzv. Asociace starožitníků, o.s. (dále jen „Asociace“), která je nevládní, nepolitickou, dobrovolnou a výběrovou organizací, založenou na základě zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. Tato organizace byla založena v roce 1991. Je členem mezinárodní konfederace obchodníků s uměleckými díly C.I.N.O.A.24 Mezinárodní charta přijatá CINOA definuje úlohu obchodníků s uměním jednoznačně takto „obchodník s uměním a starožitnostmi, který je členem organizace sdružené v CINOA, se nepovažuje pouze za obchodníka, ale zároveň i za poradce, který se zavazuje respektovat pravidla stanovená jeho organizací. Tím, že se zabývá uměleckými díly, plní kulturní poslání. Vztah mezi ním a zákazníky je založen na osobní důvěře. Jeho povinností je odborně informovat všechny, s nimiž spolupracuje, o období, v němž prodávaný předmět vznikl, o umělci, který jej vytvořil, a rovněž o současném stavu předmětu.“25

Kdo je starožitníkem podle samotného starožitníka M. Čecha? „Starožitník je obchodník se starožitnostmi. Není žádná konkrétnější definice. Více odborně to může být ten, kdo zajišťuje či má jako předmět podnikání nákup a prodej kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty. Starožitníkem by se také měl stát člověk, který k tomuto oboru má vztah, kterého to zajímá. V žádném případě nemůže být starožitníkem ten, kdo si myslí, že na tom jenom vydělá a bude to pro něj ekonomická věc, to rozhodně ne. A co se týká vzdělání, jak je to v dnešní době, to opravdu nevím, ale byla doba, kdy jsem k této své činnosti určité vzdělání (např. Rudolfinská akademie) musel mít. Bylo tedy zapotřebí mít zaprvé aspoň středoškolské vzdělání a pak toto jiné vzdělání a praxi.“ 26

1.3.2. Jak se stát starožitníkem? I obor starožitník má několik charakteristik, jedná se o živnost ohlašovací vázanou dle zákona č. 455/1991 Sb. živnostenský zákon, v platném znění. Tento obor 24

Asociace starožitníků, o.s., Asociace starožitníků, o.s. [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: < http:/www.asociace.com/asociace-starozitniku/>. 25 Asociace starožitníků, o.s., Charta CINOA [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: . 26 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN.

16

se od 90. let 20. století značně vyvíjel, důkazem toho je, že původně se jednalo o živnost volnou, následně nastala změna na živnost koncesovanou a dnes se, jak bylo výše zmíněno, jedná o živnost vázanou. Dále je nutná praxe a vzdělání.27

Dnes je možné absolvovat dvouleté rekvalifikační studium pro obor starožitník, tuto možnost nabízí Rudolfinská akademie. Informace o tomto studiu jsou dostupné na oficiálních internetových stránkách Asociace starožitníků. Obsahem studia je zejména studium dějin umění, sběratelství, znalectví, studium příslušné legislativy a dalších.28 Z hlediska dalšího vzdělání je možné vystudovat vysokou školu, obor dějiny umění.29

Kromě praxe a patřičného vzdělání je dále potřeba, aby se starožitník vyznal a orientoval v některých zákonech. Jedním z nejdůležitějších zákonů je zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.30 V tomto zákoně je upraveno, co lze vyvážet za hranice našeho území a co lze prodávat v tuzemsku. Kromě toho také upravuje obchod se sakrálními památkami. Mezi další důležité zákony patří i zákon č. 539/1992 Sb. o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), ve znění pozdějších předpisů.31 Pro starožitníka je velmi podstatné orientovat se v zákonu č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů32 a v úpravě účetnictví, zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.33 V případě, že má starožitník zaměstnance, je také dobré znát úpravu pracovně právních vztahů, zákon č. 262/2006,

34

zákoník práce, ve znění

pozdější předpisů .35

27

Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23. 2. 2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys? Dostupné z: . 28 Asociace starožitníků, o.s., Rudolfinská akademie [online]., 1991-2013 [cit. 1. května 2013]. Dostupné z: < http:/www.asociace.com/rudolfinska-akademie/>. 29 Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23. 2. 2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys? Dostupné z: . 30 Zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 31 Zákon č. 539/1992 Sb. o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), ve znění pozdějších předpisů. 32 Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 33 Zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. 34 Zákon č. 262/2006 zákoník práce, ve znění pozdější předpisů. 35 Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23. 2. 2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys? Dostupné z: .

17

Dále je dle mého názoru také dobré znát úpravu zákona č. 40/164 Sb. občanský zákoník a zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník (dále jen občanský zákoník). Mezi starožitníkem – podnikatelem (fyzická či právnická osoba) a fyzickou osobou, která dá svůj předmět do komise (komisní prodej a komisní smlouva – smlouva o obstarání prodeje věci blíže viz. kapitola Nákup a prodej starožitností) vzniká určitý právní vztah, jelikož je mezi účastníky sepsána tzv. smlouva o obstarání prodeje věci, která je upravena právě v občanském zákoníku v § 737-741.36 Dále je dobré vědět, že existuje i tzv. Komisionářská smlouva, která se uplatňuje v případech, kdy obě smluvní strany jsou podnikatelské (fyzické či právnické) subjekty. Komisionářská smlouva je upravena v §577-590 obchodního zákoníku.37 Domnívám se tedy, že každý starožitník by měl dobře znát tyto smlouvy. Například v kapitole zabývající se nákupen a prodejem starožitností, je psáno o komisní smlouvě (smlouva o obstarání prodeje věci) uzavírané dle občanského zákoníku mezi starožitníkem s fyzickou osobou. Dále se domnívám, že by každý starožitník měl dbát na to, aby předměty z prodeje nepocházely z nezákonné činnosti a také, aby nebyly vyvezeny v rozporu s předpisy jiného státu. 38 Kromě výše uvedeného by dobrý starožitník měl nabízet věci, kterým on sám věří a které se případně jemu samotnému líbí. Úspěšný starožitník by si měl věřit a neměl by se nechat negativně ovlivňovat ostatními lidmi či například ekonomickými názory.39 Při celkové charakteristice starožitníka se osobně přikláním k názoru M. Čecha, který kromě patřičného vzdělání a praxe také nezapomněl zmínit další velmi podstatný rys starožitníka a to je osobitý přístup a vztah ke starožitnostem. Jelikož jak sám říká „dobrý starožitník, na kterého se klient s důvěrou může obrátit, by dozajista neměl brát starožitnosti jen jako způsob jak nejrychleji vydělat.“40 36

Ipodnikatel.cz [online]. 27. 6. 2012 [cit. 8. května 2013]. Jak může soukromá osoba prodat věc, kterou už nepotřebuje, ale která má stále svou cenu? Díky komisnímu prodeji na základě smlouvy o obstarání prodeje věci. Dostupné z: . Zákon č. 40/1964 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 37 Ipodnikatel.cz [online]. 27. 6. 2012 [cit. 8. května 2013]. Komisionářská smlouva (vzor) Dostupné z: . Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 38 Peter Kováč, Novinky.cz [online]. 30.11.2012 [cit. 12. května 2013]. V Rakousku už nebudou mít o kradené památky z Česka zájem. Dostupné z < http://www.novinky.cz/kultura/286366-v-rakousku-uznebudou-mit-o-kradene-pamatky-z-ceska-zajem.html > 39 Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23. 2. 2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys? Dostupné z: . 40 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN.

18

1.3.3. Asociace starožitníků Kromě jiného se Asociace snaží zachraňovat umělecká díla, znovu je zhodnocovat, prezentovat a získávat finanční prostředky na jejich koupi. Aby dosáhla svého cíle, snaží se spolupracovat s co nejširší odbornou i laickou veřejností. Neméně důležitým cílem je také prohlubovat v lidech lásku ke krásným věcem, pozvednout kulturnosti národa a kultivovanosti lidí a v neposlední řadě podporovat a rozvíjet soukromé i veřejné sběratelství.41 Z rozhovoru se starožitníkem M. Čechem jsem zjistila, že ne každý starožitník musí být členem Asociace starožitníků. Jde o dobrovolnou záležitost. Podle M. Čecha je však lepší být členem Asociace, ta sice nenabízí žádné výrazné výhody, ale může poskytnout odbornou pomoc a součinnost např. při posouzení věci, se kterou si starožitník neví rady. To je dle mého názoru někdy pomoc k nezaplacení. K těmto účelům slouží odborné komise, které se zabývají jednotlivými obory starožitností. Asociace může být pro jejich člena přínosem zejména v oblasti konzultace nebo v oblasti organizování různých návštěv zahraničních muzeí a depozitářů.

42

Asociace

starožitníků podle M. Čecha „pomáhá a vytváří určitou formu servisu pro starožitníky.“43

Asociace starožitníků pořádá dvakrát ročně Veletrh starožitností antique, lze na něm vidět mnoho vystavovatelů. Celá akce se odehrává na Karlově náměstí v prostorách Novoměstské radnice v Praze.44

Slovy M. Čecha „ jedná se o přehlídku lepších věcí, má také reprezentativní charakter. V rámci akce probíhá i soutěž o nejlepší expozici. Celé akci jsou starožitníci osobně přítomni, není problém se jich zeptat na to, co vás zajímá a na informace o vystavovaných předmětech.“45

41

Asociace starožitníků, o.s., Poslání a cíle [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: . 42 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 43 Tamtéž. 44 Asociace starožitníků, o.s., Veletrh starožitností antique [online]., 1991-2013 [cit. 1. května 2013]. Dostupné z: . 45 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN.

19

2. Slohy (styly) a světové kulturní dějiny Sloh představuje uměleckou tvorbu určité vývojové etapy a výraz názorů lidské společnosti. Ve slohu je možné vidět odraz společenských a hospodářských podmínek, to vše vždy v určitém časovém období. Je tedy nanejvýš logické, že se změnou společenského zřízení je vzápětí vyvolána i změna slohu. Co se týká podstaty slohu, která odpovídá stejným společenským i hospodářským podmínkám, je všude stejná. Tím, čím se liší, jsou formy, kterými se vyjadřuje. Formy také závisí na rozdílném charakteru národní povahy. Jako příklad můžeme uvést odlišnost německé a italské renesance. Památky mohou sloužit i současným potřebám, nejsou tedy jen bezúčelné a přepychové, nýbrž plní i další ekonomickou funkci.46

Slohy však nejsou pouze souhrnem určitých formálních znaků. Existuje nesporná závislost umění na politickém a hospodářském vývoji a dále např. na technické vyspělosti a společenském zřízení apod. Vliv doby, ze které kulturní památka vzešla, je tedy patrný, avšak jako příklad nelze neuvést stavební kulturní památky (technické, kultovní, užitkové či jiné), které jsou prokazatelným odrazem doby, ze které vzešly. Jak se říká, všechno má svůj účel, dá se to říci i o vzniku kulturních památek, jelikož vznikaly účelně dle potřeb života společnosti, a to za určitých neopakovatelných historických podmínek. Tímto vypovídají o své době a současně jsou i pramenem poznání tehdejšího života.47

2.1. Dělení Slohů Základní dělení historických slohů je na slohy starověké (antické), středověké a novověké. Určení slohů není jednoduchou záležitostí, musíme brát na vědomí fakt, že se vyvíjely v přímé linii, navzájem se prolínají a během každého slohového období vznikaly počátky slohu následujícího. Z tohoto důvodu se jednotlivé slohy (jejich vznik a trvání) dají určit pouze přibližně. Slohy se dále rozdělují na několik stádií, které taktéž nelze přesně ohraničit. Takovými stádii jsou stádium rané, klasické a pozdní. O raném stádiu lze říci, že je to období největšího úsilí a zápasu s formou, kdy vznikají nové 46

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 15. 47 Tamtéž, str. 15.

20

tvary. Klasické stádiu je období, kdy sloh vyzrává, jeho formy a typy se vyhraňují a ustalují. Poslední pozdní stádium je obdobím tzv. formální virtuozity, velice obvyklá je pouhá čistá dekorace. Obsahově již nastává úpadek a dochází k přípravám k novým slohovým formám.48 Tabulka přehledu slohů 49 starověké

egyptský

3000-1000 před n. l.

assyrsko- babylonsko- perský 1000-300 před n. l. řecký

800-150 před n. l.

římský

150 před n. l. - 400 n. l.

středověké starokřesťanský

novověké

100-750 n. l.

byzantský

100-900 n. l.

románský

1000-1300 n. l.

gotický

1200-1500 n. l.

renesanční

1400-1600

barokový

1600-1720

rokokový

1720-1770

klasicistický

1770-1800

empírový

1800-1820

biedermeier

1820-1840

secese

1898-1920

Dle výše uvedené tabulky, můžeme být trochu překvapeni, kolik slohů se rozlišuje. Pokud nahlédnete do odborné literatury, často se setkáte s poněkud jiným členěním slohů, které se nachází v rámci světových kulturních dějin. Jejich časové ohraničení je také poněkud odlišné. Níže pak najdete světové kulturní dějiny a dělení slohů dle Slavomíra Ravika.

48

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 15. 49 Tamtéž, str. 16.

21

Tabulka dělení slohů 50 Sloh románský

1000-1250

Sloh gotický

1250-1530 (1500)

Sám autor se zmiňuje o tom, že se slohové epochy prolínají. Jako příklad uvádí

Sloh renesanční 1420-1640

renesanci rozvíjející se na jihu (v Itálii). V témže

Sloh barokní

1643-1715

období ve střední Evropě teprve doznívala

Sloh rokokový

1715-1774

epocha gotická. Nebo Čechy, kde barokní

Sloh klasicistní

1750-1820

truhláři zdobili nábytek ve stylu jejich barokních

Sloh empírový

1804-1814

praprarodičů a ve Francii plně vzkvétalo rokoko. Z toho je patrné, že opravdu nelze pevně

ohraničit jednotlivé slohy a styly, protože nelze zachytit pronikavý náskok jedněch a zpožďování druhých zemí. V tomto smyslu označuje S. Ravik za přesnější omezit se při dělení pouze na charakter jednotlivých staletí. V takovém případě by dělení slohů vypadalo následně: Tabulka dělení slohů dle staletí 51 11. a 12. století

doba románská

13., 14. a 15. století období gotiky 15. a 16. století

import renesance

17. a 18. století

doba barokní, rokoková, klasicistní

19. století

epocha historizujících slohů

Jak je vidno z výše uvedených tabulek, slohů je několik, každý se vyvíjel a dominoval v určitém časovém období. Kromě znalosti o časovém období, ve kterém se daný sloh vyvíjel, je dle mého názoru velmi podstatné znát jejich charakteristiku a specifika, kterými se jednotlivé slohy liší.

50

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003. str. 31. Pozn. Mezi další publikace, ze kterých se dozvíme něco o slozích, jejich charakteristikách a starožitnostech patří např. publikace: RAVIK, Slavomír. Starožitnosti: Slohy, sbírky, aukce, sběratelé. 3.přeprac.vyd. Praha: Svoboda, 1994; RAVIK, Slavomír. Svět starožitností: vyprávění o hodnotách, které čas nedevalvuje. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1977 a PAVEL, Jakub. Dějiny umění v Československu: stavitelství, sochařství, malířství. 2. vyd. Praha: Práce, 1978, 269 s. 51 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 31.

22

2.2. Stručný obecný popis a charakteristika jednotlivých slohových období 2.2.1. Starokřesťanský sloh Zdobné prvky měly často náboženský motiv, dále se k výzdobě používalo živočišných a rostlinných výjevů. Vyvíjel se současně se slohem římským.52

2.2.2. Byzantský sloh K tomuto slohu patří desková malba, ikonografie, dále se rozvíjí mozaika. Asi nejcharakterističtějším prvkem je kupolová bazilika.53

2.2.3. Románský sloh Patří stejně jako sloh gotický a renesanční mezi ty, které se jen stěží stávají pro běžného sběratele předmětem sběratelského zájmu. Důvod je jednoduchý, tento materiál je natolik starý a vzácný, že si jej jen tak do své sbírky pořídit nemůžeme, ba naopak pokud jej chceme spatřit, většinou je to pouze ve státních sbírkách. Občas se z aukčních katalogů dozvíme o prodeji takové vzácného předmětu, např. roku 2001 byl na prodej meč Vikingů z 9. století, cena za tento unikát byla více než 8 tisíc eur.54

Románské době předcházela doba tzv. předrománského stavebnictví. Zde jsme byli o něco pozadu oproti našim sousedům, zejména Němci měli v tomto směru „navrch“. Nejen my, ale celá Evropa byla ve srovnání s jinými exotickými zeměmi pozadu, příkladem je první známý dřevořez, který se objevil v první tištěné knize v Číně kolem roku 868. Naproti tomu my jsme čekali na takovou první tištěnou knihu ještě více než půl tisíciletí. Rok 1023 je významný díky stavbě chrámu v Anglii v Durhamu, který je díky svému pevnému půdorysu prvním příkladem románské kultury. Základním rysem architektury této doby je rotunda (centrální kruhová stavba), kromě ní architekti také pracovali s geometrickými tvary, jako jsou třeba hranoly, a obloukem klenby. Na 52

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 16. 53 Tamtéž, str. 16. 54 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 33.

23

boční zdi se pokládala těžká valená klenba a okna byla sotva větší než střílny. Pro chrámová okna je charakteristické, že byla úzká, obloukovitá, občas zdvojená či ztrojená. Celkový dojem byl takový, že stavba byla málo prosvětlená. Dominující zde není přepych, jako tomu je v pozdější době, ale naopak starost o bezpečí a ochranu, což je v mnoha případech zřejmé již na první pohled. 55

Z pohledu řemesla se pozapomnělo na staré nábytkářské techniky antiky a starověkého Egypta. Románský řemeslník disponoval nástroji, jako byl řezbářský nůž, dláto či sekyra, a dále řešil problém, jak spojit dřevěné desky. Na základě zde uvedeného je tedy zřejmé, že románský nábytek byl vyráběn zejména z těžkých fošen štípaných sekerou. V románském období byla nejčastějším kusem nábytku truhla, kromě ní se však ještě vyráběly i lavice, výjimečně masivní křesla a skládací sedačky, ojediněle ještě skříně. Mnoho druhů nábytku tedy v této době nebylo. Mnohdy se setkáváme s tím, že jsou postaveny i dvě truhly na sebe a jejich dveře byly pro lepší použitelnost udělány na přední straně. V této době můžeme vidět i starší druh truhly, který je v podstatě vydlabán z kusu kmene. Zámek byl koncipován jako dřevěná závora, pouze klíč byl železný. Jak již bylo řečeno, skříní bylo velmi málo, byly nejspíše používány církví pro ukládání drahocenných ornátů. Skříně svým tvarem připomínaly vojenské strážní budky či domky zakončené střechou. Další významnou věcí byla postel, která byla široká, dvojitá a na naše poměry krátká. V době románské se totiž spalo v polosedě. V případě, že si představíme takto koncipovanou postel ověšenou závěsy, připomíná toto dílo z doby románské místnost v místnosti. Dalším tehdejším nábytkem byla křesla, která byla konstruována ve tvaru písmene X, tzv. faldisteria. Setkáváme se však také s pevnými křesly, jež byly mnohdy doplněny nízkou podnožkou. Velmi vzácná byla čestná sedadla s vysokými opěradly. Tato doba neoplývala bohatstvím směřujícím k pohodlnému životu, proto by zde jistě nebyla ani pochopena slova Alexeje Tolstoje 56: „Je třeba chápat, milovat, vážit si lidské zadnice, má-li být vyrobeno dobré křeslo“57 Mezi sedacím nábytkem má svoje významné místo i lavice, která byla v této době nejobvyklejší výbavou domácností. Často měla lavice i funkci spacího lůžka. V honosnějším a bohatším provedení se objevují chórové lavice. Ve srovnání 55

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 33- 35 Tamtéž, str. 35-39 57 Tamtéž, str. 39. 56

24

s lavicemi, bylo židlí velmi málo, lavice se staly nejčastějším a nejoblíbenějším druhem sedacího nábytku. Křesla a židle byly opravdu výjimečné a jen pro osoby s vyšším postavením ve společnosti. Tuto skutečnost můžeme vidět i na obrazech s církevní tématikou z této doby. Například na obrazech s námětem poslední večeře Krista sedí všichni apoštolové i sám Kristus na lavicích bez opěradel. Židle nahradila lavici až v době individualismu měšťanů, jenž byl založen na bohatství živností a řemesel, tedy až v renesanci. Naposled je třeba se zmínit o stolu, kde se soustřeďoval život rodiny. Zvláštností je, že se z románské doby nedochoval ani jeden exemplář románského stolu. Jak je vidno, bytová kultura nebyla nikterak honosná. 58

