Soudnictví ve věcech mládeže - trestněprocesní aspekty. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra trestního práva

Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra trestního práva

Rigorózní práce

Soudnictví ve věcech mládeže trestněprocesní aspekty Mgr. et Bc. Maroš Matiaško 2009

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma „Soudnictví ve věcech mládeže trestněprocesní aspekty“ vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

---------------------------Podpis

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, CSc., který mi poskytl dostatečný prostor pro zpracování této práce a cenné připomínky. Mé poděkování patří Mgr. Láďovi Petrášovi, který celou práci pozorně přečetl a upozornil mě na nejednu nesrovnalost. V neposlední řadě chci poděkovat Kataríne za podporu a trpělivost.

3

OBSAH

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

7

ÚVOD

8

I. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

12

II. KRIMINOLOGICKÉ ASPEKTY DĚTSKÉ KRIMINALITY

15

1. Vývoj a stav dětské kriminality

15

2. Struktura dětské kriminality

17

3. Geografické rozložení dětské kriminality

20

III. TEORETICKÁ VÝCHODISKA OCHRANY DELIKVENTNÍHO DÍTĚTE

22

1. Paternalizmus a sociální model soudnictví ve věcech mládeže

22

2. Krize sociálního modelu soudnictví ve věcech mládeže 2.1. Vznik justičního modelu 2.2. Korporativizmus jako další vývojový mezník

25 25 28

3. Restorace a terapie – model pro 21. století?

30

IV. OCHRANA DĚTÍ V KONFLIKTU SE ZÁKONEM V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

38

1. Dokumenty OSN

38

2. Dokumenty Rady Evropy

41

V. ODPOVĚDNOST DÍTĚTE MLADŠÍHO PATNÁCTI LET ZA PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ V ČESKÉM TRESTNÍM PRÁVU 44 1. Pojetí odpovědnosti a otázka přičítání činu dítěti mladšímu patnácti let

44

2. Čin jinak trestný a jiný protiprávní čin

47

3. Formální znaky činu jinak trestného 3.1. Obecné znaky 3.1.1. Věk 3.1.2. Příčetnost 3.1.3. Rozumová a mravní vyspělost 3.2. Znaky skutkové podstaty 3.2.1. Objekt činu jinak trestného 3.2.2. Objektivní stránka činu jinak trestného 3.2.3. Subjekt činu jinak trestného 3.2.4. Subjektivní stránka činu jinak trestného

49 49 49 52 54 56 57 58 60 60

4. Otázka subsidiarity trestní represe

61

4

VI. ŘÍZENÍ VE VĚCECH DĚTÍ MLADŠÍCH PATNÁCTI LET 1. Přípravné řízení ve věcech dětí mladších patnácti let 1.1. Povaha přípravného řízení a jeho funkce 1.2. Zahájení a průběh přípravného řízení 1.2.1. Zadržení a zajištění dítěte mladšího patnácti let 1.2.2. Dokazování v přípravném řízení 1.2.3. Absence právní pomoci v přípravném řízení 1.2.4. Spolupráce orgánů činných v trestním řízení s jinými subjekty (OSPOD a PMS) 1.3. Ukončení přípravného řízení 1.4. Činnost státního zástupce 1.4.1. Dozor nad zákonností v přípravném řízení 1.4.2. Otázka projednání činu jinak trestného státním zástupcem 1.4.3. Návrh na uložení opatření

65 65 65 69 70 73 77 78 80 81 82 82 83

2. Řízení před soudem pro mládež 84 2.1. Účel řízení 84 2.2. Povaha řízení před soudem pro mládež 84 2.3. Soud pro mládež (pojem a příslušnost) 88 2.4. Zahájení řízení před soudem pro mládež 92 2.5. Průběh řízení před soudem pro mládež 94 2.5.1. Dokazování 94 2.5.2. Možnost mediace v řízení o uložení opatření 97 2.6. Účastníci řízení 98 2.6.1. Nezletilé dítě 99 2.6.2. Opatrovník dítěte 99 2.6.3. Orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) 100 2.6.4. Zákonný zástupci dítěte a osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno 102 2.6.5. Státní zastupitelství 102 2.7. Jednání před soudem pro mládež 103 2.8. Rozhodnutí soudu pro mládež 106 2.8.1. Rozhodnutí o uložení opatření 106 2.8.2. Rozhodnutí o upuštění od uložení opatření 107 2.8.3. Rozhodnutí o zastavení řízení, přerušení řízení a zamítnutí návrhu na uložení opatření 109 2.9. Ochrana soukromí dětí mladších patnácti let 110 2.10. Náhrada nákladů řízení 112 3. Opatření ukládaná dětem mladším patnácti let 3.1. Povaha a účel opatření 3.2. Ukládání opatření 3.3 Výkon uložených opatření (vykonávací řízení) 3.4. Výchovná povinnost 3.5. Výchovná omezení 3.6. Napomenutí s výstrahou 3.7. Dohled probačního úředníka 3.7.1. Účel dohledu a vztah k jiným opatřením 3.7.2. Výkon dohledu probačního úředníka 3.8. Výchovný program ve středisku výchovné péče 3.9. Ochranná výchova 3.9.1. Otázka ukládání ochranné výchovy 3.9.2. Výkon ochranné výchovy a doba jejího trvání

VII. ÚVAHY DE LEGE FERENDA

113 113 118 121 123 125 126 127 127 129 132 134 134 138

142

1. Závěrečná doporučení 1.1. Jednotný systém péče o ohroženou mládež 1.2. Opatření 1.3. Procesní práva dětí mladších patnácti let

5

142 142 143 144

1.3.1. Právo být slyšen a aktivně se účastnit řízení 1.3.2. Právo být poučen a informován 1.3.3. Právo na právní pomoc

144 145 145

ZÁVĚR

147

SEZNAM PRAMENŮ

150

SUMMARRY

163

6

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

EÚLP – Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod IKSP – Institut pro kriminologii a sociální prevenci TrZ – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Obč.Z. – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník OSPOD – Orgán sociálně-právní ochrany dětí OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád PolZ – zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky SVP – středisko výchovné péče TrŘ – zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád LZPS – ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod ZoSPOD – zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ZoR – zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ZoVÚOV – zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních ZSM – zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže

7

ÚVOD Dne 1. 1. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Do dnešní doby byl pětkrát novelizován, a to zákonem č. 383/2005 Sb., 253/2006 Sb., 345/2007 Sb., 129/2008 Sb. a 41/2009 Sb. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zcela nově upravil řízení ve věcech mladistvých a trestně neodpovědných dětí. Tato rigorózní práce s názvem „Soudnictví ve věcech mládeže - trestněprocesní aspekty“ se zaměřuje především na rozbor trestněprocesních aspektů spojených s řízením ve věcech dětí mladších patnácti let. Na tento problém nahlížíme komplexně, proto se nevyhýbáme kriminologickým aspektům, teoriím různých modelů soudnictví ve věcech mládeže a hmotněprávnímu pojetí činu jinak trestného, kterého se dopustilo dítě mladší patnácti let. Práce vychází z platné právní úpravy účinné od 1.1. 2010. Práce je rozdělena na 6 kapitol, každá kapitola se dělí na několik subkapitol podle logické návaznosti řešených problémů. Cílem práce je rozbor trestněprocesních aspektů tohoto specifického řízení v rámci systému soudnictví ve věcech mládeže, identifikace problematických míst z hlediska restorativní justice a právní terapie s ohledem na účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže a formulování závěrečných doporučení. Pro naplnění těchto cílů analyzujeme platnou právní úpravu, a to s ohledem na rozhodovací praxi soudů pro mládež a doporučení mezinárodních institucí. První kapitola vymezuje základní pojmy, které jsou v práci používány. Definice vycházejí ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže, resp. z mezinárodního práva nebo jiných relevantních zdrojů. Vzhledem k tomu, že problematika kriminality mládeže je oblast, do které se vkládá mnoho výzkumné energie a ze které se odvíjí nové teoretické koncepce s vyústěním do přípravy zákonů a dalších opatření1, jsme do naší práce zahrnuli kapitolu o stavu, struktuře a vývoji dětské kriminality. V této druhé kapitole jsme se omezili na fenomenologickou stránku, a to s odkazem na tu skutečnost, že většina kriminologických výzkumů a prací se orientuje na etiologii juvenilní delikvence, 1

Holas, J., Večerka, K.: Základní rysy delikvence mladistvých v ČR. Kriminalistika, 2007, č. 3, s. 1. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2007/03/holas.pdf

8

možnosti predikce a prevence, a formy intervence. V České a Slovenské republice se jedná zejména o rozsáhlý trojdílný výzkum Švancary, Neumanna a Osmančíka2 ze šedesátých let minulého století, na Slovensku z let sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let o Hatalovy3 výzkumy, dále výzkum pod vedením Netíka4 a novější výzkumy IKSP pod vedením Večerky5. Z toho důvodu se omezíme, s ohledem na zaměření naší práce, na deskripci aktuálních trendů kriminality dětí mladších patnácti let. Třetí kapitola se zabývá teoretickými východisky péče o ohroženou mládež. Děti byly po staletí považovány za malé dospělé lidi, a tak k nim přistupovalo i trestní právo. Ohrozená mládež, která si zaslouží pomoc, tak nepředstavuje výlučně děti, které kradou, rvou se nebo loupí, ale i děti, které jsou bezprizorní, malé tuláky, žebráky, děti na útěku. Na filozofických základech paternalizmu, koncepce parens patrie a právního pozitivizmu, se tak na konci devatenáctého století rýsují v USA první ostré kontury komplexního systému péče o mládež. Tento sociální (welfare) systém je v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století nabourán pro svůj přílišný protekcionizmus. V této době se ke slovu hlásí na jedné straně zastánci lidských práv dětí, kteří systému vyčítají kabinetní a netransparentní rozhodování, a na druhé straně zastánci tvrdé ruky jako reakce na znepokojivě vzrůstající kriminalitu dětí. Dochází k obratu ve vnímání základních východisek pro reakci na porušení společenských norem. Systém získá označení „justiční (justice) model“ soudnictví ve věcech mládeže. Toto dichotomické rozdělení odráží rozdílný vztah společnosti k dětem, rozdílné vnímání spravedlnosti a míry ochrany. Sociální model je paternalistický, jeho cílem je rehabilitace, vzdělání dítěte, justiční model naproti tomu zdůrazňuje možnost volby dítěte, jeho svobodnou vůli. Na toto rozdělení můžeme nahlížet z perspektivy 2

Na podkladu výsledků prvního výzkumu vnikla publikace Schubert, L.: Problémy s kriminalitou mládeže. Bratislava, SAV 1967. Na podkladu všech tří částí pak publikace Suchy, O., Švancar, Z.: Mládež a kriminalita. Praha, Melantrich 1972. 3 Hatala, V.: Právne vedomie a juvenilná kriminalita. Bratislava, VÚDPaP 1975; Hatala, V.: Recidíva a juvenilná kriminalita. Bratislava, VÚDPaP 1977; Hatala, V.: Skupinová kriminalita mládeže – jej príčiny a prevencia. Bratislava, VÚDPaP 1979; Hatala, V.: Násilná kriminalita mládeže. Bratislava, VÚDPaP 1981. 4 Netík a kol.: Aktuální otázky boje s kriminalitou mládeže a souvisejícími negativními jevy III. Mladistvý pachatel násilné trestné činnosti (K problematice deviantní životni cesty). Praha, VUK GP 1987. Na tento výzkum navázal Netík ve své monografii - Netík, K.: Kriminální agresor. Praha: Bulletin studijního a výzkumného odděleni ředitelství správy SNV ČR, 1991. 5 Večerka, K. a kol.: Sociálně patologické jevy u dětí. Praha, IKSP 2000; Večerka, K., Holas, J., Štěchová, M.: Problémové děti ve školských výchovných zařízeních. Praha, MUTA BENE 2001; Večerka, K. a kol.: Mladiství pachatelé na prahu tisíciletí. Praha, IKSP 2004.

9

konfliktu pozitivizmu a klasické teorie. Pozitivisti zdůrazní sociální aspekty delikvence a následné intervence v zájmu dítěte, zastánci klasických teorií budou upozorňovat na morální zralost dítěte, jeho schopnost správně se rozhodovat. Koncem dvacátého století dochází k znovuobjevení restorativní justice a k formulování myšlenek právní terapie (Therapeutic jurisprudence). Spojení těchto směrů může představovat řešení nedostatků sociálního a justičního modelu a základ pro vytvoření úplně nového modelu soudnictví ve věcech mládeže. Čtvrtá kapitola se týká mezinárodních institutů majících význam pro systém péče o ohroženou mládež. Dokumenty mezinárodního práva můžeme rozdělit na dokumenty právně závazné – mezinárodní úmluvy a tzv. soft law – dokumenty doporučujícího charakteru, které sice právně závazné nejsou, ale mají význam při tvorbě politiky, strategických dokumentů, právních norem a při jejich aplikaci v praxi. Uvádíme přehled mezinárodních dokumentů a stručně analyzujeme ustanovení nejdůležitější lidskoprávní úmluvy týkající se delikventních dětí – Úmluvu o právech dítěte a blíže se zabýváme nejnovějším soft law pro oblast soudnictví nad mládeží. V páté kapitole nahlížíme na problémy odpovědnosti dětí mladších patnácti let za jejich protiprávní jednání. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže prvně v historii českého trestního práva upravil zcela specificky řízení o uložení sankce trestně neodpovědnému dítěti. Vznikl tak speciální systém soudní reakce na kriminalitu trestně neodpovědných dětí vystavěný na předpokladu odpovědnosti za čin jinak trestný, spáchaný dítětem mladším patnácti let. Tento systém založený na kvazitrestní odpovědnosti dítěte je problematický, protože nabourává koncepci absolutní trestní neodpovědnosti dětí určitého věku. Konstruuje totiž určitý mechanizmus reagující na jejich kriminální jednání, a to za předpokladu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a určité společenské nebezpečnosti. Vyžaduje se zavinění dítěte mladšího patnácti let. Toto působí potíže, protože nedostatek věku je obecně považován za důvod k nepříčetnosti (v širším smyslu), a tedy i k nezpůsobilosti k vině, k nezpůsobilosti být pachatelem. Na druhou stranu tento systém zohledňuje tu skutečnost, že dítě mladší patnácti let může jednat, a často i jedná, zaviněně, a tak je na místě mu toto jednání vytýkat a adekvátně na něj reagovat. Šestá kapitola je stěžejní kapitolou celé práce. Je rozdělena na tři podkapitoly, ve kterých postupně rozebíráme trestněprocesní aspekty řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Logicky začínáme přípravným řízením. Podrobně se věnujeme fázi prověřování, kde svoji pozornost zaměřujeme zejména na otázky omezení osobní 10

svobody dítěte mladšího patnácti let, problémy dokazování, postavení státního zástupce, právní pomoc dítěti apod. Další podkapitola je věnována samotnému řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Toto řízení je upraveno ve třetí hlavě ZSM, v ustanoveních § 89 - 96. Soud pro mládež postupuje v tomto řízení podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li ZSM jinak (§ 96 ZSM). Na celé řízení nahlížíme z hlediska jeho terapeutického potenciálu, všímáme si možnosti např. mediace po zahájení řízení před soudem pro mládež, uvádíme principy komunikace v jednání před soudem pro mládež. V této části naší práce odkazujeme ve větší míře na civilněprocesní aspekty, které s trestněprocesními aspekty (vztah speciality) tvoří celek a zásadně modifikují řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Z trestněprocesního hlediska jsou důležité zejména základní zásady řízení upravené v ust. § 3 ZSM, které soud pro mládež musí v rámci řízení podle třetí hlavy ZSM primárně reflektovat. Třetí podkapitola je věnována otázce opatření ukládaných dětem mladším patnácti let. Analyzujeme právní úpravu a rozhodovací činnost soudů pro mládež. Pokazujeme na nedostatky, které nacházíme při ukládání opatření. Podrobně analyzujeme jednotlivá opatření, jejich právní a kriminologické aspekty a praktické problémy. Důležitou součástí šesté kapitoly jsou tabulky a grafy, které zejména poukazují na rozhodovací činnost soudů pro mládež, na jejich praxi. Například na základě dat o vzrůstajícím počtu uložených ochranných výchov vyslovujeme obavu nad vzrůstající státní intervencí v podobě institucionální výchovy dětí. V sedmé, poslední kapitole naší práce se zabýváme vlastním doporučením vycházejícím z nastíněné možnosti vytvořit jeden systém soudnictví nad mládeží, který by respektoval principy restorativní justice a právní terapie. Doporučení se dále dotýkají

otázky

opatření,

jejich

vymezení

a problematiky

a samozřejmě otázky respektu k procesním právům dítěte.

11

jejich

ukládání

I. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zavedl do právního řádu nové instituty a definice. Některé pojmy jsou definovány v různých právních předpisech, jiné používá judikatura a některé pojmy jsou již zastaralé. Aby nedocházelo ke zmatení, je vhodné vymezit základní pojmy, které v naší práci používáme. Vzhledem k tomu, že v trestněprávní, kriminologické a psychologické literatuře nejsou pojmy (např. dítě, mladistvý nebo mladý dospělý) sjednoceny, vycházíme z mezinárodněprávních nebo zákonných definic. Budou-li použity tyto pojmy v jiném významu, čtenáře na to upozorníme. Dítětem se dle článku 1 Úmluvy o právech dítěte (rezoluce OSN 44/25, přijatá 20. 11. 1989, ratifikovaná v roce 1991) rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Shodně s Úmluvou ustanovení § 126 TrZ rozumí pod pojmem dítě osobu mladší osmnácti let. Hranice trestní odpovědnosti je stanovena na úroveň patnácti let (§ 25 TrZ); zákon o soudnictví ve věcech mládeže vždy užívá vedle pojmu „dítě“ i dovětku „mladší patnácti let“ (§ 2 písm. b) ZSM, § 89 an. ZSM). Pojem nedospělý používal zákon č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží pro označení dítěte, které v době spáchání činu nedovršilo čtrnáctý rok života (§ 1 odst. 1). Tento termín trestní zákony z roku 1950 a 1961, ani zákon o soudnictví ve věcech mládeže nepřebraly. Mladistvým je ta fyzická osoba, která v době spáchání provinění dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého života (§ 2 písm. d) ZSM). Mladistvým je dítě starší patnácti let a mladší osmnácti let. Pojmem mladý dospělý je kategorie mladých lidí, kteří dovršili osmnácti let, ale vzhledem k tomu, že jejich věk se blíží věku mladistvých, je účelné k nim přistupovat mírněji než vůči starším dospělým pachatelům. Věk blízký věku mladistvých je polehčující okolností a soud k ním přihlédne při výměru trestu (§ 41 písm. f) TrZ). Mládeží se rozumí děti mladší patnácti let a mladiství (§ 2 písm. b) ZSM). Judikatura6 používá pojem nezletilý. Rozumí se jím účastník řízení podle hlavy třetí ZSM, dítě které nenabylo zletilosti (§ 91 ZSM). Pojem nezletilý nalezneme v trestním řádě (§ 158 odst. 4 TrŘ), kde se jím míní dítě mladší osmnácti let. Pojem 6

Srovnej např. Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 1262/2006, ze dne 8. listopadu 2006.

12

zletilost, resp. zletilý je jinak typicky občanskoprávní pojem, který souvisí se způsobilostí k právním úkonům. Zletilost se nabývá dovršením osmnáctého roku života. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§ 8 odst. 2 Obč.Z.). Opatřeními se v systému soudnictví nad mládeží rozumí výchovná opatření (§ 15 až 20 ZSM), ochranná opatření (§ 21 až 23 ZSM), trestní opatření (§ 24 až 35 ZSM) a opatření ukládaná dětem mladším patnácti let. Opatřeními rozumíme právní následky protiprávních činů. Oproti obecné právní úpravě je zákon o soudnictví ve věcech mládeže založen na monistickém systému sankcí. Soud pro mládež je zvláštní senát, anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu (§ 2 písm. g) ZSM). Obecným soudem je jiný senát nebo samosoudce téhož soudu nebo jiný soud, který neprojednává protiprávní činy mládeže (§ 2 písm. h) ZSM). Za ohrožené děti lze považovat všechny děti, jejichž potřeby nejsou naplňovány v dostatečné míře a které jsou ohroženy rizikovým chováním.7 Definici ohrožených dětí obsahovala i osnova zákona o soudnictví ve věcech mládeže (bod 6).8 Jako souhrný pojem pro označení nemocných, nenormálních, obecně nežádoucích společenský jevů používáme nejčastěji, i když ne právě nejpřesněji, termín sociální patologie (angl. social patolhogy, nem. Sozialpathology, fr. pathologie social). Patří sem i sankcionované fromy deviantního chování, jako i studium příčin jejich vzniku a existence.9 Delikvence zahrnuje všechny typy jednání, jež porušují sociální normy chráněné právními předpisy.10 Pojem se objevil v kriminologické literatuře na konci devatenáctého století (Joly, 1899, Fouiller, 1897, 1899). Zahrnuje dva druhy jednání. Za prvé jsou to delikty (i civilní delikty), tedy skutky, které zahrnují odpovědnost za 7

Tato definice vychází z Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011. Praha, MPSV, 2009. Akční plán je dostupný na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7440/NAP.pdf 8 Dle bodu 6 osnovy se ohroženým dítětem rozumí dítě, jehož zdravý sociální a psychický vývoj je ohrožen zejména tím, že je pod vlivem nevhodného sociálního prostředí, zanedbává školní docházku, nepracuje, i když nemá svůj dostatečný zdroj obživy, požívá alkohol nebo jiné látky vyvolávající závislost, živí se prostitucí, spcáchá čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchá přestupky. Srovnej Lortie, S., Polanski, M., Sotolář, A., Válková, H. : Soudnictví pro mládistvé. Praha, Příručky MSp, 2000, s. 241. 9 Ondrejkovič, P. a kol. : Sociálna patológia. Bratislava, Veda, 2009, s. 22. 10 Matoušek, O., Kroftová, A.: Mládež a delikvence. 2. vydání.Praha, Portál 2003, s. 315.

13

náhradu škody v občanském právu, a za druhé je do delikvence zahrnována prekriminalita, tj. činy jinak trestné, kterých se doupouštějí děti před dosažením trestní odpovědnosti.11 Užším pojmem je kriminalita. V literatuře se setkáváme s tzv. legáním a sociologickým vymezením kriminality.12 My kriminalitou rozumíme ta jednání, která trestní zákon vymezuje v rámci skutkových podstat. V případě dětí mladších patnácti let se někdy mluví o tzv. prekriminalitě.13

11

Zoubková, I.: Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2002, s. 11. Novotný, O., Zapletal, J.: Kriminologie. 3. vydání, Praha, ASPI 2009, s. 20. 13 Např. Zoubková, I.: Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2002, s. 11. 12

14

II. KRIMINOLOGICKÉ ASPEKTY DĚTSKÉ KRIMINALITY 1. Vývoj a stav dětské kriminality Při snaze popsat strukturu, specifické znaky a vývoj kriminality mládeže je nutné si uvědomit, že výsledky kriminologických výzkumů ukazují, že právě u této věkové kategorie je třeba počítat s vysokou mírou latentní kriminality. Tedy s tím, že delikventní chování je mezi dětmi široce rozšířeno, není ničím neobvyklým, ale málokdy je takové chování oficiálně registrováno.14 Vysoký podíl latentní kriminality limituje vypovídací hodnotu policejních a soudních statistik. V této kapitole vycházíme zejména z policejních statistik Ministerstva vnitra ČR, které obsahují informace o všech zjištěných trestných činech a osobách, které byly vyšetřovány.15 Z hlediska vývoje kriminality dětí je patrné, že dětská kriminalita byla po roce 1989 jednou z nejdynamičtěji se vyvíjejících oblastí v rámci celkové kriminality. Od roku 1989 můžeme sledovat strmý nárůst počtu skutků, kterých se dopustily děti mladší patnácti let. Počet registrovaných skutků kulminoval v roce 1999 na hodnotě 12 464. Od té doby je patrná silná degresivní tendence. Od roku 1999, kdy registrovaná kriminalita dosáhla svého vrcholu – 12 464 skutků, klesl počet registrovaných skutků do roku 2007 na hodnotu 2710. Tedy o více jak 77%. Graf č. 1 v rubrice počet vyšetřovaných dětí zahrnuje všechny děti mladší patnácti let, které byly vyšetřovány pro jeden a více skutků. Pokud porovnáme hodnoty počtu registrovaných skutků a vyšetřovaných dětí, můžeme zjistit tendenci vývoje počtu skutků na jednoho pachatele. Tedy jestli se méně dětí skutečně dopouští i méně delikventního jednání. Kupříkladu v roce 1999 bylo registrováno 12 464 skutků, kterých se dopustilo 8832 pachatelů, tedy na jednoho pachatele připadalo přibližně 1,4 skutku. V roce 2006 bylo registrováno 3090 skutků, kterých se dopustilo 3027 pachatelů. Připadá tedy přibližně 1,02 skutku na pachatele. Počet vyšetřovaných dětí mladších patnácti let kulminoval v roce 1996 na hodnotě 9747. V roce 2007 bylo vyšetřováno 2635 dětí, tedy od roku 1996, kdy

14

Kaiser, G.: Kriminologie. Praha, C.H.Beck 1994, s. 196. Policejní statistiky se obecně považují za nejúplnější a nejpřesnější, protože jsou časově nejblíže době spáchání protiprávního činu a neprojevuje se v nich ještě proces filtrace, ke kterému dochází v průběhu celého řízení. Srovnej Kuchta, J. a kol.: Kriminologie I. část. Brno, MU 1993, s. 22; Kaiser, G.: Kriminologie. Praha, C.H.Beck 1994, s. 136. 15

15

dosáhla křivka vývoje počtu vyšetřovaných dětí svého vrcholu, došlo k degresi o necelých 73%. Graf č. 1: Celková kriminalita dětí mladších patnácti let a počet vyšetřovaných dětí mladších patnácti let16

14000 12000 10000 8000 6000 4000 2000 0 celková kriminalita

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 3559 4146 5939 7093 8280 8053 10322 1205912086 11999 1246410216 9926 5541 4692 3319 3086 3090 2710 2783

počet vyšetřovaných dětí 3574 4026 5156 6780 7468 6747 8342 9747 9217 8824 8832 8899 9032 5185 5148 3734 3341 3027 2635 2723

Čeští kriminologové spatřují důvody celkového poklesu registrované kriminality mládeže v demografických vlivech, v neochotě a v snížené aktivitě policie při zjišťování trestné činnosti u této věkové kategorie osob, z důvodu amnestie v roce 1998 a přijetím zákona č. 265/2001 Sb., jímž byl novelizován trestní zákon a došlo k změně výše škod.17 Tyto důvody jsou určitě relevantní a mají svůj význam, i když v podstatě vyjadřují skepsi, že k nižšímu počtu delikventních dětí a k poklesu jejich kriminálního chování fakticky nedošlo. Od roku 2004, tj. od účinnosti ZSM, je možné sledovat trend jenom pozvolného poklesu a dokonce určité stabilizace úrovně registrované kriminality. A to i v případě násilné kriminality, srovnej graf. č. 2. To spíše svědčí pro závěr, že delikventního jednání se skutečně dopouští méně dětí.

16

Zdrojem dat v grafech v této kapitole je statistika Ministerstva vnitra ČR dostupná na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/kriminalita.html 17 Srovnej Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C.H.BECK 2005, s. 282; Novotný, O., Zapletal, J.: Kriminologie. Praha, ASPI 2009, 3. vydání, s. 455.

16

Také lze konstatovat, že po účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže se nenaplnily některé „katastrofické“ vize o tom, že „mírnější reakcí ze strany společnosti dojde k opětovnému nárůstu kriminality mládeže“.18 Graf č. 2: Násilná kriminalita dětí mladších patnácti let 2000-2008

450 400 350 300 250 200 150 100 50 0

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Loupež

201

245

251

315

287

215

238

190

260

Dolózní ublížení na zdraví:

264

283

231

221

174

152

127

135

108

Vydírání

340

399

258

169

122

101

101

86

71

2. Struktura dětské kriminality Pokud jde o strukturu kriminality u mládeže, jednoznačně převažují méně závažné majetkové trestné činy, eventuálně činy jinak trestné, hlavně krádeže. Naopak velmi závažné formy kriminality, jako např. vraždy či znásilnění, se mezi touto věkovou kategorií vyskytují poměrně zřídka.19 Z grafu č. 3, který zachycuje strukturu kriminality dětí mladších patnácti let v letech 2000-2008, je patrné, že majetková kriminalita tvoří více než 50 % celkové kriminality dětí mladších patnácti let. Avšak je patrná změna struktury dětské kriminality, od roku 2000 klesá % podíl majetkové trestné činnosti a narůstá podíl násilné trestné činnosti20 a tzv. ostatní kriminality.21 18

Válková, H., Hulmáková, J.: (Ne)odpovědnost mladistvého podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže de lege lata i de lege ferenda. Státní zastupitelství 2007, č. 5, s. 39. 19 Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C.H.BECK 2005, s. 270. 20 K násilné kriminalitě statistika Ministerstva vnitra ČR řadí tyto skutkové podstaty: vražda, usmrcení lidského plodu, opuštění dítěte, únos, loupež, násilí na veřejném činiteli, úmyslné ublížení na zdraví, rvačky, násilí a vyhrožování proti skupině obyvatel, braní rukojmí, nebezpečné vyhrožování, vydírání, omezení a zbavení osobní svobody, porušování domovní svobody, neoprávněné zasahování do práva domu, bytu, týrání svěřené osoby, omezování svobody vyznání, útisk, porušování svobody sdružování a shromažďování a ostatní násilné trestné činy.

17

Změna struktury dětské kriminality je markantní, pokud srovnáme strukturu kriminality v roce 2000 (graf č. 4) s rokem 2008 (graf č. 5). V roce 2000 majetková trestná činnost tvořila 75% z celkové kriminality dětí mladších patnácti let, v roce 2008 už jenom 55%. Graf č. 3: Vývoj struktury kriminality dětí mladších patnácti let 2000-2008

2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Hospodářské činy

165

70

94

120

110

100

101

57

2008 65

Mravnostní činy

171

141

119

120

92

104

74

86

93

Ostatní kriminalita

1035

1215

927

848

459

515

551

612

500

Násilné činy

1083

1285

982

873

705

581

544

498

499

Majetkové činy

7762

7214

3419

2731

1953

1786

1820

1457

1409

Tato výrazná změna struktury kriminality dětí souvisí s přijetím novely trestního zákona v roce 2001, zákona č. 265/2001 Sb. Spíše se zdá, že tato zásadní novelizace o výši škod rozhodných pro trestní odpovědnost neměla dopad na změnu struktury kriminality dětí mladších patnácti let, ale na celkové snížení kriminality. Znepokojující je ale stále velmi vysoký podíl násilné kriminality dětí mladších patnácti let. V roce 2008 násilná kriminalita tvořila 19% z celkové kriminality, tedy téměř každý pátý čin jinak trestný dítěte mladšího patnácti let měl násilnou povahu. Jak jsme výše uvedli, děti mladší patnácti let se dopouštějí převážně majetkové kriminality. Ze struktury majetkové kriminality je patrné, že nejvyšší podíl je tvořen prostými krádežemi a krádežemi vloupáním. Z prostých krádeží dominují kapesní 21

Mezi tzv. ostatní kriminalitu statistika Ministerstva vnitra ČR řadí tyto skutkové podstaty: výtržnictví, poškozování cizí věci (tzv. sprejertsví), podávání anabolických látek mládeži, ohrožování mravní výchovy mládeže, podávání alkoholických nápojů mládeži, obchodování s dětmi, nedovolené překročení státní hranice, nedovolená výroba a distribuce psychotropních látek a jedů, šíření toxikománie, zneužití pravomoci veřejného činitele, neoprávněné nakládání s osobními údaji, maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, nedovolené ozbrojování, maření výkonu úředního rozhodnutí a podílnictví.

18

krádeže, krádeže v objektech, krádeže spáchané na osobách a krádeže věcí z automobilů. Z krádeží vloupáním, zejména vloupání do bytů a do víkendových chat. Graf č. 4: Struktura dětské kriminality za rok 2000

Majetkové činy 75%

Hospodářské činy 2% Mravnostní činy 2%

Ostatní kriminalita 10% Násilné činy 11%

Graf č. 5: Struktura dětské kriminality za rok 2008

Násilné činy 19% Majetkové činy 55%

Ostatní kriminalita 19% Hospodářské činy 3%

Mravnostní činy 4%

Graf č. 6: Struktura násilné kriminality dětí mladších patnácti let v roce 200822

Omezování a zbavení os. Porušování domovní svobody Svobody 5% 2%

Týrání osoby žijící ve spol. obydlí 0%

Vydírání 14%

Útisk 0%

Nebezpečné vyhrožování 3% Loupeže 53%

Násilí a vyhrožování skupině obyvatelů 0% Úmyslné ublížení na zdraví 22%

Násilí na veřějném činiteli 1%

Podíváme-li se blíže na strukturu násilné kriminality dětí mladších patnácti let, zjistíme, že nadpoloviční většinu (53%) tvoří činy jinak trestné - loupeže. Loupež není možno považovat za standardní násilný delikt, ale za delikt specifický. A to z toho důvodu, že násilí užité k osobnímu obohacení je instrumentální. To znamená, že samotné násilí není cílem jednání subjektu, nýbrž prostředkem k jeho naplnění. 22

Do přehledu jsme zařadili ty skutkové podstaty činů jinak trestných, které byly v roce 2008 naplněny alespoň v jednom případě a které policejní statistika eviduje jako „násilné trestné činy“.

19

Primárním cílem není prostřednictvím agresivního jednání narušit integritu jiné bytosti, ale obohatit se na úkor jiného a násilí užité k tomuto účelu směřuje především k překonání nebo zamezení odporu poškozeného. Násilí nebo pohrůžka násilím je základní determinantou snahy útočníka se obohatit. Registrovaná násilná kriminalita dětí mladších patnácti let je tak tvořena z více než jedné poloviny činy, které nejsou primárně násilné.

3. Geografické rozložení dětské kriminality Z hlediska územního rozložení kriminality byly v roce 2000 nejzatíženějšími regiony celá oblast Moravskoslezského kraje a okresy severovýchodní Moravy, které jsou zároveň vysoce poznamenány jinými sociálně patologickými jevy.23 V roce 2008 byla situace obdobná, nejvíce násilných skutků se dopouštějí děti mladší patnácti let v Moravskoslezském kraji (26%) a v Ústeckém kraji (16%), dále následuje Jihomoravský kraj (9%) a Plzeňský kraj (8%). Graf č. 7: Násilná kriminalita dětí mladších patnácti let v ČR v roce 2008

Moravskoslezský kraj 27%

Zlínský kraj 2%

Hlavní město Praha 6% Středočeský kraj Jihočeský kraj 4% 6%

Plzeňský kraj 8% Karlovarský kraj 2%

Olomoucký kraj 5%

Jihomoravský kraj Vysočina 9% 4%

Pardubický kraj 2%

Ústecký kraj 16% Liberecký kraj 5% Královohradecký kraj 4%

Hlavní město Praha není výrazně zatíženo násilnou dětskou kriminalitou (6%). Zdá se, že nejvíce násilných skutků se dopouštějí děti mladší patnácti let v regionech, které jsou poznačeny necitelnou industrializací a poškozením životního prostředí (např. Ostravsko, Mostecko), nezaměstnaností a vysokou mírou rozvodovosti.

23

Večerka, K. a kol.: Sociálně patologické jevy u dětí. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2000, s. 33 – 43.

20

Graf č. 8: Majetková kriminalita dětí mladších patnácti let v ČR v roce 2008

Moravskoslezský kraj 29%

Zlínský kraj 3%

Hlavní město Praha 6%

Středočeský kraj 6% Jihočeský kraj 8% Plzeňský kraj 4% Karlovarský kraj 3%

Olomoucký kraj 5% Jihomoravský kraj 10%

Ústecký kraj 12% Liberecký kraj Královohradecký kraj Vysočina 3% 4% 2% Pardubický kraj 5%

U geografického rozložení majetkové kriminality je možné vypozorovat obdobnou zatíženost regionů. Jednoznačně nejvíce majetkových deliktů je evidováno v Moravskoslezském kraji (29 %), následuje kraj Ústecký (12 %) a Jihomoravský (10 %). V tomto ohledu je zajímavé, že region Hlavního města Prahy není nijak výrazně zatížen majetkovou kriminalitou (6 %), i když bychom očekávali, vzhledem k výše uvedené struktuře majetkové kriminality, že právě anonymní prostředí velkoměsta bude nabízet nejvíce možností pro tento druh kriminality. Zdá se tedy, že majetková kriminalita dětí mladších patnácti let není ani tak spojena s příležitostmi k jejímu páchání, jako s jinými sociálně patologickými jevy.

21

III. TEORETICKÁ VÝCHODISKA OCHRANY DELIKVENTNÍHO DÍTĚTE 1. Paternalizmus a sociální model soudnictví ve věcech mládeže Sociální model vychází z tradic sociálního hnutí 19. století, které začalo reflektovat posloupný biologický a psychologický vývoj dítěte. Děti nemohou být z této perspektivy vnímané jako rozumné nebo rozhodné bytosti, ale spíš jako produkty svého okolí. Každé jejich kriminální jednání tak může být považované za disfunkční element v prostředí a úkolem soudního systému je tyto abnormality identifikovat a vyléčit sociální příčiny deviantního chování. Myšlenky sociálního modelu jako komplexního systému péče o delikventní mládež mají své kořeny v USA a ve Velké Británii 19. století. Historické předpoklady lze nalézt mnohem dříve, souvisí s institucionalizací chudoby v 16. století. Tak např. Beier24 ve své práci analyzuje pozadí vzniku londýnského Bridewellu v roce 1555, který byl první institucí zaměřenou na kontrolu mladých žebráků a tuláků. Beier upozorňuje, že cílem násilné institucionalizace byla výchova chudých dětí; humanistické ideály postupně však nahradila represe. Foucault25 dále upozorňuje na Amsterdamský Raphuis, který byl otevřený již v roku 1596 pro žebráky a mladé zločince. Režim v tomto na svoji dobu ojedinělém zařízení byl vybudován na systému zákazů a příkazů, neustálého dohledu, napomínání, náboženského cítění. Cílem byla přísná výchova k dobru a odvracení od zla. V USA je vznik sociálního modelu spojený s hnutím Child savers (Spasitelé dětí). V roce 1825 členové tohoto hnutí zakládají House of Refuge v New Yorku, který se stává vzorem pro nápravní ústavy v celé zemi. Hnutí Child savers vrcholí v roce 1899, kdy je přijat zákon Illinois Justice Act. Význam této právní normy dokumentuje ta skutečnost, že po jeho vzoru vznikají soudy pro mládež téměř ve všech státech USA.26 Je to zrovna hnutí Child savers, komu se podaří prosadit rozšíření doktríny parens patrie27 na děti, které se dopustily 24

Beier, L.: Foucault Redux?: The Roles of Humanism, Protestantism, and an Urban Elite in Creating the London Bridewell, 1500-1560 in Knafla, L., A. (ed.) Crime, Gender, and Sexuality in: Criminal Prosecutions. Criminal Justice History, Volume 17. Westport: Greenwood Press, 2002, s. 33-52. 25 Foucault, M.: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha, Dauphin 2000, s. 181-182. 26 Siegel, L., J., Senna, J.: Juvenile Delinquency. Theory, Practice and Law. 7th edition. Taunton, Wadsworth, s. 436 an. 27 Právní doktrína parens patriae (otec země) vyjadřuje široké pravomoci krále jako suverénního a nejvyššího opatrovníka nad svým územím a lidem. Tato doktrína má kořeny v renesanční Anglii, kde

22

delikventního jednání, případně na ty děti, u kterých vzniklo podezření, že není řádně zabezpečena jejich výchova. Doktrína parens patriae vyjadřuje protekcionistické myšlenky, kdy soud je odpovědný za rozhodování o budoucnosti dítěte a za jeho ochranu.28 Ve Velké Británii je tento model spojený s filantropistickým hnutím, např. Královskou filantropickou společností, a se jmény významných reformátorů, jakou byla například Mary Carpenter. Svou činností podnítili založení zvláštních nápravních ústavů, tzv. reformatories. Tyto ústavy byly soukromé, ale trestněprávní a správněprávní předpisy umožňovaly, aby do nich soudy umísťovaly delikventní a ohrožené děti. Sociální model se považuje za model tradiční. Na problémovou mládež nahlíží jako na dětinskou, z psychologického hlediska nepokojnou a tvárnou. Z tohoto pohledu nebylo úkolem soudu své svěřence trestat, ale znovu je zapojit do společnosti a chránit.29 Pro tento model byly klíčové dvě myšlenky30: 1) dětská nevinnost znamená, že dítě je od svého narození amorální, ale je předurčené stát se morální bytostí akceptující zákon. Tato myšlenka vychází z Darwinovy evoluční teorie. Dítě nemůže být trestně odpovědné, jeho protiprávní jednání je normální a dočasné, je projevem jeho nevyspělosti; 2) druhá myšlenka byla založena na předpokladu, že dítě je mnohem více tvárnější než dospělý člověk. To odůvodňuje přísné, ale v podstatě netrestající zacházení. Zaměřuje se spíše na pachatele, dítě, než na jeho čin a spíše na jeho blaho, než na potrestání a jeho odpovědnost. Charakteristická je neformálnost, jiné procesní postupy a neurčitost při ukládání sankcí. Dalším specifikem je poměrně rozsáhlá diskrece, kterou mají soudci, probační úředníci a jiní úředníci, kteří sami můžou zvážit, co je dle jejich názoru pro dítě nejlepší.31 Důležitý je pohled na delikvenci jako na vývojový nedostatek, jako na fenomén, který se dá „vyléčit“, odstranit přísnou „výchovou“. To, co si vyžaduje léčení, je způsobeno nedostatečnou rodičovskou výchovou, péčí a dohledem, stejně jako umožňovala králi chránit sociální a politický pořádek feudální společnosti. V moderním pojetí bývá jako parens patriae označována pravomoc státu intervenovat v případě, že rodič zneužívá svá práva nebo zanedbává své povinnosti vůči svěřené osobě, a jednat místo rodiče v zájmu ochrany svěřené osoby. 28 Cavadino, M., Dignan, P.: Penal Systems: A Comparative Approach. London, Sage 2006, s. 287. 29 Scott, E., Grisso, T.: The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 138. 30 Srovnej Bishop, D., M.: Juvenile Transfer in the United States in Junger-Tas, J., Dünkel, F.: Reforming Juvenile Justice. Dordrecht: Springer 2009, s. 85. 31 Bala, N., Hornick, J., Snyder, H. (eds): Juvenile justice systems. An international comparison of problems and solutions. Toronto, TEP 2002, s. 6.

23

sociálními útrapami v důsledku chudoby.32 V sociální práci tomuto modelu odpovídá terapeutický model péče, v sociologii se mluví o tzv. medicínském (individuálním) modelu. Pro oblast práce s disociální mládeží je důležité, že tento model chápe klienta jako pacienta a sociální pracovník zastává roli terapeuta (poradce). Pacient se získává pro spolupráci, motivace se považuje za nevyhnutelnou. Péče se rozšiřuje i na rodinu.33 Podle sociálního modelu je nedospělost důležitá z několika důvodů. U mládeže se předpokládá, že má rozdílnou způsobilost a jiné potřeby než dospělí pachatelé; částečně kvůli mladické zranitelnosti a závislosti, což si vyžaduje zvláštní přístup a rozdílné nápravní opatření. Reformátoři taktéž věřili, že protiprávní jednání dětí reflektovalo jejich nevyspělost. Z toho důvodu není mládež trestně odpovědná a neměla by být podrobena stejným trestům jako dospělí pachatelé.34 Můžeme vymezit čtyři základní znaky sociálního modelu: 1) Neformálnost – řízení o činu, resp. chování dítěte není podrobeno formálnímu procesu. S tím je spojeno potlačení principu spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces dítěte je potlačeno ve prospěch pomyslných výhod neformálního řízení. 2) Sankce – soud dítěti neukládá trest, ale opatření, které neobsahuje primárně punitivní prvek. Opatření se ukládá na časově neomezenou dobu, dokud není naplněn jeho účel. Při ukládání není respektován princip proporcionality. 3) Vysoká míra diskrece – rozhodující autority mají možnost intervenovat do osobního života dítěte v široké míře. Nezřídka je dítě odňato biologické rodině; preferuje se státem garantovaná kolektivní péče. Sociální model je stále dominantní ve většině zemí Evropy.35 Od Skotska až po státy Střední a Východní Evropy tyto principy čelí různým námitkám a kritice v rámci diskurzu o odpovědnosti dětí a záruk spravedlivého procesu.

32

Srovnej Scott, E., Grisso, T.: The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 142. 33 Labáth, V. a kol. Riziková mládež. Praha, Slon 2001, s. 132. 34 Scott, E., Grisso, T. The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 143. 35 Muncie, J. Repenalisation and Rights: Explorations in Comparative Youth Criminology. The Howard Journal of Criminal Justice, č. 45 (1), 2006, s. 53.

24

2. Krize sociálního modelu soudnictví ve věcech mládeže 2.1. Vznik justičního modelu Sociální model byl podroben značné kritice, a to pro svůj paternalizmus, nerespektování práv dětí a potencionální diskriminační zacházení. Neformální řízení před soudy pro mládež porušovala princip presumpce neviny a práva dítěte na obhajobu. Velké kritice čelil rozdíl mezi rétorikou sociálního modelu a realitou, v níž soudy pro mládež fungovaly.36 V USA kritika sociálního modelu vyústila v přelomová rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zdůraznila právo dětí na spravedlivý proces. Klíčovými rozhodnutími této éry byla Kent v. United States37 z roku 1966, In Re Gault38 z roku 1967, In Re Winship z roku 1970, McKiever v. Pennsylvania z roku 1971 a Breed v. Jones z roku 1975. V nejdůležitějším rozhodnutím tohoto reformního období, In re Gault, soudce Nejvyššího soudu USA Justice Fortas napsal: „Nakonec... jsme konfrontováni s realitou ... procesů před soudy pro mládež... Chlapec je poslán do instituce, kde může být jeho svoboda omezená na několik let. To, že tato instituce se nazývá přijímající domov nebo průmyslová škola, nemá žádné ústavní důsledky a limitovaný praktický význam, bez ohledu na to, jakkoliv eufemisticky to zní... Vzhledem k výše uvedenému by bylo neobvyklé, aby naše Ústava nevyžadovala procesní obvyklosti a starostlivost obsaženou v pojmu „spravedlivý proces“. Podle Ústavy skutečnost, že se jedná o chlapce, neomlouvá samozvaný soud.“39 V roce 1969 vychází první vydání vlivné publikace Anthonyho Platta The Child Savers: The Invention of Delinquency40, která velmi kriticky hodnotí filantropické 36

Bala, N., Hornick, J., Snyder, H. (eds): Juvenile justice systems. An international comparison of problems and solutions. Toronto, TEP 2002, s. 7. 37 Kent v. United States, 383 U.S. 541 (1966). 38 In re Gault 387 U.S. 1 (1967). V této věci Nejvyšší soud USA posuzoval případ patnáctiletého Geralda Gaulta, který byl uznán vinným z nemravného telefonátu. I když je maximální sankce pro dospělé pachatele pokuta 50$ a dvouměsíční vězení, Gerald byl umístěn do státní průmyslové školy do doby své dospělosti, tj. do dovršení 21 let, s možností dřívějšího propuštění. Proces před soudem pro mládež byl velice neformální, Gerald ani jeho rodiče nebyli seznámeni s obviněním ani s právem na právní zastoupení. Geral byl vyslechnut bez poučení o právu nevypovídat, nikdy mu nebyla dána příležitost konfrontovat stěžujícího si souseda, který se nikdy nedostavil k soudu a nikdy nevypovídal pod přísahou. Dokonce o tomto projednání soudem pro mládež nebyl učiněn žádný záznam. 39 Citováno podle anglického originálu In re Gault 387 U.S. 1 (1967). Appeal from the Supreme Court of Arizona. body 1.27-1.29.Rozhodnutí je dostupné na adrese: http://caselaw.lp.findlaw.com/cgi-bin/getcase.pl?court=US&vol=387&invol=1 40 Platt, A.: The Child Savers: The Invention of Delinquency. Chicago, University of Chicago Press 1969.

