(S)prostá žena Pátek Lidových novin, 10. 10. 2014
Vladivojna La Chia S výraznou muzikantkou a filmovou hudební skladatelkou o Janu Hřebejkovi, nevěře a o tom, proč už má dost duchovní literatury. Vladivojna La Chia. Kouzelně znějící jméno. Dlouho jsem si myslela, že to je pseudonym. Není. Jméno má po otci, který pochází z Ruska, a příjmení jí nadělila maminka, původem z Itálie. Vlastně trochu paradoxní jméno pro Ostravačku, která pochází z dělnických poměrů. Ale právě to je Vladivojna – žena kontrastů. Když natočila svoje první sólové album, všiml si jí režisér Jan Hřebejk, pro kterého vzápětí složila hudbu k jeho filmu Nevinnost. Letos v létě vydala své další album, nazvané Tajemství (s)prostěradel, a Hřebejk ji oslovil znovu. Její muzika zazní v seriálu Až po uši, který bude od listopadu vysílat HBO. Tématem budou opět lži, nevěra a vztahy dnešních třicátníků. * Žila jste někdy ve lži? Jestli jsem žila ve lži? Vzpomínám si na situaci, kdy jsem dennodenně lhala a věděla jsem, že to ten druhý přinejmenším cítí. * Proč jste lhala? Protože jsem byla nevěrná. Stalo se to v době, kdy jsem byla v Americe. Nalhávala jsem si, že co oči nevidí, to srdce nebolí. A když už mám nasadit parohy, tak radši za oceánem. * Jak to dopadlo? Blbě. Byli jsme nešťastní všichni tři a nikdo z toho nevyšel dobře. Ta zkušenost byla tak příšerná, že jsem se tenkrát zařekla, že už to nedopustím. Naštěstí jsem založením docela monogamní, i když nevěru chápu... To je zvláštní, tohle téma jsem teď nedávno řešila s mámou a vlastně jsme se shodly na tom, že věrnost není přirozený stav. Kdyby to byl přirozený stav, tak by tolik lidí neselhávalo. Nevěra je bohužel nám lidským bytostem přirozenější. * Téma nevěry vás vlastně provází i ve filmech, na kterých jste pracovala s Janem Hřebejkem. Jak se od sebe liší seriál Až po uši a film Nevinnost? Seriál je pohodová komedie, ve které si přejete, aby hlavní hrdinové zůstali s těmi, se kterými zahýbají, protože se k sobě tak nějak víc hodí. Nevinnost byla drsná. Nechtěla bych ani minutu žít život ani jedné z těch postav. Razím cestu, že se k lidem chovám tak, jak chci, aby se ke mně chovali oni. * Film i seriál reflektují vztahy dnešních třicátníků. Jak se na vztahy kolem sebe díváte vy? Lidé jsou hodně přelétaví. Vidím kolem sebe většinou krátkodobé vztahy. Já jsem spíš běžec na delší trať. Mnoho dnešních třicátníků se honí za kariérou a mamony. Jsou sobci a já v něčem bohužel taky.
* Jak to? Trávím hodně času hudbou, ta je na prvním místě. Ve vztahu je to se mnou tak, že ve chvíli, kdy dělám muziku, jde všechno stranou. A můj protějšek to musí respektovat. Na to mám štěstí. Nikdy bych nemohla být s někým, kdo by neměl rád mou práci. Muzika je něco, bez čeho bych umřela. Můj profesor říkával, že umělci vlastně musejí být sobci, protože jinak by nemohli tvořit. Je to příliš velká síla. * Dokážete to lidem kolem sebe vynahradit? No samozřejmě, snažím se. * Jak se zachováte, když s vámi někdo nehraje fér? Myslím si, že mám fakt pifku a cit na lidi a dokážu poznat u známých, když mi lžou. Pokud se ke mně dostanou pomluvy, většinou si to v klidu vyříkáme. Nenechávám to vyhnít. Pak v člověku zůstane odporná pachuť vůči někomu, kdo za něco nemůže, protože znáte to, jeden řekne ono, druhý k tomu přihodí to své a k vám se pak dostane nějaký paskvil. Já se snažím fungovat na rovinu, nechci si zasírat hlavu zlobou. * Klasická ostravácká přímost? Jasně, Ostraváci jsou přímí a otevření. * Jednou jste řekla, že si Pražáci pořád na něco hrajou. Jak jste to vlastně myslela? To jsem si dělala srandu. Pražáci – pořád nějaká bolínka... (směje se) * Bolínka? No jasně, my v Ostravě nějakou rýmičku neřešíme. My se s ní totiž rodíme. * Nestýská se vám po Ostravě? Já tam strašně ráda jezdím, protože tam mám rodinu, kterou zbožňuju, a zažila jsem v Ostravě spoustu úžasných věcí. Sice se říká, že se teď Ostrava zvedla, ale pořád to tam není s prací lehké. A myslím si, že tam spousta lidí zahořkne. V Praze, co se týče muziky, je spousta