Standardy CPT. "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT)

Rada Evropy

CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2004 Česky / Czech / Tchèque

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT)

Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT

3

OBSAH Strana Předmluva................................................................................................................... 4 I.

Zadržování ze strany policie ........................................................................... 6

II.

Výkon vazby a trestu..................................................................................... 17

III.

Zdravotnické služby ve věznicích ................................................................. 29

IV.

Cizí státní příslušníci zadržovaní na základě cizinecké legislativy ............... 39

V.

Nedobrovolné umístění v psychiatrických zařízeních................................... 50

VI.

Mladiství zbavení svobody............................................................................ 61

VIII. Ženy zbavené svobody .................................................................................. 68 VIII. Vzdělávání příslušníků orgánů vynucujících právo ..................................... 72 IX.

Boj proti beztrestnosti ................................................................................... 73

CPT má povinnost každoročně vypracovat obecnou zprávu o svých aktivitách, která se zveřejňuje. Ve většině svých obecných zpráv CPT popsal některá z podstatných témat, jimž věnuje pozornost při návštěvě míst, kde se nacházejí osoby zbavené svobody. Výbor věří, že touto cestou příslušné orgány předem jasně obeznámí se svými názory ohledně způsobu, jímž by se mělo zacházet s osobami zbavenými svobody a rovněž podnítí obecnější diskusi o těchto záležitostech. Tento dokument představuje souhrn podstatných částí doposud uveřejněných zpráv.

4

Předmluva Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) byl zřízený na základě Úmluvy Rady Evropy stejného názvu z roku 1987 (dále jen “Úmluva”). Podle článku 1 Úmluvy: "Zřizuje se Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Výbor prostřednictvím návštěv zjišťuje, jak je zacházeno s osobami zbavenými svobody s cílem posílit v případě nezbytnosti ochranu těchto osob před mučením a před nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním. " Činnost CPT představuje integrální součást systému Rady Evropy na ochranu lidských práv, která po bok existujícího reaktivního soudního mechanismu v podobě Evropského soudu pro lidská práva staví proaktivní mimosoudní mechanismus. CPT plní svojí v podstatné míře preventivní funkci dvěma různými formami návštěv – návštěvami pravidelnými a návštěvami ad hoc. Pravidelné návštěvy jsou vykonávány ve všech smluvních státech periodicky. Návštěvy ad hoc se provádějí v těchto státech tehdy, když to podle mínění Výboru “vyžadují okolnosti”. Úmluva přiznává CPT rozsáhlá oprávnění při vykonávání návštěv: přístup na území dotyčného státu a právo cestovat bez omezení; neomezený přístup na kterékoliv místo, kde se nacházejí osoby zbavené svobody, včetně práva pohybovat se v těchto místech bez omezení; přístup k úplným informacím o místech, kde jsou umístěny osoby zbavené svobody, stejně jako k dalším informacím, které má stát k dispozici a které jsou nezbytné pro plnění úkolů Výboru. Výbor je rovněž oprávněn hovořit s osobami zbavenými svobody bez přítomnosti třetí osoby a bez omezení komunikovat s každým, kdo mu podle jeho názoru může poskytnout důležité informace.

5 Návštěvy mohou být vykonávány na jakémkoliv místě “kde se nacházejí osoby zbavené svobody veřejnou mocí”. Mandát CPT se tak neomezuje jen na věznice a policejní stanice, ale i například na psychiatrické léčebny, místa zadržování v kasárnách, zařízení pro žadatele o azyl a další kategorie cizinců a místa, kde mohou být zbaveni svobody mladiství na základě rozhodnutí soudního nebo správního orgánu. Vztahy mezi CPT a stranami Úmluvy se řídí dvěma základními zásadami zásadou spolupráce a zásadou důvěrnosti. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že úlohou Výboru není státy odsuzovat, ale spíše jim asistovat při předcházení špatnému zacházení s osobami zbavenými svobody. Po každé návštěvě vypracovává CPT zprávu, v níž jsou uvedena jeho zjištění a která v případě potřeby obsahuje i doporučení a další rady, na jejichž základě se rozvíjí dialog s příslušným státem. Zpráva z návštěvy Výboru je v zásadě důvěrná, avšak prakticky všechny státy se rozhodly na důvěrnosti netrvat, a zprávu zveřejnit.

6

I. Zadržování ze strany policie Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3] 36. CPT přikládá mimořádný význam třem právům osob omezených na svobodě policií: právo dotčené osoby, aby byla o jejím zadržování informována třetí strana podle vlastního výběru (rodinný příslušník, přítel, konzulát), právo na přístup k právnímu zástupci a právo požádat o vyšetření lékaře podle svého výběru (vedle vyšetření provedeného lékařem povolaným policejními orgány).1 Tato práva představují podle CPT tři základní záruky proti špatnému zacházení se zadržovanými osobami a musí být uplatňována od počátku zbavení svobody bez ohledu na to, jak je tento akt označován v konkrétním právním systému (zatčení, zadržení atd.). 37. Osoby zbavené svobody by měly být bezodkladně informovány o všech svých právech, včetně práv uvedených v odstavci 36. Dále by měly být přesně vymezeny všechny možnosti státních orgánů odložit uplatnění některého z dále uvedených práv s cílem chránit zájmy spravedlnosti. Obzvláště s ohledem na právo na přístup k právnímu zástupci a právo požádat o vyšetření jiným lékařem než tím, kterého přivolá policie, by jakoukoli potřebu odkladu při uplatnění těchto práv měly odstranit systémy umožňující výjimečně si vybrat právního zástupce a lékaře z předem připraveného seznamu vypracovaného v součinnosti s příslušnými stavovskými organizacemi. 38. Přístup osob zadržovaných policií k právnímu zástupci by měl zahrnovat právo na kontakt s právním zástupcem a na návštěvu z jeho strany (v obou případech za podmínek garantujících důvěrnost jejich rozhovorů) a zásadně i právo na jeho přítomnost během výslechu. Pokud se jedná o lékařské vyšetření osob zadržovaných policií, všechna taková vyšetření by měla být vykonána mimo doslech a nejlépe mimo dohled policistů. Dále by měl lékař oficiálně zaznamenávat výsledky všech vyšetření, prohlášení zadržované osoby i vlastní závěry. Tyto závěry by měly být poskytnuty jak zadržované osobě, tak jejímu právnímu zástupci.

1

Toto právo bylo následně přeformulováno následovně: právo na přístup k lékaři včetně práva nechat se vyšetřit, pokud si to zadržovaná osoba přeje, lékařem podle vlastního výběru (vedle vyšetření, které provede lékař povolaný policejními orgány).

7 39. Pokud se jedná o postup při provádění výslechu, CPT je toho názoru, že by měla existovat jasná pravidla nebo instrukce, které by upravovaly způsob vedení výslechů. Tyto by měly upravovat mezi jinými následující záležitosti: informování zadržované osoby o totožnosti (jméno a/nebo číslo) osob přítomných při výslechu, přípustnou délku výslechu, přestávky na odpočinek mezi více výslechy a přestávky během výslechu, místa, v nichž je možno výslechy provádět, jestli může být po zadržované osobě vyžadováno, aby během výslechu stála, výslech osob, které jsou pod vlivem drog, alkoholu atd. Rovněž je nutné požadovat, aby byly systematicky uchovávány záznamy o počátku a konci výslechu, a o veškerých požadavcích, které zadržovaná osoba uvede během výslechu a o osobách přítomných během každého výslechu. CPT dodává, že další užitečnou záruku proti špatnému zacházení se zadržovanými osobami představuje elektronické zaznamenávání výslechů (tato záruka má rovněž podstatné výhody pro policii). 40. CPT je toho názoru, že základní záruky přiznané osobám zadržovaným na policii by se posílily (a práci policistů by to mohlo pravděpodobně výrazně usnadnit), kdyby se vedl jeden úplný spis o každé zadržované osobě, v němž by byly zaznamenány veškeré skutečnosti týkající se zadržování osoby a s ní prováděných úkonů (kdy byla zbavena svobody a z jakých důvodů; kdy byla poučena o svých právech; známky poranění, duševní poruchy atd.; kdy se kontaktovala s příbuzným/konzulátem a právním zástupcem a kdy jimi byla navštívena; kdy jí bylo podána strava; kdy byla vyslechnuta; kdy byla převezena jinam nebo propuštěna, atd.). V souvislosti s některými náležitostmi (např. předměty patřící zadržované osobě, skutečnost, že byla poučena o svých právech a že se jich dovolávala nebo že je nevyužila) by měl být získán podpis zadržované osoby, případná absence podpisu by měla být vysvětlena. K tomuto záznamu by měl mít přístup právní zástupce zadržované osoby. 41. Další podstatnou záruku představuje existence nezávislého mechanismu pro šetření stížností týkajících se zacházení během zadržování na policejní stanici.

8 42. Zadržování na policejní stanici je v zásadě poměrně krátkodobé. Nelze tudíž očekávat stejně dobré materiální podmínky na policejních stanicích jako v jiných zařízeních, kde jsou osoby zadržovány dlouhodobě. Nicméně určité základní materiální požadavky by měly být splněny. Všechny policejní cely by měly mít přiměřenou velikost pro takový počet osob, který je obvyklé do nich umísťovat, měly by mít vyhovující osvětlení (tj. dostatečné pro čtení, s výjimkou doby vyhrazené pro spánek) a větrání; do cel by mělo nejlépe proudit denní světlo. Cely by navíc měly být vybaveny zařízením pro odpočinek (např. židlí připevněnou k podlaze nebo lavičkou) a osobám, které jsou nuceny v nich zůstat přes noc, by měly být poskytnuty čisté matrace a pokrývky. Zadržovaným osobám by mělo být umožněno vykonávat svoje fyziologické potřeby v čistých a slušných podmínkách a měly by mít zajištěn přístup k umývárnám. Jídlo by jím mělo být dáváno ve vhodných denních dobách včetně nejméně jednoho úplného jídla (tj. něčeho vydatnějšího než je obložený chléb) denně.1 43. Složitou záležitost představuje stanovení přijatelné velikosti policejní cely (nebo jakéhokoli jiného druhu místnosti pro zadržované osoby). Při takovém vyměřování musí být vzato v potaz více okolností. Delegace CPT cítily potřebu poskytnout alespoň přibližné vodítko v této oblasti. Při posuzování policejních cel používaných pro zadržování jedné osoby po dobu přesahující několik hodin je používáno následující kritérium (které představuje spíše žádoucí úroveň než minimální standard): plocha okolo 7 čtverečných metrů, vzdálenost mezi stěnami 2 nebo více metrů, vzdálenost mezi podlahou a stropem 2,5 metru.

1 CPT rovněž prosazuje, aby osoby zadržované na policejní stanici po dobu 24 a více hodin měly pokud možno každý den pohyb venku na čerstvém vzduchu.

9 Výňatek z šesté obecné zprávy CPT [CPT/Inf (96) 21] 14. CPT vítá podporu jeho činnosti vyjádřenou v doporučení č. 1257 (1995) Parlamentního shromáždění, týkajícího se podmínek zadržování v členských státech Rady Evropy. Velmi ho též potěšilo, když se z odpovědi na doporučení č. 1257 dozvěděl, že Výbor ministrů vyzval orgány členských států, aby se řídily instrukcemi týkajícími se zadržování policií, které byly stanoveny ve druhé obecné zprávě CPT (viz CPT/Inf (92) 3, odstavce 3643). V této souvislosti je nutné poznamenat, že některé smluvní státy se zdráhají v plném rozsahu realizovat určitá doporučení CPT týkající se záruk proti špatnému zacházení s osobami zadržovanými policií a obzvláště doporučení, aby byl takovým osobám umožněn přístup k právnímu zástupci od samotného počátku zbavení svobody. 15. CPT zdůrazňuje, že podle jeho zkušenosti představuje největší riziko zastrašování a špatného zacházení doba bezprostředně následující zbavení svobody. Z toho plyne, že možnost přístupu osoby zadržované na policii k právnímu zástupci během této doby představuje základní záruku proti špatnému zacházení. Existence této možnosti odrazuje ty, kteří by chtěli špatně zacházet se zadržovanými osobami; právní zástupce je dostatečně vybaven k podniknutí patřičných kroků, kdyby ke špatnému zacházení opravdu došlo. CPT uznává, že ve výjimečných případech může být vzhledem k ochraně zájmů spravedlnosti nezbytné na určitý čas oddálit přístup k určitému právnímu zástupci, kterého si zadržovaná osoba vybrala. To by však nemělo znamenat, že právo na přístup k právnímu zástupci bude v této době zcela odňato. V takových případech by měl být zajištěn přístup k jinému nezávislému právníkovi, u nějž nebude existovat riziko, že ohrozí legitimní zájmy policejního vyšetřování. 16. CPT ve své druhé obecné zprávě rovněž zdůraznil důležitost výslovného a bezodkladného informování osob zadržovaných na policejní stanici o všech jejich právech. To je podle názoru CPT možno zabezpečit tím způsobem, že všem osobám zadržovaným na policejní stanici se na počátku zbavení svobody předloží formulář, v němž jsou tato práva jednoznačně uvedená. Vedle toho by měly osoby, jichž se to týká, podepsat potvrzující prohlášení, že byly informovány o svých právech. Výše uvedená opatření lze snadno zavést, nejsou finančně nákladná a jsou účinná.

10 Výňatek z dvanácté obecné zprávy [CPT/Inf (2002) 15] 33. Právo policie zatknout, dočasně zadržovat a vyslýchat osoby podezřelé z trestného činu, i další kategorie osob, je nezbytné pro zajištění řádného chodu společnosti. Tyto pravomoci však sebou nesou riziko zastrašování a fyzického násilí. Podstata činnosti CPT tkví v hledání způsobu, jak toto riziko snížit na absolutní minimum, aniž by byl ohrožen řádný výkon úkolů policie. Ačkoli CPT zaregistroval povzbudivý vývoj v oblasti zadržování ze strany policie v řadě zemí, jeho zjištění stále příliš často poukazují na potřebu ustavičné bdělosti. 34. Pokud má být výslech podezřelých uspokojivě vykonáván v praxi, měl by ho provádět specialista, který podstoupil specifickou přípravu. Na prvním místě musí být naprosto precizně stanoven cíl výslechu: takovým cílem by mělo být získání přesných a spolehlivých informací, aby mohla být odhalena pravda o vyšetřovaných záležitostech a nikoli získání přiznání od někoho, u nějž vyšetřující policisté předem předpokládají, že je vinen. Vedle zajištění dostatečné odborné přípravy pro příslušníky orgánů vynucujících právo by tento cíl značně podpořilo vytvoření etického kodexu upravujícího náležitosti výslýchání podezřelých ze spáchání trestného činu. 35. Během let uskutečnily delegace CPT velký počet setkání se zadržovanými osobami ve více zemích, kde tyto osoby předkládaly důvěryhodná tvrzení o špatném zacházení směřujícímu proti jejich fyzické integritě, nebo jiném druhu zastrašování, a o výhružkách ze strany policistů, kteří se od nich snažili během výslechu získat přiznání. Je evidentní, že systém trestní spravedlnosti, který klade velký důraz na získání přiznání jako důkazu, podněcuje vyšetřující policisty – často pod tlakem, aby dosáhli výsledků – aby používali prostředky fyzického nebo psychologického nátlaku. V rámci prevence mučení a jiných forem špatného zacházení má zásadní význam zavádění takových metod vyšetřování trestné činnosti, které sníží význam přiznání, a dalších důkazů a informací získaných pří výslechu pro účely odsouzení. 36. Další významnou záruku proti špatnému zacházení se zadržovanými osobami představuje pořizování elektronických (tj. zvukových a/nebo obrazových) záznamů výslechu. CPT s potěšením uvádí, že zavedení takového systému zvažuje zvyšující se počet zemí. S pomocí takového zařízení je možno zhotovit úplný a autentický záznam výslechu, což by mělo vést k ulehčení vyšetřování jakéhokoli obvinění ze špatného zacházení. To je jak v zájmu osob, s nimiž bylo špatně zacházeno policií, i policistů, kteří čelí bezdůvodnému obvinění z páchání fyzického násilí nebo psychologického nátlaku. Elektronické zaznamenávání policejních výslechů také omezuje možnost obviněných později popřít, že dříve učinili určitá přiznání.

11 37. CPT při několika příležitostech ve více zemích objevil výslechové místnosti, které působily velmi zastrašujícím dojmem: jednalo se kupříkladu o místnosti zcela vyzdobené v černé barvě s bodovými světly mířícími na stoličku používanou pro osobu podstupující výslech. Zařízení tohoto druhu nemají v prostorách policejní stanice žádné místo. Vedle přiměřeného osvětlení, teploty a větrání by místnosti sloužící k provádění výslechů měly umožnit všem osobám zúčastněným na výslechu možnost sezení na židlích podobného stylu a stupně komfortu. Vyslýchající policista by neměl být v dominantní pozici (např. výše) vůči podezřelému, ani by od něj neměl být příliš vzdálený. Také barevné ladění místnosti by mělo být neutrální. 38. V některých zemích se CPT střetl s praxí zavazování očí osobám zadržovaným policií, zejména po dobu výslechu. Delegace CPT se setkaly s různými – a často vzájemně si protiřečícími – vysvětleními této praxe ze strany policistů. Na základě informací získaných během let došel CPT k jednoznačnému závěru, že v mnoha, možná i většině, případů, se osobám zavazují oči z toho důvodu, aby nebyly schopny identifikovat příslušníky policie, kteří se vůči nim dopouštějí špatného zacházení. Dokonce i v případech, kdy nedochází k žádnému fyzickému násilí, představuje zavazování očí zadržovaných osob – a zejména vyslýchaných – represivní jednání, které často může dosáhnout intenzity špatného zacházení směřujícímu proti psychické integritě. CPT doporučuje výslovně zakázat zavazování očí osobám, které jsou zadržovány policií. 39. V rámci činnosti CPT nebývá neobvyklé nalézt v prostorách policejních stanic podezřelé předměty jako dřevěné hole, násady od koštěte, baseballové pálky, kovové tyče, kusy tlustého elektrického kabelu, napodobeniny střelných zbraní nebo nožů. Přítomnost takových předmětů ve více případech podpořila důvěryhodnost tvrzení, že osobám zadržovaným v těchto zařízeních bylo vyhrožováno těmito předměty a/nebo jimi byly bity. Policie obvykle přítomnost těchto předmětů vysvětluje s tím, že byly zabaveny podezřelým a slouží jako důkazy. Skutečnost, že uvedené předměty vesměs nebyly označeny štítkem a byly často nalezeny na různých místech (například za závěsy nebo skříněmi) může vzbudit pouze nedůvěru v takové vysvětlení. Aby se rozptýlily spekulace o nepatřičném jednání ze strany policistů a potencionální zdroj ohrožení policistů stejně jako zadržovaných osob byl odstraněn, měly by se předměty zabavené za účelem jejich použití jako důkazů vždy řádně označovat, evidovat a uskladňovat v místnostech určených k tomuto účelu. Všechny další předměty tohoto druhu by se měly z policejních prostor odstranit.

12 40. CPT od počátku svých aktivit prosazoval trojici práv osob zadržovaných policií: právo na přístup k právnímu zástupci, lékaři a právo informovat o zadržování příbuzného nebo jinou třetí stranu podle svého výběru. V mnoha státech byly na základě doporučení CPT podniknuty kroky k zavedení nebo posílení těchto práv. Konkrétně právo na přístup k právnímu zástupci během zadržování na policii je dnes obecně uznávané v zemích navštěvovaných CPT, v těch několika zemích, kde toto právo doposud neexistuje, se uvažuje o jeho zavedení. 41. Nicméně v mnoha zemích existuje značný odpor k doporučení CPT směřujícímu k zaručení práva na přístup k právnímu zástupci od počátku zadržování. V některých zemích je toto právo osobám zadržovaným policií zaručeno až po určité době strávené na policejní stanici, v dalších zemích lze toto právo uplatnit až tehdy, kdy je proti osobě formálně vzneseno obvinění. CPT opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho zkušeností představuje největší riziko zastrašování a fyzického násilí doba bezprostředně následující po zbavení svobody. Proto je možnost osob zadržovaných na policii mít přístup k právnímu zástupci během této doby základní zárukou proti špatnému zacházení. Existence této možnosti má odrazující účinek na ty, kteří by měli v úmyslu špatně zacházet se zadržovanými osobami; právní zástupce je navíc vhodnou osobou k započetí právních kroků v případě, kdy ke špatnému zacházení opravdu došlo. CPT uznává, že pro ochranu legitimních zájmů policejního vyšetřování je možné výjimečně na určitou dobu zadržované osobě oddálit přístup k právnímu zástupci, kterého si vybere. To by ovšem nemělo vést k tomu, že by právo na přístup k právnímu zástupci bylo v uvedené době úplně odepřeno. V takových případech by měl být zajištěn přístup k jinému nezávislému právnímu zástupci. Právo na přístup k právnímu zástupci musí zahrnovat právo hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby. Zadržovaná osoba by v zásadě měla mít také právo na přítomnost právního zástupce během jakéhokoli výslechu vedeného policisty. To by samozřejmě nemělo policii bránit v naléhavých případech vyslechnout zadržovanou osobu i bez přítomnosti právního zástupce (ten nemusí být okamžitě dostupný), ani nahradit právního zástupce, který narušuje řádný průběh výslechu. CPT rovněž zdůrazňuje, že právo na přístup k právnímu zástupci by neměly mít jen osoby podezřelé z páchání trestné činnosti, ale také každý, kdo má zákonnou povinnost navštívit – a zůstat v – zařízení policie, např. jako “svědek”. Dále, aby právo na přístup k právnímu zástupci bylo opravdu účinné, mělo by se přijmout vhodné opatření pro osoby, které si právního zástupce nemohou dovolit zaplatit.

13 42. Osoby zadržované policií by měly mít formálně uznané právo na přístup k lékaři. Jinými slovy, lékař by měl být bezodkladně přivolán vždy, když se osoba domáhá lékařské prohlídky; policisté by se neměli pokoušet takové žádosti filtrovat. Vedle toho by právo na přístup k lékaři v sobě mělo zahrnovat právo zadržované osoby na vyšetření lékařem podle svého výběru v případě svého přání (vedle vyšetření lékařem přivolaného policií). Všechna lékařská vyšetření osob zadržovaných policií by měla být prováděna mimo doslech příslušníků policie, a pokud lékař v konkrétním případě nevyjádří opačnou žádost, i mimo jejich dohled. Rovněž je důležitě, aby osoby, které jsou policií propuštěny, aniž by byly předvedeny před soudce, měly právo požádat o lékařské vyšetření/potvrzení od uznaného soudního lékaře. 43. Právo osoby informovat o skutečnosti jejího zadržování policií třetí stranu by mělo být v zásadě zaručeno hned od počátku zbavení svobody. CPT samozřejmě uznává, že výkon tohoto práva může být spojen s jistými výjimkami, aby byly chráněny legitimní zájmy policejního vyšetřování. Tyto výjimky by ovšem měly být jednoznačně definovány a přísně časově omezeny, a uchýlení se k jejich využití by mělo být spojeno s přiměřenými zárukami (např. každý odklad informování o zadržování bude písemně zaznamenán včetně odůvodnění tohoto odkladu, odklad musí být schválen výše postaveným policistou, který není spojený s případem nebo státním zástupcem) 44. Práva osob zbavených svobody by neměla velký význam, kdyby osoby, kterých se to týká, nevěděly o jejich existenci. Proto je naprosto nezbytné, aby osoby zadržované policií byly bezodkladně výslovně informovány o svých právech v jazyce, jemuž rozumí. To by mělo být zabezpečeno tím způsobem, že osobám zadržovaným policií bude od počátku jejich pobytu na policejní stanici systematicky předkládán formulář, kde budou tato práva jednoznačně vymezená.