Ten, kdo si chtěl dopřát luxus, našel jej v kovářském a řezbářském zdobení. Kov měl dvě podstatné funkce, držel fošny pohromadě a zdobil dílo. Kováři se přes prvotní prosté železné pásy propracovali až k železným závitům, trojhrotým heraldickým liniím a stále více složitějším tvarům. Řezbáři ke zdobení používali vrubový řez, kruhové a kosočtvercové vzory, mnohdy vytvářeli motivy zvířat z pradávných bajek. Tato prostá doba s sebou přináší i prostý oděv společný všem. Rozdíl mezi oděvem vladaře a poddanými nebyl ve stylu odívání, ale spíše ve výběru materiálů a v bohatším zdobení. K osobním toaletním předmětům této doby patřily např. pinzety, hřebeny, zrcadla, břitvy. Stolování bylo o dost jednodušší, než je nyní. V románské době neznali vidličku, lžíce byly používány pouze minimálně a nože nosili hosté u pasu. Jak tedy románští předkové hodovali? Polévku a omáčky pili z misek a na maso jim postačily tři prsty. Zajímavým slovem této doby je slovo „dessert“, které je i v dnešní době velice frekventovaným a moderním pojmem. Vznik pojmu desert je spjat s románskou dobou a stolováním, kdy se maso pojídalo pomocí nanejvýš tří prstů, prsteníček a malíček byly při stolování elegantně zdviženy. Pod kusy masa byl chléb, který do sebe absorboval šťávu, a který byl následně posbírán a nabídnut chudině. Pojmem „dessert“ byl tedy na francouzském dvoře chápán chléb pro hladovějící chudinu. Keramika byla prostá neglazovaná se šedivým střepem. 59

Významnou známkou té doby byl fakt, že začal vznikat základ pro jemnější kultury, např. první nositelé filozofie, písemnictví, literatury, vznikaly kláštery. V malířství měli jen omezenou škálu barev, neznali perspektivu, měli problémy s měřítkem věcí a vsazení scény do přírodního prostředí, přesto však dokázali svým 58 59

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 39- 40. Tamtéž, str. 40-42

25

výtvarným uměním lidem, kteří neuměli číst ani psát, přiblížit různé náboženské symboly. Obličeje byly pouhými schématy, k rozeznání pohlaví posloužily např. vousy. Barevná škála byla, jak bylo již zmíněno, velmi chudá, nákladná modř se například pro svou vzácnost používala jen na oděv Krista a Panny Marie. Barevná chudost se odrazila také na okenních mozaikách, které zdobily příšeří románského kostela. Skleničky byly označovány za nevzhledné, jelikož byly díky chemickým procesům podbarvené do zelena (někdy proto nazývané zelené lesní sklo). Možná právě proto byly soupravy vyrobeny z keramiky a kovu. Dalším zdobným prvkem té doby je tapisérie, která zahřívala a zdobila prostor. Příkladem může být tapiserie z Bayeux, dlouhá přes 68 metrů a vysoká 50 centimetrů.60

2.2.4. Gotika Je obdobím, kdy docházelo k technickému pokroku, rozvoji řemesel, rozšiřování lidských potřeb, byly zakládány města a dochází k nástupu nového společenského elementu měšťanstva. Z pohledu stavitelství se gotika poprvé objevuje ve Francii, poblíž Paříže v opatském chrámu v Saint-Denis roku 1137. V roce 1144 bylo opatství i chrám zasvěcen, ve srovnání s našimi prvními gotickými stavbami to tedy bylo o cca 100 let dříve než u nás. Mezi charakteristické prvky té doby patří zejména obloukové pilíře, špičaté žebrové klenby a barevná skla používaná do oken. Jak je z výše uvedeného patrné, hlavním cílem bylo vytvořit dojem otevřenosti a prosvěcenosti prostoru. Do období gotiky lze zařadit takové památky, jako stavbu katedrály Notre Dame v Paříži nebo mistrnou práci sochařů, jež tesali portály katedrály v Chartres. Některé stavební prvky byly inspirací pro užité umění, není tedy divu, že tyto prvky najdeme např. v designu nábytku, ve tvaru královských korun nebo ve stavbě kachlových kamen. Gotické prvky sochařské práce jsou zřejmé i na katedrále v Amiens a v katedrále ve francouzské Remeši. Je logické, že pro díla takového druhu a velikosti bylo zapotřebí nemalé množství peněž, klidu a času. Často se proto setkáváme i s nedokončenými projekty, příkladem je nedokončený projekt Panny Marie Sněžné v Praze. Původně měl zasahovat až ke konci Jungmannova náměstí, zůstalo však jen kněžiště. Díky výborným stavebním technikám si katedrála vystačila pomalu jen se sloupovím a velkými skleněnými okny. Celý prostor a dojem stavby působil velmi prosvětleně a odhmotněně. V celé Evropě najdeme mnoho krásných katedrál, najdeme 60

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 42-44.

26

však i pevnosti, které zdobí, stejně jako chrámy a katedrály, celou Evropu. Za všechny lze uvést pevnost Karlštejn, který je chloubou a skvostem této doby. V rámci gotického slohu nelze nezmínit všem známý Vladislavský sál na Pražském hradě, který byl podstavem v pozdní gotice, zde je však nutno podotknout, že žebrování stropu sice připomíná gotiku, ale čtyřhranná velká okna s kamennými římsami nesou prvky renesance.61

Všechny tyto principy, prvky a vlastnosti se přenesly i do uměleckého řemesla. Tato doba však s sebou přinesla i technický pokrok, který se projevil v uměleckých řemeslech a vyráběných produktech. K pokroku gotické doby patří mlýny (vodní či větrné), dále mlýny na obilí, vodní pily, valchy, koželužny a další. Pro tesařské nábytkářství byl nejvýznamnějším technickým pokrokem vynález vodní pily. Jelikož se řemeslníkům dostaly stejnoměrné, kvalitní a tenká prkna, výsledkem bylo, že tradiční tesařské nábytkářství se vyvinulo v truhlářské řemeslo a r. 1441 vznikl i první cech truhlářů. Rozdíl od nábytku románské doby byl značný, oproti románskému období gotičtí truhláři používali rámovou konstrukci, kdy do masivního pevného rámu zabudovali slabší dřevěnou výplň. Řezbáři používali motivy jako lomená okna a žebroví i do svých návrhů a vzorníků, můžeme je vidět zejména na skříních, kresbách a kostelních lavicích. Konstrukční prvky také prošly určitým vývojem. Důležitým prvkem je spojování ozubem, který nahradil těžké železné pásy sloužícím ke sbíjení desek. V této době se také mluví o Jiřím Rennerovi z Řezna, který proslul svým strojem na řezání dýh. Princip spočíval v tom, že truhláři vyrobili nábytek z méně kvalitního (hodnotného) dřeva a pokryli nábytek tenkými dýhami, pro které již použili vzácnější a dražší materiály. Největší rozmach tohoto prvku však spadá až do renesance. Gotičtí řemeslníci používali ornamenty, které jsou zobrazením přírodních vzorů, jako je např. dubový a bodlákový list, vinná réva nebo břečťan.62

Postupem času dochází na rozdíl od románského a počátku gotického období k vyzdobování prostor. Původně stačily k vybavení prostor pouze slamníky, polštáře a přikrývky, to ale neplatilo v rytířských místnostech. Postupem času se místnosti zdobily zbraněmi, koberci a mordiánskou kůží. Na podlaze zahlédneme mramor, dřevo či glazované dlaždice. Kachle jsou úchvatnou výzdobou moderního domova, barevnost

61 62

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 46-51. Tamtéž, str. 51-53.

27

kachle té doby je v tónu zelené, hnědé, červené a merglínové63. Kachle se používaly na obložení pece, nesly jasné znaky své doby spočívající v reliéfech, ornamentech a lomených obloucích. Mnohdy byly ukončeny cimbuřím či římsou. Mnoho exemplářů té doby se však nedochovalo, za všechny lze zmínit např. vyřezávané chórové lavice a truhly v kutnohorském chrámu sv. Barbory.64

Co do nábytku je evidentní, že tehdejší zvyky (jíst pomocí prstů) si vyžádaly výrobu umývací skříně. Původně se umývací skříňka skládala ze dvou částí. První část byla umývací nádrž se skříňkou, sloužící jako podstavec, a druhá část byla nástěnná skříňka, která visela nad umývací nádrží. Postupem času se tyto dvě části spojily a vznikla umývací skříň, jež byla štíhlá, vysoká, zdobená cimbuřím nebo lomeným obloukem a jinými prvky charakteristickými pro gotické období. Výroba skříně navazuje na dobu románskou, zhotovují se skříně končící stříškou, např. skříň z německého Brandenburgu. Kromě klasických skříní můžeme vidět i přepychové dvouetážové skříně, které jsou tvořeny ze dvou truhel na sebe položených, případně byl mezi tyto dvě truhly někdy vložen třetí pás se zásuvkami. Unikátem je zásuvková skříň z roku 1458, jejímž autorem je Ulrich Auer. Ten tak může být pokládán za otce komody, které se vyráběla až v pozdější době, svého rozmachu a obliby dosáhla až v době baroka. V tomto období se můžeme setkat i s nábytkem hybridním. Jedná se o případ, kdy je nábytek vybaven v horní části dvířky a v té spodní zásuvkami. Své slávy i v době gotické dosahuje truhla jako základ středověkého mobiliáře. Truhla je zdobená a vyřezávána různými motivy své doby, avšak nejčastějším motiv flanderské provenience je motiv sv. Jiří. Základním typem sedacího nábytku je stále lavice, která má někdy i sklopné opěradlo. Takto mohla být lavice využita u obou stran. Křesla jsou i v době gotické zcela mimořádná, stále platí, že byla určena předně panovnické dvojici. Postel byla taktéž zdobena gotickými řezbami. Na rozdíl od našich klasických postelí se v této době setkáváme s postelí překrytou plným či polovičním baldachýnem. Výrobě postele byla věnována zvláštní pozornost, měla totiž důležitý význam a měla také zvláštní místo uprostřed gotického mobiliáře. Důkazem toho je, že zde odpočíval nebožtík před svou poslední cestou a že Richard III. si nechal ve svém lůžku udělat tajnou přihrádku, kde ukrýval své zlato. Křeslo bylo umístěno hned vedle postele. Křeslo bylo samo o sobě

63

Pozn. „Merglínová barva - barva připomínající barevný odstín mořské vody.“ Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 55. 64 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 55.

28

mohutné, bylo konstruováno ze sloupů a prken, mnohdy mělo i baldachýn nebo bylo používáno jako klozetová mísa. Zvláštností, která byla zachována, je trojnožka a otáčecí židle, která se přenesla i do potřeb dnešní doby ve formě židličky k piánu nebo typické kancelářské židle. V době gotické se zachovaly také skládačky ve tvaru písmene X. K dalšímu nábytku patří stůl, ten se objevoval v primitivní podobě. Byl tvořen deskou na zkřížených podpěrách nebo na pevných stěnách. V pozdní gotice se však stůl podobal našemu – deska se čtyřmi nohami. A v této době se již také setkáváme s vyřezávaným psacím stolem, který je vybaven takovými novinkami, jako je odklápěcí deska a duté prostory. Gotický mobiliář na rozdíl od románské doby disponoval novými typy, mezi něž patří zejména klekátka, knížecí kolébky a dále pulty na čtení a psaní. Neopomenutelná je také výroba zástěny ke kamnům, ale v prvé řadě hlavně výroba příborníků, z nichž se pak dále vyvinuly pozdější skleníky a kredence.65

Francie byla známá tím, že stupňovitý nábytek byl symbolem pro postavení na společenském žebříčku ve společnosti. Ukazatelem takového postavení byl počet stupňovitých výstupů se zásuvkami, baldachýn a zadní stěna. Dvůr měl k výrobě takového nábytku i vlastní pravidla. Například vévodkyně mohla mít čtyři police, hraběnka disponovala třemi, u baronky byly dovoleny pouze dvě police a žena rytíře mohla mít jen jednu. O tom, že počet polic opravdu vypovídal o společenském postavení v tehdejší společnosti, svědčí i fakt, že při korunovaci Anny Boleynové bylo postaveno dokonce deset pater. Gotický člověk se na rozdíl od románského naučil požitkářství, své bohatství a krásné movité věci vystavoval na odiv druhým. Na policích se především vystavovalo drahocenné (zlaté a stříbrné) náčiní. Klasickým příkladem je mísa ze zlata, která byla kromě šlechtických a královských dvorů také k vidění u bohatých městských patricijů. Zajímavostí co do počtu předmětů je francouzský král Karel V., ten měl dle všeho pro své hosty připravených 240 mís z čistého zlata, z toho 120 velkých a 120 malých. A to ještě nebyly zmíněny ani ostatní předměty, jako jsou burgundské poháry, šálky z drahých kovů apod. vykládáno drahými kameny.

Mnoho z těchto předmětů bylo

66

Oproti románskému období zaznamenává gotika výraznou proměnu ve stolování a používání jídelních příborů. Zvláštností té doby je dvojzubá vidlička, která byla z počátku používána na nabírání cukroví, jahod či opečeného sýra. Vzhledem k tomuto 65 66

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 56-60. Tamtéž, str. 60-62.

29

použití se nový objev nešířil nikterak rychle, např. Karel VI. disponoval jen půltuctem vidliček. Oproti vidličkám se velké obliby dočkaly nože, ty byly zdobeny, vsazovány do ebenových střenek či slonoviny. Často vidíme zlaté a emailové rukojeti. Čtrnácté století je významné pro tvar lžíce, ten se změnil ze zakulaceného a plochého na hlubší a oválnější tvar, který vydržel dodnes. Lžíce byly zhotovovány ze zlata, křišťálu či z korálu. Korál jako materiál na výrobu lžic měl svůj důvod. Bylo to proto, že existovala pověra, že materiál jako korál, roh či zkamenělina dokáže upozornit na přítomnost jedu tím, že změní barvu. Z těchto nestandardních materiálů byly tedy v gotice vyráběny poháry i lžíce.67

Ve společnosti v době Karla V. ve 14. století se na tabulích objevují i předměty ze skla. Zde byla významná práce benátských sklářů z italského Murana, jejichž výrobky z průzračného měkkého skla se nejvíce vyráběly až v době renesance. Avšak muranské sklárny si již v době gotiky pečlivě střežily tajemství jejich výroby. V této době ovládla výrobu se sklem Itálie, u nás nalezneme jen nekvalitní nazelenalé sklo. Doba výroby českého skla spadá až do období baroka. Pro nás byla v tomto období nejdůležitější výroba chrámových oken, ve které jsme se proslavili. O tomto svědčí i chvalitebné svědectví Aenesae Sylviuse Piccolominiho (pozdější papež Pius II.).68

„Vnikalo světlo vysokými a velkými širokými okny,“ napsal, „jasným a uměle vyrobeným sklem, a to nejen ve městech a městysech, ale dokonce i na vesnicích.“69

V době gotiky je velice úspěšná i malba na sklo, u nás se například dochovaly okenní malby z Karlštejna. Světoznámou je tapisérie Apokalypsy, gobelin, tato se nachází v hradě na Loiře, v Aners. V období gotiky se setkáváme se zpracováním cínu, rozkvět cínařství začíná koncem gotického období. Cín má své nezaměnitelné vlastnosti je čistý, neškodný, má nízkou tavitelnost, snadno se formuje (ohýbá, stříhá apod.) Cínové předměty užívaly spíše chudší farnosti a městská střední třída. Z cínu se vyráběly např. talíře, mísy, číše, svícny, konvice apod. Nález z doby kolem roku 1500 dokládá výrobu cínové lžíce, ze 14. a 15. stol. známe cínové lahvičky a velké a malé konvičky. Dalším výrobkem z cínu je šestihranná konvice a konvice vysoká dokonce i půl metru, to vše z přelomu 15. a 16 stol. Cínový svícen pochází z roku 1500, ten sloužil 67

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 62. Tamtéž, str. 62-66. 69 Tamtéž, str. 66. 68

30

k lepšímu osvětlení tehdejší domácnosti. Původně se používalo nádob naplněných tukem ze zvířat a knotu, které v 14. a 15. stol. nahradily voskové svíce.70

Pokud se mluví o drahých kovech jako je stříbro a zlato, je podstatné říci také něco o jejich vlastnostech a použití. Oba kovy jsou velmi poddajné a pro výtvarníka ideální materiál pro vyobrazení své představy. Oba kovy se bez problému podrobí různým zpracovatelským technikám (lití, kování, tažení, tepání, apod.). Společně s drahými kameny a průhlednými emaily vytváří krásné nezaměnitelné dílo, vyrábí se osobní šperky (prsteny, náramky…), ale i liturgické náčiní (kříže, konvičky,…). Vyznanými předměty jsou také relikviáře a pouzdra na ostatky. Jedním z nejznámějších děl své doby je bezpochyby česká královská koruna, kterou si objednal roku 1347 císař Karel IV. Je vyrobena z ryzího zlata, honosně ozdobena perlami a drahokamy a spočinula na hlavě 22 českých králů. Hlavním a největším kamenem je rubelit. Ke korunovačním klenotům patří také jablko a žezlo, tyto byly vyrobeny před polovinou 16. stol., jsou zhotoveny z osmnáctikarátového zlata a jsou taktéž zdobeny perlami a drahými kameny. Dále jsou zdobeny reliéfy s motivy biblických výjevů.71

V souvislosti s užitým uměním je třeba se zmínit o existenci cechovních institucí, jakožto organizace středověkých řemesel. Ta měla významný vliv na výrobu ve městech a také v prvé řadě zastupovala zájmy svých členů. V brněnském rejstříku z roku 1365 je zaznamenáno kolem 85 řemeslných odvětví. Zajímavé je, že z tohoto počtu bylo celých 23 oborů kovodělných. V gotické době dostálo svému jménu zámečnické řemeslo, když ve 14. stol. přineslo výrobu celokovového zámku, na rozdíl od doby románské, kde byl ze železa pouze klíč a kryt zámku. Existoval tzv. německý systém, který se pyšnil systémem, kdy se klíč ve dveřích již otáčel, sice jen o 4/5 kruhu, a v důsledku toho nebylo možné klíč ze dveří vyjmout. Je to však významný pokrok té doby. Dalším důležitým konstrukčním prvkem zámku 14. století je klíčová trubice. Svůj význam měl i nově zabudovaný systém překážek, díky němuž musel mít klíč několik zářezů a vroubků. Výroba zámku, tak jak byl shora popsán, svědčí o rostoucím bohatství společnosti v době gotické, kdy právě zaznamenáváme značný nárůst jeho výroby.72

70

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 66- 68. Tamtéž, str. 69-70. 72 Tamtéž, str. 71-74. 71

31

Pro život středověkého člověka se stal také velmi významným obor měření času a výroba hodin. K měření času se používaly přesýpací hodiny a průhledné svícny, kde čas udávala hladina oleje, jež klesala mezi odměřenými dílky. Mezi další prostředky na měření času patří i hořící svícen (propočten na 24 hodin nepřetržitého provozu), tyto svícny byly používány v době francouzského krále Ludvíka IX., a vodní hodiny zvané klepsydra73. Co do měření času, je v této době asi nejvýznamnější vznik kolečkových hodin ze 13. století., prvním exemplářem jsou hodiny zabudované na kostele sv. Gotharda v Miláně. V 15. století byly kolečkové hodiny součástí domácností. Od těchto dob začal nebývalý rozvoj hodinářského řemesla a výroby hodin. Velmi významným a neopomenutelným dílem se stal pražský orloj (z roku 1480), autorem byl český mistr Jan Růže, a o pár let později také norimberský orloj (z roku 1509). Významnou osobností v hodinářském řemeslu byl Peter Henlein, ten je autorem prvních přenosných hodin z roku 1511. Naposled jen zmínka o městě Alost ve Flandrech, které se pyšnily hodinami vybavenými zvonkovou hrou (r. 1481), a o kolečkovém hodinovém stroji, který roku 1484 posloužil i k astronomickému pozorování.74

Výraznou charakteristikou gotického člověka je, že se oddával novým požitkům, chtěl se obklopovat luxusem a nádherou. Zlato mělo v době gotiky velký význam, dokonce se uvádí, že bylo přidáváno i do potravin, je znám tzv. zlatý likér. Zámožní obyvatelé gotiky byli velice nároční co do stolování i odívání. K odívání jen několik málo poznatků. Móda gotiky se nese v duchu vertikálních linií, lidé začali používat knoflíky, významným měřítkem urozenosti se staly špičaté boty a ke zdobení se často používaly zvonečky.75

Neopomenutelné je gotické pojetí ženské krásy, která byla vtělena do postav madon. Madony byly ve své době ztělesněním dobových ideálů a byly reprezentantkami dvorské společnosti. Charakteristické pro ně je, že byly oděny do těžkých látek, jež byly navíc skládány do složitých záhybů. Mariánský kult roku 1400 vytvořil typ krásných madon, které mají vysunutý bok, jenž nadlehčuje ruku s dítětem, a jejich postava je ve tvaru písmene S. Velice známými jsou madony vyšehradská a zlatokorunská. Taktéž se 73

Pozn. Klepsydra - „jsou vodní hodiny, které znala již antika a které spočívají na tom, že z kuželovité nádoby obrácené špičkou dolů doslova odkapával čas. Hodiny pak měřila buď dílkovaná tyč, která se zvolna nořila do odkapávající vody, anebo údery kapek uváděly do pohybu žlábkované kolo, jež pohánělo další hodinový mechanismus.“ Citováno z: Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 75. 74 Tamtéž, str. 74-77. 75 Tamtéž, str. 77, 79-81.