klubů, možností. V Ostravě, není to tak dlouho, se hrálo jen na pár místech. Když jsem tam žila, byla jsem velký pařič. Chodila jsem po hospodách, výstavách, koncertech a byla pořád mezi lidmi. V Praze je to jinak. Tady se soustředím na tvorbu, jsem uzavřená spíš do svého světa. Mám teď za sebou hodně práce. Od vlastní tvorby přes filmovou a divadelní hudbu a na to se člověk potřebuje soustředit. Vždycky když něco dělám, tak se to stane mou nedílnou součástí a žiju s tím. * Když máte tolik práce, není to osamělý život? Není. Jezdím hodně po koncertech, hlavně sólových recitálech. Sedneme s manažerkou do auta, jedeme třeba do menšího města, kde odehraju, pak si dlouho povídám s lidmi a někdy je to tak úžasné, že se zdržíme třeba i tři dny. Je to dobrodružné, dost jsme toho nacestovaly. Ale víte co, v Praze je hrozný chaos, takový v Ostravě není. Když přijedu do Ostravy, tak jsem pořád někde, mám touhu být mezi lidmi víc než v Praze. I Nusle jsou pro mě chaotické, přestože nebydlím v činžáku. Nejlíp by mi bylo někde na statku. * Na statku? Máte plán odejít z Prahy?
Mám. Francouzka Blanche Geilerová dělá nádherné domy z přepravních kontejnerů. Představuju si to tak, že budu mít v jednom kontejneru studio, v druhém obývák a bude to celé harmonické. Já prostě necítím Prahu jako místo, kde chci žít. Ale není to ani Ostrava. Chci vyjít ven a být v lese, nebo aspoň blízko. * Pojďme se vrátit ještě k seriálu. Skládala jste po druhé filmovou hudbu pro Jana Hřebejka. Měla jste trému? Přece jen všichni asi měli očekávání, že to bude dobré… … bude to ještě lepší! * Jste sebejistá. V tomto ano, přiznávám. Vím, co to je, mít pochybnosti a trému, měla jsem je už tolikrát. Třeba když jsem vydávala album Bohémy, tam jsem opravdu pochybovala, jestli jdu správnou cestou. A před koncerty mám šílenou trému. * Je něco, co byste Janu hřebejkovi odmítla? Honza má některé komedie, které nepobírám, jako třeba U mě dobrý. Ale dovedu si představit, že bych k tomu dělala hudbu. Baví mě s Honzou pracovat, je to s ním takové harmonické. Baví mě naše schvalovačky. Na té poslední trvalo hodinu, než jsme se dostali k práci, protože jsme rozebírali víno, Korsiku a jídlo. Byl tam vždycky Honza, producent, já a zvukař seriálu, skvěle jsme si sedli. * Jaké bylo vlastně vaše první setkání s Janem Hřebejkem? On byl dlouho fanouškem (hudební skupiny) Banany a mých obrazů, ale ozval se mi až po mém prvním sólovém albu kvůli Nevinnosti. Okamžitě jsem si přečetla scénář a začala na tom intenzivně makat. Takže na první schůzku jsem mu už přinesla první nápady. Byla jsem zvědavá, jestli jsem na dobré cestě. Pak jsme se spolu strašně opili. Honza usnul v taxíku a já jela asi čtyřikrát na konečnou tramvaje. Bylo to vydatné. Stali se z nás přátelé, vnímám ho jako svého velmi blízkého člověka. on je dost konzervativní a drží se lidí, se kterými dlouho pracuje. * To byla pro vás asi velká šance, ne? On dost zariskoval. Měla jsem za sebou první sólovou desku a žádnou filmovou nebo divadelní zkušenost. Ale dělat hudbu k filmu, to byl můj sen. Jen jsem netušila, že to přijde až tak shora. A bylo také štěstí, že Aleš Březina (Hřebejkův dvorní skladatel hudby) neměl zrovna čas. Kdyby vlastně Aleš umřel, měla bych daleko víc práce... (směje se) Ne, ježiš, já jsem strašně černá, co se týče humoru. Promiňte, za to ale můžou rodiče. * Jak to? Táta dělá celý život v Ostravě hasiče a to už si pak člověk dělá srandu i z mrtvol. Třeba jsem se ho zeptala: „Tak co, tati, jakou jsi měl šichtu?“ A on mi řekl: „Ty, v pohodě. Jen babka čtrnáct dní hnila ve vaně.“ Je to husté, ale to začnete smrt vnímat úplně jinak. A máma pracovala zase v LDN a já jsem chodila starým lidem číst pohádky. A taky se mi stalo, že jsem přišla za pár dnů a babička, které jsem četla, tam prostě už nebyla. Co těm lidem zbývá než to brát s humorem? Jinak by se z toho zbláznili. * Takže vás smrt nedojme? No, že bych byla posraná ze smrti, to teda ani náhodou. Možná až se ocitnu opravdu hodně blízko. Ale zase mě dojmou jiné věci.
