STANISLAV KOMÁREK. Mandaríni

STANISLAV KOMÁREK

Mandaríni

STANISLAV KOMÁREK

Mandaríni (nepravidelný román)

Host Brno 2007

Mým přátelům Z. K., Z. N., Z. P. a J. S. (zde abecedně), s nimiž jsem popisované doby společně prožíval.

Motto 1: Mimořádné doby si žádají mimořádné prostředky. Joseph Goebbels Motto 2: Nebesa a země neznají humanitu po lidském způsobu, a tak s myriádami bytostí zacházejí jako s obětními psy ze slámy. Tao-te-ťing

© Stanislav Komárek, 2007 Illustrations © Karel Stibral, 2007 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2007 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR ISBN 978–80–7294–247–3

Kapitola 1 Bylo první září roku 1989 a hraniční přechod v Železné Rudě přejížděl ve své poněkud zestárlé škodovce Jindřich Krottenbacher. Zatímco východní Němci právě kvapem ujížděli ve svých trabantech a vartburzích ku Praze či už v houfech přelézali zeď západoněmeckého vyslanectví, vyjížděl náš hrdina na studijní pobyt. Poměry se valem uvolňovaly a práchnivějící komunistická moc už dva roky ve zvýšené míře povolovala cesty na Západ, soukromníkům, pokud jim dárce z druhé strany železné opony složil na účet nějaké devizy, institučníkům, pokud je nějaká západní instituce pozvala. PhDr. Jindřich Krottenbacher nebyl jen tak někdo, byť žil skryt jako polopouštní brouk potemník pod kamenem. Byl totiž sinolog a doktorand, či tehdejším žargonem „aspirant“ Kabinetu asijských studií Akademie nauk (KAS ČSAN). Tato zvláštní instituce, jejíž zkratka byla nečetnými zaměstnanci vyslovována jako „Kaz“ („Jdeš do Kazu?“) sídlila ve třech malých místnůstkách v Nerudově ulici. Do „Kazu“ se chodívalo zřídka. Jednak tam nebylo fyzicky místo pro všechny jeho pracovníky, a ti své činnosti vyvíjeli doma, jednak bylo pro aspiranty lepší pokud možno se neukazovat, aby nedostali nějaký nepříjemný úkol či neutrpěli jinou nečekanou buzeraci. „Maruško, nikdy se nic neuč, pak to nebudeš muset dělat,“ říkala Jindřichova pologramotná sousedka před léty své dospívající dceři. Za reálného socialismu, ba i poději, to byla rada penězi k nezaplacení. 9

Pracovníci kabinetu představovali roztodivnou směs jazykových géniů a nadšenců, zabubaných do nějaké obskurní východní problematiky a ochotných své práce činit téměř zadarmo a bez velké popularity, ale také bez velkého existenčního tlaku, rafinovaných ulejvků, kteří s jakous takous znalostí čehosi asijského proplouvali životem a světem beze stopy jakékoli činnosti, a různých osob podivného určení, o nichž se spolupracovníci při čaji šeptem dohadovali, pro koho že pracují a za čí peníze si to po světě jezdí. Jako mnoho akademických ústavů tvořil KAS jakousi intelektuální zašívárnu a úběžiště, byť ne vždy příjemné. Atmosféra všeobecného tajemna, vágního čití různých nepravostí, šuškání a nekomunikace, posilovaná povahou doby, staropražskými zdmi a humanitní vzdělaností v odlehlých oborech, dostupovala v KAS ČSAN jednoho z lokálních vrcholů. Aspirant Krottenbacher se zabýval záležitostí poněkud bizarní — svou dizertační práci psal o čínské, či lépe řečeno sino-mongolské verzi takzvané Tajné kroniky Mongolů (Mongchol-un niuča tobčaan, čínsky Jüan čchao pi-š’). Tato kapitální památka, zapsaná mongolsky, ale čínskými znaky, byla pro západní svět objevena ruským orientalistou a v Pekingu akreditovaným pravoslavným duchovním Palladiem Kafarovem kolem poloviny devatenáctého století. Fonetická podoba čínských znaků napodobuje mongolskou výslovnost jen zhruba, takže pro různé výklady jsou dveře doširoka otevřené. Naštěstí existuje mezi řádky originálu velmi stručný čínský výtah v podobě glos a ještě samostatný čínský překlad, který se ale s mongolskou verzí místy rozchází a vznikl asi přeložením jiného textu. Autor tohoto zvláštního díla není znám, někdy se soudí, že je napsal Šigi-Chutuchtu, adoptivní „mladší bratr“ Temüdžina-Čingischána, původně bohatě ustrojené dítě

z vysoce postavené rodiny, nalezené za podivných okolností v dobytém tatarském táboře Narat-Šitüen někdy kolem roku 1200. Čingischánova matka Höelün se ho ujala a vychovala ho a později se stal jakýmsi nejvyšším kronikářem říše — měl všechny události zapsat do „modré knihy“ a vytvořit tak závaznou verzi historie Mongolů. Spis mohl být hotov kolem roku 1240 a byl „tajný“ v tom smyslu, že si v něm mohli číst jen příslušníci vládnoucí mongolské dynastie. Už židovsko-perský učenec Rašíd ad-Dín si na počátku čtrnáctého století stěžoval, že do „tajné“ kroniky při svém psaní světových dějin nesměl nahlédnout a musel se spokojit s ústně tradovanými klepy. Tajná kronika byla pak přetištěna v obří encyklopedii mingského císaře Čcheng-cu (Jung-le ta-tien) v letech 1403–1407, většina exemplářů se ale v průběhu věků ztratila. Anonymní vydání čínského glosovaného resumé z roku 1847 se dostalo Kafarovovi do rukou, nadchlo jej a v roce 1872 se mu podařilo sehnat rukopisný opis celého textu. Zřejmě existovala i ryze mongolská verze celé knihy, z níž mongolští historikové ještě v sedmnáctém století čerpali, ale nebyla nikdy nalezena. Snílkové očekávají i verzi perskou někde v teheránských archivech. Tolik tedy o podivné životní náplni našeho hrdiny, který samozřejmě kromě čínštiny uměl i velmi slušně mongolsky. Jak už tomu často u zájemců o jiné kultury bývá, vypadal náš hrdina svou vnější tvářností posunut jakoby trochu směrem k Mongolsku, alespoň široký a plochý obličej, na středoevropské poměry nezvyklý, a také rovné tmavé vlasy se tomu jevily nasvědčovat. S postavou to bylo horší — na Mongola byl trochu moc vysoký, málo podsaditý a chyběla mu i nejzásadnější adaptace jezdeckých národů — nohy do o. Byl ostatně Čech jako poleno, původem z Nového Strašecí a jeho

10

11

jediný německý předek, thunovský správce Julius Krottenbacher, se v moři slovanských chromozomů rozpustil jako lžíce soli v návesním rybníčku. To Jindřichova žena byla co do původu jiný kalibr — pocházela ze staroměstské měšťanské rodiny, nějak spřízněné s Rottovými, a poslední zbytky někdejšího lesku za mohutnými kádrovými skvrnami stále ještě doskomírávaly. Díky tomu bydlel náš hrdina ve starém a krásně zachovalém domě U Černého psa v nevelké postranní uličce Na Huntě nedaleko Havelského trhu. Byt zdědila jeho žena Zuzana po své babičce ještě před svatbou a náš protagonista se tak usadil na lokalitě, o níž by se mu jinak sotva zdálo — za komunistické éry se v tom ovšem nespatřovalo takové terno jako dnes a zvnějšku sešlá stavba měla i mnoho stinných stránek. Zuzana Krottenbacherová rozená Dušnicová byla žena pozoruhodná v mnoha ohledech. Ne tak krásou, byť vypadala úhledně, ale rozhodně ambicemi. Byla rovněž sinoložkou a rovněž aspirantkou „Kazu“. Tato skutečnost nemusí dnešního čtenáře zas až tak zarážet. Jev byl tehdy poměrně běžný už z toho důvodu, že za dlouhých stáží v zahraničí se opuštění a frustrovaní mladí mužové přimykali k první osobě příhodného pohlaví, která se namanula. Byla-li to navíc ještě Češka a spolužačka, bylo lze mluvit o velkém štěstí. Takto se také náš protagonista blíže, až niterně seznámil se svou budoucí ženou za ročního pobytu v Pekingu, prvního, který byl po letech čínsko — sovětského ochlazení vůbec možný, v roce 1983. V době, kdy reformy byly v naprostých začátcích a někteří Číňané si na bílého muže na ulici i nevěřícně sahali, byla zkušenost ročního pobývání poměrně drsná. Řada jiných mladých vědců té doby si jako živé suvenýry z předlouhých stáží v Sovětském svazu přivážela báryšni kyprých tvarů i duší, nadšené tím, jak

snadno se jim podařilo „probít okno do Evropy“. Ty nejpodnikavější se po získání českého občanství se zdrojem svého štěstí rozvedly a s plnou silou se zamilovaly do nějakého západního Němce či jiného rovnocenného objektu. Tam byla konečná. To ale jen tak mimochodem. Jindřich označoval svou ženu výrazem „vědma“, což v jeho případě nebylo výrazem respektu vůči osobě intuitivně nazírající věci skryté, ale spíše chabým pokusem posledních zbytků mačismu o náznak vzpoury. Zuzana, duší rozená reformátorka, ne-li kryptorevolucionářka, pracovala na ambiciózním projektu, týkajícím se možných souvislostí konfucianismu s evropským osvícenským absolutismem sedmnáctého a osmnáctého věku. Zdánlivě paradoxní souvislost obou jevů může ovšem skrývat reálné jádro a zprávy jezuitských misionářů o Číně, její státní organizaci a správě veřejných věcí se tehdy v Evropě velmi bedlivě četly. Na každý pád bylo téma neobvyklé a všechny v „Kazu“ udivovalo, že bylo vůbec povoleno. Díky všem těmto souvislostem měli Zuzana a Jindřich asijský kabinet v podstatě i doma a hranice mezi služebním a privátním byla naprosto pryč. Nabídku studijního pobytu na sinologickém institutu univerzity v Mnichově přijal náš protagonista s radostí. Radost se měla táhnout celé čtyři měsíce, tedy od září do konce kalendářního roku. Ne že by snad na ústavu, řízeném profesorem Strangmüllerem, někdo o Tajné kronice Mongolů něco bližšího věděl či se jí dokonce zaobíral, ale byla tam koneckonců pěkná a bohatá knihovna a hlavním cílem bylo v podstatě jednou vidět „Západ“. Tak tomu v popisované době, dnes už jen těžko představitelné, bylo všeobecně a západní instituce své východní kolegy s tímto cílem i zvaly a přihřívaly se u ohýnku dobročinnosti.

12

13

Zároveň mohli Západníci žasnout nad tím, že jejich východní rudí bratři sice působí trochu jako z šedesátých let a nemají doma video (tou dobou se v Čechách ještě říkalo „videomagnetofon“), ale také leccos vědí a ze země přece jen nežerou. U Jindřicha byla tato cesta vůbec krajně důležitá, protože „tábor míru a socialismu“ v životě neopustil. Nestačil žasnout, když projížděl napucovanými bavorskými vesnicemi s domy-hrady za mnoho stovek tisíc marek. I proplést se labyrintem mnichovských ulic nakonec nějak zvládl, byť mu stékal po zádech pot zřetelným čůrkem. Mnichovská univerzita zajistila i ubytování. Cosi jako studentské koleje sice také měla, ale Krottenbacher, koneckonců už žádný študák, měl dostat něco lepšího. Dosti daleko od univerzity, v Ober-Sendlingu, měl pronajatý pokojík ve vilce, která se zdála mít svá nejlepší léta už za sebou. Totéž platilo pro její majitelku a Jindřichovu bytnou, paní Albine Jakesch. Náš protagonista se cítil u této křepké sedmdesátnice jako doma — nebylo celkem divu: stařena pocházela z Mostu (Brüx) a Jindřich jí starou vlast neustále připomínal. Se stařeckou ulpívavostí a ambivalencí mu tu říkala, že proti němu, sympatickému mladíkovi, osobně nic nemá, ale ty český svině kdyby jí přišly do rukou…, tu se pokoušela mluvit česky, byť náš hrdina němčinu lámal obstojně. „Ty táty srály,“ ukazovala na jeden švestkový strom v zahradě, „a ty tu nesrály,“ představovala jiný, pozdnější. Jindy si vzpomněla, zda se ještě v Čechách zpívá písnička, jejíž název Jindřich pochytil jako „Kchóle lóze“ a s trochou fantazie a jazykového násilí si upravil do němčiny jako „Kohle lose“. Opačný pořádek slov ho sice mátl, ale Podkrušnohorská pánev by něco s uhlím asociovala. Sice tušil, že nějaký hornický folklor před definitivním zprzněním komunistickou kulturou existoval, ale

z pochopitelných příčin takovéto písně neznal. „Na von dem Apfel doch,“ řekla Frau Jakesch na vysvětlenou — tak tedy „Koulelo se, koulelo“. I jinak bylo k poučení v domku dost příležitostí — majitelka měla, po svém už zemřelém manželovi, krom ledabyle ukrytého Mein Kampfu i kompletní spisy Karla Maye, zčásti vázané v kůži (z čeho asi?, z grizzlyho?, z bizona? — některé svazky měly nápadně načervenalý odstín). Je jich hodně přes sedmdesát dílů a značná část v českém překladu nikdy nevyšla. Jindřich si říkal, že jen jejich ledabylé ruční opsání by při osmihodinové pracovní době muselo vystačit na většinu života — ten člověk musel psát jako stroj.

14

15

Bavorsko je ze všech německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už charakterem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná, ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr založený uprostřed mlhavé bažiny Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafinovaná a levný pozemek se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních Keltů. V zemi Bajuvarů se pestře proplétá brutalita se skalním katolickým konzervatismem, vzájemným lstivým šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a pivními pitkami — tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla z počátku devatenáctého století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neu-

mannové, která údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí. Temnou variantou obdobného typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu, nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském ministerstvu vnitra — každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové, bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků i přízračné nové mnichovské radnice a štědrý podporovatel Richarda Wagnera. Velké výdaje vedly k dluhům, ztrátě samostatnosti ve prospěch Pruska a snad i k Ludvíkově mysteriózní smrti v Starnberském jezeře — roduvěrní Bavoři podnes přísahají, že byl Prusy zavražděn. I bavorská kuchyně stojí za zmínku — k tuplákům piva se pojídají pochoutky tak těžké — příslušné německé slovo je deftig — a podle dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází — vazké smetanové omáčky jen kanou z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky. Náš protagonista si prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných buřtů v místních pohostinstvích.

16

17

Kapitola 2

Jako správný šetřílek se snažil z minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny přivezené z domova, při příjezdu naplňující celý kufr. Protože jeho výjezdní doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy, zásobovacích i rodinně-udržovacích. Podzim je v Bavořích nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí publikum z celého Německa, ba i ze zámoří — obzvlášť břichatí štamgasti zde mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz — eine Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už mrtvou, byť teprve krátce — že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat dech a shromáždění do podzimu zorganizovat. Je obecně těžko soudit, proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo zmíněný už Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu — jakéhosi vídeňského his-

torika, který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943 psychologicky testoval polsko-německé míšence, kolik v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo, nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen díky duchapřítomnosti předsedy, který vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se rozptýlili do houfků kolem podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího jmenovku „Stillfried von Graube, Köln“. „Samozřejmě že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… V zajetí v Arménii jsem u něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec, na jedné matraci jsme spali… Když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… To víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás nezabije, to nás posílí… Jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky, jindy zase pořádného hada. Když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš.‘ I mouchy chytal okolo latrín a říkával: ‚Protein jako protein…‘ Nu všechno jsme to přežili, ještě knihu tam napsal, tak velký člověk už se nenarodí… Na své klinice jsem dělával každý týden po třicet let, vždycky v úterý, Hodinu Konrada Lorenze — všichni, od uklízeček po sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho

18

19

obrázku zapálil svíčku a předčítal nahlas Fausta — toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť… Byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli. K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý, s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl pohled na jmenovku, kde stálo: „Stanislaus Komarek, Wien“. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence — na jedné straně mu na „oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé straně jím zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí — tenhle pod mostem evidentně nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes NDR a kus Polska pojedou, nikoli

po přímé spojnici Vídeň-Vratislav, jak by se slušelo za normálních okolností — tak také s nimi může i Jindřich s pouhým pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými perspektivami vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.

20

21

Když jsem v Řezně v roce 18++ odevzdal svému nakladateli rukopis, obsahující vyprávění o mých cestách Orientem, začala mi být stará vlast, spořádaná, úpravná a, nebojím se to říci, trochu fádní, pomalu těsnou. Do odplutí mé lodi přes Atlantik zbývaly ještě asi tři měsíce a mně, sice zase umytému, oholenému a „zcivilizovanému“ novým oblekem, přece jen nestačilo sedět v hotelové restauraci, popíjet s přáteli a známými kávu

a hrát kulečník či kuželky. I Ríhovi, mému arabskému hřebci, daru nezapomenutelného Muhammada Amína, byla stáj na obtíž a nejlepší seno mu bylo jen chabou náhražkou řídké trávy a vonných bylin jeho rodných šammárských plání. Jednoho dne, kdy už byly všechny obchodní věci vyřízeny — i chudý spisovatel musí dbát na to, aby nezemřel hlady —, jsem nechal většinu svých zavazadel v úschově hostinskému a chystal se na cestu. Dobrý Maier těžko potlačil údiv a div nevykřikl: „Herr Karl, vy ani chvilku neposedíte! Kam jste si to namířil? Kam vás to zase všichni rohatí nesou? Vždyť já tu o vás budu umírat strachy!“ a tlusté břicho se mu třáslo nepředstíraným dojetím. „Milý Maiere, jenom si tak trošku vyjedu do příhraničních hvozdů, přes Cham do Waldmünchenu, a možná i do Čech, vždyť léto teprve začíná a sedět v té vaší zatracené putyce, i když ji mám rád, to není moje gusto!“ „Nu, jen na sebe dejte pozor, nebyl byste první ani poslední, co se z Bagdádu ve zdraví vrátil a pak si srazil ve Zlámané Lhotě vaz! To byste přece starému Maierovi nemohl udělat, vždyť tu o vás pečuju jako vlastní matka!“ „Nu, vlastní matka by jistě nepřipálila ta míchaná vajíčka k snídani, ale nic se nebojte, za pár dnů jsem zase u vás,“ řekl jsem a pobídl Ríha k poklusu. Cesta mne vedla nejdříve rovinou a výběžky Bavorského lesa, až za Chamem se krajina začínala zřetelně zvedat a nocleh ve Waldmünchenu, malém podhorském hnízdě, už by všichni jistě označili jako nepohodlný, ale romantický. Ještě za ranního šera, doprovázen jen zpěvem kosů, jsem osedlal svého věrného hřebce a vyrazil podél Černého potoka (Schwarzbach) do hor. Už temný a nevlídný Šibeniční vrch (Galgenberg), rýsující se v mlhách po pravé ruce, byl připomínkou, že opouštím civilizované končiny a pouštím se do kraje, který si možná nezadá s divočejšími částmi kurdských hor či Šar Dagu. I čeledín ve waldmünchenském

22

23

Kapitola 3 O to horší bylo ráno s procitnutím do běžné reality i běžných obav. Jakému čertu to podává prst, co když se celá akce donese bdělému oku strany? Nemá chlastat a zaplétat se do konspirací, z nichž nemůže nic dobrého pojít. Hlava strašlivým způsobem bolela, imperialistické mnohastupňové dryáky se nedaly s domácí desítkou porovnat. V kuchyni si nechal od své bytné překapat ďábelsky silnou kávu, vypil ji, nicméně to mnoho nepomohlo. Potupně zalezl zpátky do pokojíku a na hlavu si uvázal ručník namočený pod vodovodem. Ach. Chtělo by to nějakou lehkou četbu, jen tak pro pobavení. Začal prohlížet hřbety Mayových sebraných spisů a hledal něco pro duševní rozcvičení. Německy četl sice trochu s námahou, ale May není Thomas Mann a k tréninku se hodí. Řadu titulů vůbec neznal a už se chystal, že se raději trochu prospí, když tu padl jeho zrak na román s názvem Im Schatten des Böhmerwaldes, česky cosi jako „Ve stínu šumavských hvozdů“. Otevřel knihu a četl:

hostinci mne včera zrazoval od cesty k hranicím, přicházím prý do kraje drsných horalů, podloudníků a zlodějů dobytka a můj kůň by se mohl někomu z nich snadno zalíbit. Místo odpovědi jsem mu ukázal své zbraně, ale podomek se nedal: prý proti ráně nožem zezadu stejně nejsou mnoho platné a navíc rakouské úřady přísně trestají jejich veřejné nošení jako nedovolené ozbrojování. Nerad se hádám a už jsem mu neodpověděl, ale o to víc mne zajímalo, jak údolí vypadá dál a na jaké lidi tam přinatrefím. Zkušenost mne naučila, že nejdrsnější Kurd či Černohorec, o nichž by cestující přísahal, že jsou to loupežníci, se nakonec ukáže být chlapíkem se zlatým srdcem. Pěšinka kolem potoka se postupně zužovala a chvílemi nezbývalo, než jet kamenitým korytem. I údolí samo bylo stále užší, rokle temnější a Ríh, zvyklý na volné, otevřené prostory, byl nesvůj, pofrkával a stříhal ušima a několikrát jsem ho musel uklidňovat. Obrovské buky, kleny a jedle, jichž se po staletí nedotkla sekyra, se zčásti proplétaly svými sukovitými větvemi, z nichž visely girlandy mechů a lišejníků, z části ležely pod mechovým hávem na zemi, odumřelé a práchnivé. Ač slunce už začalo vystupovat nad obzor, zahoukala nedaleko v jednom z bočních údolí, nepochybně už na rakouské straně, zapomenutá sova. Sova v tuhle denní dobu? I její hlas, chraplavý a zastřený, se nijak nepodobal veselému volání zdejších sůviček. Údolí bylo pusté a samozřejmě nestálo rakouským úřadům ani za to, aby tu zřídily celnici. Od koho taky vybírat clo na místech, kde se poutník prodere mezi roštím a balvany jen s vypětím všech sil? Jenom bláznovi by tu napadlo převážet nějaké zboží. Jenom bláznovi? Není právě tohle ideální terén pro podloudníky, kteří se chtějí všem poplatkům vyhnout? Uvázal jsem Ríha k jednomu z javorů a plížil se, ozbrojen jen henryovkou, oním bočním údolíčkem, z něhož se ozvalo podezřelé zahou-

kání. Ani ne po pěti minutách se strží rozlehl ohlušující výstřel. Rakouská armádní puška, poznal jsem neomylně. Opatrnost byla tedy více než na místě! Zpoza balvanu, za nímž jsem se ukryl, jsem uviděl komisaře rakouské finanční stráže v uniformě, jak se zoufale snaží krýt za kmenem věkovitého buku. Zřejmě to byl on, kdo vystřelil, ale dva bradatí pobudové v usmolených hadrech, ozbrojení pytláckými flintami s upilovanou hlavní, se už k němu blížili na doraz a jeho konec měl být dílem dvou tří vteřin. Nebylo lze váhat ani sekundu, byť jsem musel vycházet z toho, že finanční úředník je v právu a umolousaní desperáti jsou sprostí vrazi. Houkly dvě rány a zbojníci se skáceli s prostřelenými hlavami do spadaného listí. Ač se životy i největších padouchů vždy snažím šetřit, protože i duše nejtemnější má otevřenu cestu k nápravě a nebeské blaženosti, zde nebylo zbytí, měl-li jsem jejich vyhlédnutou oběť ještě zachránit. Zde nebyly ohledy vskutku na místě. Rychle jsem doběhl ke stromu, za nímž se skrýval jejich protihráč. Byl zcela vysílený z hrůzné příhody i jejího nečekaného rozuzlení, ale nezraněn. Když trochu přišel k sobě, začal mi děkovat za svou záchranu a také se mi představil: „Jsem komisař finanční stráže Josef Němec (Joseph Niemetz) a nebýt vás, jistě by mne ti chlapi dostali! Jsou to pašeráci šňupavého tabáku z Bavor a dávno jsem na ně měl políčeno. Teď jsem je překvapil a namísto útěku by byli se mnou zúčtovali. Mnozí zdejší horalé se neštítí ničeho, i dobytek přes hranice přehánějí v celých stádech. Je tu těžká služba…“ Teprve teď jsem si všiml dvou velikých, také ušmudlaných tlumoků, ležících opodál na zemi. Němec otevřel jeden z nich a nabral do hrsti rezavý, ostře vonící prášek. „Brisil, šňupavý tabák z Brazílie, touha všech zdejších osadníků, a neproclený prý účinkuje víc…“ Hořce se usmál. Vytáhl jsem z kapsy dva doutníky a nabídl mu jeden. „Jak vám mám říkat?“

24

25

zeptal se, když jsme pokuřovali. „Stačí Karl,“ odpověděl jsem — jména, pod nimiž jsem byl znám na americkém severozápadě či v roklinách Balkánu, by mu stejně nic neříkala. Ten chlapík se mi líbil. Poctivý, statečný, bídně placený úředník na ztracené vartě, předčasně zestárlý čtyřicátník, nosící denně svou kůži na trh pro pár zlatých z celních poplatků, které rakouský císař snadno utratí a nikdy se nedoví, kdo pro ně riskoval život. V nezáludných bleděmodrých očích se zračilo odhodlání a služební horlivost — v tomto nekomplikovaném muži bylo možno si číst jako v obrázkové knize. Když jsme ještě trochu pohovořili, nedal jinou, než že u něho a jeho rodiny musím být pár dní hostem. Takovéto pozvání nebylo možno ani zde odmítnout a například pouštní beduín by smyl podobnou urážku jen krví. Oba pobudy jsme v lese zanechali i s jejich kontrabandem — však oni je jejich komplicové jistě dříve či později najdou. Cestou do městečka Klenčí (Klentsch), kde Němec bydlel, jsme mluvili o všem možném. Ukázalo se, že náš milý komisař je u rakouského eráru velmi špatně zapsán. V podstatě nebylo divu. On i jeho žena byli nadšenými členy hnutí místních „vlastenců“, kteří se snažili znovu zavést používání českého jazyka a tajně by rádi způsobili i odtržení Českého království od Rakouska, ale o tom se neodvážili veřejně ani špitnout. Na rozdíl od balkánských tajných spolků byla jejich organizace v zásadě veřejná, dílem proto, že by ji zdejší policie jistě v krátkosti vyčenichala, dílem proto, že by ji při své povídavosti, ba užvaněnosti jistě brzy sami prozradili. Čechové jsou však v mnoha rysech příliš podobní nám Němcům: nemají ušlechtilou svobodomyslnost rudokožců ani divokou a nevypočitatelnou nespoutanost Škipetarů, a proto měl jejich boj vždy jen povahu tichého reptání u sklenice piva. Položit za svobodu své životy, tak jako bědní horalé v roklinách balkánských pohoří,

nechtějí ani nedovedou. Komisař, jehož jméno jakoby na posměch znamenalo právě „Němce“, se radoval jako dítě, když jsem s ním začal hovořit v českém jazyce. Neskrblil obdivem, že v mé řeči není ani stopa po cizím přízvuku a že mluvím lépe a uhlazeněji než mnohý Čech rodilý. Jeho radost se nijak nezmenšila, když jsem mu řekl, že tímto jazykem, který mi trochu usnadnil pozdější učení se srbštině a polštině, mluvím už od dětství — má rodná ves leží jen kousíček od českých hranic a doma jsme měli dokonce starý, krásně ilustrovaný, česky tištěný herbář. Když jsme se prodrali lesními houštinami a uviděli první louky a políčka, nabídl mi bodrý komisař, že bych se mohl blíže porozhlédnout po celých Čechách — jeho žena odjíždí za několik dní do Prahy (Prag) a toto město se stovkou zlatých věží mne jistě nadchne, byť bych nebyl českým patriotem. Vše se přiházelo jako už tolikrát v mém životě — z vyjížďky na pár dnů už se opět vyvíjela dlouhá a dobrodružná cesta, byť snad kratší než ta, z níž jsem se právě vrátil. Úhledný domeček, v němž komisař bydlel, stál malý kousek od radnice: většina domků sice nevykazovala úpravnost a milou čistotu našich německých osad, ale přece se jevily některé domky poukazovat na zámožnou solidnost, ba i blahobyt. Komisařova žena se služkou a celý chumel dětí nás uvítaly hned na zápraží, jen se z Němcova přerývaného vyprávění dozvěděly, co se stalo a jak byl jejich živitel blízek jisté smrti. „To je moje manželka Barbara a toto je pan Karl, můj zachránce,“ představil nás Němec. Ač jsem nehnul ani brvou a odříkával zdvořilosti na uvítanou, přejel mi po zádech mráz. Tak jako v zátylku ucítíme pohled levharta či černé mamby, i když je nemáme přímo v zorném poli, cosi mnou otřáslo a má obezřetnost se vystupňovala na nejvyšší míru. Můj instinkt, který mne tolikrát zachránil v savanách i pralesích a za nějž

26

27

jsem svému Tvůrci v pokoře vděčný, mne varoval se vší naléhavostí. Tato podle všech pravidel estetické vědy krásná a v poměru ke svému manželovi velmi mladá žena se v sobě navzdory přívětivým, ba podbízivým gestům zdála mít něco temného, ba démonického a její vilné pohledy se mi propalovaly až na samo dno duše. Měl jsem pocit, snad mylný, že jsem tuhle tvář už někdy viděl, a to za okolností pro mne velmi nepříznivých. Podaří se mi rozpomenout se? Právě za přílišnou krásou a dokonalostí se často skrývá úklad a na dně nejnádhernějších květů se mísí cukrová šťáva s jedem, někdy i smrtelným. Bylo by však hrubou nevychovaností, ba přímo hulvátstvím na základě neurčitého pocitu dát průchod projevům nepřátelství v domě, kde jsem byl takto srdečně přijat, byť snad jen naoko. Je však třeba být ve střehu — vhodné propojení důvěry a opatrnosti mi dalo přežít i tam, odkud se mnoho jiných cestujících nikdy nevrátilo. Po sytém a pečlivě servírovaném obědě hrála paní domu na fortepiano, které překvapivě v domečku také stálo, a hovořili jsme o literatuře, umění, ba opatrně i o politice. Můj přítel Alexander Bach, jemuž jsem kdysi prokázal malou službičku a který to teď dotáhl ve vídeňské administrativě věru daleko, mne sice vždycky varoval, abych s Čechy, Maďary či Poláky politické debaty nevedl, ale nemohl jsem si pomoci. Mezi naříkáním na poměry padlo znovu pozvání jet s paní domu nejdříve dostavníkem z Domažlic (Taus) do Plzně (Pilsen) a odtud pak nedávno postavenou železnicí do Prahy. Přivolil jsem, ač jsem tušil, že z celé věci vzejdou i obtíže a že možná svůj parník v Hamburku zmeškám. Na noc jsem se v přiděleném pokojíku, čistém a úpravném, raději zamkl zevnitř. Druhého dne ráno jsem se vyšel trochu projít a porozhlédnout po městečku. Byl krásný letní den, na nebi 28

se míhaly vlaštovky a rozmarýny za okny některých, pečlivěji vedených domků začínaly vonět. V nevelkém rybníčku kousek od kostela, mělkém a napůl vyschlém, se brouzdaly děti a vesele si hrály. Jeden blonďatý klučina v záplatované, ale čisté košilce, se zvědavě zadíval na obě mé pušky, a jako bych byl jeho starý známý, pustil se se mnou do řeči. „A kde tu bydlíš, strejdo?“ ptal se. Po mé odpovědi, že u komisaře Němce, řekl, že jej tu všichni znají a váží si ho, že je velmi hodný, ale na pašeráky a jiné zlé lidi naopak tuze přísný. Zvědavost mi nedala a zeptal jsem se, zda chlapec zná i jeho paní. Ten přitlumil hlas a zašeptal: „Paní komisarka je pěkná potvora…“ Na mou otázku, co tím myslí, řekl: „Nevím, ale maminka to často říká.“ Dále mi vyprávěl, jak se dobře učí a že pan učitel pro něho má jenom samou chválu. „To bys chtěl jít studovat a být jednou také finančním úředníkem jako pan Němec?“ zeptal jsem se ho. „Ó ne, já bych chtěl být velebným pánem,“ uklouzlo mu. „A jak ti říkají?“ „Já jsem Šimůnek Baarů a tohle jsou Hanýžka a Martínek, moji kamarádi…“ Náš protagonista zhnuseně odložil nejapnou vyprávěnku, plnou časových distorzí a historických nesmyslů, a pomyslel si, že May, hnaný existenční nouzí, tahal své příběhy třetí cenové skupiny doslova až z paty. Věru se nedivil, že tohle veledílo nikdo nikdy nepřeložil a mnohá další rovněž ne. Leč mayovky jsou jako nekvalitní pervitin — sice nevratně poškozují duši, na druhé straně vyvolávají už po pár stránkách fatální závislost. Přeskočil asi do čtvrtiny svazku a začetl se do nové kapitoly: Město Plzeň je poněkud ospalé a představa čtyř dnů, které tu paní Barbara chtěla trávit, mne věru nenadchla. Zdejší slavné pivo mi oproti drážďanskému připadalo 29

příliš hořké a nově založený strojírenský podnik barona Skody lákal do města spousty nuzáků, kteří ale většinou žádné řemeslo neuměli a končili někde pod mostem. Bloumal jsem ulicemi a pomalu litoval, že jsem se nechal k podobné vyjížďce vůbec zlákat. Moje spolucestovatelka mi řekla, že zde má „něco neodkladného k vyřízení“ a že si plzeňské pamětihodnosti mám prohlédnout sám. Právě jsem zvenčí obhlížel nepříliš zajímavou gotickou katedrálu, když tu náhle jsem koutkem oka zahlédl tvář, již jsem poznal okamžitě. Je to možné? Alí Tevfík, padouch až k samému dnu své černé duše, poturčený ostrovní Řek a kdysi důvěrník a donašeč mosulského paši, Alí Tevfík zde? To jej tedy moje kulka tehdy na Tigridu přece jen minula a s ďábelskou rafinovaností se potopil a předstíral smrt. Tento muž, schopný nejhorší špatnosti, se věnoval i vyzvědačství a vždy jsem marně přemýšlel, proč člověk tak nesporné inteligence a jazykového talentu dává své nadání do služeb nejtemnější moci a dosti značné odměny svých zrad prohýří v opiových doupatech a nejzpustlejších brlozích, o nichž se pero zpěčuje psát. Jeho život se potácel mezi vězením a palácem a mnohokrát visel na nitce. Nebyl jsem jediný, kdo s ním měl ještě nevyřízené účty. Když jsem se trochu vzpamatoval z nenadálého objevu, začal jsem ho nenápadně sledovat. Bylo mou výhodou, že právě tak, jako jsem jej tady neočekával já, nečekal ani on mne. Bylo nutno tento náskok ihned využít. Oblečený do evropských šatů a oholený se příliš nelišil od průměrného Němce nebo Čecha: tak jako mnoho Řeků z ostrovů byl poměrně světlý, s hnědými vlasy a zelenýma očima. Ty ale právě nebyly vidět, neboť na nich měl nasazeny tmavé brýle. Byl-li takto těžko k poznání, bránila ovšem tmavá skla ve výhledu i jemu a brzy jsem odložil počáteční přehnanou opatrnost. Hanebník došel až ke kavárně „U Zlaté studně“ a posadil se do její

venkovní zahrádky. Kryt větvovím oleandrů, které v zelených soudcích lemovaly prostranství s venkovními stolečky, jsem se nenápadně připlížil, protože kvůli voňavému šálku kávy dalekou cestu do Plzně jistě nevážil — natolik jsem Alího Tevfíka už znal. Perfektní němčinou si objednal svůj nápoj a čekal — na první pohled lhostejně, ale přímo jsem cítil jeho napětí, ba divokou netrpělivost. Pak jsem však ve svém úkrytu zažil takové překvapení, že jsem div nevykřikl — ano, byla to ona, Barbara, kdo za ním přišel, jako by na dostaveníčko při šálku moka. Ač se o milostném životě této ženy, která prý byla nemanželskou dcerou z vysokých aristokratických kruhů, vyprávělo ledaco, důvod setkání byl jistě jiný — nízké chtíče mého protihráče nacházely uspokojení na zcela jiných místech a tady větřil tučnou odměnu svých chlebodárců. Jenže za co? Mé znepokojení ještě vzrostlo, když jsem zaslechl, v jakém jazyce rozprávějí — byl to nejvulgárnější zločinecký žargon neblaze proslulé cařihradské čtvrti St. Dimitri, k nepoznání překroucená směs slov z různých východních jazyků, jako by záměrně vymyšlená ke krytí nepravostí. Odkud tuhle řeč mohla znát? Ač se nemohli domnívat, že jim zde někdo rozumí, hovořili mimořádně opatrně a tiše a v hluku kavárenských hostí jsem zaslechl jen „…ať si objednají“ a „Fuád Paša“. Celé setkání trvalo sotva pět minut a nebyl jsem z toho moudrý. Fuáda Pašu, vyššího úředníka ministerstva války při Vysoké portě, jsem pochopitelně znal, od svého zdejšího nahaněče se vlastně nelišil povahou, jen větší opatrností a úřední hodností, ale co že si mají objednat? Les otazníků houstl, navíc mi Alí Tevfík se svou příslovečnou obratností při odchodu proklouzl a nepodařilo se mi ani vypátrat, kde tu bydlí. Čtenář jistě pochopí, že jsem toho večera nemohl dlouho usnout.

30

31

Seděl jsem v salonu pražského nakladatele Pospíšila (Pospieschill), bohatě, solidně, byť ne zcela vkusně zařízeném. Zapálili jsme si doutníky a nenuceně hovořili o všem možném, zejména pak o obchodních věcech, které stejnou měrou zajímají spisovatele jako nakladatele. „Jsou zlé doby, Herr Karl,“ řekl můj hostitel. „Lidé si obvykle myslí, že největší trampotou nakladatelovou je nedostatek ochotných či dostatečně zámožných čtenářů, kteří by si jeho knihy mohli koupit, ale skutečný problém leží jinde. Není dost opravdu dobrých knih, které by se daly vydávat. Arciť že ti naši pisálkové občas něco nasmolí, ani nestačím ty jejich rukopisy pročítat, ale je to bída s nouzí. Ještě snad tak nějaké verše od Boleslava Jablonského…“ Ten dobrý muž měl naprostou pravdu. Věděl jsem stejně dobře jako on, že problém netkví v nedostatku solventních kupců, ale v nouzi o dobré knihy. Věděl jsem také, jak se dobrá povídka či román rychle prosadí — už mé humoresky z krušnohorských vsí mi nakladatelé a vydavatelé časopisů přímo trhali z rukou a což teprve má cestovní vyprávění! V malém provinčním prostředí — a pan Pospíšil vydával hlavně knihy české — to muselo být ještě nesrovnatelně horší. „Ale nějaký dobrý román, ten abych pohledal, podívejte se, co se chystám vydat“ — a vytáhl ze zásuvky obsáhlý rukopis. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl na místě autora mou starou známou paní Barbaru. Román se jmenoval „Stařena“. „Je to takové pochmurné, drastické, na mou věru nevím. Náš čtenář by chtěl spíše něco idylického, co by jej pohladilo po duši a vykouzlilo v ní harmonii. Vždyť starostí a trápení má každý z nás dost. Už jsem to inzeroval i v novinách, ale přišlo jen dvaadvacet subskripcí, je to bída. Představte si, Herr

Karl, že dva kusy si objednali až z jenerálního štábu z Cařihradu! Co s tím ti pohani budou dělat, Bůh suď, i v německé objednávce nadělali spoustu chyb. Ale zákazník je zákazník, Čech nebo machometán.“ Musím říci, že mé zvědavosti, napjaté k prasknutí, přišlo neobyčejně vhod, že právě dorazil špeditér s nákladem tiskařského papíru a můj hostitel musel na chvíli odejít. Nahlédl jsem do rukopisu a za chvilku bylo vše jasné. Celá ta psaná historie nevalné kvality měla jediný účel — první písmena všech vět dávala dohromady podrobnou zprávu o rakouském pohraničním opevnění v oblasti Banátu! Překvapila mne odborná znalost té ďábelské ženy o věcech, které v tomto rozsahu znalo jen pár důstojníků rakouského štábu. Byla snad milenkou některého z nich? Či pohraniční pevnosti sama obhlédla při cestách do Uher, kam byl její muž kdysi přidělen? Bylo třeba jednat rychle — tyhle informace se do rukou Fuáda Paši, bezohledného válečného štváče a člověka bez všech skrupulí, nikdy nesmějí dostat. To věřím, že se o ně zajímal a vyslal nejlepšího ze svých lidí až daleko za hranice říše! Když se po chvíli Pospíšil vrátil, měl jsem už plán rozmyšlený. „Co kdybych se, pane Pospíšile, na ten rukopis tak trošku podíval nebo, lépe řečeno, kdybych pro vás a zcela zadarmo, napsal tu knihu znova — trochu se vyznám i v české stylistice.“ „To byste byl opravdu ochoten, vy, jeden z nejproslulejších evropských autorů?!“ „Inu nepřehánějte, pár knih mi, pravda, vyšlo, ale tohle by bylo tak spíš pro radost a ze staré známosti. Potřeboval bych jen na čtyři neděle, než odjede moje loď, střechu nad hlavou a píci pro svého koně.“ „Ale s největší radostí, mám v Kostomlatech bohatou tetu, na jejím statku se budete cítit jako doma, i krabici nejlepších ‚havan‘ vám přibalím.“ S chutí jsem se pustit do díla. Teta byla nerudná a mlčenlivá a v mé práci mě vůbec nerušila — mohl jsem

32

33

Jindřich, hnán perverzní zvědavostí, nalistoval další stranu kdesi v poslední čtvrtině braku.

dát svým myšlenkám volnost. Rozpomněl jsem se na svou babičku Johannu Christianu Kretzschmarovou, dobrou vílu mého bědného dětství, která svými pohádkami a vyprávěními zkrášlila léta temnoty, z nichž mne osvobodil až lékařský um. Rád jsem se v myšlenkách vrátil a plody svého snění vtělil do úsměvné knížky, již jsem pro zdejšího čtenáře zasadil do českého prostředí na úpatí Krkonoš (Riesengebirge). Pospíšil byl nadšen a přímo mi vnucoval honorář. „Jen jej pěkně vyplaťte paní Barbaře,“ řekl jsem, „a o mně ani muk!“ Spiklenecky na mne mrkl a usmál se. A na samém konci stálo: U příležitosti mého odjezdu pořádal vůdce Čechů František Palacký (Franz Palatzky) domácí slavnost a ples na rozloučenou. Sešla se tam všechna městská honorace i pražský policejní prezident a můj dlouholetý přítel, rytíř Leopold von Sacher-Masoch, jemuž jsem kdysi pomáhal potlačit jakési povstání v Haliči. Přivedl s sebou i svou okouzlující manželku a malého synka, který se však ve společnosti zřejmě nudil a neuvěřitelně zlobil, jako by si koledoval o výprask. „Jen počkej doma!“ sykl jeho přísný, ale vždycky korektní a spravedlivý otec a začal se věnovat ostatním hostům. Jaká devótnost, jak se tito příslušníci malého a po staletí ujařmeného nárůdku třeli o jakýkoli zdroj moci, jaké podlézání každému, kdo projeví jen trochu mužného odhodlání… Jako Bulhaři ve východní Rumelii, jen jsou to větší čtenáři knih. „Čech je buď slouha, nebo hulvát,“ řekl mi šeptem. I manželé Němcovi nakonec dorazili — s Josefem jsme si slíbili, že jednou, až budu mít víc času, uděláme společně neplechám v Českém lese (Böhmerwald — Němci, jak známo, nerozlišují Šumavu a Český

34

les jako zvláštní pohoří) přítrž. Jeho žena mne přímo propalovala pohledem. Přijímala od ostatních hostů gratulace k své „Babičce“, i rytíř Sacher-Masoch, jemuž cenzura dílo dodala v pěkném překladu, byl nadšen. Když mne pak potkala o samotě u stolečku s lahůdkami, zasípěla jako zmije: „Jen počkej, on ti to Fuád Paša spočítá… Všichni mi zobali z ruky… Jurenka, Helcelet, Lambl, Nebeský, mé matce i kníže Metternich… Jen ty jsi odolal a za to budeš pykat.“ Usmál jsem se co možno nejzdvořileji a řekl: „Nu, ať mne hledá, ale na arizonských pláních se přehlédne i stádo bizonů, neřkuli jeden německý literát… To vy se, paní, mějte na pozoru.“ O pomalu působících jedech, s nimiž můj protihráč rád operoval, jsem raději pomlčel. Na co poodhalovat hanebníkům osudovou roušku. Můj parník v Hamburku ostatně pomalu roztápěl kotle a já byl myšlenkami už kdesi v rejdě Nového Yorku… Našemu hrdinovi se udělalo nevolno a podle známé zásady lidového léčitelství „čím ses pokazil, tím se také uzdrav,“ sáhl nikoli po alkoholu, ale po další knize. Už raději ne do mayovské poličky, ale mezi jinou pokleslou literaturu — paní Jakesch ani jinou neměla. Vyndal román německého brakového autora Konsalika Die Bluthochzeit zu Prag — Krvavá svatba v Praze. Ne, nebudeme tu z něho citovat: jako „krvavou svatbu“ označuje německá tradice takové řešení milostné zápletky, kdy oba milenci umírají, buď vlastní rukou, nebo ubiti jinými. Potom už další milostné problémy nevyvstávají. Milostný krvák se odehrával v roce 1968 a bylo patrné, že autor kvůli autentičnosti vážil do Prahy i cestu, byť se prošel asi jen po Staroměstském rynku a okolí — třeba zoologickou zahradu, kde se část děje odbývá, už spatřil jenom okem

35

své fantazie. Další Konsalikovy knihy se odehrávají i v Sovětském svazu: láska a smrt v tajze působila na Němce obzvlášť mocně. Nad červenou až rudou knihovnou Jindřich vyčerpán usnul.

Kapitola 4 Uplynulo pár dnů a Komárek se svými kumpány dorazil. V předvečer odjezdu do Vratislavi se strhla ve sklepě „Zum goldenen Löwen“ pitka, jakou Jindřich už dlouho nezažil. Tupláky třeskotaly o sebe a náš protagonista se děsil, kdo že bude zítra do té míry jasný v hlavě, aby mohl šoférovat. Vídeňská delegace, zahrnující ještě folkového písničkáře Frajta a licenciáta teologie Tachovského, se dostávala do varu. Klerik, který se ostatně překvapivě jevil z těch tří nejpodsaditější a nejzemitější, si mohutným basem notoval do vousů píseň „Už dozrál čas, a voní galejemi“ a poté všichni tři nasadili falešným trojhlasem cosi, o čem tvrdili, že je to píseň česko-německého přátelství: „Unglyklich šafářův héfelajn, unglyklich šafářův hóf, als ich ging vokolo, mein herc mne bolelo, zařehtal můj vranej pferd.“ Krottenbacherovi se zdáli cyničtí a zpustlí a litoval okamžiku, kdy se s nimi zapletl, ale teď už bylo radno držet krok. Tak alespoň odešel na pisoár, který v alkoholovém opojení vnímal novýma očima, jaksi ozvláštněný, v rámci toho, co označoval Bertolt Brecht pojmem „Verfremdung“. Nad mušlí objevil nápis: Komm nur näher, er ist kürzer, als du denkst! Pocit surreálna sílil. Český hlahol mezitím přivábil ke stolku ještě dalšího hosta, také emigranta, tísněného, zdá se, nějakou duševní chorobou. Právě když Jindřich přicházel, recitoval jeho druhům jakousi báseň z vlastní produkce, z níž si náš protagonista zapamatoval pouze obrat 36

37

„krákot mrákot“ a podivný, klopýtavý rytmus. Když si poslechli jeho vyprávěnku o tajné organizaci, která ho pronásleduje a snaží se zabít, a o astrálních larvách, které vidí, a nikdo neprotestoval, řekl jim neznámý, že by se jim rád za jejich vstřícnost nějak odvděčil. Pozvat je nemůže, je chudý (pil už druhé pivo za jejich, ale to nekomentoval), ale má konexe až na nejvyšších místech — a vágně ukázal prstem směrem k obloze, či v tomto případě ke klenutému stropu sklípku. „Tak ať to doma do Vánoc praskne!“ vykřikl Frajt. „Maličkost,“ odvětil neznámý, zdvořile se rozžehnal a odkvačil kamsi do mnichovské podzimní noci. Náhle se objevivší znamení všechny nadchlo. „Napřesrok v Praze!“ hulákali z plných hrdel a dupali pod stolem mohutnou obuví. V euforii naštípli jeden z tupláků, ale když se hroutí epocha, nesmí se na fenik hledět. Jak se dalo očekávat, nevyjeli za ranního kuropění, kterak původně plánovali, ale až kolem poledne. V Jindřichově pokojíku se držel těžký kvasně propocený pach a Frau Jakesch použila výrazu Schweinerei, který velkomyslně přeslechli. Klerik Tachovský, snad v důsledku svého nižšího svěcení, se probral z opojení jako první a sedl za volant svého volkswagenu. Cesta byla nekonečná, po několika hodinách přejeli do NDR a měli dojem, jako by válka teprve před nedávnem skončila. Omšelá a zpustlá města, rozbitá a neudržovaná betonová dálnice z dob třetí říše — Československo bylo proti tomu Švýcarskem Východu. Na cosi mezi obědem a večeří zastavili v jedné vísce u Karl-Marx-Stadtu, kdysi Saské Kamenice. Soukromé hospody tatíček Honecker kupodivu trpěl, a tak nebyl zážitek zas až tak příliš traumatizující. Zpozorněli, když objevili volně vyložený oficiální deník Neues Deutschland, kde místo obvyklých komunistických žvástů stálo cosi o potřebě demokratizace

a reforem. „Matko, můžeme vám tyhle noviny vyměnit za vídeňské?“ zeptal se Tachovský a nedočkav odpovědi, přinesl pomačkaný exemplář Kuriera. Stranickou tiskovinu si ve voze nahlas četli od první do poslední stránky, přes Drážďany, kde si Jindřich krátce vzpomněl na Maye, až do Görlitzu, a nevycházeli z údivu. Co se to děje? Vlak plný „Dederónů“, pravda, nedávno odjel z Prahy na Západ, ale prodej poddaných se táhl už desítky let a nikoho kromě nich samých v podstatě nezajímal. Českými kutily vyrabované trosky trabantů dosud stály v zapadlejších malostranských a hradčanských uličkách. Po přejezdu hranic do polské části Görlitzu, Zgorzelce, prohlásil Tachovský, že únavou už šilhá a není jiné možnosti než přenocovat. Byla už ostatně hluboká tma. S námahou našli jeden hotel, podle místních představ přepychový, podle západních opoustlý. Sešlá novostavba působila jako začarovaný zámek, byli zde jedinými hosty a k podobné události docházelo očividně zřídka. Početný personál si tu však vystačil a vydatně parazitoval na státu, jako ostatně v reálném socialismu téměř všichni. Jídelní lístek se podobal předpisu pro lékárnu: podobně jako v recepise na nějakou extravagantní mast se tam s přesností na gram vypočítávalo, kolik má být másla, sýra, chleba či náhražkového salámu. Porce byly zcela nepatrné, nejen proti Mnichovu, ale i proti Praze. Pokud si takto žili bohatí západní cizinci, jaké šváby asi louskal chłop polski? Nápadnou vyhublost však na něm nebylo vidět — základní polská dovednost všech dob se jmenuje „zalatwicz w sposób pozaurzędowy“. Za neklidného spánku v prochladlém pokoji se Krottenbacherovi zdál zvláštní sen: Jel na koni starodávným městem, tvořeným nízkými domky, zčásti zděnými, zčásti dřevěnými. Některé

38

39

z nich byly rozpadlé v ruiny a zarostlé lebedou a bodláky, jiné byly čerstvě opravené, jakož i ve všech možných stadiích rozpadu. Na nedaleké prázdné parcele se právě prali potulní psi o mršinu koně, již značně zaleželou, válelo se tam i několik prasat. Po ulici s náznaky dláždění typu „kočičích hlav“ pobíhaly děti, zčásti nevídaně otrhané a umouněné. Oděv některých dospělých však byl neobyčejně nákladný a krásný, byť podle jiného vkusu než současného — podle Jindřichových představ mohlo být tak nějak krátce po roce 1600. Působilo to tak trochu jako módní přehlídka na smetišti. Před jedním z domečků seskočil z koně, a tu se ukázalo, že značně kulhá. Nikoli snad pro nějaké zranění, ale jedna z jeho vojenských bot měla uražený podpatek, takže se příslušná noha zdála podstatně kratší. Vbelhal se do krámku či lépe řečeno obuvnické dílničky, stáhl holínku a svěřil ji poněkud přepadlému muži středního věku a černých očí v umolousané zástěře. Zatímco na lavici očekával výsledek opravy, prováděné hlemýždím tempem, rozhlížel se po místnosti. Jeho pozornost upoutal výklenek s několika knihami, tištěnými i rukopisnými. Když se chystal platit, odstrčil mu švec jemně ruku a německy zašeptal: „Pro tebe je to zadarmo.“ Na otázku proč odpověděl, že z útrpnosti, protože všem se dostane, jenom jemu ne. Na dotaz, co že vlastně, řekl: „Nu, království Boží. Ty to nevíš, ale nebe i peklo jsou ve skutečnosti sotva na stopu od nás.“ Ještě než sen skončil, uvědomil si, že to byl zřejmě Jacob Böhme a ulice, ve které se nachází, vede směrem na Prahu. Další den už cesta netrvala dlouho. Někdejší pruská Breslau se sice přeměnila v polskou Wrocław, ale navzdory krutým bojům na konci války z města ještě relativně dost zbylo. Už u vjezdu do centra byli zaskočeni velikými transparenty, na nichž pan (možná ještě

soudruh) starosta vítá představitele české neoficiální a exilové kultury. Na rozdíl od Zhořelce tu nebylo kam hlavu složit — všechny hotely byly dávno obležené prominentnějšími hosty a z Čech přijelo navzdory rozmanitým pohraničním protivenstvím různými oklikami několik tisíc lidí, vesměs mladých, kteří spali v různých halách a tělocvičnách, ba i na nádraží. Rovněž jídla bylo málo, skoro žádné. Jindřich si vzpomněl na starý vtip o tom, jak se na hřebeni Krkonoš potkají dva psi, vychrtlý polský a zatloustlý český. Polský říká: „Já se k vám běžím nažrat, ale co ty?“ „Já si k vám jdu zaštěkat,“ odpověděl psík-krajan. Jen s velkým vypětím sil sehnali ubytování v různých privátech, za cenu na zdejší poměry věru interhotelovou. Náš hrdina bydlel u slečny učitelky z místní hudební školy, specialistky na violoncello. Leč nebylo pokdy si útulné priváty prohlížet — po celém městě už na řadě míst probíhaly konference, autorská čtení, divadelní produkce, ba i soutěže. Zájem byl enormní. K jedné z posledně jmenovaných se Jindřich přinamanul. Byla zamýšlena pro „exilovou mládež“, která, trochu podobně jako vysocí činovníci SSM, už šedivěla na skráních. Podle rodného listu prastarý, ale v srdci věčně mladý exilový činovník Petr Eufrat právě dával směsici mladých exulantů a návštěvníků z Čech otázku: „Představte si, že jste nově zvolen prezidentem republiky a máte právo vyhlásit tři dekrety. Jaké byste zvolil?“ Ač přišel pozdě, byl Krottenbacher požádán o odpověď jako první. V náhlém osvícení, aniž by o tom přemýšlel, řekl: „Prezidentský úřad je doživotní. Prezidentský úřad je dědičný. Prezident má právo vyhlásit libovolný dekret.“ Nastalo trapné ticho, špendlíček by bylo slyšet upadnout. „Nu, to asi nebude to pravé, demokratickému smýšlení je třeba se učit!“ prohlásil koryfej a už vyvolával další. Ti odpovídali

40

41

správně. Jindřich, potupen a znejistěn, si sedl do koutku a sledoval další diskusi, která se točila okolo tématu, co asi přinese následující rok v Československu politicky nového. Pozoruhodné bylo, že všichni jako jeden muž soudili, že v podstatě nic. Ve střední Evropě se i počasí nejsnáze prorokuje na ten způsob, že zítra bude tak, jak je dnes — ve většině případů to vyjde. Když si večer se svými spolucestujícími líčili zážitky, ukázalo se, že Komárek šel navzdory pestré nabídkové paletě do místní zoologické zahrady, kdysi jedné z nejslavnějších v Německu, chovající před lety nejdéle žijící gorilu na kontinentě i jiné pozoruhodnosti. I jeho zoologický idol Bernhard Grzimek studoval v tomto městě veterinu a přímluvou jednoho zdejšího kanovníka se dostal těsně před pádem Výmarské republiky na říšské ministerstvo zemědělství, kde až do pádu Říše administroval drůbežářství a produkci vajec. Zdali pak s ním, mladým a dynamickým kandidátem NSDAP, chodil zkušený chovatel Himmler občas prodiskutovat něco kolem otázek nosnosti? Jindřich, lačný všeobecnějších poučení, špatně chápal takovéto absurdní zájmy. Na druhý den se plně vrhli do neoficiálně-kulturního rojení. Vyvrcholení mělo nastat až večer v městském divadle, napěchovaném k prasknutí. Hlavním bodem programu bylo vystoupení exilových zpěváků Kryla, Hutky a jejich hostů. I Frajt se objevil na scéně. Když Kryl přehrával některé ze svých písní, dostupovalo hučení a výkřiky v sále vrcholu: Tiché listy lísek, třetí kniha běd, Jako v zubech písek skřípou slova vět… … Světle bledým nebem svítí větve bříz, Pole voní chlebem z jedovatých hlíz, 42

Ticho s hlavou vlčí v době po moru, Lidé, kteří mlčí v hovoru … S přeslazenou slinou v koutku rybích úst Tiše léta plynou, slyšíš trávu růst, Zrazeni se krčí v hrubém oděvu, Lidé, kteří mlčí ve zpěvu… Bylo možno si meditovat o významu metafory jako bojového prostředku a bytostném sepětí básníků-proroků s útlakem nejrůznějšího typu. Ale sotvakdo to dělal. Kolektivní nadšení je, jak známo, zcela prostupující a nevěrohodně znějící vyprávěnky o „duši davu“, schopného pak stejně dobře největšího hrdinství jako lynče, se náhle stávají uvěřitelnými. Není vůbec frází, že lidé za určitých okolností tvoří cosi jako nadindividuální organismus, to, co mravenci v mraveništi skládají běžně. Jednoho bodnete a všichni zařvou. Duše vylézají za bariéry povrchu těl a propojují se v jakousi kolektivní psychickou orgii. Proti něčemu podobnému není v podstatě administrativně-organizační obrany. Společenský pořádek jakéhokoli typu je kolektivní pomysl, jejž musejí sdílet obě strany a skutečnému odhodlání jakéhokoli typu nelze v zásadě čelit. Za pár dní se měl ostatně podobný fenomén ukázat i přímo v Čechách, jakoby pro nečetné čtenáře Canettiho a Ortegy y Gasseta. Neveliký zpěvák nebyl ještě s písní u konce, když tu na pódium vběhl jakýsi muž a z plných plic vykřikl, že na berlínském Alexanderplatze se shromáždily dva miliony demonstrantů a režim v NDR co nevidět padne. Rozpoutala se zcela nepopsatelná vřava a nadšení, něco, co mohlo být k vidění naposled tak na konci války. Jindřich stěží zaslechl, co mu křičel do ucha jeho jinak neznámý soused o mluvčím z jeviště: „Je to 43

Maďar!“ „Jakže Maďar, když mluví česky?“ opáčil náš hrdina. „Je to maďarskej bohemista.“ Leč na podivný fenomén nebylo času. Euforie se rozrůstala jako stepní požár a najednou bylo vše jasné. Blázen z mnichovského sklípku už zřejmě přednesl na nejvyšších místech intervenci. Do Vánoc nebyly ani dva měsíce. Nadšení, které se dalo charakterizovat jak výrazem „posvátné“, tak „paličské“, se šířilo. Nálada by se dala přiblížit i adjektivem „psychedelická“. Po delším rokování s kumpány a zcela mimo sebe se Jindřich vrátil k slečně učitelce a přerývaným česko-rusko-polským vyprávěním jí líčil dnešní události. Jeho hostitelka, ne zvlášť hezká a o rok dva starší, mu odpověděla, že něco podobného čekala dávno, a s trochou nostalgie dodala, že teď Němci a Češi prolézají otvorem, který oni, Poláci, po léta proráželi a rozšiřovali. Aby našeho zahanbeného protagonistu zase uklidnila, otevřela láhev vodky. Té noci byl Jindřich Zuzaně poprvé, a jak si myslil, i naposled, nevěrný, obecně polská rozvernost ani nepřipouštěla jiný závěr tak významného dne. Náš hrdina si před usnutím vybavil pohádku o myšce, která vařila kašičku, oproti běžnému úzu s tím rozdílem, že všem dala — byla to taková myška širokého srdce. Avšak doba byla vymknuta z kloubů a pomysleme na první motto naší knihy. Ráno bylo nutno se vydat na cestu. Pro Jindřicha naneštěstí se Frajt, sedící vedle řidiče, optal Tachovského, proč se v jeho autě po sešlápnutí brzdového pedálu na palubní desce objevuje písmeno P, ač se příslušné zařízení jmenuje německy Bremse. „P jako przda,“ děl klerik rozverně, snad pod vlivem všeobecného odvázání. To neměl dělat. Nebohý Krottenbacher se na zadním sedadle vydržel nové pyramidální nemravnosti celých šestnáct hodin cesty do Mnichova smát, chvílemi se zajíkal bolestí a chytal se za těžce

zkoušenou bránici. Jeho druhové soudili, že se zcela pošetil na rozumu. Sténajícího a sotva schopného chůze jej vyložili před vilkou paní Jakesch a šlápli na pedál, ovšem plynový.

44

45

Dny se táhly a zdálo se, že se ještě žádný soumrak model konat nebude. Sedmnáctý listopad byl pátek jako každý jiný a Jindřich jej trávil v knihovně, z jeho hlediska skvěle zásobené, a podivoval se, že tahle hostina z monografií i časopisů tu v podstatě nikoho nezajímá — v Praze, to by bylo nadšení! Zrovna přemýšlel o jedné z podivností v Tajné kronice Mongolů. Nejdůležitější impuls pro začátek Džingischánových výbojů představoval vlastně jeho rozchod s přítelem a pobratimem Džamuchou, s nímž si vyměnil mnoho darů. Při cestě z Chorchonach-Džuburu mu dal Džamucha hádanku, jejíž přibližný překlad zní: „Rozložme se u kopce, pastevci koní mají připravenu jurtu, rozložme se u řeky, pastevci ovcí mají připraven pokrm pro svá hrdla.“ Temüdžin konzultoval nejasné orákulum i se svou matkou Höelün a s mladou manželkou Börte, která jej nakonec pochopila jako výzvu k rozchodu s přítelem z dětství. Tak začal mongolský výboj, končící až v Polsku, ale hádanka sama je nejasná podnes. Protože zábava s Krottenbacherovou senilní bytnou nebyla to, co si v hloubi srdce přál, trávíval večery často u televize, která mu zprostředkovala spojení se světem a nahrazovala společnost. Při sledování večerních zpráv zkoprněl: hned první událostí, kterou se bavorský kanál jal ukazovat a obsáhle komentovat, byla veliká studentská demonstrace v Praze, brutálně rozháněná esenbáky ze zvláštních oddílů. Na letmých

a nekvalitních záběrech bylo rozeznat některá místa nábřeží a Národní třídy, helmy, štíty a pendreky ozbrojenců a křik vyděšeného, zatlačovaného a mláceného davu, sestávajícího hlavně z mladých lidí, jak komentátor připomněl, studentů. Že bylo právě padesáté výročí Opletalovy smrti, Krottenbacher v zásadě nevěděl a přeslechnuv začátek vlastně netušil, co celá drastická a divoká událost znamenala. Komentátor mluvil o desítkách raněných a vyslovil podezření, zda snad nebyli i mrtví. Následující analýzy bavorských politologů vnímal Jindřich jako ve snách — v Praze sice už několik demonstrací proběhlo, i na zatýkání a vodní děla došlo, ale tohle byla naprostá novina. Náš protagonista se ostatně do odbojových činností příliš nezaplétal a čtení samizdatů bylo asi vrcholem jeho občanské odvahy: přes všechny občasné buzerace bylo v „Kazu“ lépe než třeba u Správy vodovodů a kanalizací, o Borech nemluvě. Navýsost rozrušen zkusil zatelefonovat Zuzaně. Frau Jakesch sice neměla telefonování ráda, ale pro jednou se bába nezblázní — ostatně jí náklady z dosti štědrého stipendia může uhradit. Jak se však podivil, když se ozvalo jen prapodivné kvílivé pípání — linky do zahraničí byly evidentně vypojeny, i telefonát domů do Nového Strašecí přinesl stejný výsledek. Ospalost pátečního večera se změnila v paniku. Co teď? Bude následovat nějaký další masakr, mnohem větší, a po něm nová diktatura neostalinistického stylu? Do rozpaků vpadla paní Jakesch, která se nepochybně na zprávy také dívala na druhém televizoru ve své části vilky. „Na, Herr Heinrich, wir haben es ja immer gesagt: Es kommt der Tag! — und sehn’s, er ist schon da!“ Vyhlížela jakoby omládle, Jindřich ji skoro nepoznával. „Schade, Schade, dass mein Willi nicht mehr am Leben ist — wir wären sofort nach Brüx gefahren…“

46

47

Kapitola 5

„Tyš kópyla scípá, najvíc kópe — bemerken Sie sich das!“ Po těchto prorockých slovech zanechala Krottenbachera jeho osudu. Jindřich nemohl vydržet a vyběhl se projít do ulic, ba poté až do dvou do rána pobíhal po svém pokojíku. „Čto dělať?“ zněla dávná otázka na Rusi i jinde. Usnul až k ránu a zdál se mu prapodivný sen: byl v Rusku třicátých let a právě zdobil a pentlil sál, v němž mělo zasedat politbyro. Tu k němu přišel plešatý muž s podivným, lascivním úsměvem a řekl: „Dobře to, holoubku, děláš.“ Berija, blesklo Jindřichovi hlavou. „Takové schopné soudruhy můžeme vždycky potřebovat… Zrovna se uprázdnilo místo kyjevského metropolity — nu, naše orgány je uprázdnily… A tam by ses výtečně hodil.“ „Ale, ale… vždyť já o pravoslaví nic nevím,“ bránil se chabě. „Pche, my už jsme dosadili jinačí hlupáky, a na odpovědnější místa… A jak se jim tam daří!“ Náš hrdina se probudil nevolí, nevyspalý a propocený. Bylo teprve pět ráno. Čekání bylo mučivé. Co teď? Dospěl k závěru, že dočká, jaký obrat události vezmou — nepoleze přece dobrovolně do jícnu sopky. „Vítat tygra u vrátek“ — tak nějak Číňané takové pošetilosti říkají. Nicméně i v dalších dnech pilně sledoval televizi, kde se počínaje pondělkem objevovaly snímky zaplňujícího se Václavského náměstí, zvonícího klíči. Po nekonečných čtyřech dnech se konečně zase obnovilo telefonické spojení. Zuzanu dostihl doma až po půlnoci: „Dějou se velký věci, přijeď, už to praská, budem’ je, hajzly, věšet!“ řekla, ba křikla do aparátu bez obvyklých servítků. Lid samozřejmě věděl, že telefony do zahraničí jsou odposlouchávané, byť přesně netušil, jak se to děje. Metoda nebyla tak prvobytně prostá jako například v Íránu, kde prý v dřívějších dobách bývalo při takovýchto příležitostech slyšet ve sluchát-

ku i vzrušené funění naslouchajícího fízla, který se někdy dokonce ptal, když špatně rozuměl. Ve skutečnosti bylo výsledkem snažení StB mnoho set kilometrů magnetofonových pásek s nahrávkami, které bez obzvláštního zájmu o někoho konkrétního neměl nikdo dost sil zpracovat všechny. Zavolal i rodičům. Následovala studená sprcha. V Novém Strašecí prý je naprostý klid, jen kolují zvěsti o odjezdu milicionářů do Prahy, ať prý Jindřicha ani ve snu nenapadne jezdit, ať sedí v Mnichově, má-li to štěstí, že je zrovna venku. Otec ing. Zdeněk Krottenbacher mluvil ze zkušenosti — živořil už dvacet let v Poldovce na subalterním místě poté, co jako bolševik-reformátor v devětašedesátém z matičky strany vystoupil. Neudělat to sám, jistě by dopadl ještě hůře a příslušný provoz vedl jeho šťastnější kolega, který háklivé období přežil na stáži ve Švédsku. Až na výjimky spojovala všechny pamětníky roku 68, reformátory i antikomunisty, uhlířská víra ve věčnost systému a v konečné vítězství stále větších a větších svinstev — kdo si to chce přečíst v kultivovaně-beletristické formě, nechť si otevře některý z románů Josefa Škvoreckého. Telefonické orákulum nepřineslo žádné řešení a Jindřich vyčkával dál. V pátek hlásila bavorská televize Jakešovo odstoupení a v neděli šestadvacátého ukazovala obsáhlé záběry ze shromáždění na Letné. Půl milionu lidí (tak zněl odhad německého reportéra) stálo v prvním sněhu, v čapkách ušankách, kulichách, vytahaných svetrech a syntetických umělohmotných bundách. Dojem Sibiře zvýrazňovala i vousatost a vlasatost mnohem větší, než bylo v tehdejším Německu zvykem, jaksi upomínající na mužiky a jejich obvyklé atributy. Proti elegantním mnichovským dámám působily Pražanky dílem jako ženštiny z odlehlých gubernií, dílem jako levné prostitutky druhé cenové

48

49

kategorie. Krottenbacherovi bylo při spatření krajanů pojednou smutno, byť zapomněl, že jeho vlastní garderoba v nedaleké skříni se od spatřeného vůbec neliší a i jemu samému lezou vlasy přes límec svetru-roláku. Kamera švenkla na transparenty, v nichž se mísila patetičnost se zvláštním, náznakově přišlápnutým humorem, připomínajícím v něčem humor vojenský či vězeňský. Koneckonců, celá země byla jakýmsi velikým kárným táborem. „Dělnické ruce za demisi!“ hlásal jeden z nápisů a druhý „Ať žije svítání na pasece!“ Projevy jednotlivých řečníků, pro bavorského diváka nesrozumitelné, se jen mihly, Jindřich zaregistroval jen jakéhosi kajícného policajta, sypajícího si popel na hlavu zvláštního nasazení. Zato jej překvapilo a fascinovalo, jak se shromážděný dav, před časem ještě z části vykrádající a rozebírající trabanty po východoněmeckých ambasádních uprchlících, sborově modlí s knězem-moderátorem Otčenáš. Ujistiv se o tom, že radostná skutečnost zřejmě už definitivně pominula, rozhodl se Jindřich vyrazit následujícího dne domů. Sám sice myslel, že jenom na skok, ale prozíravé nevědomí mu našeptalo, aby do auta naskládal všechny své věci a zaplatil paní Jakesch dlužnou činži. Ta se s ním dojatě loučila a mezi slzením opakovala: „Wie damals… Wie damals…“ Kdyže vlastně, neřekla. Překážka se ukázala jinde: profesor Strangmüller, pán trochu ze staré školy, prohlásil, že vědec se nesmí nechat strhnout řečmi politických hecířů a nemá ani za nejpohnutějších dob přerušit výzkum — on sám také dokončoval diplomovou práci na podzim čtyřiačtyřicátého ve sklepě. Najednou odjet, to není žádný pořádek. Náš protagonista, za běžných okolností zdvořilý, jen pronesl v náhlém osvícení frázi: „Mongolen sind Mongolen, und Vaterland ist Vaterland,“ a přibouchl mu před nosem dveře.

Za chvíli už odjížděl směrem k Bayerisch Eisensteinu a tamnímu přechodu. Pokud bylo v Praze sněhu tak na šířku dlaně, bylo ho v předhořích Šumavy skoro po kolena. Náhle začal motor jeho škodovky, už nikoli zánovní, vynechávat a posléze se vůz na kraji cesty zastavil docela. Všichni známe v poezii i beletrii mnohokrát omílaná varovná znamení toho typu, že řekněme kůň náhle zakopne a upadne, či se alespoň křečovitě vzpírá jít dál, ač na cestě není patrná žádná překážka. Jindřich zpozorněl a začal meditovat o významu jevu. Ať tak či onak, s autem zde na zasněžené pláni zůstat nemohl a opravu vlastními silami vylučovala jeho zcela mimořádná technická neschopnost, u humanitních učenců téměř obecně rozšířená. Naštěstí se ukázalo, že poblíž je víska či lépe řečeno skupina samot, kde je dokonce i miniaturní hospůdka, na německé poměry neobyčejně bědná. Telefon tam nicméně měli a bylo možno zavolat „žlutého anděla“, byť pojízdný opravář byl konsternován tím, že se jedná o v Bavořích exotické a nestandardní vozítko „Skoda-Wagen“, u něhož majitel-cizák navíc ani přibližně netuší, v čem je problém. Nežli se nachystal a přijel, trvalo to dosti dlouho a Krottenbacher si z nudy a napětí listoval u kávy bulvárním deníkem BILD. Při pohledu na hlavní titulek oněměl: „Panzer rollen von Mährisch-Ostrau nach Prag — der Militärputsch in der Tschechoslowakei schon morgen?“ Není snad vše nad slunce jasné a nestrká právě hlavu do oprátky? Už viděl okem své fantazie holý kasárenský dvůr a popravčí četu v ranním pošmourném šeru. Oblehly jej mrákoty. Tu dorazil montér a ukázalo se, že závada je zcela banální, cosi na karburátoru. Jako ve snách sedl znovu za volant. Co teď? Náhle vjela do našeho protagonisty odvaha, dříve nevídaná. Ať třeba střílejí, svině, teď je třeba být u toho. Krottenbachera

50

51

se zmocňovala nálada vojáků před bitvou či loveckých psů před útokem na lva či medvěda. Ať to stojí, co to stojí, teď už se couvnout nedá. Couvalo se ostatně většinu jeho života. Když dojel k masivním ocelovým závorám na přechodu, naposledy jej oblil studený pot. Hrr, hrr na ně! Namísto očekávané perzekuce se soudruzi v uniformách svými zlatými korunkami ve vlčích tvářích neupřímně zubili a zběžně nahlédnuvše do pasu mu přáli šťastnou cestu, věc to nikdy nevídaná. O pár dní dřív a ve sklepě by se s těmito typy věru setkat nechtěl, teď však byla cesta volná. Na rozrušené zemi nebylo na první pohled nic vidět, a když se za večerního šírání blížil ku Praze, zdála se mu hradba paneláků na jejím okraji jako jakési obludné opevnění, jako z nějakého dávného zfilmování verneovek. Proti barvami, reklamami a světly hýřícímu Mnichovu se mu hlavní město zdálo šedivé, zbědované, jako po těžké nemoci, bezbarvé obchody byly už vesměs zavřené, ulice skoro prázdné. Teplárny dýmaly do mrazivého podvečera kotouči par.

napadlo ho. Ticho se jevilo být před bouří. Přijel domů, tedy do měšťanského bytu v ulici Na Huntě, ale ten byl pustý a prázdný, Zuzana kdesi v nedohlednu. Rozrušen sedl znovu do auta a rozjel se k rodičům. Hlavou mu táhly vzpomínky na městečko o sotva pěti tisících duší, v němž strávil dětství. Na náhorní planince kdesi na rozhraní Džbánu a Křivoklátska, a ač městem už od roku 1503, unylé a zapšklé — své děs vzbuzující jméno neneslo jistě nadarmo. Vybavil si starou radnici, pozdější „lidušku“, do níž chodíval jako dítě na nekonečné a nudné hodiny hry na klari-

net, „kulturní dům“ s luxusní ubytovnou naproti a protiatomovým krytem pod školní jídelnou, zařízeními to pro konání krajských sjezdů strany, mezi jejichž delegáty musel spolu s jinými jako školáček probíhat, drže se v řadách za ručky a zpívaje Internacionálu. Vzpomněl si i na kombinovanou budovu školy a gymnázia hned naproti s desperátně vousatou hlavou Komenského a ohavnou přístavbou z osmdesátých let. S touto budovou byl Krottenbacherův osud spojem pevněji, než mu bylo milé. Nejen, že toto kapesní gymnázium s jen asi sto padesáti studenty před léty absolvoval, ale dálo se tak za bedlivého dozoru jeho matky Heleny Krottenbacherové, která zde učila ruskému jazyku, frustrovaná a zahořklá. Mesaliance s modrokošilatým a nepříliš milovaným svazákem Krottenbacherem jí, maloburžoazní dcerušce, sice umožnila v rámci sociální prostituce padesátých let dostudovat vysokou školu, ale z kombinace francouzština-ruština uplatnila celý život jen kalící se ocele a mladé gardy. Její druhý, o hodně mladší syn Jakub navštěvoval ještě devítiletku v téže budově. Když Jindřich dojel do bytu svých rodičů na sídlišti lidově zvaném Texas — stavělo se v době atentátu na Kennedyho —, byla už černočerná tma. Jen dveře otevřel, rozpoutala se živá a celovečerní diskuse na politická témata, plná nejasností a přehnaných očekávání, přičemž bylo patrné, že Jindřichovi rodiče čekají cosi jako pokračování roku 68 jinými prostředky, ale zároveň znovu nabádali svého syna ke krajní opatrnosti — snad to přece jen vyjde a Československo bude s Rakouskem a východním Německem součástí pásu neutrálních zemí, dělící Východ od Západu. Odmítnuv nabízený vaječný koňak, vydal se po půlnoci Krottenbacher opět na cestu do Starého města pražského, zrazován z obavy z nějakého

52

53

…a netuší, že děti z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí,

přepadení na nočních silnicích v době bezvládí. Jen bratříček Jakub, nestrháván politickými vášněmi, si v koutku tiše stavěl jakýsi fantastický zámek z nedávno importované západní stavebnice typu „Lego“. V jednu hodinu s půlnoci už Jindřich doma Zuzanu zastihl, byť dorazila asi před pěti minutami. Mezi dvěma pohlavními akty mu přerývaně sdělovala převratné novinky. Místnosti „Kazu“ v Nerudovce jsou od předvčerejška zavřené a nikdo neví, kdo má klíč. Ředitel Brejša, většinu času stejně kdesi ve Vietnamu a Kambodži (tehdy se ještě muselo říkat Kampučia), je nezvěstný. Už založili se starým tibetanistou Přívratským a aspirantem Vostřejžkem buňku Občanského fóra („co to je?“ zeptal se nechápavě Jindřich) a zítra už budou organizovat cosi podobného na úrovni celé Akademie nauk. V některých ústavech už stávkují, dneska byla ostatně stávka generální, právě v poledne — ani to Jindřich neví? Co našemu protagonistovi ovšem neušlo, jaká reformní činorodost do jeho ženy vjela. Latentní reformátorské nadšení vykazovala ovšem vždycky a v pozadí jejích konfuciánsko-osvícenských bádání bylo přání evropskou a americkou společnost řádně přestrukturovat. Teď se jevila hodina jako příznivá. Hodina, či lépe časová perioda, byla rozhodně pozoruhodná. Číňané by řekli, že vládnoucí dynastie ztratila mandát nebes, a ta se od ní odvrátila. Jindřich jako ve snách procházel následující dny ulicemi, kde se tvořily hloučky a bzučelo to jako v úle. Všichni mluvili, trochu jako v psychoanalytickém křesle, a zároveň jednali jako v prestabilizované harmonii, nová mocenská struktura se téměř v mžiku poskládala a začala fungovat, byť ještě dosti zvláštně a váhavě, stará, ač po zuby ozbrojena zbraněmi i nafízlovanými materiály, nebyla náhle schopna jakékoli soustředěnější akce a přihlížela bleskovému

procesu, který v zásadě ani správně nechápala. Přitom stačilo jen málo — velký shromážděný dav je například možno zcela bez krveprolití rozehnat přestřelováním z kulometu — to nikdo psychicky nevydrží —, ale nestalo se tak. Historická odvaha opustila současně nejen vykotlané režimy sovětského bloku, ale také systém apartheidu v Jižní Africe a je vcelku nepochybné, že takovýto konec by jednoho dne čekal i nacismus. Neobyčejná lehkost, s jakou k společenskému přesmyku došlo, budila v lidu dojem, že se vše dálo podle předem připraveného scénáře. Pro ty, kdož milují experimentální důkazy, bych navrhoval předem naplánovat a zkusit uskutečnit něco mnohem menšího, třeba schůzi oddělení úřadu, ve kterém právě působí. Záhy pochopí, že bez přízně nebes se neokotí ani kočka. V Číně byli starci ve vážnosti mimo jiné i proto, že během svého dlouhého věku prokázali schopnost „surfovat“ na vlnách dějin a vhodně jich využít. Cajtgajst je podobná síla jako nevědomí, slepá a ničící i tvořivě rafinovaná zároveň, a navzdory našemu eventuálnímu vzdoru na nás vybrnkává své melodie. Co se děje, děje se a věci se v určitých okamžicích začnou smysluplně skládat, byť tomu předtím vzdorovaly. To, co se jeví jako mimořádná rafinovanost, bývá nezřídka nechtěným produktem nekoordinace a blbství: uzavření Národní třídy bez možnosti únikové cesty i chýr o smrti studenta Šmída jsou z této kategorie jevů. Věci napomohlo nepochybně i to, že generální pardon byl mimořádně velkorysý, ale to na mysu Dobré naděje taky. Začaly tahanice o rekonstrukci vlády a z pohledu nezainteresovaného fyziognomika bylo pozoruhodné, jak prudce v následujících týdnech začalo v zastupitelských sborech i exekutivních křeslech ubývat vyholených mužů s bramborovou fyziognomií a povislými, hypertrofovanými lícními

54

55

torbami, tak charakteristickými pro pozdně komunistickou éru. Dodejme, že typ vychrtlého obrýleného fanatika urválkovského typu patřil už dávno minulosti, ale Caspar Lavater blahé paměti by byl jistě potěšen hojností typů upomínajících na vepře, paviány či alespoň tupě přikyvující skopce. Takzvaní idealističtí komunisté, o nichž V. Pinkava velice trefně píše, že jejich činnost byla nejen velmi škodlivá společensky, ale často také škodlivá, či alespoň neprospěšná i jim samým, patřili v líčené době dávné minulosti a těšili se jednotnému posměchu všech vrstev obyvatelstva. Na výsluní moci se postupně dostávaly obličeje lidštějších dimenzí, ale jev zvětšování tváří, obecně vlastní třeba i orangutanům ve vysokém společenském postavení, byl ve skromnější míře do konce století pozorovatelný ještě mnohokrát. Některé jihočeské dialekty ostatně nepoužívaly pro funkcionáře slova „papaláš“, nýbrž „držkáč“. Studenti byli tradičně rekvizitou všech revolucí od středověku dál, dílem pro svou radikální příchylnost k abstraktním idejím, dílem pro nedostatek zkušeností s rozmanitými společenskými svinstvy, ale herci představovali novinku. Jejich prestiž ostatně od začátku novověku stoupá — zatímco v sedmnáctém století si herec či chirurg nesměl sednout ke stolu k městské honoraci, ševcům či krejčím a v některých městech ani chodit po chodníku, mohli si prťavci konce dvacátého věku nechat o dobách Hanse Sachse či Jacoba Böhmeho jenom zdát. Také jejich angažmá v listopadovém dění bylo nulové, snad z té zahořklosti. Diskuse o tom, zda „revoluce“ — první dva roky se ani jiné slovo nepoužívalo —, nebo „převrat“, se táhne ostatně podnes: je dobré připomenout, že se jedná jen o jinak citově zabarvená slova pro totéž ve stylu pejsek/čokl (francouzské révolution znamená právě

„převrat“, a to i ve zcela materiálním slova smyslu, třeba v geologii). Jindy se „revolucí“ myslí proces společenské změny, při němž se střílí, věší a podobně a bez těchto atributů se o „revoluci“ nejedná. Buď jak buď, připomínal tento děj nejvíc to, co se odehrává v hmyzí kukle — tkáň ponravy se rozpustí na jakousi beztvarou buněčnou kaši a kolem několika „imaginálních terčíků“ se začne organizovat cosi, co se posléze ukáže být chroustem. S únorem 1948 zase celý proces spojovalo to, že proběhl jaksi „legálně“, kdy třída poražená svou víceméně aktivní spoluprací vyklidí pozice dřív, než je možno vůbec zahájit generální šturm na Bastilu. Vzhledem k tomu, že už i pamětníci jednotlivosti celého pozoruhodného děje pozapomněli, je dobře si přečíst některou z knih, kde je den za dnem popisován — tady na to místo není.