32

nejde nezmínit o mozaice svatovítské katedrály, jež zdobí jižní vchod Zlaté brány, jakožto významném dílu gotické doby.76

V gotickém období převládá anonymita malířů, kteří navíc mají problémy s perspektivou, což se odráží v jejich dílech. Mistrem své doby byl však mistr Theodorik, o čemž svědčí i jeho dílo umístěné v kapli sv. Kříže (Karlštejn) a v Jiřském klášteře (Pražský hrad). Jak již bylo uvedeno výše, spousta mistrů byla v době gotiky anonymních, což se změnilo až s nástupem renesance, 77 „která se zvolna vynořovala nad horizont evropské civilizace, proměnila dějiny umění v konkrétní jména a doslova v dějiny umělců.“78

2.2.5. Renesance Pojem renesance (italsky rinocita) se dá přeložit jako znovuzrození či obrození. Znovuzrození ve své podstatě znamenalo znovuzrození antické kultury (architektury i umění).79

Období renesance je spojeno zejména s Itálií – Florencií. Město disponovalo mnoha významnými milovníky umění a mecenáši. Mezi jedny z nejvýznamnějších děl patří bronzová socha Davida z roku 1430, autorem je známý florentský sochař Donatello. Dalším ojedinělým dílem renesance je mramorová Pieta od Michelangela, což byl italský sochař, malíř a architekt. Renesanční italští mistři používali procesu známého již z dob staré antiky. Jednalo se o nanášení barvy na čerstvý podklad z vápenné sádry a dále používali receptury známé z 13. století, např. použití barev temper. Zde docházelo ke smíchání pigmentů s klovatinou a třeba s vejci. Jak bylo již výše uvedeno, v gotické době měli problém s perspektivou, naopak renesance byla obdobím, kde si umělci s perspektivou velice dobře poradili. V souvislosti s renesančním pokrokem a uměním nelze nezmínit jméno, které všichni dobře známe. Je to jméno světově známé - Leonardo da Vinci. Za všechny jeho malířské skvosty jmenujme dílo Mona Lisa. Ze shora uvedeného je patrné, že Itálie ve své době vynikala 76

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 81-84. Tamtéž, str. 84. 78 Tamtéž, str. 84. 79 Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 17. 77

33

a předběhla ostatní Evropské země o celé století. Období začátku renesance v Itálii je označováno za „quatrocento“, v překladu to znamená čtyři sta. Renesance je známá duchem své doby, kdy člověk věří svým schopnostem. Oproti českým dílům renesanční doby jsou italské stavby ohromné, mají takové proporce, které nás ve srovnání s pražským stavitelstvím překvapí svou rozlohou a velikostí. Mezi charakteristické prvky renesance patří valená klenba, nad mřížením chrámových lodí se zvedá kopule, nosnou linií pro renesanci je horizontála.80

Pro Čechy byl stěžejní příchod Ferdinanda I. Habsburského. Jedním z nejvýznamnějších a nejkrásnějších staveb je Letohrádek královny Anny, neboli jinak Belveder. Dalším významným letohrádkem je Hvězda na Bílé hoře, který je známý svým hvězdicovým půdorysem. Mimo jiné nese znaky renesance i Vladislavský sál na Pražském hradě. Často se setkáváme s tím, že na městských domech či palácích spatříme sgrafity, což je technika spočívající v nanášení dvojí omítky. A co to vlastně sgrafity jsou a jak vznikají? „Na tmavý podklad je nahozena omítka světlá, do níž je ještě v měkkém stavu vyškrábán ornamentální vzor. Škrábe se tak hluboko, až se pod vybranou omítkou objeví tmavý podklad, který tvoří kresbu. Někdy jsou to jen „psaníčka“, obdélníčky, připomínající zadní stranu obálky. Současně připomínají svým tvarem jakoby opracované kamenné kvádry.“81 Pěknou takovou ukázkou je např. Schwarzenberský palác nebo dům U minuty na Staroměstském náměstí v Praze.82

Renesance je styl, který je určený pro pohodlí a požitky člověka. Renesanční umělecký styl není stěžejní jen pro architekturu, ale významně ovládl a podmanil si i užité umění. Člověk stále více touží po bohatství a luxusu a renesance mu tuto touhu díky řadám nových technik splnila. A jak to bylo u nábytku jako užitého umění? Pokud se ohlédneme zpět, zjistíme, že se používalo dubové dřevo, ovšem v renesanci zvítězil ořech. Dále se setkáváme s použitím zejména hruškového, javorového, jedlového nebo cypřišového dřeva. Jméno Pompeo Salvo z Boloně je zase známé tím, že byl údajně prvním, kdo rozřízl silnější plát dřeva na dvě až tři tenké dýhy. V truhlářství se setkáme s pojmem intarzie, ta vznikla z latinského „intarsere“, což v překladu znamená vykládati. A znamená „ukládání barevného dřevěného vzoru do prostor vydlabaných

80

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 85-88. Tamtéž, str. 89. 82 Tamtéž, str. 89-90. 81

34

v podložce.“83 Dalším známým pojmem je „marketerie“, pocházející z francouzského marqueter. Od intarzie se však liší širším záběrem, jelikož kromě dřeva (jako tomu je u intarzie) sem spadá i vykládání např. lihovinou, perletí, různými kovy či dokonce želvovinou. Pojmem marketerie se také zdůrazňovalo jemnost provedení. Do třetice je třeba zmínit pojem „certosinia“, čímž se rozumí taktéž vykládání. „Jde o plošnou dekoraci vytvářenou z bílých a černých destiček.“84 Truhláři používali techniku střídání ebenového dřeva a slonové kosti. V renesančním slohu se navíc tyto techniky obohatily ještě o zlacení, malbou či štukovými ornamenty. Díky těmto technikám a zdobení získal renesanční nábytek zcela odlišnou funkci, než tomu bylo doposud. Postupně zkrátka ztratil svoji čisté účelovou funkci. I zde se navíc setkáváme s přenesením architektonických prvků na dřevo, jde například o zdůrazňování pilířů, sloupky nebo arkády. Rozdílem od doby románské a gotické, kde jsme se s přenesením architektonických prvků na dřevo také setkali, je zde něco navíc. Původně se jednalo o pouhé detaily či plošné ornamenty, kde byly zapracovány architektonické předlohy, avšak u renesance vidíme nábytek, který je ve své podstatě zmenšenou kopií architektury. Co se zdobení týče, vznikla kniha grotesek Jacquesa Androueta du Cerceau, která měla posloužit jako jakýsi jednotný vzorník.85

„Tento můj malý soubor grotesek má posloužit zlatníkům, malířům, kameníkům, truhlářům i jiným umělcům tím, že jim dá podněty.“86

S truhlou jako kusem nábytku se setkáváme již dříve, ale právě v renesanci dosahuje truhla svého vrcholného období. Původně byla účelovým prostým nábytkem, v renesanci se toto mění a truhla sama se stává předmětem, který je při cestách chráněn před poškozením. Truhla byla bohatě vykládána a zdobena, např. zlaceným štukovým dekorem a intarziemi, a také je architektonickým odrazem své doby. Přední strana truhly byla často zdobena obrazy. Příkladem známého umělce, který se taktéž podílel na výzdobě truhly, je Sandro Botticelli. Zajímavé je, že v dnešních galeriích můžeme někdy spatřit obrazy z truhly, které byly vyňaty a nahrazeny deskou, právě kvůli významným dílům slavných umělců. V 16. století ztratila truhla i svou kubickou jednoduchost, přibyly nohy, na kterých byla truhla postavena, mnohdy měly tvar lvích 83

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 91. Tamtéž, str. 93. 85 Tamtéž, str. 89-94. 86 Tamtéž, str. 94. 84

35

tlap či zatočených valut. Dále je možné vidět silnou reliéfní řezbu, motivy sfingy, různé mytologické postavy, šlechtické erby a mnoho dalších. Truhla měla díky své propracovanosti, zdobení o monstróznosti svoje prvořadé místo, byla také symbolem majetku. Truhel existovalo několik druhů – truhla svatební, ty, které ukrývaly majetek rodiny, a truhly sedací. Mezi sedacími truhlami byl i jeden zvláštní typ italské (toskánské) lavice. Tzv. cassapanca byla kombinace truhly a lavice a přispěl zde i vliv renesančního trůnního křesla. Pokud si k tomuto nábytku přimyslíme ještě několik polštářů, uvidíme předchůdce čalouněného sofa.87

Z hlediska druhů nábytku vidíme i některé nové typy, jako třeba italský příborník, známý také jako „credenzone“. Tento předmět není ani truhlou ani skříní, je něco mezi těmito předměty. Charakteristické pro něj je, že je vysoký jako stůl, má zásuvky pod deskou a dveře zdobené řezbou. Některé druhy jsou dále vybaveny policemi, které sloužily k vystavení jiných předmětů. V některých zemích byly ještě vidět i truhly na vysokých podpěrách podle vzoru gotiky, ovšem řezbářskou výzdobu přisuzujeme už jen renesanci. Skříň našeho typu ještě stále není k dispozici. Skříně v renesanci vycházejí ze systému dvouposchoďové skříně, avšak renesance i těmito skříněmi dále pracovala a vznikla tzv. psací skříň. Spodkem byla dvoudveřová skříň a horní částí byla svislá sklápěcí deska. Dále se na přelomu 15. a 16. století setkáváme s kabinetní skříní. Z dvoustupňové skříně však nevznikl pouze psací stůl, ale také jakýsi předchůdce knihovny. Vrchní díl dvoustupňové skříně se proměnil v otevřené police, které byly oddělené žlábkovými pilastry. V renesanci se také ojediněle setkáváme se samostatnou zásuvkovou truhlou zvanou „cassettone“.

Dalším typem nábytku

renesanční doby je židle, pro kterou je charakteristické bohatě vyřezávané opěradlo. Stabilitu židle zajišťují čtyři nohy nebo plné bohatě vyřezávané desky, které jsou mnohdy zrcadlovým protějškem opěradla. Takové se nazývají „sgabello“. Mezi renesančními židlemi uvidíme i skládací židli ve tvaru písmene X a skládací křesílko, tzv. „savonarolku“, či skládací sedátko „štokrle“ (placet).88

Stůl byl v renesanci přenosný, ale také už i pevný s kulatou či čtyřhrannou deskou. Některé renesanční kusy jsou opravdovým klenotem řezbářského umění. Svůj význam si i v renesanci udržely postele, známá je velká manželská postel i lehké

87 88

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 95-100. Tamtéž, str. 101-106.

36

odpočívadlo (divan s polštáři). Kromě těchto druhů nábytku znala renesance i jiné, jako je například věšák na šaty, stojan na knihy či obrazové rámy.89

Mimo nábytku je renesance známá i výrobou komponentů ze skla, keramiky a cínu. V této době mluvíme hlavně o slavném benátském sklářství. V 15. století vidíme dekor ve studené olejové malbě a v 16. stol. olejomalbou reprodukovali obrazy velkých mistrů i náročné rytiny. Pro benátské zboží měl velký význam objev nitkového (filigránového) skla. Výroba nitkového skla „spočívala v obalování horké skleněné bubliny bílými nitkami mléčného skla, silnými jen několik milimetrů.“90 Překřížením těchto bílých nití vzniklo tzv. síťové sklo. Benátky se také proslavily objevem ledového skla, které „spočívalo v ponoření horké bubliny do ledové vody – materiál dostal trhliny a stal se neprůhledným.“91 Muranské hutě se proslavily výrobou krásných zdobných číší. Skláři disponovali čistou sklovinou, proto jejich výrobky byly nesrovnatelné s Evropou, která naopak pracovala s méně ohebným materiálem a nečistou sklovinou. Evropa ale uvítala techniku emailové barvy, která dokázala přikrýt nekvalitní materiál. Motivem na evropské produkci jsou například erby, jména majitelů, stádia lidského života, biblické výjevy, společenské scény apod. V 16. století nastupuje nová éra rytí dekoru do hladkých ploch diamantem. V Čechách je známá osoba Kašpar Lehmann, který se pokusil o hlubokou řezbu na českém skle. Roku 1609 mu sám císař Rudolf II. udělil výhradní právo na řezbu skla. Byl to on, kdo poprvé přenesl techniku, jež se používala při řezbě kamenů, na sklo. Byl to počátek vítězství českého křišťálu ve velké evropské konkurenci. V renesanci je známý termín fajáns (odvozeno od italského města Faenza u Boloně) a majolika (odvozeno od ostrova Mallorky ve středomořském souostroví Baleáry). Tyto termíny vyjadřují keramiku, která je pokryta neprůhlednou olovnato-cíničitou glazurou. Rozdíl mezi majolikou a fajánsem je zřejmě takový, že pod pojmem majolika jsme si měli představit zboží, „jež mělo barevný střep i glazuru, zatímco termín fajáns měl označovat zboží s bílým střepem a bílou krycí glazurou.“92 Fajáns je obecnějším, širším termínem, který není spjat s určitou proveniencí, oproti majolice, která je termínem pro označení fajáns italské výroby. Rok 1550 je zlomový pro keramiku ve Faenze, jelikož se do popředí dostává italské město Urbino, kde se zdržují mistři keramici z Fraenzy.93 89

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 107-108. Tamtéž, str. 113. 91 Tamtéž, str. 113. 92 Tamtéž, str. 124. 93 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 110-124. 90

37

Výše jsme se bavili o skle a keramice, nyní zbývá další podstatný materiál, a tím je cín. Oproti gotice jsou předměty z cínu v období renesance dostupnějším a levnějším zbožím, které již můžeme vidět i u řadových měšťanů. O pravé řemeslné zručnosti hovoříme v souvislosti s výrobky z cínu, které byly vytvořeny a sloužily pro požadavek krásy, nikoli pro potřeby člověka. Na cínových předmětech můžeme vidět motivy křesťanské, rostlinné a geometrické ornamenty a mnohé další. Vyráběly se zejména velké mísy o průměru víc než 40 centimetrů a džbány. Mnoho děl je zdobeno bohatou plastikou, setkáváme se však i s hladkými talíři, jež byly vytvořeny pro každodenní potřebu člověka. Na tvorbě bohoslužebného náčiní se však stále podílí zlatníci. Do zlatnického řemesla nespadají pouze liturgické předměty a šperky, ale také zlaté dýky a rukojeti dýk, zápony na knižních vazbách, zdobení sedel apod. Významné postavení zlatnického řemesla a zlatnické a stříbrnické produkce je umocněno i tím, že se jej vyučili i velmi slavní umělci doby, např. Sandro Botticelli. Jeden z nejvýznamnějších mistrů byl Benvenuto Cellini, jenž byl pozván i na dvůr francouzského krále Františka I. V renesanci dosáhlo obrovské úrovně i mnoho jiných řemesel, i na železe bylo vidět, že si řemeslníci dávají záležet. Takovým příkladem může být i zbrojní technika, ta v renesanci získala výjimečné postavení, např. váleční velmoži si nechávali zdobit své přilby a štíty plastickými reliéfy. V 16. stol. můžeme vidět zdobené halapartny a kordy. Jídelní náčiní zaznamenalo svůj definitivní nástup v 16. stol., velikou zásluhu na tomto měla královna Kateřina Medicejská a její syn král Jindřich III. Ten jí přivezl vidličku z Benátek, která měla tak velký problém stát se součástí tabulí na evropském dvoře. K dalším významným vynálezům renesance patří bezesporu kočár, který se však svého vrcholu dočkal až v 17. a 18. století. Hodinářské řemeslo se také dále vyvíjelo, nově od 16. až 18. stol. měli v hodinářském řemesle své místo i mědirytci, kteří zdobili pláště hodinek. Kapesní hodinky se objevují i na krku dam, nadále dochází k jejich rozvoji a koncem 16. stol. můžeme spatřovat hodinky rozmanitých druhů. Po konstrukční stránce je pro hodinářství významné 17. století, kdy se začíná používat mosaz. Mezi další výrobky hodinářského řemesla patří sluneční hodiny, hvězdné hodiny pro astrology a další. Renesance je dále spojena s nákladnou a vysokou bytovou kulturou, takovou jakou lidstvo dosud neznalo. Stejně tak byla spojena s nákladným a vybraným odíváním – módou.94

94

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 131-144.

38

„Renesance tedy otevřela člověku nové možnosti, nové prostory, ale také vybranou nádheru. Potrpěla si na stejnou dokonalost, ať už šlo o výrobu nábytku, o zlatnické řemeslo či hodinářství. A co víc – dokázala zasadit díla své doby do dokonale promyšleného rámce obytných prostor.“95

2.2.6. Baroko Co si představit pod pojmem baroko? Baroko lze chápat jako výraz, „jímž se ve středověké logice označovaly nesprávné a směšné úsudky, nebo se odvozuje z portugalštiny ve významu nabubřelý.“96

„Výraz barokní je odvozen od výrazu „baroque“, značícího totéž co zakřivený, vlnitý.“97

Baroko je velmi těsně spjato s francouzským králem Ludvíkem XIV., dokonce se lze setkat s tím, že některé slohové prvky, zejména u nábytku, jsou označovány za sloh Ludvíka XIV. Charakteristické pro baroko je značné použití zlata, bohaté tvary či řezba. Baroko používalo i prky renesance, neodmyslitelně k němu patří valená klenba s lunetami, sloupy, pilíře, konzoly, pilastry či balkóny. Baroko ve svém ztvárnění popíralo zásady, na kterých byla založena renesance (rovné přímky, pravoúhlost apod.). Ve srovnání s gotikou (vertikála) a renesancí (horizontála) se baroko nese ve znamení diagonály. Základním půdorysným obrazcem se v barokním období stala elipsa. Chrámy postavené v barokním stylu působí velmi emotivně na city věřících. Na jedné straně baroko umožňovalo vykoupení z těžkého pozemského života a na druhé straně umělo hříšníkovi nahnat strach a hrůzu z pekelného zatracení. Všechny malby, výzdoby (postavy světců a mučedníků), výklenky a podobně měly a mají velkou moc působit na city

člověka,

který

stojí

před

takovým

dobovým

dílem.

K nejznámějším

architektonickým stavbám u nás patří dva chrámy sv. Mikuláše, staroměstský a malostranský, na nichž se podílel významný stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer. V rámci pražských památek je také třeba zmínit rozevláté sochy, jež zdobí Karlův most, tyto jsou taktéž ukázkou barokního slohu. Rokem, který se stal pro rozvoj a postavení baroka stěžejní, je rok 1600 a za místo, kde barokní sloh vznikl, lze označit Řím. Vliv 95

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 143-144. Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 19. 97 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 146. 96

39

baroka spatřujeme nejen v architektonických stavbách, ale také v řemesle. Umělecké řemeslo této doby mělo „ze svých děl vytvořit symboly bohatství a okázalé nádhery, která by ještě více zvýraznila postavení šlechty a především absolutistického vládce.“98 Ku příkladu u krále Ludvíka XIV. se zlato používalo téměř ve všech řemeslných oborech, král měl zlaté příbory, nábytek (křesla, postele) i oděv. Hlavním význam měl nábytek, který se pyšnil složitou strukturou a tvary, např. vývrtkovitými opracovanými sloupy v nohách stolů a křesel. Dále můžeme vidět volutu spojenou s esovitou křivkou, prohnutí bylo zjevné i u dosud hladkých a rovných stěn skříňového nábytku. Významnou osobností a jedním z nejopěvovanějších řemeslných umělců této doby byl francouzský ebenista Charles André Boulle, který již ve svých 24 letech byl mistrem prvního řádu, jehož dílo můžeme vidět např. ve Verseilles a Louvru. Jeho bravurní technika a umělecká úroveň je a bude nenapodobitelná. Je spojen zejména s největším rozkvětem marketerie a bohatým vykládáním nábytku různým materiálem. Všechny tyto zdobné prvky ještě více vynikly na červeném (ebenovém) dřevě, které nahradilo stávající ořech. Na předmětech lze vidět i bronzový prvek, který ještě více umocnil Boulleovu práci, často tyto bronzové plastiky lemovaly rohy nábytku. Dalším významným prvkem na mobiliáři byla řezba, která je zajímavá tím, že byla zlacená tenkými fóliemi kovu, což můžeme převážně spatřit u stolů.99

V období baroka se taktéž setkáváme s dřevěnou intarzií, která se prosadila až do 18. stol. Evropa po vzoru Florencie převzala kamennou mozaiku. V tomto období se dále setkáváme s napodobováním čínských vzorů, jelikož stále více rostla obliba východoasijských předloh. Na barokním nábytku se zpravidla objevovalo i dokonalé dýhování. Jak bylo již shora popsáno, neodmyslitelnou součástí baroka je i umělecké zdobení a kromě toho je třeba upozornit i na pestrost nábytku. Dominantním se stal stůl, který již má své pevné místo v interiéru, objevují se však i jiné druhy stolů, např. čajové, karetní a další. Velmi známé jsou stolky biedermeier. Rok 1717 je rokem, kdy se objevují noční stolky („tables de nuit“). Vyráběly se i stolky konzolové, které stály pouze na dvojici nohou. Častým případem bylo, že na umělecky řezaných stolcích byly postaveny jiné kusy užitého umění, jako byla např. keramika. Výrobce nábytku dále můžeme rozdělit na ty, kteří vyráběli běžný nábytek stolový a skříňový, jim říkáme ebenisté, a pak na výrobce nábytku – židlí, tzv. chaisiers, ti se věnovali nábytku 98 99

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 155. Tamtéž, str. 146-164.