* Když jsme u smrti, prý jste v Lidicích slyšela zpívat dětský sbor. Je to pravda? To byla hodně zvláštní zkušenost. Byla jsem tam s partou lidí a na chvilku jsem odbočila. Mám ráda hřbitovy, tak jsem si tam sedla a zasnila se. Najednou přestal existovat čas, myšlenky zmizely, nevnímala jsem nic. A začala jsem slyšet nádherné dětské vokály. Trvalo to pár minut. Hodně mě to zasáhlo. Ale pak už se mi to nikdy nestalo. Dnes už si z toho dělám spíš srandu. * Proč? Období, kdy jsem ulítávala na duchovní literatuře, je za mnou. To, jak všichni ujíždějí na východních filozofiích a neustále veřejně citují dalajlamu nebo Buddhu, ve mně vyvolává čím dál větší cynismus. vypadáte, že vám to leze hodně na nervy. Strašně mi to leze na nervy. Vždycky když jsem byla na nějakém duchovním semináři, tak jsem se nikdy nedozvěděla nic nového. Naposledy jsem byla v Ostravě na akci jedné velmi známé šamanky a bylo to takové obecné plkání o karmách. Říkala jsem si: „Jsou všichni fakt tak pitomí, nebo si na to jenom hrajou?“ Raději už na žádné semináře nechodím, protože na mě mají úplně opačný vliv. * Ale sama jste říkala, že jste si na tom taky ulítávala. Kdy to bylo? Tak před šesti lety jsem měla období, kdy jsem strašně přemýšlela nad smyslem života a nad historií. Přečetla jsem spoustu knih, které mi dávaly úplně jiný náhled na věci, život, zrození a smrt. Přišlo mi to fascinující. Pak mě zase zajímala astrologie a numerologie. Se mnou je to tak, že vždycky naplním nějakou silnou potřebu, kterou mám, a jdu dál. Třeba jsem měla půlroční mánii vaření, kdy jsem vařila každý den pro všechny své přátelé a lidi v domě. * Teď jedete v čem? Teď? Teď jsem zjistila, že jsem ateista, a přijde mi to jako nejzdravější náboženství. Víra v boha mě přešla, už v něj nevěřím. * Byl to nějaký konkrétní moment? Nebyl to jeden okamžik, trvá to delší dobu. Získala jsem naprostou nechuť k tomu, jak lidé veřejně kastrují všechny duchovní nauky a náboženství, jak ze sebe dělají blázny. Možná to souvisí i s tím, jak někteří lidé, na kterých mi záleží, rádi sdílejí na Facebooku duchovní fotografie nebo krásná božská ponaučení. Jak kážou osvětu, a přitom žijí nebo dělají věci, které jsou s ní v naprostém rozporu. Celá hysterie kolem pozitivního myšlení a andělů mi přijde jako neskutečná fraška. Hodně mých známých chodí ke kartářce. Taky jsem tím žila a byla jsem párkrát u kartářky, ale vždycky to byly takové snůšky nesmyslů. Tím nechci říct, že neexistují opravdu ti povolaní a osvícení, samozřejmě že ano, ale mám teď období, kdy těch lidí, co vyhledávají tyhle berličky, spíš lituju. Štve mě to jejich překrucování a sluníčkaření. Čím víc se na mě někdo bude snažit být upjatě pozitivní, tím víc budu já cynická a negativní. Nějaká rovnováha musí existovat... (směje se) * Proč jste si všechny nástroje na své poslední desce Tajemství (s)prostěradel nahrávala ve svém domácím studiu úplně sama? Já jsem chtěla dlouho se svojí kapelou udělat akustickou desku, ale muzikanti neměli čas. U Tajemství (s)prostěradel jsem cítila, že to zvládnu sama. Některé skladby jsem nahrávala na statku, který mám přes léto půjčený od kamarádky, a byla to neskutečná pohoda. Užila jsem si to víc, než kdybych byla v nějakém sterilním studiu.