25

hnutí stojící v pozadí zrodu sociálního modelu soudnictví nad mládeží.. Rovněž bylo publikováno několik negativních studií41 o programech péče o mládež, které předznamenaly to, čemu se poté říkalo „úpadek ideálu rehabilitace“.42 Na těchto základech se formují postuláty justičního modelu. Tato tendence byla zřejmá v USA, podobný vývoj nalezneme v Austrálii43 nebo ve Velké Británii44. Věřilo se, že justiční model legislativně zajistí řešení problému kriminality mládeže, protože sociální model očividně selhal. Scottová a Grisso45 v reformních snahách nacházejí dva základní předpoklady. První označují jako tzv. předpoklad způsobilosti, dle kterého neexistují žádné zásadní rozdíly mezi obviněným dospělým pachatelem a mladistvým. Druhou premisu označují jako utilitární předpoklad. Ten kvalifikuje předpoklad způsobilosti tak, že i když objektivně existují rozdíly mezi dospělým pachatelem a pachatelem z řad mládeže, enormní sociální náklady vyžadují, aby tyto rozdíly, při formulování politiky reakce na kriminalitu mládeže, byly ignorovány. Naffinová46 zdůrazňuje, že justiční model dává přednost svobodě a odpovědnosti jednotlivých občanů. Na jiném místě uvádí, že justiční model předpokládá, že všichni jednotlivci jsou nadáni rozumem a jsou plně odpovědni za své činy. A proto by měli být odpovědni i z hlediska práva. Úkolem soudního systému je posoudit stupeň odpovědnosti pachatele a přizpůsobit trest závažnosti jednání, kterého se dopustil. Z toho důvodu musí být každému zaručena procesní práva a státní moc musí být vynutitelná, předvídatelná a neměnná.47

41

Srovnej Lipton, D., Martinson, R., Wilks, J.: The Effectivness of Correctional Intervention: A Survey of Treatment Evaluation Studies. New York, Praeger 1975; Wright, W., F., Dixon, M., C.: Community treatment of juvenile delinquency: A review of evaluation studies. Journal of Research in Crime and Delinquency, 1977, č. 19, s. 35-67; Sechrest, L., B., White, S., O. Brown, E., D. (eds).: The Rehabilitation of criminal Offenders. Washington DC, National Academy of Science 1979. 42 Bishop, D., M.: Juvenile Transfer in the United States in Junger-Tas, J., Dünkel, F.: Reforming Juvenile Justice. Dordrecht, Springer 2009, s. 88. 43 Srovnej O’Connor, I.: Models of juvenile justice. Příspěvek přednesený na konferenci Juvenile Crime and Juvenile Justice, Towards 2000 and Beyond, Adelaide 1997, s. 3. 44 Srovnej Pratt, J.: Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 241-245. Pratt dochází k závěru, že v Anglii a Walesu se justiční model v osmdesátých letech minulého století postupně transformoval na model korporativní. 45 Scott, E., Grisso, T.: The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 138. 46 Naffin, N.: Philosophies of juvenile justice in Gale, F., Nafinne, N., Wundersitz, J. (eds): Juvenile Justice: Debating the Issues. Sydney, Allen and Unwin 1993, s. 3. 47 Srovnej Naffine, N., Wundersitz, J.: Trends in Juvenile Justice in Chappel, D., Wilson, P. (eds): The Australian Criminal Justice System: The Mid 1990s. Sydney, Butterworths 1994, s. 236; stejně tak i Alder, C., Wundersitz, J.: New Directions in Juvenile Justice Reform in Australia in Alder, C., Wundersitz, J.: Family Conferencing and Juvenile Justice: The Way Forward or Misplaced Optimism? Canberra, Australian Institute of Criminology 1994, s. 3.

26

Tento model je založený na retributivním pojetí spravedlnosti. Uložení trestu se chápe jako nevyhnutelnost. To vytváří retribuci, ale v přesné a omezené formě; nejméně restriktivní intervence, raději minimum, než maximum programů, raději tresty v komunitě, než tresty zajišťovací. Z toho důvodu v justičním modelu nepřichází v úvahu neomezená sociální intervence. Formu a způsob potrestání určuje spíše specifičnost činu, než obecné problémy. Například dohled je metodou kontroly pachatele v komunitě. Proto ten, kdo zvažuje uložení opatření v podobě dohledu se neptá Potřebuje tento pachatel pomoc?, ale spíše Kolik kontroly si pachatel zaslouží vzhledem k povaze a okolnostem spáchaného činu?.48 Sankce jsou časově omezené, jejich ukládání je založeno na principu proporcionality. Neoklasické retributivní principy justičního modelu nejlépe vystihuje von Hirsch49 ve správě Komise pro studium uvěznění (Committee for the Study of Incarceration). Komise vytvořila systém založený na třech vzájemně souvisejících principech: 1) princip „každému co si zaslouží“ (Just desert principle) znamená, že obviněnému je uložena sankce, kterou si zaslouží za jednání, kterého se dopustil; 2) dalším je princip proporcionality (Principle of proportionality) vyjadřující vztah přiměřenosti mezi uloženou sankcí a závažností činu pachatele; 3) třetím je princip rovnosti (Equality principle), který předpokládá obdobné rozhodnutí v obdobných věcech. Jsme názoru, že výše uvedené předpoklady justičního modelu jsou pochybné. V případě předpokladu způsobilosti je nutné poukázat na empirické výzkumy zabývající se problematikou rozhodování dětí a zjištění vývojové psychologie. Dle závěrů z těchto výzkumů jsou adolescentní děti: A) častěji subjektem přímého skupinového tlaku a častěji podléhají touze být přijat svojí vrstevnickou skupinou (Peer group); B) adolescenti sami sebe spíše vnímají jako někoho nezranitelného a tížeji nesou negativní dopady své neúčasti na rizikovém jednání než dospělí pachatelé; C) mají větší tendenci podceňovat budoucnost a váhu přikládají více krátkodobým

48

Srovnej Morris et al.: Justice for Children. London, Macmillan 1980, s. 76 in Pratt, J.: Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 239. 49 Von Hirsch, A. Doing Justice: The Choice of Punishments – Report of the Committee for the Study of Incarceration. New York, Hill & Wang in Junger-Tas, J., Decker, S., H.: International Handbook of Juvenile Justice. New York, Springer 2008, s. 509.

27

důsledkům, než důsledkům dlouhodobým; D) tato laická perspektiva se vyvíjí v průběhu adolescence až do rané dospělosti.50 Utilitární předpoklad naproti tomu ignoruje problematiku stigmatizace dětí trestním procesem, nereflektuje dopady na jejich sociální vztahy a vazby a nezohledňuje možné budoucí náklady na systém sociální péče. Scottová a Grisso51 taktéž zdůrazňují, že tento předpoklad zpochybňuje i taxonomie Moffittové. Na druhou stranu přínos justičního modelu spočívá ve zdůraznění procesních práv dítěte.

2.2. Korporativizmus jako další vývojový mezník V osmdesátých letech 20. století se v právním diskurzu objevuje nový typ modelu soudnictví ve věcech mládeže, který se vyvinul z justičního modelu, tzv. korporativní model. Upozorňuje na něj John Pratt52 ve své podrobné analýze vývoje a specifik justičního modelu v Anglii a Walesu a dochází k závěru, že namísto některých znaků justičního modelu, jako je právní jistota, spravedlivý proces, očekávanost, odpovědnost, nejméně restriktivní intervence, je možné vysledovat trend zvyšování administrativního rozhodování, větší rozmanitost ukládaných sankcí, centralizaci autorit a koordinaci politik, dále pak rostoucí zapojení mimosoudních institucí a vysokou úroveň omezení a kontroly dětí v některých programech. Pratt dochází k závěru, že se jedná o typické znaky korporativizmu. Korporativizmus jako sociologický koncept odkazuje na tendence vyskytující se v rozvinutých sociálních (welfare) státech, kde možnost konfliktu a nepokoje je redukována centralizací politiky, zvýšenou státní intervencí a spoluprací různých profesionálních a zájmových skupin s homogenními cíli.53

50

Fried, C., S., Reppucci, N., D.: Criminal Decision Making: The Development of Adolescent Judgment, Criminal Responsibility and Culpability. Law and Human Behavior, Vol. 25, č. 1, 2001, s. 46. Srovnej s literaturou tam uvedenou. 51 Scott, E., Grisso, T.: The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 139. Moffittová rozlíšila dva typy pachatelů z řad mládeže, a to tzv. adolescence limited (AL) a life-course persistent offender (LCP). 52 Pratt, J. Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 236-254. 53 Unger, R.: Law and Modem Society. London, Macmillan, 1976 in Pratt, J. Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 245.

28

Prvním znakem je rozšíření diskrece rozhodujících orgánů a administrativní rozhodování. Pratt54 uvádí, že tímto způsobem je možné předejít průtahům v řízení, které

jsou

důsledkem

dodržování

principu

spravedlivého

procesu,

a tím

i vynaloženým nákladům. Místo toho, aby došlo k soudnímu řízení za každé neohlášení se dozorující instituci, je pravomoc ukládat sankce svěřená sociálním pracovníkům. V případě potřeby se věci vracejí do formálního soudního systému, přičemž výsledkem tohoto procesu je sankce, zásah do osobní svobody, kterému se stát tak úzkostlivě (v Anglii a Walesu – pozn. MM) snaží vyhnout. Druhým znakem je ta skutečnost, že dochází ke stírání rozdílů mezi soukromou a veřejnou sférou. A to mezi soudy a ostatními rozhodujícími orgány a vzájemně mezi různými institucemi, které jsou v určitém vztahu k trestní politice.55 Třetím znakem je větší důraz na politiku než na samotná práva. Aby byly zajištěny cíle politiky starostlivosti o delikventní mládež, autonomie sociálních pracovníků a soudního systému je omezena ve prospěch vzájemné kooperace. Dokonce i práva klienta splývají s cíli politiky.56 Otázka trestání je čtvrtým znakem korporativního modelu. Justiční model obsahuje filozofické závazky uložit trest, které jdou ruku v ruce s procesními principy spravedlivého procesu. I když je v tomto modelu ukládáno veliké množství alternativních sankcí k zbavení osobní svobody, a tyto sankce v sobě zahrnují vysokou míru újmy, nepředstavují návrat ke klasickým principům trestání. Nedochází k morálnímu vynucení odplaty trestem, který by byl úměrný způsobené újmě.57 Jako pátý faktor se označuje expandující dialog o delikvenci, který vychází ze vzájemných setkání a diskusí jednotlivých orgánů. Pratt se domnívá, že omezování příležitostí k delikventnímu chování nebo programy, které způsobují změnu v tomto chování, nabízejí mnohem více oproti čistému a jednoduchému potrestání, tak jak jej zná justiční model. A to v podstatě bez efektu na budoucí chování. Na druhou stranu korporativní model nabízí mnohem více než jenom opatření zaměřená léčbu a rehabilitaci, známoé ze sociálního modelu, které se ukázaly jako neefektivní a

54

Pratt, J.: Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 247. 55 Ibid s. 248. 56 Srovnej ibid s. 248. 57 Ibid s. 249.

29

nedostatečné.58 S tím lze souhlasit, zdá se, že korporativní model je v postmoderních společnostech nevyhnutelný.59 Prvky korporativizmu můžeme sledovat i v našem systému, který vyžaduje vzájemnou kooperaci čtyř složek: justice a policie, probační a mediační služby a orgánů péče o mládež. Tato pomyslná provázanost je o to silnější, uvědomíme-li si, že vedle sebe stojí dva systémy péče o děti v konfliktu se zákonem. A to systém soudnictví nad mládeží podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže a systém starostlivosti o ohroženou mládež podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí a zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině. Tyto systémy se částečně kryjí a mohou si konkurovat. Případná konkurence není samozřejmě vítaná, protože zvyšuje náklady a jenom stěží lze tvrdit, že zvyšuje i zisky. Kooperace jednotlivých složek je klíčová. Zatím ale neexistuje studie, která by vzájemný vztah těchto systémů zhodnotila.

3. Restorace a terapie – model pro 21. století? V sedmdesátých letech minulého století dochází v Kanadě k znovuobjevení principů

restorace

a k postupnému

formulování

nového

paradigmatu

trestní

spravedlnosti. V USA se v devadesátých letech minulého století formují základy nového právního směru založeného na propojení práva a psychologie, tzv. právní terapie (Therapeutic jurisprudence). V roce 2002 publikuje John Braithwaite60 práci o možném propojení restorativní justice a právní terapie. Braithwaite dochází k závěru, že takové spojení je nejenom možné, ale přímo žádoucí. Na světě zatím neexistuje systém soudnictví nad mládeží, který by byl vystavěný na propojení těchto dvou myšlenkových směrů. Proto uvádíme jejich základní principy, které dle našeho názoru můžou být inspirujícím zdrojem pro úplně nový model soudnictví ve věcech mládeže.

58

Ibid s. 249. Srovnej vývoj byrokracie a sociální kontroly v Keller, J.: Nedomyšlená společnost. 3. vydání. Brno, Doplněk 1998, s. 15-42. 60 Srovnej Braithwaite, J.: Restorative Justice and Therapeutic Jurisprudence, Crim. L. Bull., 38(2), 2002, s. 244 - 262. 59

30

3.1. Teoretická východiska restorativní justice Tak jako je každému společenskému systému vlastní napětí, střet, konflikt a boj, musel vždy fungovat také proces opačný, vedoucí k nápravě, zmírnění konfliktu, smíření a spolupráci. Tato pozitivní síla musela být navíc převládající, jinak by lidská civilizace nemohla dosáhnout ve svém vývoji takového úspěchu mezi jinými živočišnými druhy.61 Síla zaměřená na obnovení narušených vzájemných vztahů v komunitě, ona pozitivní síla, byla spojena s lidským společenstvím od jeho vzniku, živila mechanizmus, který obnovoval vztahy jednotlivých členů komunity, rodin a rodů. Spravedlnost, kterou tyto komunity nacházely, se více zaměřovala k posílení vzájemných vztahů, k zabránění eskalaci konfliktu, a tím k posílení šancí společenství na přežití. Komunita netrestala pachatele, tak jak to známe nyní, ale člověk, který se prohřešil vůči pravidlům, se kál. Jeho pokání mohlo mít více forem, od zaplacení určitého obnosu (např. známý „wergeld“) nebo v krajním případě vyloučení ze společenství, či lidská oběť. Restorativní62 justice byla dominantním modelem spravedlnosti v průběhu lidských dějin, a to na celém světe, v různých kulturách. Její původ můžeme nalézt v tradicích starověkých civilizací, např. arabské, řecké, římské, čínské, védské a ve společenstvích původních obyvatelů Austrálie a Nového Zélandu.63 Monopolizace trestní justice je spojována s vpádem Normanů do Anglie v roce 1066. Transformace deliktu do podoby věrnosti a těžkého zločinu vůči králi, místo špatného jednání vůči jinému člověku, bylo stěžejní v programu monarchy ovládat své poddané.64 Zprvu se jednalo o nejzávažnější činy, jako byly útoky na panovníka nebo na náboženství.65 V českých zemích se například společenský zájem na postihu usmrcení začíná výrazněji prosazovat za určitých okolností až od 16. století.66 61

Knapp, V.: Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy), C. H. Beck, Praha 1996, str. 203. 62 Termín „restorativní“ je odvozen od anglického slova restoration (obnova, renovace, vzkříšení), které vychází z latinského „restauo“. Soukromoprávně tomuto termínu odpovídá římské pravidlo „restitution in integrum“, tj. obnovení předešlého vztahu, známé v našich podmínkách mimo jiné z institutu bezdůvodného obohacení – § 451 an. občanského zákoníku. 63 Srovnej Braithwaite, J.: Restorative Justice: Assessing Optimistic and Pessimistic Accounts. Crime and Justice, Vol. 25, 1999, s. 1-2. 64 Braithwaite, J.: Restorative Justice: Assessing Optimistic and Pessimistic Accounts. Crime and Justice, Vol. 25, 1999, s. 2. 65 Král Henry I., syn Viléma Dobyvatele, vydal v roce 1116 tzv. „Leges Henrici“ neboli Henryho právo, podle kterého král získal titul „Dárce práva“ (Law Giver). Tato právní norma upravila několik deliktů, které narušovaly tzv. „královský pokoj“ (King's peace), jednalo se o žhářství (arson), loupež (robbery), vraždu (murder), padělání měny (false coinage) a násilné deliky (crimes of violence). Např.

31

Jako staronový koncept trestní justice se restorace objevuje v druhé polovině 20. století v souvislosti s krizí trestní politiky. Do popředí se dostávají otázky, proč dosavadní systém trestů selhává a jak reflektovat potřeby a zájmy obětí trestných činů.67 Zájem o restorativní justici vedl v Kanadě ve městě Kitchener v Ontariu v roce 1974 k založení experimentálního usmiřovacího programu mezi obětí a pachatelem.68 Důležitým milníkem pro popularizaci konceptu restorativní justice je vydání práce Howarda Zehra „Changing Lenses: A New Focus for Criminal Justice“ v roce 1990.69 Na mezinárodním fóru se o restorativní justici začíná diskutovat v devadesátých letech minulého století a začátkem našeho století. Iniciativní je zejména Kanada a aktivní Ekonomická a sociální rada OSN (Economic and social Council).70 Rovněž na půdě Rady Evropy se v devadesátých letech rozproudila živá diskuse o restorativní justici a postavení obětí trestných činů. Výsledkem bylo několik doporučení Rady Evropy a nová Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů (European Convention on the Compensation of Victims of Violent Crimes).71 v Constitutio Criminalis Carolina (1532) stál v hierarchickém výčtu trestných činů nejvýše „crimen laesae majestatis divinae“, tj. rouhání se Bohu v širším smyslu. Blíže srovnej Hattenhauer, H.: Evropské dějiny práva. Praha, CH-Beck 1998, s. 354. 66 Srovnej Kučera, J.: Trestněprávní aspekty násilné kriminality. Brno, MU, disertační práce, s. 137. 67 Srovnej Barnett, R., E.: Restitution: A New Paradigm of Criminal Justice. Ethics, 1977, Vol. 87, No. 4, s. 279-301. Karabec, Z.: Koncept restorativní justice. Restorativní justice, Sborník příspěvků a dokumentů. Praha, IKSP 2003, s. 5. 68 V roce 1974 bylo dvěma popíjejícím mladíkům na malém městě Elmira v Ontáriu „domluveno“ policií. Mladíci svou frustraci pak vybili tím, že poškodili dvaadvacet různých dopravních prostředků a domů. O několik měsíců později oba přiznali svou vinu a soudce Gordon McConnell v Kitcheneru nařídil před vynesením rozhodnutí vyhotovení zprávy od probačních úředníků. Mark Yantzi, mennonitský probační úředník, po diskusích s Davem Worthem, dobrovolníkem u Mennonite Central Comittee court, napsal zprávu, ve které navrhl, aby se oba mladící s poškozenými setkali tváří v tvář a nabídli jim odškodnění. Soudce McConnela to zaujalo natolik, že tuto myšlenku projednal s probačním úředníkem a naznačil, že to má značné opodstatnění, ale jednoduše se to v západní právní kultuře nedělá. Soudce udělal „osudové“ rozhodnutí, když se rozhodl toto zkusit, a rozhodnutí odložil do doby, než Yantzi a Worth zorganizují setkání mladíků s každým poškozeným. To udělali a z této zkušenosti vyvstal vůbec první projekt smíru mezi pachatelem a poškozeným. Srovnej Peachey, D., E.: "The Kitchener Experiment." in Mediation and Criminal Justice: Victims, Offenders and Community, edt. M. Wright and B. Galaway. London, Sage, 1989 in Braithwaite, J.: Restorative Justice: Assessing Optimistic and Pessimistic Accounts. Crime and Justice, Vol. 25, 1999, s. 2. 69 Roche připomíná, že termín restorativní justice jako univerzální konkurent konceptu retributivní justice se začíná prosazovat až později. Odkazuje přitom na jeden z nejcitovanějších článků v restorativním hnutí, článek autorů Johna Braithwaita a Stephena Mugforda ´Conditions of Successful Reintegration Ceremonies´ publikovaném v Brithish Journal of Criminology v roce 1994. V této práci se termín restorativní justice vyskytuje jenom jednou. 70 V roce 1999 vydává Ekonomická a sociální rada rezoluci 1999/26 ze dne 28. července 1999 s názvem „Vývoj a implementace mediace a restorativní justice v trestních věcech“. V roce 2000 pak následuje rezoluce 2000/14 a v roce 2002 na ní navazuje rezoluce 2002/12 s názvem „Základní principy používání programů restorativní justice v trestních věcech.“ 71 Recommendation No. R (85) 11 on the position of the victim in the framework of the criminal law and procedure; Recommendation No. R (87) 21 on the assistance to victims and the prevention of victimisation; Recommendation No R(92)16 on the EP on CSM; Recommendation No R(97)12 on staff concerned with the implementation of SM; Recommendation No R(98)1 on family mediation;

32

Roche72 vymezuje 4 základní hodnoty, které jsou společné všem neformálním modelům justice, jedná se o: A) personalizmus, B) reparaci, C) reintegraci a D) participaci. A) Hodnota personalizmu vychází z toho, že podle restorativní justice je zločin vnímán spíše jako zneuctění lidí a jejich vztahů, než jenom jako porušení práva. Podle Zehra by zločin měl být chápán ne jako abstraktní koncept, ale jako poranění a zneuctění lidí a jejich vztahů. Toto poranění a zneuctění vyčnívá nad utrpění obětí, protože zasahuje samotného pachatele, rodinu pachatele a oběti a širší komunitu. Restorativní justice zahrnuje všechny tyto složky.73 Osobní charakter restorativní justice můžeme porovnat s neosobní povahou moderního trestního systému. V každém úseku reakce systému trestní justice na zločin je spravedlnost tvarovaná zákonem a profesionály, kteří tento systém řídí. Pachatel není obviněn z toho, že oběti způsobil újmu, ale z naplnění skutkové podstaty trestného činu vymezené v zákoně. Obžalobu nepodávají oběti, ale státní žalobci, a to spíše jménem státu, než ve jménu oběti. A je-li pachatel odsouzen, trest je určován ne tím, co požaduje oběť, ale tím, co žádá zákon. Jedním z důsledků tohoto přístupu je to, že fyzická a emoční újma způsobená zločinem je potlačena, pokud je vůbec vnímána.74 B) Reparace zdůrazňuje, že cílem každé restorativní odezvy na zločin je náprava újmy, která byla způsobena. Když se někdo dopustí zločinu, restorativní justice se ptá Jak mohou být věci dány dopořádku? a Co může být uděláno pro odškodnění?. Proces reparace začíná tím, když si uvědomíme skutečnost, že oběť utrpěla újmu. To, co je potřeba napravit, bude záležet na okolnostech obklopujících specifický zločin a konkrétně na povaze újmy oběti. Klasické jednání o trestném činu se zabývá většinou jedině újmou materiální nebo fyzickou, ale pro mnohé oběti nejzávažnější ztráty jsou emoční a psychologické povahy, včetně ztráty důstojnosti, štěstí, sebevědomí, bezpečnosti, osobní síly a sebehodnocení.75 Recommendation No R(99)19 concerning meditation in penal matters; Recommendation Rec(2000)22 on improving the implementation of ER on CSM; Recommendation Rec(2006)8 on assistance to crime victims. 72 Roche, D.: Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Criminology, Oxford University Press 2004, s. 25. 73 Zehr, H.: Changing Lenses: A new Focus for Criminal Justice. Scottsdale, PA, Herold Press 1990, s. 181 in Roche, D.: Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Kriminology, Oxford University Press 2004, s. 26. 74 Roche, D. Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Criminology:Oxford University Press 2004, s. 26-27. 75 Ibid, s. 27.

33

Braithwaite76 poukazuje na Konfucia, podle kterého dobrý vládce umožní lidem pochopit, jaké následky mají jejich činy pro ně navzájem, a přirozeně odhalí ctnosti počestných tak, že další je budou následovat. Ctnost se nabývá spíše příkladem, než veřejným odsouzením. C) Myšlenka reintegrace je často subsumována pod cíle reparace, široce definované tak, aby zahrnovala nápravu újmy oběti, nápravu pachatele a obnovu širší komunity. Pravděpodobně je vhodnější oddělit tyto cíle, a to zejména tak, aby se reparace vztahovala k nápravě újmy oběti. Z termínu „reintegrace“ jasně vyplývá, že restorativní justice je rovnocenně zaměřená i na asistenci pachateli. Další rozdíl mezi reparací a reintegrací spočívá v tom, že první princip spíše hledí do minulosti, k obnově ztrát, kdežto reintegrace je primárně zaměřená na prevenci budoucího delikventního jednání.77 Braithwaite78 zdůrazňuje, že klíčem k zabezpečení znovuzačlenění je oddělit pachatelovo jednání od jeho/její identity. To znamená, že jsou lepší špatné skutky, než špatní lidé, v křesťanské tradici slovy sv. Augustina: „Odsuď hřích, ale miluj hříšníka“. D) Restorativní justice podporuje participaci lidí, kteří byli dotčeni zločinem – oběti, pachatele a jejich komunity. Myšlenka participace je pro restorativní justici zásadní.79 Pro princip participace je důležité fórum, kde je obnovující spravedlnosti učiněno zadost. Z toho důvodu jsou s tímto principem spojeny mediační schůzky, konference a jiné možnosti, jak neformálně postavit proti sobě pachatele, oběť, jejich rodiny a komunity. Trestným činem vznikají závazky celé komunitě. Ve vztahu k oběti, kterou je třeba podporovat, ve vztahu k sobě samé, aby vytvářela bezpečné prostředí, i ve vztahu k pachateli, kterého je třeba podpořit při návratu do společnosti. Velká pozornost je věnována potřebám oběti dostat informace, omluvu, vysvětlení, odškodnění, uznání, cítit bezpečí atd. Současně je brán zřetel na potřeby pachatelů, kteří sami často byli oběťmi. Spravedlnost je přitom naplňována samotnou komunitou, kterou pak zpětně ovlivňuje, pomáhá uvědomit si spoluodpovědnost za dění v 76

Braithwaite, J. Restorative Justice: Assessing Optimistic and Pessimistic Accounts. Crime and Justice, Vol. 25, 1999, s. 12. 77 Ibid s. 29 78 Braithwaite, J.: Crime, Shame and Reintegration. Cambridge University Press 1989, s. 101 in Roche, D.: Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Criminology, Oxford University Press2004, s. 30. 79 Roche, D.: Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Criminology, Oxford University Press 2004, s. 30.

34

komunitě.80 Princip participace se dle našeho názoru neomezuje na formální participaci na mediačním fóru, ale zahrnuje celý komplex interakcí mezi obětí, pachatelem a bližším i širším sociálním okolím. Pachatel není více méně pasivním divákem, kde jiní zkoumají a konstatují jeho vinu, nýbrž aktivním „hráčem“, kterému je umožněno ospravedlnit se za své jednání a spolupodílet se na rozhodování, jak vzniklou újmu nahradit.

3.2. Právní terapie (Therapeutic Jurisprudence) Právní terapie (Therapeutic Jurisprudence) je relativně nový, víceoborový teoretický přístup profesorů práva a psychologie Bruce Winicka a Davida Wexlera, který odráží postrealistickou filozofii a holistický přístup. Ve svých začátcích se rozvíjel především v oblasti práva duševního zdraví.81 Právní terapie studuje úlohu práva jako terapeutického činitele. Na právo nahlíží jako na sociální sílu, která může mít terapeutické nebo antiterapeutické důsledky. Tyto důsledky můžou vyplývat z hmotněprávních ustanovení, procesních pravidel nebo z chování právních aktérů (právníků a soudců). Jinými slovy, na právo samotné můžeme nahlížet jako na terapeuta nebo přinejmenším jako na terapeutický nástroj. Obdobně jako nemoc v medicíně, i právo samo o sobě může přivodit psychologické strádání (Wexler mluví o tzv. „právní psychologické dysfunkci“ nebo „soudní psychopatologii“).82 Podle Wexlera83 se právní terapie nesnaží „trumfnout“ terapeutickými cíli jiné cíle, nepodporuje paternalizmus a donucení. Jde jenom o bohatší pohled na právo, který se snaží poukázat na oblasti a otázky zůstávající bez povšimnutí. Právní terapie jednoduše doporučuje, abychom si těchto problémů všímaly a přemýšlely nad tím, jestli mohou být faktorem při tvorbě zákonů, při aplikaci práva soudcem nebo při výkonu jiné právní profese. Cílem právní terapie je připomenout všem, kdo rozhodují

80

Langhansová, H.: Spravedlivější spravedlnost aneb jak by vypadala trestní justice v ideálním světě? Publikováno na serveru www.viaiuris.cz dne 20.6. 2008. Dostupné na adrese: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=223 81 Srovnej např. Winick, B. J.: Therapeutic Jurisprudence and the Treatment of People with Mental Illness in Eastern Europe: Construing International Human Rights Law, N.Y.L. Sch. J. Int’l and Comp. L., 2002, vol. 21, s. 542. 82 Wexler, D., B.: Putting Mental Health into Mental Health Law: Therapeutic Jurisprudence. Law & Hum.Behav. 1992, vol. 16, s. 27–38. 83 Therapeutic Jurisprudence: An Overview. http://www.law.arizona.edu/depts/upr-intj/ Převzato dne 22. července 2008.

35

na poli práva, že jejich rozhodnutí mají potencionální dopad na lidskou psychiku a pocit osobní pohody (well-being). A v případě, že si toto uvědomují, aby podle toho taktéž jednali a lépe využívali poznatků a metod věd o chování.84 Zejména sociální práce a psychologie. Právní terapie je spojena s novým typem soudů, tzv. soudů řešících problém (Problem Solving Courts). Vznikly jako odpověď na frustraci z ochromených státních soudů, které nedovedly účinně řešit problémy způsobené velkým nápadem. Jejich snahou je dosáhnout lepších výsledků, přičemž jsou respektována práva jednotlivce. I když drogové soudy (Drug courts), komunitní soudy (Community courts), soudy pro domácí násilí (Domestic violence courts), soudy duševního zdraví (Mental health courts) nebo další soudy řešící jinou problematiku, se zaměřují na řešení různých problémů, mají tyto společné prvky: A) výsledek věci, B) změna systému, C) soudní autorita, D) spolupráce a E) netradiční role. A) Soudy řešící problém se snaží dosáhnout takového výsledku, který by měl hmatatelný dopad na oběti, pachatele a celou společnost. To zahrnuje snížení recidivy, snížení počtu dětí v náhradní rodinné péči, snížení závislosti u lidí a celkově zdravější komunity. B) Kromě snahy o výsledek věci soudy řešící problém reprezentují změnu systému vládní politiky ve věcech, jako jsou závislosti, duševní poruchy a zanedbávání dětí. To znamená propagaci reformy vně i uvnitř soudní budovy. Například rodinné soudy (Familly treatment courts), které se zabývají věcmi zanedbávání dětí, povzbudily lokální sociální autority k přijetí nových personálních modelů a zlepšení případového managementu. C) Soudy řešící problém spoléhají na aktivní využití soudní moci při řešení problémů a změny chování účastníků řízení. Namísto přesouvání věci jiným soudcům, probačním úřadům nebo do komunitních programů, soudci zůstávají v každé věci zainteresováni i ve fázi výkonu rozhodnutí. Například soudci drogových soudů úzce dohlížejí na léčbu závislosti pachatelů. Vyžadují, aby se pod jejich dohledem podrobili testům moči, či podávali zprávy o svých pokrocích v terapii. D) Ve snaze o dosažení požadovaného výsledku soudy řešící problém spolupracují s vládními i neziskovými organizacemi (orgány činné v trestním řízení, 84

David B. Wexler & Bruce J. Winick,: Introduction to Essays, supra note 17, at ix, xi.; Bruce Winick: Therapeutic Jurisprudence and the Civil Commitment Hearing, 10 J. Contemp. Legal Issues 37, 38, in Gould K., K., Perlin, M., L.: Therapeutic jurisprudence and clinical teaching. Seattle University Law Review, Fall 2000.

36

poskytovatelé sociálních služeb, komunitní skupiny a jiné). Například mnoho soudů pro domácí násilí rozvinulo spolupráci s programy pro násilníky a probačními úřady pro zajištění lepšího monitoring násilníka. E) Mnoho soudů řešících problém změnilo dynamiku v soudní síni, včetně některých prvků adversariálního procesu. Například v případě drogových soudů soudci a obhájci společně pracují na vytvoření systému odměn a sankcí pro pachatele v průběhu léčebného procesu. Prostřednictvím autority a prestiže koordinují práci jiných úřadů, případně zapojují soudce do netradičních rolí, jako např. do role zprostředkovatele nebo uspořadatele.85

85

Berman, G., Feinblatt, J.: Problem – Solving Courts: A Brief Primer in Winick, B., J., Wexler, D., B. (ed.): Judging in a Therapeutic Key. Carolina Academic Press 2003, s. 79.

37

IV. OCHRANA DĚTÍ V KONFLIKTU SE ZÁKONEM V MEZINÁRODNÍM PRÁVU 1. Dokumenty OSN Společnost národů, předchůdkyně OSN, přijala dne 26. září 1924 první lidskoprávní dokument, který upravoval práva dětí, tzv. Ženevskou deklaraci práv dítěte. Jedná se o první mezinárodní deklaraci o právech dětí, která přímo odkazuje na delikventní děti. V článku 2 stanoví: „Dítě, které je hladové, musí být nakrmeno; dítěti, které je nemocné, musí být poskytnuta péče; dítěti, které zaostává, musí se pomoct; delikventní dítě musí být navráceno; a sirotám a bezprizorním dětem musí být poskytnuto přístřeší a podpora.“86 Je zřejmé, že tato první deklarace se orientovala na ochranu dětí v konfliktu se zákonem a plně tak zapadá do kontextu vrcholné éry sociálního (welfare) modelu soudnictví nad mládeží. Po druhé světové válce byla již na půdě OSN přijata dne 20. listopadu 1959 další Deklarace práv dítěte. Tento dokument měl vliv na československé zákonodárství, protože principy uvedené v Deklaraci se odrazily v obsahu nového zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Avšak v této deklaraci nenajdeme žádný odkaz na delikventní děti. Pro otázku ochrany dětí, které se dostaly do konfliktu s právním řádem, je důležitý Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl přijat dne 16. prosince 1966. Kromě jiných práv, která mají obecnou povahu bez ohledu na věk, tento pakt odkazuje výslovně na mladistvé pachatele v ustanovení článku 14 odst. 4, kde se uvádí: „V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.“ Oproti Ženevské deklaraci, přijaté v době, kdy vrcholí sociální (welfare) model, je pakt mnohem méně protekcionistický a opatrně zdůrazňuje, že by se státy měly snažit o nápravu, rehabilitaci mladistvých delikventů. Dalším důležitým datem je rok 1979, který byl na základě Polské iniciativy prohlášen jako rok dítěte. O šest let později, dne 29. 1. 1985 jsou rezolucí OSN 40/33 přijata Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží, tzv. Pekingská pravidla. Tato pravidla se uplatní na nedospělé osoby (juveniles), kterými se rozumí, 86

Anglický originál,čl. 2 deklarace zní: “The child that is hungry must be fed; the child that is sick must be nursed; the child that is backward must be helped; the delinquent child must be reclaimed; and the orphan and the waif must be sheltered and succored.“

38

dle definice uvedené v tzv. Havanských pravidlech z roku 1990, děti ve smyslu čl. 1 Dohovoru o právech dítěte, tedy lidská bytost mladší osmnácti let. Na tomto místě se tak dostáváme k Úmluvě o právech dítěte, která byla přijata dne 20. listopadu 1989 Valným shromážděním OSN rezolucí č.44/25. Tato Úmluva se posléze stala nejratifikovanější úmluvou o lidských právech v historii; do dnešního dne ji podepsaly všechny státy světa kromě USA a Somálska. Pro oblast soudnictví nad mládeží jsou stěžejní základní principy Úmluvy obsažené v čl. 2 - zákaz diskriminace, čl. 3 - nejlepší zájem dítěte, čl. 6 – právo na život a vývoj, čl. 12 – právo na participaci a dále články vztahující se přímo na delikventní děti, zejména čl. 40 a čl. 37. Článek 40 odst. 1 stanoví, že státy Úmluvy „uznávají právo dítěte obviněného, obžalovaného nebo uznaného vinným z porušení trestního práva na takové zacházení, které rozvíjí smysl dítěte pro důstojnost a čest, které znovu posiluje úctu dítěte k lidským právům a základním svobodám jiných a bere ohled na věk dítěte, napomáhá znovuzačlenění a zapojení dítěte do prospěšného působení ve společnosti“. V tomto ustanovení je zdůrazněn jednak prvek specifického přístupu k dětským delikventům primární je rehabilitace, výchova, ale zároveň má být dítě vedeno k úctě k lidským právům. Ustanovení čl. 40 odst. 2 dále upravuje elementy spravedlivého řízení. Pro správu soudnictví nad mládeží je klíčové ustanovení čl. 40 odst. 3, které vyzývá státy k úpravě specifického systému soudnictví nad mládeží, který by byl vybudován na pevné hranici trestní odpovědnosti (tato hranice v Úmluvě není stanovena) a dále na respektu k právu dítěte na spravedlivý proces. Pro oblast soudnictví ve věcech mládeže je velice důležité ustanovení čl. 40 odst. 4, které se týká sankcí. Úmluva kupříkladu jmenuje možné sankce, které mají rehabilitující a výchovnou povahu a zároveň vyžaduje, aby všechny sankce odpovídaly blahu dítěte, jeho poměrům a povaze spáchaného deliktu. Úmluva tak vyžaduje při jejich ukládání uplatnění principu proporcionality. To je velmi důležité, protože se jedná o zřejmý odklon od sociálního (welfare) modelu vyznačujícího se disproporcionalitou při ukládání sankcí a částečný příklon k modelu justičnímu, který naopak jako svůj fundamentální prvek obsahuje právě princip proporcionality. Článek 37 Úmluvy o právech dítěte se týká zacházení s dětmi, které jsou v konfliktu se zákonem. Podle čl. 37 písm. a) je zakázáno mučení, nelidské a ponižující zacházení nebo trestání. Rovněž je zakázán trest smrti a doživotní trest 39

odnětí svobody bez možnosti propuštění.87 V dalších ustanoveních čl. 37 nalezneme požadavky na zákonné zbavení osobní svobody dítěte, zákaz libovůle, respekt k důstojnosti dítěte, právo dítěte být odděleno od dospělých pachatelů, právo na styk s rodinou a dále právo na právní pomoc a přístup k soudu. Důležitým nástrojem mezinárodního společenství pro dosažení naplnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte je Výbor OSN pro práva dítěte (The Committee on the Rights of the Child). Jedná se o nezávislé seskupení expertů, kteří monitorují implementaci Úmluvy o právech dítěte členskými státy. Byl založen jako součást Úmluvy o právech dítěte. Výbor rovněž monitoruje implementaci dvou opčních protokolů Úmluvy z roku 2000, a to protokolu o zapojení dětí ve válečných konfliktech a protokolu o zákazu obchodu s dětmi, dětské prostituce a dětské pornografie. K výše uvedeným mezinárodním úmluvám můžeme dále zařadit tyto dokumenty týkající se soudnictví ve věcech mládeže, které byly přijaté na půdě OSN:

•

Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží (tzv. Pekingská pravidla, rezoluce OSN 40/33 z 29. listopadu 1985),

•

Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže (tzv. Rijádská pravidla, rezoluce OSN 45/112 ze dne 14. prosince 1990),

•

Pravidla OSN k ochraně nezletilých zbavených osobní svobody (VIII. Kongres OSN, Havana, rezoluce OSN 45/113 ze dne 14. prosince.1990),

•

Standardní minimální pravidla OSN pro nevazební opatření (tzv. Tokijská pravidla, rezoluce OSN 45/110 ze dne 14. prosince 1990),

•

Pravidla pro jednání s dětmi v systému soudnictví mládeže (rezoluce ECOSOC č. 1997/30 ze dne 31. července 1997),

•

Základní pravidla pro používání programů restorativní justice v trestních věcech (rezoluce ECOSOC č. 2000/14),

•

Pravidla soudnictví ve věcech dětských obětí a svědků zločinů (rezoluce ECOSOC č. 2005/20 ze dne 22. července 2005).

87

USA neratifikovaly Úmluvu o právech dítěte, proto zákaz trestu smrti u dítěte se na ně nevztahuje. V tomto ohledu bychom ale rádi upozornili na relativně nové rozhodnutí Nejvyšší soudu USA ve věci Roper v. Simmons z roku 2005, ve kterém americký Nejvyšší soud prohlásil trest smrti uložený dítěti jako neústavní. Navzdory tomuto pokroku v USA dle zprávy Human Rights Watch a Amnesty International z roku 2005 žije v Amerických věznicích 2225 osob, kterým byl uložen trest na doživotí bez možnosti propuštění v době, kdy nedosáhly osmnácti let. A to je přímo v rozporu s ust. čl. 37 písm. a Úmluvy o právech dítěte.

40

Výbor OSN pro práva dítěte projednal a vydal na svém 44. zasedání ve dnech 15. 1. – 2. 2. 2007 Všeobecné vyjádření č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže (General Comment No. 10 on Children´s Rights in Juvenilie Justice).88 Smyslem tohoto dokumentu je poskytnout 193 státům, které podepsaly Úmluvu o právech dítěte, vodítka a doporučení pro vytvoření soudnictví ve věcech mládeže v souladu s Úmluvou. Státy by se měly zaměřit na prevenci juvenilní delikvence, úpravu alternativních prostředků (odklonů) a plně uznat, že zbavení osobní svobody je poslední možné opatření, a to pouze na co nejkratší dobu.89 Doporučení zdůrazňuje princip proporcionality při ukládání opatření a procesní práva dětí, která by v žádném případě neměla být potlačena. Pro toto doporučení je důležitá ta skutečnost, že mluví o „dítěti“ ve smyslu čl. 1 Dohody o právech dítěte, a ne o mladistvém. Všechna tato doporučení se tak plně vztahují i na děti, které nejsou trestně odpovědné.

2. Dokumenty Rady Evropy Zásadním dokumentem ochrany práv dětí v evropském prostoru je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá na půdě Rady Evropy dne 4. listopadu 1950 v Římě. Ta vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948. Československo ratifikovalo Úmluvu 18. března 1992. Pro oblast soudnictví ve věcech mládeže jsou důležité zejména čl. 3 Zákaz mučení, čl. 5 Právo na svobodu a osobní bezpečnost, čl. 6 Právo na spravedlivý proces, čl. 7 Zákaz trestu bez zákona, čl. 8 Právo na respektování rodinného a soukromého života, čl. 13 Právo na účinné opravné prostředky a čl. 14 Zákaz diskriminace. Tato úmluva a její opční protokoly představují regionální všeobecný katalog základních práv a svobod. Orgánem, který rozhoduje o porušení Úmluvy v jednotlivých případech, je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen ESLP). Judikatura ESLP v oblasti soudnictví ve věcech mládeže je poměrně nedostatečná.90

88

Text komentáře je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/english/bodies/crc/comments.htm Junger-Tas, J., Dünkel, F.: Reforming Juvenile Justice. Dordrecht, Springer 2009, s. 20. 90 Srovnej Matiaško, M.: Kriminalita detí v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva: Otázka sankcií. Sborník z konference Míľnika práva v stredoeurópskom priestore 2009. V tisku. 89

41

Dne 26. listopadu 1987 byla přijata Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která vytvořila mechanizmus kontroly naplňování závazku uvedeného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, v podobě Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestání.91 Dne 25. ledna 1995 byla na půdě Rady Evropy přijata Evropská úmluva o výkonu práv dětí, která navazuje na čl. 4 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989. Tato Úmluva se vztahuje na děti mladší osmnácti let a jejím účelem je podle čl. 1 odst. 2 podporovat v nejlepším zájmu práva dětí, poskytnout jim procesní práva a usnadnit jim jejich výkon tím, že dětem budou zabezpečeny, přímo nebo prostřednictvím jiných osob nebo orgánů, informace o soudních řízeních, která se jich týkají, a možnost se jich účastnit. Na půdě rady Evropy byly přijaty následující soft-law dokumenty, které mají vztah k problematice soudnictví ve věcech mládeže:

•

Rezoluce Rady Evropy č. R(66)25, o krátkodobém zacházení s mladistvými pachateli do 21 let věku,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(85)11, o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(87)18, o zjednodušení trestního soudnictví,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(87)20, ke společenské reakci na kriminalitu mládeže,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(87)21, o pomoci obětem a prevenci viktimizace,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(88)6, ke společenské reakci na kriminalitu mládeže z řad mladých lidí pocházejících z přistěhovaleckých rodin,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(92)16, o evropských pravidlech o veřejných sankcích a nápravných opatřeních,

91

K působení Výboru blíže srovnej: Kopal, J.: Mezinárodní ochrana lidské důstojnosti. O vzniku a povaze institucí zabraňujících mučení a ponižujícímu zacházení. Dostupné na adrese: http://www.eps.cz/via/index.php?cat=2003-5&art=2003.5.01

42

•

Doporučení Rady Evropy č. R(95)12, o řízení trestního soudnictví,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(98)1, o rodinné mediaci,

•

Doporučení Rady Evropy č. R(99)19, o mediaci v trestních věcech,

•

Doporučení Rady Evropy č. CM/Rec(2008) 11, o evropských pravidlech při ukládání sankcí nebo opatření pachatelům z řad mládeže.

V roce 2003 Rada Evropy přijala Doporučení č. R (2003) 20 s názvem Nové způsoby řešení delikvence mládeže a role soudnictví ve věcech mládeže. Dünkel92 uvádí, že toto doporučení sleduje tři základní cíle - prevenci trestné činnosti a recidivy, rehabilitaci a neintegraci pachatelů a uznání potřeb a zájmů obětí trestné činnosti. Dle jeho názoru toto doporučení schválně opětovně zdůrazňuje potřebu posouzení rizika (risk-assessment), intervenci založenou na důkazech (evidence-based intervence) a empirické zhodnocení. I když můžeme vypozorovat aspekty neokorekcionalistického myšlení, např. ohledně odpovědnosti rodičů, Doporučení zůstává věrné tradici systému soudnictví nad mládeží, který klade důraz na vzdělání a intervenci v rámci komunity i pro závažnější delikty.

92

Dünkel, F.: Young People´s Rights: The Role of the Council of Europe in Junger-Tas, J., Dünkel, F. :Reforming Juvenile Justice. Dordrecht, Springer 2009, s. 34.