56

57

Když šel o několik dní později Jindřich po Národní třídě, oblepené rozmanitými politickými plakáty a na rozích popsané výzvami, potkal svého známého ze studií, japanologa Slížu. Už se nezastavovali v podloubí, kde hořely stovky svíček a leželo množství více či méně uvadlých květin, ani nevěnovali pozornost temným skvrnám na dlažbě, snad zaschlé a špatně utřené krvi. Přivítali se ovšem nadšeně, ba padli si do náruče a dlouho se objímali. Jednak byla atmosféra obecně citově vzbitá a podobné reakce se víceméně očekávaly, jednak se neviděli už léta a Krottenbacher nekonformního a vzpurného spolužáka, který si nikdy nebral servítky a jen taktak nebyl ze školy vyloučen, skrytě obdivoval. Ve Slížově případě pochopitelně nebylo na „Kaz“ ani pomyšlení a on byl rád, že může pro různé socialistické podniky překládat na smlouvu japonské technické manuály. V Japonsku samém Slíža pochopitelně nikdy nebyl, zato je měl v podstatě doma. Vzal si totiž Japonku, ba co pozoruhodnějšího, členku tamní komunistické strany, která přijela s jakousi zájezdovou skupinou do Prahy. Tam ji oslovil na ulici a již byla téměř ruka v rukávě. Zbývalo už jen nalomit dívčino marxleninské, či s ohledem na určitou pročínskost japonských komunistů i maoistické jádro, což se samým kontaktem s českou realitou zdařilo záhy, a vyběhat administrativní aspekty exotického sňatku, což byla práce daleko horší. Před nedávnou dobou mu paní Micuko porodila už druhého malého

Polojapončíka, což ovšem Jindřich ještě nevěděl. Po uvítacích ceremoniích zamířili do kavárny Slavie, kde se v krvavě rudém zapadajícím slunci za oknem černaly Hradčany. Oba aktéři si mylně mysleli, že právě tam ještě sedí svraskalý dr. Husák a se stařeckou urputností se drží okraje křesla, odmítaje je opustit. Ve skutečnosti už dávno pobýval téměř jen na lánském zámku. Výhled působil nicméně apokalypticky, jako skonání věku. Slíža se nejdřív Jindřicha zeptal, zda už je členem Kruhu nezávislých intelektuálů (KNI), a nevyčkav odpovědi, podal mu cyklostylovanou přihlášku, s růžovými nečitelnými písmenky na špinavě žlutém papíře. Krottenbacher s nadšením podepsal a přislíbil účast na některém z dalších sezení, ani se neoptav, v čem se má vlastně činnost klubu vyčerpávat. To nejdůležitější si však nechal na konec: Ferdinandova univerzita bude zakládat novou fakultu, on, Slíža, je v tom plně zaangažován a Krottenbacherovi, mladému nezkompromitovanému odborníkovi, v ní nabízí účastenství. V této věci ještě k podepsání nic nebylo, ale Jindřich byl bez sebe nadšením — „Kaz“ se mu ostatně už po léta zajídal a speciálně v jeho případě nesdílel obecné nadšení pro všenápravu. Pro eventuální nečetné cizí čtenáře budiž zdůrazněno, že Praha má od šestnáctého věku dvě univerzity, Karlovu a Ferdinandovu, založenou jezuity povolanými arcikatolickým Habsburkem. Jednalo se o jakési pokračování místního zvyku multiplikace institucí — i samosprávná pražská města byla hned tři. Jak už to tak bývá, instituce jednou založená se v podstatě nedá zrušit, a tak obě školy zdárně přežily řadu více či méně bezzubých pokusů o jejich spojení. Také na sebe tradičně nevražily a konkurovaly si, barokní budova Ferdinandea, dílo jezuitského architekta Tadeáše Bruchacia, se snažila trumfnout gotické Karolinum co do

58

59

Kapitola 6

velikosti i nákladů, byť prý neměla ten půvab. Z nějakých dávných důvodů se zde také neříkalo „rektorát“, ale „pretórium“, a to i za komunistické éry, kdy byla „Ferdinandka“ z odporu k reakčnímu monarchovi přejmenována na „Univerzitu Vítězného února“. Název, jehož stejně nikdo nepoužíval, byl teď už zase suspendován a vrácen do původní podoby. Mnohé jazyky tvrdily, že duch jezuitismu se na UF, jak zněla zkratka, drží napříč všemi režimy, ale zlé huby na všem něco najdou a řada fakult se těšila poměrně slušné pověsti. Nová Fakulta obecných a speciálních studií (FOSS UF) už byla formálně založena, včera Slíža osobně předložil starému prétorovi, sloužícímu věrně už od počátku sedmdesátých let, příslušný dekret k podepsání. Stařík, dobře vědoucí, že jeho dny v úřadě jsou sečteny, podepsal bez odporu. Dosud se však nikdo nedostal ke konkrétnostem typu lokalizace, přesnější struktury a personálního obsazení nové instituce. Snad prý v lednu, až se poměry trochu ustálí. Dohovořiv toto, měl se Slíža k odchodu za dalšími povinnostmi, časy byly převratné. Jindřich vyrazil směrem do Spálené ulice a na jednom z uličních rohů uviděl nápis „Komárek na Hrad“. Jméno v něm evokovalo prapodivnou historii cesty do Vratislavi, byť samozřejmě věděl, že se jedná o osobu zcela jinou a zřejmě i nepříbuznou. Nežli se však stačil vzpamatovat, vyrazil zpoza rohu Komárek, ten z mnichovské konference, živý, a hnal by se dál, kdyby ho náš protagonista neoslovil. Opět nastalo vítání, ukázalo se, že návštěvník přijel právě tohoto dne, prvního, kdy se na ambasádě ve Vídni vystavovala víza. Ráno prý ho stařík-vrátný s milicionářskou tváří, který jej o den dříve vyhodil, se sladkým úsměvem vítal. Ukázalo se, že nově příchozí taky uvažuje o tom, v Praze coby vysokoškolský kantor zůstat, pouze s tím

rozdílem, že bude na univerzitě konkurenční. Též prohodil cosi v tom smyslu, že optimálním státoprávním uspořádáním by teď bylo příčné naporcování republiky na Bundesland Böhmen, říšskoněmeckou spolkovou zemi s dvěma obcovacími jazyky, samostatné Markrabství moravské jako nárazníkový stát se smíšenou ekonomikou a Slovenskou sovětskou socialistickou republiku. V podivném kontextu doby nebylo zcela patrno, zda to míní vážně, či ironicky a zda snad právě neběží zmíněný návrh někam přednést. Když se rozloučili se slibem, že se po Novém roce uvidí, uvažoval náš protagonista, zda mu z tohoto kontaktu nevzejde víc škody než užitku. Následující den svolala Zuzana se svou občanskou buňkou, jíž se doneslo, že ředitel „Kazu“ Brejša je v Praze, ale skrývá se ve svém bytě, z vlastní iniciativy celé pracoviště. I v dobách klidnějších se scházelo jen velmi zřídka. Brejša, jehož navštívila o den dřív doma, se kupodivu dostavil. Byl osobou tajemnou a jeho podřízení četli jeho časté vietnamské a kambodžské pobyty jako tajnoslužební mocenské machinace v žoldu KGB. Ostatně, co paměť sahá, slyšeli jej z asijských jazyků mluvit pouze rusky, vietnamsky nebo khmérsky ani slovo. Netušili, že svého bratříčkování s vietnamskými nomenklaturníky využívá hlavně k tomu, že zašit na luxusní dače v horách Tam Dao sepisuje druhořadé detektivky a pod jménem Káťa Kavanová je posléze tiskne v českobudějovickém nakladatelství Růže. Teď seděl sice, po obou stranách svírán Zuzanou a Vostřejžkem, u předsednického stolu, ale po pleši mu stékal pot. Skutečnost, že včera abdikoval i soudruh Husák, najmenovav předtím majoritně nekomunistickou vládu, mu nedodávala příliš optimismu. Neoslovoval už také přítomné „soudruzi“, ale „kolegové“ a nehřímal o úloze asijských

60

61

studií v rámci proletářského internacionalismu, ale mluvil o tom, jak se vždy snažil hájit „čistotu vědy“ před „temnými silami“, které by ji bez jeho přičinění zcela rozložily. Co tím myslí, neupřesnil, ale obavy z „temných sil“, které mohou každou chvíli zasáhnout a vyvalit se z netušené škvíry, patřily ke koloritu doby, a to nikoli bez důvodu. Proto bylo nejvhodnější ztotožnit vlastní chrobáčí kuličku s bojem proti nim, ať už to působilo sebeabsurdněji. Nevzpouzel se podepsat vlastní abdikační listinu adresovanou na centrálu Akademie nauk, ale o vlastním úplném odstoupení nechtěl ani slyšet s odůvodněním, že jeho smlouva zní na dobu neurčitou a boj o právní stát je dnes prvořadým úkolem. Další režie se ujali Vostřejžek se Zuzanou. Navrhli volbu nového šéfa veřejným aklamačním hlasováním a jako jediného kandidáta navrhli dr. Přívratského, pána už v důchodovém věku a autora nebesky krásného překladu některých partií tibetského Kandžuru. I ti, kdo mu na stranické skupině vytrvale hatili jakoukoli zahraniční cestu včetně spřátelené Budapešti, o Lhase ani nemluvě, teď hlasovali veřejně a rezolutně pro — prozíravost volby právě tibetologa se měla ukázat až v příštích letech, ale to nevěděl snad nikdo z přítomných, včetně kandidáta samého. Ten držel krátký a smířlivý projev, v němž mluvil o nutnosti cesty zpátky do kulturního světa (o Evropě, později stále skloňované, ještě nehovořil), o tom, že členové kabinetu budou do budoucna posuzováni jen a jen podle svého odborného přínosu a že svou zástupkyní jmenuje PhDr. Zuzanu Krottenbacherovou. Situace byla v malém absurdně podobná scéně, v níž o osmnáct dní později volili komunističtí poslanci stejně jednomyslně za prezidenta „zhýčkaného buržoazního synka, zkrachovance a samozvance“ Havla, jemuž nemohli ještě před dvěma měsíci

přijít na jméno, pakli je vůbec znali. Aby byl vůbec formálně zvolitelný, musel starorežimnímu kriminálníkovi udělit jeho zasvěcovatel do tajů praktické moci, premiér Čalfa, v zastoupení abdikovaného prezidenta milost. Celá událost jako by ilustrovala jednu z tezí kulturní antropologie o tom, že kolektivně vyhlédnutá oběť, přežije-li, stává se vladařem — nastoupením na prezidentský stolec se ostatně změnil jen režim sledování, kdy StB nahradili skandálůchtiví žurnalisté. Lid kupodivu vladaři odpustí spíše krvavosti typu báťušky Stalina než intelektuálskou jinakost — ač mnohým prospěl a nikomu neuškodil, dočkal se nový prezident občasných výlevů nenávisti i od těch, kde by to nikdo nečekal. Pokud byla nějaká z komunistických propagandistických akcí úspěšná, pak to bylo vyvolání odporu a nedůvěry „pracujících“ vůči vzdělancům obecně, neboť ti na rozdíl od nich nikoli „dělají“, ale „kecají“. Řečený jev má v Čechách jistě hlubší kořeny než jenom oněch čtyřicet let — už po Bílé hoře i několikrát později se v zemi se vzdělanci zatočilo způsobem, jaký třeba v zemích uherské koruny nebyl slýchán. Tam je sice tradičně intelektuálů na procenta méně, o to šetrněji se s nimi však zachází, podobně jako řidiči v Číně brzdí víc, jde-li přes cestu kráva než někdo z jejich tak jako tak přečetných spoluobčanů. Nežli si však lid vychutnal přenos z Vladislavského sálu, mohl se ještě na Vánoce potěšit v dávno již „přerozené“ televizi sledováním „souzení“ a popravy Ceauşesca a jeho ženy. Vampýra i s vampýřicí litoval věru málokdo, jen bylo s podivem, že bylo užito samopalu, nikoli tradičních dubových kůlů. Kupodivu nejevili pučisté o vampýřata, etablovaná už v různých aparátních funkcích, stejný zájem. Období mezi Vánocemi a Novým rokem tradičně neslouží příliš pracovní aktivitě, ale tohoto roku se

62

63

táhla podobná éra už od listopadu a daleko do roku následujícího. Doba šílela, vymknuta z veřejí. Mimo jiné se rovněž ukázalo, že kromě několika málo nezbytných činností jako produkce a prodeje potravin, bazálního chodu péče o nemocné, veřejné dopravy, vodáren a elektráren, masmédií a podobně je činnost řekněme devadesáti procent populace alespoň krátkodobě zcela zbytná a lidé se mohou věnovat diskusím, plánování lepšího příštího, spontánní autoanalýze, boření minula či zahlazování stop, aniž je v podstatě cokoli poznat. I krávy nepřestanou dojit poté, co padlo politbyro. Mezivánoční období sloužilo zejména ke snění o lepším příštím a radosti srovnatelné s tou, která by nastala, kdyby se rozkřiklo, že Belzebub pošel. Někteří sice tušili, že každé vítězství je jen dočasné a čert těžko zaleze do své sluje definitivně, všichni zato chtivě nasedali do vetchých autobusů a osobních aut a prohlíželi si poprvé v životě „Západ“, reprezentovaný nějakým německým či rakouským příhraničním městem, plným konzumních radovánek, kolem nichž se už začínaly zlovolně kupit nápisy „Češi nekraďte tady!“ Jindřich byl jedním z mála těch, kdo se přesunuli z Mnichova do Prahy a nikoli naopak. Teď se v salonu svého měšťanského bytu se Zuzanou věnovali zvaní návštěv a nekonečnému probírání vzrušujících událostí. O silvestrovské noci vyrazili do ulic v centru, plných lidí. Nastalo všeobecné prskání prskavkami, odpalování světlic a doma připravených dělbuchů, jakož i zátek sektu, z větší části dosud značky „sovětskoje igristoje“. „Votevři jim taky jedno šampíko!“ volal nadšený mladík na svého druha a předával manželům Krottenbacherovým nezasloužený explodovavší dárek. Všichni se objímali, auta houkala, atmosféra byla hektická a zmatená, trochu jako z oné partie Orwellovy Farmy zvířat, kde zviřátka nadšeně

slaví vyhnání sedláka-uzurpátora. Na druhý den pak fascinovaně a nevěřícně sledovali novoroční projev nového prezidenta, který působil po letech novoročních žvástů s dekorací sloupkových hodin, jako by se otvírala nebesa. Lid nevěřícně poslouchal slova o tom, jak spoluúčast na přítomném marasmu spojuje pachatele i oběti, o právě vyhlášené velkorysé amnestii, od konce války již osmnácté, i o tom, že země by se měla stát duchovní křižovatkou Evropy: římský papež i tibetský dalajláma jsou už pozváni. Období pozitivní deviace (de-viatio — sejití z cesty, rozumí se té obvyklé), mohlo začít.

64

65

V lednu a následně až do dubna následovala smršť zákonů, které měly přetransformovat zemi v tradiční evropský stát s jeho instrumentáriem politickým i hospodářským. Úkol to byl nesnadný a trochu připomíná cíle barona Prášila, chtějícího se i s koněm vytáhnout za vlasy z bažiny. Jak provést znárodnění a jak udusit pluralitní fungování, k tomu bylo po Evropě zkušeností dostatek, ale jak celý proces za chodu obrátit? Je dosti nesnadné „na pochodu“ pozvolna přeměnit řekněme kraba na kocoura: jak kocour, tak krab jsou živočichové nějak funkční, byť početní poměr v domácnostech chovaných kocourů a krabů dává jasně najevo, kam tíhne srdce lidu — krab se také nedá použít za sucha či mrazu, zato se nemusí denně krmit a nemňouká. Jak ovšem přesmyknout vnější kostru ve vnitřní a radikálně přestavět všechny orgány, aniž by živočich chcípl, je problém na hranici řešitelnosti. Jediné, co se kdy provádělo, byla denacifikace Německa, ale to bylo rozbité a pod cizí všemocnou okupační správou. Tahle země byla intaktní, zato po jakési velmi chronické nemoci, kdy více či méně zhoubná bujení zachvátila kde co. Sice se ještě porůznu uvažovalo i o „třetí cestě“, ale začínalo být pomalu jasné, že dojde k „budování kapitalismu“ se vším všudy. Ti, kdo měli dosud v paměti hrůzy „budování socialismu“, si celý proces mylně představovali tak trochu jako něco heroického s přídělem tří set gramů chleba na den — v tomto krátkém mezidobí mezi

dvěma plýtváními se začínalo vskutku nakrátko mluvit o nutnosti šetřit a uskromňovat se. I o stažení okupačních vojsk se už jednalo, byť to, co proběhlo za jedinou noc, se reparovalo skoro dva roky. Orientální přísloví ostatně praví: Hlupák hodil kámen do studny rychle, ale sedm mudrců jej nemohlo vytáhnout. Někdy v polovině měsíce zavolal Jindřichovi Slíža, že zítra odpoledne se bude v jednom bytě na Novém městě konat předběžná schůzka k vytvoření nové fakulty. Když do čtvrtého patra činžáku v secesním stylu dorazil, byl už největší pokoj čtyřpokojového bytu nacpán k prasknutí. Z četných cigaret stoupal modrý dým ke křišťálovému lustru a náš protagonista si se zájmem prohlížel tváře, oděvy i mravy disidentního intelektuálstva. Ne že by mezi nimi nebylo i několik jedinců z ústavů Akademie nauk, ale převažující typ byl dosti jiný. Jindřicha upoutalo množství plnovousů i polovousů různých délek a dokonce si proti svému zvyku i zapálil a opatrně vyfukoval kouř, aby se nevyjímal jako pěst na oko. Popíjela se káva i čaj a každý debatoval s každým, zejména se teď ukázala šíře Slížových sociálních kontaktů, o nichž Jindřich neměl ani tušení — jemu samému se Slíža nevěnoval vůbec, vyčerpav zřejmě své zásluhy už tím, že ho pozval. Vedle právě vyprávěl syn reformně marxistického myslitele Pospíška o tom, jak jej estébáci nutili zříci se svého v nemilost upadlého otce. „Je to starej bolševik, pánové, je, ale přece jen je to fotr,“ odvětil jim a prý už nepřišli. Náhle vše zmlklo. O základní myšlence s Fakultou obecných a speciálních studií pak promluvil asi šedesátiletý, mohutný muž s plnovousem, jehož Jindřich nikdy neviděl. „To je Marhold,“ zašeptal Slíža na vysvětlenou. Jindřich byl asi jedním z mála přítomných, kdo dr. Marholda, blízkého přítele nového prezidenta, neznali a nevěděli o jeho pozoruhodném

66

67

Kapitola 7

osudu. Byl to syn prvorepublikového generála Marholda, ruského legionáře, který sice nezastával v armádě nějaké zcela prominentní místo, ale znal se z období sibiřské anabáze nejen s Masarykem, ale také s Emanuelem Moravcem. K přátelům neobyčejně společenského generála patřil i Alberto Vojtěch Frič, který býval v Marholdově vile na Ořechovce častým hostem. Tato kombinace se mu nakonec stala osudnou poměrně bizarním způsobem. Po příchodu Němců byl Marhold starší penzionován a vzhledem k tomu, že s odbojem koketoval jen velmi zpovzdálí, zdálo se, že se konce války dočká zdráv. Nestalo se tak. S Fričem Marholda spojovala nejen vášeň k zahradničení, ale i nenávist k jeho spolugenerálu Moravcovi, tehdy už ministru školství a národní osvěty. Proto byl bez sebe radostí, když se tomuto muži Frič pomstil vypěstováním rajčete s japonsky znějícím jménem Ritsushima, které lysého a boltci štědře obdařeného kolaboranta dovedně karikovalo. Všem přátelům a známým povedenou historku vyprávěl, ba v srpnu 1943 zralé ritsushimy i rozdával. Ministr, který měl na Marholda pifku už před válkou, bublal zuřivostí, a nahlédnuv, že obžalováním známého cestovatele z pěstění karikaturního jablíčka by se u K. H. Franka tak nanejvýš zesměšnil, sdělil mu alespoň vážné podezření na Marholdovu činnost proti Říši. Nic konkrétního se sice nevyšetřilo, ale pro všechnu jistotu dostal generál alespoň ochrannou vazbu do konce války a byl odeslán do Buchenwaldu. Díky své odolné nátuře přežil celkem ve zdraví až do dubna 45, kdy už se do Durynska z obou stran blížily fronty. Američané, kteří se chystali tábor osvobodit, nad ním vyhazovali z letadel množství letáků v několika jazycích, oznamujících jejich brzký příchod. Vzhledem k tomu, že SS už také správně tušila brzký

konec, disciplína v táboře se rozkládala a řada vězňů vybíhala na prostranství mezi baráky a na americké aeroplány nadšeně mávala, mezi nimi i generál Marhold. Ale právě jeho jediného zasáhl plnou silou do hlavy balík letáků, který se ve vzduchu neotevřel, a zlomil mu vaz. V té době už byl mrtev i Frič, nakaziv se tetanem z rezavého hřebíku, a záhy na to spáchal sebevraždu i Moravec v okamžiku, kdy řidiči gestapa, které se jej snažilo za Pražského povstání zachránit, došel v kopci pod Hradčany benzin a chystal se jej dolévat. Z nějakého důvodu je Zubatá chtěla všechny a hned. Marholdův syn, zpočátku traktovaný jako dítě národního mučedníka, sice nakonec mohl s obtížemi v padesátých letech vystudovat, ale jen techniku a i jeho doktorát byl v oboru praktické aerodynamiky. Již v mládí si oblíbil Jana Smutse, jihoafrického generála, státníka a biologického a sociálního teoretika, později přibral i Chelčického a konvertoval k českobratrství, jak se k tomu slušelo. V roce 67 se mu podařilo vyjet na smutsovský kongres do japonského Sappora — čím vším se ti Japonci vlastně nezabývají — a v roce 68 se na půl roku dostal do Anglie a poté se se skřípěním zubů opět vrátit. Po podepsání Charty nastoupil k Pozemním stavbám jako kopáč, což vzhledem k statuře ještě mohutnější, nežli měl jeho otec, lehce zvládal a prý neabsentoval ani jediný den — krumpáčem se oháněl i s chřipkou a teploměrem v podpaží. Na bytových seminářích pak ovšem přece jen unaven usínal a možnost stát se nočním vrátným mu tak rok před listopadem umožnila zase se víc aktivovat. Se svou submisivní a rodině oddanou ženou, jakoby vystřiženou z nějaké mačistické fantazie, stále obýval zděděnou vilu, kde však jedno křídlo obsadili nájemníci vnucení matičkou stranou. Měli požehnaný počet sedmi potomků, až na jedinou výjimku dcer, a od těch

68

69

nejstarších už i celé hejno vnuků. Jediný syn se věnoval namísto intelektuálního rejdění převážně pořádání hardrockových koncertů, často za hranicí minulorežimní legality. I jinak byl Marhold osoba opředená legendami — nejen že měl ve své vile sbírku sošek a vyobrazení svatého Jiří, této křesťanské transformace Thráckého jezdce, ale základní tři kousky prý dokonce pocházely z kolekce arcivévody Františka Ferdinanda: vyměnil je ve svém proletářském období s jedním spolukopáčem, dříve konopišťským kastelánem a později sešlým alkoholikem, který je kdysi „znárodnil“ a přechovával v jakési boudě, za dvě láhve rumu. Historka zcela neuvěřitelná, ale prý pravdivá, se týkala Marholdovy babičky, takto drobné továrnice v Počátkách na Vysočině. Ač její provozovna vyráběla punčochy, neměla lokální fabrikantka ani v neděli pletení dost a po starosvětském způsobu usazena v houpacím křesle na počáteckém náměstí cosi štrykovala. Jaké bylo její zděšení, když polodebilní hydrocefalický synek příštipkáře Jebavého ze sousedního domu ve svém oligofrenním batoumání naběhl na jednu z jehlic a tato se mu zarazila do ještě měkké hlavy. Nastal poplach, zděšená podnikatelka nevěděla, co počít, když přihlížela, jak z naddimenzované hlavičky vytéká něco likvoru s krví. Pár zlatek na ruku a okolnost, že hoch nejen nezemřel, ale dokonce se po brutální a nechtěné punkci mozkových komor duševně vzpamatoval, odvrátila rodiče od žaloby. Chlapec pak normálně navštěvoval školu a vyrostl z něj básník Otokar Březina. Kdo nevěří, ať tam běží. Po krátké úvodní řeči začal Marhold líčit koncepci zamýšlené školy: měla se dělit na tři „sekce“: formálně-přírodovědnou, zabývající se matematickým modelováním různých, zejména fyzikálně-chemických procesů, ekonomickou, rovněž s důrazem na mate-

matické aplikace, a sekci nauk o živém, do které kupodivu spadali i Slíža s Krottenbacherem, neboť Marholdův přístup sem řadil i lidi a jejich kultury. Zmiňovaná sekce zahrnovala zejména Ústav pro bioetiku, Ústav mezipohlavních studií a konečně Ústav srovnávacích studií Západu a Východu (ÚSSZV FOSS UF). Bylo patrno, že Marhold díky kontaktům s četnými západními přáteli, táhnoucími se už od návštěv v šedesátých letech, dobře tuší, co je na tamních univerzitách právě v kurzu, a též ekonomika byla tou dobou vědou věd: uctívání Neviditelné ruky trhu sice zatím neproniklo do lidových vrstev, ale „nahoře“ bylo už pozvolna praktikováno. Rozpoutala se dlouhá a do mnoha detailů zabíhající diskuse, při níž měl Jindřich možnost podrobně si obhlédnout disidentní intelektuálstvo v akci. Krom zevnějšku, doplňovaného nezřídka vytahanými svetry či manšestrovými saky, jej u mnoha jedinců zaujala zejména jejich výslovnost, větný přízvuk a kadence hlasu. Řada z nich měla totiž rozmanité osobitosti a chyby ve výslovnosti, alespoň dle představ úřadujících logopedů, jakož i vzájemně podobnou a od majoritní populace odlišnou větnou melodii. U povrchních pozorovatelů by mohl celý fenomén asociovat cizinectví, jen nedostatečně ovládající fonetiku nového jazyka. Nejednalo se však o „cizáky“, jak by právě padlému režimu bylo vyhovovalo, ale o cosi, co by němčina nazvala nikoli Ausländer, nýbrž Ausweltler, ten, kdo se v nutně poněkud umolousané každodennosti necítí dobře. S odchodem do disentu (od dis-sedere, odsednouti si) navíc pevně korelovala teď právě nepozorovatelná stránka řady z přítomných, poměrně špatná pohybová koordinace, znepříjemňující až znemožňující činnosti jako tanec, volejbal či řízení auta. Jako by ti, kterým leccos nejde samozřejmě a „samo“, jevili touhu

70

71

zamýšlet se nejen nad sebou samými, ale i nad společností jako celkem. Z hlediska spořádané západní intelektuality, kde je i nekonformita stereotypní a vypočítaná na efekt, se jevili jako řekněme výrobky rukodělné keramické výroby oproti hrnečkům tovární produkce: co kus, to originál, každý jiný, samozřejmě s tím, že některé exempláře by mohly od hodiny zdobit vitríny muzeí zvučných jmen, zatímco jiné by se obtížně udávaly i na jarmarku v Ghaně. Z větší části dosud viděli jen odvrácené strany svého údělu, úřední buzeraci a nutnost živit se, jak panstvo povolí a jak se dá, nedostatek literatury a kritičnosti ve vlastních řadách i nemožnost publikovat jinak než v strojopisných samizdatech či s riskantním pašováním textů do zahraničí. To, že na své ne právě četné knihy mají dostatek času a celé si je přečtou a promyslí, že nemusejí chrlit články jen pro bod v seznamu, že živit se zamilovaným oborem je v mnohém blízko nápadu začít se po strhujícím milostném zážitku věnovat prostituci a že kritika má i svou konkurenční a agresivní stránku, zatím většinou netušili. Krottenbacher to už v Mnichově viděl, byť pouze koutkem oka. Jinak, na rozdíl od dusivě strojeného ovzduší v „Kazu“, vládla atmosféra relaxovaná, ba rodinná, každý každého znal. Nikdy nebyla moc peněz tak malá a moc mezilidských vazeb tak velká jako tehdy, byť fenoménu už začínalo odzvánět. Jak v rámci strany, tak i v opozici proti ní každý věřil jen těm z vlastní „velkorodiny“, s nimiž už v rámci sebezáchovy musel, tu raději, tu méně rád, táhnout za jeden provaz. Naštěstí už dlouho doba nebyla taková, aby jen pro přátelství s někým hrozila poprava či dlouholetý žalář. Společnost byla ostatně plná „pararodin“ od „čundráků“ vyrážejících v hejnech sobotním ránem do brdských hvozdů až po emigrantstvo.

Nakonec se dohodlo, že se v novinách řádně vypíší a v dubnu provedou konkurzy na nová místa a od října už se začne řádně vyučovat — letošní letní semestr se při nejlepší vůli nestihne. I budova se už rýsuje, nedaleko Rudolfina, dosud sloužící jako jedna z vedlejších úřadoven městskému výboru SSM. „Esesmani“, poděšení náhlým vývojem, se však uvolili objekt v brzké době předat. Na podzim už bude fakulta pořádat pro své zahraniční podporovatele a intelektuální sympatizanty konferenci „Překonat hranice — intelektuální rozměr Evropy dnes“ (Overcome the Border — Intellectual Dimensions of Europe Today). Krottenbacher byl jako ve snách, i když se Slížou po mnohočetném loučení odcházeli. Slíža se však zatvářil významuplně a pozval našeho protagonistu ještě na pivo. Tam vytáhl dvě cigarety nezvyklého tvaru a sdělil mu, že pocházejí z jeho západních zdrojů a obsahují nejkvalitnější hašiš, prý pašovaný z Afghánistánu přes Islámabád a Karáčí. Tehdy se ještě nerýsoval budoucí význam konopných produktů v českém národním folkloru, ale první vlaštovky už přilétaly. Jindřich v Mnichově v tomto smyslu žádný experiment neprovedl a studentská koupě peyotlu, Lophophora williamsi, za pětikorunu v prodejně „Mladý kaktusář“ a jeho následné snědení zůstaly bez následků. O to větší měly přijít teď. Na Slížovu radu zadržoval kouř v plicích co nejdéle, ač se mu chtělo nevýslovně kašlat, a začínal vidět cosi jako arabesky. Když jeho svůdce vytáhl ještě další pár trubiček, jen chtivě kývl. Pozoroval pak se zájmem i zděšením, jak se mu rozpadá gramatická struktura jazyka, předměty měly prapodivná „novojména“ a řeč absurdní novotvary. Jat zvědavostí začal na rubovou stranu účtenky kreslit obrázek, který se mu před očima podivně vlnil. Ač trefil všechny detaily správně, byl celek neobyčejně bizarní,

72

73

protože lokálním souvislostem byl obětován celkový smysl kresby. Nezbylo než pojmenovat to „mechechýl“. Jako za závojem vnímal drsného vrchního, který je vyhazoval řvouce, že feťáky v lokále trpět nebude, i Slížu, platícího a mizejícího pryč. Jen obtížně se zorientoval na ulici, a ač by asi bylo rozumnější jít nevelkou vzdálenost domů pěšky, rozhodl se, že se sveze metrem. Už rachotící souprava vagonů mu připadala obludná a cizí a nastoupil jen s největším přemáháním. Zůstal stát u dveří, nad nimiž byl obvyklý nápis „neopírejte se o dveře“ oloupán tak, že zůstalo jen slovo NEOPÍR. Dveře už zapadly, když mu došly všechny souvislosti, i to, jak prostoduše se do pasti chytil. Vší silou se je snažil, nedbaje okolostojících, otevřít a z rozjetého vlaku vylézt. Tu uviděl za okýnkem děsivou šklebící se tvář nevyslovitelné obludnosti. Neopír! Strašlivě zařval a ze vší síly se proti dveřím rozeběhl a po nárazu se skácel na zem. Sotva se zase zvedl, uviděl, těsně před další zastávkou, na stěně obličej ještě mnohem strašnější. Paleopír… Nedbaje na zděšení cestujících, z nichž někteří se ho pokoušeli i chytit, vyběhl tryskem na peron a z metra ven směrem k domovu.

74

Kapitola 8 Ač se na každodenním obrazu země krom mnoha plakátů tak příliš nezměnilo, celková atmosféra teď připomínala dikcí novin i televize tak nejvíce rok 1968, kde diskuse jaksi zamrzly a teď teprve začaly roztávat. Ba se zdálo, že dojde k obnovení první republiky se vším všudy, byť přímých pamětníků bylo už pomálu. I tatík Krottenbacher přestal zdůrazňovat kdysi důležitý fakt, že jeho nebožka matka byla dobrou známou prezidenta Zápotockého ještě z prvorepublikové éry, naopak podtrhoval, že s ní jednou na jakési polní cestě za městečkem krátce promluvil prezident Masaryk: dlužno říci, že soudružka Krottenbacherová ctila oba muže zhruba stejnou měrou, byť se to z pozdějšího pohledu zdá nevěrohodné. Událost nebyla tak ojedinělá, Masaryk si poměrně často vyjížděl na koni do okolí lánského zámku, kde pracovala v různých přídveřnických funkcích i celá řada místních občanů, lačně lapajících a donášejících do podzámčí rozmanité pikantní i fádní klepy ze života mocných prakticky kontinuálně. Tak činili už lokajové, kočí a komorné starorakouských arcivévodů a jedná se v zásadě o fenomén předcházející bulvárnímu tisku. Přízeň lidu také není závislá na tom, o kom se toho nejméně šušká — kožený Jihočech Hácha navzdory své osvědčené správní korektnosti miláčkem lidu nebyl. Řečená činnost kontinuálně pokračovala i pod novou vrchností a všechny zámecké novinky se v chaloupkách dlouho přetřásaly. 75

Krottenbacher starší povýšil i v Poldovce, netuše, že ocelářství po celé Evropě už odzvání. O to snáze se rozdávají důstojnické epolety, jako na Titaniku, když už zela v boku díra. Helena Krottenbacherová se dokonce čerstvě stala ředitelkou gymnázia, byť vyšší školští páni dosud na svých místech seděli. Okamžitě nahradila své hodiny ruštiny francouzskou konverzací, což budilo v městečku nadšení, byť se tajně na každou hodinu musela doma připravovat. Učilo se ostatně jen nevydatně, jako ve všech přelomových dobách. Jindřich teď chodil do „Kazu“ ještě méně než dříve a duší už byl na FOSSu. O to více tam chodila Zuzana, prosadivší komisionální „pohovory“ se všemi členy kabinetu. Jindřich teď označoval svou matku a manželku souhrnným termínem „ctižádostivé soužení“ — podle vzoru soukolí, sousoší a podobně. Ředitel Brejša odešel oproti původnímu zdráhání dobrovolně, prohodiv, že už dávno má v plánu „něco lepšího“ — kdo znal jeho univerzální schopnosti-neschopnosti, neměl o tom ani stín pochyb. A tak nakonec dostali v prvním kole „radu na odchodnou“ jen dva nejmladší a nejvíc zkompromitovaní aspiranti, z nichž však poslechl jen jeden, koreanista Oblíbal, chlapec neschopný, ambiciózní a zároveň velmi ustrašený, který se už v okamžiku Krottenbacherova návratu ke svému chytřejšímu a opovržlivě hledícímu kolegovi vrhl na chodbě s pokrytecky nadšeným voláním: „Jé, Jindro, no to je skvělý, že jsi už zase tady!“ — snad se bloud domníval, že ho budou mučit. To jeho kolega Grégr, větší a chytřejší hajzlík a orientalistická naděje normalizační éry, odejít odmítl a nešlo s ním zatím hnout. Jindřich si s nechutí vzpomínal na falešné a prázdné schůze základní organizace SSM, na nichž oba jmenovaní, již kandidáti strany, obzvlášť excelo-

vali. I tak se první zátah týkal jen mláďat, která dosud nedorostla do konzumní váhy — rozšlápnout nežádoucí žalud je o mnoho snazší než vyvrátit dub prokořeněný až kdoví kam. Zuzana však přísahala, že dosud není všem dnům konec. V dubnu jednou opět volal Slíža, ať prý Jindřich všeho nechá a jde si okamžitě obsadit nějakou pracovnu, už má přístup do nového objektu a časy jsou revoluční. Na Krottenbacherovu námitku, že dosud nebyl konkurz, odvětil, že právě včera v Lidové demokracii vyšel příslušný inzerát a je třeba podat do dvou týdnů přihlášku na pretóriu. Je ostatně prakticky jisté, že bude přijat, zatímco volná místnost už za dva týdny být nemusí — stejně je jich málo a budou mít kancelář společnou, pokud proti tomu nic nenamítá. Za hodinu se sešli u hlavního vchodu do budovy, od nějž měl Slíža, jak se ukázalo, klíče. Chodby, nijak okouzlivé, zely prázdnotou, všude visel onen charakteristický úřední pach levné kávy, levného parfému, staré špíny a denaturovaného lihu pro cyklostyl (pro mladší čtenáře zde budiž poznamenáno, že se jednalo o svérázný a dnes dávno zaniklý způsob hektografování textů — předloha se psala na zvláštní substrát s nezapomenutelným oficiálním názvem „rozmnožovací blána“). Zasvěcovatel, jemuž přes rameno visela velká kabela, z ní u jedněch dveří, zdá se, předem vyhlédnutých, vyňal rozmanité nástroje a jal se s dovedností profesionála vylamovat zámek. Dveře byly těžké a dubové, leč zámek fórový a socialistický a záhy se mu to podařilo. Vtrhli dovnitř. Čekali přepych hnízda zestárlých mládežnických funkcionářů, ale místnost byla zhruba tak nehostinná jako chodba, jen naplněná nábytkem, v šedesátých letech snad moderním, na němž se z důvodů častého stavění hrnků kroutily a odlepovaly nekvalitní dýhy. Normohrníčky, černé

76

77

jako noc, stály i se zbytky lógru všude, kde jen mohly, na místnost se dvěma pracovními stoly jich bylo zcela neúměrně mnoho. V několika almarách a knihovnách nebylo krom starých oběžníků a několika uschlých ohryzků od jablek prakticky nic. I očouzená díra ve stropě, kterou by tam Jindřich byl čekal, chyběla, jen v rohu stál starý spirálový vařič. Zábor spočíval v tom, že pod skla na stolcích zasunuli velké kancelářské papíry s nápisy SLÍŽA a KROTTENBACHER a těmito jmény nahradili i malé jmenovky na dveřích, „Marie Drábnerová“ a „Ing. Zoja Hryhorjuková“. Slíža pak ještě zručně vyměnil vložku v zámku a dal Krottenbacherovi jeden z klíčů. Tím revoluční akt skončil, náš hrdina jen v duchu počítal, na kolik let nepodmíněně by takový počin přišel v Mnichově. Ale co ví Strangmüller o revolučních, silných větrech, když dují? Zbývalo podat u soudružky Skružné, osvědčené administrativní pracovnice na pretóriu, formální přihlášku s životopisem a doklady o vzdělání. Zároveň Slíža Jindřicha jako nezávislého odborníka požádal o účast na zasedání přijímacích komisí. Ten si vybavil čínské přísloví o tom, že držet moc je jako držet živého tygra za uši. Tady to však byla moc jen malá, řekněme jako vzrostlý kocour. Když o tři neděle později komise za Marholdova předsednictví poprvé zasedala, zmocnilo se jí zoufalství. Dosud neobvyklá praxe vypisování veřejných míst a funkcí v novinách (Jindřich si vzpomněl, že v němčině slovo Konkurs znamená pouze a jedině úpadek podniku, v našem pojetí se věc jmenuje zcela jinak, Ausschreibung, „vypsání“) vyvolala lavinu zájmu — došlo mnoho set přípisů, zčásti zcela obskurních. Snad napomohla i emočně zvlněná doba se spoustou samozvaných spasitelů, snad i lákavá slova o „obecných a speciálních studiích“, která si pisatelé

žádostí vykládali po svém. O místa, domněle snad dobře placená, nenamáhavá a pod penzí, se ucházela nejen celá plejáda právě ze škol všech typů propouštěných lektorů, ba i docentů či profesorů marxismu, ale i řada bývalých pracovníků ministerstva vnitra, cudně tajících, že odcházejí v rámci zrušení a rozpuštění StB. V přípisech zdůrazňovali zejména své „zkušenosti“, někdy i intelektuální erudici typu „lidového koumáctví“, snad to plod dlouhého sezení v kancelářích v dobách, kdy k pořádnému výslechu už bylo třeba řady byrokratických povolení. Rozplétání polypa, jehož jednotlivá chapadla se už dávno svíjela podle vlastního uvážení, z centra v zásadě nekoordinována, teprve začínalo, ale o to pádnější byl důvod se někam uklidit a tam smršť přečkat. O nějakou šedou buňku mozkovou také nebývala na vnitru tradičně nouze a jakási souvislost s disidenty a napojení na ně, často i na úrovni formálního popisu práce, tam také patřila k lokálnímu koloritu. Koneckonců i známý německý romantický spisovatel E. T. A. Hoffmann byl takovým vrchním pruským estébákem, vedoucím oddělení pro odhalování spiknutí a jiných protistátních rejdů — přes den vyslýchal a po večerech psal své bizarní romány a opery. Všechny tyto přípisy dostaly zdvořilou odpověď v tom smyslu, že pro neobyčejně velký počet zájemců vyhovět bohužel nelze. Horší to bylo s bývalými činorodými komunisty, propuštěnými či právě vypuzovanými z některých pracovišť odborné povahy, a dále s rozmanitými nadšenci a blouznivci, kteří se vynořovali z různých podivných úkrytů a u nichž bylo sice málo pravděpodobné, ale přece jen možné, že se jedná o dosud přehlíženého génia, který v své jamce přežil duchovní bombardování. Dlouhodobý útlak volá v život zvláštní intelektuální svépomoc, která je někdy schopna za pomoci Matoušova evangelia,

78

79

Valouchových logaritmických tabulek a hospodářského kalendáře na rok 1920 interpretovat a reformovat svět. Lidská přirozenost, jak známo, neodpovídá na rdoušení a útlak liliovou nevinností a květem, ale drsným a kalným protiproudem. Čeho byl intelektuální disent příkladem mírným a kultivovaným, bujelo i ve formách extrémních a rozeznat podle přihlášky, co je pošetilost prostá a co moudro, razící si drsně cestu ven, se bez obeslání dotyčných často nedalo rozhodnout. Komise si s trochou hořkosti uvědomila, že většinu kandidátů, kteří se jeví jako trochu perspektivní, nějak alespoň nepřímo a přes někoho v malé a přehledné zemi zná. Schopnosti a znalosti byly také v zemičce distribuovány diametrálně jinak než diplomy a jiné formální grady a muselo se postupovat analogicky jako při revitalizaci řemesel a služeb: kominíkem není ten, kdo má dekret podepsaný předsedou Svazu kominíků, ale ten, kdo se umí jakžtakž ohánět štětkou. Ráno v den zasedání komise uviděl Jindřich v sousední ulici „Na Štíru“ prazvláštní znamení: na prodejně Zverexu, nabízejícího tradičně lidu nejrůznější skaláry, neonky a džungarské křečky, byl veliký plakát: PRAVDUŠKY PANA PREZIDENTA HAVLA Tak jako nám pan prezident Havel říkal vždycky pravdu, poznají pravdušky pro vaše děti závadnou vodu od zdravé a uhynou v ní. Jedno balení 8 Kčs. Ve výloze pak byly kelímky s jakousi drobnou poloprůhlednou vodní žouželí na způsob červíků (byly to ploštěnky, ale to Krottenbacher pochopitelně nepoznal). Náš hrdina nad projevem lidové tvořivosti, či spíše pitvořivosti, zalapal po dechu a přemýšlel, zda se z komise telefonicky neomluvit. Taoista by to tak 80

jistě udělal. Kromě uchazečů seriózních defilovali před komisí zasloužilí skautští vedoucí, jimž se zachtělo vychovávat Nového člověka v rámci vysokoškolského studia, teoretici velkého třesku a jeho propojení s úvodními kapitolami Geneze, propojovatelé ignaciánských exercicií a asijských bojových umění, chtějící obrodit starý svět znovuobnovením rytířských bojových řádů, které by například mohly administrovat centrum sjednocené Evropy v Bruselu, a mnozí další. Všichni se cítili být jiskrou, z níž vzejde plamen, zárodečnou buňkou, z níž vypučí nová česká vzdělanost, úhelnými kameny, doposud odhazovanými. Mínění o vlastní kráse a centrálnosti sdílí babočka admirál i ropucha obecná stejnou měrou a v některých případech je i zkušená komis v koncích — co takový tapír? Sezení skončilo pozdě večer za naprostého vyčerpání všech přítomných. Marhold otevřel whisky Tullamore Dew, dar jednoho ze svých četných britských přátel, kteří teď mohli do Prahy volně přijíždět. Slíža, radikální jako vždy, nadhodil zkušenému disentnímu bijci, zda bylo nutné přijímat některé bývalé straníky, nejen někdejší z šedesátých let, ale i takové, kteří svou legitimaci zpopelnili teprve předevčírem. „To máš tak…“ — Marhold nabídl oběma „mladíkům“ tykání, byť submisivní Krottenbacher mu občas ještě „vyknul“ — „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději? Zamysli se nad tím trochu.“ Jindřich si vzpomněl na to, že Konfucius viděl věci poněkud jinak, ale nebyli koneckonců ve státě Lu.

81

Léto, dosti horké a suché, plynulo za pozvolného rozkladu starých pořádků. V červnových volbách, prvních opravdových od roku 1947, se ukázalo, kolik by dostali komunisté namísto obvyklých aklamačních 99,9 % — tak zhruba třináct. Občanské fórum, spíš uskupení nežli politická strana v pozdějším slova smyslu, získalo přes padesát a začalo se pozvolna štěpit. Úřady ve zmatených dobách téměř neúřadovaly, soudy, už předtím soudící často prapodivně a na základě stranických přání, přestaly, zahlceny tisíci nových kauz a zčásti i vlastním špatným svědomím, soudit vůbec. Rovněž se ukázalo, že relativní bezpečí a řád v zemi závisí vlastně na slušnosti převážné masy občanů a zhroucení exekutivy nemá nějaké fatální následky, snad kromě vzácného uchýlení se k sebeobraně. V září, před začátkem konference, se poprvé sešel Ústav srovnávacích studií Západu a Východu, aby se všichni seznámili, přišla také řada hostů, Jindřich mimo jiné pozval i své kumpány z cesty do Vratislavi. V největší místnosti budoucího ústavu bylo instalováno improvizované pohoštění, bedlivě vyrobené manželkami některých členů — i paní Micuko přispěla řadou tradičních pochoutek. Šéfem byl ustanoven dr. Radvanovský, dosud subalterní pracovník Ústavu klasických jazyků Akademie nauk, klasický filolog a postava jistě pozoruhodná. Léta skomíral nikým nepozorován a s potupným prodlužováním smlouvy každého čtvrt roku, s údajným cílem bližší-

ho studia díla Tita Lucretia Cara, básníka a myslitele, o němž režim z nějakého důvodu usoudil, že byl „živelným materialistou“, předchůdcem to materialistů dialektických. Mnohem více jej ale zajímala literatura řecká a byl jedním z největších evropských odborníků na apokalypsy. Vzhledem k tomu, že lidé většinou znají pouze apokalypsu Janovu, součást to novozákonního korpusu, je zde možná na místě zdůraznit, že v pozdnější antice kolem přelomu letopočtu se jednalo o regulérní literární žánr, jako byla později řekněme science-fiction či detektivka. Svým způsobem šlo i o cosi předchůdného našim vizím ekologických katastrof, s tím rozdílem, že zde se jednalo o „odhalení“ či „odkrytí“ (vlastní význam názvu) konce všehomíra, způsobeného božskými či démonickými silami. Apokalypsy byly křesťanské i mimokřesťanské, krom několika koptských verzí řecké, a jednalo se o žánr velmi oblíbený a čtený, byť se jich v plném rozsahu zachovalo jen málo a z mnoha ani sebekratší zlomek. K novému vedoucímu se téma hodilo lépe než jenom jako intelektuální libůstka — byl apokalyptikem a básníkem tělem i duší a vůbec člověkem velmi nevšedním. Říkalo se o něm, synovi ze staré pražské patricijské rodiny, že je tajným knězem, což však oficiálně popíral, nejen za starého režimu, ale i po jeho pádu. To, že je terciářem františkánů, naopak vždy zdůrazňoval a o některých svátcích nosil i františkánskou kutnu. Teď měl ovšem formální tmavý oblek s kravatou a jeho drobná postava se vedle Marholda ztrácela. Nebylo mu ještě ani čtyřicet a žil v rozlehlém měšťanském bytě na Vinohradech se svojí starou, nicméně neobyčejně čipernou maminkou. Jeho vášní byly vánoční cukrovinky, jejichž byl vyhlášeným znalcem. Dokonce kolovala historka o jeho tajném vysvěcení ve východním Německu, v Míšni.

82

83

Kapitola 9

Když prý vyšel z přísně utajované akce v biskupské rezidenci, jakási babka se k němu přitočila a saským dialektem pravila: „Velebnej pane, daj mi požehnání!“ „Ale matko, jaký velebný pán, jaké požehnání, já jsem turista, z Československa, klasický filolog!“ „Ale dyť kouknu a vidim, panáček, no tak daj mi požehnání!“ Několik nocí prý pak oka nezamhouřil ze strachu, že stařena byla zvlášť rafinovanou agentkou Stasi, ale věc zůstala bez důsledků. Historka byla sice všeobecně známa, ale od Radvanovského samého ji nikdo nikdy vyprávět neslyšel, a tak v celé záležitosti nebylo jasno, jako i v tolika jiných věcech v městě Kafkově. Dalším reprezentantem „Západu“ byl někdejší dětský klinický psychiatr Zikmund Freund, nápadně podobný svému jmenovci a vynikající znalec jeho díla. Byť značná část podoby šla na konto záměrně podobného zastřihování plnovousu, nošení saka a nonšalantního zapalování doutníků, bylo těžko popřít, že svůj vzor nepřipomíná i jaksi bytostněji. Někdy dokonce utrušoval, že je Mistrovou reinkarnací, ale činil tak vždy jízlivě a jakoby žertem, takže i v době metempsychotickým naukám nakloněné nevěděli jeho blízcí, co si o tom myslet. Nebyl příbuzným sexuologa stejného jména, jeho otec býval vysokým činovníkem ministerstva zahraničního obchodu. Freund senior, jehož árijský posudek byl kromobyčejně vachrlatý, přežil válku pozoruhodným způsobem: i s matkou jej doma ukrýval známý pražský gestapák Willy Abendschön. Jakým způsobem konexe vlastně vznikla, nebylo Freundovi mladšímu už jasné, ale jeho otec trávil pozdní dětství z větší části ve skříni. Jeho vztah ke „strýčkovi“ Willymu byl mírně řečeno ambivalentní. Představme si konečně, že nás takovýto muž vypustí ve čtyři odpoledne z almary trochu se proskočit po kuchyni, vylít nočník a sníst si chleba s margarínem

a k tomu vypráví veselé historky z práce. Přízračný obraz byl doplněn Abendschönovou ochrnutou ženou, která z kolečkového křesla zřejmě sledovala postupné sbližování svého muže a jeho nové chráněnky. Zatímco na počátku války bylo jasné, kdo koho má vlastně v hrsti, postupně se karta obrátila a větší hrůzou trnul zřejmě ukrývající, po válce vydaný do Sovětského svazu, kde jeho stopa mizí. Navzdory zcela netradičnímu mládí vyrostl z Freunda staršího, v době našeho příběhu už zemřelého, veselý, zdatný a ničím zvláštním nepozoruhodný obchodník a netradičnosti se vyrazily až na jeho synovi, rovněž mimořádně inteligentním. Své přátele Freund junior občas fascinoval a děsil předváděním jakési poruchy v propojení obou mozkových hemisfér, která mu umožňovala psát oběma rukama současně dva různé texty — ten levou rukou tvořený byl ovšem psán prvňáčkovským písmem, a pokud je současně i stylizoval, což také dovedl, vykazoval i dětinskou syntax a slohové neobratnosti, což by se na brilantní pravé straně stát nemohlo. Proto se Freunda někteří lidé báli, ač většinou bezdůvodně — spadeno měl jen na psychoanalytické kacíře typu jungiánů a adlerovců, jejichž vykořenění pokládal po smrti Mistrově za své životní poslání. Kolekci „Západníků“ doplňoval historik a znalec sekt Šmelhaus: tento oproti Jindřichovi jen o rok starší nadšenec býval před revolucí pracovníkem Kabinetu pro boj s náboženstvím a pověrou (KBNP ČSAN). V řečené instituci přistál na podobném principu, jako mnohý entomolog, který původně snil o systematice tropických lišajů, vedl nakonec z existenčních důvodů boj proti zemědělským škůdcům, a namísto aby své šestinohé oblíbence poznával, nezbylo mu než je hubit — jen když to nějak s těmi hmyzy souvisí. Vzhledem k tomu, že i v praktickém životě není jasné, co

84

85

vlastně „milujeme“ a co „nenávidíme“, byla to vlastně tehdy jedna z mála oficiálních možností, jak se něčím podobným zabývat — jiná by byla pochopitelně do nějaké sekty vstoupit, ale je oblíbenou religionistickou manýrou, že se stydí Dionýsovi či Mardukovi obětovat přímo a raději prohlašují, že jejich kulty „zkoumají“. I svatý Pavel měl koneckonců původně podobný popis práce. Na každý pád byl Šmelhaus proti některým exorcistům z řečené instituce člověk slušný a vcelku chytrý — takových se tam ostatně schovávalo víc. Východ reprezentovali Krottenbacher se Slížou — ucházel se i Oblíbal, ale marně. Byli pozváni i další zástupci sekce nauk o živém: vedoucí Ústavu pro bioetiku dr. Koranda, biolog, byl postava koloritní — drobný a hubený pětačtyřicátník s kučeravým plnovousem a svérázným oděvem, který představoval jakousi kombinaci stanardního terénního odění zoologa s hávem Máhatmá Gándhího, působil jako pohádkový dědeček, jehož potkáme někde v horském mlžném lese s visícími bledými cáry mechů a lišejníků a vůbec nás nepřekvapí, osloví-li nás familiárně jménem a ví první poslední z našeho životopisu. Dlouhá léta pracoval, či lépe řečeno byl trpěn a přežíval, na Správě chráněné krajinné oblasti Český kras. Jeho nadřízené znepokojovaly za minulého režimu zejména návštěvy zakládajících členů německé Strany zelených a indických jogínů v jeho domě i úřadě, StB zase jeho obsáhlá korespondence s nimi — při všem šťouralství se však v tom všem nedala najít ani stopa protisocialistických rejdů, řeč šla vždy jen o míru mezi živými bytostmi, nevměšování se do světa jiných a principiálním nenásilí. Byl neobyčejně sečtělý ve všem dostupném písemnictví od Tolstého po Goodalovou a po předčasné smrti své ženy se věnoval už jen porozumění mezi různými biologickými druhy a propagaci

vegetarianismu. Něčím by se hodil spíše do éry mezi válkami, ba i starší, ale to nebylo v té době a na tom místě ničím neobvyklým a média jej pro strhující vzhled i neotřelé názory ráda zobrazovala i interviewovala — jeho ideologie neintervenování byla jakousi extenzí sametovosti i na svižníky a vemeníky dvoulisté. Tým doplňoval dr. Dolák, právě vykádrovaný z Ústavu boje proti škůdcům, který se měl nově věnovat geneticky manipulovaným rostlinám, byť problém byl celosvětově teprve v úplných začátcích. Aby byla zastoupena i bioetika určená pro lidi, doplňoval tým ještě internista Vavřík z vinohradské nemocnice, znalec akupunktury a alternativních medicín vůbec, jemuž se zachtělo teorie a přednášení namísto praxe, jíž si za léta užil dost a příliš jej netěšila. Ústav mezipohlavních studií měla vybudovat promovaná filoložka Tamara Fišerová, která za svého nedávného pobytu v Paříži nasála první závany této problematiky. Trochu konzervativní Marhold sice soudil, že by správou ústavu měl být pověřen nějaký muž, podobně, jako české národní obrození organizovali zejména etničtí Němci, ale nakonec se nechal přemluvit. Freund k tomu jízlivě poznamenal starý židovský vtip, že i ten antisemitismus by nemusela být tak zgruntu špatná věc — ale musel by to vzít do rukou někdo z našich lidí. Teď však šly vtipy stranou a blížil se okamžik slavnostního zahájení. Všichni byli napjati a entuziasmus vězel v luftě. Dr. Radvanovský vzal skleničku a napjal celou svou imaginaci k úvodnímu projevu. „Přátelé — zázrak, který prožíváme, byl někde za zrakem, ve skrytosti, ukryt celých dlouhých čtyřicet let. Zalykali jsme se, lapali jsme po vzduchu, scházel nám prostor pro naše myšlenky i životy. Nyní se prostor vesele prostoří — téměř prostořece —, svět se světí. Milost Boží posvěcující sestupuje na nás na

86

87

všechny, každý z nás spěje ke svatosti… Rodí se nový věk a umírá starý. Svět se stává numinózním, smysluplným, posvátným… Příroda sama se, obnovena, opětovně přirozuje, nový čas se časí, vyčasuje se, na lepší časy se blýská a hromy ještě v dálce doznívají. Vítr revoluce rozfoukal narudlé cáry i cary a vlny změn je odplavují. Vidím nebesa otevřená a budoucnost jako svatý grál sestupovat do našeho středu, poukaz k jednotě v Duchu i k jednotě v poznání. Ať žije naše nové duchovní společenství a vřelý dík všem, kdo jste je pomáhali radou i pomocí budovat a dokážete to i do budoucna!“ Přiťukl plnou sklenkou nejdříve Marholdovi a poté i všem přítomným. Nadšení nebralo konce, nebesa se zdála skutečně otvírat. Zřejmě opravdu nastával nový věk. Jindřicha atmosféra zcela nasála, připíjel si se všemi, s některými si i padal kolem krku, mluvili jeden přes druhého, do pozdní noci byli jako v extázi.

88

Kapitola 10 Záhy poté začala i konference, na niž bylo nutné zamluvit několik sálů Ferdinandea, které se svými rozevlátě barokními malůvkami ladily k staropražské tradici nesrovnatelně lépe než zpustlé a dosud jen spartánsky zařízené prostory FOSSu. V Lékařském sále, pod obrovskou nástropní malbou zobrazující svaté Kosmu a Damiána při ambulantní praxi, byla výstavka knih, darovaných FOSSu jako jednorázové přilepšení knihovnou University of Oklahoma, či lépe řečeno, jen malý výběr z obrovského kontejneru, který vyrazil už před dvěma měsíci z úsporných důvodů lodí. Knihy, představující nejpestřejší směs většinou levných vydání zásadních děl anglosaských věd i uměn, které zřejmě tamní bibliotéka vlastnila dvakrát, i nejrůznější transoceánské akademické žvásty, jichž se nepochybně ráda zbavila, v pestré směsici, byly nové škole neobyčejně vítané, neb přísun literatury ze Západu již po desetiletí zcela vázl a kariéra mnohého akademického pracovníka se zakládala na tom, že měl doma nějakou knihu pro jiné nedostupnou, ať už proto, že mu ji, většinou v ceně několika dolarů či marek, nějací zahraniční příbuzní či přátelé obstarali, či že ji v horším případě ukradl z knihovny i s kartotečním lístkem, takže už nebyla nikdy nalezitelná. Tomu teď měl být pozvolna konec, jen podmínka, že dodané spisy musejí být v jednom sále uskladněny všechny, bez nějakého přebrání, a opatřeny razítkem se jménem a sídlem donátora, trochu kalila 89

radost nového děkana, jímž byl podle očekávání zvolen Marhold. Ten také vítal anglicky přítomné na slavnostním zahájení a v přestávkách mezi pestře různorodými příspěvky bylo možno si obhlédnout u kávy na chodbách celou pestrou skrumáž hostí nejen z Evropy, ale i ze zámoří. Na zvědavé dotazy domorodců odpovídali ve výklenku s rubensovsky vyhlížejícími andílky dva Čechoameričané, sponzor celé akce a vlastenecký podnikatel Metud Vlkúža alias Methody Wolfskin a harvardský politolog Maxmilián Bečica, oba roduvěrní Moravané. Harvarďan byl už pán v letech a jeho hlavním objevem byla teze o tom, že zastupitelská demokracie je prapůvodním zřízením lidstva, což doložil i u Dajáků na jižním Borneu, kde u některých kmenů dokonce nalezl zastupitelský sbor dvoukomorový. V McCarthyho éře to byl poznatek k nezaplacení. Právě hovořil se Slížou řka: „Tož synku, kolik vy tu v Praze máte tech nobelistů — tož my u nás na Harvard spóstu. Jedneho z nich já i dobře znám, on je to… paleontolodžist. Túdle sem se ho zrovna ptal: — Ty, Džejmsu, vy tam máte teho archeopteryxa — měl on ocas krátké, nebo dlóhé? — Tož dlóhé, ale to já sem, chlapče, předtým nevěďél…“ Jindřich byl zcela konsternován — vždycky pokládal Eskymo Welzla či potažmo kapitána VanTocha víceméně za literární fikce, teď však nestačil žasnout, že řečený typ existuje doopravdy. „A co ty děláš?“ otázal se Slíži. „Chtěl bych srovnávat éru Tokugawského šógunátu a naši normalizaci — tam je spousta paralel.“ „Tož Japončíci, to není nic klódnyho, s těma my sme po Pearl Harbor zatočili…“ Jindřich se radši posunul o pár kroků dál — tam byli v čilém rozhovoru doc. Müsliwetz z vídeňské univerzity a dr. Püschli ze švýcarské techniky z Curychu s Krottenbacherovým novým kolegou Vojtěchem Adalbertem Hrtanem, teoretickým

fyzikem a znovunavrátilcem z Německa, který byl teď jednou z ozdob formálně-přírodovědné sekce. Původně prý se jmenoval Hltan, ale jméno si nechat ještě před emigrací změnit. V jiném rohu se mezi sebou bavili distingvovaní prošedivělí pánové, žáci pražského prvorepublikového myslitele Janečka. Rozebírali jednu z jeho dávných přednášek a některé její jemnosti a nuance. Pod povrchem stále na mírný plamínek doutnal spor: Kdo vlastně byl Mistrovým nejoblíbenějším žákem? A v kom duchovní posloupnost vlastně dále pokračuje? Náš protagonista rozmrzele žvýkal obložený chlebíček a přemýšlel, proč jeho přednáška Odražení mongolské invaze ve 13. století — síla, či slabost Evropy? vlastně nikoho nezaujala. Byla-li misijní činnost přijíždějících intelektuálů mírná a decentní, byla to vzhledem k místu a době spíše výjimka. Se zemí srovnaná plocha se teď zdála kdekomu ideálním místem pro misii mnohem drsnější, ať už náboženskou, ideologickou či podnikatelskou, a nejbizarnější firmy, sekty i církve, někdy i v různých propojeních všech typů činností, si všude podávaly dveře. Holina začínala o překot zarůstat nejroztodivnějším býlím, lid si hladově četl v ilustrovaných časopisech pestrou mixáž o nepravostech svržených mocipánů, o západním světě a jeho kultuře, nejrůznějších pohlavních nezbednostech, rozmanitých náboženstvích, ezoterice a magii. I na tatíka Satanáše v rámci propagace došlo, ovšem většina lidu se držela vzorů tradičnějších a noviciáty právě obnovených řádů praskaly ve švech. Nadšení bylo nezřídka větší znalostí: „Von měl na krku takle velkýho Inriho,“ prohlásil jakýsi mladík v metru za Krottenbacherovými zády. Entuziasmus propukal ale i směrem k tradičnímu vzdělání. V září, paralelně s konferencí, probíhaly

90

91

i improvizované přijímací zkoušky. Hlásila se spousta zájemců, mnohem více, nežli jich FOSS mohla reálně přijmout. Jen malá část byli čerství maturanti. Mnohem větší percentáž tvořili adepti, kteří se buď dostali dříve na nějakou vysokou školu, na kterou v podstatě nechtěli, nebo se jim pro nepřízeň osudu či hluboké znechucení povahou doby nepovedlo či nechtělo ani to, někteří neměli ani maturitu, jiní už třeba jednu školu i absolvovali. Bylo neobyčejně těžké udělat nějaký rozumný výběr, protože při bližším pohledu se vždycky ukázalo, že ve všech zmíněných kategoriích jsou pošlapané talenty, pošetilci i budižkničemové zhruba ve stejné koncentraci, a bylo nutno je, jako za tradičního zemědělství hrách, přebrat ručně. FOSS se naštěstí jako instituce nově založená nemusela potýkat s chronickou chorobou institucí již jsoucích, a sice jak se zbavit bývalých mocných a ambiciózních, či lépe řečeno, jak jim co nejdéle bránit v novém etablování v institučním labyrintu. V něm se pohybovali s intuicí vlastní živočichům zrozeným ve spleti šerých chodbiček a bylo jisto, že proces lze pouze zpomalit, ne mu bránit trvale. Lze jistě přemítat o tom, co Všemohoucí zamýšlel stvořením těch či oněch bytostí, ale důvěra v Něj spočívá zejména v připuštění možnosti, že celkovou koncepci pochopit našimi silami nelze, podobně, jako malé dítě nenahlédá principy fungování plodinové burzy. Problémem FOSSu pochopitelně nebyla nehybnost, ale právě nedostatek institučních tradic. Na začátku školního roku vládl v celé budově nepředstavitelný zmatek — koordinace nebyla pouze problémem systémů degenerujících, ale i těch nově povstávajících, byť tam všechno běželo jaksi rychle a samo. Konečně se podařilo za takřka dvojsměnného provozu provést zápisy a začít přednášet. Jindřich, teď už definitivně odešlý z „Kazu“, ohlásil

semestrální kurz srovnání čínského a evropského myšlení. Přednáška vyvolávala bouři nadšení, byť značnou část výkladu musel věnovat tomu, aby vůbec uprostřed Evropy vysvětlil, v čem spočívá to evropské — koho teď vlastně opravdu zajímala Čína? „Pane doktore, řekněte nám, jak je to doopravdy…“ ptaly se intelektuálně nepopsané stránky, mlhavě předpokládající, že bolševik zlomyslně překroutil i Pythagorovu větu. Každá přednáška končila dlouhou diskusí, která se někdy táhla dlouho do noci a končila v blízkých restauračních zařízeních, jinak studenstvo obléhalo a plnilo i Slížův a Krottenbacherův kabinet a posazeno na židlích i nevalně čisté podlaze posrkávalo čaj ze zašlých svazáckých hrníčků, které tu zůstaly. Byla to radost učit, i společné celoústavní semináře, pomalu už se odpoutávající od politiky směrem k vědě, byly strhující a táhly se dlouho do noci…

92

93

Jednou po takovémto perném dni vyrazil Jindřich s Komárkem a historikem Šmelhausem na pivo na Žižkov, tehdy ještě dost divoký. Jejich cílem byla nově rozšířená hospoda „Základna“ v Jeseniově ulici, nyní už dvouetážový podnik, který expandoval do prvního patra domu. Pánové tam občas zacházeli a nově otevřenému patru říkali po marxisticku „Nadstavba“. Teď se tam právě ubírali, protože Základna byla okupována štamgasty, z nichž někteří se jevili pamatovat c. a k. časy. Na černé tabuli se skvěl nápis „Utopencí, pivní sýra“. Komárek vykládal o svém návratu z Vídně a plánovaných přednáškách a výzkumech, které chystal v Praze. Jako všechno v té době, i jeho zámysly byly neobyčejně naddimenzované a nekritický optimismus z nich jen odkapával. Krottenbacher se jej zeptal, zda snad nezná jeho spolužáka z ročníku Kaplana, který se sice zabýval Východem středním, zato však také utekl do Rakous, kde mu jeho stopa mizela. „Znal jsem ho,“ připustil, „ale vím jen, že nakonec odjel do Ameriky a asi tam zůstal.“ „A to víš, že Dora Kaplanová, ta atentátnice na Lenina, byla jeho vzdálená příbuzná?“ „Ale vždyť to není možný, ta se přece narodila v Rusku?!“ „No jo, ale její děda se tam odstěhoval z Třebíče.“ „No, to se má čím chlubit, kdyby aspoň měla mušku, ženská.“ „No, on se tím moc nechlubil, ale vědělo se to o něm.“ Jindřich dával k lepšímu i rozmanité další místní drby, o nichž měl za to, že by se znovunavrátilci mohly hodit. Šmelhaus

zase vyprávěl o jednom svém známém, který právě založil erotický inzertní časopis a skvěle vydělává na jeho prodeji — jen všechny inzeráty těch různých osmnáctiletých blondýnek, hledajících velkorysé sponzory, musí vymýšlet sám. Také se zmiňoval o svých soukromých rešerších, týkajících se možné identifikace a dalších osudů Foglarových Rychlých šípů. Právě když se dostával k tomu, čím že byl po roce 1948 Mirek Dušín, ozval se ze Základny hromový, byť poněkud třaslavě senilní zpěv: „…skovej se, Pímonte, za majlandskou bránu, za majlandskou bránu, za verúnský mosty, postav si, Pímonte, silnější forposty…“ Zvědavě se přestěhovali i s půllitry o patro níž a naslouchali. Ač stařík, který tam svým spoludědkům prozpěvoval dávnou vojenskou píseň, vypadal vskutku metuzalémsky, na pamětníka války Rakouska s Piemontským královstvím však přece jenom ne. Nahlédli, že je zbytečno provozovat srovnávací mezikulturní studia někde v horoucích peklech — stačí se vypravit za příslušníky neprobádaných etnik v rámci hlavního města. „…hořely tam štonty, padaly těžký miny, těžkej boj nastává, na Itálii…“ Když byl výzkum v nejlepším, poznamenal Komárek: „Ještě musím dneska za Pincem na peďák,“ a zmizel ve večerním šírání. Krottenbacher se Šmelhausem osaměli. Zkusili se dát do řeči s prastarcem, který se představil jako JUDr. Činčvara a tvrdil, zřejmě věrohodně, že se narodil roku 1903 a od té doby tu bydlí. Poněkud proletářský dojem, který budil, byl dán jednak jeho třídním původem, jednak tím, že po roce 1950 už nesměl jako právník pracovat a byl účetním v jakémsi obuvnickém družstvu. Sice byl poněkud zakyslý, ale bylo na něm vidět, že je zájmem mladých intelektuálů polichocen. „Tuhle píseň, mládenci, já znám od svýho tatínka, von byl kamnář a pracoval tady po Žižkově.