40

sedacímu. Sedací nábytek (židle, křesla, lavice) se v baroku dočkal pevného čalounění. Zvláštní význam měla křesla pro panovníky či šlechtice, byla na nejvyšším stupni hierarchie mezi nábytkem. Pro sedací nábytek je typické, že roste šířka a mohutnost tohoto nábytku. Barokní křesla a židle z doby Ludvíka XIV. jsou plné ornamentů a židle stojí na zploštěných, řezaných koulích. Pokud mluvíme o mohutných konstrukcích, nesmíme zapomenout na to, že čalounění dosahovalo snad ještě více rozměrů než samotná konstrukce nábytku. O rozmanitosti sedacího druhu nábytku svědčí i fakt, že některé francouzské názvy nábytku nenašly vhodný pojem či označení v cizím jazyku, a proto se některé názvy přebíraly z francouzštiny. Jedním takovým příkladem je i pojem „bergére“, pod kterým si lze představit „bohaté čalouněné posezení, často na odnímatelném sedákovém polštáři, s čalouněným lenochem, který přechází i na čalounění obou boků. Navíc jsou tu čalouněny i područky“.100 Z tohoto popisu je zřejmé, že ani v českém jazyce není možné najít přesný ekvivalent tohoto pojmu, lze však říci, že je křeslo bergére dosti podobné našemu ušáku. Součástí barokního komfortu jsou mimo křesel a židlí i různé pohovky a polštářovaná odpočívadla, tzv. „canapé“. Často se setkáváme s látkami, jež mají dekorovaný vzor, se sametem či zlacenou kůží. O rozmanitosti a druzích sedacího nábytku lze říci ještě mnohé. Nejde však konkrétně vyjmenovat a popsat všechna křesla a židle a jiný sedací nábytek, který se v té době vyráběl, jelikož by toto téma bylo velmi obsáhlé a ani samotný popis sedacího nábytku doby baroka není stěžejním bodem práce. Obecně lze však říci, že barokní doba sedacímu nábytku velmi přála, což se odráží i na jejich propracovanosti, zdobnosti a řezbě.101

Dále k tomuto konkrétnímu tématu lze jen dodat, že „doba baroka a zejména mistři truhláři a čalouníci ve Versailles se prostě naučili milovat a vážit si lidské zadnice, jak si přál Alexej Tolstoj.“102

K reprezentačnímu nábytku patří i postel. V barokní době má uzavřený kubický tvar (zejména v případě knížecích komnat), který doplňují záclony, závěsy a bohatá řezba. Vstávání i uléhání ke spánku bylo obřadem, u kterého asistovalo panovníkovi několik zasvěcených jedinců. Je známé, že panovník neměl tolik soukromí, ba naopak dvůr byl přítomen i u velice intimních záležitostí, jako bylo např. narození dítěte. 100

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 169 Tamtéž, str. 164-174. 102 Tamtéž, str. 173. 101

41

Dalším kusem nábytku, o kterém bude řeč, je komoda, která byla předmětem zdobení zejména velkého ebenisty Boulleho. Vývoj komody jde od krátkých noh a přední stěny bohatě zdobenou řezbou na spodním okraji vedenou skoro až k zemi. Právě Boulle zhotovil vyšší podpěry a nakonec došlo i k prohnutí stěn komody, stejně jako tomu bylo u zdí chrámů. V baroku se dále setkáváme s hodinovými skříněmi, které se nakonec vyvinuly až v ucelené stavby, které byly ukončeny hodinovým strojem, jenž byl navíc hojně ozdoben bronzovou plastikou. V barokní nábytkářské soupravě nechyběl ani kabinet, o kterém bylo psáno již v období renesance. Opravdovým skvostem byly kabinety, u kterých se při otevření dveří objevila i uzavřená přihrádka, jež byla navíc obklopená dalšími malými bohatě zdobenými zásuvkami. V baroku již konečně vidíme zrod dvoudvéřové vysoké skříně, která sloužila jako šatník. Tento vývoj byl reakcí na módu této doby, jelikož ukládání drahocenných rób do šatníku bylo evidentně praktičtější než ukládání do truhly. V souvislosti s barokní dobou již také hovoříme o sklenících, které soužily k vystavování a ukládání drahých předmětů. Truhla se stala součástí měšťanské domácnosti a ještě později už jen součástí lidového umění.103

Stolní náčiní také zaznamenalo značnou změnu, používají se spíše tvárnější a modernější materiály, více se jako materiál užívá sklo a porcelán. Stále se používá malba emailem, avšak byla omezena jen na jednobarevnou kresbu. Objevem 17. století je leptání skla kyselinou chlorovodíkovou (autorem má být Jiří Schwanhardt, který zdědil po Kašparovi Lehmannovi řezačskou privilej). Koncem 17. století vrcholila sláva českého křišťálu, v tomto období nabídly Čechy světu řezané sklo a dvojstěnné sklenice. Oba artikly byly velice oblíbené a žádané. České výrobky dominují ve světě až do konce 18. století. Číše a poháry jsou zdobeny řezbou nejrůznějších motivů. Velmi známou a typickou pro svoji dobu se stala Koulova číše. „Je to těžká cylindrická, nahoře se rozevírající číše, pokrytá řezbou po celém plášti. Kolmé sloupy dělí celou plochu poháru na pět polí, do nichž řezač zakreslil alegorické postavy, symbolizující pět lidských smyslů.“104. Čechy, jak bylo již výše uvedeno, disponovaly ještě jedním významným artiklem, a to

dvojstěnným sklem, do kterého se dávala zlatá fólie.

V tomto spojení vznikaly krásné zlaté dekóry na skle. Tuto technologii podrobně popsal Jan Kunckel. „Vezmi dvě hladké sklenice, které se právě dají na sebe vsadit a které, pokud se výšky týče, tak jsou upraveny, že vnitřní nepřevyšuje zevní, nýbrž obě stejně jsou vysoké. Vymaluj větší sklenici na vnitřní straně barvami olejovými po způsobu 103 104

42

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 175-184. Tamtéž, str. 187.

drahokamů, jak nejlépe umíš, nech uschnouti, vyryj pak ostrou ryteckou jehlou sem a tam žilky, nebo co si přeješ.“105. Jedny z největších mistrovských děl dvojstěnných sklenic pocházejí z let 1730-1740. K dalším významným sklářským předmětům patří i malované sklo. Zde je nutno zmínit dílo Ignáce Preisslera, který byl opravdovým velikánem zdobení skla a porcelánu čínskými či japonskými motivy. V Čechách se také vyráběla prvotřídní „benátská zrcadla“ a roku 1720 byl vyroben první český křišťálový lustr. Jak je z výše uvedeného patrné, Čechy byly výrobou skla velmi proslulé a ve světě uznávané.106

Druhým významným materiálem barokní doby je kromě skla také porcelán, ten pravděpodobně pochází z italského slova „porcela“, což označuje určitý druh škeblí. Důkazem toho je i čínské zboží z dynastie Tchangů, které díky své křehkosti, průsvitnosti, jasnosti zvuku a mušlovitému lomu velmi připomínalo lasturu. Postup výroby byl po staletí zahalen v temnotách. V počátcích baroka se setkáváme se zbožím těžkým, hutným a polévaným fajáns. Čína oproti tomu vyráběla porcelán jiné kvality, tyto výrobky bohatě orientálně zdobené. Staly se jakýmsi módním ukazatelem té doby, jímž se mnozí začali inspirovat. Čínský porcelán byl velmi vyhledávaným, jeho cena byla přímo závratná. Logickým vyústěním tedy bylo, že se Evropa snažila rozluštit tajemství čínského porcelánu. Mnohé země se pokoušely o jeho kopírování. První vyrobený porcelán se datuje rokem 1709, porcelán vyrobila saská Míšeň, konkrétně je třeba zmínit jméno lékárníka Johanna Fridricha Böttgera a polského krále Bedřicha Augusta. Největší rozkvětu porcelánu však zažívá až rokoko, o tom však až dále.107

Cín je také materiálem, o kterém je třeba se zmínit i v barokním období, jelikož cín byl v tomto období žádaný mnohem více než kdykoli předtím. I v církvi vidíme, že se začínají vyrábět cínové kalichy a jiné důležité předměty. I na předmětech z cínu je vidět vliv barokní doby, konkrétním příkladem jsou vítací poháry, jež byly určené k čestnému přípitku, kdy na stěnách pozorujeme např. mnoho zvlněných výdutí. Barokní cínové nádoby oproti době renesanční byly více masivní. Novým předmětem baroka jsou čtyřboké nebo šestiboké lahve s víčkem. Stěny jsou bohatě zdobeny, objevují se zde i dobové náměty. Cín se kromě jiných předmětů používal i na rakve

105

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 189. Tamtéž, str. 184-193. 107 Tamtéž, str. 194-201. 106

43

šlechticů, které byly hojně zdobeny. Doba baroka je dobou, kdy dochází k velkému vzrůstu slávy cínu, ale také dobou, kdy sláva cínu pohasíná.108

Řemeslo kování mříží v době baroka získalo zcela jinou funkci a z pohledu na mříž, z původně účelové, funkční mříže, se stal zdobený předmět spadající do daleko ušlechtilejší roviny. Šperky dosahovaly vysoké úrovně, byly velmi propracované a ještě více zdobené. Roku 1657 došlo ke spojení kyvadla a konstrukce hodinového stroje, v letech 1680-1690 tedy již spatřujeme kyvadlo na běžných hodinách. Na hodinách se také zavádí minutová ručička. U pouzder kapesních hodinek se uplatňuje objev barevné smaltované malby. Tvar kapesních hodinek se od poloviny 17. století mění na vejcovitý. V baroku se dále setkáváme s výrobou přesýpacích či slunečních hodin. Rok 1667 byl velmi významný pro další vývoj hodin, jelikož tohoto roku byla založena továrna v německém Schwarzwaldu, kde byly vyrobeny také úplně první kukačkové hodiny. K dalším zajímavostem barokní doby patří i splachovací záchod s poklopem. Docházelo také k rozvoji na straně kultury, např. byla nastudována Comédie Francaise, která se hraje dodnes. Došlo i k významným událostem na poli hudby, když Antonio Stradivari započal se svojí výrobou houslí. Budovalo se Versailles. Baroko bylo jedinečné i oblékáním, bylo to období paruk, kdy dámy nosily živůtky s hlubokým výstřihem, rukávy zdobené krajkou, zvonovité sukně a šněrovačky. Francouzská společnost byla inspirací a předlohou celé Evropě.109

Pokud se ohlédneme za obdobím baroka, zjistíme, že v této době došlo ke vzniku mnoha kulturních, uměleckých památek, předmětů, společenských změn a událostí. Baroko je neodmyslitelně spojeno s králem Ludvíkem XIV., „jehož smrtí se uzavírá jedna veliká, bohatá epocha lidských dějin.“110

2.2.7. Rokoko Pojem rokoko je odvozen od francouzského slova rocaille, jehož významem v překladu je mušle. Občas se můžete setkat s tím, že tento styl bývá také nepřesně pojmenováván slohem Ludvíka V. Potřeby společnosti se v polovině 18. století začaly měnit, lidé především toužili po nezávazných požitcích a po nádheře, jež nebyla ničím omezována. Tak jak je baroku známa především jeho okázalost, velké palácové síně a 108

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 201-204. Tamtéž, str. 204-213. 110 Tamtéž, str. 213. 109

44

nádherné prostory zrcadlových galerií, tak je v rokoku pozornost šlechty spíše soustředěna do intimních salónků, půvabných budoárů a prostorů, které jsou plné světla. V baroku stojí v popředí pozornosti mocenské kusy nábytku, které již v rokoku nemají svoje místo, postupně tedy mizí např. mocné jídelní stoly či baldachýn umístěný nad lůžkem. Vznikaly nové mobiliáře, které byly plné pohybu a grácie. Sloh rokoka můžeme nejlépe vidět ve francouzských zemích či na západě, u nás se naopak rokoko tolik neujalo. Důvodem, proč tomu tak bylo, může být fakt, že rokoko je ve své podstatě dvorským slohem a dvůr byl přestěhován z Prahy do Vídně, proto nemělo rokoko u nás vhodné podmínky ke svému rozvoji. Příkladem rokokového slohu je u nás např. fasáda Kinského paláce na Staroměstském náměstí v Praze. Ve světě se rokoko nejvíce projevovalo ve Francii. Ke světovým památkám, které v sobě nesou znaky rokoka, patří např. Schönbrunn. Rokoko je spojeno se jménem Francouze Gillesa Marie Oppenorta, stavitele, dekoratéra a kresliče ornamentů. Rokokový sloh je slohem bytových prostor a ornamentů, je obsažen v budoárových interiérech a spojen s květovaným brokátem. U nábytku a na ornamentech (např. na štukách paláců) je možné vidět, že se v rokoku zaoblovaly úhly. V rokoku není totiž místo pro rovné tvary. Ve stavitelství se rokoko projevilo spíše z hlediska ornamentů na fasádách. Naopak o to více se jeho styl objevuje u užitého umění. Jak již bylo řečeno výše, rokoko se obrací k budoárové intimitě, vznikají prostory, které mají plnit konkrétní účel, jako je reprezentační místnost, šatna, knihovna, kabinet pro psaní, ložnice a další. Také se poprvé setkáváme s tím, že vznikají ucelené nábytkové soustavy. Rokokový styl je tvořen kromě nábytku také štukem a potahovými látkami a také dekorací stěny. To vše utvářelo podobu rokokového interiéru. Rokoko tedy nahrazuje dosavadní symetrii asymetrickým ornamentem. Nechalo se inspirovat východoasijskými vzory, vidíme v něm použití pestrého čínského laku či následně také japonského materiálu (zlaté figury na černém podkladě). Dále se v tomto slohu setkáme se zlacením řezeb. Některé dekory na nábytku z této doby jsou barevné. V období baroka bylo zmíněno jméno ebenisty Boulleho, v rokoku je tedy třeba také zmínit jedno jméno, a tím je ebenista Charles Cressent. Jeho práce byla práce opravdového mistra, zvláště co se týkalo marketerie, sochařství a práce s bronzem. Ten byl v době rokoka velmi častým prvkem na nábytku, mnohdy dokonce bronzové kování zastínilo i výbornou práci truhláře. Nejoblíbenějším a nejobvyklejším kusem mobiliáře se v této době stala komoda (1708). Cressent se

45

komodám velmi věnoval, každé své komodě věnoval spousty času a úsilí, zhotovoval pro ně kresby, studie, náčrty apod.111

Sedací nábytek je i v době rokoka velmi rozšířený a čítal na mnoho druhů. Setkáváme se s obvyklými typy, které jsme mohly vidět již v baroku, dále se však objevují i další speciální židličky s opěradly či bez nich. Vyrábí se také nejrůznější druhy taburetů, sofa či odpočívadel. Druhů bylo opravdu mnoho, s ohledem na rozsah práce se jimi dále nebudeme zabývat. Za všechny však lze zmínit např. pohovku „markýza“ či speciální dvojsedačku v češtině zvanou „tváří v tvář“. Francie vynikla svými konstrukčními nápady, není proto divu, že pro většinu sedacího nábytku nemáme ani české pojmy.112

Svoji pozornost by si zasloužily i stoly, kterých se vyráběla opravdu široká škála druhů, poněkud odlišným byl stůl se žaluziovým uzávěrem z poloviny 18. stol. Ten měl jednu funkci odlišnou od ostatních stolů a to tu, že byl schopen přikrýt jak celou psací desku, tak i poličky. Zde je nutno zmínit jméno J. Francois Eben, který byl známý také díky svému umu vymýšlet nejrůznější skryté zásuvky, tajné přihrádky apod. Do této doby se také zapsaly hodinové skříně, které byly značně zdobeny a tvar měly podobné houslím. K nábytku dále lze říci, že rokoko dávalo přednost lehkosti, elegantnosti a zdobnosti.113

Rokoko však nejvíce vyniká porcelánem. Do popředí se zde dostává saská Míšeň, která je o něco více napřed před celou Evropou. Na míšeňských předmětech je vidět, že je inspirována východoasijskou proveniencí, jelikož se na mnoha dílech setkáváme i s ornamenty v podobě nejrůznějších čínských vzorů či postaviček. Typickým znakem pro míšeňskou výrobu je cibulový květ, který je symbolem a dekorem na tzv. cibulovém porcelánu. Dále je možné vidět i plastiky různých velkolepých rozměrů, ale i figurky, které přesně vystihují svou dobu. S výrobou porcelánu je také spjato město Sevres. Francie byla známa výrobou z měkkého porcelánu, ten měl své nezaměnitelné vlastnosti, byl mnohem tvárnější, čímž umožňoval lepší propracovanost a barevnost porcelánu. Z tohoto materiálu bylo také

111

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 214-226. Tamtéž, str. 227-232. 113 Tamtéž, str. 232-238. 112

46

velmi vhodné vyrábět plastiky. Dalším významným městem výroby porcelánu byla Vídeň, ta však měla negativní vliv na vývoj porcelánu u nás.114

O porcelánu bylo již psáno, nyní je třeba se zmínit o skle. Sklo se v rokoku z hlediska materiálu mnoho neměnilo, avšak přizpůsobilo se své době alespoň dekorem. Používá se také technika punktování. „Technika vyvinutá v 18. stol. v Holandsku a založená na principu tyčinky s diamantovým hrotem, která naráží lehkými údery na hladkou plochu skla. Zanechává přitom za sebou tu hustší, jinde řidší skvrny skupiny vyhloubených bodů, které ve svém souhrnu vytvářejí měkký obraz podobný punktovaným rytinám.“115 V baroku se hovořilo o výsadním postavení českého křišťálového skla, to si udrželo svoje postavení v období rokoka, avšak největšího rozmachu a významu dosáhlo v době baroka. České sklárny obohatily svět svým mléčným sklem, které mělo bílou barvu, čímž dostalo podobu porcelánu. Dekorem byly zejména květinové a figurální motivy nesoucí se v duchu rokoka. Mimo mléčného skla byl velmi významný i objev rubínového skla (Jan Kunckel), jednou ze zmámnějších firem, vyrábějících rubínové sklo, byla firma Egermann.116

Cínařská, zlatnická i stříbrnická produkce se vyznačovala tím, že tvary byly vyduté, prohloubené, zvlněné a křivky zase klikaté. Po hladké ploše nebylo památky.117 U hodin byl zaznamenán významný pokrok, svět se hnal za přesností, což mělo za následek ústup slunečních, olejových i přesýpacích hodin. U kapesních hodin se klade velký důraz na zdobení hodinových pouzder. U nástěnných hodin se taktéž projevuje vliv doby, hodiny jsou bohatě zdobeny. Oproti předchozím slohovým obdobím se v době rokoka u výroby hodin používá pestřejší škály materiálů. Mimo klasické materiály používá rokoko i porcelán, díky němuž se na hodinách setkáváme i s dobovými postavičkami, které zdobily hodinové stroje a současně připomínaly a odrážely svoji dobu.118 Rokoko bylo dobou velkých postav a příběhů, o nichž slýcháváme dodnes. Bylo dobou slavné Markýzy de Pompadour a Casanovy, o nichž jistě každý člověk nejednou slyšel. Jak už tomu bývá, vše jednou končí a Markýza ve svých 43 letech umírá a

114

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 238-244. Tamtéž, str. 245. 116 Tamtéž, str. 245-249. 117 Tamtéž, str. 251. 118 Tamtéž, str. 251-255. 115

47

Casanova končí svůj dobrodružný život jako knihovník, kdy119 „už na obzoru nadcházela éra bouří, kterou galantní věk menuetů, mušek a stříbrných paruk bezděky připravoval…“120

2.2.8. Klasicismus, sloh Ludvíka XVI., empír, biedermeier Klasicismus se řadí mezi univerzální slohy, současně je také posledním takovým univerzálním slohem.121

„Klasicismus

v nejobecnějším

významu

znamená

používání

motivů

inspirovaných a přejímaných z tzv. klasického umění, tj. antického Říma a Řecka.“122

U klasicismu jsou vidět značné odchylky od předchozího rokoka, byl na rozdíl od něj orientován zcela opačně. Charakteristické pro toto období je, že neoplývalo barvami, konstrukce byly klidné a vyvážené, nepoužívalo tolik ornamentálnosti a spíše preferovalo pravidelnost a jednoduché tvary.123

