Soudní kontrola veřejné správy, úloha správního a ústavního soudnictví v systému kontroly veřejné správy

Masarykova univerzita v Brně Právnická fakulta Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva Studijní obor: Veřejná správa

Soudní kontrola veřejné správy, úloha správního a ústavního soudnictví v systému kontroly veřejné správy Judical security of public administration, a role of administrative and constitutional in the system of public administration security

bakalářská práce

Vedoucí práce: JUDr. Stanislav Sedláček, Ph. D. Brno, duben 2007

Autor: Ing. Alena Rabasová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Soudní kontrola veřejné správy, úloha správního a ústavního soudnictví v systému kontroly veřejné správy vypracovala samostatně pod vedením JUDr. Stanislava Sedláčka, Ph. D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje.

V Brně dne 10. dubna 2007 vlastnoruční podpis autora

3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Stanislavu Sedláčkovi, Ph. D. připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

4

za cenné

OBSAH OBSAH ......................................................................................................................................5 ÚVOD.........................................................................................................................................6 1. ZÁKLADNÍ POJMY TÝKAJÍCÍ SE KONTROLY VEŘEJNÉ SPRÁVY ....................8 1.1 VEŘEJNÁ SPRÁVA ...............................................................................................................8 1.2 ZÁRUKY ZÁKONNOSTI ........................................................................................................8 1.3 KONTROLA VEŘEJNÉ SPRÁVY .............................................................................................9 1.4 SOUDNÍ KONTROLA VEŘEJNÉ SPRÁVY ...............................................................................10 1.5 SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ .......................................................................................................11 1.6 NĚKTERÉ VÝZNAMNÉ INSTITUTY V OBLASTI SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ..............................11 1.7 ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ .......................................................................................................12 2. VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY ................13 2.1 VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY DO ROKU 1989 .................13 2.2 VÝVOJ PO ROCE 1989 A REFORMA SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ .............................................15 2.3 DŮVODY K PŘIJETÍ NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ .................................17 2.4 NOVÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ ..............................................................19 3. SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ ..................................................................................................21 3.1 ZÁKON Č. 150/2002 SB., SOUDNÍ ŘÁD SPRÁVNÍ – FORMÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ .......................21 3.2 DRUHY ŽALOB VE SPRÁVNÍM SOUDNICTVÍ ........................................................................22 3.3 OPRAVNÉ PROSTŘEDKY VE SPRÁVNÍM SOUDNICTVÍ ..........................................................25 3.4 ÚPRAVA ORGANIZACE SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ ...............................................................25 3.5 NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD ČR ............................................................................................27 3.6 PÁTÁ ČÁST OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU ......................................................................29 4. ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ..................................................................................................32 4.1 ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ A KONTROLA VEŘEJNÉ SPRÁVY......................................................32 4.2 ÚSTAVNÍ SOUD ČR ...........................................................................................................34 ZÁVĚR ....................................................................................................................................35 CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ ...................................................................................................37 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ .........................................................39

5

ÚVOD Tato bakalářská práce bude věnována správnímu soudnictví v České republice, jeho vývoji a především reformě správního soudnictví, která byla zakončena přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Přijetím tohoto zákona účinného od 1.1. 2003 byla upravena institucionální a obsahová stránka správního soudnictví a byly odstraněny nedostatky, které obsahovala předchozí úprava správního soudnictví obsažená v části páté občanského soudního řádu. Správní soudnictví má významné postavení v systému záruk zákonnosti ve veřejné správě, jelikož soudní kontrola veřejné správy je důležitá nejen pro jednotlivce, ale především pro fungování celého systému veřejné správy. Správní soudnictví zajišťuje díky svým pravomocem ochranu subjektivních práv fyzických a právnických osob proti nezákonnému zásahu veřejné moci. Je tak nezbytnou součástí demokratického systému a právního státu. Zároveň správní soudnictví působí jako sjednocovatel výkladu právních norem a nařízení v oblasti veřejné správy, což je důležitý moment pro fungování systému veřejné správy a řešení neshod v jednání orgánů veřejné správy. Toto téma jsem si zvolila ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že mě zaujala nová právní úprava správního soudnictví již během studia, a druhým důvodem bylo, že mě jako občana zajímá, do jaké míry a v jakých případech se mohu bránit proti konání orgánů veřejné správy a jak je zajištěna kontrola veřejné správy. Cílem této bakalářské práce je analýza současného stavu správního soudnictví v České republice a posouzení otázky, zda je tato právní úprava soudní kontroly veřejné správy dostačující a poskytuje dostatečnou ochranu subjektivních práv před jednáním orgánů veřejné správy. Bakalářská práce je rozdělena do čtyř částí. V první části jsou definovány základní pojmy z oblasti správního soudnictví a kontroly veřejné správy. Ve druhé části jsem se pokusila nastínit složitý vývoj správního a ústavního soudnictví na území České republiky. Třetí kapitola je věnována správnímu a ústavnímu soudnictví v České republice. Jsou zde popsány Nejvyšší správní soud ČR a Ústavní soud ČR. Tyto dvěi instituce zajišťují vrcholnou kontrolu veřejné správy a umožňují sjednocení výkladu zásadních otázek v oblasti veřejné správy a práva a zajišťují jednotnou aplikaci právních norem orgány veřejné správy. 6

Čtvrtá část je zaměřena na především na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní a na pátou část Občanského soudního řádu. V závěru této práce jsem si dovolila krátké zamyšlení nad nedostatky, které podle mého mínění stále v oblasti soudní kontroly veřejné správy přetrvávají a měly by být odstraněny.

7

1. ZÁKLADNÍ POJMY TÝKAJÍCÍ SE KONTROLY VEŘEJNÉ SPRÁVY V této části práce budou vysvětleny nejen základní pojmy, které se týkají správního soudnictví, ale také pojmy týkající se kontroly veřejné správy. Dále je také potřeba vysvětlit základní pojmy, bez kterých by se následující kapitoly mohly zdát nesrozumitelné nebo z části nepochopitelné.

1.1 Veřejná správa Hned na začátku je potřeba definovat pojem veřejná správa. Veřejnou správu lze vidět jako činnost, jejímž nositelem je stát, a která spočívá v plnění veřejných úkolů. Výkon veřejné správy zabezpečují orgány veřejné správy formou podzákonné a nařizovací činnosti těchto orgánů. Veřejná správa je vykonávána na základě zákonů a určená k jejich provedení. Veřejná správa představuje soustavu institucí a řídících a výkonných činností, které vyplývají z objektivní potřeby uspořádané společnosti, která je člověku dána jeho potřebou žít ve společenství druhých lidí.1 Veřejná správa je činnost výkonná, podzákonná a nařizovací a musí být v každém státě vykonávána v mezích platných zákonů, protože zabezpečuje provádění těchto zákonů. Je tedy důležité, aby při výkonu veřejné správy byla zachovávána zákonnost jako předpoklad právní jistoty všech subjektů v právním státu.

1.2 Záruky zákonnosti Mezi nejvýznamnější záruky zákonnosti veřejné správy lze zařadit2: • kontrolu veřejné správy – jedná se jak o kontrolu ze strany jiných subjektů, tak kontrola státní správy jako součást jejího působení, • ochranu před nezákonnými právními

předpisy a vadnými individuálními

správními akty – je dána především institutem opravných prostředků či žaloby ve správním soudnictví na zrušení či vyslovení nicotnosti správního aktu, • uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností,

1

Jaroslav Rektořík, Jan Šelešovský a kolektiv: Kontrolní systém veřejné správy a veřejného sektoru, 1. vydání, Ekopress, Praha 2003, str. 12 2 JUDr. Kateřina Frumarová, Ph.D.: Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu, Linde, Praha 2005, str. 21

8

• přímé donucení ke splnění právní povinnosti – jedná se zpravidla o bezprostřední zákroky orgánů veřejné správy a dále o úkony spojené s výkonem správních rozhodnutí, • právo na přístup k informacím – zaručuje přístup veřejnosti k informacím o činnosti veřejné správy, čímž dochází také ke kontrole veřejné správy, • petice a stížnosti – jedná se o kontrolu veřejné správy realizovanou zapojením veřejnosti, • trestní odpovědnost úředníků a pracovníků ve veřejné správě – jedná se o zábranu proti případnému zneužívání moci úředníky a pracovníky veřejné správy, • Veřejný ochránce práv – nástroj ochrany subjektivních práv a zájmů fyzických a právnických osob před nezákonnými zásahy do těchto práv a zájmů, • Ochrana před nezákonnou nečinností veřejné správy – ochrana před nečinností, která je způsobena nejen konáním v rozporu se zákonem, ale také nečinností veřejné správy v případech, kdy má povinnost jednat.

