SOUČASNÉ INFORMACE O KARCINOMU PROSTATY

SOUČASNÉ INFORMACE O KARCINOMU PROSTATY D. Pacík

SOUHRN

KLÍČOVÁ SLOVA

V článku uvádí autor dle vlastního výběru tradiční přehled nejvýznamnějších informací o karcinomu prostaty za uplynulý rok z recenzované anglické literatury.

karcinom prostaty, aktuální informace

SUMMARY

KEY WORDS

CONTEMPORARY INFORMATION OF PROSTATE CANCER In the article, the author presents his own digest - the traditional overview of the most important information concerning the prostate cancer in the reviewed English literature of the last year.

prostate cancer, update information

EPIDEMIOLOGIE A ETIOLOGIE Chemoprevence karcinomu prostaty (CaP) představuje jistě velmi zajímavou a atraktivní možnost, zejména pro vysokou závažnost tohoto nádoru. Zdá se, že ukončení studie Prostate cancer prevention trial (PCPT) nedalo na tuto problematiku definitivní odpověď, ale spíše položilo více nových otázek, než přineslo odpovědí. CaP s vysokým grade se vyskytl u 6,4 % mužů užívajících finasterid, zatímco pouze u 5,1 % mužů užívajících placebo, přičemž rozdíl byl patrný během 1. roku studie. Je tato změna v gradingu způsobena histologickými změnami? Indukuje finasterid vznik tumorů s vysokým grade snížením hladiny intracelulárního dihydrotestosteronu v buňkách prostaty? Působí finasterid selekci tumorů s vysokým grade selektivní inhibicí tumorů s nízkým grade [1]? Scardino to komentuje poměrně ostrým výpadem se spekulací, že finasterid snižuje incidenci CaP ve srovnání s kontrolní skupinou zvýšenou detekcí nesignifikantního CaP a tvrzením, že finasterid může akcelerovat růst karcinomů s vysokým grade [2]. Poměrně velmi racionální analýzu těchto výsledků a rozbor prezentovaných čísel přináší další autoři [3]. Zuger ve svém článku konstatuje, že velká studie přináší velké otázky a jako praktickou interpretaci PCPT studie pro běžného prak-

diagnostika, terapie, epidemiologie

diagnostics, therapy, epidemiology

tického urologa doporučuje následující: medikace finasteridem vede k 25% snížení prevalence CaP a 1,7krát zvyšuje riziko vzniku tumoru s vyšším grade, a proto budeme-li předepisovat finasterid s cílem prevence CaP, musíme tyto pacienty dále sledovat se značnou obezřetností [4]. Studie z Finska (Virtamo et al) již dříve ukázala, že medikace alfa-tokoferolu (vitamin E) vedla ke snížení incidence CaP, zatímco beta-karoten zvýšil výskyt karcinomu plic a mortalitu u tohoto onemocnění. Původně udávaný benefit alfa-tokoferolu a nežádoucí působení beta-karotenu však zmizely během dalšího sledování již bez medikace. Preventivní působení alfa-tokoferolu vyžaduje potvrzení v dalších studiích [5]. Na základě vyplnění dotazníku o příjmu potravy u 444 mužů zařazených do Baltimore Longitudinal Study on Aging došli Hsieh et al k závěru, že celkový vyšší příjem energie je spojen s vyšším rizikem detekce CaP s poměrem rizika 3,8 [6]. Etnické diference v incidenci CaP jsou dobře známy. V preventivní studii výskytu polypů (adenomu) kolorekta Eastham et al ukazují v randomizované studii (1 100 bělochů, 97 černochů, sledování PSA 4 roky), že dieta s nízkým obsahem tuků (< 15 %), vysokým obsahem vlákniny, ovoce a zeleniny, nemá vliv na PSA a není rozdílu mezi

Urologické listy 4/2004

5

dietou u bělochů a černochů [7]. V publikaci Nelsona et al jsou shrnuty poznatky o možném mechanizmu vzniku CaP. Svoji roli hraje dieta, zejména vysoký obsah živočišného tuku a nízký obsah ovoce a zeleniny (zelenina může sehrávat ochrannou úlohu obsahem lycopenů, vitaminu E, sulforanu), geny přenášející informace o hereditárním CaP (lokus HPC1, gen RNASEL) i defekty somatických genů. Velmi provokativní je informace o možné roli a spojení mezi chronickým/recidivujícím zánětem prostaty a vývojem CaP (proliferativní zánětlivá atrofie - kterou nalézáme v okrscích zánětu - může být prekurzorem PIN a CaP) [8]. Ve studii z Kanady (Alibhai et al) s použitím modelu kvality života podle Markova a životní expektance 3 druhů léčby u 3 stupňů onemocnění CaP s použitím moderních dat z velké populace je ukázáno, že muži starší 70 let (zejména ti s Gleasonovým skóre 8-10) mají signifikantní benefit z léčby s kurativním záměrem (zejména pokud netrpí významnými komorbiditami) [9].