14 45. CPT ve více případech zdůraznil roli soudů a státních zastupitelství v boji proti špatnému zacházení ze strany policie. Kupříkladu všechny osoby zadržované policií, u nichž byl podán návrh na vzetí do vazby, by měly být osobně předvedeny před soudce, který o jejich věci musí rozhodovat; existují stale ještě některé země navštívené CPT, kde k tomuto nedochází. Předvedení osoby před soudce poskytuje podezřelému vhodnou příležitost k podání stížnosti. Navíc i v případě, kdy nebyla stížnost výslovně podána, může soudce učinit patřičné kroky v případě, že nalezne jiné známky špatného zacházení (např. viditelná poranění, celkový vzhled nebo chování osoby). Soudce musí samozřejmě učinit potřebné kroky v případě, kdy existují známky špatného zacházení ze strany policie. V tomto ohledu je zapotřebí, aby soudce vždy písemně zaznamenal tvrzení podezřelého, který je před něj předveden v závěrečné fázi zadržování na policii, o špatném zacházení, a okamžitě nařídil soudní lékařskou prohlídku a zahájil nezbytné kroky k zajištění řádného šetření těchto tvrzení. Takový přístup by měl být uplatňován bez ohledu na to, zda-li má osoba viditelné vnější zranění. Soudce by měl navíc požádat o prohlídku soudním lékařem i bez výslovného tvrzení o špatném zacházení, kdykoli existují důvody domnívat se, že by před něj předvedená osoba mohla být obětí špatného zacházení. Důkladné vyšetření všech stížností na špatné zacházení ze strany příslušníků policie soudními a dalšími příslušnými orgány a uložení náležitého trestu v odůvodněných případech působí silně odstrašujícím účinkem. Když naproti tomu tyto orgány nezahájí účinný postup při šetření jim postoupených stížností, příslušníci orgánů vynucujících právo, kteří jsou náchylní ke špatnému zacházení s osobami, které zadržují, dojdou rychle k přesvědčeni, že mohou takto zacházet s osobami beztrestně. 46. Někdy je zapotřebí vykonat dodatečný policejní výslech osob vzatých do vazby. CPT zastává názor, že z hlediska předcházení špatnému zacházení by bylo daleko vhodnější, kdyby se výslech konal raději v příslušném vězeňském zařízení než v prostorách policejní stanice. Přemístění osob ve výkonu vazby na policejní stanici za účelem dalšího výslechu by mělo být vyžadováno a povolováno jen v absolutně nezbytných případech. Zásadní je, že i v těch výjimečných případech, kdy osoba ve výkonu vazby bude opětně zadržována policií, by měla požívat všech třech práv, o nichž je pojednáno v odstavcích 40-43.

15 47. Zadržování na policii má (nebo by alespoň mělo mít) relativně krátké trvání. Navzdory tomu musí podmínky zadržování v policejních celách splňovat určité základní požadavky. Všechny policejní cely by měly být čisté a přiměřeně veliké1 s ohledem na počet osob, který se do nich obvykle umísťuje a měly by mít dostatečné osvětlení (tj. aby při něm bylo možno číst, s výjimkou doby vyhrazené pro spánek); do cel by mělo nejlépe proudit denní světlo. Cely by dále měly být vybaveny zařízením pro odpočinek (např. židlí připevněnou k podlaze nebo lavičkou) a osobám, které jsou nuceny v nich zůstat přes noc, by měly být poskytnuty čisté matrace a pokrývky. Zadržovaným osobám by mělo být dovoleno vykonat svoje fyziologické potřeby v čistých a slušných podmínkách, a měly by mít odpovídající přístup k umývárnám. Jídlo by jim mělo být dáváno ve vhodných denních dobách včetně nejméně jednoho úplného jídla (tj. něčeho více vydatného než je obložený chléb) denně. Osobám zadržovaným na policejní stanici po dobu 24 nebo více hodin by měl být podle možností nabídnut každý den pohyb na čerstvém vzduchu. Řada policejních zařízení navštívených delegacemi CPT nesplňuje tyto minimální standardy. To je obzvláště škodlivé pro ty osoby, které jsou následně předvedeny před soudní orgán; až příliš často jsou tyto osoby předvedeny před soudce po jednom či dvou dnech strávených v nevyhovujících a špinavých celách bez řádného odpočinku, stravy a možnosti se umýt. 48. Řádná péče, kterou je policie povinna zabezpečit osobám, jež zadržuje, zahrnuje také odpovědnost za jejich bezpečnost a fyzickou integritu. Z toho vyplývá, že řádné monitorování prostorů určených k zadržování osob tvoří neoddělitelnou součást povinné péče ze strany policie. Je nutno přijmout náležité kroky, aby osoby zadržované policií měly vždy možnost snadného kontaktu s personálem vykonávajícím nad nimi dozor. Při mnoha příležitostech delegace CPT zjistily, že policejní cely se nacházely daleko od kanceláří a oddělení, kde se obvykle nacházejí příslušníci policie, a zároveň postrádaly jakákoliv zařízení (např. zařízení pro přivolání pomoci), která by zadržovaným osobám umožňovala přivolat policistu. Za takových okolností existuje značné riziko, že dojde k různým incidentům (násilí mezi zadržovanými osobami; pokusy o sebevraždu; požáry atd.), na něž nebude včas zareagováno.

1

Co se týče velikosti policejních cel, viz také odstavec 43 druhé obecné zprávy (CPT/Inf (92) 3).

16 49. CPT vyjádřil také pochybnosti ohledně praxe zpozorované v některých zemích, kde každý operativní útvar (pro narkotika, organizovaný zločin, protiteroristický) v rámci policie disponuje svým vlastním zařízením pro zadržování osob, v němž vykonávají dozor příslušníci daného útvaru. Výbor zastává názor, že od takového přístupu by mělo být upuštěno ve prospěch ústředního zařízení pro zadržování osob, v němž by měl působit zvláštní sbor policistů, kteří prošli odbornou průpravou pro zabezpečování této funkce dozoru. To by téměř jistě blahodárně přispělo k zlepšení situace z hlediska předcházení špatnému zacházení. Vedle toho by uvolnění jednotlivých operativních útvarů z povinnosti dozoru mohlo být výhodné pro jejich řízení a logistiku. 50. K předcházení špatnému zacházení s osobami zadržovanými policií a také k zajištění uspokojivých podmínek v místech zadržování by konečně měly významně přispět inspekční návštěvy policejních zařízení nezávislým orgánem. Aby byla činnost takového orgánu zcela efektivní, měly by jeho návštěvy být pravidelné a neohlášené, a tento orgán by měl mít oprávnění hovořit se zadržovanými osobami v soukromí. Dále by měl přezkoumávat všechny otázky související se zacházením se zadržovanými osobami: vedení záznamů o zadržování, poskytování informací zadržovaným osobám o jejich právech a skutečný výkon těchto práv (obzvláště třech práv uvedených v odstavcích 40-43); dodržování pravidel upravujících provádění výslechů podezřelých z trestného činu; a materiální podmínky zadržování. Zjištění výše uvedeného orgánu by měla být postoupena nejen policii, ale i jinému na policii nezávislému orgánu.

17

II. Výkon vazby a trestu Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3] 44. V úvodu je třeba zdůraznit, že CPT musí při návštěvě věznice zkoumat mnoho otázek. Je samozřejmé, že zvláštní pozornost věnuje každému obvinění ze špatného zacházení s vězni ze strany personálu. Zhlediska mandátu CPT jsou ovšem významné veškeré aspekty, které se vztahují k podmínkám zadržování ve věznici. Špatné zacházení se vyskytuje v několika podobách, z nichž mnohé nemusí být úmyslné, spíše představují důsledek organizačních selhání nebo nedostatečných zdrojů. Pro CPT je tudíž důležitá celková kvalita života v zařízení. Tato kvalita života bude do velké míry záviset na činnostech, které jsou vězňům nabízeny a na celkovém stavu vztahů mezi vězni a personálem. 45. CPT pečlivě pozoruje atmosféru převládající v zařízení. Podpora konstruktivních vztahů mezi vězni a personálem slouží, na rozdíl od vztahů konfrontačních, k zmírňování napětí, které je vlastní každému vězeňskému prostředí a zároveň výrazně snižuje pravděpodobnost násilných incidentů spojených se špatným zacházením. CPT si zkrátka přeje dosažení stavu, kdy jsou kontrolní a omezující opatření doprovázeny duchem dobré komunikace a péče. Takový přístup nesníží bezpečnost v takovém zařízení, naopak ji spíše zvýší. 46. Mandátu CPT se přímo týká i skutečnost, že zařízení jsou přeplněná. Musí-li se nějaké zařízení postarat o více vězňů, než na kolik byla jeho kapacita původně projektována, má tato skutečnost vliv na všechny služby a činnosti uvnitř věznice. Celková kvalita života v takovém zařízení se snižuje, a to někdy dosti podstatně. Navíc by mohl stupeň přeplněnosti věznice nebo některé její části dosáhnout takového rozměru, že sám o sobě může představovat nelidské nebo ponižující zacházení. 47. Dostatečný program aktivit (práce, vzdělávání, sport, atd.) má zásadní význam pro celkovou pohodu vězňů. To platí pro všechna zařízení, ať již určená pro odsouzené anebo pro osoby ve vazbě. CPT zpozoroval, že aktivity v mnoha vazebních věznicích jsou značně omezené. Organizace režimových aktivit v těchto zařízeních - které mají značnou fluktuaci vězňů - není jednoduchou záležitostí. Samozřejmě nelze počítat s individuálními programy pro jednotlivé vězně toho typu, o jaké je možno usilovat v zařízení pro odsouzené. Osoby ve vazbě ovšem nemohou být jednoduše ponechány uzamčeny v celách po týdny, možná měsíce, a to nezávisle na tom, jak dobré materiální vybavení mohou mít uvnitř těchto cel. CPT se domnívá, že je třeba usilovat o to, aby osobám ve vazbě bylo umožněno strávit přiměřenou část dne (8 či více hodin) mimo jejich cely a věnovat se smysluplným aktivitám různého druhu. Je jasné, že režimy v zařízeních pro odsouzené vězně by měly být ještě pestřejší.

18 48. Zvláštní poznámka by měla být učiněna o pohybu na čerstvém vzduchu. Požadavek, aby vězňům bylo umožněno strávit alespoň jednu hodinu denně na čerstvém vzduchu je všeobecně přijímán jako základní záruka (v nejlepším případě by tato hodina měla být součástí širšího programu aktivit). CPT chce zdůraznit, že všichni vězni bez výjimky (včetně těch, kteří jsou za trest umístěni v samovazbě) by měly mít každodenní možnost pohybu venku. Prostory pro venkovní aktivity by měly samozřejmě být přiměřeně prostorné a tam, kde je to možné, poskytovat úkryt před nepříznivým počasím. 49. Okamžitý přístup k vhodnému sociálnímu zařízení a udržování dobrých hygienických podmínek patří k základním součástem humánního prostředí. V této souvislosti musí CPT konstatovat, že se mu nelíbí praxe v některých zemích, kde vězni vykonávají potřebu ve svých celách do kýblů (které jsou následně ve stanovených dobách vyprazdňovány). Buď by měl být záchod součástí cely (nejlépe v samostatné sanitární části) nebo by měl existovat způsob, jenž umožní vězňům, kteří potřebují použít záchod, aby jim bylo v jakoukoliv dobu (včetně noci) bez zbytečného odkladu dovoleno opustit svou celu. Dále by vězni měli mít náležitý přístup ke sprše nebo koupelně. Je také žádoucí, aby v celách byla tekoucí voda. 50. CPT dodává, že je obzvláště znepokojen, pokud se v jednom a tom samém zařízení setká s přeplněností, nedostatečnými režimovými aktivitami a nedostatečným přístupem k toaletám/umývárnám. Kumulativní účinek takových podmínek může být pro vězně mimořádně škodlivý. 51. Pro vězně je rovněž velmi důležité udržování přiměřených kontaktů s vnějším světem. Vězeň zejména musí mít možnost udržovat vztahy se svou rodinou a blízkými přáteli. Řídícím principem by měla být podpora kontaktů s vnějším světem; jakákoliv omezení by měla být založena výlučně na bezpečnostních obavách význačné povahy nebo na nedostatečných zdrojích. CPT by chtěl v této souvislosti zdůraznit požadavek po určité flexibilitě při aplikování pravidel pro návštěvy a telefonní hovory vězňů, jejichž rodiny žijí daleko (což prakticky vylučuje možnost pravidelných návštěv). Těmto vězňům by například mohlo být umožněno akumulování doby vyhrazené pro návštěvy anebo by mohly mít lepší možnosti telefonického kontaktu se svými rodinami. 52. CPT také přirozeně věnuje pozornost zvláštním problémům, které mohou vzniknout u některých specifických kategorií vězňů, například u žen, mladistvých a cizinců.

19 53. Vězeňský personál musí v určitých případech použít donucovacích prostředků, aby zvládl násilné vězně a výjimečně bude dokonce nucen uchýlit se k použití donucovacích prostředků omezujících pohyb. To jsou evidentně velmi nebezpečné situace, z hlediska možnosti špatného zacházení s vězni, a proto je zde třeba specifických záruk. Vězeň, proti kterému bylo použito některého z donucovacích prostředků, by měl mít právo být okamžitě prohlédnut lékařem a v případě potřeby ošetřen. Tato prohlídka by měla proběhnout mimo doslech, a pokud možno, i dohled jiného než zdravotnického personálu a výsledky této prohlídky (včetně jakýchkoli důležitých prohlášení vězně a závěrů lékaře) by měly být formálně zaznamenány a poskytnuty vězni. V těch řídkých případech, kdy bude nutné se uchýlit k použití donucovacích prostředků omezujících pohyb, by měl vězeň být pod stálým a dostatečným dozorem. Omezující prostředky by měly být odstraněny při nejbližší možné příležitosti; nikdy by neměly být použity, nebo jejich použití prodlužováno, jako forma trestu. Vedle toho by každý případ použití síly měl být zaznamenán. 54. Účinné systémy vyřizování stížností a inspekcí jsou základními zárukami proti špatnému zacházení s vězni. Vězni by měli mít možnosti podávat stížnosti jak v rámci vězeňského systému, tak mimo něj, včetně možnosti důvěrného přístupu k příslušnému orgánu. CPT přikládá obzvláštní důležitost pravidelným návštěvám věznic nezávislým orgánem (např. výborem provádějícím návštěvy nebo dozorujícím soudcem), který má pravomoc šetřit stížnosti od vězňů (a v případě potřeby přijímat opatření) a vykonávat prohlídky v prostorách zařízení. Takové orgány mohou mimo jiné hrát důležitou roli v překonávání rozporů, které vznikají mezi vedením věznice a jednotlivým vězněm nebo vězni obecně. 55. Je rovněž v zájmu vězňů i vězeňského personálu, aby byly formálně stanoveny a v praxi aplikovány jasné disciplinární postupy; jakékoliv šedé zóny v této oblasti jsou spojeny s nebezpečím, že se budou rozvíjet neoficiální (a nekontrolované) systémy. Disciplinární postupy by měly zahrnovat právo vězňů být vyslyšeni ohledně činů, které měli spáchat a právo odvolat se k vyšší instanci proti veškerým sankcím, které jim jsou uloženy. Často existují vedle formálních disciplinárních postupů jiné postupy, podle kterých může být vězeň nedobrovolně oddělen od dalších vězňů z disciplinárních nebo bezpečnostních důvodů (např. v zájmu zachování „náležitého pořádku“ v zařízení). Tyto postupy by měly být rovněž doprovázeny účinnými zárukami. Vězeň by měl být informován o důvodech uloženého opatření, pokud ovšem bezpečnostní požadavky nevyžadují opak1, měla by mu být dána možnost se k záležitosti vyjádřit a napadnout přijaté opatření u příslušného orgánu.

1 Tento požadavek byl následně formulován takto: vězeň by měl být písemně informován o důvodech vůči němu učiněného opatření (rozumí se, že důvody nemusí obsahovat detaily, u nichž je s ohledem na bezpečnostní požadavky ospravedlnitelné, když jsou vězňovi odepřeny).

20 56. CPT věnuje obzvláštní pozornost vězňům, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů (z disciplinárních důvodů; protože jsou „nebezpeční“ anebo kvůli jejich „závadnému“ chování; v zájmu vyšetřování trestného činu; na svou vlastní žádost) zadržováni v podmínkách podobných samovazbě. Princip proporcionality vyžaduje zabezpečení rovnováhy mezi požadavky vyplývajícími z daného případu a uplatněním režimu podobného samovazbě, což je krok, který může mít pro danou osobu velmi škodlivé následky. Samovazba může za určitých okolností představovat nelidské a ponižující zacházení; v každém případě by všechny formy samovazby měly trvat po co nejkratší dobu. V případě, kdy je takový režim uložen nebo uplatňován na vlastní žádost, by měla základní záruka spočívat v tom, že kdykoliv vězeň nebo dozorce jménem vězně vyžaduje lékaře, měl by lékař být zavolán bezodkladně, aby mohl provést lékařskou prohlídku vězně. Výsledky této prohlídky obsahující záznam o vězňově fyzickém a psychickém stavu, včetně předpokládaných důsledků pokračující izolace, by měly být zaznamenány v písemném prohlášení a odeslány příslušným orgánům. 57. Převoz problémových vězňů je další oblastí, o kterou se CPT zajímá. Někteří vězni jsou mimořádně složitě zvládnutelní, a převoz takových vězňů do jiného zařízení se může někdy ukázat jako nezbytný. Neustálé přesuny vězně z jednoho zařízení do druhého však mohou mít velmi škodlivé účinky na jeho duševní i fyzickou pohodu. Pro takového vězně může být navíc obtížně udržovat přiměřené kontakty se svojí rodinou a právním zástupcem. Celkový účinek několika po sobě následujících přemístění na vězňě může za určitých okolností znamenat nelidské a ponižující zacházení.

21 Výňatek ze sedmé obecné zprávy [CPT/Inf (97) 10] 12. V průběhu svých návštěv během roku 1996 CPT opět narazil na neutěšené důsledky přeplněnosti věznic, fenoménu, který ochromuje vězeňské systémy napříč Evropou. Přeplněnost bývá často velmi akutní ve vazebních věznicích (tj. určených pro osoby v přípravném řízení), nicméně CPT zjistil, že v některých státech se problém rozšířil na celý vězeňský systém. 13. Jak CPT zdůraznil ve své druhé obecné zprávě, přeplněnost věznic je otázkou, která má přímou souvislost s jeho mandátem (CPT/Inf (92) 3, odst. 46). Přeplněná věznice sebou přináší stísněné a nehygienické podmínky; stálý nedostatek soukromí (dokonce i při tak základní potřebě jako je používání toalety); omezení aktivit mimo cely z důvodu poptávky převyšující kapacity dozorců a zařízení; přetížené zdravotnické služby; zvýšené napětí a tedy i větší míru násilí mezi vězni navzájem a mezi vězni a dozorci. Tento výčet zdaleka není vyčerpávající. CPT nejednou došel k závěru, že negativním důsledkem přeplněnosti bylo vytvoření nelidských a ponižujících podmínek uvěznění. 14. Některé země se ve snaze vyřešit problém přeplněnosti vydaly cestou zvyšovaní počtu věznic. CPT ovšem zdaleka není přesvědčen, že vytvoření dodatečných ubytovacích prostorů samo o sobě poskytne trvalé řešení. Několik evropských zemí se skutečně pustilo do rozsáhlých programů výstavby věznic, jen aby zjistily, že jejich vězeňská populace roste úměrně se zvyšující se kapacitou získanou novými věznicemi. Na druhou stranu ve státech, které se vydaly cestou opatření snižujících nebo regulujících počet osob posílaných do věznic, tato opatření významnou měrou přispěla k tomu, že vězeňská populace se drží na zvládnutelné úrovni. 15. Problém přeplněnosti věznic je natolik závažný, že si vyžaduje spolupráci na evropské úrovni s cílem vypracovat strategie pro boj s tímto problémem. CPT byl proto velmi potěšen, když se dozvěděl, že nedávno byla v této oblasti zahájena činnost v rámci Evropského výboru pro problémy kriminality (CDPC). CPT doufá, že úspěšné završení této činnosti bude považováno za prioritu.1

1 Výbor ministrů Rady Evropy přijal 30. září 1999 doporučení č. R (99) 22 o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace.

22 Výňatek z jedenácté obecné zprávy [CPT/Inf (2001) 16]

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni 26. Základním kamenem humánního vězeňského systému bude vždy pečlivě vybraný a odborně připravený vězeňský personál, který ví jak zaujmout ve vztahu k vězňům patřičný postoj a který bude na svou práci nahlížet více jako na poslání než na prostou práci. Budování pozitivních vztahů s vězni by mělo být klíčovým znakem tohoto poslání. Bohužel se CPT často setkává s tím, že vztahy mezi personálem a vězni jsou velmi formální a odtažité, dozorci často zaujímají nadřazený postoj vůči vězňům a verbální komunikaci s vězni považují za okrajový aspekt svojí práce. Příznačné pro takový přístup jsou následující praktiky, které CPT často zažil: nucení vězňů, aby stáli čelem ke zdi, než k nim přijde dozorce nebo když prochází návštěva; vyžadovaní, aby vězni měli skloněnou hlavu a ruce za zády, když se pohybují po věznici; dozorci nosí své obušky viditelným a dokonce provokativním způsobem. Takové praktiky nejsou odůvodněny bezpečnostními hledisky a nijak nepřispívají k pozitivním vztahům mezi personálem a vězni. Skutečná profesionalita vězeňského personálu vyžaduje, aby byl schopen nakládat s vězni slušným a lidským způsobem, a zároveň věnoval pozornost otázkám bezpečnosti a pořádku. V této souvislosti by vedení věznice mělo u personálu povzbuzovat rozumnou míru důvěry vůči vězňům a také očekávání, že vězni mají vůli se řádně chovat. Vytvoření konstruktivních a pozitivních vztahů mezi personálem a vězni sníží nejen riziko špatného zacházení, ale také zvýší kontrolu a bezpečnost. Takové vztahy silně přispívají k tomu, že roste spokojenost vězeňského personálu s vlastní prací. Je samozřejmé, že pozitivní vztahy mezi personálem a vězni budou do značné míry záviset na dostatečného množství personálu přítomného v kteroukoliv dobu v prostorách pro zadržování a v zařízeních využívaných vězni pro různé aktivity. Delegace CPT často konstatují, že tomu tak není. Celkově nízký počet personálu a/nebo konkrétní systémy směn v rámci dozoru, které snižují možnosti přímého kontaktu s vězni, mají nesporně negativní vliv na rozvoj pozitivních vztahů; tyto nedostatky budou obecně vytvářet prostředí nejistoty jak pro personál, tak pro vězně. Je třeba také zmínit, že v zařízení kde je nedostatečný počet personálu, může být zachován základní stupeň bezpečnosti a dodržení režimu jen za předpokladu velkého množství přesčasů. Taková situace může u personálu velmi lehce způsobit vysoký stupeň stresu a jejich předčasné “vyhoření” („burnout“), což může lehce vyostřit napětí nevyhnutelně přítomné v každém vězeňském prostředí.

23 Násilí mezi vězni 27. Povinnost řádné péče o svěřené osoby, kterou má vězeňský personál zabezpečit, zahrnuje odpovědnost za jejich ochranu před jinými vězni, kteří jim chtějí způsobit újmu. Ve skutečnosti jsou násilné incidenty mezi vězni běžným jevem ve všech vězeňských systémech; představují celý rozsah jevů, od jemných forem obtěžování, přes otevřené zastrašování až po vážné fyzické útoky. Vypořádání se s fenoménem násilí mezi vězni vyžaduje, aby vězeňský personál byl v takové pozici – což zahrnuje jeho odpovídající počet – kdy je schopen vykonávat svoje oprávnění a úkoly v oblasti dozoru odpovídajícím způsobem. Vězeňský personál musí rozpoznat potencionální problém a musí být odhodlaný i řádně vycvičený, aby v případě nutnosti zasáhl. Rozhodujícím faktorem je v tomto ohledu existence pozitivních vztahů mezi personálem a vězni, založených na konceptu bezpečné věznice a řádné péče; ponejvíce to závisí na personálu a jeho přiměřených schopnostech v oblasti mezilidské komunikace. Vedení musí být také připraveno plně podpořit personál při vykonávání jeho oprávnění. Specifická bezpečnostní opatření s ohledem na konkrétní situaci mohou být někdy skutečně nezbytná (včetně důkladných prohlídek), nicméně tato opatření nemohou představovat nic více nežli doplnění výše uvedených základních požadavků. Vězeňský systém se navíc musí zabývat problémem odpovídajícího zařazení a umístění vězňů. Vězňům podezřelým nebo odsouzeným ze sexuálních trestných činů hrozí obzvlášť vysoké nebezpečí napadení jinými vězni. Zabránit takovým činům je stále velmi složité. Řešení, ke kterému se často přistupuje, představuje oddělení těchto vězňů od zbytku vězeňské populace. Avšak dotčení vězni jsou nuceni zaplatit vysokou cenu za toto své – relativní – bezpečí tím, že budou mít mnohem omezenější přístup k programům aktivit v porovnání s aktivitami nabízenými v normálním vězeňském režimu. Druhý přístup spočívá v rozptýlení vězňů obviněných nebo odsouzených za sexuální trestné činy po celé věznici. Jestli má mít takový přístup úspěch, musí být zajištěno odpovídající prostředí pro náležitou integraci těchto vězňů do oddělení běžných cel; vězeňský personál musí být zejména upřímně odhodlán rázně jednat s jakýmikoliv příznaky nepřátelství nebo pronásledování. Třetí přístup může spočívat v přemístění vězňů do jiného zařízení, které bude spojeno s přijetím opatření utajujících povahu jejich trestného činu. Každý z těchto přístupů má své výhody a nevýhody, přičemž CPT nemá v úmyslu vyzdvihovat jeden přístup nad jiným. Rozhodnutí, který přístup aplikovat, bude především záviset na konkrétních okolnostech jednotlivého případu.