1.3 Kontrola veřejné správy Při popisu systému kontroly veřejné správy lze rozlišit kontrolu správní a vnější. Správní kontrola je zaměřena na činnost správních orgánů ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti a kontrolu uvnitř těchto orgánů. Vnější kontrolou se rozumí kontrola orgánů veřejné správy a jejich činnosti. Do této kontroly patří3: • kontrola vykonávaná zákonodárným, zastupitelskými orgány, • kontrola vykonávaná Nejvyšším kontrolním úřadem, • kontrola vykonávaná správními orgány, • kontrola vykonávaná na základě podání občanů, • kontrola vykonávaná ve spojení s institutem ombudsmana, • kontrola vykonávaná soudy. Veřejná správa je charakterizována jako činnost výkonná, podzákonná a nařizovací a je vykonávaná v rámci platných zákonů. Při výkonu státní správy musí být dodrženy záruky zákonnosti. Tyto záruky jsou předpokladem právní jistoty všech subjektů. Záruky zákonnosti

3

Stanislav Kadečka, Petr Průcha: Správní právo (obecná část), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2004, str. 52

9

jsou právní prostředky, které musí být zakotveny a upraveny zákonem. Zákonnost je zachována pokud jsou splněny následující východiska: • všechny subjekty správního práva přesně a přísně dodržují a plní obsah obecně závazných norem, • správní úřady vykonávají svoji působnost výlučně na základě zákonů při plném respektování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob, • správní úřady zajišťují důslednou ochranu subjektů správního práva a jejich postavení, • správní úřady důsledně vynucují splnění povinností fyzických a právnických osob a uplatňují odpovědnost z nesplnění těchto povinností (vně i uvnitř)4.

1.4 Soudní kontrola veřejné správy Součástí kontroly veřejné správy je tedy také kontrola soudní. Tento druh kontroly je pro tuto práci ústřední. Soudní kontrola je zakotvena již ve čtvrté hlavě Ústavy České republiky. Zde je rozdělena moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Správní soudnictví je kontrolou zákonnosti rozhodování veřejné správy. Tuto kontrolu vykonává systém soudů. Základem správního soudnictví je právo účastníků správního řízení žalovat správní orgány za jejich konání, pokud tyto orgány zasáhly do subjektivních práv občanů. Pokud byl někdo zásahem orgánu veřejné moci zkrácen na svých právech může se dovolat účinné obrany proti tomuto jednání. Právní úprava správního soudnictví od roku 2003 umožňuje ochranu práv v širším rozsahu a dává účastníkům více práv než měli dříve. Platí zde, že přezkoumatelná jsou všechna pravomocná rozhodnutí. Do systému správních soudů patří speciální senáty krajských soudů se stanovenými výjimkami a Nejvyšší správní soud ČR.

Krajské soudy rozhodují ve věcech správního

soudnictví ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců5. V daných případech může rozhodovat nebo činit jednotlivé úkony předseda senátu. Práva a povinnosti předsedy senátu má i specializovaný samosoudce. Do kompetence krajských soudů patří v rámci správního soudnictví také věci týkající se důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, nemocenské péče v ozbrojených silách, uchazečů o zaměstnání a jejich hmotného zabezpečení podle předpisů o zaměstnanosti a sociální péče a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, kdy rozhoduje

4

Kadečka S., Ondruš R., Průcha P.: Základy správního práva pro ekonomy, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 79 5 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – §31, odst. 1

10

specializovaný samosoudce. Vedou seznamy znalců, tlumočníků a správců konkursní podstaty, vydávají úředně ověřené opisy zápisu uloženého ve sbírce listin, vedou obchodní rejstřík atd. 1.5 Správní soudnictví Jedná se o konkrétní druh soudnictví, pro který je charakteristický určitý vztah ke správě. Jde tedy o rozhodovací činnost nezávislých soudů s přívlastkem „správní“, který vyjadřuje právě tento vztah ke správě (přesněji k rozhodování správních orgánů). Funkcí správního soudnictví je výše zmíněná soudní kontrola veřejné správy. Při vykonávání této funkce se správní orgán dostává do podobného postavení jako subjekt, který mu byl ve správněprávním vztahu podřízen. Tato změna mocenského postavení, kdy je správní orgán v jednom případě v pozici nadřízeného a ve druhém případě rovnocenného subjektu, je typická pro institut správního soudnictví.

1.6 Některé významné instituty v oblasti správního soudnictví Důležitým institutem v činnosti správních orgánů je institut plné jurisdikce, kterým došlo k odstranění nejzásadnějšího nedostatku předchozí úpravy správního soudnictví. Soudy tedy již nepřezkoumávají pouze zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, ale mohou také přezkoumávat skutkový stav. Mohou tedy sami provést dokazování a případně nahradit pravomocné rozhodnutí novým. Dalším důležitým principem je princip kasační. Podle tohoto principu se ve správním soudnictví zpravidla rozhoduje. Znamená to, že rozhodnutí správního orgánu je podrobeno přezkumu a může být buď potvrzeno nebo zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Soud při rozhodování přezkoumává pouze soulad s právním řádem a nezabývá se skutkovou podstatou věci. Toto je zásadní úlohou správního soudnictví jako kontrolního mechanismu zákonnosti ve veřejné správě. Institut obnovy řízení je ve své podstatě dalším mimořádným opravným prostředkem, který lze ve správním soudnictví využít. Je přípustný pouze v případech rozsudků, který byly vydány v řízeních o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí, přičemž není přípustný v případě rozhodnutí o kasační stížnosti, a také pokud směřuje návrh jen proti důvodům rozhodnutí nebo proti výroku o nákladech řízení.

11

Tento institut se využívá na návrh účastníka v případech, kdy vyšly najevo nové důkazy nebo skutečnosti, které nemohly být v původním řízení uplatněny. 1.7 Ústavní soudnictví Ústavní soudnictví je spjato se systémem uspořádání primárních a sekundárních zdrojů práva a s prosazováním přednosti základních lidských práv. V ústavním soudnictví soudy provádí interpretaci zákonů a práva. Ve světě existují dva modely ústavního soudnictví. Jedná se o model prosazovaný v anglosaských zemích, v němž obecné soudy v řízení o konkrétní věci rozhodují o tom, zda určitý předpis nebude napříště pro svůj nesoulad s ústavním pořádkem aplikován (precedens). Druhý model je kontinentální a jedná se o koncentrované ústavní soudnictví, kdy kontrolu ústavnosti provádí pouze jeden specializovaný orgán. Kontinentální model se uplatňuje i v České republice, kdy jsou tyto pravomoci svěřeny Ústavnímu soudu ČR.

12

2. VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY Tato kapitola bude věnována historickému vývoji správního soudnictví na území České republiky Toto je potřeba, aby bylo dobře pochopena tato problematika nejen jako oddělená část, která nemá minulost, ale v souvislostech a návaznostech na dřívější vývoj.