94

95

Kapitola 11

Mě a mýho bratra, dej mu Pámbu nebe, dali s maminkou vyštudovat, co voni se tenkrát nadřeli…“ Tak a podobně se vinula řeč, až po dosti dlouhé době stařík pravil: „A to víte, hoši, že tady v baráku, ve třetím štoku, bydlí vlastně Anna proletářka, ta, co to podle ní Olbracht psal?“ Šmelhaus našpicoval historické slechy. „Ale to snad ne, pane doktore…“ řekl podbízivě. „Ale jo, Anna Krouská se menuje, šak se za ní někdy, ale přes den, stavte, teď vona se dívá na Dallas. Ale neříkejte jí, kdo vás poslal, já s ní nemluvím, vona mě v devětačtyřicátým udala, že prej jsem buržoazní element, filcka jedna, já, já, kerej sem míval za mlada i hlad…“ Po dalších zdvořilostních frázích se Krottenbacher a Šmelhaus rozloučili a slíbili si, že nazítří ve čtyři odpoledne stařenu navštíví. Šmelhaus jen projevil starost, kde že to zmíněnou Olbrachtovu knihu do zítřka sežene a prostuduje, když v soukromých knihovnách bývala jen velmi zřídka a z veřejných ji jistě s Marxy, Engelsy a Leniny nedávno vyhodili. Druhého dne zrána se stavil u svého známého antikváře a hle, skvost dostal dokonce zdarma, byť jej bylo třeba vyhrabat z hromady makulatury v přístěnku na dvoře. Zbytek dne strávil studiem, odpoledne koupil lepší dvoupatrovou bonboniéru a ve čtyři se sešli v Jeseniově ulici. Na zmíněných dveřích, z nichž oprýskávalo několikero nátěrů od monarchiálních až po normalizační, byla skutečně cedulka s nápisem Krouská A. Napjati zazvonili. Dlouho se nic nedělo, pak se otevřelo zamřížované okénko na chodbu. Vykoukla stařecká tvář trochu jakoby opuchlá, s šedivými vlasy sčesanými do drdolu, poněkud ve stylu Ladova zobrazení paní Müllerové ze Švejka. „Co nám nesete?“ zeptala se nevrle. „Dobrý den, paní Krouská, já jsem Šmelhaus, historik, a rád bych si s vámi trošku popovídal, prý toho mnoho pamatujete.“ „To

jako z Muzea dělnickýho hnutí historik?“ „Ne, ne, z Fakulty obecných a speciálních studií…“ „No tak pojte dál, já toho pomatuju, jó, já toho pomatuju hodně. A kdo vás sem poslal?“ Nastalo trapné mlčení. „Já vím, ten švícko podělanej, Činčvara, furt chtěl bejt dochtor, tak má. Stará Činčvarka, ta byla tak krkatá, že by sežrala po psu drob. Furt si myslela, že nad její synáčky néni, ty že budou něco hóch! Jenom koninu žrali z tý lakoty! To já mám pěkně vepřovej bůček v mrazáku, ne ňákou kobylu chcíplou… Keď sa búček zeleňal, bača hodně peněz mal…“ zanotovala nečekaně. „Jó, to byla taková písnička, tu nás učili v jednašedesátým na školení na Kysuci… De sem to přestala, jó u Činčvary… Jó, kdo se povyšuje, bude ponížen, to řikával už pan farář u nás v Prknově.“ Mezitím už byli usazeni do křesel v pokoji vonícím trochu zatuchlinou a trochu penetrantními parfémy „Duchí Moskvy“, vybavaném komfortem padesátých a šedesátých let. Na jedné zdi visela litografie útoku na Zimní palác, na druhé dvě fotografie, jakéhosi libového frajera z raných fází první republiky a ulízaného, jakoby „nařvaného“ muže, už dříve popisovaného funkcionářského typu. Předali bonboniéru. „A to ste si nemuseli dělat škodu, já sladký nemůžu, pač mám cukrovku, mě už je, hoši, vosumdesát šest let… Dyť já sem je všecky přežila, jó Toník, ten byl nakonec v ÚV a v devětatřicátým se soudruhem Gottwaldem utek do Moskvy, moc si ho tam tenkrát hleděli, v nejlepším hotelu tam bydlel… Metropol se menoval… Tam se znal i s Vilémem Píkem a Bélou Kúnem a s dalšíma soudruhama… Měl moc práce, tak málo psal, nakonec skoro vůbec a v jednaštyrycátým takle na jaře vám tam umřel na srdeční slabosť… Takovej chlap silnej… Jó, byla to těžká doba,“ „Ba, ty můro!“ pomyslel si Jindřich, ale neřekl nic. „Soudruh Gottwald mi

96

97

to pak všechno vypravoval, že von prej nebyl hned mrtvej a eště na mě spomínal… Ale po válce mi pak řikal Reicin, no Kchindrfricek, že prej ho tam zavřeli a umřel někde na Sibíři, ale tomu já nevěřím, znáte je, plémě utrhačný, oulizný, jak se nám tenkrát vetřeli do partaje… Šak sem se byla podívat, dyš je věšeli, u nás v Prknově byl taky jeden, Lederer se menoval a čepoval kořalku a furt mýho tatínka poňoukal, prej napí se, Franc, a von se pak dal na chlast a já musela do služby… Dyť ukřižovali i Pána Jéžiše, šak vím, velebnej pán Hřib nám to při exhortě často řikal… Flanďácí zasejc upálili Mistra Jana z Husi, na Staroměstským rynku, no tam, jak má ten památník… Já sem, vědí, vod Pejřimova a tam taky náš Vládík potom tajemničil, vod devětašedesátýho, ale předloni ho trefilo, dyť ho byl kus, já mu dycky řikala, Vláďo, nežer furt ty ledvinky a játra, dyk ty se na tom vašom segrétu vůbec nehejbeš a furt tam kafujete, jó kafe, to je na srce mor, já dycky pila jen meltu, i dyš sem měla na pravý, na brazilský… A vodkaďpak vy ste, mládencí?“ Pražský původ Šmelhause ji nezaujal, zato Krottenbacherovo Nové Strašecí. „Tam já sem s tim mým byla mockrát agitovat, v tom kraji, i ve Strašecím samotným, von vocuď byl taky soudruh Leopold Kochman, co prvně přeložil do češtiny Komunistickej manifest, to jsme se, hoši, učili na akademii „Karel Marx“ v Lidovým domě, toť víte, já nemám takový zdělání jako vy, za dělnický peníze, ale tu akademii přece mám a pak taky VUML.“ Kochmanův kaftan až k zemi árijské bojovnici jaksi ušel, ale i vídeňský starosta Lueger říkával: „Kdo je Žid, rozhoduju já.“ Anna se obrátila na Jindřicha: „Vona teď zase bude bída a nezaměstnanosť, dyž ty kapitálisti zasejc vystrkujou rohy, prej svoboda, svoboda, ale tý se člověk nenažere, to je snad pro takový, jako ste vy, ale co my,

pracující lid, máme ze svobody? Vona je to na tej vaší univerzitě navoněná bída, až bude krize, vyhoděj vás na dlažbu. Takovejch já sem viděla… Ale vy ste takovej šikovnej hoch a tam u vás máte uhlí, pomatujte si, uhlí se i za největší krize bude těžit — dyť čim by se v zimě topilo? A vy byste to moh dotáhnout i na štajgra, co řikám na štajgra, možný i na generálního řiditele, dobře vám radím, běžte radši za havíře v tejdle nejistej době…“ „A znala jste, paní Krouská, Ivana Olbrachta?“ vypálil Šmelhaus, snaže se odvrátit pozornost od báňské problematiky. „Albrechta… Albrechta, Albrechta žádnýho já sem neznala…“ „Opravdu ne?“ Návštěvníci byli překvapením bez sebe. „Počkejte, nebyl to takovej ten vod novin, jak naší slečně Dadlince udělal dítě a jak si pak musela nechat pomoct…? Ale toho já sem viděla jen jednou, dyš sem mu nesla ňáký psaní, na toho já si už nepamatuju…“ „Vona si pak Dadla vzala ňákýho doktora Urbana, řiditele Živnobanky… Ten pak v pětapadesátým umřel na uránu… Voni mě za války dost podporovali, nebylo co do huby, Vládík se učil typografem a gestapo po mně šlo kvůli tomu mýmu, že byl v Sovětským svazu, ale hlavně naši četníci, víte, to bylo nejhorší, vlastní lidi… Gestapákum já sem dělala, že nerozumím, i dyš mluvili česky… Starýho milospána, jako Rubeše, pak Němcí popravili, nedal si dědek s odbojem pokoj, pětasedumdesát už mu bylo, ani mu Beneš z Londýna věnec neposlal… Bába, ta umřela už před válkou, sádlem se zadusila… To měli za to, jak mě vykořisťovali. Máňa mně řikala: ‚Dárky dávaj, ale stejně sou to vysavači,‘ ale nejhezčí byl Čestmírek Rubešů, jó to byl pane pardál, toho já sem měla nejrači… Ale teď, mládencí, já už se musím dívat na televizi, zase někdy přiďte, ty z Muzea dělnickýho hnutí tu byli třikrát.“ Jako by se probudili z hypnózy, vycházeli

98

99

z těžkých vrat a mlčeli. Stařena ještě koketně mávala z okna. Už se stmívalo, když scházeli dolů k Vítkovu a spatřili na úbočí plát velký oheň, obklopený řadou postav. Dosud ovlivněni přízračností dnešního zážitku zatoužili i po této podívané a vyškrábali se jednou z pěšinek vzhůru. V žárovišti, obklopeném shlukem mládeže, hořely kupodivu knihy. Mladí ultraakční katolíci zde pálili v den bitvy na Bílé hoře — bylť osmý listopad 1990, tudíž 370. výročí, nejrůznější příručky marxleninismu a též i volnomyšlenkářské tisky ze starého Rakouska a první republiky. Původně chtěli pálit i publikace pornografické, ale ty si nakonec přece jen schovali. Také si oslavu, připadající o pouhý den později než kdysi Velký říjen, přesunuli ze vzdálené bělohorské pláně na efektnější a přístupnější místo, tatíku Žižkovi jaksi na truc. Ulraakční aktivista Moutelík se jal procítěně přednášet verše:

duše, hořiž, Martine Luthere, čert se o tvou duši dere, hořiž, hořiž, Jene Žižka, jak v smůle smažená šiška…“ Ve srovnání se situací před rokem bylo všechno naopak, jako při římských saturnáliích. Naši protagonisté se vytratili do tmy.

Pejcha co holub nadmutá v šarlatě se prochází Smilství, nevěstka smrdutá kurevským očkem hází Ústa, jež ráda mlaskala pochoutky a pamlsky Prolézá mrzká žížala kráčejí žáby plzký… Dlužno uznat, že Koniáš, známý vlastenecký literární činitel, míval občas svéráznou poetickou invenci. Také byl Moutelíkem dáván za vzor. Hromada doutnala z posledních sil. „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, zničte pohanskou nevěru i každou babskou pověru…“ hlaholil sbor škobrtavými barokními rýmy. „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše 100

101

Kapitola 12 Doba se řinula. Parlament už schválil zákony o restitucích a takzvané „malé“ privatizaci, ve sklepních prostorách FOSSu, dosud přesně nezmapovaných, se našla v několika místnostech ukrytá dílna StB k výrobě odposlechů, teprve čerstvě opuštěná — podobně jako u mrtvol ještě poněkud dorůstají vousy a nehty, i zde činnost vyhasínala jen pomalu. Nemenší pozornost vzbudil i telefonát podplukovníka Pišvejce z motolského vysokoškolského vojenského cvičiště — každá škola a fakulta prý si má vyzvednout alikvótní počet tanků T-54, které na ni připadají, v případě FOSSu to byly dva. Nejednalo se o vtip, jak si sekretářka zpočátku myslela, a zbavení se ocelových monster alespoň do šrotu byl úkol velmi obtížný. V děkanově pracovním stole se našla veliká zabroušená láhev s citronově žlutým, nápadně těžkým práškem. K všeobecnému překvapení se ukázalo, že je to dusičnan uranylu. Pokus o atentát? O vtip? Šlendrián? Věc se nevyjasnila nikdy. Zvolna se blížily Vánoce. Studenti, stále ještě zářící nadšením, pozvali své oblíbené pedagogy na předvánoční oslavu, pro kterou vymysleli v intencích doby název „americký bar“. Konala se v celém jednom křídle chodby druhého patra, s jistou prozíravostí předem vyklizené — to byla Marholdova podmínka: sice celé akci nechtěl bránit, ale přišel jen na úvodní skleničku. Na úvod četl jeden z mladých cestovatelů, který si byl v duchu doby o prázdninách užívat prvobytně zašlé exotiky českých vesnic 102

v Banátu, ukázky ze slohových prací tamních školních dětí: „Když přinesou rakev, tak dají nějakej najlon, aby ten člověk netek a jedou do Nou-Moldovy pro umrlčí list, ýbrton a poštářek. Když poteče, tak to bude kapat dólu, a když sou daleko od řbitova, tak zjednaji traktor, aby ho nenesli a dají ho na remorku. Až je všechno hotovo, tak jdou přátelé domu a si lehnou…“ Poté předváděli „euroindiáni“, odění jen v leginách a malých bederních zástěrkách, bubnování se zpěvy, prý siouxskými. Nakonec došlo na folklor folkový z různých teprve nedávno skončivších „akcí Brontosaurus“ a jiných plíživě protestních podniků. Atmosféra v místnosti i na chodbách kolem rychle houstla, nálada se pozvedávala a pestrobarevné alkoholy se roztékaly do stovek hrdel, vymílajíce nepřehlédnutelnou brázdu. Nadšení kulminovalo, když se kytary ujal student Líman, jen nezřetelně mladší nežli Jindřich, téměř dvoumetrový obr a horolezec, který strávil dva roky svého pestrého života jako nosič na Téryho chatě v Tatrách. Teď se tomuto lamači dívčích srdcí a původní profesí grafikovi zachtělo i vzdělání. Nejdříve, dokud byl ještě jakžtakž při smyslech, hrál písně středoasijské, přivezené z různých Pamírů, Ťan Šanů a Kavkazů, na něž se tehdy mohlo jezdit za pár šupů. „Bérdžou, bérdžou, bérdžou,“ zněl ázerbajdžánský národní nářek. Pak následovala rusko-uzbecká o Uč-kuduk, třech studních u pouště Kizil-kum, a nakonec gulagovská varianta amerického tradicionálu Crossing the plains — připomeňme, že všichni přítomní ještě uměli rusky obstojně, někteří i výborně, většinou jako jediný cizí jazyk. Se stoupajícími promili se Líman postupně dostával mimo sebe a přešel na písně sprostonárodní:

103

Kdoví, kolik kurev zařvalo v Haliči? kdoví, kolik se jich vrátilo bez ....? Masa přítomných se dostávala do ráže a začali znovu tvořit jakoby jedno tělo v mnoha jedincích — jako před rokem na Václaváku. Límanovi, který už křičel zcela jako smyslů zbavený, začala stříkat z prstů, pořezaných strunami kytary, krev, z části na spoluzpěváky okolo, kteří to, zdá se, nevnímali. Jindřich si vzpomněl na nevydatné mejdany v Akademii nauk a v Mnichově, který se takto jistě nejmenuje darmo — ostatně i italsky je to Monaco di Bavaria. Ve Švédsku prý si na ně nosí účastníci láhve s jmenovkami. Tohleto má teprve grády, jen tu nepřijít k úrazu! „Na dvoře je žumpa, u tý žumpy pumpa…“ řval dav a nebyl k utišení. Jindřich vyšel na chodbu, kde se dal nejdřív do řeči s osaměle stojícím mladíkem, který se představil jako Filip a za řídkými vousky prohlásil, že se mu z toho množství lidí dělá špatně. Pak se dal do diskuse o migracích středoasijských národů, z nichž mnohé znal z vlastní zkušenosti, a zjevně toho i hodně načetl. Jindřich, který by za běžných okolností takovémuto zájmu s nadšením přitakal, však už byl příliš omámen a do vědeckých rozprav se mu nechtělo. Když se Filip zeptal, co že to vlastně přesně za kmenové uskupení označovali staří evropští autoři jako Arbor sicca — Suchý strom, odkázal ho, ať přijde zítra. Dal se do řeči s vedle stojící, poněkud unyle krásnou dívkou, kterou si pamatoval ze svých přednášek, kde vždycky sedala v první řadě a jako uhranutá na něj hleděla, aniž si zapsala jediné slovo. Protože cítil určité rozpaky, vykal jí. Oslovená však namísto odpovědi propukla v pláč. Jal se ji uklidňovat a ptát se na důvod jejího žalu. „Když vy ste takovej vzdělanej a já…“ vyrážela mezi slzičkami. Nalil jí gruzínský koňak a jal se náh104

lé vzplanutí citů utišovat. Pouze okolnost, že všude bylo plno lidí, zabránila nejhoršímu a zůstalo jen u vášnivého líbání. To už však skoro nikdo nepozoroval, neboť všichni měli svých starostí dost a pozdě k ránu odcházel Jindřich v povznesené náladě domů — neměl to ostatně daleko. To, že druhého dne řečený Filip nedorazil, Krottenbachera nijak nepřekvapilo, neboť i on sám vstával jen s největším přemáháním. Tím více mu vyrazilo dech, když zjistil, že Filip téhož dne nad ránem spáchal sebevraždu. Oběsil se na stromě za kolejí, aniž napsal dopis na rozloučenou, zato s tramvajovou průkazkou svého kamaráda v kapse: rodiče onoho druhého mladíka měli díky policejnímu telefonátu možnost prožít jak peklo náhlé ztráty, tak ráj znovunalezení syna během několika hodin, na rozdíl od těch pravých. Jindřich byl poslední, kdo s ním mluvil, a trochu ho mrzelo, že ho odbyl tak zkrátka, byť ho spolužáci ujišťovali, že býval trudnomyslný už dávno. Co je Arbor sicca, se nikdy nedověděl.

105

Po vskutku vydatné vánoční oslavě zase zavládla každodennost a následně i obligátní návštěvy u rodičů z obou stran v rámci tradičních představ o tom, jak mají „šťastné Vánoce“ vypadat. Mezi svátky, kdy Jindřich i Zuzana leželi v Ježíškem nadělených knihách, začal náš protagonista trochu polehávat, byť mu bylo zle jen nevýrazně. Mírně zvýšená teplota se kombinovala s celkovou ochablostí a neurčitými bolestmi tu i onde, za několik dní mu trochu natekly i lymfatické žlázy na krku i pod čelistí. Bylo ostatně volno a vítaná možnost si trochu odpočinout. Oslavu Silvestra, na kterou byli oba zváni, však přenechal Zuzaně a sám se snažil hojným pojídáním mandarinek a citronů, teď už neproblematicky koupitelných, přivést k životu. Po Novém roce se Jindřichovi vidělo, že to bude zřejmě angína, byť nějaká trochu divná — ty předešlé začínaly vždycky mnohem víc zprudka. Nechal si napsat neschopenku a předepsat obligátní penicilin a opět zalezl do kanafasu. Ulice Na Huntě byla ostatně klidná a dalo se tam se vzpomínkou na dětství pohodlně klímat. Ale ani kniha ruských pohádek, kdysi jeho nejmilejší, ilustrovaná jakýmsi českým odbojářem obrázky degenerovaných mužiků a oligofrenně vyhlížejících babek, jej neuspokojovala. Angína nejen že nezačala ustupovat, ale mandle se hrozivě zvětšovaly a celé hrdlo i vnitřek nosu se jevily otékat. Jindřich už konverzoval jen huhňavě a v zrcadle se na mandlích, ó hrůzo, začal jevit sametově bílý povlak.

Náš protagonista se rozhodl o své újmě zdvojnásobit si dávky penicilinu a ještě den počkat. V noci už se začínal dusit, jakmile se mu podařilo pevněji usnout a kořen jazyka trochu zapadl. Mandle měly k ránu velikost menších broskví, polknout se vůbec nedalo. Vyrazil k svému obvodnímu doktorovi, hnán nějakým neblahým tušením. Inu ovšem, tam se to ukázalo: byla to infekční mononukleóza, podivné, byť nikoli nebezpečné virové onemocnění, jehož původce, virus Epsteina a Barrové, působí mimo Evropu mnohem větší neplechy v podobě zhoubných bujení — v černé Africe Burkittův lymfom, v Číně a celé jihovýchodní Asii nasofaryngeální karcinom. Bylo tedy lze mluvit o ternu, že jej potkal právě uprostřed Evropy. Zmíněný živok se přenáší zejména líbáním, a tudíž byl zdroj víceméně jistý, ale to doktor Krottenbacherovi nesdělil a tento mu zase své zážitky z poslední doby nepopisoval. Oboje bylo možná dobře. I laboratorní testy ukázaly takřka učebnicový obraz — Jindřichovo sérum krásně shlukovalo ovčí erytrocyty a v krevním obraze se objevily nápadně pomnožené mononukleáry. Není divu, že se nemoc dlouho pletla nejen s angínou a záškrtem, ale z počátku i s leukémií. Infekční mononukleóza má ještě jedno pozoruhodné specifikum — nejen že se jedná o nemoc větších dětí a mladých dospělých a Jindřich už byl pro její pařáty trochu přerostlý, ale má také jako jedna z mála výraznou pozitivní korelaci se stupněm dosaženého či právě absolvovaného vzdělání. Snad obecná infantilita mnohých intelektuálů sehrála svoji roli. Vzhledem k příznakům dušení už nebylo ani pomyšlení na další léčení doma, byť se se základním onemocněním, jako s každým správným virem, mnoho dělat nedalo. Tak byl náš protagonista odvezen na infekční oddělení vinohradské nemocnice, položen do izolace a krmen

106

107

Kapitola 13

značnými dávkami kortikoidů. Izolační pokoj, ve kterém na jediné posteli ležel, připomínal spíše cosi jako celu pro zvláštního vězně, protože měl uvnitř sice vlastní záchod, nikoli ale kliku. To aby někdo neutekl a neroznesl své zhoubné mikroby po české kotlině. Jindřich byl jako v jiném světě a z počátku téměř hypnotizován. Každodenní vizita s palpováním zvětšených jater a sleziny nebyla právě nejpříjemnější, zato otok mandlí se jako čárné hůlky vzmachem začal už zakrátko zmenšovat a druhou noc už Krottenbacher mohl beze strachu usnout. Pozoruhodný všelék zabral jako obvykle. To však zdaleka neznamenalo, že by se dalo v noci spát bezproblémově. V pravidelných intervalech, tak, jak si to vyžadovalo podávání léků, jej i v noci chodily sestry budit a pestrobarevné pilule mu, většinou beze slova, servírovaly. Bylo to trochu jako v začarovaném zámku a s ústupem otoků a teplot se tím začínal Jindřich i bavit. Zvláště jej zaujala jedna ze sester, menší, černovlasá, jakoby středomořského typu, kterýžto dojem ještě podtrhával „řecký“ nos, havraní vlasy stočené do uzlu a lehounký nádech knírku pod nosem. Ze souvislosti pochytil i jméno exotky — Marcelka. Čtvrté nemocniční noci měla právě Marcelka službu. Byla asi jedna hodina, když neslyšně otevřela dveře Krottenbacherova pokoje, rozsvítila malou lampičku a našeho hrdinu lehkým pohlazením vzbudila. Když spolknul kortikoidy a další pochoutky a zapil je jakousi ovocnou šťávou, zadívala se na něj svýma téměř zcela černýma očima tak významně, že by se byl zapotácel, kdyby neležel právě na posteli. Vzhledem k tomu, že tehdejší trestní zákoník něco jako znásilnění u mužů neznal, nebudeme zde tak celý fenomén nazývat, nehledě na to, že znásilnění už ve své nejvnitřnější podstatě jakýsi odpor, byť i chabý, přece jenom předpokládá. Leč odporu

nebylo, spíše bezměrného překvapení. Noční špitál byl tichý a dýchal smrtí i zrozeními, vznikem i zánikem. Snad právě proto je v nemocnicích obecně mezi personálem nesrovnatelně sexuálně živěji nežli třeba v početně stejně velkém oddělení ministerstva financí. Jindřich si vzpomněl na statistiku z jakéhosi mnichovského bulvárního plátku, kde se pravilo, že právě zdravotní sestra je nejčastější původní profesí tamních pracovnic nejstaršího řemesla. Svlékání a oblékání pacientů, popřípadě i jejich přebalování, určitá neštítivost spojená s kombinací dobročinných a mocenských ambicí, jakož i zájem o vše, co je nějak cítit člověčinou, k tomu jistě tvoří dobrý předpoklad. Věc má jistě i svou děsivou stránku — v Mnichově také slýchal vyprávět tehdy ještě čerstvou historku z vídeňského Lainzu, kde tamní klika zdravotnic na interně po léta zabíjela těžce nemocné starce v počtu jdoucím minimálně do mnoha desítek, zčásti ze skutečné útrpnosti nad jejich uměle stále prodlužovaným trápením, zčásti proto, že je obtěžovali svými přáními a nářky. Takto tam „andělé smrti“ působili po léta, ač se o tom všeobecně vědělo, a na koho padl stín jejich bílého čepečku, ten se chvěl. Moc, byť nad staříky nad hrobem, je opájející — „Zachoču, pušču, zachoču, zarežu!“ řekl kdysi Masarykovi v Kyjevě jeden vojáček. Zde však nebylo na pořadu dne Jindřichovo ubezdušení, ba ani chladná profesionalita, nýbrž nahromaděná vášeň náhlého zamilování. Náš heroj, ač dosud zesláblý a zdaleka ne zdráv, se poddal bez odporu, jen projevil nesmělou obavu před možným rozmnožením — představa mimomanželské gravidity, navíc v tak turbulentní a zajímavé době, jej nenaplňovala nadšením. Ať si prý nedělá starosti, zněla odpověď, a poté už vnímal jen křivky filmově předpisových, jakoby hollywoodských ňader. V ztemnělém pokoji měl

108

109

následně kdesi mezi nebeskou radostí a mdlobou ještě dlouho o čem přemýšlet. Jak se postupně vzpamatovával z mononukleózy, Marcelčiny návštěvy v pokojíku houstly, ba už k nim docházelo i za bílého dne, jen co doktoři poodešli. Mluvila jen málo, ale bylo patrné, že se jedná o ženu neobyčejnou. „Jako šamanka od Evenků,“ pomyslel si Krottenbacher náhle. Proč, to vlastně ani nevěděl. Bylo v tom cosi archaického, jakoby ze samé paty země, něco vzdáleného jeho literární učenosti, kterou byl obklopen i doma a v práci. To nebylo jen obvyklé samičkovství, kouzelné a mimo běžnou logiku, bylo tam cosi prastarého, drsného a strhujícího, jako když se lososi prodírají proti proudu Podkamenné Tunguzky. Jindřich se rovněž zvolna zamilovával a s obavami sledoval, co bude následovat. Věc nemohla dopadnout z hlediska bdělého rozumu jinak než špatně, ale rozum nebývá nejlepší rádce — pokud pro něco není důvod rozumný, nějaký nerozumný určitě bude. V podstatě byl rád, když byl později přeložen na společný pokoj, ale Marcelka ve své snaze nepolevovala a alespoň se s ním krátce vídala mezi čtyřma očima na chodbě. Po jistém zdráhání mu prozradila, že se jmenuje příjmením Novotná a je rozvedená. O svém někdejším manželství však odmítla mluvit — prý se mají dívat do budoucnosti, na svůj vztah, a nezatěžovat se tím, co bylo. Teprve tohle bude to pravé, co odjakživa očekávala. Jindřichovi bylo jako na kajaku na divoké vodě, v kalném proudu, kde je nutno ze vší síly a obratně hrabat pádlem, aby se neroztříštil o některý z četných balvanů. Svým vnitřním okem sledoval možnosti, které se naskýtaly. Odolat a Marcelku už po propuštění nikdy nevidět se zdálo nereálným — Zuzana mu i při vší své inteligenci připadala jako bledá rostlinka bez šťávy, vylisovaná v herbáři mezi dvěma pijavými papírky. Už viděl

rozvodové soudní stání i to, jak je vyhazován se svými pěti švestkami z velkoměšťanského dušnicovského domu a potupně se stěhuje do Nového Strašecí či k Marcelce do jejího podnájmu, o němž se jaksi letmo zmiňovala. To by však byla jen další peripetie velkého dramatu s nezřetelným koncem, protože manželství s takto pohlcující bytostí se mu jevilo jako skok do kráteru Etny. Probíraje všechny možné strategie naznal, že čínská metoda wu-wej, činění nečiněním, by byla ještě tím nejlepším možným. „Nechť myši tancují,“ říkával v napjatých situacích jeden z jeho starých profesorů a myslel tím jen české vyjádření téhož. Po čtrnácti dnech se, trochu pobledlý a už oplasklý, byť s neuspokojivými jaterními testy, stěhoval z nemocnice domů. Marcelčino telefonní číslo měl v peněžence a tu v náprsní kapse, přímo na levé komoře srdeční.

110

111

Zuzanu rostoucí Jindřichova lhostejnost hnětla a organizační šachy v rámci „Kazu“, její někdejší velká životní radost, ji přestávaly těšit. Skutečnost, že se jí podařilo přimět k odchodu i Oblíbalova spolusvazáka Grégra, jí přinesla méně, nežli si od toho vnitřně slibovala, a soukromý život ve vědecké neochvějnosti nepěkně strašil. To, že si namlouvala, že žárlení je hluboko pod její důstojnost, nemělo velký praktický dopad. Paleolit si klestil cestu tam, kde by taoismus či konfucianismus měl rád jasno a povýšené lhostejno. Uvědomila si, jak Krottenbachera kvůli té „ženské“, o jejíž existenci nic konkrétnějšího nevěděla, nenávidí a jak mu chce uškodit. Nepoznávala sebe samu, ale to zas není až tak překvapující. Dlouho přemítala, jak to vlastně navléknout a zda ho ještě nemá naposledy varovat. Technicky to bylo zcela jednoduché — napíše děkanovi FOSSu anonym, aby si dal na našeho protagonistu pozor, neb je to agent StB. To bylo tehdy lehko uvěřit o komkoli, a vždy byly dvě možnosti výkladu: „Už dávno jsme to pozorovali,“ popřípadě: „Vidíš ho, svini, jak se po léta přetvařoval…“ Na každý pád se podobná akce nemohla minout účinkem. Nejdřív uvažovala, že tím Jindřichovi jen pohrozí a jednou mu cosi podobného temně naznačila. Když se jí hlasitě a na své poměry cynicky vysmál, odhodlala se nakonec k činu. Přinesla z „Kazu“ nejobyčejnější nažloutlou úřední obálku a rovněž nažloutlý nejlacinější úřední papír formátu A4. Chvíli přemýšlela, nemá-li

použít i úřední psací stroj, ale nakonec hanebnost, ostatně jen dvouřádkovou, napsala na jejich vlastním, domácím, v době, kdy byl Jindřich zaručeně pryč. Stroj by se dal sice odbornou expertizou poznat, ale kdož by to dnes vyšetřoval. S velkým zadostiučiněním naťukala i adresu a následně zalepila nálož do kuvéru. Před odnesením do schránky obálku políbila, těžko přesně říci proč. Naše druhá tvář, kterou nikdo nevidí, protože tak činíme v samotě, by jistě leckoho překvapila, ale pouze „vševědoucí“ vypravěči takové věci zaznamenávají. Ne, že by Krottenbacher na Zuzanu teď často nemyslel, naopak, ale činil tak s rostoucími obavami. Marcelka mu ve své jasnozřivosti často právě v těchto momentech říkala: „Zase Zůza, ta lůza, zase na ni myslíš, vždyť máš mít rád mě! Vždyť já tebe mám ráda úplně, myslím snad na někoho jinýho?“ Slzy i strašlivý hněv byly na krajíčku. A začala potom snout plány na šťastnou budoucnost o tom, jak budou mít krásný dům, v něm servírovací stoleček z kouřového skla, vínově červené závěsy a pozlacené kohoutky u vodovodu v koupelně. Náš hrdina přijde z práce a ona, Marcelka, ho už bude čekat. Budou žít jen jeden pro druhého. V zahrádce budou pěstovat kosatce a rudé růže. Bylo to sice trochu jako z červené knihovny, ale v Marcelčině podání měly i banality jakousi zvláštní poetiku. Zvlášť strhující s ní byly výlety do jarní přírody, kterou dovedla spoluprožívat jako nikdo jiný. „Fialinky!“ volala nadšeně nad býlím rostoucím po okraji cesty a nad přejetou ropuchou zašeptala: „Už je v nebíčku…“ Den poté, co Zuzana odeslala ominózní obálku, se Jindřich vymluvil na jakousi recepci a šli se s Marcelkou projít do krčského lesa a následně zamířili do jejího pokojíku ve vilce. Byla dusná noc koncem června

112

113

Kapitola 14

a ukázalo se, že i na okraji Prahy v masách létají světlušky, ve skutečnosti mnohem drsnější bytůstky, než jak je zobrazil Jan Karafiát — jejich životní cesty jsou plné rozleptaných a vysátých plžů, jejich studené světlo připomíná světélkující houbová mycelia na hnijících pařezech a chemikálie, které záření umožňují, se příznačně jmenují luciferin a luciferáza. Samičky severoamerických druhů někdy i šalebně lákají cizí samečky a poté je požírají — úděl samečků je ostatně krátký: nepřijímají potravu a třeštíce do tmy svá obrovská složená očka, očekávají svůj osud, ať je to kopulace, nebo smrt, oboje z rukou nějaké hmyzí femme fatale. Jak by asi zněla modlitbička svatojánských broučků, kdyby byla přetištěna podle pravdy? Možná by si ji děti, stvoření archaická a drastická, četly s větší chutí. Toho večera pocítila Zuzana náhlé puzení vyjít z bytu, ověšeného čínskými kaligrafiemi a nekvalitními kopiemi sungských obrazů, byť touha ještě nenabývala nijaké konkrétnější podoby. Někdy duše člověka hekticky rejdí a čenichá po okolí jako hladový psík či medvídek nosál a hledá další kapitolu svého osudu, sémantické pole je rozvlněné. „Duše čichají v Hádu,“ napsal před více než dvěma a půl tisíciletími Hérakleitos Efezský. Zuzana se vydala houstnoucím šerem k Vltavě, přešla most a dále podél ní směrem ke Smíchovu. Na Arbesově náměstí vešla do baru s podivným jménem „Bařík“, ale doba byla podivná a Praha a její jednotlivosti jako začarované. Ne nadarmo se s Prahou vždy spojují, zejména v německy psané literatuře, tajemství a podivné lásky. V každé vinárně, v každém sklepení či starožitnictví se může ukrývat svět, který nás překvapí i poděsí. Mnichovská tajemství jsou brutální, vídeňská úřední, pražská mrazivě překvapivá a neočekávaná, i staré židovské město s postavou rabbiho Löwa, i Bartolomějská ulice za éry

komunismu k tomuto komplexu nedílně patřily. Zuzana byla ostatně s Prahou zašlých časů spjata hlouběji, než bylo na první pohled patrno — jednu z postraních větví jejich rodiny zobrazil i Egon Erwin Kisch ve svém Pasákovi. Vešla do „Baříku“ a rozhlédla se po hostech. Jeden dobře oblečený muž, sedící v rohu u sklenice toniku, jí připadal povědomý. V nejbližší vteřině se ukázalo, že je to její spolužák ze základní školy Jaroslav (příjmení si už nepamatovala), který se za šestnáct let, co ho neviděla, samozřejmě dost změnil, ale jevil se jí stále rozeznatelný. „Jardo, jakpak se máš?“ otočila se k němu. Nepoznal ji, až když řekla svoje jméno, upamatoval se. „A co ty tu, Zuzko, sama samičká?“ „Á, tak…“ dali se do řeči, on si objednal rozpustnou kávu, ona dvě deci červeného. Jaroslav se stal programátorem a teď pracoval u jedné velké banky. Po pravdě řečeno se Zuzaně příliš nelíbil a už jako dítě, ukňouraný chlapec, který všechno věděl líp, jí nebyl nijak sympatický, ale přesto se dala do hovoru se značnou vervou. Nějak podvědomě se jí zmocnila chuť se Jindřichovi pomstít, byť o Marcelce nic hmatatelného nevěděla. Ač si to úplně nepřipustila, přijala s radostí Jaroslavovo pozvání — má tu auto a mohli by si dále povídat v jeho garsonce na Jižním městě. Zmiňovaný vůz, BMW, parkoval skutečně za rohem a za chvíli už ujížděli směrem k panelové džungli. Jednu z věží tohoto rejdiště nakonec Jarda vybral a zastavil poblíž, byť bylo nutno dojít ještě značný kus. Svět, na nějž nebyla zvyklá, pustý, neosobní a bez infrastruktury, na ni dýchl zvláštní cizotou a Zuzana cítila, že proti svému původnímu přesvědčení dostává strach. Cesta výtahem do desátého patra, stále ještě ne nejvyššího, na ni působila jako věčnost, komunistická manýra uprášených chodeb a poloprázdných nástěnek v domě na ni dýchla dříve nepoznanou

114

115

měrou. Byt byl naopak zařízen zcela útulně, v křiklavém nepoměru k sociální polopoušti všude okolo. Její nový obdivovatel otevřel láhev a nalil dvě sklenice, ale sám jen zlehka ulizoval. Ne tak Zuzana, poslouchající se směsicí zájmu a nezájmu jeho vyprávění o tom, že tu pravou dosud nepotkal a že banka sice platí velké peníze, ale žádá si člověka celého, od slunka do slunka. Někdy nepřespává ani tady, ale zajede jen ke své matce do rodinného domku v Michli, což má z pobočky mnohem blíž. Seznamování standardním způsobem pokračovalo a to, co bylo v rámci devítiletky zapovězeným ovocem, se teď zdálo nazrávat stále rychleji. Gauč stál nedaleko. Když si před aktem Jaroslav pokoušel nasadit prezervativ, poznamenala Zuzana, že to není nutné, protože bere pilulky. Pilulky proti početí jsou z pohledu osudovosti, která nezná vyprávěnky o hormonech a folikulech, či jim nevěří, věc věru podivná. Jakým tajemným způsobem děti odhánějí? Je to trochu jako pilulka, kterou si vezmou vojáci před bitvou, aby je žádná kulka netrefila. Smilstvo se však nechtělo dařit a nově objevený spolužák a milenec podnikal chabé a splihle visící pokusy. Atmosféra trapnosti a zoufalého usilování k nevydržení zahoustla, jak už u psychicky podmíněných impotencí bývá zvykem. Zuzana si nakonec rezignovaně pro sebe vyžádala koupelnu a ručník, že už musí jít a zda ji Jaroslav ještě odveze, vždyť ani moc nepil. Ten souhlasil a v momentě, kdy se chystala vzít si lýkovou kabelku, suvenýr z Číny, ji náhle natlačil k oknu, které ve spěchu otevřel. Byla třetí hodina s půlnoci, onen čas mezi psem a vlkem, kdy se v létě už blíží svítání, kdy chodilo Gestapo a StB zatýkat a kdy je člověk nejkřehčí, na samém dně svého denního cyklu. V tuto hodinu nejvíce lidí umírá i se rodí, šelmy zahajují ranní fázi lovu a každý, kdo má jen stopu předví-

davosti, už radši spí. I ve spánku se tehdy s lidmi dějí podivné věci, v náznacích se objevují symptomy různých nemocí těla i duše, ale to se do bílého rána většinou zaspí. Vzbuzeni teď, nepostaví se na sebemenší odpor. Nepostavila se na něj ani Zuzana, když uviděla afektem zkřivenou Jaroslavovu tvář a do hýždí ji začal tlačit okenní parapet. Rozrušením jen přidušeně šeptal: „Viděla si, že se mi nepostavil a že ho mám malýho, a teď musíš umřít, abys to někde nevykecala!“ Paradoxně si pomyslila, že celá věc je jen žert. Teprve po vteřině či dvou začala prosit, kupodivu také šeptem. „Jaroušku, ne, prosím tě pěkně, neee!“ Kdyby byla ze všech sil zakřičela, mohla se celá věc vyvíjet jinak. Ale oběti často jednají v prestabilizované harmonii se svými ničiteli a vzpouzejí se překvapivě málo. Netýká se to jen hlodavců a krajt. „Máš, co sis zasloužila,“ zasípěl a strašnou silou Zuzanu pozadu vyhodil z okna. Čím si to vlastně měla zasloužit, to už neřekl, ale na bráně hřbitova v městě Písku stojí psáno: Všichni právem. Ani ve vzduchu oběť kupodivu nevykřikla, byť pád bezvládného těla bylo slyšet široko daleko. Do Jaroslava Martiše, jak se přízrak jmenoval, vjela náhlá činorodost. Bedlivě otřel ručníkem celý rám okna, baterii v koupelně i většinu dlaždic, do plastikové tašky sbalil Zuzaninu kabelku, sklenici, ze které pila, i sotva použitý ochranný prostředek, tiše zamkl dveře bytu, otevřel kapesníkem o patro níž jedno z oken na chodbě, ústící na stejnou stranu domu, a po schodech, bez výtahu, se ubíral dolů. Za chvíli už ujížděl ve svém autě směrem k Michli. Zdvihlo se povětří a ohýbalo javory kolem silnice — vítr každý den zkouší stromy ve snaze najít slabé místečko. Za chvíli zasvítily blesky a spustil se prudký liják.

116

117

Zuzanu našli už kolem čtvrté a spustil se obvyklý kolotoč. Vzhledem k tomu, že ji v domě pochopitelně nikdo neznal a jakékoli doklady u sebe neměla, nebylo úplně snadné se při vyšetřování pohnout z místa. 30–35letá žena cca 170 cm vysoká, tmavých vlasů a zelenošedých očí, štíhlé postavy, dosud nerodivší, plně oblečená, pravděpodobně duševní či kancelářská pracovnice, s jizvou po apendektomii, smrt nastala zjevně roztříštěním lebky a mnohonásobným krvácením do mozku v důsledku pádu z výšky, a to dosti značné, cca 7.–12. patra, rovněž z téže příčiny fraktura krční páteře, jiné stopy násilí nezjištěny, v krvi 0,15 promile alkoholu, zda před smrtí došlo k pohlavnímu styku, není jednoznačné, po ejakulátu rozhodně ani stopy. Vyšetřovací mašinerie se rozjela, ovšem policie, spádem dobových událostí otřesená a zaobírající se v té době více vnitřními třenicemi a čistkami, neobjasnila mnoho. Několik partají v domě sice slyšelo kolem třetí hodiny ranní jakési žuchnutí, ale podívat se nebyl nikdo — na různé noční výtržnosti byli obyvatelé příliš zvyklí. Rovněž byli vyslýcháni obyvatelé bytů vyšších pater na přivrácené straně domu, ale bez hmatatelnějšího výsledku. Došlo i na Martiše, ten ovšem inkriminovanou noc doma vůbec nebyl, nýbrž přenocoval u své maminky v Michli. Ta mu dosvědčila příjezd už kolem desáté, i řada sousedů, ovšem až ráno, jeho auto viděla. Ještě před pár lety by napsali do protokolu, že pro něj svědčí i to, že vede

„řádný život pracujícího člověka“. Vazby z devítiletky pochopitelně neprověřoval nikdo. Ač si měl Jindřich všimnout, že v to osudné ráno mu Marcelka šeptala: „Teď už jsi můj, můj, jen můj…“ a v momentě, kdy se do krásného letního rána po bouři vyklonil z okna jejího apartmánu ve vilce, se poděšeně rozkřikla, aby dal pozor a nevypadl, tady že je to sice nízko, ale jeden nikdy neví, vše mu došlo až se značným zpožděním. Marcelka ostatně mívala nevšední nápady a nestandardní reakce často. Teprve večer téhož dne se začal shánět po Zuzaně. Telefonoval Vostřejžkovi z „Kazu“, ale ten řekl, že dnes vůbec nepřišla. To ovšem v „Kazu“ nebylo nic mimořádného, byť u ambiciózní místoředitelky to trochu zarazilo. Ani Zuzanini rodiče nic nevěděli. Chtěl její zmizení nahlásit už následujícího dne, ale tchyně, zkušená a noblesní stará dáma, mu v tom zabránila. Jednak se jí dcera svěřila, že to doma jaksi neklape, jednak věděla, že takovéto věci se v drtivé většině objasní samy, triviálně a bez policejní asistence. Teprve třetí den ráno přivolila, aby Jindřich zmizení ohlásil. Učinil tak jen telefonem, nadstrážmistr si cosi poznamenal a nedělo se nic. Jaké bylo jeho překvapení, když navečer, asi v pět odpoledne, u něj doma zazvonil telefon. Byla to policie, která si mezitím dala dvě a dvě dohromady. „Nelekejte se, pane doktore, ale vaší ženě se možná přihodilo něco zlého. Můžeme pro vás přijet, abyste mohl identifikovat, zda je to ona?“ Krottenbacher strnul. Cítil, jak mlýny osudu melou. Ač míval Zuzanu dříve skutečně rád, neukápl ani slzičku. Co se jí mohlo přihodit? Přejelo ji auto? Někdo ji někde v parku znásilnil a zaškrtil? Připadal si zcela neskutečně, jako ve filmu. Po příjezdu vyšetřovatelů nastupoval do služební volhy jako ve snách. Cesta vedla do ústavu soudního lékařství, hned pod albertovskými

118

119

Kapitola 15

schody. Nevěřícně si prohlížel budovu s prosklenou polorotundou pro zachycení dostatku denního světla k forenzním sekcím. Uvnitř, uprostřed kachlíků a chromu, zahlédl betonový splachovací pitevní stůl s prostranstvím pro eventuální přihlížející okolo, trochu jako theatrum anatomicum starých univerzit. Na zemi leželo několik rakví, které zřízenci právě nakládali do auta. Z jiného sálu se táhl příšerný pach — bylo léto a jeden nalezený pán už zdaleka nebyl čerstvý. Soudní patologie není zrovna snadný chleba. Z jednoho z chladicích boxů vytáhli tělo a Jindřich se zachvěl hrůzou. Ano, byla to Zuzana, obličej pádem na temeno hlavy ani příliš neutrpěl. Hypnotizován podepsal jakýsi protokol a zodpověděl několik otázek. Měla nějakého milence? Není mu známo. Znala někoho na Jižním městě? Sotva. Měla nějaké nepřátele? Pokud ano, tak v „Kazu“. Tato poslední informace, na niž se policie upnula a prošetřila všechny spolupracovníky, včetně těch, co Zuzana pomohla vykádrovat, definitivně svedla pátrání na scestí a ušetřila Jaroslava, možná pro nějaké přízračné další dějství. Spojení otevřeného okna na chodbě s případem nevylučovalo ani sebevraždu, byť divnou. Tak byl případ nakonec i uzavřen. S hrdlem sevřeným volal Jindřich téhož večera i tchánovi a tchyni. Ti ho pochopitelně hned obvinili, že nedával na svou ženu náležitý pozor a že je to všechno jeho vina. Pak se mu omluvili, když do telefonu předstíral vzlykání. Začala organizace pohřbu, byť k němu mělo dojít až za týden. Po FOSSu se zpráva rozlétla jako oheň ve stepi. Univerzita je jako maloměsto ve velkoměstě. „To je bratr toho zabitýho, radši si dejte pozor, teta.“ Někteří mlčeli, někteří kondolovali, někteří nabízeli všemožnou pomoc. Zavolal si ho i děkan. Nejdříve mu kondoloval a jeho marciální

postava se zdála téměř dosahovat stropu. Potom řekl: „Promiň, Jindřichu, že o tom v tuhle pro tebe moc těžkou chvíli vůbec začínám, ale už před pár dny jsem na tebe dostal anonymní udání, že prej seš starej estébák. Chodí toho teď hodně.“ Podal mu ohyzdnou písemnost se dvěma strojopisnými řádky:

120

121

Vážený pane děkane, Chtěl bych Vás varovat před PhDr. Krottenbacherem, kterému důvěřujete víc, než je zdrávo. Mohlo by Vás to jednou mrzet — donášel estébákům na jiné, bude i na Vás. Přítel Datum chybělo. „Nic si z toho nedělej, ale pro pořádek můžeš donést, kdybys chtěl být jako lilium, z vnitra výpis z registru svazků. Já už se o to starat nebudu. Minima non curat praetor.“ Poslední větě Jindřich nerozuměl, neboť latinu měl jen dva roky. Děkan zase neznal nějaké odpovídající úsloví čínské. Tohle znamenalo cosi v tom smyslu, že výkonná moc se nestará o prkotiny. Na dotaz, zda tuší, kdo mohl dopis poslat, odpověděl, že sice tuší, ale nechce teď o tom mluvit. Ještě před pohřbem se opět viděl s Marcelkou, která na zprávu reagovala slovy: „Vždyť jsi ji stejně neměl rád…“ Jen silou mocí jí zabránil, aby na funus také přišla. Obřad sám byl krátký, což jinak ve strašnickém krematoriu, kde se pohřby pořádají jako na běžícím pásu, ani nejde, zato dramatický. Zuzanin otec, který tezi o sebevraždě nikdy neuvěřil, pronesl paličský projev, z něhož lze vyjmout věty jako: „Prolitá krev volá do nebes. Jsem přesvědčen, že vrah je tady, v tomto sále. Bylo by lze na něj ukázat prstem. Ať se skrývá a přetvařuje sebevíc, rameno spravedlnosti ho

jednou dostihne, tím jsem si jist, a jeho konec bude zlý!“ Koho tím mínil, neřekl, lidí se ostatně sešlo hodně. I indolog Kalhounek, jehož za sebe šéf Přívratský delegoval jako zástupce „Kazu“, měl krátkou řeč, byť mnohem smířlivější. Bylo patrné, jak se jim tam teď ulevilo. Jindřich, v černém a s černou kravatou, přijímal v závěru projevy soustrasti a meditoval o tom, jak smrt jedněch je životem jiných a jak každý dorostlý člověk v podstatě někomu překáží, a tento pocit se dere i do nejupřímnějšího smutku. Komu se asi uleví na funuse jeho? Teď je tedy vdovec a dědic bytu v samém centru Prahy, Zuzana a celé jeho mládí se jevily vzdalovat. Ani neznal cynické staročeské přísloví: Komuž ženy mrú a koni stojie, nelze jemu chudu býti. Z očí mu tekly slzy, možná nejvíc ze všeho nad sebou samým.

122

Kapitola 16 V červnu 1991 byly věci znovu tak daleko, že Jindřich mohl uskutečnit dlouho plánovanou cestu do Číny, loni poodloženou. Dr. Wu z čínské Akademie společenských věd, známý už z doby Jindřichovy první stáže, prosadil oficiální pozvání a svého hosta na pekingském letišti i očekával. Řadu dalších dní pak spolu trávili v knihovnách, kde bylo možno si prohlédnout a zčásti i okopírovat mnoho sekundární literatury k Tajné kronice Mongolů, o jejíž existenci neměl z části vůbec ponětí. Prohlédl si i řadu nepublikovaných rukopisů — co prý se toho ještě v dobách zmatků po pádu dynastie rozkradlo… Dr. Wu, na němž blížící se sedmdesátku věru nebylo vidět, vykládal, byť s určitou opatrností, historky ze svého pohnutého života, o tom, jak při hladomorech v období „Velkého skoku“, zejména v roce 1960, měli během zimy pracovníci Čínské akademie nařízeno trávit svůj čas nehybně v postelích, aby se darmo nevyčerpávali, ale zůstali i s minimem jídla zachováni do další sezony, i o několika letech strávených s celým oddělením na venkově v éře „kulturní revoluce“. Tehdy také sežraly myši řadu cenných starých rukopisů, které byly evakuovány s nimi — myši jsou ostatně zvířata v Číně oblíbená, protože svým hojným výskytem poukazují k úrodě a plným sýpkám. O tom, že jeho starý otec, ještě vzdělanec někdejšího typu, po veřejném potupení v této době spáchal sebevraždu, se ovšem dr. Wu nezmínil — řekl jen, že už „dávno zemřel“. Číňané 123

jsou mnohem tvrdší nežli my, k sobě i jiným, a dr. Wu, bydlící dosud v chutchungu, tradiční přízemní pekingské zástavbě, začínal každé ráno cvičením. V zimě, za mrazů někdy až minus dvacet, to věru potřeboval, neboť čtvercový blok hliněných domků neměl žádné lepší vytápění nežli malá kamínka na brikety z uhelného mouru, která se musela k roztápění vždy vynést na dvůr a tam nechat, než přestala čadit. I záchody byly společné a obyvatelé na sebe dávali vzájemně pozor ve stylu každý každému fízlem, leč dr. Wu i jeho manželka, učitelka, byli veselé mysli. Už za pár let prý dostanou krásný byt v novostavbě. Evropsko-čínský nesouběh v chápání světa vede k tomu, že adepti orientalistiky, ač jazyk v podstatě umějí, se z počátku v zemi svých tužeb cítí jako na Marsu a neustále obelháváni, a když si pak zvyknou, zjišťují, že se z nich stali „bílí Číňané“ a cítí se zase jako cizinci doma. Čína se důkladným propojením celé society liší od individualistických Evropanů jako mnohobuněčný organismus, řekněme pes, od pytle trepek velkých. Jednou, když šel Jindřich navštívit dr. Wu a jeho ženu do jejich bydliště, právě natrefil na muže, který měl v popisu práce odvoz fekálií a tlačil morově páchnoucí káru, obsahující otřesným způsobem metamorfované zbytky delikátních čínských pochoutek — až budou dodány na pole, zase se v ně zvolna promění a cyklus pachů a vůní může pokračovat. Lotos, jeden z klíčových buddhistických symbolů, ostatně koření v smrdutém bahně na dně tůně a nad hladinou otvírá čarokrásný květ. Káru následoval roj krásně metalicky modrých a zlatistých much bzučivek, ilustrujících spolu s chrobáky gnostickou tezi o tom, že zářivost a sláva jsoucna prostupuje rovnoměrně všemi jeho patry. Když Jindřich procházel po náměstí Tchien-an-men, bedlivě se díval po zemi, zda ještě někde neob-

jeví narezlé zbytky krvavých skvrn po studentech rozježděných tanky, leč marně. S čínskou pečlivostí bylo samozřejmě už dávno uklizeno, a tak se v morbidní zvědavosti podíval alespoň na preparovaného předsedu Maa, žlutozeleného a obaleného do rudé národní vlajky — móda vycpávat vůdce a umisťovat je veřejně, lidu k uctívání, se po asijských pláních ve dvacátém století rozšířila jako nikdy předtím ani potom nevídaný náboženský fenomén, pro radost mladých dynamických religionistů, kteří se z části dosud nenarodili. Je pravda, že teprve po masakru na náměstí Nebeského míru začaly reformy doopravdy, jako neveselá ilustrace biblické teze o tom, že zrno, nezemře-li, nevydá plodu. Zčásti to bylo způsobeno i tím, že mládežničtí funkcionáři, kteří demonstrace organizovali — v Číně se shora organizuje vše, i odboj —, byli posláni do vyhnanství do S’-čchuanu, který se tím stal reformní pokusnou plochou. Z této odedávna svérázné, pokročilé a malebné provincie pocházel ostatně i Teng Siao-pching, jehož známý výrok o tom, že je jedno, zda kočka je černá, či bílá, hlavně že chytá myši, je ve skutečnosti staré s’-čchuanské přísloví. Náš protagonista se ostatně do tohoto státu ve státě chystal — na své dlouhé exkurzi hned po studiích poznal jen Peking a jeho bezprostřední okolí. I v Pekingu už nyní začínaly soukromé obchůdky a restaurace, byť zatím velmi nesměle. Párkrát s dr. Wu zašli i k soukromníkům na večeři, třeba na proslulou pekingskou kachnu, což mělo zatím přídech čehosi avantgardního, téměř ještě zakázaného. Jednou Jindřichovi objednal dokonce živého hada, jakousi velkou užovku. Tu mu přinesl hostinský ke stolu, aby se spolu rituálně seznámili, a za chvíli už vynášel z kuchyně sklenici strašlivé čínské kořalky, smíchané s hadí krví. „To musíte vypít, abyste byl šťasten

124

125

a zdráv,“ řekl s úsměvem dr. Wu. V poslední chvíli si Krottenbacher povšiml, že ve sklenici plave ještě něco malého, červeného, co z posledních sil tepe. Nabral dech a vše do sebe obrátil — pečený had se zeleninou už byl jen nevýznamnou dohrou. Poobědvat v běžné veřejné jídelně bylo pro Jindřicha na samé hranici únosnosti — jídlo bylo často docela dobré, ale lhostejně nečistotný způsob jeho vydávání, zakouřenost a přecpanost celé prostory se se závodní či školní kuchyní jeho mladých let nedaly srovnat. Vzpomněl si na první výsledky „malé privatizace“ ve svém staroměstském okolí — uprášenou a nevlídnou prodejnu potravin za nejbližším rohem teď koupil jižansky působící demobilizovaný cirkusák, jenž se i s cirkusačkou a malými cirkusáčaty, která zanechala školy a nadšeně rovnala plechovky do regálů, věnoval zvelebování soukromého sektoru. I Holešovická tržnice byla plná asijských kupců: Vietnamců, Arabů i těch, kteří do střední Evropy dorazili už za císaře Zikmunda, lišky ryšavé — Češi jaksi radost z obchodu nemají, jako by svěřené zboží spíš hlídali. Leč na vzpomínky na Prahu nebylo pokdy. Znovu si prohlédl i většinu pekingských muzeí a památek a v parku u Chrámu nebes, Tchien-tchan, velikém a na místní poměry relativně zpustlém, si vzpomněl, jak zde jeden z jeho učitelů v šedesátých letech potkal vysokého, svrasklého a poněkud schýleného starce, který ho požádal o cigaretu. Dal se s ním do řeči, porozprávěl mu, kdo je a že je v Pekingu na studijním pobytu, a stařík poznamenal: „Já jsem zahradník, bratře, starý zahradník… Ach, jak jsem straně vděčný, je jako moje matka, zbavila mne břemene vlády… Ne, to není pro jednoho, to vyžaduje kolektivní moudrost lidu… Převychovala mne, dala mi poznat radost šťastného manželství s prostou ženou… Dříve

jsem se jmenoval Pchu-i’…“ Návštěvník nemohl dechu popadnout. Poslední císař, byť potupený a sražený mezi lid! V noci téměř nemohl rozrušením usnout, takové štěstí. Přinesl mu cigarety ještě několikrát, ale Syn nebes už nikdy nic podstatného neřekl, jen nové variace dřívějších frází. Posléze se dověděl, že příhoda nebyla zas tak raritní — starý vladař často zastavoval cizince, snad proto, aby ho politovali a aby byl chvíli ve světle pozornosti — tak účinná „převýchova“ přece jen nebyla. Strana byla v době svého největšího rozpuku matkou mnohých. Krottenbacher si dobře vzpomínal na vyprávění o počátcích „kulturní revoluce“ v šedesátých letech a o armádě jakožto jejím předobrazu. Tehdy se stal všeobecným nedostižným cílem vzorný vojín Lej Feng, zjevně vymyšlená, leč příkladná figura. Údajně byl objeven jeho deník poté, co byl rozmačkán nákladním autem, jemuž dával s nadšením, ale neodborně znamení, jak má couvat. Lej Feng byl sirotkem, nalezeným a vychovaným čínskou Rudou armádou, takže ani nepřekvapí, že jeho matkou byla strana a otcem předseda Mao. Historky, které o něm byly kolportovány, jsou vskutku půvabné. Když bosýma nohama ušlapával v pozdním podzimu beton na jakési stavbě, pravil: „Když buduji socialismus, necítím zimu!“ Jindy šel zase po dvoře kasáren, když tu z jednoho okna kdosi vyhodil pár rozedraných a velmi ušmudlaných ponožek. Vzorný vojín Lej Feng je sebral, vypral, zašil a donesl původnímu majiteli se soudružskou výtkou a poučením, jak má pečovat o erární textil a šetřit jej. Historka v mnohém připomíná ve Švejkovi uváděný příběh o vzorovém vojínovi rakouském, který se snaží z páru zabitých koní zachránit alespoň erární postroje. Z řečeného je patrné, že blbost je zcela transkulturní, jen to, co v jiném kontextu pociťujeme jako koloritní, nás v tom vlastním štve.

126

127

Nebe nad Pekingem bylo spíše olověně šedé než modré, zřejmě z kombinace jemného pouštního prachu a výfukových plynů. Pekingské léto je také velmi horké a toho roku bylo i mimořádně deštivé — většina srážek padá na čínském severu právě v létě, ale běžně jich bývá málo. Jindřich probral s dr. Wu i pozoruhodnosti, které by měl obhlédnout v S’-čchuanu, ale jeho mentor mu doporučoval podívat se cestou i do provincie Šan-si, kde v okolí města Ta-tchungu je řada krásných a velmi starých buddhistických památek, vydlabaných v podobě umělých jeskyní do spraše. Není tam zdaleka jen známý Jün-kang se svými obřími buddhovskými sochami z konce pátého století, nýbrž i celá řada menších, ale o to prý půvabnějších podobných lokalit. Doporučil mu zejména vesnici Pao-feng, kde znal i místního starostu a další papaláše. Jindřich se posléze rozloučil a vydal vlakem na cestu. Po způsobu zámožnějších Číňanů cestoval druhou třídou s lehátky a nezbytnými termoskami na horkou vodu, umožňujícími po cestě vařit čaj i instantní nudlové polévky — ač termosky z Číny nepocházejí, nalezly tam svou druhou vlast a druhotné centrum svého rozšíření: každý Číňan má aspoň jednu. Těsné okolí Pekingu je trochu uměle ozeleněné, ale v provincii Šan-si, česky cosi jako „na západ od pohoří“, se šklebila jednooká bída a jediné stromy představovala sem tam nějaká meruňka v zahradě. Jindřich si neuměl představit, jak z téhle pustiny mohla

kdysi vzejít čínská civilizace. Peking, ač stěsnaný a tehdy ještě pro běžný život dosti drsný, se náhle jevil jako pozemský ráj. Kdyby se tam tak mohli přestěhovat, naříkali místníci. Tady už bylo jen bláto a svrab, větry z pouště Gobi a větry z nadměrného požívání prosné kaše. Řada vesnic vůbec nesestávala z domů, ale jenom z děr vyhloubených ve sprašových stěnách s dvířky nebo v létě jen závěsem. Prý je to praktické — v zimě lze takovou dobře izolovanou sluj snadno zadýchat, v létě stěny zas příjemně chladí. Třímilionový průmyslový Ta-tchung vypadal zcela přízračně a Krottenbacher si představoval, co by asi dělal v takovémto vyhnanství, jsa čínským intelektuálem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. A to se tu ještě jednalo o velké město, ne o nějakou zapadlou ves! Obhlédl monumentální a zčásti pestře omalované jeskynní svatyně v Jün-kangu v těsné blízkosti uhelných dolů, cosi jako kdyby za Ostravou byla nějaká kapitální řekněme cyrilometodějská památka. Už tam opět začínali jezdit turisté, byť téměř výhradně čínští. Zbohatlá výrobní družstva pořádala pro své členy výlety do malebných koutů vlasti a lokální turismus se bouřlivě rozvíjel. Celá země začínala připomínat cosi jako JZD Slušovice nafouknuté do dimenzí subkontinentu. Do vesnice Pao-feng už musel dojet rozhrkaným linkovým autobusem, občas beznadějně zapadajícím do hlubokého bláta na bídné silnici mezi poli jakési chromově žlutě kvetoucí hořčice, natlačen jako sardinka do krabičky. Tady už bledá tvář zase budila nežádoucí pozornost a stovky očí si ho prohlížely jako exotické zvíře. Řadu dní předtím vydatně pršelo a zdálo se, že vozidlo do vsi nakonec ani nedojede, ale všechny výmoly a brody přes náhle rozvodněný potůček se podařilo překonat a večer byl už Jindřich u starosty. Řečený činovník byl návštěvou našeho protagonisty přes

128

129

Kapitola 17

všechny odkazy na dr. Wu zmaten. Dlouze telefonoval sem i tam, až nakonec po hodině volání a četných přepojeních okresní panstvo souhlasilo. Nechal Jindřicha ubytovat v jakémsi domě patřícím obci a slíbil mu, že s ním zítra pošle člověka, který mu kýžené památnosti ukáže, že je to ale věc nebezpečná, protože po prudkých deštích hrozí sesuvy půdy — část jedné stěny v okolí se sesunula už včera, a jak by si on, drobný úředník, zodpověděl mimořádnou událost? Pokud Jindřich už starostovi místy špatně rozuměl a museli si malovat znaky na papír, byla věc nesrovnatelně horší druhého dne s průvodcem, nezdravě vypadajícím venkovským chasníkem, hovořícím sice severním dialektem, ale v jakési podivné rustikální podobě. Protože byl také negramotný, bylo darmo malovat cokoli kamkoli a chvílemi se dorozumívali jen znameními. Průvodce opět lomil rukama a mluvil o nebezpečí, ale náš protagonista, který nezažil tolik protivenství jen proto, aby se pak potupně vrátil, stál na svém. Také dva koníci, sice malí, umoření a mírní, v Jindřichovi budili víc obav než důvěry, zejména když se podíval na jejich chatrná sedla, přivázaná jen provázkem. Nastalo pracné stoupání do vrchu, při němž Jindřicha obléval studený pot a on si nebyl jist, zda nemá radši slézt a jít pěšky. Nejen že koníkům na rozmoklé spraši klouzala kopyta, ale v malicherné pýše, která je u valachů stejná jako u mocných tohoto světa, se strkali, který z nich půjde první, většinou na okrajích obryvů, hrozících co chvíli propadnutím. Stačilo jediné sklouznutí kopýtka a letěl se svým ořem do několikasetmetrové hloubky. Neznalý jízdy v nerovném terénu a otlačen prkenným sedlem prožíval děs, který se znásobil, když se z bídného úvazku utrhl jeden třmen. To však už byli skoro na místě. První jeskynní chrám, vlastně kaplička, byl zasvěcen

bohyni či vlastně „matičce“ Kuan-jin, ženské transpozici bódhisattvy Avalókitéšvary. Jméno samo znamená „věnující pozornost zvukům“, tedy modlitbám nešťastníků, a postava kupodivu byla z počátku znázorňována jako mužská, dokonce s knírkem. Má představovat Avalókitéšvarovu všeobjímající slitovnost a lásku k živým bytostem a bývá chápána i jako přímluvkyně vstupu do „Čisté země“, západního ráje buddhy Amitábhy, a lidově i jako dárkyně dětí. Její nynější ikonografické zpodobnění bývá různé, někdy připomíná ustrojením a použitými barvami Pannu Marii Lurdskou, rovněž bývá často znázorňována v jeskyních a skalních výklencích, alespoň naznačených. Jindy má dokonce na ruce děťátko se slunečníkem, někdy mívá i černý a poškrábaný obličej ve stylu Madony z Čenstochové. Transkulturní souvislosti ženských božstev tu vystupují v mimořádně drsné podobě. Bylo ještě nutné vyšplhat malý kousek po neobyčejně kluzké pěšince a v neustálém mírném mžení. Za chvíli byli Jindřich i jeho průvodce od světle hnědého bláta až za ušima. Když došli nahoru, prohlásil venkovan, že dovnitř nepůjde, a zůstal raději venku na dešti. Náš protagonista si dodal odvahy a vešel. Jeskyni tu nebylo třeba náznakově znázorňovat, byla vykopána ve spraši, byť relativně nízká a úzká, takže jí jen taktak vztyčený prošel. Svítil si vypůjčenou baterkou, která však po několika vteřinách začala zřetelně slábnout. Ze stropu hustě kapala voda a v přístupové chodbě bylo patrno i několik různě širokých trhlin. Na konci asi dvanáctimetrové a poněkud zakřivené chodby se rozšiřoval prostor vlastního kultoviště. Těžko říci, zda se jednalo o prastarou památku ve všem všudy — místo samo sahalo nepochybně až do dřevních dob čínského buddhismu a spíše ještě před ně, rovněž podesta byla zjevně prastará, socha a její

130

131

omalování však představovaly nasládlý barvotisk v podstatě recentní. Kuan-jin se něžně a nesvětsky usmívala, mandlová očka jí zářila v nápadně bílé tváři. V plechové bedničce s pískem byly stopy desítek vypálených vonných tyčinek, kolem umělé květiny v rozmanitých stadiích rozpadu. Komu by se zachtělo autentické čínské lidové religiozity, byl by tu na správném místě. Krottenbacher se ponořil do svých myšlenek a ztratil pojem o čase. Paradoxně mu Kuan-jin připomínala Zuzanu a vybavovaly se mu i detaily její smrti a pohřbu, ale jaksi klidně, bez přízračnosti, která oboje v reálu doprovázela. Byl přemožen přáním zůstat tu pokud možno dlouho. Po značné době si vzpomněl na svého průvodce a obrátil se, aby šel nazpět ke vchodu. Tu měl najednou dojem, že se celý masiv zatřásl, podlomila se mu kolena a padl. Uslyšel jakési temné hučení a šelestění a došlo mu, že starostou obávaný sesuv je tady. Baterka mu vypadla z rukou a on uskočil dozadu. Masy horniny se valily okolo a Jindřich se jen instinktivně vrhl k nejzazší stěně, kterou by soliflukce snad mohla ušetřit. Zaplavila jej hrůza dosud zcela nepoznaného typu a on na chvíli ztratil vědomí. Když se vzbudil, bylo už zcela ticho a úplná tma. Chvíli si rovnal myšlenky, protože paradoxně nabyl dojmu, že je v posteli v obecní ubytovně a vzbudil se uprostřed noci. Stačilo však sáhnout trochu kolem sebe a vrátil se do reality. To, že se pomočil leknutím, byla z komplikací jen ta nejmenší. Na levé ruce se zřejmě škrábl o nějaký vyčnívající kovový předmět, protože cítil, jak po předloktí pomalu odkapává jakási teplá tekutina, zřejmě krev. Bolest kupodivu necítil žádnou, zato mu bylo velmi zima — vše kolem bylo mokré, ze stropu občas ukáplo. S námahou vstal a pokoušel se ohmatat stěny prostory, ve které se nacházel. Ukázalo se, že přístupová chodba je celá

zavalená, na odhrnutí v zásadě kompaktní sprašové masy nebylo ani pomyšlení — celý velký blok se zřejmě posunul o několik metrů a Krottenbachera uzavřel v koncové, trochu rozšířené prostoře. Oltář i socha se jevily být na původních místech, vše bylo pokryté lepkavým jemným blátem. Jindřich s hrůzou odhadl, že pokud do jeho sluje nevedou alespoň velmi drobné trhlinky, poměrně brzy těch několik krychlových metrů vydýchá a udusí se, postupně a pomalu. Pojala ho destilovaná hrůza. Horečně stále a znovu obcházel své vězení v pošetilé neději, že někde najde alespoň náznak východu, aspoň prasklinku, kterou by mohl rozšiřovat. Zoufale křičel o pomoc, zpočátku čínsky, potom už i česky, ale cítil, jak tuny horniny jeho řev naprosto pohlcují. Poté mu došlo, že musí všechny aktivity utlumit na minimum, aby klesla i spotřeba vzduchu, a tiše čekat na záchranu — slouha už jistě běžel k starostovi a snad se pokusí cizince vyprostit. To se snadněji řekne než udělá. Polo seděl, polo ležel v lepkavém bahně a netušil, jak dlouho už od závalu uplynulo. Baterka skončila kdesi v chodbě a kdoví, kde je jí konec, digitální hodinky bohužel nesvítily a samozřejmě ani netikaly, takže kolem zůstávalo jen strašidelné, ničím nesegmentované ticho, jen občas, ale nepravidelně, ukápla ze stropu kapka. Po několika hodinách začal vidět ve tmě pestré ornamenty a absurdně ho napadlo, že Freund by jistě spatřoval v nevelké sluji symbolický obraz uteru. Uterus — možná, ale kdy už konečně přijde „porod“? Dřepí tu celou věčnost a nikdo zřejmě ani prstem nehnul. Slyšel už kdysi o smyslových deprivacích a vazbových psychózách vězňů, ale nikdy netušil, že obojí zažije na vlastní kůži. Bylo mu zima a zároveň měl žízeň, paradoxně seděl sice ve vlhku, ale voda v použitelném stavu tu v zásadě žádná nebyla — bláto, na chuť

132

133

zcela ohavné, se pít stejně nedalo a kapky, padající ze stropu pokaždé v jiném místě, se nedařilo zachytit. V polovičním šoku a vyčerpán zčásti usnul a zčásti omdlel. Viděl scénu přes třicet let starou, své rodiče a sebe samého pod rozkvetlými lipami. Otec, dosud bez vystouplého břicha a s vlasy ulízaně slepenými brilantinou, tlačil otevřený kočárek, na němž seděl on sám, asi roční, v dětské čepičce. Bylo to na jakési polní cestě, zřejmě kousek od Nového Strašecí. Matka, ve strakatých letních šatech z acetátového hedvábí, s neoholenými chloupky v podpaží, jak tehdy bylo zvykem, k němu přistoupila a řekla: „Jakej má naše nunu klobouček, jakej má naše nunu krásnej klobouček!“ Najednou uslyšel tlumené tleskání křídel, jakoby nějakého velkého ptáka, a vzápětí uviděl i jeho tvář. Tvář, protože to byla jakási velká sova na způsob výra. Z bezprostřední blízkosti se díval do obrovských, studeně oranžových a nehybných očí, zírajících po stranách zobáku, otevírajícího se v jakýsi chřtán. „Neee!“ křičel z plna hrdla a kopal ze vší síly nožičkama, ve snu zcela drobnýma. „Opouštějí své mládě,“ řekl hlas zvenčí, jakoby komentátor. „Maminko!!!“ zařval z plna hrdla, tentokrát doopravdy. Ač cítil, že už má otevřené oči, obraz pokračoval. Pták do něj zaťal drápy a vznesl se s ním v zapadajícím slunci nad pole. Pohlédl dolů a mezi řádky brambor uviděl otce i matku, ne ale jako živé lidi, ale jako strašáky do zelí — hlavy byly nepochybně jejich, ale od pasu dolů bylo vidět jen v oranici zapíchnutou tyč. I ruce tvořilo příčné břevno. Jindřich se hlasitě rozvzlykal, připadal si naprosto opuštěný a navíc nabýval dojmu, že se mu špatně dýchá, těžko říct, zda kyslík už opravdu docházel, či se mu to tak jen jevilo. Chvíli tloukl hlavou o sprašovou stěnu, ale moc si tím neublížil. Rozbolela ho rána na ruce, jak se později ukázalo, banální škrába-

nec. „Pofoukáme bebí,“ říkal si nahlas do tmy. Podobně mnohý zjizvený recidivista praví po pár dnech na samotce, že Bohoušek bude papat. Po chvíli vzlykání zase Jindřich upadl do dřívější malátnosti. Přivřenýma očima se domníval vidět Kuan-jin v jejím výklenku, ač byla všude černočerná tma. Hodiny plynuly, či lépe řečeno, pojem času se ztratil. „Maminko, nenechávejte mě tady, viďte, že mě nedáte…“ zakvílel potichu k stanovišti idolu. Mluvil česky a vykal. Žádná odpověď nepřicházela. Pozvracel se strachem a rozrušením, ale to už mu bylo jedno. Kyselý obsah žaludku mu vykapával i nosem a sliznice v něm začala povážlivě otékat. Zdálo se mu, že se každou chvíli udusí, a znovu upadl do polospánku. Boj byl u konce. Deset let, byla jeho poslední myšlenka, deset let ještě aspoň, i v Pekingu by klidně vyvážel žumpy, ale teď ještě probůh ne. Tma časná jako by znázorňovala tmu věčnou. Pak se rozlily endorfiny a dostavila se euforie, ukazující vždycky, že boj už je vzdán a my se necháváme unášet vlnami osudu, to, čemu Koestler říkal oceanický pocit. Jako v drogovém opojení začaly kolem vířit celé vodotrysky barev a zvuků, či lépe řečeno na tyhle dvě komponenty se náš popis podobného zážitku takovýto komplexní vjem rozkládá. Krottenbacher se spokojeně usmíval a na konci sluje, nepřirozeně protáhlé, viděl chuchvalec zlatého světla a Kuan-jin v něm jen tušil. „Ty můj hošíčku, byl to všechno takový ošklivý sen, už jsem si pro tebe přišla a budeš pořád u mě…“ Jindřich se rozplýval štěstím, byť hudebně-barevné akordy začínalo rušit jakési škrábání. „Kdo to sem za námi leze?“ pomyslil si nedůtklivě. Chtěl se přesunout na nějaké jiné, klidnější místo a tam nerušeně snít svůj sen dál, ale zjistil, že se nemůže vůbec pohnout. Rány postupně sílily a náhle se objevilo jiné světlo, z jeho hlediska omračujícím

134

135

způsobem prudké. Ve skutečnosti to byla karbidová lampa, kterou držel jeden z vesničanů. Konečně sesuv prokopali, a protože museli novou chodbu opatřit i výdřevou, trvala jim práce déle než dva dni. Mnoho nechybělo a byli by Jindřichovu sluj minuli. Nestačili žasnout, že je Krottenbacher živ a v podstatě zdráv, ten však nejevil z jejich objevení se očekávanou radost a mluvil zcela z cesty a jakousi jinou řečí, ač starosta ujišťoval, že čínsky umí. Také se neměl k odchodu a nezbývalo než udělat ze dvou košil a násad rýčů improvizovaná nosítka a na nich barbara, dosti těžkého, odnést do vsi. Jako ve snách se nechal místním zdravotníkem napojit nějakým odvarem z býlí a spolkl poslušně i kombinaci vitaminových pilulek a prášku z nedozrálého jeleního parohu. Pak ho odstrojili, divíce se obecně evropské chlupatosti, a uložili do postele, kde upadl do dvoudenní hluboké mdloby. Radost z toho, že nenastala „mimořádka“ a nic se nebude vyšetřovat, zkalilo pomyšlení, že by se nosatého cizince nepodařilo vzbudit a jeho smrt by více než kdy předtím padla na vesnici — přímá odpovědnost za podobné události jako za císařských časů už sice nebyla, ale obavy byly značné. Proto se starosta nelíčeně zaradoval, když mu pověděli, že se vetřelec vzpamatoval k vědomí a žádá něco k jídlu, ba že i pobíhá po pokoji. Trvalo ještě dva dny, než Jindřich, posilněn místními pochoutkami, byl s to odjet, tiskna místnímu činovníkovi do dlaně hrst jüanů jako odškodnění za vydání a obavy. Ten si je s hrabivostí v Říši středu obvyklou vzal a blahořečil své šťastné hvězdě, že celá věc nedopadla hůř. Bylo například i s podivem, že dlouhodobé podchlazení s vyčerpáním nezpůsobilo zápal plic či jinou komplikaci. Osoby, zasvěcené smrti a mimo nadání zachráněné, patřívaly tradičně jako služebníci či otroci tomu, kdo je proti všemu očekávání spasil.

Komu teď patří Jindřich? Zachránit někomu život vlastně znamená nad ním už dávno vynesený rozsudek o pár let pooddálit. Nenadále přeživší osoby odcházely nezřídka do poustevnických slují či klášterů — to náš hrdina ani nemusel, protože univerzita jakýsi monastýr s jeho bezživotím sama o sobě představuje; je v zásadě jedno, zda v ponuré píli sepisujeme potřebné publikace či otáčíme modlitebními mlýnky, s největší pravděpodobností prožijeme onen život ve skrytosti, kdy o nás nikdo neví ani za našich životů, ani kdy později. Zvnějšku a bez účasti se obé jeví jako cyklicko-liturgické marné práce těch, kdo žijí jako larvy ve dřevě či hlubinné ryby na dně Marianského příkopu. Ve středověku bylo také zakázáno podruhé popravovat někoho, kdo se nedopatřením třeba utrhl od šibenice. Tímhle si však starosta nelámal hlavu a pronášel nasládle neupřímné přátelské fráze na rozloučenou.