Klasicismus je úzce spjat s vládou francouzského krále Ludvíka XVI. (17741792), podle něhož je sloh označován jako sloh Ludvíka XVI. Tento styl byl vidět zejména na mobiliáři, kde vidíme návrat k plochým liniím a stěnám a návrat k jemné ornamentice, jež nepřevyšuje samotné řezbářské dílo a dá mu také prostor vyniknout, je ztělesněním klidu v mnoha směrech. Jednou z významných osobností této doby je ebenista francouzského dvora Jean Henri Riesener. Převzal Oebenovu dílnu a navíc se stal dvorním dodavatelem. Riesener zhotovoval nábytek např. pro Marii Antoinettu.124

Nejvyhledávanějším a nejoblíbenějším nábytkem byla komoda kubického tvaru, která byla zdobena marketerií a bronzovou figurací. Dále se setkáváme zejména s příborníkem. Kabinet se mění na sekretář, jehož jméno je odvozeno od slova „secret“, které označovalo přihrádkami ukrývající tajnou korespondenci. V této době doslova

119

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 257. Tamtéž, str. 257 121 Tamtéž, str. 258. 122 Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 20. 123 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 262-263. 124 Tamtéž, str. 264-271. 120

48

mizí konzolové stoly (známé z rokoka), vznikaly nové druhy postelí, které nemají závěsy, dále se vyrábí sedací nábytek, sofa, pohovky a další. Za vlády Ludvíka XVI. se dále setkáváme např. s pohovkou „otoman“. „Šlo o celočalouněnou pohovku s převýšeným lenochem, který uzavírá oválný otoman ze dvou třetin“125 Dále se vyráběl například „divan“. „Šlo o nízkou lenošku s nízkým lenochem, a vlastně odpočívadlo, vystlané četnými polštáři.“126 O druzích nábytku se dále již zmiňovat nebudeme, z výše uvedeného je zřejmé, že nábytek si v této době taktéž zanechal svou pestrost a bohaté členění.127

Čeští skláři tuto dobu také obohatili, a to svým modelováním skla nad plamenem, kdy se naučili vyrábět různé druhy zvířecích a rostlinných figurek, čímž postupně odstartovali nový rozvoj českého skla, který nastal až v polovině 19. stol.128

Sloh Ludvíka VXI. je nejvíce vidět na nábytku a ornamentice (viz výše), charakteristické prvky doby se však odráží i na architektuře. 129 Je podobný baroku. „Je avšak více strohý, opouští hybnost tvarů i půdorysů, fasády se zplošťují a detail se stává geometričtější.“ 130

Klasicismus je kromě slohu Ludvíka XVI. spojen i s obdobím zvaném empír. „Empír, zvaný také císařský sloh, má původ v názvu ve francouzském slově empire impérium, císařství, a to proto, že se jím stavělo převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem.“131

„Okázalá nádhera empíru měla především poskytnout dostatečně reprezentativní rámec napoleonské moci a zároveň měla zakrýt plebejský původ lidí bez tradic, kteří tuto moc představovali a vykonávali. Měla propůjčit důstojnost mladému dvoru, zneuznávanému celou Evropou.“132

125

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 275. Tamtéž, str. 275 127 Tamtéž, str. 273-277. 128 Tamtéž, str. 279. 129 Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 20. 130 Tamtéž, str. 20. 131 Tamtéž, str. 21. 132 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 284. 126

49

K charakteristickým prvkům empírové doby u stavitelství patří to, že se spíše ještě více umocnily rysy doby klasicistní a hlavní funkci zde měla symetrie. Co se týká ornamentů a zdobení, tak bylo spíše minimálně zastoupeno a stavby na nás působí velmi stroze a účelně. Empírový styl se projevoval také na nábytku, který byl konstruován do těžkých krabicových forem a byl obohacen lesklými plochami mahagonového dřeva. Nábytek působí dojmem nehybnosti a masivnosti, tím spíše když kusy nábytku stojí na soklech či na těžkých nosnících. Prvky a inspirace antiky se také projevují v ornamentech, které k tomuto slohu patří, jsou jimi např. lyry, delfíni, starodávné amfory, labutě a další. Často se setkáváme s tím, že figurální ozdoby jsou veliké a tvoří např. opěradla nábytku.133

Mezi nejzákladnější typy nábytku patřila postel a stůl. Dále se vyráběly typy, které již známe z předchozích slohových období. Empírové období neovlivnilo jen nábytek, ale i další tvorbu, jako jsou malby, hodiny apod. Nacházíme zde motivy antických postav či zvířecí figury. V tomto období se u skla používá technika založená na průhledných transparentních emailech. Dále se v období empíru setkáváme oproti baroku (dvě do sebe zapadající sklenice) se zdvojením jen na určitých partiích pláště. „Sklář vybrousí do sklenice přesně vyměřenou jímku, do níž pak vloží odpovídající skleněnou destičku pokrytou kresbou a zlatou fólií.“134 České sklo v této době nebylo na výsluní, změna nastala až ve dvacátých letech 19. stol. s příchodem českého barevného skla a je spojena se jménem Friedrich Egermann, o kterém bylo již v práci psáno. Porcelán má v době empíru také své specifické rysy a tvary, vázy například v sobě skrývají i hodinové stroje. U nádobí mizí květinové dekory, stuhy a pestré barvy. Novým dekorem jsou obrazy, „v nichž žila doba a v nichž člověk poznával svět, v němž žil.“135 I náš český porcelán podlehl vlivu doby a snažil se osvojit si styl antiky. Na českém porcelánu se objevují postavy z řecké a římské mytologie a ostatní empírové prvky této doby. Empírový styl se nevyhnul ani šperkům, řídil se přísnými geometrickými vazbami a byl ozdoben např. zářivým drahokamem. Na špercích můžeme vidět i kamej (plastickou reliéfní řezbu) a také mozaiku, která byla vyráběna z polodrahokamů. Móda byla taktéž dobou empíru ovlivněna. Ženy nosily šaty po vzoru antiky, muži však dávali přednost anglické módě.136

133

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 285-287. Tamtéž, str. 298. 135 Tamtéž, str. 300. 136 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 291-305. 134

50

„Nicméně klasický, empírový styl přijal městský živel střední Evropy za svůj. Přetvořil jej, dal mu svou vlastní tvář a prodloužil mu tak život o dobrá tři desetiletí, přesněji do roku 1848. A tato doba pak nese souhrnné pojmenování „doba předbřeznová“, anebo ještě přesněji – biedermeier.“137

„Byla to v podstatě figurka švábského učitele Gottlieba Biedermeiera, karikovaného v listech Fliegen-de Blätter, která dala název bezmála celému půlstoletí měšťanské kultury.“138

Mezi základní beidermeierovskou tvorbu patří bezesporu nábytek, který ovlivnily téměř všechny slohy. Charakteristické pro tuto tvorbu je, že převládajícím prvkem byla užitkovost, prostota a případná střízlivost. Hlavním cílem nábytku, zejména sedacího, bylo splnit funkci účelnosti a pohodlnosti, na ornamenty se již důraz nekladl. Spíše se preferovala prostota a vkusný tvar. V tomto období se také setkáváme s intarziemi s naturalistickými motivy, kterými nejčastěji byly ptáci, květy a podobně. Biedermeierský styl nábytku byl nábytkem jak selským, tak i určeným šlechtě a měšťanstvu. Celý interiérový prostor byl dále slaďován tapetami na stěnách, textiliemi na stolech apod.139

Biedermeierovská doba přála i výrobě šperků, můžeme na nich vidět například umírajícího Gala či skupiny andělíčků. Mezi šperky se objevuje i vysoký hřeben, jenž byl vyroben ze želvoviny. Po napoleonských válkách měla chudoba doby za následek to, že šperkaři místo drahokamů používali levnější varianty, například horský křišťál, achát či slonovinu. U šperku se také setkáváme s miniaturní podobiznou zasazenou zejména v náhrdelnících a prstenech. K portrétní miniatuře dále jen citát doktora F. X. Jiříka, který napsal, že miniatura byla „poslední jiskrou živého ohně, která nejdéle doutnala v sutinách starého umění. Jest závěrečným kamenem ve výstavbě dějin tradičního umění, které zaniklo po slavném, plném a krásném vývoji v polovici 19.

137

Tamtéž, str. 307. Tamtéž, str. 311. 139 Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 31. 138

51

století.“140 Na tvorbě miniatur se v této době podílí velký počet mistrů i řadových malířů, za všechny lze zmínit Josefa Navrátila.141

U skla se doba biedermeieru projevila tím, že si žádala těžké, solidní formy navíc ještě s maximálním barevným efektem. V polovině 19. stol. se podařilo najít barevné sklo. Pomocí zlata vznikne červená barva, stříbrem vzniká topasová žluť a pomocí kobaltu vzniká modř. Od této doby barevná škála odstínů stále narůstá a vyvíjí se nové odstíny a tím i sklo dostává novou podobu. Velmi oblíbeným se stalo zdobení v podobě bílého emailu, který byl dále dekorován např. technikou zlacení, probrušováním nebo také nanášením tentokrát barevných vrstev emailu. Nově v tomto období vznikla technika zvaná inkrustace. Inkrustace je technikou, kdy „skláři začali zatavovat do skleněné hmoty reliéfy z bílé hlíny anebo z porcelánu“.142

2.2.9 Druhé rokoko, romantismus (druhá gotika, druhá renesance, druhé baroko) K těmto dalším historizujícím slohům jen několik málo slov. Dá se říci, že rokoko se nese u porcelánu ve znamení bohatého dekoru, který je navíc oproti jiným obdobím plastický. Pokud bychom zkonkretizovali znaky porcelánu druhého rokoka, vidíme plasticitu, bohatý dekor, mnohdy naturální zobrazení květů, asymetrii v reliéfu. Tyto zdobné kusy porcelánu byly velmi oblíbené zvláště u měšťanstva, jelikož ukojily jejich touhu po předmětu, který bude mít jakousi reprezentativní hodnotu. Během druhého rokoka se setkáváme s mnoha tvary a různými předměty, kromě klasických kávových souprav se vyrábělo mnoho dalších předmětů, jako byly například svícny, ale své obliby dostály i porcelánové figury. Některé porcelánky se v tomto období nechaly inspirovat východoasijskými či čínskými motivy, které přenášejí na svoji tvorbu. K nábytku druhého rokoka lze říci, že se snažil napodobit nábytek v rokokovém slohu, avšak v obecné rovině i když napodoboval prvky rokoka, chyběla mu ta známá křehkost, kterou oplýval rokokový nábytek.143

140

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 320. Tamtéž, str. 318-321. 142 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 326-327 143 Tamtéž, str. 331-335 141

52

„Romantici vybírají z historie po svém, upravují si k vlastním ideálním představám takříkajíc lepší stránky minulosti. Z tohoto hlediska pojato jde v romantismu spíš o hluboké společenské hnutí než o umělecký sloh.“144

S ohledem na to, že biedermeier byl obdobím, které ovlivňovalo měšťanský interiér, bylo potřeba mít též styl, který by ovlivnil i stavitelství, takovým slohem byla druhá gotika, která ovlivnila stavitelství 19. století. Tento sloh neměl své prvky jen v architektuře, naopak se s nimi setkáváme i na kamnech (pseudogotická kamna zdobící Starou sněmovnu na Pražském hradě), dále tyto prvky gotiky můžeme vidět dokonce i na porcelánu. Jedna z velmi známých staveb, a to zámek Hluboká, vznikla právě na základech tohoto období ovlivněného romanistickým pojetím doby, je tedy odrazem romantizující gotiky.145

Dalším obdobím, které nastalo v polovině 19. století, byla druhá renesance. Ta v této době poznamenala především stavitelství a nutno říci, že v pozitivním slova smyslu. Byla totiž slohem, kterým v rámci nové doby umožnil svými prvky splnit požadavky na moderní bydlení své doby. Nešlo však jen o budovy, které by sloužily a plnily funkci bydlení, naopak se setkáváme se stavbami, které mají monumentální reprezentační charakter a které jsou ukázkou naší národní architektury. Tak jak tomu bylo i v předchozích slozích, i zde se hodí uvést alespoň jeden poklad stavitelství této doby a tím je Národní divadlo v Praze.146

Posledním z tzv. historizujících slohů je druhé baroko. Toto období mělo vliv nejen na stavitelství, ale také na umělecké řemeslo. Charakteristické prvky baroka se tedy znovu promítly například do českého rytého skla, do nábytku, do porcelánu apod. V tomto období se v architektuře mluví o profesoru Bedřichu Ohmannovi, jehož práci můžeme vidět např. na hotelu Central v Hybernské ulici v Praze.147

3.2.10 Secese Pojem secese je latinský výraz pro oddělení či odštěpení. V rámci slohového období zvaného secese je tento výraz znakem oddělení mladší generace umělců od

144

Tamtéž, str. 339. Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 339-344. 146 Tamtéž, str. 346-347. 147 Tamtéž, str. 353- 358. 145

53

jejich starších předchůdců.148 Ve francouzském jazyce je odtržení reprezentováno slovem sécession.149

Hlavní postavou této doby je Jan Kotěra, který také zastával společnou myšlenku i s dalšími architekty o tom, že je potřeba budovat bydlení účelné a zdravé.150 Ostatně důkazem toho jsou i jeho slova „účel, konstrukce a místo jsou hybnou silou, zatímco forma je jen jejich následkem. Prostor a konstrukce je vlastní pravdou architektury, zatímco tvar a výzdoba může být nanejvýš vyjádřením této pravdy.“151 Toto slohové období můžeme vidět u nás (jedním z takových příkladů je Obecní dům v Praze) i v zahraničí. Mezi země, které si osvojily secesní styl, patřily země střední Evropy, Jugoslávie, Maďarsko, Latinská Amerika, dále se secesní styl objevuje v ruském umění či Spojených státech. Zvláštním případem bylo Španělsko, zde se secesní styl proslavil v podání dnes již velmi známého umělce a stavitele Antoni Gaudího. Ten je autorem domu nesoucího se v secesním stylu Casa Mila nebo taktéž známého jako La Pedrera. Pokud se blíže podíváme na motivy a dekorace, které jsou na stavbách, lze říci, že velmi oblíbeným motivem byly květy různých druhů. Secesní stavby jsou jednoznačně spojeny s rostlinnými motivy, ty však nejsou jedinými, naopak se mnohdy setkáváme i s živočišnou tématikou. Stavby jsou dále mnohdy zdobeny např. malbami či ženskými postavami. Secesní styl, jak již bylo uvedeno, ovlivnil stavitele, jeho vliv však pocítilo i řemeslo této doby. Secesní prvky se objevují např. na oknech či klikách. Dále můžeme vidět keramické předměty či nábytek (Josef Fanta či Jan Kotěra), z nichž vliv secese přímo čiší. Pokus stále mluvíme o secesi, je nutné ještě zmínit jednoho umělce, který je se secesí neodmyslitelně spojený, a není jím nikdo jiný než Alfons Mucha, v jehož díle taktéž najdeme secesními prvky. Secese je tedy styl, který ovlivnil stavebnictví, řemeslo i užité umění.152

148

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 21. 149 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 362. 150 Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, str. 363. 151 Tamtéž, str. 363. 152 Tamtéž, str. 364- 380

54

3. Nákup a prodej starožitností Hlavním cílem koupě je nepochybně vydělat peníze a současně se tím „zbavit“ předmětu, který nepotřebujeme. Na druhé straně stojí kupec, který za kupní cenu získává předmět, po němž touží, nebo kterému bude složit pro další majetkový vztah. Naproti tomu výměna je prodejem a koupí bez použití peněz. Je nepochybné, že žádná ze stran takové transakce nechce prodělat. Je logické, že prodávající chce získat peníze, co možná nejvíce, a kupující chce nakoupit, co možná nejlevněji. Doporučení tedy zní: prodávat s předstihem, kdy nejste odkázán/a na příjem peněz z prodeje a můžete tak počkat na zájemce, jenž vám za předmět nabídne sumu, kterou za daný předmět požadujete, aniž byste byli nuceni jít s cenou dolů. Jednou z možností jak prodat předmět, je podat inzerát nebo dát předmět obchodu do obchodu se starožitnostmi do komisního prodeje. Co je to komisní prodej? Komisní prodej je situace, kdy dáváte svou starožitnost obchodníkovi do prodeje za pro vás přijatelnou cenu. Mnohdy jsme svědky toho, že obchodníci vyplácejí při komisním prodeji zálohy, někdy se stane, že je to až do výše 50 % z prodejní ceny, což se však týká spíše sběratelsky zajímavějších a cennějších předmětů. V případě prodeje předmětu má obchodník nárok na provizi z prodeje, která se pohybuje kolem 20 % z ceny prodaného předmětu.153

A na co si dát při prodeji pozor? Nepochybně nejdůležitější je přečíst si prodejní smlouvu, jelikož někteří prodejci si mohou dohodnout prodej předmětu po delší době (obvykle 3 až 6 měsíců) za nižší cenu, a to i bez vašeho souhlasu. Dále může mít obchodník sjednáno, že předmět bude v prodeji určitou dobu. Pokud byste tedy chtěli danou věc vrátit zpět dříve, než bylo dohodnuto, zaplatíte tzv. stornovací poplatek, který se pohubuje kolem 5 %. Dále je třeba dát si pozor na případy, kdy nepoctivý obchodník s vámi uzavře smlouvu na určitou částku za prodej vašeho předmětu, ale ve skutečnosti tento předmět prodává dráž. Následkem toho se stane, že předmět může být předražený, a tím pádem se špatně prodává, a dále peníze získané navíc z prodeje připadnou do kapsy obchodníka, nikoli do vaší. Vám dá pouze tu částku, kterou jste si dohodli. Tato situace může nastat v případě obchodníka-nepoctivce, avšak není nic jednoduššího než si ověřit, za kolik se váš předmět ve skutečnosti prodává.154 153 154

55

Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, str. 21. Tamtéž, str. 22.

Malá rada pro nezkušené, první nabídka nemusí být vždy špatná, avšak než si dohodnete prodej, zjistěte si, co vlastníte za předmět, a stanovte cenu. S obchodníkem jednejte slušně, ale nebojte se chtít svou cenu. Pokud se jedná o běžný sběratelský předmět, který je běžně dostupný, není efektivní bádat a hledat nejvyšší cenu. Naopak je někdy lépe nespekulovat a prodat i za cenu nižší, než je běžné, jelikož pokud chcete předmět opravdu prodat, můžete zjistit, že ztráta vašeho času, peněz a energie takto vynaložené převyšuje zisk z prodeje předmětu. Pak se vrátíte k původní nabídce a zjistíte, že o předmět dotyčný již nemá zájem.155

3.1. Jak zjistíme, co máme V první části práce bylo objasněno několik zásadních pojmů, mezi nimiž byl i pojem starožitnost. Pokud jsme však lidé neznalí tohoto oboru, jen stěží na první pohled poznáme, jestli v našich rukách dřímá opravdový starožitný skvost nebo jen „obyčejná“ stará věc. Mnohdy i odborník může mít problém s určením a zařazením konkrétního předmětu. Proto je zde několik možných postupů, které nám pomohou zjistit, co opravdu máme nebo alespoň nás mohou nasměrovat správným směrem. Jak bylo již zmíněno, pokud se jedná o laika, který při úklidu půdy, chalupy nebo při pozůstalosti objeví starý předmět, o kterém chce zjistit, zdali je na vyhození či naopak, je jednou z možností, jak zjistit, co máte, vlastními silami bádat. Dnes již existuje několik publikací, které vám s identifikací mohou pomoci a na základě kterých můžete vlastní iniciativou zjistit, co vlastníte. Jako nejjednodušší se však jeví předmět vzít a navštívit nejbližší muzeum či starožitnictví. Zde byste se neměli setkat s odmítnutím. Pokud však věc není uzpůsobena k neodborné manipulaci, je lepší ji nafotit, případně udělat kvalitní náčrtek a na zadní stranu napsat rozměry daného předmětu. S takto vytvořenými podklady oběhněte starožitnictví a při troše důvtipu jistě od starožitníka zjistíte, co na fotografii či náčrtu je. Pokud první starožitník není schopen věc identifikovat, nezoufejte a obraťte se na jiného starožitníka. Vždyť jak se říká, víc hlav víc ví. Pokud ani po několika návštěvách u starožitníků nezjistíte, co vlastníte, je možné s uctivou žádostí obeslat naše či zahraniční muzea. V případě, že ani odborníci vám nebudou schopni pomoci, nezoufejte a klidně nechte plynout tok času. Daný předmět uchovejte tak, aby se nepoškodil a neztratil, jistě se dříve nebo později najde odborník, který bude schopen předmět identifikovat a uspokojí tak vaši zvědavost.156 155 156

56

Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, str. 21-22. Tamtéž, str. 19.