2.1 Vývoj správního soudnictví na území České republiky do roku 1989 Kořeny kontroly státní správy sahají až do středověku do Anglie. Zde byl vzájemný základní vztah mezi soudními a správními orgány stanoven 39. odstavcem Magny Charty z roku 1215. Podle tohoto ustanovení osobní i majetková sféra svobodného člověka byla nedotknutelná a mohlo být do ní zasáhnuto jedině na základě soudního rozhodnutí a zákona. Princip soudní kontroly činnosti státní správy je v Anglii původní, tradiční a samozřejmý, což ho odlišuje od kontinentálního právního systému.6 Správní soudnictví se začalo na území České republiky vyvíjet již během doby, kdy patřilo toto území do rakousko-uherské monarchie. Podle některých zdrojů existovala možnost právního projednání sporu mezi vrchností a jejími poddanými již během 14. století 7. Zároveň s tím existovala možnost podat stížnost na jednání vrchnosti ke králi. Od roku 1620 se především ve městech dalo využít možnosti soudní nápravy rozhodnutí orgánů městské správy. Procesní způsob vyřizování takovýchto stížností byl však upraven až o mnoho let později tzv. robotními patenty. V těchto patentech byl upraven i způsob vyřizování stížností v oblasti správy. Dalším pokusem o soudní kontrolu státní správy byl list Marie Terezie z roku 1749. kterým bylo zřízeno Nejvyšší justiční místo ve Vídni jako nejvyšší soudní orgán. Tento pokus však v roce 1751 skončil rozdělením jeho pravomocí mezi soudy a správní úřady. Novou etapou bylo zřízení Říšského soudu na základě Prosincové ústavy z roku 1867. Říšský soud působil v oblasti správního soudnictví omezeně, ale i to byl krok ke kontrole státní správy. Dalším významným krokem bylo zřízení Správního soudního dvora ve Vídni v roce 1875. Tento soud měl pravomoc řešit odvolání proti opatřením a nezákonným rozhodnutím správních nebo samosprávných úřadů a byla stanovena i procedura, kterou musela tato stížnost projít, než se dostala ke Správnímu soudnímu dvoru. Jednalo se však o plně centralizovaný systém. Soud se skládal z prvního a druhého prezidenta, ze senátního předsedy 6 7

Ilona Schelleová: Správní soudnictví, 1. vydání, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2004 str. 9 Hlavsa, P.: Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy související, 2. vydání, Linde Praha 2003 ,str. 407

13

a z radů jmenovaných císařem na návrh vlády a prováděl po skončeném předběžném jednání ústní a veřejné líčení8. Pokud bylo rozhodnutí uznané jako nezákonné, měl Správní soudní dvůr pravomoc takového rozhodnutí zrušit. Se vznikem nového českého státu po první světové válce byl recipován celý rakouský a uherský systém veřejné správy. Téměř okamžitě po vzniku nové republiky byl recipován tzv. Pantůčkovým zákonem č. 3/1918 Sb. pro celé území Říjnový zákon o nejvyšším správním soudním dvoru z roku 1875 a základní zákon č. 143/1876 ř.z. o soudu říšském. Postavení správního soudnictví bylo dále upraveno také v Ústavě ČR č. 121/1920.9 Vývoj správního soudnictví za první republiky byl ve velké míře závislý na vývoji organizace veřejné správy. Byl přijat Župní zákon a zákon č. 158/1920 Sb., o správním soudnictví u úřadů okresních a župních, který na něj navazoval. Podle tohoto zákona měly vzniknout tzv. justiční okresní a župní senáty. Podmínkou realizace tohoto zákona byla ovšem realizace župního zákona a také vydání zákona o správním řízení před těmito senáty. Realizace župního zákona byla odkládána tak dlouho, že nakonec realizován nikdy nebyl a s ním nebyl nikdy vydán ani zákon o správním řízení. Správní soudnictví v první republice bylo tedy založeno pouze na existenci Nejvyššího správního soudu, jehož členové byli jmenováni prezidentem republiky na návrh vlády. Těžištěm práce Nejvyššího správního soudu se stala judikatorní činnost. Jednotnost správní judikatury byla zaručena §88 Ústavy, podle kterého byl v celé republice jen jeden nejvyšší správní soud pro celé její území. Úroveň této činnosti Nejvyššího správního soudu byla vysoká a rychle se vyvíjela. Mezi další činnost Nejvyššího správního soudu patřilo také zkoumání zákonnosti správní aktů. Na činnosti Nejvyššího správního soudu se podílely dvě významné osobnosti. První byl hlavní tvůrce tribunálu a jeho prezident F. Pantůček a druhou byl jeho nástupce E. Hácha. Jelikož existoval pouze tento soud docházelo k jeho přetíženosti a zdlouhavosti vyřizování jednotlivých stížností. V době okupace České republiky, tedy v době Protektorátu Čechy a Morava nebylo správní soudnictví úplně zlikvidováno. Jeho rozhodovací činnost se však týkala protižidovských zákonů a došlo k omezení pravomocí soudu, což se prakticky jevilo jako jeho likvidace. Po druhé světové válce byl obnoven Nejvyšší správní soud a došlo k navázání na předválečnou úpravu. Jedinou odlišností byla existence Správního soudu, který byl zřízen 8 9

Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.: Vývoj veřejné správy v letech 1848-1948, Euroles, Bohemia s.r.o., Praha 2002, str. 387 Např. §86 obsahoval požadavek, aby byla zajištěna ochrana práv a zájmů občanů při správních úřadech.

14

v Bratislavě v období Slovenského štátu. Tento stav měl nejprve za následek nejasné rozdělení kompetencí mezi tyto dva soudy a posléze v roce 1949 přesun sídla Nejvyššího správního soudu do Bratislavy. Vydání Ústavy 9. května 1948 se stalo začátkem likvidace Nejvyššího správního soudu. Instituce jako taková byla sice dána ustanovením §137 této Ústavy, ale téměř okamžitě po únorovém převratu bylo jasné, že nezávislá kontrola veřejné správy a poskytování ochrany veřejným subjektivním právům občanů nemá v novém zřízení místo. Správní soud fungoval ještě do roku 1952, ale jeho činnost v těchto letech nelze přesně zjistit. Předpisy o správním soudnictví byly definitivně ústavně zrušeny k 31. 12. 1952 zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře a zákonem č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Stávající systém byl nahrazen sovětským modelem prokurátorského dozoru. Nejednalo se však o úplné vyloučení soudní kontroly správních rozhodnutí. Ústava z roku 1960 zakotvila alespoň v obecné poloze soudní kontrolu administrativních rozhodnutí. Dalším zákonem, který upravoval oblast správního soudnictví, se stal zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tento zákon umožňoval přezkumné řízení před obecnými soudy, konané podle pravidel civilního řízení. Vymezení přezkoumatelných rozhodnutí bylo však velmi úzké.

2.2 Vývoj po roce 1989 a reforma správního soudnictví K obnovení systému správního soudnictví došlo po revoluci v roce 1989. Období od roku 1989 lze rozdělit na dvě etapy. První etapa trvala do konce roku 2002 a druhá pak od tohoto roku do současnosti. Předěl mezi těmito dvěma etapami tvoří přijetí zákona č. 150/2002 Sb. Soudní řád správní a vytvoření Nejvyššího správního soudu. Dle mého názoru se jednalo o přirozený vývoj, který byl zakončen přijetím téměř dokonalého zákona. Byla tak razantně ukončena první etapa vývoje novodobého správního soudnictví. V první etapě byla v lednu 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, kde je ve Čl. 36 odst. 2 uzákoněn přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, kterým byl někdo krácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy. „(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech krácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

15

Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.10“ V této době byl výkon správního soudnictví svěřen obecným soudům, které mohly provést pouze přezkum zákonnosti napadeného správního rozhodnutí. Celé správní soudnictví bylo založeno na kasačním principu. Dále je právo na přezkum správních rozhodnutí dáno v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Úmluva byla ratifikována ČSFR dne 18.3.1992. Po dlouhou dobu nebyly závazky plynoucí z ratifikace této Úmluvy na území ČR dodržovány a respektovány. S přijetím této Úmluvy do ústavního pořádku ČR došlo k „nedostatku“, který se podařilo odstranit až v etapě druhé. Tento nedostatek se týkal neakceptace Čl. 6 odst. 1 Úmluvy v právním řádu. Z tohoto odstavce vyplývá, že každý má právo na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Tento přezkum by měl být proveden nezávislým a nestranným soudem: „1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých anebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.11“ Nová právní úprava – zákon č. 150/2002 Sb. správní řád soudní a další s ním související zákony, která vstoupila v platnost 1. 1. 2003 se z hlediska pravomocí a úpravy procesní části správního soudnictví dostala do souladu s výše uvedeným článkem Úmluvy. Mezi další zákony, které byly přijaty a upravují oblast správního soudnictví patří zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování kompetenčních sporů a zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Hlavními zásadami nové koncepce se staly následující body12: •