* rozhodla jste se, že dáte celou desku na internet volně ke stažení. Proč? Nemám dobrou zkušenost s digitálním prodejem, nejsme na to u nás zvyklí a na koncertech si lidi hodně kupují cédéčko. A když si někdo chce moji hudbu stáhnout, tak to stejně udělá. Tak ať si ji raději stáhne na mém webu než na Ulož to, kde to bude v kdovíjaké kvalitě. Navíc maluju pro každé CD originální přebal, všechno ručně. Baví mě akvarely a baví mě malovat, takže jsem si řekla, že udělám krásnou edici. * Plánovala jste, že k desce vyjde i erotická novela. Proč jste to vydání odložila? V jedné fázi jsem měla pocit, že si to nedokážu přečíst a mít nadhled, jako mám u muziky. Tak jsem si řekla, že potřebuju odstup, alespoň rok. Navíc je to hodně choulostivá knížka. Je to místy až pornografické a já jsem si uvědomila, že nemám důvod něco takového vydávat. * Je to vulgární? No, to ani ne. Spíš ty scény jsou hodně erotické. A taky mi přijde, že té erotiky je teď tolik. Byla to pro mě momentální věc, takový literární výstřik. * Čím to bylo? Život je pestrý. Někdy hodně pestrý a já jsem měla takové divočejší období a šlo to samo. Dneska mám chuť tvořit jiné věci. * Takže to nevyjde? Já nevím. * Styděla byste se? Já to mám jinak. Nestydím se za sprostotu. Pro mě jsou elegance a úroveň stejně důležité jako absolutní dno. Třeba mám ráda hospody čtyřky. Jsou mi milejší obhroublí číšníci než snobové, co se vyjadřují rádoby ušlechtile, ale přitom si vás měří. * Nemáte ráda snoby? Opovrhuji snoby už z podstaty. Možná je to tím, že moje rodina pochází z dělnických poměrů. Vím, že jsem plná paradoxů. Ale prostě mám ráda živočišnost. * Další věc, kterou nesnášíte, jak jsem pochopila, jsou škatulky. Nedávno jste se ohradila proti tomu, abyste byla označována za alternativní muzikantku. Prý vás pak nehrají rádia. Mám spoustu skladeb, které by mohla hrát rádia. Ale nehrajou. Ale komu hrajou? Bude někdo něco hrát z Baromantiky nebo ze skvělé desky Lanuga, která je rádiová? Proč rádia nehrajou Tatabojs, kteří jsou jednou z nejoblíbenějších českých kapel? Ne, tohle je šílené. Teď jsme natočili titulní píseň k seriálu s Matějem Ruppertem, pro HBO, jasná rádiovka. Ale to ještě neznamená, že ji rádia budou hrát. * Ale proč? Protože lidi už úplně rezignovali na to, co poslouchají, a rádia se drží dogmaticky výsledků nějakých podivných testů. Nebo prostě škatulkujou.