24 Přeplněnost věznic 28. Fenomén přeplněnosti věznic pokračuje v ochromování vězeňských systémů v celé Evropě a závažným způsobem podkopává snahy o zlepšení podmínek ve vězeňství. Negativní důsledky přeplněnosti věznic již byly zdůrazněny v předcházejících obecných zprávách.1 Během postupného rozšiřování pole svojí působnosti napříč celým evropským kontinentem se Výbor setkával s vysokým počtem trestů odnětí svobody, který má za následek velkou přeplněnost věznic. Skutečnost, že stát zavírá tak vysoké počty svých občanů, nemůže být přesvědčivě vysvětlena vysokou mírou kriminality; do jisté míry musí být za tento stav odpovědný všeobecný přístup orgánů vynucujících právo a soudů. Za těchto okolností není řešením navyšování částek peněz směřujících do vězeňských zařízení. Naopak je třeba přehodnotit platné zákony a praxi, která se týká nařizování vazby a nepodmíněných trestů odnětí svobody, jakož i rozsah možných alternativních trestů. To je přesně přístup, který je podporován v doporučení Výboru ministrů č. 9 (99) 22 o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace. CPT pevně doufá, že principy stanovené v tomto důležitém dokumentu budou skutečně členskými státy uplatňovány; realizace těchto doporučení si zaslouží důkladné monitorování Radou Evropy.

Velkokapacitní společné prostory 29. V několika zemích navštívených CPT – zejména ve střední a východní Evropě – jsou vězni často umísťováni do velkokapacitních společných prostor, které obsahují všechny či většinu příslušenství používaných pravidelně vězni, tj. prostory na spaní, obývací části, stejně jako sociální zařízení. CPT má principiální námitky proti takovému způsobu umísťování v uzavřených věznicích a tyto námitky jsou ještě důraznější, když jsou v těchto pochybných noclehárnách vězni drženi v extrémně stísněných a nezdravých podmínkách. Různé faktory – včetně faktorů kulturní povahy – mohou bezpochyby přispívat k upřednostňování uspořádání s větším počtem vězňů v jedné místnosti s více postelemi, oproti individuálním celám. Neexistuje ovšem nic, co by takové uspořádání podporovalo, naopak mnoho toho svědčí proti takovému uspořádání, kde desítky vězňů musí žít a spát dohromady v jednom sále.

1 Druhá obecná zpráva – CPT/Inf (92) 3, odstavec 4 a sedmá obecná zpráva – CPT/Inf (97) 10, odstavce 12-15.

25 Velkokapacitní místnosti nevyhnutelně pro vězně znamenají nedostatek soukromí v jejich každodenním životě. Navíc v nich existuje vysoké riziko zastrašování a násilí. Taková uspořádání mají sklon podporovat rozvoj kriminálních subkultur a usnadňovat udržování zločinných spolčení. Při takovém uspořádání může také být mimořádně ztížen nebo i přímo znemožněn řádný dozor; např. v případě vězeňských nepokojů je obtížné se vyhnout zásahům zvenku za použití značné síly. Při používaní těchto velkokapacitních místností je také téměř nemožné zajistit odpovídající umístění jednotlivých vězňů, založené na posouzení rizik a potřeb v konkrétních případech. Všechny tyto problémy jsou umocněny, když počty umístěných osob překračují únosnou kapacitu prostoru; často v takových situacích bude docházet k nadměrnému zatížení společného příslušenství, jako jsou umyvadla nebo toalety a nedostatečné větrání má v takové situaci vzhledem k velkému množství osob často za následek vznik žalostných podmínek. CPT musí ovšem zdůraznit, že přesun z velkokapacitních prostor k menším obytným jednotkám musí být doprovázen opatřeními, která vězňům umožní strávit přiměřenou část dne mimo ubytovací jednotky různými smysluplnými aktivitami.

Přístup k dennímu světlo a čerstvému vzduchu 30. CPT se často setkává s různými prostředky, jako kovovými okenicemi, tabulkami či pláty, které jsou v oknech cel a které zbavují vězně přístupu k dennímu světlu a zabraňují čerstvému vzduchu proudit do ubytovacího prostoru. Tato praxe je častá zejména ve vazebních věznicích. CPT plně akceptuje, že pro určité vězně je na místě přijmout specifická bezpečnostní opatření pro zabránění rizika domlouvání a/nebo kriminálních aktivit. Ovšem taková opatření by měla být výjimkou a nikoli pravidlem. To znamená, že odpovědné orgány musí posoudit každý případ vězně zvlášť, aby rozhodly, zda specifická bezpečnostní opatření jsou skutečně v daném případě ospravedlnitelná. Navíc ani v případě kdy jsou taková opatření nezbytná, by neměla mít nikdy za následek zbavení vězňů denního světla a čerstvého vzduchu. To jsou základní prvky života, na něž má právo každý vězeň; jejich absence vytváří podmínky příznivé pro šíření nemocí, zejména tuberkulózy. CPT uznává, že zabezpečení slušných životních podmínek ve vězeňských zařízeních může být velmi nákladné a jejich zlepšení v mnohých státech zabraňuje nedostatek finančních prostředků. Navíc odstranění prostředků blokujících okna vězeňských cel (a umístění alternativních bezpečnostních prostředků vhodné konstrukce v těch výjimečných případech, kdy je to nezbytné) by si nemělo vyžadovat značné investice a přitom by bylo velkým přínosem pro všechny.

26 Přenosné nemoci 31. Šíření přenosných nemocí a zejména tuberkulózy, hepatitidy a HIV/AIDS se v několika evropských zemích stalo významným problémem veřejného zdraví. I když se tento problém dotýká celé populace, v některých vězeňských systémech tyto nemoci narostly do dramatických rozměrů. V této souvislosti byl CPT nucen při několika příležitostech vyjádřit vážné znepokojení nad nepřiměřeností opatření přijatých k řešení tohoto problému. Zjištěné materiální podmínky, v nichž se vězni nacházejí, mohly navíc často přispět k šíření těchto nemocí. CPT si je vědom, že v obdobích ekonomických potíží – se kterými se dnes potýká mnoho zemí navštívených CPT – je nutno přinášet oběti, a to i ve vězeňských zařízeních. Avšak i přes potíže, kterým je nutno čelit v tom kterém čase, sebou samotný akt zbavení svobody vždy nese povinnost řádné péče, která si vyžaduje účinné metody prevence, kontroly a zacházení. Dodržení této povinnosti veřejnými orgány je o to důležitější, když jde o péči požadovanou k léčení životu nebezpečných nemocí. Používání nejnovějších metod pro vyšetření, pravidelné dodávky léčiv a souvisejících prostředků, dostupnost personálu zajištujícího, že vězni budou brát správné dávky předepsaných léků ve správných intervalech a poskytnutí zvláštní diety v potřebných případech, představují základní prvky účinné strategie boje s výše zmíněnými nemocemi a poskytují patřičnou péči vězňům, kteří jí potřebují. Obdobně materiální podmínky v celách vězňů s přenosnými nemocemi musí být nápomocny ke zlepšení jejich zdravotního stavu; musí v nich být denní světlo, dobré větrání, uspokojivé hygienické podmínky a nesmí být přeplněné. Pokud to navíc není z lékařských důvodu nezbytně nutné, tak by dotčení vězni neměli být odděleni od zbytku vězeňské populace. V této souvislosti by chtěl CPT zejména zdůraznit, že neexistuje žádný lékařský důvod pro oddělení vězňů pouze na základě toho, že jsou HIV pozitivní. Aby byly rozptýleny veškeré mylné představy ohledně těchto otázek, je úkolem příslušných orgánů zajistit úplný vzdělávací program o přenosných nemocech jak pro vězně, tak pro vězeňský personál. Takový program by se měl zaměřovat na způsoby přenosu nemocí a na prostředky ochrany, jakož i na aplikaci přiměřených preventivních opatření. Zejména by mělo být zdůrazněno riziko přenosu HIV a hepatitidy B/C sexuálním stykem a nitrožilním užíváním drog a měla by být vysvětlena role tělesných tekutin jako přenašečů viru HIV a hepatitidy. Musí být také zdůrazněno, že před testováním nebo v případě pozitivního testu by měly být poskytnuty odpovídající informace a poradenství. Dále je samozřejmostí, že informace týkající se pacienta by měly být chráněny lékařským tajemstvím. Jakékoliv zásahy v této oblasti by měly být založeny na informovaném souhlasu dotčených osob.

27 Aby výše zmíněné nemoci zůstaly pod účinnou kontrolou, je nutné co nejlepším způsobem koordinovat postupy ze strany všech v této oblasti působících ministerstev a úřadů v dané zemi. V tomto ohledu by CPT chtěl zdůraznit, že musí být zajištěno pokračování v léčbě i po propuštění z věznice.1

Oddělení s nejpřísnějším režimem 32. V každé zemi představuje určitá část vězňů mimořádné bezpečnostní riziko, což vyžaduje zabezpečení zvláštních podmínek jejich věznění. Předpoklad vysokého bezpečnostního rizika těchto vězňů může vycházet z povahy trestných činů, které spáchali, způsobu jakým reagují na omezení v rámci vězeňského života, nebo z jejich psychologické/psychiatrické charakteristiky. Tato skupina vězňů tvoří (či by alespoň měla, pokud systém zařazování vězňů funguje uspokojivě) velmi malý podíl celkové vězeňské populace. Jedná se ovšem o skupinu, o kterou se CPT obzvlášť zajímá, protože potřeba výjimečných opatření vůči těmto vězňům sebou nese také větší riziko nelidského zacházení. Vězni, kteří představují zvláštní bezpečnostní riziko, by měli uvnitř svých oddělení požívat relativně uvolněný režim jako kompenzaci za přísné vězeňské podmínky. Zejména by jim mělo být umožněno stýkat se uvnitř oddělení s jejich spoluvězni a měl by jim být poskytnut velký výběr aktivit. Zvláštní snaha by měla být věnována vytvoření dobré atmosféry uvnitř těchto oddělení s nejpřísnějším režimem. Cílem by mělo být vytvoření pozitivních vztahů mezi vězni a vězeňským personálem. To není pouze v zájmu humánního zacházení s obyvateli těchto oddělení, ale také v zájmu zachování účinného dohledu a celkové bezpečnosti, stejně jako osobní bezpečnosti personálu. Existence uspokojivého programu aktivit je zrovna tak důležitá – možná ještě důležitější – v oddělení s nejpřísnějším režimem, než v běžném oddělení. Takový program může velmi napomoci v boji se škodlivými účinky na vězňovu osobnost v uzavřené atmosféře příslušného oddělení. Nabízené aktivity by měly být co nejpestřejší (vzdělávání, sport, práce odborného charakteru atd.). Zejména v rámci pracovních aktivit mohou požadavky bezpečnosti vyloučit mnoho druhů činností, které jsou dostupné v normálních odděleních věznic. To by však nemělo znamenat, že by vězňům měly být nabízeny pouze práce monotónního charakteru. Zásadně platí, že vězni by neměli být podrobeni zvláštnímu bezpečnostnímu režimu déle než si vyžaduje riziko, které představují. Proto musí být pravidelně přezkoumávána rozhodnutí o umístění do těchto oddělení. Tento přezkum by měl být vždy založen na nepřetržitém posuzování jednotlivého vězně a to osobami speciálně vyškolenými pro takové hodnocení. Vězni by měli být navíc plně informováni o důvodech jejich umístění a o prodloužení umístění, pokud je nutné; to jim mimo jiné umožní účinně využít příležitosti k podání stížnosti proti danému opatření.

1

Viz také „Zdravotnické služby ve věznicích“, část „přenosné nemoci“.

28 Vězni odsouzení na doživotí a vězni s dlouhodobými tresty 33. V mnoha evropských zemích je počet vězňů odsouzených na doživotí a dalších dlouhodobých vězňů na vzestupu. Během některých svých návštěv CPT konstatoval, že situace těchto vězňů zdaleka není uspokojivá, pokud jde o materiální podmínky, aktivity a možnosti lidského kontaktu. Mnoho z nich bylo vystaveno zvláštním omezením, které potencionálně ještě zhoršují škodlivé účinky dlouhodobého uvěznění; příklady takových omezení představuje trvalého oddělení od zbytku vězeňské populace, nasazovaní pout, kdykoliv je vězeň veden ze své cely, zákaz komunikace s jinými vězni a omezení práva návštěv. CPT nevidí žádné ospravedlnění pro takto plošně uplatňovaná omezení na všechny vězně se specifickým druhem trestu, bez toho, aby byla náležitě zohledněna individuální rizika, která ten který vězeň může (nebo nemusí) představovat. Dlouhodobé uvěznění může působit na vězně vícero desocializujícími účinky. Vedle problému svojí institucionalizace mohou dlouhodobě uvězněné osoby trpět řadou psychologických problémů (včetně ztráty sebeúcty a zhoršení společenských dovedností) a mít sklon být stále více odcizeny od společnosti, do které se téměř všechny nakonec vrátí. Z pohledu CPT by režimy určené pro vězně vykonávající dlouhé tresty měly směřovat ke kompenzování těchto účinků pozitivní a proaktivní cestou. Tito vězni by měli mít přístup k široké škále smysluplných aktivit různého druhu (práce, pokud možno s prvky odborné přípravy; vzdělávání; sport; zábava/družení se). Nadto by jim mělo být umožněno vykonávat jistý stupeň kontroly nad způsobem, jak budou trávit svůj čas, čímž se podporuje jejich smysl pro samostatnost a osobní odpovědnost. Další kroky by měly být také učiněny za tím účelem, aby byl výkon trestu stráven smysluplným způsobem, zejména nabídnutí individuálních programů a odpovídající psychosociální podpora představují důležité prvky pomáhající vězňům smířit se s dobou jejich uvěznění a připravit se na propuštění, až nastane čas. Negativní účinky institucionalizace vězňů vykonávajících dlouhé tresty budou méně zřetelné a vězni budou lépe připraveni na propuštění, pokud mají možnost účinně udržovat kontakt s vnějším světem.

29

III. Zdravotnické služby ve věznicích Výňatek ze třetí souhrnné zprávy [CPT/Inf (93) 12] 30. Mandát CPT se přímo vztahuje na poskytování zdravotnických služeb osobám zbaveným svobody.1 Nedostatečná úroveň zdravotní péče může rychle vést k situacím, které lze charakterizovat jako „nelidské a ponižující zacházení“. Kromě toho může zdravotnická služba poskytovaná ve vězeňském zařízení sehrát důležitou roli v boji proti špatnému zacházení v tomto zařízení i na jiných místech (zvláště na policejních stanicích). Navíc může pozitivně působit na celkové zlepšení kvality života v zařízení, v němž je poskytována. 31. V následujících odstavcích jsou popsány některé z hlavních otázek, se kterými se delegace CPT setkaly při zkoumání zdravotnických služeb ve věznicích. Úvodem CPT předesílá a zdůrazňuje své zjištění, že pokud ne všechny, pak jistě převážná většina navštívených zemí, již běžně uznává obecnou zásadu, že vězni mají nárok na stejnou úroveň zdravotní péče, jaká je poskytována ostatním občanům. Tato zásada je neodmyslitelnou součástí základních práv jednotlivce. 32. Během svých návštěv zdravotnických služeb ve věznicích, se pozornost CPT zaměřila zvláště na oblasti, které lze shrnout pod následující nadpisy: a. Přístup k lékaři b. Rovnocennost péče c. Souhlas pacienta a zachovávání důvěrnosti d. Preventivní zdravotní péče e. Humanitární pomoc f. Profesní nezávislost g. Odborná způsobilost.

1 V této souvislosti je třeba zmínit doporučení č. R (98) 7 o etických a organizačních aspektech poskytování zdravotní péče ve věznicích, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy 8. dubna 1998.

30 a.

Přístup k lékaři

33. Při nástupu do věznice by měl být každý vězeň bezodkladně prohlédnut pracovníkem zdravotnické služby. Ve svých dosavadních zprávách Výbor doporučoval, aby byl každý příchozí vězeň co nejdříve vyslechnut lékařem a v případě potřeby jím byl rovněž vyšetřen. Je třeba dodat, že v některých zemích je toto vyšetření prováděno plně kvalifikovanou zdravotní sestrou, která zpracuje zprávu pro lékaře. Tento postup je možné považovat za efektivnější využití dostupných zdrojů.1 Je také žádoucí, aby vězni při svém nástupu dostali leták nebo brožuru, která by je informovala o existenci a fungování zdravotnických služeb a základních hygienických opatřeních. 34. Během pobytu ve věznici by měl mít vězeň kdykoliv nárok na přístup k lékaři, bez ohledu na jeho denní režim (ohledně přístupu k lékaři pro vězně v samovazbě, viz odstavec 56 druhé obecné zprávy Výboru: CPT/Inf (92) 3). Zdravotnická služba by tedy měla být zajištěna takovým způsobem, aby žádosti o kontakt s lékařem bylo vyhověno bez zbytečného odkladu. Vězni by měli mít možnost užívat zdravotnických služeb při zachování důvěrnosti informací, např. prostřednictvím dopisu v uzavřené obálce. Vězeňští dozorci by neměli nijak žádosti vězňů o lékařskou konzultaci filtrovat. 35. Zdravotnická služba ve věznici by měla být schopna zajistit přinejmenším standardní ambulantní konzultace a ošetření v naléhavých případech (často je k dispozici nemocniční jednotka s lůžky). Každý vězeň by měl mít přístup službám kvalifikovaného zubního lékaře. Dále je třeba zajistit, aby vězeňští lékaři měli možnost požádat o vyšetření specialistu. Vždy by měl být v pohotovosti lékař pro akutní případy. V areálu věznice by měl být vždy přítomen někdo způsobilý poskytnout první pomoc, nejlépe někdo s uznanou ošetřovatelskou kvalifikací. Nad poskytováním ambulantní péče by měl být vhodným způsobem vykonáván dohled zdravotnickým personálem; v mnoha případech není vhodné, aby záleželo jen na vězni, zda vyhledá následnou lékařskou péči.

1 Tento požadavek byl formulován následovně: každý nově příchozí vězeň má být neprodleně vyslechnut lékařem a podstoupit i psychologické vyšetření; v odůvodněných případech lze toto vyšetření provést později během dne, obzvláště v případech týkajících se vazby. Toto přijímací vyšetření může provést i plně kvalifikovaná zdravotní sestra a podat pak lékaři zprávu.

31 36. Tyto služby by měly být podpořeny plně vybavenou nemocniční službou ve vězeňské nebo v běžné nemocnici. V případě, že je péče poskytována v civilní nemocnici, vyvstává otázka zajištění bezpečnosti. V této souvislosti chce CPT zdůraznit, že vězni převezení do nemocnice, by neměli být z bezpečnostních důvodů fyzicky připoutáváni k nemocničnímu lůžku nebo k jiným kusům nábytku. Je třeba najít jiné způsoby, jak vyhovět požadavkům bezpečnosti; vytvoření zvláštního oddělení v nemocnici může být jedním z možných řešení. 37. V případě, kdy je potřebná hospitalizace nebo vyšetření specialistou v nemocnici, by měli být vězni transportováni dostatečně rychle a způsobem odpovídajícím jejich zdravotnímu stavu. b.

Rovnocennost péče i) všeobecné lékařství

38. Zdravotnická služba ve věznicích by měla zahrnovat lékařské ošetření, ošetřovatelské služby, ale i vhodné diety, fyzioterapii, rehabilitaci a další potřebnou speciální péči, za podmínek srovnatelných s těmi, jakých se dostává pacientům mimo věznice. Tomu by mělo odpovídat vybavení odpovídajícím lékařským, ošetřovatelským a technickým personálem, jakož i vhodné prostory, zařízení a technické vybavení. Měl by být zajištěn řádný dohled nad lékárnou a podáváním léků. Příprava léků by měla být vždy svěřena kvalifikovanému personálu (lékárník/ zdravotní sestra, atd.). 39. Pro každého pacienta by měla být založena zdravotnická dokumentace obsahující diagnostické informace, průběžnou zprávu o vývoji zdravotního stavu pacienta a o speciálních vyšetřeních, která podstoupil. V případě přemístění vězně by jeho zdravotnická dokumentace měla být předána lékařům v přijímacím zařízení. Dále by měl zdravotnický personál vést denní záznamy o zvláštních událostech, které se týkají jednotlivých pacientů. Tyto záznamy jsou užitečné, neboť poskytují celkový přehled o stavu zdravotní péče ve věznici a zároveň upozorňují na specifické problémy, které by mohly nastat. 40. Předpokladem pro bezproblémové fungování zdravotnické služby jsou pravidelná setkání lékařů a ošetřujícího personálu a vytvoření pracovního týmu pod vedením zkušeného lékaře odpovědného za tuto službu.

32 ii) psychiatrická péče 41. Ve srovnání s běžnou populací je mezi vězni zvýšený výskyt psychiatrických onemocnění. S ohledem na tuto skutečnost by měl být k zdravotnické službě každého vězeňského zařízení přiřazen psychiatr a vyškoleny v této oblasti by měly být i některé ze zdravotních sester. Počet členů lékařského a ošetřovatelského personálu, stejně jako uspořádání věznic by měly umožňovat provádění řádných farmakologických, psychoterapeutických a pracovně terapeutických programů. 42. CPT by chtěl vyzdvihnout úlohu vězeňské správy při včasném odhalování vězňů trpících některou z duševních poruch (například depresí, reakčními stavy, atd.) s ohledem na možnost provést vhodné změny v prostředí věznice. Toto lze podpořit tím, že část dozorců podstoupí vhodné zdravotnické školení. 43. Vězeň s duševním onemocněním by měl být umístěn v nemocničním zařízení, které je pro tyto účely náležitě vybaveno a disponuje řádně vyškoleným personálem. Tímto zařízením může být buď civilní psychiatrická léčebna, nebo speciálně vybavené psychiatrické zařízení v rámci vězeňského systému. Na jednu stranu se tvrdí, že z etického hlediska je často lepší, aby byli vězni hospitalizováni mimo vězeňský systém v institucích, za něž odpovídá veřejná zdravotnická služba. Na druhou stranu lze argumentovat tím, že začlenění psychiatrických léčeben do vězeňského systému umožňuje péči při optimálních bezpečnostních podmínkách a dovoluje intenzifikaci činností zdravotnických a sociálních služeb v rámci tohoto systému fungujících. Bez ohledu na zvolené řešení je třeba zajistit, aby zařízení pro poskytování psychiatrické péče mělo odpovídající kapacitu; příliš často totiž dochází k tomu, že potřebnému přemístění předchází dlouhá čekací doba. Přemístění pacienta do psychiatrického zařízení by mělo být považováno za otázku nejvyšší priority. 44. Duševně narušený a násilný pacient by měl být léčen za přísného dozoru a péče zdravotnického personálu, pokud je to vhodné, mohou u něj být aplikována sedativa. Použití prostředků fyzického omezení je ospravedlnitelné jen v mimořádných případech a vždy ho musí nejdříve výslovně schválit lékař nebo o něm musí být lékař okamžitě informován a požádán o souhlas. Prostředky fyzického omezení je třeba odstranit při nejbližší možné příležitosti. Nikdy by neměly být použity, nebo jejich použití prodlužováno, jako forma trestu. V případě použití prostředků fyzického omezení je třeba o takovém opatření učinit záznam do zdravotnické dokumentace pacienta i do zvláštního registru. Tyto záznamy musí obsahovat údaje o tom, kdy začalo a kdy skončilo použití tohoto prostředku, stejně jako okolnosti případu a důvody pro jeho použití.