Zřízení Nejvyššího správního soudu ČR,

•

Vymezení soudů vykonávajících správní soudnictví,

10

Listina základních práv a svobod, Čl. 36 odst. 2 Čl. 6 odst. 1 Úmluvy 12 Hlavsa, P.: Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy související. vydání, Linde, Praha 2003, str. 410 11

16

•

Přezkoumání v plné jurisdikci správních orgánů – o občanských právech a závazcích nebo o trestním obvinění,

•

Rozhodování o povinností správního orgánu vydat rozhodnutí v určitých případech,

•

Rozhodování o zákonnosti faktických zásahů správních orgánů do práv osob, které nejsou rozhodnutími,

•

Rozhodování kompetenčních sporů,

•

Rozhodování v jedné soudní instanci,

•

Rozhodování ve věcech voleb a politických stran a hnutí,

•

Přijetí zvláštního nezávislého procesního zákona pro soudnictví vykonávané správními soudy s podpůrným použitím Občanského soudního řádu.

2.3 Důvody k přijetí nové právní úpravy správního soudnictví Jako nejzávažnější nedostatek tehdejší úpravy správního soudnictví se jeví dva momenty: • nevyřešená institucionální otázka – neexistence Nejvyššího správního soudu, který měl být podle Ústavy ČR zřízen • rozpor právní úpravy správního soudnictví s čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Během této doby Ústavní soud kritizoval neexistenci Nejvyššího správního soudu. Zároveň docházelo k tomu, že Ústavní soud nahrazoval Nejvyššího správní soud v řízeních o ústavních stížnostech. Na tuto skutečnost Ústavní soud upozornil i v odůvodnění svých rozhodnutí. V nálezu ve věci III. ÚS 187/98 (jakož i v rozhodnutích dalších, zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 373/2000, IV. ÚS 613/2000, IV. ÚS 42/01, IV. ÚS 87/01, IV. ÚS 49/02) v této otázce konstatoval následující:„ Nad rámec rationis decidenti, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním přezkumné věci Ústavní soud opakovaně poukazuje na tu skutečnost, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu“ a připomíná, „ že současný platný ,systém‘ správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě“ (viz. zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III.ÚS 142/98, III. ÚS 206/98). Důvodem dalším, jenž Ústavní soud vedl k aktivitě v této oblasti, 17

byla zmiňovaná absence sjednocovacího mechanismu ve správním soudnictví a s tím spjatá nejednotnost soudního rozhodování (viz. např. nález sp. Zn. IV. ÚS 393/2000: „ Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle něhož situace, kdy obecné soudy při výkonu správního

soudnictví ve věcech stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné

interpretace, je v příkrém rozporu s principem právního státu zakotveným v čl. 1 Ústavy, neboť zakládá stav právní nejistoty.“)13. Nová právní úprava správního soudnictví měla vyřešit tyto nedostatky: • absenci opravných prostředků proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví, • nejednotnost judikatury, • Nejvyšší správní soud existoval pouze formálně podle Ústavy (podobně jako Ústavní soud po roce 1968), za devět let – až do 1. 1. 2003 nebyl zřízen, ani nebylo rozhodnuto o jeho vypuštění z Ústavy, • platná úprava správního soudnictví se omezovala prakticky pouze na přezkum zákonnosti správních rozhodnutí, • správní soudnictví neposkytovalo odpovídající ochranu proti jiným zásahům a opatřením (ani proti nečinnosti) správních orgánů než rozhodnutím, • nebylo správně a systémově vyřešeno přezkoumávání rozhodování správních orgánů ve věcech soukromého práva podle zvláštních zákonů, • nebyla dořešena úprava rozhodování kompetenčních sporů mezi správními orgány, popř. orgány územní samosprávy, které je zatím v působnosti Ústavního soudu, •

nebylo řešeno rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv a mimo správní soudnictví byly rozhodovány věci týkající se voleb a činnosti politických stran.

Výše zmíněné nedostatky a tlak ze strany mezinárodních institucí vyvolaly potřebu změnit úpravu správního soudnictví a dostát tak závazkům, které vyplývaly z Úmluvy a z Ústavy ČR.

13

Vopálka, V.: Nová úprava správního soudnictví, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, str. 37

18

2.4 Nová právní úprava správního soudnictví Nálezem zn. Pl ÚS 16/19 zrušil Ústavní soud ke dni 31.12.2002 celou část pátou Občanského soudního řádu, která nesla nadpis Správní soudnictví. Tímto nálezem byla zdůrazněna nezbytnost přijetí nové úpravy správního soudnictví. Podle některých výkladů však tímto krokem také negativně zapůsobil na přípravu této úpravy, protože stanovil termín, který musel být dodržen. V roce 2002 byl přijat zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Přijetím tohoto zákona došlo k znovuobnovení práva na soudní ochranu před nezákonným jednáním orgánů veřejné správy a byly vytvořeny podmínky pro kontrolu správních orgánů. Zákon 150/2002 Sb. není jediným zákonem, který nahradil tehdejší úpravu právního soudnictví, ale tvoří její těžiště. Dalším je například zákon č. 151/2002 Sb. Zákon č. 151/2002 Sb., mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Základ tohoto zákona tvoří novelizace zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, která do něj vložila pátou část „Řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“. Přijetím nové právní úpravy došlo k rozdělení soudní kontroly na dvě organizačně a procesně oddělené části: 1. správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům – tato oblast je upravena soudním řádem správním 2. civilní soudy poskytují ochranu soukromým subjektivním právům, o kterých rozhodl správní orgán – tato oblast je upravena občanským soudním řádem Tímto došlo k rozdělení dosavadní soudní kontroly veřejné správy. Rozhodnutí správního orgánu lze napadnout podle soudního řádu správního a podle občanského soudního řádu. Dualismus vyvolává kompetenční spory o tom, který řád má být použit. K řešení těchto sporů byl zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů vytvořen speciální senát. Zákon č. 131/2002 Sb. se tak stal součástí nové právní úpravy, která nahradila dosavadní pátou hlavou občanského soudního řádu. Myšlenka, jak by měl vypadat nový správní řád je uvedena v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o soudním řádu správním. Je zde doslova uvedeno14: „Zákon byl vytvářen s ohledem na potřebu zajistit, aby procesní úprava byla co možná stručná, nekasuistická, vymezující dostatečný prostor soudům pro pružnou aplikaci předpisů veřejného, zejména správního práva. Předpis je koncipován jako do značné míry autonomní (nezávislý na správní 14

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákon o soudním řádu správním

19

řádu, občanském soudním řádu či procesních ustanoveních zákona o Ústavním soudu), především s ohledem na potřebu zajistit maximální stabilitu právní úpravě a s ohledem na velmi negativní zkušenosti s novelizacemi občanského soudního řádu. Podpůrné užití občanského soudního řádu se však předpokládá – a je explicitně zajištěno – tam, kde soudní řád správní nebude mít vlastní úpravu.“

20

3. SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ Následující dvě části práce jsou věnovány správnímu a ústavnímu soudnictví v České republice jakožto institutům kontroly veřejné správy.