136

137

Jako ve snách pak dojel vlakem do Si-anu, kdysi největšího města na světě a jednoho ze středisek nestoriánského křesťanství — křesťané byli ostatně dvakrát na cestě k tomu, aby se stali v Číně dominantním náboženstvím, ale ani nestoriánům, ani poději jezuitům se to nakonec nepodařilo. Jindřich si prohlédl zbytky někdejší slávy, Zvonovou a Bubnovou bránu, oznamující svými nástroji západ a východ slunce, muslimskou čtvrť i známou Husí pagodu. Na proslulou Hliněnou armádu se podívat nejel — vladař Čchin Š’-chuang-ti, proti němuž byl Hitler něžným pacifistou, se touto obludností vybavil ještě do zásvětí. Vypravuje se, že s jeho armádami útočili na severních pláních i čarami podmanění draci a démoni, trochu jako zotročení draví ptáci v Kosmově pověsti o lucké válce. Dobře se ví, v kterém pahorku je Čchin Š’-chuang-ti pohřben, ale podnes se tam bojí archeologové i vykradači hrobů kopat. Pouhého půl dne cesty vlakem už začínal S’-čchuan, země Krottenbacherových snů. Hradba hor, která tuto obrovskou kotlinu „čtyř řek“ kolem dokola obklopuje, musela být pro stavbu železnice zlým snem a systémem tunelů bylo teprve nutno do tajemného království pracně prorazit cestu. Na svazích strmých hor byly v surreálných polohách přichyceny vesničky, malé hnědé kravky se pásly kolem trati v houštinách macleyí. Nakonec vyšel nad strhujícím panoramatem měsíc v úplňku. Za ranního šírání už vlak uháněl rovinou směrem

k největšímu městu provincie, Čcheng-tu. S’-čchuan, obrovský subtropický kotel plný mlh, kde v nižších polohách nikdy nemrzne, je čímsi jako jediným velikým pařeništěm, kde bují kůly v plotě i zemědělské plodiny, osady a města i průmyslové podniky jako žampiony v dusném sklepě. Devadesát milionů obyvatel nenechává mnoho volného prostoru. Vzorné a zámožné vesnice, stíněné bambusovým houštím, obdělávají každý čtvereční metr půdy, za posledním čínským zelím už se zdvihá zeď keramické fabriky. Protoindustriální komíny chrlily do par v ovzduší temné dýmy různých odstínů. S’-čchuan, větší než Francie, plný rozmanitých památek a přírodních krás, byl odedávna provincií vynikající spořádaností, bohatstvím a také svévolí vůči pekingskému centru — za pásem čtyřtisícových vrcholů už byly oběžníky ze Zakázaného města jaksi méně naléhavé. Ač jsou jeho obyvatelé mimo vši pochybnost Číňané — poražené horské a lesní kmeny byly počínštěny už dávno —, mluví odlišným dialektem s některými hláskovými posuny a Jindřich byl vždycky rád, pokud s ním vzdělanější mluvčí přešli do pekingské, „mandarínské“ čínštiny, kterou znali ze škol. I statečností prý S’-čchuanci vynikají a většina čínských vojevůdců pocházela tradičně z tohoto regionu. Místní nářečí znělo ostatně Krottenbacherovi jaksi agresivně, jako když se kočky rvou. V mraveništi mnohamilionového Čcheng-tu si užíval v četných soukromých restauracích — prý je to stále socialismus — místních pikantních pochoutek, proslulých široko daleko. Bambusové výhonky, sklízené naveliko a dušené ve všech možných i nemožných omáčkách, se střídaly se „s’-čchuanským kotlíkem“ plným vroucího bujonu, do něhož si strávník sám zanořuje rozmanité dobroty k ovaření. Není celkem divu, že i druhořadí kuchaři z této země dělají za hranicemi

138

139

Kapitola 18

provincie velkou kariéru. Vše je pestré a bujivé, i s’-čchuanská zvířata — pandy velké i malé, takinové, bažanti zlatí, stříbrní i diamantoví — dělají dojem, jako by utekla z nějaké čínské opery. Právě na pandy tu zde nedávno byla otevřena farma, na niž se náš hrdina vypravil: jeho zájem sice zoologii primárně nepatřil, ale takovéto erbovní zvíře provincie i celé Číny si těžko nechat ujít. V krásném bambusovém lesíku na okraji města se rozkládala správní a muzejní budova i veliké výběhy, kde se batolilo asi šest bílo-černých zázraků, dospělých i mláďat, někteří rozvážně konzumovali bambusové výhonky, svou hlavní potravu. Jindřich se dal do řeči s mužem středních let, který zřejmě nepatřil k návštěvníkům. Ukázalo se, že je to biolog a místní zaměstnanec, a zvídavému cizinci nabídl, zda si nechce prohlédnout chovnou stanici celou. Ten nadšeně souhlasil a záhy nato vešli do přízemního baráku, stíněného vysokou vegetací. Tam se ukázala odvrácená strana celého podniku — v malinkých klíckách, kde bylo obtížno se i otočit, tu bylo dalších padesát pand, skrytých očím veřejnosti. Průvodce nadšeně vykládal, jakých dávek hormonů je zapotřebí, aby zvířata vůbec produkovala vajíčka a životaschopné spermie, jaké dávky vitaminů a speciálních krmných směsí je nutno používat a jak obtížno bylo takovéto recepisy sestavit. Jen okénkem směl nahlédnout do supermoderního operačního sálu, kde právě probíhalo chirurgické odebírání vajíček pro oplození in vitro. Ač se usilovně pracuje na technologii dělení raných fází vývoje vajíčka v několik zárodků, ne a ne se to zatím dařit. Prozatímní bilance odchovu zhruba pěti mláďat ročně není nijak vysoká, Japonci prý už jsou dál. Také mnoho dospělých zvířat hyne na degenerativní procesy. Jedno takové právě čekalo na patologickou sekci. Za zabití dvou pand je trest smrti,

ostatně pand je málo a venkovanů dost. Průvodce s pýchou přivedl Jindřicha k inkubátoru, v němž ležela dvě asi desetidenní mláďata velikosti zhruba morčete, se zavřenýma očima a kraťounkou, ale už typicky zbarvenou srstí. Usměvavé dívky v rouškách přes obličej míchaly právě speciální mléčnou směs. Našemu hrdinovi se vynořil kreslený vtip z dob jeho mládí, kdy dva neurvalí chasníci napínají řvoucího kocoura před rozhlasovým mikrofonem a hlasatel k tomu praví: „Milé děti, zdraví vás váš kamarád Mourek!“ Litoval, že vůbec pozvání přijal a skryté útroby instituce spatřil. V akváriu ve vestibulu muzea plavali značně velcí pancéřovaní přísavní sumečci nervózně okolo, jako by hledali nějakou štěrbinu. Jindřich už věděl, že štěrbinek není — z akvária ani ze světa vůbec. Ještě téhož večera raději odjel místním autobusem do města E-mej, či spíše do jeho předměstí Pao-kuo-s’, ležícího pod posvátným pohořím E-mej-šan, tradičním poutním místem všech čínských buddhistů. Tou dobou už zase přicházely poutě na posvátné hory do módy a v městečku už skromně začínal i průmysl turistický — právě v jednom zčásti ještě rozestavěném hotýlku se Jindřich ubytoval a vyšel do tropicky dusného večera. Velcí noční motýli v Evropě nevídaných tvarů a kreseb se tísnili kolem zářivek a divoce na ně naletovali. Na trhu se i ve světle zářivek dosud hemživě prodávalo. Náš hrdina se opájel východní jarmareční mnohotvárností, kterou sice už mnohokrát viděl, ale která jej vždy znovu uchvacovala. Neuvěřitelná paleta ovoce i zeleniny, kdy nad mnohými z exponátů jen nechápavě krčil rameny, jej přiměla k tomu, aby se ptal na jejich čínská jména a zapisoval si je do deníčku i s hojnými komentáři. Vzhledem k tomu, že komentář psal k znakům latinskou kurzivou a česky, záhy to vzbudilo u prodavačů, kteří mu nahlíželi přes

140

141

rameno, nelíčené obavy — nenajali si na ně místní činovníci nějakého zahraničního kontrolora? Nakonec mu raději ani neodpovídali na dotazy a jen se agresivně usmívali. Krottenbacher se přesunul do jiné části obsáhlého trhu a umínil si, že se bude chovat pokud možno nenápadně. Na nabízených zvířatech bylo místy obtížno poznat, co je k jídlu a co k chovu v akváriích či klecích — rozmanití brouci potemníci a potápníci byli ale určení na pánev, stejně jako žáby a želvy svázané rýžovou slámou či rozpláclé uzené krysy, které jako by byly se svými vousisky a šupinatými ocásky právě vytaženy z herbáře. Naproti tomu ptáci v klíckách byli mazlíčci do domácností. Jeden mazaný obchodník prodával jakési holčičce dodělávající mladou timálii, která se mu jen z posledních sil držela na prstě. „Ta je úplně ochočená a jen za dva jüany.“ Dítě se koukalo tázavě a nekoupilo. Kuřata a kachňata určená pro další chov cestovala se vším komfortem, o kterém se mohlo i Číňanům v přeplněných autobusech jen zdát — teprve jejich budoucí cesta zpátky na trh se měla proměnit v peklo. Ty dnes a já až zítra. Nejvíc bizarností bylo v oddělení tradiční medicíny. Sušené parohy a ocásky jelenů, jačí pyje a chřtány, gekoni, mloci, zámotky pavouků, gazelí rohy, kořeny všech tvarů a barev, mrtvé housenky s parazitickými houbami z Tibetu, mořští koníci a hvězdice, popsané želví krunýře, hadi v lihu, preparáty z medvědí žluči, žen-šenu a kdoví čeho ještě, nejrůznější rostlinné čaje a kousky hornin se prodávaly veřejně, někdy v parádních soupravách připomínajících naše bonboniéry. Jeden z trhovců zašeptal Jindřichovi do ucha, že by měl něco „zvlášť speciálního“ a táhl jej do zadního traktu svého krámku, kde s tajuplným úsměvem vytáhl několik sušených tygřích penisů a tlap. „Kdyby snad mladý pán potřeboval…“ Nepotřeboval. Na

konci medicínské expozice stál ošuntělý a vychrtlý stařík a prodával či spíše hlídal několik ganoderm, v čínské medicíně oblíbených chorošů. Měl na sobě tradiční modrou pracovní uniformu z Maovy éry, už dosti chatrnou, oděv, který v této době nosila ještě řada chudších či venkovských lidí, jakož i konzervativní funkcionářstvo. Z nějakého důvodu Jindřicha zaujal a ten se ho optal, co že to tu má. „Pro tebe mám něco lepšího,“ dodal děd, „ale až doma, bydlím nedaleko.“ Ač bylo velmi pravděpodobné, že se jedná o nějaký kšeftařský úskok, náš protagonista ho následoval jako ovce. Prošli několik uliček a stanuli u malého, byť patrového domečku, na zdejší poměry velmi bědného. Stařík prošel chodbou a rozsvítil žárovku, nanejvýš pětiwattovou. Téměř prázdné místnosti dominoval na očouzených zdech obraz Buddhy budoucího věku Maitréi a poněkud menší portrét Mao Ce-tunga. I když znal přilnavost části prostého lidu k Předsedovi, tady ho to trochu překvapilo a tázavě se podíval. „Byla to velká duše, muž-drak, před jeho smrtí nastalo veliké zemětřesení… Ale jsme tu pro něco jiného, mám pro tebe houbu, která zajišťuje přízeň nadřízených…“ Vyňal ze sáčku cosi jako velkou usušenou bedlu. „Pro tebe jen za třicet jüanů, stačí se před jednáním s nimi namazat odvarem… Mám letos jen tu jednu, víc jich nevyrostlo…“ Jindřich byl do hloubi duše rozčarován dětinskostí triku, který v zemi, produkující nerozeznatelné kopie starého umění i zkamenělin, věru nečekal. Ovšem, třicet jüanů už chudákovi stojí za trochu fantazírování. V žertu se optal: „A proč se s ní, dědečku, nenamažete vy, jak tu tak na to koukám, asi by se vám hodila?!“ „Já nemám žádné nadřízené, synku, pro mne nevyrostla.“ I Bernadette Soubirousová koneckonců soudila o lurdském prameni, že pro ni samu neteče. Náš hrdina se rozhodl

142

143

udělat granda a dal staříkovi požadovaný obnos s pocitem dobročinnosti a převahy. Dědek přidal ještě zdarma lahvičku jakéhosi okouzlivě pižmově vonícího parfému, prý pro přičarování lásky — vyrábí se fermentací z kožních žláz opic langurů. Šli zpátky na trh. „Ať ti přinese štěstí,“ řekl děd a zamířil zpátky ke svému pultíku. Na sám závěr objevil náš hrdina ještě komerční věštírnu — ochočený červený hýl rodu Carpodacus přivázaný na niti vytahoval zájemcům z krabice jakási psaníčka, u nás bychom řekli „planety“, po způsobu papoušků našich dávných pouťových atrakcí. Jednu si nechal ptákem vybrat a kořist odnášel do hotýlku. Po dlouhém přemýšlení miniaturní obálku neotevřel a zároveň s houbou uložil na dno batohu. V noci si na věštbu vzpomněl za pohnutých okolností — cestou ve tmě na toaletu otevřel dveře, o nichž se domníval, že tam vedou, a strnul leknutím: vstoupil totiž do prázdnoty a zůstal křečovitě viset na klice u dveří — v nedostavěných domech nebylo takovéto překvapení nic neobvyklého. Jen okolnost, že dole ležela hromada písku, mu zajistila jakýs takýs dopad a podruhé v několika dnech zachránila život, Rozhodl se, že věštbu nechá natrvalo zalepenou.

144

Kapitola 19 Dalšího dne se brzy ráno, trochu potlučený, ale celý, vydal přes známý klášter Wan-nien do hor. Masiv E-mej-šanu je místy velmi strmý a cestičky ve vyšších partiích jsou vytesány do skály jako schody. V posvátných horách se tradičně nesmělo ani kácet, ani lovit a vznikla tu jakási přírodně-náboženská rezervace v Evropě neobvyklého typu. Chrámy a kláštery se opět opravovaly, byť s trochou lokálního svérázu — co šlo, obkládalo se kachlíky, jejichž výrobou provincie odedávna slynula. Co padlo za oběť ničení nebo zubu času, postavilo se znova. Představa, že památka se má udržovat „původní“, je Číně cizí. Při stejných zvyklostech bychom už dávno měli Staroměstskou radnici novou, mnohem gotičtější, než kdy byla. Subtropický prales se spoustou stromů a květin Krottenbachera pohltil. Obrovští, sametově černí otakárci i spousta dalších motýlů létalo důvěřivě kolem bez jakékoli známky plachosti. Byli, stejně jako květy, mnohem větší než u nás, jakoby z třetihor. Sasanky i begonie tu pokojně rostly vedle sebe, opice vřeštěly a výhružně cenily zuby. Jindřich stoupal výš a výš a otevíral se mu velkolepý pohled na celé rozeklané pohoří, kde už začínala vegetace mírného pásma. Maně si vzpomněl na báseň, údajně pocházející od Lao-c’, ale zcela jistě pozdější, kterou údajně napsal při svém odjezdu ze země směrem na západ. Mohlo to být tady? Jindřich ji jednou v rámci jakéhosi cvičení zkoušel překládat a nyní si ji hlasitě recitoval: 145

Jak buvol chrčí a bzdí! A hradbami stojí tu skály V zakrslých palmičkách spí Celník — jen sny se mu zdály Z borovic dávno slez sníh A mlha se v propastech válí Vodopád k nohám mi šplích — Zda nebesa můj život schválí? Hraniční budka se tmí Štětec a tuš se mi smály Na listech posledních dní Jen znaky jak vyrážka spály Osudu stezka a ctnost Teď slunce už slaběji pálí K západu míří — i já Už brzy se rozplynu v dáli. S nastávajícím večerem došel k jednomu z malých klášterů vysoko v horách — sem renovační činorodost ještě nedorazila, barva byla z dřevěných částí už úplně oprýskaná, plechová střecha zohýbaná a prorezlá. Porozhlédl se, zda tu někdo je. Ukázalo se, že klášter už zase funguje, jeho osazenstvo tvořili dva staří mniši, zjevně přeživší veteráni z dob před „kulturní revolucí“, a také už pět mladých noviců, zjevně právě přijatých. Mníškové, sotva šestnáctiletí, nezbedně poskakovali jako děti a tropili si z cizince drobné šprýmy. Někteří měli hábity žluté, jiní prachově šedé. Osazenstvo doplňovaly dvě starší ženy, ale nikoli mnišky, nýbrž podle dlouhých vlasů laičky, které se soumrakem odešly do jakési samoty níže na svahu. Jindřich usedl na okraj terasy a zíral do kraje. Pod převisem skály hned vedle sebe spatřil domácí kozu, asi přišlou z nějakého hospodářství v okolí. Byla velmi objemná a těžce dýchala a po očku se dívala na našeho prota-

gonistu. Kozy se chovají v Číně málo a snad jen díky tomu to s lesy nevypadá ještě hůře. V rezervaci jistě neměla co dělat, ale to se tehdy ještě tak přísně nebralo. Tu se Jindřich nestačil podivovat — v několika minutách koza porodila dvě kůzlata a začala je olizovat. Zdá se, že jen u člověka představují porody krajně bolestivou srdceryvnost — u ostatních savců je to asi nepříjemnost typu úpornější zácpy. Za půl hodiny se líbezná zvířátka začala stavět na nohy a za další půlhodinku, posilněná mlékem, jehož si trochu cucla, se vydala s kozou po svahu dolů, asi k statku, odkud pocházela. Všiml si, že jeden ze starých mnichů jej sleduje a usmívá se. Nebyl to ještě stařík nad hrobem, tak asi šedesátník, ale krátce vyholené vlasy měl zcela šedivé. Napříč čelem až daleko do vlasaté části hlavy se táhla obrovská jizva, zdálo se, že zašitá hrubým stehem. Aniž pronesl co úvodem, řekl: „Malé rozeznáš, velké nerozeznáš. Kolem malého kroužíš, velké krouží kolem tebe. Malé ti bude dáno, velkého se ti nedostane. Malé ti bude i záhubou, velké ti nebude ku pomoci.“ „Příliš vám nerozumím,“ odvětil náš hrdina, „bylo by možné ve vašem klášteře přenocovat?“ „To je jedno, nerozumíš-li slovům, jistě porozumíš událostem. Jsi doma všude na světě, proč bys právě v našem klášteře nebyl?“ Nastala chvíle trapného ticha. Mnich se na Jindřicha zadíval a řekl: „Také jsem býval jako ty, ale je to už dávno. Pak náš klášter zrušili a já se vrátil k rodičům, dolů, do roviny. V devětašedesátém mě Rudé gardy odvlekly do vězení a tam jsem procitl. Vyslýchali mě a já se usmíval, protože ztratit není co. Nikdy není co ztratit, ale do té doby jsem to nevěděl. Mučili mě a tři neděle mi nedávali jíst. I pít vždycky jen jednou za několik dní a já postupně upadal do kómatu. Mysleli, že jsem mrtvý, a odvezli mě do vězeňské nemocnice k pitvě. Když

146

147

začínali pilovat lebku, zase jsem přišel k sobě a pohnul se. Tak si mne už v nemocnici nechali. Od té doby jsem prázdný a prázdnota, jak možná víš, je těhotná všemi věcmi a o všem má vědomost. Ve mně už není nic.“ V ten okamžik se na Krottenbachera upřeně zadíval a ten viděl, jak se pupily jeho očí jako na povel rozšiřují až na doraz. Číňané sice mají oči tmavé, ale rozdíl mezi sytou hnědí a sametovou černí byl ohromující — z očí na něj zírala černočerná tma. Pokynul mu rukou, aby s ním šel dovnitř svatyně. Nelišila se od jiných podobných, které už viděl dříve v Pekingu a okolí. Ukázal na jednu ze soch Buddhy a přikázal, aby si obhlédl jeho úsměv. „Je zároveň milý a slitovný, plný lásky, ale také pouťový, dryáčnický, cynický, nevážný a pohrdlivý, protože svět je žert, většinou špatný. Pokud tohle nepochopíš, synu můj, jsi dítě jako naši novicové, jsi jako strom v lese, který roste a bují, protože musí.“ Tu se rozchechtal na celé kolo a řekl nakonec: „Ano, jsem blázen, ale jen blázen správně vidí a správně chápe. Kdo přehlédne znamení drobná, tomu se dostane velkých. Smrt a další bolestné vtělení už nepřehlédne ani největší hlupák.“ K Jindřichově podivení pak neodešel do kláštera, ale do lesa a teprve za chvíli se vrátil. Mezitím se setmělo a na obloze se objevily hvězdy. Nad obzorem dominovala výrazně svítící Venuše, kus od ní rudý Mars a vysoko nahoře bylo lze spatřit Ursu Maior. V dálce zářilo velké město, snad E-mej. Z jedné cely se ozýval nebesky krásný zpěv manter, bez jediného zakolísání. Á-min-tá! Á-min-tá! Jindřichovi bylo nadzemsky krásně a zdálo se mu, že procitá sám a nahlédá marnost světských věcí. Jako by se sám vyprazdňoval a přesně opakovaná mantra jej naplňovala a zároveň lákala a volala. Neodolatelně váben se přikradl a škvírou nade dveřmi nahlédl dovnitř. Tam se na magneto-

fonu přehrávala smyčka pásku a oba staříci s mníšky hráli karty. Toho večera usnul na terase a další dny se potuloval E-mej-šanem a okolím, dojel pak i do Le-šanu s obrovskou skalní Buddhovou sochou a zvláštní ekonomickou zónou, kam se obyčejní smrtelníci nesměli stěhovat. Bylo na čase vrátit se zpět do Pekingu. Rozloučil se s dr. Wu a jeho ženou, porozprávěv jim o cestě na jih jen rámcově, bez klíčových historek. Ano, památky byly krásné, vřele děkuje za doporučení. Spolu s nimi si taky ještě přečetl zprávy o vojenském puči v matičce Moskvě i o jeho potlačení. Jindřichovi se ulevilo, že nemusí v Číně zůstat a požádat o azyl. Teng Siao-pching to ostatně svému mladému a nezkušenému kolegovi Gorbačovovi nejednou zdůrazňoval, že dělá pravý opak toho, co by měl — namísto ekonomické reformy povolí oprať tisku. Inu, mluviti do dubu a nechť se pak severní barbar nediví, že tak tak zachránil holý život, a to ještě ne vlastním přičiněním. Teď se od něj Nebesa odvrátila, byť mu celý Západ děkuje, že se mu podařilo to, co nikomu před ním — rozložit Sovětský svaz v hromadu trosek, byť nezáměrně. Poslední den si Jindřich vyjel do „Voňavých hor“ na západ od města, obhlédnout Klášter modrého obláčku, kde byl kdysi nějakou dobu pohřben Sunjatsen. Byl zcela stržen obrovskou „Síní pěti set luo-chanů“, velikou potemnělou halou, kde v pološeru pod trámy s tibetskými nápisy bylo vidět sochy takzvaných arhatů, podle lidové víry starého hlídače svatyně prý kupců, obrácených Šákjamuním, jimž ale k dokonalosti a boddhisattvovství přehradila cestu nějaká vada nebo vášeň. Jejich výrazy a gesta, vyjadřující tyto chyby, kanonicky dané podobně jako při zobrazování třeba katolických světců, byly naprosto strhující, někteří měli spíše evropské nežli asijské tváře. I tři

148

149

obří buddhovské sochy na trůnech se smály přesně tak, jak mnich na E-mej líčil. Kus na sever, v Kchang-pchingu, stával i pověstný Kublajchánův letní palác z lakovaného rákosu, z pochopitelných důvodů nesnášející déšť. Marco Polo o něm píše: „Jakmile se zdá, že se počasí kazí a bude pršet, jdou nekromanti na střechu paláce a svým uměním jej ochrání od deště a bouře, takže kolem dokola prší, hřmí a blýská se, a jen palác je naprosto nedotčen.“ V Evropě se takto čarovalo jen amatérsky, nikoli ve státní službě. Ze žádné cesty se nevracíme, jak jsme na ni odjížděli.

Kapitola 20 Doma jej netrpělivě očekávala Marcelka a začínal už druhý, regulérnější školní rok. Školy měly tehdy jen naprosté minimum peněz, zato úplnou svobodu v tom, co dělají a přednášejí. Tyto dvě komodity jsou ostatně vždycky v nepřímé úměře a Slíža to komentoval starým haiku: Domácí drůbež má dostatek zrní, však brzo ji uvaří v hrnci. Volného jeřába nekrmí nikdo, však patří mu nebe i země. I z platu bylo těžko vyžít a Jindřich byl rád, že uživí sám sebe — jeho japanofilní kamarád musel dál po večerech plichtit překlady, aby s rodinou nějak vyšel, leč nestěžoval si. Někdy v listopadu se Jindřichovi zdál podivný sen. Viděl v něm ženu ve středověkém úboru dam z vyšších kruhů, s bílou plachetkou přes obličej, která jej zcela zahalovala. Působila jaksi podivně dvojdimenzionálně, jako z nějaké miniatury k minnesängerské písni. „Jsem Matka Západu,“ řekla mu, podle jeho mínění ve staré provensálštině, ale víme dobře, jak to s těmi jazyky ve snech je. Cosi jí odpověděl, snad v témž jazyce. Náhle mu napadlo roušku odhalit a po určitém váhání to udělal. Jaký byl jeho podiv, když za mušelínovou plachetkou objevil tvář Kuan-jin. „Deset let,“ řekla mu a smutně, jakoby bolestivě se na něj

150

151

usmála. Už ve snu trpce litoval své zvědavosti a v zásadě ihned začal přemýšlet, proč že „Matka Západu“, když kult je typicky východní? Či se to mělo týkat jí spravované „západní země“? Proč ale to oblečení? Sen je sen a v mnohých je obtížno se vyznat. Chvíli uvažoval i o tom, že se přeptá Freunda, ale po zralé úvaze myšlenku zapudil — tohle volalo po něčem existenciálnějším. Doba se ostatně obírala sny zcela jinými. Před koncem roku začala registrace kuponových knížek. „Kuponová“ privatizace patřila podle názoru jedněch k nejbizarnějším, podle vidění druhých k nejkoloritnějším fenoménům přechodového období. Byl to čas téměř uhlířské víry v moc trhu a ve zhruba patnáctimilionovém státě se po počátečním váhání našlo do konce února 1992 na osm a půl milionu „akcionářů“. Dnes už zapomenuté slovo DIK (držitel investičního kuponu) se skloňovalo ve všech pádech, ba snad i časovalo. Je možná pravda, že kdyby se celá věc prováděla jednodušeji a fragmenty špatně prodejných státních podniků dostávali náhodně vylosovaní jednotlivci darem, výsledek by byl po „setřesení“ poměrů stejný. Konal se jeden z největších přesunů majetku v lokálních dějinách a žilo se ve smečkách. Povaha přítomné doby byla taková, že formálními manipulacemi se dalo zbohatnout mnohem zásadněji než prací, která ostatně k blahobytu vede jen výjimečně — i na Západě byly, byť v méně divoké podobě, formální operace třeba advokátů či manažerů zdrojem mnohem větších zisků nežli sebepilnější okopávání mrkve. Tu v Čechách počátku devadesátých let neokopával nikdo, ba část polí zarůstala plevely, které botanikové nevídali od dob ponechávání úhorů ladem. Vznikl fenomén investičních privatizačních fondů, které z drobných akcionářů sejmuly břemeno rozhodování při nákupu akcií a většinou z nich postupně

sejmuly úplně vše. Vzniklo a hojně se užívalo sloveso „tunelovat“, označující obživnou činnost dříve neznámého typu: pro nové či naopak už zaniklé typy aktivit existují vždy i příslušná slovesa, třeba „krumplovat“. Podobně jako se řekněme šlechta vyvíjela od hrdlořezů a loupeživých rytířů k přejemněle-zdegenerovaným salonním typům, prodělala i značná část podnikatelstva ve zkratce hodné Haeckelova pravidla vývoj představující dějiny kapitalismu v kostce. Na přelomu let 91/92 připomínala země tak nejspíše Aljašku Jacka Londona, včetně příslušných postupů. Ještě po léta si bylo možno snadno přiblížit původní etymologii slova „nedobytná pohledávka“ — specializované firmy už většinou věděly, jak v zemi s nefunkční exekutivou pohledávku za příslušné procento „dobýt“ a zároveň „nedobít“ úplně dlužníka. Dlouhé roky nacházeli koupající se výletníci v přehradách rozložené podnikatele upoutané k traverzám i zabetonované v sudech, a mohli se tak posilovat v tradičním intelektuálském opovržení, podobni těm, kdo se s odporem zdráhají vstoupit do chléva, ale mlíčko by rádi. Také přehlížejí, že přechod stranických a tajnoslužebných kádrů do hospodářské sféry tyto velmi specifické spoluobčany jaksi neutralizuje, pokud už je z důvodů humanity či nedostatku průraznosti nechceme či nemůžeme pobít. Škodí pak neskonale méně — geniálně šílený systém novodobých evropských států nejen že všem nakládá dostatek starostí úředního typu tak, aby neměli roupy, ale umožňuje zbytky tržního mechanismu to, že i zcela bezmyšlenkovitě vyházené státní peníze se vracejí zpátky do ekonomického soukolí a dál hnojí hospodářský lán: dřív byly neproduktivní výdaje ztraceny navždy. Tento podivný ráj, či rájopeklo, však na občanstvo teprve někde za horizontem čekal.

152

153

Stejnou, ne-li větší pozornost budily v březnu 92 vyšlé seznamy spolupracovníků StB. Jinak nepříliš na odbyt jdoucí časopis Rudé krávo šel ve svém mimořádně tlustém čísle z ruky do ruky a jeho náklad do statisíců. Jako by se lidu dostaly do rukou dokumenty Posledního soudu. Všude nastalo nadšené hledání a odhalování, byť bylo jakýmsi způsobem jasno, že největší ryby, které fízlování řídily a organizovaly, i ti, kteří měli podobnou činnost tak jako tak v popisu své funkce, v seznamu nejsou. Kdyby tak ještě třeba vyšel úřední seznam hlupáků… Potíž byla v tom, že seznam úřední nebyl. Vnitro, toto nitro každé společnosti, skrývající „vnitřnosti“ na povrchu nevídané a neslýchané, se zachovalo podle prastarých policajtských moudrostí a po dlouhá léta seznam ani nepotvrdilo, ani nepopřelo, jeho zveřejnitele ani neodměnilo, ani nepotrestalo a o tom, z kterého netěsného místa unikl, rovněž mlčelo či možná ani nemělo tušení. Teď si Krottenbacher se Slížou řečenou tiskovinu také koupili a začetli se do ní, hojně k tomu posrkávajíce kávu, kterou při nálezu nějaké obzvláštní pikantnosti prokládali vodkou — bylo sice teprve dopoledne, doba nicméně pohnutá. Se svými rešeršemi nebyli zcela spokojeni — řada těch, které najisto čekali, nebyla k nalezení, naopak našli řadu těch, nad nimiž jim zůstával rozum stát, lidí, které měli za slušné, ba příkladné. Nález Kalhounka je moc nepřekvapil, ale v seznamech například nebyl Brejša — jak to? V tomto případě se nakonec uklidnili konstatováním, že byl snad agentem tak vysokým, že mezi touto druhou jakostní třídou není. Jinak se v tlustém fasciklu sešli všichni možní lidé od domovnic po filmové herce, málokde se uskutečnila idea André Bretona o setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole jako právě zde. Na procenta oproti průměru populace tu bylo sice

asi víc lidí vzdělaných, nějak významných, cizinců, příslušníků minorit národnostních, náboženských i sexuálních, ale různí Vonáskové z komunálních služeb tvořili také velevýznamnou frakci. Náhle se Jindřich otřásl — po prozkoumání nejbližších spolupracovníků, rodičů a přátel jeho zrak bloudil volně, když tu náhle nalezl — Slížovu ženu. Nemohlo být pochybnosti: Watanabe Micuko, 12. 6. 1960, krycí jméno „Gejša“. Chvíli váhal, ale nakonec zavrhl plán nečekaný nález zatajit — hledajících bylo toho času příliš a jiní budou sdílnější. Protirežimník, konfrontovaný s informací, jen zaúpěl, dal si dvě vodky a jal se volat domů. Aby z toho Krottenbacher méně měl, mluvil japonsky, ale hlas mu přeskakoval. Poté referoval, že Micuko vůbec o ničem neví, podepsala prý ale při vyřizování trvalého pobytu tolik papírů, jimž ani nerozuměla, že mezi tím mohl vázací akt klidně být. Při tom mělo i nadále zůstat. Jindřich hledal dále a vzpomněl si na tchána a tchyni — měl na ně, bůhví proč, od pohřbu trochu pifku. A hle, přece něco: Dušnic Václav, 3. 1. 1938, krycí jméno „Pištec“. Proč vlastně špionáž, tajná policie, skauti, kláštery a jiné podobné spolky tak rády užívají „krycích“, „řádových“ či „oddílových“ jmen, jejichž výběr nese svéráznou poetiku, v tomto případě estébáckou? A proč taková jména vymýšlejí nejen sobě, ale i těm, která většinou víceméně nátlakem „zaverbovali“? To je jedno z četných mysterií, které vnitra všeho druhu obklopují a o kterých se obyčejným smrtelníkům nesluší uvažovat. Že by to byl výraz vnitřního přepodstatnění, byť i nedobrovolného? Už ne redaktor Supraphonu Dušnic, ale „agent Pištec“… Či to má naznačovat, že ochotně „zpívá“ — piští, či že bude pištět hrůzou, odmítne-li spolupracovat? Ale to bychom už chtěli z věci zřejmě vykutat víc, nežli autoři zamýšleli… Ovšem koneckonců

154

155

i oni mají podvědomí, jistě hluboké, temné a mnohovrstevnaté, které mnohovýznamností jen kypí… Na každý pád se Jindřich raději neptal.

Kapitola 21 Slíža, zmatený z vývoje doma, odjel počátkem dubna 92 na konferenci v Ósace, kam jej pozvala nadace koncernu Micubiši, a krom řady hlubokých dojmů si přivezl také živé kachňátko, asi deset dnů staré. Kachnička byla na svůj věk poměrně velká a mohutná a její chmýří mělo zvláštní, břidličně šedomodrý odstín, trochu podobný řekněme barvě srsti ruských modrých koček. I jeho hlas byl neobvyklý, oproti našim domácím i divokým kachnám jaksi šelestivě sípavý, ale ne nepříjemný. Mládě se zdálo být na Slížu imprintováno a chodilo za ním po chodbách jako pejsek. Japanolog se tvářil tajemně a prohlásil pouze, že se jedná o tradiční japonské plemeno domácích kachen, velmi specializované a staré, jehož chov má dlouholetou tradici a přísná pravidla, a jako většina luxusních domácích zvířat není pochopitelně určeno k jídlu. Jeho japonský název je ahiru no hana, kachna-květ. Sám by na drahé mládě z dobrého chovu neměl peníze a snad by si je ani nekoupil, ale jedná se o dárek ósackého místostarosty zahajujícího zasedání, který nejen nebylo lze odmítnout, ale který představuje i velikou poctu. Kachnička, a byla to samička, dostala jméno Ajame, kosatec. Slíža ji nosil s sebou do práce i večer domů, dokonce v noci k malé radosti jeho ženy spala pod dekou v jejich manželské posteli. Ne že by snad bělostné povlečení jakkoli zneuctila — vůbec se chovala na ptáka neuvěřitelně spořádaně a čistotně a stejně snadno jako třeba kotě se ji podařilo naučit 156

157

V románu Jamese Clavella Šógun, proslulém detailní znalostí japonských reálií, čtenář poměrně snadno přehlédne na straně 379 českého vydání I. dílu (Praha, 1991) poznámku: „Utište ho… třeba by chtěl kachnu.“ A přece je zde osloveno jedno za základních témat japonské národní tradice, při nepředpojatém pohledu mimořádně koloritní a obohacující, působící však příchozímu z jiných kultur rozpaky. Tradice chovu kachen-kvítků, zvláštního společenského plemene, je prastará a její počátky mizejí v mlhách a nejistotách rané japonské historie. Legendárního zakladatele císařské dynastie Džimmúa prý krátce po založení státu Jamato vyhledala v jeho rezidenci na úpatí hory Unebi kachna se zlatým peřím, která se stala jeho společnicí a rádkyní. Právě ona, podle pozdější tradice prý oplodněna bož-

ským vánkem, se stala zakladatelkou linie kachen-kvítků, nepocházejících údajně jako obyčejné domácí kachny z březňaček, i v Japonsku se hojně vyskytujících. Jakkoli lze jistě tuto informaci vnímat jako legendu, zachycenou autorem kroniky Kódžiki z počátku osmého století n. l., tj. zhruba 1300 let po domnělé události, ukazuje nicméně na klíčové postavení těchto roztomilých tvorů v japonské kultuře. Kachna-kvítek tak po nejméně dvě tisíciletí představuje pro mnohé z příslušníků tohoto pozoruhodného národa úběžník přátelských, citových i fyzických vazeb, jejichž jednotu v harmonii japonská tradice proti evropské vždy zdůrazňovala. Poměrně záhy, v prostředí dvorské šlechty éry Heian během vlády fudžiwarovských regentů, také vykrystalizoval estetický kodex, podle něhož jsou kachny-kvítky posuzovány v podstatě podnes. Jejich hlas prý připomíná šumění východního větru v bambusech pokrytých prvním podzimním jíním, jejich oko by mělo vyjadřovat „klidné a veselé odhodlání ústící v moudrost“, jejich ideální barva by měla být barvou nebe nad mořem v ústí řeky Jodo hodinu po západu slunce v den podzimní rovnodennosti. Za naprostou samozřejmost platilo kachny-kvítky nejíst, podobně jako se z pochopitelných důvodů nejedí lidé. Ještě před první světovou válkou musel takto Japonsko opustit rakousko-uherský vyslanec hrabě Coudenhove-Kalergi, který, neznaje místní mravy, nechal jednu z těchto kachen ambasádním kuchařem upravit. Jeho počínání nebylo ani tak chápáno jako zločin, spíše jako velice hrubá nepřístojnost, která se ovšem po rezidenční čtvrti záhy rozkřikla. Rovněž už na heianském dvoře bylo přísně zakázáno kachny-kvítky křížit s jinými plemeny domácích kachen. Ač z hlediska západní zoologie se pochopitelně nejedná o nějaký svébytný druh, ale o zdomácnělou formu japonské divoké kachny, Anas platyrhynchos f.

158

159

chodit na bedničku s pískem. Její pán na ni mluvil zásadně japonsky, jednak prý proto, že na tento jazyk byla v nejútlejším dětství zvyklá, jednak proto, že některé emoce prý nemůže čeština, neznalá tradice chovu kachen-kvítků, vůbec adekvátně vyjádřit. Japonština má údajně zvláštní slovo například pro „chlubit se kachnou-kvítkem, kterou darovala starší a výše postavená osoba“. Kachnička se o svého pána něžně třela a byla šťastná zejména tehdy, když jí chmýří lehounce natíral lanolinem, aby se v dopadajícím světle pěkně lesklo. Slížova výstřednost byla obecně známá a nápad s kachnou namísto psíka se všem zdál mimořádně vtipný. V následujícím čísle ústavního časopisu Compa-Ratio se objevil tento velmi čtený a všeobecnou pozornost budící článek: Ahiru no hana, kachna-květ a její místo v japonské kultuře a historii. Radovan Slíža, ÚSSVZ FOSS UF.

domestica, nechyběly ovšem ani pozdější japonské pokusy popsat pod vlivem evropské zoologie kachnu-kvítek jako samostatný druh (např. Kuroda, 1903, v Jap. Ornithol. Journ. jako Anas meretrix). S nástupem buddhismu se vynořily i spekulace o tom, zda a do jaké míry jsou kachny-kvítky schopny pochopit učení Osvíceného a vlastními silami spět k osvobození, jak je velmi vtipně karikuje sbírka zčásti humoristických povídek Kondžaku monogatari. Jinak byl vztah buddhismu ke kachnám-kvítkům spíše rezervovaný, edikt z roku 889 je zapovídá v klášterech sekty Tendai vůbec chovat. První evropská zmínka o těchto zvláštních bytůstkách a jejich místě v japonské kultuře je ve spise portugalského jezuity Pedra Da Silva Nihonorum peccata, praecipue illa carnalia, acuratissime descripta et delineata (Opera membrorum Societatis Jesu XXVIII, Ex regno Nippon vel Nihon relationes, p. 36–88, Romae, 1595). Tento pozoruhodný muž a jedna z klíčových postav japonských misií se dostal do země již roku 1549 jako mladík v doprovodu svatého Františka Xaverského a v zemi, jejíž jazyk zcela plynně ovládal, strávil plných 47 let. Ještě jako stařec nad hrobem se dočkal mučednické smrti, jsa veřejně popraven na rozkaz šóguna Hidejošiho v rámci prvních protikřesťanských razií. Není celkem překvapivé, že ani vztah tohoto svatého muže ke kachnám-kvítkům nebyl právě nejvstřícnější, byť oceňuje jejich společenské vlastnosti a doporučuje je k chovu pro zábavu dětem na evropských panovnických dvorech. Loď, na niž posílal párek těchto zvířat pro madridskou královskou rodinu, však bohužel na cestě Bengálským zálivem přišla do neobyčejně prudké mořské bouře a potopila se. Da Silva dokonce přinutil pokřtěného knížete Sumitadu Ómuru, aby se rozloučil se svou nejoblíbenější kachnou, tehdy široko daleko proslulou svými dokonalými formami a jménem Měsíční

Rozšířená verze Buke šohatto (Zákoníku vojenské šlechty) třetího tokugawského šóguna Iemicu, podrobně regulující život samurajů z nejrůznějších aspektů, přísně zakazuje odkazovat kachnám-kvítkům jakýkoli movitý či nemovitý majetek a výslovně zapovídá úřadům všech stupňů se takovýmito kauzami vůbec zaobírat. Měšťanům, podle představ o feudální hierarchii mnohem inferiornějším, podobné konání zakázáno nebylo, ba občas docházelo i k adopcím opeřených miláčků. Zmíněný zákoník samurajům rovněž přikazuje přísně dbát na dobrou pověst a předpisový vzhled svých oblíbenkyň a pod trestem ztráty privilegií se vyhnout těm, které „vrhají očkem a jednají nekultivovaně“. Takováto strohost ovšem vládla jenom na papíře. Šógun Cunajoši, vládnoucí v letech 1680–1709 a známý i jinak jako velký příznivce a ochránce zvířat, zejména

160

161

záblesk. Ómura ovšem svou oblíbenkyni nedaroval kastě nedotknutelných (eta), jak nekompromisní misionář na nebohém konvertitovi z výchovných důvodů požadoval, ale svému feudálnímu sousedovi jako kompenzaci za areál přístavu Nagasaki, který mu zabavil a poté věnoval jezuitskému řádu. O síle citových vazeb svědčí řada básní, z nichž se speciálně z období Muromači zachovaly tři obsáhlé specializované antologie. Na tisíc gejš je v Kjótu a dva tisíce v Kamakuře však kde můj zobáček dlí? či: Listy javorů zrudly A v mlze podzimu zahlédám Něžnou plovací blánu…

psů, zanechal známý výrok: „Psi, kachny, vazalská věrnost (čú) a synovská oddanost (kó) — to jsou čtyři sloupy mého trůnu.“ Za tokugawské éry se těšily kachny-kvítky i velké pozornosti výtvarného umění. Slavné album Utamara Kitagawy Proslulé a mimořádně krásné kachny knížectví Sacuma bylo kolorovaným knihtiskem počínaje rokem 1797 mnohokrát vydáváno a ujalo se zejména jako obvyklý a vhodný dárek pro chlapce ze samurajských a podnikatelských rodin k třináctým narozeninám. V pozdním osmnáctém století se rovněž rozšířila móda takzvaných „osobních kachen“, vylíhlých z vajíček, která jejich budoucí pán inkuboval po celých potřebných osmadvacet dní teplem vlastního podpaží. Prý byly zcela mimořádně oddané a věrné — pozdní tokugawské období se svou dusivou atmosférou bylo ostatně takovýmto nepolitickým zábavám velmi nakloněno. Naopak za éry Meidži se dosti často vyskytovaly hlasy, že chov kachen-kvítků je překonaným feudálním barbarstvím, které se má v rámci poevropštění politiky a vzdělání opustit (například Jukiči Fukuzawa ve své známé knize Gakumon no susume — Výzva ke vzdělání a dalších článcích v dobovém tisku, zejména v Tókjó ničiniči). Několik exemplářů se v této době dostalo i do amerických a evropských zoologických zahrad, kde se však jejich chov neudržel, i deníky admirála Perryho se zmiňují o „flower-ducks“. Krátká, byť velmi znechucená poznámka a výstižné vyobrazení se nachází i v devátém a desátém vydání Brehmova Života zvířat, v následujících je už vypuštěna. Chov kachen-kvítků tedy přežil i prudkou modernizaci japonské společnosti, byť už přestal být pociťován jako vhodné literární téma pro poezii i prózu, kde zcela ustoupilo ze Západu importovaným žánrům i formám. Zdálo by se, že pozoruhodný ostrůvek starodávného kulturního dědictví bude uchován, ale nejhorší časy měly teprve přijít. Zcela symbolic-

ky a jako znamení děsivých konců lze vnímat velký požár v zábavní čtvrti Jošiwara v Tókju v roce 1936. Rozlehlý komplex převážně dřevěných staveb tehdy vzplál v krátkém okamžiku a vojsko ve snaze zabránit šíření plamenů na další partie města část čtvrti zcela izolovalo a odmítalo, byť úplně zbytečně a neúčelně, kohokoli vpustit dovnitř i ven. Asi tři tisíce dívek a zhruba srovnatelný počet kachen-kvítků hledal záchranu v rozlehlém umělém rybníce, který pochopitelně ohni nepodlehl, zato však nesmírným žárem z okolí jeho teplota postupně stoupla natolik, že zde všechny našly svou smrt. Strašlivá tragédie otřásla tehdy celým Japonskem, kde se stala námětem mnoha balad zpívaných v čajovnách, a poněkud i zbytkem světa, zejména když se ukázalo, že ji způsobil jen zmatek v armádních rozkazech. Hlavní pohroma však měla přijít ještě později. Při postupném vyčerpávání všech rezerv během války v Tichomoří bylo nutno mobilizovat další a další zdroje. 3. února 1944 podepsal náčelník generálního štábu Tódžó dekret, přikazující rekvizici všech kachen-kvítků pro

162

163

potřeby armády a jejich okamžité odeslání za dislokovanými bojujícími jednotkami. Tím byl jejich osud v zásadě zpečetěn — naprostý nedostatek vhodné potravy v kombinaci se zlým nakládáním ze strany válkou zvlčilé a zpustlé soldatesky znamenal pro zhýčkané a v dostatku vychované opeřence jistou smrt, řada jich byla i přímo snědena, většinou tajně, ale například na obležené Okinawě na přímý rozkaz vrchního velitele, byť neoficiální a jen ústní. I pět exemplářů, které přivezl ministr zahraničí Macuoka jako osobní dar tennóa Vůdci počátkem roku 1941 do Berlína, umístěných v tamní zoologické zahradě, válku nepřežilo — tehdejší ředitel Oskar Heinroth jimi jako „bezcennými domestikanty“ v době naprostého nedostatku masa roku 1944 v tichosti nakrmil drobné šelmy, a závěrečnému kobercovému bombardování celého zooparku by byly podlehly tak jako tak. Celý chov byl zachráněn prakticky jen zázrakem: japonský vystěhovalec do Spojených států jménem Shiro Tahara, úředník v městské vodárně v San Francisku, choval ve své vilce na okraji města několik kachen-kvítků, z hlediska špičkových jedinců z chovů japonských aristokratů samozřejmě spíše podřadných. Když byl se svou rodinou nedlouho po útoku na Pearl Harbor odvážen do internace do tábora v nevadské poušti, úpěnlivě prosil svého souseda F. F. Smithe, aby se o ptáky v době jeho nepřítomnosti staral, a sliboval mu bohatou odměnu. Ten tak nakonec učinil, byť jen s nechutí, a kachny přestěhoval na vlastní zahradu. Zde se hejno do konce války utěšeně rozmnožilo, byť bez jakéhokoli výběru a řízené plemenitby, několik kusů ovšem děrami v plotě odcizili bezdomovci přebývající na sousední nazastavěné parcele. Namísto vděku a radosti propukl Tahara po svém propuštění a příjezdu domů v pláč a pan a paní Smithovi mu jen s námahou zabránili v rituální sebevraždě. Pohled na výsledky

Po přečtení článku se celá řada přátel a známých, ba i zcela cizí osoby, přicházely na pozoruhodnou kachnu podívat, byť někteří z čtenářů se tvářili indignovaně. Kachna už za tři měsíce dosáhla předpisové obří postavy, vážila skoro sedm kilogramů a rovněž její definitivní peří bylo krásně modrošedě mramorované, na křídle s obzvlášť výrazně modrozeleně lesklým „zrcátkem“. Už v polovině definitivní velikosti začala jevit tendenci se svým pánem komunikovat, zpočátku neobratnými pokusy o opakování několika japonských slov. Na rozdíl od papoušků či špačků jsou však hlasové orgány kachen mimořádně špatně uzpůsobeny k napodobování lidské řeči a výsledek téměř nebyl k rozeznání. Tu Slíža připadl na pozoruhodnou myšlenku, která se ukázala jako mimořádně plodná. Začal svou chovanku učit psát: předložil jí malou mističku rozdělané netoxické tuše, do níž celkem ochotně namočila zobáček, který jí potom po papíře vedl, až vznikl žádoucí japonský znak. Po

164

165

divoké plemenitby s jejich „drsnými, drze a podbízivě znějícími hlasy, nehezkou chůzí a vulgárními pohyby“ byl pro něj mnohem větší ranou než léta ne právě příjemné internace v pustině. Po čase se však uklidnil, zejména když zjistil, že jeho hejnko je poslední, které válečné zmatky přežilo. Dva přestárlé exempláře, nalezené McArthurovými vojáky přímo v císařových osobních komnatách, se k chovu už nehodily. Díky této šťastné shodě okolností mohl být chov kachen-kvítků znovu obnoven a jejich poslední celojaponská výstava v Kóbe ukázala, že dnešní odchovy snesou opět nejpřísnější estetická kritéria z fudžiwarovských časů, ba repertoár byl obohacen i o jedince s růžovou či světle modrou základní barvou. Skvostu a květu japonské národní minulosti tedy dnes jistě žádné nebezpečí nehrozí.

několikerém opakování je malovala s pozoruhodnou jistotou — zajímavé bylo, že se to dařilo dobře pouze u znaků čínského původu, takzvaných kandži, kde jeden znak znamená původně jedno slovo, nikoli u slov psaných japonskými slabičnými abecedami hiragana a katakana. Rozdělení slova na jednotlivé zvuky a jejich separátní zapsání je, zdá se, kachní duši bytostně cizí a lidské možná do určité míry taky — podívejme se na naše prvňáčky. I tak se však náhle dalo s ptákem komunikovat, byť většinou tvořil „věty“ jen jednoslovné a namaloval jeden příslušný znak. Někdy se pokoušel i o jeho přečtení, většinou takzvané sinojaponské, tedy zkomolenou výslovností dotyčného znaku v čínštině, které používá japonština často jako dublety „japonské“ výslovnosti téhož znaku ve složeninách. Zdálo se, že kachna běžné japonské mluvě v podstatě rozumí, ráda si rovněž nechávala vyprávět příběhy o Momotaróovi, chlapci nalezeném ve veliké broskvi, či strašidelné historky o ringecu, chlupatých obludách strašících v noci na půdách domů, kam od jisté doby odmítala vstoupit. Kolik si z těchto příběhů, kde se jednalo často o věcech, s nimiž ve svém úzkém světě nikdy nemohla přijít do kontaktu, vlastně odnášela, bylo otázkou, ale většině běžných čtenářů či diváků se v podstatě nevede zas tak o mnoho lépe. Celkově by se její vkus dal označit jako dětský a ráda by sledovala i animované televizní seriály, ale ty jí její majitel jako nekulturní a hloupé zakazoval. Záhy obnášel její repertoár přes osm set slov a s velkým nadšením se učila nová. Tento slibný vývoj byl přerušen pohlavním dospíváním. Rozumné a poslušné zvíře se stávalo náladovým a hněvivým a ve stále rostoucí míře začínalo napadat Slížovu ženu, která se na ně ostatně dívala už od počátku podezíravě. Po svých atakách, při nichž nepomáhaly ani mírné tělesné

tresty jako třeba našlehat vrbovým proutkem, malovala tuší znak pro „nenávist“ a ještě dlouho zlostně sípěla. Naopak svému pánovi zachovala nehynoucí přízeň a často mu malovala znak „hnízdo“ a potřásala k tomu dorůstajícími křidélky. Také se jej snažila vylákat k společnému koupání ve Vltavě či alespoň ve vaně. Byla štěstím bez sebe, když ji poplácával či hladil po hřbetě a tahal za peří v zátylku. Milovala i krmení kousky sušenek přímo z úst do zobáku. Časem se staly její výpady proti paní Micuko tak prudkými a špatně snesitelnými, že ji bylo nutné dát z domu. S trochou rozpaků ji Slíža umístil ve své pracovně na fakultě, kde se stala velmi záhy atrakcí celé budovy, a vzhledem k její čistotnosti, disciplinovanosti a jinak vlídnému chování k lidem mimo rodinu se s ní dalo po proběhnutí nejhorších pubertálních vln opět dobře vyjít.

166

167

Jindřich donesl zvěsti o mimořádné kachně i Komárkovi, který projevil přání ji vidět. Společně přišli za Slížou a začali nevšedního tvora obhlížet a testovat, popíjejíce k tomu japonský zelený čaj, který Slíža v kvantech a opakovaně vařil. Kachna byla právě v dobrém rozmaru a neváhala podle rozkazu třídit obrázky lidí a zvířat, které návštěvník přinesl speciálně k tomuto účelu, přimíchav mezi ně i její vlastní fotografii. Na hromádku „lidé“ skutečně naházela vystříhané časopisecké obrázky i fotografie jí známých lidí, prohlížeje si je komicky vždy našikmo jedním okem, a bez zaváhání i fotografii vlastní, na druhou kupku pokládala obrázky „zvířat“ — koní, psů, ještěrky, včely a také dvou jiných kachen, bílé pekingské a divoké. Když jí podrželi ještě jednou před očima vlastní obrázek, spontánně ponořila zobák do tuše a napsala znak pro „krásný“. Jindřichovi, který jí často nosíval různé pochoutky, nakreslila znak „keks“, a když se hned neměl k přinesení, nakreslila jej znovu, mnohem větší a jakoby zuřivými a energickými tahy. Všichni byli zajedno, že případ je po bližší a pečlivěji provedené studii zralý na obsáhlejší článek. Komárek se jal vyprávět o experimentech se čmeláčími koloniemi, které konají jeho diplomanti. Slíbil Jindřichovi ukázat svůj chov a za týden mu skutečně předvedl celou sérii různobarevných úlků, které měl umístěné ve starých voliérách nad botanickou zahradou tak, aby čmeláci mohli pletivem snadno prolétat na pastviště, lidé či

zvířata na způsob skalních kun však nemohli osazenstvo úlků poničit. Nechal jej nahlédnout i do nitra bedýnek, kde v mechu či krejčovské vatě byl k vidění chumáč hnědých voštin, obsednutý obyvateli, kteří sice vesměs temně a popuzeně bzučeli, ale většinou se neodhodlali přímo zaútočit. Pro zvídavého čtenáře zde budiž řečeno, že kolonie čmeláků jsou jednoleté, mladá královna na jaře sama v poněkud heroickém vypětí někde v díře v zemi či dutině stromu hnízdo založí, postaví první larvální buňku z vosku, naplní pylem smíšeným s nektarem, naklade do ní několik vajíček a zahřívá je, neboť počasí je chladné. Asi po měsíci takovéhoto snažení odchová několik prvních dělnic, velkých kvůli spartánským podmínkám svého mládí stěží jako oteklé masařky. Ty se hned zapojí do práce, odchovávají další a další dělnice a královna už posléze nevylétá ani ven a jen klade — to je ostatně její poněkud aristokratická přirozenost, schopná spíš počátečního heroismu než každodenní sběračské píle. Uprostřed léta se líhnou i mladí samečkové a samičky, které jediné po spáření jako nové potenciální královny přezimují někde v zemi do dalšího roku. Na podzim hnízdo zaniká, stará královna, upracované dělnice a samci postupně hynou. Celý cyklus je z našeho hlediska krátký, ale kdyby nějaký démon sledoval vzestupy a pády lidských říší, neměl by jistě jiný dojem. Toto jsou samozřejmě údaje již dlouhou dobu obecně známé. Diplomanti však objevili věc zcela zásadní a otřásající. Ukázalo se totiž, že čmeláci pořádají ve svých hnízdech koncerty s neuvěřitelným bohatstvím hudebních produkcí. Podobně jako zpěv velryb keporkaků či samců některých druhů netopýrů je nutno zdánlivě fádní bzučení, zachycené citlivým mikrofonem na magnetofonový pásek, zhruba desetkrát zpomalit, aby se bohatá a na poslech zvláštní melodie

168

169

Kapitola 22

stala pro lidské ucho vnímatelnou. Po tomto zpomalení připomínají zpěvy některých druhů čmeláků nejspíše tak Bachovy fugy, jiné zase nějakou orientální muziku typu Chačaturjanova „Šavlového tance“. Melodie se neliší jenom u různých druhů, ale i jednotlivé geografické rasy v rámci nich mají tento hudební folklor velmi odlišný, právě tak jako jednotlivá čmeláčí hnízda mezi sebou. Ke koncertům dochází pravidelně v časných ranních hodinách, než se osazenstvo rozlétne po květech, a ve zvlášť vydařených případech mohou trvat i dvě hodiny. Signál, který jeden z osazenstva úlu na zahájení vydává, hlasitý, vysoký tón, znějící někdy nepřetržitě až půl hodiny v době kolem východu slunce, je znám už věru dlouho. Pozoroval jej poprvé už v sedmnáctém století holandský malíř a přírodovědec Jan Goedaert (1618–1668), chovající několik čmeláčích kolonií, a popsal ve své třísvazkové knize Metamorphosis naturalis insectorum (1662–1669) — považoval jej mylně za výzvu k odletu do práce, jakýsi budíček. Pozdější autoři pokládali celý fenomén, který provozuje vždy stejná dělnice, takzvaný Goedaertův trubač, za větrání hnízda, ale nikdo netušil, že se jedná o počátek koncertu. Postupně se ukázalo, že mezi dělnicemi existuje nepočetná, ale specializovaná vrstva individuí, která se věnují především aktivnímu provozování hudebních produkcí, komponování nových melodií a také jejich „kradení“ odposlechem v jiných hnízdech a vkomponováním zaslechnutých motivů, které si už celoživotně pamatují, do vlastních kreací. Tyto dělnice lze poznat při bližším ohledání podle toho, že mají redukované košíčky pro sběr pylu, neboť práce na květech se neúčastní, jen sají z přineseného a komponují. Při jejich pitvě jsou patrná i zvětšená a zbytnělá nervová ganglia. Ostatní jedinci jejich produkce většinou jen

poslouchají, nanejvýš krátké sekvence sami opakují. Zvlášť intenzivně naslouchají mladé budoucí královny, neboť právě díky jejich paměti přetrvávají nejlepší skladby zimu a tradují se na další generaci, jíž je předbzukují jako malým larvičkám a pak opět ihned po jejich vylíhnutí z kukly. Když kolonie dostatečně početně vzroste a objeví se první hudební specialisté, začíná i pravidelné každodenní pořádání koncertů, které se udržuje alespoň v náznacích až do podzimního zániku hnízda. Vzhledem k tomu, že podle biologické doktríny současné doby nesmí žádný živočich nebo rostlina nic dělat „jen tak“, pro zábavu, ale ze všeho musí být nějaký přímý nebo nepřímý „užitek“ v podobě šíření vlastních genů, byla celá záležitost krajně na pováženou. Je to trochu podobné jako kalvínská představa o tom, že rozmnožování je vážná věc, nikoli zábava, cosi tak užitečného a příjemného jako řekněme velké prádlo. Obě doktríny jsou zajedno v tom, že život je smrtelně vážný a na jakoukoli zbytečnost není, nesmí a nemůže být pokdy. Es kann nicht sein, was nicht sein darf, napsal kdysi Christian Morgenstern. „Takhle nám to nevemou ani do vlastivědnýho sborníku Podblanicka!“ úpěl výzkumník. Jedinou nadějí prý je navléct to nějak tak, že kvalitní koncerty přitahují do hnízda i dělnice z jiných kolonií, a ty se tam pak zapojují do práce, snášejí nektar a pyl a pomáhají odchovávat více a kvalitnějších mladých samečků a samiček, kteří dál šíří geny své matky zakladatelky. Na obzvlášť známé a vydařené koncerty se pochopitelně mnoho čmeláků z jiných úlků slétá, jak se ukázalo jejich značkováním, ale že tam potom zůstávají natrvalo a rovněž i na pracovní úvazek, bylo třeba teprve pracně doložit. Ideologickou obtíž chápal Krottenbacher pouze zčásti, už proto, že Čína vždy alespoň v teorii zdůrazňovala kooperaci

170

171

před konkurencí, zato jej okouzlila možnost stát se také čmelařem a vlastnit čmelín s několika čmelstvy. Když toto přání projevil, hostitel mu slíbil časem dodat dva úlky s usazenými mladými královnami. Pak ho vzal ještě podívat se do rozlehlé budovy, kde působil. Nejdříve ze všeho mu předvedl hluboko ve sklepě čínského velemloka, dar předsedy Maa a po celé Praze proslulou pozoruhodnost, v jejíž existenci řada soudnějších lidí ani nevěřila. Ale byl tam, sice ne stoletý, jak si o něm tradice šuškala, ale mnoho mu nechybělo — Mao už byl dávno vystaven ve skleněné rakvi, leč velemlok, v době svého přivezení jistě už v letech, ještě temně šplouchal ve své vaničce, dlouhý a těžký zhruba jako pětileté dítě. V temnotě a stálé teplotě za několika zamčenými dveřmi se dostal do jakéhosi stavu bezčasí a o mnoho let přežil všechny své druhy v bazénech zoologických zahrad, podobně jako loupežník Babinský dosáhl o chlebu a vodě věku, o němž si jeho spolulupiči nemohli nechat ani zdát. Ač objektivně nebyl nebezpečný, vnímala jej většina z těch mála vyvolených, kteří ho spatřili, jako číhavého a poťouchlého, možná spíše pod vlivem četby Čapka. Když se vraceli do druhého patra, objevil Krottenbacher na jedněch dveřích tabulku Department of Snail Mechanics a právě vycházející pracovník zvědavým zájemcům vysvětlil, že francouzská firma L’escargot qui rit, „plž, který se směje,“ jejíž konzervy se později začaly v Čechách prodávat pod názvem „Veselý šneček“, bude velkoryse sponzorovat několikaletou studii mechanických vlastností plžích pletiv, zejména svaloviny v oblasti takzvané nohy. Tato struktura je pozoruhodná zejména mimořádnou pevností v tahu a rezistencí vůči přetrhnutí a výsledků bude zřejmě možno prakticky použít při navrhování synte-

tických vláken tahově namáhaných, například pro vlečná lana. I jinak je situace velmi příznivá, protože na plže jakožto bezobratlé se nevztahují zákony na ochranu zvířat, jen je nutno vyřešit některé technické jednotlivosti, jako že materiál během procesování zlobně pění, čemuž se dá zčásti pomoci častým potíráním acetonem a odpreparováním ulity. Též stojí za úvahu využití domácích druhů plžů nahých, tj. slimáků. Rozmanité mechanické napínací aparáty s citlivými siloměry už byly instalovány všude po stolech, z beden bylo právě vyloženo několik mikroskopů poslední generace pro vyhodnocování změn na struktuře vláken a množství chemikálií nejrůznějšího typu. Už také byla do Journal of Biomechanics odeslána první práce Elastoplastic Deformation in the Garden Snail, Helix pomatia L. Tak se tedy bytosti ve světě navzájem dusí a masí, lidé plžům a lidé lidem, tak černomagicky roste moc, světská i duchovní, z přidušování a napínání jiných. Victor Hugo velmi dobře postřehl, že Všemohoucí, chce-li, vynikne i jako stvořitel věcí přízračných — proč to chce, tato myšlenka zbožného myslitele děsí. Děsí, ale svět je plný věcí prazvláštních. Komárek zaklepal na jedny z dalších dveří. Nejdříve se vyřítili dva trpasličí pudlíci, Konrád a Lorenc, a poté vyšel muž středních let s plnovousem a představil se jako dr. Šnejdárek. Vyzván, aby předvedl své chovance, přinesl jakýsi plastikový box a odklopil víko. Na vrstvě hoblin s několika polookousanými mrkvemi tam sedělo několik bytostí, které Jindřichovi zcela vzaly dech. Živočichové, velikostí kdesi mezi zlatým křečkem a morčetem, měli černý a hladký, jakoby nakrémovaný a vyleštěný povrch, jen na hlavě bylo několik hmatových chloupků různé délky, zjevný ocásek chyběl, očka byla jen malá a hluboko posazená. Ač byl připraven na nějaké překvapení, propadl

172

173

Jindřich skutečnému zmatku — co to, ó hrůzo, je? Kmitla se mu hlavou myšlenka, že snad nedospělý ptakopysk, protože tvor měl vpředu evidentní zobák, byť velmi krátký a široký, jako motyčku. Dr. Šnejdárek jedno z monstříček vyndal a posadil na ruku. Tu byly teprve vidět silné, zřetelně ptačí nožky, s dvěma prsty dopředu a dvěma nazad. Živok ho zobákem jemně šimral mezi prsty, dokonce do jedné z mezer vyzvracel trochu oranžové kaše, zřejmě rozžvýkanou mrkev. „To je Geopsittacus subterraneus, jediný trvale pod zemí žijící pták. Věřte nevěřte, je to nejblíž příbuzné papouškům ara. Žijou v Peru na východních svazích And, hrabou si chodby v lesní opadance a žerou kořínky. Místníci nám jich nosili desítky, páč jim ožírají na polích hlízy manioku, a nemůžou jim přijít na jméno. Žijou v koloniích a vyhrabávají takový plochý krtiny… Orientujou se vlastně sonarem, jako netopýři, no tak, Lojzíku, ukaž pánům křidýlko…“ Odchlípl prapodivnému opeřenci cosi v přední části těla a vskutku — nevelký výběžek, který připomínal krátkou nožku s jediným silným drápkem někde za polovinou, měl na obvodu krátká rudimentární peříčka, krom těch, která se přeměnila v hmatové vousky, jediná. Krottenbacher poděkoval a požádal, zda by už nemohl jít, ani si neposlechl celý výklad o tom, že je to jediná skupinka chovaná v zajetí a jak jim ji závidějí i v Yale — jen kdyby se všechna snesená vajíčka pro tenkost skořápek hned nerozbíjela…

174

Kapitola 23 Blížil se den, kdy se měla Marcelka přestěhovat od svých příbuzných k Jindřichovi. Ten jí pomáhal v jejím apartmánu balit vše možné do krabic a podivoval se, kolik různých možných i nemožných předmětů jeho vyvolená má. Když Marcelka odběhla cosi vyhodit dolů do popelnice, začal Jindřich, hnán zvědavostí, probírat jakési desky, ležící na povrchu jedné z krabic. Byly v nich všemožné papíry a potvrzení a také maturitní vysvědčení ze střední zdravotní školy. Náš protagonista náhle ztuhl a poděšeně se mu zúžily pupily. Na listině totiž stálo „Marcel Novotný“, jako profese byla nicméně udána „zdravotní sestra“. Je obecně známo, že zvědavost a nenechavost je věc zhoubná a za to, co najdeme, si můžeme sami, ale o tom se musí přesvědčit každý na vlastní kůži. Teď už tuto triviální moudrost věděl a zalapal po dechu. V ten moment vešla Marcelka s prázdným košem na odpadky. „Duše moje, co to má znamenat — ty máš snad bráchu stejnýho jména?“ chytal se posledního stébla, ač tušil, že marně — celá Marcelčina nestandardnost dávala tušit nějakou nebývalou pikanterii. „Co, co to máš? A i kdyby, tak co?! Tak ať to víš všecko, byl jsem taky ženatej… ženatá…“ Krottenbacherovy zornice se začaly rozšiřovat, jako když kočka pozoruje ptáčka na římse okna. „Tááák???“ ujelo mu. „Abys věděl, byla jsem operovaná jako třetí v celej republice, v roce osumdesát osum, docentka Vostradovská si mě sama vybrala, že prej se nejlíp hodím, ale stejně se čeká 175

dlouho…“ Začala hrabat v jiné z beden a vylovila fotografii představující rodinku se dvěma malými dětmi, chlapečkem a holčičkou, maminkou něžného, leč tuctového obličeje a tatínek — nebylo pochyb — Marcelka, byť s vlasy nakrátko a postavou trochu hranatější. Húúúúúú. „To je Tereza… Dělaly jsme spolu v Motole, to víš, kluků chodí na zdrávku málo… A to je Matoušek a Esterka. Co jsme se rozvedli, nechce mi je půjčovat a pomlouvá mě, kudy chodí. Ale prachy, prachy, ty bere — proto vydělávám tak málo… I za docentkou Vostradovskou byla, lámat ji, aby mě neoperovali… Kdyby mě jiný nepodrželi, tak mě uštvala. Byla tam v Motole jedna taková skvělá bába, tlustá a strašně sečtělá, v mikrobiologický laboratoři. Za tou sem dycky chodil a brečel, že nevim kudy kam, a ta mně za Vostradovskou poslala. Dycky mi řikala: „Marcelku, ty seš hovno chlap, ať seš aspoň pěkná ženská — ty kozy ti budou slušet.“ Víš, vona si moc servítky nebrala, ale všechno s Vostradovskou domluvily…“ Zavadila o módněžurnálové ňadro. „No, silikon… Jinak mi to holky rozmlouvaly a máma se ke mně vůbec nezná, jenom tady teta se strejcem…“ Jindřich se začínal probírat k vědomí. Marcelka vytáhla odkudsi ilustrovaný populární časopis Naše zdraví a nalistovala hbitě dvojstranu plnou barevných fotografií na křídovém papíře — před Jindřichem se rozprostřel celý průběh takovéto operace. Podivoval se, jak je celý postup relativně jednoduchý. Je snazší odkrajovat než modelovat. „Navopak to jde mnohem hůř… I takový má Vostradovská zájemce.“ Vzhledem k tomu, že si inkriminovaný objekt nikdy neprohlížel zblízka a v přímém osvětlení, teď o to zdvořile požádal. Jako ve snách mapoval drobné jizvičky, stopy po stezích a jiné malé nepravidelnosti. „To… To není možný…“ „Pak jsem radši přešla do vinohradský, páč v Motole mě

furt drbaly… Máš mě rád? Eště pořád? Já jsem chodila taky s Vavříkem, tím akupunkturistou od vás, on byl taky na Vinohradech… A když jsem mu to řekla, tak mě nechtěl ani vidět, ani mi nevodpoví na pozdrav, frajer nafuněnej… Proto jsem ti to radši neřekla, dyť si můžem mimino adoptovat, v děcákách je jich…“ Jindřich byl přes určité odeznění příznaků pořád jako v tranzu. „To víš, že tě mám rád, Marcelko, ale je toho na mě trošku moc, musím to nějak strávit… Půjdu na pivo… S tím stěhováním zatím radši počkej, jseš moje květinka…“ a vyběhl ze dveří.

176

177

Kapitola 24 Jindřich přišel ráno na fakultu otřesen a dlouho bloumal po chodbě, kde mimo nadání potkal dr. Fišerovou, ředitelku Ústavu mezipohlavních studií (ÚMS FOSS UF). Znal ji jen od vidění, občas se pozdravili, na nějaké schůzi s ní promluvil pár nemastných neslaných vět. Byla to žena impozantní, tak o rok dva starší než on. Její habilitace prý už byla v chodu. Vysoká sportovní postava s temně hnědýma očima a havraní černí účesu, zřejmě trochu chemicky dotvořenou, působila uhrančivě. Bylo známo, že umí plynně řadu jazyků a původním vzděláním byla, podobně jako Krottenbacherova matka, absolventkou romanistiky. Neodolal a zavedl obvyklý akademický small talk, který byl kupodivu s nadšením opětován. Tamara Fišerová jej dokonce pozvala do své pracovny na kávu a jakési sušenky. Ústav mezipohlavních studií na tom byl finančně dobře, neboť právě dostal z Bruselu veliký grant v rámci studijního programu Menšiny v přelomových obdobích v zemích východní Evropy. Podmínkou bylo, že se výzkum musí zabývat minoritami ve spojení s ekologickou problematikou a porevolučními změnami. Studium situace homosexuálních Cikánů na Mostecku v letech 1988–93 splňovalo zadání více než dokonale a mezinárodní spolupráce se nadějně rozjížděla. Na pracovním stole upřel Jindřich pohled na rozkreslený komiks:

178

Náš protagonista musel obdivovat výtvarné schopnosti své nové kamarádky — sám by s obtížemi nakreslil geometricky stylizovaný domeček. Když se ptal po významu takovéhoto produktu, dostalo se mu odpovědi: „Řada našich chlapců má dosud velké potíže s coming outem a kreslený komiks je nenásilnou formou uvede do celé problematiky. Mohou se identifikovat se svými oblíbenými hrdiny, které jsme navíc pojmenovali podle dvou typů jejich oblíbených pochoutek, perníčků v čokoládě.“ Podala mu poslední číslo známého měsíčníku Literární obzor a ukázala v něm svůj článek: Problémy genderové identity 179

v českém a moravském folkloru a obrozenecké literatuře. Jindřich bloudil očima po značně dlouhém a učeném textu a jeho zrak padl na lidovou píseň ze severní Moravy:

Hm, hm. To už vydatnější je o několik stránek dál popisovaná povídka Boženy Němcové Karla, dnes už ve škole prakticky nepředčitatelná: na Chodsko přijde z Německa, kde její muž zemřel, údajně steskem po domově, chudá vdova s malou dceruškou Karlou. Jeden patriarchální sedlák ji k sobě přijme za děvečku a na jeho statku Karla vyroste v krásnou a neobyčejně silnou a kurážnou dívku. Chlapci se o ni, perspektivní hospodyni, však ucházejí marně. Jednou v masopustě se vesničané převlékají za rozmanité maškary a Karla si navlékne vojenskou uniformu. Všichni nadšeně žasnou, jaký je z ní hezký vojáček, ale v tu chvíli její matka zkolabuje a s pláčem prozradí, že Karla je chlapec, jen po léta maskovaný jako děvče ze strachu, aby nebyl jako jeho otec odveden na vojnu a také tam nezahynul. Karla-Karel ovšem s nadšením nastupuje vojenskou službu v Praze, dotáhne to až k jakési šarži

a po návratu se ožení se svou kamarádkou z dětství, s níž si po léta hrával(a). Povídka prý je psána podle skutečné události. „Víte, pane kolego, že téma je mnohem starší? Už Achilles prý byl vychováván jako dívka mezi ostatními princeznami, jak se praví ve scholiích k Homérovi… Ostatně, je vám známo, že Němcová oslovovala v dopisech mladou Sofii Podlipskou „milý sokolíčku“ a podepisovala se „Tvůj starý sokol“? „Taky mám jednu známou, která má trochu potíže s džendrovou identitou…“ uklouzlo Jindřichovi. Dr. Fišerová se dále zmínila, že právě studuje spisy Magnuse Hirschfelda z dob Výmarské republiky. Na stole skutečně ležel svázaný ročník časopisu Deutsche Zeitschrift für Homosexuellenforschung und Buserantenkunde z roku 1928. Sdělila také našemu protagonistovi, že v nedalekém Rudolfinu byla právě včera vernisáž velké výstavy západoevropských, zejména německých avantgardních umělců, sám ministr kultury ji otevíral, která svou otevřeností v řadě kontroverzních témat zatím nemá obdoby. Jestli chce, mohou se na ni spolu podívat, ona o celé ojedinělé expozici zatím také jen četla. Krottenbacher souhlasil, ač se o umění kromě čínského nezajímal a to západoevropské mu vždycky připadalo křečovitě a chtěně originální, cosi, co hrubou provokací přebíjí všechna jemnější cítění, jako když kuchař v bídné hospodě pepřem dávkovaným po hrstech přebije jakoukoli diferencovanější chuť. Rovněž nenáviděl vernisáže a na nich obvyklé sestavy čumilů, kteří by i na exkrement v krabičce hleděli se stejnou zbožnou úctou jako na cokoli jiného, co se jim vystaví, aby i na ně padlo trochu záře shůry. Byl ale konec týdne, dneska nikdo z nich nepřednášel a nějaký neobvyklý rozmar to chtělo. Už z dálky bylo vidět na Rudolfinu obrovský látkový plakát s nápisem:

180

181

Pyšný Janku na okénku Pyšný v poli, pyšný v šenku Kaj že ty si najdeš ženku Kaj že ty si najdeš ženku Děvuchy dokola chodí Ani jedna neuškodí Za ruky se spolu vodí Za ruky se spolu vodí Bo ty švarný pyšný Janku Nechceš žádnú za galánku Inum koňa, inum šklaňku Inum koňa, inum šklaňku…

CESTA K NEZNÁMÝM POBŘEŽÍM DIE FÄHRE ZU ANDEREN UFERN Vstupné bylo nemalé, ale nemalé byly i šoky. Na výstavě nebyly jen obrazy, ale taky plastiky, „aktivní performance“ i projekce filmů, též produkce nebyla jen německá, ale i česká, holandská, belgická, ba i americká. Veledíla měla všechna české názvy, aby se popáslo i místní oko. Obraz „Únos Ganyméda“ představoval v duchu hyperrealismu krásného orla královského, vyvedeného mnohem plastičtěji než ve skutečnosti, jak zatíná drápy do vyžilého a ušmudlaného punkera, jehož nese nad vrcholky jakýchsi fantastických hor. Od téhož autora byla i „Vzpomínka na Daniela Defoea“ — obraz aktu mezi sešlým Evropanem v roztrhaných cárech a mladým karibským indiánem na kýčovitě prospektovém mořském pobřeží s palmami v bělostném písku a lhostejně přihlížejícím papouškem amazoňanem, uvázaným na lýčeném provaze. Na podlaze bylo vylito jakési latexové mléko a opatřeno oplocením před bábou počišťovačkou, která by mohla umělecké dílo v nestřežené chvíli vytřít. Jmenovalo se „Zrození Afrodity“. Kterási německá malířka prezentovala obraz „Zlý bobr“, kde z hustého osrstění vyčnívá jen pár žlutých hlodáků a vykukují malá potměšilá očka. Zimbabwský výtvarník Joseph Mokelele vystavoval malůvku s názvem „Ďábelská slepice“, polepenou skutečným peřím. Australská fotografka vystavovala snímek aboriginských dětí, pojídajících velké, kroutící se larvy — jakási ponravovitost vyzařovala z celého snímku. Jindřicha však upoutal zejména obraz s názvem „Joannes Orfanotrofos“, představující nechutně zatloustlého starého eunucha s povislými lícními torbami, ustrojeného v přebohatý zlatý byzantský dvorský oděv. Kolem něj pobíhá několik

desítek nesmírně otrhaných sirotků a za rozmanitých alotrií se strkají o cosi jako nakrájený biskupský chlebíček, který jim činovník se sladkým úsměvem rozdílí. Skupina plastik mladé české výtvarnice Nohejlové se pyšnila názvy „Pudorys“, „Prudélka“, „Bruttopýr“ a „Buzeum“. Jak se jmenovaly, tak i vypadaly. Náš protagonista si při takovéto jazykové magii vzpomněl na někdejší návštěvu Budapešti, kde nad pánským záchodkem na Nádor utca — říkali jí tenkrát Tumor Street, ač slovo znamená uherského palatýna — objevil slovo urák : trochu jej tehdy překvapila brutální otevřenost nápisu, v němž slovanského hlaholu neznalý ugrofinský pisatel udělal svérázný překlep. Co asi bude nad dámským, myslel si tehdy a v duchu probíral obě varianty. Zažil však zklamání a uvědomil si, že řečené slovo je plurálem od úr — pán. Nakonec zůstali i na jeden z filmů, pocházející ze Spojených států, promítaný v původním znění a pod názvem „Pig’s Principle“. Film nebylo ostatně nutno dabovat. Představoval záběry z farmy, kde jsou zcela obdobným způsobem, jaký je obvyklý u prasat, chováni lidé. Režisér musel utratit značné sumy za statisty, byť obtloustlé jedince ze společenského dna s visícími tukovými faldy a tupými tvářemi asi najal snadno a za lacino. Objevovaly se záběry ze dvou hal, v jedné byli jedinci jen černí, v druhé jen bílí — jako dvě řádná domácí plemena. Bylo vidět těsné kotce na společný výkrm, rvačky až do krve na roštech a mezi ocelovými tyčemi, lačné požírání granulovaných směsí. Jiný záběr ukazoval připouštění s fixováním samičích jedinců za krk po řadu hodin. Porodna a odchovna mláďat, frustrovaná ušmudlaná obézní batolata v izolačních boxících, aby se zabránilo vzájemnému sání, s gumovým strukem visícím od stropu. Zdá se, že se autor inspiroval i hovězím dobytkem. Transport na jatka —

182

183

personál měl kompletní kombinézy a kusy kabelu v rukou, takže jeho lidská podstata nebyla příliš patrná. Jako zvuky se ozývalo zčásti neartikulované kvílení a mlaskání, zčásti výkřiky v jakémsi zcela neznámém jazyce, jak se ukázalo v titulcích, navažsky. Část diváků odešla předčasně a rovněž Jindřich byl rád, že už jsou venku. Jindřich s dr. Fišerovou si řekli, že zajdou ještě na víno do blízké vinárny Indigo. Náš protagonista si jenom ještě vyzvedl na fakultě tašku, kterou tam ráno neprozřetelně přinesl, nepočítaje, jak se bude den vyvíjet. V pozdním odpoledni zastihl už jen paní sekretářku, jak se dlouze protahuje a zívá. „Leze na mě pátek, pane doktore…“ řekla mu rozverně v ústrety. „To se, milá Haničko, Robinsonovi Crusoe taky občas stávalo…“ odtušil Jindřich pod dojmy dnešního dne a vyrazil. Ve vinárně si s dr. Fišerovou brzy začali tykat a velmi zajímavě si popovídali o všem možném. Mezipohlavní vztahy a Tamařiny názory na ně zajisté Jindřicha velmi interesovaly a k feministickým studiím přidal jako trošku do mlýna svůj zážitek z Mnichova, kde tehdy právě jedna místní teoložka razila tezi, že všechny tři božské osoby jsou osoby ženské, Göttin Mutter, Göttin Tochter und die Heilige Geistin. Poslední slovo se špatně překládá, v češtině by to bylo cosi jako „svatá Duška“. Jeho nová kamarádka mu na oplátku vyprávěla o švédské kampani pro koedukaci na všech úrovních včetně odstranění pisoárů, potupných symbolů falokracie, naštěstí již zanikající. Poté byl Jindřich dokonce pozván na láhev jakéhosi francouzského vína do Tamařina poněkud modernistního, ale neobyčejně úpravného bytu na Vinohradech. Usazen na gauč vybalil Jindřich své, či lépe řečeno Marcelčino tajemství. Jak byla podivnost venku, velmi se mu ulevilo, jako u svaté zpovědi. Jeho nová kamarádka

celé vyprávěnce nevěnovala příliš velkou pozornost, rozhodně ne takovou, jakou by si Jindřich přál. Ukázalo se, že je do značné míry pohlcená vlastními problémy, tak jako ve světě plném vypravěčů a chudém na posluchače téměř každý. „Neumíš si představit, jaká je Bohunka potvora, jak mě rafinovaně trápí…“ Neuměl. Přesto Bohunku nelze opustit, protože bez ní nemůže žít. Došlo i na zúčtování s mužským pokolením. „Jsou jako zvěř: prděj, onanujou, čuraj do umývadel…“ Krottenbacherovi nezbylo než váhavě přisvědčit, že je tomu tak. Zatímco účel prvních dvou položek seznamu je jakžtakž zřejmý, třetí z nich představuje jakési strašné mysterium a záhadu. Otevřeli další láhev. Začínalo se ukazovat, že s mezipohlavním antagonismem to nebude tak zlé, jak se v teorii líčí, a do rána byl několikrát zcela překonán. Tamara zřejmě takovéto výzkumy neprováděla zas tak zcela ojediněle. Ráno u kávy citovala Jindřichovi Helmutha von Moltkeho o tom, jak je třeba nepřítele před konečnou bitvou zevrubně poznat. Poznávali se takto ještě několikrát a našemu protagonistovi se otevřela zcela nová duševní i fyzická pole.