33 c.

Souhlas pacienta a zachovávání důvěrnosti

45. Svobodný a informovaný souhlas patří spolu se zachováváním důvěrnosti k základním právům jednotlivce. Tato práva mají zásadní význam pro vytvoření ovzduší důvěry ve vztahu mezi lékařem a pacientem, zvláště to platí ve věznicích, kde vězni nemají možnost svobodné volby lékaře. i) souhlas pacienta 46. Pacientům je potřeba poskytnout veškeré podstatné informace (je-li to nezbytné, ve formě lékařské zprávy) týkající se jejich stavu, průběhu léčby a předepsaných léků. Pacienti by měli mít možnost konzultovat obsah jejich vězeňské zdravotnické dokumentace, ledaže to nelze doporučit z terapeutického hlediska. Měli by mít možnost si zažádat, aby tyto informace byly předány jejich rodinám, právním zástupcům nebo lékaři působícímu mimo věznici. 47. Každý pacient schopný vlastního úsudku má právo odmítnout léčbu nebo jakýkoli lékařský zákrok. Každé odchýlení se od této zásady by mělo vycházet ze zákona a vztahovat se na jednoznačně a striktně vymezené výjimečné okolnosti, které platí stejně pro celou společnost. Obtížná situace nastává typicky v případě, kdy je rozhodnutí pacienta v konfliktu s obecnou povinností lékaře poskytnout zdravotní péči. To se může přihodit například tehdy, když je pacient ovlivněn osobním přesvědčením (např. odmítá transfuzi krve), nebo v případech, kdy zamýšlí použít své tělo, případně se i hodlá zmrzačit, aby si vynutil splnění svých požadavků, na protest proti úřední moci nebo aby vyjádřil podporu určité věci. V případě protestní hladovky mají v některých zemích úřady nebo profesní organizace povinnost požadovat zásah lékaře za účelem zabránění smrti, jakmile nastanou vážné poruchy vědomí pacienta. V jiných zemích je pravidlem nechat toto rozhodnutí na odpovědném lékaři, poté co záležitost zkonzultuje a zváží veškeré důležité skutečnosti. 48. Pokud jde o otázku lékařských výzkumů na vězních, je nesporné, že v těchto případech je třeba nejvyšší opatrnosti s ohledem na riziko, že souhlas vězně může být ovlivněn jeho uvězněním. Měly by existovat pojistky, které zabezpečí, že vězeň poskytl svobodný a informovaný souhlas se svou účastí na výzkumu. Pro tuto oblast by měla platit stejná pravidla, jaká platí i pro veřejnost, spojená s účastí etické komise. CPT by chtěl dodat, že upřednostňuje výzkum zaměřený na vězeňskou patologii nebo epidemiologii nebo další aspekty specificky souvisící s podmínkami vězňů. 49. Jen se souhlasem vězňů by mělo docházet k jejich zapojování do vzdělávacích programů pro studenty.

34 ii) důvěrnost 50. Lékařské tajemství by mělo být ve věznicích zachováváno stejným způsobem jako u pacientů obecně. Vedení zdravotnické dokumentace je odpovědností lékaře. 51. Veškeré lékařské prohlídky vězňů (ať už vstupní nebo pozdější) by měly probíhat mimo doslech, a pokud lékař nepožaduje opak, i mimo dohled vězeňské služby. Vězni by měli být vyšetřováni individuálně a nikoli ve skupinách. d.

Preventivní péče

52. Působnost zdravotnických služeb ve věznicích by se neměla omezovat pouze na léčení nemocných. Měly by být pověřeny i úkoly v oblasti sociálního a preventivního lékařství. i) hygiena 53. Mezi další povinnosti zdravotnické služby ve věznici – případně vykonávanými společně s dalšími příslušnými orgány – patří dohled nad systémem podávání stravy (množství, kvalita, příprava a roznáška jídla) a hygienickými podmínkami (čistota oblečení a lůžkovin; přístup k tekoucí vodě; sanitární zařízení), stejně jako nad vytápěním, osvětlením a větráním cel. Je třeba rovněž věnovat pozornost pracovním podmínkám a pohybu na čerstvém vzduchu. Nezdravé prostředí, přeplněnost, dlouhodobá izolace a nečinnost mohou vyvolat potřebu lékařské pomoci pro jednotlivé vězně, nebo obecnou iniciativu směřující vůči odpovědnému orgánu. ii) přenosné nemoci1 54. Zdravotnický personál věznice by měl dbát na pravidelné informování vězňů i personálu věznice o přenosných chorobách (zejména o hepatitidě, AIDS, tuberkulóze a kožních infekcích). Tam, kde je to vhodné, by měla být provedena lékařská prohlídka osob, s nimiž má konkrétní vězeň zajištěn pravidelný kontakt (spoluvězni, vězeňský personál, častí návštěvníci). 55. Zejména v případě AIDS, by mělo být poskytováno odpovídající poradenství před každým testem a je-li to potřeba, i po něm. Vězeňský personál by měl být průběžně proškolován v otázkách týkajících se potřebných preventivních opatření i o přístupu k případům HIV pozitivních osob, a měl by dostávat vhodné instrukce pro účely zabránění diskriminace a zachování mlčenlivosti. 56. CPT dále zdůrazňuje, že neexistuje žádné lékařské odůvodnění pro izolaci HIV pozitivního vězně, který se cítí zdráv.2 1

Viz také "Výkon vazby a trestu", část "Přenosné nemoci". Později přeformulováno následovně: z lékařského hlediska neexistuje důvod k oddělení vězně pouze na základě toho, že je HIV pozitivní. 2

35 iii) prevence sebevražd 57. Prevence sebevražd je další záležitostí náležící do působnosti zdravotnické služby ve věznici. V rámci zařízení je potřeba zajistit řádnou informovanost o tomto problému a postarat se o to, aby byly přijata náležitá opatření. 58. Důležitou roli v této oblasti hrají vstupní lékařská vyšetření a celý přijímací proces; pokud jsou vhodně prováděny, mohou napomoci odhalit alespoň některé rizikové osoby a pomoci zmírnit úzkost, kterou pociťují všichni nově příchozí vězni. Personál věznice by měl být bez ohledu na konkrétní pracovní zařazení schopen rozeznat příznaky signalizující nebezpečí sebevraždy (což vyžaduje, aby byl v těchto dovednostech proškolen). V této souvislosti je třeba připomenout, že zvýšené riziko sebevraždy se vyskytuje v obdobích před a okamžitě po soudním přelíčení a u některých osob též před propuštěním na svobodu. 59. Osoba, u níž bylo identifikováno riziko sebevraždy, by měla být po potřebnou dobu podrobena zvláštnímu dohledu. Tyto osoby by navíc neměly mít přístup k předmětům, které by mohly použít ke spáchání sebevraždy (mříže, střepy, pásky, šňůrky atd.). Měly by být přijaty kroky pro to, aby byla zabezpečena řádná informovanost – v rámci daného zařízení i mezi více zařízeními navzájem (obzvláště mezi jejich zdravotnickými službami) – o osobách, které byly identifikovány jako potencionálně rizikové. iv) prevence násilí 60. Zdravotnické služby mohou přispívat k prevenci násilí mezi zadržovanými osobami systematickým vedením záznamů o zraněních a když je to potřeba, souhrnně informují příslušné orgány. Mohou poskytnout i informaci o jednotlivých případech, zpravidla však jen se souhlasem dotyčných vězňů. 61. Všechny známky násilí zjištěné u vězně při vstupní lékařské prohlídce by měly být zaznamenány v úplném rozsahu, společně s důležitými prohlášeními vězně a se závěry lékaře. Poté by měl být s touto zprávou vězeň seznámen. Stejný postup je třeba uplatnit vždy, když je u vězně prováděna lékařská prohlídka v souvislosti s násilím ve věznici (viz také odstavec 53 druhé obecné zprávy CPT: CPT/Inf (92) 3), nebo po jeho návratu do věznice poté, co byl pro účely vyšetřování dočasně svěřen do rukou policie. 62. Zdravotnická služba by měla vést pravidelné statistiky o zjištěných zraněních pro potřeby vedení věznice, ministerstva spravedlnosti atd.

36 v) sociální a rodinné vazby 63. Zdravotnická služba může pomoci zabránit rozpadu sociálních a rodinných vazeb, ke kterému často v souvislosti s uvězněním dochází. Měla by podporovat – ve spolupráci s orgány sociální péče – opatření, která příznivě působí k udržení kontaktu vězňů s vnějším světem, a to prostřednictvím dobře vybavených místností pro návštěvy, vhodných podmínek pro setkávání s rodinou, partnerem a dětmi, a udělování propustek k rodinným, profesním, vzdělávacím či sociokulturním účelům. Vězeňský lékař může podle okolností podniknout kroky k obstarání jednorázové platby nebo pokračující výplatu dávek sociálního pojištění pro vězně a jejich rodiny. e.

Humanitární pomoc

64. Je možné určit specifické kategorie obzvláště zranitelných vězňů. Zdravotnické služby ve věznicích by měly věnovat zvýšenou pozornost jejich potřebám. i) matka a dítě 65. Je všeobecně uznávanou zásadou, že děti by se neměly rodit ve věznici. Ze zjištění CPT vyplývá, že je tato zásada respektována. 66. Je třeba zabezpečit, aby matka s dítětem mohla trávit alespoň určitý čas. Jsou-li společně ve věznici, musí být umístěni v podmínkách vyhovujících jejich potřebám, nejlépe v zařízení podobném jeslím a pod dohledem personálu specializovaného na péči o novorozence a opatrování dětí v kojeneckém věku. Dlouhodobá opatření, zvláště pak oddělení dítěte od matky a jeho umístění mimo zařízení, je potřeba činit v každém jednotlivém případě na základě pedo-psychiatrických a medicínsko-sociálních posudků. ii) adolescenti 67. Adolescence je období, které se vyznačuje přetvářením lidské osobnosti, a proto si vyžaduje zvláštní úsilí ke zmírnění rizika dlouhodobé sociální nepřizpůsobivosti. Během pobytu ve vazbě by adolescentům mělo být umožněno zůstat na jednom místě, měli by mít u sebe osobní předměty a být umístěni v sociálně příznivých skupinách. Jejich denní režim by měl být založen na intenzivní činnosti zahrnující společensko-naučná setkání, sport, vzdělávání, přípravu na povolání, vycházky s doprovodem a dalších vhodných zájmových aktivitách.

37 iii) vězni s poruchami osobnosti 68. Mezi pacienty zdravotnické služby ve věznicích se vždy vyskytuje určitá část duševně nevyrovnaných, marginalizovaných jedinců, kteří v sobě nesou pozůstatky rodinných traumat, dlouhotrvající drogové závislosti, konfliktů s autoritami a další nepříznivé sociální zkušenosti. Mohou být násilničtí, mít sebevražedné sklony nebo se vyznačovat nepřijatelným sexuálním chováním, a po většinu času nejsou schopni se kontrolovat a postarat se o sebe. 69. Potřeby těchto vězňů nejsou ryze lékařské povahy, vězeňský lékař ovšem může podpořit vývoj sociálně-terapeutických programů pro tyto osoby ve vězeňských jednotkách, které jsou organizovány na komunitním principu a pod pečlivým dohledem. Jednotky tohoto typu mohou zmírnit pocity ponížení, pohrdání sebou samým a nenávisti, posílit jejich smysl pro odpovědnost a připravit je na návrat do společnosti. Další výhodou přímo plynoucí z takových programů je aktivní účast a anagažovanost vězeňského personálu. iv) vězni nezpůsobilí dalšího výkonu trestu 70. Typickými zástupci tohoto typu vězňů jsou ti, kteří trpí nevyléčitelnými chorobami s prognózou brzké smrti, osoby s vážnou chorobou, kterou není možno úspěšně léčit ve věznici, osoby s těžkým zdravotním postižením nebo pokročilého věku. Pokračující zadržování takových osob ve věznici pro ně může vyvolat nepřijatelnou situaci. V těchto případech je odpovědností vězeňského lékaře, aby zpracoval zprávu pro odpovědné činitele a navrhl alternativní opatření. f.

Profesní nezávislost

71. Zdravotnický personál v jakékoliv věznici je potenciálně vystaven riziku. Povinnost starat se o své pacienty (nemocné vězně) se může často dostat do konfliktu s pokyny vedení věznice a bezpečnostními opatřeními. Tyto skutečnosti mohou často vést k složitým etickým otázkám a rozhodnutím. Pro zaručení jejich nezávislosti v otázkách zdravotní péče by se měly podle názoru CPT podmínky zdravotnického personálu ve věznicích co nejvíce rovnat hlavnímu proudu poskytovatelů zdravotní péče ve společnosti. 72. Bez ohledu na oficiální pracovní postavení by se měl vězeňský lékař při svých rozhodnutích řídit výlučně lékařskými kritérii. Kvalitu a účinnost léčby by měla posuzovat jen kvalifikovaná lékařská instituce. Tato instituce by měla rovněž spravovat i disponibilní zdroje, naopak by tuto činnost neměly provádět orgány odpovědné za bezpečnost nebo správu zařízení.

38 73. Vězeňský lékař působí jako osobní lékař pacienta. V zájmu zachování dobrého vztahu mezi lékařem a pacientem by proto tento lékař neměl být žádán o potvrzení, zda je vězeň schopen výkonu trestu. Neměl by provádět ani osobní prohlídku nebo vyšetření pro úřední účely, kromě naléhavých případů, kdy není možné přivolat jiného lékaře. 74. Je třeba připomenout, že u vězeňského lékaře je již samotným vězeňským prostředím omezena jeho profesní svoboda: nemůže si svobodně vybírat své pacienty, stejně tak nemají na výběr vězni. Lékař musí dostát svému profesionálnímu závazku i tehdy, když pacient porušuje lékařská pravidla anebo se uchýlí k výhrůžkám či násilí. g.

Odborná způsobilost

75. Vězeňští lékaři a ošetřující personál musí mít speciální odborné znalosti, aby si byli schopni poradit s jednotlivými formami vězeňské patologie a přizpůsobit léčebné metody podmínkám ve věznici. Měly by být rozvíjeny zejména jejich odborné schopnosti zaměřené na předcházení násilí – a v případě potřeby též k jeho zvládnutí. 76. Při zajišťování dostatečného počtu personálu se často stává, že sestrám pomáhají i ošetřovatelé, z nichž někteří jsou získáváni z řad vězeňských dozorců. Předávání potřebných vědomostí je potřeba zajistit na všech úrovních prostřednictvím kvalifikovaného personálu, a tyto vědomosti by se měly pravidelně osvěžovat. Úlohu ošetřovatelů mohou v některých případech vykonávat i vězni. Nespornou výhodou takového postupu je to, že určité části vězňů je tak obstaráno užitečné zaměstnání. Přesto by to mělo být považováno jen za krajní řešení. Vězni by navíc nikdy neměli být zapojeni do podávání léků. 77. Závěrem by chtěl CPT vyjádřit svůj názor, že s ohledem na specifika poskytování lékařské péče ve vězeňském prostředí, by mohly existovat důvody pro zavedení speciálních studijních oborů pro lékaře i zdravotní sestry v podobě postgraduálního studia a pravidelného profesního vzdělávání.

39

IV. Cizí státní příslušníci zadržovaní na základě cizinecké legislativy Výňatek ze sedmé obecné zprávy [CPT/Inf (97) 10] A.

Předběžné poznámky

24. Delegace CPT se často setkávají s cizími státními příslušníky zbavenými svobody podle cizinecké legislativy (dále "zadržovaní cizinci"): osoby, kterým byl odepřen vstup do dotyčné země; osoby, které vstoupily do země nelegálně a byly následně odhaleny úřady země; osoby, jejichž povolení k pobytu vypršelo; žadatelé o azyl, jejichž zadržování je úřady považováno za nezbytné apod. V následujících odstavcích jsou popsány některé z hlavních problémů, kterým se CPT věnuje ve vztahu k těmto osobám. CPT doufá, že touto cestou dopředu a jasným způsobem upozorní vnitrostátní orgány na své názory týkající se zacházení se zadržovanými cizinci a také že všeobecně podnítí diskusi o této kategorii osob zbavených svobody. Výbor uvítá jakékoli poznámky k této části obecné zprávy. B.

Zařízení pro zadržování cizinců

25. Delegace CPT se setkaly se zadržovanými cizinci v nejrůznějších zařízeních s dozorem, od záchytných táborů na vstupních místech až po policejní stanice, vězeňské ústavy a specializovaná střediska pro jejich zadržování. Pokud jde o tranzitní a "mezinárodní" zóny na letištích, přesné právní postavení osob, jimž byl odepřen vstup do země a které byly umístěny v těchto zónách, je předmětem určité polemiky. CPT se při více příležitostech setkal s argumentem, že tyto osoby nejsou "zbaveny svobody", neboť mohou kdykoli opustit zónu tím, že nasednou na kterýkoliv mezinárodní let dle vlastního výběru. CPT však vždy zastával stanovisko, že pobyt v tranzitním nebo "mezinárodním" prostoru se může, za určitých okolností, rovnat zbavení svobody ve smyslu článku 5 (1)(f) Evropské úmluvy o lidských právech a tudíž spadá pod mandát Výboru. Rozsudek vydaný 25. června 1996 Evropským soudem pro lidská práva ve věci Amuur proti Francii možno považovat za potvrzení tohoto názoru. V tomto případu, který se týkal čtyř žadatelů o azyl držených 20 dní v tranzitní zóně letiště Paříž – Orly, Soud vyslovil, že "Pouhý fakt, že žadatelé o azyl mohou dobrovolně opustit zemi, kde si přejí požádat o azyl, nemůže vyloučit možnost omezení („atteinte“) svobody ...“ a rozhodl, že „zadržování žadatelů v tranzitní zóně ... se v praxi vzhledem k uloženým omezením rovnalo zbavení svobody“.

40 26. Záchytná zařízení v místech vstupu byla často shledána jako neadekvátní, obzvláště pro delší pobyt. Konkrétně se delegace CPT při několika příležitostech setkaly s osobami po celé dny zadržovanými v provizorních podmínkách v letištních halách. Je samozřejmé, že těmto osobám musí být poskytnuty odpovídající prostředky pro spánek, zajištěn přístup k zavazadlům a k vhodně vybaveným hygienickým a umývacím zařízením, a jednou za den umožněn pohyb na čerstvém vzduchu. Dále by jim měla být zaručena strava a v případě potřeby lékařská péče. 27. V některých zemích se delegace CPT setkaly s tím, že zadržovaní cizinci byli dlouhodobě (týdny a v některých případech i měsíce) zadržováni na policejních stanicích, kde museli snášet nevalné materiální podmínky, vyloučeni z jakékoli možnosti aktivity a občas nuceni sdílet celu s osobami podezřelými ze spáchání trestného činu. Takováto situace je neobhajitelná. CPT uznává, že vzhledem k povaze těchto případů může být někdy nezbytné, aby zadržovaní cizinci strávili nějaký čas v běžném zařízení na policejní stanici. Avšak podmínky na policejní stanici často – i když ne vždy – nebývají vhodné k dlouhodobému zadržování. Z těchto důvodů by se časové období, které stráví zadržovaní cizinci v takovýchto zařízeních, mělo zkrátit na absolutní minimum. 28. V některých případech se delegace CPT setkaly s tím, že zadržovaní cizinci jsou umístěni ve věznicích. I kdyby samotné podmínky zadržování těchto osob v dotyčném zařízení byly adekvátní – což neplatí pro každý případ – CPT považuje takový přístup za zásadně nesprávný. Věznice je z povahy věci nevhodné místo pro zadržování někoho, kdo není ani obviněn ani usvědčen ze spáchání trestného činu. Je pravda, že v některých výjimečných případech může být vhodné umístit zadržovaného cizince do věznice, pokud je známý jeho sklon k násilí. Dále zadržovaný cizinec, který potřebuje ústavní léčbu, může být dočasně umístěn ve vězeňském zdravotnickém zařízení v případě, že není dostupné jiné zabezpečené zdravotnické zařízení. Avšak takto zadržované osoby by měly být umístěny úplně odděleně od vězňů, ať už těch, kteří jsou ve vazbě, nebo odsouzených.

41 29. Podle názoru CPT by v případech, kdy se jeví jako nezbytné zbavit osoby svobody na déletrvající dobu na základě cizinecké legislativy, měly být tyto osoby umístěny ve střediscích zvláště vytvořených k tomuto účelu, skýtajících materiální podmínky a režim přiměřený jejich právnímu postavení a obsazených dostatečně kvalifikovaným personálem. Výbor s potěšením poznamenává, že tento přístup je ve smluvních státech stále více následován. Zjevně by takováto střediska měla poskytovat ubytování, které je přiměřeně zařízeno, čisté a v dobrém stavu, a které skýtá dostatečný životní prostor přiměřený počtu lidí zde umístěných. Dále je třeba věnovat pozornost úpravě a uspořádání prostorů, aby pokud možno nenavozovaly dojem vězeňského prostředí. Co se týče režimových aktivit, měly by zahrnovat vycházky na čerstvém vzduchu, přístup do společenské místnosti, k rádiu, televizi a novinám či časopisům, stejně jako k dalším vhodným druhům rekreace (stolní hry, stolní tenis). Čím delší je doba zadržování osob, tím pestřejší činnosti by měly být osobám poskytovány. Personál v těchto střediscích pro zadržované cizince má obzvláště obtížnou úlohu. Za prvé se nevyhnutelně vyskytnou komunikační problémy způsobené jazykovou bariérou. Za druhé bude mnoho zadržovaných osob těžko přijímat skutečnost, že byly zbaveny svobody, ačkoli nejsou podezřelé ze spáchání žádného trestného činu. Za třetí zde existuje riziko napětí mezi zadržovanými osobami různých národností nebo etnických skupin. Proto CPT klade důraz na to, aby dohlížející pracovníci v těchto střediscích byli pečlivě vybíráni a obdrželi vhodné zaškolení. Tito pracovníci by měli mít rozvinuté schopnosti mezilidské komunikace a zároveň by měli být dobře obeznámeni s odlišnými kulturami zadržovaných, a alespoň někteří z nich by měli mít příslušné jazykové dovednosti. Dále by měli být vyškoleni jak rozeznat možné příznaky stresových reakcí zadržovaných osob (ať už posttraumatické reakce nebo reakce vyvolané sociokulturními změnami) a jak činit vhodná opatření.

C.

Záruky během zadržování

30. Zadržovaní cizinci – stejně jako ostatní kategorie osob zbavených svobody – by měli mít hned od počátku jejich zadržování právo informovat o své situaci osobu podle vlastního výběru a mít přístup k právnímu zástupci a lékaři. Dále by měli být výslovně a bezodkladně poučeni v jazyce, kterému rozumí, o svých právech a o průběhu řízení, které se týká jejich případu. CPT si povšiml, že tyto požadavky jsou v některých zemích splněny, v jiných nikoli. Delegace se během návštěv často setkávaly zejména se zadržovanými cizinci, kteří prokazatelně nebyli plně informováni v jazyce, kterému rozumí o svém právním postavení. Aby byly překonány tyto obtíže, zadržovaným cizincům by se měl systematicky poskytovat dokument vysvětlující probíhající řízení a jejich práva. Tento dokument by měl být poskytován v jazycích nejběžněji používaných těmito osobami a v případě potřeby by mělo být umožněno využít služeb tlumočníka.