43

V. ODPOVĚDNOST DÍTĚTE MLADŠÍHO PATNÁCTI LET ZA PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ V ČESKÉM TRESTNÍM PRÁVU 1. Pojetí odpovědnosti a otázka přičítání činu dítěti mladšímu patnácti let Pro oblast práva je samozřejmě nejzásadnější odpovědnost právní. Právní odpovědnost je pouze jedním druhem odpovědnosti. Je tedy jenom jednou vrstvou ve společenské struktuře odpovědnosti člověka. Odpovědnost má přirozeně mnoho úrovní a dokonce sama právní odpovědnost je problematikou ne toliko právní, nýbrž zároveň

problematikou

etickou,

filozofickou,

sociologickou

a

mnohdy

i

ekonomickou.93 Odpovědnost se obyčejně chápe jako odpovědnost za skutečnost, která je porušením povinnosti. Je tak chápána v užším pojetí, protože zákon někdy konstruuje odpovědnost i v těch případech, kdy nedošlo k porušení právní povinnosti. Odpovědnost je spjata s pojmem sankce, vyjadřuje povinnost snést zákonem stanovenou újmu v případě, že nastane zákonem stanovená skutečnost. V případě sankce v pojetí trestněprávním můžeme mluvit o skutečnosti, která zakládá jenom porušení právní povinnosti. Stěžejní zásadu právní odpovědnosti stanoví čl. 2 odst. 2 LZPS, z něhož vyplývá, že právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Odtud plyne, že hranice mezi odpovědností právní a jinými druhy odpovědnosti (politické, mravní, aj.) je právně vymezena a je striktně právně stanovena primárními normativními akty. Rozsah a meze právní odpovědnosti nelze měnit jinak než zákonem, a to v souladu s ústavním pořádkem, včetně souladu s Listinou základních lidských práv a svobod.94 Nejvýraznějším a typickým případem odpovědnosti je odpovědnost v důsledku porušení povinnosti, a to bez rozdílu, zda jde o povinnost něco konat nebo nekonat. Odpovědnost jakožto povinnost snést sankci je v tomto případě sekundární povinností, která vzniká v důsledku porušení primární povinnosti.95 Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravil zvlášť odpovědnost dětí mladších patnácti let, a to za tzv. protiprávní čin. Ze zákona je možné dovodit, že se jedná o 93

Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Praha: CODEX Bohemia, 1997, s. 141. Ibid, s. 142. 95 Knapp, V.: Teorie práva. Praha, CH-Beck 1995, s. 201. 94

44

specifickou odpovědnost za protiprávní jednání dítěte mladšího patnácti let vykazující typové znaky trestného činu a určitou míru nebezpečnosti pro společnost. Dítě mladší patnácti let je ex lege trestně neodpovědné; odpovědnost podle III. Hlavy ZSM je podmíněná znaky trestného činu, kromě znaků subjektu. Odpovědnost dítěte, které se dopustilo protiprávního jednání, zákon diferencuje na odpovědnost za čin jinak trestný a odpovědnost za jiný protiprávní čin. Dopustí-li se dítě činu jinak trestného, dle § 89 odst. 2 ZSM učiní soud pro mládež opatření k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 ZSM. Porušením primární právní povinnosti trestně neodpovědným dítětem je založená odpovědnost, tedy sekundární právní povinnost. Ta mimo jiné spočívá v uložení sankce, kterou ZSM označuje jako „opatření“. Odpovědnost za čin jinak trestný coby sekundární právní povinnost se řídí zákonem o soudnictví ve věcech mládeže; o případných sankcích rozhoduje soud pro mládež, který může uložit specifická opatření, včetně ochranné výchovy. Opatření mají čistě sankční charakter, protože je soud, na rozdíl od opatření ukládaných podle zákona o rodině, může uložit jenom za porušení primární právní povinnosti, spáchání činu jinak trestného. A to zaviněného činu jinak trestného, protože trestní právo je vybudováno na zásadě individuální odpovědnosti za zavinění. V případě, že se dítě dopustí jiného protiprávního činu, např. jeho jednání nedosáhne určité míry nebezpečnosti pro společnost, posuzuje se jeho odpovědnost podle obecných předpisů (§ 89 odst. 3 ZSM). Jedná se zejména o zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí, které taxativně vymezují opatření, jež může opatrovnický soud nebo OSPOD uložit. Tato opatření se od opatření, která ukládá soud pro mládež v řízení o činu jinak trestném, částečně liší a částečně se překrývají (srov. blíže kapitolu o opatřeních). Vzhledem k výše uvedenému, s přihlédnutím ke koncepci absolutní trestní neodpovědnosti dětí mladších patnácti let, které by byly odpovědné v případě, že by byly dány znaky subjektu trestného činu - věk, nazýváme kvazitrestní odpovědností dětí. Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné za svoje jednání, ale jeho odpovědnost jsme nazvali kvazitrestní odpovědností. Tím jsme oddělili systém soudnictví ve věcech dětí mladších patnácti let de lege lata, který reaguje jenom na delikventní jednání a používá specifické sankční mechanizmy, od systému péče o děti práva rodinného.

45

V naší práci používáme pojem „přičítání“ (imputatio, imputation, Zurechnung), kterým rozumíme vztah deliktu a odpovědnosti. Konstatování, že je někdo odpovědný, znamená, že dotyčnému lze uložit sankci. Sankce souvisí s určitým chováním, které je deliktem.96 Sankce je spojena buď se zaviněným jednáním člověka jako projevem jeho vůle, pak mluvíme o subjektivním přičítání odpovědnosti jako povinnosti snést sankci. Nebo je spojena s jeho osobností, charakterem, a to bez ohledu na jeho jednání jako projevu vůle, bez ohledu na jeho zavinění, pak mluvíme o přičítání objektivním. Sankcí rozumíme následek, který je spojený se vznikem sekundární povinnosti za určité protiprávní jednání, za porušení primární povinnosti upravené v trestním zákoně. Sankce je vždy spojena s újmou jejího adresáta, a tedy i se zásahem do základních práv a svobod. Kvazitrestní odpovědnost dětí mladších patnácti let vyžaduje naplnění typových znaků činu jinak trestného a materiálního znaku. Kromě samotného faktu, že se dítě mladší patnácti let dopustilo činu, který lze subsumovat pod některou zákonem vymezených skutkových podstat, musí přistoupit i jiné znaky, které naplnění této skutkové podstaty vyžadují. Zejména to bude otázka zavinění, resp. viny v užším slova smyslu a nebezpečnosti jednání dítěte. Zásadní otázka zní, jestli a kdy můžeme dítěti mladšímu patnácti let přičítat jeho čin, a to čin jinak trestný nebo jiný protiprávní čin. Rozlišujeme a) přičítání odpovědnosti za čin jinak trestný. Dítě poruší primární právní povinnost, zaviněně se dopustí právem reprobovaného jednání, které je nebezpečné pro společnost, jsou naplněny všechny znaky činu jinak trestného. Je na místě, abychom po dítěti vyžadovali splnění určité povinnosti, např. v podobě uloženého opatření ochranné výchovy, abychom dítěti jeho jednání vytýkali. b) Přičítání odpovědnosti za jiný protiprávní čin. Dítě sice poruší primární právní povinnost, ale jeho jednání 1) není pro společnost škodlivé, 2) není zaviněné, 3) chybí jiný znak činu jinak trestného. V takovém případě je dítě odpovědné za jiný protiprávní čin. Jednání dítěte může odůvodňovat postup jiného druhu. Například nic nebrání tomu, aby došlo k intervenci opatřením, které nemá primárně sankční povahu, např. uložení soudního dohledu podle zákona o rodině.

96

Srovnej Kelsen, H. Causality and Imputation. Ethics, Vol. 61, No. 1, 1950, s. 2-3.

46

2. Čin jinak trestný a jiný protiprávní čin Právně relevantní je rozdělení protiprávního jednání dítěte mladšího patnácti let na A) protiprávní činy a B) jiné protiprávní činy. A) Dle zákonné definice97 se protiprávním činem rozumí provinění, trestný čin nebo čin jinak trestný (§ 2 písm. a) ZSM). Protiprávní čin je nadřazeným pojmem pro tři kategorie: 1) Provinění, nejedná se o samostatnou kategorií soudně trestného deliktu, nýbrž o jiné pojmenování trestného činu, které má kořeny v § 3 odst. 1 zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží (§ 6 ZSM). 2) Trestný čin, kterého se může dopustit jenom dospělý pachatel. Trestný čin je definován v § 13 odst. 1 TrZ. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně . Trestné činy se dělí na prečiny a zločiny (§ 14 TrZ). 3) Čin jinak trestný, kterým rozumíme čin, který není trestným, tzn. je beztrestným vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, avšak za jiných okolností by takový čin trestným byl.98 Spáchání protiprávního činu dítětem mladším patnácti let je vždy činem jinak trestným a je podmínkou pro uložení sankce za toto jednání. B) Jiným protiprávním činem rozumíme takové jednání, které nenaplňuje zákonné požadavky na protiprávní čin, ale může mít právně významné důsledky pro dítě, které se takového jednání dopustilo. Bez ohledu na zavinění dítěte, je možné uložit opatření systému sociální ochrany dětí, podle ZoSPOD a ZoR (srov. § 89 odst. 3 ZSM).

97

Zákon nezavedl bipartici soudně trestných deliktů, jak ji znal TZ do účinnosti novely provedené zákonem č. 175/1990 Sb., ani tripartici, jak ji upravoval rakouský trestní zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852. 98 Jelínek upozorňuje, že pojem „čin jinak trestný“ se užívá v několikerém významu: a) předně jej užívá zákon o soudnictví ve věcech mládeže, b) dále se jím rozumí čin pachatele trestně odpovědného, jehož jednání v konkrétním případě není nebezpečné vůbec, anebo chybí potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (nepatrný nebo malý) a c) spáchání činu jinak trestného je tzv. objektivní podmínkou trestnosti v případě trestného činu opilství podle § 201a ZT. Srovnej Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část, 3. přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 114-115; Brněnská učebnice diferencuje činy jinak trestné na dvě kategorie, a to na činy, které jsou pro společnost nebezpečné v potřebném stupni, avšak nejsou dány znaky subjektu anebo jednání, a za druhé na činy, které sice jsou společensky nebezpečné, ale ne v požadovaném stupni, a činy nevykazující žádný stupeň společenské nebezpečnosti. Srovnej Kratochvíl, V., a kol.: Trestní právo hmotné. Brno, MU 2006, s. 170.

47

Dále se budeme zabývat zejména činem jinak trestným jako subkategorií protiprávního činu. Pro označení těch činů, které jsou beztrestné vzhledem ke konkrétním okolnostem charakterizujícím osobu pachatele (jinak by však trestné byly), používá ZSM označení „činy jinak trestné“. Ve své Hlavě III. přitom upravuje způsob projednání a okruh opatření, uplatnitelných v reakci na jejich spáchání osobami, které nepřekročily osmnáctý rok svého věku a nejsou trestně odpovědné.99 Takové činy naplňují všechny ostatní formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu i jeho materiální stránku – jsou tedy i společensky nebezpečné, avšak dopustila se jich osoba trestně neodpovědná.100 Schéma č. 1: Čin jinak trestný a jiný protiprávní čin

Porušení právní povinnosti dítětem mladším patnácti let

Jiný protiprávní čin

Čin jinak trestný

Náhrada škody podle Obč. Z.

Uložení opatření dle § 93 ZSM

Náhrada škody podle Obč. Z.

Jiné vyřízení věci (zejména § 93 odst. 7 ZSM)

99

Opatření dle § 41-50 ZoR

Opatření dle § 13 ZoSPOD (§ 43 ZoR)

Válková, H.: Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání. Praha, C.H. Beck 2007, s. 777. 100 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha, C. H. Beck 2007, 2. vydání,str. 837.

48

Válková101 zdůrazňuje, že formální znaky těchto činů (trestných činů, provinění a činů jinak trestných – pozn. autora) jsou popsány jednak ve zvláštní části trestního zákona ve formě definic jednotlivých druhů trestných činů (například loupeže, vraždy, krádeže, vydírání, ublížení na zdraví apod.), jednak v některých ustanoveních obecné části trestního zákona a v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (např. definice forem zavinění, vymezení věku trestní odpovědnosti a příčetnosti). Ke znakům těchto činů tedy patří i znaky obecně charakterizující osobu pachatele z hlediska jeho trestní odpovědnosti. Zákon tyto znaky zpravidla vymezuje negativně, tj. specifikací toho, co vylučuje trestní odpovědnost pachatele. Vyjdeme-li ze základní struktury trestného činu (provinění), můžeme dovodit, že pro naplnění podmínek odpovědnosti dítěte za spáchaní činu jinak trestného musí být splněny všechny znaky trestného činu, kromě znaku subjektu - věku.102

3. Formální znaky činu jinak trestného 3.1. Obecné znaky 3.1.1. Věk Věková hranice trestní odpovědnosti je v České republice stanovena pevnou hranicí patnácti let.103 ZSM v III. Hlavě neupravuje podmínky relativní trestní odpovědnosti, jak to činí v ustanovení § 5 odst.1 pro mladistvé pachatele. Z dikce § 11 (§ 25 TrZ) je možno dovodit, že mladistvý je v zásadě trestně odpovědný, přičemž dítě mladší patnácti je naopak zásadně trestně neodpovědné, jak uvádí Jelínek, dítě je absolutně trestně neodpovědné104. Určit přesnou hranici, od které je účelné trestat, je velice obtížné, ba až nemožné. Při stanovování pevné věkové hranice trestní (ne)odpovědnosti se vychází 101

Válková, H.: Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání. Praha, C.H. Beck 2007, s. 776. 102 Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008. 103 Schválený nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. snížil na základě poslanecké iniciativy hranici trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. Při projednávání normy v Senátu, ministr spravedlnosti JUDr. Pospíšil slíbil senátorům, že ještě před nabytím účinnosti nového trestního zákoníku dojde k jeho novelizaci a navrácení hranice trestní odpovědnosti zpátky na 15 let. Z iniciativy skupiny poslanců byla skutečně připravena novelizace schváleného, ale neúčinného trestního zákoníku, která byla schválena dne 19. června 2009 Poslaneckou sněmovnou. Senát nepřijal k návrhu zákona usnesení, dne 7. srpna 2009 byl návrh zákona doručen Prezidentu republiky, který ho dne 12. srpna 2009 podepsal. 104 Jelínek, J.: K trestní odpovědnosti mladistvých (Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Kriminalistika, 2/2005. Práce je dostupná na adrese: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/02/jelinek.html převzato dne 18. 11. 2008.

49

z předpokladu, že jedinec v průběhu svého vývoje nedosáhl takových schopností, aby unesl požadavky na spáchaní trestného činu (rozpoznávací a určovací schopnost) a aby unesl i reakci státu a s ním spojený samotný průběh trestního řízení (de lege lata např. ukládání specifických opatření). Vývoj jedince není možno formálně ohraničit přesnými časovými body. Pokud se o nich mluví ve vývojové psychologii, tak jenom jako o orientačních úsecích, které mají objasnit kognitivní, psychosociální a biosociální vývoj jedince v průběhu času. Jednotlivé hranice ve vývoji lidského jedince nejsou ostré a ostrými ani být nemohou, jelikož vývoj každé živé bytosti je jedinečný.105 Pokud tedy trestní právo explicitně stanoví pevnou hranicí určitý věk, od kterého je jedinec trestně odpovědný, snaží se tím uměle vytvořit koncept „schopného“ jedince, který může unést tíži trestní odpovědnosti. Někdy se v literatuře106 rozlišuje tzv. biologický věk a matrikový věk. Biologický věk vyjadřuje aktuální psychické schopnosti člověka na úrovni určitého věku, např. schopnosti mentálně retardovaného sedmnáctiletého mladistvého budou na úrovni desetiletého dítěte. Matrikový věk vyjadřuje skutečný věk počítaný ode dne narození. Dělení na biologický a matrikový věk má své opodstatnění, protože vývoj člověka je individuální a reálný věk nemusí odpovídat psychickým schopnostem, které se s ním obecně pojí. Solnař107 uvádí, že zásadní otázkou, s níž se musí zákonodárce vyrovnat, je otázka určení věku pachatele, který má být vzhledem k věku odchylně posuzován. Byly by možné v zásadě dvě metody: jedna, která by tento věk přesně určovala, druhá, která by význam věku vymezila podle pružnějšího hlediska, popřípadě v rámci určitého věku. Pro toto druhé hledisko mluví poznatek, že vývoj jednotlivců a získávání potřebných schopností pro odpovědnost je individuálně velice různý, takže pevná a neměnná věková hranice nevystihuje zvláštnosti konkrétního případu. Na druhé straně ovšem zcela obecné určení by stavělo orgány trestního soudnictví před příliš obtížné úkoly a vyvolávalo by nebezpečí velmi nerovnoměrného rozhodování. Tato hranice tedy značí, od kdy v průběhu zrání jedince již společnost má zájem na jeho trestní odpovědnosti, resp. na zásadní intervenci. Různá společnost přistupuje ke svým dětem různě, a to i na poli trestní odpovědnosti. Z toho důvodu neexistuje ani

105

Srovnej Vágnerová, M.: Vývojová psychologie I. Dětství a dospívaní. Praha, Karolinum 2005, s. 31. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Brno, MU 2006, s. 223. 107 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 252. 106

50

jednotná hranice trestní neodpovědnosti.108 Důvod, který v této otázce diferencuje jednotlivé trestně právní úpravy, spatřujeme v rozdílném kulturně-historickém vývoji jednotlivých států a samozřejmě taky v nazírání na roli státu jakožto ochránce. A to ochránce společnosti na jedné straně a ochránce dítěte na straně druhé.109 Tyto dvě linie nejsou totožné, i když se v mnohém prolínají.110 Z mezinárodněprávního hlediska je důležitý výklad čl. 40 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, který zavazuje smluvní strany stanovit minimální hranici trestní odpovědnosti. Otázka zní: Jaká hranice je již příliš nízká? Dle výkladu Úmluvy ve všeobecném komentáři č. 10 (General Comment No. 10) Výboru pro práva dítěte hranice trestní odpovědnosti by neměla být nižší než 12 let. Výbor ale doporučuje tuto hranici určit spíše vyšší (body 32 – 33). Otázkou věku trestní odpovědnosti se zabýval i ESLP ve věci T. proti Spojenému království111 a V. proti Spojenému království112. Stěžovatelé namítali, že nízký věk trestní odpovědnosti, v Anglii je věková hranice 10 let, společně s povahou trestního procesu zakládá porušení čl. 3 EÚLP.113 ESLP tuto úvahu bez bližšího zdůvodnění odmítl a konstatoval, že přičítání trestní odpovědnosti stěžovatelům neznamená porušení čl. 3 EÚLP (§ 72, resp. § 74). Systém soudnictví ve věcech mládeže vyžaduje, aby dítě mladší patnácti let jednalo zaviněně. Nedostatek věku nevylučuje zavinění dítěte, ale odůvodňuje postup jiného druhu. Dítě mladší patnácti let není absolutně neodpovědné, je absolutně trestně neodpovědné. Věk není podmínkou příčetnosti v užším smyslu, protože nedostatek věku nevylučuje, na rozdíl od nepříčetnosti pachatele, zavinění subjektu. Věk jako obecný znak činu jinak trestného tak stojí vedle znaku příčetnosti dítěte mladšího patnácti a znaku rozumové a mravní vyspělosti dítěte. Tyto znaky se vzájemně neruší, stojí vedle sebe a budou mít význam pro posouzení otázky naplnění skutkové podstaty činu jinak trestného. 108

Tyto se pohybují převážně mezi 14-16 lety. K přehledný tabulkám věkové hranice trestní odpovědnosti srovnej např. Válková, H.: Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997, č.6, s.293.; Hrušáková, M., Žatecká, E.: Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro právní vědu a praxi 2005, č. 4, s. 79. The law reform commission of Hong Kong report on the age of criminal responsibility in Hong Kong, Annex II. http://www.hklii.org/hk/other/hklrc/reports/2000/05/ 109 Tato role se v ČR přeceňuje; porovnej kupříkladu kritiku ústavní péče v ČR: Bittner, P., Havigerová, J., Janišová, I., Langhansová, H.: Děti z ústavů. Brno, LLP 2007. Dostupné na: http://www.llp.cz/_files/file/deti_z_ustavu.pdf 110 Ke kriminologickým aspektům věkové hranice trestní odpovědnosti v ČR srovnej Matiaško, M.: K otázce věkové hranice trestní odpovědnosti. Realita a Mystifikace. Trestněprávní revuečČ. 7, 2008, s. 214-221. 111 T. proti Spojenému království, stížnost č. 24724/94, rozhodnutí ze dne 16. 12. 1999, § 60-78. 112 V. proti Spojenému království, stížnost č. 24888/94, rozhodnutí ze dne 16. 12. 1999, § 62-80. 113 Článek 3 EÚLP zakazuje mučení, ponižující nebo nelidské zacházení.

51

3.1.2. Příčetnost

Pojem

„příčetnost“

(Zurechnungsfähigkeit,

imputabilité,

imputability,

imputabilitá, poczytalność) je odvozen od pojmu přičítat, jedná se o vyjádření normativního vztahu mezi subjektem povinnosti a jeho jednáním, kterým porušil určitou povinnost.114 V novější nauce bývá příčetnost označována jako způsobilost k deliktu nebo způsobilost z hlediska trestního práva nebo schopnost jednat z hlediska trestního práva, jindy bývá označována jako subjektivní způsobilost ke zločinu, subjektivní způsobilost k vině.115 K pojmu příčetnost můžeme přistoupit ze dvou stran, a to buď z hlediska etymologického (širší pojetí), anebo z hlediska systematického (užší pojetí). Širší pojetí odráží tu skutečnost, že pojem příčetnost je odvozen od pojmu přičitatelnost a souvisí se způsobilostí být pachatelem, subjektem trestného činu. V tomto případě je věk důvodem nepříčetnosti, obdobně jako nepříčetnost (v užším smyslu) v důsledku duševní poruchy. Užší pojetí vychází ze systematiky znaků trestného činu, kdy příčetnost stojí vedle věku a rozumové a mravní vyspělosti. Toto užší vymezení je vyjádřeno i v zákonné definici nepříčetnosti v ustanovení § 26 TrZ: „kdo pro duševní poruchu...“. Z tohoto hlediska nedostatek věku nerovná se nepříčetnost. K etymologickému pojetí se přiklání starší nauka a věk považuje za důvod nepříčetnosti116; požadavek na široké pojímání pojmu nepříčetnost nacházíme i v novějších pracích117. Jinde118 je zdůrazněna ta skutečnost, že osoba, která nedosáhla určitého stupně zralosti podmíněné jejím biologickým a psycho-sociálním rozvojem, nemůže být trestně odpovědná, neboť u ní nejsou dány schopnosti rozpoznávací a určovací. A proto je taková osoba postavena na roveň osobě nepříčetné pro duševní poruchu.

114

Ráliš, A.: Studie o příčetnosti. Bratislava, Nákladem PF UK v Bratislavě 1931, s. 121. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 228. 116 Srovnej Prušák, J.: O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání dle práva francouzského, německého a rakouského. Praha, Tiskem a nákladem J. Otty 1899, s. 28 – 29.; Solnař, V.: Trestní právo hmotné, část obecná. Praha, Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních 1947, s. 71. 117 Říha, J.: Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (zejména ke vztahu § 5 odst. 1, 2 ZSM a § 12 TrZ). Trestněprávní revue č. 10., 2006, s. 297. 118 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 206. 115

52

My se kloníme spíše k užšímu vymezení pojmu nepříčetnosti. A to z důvodů praktických a sociologických. Širší pojetí nepříčetnosti může vzhledem k úzké zákonné definici působit nejasně a zmatečně, spíše bychom se v tomto směru klonili k návratu k pojmu přičítání. Ze sociologického hlediska možný problém spatřujeme v tom, že pojetí nepříčetnosti je v odborném i laickém diskurzu spojeno s pachatelem jednajícím v duševní poruše a má negativní konotace. U dětí mladších patnácti let by tak mohlo dojít k nezamýšlené stigmatizaci. Příčetnost vyžaduje jednak normální způsobilost subjektu v oblasti intelektuální (způsobilost rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost), jednak jeho normální způsobilost v oblasti voluntaristické (způsobilost ovládat vlastní jednání). Z toho je patrné, že pojem příčetnosti subjektu je, právě tak jako pojem svobody lidské vůle i jako sám pojem zavinění, vybudovaný na souhře intelektuální a voluntaristické složky lidské osobnosti.119 Koncepce činu jinak trestného, u kterého musí být naplněny znaky skutkové podstaty a materiální znak, nás staví do relativně těžké pozice v případě, že dojde k zpochybnění jiných obecných znaků trestných činů, než je věk. Řešení by bylo jednoduché, pokud bychom na věk a rozumovou a mravní vyspělost nahlíželi jako na důvod vylučující příčetnost. To je správné, ale jenom v případě širšího pojetí nepříčetnosti. Avšak z praktického hlediska je nutné zohlednit situace, kdy dítě skutečně trpí duševní poruchou, např. je těžce autistické a svým jednáním naplní skutkovou podstatu některého z trestných činů. Obdobně je nutné vyřešit tuto otázku ve vztahu k rozumové a mravní vyspělosti. Hatala120 zdůrazňuje, že vzájemná harmonie psychických složek lidské osobnosti v pojmech příčetnost, svoboda vůle a zavinění vylučuje už sama o sobě možnost konstrukce zavinění u nepříčetného subjektu. Řešení tohoto problému tak dle našeho názoru spočívá v tom, že přítomnost duševní poruchy a eventuální nepříčetnost (v užším smyslu) a nedostatek rozumové a mravní vyspělosti bude mít význam pro posouzení otázky zavinění dítěte mladšího patnácti let. Zkusme si uvést příklad: T. má třináct let a je těžce mentálně postižený. Po fyzické stránce je vyspělý normálně, ale jeho psychické schopnosti jsou na úrovni čtyřletého dítěte. Při jedné hře uhodí svého mladšího bratrance V., začne mu skákat po

119

Hatala, V.: Zavinenie v českoskolvenskom socialistickom trestnom práve. Bratislava, SAV 1961, s. 42. 120 Ibid, s. 42.

53

hrudníku, čímž mu způsobí několikanásobnou frakturu žeber. Jedno zlomené žebro propíchne chlapci plíci a V. na následky zranění zemře. Otázka zní, jak posoudit jednání T., který je trestně neodpovědný z důvodu nedostatku věku (v době činu mu bylo třináct let), a nadto trpěl duševní poruchou, která by s největší pravděpodobností znamenala jeho nepříčetnost v případě, že by byl starší. Domníváme se, že klíčové bude posoudit jednání T. z hlediska jeho zavinění. Můžeme v jeho případě mluvit o zaviněném ublížení na zdraví s následkem smrti? V případě, že T. chtěl ublížit jinému dítěti a byl si vědom toho, že jeho jednání je pro oběť zraňující, je na místě mu toto jednání vytýkat a subjektivně přičíst. Ale pokud T. nechápe rozdíl mezi životem a smrtí, neví, že svým jednáním zraňuje jinou osobu, není jeho jednání zaviněné, protože absentuje intelektuální složka zavinění. V takovém případě označíme jednání T. jako jiný protiprávní čin. Vzhledem k tomuto závěru nebude možné T. uložit obligatorně ochrannou výchovu dle § 93 odst. 2 ZSM, protože T. se nedopustil činu jinak trestného. Avšak bude-li T. dlouhodobě zanedbáván ze strany svých rodičů, může, bude-li to v jeho nejlepším zájmu, nastoupit povinnost snést jiné opatření, např. ústavní výchovu podle § 46 ZoR.

3.1.3. Rozumová a mravní vyspělost

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zavedl modifikaci trestní odpovědnosti mladistvého. Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 ZSM). Zákonodárce tak zavedl podmíněnou (relativní) trestní odpovědnost mladistvých. Toto znění vychází z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. V nauce se liší názory na povahu institutu rozumové a mravní vyspělosti. Podle Jelínka121 se jedná o samostatný obligatorní znak subjektu provinění, který stojí vedle příčetnosti a věku. K tomuto pojetí se přiklání i Válková s Hulmákovou122 a Sotolář s

121

Jelínek, J.: K trestní odpovědnosti mladistvých. (Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Kriminalistika 2005, č. 2. Dostupné na adrese: http://10.8.72.2/casopisy/kriminalistika/2005/02/jelinek.html, navštíveno dne 15 4. 2009. 122 Válková, H., Hulmáková, J.: (Ne)Odpovědnost mladistvého podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže de lege lata i de lege ferenda. Státní zastupitelství 2007, č. 5, s. 39-45.

54

Augustinovou123. Naproti tomu Šámal124, Říha125 a Vanduchová126 chápou tuto novou koncepci jako speciální důvod nepříčetnosti, který nevylučuje nepříčetnost, je jeho doplněním a uplatní se vedle něho. Vyjdeme-li z užšího chápání příčetnosti, tak jak je definována v trestním zákoníku, je nutné ji odlišit od rozumové a mravní vyspělosti mladistvých. Jelínek127 v tomto ohledu upozorňuje na zásadní fakt, že nedostatek rozumové a mravní vyspělosti není v podstatě patologického rázu, a to ve smyslu medicínském. Tento nedostatek není podmíněn duševní poruchou. Rozumová a mravní vyspělost má v tomto ohledu daleko blíže k věku jako důvodu trestní neodpovědnosti než k příčetnosti. Rozumová a mravní vyspělost má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry celek. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Za mravní vývoj lze považovat individuální rozvoj osobnosti člověka, který si osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality. V závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého rozumová a mravní vyspělost mladistvého získává trvalejší ráz.128 V případě dětí mladších patnácti let vyvstává zásadní otázka vztahu rozumové a mravní vyspělosti k odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let za čin jinak trestný. Vyjdeme-li z výše uvedené premisy, že dítěti je možné přičítat jenom jeho zaviněný čin, kritérium rozumové a mravní vyspělosti bude velice důležité. K řešení tohoto vztahu bychom mohli přistoupit dvěma způsoby: 1) rozumová a mravní vyspělost nemá význam pro kvazitrestní odpovědnost dítěte mladšího patnácti dle III. Hlavy 123

Sotolář, A., Augustinová, P.: K trestní odpovědnosti mladistvých a k možnostem reakce na činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými mladistvými. Trestněprávní revue 2007, č. 7, s. 196-201. 124 Šámal, P.: K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy 2004, č. 2, s.48-50. 125 Říha, J.: Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (zejména ke vztahu § 5 odst. 1, 2 ZSM a § 12 TrZ). Trestněprávní revue 2006, č. 10, s. 296. 126 Vanduchová, M.: Zamyšlení nad ustanovením § 5 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, s. 150-153, in Fenyk, J.: (ed.) Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha, Lexis-Nexis 2007. 127 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3 přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 197-198. 128 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 502. K posuzování rozumové a mravní vyspělosti se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006.

55

ZSM, 2) rozumová a mravní vyspělost je podmínkou kvazitrestní odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let dle III. Hlavy ZSM. Domníváme se, že první přístup ke vztahu rozumové a mravní vyspělosti a kvazitrestní odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let není správný. Vyjdeme-li z výše uvedené obsahové definice rozumové a mravní vyspělosti, bude nutné vždy zohlednit i u dítěte mladšího patnácti let postupné nabývání rozumových schopností a mravního vědomí, v závislosti na biologických, psychologických a sociálních determinantách. A to s ohledem na účel ZSM, kterým je výchova dítěte mladšího patnácti let. V případě druhého přístupu se nabízí otázka, jestli je rozumová a mravní vyspělost samostatným obecným znakem činu jinak trestného vedle věku a příčetnosti. Rozumová a mravní vyspělost má zásadní význam pro posouzení odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let za čin jinak trestný. Je nutné vždy zvážit, jestli je dítě natolik intelektuálně a mravně vyspělé, aby dokázalo posoudit nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat. Nedostatečná rozumová a mravní vyspělost vždy vylučuje zavinění dítěte mladšího patnácti let.

3.2. Znaky skutkové podstaty Skutková podstata trestného činu (činu jinak trestného - pozn. MM) je souhrnem objektivních a subjektivních znaků (resp. skupin znaků, složek), které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je navzájem. Pojem „skutkov podstata“ vytvořila nauka; nejde o znak trestného činu, který by zákonodárce v zákoně definoval.129 Skutková podstata vyjadřuje typičnost činu, který je z nějakého důvodu v určité době pro společnost nebezpečný a zákonodárce se rozhodl tuto typičnost definovat znaky uvedenými v trestním zákoně. Jelínek130 zdůrazňuje význam skutkových podstat, záležející především v přesném vymezení podmínek trestní odpovědnosti, které se děje výčtem znaků trestného činu. Pro otázku odpovědnosti a přičítání činu dětem mladším patnácti let platí to samé, co pro dospělé pachatele trestných činů a mladistvých pachatelů provinění. U dětí mladších patnácti let naplnění skutkové podstaty činu jinak trestného podmiňuje jejich odpovědnost, možnost uložení sankce v řízení před soudem pro mládež. 129

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3 přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 134. 130 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3 přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 136.

56

3.2.1. Objekt činu jinak trestného

Existují různá vymezení pojmu „objekt trestného činu“. Zpravidla objekt trestného činu definujeme jako společenské vztahy (například vztahy vlastnické), zájmy a hodnoty (například život člověka, jeho zdraví, čest, důstojnost, jeho osobní svobodu) chráněné trestním zákonem. Může se jednat také o soubor vztahů (zájmů, hodnot).131 Někteří autoři používali pro označení těchto zájmů a hodnot výraz „právní statek“132, jiní preferovali označení „předmět ochrany“133. Od objektu činu jinak trestného musíme odlišit předmět útoku. Objekt trestného činu je zásadně abstraktní, např. hodnota lidské svobody, předmět útoku je již smysly vnímatelný konkrétní předmět. Podle stupně obecnosti můžeme rozlišit objekt obecný (rodový), druhový (skupinový) a individuální. Pro bližší vymezení obecného (rodového) a druhového (skupinového) objektu a objektů primárních a sekundárních odkazujeme na práci Jelínka134, Novotného135 a Vybírala136. Obligatorním znakem skutkové podstaty činu jinak trestného je individuální objekt, tedy určitý zájem nebo hodnota, která je chráněná konkrétním ustanovením zvláštní části trestního zákona. Správný výklad individuálního objektu má význam pro právní kvalifikaci činu jinak trestného. A to, jak uvádí Jelínek137, pro určení možného souběhu trestných činů či pro určení stupně nebezpečnosti pro společnost. V případě dětí mladších patnácti let je správné určení objektu dle našeho názoru důležité, protože bude jedním z kritérií pro zhodnocení nebezpečnosti jednání dítěte, a tedy i otázky přičitatelnosti tohoto jednání.

131

Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání, Praha, Codex 1997, s. 76. 132 Srovnej Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 170-173. 133 Srovnej Kallab, J.: Trestní právo hmotné. Praha, Melantrich 1935, s. 128; Solnař, V.: Trestní právo hmotné. Praha, Knihovna Sborníku věd právních a státních 1947, s. 52. 134 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část., 3. přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 149-157. 135 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 150 – 155. 136 Vybíral, B.: Pojem a význam objektu trestného činu v československém socialistickém trestním právu. Rozpravy ČSAV 1956, č. 1, s. XX. 137 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část, 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 154.

57

Určení individuálního objektu bude mít význam i pro individualizaci případného opatření, např. výchovných programů. V řízení před soudem pro mládež bude na místě, aby soud vybral takový výchovný program, který bude nejlépe odpovídat účelu zákona. Například třináctiletý L. se dopustil činu jinak trestného ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. b) TrZ tím, že svého romského spolužáka pro jeho příslušnost k romskému etniku úmyslně zranil kamenem na hlavě, a způsobil mu tak ublížení na zdraví. Pro L. se jeví jako vhodná sankce výchovný program zaměřený na rozvoj sociálních dovedností, tolerance k jiným kulturám a zvládání zátěžových situací, např. ve škole a v rodině. A to i s ohledem na objekt činu jinak trestného, na zájem na ochraně tělesné integrity jiných dětí a zájem na respektu k jiným etnickým skupinám a minoritám.

3.2.2. Objektivní stránka činu jinak trestného

Objektivní stránku trestného činu charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Obligatorními znaky, charakterizujícími objektivní stránku trestného činu, jsou: A) jednání, B) následek trestného činu, C) kauzální nexus. Fakultativními znaky objektivní stránky trestného činu jsou zejména místo a čas jednání, jeho účinek, hmotný předmět útoku, použitý prostředek ke spáchání trestného činu a jiné znaky.138 A) Jednání ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě. Vůle (vnitřní složka jednání) řídí pohyb nebo zdržení se pohybu. Jednáním je tedy nejen konání, ale i opomenutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle). Hovoříme o jednotě psychické a fyzické stránky jednání.139 Jednota vnitřní a vnější složky jednání, tj. vůle a jejího projevu, jednota psychického a fyzického tak představuje podstatu trestněprávně relevantního jednání jako znaku objektivní stránky trestného činu.140 Nejde o jednání v případě fyzického donucení (vis absoluta), neboť se nejedná o projev vůle. Projevem vůle nejsou také reflexní pohyby, pohyb vyvolaný křečí, pohyby v bezvědomí, pohyb, který není z jiných důvodů projevem vůle – například 138

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 158. Obdobně i Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – Obecná část. 3. vydání, Brno, Masarykova univerzita 2003, s. 205; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 157. 139 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 158. 140 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně 2003, s. 205.

58

mluvení ze spaní.141 Naproti tomu psychické donucení (vis compulsiva) ani závazný rozkaz jednání nevylučuje, neboť tímto jednáním je vůle donucovaného jen více či méně omezena, protože jednající se nemusel podrobit takovému donucení nebo rozkazu. Dává přednost jednání před újmou, která by mu hrozila. Trestní odpovědnost takto jednajícího bude ovšem vyloučena z důvodu krajní nouze nebo jiného důvodu vylučujícího protiprávnost.142 Solnař143 uvádí, že někteří popírají existenci jednání, jde-li o činnost osoby nepříčetné nebo dítěte nebo jsou-li tu podmínky krajní nouze. Dle jeho názoru je správnější u nepříčetné osoby nebo dítěte existenci jednání připustit, pokud jde – vzhledem k psychickému stavu jednajícího – o projev vůle (vůle „ve smyslu psychologickém“). Shodně se vyjadřují i Jelínek144, Novotný a Vanduchová145. B) Následek je obligatorním znakem objektivní stránky a vyjadřuje poškození nebo ohrožení objektu trestného činu. Od následku se odlišuje účinek, fakultativní znak objektivní stránky, kterým se rozumí změna na hmotném předmětu útoku. Solnař146 uvádíjako samozřejmé, že jen ten následek může být pachateli přičítán, který je zahrnut do jeho zavinění. To bude platit i v případě dětí mladších patnácti let; přičítat lze jenom jejich zaviněné následky. Následek, kterého se dítě mladší patnácti let svým jednáním dopustilo, bude mít význam pro určení nebezpečnosti jeho protiprávního činu (§ 3 odst. 4 Tr.Z.) a bude mít význam případně i pro rozhodování soudu o uložení nejefektivnějšího opatření (§ 93 ZSM). C) Znakem objektivní stránky trestného činu (protiprávního činu – pozn. MM.) je způsobení následku jednáním pachatele. Totéž platí o vyvolání účinku, pokud tento čin charakterizuje. Tento vztah mezi jednáním a následkem nebo účinkem a těžším následkem je vztah příčinný, který je – alespoň pokud jde o způsobení následku i 141

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 159, Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 160. 142 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání. Praha, Linde 2008, s. 160, Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 160. 143 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 184. 144 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 159 – 160. 145 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 162. 146 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 190.

59

těžšího následku – obligatorním pojmovým znakem objektivní stránky trestného činu.147 3.2.3. Subjekt činu jinak trestného

Je-li znakem skutkové podstaty konkrétní nebo speciální subjekt, musí mít zákonem požadované vlastnosti, způsobilost nebo postavení i dítě mladší patnácti let. Lze si představit zvláštní vlastnosti, například u vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TrZ) je samozřejmé, že se musí jednat o matku, byť by měla jenom dvanáct let. Asi jenom stěží, ale bude mít dítě mladší patnácti let zvláštní způsobilost nebo postavení. 3.2.4. Subjektivní stránka činu jinak trestného Subjektivní stránka trestného činu obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k trestnému činu. Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které má formu úmyslu nebo nedbalosti. Zavinění je nezbytné pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu.148 Zavinění jako znak skutkové podstaty trestného činu je nutné oddělit od pojmu vina, který je pojmem širším. Vina označuje celý souhrn podmínek trestní odpovědnosti, včetně podmínek objektivních. Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky protiprávního činu je užší pojem než vina ve smyslu odpovědnosti za spáchaný protiprávní čin. Vina tak přesahuje subjektivní stránku.149 Vycházíme-li z premisy, že o zavinění nelze hovořit u nepříčetného pachatele, protože nepříčetnost vylučuje zavinění150, nabízí se otázka, jestli u dítěte mladšího patnácti let můžeme mluvit o zavinění. Domníváme se, že ano. Tento závěr můžeme odvodit z 1) argumentů právních a 2) psychologických.

147

Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 195. 148 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 207. 149 Srovnej Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 264; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 225. 150 Srovnej Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání, Praha, Linde 2008, s. 210; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 227.

60

Z hlediska platného práva plyne tento závěr z faktu, že nedostatek věku není zvláštním případem nepříčetnosti (v užším smyslu) a z koncepce obligatorního uložení ochranné výchovy jako sankce za protiprávní jednání, za které je možné uložit vyjímečný trest (§ 93 odst. 2 ZSM, § 54 TrZ). To znamená, že i u dítěte mladšího patnácti let se předpokládá, že dosáhlo určité intelektuální a volní způsobilosti. Předpoklad zavinění má taktéž význam z hlediska výchovného účelu opatření, ukládaných dle § 93 ZSM. Trestně právní nauka i soudní praxe rovněž požaduje zavinění dětí mladších patnácti let. Obdobně je tomu i v občanském právu, kde tzv. deliktní způsobilost nezletilých dětí závisí na jejich zavinění. V současném systému soudnictví ve věcech mládeže můžeme dítěti mladšímu patnácti let přičítat jenom takové jednání, které je kryto jeho zaviněním, tedy vinou v užším slova smyslu. Není-li dítě mladší patnácti let schopno zaviněného jednání, přičítat mu lze jedině jiný protiprávní čin, a to v rámci systému práva rodinného. To má dle našeho názoru několik důsledků. Předně bude důležité, aby soud pro mládež kromě jiných znaků skutkové podstaty činu jinak trestného zkoumal především zavinění dítěte mladšího patnácti let. Jenom soud pro mládež může posoudit skutek, kterého se mělo dítě dopustit a na základě posouzení znaků skutkové podstaty s důrazem na zavinění a závažnost jednání dítěte mladšího patnácti let případně rozhodnout o uložení přiměřeného opatření, resp. jejich kombinace. V případě, že se zavinění dítěte mladšího patnácti let nebude vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty činu jinak trestného (tzv. obsah zavinění), nebude skutková podstata činu jinak trestného naplněna a soud pro mládež nebude moct v řízení podle hlavy III. ZSM uložit opatření. To ale nevylučuje možnou reakci v rámci systému sociální ochrany dětí podle ZoSPOD a ZoR.

4. Otázka subsidiarity trestní represe Nový trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu, které je doplněno zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 TrZ). Pojem „nebezpečnost pro společnost“, nahradil nový trestní zákoník pojmem „protiprávnost“ (§§ 13 odst. 1, 26, 27 TrZ). To se odrazilo v ustanovení § 5 odst. 1 ZSM upravující tzv. podmíněnou nebo relativní trestní odpovědnost mladistvého pachatele. Pro otázku odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let za čin jinak trestný bylo zásadní posouzení nebezpečnosti

61

jeho činu pro společnost. Nauka151 i praxe152 zastávala názor, že je při tomto posuzování nutné vycházet z ustanovení § 6 odst. 2 ZSM, dle kterého se mladistvý dopustil provinění jenom v případě, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost byl vyšší než malý. Novela ZSM toto ustanovení zrušila. Pro posouzení odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let je nutné vyjít z materiální protiprávnosti jeho činu, v rámci zásady subsidiarity trestní represe. V současné nauce se protiprávnost začleňuje do skutkové podstaty trestného činu, přičemž autoři připouštějí, že toto řešení je sporné.153 Jako znak skutkové podstaty se protiprávnost odvozuje z právního řádu jako celku, a to zpravidla jako porušení právních norem mimotrestních, například pravidel silničního provozu, předpisů o bezpečnosti práce v různých oborech lidské činnosti, zdravotnických předpisů, předpisů o nakládání s výbušninami, jedy, omamnými látkami apod.154 Upuštěním formálně-materiálního pojetí trestného činu došlo dle Šámala155 k návratu k materiální protiprávnosti jak jej znala nauka před rokem 1950. Lze tedy rozlišit: A) formální protiprávnost a B) materiální protiprávnost. A) Formální protiprávnost je vyjádřením protinoremnosti jako rozporu s celým právním řádem, nesouhlasu s normou hodnotící.156

151

Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 7/2004, s. 200. 152 Srovnej Šabata, K.: Státní zastupitelství a opatření vůči dětem mladším patnácti let, Státní zastupitelství 7-8/2005, s.18 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 514/2008, ze dne 30. dubna 2008. Nejvyšší soud ČR uvedl: „Dosažení určitého stupně společenské nebezpečnosti činu spáchaného nezletilým dítětem, které jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, je nezbytnou podmínkou pro posouzení činu takového dítěte jako činu jinak trestného. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže ve své hlavě třetí nijak požadovaný stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost nespecifikuje, nicméně musí jít minimálně o čin vyšší než malé společenské nebezpečnosti. V daných souvislostech totiž nelze odhlédnout od věku nezletilých dětí a s tím spojené a očekávané nižší úrovně rozumové i mravní vyspělosti, a proto je třeba i při hodnocení stupně nebezpečnosti jejich činů pro společnost ze všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., postupovat uvážlivě a citlivě, s potřebnou mírou porozumění ke zvláštnostem jejich osobnosti“. 153 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, ORAC 2004, s. 127; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 123. 154 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. přepracované vydání Praha, Linde 2008, s. 138. 155 Šámal, P.: K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 131. 156 Solnař, V. : Trestní právo hmotné. Část obecná. Praha, Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních, 1947, s. 104. Solnař používá pojem „bezprávnost“. K vývoju pojetí materiální protiprávnosti srovnej Císařová, D., Fenyk, J.: Společenská nebezpečnost a materiální protiprávnost jako dvě formy vyjádření jediného materiálního znaku trestní odpovědnosti. Trestní právo. 2003, č. 9, s. 14 – 20; č. 10, s. 9 – 17.

62

B) Materiální protiprávnost naproti tomu souvisí s pojetím sociální škodlivosti, jako skutečnosti, která se nesrovnává s účely právního řádu, normami upravujícími lidské soužití v sociálním společenství, co sociální společenství poškozuje.157 Materiální protiprávnost obsažená v zásadě subsidiarity trestní represe je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 TrZ, podle kterého trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jedná se tak dle Jelínka158 o určitý materiální korektiv formálního pojetí. U dětí mladších patnácti let si musíme položit otázku, jestli vůbec můžeme mluvit o subsidiaritě trestní represe? Domníváme se, že odpověď je kladná. Řízení o čině jinak trestném dle Hlavy třetí ZSM sice sleduje výchovný účel, ale ten je možné naplnit i jinými, méně omezujícími prostředky, a to jak formální tak neformální povahy. Proto je nutné princip subsidiarity trestní represe velice citlivě zohlednit už v přípravném řízení, kdy policejní orgán, resp. státní zástupce v rámci přezkoumání159 musí posoudit, jestli čin jinak trestný, kterého se dopustilo trestně neodpovědné dítě, z hlediska věku je vůbec společensky škodlivý a jestli se vůbec jedná o čin jinak trestný. Proto je, jak zdůrazňuje Válková160, velice důležité správné vymezení míry společenské škodlivosti činu jinak trestného, jehož pachatelem bylo dítě mladší patnácti let. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyžaduje dvě kumulativní podmínky161: A) Jde o „případy“ společensky škodlivé. Konkrétní společenskou škodlivost třeba řešit

v každém

posuzovaném

případě přísně individuálně

především

s přihlédnutím k: 1) Konkrétním skutkovým okolnostem podřaditelným pod jednotlivé znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu.

157

Šámal odkazuje na pojetí materiální protiprávnosti v díle Ericha Olšara : Studie o protiprávnosti (se zvláštním zřetelem k právu trestnímu). Praha, Česká akademie věd a umění, 1940. 158 Jelínek, J., a kol. : Trestní zákoník a trestní řád. 1 vydání, Praha, Leges, 2009, s. 21. Jiní autoři mluví o společenské škodlivosti podle ust. § 12 odst. 2 TrZ jako o materiální stránce trestného činu, srovnej Kratochvíl, V. a kol. : Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, s. 178-184. 159 Srovnej čl. 35 odst.2 Pokynu obecné povahy Nejvyšší státní zástupkyně č. 3/2007 ze dne 17.5. 2007, dostupný na http://portal.justice.cz/nsz/hlavni.aspx?j=39&o=29&k=3965&d=169455 160 Kratochvíl, V. a kol. : Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, s. 693-694. 161 Jelínek, J., a kol. : Trestní zákoník a trestní řád. 1 vydání, Praha, Leges, 2009, s. 21.