184

185

Po všech těch nervácích Jindřich naznal, že by bylo dobře alespoň v srpnu ze staré vlasti vypadnout někam na východ. Tentokrát ne úplně až na ten dálný, ale na matičku Rus. V létě 1992 byla tato země pro cizince planinou neomezených možností, pokud ovšem uměl trochu rusky a moc se nebál, protože k úrazu bylo blízko. S pár dolary v kapse bylo možno díky neuvěřitelnému směnnému kurzu vykonat divy a za běžných okolností největší překážka, bolševický byrokraticko-policejní aparát, ležela v troskách. Toho léta dostoupil rozklad vrcholu a smělo se prakticky cokoliv — tatík Jelcin ležel přes svůj loňský triumf nemocen a myši měly na širé Rusi pré. Marcelka nebyla ani trochu nadšená a posupně prohlásila, ať si teda jede, ale ji do takové divočiny nikdo nedostane. Přemluvit k cestě Komárka bylo naopak relativně snadné, podobně jako notorikovi netřeba dlouho nechat očichávat špunt, ale mimo nadání se k nim přidal i Šmelhaus se svou přítelkyní. Jeho na Rus táhla sekta kameněvců, jíž se už pár let věnoval, ovšem v Čechách to byla činnost dosti nevydatná. Na Rusi, podobně jako v sousedním Íránu, obecně sekty vždy bujely a ve dvacátém století se étos jejich tvorby zčásti přesunul i do oblasti frakční činnosti stranické a do rivalizujících škol vědeckých. Předmět Šmelhausova zájmu byl rozhodně pozoruhodný — jednalo se o blouznivce, kteří díky svému vzniku koncem devatenáctého století nesli v pestré směsici rysy náboženské,

politické i vědecké v nerozšmodrchatelném klubku. Zakladatel spolku, Fjodor Áronovič Kameněv (Théodore Kameneff), byl shodou okolností bratrancem revolucionáře Kameněva, také se původně jmenoval Rózenfeld, jen se narodil o dva roky dříve, a to v Oděse. Rovněž to byl duch převratný, ale trochu jinak nežli jeho podařený bratránek. Už v osmnácti letech se zřekl své rodiny a nechal se pravoslavně pokřtít, tři roky nato přestoupil k luteránům. Nejednalo se o akt prospěchářství, na Rusi v tomto smyslu dosti obvyklý — šlo o náboženského hloubavce par excellence. Poté, co vystudoval matematiku a fyziku na kazaňské univerzitě, odjel na Západ, kde se stal po několik let nadšeným čtenářem spisů Madame Blavatské. Dvakrát pobýval delší dobu v Indii, aniž se přesně ví, co tam dělal. Stýkal se i s Tolstým, Jungem, Steinerem, G. B. Shawem a dalšími podivníky, též jen tak mimochodem vystudoval srovnávací indoevropskou jazykovědu v Göttingenu. Odkud bral peníze, není dostatečně známo — rodina, z níž pocházel, byla sice bohatá, ale všechna svědectví jsou si zajedno, že se s ní po celý život vůbec nestýkal. Někdy kolem roku 1911 se vrátil do Ruska, ale ne do Oděsy, nýbrž na Krym, kde koupil obrovské plochy ladem ležící půdy nedaleko městečka Džankoj a začal zakládat, prý s pomocí jakéhosi barona Meigena, ideální komunu jménem Lesnoje Selo. To byla tou dobou oblíbená činnost řady intelektuálních blouznivců, ale Kameněvův projekt byl pozoruhodný z několika aspektů. Mistr, autor asi pětadvaceti svazků spisů prozaických i básnických, promyslel a zreformoval téměř vše, co se vůbec zreformovat dalo. Jeho učení bylo bizarním nakupením čehosi připomínajícího předsókratovské myslitele a přírodní filozofy, duchovních kosmologií od novoplatoniků až k čemusi upomínajícímu na mnohem

186

187

Kapitola 25

pozdější scientologii a detailních předpisů, jak se v které situaci chovat. Podrobně zreglementoval zemědělství, řemesla, zábavu i takové detaily, jako odkud a kam krájet chleba (vždy zleva doprava či shora dolů, nikdy obráceně — pokud by se snad krajíček omylem ukrojil v protisměru, musel se dát jako almužna jinověrcům, a nebylo-li jich v okolí, za rituálních kautel spálit: i ten chleba byl pochopitelně pečen speciálně a ze zvlášť pěstovaného zrní, aby měl správný poměr žádoucích jemnohmotných substancí). Nově promyslel i školství, v centru jeho pozornosti byla zejména hypnopedie, tedy učení ve spánku. Komuna v Lesnom Sele zdárně vzkvétala, byť tam došlo z ideologických důvodů prý i k několika vraždám, které se skomírající carský režim pokoušel vyšetřovat, leč marně. Jeden z protokolů, zřejmě mylně, mluví i o krvi přidávané do rituálního pečiva, ta ale nepocházela z „křesťanských panen“, ale z Kameněvova nejbližšího spolupracovníka Matrosjana. Co bylo na Kameněvově postavě nejvíce fascinující, byla jeho sociální inteligence. Během první světové války, intervence a občanské vojny se sice část komunity rozprchla, ale osobními kontakty s generálem Wrangelem se podařilo jádro osady udržet. (Uprchlíci se uchýlili zejména do Spojených států, kde rozvíjejí podnes horlivou misijní činnost — celkově však svým mytologickým podáním počátky sekty i osobu jejího tvůrce spíše zamlžují. Mistrovy spisy, jím samým vydávané rusky a německy, přeložili do angličtiny a šíří v normovaných vydáních. Legenda praví, že pro vnitřní okruh zasvěcených existuje i necenzurovaná, skoro dvojnásobně objemná verze, ale nebyla nikým věrohodným spatřena.) Ještě s větším podivem je, že se komunita zdárně udržela i za sovětského režimu. V počátcích to lze možná i pochopit — některé její

rysy, zahrnující společný majetek, chápaný později jako „družstvo“, a takzvaný „selektivní pacifismus“, mohly ve dvacátých letech vést k tomu, že se do Lesnogo Sela vozily i nečetné zahraniční delegace, které zavítaly na Krym, ale Kameněv přežil ve zdraví i léta třicátá. Už při poklesu akcií svého bratrance se sice stáhl z očí veřejnosti a po jeho popravě zmizel docela, ale není ani známo, že by kdy se svými věrnými posílal nějakou rezoluci, která by se od perfidního zrádce odříkala. Někteří soudí, že se s Josifem Džugašvilim kdysi setkal za jeho pobytu ve Vídni. Kumulace „šťastných náhod“ dostoupila vrcholu v době německé okupace Krymu za druhé světové války, kdy už více než šedesátiletý Kameněv dostal listinu o tom, že je „Ehrenarier“ a byl ve svém stále ještě honosném domě navštěvován zmocněncem organizace Ahnenerbe — výzkumné instituce SS s širokou paletou činnosti (o čem s dr. Hermannem von Prochnowem jednali, není známo a spekulace tvrdí, že šlo údajně o fyzické vytvoření „Nového člověka“). Kameněvova stopa definitivně mizí koncem roku 1943, kdy se německá vojska z Krymu s konečnou platností stáhla a starého pána zřejmě odvezla či odvlekla s sebou. O jeho dalších osudech není nic známo, ale na Krymu prý žijí ojedinělí kameněvci podnes.

188

189

Výpravu na Rus bylo těžko podrobněji plánovat, protože z Prahy se místní poměry odhadovat nedaly, stačilo jen mít v pase tehdy známé razítko AV-služebnaja. Původním Krottenbacherovým motivem pro cestu bylo navštívit v Petrohradu známého odborníka na asijské stepní kultury, profesora Lva Nikolajeviče Gumiljova. Nebyl to jen tak ledakdo — jednalo se o syna známé básnířky Anny Achmatovové a básníka Nikolaje Gumiljova, těsně před odjezdem se však ukázalo, že už je na smrt nemocen a návštěvníky stěží přijme. Když už se však navzdory tomu vyjelo, začal program postupně košatět. Cesta Běloruskem a Pobaltím v letním vedru byla k zalknutí — plechový strop železničního vagonu se žhavil a Jindřich si maně představoval, že by v oddělení nebylo šest lehátek, ale šedesát míst k stání a kýbl vody na týden pro všechny. Už první dojmy z Petrohradu byly přízračné: na nádraží prodávali občané v rámci bědné ekonomiky mihule, nalovené v ramenech Něvy, leklé a oplihlé, v igelitových pytlících plných slizu. Přesto se zájemci o prapodivnou pochoutku jen hrnuli. Město čímsi připomínalo Ameriku dvacátých let. Ne snad obecným blahobytem — většina lidí byla taktak živa, zato místní mafie slavily obecný triumf. Tu postávala na růžku skupina Čečenců a radila se jazykem, jemuž v celém městě rozumělo mimo insajdry jen pár lingvistů, tu zaskřípěly u chodníku brzdy předlouhého amerického bouráku s kouřovými skly a vystoupil plavným

krokem lokální gangsterský bos i s milenkou a ochrankou k tomu. Zákon se utvářel víceméně svépomocí a po milici nebylo mnoho stop. Byla to doba, kdy mafie s oblibou prodávala zámožnějším jedincům cihly. Namíří se přitom na kupujícího, nejlépe samopal, a pěkná, kvalitní cihla se nabídne řekněme za třicet tisíc rublů. Těžko odolat. Jeden kupec, který posléze jemu nemilý objekt odhodil, jej dostal vzápětí zpět. „Kámo, ztratil jsi cihlu, je to zase za třicet!“ Na Rusi se nikdy s nikým nemazali: „Čto s popóm, čto s kulakóm, vsjá běsěda, v brjucho tólstoje štykóm, mirojéda!“ pěl kdysi revoluční básník Bagrickij, než jej mlýn také dostal do soukolí. Velmi lacino najali celý byt, zařízený v kdysi zámožném sovětsko-měšťanském stylu, a vyrazili na obhlídku města. Noc tu trvá v létě jen dvě tři hodiny a celý Pitěr je jakousi směsí severského stylu, jako Kodaň zvětšená nade všechny meze, a asijských jednotlivostí. Mohutná mešita obložená majolikovými dlaždicemi ukazovala na význam místní tatarské komunity, která měla za carských časů celoplošně obsazená místa číšníků i drožkářů. Mafie je jen „zdivočelý“ způsob toho, jak východní města fungovala tradičně. Nad něvskými rukávy poletovali mořští rybáci a hlasitě křičeli, věž Petropavlovské pevnosti se tyčila k obloze jako zlověstný hrot. Z předimenzovaně tlustých okapových rour se v letním slunci beznadějně olupovala barva. Za několik hodin dobloudili k objektu, který znali jen z čítanek a o němž by bylo zcela namístě se domnívat, že nikdy neexistoval a byl vymyšlen už od počátku. Na kotvě tu stál křižník Aurora, s lakem zářícím novotou, jako by loděnice opustil tak před měsícem. Ač jej několik vojáčků hlídalo, mohlo se klidně i na palubu, ba i prolézat odlehlejší zákoutí. Komárek se začal ptát po komandantovi a na

190

191

Kapitola 26

otázky svých přátel po účelu celé akce posupně mlčel. S velitelem se jal delší dobu šuškat o samotě, občas vytahoval peněženku a významně na ni poklepával. Už se chystali odejít, když tu se do ticha pozdního odpoledne ozvala ohlušující rána. Víc leknutím než zpětným rázem lodi, která sebou v příčném směru trhla, upadl Jindřich na palubu. Nežli si stačili srovnat myšlenky, prohlásil jeho souputník cosi v tom smyslu, že těch padesát dolarů za tu legraci stálo — další možnost vystřelit si už možná nikdy nebude. Navzdory očekáváním žádné další povstání nevypuklo, ba ani pes neštěkl. Obhlídkou se ukázalo, že dělo, dlouho nepoužívané, utrpělo výstřelem lehkou deformaci a oproti tomu sousednímu bylo jakoby lehce nafouklé. Bylo na čase se klidit, byť by se za tlustý štos bankovek dal obrněnec možná koupit celý. Dělostřeleckou produkci sledoval z nábřeží jakýsi mladík kulturistické postavy, ostříhaný na krátkého ježka. Přesně odpovídal tomu, co na základě komplementarity protikladů neduživé intelektuály skrytě fascinuje a láká, a proto se ani nezpěčovali, když se s nimi dal do řeči. Jeho ochotu vyměnit ve vhodném kurzu peníze sice dlouho ignorovali, ale nakonec za bedlivé pozornosti všech vyvekslovali celou kupu rublů, ještě před pěti lety postačující možná ke koupi rodinného domku. Arkadij, jak se dotyčný představil, pocházel z Leningradu a kdysi prý studoval na strojírenském institutu. Zatímco vyprávěnky o studiích byly mlhavé a neurčité, historky o Afghánistánu, kde absolvoval vojenskou službu, byly plastičnost sama. S nadšením ukazoval několik jizev i orla v životní velikosti, vytetovaného na prsou. Líčil přestřelky s „bandity“, opájení se hašišem místní produkce a vypíjení brzdové kapaliny s týmž cílem, vrcholem byla poprava „zrádce“ z vlastních řad, kterého hoši v duchu soudce Lynche udusili pol-

štářem. Koho či co vlastně „zradil“, nebylo z vyprávěnky zcela patrno, ale doktor potvrdil, že zemřel na selhání srdce. Tak se stane všem skunkům. Teď se s pár kamarády z vojny věnuje „byznisu“. Když už se v pozdním večeru začínalo tmít, navrhl Arkadij, aby se koupilo pár láhví vodky a něco sušených ryb, a pozval se na návštěvu. Majitelé bytu, uklizení v létě na jakési dače za městem a pouze inkasující, nemohli nic namítat. Se stoupající hladinou alkoholu se navzájem ujišťovali po východním způsobu věrným přátelstvím, ba i adresy si vyměnili. Jejich nový společník začal zpívat písně z afghánské fronty, o některých tvrdil, že je sám skládal. Postupně přecházel do jiného režimu řeči, které bylo na základě školské ruštiny stále méně rozumět. Byla to „blátnaja múzyka“, žargon ruského podsvětí, nesrovnatelně bohatší, propracovanější a starší nežli jeho česká obdoba. Kriminální podsvětí má na Rusi předlouhou tradici, mnohamilionovou základnu, vlastní dávné zvykové právo, šlechtu i umění a dočkalo se také mnohého zpracování, i v oficiální literatuře. Zatímco jiné složky ruské společnosti utržily ve dvacátém věku četné rány, zčásti i smrtelné, ruská galerka, už za cara neobyčejně prosperující, zažila naopak další rozmach. Za zmatků obou válek i intervence se jí dařilo a ztráty na životech byly zanedbatelné. Naopak, do kriminálních kruhů byly díky různým lágrům zataženy i miliony lidí, kteří by s nimi nikdy nepřišli do styku, a celá řada z nich se „včlenila“ už proto, že v rámci přežití často mnoho jiného nezbývalo. Zájemcům o kulturní antropologii ale záhy začal přecházet zrak. Jejich nyní už nechtěný host začal přicházet do ráže a nebylo možno se ho zbavit. Krom vodky si přihýbal také z malé lahvičky, snad s éterem, kterou vyňal z náprsní kapsy. „Vót funfúrik!“ halekal radostně. Náhle se významně zadíval na Lu-

192

193

cii, Šmelhausovu milou, a za ruku ji táhl do sousedního, prázdného pokoje. Šmelhaus chabě vystartoval na její obranu, ale to si dal. Podsvětník mu zkroutil ruku, až zařval bolestí, a mrštil jím do kouta. „Pizdosós něščastlívyj!“ procedil skrz zuby, a aby dodal svým slovům důrazu, vytáhl zpoza kalhot armádní pistoli a vystřelil jeho směrem. Minul, obtížno soudit, zda záměrně, nebo nedopatřením. „Šíre žópy ně pjórněš,“ poučil ještě chcípáčka. Nebohému Šmelhausovi a jeho druhům nezbývalo než přes dveře poslouchat, co se ve vedlejším pokoji děje. Plesk! „Pososí zalúpu, nu, minět sdělaj!“ Plesk! Napínali pozornost a noc se nezdála mít konce. Zjitřená představivost pracovala na plné obrátky a oni se radili, zda nezavolat policii. Po kratší poradě možnost zavrhli, a když se vedle rozhostilo ticho, také postupně usnuli vyčerpáním z děsivého zážitku. Matka Rus dokáže být i matkou přízraků. Nejodporněji znějící slovo severní polokoule je asi ruský výraz pro násilný potrat: „vykidyš“, asi jako protiváha krásných lidových písní. Ráno se Arkadij choval, jako by se nechumelilo, vesele si pohvizdoval a žvýkal sušenou rybu k snídani. Nikdo si netroufal proti němu špitnout a všem se ulevilo, když před polednem vyrazil do ulic se slovy, že se zítra zase staví. „Proščáj, krasávica!“ řekl na rozloučenou Lucii. Naši hrdinové zůstali jako opaření v zasviněném a rozházeném bytě, s nedopalky po podlaze a kulkou trčící ve zdi. Šmelhaus zoufale zařval na Lucii: „Dyť si se vůbec nebránila, ty mrcho, vono se ti to snad i líbilo!“ veťal jí facku a zoufalstvím se rozplakal, v čemž jej Lucie ihned následovala. Nálada dostoupila blízkosti absolutní nuly a výprava se jevila být v troskách.

194

Kapitola 27 Jindřich přišel s nápadem nečekat, až se gauner zase vrátí, ale vyrazit na vysoký sever. Lístek do Murmanska stál v přepočtu čtyři dolary, byť cesta vlakem trvala dva dni a noc. Jen dál odtud, v tundře už nebudou grázlíci, také ovšem ne chleba. Jeli a mlčeli. Na nádražích přistupovali zálesáci, trávící prázdniny lovem a rybolovem v karelských lesích, po týdny nemytí a prosáklí kouřem z ohnišť. Na zahrádkách nečetných chaloupek už rostly jen brambory, černý rybíz a sibiřský česnek. Les se zvolna měnil v houštinu asi dvoumetrových břízek a konečně se objevil Murmansk, dosti kosmopolitně vypadající město na ztracené vartě. Jediná restaurace v provozu v celém Murmansku byla admirálská jídelna v místním přístavu. Nebylo tam admirálů ani jakých jiných hostů a bylo možno hravě sníst celý jídelníček odshora dolů — porce byly zcela nepatrné, ba pouhým okem sotva viditelné. Město jako celek působilo neskutečným dojmem, plakáty oznamujícími vystoupení buddhistických guruů počínaje a zcela bílou nocí konče. Kolem obchodního domu se potulovali psi a zpustlé děti, chronický problém Ruska všech ér. Tady by se uplatnilo Makarenků a antoušků! Z přístavu, ani v zimě ostatně nezamrzajícího, odplouvala za pár hodin dopravní loď, mířící kolem celého poloostrova Koly v plavbě několik dnů dlouhé. Komárek se začal domáhat cesty na ostrov Charlov, kde měla také zastavovat a kde jsou známé „ptačí bazary“, veliká hnízdiště nejrůznějšího 195

mořského ptactva na skalách. S vynaložením jisté míry nátlaku se mu podařilo umdlévající druhy přimět k nalodění. Barentsovo moře valilo obrovské vlny, naštěstí na tak velké lodi se příznaky mořské nemoci držely v jistých mezích. Kolem lodních boků bylo občas vidět běluhy, nadechující se na hladině a marně se snažící držet s plavidlem krok. Budiž poznamenáno, že se jedná o svérázného, bíle zbarveného a téměř bezzubého delfína, nikoli snad o vyzu, mohutného jesetera, který se shodou okolností jmenuje rusky belugá, a který ostatně tak vysoko na severu ani nežije. Podle všech informací se mělo dorazit k ostrovu někdy kolem druhé hodiny s půlnoci. Když se čas přiblížil, šel se Jindřich zeptat do velitelské kabiny, jak se věci mají. Do šera fosforeskovaly palubní přístroje a příď se nad rozbouřenými vlnami neklidně pohupovala. „Chárlov, Chárlov,“ volal kapitán do mikrofonu rádiového spojení, ale z ostrova se nikdo neozýval a obvyklý člun k parníku nevyslali. Snad se místní osádka opila, snad se báli za vlnobití přičelit k lodi a radši se neozývali. Nezbývalo než plout dál, na širém moři si vystoupit nelze. Teď se teprve plavba stávala dramatickou — příští stanicí byla totiž kdysi hypertajná základna atomových ponorek Jokaňga alias Gremicha. Bylo to místo, které před lety cizinec nesměl spatřit, aniž by riskoval zastřelení bez soudu. Dnes si tu bylo možno nafotografovat celý zástup atomových oblud, pokojně kotvících ve svých stáních. Náš hrdina se neudržel a vše zdokumentoval, byť by dnes CIA nedala za jeho film ani zlámanou grešli. Ještě přízračnější bylo město samo. Z tundry, pokryté v těchto místech keříky už stěží na píď vysokými, tu vyčnívá trs paneláků, paradoxně z dálky trochu podobný tibetské Potále: také osamělé mocenské centrum uprostřed pustin, jen trochu jiného typu. Z lodi

se vykládal náklad v normovaných kontejnerových bednách, ovšem dřevěných. Nepoučený cizinec by čekal uranové tyče, popřípadě něco těžké vody. Proto se všichni se zájmem dívali, když jedné z beden upadla bočnice a objevil se obsah. Byla plná litrových lahví vodky, podle propočtu se jich tu celkem vykládalo kolem šedesáti tisíc. Chleba kupodivu ne. Protože loď odjížděla až následujícího dne, bylo možno vyrazit večer na základnu, či alespoň do její obytné části. Blížila se už jedenáctá hodina, když naši protagonisté dorazili k budově důstojnického klubu. V řídkém šeru polárního skoro ještě dne je překvapily kaluže krve na chodníku před ním, ba i zub špičák, zjevně čerstvě vyražený. Uvnitř je čekalo bouřlivé přivítání — nebyli-li první cizinci vůbec, kteří se tam kdy objevili, nejednalo se jistě o událost častou. Ponorkoví oficíři se jali nalévat vodku do stakanů hořčičného typu a k tomu krájeli uzeného lososa. Losos, na rozdíl od exemplářů z evropských lahůdkářství, byl sice trochu očouzený, ale jinak syrový a zároveň už v pokročilém stadiu rozkladu. Páchl vskutku morově a Jindřich si nechával polohlasně přeříkávat základní poznatky o otravě botulotoxinem. Perspektivy byly neveselé — řečená substance už ve stopových množstvích působí těžké problémy jako ochrnutí dýchacího svalstva a následně i smrt. Leč nebylo vyhnutí, a tak pojídali jen symbolické miniaturní kousky a hojně je zapíjeli dezinfekční tekutinou. Lucie je nenápadně vyplivovala do přichystaného kapesníku. Dotázáni na původ krvavých kalužinek, odpověděli důstojníci, že se občas potřebují tak po chlapsku pobít, když trochu popijí, zejména teď, když nepřítele není a Amerikánec je jako rodný bratr. „K čemu teď armáda? Paraziti jsme, paraziti, měli bychom se snad odstřelit — pracovat jsme tu zapomněli, na jiné lidi si odvykli, dům na jihu

196

197

nemáme, tak co nám zbývá než kulka…“ „Demokracie, to je snad tam pro vás v Evropě, ale tady, brácho, je Asie, Asie…“ Většina lososí mršiny již zmizela, na stole se leskly loužičky vodky. Jukebox chrchlavě vyhrával postsovětský šlágr „Stjuarděssa Žana“. Teoreticky by nazrával čas pro ruskou ruletu, ale zůstalo jen u sebedojímání a vypravování veselých historek z ponorkového provozu — o tom, jak se nabouráním obchodní lodi zespodu podařilo spustit poplach nejvyššího stupně, jak se při několikaměsíčních ponořeních nikoli nepodstatná část osádky zblázní a přechovává ve svěracích kazajkách, jaká podivně zmutovaná rybí monstra jsou prý v místech, kam se pravidelně vypouští radioaktivní chladicí voda atd. Oficíři, na rozdíl od západnějších krajin chytří a na Rusi odpradávna elita národa, se tvářili chmurně, někteří byli v ramenou dvojnásobně širocí jako Krottenbacher, na středoevropské poměry žádné tintítko. Přivřel oči a představil si lejtěnanta Lermontova, jak se svým oddílem vypaluje kavkazský aul Džamagat, jedny z mnoha nevzpomenutých Lidic širé Asie. Druhý den navzdory neustávajícímu vlnobití celý den prospali v kajutě první třídy. Za několik dní dorazil parník do Kemi, přístavu na Bílém moři, odkud vede i železnice. Původně chtěli hned odjet zpátky do Pitěru, ale skupina lidí, jak se ukázalo, hlavně reportérů čelných ruských listů, jim prozradila, že právě zítra začíná na nedalekých Soloveckých ostrovech veliká slavnost — přeměna gulagu zpět na klášter. Jsou to pouhé čtyři hodiny jízdy lodí. Navíc jim jeden dobrosrdečný Rus nabídl celé pečené kuře, dárek toho roku a v tom místě věru neobyčejný. Za chvilku zůstaly jen preparátorsky obrané kosti. Jeden soukromý dopravce s motorovým člunem se navzdory špatnému počasí nechal pohnout k plavbě a za

hodinu už plavidlo vyjíždělo z přístaviště. Vlny velikosti rodinného domku je vynášely až na své zpěněné hřbety a nechávaly takřka volným pádem zase padat. Kdo nebyl na moře zvyklý, a to nebyl mezi pasažéry nikdo, ten se zmítal v mořské nemoci nejtěžšího stupně. Kuře se za chvíli znovu objevilo, natráveno jen zcela povrchně a nevydatně. Jindřich se křečovitě držel zábradlí a zmáčen pěnou prováděl zvracivé pohyby a gesta už naprázdno. Vedle ležel Šmelhaus bezmocně na zemi. Náš protagonista už už čekal, že vyvrhne kus jater nebo sleziny či se obrátí na způsob sumýšů rubem navrch. Nakonec se ukázalo, že nejlepší prevencí je ulehnout v podpalubí a zavřít oči, aby nevznikal nesouběh mezi optickým a polohovým vnímáním. I tak se čas nekonečně vlekl. K soloveckému Kremlu, hlavní stavbě kláštera, přisražené, bizarní, z obrovských, takřka megalitických balvanů, obrostlých oranžovým lišejníkem, přijeli zcela vyčerpaní a zoufalí. Do druhého dne se trochu vzpamatovali a mohli se opájet nebesky krásnou, tři dny a tři noci trvající pravoslavnou liturgií, celebrovanou vysokými hierarchy ruské církve, sezvanými z celé matičky Rusi. Není zcela zřejmo, zda má pravoslaví tak specializovaný a zřídka používaný obřad, jakým je znovupřevracení koncentráku v klášter, ale režie byla velkolepá. Sám metropolita Innokentij se svým krásně nakadeřeným vousem, kromě své církevní funkce prý i plukovník KGB, vyzýval účastníky k políbení ruky. Krottenbacher políbil s nadšením — zkuste ostatně přijít do Lubjanky a jen projevit takovéto výstřední přání — hned jste za mříží. Zde byla celá atrakce veřejně a zdarma. Ve snaze zapojit se do ceremonie se Jindřich jednou pokřižoval po západním způsobu, zleva doprava, byť příliš nacvičené neměl ani to. V očích okolostojících se objevil výraz krajní nevole, mnoho

198

199

nechybělo, a dva statní námořníci ho vyvlekli ven. Snad jen přítomnost novinářů je mírnila. Po skončení obřadů se uklidnilo i moře a bylo možné se v něm dokonce i koupat — to Bílé je i v červenci sice na hranici únosnosti, ale bude aspoň o čem vyprávět. Když vylezli z vody, uviděl Šmelhaus na chloupcích na svém stehně přichyceného jakéhosi malého plochého ráčka, který se jej klepítky křečovitě držel. Odtrhl pozoruhodného živočicha a ukázal Komárkovi. Ten členovce dlouho prohlížel a posléze naznal, že se nejedná o korýše, ale hmyza jménem Phthirus pubis, česky veš muňka, rusky pak lidově mandavóška. Bylo po náladě a Šmelhaus posupně mlčel. Pak zachroptěl: „Ty čúzo, tak tys to vod něj chytla, vod toho vometáka hnusnýho… Já už tě nechci…“ A svalil se do oblázků v příbojové zóně jako vzdorovité dítě. Byl nejvyšší čas se vrátit do Petrohradu.

Kapitola 28 Další cesta měla vést na Krym, ale Šmelhaus vyškemral ještě alespoň dva dni v Moskvě, kde chtěl nahlédnout do nedávno pro badatele otevřeného archivu KGB. Zajímal ho jeden z blízkých Kameněvových spolupracovníků, Alexej Stěpanovič Korověv, sociolog, který přijel původně nevšední společenstvo zkoumat a poté mistrovi zcela propadl. Byl popraven v roce 1935 a KGB zajisté podnes někde skladuje zabavené písemnosti, neboť na Rusi se nic nevyhodí. Zbytek výpravy nevěřil, že by se takovéhle zásadní policejní taje mohly kdy zpřístupnit veřejnosti, a představa Moskvy, rozpálené letním sluncem, je nenadchávala. Tentokrát se podařilo sehnat letenku a přeprava byla rychlá, ne tak rychlé bylo pronikání do archivních registratur. Už sama budova svou ponurostí odrazovala od návštěvy a Šmelhaus musel sebrat všechnu odvahu, aby do ní poprvé vkročil. Nekonečné uprášené koridory budily bázeň ještě teď, kdy se na nich už občas dal potkat nějaký západní historik, snažící se exotickou ruštinou doptat na něco konkrétního v tomto labyrintu. I Šmelhause si referenti celý den podávali a posílali tak říkajíc od čerta k ďáblu. Chtě nechtě jej napadala ruská verze Poeova Havrana, kterou kdysi kdesi zaslechl: Kak-to nóčju v čás těróra Vpěrvyje já čitál Móra I v somněni i pěčáli

200

201

Ja šeptál: „To drúg jedvá-li Vsjech druzěj užé usláli…“ V Niděrlandy-li, v Perú-li Esli sut’, to doběgú-li Ja v tot kráj, ně vstrétiv púli? Gdě svobódnyj ob iskússtvě Ně opásen razgovór Kárknul vóron: „Něver mór!“ „Nikogdá!“ skazála ptíca „za morjámi zagraníca…“ Tut vlomílis dva soldáta Sónnyj dvórnik i majór… Kárknul vóron: „Něver mór!“ Potomu, čto s dávnych pór Ja bojús drugój pučíny V cárstvě grjáznom s dávnych pór Kárknul vóron: „NĚVER MÓR!“ Teprve k večeru pronikl Šmelhaus do oddělení, kde mu sdělili, že Korověvovy materiály ve třech velkých krabicích zde mají a že mu je mohou do zítřka připravit. V hotýlku, kde se ubytovali, jen na půl ucha večer poslouchal výklady o zhotovování dermoplastických preparátů a jen mlhavě podle toho soudil, jakou že ze zásadních moskevských atrakcí si to vlastně Lucie a jeho druzi dnes prohlíželi. Ráno nemohl dospat a ještě před otevírací dobou už u vrat archivu přešlapoval. Jeho napětí a následná radost netrvaly dlouho. Záhy se totiž ukázalo, že vydaný materiál není Alexej Stěpanovič Korověv, ale Aleksandr Stěpanovič Korověv, také, pravda, popravený v roce 1935. Při veleobsáhlé agendě a neutuchající píli tehdejšího NKVD sice takováto shoda není překvapující, ale Šmelhause neobyčejně popudilo, že úředník nejeví nejmenší zájem o jeho urgence. Ten Alexej tam přece

také musí někde být! Když opakoval svou stížnost už potřetí, sdělil mu archivář tónem, který asi při své dřívější práci hojně užíval: „Ber, co je, a mlč!“ Šmelhause zamrazilo a počtvrté už si netroufl. Z nudy a zklamání začal prohlížet nepravého Korověva: ukázalo se, že to byl revolucionář první vlny, asi o dvacet let starší než Korověv kýžený a původním vzděláním strojní inženýr. Někdy kolem roku 1899 vstoupil do ruské sociální demokracie, poté se přidal k té správné, tedy bolševické frakci a znal se zjevně osobně s Vladimírem Iljičem, což při malém počtu členů nebyla zase až taková senzace. Stejně jako on trávil léta 1900– –1917 v západní Evropě, konkrétně v Paříži. Po revoluci bojoval jako jeden z nižších velitelů v občanské válce a po ní nastoupil na jakési vysoké byrokratické místo v ministerstvu těžkého průmyslu, v roce 1930 byl odsunut do jedné moskevské fabriky, kde nakonec pracoval i jako obyčejný dělník. Roku 1934 byl zatčen, dlouho vyslýchán a poté popraven, údajně pro přípravu rozsáhlé sabotážní sítě. Všechny jeho písemnosti NKVD zabavila, prostudovala a uložila do zmíněných tří kartonů. Šmelhaus konečně našel svazek dopisů, pocházejících přímo od Vladimíra Iljiče, slunéčka jasného. Trochu ho mátlo, že nejsou někde v trezoru v Ústavu leninských studií, ale na jejich papírovém obalu nalezl rukopisnou poznámku: „Nepublikovat! Neskartovat! Zaarchivovat!“ a jakousi parafu. Snad se Iljičovu korespondenci s vlastizrádcem nehodilo vůbec veřejně přiznat a za svého života asi nedal Korověv existenci dopisů k lepšímu a sušil si je doma (něco podobného by bývalo v roce 1924 vzbudilo živý zájem oficiálních míst, ba i Iljičův mozek byl prozkoumán a speciálně k tomuto účelu byl pozván do Moskvy německý neuroanatom Oskar Vogt: pokud si autor vzpomíná, bylo výsledkem šetření, že měl neobyčejně

202

203

V Curychu, Spiegelgasse 14, 18. července 1916 Drahý Stěpanyči, snad je v té vaší Paříži přece jen trochu veseleji, než v tomhle švýcarském hnízdě. Stýská se mi po Tobě a vzpomínám na Tvou návštěvu, teď už mi zdaleka tak veselo není. Dny trávím studiem a sepisováním a mám k tomu dvojí důvod. Natálie už mne vůbec nebaví a věru nevím, zda a jak se mi podaří se jí zbavit — zatím se mne drží ze vší síly. A číšnice Heidemarie (Chajdě-Marí), ta mrcha zatracená (pádla), neví, co by za to chtěla, a tak jsem skoro na mizině. Proto je mi v knihovně líp. Občas chodím i do kavárny, ale kromě našich lidí si s nikým nepopovídám, nám Rusům tu nikdo nerozumí. Víš, jak Němce, i ty švýcarské, nemám rád, s tím jejich neustálým kantovsko-idealistickým žvaněním a celým tím metafyzickým harampádím, ale nedávno mi Emilij Medtner, ten skladatel, představil jednoho, který stojí přece jenom za to. Ty vlastně Medtnera neznáš, nu, občas se tu spolu v Café Montmartre vídáme, ještě s jedním rumunským kumštýřem. A právě Medtner si u tohohle chlapíka léčí svoje světaboly, nu, on na to má. Mám z toho člověka trochu strach, protože je dvakrát tak velký co já, ale zatím mi jednu neubalil, ani když jsme spolu nejvášnivěji diskutovali. Jen šachy se mnou hrát nechce, protože vždycky prohraje, a pak říká, že logika je ve světě špatným vodítkem. Taky vždycky musí brzy domů, za rodinou. Profesionální revolucionář je pozdě v noci velmi osamělý, ech což! A to ho dřív dokonce jeho šéf v deset večer zamykal, zdejší buržoazie totiž pro takového člověka neměla lepší místo než hlídat

blázny v městském cvokhauzu, a také tam i se ženou a dětmi bydlel. Ale blázen je to taky, pohádal se nedávno s nějakým vídeňským židem a málem z toho měl smrt, někdy se zase zavře doma a píše dopisy a projevy k mrtvým. Teď už jen privatyzíruje a má víc času se zamyslet a posedět, založil si nedávno nějaký psychologický klub, ale to nebude nic pro mě. Nesouhlasí s mojí tezí, že psychično je materiálno přesazené do hlavy, říká, že je to spíš naopak, že materiálno je psychično mimo přímý dosah naší vědomé mysli. Že prý skutečné už je něco, co se myslí, a že už myšlenka působí ve světě reálnou změnu. Vyprávěl jsem mu o naší propagandistické práci, jak se stále úplně nedaří přesvědčit masy o brzkém příchodu světové revoluce, byť musí z objektivních důvodů přijít nevyhnutelně (zvlášť tady ve Švýcarsku jsou dělníci jako dubové pařezy, mluvit jim nahoru dolů). A tu mi řekl věc, kterou jsem si nikdy neuvědomil a kterou musíme využít. Že totiž k tomu, aby lid chápal naše učení, nesmí být podáváno po profesorsku, studeně a rozumářsky, ale musí mít nějaké mytické, pohádkové, jak on sám říká, „archetypální“ rysy, pak prý to teprve chytne masy proletariátu přímo za srdce. Že prý je mozek všech lidí takhle uzpůsoben ještě z dob, kdy byli, jak my víme, v dialektickém evolučním procesu ještě polovičními opicemi a po vědeckém světovém názoru nebylo dosud ani stopy (na polidšťování prací on nevěří, že prý jen ať se podívám na nějakého proletáře či ať si přečtu Platóna). A tak si asi budem, drahý Stěpanyči, na stará kolena vymýšlet různé idealisticko-tmářské žvásty a pohádky na obalamucení revolučních mas jako černí popi. Ech což, když to pomůže naší věci, klidně, nějak cítím, že právě tohle to chtělo, a proletářská revoluce najisto zvítězí. Někdy si povídáme i o ženských, zejména mi vyprávěl o nějaké Sabině ze Saratova, prý jako vichřice ve stepi.

204

205

vyvinutá bazální ganglia — jak tato skutečnost souvisí s revolučně-podvratnou činností, se bohužel nikdy nepodařilo zjistit). Naslepo vylovil ze svazku jeden a začetl se do něho:

Opět někdy přijeď, příteli milý, můžeme to zase roztočit v salonu Ernestine, jako posledně! Pokud nebudu v Rusku ovšem, něco mi říká, že to tam brzo praskne a naše chvíle se blíží. Tvůj věrný druh Voloďa

Kapitola 29

Šmelhausovi se zatajil dech. Tohle sice nehledal a k problematice kameněvců nález nepřinese evidentně nic, ale za tenhle dopis by dali freudiáni s Freundem v čele klobouk i hůl svého mistra — teď by vyřídili nenáviděné sektáře jedna dvě. Namlouval si, možná mylně, že poznámka na obalu je psána rukou samého Stalina. Ostatní z dopisů už byly obsahu očekávatelnějšího. Uvažoval, že originál listu ukradne, ale nakonec si to přece jen netroufl — referent ho zpoza svých brýlí v plastikových obroučkách bedlivě sledoval. Tak se dožadoval alespoň kopie, kterou mu strážce pokladu po dlouhém přemlouvání na jakémsi prastarém xeroxu za cenu deseti dolarů za list udělal. Naštěstí měl dopis jen jednu stranu, byť kopie, tmavošedá na světlešedém podkladě, byla čitelná jen s námahou. Pro všechnu jistotu dopis ještě rukou přepsal. Vzpomněl si na setkání s Annou proletářkou a popadla jej neodolatelná chuť nahlédnout i do materiálů Antonína Krouského, v kterém že z kolymských lágrů té srdeční slabosti podlehl a zda jej udal soudruh Gottwald sám, nebo snad někdo jiný. Ale posupný pohled úředníka dával jasně najevo, že i ten Korověv byl jaksi z milosti a protekce. Svíraje vyzískaný poklad v deskách, vypotácel se do palčivého letního dne venku. Celý zbytek dne se potuloval v ulicích bez ladu a skladu a na hotýlek dorazil teprve po mnoha hodinách. Po dlouhém večerním referování o nečekaném úlovku spokojeně usnul.

Dostat se z Moskvy na Krym letecky nebylo vůbec snadné, letenky byly vyprodány na dlouho dopředu a ani bakšiš, kouzlo asijských plání, nic nepomáhal. Nezbývalo než letět do Dněpropetrovska a zbytek dojet autobusem. Pokud mělo Rusko ve svých největších městech už jakési náznaky nových pořádků, dělala Ukrajina pokud možno ještě tristnější dojem. Té zimy tam prý zahynula zhruba třetina penzistů, dílem hladem, dílem umrzla v nevytopených jizbách. Též kdosi odcizil polovinu roční produkce místních ropných rafinerií (Jindřich maně počítal, kolik cisternových vlaků by to asi bylo) a osobní auta prakticky nejezdila. Viník se, jak se dalo očekávat, nenašel, benzin rovněž ne. Jiný kraj, jiný nemrav. Nezbylo než se v nevzhledném městě poohlédnout po autobusu Dněpropetrovsk-Sevastopol, zastavujícím i v Džankoji. Trochu nafty, zdá se, ještě zbylo a autobus kupodivu jezdil. Jel dlouho a pomalu, minuli Záporoží a Melitopol a otevřela se před nimi step, spíše už polopoušť, spálená letním sluncem, dříve rejdiště kozáků a turkických pastevců. V oblacích prachu se vynořovaly kozácké stanice, s několika neduživými stromky kolem přízemních domů. Rohatí kozlové ve stepi zamyšleně žvýkali a dumali zjevně o chlípnostech. Jména osad, vzdálených desítky kilometrů od sebe, svědčila o povaze místa. Leninskoje — Pekelnoje — Komsomolskoje — Čertovka — Okťabrskoje — Satanskoje — Sinij Kurgan… Dál už Krottenbacher až do Novoaleksejevky

206

207

radši zavřel oči. Za ní pak silnice přetínala Azovské moře, zcela mělké, ale proti Černému slané a rybnaté, Maiótské bažiny antických autorů. „Vodý do koléněj, no rýby do chujá,“ říkají o něm Rusové. Kolem poledne se na obzoru vynořil Džankoj. Řekne-li se Krym, čtenář si vybaví subtropická letoviska na jeho jižním pobřeží, popřípadě snad hory, zdvíhající se nad nimi a kdysi celé pokryté listnatým lesem. Severovýchodní část však tvoří polopoušť, kam se i krymští Tataři, kteří osadu pojmenovali, stěhovali jen neradi. V městečku, sice relativně velikém, ale zoufale provinčním, byla do války i velká židovská menšina, přišedší sem ze severu za obchodem. „Des dý jidn kchenen nur handln, esn fete jojch mit mandln, ej, Džankója, džan, džan, džan,“ pravila jedna lokální etnická píseň. Teď už tu jidiš nemluvil nikdo, zato část Tatarů se ze svého středoasijského vyhnanství přece jen nakonec vrátila. Velikému náměstí dominovala budova městského sovětu s rozpadajícím se schodištěm ze špatného betonu a obludnou portikou v řeckém stylu, snad jako vzpomínka lokálního architektonického neumětela na řecké osady na Krymu. Na minulost chazarskou a ostrogótskou naštěstí neupomínalo nic. Snad neuškodí poznamenat, že Ostrogóti, germánský kmen, který dobloudil až na Krym, se tu udržel až do šestnáctého století i s původním jazykem. Ještě rakouský vyslanec v Cařihradě Busbeq se tu setkal s ostrogótskou delegací, která přišla ve věci daňových nedoplatků a sestávala z jednoho Ostrogóta, který ovšem už svůj jazyk téměř zapomněl, a jednoho Řeka, který jím mluvil dokonale. Pohnut okolností, že tak daleko na východě potkal bratry Germány, poznamenal si Busbeq asi sto slov. Byl to skutečně poslední záblesk ostrogótské slávy: v tomto jazyce ostatně existuje rozsáhlý text, takzvaná Bible

biskupa Wulfily z osmého století. Ale to jen tak na okraj. Toho času tvořili většinu obyvatelstva Velkorusové — k Ukrajině patřil Krym ostatně jen administrativně. Od autobusu zamířili naši protagonisté na tržiště a snažili se po dlouhém půstu sehnat něco k jídlu. Nebylo to právě nejsnadnější. Stála tu sice jakási veřejná vývařovna, ale od sovětských časů se lišil její repertoár jen vyšší cenou. Jindřich neodolal a koupil si čtvrtku pečeného kuřete, byť se záhy mělo ukázat, že darmo — na rozdíl od onoho v Kemi bylo v dosti pokročilém stadiu rozkladu. Jako mnoho jiných i on, když viděl, že ptáka už nepožije ani náhodou, přišel na nápad udělat s nepoužitelnou pochoutkou alespoň takzvaný dobrý skutek. Opodál ležel pes, kulhavý, prašivý, s vystupujícími žebry, při bližším pohledu bylo možno na jeho vyplazeném jazyku postřehnout smrt, zapříčiněnou z větší části i hladem. Jaké však bylo všeobecné podivení, když čokl ke kuřeti, položenému na dosah, sice přiklopýtal, objekt očichal, ale s tlamou staženou nevolí se zase odplížil na své místo. Zatímco sledovali morbidní podívanou, ztratil se Luciin batoh, opřený na dva kroky on nich o zeď. „Kozák berjót, čto plócho ležít!“ komentoval událost bodrý stařík v čepičce. Opět bylo po náladě. Nezbývalo než zajíst žal dalšími dvěma specialitami, které bufet nabízel: „šnícel’ věnskij“ a „bífštěk anglíjskij s jájcom“ — oboje sestávalo z kopy vařených nudlí a jakéhosi obskurního karbanátku, trůnícího na jejím vrcholu. V druhém případě bylo na samé špičce ještě rozklepnuto syrové vejce. Po odstranění přízračné fašírky bylo možno nevábné nudle přece jen sníst, byly zjevně zdraví neškodné, byť zřejmě i neprospěšné. Než se rozhodli hodit karbanátky přece jen němé tváři, ukázalo se, že pes v mezičase pošel. Jako atrakce

208

209

pro veřejnost byl vedle bufetu v železné kleci s nadneseným nápisem „Zoopark“ umořený hnědý medvěd. Koloritní ruská stařena, nejméně osmdesátiletá, taková, jaké na rozdíl od mladic a chlapů podělají na širé Rusi nejvíc práce, jej právě oplachovala hadicí. „Pí, Míšeňka,“ říkala něžně a zaháněla zoufalé zvíře do rohu. „On je náš Michail Iványč nemocen, měl letos zápal plic, i veterinář tu u něj byl s antibiotiky,“ vysvětlovala cizím hostům. Na tržišti byly ovšem i výrobky průmyslové, zčásti ještě zhotovované ručně. Stará Tatarka nabízela krásný svetr z nebarvené, podomácku spředené vlny a Jindřich neodolal. „Ach synku, žes tak podobný mému synovi, co padl ve velké vlastenecké vojně s fricem-fašistou, tak pro tebe za deset dolarů!“ nasadila babka cenu a zároveň na svém vřetánku předla, protože i v Džankoji jsou čas peníze. Na tom, co říkala, bylo ostatně dost pravdy, její syn skutečně padl ve válce a opravdu bojoval s fricem-fašistou, ovšem na jeho straně a jako člen muslimské SS-Division Handschar, což bylo zdrávo vynechat i po pádu pokrokového režimu. „Nu, babičko, možná jsem podobný tvému synovi, co padl ve velké vlastenecké válce, ale nenech se vysmát — za takový hadr, nu, ať tratím, dva dolary, ale jen, žes to ty!“ Po půlhodině a několika fingovaných odchodech svetr za pět dolarů přece jen koupil. Horko bylo ale i v tričku a ukázalo se, že sice řada lidí ví, kde Lesnoje Selo leží, ale nejezdí tam žádná veřejná doprava a je nutno stopnout nějaký náklaďák. Vyšli za město daným směrem po prašné cestě vedoucí kolem artézského vrtu, z něhož osada brala vodu. „Nasosnyj punkt“, hlásala tabulka umístěná u něj — toto slovo potom přenesli na lesnoselský krámek spojený s výčepem, kde do vyčerpání zásob prodávali pivo, podléhající v láhvích jakémusi divokému kvašení. Od vrtu vedlo do Džankoje

potrubí, místy prasklé, takže voda stříkala velkým obloukem do polopouště. Že se nejedná o závadu zcela čerstvého data, dosvědčovaly skupiny stromečků zvýši dospělého člověka, vyrůstající o překot v místech nečekané vodní nadílky. Jindřich si maně vzpomněl na básničku z podzimu 1968, uveřejněnou v jeho tehdy oblíbeném periodiku Mateřídouška. Jmenovala se Lapkové:

210

211

Žijí, žijí, ve stepi Jeden v suché otepi Druhý v láptích pod pařezem Třetí v díře mezi bezem Ať si jsou, kde si jsou Ať sem na nás nelezou. Autor už za několik měsíců poté spáchal sebevraždu. Konečně se podařilo zastavit malé nákladní auto, vezoucí na korbě jen něco plev a jakýsi železný výkovek nejasného účelu. Řidič se uvolil vzít je až do Lesnogo Sela, byť se podivoval, co tam mohou chtít, a bylo nutno mu podstrčit značný bakšiš. Na korbě se muselo sedět, nikoli stát, přičemž železo při každém zabrždění v plevách popojíždělo a účastníci se nejen museli chránit před pohmožděním, ale záhy pochopili i původní význam obratu o osině a řiti. Za tři hodiny krušné cesty se však kýžený cíl přiblížil na dosah ruky. Název „Lesnoje Selo“ byl asi tak výstižný jako jméno zaledněného ostrova Groenland či Orwellův termín „Ministerstvo lásky“. Byla to poměrně velká osada, na rozdíl od podobných vsí v tomto regionu nikoli roztahaná, ale uspořádaná do dvou soustředných kruhů kolem centrální návsi se zbytkem podezdívky jakéhosi už strženého nebo spadlého pomníku. Kameněvovy mystické kruhy teď ovšem byly trochu

narušeny, protože řada domků byla prázdná a zčásti i spadlá či vypálená, zdálo se, že relativně čerstvě. Naši hrdinové slezli z posledních sil z auta a jali se před kombinací konzumu a výčepu, jedinou veřejnou budovou osady, vybírat z textilií plevy. Několik tetek slovanských morfotypů je s podivením sledovalo a jedna se v posledku zeptala, co že zde vlastně holoubkové hledají. Poté co Šmelhaus hnedle na začátku vybalil, že ho zajímá, zda tu jsou ještě nějací kameněvci a pamětníci událostí během války, nastala všeobecná zaraženost a trapné mlčení. Ne, nejsou, bývávali, ale už dávno nejsou, uzavřela pak jedna z matrón a kupodivu jim nabídla ubytování ve své chalupě, za dva dolary na den. Muže měla kdesi pryč, jak ze souvislosti vyplynulo, už léta, a rozlehlý, kdysi zřejmě vzorně omítnutý dům obývala jen se svou nejstarší dcerou. Při procházce po humnech pochopili bizarní název obce: kam až oko dohlédlo, čouhaly z polopouštního písku malé dřevěné pahýlky, teď už křehké a lámavé, zbytky to Kameněvových zalesňovacích experimentů — tady měl šumět veliký topolový háj. Guruovy počiny v čemsi připomínaly lysenkovsko-stalinské projekty v malém, také doufaly v drtivé vítězství ducha nad hmotou. Fjodor Áronovič si byl alespoň téhle nadřazenosti jasně vědom. V dalších dnech se měla absurdním způsobem opakovat situace s Busbeqem a Ostrogótem: jejich hostitelka Marfa Porfyrijevna přece jen připustila, že ve vsi ještě jeden kameněvec je, a nazítří jim staříka, žijícího v chaloupce možno-li ještě sešlejší, představila. Staroch byl sice nadšen, ale krom toho, že k hnutí patří, nevěděl vůbec nic. Marně hledal na půdě i jeden z Mistrových spisů, který tam prý před lety ukryl, a zdálo se, že to nemá v hlavě tak zcela v pořádku. Zato Marfa Porfyrijevna se ukázala být významnou studnicí informací,

byť z ní lezly pomalu, jako z chlupaté deky. Jistě věděla proč. Ne, ona sama ke kameněvcům nepatřila, bydlela za války s rodiči v chutoru Taškoj mimo sídelní oblast pravověrných, ale Kameněva s mohutným vousem marxovského typu pamatuje dobře, též i dr. von Prochnowa („Prachnó“), od něhož jako dítě dostávala jakési vitaminové pastilky. Poté z ní ovšem vylezlo, že několik jejích školních kamarádek tento muž nechal odvézt do Říše „na pokusy“ a pochopitelně je už nikdy nikdo neviděl. Kupodivu víc než přízračný SS-man děsil obyvatelstvo Kameněvův nejbližší spolupracovník, kalmycký láma Naran Dordžijevič Uljanov, který za války chodil po vsi v typickém řádovém hábitu se žlutou čepicí. Jméno nemusí čtenáře udivovat a souvislost s Vladimírem Iljičem je jen zdánlivá, byť jedna z jeho babiček Kalmyčka byla — slovo „ulan“ znamená v jazycích mongolské skupiny jednoduše rudý, červený — odtud „hulán“ i „Ulan Bator“ — rudý bohatýr, název někdejšího města Urga. Kalmykové jsou nejzápadněji usídlený mongolský kmen, z převážné většiny buddhistický — nejdůležitější kalmycký láma-převtělenec sídlil v městečku Bazar Kalmuk poblíž Astrachaně a býval potvrzován samým dalajlámou. Jejich návratu v roce 1771 prý zabránila nezamrzlá Volha — jejich sousedé z levého břehu, Torgoti, se tehdy vrátili do Číny a jejich příklad se podnes udává za důkaz, jak bylo v říši Syna nebes krásně proti carské despotičnosti. Některá kalmycká knížata proslula tím, že prohlásila část písní za svůj majetek, jež nesmí zpívat nikdo jiný. Přestupníci byli za živa stahováni z kůže. Tento postup, aplikovaný běžně u mongolských kmenů na chycené vlky, se u lidí používal jen výjimečně, ale zejména kníže Cho-Urluk, který roku 1616 vyrazil se svým lidem z Číny k západu a ponechal mu ze všech písní jen čtyři nejkratší, k němu

212

213

sahal velmi vydatně. Všechny vnitrokalmycké třenice vybledly ve třicátých letech, kdy nechal Stalin všechny Kalmyky deportovat do Střední Asie, odkud se vrátil jenom málokdo. Řečený Uljanov býval už před první válkou osobním tajemníkem právě Chutuchtu z Urgy, nejvýznamnějšího z mongolských lámů-převtělenců, a býval obáván i tam. O jeho odjezdu s von Prochnowem a Kameněvem sice informátorka nevěděla nic bližšího, ale že by bývali byli do Německa odvlečeni násilím, prý vůbec nepřipadalo v úvahu, stýkali se celou dobu neobyčejně přátelsky a stačili ještě s předstihem poslat do Říše množství objemných beden neznámo s čím. Když si Marfa Porfyrijevna lépe uvědomila, že návštěvníci jsou z Prahy a kde toto město asi leží, plácla se do čela a zvolala: „Počkejte, vždyť právě tam měl prý Kameněv bratrance, možná z druhého kolene, teď si vzpomínám, že o něm mluvili!“ Šmelhausovi se zatajil dech. To tedy byla bomba! Kdo to mohl asi být?! Nějaký hokynář sotva. O moc víc toho bytná žel nevěděla. Pobyt ve vsi by jistě přinesl i další výsledky, ale Lucie si při přecházení jednoho ze smetišť rozřízla nohu o rezavou plechovku a bylo radou rozumu vyrazit co nejrychleji přes Kyjev domů, za výdobytky středoevropské medicíny. I tak dorazili za pět minut dvanáct, protože končetina se jevila otékat a hnisat. Rozklad byl jaksi všeobecný, za rozmanitých zvukových, obrazových i pachových efektů se rozkládala i federace a bylo jisté, že k Novému roku se rozpadne definitivně. Jindřich si vzpomněl na dr. Wu, který vývoj předvídal a potřásal hlavou — čínské provincie se vždy jen spojovaly. Kupodivu se jej tehdy dotkla i demontáž Fučíkova kultu: „Buď to byl hrdina, a pak jste nevděčníci, že jste ho zatratili, nebo to byl podvodník, a pak jste hlupáci, že jste se mu klaněli — chyba je to

na každý pád.“ Pekingské pravdy jsou jiné pražských a Krottenbacher mu tehdy neodporoval, zejména když dr. Wu následně chválil jeho krajany, jak dobře provedli v Říši středu technologickou misii výroby piva.

214

215

Hned po příjezdu se Jindřichovi zdál sen, který jej velmi zneklidnil. Stál na jakémsi pahorku ve stepní krajině, mohl, ale nemusel to být některý okraj pouště Gobi. Dole ve stepi pomalu míjely vrcholek, snad nějakou dávnou uměle navršenou pohřební mohylu, dva veliké dvoukolé vozy, tažené vždy spřežením tří volů. Na každém z nich byla naložená veliká, krvavě rudě olakovaná truhla čínského stylu. Co bylo nejpodivnější, bylo dvanáct velikých černých psů, přivázaných podél bočnic každého vozu. Byli nápadně podobní tomu, který figuroval, sedící na hromadě zlaťáků v kádi, v domovním znamení jeho bydliště, a šla z nich hrůza. Celá karavana protahovala kolem neobyčejně pomalu a oba vozkové vůbec nereagovali na Jindřichovo volání a mávání rukou a hlasitě práskali svými biči, což se v jinak naprostém tichu polopouště mísilo se skřípáním nenamazaných náprav a suchým chřestěním řetězů — psi šli zcela mlčky. Náhle se jeden z mužů, sedících na truhlách jako na kozlíku, otočil a šlehl knutou směrem ke Krottenbacherovi. Bylo vidět, že nemá tvář. Ještě několik dní bylo Jindřichovi špatně, téměř fyzicky. Snažil se rozpomenout, zda něco podobného někde nečetl, třeba u Huca a Gabeta, ale marně. Největší radost z výsledků cesty na Rus měl Freund: vítězně mával xerokopií Iljičova dopisu a s nadšením jej ukazoval svým spolusektářům — teď, teď se konečně ukáže, s kým se ta jungiánská pakáž paktovala od

samého začátku a co způsobila. List byl rozmanitým způsobem přetiskován, komentován, grafologicky a stylisticky analyzován, popírán a tak dále ještě po léta a konečné zadostiučinění mělo jeden háček — originál se nepodařilo dalším emisarům v archivu už nikdy najít. Jungovi pohrobci tudíž dostali do ruky zbraň a v jejich interpretaci se jedná o zcela typicky bezohledný a pro jejich ničeho se neštítící protivníky příznačný podvrh, navíc neumělý, nenávistný a postrádající veškerou rafinovanost. Tak se všichni opět upevnili ve svých předsudcích a rozkol mohl pokračovat nerušeně dál. Šmelhausovi i ostatním nešel z hlavy Kameněvův pražský bratranec. Byl to snad spisovatel T. R. Field, také Theodor a také Rosenfeld, jen Adalbert namísto Áronoviče? Záliba v pseudonymech se jevila být pro celou podařenou rodinku typickou. Ve věci ale nezavládlo navzdory dalšímu pátrání nikdy jasno a vše zůstalo na úrovni spekulací, ne-li dokonce pomluv. Napadlo ho dokonce, a zmínil se o tom i Jindřichovi, zda snad k celé famílii, lépe řečeno nějaké její vzdálenější, přes Holandsko pasážované větvi, nepatřil i Theodore Roosevelt (příjmení je pouhou holandskou variantou slova Rosenfeld, tj. růžové pole), ale dostalo se mu napomenutí, aby neblbnul. Nicméně Fjodor Áronovič nešel Šmelhausovi z hlavy. Blížil se termín obhajoby Jindřichovy kandidátské práce o čínské verzi Tajné kroniky Mongolů. Sice se už proslýchalo, že se v budoucnu budou udělovat PhD. doktoráty po západním způsobu, nicméně poslední kandidatury dosud dobíhaly. Obhajoba se měla dít na půdě „Kazu“ a jako obvykle bylo obtížné sestavit komisi a zejména ji na jeden termín sezvat. Ukázalo se, že všichni učení pánové současně mohou jeden jediný den, a tím byl sedmý listopad 1992. I malé dítě

216

217

Kapitola 30

nahlédne, že takto neblahý termín se nehodí ani k vykopávání brambor, neřkuli k obhajobě kandidátské práce. Náš protagonista se sice silou mocí snažil obhajobu nějak přeplánovat a koketoval i s myšlenkou hodit se marod, ale nahlédl, že scházela-li se komise v neblahý den těžko, nemusela by se jindy sejít vůbec. Bylo tudíž nutno připravit se ke kousnutí do kyselého jablka a provést praemeditatio malorum. Rozpaků a obav jej nakonec trochu zbavila vzpomínka na to, že v jednom šuplíku kredence má dosud uloženou kouzelnou houbu z podhůří hory E-mej. Ne že by snad tomu žvástu věřil, ale věděl, jakou moc má duševní uklidnění plynoucí z provedeného obřadu. Houba pro zajištění přízně nadřízených, jak absurdní! Oba posudky, z nichž jeden, od doc. Futáka z Bratislavy, by se mohl stát už brzy posudkem zahraničním, byly ostatně kladné, ba velmi kladné. Nicméně ráno před obhajobou, ještě za tmy, vstal, svraskalé orákulum krátce povařil v kastrůlku s vodou a když odvar vychladl, začal se jím malou molitanovou houbičkou od hlavy až k patě natírat. Bedlivě ovlhčil i vlasy a pubické a axilární ochlupení, oční víčka, ba i chodidla obou nohou. Sám žasl, kde se v něm vzala ta pečlivost. Odvar jen lehounce houbově voněl a ani po zaschnutí nebyl nijak výrazně čichově patrný, maximálně tak mohli zkoušející usoudit, že včera sbíral nějaké pozdní zelánky či havelky nebo že trpí slabou mykózou. E-mej-šanskou podivnost, nabubřelou vařením do původní velikosti a dosti obludné podoby, hodil do koše mezi různé papírové obaly. Uvázal si svou oblíbenou kravatu a vyrazil. Už intenzita, s jakou ho komise vítala, vzala Krottenbacherovi dech. Sinologický doyen Plíhal, vůči němu vždy studený a odměřený, který mu ještě před měsícem položil ironický dotaz, proč že „nesedí s Radvanovským na mši“, a teprve po chvíli

dodal, „nojo, ňáký náboženství vždycky musí bejt, jako bejval marxismus,“ jej div nepolíbil na čelo. Všechny řeči, které byly proneseny, se táhly ve stejném, nekriticky nadšeném duchu. Jedná se o zcela ojedinělý počin, v československých, ba co díme, v evropských měřítcích nevídaný, pravý to úhelný kámen budoucí stavby sinologie i mongolistiky. Návrh doc. Futáka, aby práce byla neodkladně podána také jako habilitační, se setkal s všeobecným a nadšeným souhlasem. Tibetanista Přívratský označil obhajobu za největší událost v čtyřicetiletých dějinách „Kazu“ vůbec. Obhajoba plynule přešla v oslavu, nadšení nebralo konce. Odvar se zdál účinkovat zhruba ve stylu známé podloudně šířené drogy „extáze“, ale zřejmě neobsahoval amfetaminy (povšimněme si slovního základu -fet- a zřejmě původně německé předpony am- ), ale v lepším případě působil na bázi nevědomého čichového vnímání, v horším ryze magicky — objekty manipulace se samy a s nadšením chytí. Když se šťastně vyčerpaný a společensky unavený vracel domů, nejdřív vytáhl zázračný objekt zpátky z koše a dal opatrně sušit k dalšímu použití, schoval i kus balicího papíru nasáklý kouzelnou šťávou. Snad bude i druhý odvar aspoň trošku účinný, byť si v duchu vyčítal, že tak mocný prostředek v zásadě vyplýtval na věc, která by zřejmě dopadla benigně tak jako tak, a ukázal se jenom oslnivý, ale v podstatě nadbytečný efekt. Když pak bezmyšlenkovitě zapnul televizi, zatrnulo mu — první co uslyšel, byla zpráva o Dubčekově tragické smrti. Termín nemohl být symboličtější. Také ovšem chvíli meditoval o vedlejších účincích magických intervencí, které si někdy hledají v nejslabším místě oběť, kompenzující nezasloužené zisky. Na to nejsou vůbec třeba houby z E-meje — i narození dítěte v rodině bývá nápadně často následováno úmrtím

218

219

nějakého jiného starého či nemocného člena. Tak či onak, kandidatura byla pod střechou a v domě U Černého psa se rozhostila povznesená nálada. Dalšího dne lenošil, popocházel po bytě a těkal od jedné věci ke druhé. Hanáčtina v okolí Drnovic má pro tuto činnost samostatné sloveso „babóňat“ (na rozdíl od bloumání trochu zacíleného a trochu nekalého, označovaného výrazem „móňat“), ale v Čechách se zřejmě jedná o jev atypický a příslušné označení chybí, ba není ani srozumitelné. Nakonec vzal do ruky nedávno zakoupenou knihu mladého a dynamického zpěváka Charváta Na plný pecky, dobově slavný spis, cosi jako kombinaci pro veřejnost zacílené osobní zpovědi a redigovaných deníkových záznamů, plný rozmanitých sentencí a perel. Na náhodně otevřené straně četl: „Holky jsou jako konzervy — prorazíme-li plech, musíme to vyžrat až do dna. Kluci jsou jako bonbónci — rozbalíme-li je, jsou chvíli sladcí a pak nám zmizí. Ale stejně mě všichni serou.“ Náš protagonista dosud netušil, že nový společenský systém vyžaduje ne jednu, ale celou spoustu nových epochálních knih každého roku, aby se na ně vzápětí zapomnělo — Solženicyn na to, aby byl stálicí na hvězdném nebi, potřeboval i bolševismus, který dělal stále stejná svinstva po řadu dekád. Už také měly brzy začít vycházet publikace typu „herci filozofují a vaří“ („Už kolikrát mě napadlo, že svět není jen tak sám od sebe, že za tím vším musí něco být…“). Znaveně zavřel svazek a otevřel vedle ležící spis Antonína Nováka O Slovanech úplně jinak. I nová archeologie si razila cestu: nestačil se divit, že většina etruských nápisů vlastně pochází od slovanských otroků, zesměšňujících své negramotné a modloslužebné pány. Pod jedním z mramorových falů se údajně skvělo: „Čayát, na Bála pyšej!“ Krottenbacher se

rozpomněl na starší kronikářské zdroje, konkrétně břevnovského Jana z Holešova: „Bele, Bele, stojí dubec prostřed dvora!“ zpívali prý pohanští kněží, když chodili o zimním slunovratu po koledě. Po christianizaci změnili popěvek jen nezásadně: „Vele, vele…“, jako že mnoho, mnoho. Takhle to ostatně šlo v české kotlině vždy a se vším. Zklamán literaturou, zapnul Jindřich aspoň rádio. I tam bylo husto. Právě hovořila čarodějka Mašáková, znající nejskrytější tajemství starých Keltů. Ti byli ostatně v kurzu nejvíc. Slovani, až na ten jazyk, vlastně nejsme — nejsme jako oni, Rusáci a jim podobní. Germáni navzdory Markomanům a Kvádům taky ne, příliš mnoho starců ještě pamatuje rajch. Kromě toho, že jsme přišli třeba z Plejád, jak část národa také soudila, už mnoho jiných možností nezbývalo. „Cítíte vlny bytí, jak narážejí na břehy všeho jsoucího? Cítíte planetární energie, jak vším pronikají? Za chvíli začnou vyzařovat i z tohoto přijímače — mírné, regenerující, vše obnovující…“ Ne, to Krottenbacher vskutku nechtěl a rádio rychle vypnul. K dovršení všeho zazvonil telefon. Byl to Komárek, který po krátkém blahopřání vznesl dotaz, zda dnes odpoledne nechce zažít něco neobvyklého. Jindřich v předtuše nějakého průšvihu a u vědomí toho, co si právě poslechl, nejdřív odmítl, ale po chvilce „hučení“ se nechal přemluvit — ke svádění k čemukoliv musejí být v zásadě dva, jeden, kdo tak činí, a druhý, který se nechá. Prý mu ukáže jeden zcela neobvyklý výzkumný ústav. Co to konkrétně obnáší, odmítal sdělit. Setkali se na stanici tramvaje v Braníku a zasvěcovatel vedl Jindřicha skoro beze slov uličkami vilové čtvrti do kopce. Míjeli některé tajemně vyhlížející hrady nových zbohatlíků v právě se rodícím stylu „podnikatelského baroka“ s věžičkami, průmyslovými

220

221

kamerami, pancéřovanými dveřmi domů i garáží a poplašnými systémy, nezřídka i s chybějící cedulkou na zvonku, pokud byl vůbec jaký. Tajemno je obklopovalo. Už bylo pozdní odpoledne a podzimní slunce se schylovalo k západu. Tu se jeho průvodce zastavil před zbrusu zrenovovanou prvorepublikovou vilkou. U vchodu byla upevněna decentní mosazná tabulka: J. B. Jones Research Institute, Prague Branch. Zazvonili. Za moment zazněl bzučák a malá rudá kontrolka na kameře sledující vchod se rozjasnila. Krottenbacher si připravoval nějakou úvodní anglickou frázi, ale než se stačil nadechnout, oslovil Komárek asi třicetiletého ulízaného muže, který stanul ve dveřích, česky. „Ahoj Mirku, tak jak jdou výzkumy?“ Ukázalo se, že „Mirek“ je jeho spolužák, byť o rok mladší. Ústav však nebyl biologický, ale řekli bychom existenciální. Ocelářský magnát J. B. Jones odkázal značné peníze fondu, který měl dokázat existenci života po smrti, a možno-li, s mrtvými i komunikovat a ptát se jich na radu. Ne že by to snad J. B. Jones už za svého života nedělal — řídil své ocelouhelné impérium zejména radami svého zesnulého otce, po němž je zdědil, ale hnětlo ho, že podobné počínání je nazíráno jako „nevědecké“, a chtěl je postavit na pevnější, i z hlediska oficiální učenosti neotřesitelné základy. Je ostatně typické, že sama účinnost rad mu nestačila (americký občan ostatně může řídit svůj podnik, čím chce) — rád by na to měl ještě úřední štempl. Není celkem udivující, že fondu se ihned ujali četní zájemci, ať už k tomu univerzity říkaly, co chtěly, a vykazovali Jonesovým dědicům každoročně spoustu zajímavých, ba strhujících výsledků. Teď jedna z filiálek vznikla i v Praze — krom nutnosti šířit vědění i k zaostalým národům zde sehrála důležitou roli i skutečnost, že při získávání nějakých zásvětních informací

od prezidenta W. Wilsona se ukázalo užitečným vyslechnout i jeho druha T. G. Masaryka, a jak známo, astrální vibrace jsou nejintenzivnější v místech, kde měl dotyčný nejvíce světských vazeb, eventuálně poblíž místa, kde zemřel. Z tohoto hlediska je zajisté Braník u Lán „poblíž“, Michigan už méně. Jak se Mirek, za studií nevýrazný hoch, obírající se studiem chrostíků Českomoravské vysočiny, dostal k tomuto zvláštnímu džobu, bylo i Komárkovi skryto — před nedávnem ho potkal po létech na ulici. Doba však pro ty se správným větřením skýtala tisíc a jednu možnost a zahraniční firmy, byť většinou méně výstřední, platily svým českým zaměstnancům na místní poměry neuvěřitelné peníze. Nový pracovník začal návštěvníkům ukazovat svou laboratoř zvláštním, koženě-bohoslužebným způsobem, jakým by se asi slušelo provádět ve velechrámu v Salt Lake City. Komplikované přístrojové vybavení nebylo zvlášť rozsáhlé, vešlo se do dvou místností, prachotěsných a se zvláštní intenzivní ventilací. Krottenbacher se nikdy zvlášť nevyznal v elektronických přístrojích a byl vůbec technicky natvrdlý, přesto však nemohl potlačit krajní podiv, když mu byl první z komplikovaných instrumentů představen jako nekroskop. Dodejme, že to bylo v době, kdy slavná fantasy s tímto názvem byla ještě zcela neznámá. Jeho nedílnou součástí byl také nekrofon. Oba přístroje zviditelňují na obrazovce, respektive zeslyšitelňují pomocí reproduktorů astrální vibrace působené mrtvými, a činí je tak v našem světě vnímatelnými. Poměrně jednoduchým zásahem, jen přepojením na jiné frekvence, se nekroskop dá změnit v démonoskop. Ten neregistruje zemřelé, ale vyšší duchovní entity bloudící vesmírem, které se podle míry svého sebeuvědomění a vztahu k dobru na obrazovce jeví jako obláčky ve škále od zářící do zcela

222

223

tmavé. Nemají ani náznak nějakého lidského obrysu, jaký je vidět u mrtvých, neboť se nejedná o stopy po lidských bytostech, ale o bytosti jiného řádu, nevázané na konkrétní formu, prostor a čas. Ukazoval funkci přístroje, leč žádný duch nebyl přítomen, ani se jej nepodařilo přilákat. Přepnul páčku a vyměnil filtr. Opět nic. Tu se najednou v levém dolním rohu matnice objevil černý obláček a začal se hrozivě zvětšovat. Z reproduktorů se linulo cosi jako přerývané bzučení veliké mouchy či chrobáka. Mirek znervózněl a zbledl. „Jeviel,“ procedil skrz zuby. „Plete se nám tu často…“ S výrazem zděšení celé soustrojí vypnul. Událost návštěvníky trochu znervóznila, nicméně si poslechli výklad o přístroji vedlejším. Byl to interrogátor, aparát, jímž lze klást zemřelým otázky, přičemž na klávesnici na psaný anglický text mění na astrální vibrace a odpovědi analogickým způsobem v sekvenci písmen na obrazovce, opět v angličtině, pracuje se ale už i na české verzi softwaru. Mrtví totiž komunikují zvláštním digitálním andělským jazykem, který už kdysi popsal John Dee, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Masaryka už prý „do sucha vytěžili“ a vědí, co vědět chtěli. Snad později protokoly předají Masarykovu ústavu, ale teď je vyhodnocuje centrála v Milwaukee. Podivuhodný kouzelník nabídl návštěvníkům, zda nechtějí, zcela zdarma a se vší diskrétností, položit někomu ze svých mrtvých nějakou otázku. S díky odmítli. Jindřich, v mládí účastný několika dětských spiritistických sedánků, znal to podivné mrazení, kdy informační hodnota získaného je rovna skoro nule, žádná exkluzivní zásvětní moudrost, ale jakýsi zbytkový pocit tu je, asi jako vůně prázdné krabičky od lentilek. Nemastně neslaně se rozloučivše, sbíhali beze slova dolů k tramvaji. Bylo to skutečně

mimořádné, mimo řád. Praha byla vskutku místem neomezených možností a John Dee i Edward Kelly obcházeli s dosud nevídanou intenzitou.