42 31. Právo na přístup k právnímu zástupci by mělo být zabezpečeno po celou dobu zadržování a zahrnovat jak právo hovořit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby, tak právo na jeho přítomnost při výslechu u příslušných úřadů. Ve všech zařízeních pro zadržované cizince by měl být zajištěn přístup k lékařské péči. Zvláštní pozornost by měla být věnována fyzickému a duševnímu stavu žadatelů o azyl, z nichž někteří byli v zemích původu vystaveni mučení nebo jinému špatnému zacházení. Právo na přístup k lékaři by mělo zahrnovat právo – pokud si tak zadržovaný přeje – být vyšetřen lékařem podle své volby; je ovšem možné od zadržovaného vyžadovat pokrytí výdajů tohoto dodatečného vyšetření. Obecně by zadržovaní cizinci měli mít oprávnění v průběhu svého zadržení udržovat kontakt s okolním světem a zvláště mít přístup k telefonu a právo přijímat návštěvy příbuzných a zástupců relevantních organizací.

D.

Riziko špatného zacházení po vyhoštění

32. Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání zahrnuje povinnost neposlat osobu do země, kde existuje důvodná obava, že by byla vystavena riziku mučení nebo špatného zacházení. To, zda smluvní strany naplňují tento požadavek, je samozřejmě předmětem zájmu CPT. Jaká je přesně role, kterou by se měl Výbor snažit hrát v souvislosti s touto otázkou? 33. Jakákoli oznámení adresovaná CPT ve Štrasburku osobami, které tvrdí, že mají být poslány do země, kde budou vystaveny riziku mučení nebo špatného zacházení, jsou okamžitě předložena Evropské komisi pro lidská práva.1 Komise má lepší možnosti než CPT přezkoumat tyto tvrzení a v případě potřeby přijmout preventivní opatření. Pokud zadržovaný cizinec (nebo jakákoli jiná osoba zbavená svobody) během setkání v průběhu návštěvy uvede, že má být poslán do země, kde bude vystaven riziku mučení nebo špatného zacházení, delegace CPT ověří, zda o tomto tvrzení byly informovány příslušné orgány a zda je mu věnována patřičná pozornost. Podle okolností může delegace požadovat, aby byla průběžně informována o stavu zadržované osoby a/nebo informovat zadržovanou osobu o možnosti upozornit na její případ Evropskou komisi pro lidská práva (a v tomto případě si ověřit, zda má tato osoba reálnou možnost podat stížnost ke Komisi).

1

Od 1. listopadu 1998: „Evropskému soudu pro lidská práva“.

43 34. Vzhledem k v zásadě preventivní funkci CPT, má Výbor sklon zaměřit svou pozornost na otázku, zda samotný proces rozhodování poskytuje dostatečné záruky proti tomu, aby osoby byly poslány do zemí, kde jim hrozí riziko mučení nebo špatného zacházení. V souvislosti s tím se CPT bude zajímat o to, zda řízení probíhající v souvislosti s těmito osobami jim poskytuje skutečnou možnost prezentovat svůj případ, a zda úředníci pověření vyřizováním těchto případů mají potřebné vzdělání a přístup k objektivním a nezávislým informacím o situaci v oblasti lidských práv v jiných zemích. Dále při uvážení možné důležitosti zájmů, které jsou v sázce, by podle názoru Výboru měla ještě před vykonáním rozhodnutí o vyhoštění z území státu existovat možnost se proti němu odvolat k nezávislému orgánu.

E.

Donucovací prostředky v kontextu vyhošťovacího řízení

35. Na závěr musí CPT poukázat na znepokojující zprávy z několika zemí o použití donucovacích prostředků při vyhošťování zadržovaných imigrantů. Tyto zprávy obsahují zvláště tvrzení o bití, spoutávání, ucpávání úst a podávání tišících léků proti vůli dotyčných osob. 36. CPT uznává, že bude mnohdy obtížné vynutit příkaz k vyhoštění cizího státního příslušníka, který je rozhodnut zůstat na území státu. Osoby pověřené vynucováním práva mohou být příležitostně nuceny použít sílu, aby vykonaly toto vyhoštění. Neměla by být však použita větší síla než je nezbytně nutná. Obzvláště nepřijatelné by bylo, kdyby vůči osobám, na které se vztahuje příkaz k vyhoštění, bylo použito fyzické násilí s cílem přesvědčit je, aby nastoupily do dopravního prostředku, nebo jako trest za to, že tak neučinily. Dále musí Výbor zdůraznit, že ucpávání úst je vysoce nebezpečné opatření. CPT by také chtěl zdůraznit, že poskytování léčiv osobám, které se mají podrobit vyhoštění, může být provedeno výlučně na základě lékařského rozhodnutí a v souladu s lékařskou etikou.

44

Letecká deportace cizích státních příslušníků Výňatek z třinácté obecné zprávy [CPT/Inf (2003) 35] 27. Od počátku své činnosti CPT zkoumal podmínky zadržování osob zbavených svobody podle cizinecké legislativy a touto problematikou se zabývala část sedmé obecné zprávy CPT (CPT/Inf (97) 10, body 24 až 36). CPT formuloval v této zprávě některá základní pravidla týkající se použití síly a donucovacích prostředků v rámci provádění deportace zadržovaných cizinců. 28. Návštěvy, které CPT uskutečnil od uveřejnění uvedené zprávy, mu umožnily zdokonalit své poznatky o postupech spojených s leteckou deportací cizích státních příslušníků. V průběhu návštěv se CPT zaměřil na metody zahrnující nucenou deportaci s eskortou1 a na několik případů na které byl upozorněn, především v souvislosti s úmrtím deportované osoby, s mírou používání donucovacích prostředků a/nebo tvrzeními o špatném zacházení. CPT neomezil své zkoumání pouze na postupy uplatňované při nástupu do letadla a během letu; monitoroval mnoho dalších aspektů, jako zadržování před deportací, kroky směřující k přípravě návratu zadržovaného cizince do země určení, opatření k zajištění vhodného výběru a zaškolení příslušníků eskorty, vnitřní a vnější mechanismy pro monitorování chování příslušníků eskort při deportacích, opatření přijatá po neúspěšném pokusu o deportaci atd. 29. Aby se mohl CPT podrobněji seznámit s postupy a prostředky v průběhu deportace, obstaral si patřičné pokyny a směrnice. Zároveň získal i mnohé další dokumenty (statistiky týkající se deportace, příkazy k eskortě, zprávy o incidentech, zprávy opatřené v rámci právního procesu, zdravotní potvrzení apod.) a prozkoumal používání donucovacích prostředků v průběhu deportace. CPT rovněž provedl podrobné rozhovory v různých zemích s vedoucími útvarů odpovědných za deportaci a s osobami, které měly být deportovány, z nichž některé byly vráceny do zadržovacích zařízení po neúspěšném pokusu o deportaci.

1

Postupy při deportaci se klasifikují podle více faktorů, jako například míra použití síly, druh použitých donucovacích prostředků, počet členů eskorty deportované osoby atd. Například v jedné z nedávno navštívených zemí se rozlišuje mezi odjezdem, při kterém není kladen žádný odpor, nuceným odjezdem bez použití eskorty a nuceným odjezdem s použitím eskorty. Nejproblematičtějšími postupy byly všeobecně ty, při kterých existovala kombinace použití síly, různých donucovacích prostředků a nasazení velkého počtu příslušníků eskorty až do příjezdu deportované osoby do země určení.

45 30. Po svých návštěvách vypracoval CPT několik směrnic, které by dotyčné země měly dodržovat. Aby Výbor podpořil obecné používání těchto směrnic ve všech smluvních státech, rozhodl se sestavit soubor nejdůležitějších pravidel a vytvořit k nim komentář, jak je provedeno níže. Následující pravidla musí být samozřejmě chápána ve světle zásadního závazku státu neposlat osobu do země, kde existuje důvodná obava, že může být vystavena riziku mučení nebo špatného zacházení. 31. CPT uznává, že bude mnohdy obtížné a stresující vykonat příkaz k deportaci vůči cizímu státnímu příslušníku, který je rozhodnut, že zůstane na území státu. Ve světle všech pozorování CPT v různých zemích – a obzvláště na základě prozkoumání řady záznamů o deportaci, které obsahovaly tvrzení o špatném zacházení – je jasné, že letecké deportace jsou spojené s prokazatelným rizikem nelidského a ponižujícího zacházení. Toto riziko existuje jak během příprav k deportaci, tak během samotného letu; je neodmyslitelnou součástí omezujících prostředků/metod a riziko je ještě větší, když tyto prostředky/metody jsou používány ve vzájemné kombinaci. 32. Na začátku by mělo být připomenuto, že je zcela nepřijatelné, aby vůči osobám, na které se vztahuje příkaz k vyhoštění, bylo použito fyzické násilí za účelem je přesvědčit, aby nastoupily do dopravního prostředku nebo jako trest za to, že tak neučinily. CPT vítá skutečnost, že v navštívených zemích je toto pravidlo obsaženo v mnoha předpisech vydaných pro tuto oblast. Například některé předpisy, které CPT prozkoumal, zakazují použití donucovacích prostředků za účelem potrestání cizince kladoucího odpor, nebo použití prostředků způsobujících zbytečnou bolest. 33. Je jasné, že jednou z klíčových otázek spojených s deportací, je použití síly a donucovacích prostředků příslušníky eskorty. CPT uznává, že tito příslušníci jsou někdy nuceni použít síly a donucovacích prostředků, aby účinně vykonali deportaci, ale síla a donucovací prostředky by měly být použity jen v nezbytné míře. CPT vítá skutečnost, že v některých zemích se použití síly a donucovacích prostředků během deportace průběžně přezkoumává z pohledu jejich zákonnosti, přiměřenosti a vhodnosti.

46 34. Otázka použití síly a donucovacích prostředků začíná být aktuální v okamžiku, kdy je zadržovaná osoba puštěna z cely, ve které je držena před deportací (ať už je cela umístěna v areálu letiště, v záchytném táboře, věznici nebo policejní stanici). Postupy používané příslušníky eskorty k znehybnění osob vůči kterým mají být omezující prostředky – jako ocelová pouta nebo umělohmotné pásky – použity, si zaslouží zvláštní pozornost. Většinou jsou zadržované osoby schopny klást silný fyzický odpor bránící nasazení pout. V případě, kdy se příslušníci eskorty setkají s odporem, úplně znehybní zadrženou osobu tak, že ji položí na zem obličejem dolů, aby jí mohli nasadit pouta. Držení osoby v této pozici, obzvlášť když příslušníci eskorty tlačí svou vahou na různých místech těla zadržované osoby (tlak na hrudním koši, tlak koleny na zádech, znehybnění krku) a dotyčná osoba se tomu vzpírá, je spojené s rizikem poziční asfyxie.1 Podobné riziko existuje, když je deportovaná osoba umístěna na sedadlo v letadle, začne klást odpor a příslušníci eskorty ji za použití síly nutí předklonit se a dát hlavu mezi kolena, čímž se jí silně stlačuje hrudní koš. V některých zemích je použití síly k tomu, aby byla osoba přinucena se předklonit na sedadle v dopravním prostředku tímto způsobem zakázáno a tato metoda znehybnění osoby je povolena pouze tehdy, pokud je to naprosto nezbytné k tomu, aby byl uskutečněn konkrétní, krátký a oprávněný zákrok, jako nasazení, zkontrolování nebo sundání pout a jen po dobu nezbytně nutnou k tomuto účelu. CPT jednoznačně poukazuje na to, že použití síly a/nebo donucovacích prostředků způsobilých vyvolat poziční asfyxii je nutné se vyhnout vždy, kdy je to možné a použití těchto prostředků ve výjimečných případech se musí řídit instrukcemi, jejichž cílem je minimalizovat zdravotní riziko pro dotčenou osoby. 35. CPT se zájmem zaznamenal předpisy platné v některých zemích, podle nichž musí být omezující prostředky odstraněny během letu (od okamžiku, kdy letadlo vzlétne). Pokud výjimečně musí být omezující prostředky ponechány, protože deportovaná osoba pokračuje v agresivním chování, příslušníci eskorty by měli být poučeni, aby přikryli cizincovy končetiny dekou (takovou, která je běžně vydávána cestujícím), aby ukryli omezující prostředky před ostatními cestujícími. Na druhou stranu takové pokyny, jež byly donedávna uplatňovány v jedné z navštívených zemí v souvislosti s nejproblematičtějšími deportacemi, kdy dotyčné osoby byly nuceny používat plenky a během celého letu jim nebylo povoleno použít toaletu kvůli jejich údajné nebezpečnosti, nemohou vést k jiné než ponižující situaci.

1

Viz zejména „Positional Asphyxia – Sudden Death“ (Poziční asfyxie – náhlá smrt), US Department of Justice (Ministerstvo spravedlnosti USA), červen 1995, a průběh konference “Safer Restraint” v Londýně z dubnu 2002 pod záštitou Police Complaints Authority (www.pca.gov.uk).

47 36. S cílem předejít výše zmíněnému riziku poziční asfyxie, CPT systematicky doporučil úplný zákaz použití prostředků, které by mohly způsobit částečné nebo úplné ucpání dýchacích cest (nosu a/nebo úst). Vážné incidenty, ke kterým došlo během deportací v různých zemích v posledních deseti letech, poukazují na značné riziko ohrožení života při použití těchto metod (ucpávání úst a/nebo nosu lepící páskou, přikládání polštářku nebo vycpané rukavice na obličej, tlačení obličeje proti opěradlu předního sedadla apod.) CPT upozornil smluvní strany na nebezpečí metod tohoto druhu už v roce 1997 ve své sedmé zprávě. Konstatuje, že tato praxe je dnes výslovně zakázána v mnoha smluvních státech a vyzývá další státy, které tak ještě neučinily, aby bezodkladně zavedly závazné předpisy v tomto ohledu. 37. Je zásadní, aby se v případě nouzové situace během letu nekladly překážky záchraně deportované osoby. Proto musí být možné na pokyn posádky odstranit jakékoli prostředky omezující svobodu pohybu deportované osoby. V úvahu by mělo být vzato také zdravotní riziko spojené s tzv. "syndromem ekonomické třídy" týkající se osob, které jsou po dlouhou dobu připoutány ke svému sedadlu.1 38. Po návštěvách některých zemí způsobily obavy CPT obzvláště dvě konkrétní záležitosti: nošení masek příslušníky deportační eskorty a užívání paralyzujících nebo dráždících plynů při přesunu zadržovaných cizinců z cely do letadla. Podle názoru CPT nikdy neexistují takové bezpečnostní důvody, které by ospravedlnily nošení masek eskortou během deportace. Tato praxe je vysoce nežádoucí, protože může mimořádně ztížit zjišťování, kdo je odpovědný za případné špatné zacházení. CPT má také velmi vážné výhrady k používání paralyzujících nebo dráždících plynů pro účely získání kontroly nad zadržovanými cizinci, kteří kladou odpor, aby je bylo možno přemístit z jejich cel do letadel. Použití těchto plynů ve velmi stísněných prostorách, jaké představují cely, znamená evidentní riziko pro zdraví zadržované osoby i personálu. Personál by měl být školen v používání jiných technik k zvládnutí zadržované osoby, která klade odpor (např. manuálních technik nebo používání štítů).

1 Viz zejména „Frequency and prevention of symptomless deep-vein thrombosis in long-haul flights: a randomised trial“ (Výskyt a prevence bezsymptomové hluboko-žilní trombózy při dlouhých letech: randomizovaný pokus), John Scurr et al, The Lancet, Vol. 357, 12. května 2001.

48 39. Některé případy, které se objevily v průběhu deportace upozornily na důležitost lékařského vyšetření před tím, než je rozhodnutí o deportaci vykonáno. Toto preventivní opatření je zvlášť nezbytné v případě, kdy se předpokládá použití síly a/nebo zvláštních prostředků. Podobně i všechny osoby, jejichž deportace byla neúspěšná, musí projít lékařským vyšetřením ihned poté, co jsou vráceny na místo zadržení (ať už na policejní stanici, do věznice nebo speciálního zařízení pro cizince). V takovém případě bude možné ověřit zdravotní stav dotyčné osoby a pokud to bude nezbytné, vydat potvrzení o jakýchkoli zraněních. Takové opatření by mohlo také chránit příslušníky eskorty před bezdůvodnými obviněními. 40. Během mnoha návštěv se CPT setkal s tvrzeními, že zadržovaným cizincům byl injekčně podán lék se zklidňujícím nebo sedativním účinkem, aby se předešlo problémům při jejich deportaci. Na druhou stranu Výbor zpozoroval, že v některých zemích existují předpisy, které zakazují podávání zklidňujících nebo jiných léků k ovládnutí osoby proti její vůli. CPT se domnívá, že podávání léčiv osobě, která má být deportována, musí být vždy prováděno na základě lékařského rozhodnutí přijatého v souvislosti s tímto konkrétním případem. S výjimkou jednoznačně a přísně vymezených výjimečných okolností, by se léky měly podávat jen s informovaným souhlasem dotyčné osoby. 41. Zásahům zahrnujícím deportaci zadržovaných cizinců musí vždy předcházet opatření, jejichž cílem je pomoci zorganizovat osobám jejich návrat, zejména s ohledem na jejich rodinu, zaměstnání a psychologickou podporu. Je velmi důležité, aby zadržovaní cizinci byli informováni dostatečně dlouho dopředu o budoucí deportaci, aby se s ní mohli psychologicky vyrovnat a mohli informovat osoby, které by o ní měly vědět a připravit si své osobní věci. CPT vypozoroval, že neustálá hrozba nucené deportace visící nad zadržovanými, kteří neobdrželi předchozí informace o datu jejich deportace, jim může přivodit stav úzkosti, který může vyvrcholit v průběhu deportace a vyústit v agresi a stav rozrušení. V této souvislosti CPT zaznamenal, že v některých zemích, které navštívil, působila u orgánů odpovědných za provádění deportace psychosociální služba, kterou tvořily psychologové a sociální pracovníci, kteří byli odpovědní zejména za přípravu zadržovaných příslušníků k deportaci (prostřednictvím nepřetržitého dialogu, kontaktování rodiny v zemi určení atd.). Je samozřejmé, že CPT vítá tyto iniciativy a vyzývá ty státy, které tak ještě neučinily, aby zřídily takovéto služby.

49 42. Řádný výkon deportačních operací závisí do velké míry na kvalitě eskortujícího personálu. Je jasné, že příslušníci eskorty musí být vybíráni s mimořádnou péčí a musí projít vhodným specifickým výcvikem s cílem minimalizovat riziko špatného zacházení. Praxe států, které Výbor navštívil, byla často nesmírně vzdálená tomuto požadavku. V některých zemích však byl zabezpečen speciální výcvik (použití donucovacích prostředků a metod, řízení stresu a konfliktů atd.). Pozitivní efekt přinesly i některé řídící strategie jako např. vytvoření eskorty z příslušníků, kteří se dobrovolně přihlásili, v kombinaci s povinným střídáním (aby se předešlo syndromu únavy z této práce a riziku spojenému s rutinou a zajistil jistý emocionální odstup příslušníků od vykonávaných operativních činností) a poskytnutím specializované psychologické podpory členům eskorty na jejich žádost. 43. Zřízení vnitřních a vnějších monitorovacích mechanismů v oblasti tak citlivé jako představují letecké deportace je nanejvýš důležité. CPT s politováním zjistil, že v mnoha zemích byly specifické monitorovací mechanismy zřízeny až poté, co došlo k několika vážným případům, například v podobě úmrtí deportovaných osob. 44. Deportace musí být pečlivě zdokumentovány. Základním požadavkem je, aby příslušné útvary vedly kompletní spisy a záznamy o všech deportacích, které vykonávají. Zvláštní pozornost by měla být věnována informacím o neúspěšných pokusech o deportaci a systematicky by se měly zaznamenávat zejména důvody upuštění od výkonu deportace (rozhodnutí přijaté eskortním týmem na příkaz vedení, odmítnutí ze strany kapitána letadla, násilný odpor deportované osoby, žádost o azyl atd.). Záznamy by měly zahrnovat informace o všech incidentech a každém použití donucovacích prostředků (pouta na ruce, pouta na nohy, použití technik sebeobrany, přinesení deportované osoby na palubu atd.) Také je možno zvážit použití jiných prostředků, například audiovizuálních, které jsou používány v některých navštívených zemích zejména pro deportace, u nichž se předpokládá, že budou problematické. Kromě toho mohou být nainstalovány v různých místech bezpečnostní kamery (přístupové chodby k celám, trasa, kterou eskorta a deportovaná osoba procházejí k vozidlu určenému pro převoz k letadlu atd.) 45. Je také užitečné, když je průběh každé deportace, u níž je možno předvídat obtíže, monitorován vedoucím příslušného útvaru, který ji může kdykoliv přerušit. V některých z navštívených zemí CPT shledal, že příslušníci vnitřních kontrolních orgánů policie vykonávali náhodné kontroly, jak při přípravě na deportaci, tak v průběhu letu. Navíc v určitém – ovšem jen malém – počtu případů, nastoupili příslušníci kontrolních orgánů do letadla inkognito a monitorovali deportovanou osobu a eskortu až do příjezdu na místo určení. CPT může tyto iniciativy, které jsou v současnosti v Evropě ojedinělé, pouze přivítat. Dále chce CPT zdůraznit roli, kterou hrají vnější kontrolní orgány (včetně soudních), ať už národní nebo mezinárodní, při prevenci špatného zacházení během deportací. Tyto orgány by měly pečlivě sledovat veškerý vývoj v této oblasti, s obzvláštním zřetelem na používání síly a donucovacích prostředků a ochranu základních práv letecky deportovaných osob.

50

V. Nedobrovolné umístění v psychiatrických zařízeních Výňatek z 8. obecné zprávy [CPT/Inf (98) 12] A.

Úvodní poznámky

25. Úkolem CPT je přezkoumat zacházení se všemi skupinami osob, jež byly zbaveny svobody na základě úředního rozhodnutí, včetně osob s problémy s duševním zdravím. Proto je Výbor častým návštěvníkem psychiatrických zařízení nejrůznějšího typu. K navštíveným zařízením patří psychiatrické léčebny, které vedle dobrovolných pacientů přijímají také nedobrovolně hospitalizované osoby, jež se na základě občanskoprávního řízení mají podrobit psychiatrické léčbě. CPT navštěvuje rovněž zařízení (specializované kliniky, zvláštní oddělení všeobecných nemocnic atd.) pro osoby, jejichž umístění do psychiatrického zařízení bylo nařízeno v trestním řízení. Psychiatrická zařízení pro vězně, kteří v průběhu svého uvěznění duševně onemocněli, jsou rovněž předmětem pozornosti CPT, bez ohledu na to, jsou-li součástí vězeňského systému nebo civilní psychiatrické instituce. 26. Když se CPT ve své třetí obecné zprávě zabýval problematikou zdravotnických služeb ve věznicích (srov. CPT/ Inf (93) 12, odstavce 30 až 77), vymezil řadu obecných kritérií, kterými by se mělo její poskytování řídit (přístup k lékaři, rovnocennost péče, souhlas pacienta a zachovávání důvěrnosti, preventivní zdravotní péče, profesní nezávislost a odborná způsobilost). Tato kritéria se vztahují i na nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrických zařízeních. V následujících odstavcích budou popsány některé konkrétní problémy, kterým CPT věnuje pozornost v případě osob, které jsou nedobrovolně hospitalizovány v psychiatrických zařízeních1. CPT doufá, že tímto jednoznačně seznámí příslušné orgány se svým pohledem na zacházení s těmito osobami; Výbor by uvítal připomínky k této části své obecné zprávy.

1

Pokud jde o psychiatrickou péči o vězně, je potřeba odkázat na odstavce 41 až 44 třetí obecné zprávy CPT.