3.1 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – formální uspořádání Soudní řád správní je nejen procesním předpisem, ale upravuje také otázky týkající se organizace soudů a postavení soudců. Toto ho odlišuje od jiných procesních řádů například od správního řádu, daňového řádu a občanského soudního řádu. Zákon č. 150/2002 Sb. nahradil úpravu správního soudnictví v části páté občanského soudního řádu. Soudní řád správní je formálně rozčleněn do šesti částí. Z toho část pátá obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení a šestá část účinnost. Účinnosti nabyl tento zákon dne 1. ledna 2003. V části první jsou uvedena základní ustanovení. Nachází se tu nejen definice toho, co tento zákon upravuje a účel správního soudnictví, ale především, jaká je pravomoc a příslušnost soudů a hlava III. se týká vyloučení soudců, přikázání věci jinému soudu a dožádání. V §2 je klíčové ustanovení, které určuje, jaké věci spadají do pravomoci soudů ve správním soudnictví15. Dále je zde tedy vymezeno, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o (§ 4)16: a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy; b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu; c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu; d) kompetenčních žalobách; e) ve věcech volebních a místního referenda; f) ve věcech politických stran a hnutí; g) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem; h) ve věcech porušení povinnosti veřejných funkcionářů.

15

„§ 2: Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonam a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon“ 16 II. ÚS 75/93, sv.2, č. 3 a I. ÚS 92/94, sv. 2, č. 15

21

Druhá část zákona 150/2002 Sb. upravuje organizaci. Hlava I řeší organizaci Nejvyššího správního soudu a hlavně tento soud zřizuje a za jeho sídlo určuje Brno. Je zde také popsáno, jak nejvyšší správní soud jedná a rozhoduje. V § 26 - § 29 je rozpracována státní správa Nejvyššího správního soudu. Státní správu Nejvyššího správní soudu vykonává ministerstvo tím, že zajišťuje chod soudu po stránce organizační a personální, zabezpečuje financování jeho hospodaření usměrňuje a řídí využívání informačních technologií atd. Dále vykonává státní správu také Předseda. Předseda dbá na odbornost soudců a vytváří podmínky pro její zvyšování, dohlíží na chod soudních kanceláří a na další záležitosti. Hlava II. je o krajských soudech a jejich rozhodování ve věcech správního soudnictví. Ve třetí části jsou upravena obecná ustanovení o řízení před správními soudy, která obsahují vlastní úpravu účastenství, zastoupení lhůt, doručování, pořádkových opatření, průběhu řízení, jednání, rozhodnutí a nákladů řízení. V § 64 je uvedeno použití občanského soudního řádu. Dále jsou tu ustanovení o jednotlivých druzích řízení. V závěru třetí části jsou uvedena ustanovení o opravných prostředcích, kterými jsou kasační stížnost a obnova řízení. Čtvrtá část obsahuje zvláštní ustanovení k postavení soudců u správních soudů. V této části je rozvedeno přidělování soudců a překládání soudců.

3.2 Druhy žalob ve správním soudnictví Nová úprava správního soudnictví (zákon č. 150/2002 Sb.) umožňuje občanům dovolat se svých práv proti jednání správních orgánů v následujících případech17: • pokud správní orgán vydal nezákonné rozhodnutí – žaloba proti nezákonnému rozhodnutí, • pokud správní orgán zůstal nečinný – žaloba proti nečinnosti, • pokud správní orgán jednal nezákonně – žaloba proti nezákonnému zásahu, • volebních a ve věcech místního referenda, • politických stran a politických hnutí, • řízení o zrušení opatření obecné povahy a jeho části, • porušení povinnosti veřejných funkcionářů, • rozhodování kompetenčních sporů, • rozhodování správního orgánu ve věcech soukromého práva,

22

• konfliktu kompetencí mezi mocí výkonnou a soudní. Žaloba proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu je základním typem ochrany. Podat ji může každý, kdo byl zkrácen na svém právu rozhodnutím správního orgánu. Zkrácen mohl být přímo samotným rozhodnutím nebo v důsledku porušení práv při vedení správního řízení. Ve většině případů je žaloba podávána na zrušení tohoto rozhodnutí. Podmínkou pro podání žaloby proti nezákonnému rozhodnutí je vyčerpání všech dostupných řádných opravných prostředků ve správním řízení. Žalobu proti nečinnosti správního orgánu může podat každý, kdo se domáhá u správního orgánu vydání rozhodnutí nebo osvědčení, v případě, že správní orgán zůstal nečinný a žadatel bezvýsledně vyčerpal prostředky, které má pro ochranu před nečinností. Pro podání žaloby je určena lhůta jeden rok ode dne, kdy mělo být rozhodnutí nebo osvědčení vydáno. Pokud je žalobě vyhověno, musí správní orgán vydat o věci rozhodnutí nebo osvědčení ve lhůtě, kterou mu rozsudek stanoví. Nedodrží-li správní orgán tuto lhůtu, mohou mu být uloženy pořádkové pokuty. Žaloba proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu patří do ochrany pře zásahy, které nejsou rozhodnutími. Žalobu lze podat pokud zásah dosud trvá nebo trvají alespoň jeho důsledky nebo v případě, že hrozí opakování tohoto jednání. K podání žaloby je stanovena lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k němu došlo. Je-li žalobě vyhověno, soud zakáže správnímu orgánu pokračovat v porušování a nakáže obnovení stavu před zásahem. Jelikož Česká republika nemá zvláštní soud, který by rozhodoval ve věcech volebních připadlo rozhodování těchto věcí do kompetence správních soudů. U těchto soudů se lze domáhat nápravy ve věcech voličských seznamů, registračních věcí, neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování a poskytnutí ochrany ve věcech zániku mandátu člena zastupitelstva. Ve věcech referenda rozhodují tyto soudy o návrzích na konání místního referenda, vyhlášení místního referenda, vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu a vyslovení neplatnosti hlasování. I pro toto rozhodování jsou stanovené lhůty, které nejsou příliš dlouhé. Věcná příslušnost je svěřena krajským soudů a u otázek voleb do Parlamentu ČR a Evropského parlamentu rozhoduje přímo Nejvyšší správní soud ČR.

17

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

23

Ve věcech politických stran a hnutí se rozhoduje u krajských soudů proti postupu Ministerstva vnitra, pokud toto ministerstvo sdělí žadateli, že návrh na registraci politické strany má nedostatky. Před Nejvyšším správním soudem se rozhoduje o rozpuštění nebo pozastavení činnosti. Řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je opravný prostředek proti opatření, které je správním aktem s konkrétně určeným předmětem a obecně vymezeným okruhem adresátů. Příslušný k řízením v těchto věcech je Nejvyšší právní soud, který při svém rozhodování posuzuje soulad opatření se zákonem a působnost a pravomoc správního orgánu pro vydání tohoto opatření. Zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu se do českého právního řádu dostalo řízení ve věcech porušení povinnosti veřejných funkcionářů. Tohoto institutu lze využít v případě, že existuje důvodné podezření, že veřejný funkcionář porušil povinnosti uložené mu tímto zákonem. Dále rozhoduje Nejvyšší správní soud o kompetenčních žalobách. Kompetenční spor vzniká buď mezi orgánem státní správy a orgánem samosprávy nebo mezi orgány samosprávy vzájemně. Jedná se o to, kdo má vydat rozhodnutí v určité věci. Nejčastěji se vyskytují případy, kdy obě strany mají za to, že nemohou v daném případě rozhodnout. Může se jednat také o spory mezi ústředními orgány např. ministerstvy. Součástí reformy, která oddělila veřejnoprávní soudnictví od soudnictví ve věcech soukromého práva, muselo být také stanovení mechanismu, který zajistí, aby věci soukromého práva neprojednávaly správní soudy a naopak aby ve věci veřejného práv nerozhodovali soudy, které rozhodují věci práva občanského, obchodního, pracovního nebo rodinného. V případech, kdy dochází ke sporům o to, kdo má danou věc rozhodnout, zda správní nebo civilní soud, rozhoduje zvláštní orgán soudního charakteru. Jedná se o šestičlenný senát, který je ustaven vždy na dobu tří let ze tří soudců Nejvyššího soudu, jmenovaných jeho předsedou, a tří soudců Nejvyššího správního soudu, jmenovaných jeho předsedou. Tento senát rozhoduje, který soud je příslušný o dané věci rozhodovat18. Výše uvedený senát také rozhoduje v případě konfliktu kompetence mezi mocí výkonnou a soudní. Tento senát nerozhoduje o dané věci, ale pouze o tom, zda má věc rozhodnout správní orgán nebo soud.