63

2) Dalším okolnostem případu, s odkazem na § 39 odst. 2 TrZ, tj. vymezení povahy a závažnosti trestného činu. 3) Trestní sazbě zvažovaného trestného činu, která vyjadřuje typovou společenskou škodlivost trestného činu.162 B) Nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tj. otázka tzv. potřebnosti. V případě dětí mladších patnácti let zejména reakce systému péče o ohroženou mládež podle zákona o rodině. Podle Šámala163 není subsidiarita trestní represe součástí znaků trestného činu, je právní zásadou, nikoli konkrétní normou. Do znaků trestného činu nepatří ani materiální protiprávnost vyjádřená pojmem společenské škodlivosti činu. Proto se neuplatní jako podmínka trestní odpovědnosti, ale pouze jako interpretační pravidlo. Přičemž, jak Šámal dále připomíná, na místě bude zabývat se otázkou subsidiarity trestní represe, s ohledem na kategorizaci trestných činů, zejména v případě přečinů, u zločinů a zvlášť závažných zločinů toho nebude potřeba. Samotný zákon o soudnictví ve věcech mládeže nijak nespecifikuje požadovanou (nezbytnou) míru společenské škodlivosti činu jinak trestného ve vztahu k trestněprávně neodpovědným dětem, ani vůči takto „disponovaným“ mladistvým. Proto je nutné vyjít z právní úpravy vztahující se na trestněprávně odpovědné mladistvé a dospělé. S ohledem na dětský věk a s ním spojený obecně dosud nízký práh rozumové a mravní vyspělosti trestně neodpovědných dětí je nepochybné, že u nich musí jít minimálně o čin společenské škodlivosti alespoň stejné úrovně, jako je požadována ve vztahu trestně postižitelným proviněním mladistvých. Spíše by však mělo jít o činy obecně škodlivější, než jsou ty, za něž je možné trestně stíhat mladistvé.164

162

Srovnej Šámal, P.: K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 131. 163 Šámal, P.: K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 133. 164 Kratochvíl, V. a kol. : Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, s. 694.

64

VI. ŘÍZENÍ VE VĚCECH DĚTÍ MLADŠÍCH PATNÁCTI LET 1. Přípravné řízení ve věcech dětí mladších patnácti let 1.1. Povaha přípravného řízení a jeho funkce České trestní řízení náleží k reformovanému typu evropského kontinentálního procesu, jehož atributem je existence předsoudního stadia trestního řízení. Pro toto stadium uvádí trestní řád označení „přípravné řízení“, které je prvním stadiem trestního řízení.165 Za podstatný znak tohoto stádia se pokládá, jak napovídá již samotný název, příprava podkladů pro následující soudní stádium, vůči němuž plní přípravné řízení pomocné stadium.166 Tomu odpovídá i účel přípravného řízení, kterým je „příprava“ pro řízení, navazující na řízení před soudem.167 Podle § 12 odst. 10 TŘ se přípravným řízením rozumí úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 TrŘ) nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ).168 Dle zásady oficiality jsou orgány činné v trestním řízení povinné postupovat v trestním řízení z úřední povinnosti (§ 2 odst. 4 TrŘ). Podle zásady legality je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 TrŘ). Jelínek169 upozorňuje, že zásada oficiality platí pro všechny orgány činné v trestní řízení a pro všechna stadia trestního řízení, kdežto zásada legality je důsledkem zásady oficiality v otázce zahájení trestního řízení. Dopustí-li se jednání vykazujícího znaky trestného činu trestně neodpovědné dítě, uplatní se výjimka ze zásady legality v podobě překážky trestního stíhání (§ 11 165

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007, s. 426. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 533. 167 Účel přípravného řízení je pak vyjádřen i v jednotlivých názvech tohoto stadia – přípravné řízení, Vorverfahren, l´ instruction préalable, pretrial proceedings nebo preliminyry inquiry, predvaritělnoje sledstvie, postępowanie przygotowawcze apod. Šámal, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha, CODEX 1999, s. 62-63. 168 Růžička, M.: Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti in Šámal, P. a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 630. 169 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007, s. 120. 166

65

TrŘ). Výjimka ze zásady oficiality se uplatní jen částečně, a to v rozsahu, v jakém se překrývá se zásadou legality. Podle autorů komentáře k ZSM170 základním smyslem projednávání činů jinak trestných v systému soudnictví ve věcech mládeže je rychlá a adekvátní reakce na jejich spáchání, předcházení jejich opakování, náležitá reflexe potřeb osob jimi poškozených, a zvláště pak vytvoření podmínek pro další sociální a duševní rozvoj dětí, které sej jich dopustily. Pokud se dítě mladší patnácti let dopustí činu jinak trestného, nastává specifická situace ve vztahu k řízení o tomto činu. Samotné řízení se rozpadá do dvou fází. První fáze není upravena v Hlavě III. ZSM, proto se na ni aplikují podle zásady speciality § 1 odst. 3 ZSM ustanovení TrŘ. Na ni navazuje druhá fáze, kterou je řízení ve věcech dětí mladších patnácti let před soudem pro mládež. V první fázi orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu a prověřují, jestli se dítě mladší patnácti let dopustilo svým jednáním protiprávního činu. Orgán činný v trestním řízení vykonává ve věci všechny úkony tak, aby bylo možno učinit závěr, že se dítě dopustilo činu jinak trestného, resp. aby bylo možno označit pachatele, tak jak je to vymezeno v § 158 odst. 1 TrŘ a tak jak to vyplývá ze zásady oficiality § 2 odst. 4 TrŘ a zásady legality § 2 odst. 3 TrŘ. Řízení se tedy rozpadá na dvě části, přičemž u první se jedná o přípravné řízení trestní, které předchází řízení občanskoprávnímu, samotnému řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, které je netrestní. Toto přípravné řízení je specifické a není ho možné zařadit k jiným typům přípravného řízení (zkrácené, standardní, rozšířené), protože se samo nedělí na dvě části (postup před zahájením trestního stíhání a vyšetřování), ani není samostatně upraveno (zkrácené přípravné řízení), ale končí rozhodnutím policejního orgánu anebo státního zástupce podle § 159a odst. 1 TrŘ anebo § 159a odst. 2 TrŘ, ve fázi prověřování. Nedochází k zahájení trestního stíhání podle § 160 TŘ a k fázi vyšetřování, jak je tomu u mladistvých. Trestní řád používá v určitých ustanoveních termín „podezřelý“ (§§, 76, 158 odst. 1, 179b odst. 2 TrŘ) pro označení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, vůči které ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, ale vede se vůči ní řízení před zahájením trestního stíhání (prověřování). Může ale být dítě podezřelou osobou ve smyslu trestního řádu? Domníváme se, že ano. A to zejména s ohledem na ust. § 158 170

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání,. Praha, C. H. Beck 2004, str. 832.

66

odst. 7 TrŘ, dle kterého se termín podezřelý chápe v materiálním smyslu.171 V takovém případě postačí menší míra odůvodněnosti k podezření z trestného činu. Je to významné z toho důvodu, že orgán činný v trestním řízení musí respektovat, zvláštní práva podezřelé osoby , která nepřináleží osobě bez tohoto statusu (dle § 158 odst. 7 TrŘ podezřelý nemá povinnost při podávání vysvětlení vypovídat pravdu a nic nezamlčet).172 Účelem přípravného řízení v této prvotní fázi prověřování je zejména zjistit relevantní informace, které by navedly orgán činný v trestním řízení ke konkrétnímu pachateli. Pokud okolnosti nasvědčují, že pachatelem je dítě mladší patnácti let, orgán činný v trestním řízení toto řízení nezastaví (neodloží) okamžitě, nýbrž až poté, co jeho poznání dosáhne jisté kvality. Míra této kvality je sporná, protože praxe vychází z předpokladu, že i subjekt činu jinak trestného musí být zjištěn spolehlivě. Tato premisa pak následně podtrhává i funkci přípravného řízení ve věcech dětí, protože směřuje k odhalení pachatele konkrétního skutku. Tím se fáze prověřování svou povahou blíží zejména přípravnému řízení ve věcech mladistvých. Vedle obecného účelu přípravného řízení, který je identický s obecným účelem trestního řízení (tj. náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele § 1 odst. 1 TrŘ), přípravné řízení plní i určité zvláštní, specifické funkce, jimiž se toto procesní stadium odlišuje od jiných stadií trestního řízení.173 Funkce přípravného řízení můžeme, shodně s představiteli právní teorie i praxe, rozdělit na zjišťovací, zajišťovací a filtrační funkci. Rozhodovací (zjišťovací) funkce spočívá v tom, že se v jejím rámci zjišťují podklady potřebné pro projednání věci ve stadiu projednání v řízení před soudem.174 Je-li pachatelem dítě, pro řízení podle III. Hlavy ZSM je zjišťovací funkce 171

K této problematice blíže srovnej Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha, C.H.Beck 2004, s. 297 – 303. 172 Tak se může stát, že policie ČR bude mít informace o tom, že chlapec V. ví něco o krádežích autorádií na parkovišti obchodního domu TESCO. Při podání vysvětlení V. poskytne takové informace, které vzbudí podezření, že sám má něco s krádežemi společného. V. je fakticky pachatelem, ale až od momentu, kdy policejní orgán pojme podezření na V. a bude směřovat své úkony tímto směrem, se chlapec stává podezřelým. Na příští podání vysvětlení se již vztahuje ustanovení § 158 odst. 7 TrŘ a V. by tak měl být poučen o skutečnosti, že nemusí jako podezřelý podat vysvětlení. 173 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007, s. 427. 174 V literatuře se můžeme setkat s různým označením funkcí přípravného řízení. V naší práci vycházíme z funkcí definovaných Jelínkem (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007, s. 427.) a Růžičkou (Růžička, M.: Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti in Šámal a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 631.). Např. Musil rozeznává vyhledávácí, fixační, verifikační a odklonnou funkci přípravného řízení (Musil, J. Přípravné řízení in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 536.).

67

přípravného trestního řízení velice důležitá. Protože jsou to právě orgány činné v trestním řízení, které mají k dispozici nástroje pro zjištění, kdo je pachatelem trestného činu (činu jinak trestného) nebo jeho účastníkem, jak byl čin spáchán a proč. Odpovědi na všechny tyto otázky mohou být velice důležité pro soudní řízení a mohou tvořit základ pro rozhodování soudce pro mládež. Zajišťovací funkce spočívá ve shromáždění důkazů v procesní podobě, čímž se předchází znehodnocení důkazů, u kterých hrozí jejich znehodnocení nebo poškození a které by z tohoto důvodu již nebylo možno použít v hlavním líčení.175 Důkazy opatřené orgánem činným v trestním řízení, je-li pachatelem dítě, budou pro soud pro mládež pravděpodobně stěžejní při rozhodování o (ne)uložení opatření. Zajišťovací funkce přípravného řízení ve věcech dětí se výrazně liší od zajišťovací funkce u mladistvých a dospělých pachatelů. A to proto, že řízení před soudem pro mládež je ovládáno civilně-procesní zásadou vyšetřovací, což mimo jiné znamená, že soud může vykonat ty důkazy, které uzná za vhodné, ba dokonce je povinen sám důkazy vyhledávat. Filtrační funkce zajišťuje, aby před soud byly postaveny jen osoby, u nichž je dáno dostatečně odůvodněné podezření ze spáchaného žalovaného trestného činu, čímž jsou zároveň chráněny nevinné osoby před difamujícími účinky soudního řízení, popř. osoby, u nichž podezření ze spáchání trestného činu dostatečně odůvodněno není (zásada presumpce neviny).176 V případě dětí mladších patnácti let s Růžičkou můžeme souhlasit jenom částečně -

sice na jednu stranu filtrační funkce může

„přefiltrovat“ pachatele od nepachatelů, na druhou stranu ale může znamenat více úkonů a delší přípravné řízení. To následně u dětí může znamenat nejenom stigmatizaci ve vlastní komunitě, ale i posílení negativních vztahů a vazeb.177 175

Srovnej Růžička, M.: Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti in Šámal a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 630, obdobně Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd, Praha, Linde 2007, s. 427. 176 Růžička, M.: Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti in Šámal a kol. Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 630. 177 Tuto skutečnost popisuje teorie labellingu. Ta vychází z jednoho z nejvlivnějších sociologických směrů dvacátého století – symbolického interakcionizmu. Nejdůležitější charakteristikou určitého jednání je podle zastánců labelingu to, jak společnost (nebo její hlavní prvky) toto jednání vnímá, jak lidé na takové chování reagují a jak je posuzuje ten, kdo pravidla, jež byla porušena, uzákonil… Deviace podle zastánců labellingu vyžaduje veřejné auditorium, publikum, které určí, co je a co není správné chování. Publikem tak mohou být rodiče, sourozenci, přátelé, sousedi, ale i učitelé, policisté, soudní úředníci, psychiatři, náhodní přítomní nebo dokonce i ten, kdo daným způsobem jedná a zpětně své chování pak posuzuje a hodnotí… Přístup labellingu, podle kterého, pokud není publikum, nedochází ani k stigmatizaci a tím ani k deviaci, upomíná na starou zásadu římského práva: “nullo actore nullux index” (kde není žalobce, není soudce). Publikum však své mínění často vyjadřuje nikoli na základě očitého svědectví, ale takříkajíc “z druhé ruky”, podle toho, co o celé záležitosti nebo o

68

1.2. Zahájení a průběh přípravného řízení Zahájení přípravného řízení vymezuje trestní řád jako dobu od momentu sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání (§ 12 odst. 10 TrŘ). Podle Růžičky178 je záznam o zahájení úkonů v praxi pravidelný způsobem započetí přípravného řízení, neodkladnými či neopakovatelnými úkony, které mu bezprostředně předcházejí a časově spadají do přibližně stejného okamžiku. Moment zahájení přípravného řízení je spojen s otázkou, jak se orgány činné v trestním

řízení

dozvídají

o

skutečnosti

spáchání

trestného

činu.

Podle

kriminologických výzkumů jsou o trestné činnosti informovány orgány činné v trestním řízení zejména na základě soukromých oznámení.179 Přípravné řízení vykonává orgán policie ČR. Od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 TrŘ) se policie řídí trestním řádem a ne zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii České Republiky. To má mimo jiné význam i pro postavení státního zastupitelství, které tak již v této fázi přípravného řízení (fázi prověřování) vykonává nad činností policie dozor. Průběh přípravného řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí se jenom velice málo liší od přípravného řízení, které je vedeno o provinění mladistvého nebo dokonce trestného činu dospělého pachatele. Je samozřejmé, že v přípravném řízení musí orgány činné v trestním řízení postupovat stejně, a to do momentu než zjistí, kdo je pravděpodobným pachatelem. Tento moment je nutné na časové ose oddělit od momentu, kdy dojde k ukončení fáze prověřování. V přípravném řízení většinou policejní orgán pojme podezření mnohem dříve, než rozhodne o ukončení prověřování. Od momentu, kdy policejní orgán toto podezření pojme, by měl pro děti

nějaké osobě říkají či míní druzí. Na základě nepřímého svědectví tak veřejnost zcela jednoduše může odsoudit jednání, které je vydávané za deviantní, aniž by se o nesprávnosti chování vůbec přesvědčila. Blíže srovnej Komenda, A.: Sociální deviace. Historická východiska a základní teoretické přístupy. Olomouc 1999, s. 203-220. 178 Růžička, M.: Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti in Šámal a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 630. 179 Kaiser, G.: Kriminologie. Praha, C.H.Beck 1994, s. 130. Kaiser uvádí výsledky Freiburského projektu výzkumu policie a prokuratury ve Spolkové republice Německo, dle kterého bylo v roce 1970 v 4588 reprezentativně vybraných trestních věcech podle typů deliktu 91% až 98% trestních řízení zahájeno na základě soukromého oznámení.

69

mladší patnácti let i mladistvé platit jiný režim, než je tomu v případě dospělých pachatelů; to předpokládá čl. 32 odst. 1 LZPS i § 3 odst. 4 ZSM. V případě mladistvých se tak stane, kdežto v případě dětí mladších patnácti let nikoliv (srovnej níže).

1.2.1. Zadržení a zajištění dítěte mladšího patnácti let

Děti se dopouštějí většinou majetkové delikvence, a to pravděpodobně nepromyšlené a relativně primitivní. U tohoto typu delikvence bývá časté, že jsou přichyceny přímo při činu, a to samotným poškozeným, případně náhodným kolemjdoucím nebo policejní hlídkou či bezpečnostní službou. Z toho důvodu je na místě otázka zadržení a zajištění dítěte jako zásahu do jeho osobní svobody. Můžeme rozlišit zadržení dítěte policejním orgánem dle § 76 odst. 1 TrŘ, omezení osobní svobody dítěte dle § 76 odst. 2 TrŘ a zajištění dítěte dle § 26 odst. 1 písm. g), h) PolZ. Dle § 76 odst. 1 TrŘ může policejní orgán v naléhavých případech zadržet osobu i před zahájením trestního stíhání, je-li dán některý z důvodů vazby podle § 67 tr. řádu. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést pouze tehdy, jestliže věc nesnese odklad (dítě je přichyceno při činu) a není možné předem dosáhnout souhlasu státního zastupitelství (příp. ani telefonicky). Jedná-li se o dítě, policejní orgán jej může jenom zajistit (§ 26 odst. 1 písm. g), h) PolZ). Zadržení a zajištění jsou dva rozdílné režimy, lišící se v délce trvání a podmínkách pro omezení osobní svobody (srovnej tab. č. 1).180 Dle § 76 odst. 2 TrŘ smí kdokoliv omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Nejedná se o rozhodnutí, ale o opatření (není přípustné odvolání). V případě omezení osobní svobody dle § 76 odst. 2 TrŘ termín „kdokoliv“ znamená jakákoliv osoba, kromě policejního orgánu, která

180

Podrobně k problematice zadržení osoby policejním orgánem dle § 76 odst. 1 TrŘ srovnej Mandák, V.: Zajištění osoby obviněného v československém trestním řízení. Praha, Orbis 1976, s. 34-64.; Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha, C.H.Beck 2004, s. 296 – 318.

70

postupuje podle § 76 odst. 1 TrŘ. Zákon povinuje toho, kdo dítě zadržel, okamžitě jej předat policii ČR.181 Vyjádření „při trestném činu“ není možné chápat ve smyslu trestného činu jako podmínky trestní odpovědnosti, ale ve smyslu předpokladu naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů. Tak jako je příčetnost pachatele, a tedy i jeho trestní odpovědnost, posuzována až po spáchání činu a častokrát až po zahájení trestního stíhání, tak je i v případě dětí otázka jejich odpovědnosti za čin jinak trestný na místě až v případě, že orgán činný v trestním řízení zjistí, že se jedná o dítě mladší patnáct let. Ustanovení § 76 odst. 2 TrŘ vyjadřuje subsidiaritu prostředků omezení osobní svobody. Šámal182 připomíná, že lze-li účelu omezení osobní svobody (zjištění totožnosti, zamezení útěku nebo zajištění důkazů) dosáhnout jinými prostředky méně omezujícími svobodu přistižené osoby, pak je třeba použít takových jiných prostředků (arg. slova „pokud je to možné“). Od zadržení dítěte dle TrŘ je nutné oddělit zajištění osoby mladší patnácti let podle § 26 odst. 1 písm. g), h) PolZ, které bylo přistiženo při jednání, jenž vykazuje znaky činu jinak trestného, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat a nebo bude mařit řádné objasnění věci (§ 26 odst. 1 písm. g) PolZ). A také v případě, že je to nezbytné pro její navrácení do rodičovské nebo jiné obdobné péče jejímu zákonnému zástupci (§ 26 odst. 1 písm. h) PolZ).183 Zajištění může trvat maximálně 24 hodin. Pominou-li důvody zajištění, musí být dítě propuštěno nebo, jeli proto právní důvod, předáno příslušnému orgánu nebo zařízení pro výkon ochranného opatření (§ 26 odst. 2, 3 PolZ). O zajištění je policista povinen sepsat úřední záznam (§ 26 odst. 5 PolZ). S otázkou režimu omezení osobní svobody (zadržení nebo zajištění) se pojí problematika zjištění totožnosti dítěte. Policie musí mít o osobě „pachatele“ informace určité kvality (musí vědět, že se jedná o dítě), aby ho mohla zajistit. Jelikož děti mladší patnácti let nemají občanský průkaz, policejní orgán bude muset zjistit totožnost jiným způsobem, a to zejména na základě informací podaných samotným 181

Podrobně k omezení osobní svobody dle § 76 odst. 2 TrŘ srovnej Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha, C.H.Beck 2004, s. 319 – 330. 182 Šámal a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 1195. 183 Ustanovení § 26 odst. 1 písm. h) PolZ upravuje novou možnost, kdy policie ČR může dítě a mladistvého omezit na osobní svobodě. Dle tohoto ustanovení je policista oprávněný zajistit osobu, která je nezletilá, je-li to nezbytné pro její navrácení do rodičovské nebo jiné obdobné péče jejímu zákonnému zástupci. Policejní zákon č. 283/1991 Sb. tuto možnost neznal.

71

dítětem a srovnáním v systému evidence obyvatel. Je pravděpodobné, že děti budou mít u sebe alespoň nějaký doklad, např. tramvajenku nebo školní průkaz.184 Tab. č. 1: Zadržení a zajištění dítěte

Zajištění (§ 26 PolZ)

Zadržení (§ 76 TŘ)

24 hodin

48 hodin

Délka trvání omezení osobní svobody Podmínky pro

•

omezení osobní svobody •

Obava, že dítě bude v protiprávním jednání pokračovat a nebo bude mařit řádné objasnění věci. Je-li to nezbytné pro její navrácení do rodičovské nebo jiné obdobné péče jejímu zákonnému zástupci.

Omezení osobní svobody do doby, než je podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou.

Domníváme se, že většina dětí poskytne údaje o své osobě, a to ihned po dotazování. Policejní orgán tak nebude mít větší problémy zjistit totožnost dítěte. Okamžitě poté, co je zjištěno, že se jedná o dítě, musí být toto neprodleně propuštěno na svobodu. To neplatí pouze v případě,že existuje obava z pokračování v protiprávním jednání dítěte anebo z maření řádného objasnění věci. Taková obava musí být důvodná a tyto důvody by měl policejní orgán do úředního záznamu zapsat.185 Například když noční hlídka policie ČR přistihne dva vyspělé čtrnáctileté chlapce při rabování rozbitého výkladu obchodu s cyklistickými potřebami, tak je 184

Odmítne-li osoba prokázat svoji totožnost nebo nemůže-li ji prokázat ani po poskytnutí potřebné přiměřené součinnosti a policista nemůže její totožnost zjistit provedením úkonu na místě, je oprávněn osobu předvést k provedení úkonů směřujících ke zjištění její totožnosti (§ 63 odst. 3 PolZ). Nelze-li totožnost předvedené osoby zjistit na základě sdělených údajů ani v dostupných evidencích, je policista oprávněn získat informace potřebné k jejímu ztotožnění snímáním daktyloskopických otisků, zjišťováním tělesných znaků, měřením těla, pořizováním obrazových, zvukových a jiných záznamů a odebíráním biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení (§ 63 odst. 4 PolZ). Nelze-li tento úkon pro odpor osoby provést, policista je oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity (§ 63 odst. 5 PolZ). Domníváme se, že tyto úkony by neměly být šikanózní a musí vždy směřovat k prokázání totožnosti. Je-li možné totožnost prokázat jiným, méně restriktivním způsobem, např. součinností jiných osob (rodičů), měl by jej policejní orgán využít. 185 To by mohlo mít význam např. v řízení o náhradě imateriální újmy způsobené nedůvodným omezením osobní svobody dle zákona č. 82/1998 Sb.

72

nejdříve zadrží (§ 76 odst. 1 TrŘ). Až poté, co zjistí jejich totožnost a věk, je buď okamžitě propustí, nebo se režim zadržení, jsou-li dány zákonné podmínky, změní na zajištění (§ 26 PolZ). Policejní orgán je povinen neprodleně kontaktovat osoby, které dítě určí zákonné zástupce a OSPOD (§ 24 odst. 2 PolZ). Avšak toto vyrozumění policie neprovede, pokud by tím došlo k ohrožení splnění účelu závažného úkonu nebo pokud by bylo takové vyrozumění spojeno s nepřiměřenými obtížemi. O této skutečnosti bez zbytečného odkladu písemně informuje místně příslušného státního zástupce. K vyrozumění dojde ihned, jakmile překážka pomine (§ 24 odst. 3 PolZ). Dojde-li k omezení osobní svobody dítěte přímo při činu nebo bezprostředně poté, je důležitou otázkou další dokazování a ukončení přípravného řízení. Této problematice se věnujeme na následujících řádcích.

1.2.2. Dokazování v přípravném řízení

I když se de facto jedná o dvě fáze jednoho řízení, a tyto na sebe bezprostředně navazují a jsou do jisté míry na sobě závislé (kromě možnosti zahájit řízení i bez návrhu § 90 odst. 3 ZSM, § 81 odst. 1 OSŘ), de iure nejsou tyto dvě fáze integrálními součástmi jednoho řízení. První fáze je specifickým přípravným řízením trestním a druhá fáze nesporným řízením občanskoprávním. V přípravném řízení trestním se vyhledávají a provádějí důkazy podle trestního řádu, a tyto mohou být vykonány v řízení před soudem mládeže jakožto důkazy listinné, a zpravidla taky i budou, zejména pokud je účastníkem řízení i státní zastupitelství dle § 91 odst. 1 ZSM nebo pokud si soud pro mládež dle § 129 odst. 2 OSŘ takový důkaz vyžádá k předložení. V trestním řízení není prověřování stěžejní fází pro získávání důkazů, touto fází je až vyšetřování po zahájení trestního stíhání. V případě dětí mladších patnácti let je situace jiná, protože prověřování, které je méně formální než vyšetřování, je pro dokazování zásadní. Tak může docházet k tomu, že orgán činný v trestním řízení bude provádět i úkony navíc, které by jinak neprováděl. V řízení před soudem pro mládež důkazy získané v přípravném řízení budou tvořit páteř dokazování, i když ne bezpodmínečně. Bude vždy záležet na soudu pro mládež, které důkazy vykoná, případně samostatně vyhledá.

73

V případě dokazování v přípravném řízení můžeme rozlišit dvě situace, a to: A) policejní orgán se dozví o činu jinak trestném na základě oznámení nebo z jiných skutečnosti, B) dítě je přichyceno při činu nebo bezprostředně poté. A) V prvním případě, dozví-li se orgán činný v trestním řízení, že byl spáchán trestný čin (čin jinak trestný), například na základě trestního oznámení, zahájí přípravné řízení. V takovém případě ještě nemá dostatek informací o osobě pachatele a postupuje podle §§ 158 – 158f TrŘ tak, aby objasnil a prověřil skutečnosti důvodně nasvědčujících spáchání trestného činu (čin jinak trestný). K tomu opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. Konkrétní oprávnění jsou uvedena v ustanovení § 158 odst. 3 písm. a) – i) TrŘ. Pro objasňování dětské kriminality budou důležitá vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů (§ 158 odst. 1 TrŘ). Můžeme rozlišit podávání vysvětlení od samotného dítěte mladšího patnácti let, a to v případě, že fakta nasvědčují (ještě ne důvodně, srovnej níže), že se protiprávního jednání dopustilo zrovna ono, a v případě, že podává informace z jiného důvodu.186 A podávání vysvětlení od jiných fyzických nebo právnických osob a státních orgánů.187 Dle čl. 7 odst. 2 pokynu policejního prezidenta, s odkazem na § 12 PolZ lze dítě předvolat k podání vysvětlení pouze prostřednictvím jeho rodičů nebo zákonných zástupců nebo orgánu péče o děti nebo prostřednictvím školy. Toto pořadí by mělo být respektováno. Je-li vysvětlení požadováno od dítěte, je třeba vyrozumět o tomto úkonu jeho zákonného zástupce, ledaže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit (§ 158 odst. 4 TrŘ). O podávání vysvětlení by měl být vyrozuměný OSPOD. Ustanovení § 158 TrŘ blíže nespecifikuje podávání vysvětlení dětmi. Má-li výpověď dítěte povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu, policejní orgán dítě vyslechne jako svědka (§ 158 odst. 8 TrŘ) na návrh státního zástupce a za účasti soudce, který odpovídá za zákonnost provedení úkonu (§ 158a TrŘ). Trestní řád upravuje zvláštní podmínky pro výslech svědka mladšího patnácti let v ustanovení § 102, ale jenom v případě, že se jedná o takové okolnosti, které by 186

Domníváme se, že takovéto rozdělení má kriminalistický význam, protože podává-li vysvětlení dítě, o kterém se orgán činný v trestním řízení domnívá, že se dopustilo protiprávního činu, měl by výslech organizovat jinak než v případě, kdy dítě podává informace z jiného důvodu. K tomu srovnej např. Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B.: Psychologie a výslechová praxe. Praha, Orbis 1968, s. 128 – 185. 187 V případě jiných fyzických osob se bude jednat zejména o poškozeného, případné svědky protiprávního činu, rodiče dítěte, učitele dítěte apod. V případě právnických osob se může jednat např. o ředitele (statutárního zástupce) dětského domova a v případě státních orgánů se bude jednat zejména o OSPOD.

74

mohly vzhledem k věku nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte. Zákon vyžaduje, aby policejní orgán prováděl výslech zvlášť šetrně a pokud možno jenom jednou. Spojení „zvlášť šetrně“ dle našeho názoru vyjadřuje požadavek obzvlášť specifického přístupu k dětem188, které se staly obětí trestného činu, např. znásilnění. Tenhle „zvlášť šetrný“ přístup je na místě i v některých případech, kdy se dítě samo dopustilo protiprávního jednání. Např. bylo donuceno psychickým nátlakem k loupeži, při které došlo k vraždě189, nebo když se čtrnáctileté dítě po znásilnění pokusilo opilého útočníka usmrtit. Organizaci výslechu bude mít na starosti orgán činný v trestním řízení. Sporným se jeví povinnost přibrat k výslechu obligatorně pedagoga nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by přispěla k správnému vedení výslechu. Není zřejmé, proč zákon jmenuje zrovna pedagoga190, a ne např. dětského psychologa. V ostatních případech (kdy se nejedná o takové okolnosti, které by mohly vzhledem k věku nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte) je dle našeho názoru nutné vycházet z ustanovení §§ 41, 42 a 57 ZSM, která upravují specifický přístup k mladistvým při provádění úkonů v řízení ve věcech mladistvých (§ 41 ZSM), práva mladistvého (§ 42 ZSM) a výslech mladistvého (§ 57 ZSM). Užijeme zde logického argumentu a fortiori (a maiori ad minus). Platí-li totiž zvláštní přístup pro mladistvé, tak tím spíše by měl platit v případě dětí mladších patnácti let. Domníváme se, že právní úprava podávání vysvětlení dětmi není konzistentní a je roztříštěná. V praxi to může způsobovat problémy a hrozí, že na to doplatí v konečném důsledku samo dítě. To odporuje terapeutickému požadavku řízení ve věcech dětí. De lege lata tuto problematiku řeší Závazný pokyn Policejního prezidenta č. 8/2002. De lege ferenda se nám zdá vhodné upravit zvláštní podmínky pro výslech všech dětí podrobněji v zákoně.

188

Obsahem tohoto pojmu budou nejenom požadavky na osobu vyslýchajícího (např. dětský psycholog), ale i specifická struktura výslechu a prostředí výslechu (např. speciálně upravená výslechová místnost). 189 Známý je medializovaný případ z Rychnova nad Kněžnou, kde pět chlapců mladších patnácti let, jeden mladistvý a jeden dospělý, brutálním způsobem zavraždili 81letou důchodkyni. Chlapci měli v úmyslu ukrást v domě hotovost a cennosti. Když je paní vyrušila, napadli jí nůžkami a tupým předmětem, po útoku ji svázali. Paní následně na poranění zemřela. Soud pro mládež dětem mladším patnácti let uložil ochrannou výchovu ve speciálním ústavu v Boleticích. 190 I když zákon mluví o “pedagogovi”, nemělo by se jednat o učitele dítěte ani případně člena učitelského sboru školy, kterou dítě navštěvuje. Mělo by se jednat o odborníka, který není s dítětem v žádném vztahu. Blíže srovnej Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B.: Psychologie a výslechová praxe. Praha, Orbis 1968, s. 58.

75

Policejní orgán může dále vyžadovat odborná vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky (§ 158 odst. 3 písm. b) TrŘ). Odborná vyjádření lze požadovat od znalců, fyzických i právnických osob, u kterých jsou potřebné odborné předpoklady. Půjde například o lékařské zprávy o zranění poškozeného, protokol o lékařském vyšetření ke zkoušce na alkohol v krvi (nebo na omamné a psychotropní látky – pozn. autora), zpráva o ceně zboží či služeb aj.191 V případě dětí se může jednat např. o zprávu terénního sociálního pracovníka, případně o znalecký posudek psychologa, pokud je dítě mentálně postižené. Své místo bude mít i obstarávání potřebných podkladů, zejména spisů a jiných písemných materiálů (158 odst. 3 písm. c) TrŘ). Policejní orgán by se měl seznámit s historií sociálních problémů dítěte a jeho rodiny, proto by měl požádat OSPOD o součinnost a poskytnutí písemných materiálů ze sociálního spisu dítěte, případně požádat OSPOD o písemné vyjádření. Taktéž je na místě požádat školu dítěte o písemné stanovisko k jeho chování a sociálním kompetencím. Kromě výše uvedených důkazních prostředků se musíme blíže zastavit u rekognice, rekonstrukce a prověrky na místě. B) V případě, že dítě je přichyceno při činu nebo bezprostředně poté, je důkazní situace jiná. Jelikož policejní orgán zná pachatele, není nutné další dokazování, kromě ohledání místa činu a zajištění takových důkazů, které by si nemohl soud pro mládež vyhledat sám. Z toho důvodu je na místě co nejdříve rozhodnout o odložení věci dle § 159a odst. 2 TrŘ (srovnej níže). Pro plné zjištění skutkového stavu již v přípravném řízení jsou důležitá oprávnění státního zastupitelství, vyplývající z §§ 14 a 15 St.Zast. Tato ustanovení opravňují státní zastupitelství dožadovat se na orgánech veřejné správy a právnických osobách spisů, dokladů a vysvětlení. Soudy jsou poviny umožnit státnímu zastupitelství při výkonu jeho působnosti nahlížet do soudních spisů. Ze všech spisů si může státní zastupitelství pořizovat výpisy a opisy. Taktéž fyzické osoby jsou poviny dostavit se na výzvu ke státnímu zastupitelství a podat vysvětlení. To podle Válkové192 vytváří dostatečné předpoklady pro to, aby mohl návrh na zahájení řízení ve věci dítěte mladšího patnácti let dostatečně kvalifikovaně podložit opatřenými důkazy. 191

Novotný, F.: Postup před zahájením trestního stíhání in Šámal a kol. Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2003, s. 223. 192 Válková, H.: K postavení státního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Trestněprávní revue 2004, č. 1, s. 26.

76

1.2.3. Absence právní pomoci v přípravném řízení

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v § 91 odst. 1 ZSM upravuje právní pomoc v řízení před soudem pro mládež. Advokáta ustanoví soud pro mládež poté, co bylo řízení ve smyslu § 90 ZSM zahájeno. Tato obhajoba se svou povahou blíží institutu nutné obhajoby v trestním řízení, avšak má svá specifika, advokát nevystupuje jakožto obhájce obviněného, nýbrž jako opatrovník dítěte v nesporném řízení dle části III., Hlavy V. OSŘ. Mladistvý pachatel provinění musí dle § 42 odst. 2 ZSM mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, jestliže ovšem nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit.193 ZSM vytváří specifický důvod nutné obhajoby (§ 44 ZSM upravuje ustanovení obhájce), kdy její počátek je tak zákonem posunut v přípravném řízení hluboko před zahájení trestního stíhání.194 V případě dětí je situace jiná. Pokud orgány činné v trestním řízení mají za to, že protiprávního činu se dopustilo dítě, ale toto jejich přesvědčení ještě nedosáhlo takové kvality, aby mohlo být rozhodnuto o odložení věci (§ 159a odst. 1 TrŘ nebo § 159a odst. 2 TrŘ), provádějí všechna opatření a šetření tak, aby byla zjištěna osoba pachatele (§ 158 odst. 1 TrŘ). Pokud by jím byl dle názoru orgánů činných v trestním řízení mladistvý, tak zde nastupuje jeho právo na nutnou obhajobu. Pokud se avšak jedná o dítě, tak toto právo nemá. A to z toho důvodu, že ustanovení § 42 odst. 2 ZSM se vztahuje výlučně na mladistvé pachatele. Tak se v praxi může stát, že dítě podává vysvětlení v době, kdy orgán činný v trestním řízení již pojal důvodné podezření, že se dopustilo činu jinak trestného.

193

Podle Zezulové a Růžičky, (Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, II. část. Státní zastupitelství, 2005, č. 9, s. 18) se ustanovení § 42 odst. 2 ZSM neobešlo bez výkladových problémů, protože trpí jistou neurčitostí. Praxe zastává názor, že pokud tyto úkony bezprostředně směrují k usvědčení či ztotožnění mladistvého (podezřelého) jakožto pachatele konkrétního provinění, je na místě, aby měl k dispozici obhájce již od počátku provádění těchto úkonů. Je proto volen takový praktický postup, že v případech, kdy byl mladistvý zadržen (předveden) jako podezřelá osoba, respektive od momentu, kdy byl policejním orgánem vyslýchán k jednání, kterého se měl podle skutečností zjištěných policejním prověřováním dopustit, je již zajišťována účast obhajoby. 194 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 476.

77

V přípravném řízení dítěti mladšímu patnácti let nepřináleží právo nutné obhajoby. Zákonná úprava umožňuje dítěti dosáhnout na obligatorní právní pomoc až v momentu, kdy je jednání, kterým se dopustilo činu jinak trestného, předmětem řízení před soudem pro mládež. Tato skutečnost se jeví jako nedostatek právní úpravy, protože nemožnost obligatorně dosáhnout na právní pomoc v přípravném řízení je v rozporu s účelem zákona (§ 1 odst. 2 ZSM) a se základní zásadou specifického přístupu k mládeži (§ 3 odst. 4 ZSM) a s čl. 32 odst. 1 LZPS.195 Tento nedostatek se jeví o to markantněji, uvědomíme-li si, že přípravné řízení v praxi může trvat několik měsíců, může být provedeno množství úkonů a dítě může být přímo opakovaně konfrontováno s orgány činnými v trestním řízení.196 Dítěti mladšímu patnácti let je tímto paradoxně zákonem v systému soudnictví ve věcech mládeže poskytována menší ochrana, a tím i horší zacházení, než mladistvému. To se příčí celkové koncepci zákona, protože vytváří podmínky pro nerovný přístup k mladistvým a dětem mladším patnácti let, a to v neprospěch právě ohroženější skupiny – dětí mladších patnácti let.

1.2.4. Spolupráce orgánů činných v trestním řízení s jinými subjekty (OSPOD a PMS)

Spolupráce orgánů činných v trestním řízení s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, zájmovými sdruženími občanů a osobami realizujícími probační programy je základní zásadou řízení ve věcech mládeže (§ 3 odst. 4 ZSM, § 2 odst. 7 TrŘ).197 Tato spolupráce má několik rovin. Tou první je iniciační spolupráce (např. OSPOD upozorní policejní orgán, že dítě se dopustilo krádeží ve škole), další je procesní spolupráce (např. při dokazování, účasti na úkonech), třetí rovinou je spolupráce při intervenci do závadného jednání dítěte, ale ještě před řízením před

195

Srovnej mezinárodní závazky: Úmluva o právech dítěte podepsaná dne 30. 9. 1990 v New Yorku (vyhlášena pod. č. 104/1991 Sb.; rezoluce OSN 40/33 ze dne 29. 11. 1985,Pekingská pravidla; rezoluce OSN 45/112 ze dne 14. 12. 1990, Riyadské směrnice; Doporučení Rady Evropy č. R (87) 20, týkající se společenské reakce na kriminalitu mládeže; Doporučení Rady Evropy č. R (88) 6, týkající se společenské reakce na kriminalitu mládeže z řad mladých lidí pocházejících z přistěhovaleckých rodin. 196 U mladistvého se předpokládá, že jeho rozumové schopnosti nejsou natolik vyspělé, aby se mohl náležitě samostatně hájit.Tato premisa by měla platit dvojnásobně v případě dítěte mladšího patnácti let (logický argument a maiori ad minus). 197 Blíže Jelínek, J.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, č. 4. Dostupné na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_04/jelinek.html

78

soudem pro mládež (např. předběžné opatření dle § 76a OSŘ). A poslední je spolupráce po rozhodnutí soudu pro mládež, např. v případě útěků z nařízené ochranné výchovy (§ 26 odst. 1, písm. d) PolZ). De lege lata je stěžejní spolupráce orgánů činných v trestním řízení s OSPODem. Z kriminologických poznatků vyplývá, že delikvenci dítěte většinou předcházejí jiné patologické projevy, např. problémy v rodině (rozpad rodiny, domácí násilí, týrání dítěte), problémy v škole (záškoláctví, potyčky se spolužáky, agresivní jednání vůči učitelům).198 Závažným kriminogénním faktorem je např. ústavní péče a s ní spojená deprivace dítěte.199 Ustanovení § 6 odst. 1 ZoSPOD vymezuje okruh dětí, na které se zaměřuje sociálně právní ochrana. Bude se jednat o děti, jejichž rodiče z vážných objektivních nebo subjektivních důvodů neplní nebo nemohou plnit nebo nedostatečně plní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, popřípadě děti v péči jiných osob, které jsou odpovědné za výchovu dítěte a neplní povinnosti vyplývající ze svěření dítěte do jejich péče. Dále jsou to děti, na kterých byl spáchán závažný trestný čin anebo děti, které vzhledem ke svému jednání nebo chování zvýšenou ochranu a pomoc potřebují.200 Bude proto velice pravděpodobné, že s dětmi ještě před spácháním činu jinak trestného přijde v rámci své preventivní a poradenské činnosti do kontaktu orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 10 ZoSPOD). Tímto orgánem je obec s rozšířenou působností, konkrétně sociální pracovníci odboru sociálně-právní ochrany dětí konkrétního obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Orgány činné v trestním řízení jsou povinné spolupracovat s OSPOD (§ 3 odst. 4 ZSM), který bude mít specifické informace o dítěti, jeho sociálním okolí a podmínkách, za kterých došlo k protiprávnímu jednání. Tato spolupráce bude spočívat v poskytování důkazů (např. sociální zprávy o dítěti a jeho rodině), v přímé účasti na úkonech (např. při podávání vysvětlení) a při samotné intervenci sociálních pracovníků podle ZoSPOD a ZoR. 198

Kriminologická studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci dokazuje, že delikventními jsou převážně děti z neúplných či doplněných rodin, slabšího ekonomického statutu. Intelektová kapacita je podprůměrná nebo dokonce výrazně podprůměrná, inteligentnější děti jsou dominantnější a je obtížné je výchovně ovlivnit. Byl zaznamenám i výskyt týrání dětí, kriminální infekce a další sociálně patologické jevy u členů rodiny. Večerka, K., Holas, J., Štěchová, M., Diblíková, S.: Sociálně patologické jevy u dětí. Závěrečná zpráva z výskumu. Praha, IKSP 2000. 199 Srovnej správu odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR Hodnocení systému péče o ohrožené děti z roku 2007. Správa je dostupná na adrese: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/hodnoceni_systemu3.pdf 200 Srovnej Burdová, E., Novotná, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Komentář, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde 2007, s. 27.

79

Spolupráce orgánů činných v trestním řízení s Probační a mediační službou ČR (dále jenom „PMS“) je mnohem problematičtější. A to z toho důvodu, že úředníci PMS se podílejí na řízení až v době, kdy soud rozhodne o uložení probačního dohledu dítěti, tj. jednoho z možných opatření (§ 93 odst. 1 písm. a) ZSM). Zákon neumožňuje orgánům činným v trestním řízení přímo zapojit do řízení PMS, protože ve věcech trestně neodpovědných dětí se nedají uplatnit odklony, zejména narovnání (§§ 309 – 314 TrŘ). To se dle dikce § 309 TrŘ může uplatnit až po zahájení trestního stíhání. Gajdoš201 upozorňuje nesystémovost spočívající v tom, že probační úředník zde není nijak do řízení zainteresován, není ani účastníkem řízení dle § 91 ZSM a nemá možnost restorativní intervence ve stádiu před rozhodnutím soudu, ovšem ve výkonu rozhodnutí se mu svěřuje důležitý úkol provádět nad dítětem probační dohled. Problematické je postavení oběti, které je redukováno na poskytnutí informací v případě podání vysvětlení (§ 158 odst. 3 písm. a) TrŘ). V přípravném řízení nedochází k žádné formě mediace, role oběti i pachatele je pasivní a absentuje důležitá činnost mediační a probační služby. Můžeme konstatovat, že v přípravném řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí neexistuje žádný restorativní prvek.

1.3. Ukončení přípravného řízení V praxi a teorii se vedou spory o otázku, kdy je nutno ukončit přípravné řízení a vydat usnesení o odložení věci a podat návrh na zahájení řízení dle Hlavy III. ZSM. Podle názoru Válkové a Sotoláře prověřování je nutno ukončit v momentě, kdy vyvstane důvodné podezření, že se objasňovaného činu dopustilo dítě mladší patnácti let.202 Podle tohoto názoru je preferováno řízení před soudem pro mládež, ve kterém je věc dítěte, které se dopustilo činu jinak trestného, projednána a je soudem uloženo opatření potřebné k jeho nápravě.203 To se samozřejmě dotýká i důkazů opatřených v přípravném řízení a jejich použití v řízení před soudem.204 Naproti tomu Zezulová a

201

Gajdoš, R.: Restorativní justice v České republice. Rigorósní práce. Brno, MU, s. 81. Srovnej Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 7/2004, s. 203. 203 K tomu jinak velice stručná důvodová správa uvádí: „Vychází se totiž ze zásady, že dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, soud mládeže vždy takovou věc projedná a učiní opatření potřebná k jeho nápravě, pokud nebude považovat za dostačující již projednání věci před ním nebo před státním zástupcem.“ 204 K tomu srovnej čl.35 odst. 5 pokynu NSZ č. 3/2007 který nahradil pokyn NSZ č. 10/2003. 202

80

Růžička205, autoři působící na Nejvyšším státním zastupitelství, uvádějí, že prokázání toho, že se dítě dopustilo činu jinak trestného, je zákonnou podmínkou, která musí být splněna, aby byla uložena opatření uvedená v § 93 ZSM. Přičemž upozorňují na to, že ustanovení zákonů o policii a státním zastupitelství i trestního řádu ukládají povinnost konat jak policejnímu orgánu, tak i státnímu zástupci přípravné řízení, a to až do okamžiku, kdy bude zjištěno, že činu jinak trestného se dopustila osoba mladší patnácti let. Domníváme se, že moment, kdy orgán činný v trestní řízení pojme důvodné podezření, a moment, kdy je zjištěno, že se činu jinak trestného dopustilo dítě mladší patnácti let, nejsou totožné v čase. Rozdíl nemusí být ani tak v kvalitě informací, jako spíše v jejich kvantitě. Praxe pravděpodobně upřednostňuje druhé řešení. My se přikláníme k řešení prvnímu, a to ze dvou důvodů: A) terapeutický požadavek, B) požadavek legality. A) Probíhající přípravné řízení může mít pro dítě a jeho rodinu stigmatizující a kriminogénní důsledky. Z toho důvodu je na místě omezit jeho délku na nutné minimum. Úkoly policejního orgánu jsou svou povahou kriminalistické a jejich výkon zasahuje do osobní pohody dítěte a jeho rodiny. V přípravném řízení nedochází k žádné rehabilitační a sanační práci s dítětem a rodinou za přispění policejního orgánu. Terapeutický potenciál má ve stávajícím systému až řízení před soudem pro mládež. B) Jsme toho názoru, že zákon jednoznačně preferuje řízení před soudem pro mládež před přípravným řízením. To je možné dovodit z různých ustanovení, zejména z civilní povahy řízení před soudem pro mládež (zásada oficiality a vyšetřovací zásada), dále např. z povinnosti státního zastupitelství podat bezodkladně návrh na uložení opatření (zahájení soudního řízení), z vymezení účastníků (státní zastupitelství nemusí být účastníkem řízení), z dokazování (důkazy získané v přípravném řízení nemusí být vykonány před soudem pro mládež) aj.

1.4. Činnost státního zástupce Vztah speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže k trestnímu zákonu, trestnímu řádu, občanskému soudnímu řádu, zákonu o rodině a zákonu o sociální 205

Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, II. část. Státní zastupitelství 2005, č. 9, s. 18 – 19.