51 B.

Předcházení špatnému zacházení

27. S ohledem na své pověření musí být hlavní prioritou CPT při návštěvě psychiatrických zařízení, zjistit, zda existují jakékoli známky úmyslného špatného zacházení s pacienty. Takové náznaky bývají nalezeny jen zřídka. CPT by chtěl oficiálně konstatovat, že u převážné většiny pracovníků ve většině psychiatrických zařízení, která jeho delegace navštívily, pozoroval obětavý přístup v rámci péče o pacienty. Tato situace si v některých případech zasluhuje zvláštní ocenění vzhledem k nízkému počtu zaměstnanců a omezenému množství zdrojů, které má personál k dispozici. Přesto vlastní pozorování CPT v psychiatrických zařízeních a zprávy z jiných zdrojů svědčí o tom, že v nich čas od času dojde k úmyslnému špatnému zacházení s pacienty. V další části bude CPT věnovat větší pozornost otázkám, které úzce souvisejí s předcházením špatnému zacházení (např. donucovací prostředky, mechanismus podávání stížností, kontakt s vnějším světem, vnější kontrola). V této fázi je třeba učinit některé poznámky, pokud jde o výběr pracovníků a jejich kontrolu. 28. Práce s duševně nemocnými a mentálně postiženými osobami je pro všechny složky personálu náročná. V této souvislosti je třeba podotknout, že personálu zajišťujícímu zdravotní péči pomáhají v jeho každodenní práci často ošetřovatelé; v některých zařízeních je navíc značná část personálu vyčleněna na výkon dozoru. Informace, které má CPT k dispozici, naznačují, že k případnému úmyslnému špatnému zacházení v psychiatrických zařízeních dochází spíše ze strany tohoto pomocného personálu, než ze strany lékařů nebo kvalifikovaného ošetřujícího personálu. Vzhledem k náročnému charakteru jeho práce je nezbytné, aby pomocný personál získal před započetím své činnosti přiměřenou odbornou přípravu a měl možnost dalšího vzdělávání i při výkonu zaměstnání. Kromě toho by měl být při plnění svých úkolů kontrolován kvalifikovanými zdravotnickými pracovníky a podléhat jejich pokynům. 29. V některých zemích se CPT setkal s praxí přijímaní určitých pacientů nebo vězňů ze sousedních vězeňských zařízení jako pomocných pracovníků pro psychiatrická zařízení. Výbor má vážné výhrady k tomuto postupu, který by měl být používán pouze jako nejkrajnější východisko. Je-li takový postup nevyhnutelný, měla by být činnost dotčených osob průběžně kontrolována kvalifikovaným zdravotnickým personálem. 30. Je rovněž nutné, aby existovala náležitá preventivní opatření na ochranu určitých psychiatrických pacientů před jinými pacienty, kteří jim mohou ublížit. To vyžaduje mimo jiné nepřetržitou přítomnost přiměřeného počtu personálu, a to i v noci a o víkendech. Krom toho musí být přijata speciální preventivní opatření pro zvláště zranitelné pacienty, například mentálně postižení a/nebo duševně nemocní adolescenti by neměli být ubytováni společně s dospělými pacienty.

52 31. K prevenci špatného zacházení může rovněž ve velké míře přispět náležitá kontrola všech kategorií zaměstnanců ze strany vedení. Musí být jasně řečeno, že fyzické a psychické týrání pacientů je nepřípustné a bude tvrdě postihováno. Obecně musí vedení zajistit, aby terapeutická role personálu v psychiatrických zařízeních nebyla považována za druhořadou oproti otázkám bezpečnosti. V souvislosti s tím je potřeba přehodnocovat i pravidla a praktiky, které mohou vést k vytvoření napjaté atmosféry mezi pacienty a personálem. Ukládání pokut zaměstnancům v případě útěku pacienta je takovým druhem opatření, které může mít negativní vliv na ovzduší uvnitř psychiatrického zařízení.

C.

Životní podmínky a léčba pacientů

32. CPT důkladně zkoumá životní podmínky a léčbu pacientů; nedostatky v těchto oblastech mohou rychle vést k situacím, které lze označit jako „nelidské a ponižující zacházení“. Cílem by mělo být zajištění takových materiálních podmínek, které umožňují poskytování léčby a péči o pacienty; v psychiatrické terminologii: vytvoření pozitivního terapeutického prostředí. To je důležité nejen pro pacienty, ale také pro zaměstnance pracující v psychiatrických zařízeních. Dále musí být pacientům zajištěna patřičná léčba a péče, jak psychiatrická, tak somatická; s ohledem na zásadu rovné péče by měla být lékařská a ošetřovatelská péče poskytovaná pacientům umístěným v psychiatrickém zařízení nedobrovolně srovnatelná s péčí poskytovanou dobrovolným psychiatrickým pacientům. 33. Kvalita životních podmínek a léčby pacienta nutně závisí i na dostupných prostředcích. CPT uznává, že v obdobích značných ekonomických potíží budou muset určité ústupky provést i zdravotnická zařízení. CPT však chce vzhledem ke skutečnostem zjištěným při některých návštěvách zdůraznit, že při péči v institucích, v kterých stát zabezpečuje péči o osoby a/nebo nad nimi vykonává dohled, musí být vždy zaručeny určité základní životní potřeby. K nim patří dostatečná strava, topení a ošacení, a ve zdravotnických zařízeních i přiměřené zásobení léky. životní podmínky 34. Vytvoření pozitivního terapeutického prostředí v první řadě znamená zajištění dostatečné obytné plochy na jednoho pacienta a přiměřené osvětlení, topení a větrání, udržovaní zařízení v uspokojivém stavu a plnění požadavků nemocniční hygieny. Zvláštní pozornost by měla být věnována výzdobě pokojů pacientů a společných místností, s cílem zabezpečit vizuální stimulaci pacientů. Pacienti by podle možností měli mít k dispozici toaletní stolek a skříň, mělo by jim být umožněno ponechat si některé osobní předměty (fotografie, knihy atd.). Je potřeba zdůraznit význam uzamykatelných prostor, kde si mohou pacienti své osobní věci uchovávat; absence takové možnosti může negativně ovlivnit jejich pocit bezpečí a autonomie.

53 Sociální zařízení by pacientům měla umožnit zachovat určitou míru soukromí. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat potřebám starších a/nebo zdravotně postižených pacientů. Například toalety, které pacientovi neumožňují se posadit, jsou pro tyto pacienty zcela nevhodné. Stejně tak musí být k dispozici předměty základního nemocničního vybavení, které personálu umožní poskytnout náležitou péči (včetně osobní hygieny) pacientům upoutaným na lůžko; nedostatečná vybavenost může způsobit žalostné podmínky. Rovněž je třeba podotknout, že praxe pozorovaná v některých psychiatrických zařízeních, kde byli pacienti vždy oblečení jen do pyžama/nočních košil, nevede k posílení osobní identity a sebeúcty. Individualizace oblečení by měla tvořit součást terapeutického procesu. 35. Strava pacientů je dalším aspektem jejich životních podmínek, kterému CPT věnuje zvláštní pozornost. Jídlo musí být nejen v dostatečném množství a kvalitě, ale musí být pacientům podáváno v uspokojivých podmínkách. Mělo by být k dispozici potřebné vybavení umožňující podávat stravu při správné teplotě. Kromě toho by se jídlo mělo konzumovat slušným způsobem; v této souvislosti je potřeba zdůraznit, že možnost vykonávat činnosti každodenního života – jako je konzumace jídla u stolu s pomocí řádného příboru – představuje integrální součást programů psychosociální rehabilitace pacientů. Faktorem, který by neměl být přehlížen, je též způsob servírování jídla. Měly by být zohledněny i zvláštní požadavky zdravotně postižených osob týkající se podávání jídla. 36. CPT vyjadřuje jednoznačnou podporu trendu rušit velkokapacitní ložnice pro pacienty, který vypozoroval v některých zemích; ubytování v takových prostorách je stěží slučitelné se standardy moderní psychiatrie. Zabezpečení ubytovací struktury založené na malých skupinách je důležitým faktorem pro zachování/obnovení pacientovy důstojnosti i klíčovým prvkem každé politiky směřující k psychologické a sociální rehabilitaci pacienta. Struktury tohoto typu rovněž ulehčují rozdělování pacientů pro terapeutické účely do příslušných kategorií. Podobně CPT podporuje stále rozšířenější praxi umožnit pacientům, kteří si to přejí, přístup do jejich pokojů i během dne a nenutit je, aby se museli zdržovat ve společných prostorách s ostatními pacienty.

54 léčba 37. Psychiatrická léčba by měla být založena na individuálním přístupu, což znamená, že pro každého pacienta je vypracován vlastní léčebný plán. Jeho součástí by měla být široká škála rehabilitačních a terapeutických aktivit, včetně pracovní terapie, skupinové terapie, individuální psychoterapie, výtvarného umění, divadla, hudby a sportu. Pacienti by měli mít pravidelný přístup do vhodně vybavených místností pro zájmovou činnost a mít denně umožněn pohyb na čerstvém vzduchu; je rovněž žádoucí, aby jim byla nabídnuta možnost vzdělávání a vhodné práce. CPT se příliš často setkává s tím, že tyto základní složky efektivní psychosociální rehabilitační léčby nejsou dostatečně zabezpečeny nebo zcela chybí, a že se léčba poskytovaná pacientům skládá převážně z podávání léků. Tato situace může být důsledkem absence dostatečně kvalifikovaného personálu a vhodného zařízení, nebo přetrvávající filosofie založené na tom, že pacienti jsou pod dohledem. 38. Je samozřejmé, že podávání psychofarmak představuje často nezbytnou součást léčby pacientů trpících duševní poruchou. Musí však existovat postupy zabezpečující, že předepsané léky jsou skutečně podávány a že je zaručeno pravidelné zásobování potřebnými léčivy. CPT pozorně zjišťuje i všechny možné příznaky zneužívání medikace. 39. Elektrokonvulzivní terapie (ECT) je uznávanou formou léčby psychiatrických pacientů, kteří trpí určitými poruchami. Je však potřeba zabezpečit, aby ECT vyhovovala léčebnému plánu pacienta a aby její provádění bylo doprovázeno přiměřenými ochrannými opatřeními. CPT zvláště znepokojují případy používání ECT v její nemodifikované podobě (tj. bez anestézie a uvolnění svalů); tato metoda již není v moderní psychiatrické praxi považována za přijatelnou. Kromě rizika zlomenin a jiných nepříznivých zdravotních následků je takový postup ponižující pro pacienty i pro personál. ECT by proto měla být vždy prováděna v modifikované podobě. ECT musí být vykonávána mimo dohled ostatních pacientů (pokud možno v místnosti určené a vybavené pro tento účel) personálem, který má pro používání této léčby zvláštní průpravu. Použití ECT by mělo být zaznamenáno ve zvláštním registru. Pouze tak může vedení nemocnice jednoznačně identifikovat všechny nežádoucí praktiky a projednat je s personálem.

55 40. Dalším základním požadavkem je pravidelné přezkoumání zdravotního stavu pacienta a každého předepsání léků. To mimo jiné umožňuje, přijímat informované rozhodnutí o případném propuštění z ústavní léčby nebo o přeložení pacienta do méně omezujícího prostředí. O každém pacientovi by měla být vedena osobní a důvěrná zdravotnická dokumentace. Ta by měla obsahovat nejen diagnostické informace (včetně výsledků každého specializovaného vyšetření, kterému se pacient podrobil) ale i průběžnou zprávu o psychickém a fyzickém zdravotním stavu pacienta a jeho léčbě. Pacient musí mít možnost do dokumentace nahlédnout, ledaže to není vhodné z terapeutického hlediska, může požadovat, aby v dokumentaci obsažené informace byly zpřístupněny jeho rodině nebo právnímu zástupci. Dále by měla dokumentace být v případě přemístění poskytnut lékařům v přijímacím zařízení; v případě propuštění by měla být dokumentace zaslána – se souhlasem pacienta – ošetřujícímu lékaři mimo zařízení. 41. Pacienti by měli být zásadně v situaci, která jim umožňuje poskytnout svobodný a informovaný souhlas s léčbou. Nedobrovolná hospitalizace osoby v psychiatrickém zařízení nemůže být chápána jako oprávnění k léčbě bez souhlasu dotčené osoby. Z toho vyplývá, že každý duševně způsobilý pacient, ať dobrovolný nebo nedobrovolný, by měl mít možnost léčbu nebo jiný lékařský zákrok odmítnout. Každé odchýlení od tohoto základního principu je možné jen na základě zákona a může se vztahovat jen na jasně a úzce vymezené výjimečné případy. Souhlas s léčbou může být pochopitelně považován za svobodný a informovaný pouze tehdy, když se zakládá na úplných, přesných a srozumitelných informacích o stavu pacienta a navrhované léčbě; popis ECT jako „spánkové terapie“ je příkladem neúplné a nepřesné informace o této léčbě. Všem pacientům by proto měly být systematicky poskytovány relevantní informace o jejich stavu a navrhované léčbě. Příslušné informace (výsledky vyšetření atd.) by jim měly být poskytnuty i po ukončení léčby.

56 D.

Personál

42. Personální zabezpečení by mělo být přiměřené z hlediska početního stavu pracovníků, kategorií zaměstnanců (psychiatři, všeobecní lékaři, zdravotní sestry, psychologové, pracovní terapeuti, sociální pracovníci atd.), ale i z hlediska praxe a odborné přípravy. Nedostatky v personálním zabezpečení často vážně oslabují veškeré snahy nabídnout aktivity popsané v odstavci 37; navíc mohou vést, i přes dobré úmysly a upřímnou snahu službu konajícího personálu, k vysoce rizikovým situacím pro pacienty. 43. CPT v některých zemích zjistil překvapivě nízký počet kvalifikovaných psychiatrických sester mezi ošetřovatelským personálem v psychiatrických zařízeních a nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců k provádění aktivit sociální terapie (obzvláště pracovních terapeutů). Zavedení specializovaného vzdělání pro ošetřující personál v psychiatrických zařízeních by mělo značný vliv na kvalitu péče. Vedlo by zvláště k vytvoření terapeutického prostředí, které by kladlo menší důraz na medikaci a fyzikální terapii. 44. V předcházející části byly formulovány připomínky k personálním otázkám, zvláště k pomocnému personálu (odstavce 28-31). CPT však věnuje velkou pozornost také postoji lékařů a ošetřujícího personálu. Výbor zjišťuje především projevy skutečného zájmu o vytvoření terapeutického vztahu s pacienty. Ověřuje též, zda nejsou zanedbáváni pacienti, kteří by mohli být považováni za obtížné nebo za pacienty bez rehabilitačního potenciálu. 45. Stejně jako v ostatních zdravotnických zařízeních je důležité, aby se různé kategorie pracovníků psychiatrického oddělení pravidelně setkávaly a pod vedením odpovědného lékaře vytvořily tým. Tímto způsobem se rozpoznají a prodiskutují každodenní problémy a usměrní se jejich řešení. Absence takové možnosti může mezi zaměstnanci vyvolat frustraci a zášť. 46. Vnější stimulace a podpora jsou důležité pro zajištění toho, aby personál psychiatrických zařízení nebyl příliš izolován. V této souvislosti je nanejvýš žádoucí, aby jeho členům byla nabídnuta možnost dalšího vzdělávání mimo zařízení, stejně jako možnost dočasného přeložení. Podobně by měla být podporována přítomnost nezávislých osob (např. studentů a vědců) a externích orgánů (srovnej článek 55) v psychiatrických zařízeních.

E.

Omezující prostředky

47. V každém psychiatrickém zařízení může být příležitostně potřebné fyzicky omezit neklidné a/nebo násilné pacienty. Vzhledem k možnosti zneužití a špatného zacházení je tato oblast pro CPT předmětem obzvláštního zájmu. Fyzické omezení pacientů by se mělo řídit jednoznačně vymezenými pravidly. Tato pravidla by měla jasně stanovit, že při snaze zvládnout neklidného nebo násilného pacienta je potřeba nejprve použít jiné než fyzické techniky (např. verbální pokyny) a pokud je nutné fyzické omezení, mělo by se v zásadně omezovat jen na manuální kontrolu.

57 Personál v psychiatrických zařízeních by měl být vyškolen v používání verbálních i manuálních technik zvládání neklidných nebo násilných pacientů. Ovládání příslušných dovedností umožňuje personálu i v obtížných situacích co nejpřiměřenější reakci, čímž se významně sníží riziko zranění pro pacienty i personál. 48. Používání prostředků fyzického omezení (popruhy, svěrací kazajky atd.) je ospravedlnitelné jen velmi zřídka a vždy musí být výslovně nařízeno lékařem nebo o něm musí být lékař neprodleně informován, aby ho mohl schválit. Je-li potřeba výjimečně použít prostředků fyzického omezení, musí být tyto při nejbližší příležitosti odstraněny; nikdy by neměli být použity, nebo jejich použití prodlužováno, jako forma trestu. CPT se příležitostně setkává s psychiatrickými pacienty, u kterých byly omezující prostředky použity po dobu několika dní; Výbor zdůrazňuje, že pro něco takového neexistuje žádné terapeutické ospravedlnění a podle jeho názoru to lze považovat za špatné zacházení. 49. V této souvislosti musí být zmíněna také izolace (tzn. umístění do zvláštní místnosti) násilných nebo jinak „nezvladatelných“ pacientů – postup, který má v psychiatrii dlouhou historii. V moderní psychiatrické praxi existuje jednoznačný trend vyhýbat se izolaci pacientů a CPT s potěšením konstatuje, že se od tohoto opatření v mnoha zemích upouští. Pokud se izolace pacientů nadále používá, měla by při ní být dodržována jasně vymezená pravidla, která především stanoví: druh případů, při kterých ji lze užít; cíle, které mají být dosaženy; délku trvání a povinnost pravidelného přehodnocení; existenci přiměřeného lidského kontaktu; nutnost zvláště bdělého dohledu personálu. Izolace by nikdy neměla být použita jako forma trestu. 50. Každý případ fyzického omezení pacienta (manuální kontrola, použití prostředků fyzického omezení, izolace) by měl být zaznamenán ve zvláštním registru (stejně jako v pacientově dokumentaci). Záznam musí obsahovat čas, kdy opatření započalo a skončilo, okolnosti případu, důvody pro použití opatření, jméno lékaře, který jej nařídil nebo schválil a výčet všech zranění, která utrpěli pacienti nebo členové personálu. Významně se tím ulehčí zvládání podobných incidentů i dohled nad mírou jejich výskytu.

58 F.

Záruky při nedobrovolné hospitalizaci

51. Z důvodu své zranitelnosti vyžadují duševně nemocné a mentálně postižené osoby velkou pozornost, aby se zabránilo takovému chování – nebo opomenutí – které by narušilo jejich pohodu. Z toho vyplývá, že nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrickém zařízení by vždy měly provázet náležité záruky. Jedna z nejdůležitějších z těchto záruk – svobodný a informovaný souhlas s léčbou – již byla zdůrazněna (viz odstavec 41). nařízení hospitalizace 52. Řízení, ve kterém je rozhodováno o nedobrovolné hospitalizaci, by mělo poskytovat záruky nezávislosti a nestrannosti i objektivního odborného lékařského posouzení. Obzvláště pokud jde o nařízení hospitalizace v civilním řízení, musí být toto rozhodnutí v řadě zemí vydáno soudním orgánem (nebo ho takový orgán musí v krátké lhůtě potvrdit) na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Účast soudního orgánu na nařízení hospitalizace se však automaticky nepředpokládá ve všech zemích. Doporučení Výboru ministrů č. R (83) 2 o právní ochraně osob, které trpí duševní poruchou a jsou nedobrovolně hospitalizovány, umožňuje oba přístupy (stanovuje však zvláštní záruky pro případ, že je nařízení hospitalizace svěřeno jinému než soudnímu orgánu). Parlamentní shromáždění znovu zahájilo diskusi na toto téma; svým doporučením 1235 (1994) o psychiatrii a lidských právech se přiklání k tomu, aby byla nedobrovolná hospitalizace nařizována soudem. Osoba, která je nedobrovolně hospitalizována v psychiatrickém zařízení na základě rozhodnutí jiného než soudního orgánu, musí mít v každém případě právo podat návrh na zahájení soudního řízení a požádat soud o urychlené posouzení zákonnosti jejího zadržování v ústavu. záruky během hospitalizace 53. Při přijetí do ústavu by měl každý pacient i jeho rodina dostat vysvětlující brožuru o běžném provozu ústavu a informace o právech pacientů. Všem pacientům, kteří nejsou schopni obsahu brožury porozumět, by měla být poskytnuta potřebná pomoc. Mezi další záruky proti špatnému zacházení v psychiatrických institucích, stejně jako na dalších místech, kde se nacházejí osoby zbavené svobody, patří účinný mechanismus podávání stížností. Měly by existovat procedury, které pacientům umožní podání formální stížnosti k jednoznačně určenému orgánu a důvěrnou komunikaci s příslušným orgánem mimo ústav. 54. Udržování kontaktů s vnějším světem má zásadní význam nejen pro zabránění špatnému zacházení, ale je důležité i z terapeutického hlediska.

59 Pacienti by měli mít možnost posílat a přijímat korespondenci, mít přístup k telefonu a přijímat návštěvy svých příbuzných a přátel. Měl by být zaručen důvěrný přístup k právnímu zástupci. 55. CPT přikládá značný význam i pravidelným návštěvám nezávislého externího orgánu (např. soudce nebo inspekční výbor), který je odpovědný za dohled nad péčí o pacienty. Tento orgán by měl být zejména oprávněn hovořit s pacienty bez přítomnosti třetí osoby, bezprostředně přijímat všechny jejich stížnosti a činit potřebná doporučení. propuštění 56. Nedobrovolná hospitalizace v psychiatrickém zařízení by měla skončit ihned, jakmile to umožní duševní stav pacienta. Z toho důvodu by měla být nutnost hospitalizace pravidelně přehodnocována. Je-li nařízena nedobrovolná hospitalizace na určitou dobu, která může být prodloužena na základě psychiatrického posudku, vyplývá toto přehodnocení přímo z podmínek hospitalizace. Nedobrovolná hospitalizace však nemusí být časově omezena, zejména v případě osob, které byly nedobrovolně hospitalizovány v psychiatrickém zařízení na základě trestního řízení a jsou považovány za nebezpečné. Není-li stanovena určitá doba trvání nedobrovolné hospitalizace, měla by se nutnost dalšího pobytu v ústavu v pravidelných intervalech automaticky přehodnocovat. Krom toho by měl mít pacient možnost sám v přiměřených intervalech požádat o posouzení potřeby jeho hospitalizace soudním orgánem. 57. Ačkoli již pokračování nedobrovolné hospitalizace nemusí být nezbytné, může být u pacienta stále zapotřebí léčba a/nebo ochranné prostředí ve vnějším prostředí. V této souvislosti CPT ve více zemích zjistil, že pacienti, jejichž zdravotní stav již nevyžaduje, aby byli zadržováni v psychiatrickém zařízení, přesto v takovém zařízení i nadále zůstávají, protože neexistuje odpovídající péče/možnost bydlení mimo ústav. Skutečnost, že tyto osoby jsou nadále zbaveny svobody v důsledku absence vhodných externích zařízení, je velmi znepokojivá.

60 G.

Závěrečné poznámky

58. Organizační struktura zdravotnických zařízení pro osoby s psychickými poruchami je v různých zemích rozdílná a její určení je samozřejmě věcí každého státu. CPT však upozorňuje na tendenci většího množství zemí snižovat počet lůžek ve velkých psychiatrických zařízeních a budovat jednotky pro péči o duševní zdraví na komunitním základě. Výbor to považuje za velmi pozitivní vývoj, za podmínky, že je v těchto jednotkách zajištěna uspokojivá kvalita péče. V současnosti se všeobecně uznává, že velká psychiatrická zařízení představují výrazné riziko institucionalizace pacientů i personálu, zejména nacházejí-li se na odlehlých místech. To může mít nepříznivý vliv na léčbu pacientů. Léčebné programy, které využívají kompletní škály psychiatrické léčby, lze mnohem snadněji uplatnit v malých jednotkách, které se nacházejí v blízkosti hlavních městských center.