O tom, jak je důležité vědět, co doma máte se přesvědčila i dnes již bývalá majitelka „Oblázku“ (jak mu sama majitelka říkala). Majitelka zdědila po svých rodičích asi tunu vážící kámen půlkruhovitého tvaru. Tento kámen měla několik desítek let umístěný před svým domem, dokonce se s ním i několikrát stěhovala a vždy si jej vzala s sebou. Následně se majitelka rozhodla zjistit jeho původ. V aukční síni Bonhams identifikovali předmět jako jeden ze sedmi chrámových schodů ze Srí Lanky. Následně byl „Oblázek“ v Londýně vydražen asi za 16,8 milionů korun. 157

3.2. Stanovení ceny Na počátku stanovení ceny je vždy nutné vědět, co máme. Musíme mít tedy předmět přesně určen, aby mohlo dojít k prodeji, nákupu či jeho výměně. Sběratelé se obvykle při určení ceny řídí všeobecnými zvyky, kterými jsou např. určení ceny podle podobného či stejného předmětu, který byl v poslední době na setkání sběratelů, při aukci nebo v obchodě se starožitnostmi. Nebo cenu může vyhledat v katalogu, který je určen pro ten konkrétní obor. U určitých oborů existuje odborná literatura a ceníky, na základě kterých lze jednoduše vyhledat a stanovit cenu. Takto lze postupovat zejména u známek, mincí, bankovek apod. Oproti tomu je značně ztížené stanovení ceny u okrajových a ojedinělých sběratelských oborů.158

Každý začínající sběratel nebo prodejce-laik, který chce za předmět získat co nejvíce peněz, má rovněž několik možností, jak stanovit cenu. První možností je vzít předmět a obejít s ním jednotlivá starožitnictví a následně se vrátit tam, kde nabídli nejvíce. Zde upozorňuji na systém popsaný již v kapitole č.3 „Nákup a prodej starožitností“, kde bylo napsáno, že první nabídka nemusí být ta nejhorší z hlediska ztráty času a peněz do hledání nejlepší nabídky vynaložených. Dalším možným řešením je podat si inzerát v časopisech či denících, případně dnes je velmi častý inzerát přes internet. Zde napište, že prodáte nejvyšší nabídce a dále už jen vyčkejte na odezvu ze strany zájemců. Ke stanovení ceny vám může dopomoci i soudní znalec, zde je vždy dobré po stanovení ceny znalcem zajít do starožitnictví a ujistit se, že za znalcem stanovenou cenu vám vezmou předmět do komise. A ještě malá rada, „pokud se starožitník se svou představou o ceně neliší více než o 20 % od ceny, kterou stanovil

157

Novinky.cz [online]. 24.4.2013 [cit. 12. května 2013]. Ze zašedlého schodu se vyklubala miliónová relikvie. Dostupné z < http://www.novinky.cz/koktejl/300030-ze-zasedleho-schodu-se-vyklubalamilionova-relikvie.html>. 158 Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, str. 19

57

soudní znalec, můžete obě ceny sečíst, výsledek vydělit dvěma a vyjde vám pravděpodobně skutečná cena.“159 Je na každém, zdali si nechá udělat více znaleckých posudků na jeden předmět a nabídne ho do komisního prodeje několika dalším renomovaným starožitnictvím. Zde můžete zjistit, že stanovení skutečné, reálné ceny daného předmětu vás vyšlo na více, než je jeho skutečná cena. Proto než začnete ve velkém oslovovat jednotlivé znalce a starožitníky, vězte, že nic se nemá přehánět. Originální metodu, jak stanovit cenu předmětu, uvedl Zdeněk Knápek, kde popisuje metodu svého přítele sběratele. „Ten se účastní pravidelně několika sběratelských setkání, a když si není jistý cenou svého zboží, tak je vystaví na prodej a při dotazu „Kolik za to chcete?“ odpovídá, že hodně a že vystavený předmět nechce ani moc prodat, nebo že už ho má zamluvený jeden známý sběratel. Když je o vystavený předmět malý zájem, prodá ho za nízkou cenu. Když je zájem velký, prodá ho za vysokou cenu. A když je zájem mimořádný, tak mu vystavěný předmět ukradnou zloději a on už se nikdy nedozví, jakou měl doopravdy cenu.“160 Z. Knápek ještě dodává, že jeho známý je skutečný sběratel, kterého v takovém případě více než hmotná ztráta mrzí fakt, že zůstane v nevědomosti ohledně skutečné ceny tohoto předmětu.161

Jak je vidno, každá metoda stanovení ceny má svoje pro a proti. Osobně bych se přikláněla v první fázi vzít předmět a jít se zeptat do nejbližšího starožitnictví. Pokud by nebylo možné s předmětem bezpečně manipulovat, nabízí se předmět vyfotit a s fotografií zajít taktéž do nejbližšího starožitnictví. V případě, že by starožitník nedokázal předmět identifikovat, pak bych teprve zvažovala jiné alternativy, jak stanovit cenu.

Odhad a přesnost stanovení ceny předmětu jsem taktéž řešila s M. Čechem, který se k tomuto vyjádřil následovně „i naše renomované obchodní domy, které se tímto zabývají, se dostanou do situace, kdy se stanoví očekávaná cena za předmět, vyvolávací cena je pak 70 % ze stanovené ceny a najednou cena vyskočí čtyřikrát tolik. Takže se nedá přesně odhadnout se 100% přesností konkrétní cenu. Vždy záleží na tom, kdo se objeví na trhu, kdo o to má zájem.“162

159

Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, str. 20. Tamtéž, str. 20. 161 Tamtéž, str. 19-20. 162 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 160

58

3.3 Nákup a prodej dle názoru starožitníka V rámci kapitoly č. 3. Nákup a prodej starožitností jsem dala na toto téma několik otázek M. Čechovi, aby byla práce obohacena i z pohledu samotného starožitníka. Za prvé jsem se zeptala, co dělat, když dojde k situaci, že člověk neznalý oboru starožitnictví zdědí v rámci pozůstalosti nějaké předměty a neví, jestli vůbec, případně jakou mají hodnotu. Jak nejlépe s těmito věcmi naložit? Z odpovědi M. Čecha vyplynulo, že asi nejvhodnější postup je pořídit si seznam předmětů s fotografickou dokumentací a přijít do kamenného obchodu se starožitnostmi. Důrazně však nedoporučuje a myslí si, že to nedoporučuje většina starožitníků, dát inzerát. Důvod je jednoduchý. Domnívá se, že je zde riziko, že některé skupiny lidí by toho mohly zneužít a na úkor důvěřivých lidí se obohatit. Dle M. Čecha je dobré, když se laik domnívá, že vlastní věc, která má vyšší nebo velikou hodnotu, poradit se i s více starožitníky, aby měl více názorů. Dále uvádí soudního znalce, toho však doporučuje až jako poslední možnost, pokud by bylo jasné, že daný předmět má opravdu velkou hodnotu.163

Dalším pro mě zajímavým příkladem byl případ, kdy člověk chce prodat skleněnou či keramickou vázu. A jak v tomto případě postupuje sám starožitník, pokud ho s tímto problémem nějaká osoba vyhledá? M. Čech na tuto otázku reagoval takto, „samozřejmě na základě zkušeností, informací z katalogu, z různých aukčních domů, nejen českých ale i Evropských, se snažím této konkrétní předmět někam zařadit. Klientovi ukážu podobný předmět a po konzultaci s ním si dohodneme cenu. A nyní nastávají dvě možnosti: já řeknu, že buďto vykoupím věc za hotové, anebo beru předmět do komisního prodeje. Když vykupuji za hotové, vykupuji za 50 až 60 % ceny prodejní (cena, na které jsme se původně domluvili a kterou jsme společně prokonzultovali). Druhý případ nastává, když jde věc do komise, což spočívá v tom, že až se věc prodá za tu cenu, kterou jsme se domluvili, tak já si strhnu 10 % z ceny jako můj výdělek.164

163

Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 164 Tamtéž.

59

O komisním prodeji byla již v práci zmínka, sám starožitník M. Čech se o této problematice také zmínil, a proto jsem se ho dále zeptala, co si myslí o 20% provizi z komisního prodeje? Zdali je tato výše v pořádku. Pan M. Čech se zmínil o tom, že tuto procentuální výši u komisního prodeje ovlivňuje daň z přidané hodnoty. On sám se vyjádřil, že nerealizuje daň z přidané hodnoty, proto může uplatňovat v rámci komisního prodeje jen 10 %.

Výše daně z přidané hodnoty je tedy ovlivňujícím

faktorem výše provize z komisního prodeje. Jsou však i další faktory, které budou ovlivňovat výši provize z komisního prodeje, jistě bude záležet také na každém jednotlivém starožitníkovi a na lokalitě, ve které se prodej realizuje. Procentuální výše provize se může tedy pohybovat v různém rozmezí. Ostatně, jak sám M. Čech říká, „ti, kdo mají daň z přidané hodnoty a mají nebo pořádají aukce, tak tam myslím, že někteří dokonce berou řekněme 20 % od kupujícího a 15 % od prodávajícího. Takže mají 35 % z celkové prodejní ceny. A to si myslím, že by už nemělo být. Ale tohle je spíš taková výjimka, většinou je spíš těch 18 až 20 %, tato výše se uvádí i v katalozích, což je v pořádku, jelikož musíme brát v úvahu to, že mají daň z přidané hodnoty.“165 Co se týká rozšířenosti komisního prodeje, dozvěděla jsem se, že komisní prodej a smlouva o komisním prodeji je dnes již standardní záležitostí téměř každého starožitníka. Není tudíž nikterak neobvyklá a můžete se s ní setkat v podstatě všude.166

Dále mne zajímalo, zda jsou ceny ve starožitností pevně dané nebo jsou řekněme stanoveny dohodou mezi účastníky. Na tuto otázku mi bylo odpovězeno v podstatě to, že praxe u M. Čecha je taková, že některé ceny jsou pevně dané, o nichž dále nesmlouvá (např. ty, které má dány na internetu u konkrétních předmětů), a některé jsou předmětem vzájemné domluvy.167

165

Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 166 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 167 Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN.

60

4. Hodnoty a oceňování Předmětem obecného zájmu ochrany a zachování hodnot jsou výtvarná umělecká díla, starožitnosti, případně jiné výtvory kulturního významu. Tyto jsou natolik vzácnými a ochrany potřebnými předměty, že jsou součástí fondů v muzeích, galeriích, majetkem právnických osob nebo jsou majetkem sběratelů či soukromých osob. Do společenského oběhu se dostávají nejčastěji ve formě darů nebo jiných majetkových vztahů, nejčastěji ve vztahu koupě a prodej. Místem, kde může k obchodu dojít, jsou starožitnictví, aukční domy, antikvariáty apod. Hlavním účelem získání předmětů je jeho hodnota, která je schopna různým způsobem a v různé míře přispět ke kultivaci duševního života člověka. Tato kultivace může probíhat po stránce citové, rozumové, morální a estetické. Vztah k hodnotám je subjektivní (společensky i individuálně), z tohoto i jiných důvodů se může v průběhu určitých časových horizontů měnit. Měnit se také mohou stanoviska k jejich finančnímu oceňování. 168

V souvislosti s posouzením hodnot předmětů kulturního významu, hodnot starožitností a jiných děl výtvarného umění hovoříme o odborném znalectví. „Jeho obsahem a úkolem je na základě vědomostí, vědecky podložených metod, nabytých zkušeností a nezřídka i vlastní intuice vyjádřit se mj. zejména k otázkám pravosti, autorské i časové atribuce a provenience, kvalifikovat úroveň díla v procesu a celku autorovy tvorby, jeho postavení a význam ve vývojové posloupnosti příslušného oboru, zjistit technický stav díla, případně pozdější úpravy a restaurátorské či jiné zásahy.“169 V rámci odborného znalectví existuje více vědních oborů, do kterého ten či onen předmět spadá. Předměty, které máme na mysli, jsou ve své podstatě výsledky činnosti člověka s jistými vlastnosti vyplývajícími z účelu, pro které byly vytvořeny. Současně jsou i obohaceny kulturním přínosem autorových tvořivých schopností. Všechny tyto vlastnosti spadají pod pojem „kvality“. 170 „Kvalitou rozumím to, při čem je něco nějaké.“171 Aristoteles

168

Assman Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, str. 218. Tamtéž, str. 218. 170 Tamtéž, str. 218. 171 Tamtéž, str. 218. 169

61

5. Sběratelství „Sběratelství je ušlechtilý a drahý koníček. Současné muzejnictví a vzdělanost s ním nutně počítá.“172

5.1. Jak se stát sběratelem Po položení této otázky najdeme odpověď kde jinde než v literatuře. Literatura uvádí tři možnosti, jak se stát sběratelem. „První možností je založit si sbírku metodou pokusu a omylu a řídit se radami a informacemi nabízenými v odborných časopisech a knihách. Také můžete zkusit štěstí na aukcích a soupeřit s experty a profesionály; je ovšem dobré ujistit se, že aukční síň nevyhovuje jen prodejci, ale jedná i ve vašem zájmu. Třetí metoda vychází z nevázaného vztahu se starožitníkem. Je-li to dobrý starožitník, nikoli pouhý dodavatel, může se stát vaším průvodcem a poradcem.“173

K problematice sběratelství se také vyjádřil sběratel Pavel Feigl (jeden z vlastníků Galerie 22 na pražském Žižkově), který se touto činností sám zabývá již několik desítek let. Jak tedy vidí lidi sbírající umění P. Feigl? „Lidé, kteří sbírají umění, o něm musí něco vědět. Sbírat umění vás musí opravdu bavit, musíte se v oboru vzdělávat a není to nic pro lidi, kteří jen chtějí tendenčně dělat něco, co je v danou dobu ve společnosti chápáno jako zajímavé a o čem se domnívají, že je to vynese mezi jinou společenskou vrstvu.“174

5.2. Dějiny sběratelství Sběratelství sahá do dob dávno minulých, známé je již od dob starověku. Důkazem o nejstarším sběratelství jsou i egyptské pohřebiště, které jsou právě dokladem existence tehdejšího sběratelství, ve sbírkách se nacházely cenné předměty té doby. Tyto sbírky řadíme mezi veřejně nepřístupné. Jejich opakem byly sbírky veřejné, které se nacházely v antických chrámech. Místem, kde se v raném středověku soustřeďovaly cennosti převážně z liturgického kultu (relikvie), byly kláštery či kostely. 172

Assman Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, str. 199. BATTIE, David. Starožitnosti: Ottova encyklopedie. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, str. 223. 174 Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23. 2. 2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys? Dostupné z: . 173

62

Ve středověku se sbíraly i rukopisné knihy se vzácnými iluminacemi. Jedním z velkých sběratelů středověké doby byl vévoda Jan Berry, který disponoval obrovským pokladem, ten obsahoval například velmi vzácné rukopisy. Mezi významné sbírky 16. století patří např. sbírka císaře Rudolfa II. na Pražském hradě. Rudolf II. byl významným sběratelem, o němž se uvádí, že byl sběratelem velmi intuitivním, vášnivým a nesystematickým. V 17. a 18. století vznikalo mnoho neveřejných sbírek, zejména v zemích Koruny české. Za všechny zmíním obrazovou sbírku barokních Čech, která byla majetkem Černínů, a jejímž zakladatelem byl Jan Humprecht Černín. Za počátkem novodobého sběratelství z hlediska vědeckého a instituciálního stojí dvě země - Anglie a Itálie (např. Museo Kircheriano v Římě vystavovalo zejména fosílie). Pro vznik muzejnictví, tak jak jej dnes známe, byla významná polovina 18. století, která přinesla nástup racionalismu a nových vědních oborů, díky čemuž začalo vznikat právě muzejnictví. Uměleckoprůmyslová muzea jsou muzea, která obsahují široké spektrum oborů a sbírek. O vznik uměleckoprůmyslových muzeí se velkou měrou zasadila světová výstava v Londýně (1851) společně s Gottfriedem Semperem. Po výstavě během několika let začaly vznikat i jiná muzea. Vznik našeho uměleckoprůmyslového muzea se datuje rokem 1885. 175

Heslo doby znělo. „Naše doba se stala průmyslovou. Chce rozvoj po všech stránkách.“176

Postupem času se mění i sociální postavení v řadách sběratelských osobností, původní sběratele-průmyslníky nově nahrazují intelektuálové a umělci. Ke sběratelům se také přidávají vysoce postavení státní úředníci, v tehdejší Československé republice to byl např. Bohuslav Dušek. 177

Z mého pohledu je sběratelství velmi důležité, pokud by se v době minulé nenašli lidé, které by uchvátila touha po sběratelství nejrůznějších předmětů, jen stěží bychom dnes po celém světě měly sbírky nevyčíslitelných hodnot, které jsou odkazem a ztělesněním své doby.

175

Assman Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, str. 196-198. Tamtéž, str. 198. 177 Tamtéž, str. 199. 176

63

5.3. Sběratelé a trh s uměním Trh s uměním byl v roce 2012 velmi úspěšný, jelikož investoři a sběratelé během tohoto roku utratili více než v jakémkoli předešlém roce. Mezi rekordní umělecká díla patřila ta od Františka Kupky, Emila Filly a čínskému umění. Nejdražším uměleckým dílem roku 2012 byl Kupkův obraz Tvar modré, který byl v aukci vydražen za 55,75 miliónů korun. Trh s uměním stále stoupá, jelikož v roce 2003 bylo v tuzemských aukcích vydraženo asi 20 miliónových položek a za poslední čtyři roky to bylo vždy více než 100 miliónových položek. V první desítce nejdražších děl za poslední roky figurují obrazy Emila Filly, díla Františka kupky, Jindřicha Štýrského, Toyen, Josefa Šímy, Josefa Čapka, Jana Zrzavého nebo či ruského malíře Konstantina Korovina.178

178

Novinky.cz [online]. 14.2.2013 [cit. 12. května 2013]. Sběratelé na českých aukcích za deset let utratili 5,4 miliardy. Dostupné z < http://www.novinky.cz/kultura/293304-sberatele-na-ceskych-aukcichza-deset-let-utratili-5-4-miliardy.html >.

64

6. Restaurování 6.1. Pojem restaurování Co si představit pod pojmem restaurování a jaký je rozdíl mezi restaurováním a konzervováním? „Zcela obecně lze říci, že v západoevropském civilizačním okruhu, v souladu s textem Benátské charty (1964), je možné pojmenování restaurování použít pro označení různých způsobů odborného ošetření památek, při němž, na rozdíl od pouhé konzervace, dochází i ke změně jejich dochovaného vzhledu. Při konzervaci naproti tomu jde jen o takové odborné ošetření hmotné podstaty památky, které má prodloužit trvání dochovaného autentického vzhledu. Klíčový pojem autenticity je používán jako výraz označující pravost uměleckého díla, ale také jeho originalitu a původnost, pokud jde o časové, autorské a místní určení.“179

Jelikož některé památky či umělecká díla dosahují velkého stáří, není neobvyklé, že v mnoha případech dochází k tomu, že jsou tyto předměty poškozeny či jinak narušeny. V těchto případech dochází k tomu, že míra dochované autenticity se odlišuje od míry autenticity původní. Ve snaze zastavit úbytek autenticity dochází k restaurování, které spočívá například v doplnění hmoty a změny vzhledu. Počátky nutnosti opravování uměleckých děl pravděpodobně vznikly krátce poté, co byla umělecká díla tvořena. Nejstarší zmínka o prvním restaurování (opravování) děl je spojena se jménem známého sochaře Feidia (socha Dia).180

6.2. Rady sběratelům Je nezpochybnitelné, že sběratelstvím se zabývají lidé, kteří se rádi obklopují starožitnými předměty, které jim dělají radost nebo je považují za cenné (vzácné) a současně se o ně starají a pečují o ně. Sbírky mohou mít mnoho podob, nečastěji se u starožitníků jedná o sbírky obsahující různorodé předměty. Každý sběratel či starožitník by měl vědět, jak o svoje sbírky či jednotlivé předměty pečovat. Jinou péči bude vyžadovat obraz, jinou dřevěné předměty, keramika či textilie. U obrazu by se mělo

179 180

65

Assman Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, str. 236. Tamtéž. str. 236.

dbát na to, aby byl uchráněn před přímým slunečním zářením. Nejjednodušším způsobem, jak uchránit cenný obraz před nežádoucími vlivy, je ho nevystavovat a správným způsobem jej uložit do pevných desek, kde bude nejlépe chráněn. Dřevo, i když se to nechce na první pohled zdát, je velmi citlivé a lehce zranitelné. Navíc má celou řadu přirozených organických škůdců, jako je například plíseň. Před červotočem se dnes dá nejúčinněji bránit pomocí ozáření v radiační komoře. Platí ještě další pravidlo a to, že údržbu těchto dřevěných předmětů provádíme výlučně suchou cestou, nepoužíváme tudíž vodu ani žádné saponáty a jiné přípravky. Asi nejchoulostivější jsou textilie, ty jsou velmi náročné na údržbu. Je třeba mít také na paměti, že restaurátorské práce provádí pouze držitelé koncese, jež byla vydána na základě licence Ministerstva kultury ČR.181

7. Praktická část a další důležité informace z pohledu starožitníka o obchodu, ekonomickém růstu, zájmu o starožitnosti,… S ohledem na to, že téma je velice obsáhlé a do práce mohly být zařazeny jen některé kapitoly a témata, zeptala jsem se na další věci související s touto tématikou M. Čecha, který je majitelem starožitnictví v Blansku a podniká na základě živnostenského oprávnění jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku. Předmětem jeho živnosti je nákup a prodej kulturních památek nebo předmětů kulturních hodnot.182 Jde o aktuální otázky, které jistě zajímají mnohé z nás. Zejména jde o ekonomický pohled na problematiku starožitností, jejich další ekonomický vývoj a růst či o zájem veřejnosti o toto téma. M. Čech odpovídal na níže uvedené otázky, ke kterým jsou dle informací z rozhovoru uvedeny odpovědi.