18

http://www.nssoud.cz/soucasne_soudnictvi.php, 2007-05-26

24

3.3 Opravné prostředky ve správním soudnictví Opravnými prostředky ve správním soudnictví jsou kasační stížnost a obnova řízení (v některých případech). Tyto opravné prostředky jsou přípustné pouze, pokud tak stanoví zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Obnova řízení je přípustná pouze při řízení o ochraně před zásahem správního orgánu, pokud žalobu podá subjekt, který tvrdí, že byl krácen na svých právech zásahem, pokynem nebo donucením orgánu státní správy, který nemá charakter rozhodnutí, jestliže zásah nebo jeho důsledky trvají nebo hrozí jejich opakování. Dále také v případech týkajících se věcí politických strana a politických hnutí. Obnova řízení je vyloučena proti rozhodnutí, kterým rozhodl Nejvyšší správní soud ČR o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. Obnova řízení se rozpadá do dvou fází. V první fázi se rozhoduje o povolení obnovy řízení a ve druhé fázi se jedná už o řízení obnovené. Lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení je tři měsíce ode dne, kdy se navrhovatel o důvodu obnovy dozvěděl, nejpozději však do tří let od právní moci rozhodnutí krajského soudu. O tomto návrhu rozhoduje soud, který napadené rozhodnutí vydal. Kasační stížnost lze podat proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů. Slouží především k nápravě právních pochybení. Lze ji podat v případech, kdy je zákonem povoleno podat stížnost proti všem rozhodnutím krajského soudu. Kasační stížnost nelze podat ve věcech volebních a ve věcech místního referenda a v dalších zákonem vymezených případech. O stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Touto cestou se lze domáhat nápravy rozhodnutí v dané věci nebo také částí procesních rozhodnutí. Stěžovatel musí být zastupován advokátem. Lhůta pro podání této stížnosti jsou dva týdny. Podává se u krajského soudu, který vydal rozhodnutí a proti němuž je stížnost podána. Tento krajský soud se postará o odstranění nedostatků, soustředění spisů a opatření vyjádření druhé strany a poté předloží vše k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu. Podle statistik činnosti Nejvyššího správního soudu lze konstatovat, že se institut kasační stížnosti je hojně využíván a tvoří nejčastější druh činnosti.

3.4 Úprava organizace správního soudnictví Po deseti letech došlo k naplnění Ústavy a byl zřízen Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně 25

a tím byl položen základ tzv. institucionální varianty správního soudnictví19. Při rozhodování o systému organizace správního soudnictví bylo diskutováno více variant, nakonec byla vybrána varianta, kdy je rozhodování svěřeno krajským soudům (specializovaným senátům a samosoudcům) a Nejvyššímu správnímu soudu. Zanikla dřívější věcná příslušnost k rozhodování v některých věcech u okresních soudů, vrchních soudů a Nejvyššího soudu České republiky. Soudní řád správní obsahuje obecná ustanovení a podrobně upravuje postavení, organizaci a činnost Nejvyššího správního soudu. Pro činnost krajských soudů upravuje stručně obsazení soudů při rozhodování ve specializovaných senátech nebo specializovanými samosoudci. Činnost krajských soudů ve správním soudnictví a jejich organizaci upravuje § 29 až 32 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů. Místní příslušnost se řídí sídlem správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, do se domáhá ochrany, s výjimkami (§ 7, odst. 2 až 4 správního soudního řádu). Ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení je k řízení příslušný krajský soud v jehož obvodu má navrhovatel bydliště, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Ve věcech nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni20. Věcně příslušný k řízení je krajský úřad, pokud nestanoví zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní nebo jiný zvláštní zákon jinak. Nejvyšší správní soud se stal vrcholným soudním orgánem správního soudnictví, který má prostředky ke sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů a správních orgánů. Jak bylo již dříve uvedeno rozhoduje ve věcech kasačních stížností, přijímá stanoviska a zásadní usnesení a vydává Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Do jeho věcné příslušnosti spadají některé typy řízení, které jsou uvedeny v hlavě druhé části třetí soudního řádu správního.

19 20

Průcha, P: Správní právo – obecná část, 6. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2003, str. 269 Zákon č. 150/2002 Sb., správní soudní řád v platném znění

26

3.5 Nejvyšší správní soud ČR Nejvyššímu správnímu soudu ČR byly svěřeny nejvýznamnější pravomoci ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud jako instituce správního soudnictví má tři funkce21: 1. adjudikační – v ČR je tato funkce velmi omezena, jedná se pouze o kasační stížnost (opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví). Tato pravomoc umožňuje účinně ovlivnit správní soudnictví. 2. integrační – Nejvyšší správní soud ČR je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví a zajišťuje jednotu zákonnost rozhodování, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů a může vydávat zásadní usnesení. 3. administrativní – vrcholný orgán správního soudnictví by měl být aktivním administrátorem efektivního soudního výkonu spravedlnosti v oblasti správní ho práva. V české právní úpravě se tato funkce omezuje na správu Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud České republiky vznikl reálně až účinností zákona č. 150/2002 Sb. dnem 1. ledna 2003. Jako sídlo mu bylo po mnoha diskusích vybráno Brno, jelikož zde sídlí všechny nejvyšší justiční orgány v České republice a potvrdí se tak nezávislost moci soudní na moci výkonné. Spolu s Nejvyšším soudem je vrcholným orgánem soustavy obecných soudů ČR. Působnost a pravomoc Nejvyššího správního soudu jsou vymezeny především zákonem č. 150/2002 Sb. Nejvyšší správní soud je členem Asociace státní rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie a pozorovatelem při Mezinárodní asociaci nejvyšších správních soudů. Je vrcholným orgánem správního soudnictví a poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. V rámci této ochrany dbá především o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí. Dále Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věcech volebních a ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení

21

Vopálka, V.: Nová úprava správního soudnictví, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, str. 58

27

jejich činnosti. Do jeho pravomocí spadá rozhodování některých kladných nebo záporných kompetenčních sporů mezi orgány státní správy. Jednotlivá usnesení Nejvyššího správního soudu jsou zveřejňována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde se zveřejňují nejen rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího správního soudu, ale také krajských soudů vydaná ve správním soudnictví. Organizační struktura Nejvyššího správního soudu je členěna na kolegia v čele s předsedou, která zaujímají stanoviska k rozhodnutím krajských soudů. Samotné rozhodování bylo dáno do rukou senátům nebo rozšířeným senátům. Předseda Nejvyššího správního soudu má pravomoc svolat tzv. plénum, které tvoří všichni soudci. Jednání tohoto pléna mohou být přítomni předseda Nejvyššího soudu a také ministr spravedlnosti. Předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu jsou jmenováni z řad soudců tohoto soudu prezidentem republiky. Prezident republiky má také právo předsedu a místopředsedu odvolat. Dalším důležitým orgánem je Soudcovská rada, která slouží jako poradní orgán předsedy Nejvyššího správního soudu. Jedná se o pětičlenný orgán, který je volen z řad soudců. Členem této rady nesmí být předseda místopředseda nebo předseda kolegia Nejvyššího správního soudu. Hospodářský chod soudu zajišťuje ředitel správy soudu. V současné době vykonává funkci předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa, místopředsedy JUDr. Michal Mazanec, předsedy finančně-správního kolegia JUDr. Václav Novotný, předsedy sociálně-správního kolegia JUDr. Marie Součková a ředitele správy soudu Naděžda Pokorná. Nejvyšší správní soud plní funkci nejvyššího orgánu správního soudnictví a má v rukou prostředky pro sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů i správních orgánů (rozhodováním v kasačních stížnostech). Dále sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu22. V rámci svých kompetencí Nejvyšší správní soud také vyřizuje následující věci: a) přijímá žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v podmínkách resortu Ministerstva spravedlnosti, b) rozhoduje kompetenční spory, c) rozhoduje o kasačních stížnostech, d) rozhoduje o návrhu rozpuštění politické strany nebo hnutí,

28

e) rozhoduje o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.