61

VI. Mladiství zbavení svobody Výňatek z deváté obecné zprávy (CPT/Inf (99) 12) Předběžné poznámky 20. V předešlých zprávách CPT stanovil kritéria, jimiž se řídí při návštěvách v různých zařízeních zadržujících osoby, mezi něž patří policejní stanice, věznice, zařízení pro cizince a psychiatrická zařízení. Výbor uplatňuje tato kritéria v rozsahu, v jakém jsou přiměřená i ve vztahu k mladistvým (tj. osobám mladších 18 let) zbaveným svobody. Bez ohledu na důvod zbaveni svojí svobody jsou ovšem mladiství vždy zranitelnější než dospělí. Proto je třeba věnovat zvláštní důraz tomu, aby byla odpovídajícím způsobem zajištěna ochrana jejich fyzické i duševní pohody. Pro zdůraznění významu, který CPT připisuje předcházení špatnému zacházení s mladistvými zbavenými svobody, se Výbor rozhodl věnovat tuto kapitolu své deváté obecné zprávy diskuzi o některých specifických otázkách, které v této oblasti sleduje. V následujících odstavcích Výbor uvádí několik záruk proti špatnému zacházení, které by podle jeho názoru měly být poskytnuty všem mladistvým zbaveným svobody, následně se pak zaměřuje na podmínky, které by měla splňovat zařízení pro zadržování mladistvých. CPT doufá, že tímto způsobem příslušné orgány jednoznačným způsobem seznámí se svými názory, jak má být s těmito osobami zacházeno. Stejně jako v předcházejících letech by Výbor uvítal připomínky k této části své obecné zprávy. 21. Výbor též zdůrazňuje, že všechny standardy, které vypracovává pro tuto oblast, by se měly považovat za doplnění standardů stanovených v mnoha dalších mezinárodních dokumentech včetně Úmluvy o právech dítěte z roku 1989, Standardních minimálních pravidel OSN pro výkon spravedlnosti u mladistvých z roku 1985 (Pekingská pravidla), Pravidel OSN na ochranu mladistvých zbavených svobody z roku 1990 a Směrnic OSN o prevenci kriminality mladistvých z roku 1990 (Rijádských směrnic). Výbor by chtěl také vyjádřit podporu jednomu z ústředních principů obsažených ve výše uvedených dokumentech – že mladiství by měli být zbaveni svobody pouze v krajním případě a na co nejkratší dobu (viz čl. 37 b Úmluvy o právech dítěte a pravidla 13 a 19 Pekingských pravidel).

62 Záruky proti špatnému zacházení s nezletilými 22. Vzhledem ke svému mandátu je nejvyšší prioritou CPT během návštěv v zařízeních, kde se nacházejí mladiství zbavení svobody, zjišťovat, zda mladiství nejsou vystaveni úmyslnému špatnému zacházení. Z dosavadních zjištění Výboru vyplývá, že ve většině navštívených zařízeních k tomu dochází poměrně zřídka. 23. Avšak stejně jako u dospělých, se i u mladistvých jeví, že jsou vystaveni většímu riziku úmyslného špatného zacházení na policejních stanicích než na jiných místech, kde se nacházejí osoby zbavené svobody. Delegace CPT skutečně více než jednou získaly věrohodné důkazy o tom, že mezi osobami, které policisté mučili anebo s nimi jinak špatně zacházeli, byli i mladiství. V této souvislosti Výbor zdůrazňuje, že největší riziko mučení a jiného špatného zacházení existuje v době bezprostředně po zbavení svobody. Z toho vyplývá, že je nezbytné, aby všechny osoby zbavené svobody (včetně mladistvých) měly od prvního okamžiku, kdy jsou nuceny zůstat na policii, právo uvědomit příbuzného nebo jinou třetí osobu o jejich zadržování, právo na přístup k právnímu zástupci a právo na přístup k lékaři. Kromě těchto významných záruk dále některé právní řády uznávají, že v důsledku zvýšené zranitelnosti mladistvých je třeba přijmout i další preventivní opatření. Mezi ně patří zavedení oficiální povinnosti policistů zajistit, aby o zadržování mladistvého byla informována vhodná osoba (bez ohledu na to, zda o to mladistvý požádá nebo ne). V některých případech nemohou policisté vyslýchat mladistvého, pokud není přítomna vhodná osoba a/nebo právník. CPT tento přístup vítá. 24. V mnoha navštívených zařízeních bylo delegacím CPT řečeno, že pro personál není neobvyklé uštědřit příležitostně „výchovné facky“ mladistvým, kteří se špatně chovají. Výbor má za to, že v zájmu prevence špatného zacházení by měly být všechny formy tělesného trestání formálně zakázány, stejně tak by mělo být od jejich používání upuštěno v praxi. Prohřešky proti kázni ze strany chovanců by měly být řešeny pouze na základě předepsaných disciplinárních pravidel. 25. Zkušenosti výboru rovněž ukazují, že k případům špatného zacházení s mladistvými dochází častěji v důsledku nedostatečné ochrany dotčených osob před týráním, než v úmyslné snaze způsobit jim utrpení. Důležitým prvkem v jakékoliv strategii prevence takového zacházení je dodržování zásady, že mladiství by měli být umísťováni odděleně od dospělých. Porušení této zásady je zahrnuto v následujících příkladech pozorovaných CPT: dospělí vězni mužského pohlaví byli umístěni do cel pro mladistvé chlapce často s úmyslem, aby v nich udržovali pořádek, nezletilé dívky byly umisťovány spolu s dospělými vězeňkyněmi, mladiství psychiatričtí pacienti byli umístěni společně s chronicky nemocnými dospělými pacienty.

63 Výbor uznává, že mohou nastat výjimečné situace (např. kdy jsou děti a rodiče drženi společně jako zadržovaní cizinci), kdy je jednoznačně v nejlepším zájmu mladistvých, aby nebyli od konkrétních dospělých odděleni. Společné umístění mladistvých a dospělých, kteří nejsou příbuzní, vede nutně k možnosti dominance a využívání nezletilých dospělými. 26. Smíšený personál je jednou z dalších záruk proti špatnému zacházení v místech zadržování mladistvých. Přítomnost mužského i ženského personálu může mít příznivý dopad na atmosféru v zařízení a na posílení pocitu normálnosti v místě zadržování. Smíšený personál umožňuje také odpovídající personální zajištění pro plnění citlivých úkolů z hlediska pohlaví, jako provádění osobních prohlídek. V tomto ohledu by Výbor chtěl zdůraznit, že osobní prohlídku osob zbavených svobody by bez ohledu na jejich věk měl provádět personál stejného pohlaví a že jakákoliv prohlídka, při které se musí zadržená osoba svléknout, by se měla konat mimo dohled personálu opačného pohlaví; tyto zásady platí tím spíše v případě mladistvých. 27. Konečně v mnoha zařízeních delegace CPT pozorovaly, že příslušníci dozorujícího personálu, kteří byli v přímém kontaktu s mladistvými, nosili obušky takovým způsobem, aby byly viditelné. Tato praxe nepřispívá k budování pozitivního vztahu mezi personálem a chovanci. Pokud je to možné, dozorující personál by neměl nosit obušky vůbec. Pokud je to považováno za nevyhnutelné, CPT doporučuje nosit je tak, aby nebyly viditelné. Zařízení pro zadržování mladistvých 1. úvod 28. Dle názoru CPT by všichni mladiství, kteří jsou zbaveni svobody, protože jsou obviněni nebo odsouzeni pro trestný čin, měli být umístěni v zařízeních zvláště určených pro osoby tohoto věku, s režimem přizpůsobeným jejich potřebám a personálem, který absolvoval odbornou přípravu pro zacházení s nezletilými. Péče o mladistvé zbavené svobody navíc vyžaduje zvláštní úsilí, zaměřené na snížení rizika dlouhodobé sociální nepřizpůsobivosti. To vyžaduje interdisciplinární přístup využívající dovedností řady odborníků (zahrnující učitele, školitele a psychology) takovým způsobem, aby byly naplněny individuální potřeby mladistvých v rámci vzdělávacího a socioterapeutického prostředí, které v nich vyvolává důvěru.

64 2. materiální podmínky zadržování 29. Dobře navržené zařízení pro zadržování mladistvých vytváří pozitivní a individualizované podmínky pro mladé osoby zbavené svobody. Prostory určené na spaní a pro bydlení mladistvých by měly mít odpovídající velikost, měly by být dobře osvětleny a odvětrávány, řádně vybaveny nábytkem, pěkně vyzdobeny a nabízet vhodné vizuální podněty. Pokud to neodporuje bezpečnostním pravidlům, mělo by být mladistvým povoleno mít při sobě rozumné množství osobních věcí. 30. CPT dodává, že v některých zařízeních zjistil sklon přehlížet osobní hygienické potřeby zadržovaných žen, včetně mladistvých dívek. Pro tuto populaci zadržovaných osob je zvláště důležitý přístup k sanitárním zařízením a umývárnám, jakož i poskytování hygienických potřeb, jako jsou hygienické vložky. Opomenutí zajistit tyto základní náležitosti může samo o sobě představovat ponižující zacházení. 3. režimové aktivity 31. Ačkoliv je nedostatek smysluplné činnosti škodlivý pro kteréhokoliv vězně, je zvláště škodlivý u mladistvých, kteří mají zvýšenou potřebu fyzické aktivity a intelektuálních podnětů. Mladistvým zbaveným svobody by měl být nabídnut komplexní program vzdělávání, sportu, odborné přípravy, rekreace a dalších smysluplných aktivit. Tělesná výchova by měla představovat důležitou součást tohoto programu. Je zvláště důležité, aby dívky a ženy zbavené svobody měly stejný přístup k těmto aktivitám jako chlapci a muži. CPT se nadmíru často setkával s tím, že nezletilým dívkám byly nabízeny aktivity, které byly považovány za „vhodné“ na základě stereotypu (jako např. šití nebo ruční práce), zatímco chlapci mohli získat přípravu na povolání podstatně odbornější povahy. V této souvislosti chce Výbor vyjádřit souhlas se zásadou vyjádřenou v pravidle 26.4 Pekingských pravidel, podle něhož je třeba vyvinout maximální úsilí na zabezpečení toho, aby se mladistvým ženám zbaveným svobody „v žádném případě neposkytovala menší péče, ochrana, pomoc, horší zacházení a odborná příprava, než mladým pachatelům mužského pohlaví. Musí se jim zabezpečit rovné zacházení.“ 32. Režim mnoha zařízení pro zadržování mladistvých, navštívených Výborem, zahrnoval různé motivační programy, které umožňovaly mladistvým získat dodatečné výhody za dobré chování. Není úlohou CPT, aby se vyjadřoval k sociálně-vzdělávací hodnotě těchto programů. Věnuje ovšem obzvláštní pozornost náplni základního režimu, který je nabízen nezletilým v rámci takových programů a tomu, zda způsob hodnocení jejich pokroku (nebo propadu) v daném programu poskytuje odpovídající záruky proti svévolným rozhodnutím personálu.

65 4. personální otázky 33. Dozor nad mladistvými zbavenými svobody a péče o ně představují obzvláště náročnou úlohu. Pracovníci, kteří mají tuto úlohu plnit, by měli být pečlivě vybíráni s ohledem na jejich osobní zralost a schopnost vyrovnat se s nároky kladenými na práci s touto věkovou skupinu a na zajištění jejího blaha. Měli by mít zejména zájem o práci s mladými lidmi a být schopni vést a motivovat mladistvé, kteří jsou jim svěřeni. Všichni pracovníci tvořící personál, včetně těch, kteří vykonávají čistě dozorovou funkci, by měli být odborně školeni jak při přípravě na výkon tohoto povolání, tak průběžné, a měli by mít možnost využít odpovídající vnější podpory a supervize při plnění svých povinností. Vedení těchto zařízení by navíc mělo být svěřeno osobám s nadprůměrnými vlohami pro řízení, jež mají schopnost se efektivně vyrovnat s komplexními a protichůdnými požadavky, které na ně kladou jak mladiství, tak personál. 5. kontakt s vnějším světem 34. CPT přikládá značnou důležitost udržování dobrých kontaktů všech osob zbavených svobody s vnějším světem. Vedoucím principem by měla být podpora kontaktů s vnějším světem; jakékoliv omezení těchto kontaktů by mělo být odůvodněno výlučně bezpečnostními, dostatečně závažnými důvody nebo s ohledem na nedostatek zdrojů. Aktivní podpora tohoto kontaktu může být přínosná zejména pro mladistvé zbavené svobody, z nichž mnozí mohou mít problémy s chováním spojené s citovou deprivací nebo nedostatkem sociálních dovedností. CPT by chtěl také zdůraznit, že omezení nebo zákaz kontaktu nezletilých s vnějším světem by nikdy nemělo být používáno jako disciplinární opatření. 6. disciplína 35. Na místech, kde se nacházejí mladiství zbavení svobody, se takřka bez výjimky uplatňují disciplinární sankce za špatné chování. V této souvislosti CPT vyjadřuje zvláštní znepokojení nad praxí izolace mladistvých za podmínek, které připomínají samovazbu. Toto opatření může ohrozit jejich fyzickou a/nebo psychickou integritu. Výbor má za to, že k tomuto opatření by se mělo přistupovat jen ve zvláště výjimečných případech. Pokud jsou mladiství drženi izolovaně od ostatních, musí se tak dít jen po co nejkratší možnou dobu a v každém případě jim musí být zajištěn odpovídající lidský kontakt, přístup k četbě a umožněn pohyb na čerstvém vzduchu v trvání nejméně jedné hodiny denně.

66 Všechna disciplinární řízení vztahující se na mladistvé by měla být doplněna formálními zárukami a být řádně zaznamenána. Zvláště pak by mladiství měli mít právo vyjádřit se k přestupku, kterého se měli dopustit, a měli by mít možnost odvolat se k nadřízené autoritě proti všem sankcím, které jim byly uloženy. Všechny podrobnosti týkající se sankcí by měly být zaznamenány v registru vedeném každým zařízením, kde se nacházejí mladiství zbavení svobody. 7. postupy pro podávání stížností a inspekce 36. Účinné postupy pro podávání stížností a inspekce jsou základními zárukami proti špatnému zacházení v zařízeních pro mladistvé. Mladiství by měli mít možnost podávat stížnosti jak v rámci administrativního systému zařízení, tak mimo něj a měli by mít právo se důvěrně obrátit na příslušný orgán. CPT také přikládá zvláštní důležitost pravidelným návštěvám všech zařízení pro mladistvé nezávislým orgánem (například výborem provádějícím návštěvy nebo soudcem) s oprávněním přijímat – a v případě potřeby řešit – stížnosti mladistvých a provádět inspekci ubytovacích a ostatních prostor zařízení. 8. medicínské otázky 37. Při zkoumání otázky zdravotnických služeb ve věznicích ve své třetí obecné zprávě (CPT/Inf (93) 12, odstavce 30 až 77), CPT vytyčil několik kritérií, kterými se řídí (přístup k lékaři, rovnocennost péče, souhlas pacienta a zachovávání důvěrnosti, preventivní zdravotní péče, profesionální nezávislost a odborná způsobilost). Tato kritéria se ve stejné míře uplatňují na zařízení pro zadržování mladistvích. 38. Je pochopitelné, že CPT věnuje zvláštní pozornost specifickým zdravotním potřebám mladistvích zbavených svobody. Je zvláště důležité, aby byly zdravotnické služby poskytované nezletilým neoddělitelnou součástí interdisciplinárního (zdravotně-psychologicko-sociálního) programu péče. To mimo jiné znamená, že by zde měla být úzká koordinace mezi prací zdravotnického personálu zařízení (lékaři, sestry, psychologové atd.) a ostatních odborníků (zahrnující sociální pracovníky a učitele), kteří přicházejí do pravidelného kontaktu se zadržovanými. Cílem by mělo být zajistit, aby zdravotní péče poskytovaná mladistvým zbaveným svobody tvořila součást kompletní podpůrné a terapeutické sítě. Je také žádoucí, aby program péče v zařízení byl vypracován v písemné formě a poskytnut všem zaměstnancům, po kterých je požadováno, aby se do něj zapojili.

67 39. Se všemi mladistvými zbavenými svobody by měl lékař provést řádný pohovor a prohlédnout je co nejdříve po přijetí do zařízení, které je určeno k jejich zadržování. Pokud nenastanou zvláštní okolnosti, měl by pohovor/vyšetření proběhnout v den přijetí. Nehledě na to, může být pro nově příchozího mladistvého prvním kontaktem se zdravotnickou službou plně kvalifikovaná sestra, která podá zprávu lékaři. Řádně provedené lékařské vyšetření by mělo být schopno identifikovat mladistvé osoby s potencionálními zdravotními problémy (např. drogovou závislost, sebevražedné sklony). Včasná identifikace těchto problémů ulehčí přijímání účinných preventivních kroků v rámci zdravotně-psychologicko-sociálního programu péče v zařízení. 40. Dále by měl být samozřejmostí důvěrný přístup všech nezletilých zbavených svobody k lékaři v jakémkoliv čase, bez ohledu na režim (včetně disciplinární izolace), kterému jsou podřízeni. Rovněž by měl být zajištěn přiměřený přístup k rozličným formám specializované lékařské péče včetně zubaře. 41. Zdravotnická služba v jakémkoliv místě zadržování by se neměla omezovat na péči o nemocné pacienty; měla by být odpovědná také za sociální a preventivní léčbu. CPT by chtěl v této souvislosti zdůraznit dva aspekty, které se zvláště týkají mladistvých zbavených svobody, jmenovitě odpovídající výživu a zajišťování zdravotní výchovy. Zdravotnický personál by měl hrát aktivní úlohu při kontrole kvality stravy, která je chovancům poskytována. To je zejména důležité pro mladistvé, kteří ještě nemuseli dosáhnout maxima svého tělesného růstu. V těchto případech může být následek nedostatečné výživy rychle patrný a může být vážnější než u těch, kteří již dosáhli plné tělesné zralosti. Je také všeobecně uznáváno, že nezletilí zbavení svobody mají sklony k rizikovému chování zejména vzhledem k drogám (včetně alkoholu) a sexu. Vzhledem k tomu je zajištění zdravotní výchovy důležitým prvkem preventivní zdravotní péče. Součástí tohoto programu by především mělo být poskytnutí informací o rizicích zneužívání drog a o přenosných nemocech.

68

VIII. Ženy zbavené svobody Výtah z desáté obecné zprávy [CPT/Inf (2000) 13] Předběžné poznámky 21. V několika předchozích zprávách CPT vysvětlil kritéria, kterými se řídí při své činnosti v rozličných místech, kde jsou zadržovány osoby – policejní stanice, věznice, zařízení pro zadržování cizinců, psychiatrické léčebny a zařízení pro mladistvé. Výbor samozřejmě uplatňuje výše zmíněná kritéria jak vůči ženám, tak vůči mužům zbaveným svobody. Nicméně ve všech členských státech Rady Evropy tvoří ženy poměrně malou menšinu osob zbavených svobody. S ohledem na tuto skutečnost může být pro státy velice nákladné zabezpečit zvláštní podmínky pro zadržované ženy. Často se proto stává, že jsou ženy umísťovány jen do malého počtu zařízení (které se někdy nacházejí daleko od jejich domova a závislých dětí), v prostorách původně projektovaných na zadržování mužů (kteří někdy sdílí prostory s ženami) . Vzhledem k těmto okolnostem je nutno vytvoření bezpečného a slušného prostředí pro ženy zbavené svobody věnovat zvláštní pozornost. Pro zdůraznění významu, který připisuje prevenci špatného zacházení se ženami zbavenými svobody, se CPT rozhodl věnovat tuto kapitolu svojí desáté souhrnné zprávy popisu několika specifických problémů, na které se v této oblasti zaměřuje. Výbor věří, že takto jednoznačně obeznámí příslušné orgány se svými názory na způsob s jakým by se mělo zacházet se ženami zbavenými svobody. Stejně jako v předchozích letech by Výbor uvítal připomínky k této části obecné zprávy. 22. Předem je třeba zdůraznit, že CPT v této kapitole nerozlišuje povahu místa zadržování a jeho postoje jsou totožné v případě všech institucí, ve kterých dochází ke zbavení svobody osob. Přesto však zkušenosti CPT naznačují, že zvýšené riziko narušení fyzické a/nebo psychické integrity žen se objevuje v době těsně po zbavení svobody. Z tohoto důvodu by právě v této fázi měla být kladena na dodržování dále uvedených kritérií zvláštní pozornost. Výbor též zdůrazňuje, že všechny standardy, které vypracovává pro tuto oblast, by se měly považovat za doplnění standardů stanovených v mnoha dalších mezinárodních dokumentech, včetně Evropské úmluvy o lidských právech, Úmluvy OSN o právech dítěte, Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen a Souboru principů OSN na ochranu všech zadržených nebo vězněných osob v jakékoliv formě.

69 Personál složený z příslušníků obou pohlaví 23. Jak CPT zdůraznil v deváté souhrnné zprávě, personál tvořený zástupci obou pohlaví představuje důležitou záruku proti špatnému zacházení v místech zadržování. Přítomnost mužského a ženského personálu může mít blahodárný účinek jak na étos zařízení, tak na posílení pocitu normálnosti v místě zadržování. Pokud jsou v zařízení osoby obou pohlaví, je tím umožněno, aby choulostivé činnosti, např. osobní prohlídky, vykonávali odpovídající pracovníci. V této souvislosti CPT opětovně zdůrazňuje, že osoby zbavené svobody by měl prohledávat pouze personál stejného pohlaví a že všechny prohlídky, při kterých se musí zadržená osoba svléknout, by se měly konat mimo dohled personálu opačného pohlaví. Oddělené umísťování žen zbavených svobody 24. K péči, kterou je stát povinný zabezpečit pro osoby zbavené svobody, patří také odpovědnost za jejich ochranu před každým, kdo by jim chtěl ublížit. CPT se občas setkal s tvrzeními o týrání žen ženami. Častěji se však objevují tvrzení o špatném zacházení se zadrženými ženami ze strany mužů (zejména o sexuálním obtěžování, včetně verbálních projevů se sexuálními narážkami), a to zejména pokud stát nezabezpečil oddělené umístění žen zbavených svobody do zařízení, kde dozorující personál tvoří převážně ženy. Ženy zbavené svobody by měly být umístěny zásadně odděleně od mužů zadržovaných v tom samém zařízení. Některé státy však začaly přijímat opatření umožňující společné umístění manželských párů (pokud jsou oba partneři zbaveni svobody) a/nebo jistou míru kontaktů mezi příslušníky opačného pohlaví ve věznicích. CPT vítá tato progresivní opatření za předpokladu, že s nimi jedinci souhlasí, jsou pečlivě vybírání a je zabezpečen přiměřený dohled. Rovnost v přístupu k aktivitám 25. Ženy zbavené svobody by měly mít stejný přístup k smysluplným aktivitám (práce, školení, další vzdělávání, sport atd.) jako muži. Jak se již Výbor zmínil ve své minulé obecné zprávě, delegace CPT se velmi často setkávaly s tím, že ženám zbaveným svobody byly nabízeny aktivity, které se pro ně považovaly za „vhodné“ (jako šití či ruční práce), zatímco vězni mužského pohlaví měli přístup k přípravě na povolání podstatně odbornější povahy. Podle názoru CPT může takovýto diskriminační přístup jen posílit zastaralé stereotypy o sociální roli ženy. Nadto může být za určitých okolností odepření rovného přístupu žen k režimovým aktivitám kvalifikováno jako ponižující zacházení.

70 Péče před porodem a po porodu 26. Mělo by být vyvinuto maximální úsilí pro zabezpečení zvláštních vyživovacích potřeb těhotných žen ve věznicích, jimž by se měla poskytovat strava s vysokým obsahem bílkovin, bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu. 27. Je samozřejmé, že děti by se neměly rodit ve věznici a je proto v členských státech Rady Evropy normální praxí, převézt v přiměřeném časovém okamžiku těhotné ženy do nemocnice, která je mimo zařízení. Přesto se čas od času CPT setkává s případy, kdy jsou těhotné ženy během gynekologických prohlídek a/nebo porodu připoutávány či jinak upevňovány k lůžku nebo jiným kusům nábytku. Tento přístup je naprosto neakceptovatelný a rozhodně by mohl být označen za nelidské a ponižující zacházení. Mohou a měly by být nalezeny jiné způsoby zajištění bezpečnosti. 28. Mnoho žen ve věznicích jsou hlavními živitelkami dětí nebo jiných osob, které mohou být jejich uvězněním negativně zasaženy.1 V této souvislosti je zvláště problematickou otázka, zda – a pokud ano, na jak dlouho – by mělo být pro novorozence a malé děti možné zůstat ve věznici u svých matek. Na tuto otázku lze jen obtížně odpovědět. Na jedné straně je zjevné, že věznice není pro novorozence a malé děti přiměřeným prostředím, na druhé straně však v žádném případě není žádoucí násilné odtržení malých dětí od jejich matek. 29. Podle názoru CPT musí být ve všech případech uplatněna zásada nejlepšího zájmu dítěte. To především znamená, že každá předporodní a poporodní péče poskytovaná ve věznici by měla být rovnocenná péči poskytované mimo něj. Pokud jsou novorozenci a malé děti umístěné ve vězeňském prostředí, měli by na ně dohlížet odborníci na sociální práci a vývoj dítěte. Cílem by mělo být vytvoření prostředí zaměřeného na dítě, bez viditelných charakteristik vězeňského prostředí jako jsou uniformy a chrastící svazky klíčů. Také by se ve věznicích měl zajistit normální rozvoj motorických a kognitivních schopností malých dětí. Ve věznicích by pro ně měly být zabezpečeny zejména dostatečné možnosti k pohybu a ke hře a mělo by se jim umožnit opustit zařízení a poznat normální život za zdmi zařízení kdykoli je to možné.