224

225

Nový rok 1993 se rozbřeskl už do rozděleného státu. Poměry v tom novém se potom pomalu jevily konsolidovat, konečně se zdálo, že největší převratnosti jsou u konce a nastane radostné plesání. Nastal i počátek jakés takés byrokratické kontroly, byť zatím ještě hodně decentní a nesmělé. I FOSS přibral několik úřednic a u jedné z nich podával Jindřich o pár měsíců později žádost o habilitaci, jak mu bylo řečeno při kandidátské obhajobě. Už s tím bylo i jisté papírování a výkaznictví, byť dosud bylo jen stínem věcí budoucích. S určitou směsí nadějí a strachů znovu vyvařil s’čchuanskou houbu — bude ještě vůbec účinkovat? A bude zabírat na tak velké grémium, jako je vědecká rada? Ale zabírala dobře, byť bylo patrno, že odvar je už druhý a projevy nadšení nebyly tak divoké jako minule. Předseda komise vyjmenovával všechny kandidátovy zásluhy a publikace. Habilitační přednášku však už nepronesl o Tajné kronice, ale o pronikání čínské farmakologie a alchymie na půdu mongolských klášterů, což bylo další jeho oblíbené téma. Obrázky z mongolské verze Nádherně zdobené knihy o původu léčiv, včetně vyobrazení yettiho, stojícího v heroické póze na jakémsi skalisku, nenechaly jedno srdce klidné a v následném tajném hlasování byly všechny hlasy kladné — všechny, až na jeden. To sice pochopitelně na výsledku nic neměnilo, ale bylo přece jen jako černá vlnka na bílém beránku či skvrna od lejna na svatebních šatech. Kdo asi je ten tajný ha-

nebník? A proč? Vždyť jsem přece tak chytrý, roztomilý a hodný! Takové a podobné otázky Jindřicha hryzly, byť to tajil i sobě samému. Mohl se ovšem těšit tím, že porevoluční jednotné vzepětí už dostávalo trhliny na všech stranách. Při druhé volbě děkana dostal Marhold potřebný počet hlasů jen tak tak, a také na sobě nedal nic znát. Mnoho těch, co revoluci strojili, zejména z řad studentů, se cítili zrazeni a prohlašovali, že jim byla „ukradena“, a připomínali starý korzárský poznatek, že při ztroskotání korábu zlato klesá ke dnu, zatímco, exkrementy vyplouvají. Neušili, že takovýto je průběh úspěšných revolucí vždy a nářek je podobně marný, jako když se krásná a decentní dívka změní po odchovu hejna dětí v měchatou, věstonickovenušoidní padesátnici, či roztomilé batole v huhlavě-vzpurného pubescenta s mastnými vlasy. Ve snaze přirychlit vývoj řada radikálů přehlédne, že sice zvýšením teploty se může kuře místo za standardních jednadvacet dní vylíhnout za osmnáct, ale ženeme-li teploměr dál nahoru, nezkrátí se inkubace na pět, ale vejce se uvaří. Revoluce je těžko nakonzervovat, i když je člověk trockista, ba i když je Trockij. Coby pan docent začal Jindřich zářit oním zvláštním jasem, který propůjčuje úřední hodnost. Komu dal Pánbůh úřad, tomu dal i rozum, praví staré úsloví. Je ostatně zajímavé, jaké dříve netušené schopnosti funkce v lidech vyvolávají — jeho šéf Radvanovský, který se jevil být ztělesněním vší nesvětskosti, řídil s pomocí své sekretářky ústav překvapivě hladce a ještě stihl objíždět západní univerzity s přednáškami o apokalyptice kolem přelomu letopočtu. Podobně jako prezident ve vysoké politice, i on v té akademické představoval vítané exotické zpestření, protože člověk jeho typu působil mezi západními manažery vědy, připomínajícími v něčem spíše správní radu

226

227

Kapitola 31

střední firmy, nezvykle a jako z jiného světa. I budova FOSSu se začala pomalu vylepšovat, z nového fondu, který Marhold kdesi obstaral, vznikla na jejich chodbě i kuchyňka s mikrovlnnou troubou a také kuřárna — kouřit v pracovních místnostech bylo náhle zapovězeno. Pronásledování kuřáků ve Spojených státech a západnější Evropě počínaje šedesátými lety je fenomén hodný pozoru budoucích historiků a nápadně připomíná třeba rekatolizaci ve středoevropském prostoru — zatímco v první fázi protestant jen nesměl být purkmistrem, v poslední se za nález Bible kralické napínalo na žebř až na doraz. Jen tam nebyla ona podivná mezifáze, kdy by řečená kniha měla na deskách přilepený nápis ve stylu Bludný a zaujatý překlad Písma může vážně ohrozit Váš pohled na svět, popřípadě Protestantismus je léčitelný, poraďte se s místním kaplanem. Ale i u cigaret byla tato pozoruhodná tradice dosud věcí budoucnosti a v kuřárně pohozené krabičky v té době ještě bez nálepek. Pokrok se valil do země všemi štěrbinami — na zdech se objevovaly první velkoplošné reklamy a prosakovaly zvěsti o internetu a mobilních telefonech, byť obé viděl dosud málokdo, ještě tak fax. Kolem takovýchto nástěnných propagací odcházel Jindřich na závěr školního roku do sklepení „U Soudku“, kde se měl sejít s Freundem, Komárkem a dalšími k oslavě závěru sezony. Dorazil se značným předstihem, v klenuté podzemní sluji dosud nikdo z jeho kumpánů nebyl, zato navzdory pozdnímu odpoledni začínala být nouze o místo. Posadil se ke stolu, kde seděl nevýrazný mladík a popíjel kolu, což bylo vzhledem k povaze lokálu hodno povšimnutí. Za pár minut odběhl a okamžitě si objednal novou, byť ve sklenici zůstaly ještě dobré dvě třetiny té předcházející. Aniž by čekal na dotaz, pravil: „Víte proč jsem ji už nedopil?

Protože jste mi do ní mohl v mezičase něco nasypat. Já jsem totiž z oddílu pro zvláštní bojové úkoly, speciálně pro boj v pralesích, a tohle nás učili už v úvodním kurzu.“ Krottenbacher zalapal po dechu a zeptal se, zda už někdy v pralese bojoval. „Jo, ale je to tajný, já nesmím říct kde. Alkohol my příslušníci zvláštních oddílů zásadně nepijeme.“ Postupně z něj vylezlo, že bojovou morálku podvrací nejen alkohol, ale i sex, o drogách ani nemluvě. Je třeba být silný a osamělý, bez všech nežádoucích citových vazeb — i ty válečníka rozkládají a činí zbabělým. Třeštil přitom vodově modré oči. Jindřich už měl na jazyku otázku, proč že sem vlastně leze, ale spolkl ji, když viděl přicházet Freunda i s manželkou, rovněž psychiatričkou. To asi musí být domácnost, napadlo ho, ten aby se bál i ráno zmínit, co se mu zdálo. Obvyklá otázka „Proč mne neposloucháš a na co vlastně myslíš?“ má v profesionálním prostředí nové, nečekané a hrozivé dimenze. Za chvíli dorazili i další a bojovník ve vysoké tropické trávě si od halasící společnosti raději odsedl. Paní Freundová vyprávěla o své kamarádce Janě, jejíž snoubenec, mladý a nadějný filozof Hátle, se právě vypravil do Paříže shlédnout rukopis poslední, dosud nevydané Foucaultovy knihy. Vzhledem k tomu, že jej má v opatrování jeho bývalý přítel a nerad půjčuje, je Jana na pokraji zoufalství, aby její milý neobětoval pro poznání úplně vše. Přítomní vědci se dobře bavili a jednoznačně přikyvovali, že poznání bez obětí ani není hodno toho jména. Freund jízlivě zářil do sklepního pološera žhnoucí špičkou doutníku a s brilancí sobě vlastní se jal všechny bavit. „Víte, co říkal Slánský, když ho zatýkali kvůli mezinárodnímu sionistickýmu spiknutí?“ Jeden po druhém hádal, většinou něco ve stylu „Soudruzi, to bude nějaký omyl,“ ale chyba lávky. „Říkal jenom: ‚Jéžišmarjá, jéžišmarjá,‘

228

229

teď to zrovna napsal v memoárech jeden starej estébák. Když se tak dívám na současnou německou alternativu,“ pokračoval Freund, „tak on vlastně byl Hitler v něčem jejím předznamenáním: vegetarián, nekuřák, abstinent, nejoblíbenější nápoj čaj. S Evou Braunovou žili po léta jen tak na hromádce, bez dětí, přítel zvířat, trochu už i starost o přírodní prostředí, v jistým bizarně hrůzným smyslu i ta recyklace… On ten Willy Abendschön, co tátu a babičku schovával, než se stal Kriminalsekretärem v Praze, tak byl u gestapa v Berlíně. V třicátým devátým prej tam vyšetřoval jednu bábu, hokyni, která napsala na Říšský kancléřství dopis se spoustou pravopisnejch chyb, něco ve stylu: Váženej pane kancléři, dyť takovou válku nemůžou vyhrát, a co lidů při tom příde darmo vo život, daj na mý rady. S úctou Ernestine Neumann a udala i plnou berlínskou adresu. Gestapo tam tenkrát vtrhlo, že najde nějaký spiklenecký centrum, ale nic. Bába nebyla nijak organizovaná, navíc árijka. Tak jí jen pohrozili, že je koza pitomá a ať mlčí, vzali jí licenci na kšeft a vypověděli z Berlína. Hokynařila pak ve Slezsku až do konce války a pochvalovala si, jak na její slova dochází, všichni to tam o ní věděli. Po válce s ní mluvil i Primo Levi, když se vracel z Aušvicu. Vůbec Hitler a ženský, to by byla samostatná psychologická kapitola. Když jsem pracoval v Kosmonosích, válely se tam metráky chorobopisů ještě z války, tak jsem se tím po večerech často probíral. Tam byly věci! Tak třeba nějaká Waltraut Schoppová, z Liberce, lépe řečeno z Reichenbergu, středoškolská profesorka angličtiny a španělštiny, na začátku války jí bylo asi čtyřicet. No, trochu schizoidní ona byla, ale jen mírně, z protokolů vyplývalo, že mluvila docela soudně a souvisle. Taky chtěla Hitlerovi radit, ale na rozdíl od tý hokyně proto, že ho milovala. Když už ji potřetí chytli v Berchtes-

gadenu, jak se k němu snaží silou mocí proniknout, přivezli ji do Kosmonos. Ten protokol byl jeden z nejtlustších, protože nevěděli, co s ní. Taky čistokrevná árijka, navíc milovat Vůdce bylo pro občany Říše jaksi v popisu práce. Ne už tak mu radit. Schoppová vždycky tvrdila, že fýrer, aby válku neprohrál, vedle sebe potřebuje rozumnou a milující ženu, to znamená ji, která by mu radila co a jak. Tohle je celkem snadno vykázat jako blud, horší bylo, že do protokolů diktovala věty jako: Jsem-li blázen já, je jistě blázen i Vůdce. Ani pak to nebylo na kriminál, byla koneckonců ve cvokhauzu, a takový blázen, aby se na ni vztahovaly předpisy o eutanazii, zase nebyla, zkrátka přísný a přesný německý úřad z ní byl jelen. Aspoň jí nabídli dobrovolnou sterilizaci, což s díky odmítla — příležitostí k rozmnožení tam stejně moc neměla. Tak se dožila ve zdraví konce války a v červnu 45 bylo na konci chorobopisu připsáno česky: Propuštěna domů.“ Freund se zhluboka napil. „Takhle to vypadá jako sranda, ale nebyla. Ten Abendschön vedl kartotéku V-Personen, důvěrníků gestapa, a měl na to ve Štěpánský v čísle 63 krycí firmu Glawa, s. r. o., obchod se sklem a dřevěným zbožím, a tam za nim chodili práskači, aby to nebylo nápadný, jako že nakupujou. Nejvíc se vyznamenali ňákej Šinderlík a ňáká Krouská, ta je přivedla na první ilegální výbor KSČ. Taky za nim jezdil nějakej doktor vod SS, ale domů, to naši nesměli ani muknout, a vo čem se vlastně radili, táta nevěděl, ale Abendschön se prej těch návštěv bál, i když sám byl u SS taky. Taky odvoz generála Moravce organizoval, ale to se mu nějak vymklo. Kartotéku už v dubnu spálili, tak z toho konfidenti jako obvykle vyklouzli beze škody, jó, svět je jeden velkej kurveraj. Na kolečkách.“ Jindřich nevěřil vlastnímu sluchu. To bude pro Šmelhause novinka! Musejí Annu proletářku navštívit

230

231

ještě jednou. Ale než stačil dát své žižkovské dobrodružství k lepšímu, přišel ke stolu zavalitý muž černých vlasů a kníru a přisedl si k nim. Objednal si pivo a záhy se ukázalo, že je to Ahmed Kartal, turecký obchodník s orientálními koberci a vůbec vším možným. Už dva roky působil v Praze a uměl slušně česky, byť s cizokrajným přízvukem. Komárek na něm ihned vyzkoušel těch asi pět tureckých frází, které uměl. Během řeči si kupec povšiml jeho povrchní podoby s tehdejším ministrem vnitra a upozornil na to. „Nu, jakpak by ne,“ odvětil s naprostým klidem, „vždyť jsme bratranci!“ Orientálec zhltl nestydatou lež i s udičkou a zaradoval se, jako by našel na cestě diamant. Znát se osobně s bratrancem samého ministra vnitra, to by bylo v Turecku terno nejternovatější. Hned objednal další rundu piv, islám neislám. „A vídáš se s bratrancem často?“ ptal se, úlisně se usmívaje. „Ale ne, málo, to víš, bratranec má spoustu práce.“ „Já vím, já vím, ale nemohl by mi zařídit předkupní právo na obchod na Staroměstským náměstí?“ „No to asi nepůjde.“ „Chápu, kolik? Půl milionu?“ přimhouřil oči. „Ale bratranec je strašně zaneprázdněnej, vidím ho sotva jednou do roka,“ snažil se vykličkovat provokatér. „Tak milion?!“ zatvářil se syn Východu temně. Bylo patrno, že jdou žerty stranou. Šponovat ceny daleko nad únosnou mez si beztrestně nemůže dovolit ani ministrův rodný bratr. Bylo na čase rychle zmizet, Krottenbacher s Komárkem se v rychlosti rozloučili s Freundovými a přemítali o orientální pomstě. Pro všechnu jistotu se vydali k pokračování pitky do Jindřichova bytu, odkud je neměl kdo vyhodit, neboť Marcelčino stěhování se příliš nezdařilo a bývala tam jen občas, a také tam zaručeně nebyli ani Orientálci. Usazeni pod čínskými kaligrafiemi jali se popíjet skotskou, kteroužto Krottenbacher před

nedávnem dostal darem. Hladina se záhy nalézala jen dva prsty nade dnem. „Leze medvěd z whisky, olizuje pysky, stará mu s tím pomáhá, olizujou obá dvá,“ recitoval návštěvník říkanku o medvědu pyskatém a hned pokračoval: „Nosáli, ach nosáli, celého mne osáli…“ Též přidal k lepšímu poznatek, že pohádka o Smolíčku pacholíčkovi, doložená jen z Čech, je vlastně posledním zachovaným ohlasem vítězství kromaňonců nad neandrtálci — její protagonista, představitel vývojově pokročilejší formy, zkoušející na jelenech první domestikační experimenty, je obtěžován neandrtálskými ženami žijícími v jeskyni — muži už jsou dávno pobiti — v naději na oplodnění. Aby dnes Orientu nebylo málo a aby překazil další paleontologické vyprávěnky, vytáhl Jindřich ještě láhev vodky a jal se k ní vařit indonéskou polévku v sáčku, hit sezony. Do horké vody hodil nejen nudle, ale s liturgickým gestem tam sypal i dvě substance zcela neznámého složení, dodávané s nudlemi v separátních sáčcích, jménem BUMBU a CABE. První z nich představovala prášek sněhobílé, druhá světle fialové barvy. S gestem černokněžníka pak vše zamíchal a nechal přejít varem. Výsledek byl rovněž fialový a strašlivě pálil. O to víc se musel zapíjet. Nakonec uložil návštěvníka na gauč ve vedlejším pokoji, těsně vedle telefonu, což se ukázalo jako fatální omyl. Společné spaní v témž prostoru je samo o sobě intimita, vlastně větší, než se běžně myslí, a není celkem divu, že se stalo hygienickým opisem pro intimity ještě důvěrnější. Lidé jsou ve spánku jako zakletí a proměnění, chroptí, skřípou zuby, mluví a vykřikují ze sna. Ti podivní mohou indukovat i podivné sny. Tak tomu bylo i onoho rána: Jindřichovi se zdálo, jak dostal z Ruska poštou, v pěkně zapakovaném balíčku, medvědí embryo v plodových obalech. Živé. Zpočátku si

232

233

myslil, že je bude muset zahřívat, ale omyl: stačilo je vypustit do akvária mezi závojnatky a krmit. V momentě, kdy už mezi rostlinami rejdil ochlupený medvídek, uslyšel z vedlejšího pokoje zvonění telefonu. Jak se po významných snech a významných pitkách stává, nebyl schopen jakékoli akce, svět kolem sebe slabě vnímal, ale nebyl s to jej ovlivnit. „Sekretariát docenta Krottenbachera, prosím,“ ozval se host nejúřednějším hlasem, jehož byl schopen. Bylo slyšet šepotání jakéhosi dívčího hlásku v mikrofonu, ale obsah byl zcela nezřetelný. „Pan docent ještě spí, mám ho vzbudit?“ Namísto cesty do vedlejšího pokoje však hanebník jen ztlumil hlas a řekl daleko od mluvítka: „Myšáčku, nespinkej už, volá tě ňáká čůza…“ a po chvíli hlasitě: „Promiňte slečno, ale nepodařilo se mi jej vzbudit, zavolejte si kolem poledne, prosím.“ Pokud vědomí povinnosti nebylo schopné postavit našeho hrdinu na nohy, vlna obrovského vzteku jej vymrštila zpod deky hned. Ten skunk! Vyhodil Komárka na chodbu s hlasitým klením, že jej nechce nejmíň půl roku vidět, a až se odnaučí blbým vtipům, pak má teprve přijít. Co o něm teď řeknou lidi? Nepochybně to byla některá z jeho svěřenkyň. Trochu uklidněn si uvařil kafe a vydal se hned, jak se vzpamatoval, na Žižkov, do Jeseniovy ulice, zmáčknout Krouskou. Kdoví proč měl právě na kolaborační stařenu tak svrchu, snad mu ji znechutila školní povinná četba. Celou cestu si promýšlel jízlivosti, které vplete do své otázky, jakže to bylo s tím gestapem. Ale když došel k ominózním dveřím, viděl je vyměněné a s cedulkou ing. Vichtrle. Bába už byla zjevně na koberečku někde jinde. Zmaten vyrazil na odpolední zkoušení, žactvo se už hromadilo a chvělo se.

234

Kapitola 32 V té době už poněkud otřesený vztah s Marcelkou nabyl ještě dalšího trapného momentu v podobě Krottenbacherovy diplomantky Jaroslavy Listíkové. Jak už to tak mnohdy bývá, chtěla se dívka s botanickým jménem věnovat roli květin v čínské poezii, konkrétně pak v mingském období. Leskla se služební horlivostí a za Jindřichem chodila na dlouhé konzultace, též mu často telefonovala — i ranní volání z minulé kapitoly bylo její. Tento jí po všech svých dosavadních zkušenostech s náhlým charismatickým okouzlováním důsledně vykal a diskuse se vinuly výhradně o symbolicko-ornamentálním významu pivoněk a podobných věcech, ba ani na opylování se nikdy řeč nestočila. Marcelka, jíž se o nadějné žačce jednou neprozřetelně zmínil, „nabubřila pyštík“, jak by řekl Karel Klostermann a začala celou věc bedlivě monitorovat, ba co víc, spřádat na téma Jaruška nejdivočejší fantazie. Šestým, zato mohutně vyvinutým smyslem postřehla potenciální sokyni a jednou, když tato Jindřichovi volala za její přítomnosti a vyptávala se na jinotajný význam obratů „hrát na flétnu z jadeitu“ a „šimrat liliový pestík“, dokonce vytrhla telefonní zástrčku ze zdi. Jaroslava se stala převládající látkou všech diskusí a Marcelka začala na našeho protagonistu naléhat, aby ji vyhodil ze školy, a když zjistila, že to v podstatě nelze, tak aby jí alespoň odmítl dál vést diplomovou práci. Když jí oznámil, že to nejen není tak jednoduché, ale že to učinit ani nehodlá, 235

protože je to jeho nejlepší žákyně, propadla Marcelka hysterickému záchvatu: „Tak si za ní běž, za tou čundou pobledlou, co ani těm svejm kytičkám nerozumí, běž!“ Krottenbacher viděl, že je zle, Marcelčina tvář nabyla zvláštního, jakoby mimolidského výrazu, jako když je šamanka od Evenků v návalu hněvu a pomsty posedlá duchem Velké Medvědice. I její barva začala nabíhat do červena a náš protagonista měl dojem, že odstín přechází do fialova. Snažil se ji uklidnit, ale to si dal! „Chcípni, ty hajzle!!!“ řvala na něj jako smyslů zbavená. „Pod zem s tebou, ať se ti stane ňáký neštěstí… Ať na tebe něco příde, já tě proklínám!!!“ Jindřich paradoxně propukl v smích, možná neméně hysterický, ukazoval na Marcelku prstem a plácal se do stehen. „Nemůžeš na mě, seš na mě krátká…“ chichotal se, ale dobře mu nebylo. Věděl, že věc je povážlivá a démoni jsou rozpoutaní. Několik dní se s Marcelkou neviděli, poté začali pomalu na celý konflikt zapomínat. Asi deset dní po hádce přišel ráno Krottenbacher do své pracovny, když tu jej volali z vedlejší místnosti k telefonu, v centrále špatně přepojenému. „Tady nemocnice Rakovník, chirurgické oddělení. Máme pro vás špatnou zprávu, pane docente. Váš otec a bratr včera v noci havarovali v autě a jejich stav je velmi vážný, oba jsou v bezvědomí. Vaše maminka se zhroutila a je u nás taky, na psychiatrickém oddělení.“ S Jindřichem se zatočil svět. Měl pocit, jako by ho někdo obstřeloval těžkým kulometem a jen o pár centimetrů minul celou dávkou. Netrefila se úplně, ale skoro… Autem dojel do Rakovníka a zamířil k nemocnici. Táta i Jakub leželi každý na jiném pokoji „intenzivky“ a byl na ně hrozný pohled. Úrazová chirurgie je velké umění, ale tady se zdála krátká. Ač je v podstatě dobře poznával, zeptal se ještě jednou, zda jsou

to opravdu Zdeněk a Jakub Krottenbacherovi, jako by chtěl nějak magicky způsobit, aby odpověď byla záporná. Otec náhle otevřel jedno oko nekryté obvazem a dlouze se na Jindřicha podíval, jakoby z velké dálky. Našeho protagonistu přeběhl mráz, byť byl rád, že mdloba nakonec ustoupila. Chvíli ho držel za ruku, i bratra Jakuba, byť ten nevnímal vůbec a byl nárazem vozu o strom zřízen ještě mnohem hůř. Ošetřující doktor byl v předpovědích skeptický — bratrovi nedával naději vůbec, tátovi jen tak padesátiprocentní. Jindřichovi vířily hlavou vzpomínky na oba, na nicotné pubertální hádky s otcem, na přivezení bratříčka z porodnice před dvaceti lety, na to, jak ho Kubík jako dítě provokoval a zlobil a chtěl se prát. Ach, jak jsou lidské věci marné a krátké. Bylo mu hluboce a metafyzicky smutno. Pak šel navštívit matku na psychiatrii. Ta na tom byla pochopitelně mnohem lépe, už se ji chystali propustit domů. Jen proto, že včera mluvila o sebevraždě, si ji tu nechali a přikrmili jakýmsi medikamentem. Od ní se dověděl, že havarovali včera pozdě v noci, když se otec vracel od své rakovnické sestry. Nepil nic, ale usnul zřejmě za volantem. Jen s námahou předtím přesvědčil Jakuba, že u tety dlouho nebyl a že by se slušelo ji navštívit. Jindřich přivezl matku do novostrašeckého bytu a tíživě tam spolu mlčeli. O Marcelce neříkal raději nic. Jakub byl proti všemu nadání živ ještě tři neděle, ale k vědomí už nikdy nepřišel. Ještě stačil prodělat dvě operace, odstraňující příliš poničenou půlku plic a jednu z ledvin, o slezinu přišel již při prvním zákroku. Několikrát se ještě zdvíhala naděje, že by se jeho stav snad mohl zlepšit, což matku Krottenbacherovou vždycky povzbudilo k obživnutí a dalším nadějím. Jindřich se chodil dívat na vůčihledně scházející, ale stále ještě dýchající hromádku neštěstí jen s velkým sebezapřením. Srdce

236

237

někde v hloubce však stále ještě tepalo. Jako by už byl Kuba někde pryč a tohle po něm zůstalo jako košilka po vylíhlé nymfě cikády. Zato otec se začal vzpamatovávat, byť velmi pomalu. Ukazovalo se bohužel, že od pasu dolů zůstane ochrnutý, na jedno oko, zřejmě přerušením nervu, neviděl. Zprávu o synově smrti vytěsnil a dělal, jako by byl Jakub živý, byť se častěji ptal na Jindřicha. Když Jakub dodýchal, vypravila se Helena Krottenbacherová za svým manželem, který už byl tou dobou na normálním pokoji, byť zapleten v jakési konstrukci, která držela ve správné poloze naprasklou lebku a pochroumanou krční páteř. Se zcela neintelektuálním komentářem a bez jakéhokoli varování se hned ode dveří na svého muže vrhla: „Měls tam pojít ty, ty, ne Kubík! Proč jsi zrovna ty naživu?! Cos ho tam lákal? Zabil jsi ho, schválně jsi ho zabil, je to tvoje vina a já tě teď za trest umlátím!!!“ Dala mu obrovskou facku a znehybněného fixací na posteli by jej nepochybně brzy udolala, kdyby se neseběhl personál a s největším vypětím sil ji neodtáhl. Přemoci zdravou, silnou a zcela odhodlanou osobu je obtížné i pro několik lidí, zejména, nechceme-li ji vážněji poškodit. I tak se to zcela nepodařilo, paní profesorka si vymkla při zápase kotník a nádavkem dostala škrobový obvaz, berli a vážné varování, že tentokrát snad s ohledem na okolnosti nepodají žalobu pro pokus o ublížení na zdraví, ale příště odejde v železech. Pubescent po operaci slepého střeva, druhý pacient v pokoji, se jen zděšeně krčil pod dekou a sotva popadal dechu. Krottenbacher senior funěl hrůzou a prosil, ať sem jeho ženu už nikdy nepouštějí, že se mu pomstí, že ji zná, a podruhé by nemusel být nikdo v dosahu. Za tři dny následoval pohřeb. Rakev, ovšemže zavřená, byla převezena k výkropu do barokně zařízeného kostela Narození Panny Marie, nikoli do

obvyklé umakartové buňky na hřbitově, zvané honosně „obřadní síň“, kde končila většina novostrašeckých nebožtíků. Než kněz stačil obřad zahájit, vrhla se paní Krottenbacherová, v černém a se zrůzněnou tváří vskutku hrozná, k rakvi a začala na ni ze vší síly bušit berlí. „Není tam, slyšíte, není tam, copak nevidíte, že by se tam ani nevešel, vždyť to byl velkej chlap a tahle rakvička je malá! Je to jenom jako, ve skutečnosti odjel, daleko, asi se bál, a tam se někde schoval, můj Jakoubek… On se vrátí… Odvezte tuhle maškarádu!“ křičela a pod novým strašným úderem odpadl kus papírové krajky z okraje truhly. Netušila, že vyžilý zbytek jejího syna by se vešel do truhličky mnohem menší. Několik přítomných, mezi nimi i Jindřich, se ji pokoušelo odvést stranou, což se nakonec i podařilo. Ze zděšení a sdíleného žalu mnoha přítomným tekly slzy. Ani nový ředitel gymnázia, jehož byl Jakub pochopitelně před nástupem na techniku frekventantem, vůbec nepřečetl připravený projev. Jen kněz, chladný profesionál zásvětí, dokončil obřady a zachoval alespoň minimální dekorum ceremonie. Nové Strašecí, obecně chudé na novinky a skandály, na událost ještě dlouho vzpomínalo a přetřásalo ji. „Mířila jsi špatně, chce to větší cvik,“ řekl Jindřich se studeným úšklebkem dva dny po pohřbu Marcelce. „Dalšího bratra už v zásobě nemám a musím se s tebou rozejít. Ber to jako preventivní opatření, jako když se mažeme repelentem proti mouchám tse-tse. Ve skutečnosti tě ale mám pořád ještě rád…“ „Ale vždyť to byla jen náhoda, no, tvůj táta usnul, já jsem je ani neznala. Dyť já ti odpustila i tu Jarušku…“ Od té doby si Marcelka s Jindřichem už jen telefonovali. Nemohli žít bez sebe, a jak patrno z předchozího, ani spolu. Telefon, dopis či e-mail mají tu výhodu, že představují člověka jaksi jenom napůl, je to on a zároveň

238

239

není — asi jako papír od šunky po kýžené uzenině ještě zřetelně voní, ale už jí na něm není ani vlákénko. Zdeněk Krottenbacher pak dožíval v rakovnické léčebně dlouhodobě nemocných, pověstné eldéence, ještě léta, navštěvován jen svou sestrou a občas i Jindřichem. Nikdy si nestěžoval. Jeho žena se s ním sice nedala rozvést, ale konsekventní jako ve všem, co kdy dělala, za ním nepřijela nikdy. Asi za tři čtvrti roku přišel z brazilské Bahia Blanky pestrý pohled se zcela krátkým pozdravem v angličtině:

Pohled byl adresován family Krottenbacher, adresa byla přesná. Písmo se nápadně podobalo Jakubovu, ovšem banální písma mladých mužů se jistě podobají na celém světě, podpis byl nečitelný, byť s trochou násilí se mohlo první písmeno chápat i jako rozmáchlé J. Helena Krottenbacherová ožila: „Vidíš, píše, píše, ale musí psát anglicky, aby to nepoznali… Já věděla, že na mě nezapomene, děťátko moje… Tak v Bahia Blance, co tam asi dělá, jestlipak mu tam není horko… A jestlipak už umí portugalsky, no jak ho znám, jistě umí… Proč vlastně nenapsal portugalsky, já bych tomu taky rozuměla…“ Jindřich neměl to srdce jí iluzi ničit. Logika je zbraní nepřejících a malověrných, Luther dokonce tvrdil, že kurva ďáblova. Když se paní Krottenbacherová po této události jak náleží uklidnila, začala pojednou společensky rozkvétat a vymetala rozmanité osvětové podniky a vernisáže

nejen v širokém okolí Nového Strašecí, ale začala pravidelně zajíždět i na akce Francouzského institutu do Prahy. Jakoby se úmrtím syna a zmizením manžela stala o dvacet let mladší, elánem nabitou intelektuálkou, rovněž její žáci si pochvalovali. Právě když v institutu vystupovala hvězda největší, stařičký filozof Paul Ricoeur, stala se zcela neuvěřitelná věc. Ještě dlouho před začátkem přednášky, na niž byla velká tlačenice a záhy všude plno, přišel totiž do sálu Jakub. Či se to tak alespoň Heleně Krottenbacherové zdálo. „Kubíku!“ vykřikla nadšeně a vyskočila, aby mohla znovunalezeného syna obejmout. Ten se příliš nevzpíral, ale odpověděl: „Je ne suis pas Kubik…“ Nastala chvilka trapně zděšeného mlčení, okolosedící se otáčeli. Vyzvala ho, aby s ní šel do kavárny, byť právě začínala přednáška a svraskalý myslitel byl zrovna uváděn do sálu. Objednala dvě kávy a v přerývaných větách Pseudojakubovi vysvětlila důvod svého prapodivného chování. Ten se ho zdál plně chápat a stárnoucí ženu s plachým úsměvem poslouchal. Nakonec se sám i představil. Jmenuje se Jean-Pierre Draparnaud, pochází z městečka Lapalisse nedaleko Vichy, jakéhosi Nového Strašecí v départementu Allier, a studuje na univerzitě v Lyonu slavistiku. Teď je v Praze na dvouletém studijním pobytu. Jeho otec je obchodníkem s ojetými auty, má ještě dvě starší sestry, s rodinou se od svých patnácti vídá už zřídka. Ukázalo se, že umí i celkem obstojně česky, byť se zvláštní, měkce-šelestivou výslovností. Tak proto ta správná koncovka v první odpovědi. Uměl i rusky, ale matka Krottenbacherová dávala přednost francouzštině. Ricoeura ten večer už nestihli a vyprávěli si až do jedenácté hodiny noční s tím, že nejbližší neděli přijede Jean-Pierre do Nového Strašecí na návštěvu. To se také stalo a následovalo nekonečné prohlížení fotografií,

240

241

Dear friends, I’m sending you my greetings and best regards from Bahia Blanca. The sea is clean and both local food and general atmosphere are amazing. Yours …

zejména Jakubových. Brzy byl představen i Jindřichovi a ten záhy pochopil, že je to jeho „nový bratříček“. Není celkem tak velkého podivu, že se zájem a péče frustrované matky přenese na objekt, který vskutku neobyčejným způsobem mrtvého syna připomíná, i když střízlivější pozorovatelé jako Jindřich viděli i rozdíly, byť nepatrné. Víc hodno podivu je, že do této vazby bez odporu, ba se zájmem, zaplul i Jean-Pierre. Byl to ostatně chlapec výstřední už tím, co si zvolil za obor studia a jak se vymkl tradicím rodiny i místa ve svém Zapadákově. Navíc velmi, ba přehnaně, splňoval schematické představy „hodného hocha“ a přitahoval starší dámy obecně. Ve vazbách tohoto typu není nic sexuálního, alespoň ne otevřeně, byť by starý Sigmund F. zajisté něco nalezl. Asi po půl roce se dokonce uvolil přestěhovat se z koleje do Nového Strašecí. Nějak byl svým způsobem rád, že našel jakousi prapodivně-exotickou atrapu domova, asi jako když vás adoptují u Siouxů. Tvářil se ostatně vždycky tajemně a jeho zdvořilé jednání mělo v sobě jakousi dětskou něžnost a vágnost zároveň. Když si přistřihl knírek a bradku tak, jak je nosíval Jakub, byla podoba těžko k rozeznání, byť byl o tři roky starší. Den po přestěhování si jej při dobrém osvětlení celým křišťálovým lustrem Helena Krottenbacherová svlékla jenom do slipů a zálibně prohlížela, ba občas i pohladila. Celkové rozložení chloupků po těle se od Jakuba trochu lišilo, ale ona byla jeho tělesností fascinovaná, jako tomu obecně v případě dorostlých dětí a matek bývá — krev z krve, kost z kosti, maso z masa. Zvědavost nahlédnout za slipy potlačila. I tak se šířilo klepů po Novém Strašecí až dost, včetně divokých spekulací o tom, že je to skutečně Jakub, byť nikdo už nedovodil, proč a jak tedy byl jeho pohřeb a jak to, že nový příchozí sice mluví česky, ale divně. Osud bere a Osud

dává. John Tanner vypravuje ve svých vzpomínkách na život mezi severoamerickými indiány, že zemřelo-li matkám dítě, bylo nutné unést pro ně co nejrychleji nějaké jiné — i Tannerův osud byl tímto předznamenán. Řadu věcí, které mu jeho nová matka vyprávěla, svým vlastním dětem nikdy neřekla — tak třeba o návštěvě své kamarádky, jejíž otec, major Rataj, byl po válce prvním velitelem Terezína, o cestě bryčkou z litoměřického nádraží v letním horku, o ve sklepě zavřeném Jöcklovi-Pinďovi, bývalém veliteli a teď kandidátovi na popravu, jehož chodily v jeho kleci dráždit, o Jöcklově bytě s lampami se stínítky z lidské kůže, o mladých SS-manech vykopávajících hnijící těla vězňů… Vlastním dětem první generace se všechno vypovědět nedá. Kromě pilného studování si Jean-Pierre koupil také motorku, což byl v podstatě jediný mačovský moment v jeho životě, a začal v rámci etnografických studií objíždět venkovské zábavy po okolí. Na jedné takové začala také jeho milostná romance s Vlastičkou Skálovou, celkem fádní, byť hezkou dívkou z Kounova. Snad po tamních mysteriozních kamenných řadách měla v sobě cosi neurčitě-záhadného a snad proto si spolu navzdory etnickým a vzdělanostním bariérám rozuměli. Paní Krottenbacherová sice z počátku trochu žárlila, ale záhy naznala, že takto může Jeana-Pierra usadit v místě natrvalo a již se jí zdály mávat obvyklé babičkovské radosti s vnoučátky a jejich obdarováváním, tím spíše, že Vlastička byla učitelkou ve školce a měla k tomuto oboru podnikání blízké vztahy. Helenin „adoptivní syn“ navíc přišel s tím, že by si nechal změnit příjmení na Krottenbacher (vyslovoval to neodolatelně „rotébašér“), což prý v jeho vlasti není velký administrativní problém. Rodinná duha se zdála naveliko klenout a Jindřich byl tomuto vývoji ze srdce rád.

242

243

V listopadu 1994, když už se naplno rozjel další školní rok, zemřel náhle, snad na infarkt, zpěvák Kryl. Těžko si představit zásadnější znamení na nebi doby, zvláště když se téhož dne v průčelí Vinohradského divadla ulomilo křídlo soše anděla. „…on oknem odletěl mi…“, chtělo by se říct. Svět, kde pro protestní básníky-proroky není místo, už kynul a senzibilnější z nich to ucítili a odsunuli sebe samé do zásvětí. To Molotov i Kaganovič se dožili skoro stovky. Snad je něco pravdy na lidové víře, že bohové nechávají na zemi zejména ty, s nimiž si nevědí rady a hrozí se mít je u sebe. Zřejmě má pravdu i Bonhoeffer, že obecná mizérie bytostí se vztahuje i na božstva, která se bojí svého stvoření a lidí zejména, tak asi jako rodiče svých nezdárných dětí, byť je ze zvědavosti vyvolali v život. Událost na každý pád vyvolala velkou pozornost a na pohřeb na břevnovském hřbitově přišly tisíce lidí, od vládních činovníků s věnci až po mrzáky a jedince, do nichž by nikdo neřekl, že by kdy vůbec mohli o nebožtíkovi slyšet. Byl pošmourný den a prastarý opat, který Kryla už oddával, se nad rakví svého skoro o dvě pokolení mladšího kamaráda zalykal pláčem. Naříkala i řada diváků, ač v podstatě přišli jen tak náhodou. Po obřadu se dal Jindřich do řeči s podsaditým blonďatým mladíkem stojícím vedle něj — jaksi se mu ho nedařilo nikam zařadit, na intelektuála nevypadal, ale chytrý byl zcela brilantně. Prý dnes

„s partou“ pořádají smuteční oslavu a srdečně na ni Krottenbachera zval. Jindřich měl sice podivný pocit, ale obecně dobrodružné založení mu nedalo. Už cestou se ukázalo, že se jedná o gang obchodující načerno s byty. Do jednoho z nich jej teď podsvětník ve svém BMV vezl. Zdá se, že jej na našem protagonistovi nejvíc zaujal bizarní fakt, že je to docent. Zřejmě nikdy žádného neviděl a byl neobyčejně pobaven jeho náhlým zjevením. I pro prostý lid jsou ostatně docenti nejpodezřelejší — doktora, toho znají, k tomu si chodí léčit revma, profesora, toho taky, ten učí na gymplu, ale docent — to musí být nějaký zvlášť rafinovaný a nebezpečný ulejvák. Náš gangster to neviděl jistě takhle přímočaře, ale abstrózní intelektuál jej tak nadchl, že jej musel přivést partě ukázat. „Tak Číňany študuješ, jo? Jen študuj, ňák se nám tady v rajónu poslední dobou rozmáhaj. Časem bys mně moh poradit, jak na ně.“ Krottenbacher přemítal, zda náhle zprudka nešlápnout na brzdu a rychle nevyskočit, ale pak si uvědomil, že je ve voze centrálně zamčen a navíc nemá ani potřebný postřeh. Posléze pomyslil na to, že prakticky nikdo nezabíjí cizince jen tak, pro zábavu, musí z toho něco kápnout, jak by jeho nový kámoš řekl, „pořádnej vejvar“. Tisícovka v jeho peněžence vzhledem k milionům otáčejícím se v transakcích rozhodně žádné terno nebyla a režie a nervák s jeho odklízením by rozhodně nestály za hubené aktivum. Přijde-li někdo do zcela jiného světa, bývá naopak zvykem ho nadšeně přijmout a pohostit — kdyby náhle přiletěl ve svém talíři ufonaut, musel by mít opravdu smůlu, aby mu první pozemšťan zlomyslně utrhal zelená tykadélka či způsobil zánět středního ufa. Naopak ho spíše obdaruje a pozve na kafe. Tak se i stalo. Cestou v panelákovém výtahu v něm byla malá dušička, ale nakonec si dodal odvahy a vstoupil. V rozsáhlém

244

245

Kapitola 33

bytě, téměř prázdném, byl jen stůl a několik židlí. Svého pána a vládce tam očekávala nejen mimořádně atraktivní, jako ze žurnálu vystřižená blondýnka, ale i čtyři vazalové, tak od dvacítky do Krottenbacherova věku. Marek, jak se tajemný vůdce jmenoval, Jindřicha krátce představil: „Vezu vám živýho docenta, taky byl Káju vyprovodit.“ Zdálo se ovšem, že úvod „Vezu vám mrtvýho docenta“ by je překvapil asi stejně. Pak pustil zvěčnělého pěvce z pásku a zval k hostině. Záhy se ukázalo, že skupina tvoří nejen gang, ale má i cosi jako vlastní náboženství. To v té době nebylo nic mimořádného a propletení drsného podnikání s představami o zásvětí a zdravé životosprávě bylo běžné leckde. S pokřikem „Plody, plody!!!“ se účastníci tryzny vrhli na krájenou mrkev a syrové zelí, hlavní jídelní chody. Dosti podstatnou součástí kultu byla, jak se ukázalo, i víra v naprostou škodlivost mléka. Když Jindřich čirou náhodou uhodil hřebíček na hlavičku, zmíniv mimo kontext staré úsloví Mlíko, od rakve víko, vyvolalo to bouři nadšení. Kupodivu se nikde neobjevila jediná sklenička alkoholu, zato však do sytosti marihuany, substance to v Čechách už dávno zdomácnělé. Mezi šluky ukazoval vůdce fotografie z celogangových výletů na Théru a do Tibetu, teprve nedávno otevřeného turistům. I to souviselo nějak se skupinovou mytologií, kterou ovšem sdílela i značná část majoritní společnosti. Zlatým hřebem večerního programu bylo po všeobecném konopném opojení vůdcovo detailní vyprávění o milostných dobrodružstvích se zde přítomnou královnou sabatu, která se jen rozpačitě pousmívala. Všichni mu viseli na retech a Jindřich si říkal, kdy že dojde na praktické ukázky, leč nestalo se tak. Situace jaksi připomínala sociální fungování vlčí smečky, kde jen „vůdcovský“ pár se smí rozmnožovat — ostatní členové, takzvaní helpers,

smějí jen nahánět kořist, uklízet doupě a mohou tak nejvýš s chtivostí vyplazenými jazyky přihlížet, či v tomto případě naslouchat. To ovšem náš protagonista, znající vlky nanejvýš jako démonické postavy mongolského folkloru, nevěděl, zato mu nešlo do hlavy, jakým že kouzlem to vrchní podsvětník své slouhy, většinou starší a často s inženýrskými tituly, ovládá. Občas mezi líčením vyřídil nějaký „obchodní“ telefonát — ukázalo se, že mluví v zásadě plynně německy i anglicky, poslední rozhovor byl ruský. Po něm řekl Jindřichovi, že se mu už bohužel nemůže dál věnovat, protože za minutku dorazí jeden důležitý obchodní partner, ale že je srdečně zván kdykoli jindy. Snad aby svou bezelstností společnost obveseloval, snad by se hodil za „bílého koně“, ale to neřekl. Náš heroj se už hotovil k odchodu, když tu vstoupil do bytu — Arkadij z Petrohradu. Důvěrně se k Markovi vrhl a z krátkého úlomku hovoru vyplynulo, že je tu déle, snad natrvalo. Nu, to bude mít Šmelhaus radost. Jindřich proklouzl na chodbu a seběhl po schodech, Arkadij ho možná ani nepoznal, a poznal-li, nedal to na sobě znát. Možná mu nestál za to. Krottenbacher se jen s obtížemi zorientoval na odlehlém sídlišti kdesi za Prahou. Bylo už k ránu a měl o čem přemýšlet. Vybavila se mu básnička, kterou napsal, ostatně jedinou v životě, ve svých patnácti:

246

247

Když procitáme ze spaní Za kalných, žlutých svítání Do dnů, které se zaškaredí Pak neujde nám za chvilku Za hlavou, nízko v zátylku Náš temný bratr, co tam sedí Úsměv nám zkřiví do šklebu A pro soukromou potřebu

Zarazí uzdu mezi zuby Bez cylindru a bez proutku Na mentolovou pokroutku Pomalu vábí do záhuby… Nad paneláky začínalo svítat a nebe bylo právě zmíněným způsobem nažloutlé.

248

Kapitola 34 Na jaře roku 1995 vyškemral Jindřich od Komárka, zapomenuv na telefonní skandál, dva úlky s už usazenými čmelstvy, královnou a několika prvními dělnicemi. Protože by na Starém městě pražském nebyli vydrželi, odvezl je na rodinnou chatu poblíž vesnice Srbeč. Zdálo by se, že u obyvatel venkovského městečka jako Nové Strašecí je chata vzdálená jen pár kilometrů absurdním luxusem, ale středostavovská tradice si něco podobného žádala. O nevšední podívanou jevila zájem i jeho matka a „bratříček“ Jean-Pierre, byť měli mylně dojem, že nynější časté Krottenbacherovy návštěvy patří jim. Ten se zájmem sledoval rychlé bytnění kolonií a líhnutí mladých královen a samečků. Jejich život ho zvlášť fascinoval — byli jen málo podobní svým sestrám, někdy i mnohem pestřejší, a vedli neobyčejně příjemný, byť krátký život, sestávající z návštěv květů po okolí, kopulací s mladými samičkami a občasné lehké pomoci v hnízdě, kde trochu uklízeli a trochu pomáhali při jeho rozšiřování a při zahřívání larev. Med a pyl sice nesnášeli, nebyli to ovšem parazitičtí mrzáčkové ve stylu včelích trubců, kteří se nejsou schopni ani sami nažrat a po spáření ihned hynou. Tihle se později už do hnízda ani nevraceli a přespávali na květech nebo někde pod mechem, často v celých skupinách. Tak žili trochu ve stylu kalifornských hipířů, vesele a pro jiné neškodně, jako taková kombinace světce a pobudy v poměru jedna ku jedné. Celé idyle sice udělaly konec první 249

podzimní mrazíky, ale lidských věcí je taky do času. Jindřich meditoval o vcelku radostném údělu čmeláků, koneckonců i dělnic, tvorů všeobecně oblíbených ve své pilně bručivé huňatosti, kteří sice pracují relativně usilovně, ale ne po včelím způsobu překotně, a tráví svůj pracovní čas v pestrém a krásně vonícím prostředí květů. Ač sami krom obrany hnízda nikdy neútočí, dokážou se žihadlem velmi efektivně bránit, a i to je, na rozdíl od včelího, na mnoho použití. Když se ráno vídal v zrcadle, říkal si, jak jsou lidé oproti čmelákům či motýlům nechutní, a vzpomněl si na starořeckou poučku o tom, že rostliny mají pro svou nevášnivost pohlavní orgány krásně zbarvené a nahoře, lidé a jiní savci naopak nepěkné a dole. Když se díval na svou nohu, připomenul si Morgensternovu báseň o obouvání bot — lidská noha sem tam s nějakým matným chloupkem a oploštělými, nefunkčními drápy už není nohou zvířete, ale ještě není nohou anděla. Když se v zrcadle podíval výš, až na obličej, připomněl si i neradostnou skutečnost, jak se jako tolik intelektuálů pozvolna mění z mládence ve starce bez mezistadia muže z patriarchální minulosti. Tamara & comp. ani nemusejí vytahovat do boje. Při bližším pohledu se pochopitelně ukazovalo, že až zas taková idyla život jeho blanokřídlých přátel nebyl, byť to celé bylo mírněno obláčkem z vůně pylu a nektaru. Kouty úlků byly jako miniaturní skládky plné různého neřádstva, se žlutými pylovými trusíky, pošlými larvami a dalším odpadem, velké druhosledové dělnice nakonec různě buzerovaly a utlačovaly stárnoucí královnu, která jim zase, kde mohla, likvidovala vajíčka, která samy snášely. V jednom z hnízd se objevil počátkem podzimu zmrzačený jedinec se zakrnělými křídly — je to komplikace relativně častá a takovíto čmeláci pak vytrvale sedávají u vchodu

do hnízda, obtížno říci, zda v marné závistivé snaze taky se prolétnout, nebo proto, aby jej hlídali, protože mnoho jiného smysluplného ani nezastanou. Snad proto, že se nikdy nenamáhal létáním, zůstal na podzim po vyhynutí celé kolonie živ jako poslední. Jindřich si podivného živočicha, jehož pokřtil „čmelda pěšák“, vzal s sebou do Prahy a celou zimu choval v krabičce vystlané mechem. Čmelák se jej záhy naučil poznávat a vítal jej nadšeným a spokojeným bzučením, nechal se také beze všeho šimrat v sametových chloupcích. Krom medového roztoku mu náš protagonista občas koupil kytičku frézií. Než ji za pár hodin dostala některá z jeho oblíbenkyň, stačil se čmelák na květech s vervou vyřádit a nacpat se i obalit pylem. K jaru, kdy už stářím sotva lezl, se Jindřich rozhodl udělat mu poslední službu — donesl ho do botanické zahrady a posadil na rozkvetlý podběl. Dožil se toho, co žádná z dělnic normálně nezažije. Normální ostatně nebyl.

250

251

Červen roku 1996 přinesl celou řadu změn. V Krottenbacherově životě bylo nejdůležitější úplné zmizení Marcelky za obzor: poté, co zalasovala mladého a dynamického primáře-kardiochirurga, ustaly i její telefonáty. Nebyla ve svém jednání jistě tak prvoplánová jako havraní samice, které vždycky usilují o vztah se sociálně nejvyšším samcem v hejnu, ale lákadlo bylo příliš velké a Jindřich pro její plány stejně ztracený. Ten, kdo se odváží říznout do samého pulzujícího centra lidského bytí, je už tím sám o sobě neodolatelný a takový úplně jiný než běžní chirurgové vyřezávající apendixy a žlučníky, o kožařích potírajících vyrážky mastičkami ani nemluvě. Je ostatně pozoruhodné, jak často se chirurgové vyskytují v literatuře typu „harlekýnek“, které se tou dobou už také začínaly v překladech objevovat na českém trhu. Důležité je tam nejen to, že gradace napětí je předem prokalkulována a nenechaví šťouralové spočítali, že k pohlavnímu aktu dochází ve všech svazcích řekněme na straně 112 plus minus tři strany, ale také skutečnost, že mužský hrdina, třeba právě kardiochirurg v kombinaci s extrémním horolezectvím, se náhle transformuje v oddaně milujícího manžela a otce rodiny. Ten pravý rajc je orat se zubrem, nikoli s volem. I tak mu bylo po úplném odmlčení Marcelky prázdno a smutno. Jako malou kompenzaci se nechal se Slížou a jeho ženou pozvat Komárkem na cyklovýlet po Třeboňsku. Cesta vedla z Kropáčovy Blatnice kolem

Nadějských rybníků do vesničky Stará Hlína, kde byl právě před nedávnem odhalen památník zdejšímu rodáku Karlu Čurdovi, nejvýznamnějšímu zrádci v českých dějinách. Občany dědinky o několika číslech nepochybně hřálo, že tento primát nemá Praha či jiné velké město, přes veškerou projevenou snahu. Jindřich si představoval kriminálního radu Pannwitze, jak volá megafonem do okénka krypty kostela svatých Cyrila a Metoděje: „Fileste, nyc se fám nestane!“ — to je druhá tvář podrazivosti v Čechách. Cesta pokračovala dál kolem skupiny rybníků, pojmenovaných podle sedmera hlavních hříchů. Hostitel předváděl pozoruhodnosti své otčiny s takovou vervou, jako by je postavil on, nikoli už Štěpánek Netolický. Ukazovat však bylo co: mohutný rybník Pýcha byl po Rožmberku druhý největší v oblasti, dále Hněv s hrozivě zahrocenými piloty kolem hráze, Závist s bledě nazelenalou hladinou, Obžerství, poskytující mimořádně vysoké výnosy kaprů, a konečně podmáčená louka, kde býval dnes už zanesený rybník Lenost. Trochu stranou v lesích od hlavní skupiny leželo Lakomství a konečně Smilstvo, nádrž hluboká a bahnitá, jehož nečetné ryby prý mají afrodiziakální účin. Když z terasy blatnického hostince sledovali západ slunce nad bažinatou pánví, utrousil Slíža, že by jej víc lákaly západy slunce nad jinými pánvemi, a Micuko dělala, že poznámku neslyší. Záhy na to se konaly už třetí svobodné volby. Absolutní většina „pravicových“ stran dostala první trhlinu a v zemi nastal konec někdejší jednomyslnosti, ale v podstatě se prováděla a provádí politika na jeden jediný možný, či lépe řečeno zavedený způsob a mění se jen doprovodná rétorika a osoby vykonavatelů. „Spravovat velkou říši je jako smažit křehkou rybu,“ napsal kdysi Lao-c’, ale tohle byla říše malá, pramaličká.

252

253

Kapitola 35

Podle pravidla „jak nahoře, tak i dole“ právě vypršelo druhé funkční období i Marholdovi a novým děkanem byl zvolen Vojtěch Adalbert Hrtan. Senátoři mezi řečí dávali znát, že už bylo dost obecných disidentských řečí o významu vzdělání, celku převyšujícím součet jeho částí a škole jako dílně lidskosti — je třeba se vrátit ne do Evropy Platóna a Erasma Rotterdamského, ale do Evropy současné, znát poslední trendy a vydělat peníze. Školství je v zásadě jen svéráznou větví podnikání a ten, kdo to všechno zná a má s tím zkušenosti, je právě Vojtěch Adalbert. Monetarismus, ve státě jako celku už zvolna za svým kulminačním bodem, na „Ferdinandku“ teprve dorážel. Do té doby dostávaly vysoké školy kýžených financí jen minimum, ale také se o ně nikdo nestaral, v dobrém ani ve zlém. Hrtan se nechal slyšet, že vše vezme pevně do rukou, je konec s dosavadní povznesenou blahovůlí. Nastává vojna jako řemen. Marhold z fakulty po své rezignaci v podstatě odešel a objevoval se jen nepravidelně, hlavní smysl svých činností našel v jakési humanitární organizaci. Afghánské děti po dodávce sušeného mléka nebo svetříků na zimu aspoň poděkují, byť paštunsky. I na ústavu nastaly změny. Radvanovský po smrti své maminky, která se dožila vpravdě metuzalémského věku, vstoupil k františkánům naplno a učil jen jako externista. Vedení po něm převzal alternativní medik Vavřík, ale neměl už zdaleka to charisma. Jindřichovi jej Marcelka svým vyprávěním trochu znechutila, ale byl rád, že administrativu, jíž teď utěšeně přibylo, nemusí dělat sám. Záhy na to Hrtan oznámil, že ministerstvo nauk a bádání (MNB) vypsalo po západním způsobu první velký program pro tříleté bohatě dotované tvoření výzkumných týmů s nějakým konkrétním a dnešnímu stavu vědy odpovídajícím programem. Už teď je velká tlačenice

a projekty budou přísně posuzovány. Je bezpodmínečně nutné, aby se fakultní týmy hlásily, dokud je čas a šance. Do Jindřicha vjela činorodost a pro pracovníky Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu podal, pod svým vedením a za Vavříkova nadšeného požehnání, projekt s názvem Lidé a svět kolem nich na civilizačních křižovatkách. Vyplnění formulářů bylo tehdy věcí ještě relativně snadnou, nikoli programem pro množství bezesných nocí. Vzpomněl si opět na e-mej-šanskou houbu a před vytisknutím konečného znění projektu na jehličkové tiskárně papír lehce napojil nově pořízeným odvarem. Musel tak činit velmi opatrně, aby se příliš nenasákl, nezkrabatěl a nezůstaly na něm hnědavé fleky. Dlouho po podání se nedělo nic. Slíža mu vyčítal, že projekt podal jen na lokální úrovni. „Měls zkusit něco za oceánem, Fulbrajta, Šoroše, Opšlstise nebo tak…“ Ale znamení přišlo. Asi za čtvrt roku dostal úřední přípis, že projekt postoupil do užšího výběru a Jindřich by měl přijít objasnit některé z jeho detailů. Podepsán RNDr. Miroslav Bachyňa, vedoucí referátu. V osudné datum Jindřich opět zopakoval rituál, byť se mu už čtvrtý odvar zdál slabý a skoro bez vůně. Napadlo jej vylepšit celý efekt feromonovým parfémem z languřích žláz, který kouzelný děd přidal darem. Oblékl si pak promoční šaty s bílou košilí a kravatou a v udaný čas vstoupil do příslušné místnosti MBN, residujícího v mohutné novorenesanční budově poblíž Letné. Jaké bylo jeho podivení, když v příslušném úředníkovi rozpoznal „Mirka“, prezentujícího mu kdysi nekroskop. Ten ho ale buď nepoznal, nebo dělal, že co bylo, zavál čas. Hnal se k němu a s nadšením mu podával ruku. Celá konzultace je vlastně jenom formalita, projekt patřil k nejlepším a je téměř jisté, že bude udělen — nelze však předjímat závěry komise. Houba tedy ještě

254

255

účinkovala, navíc působil i parfém a bylo patrné, že úředník jen silou mocí potlačuje nutkání, aby Jindřicha očichal. Nakonec sice zachoval dekorum, ale náš protagonista pochopil, že tudy cesta rozhodně nevede. Ještě že preparátem tak šetřil. Vůbec už situaci nezvládla obstarší sekretářka ve vedlejší místnosti, s níž ještě vyřizoval nějaké formality. „Vy ale krásně voníte… Stavte se někdy na kávu, pane docente, ráda vás uvidím…“ Jindřich stačil ještě na schodišti potkat svého bývalého studenta Sašu, kdysi anarchistu, který hlásal názor, že instituce je třeba začít rozkládat zevnitř. Rozkládal tak dlouho, až byl jmenován vedoucím oddělení, také o něm kolovaly zprávy, že si vzal již gravidní sekretářku svého šéfa. Teď se ke svému pedagogovi nadšeně hlásil a se zápalem mu vypravoval, jak se mu konečně po mnohaměsíčních tahanicích podařilo prosadit zbrusu nový formulář, shrnující dva bývalé v jeden. Mladí rebelanti, staří hófráti, pravilo kdysi c. a k. přísloví. Za měsíc přišlo Krottenbacherovi potvrzení o udělení financí a činnost týmu mohla začít. Nejen že teď mohl Jindřich vydat tiskem rozšířenou verzi své práce o Tajné kronice Mongolů, ale i další připravovanou knihu, vzniklou souhrnem dosavadních článků o taoistické alchymii. Šmelhaus se vydal po stopách Kameněva pátrat do archivu rakouského zámku Mittersill, kde podle dosavadních vědomostí působil na konci války Herrmann von Prochnow v rámci již zmiňované organizace SS Ahnenerbe — „Dědictví předků“. Tato kuriózní a dodnes veřejnosti málo známá „výzkumná“ složka SS byla neobyčejně rozsáhlá a zahrnovala celou plejádu ústavů a výzkumných pracovišť, pokrývající vše možné od germánské archeologie, antropologie, zoologie domácích zvířat vhodných pro kolonizaci východních území až po

metody hubení škodlivého hmyzu. Poslední bod Heinricha Himmlera, který celou výzkumnou mašinerii v mezerách mezi velením SS a řízením říšského ministerstva vnitra koordinoval, neobyčejně zajímal a dokonce po vítězství plánoval založení takzvaných „Fliegenkammer“, místností naplněných mouchami a komáry, v nichž měli být trestáni liknaví dozorci z koncentráků, kteří nařízení o jejich hubení nerespektovali. Na to už nedošlo, ale i ty části programů, jež byly zrealizovány, budily krajní podivení. Například na sice malebném a dobře zachovalém, ale jinak nevýznamném středověkém hradě Mittersill v centrálních rakouských Alpách poblíž Kitzbühlu bylo zřízeno tibetské oddělení Ahnenerbe. Místo bylo vybráno proto, že se z dostupných krajin nejvíc podobá Tibetu a jeho panoramatům a za diskusí v malebně prosklené mittersillské věži připomínalo výzkumníkům výhled do krajiny provincie Ü. Pokud mohl Šmelhaus soudit, mnoho na tom bylo. Byl zde usazen nejen známý tibetský cestovatel Schäffer se všemi sbírkami přivezenými ze dvou expedic, včetně tří živých lámů, ale i několik profesionálních tibetologů a později i von Prochnow a jeho hosté, Kameněv a láma Uljanov. Dr. Prochnow jako lékař se pustil koncem roku 1943 s nově přivezenými spolupracovníky do obzvlášť háklivého úkolu: pěstování „Nových lidí“, budoucího jádra SS. Celá akce, nesoucí krycí jméno Grottenolm a od dubna 1944 Ostlicht, jaksi v malém a elitním měřítku dublovala činnost známého Lebensbornu — takováto dvoukolejnost byla v mnoha počinech třetí říše obvyklá, ba pro ni v jakémsi smyslu typická. Konkrétní protokoly o postupu těchto „šlechtitelských“ prací se nezachovaly a asi byly sotva vůbec vedeny, zato byl v mittersillském archivu kompletní seznam 153 kojenců, daných až do dubna 1945

256

257

k adopci do předních politicky uvědomělých rodin v Říši. V této době také mizejí stopy všeho odborného i lámaistického osazenstva, které ze strachu před postupujícími Rusy odjelo ve třech nákladních autech směrem na západ, kde jejich stopa mizí. Pobrali s sebou jen část dokumentace a menší položky sbírek, které se daly odvést. Větší sbírkové kusy pak přistály nakonec v salcburském muzeu, z písemností vznikl přímo na Mittersillu archiv. Obavy von Prochnowa a Kameněva byly ostatně plané, Rusové tak daleko do Alp vůbec nepronikli. Krottenbachera potěšila i skutečnost, že mezi archiváliemi se nachází i značně očtený a opoznámkovaný exemplář Tajné kroniky Mongolů v Haenischově lipském vydání z roku 1937 s německými, ruskými a mongolskými glosami na okrajích. Šmelhaus měl radost i z četných fotografií, na nichž se osazenstvo zámečku dávalo snímat v různých malebných uskupeních. Nejpodivnější byl jeden ze snímků, vypadající jako ilustrace k černé mši. Na stole pokrytém bílým ubrusem a ozdobeném zelenými dubovými ratolestmi leží na zvláštním malém pódiu s „runou života“ novorozeně, chlapeček. Von Prochnow se svou manipulátorskou tváří brutálního batolete — je pozoruhodné, jak byla tato fyziognomie mezi lékaři SS frekventovaná — a Kameněv se svým marxovským plnovousem se na ně nasládle usmívají, láma Uljanov se mu klaní až k zemi. Fotografie postrádala jakýkoli popis a její smysl po letech už nebyl jasný.

258

Kapitola 36 Psal se rok 1997. Poměry v zemi nabraly na obrátkách, mnozí si nestačili držet kloboučky a ukázalo se, že transformace nezahrnuje jen patřičnou úřední deklaraci. K převratnostem docházelo celosvětově a jen osudovým souběhem padly ve východní Evropě v jedno s postkomunistickámi reformami. Internet představoval největší proměnu v šíření informací od dob Gutenbergova lisu a ve spojení s mobilním telefonem zhmotnil pohádkový sen o zrcadle, které umožňuje zvědět o událostech, místech či osobách vzdálených, eventuálně s nimi i mluvit. Podobně jako v devatenáctém století dosahovala civilizace tam, kde končily železniční koleje, sahala teď tam, kam kabel internetu. Konec obojího se ztrácel někde v hloubi pralesů. Lidé kdysi umírnění či soudní novému médiu nezřídka propadali a byli vídáni s rozšířenými zornicemi a nepřítomným výrazem poté, co několik hodin „surfovali“. Z jistého hlediska připomínalo nové médium byzantské encyklopedie — zdálo se, že je tam úplně všechno, při bližším pohledu se ukázalo, že mezer je víc než zaplněných míst. Ale takhle je to se vším — knihy jsou také něco jiného a v něčem jalovějšího než vypravování starců. Staromilci jevili jako obvykle tendenci se inovacím bránit, podobně jako kdysi prohlašovali, že už to nějak s tím Perunem či Wotanem do truhly doklepou, ale nakonec se dali pokřtít všichni. Časem začal internet, v popisované době ještě zcela nedorostlý do konzumní váhy, připomínat i hlubokou 259

žumpu k ventilaci odlehlých koutů duší a bylo lehko pochopit, proč se něco podobného jmenuje „komunikační kanál“. Společnost psacího stroje a pevného telefonu, táhnoucí se skoro celým dvacátým stoletím, byla u konce. Fenomén sám přinesl i nový, zcela nečekaný rozpuk úřadu, asi největší od zavedení písma do státní správy. Teilhard de Chardin se nad vývojem své noosféry odněkud z obláčku nepochybně spokojeně culil, je jen otázka, zda ji plánoval zejména v podobě elektronických úředních přípisů a cirkulářů. Internet měl Jindřich v práci tak jako tak a po jistém váhání si koupil i mobil, působící obzvlášť magicky už tím, že k němu nevede vnímatelný kabel. Éra magie nového typu mohla začít. Nová éra začala i na FOSSu, a to v první řadě jeho přejmenováním. Podle koncepce Vojtěcha Adalberta byla fakulta v zásadě podnikatelským subjektem a on vrchním manažerem. Za jiných společenských okolností by jeho nepříliš systematická činorodost mohla dostat nálepku „manická“, eventuálně i svěrací kazajku, ale doba byla nad jiné příznivá. Ti, kdo měli za c. a k., první republiky či komunismu málo trpělivosti k tomu, aby razítkovali po osm hodin obálky či okopávali řepu, mohli náhle gejzír svých nápadů využít a stát se zároveň váženými občany. Ani v Göttingenu to v unylé německé stabilitě příliš nešlo a Vojtěch Adalbert v pravou chvíli pochopil, kde kyne šance. Nyní paralelně koupil a pronajímal několik nemovitostí, mezi jinými i kus zlíchovského lihovaru. Zrušil dělení FOSSu na sekce a vyhlásil větší napojení na praxi a podnikatelskou sféru, též uvažoval o nové specializaci na výchovu daňových poradců. Své návrhy uměl prezentovat natolik spletitě a zároveň naléhavě, že se mu v zásadě nikdo nesnažil odporovat. Poprvé narazil až na velké vědecké radě na pretóriu, když se

pokoušel prosadit nový název: Fakulta aplikovaných studií (FAS UF). Diskuse skončila prakticky hádkou, neboť přejmenovat cokoli je úkol téměř nejtěžší, a změna se podařila až napodruhé, zato, zdá se, natrvalo. Celá bývalá sekce nauk o živém se dočkala spojení v jediný ústav, Ústav pomocných disciplín (ÚPD FAS UF), čímž bylo řečeno vše. Do čela celé této instituce byl jmenován už profesor Koranda, který ovšem na prudce rostoucí administrativu a dynamické časy nestačil. Jeho zástupcem se stal Dolák, také už docent, až doposud ve skrytu sumírující etiku genetických manipulací — teď se však dostával bleskurychle na výsluní Hrtanovy přízně. Jeho chvíle se jevila přicházet, ale teprve v poněkud vzdálenější budoucnosti. Nejvíce adrenalinu prolila Tamara Fišerová, která zánik svého ústavu těžce nesla a zažila s Hrtanem několik hádek, v nichž si oba navzájem hrozili soudem a padaly džendrově urážlivé výroky jako že „sukni nepřísluší vládnout“. Největším objevem Vojtěcha Adalberta však byl jeho kamarád z emigrantské éry Helmfried Goschenreiter, nyní šéf obecně prospěšného fondu Joachimsthal lebt. Jednalo se o jáchymovského rodáka, který se, pravda, v rodném městě moc neohřál a už jako kojenec byl odsunut kamsi do okolí Mannheimu. Ne tak jeho otec, nadšený člen NSDAP, zástupce jáchymovského starosty a též úspěšný výrobce mýdla Sankt Joachimsthaler Radium-Seife — až do hirošimské bomby vše nějak zavánějící radioaktivitou kupce velmi přitahovalo —, který se vrátil ze zajetí v Rusku až v roce 1948 a promptně přistál téměř doma, ovšem v jednom z uranových lágrů. Odtud ho propustili až po deseti letech a následně se stačil ještě vystěhovat do NDR a odtud emigrovat přes Berlín na Západ. Jeho syn teď chtěl otcovu památku uctít podpůrným programem, který umožní nejen velkorysou

260

261

rekonstrukci historického centra, kde byla celá řada starobylých „rakovinových“ domů, postavených převážně z hlušiny s obsahem smolince, ale i usídlení nějaké významné vědecké instituce ve zbrusu novém areálu. Podivnou podmínkou bylo, že by měl areál vnější podobou zcela připomínat někdejší lágr Rovnost u bývalé šachty Werner, kde byl Goschenreiter senior vězněn, byť samozřejmě zařízení baráků by představovaly hypermoderní pracovny, laboratoře, přednáškové místnosti a ubytovací buňky pro studenty i personál. Velké posluchárny a hlavní aula by byly v podzemí, s úplnou klimatizací a umělým osvětlením. Ale, jak známo, kdo platí, může si dovolit různé rozmary a mnohé naznačovalo, že onou šťastnou institucí, která nakonec tuto šanci získá, bude právě FOSS, či dnes už vlastně FAS.

262

Kapitola 37 Krottenbacherova přednáška o pozdním taoismu, čínské alchymii a hledání elixíru nesmrtelnosti byla předmětem všeobecné chvály a chodila na ni i v letním semestru následujícího roku celá řada lidí mimo fakultu, ba i s univerzitami nijak nesouvisejících. Našeho protagonistu zaujal jeden z posluchačů, působící jakýmsi způsobem „japonsky“, byť měl vlasy nazrzlé a evidentně to byl Čech nebo alespoň minimálně Středoevropan. Působil zvláštním způsobem „napruženě“, jako by spolkl pravítko, a na Jindřicha se během přednášek upřeně a studeně díval. Jindřich pochopitelně navíc nevěděl, že poněkud starší, solidně vypadající pán vedle něho je Jaroslav Martiš, bankovní činovník, ani jakou roli hrál v jeho životě. Také Martiš netušil, na čí přednášky chodí. Tak se cesta obou mužů řadukrát zkřížila, aniž by se jako osoby blízce související rozpoznali, popřípadě poprali, udali, opili nebo něco podobného. Jeho písemnou žádost Krottenbacher pomáhal už před léty posuzovat, ale osobně se předtím nikdy neviděli a vlastně o sobě nevěděli. Bledě-asijský návštěvník studoval, jak se později ukázalo, politologii a zároveň dělal pomocníka správce sítě v oné bankovní filiálce, kde působil Martiš. Ten mu také Krottenbacherovy přednášky, jimiž byl zcela stržen, doporučil. Jednou, při předposlední přednášce, se Pseudoasiat Jindřicha zeptal, zda by za ním nemohl přijít na konzultaci. Tomu to bylo velmi nepříjemné, ale bez 263

dobrého důvodu podobnou věc odmítnout nelze. Když přednáška skončila a studenti se až na onoho jednoho rozešli, začal našeho protagonistu obcházet mráz. Kamenný host zprvu mlčel a nechal se uvést do Jindřichovy pracovny. Tam mu se spojenýma rukama vysekl úklonu a zase se narovnal, jakoby poháněn perem. „Edmund Grabovský,“ představil se jakoby po vojensku. Začal velmi úsporně a úsečně líčit svou životní historii, vyprávěnku musel mít připravenou dlouho dopředu. Je posledním potomkem polské šlechtické rodiny, jeho prapraděd provázel hraběte Dybowského do vyhnanství na Dálném východě, odkud se mu podařilo uprchnout do Japonska, kde několik let žil. Odtud se lodí vrátil do Evropy, ne do nenáviděného Ruska, ale do c. a k. monarchie, kde udělal v armádě kariéru jako důstojník, podobně i jeho syn. Po roce 1918 rodina zůstala v Praze, kde byl praděd naposledy posádkou. On sám už rodiče nemá a sám si vydělává na studia — politologii si vybral proto, že se chce stát úředníkem Evropské unie v bruselském centru. To vnímá jako řádový hrad grálových rytířů, vysoce inteligentních, výkonných, čistých fyzicky i morálně. Jindřich cítil, jak se mu dělá mdlo, a vzpomněl si, že tuhle myšlenku už kdysi někde četl. Ale samuraj pokračoval: zabývá se japonskými bojovými uměními, bušidó, cesta válečníků je i cestou jeho. Ví, že pro svůj budoucí úkol musí sbírat a koncentrovat síly. Alkohol nepije, přítelkyni nemá, neboť ženy bojovníka oslabují („Už zase?“ zeptal se v duchu Jindřich). Chce se stále zdokonalovat. Jeho přítel a vzor Martiš ho už dříve zasvěcoval do života rytířských řádů, zejména johanitů, a jednou jej vzal i na jakési soustředění. Vrátil se nabit energií, o jaké neměl dříve tušení. Škoda, že když se Martiš tady na FOSSu před léty ucházel se svými přáteli o místo, byl

odmítnut, ale světu vládnou slaboši, jako by se spikli. Poté zmlkl a dlouho se na Krottenbachera díval. Tomu začal stékat po zádech praménkem studený pot. Takhle začíná uhranutí? Po hodné chvíli Jindřich řekl: „Přejete si ještě něco, pane kolego?“ Jeho protějšek se na něj zadíval podivným pohledem a bylo vidět, jak se mu zachvívají rty. Objevil se perfektní bílý chrup. „Však víte…“ odtušil tiše. Krottenbacher se poděsil, neboť nevěděl. Je za tím nějaké vyděračství, něco sexuálního, bláznění prosté? „Mluvte konkrétněji…“ „Snad jsem vám naznačil dost…“ „Tak pozor, nebudeme si hrát na schovávanou, buď se vyjádřete, nebo běžte, nebudu s vámi ztrácet čas!“ Znělo to na intelektuála překvapivě pánovitě. „Já… já bych chtěl zasvětit do černé magie… Chtěl bych mít moc nad životy nepřátel, budu to potřebovat,“ vykoktal s největší námahou. „Potřebovat to můžete, ale já nic takového neznám. Ano, přednáším o čínské alchymii, ale jsem vědec, ne černokněžník. Jste na špatné adrese.“ „Já vím, vy své ezoterické učení nesmíte prozradit jen tak a přednášíte jen to exoterní, dobře jsem to poznal, ale chci dokázat, že jsem vás hoden. Mistře!“ „Běžte!“ „Co mám udělat, abyste mne přijal do učení? Dáte mi vědět, až přijde čas?“ „Ano, dám,“ řekl Jindřich k svému velkému podivu a otevřel dveře. Audience byla u konce, ale náš hrdina nemohl této noci vůbec usnout, byť si stokrát opakoval, že různých poděsů bojových i ezoterických je Praha plná a jedná se o fenomén banálně neškodný. Po skončení poslední přednášky příští týden se podivník opět přitočil a tiše šeptal: „Už je čas?“ „Ještě ne,“ odtušil náš hrdina. Jak se podivil, když za ním zhruba za čtrnáct dnů přišla jedna studentka a vzkazovala mu od „Edmunda“ pozdravení opět s dotazem, zda čas už nastal. Náhle se v něm zrodil nápad otestovat, kam až sahá

264

265

lidská chtivost a zaslepení. Tušil ale, že si hraje s ohněm. Odpověděl, že čas už nastal a ať mu Grabovský zavolá. Dal dívce své soukromé telefonní číslo. Téhož večera, jak očekával, telefon zadrnčel. „To jsem já,“ ozvalo se tajemně ze sluchátka jako ve špatném špionážním románu. „Prý čas už přišel… Kdy se mi dostane zasvěcení?“ „Už brzy,“ odpověděl temně Jindřich. „Přijď pozítří v pět ráno na zastávku tramvaje u vchodu do Divoké Šárky.“ Náhle mu tykal. „Provedu.“ Náš hrdina měl podivný pocit, který dosud nikdy v životě nepoznal. Ještě nikdy nikdo neskládal s takovým nadšením svůj osud do jeho rukou, ještě nikdy nikdo mu nenabízel tak ochotně moc nad sebou samým. Tu dáváme vždycky dobrovolně, i upíra je, jak známo, do domu třeba poprvé pozvat. Pak už přichází, nežádán, sám. Úplně nedoceňoval skutečnost, že kdo podobnou nabídku přijme, sám se do lepkavých osidel zaplete neméně. Každý se domnívá, že se chytil jen na chvíli, ale netuší, že vlastně napořád. Jindřicha se zmocnila náhlá touha po dominanci nad tím moučným červem, byť pružným jako vrbový proutek. Věděl ale také, že je to radost riskantní a nečistá, proti níž je heroin pouhý žert a dětinské povyražení. Ale život v zajištění a neproblematickém civilizovaném klidu si zjevně žádá rozruchy typu adrenalinových sportů. Tohle byl bungee-jumping nového typu. S posupným úsměvem zašel do prodejny dostihového sportu a zakoupil jezdecký bičík. Překvapilo ho, jak je taková věcička drahá, ale mimo řádné pěšinky není radno hledět na groš. Mohl jej možná levněji a blíž zakoupit v některém ze sex-shopů, ale na takováto místa se náš protagonista styděl chodit. Oné ominózní noci téměř nezamhouřil oka, vymluviv se Tamaře, která mu volala, na bolení hlavy. První tramvají ujížděl k ústí Šáreckého údolí. Dorazil včas. Pátá hodina ranní zna-

mená v červnu už skoro bílý den, byť obyvatelstvo ještě hluboce spalo. Grabovský už na něj čekal. V rámci zocelování měl v chladném ránu jen šortky a bílé tričko, na odkrytých partiích byl, jako většina ryšavců, světle růžový a zcela holý. Jindřich k němu nakročil a řekl: „Nuže, chtěl jsi iniciaci, máš ji mít… Princip černé magie je jednodušší, než si myslíš, ale cena je vysoká… Jsi odhodlán naprosto ke všemu, k nejhoršímu ponížení?“ Vykročili po cestičce mezi skály. Ptáci zpívali, pára se zvedala a v improvizovaných brlozích přilepených u skal procitali bezdomovci zimou z alkoholové mdloby. „Ano, jsem ochoten k čemukoli…“ postavil se opět do pozoru Edmund. „Černá magie spočívá v práci s energií, kterou poskytuje emoce hněvu a zášti a kterou je nutno naučit se obrátit proti objektu, který chceme zničit. Vidíš támhle tu osiku ve spáře v polovině skály? Na té se budeš cvičit. Osika je ze všech stromů nejměkčí a stačí na ni i začátečník. Také se na ní prý oběsil Jidáš…“ Jindřich sama sebe v houštině nabubřelých nesmyslů nepoznával. Co ho to posedlo? „Kdybys měl nějakou milenku, svedl bych ji v tvé přítomnosti a pak ti ji zase vrátil, ale tohle je technicky neproveditelné. Úkolem zasvěcovatele je v tobě vybudit hněv až na sám okraj možností. Ty ho ale musíš odvracet na náhradní objekt, dnes strom, zítra někoho z tvých nepřátel. Deflexe emočního potenciálu se tomu říká. A zároveň si musíš mne, svého mistra, nade všechny vážit. Tím mezi námi vzniká silnější pouto než jakákoli pokrevní vazba.“ Grabovský mu s pootevřenými ústy visel na rtech. „Teď klekni a polib mi ruku!“ povelel iniciátor. „Nejsi víc než pes, dál poběžíš po všech čtyřech!“ Bičík několikrát svistl a na tričku začaly prosakovat narudlé šmouhy. „Rychleji!“ Dívka, venčící dobrmana, jim vyšla v ústrety v ohbí cesty a nemohla věřit svým očím. Místo je

266

267

ostatně pro nepravosti jako stvořené. „Přidej!“ Kolena i dlaně inicianta už byly rozedřené o kameny pěšinky. Na cestičce ležel psí exkrement, snad právě od řečeného dobrmana, snad od jiného velkého plemene, velikostí srovnatelný s lidským, a jak by řekli v Mnichově, wohlgeformt. „Sežer ho!“ povelel Jindřich hlasem, jehož by se jeho blízcí zalekli. „No?!“ Ještě chvilka váhání a dvě rány, z nichž jedna mu nasekla okraj ušního boltce. Pak poslechl. Po procesu, který připomínal starý hloupý vtip o bohatýru Muromci, si dlouho otíral hřbetem ruky rty a nenávistně se na Krottenbachera šklebil. Ten se uchechtl: „Vidíš, účinkuje to. Uvidíme, jestli dnešní lekce zabere. Teď už tě nechci vidět. Běž údolím dál, já se vrátím. Ruku mi líbat už nemusíš. Zmiz!“ Za stohy foliantů a stěnou z čínských kaligrafií se na našeho hrdinu šklebila odvrácená strana světa. Podobně jako se salonní psíci chtivě vrhají na různé nesalonnosti, zapletl se i on. Vzpomínal si na vojnu a úlohu sadomasochistických vazeb ve společnosti vůbec, jak vlastně umožňují tvorbu smeček a jejich semknutost. Dnes smýkáš blátem ty mne, zítra já tebe. Pak se můžeme žoviálně poplácávat po ramenou. I univerzita či církev provozuje totéž v poněkud zakryté podobě. Dnes prověřuji a kádruji já tebe, zítra sedíš v komisi ty mně… Nemá to ovšem tygří spár, je tam i zvláštní utlumení, měkkost a maloformátovost. Ti, kdo si za léta navzájem zasadili stovky dobře mířených ranek, se už nemohou nikdy opustit, milují se i nenávidí v neoddělitelné ambivalentní směsici, fatálně k sobě vázáni. Z morku jejich kostí pak táhne instituce svou sílu. Alma mater je náročná domina žádající člověka celého — sluší se ale podotknout, že sadomasochismus je jev převážně mimosexuální, v nejlepším případě jakási komplikovaná sublimace, podobně jako třeba

malířství či literatura. Má významnou statistickou korelaci se společenským úspěchem, zejména pak s postupem v hierarchicky strukturovaných organizacích. Minority, které jsou úspěšnější než průměr populace, tak třeba ve Spojených státech židovská, arménská či čínská, vynikají i v tomto ohledu. Trp kozáče, budeš atamanem. To, co říkal Grabovskému jako poloviční vtip ve své nabubřelé řeči o síle vazby vzniklé iniciací, bylo pravda víc, než by si byl ochoten připustit. Vazba lidí a psů, zejména takzvaných služebních plemen, je převážně této povahy. Dobrman tam neběžel jen tak zbůhdarma. Možná před pěti minutami i on dostal řemínkem, aby vzápětí s jazykem vyplazeným služební horlivostí čekal na další rozkazy.