3.6 Pátá část občanského soudního řádu23 Nová právní úprava části páté občanského soudního řádu obsahuje na rozdíl od soudního řádu správního zvláštní procesní postup soudů v občanském soudním řízení pro případy, kdy podle právní úpravy spor o soukromé právo či jinou věc nerozhoduje primárně soud v občanském soudním řízení, ale podle zvláštních zákonů má rozhodnout nejprve jiný orgán než soud. Důležitým rozdílem mezi řízením podle soudního řádu správního a občanského soudního řádu je platnost kasačního principu. Při řízení podle páté části občanského soudního řádu totiž tento princip neplatí. Podle páté části občanského soudního řádu rozhoduje soud v případě, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu rozhodujícího podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, podal příslušnému soudu žalobu. Přesněji nejsou tyto případy vymezeny. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze vyvodit, že se jedná např. o: • rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva do katastru, • rozhodnutí o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem

veřejné

telekomunikační

sítě

a

účetníkem

o

poskytování

telekomunikačních služeb, • rozhodnutí o pozemkových restitucích, • rozhodnutí o vyvlastnění ve smyslu §25 obchodního zákoníku. V ust. § 244 a násl. Občanského soudního řádu je upraven postup soudu v případech, kdy správní orgán rozhodl podle zvláštního právního předpisu o sporu nebo o jiné právní věci, která se týká soukromého práva, a jestliže takové rozhodnutí nabyla již právní moci a tatáž věc má být projednána na návrh v občanském soudním řízení. Soud rozhoduje v plné jurisdikci a žalobu zamítne pouze v případě, je-li napadené rozhodnutí správné (§250i, §250j občanského soudního řádu). Subjekty oprávněné podat žalobu jsou stanoveny v § 246. Žalobcem může být pouze ten, jehož se rozhodnutí týká přímo. Vyloučen je pak ten, kdo nemá postavení účastníka správního 22 23

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - §12 Brothánková, j., Žišková, M.: Soudní řád správní, Linde, Praha 2006

29

řízení a také správní orgán, který vydal rozhodnutí (není účastníkem řízení, má pouze omezenou možnost obhájit důvody svého rozhodnutí – písemným vyjádřením). Mezi účastníky řízení se kromě žalobce stávají také Ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem (§250a) Žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty se nepromíjí. V této lhůtě musí být tedy žaloba doručena soudu, nestačí ji pouze podat k doručení. V §249 a §250 je upravena příslušnost podle občanského soudního řádu. V prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy24. Místně příslušným je primárně obecný soud účastníka, kterému na návrh podaný u správního orgánu byla nebo měla být uložena povinnost k plnění. Pokud není tato povinnost dána, je místně příslušný obecný soud navrhovatele. Samotné řízení před soudem se řídí zásadou koncentrace, kdy veškeré rozhodné skutečnosti je třeba uvést a důkazy k jejich prokázání označit nejpozději do skončení prvního jednání ve věci. K později doloženým skutečnostem není přihlíženo. Tato zásada nemusí být dodržena v případě, že se jedná o skutečnosti nebo důkazy zpochybňující věrohodnost dosud provedených důkazních prostředků. Při projednávání věci je soud vázán mezemi, ve kterých se žalobce domáhá projednání sporu nebo jiné právní věci před soudem. Výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v §250f. Jelikož se řízení podle páté části občanského soudního řádu řídí principem apelace, kdy soud může rozhodnout o žalobě následujícími způsoby: a) odmítne žalobu – pro opožděné podání, pokud žalobu podá neoprávněná osoba, pro nepřípustnost, b) zamítne žalobu – pokud dospěje k názoru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně, c) vydá rozsudek – pokud mělo být rozhodnuto jinak, rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. V případě vydání rozsudku, který nahradil alespoň z části rozhodnutí správního orgánu, nebo pokud pozbylo rozhodnutí správního orgánu alespoň z části svou účinnost, rozhodne soud

24

Vyjma řízení o vkladu práva k nemovitosti

30

znovu také o náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před správním orgánem, pokud v tomto řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto.

31

4. ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ V České republice funguje systém ústavního soudnictví, který je typický pro evropské země, kdy ústavní pravomoc má speciální soud. Ústavní soud ČR stojí mimo soustavu soudní kontroly a provádí kontrolu ústavnosti. Jeho kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě ČR. Jeho sídlem se stalo Brno. Svoji činnost zahájil 15.6.1993. Do funkce bylo jmenováno dvanáct z patnácti soudců. Vznik tohoto soudu navázal na historii Ústavního soudu, který byl zřízen za první republiky.

4.1 Ústavní soudnictví a kontrola veřejné správy Ústavní soud rozhoduje v rámci svých kompetencí v následujících věcech týkajících se kontroly veřejné správy: • zákonnosti normativních aktů vydaných správním úřadem • přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem a ústavní stížnost V rámci svých kompetencí provádí Ústavní soud ČR kontrolu zákonnosti normativních právních aktů vydaných na úseku veřejné správy. Normativní právní akt je vydán orgánem veřejné správy a je závazný pro blíže neurčený okruh adresátů. Vydává se na základě zákona. Může se jednat o nařízení vlády, vyhlášky ústředních správních úřadů, nařízení orgánů územních samospráv v přenesené působnosti a jejich vyhlášek vydaných v samostatné působnosti. Ústavní soud ČR rozhoduje o souladu právních předpisů s Ústavou, ústavními a jinými zákony nebo ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika také vázána a tvoří její ústavní pořádek. Obecně platí, že ten, kdo právní předpis vydal, jej může měnit a rušit. V Ústavě ČR je zakotveno, že pravomoc rušit právní předpisy kromě orgánu, který je vydal, má pouze Ústavní soud ČR. Návrh na zrušení právního předpisu nebo zákona mohou podávat fyzické i právnické osoby za předpokladu, že je splněna podmínka, že tento návrh je podán spolu s ústavní stížností a skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nastala uplatněním zákona nebo jiného právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno. Ústavní soud tedy rozhoduje o zrušení takovéhoto obecně závazného právního předpisu. Posuzuje ho z hlediska ústavnosti a zákonnosti jeho obsahu, z hlediska procesu jeho přijetí a vydání. Pokud rozhodne 32

o tom, že předpis je v rozporu s ústavou, ústavními a jinými zákony nebo ratifikovanými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tento předpis zruší. Další činnost Ústavního soudu ČR spočívá v přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem i s možností ústavně soudního přezkoumání pravomocných rozhodnutí správních orgánů, jako orgánů veřejné moci. Žaloba proti konkrétním rozhodnutím nebo jiným zásahům správních úřadů může být podána tehdy, pokud účastník tvrdí, že při řízení před správním orgánem došlo k porušení práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. Účastník musí být při projednávání této žaloby zastoupen advokátem. Účastníkem řízení se stává také správní orgán, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje. Za tento správní orgán jedná osoba oprávněná jednat jeho jménem. Ústavní stížnost může podat také zastupitelstvo obce nebo kraje, pokud tvrdí, že stát zasáhl do jeho ústavou daných práv. Institut ústavní stížnosti však nelze využít, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jsou poskytovány zákonem k ochraně práv. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka využití všech prostředků k ochraně v zákonem vymezených případech25: a) pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo b) pokud v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní stížnost lze

podat

do 60 dnů ode dne, kdy

nabylo rozhodnutí o posledním

opravném prostředku právní moci. Ústavní soud rozhoduje tzv. nálezem, a pokud vyhoví ústavní stížnosti účastníka řízení, potom zruší rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí Ústavního soudu má povahu konečného rozhodnutí, a proti němu jako takovému již nepřichází v úvahu podání dalšího opravného prostředku. Nálezy Ústavního soudu jsou publikovány ve Sbírce zákonů a jsou vykonavatelé jejich publikováním. Může však nastat situace, kdy je přímo v nálezu stanovena vykonatelnost pozdější. Všechna pravomocná rozhodnutí, která byla vydána na základě zrušení právního předpisu, zůstávají v platnosti včetně přiznaných práv a povinností, které ale nelze vykonávat.