81

právní ochraně dětí se odráží i v činnosti státního zástupce v přípravném řízení, kdy úkony dle trestního řádu směrují k podložení závěru, že se protiprávního jednání dopustilo dítě mladší patnácti let.

1.4.1. Dozor nad zákonností v přípravném řízení

Dozor státního zastupitelství je upraven v § 174 TŘ, podle kterého je státní zástupce povinen vykonávat dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Výčet oprávnění státního zástupce je uveden zejména v § 157 odst.2 TŘ, §§ 174 a 175 TŘ.206 Státní zastupitelství může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. Státní zastupitelství je oprávněno vyžadovat spisy od policejního orgánu, může kteroukoliv věc odejmout a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu (§157 odst. 2 TrŘ). Specifika dozoru v prověřování ve věcech dětí upravuje čl. 35 pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 3/2007 ze dne 17. května 2007, o trestním řízení ve věcech mládeže.

1.4.2. Otázka projednání činu jinak trestného státním zástupcem

Ustanovení § 93 odst. 7 ZSM umožňuje soudu pro mládež upustit od potrestání, postačuje-li k dosažení účelu zákona projednání činu dítěte státním zástupcem. Zákon tak výslovně umožňuje soudu zvážit, jestli je uložení opatření na místě a jestli samotné projednání v přípravném řízení je dostatečné pro naplnění účelu ZSM. Co zákon myslí termínem „projednání“ není jasné. Termín projednání podle našeho mínění vyjadřuje jistou míru osobní ingerence státního zástupce do případu delikventního dítěte v přípravném řízení. A to tak, aby z pozice autority promluvil s dítětem a působil na něj výchovně. Takovou výchovnou intervenci umožňuje ustanovení § 15 St.Zast. i ve vztahu např. k členům party delikventního dítěte. Samotný úkon podání vysvětlení pak není možno chápat izolovaně jenom jako zdroj informací potřebných k odhalení pachatele, nýbrž i jako prostředek slovní intervence

206

Blíže srovnej Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007, s. 435.

82

ze strany autority – čemuž odpovídá taktéž účel ZSM (§ 1 odst. 2 ZSM) i zásada specifického přístupu k mládeži (§ 3 odst. 4 ZSM). Nedomníváme se, že zákonodárce měl termínem „projednání“ na mysli přípravné řízení jako celek, ale spíše konkrétní výchovné a terapeutické působení státního zástupce na dítě a jeho okolí. Takovéto pojetí sice klade na osobu státního zástupce značné nároky, ale je plně v souladu s ust. § 3 odst. 6 ZSM, § 36 ZSM a čl. 32 odst. 1 LZPS. Činnost státního zastupitelství v přípravném řízení by měla mít i terapeutický charakter, protože správná intervence může výrazně ovlivnit nejenom dítě, ale i jeho bezprostřední sociální okolí, které jenom zřídka nebude patologické. Proto je podle našeho mínění škoda, že se tohoto nástroje v praxi zpravidla nepoužívá207.

1.4.3. Návrh na uložení opatření

U nesporných řízení občanskoprávních je nutné rozlišovat podnět a návrh. Ze zásady oficiality vyplývá, že soud pro mládež může zahájit řízení z vlastní iniciativy, zejména na základě podnětu. Podnět je jakýkoliv i neformální úkon vůči soudu, který směřuje k zahájení řízení před soudem pro mládež. Je jenom na úvaze soudu pro mládež, jestli usnesením zahájí řízení podle třetí hlavy ZSM. Naproti tomu návrh na zahájení řízení je úkon s předepsanými náležitostmi, kterým někdo přímo pro sebe uplatňuje subjektivní právo, jeho dojití soudu má účinky zahájení soudního řízení.208 Návrh na zahájení řízení podle Hlavy III. ZSM podává jenom státní zastupitelství (§ 90 odst. 1 ZSM). Náležitosti návrhu jsou obecné (§ 42 odst. 4 OSŘ) a zvláštní (§ 79 odst. 1 OSŘ). Z ustanovení § 79 odst. 1 OSŘ vyplývá, že z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tzv. petit návrhu. Petit určuje, o čem soud má rozhodovat. Petit plyne ze skutkového děje popsaného v návrhu. Státní zástupce v návrhu na zahájení řízení musí v petitu vymezit, čeho se domáhá; petit tak musí korespondovat s možným rozhodnutím ve věci. Vzhledem k tomu, že ZSM předpokládá jak upuštění od uložení opatření, tak uložení opatření, státní zástupce by

207

Srovnej Šabata, K., Zezulová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let – vybrané otázky. Státní zastupitelství 2009, č. 2, s. 16-18. 208 Srovnej Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno, MU 2003, s. 332.

83

měl v petitu navrhnout buď uložení určitého opatření, případně kombinace opatření, nebo upuštění od uložení opatření.209

2. Řízení před soudem pro mládež 2.1. Účel řízení Podle § 1 odst. 2 ZSM projednáváním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let, se sleduje, aby u osoby, která takový čin spáchala, užilo opatření účinně zabraňující tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu daná osoba zdržela a našela si společenské uplatnění odpovídající jejím schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěla k odčinění újmy vzniklé jejímo protiprávním činem. Jak uvádějí autoři komentáře k ZSM210, základním smyslem projednávání činů jinak trestných v systému soudnictví ve věcech mládeže je rychlá a adekvátní reakce na jejich spáchání, předcházení jejich opakování, náležitá reflexe potřeb osob jimi poškozených, a zvláště pak vytvoření podmínek pro další sociální a duševní rozvoj dětí, které sej jich dopustili.

2.2. Povaha řízení před soudem pro mládež Prvně je na území České republiky upraveno řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí v samostatné části speciálního zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Dle ustanovení § 96 ZSM postupuje soud pro mládež v řízení podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Toto ustanovení vymezuje vztah mezi ZSM a OSŘ jako vztah zákona speciálního k zákonu obecnému. Úprava řízení před soudem pro mládež, specifické zásady, jako i jeho účel jsou ve vztahu speciality k ustanovením upravujícím nesporné řízení občanskoprávní dle § 176 an. OSŘ. Toto řízení je upraveno relativně podrobně a specificky, protože do jisté míry kombinuje prvky trestního a občanskoprávního řízení, čímž se vytvořilo zcela zvláštní řízení. Specifické z toho pohledu, že nemůžeme v žádném případě o něm 209

Srovnej Šabata, K., Zezulová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let – vybrané otázky. Státní zastupitelství, 2, 2009, s. 18-19. 210 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání,, Praha, C. H. Beck 2004, str. 832.

84

mluvit jako o „malém“ trestním procesu, a na druhou stranu není ani typickým nesporným řízením péče soudu o nezletilé podle OSŘ.211 Např. Městský soud v Praze řízení podle hlavy třetí ZSM definoval následovně: „Řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže je svébytným občanským soudním řízením nesporné povahy, vycházejícím sice z právní úpravy řízení ve věcech péče o nezletilé podle § 176 a násl. OSŘ, ovšem s modifikacemi odrážejícími skutečnost, že jeho předmětem je uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let za spáchání činu jinak trestného.“212 Ustanovení § 96 ZSM vymezuje vztah mezi ZSM a OSŘ jako vztah zákona speciálního k zákonu obecnému. Úprava řízení před soudem pro mládež, specifické zásady, jako i jeho účel jsou ve vztahu speciality k ustanovením, upravujícím nesporné řízení občanskoprávní dle § 176 an. OSŘ. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je rozdělen do tří hlav. Hlava první nese název „Obecné zásady“, hlava druhá je nadepsaná „Mladiství“ a třetí, poslední hlava „Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let“. V zákoně není explicitně vymezen vztah mezi jednotlivými hlavami, ten můžeme dovodit ze struktury právní normy. Vzhledem k tomu, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže tvoří funkční celek, úprava účelu zákona a obecných zásad, obsažená v hlavě první, (§1 - § 4 ZSM) se vztahuje i na řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Poněkud jiný je vztah k ustanovení, obsažených v hlavě druhé (§ 5 - § 89 ZSM), protože tato upravují výlučně hmotněprávní a procesní instituty soudnictví ve věcech mladistvých. Tato ustanovení se tak přímo neužijí v řízení o činu jinak trestném, kterého se dopustilo dítě, ale mají význam toliko interpretační – zejména podle argumentu a maiori ad minus (jestliže je zvláštní ochrana poskytována mladistvému, tak by tím spíše měla být poskytována dítěti). V řízení podle Hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže lze projednat jen činy jinak trestné, spáchané po účinnosti tohoto zákona, tedy po 1. 1. 2004. 211

Domníváme se, že řízení o činu jinak trestném fakticky je tvořeno jak trestními, tak občanskoprávními prvky, a to navzdory tomu, že původním zájmem nebylo vytvořit takové řízení. Tato otázka byla diskutována na Semináři k reformě soudnictví nad mládeží, pořádaném 13. – 14. listopadu 2000 Radou Evropy ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti ČR. Převažujícím názorem v této věci, a to jak zahraničních odborníků, tak i u českých účastníků semináře, bylo odmítnutí vytvoření zvláštního typu řízení s prvky civilního i trestního řízení. Hlavní námitkou proti tomuto smíšenému typu řízení bylo, že by bylo velmi obtížné jej vůbec vymezit a v případě, že by se to nepodařilo, mohlo by tím dojít s ohledem na nejasné postavení dítěte v tomto řízení (ani obviněný ani účastník civilního řízení) k pochybnostem o tom, jaká práva mu mají být v tomto řízení zajištěna. K tomu srovnej Thomová, J. K možnostem reakce na kriminalitu dětí mladších 15 let z hlediska současné a budoucí právní úpravy. Právní rozhledy, 2001, č. 7, s. 321. 212 Unesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. Ntm 1/2005, publikované v Trestněprávní revue č. 7/2005.

85

Výjimku tvoří zvlášť závažné trestné činy spáchané trestně neodpovědnými dětmi v předchozí době, na něž bylo možné reagovat přijetím opatření také podle staré právní úpravy účinné do 31. 12. 2003. Podle tohoto ustanovení spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého života a je mladší patnácti let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, uloží soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez návrhu ochrannou výchovu; soud tak může učinit též tehdy, jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší patnácti let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.213 K možnosti tzv. nepravé zpětné účinnosti nového právního předpisu se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp.zn. 8 Tdo 751/2005 ze dne 16. června 2006 následovně: „Protože nezletilému nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle § 43 zákona č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.“ Soud

pro

mládež

postupuje

podle

předpisů

upravujících

nesporné

občanskoprávní řízení (§ 96 ZSM). Vzhledem k výše uvedenému se v řízení o činu jinak trestném uplatní zejména jak A) základní zásady soudnictví ve věcech mládeže (§ 3 ZSM), tak i B) specifické zásady, typické pro nesporná řízení. A) Zákon o soudnictví zavedl speciální zásady trestního řízení ve věcech mládeže. Jsme toho názoru, že tyto zásady se uplatní i v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. To dovozujeme z argumentu gramatického, v ust. § 3 ZSM se nemluví výhradně o mladistvých, dále z argumentu systematického, základní zásady jsou uvedeny v Hlavě I. ZSM, nadepsané „Obecná ustanovení“

a nakonec

z argumentu teleologického, protože účel zákona se vztahuje i na projednávání protiprávních činů dětí mladších patnácti let (§ 1 odst. 2 ZSM). V řízení ve věcech dětí mladších patnáct let se uplatní zásada zvláštního (specifického) přístupu při projednávání trestních věcí mládeže, která stanoví, že v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže je třeba postupovat s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, rozumové a mravní vyspělosti osoby, proti 213

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, str. 946.

86

niž se vede, aby její další vývoj byl co nejméně ohrožen a aby projednávané činy a jejich příčiny i okolnosti, které je umožnily, byly náležitě objasněny a za jejich spáchání byla vyvozena odpovědnost podle tohoto zákona (§ 3 odst. 4 ZSM). Zásada spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, zájmovými sdruženími občanů a osobami realizujícími probační programy znamená, že orgány činné podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, v případě dětí mladších patnácti let zejména státní zastupitelství a soud pro mládež, spolupracují s těmito orgány, a to způsobem, který vede k naplnění účelu ZSM (§ 3 odst. 4 ZSM, poslední věta). Zásada ochrany soukromí mládeže předpokládá specifickou ochranu soukromí dětí mladších patnácti let, a tím i jejich osobnosti (§ 3 odst. 5 ZSM). Zásada rychlosti řízení je velice důležitým prvkem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, jehož účel předpokládá rychlou a adekvátní reakci na čin jinak trestný (§ 3 odst. 6 ZSM). Zásada uspokojení zájmů poškozeného vytváří prostor pro uplatnění restorativních prvků v celém řízení. Jejím odrazem může být mediace před soudem pro mládež. Vnímáme jako nedostatek právní úpravy, že v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let není tato zásada reflektována.214 V literatuře se můžeme setkat i s klasifikací a označením základních principů, které se uplatní specificky v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let.215 B) V případě nesporného občanskoprávního řízení se jedná zejména o zásadu oficiality, zásadu vyhledávací, zásadu materiální pravdy a zásadu arbitrárního pořádku.216 Zásada oficiality je opakem zásady dispoziční a znamená, že soud může sám zahájit řízení na základě vlastních znalostí, např. na základě neformálního podnětu od místní komunity anebo od orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 81 OSŘ). Zásada vyšetřovací (vyhledávácí, inkviziční) znamená, že soud pro mládež je povinen 214

Blíže k obsahu jednotlivých zásad Jelínek, J.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, č. 4/2003. Dostupné na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_04/jelinek.html 215 Válková uvádí tyto principy: 1) restorativně orientovaný přístup, 2) princip upřednostnění výchovy před represí, 3) princip ochrany soukromí a osobnosti dítěte, 4) princip včasné a případu adekvátní reakce, 5) princip specializace. Válková, H. Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 782-783. 216 Tyto zásady je nutné oddělit pojmově i materiálně od zásad trestního řízení uvedených v § 2 TrŘ. Ke specifikám zásad v trestním řízení srovnej Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: CODEX, 1999; Jelínek, J. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, č. 4. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_04/jelinek.html; Jelínek, J.: Zásada rychlosti trestního řízení – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 2008, č. 4. Práce je dostupná na adrese: www.mvcr.cz/soubor/2008-04-jelinek-rychlost.aspx

87

vykonat i jiné důkazy než ty, které navrhují účastníci (§ 120 odst. 2 OSŘ). Soud pro mládež tak má nejenom možnost, nýbrž i povinnost sám vyhledat důkazy a tyto v řízení provést. To na jednu stranu správně posiluje roli soudu při vyhledávání důkazů a snižuje roli státního zastupitelství, ale může mít za následek zbytečné prodlužování řízení, a tím i traumatizaci dítěte jeho průběhem. Zásada materiální pravdy vyjadřuje skutečnost, že soud v řízení vždy směřuje ke zjištění skutečného, nikoliv fiktivního stavu věci, a to přesto, že rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 OSŘ). Zásada arbitrárního pořádku (jednotnosti řízení) znamená, že řízení se nerozpadá do několika fází, ale umožňuje účastníkům přednášet své návrhy, nová tvrzení, důkazy kdykoliv během řízení, a to i v odvolacím řízení.217 Velice důležitou zásadou, která ovládá sporné i nesporné občanskoprávní řízení je zásada volného hodnocení důkazů, spočívající v tom, že žádný právní předpis neukládá soudci, jaký stupeň věrohodnosti, respektive jakou důkazní sílu, má přiznat jednotlivým důkazním prostředkům.218 Blíže se otázce volného hodnocení důkazů věnujeme níže. Výraznou odlišností od trestního řízení, vedeného proti mladistvým, je skutečnost, že řízení podle Hlavy III. je řízením, v němž zásadně rozhoduje samosoudce (§ 36a odst. 2 OSŘ). Toto platí i v případech závažných činů jinak trestných, které by, jednalo-li by se o trestný čin, resp. provinění, projednával senát. V řízení ve věcech nezletilých jedná vždy samosoudce příslušného soudu pro mládež, kterým je okresní soud, obvodní soud v Praze nebo Městský soud v Brně.219

2.3. Soud pro mládež (pojem a příslušnost) Soudem pro mládež se rozumí zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu (§ 2 písm. g) ZSM). Přijetím zákona byla vytvořena specifická soustavu soudů pro mládež, která není samostatnou soustavou 217

Tyto zásady jsou typické pro nesporná řízení, včetně řízení ve věcech péče o nezletilé. Ve sporných řízeních se naproti tomu uplatní jiné zásady (zásada dispoziční, projednací, kontradiktornosti, koncentrační), případně se uplatní tytéž, ale v jiné podobě (např. zásada materiální pravdy). K tomu blíže srovnej Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno, Doplněk 2003, s. 166 - 188. 218 Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno, Doplněk 2003, s. 186. 219 Zmeškalová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Rigorózní práce. Brno, MU 2009, s. 44.

88

stojící mimo systém obecných soudů, avšak je jeho specializovanou složkou pro řízení ve věcech mládeže. Pojem „soud pro mládež“ je nutno oddělit od pojmu „opatrovnický soud“ nebo „poručenský soud“. Termín opatrovnický soud je používán pro obecný soud v řízení ve věcech péče o nezletilé. Standardně jsou v rámci struktury konkrétních soudů (okresních a krajských) zřizována opatrovnická oddělení. Zákon č. 48/1931 Sb., svěřil rozhodování o opatřeních, ukládaných delikventní mládeži, tzv. poručnickým soudům. Zákon ani praxe toto označení již nepoužívají.220 Soudcem soudu pro mládež by měly být osoby, které mají zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží (§ 3 odst. 8 ZSM). Toto ustanovení je pro svou důležitost upraveno v rubrice Základní zásady. Tato povinnost odráží specifika řízení ve věcech mládeže, které je vybudováno na koncepci výchovy delikventa z řad mládeže a nápravy jím spáchané újmy. Vzhledem k tomuto pojetí i vzhledem k psychologický zvláštnostem zrání dítěte je důležité, aby soudci měli zvláštní osobní a kvalifikační předpoklady. Tomu odpovídá i požadavek na osobnost soudce, vymezený v § 36 ZSM, i právo delikventního jedince z řad mládeže na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu podle § 42 odst. 1 ZSM. Konečně takový požadavek taktéž odpovídá čl. 32 odst. 1 LZPS. Místní příslušnost soudu pro mládež se v řízení podle Hlavy III. ZSM určuje v praxi podle ustanovení § 88 písm. c) OSŘ, které upravuje tzv. výlučnou místní příslušnost. Ta je dána soudu, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.221 Při určování místní příslušnosti může dojít k výkladovým problémům.222 I když je tato dovozována z občanskoprávních předpisů (§ 88 písm. c) OSŘ), domníváme se, 220

Poručenským soudem byl ten okresní soud, u něhož měl nezletilý svůj obecný soud ve sporných věcech. Nebyl-li tu takový soud, ten soud, v jehož obvodu leží poručencova domovská obec (§ 109, § 109a zákona č. 111/1895 Sb. ř. z. O vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních -jurisdikční norma). 221 Srovnej Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2004, sp.zn. 4 Rodo 17/2004, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 3/2006, pod č. 13, kdy Krajský soud místní příslušnosti dovodil na základě výlučné místní příslušnosti podle § 88 písm. c) OSŘ. 222 Bylo by možné namítat, že místní příslušnost není možné dovozovat z ust. § 88 písm. c) OSŘ, ale z ust. § 37 ZSM. Tak dovozují např. místní příslušnost autoři pražské učebnice civilního procesu (Winterová a kol., Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2008, s. 416). A to z toho důvodu, že vztah mezi oběma právními předpisy je vztahem speciality. Ustanovení § 96 ZSM říká, že nestanovní-li tento zákon jinak (ZSM – pozn. autora), postupuje soud pro mládež v řízení podle této hlavy (hlavy třetí – pozn. autora) podle předpisů upravujících občanskoprávní řízení. Z gramatického i teleologického výkladu je pak možné dovodit, že ust. § 96 ZSM má na mysli zákon jako celek, a ne jenom hlavu třetí. Z toho důvodu, upravuje-li ZSM speciálně podmínky pro řízení před soudem pro mládež (§ 37 ZSM), tyto se uplatní i v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, i když

89

že soudy by měly přihlédnout i ke sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu, která se týká specifických problémů při určování místní příslušnosti v řízení ve věcech mladistvých (§ 37 ZSM)223. Jedná se zejména o tyto příklady: Pokud není místo pobytu mladistvého v době rozhodování soudu známo, ale je k dispozici adresa trvalého bydliště nebo místa, kde se má mladistvý zdržovat (např. adresa výchovného zařízení), byť se tam momentálně nezdržuje, nelze vyvozovat místní příslušnost podle místa spáchání provinění, ale bude místně příslušný soud pro mládež, v jehož obvodu se tyto adresy nacházejí, obzvláště pokud se jedná o obvod jednoho soudu pro mládež.224 Přičemž platí, že místní příslušnost se neurčí podle místa, kde se obviněný mladistvý zdržuje pouze za účelem dosažení odborného vzdělání, pokud jinak bydlí v jiném místě.225 Pokud mladistvý pobývá ve výchovném zařízení, jeho pobyt se v tomto zařízení svou délkou a povahou blíží stálému bydlišti, a tudíž není jen dočasný, určí se místní příslušnost soudu pro mládež podle toho, ve kterém soudním odvodu se výchovné zařízení nachází.226 V případě, že obviněný, který se v místě bydliště nezdržoval a opakovaně utíkal ze všech výchovných zařízení, do kterých byl umístěn, byla místní příslušnost soudu určena podle místa spáchání provinění, protože nebylo možno určit místo, kde by se obviněný mohl zdržovat.227 Ve věci obviněného, který uprchl z výchovného zařízení, byl místně příslušným shledán soud pro mládež, v jehož obvodu se má mladistvý zdržovat po dodání zpět do jinak soud pro mládež postupuje podle předpisů občanského soudního řádu. Avšak použijeme-li výklad teleologický a argument reductione ad absurdum dojdeme k závěru, že ustanovení týkající se mladistvých (jak odpovědnosti za provinění, tak řízení ve věcech mladistvých) není možné použít v případě trestně neodpovědných dětí. De lege ferenda by bylo vhodné ustanovení § 96 ZSM změnit tak, aby se předešlo případným výkladovým problémům. 223 Dle tohoto ustanovení řízení koná ten věcně příslušný soud pro mládež, v jehož obvodu delikvent z řad mládeže bydlí (forum domicilii), a pokud nemá stále bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje (forum loci). Jenom v případě, že nelze-li žádné takové místo zjistit nebo jsou-li mimo území České republiky, koná řízení soud pro mládež, v jehož obvodu bylo provinění spácháno (forum delicti commissi), anebo pokud takové místo nelze zjistit, je místně příslušný soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Toto vymezení příslušnosti, které se liší od místní příslušnosti pro řízení ve věcech dospělých pachatelů podle § 18 TrŘ, má několik výhod. A to: umožňuje spolupráci s rodinou dětského delikventa, protože omezuje výdaje na cestování a má v tomto směru i individuálně preventivní účel; umožňuje soudu pro mládež obstarat si informace od OSPODu, který působí v jeho obvodu, a předpokladem je, že soud pro mládež zná kvality i limity lokálních orgánů sociálně právní ochrany dětí, což mu umožní kvalitně posoudit jejich informace; znalost specifik místních poměrů soudu taktéž umožní nejlépe rozhodnout s ohledem na účel ZSM; jediný soud pro mládež může řešit i více činů jinak trestních jednoho dítěte, a to jak naráz, tak i postupně, což mu umožní adekvátně reagovat na základě konkrétní znalosti fenomenologie deliktů jednoho dítěte na jeho aktuální delikvenci účelným opatřením. 224 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci sp. zn 8 Td 24/2004. 225 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 1/2005. 226 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004 ve věci sp. zn. 8 Td 60/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 8 Td 62/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. 8 Td 13/2005. 227 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 22/2005.

90

výchovného zařízení, ve kterém bylo současně spácháno provinění mladistvého (to pro případ, že bude obviněný stále na útěku).228 Pokud je jednou příslušnost již určena, zůstává tento soud i nadále podle § 11 odst. 1 OSŘ příslušným, a to i když se změnily podmínky, které rozhodly o jeho příslušnosti. Podle tohoto ustanovení příslušnost trvá (perpetuatio fori) až do uzavření věci. Pokud jde o věc péče soudu o nezletilé, příslušnost může trvat až do jejich zletilosti. Za této situace může dojít k tomu, že se i vícekrát změní předpoklady, které svého času rozhodly o příslušnosti, a nebylo by vhodné, aby soud, který se stal příslušným při prvním úkonu, zůstal příslušný i nadále. Proto v zájmu dítěte lze přenést příslušnost na jiný soud, který musí být v určitém vztahu k dítěti. Změna příslušnosti je možná podle ustanovení § 177 odst. 2 OSŘ za předpokladu, že je taková změna v zájmu nezletilého a jestliže se změní okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost. Důvodem k přenesení příslušnosti může být změna bydliště. Avšak umístění dítěte v dětském domově či jiné kolektivní výchově není ještě důvodem k přenesení příslušnosti. I zde rozhoduje zájem dítěte.229 Věcná příslušnost je upravena v § 9 OSŘ. Pro řízení ve věci péče soudu o nezletilé podle § 176 an. OSŘ, je věcně příslušný okresní soud pro mládež. Řízení nesporné ve věcech péče soudu o nezletilé je podle § 36a odst. 2 OSŘ řízením samosoudcovským, a to bez ohledu na závažnost projednávaného činu jinak trestného. V případě, že by rozhodl ve věci obecný soud, ač ji měl podle § 2 písm. g) a § 4 citovaného zákona projednat a rozhodnout soud pro mládež, jedná se o podstatnou vadu řízení, kterou nelze napravit v řízení před odvolacím soudem.230 Příslušnost funkční je upravena v ustanovení § 10 odst. 1 OSŘ. Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů, které se nacházejí v jejich obvodu. Podle § 36a odst. 3 OSŘ ve spojení s § 31 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, v řízení před soudem pro mládež jako soudem odvolacím rozhoduje senát, který je složen z předsedy senátu a dvou soudců.

228

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 69/2004. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2004, sp.zn. 4 Rodo 17/2004, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 3/2006, pod č. 13. 230 Srovnej usnesení Vrchního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 14/2005. 229

91

2.4. Zahájení řízení před soudem pro mládež Řízení před soudem pro mládež ve věcech trestně neodpovědných dětí je specifickým nesporným řízením ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 176 OSŘ, je ovládáno zásadou oficiality, a z toho důvodu je ho možno zahájit dvěma způsoby: A) návrhem státního zástupce na zahájení řízení (§ 90 odst. 1 ZSM) a B) usnesením soudu pro mládež o zahájení řízení (§ 90 odst. 2 ZSM, § 81 OSŘ). A) Státní zastupitelství je povino podat návrh na uložení opatření bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné pro nedostatek věku (§ 90 odst. 1 ZSM). Toto ustanovení čelí značné kritice ze strany státních zástupců a v praxi činí problémy. Obligatornost podání návrhu na opatření je vnímáno rozporuplně, protože nutí státní zástupce k podání návrhu na uložení opatření i v případech, kdy se domnívají, že uložení opatření není třeba a postačí projednání činu jinak trestného před státním zástupcem v přípravném řízení. Kupříkladu Šabata231 se ptá, jaká je prestiž státního zastupitelství v očích veřejnosti, pokud státní zastupitelství podává návrh, o němž není vnitřně přesvědčeno, že mu má být soudem vyhověno. To je jistě na jednu stranu pravda, ale je nutné si uvědomit, že zákon jednoznačně preferuje řízení před soudem. Tato kritika dle našeho názoru dokazuje, že v případě názorů na řízení před soudem pro mládež podle Hlavy III. ZSM dochází k určitému myšlenkovému střetu státního zastupitelství a justice v otázce nejenom preference přípravného řízení nebo řízení před soudem pro mládež, ale celkové koncepce řízení o činu jinak trestném, kterého se dopustilo dítě mladší patnácti let. Na jednu stranu se obligatornost podání návrhu může jevit v kontradikci s účelem řízení podle § 1 odst. 2 ZSM, a to z toho důvodu, že v řízení před soudem pro mládež může docházet k duplicitě úkonů (podávání vysvětlení dle § 158 TrŘ vs. výslechy svědků před soudem pro mládež, atp.), a tudíž k zbytečné stigmatizaci dítěte. Na druhou stranu je nutné na tuto povinnost nahlížet ve spojení s povinností podat tento návrh bezodkladně. Termín „bezodkladně“ dle našeho názoru nevyjadřuje jenom povinnost podat návrh na uložení opatření co nejdříve po odložení věci (§ 159a odst. 2 TrŘ), ale je širší a vyjadřuje i povinnost ukončit samotné prověřování co nejdříve.

231

Šabata, K.: Státní zastupitelství a opatření vůči dětem mladším patnácti let. Statní zastupitelství 2005, č. 7-8, s. 19.

92

Válková232 zdůrazňuje, že státní zástupce by neměl ve věcech dětí mladších patnácti let postupovat mechanicky a bez hlubší znalosti okolností případu a osobních poměrů dětí. Naopak je velice důležité, aby citlivě zvažoval závažnost takových protiprávních činů a skutečnosti charakterizující dětskou osobnost. Vyvarovat by se měl přitom toho, aby před soud stavěl děti, které se dopustily pouze běžných dětských „rošťáren“ (neoprávněný lov ryb, trhání ovoce v cizí zahradě, klukovské rvačky apod.), nevyžadujících žádnou reakci. S tímto názorem plně souhlasíme. V případech, kdy se jeví řízení před soudem pro mládež jako neúčelné, případně dokonce jako škodlivé, Státní zastupitelství má možnost takovému řízení zabránit. A to klasifikovat skutek dítěte tak, jako by se nedopustilo činu nebo činů jinak trestných, a rozhodnout usnesením o odložení věci s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu, resp. činu jinak trestného podle § 159a odst. 1 TrŘ. Například z toho důvodu, že není naplněna materiální podmínka činu jinak trestného. B) Nebylo-li řízení o uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, zahájeno na návrh státního zastupitelství, může jej soud pro mládež zahájit i bez návrhu (§ 90 odst. 2 ZSM, § 81 OSŘ). Všechna řízení ve věcech péče o nezletilé mohou být zahájena i bez návrhu na zahájení řízení (§ 81 OSŘ). Soud pro mládež tak může zahájit řízení na základě podnětu orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo kterékoliv fyzické či právnické osoby. Na zahájení řízení není právní nárok. Zákon preferuje zahájení řízení na návrh státního zastupitelství (dikce: nebylo-li řízení zahájeno na návrh státního zastupitelství). Je-li řízení před soudem pro mládež zahájeno ex offo, má to dva zásadní důsledky: a) státní zastupitelství není v takovém případě účastníkem řízení a do řízení nemůže nijak vstoupit, b) státní zastupitelství nepředkládá důkazy získané v přípravném řízení. Na možnost zahájit řízení z úřední povinnosti (ex offo) můžeme nahlížet ze dvou uhlů. Podle prvního se jedná o pojistku, aby řízení bylo zahájeno skutečně bezodkladně a nedocházelo k prodlužování reakce na čin jinak trestný. Tento úhel pohledu je podepřen „sankčním“ důsledkem pro státní zastupitelství (není účastníkem řízení), je-li zahájeno řízení ex offo.

232

Válková, H.: K postavení státního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Trestněprávní revue 2004, č. 1, s. 26.

93

Druhý úhel pohledu je širší, protože podle něj by mohlo dojít k zahájení řízení před soudem pro mládež na základě pouhého podnětu, že se dítě dopustilo protiprávního jednání. Nedošlo by k prověřování činu jinak trestného (přípravnému řízení). Tento druhý přístup zákon nevylučuje a je i možný (zásada vyšetřovací), ale může být zdlouhavý, nepružný a v konečném důslkedku i neefektivní.

2.5. Průběh řízení před soudem pro mládež Řízení před soudem pro mládež je ovládáno zásadou arbitrárního pořádku (jednotnosti řízení), která znamená, že řízení před soudem pro mládež se nerozpadá do několika samostatných, oddělených fází. Taktéž se v něm neuplatní principy koncentrace řízení (§ 118b OSŘ). To na jednu stranu umožňuje soudu přizpůsobit řízení potřebě zjištění skutkového stavu, protože soud pak není vázán tím, kdy co a který účastník navrhne nebo udělá. Na druhou stranu to umožňuje samotným účastníkům přednášet své návrhy, nová tvrzení nebo důkazy kdykoliv během řízení, a to i v odvolacím řízení.

2.5.1. Dokazování

V řízení před soudem pro mládež se v první řadě sleduje zjištění, zda byl spáchán skutek, který by jinak byl trestným činem, a zda se tohoto skutku dopustilo dítě.233 Specifickým prvkem tohoto řízení nicméně je, že soud pro mládež v občanském soudním řízení posuzuje v první fázi to, zda dítě vůbec nese odpovědnost za spáchání činu jinak trestného, a až v druhé fázi – k níž dojde pouze, pokud se v první fázi prokáže odpovědnost dítěte – rozhoduje o užití adekvátních opatření.234 Těžištěm řízení je dokazování.235 Na základě provedeného dokazování je povinností soudu pro mládež na jednání prokázat, že se dítě mladší patnácti let skutečně dopustilo činu jinak trestného, a řádně své závěry odůvodnit.236 Procesní úprava dokazování vychází z občanského soudního řádu, zejména zásady vyhledávací 233

Válková, H.: Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 808. 234 Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004, č. 7, s. 202. 235 Jelínek, J., Melicharová, D.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou, Praha, Linde 2004, s. 129. 236 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 12 Rodo 7/2005.

94

a zásady volného hodnocení důkazů.237 Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 OSŘ) Jednotlivé důkazní prostředky upravuje občanský soudní řád demonstrativně - jedná se o výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§§ 125 – 131 OSŘ). Dokazování provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 OSŘ). V průběhu jednání mají účastníci řízení právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 OSŘ). V řízení před soudem pro mládež budou stěžejní důkazy listinné, které navrhne státní zástupce při podání návrhu na zahájení řízení a které budou pocházet z přípravného řízení (např. policejní spis). V rámci dokazování by mělo být zjevné, které konkrétní důkazní prostředky z trestního spisu soud využil.238 Soud pro mládež si rovněž většinou vyžádá sociální zprávu od orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který může být jako účastník řízení vyslechnut. Zprávu si soud pro mládež pravděpodobně vyžádá i ze školy dítěte, případně z ústavu, kde je dítě umístěné (např. diagnostický ústav, dětský domov, apod.). Na místě bude výslech rodiče nebo zákonného zástupce dítěte a poškozeného. Specifická je úprava dokazování ve vztahu k samotnému dítěti. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v ustanovení § 92 odst. 1 rozlišuje výslech dítěte a tzv. zjištění jeho názoru. Soud pro mládež nemusí dítě vyslechnout, avšak vždy musí zjistit jeho názor ve věci. V případě výslechu dítěte soud pro mládež postupuje podle § 131 OSŘ, v případě zjištění jeho názoru podle § 100 odst. 4 OSŘ. Zásadně je soud pro mládež povinen dítě vyslechnout, od výslechu může upustit jenom v případě, že bylo jeho jednání spolehlivě prokázáno jinak. Právo být slyšen je zakotveno v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Dítě má právo byt slyšeno přímo, a ne jenom prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, pokud je to v její/jeho nejlepším zájmu. Toto právo má dítě ve všech stádiích procesu, počínaje přípravným řízením, kdy má dítě právo nevypovídat, stejně jako právo být slyšeno policií a státním zástupcem. Z čl. 12 dále vyplývá důležité právo efektivní účasti na řízení, což

237

Blíže k teoretickým otázkám dokazování v civilním řízení srovnej Winterová, A. a kol.: Občanské právo procesní. 5. vydání,Praha, Linde 2008, s. 242-249. 238 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. 22/1979, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9 – 10/1979.

95

předpokládá, že dítě mladší patnácti let je informováno nejenom o podezření, ale i o řízení jako celku a možných opatřeních.239 Válková240 zdůrazňuje, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže počítá s projednáním činu se soudem nebo státním zástupcem jako s jednou z forem reakcí na jeho spáchání. Absence takového projednání vylučuje upuštění od přijetí opatření vůči němu postupem podle § 93 odst. 7 ZSM.241 Pokud v praxi soud nepřistoupí přímo k výslechu dítěte podle § 131 odst. 2 OSŘ, je využívána především možnost zjistit jeho názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí.242 Tato praxe tak plně neodpovídá požadavkům čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Dle autorů komentáře k ZSM je soud povinen při provádění důkazů zkoumat, zda byly opatřeny v souladu s právními předpisy, či nikoliv. Ani v občanském soudním řízení totiž nemohou být použity důkazy, které byly pořízeny v rozporu s právem, nezákonně. Toto konstatování nachází své uplatnění v situacích, kdy účastníci nebo soud sám provádí důkazy, jejichž provedení neupravuje přímo občanský soudní řád, ale např. pouze trestní řád (provedení domovní prohlídky, odposlechy telefonických hovorů, apod.). Vzhledem k širokému uplatnění listinných důkazů v rámci civilního řízení lze sice také protokoly o těchto úkonech, získané v rozporu s trestním řádem, předestřít jako listinný důkaz, je však nutné zvažovat jejich použitelnost. 243 Autoři komentáře tak vpodstatě připouštějí, že i nezákonně získané důkazy by bylo možné v řízení před soudem pro mládež použít. S touto relativizací nesouhlasíme. Soud pro mládež dle našeho názoru nemůže přihlédnout k důkazům získaným nezákonně, a to bez ohledu na jejich použitelnost, bez ohledu na zamýšlené „dobro“ dítěte, a to z důvodů, které uvedl Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí č. 39/1999. Podle soudu při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně 239

Srovnej Všeobecné vyjádření Výboru OSN pro práva dítěte č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže, bod 44, s. 14. 240 Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 810. 241 Obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp.zn. 8 Tdo 882/2007. 242 Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 811. 243 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, s. 869-871.

96

závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by se promítlo do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě.244 V rozporu se zákonem by bylo použití těch důkazů, které byly opatřeny poté, co vyšlo najevo, že podezřelým ze spáchaní činu jinak trestného je dítě mladší patnácti let, a to z důvodu, že proti dítěti mladšímu patnácti let nelze vést trestní řízení.245 Opět se tak dostáváme k otázce kdy musí orgán činný v trestním řízení toto řízení odložit. Podle našeho názoru to musí být v momentu, kdy vyvstane důvodné podezření, že se činu jinak trestného dopustilo dítě mladší patnácti let.

2.5.2. Možnost mediace v řízení o uložení opatření

Občanský soudní řád umožňuje v průběhu řízení o uložení opatření využít smírčího nebo mediačního jednání. To je dle našeho názoru velice důležité, protože se jedná o restorativní prvek s možnými pozitivními důsledky pro dítě mladší patnácti let, jeho rodinu, poškozeného a celou komunitu. Možnost mediace v řízení o uložení opatření je dvojí: A) rozhodnutí soudu pro mládež o uložení účasti na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání (§ 100 odst. 3 OSŘ) a B) přerušení řízení o uložení opatření v případě, že účastníci řízení souhlasí s provedením smírčího nebo mediačního řízení (§ 110 OSŘ). A) Novelou OSŘ, provedenou zákonem č. 295/2008 Sb., byl do ustanovení § 100 OSŘ včleněn nový odstavec třetí, dle kterého ve věcech péče o nezletilé děti může soud uložit účastníkům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii nelze uložit po dobu platnosti předběžného opatření podle § 76b odst. 1 OSŘ246. Toto ustanovení vítáme. V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let může mít smírčí, mediační jednání nebo rodinná terapie restorativní důsledky, ale jenom za předpokladu souhlasu všech zúčastněných stran. Pokud by soud pro mládež ukládal účast na smírčím nebo mediačním jednání 244

Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 39/1999 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1999. 245 Srovnej Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004, č. 7, s. 203. 246 Ustanovení § 76b OSŘ je reakcí na fenomén domácího násilí a umožňuje vykázat násilníka z bytu nebo domu na dobu jednoho měsíce s možností prodloužení maximálně na dobu jednoho roku.

97

navzdory nesouhlasu účastníků, jednalo by se o porušení restorativního principu dobrovolnosti. B) Soud pro mládež může přerušit řízení o uložení opatření v případě, že účastníci souhlasí s provedením smírčího nebo mediačního jednání a toto jednání se nepříčí účelu řízení. Účastníci zároveň souhlasí, aby si soud mohl od osoby nebo zařízení, které má mimosoudní jednání provádět, vyžadovat informace o průběhu jednání (§ 110 odst. 2 OSŘ). Toto ustanovení předpokládá aktivní roli soudu v mediaci, může zejména vyhledat a nabídnout účastníkům mediační fórum. Výsledkem úspěšné mediace může být rozhodnutí o upuštění od uložení opatření (§ 93 odst. 7 ZSM) namísto uložení některého z opatření, která by dítě mladší patnácti let omezovala. Ustanovení § 110 odst. 2 OSŘ předpokládá, že soud bude aktivním hráčem, protože umožňuje soudu pro mládež současně stanovit podmínky pro další trvání přerušení řízení, zejména stanovit účastníkům povinnost informovat soud o průběhu a výsledku mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. Tato povinnost se nevztahuje na poskytování informací o skutečnostech, které vzešly při mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání najevo a které se neprojevily na výsledku tohoto jednání. Avšak musíme upozornit na tu skutečnost, že v řízení podle Hlavy III. ZSM není probační a mediační služba, která představuje ono mediační fórum, na které by soud pro mládež měl účastníky odkazovat, nijak formálně zainteresována. To vnímáme jako možnou překážku širokého využití těchto moderních restorativních prvků.

2.6. Účastníci řízení Zákon o soudnictví ve věcech mládeže vymezuje zcela specificky okruh účastníků. Účastníky řízení před soudem pro mládež jsou nezletilé dítě, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, zákonní zástupci dítěte, osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy nebo jiné obdobné péče, osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, a státní zastupitelství, podalo-li státní návrh na zahájení řízení podle § 90 odst. 1 ZSM (§ 91 ZSM).247 Domníváme se, že nedostatkem vymezení účastníků řízení, odporující principům restorativní justice, je, že postavení účastníka

247

Specifikum takovéhoto vymezení spočívá zejména ve snaze vyčerpávajícím způsobem vymezit okruh subjektů, které by mohly přispět k naplnění účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, při respektování práva dítěte na spravedlivý proces. Zákon č. 48/1931 Sb. takovéto vymezení neznal.

98

nenáleží poškozenému. Součástí řízení podle Hlavy III. není obdoba adhezního řízení, poškozenému nenáleží práva uvedená v § 43 odst. 1 TrŘ, ani žádná jejich obdoba. Toto ustanovení není možné v řízení podle Hlavy III. ZSM aplikovat ani analogicky.248

2.6.1. Nezletilé dítě

Účastníkem řízení podle Hlavy III. ZSM je především nezletilé dítě. Zákon používá ve vymezení účastníků podle § 91 ZSM pojmu nezletilé dítě, maje na mysli, že se podle Hlavy III. postupuje stejně ve věci činu jinak trestného, kterého se dopustilo dítě mladší patnácti let, tak i ve věci činu jinak trestného, kterého se dopustil mladistvý pachatel, např. z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti. Dítě, které dosáhlo dle občanského práva zletilosti (po dovršení šestnáctého roku života uzavře manželství – § 8 odst. 2 Obč.Z., §13 ZoR), je v postavení účastníka, o jehož právech a povinnostech má být jednáno.249 Není zřejmé, proč zákon odděluje nezletilé dítě od dítěte, které nabylo zletilosti, kromě důvodu, že zletilé dítě již nemá zákonné zástupce.

2.6.2. Opatrovník dítěte

Opatrovníkem dítěte je vždy advokát, který je z důvodu poskytnutí odborné právní pomoci při projednávání činu jinak trestného vždy dítěti ustanoven soudem ex lege, jelikož dítě nemá dostatek procesní způsobilosti. Opatrovník dítěte nemá působit pouze jako obhájce a „vysekat“ dítě z případu, má v řízení vystupovat také v zájmu dosažení účelu řízení a výchovného vlivu na dítě.250 Zákon č. 41/2009 Sb., doplnil ustanovení § 91 ZSM o větu: „Advokát tu vykonává svá oprávnění i po dosažení zletilosti dítěte až do skončení řízení ve věci dítěte mladšího čtrnácti let.“ Důvodem pro toto doplnění byla pochybnost, zda opatrovník, kterým je podle § 91 odst. 2 ZSM advokát, má ve výkonu opatrovnické činnosti pokračovat i po dovršení zletilosti 248

Srovnej Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, II. vydání, C.H. Beck 2004, s. 863. 249 Srovnej Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 788; Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, II. vydání, C.H. Beck 2004, s. 860. 250 Hrušáková, M., Válková, H.: K pojmu opatrovník podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004, č. 2, s. 61.

99

dítěte, kterou lze nabýt i před dovršením osmnáctého roku věku uzavřením manželství (srov. § 8 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že advokát jako opatrovník sui generis zde hájí zájmy dítěte i z toho hlediska, zda se dopustilo činu jinak trestného a s přihlédnutím k rovnosti práv takových dětí, se jeví vhodnější, aby advokát vykonával své povinnosti i po dosažení zletilosti dítěte. A proto se v tomto směru ustanovení § 91 odst. 2 ZSM doplnilo.251 Roli opatrovníka nelze směšovat s rolí tzv. kolizního opatrovníka (§ 37 ZOR) ani s tzv. opatrovníkem pro řízení (§ 29 odst. 2 OSŘ). Opatrovník v řízení podle Hlavy III. plní funkci obou těchto opatrovníků a zároveň může také plnit funkci opatrovníka ustanoveného tehdy, pokud pobyt účastníka není znám, byl-li stižen duševní chorobou, apod. (§ 29 odst. 3 OSŘ).252 Opatrovník-advokát nemůže přistupovat ke svým povinnostem formálně, musí byt v řízení aktivní. To zahrnuje nejenom aktivitu při jednání před soudem pro mládež, ale i kontaktování dítěte a seznámení se s jeho stanoviskem, apod. Přeje-li si dítě, aby advokát vystupoval určitým způsobem, např. aby navrhl nějaký důkaz, advokát by měl respektovat přání dítěte. Dohled nad opatrovníkem-advokátem vykonává soud.Tten musí zaručit, aby jeho přístup k případu nebyl formální. Advokát se může nechat v řízení zastoupit, ale jenom dalším advokátem, a ne advokátním koncipientem.253 Právo dítěte na dostatečnou asistenci při přípravě a prezentaci své obrany je zdůrazněno v čl. 40 odst. 2 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Výbor OSN pro práva dítěte zdůrazňuje, aby tato asistence byla právní a efektivní. Doporučuje státům zabezpečit adekvátní vzdělání pro profesionální právníky poskytující dětem právní pomoc.254

2.6.3. Orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD)

Orgánem sociálně-právní ochrany dítěte je orgán obce s rozšířenou působností (§ 33 ZoSPOD). Na rozdíl od řízení ve věcech péče o nezletilé a dalších tzv. 251

Důvodová zpráva k zákonu č. 41/2009 Sb., s. 75. Důvodová zpráva je dostupná na adrese: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=411&CT1=0#prilohy 252 Jelínek, J., Melicharová, D.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha, Linde Praha a.s, 2004, obdobně též Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, s. 861 – 866. 253 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004. 254 Bod 49 Všeobecného vyjádření výboru OSN pro práva dítěte č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže.