Jakým je ekonomický směr starožitností a jak se formoval či změnil trh (obchod) se starožitnostmi v posledních 10 letech? „Ve starožitnických realizovaných obchodech je poslední desetiletí desetiletím sestupu cen a sestupu objemu obchodu a myslím si, že nemluvím jenom za sebe, ale za většinu

181 182

Assman Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, str. 239-240.

ARES [online]. [cit. 8. .

66

května

2013].

Osoby

Dostupné

z:

starožitníků, naopak aukční domy, kde se realizují špičkové starožitnosti, tak tam to jde nahoru. Poslední desetiletí má jednoznačně sestupnou tendenci a hodně.“183

Čím je to způsobeno? „Tak je to způsobeno jednak 11. zářím 2001 v Americe, pak je to způsobeno tím, že ten „hlad“ po starožitnostech po r. 1989 už utichl a takové ty zájmy zahraničních kupců a vyvážení starožitných věcí za hranice už přestal. Vývoz starožitných předmětů za hranice je minimální, samozřejmě pokud nejde o krádeže a jinou trestnou činnost.“184

Kdo navštěvuje starožitnictví, kdo jsou vaši zákazníci? Z odpovědi M. Čecha vyplynulo, že jeho starožitnictví vyhledávají dvě skupiny lidí. První skupinou jsou sběratelé a druhou skupinou jsou obyčejní lidé, kteří získali starožitné předměty například darem, z dědictví apod. Je podstatné zmínit, že většina starožitností má za léta své existence vybudovanou už svou klientelu, která obsahuje mnoho stálých sběratelů a zákazníků, kteří starožitnictví pravidelně navštěvují a informují se o případných novinkách apod. Dále co se zákazníků týče je v dnešní době velmi důležitý internet a webové stránky. Dle názoru M. Čecha díky internetovým stránkám v dnešní době již tolik nezáleží ani tak na umístění prodejny, tak jako tomu bylo ze začátku. Jak sám starožitník M. Čech říká, „na místě obchodu v dnešní době vůbec nezáleží z hlediska samozřejmě globálního obchodu. Avšak pro lidi z okolí, tak pro ty je místo obchodu stále podstatné, ale jinak ne. Často, pokud jde ať o prodej nebo koupi, se lidé spoléhají na internet.“185

Je nějaký rozdíl mezi většími (Praha, Brno) a menšími starožitnictvími? M. Čech velký rozdíl mezi velkými a menšími starožitnictvími nevidí. Domnívá se, že rozdíl není ani v kvalitě nabízených předmětů. Avšak zdůrazňuje, že z hlediska cen se samozřejmě o rozdílu mluvit dá s ohledem na to, že v Praze se realizuje obchod za větší ceny než například v Blansku, Brně a okolí, takže se přihlíží k místu a ekonomické síle té dané oblasti. Není tedy překvapením, že v Praze jsou vyšší ceny vzhledem k tomu, že Praha je ekonomicky aktivnější než malá města.186

183

Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 184 Tamtéž. 185 Tamtéž. 186 Tamtéž.

67

Jakým způsobem si vy sám vybíráte předměty do svého obchodu se starožitnostmi? Jelikož M. Čech pracuje v této oblasti již více než 20 let, lidé ho znají a vyhledávají ho sami. On sám také jezdí za účelem koupě do zahraničí. Takže jak uvádí, nyní starožitnosti vozí zpět k nám a přitom před dvaceti lety je vyváželi. Podle M. Čecha není seriózní jednání podávat inzeráty, proto se této sféře on sám vyhýbá a inzeráty typu „koupím vaše starožitnosti, přijedu, volejte“ nedává. Jeho vlastní zkušenosti jsou v tomto směru (inzeráty) spíše negativní než pozitivní.187

Na otázky jaké předměty tedy sbírá, jestli má nějaký vyhraněný obor, kterému se věnuje, mi bylo odpovězeno, že se nejvíce specializuje na keramiku z oblasti Olomučan, Svitávky, Kunštátu, Letovic, dále se pak specializuje na hodinky. Nábytek však nesbírá, ne že by ho nezajímal, ale nemá na tak prostorově náročné předměty místo. Sám říká, že okruh předmětů, které má, se nedá vymezit tak jednoznačně, hodně záleží na období, jelikož jeden rok se víc realizují hodiny, pak zase nastane jejich útlum a začnou se více realizovat např. obrazy.188

Dále mne zajímalo, zdali se nějak mění zájem o starožitnosti z lokálního (místního) pohledu? Z pohledu starožitníka M. Čecha je zájem stále stejný. Nijak nepociťuje, že by v tomto ohledu nastal převratný zlom. Domnívá se, že to procento lidí, které se o starožitnosti zajímá, má je rádo, se o starožitnosti zajímá stále stejně.“189

Jelikož jsem mnohokrát slyšela, že řemeslná výroba upadá a lidé spíš budou dávat přednost levnější tovární výrobě, zajímalo mě, jak se na tuto problematiku dívá M. Čech. Dle jeho slov jsem zjistila, že „horší už to nebude.“190 M. Čech v souvislosti s tímto tématem zmínil i 60. léta, kdy zdůraznil, že věci vyrobené v této době byly normální věci, které byly poměrně levné, a nyní se jedná o sběratelské kusy, za které se platí jako za starožitnost. Domnívá se tedy, že by nemělo dojít k tomu, že by se začaly kupovat jen věci moderní a zavrhly by se starožitnosti, či naopak. Z rozhovoru tedy vyplynulo, že starožitnosti budou mít v očích zákazníka stále svoje místo a řemeslná výroba, i když se může zdát opak, bude stále žádanou.191

187

Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 188 Tamtéž. 189 Tamtéž. 190 Tamtéž. 191 Tamtéž.

68

Dále mne zajímalo, jak si na světovém trhu stojí z pohledu starožitností Česká republika. M. Čech se domnívá, že ČR si na světovém trhu starožitností stojí dobře z toho důvodu, že náš trh má stále co nabídnout, i přestože kulturní fond je mnohdy velmi oslabený nelegálními obchody. Obecně je ČR ve světovém obchodu známa svými možnostmi a tvoří jakýsi zlatý střed mezi jinými evropskými zeměmi v rámci obchodu se starožitnostmi. Dále mne zajímalo, jaká země převyšuje ty ostatní z pohledu kvality a objemu starožitností. Zhodnocení bylo následující: Rakousko by mělo převyšovat či být na velmi vysoké úrovni z pohledu kvality starožitností a co se týká objemu, tak zde by mělo dominovat Německo. Anglie je zase zemí, v níž jsou obory, o které tady není zájem a zase naopak. Dále mne zajímalo, jaké předměty se u nás nejvíce sbírají. Podle M. Čecha se např. aukční domy v posledních letech nejvíce specializují zejména na obrazy a malby, jen málokdy sošky a podobné předměty. Nejvíce se v ČR prodávají obrazy, pak následuje slavné české sklo, které se hodně sbíralo a dále se také hodně sbírá porcelán. V Německu se taktéž nejvíce kupují obrazy.192

U prodeje různých starožitností se často setkáváme s možností starožitnost zakoupit přímo v kamenném obchodě ve starožitnictví nebo také pomocí aukcí v aukčních domech. Mě zajímalo, jaký rozdíl vidí M. Čech mezi aukčním domem a starožitnictvím? Z odpovědí vyplynulo, že aukční domy nemají prostory, kde by měly uloženy starožitnosti a kde by realizovaly přímý styk se zákazníky. „Aukční domy mívají i své pobočky, kde před aukcí vystavují předměty, to se však nedá v tom pravém slova smyslu označit za obchod.“193

192

Rozhovor s M. Čechem ze dne 16. 4. 2013, majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN. 193 Tamtéž.

69

8. Praktická část dle dotazníkového šetření Teorii byla věnována předchozí část práce, nyní se dostáváme k části spíše praktické, o které bylo řečeno několik slov již v úvodu. Nyní však trochu konkrétněji. Celý princip této kapitoly spočívá a vychází z hodnocení a názorů dotazovaných respondentů. Téma ohledně starožitností je ve světě i u nás stále aktuální, mnohdy se o této problematice dozvídáme i z médií. Jsou to případy, kdy se například prodá nějaká věc za horentní sumu nebo se jedná o nějakou kulturní památku apod. Tyto případy se stávají předmětem medializace a společnost se chtě nechtě těmito informacemi obklopuje. Jaké jsou názory lidí na starožitnosti, co jsou z jejich pohledu starožitnosti, jak s nimi nakládají, zdali jsou o této problematice informováni či jaký k nim mají vztah, to vše a mnohé jiné lze z dotazníků zjistit. Mě osobně velmi zajímalo, jak se lidé ke starožitnostem staví a zdali je vnímají jako kulturní, historický či ekonomický předmět. Často slýchávám, že v dnešní době to má člověk těžké ať jde o ekonomické, osobní či pracovněprávní záležitosti. Zatěžovat respondenty zdlouhavými otázkami nebylo tedy mým cílem. Dotazník byl koncipován, aby ho obyčejný člověk dokázal během pár minut vyplnit a přitom zodpovědět základní otázky, které mají být v této práci zodpovězeny. Dotazník je přiložen k práci viz. Příloha č. 2. Dotazník je rozdělen na dvě části, první část označená jako část I. nám sděluje informace o respondentovi (věk, vzdělání, vztah ke starožitnostem). Druhá část označená jako část II. je koncipována tak, že jsou respondentovi k otázkám nabídnuty možnosti, které má respondent označit, případně může otázku doplnit i mimo nabídnuté možnosti. Poslední otázky jsou otevřené, kde může respondent volně vyjádřit svůj názor. Dotazník vyplnilo 40 respondentů, jejich věkové složení je názorně uvedeno v grafu č. 1. Respondenti byli rozděleni dle věku do dvou skupin: první skupina byla do 50 let (věkové složení bylo od 25 Graf č. 1. Dotazník otázka č. I. 1) Věkové složení respondentů

let do 50 let) a druhá věková skupina byla od 51 let výše.

30

Celkem tedy bylo 28 respondentů

25 20 věk 25-50

15

věk 51+ 10

do 50 let a 12 respondentů nad 51 let. K dalším

5

informacím

o

0 počet respondentů

70

respondentech

patřila

i

otázka

jejich vzdělání. V grafu č. 2 můžeme názorně vidět, jaké je početní zastoupení vysokoškolsky, středoškolsky či jinak vzdělaných respondentů. Respondent měl na výběr z možnosti základní, střední, vyšší odborné, vysokoškolské či jiné. Vyhodnocení dopadlo následovně. Největší počet ve skupině do 50 let byl u vysokoškoláků (17 respondentů), za nimi na druhém místě skončili středoškoláci (11 respondentů). U skupiny 51 let a výše byl největší počet středoškolsky vzdělaných respondentů (8 respondentů) a za nimi pak byli co do počtu vysokoškolsky vzdělaní (2 respondenti) a po jednom byli zastoupeny skupiny vyšší odborné a jiné. Graf č. 2. Dotazník otázka č. I. 2) Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů 18 16 14 12 10 věk 25-50 8

věk 51+

6 4 2 0 základní

středoškolské

vyšší odborné

vysokoškolské

jiné

Poslední otázkou z části I byla otázka vztahující se ke vztahu respondenta ke starožitnostem. Respondent měl na výběr možnosti zkráceně - laik, sběratel/obdivovatel umění nebo starožitník/obchodník

Graf č.3. Dotaz ník otáz ka č. I. 3) Vztah respo ndenta ke strarož itnos tem

s uměním. Jak je vidět na grafu č. 25

3, nejvíce v obou dvou věkových

20

skupinách

15

byl

zastoupen

v ěk 25- 50 10

v ěk 51+

5

respondent-laik. Ve skupině do 50 let bylo

25 laiků a 3

0 la ik

staroži tník

obdivovatelé/sběratelé

a

0

starožitníků. Ve skupině 51 a více let bylo 11 laiků a 1 sběratel. Z těchto podkladů jsme si udělali představu o složení, které na další otázky z II. části dotazníku odpovídalo. První otázkou z části II byla otázka č. 1) Co je podle Vás starožitnost? Na tuto otázku jsem byla opravdu zvědavá a musím říci, že mne výsledek nijak nepřekvapil. Čekala jsem, že nejvíce bude 71

zastoupena možnost věc starší 50 let a také se tak stalo, názorně viz graf č. 4, ovšem myslela jsem, že se více respondentů pozastaví nad odpovědí věc starší 15 let, kdy existuje alespoň 5 lidí, kteří se sběratelství této věci zabývají. Ve skupině do 50 let byla možnost 15 let + alespoň 5 sběratelů zvolena pouze jednou, zato možnost starožitnost je věc starší 50 let byla zvolena hned 18x, opět méněkrát (4x) byla zvolena možnost starší 100 let a možnost jiné byla zvolena 5x. Ve skupině 51 a více let nebyla možnost 15 let + alespoň 5 sběratelů zvolena ani jednou, zato možnost starožitnost je věc starší 50 let byla zvolena hned 9x, možnost starší 100 let pak byla v této skupině zvolena 2x a jednou byla zvolena možnost jiné.

Graf č. 4. Dotazník otázka č. II. 1) Co je podle Vás starožitnost? 18 16 14 12 10 8

věk 25-50

6

věk 51+

4 2 0 15 let + alespoň 5 sběratelů

starší 50 let starší 100 let

jiné

Další otázkou, na kterou respondenti odpovídali, je otázka č. 2, zde měli respondenti označit jednotlivé možnosti, které jim byly nabídnuty od čísla 1 až po číslo 6 z pohledu kritéria, které se nejvíce hodnotí při označení předmětu za starožitnost. Jednotlivá kritéria jsou popsány v grafu č. 5 (zde jsou vidět kritéria dle důležitosti věkové skupiny mladší 50 let), v grafu č. 6 (zde jsou vidět kritéria dle důležitosti u věkové skupiny 50+) a nakonec v grafu č. 7 je vidět pohled všech respondentů dohromady na nejdůležitější kritéria, která se hodnotí při označení předmětu za starožitnost. V grafech je vidět kolikrát jakému kritériu bylo přiděleno č. 1-6. Pokud se podíváme na graf č. 5, je zde na první pohled jasné, že u této věkové skupiny jednoznačně vyhrálo kritérium rok výroby věci, dále je pak nejvíce důležitý autor a počet vyrobených kusů. V další věkové skupině (viz graf č. 6) je taktéž vidět, že nejlépe si stojí kritérium rok výroby věci a následně si dobře vede kritérium počet vyrobených kusů a autor.

72

V grafu č. 7 pak vidíme celkové zhodnocení obou dvou věkových skupin. Nejlépe si opět vede rok výroby, autor a počet vyrobených kusů. Ve všech grafech máme jednoho vítěze a tím je rok výroby předmětu. Poslední místa obsadily materiál a subjektivní pohled. Podle mého názoru je někdy subjektivní pohled na věc jedním z nejvyšších kritérií. Vždyť jak je vidno ze světového dění, někteří lidé jsou schopni mnohonásobně přeplatit či zaplatit díla, která byla již oceněna, případně dána do aukce, a v takových případech se stává nejvyšším kritériem jedince chtíč, pocit nutnosti mít danou věc bez ohledu na jiné okolnosti, tedy subjektivní pohled. Graf č.5. Dotazník otázka č. II. 2) věk 25-50 ;Nejdůležitější kritéria 16 14 12 subjektivní pohled 10

rok výroby věci počet vyrobených kusů

8

materiál 6

autor jiné

4 2 0 číslo 1

číslo 2

číslo 3

číslo 4

číslo 5

číslo 6

Graf č.6. Dotazník otázka č. II. 2) věk 50+ ;Nejdůležitější kritéria 5 4.5 4 3.5

subjektivní pohled

3

rok výroby věci počet vyrobených kusů

2.5

materiál

2

autor 1.5

jiné

1 0.5 0 číslo 1

73

číslo 2

číslo 3

číslo 4

číslo 5

číslo 6

Graf č.7. Dotazník otázka č. II. 2) věk 50- a 50+ ;Celkové zhodnocení obou věkových skupin -nejdůležitější kritéria 25 20 subjektivní pohled rok výroby věci

15

počet vyrobených kusů materiál

10

autor 5

jiné

0 číslo 1

číslo 2

číslo 3

číslo 4

číslo 5

číslo 6

Kromě názorů respondentů na starožitnosti a kritéria, která se hodnotí, mne zajímalo, zdali lidé vyhledávají starožitnictví (obchod), popřípadě jaké mají zkušenosti a jak jsou na tom s důvěrou ohledně odhadu ceny starožitníkem. O návštěvnosti starožitností vypovídá graf č. 8. Zde je jasně vidět, že ve věkové kategorii mladší 50 let se respondenti občas do starožitnictví podívají nebo je nenavštěvují vůbec. U druhé skupiny 50+ je převaha respondentů, kteří do starožitnictví nechodí vůbec. V souvislosti s tímto vyhodnocením si kladu otázku: Není to škoda? Pokud vezmu v úvahu fakt, že většina respondentů má vysokoškolské vzdělání a má patřičný věk na to, aby starožitnosti mohly být jejich zálibou, připadá mi, že je téměř nemožné během svých např. padesáti let života nenavštívit žádné starožitnictví. Graf č. 8. Dotazník otázka č. II. 3) Navštívil/la jste někdy starožitnictví? 16 14 12 10 8

věk 25-50 věk 51+

6 4 2 0 ano navštěvuji pravidelně

ano, ale jen vyjímečně

nenavštěvuji vůbec

V souvislosti s návštěvou starožitností či jiného obdobného místa jsem si pro respondenty nachystala další otázku vztahující se k tématu, které bylo již výše v teoretické části probíráno, a to zdali byli respondenti někdy u starožitníka či někde 74

jinde identifikovat určitý předmět. Celkové zhodnocení odpovědí je opět graficky zpracováno (viz graf č. 9). Zde mne během vyhodnocení velmi překvapil fakt, že dle odpovědí respondentů vůbec nechodí identifikovat předměty, zdali nemají starožitnou hodnotu. V obou věkových kategoriích dohromady se našlo pouze 6 respondentů, kteří někdy byli identifikovat určitý předmět. Ve všech kladných odpovědích bylo uvedeno starožitnictví jako místo, kde nechali svůj předmět identifikovat. Dokonce v jednom bylo uvedeno i jméno M. Čecha - starožitníka, se kterým byl veden rozhovor ohledně tohoto tématu. Zbývajících 34 respondentů odpovědělo záporně.

Graf č. 9. Dotazník otázka č. II. 4) Identifikace předmetu u starožitníka či jinde? 25 20 15 věk 25-50 10

věk 51+

5 0 ano

ne

Jelikož je v práci rozebíráno i téma ocenění starožitností, zajímalo mne, zdali takovému ocenění (ohodnocení) starožitnosti lidé důvěřují, či nikoli. I tato otázka je graficky znázorněna pro lepší pochopení a přehlednost (viz graf č. 10). V obou věkových kategoriích, jak je vidět na grafu č. 10, má největší zastoupení odpověď – mám jisté pochybnosti. Na druhém místě se u obou skupin ukázalo, že respondenti důvěřují odhadu starožitníků. Čím respondent jasně dává najevo, že k odhadu starožitníků obecně jisté pochybnosti či nedůvěru má, avšak celkově vzato se toto dá hodnotit kladně.

75

Graf č. 10. Dotazník otázka č. II. 5) Důvěřujete odhadu starožitníků? 18 16 14 12 10 8

věk 25-50let

6

věk 51+

4 2 0 ano

mám jisté pochybnosti

nedůvěřuji vůbec

Poslední tři otázky z dotazníku byly koncipovány formou otevřených otázek, zde měl respondent možnost vyjádřit své názory a myšlenky, jak již bylo uvedeno na začátku této kapitoly. Hned úvodem musím říci, že někteří respondenti na tyto otázky odpověděli, že neví nebo nemohou hodnotit. Otázka č. 6 měla zjistit, jak respondenti postupují, když objeví na půdě či budou mít po předcích nějaké předměty, o nichž nebudou mnoho vědět. Po pročtení odpovědí na otázku č. 6 musím říci, že mnohé názory byly jednoznačné. Předměty vyhazují a hodnotu a identifikaci věci nezjišťují. Dále se často využívá internetu k identifikaci předmětu a následně případné pomoci starožitníka. Někteří věci uschovávají na památku či dalším generacím a mnohdy informace o věci vůbec nezjišťují. Potěšující bylo, když se v dotazníku objevil názor, že před vyplněním dotazníku by byla věc bezpochyby hned vyhozena, avšak nyní si nejprve respondent zjistí, co vyhazuje, než možná nějaká vzácnost skončí v koši. Otázka č. 7 se zabývá tématem, jak se změnil nákup a prodej starožitností v posledních letech a zdali je o starožitnosti zájem. Obecně se respondenti více přikláněli k vzrůstajícímu zájmu o starožitnosti, vidí v tom jistou investici. Dále neopomněli ani větší medializaci ohledně starožitností. Sběratelé uvádí, že o kvalitní kusy je zájem stále. Toto hodnocení tedy obecně vzato vyznělo také spíše v pozitivní rovině. Nakonec je tu otázka č. 8, která se zabývala ekonomickým vývojem trhu s uměním, tedy zdali má spíše klesavou či vzestupnou tendenci. Jak je vidět na grafu č. 11, podle mínění respondentů obou věkových skupin má trh s umění spíše vzestupnou

76

tendenci. O rozmanitosti názorů vypovídá i fakt, že jeden sběratel/obdivovatel zastává spíše názor klesající tendence a druhý sběratel spíše tendence sestupné.