* Taky se vás snažili ve škole někam zaškatulkovat? Do školy jsem moc ráda nechodila. * Vždyť jste chodila na výtvarnou školu. Nebavilo vás to? Nebavilo mě sedět a učit se něco zrovna ve chvíli, kdy se to mělo učit. Chodila jsem hodně za školu. Bavilo mě sedět místo školy v hospodě s umělci a bavit se o umění. * Proto jste taky sama sebe přetvořila na sloup a stála hodiny na chodbě? To bylo proto, že o mně učitelé říkali, že jsem neurotička. Ale seďte tolik hodin v lavici a mějte jenom patnáct minut přestávky! Každou hodinu jsem musela chodit na záchod. A profesoři věděli, že já nechodím na záchod, ale jenom se těch pět minut procházím po chodbě a koukám z okna. Řekla jsem si, že proti tomu systému budu bojovat svými prostředky. A ve třeťáku mě strašně začalo bavit konceptuální umění a performance. Tak jsem si vyrobila masku sloupu, pod krkem jsem si vytvořila dřík, postavila jsem se na školní sloup a stála jsem tam ve volných hodinách a po vyučování. Měla jsem pod sebou kasičku s nápisem: „Přispějte na sloupy a sloupoví.“ Nemohla jsem se ani pohnout, protože bych spadla, a ani s nikým mluvit. A nakonec jsem dostala dvojku z mravů, protože se taky přišlo na to, že obracím vzhůru nohama nástěnky na chodbě. * Co jste malovala nejradši? Do osmnácti jenom chlapy. Přemýšlela jsem o tom, že jsem se nenarodila do správného těla. Dávala jsem si jména jako Jack, John a oblíkala se jako chlapec. Kamarádce jsem dávala šaty, protože by mě nikdo nedostal do sukně. Leda do bílých punčoch, abych vypadala jako princátko. Když jsem měla barbíny, tak jsem si z nich stejně udělala chlapy. Domalovala jim vousy a kotlety. * Co se změnilo? Dospěla jsem a začala jsem si užívat, že jsem žena. A ta proměna byla tak fatální, že jsem začala malovat pro změnu jen ženy a jim obrovské řasy. Nebo jsem třeba vyšila do záclony růžový nápis „Open your heart“. Všechno bylo přeslazené, ale byla jsem to já. Trochu náročná puberta. * Jak to snášeli rodiče? Máma byla ráda, že jsem to období přežila. Byla na mě v té době sama, táta měl tenkrát také divoké období a moc jsme se nevídali. Hrála jsem v kapele Kočičíčíči, s holkama, kterým bylo o deset let víc. Tak si dovedete představit, jak to probíhalo. * Jak to dneska máte s večírky a alkoholem? Mně stačí být se čtyřma lidma nebo si jít třeba zatančit. Nebo udělám doma grilovačku. Nebo upřímně, já si klidně udělám párty i sama se sebou. S tím nemám problém. Musím říct, že působíte hodně pozitivně, plná energie. * Je tohle vaše šťastné období? Ano, daří se mi skvěle, sny se mi plní a všechno stále směřuje tam, kam jsem si vždycky přála. Mám teď fakt totální pohodu. Lidi si myslí, že jsem workoholik, ale já jsem ve skutečnosti hrozně líná. Nedělám nic, co mě nebaví nebo co mě stojí velké úsilí. Jasně, makám i dvanáct hodin, ale to proto, že moje práce je i má posedlost.
* Vy jste jednou řekla, že nejste nikdy ve správný čas na správném místě. Jak je to tedy teď? To už je staré. To bylo v době, kdy jsem se nevrátila do Ameriky, kde jsem měla nějaké dobré nabídky. Kdo ví, jak by to bývalo dopadlo. Ale já už jsem si zakázala takovéhle uvažování. Už je mi to jedno, žiju tady a teď. * Vidíte, duchovní literatura přece jen k něčemu byla. Jo, to je fakt. Dávám čau minulosti, kterou mám úžasnou a pestrou. To bylo. Možná jednou napíšu knihu nebo scénář. Ale kašlu na nějaké staré křivdy, minulost je pryč. Co budoucnost? Na ní pracuju. Chci dělat na nejlepších filmech. *** Vladivojna La Chia Skladatelka, zpěvačka, textařka a výtvarnice. Narodila se 3. července 1983, vystudovala užitou a propagační grafiku na střední uměleckoprůmyslové škole a v roce 2007 absolvovala na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity. V roce 2001 vydala první EP s dívčí skupinou Kočičíčíči. O rok později spoluzaložila rockovou skupinu Banana, s níž vydala tři alba. První sólové album Tajemství Lotopu jí vyšlo v roce 2009. Poté složila hudbu k filmu Nevinnost Jana Hřebejka, za který byla nominována na Českého lva a Ceny české filmové kritiky. V listopadu bude mít na HBO premiéru Hřebejkův seriál Až po uši s hudbou od Vladivojny a titulní písní, kterou nazpívala spolu s Matějem Ruppertem. Už pět let má na Českém rozhlase Vltava svůj vlastní pořad Čajovna. Letos v létě vydala čtvrté sólové album Tajemství (s)prostěradel, které si sama složila, nahrála i vydala.
Zpracovatel: Anopress IT a.s. http://fu.osu.cz/