100

nesporných řízeních podle části třetí Hlavy V. OSŘ, kdy OSPOD vystupuje ve funkci tzv. kolizního opatrovníka (§ 37 odst. 2 ZoR), v řízení před soudem pro mládež toto postavení nemá, a to s ohledem na jeho výslovné zařazení mezi účastníky řízení.255 V řízení před soudem vystupuje pověřený zaměstnanec, kterým je většinou sociální pracovník. Jeho role v řízení před soudem pro mládež je důležitá, ale není na místě ji přeceňovat. Autoři komentáře k ZSM256 uvádějí, že účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí umožňuje soudu pro mládež důkladně zjistit poměry, v nichž dítě žije, jaká byla dosavadní péče o něj, případně předchozí jednání orgánu sociálně právní ochrany dětí s rodiči dítěte, zda již orgán vyslovil některé z výchovných opatření dle ustanovení § 43 zákona o rodině apod. To je určitě pravda, ale tyto informace si může soud pro mládež pohodlně obstarat i jiným způsobem, orgán sociálně-právní ochrany dětí nemusí mít kvůli tomu postavení účastníka. Proto je otázkou, proč podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže je OSPOD vždy účastníkem řízení, a z tohoto hlediska je jeho postavení dokonce silnější než postavení státního zastupitelství. Domníváme se, že to souvisí s paternalistickým pojetím celkové koncepce péče o ohroženou mládež. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je stále vnímán jako strážce „dobré“ výchovy dětí, jako někdo, kdo se skutečně stará, když selhává klasický institut rodiny. Není vnímán jako mediátor, jako někdo kdo se snaží usmířit dítě a jeho sociální okolí, jako přítel, ale spíše jako někdo, kdo rozhoduje o sankcích, kdo píše posudky a kdo v konečném důsledku dítě rodině odejme. Restorativní prvky v jeho činnosti neexistují. V České republice nedostatečně funguje systém sanace rodiny257, ale přetrvává autoritativní přístup ex post reakce na krizové události, např. protiprávní jednání dítěte.

255

Válková, H.: Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 789. 256 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář. Praha, C.H. Beck 2004, s. 811. 257 Srovnej např. Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný život. Praha: Poradna pro občanství, občanská a lidská práv, 2006, s. 78. Publikace je dostupná na adrese: http://www.poradna-prava.cz/publikace.htm

101

2.6.4. Zákonný zástupci dítěte a osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno

Samostatným účastníkem řízení je ex lege zákonný zástupce dítěte. Zásadně je zákonným zástupcem dítěte rodič, resp. oba rodiče. V některých případech je zákonným zástupcem jiná osoba. Jedná se zejména o situace, kdy bylo dítě osvojeno, kdy rodiče dítěte zemřeli nebo nemají rodičovskou zodpovědnost (§ 31 ZoR). Účastníkem řízení bude zejména rodič, resp. oba rodiče dítěte. Rodič dítěte je zákonným zástupcem dítěte v případě, že má tzv. rodičovskou zodpovědnost (§ 31 ZoR). Soud může rozhodnout o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti. V takovém případě rodičovskou zodpovědnost vykonává druhý rodič. Nemají-li oba rodiče rodičovskou zodpovědnost nebo není druhý rodič s plnou rodičovskou zodpovědností, soud dítěti ustanoví poručníka. Dále je účastníkem řízení osvojitel, resp. osvojitelé, nezáleží na tom, zda se jedná o osvojení prosté či nezrušitelné, a poručník dítěte. Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Soud ustanoví dítěti poručníka v případě, že rodiče nemají plnou rodičovskou zodpovědnost, byli omezeny nebo zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo v případě jejich úmrtí (§ 78 ZoR).258 Účastníky řízení jsou i další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. V praxi může jít např. o osoby, jímž bylo nezletilé dítě dočasně svěřeno do osobní péče rodiči, např. prarodiče. Osobou, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, je i trestně neodpovědné dítě v případě své zletilosti (srovnej výše).259

2.6.5. Státní zastupitelství

Státní zastupitelství sehrává v řízení podle Hlavy III. OSŘ klíčovou, avšak ne nezastupitelnou roli. Jenom pokud podalo státní zastupitelství návrh na zahájení řízení podle § 90 odst. 1 ZSM, je také účastníkem řízení. Státní zastupitelství vystupuje v řízení jako navrhovatel, jehož jednou z klíčových aktivit je nashromáždění potřebných 258

Srovnej Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, II. vydání, Praha, C.H. Beck 2004, s. 861. 259 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, II. vydání, Praha, C.H. Beck 2004, s. 862; Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 790.

102

důkazů svědčících o tom, že dítě čin jinak trestný opravdu spáchalo. Státní zástupce zpravidla po důkazech sám nepátrá, spíše dohlíží na činnost policejních orgánů, jež usměrňuje, přičemž od nich může požadovat provedení určitých úkonů, a to i v netrestní oblasti (§ 14, 15 z. o Zast.). Vzhledem k tomu, že soud postupující dle hlavy III. ZSM, resp. dle OSŘ., nemá žádné oprávnění požadovat součinnost po orgánech Policie ČR, má účastenství státního zástupce nezanedbatelný význam pro opatřování důkazů v řízení.260 Ještě před podáním návrhu na zahájení řízení může státní zastupitelství zvážit, zda tu nejsou důvody pro vydání předběžného opatření podle § 76 OSŘ a 76a OSŘ. Předběžné opatření nenařizuje soud pro mládež, ale soud péče o nezletilé, který tak může učinit i bez návrhu. Samo státní zastupitelství není k návrhu na předběžné opatření podle § 76a OSŘ oprávněno, neboť občanský soudní řád toto oprávnění přiznává pouze obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (srov. § 75 odst. 2 OSŘ). O tomto specifickém typu předběžného opatření musí být rozhodnuto nejpozději do 24 hodin (§ 75 odst. 4 OSŘ).261 Důvodem pro vydání předběžného opatření je, že se dítě ocitlo a) bez jakékoliv péče nebo b) jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Dle Válkové262 spáchání závažného činu může naplnit tyto důvody a státní zastupitelství by mělo urychleně iniciovat podání návrhu na předběžné opatření příslušným obecním úřadem.

2.7. Jednání před soudem pro mládež Soud pro mládež postupuje podle ustanovení občanského soudního řádu (§ 96 ZSM) řízení ve věcech dětí mladších patnácti let je zvláštním nesporným řízením občanskoprávním. Jednání probíhá podle ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 114, § 114a, § 115, § 117, § 118, § 119, § 120 odst. 1, 2, 4, §§ 121 - 127, §§ 129 - 134 a 135 OSŘ). Zákon o soudnictví ve věcech mládeže vymezuje pouze určité odchylky od této obecné právní úpravy (§ 92 ZSM). Použití ustanovení o občanském soudním řízení má v řízení před soudem pro mládež za situace, kdy tento soud rozhoduje o přijetí opatření ve vztahu k dítěti 260

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, Praha, C.H. Beck 2004, s. 811. 261 Válková, H.: K postavení státního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Trestněprávní revue 2004, č. 1, s. 26 – 27. 262 Válková, H.: K postavení státního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Trestněprávní revue 2004, č.1, s. 27.

103

mladšímu patnácti let nebo k trestně neodpovědnému mladistvému, své opodstatnění. Jestliže totiž dítě nemohlo spáchat trestný čin pro nedostatek trestní odpovědnosti, pak z povahy věci vyplývá, že ani řízení s ním vedené podle Hlavy III. nemůže probíhat podle trestního řádu. Specifickým prvkem tohoto řízení nicméně je, že soud pro mládež v občanském soudním řízení posuzuje v první fázi to, zda dítě vůbec nese odpovědnost za spáchání činu jinak trestného, a až v druhé fázi – k níž dojde pouze, pokud se v první fázi prokáže odpovědnost dítěte – rozhoduje o užití adekvátních opatření.263 Soud pro mládež by měl jednání připravit tak, aby mohlo být rozhodnuto již při prvním ústním jednání (§ 114a odst. 1 OSŘ). Za tímto účelem doručí opis návrhu na zahájení řízení nebo usnesení o zahájení řízení účastníkům s výzvou, aby se k věci vyjádřili a označili důkazy, jejichž provedení navrhují. Soud dále v rámci přípravy jednání předvolá účastníky, zástupce účastníků a ostatní osoby, jejichž přítomnosti je třeba - svědky, znalce, tlumočníka, apod. (§ 115 OSŘ). Při předvolávání k jednání musí být zachována desetidenní lhůta k přípravě na jednání (§ 115 odst. 2 OSŘ). Pokud tato lhůta není dodržena, lze ve věci jednat jen tehdy, jestliže k přípravě na jednání postačovala kratší doba nebo ten účastník, jemuž byla lhůta zkrácena, s tím souhlasí. Samotný průběh jednání se řídí ustanovením § 118 OSŘ. Předseda senátu vyzve navrhovatele, aby přednesl návrh na zahájení řízení nebo sdělil jeho obsah, a účastníky řízení, aby se k němu vyjádřili, tj. buď přednesli nebo sdělili obsah svých písemně podaných vyjádření. Podání nepřítomných účastníků předseda senátu přečte nebo sdělí jejich obsah. Pokud některý z účastníků doposud neučinil k věci písemné vyjádření, vyzve jej k tomu, aby se vyjádřil, příp. jej vyzve, aby doplnil svá tvrzení a navrhl jejich prokázání případnými důkazy. Poté také sdělí výsledky přípravy jednání, což znamená, že např. seznámí účastníky s důkazy provedenými dožádaným soudem, sdělí účastníkům, zda opatřil jimi navržené důkazy apod. Další průběh jednání může být efektivně usměrňován (§ 118a OSŘ), např. uplatněním poučovací povinnosti ze strany soudu. Soud zejména může účastníky řízení poučit o jejich procesních právech a povinnostech.264

263

Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2004, č. 7, s. 197. 264 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. Díl, 7. vydání, Praha, C. H. BECK 2006, s. 403 – 409.

104

Jednání je založeno na komunikaci soudu pro mládež s účastníky řízení. Z hlediska terapeutického požadavku je velice důležitá interakce mezi soudcem a dítětem mladším patnácti let, případně rovněž mezi soudcem a zákonnými zástupci dítěte. Je nutné si uvědomit, že komunikace je mnohem více než jenom slova. Weijers265 rozlišuje tři relevantní dimenze komunikace u soudu pro mládež: A) vysvětlení, B) obecný přístup a C) morální komunikaci. A) První dimenze souvisí s vysvětlením rituálů a právního žargonu, s obeznámením dítěte s právními výrazy a procesními postupy. Z pozorování a dotazování účastníků totiž vyplynulo, že děti266 a jejich rodiny nerozumívýrazům, zkratkám a zvykům běžně používaným profesionály. To znamená, že mnoho z toho, co se v soudní síni řekne, zůstane bez povšimnutí těch, kterým to bylo adresováno. Toto konstatování se konkrétně vztahuje na děti a jejich rodiny. Z toho důvodu vysvětlení musí být považováno za speciální výchovnou dimenzi soudnictví ve věcech mládeže. Jde o nejzákladnější pedagogický úkol soudu pro mládež, který je zvlášť důležitý, uvědomíme-li si, že očekávání účastníků soudního řízení o jeho důležitosti a významnosti pro dítě jsou zcela běžné. V našem právním řádě je tato skutečnost dokonce zdůrazněna v ust. § 93 odst. 7 ZSM, dle kterého soud pro mládež upustí od uložení opatření za předpokladu, že projednání činu jinak trestného naplnilo účel zákona. B) Obecný přístup zahrnuje komplexnější interakci soudu pro mládež s dítětem, jako např. zájem soudu o život a hodnoty dítěte, zaměření na dítě, a ne na jeho právníka, uvědomit si problémy verbální a neverbální komunikace. Jjednoduše, důležité je vyslyšet osobně příběh dítěte - jeho osobní postoj k motivům a příčinám, jeho pocity o svém činu a jeho následcích. Techniky dotazování, osobní zkušenost a schopnost profesionála navázat kontakt s dítětem, jednodušeji vstoupit do jeho světa a projevit o něj osobní zájem, může hrát důležitou roli. C) Morální komunikace souvisí s prostorem vytvořeným jenom pro dialog o morálních důsledcích jednání dítěte, o důsledcích pro oběti, rodiče a ostatní blízké osoby a pro ně samotné. Morální apel může být zaměřen přímo na dítě samotné Srovnej Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, s. 869-870. 265 Weijers, I. Requirements for Communication in the Courtroom: A Comparative Perspective on the Youth Court in England/Wales and The Netherlands. Youth Justice. The Journal of the National Association for Youth Justice 4, 1, s. 26-27. 266 Weijers používá pojem „adolescent“ nebo „young offender“ bez bližšího vymezení. V našem volném překladu jsme tyto pojmy nahradili pojmem „dítě“, majíce na mysli dítě ve smyslu Úmluvy o právech dítěte.

105

a/nebo nepřímo na rodiče, další členy rodiny nebo pro ně významné osoby, které se o něj zajímají a/nebo o které se zajímá dítě. Může mít dvě podoby. První je paternalistické připomenutí toho, jaké špatnosti se dítě vlastně dopustilo, jeho morální a sociální selhání s nadějí na nový začátek. Druhá možnost spočívá v provokativním dotazování zaměřeném na reflexi skutku, čeho se dítě dopustilo, na důsledky svého činu pro oběť, rodiče, rodinu a přátele a pro sebe sama tak, aby si uvědomilo své pochybení a cítilo empatii, vinu a výčitky svědomí.

2.8. Rozhodnutí soudu pro mládež V řízení podle III. Hlavy ZSM rozhoduje soud pro mládež vždy rozsudkem (§ 93 odst. 8 ZSM), a to na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 OSŘ), přičemž není vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 OSŘ). Soud pro mládež může rozhodnout o uložení opatření, o upuštění od uložení opatření, dále o přerušení řízení, zastavení řízení a zamítnutí návrhu státního zastupitelství na uložení opatření. O uložení opatření rozhoduje soud pro mládež rozsudkem, o zamítnutí návrhu státního zástupce, o zastavení řízení a upuštění od uložení opatření rozhoduje usnesením (§ 93 odst. 9 ZSM).

2.8.1. Rozhodnutí o uložení opatření

ZSM upravuje v ustanovení § 93 výčet opatření ukládaných dětem mladších patnácti let taxativně. Ustanovení § 90 ZSM nejenom že ukládá státnímu zastupitelství povinnost podat návrh na zahájení řízení, ale ukládá státnímu zastupitelství i povinnost vymezit opatření, která pro dítě navrhuje. Pokud podá státní zastupitelství návrh na uložení opatření, mělo by navrhnout konkrétní opatření a odůvodnit, proč uložení konkrétního opatření, případně jejich kombinace, naplňuje nejlépe účel zákona. Zahájí-li soud pro mládež řízení ex offo usnesením soudu podle § 90 odst. 2 ZSM, tak toto opatření nebude vymezeno konkrétně, ale pravděpodobně soud pro mládež jenom povšechně vymezí předmět řízení. Blíže se otázce ukládání opatření věnujeme v kapitole č. 3.

106

2.8.2. Rozhodnutí o upuštění od uložení opatření

Dospěje-li soud pro mládež k závěru, že pro naplnění účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže postačilo projednání věci před soudem pro mládeže nebo státním zástupcem, rozhodne o upuštění od uložení opatření (§ 93 odst. 7 ZSM). V praxi se jedná o nejčastější rozhodnutí soudů pro mládež. Z grafu č. 9 je zřejmé, že po prvních rozpacích (rok 2004) si soudy pro mládež rychle navykly na možnost rozhodnout o upuštění od uložení opatření. Základní podmínkou pro použití tohoto ustanovení je projednání činu dítěte před: A) státním zástupcem nebo B) soudem pro mládež. A) Projednání činu jinak trestného státním zástupcem je velice důležitým nástrojem pro pozitivní ovlivnění života dítěte. Má svou právní, kriminologickou a terapeutickou rovinu. Z právního hlediska se jedná o pravomoc státního zastupitelství, a ne o povinnost. Předpokládá se, že čin jinak trestný se před státním zástupcem projedná již v přípravném řízení (k tomu srovnej výše). B) Projednání před soudem pro mládež je obsahově jiný institut než projednání před státním zástupcem. Domníváme se, že projednáním před soudem pro mládež se nemyslí konkrétní rozmluva soudce s dítětem na jednání, ale řízení v celé své šíři, včetně přípravného řízení, protože jenom soud pro mládež může upustit od uložení opatření, a to i např. v případě, že se domnívá, že k účelu postačilo již předjednání před státním zástupce v přípravném řízení a státní zástupce navrhl uložit některé z opatření. Aby bylo možné upustit od uložení opatření musí soud pro mládež bezpečně zjistit, že se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak trestného, a musí být shromážděny dostatečné podklady, významné pro přesvědčivý závěr, že projednáním činu před soudem bylo dosaženo účelu ZSM.267 V praxi se vyskytly situace, kdy soudy pro mládež rozhodovaly o upuštění od uložení opatření bez přítomnosti dítěte mladšího patnácti let. Nejvyšší soud tento postup podrobil kritice a zdůraznil, že upustit od uložení opatření dle § 93 odst. 7 ZSM lze jenom tehdy, pokud samotné projednání věci bylo natolik účinné a důrazné, že na nezletilého působilo silným vlivem s důsledkem, že dalších opatření, jichž by bylo možné použít, už není třeba, neboť samotné řízení, jehož byl nezletilý účasten,

267

Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 185/2006 ze dne 28.2. 2006.

107

splňuje výchovný efekt, který by jinak bylo možné očekávat od uložení a výkonu některého z možných opatření. Tato zásada svědčí o nutnosti přesvědčivého a důrazného účinku, jaký má na nezletilého skutečnost, že jeho případ byl projednán buď státním zástupcem, nebo před soudem pro mládež, před nímž okolnosti spáchaného činu byly rozebrány a bylo též poukázáno na rozhodné momenty v životě nezletilého související s důvody vedoucími ke spáchání činu jinak trestného, které jsou pro nezletilého takovým ponaučením a dostatečnou reflexí k tomu, že již není nutné jiné působení k jeho nápravě. Aby projednání věci před soudem mělo tento účinek, je nutné předpokládat aktivní podíl a zapojení nezletilého do tohoto procesu.268 Graf. č. 9: Vývoj počtu rozhodnutí o upuštění od uložení opatření dle § 93 odst. 7 ZSM269

2000 1500 1000 500 0 Upuštění od uložení opatření podle § 93 odst. 7 ZS M

2004

2005

2006

2007

2008

266

1357

1497

1637

1450

Soud pro mládež může postupovat podle § 93 odst. 7 ZSM i v případě, že bylo dítěti mladšímu patnácti let za jiný čin jinak trestný již uloženo některé z opatření podle § 93 a jeho uložením za současného projednání posuzovaného činu jinak trestného státním zástupcem nebo před soudem pro mládež je s to rovněž naplnit deklarovaný účel zákona.270

268

Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 3/2007 Sb. rozh. trest, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.8. 2007, sp.zn. 8 Tdo 882/2007. 269 Zdroj: Statistický přehled soudních agend. II. Část. Ministerstvo spravedlnosti. 270 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 516/2008.

108

2.8.3. Rozhodnutí o zastavení řízení, přerušení řízení a zamítnutí návrhu na uložení opatření

Soud pro mládež přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci - podmínky řízení. V případe, že existuje takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud pro mládež řízení zastaví (§ 104 odst. 1 OSŘ). Bude se jednat zejména o případy, kdy státní zastupitelství vezme zpátky návrh na uložení opatření dle § 90 odst. 1 ZSM, například z důvodu, že dodatečně vyšlo najevo, že se dítě činu jinak trestného nedopustilo, případně vyjde najevo, že se nejedná o čin jinak trestný. Dále soud pro mládež zastaví řízení v případě, že návrh na jeho zahájení nepodalo státní zastupitelství, ale někdo jiný, např. OSPOD (§ 91 odst. 3 ZSM). V obou případech tím není dotčeno právo soudu zahájit řízení ex offo (§ 91 odst. 2, 3 ZSM). Soud pro mládež zastaví řízení v případě, že došlo k úmrtí dítěte mladšího patnácti let, protože se jedná o překážku postupu v řízení (§ 107 odst. 5 ZSM). Dále, jak zdůrazňuje Válková271, soud pro mládež zastaví takové řízení, které zahájil z vlastní iniciativy a posléze dospěl k závěru, že řízení není důvodné. Řízení zastaví, protože neexistuje návrh, který by mohl soud pro mládež zamítnout. Skutečnost, že dítě po spáchání činu jinak trestného již dovršilo patnáctý rok věku, nebrání zahájení řízení před soudem pro mládež a uložení opatření podle § 93 odst. 1 ZSM272. Teoreticky ani nabytí zletilosti dítěte nebrání rozhodnutí o uložení opatření. Ani v takovém případě není soud pro mládež povinný řízení zastavit, a to z toho důvodu, že rozhoduje o činu jinak trestném, tedy o jednání, kterého se mělo v dané době dítě mladší patnácti let dopustit. Avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí o opatření by bylo zřejmě neúčelné, soud pro mládež by měl rozhodnout o upuštění od uložení opatření (§ 93 odst. 7 ZSM). Řízení před soudem pro mládež může být obligatorně nebo fakultativně přerušeno. Soud pro mládež řízení přeruší v případě, že rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení soud pro mládež oprávněn řešit (§ 109 odst. 1 písm. b) OSŘ). Soud dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho 271

Válková, H.: Řízení ve věcech trestně neodpovědných dětí in Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 813. 272 Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - soudu pro mládež ze dne 31.10.2006, sp. zn. 3 Todo 6/2006.

109

jednotlivého ustanovení (§ 109 odst. 1 písm. c) OSŘ) a v případě, že se soud pro mládež rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce (§ 109 odst. 1 písm. d) OSŘ, čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Důležitá je možnost rozhodnout o přerušení řízení o uložení opatření v případě, že účastníci souhlasí s provedením mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání a s tím, aby si soud mohl od osoby nebo zařízení, které má mimosoudní jednání provádět, vyžadovat informace o průběhu jednání za předpokladu, že se to nepříčí účelu řízení (§ 110 odst. 2 OSŘ). Dalším možným rozhodnutím soudu pro mládež je zamítnutí návrhu na uložení opatření. Zamítnutí návrhu je rozhodnutí meritorní, zakládající překážku věci rozsouzené (rei iudicatae). Soud pro mládež návrh státního zastupitelství na zahájení řízení zamítne v případě, že projednávaný čin není činem jinak trestným, případně pokud vyjde najevo, že se ho nedopustilo dítě mladší patnácti let označené za pachatele.

2.9. Ochrana soukromí dětí mladších patnácti let Právo na soukromí mládeže v soudních řízeních, kdy jsou projednávány jejich protiprávní činy, je široce zakotveno a garantováno mezinárodním právem. Obecně lze odkázat na čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Specificky ve vztahu k nezletilým dětem právo na ochranu soukromí vymezuje Úmluva o právech dítěte. Činí tak obecně v čl. 3, 13 a 37 a specificky pak v čl. 16 a čl. 40 odst. 1. Právo dětí na zvláštní péči a pomoc vedle toho proklamuje též Všeobecná deklarace lidských práv (zejména čl. 14), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (zejména čl. 23 a 24) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (zejména čl. 10). Ústavní základ ochrany soukromí dětí mladších patnácti let dále nalezneme v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 LZPS.273 Zapracováním těchto principů do zákona o soudnictví ve věcech mládeže se nová úprava, účinná do 1. 1. 2004, zásadně odlišila od té předchozí. Do té doby se v trestních věcech mladistvých uplatňoval režim upravený v § 8a TrŘ a § 6 SSZ, 273

Srovnej Sotolář, A.: Ochrana soukromí mladistvých a dětí mladších patnácti let v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže – 1. část. Právní rozhledy 2004, č. 7, s. 237 – 244.

110

preferující jednoznačně právo na informace, svobodu projevu a zásadu veřejnosti, modifikovaný pouze § 297 odst. 3 TrŘ, který jednak umožňoval soudu vyloučit veřejnost při hlavním líčení a veřejném zasedání, jestliže to bylo ve prospěch mladistvého [písm. a)], nebo ze stejného důvodu přikázat mladistvému, aby se na část jednání ze soudní síně vzdálil [písm. b)].274 Veřejnost je z jednání před soudem pro mládež zásadně vyloučena (§ 92 odst. 2 ZSM). Považuje-li to soud z nějakých důvodů za vhodné, zejména z důvodů výchovných a preventivních, může rozhodnout o připuštění veřejnosti na jednání. Vyloučením veřejnosti z účasti na jednání zákon sleduje hned několik cílů. Jednak je to snaha o zajištění nápravy dítěte, s čímž souvisí maximální eliminace negativních vlivů, jaké může mít přítomnost veřejnosti. Dále je zde upřednostňována ochrana soukromí dítěte a jeho osobnosti, minimalizace psychických otřesů, nežádoucích vlivů difamujících nezralou, zranitelnou a snadno ovlivnitelnou osobnost dítěte, nebo rušivých projevů zaujatosti, škodolibosti, senzacechtivosti, ale i falešné sympatie a solidarity.

275

Podle Sotoláře276 právě specifický zájem na ochraně osobnosti dětí

mladších patnácti let a mladistvých odůvodňuje upřednostnění ochrany jejich soukromí a utajení některých informací před ústavně zaručenou zásadou veřejnosti řízení před soudem a právem na informace. Pro úplnost je třeba zmínit, že ačkoliv jednání ve věcech nezletilých dětí může být konáno (a také ve velké většině je) s vyloučením veřejnosti, rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 LZPS). I za této situace však soud činí úkony směřující k ochraně soukromí účastníků řízení. Předně musí všechny přítomné v jednací síni poučit o povinnosti zachovávat mlčenlivost o osobních údajích dítěte (§ 53 odst. 3 ZSM). Zvláštní nároky jsou kladeny také na samotné zveřejnění rozsudku, který může být uveřejněn zásadně po nabytí právní moci a bez uvedení jména a příjmení dítěte a při přiměřené ochraně tohoto dítěte před nežádoucími účinky zveřejnění (§ 94 odst. 2 ve spojení s § 54 odst. 2 ZSM). S přihlédnutím k charakteru věci a přiměřené ochraně zájmů nezletilého smí soud

274

Válková, H.: Ochrana soukromí a osobnosti mladistvého versus právo na informace, svoboda projevu a zásada veřejnosti. Trestněprávní revue 2006, č. 4, s. 97 – 102 275 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, s. 876. 276 Sotolář, A.: Ochrana soukromí mladistvých a dětí mladších patnácti let v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže – 1. část. Právní rozhledy 2004, č. 7, s. 237-239.

111

rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění a o omezeních s tím spojených (§ 54 odst. 3 ZSM).277 Námitky, že omezení veřejnosti v řízení ve věcech mládeže koliduje se základním právem na informace, svobodou projevu a zásadou veřejnosti, odmítl Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 28/04. V tomto případě Ústavní soud posuzoval návrh Okresního soudu v Kladně na zrušení ustanovení § 53 odst. 1 ZSM a § 54 ZSM. Ústavní soud tento návrh zamítl s odkazem na aspekty právně-filosofické, právně-historické a komparatistické.278

2.10. Náhrada nákladů řízení Zákon o soudnictví ve věcech mládeže výslovně přiznává nárok na náhradu nákladů řízení opatrovníkovi nezletilého (§ 95 ZSM), kterým je advokát (§ 91 odst. 2 ZSM). Soud pro mládež postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Tímto ustanovením se řídí jenom přiznání náhrady nákladů řízení opatrovníkovi dítěte ustanovenému soudem pro mládež pro řízení o uložení opatření, případné přiznání odměny nebo náhrady nákladů řízení jiným opatrovníkům nebo právním zástupcům účastníků řízení se řídí ustanoveními § 149 a § 151 odst. 2 OSŘ. Není-li známo při vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí, v jaké výši vznikly opatrovníkovi náklady řízení, je třeba o náhradě nákladů rozhodnout jen co do základu. Poté, co se výše nákladů řízení stane známou, určí její výši soud pro mládež samostatným usnesením (§ 155 odst. OSŘ). Pokud soudce opomene rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, stanoví se povinnost k náhradě řízení formou doplňujícího usnesení (§ 167 odst. 1, § 166 odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud v takovém složení, v jakém rozhodl ve věci samé. K vydání takového rozhodnutí není proto příslušný vyšší soudní úředník. Už ze samotné skutečnosti, že o nákladech řízení rozhoduje soud v rámci rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí, je vyloučeno rozhodování vyšším soudním úředníkem.279 Odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas za poskytnuté právní služby je povinen zaplatit stát. V odůvodněných případech stát poskytne 277

Zmeškalová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Rigorózní práce. Brno, MU 2009, s. 81. Blíže srovnej Válková, H.: Ochrana soukromí a osobnosti mladistvého versus právo na informace, svoboda projevu a zásada veřejnosti. Trestněprávní revue 2006, č. 4, s. 97-102. 279 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 4 Rodo 19/2004. 278

112

advokátovi na jeho žádost přiměřenou zálohu (§ 95 odst. 2 ZSM). V odůvodněných případech přizná soud pro mládež státu náhradu nákladů, které mu vznikly zaplacením odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas advokátovi podle odstavce 2, a to proti dítěti, jeho zákonným zástupcům, osobám, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy nebo jiné obdobné péče, popřípadě proti dalším osobám, o jejichž právech a povinnostech bylo v řízení jednáno, bylo-li uloženo některé z opatření uvedených v § 93 odst. 1, lze-li to po nich spravedlivě žádat a odůvodňují-li to jejich majetkové poměry. Byla-li náhrada nákladů uložena více osobám, jsou ji povinny poskytnout státu společně a nerozdílně (§ 95 odst. 3 ZSM). Zatímco stanovení povinnosti poskytnout náhrady opatrovníkovi nezletilému dítěti bude výjimkou a soud zde bude přihlížet k osobnostním charakteristikám nezletilého a jeho sociálním poměrům a také k povaze ukládaného opatření, stanovení této povinnosti rodičům nezletilého (příp. dalším osobám) bude aktuálnější. Zvlášě v situaci, kdy bylo zjištěno, že rodiče nezletilého přispěli k rozvratu sociálních a rodinných poměrů a umožnili dítěti spáchat čin jinak trestný.280

3. Opatření ukládaná dětem mladším patnácti let 3.1. Povaha a účel opatření Náš systém trestních sankcí dospělých pachatelů je založen na dualistickém pojetí, vycházejíe z kompromisního řešení mezi klasickou školou trestního práva, prosazující retribuci a tresty úměrné vině, a pozitivistickou školou, která upozorňovala na ztroskotání preventivních cílů při použití klasických trestů u některých pachatelů. Rozdíly mezi klasickým trestem a tzv. zabezpečovacími opatřeními, prosazovanými pozitivisty, je možno spatřovat v jejich odůvodnění a účelu, v předpokladech jejich uložení a ve způsobu jejich výkonu.281 V oblasti sankcionování dětí je systém vybudován na monistickém principu, založeném na jednotném systému opatření za spáchaný protiprávní čin. Mimo

280

Srovnej Jelínek, J., Melicharová, D.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha, Linde Praha a.s 2004. Obdobně též Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2007, s. 931. 281 Srovnej Repík, B.: K niektorým problémom trestných sankcií pri rekodifikácii trestného práva hmotného. Právo a zákonnosť 1991, č. 2, s. 87 an.

113

trestněprávní opatření právní řád rozeznává i opatření práva rodinného (§§ 41 – 50 ZoR) a opatření sociálně-právní ochrany.282 Čistě sankční povahu mají jenom opatření trestněprávní, k naplnění preventivního a výchovného účelu směřují všechna opatření. Z uvedeného grafu č. 10 je patrné, že nejfrekventovanější jsou rozhodnutí soudu pro mládež o upuštění od uložení opatření dle § 93 odst. 7 ZSM (65% v roce 2007). Soudy pro mládež z opatření nejčastěji ukládají dohled probačního úředníka (26 %). Graf č. 10: Struktura rozhodnutí o opatřeních v řízení podle třetí hlavy ZSM v roce 2007283

Dohled probačního úředníka 26%

Zařazení do výchovného programu 6%

Ochranná výchova - § 93 odst. 3 ZSM 1%

Upuštění od uložení opatření podle § 93 odst. 7 ZSM 65%

Ochranná výchova - § 93 odst. 2 ZSM 2%

Zákon č. 41/2009 Sb., rozšířil paletu opatření, která lze ukládat dětem mladším patnácti let, a to konkrétně o možnost uložit výchovnou povinnost, výchovné omezení a napomenutí s výstrahou. Ohledně těchto opatření se s přihlédnutím k věku dítěte mladšího patnácti let použijí přiměřeně ustanovení §§ 18, 19 a 20 ZSM. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže tak rozeznává šest druhů opatření, které je možné uložit dítěti mladšímu patnácti let. Jedná se o 1) výchovnou povinnost, 2) výchovné omezení,

3)

napomenutí

s výstrahou,

4)

zařazení

do

do

terapeutického,

psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče 5) dohled probačního úředníka, , 6) ochrannou výchovu,. Výčet těchto opatření je taxativní. Zásadní rozšíření palety opatření zákonodárce odůvodnil s poukazem na možnost ukládat opatření individuálně a diferencovaně s přihlédnutím k osobě

282

Systematika i terminologie ZoSPOD je jiná než ZoR a ZSM. To činí systémy péče o ohroženou mládež dosti nepřehledné. 283 Zdroj: Statistický přehled soudních agend. II. Část. Ministerstvo spravedlnosti.

114

takového dítěte a k okolnostem případu.284 Jedná se dle našeho názoru o změnu, která ještě více přibližuje systém soudnictví nad dětmi mladšími patnácti let k systému soudnictví nad mladistvými. Jako problematickou vnímáme i tu skutečnost, že opatření omezení a napomenutí (bez výstrahy), která nyní bude moci ukládat soud pro mládež, může uložit OSPOD, případně opatrovnický soud (§ 43 ZoR) v rámci sociálního systému péče o ohroženou mládež. Dochází tak k dalšímu překrývání a duplikaci, což se může odrazit v podobě zbytečné konkurence obou systémů. Podíváme-li se na tabulku č. 3, zjistíme, že soudy pro mládež ukládají výchovná opatření spíše ojediněle. Lze tak očekávat, že ani u dětí mladších patnácti let nebudou tato opatření příliš využívána. Tab. č. 3: Počet uložených výchovných opatření mladistvým v letech 2005-2007285

Výchovná opatření

Výchovné povinnosti (§ 18 ZSM)

Výchovná omezení (§ 19 ZSM)

Napomenutí s výstrahou (§ 20 ZSM)

2005

198

64

32

2006

200

55

37

2007

192

43

41

Výše jsme uvedli, že opatření ukládaná soudem pro mládež mají sankční povahu, protože je soud uloží jenom v případě, že se dítě dopustí činu jinak trestného. Toto hledisko zásadně diferencuje opatření podle III. Hlavy ZSM od opatření ukládaných podle ZoR a ZoSPOD. Opatření podle zákona o rodině ukládá OSPOD a některá výlučně opatrovnický soud (ústavní výchova, dohled soudu) a nemusejí být nutně uložena za porušení právní povinnosti dítětem mladším patnácti let, nemají nutně sankční povahu. Podmínkou pro uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, jeho rodičům nebo osobám, které narušují jeho řádnou výchovu dle zákona o rodině, 284

Důvodová zpráva k zákonu č. 41/2009 Sb., s. 75. Důvodová zpráva je dostupná na adrese: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=411&CT1=0#prilohy 285 Zdroj: Ročenky kriminality 2006-2008. Ministerstvo spravedlnosti. Ročenka kriminality za rok 2004 (označena jako ročenka kriminality 2005) neobsahuje data o počtu uložených výchovných opatření, obdobně ročenka za rok 2008 (označena jako ročenka kriminality 2009).

115

je zájem na řádné výchově dítěte a nepředstavuje primárně reakci na čin jinak trestný.286 Možnost uložení opatření podle ZoR a ZoSPOD je širší, než možnost uložit opatření podle III. Hlavy ZSM. V případě soudem uloženého opatření jej neukládá soud pro mládež, ale opatrovnický soud. Tato dichotomie systémů opatření a jejich ukládání může činit potíže. Jelikož většinou delikventnímu jednání předcházejí jiné patologické situace, např. týrání v rodině, mohou si oba systémy konkurovat. Právní úprava, tak jak je aktuálně nastavena, nevyjadřuje hierarchii opatření a nerespektuje princip nestigmatizace dítěte a efektivnosti řízení. Například, dítě se dopustí činu jinak trestného ublížení na zdraví, OSPOD požádá opatrovnický soud o rozhodnutí o předběžném opatření dle § 76a OSŘ a zároveň o nařízení ústavní výchovy. Státní zástupce posléze musí podat návrh na uložení opatření k soudu pro mládež. Dítě a jeho rodina tak budou vystavěni zbytečně dvěma řízením před dvěma různými soudy, přičemž oba soudy mohou uložit rozdílná opatření. Výše jsme uvedli, že opatření ukládaná dětem mladším patnácti let v systému soudnictví ve věcech mládeže mají sankční povahu Ale jaký je jejich účel? Podle autorů komentáře k trestnímu zákonu je účelem sankcí zejména ochrana zájmů společnosti, ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických i právnických osob, resocializace a výchova pachatele a předcházení trestným činům. Základní funkce sankcí jsou tedy evidentní – ochranná, výchovná a preventivní.287 Účel ukládaných opatření nalezneme v ustanoveních § 1 odst. 2, § 3 odst. 1 a § 93 odst. 5 ZSM. Podle § 1 odst. 2 ZSM projednáváním protiprávních činů, kterých se dopustily děti mladší patnácti let, se sleduje, aby se na pachatele takového činu užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a aby podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem (prevence a výchova). Podle § 3 odst. 1 ZSM sankce a způsob jejich ukládání směřují především k obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění dítěte mladšího patnácti let do rodinného a sociálního prostředí a předcházení protiprávním činům (restituce a 286

Může se jednat například o opatření spočívající v dohledu opatrovnického soudu nad rodinou v případě, že rodič trpí vážným duševním postižením a existuje obava, že toto onemocnění ovlivní i duševní vývoj dítěte. Např. se bude jednat o matku trpící paranoidní schizofrenií a bude existovat obava, že své bludné představy projektuje na dítě. 287 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I.díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, s. 179.

116

inkluze) a podle § 93 odst. 5 ZSM při ukládání dohledu probačního úředníka a zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče soud pro mládež dbá na výchovné působení na dítě a sleduje i preventivní účinek opatření (opět prevence a výchova). Schéma č. 2: Opatření ukládané dětem mladším patnácti let

Opatření ukládaná dětem mladším patnácti let Systém soudnictví ve věcech mládeže

Systém rodinného práva

Dohled probačního úředníka

Napomenutí

Zařazení do výchovného programu

Dohled

Ochranná výchova

Omezení

Výchovná povinnost

Ústavní výchova

Výchovná omezení

Napomenutí s výstrahou

Autoři komentáře k ZSM288 spatřují hlavní účel přijímaných opatření ve výchovném působení na děti, které se dopustili činu jinak trestného, v jejich ochraně před škodlivými vlivy a v obnovení jejich sociálního zázemí. K dětem, které se dopustily činů jinak trestných, je totiž přistupováno jako k dosud nevyzrálým jedincům s vyvíjející se hodnotovou stupnicí, jejichž postoje a životní styl je možno vhodným zacházením zásadně ovlivnit a změnit. Pojetí účelu ukládaných opatření odpovídá postulátům restorativní justice, která spojuje požadavky společnosti na výchovu pachatele s požadavkem nápravy 288

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání,, Praha, C. H. Beck 2004, s. 895.

117

(restituce) narušeného stavu. Ve vztahu k dětem mladším patnácti let se vychází z předpokladu, že adresnou intervencí je společnost schopna nejenom eliminovat negativní dopad předešlé výchovy, a to zejména v rodinách, ale i transformovat morální a sociální postoje dítěte do roviny, která není v nesouladu s hodnotami společnosti. Takový závěr je správný, avšak jenom za předpokladu, že opatření, která jsou ukládána, jsou schopna naplnit účel, pro který jsou ukládána. Blíže se těmito otázkami budeme zabývat níže.

3.2. Ukládání opatření Základní vodítko pro používání jednotlivých složek jednotného systému opatření je obsaženo v ust. § 3 odst. 3 ZSM. Dle tohoto ustanovení opatření uložené podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže musí přihlížet k osobnosti toho, komu je ukládáno, včetně jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům, a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu. Toto znění § 3 odst. 3 ZSM koresponduje s čl. 40 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže opatření ukládaná dětem mladším patnácti let řadí od nejméně restriktivního (dohled probačního úředníka) po nejvíce restriktivní (ochranná výchova). Tato posloupnost má význam pro úvahy soudu pro mládež, který opatření uloží, resp. jestli neupustí od uložení opatření (§ 93 odst. 7 ZSM). Zároveň soud pro mládež při svých úvahách o uložení opatření musí zohlednit i možnost uložit opatření podle systému práva rodinného (např. iniciovat řízení o ústavní výchově, má-li za to, že ústavní výchova je lepším řešením než uložení opatření dle § 93 ZSM), případně zohlednit efektivitu již uloženého opatření práva rodinného (např. dohled opatrovnického soudu). Vzhledem k tomu, že opatření podle § 93 ZSM zasahují větší či menší mírou do práv a svobod dítěte mladšího patnácti let, musí být jejich uložení proporcionální vzhledem k způsobené újmě. V souladu s mezinárodními standardy289 musí uložení sankce dítěti odrážet tyto tři principy: A) princip nejlepšího zájmu dítěte, B) princip proporcionality a C) princip individualizace opatření.

289

Doporučení Rady Evropy č. (2008) 11 o Evropských pravidlech při ukládání sankcí nebo opatření pachatelům z řad mládeže, základní zásada uvedená v bodě 5.

118

Ad A) Princip nejlepšího zájmu dítěte vychází z čl. 3 Úmluvy o právech dětí. Jedná se o jeden ze stěžejních principů práv dětí, který ale Úmluva nedefinuje. Zjednodušeně můžeme obsah principu nejlepšího zájmu odvodit ze zásady č. 2 Deklarace práv dítěte z roku 1959. Dle této zásady by opatření měla poskytovat příležitost i prostředky k tomu, aby se mohlo dítě rozvíjet fyzicky, duševně, morálně, duchovně a sociálně zdravým způsobem a v podmínkách svobody a důstojnosti. Všeobecné vyjádření výboru OSN pro práva dítěte č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže nejlepší zájem dítěte vyjadřuje například tak, že by státy měly upustit od tradičních cílů trestní spravedlnosti, jako je represe/retribuce, a nahradit je cíly rehabilitující a restorativní justice. To lze učinit v souladu s přihlédnutím k efektivní ochraně společnosti.290 Ad B) Dalším je princip proporcionality. Tento princip vychází z Úmluvy o právech dítěte (čl. 40 odst. 4) a je zdůrazněn v mezinárodním soft law291. Upravuje ho i zákon o soudnictví ve věcech mládeže v ustanovení § 3 odst. 3. Dle tohoto principu soud pro mládež přihlédne k závažnosti spáchaného činu, případná sankce musí být přiměřená (proporcionální) závažnosti dítětem spáchaného činu jinak trestného. V českém systému soudnictví ve věcech mládeže a zvláště dětí mladších patnácti let má tento princip klíčovou roli. A to z toho důvodu, že soud pro mládež musí zvážit právě onen vztah závažnosti deliktu vůči sankci, kterou mu zákon nabízí a která představuje pro dítě mladší patnácti let vždy nějakou újmu. Proto by měl soud pro mládež nejdříve vyřešit otázku, jestli je vůbec účelné nějaké opatření uložit, a pokud ano, uložit takové opatření, které zasahuje do práv a svobod dítěte nejméně, ale zároveň naplňuje účel zákona. Ad C) Princip individualizace vyjadřuje vztah mezi osobními a rodinnými poměry dítěte mladšího patnácti let a rozhodováním soudu pro mládež o uložení opatření. Soud pro mládež musí vzít v úvahu věk dítěte, jeho fyzické a duševní blaho a rozvoj schopností. Aby byl naplněn účel zákona, tj. restituce, inkluze, prevence a výchova, musí opatření odrážet individuální situaci dítěte, tzn. opatření by nemělo narušit pozitivní hodnoty v životě dítěte (např. vztah s rodinou), ale právě naopak by mělo směřovat k vytváření nebo posilování těchto hodnot. Princip individualizace 290

Srovnej např. nedávné rozhodnutí ESLP ve věci Kearns v. Francii ze dne 10.1. 2008, stížnost č. 35991/04. 291 Srovnej např. body 23 a 71 Všeobecného vyjádření výboru OSN pro práva dítěte č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže a bod 5 Doporučení Doporučení Rady Evropy č. (2008) 11 o Evropských pravidlech při ukládání sankcí nebo opatření pachatelům z řad mládeže.

119

tvoří funkční celek s principem proporcionality a odráží princip nejlepšího zájmu dítěte. V sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu můžeme nalézt odkazy na nejlepší zájem dítěte a uplatnění principu individualizace.292 Princip proporcionality zatím judikatura odmítá. Nejvyšší soud dokonce při rozhodování o uložení ochranné výchovy uvedl, že nutným předpokladem není, aby stupeň nebezpečnosti spáchaného činu jinak trestného byl velmi vysoký; takový požadavek by měl své opodstatnění, byl-li by položen důraz na „závažnost“, a nikoliv na povahu takového činu.293 Tento přístup je přímo v rozporu s čl. 40 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte a § 3 odst. 3 ZSM. Jedná se dle našeho názoru o příliš paternalistický postoj. Soud pro mládež může uložit i více opatření vedle sebe, pokud tím bude naplněn účel zákona. Jednotlivá opatření lze libovolně kombinovat a soud pro mládež může opětovně uložit i to samé opatření.294 Zároveň není žádoucí, aby byla samoúčelně ukládána kumulativně další opatření, aniž by bylo možné důvodně očekávat, že to přispěje ke splnění účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tím není popřena zásada, že na každý čin jinak trestný je třeba adekvátně reagovat.295 Soud pro mládež může stejné opatření uložit i opakovaně.296 Opatření nejsou ukládána na konkrétní dobu, protože zákon předpokládá, že budou trvat do doby než je naplněn jejich účel. Na opatření dohledu probačního úředníka dle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM se nevztahuje obecné ustanovení § 15 ZSM o ukládání výchovných opatřeních. Tento aspekt je znakem sociálního (welfare) modelu soudnictví ve věcech mládeže. Jediným časovým omezením je dovršení věku osmnácti let. Opatření ochranné výchovy tvoří výjimku, jeho trvání může být prodlouženo do devatenáctého roku věku. Dřívější nabytí zletilosti nemá pro otázku omezení trvání uloženého opatření význam. Zákon připouští změnu či zrušení uloženého opatření, avšak pouze za podmínky, že dojde k prokazatelné změně výchovných poměrů, z kterých vyplývá, že již došlo k naplnění účelu, jenž byl sledován výkonem uloženého opatření. Není při tom možné, aby tato změna poměrů teprve měla přijít, protože soud musí při rozhodování vyjít z aktuálního stavu. Změna poměrů opodstatňuje dle ust. § 163 odst. 2 o.s.ř. změnu 292

Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 882/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008. 294 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp.zn. Tdo 882/2007. 295 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 516/2008. 296 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 882/2007. 293

120

rozsudku. Soud pro mládež tak může změnit rozhodnutí na návrh či opět bez návrhu, např. z podnětu výchovné zprávy.297 Toto ustanovení je výrazem zásady oficiality a vyjadřuje možnost soudu pro mládež flexibilně reagovat na změnu poměrů dítěte mladšího patnácti let a odpovídá sociálnímu (welfare) modelu soudnictví ve věcech mládeže. K tomu, aby soud pro mládež uložil z hlediska dalšího osobnostního a sociálního vývoje dítěte optimální opatření a zároveň i zohlednil povahu jím spáchaného činu a jeho příčin, je zpravidla třeba pedagogicko-psychologického vyšetření, které se stane obsahem znaleckého posudku nebo odborného posouzení (§ 127 OSŘ). V případě dětí mladších patnácti let se neuplatní požadavek dvou znalců se specializací na dětskou psychiatrii a psychologii (§ 58 odst. 1 ZSM). Autoři komentáře k ZSM298 důvod spatřují v tom, že v občanském soudním řízení lze takové vyšetření svěřit i jen jednomu znalci, obvykle specializovanému v oboru dětské psychologie, který si samozřejmě může v případě potřeby přibrat jako konzultanta dětského psychiatra. My se domníváme, že se v tomto ohledu jedná o nedostatek zákona, protože racionální důvod, proč by měl být mladistvý vyšetřen vždy dvěma znalci a dítě mladší patnácti let jenom jedním, dle našeho názoru neexistuje.