Graf č. 11. Dotazník otázka č. II. 8) Ekonomický vývoj trhuvzestupná či sestupná tendence? 14 12 10 8 věk 25-50 let

6

věk 51 +

4 2 0 vzestupnou

77

klesající

vyrovnané

neví/nevyjádřilo se

Závěr Existuje mnoho různých definic a názorů na to, co je starožitnost a co není. Za starožitnost byly například označovány předměty vyrobené před rokem 1830, dále věci starší 100 let, následně 50 let a objevil se i názor, který tuto hranici stáří posunul dokonce na 15 let s podmínkou minimálně 5 lidí (sběratelů daného předmětu). Z této krátké ukázky lze usoudit, že nalézt stoprocentní definici pojmu starožitnost není tak úplně možné. Já osobně bych při vytvoření ucelené definice pojmu „starožitnost“ spojila definici „Starožitnosti jsou věci staré, které svým provedením charakterizují (reprezentují) určité slohové období, vyskytují se obyčejně v omezeném množství a jejich reprodukce je obtížná, nikoli nemožná. Právě v rámci omezenosti výskytu dochází ke střetu nabídky a poptávky, jejíž výslednicí je cena.“194 s názorem starožitníka Čecha, tudíž bych ještě zohlednila stáří alespoň 50 let daného předmětu a určitou historickou či kulturní hodnotu. Kromě výkladu pojmů starožitnosti je neméně podstatný výklad pojmu starožitník, a to jak se vlastně starožitníkem stát a jaké předpoklady je třeba pro tento obor mít. Většina starožitníků využívá členství v Asociaci starožitníků, která jim nabízí pomocnou ruku, zejména při zjišťování informací o předmětech (potencionálních starožitnostech). První kapitola se tedy, jak bylo již výše popsáno, zabývá zvláště analýzou pojmu starožitnost a starožitník. Jelikož starožitnosti charakterizují jednotlivá slohová období, je důležité vědět, jak a čím se tyto slohy vyznačují. V rámci popisu jednotlivých slohů například zjistíme, že truhla v renesanci dosáhla svého vrcholu a je tak bohatě vykládána a zdobena, že se sama stává předmětem, jež má být chráněn. Porozumět slohovým obdobím je dle mého názoru základ pro to, aby se člověk dokázal orientovat ve starožitných předmětech a zvládl je časově a slohově zařadit, následně pak samozřejmě určit i jejich cenu. Druhá kapitola je tudíž věnována problematice dělení slohů a jejich charakteristik. Starožitnictví je obchod, kde se starožitnosti prodávají těm, co o ně mají zájem. Dochází i k tomu, že člověk zde může svoji starožitnost nabídnout k prodeji. V tom vám pomůže starožitník, který určí co za předmět (starožitnost) vlastníte a společně s vámi určí cenu, za kterou se předmět prodá. Třetí kapitola se tedy zabývá nákupem a prodejem starožitností. Jde o celkové fungování obchodu se starožitnostmi. V práci jsou objasněny postupy při určení předmětu, při stanovení ceny a při jeho prodeji či nákupu.

194

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, str. 8.

78

Navíc je práce obohacena o praktické zkušenosti a postupy dlouholetého provozovatele starožitnictví M. Čecha. Při oceňování a stanovení hodnoty předmětu není starožitník jedinou možností, v případě dražších či vzácnějších předmětů je možné se obrátit také na odborné znalectví, o jeho definici se dozvíte více ve čtvrté kapitole. Pátá kapitola popisuje stručné dějiny sběratelství a dále popisuje, jak se stát sběratelem a kdo se za sběratele pokládá. Sběratelství je dle mého velmi ušlechtilým a dnes i velmi moderním jevem. Jedna z charakteristik starožitností je i to, že má určité stáří. To má však na celkový vzhled, kvalitu i materiál značný vliv. Proto je nutné se dozvědět něco o restaurování, konzervování a autenticitě díla. Tato problematika je v práci obsažena v šesté kapitole. Sedmá i osmá kapitola je věnována praktické části. V sedmé kapitole jsou zodpovězeny další důležité informace o starožitnostech, obchodu se starožitnostmi, o ekonomickém růstu či zájmu o starožitnosti, a to z pohledu starožitníka M. Čecha. Dozvíme se zde například, že posledních deset let z hlediska trhu se starožitnostmi má sestupnou tendenci u cen i objemu obchodu. Dále zjistíte, kdo tvoří klientelu starožitníků a jaký je rozdíl mezi malými (lokálními) a velkými starožitnictvími. Starožitník M. Čech se kromě dalších zajímavých témat vyjádřil i k tématu, jak si stojí ČR na světovém trhu se starožitnostmi. Jaké předměty se u nás nejvíce prodávají a jak si stojí jiné země. Poslední osmá kapitola je věnována výsledkům dotazníkového šetření, zde se například dozvíme, že převážná část respondentů nebyla nikdy u starožitníka identifikovat předmět či se jen podívat. Většina respondentů si taktéž myslí, že ekonomický vývoj trhu u starožitnictví má vzestupnou tendenci a za starožitnost označili věc starší 50 let.

79

Resumé Magisterská diplomová práce s názvem „Starožitnictví a starožitnosti“ se zabývá starožitnostmi a obchodem se starožitnostmi. Je velmi obtížné stoprocentně vymezit pojem starožitnost, jelikož existuje mnoho názorů a definic, co je možné pokládat za starožitnost. Někdo tvrdí, že starožitnost je věc starší 50 let, jiný že je to věc starší 15 let, kdy současně existuje minimálně pět lidí, kteří danou věc sbírají. V práci je definic, které vymezují pojem starožitnost, a na jejichž základě si lze představit, co je za starožitnost pokládáno, několik. Existuje několik dalších pojmů, které je třeba odlišit od pojmu starožitnost, například pojem kulturní památka. Aby se člověk stal starožitníkem, je potřeba mít odborné vzdělání, praxi a další charakteristické vlastnosti, především by měl mít ke starožitnostem vztah. Se starožitnostmi a starožitníky souvisí i pojem Asociace starožitníků, která mnoha způsoby podporuje soukromé i veřejné sběratelství. Velmi podstatnými jsou pro starožitnosti jednotlivá slohová období, jelikož v těchto obdobích vznikaly specifické předměty své doby, které jsou nyní pokládány za starožitnosti. Ve starožitnictví se často setkáváme s pojmem komise či komisní smlouva, jinak také smlouva o obstarání prodeje věci, která je pro starožitníka a klienta, jenž věc přinesl k prodeji, velmi důležitá. V rámci kapitoly týkající se nákupu a prodeje jsou kromě samotného nákupu a prodeje rozebírána i témata, jak zjistíme, zda máme či nemáme předmět starožitné hodnoty, a jak se stanoví jeho cena. Pracné je mnohdy starožitnost ocenit a ohodnotit, proto se v práci dozvíme něco i o odborném znalectví. Počátky sběratelství sahají až do dob starověku. Dějiny sběratelství a to, jak se stát sběratelem, je více popsáno v této práci. Ke starožitnostem také patří i jejich restaurování. Úvahy a názory lidí kolem nás na tuto problematiku jsou zajímavým zpestřením a podávají nám informace o tom, jak „obyčejní“ lidé vnímají starožitnosti a obchod s nimi. Pohled a názory na starožitnosti samotného starožitníka jsou také výrazným obohacením práce.

80

Summary Master Diploma Thesis titled “Antiques Trade and Antiques” concerns with antiques and an antiques trade. It is very difficult precisely to define a concept of antique since there are many opinions and definitions of what we may consider an antique. Some people say that an antique is an item at least fifty years old; others insist it is an item at least 15 years old under the prerequisite that there are at least five people collecting the given item. The Thesis offers several definitions of the concept based on which we may imagine what can be considered an antique. There are several other concepts that need to be distinguished from the term antique, such as for example the concept of cultural monument. To become an antiquary you need to have professional education, experience and other characteristic qualities. Primarily this person should have a positive attitude towards antiques. Antiques and antiquaries are related to another concept – Antique Dealers Association supporting in many ways both private and public collecting. A very important aspect of antiques are the individual architectural periods since in these periods very specific items originated that are nowadays considered to be antiques. In the field of antiques, we often meet the concept of sale or return, consignment agreement or a contract on procuring the sale of a thing that are very important both for the antique dealer and the client who has brought an item for sale. In the chapter dealing with purchase and sale, also other issues are discussed such as for example how to find out whether we have an item of antique value or not, how its price is determined. It is sometimes quite arduous to appraise and evaluate an antiquity and that is the reason the Thesis also provides information on specialised expertise. The beginnings of collecting go back to the ancient times. This thesis also deals with the history of collecting and how to become a collector. Antiques are connected with restoration. Consideration and opinions of people round us on this issue are quite an interesting spicing up and they give us information on how “normal” people perceive antiques and dealing with them. Views of and opinions of an antique dealer on antiques are also a significant enriching of the present Thesis.

81

Resumen La thèse intitulée "Raretés et antiquités» traite des antiquités et la commerce des antiquités. Il est très difficile de définir le terme Antiquité, car il y a de nombreux points de vue et définitions de ce qui peut être considéré comme une antiquité. Certains disent que la chose est objet ancien s’il a plus que 50 ans, certains s’il a plus que 15 ans et en même temps il y a actuellement au moins 5 personnes qui recueillent cet objet. La thèse contient plusieures definitions de ce qui peut être considéré comme une antiquité . Il y a plusieurs autres notions qui doivent être distinguée de celui de l'antiquité, comme la notion de patrimoine culturel. Pour devenir antiquaire vous devez avoir la formation, les expériences et d'autres caractéristiques, en particulier d’avoir une relation avec des antiquités. Une Assosiation des antiquaires est aussi liée avec les antiquités et les antiquaires. Elle a pour son but de soutenir des collections privées et publiques. Différentes périodes de style sont très importantes pour la domaine des antiquités. Pendent ces périodes des sujets spécifiques ont été crées et ces jours ils sont considérés comme des antiquités. On rencontre souvent un terme comission ou un contrat de comission qui est un contrat essentiel pour un client et un antiquire. Le chapitre relatif à l'achat et à la vente traite, à part de l'achat et de la vente des sujets abordés, comment pouvons-nous savoir si nous avons ou pas un objet de valeur antice et comment déterminer son prix. Il est souvent difficile d’évaluer la valeur dün objet antique, donc on apprendra quelque chose de connaisseur professionnel. Les origines de la collecte remonte à l'Antiquité. Histoire des Antiquités et comment devenir un collectionneur est décrite dans ce travail. L’antiquité comprend également la restauration. Les pensées et les opinions des gens autour de nous sur la question des antiquités répresentent une diversification intéressante et nous donnent des informations sur la façon comment les gens «ordinaires» perçoivent des antiquités. L’opinion de l’antiquaire est aussi une enrichissement significante de ce travail.

82

Použité zdroje Bibliografie: Assman, Jan et al, Starožitnosti, COLUMBUS, s.r.o.: Praha, 1998, 279 s. ISBN 8085928-93-0.

Atterbury, Pail a Lars Tharp. Encyklopedie Starožitností, Bratislava: PERFEKT, a.s., 1995, 332 s. ISBN 80-8046-003-5.

BATTIE, David. Starožitnosti: Ottova encyklopedie. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, 248 s. ISBN 978-80-7360-417-2.

Drozen, František, Oceňování majetku-úvod do starožitností, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 1994, 117 s. ISBN 80-7079-856-4.

HEROUT, Jaroslav. Jak poznávat kulturní památky. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986, 335 s.

Jackson, Albert a David Day. Starožitnosti: ošetřování a opravy, Bratislava: Slovart, s.r.o., 1994, 256 s. ISBN 80-7145-090-1.

Knápek, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele, Olomouc: Rubico, 1998, 325 s. ISBN 80-85839-22-9.

MALLALIEU, Huon. Encyklopedie starožitností: obrazové dějiny : nepostradatelný průvodce pro všechny milovníky a sběratele starožitností. České vyd. 2. Praha: Svojtka & Co., 2007, 640 s. ISBN 978-80-7352-793-8.

PAVEL, Jakub. Dějiny umění v Československu: stavitelství, sochařství, malířství. 2. vyd. Praha: Práce, 1978, 269 s.

RAVIK, Slavomír. Starožitnosti: Slohy, sbírky, aukce, sběratelé. 3.přeprac.vyd. Praha: Svoboda, 1994, 270 s. ISBN 80-205-0251-3.

83

Ravik, Slavomír. Velká kniha starožitností a kuriozit, 1. vyd. Praha: Regia, 2003, 584 s. ISBN 80-86367-31-2.

RAVIK, Slavomír. Svět starožitností: vyprávění o hodnotách, které čas nedevalvuje. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1977, 377 s.

Články a sborníky:

GAWLIK,

Ladislav.

Krádeže

starožitností

a

uměleckých

děl:

v

kontextu

organizovaného zločinu. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1995, 71 s.

Právní předpisy vnitrostátní:

Zákon č. 455/1991 Sb. živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 539/1992 Sb. o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdější předpisů.

Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

84

Zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, ve zněních pozdějších předpisů.

Zákon 20/1987 Sb. zákon o státní památkové péči, ve zněních pozdějších předpisů.

Právní předpisy mezinárodní: Úmluva Stockholm 1972- Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví.

Haagská úmluva 1954 - Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu.

Úmluva UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970.

Úmluva UNIDROIT o odcizených nebo nezákonně vyvezených kulturních statcích.

Směrnice Evropské unie o navrácení kulturních statků.

Nařízení Evropské unie o vývozu kulturních statků.

Elektronické zdroje:

ARES [online]. [cit. 8. května 2013].Osoby Dostupné z: < http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fo.html.cz>.

Asociace starožitníků, o.s., Asociace starožitníků, o.s. [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: < http:/www.asociace.com/asociace-starozitniku/>.

Asociace starožitníků, o.s., Charta CINOA [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: .

Asociace starožitníků, o.s., Rudolfinská akademie [online]., 1991-2013 [cit. 1. května 2013]. Dostupné z: < http:/www.asociace.com/rudolfinska-akademie/>. 85

Asociace starožitníků, o.s., Poslání a cíle [online]., 1991-2013 [cit. 23. března 2013]. Dostupné z: .

Asociace starožitníků, o.s., Veletrh starožitností antique [online]., 1991-2013 [cit. 1. května 2013]. Dostupné z: .

Bohutínská, Jana, Podnikatel.cz [online]. 23.2.2012 [cit. 6. května 2013]. Navštívili jsme

starožitníky.

Jak

funguje

jejich

byznys?

Dostupné

z:

<

http://www.podnikatel.cz/clanky/navstivili-jsme-starozitniky-jak-funguje-jejichbyznys/>.

Cinoa.org [online]. [cit. 15. května 2013]. Úmluvy a dohody o nezákonném obchodu Dostupné

českém

v

překladu

z:

.

Ipodnikatel.cz [online]. 27.6.2012 [cit. 8. května 2013]. Jak může soukromá osoba prodat věc, kterou už nepotřebuje, ale která má stále svou cenu? Díky komisnímu prodeji

na

základě

smlouvy

o

obstarání

prodeje

věci.

Dostupné

z:

.

Ipodnikatel.cz [online]. 27.6.2012 [cit. 8. května 2013]. Komisionářská smlouva(vzor) Dostupné z: .

Peter Kováč, Novinky.cz [online]. 30.11.2012 [cit. 12. května 2013]. V Rakousku už nebudou

mít

o

kradené

památky

z Česka

zájem.

Dostupné

http://www.novinky.cz/kultura/286366-v-rakousku-uz-nebudou-mit-o-kradenepamatky-z-ceska-zajem.html >.

86

z

<

Novinky.cz

[online]. 24.4.2013 [cit. 12. května 2013]. Ze zašedlého schodu se

vyklubala miliónová relikvie. Dostupné z < http://www.novinky.cz/koktejl/300030-zezasedleho-schodu-se-vyklubala-milionova-relikvie.html>.

Novinky.cz [online]. 7.5.2013 [cit. 12. května 2013]. Dvojice, která zatajila stříbrný poklad

z Blanenska,

vyvázla

bez

trestu.

Dostupné

z

<

http://www.novinky.cz/krimi/301255-dvojice-ktera-zatajila-stribrny-poklad-zblanenska-vyvazla-bez-trestu.html >.

Novinky.cz [online]. 14.2.2013 [cit. 12. května 2013]. Sběratelé na českých aukcích za deset let utratili 5,4 miliardy. Dostupné z < http://www.novinky.cz/kultura/293304sberatele-na-ceskych-aukcich-za-deset-let-utratili-5-4-miliardy.html >.

Npu.cz [online]. [cit. 8. května 2013]. Památky s mezinárodním statusem Dostupné z: .

MKCR,[on-line],2007 Dostupné z: .

Veni vidi vici, Starožitnosti,[on-line]. Dostupné z: .

Ústní prameny:

Rozhovor se starožitníkem Miroslavem Čechem vedený Evou Smržovou dne 16.4.2013. M. Čech je majitel obchodu se starožitnostmi STAROŽITNOSTI ČECH & SYN v Blansku.

Další použité zdroje:

Dotazník viz. Příloha č. 2

87

Příloha č. 1.

K roku 2010 se České republice podařilo nechat na tento Seznam zapsat celkem dvanáct lokalit: •

historické jádro Prahy (1992),

•

historické jádro Českého Krumlova (1992),

•

historické jádro Telče (1992),

•

poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou (1994),

•

historické jádro Kutné Hory s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci (1995),

88

•

Lednicko-valtický areál (1996),

•

vesnici Holašovice (1998),

•

zámek a zahrady v Kroměříži (1998),

•

zámek v Litomyšli (1999),

•

sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (2000),

•

vilu Tugendhat v Brně (2001),

•

Židovské město a baziliku sv. Prokopa v Třebíči (2003).

Příloha č. 2 DOTAZNÍK K DIPLOMOVÉ PRÁCI „STAROŽITNICTVÍ A STAROŽITNOSTI“ Vybranou odpověď označte např. zaškrtnutím políčka či jiným viditelným označením.

I. Tato část je věnována informacím o respondentovi (věk, vzdělání, odbornost, apod.) 1)

Váš věk: ………………

2)

Nejvyšší dosažené vzdělání: Základní Střední Vyšší odborné Vysokoškolské Jiné……………………………………………………………………………

3)

Vztah ke starožitnostem Laik v oboru starožitnosti Sběratel/obdivovatel starožitného umění Starožitník/obchodník s uměním

II. V této části budou respondentům kladeny konkrétní otázky ohledně starožitností a starožitnictvích. 1)

Co je podle Vás starožitnost? Věc starší 15 let, přičemž existuje alespoň 5 lidí, kteří se sběratelstvím této věci zabývají.

89

Věc starší 50 let Věc starší 100 let Jiná možnost, napište jaká.………………………………….

2) Jaké kritérium se dle Vás nejvíce hodnotí, pokud jde o označení věci jako starožitnosti (můžete zvolit více variant, označte dle pořadí od nejdůležitějšího kritéria číslo 1 po nejméně podstatné číslo 6). Subjektivní pohled sběratele na “krásu” předmětu Rok výroby věci (stáří) Počet vyrobených kusů Materiál Autor díla Jiné……………………………………………………………………………

3)

Navštívil/a jste někdy starožitnictví

Ano, navštěvuji je pravidelně Ano, ale jen výjimečně Nenavštěvuji vůbec

4)

Byl/a jste někdy u starožitníka, v muzeu či jinde identifikovat předmět jako starožitnost? Pokud Ano, napište kde (starožitnictví, museum a pod.) Ano, …………………………………………………………………………… Ne

5)

Důvěřujete odhadu starožitníků? Ano Mám jisté pochybnosti Nedůvěřuji vůbec

90

6) Jak Vy osobně postupujete, pokud objevíte na půdě, po předcích apod. nějakou starou věc? Zjišťujete hodnotu věci či ji vyhodíte? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………….. 7) Jak se podle Vás změnil nákup a prodej starožitností v posledních letech? Myslíte si, že je o starožitnosti stále větší zájem? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………….. 8) Jaký je podle Vás ekonomický vývoj trhu (obchodu) s uměním? Má spíše klesavou či vzestupnou tendenci: …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ………………

91