1

Viz také doporučení č. 1469 (2000) Parlamentního shromáždění Rady Evropy týkající se matek a dětí ve věznicích.

71 Také ulehčením možnosti péče o dítě mimo vězeňské zařízení ze strany příbuzných lze přispět ke sdílení odpovědnosti za jeho výchovu (například otcem dítěte). V případech, kdy to není možné, by mělo být zváženo zabezpečení docházky do dětských jeslí. Takovéto řešení může vězněným ženám umožnit účast na pracovních a jiných aktivitách v zařízení ve větší míře, než by jinak byla možná. Otázky hygieny a zdraví 30. Výbor by chtěl taktéž upozornit na řadu otázek souvisejících s hygienou a zdravím, při kterých se potřeby žen zbavených svobody značně liší od potřeb mužů. 31. V přiměřené míře by měly být zohledněny zvláštní potřeby ženské hygieny. Velmi důležitý je neomezený přístup k sanitárním zařízením a umývárnám, možnost bezpečné likvidace krví znečištěných předmětů a poskytování hygienických potřeb, jako jsou hygienické vložky a tampony. Nezabezpečení těchto základních potřeb může samo o sobě představovat ponižující zacházení. 32. Dále je stejně důležité, aby zdravotní péče poskytovaná osobám zbaveným svobody dosahovala takového standardu, jaký je poskytován pacientům na svobodě. U žen zbavených svobody zásada rovnocenné péče předpokládá, že zdravotní péče bude poskytována lékaři a zdravotními sestrami, kteří mají vzdělání v oblasti ženského lékařství včetně gynekologie. Pokud jsou vedle toho v externím prostředí k dispozici preventivní zdravotní opatření zvláště určená pro ženy, jako prohlídky na zjištění rakoviny prsu anebo děložního čípku, měly by být poskytovány rovněž ženám zbaveným svobody Rovné zacházení také znamená, že se v místech zadržování musí respektovat právo ženy na její tělesnou integritu ve stejné míře jako je tomu na svobodě. Pokud mají ženy na svobodě přístup k tzv. „morning after“ tabletkám a/nebo jiným formám přerušení těhotenství v pozdějších fázích gravidity, měly by k nim mít přístup za stejných podmínek i ženy zbavené svobody. 33. Zásadně platí, že osoby, které zahájily ještě na svobodě určitá léčení, by měly mít možnost v tomto léčení pokračovat i v době uvěznění. V této souvislosti je třeba vyvinout úsilí na zajištění odpovídajícího přísunu speciálních léků pro ženy i na místech jejich zadržování. Konkrétně v souvislosti s antikoncepčními pilulkami je třeba připomenout, že tento lék může být předepsán i z jiných zdravotních důvodů než je zamezení těhotenství (např. k zmírnění menstruačních bolestí). Skutečnost, že uvěznění ženy samo o sobě podstatně snižuje pravděpodobnost početí, není dostatečným důvodem pro neposkytnutí tohoto léku.

72

VIII. Vzdělávání příslušníků orgánů vynucujících právo Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3] 59. Nakonec by CPT chtěl zdůraznit velkou důležitost, kterou přikládá vzdělávání příslušníků orgánů vynucujících právo1 (které by mělo zahrnovat vzdělávání v lidských právech – viz také článek 10 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání). Neexistuje žádná lepší záruka proti špatnému zacházení s osobami zbavenými svobody, než náležitě vzdělaný policista nebo vězeňský dozorce. Kvalifikované osoby jsou schopny úspěšně vykonávat své povinnosti, aniž by se musely uchýlit k špatnému zacházení a vyrovnat se s existencí základních záruk pro zadržované osoby. 60. V této souvislosti má CPT za to, že schopnost mezilidské komunikace by měla být hlavním faktorem při přijímání příslušníků orgánů vynucujících právo a že během jejich odborné přípravy by měl být kladen značný důraz na rozvoj schopnosti mezilidské komunikace, založené na úctě k lidské důstojnosti. Ovládání takových schopností často umožňuje policistovi nebo vězeňskému dozorci uklidnit situaci, která by jinak mohla přerůst v násilí a obecně vede k snižování napětí, zlepšuje prostředí v policejních i vězeňských zařízeních a prospívá všem zúčastněným. 2

1

Výraz „příslušníci orgánů vynucujících právo“ v této zprávě zahrnuje jak policisty, tak vězeňské dozorce. 2 CPT rovněž národním orgánům doporučuje, aby se snažily integrovat pojem lidských práv do odborného vzdělávání zaměřeného na zvládání vysoce rizikových situací jako je zatýkání nebo výslech osob podezřelých z páchání trestné činnosti; takový přístup bude účinnější než zvláštní kurzy o lidských právech.

73

IX. Boj proti beztrestnosti Výňatek ze čtrnácté obecné zprávy [CPT/Inf (2004) 28] 25. Smyslem existence CPT je “prevence” mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu; Výbor upírá zrak spíše směrem k budoucnosti než do minulosti. Nicméně posuzování efektivity opatření přijatých po tom, co došlo ke špatnému zacházení, představuje neoddělitelnou součást preventivního mandátu Výboru, vzhledem k následkům, které taková opatření přinesou pro jednání v budoucnosti. Věrohodnost zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení je oslabována vždy, když osoby odpovědné za takové delikty nejsou za své činy přivedeny k odpovědnosti. Pokud pokaždé, když se objeví informace poukazující na špatné zacházení nenásleduje okamžitá a účinná reakce, pak ti, kteří mají v úmyslu zacházet špatně s osobami zbavenými svobody rychle začnou věřit – z velmi dobrého důvodu – že tak mohou beztrestně činit i nadále. Veškerá snaha o prosazování principů lidských práv pomocí striktní politiky při přijímání nových zaměstnanců a jejich odborné přípravě bude podkopána. Všechny zainteresované osoby – kolegové, nadřízení, vyšetřovací orgány – tím, že nepodniknou účinné kroky, v důsledku přispějí k rozkladu hodnot, které vytvářejí samotný základ demokratické společnosti. Naopak pokud jsou veřejní činitelé, kteří nařídí, povolí, strpí nebo se sami dopustí mučení nebo špatného zacházení, přivedeni ke spravedlnosti za své činy nebo opomenutí, tak se tím vysílá jednoznačné poselství, že takové chování nebude tolerováno. Vedle své významné odstrašující hodnoty takové poselství ujistí širokou veřejnost, že nikdo nestojí nad zákonem, včetně těch, kteří dohlížejí na jeho dodržování. Vědomí, že osoby odpovědné za špatné zacházení byly postaveny před spravedlnost, bude mít také příznivý dopad na oběti. 26. Boj proti beztrestnosti musí začít přímo uvnitř toho orgánu (policie nebo vězeňská služba, vojenský orgán atd.), kterého se to týká. Příliš často vede falešná solidarita k snaze držet při sobě a pomoci si navzájem, když se objeví obvinění ze špatného zacházení či dokonce zakrýt nezákonné činy kolegů. Je třeba pomocí pozitivního působení, prostřednictvím vzdělávání a příkladného chování podporovat kulturu, kde je považováno za neprofesionální – a z hlediska kariérního postupu nebezpečné – pracovat a spolčovat se s kolegy, kteří se uchylují k špatnému zacházení a naopak kde je považováno za korektní a z profesního hlediska správné patřit do týmu, který se takových činů vyvarovává. Je nutno vytvořit atmosféru, v níž oznámení o špatném zacházení ze strany kolegů představuje správnou věc; musí být zcela jasné, že vina za špatné zacházení se týká vedle skutečných pachatelů, taktéž kohokoliv, kdo ví nebo by měl vědět, že dochází ke špatnému zacházení a činu nezabrání nebo ho nenahlásí. To sebou přináší potřebu jednoznačně stanoveného postupu předávání informací, jakož i přijetí opatření na ochranu těch, kteří incident nahlásí.

74 27. V mnoha státech navštívených CPT představuje mučení a činy jako týrání při výkonu pracovních povinností, donucování k získání výpovědi, zneužití pravomoci veřejného činitele atd. zvláštní trestné činy, které jsou stíhány z úřední moci. CPT vítá existenci takových právních předpisů. Navzdory tomu CPT zjistil, že v některých státech mají vyšetřovací orgány výraznou diskreční pravomoc, pokud se jedná o zahájení předběžného vyšetřování v případě, kdy vyjdou na světlo informace o možném špatném zacházení s osobami zbavenými svobody. Podle názoru Výboru by i při absenci formální stížnosti měly mít tyto orgány zákonnou povinnost zahájit vyšetřování vždy, když získají věrohodnou informaci z jakéhokoliv zdroje, že mohlo dojít ke špatnému zacházení s osobami zbavenými svobody. V této souvislosti bude právní rámec upravující odpovědnost za porušování posílen, pokud veřejní činitelé (policisté, ředitelé věznic atd.) budou mít formálně stanovenu povinnost okamžitě oznámit příslušnému orgánu každou informaci poukazující na špatné zacházení. 28. Existence náležitého právního rámce sama o sobě nezaručí, že v případech možného špatného zacházení budou přijaty odpovídající kroky. Patřičná pozornost musí být věnována zvyšování citlivosti příslušných orgánů ohledně důležitých povinností, které mají plnit. Když jsou osoby zadržované orgány činnými v trestním řízení předvedeny před státního zástupce nebo soud, mají cennou příležitost uvést, zda s nimi bylo nebo nebylo špatně zacházeno. I když nebude výslovně podána stížnost, budou mít tyto orgány navíc možnost podniknout včasné kroky, pokud budou existovat jiné náznaky (např. viditelná zranění, celkové vzezření osoby nebo její chování), že mohlo dojít ke špatnému zacházení. Přesto se během svých návštěv CPT často setkává s osobami, které tvrdí, že si státním zástupcům nebo soudcům stěžovaly na špatné zacházení, ale že tito neprojevili o věc zájem, i když jim ukazovaly zranění na viditelných místech svého těla. Tento scénář potvrdila i náhodná zjištění CPT. Jako příklad lze uvést soudní spis, s kterým se Výbor nedávno seznámil a v němž byly zaznamenány vedle tvrzení o špatném zacházení také různé odřeniny a otekliny na tváři, nohou a zádech dotčené osoby. Navzdory té skutečnosti, že informace zaznamenané ve spise by mohly být kvalifikovány jako prima facie důkazy špatného zacházení, tak příslušné orgány nezahájily vyšetřování a nebyly schopny podat přijatelné vysvětlení pro svou nečinnost. Také nebývá neobvyklé, že osoby tvrdí, že se obávaly stěžovat si na špatné zacházení, protože při setkání se státním zástupcem nebo soudcem byli přítomni ti samí příslušníci policie, kteří je vyslýchali nebo že byly výslovně odrazovány od toho si stěžovat, z důvodu, že by to nebylo v jejich nejlepším zájmu. Je zcela nezbytné, aby orgány státního zastupitelství a soudní orgány učinily rázná opatření, kdykoliv se objeví jakákoliv informace poukazující na špatné zacházení. Také musí řízení vést takovým způsobem, aby dotčené osoby měly reálnou možnost učinit výpověď o způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno.

75 29. Náležité posouzení obvinění ze špatného zacházení často nebude právě jednoduchou záležitostí. Některé formy špatného zacházení (jako dušení, elektrické šoky) nezanechávají zřetelné stopy, pokud jsou provedeny s jistou zručností. Rovněž pokud jsou osoby nuceny celé hodiny stát, klečet či zůstat skrčené v nepohodlných pozicích, anebo je jim bráněno ve spánku, nezanechá to velmi pravděpodobně žádné rozpoznatelné stopy. Dokonce i údery na tělo mohou zanechat pouze nepatrné fyzické stopy, které jsou těžko zjistitelné a rychle mizí. Když jsou proto státní zástupci nebo soudci upozorněni na takové formy špatného zacházení, měli by být zvláště obezřetní, aby věc nepovažovali za nepodstatnou jenom z důvodu absence fyzických stop. To samé a fortiori platí, když je namítané špatné zacházení převážně psychologického charakteru (sexuální ponižování, hrozby týkající se života nebo fyzické integrity zadržené osoby a/nebo její rodiny atd.). Posouzení věrohodnosti nařčení ze špatného zacházení bude často vyžadovat vyslechnutí všech osob, kterých se věc týká a včasné nařízení ohledání daného místa a/nebo zvláštních lékařských vyšetření. Vždy, když osoby podezřelé z trestného činu, které jsou předvedeny před státního zástupce nebo soud, namítají špatné zacházení, by měla být taková obvinění písemně zaznamenána, okamžitě by mělo být nařízeno vyšetření soudním lékařem (včetně případného vyšetření soudním psychiatrem) a měly by být podniknuty nezbytné kroky zajištující řádné prošetření jejich stížností. Takový postup by se měl uplatňovat nezávisle na tom, zda daná osoba má nějaké viditelné vnější zranění. I v případě absence výslovných stížností o špatném zacházení by mělo být vyžádáno vyšetření soudním lékařem, pokud existují jiné důvody pro domněnku, že osoba mohla být obětí špatného zacházení. 30. Je také nezbytné neztěžovat osobám, jež namítají špatné zacházení (které mohly být propuštěny bez toho, aby byly předvedeny před státního zástupce nebo soudce) přístup k lékaři, který může vypracovat soudně-znaleckou zprávu uznávanou orgány činnými v trestním řízení. Přístup k takovému lékaři by například neměl být podmíněn předchozím povolením vyšetřovacího orgánu. 31. CPT měl příležitost v několika svých zprávách z návštěv hodnotit činnost orgánů oprávněných k provádění oficiálního vyšetřování a zahájení trestního nebo disciplinárního řízení v případech obvinění ze špatného zacházení. V takových případech Výbor bere v úvahu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i standardy obsažené v řadě mezinárodních instrumentů. Dnes všeobecně platí dobře zavedená zásada, že pro praktický význam zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání je klíčové účinné vyšetřování vedoucí k identifikaci a potrestání osob odpovědných za špatné zacházení. Dodržení této zásady znamená, že orgány odpovědné za vyšetřování musí být vybaveny všemi potřebnými zdroji, jak lidskými tak materiálními. Dále musí vyšetřování splňovat několik základních kritérií.

76 32. Aby vyšetřovaní případného špatného zacházení bylo účinné, je nezbytné, aby osoby provádějící takové vyšetřování byly nezávislé na osobách, které se měly předmětných událostí účastnit. V některých právních systémech všechny stížnosti na špatné zacházení ze strany policie nebo jiných veřejných činitelů musí být postoupeny státnímu zástupci a pouze tento, nikoli policie, je oprávněn posoudit, zda má být zahájeno předběžné vyšetřování; takový postup CPT vítá. Není ovšem neobvyklé, že je běžná odpovědnost za operativní provádění vyšetřování přenesena zpět na policejní orgány. Činnost státního zástupce se poté omezuje na dávání pokynů k vyšetřování, seznámení se s výsledky vyšetřování a rozhodování, zda má být zahájeno trestní stíhání, či nikoliv. V takovém případě je nutné zajistit, aby vyšetřující osoby nebyly ze stejného útvaru jako ty, jichž se vyšetřování týká. Ideálně by ti, kteří jsou pověřeni operativním prováděním vyšetřování měli být zcela nezávislí na orgánu, k němuž příslušejí vyšetřované osoby. Vedle toho musí státní zástupci vykonávat bezprostřední a účinný dozor nad operativním prováděním vyšetřování, které se týká případného špatného zacházení ze strany veřejných činitelů. Státní zástupci by měli být vybaveni jasnými instrukcemi, jak mají takové vyšetřování dozorovat. 33. Vyšetřování případného špatného zacházení ze strany veřejných činitelů musí být v souladu s kritériem důkladnosti - musí splňovat předpoklady pro to, aby bylo možné určit, zda použití síly nebo jiných metod bylo či nebylo za daných okolností ospravedlnitelné a musí vést k identifikaci a případně potrestání odpovědných osob. To není závazek týkající se výsledku, ale postupu. Tento závazek vyžaduje, aby byly učiněny všechny potřebné kroky k zajištění důkazů o daném incidentu, včetně, mezi jinými, identifikace a výslechu údajných obětí, podezřelých a očitých svědků (např. policisté ve službě, další zadržované osoby), zabavení předmětů, které mohly být použity ke špatnému zacházení a získání forenzních důkazů. V případě potřeby by měla být provedena rovněž pitva, která poskytne úplnou a přesnou evidenci zranění a objektivní analýzu klinických zjištění, včetně příčiny smrti. Vyšetřování musí být také provedeno vyčerpávajícím způsobem. CPT se setkal s případy, kde přes několik namítaných incidentů a faktů týkajících se možného špatného zacházení, byl rozsah vyšetřování nepřiměřeně zúžen a byly pominuty podstatné události a doprovodné okolnosti poukazující na špatné zacházení. 34. V této souvislosti by CPT chtěl jednoznačně konstatovat, že má vážné pochybnosti o praxi, kterou pozoroval v mnoha zemích, kde příslušníci policie nebo vězeňské služby nosí při zatýkání, výsleších, nebo potlačování vězeňských nepokojů masky nebo kukly; tím se zjevně ztěžuje identifikace potenciálních podezřelých, v případě, že se objeví obvinění ze špatného zacházení. Tato praxe by měla být přísně kontrolována a k jejímu použití by mělo dojít pouze ve výjimečných případech, které jsou dostatečně odůvodněny; ve věznicích je ospravedlnitelná velmi zřídka, spíše vůbec. Podobně by měla být zakázána praxe, pozorovaná v některých zemích, kdy jsou zadržovaným osobám zavazovány oči; tato praktika může podstatným způsobem překazit zahájení trestního řízení proti těm, kteří se dopouštějí mučení nebo špatného zacházení, jak se již stalo v několika případech známých CPT.

77 35. Aby vyšetřování bylo účinné, musí být také provedeno bezodkladně a přiměřeně rychle. CPT se setkal s případy, kde nezbytné vyšetřovací úkony byly neospravedlnitelným způsobem odkládány nebo kde státní zástupci nebo soudní orgány zjevně neměli nutnou vůli použít právní prostředky, které měli k dispozici pro reakci na obvinění nebo jiné podstatné informace poukazující na špatné zacházení. Tato vyšetřování byla odložena na dobu neurčitou, nebo zastavena a příslušníkům orgánů vynucujících právo, kteří měli na svědomí špatné zacházení, se tak podařilo zcela vyhnout trestní odpovědnosti. Jinými slovy, reakce na přesvědčivé důkazy o závažném porušení povinností spočívala ve „vyšetřování“, které nebylo důstojné tohoto označení. 36. Vedle výše zmíněných kritérií pro efektivní vyšetřování, by měl být přítomen přiměřený prvek veřejné kontroly nad vyšetřováním nebo jeho výsledky, aby byla zajištěna odpovědnost jak v teorii, tak praxi. Stupeň požadované kontroly se může případ od případu lišit. Ve zvláště závažných případech může být vhodné veřejné vyšetřování. Ve všech případech se musí oběť (nebo někdy případně nejbližší příbuzný) účastnit daného řízení do takové míry, která je nutná pro ochranu jejích oprávněných zájmů. 37. Disciplinární řízení poskytuje další způsob poskytnutí zadostiučinění za špatné zacházení a může probíhat paralelně s trestním řízením. Kárná odpovědnost příslušných osob by měla být systematicky zkoumána, nezávisle na tom, zda dotčené chování bylo shledáno trestným činem či nikoliv. CPT doporučil řadu procesních záruk, které mají být v takových případech dodržovány; například v kárných komisích pro policisty by měl být alespoň jeden nezávislý člen. 38. Vyšetřování možných kárných provinění veřejných činitelů může být prováděno zvláštním interním vyšetřovacím odborem uvnitř struktur příslušného orgánu. CPT nicméně důrazně doporučuje vytvoření zcela nezávislého vyšetřovacího orgánu. Takový orgán by měl mít pravomoc nařídit zahájení kárného řízení. Nezávisle na tom, jakou formální strukturu vyšetřovací organ má, se CPT domnívá, že informace o fungování takového orgánu by měly být řádně zveřejňovány. Vedle možnosti osob podat stížnost přímo tomuto orgánu, by mělo být povinností orgánů veřejné moci, jako je policie, registrovat veškeré projevy, které by mohly být považovány za stížnost. Pro tento účel by měly být zavedeny vhodné formuláře pro stvrzení přijetí stížnosti a potvrzení, že věc bude prošetřena. Pokud v daném případě bude shledáno, že jednání příslušného veřejného činitele může mít charakter trestného činu, vyšetřující orgán by měl vždy bezodkladně upozornit přímo orgány činné v trestním řízení.

78 39. Velkou pozornost je třeba věnovat tomu, aby bylo zajištěno, že osoby, které se mohly stát obětí špatného zacházení ze strany veřejných činitelů, nebudou odrazovány od podání stížnosti. Například by měly být sledovány a vyhodnocovány potenciální negativní účinky v případech, kdy dotčení veřejní činitelé mají možnost zahájit řízení pro pomluvu vůči osobě, která je neodůvodněně obviní ze špatného zacházení. Musí být vytvořena rovnováha mezi těmito dvěma protichůdnými legitimními zájmy. V této souvislosti je třeba také upozornit na některé body již zmíněné v odstavci 28. 40. Veškeré důkazy o špatném zacházení ze strany veřejných činitelů, které se objeví během civilního řízení, si rovněž zasluhují podrobné přezkoumání. Například v případech, kde se uspělo se žádostí o náhradu škody, nebo došlo k mimosoudnímu vyrovnání z důvodů, mezi něž patří i napadení ze strany policisty, CPT doporučuje, aby bylo provedeno nezávislé přezkoumání. Takové přezkoumání by mělo vést k zjištění, zda s ohledem na povahu a závažnost obvinění dotčených policistů, by neměla být (znovu) posouzena otázka trestního a/nebo disciplinárního řízení. 41. Je nepochybné, že bez ohledu na jeho účinnost bude vyšetřování jen málo užitečné, pokud nebudou za špatné zacházení uloženy náležité sankce. Pokud bylo dokázáno špatné zacházení, mělo by následovat uložení odpovídajícího trestu. To bude mít velmi silný odstrašující účinek. Uložení mírného trestu může naopak pouze prohlubovat ovzduší beztrestnosti. Soudy jsou samozřejmě nezávislé a je tedy na jejich volné úvaze uložit v každém jednotlivém případě v zákonných mezích trest. Nicméně právě tyto meze musí jasně vyjadřovat úmysl zákonodárce: orgány činné v trestním řízení by měly přijmout nesmlouvavý postoj k mučení a dalším formám špatného zacházení. Obdobně sankce uložené po rozhodnutí o kárné odpovědnosti by měly být úměrné závažnosti případu. 42. A konečně, nikdo nesmí mít žádné pochybnosti o odhodlání státních orgánů bojovat proti beztrestnosti. Tento postoj podpoří opatření přijímaná na všech ostatních úrovních. Pokud je to nutné, neměly by orgány váhat a pomocí oficiálního vyjádření na nejvyšší politické úrovni by měly vyslat jasné poselství, že ve vztahu k mučení a jiným formám špatného zacházení musí existovat „nulová tolerance“.

Další informace: Secretariat of the CPT Council of Europe F-67075 Strasbourg Cedex France Tel.: +33 (0)3 88 41 20 00 Fax: +33 (0)3 88 41 27 72 E-mail: [email protected] Internet: www.cpt.coe.int

Štrasburk, září 2004 Fotografie na obálce:  CICR / FEDELE, Cristina