3.3 Výkon uložených opatření (vykonávací řízení) Výkon rozhodnutí je specifickou samostatnou částí řízení o uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let podle III. Hlavy ZSM. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje rámcově jenom výkon dohledu probačního úředníka (§ 93 odst. 4 ZSM). Vzhledem k tomu, že řízení o uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let je i specifickým nesporným řízením péče soudu o nezletilé (§ 96 ZSM), aplikují se ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (§ 273 OSŘ). Vykonávací řízení je samostatnou částí řízení podle III. Hlavy ZSM. Je ho možné zahájit dvěma způsoby: 1) usnesením soudu pro mládež o zahájení vykonávacího řízení (§ 81 odst. 3 OSŘ, § 90 odst. 2 ZSM), zejména na základě podnětu OSPOD nebo jiných účastníků řízení o uložení opatření o tom, že povinnost 297

Šámal. P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 3. vyd., Praha, C.H. Beck 2007, s. 899. 298 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha, C. H. Beck 2004, s. 838.

121

uložena dítěti mladšímu patnácti let v rozsudku soudu pro mládež není plněna. Podnět může podat i probační a mediační služba, která má vykonávat na základě rozsudku dohled. 2) Návrhem státního zastupitelství na zahájení vykonávacího řízení (§ 90 odst. 1 ZSM). Účastníky vykonávacího řízení jsou účastníci původního řízení před soudem pro mládež, státní zastupitelství je účastníkem řízení jenom v případě, podalo-li návrh na zahájení vykonávacího řízení. Sotolář299 zdůrazňuje, že v tomto ohledu se tedy ve vztahu k tomuto řízení uplatní stejné principy jako v nalézacím řízení podle Hlavy III. ZSM. Vykonávací řízení může být zahájeno dvěma způsoby, a to návrhem státního zastupitelství na zahájení řízení, nebo ex offo usnesením soudu o jeho zahájení. Nezletilé dítě musí být v tomto řízení zastoupeno opatrovníkem. Po zahájení vykonávacího řízení může soud pro mládež zvolit jeden ze dvou alternativních procesních postupů: A) výzva dítěti mladšímu patnácti let a osobám, v jejichž péči je, aby se dobrovolně podrobilo rozhodnutí soudu pro mládež a splnilo ním stanovené povinnosti, a B) přímé nařízení soudního výkonu rozhodnutí. A) Výzvu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu a na místě jen v případě, že se sice dítě dobrovolně nepodrobilo přijatému opatření, ale nehrozí bezprostřední nebezpečí zmaření splnění vykonávaného soudního rozhodnutí a je šance, že dítě bude učiněnou výzvu respektovat a začne plnit své povinnosti. Soud může požádat též příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o to, aby vedl dítě a osoby, v jejichž péči je, k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí (§ 272 odst. 2, 3 OSŘ). B) Soud pro mládež může nařídit výkon rozhodnutí přímo, bez předešlé výzvy k splnění povinností uložených rozhodnutím. Tento postup bude krajním řešením v těch případech, kdy soud pro mládež bude mít důvodnou obavu, že může dojít k zmaření splnění vykonatelného rozhodnutí (§ 272 odst. 2, § 273 odst. 2 OSŘ). Nařídit výkon rozhodnutí lze buď reálným vynucením povinností spojených s uloženým opatřením, nebo ukládáním pokut (§ 273 odst. 1 OSŘ). Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že ustanovení § 273 odst. 1 OSŘ umožňuje soudu volbu mezi dvěma rovnocennými alternativami výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a nestanoví

299

Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2008, č. 7, s. 205.

122

požadavek, aby byla ve všech případech nejdříve uložena pokuta. Výkon rozhodnutí odnětím dítěte tedy lze nařídit i bez předchozího uložení pokuty povinnému.300 Samotná

realizace

výkonu

rozhodnutí

se

řídí

Instrukcí

Ministerstva

spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 5. 4. 2007, č.j. 142/2007-ODS-Org, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí.301

3.4. Výchovná povinnost Výchovné povinnosti jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 18 odst. 1 ZSM. S přihlédnutím k věku dítěte mladšího patnácti let soud pro mládež může uložit výchovnou povinnost, kterou stanoví, aby dítě zejména: a) bydlelo s rodičem nebo jiným dospělým, který je odpovědný za jeho výchovu, b) jednorázově nebo ve splátkách zaplatilo přiměřenou peněžitou částku, kterou zároveň určí, na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona, c) vykonalo bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost určitého druhu, d) usilovalo o vyrovnání s poškozeným, e) nahradilo podle svých sil škodu způsobenou proviněním (činem jinak trestným – pozn. MM), anebo jinak přispělo k odstranění následku provinění (činu jinak trestného – pozn. MM), f) podrobilo se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona, g) podrobilo se ve svém volném čase vhodnému programu sociálního výcviku, psychologickému

poradenství,

terapeutickému

programu,

vzdělávacímu,

doškolovacímu, rekvalifikačnímu nebo jinému vhodnému programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, který není probačním programem. U dětí mladších patnácti let bude přicházet v úvahu zejména výchovná povinnost bydlet s rodiči nebo jiným dospělým odpovědným za jeho výchovu dle § 18 300 301

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1628/2005. Instrukce je dostupná na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7286/Instrukce_142_2007.pdf

123

odst. 1 písm. a) ZSM. Výchovná povinnost majetkového charakteru dle § 18 odst. 1 písm. b) ZSM nebude na místě, protože dítě mladší patnácti let ve většině případů nemá fakticky samostatný příjem a může činit jenom takové právní úkony, které jsou přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku (§ 9 Obč.Z.). A to s ohledem na to, že tuto výchovnou povinnost je možné mladistvému uložit jen tehdy, lze-li předpokládat, že tato částka bude uhrazena z peněžních prostředků, s nimiž mladistvý smí samostatně nakládat (§ 18 odst. 2 ZSM). Bezplatné vykonání určité společenské činnosti prospěšného druhu dle § 18 odst. 1 písm. c) ZSM může být v některých případech uloženo. Například čtrnáctileté dítě, které na své škole rozbilo deset velikých skleněných tabulí, se ve svém volném čase zúčastní čištění školního pozemku apod. Uložení společensky prospěšné činnosti nesmí být na překážku školní docházky dítěte mladšího patnácti let a jeho přípravy na budoucí povolání, a může být pouze v rozsahu 4 hodin denně, 18 hodin týdně, a o maximální výměře 60 hodin celkem. Při jejím ukládání soud rovněž přihlédne ke zdravotní způsobilosti dítěte (§ 18 odst. 3, 4 ZSM). Výchovná povinnost, spočívající ve snaze o vyrovnání se s poškozeným dle § 18 odst. 1 písm. d) ZSM, může být rovněž na místě, a to zejména v souvislosti s již proběhlým mediačním jednáním (§ 100 odst. 3 OSŘ, § 110 odst. 2 OSŘ). Výchovná povinnost dle § 18 odst. 1 písm. e) ZSM bude na místě zejména v případech, kdy bude možné škodu nahradit jinak než finanční kompenzací, například v případě graffitti zamalováním nastříkaných písmen. V případě výchovné povinnosti dle ustanovení § 18 odst. 1 písm. g) ZSM se nejedná o probační program302 ani o výchovný program ve středisku výchovné péče (§ 93 odst. 1 písm. d) ZSM). Jako problematické vnímáme ustanovení § 18 odst. 1 písm. f) ZSM, které umožňuje uložit léčení závislosti na návykových látkách coby výchovnou povinnost. Toto léčení není ochranným léčením podle trestního zákoníku (§ 99 TrZ), a není ani nedobrovolnou hospitalizací ve smyslu občanského soudního řádu (§ 191a - § 191g OSŘ). Pro obě tyto možnosti zásahu do osobní svobody platí podmínka, že osoba je objektivně nebezpečná, že představuje určité riziko pro sebe nebo pro svoje okolí. Trestní zákoník v ust. § 99 odst. 1 jako podmínku konstruuje o tzv. „nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě“, zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v ust. § 23 odst. 4 písm. b) zase to, že „osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace 302

Srovnej Sotolář, A.: Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2007, č. 12, s. 344.

124

ohrožuje sebe nebo své okolí“. Zásah do osobní svobody je ospravedlněn, a tedy v souladu s. čl. 5 odst. 1 písm. d), e) EULP, jenom za předpokladu, že podmínka rizikovosti je naplněna a objektivně zjištěna.303 V případě výchovné povinnosti dle § 18 odst. 1 písm. f) ZSM se ale tato podmínka „rizikovosti“ jednání dítěte vůbec neuplatní. Jako problém se tak jeví možnost uložit výchovnou povinnost spočívající v léčení závislosti v případě, že toto léčení bude spojeno se zásahem do osobní svobody dítěte. Vzhledem k tomu, že v takovém případě by nebyly naplněny garance čl. 5 EÚLP, takové rozhodnutí soudu pro mládež by bylo nejspíš v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv. 3.5. Výchovná omezení Výchovná omezení jsou demonstrativně uvedena v ustanovení § 19 ZSM. S přihlédnutím k věku dítěte mladšího patnácti let může soud pro mládež uložit výchovné omezení, kterým stanoví, aby dítě zejména: a) nenavštěvovalo určité akce, zařízení nebo jiné, pro mladistvé (děti mladší patnácti let – pozn. MM) nevhodné prostředí, b) nestýkalo se s určitými osobami, c) nezdržovalo se na určitém místě, d) nepřechovávalo předměty, které by mohly sloužit k páchání dalších provinění (činů jinak trestných – pozn. MM), e) neužívalo návykové látky, f) neúčastnilo se hazardních her, sázek a hraní na výherních hracích přístrojích, g) neměnilo bez předchozího ohlášení probačnímu úředníkovi místo svého pobytu, h) neměnilo bez předchozího oznámení probačnímu úředníkovi bezdůvodně svoje zaměstnání. Výchovné povinnosti dle § 19 odst. 1 písm. a) a písm. c) spočívající v nenavštěvování určité akce, zařízení nebo jiného, pro děti nevhodného prostředí a v nezdržování se na určitém místě mohou být problematické. Výchovná povinnost nenavštěvovat určité akce se svým obsahem může krýt s trestem zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (§ 76 TrZ), tak jako se kryje svým 303

Srovnej např. rozhodnutí ve věci Winterwerp proti Nizozemí, stížnost č. 6301/73, rozhodnutí ze dne 24. 10. 1979.

125

obsahem povinnost nezdržovat se na určitém místě s trestem zákazu pobytu (§ 75 TrZ)304. Nahrazování trestu výchovnou povinností nebo omezením je nepřípustné.305 Ščerba306 uvádí, že výchovná povinnost spočívající v nezneužívání návykové látky je na místě jenom v případě, že mladistvý není na návykových látkách závislý, a je tedy jen občasným konzumentem; v opačném případě by totiž soud měl zvolit spíše uložení výchovné povinnosti spočívající v podrobení se léčení závislosti na návykových látkách. S tím můžeme souhlasit, avšak jenom za předpokladu, že dítě s léčením souhlasí, případně že představuje pro sebe nebo své okolí objektivně riziko a toto riziko soud pro mládež přezkoumá a zhodnotí. Výchovné povinnosti dle ust. § 19 odst. 1 písm. g), h) ZSM lze uložit jenom současně s uloženým dohledem probačního úředníka dle § 93 odst. 1 písm. e) ZSM. 3.6. Napomenutí s výstrahou Zákon nevymezuje nijak blíže způsob udělení napomenutí s výstrahou, nicméně je na místě stručně popsat podstatu jednání, kterého se mladistvý dopustil, zdůraznit jeho negativnost a odsouzeníhodnost, stejně jako jeho škodlivé následky, vytknout mladistvému, že se ho dopustil, a zdůraznit mu možnost přísného postihu v případě další trestné činnosti. Tato výtka je činěna s cílem odradit mladistvého od opakování provinění a dosáhnout žádoucí změny v jeho chování; proto je velice důležité, aby byla vyslovena s citem pro věc a formou adekvátní rozumové vyspělosti mladistvého a povaze spáchaného činu.307 Pokud se podíváme na soudní statistiky, zjistíme, že se opatření napomenutí s výstrahou využívá u mladistvých pachatelů velice málo. Například v roce 2007 uložily soudy pro mládež v celé České republice toto opatření jenom v 41 případech. Je tedy na místě obava, že v praxi nebudou soudy pro mládež toto opatření využívat ani u dětí mladších patnácti let.

304

Této skutečnosti si všímá Ščerba, srovnej Ščerba, F.: Sankcionování mladistvých, Kriminalistika 2/2005, s. 133 an. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2005/02/scerba.html 305 Rozh. č. 6/99. 306 Ščerba, F.: Sankcionování mladistvých, Kriminalistika 2/2005, s. 133 an. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2005/02/scerba.html 307 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck 2007, s. 268.

126

3.7. Dohled probačního úředníka Dohled probačního úředníka je svou povahu nejméně restriktivní opatření a v nejmenší míře zasahuje do intimního světa dítěte. Dohled probačního úředníka nad dítětem mladším patnácti let je upraven v § 93 odst. 4 ZSM a platí obdobně jako ustanovení § 16 odst. 1, 2, § 80 odst. 1, 3, 4 a 5 ZSM.

3.7.1. Účel dohledu a vztah k jiným opatřením

Účelem dohledu probačního úředníka je sledování a kontrola chování dítěte, zaměřená na zajištění ochrany společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti, a odborné vedení a pomoc jedinci s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život. Takto vymezený účel dohledu jednoznačně preferuje individuálně preventivní účel sankce (§ 16 odst. 1 ZSM). Válková a Sotolář308 uvádějí funkci kontrolní, pomocnou a funkci vedení. Zdá se, že z vymezeného účelu vyplývá, že se od probačního úředníka očekává, že částečně doplní, nebo dokonce nahradí výchovnou roli rodiny nebo školy (funkce pomocná a funkce vedení), a mimo to bude dítě kontrolovat v zájmu ochrany společnosti (kontrolní funkce). Takovéto pojetí probačního dohledu spíše podporuje představu speciálně připravených probačních týmů, složených ze psychologů, sociálních pracovníků a pedagogů, které mají na starosti jenom vybrané delikventy (např. se závislostí na drogách, nebo kteří se dopustili jenom majetkových činů jinak trestných), a s nimi individuálně nebo i skupinově, podle potřeby, pracují.309 Kromě nároků na osobnost probačního úředníka takto vymezený účel dohledu je i velice materiálně nákladný. Na druhou stranu, protože zdůrazňuje adresnou a systematickou péči a podporu výchovy, je správný. Bohužel musíme konstatovat, že účel probačního dohledu vymezený v § 308

Srovnej Válková, H.: K zařazení dítěte mladšího 15 let do výchovného programu podle § 93 odst. 1 ZSM, Trestněprávní revue 2005, č. 7, s. 189; Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2008, č. 7, s. 209. 309 S koncepcí koordinovaných týmů počítá strategie prevence kriminality, přijatá z iniciativy Probační a mediáční služby usnesením vlády ze dne 15. 10. 2007 č. 1150. Tato strategie kromě specializovaných týmů předpokládá vytvoření tzv. systému včasné intervence. Srovnej blíže materiál Ministerstva vnitra ČR: Stručný popis základních principů záměru postupného zavedení „Národního systému týmů pro řešení kriminality mládeže“. Dostupný na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/priloha4.pdf a Závazná metodika systému včasné intervence a týmů pro mládež pro rok 2007. Dostupný na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/priloha3.pdf

127

16 odst. 1 ZSM není v současných podmínkách probační a mediační služby naplňován. Judikatura se vyjádřila ke vztahu probačního dohledu podle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM a dohledu podle § 43 odst. 1 písm. b) ZoR v tom smyslu, že uložení probačního dohledu není vyloučené, pokud již byl nad dítětem mladším patnácti let stanoven dohled, neboť každé z těchto opatření sleduje jiný cíl a odlišně jsou upraveny i podmínky, za nichž jsou oba tyto dohledy vykonávány. Ze smyslu těchto opatření, která nejsou totožná, vyplývá, že můžou být vykonávána i vedle sebe.310 Nejvyšší soud se vyjádřil i k možnosti uložit dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM, pokud byla nařízená ústavní výchova podle § 46 odst. 1 ZoR. Podle jeho názoru současný výkon ústavní výchovy a dohledu probačního úředníka nelze obecně vyloučit, avšak za předpokladu, že uložení probačního dohledu je potřebné z hlediska účelu ZSM.311 Otázku, jestli je možné uložit dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM vedle ochranné výchovy podle § 93 odst. 1 písm. c), odst. 2, 3 ZSM, judikatura doposud neřešila. Sotolář se domnívá, že z povahy věci je vyloučena kombinace dohledu probačního úředníka a uložení ochranné výchovy.312 S tímto názorem nesouhlasíme. Domníváme se, že role probačního úředníka může být komplementární, svými znalostmi a zkušenostmi může přispět k pozitivnímu výchovnému vedení dítěte, jakož i autorita může působit při vzniku nebo posílení pozitivních sociálních sítí dítěte. Důležitou bude jeho role mediátora při opakovaných výchovných sporech, a to i ve sporech s pracovníky výchovné instituce. Dalším argumentem, svědčícím pro tento závěr, je ta skutečnost, že ochranná výchova je doposud vykonávána společně s ústavní výchovou, a proto je možné taktéž odkázat na argumenty Nejvyššího soudu, uvedené v poznámce pod čarou č. 288. 310

Srovnej rozhodnutí Rt 3/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1262/2006, Usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 882/2007 ze dne 22. 8. 2007. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp.zn. 8 Tdo 882/2007 soud argumentuje následovně: „Tímto spojením lze vhodně kumulovat pozitivní účinky, které se od každého z těchto institutů očekávají, když ústavní výchovou dochází k odstranění přímého vlivu negativních faktorů na příčiny vedoucí ke kriminálním tendencím v postojích dítěte, a dohledem probačního úředníka se realizuje odborné pozitivní vedení, které se vyznačuje potřebnou motivací k vedení života v souladu s obecně závaznými normami, zaměřenými na zajištění toho, aby se v budoucnu v běžném životě dítě mladší patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, chovalo řádně. Je jím též zajištěna konkrétní pomoc při řešení příčin spáchaných činů jinak trestných. Zejména má však v kolektivním prostředí ústavní výchovy význam individuální přístup směřující k zajištění podmínek pro znovuzačlenění dítěte mladšího patnácti let do běžného a řádného života a k vytvoření předpokladů pro jeho další pozitivní osobní i sociální vývoj. 312 Sotolář, A: K probačnímu dohledu nad mladistvými a dětmi mladšími patnácti let, Trestněprávní revue 2004, č. 12, s. 356-357. 311

128

Obdobně není sjednocující judikatura k vztahu dohledu probačního úředníka dle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM a výchovného programu dle § 93 odst. 1 písm. b) ZSM. Domníváme se, že nic nebrání tomu, aby soud rozhodl o povinnosti dítěte navštěvovat výchovný program nějakého zaměření a zároveň nad ním vyslovil dohled probačního úředníka. Výchovný program ze své povahy bude dočasnou záležitostí, kdežto dohled probačního úředníka může mít svůj pozitivní vliv i po skončení výchovného programu. Zajištění výkonu výchovného programu bude součástí programu výchovného dohledu. Z níže uvedeného grafu č. 11 vyplývá, že ukládání opatření probačního dohledu má vzestupující tendenci. Na druhou stranu je důležité dbát na to, aby dohled nebyl jenom formální záležitostí. Výše jsme uvedli, že naplnění účelu probačního dohledu by odpovídala práce víceoborových specializovaných probačních týmů. V České republice bohužel PMS čelí značnému personálnímu poddimenzování313, a proto vytvoření takovýchto týmů zůstává nenaplněným přáním.

3.7.2. Výkon dohledu probačního úředníka

Dohled probačního úředníka dle § 93 odst. 1 písm. a) ZSM nad dítětem mladším patnácti let se odlišuje od dohledu probačního úředníka nad mladistvým pachatelem provinění či od dohledu nad dospělým pachatelem. Na rozdíl od mladistvého není možné dohled probačního úředníka dítěti mladšímu patnácti let uložit před rozhodnutím soudu pro mládež, a to ani v případě, že by dítě mladší patnácti let s tím souhlasilo (srov. § 15 odst. 3 ZSM, § 93 odst. 1 ZSM).314 Souhlas dítěte nebo jeho zákonného zástupce je při rozhodování o uložení dohledu irelevantní. Soud pro mládež by měl ale zohlednit postoj dítěte mladšího patnácti let a jeho zákonného zástupce k uložení případného dohledu. Zákonem č. 41/2009 Sb., došlo ke změně ustanovení § 93 odst. 4 ZSM a rozšířemé okruhu ustanovení, která se vztahují k výkonu dohledu probačního úředníka

313

V roce 2008 PMS zaměstnávala v celé České republice pouhých 210 probačních úředníků a 103 probačních asistentů. Informace jsou dostupné na adrese: http://www.pmscr.cz/scripts/index.php?id_nad=60 314 Mladistvému lze dle § 15 odst. 3 ZSM uložit dohled probačního úředníka již státním zástupcem v přípravném řízení s jeho souhlasem nebo v řízení před soudem pro mládež se souhlasem mladistvého soudem pro mládež, a to nejdéle do pravomocného skončení řízení. Dle § 15 odst. 1 ZSM může soud pro mládež uložit mladistvému dohled probačního úředníka jako výchovné opatření.

129

o § 16 odst. 3 ZSM. Podle tohoto ustanovení je mladistvý (dítě mladší patnácti let s přihlédnutím k věku), kterému byl uložen dohled probačního úředníka, povinen: a) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě vytvořeného probačního plánu dohledu315, b) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu budou stanoveny probačním úředníkem; při stanovení těchto lhůt probační úředník přihlédne k poměrům mladistvého, jeho životní situaci v době výkonu dohledu i k prostředí, v němž žije, c) informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání, dodržování uložených výchovných omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem, d) nebránit probačnímu úředníkovi ve vstupu do obydlí. Do účinnosti novelizace ZSM zákonem č. 41/2009 Sb., nebyla součástí dohledu nad trestně neodpovědnými dětmi povinnost dostavovat se v pravidelných intervalech k probačnímu úředníkovi na jeho pracoviště. 316 Jedná se dle našeho názoru o přesun těžiště odpovědnosti za splnění podmínek probačního dohledu z probačního úředníka na samotné dítě mladší patnácti let. Tento posun předpokládá mnohem aktivnější roli dítěte mladšího patnácti let a umožňuje pasivnější roli probačního úředníka. Zákon ukládá probačnímu úředníkovi povinnost pravidelně navštěvovat dítě mladší patnácti let v jeho bydlišti nebo ve škole (§ 93 odst. 4 ZSM). Probační úředník si tak může učinit komplexní obrázek o sociální situaci dítěte, je konfrontován s jeho každodenní realitou a přijde do kontaktu se nejbližším sociálním okolím dítěte. V praxi, jak uvádí Kudláček317, práce probačních úředníků s dětmi mladšími patnácti let a jejich nejbližším sociálním okolím v terénu neprobíhá. V tomto ohledu jsou rozhodující proměnné jako závažnost chování nezletilého, výchovné a finanční poměry v rodině, dopravní obslužnost regionu, vybavenost střediska PMS automobilem, vytíženost pracovníků daného střediska. V konečném důsledku úředník PMS na základě míry rizikovosti jedince volí stanovení lhůt pro návštěvu PMS např.

315

Do účinnosti novely ZSM provedené zákonem č. 41/2009 Sb., se jednalo o program výkonu dohledu. 316 Srovnej Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2008, č. 7, s. 208. 317 Srovnej Kudláček, M.: Řízení ve věci činu jinak trestného u osoby mladší 15 let a efektivita ukládaných výchovných opatření ve vztahu k účelu zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Bakalářská práce. MU 2008, s. 28-29.

130

jedenkrát za 3 měsíce, přičemž v rámci dohledu spolupracuje s kurátorem pro mládež příslušného OSPOD a dle ust. 5 odst. 3 zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o PMS) si opatřuje aktuální výchovné zprávy. Dohled probačního úředníka se neukládá na časově vymezenou dobu, dohled potrvá do té doby, než je naplněn jeho účel, nejpozději do dovršení 18. roku života. Dohled není možné prodloužit jako ochrannou výchovu (srov. § 22 odst. 2 ZSM). Máli soud pro mládež za to, že byl dosažen účel dohledu, jedná se o změnu poměrů odůvodňující změnu rozsudku podle § 163 odst. 2 OSŘ. Soud může rozsudek změnit i bez návrhu, ex offo. Obsah dohledu zákon nijak nespecifikuje. Soud pro mládež by měl tento obsah ve svém rozsudku vymezit.318 To má význam i pro případnou změnu rozsudku ve smyslu § 163 odst. 2 OSŘ, kdy soud pro mládež může jednak zrušit rozsudek, došlo-li k naplnění účelu dohledu, nebo jej změnit a obsah dohledu přizpůsobit aktuálním kontrolním a výchovným potřebám. Dohled na dítětem mladším patnácti let je vykonáván na základě probačního plánu dohledu319, zpracovaného buď již před rozhodnutím soudu pro mládež jako podklad k němu, nebo bezprostředně poté, co takové rozhodnutí nabude právní moci. Program výkonu dohledu je konkrétním shrnutím kroků, které je třeba učinit pro to, aby dítě mladší patnácti let vedlo řádný život, uvědomilo si celou šíři důsledků svého činu a odčinilo je buď úplně, nebo alespoň zčásti, nalezlo dlouhodobou perspektivu svého užitečného společenského uplatnění, zbavilo se návyků, které ho vedly k páchání protiprávní činnosti, stabilizovalo své rodinné poměry a vztahy s osobami ze svého blízkého sociálního okolí. Součástí programu výkonu dohledu je též sledování plnění povinností a omezení stanovených soudem pro mládež.320 Probační plán dohledu je důležitý, protože stanoví povinnosti dítěte a má význam pro případný výkon těchto povinností. Poruší-li dítě mladší patnácti let pravidla programu výkonu dohledu, může probační úředník: 1) udělit výstrahu v případě méně závažného překročení podmínek dohledu, 2) informovat o tom soud

318

Žatecká, E.: Postavení a úkoly probační a mediační služby. Ostrava, Key Publishing 2007, s. 72. Novelizace ZSM provedená zákonem č. 41/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010 změnila “program výkonu dohledu” na tzv. “probační plán dohledu”. 320 Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue č. 7, 2008, s. 208. 319

131

pro mládež, který dohled uložil, v případě, že se jedná o závažné porušení podmínek dohledu nebo o opakované porušení dohledu (§ 80 odst. 4 ZSM).

3.8. Výchovný program ve středisku výchovné péče V pořadí druhým možným opatřením je zařazení dítěte, které se dopustilo činu jinak trestného, do výchovného programu. Autoři komentáře k ZSM321 uvádějí, že zařazení dítěte do výchovného programu ve středisku výchovné péče je svou povahou blízké výchovné povinnosti, spočívající v povinnosti podrobit se ve svém volném čase vhodnému programu probačního typu podle § 18 odst. 1 písm. g) ZSM. Zákon explicitně stanoví, že výchovným programem ve smyslu § 93 odst. 1 písm. b) ZSM je program v středisku výchovné péče (dále jenom „SVP“). Tato střediska vymezuje zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivněvýchovné péči ve školských zařízeních (dále jenom „ZoVÚOV“). Organizačně spadají pod diagnostické ústavy. Vzhledem k tomu, že podle § 2 odst. 2 zák. č. 109/2002 Sb. je středisko výchovné péče „školským zařízením pro preventivně výchovnou péči“, musí se jednat o zařízení zapsané do školského rejstříku (§ 141 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon). Tento výklad vede nutně k závěru, že tam, kde není středisko výchovné péče zřízeno, nelze ani takové opatření – zařazení do vhodného výchovného programu – ukládat.322 Soud pro mládež je povinen, ukládá-li opatření dle ust. § 93 odst. 1 písm. b) ZSM, v rozsudku vymezit konkrétní zařízení a konkrétní program, do nějž má být dítě zařazeno, a to na základě pedagogicko-psychologického vyšetření. To je odůvodněno především skutečností, že ne všechny programy SVP jsou spojeny se stejným zásahem do života dítěte.323 Podle Sotoláře324 by soud pro mládež měl znát výčet, vnitřní strukturu a režim programů realizovaných příslušným střediskem výchovné péče a při ukládání opatření dle ust. § 93 odst. 1 písm. b) ZSM zvážil charakteristiky daného programu vzhledem k osobním poměrům dítěte a okolnostem případu. 321

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, s. 901. 322 Válková, H.: K zařazení dítěte mladšího 15 let do výchovného programu podle § 93 odst. 1 ZSM, Trestněprávní revue 2005, č. 7, s. 188. 323 Šámal. P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 3. vyd., Praha, C.H. Beck 2007, s. 901-902. 324 Sotolář, A.: Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní Revue 2006, č. 7, s. 199.

132

Výchovné programy vykonávané v střediscích výchovné péče se dělí na ambulantní programy (§ 16 odst. 2 písm. a) ZoVÚOV), celodenní programy (§ 16 odst. 2 písm. b) ZoVÚOV) a internátní programy (§ 16 odst. 2 písm. c) ZoVÚOV). Ambulantní programy jsou založeny na docházce dítěte do zařízení v doprovodu osoby odpovědné za výchovu či jiné odpovědné osoby. Rozsah a formy činností a úkonů, uskutečňovaných ambulantní formou, jsou různé a zahrnují jednorázové, krátkodobé a dlouhodobé vedení klienta.325 Dlouhodobé vedení se počítá od dvou měsíců. Ambulantní program může mít formu individuální, skupinovou nebo kombinovanou. Graf č. 11: Počet uložených opatření v řízení podle hlavy třetí ZSM v letech 2004-2008326 700 642

600

597

557

553

500 400 300 200 100 0

149 38 18

107 49

143

153

56

72

139 81

2004

2005

2006

2007

2008

Dohled probačního úředníka

149

553

557

642

597

Výchovný program

38

107

143

153

139

Ochranná výchova celkem

18

49

56

72

81

Celodenní programy a internátní programy představují diagnostický pobyt v délce minimálně dvou měsíců, v jehož rámci se klienti mimo výše uvedeného účastní vzdělávacích

a

reedukačních

aktivit,

preventivně

výchovných

a

sociálně

rehabilitačních činností, volnočasových a sportovních aktivit a krátkodobých výjezdových programů.327 Výstupem diagnostického pobytu je vypracování zprávy, 325

Metodický pokyn MŠMT upřesňující podmínky činnosti středisek výchovné péče. 2007, s. 1 – 2. Dostupné na adrese: http://www.msmt.cz/dokumenty/metodicky-pokyn-upresnujici-podminky-cinnosti-stredisek-vychovnepece 326 Zdroj: Statistický přehled soudních agend. II. Část. Ministerstvo spravedlnosti za roky 2005 – 2009. 327 Metodický pokyn MŠMT upřesňující podmínky činnosti středisek výchovné péče. 2007, s. 1 – 2. Dostupné na adrese: http://www.msmt.cz/dokumenty/metodicky-pokyn-upresnujici-podminky-cinnosti-stredisek-vychovnepece

133

v níž psycholog a etoped zmapují příčiny rizikového chování dítěte a navrhnou další postup. V současné době je v České republice 44 SVP, z toho všechna poskytují ambulantní programy, 17 poskytuje internátní formu výchovného programu a dvě SVP provozují stacionář. Je zřejmé, že soudy pro mládež jsou velice limitovány dostupností výchovných programů. Sotolář328 se domnívá, že není vyloučeno, aby v rámci jejich výkonu byly děti, které se jim mají podrobit, odňaty postupem obdobným postupům voleným při výkonu ochranné výchovy těm, kdo je mají ve své výchově. S tím souhlasíme jenom v případě, že soud pro mládež nařídil program internátního typu, který nejvíce omezuje dítě mladší patnácti let a skutečně se podobá ochranné výchově. U výchovných programů ambulantního a celodenního typu se jako vhodnější postup jeví výzva k dobrovolnému plnění a případné ukládání pokut.

3.9. Ochranná výchova Posledním opatřením, které je možno v řízení podle Hlavy III. ZSM uložit, je ochranná výchova (§ 93 odst. 1 písm. c), odst. 2, 3 ZSM). Ochranná výchova je typickým příkladem tzv. ochranných opatření, která jsou odrazem dualistického pojetí sankcí v trestním právu.329

3.9.1. Otázka ukládání ochranné výchovy

Účelem ochranných opatření je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění (§ 21 odst. 1 ZSM), účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro jeho sociální a duševní rozvoj, jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění (§ 9 ZSM). I když ZSM účel opatření vymezuje ve vztahu k mladistvému pachateli, a fortiori se takto vymezený účel vztahuje i na děti mladší patnácti let. Při 328

Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2008, č. 7, s. 207. 329 K problematice ochranných opatření blíže srovnej: Repík, B.: K niektorým problémom trestných sankcií pri rekodifikácii trestného práva hmotného. Právo a zákonnost, 1991, č.2, s. 83 an.; Solnař, V.: Systém československého trestního práva. Tresty a ochranné opatření. Praha, Academia 1979; Vanduchová, M.: K problematice monismu a dualismu trestních sankcí, in: Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného v České republice, Brno, Masarykova univerzita 2000, s.233 an.

134

ukládání ochranné výchovy soud pro mládež dále vychází z účelu zákona (§ 1 odst. 2 ZSM) a účelu ukládání opatření (§ 3 odst. 1 ZSM). Zvlášť vymezený účel opatření ukládaných dětem mladším patnácti let se na ochrannou výchovu nevztahuje (§ 93 odst. 5 ZSM). Ustanovení § 93 odst. 5 ZSM zdůrazňuje výchovný a zejména preventivní účinek opatření, kdežto účel zákona (§ 1 odst. 2 ZSM), rovněž jako účel ukládání opatření (§ 3 odst. 1 ZSM), zdůrazňují spíše začlenění (inkluzi) dítěte do sociálního prostředí. Zdá se tedy, že zákonodárce na institut ochranné výchovy pohlíží jako na institut, který by měl primárně kreovat nebo posilovat již vytvořené pozitivní sociální vztahy. To se může dít jedině prostřednictvím výchovy, resp. učení (kognice), a toto učení v sobě imanentně nese prvek prevence. Skutečnost, že se účel opatření ukládaných dětem mladším patnácti let (§ 93 odst. 5 ZSM) nevztahuje na ochrannou výchovu, tak neznamená, že účelem ochranné výchovy není výchova, resp. prevence. Na výchovu jako zásadní prvek opatření ochranné výchovy upozorňuje Čič330, když vyslovuje názor, že smyslem ochranné výchovy je zejména převýchovou odstranit, případně omezit možnost vzniku dalších, pro společnost nebezpečných následků zanedbané výchovy, a umožnit jednotlivci, aby se stal užitečným členem společnosti. V konečném důsledku účelem ochranné výchovy je ochrana společnosti před trestným činem. Ochrannou výchovu je dítěti možno uložit ve dvou případech, a to: A) obligatorně (§ 93 odst. 2 ZSM) a B) fakultativně (§ 93 odst. 3 ZSM).

A) Obligatorně soud pro mládež ochrannou výchovu uloží, jsou-li naplněny kumulativně tyto dvě podmínky (§ 93 odst. 2 ZSM):
dítě se dopustilo činu jinak trestného, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložit výjimečný trest331 a
je starší 12 let a mladší 15 let. Do účinnosti ZSM bylo možné uložit jenom obligatorní ochrannou výchovu. Podmínky pro její uložení zůstaly stejné. Vyjímečný trest je definován v ustanovení § 54 TrZ a rozumí se jím jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak 330

Srovnej Čič, M.: Ochranná výchova. Bratislava, Obzor 1971, s. 57. Čič nerozlišuje účel ochranné výchovy ukládané mladistvým pachatelům a trestně neodpovědným dětem. 331 Výjimečný trest je definován v ust. § 54 TrZ a rozumí se jím jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Vyjímečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.

135

trest odnětí svobody na doživotí. Vyjímečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Nejčastěji se bude pravděpodobně jednat o činy jinak trestné vraždy, kde bude prokázán úmysl. Druhá podmínka se týká věku, dítě musí být v době spáchání činu jinak trestného starší dvanácti let a mladší patnácti let. Platí, že tato podmínka je splněna až první den po dvanáctých narozeninách dítěte (§ 139 TrZ). Dítěti mladšímu dvanácti let obligatorní ochranou výchovu uložit nelze.

B) Fakultativně soud pro mládež ochrannou výchovu uloží, jsou-li splněny současně tyto podmínky (§ 93 odst. 3 ZSM):
odůvodňuje to povaha spáchaného činu jinak trestného a
je to nezbytně nutné k zajištění řádné výchovy dítěte. Otázkou je, jestli je možné dítěti mladšímu dvanácti let uložit ochrannou výchovu fakultativně v případě, kdy se dopustí činu jinak trestného, pro který je možné uložit vyjímečný trest (§ 93 odst. 3 ZSM). Domníváme se, že takový postup možný je. Fakultativně je ochrannou výchovu možné uložit totiž bez omezení věku a právního hodnocení skutku. To je odrazem paternalizmu právní úpravy a prvků sociálního (welfare) modelu systému soudnictví nad trestně neodpovědnou mládeží. Jak jsme uvedli výše, možnost fakultativně uložit ochrannou výchovu se v českém právním řádě objevila s účinností ZSM. Pokud se podíváme na přehled rozhodnutí o ochranné výchově (tabulka č. 2), zjistíme, že počet uložených opatření ochranné výchovy dle § 93 odst. 2, 3 ZSM má vzrůstající tendenci. To současně s poklesem dětské kriminality, včetně té násilné, může indikovat skutečnost, že soudy pro mládež stále více favorizují státem garantovanou výchovu. Toto konstatování ještě více bije do očí, srovnáme-li počet uložených opatření ochranné výchovy do účinnosti ZSM s počtem opatření ochranné výchovy po účinnosti ZSM. Zjistíme, že došlo k enormnímu nárůstu těchto opatření. V roce 2008 soudy pro mládež uložily ochrannou výchovu celkově v 81 případech, přičemž již uloženou ochrannou výchovu neruší - v roce 2007 byla zrušena jenom ve dvou případech, v roce 2008 dokonce v žádném.

136

Tab. č. 2: Přehled počtu rozhodnutí o ochranné výchově v letech 1996-2007332

OCHRANNÁ VÝCHOVA V LETECH 1996 – 2008 Nařízena

Uložena

Uložena

Zamítnutí

Zrušení

Nařízení ústavní

ochranná

ochranná

ochranná

návrhu na

ochranné

výchovy dítěti ve

výchova

výchova (§ 93

výchova (§ 93

zrušení

výchovy

věku od 13 do 15

odst. 2 ZSM)

odst. 3 ZSM)

ochranné

let pro jeho

výchovy

závadné chování

10

-

-

8

8

420

1998

12

-

-

3

9

407

1999

13

-

-

1

1

372

2000

6

-

-

2

1

396

2001

22

-

-

5

1

365

2002

10

-

-

6

1

349

2003

16

-

-

2

5

336

2004

12

7

12

4

4

319

2005

-

24

25

8

3

342

2006

-

23

33

2

1

380

2007

-

38

35

3

2

361

2008

-

42

39

0

0

384

1996 1997*

* Data za rok 1997 nejsou k dispozici

Šámal333 upozorňuje na to, že uložení ochranné výchovy znamená odnětí nezletilce z výchovy rodičů a jeho zařazení do kolektivní výchovy s přísnějším režimem. Jelikož jde o hluboký zásah do práv mladistvého, lze ochrannou výchovu uložit teprve tehdy, když méně intenzivní prostředky výchovy (včetně ústavní výchovy) již nemají naději na úspěch (srov. č. 41/62 Sb. rozh. tr.). S tímto názorem rozhodně souhlasíme. Takovéto pojetí ochranné výchovy jako krajního prostředku u mladistvého je tím spíše (argumentum a fortiori) na místě u dítěte mladšího patnácti let. Avšak musíme vyslovit jistou skepsi ohledně názoru, že ústavní výchova je méně intenzivní prostředek než výchova ochranná, a to z toho důvodu, že doposud jsou tyto

332

Zdroj: Statistický přehled soudních agend. II. Část. Ministerstvo spravedlnosti za roky 2005 – 2009. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007, s. 517.

333

137

dva instituty vykonávané fakticky vedle sebe, v těch samých institucích, čímž do značné míry splývají.334 Ústavní výchova je dětem mladším patnácti let ukládána pro jejich závadné chování velice často (srovnej tabulku výše). Jak zdůrazňuje Nejvyšší soud, ústavní výchova je jednou z forem náhradní kolektivní výchovy, která najde uplatnění v zásadě tehdy, jestliže mírnější prostředky zásahu státu do rodinněprávních vztahů nemohly předcházet, nepředcházely, event. se minuly účinkem.335 Pokud tedy vyjdeme z premisy, že ústavní péče v podobě ochranné a ústavní výchovy je závažným zásahem do práv a svobod dítěte a srovnáme vývoj počtu těchto rozhodnutí v posledních letech (tabulka výše), nabízí se legitimní otázka, jestli rozhodování soudů pro mládež odráží princip proporcionality, jestli nedochází k přepínání státního paternalizmu. Z uvedených dat vyplývá spíše opak.

3.9.2. Výkon ochranné výchovy a doba jejího trvání

Výkon ochranné výchovy upravuje ZoVÚOV. Ochranná výchova se vykonává podle § 13 odst.1 písm. b) a § 14 ZoÚOV po provedení diagnostického pobytu v dětském diagnostickém centru následně v A) dětských domovech se školou a B) výchovných ústavech. A) V dětských domovech se školou jsou umisťovány zásadně všechny děti mladší patnácti let. Do dětských domovů se školou jsou umisťovány i děti s nařízenou ústavní výchovou za předpokladu, že vykazují závažné poruchy chování nebo se u nich vyskytuje přechodná či trvalá duševní porucha a taktéž nezletilé matky s uvedenými poruchami chování společně se svými dětmi. B) Do výchovného ústavu nebo oddělení specializovaného na výchovně léčebnou péči mohou být děti mladší patnácti let umístěny jenom tehdy, pokud vykazují extrémní poruchy chování (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 438/2006 Sb.). Za extrémní

poruchy chování, které jsou diagnostikovány lékařem

nebo

diagnostickým ústavem, se považují výrazné poruchy chování s antisociálním, sexuálně deviantním a jinak nebezpečným chováním (§ 9 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 334

Srovnej Liga lidských práv. Zpráva o vývoji práv dětí v CR v letech 2003-2005. Zpráva je dostupná na adrese: http://www.llp.cz/cz/publikace/manualy-a-studie; Věřejný ochránce práv: Zpráva z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova. Zpráva je dostupná na adrese: http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/ochrana.php&doc=599 335 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 8 Tdo 1262/2006.

138

438/2006 Sb.). V případě závažných výchovných poruch dítěte staršího 12 let, které znemožňují umístění dítěte v dětském domově se školou, je umístěno ve výchovném ústavu, který je jinak určen pro děti starší patnácti let se závažnými výchovnými poruchami (§ 14 odst. 3 ZoVÚOV). Jedná se o výchovná zařízení, která zřizuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podle § 12 odst. 3 zák. č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. Dělí se na diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy (§ 2 ZoVÚOV). Výchovná zařízení v resortu Ministerstva školství jsou stále do značné míry společná pro výkon ústavní i ochranné výchovy, ačkoliv jisté rozlišení již bylo učiněno prostřednictvím novely č. 383/2005 Sb. ZoVÚOV, zejména v ustanoveních § 15 a § 20 ZoVÚOV. Novela zákona zpřísnila režim ochranné výchovy tak, že děti s uloženou ochrannou výchovou nemají právo na vycházky a návštěvy jiných osob než osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 20 odst. 3, 4 ZoVÚOV). Návštěvy a vycházky jsou u dětí s uloženou ochrannou výchovou považovány za opatření ve výchově, tedy mohou být povoleny za odměnu za podmínek stanovených zákonem (§ 21 odst. 4 ZoVÚOV).336 Český systém neumožňuje vykonávat ochrannou výchovu ve speciální rodině, ale jenom v ústavním zařízení.337 To považujeme za nedostatek, protože ústavní výchova kolektivního typu nemůže nahradit rodinný typ výchovy, který je z hlediska psychosociálního vývoje dítěte velice důležitý. Ústavní péče je spojena s rozvojem deprivace dítěte, která může vyústit v dlouhodobé sociálněpatologické chování. Profesionální rodinná péče, kde by bylo možné vykonat uloženou ochranou výchovu, spíše odpovídá účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Z lidskoprávního hlediska je důležitý pozitivní závazek státu ve smyslu čl. 5 odst. 1 EÚLP vytvořit takové instituce, které by odpovídaly účelu státem zvoleného systému péče o ohroženou mládež.338 Určitá pochybnost o naplnění tohoto závazku českým systémem výkonu ochranné výchovy se může objevit zejména v případě dětí, které jsou těžce postižené, např. mají kombinované tělesné a duševní postižení. Pokud 336

Srovnej Kristková, V.: Neslušná ústavní výchova. Via iuris. Bulletin pro právo ve veřejném zájmu on line. 2006. Dostupné z www.viaiuris.cz; Zezulová, J.: K pobytu dětí s uloženou ochrannou výchovou mimo školní zařízení pro výkon ochranné výchovy. Státní zastupitelství 2006, č. 5. 337 Výkon ochranné výchovy v rodině umožňuje například slovenský systém péče o ohroženou mládež, srovnej § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 305/2005 Z. z. trestný zákon. 338 Bouamar proti Belgii, stížnost č. 9106/80, rozhodnutí ze dne 29. 2. 1988, § 52; obdobně ve věci D.G. proti Irsku, stížnost č. 39474/98, rozhodnutí ze dne 16. 2. 2002, § 79.

139

by soud pro mládež tomuto dítěti uložil ochrannou výchovu, musí být vykonávána v takovém dětském domově se školou, resp. výchovném ústavu, které je s to zabezpečit všestranný rozvoj schopností dítěte, tak jak to předpokládá účel ZSM. ZoVÚOV stanoví oprávnění ředitele zařízení v zájmu úspěšné výchovy dítěte, jedná-li se o dítě s uloženou ochrannou výchovou, dát soudu návrh k jeho podmíněnému umístění mimo zařízení (§ 23 odst. 1 písm. b) ZoVÚOV) a dát soudu návrh na podmíněné umístění mimo zařízení v souvislosti s jeho studiem nebo pracovním poměrem (§ 23 odst. 1 písm. c), věta za středníkem ZoVÚOV). Oba případy nalézají své hmotněprávní zakotvení v § 23 odst. 1 ZSM, přičemž jde o opatření výjimečná a možná pouze se svolením soudu pro mládež. Pokud dítě mladší patnácti let neplní očekávání o řádném chování i bez omezení, která představuje ochranná výchova, pak soud rozhodne o pokračování v ochranné výchově. Rozhodnutí o umístění dítěte mimo zařízení je na místě v případech, kdy dosud nepominuly všechny důvody, pro něž byla ochranná výchova uložena, a kdy ještě není zcela zřejmé, že se dítě po propuštění z ochranné výchovy bude řádně chovat a pracovat.339 Doba trvání opatření ochranné výchovy je omezena dvojím způsobem: A) naplněním účelu ochranné výchovy a B) dovršením určitého věku. A) Neurčité časové ohraničení trvání sankce je typické pro ochranná opatření, která reflektují pozitivistický přístup k delikvenci. Nesnaží se postihnout čin dítěte, ale jeho osobnost. V již samotném názvu tohoto opatření je skryt jeho obsah - státem garantovaná „výchova“, která má zároveň sloužit k „ochraně“ společnosti. Základní otázka zní: Kdy je dosažen účel? Podíváme-li se na výše uvedené statistiky, můžeme říci, že účel není naplněn takřka nikdy a ochranná výchova končí až dovršením určitého věku. B) Ochranná výchova trvá nejdéle do dovršení osmnáctého roku života dítěte. V případě, že to vyžaduje jeho zájem, například dokončení vzdělání nebo „výchovy“, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit až do dovršení jeho devatenáctého roku. Prodloužit ochrannou výchovu lze jedině tehdy, jestliže byla její realizace již zahájena. K rozhodnutí o prodloužení ochranné výchovy musí dojít ještě před dosažením věkové hranice osmnácti let, jinak ochranná výchova zaniká přímo ze zákona. 339

Srovnej Zezulová, J.: K pobytu dětí s uloženou ochrannou výchovou mimo školní zařízení pro výkon ochranné výchovy. Státní zastupitelství, 2006, č. 5.