33

4.2 Ústavní soud ČR Mimo soustavu soudní kontroly v České republice stojí Ústavní soud ČR, který však rozhoduje metodami soudnictví (formálně stanovenými postupy). Jediným rozhodovacím měřítkem je pro něj Ústava ČR a mezinárodní dokumenty o právech jednotlivců. Z tohoto pohledu plní také Ústavní soud ČR a ústavní soudnictví nezanedbatelnou roli při kontrole veřejné správy (při ústavních stížnostech a rozhodování o zákonnosti normativních aktů vydaných správním úřadem). Ústavní soud je tvořen 15 soudci, kteří jsou jmenování prezidentem republiky se souhlasem senátu na funkční období 10 let. Soudci rozhodují v tříčlenných senátech nebo v plénu. Plénum Ústavního soudu při rozhodování posuzuje nejen ústavnost a zákonnost, ale hledisko obsahu právního předpisu, způsob jeho přijetí a způsob vydání. Nálezy se vyhlašují ve Sbírce zákonů. V současné době je předsedou Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský, místopředsedy Prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. a JUDr. Eliška Wagnerová, PhD. Před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nahrazoval Ústavní soud částečně Nejvyšší správní soud. Nyní jsou kompetence rozděleny a hlavně došlo k rozšíření možností ochrany před jednáním správních orgánů.

25

zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění

34

ZÁVĚR Současná právní úprava soudní kontroly veřejné správy byla přijata tak, aby splňovala nároky kladené na správní soudnictví nejen ústavním pořádkem České republiky, ale také požadavky institucí jako je např. Rada Evropy a Evropský soud pro lidská práva. Tato právní úprava má své chyby, ale pokud porovnáme „rychlost“ s jakou byla přijata a její kvalitu, lze říci, že splnila z velké části účel, kvůli kterému byla přijata. Reforma přinesla zásadní koncepční změnu správního soudnictví v právním řádu ČR, zajistila poskytnutí soudní ochrany proti zásahu veřejné autority v širším rozsahu než v období do 1.1.2003 a účastníci získali více práv při procesech před správními soudy. Nejviditelnějším krokem se bezpochyby stalo zřízení Nejvyššího správního soudu, který zajišťuje větší ochranu před jednáním správních orgánů. Tento soud byl do roku 2003 sice součástí soustavy českých soudů, ale fakticky neexistoval. Od 1.1.2003 na něj byla přenesena část pravomocí Ústavního soudu ČR, který se tak může věnovat otázkám ústavního práva. Tyto dvě nejvyšší soudní instituce by se měly navzájem doplňovat a vytvářet díky tomuto spojení jednotný výklad právních norem a usnesení. Dle mého názoru nová právní úprava správního soudnictví odstranila velkou řadu nedostatků předchozí úpravy, bohužel však není dokonalá. Došlo například k odstranění rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy, zavedení opravných prostředků proti rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, sjednotila se judikatura a pravomoc správních soudů se rozšířila také na nečinností orgánů veřejné správy a na nezákonné zásahy, které nejsou prováděny formou rozhodnutí. Problémem je dualismus při rozlišování, zda rozhodnutí správního orgánu, které má být přezkoumáno, spadá do veřejného nebo soukromého práva. Hranice mezi veřejným a soukromým právem není přesně určena a subjektivní vnímání těchto věcí znemožňuje jednoznačné rozlišení věcí veřejnoprávních a soukromoprávních. Zároveň podle mého názoru dochází čím dál více k zasahování veřejné správy do soukromoprávních věcí a ke stále většímu prolínání veřejného a soukromého práva. Jedním z vodítek jak rozhodnout o veřejnoprávním či soukromoprávním charakteru přezkoumávané věci mohou být rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a konfliktního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. Jako další problematický bod se mi jeví skutečnost, že Nejvyšší správní soud jak nejvyšší orgán správního soudnictví nemá kompetenci zrušit právní předpis (s povahou „normativního správního aktu“) nebo jeho jednotlivá ustanovení v případě, že jsou v rozporu se zákonem. 35

Nejvyšší správní soud je vrcholným orgánem správního soudnictví a měl by podle mého názoru tuto pravomoc mít. Zákon č. 150/2002 Sb. je účinný relativně krátkou dobu, tudíž lze doufat, že výše uvedené nedostatky budou ještě odstraněny a soudní řád správní a celá úprava správního soudnictví stále zlepšována. Můžeme doufat, že naši zákonodárci budou podnikat pouze takové kroky, které budou ku prospěchu občanů a kontroly veřejné správy a systém správního soudnictví bude poskytovat spravedlivou ochranu před jednáním orgánů veřejné správy.

36

CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ Resume in foreign language The goal of the submitted thesis: Judicial security of public administration, a role of administrative and constitutional in the system of public administration security” is to analyze situation of constitutional justice in the area of Czech Republic and its history and act. No. 150/2002 digest, Law of Administrative Procedure. Acceptance of this law (with effect from 1.1.2003) prepared institutional and content side of administrative justice and it eliminated lack of previous law about administrative justice. This previous law was contained in part five of civil judicial order. I have two reasons choose this topic. First reason was that the new law about administrative justice attracts me throughout my study of this. Second reason was that I am a citizen and I care about my civil rights and possibility of defense against acts of local authority of state administration and how this authority is controlled. Administrative justice has important position in system of guarantee of legality in public administration, because justice control of public administration is important not only for individual people, but mainly for functioning of all system of public administration. Administrative justice provides protect subjective rights of real person and legal person against illegal interventions of public force thanks to its competences. It is indispensable part of democratic system and legal state. Together administrative justice integrates explanation of law and regulation in area of public force. This is a important moment for functional of system of public administration and solutions discord in action of organs of public administration. This work is divides to four parts. In first part I describe basic terms from area of administration justice and control of public administration. Further it summarizes complicated evolution of administration and constitutional justice on area of Czech Republic. Third chapter is dedicated to two highest justice institutions in Czech Republic. It describes Supreme Administrative Court and The Constitutional Court of the Czech Republic. The institutions provide sublime control of public administration and they enable unification of explanation of basic question in area of public administration and law and they provide uniform application of rules. 37

Fourth chapter is directed to reform of administrative justice and act. No. 150/2002 digest, Law of Administrative Procedure. It outlines reason what it led to acceptance of new legal and in the end that is structure of new legal.

38

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ 1. Průcha, P.: Správní právo, obecná část, Masarykova univerzita, Brno 2001 2. Vopálka, V.: Nová úprava správního soudnictví, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003 3. Brothánková, J., Žišková, M.: Soudní řád správní a předpisy související s novou právní úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami, 1. vydání, Linde, Praha 2003 4. Hlavsa, P.: Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy související, 2. vydání, Linde, Praha 2003 5. Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.: Vývoj veřejné správy v letech 1848-1948, Euroles, Bohemia s.r.o., Praha 2002 6. Ilona Schelleová: Správní soudnictví, 1. vydání, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2004 7. JUDr. Kateřina Frumarová, Ph.D.: Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu, Linde, Praha 2005 8. Jaroslav Rektořík, Jan Šelešovský a kolektiv: Kontrolní systém veřejné správy a veřejného sektoru, 1. vydání, Ekopress, Praha 2003 9. Stanislav Kadečka, Petr Průcha: Správní právo (obecná část), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2004 10. Kadečka S., Ondruš R., Průcha P.: Základy správního práva pro ekonomy, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003 11. Igor Podhola: Soudní kontrola veřejné správy, úloha správního a ústavního soudnictví v systému kontroly veřejné správy, Masarykova univerzita, Brno 2006 12. internetové stránky: www.nssoud.cz 13. internetové stránky: www.concourt.cz 14. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu správního řádu soudního, ASPI, e.č. 21465 15. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní 16. Zákon č. 151/2002 Sb., 17. Zákon č. 131/2002 Sb., 18. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění 19. Nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. 20. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v plném znění 21. Usnesení č. 2/1993 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, v plném znění 22. Sdělení č. 209/1992 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, v platném znění

39