268

269

Na závěr školního roku se na ústavu chystala veliká oslava nově spojeného ústavu. Už od raného odpoledne se chystaly chlebíčky a různá alkoholika a dostavil se i děkan, mile se usmívaje na poněkud zmateného Korandu i jeho zástupce. Po Hrtanově slavnostním zahájení se oslava poněkud rozbíhala, přišla i řada pozvaných hostů či rodinných příslušníků zaměstnanců, byť v celkové atmosféře bylo patrno něco z toho, co vešlo ve známost pod prezidentským termínem „blbá nálada“ a táhlo se celou společností. Nedlouho po zahájení se nepříjemně vyhrotil spor mezi Radvanovským, který také přišel, a Tamarou Fišerovou o smysl a interpretaci postavy Máří Magdalény. Ti, kdo v něm nebyli citově zaangažováni, se divili, kolik emocí může takováto dávno zemřelá a podle nepřejících interpretací snad i fiktivní dáma vyvolávat. Atmosféra nicméně dost zahoustla. Později dorazila i Slížova manželka, zanechavši oba Polojapončíky, už ostatně dost velké a samostatné, doma. Zrovna byla v nejlepší diskusi s Krottenbacherem, když tu se pootevřenými dveřmi vbatolila dovnitř Slížova kachna, kterou kdosi nedopatřením pustil z pracovny, kam byla v oprávněných obavách z komplikací zavřena. Jak uviděla paní Micuko, změnilo se její kolébání v raketový útok a s nenávistným chroptěním se na ni zcela nepříčetně vrhla. Napadená byla v takovém šoku, že se vůbec nestihla jakkoli bránit. Kachna jí v mžiku rozervala silonové punčochy — výš naštěstí nedosáhla

— a tupými drápy způsobila na lýtku několik krvácejících škrábanců. Bila do své sokyně nepříčetně křídly a štípala ji zobákem s úmyslem rozšířit už způsobené rány. Všichni strnuli překvapením a trvalo značnou chvíli, než přispěli leknutím ochromené oběti na pomoc. Běsnící kachna napadala i svého jinak milovaného pána a druha Slížu a ze zobáku jí odkapávala krev. Konečně se uklidnila, zejména proto, že Slížova žena odešla ve spěchu domů, protože byla skutečně zle zřízena, byť zranění byla povrchová a punčochy stály jen pár korun. Odhozena poněkud nešetrně do kouta, nakreslila vyčerpaná a zoufalá Ajame okrvaveným zobákem na podlahu znak „seppuku“ (výraz „harakiri“, jak může být tento znak také čten, se obecně má za tak vulgární a společensky nevhodný, že by jej japonský samuraj nikdy nepoužil — něco podobného by mohl spáchat nanejvýš pouhý měšťan). Slíža ztratil trpělivost a vyhodil zpupné a citově vyděračské zvíře za dveře na chodbu. Nikdo z účastníků mejdanu už neviděl, jak kachna těžce klopýtá chodbou a zírá na otevřené okno. Jen s největší námahou a po několika pokusech se tělnatému ptákovi podařilo vyskočit na okenní parapet, na obvyklé poměry spíše nízký. V padajícím večerním šeru se tam několik vteřin zastavila a zdálo se, že zírá na obzor, na němž právě klesalo rudé slunce svým posledním segmentem za hradčanské panoráma. Od kachny těžko očekávat české vlastenectví, ale vzpomeňme si, co že je zobrazeno na vlajce japonské. Po krátkém váhání se vrhla do hlubin. Bylo to sice jen třetí patro, ale těžký pták, jehož křídla mohla pád sotva nějak podstatně zbrzdit, více nepotřeboval. Zrovna v tu chvíli přicházel k budově Komárek, také k oslavě pozvaný. Jaké bylo jeho podivení, když pár metrů před ním těžce dopadl na dláždění opeřenec, jehož dobře znal, a po několika škubnutích

270

271

Kapitola 38

zůstal bezvládně ležet. Zmaten vzal kachnu, která už nejevila známky života, za křídlo a vystupoval po schodišti. Na začátku chodby potkal v kuchyňce Krottenbachera, který právě vyndával z ledničky baterii lahvových piv. Rozrušeně mu líčil svůj zážitek a s nemalým podivením si vyslechl, co mu předcházelo. Ač se jednalo jen o kachnu, byť mimořádnou, byli z celé věci dost zmateni. V příchozím nakonec zvítězil jeho rustikální původ a prohlásil, že je hřích nechat tolik kvalitního masa přijít vniveč, a po krátké diskusi s Jindřichem, kterému se nápad tak úplně nezdál, se nabídl, že zpracování provede sám. Konečně se pro celý projekt nadchl i náš protagonista, byť v něm viděl spíše absurdní žert. Zamkli se v kuchyňce, kde Komárek záhy kachnu stáhl — na paření a škubání tu přece jen zařízeni nebyli —, vyvrhl a z kostry odřezal velké množství svaloviny, kterou se na kousky nakrájenou jal spolu s játry opékat v mikrovlnné troubě. Když se výsledek trochu okořenil, byl kulinárně okouzlující. Jindřich si během procedury vzpomněl na jakýsi starý buddhistický text, který demonstruje násilí jako plod nevědomosti na příkladu venkovské stařeny, která násilím cpe rýží kachnu, aby s ní později mohla, byť trochu méně traumaticky, nakrmit svou vnučku, a udělalo se mu nevolno. Poté, co odnesli do popelnice všechny zbytky, výsledek rozložli na několik talířů a odnesli do obou místností, kde se večírek konal. Účastníci už byli dost rozveseleni a ani si nevšimli Jindřichovy delší nepřítomnosti. Zato projevovali radost nad nově naservírovanou pochoutkou, již Krottenbacher vydával za pekingskou kachnu z nedaleké čínské restaurace. Všichni si pochvalovali a pečeně valem mizela. Slíža začal obsáhle a zasvěceně vykládat, že v japonštině je zcela jiný výraz pro kachnu jako ptáka a kachnu jako jídlo, analogicky

řekněme k našim slovům „kráva“ a „hovězí“. Když byl s výkladem u konce, prozradil mu náš protagonista, co se vlastně přihodilo, a zeptal se, zdali mu chutnala. Hned však měl příležitost vtipu litovat. Slíža se na něj rozkřikl a mohutné obočí se mu hrozivě ježilo: „Táhněte k čertu, kurvy jste, převlečený za kamarády! Čeho se od vás člověk dočká — jen podrazů a takhle nechutnejch! Já jsem ji měl rád a vy tohle… Už vás nechci vidět… Vás dva, vy hajzlové, už neznám… Ale pudu pryč i vodsuď, do byznysu, jste tady jako přerostlý děti…“ Působil podobně jako rozezlení Japonci, kteří nápadně připomínají hněvivá batolata s jejich dupáním a zrudnutím, a stejně jako oni v řeči v afektu „poštěkával“. „Tak, a teď jsme na tom stejně!“ sykl ještě na Jindřicha, v zlosti strašlivě práskl dveřmi a byl pryč. Všichni zůstali jako po úderu hromu. Večírky už nějak nejsou to, co bývávaly. To ještě netušili, že se nejedná jen o náhlé vzkypění adrenalinu a že Slíža skutečně podá výpověď a nastoupí u místního zastoupení firmy Suzuki. Nálada už se nevylepšila. Ke Krottenbacherovi a Komárkovi přišel Šmelhaus a ukázal jim pestře pomalovanou krabičku. „Mám tady něco lepšího, ale půjdeme s tím na Petřín.“ Škatulka z tvrdého papíru, omalovaná jakousi psychedelicky pestrou variací na aztécké fresky, nesla nápis v tom smyslu, že se jedná o lahůdkový plísňový sýr Quetzalcoatl a vyrábí jej mlékárna Štěstí ve Vlachově Březí. Cena z prodejny, přilepená na krabičce, 59 Kč, byla pro sýrec velikosti známého hermelínu značná, ba přehnaná. Až venku Šmelhaus připustil, že namísto obvyklého Penicilium camemberti je zde kultivováno mycelium houby Psilocybe mexicana. Vyrazili přes Karlův most a ve večerní tmě záhy vystoupali na jednu z petřínských laviček, z níž se otvíral pohled na moře světel, které Praha

272

273

skýtá. „To je můj velký objev z poslední doby — normálně to prodávají u nás v Modřanech v samoobsluze.“ Jako mnozí jiní přátelé psychotropna lákal s radostí své druhy na pochoutku — zcela podobně jednají i jiní, kdo se chytili do nějakých tenat — manželství, kolaborace, pyramidových her a prodejů, sekt; prý i zkrocení sloni, kteří s obzvláštním gustem a potměšilostí pomáhají nahánět a lapat své dosud volné druhy. Zamyšleně okrouhlý sýr rozbalil a začal ukazováčkem něžně hladit jeho sametově hebký povrch, oproti klasickému camembertu zbarvený trochu do světle šeda. „Co Lucka definitivně utekla za Arkadijem, je to moje jediná radost. On je teď nějakej vysokej hlavoun od ruský mafie v Praze a nedávno se znova sčuchli… Netuším, co na něm vidí… Hrozil mi, že jsou mezi nima i nějaký kameněvci a že mne oddělají, protože čmuchám v jejich záležitostech… Nejdřív jsem šel já po nich, teď jdou oni po mně. Vy mi to furt nevěříte, ale s tím Rooseveltem je to pravda, nejen Theo, ale i Franklin Delano, proto tak šel Stalinovi na ruku… Já už se ani nebojím, ale nemám to komu říct, bráchu nechci strašit… Tak mám tohle…“ „Hraje si vaše dítě ještě samo?“ zeptal se změněným hlasem. „Kupte mu lahůdkový plísňový sýr Quetzalcoatl, nebudete litovat!“ Byl i dosti opilý a začal se ke zděšení svých souputníků sebedojímat. „Vždyť jsem jí dělal, co jsem jí na očích viděl… To bylo řečí, že jsem její kocourek, že jsem její oktopusík… Všechno faleš… Tuhle za ní přišel, chtěl jsem ho vyhodit z bytu. Jen mi jednu ubalil a řek: ‚Chúj moržóvyj!‘ Zavolal jsem na něj policajty, ale už byl pryč… Klucí, radši to rozkrájíme.“ Jal se kapesním nožíkem dělit poklad na třetinky. Kupodivu hmota nechutnala zdaleka tak špatně, jak si náš protagonista představoval. Hleděli na noční panoráma velkoměsta a dobrou třičtvrtihodinu těšili

Šmelhause, že není tak zle a že se Lucie třeba svého gangstera časem nabaží. Ten se však právě téhle varianty obával a doufal, že u něj už zůstane. Světélka v dálce se stávala jasnějšími a hrála všemi barvami. Jindřich se rozpovídal o vztazích mínojské Kréty a Číny — vždyť „král“ se řekne čínsky wang a v lineárním písmu B wanax. Subtilnímu žertu se však nikdo nesmál. Tak alespoň přidal sanskrtský výraz pro uklízečku: hadramašmátrá. Komárek na vlně imaginace rozprávěl, byť v podstatě pro sebe: „Bělásek je bílý, latinsky candidus, bělásek se bělá, tedy kandiduje, bělásek je tedy v ustavičném stavu kandidatury, ucházení se o naši přízeň…“ Pak se rozpovídal o symbolické hodnotě zvířat pro lidskou psychologii, snad pod dojmem dnešní hostiny: kačer Donald se nestal klíčovou figurou Spojených států nějakou náhodou či nedopatřením — kachna prý totiž představuje ideální propojení všech čtyř živlů v jungovské conjunctio oppositorum: vzduchu, v němž létá, vody, v níž plave, země, po níž chodí, a životního ohně, který v tělech velmi teplokrevných ptáků plane vysokým plamenem 42 stupňů. Nějaký jiný velký pták se zrovna probudil ve větvích nad nimi a s křikem odlétal. „Luňák!“ vykřikl Šmelhaus, ač by mu za střízliva měl rozum dát, že luňák uprostřed Prahy a nota bene v noci lítat asi nebude. Intoxikované mozky začaly vyrábět variace na dané téma: tak se zrodil neforemný, jakoby nafouknutý pták buňák, pták duňák s hlubokým hlasem, nečistý a ušmudlaný pták čuňák, dýchavičný pták fuňák, pták huňák s hustě chlupatým povrchem, zavšivený pták muňák, masitý a tučně prorostlý pták šuňák — na deset metrických centů těžkého ptáka tuňáka už nedošlo. I židovští a islámští mystici se obírali slovními permutacemi, byť spíše s cílem odhalit další tajná a účinná jména Všemohoucího, andělů

274

275

nebo démonů. I ke stvoření světa, jak známo, došlo Slovem a příčetný člověk by se takto riskantní zábavě nikdy neoddával. Nežli se dostali k ptáku žuňákovi, náš protagonista usnul. Večer ostatně nebyl chladný a i na lavičce se dalo snít. Viděl vlnící se intarzie z pestrého peří, jehož konečky povíval lehký vánek a které se exoticky lesklo ve všech možných barvách. Poodstoupil od obrazu, aby získal celkový náhled, a viděl, že je to stylizovaný jaguár, tančící s obřadním bubínkem v ruce. Rám obrazu, nebo spíše praporu, protože visel na žerdi, tvořil pás tyrkysově zlatozelených kvetzalích per. Byl v pestře vymalované síni a podobných standart tam stálo několik. Na sedátkách s pestrým vyšíváním sedělo několik hodnostářů ve fantastických úborech, někteří s maketami orlích hlav, rovněž péřovými, zakrývajícími hlavu až k rovině očí. Z jakéhosi důvodu mu bylo jasné, že je na dvoře známého mexického panovníka Nezahualcoyotla z Texcoca, v mládí pronásledovaného a posléze velmi vlivného univerzálního génia, který se pokoušel reformovat vše možné, právní zvyklosti, architekturu i náboženství, též básníka, myslitele a současníka zhruba našeho Jiříka z Poděbrad. Proti vládcům z Tenochtitlanu byl v aztécké konfederaci sice panovníkem spíše menším, ale zato se značným kulturním dopadem. Jindřichovi bylo jasné, že je právě na rozdílení cen jakési literární a vědecké akademie, kterou Nezahualcoyotl založil a sám vedl — zdatní pisatelé veršů i historických spisů byli bohatě odměňováni, za „překrucování pravdy“ však byl trest smrti. Teď už však bylo, zdá se, vyhodnoceno a zeměpán zřejmě shledal, že nikdo nepřekroutil. A překroutil-li, byl jistě dávno odsmýkán pryč. Už byly rozdány i poukázky na pozemky — říše neznala v našem smyslu peníze — a Nezahualcoyotl, zářící zdvořilostí a laskavostí, právě

Služebník přinesl před Krottenbachera misku s poklopem, pomalovaným jedovatě tyrkysově modrým ornamentem — i ten se zvolna pohyboval. Náš protagonista víko odklopil — pod ním byla pečená, nicméně dobře zřetelná malá ruka. Sice cosi slýchával i o takovýchto

276

277

zahajoval hostinu a dával pokyny sluhům, roznášejícím pochoutky. Ač hostitelovo jméno značilo „postící se kojot“, měl trochu bříško a bylo patrno, že si po odříkavém mládí dopřává. Na mísách z krásně omalované keramiky se servírovala kakaová pěna, avokáda, papáje, rajčata, pečení drobní ptáčci na kukuřičných plackách, jakési ovocné saláty a mnoho dalších jednotlivostí. Hostitel, zřejmě aby ukázal, jak že se má správně poezie psát, začal za doprovodu chřestítka zpěvavě recitovat. Jak už to ve snech bývá, rozuměl Jindřich jeho nahuatlu naprosto, ač by pochopitelně nebyl schopen celou produkci v originále zopakovat: Noční posel jen málo vypoví O druhém břehu řeky Zdali je pravda, zda vůbec někdo ví O druhém břehu řeky Vítr je nápoj a prášek potrava Na druhém břehu řeky Nuda a strach, ta na nás čekává Na druhém břehu řeky Někdy snad vidím stíny výjevů Z druhého břehu řeky Bohové pláčou, už je po zpěvu Na druhém břehu řeky Spatřím vás znova, moji přátelé Na druhém břehu řeky? Slunce už zhaslo, pot stéká po těle Až na druhý břeh řeky.

pochoutkách na mexických panovnických dvorech, nicméně se probudil děsem a odporem. Chtělo se mu zvracet, ale nedařilo se. Před ním stále ještě divoce zářilo město, jeho společníci však byli dávno pryč. Rozhodl se, že se musí nějak dostat domů. Scházel dolů parkem, když tu se poděsil losa s obrovskými parohy, ležícího těsně vedle cesty a upírajícího na něj zelené oči. Otřásl se a odmítal pokračovat dál. Za několik okamžiků se ukázalo, že je to neobvykle rostoucí strom s kmenem přiléhajícím k zemi. Ztrácel jistotu a jen s námahou dobloudil ke Karlovu mostu. Ulice byly hrůzně přejinačené, mladík, jehož se ptal na cestu, se náhle změnil v démona s tváří plnou vrásek. Snažil se nedat na sobě nic znát, ale i tak se jeho protějšek zřejmě vylekal. Silou mocí se přinutil přejít most, jehož sochy ho strašily a na než nemohl pohlédnout bez úleku. Raději se díval do vody a sledoval divokou hru světel a odlesků. „A po hladině, po sluji, modrá světélka veslují,“ recitoval si přejinačeného Erbena. Měl pocit, jako by uvízl s člunem na bažině a viděl, jak z vesel smutně skapává voda. Napadlo ho, jak divná a přízračná je celá hra světa, to běsné střídání ročních období, let a jednotlivých pokolení za sebou, jako když v zrychleném tempu táhnou mraky nad vrcholky lesa. V šíleném a smysluprostém tempu narůstají a zase opadávají listy, rostou a stářím se hroutí stromy, jedna generace plodí druhou a mizí v hrobech. Pro koho je celé tohle divadlo, kdo se tím vším vznikem a zánikem baví? Jedna vlna na mořské pláži zase zahlazuje to, co její předchůdkyně do písku nakreslila, a tak až do zbláznění. Zoufale visel přes kamennou obrubu mostu. Nedivil se už, že aztécká poezie byla tak existenciálně smutná, plná radosti z květů, motýlů a společnosti přátel, ale ještě víc plná vědomí, jak rychle to všechno pomine. I nejpevnější

mezilidské vazby oplihnou tak rychle jako květ kaktusu či pupalky na jednu noc, pár chvil přejde a naposledy bezmocně poskočíme jako motýli s pahýlky křídel rozmočenými tropickým lijákem. Marnosti světa se nedají strojit s tímto vědomím, a proto mlékárnu Štěstí (mohla by se klidně jmenovat i Neštěstí, oboje je stejně přiléhavé) jistě brzy zavřou a jejího majitele asi taky. Kdo skutečně až do morku kostí zvnitřnil lahůdkový plísňový sýr Quetzelcoatl, Novou Radostnou Skutečnost budovat už nemůže. Bloudil dál až na Staroměstský rynk, kde právě malý houfek západních turistů obhlížel orloj, bijící druhou hodinu s půlnoci. Jindřich vnímal okénka s objevujícími se apoštoly jako oči veliké kočky či sovy a zbytek fasády mu dokresloval její tvář. Smrtka kynula přímo na něho a zvonila jen pro něj, připomínajíc nekonečné mexické vlysy z lebek a hnátů, rytiny Josého Posady či malé cukrové lebky a rakvičky, které dostávají podnes o Dušičkách tamní zemřelé děti. Namísto kohouta se nakonec objevil opeřený chřestýš a hrozivě zasyčel. Jindřich vyrazil Rytířskou ulicí k domovu. Před vchodem do Kožné ulice se odvětvovala ještě jedna, užší, které si nikdy nepovšiml. Vzhlédl nahoru, zda na štítku najde jméno, které čekal. Namísto toho však uviděl na obloze přilétat útočící eskadru vzducholodí. Bombardování! Teď bude nově objevená ulička dobrá! Prudce do ní zabočil a narazil do kompaktní domovní zdi, o niž se pak chvíli opíral. S velkou boulí na čele se dál vlekl k domovu. Konečně. Uviděl domovní znamení, černého psa na kádi s dukáty, a vybavil si, jak skončil doktor Faustus jen o několik set metrů dál. Vzpomněl si i na povídání o bohu Hádovi, nejen pánu nad rozením a umíráním, ale zvaném i Plútón — Boháč, protože jemu patří všechny zakopané poklady a dnes i peníze v bankách, bohatství, které se stáhlo do nezjevna

278

279

jako narcis do cibule. Stejně tak je boháčem i proto, že všichni zemřelí v jeho království jsou jeho služebníky. Také se zatáhli, do nezjevna… Přemýšlel o vlastní sudbě a o tom, zda i na něj platí, že vědoucí je osudem veden a nevědoucí osudem vlečen. Vzpomněl si i na matičku Kuan-jin a její sliby. Zalezl pod deku ve své posteli a rozeštkal se. Vytanula mu dávno zapomenutá příhoda ze čtyř let věku, kdy našel po jaru na půdě chaty vosí hnízdo, teprve s několika prvními larvami. Přinesl si je dolů do místnosti a v návalu náhlé temné imaginace se je chystal hodit do roztopených kamen. „Oni tam budou plakat,“ řekla tehdy jeho matka a on se rozplakal sám a snažil se je odnést zpátky. Teď slyšel se vší zřetelností z Hádu mnohohlasý pláč a suché šelestění, podobné tomu, jaké vydávají netopýři. Nakonec vyčerpán omdlel a do práce přišel teprve třetí den.

280

Kapitola 39 Počátkem prázdnin jednou přišla na Jindřichův mobil SMS-zpráva z jemu neznámého čísla. Obsah jej zarazil a pobavil: „Dneska nebude doma, muzes prijit.“ Odepsal promptně: „Rad prijdu, ale kdo mi to smskuje?“ V odpovědi stálo, že je to omyl a zprávu posílala přítelkyni. Kontakty však pokračovaly a ukázalo se, že se jedná o arteterapeutku jménem Sylvie, žijící v neuspokojivém a rozpadajícím se manželství na barrandovském sídlišti. To, co vypadalo jako vymyšlená banalita z telenovely, se ukázalo podivnou skutečností. Sylvie léčila kreslením a také akupresurou a při prvním pohledu by ji bylo možno zařadit do kategorie, kterou si Jindřich pracovně označil jako „ezoterická koza“. Konstatování, že byla „taková jiná“ než ostatní (ezoterické kozy) nevyjadřovalo jen okamžité zamilování našeho protagonisty, ale ukázalo se být opodstatněným. Jak tomu u podobných osob obvykle bývá, nebyla Sylviina hloubka na slovní rovině. Její vyprávění typu „Tak jsem tuhle ve svých představách viděla Saturna, víš, on působil jako takový hodný dědeček, ne tak strašně a přísně, jak se obvykle líčí…“ zrovna nestrhávala intelektualitou, ale bylo na nich možno velmi hezky uvidět i známou skutečnost, že nejhlubší pochopení leží někde těsně vedle úplného nepochopení a největší moudra vedle největší naivity — jen poloznalost leží kdesi zcela vedle. Ač už ani ona, ani Jindřich nebyli pubescenti, zcela se do sebe zahleděli a netrvalo ani měsíc a Sylvie se přestěhovala 281

od nemilovaného manžela-stavaře do Krottenbacherova bytu a požádala o rozvod. Sama neměla zdaleka tolik ambicí jako kdysi Zuzana, ani tolik strhující průraznosti jako Marcelka, zato se zdálo, že je léčitelkou tělem i duší. Od svých klientů vybírala jen velmi mírné honoráře a celá její činnost se pohybovala kdesi na samé hranici charitativnosti. Jindřich za ní záhy chodil s rozmanitými problémy, zejména si nechával ve chvílích nevole od své osobní akupresorky zmáčknout takzvaný bod štěstí, lokalizovaný kdesi za uchem. Po jeho správném stisknutí se údajně přihodí na fyzické rovině právě to, co je pacientovi nejvíce ku prospěchu. Náš protagonista se tímto úkonem zcela nadchl a bezmezně v něj uvěřil. „Srdíčko, zmáčkni mi bodík,“ říkával v takové situaci. Jindřicha fascinovala i svými kresbami z dětství, zpodobňujícími v zásadě rajskou zahradu — nad rozmanitým zvířectvem a stromy tam současně svítily Slunce, Luna i hvězdy a klenula se veliká duha. Je, zdá se, samou podstatou ráje, že lidé v něm nejsou. Takovýchto obrázků vytvořila desítky a pár se jich uchovalo. Když mu je předváděla, objevoval se na pihovaté Sylviině tváři zvláštní, zastřeně zasněný výraz jako z jiného světa. Piha — pižka — pižička. Sylvie Jindřicha často oslovovala „čmeláčku“, narážkou na jeho čmelařské ambice. Zdálo se, že se blíží happy end. Koncem září nechal Hrtan svolat všechny zaměstnance FASu do největší posluchárny, slavnostně vyzdobené. Už delší dobu se proslýchalo, že jáchymovský projekt začíná nabírat konkrétní podoby a že nezůstane jen u řečí a plánů, které provázejí převážnou většinu podobných počinů a vyzní v posledku do prázdna. Goschenreiter, zástupce a zakladatel fondu Joachimsthal lebt, se měl poprvé veřejně představit akademickému lidu a nastínit mu široké perspektivy

spolupráce. Krottenbacher se Šmelhausem přišli pozdě a nezbylo jim než se postavit u jedné z obvodových zdí, protože všechna místa k sezení byla už obsazená. Vojtěch Adalbert mluvil, nejdříve česky a poté krátce německy, o nutnosti užší a intenzivnější mezinárodní spolupráce a nutnosti napojení fakulty nejen na partnery a zdroje státní, a to doma i v cizině, ale i na subjekty podnikání a veškeré další iniciativy, které vyspělá občanská společnost skýtá. Potom promluvil sám návštěvník, tentokrát v angličtině. Byl to značně velký a dosti tělnatý muž mezi padesátkou a šedesátkou, na Němce dosti zvláštní. Byl sice špinavý blondýn, s vlasy i pokožkou v různých odstínech téže šedavě okrové barvy, kterou by některá nářečí označila jako „vycmrndlou“, ale s širokými lícními kostmi a zvláštním tvarem nosu, který měl sice onu základní proporci, jakou vidíme například na fotografiích Reinharda Heydricha, ale zároveň byl i jakoby stlačený, mírným násilím přimáčknutý k obličeji. Na rozdíl od mnohých blondýnů neměl ve svém věku ani náznak pleše, naopak, vlasy byly silné a rovné jako dráty a tvořily vpředu jakousi „patku“. Na dálku nebylo lze rozeznat barvu očí. Šmelhaus, stále ještě zamlký a depresivní, náhle ožil a šeptal Jindřichovi do ucha: „Podívej na něj, to je hrozný, ta podoba!!!“ Krottenbacher věru nevěděl jaká a začínal mít o Šmelhause starost. Nejen že fetoval a choval se divně, ale už začíná i bláznit. Šmelhaus nedávno stáhl i připravovanou habilitaci a mělo se za to, že to s ním jde s kopce, ale teď se mu oči leskly jako cirkusovému koni, jemuž po létech orání a vláčení zase zatroubili na trubku. Helmfried mezitím dokončil svou řeč a začal odpovídat na dotazy z pléna. Bylo jich kupodivu dost a ukázalo se, že už se parcelují místa v jednotlivých barácích. Než však stačil také něco říci, byl Jindřich Šmelhausem doslova

282

283

odvlečen za rukáv, sledován Hrtanovým pohledem s výrazem krajní nelibosti. Šmelhaus za dveřmi obhlédl chodbu, zda na ní někdo neposlouchá, a po negativním výsledku hlasitým šepotem sdělil, že návštěvník je až na barvu a detaily nosu neuvěřitelně podoben lámovi Uljanovovi, jak jej viděl na několika fotkách na mittersillském zámku. Fotografie si neokopíroval, ale mnoho další dokumentace ano. Teď se bez dechu řítil do pracovny a vytáhl fajl s xeroxy z Mittersillu. Jindřich sice pochopil, že nešílí, ale moudrý z celého jeho počínání stejně nebyl. Šmelhaus se chvíli hrabal v papírech a přehazoval je tak horečně, že některé i natrhl. Nakonec vítězoslavně hvízdl a ukázal zkoprnělému Krottenbacherovi na řádek v jakési tabulce, kde stálo: 14. Okt. 1944, männl., 3204 Gr., Heinrich u. Elfriede Goschenreiter, Joachimsthal, Roseng. 8, „Helmfried“. „Chápeš už, syčel radostí, tak takhle to bylo s tím jejich Novým člověkem, asi byli všichni jeho, nebo jich tří… Ta podoba, ta podoba…“ Jindřichovi to začalo docházet, ale na rozdíl od Šmelhausova propojení zděšení a extáze v celé věci viděl jen jeden speciální výběžek obecné mizérie. O celé věci ani nikdy nemluvil, ne proto, že ho o to jeho druh úpěnlivě prosil, ale celá věc mu tak nějak nešla přes pysk.

284

Kapitola 40 Na podzim 1997 padla vláda a od těch dob se ve společnosti už nic zásadního neměnilo. Komárek prohlašoval, že ve všem všudy rozeznává politické rysy své druhé rakouské vlasti, a byl štěstím bez sebe, že mu a jeho spoluautorům konečně po dlouhé korespondenci sem a tam a po anonymních recenzních řízeních otiskl známý britský časopis Nature článek o čmeláčích koncertech pod názvem: Synchronized vocalization in bumblebees (Bombus spp.). A case of musical performance? Byl doprovozen krásnými barevnými fotografiemi a fonogramy a celý hudební fenomén byl jednoznačně vyložen jako prostředek konkurence mezi jednotlivými čmelstvy, sloužící k přetahování dělnic, a tudíž nepřímo i ke zvyšování vlastního reprodukčního úspěchu. Autoři zářili štěstím, což je nutno pro nebiology krátce vysvětlit: zmíněný časopis je z těch biologických nejprestižnější (dodejme, že slovo prestiž je přes francouzštinu pasážované latinské praestigium — klam, šalba, mámení), ač tam ještě ve třicátých letech psaly i vdovy po koloniálních důstojnících, co že to zrovna včera v zahradě viděly. Formule „Vždyť to psali v Nejčru!“ je podobná, jako by něco stálo v Písmu svatém. Je zajímavé, že i nauky, odvolávající se původně na zkušenost, pozorování a experiment, se v posledku dostanou tam, kde jsou náboženství zjevená, jen jsou zjevovány jaksi postupně, v každém čísle něco. Analogní zdroj ruských komunistů se jmenoval s prvobytně-pospolnou 285

otevřeností „Právda“. I inkviziční praxe recenzí, kde „veřejný anonym“ vede hlavní slovo, stojí kdesi mezi agendou Svatého oficia a soudem tetek na návsi v Panenském Týnci. Zde se však mimo nadání podařilo všemi úskalími zdárně proplout a pachatelé už se chystali dmout pýchou, avšak když dostali do rukou jeden výtisk onoho „jejich“ čísla, úsměv jim zatuhl na rtech. Ne že by tam snad jejich článek nebyl, ale byl zcela zastíněn sólokaprem nesrovnatelně větším. „Daemonopithecus negrisugus — a new parasitic primate species from Zaire“, hlásal titulek. Ne že by k zastínění jejich článku nedošlo po právu — co bylo nějaké melodické popiskování čmeláků proti tomuhle otřesu! Provedeme-li stručnou kompilaci ze stati a zkombinujeme-li ji i s dalšími články v periodickém tisku na toto téma, které se záhy vyrojily, dostaneme zhruba tento obraz: O dva roky dříve došlo v městečku Ngali v centrálním Zairu, dřívějším belgickém Kongu, zmítaném tehdy občanskou válkou, k následující události: humanitární pracovnice Pamela Johnston a Juanita Dos Pasos, obě z kalifornského Berkeley, zakoupily před návratem do vlasti za značný obnos v amerických dolarech od jedné ženy z kmene Nkundu, s níž se znaly už z dřívějška, asi roční holčičku, o níž doufaly, že oživí a zpestří jejich už poněkud upadající vztah, který hrozil po návratu zpět rozpadem. Uplacený místní úředník vystavil falešný rodný list, v němž byla Pamela J. označena za matku dítěte, což vzhledem k jejímu afroamerickému původu a více než dvouletému pobytu na černém kontinentě nebylo nemyslitelné. Dítě dostalo jméno Virginia Johnston a obě ženy s ním nastoupily po několika týdnech cestu zpět do vlasti. Vše probíhalo zdárně, ovšem celá záležitost se začala komplikovat v okamžiku, kdy děvčátko dostalo, snad několika teplotními

šoky během letu s přestupováním, vleklý zánět nosních dutin s horečkami. Lékař, který dítě vyšetřoval, nařídil i zhotovení rentgenového snímku jeho hlavy, aby bylo zřejmo, nakolik zánět sinusových dutin pokročil. Rentgenolog projevil nad snímkem znepokojení, neboť zobrazil lebku dosti jiného typu, než bývá u ročních dětí obvyklé. Zejména pak bylo nápadné uzavření lebečních švů, které se potvrdilo i na snímcích z jiných úhlů a které by v takovémto věku signalizovalo neobyčejně vážnou vývojovou poruchu. Rovněž zuby, nacházející se dosud v dásních, sice počtem odpovídaly dětskému mléčnému chrupu, ale zcela jiného tvaru, s ostrými jehličkovými hroty. I na dalších částech kostry byly patrny četné aberace, od jiného tvaru mnohých kostí až po uzavření jejich epifýz, což poukazovalo na předčasné ukončení růstu v této velikosti. Podrobná vnější prohlídka ukázala rovněž zcela neobvyklou konfiguraci rýh na dlaních a papilárních linií na prstech a některé další drobnosti. Zděšené „matce“ bylo navrženo komplexní vyšetření, které přineslo další senzační poznatek — bílkoviny krevní plazmy byly odlišné od lidských. V tomto okamžiku Pamela Johnston, do krajnosti znepokojená průběhem šetření, přiznala původ dítěte, byť se vystavovala stíhání pro zavlečení a falšování úředních listin, respektive nabádání k němu. Dítě, izolované od „matky“ a umístěné na uzavřeném oddělení k dalšímu pozorování, bylo jen šťastnou náhodou jednou z odcházejících sester zpozorováno v noci z vnější strany nemocniční budovy, jak s neuvěřitelnou hbitostí prolézá ventilační škvírou v okně a následně rychle ručkuje po vnějším požárním žebříku budovy. Jen s krajní námahou se jej podařilo chytit, jakmile k tomu však došlo, spustilo srdcervoucí pláč a chovalo se opět jako vystrašené batole. Neobvyklé okolnosti

286

287

způsobily, že jeden z lékařů přivolal na konzultaci svého známého ze zoologického institutu univerzity v Berkeley, dr. Jeffersona Steina, specialistu v oboru etologie primátů. Ten dospěl k šokujícímu, nicméně nezvratnému zjištění, že se nejedná o člověka, nýbrž o dospělou samici zcela jiného druhu primáta, člověka v rámci takzvaného hnízdního parazitismu pouze napodobujícího. Hnízdní parazitismus je v živočišné říši fenomén poměrně známý a rozšířený a například u ptáků se vyskytuje nezávisle hned několikrát. V pěkně vyvinutých a zaběhaných případech je spojen i s napodobením vajec nebo mláďat hostitelského druhu, takže tento cizí podložené vejce či později ptáče mezi svými ani nepozná. Někdy podsunuté mládě likviduje své nepravé sourozence, třeba u našich kukaček či afrických medozvěstek, jindy mezi nimi pokojně vyrůstá, jako u afrických vdovek či některých jiných druhů kukaček. V černé Africe se zdá koncentrace tohoto jevu u ptáků značně houstnout. Nebylo by ostatně divu — z temna jejích pralesů či příšeří jejích savan pocházejí i mnohé jiné neblahosti, od spavé nemoci a rozmanitých virů až po nás lidi. I tam, kde mládě hostitelský druh přímo nepřipomíná, má vždy nějaké rysy, které je pro adoptivní rodiče činí roztomilým a žádoucím — obrovský žlutý jícen malých kukaček uvádí mnohem menší pěstouny v naprosté nadšení a útlí rákosníčkové či pěnice se mohou přetrhnout, aby vyživili obludu velikosti téměř hrdličky, do jejíhož chřtánu téměř zalezou celí — ba i zcela cizí ptáci letící okolo prý někdy neodolají a do lákavě zejícího zobáku alespoň nějakou tu housenku strčí. Dodejme, že u savců do přítomné doby hnízdní parazitismus zaznamenán nebyl a už sám tento objev by byl událost zcela zásadní. Že je to navíc ještě přímo u primátů a parazitovaným druhem je právě člověk, činí už

celou záležitost pikantností nade všechny meze. Vzhledem k tomu, že Virginia byla živá a po nasazení antibiotik opět zdravá, nebylo možno řadu kýžených údajů vůbec zjistit. Podle biochemických kritérií stála tato bytost nejblíže současným, ovšem v jižní Asii žijícím gibonům, vnější podobou se od nich díky své pozoruhodné paraziticko-mimetické adaptaci ale velice lišila — snad jen velká síla v rukou a obratné ručkování po větvích i kovových příčlích poukazovaly na hlubší evoluční minulost. Její majitelky, zbavené hrozeb paragrafů, neboť z právního hlediska se v takovémto případě jedná pochopitelně o zvíře, navíc jako doposud neznámé nepodléhající ani žádným ochranným normám, si svoji roztomilou chráněnku opět odvezly domů a nechtěly ani slyšet o tom, že by ji snad měly poskytnout „vědě“. Staré úsloví ovšem praví: De singularibus non est scientia, o jednotlivém není vědy, a dr. Stein dobře věděl, že je radou rozumu se zveřejněním případu počkat, až bude minimálně známo více exemplářů — jeden jediný je trochu málo a může se jednat o nějakou prapodivnou zrůdu. S tímto se ovšem operovalo i při nálezu prvního neandrtálce a nebyla to pravda. Je ovšem vždycky nějaká mizivá pravděpodobnost, že nám například jako první vlk vůbec padne do rukou mopslík. Celý případ se podařilo ututlat, tím spíše, že obě „maminky“ svou chovanku už odmítaly dále ukazovat. Stein se svou kolegyní z univerzity, etnoložkou Florou Li, odjeli neprodleně do řečené oblasti Zairu, podle klepů, které se později trousily, se švédskými pasy a vzhledem k nepředvídanostem občanské války maskováni jako mise Červeného kříže. Po ročním pobytu se navrátili s pěti živými exempláři a množstvím poznatků o bionomii a rozmnožování nového druhu, který byl Steinem vzápětí na to vědecky popsán v American Journal of

288

289

Primatology pod jménem Daemonopithecus negrisugus Stein,1997. Záhy nato vyšly i obšírnější články v časopisech Nature a American Naturalist. Kolo senzací se roztočilo na plné obrátky — kromě neobyčejné masmediální popularity Steina i skupinky živých démonopitéků, umístěných ve známé zoo v San Diegu, ovšem událost vynesla Steinovi i žalobu ze strany AAA (Afro-American Association) pro urážlivost vědeckého názvu tohoto druhu, podporovanou navíc jednou pasáží z Pravidel mezinárodní vědecké nomenklatury živočichů, pravící, že žádný udělený název nesmí nikoho krátit na cti. Nebýt mimořádné právnické dovednosti Steinova rodinného přítele Jonathana Kafky, dokazujícího, že druhový název jen realisticky popisuje jeho chování, hrozilo druhu přejmenování a autorovi těžký postih. Z televizních a novinových honorářů však bylo možno elitního právního zástupce bez problémů zaplatit. Vědecký výtěžek dobrodružné a místy vskutku i životu nebezpečné expedice však byl nesmírný. Démonopitékové se vyskytují, alespoň jak bylo v terénu zjištěno, na území obývaném zejména kmenem Nkundu, jazykově náležícím k bantuské jazykové rodině a skupině jazyků mongo, zhruba mezi řekou Kasai na jihu a prameny řeky Lokolo na severu, tedy asi mezi osmnáctým až dvaadvacátým stupněm východní délky a druhým až čtvrtým stupněm jižní šířky. Území je osídleno jen řídce, většinou podél vodních toků, s hustotou jen něco málo přes jednoho obyvatele na čtvereční kilometr. Obyvatelstvo se živí kombinací lovu a jednoduchého zemědělství a žije ve vesnicích umístěných podél řek, též odedávna vyniká v hutnictví železa a hudbě. Z hlediska biologie démonopitéků je kromobyčejně důležitý kmenový obyčej zvaný vale, kdy ženy po porodu žijí s novorozenětem odloučeny od svého

muže ve zvláštní chatrči, kterou mohou opouštět pouze v noci, opásané jednoduchou sukénkou, napudrované rudým pudrem tukula a v obličeji pokreslené bílými kruhy. Právě v noci se přikrade démonopiték v okamžiku nepřítomnosti matky ke kolébce, novorozeně zadáví a bleskurychle odvleče na neobdělávané křovinaté plochy za vesnicí, kde je zahrabe a přikryje kameny či kusy dřev. Poté se vrátí a překvapená matka nalezne na jeho místě neodolatelně se usmívajícího a něžně vrnícího démonopitéka. Ten je pro své krvavé dílo dobře vybaven již zmíněnou sadou jako jehly ostrých zoubků v početně redukovaném chrupu, za běžných okolností ovšem skrytých v trvale zduřelých dásních, napodobujících kojeneckou bezzubost. V případě potřeby však může otok během několika minut splasknout a zbraň se stane viditelnou a použitelnou. Dospělý démonopiték má podobu neobyčejně krásného černého batolete s tělesnou váhou kolem osmi kilogramů a podbízivým přehnáním vrozeného schématu mláděte v podobě ještě baculatějších tvářiček, ještě větších očí a ještě sladšího úsměvu, než jakého je reálné dítě v těchto zeměpisných šířkách schopno, to, čemu říkáme nadnormativní spouštěč a co vidíme zcela nezávisle třeba i na zvířecích figurkách Walta Disneyho. Démonopitékové, vzhledem k tomu, že po dosažení plné velikosti už nerostou, pijí mateřské mléko v relativně střídmých dávkách, některé exempláře se dávají příležitostně trochu přikrmovat maniokovou kaší. Jinak jejich chování přesně odpovídá nárokům na dítě „hodné“, plačtivý křik vydávají jen tehdy, domnívají-li se, že jsou opuštěni či vážně zanedbáváni; křik je ovšem ve srovnání s dětmi srdceryvnější a vede téměř okamžitě ke konejšení a hýčkání. Rovněž se na rozdíl od nich bez problémů udrží rukama na oděvu či popruhu matky vlastní silou

290

291

a vyprazdňují se na příkaz, třeba motivující poplácání či pošimrání. Místní obyvatelé pochopitelně postřehnou, že se nejedná o jejich vlastní děti, ale domnívají se v nich spatřovat potomky démonky Mekali, která jim je takto svěřuje do péče. Domnívají se, že osud jejich vlastních dětí, které přízrak odnesl do podzemní vsi, kde žijí společně s olimo, dušemi zemřelých, závisí na jejich zacházení s parazitem, a pokud je někdy zahrabané dítě náhodou nalezeno, vysvětluje se to nějakým hrubým zanedbáním démonopitéka. Tak primitivní pověra drzého parazita chrání a mimo ni možná i skutečnost, že jeho trvalým kojením je dlouhodobě udržováno i corpus luteum, takže působí často po léta jako svérázná forma přírodní antikoncepce. Evropské vyprávěnky o divoženkách, podstrkujících své děti do kolébek, by mohly naznačovat, že až do rozšíření osvěty a pediatrické praxe i na venkov mohl podobný parazit žít i v našich zeměpisných šířkách, boj s předsudky jej však vyhubil dříve, než jej mohla zachytit věda. V některých nkundských vesnicích, třeba v osadě Idžonge, tvořili démonopitékové téměř celou třetinu z prošetřovaných dětí do hranice tří let věku. Jakého věku se démonopitékové mohou vlastně dožívat, není jednoznačně známo, některé z žen prohlašovaly, že mají toho „svého“ již i dvacet let. Jedna „matka“ má vždy, třeba i vedle několika dětí, démonopitéka jen jednoho, mimo dobu rozmnožování jsou vůči sobě značně agresivní a ani v zajetí je nelze chovat po více kusech společně. Zajímavé a kuriózní je jejich rozmnožování. Za tmavých nocí během měsíčního novu vylézají z kolébek a šplhají do korun stromů stojících ve vsi či na jejím okraji, často na posvátném okrsku zvaném nkinda, kde se za hlasitého vřeštění páří. Obyvatelé přisuzují tyto hlasy duchům předků. Poté se démonopitékové opět vracejí

do svých kolébek, většinou vůbec nepozorováni. Samice mají jako jediné z primátů takzvanou provokovanou ovulaci, tj. vyvolanou až kopulačním aktem, jako je například u králíků, gravidita trvá zhruba osm měsíců. Vzhledem k neobyčejné velikosti novorozeného mláděte, které váží asi dva kilogramy, tj. čtvrtinu váhy matky — stav obvyklý řekněme u ploutvonožců, ale u primátů rovněž ojedinělý —, probíhá poslední, vzhledově znetvořující fáze gravidity ve skrytu v pralesním podrostu, kdy samice tráví a živí plod jen ze svých tukových a proteinových rezerv. Po porodu pečlivě zahrabe placentu a začne i s mládětem, které vzhledem i našedlou barvou připomíná černé novorozeně, hledat za noci po vesnici vhodného a pokud možno nedávno narozeného kojence — není vyloučeno, že jej vyhledává na prospekčních výpravách už před porodem. Toho sama zardousí a odstraní, mládě na jeho místě zanechá a poté se vrátí do své původní rodiny, kde většinou bývá bez problémů, ba s projevy radosti přijata. Pokud se to náhodou nezdaří, najde si nové umístění výše popsaným způsobem. Celou tuto činnost neobyčejně usnadňuje absence jakéhokoli osvětlení krom drobných olejových lampiček ve většině vesnic. Chov démonopitéků v zajetí nečiní nejmenších obtíží, dodržujeme-li několik základních pravidel: je třeba jim umožnit, aby se mohli neustále přidržovat pokud možno jedné osoby, na niž jsou imprintováni. Přitom je celkem jedno, zda je to osoba ženského či mužského pohlaví, musí být ale tmavé barvy pleti. Pokud není, je třeba to simulovat alespoň tričkem kakaové barvy. Častým střídáním pečujících osob zvířata upadají do těžké deprese, od lidí výrazně světlých či světle oděných mají tendenci uprchnout pryč a nepřidržovat se jich. Je nutno je také chovat při dostatečně vysoké teplotě, v mírném pásmu ve

292

293

vytápěných místnostech či oblečené do běžného kojeneckého oděvu. Jako potrava slouží nejrůznější mléčné směsi z láhve, ale s oblibou konzumují i dětské polévky, jogurty, pudinky a toužili by i po rozmanitých cukrovinkách a sladkostech typu rumových pralinek, což jim ovšem ze zdravotního hlediska nebývá povolováno. Je třeba dát pozor na překrmování, vedoucí záhy k zatloustnutí a následně i ke ztrátě plodnosti a oběhovým potížím. Mimo krátkou periodu páření není možné chovat více jedinců pohromadě, mají tendenci velmi záhy vystrkovat zoubky a bezohledně se na sebe vrhat. Rovněž je z pochopitelných důvodů není možno nechat bez dozoru s kojenci a pro jistotu ani s dětmi do čtyř let věku. Jinak se jedná o živočichy velmi inteligentní, řekněme na úrovni menších opic typu kočkodanů či makaků nebo nadanějších psů, a rovněž velmi poslušné. Studentky, které v zoo San Diego o tato zvířata převzaly péči, je mohly beze všech problémů nosit na přednášky, do studoven, ba i na zkoušky. Z počátku mělo vedení zoo obavy z přenosných chorob, ale dlouhým soužitím s člověkem se stali démonopitékové vůči většině z nich pozoruhodně odolnými. Případ onemocnění prvního importovaného exempláře byl spíše výjimečný a kdoví, jak by se věc vyvíjela, kdyby k němu nedošlo. Chovná skupina v San Diegu se začala bez obtíží i množit, jen v posledních fázích gravidity, které samice tráví v izolaci, je třeba zabránit veškerým rušivým momentům. Porod probíhá zcela spontánně a bez problémů, pouze agresivně vyladěné mateřské zvíře, které se chystá v rámci umisťování mláděte ke svému krvavému dílu, je nutno několika plesknutími zpacifikovat, mládě mu odebrat a odchovávat odděleně. Obrovská masmediální popularita, kterou tato skupina démonopitéků brzy získala, vedla řadu firem obchodujících se

zvířaty k vyslání soukromých expedic do Zairu za účelem jejich získání — zájem ze strany zoologických zahrad i soukromých osob byl nesmírný. Za zmatků občanské války to nebyl jednoduchý počin, zato mu nestálo v cestě jakékoli zákonné opatření — jakožto lidský parazit neměl démonopiték tak hned šanci na nějakou zákonnou ochranu, v oblasti svého výskytu se navíc jednalo o druh hojný. Navzdory na místní poměry přemrštěným odměnám se Nkunduové se svými miláčky loučili jen neradi a nemilosrdně šroubovali ceny do výše. V odlehlejších vsích navíc bylo nutno platit naturáliemi, protože za peníze si tam nebylo co koupit. Jako dolní hranice pro vyjednávání začala být chápána hranice devíti koz, tradiční „velká“ cena za nevěstu (isongi) — pět pro otce a čtyři pro matku. Neznalým zájemcům byla, zejména zpočátku, namísto démonopitéků prodána i řada skutečných dětí, jichž se pak zbavovali s největšími obtížemi. O počtu vyvezených exemplářů nebyla vedena žádná statistika, ale počet šel údajně do mnoha tisíců, což původní populaci velmi destabilizovalo. Vzhledem k tomu, že místní vláda nikdy oficiálně existenci démonopitéků v zemi nepřipustila, nečinila při jejich vývozu obtíže. Vzhledem k tomu, že tržní cena byla velmi značná, dostávalo se zvířatům většinou během transportu dobré péče a záhy je bylo možno spatřit i v luxusních pet-shopech po celých USA i jinde.

294

295

Byl už konec listopadu, když jednou večer v Jindřichově bytě zazvonil telefon. Byl to Grabovský, o němž si náš protagonista myslel, že je i se všemi trapnými vzpomínkami kdesi v horoucích peklech. Tónem téměř rozkazovačným mu řekl, že jej chce vidět, nejlépe opět v Šárce, a domluvil termín na zítřejší poledne. Krottenbacher jako ochromený přikývl. Opět se setkali na stanici tramvaje. Grabovský mlčel a tvářil se zcela neproniknutelně. Šli touž trasou jako minule. Bojovník ukázal němým gestem na skálu — jak se dalo čekat, osika byla suchá, se všemi listy, ale zhnědlými a povislými. Ostatní osiky už dávno opadaly a jejich žluté lupení leželo kolem. Když byli dost daleko, sykl Grabovský: „Neumíš si představit, jak tě strašně nenávidím!“ Jeho tvář se zkřivila takovou záští, jakou Jindřich ještě nikdy u živého člověka neviděl. Snad jen čínské obrázky démonů a některé masky tradičního čínského a japonského divadla dosahovaly těchto kvalit. Ve strašné šelmí grimase na Krottenbachera cenil zuby. Němci přiléhavě říkají Grimassen zu schneiden, tedy „řezat“. Ten na něj vycenil zuby taky a zcela animálně si v prázdné dolině hrozili. Pokud by je někdo viděl, naskakovala by mu nepochybně husí kůže, ale svědků nebylo. Už už se zdálo, že se navzájem zakousnou do svých krčních tepen, ale v poslední chvíli k tomu nedošlo. Grabovský plivl našemu protagonistovi do obličeje, ten jenom zasyčel odporem, ale neudeřil. Slina stékala po

tváři až na košili. Oba se rozešli tak jako minule. Takto a podobně se pak vídávali zhruba každé tři měsíce. Jindřich si vzpomněl na desetiminutovky nenávisti v čínských věznicích šedesátých a sedmdesátých let, kdy byl vždy jeden vězeň předveden ostatním, kteří na něj směli chrlit nadávky a různá bizarní obvinění, též na něj plivat, ale nesměli se ho dotknout. Snad proto jejich setkání neskončilo nikdy hůř — jejich osudy se beznadějně zapletly a museli si jeden druhého šetřit. V následujícím roce se Krottenbacher rozhodl, že podá žádost o profesuru. I druhá kniha, o čínské taoistické alchymii, byla těsně před vydáním a dalších menších publikací celá přehršel. Cítil, že mu něco chybí, ale jen s obtížemi uhadoval co. Kojil se nadějí, že ono chybějící by mohla být profesura, byť si nebyl tak docela jist. Za pokus to jistě stálo, občas mu ovšem problesklo hlavou, že to, co ho neodolateně přitahuje, je Kuan-jin a zásvětí. Někdy se domníval, když přivřel oči, že vidí horu Potalaka, na níž prý došla osvícení. Taky si lámal hlavu snem o deseti letech — to už by věru moc nezbývalo. Střídavě se velmi bál i velmi těšil, bylo to trochu jako v nějaké duševní sauně bez možnosti utéct do odpočívárny. Sylvie začala pozorovat, že je jaksi divný. Jak jí to ovšem měl vysvětlit? Jednou se jí zeptal, zda Kuan-jin zná. Když odpověděla záporně, řekl: „No jo, tu nemůžeš znát, to je jedna známá z Číny…“ Slíža mu kdysi vyprávěl, že byl v její svatyni v Kamakuře — japonsky se jmenuje Kannon —, hluboko pod chrámem údajně byla jeskyně, kde byla zobrazena ve společnosti koně a buvola — při troše násilí prý se dali interpretovat jako volek a oslík. Měl dojem, možná správný, možná mylný, že Sylvie by na přízrak žárlila, a tak už neřekl nic. Ukázalo se, že profesorské řízení se stalo v mezičase úředním aktem srovnatelným řekněme se získáním

296

297

Kapitola 41

povolení ke stavbě atomové elektrárny. Jindřichovy návštěvy u paní Šnajdaufové, úřednice specializované na FASu na administraci získávání pedagogických hodností podle propozic pretória, houstly geometrickou řadou a trvalo další rok, než byly všechny doklady pohromadě. Tu chyběl u výkazu o přednášce podíl vlastní invence v procentech a přesný hodinový rozsah v jednotlivých týdnech semestru, tu u citace jedné z jeho prací adresa pracoviště citujícího. Nakonec se paní Šnajdaufová usmála a řekla: „Už to máte jistý, pane docente, počítala jsem vám plusový body a jeden vám přebývá nad limit, tak to vidím jasně.“ Jindřich se ale trochu obával, protože šéfem komise byl jmenován opět Plíhal, už snad osmdesátiletý a zcela jistě nesmrtelný. Ač sinolog, musel předsedat on, protože v Jindřichově oboru „srovnávací studie Východu a Západu“ dosud žádný z profesorů jmenován nebyl — Jindřich byl první, pokusný objekt. Při předběžném jednání byl Plíhal ironický jako obvykle a řekl Krottenbacherovi: „Proč ses pustil řemesla, sinolog’s bejval dobrej, ale tyhle vaše srovnávačky, no, nevím, nevím…“ Ocitoval Jindřichovi Konfucia, že císař má být císařem, ministr ministrem, otec otcem, syn synem. Všichni se mají držet svých kopyt. „Vlastně je to Číňan,“ pomyslel si o Plíhalovi Jindřich — řečený fenomén se více či méně vyskytuje u všech, kdo se zabývají intenzivně jinými kulturami, a patrný byl i u něho samého. Koneckonců, většina čínských myslitelů byla jaksi harmoničtější nežli ti evropští posledních dvou století — jako by tu k vyniknutí byla třeba přinejmenším ztřeštěnost, ne-li přímo psychopatie. Přiblížil se den, kdy měla být věc projednána vědeckou radou FASu. Přes důkladné svaření zbytků houby a bedlivější natření než kdy předtím si Jindřich nebyl zcela jist výsledkem. Jednak už čarovný odvar

očividně ztrácel sílu, jednak se jako příslušník zrušené sekce ocitl na periferii fakultních zájmů. Sekce sice byly zrušeny všechny, ale ta jejich nějak obzvlášť. Namazat se languřím parfémem se neodvážil. Výsledky mohly být nedozírné a paní Šnajdaufová mu byla nakloněna i tak. K dovršení všeho ho toho rána napadlo najít a otevřít si po létech věštbu, kterou mu kdysi v Pao-kuo-s’ vytáhl ochočený hýl. V podobě úhledného psaníčka ve stylu staré dětské hry „nebe-peklo-ráj“ odpočívala už skoro devět let v sekretáři a Krottenbacher ji vždycky obcházel s velkou opatrností. Teď se mu zdála chvíle nazrálá, kdoví proč vlastně. Ani nevěděl, bude-li věštba astrologická či jaká jiná. Dlouho si obálku prohlížel a poté opatrně otevíral. Uvnitř bylo, téměř kaligraficky, napsáno staré čínské úsloví: Když je dům dostavěn, obyvatelé umírají. Nic víc. Tohle po pravdě řečeno nečekal. Jako většina jiných, i on se těšil na něco optimistického, povzbudivého, něco ve stylu, že tentokrát ze smyčky ještě vyklouzneme a to na dlouho a dlouho… a ona se může zadrhnout kolem někoho jiného. Litoval, že obálku kdy otevíral, i toho, že ji kupoval. Ujišťoval se v tom, že se jedná o primitivní lidovou pověru, dobrou tak pro s’čchuanské sedláky. Akademické kruhy se proti jiným většinou vyznačují decentností, spolehlivostí a smyslem pro formu. Je to možná dáno i vědomím, že jejich příslušníci spolu budou muset prožívat většinu života, což třeba v kruzích obchodních či politických nemusí být ten případ. Je z toho ovšem řada výjimek: ty povstávají zejména propojením více jedinců do nějakého kolektivního tělesa s mnoha očima, ústy i nervovými zauzlinami. Staří Římané říkávali: Senatus bestia, senatores boni viri — senát je divá šelma, senátoři dobří mužové. Je to vhodný objekt k meditacím o částech

298

299

a celku a Marhold i Smuts by měli jistě radost. Ale to už stál Jindřich ve slavnostním ustrojení před plnou posluchárnou a prezentoval svou inaugurační přednášku o možnosti a smyslu srovnávání vzdálených kultur. Plíhal předčítal nález komise s kladným vyústěním. Následovaly otázky z pléna. Krottenbacher si připadal jako plž bez domečku, na nějž je každému volno dupnout, ba chvílemi jako plž na skřipci, krátce před elastoplastickou deformací. Nemýlil se. Dotazy jen pršely: Zda je možno vůbec kultury mezi sebou srovnávat, když sám před chvílí říkal, že každá z nich funguje ve svém vlastním pojmovém rozvrhu a ideovém prostoru. Pokud ano, zdali má taková činnost místo na Fakultě aplikovaných studií a nepatří jinam, popřípadě i na jinou univerzitu, a dnešní řízení není zmateční. Zda umí mandžusky, a pokud ne, proč. Zda má k dispozici větší pracovní tým a jak je zajištěno jeho financování. Jak aplikuje ve svém oboru matematické modely a proč úžeji nespolupracuje s odborníky na tento předmět. Jakým způsobem je jeho činnost napojena na rámcový plán fondu Joachimsthal lebt. Zda je nutno rozšiřovat jeho jmenováním paletu profesorských a habilitačních oborů, byť tento už byl formálně schválen. Odpovídal, jak uměl, i Plíhal se kupodivu snažil pomoci, seč mohl, byť k potopení odpadlíka byl moment nad jiné vhodný a bylo možno si bez výčitek umýt ruce. Ale jedna z radostí je i brouka nezašlápnout, byť bychom mohli. Jindřich si v bleskurychém sledu uvědomil řadu věcí: jak je nutno, podobně jako při někdejších výměnách stranických legitimací, postavit občas každého na pranýř, jiným k dispozici. Uvědomil si, že někteří jiní, třeba Šmelhaus, se takovéto situaci radši vyhnou, protože se stoupajícím věkem je veřejná potupa, byť se šťastným koncem, stále hůř únosná. Trochu se jedná i o cosi

jako výměnný obchod — jedna strana nabízí pocit dominance, druhá propůjčení příslušného gradu. Vzpomněl si na nedávné příhody s Grabovským a na to, čemu se říká „stockholmský syndrom“ — v tomto městě začali unesení své únosce po několika týdnech připoutání k radiátoru ústředního topení upřímně milovat, podobně jako zajatá zvířata své pány či Kaspar Hauser svého „majitele“. Uvědomil si, jak důležité pro fungování v jakékoli struktuře je nejen být s ní spoustou mikrotraumat citově provázán, ale také se obecně líbit. Čím méně vlastností máme, tím je to snazší. Než myšlenka dospěla ke konci, bylo zde už hlasování. Na chodbě, kde čekal, pociťoval zvláštní pocit prázdnoty. Po dosti dlouhém čase se dveře otevřely a byl mu oznámen výsledek. Právě převahou jednoho hlasu získal v tajném orákulu potřebnou dvoutřetinovou většinu, a tudíž může být věc postoupena o instanci dál. Houba už musí být značně vyvařená. Všichni gratulovali, nejvíce paní Šnajdaufová: „Co jsem říkala, pane profesore, teda eště furt pane docente… Jeden bod, jeden hlas… Tohle já už odhadnu, to já mám v malíčku, tak blahopřeju…“ Krottenbacher vyšel na chodbu a uviděl jednu ze studentek, která před půl rokem odjížděla na pracovní pobyt do Spojených států. Teď předváděla velkému shluku svých spolužáků a spolužaček černé batole, které se bez námahy drželo jejího tmavohnědého svetru. Z toho a ze skutečnosti, že má sice slušivý obleček, ale zjevně žádné plenky, Jindřichovi docvaklo, že je to démonopiték, byť ještě nikdy žádného živého neviděl. Na regulérní graviditu byl půlrok ostatně trochu málo. Dívka pozoruhodné stvoření nabízela k opatrným pohlazením a vykládala, jak jej koupila v pet-shopu za výtěžek svého půlročního babysittování. Už tehdy prý slyšel na jméno Robin a za pár dní si

300

301

na svou majitelku zvykl. Je to zřejmě vůbec první živý démonopiték v našich zemích, ale záhy se s nimi jistě roztrhne pytel — před nedávnem jí jedna kamarádka, pracující v Chicagu, mailovala, že si jednoho chodí každý den do obchodu prohlížet. V jednu chvíli se zdálo, že Liga amerických matek (AML — American Mothers League) úspěšně zabrání jejich prodeji, profanujícímu a dehonestujícímu mateřství. Nejvyšší soud však nakonec naznal, že Deklarace americké nezávislosti garantuje každému občanu právo na usilování o štěstí (pursuit of happiness), nepraví ovšem, jakými prostředky toho má být dosaženo. Rovněž nezaštiťuje mateřství jako obzvláštní hodnotu nějak výrazně nadřazenou hodnotám ostatním. Bylo po dehonestaci. Prodej se rozjel na veliko. Rovněž už se prý objevila i světlá mutace, mající ovšem nadále africké rysy, jen k tomu barvu velmi světlé bílé kávy a šedavé ovlasení — je ovšem ještě velmi drahá. Záhy parazita objevila i NACAV — National Association against Child Abuse and Violence, organizace, nominálně pomáhající pedofilům překonat jejich deviaci a zařadit se do společnosti, a ve svých pravidelně vydávaných Recommendations of the NACAV doporučovala svým členům, aby si právě démonopitéka zakoupili. Zakoupit, nikoli půjčit z půjčovny, neboť takovéto nakládání je vůči tvorům, vázaným na jednoho majitele, neobyčejně bezohledné. Vzhledem k tomu, že se nejedná o lidi, je celá věc nepostižitelná, ba ani podle zákonů proti týrání zvířat, neboť mazaní parazité záhy pochopí, co se po nich žádá a vtírají se do přízně, seč mohou — nejsou to ostatně žádná neviňátka a nemusejí se příliš přemáhat. Při tomto vyprávění se Jindřich podíval na parazitovy sametové ručičky a udělalo se mu nanic. Potlačil nechutnou představu a jal se podivný

objekt drbat v kučeravé afro-čupřince na hlavě, recituje mu vlastní kreaci na bantuské motivy:

302

303

Mbange Ubangi Bongo Nkwange Olangi Kongo Skwange Kulangi Pongo. „Tak už jsou tady…“ pomyslel si rezignovaně. Té noci nemohl dlouho usnout a studeně se potil.

Kapitola 42 Jedno z čmelstev se jevilo delší dobu skomírat a nějak podezřele dlouho se nelíhli mladí samečkové a samičky, ač zámotků bylo hodně a na čase bylo také už dávno. Nakonec se Jindřich rozhodl plástev, připomínající podivný a ne zcela pravidelný malý hnědý květák, prohlédnout a přijít záhadě na kloub. Přes tuhý odpor dělnic i královny rozhrnul mech a strnul — ze všech stran byly k plástu upředeny jemňounké hedvábné rourky a z nich se občas bleskurychle vysunula šedobílá housenka zvláštního nazelenalého, jakoby mrtvolného odstínu. Nesmírně rychle ukousla kus vosku a opět zmizela. Dělnice nebyly schopné celé akci žádným způsobem čelit, byť jim samým přímé nebezpečí nehrozilo. Při použití lidských analogií by se zčista jasna vysunula z kuchyňské stěny obluda, popadla řekněme postýlku i s dítětem a okamžitě zalezla zpět do své nory. Ve snaze něco učinit vyndal dílo z mechového lůžka a otřásl se hnusem. Ač při pohledu shora netknuté, vypadalo z ostatních stran jako rozstřílené. Pinzetou celý útvar rozlomil a uviděl, že je skrz naskrz provrtaný a kukly jsou beznadějně zničené a vyžrané. Uvnitř se dávalo na zběsilý útěk do škvír a vlastních opředených chodeb asi padesát housenek zavíječe voskového, Aphomia sociella, neboť to byly ony, kdo celou zkázu dokonal. Asi před měsícem sice viděl v úlku jakousi šedavě fialovou opaleskující můrku a bylo mu divné, proč na ni čmeláci tak sveřepě útočí. Teď už důvod pochopil, i to, že je pozdě. Jako 304

by se mu potvrzovala teze, že v každé věci, byť sebelákavější, někde vězí červ a odporná skutečnost se vyvalí, jakmile se jen podíváme trochu hloub. Veškerá práce jeho oblíbenců přišla vniveč, namísto očekávaných huňatě pestrých mazlíčků tam bylo cosi ohyzdně nazelenalého, zbabělého i drzého zároveň, vítězství nižšího nad vyšším na všech frontách. Vybavil si historky o prvních výletech Šákjamuního mimo palác, kdy se mu svět, do té doby na pohled nejkrásnější z možných, navzdory příkazu jeho otce k odstranění všeho nepěkného z cesty začal jevit děsivým a znepokojivým. Tak jako se v podání básníka Ašvaghóši budoucí Buddha otřásl, když spatřil mrtvého, nemocného a starce nad hrobem, a podivoval se, jak jsou lidé navzdory takovýmto děsivým skutečnostem klidní a neteční, opakoval si Krottenbacher, zda snad život není choroba hmoty a zda není kameni lépe. Vzápětí jej však přemohl afekt a jal se nepěkné, leč hbité larvy pinzetou pronásledovat a rozmačkávat, jako by Osvíceného a jeho náhledů ani nebylo. Zpřítomnil si, co četl o larvách jakýchsi speciálních much, vyžírajících ropuchy zaživa od nozder a očí počínaje a vybavil si mrtvého buvola kdysi v S’-čchuanu, na něhož se chodil v několikadenních odstupech dívat, jak v dusném vedru za tři týdny odletí v podobě několika centů masařek. S odporem a úzkostí nakonec vrátil do úlku několik ubohých úlomků plástu, které po jeho intervenci zbyly, a přemýšlel, zda i čmeláci kontemplují o smyslu světa. Snad se aspoň pobaví nějakým mimořádně vydařeným koncertem, když už se na obzoru pomalu blíží podzim a s ním jejich zánik.

305

V té době jmenoval Hrtan svého oblíbence Doláka proděkanem pro personální otázky, tedy do funkce, která byla vytvořena zcela nově. Záhy nato začala atmosféra houstnout a Jindřich cítil, že se mezi nimi schyluje k boji. Nebyl k němu nějaký hmatatelný důvod, jen se prostě tak navzájem štvali. Vzpomněl si na Komárkovo vyprávění o čmelácích a pačmelácích, které by na tyto problémy stárnoucích samců taky dobře sedělo. Samec se jmenuje samec proto, že je sám — v pozdějším věku žádné skutečné přátele nemá, protože je vedle sebe nesnese, jen mladší spolusamečky-pomocníčky či jinak podřízené jedince. Buď orám já s tebou, nebo ty se mnou, jinak myslet nelze. Protivník, natřásající se v našem rajonu, je nesnesitelně, téměř k zabití protivný — proto se ostatně tak jmenuje. Ne on, já budu tím centrálním objektem, tím jediným exemplárním jsoucnem k napodobení. Na rozdíl od rozmnožování intelektuálního jde u pačmeláků o množení fyzické a jednajícími charaktery jsou samičky, jinak je situace téměř stejná. Když má čmeláčí samička odchováno pár prvních dělnic, navštíví ji v hnízdě pačmelačka, většinou vzhledem velmi podobná, a už tam zůstane. Nějakou dobu se drží v povzdálí a při zdi a poté mohou nastat dvě možnosti. Buď čmelačku do té míry ubuzeruje, že si tato nechává dobrovolně sežrat všechna nakladená vajíčka, ale může vést v hnízdě jakousi stínovou existenci na dožití, nebo mezi nimi vzplane boj na život a na smrt,

kdy si snaží prorazit kusadly chitinový pancíř či pobodat soupeřku žahadlem do měkké membrány mezi články. Pokud pačmelačka zvítězí, dělnice jí dále bez všech okolků slouží, podobně jako u lidí, při rozmanitých pracích, zejména pak při odchovu jejího potomstva. Nenávist je jaksi hluboce metafyzická, protože Země je velká a těsně vedle sebe by se v pokoji uplatnilo a uživilo mnohem víc lidí, čmeláků i pačmeláků, nežli jich v reálu je. Také Jindřichem vedený výzkumný projekt skončil a povedlo se jej obhájit, bylo ovšem nutno podat nový. Ukázalo se, že je to úkon neobyčejně komplikovaný. Formuláře v mezičase nabyly na objemu mnoha desítek stran a vše se začalo vyúřadovávat kompjútrově. Pokrok nelze zastavit. Důmyslné tabulky se přímo chvěly žádostivostí po tom být vyplněny. Oddíl „Materiál“ si žádal u jedné každé materiálové položky, která měla být zakoupena, zařazení do některé z kategorií vyjádřených desetinným tříděním (příklady: 1350627913 — říční písek jemný, 5834987251 — kopírovací přístroj černobílý, 2453869503 — býk simentálský červenostrakatý) — katalog visel na síti, protože v papírové podobě by už byl nezvladatelný zcela. Společenský přínos výsledků měl být rozpracován z devíti různých aspektů, na samostatných virtuálních či nevirtuálních listech. Životopis jednotlivých účastníků nesměl vykazovat bílá místa, každá dosud zaměstnávající instituce měla potvrdit referenci, s pětibodovou škálou míry doporučitelnosti kandidáta. Na samostatných papírech už měl doporučení Výboru pro ochranu Jediné Vědecké Pravdy, Komise pro etiku práce se zvířaty i Komise pro etiku práce s lidmi, že proti tématu ani jednotlivostem jeho provedení nemají námitek. Po měsíci pilné práce odnášel asi dvoudecimetrový štos papírů a tři diskety do podatelny

306

307

Kapitola 43

ministerstva nauk a bádání. Vše bedlivě potřel vývarem z houby, ale už v něj ztrácel víru — jevil se jen jako čistá voda, vyloužená plodnice v něm plula jako temný smuteční cár. Kouzlo se lámalo, i pokus o audienci u dr. Bachyni nebyl úspěšný — od toho je podatelna, pane docente, ujistila jej sekretářka, kdysi omámená languřím feromonem. Nechci nové milostné dobrodružství, madam, chci projekt. Jednoho nedělního odpoledne přislíbila Sylvie hlídat Evičku, asi čtyřapůlletou dcerku jedné své přítelkyně. Rozhodli se s Jindřichem, že dítě vezmou do zoologické zahrady, kde koneckonců oba už nebyli po léta. V přítomnosti dětí většina lidí nemá obvyklé zábrany a koná i to, co by běžně nečinila, například obhlídky zvěřinců. Bylo dusno, den, kdy davy povykují, kukačky kukají, hyeny hyjí a tak podobně. Holčička, značně rtuťovitá, byla nadšena a zmizení maminky ji nechalo celkem chladnou. Jako první přání projevila touhu spatřit vlka. Oblíbený hrdina z Karkulky zde byl ne jeden, ale celá smečka, izolovaná od diváctva důkladným plotem. Právě si nenávistnými pohledy prohlíželi psíka čivavu, který se svou majitelkou, dívkou rovněž nevelké postavy, přišel k plotu. V nazelenalých očích se zračilo nejhorší opovržení a divá agrese — jen ho tak potkat v lese za šera! Že od lidí nelze čekat nic jiného nežli zabití či zavření za mříž, se vlčí logice nevymyká, ale renegáti a zrádci z vlastních řad, kteří se dědičnému nepříteli vtírají do přízně a servilně mu olizují ruku za pár psích sucharů, provokují vlky k nepříčetnosti. Oni sami jsou tu ve vězení na pár čtverečních metrech a zpupný zakrslík velikosti morčete, živý pomník deseti tisíc let degenerace, si volně pobíhá venku, protivníkem hýčkán a laskán. Ach, kdyby tu nebyl ten plot, stačilo by jediné cvaknutí chrupu a bastard by dokvičel — vlci nenávidí psy za

jejich kolaboraci obecně a i na ty největší bezhlavě útočí a s chutí je žerou. Útok vlka na člověka je vzácností, ale vendeta proti odpadlíkům z vlastních řad má přednost před vším jiným. Však přijde den… Ve vedlejším výběhu byl pár polárních vlků z Elsmerova ostrova. Ti naši proti nim vypadají jako dobrácké rekvizity z pohádkových knížek — vychrtlá a téměř bílá zvířata za mříží, se šikmýma eskymáckýma očkama a výrazem nordicko-asiatské krutosti vypadala jako přízraky z grónských bájí, jako průvodci Andersenovy Sněhové královny. Evička začínala nabírat do pláče. Situaci zachránila rodina divokých prasat se zpožděným vrhem pruhovaných selátek, kterým teprve zasychaly pupeční šňůrky a která otec kňour nějakým nedopatřením zapomněl sežrat. Oba rodiče ryli vedle sebe v blátě a jejich chrochtání se stupňovalo v rámci jakési manželské hádky nejasného důvodu do popuzených a posléze zcela nenávistných tónů. Už už se zdálo, že se na sebe vrhnou, když tu se tónina zlomila a chrochtnutí začínala nabývat smířlivého zabarvení, až se posléze dostavila kýžená harmonie a pochrochtávání nabylo něžného souzvuku. Nakonec bachyně přitiskla rypák kanci na tvář v jakémsi polibku na usmířenou. Selátka s něžně zvědavými narůžovělými rypáčky a dosud neochozenými měkkými kopýtky se právě bavila hrou na schovávanou — skrývala se matce prasnici v prázdném kamenném korytě a po očku se dívala, kdy je začne hledat. To se záhy i stalo a jejich pobavení nad dlouhým hledáním a konečným nalezením bylo strhující. Z nich že jednou vyrostou staré svině? Je-li člověk kombinací vepře a anděla, je dítě kombinací selátka a andílka putto. Jindřich si vzpomněl na avantgardní film o lidském vepříně a předsevzal si vepřové už nikdy nejíst — to už by klidně mohl jíst i lidi. Vzpomněl si i na pozdně

308

309

antický písařský žertík Testamentum Corocottae Porcelli, který svým nejapným humorem typu „A svému tatíkovi, tomu starému kanci, odkazuji třicet beček žaludů,“ sklízel ve středověku úspěch za úspěchem, ba dočkal se i staročeské verze jako Kšaft a poručenství vepřka Korokota. Posledním pomníkem jeho zašlé slávy je vědecký termín pro skvrnitou hyenu, Hyaena crocuta. V expozici opic na chvíli zahnala dešťová přeháňka do vnitřní ubikace velkou skupinu pláštíkových paviánů, mezi nimi řadu dorostlých samců. Jsou to pro nezaujatého pozorovatele zvířata tak odpudivá, že i nejodpornější gestapák se proti nim jeví jako rajské ptáče. Vojenský či policejní dojem z nich zesiluje kromě obecně hrubého a neurvalého výrazu i nazelenalý odstín srsti — tyto psoopice vypadají jako zlomyslné karikatury důstojníků. V úzké prostoře nastalo za účelem přebití sociálního stresu všeobecné kopulování, celkem lhostejno s kým — i samci mají atrapy samičích análních hrbolů, aby mohli být po vůli silnějším protivníkům, kteří se jich přidržovali charakteristickým způsobem dlaněmi nohou za lýtka. „Já bysem taky radši čurala pindíkem,“ řekla jakoby pro sebe Evička. Bezelstné dítě netuší, že je pro to i technický termín Penisneid (Pindik, was ist Pindik? Ist das der Pimmel auf böhmisch? zeptal by se starý nemrava Sigmund). Bylo na čase přejít k ptákům, kteří takovéto hanebné výběžky z větší části ani nemají. V jedné z voliér seděl sám jediný a osamělý „kolbis“, kříženec kolpíka a ibise, ptáků sice trochu příbuzných, ale asi jen v tom stupni jako člověk a pavián. Na každý pád je takováto hybridizace divoucí div, ale v úzkých prostorách zoologických zahrad je možné leccos a musíme tu být na pozoru, i když zavíráme do jednoho výběhu zubra a veverku. Kolbis sám nebyl pták

ošklivý, byť podobou umístěnou kdesi uprostřed mezi oběma rodičovskými druhy poněkud zvláštní. Protože si evidentně s oběma druhy ve společné voliéře nerozuměl, dostal tuto na zdejší poměry luxusní samotku. A protože jako většina hybridů vypadal zdravě a odolně, bylo patrné, že si jí užije dlouhá léta. Díval se smutně. Veseleji to vypadalo na jezírku u pelikánů, kteří také právě hnízdili. Jedna z pelikánic se zdvihla na hnízdě a objevila se dvě mláďata, tmavomodrá a lysá, velikosti asi tak holubů. Neschopná pohybu z místa, začala do sebe sekat zobáky s takovou urputností, až Sylvii srdce ustrnulo. Za chvíli se na hřbetě jednoho objevila krev. Bylo to, jako by se batolata na písku do sebe pustila lopatičkami, či jako dva mrzáci z Goyova leptu, mlátící se navzájem berlemi. Jev sám se nazývá kainismus a vyskytuje se u celé řady větších ptáků, někdy je slabší sourozenec nejen zabit, ale i sežrán. Matka pelikánice se na celý výjev dívala s naprostým klidem, ne-li pobaveně. Jak si ti malincí pěkně hrají… Sylvie naléhala, aby šli pryč. Ještě si dali v restauraci různé pochutiny a Evička pod stolem imaginovala na plné obrátky: „Je tady velikej had, jedovatej, už ho rozřezávám… Kuřátka už papají hada…“ Sousedé u druhého stolu se začínali otáčet. „Vykleštili lasičku, ona jim vlezla do hajzlu…“ zpívala hned poté v náhle nalezené melodii svou píseň. Bylo načase vyrazit domů. V autobuse chlapeček s Evičkou srovnatelného věku zoufale plakal, že chce na kolotoč. Míra zoufalství byla úměrná tomu, vymře-li dospělému celá rodina či uvidí-li své životní dílo v troskách. Nic nepomáhalo konejšení, že půjdou zítra. Náš protagonista si vybavil příběh o Franzi Kafkovi, který prý za svých berlínských časů mluvil v parku s holčičkou, už trošku větší, která byla celá rozesmutnělá ze ztráty panenky, a vylákal z ní adresu. Potom jí

310

311

údajně psal dopisy panenčiným jménem v tom smyslu, že se má dobře a že na ni vzpomíná, ale nemůže se už vrátit. Je v tom cosi soucitného i perverzního zároveň a dobře bychom v tom největšího pražského literáta poznali. Jindřich se zamyslel nad tím, zda Sylviiny sny o děťátku a jeho šťastném dětství nejsou předehrou nějaké velké přízračnosti. Že děti se nejen ve stylu Vergiliových Georgik tulí něžnými polibky k rodičům, ale také v paměti vymazávají vzpomínky na výchovné hrůzy, protože jinak by bylo nebezpečí, že utečou a někde pak zahynou. Zlo je v lidech zažrané jako stará špína.