140

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1158/2007 řešil otázku střetu ústavní výchovy podle ZoR a ochranné výchovy podle ZSM. V tomto rozhodnutí konstatoval, že ochranná výchova má širší funkce a plní vyšší formu ochrany než výchova ústavní, a proto při střetu obou výchov je nutné vycházet ze zásady, že, je-li nařízena ochranná výchova v době, kdy se dítě mladší patnácti let nachází ve výkonu ústavní výchovy, má přednost výkon ochranné výchovy. Ústavní výchova se ukončí podle občanskoprávních předpisů. To dle našeho názoru znamená, že soud pro mládež musí dát podnět k ukončení ústavní výchovy, opatrovnický soud musí podnět vyhodnotit a rozhodnout. Opatrovnický soud není žádným způsobem vázán podnětem, teoreticky ho může ignorovat, protože neexistuje ustanovení, které by řešilo kolizi opatření uložených podle sociálního systému rodinného práva a systému soudnictví ve věcech mládeže. Taková situace je nepravděpodobná, ale každopádně zvýrazňuje nepružnost a v konečném důsledku i neekonomičnost dvou vedle sebe stojících systémů.

141

VII. ÚVAHY DE LEGE FERENDA 1. Závěrečná doporučení 1.1. Jednotný systém péče o ohroženou mládež V naší prácí jsme opakovaně upozornili na to, že vedle sebe stojí dva systémy péče o ohroženou mládež - sociální systém rodinného práva a systém soudnictví ve věcech mládeže. Tyto systémy nebyly vytvořeny tak, aby vzájemně kooperovaly, neexistuje mezi nimi legální propojení. Spíše se jedná o dva zcela samostatné systémy, které si leckdy konkurují. To má několik negativních důsledků. Předně představují negativní dopad na dítě, které často stojí mezi oběma systémy jako mezi mlýnskými koly; jednání dítěte a jeho život řeší zbytečně mnoho institucí a zbytečně mnoho lidí. Za další je to ekonomický argument - dva konkurující systémy jsou drahé, náklady se zbytečně znásobují, a to bez zjevného efektu. A nakonec je to i argument sociologický - dnešní systém je nečitelný, jenom velmi těžce je možné se orientovat ve spleti zákonů, instrukcí a nařízení, která tento systém mají regulovat. Spíše se zdá, že samotný systém žije svým vlastním životem a systematická regulace neexistuje. Proto naše doporučení směřuje k vytvoření jednotného systému péče o ohroženou mládež, který by se zaměřoval na primární prevenci na úrovni komunit, respektoval by restorativní principy a principy právní terapie. Jednotný systém péče o ohroženou mládež existuje například v Polsku340. Ústřední institucí tohoto systému by byl soud pro mládež, který by přebral úkoly soudu opatrovnického. Soud pro mládež by přímo spolupracoval s orgány sociálněprávní ochrany dětí, probační a mediační službou a neziskovými organizacemi. Jeho role by byla aktivní, ne pasivní. Byl by to soud pro mládež, který by koordinoval postup jednotlivých orgánů při řešení otázky delikvence určitého dítěte, soud který by dohlížel na činnost orgánů sociálněprávní ochrany dětí, která je nezastupitelná, a na jiné orgány nového systému péče o ohroženou mládež. V tomto ohledu kladně hodnotíme krok pro zkvalitnění práce orgánů sociálněprávní ochrany dětí, který představuje Návrh opatření k transformaci a

340

Srovnej Krajevski, K.: The Juvenile Justice System in Poland in Jensen, E., L., Jepsen, J.: Juvenile Law Violators, Human Rights, and the Development of New Juvenile Justice Systems. Portland, Hart publishing 2006, s. 155-186.

142

sjednocení systému péče o ohrožené děti, který schválila vláda ČR letos v lednu (2009).341

1.2. Opatření Dnešní systém péče o ohroženou mládež trpí státním paternalizmem. To je vidět na počtu dětí, které každoročně končí v ústavní péči, a na neochotě reformovat stávající systém náhradní rodinné péče. Opatření systému péče o ohroženou mládež mají odrážet principy restorativní justice, personalizmus, reparace, reintegrace a participace. Jejich výkon má mít terapeutické účinky. Současná opatření tyto cíle můžou naplnit. Jako největší problémy vnímáme: A) zdvojování opatření v rámci systémů péče o ohroženou mládež, B) důraz na státem garantovanou výchovu, C) neuplatnění principu proporcionality a D) neexistenci restorativních opatření. A) Problém zdvojování opatření jsme nastínili výše i s možným řešením. Systém zdvojování napomenutí, dohledů, institucionální péče odráží nevýhody konkurujících si systémů, negativní dopad na dítě, ekonomickou nevýhodnost a nepřehlednost. B) V České republice je více než 20 000 dětí z různých důvodů v institucionální péči.342 Toto číslo nás řadí na druhou příčku v Evropské Unii, za Bulharsko. Institucionální péče delikventních dětí je na místě v extrémních případech, kdy nepostačuje péče rodinná, případně z jiného důvodu existuje obava, že by byla neefektivní, např. z důvodů psychiatrické zátěže dítěte. Proto naše doporučení směřuje k novelizaci ZoVÚOV v tom směru, že by se náhradní rodinná péče vykonávala zásadně v specializovaných rodinách. C) Výše jsme uvedli, že soud pro mládež dle stávající judikatury nemusí při rozhodování o uložení ochranné výchovy respektovat princip proporcionality.343 Tato praxe je v rozporu s právem dítěte na spravedlivý proces. Soudy pro mládež proto musí zohlednit při úvahách o uložení opatření závažnost dítětem spáchaného činu jinak trestného. Jiný postup by odporoval Úmluvě o právech dítěte. 341

Dne 19. ledna 2009 projednala vláda Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti – základní principy. V dalším kroku meziresortní spolupráce by vypracován Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti, který definuje klíčové aktivity nutné pro zvýšení kvality práce s ohroženými dětmi a rodinami. Srovnej Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011. Praha, MPSV, 2009. Akční plán je dostupný na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7440/NAP.pdf 342 Srovnej data zveřejněná UNICEF, data jsou dostupná na adrese: http://www.unicef-irc.org/databases/transmonee/#TransMONEE 343 Usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008.

143

D) V zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, v zákoně o rodině ani v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže nenajdeme opatření, které by bylo restorativní. Jedině mediace v průběhu řízení před soudem pro mládež může být považována za restorativní prvek v celém řízení. Z toho důvodu doporučujeme upravit nová opatření, která vycházejí z premis restorativní justice. Jako vhodné se nám jeví zejména tzv. rodinné a komunitní konference344 a kruhy345. Tato opatření mohou mít význam zejména v uzavřených komunitách Romů, kde oběť často do komunity přímo nepatří, ale žije blízko ní.

1.3. Procesní práva dětí mladších patnácti let Domníváme se, že pro naplnění terapeutického požadavku řízení je nutné, aby byla plně respektována procesní práva dětí mladších patnácti let. Přední místo zaujímá právo být slyšen. Spolu s právem aktivně vystupovat v řízení, být poučen a právem na právní pomoc tak vytváří funkční celek procesních práv dítěte v konfliktu se zákonem, jehož důsledné naplnění předpokládá terapeutický vliv na účastníky řízení.

1.3.1. Právo být slyšen a aktivně se účastnit řízení

Právo být slyšen vychází z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a jde o fundamentální předpoklad principu spravedlivého procesu. Dítě mladší patnácti let má právo být slyšeno přímo, a ne prostřednictvím zástupce, a to ve všech stadiích řízení od jeho počátku, tedy od přípravného řízení. V přípravném řízení je nutné dítěti, které je 344

Rodinné a komunitní konference pocházejí z Nového Zélandu a jsou založeny na čaorských tradicích. Rodinné skupinové konference byly původně založeny jenom pro maorské děti. Konferenční model byl natolik úspěšný, že se v roce 1989 prosadil do nového novozélandského zákona o mládeži a rodině (The Children, Young Persons and their Families Act). Všechny typy konferencí jsou založeny na participaci rodin a obětí jako základního principu. Rodinná konference je relativně neformální; málo strukturované setkání, kde pachatel a jeho širší rodina (a v některých systémech i jeho právní zástupce) potkává svou oběť, její podporovatele a všechny ostatní zainteresované strany a společně diskutují o spáchaném činu a případných adekvátních reakcích. 345 Kruhy vycházejí z kultury severoamerických domorodých komunit (Spojené státy a Kanada). V systému trestní politiky se objevují v osmdesátých letech minulého století v kanadské provincii Yukon jako výraz snahy vybudovat užší vazby mezi oficiálním soudním systémem a komunitami. V roce 1991 soudce yukonského soudu (Yukon Territorial Court) Barry Stuart představil tzv. odsuzující kruhy (sentencing circle) jako způsob sdílení rozhodovacího procesu s komunitou. V kruhu postupně hovoří všichni účastníci o trestném činu, jak na ně působil, co se změnilo apod. Dostávají se tak do popředí hodnoty, životní filozofie atd. Jednání vedou dva facilitátoři, tzv. „opatrovníci kruhu“. Narozdíl od předchozího modelu jsou přizváni nejen rodinní příslušníci, ale i účastníci z komunity. Takto je dosaženo širšího rozsahu a předmětem jednání může být i odpovědnost komunity a její povinnosti.

144

podezřelé ze spáchání činu jinak trestného, ale ještě ne důvodně podezřelé, dát prostor pro osobní vyjádření. Toto právo rovněž zahrnuje možnost nevypovídat. Z toho důvodu by policejní orgán nebo státní zástupce měli již v přípravném řízení požádat dítě o podání vysvětlení a zároveň jej informovat o možnosti nevypovídat a komplexně jej poučit o probíhajícím řízení a možných následcích. V případě, že se přípravné řízení fakticky nekoná, tuto povinnost nemají. Vzhledem k tomu, že jenom soud pro mládež rozhoduje o tom, jestli se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak trestného a ukládá sankci, je právo dítěte být slyšeno před soudem pro mládež velice důležité. Uplatnění tohoto práva má i terapeutický rozměr. Z toho důvodu by mělo být každé dítě, jehož jednání je předmětem řízení před soudem pro mládež, vyslyšeno, resp. soud pro mládež by se měl s ním osobně seznámit a zjistit jeho názor ve věci. A to i za předpokladu, že dítě mladší patnácti let je postižené. Dítěti má být dána možnost rovněž se vyjádřit k možným sankcím a soud pro mládež by měl reflektovat jeho pocity, obavy a názory. Dítě by mělo dostat možnost usměrnit svého právního zástupce, dotazovat se svědků, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k jiným důkazům.

1.3.2. Právo být poučen a informován

Z čl. 40 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte dovozujeme právo dítěte být poučeno okamžitě a přímo o skutečnostech, které se mu vytýkají. „Okamžitě“ znamená od momentu, kdy vyvstane podezření, že se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak trestného. Dítě musí být poučeno v jazyce, kterému rozumí, a způsobem odpovídajícím jeho věku a vyspělosti. Obsahem poučení by měly být zejména jeho práva, procesní postup a hrozící sankce. Dítě by mělo být informováno o skutku, který je mu vytýkán. Poučení a informování dítěte mladšího patnácti let by mělo být přímé, autority by se neměly omezit na písemné sdělení či ponechání poučení a informování na rodičích.

1.3.3. Právo na právní pomoc

Dítě mladší patnácti let by mělo mít právní zastoupení již v přípravném řízení. A to od momentu, kdy vznikne podezření, že se činu jinak trestného dopustilo. Je velikým nedostatkem současné právní úpravy, že mladistvý dosáhne na právní pomoc 145

již ve fázi prověřování, před zahájením trestního stíhání, a dítě mladší patnácti let nikoliv. Právní pomoc by měla být efektivní a bezplatná. Efektivity je možné dosáhnout vyškolením advokátů ve specifickém přístupu k dětem mladším patnácti let.

146

ZÁVĚR Od přijetí zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže a jeho účinnosti uběhlo více než pět let. Rychlé vytvoření fungující soustavy soudů pro mládež, judikatura objasňující problémové instituty a celkové sžití justičních orgánů s touto právní normou je bezpochyby velikým pozitivem. Přitom ještě v roce 2004 Výbor OSN pro práva dítěte s velikým znepokojením konstatoval ve své reakci na pravidelnou zprávu ČR o stavu implementace Úmluvy o právech dítěte, že v podstatě neexistuje systém soudnictví nad mládeží. Navzdory tomuto výraznému pokroku je nutné kriticky hodnotit tímto zákonem vytvořený systém péče o ohroženou mládež, upozorňovat na různé nedostatky a problémy, a to s přesvědčením, že jenom kritická diskuse může vést k dalším pozitivním změnám. Každopádně se domníváme, že i kdyby byl vytvořen jednotný systém péče o ohroženou mládež, zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže by tvořil právní rámec celého systému. V první kapitole definujeme základní pojmy používané v celé práci, vycházíme ze zákonných definic a definic z mezinárodního práva. Po této, můžeme říci, úvodní kapitole následuje stručný popis stavu, vývoje a struktury dětské kriminality v České republice. V této druhé, fenomenologické kapitole dokazujeme, že dětská kriminalita se v posledních osmi letech výrazně snížila, a to na úroveň kterou dosahovala před rokem 1989. Změnu sledujeme i ve struktuře kriminality od roku 2000, zmenšuje se podíl majetkové kriminality a zvyšuje se podíl kriminality násilné. Z hlediska geografického rozložení je patrné, že dětskou kriminalitou jsou nejvíce zatíženy regiony, kde je obecně kriminalita vyšší, jako např. region Ostravy, Mostu. Zajímavé je zjištění, žehlavní město Praha není nijak výrazněji zatíženo majetkovou kriminalitou dětí mladších patnácti let. Třetí kapitola je kapitola teoretická. Pro pochopení nastavení současného českého systému péče o ohroženou mládež bylo nutné analyzovat dostupnou literaturu, popisující různá teoretická východiska soudnictví nad mládeží. Lze vycházet z několika úhlů pohledu, např. z hlediska politické ekonomie. My jsme zvolili přístup reflektující historickou posloupnost jednotlivých systémů, přičemž jsme se zaměřili na principy stojící v pozadí. Od sociálního modelu, který je paternalistický a nerespektuje procesní práva dětí, přes kritiku tohoto modelu v USA a vzniku justičního modelu, posléze justičního modelu s korporativními prvky až po postuláty restorativní justice a právní terapie. V naší práci jsme sociální model podrobili kritice 147

a i českému systému vytýkáme prvky tohoto modelu, např. v případě nerespektování principu proporcionality při ukládání opatření. Justiční model se nám rovněž nezdá nejvhodnější, protože nezohledňuje skutečnost, že děti nejsou vývojově tak vyspělé jako dospělí pachatelé, a proto by reakce na jejich činy měla být kvalitativně jiná. Na český systém soudnictví nad mládeží, resp. dětmi mladšími patnácti let, tak nahlížíme z perspektivy restorativní justice a právní terapie. Čtvrtá kapitola obsahuje přehled mezinárodních dokumentů OSN a Rady Evropy, které se vztahují k soudnictví nad mládeží. Blíže se věnujeme právám dětí v konfliktu se zákonem, zakotvených v Úmluvě o právech dětí, a nejnovějšímu mezinárodnímu soft law. Na Úmluvu a zejména Všeobecné vyjádření výboru OSN pro práva dítěte upozorňujeme i na několika místech v kapitolách věnujících se řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Zejména nacházíme praxi, která není plně v souladu s právy garantovanými Úmluvou o právech dítěte. Pátá a šestá kapitola tvoří jádro naší práce. V kapitole páté se zabýváme hmotněprávními otázkami odpovědnosti dětí mladších patnácti let, znaky činu jinak trestného, znaky skutkové podstaty a otázkou vzájemných vztahů mezi obecnými znaky činu jinak trestného se znaky skutkové podstaty činu jinak trestného. Odpovědnost dětí mladších patnácti let za čin jinak trestný nazýváme jako odpovědnost kvazitrestní, protože je založena na posouzení trestněprávně relevantních prvků. Formulujeme subjektivní a objektivní přičitatelnost, a to s ohledem na rozlišení dvou systémů péče o ohroženou mládež, tak jak předpokládá zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Rozbor řízení ve věcech dětí mladších patnácti let je obsažen v kapitole šesté. Tuto kapitolu začínáme analýzou přípravného řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nevyhýbáme se sporným otázkám, jako např. zadržení, povinnost státního zástupce podat návrh na uložení opatření apod. V některých případech právní úpravu důrazně kritizujeme, např. jako veliký problém vnímáme to, že děti mladší patnácti let nedosáhnou v průběhu prověřování na právní pomoc. V další části šesté kapitoly se věnujeme průběhu řízení před soudem pro mládež, rozboru jednotlivých institutů a analýze rozhodování soudů pro mládež. Neopomíjíme například důležitost komunikace v průběhu jednání před soudem pro mládež. Otázce opatření, jejich ukládání a analýze jednotlivých opatření ukládaných dětem mladším patnácti let v systému soudnictví nad mládeží se věnujeme v samostatné subkapitole. Kromě vymezení kritérií, jak by soudy pro mládež měly postupovat při ukládání opatření, a kritiky judikatury Nejvyššího soudu, která neuznává uplatnění principu 148

proporcionality při rozhodování o opatření, upozorňujeme i na další nedostatky současné právní úpravy, zejména ve vztahu k dohledu probačního úředníka a ochranné výchovy. Tuto kapitolu vhodně doplňujeme o tabulky a grafy. Poslední, sedmá kapitola je věnována právní úpravě de lege ferenda. Obsahem této kapitoly jsou naše závěrečná doporučení, a to k otázce vytvoření jednotného systému péče o ohroženou mládež, k opatřením a procesním právům dětí mladších patnácti let.

149

SEZNAM PRAMENŮ Monografie 1.

Alder, C., Wundersitz, J.: Family Conferencing and Juvenile Justice: The Way Forward or Misplaced Optimism?, Canberra, Australian Institute of Criminology, 1994.

2.

Analýzy současného stavu institucionálního zajištění péče o ohrožené děti. Praha, MPSV, 2008. Analýza je dostupná na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7305/Analyza.pdf

3.

Bala, N., Hornick, J., Snyder, H. (eds): Juvenile justice systems. An international comparison of problems and solutions. Toronto, TEP, 2002.

4.

Bittner, P., Havigerová, J., Janišová, I., Langhansová, H.: Děti z ústavů. Brno, LLP 2007. Dostupné na: http://www.llp.cz/_files/file/deti_z_ustavu.pdf

5.

Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Praha, CODEX Bohemia 1997.

6.

Burdová, E., Novotná, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Komentář, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde 2007.

7.

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl, 7. vydání, Praha, C. H. BECK 2006.

8.

Cavadino, M., Dignan, P.: Penal Systems: A Comparative Approach. London, Sage 2006.

9.

Čič, M.: Ochranná výchova. Bratislava, Obzor 1971.

10. Fenyk, J. (ed.): Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha, Lexis-Nexis 2007. 11. Foucault, M.: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha, Dauphin 2000. 12. Gajdoš, R.: Restorativní justice v České republice. Rigorósní práce. Brno, MU. 13. Gale, F., Nafinne, N., Wundersitz, J. (eds): Juvenile Justice: Debating the Issues. Sydney, Allen and Unwin 1993. 14. Hatala, V.: Zavinenie v českoskolvenskom socialistickom trestnom práve. Bratislava, SAV 1961. 15. Hatala, V.: Právne vedomie a juvenilná kriminalita. Bratislava, VÚDPaP 1975. 16. Hatala, V.: Recidíva a juvenilná kriminalita. Bratislava, VÚDPaP 1977. 17. Hatala, V.: Skupinová kriminalita mládeže – jej príčiny a prevencia. Bratislava, VÚDPaP 1979. 18. Hatala, V.: Násilná kriminalita mládeže. Bratislava, VÚDPaP 1981. 19. Hattenhauer, H.: Evropské dějiny práva. Praha, CH-Beck 1998. 20. Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno, MU 2003. 21. Hodnocení systému péče o ohrožené děti z roku 2007. Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR, 2007. Správa je dostupná na adrese: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/hodnoceni_systemu 3.pdf

150

22. Holas, J., Večerka, K.: Základní rysy delikvence mladistvých v ČR. Kriminalistika, 2007, č. 3. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2007/03/holas.pdf 23. Chappel, D., Wilson, P. (eds): The Australian Criminal Justice System: The Mid 1990s. Sydney, Butterworths 1994. 24. Jensen, E., L., Jepsen, J.: Juvenile Law Violators, Human Rights, and the Development of New Juvenile Justice Systems. Portland, Hart publishing 2006. 25. Jelínek, J., Melicharová, D.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha, Linde 2004. 26. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Praha, Linde 2007. 27. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3 přepracované vydání, Praha, Linde 2008. 28. Jelínek, J., a kol. : Trestní zákoník a trestní řád. 1 vydání, Praha, Leges, 2009. 29. Junger-Tas, J., Dünkel, F.: Reforming Juvenile Justice. Dordrecht, Springer 2009. 30. Kaiser, G.: Kriminologie. Praha, C.H.Beck 1994, s. 196. 31. Kallab, J.: Trestní právo hmotné. Praha, Melantrich 1935. 32. Karabec, Z.: Koncept restorativní justice. Restorativní justice: Sborník příspěvků a dokumentů. Praha, IKSP 2003. 33. Keller, J.: Nedomyšlená společnost. 3. vydání. Brno, Doplněk 1998. 34. Knafla, L., A. (ed.): Crime, Gender, and Sexuality in: Criminal Prosecutions. Criminal Justice History, Volume 17. Westport: Greenwood Press. 35. Knapp, V.: Teorie práva. Praha, CH-Beck 1995. 36. Knapp, V.: Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy), Praha, C. H. Beck 1996. 37. Komenda, A.: Sociální deviace. Historická východiska a základní teoretické přístupy. Olomouc 1999. 38. Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného v České republice, Brno, Masarykova univerzita 2000. 39. Kratochvíl, V., a kol.: Trestní právo hmotné. Brno, MU, 2006. 40. Kratochvíl, V. a kol. : Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009. 41. Kučera, J.: Trestněprávní aspekty násilné kriminality. Brno, MU, disertační práce. 42. Kudláček, M.: Řízení ve věci činu jinak trestného u osoby mladší 15 let a efektivita ukládaných výchovných opatření ve vztahu k účelu zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Bakalářská práce. MU, 2008. 43. Kuchta, J. a kol.: Kriminologie I. Část. Brno, MU 1993. 44. Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C.H.BECK 2005, s. 282;

151

45. Labáth, V. a kol.: Riziková mládež. Praha, Slon 2001. 46. Lipton, D., Martinson, R., Wilks, J.: The Effectivness of Correctional Intervention: A Survey of Treatment Evaluation Studies. New York, Praeger 1975. 47. Lortie, S., Polanski, M., Sotolář, A., Válková, H. : Soudnictví pro mládistvé. Praha, Příručky MSp, 2000. 48. Mandák, V.: Zajištění osoby obviněného v československém trestním řízení. Praha, Orbis 1976. 49. Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B.: Psychologie a výslechová praxe. Praha, Orbis 1968. 50. Matoušek, O., Kroftová, A.: Mládež a delikvence. 2. vydání.Praha, Portál, 2003. 51. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání, Praha, C.H. Beck 2007. 52. Národní systém týmů pro řešení kriminality mládeže. Dostupný na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/priloha4.pdf 53. Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011. Praha, MPSV, 2009. Akční plán je dostupný na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7440/NAP.pdf 54. Netík a kol.: Aktuální otázky boje s kriminalitou mládeže a souvisejícími negativními jevy III. Mladistvý pachatel násilné trestné činnosti (K problematice deviantní životni cesty). Praha, VUK GP 1987. 55. Netík, K.: Kriminální agresor. Praha: Bulletin studijního a výzkumného odděleni ředitelství správy SNV ČR 1991. 56. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání, Praha, Codex 1997. 57. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, ASPI 2007. 58. Novotný, O., Zapletal, J.: Kriminologie. 3. vydání, Praha, ASPI 2009. 59. Ondrejkovič, P. a kol. : Sociálna patológia. Bratislava, Veda, 2009. 60. Platt, A.: The Child Savers: The Invention of Delinquency. Chicago, University of Chicago Press 1969. 61. Prušák, J.: O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání dle práva francouzského, německého a rakouského. Praha, Tiskem a nákladem J. Otty 1899. 62. Ráliš, A.: Studie o příčetnosti. Bratislava, Nákladem PF UK v Bratislavě 1931. 63. Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha, C.H.Beck 2004. 64. Roche, D.: Accountability in restorative justice. Clarendon Studies in Criminology, Oxford University Press 2004. 65. Sechrest, L., B., White, S., O. Brown, E., D. (eds).: The Rehabilitation of criminal Offenders. Washington DC, National Academy of Science 1979. 66. Schubert, L.: Problémy s kriminalitou mládeže. Bratislava, SAV 1967.

152

67. Siegel, L., J., Senna, J.: Juvenile Delinquency. Theory, Practice and Law. 7th edition. Taunton: Wadsworth. 68. Solnař, V.: Trestní právo hmotné, část obecná. Praha, Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních 1947. 69. Solnař, V.: Systém československého trestního práva. Tresty a ochranné opatření. Praha, Academia 1979. 70. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha,ORAC 2004. 71. Suchy, O., Švancar, Z.: Mládež a kriminalita. Praha, Melantrich 1972. 72. Šámal, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha, CODEX 1999. 73. Šámal, P. a kol.: Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha, C.H. Beck 2003. 74. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, Praha, C.H. Beck 2004. 75. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I.díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2004. 76. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání., Praha, C. H. Beck 2007. 77. Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Praha, MPSV, 2009. Práce je dostupná na adrese: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7308/Transformace.pdf 78. Vágnerová, M.: Vývojová psychologie I. Dětství a dospívaní. Praha, Karolinum 2005. 79. Večerka, K. a kol.: Sociálně patologické jevy u dětí. Praha, IKSP 2000. 80. Večerka, K., Holas, J., Štěchová, M.: Problémové děti ve školských výchovných zařízeních. Praha, MUTA BENE 2001. 81. Večerka, K. a kol.: Mladiství pachatelé na prahu tisíciletí. Praha, IKSP 2004. 82. Věřejný ochránce práv: Zpráva z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova ze dne 7.3. 2007. Zpráva je dostupná na adrese: http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/ochrana.php&doc=599 83. Vybíral, B.: Pojem a význam objektu trestného činu v československém socialistickém trestním právu. Rozpravy ČSAV 1956. 84. Winick, B., J., Wexler, D., B. (ed.): Judging in a Therapeutic Key. Carolina Academic Press 2003 85. Winterová a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Praha, Linde 2008. 86. Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný život. Praha: Poradna pro občanství, občanská a lidská práv, 2006. Publikace je dostupná na adrese: http://www.poradna-prava.cz/publikace.htm 87. Závazná metodika systému včasné intervence a týmů pro mládež pro rok 2007. Dostupný na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016/priloha3.pdf

153

88. Zmeškalová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Rigorózní práce. Brno, MU 2009. 89. Zoubková, I.: Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2002. 90. Zpráva o vývoji práv dětí v CR v letech 2003-2005. Brno: Liga lidských práv, 2006. Zpráva je dostupná na adrese: http://www.llp.cz/cz/publikace/manualy-a-studie 91. Žatecká, E. Postavení a úkoly Probační a mediační služby, Ostrava: Key Publishing, 2007.

Články 1.

Barnett, R., E. Restitution: A New Paradigm of Criminal Justice. Ethics, 1977, Vol. 87, No. 4, s. 279-301.

2.

Braithwaite, J.: Restorative Justice and Therapeutic Jurisprudence, Crim. L. Bull., 38(2), 2002, s. 244 – 262.

3.

Braithwaite, J.: Restorative Justice: Assessing Optimistic and Pessimistic Accounts. Crime and Justice, Vol. 25, 1999, s. 1-2.

4.

Císařová, D., Fenyk, J.: Společenská nebezpečnost a materiální protiprávnost jako dvě formy vyjádření jediného materiálního znaku trestní odpovědnosti. Trestní právo. 2003, č. 9, s. 14 – 20.

5.

Císařová, D., Fenyk, J.: Společenská nebezpečnost a materiální protiprávnost jako dvě formy vyjádření jediného materiálního znaku trestní odpovědnosti. Trestní právo. 2003, č. 10, s. 9 – 17.

6.

Fenyk, J.: Několik úvah o právní povaze odstoupení od trestního stíhání podle § 70 zákona č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství, 2004, č. 2-3., s. 2-10.

7.

Fried, C., S., Reppucci, N., D.: Criminal Decision Making: The Development of Adolescent Judgment, Criminal Responsibility and Culpability. Law and Human Behavior, Vol. 25, č. 1, 2001, s. 45 - 61.

8.

Gould K.,K., Perlin, M.,L.: Therapeutic jurisprudence and clinical teaching. Seattle University Law Review, Fall 2000.

9.

Hrušáková, M., Válková, H.: K pojmu opatrovník podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2004, č. 2, s. 61-62.

10. Hrušáková, M., Žatecká, E.: Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2005, č. 4. 11. Hrušáková, M.: Ochrana soukromí mladistvých a dětí v řízení dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a publikace obrazových snímků. Trestněprávní revue, 2006, č. 6, s. 170-173. 12. Jelínek, J.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, č. 4. Dostupné na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_04/jelinek.html převzato dne 19.10. 2008 13. Jelínek, J.: K trestní odpovědnosti mladistvých (Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Kriminalistika, 2005, č. 2. Práce je dostupná na adrese: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/02/jelinek.html převzato dne 18.11.2008. 14. Jelínek, J.: Zásada rychlosti trestního řízení – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 2008, č. 4. Práce je dostupná na adrese: www.mvcr.cz/soubor/2008-04-jelinek-rychlost.aspx převzato dne 15.3. 2009.

154

15. Kelsen, H.: Causality and Imputation. Ethics, Vol. 61, No. 1, 1950. 16. Kopal, J.: Mezinárodní ochrana lidské důstojnosti. O vzniku a povaze institucí zabraňujících mučení a ponížujícímu zacházení. Dostupné na adrese: http://www.eps.cz/via/index.php?cat=2003-5&art=2003.5.01 17. Kristková, V.: Neslušná ústavní výchova. Via iuris. Bulletin pro právo ve veřejném zájmu on line. 2006. Dostupné z www.viaiuris.cz 18. Langhansová, H.: Spravedlivější spravedlnost aneb jak by vypadala trestní justice v ideálním světě? Publikováno na serveru www.viaiuris.cz dne 20.6. 2008. Dostupné na adrese: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=223. 19. Matiaško, M.: K otázce věkové hranice trestní odpovědnosti. Realita a Mystifikace. Trestněprávní revue, 2008, č. 7, s. 214-221. 20. Matiaško, M.: Kriminalita detí v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva: Otázka sankcií. Sborník z konference Míľnika práva v stredoeurópskom priestore 2009. V tisku. 21. Muncie, J.: Repenalisation and Rights: Explorations in Comparative Youth Criminology. The Howard Journal of Criminal Justice, č. 45 (1), 2006. 22. Novotný, O.: Právní stát a trestní právo, Právo a zákonnost 1/1991, s. 14 – 26. 23. O’Connor, I.: Models of juvenile justice. Příspěvek přednesený na konferenci Juvenile Crime and Juvenile Justice, Towards 2000 and Beyond, Adelaide, 1997. 24. Pratt, J.: Corporatism: The third model of juvenile justice. British Journal of Criminology, Vol. 29, č. 3, 1989, s. 236-254. 25. Repík, B.: K niektorým problémom trestných sankcií pri rekodifikácii trestného práva hmotného. Právo a zákonnosť, 1991, č. 2. . 26. Říha, J.: Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (zejména ke vztahu § 5 odst. 1, 2 ZSM a § 12 TrZ). Trestněprávní revue, č. 10., 2006, s. 293-299. 27. Scott, E., Grisso, T.: The evolution of adolescence: A developmental perspective on juvenile justice reform. The Journal of Criminal Law and Criminology, Vol. 88, č. 1, 1997, s. 137-189. 28. Sezemský, J.: Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Dostupný na adrese: http://www.mpsv.cz/cs/6308 29. Sotolář, A.: Ochrana soukromí mladistvých a dětí mladších patnácti let v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže – 1. část. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 237-244. 30. Sotolář, A: K probačnímu dohledu nad mladistvými a dětmi mladšími patnácti let, Trestněprávní revue, 2004, č. 12, s. 356-357. 31. Sotolář, A.: Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní Revue, 2006, č. 7, s. 189-199. 32. Sotolář, A., Augustinová, P.: K trestní odpovědnosti mladistvých a k možnostem reakce na činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými mladistvými. Trestněprávní revue, 2007, č. 7, s. 196-201. 33. Sotolář, A.: Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 341-352.

155

34. Sotolář, A.: Výkon rozhodnutí ve věcech trestně neodpovědných dětí podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2008, č. 7, s. 203-208. 35. Šabata, K.: Státní zastupitelství a opatření vůči dětem mladším patnácti let. Statní zastupitelství, 2005, č. 7-8, s. 17-21. 36. Šabata, K., Zezulová, J.: Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let – vybrané otázky. Státní zastupitelství, 2009, č. 2, s. 13 – 21. 37. Šabata, K., Zezulová, J.: Průběh řízení před soudem pro mládež - v otázkách a v odpovědích. Státní zastupitelství, 2009, č. 3, str. 17 – 28. 38. Šámal, P.: K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 47-52. 39. Šámal, P.: K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 129-136. 40. Ščerba, F.: Sankcionování mladistvých, Kriminalistika, 2005, č. 2. Práce je dostupná na adrese: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2005/02/scerba.html převzato dne 6.5. 2009 41. The law reform commission of Hong Kong report on the age of criminal responsibility in Hong Kong, Annex II. - http://www.hklii.org/hk/other/hklrc/reports/2000/05/ 42. Therapeutic Jurisprudence: An Overview. http://www.law.arizona.edu/depts/upr-intj/ Převzato dne 22.7. 2008. 43. Thomová, J.: K možnostem reakce na kriminalitu dětí mladších 15 let z hlediska současné a budoucí právní úpravy. Právní rozhledy, 2001, č. 7, s. 315-322. 44. Válková, H.: Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy, 1997, s. 289 – 294. 45. Válková, H.: K postavení státního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Trestněprávní revue, 2004, č. 1, s. 26-27. 46. Válková, H., Sotolář, A.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2004, č. 7, s. 197-203. 47. Válková, H.: K zařazení dítěte mladšího 15 let do výchovného programu podle § 93 odst. 1 ZSM, Trestněprávní revue, 2005, č. 7, s. 188-189. 48. Válková, H.: Ochrana soukromí a osobnosti mladistvého versus právo na informace, svoboda projevu a zásada veřejnosti. Trestněprávní revue, 2006, č. 4, s. 97-102. 49. Válková, H., Hulmáková, J.: (Ne)Odpovědnost mladistvého podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže de lege lata i de lege ferenda. Státní zastupitelství, 2007, č. 5, s. 39-45. 50. Weijers, I.: Requirements for Communication in the Courtroom: A Comparative Perspective on the Youth Court in England/Wales and The Netherlands. Youth Justice. The Journal of the National Association for Youth Justice 4, 1, s. 22-31. 51. Wexler, D., B.: Putting Mental Health into Mental Health Law: Therapeutic Jurisprudence. Law & Hum.Behav., 1992, vol. 16, s. 27–38. 52. Winick, B. J.: Therapeutic Jurisprudence and the Treatment of People with Mental Illness in Eastern Europe: Construing International Human Rights Law, N.Y.L. Sch. J. Int’l and Comp. L., 2002, vol. 21, s. 537-572.

156

53. Wright, W., F., Dixon, M., C.: Community treatment of juvenile delinquency: A review of evaluation studies. Journal of Research in Crime and Delinquency. 1977, č. 19, s. 35-67. 54. Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, II. část. Státní zastupitelství, 2005, č. 9., s. 13-20. 55. Zezulová, J.: K pobytu dětí s uloženou ochrannou výchovou mimo školní zařízení pro výkon ochranné výchovy. Státní zastupitelství, 2006, č. 5., s. 56. Zezulová, J.: Judikatura Nejvyššího soudu k řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Státní zastupitelství, 2007, č. 5, s. 33-38.

Právní normy a metodické předpisy Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod Ustavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku Vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Instrukce Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5. 4. 2007, č.j. 142/2007ODS-Org Metodický pokyn MŠMT upřesňující podmínky činnosti středisek výchovné péče. 2007. Dostupné na adrese: http://www.msmt.cz/dokumenty/metodicky-pokyn-upresnujici-podminky-cinnosti-stredisek-vychovnepece

157

Příkaz ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 21/2007 k činnosti středisek výchovné péče Dokument MŠMT č.j. 14 744/2007-24 Vyhláška MŠMT č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních Důvodová zpráva k zák. č. 218/2003 Sb. Důvodová zpráva k zák. č. 41/2009 Sb. Pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně o trestním řízení ve věcech mládeže č. 3/2007 Pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně o trestním řízení ve věcech mládeže č. 11/2003

Dokumenty mezinárodního práva Ženevská deklarace práv dítěte přijatá SN dne 26. 8. 1924 v Ženevě Deklarace práv dítěte, usnesení č. DEO1/59 Valného shromáždění OSN Mezinárodní pakt o občanských a politických právech - 120/1976 Sb., vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 Úmluva o právech dítěte - sdělení FMZV č. 104/1991 Sb. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – sdělení FMZV č. 209/1992 Sb. Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží (tzv. Pekingská pravidla, rezoluce OSN 40/33 z 29. listopadu 1985) [United Nations Standard Minimum Rules for the Administration of Juvenile Justice (the ‘Beijing Rules’)]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/h_comp48.htm Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže (tzv. Rijádská pravidla, rezoluce OSN 45/112 ze dne 14. prosince 1990) [United Nations Guidelines on the Prevention of Delinquency (the ‘Riyadh Guidelines’)]. Směrnice je dostupná na adrese: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/h_comp47.htm Pravidla OSN k ochraně nezletilých zbavených osobní svobody (VIII. Kongres OSN, Havana, rezoluce OSN 45/113 ze dne 14. prosince.1990) [United Nations Rules for the Protection of Juveniles Deprived of their Liberty (The Havana Rules)]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www2.ohchr.org/english/law/res45_113.htm Standardní minimální pravidla OSN pro nevazební opatření (tzv. Tokijská pravidla, rezoluce OSN 45/110 ze dne 14. prosince 1990) [United Nations Standard Minimum Rules for Non-custodial Measures (The Tokyo Rules)]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www2.ohchr.org/english/law/tokyorules.htm Pravidla pro jednání s dětmi v systému soudnictví mládeže, rezoluce ECOSOC č. 1997/30 ze dne 31. července 1997 [Guidelines for Action on Children in the Criminal Justice System]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www2.ohchr.org/english/law/system.htm Základní pravidla pro používání programů restorativní justice v trestních věcech, rezoluce ECOSOC č. 2000/14 ]Basic principles on the use of restorative justice programmes in criminal matters]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www.pficjr.org/programs/un/canadaItaly

158

Pravidla soudnictví ve věcech dětských obětí a svědků zločinů, rezoluce ECOSOC č. 2005/20 ze dne 22. července 2005 [Guidelines on Justice in Matters Involving Child Victims and Witnesses of Crimes]. Pravidla jsou dostupná na adrese: http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_cooperation/fight_against_sexual_exploitation_of_children/4_international_instruments/ECOSOC_RESO LUTION_2005-20.pdf Všeobecné vyjádření Výboru OSN pro práva dítěte č. 10 o právech dětí v soudnictví ve věcech mládeže. 44. zasedání Výboru pro práva dítěte v dnech 15.1. – 2.2. 2007 [Committee on the Rights of the Child. General Comment No. 10 (2007) Children’s rights in juvenile justice]. Vyjádření je dostupné na adrese: http://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/comments.htm Rezoluce Rady Evropy č. R (66) 25, o krátkodobém zacházení s mladistvými pachateli do 21 let věku [Resolution (66) 25 on the short-term treatment of young offenders of less than 21 years]. Doporučení Rady Evropy č. R (85)11, o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R(85) 11 to the Member States on the position of the victim in the framework of criminal law and procedure]. Doporučení je dostupné na adrese: http://polis.osce.org/library/details?doc_id=2669&_ru=%2Flibrary%2Fdetails.php%3Fdoc_id%3D265 8 Doporučení Rady Evropy č. R (87) 18, o zjednodušení trestního soudnictví [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (87) 18 concerning the simplification of criminal justice]. Doporučení je dostupné na adrese: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage =608011&SecMode=1&DocId=694270&Usage=2 Doporučení Rady Evropy č. R (87) 20, ke společenské reakci na kriminalitu mládeže [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (87) 20. On social reactions to juvenile delinquency]. Doporučení je dostupné na adrese: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage =608029&SecMode=1&DocId=694290&Usage=2 Doporučení Rady Evropy č. R č(87) 21, o pomoci obětem a prevenci viktimizace [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (87) 21 on assistance to victims and prevention of victimization]. Doporučení je dostupné na adrese: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage =608023&SecMode=1&DocId=694280&Usage=2 Doporučení Rady Evropy č. R (88) 6, ke společenské reakci na kriminalitu mládeže z řad mladých lidí pocházejících z přistěhovaleckých rodin [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (88) 6 on social reactions to juvenile delinquency among young people coming from migrant families]. Doporučení je dostupné na adrese: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage =608962&SecMode=1&DocId=696974&Usage=2 Doporučení Rady Evropy č. R (92) 16, o Evropských pravidlech o veřejných sankcích a nápravných opatřeních [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (92) 16 on the european rules on community sanctions and measures]. Doporučení je dostupné na adrese: http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_cooperation/prisons_and_alternatives/legal_instruments/Rec.R(92)16.asp Doporučení Rady Evropy č. R (95) 12, o řízení trestního soudnictví [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (95) 12 on the management of criminal justice]. Doporučení je dostupné na adrese: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage =536554&SecMode=1&DocId=527282&Usage=2

159

Doporučení Rady Evropy č. R (98) 1 o rodinné mediaci [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation No. R (98) 1 on family mediation]. Doporučení je dostupné na adrese: http://www.tm.lt/dok/MK_rekomendacija_del_seimos_mediacijos.pdf Doporučení Rady Evropy č. R (99) 19 o mediaci v trestních věcech. Pracovní český překlad je dostupný na adrese: http://www.radaevropy.cz/index2.php?option=com_docman&task=doc_view&gid=141&Itemid=97 Doporučení Rady Evropy č. (2008) 11 o Evropských pravidlech při ukládání sankcí nebo opatření pachatelům z řad mládeže [Council of Europe Committee of Ministers Recommendation CM/Rec(2008)11 on the European Rules for juvenile offenders subject to sanctions and measures]. Doporučení je dostupné na adrese: http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_co-operation/prisons_and_alternatives/Rec(2008)11E.pdf

Elektronické zdroje www.mvcr.cz www.mpsv.cz www.msmt.cz www.justice.cz www.ochrance.cz www.pmscr.cz www.nsoud.cz www.concourt.cz www.coe.int www.ohchr.org

Judikatura Česká republika: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 4 Rodo 17/2004, publikované pod č. 13/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 4 Rodo 19/2004, publikované ve sbírce ORAC – rozhodnutí českých soudů ve věcech trestních, Lexis Nexis CZ Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004, publikované pod č. 33/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. Ntm 1/2005, publikované v Trestněprávní revue pod č. 7/2005, č. 7/2005 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 12 Rodo 7/2005, publikované pod č. 28/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2006 Usnesení Vrchního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 14/2005, publikované pod č. 16/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikovaný pod č. 22/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9 – 10- 1979 Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 39/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1999 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci sp. zn 8 Td 24/2004

160

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004 ve věci sp. zn. 8 Td 60/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 8 Td 62/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 69/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 1/2005 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. 8 Td 13/2005 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 ve věci sp. zn. 8 Td 22/2005 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, publikované pod č. 16/2005 – T 803 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006, publikované pod č. 3/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1628/2005, publikované pod č. 16/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, publikované pod č. 19/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1262/2006, publikované pod č. 52/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutím stanovisek č. 9/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 882/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod. č. T 1029/2007, svazek 39 Usnesení Nejvyšší soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1158/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, schválené na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. 11. 2008 pro publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 516/2008, schválené na poradě trestního kolegia NS dne 26. 11. 2008 pro publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/04, publikovaný pod č. 205/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 39 Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 806/08 Evropský soud pro lidská práva:

Bouamar proti Belgii, stížnost č. 9106/80, rozhodnutí ze dne 29.2. 1988. T. proti Spojenému království, stížnost č. 24724/94, rozhodnutí ze dne 16.12. 1999. V. proti Spojenému království, stížnost č. 24888/94, rozhodnutí ze dne 16.12. 1999. D.G. proti Irsku, stížnost č. 39474/98, rozhodnutí ze dne 16.2. 2002. Kearns v. Francii, stížnost č. 35991/04, rozhodnutí ze dne 10.1. 2008 Winterwerp proti Nizozemí, stížnost č. 6301/73, rozhodnutí ze dne 24.10. 1979

161

Nejvyšší soud USA:

Kent v. United States, 383 U.S. 541 (1966) In re Gault 387 U.S. 1 (1967) In Re Winship (1970) McKiever v. Pennsylvania (1971) Breed v. Jones (1975)

162

SUMMARRY Juvenile justice – the procedural aspects The Juvenile Justice Act No. 218/2003 came into force on 1. January 2004. This act newly address the questions of responsibility of juveniles and the proceedings againt the juveniles offenders. Up today it was five times amended. Our thesis “Juvenile Justice – the procedural aspects” is focusing mainly on the questions of proceeding against the offenders under the age of criminal responsibility. We consider this issue as very complex phenomenon. We decided so far to address it from the perspective of criminological aspects, the theories of juvenile justice models and substantial problem of criminal act conducted by person under the age of criminal responsibility. We reflect the new criminal code No. 40/2009. The thesis is divided into the six chapters, each chapter is further dividend into some subchapters according to the logica succession of adressed problems. The aim of the work is to analyse procedural aspects of specific proceeding against the children under the age of criminal responsibility within the juvenile justice system, to identify problematic aspects from the restorative justice and therapeutic jurisprudence perspective reflecting the aim of the act and finally formulation of our own suggestions. To fullfil this aim we analyse the legal provisions, with respect of the juvenile court's case law and recommendations of the international bodies. In first chapter we define basic notions of our work. These definitions came out of the Juvenile Justice Act, respectively international law or other relevant sources. There is a huge criminological research going on about the juvenile crime which leads to the new theoretical concepts. These concepts often resulted in different legal changes so we decided to include chapter about the state, structure and development of juvenile crime. In third chapter we address the theoretical basis of juvenile justice. During the centuries children were considered as small adults and the penal law considered them the same way. Delinquency as a broad concept of antisocial way of life is related to kids who steal, fight or robber but also young vagrants and beggars. The social model of juvenile justice is based on this broad presumption that delinquent children need proper treatment and education. In sixties and seventies of 20th century this concept faced huge criticism and new model of juvenile justice was established – the Justice model.

163

The fourth chapter brings the overview and basic analysis of current international legal instrument related to the juvenilie justice. In fifth chapter we focused on question of responsibility of children under the age of criminal responsibility. The new system of responsibility for delinquent (criminal) behavior is based on quasicriminal responsibility of children is problematic, because it challenges the conception of absolute criminal irresponsibility of children under the certain age. The main chapter is the sixt chapter. We divided this chapter on three subchapters where we adress procedura aspects of proceeding against the children under the age of criminal responsibility. First we deal with the preliminary stage of this proceeding, which is typical phase of criminal procedure. In this subchapter we address questions like restriction of freedom, problems of evidences, the role of state prosecutor, legal aid and others. Next subchapter deals with special proceeding against children under the age of criminal responsibility. This proceeding is special. We focus on this proceding from the perspective of its therapeutic potential, we address possibilites for mediation after the iniciation of the proceeding, the principles of communication before the court and other. The third subchapter deals with the question of sanctions. We analyse legal provisions and the decion making processs of the juvenile courts. We reflect the imperfections we have found and closely analyse actual measures, their legal and criminological aspects and practical problems. The important parts of this subchapter are graphs and tables. In last, the seventh chapter we formulate our own recommendations de lege ferenda which are based on the analysis done in other parts of the thesis. We mainly recommend creating one system of treatment and care for all delinquent children and then we address some recommendations in relation to the measures and problems of imposing the measures.

164