312

Kapitola 44 Pohodu paní Krottenbacherové začala kalit skutečnost, že Jean-Pierrův vztah s Vlastičkou začal dostávat zjevné trhliny, jak bylo lze zajisté od lásky napříč etniky i společenskými vrstvami očekávat. Trochu se bála, aby po milostném zklamání neodjel zpátky do Lyonu a nezmizel stejně, jako se objevil. Občas mezi nimi slyšela po telefonu i hádky a jednoho večera si dokonce z obsahu telefonátu dovodila, že se Vlastička chce rozejít. Ač už byla tma, vsedl její „synek“ jako hnaný běsy na motorku a ujížděl do Kounova. Hodiny se bez konce táhly a Helenu Krottenbacherovou obcházely nejčernější obavy. Věděla, že láska a smrt krouží většinou pospolu a že lásky už bylo jaksi naplněno celé penzum. Co ale dělat? Ve tři v noci zavolala na policii a nechala Jeana-Pierra hledat. Jen s obtížemi vysvětlovala, z jakého titulu se o něj stará — říkala, že je jeho „bytná“. Hlídka skutečně vyrazila a v jednom ze zákrutů kounovské silnice našli ležící motocykl. Poblíž byl i jeho majitel, v pádu narazivší na jeden z ukotvovacích drátů chmelnice, který mu téměř uřízl hlavu. Die Bluthochzeit zu Neustraschitz. Jeho adoptivní matka neplakala, jen se nepřítomně dívala před sebe. Na stole jeho pokoje byla otevřena Eliadova kniha De Zalmoxis à Gengis-Khan, vydaná pařížským nakladatelstvím Payot v roce 1970 právě na straně, kde končí temný klenot rumunské lidové poezie, balada Mioriţa, ve francouzském překladu M. J. Urèche. Pro ty, kdo ji neznají: mladého pastýře varuje jedna 313

z jeho oveček, že dva z jeho druhů se jej chystají ze závisti a pro peníze zabít. Ten proti očekávání neosnuje pomstu nebo útěk, ale klidně očekává svůj osud. Jen dá mladé ovečce instrukce, kde jej mají pohřbít, jak oplakávat, kam umístit jeho píšťalky a jakou zbožnou lež sdělit jeho matce: Que j’ai épousé Reine sans seconde Promise du monde Qu’à ces noces-là Un astre fila Qu’au-dessus du trône Tenaient ma couronne La Lune, en atours Le Soleil, leur cours Les grands monts, mes prêtres Mes téimons, les hêtres Aux hymnes des voix des oiseaux des bois Que j’ai eu pour cierges Les étoiles vierges Des milliers d’oiseaux Et d’astres flambeaux Nechť si ji laskavý čtenář přeloží. Je těžko odolat a neuvést tu nebesky krásný překlad Jana Vladislava, byť je dělán podle jiné z mnoha lidových verzí a předchozí text odráží jen fragmentárně:

Syna ztraceného? Oči mého syna Jsou jak ostružina Jeho knír a vlasy Jako žitné klasy Prý mu život vzali Prý ho pochovali Pod kořeny buku Jeho svatebčany Byly sosny v stráni Větřík kolébal ho Deštík omýval ho A chvoj, co tam stála Ta ho oddávala Balada platí za kvintesenci rumunského písemnictví vůbec a je k ní nepřeberné množství sekundární literatury. Při Jean-Pierrově pohřbu se paní Krottenbacherová chovala klidně. Jindřichovi řekla: „Víš, ono se to muselo stát, Jakuba táta taky nechtěl, nutil mě jít na potrat, že prý je jednoho dost…“ Napsala i Draparnaudovic rodině dlouhý dopis se zdvořilou žádostí, zda může popel jejich syna umístit zde, v zemi, kterou si oblíbil. Vůbec jí neodpověděli, a tak si své přání splnila.

Mlho, mlho milá V údolí jsi byla Neviděla jsi tam Neslyšela jsi tam Nenašla jsi mého 314

315

V rámci intelektuálního rejdění hlavního města byl náš protagonista pozván na celosvětové setkání mudrců Agora 2000, které se odehrávalo na Hradčanech a mělo řešit koexistenci různých kultur v globalizovaném světě a poradit, jak dál, jak obrodit upadající a chabnoucí lidstvo, jemuž schází duchovní rozměr. Mudrci čeští byli pochopitelně zastoupeni nadproporčně, koneckonců v hlavním městě i bydleli a neměli to daleko. Všechny zakládající postavy někdejšího FOSSu byly na koridorech i v kuloárech k potkání, a pochopitelně mnozí další. Jindřich si všiml, jak se Marhold opírá o hůl. Nikdo nemládneme. Byla to jakoby slavnost na rozloučenou pro celou jednu generaci, s jejími zčásti pošetilými a zčásti už materializovanými vizemi. Nadcházela éra dalších, kteří se už tlačili do světla ramp — i takový Hrtan už bude brzy mužem minulosti. Oka sítě se zase zvolna zužují a za pár let už opět nebude kudy kam. Úvodní plenární projevy měli dalajláma, Umberto Eco, Günter Grass, Zikmund Freund — jak to ten chlap dělá? — a kupodivu taky Chutuchtu z Urgy, který přijel zároveň s dalajlámou — u jeho předešlé inkarnace tajemničil láma Uljanov. Mezi jednáními různých sekcí si Jindřich jednou odskočil na pisoár — jaké bylo jeho překvapení, když k vedlejší mušli o dvě vteřiny později přistoupil sám dalajláma. Oranžovou skvrnu na okraji svého zorného pole by Krottenbacher možná přehlédl, co však rozhodně ne, byla povykující skupina asi šede-

sáti reportérů a filmařů, kteří se beze všech zábran tlačili se svými mikrofony a videokamerami za ním a úzkou místnůstku záhy naplnili k prasknutí. Převtělenec vše snášel s naprostým klidem, do Jindřicha však vjelo odhodlání nadšence chtícího vypráskat kupčíky z chrámu. „Vypadněte!“ zařval strašlivým hlasem a pro jistotu přidal „Go!“ Poté roztáhl ruce a začal zástup vytlačovat směrem ke dveřím. Když poslední vzpírající se reportér vypadl a Krottenbacher vyšel za ním, potkal za dveřmi Chutuchtu z Urgy. Ten ho oslovil jako starého známého, mongolsky. „Tak vy jste Jindřich Krottenbacher, ach, vás znám z vyprávění, já se dobře znám s panem Goschenreiterem, to je vynikající člověk. Veliká duše! Nu, ty novináře jste klidně mohl nechat, jsme na ně zvyklí, oni to nemyslí zle. Stejně vám děkuji za pomoc…“ Patrně chtěl ještě něco říci, ale blížil se americký fyzik Björn Vacca, s nímž se oba začali o překot vítat. Etologie tomuto fenoménu říká přeskokové jednání. Brzy na to měl Jindřich hájit svou profesuru před poslední instancí, velkou vědeckou radou na pretóriu. Když se k Ferdinandeu blížil, upoutaly ho nad vchodem uprostřed přebujele barokní fasády, která by se po jeho soudu hodila spíše ke kostelu, sluneční hodiny. Byly tam samozřejmě odjakživa, ale povšiml si jich až teď. Vedle gnómonu s číselníkem byl latinský nápis Omnes vulnerant, ultima necat, všechny zraňují, poslední zabíjí. Pro jistotu před procedurou žádnou další věštbu neotvíral, ostatně žádnou v zásobě ani neměl. Ani e-mej-šanskou houbou se už nenatíral, ta už mu nepomůže. Slavnostní Zrcadlový sál, v němž zasedání probíhalo, odrážel učené pány i Krottenbachera samého sterými reflexemi, u zrcadel proti sobě postavených představujícími cosi jako nekonečnou posloupnost. Ze stropu znuděně a poněkud

316

317

Kapitola 45

nezbedně, jak barokní mrav kázal, přihlíželi gypsoví andělíčci. Jeden z nich neměl levé křidélko a obzvlášť jízlivě se šklebil. Pověst vyprávěla, že byl prý dyzajnován podle nemanželského synka tehdejšího jezuitského provinciála, ale jednalo se asi o obvyklou osvícenskou pomluvu. Po dvou hodinách čekání přišla na Jindřicha řada. Tentokrát, houba nehouba, byl průběh zcela benigní, učení pánové se ptali na to i ono se zájmem a bez útočných podtónů. Snad se v mezičase nějak radikálně pohnuly planety, snad byl jiný atmosférický tlak. Po hlasování nastala přestávka a obvyklé gratulace. Hovořilo se o tom i o onom, tiskly se ruce. Řadu těch, kdo na něj v přeneseném a teď i doslovném smyslu vkládali ruku, nikdy neviděl. Zvlášť srdečně mu gratuloval otec Filaret, zástupce Pravoslavné teologické fakulty (PTF UF). „Já vás znám už dlouho, metropolita Innokentij mi o vás vyprávěl už před léty, jak jste si uřízl na Solovkách ostudu, když jste se křižoval po západnicku… To jsme se tehdy nasmáli… Nic ve zlém, chybami se člověk učí, a ta Srovnávací studia Východu a Západu jste si vybral dobře… Nu aspoň se poučíte, to víte, na to jsou pravoslavní, zvlášť prostý lid, hákliví… Na levém rameni prý sedí ďábel, tak se jim nedivte, že vás skoro vynesli v zubech, no to bude Innokentije zajímat, že jste už profesor…“ Člověk nikdy není sám, vždy má přátele a pozorovatele. Vidí jej i Boží oko v každý okamžik? Když přestávka skončila, potuloval se Jindřich krásně zdobenými nekonečnými chodbami Ferdinandea, bedlivě si je prohlížel, jako by je vlastně ani neznal. Žasl nad jejich nádherou a výstavností a představoval si, že přijel z úplně jiného kulturního okruhu, třeba z Pekingu, a srovnává viděné s domácí produkcí. Se Zakázaným městem se Ferdinandeum, jedna jediná budova, pochopitelně porovnat nedalo, ale už

třeba se známým chrámem Jung-che-kung by možná srovnání sneslo. Dobloudil až na prosklenou galerii, která vedla do Promočního sálu, největšího, byť ne až tak bohatě zdobeného jako Zrcadlový. Právě probíhaly promoce, zřejmě magisterské. Podíval se na upocené, leč šťastné studentíky, hodnostáře v talárech i na blažené rodiče a příbuzné, sedící v hledišti. Překvapilo ho, že veliká plocha sedadel pro veřejnost byla rozdělena jakýmsi lakovaným plůtkem na dvě poloviny a ta ode dveří vzdálenější byla obsazena samými Číňany, o překot natáčejícími množstvím videokamer. Byl tím trochu zmaten, protože mezi absolventy žádnou asijskou tvář nebylo vidět. Ani na promoci sinologů by jistě nepřišli takhle masově. Neodolal a sešel o patro níže a zeptal se na celý záhadný fenomén jedné z organizátorek, která stála v tmavomodrém kostýmku přede dveřmi. „No máme teď na všechny promoce smlouvu s cestovní agenturou Šťastný drak, to víte, pro ně je to veliká exotika, když si to můžou natáčet… Polovina provozních nákladů Ferdinandea už se z toho hradí, vy to ještě nevíte?“ Nevěděl, ale tušil, že bizarní obyčeje lidu Ťie-kché jistě zaujmou. Možná bude na stará kolena v čamaře a s dudami přes rameno provádět po Starém městě. I v domě U Černého psa by se dala udělat etnická restaurace, nabízející řekněme škubánky. Jak to vlastně přepsat ve znacích? Š’-kchu-bang? Zmaten vyšel na ulici. Tu mu zazvonil mobil, dříve vypnutý, a ohlásil se Komárek, že je v blízké kavárně Akvárium, nechce-li se zastavit. Zastavil, už jej ostatně dlouho neviděl. Ten měl celou řadu novinek a společně k tomu popíjeli Depresso, kávovarnickou novinku s přídavkem syntetického euforizátoru. Jeho protějšek taky zrovna podal profesuru a od příštího roku by měl kromě na přírodovědné učit i na fakultě věd o člověku, řka, že

318

319

Když jsem odjížděl se svým oblíbeným žákem Ibn Džurdžáním z Káhiry směrem k oáze Ain Humán, kde údajně žil stařec, který znal jeden dosud nezaznamenaný hadís (tradovaný výrok Prorokův), viděl jsem, jak usedla na šíji mého velblouda veliká vosa. Chtěl jsem nepříjemného tvora, jenž hrozil mého hadžína bodnout, opatrně odehnat, když tu jsem si povšiml, že se svým tvarem těla podobá ovádu, má stejné oči, jako mívají mouchy, a křídla jenom dvě. Dodal jsem si odvahy a chytil podivné zvíře rukou. Když jsem je přiblížil k očím, viděl jsem, že vyhlíží přesně tak, jak Aristotelés líčí mouchy — má chobot podobný slonímu, místo druhého páru křídel jen jakési malé lopatičky podobné těm, které lazebníci užívají k čištění uší, a je zcela bezbranná a na povrchu měkká. Příhoda mne rozrušila a ukázal jsem svůj nález Ibn Džurdžánímu, sesednuv na

zem. Co vedlo Stvořitele k tomu, aby z jeho rukou vyšla bytost, podobná zevnějškem jedné skupině tvorů, ale svou skladbou podobná druhé? Je jedním z článků víry, že Alláh má mimo vlastností nutných a nemožných i jednu možnou — že totiž učinil vše, co učinit mohl. Zajisté, Slitovný a Všemocný může učinit cokoli, co se mu zachce, ale je jeho velikosti hodno, takto míchat dvě skupiny bytostí, které jinde oddělil, opět dohromady? Není zde spíš ve hře nějaká přirozená příčina, která nejčastěji stojí při vzniku věcí falešných a nepravých? Nepíše Ibn Fadlán o tom, že Rusové vysoko na severu chovají psy podobné liškám k oklamání lovných ptáků, a kdyby vždy nevybírali k páření ty liškám nejpodobnější, chov by brzy vypadal jako jiní psové? Kdo však z lidí sebepošetilejších by se věnoval mouchám tak, jako my koním či Rusové psům? Ale živé bytosti, ač vždy plodí potomky sobě podobné, přece se často od svých rodičů odchylují. Není dost případů, že synové krásných či ušlechtilých rodičů jsou ohyzdní či nešlechetní, a někdy i naopak? Chalífa al-Ma’mún měl ve svých stájích koně, který byl pruhován jako zebra, byť jen na nohou a na krku, ač od zebřího hřebce nepocházel. Proto soudím, že i mezi mouchami se může podobným způsobem objevit taková, která se v něčem trochu podobá vose. Zajisté pak bude vyvolávat bázeň lidí a zřejmě i ptáků. Mnohokrát bylo ukázáno, že zrak ptáků je ostřejší než náš a lovecký sokol vidí křepelku dávno předtím než jeho pán. I jejich rozum je jen o málo menší našeho. Což neuměl Abú Kírův havran zpaměti celou súru? Což se ptáci nemodlí po svém způsobu ráno zpěvem či křikem k Alláhovi? Kdo by potom mohl popřít, že správně rozeznají nebezpečí, které jim kyne od vos, a tyto od much a další žoužele včas poznají? Ale tak, jako nepoctiví kupci falšují zboží, a přece je prodávají s úspěchem za pravé, stejně mohou falešně převlečené mouchy oklamat

320

321

ze všech zvířat jsou přece jen nejzajímavější lidé. Chvíli si vyprávěli o svých mateřských univerzitách, jak na „Karlovce“ a jak na „Ferdinandce“, nu obvyklé drby. Plejáda překvapení však nebyla ještě u konce. Komárek přišel s tím, že nedávno dostal z jedné obskurní mailové adresy ve Spojených státech dvoustránkovou kopii z bilingvního arabsko-anglického vydání spisu Dům nauky (Dár al-ilm) arabského učence-polyhistora al-Talabáního z desátého století, překlad vyšel v Cambridge Univrsity Press v roce 1964. U dvoustrany bylo připsáno česky: Jak te tak znam, mohlo by te to interesovat. Zdravi V. Adresát soudil, že mail mohl odeslat s největší pravděpodobností Krottenbacherův spolužák Viktor Kaplan, jehož už léta neviděl a který na opakované dopisy neodpovídal. Zásilka jej však nadchla, protože se přesně hodila do právě dokončované knihy o mimikrách. Proto se hned vytasil s českým překladem:

ptáky a ti je nechají na pokoji, a to tím spíše, čím lepší je nápodoba. Protože mouchy a podobná havěť má mnoho pokolení do roka, brzy může být převlek tak zdokonalen, že rozeznání je těžké i pro člověka, jehož rozum je v celé přírodě největší. Ty hůře převlečené totiž slavíci, vrabci a jiní ptáci už dávno pochytali a nakrmili jimi svá mláďata, jak je to v jejich přirozenosti, nevědouce, že ponechávají k chovu mouchy stále podobnější a podobnější vosám, tak jako my stále krásnější a rychlejší koně, bělouše nebo vraníky, podle toho, jací jsou nám milejší? A proto mohou díla Všemocného dosíci další změny, podobně jako za našich praotců nebylo ani minaretů, ani řecké učenosti. K mému žalu se však v oáze Ain Humán ukázalo, že řečený stařec je podvodník a lhář, a mne nakonec ani nenapadlo se jej na hadís vůbec zeptat — jistě by jej zfalšoval či překroutil. K dovršení všeho tam Ibn Džurdžání onemocněl horečkou, z níž už se nepozdravil… Nu, Jindřicha tahle vyprávěnka nadchla méně, to ve starých čínských encyklopediích, tam by se našly věci… Víc ho jeho protějšek překvapil svým rozhodnutím, že prý napíše o Kaplanovi román. Ano, znal dobře nejen jeho, ale i jeho ženu, a Kaplanův záhadný odjezd mu nedal spát. Krottenbacher sice věděl, že občas píše něco do novin, ale náhlý nápad s beletrií byl překvapivý. Nu, aspoň bude rozmanitá alotria provozovat na stránkách svých knih a na návštěvách i na cestách se bude chovat, jak náleží. V noci po schválení profesury měl Jindřich sen, zatím nejpodivnější. Šel v podvečer pozdního léta na procházku na Olšanské hřbitovy, ale ty, jak už to ve snech bývá, byly přejinačené a jakoby také z jiné éry, cosi mezi mytickou minulostí a devatenáctým stoletím. Šel, oblečen v jakémsi smokingu, neasfaltovanou

ulicí, u brány posedával žebrák s vystupujícími žebry a nastavoval kostnatou dlaň. Jindřich bloumal mezi zpustlými hrobkami starých patricijských rodin, s oblézajícími německými nápisy. „Pohřebiště všeho jsoucího!“ pomyslil si bez rozumnější souvislosti. Tu najednou hovořil s dvěma vousatými muži v tmavém odění, byli to „nižší mistr“ a „vyšší mistr“, rozdíly byly patrné i ve výšce. Rozprávěl se zasvěcenci o životě a smrti, ale o čem konkrétně, po probuzení nevěděl. Náhle přilétl na jeden z náhrobků čmelák a v několika vteřinách bylo po něm. Jindřich vytáhl pinzetu a jal se z něj vytahovat vnitřnosti. Podivný úkon odůvodňoval tím, aby prý „mohl lehčeji odlétnout na onen svět“, přitom se hlasitě podivoval, kolik bylo v čmelákových útrobách ještě tuku a jak dlouho mohl ještě žít. „Nižší mistr“ mu přisvědčil a ukázal mezi hrobkami na dvě věže z černého kamene na způsob čediče, kvádry byly přesně opracované a spasované k sobě bez použití malty, jak je to obvyklé u staveb mnoha starých kultur. Věže byly okrouhlé, dosahovaly asi do korun stromů a stály na dohled od sebe, beze stopy dveří či vchodu. „To je věž Mordoru, to je peklo,“ řekl o první, zatímco druhou označil jako „Věž nebes“. Krottenbacher nikdy nečetl Tolkiena, který v té době právě hýbal celou společností, měl ho vždycky za plastikově syntetický mýtus pro lid, ale tentokrát mu buď úlomek prosákl až do snu, nebo udeřil na hlavičku tentýž archetyp jako oxfordský bard. Když „nižší mistr“ odešel, přitočil se k Jindřichovi ten „vyšší“ a pošeptal mu, že ve skutečnosti je v obou věžích stejně, že rozdíl mezi nimi je jen iluze. Jindřich se procházel dál, už sám, zvolna se začínalo šeřit. Na smetišti vzadu u zdi seděla v kroužku skupina neurčitých postav s půllitry černého piva před sebou. Náš protagonista se jich zeptal na východ, který se mu

322

323

nedařilo najít. Nikdo mu však neodpověděl, ba ani nevzhlédl od sklenic, ani se nenapil. „Mrtví!“ pomyslil si. Vtom uslyšel svištění bičů a spatřil, jak hřbitovní zřízenci vyhánějí před zavírací hodinou osazenstvo, o němž neměl ani tušení: somráky, mrzáky, starce, sešlé a zpustlé děti. Sylvie vedle něj spala a zjevně netušila, co se odehrává. Spící se dotýká bdícího, říká Hérakleitos Efezský.

324

Kapitola 46 Jindřich tušil, že přestěhování do Jáchymova už se nedá odvrátit a audience u Hrtana, který se stále víc a víc dostával do područí Doláka, nepřinesla kýžený účinek. I nápad, že by se svými diplomanty a doktorandy seděl v Praze a na místo určení jen jednou týdně dojížděli, byl zamítnut. Kdo chce na FASu zůstat, musí na Rovnosti i bydlet. Stará budova ostatně bude vrácena zpět pretóriu a vyklizena. Apartmá pro něj i Sylvii je už připraveno. Pohovor trval dlouho, Hrtanovy komplikované, jakoby německé větné konstrukce bylo místy těžko rozkódovat. Jindřich pochopil, že bez nové houby si z místa nepomůže. Pár týdnů nato se konala obhlídka nových budov. Několik zbrusu nových autobusů vezlo všechny zaměstnance až do míst, kde byl někdejší lágr věrně napodoben. Plot sice nebyl z ostnatého drátu, ale rovněž byl neobyčejně důkladný a vysoký, nahoře s elektrickým ohradníkem proti zlodějům, byť už asi nízkonapěťovým. Při bližším pohledu se ukázalo, že baráky nejsou z obyčejných prken, ale jakéhosi tropického tvrdého dřeva, namořeného na skořicově hnědý odstín. A to zařízení uvnitř! Obrovská knihovna s posunovatelnými bloky přes celý jeden barák, vzorně vybavené pracovny, laboratoře, ubytovny manželské i svobodárny, školka, bazén, posilovna — náš protagonista na vše koukal jako na tajemné továrny hraběte Artigase. A co teprve podzemí! Větší posluchárny byly všechny v hloubce, rychlovýtahy briskně a bez 325

zašelestění klouzaly ve svých šachtách. Kabeláž elektronická, osvětlovací, větrací i bezpečnostních systémů se v dosud nezakrytých šachtách vlnila jako proud hadů. Obhlíželi velikou aulu s její nejmodernější projekční technikou a dokonalou klimatizací — v těchto hloubkách nebylo nutné topit, jen větrat a eventuálně i chladit. Krottenbacher se vydal vodorovnou chodbou, která od ní vedla, a žasl nad množstvím odboček a dalších prostor, které se tu otvíraly — bez plánu by tu byl člověk i s dobrým osvětlením ztracený. Nazdařbůh zabočil do jedné postranní chodby, jen spoře osvětlené. Jaké bylo jeho překvapení, když tam uviděl tiše stát Goschenreitera: dával si prst na ústa a druhou rukou mu kynul, aby přistoupil blíž. Když byl už na doraz a cítil jakýsi decentně-exkluzivní parfém, zašeptal mu do obličeje: „Dám ti hádanku.“ A přepnuv z němčiny do mongolštiny, pokračoval: „Rozložme se u kopce, pastýři koní mají připravenu jurtu, rozložme se u řeky, pastýři ovcí mají připraven pokrm pro svá hrdla.“ Jindřich neodpověděl, Temüdžin ostatně tehdy odpověď taky neznal. Aby nezůstal úplně zticha a podle logiky, že na podivný dotaz podivná replika, začal pomalu recitovat říkanku, podle níž se kdysi poznávali karbonáři:

v zásobě celou přehršli překvapení, z nichž většina probíhá jen tak na efekt, a ukazuje na nich, co by mohl, kdyby chtěl: mnohé zápletky, z nichž by mohlo vyrůst něco romanticky-dramatického, bez dalších důsledků uschnou, sotva vyklíčily. Jen z jednoho žaludu z celé tuny vyroste strom, který sahá až do oblak. A ani taoistický mudrc nepozná, který to je. Jen Osud to ví a mlčí. Jen dva dny nato přišel dopis z ministerstva nauk a bádání, že jeho výzkumný program byl s definitivní platností zamítnut. Teď už ho před Jáchymovem nezachrání nic — s vlastním výzkumným týmem by se ještě dalo laborovat a na pár let nějak uklouznout. Nebo se uchýlit po vzoru zhrzených čínských intelektuálů někam do horské poustevny? Do Brd? Do Svatého Jana pod Skalou? Do Ťan Šanu? Kampak jen za ním chapadlo za pár měsíců či let neproroste?

Tira ruota, tira la rotella, su trentuno La Vaticano! Giordano Bruno! K jeho překvapení vytáhl Goschenreiter z náprsní kapsy kousek dřevěného uhlí, jaké se běžně prodává k zahradnímu grilování, a obřadně mu ho podal. Pak si dal znovu prst na ústa a ukázal, aby už šel. Ještě celou cestu v autobuse byl Jindřich jako bez sebe. Co to vlastně mělo znamenat? Co z prapodivné a jistě klíčové příhody vyplyne? Ale ukázalo se, že nic. Osud má 326

327

Houba, mrtvý a šedivý chuchvalec mykochitinu, byla už beze stop účinku, teď, v době, kdy by jí vlastně bylo nejvíc třeba. Stačila by čtvrtina čerstvého kloboučku a Dolák i Hrtan by zase zobali z ruky a všichni ostatní s nimi. Krottenbacher nezaváhal ani na chvíli — kdo řekl A, musí říci i B. Bylo nutno sáhnout hlouběji do váčku — jestli to vyjde, investice se bohatě vyplatí. Osm hodin letu z Frankfurtu do Šanghaje mu připadalo jako věčnost a ani okénkem neshlížel na kilometry a kilometry středoasijských pustin a kdesi na nich ani na nejasný polorozpadlý proužek Velké zdi. Z hypermoderního šanghajského letiště se vydal na dva dni do města, aby spatřil další čínský zázrak, tentokrát patnáctimilionovou metropoli, která byla hluboko od devatenáctého století v intenzivním styku se Západem a odkud do Číny prosakovaly všechny inovace evropského typu. Na rozdíl od odlehlého a začarovaného království S’-čchuanu, který na něj ve svých mlhách kdesi daleko ve vnitrozemí čekal, tady foukal mořský, jakoby svobodný a kosmopolitní vítr. Procházel se po korzu na pobřežním Bundu, kdysi přístavišti a poté centru zdejšího obchodního ruchu, obhlížel bývalé čtvrti evropských koncesí s křesťanskými kostely i starou čtvrť čínskou, zrenovovanou v původním stylu, ovšem z litého železobetonu. Buddhistické mnišky s oholenými hlavičkami, díky malé pohlavní dvojtvárnosti u Asiatů od mnichů téměř nerozeznatelné, pobíhaly kolem jednoho ze svých center

a vesele se na Jindřicha smály. Megapole hučela a hemžila se a náš protagonista si představoval zdejší pohnutou historii s vlivným kriminálním podsvětím i rozmanitými emigranty a dobrodruhy. Starý židovský vtip pravil, jak se pan Kohn vypraví o šábesovém večeru do šanghajské synagogy a po pobožnosti se jej rabín zeptá: „Voni sou žid?“ „Samozřejmě,“ řekne Kohn. „No jo, ale nevypadaj…“ Ve skutečnosti jsou čínských židů jen nepatrné zbytky v provinci Che-nan — ještě jezuita Mateo Ricci potkal počátkem sedmnáctého století židovského učence, znalého hebrejštiny, jak jede na voze do Pekingu k mandarínským zkouškám, ovšem čínským. Město mu připadalo jako veliké, neuvěřitelně proorganizované termitiště, celá země jako nadtermitiště vyššího řádu. Proti něčemu takovému nemá stará Evropa, rejdiště individualistů, vůbec šanci a navíc právě tady, v Šanghaji, zkoušela v devatenáctém věku nevybíravými prostředky probudit Říši středu z jejího tradičního snu. Čína je jaksi věčně bujivě juvenilní a prý i ve svých nehorších dobách vždy budila dojem, že to nejlepší má teprve přijít. Číňané jsou ostatně proti nám jakoby dětští, neochlupení, s malými nosíky, a také mnohem více jedí, než kolik by spotřeboval Evropan srovnatelné velikosti. Kde asi ústí šanghajská městská kanalizace a jaké asi množství exkretů a sekretů vyloučí denně patnáct milionů lidí? Jindřich se trochu zamyslel a vycházelo mu to zhruba na patnáct tisíc kubických metrů moči, tisíc pět set tun exkrementů, pětadvacet krychlových metrů semene a blíže neodhadnutelné množství kubíků menstruační krve a slz. Co jen historek a drobných tragédií protéká hlavními větvemi městského systému stok, od rutinně zabité a snědené slepice po manželský rozvrat v rodině pomocného dělníka! Už tu pomalu vznikal i paralelní kanalizační systém na

328

329

Kapitola 47

exkrety myšlenkové, internet. U jakéhosi exkluzivního zeleného čaje si Jindřich zkoušel srovnat myšlenky a prohlížel si z terasy čtvrť plnou hotelů, kde čínští podnikatelé a činovníci gáblovali nejroztodivnější speciality. Ryby všech možných druhů plavaly v akváriích před restauracemi, tu se kroutil sladkovodní úhořík, tu plaval předpotopní korýš ostrorep, veliký jako talíř. V podobně designovaných klecích vyhlíželi svůj osud ptáci, od páva až po křepelky, zčásti v panice, zčásti už rezignovaně, a hotovili se stát palivem pro další rozvoj čínského průmyslu a administrativy. Kolik obchodů, kolik pletich, kolik nevěr se odehrávalo v jediném hotelovém bloku! Našemu protagonistovi se zatočila hlava a nemohl se dočkat odjezdu rychlíku do Čcheng-tu. Mohl sice klidně letět vnitrostátní linkou, ale o tuhle romantiku se nechtěl připravit. Po cestě shledal, jak veliký skok proti jeho předešlým návštěvám udělala i vždy poněkud chudší Čína vnitrozemní. Při jízdě kolem jakési velké přehrady si představoval, jak jednoduché a levné by bylo přehradit Labskou bránu a napustit Český masiv vodou. Co elektrické energie, co prostoru pro chov ryb, co nových turistických pozoruhodností! Hradčanský a Vyšehradský ostrov by skýtaly krásné výletní cíle pro parníčky, dokonalou kopii Ferdinandea by ovšem bylo nutno postavit trochu stranou. Z Čcheng-tu rovnou spěchal do E-meje, či lépe řečeno do Pao-kuo-s’. Obraz městečka se naprosto změnil a Krottenbacher se cítil jako v Jiříkově vidění. Všude rašily novostavby a čtyřhvězdičkové hotely. Jen s námahou našel někdejší tržiště, v mezičase celé zastřešené a obložené bílými kachlíky, nicméně stále ještě na svém místě. Jako vojín, pokoušející se v terénu orientovat mapu, zkusil poté, co kouzelného staříka na tržišti nenašel, hledat jeho domek. Tehdy to nebylo

daleko a cestu si dobře pamatoval, ale když došel v místa, kde kdysi chaloupka stávala, uviděl ještě ne zcela hotový lázeňský objekt futuristických tvarů, kolem něhož právě zahradníci vysazovali vzrostlé stromy z jakýchsi kontejnerů a rozvinovali kobercový trávník. Po dědkovi a celém jeho biotopu už ani stopy, buldozer to všechno dávno shrnul na hromadu a odtlačil do nenávratna. Vrátil se zpátky na tržiště a pokoušel se jiných obchodníků s tradičními medicínskými artikly a sušenými houbami na staříka vyptávat. Protože neznal ani jeho jméno, byly odpovědi nejrůznější. Někteří tvrdili, že se po stržení domku odstěhoval za synem do města Mej-šan, jiní, že zemřel. Řada kupců též tvrdila, že takovýto děd na trhu nikdy nebýval, prodávají tu přece už patnáct let i déle. Zkoušel se opatrně ptát i na podivnou houbu, ale odpovědi byly ještě vyhýbavější. Někteří připustili, že o ní slyšeli, ale že to bude asi jen pohádka, jiní popřeli i to. Část dotázaných dělala, že jeho dotazu, pronesenému ve spisovném jazyce, nerozumí a nerozeznává ani znaky, které maloval na dlaň. Jen jeden z trhovců pronesl něco konkrétnějšího — prý takové houby rostly v údolí jednoho potoka pod klášterem Wan-nien, ale to už je dávno a dnes už jsou vysbírané. Údajně na ně měli straničtí činovníci z E-meje své zvláštní placené hledače a ti je nakonec vyhubili. Množství investic všude kolem se zdálo správnost vyprávěnky potvrzovat. Na druhý den se s malou dušičkou vypravil do řečeného údolí — dělníci tam právě proráželi budoucí značenou turistickou stezku a roubili dřevěný kiosek. Je sice vždycky radost vidět čínské tesaře při práci, ale tentokrát by je Krottenbacher nejradši vyhnal. Proslídil údolí křížem krážem, nahlédl do každé houštiny. Při pohledu na staré stromy s množstvím zhojených ran si vzpomněl na staročínskou

330

331

báseň, přirovnávající jejich kmeny k lidským tělům a takovéto jizvy k vaginám a análním otvorům. Několik hub sice během dne našel, ale naprosto nepřipomínaly tu pravou. V zlověstném šeru pod bouřkovým mrakem, který se náhle přihnal, sledoval obrovské plže bez ulit, jak tichounce okrouhávají pahýl jakési s’-čchuanské holubinky. Pomyslel si, že proto jsou plži tak klidní, rozvážní, harmoničtí a prostí vší ukvapenosti, že jsou v nich, ostatně hermafroditech, principy jin a jang v rovnováze. Ani páteř si zlomit nemohou. To nás žene tahle dysbalance do dalších a dalších neprozřetelností, které nám vaz nakonec se vší jistotou zlomí. Za okamžik už bily blesky a hrom duněl v kaňonu mezi horami až hrůza. Jindřich promokl na kůži a byl rád, že může nechat umazané a promočené šatstvo vyprat a usušit za pár šupů v hotelu. Smutný až k pláči se začal chystat na ústup. Ani se nepokusil vyhledat starého mnicha ze zapadlého klášteříku na hoře E-mej — uměl si živě představit, jak dorazí k čerstvě nalakované novostavbě, spravované mladým a dynamickým mnichem-manažerem, po staříkovi ani památky. Vzpomněl si na starou čínskou povídku o úředníkovi, který najde na zdi nakreslený obraz ptáka bez hlavy. Zastaví se a uhlem ji domaluje. Poté za ním přijdou zástupci loupežnické bandy, aby se stal jejich náčelníkem, neboť jím má být ten, kdo ptáku hlavu jako první doplní — člověk, který pozná, čeho se kde nedostává. Úředník po krátkém rozmyšlení přijme a odchází s nimi. Té noci se mu zdálo, že je v jakémsi mnohaposchoďovém hotelu na kongresu o soudobém čínském malířství, většina účastníků však byli Evropané. Na recepci se dal anglicky do řeči s jedním Italem, mužem sice vzdělaným a příjemným, ale postiženým strašnou vadou. Byl to totiž hypertrichotik toho nejtěžšího

typu, nejen celé tělo, ale i jeho obličej, či spíše opičej, byl pokryt dlouhými tmavými vlasy. Navzdory děsivému zevnějšku si s ním Krottenbacher příjemně popovídal, načež mu v záchvatu dobročinnosti nabídl, že by mu mohl poměrně snadno dopomoci k lidskému a společensky mnohem schůdnějšímu vzhledu: má na pokoji několik holicích čepelek a může jej oholit, a to teď, hned. Vyvezl nového kamaráda výtahem do svého apartmánu, nechal svléknout, namydlil holicím mýdlem a postupně holil. Když nakonec dospěl k obličeji a odstranil porost, strnul úžasem: tvář totiž byla jeho vlastní. Druhý den koupil na trhu alespoň Sylvii vyšívaný hedvábný župan a kupodivu také Grabovskému tradiční čínský meč, prý z velmi kvalitní oceli. Artefakt, který se snad trochu podobal japonským mečům samurajským, byl velmi drahý, ale Jindřich sáhl hlouběji do peněženky a smlouval jen nevydatně. Kůži z velkého plavého psa, na niž jakýsi místní lidový umělec namaloval černé pruhy a vydával ji za tygří, s díky odmítl. Celý den měl také intenzivní dojem, že se na něj Dolák nějak chystá, byť mu bylo divné, proč se mu tahle myšlenka bez souvislosti vtírá právě tady, a pokud vychází z Doláka, jak to, že ji může zachytit na takovou vzdálenost? Zatočila se mu hlava a zatoužil být co nejdřív zase v Šanghaji a odtud doma. Z letiště jej už vezl taxík s novým povinným nápisem na dveřích: „Řízení Vám může způsobit smrtelný úraz.“ Po návratu se mu zdál svět jaksi cizí, přejinačený, nevyznal se v něm a bál se — tu se o zlomek vteřiny vyhnul autu při přecházení silnice, tu se poděsil kousku staniolu hnaného větrem. Cítil, že nikam nepatří.

332

333

Po návratu nalezl mezi svou poštou od Hrtana podepsaný oběžník, v němž se pravilo, že na novém pracovišti v Jáchymově bude veškerý přístup do budov před nepovolanými elektronicky kontrolován. Vzhledem k tomu, že klasickým čipovým kartám hrozí nebezpečí ztráty či odcizení a následného zneužití, představuje optimální řešení podkožní implantace čipu každému ze zaměstnanců. Magnetický objekt je menší jednoho centimetru a jeho implantace představuje zcela nepatrný, ambulantně v lokálním umrtvení prováděný mikrochirurgický zásah, který po předchozí telefonické domluvě může nejlépe provést MUDr. Malina, závodní lékař. Čipy jsou proti podpisu k vyzvednutí v hlavním sekretariátu, po přesunutí do nových objektů, tj. v horizontu zhruba osmi měsíců, bude jejich trvalé subkutánní nošení nezbytnou podmínkou provozu budov. Druhý mail byl, jak vnitřně očekával, od Doláka. Na několika řádcích mu v něm sděloval, že už má konečně z fakulty zmizet a nezaclánět tam. V Krottenbacherovi vzkypěl adrenalin a vyrazil do FASu. Bylo už sice pozdě večer, ale Doláka v jeho kanceláři ještě zastal. „Tos mi posílal ty?“ zařval na něj. Jindřicha náhle napadlo řešení jako z paleolitu. Vrhl se na svého antagonistu a za chvíli se už rvali na zemi. Dolák byl dosti silný a houževnatý, ale Krottenbacher měl dnes páru. Několikrát se vzájemně kousli do předloktí, našemu hrdinovi stékala z nosu krev. Mlátil Dolákem

o zem, až ten zůstal nehybně ležet na zádech. Krottenbacherovi blesklo hlavou, zda by jej neměl pro větší čmelácko-pačmeláckou analogii ještě znásilnit, ale myšlenku rychle zavrhl. Místo toho udělal jakési smírné gesto. Vyběhl na chodbu a místo slastného triumfu jej polil děs — co když ho Dolák udá: ani kriminál se svou pofidérní gloriolou žaláře v Readingu by z toho nekoukal, protože je osoba dosud zachovalá, následovala by jen podmínka a bezpodmínečný vyhazov, za všeobecného uplivování — takhle že jedná akademik? Fuj! Nikdy jsme vás, Krottenbachere, neznali. Leč Dolák nejen že neudal, ale tvářil se nadmíru přátelsky. Takzvaní „nepřátelé“ k nám jaksi metafyzicky patří stejně jako nejvěrnější druzi, jen si to běžně neuvědomujeme. Ó propasti lidské duše… To nestačil Grabovský? Je tento svět opravdu nejlepším z možných? Sylvie si opět začínala stále víc přát děťátko, byť si chvílemi nebyla jista, zda by nebylo lepší nějaké adoptovat, vždyť všude je tolik lidské bídy. Jindřich si vzpomněl na démonopitéky a otřásl se. Radši vlastní, musí-li to být. „Rozejdeš se do lidí, kteří možná ani nestojí za to,“ říkal jí někdy, praktické pokusy však prováděl. Zdálo se mu, že se zaplétá do vláken osudu do stále větší hloubky, jako kdysi u nás a v Číně dodnes tažní ptáci do sítí. I na Sylvii přicházely občas chmury a říkala: „Chtěla bych do nějaký jiný dimenze…“ „Taky bych chtěl do dimenze, moc…“ Vzpomněl si na sumečky z Čcheng-tu, marně rejdící v nevelkém akváriu a hledající průlom ven a Freundův starý pochmurný vtip o Roubíčkovi, darmo se snažícím nad glóbusem v cestovní kanceláři roku 1939 najít nějakou zemi, kam by ještě mohl odjet. „Nemaj eště nějakej jinej glóbus?“ zeptal se nakonec. Bavili se i o smrti a Sylvie přišla s bezelstnou otevřeností sobě vlastní

334

335

Kapitola 48

s myšlenkou, že všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby byl Jindřich mrtev — vzpomínky jsou vždycky lepší než skutečnost, a vzpomínala by na něj hodně. „Vždyť i v církvi jsou vyřezaný svatí lepší než živí, s těma si neuměla poradit, podívej svatej František…“ Začal si uvědomovat, že buď jsou světová náboženství pravdivá ve svých nejdryáčničtějších a nejlidovějších barvotiskových formách s paprsky, obláčky a růžovými loubími, nebo nejsou pravdivá vůbec. Není víry intelektuálů. A není-li křesťanského ráje či Čisté země v takové podobě, jak se kreslí, je celý svět jen děsivou obludností. Zlí gnostičtí démoni jej schválně designovali tak, abychom ráje dostávali věrohodnou předochutnávku a už už po ní sahali, a baví se naším zoufalstvím, když se nám za okamžik rozplyne či zvrtne v opak. Experimentátorství přízraků je drsné a s ohledem na poměr lidí a zvířat si nebylo možno činit iluzi, že by se o úroveň výš snad bral nějaký ohled. Lidské lásky, podobné buchtičkám ocukrovaným arzenikem či naopak nadívaným blínem namísto máku, jsou toho jen jedním speciálním případem, nevyčnívajícím zas tak moc z houštiny jiných. Z jakéhosi populárního článku jednou pochopil, že nesouběh přání a zjevného světa je nemenší už mezi zvířaty, jen je otázka, jak moc je to vnitřně žere. Nadnormativní atrapy se tomu říká, tomu, že čejka či husa zřejmě sní o „nadvejci“, které je mnohem větší, než by kdy mohla snést či obsednout, a které nikdy neuvidí, nenastraží-li jí je rafinovaný výzkumník, napodobené z papírmaše. Jindřich si vybavil i jakýsi buddhistický text o úzkosti všeho živého — stromů zevnitř rozhlodávaných larvami, larev, k nimž se už dobývá datel, datlů, nad nimiž se míhá stín jestřába, a tak pořád dál až k bohům a démonům. Plasticky si představoval, jak padlí andělé, kteří zača-

rovali svět, se baví také naším zoufalým lapáním příležitostí, bylo mu jaksi hluboce líto Hrtana i Doláka, a také ovšem sama sebe. Věděl sice, že sebelítost je všeho průšvihu máti, ale bylo těžko si pomoci. Jednou, když rodinná napětí ustoupila a byli ve ztemnělém pokoji se Sylvií pod dekou, vyprávěl jí, že v příštím životě by chtěl být čmelákem, aby poznal život na květech, daleko od lidských trablů — samozřejmě ale s těmi čmeláčími. Ale jen jednu sezonu a jen jednou. Potom že by ale ze všeho nejradši spinkal u ní v ováriu, u ní se rýhoval, zahnízdil a nakonec narodil. Nebo možná počkal, až bude stará a moudrá lidová mágyně, a pak se objevil jako její vnouček… Sylvie se pro myšlenku kupodivu nadchla a rozvíjela ji s úplnou samozřejmostí, jako by to byla ta nejběžnější banalita. Byla nicméně pro to, zkusit nějakou inkarnaci uskutečnit rovnou. Z nebíčka? Z peklíčka? Takovéto a podobné pošetilé řeči milenci zajisté občas vedou, ale nevyprávějí je dál, a proto se pochopitelně nezapisují do románů — sem se dostaly nějakou indiskrecí. Ráno po této rozpravě se Sylvií uviděl Jindřich na chodbě fakulty jednu ze studentek, jak předvádí svým kamarádkám synka, asi rok a půl starého, přesně podle principu, že každý vidí přesně to, co vidět má — sociální revolucionář bezpráví, zbožný křesťan kříž nade dveřmi. Chlapeček už běhal, ale ještě nemluvil a náležel k onomu typu, označovanému výrazem plyšounek-plešounek-ušounek, s hebkými oušky odstálými po netopýřím způsobu. Pyšná matka právě ukazovala drezuru, kdy děťátko předvádělo znalost vlastní tělesné topografie. Začínalo se od otázek lehkých. „Kdepak má Matěj pusinku?“ To nebyl věru problém, ale další otázka už byla zapeklitá. „Kdepak má Matěj pytlíček?“ Klučík se zoufale a soustředěně zamyslel jako neprospívající školák, hledající na

336

337

nepřehledně velké mapě Afriky Timbuktu. V odlehlých částech těla se dosud příliš neorientoval. Nakonec bylo hledání korunováno úspěchem. „Tady je pytlíček!“ volaly nadšeně obdivovatelky. Jak asi musí být stonožce, když v méně probádaných tělesných partiích objevuje zcela nové a dosud neznámé přívěsky… Jindřich si vzpomněl na Čapkův esej Marsyas čili Na okraj literatury a v něm otištěný náhled: „Zlý kouzelník nemůže mít rozkošné děťátko, může je nanejvýš dát utratit.“ Bylo mu úzko a raději odešel.

338

Kapitola 49 Přišlo jedenácté září a celý svět se poděsil a rozrušil útokem na newyorské Twin Towers s tisíci mrtvých. Planeta hučela jako včelín, na který zaboucháme s plnou energií pěstí. Jindřich věděl, co to pro něj znamená, a sen jen několik měsíců starý mu vyvstal se všemi detaily. Při první televizní reportáži, kdy viděl kolabovat dvě věže, si vzpomněl na sen a měl stále intenzivnější pocit, že čas pro něj vyměřený vypršel a Kuan-jin na něj na zelené louce někde daleko za světem čeká a vábí ho k sobě. Přehoupl se desátý rok od jeho nečekané záchrany v sprašové kaverně. Smutně se rozhlížel po bytě a pohledem se loučil s obrázky čínských kopistů, kteří na tamních „liduškách“ více či méně prznili klasické mistry a výsledek prodali za pár šupů každému, kdo si řekl. I po Starém městě, plném cizinců a rozmanitých kramářských artiklů pro ně, se procházel jako cizinec. Nebude se stejně, ne-li hůř, cítit i tam, na druhé straně? Je obecně těžko si představit nebytí a všechny představy bytí jsou více či méně nepříjemné — snad se naší smrtí sytí jen jakési potenciály v nějakém absurdně fyzikálním výkladu světa. Jako mnoho jiných v jeho situaci, kolísal i Jindřich mezi několika disparátními výklady světa. Jsou opravdu slova tak veliká, že neprojdou našimi ústy a tříští se na několik zcela nesouměřitelných a vzájemně se vylučujících povídaček ? Ač nemusel, uklízel a balil, co se mu v bytě zdálo neuspořádané — v každém z našich balení je předobraz toho posledního, 339

kdy si začneme skládat svůj zásvětní pinglík. Bůhví proč musel myslet na někdejší návštěvu Louvru a vybavila se mu velká kolekce řeckých náhrobků se scénou zvanou dexiosis, loučení mrtvého se živými. Ještě víc ho tehdy zaujala dobře zachovaná pozdně egyptská freska, kde bůh Anubis, celý sametově černý a se šakalí hlavou, jako psychopompos, průvodce duší, něžně a láskyplně vede za ruku zemřelého, který se ještě chvěje hrůzou. Vzpomněl si i na jednu japonskou báseň, kterou kdysi Slíža překládal a která mu podivnou shodou okolností uvízla v paměti: Chci spatřit slivoně, jak prostírají květy Už sedm měsíců jsou stromy bez listí Jen jedno jaro chci, tenhle, ne jiné světy Jak zmizím v roklinách, pak nikdo nezjistí Jen jaro poslední, už unaven jsem léty Však jedna myšlenka mne vždycky znejistí Vím, svět je hřbitůvek, my potracené féty V zásvětí určitě jsou stromy bez listí…. Báseň tehdy v antologii nevyšla, snad se nakladateli nelíbila kvůli těm potraceným plodům, které Japonci pohřbívají podobně jako my zemřelé. Kdeže je Slížovi konec? Po dlouhém váhání zavolal Grabovskému a dal si s ním sraz druhého dne v osm hodin ráno na Masarykově nádraží. Přikázal mu, aby si s sebou vzal meč, který mu přivezl z poslední cesty do Číny. Jak teatrální, pomyslel si a zastyděl se. Grabovský se nevzpíral a účast přislíbil, ač byl pracovní den — kouzlo tedy ještě účinkovalo. V době, kdy historický šerm zažíval konjunkturu, vozil šavle v hromadných dopravních prostředcích kdekdo. Jindřich si sebedojímavě vzpomněl na Němcové pohádku o Šternberkovi, v níž si zázračný bílý koník hlavního hrdiny jako 340

odměnu vyprosí setnutí hlavy, aby se déle netrápil, a rozeštkal se. Tato obrozenecká vyprávěnka jej možná k celé akci, která se dala zařídit mnohem nenápadněji, inspirovala. Večer se uspal rohypnolem a Sylvie jej hladila po bezvládné, jakoby odumřelé hlavě. Než usnul, přemýšlel, zda je to všechno pravda a zda se brzy uvidí se Zuzanou. Přicházela mu teď na mysl často. Ráno svítilo podzimní slunce naplno, bylo příjemně teplo a v hale nádraží čekal Grabovský, jako vždy přesně. Letmo se pozdravili, Jindřichovi se zdálo, že se místo náznaku úsměvu zašklebil a odhalil mohutně rostlý špičák, trochu vybočující z řady. Krottenbacher koupil dva lístky a nasedli do vláčku takzvané Buštěhradské dráhy, která vedla k jeho rodišti. Na nádražní podlaze ležel kus stránky z bulvárního deníku Hrom: Vypili v rozjaření popel z dědečka. „To kafe je ňáký starý!“ říkali kamarádi. Vzácné žáby pašovali v řitních otvorech… Čtyři miliony českých mužů trpí vážnými poruchami potence… Mlčeli a vlak se rozjel. Jako mikrokosmos v makrokosmu se objevila ruzyňská věznice s bílou strážní věží. Jedni tu trápí druhé ve vzájemně se uzavírajících cyklech, drsně a přehledně se tu na každé cele odehrává to, co ve světě kolem probíhá kašírovaně a na veliko. Velké vězení se obejde i bez mřížových katrů na koridorech a železných opon. On se teď snaží utéct, ale je to horší než se vylomit ze Sing-singu. Tady je alespoň kavalec, chleba a čaj a čas od času kopnutí či vynucená intimita od spoluvězně. V neznámé polopustině fičí, je tam šeravo, chladno a strach. Polopoušť a temnota pod jejími keříky se nezdá mít 341

konce. Snad jsme jen nepěkný sen, který se zdá nějakému spícímu božstvu. Vláček ujížděl dál a míjel Ústav boje proti škůdcům, architektonicky a celkovým rázem nápadně podobný Ruzyni. Kdo si netroufá na bližního, podusí aspoň pár mšic. Projeli Unhošť, Kladno, Kamenné Žehrovice, Stochov — tady vždycky vystupoval z vlaku Masaryk a v nádražním salonku čekal na kočár z Lán, na zdejším hradišti se snad narodil kníže Václav a starý dub prý při této příležitosti zasadila kněžna Ludmila. Komolý kužel obří haldy teď už zaniklého dolu Nosek se tyčil jako nedávno vyhaslá sopka. Konečně Rynholec, cíl jejich cesty. Pokynul Grabovskému a na malé zastávce vystoupili. Napříč polní cestou šla dorostlá housenka otakárka, lysá a pestrobarevná, nadouvala se spěchem a svými krátkými přísavnými nožičkami se snažila co nejrychleji dostat do nějakého příhodného místa k zakuklení. Byla ve své sametově bezmocné spěšnosti pro běžného člověka odpuzující i fascinující zároveň. Jindřichovi blesklo hlavou, že motýl byl ve starém Egyptě poukazem k zmrtvýchvstání, po „smrti“ plazícího se zemského červa povstane v sarkofágu kukly cosi barevně éterického, co se vznese k obloze. Byl to mudrc Čuang-c’, komu se zdálo, že je motýlem, či motýl snící, že je oním čínským myslitelem? Na moment mu bleskla myšlenka, že by stačilo jediné šlápnutí a měla by po zmrtvýchvstávání, ale pak ji zapudil a naopak podivnou bytost, kouzelnější než ufonaut s tykadélky, opatrně odnesl z cesty pryč. Tak jako Já jsem živ, i vy živi budete. Na rozkvetlé trnité jehlici předváděli modráskové a ohniváčci svůj poslední rej — za týden dva bude po všem, ale teď ještě blýskali něžnými křidélky v rozmanitých odstínech modři a červeně, jako by na vztek postupujícímu zmaru. Příroda se klidně přirozovala a nebrala, možná z neznalosti, možná

schválně, ohled na důvod a cíl jejich cesty. Luční koníci v slunečném dopoledni pocvrkávali a není jisté, zda by nějaký anděl sledující Zemi byl schopen rozlišit jejich bědná usilování a sny od našich. Pokynul Grabovskému směrem k lesu a pustili se po pěšince, kterou Krottenbacher znal z dětství. Opatrně obešli jakousi souložící dvojici, která si do hvozdu vyrazila také v pracovní době, ale za právě opačným účelem než oni. Po nedávném dešti byl les plný hub, zejména muchomůrek růžovek neboli masáků. Jindřichovi se udělalo při pohledu na jejich strupaté klobouky špatně. Znovu si uvědomil bytostnou podobnost mezi muchomůrkami a ropuchami, nejen co do vzhledu, ale i co do obsahových látek a prostředí ve vlhce tajemném lesním příšeří. Však se, alespoň ty červené, také anglicky jmenují toads stool, ropuší stoleček, či při drsnějším chápání ropuší stolice. V už vzpomenutém Louvru viděl i pozdně antický sarkofág, na němž stojí Adam a Eva nikoli pod stromem poznání, ale pod velkou muchomůrkou. Vzpomněl si, jak právě růžovky loni smažil na oleji a upřeně se na ně podíval — zdánlivě suchá šelestivost stroupků, jakoby plná přeludů a zloby, byla k nevydržení a celou pánev s odporem vyklopil a obsah spláchl. Vybavil si celou zlomyslnou bubřivost hub a jejich psychedelický vzhled, jiné a děsivé světy, které otvírají, i lahůdkový plísňový sýr Quetzalcoatl. Ke Grabovského nelíčenému údivu se pozvracel. Byli už téměř na místě. Zavedl svého druha do opuštěné štoly, která ústila v jámě, kam bylo nutno slézt po rozmoklém, mazlavém a smekajícím se jílu. Když došli až na konec krátké chodby, řekl Grabovskému, že od něj očekává poslední službu, a pak už budou od sebe svobodní. Aby mu usekl hlavu a nechal ho tady, v téhle opuštěné díře ho nikdo hledat nebude, a najde-li po létech, ničeho se nedopátrá.

342

343

Připomněl mu japonskou tradici, kdy nejbližší přítel při podobné službě asistuje. „Nebudeš mi to věřit, ale vždycky jsem tě měl rád,“ řekl mu a nečekaně ho políbil na tvář. Zvyk je starý — už středověcí odsouzenci tak často činili katům, někdy taky trávili předcházející noc se svým mistrem popravčím v pitce a ten po nich mimo jiné chtěl i hlasité prohlášení, že mu odpustili. V klasické Číně při tamních pomalých popravách se hovor odvíjel trochu jinak — odsouzenec velebil umění známého mistra a zdůrazňoval, že není hoden stát se mu materiálem. Ten naopak zahanben říkal, že jeho umění je velmi skromné a nedostatečné a naopak jemu bude ctí… „Já jsem tě měl taky rád, celou tu dobu, tohle přece nemůžu…“ „Srabe, vo co, že nesekneš!?“ Jindřich sklesl na všechny čtyři a posléze se sklopil do polohy, signalizující absolutní podřízení, s čelem u země a zátylkem obnaženým vzhůru. „Ty srabe!!!“ zařval ještě jednou. Grabovský vytáhl šavli z pochvy, rozmáchl se a vší silou ťal. Jindřichova hlava narazila čelem do bláta, ale zůstala na ramenou. „Jau!“ vykřikl bolestí a překvapením. Namísto krku zasáhl meč kostěný výstupek na lebce, učeně zvaný tuberositas sphaeno-occipitalis, kde je kost značně ztluštělá a v případě Jindřicha zřejmě i pevná. Laskavý čtenář, je-li mužského pohlaví, si může tento výstupek lišící muže od žen hravě v týle právě teď nahmatat. V kosti byl povrchový zásek a z rozťaté kůže stékala po límci krev. I ocel byla zřejmě mnohem horší, než prohnaný obchodník líčil, v prodeji aušusu za kvalitu nemají na Východě sobě rovných. „Ještě!“ povelel, když se vzpamatoval. „Ne, tohle po mně nechtěj, nee…!“ Možná ani nesekl vší silou, pomyslel si Krottenbacher. Náhle jím prostoupila ona známá radost, která přepadá čerstvě zachráněné, a touha žít za každou cenu. Zvedl se ze země a křikl

Grabovskému do obličeje: „Ne abys za mnou chodil, už tě nechci vidět,“ a zahrozil mu pěstí. Vyhrabal se z jámy a zamířil k hlavní silnici, Grabovský odcházel k zastávce, zanechav šavli v podzemí. Jindřich se prodíral lesem, ne po pěšinkách, ale cestou necestou. O jakýsi pahýl si roztrhl rukáv, ale bylo mu to jedno. Byl jako znovuzrozený a vzpomněl si na Komárkovo mnichovské vyprávění o Lorenzově smrti: šestaosmdesátiletý etolog, odvezený nakonec řízením osudu do stejného sanatoria, ve kterém se před lety narodil, řekl sestřičce, která cosi šramotila v jeho pokoji, přísným profesorským hlasem: „Sestro, přestaňte a nerušte mne! Cožpak nevidíte, že tu umírám?!“ Poté si objednal a vypil sklenici piva a vypustil duši. Tak, tak by to mělo vypadat! Doklopýtal k hlavní silnici a začal stopovat. Vyhlížel tak zbědovaně, že jen vyložený zvrhlík by mu nezastavil. Skutečně hned první auto zabrzdilo a mladá žena se zhrozila jeho zevnějšku. Ano, přepadli ho, a musí do kladenské nemocnice. Dobrodinka jen přehodila přes sedadlo veliký ručník, aby jí nepokrvácel přepychové potahy. Jako ve snu vnímal Kladno, nehezké město, které dobře znal. Všechny jeho pochmurnosti mu defilovaly před očima, tři stalinské věžáky, kopie jakýchsi podobných z Kyjeva, nepěkná sídliště i hornické kostely z dob první republiky — havíři patřili k nejpobožnějším a analogicky i nejpověrčivějším vrstvám obyvatelstva, jako ostatně všechna povolání, kde si zahráváme s osudem — permoníčkům nadělovali v malých mističkách jídlo i pití hluboko do šedesátých let. Z meditace jej vyrušilo zastavení před chirurgickou ambulancí. Dovnitř šel sám, mumlaje neurčitým hlasem díky za odvezení. Profesionálové se vždy neobvyklých věcí vyděsí méně než laici a Krottenbacherovu ujištění, že s kamarádem zkoušeli šermovat a ten ho čirou

344

345

náhodou trochu sekl, uvěřili, či alespoň neřekli nic. Po vyholení zátylku a dezinfekci rány ji několika stehy stáhli a s protitetanovou injekcí Jindřicha na jeho silné naléhání pustili, byť musel podepsat jakýsi reverz a doktorka jej několikrát varovala, že po prudkých úderech do hlavy je lépe zůstat několik dní na nemocničním lůžku na pozorování, zda nedošlo k nějakým opožděným následkům. Když odpoledne autobusem přijel domů, poděsila se Sylvie jeho ztrhaného vzhledu i uválených a okrvavených textilií. „Jindříšku, co to s tebou udělali?“ „Neptej se… Byl jsem na Kladně v nemocnici…“ Svlékla ho, trochu opláchla s výjimkou hlavy pod sprchou a oblékla do pyžama, mateřsky něžně. „Srdíčko, to je taková hrůza…“ řekl, když ho ukládala do postele a přikrývala prošívanou dekou. „Zmáčkni mi bodík, ano?“ „Neboj se, ty můj hošíčku, já už teď budu pořád u tebe, bude se ti zdát nějaký krásný sen…“ Sedla si k posteli a nesmírně něžně mu stiskla „bodík“ kdesi za pravým uchem. „Zavři očička…“ Hladila ho po vlasech a líbala na čelo ještě dlouho poté, co přestal dýchat. Teprve ráno, když už začínal zřetelně vychládat, zavolala záchranku. Následovat už mohla jen soudní pitva. Krvácení pod tvrdou plenu mozkovou je velice běžnou komplikací úderů do zátylku, třeba i opileckých pádů ze schodů. Na kladenské pohotovosti byl více než výmluvný záznam i s reverzem. Nikdo tam ovšem neznal řeckou báji o Kleóbidovi a Bitónovi, vzorných mladících, kteří se sami zapřáhli do vozíku a dovezli svou starou matku, Héřinu kněžku, do chrámu v Argu, když nebylo možno sehnat tažná zvířata. Dojatá stařena se modlila k bohyni, aby pro její syny učinila to nejlepší — a oba v chrámu usnuli a už se nikdy nevzbudili.

346

Kapitola 50 Na další den mělo být v Karolinu, přece jen starším a důstojnějším než je Ferdinandeum, celorepublikové jmenování profesorů, ale nikdo si na to ve víru událostí ani nevzpomněl. Varhany zabouřily, ministr četl a předával: „…Stanislava Komárka pro obor filozofie a dějiny přírodních věd, Lubomíra Krásla pro obor ugrofinská filologie, Jindřicha Krottenbachera pro obor srovnávací studia Východu a Západu…“ Nic… Ani po opakování výzvy nikdo nepřišel. Asi má pan profesor nějakou neodkladnou zahraniční cestu. Nebudeme zde popisovat detaily pohřbu ani to, co při něm paní Krottenbacherová říkala a činila. Nikdo se jí nedivil. Případnost synů lidských i případnost hovad jest případnost jednostejná. Jindřich pak stál ve své urně v malém proskleném domečku na rodinném hrobě s pěkným výhledem do kraje, společně s bratry Jakubem a Jeanem-Pierrem, na hřbitově v Novém Strašecí. Sylvie čekala ještě několik týdnů, zda není v jiném stavu, ale ukázalo se, že ne. Doma si postavila oltářík s Jindřichovou fotografií, čínskou papírovou květinou a stříbrným svícnem se svící z pravého vosku, též i s hliněným blokem k zapalování vonných tyčinek. Ten, který stavíval von Graube Lorenzovi, nikdy neviděla, ale trefila se skoro přesně. 347

Za necelý rok, při výletu do Prokopského údolí, ji začal obletovat čmelák, sameček druhu Bombus pratorum — když se vyvedou, bývají krásní, se zlatistými chloupky na hlavičce a hrudi, krvavě červeným koncem zadečku a sametově černým pruhem mezi tím. Chtěla se instinktivně ohnat, ale pak se opanovala a rozpomněla. Čmelda jí přistál na prstě a nechal se hladit po zářivém kožíšku špičkou ukazováku, byť asi musel sebrat všechnu odvahu. Pak jí přelétl na tvář a ona cítila, jak ji nožky šimrají na rtech a jak zasunuje sosák do škvíry mezi ně. Přelezl na boltec a zaťal drobounké drápky do erotogenní zóny. Cítila sosáček v místě vpichu, odkud před lety vyndala náušnici. Po necelé minutě zabzučel, naléhavě a významuplně, a rozletěl se do strání porostlých chrastavci, vytrvalými chrpami a vším možným jiným. O této příhodě Sylvie nikdy s nikým nemluvila, ale rozhodla se, že za takové tři, čtyři měsíce, pozdě na podzim, aby v časovém odstupu byla jistota, podnikne všechno pro to, aby se stala svobodou matkou. Je ostatně dost jedno s kým. Už se těšila, byť věděla, že kolotoč průšvihů se roztáčí nanovo. Osud jde totiž po dezertérech s větší urputností než kdysi NKVD.

348

Zámluva Aby čtenáře příliš neovlivňovala a „neformátovala“ předem, byla tato pasáž, původně plánovaná jako úvod, zařazena na konec a unavený konzument ji může beze všeho přeskočit. Autor má nicméně za potřebné ji nějakým způsobem ke svému produktu připojit, podobně, jako bývají u medikamentů přibalovány většinou nečtené údaje o kontraindikacích, vedlejších účincích, obsahových látkách a tak dále. Tato kniha, o níž se v názvu tvrdí, že je „nepravidelným“ románem, tvoří volnou trilogii s předcházejícími dvěma, Opšlstisovou nadací a Černým domečkem (oboje Petrov, 2002 a 2004), byť dějově a celkovou strukturou souvisí jen s první z nich a to ještě v míře menší než malé. Byla-li první jmenovaná v podstatě o mužském principu ve světě a druhá o ženském, je tato třetí o smrti — o tom, co je mocnější než oba zmiňované a co je v posledku „srovná do latě“. To, co někdy mate literární kritiky, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je otázkou nastavení interpretačního rastru podobně, jako tutéž substanci můžeme chápat jako šťávu s množstvím ovoce, či neobvykle řídký kompot. Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci — péče o „čistotu“ žánru vede v posledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních — podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí.

349

Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním (další, pokud vůbec kdy jaký a dají-li Nebesa, by snad mohl být z husitské éry — jaksi všem těm Jiráskům natruc). Důvodem je možná i to, že touto knihou už pak budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud archaicky, že k „pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných nemusíme tak úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce devatenáctého věku si hledá podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“ stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk a ementál z krávy, a odděleně i servírované, má za následek rozpad literatury dnešních dnů na dva žánry: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr, když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá, podobně jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa tvoří a zaplétá? To, že je něco obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí chovat i autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit nemusí. Úplně nejvíc by své popularitě ostatně prospěl, kdyby nebyl autorem, ale autorkou popisující detailně svůj sexuální život, v němž jde v zásadě o jediné — jak se těm chlapům pomstít. Ale to má smůlu. Stejně jako předchozí knihy se ani tato nepokouší o něco, co se běžně nazývá psychologická drobno-

kresba. Jednak to, co vidíme, jsou lidé a jejich činy, nikoli jejich pohnutky ( za každou pohnutkou je ostatně další pohnutka a tak dále až k nějakému doktrinálnímu kořeni v místech, kde už si pisatel neví rady), jednak mám vážné pochybnosti o tom, zda lidé něco podobného opravdu mají v té míře, jak se soudívá. Lidé lidem, stejně jako plži plžům, jsou mnohem podobnější, než v přebujelé egocentrické pýše soudí a nežli by jim bylo milé. To, že se literátovi dnes objevil na Jeho Pupíku nevelký Pupínek či že jej včera Jaruška skandálním způsobem odmítla, ať si zapisuje, kdo na to má žaludek. Název Mandaríni zajisté není příliš originální a čtenář si ihned vzpomene na stejnojmennou knihu S. Baeauvoirové i klasický čínský román od Wu Ťing-c’, známý v české verzi jako Mandaríni a literáti (slovo samo, označující tradičního čínského vzdělance a činovníka v jedné osobě, pochopitelně není čínské, používá se jen v evropských jazycích a pochází pravděpodobně z portugalského mandar — přikazovat, poroučet, v češtině navíc vyvolává asociaci na rusko-asijské pojmy typu bárin, tatárin atd.). Název byl zvolen mimo jiné proto, že hlavní hrdina je intelektuál. Důvody k tomu jsou různé: jednak autor toto prostředí zná nejlépe ze všech, neboť je opouštěl jen občas a vždy nakrátko, jednak tvoří intelektuální kruhy ve společnosti sice nepočetnou a většinou i nedůležitou, ale bizarně-koloritní enklávu a v posledku jsou i téměř jedinými konzumenty tohoto typu beletrie. Kdo by si nečetl rád o sobě podobných — vždyť jsme takoví jiní než všichni ostatní, milý deníčku. Další důvod k podobné volbě je ten, že po vzoru románů čínských (a také antických) není ani tento vždy vypointován v novověku obvyklým způsobem a má podobně jako výše jmenované také volnější dějový spád. Navíc je

350

351

hlavní hrdina přímo sinologem. Je jím ovšem náš centrální charakter, nikoli autor sám, a proto by rád poprosil čtenáře dodatečně o shovívavost. Bude to mít u nich o to obtížnější, že jim téměř neposkytl obvyklou radovánku nabízenou beletrií, která se odehrává v nedávné době v hlavním městě a jeho institucích a přímo by volala po satiře a zobrazování živých současníků pod průhlednými, leč nežalovatelnými pseudonymy. Difficile est, satiram non scribere, napsal kdysi Iuvenalis. Autor si dal mimořádnou práci, aby všechny jednající osoby i instituce byly sice dobově typické, ale povstalé amalgamací z několika předloh až k nerozeznatelnosti původních složek, rovněž děj je produktem čiré fantazie (zde snad budiž poznamenáno, že jedině bizarně-nepravděpodobná historka shození hrdinovy manželky z okna se zakládá na skutečné příhodě jedné autorovy kamarádky, nikoli na morbidní imaginaci). I tak si autor knihou příliš nepomohl — jedněm se bude zdát radikální málo, jiným moc, někteří mu vyčtou krotké nostalgizování, jiní hodnotovou blasfemii, další opět, že některé dílčí jednotlivosti se objevily v některých esejích a sloupcích: to je úděl literátů a je třeba zatít zuby. Rovněž mu bude generací pamětníků vytýkáno, že o povaze prošlé doby píše banální samozřejmosti, a generací nepamětníků, že se darmo v detailu věnuje věcem, po nichž už neštěkne pes. Právě pro toto náhlé rozhraní mezi naprostou samozřejmostí a úplnou odlehlostí se o některých věcech nepíše vůbec. S tím trochu souvisí i optika pohledu, záměrně trochu připomínající „etologa z Marsu“. Postavy, instituce a lokality zcela obecně známé a zmiňované v neutrálních souvislostech jsou uváděny do děje přímo. Autor sám v románu také vystupuje, jako sice vedlejší, ne už ale zcela nepodstatná

postava (v Opšlstisově nadaci byl ještě docela marginální — s jídlem roste, jak známo, chuť). Mimo jiné je kniha také vzpomínkou na dobu, která se hned tak nevrátí, léta 1989–2001. Nevrátí se žádná, ale u většiny z nich jsme rádi, že minuly: tahle stála, alespoň pro některé, za to, koneckonců nebyla dusná ani příliš destruktivní a vůbec už ne krvavá. Ač se jaro z hlediska podzimu může jevit pošetilé nebo i zbytečné, snad si zaslouží, aby bylo zachyceno. Kdo je s povahou doby nespokojen, tomu stačí posečkat, zlé přejde a dobré taky přejde. Nelíbí-li se nám noc, za pár hodin se rozední, tísní-li nás mládí a jeho trable, za pár let zestárneme, jen je to trochu náročné na trpělivost a někdy je třeba včas poodběhnout v prostoru, aby nám nenavlékli oprátku na krk. Není třeba se tlačit, na všechny se dostane. Někomu se snad bude zdát, že román se točí příliš kolem tematiky smrti (v přítomné době asi není háklivějšího tematu, už proto, že opačná polarita, pohlavnost, se tematicky vyčerpala) a že je jí v knize jaksi mnoho — při bližším pohledu se však ukáže, že smrti je, v knihách i ve světě, zcela přiměřeně, pro každého právě jedna, ta jeho. Každá cesta k ní vede blíž. Visíme jako hrušky na jejích větvích, lehce se pohupujeme v teplém vánku, zvolna žloutneme a nakonec se odtrhneme od stopky tíhou svých skutků. Sami sebe bychom po delším čase stejně neunesli a smrt je nejradikálnější formou odpuštění (latinsky ab-solutio znamená cosi jako smytí, spláchnutí, jako když zataháme za šňůrku a cosi nevábného navždy zmizí). Kdybychom lépe poslouchali, zaslechli bychom z nejbližší skříně občasné suché klapnutí a tichounké přejíždění brousku po oceli. Alexandr Solženicyn má pravdu v tom, že svět je jediná velká cela pro odsouzence na smrt — formality se mohou táhnout ještě

352

353

dlouho, ale milost si nevyškemrá nikdo. Všechen intelektuálský nadhled a brilantnost ochabnou v momentě, kdy si plně připustíme, že na nás dojde taky. Dodejme, že snaha s ní bojovat všemi prostředky je stejně pošetilá jako počínání dítěte, vymáhajícího na rodičích hodinovou či denní ulejvku ze školy. I maturita se kdysi zdála v nedohlednu. Život je koneckonců stav, kdy to nejhorší je ještě vždycky před námi. Tento román také není tak asexuální jako oba předchozí, zčásti proto, že plození a smrt k sobě nedílně patří (a bývají přidělovány stejnému referátu: řecký bůh Hádes i naše matrika obhospodařují oboje), zčásti i proto, že v pohnutých dobách je obyvatelstvo nezbednější a rozpustilejší nežli v těch stabilních, kdy je pohlceno různým mixážním poměrem práce, nudy a strachu. Je-li typický indický román o tom, „jak jsem sháněl něco k večeři“, typický středoevropský „jak jsem čelil nepřízni osudu“ a typický švýcarský „jak jsem budoval svou identitu“, je tenhle prostřední variantě nepochybně nejblíž, ale s otázkou, jak moc a jak intenzivně „čelit“ něčemu, co k nám zcela bytostně patří. V Praze na den letního slunovratu 2005 Stanislav Komárek

354

STANISLAV KOMÁREK

Mandaríni

Ilustrace na obálce Karel Stibral Obálka a grafická úprava Bedřich Vémola Fotografie na záložce Petr Jedinák Sazba z písma Cheltenham [email protected] Odpovědná redaktorka Olga Trávníčková Vydal Host — vydavatelství, s. r. o. Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 214 468 roku 2007 jako svou 354. publikaci Tisk a knihařské zpracování Knihtiskárna J. Strojil Přerov Vydání první. 356 stran

www.hostbrno.cz [email protected]