SCREENING A ČASNÁ DETEKCE V časopise JAMA byla publikována následující informace, která bude mít jistě pro americké precedentní právo a klinickou praxi nemalý dopad [10]. Dr. Merenstein prezentoval 53letému muži rizika a benefit screeningu CaP, ale screening mu nenabídl. Pacient byl později vyšetřen jiným lékařem, který s ním rizika ani benefit nediskutoval, ale odebral mu PSA–test. Na základě jeho výsledku byla provedena biopsie prostaty a diagnostikován CaP s Gleasonovým skóre 8. V soudním procesu, který následoval na základě obvinění lékaře pacientem, porota uznala dr. Merensteina vinným a jeho výukový rezidentský program má zaplatit pokutu 1 milion USD. Provedený průzkum veřejného mínění zaměřený na postoj veřejnosti ke screeningu CaP přinesl následující údaje: 87 % dotázaných považuje screening téměř vždy za dobrou myšlenku, 74 % věří, že screening může zachránit lidské životy, 33 % by screening nikdy nepřerušilo, 38 % mělo nesprávně pozitivní výsledky, ale 98 % bylo rádo, že jim byl test proveden, a 67 % by chtělo test PSA podstoupit, i kdyby se už nic nedalo dělat. Určitý přístup veřejnosti ukazují i následující čísla: 56 % by chtělo podstoupit screening i kvůli indolentnímu karcinomu a 73 % by raději

následující hodnota PSA (za rok)

hodnota PSA kterýkoliv násled. rok

PSA > 4 ng/ml

30 %

44 %

PSA > 2,5 ng/ml

26 %

40 %

věkově specifické

37 %

55 %

F/T PSA < 25 %

35 %

53 %

Tab. 1. Přehled hladin PSA v 4letém sledovacím období u 972 zdravých mužů, zapojených do Polyp Prevention Trial. podstoupilo celotělový CT–scan, než by zaplatilo hotově 1 000 USD [11]. Sirovich et al ve svém článku srovnávají údaje o prevalenci stanovení testu PSA a screeningu kolorektálního karcinomu u amerických mužů s následujícími údaji: 75 % mužů starších 50 let mělo proveden test PSA a 63 % mužů starších 50 let podstoupilo screening kolorektálního karcinomu [12]. I když doposud nejsou k dispozici vědecká data, která by screening CaP podpořila, je zřejmé, že přístup americké lékařské i laické veřejnosti je velice proaktivní. Výsledky dlouholeté studie European Randomized Study of Screening for Prostate Cancer není možno z tohoto pohledu doposud hodnotit a očekáváme je během přibližně 4 dalších let. Snaha o aktivní přístup k časné detekci CaP u informovaného pacienta je však naprosto odlišná od praxe skutečného screeningu, v řadě zemí se s úspěchem provádí [13]. Hugosson et al ze Švédska prezentuje výsledky studie 9 952 mužů ve věku 50 – 65 let, kteří podstoupili screening pomocí PSA v letech 1995 – 96 a 1997 – 98. U těch, u nichž byla zjištěna hodnota PSA > 3 ng/ml, bylo provedeno TRUS a biopsie. Během 2leté periody nikdo z mužů, kteří měli hodnotu PSA < 1 ng/ml, nedosáhl hodnoty PSA > 3 ng/ml ani neměl detekován CaP. Na základě těchto zjištění se doporučuje u mužů se zjištěnou hladinou PSA < 2 ng/ml screening v intervalu 2 let a v případě zjištění hladiny PSA > 3 ng/ml pak každoročně [14]. Na otázku proměnlivosti hodnot PSA a toho, zda je jedna hodnota PSA dostatečně spolehlivá, se při několikaletém sledování snaží odpovědět Eastham et al. Vycházejí ze studie 972 zdravých mužů z Polyp Prevention Trial, kterým byl v průběhu 4 let odebrán celkem 5krát test PSA s následujícím výsledkem (tab. 1). Považují tedy za vhodné před indikací biopsie zvýšenou hodnotu PSA potvrdit. Opakování biopsie doporučují v intervalu 4 – 6 týdnů, nasazení antibiotik nepovažuje za nutné [15].

Byla diskutována změna hraniční hodnoty PSA a detekce CaP - při nastavení hodnoty PSA na 4,1 ng/ml by nebylo zachyceno 82 % CaP u pacientů mladších 60 let a 65 % CaP u pacientů starších 60 let. U mužů mladších 60 let proto doporučují jako hraniční indikační hodnotu pro biopsii 2,5 ng/ml [16]. Na to, že snížení hranice PSA jako indikace pro biopsii na 2,5 ng/ml, může vést ke zvýšení případů zbytečně diagnostikovaných („overdiagnosis“) CaP, a tím pádem i ke zbytečné léčbě („overtreatment“), upozornil Schröder. V evropské studii (ERSSPC) je proto hraniční hodnota nastavena na 3 ng/ml [17]. Na to, že poměr volného a celkového PSA může zlepšit detekci CaP u mužů v rizikové populaci (rasa, rodinná anamnéza) s normální hodnotou celkového PSA i DRV prostaty, upozorňují ve své práci Uzzo et al. Provedli biopsii u 52 % mužů z této rizikové populace, s celkovým PSA v rozmezí 2 – 4 ng/ml a procentem volného PSA < 27 % a konstatují, že toto opatření je u této populace při detekci CaP efektivní [18]. V multicentrické studii docházejí Lein et al k závěru, že u hodnot PSA < 4 ng/ml nebyl shledán rozdíl v diagnostické přesnosti u vázaného nebo F/T PSA [19]. Pro PSA - pPSA (jedna z izoforem FPSA) ukazuje na možnou vyšší specificitu pro CaP a „high grade PIN“ a má vyšší rozlišovací schopnost předpovědět CaP. ProPSA barví intenzivněji buňky HG PIN a CaP, zatímco normální epitel, atrofické žlázy a stroma barví velmi slabě [20]. Procentuální vyjádření proPSA zlepšuje specificitu detekce CaP a snižuje potřebu provedení zbytečných biopsií u pacientů s celkovým PSA v rozmezí 2 – 4 ng/ml, a toto zlepšení je udržováno v rozmezí celkových hodnot PSA 2 – 10 ng/ml. V rozmezí celkových hodnot PSA 2 – 6 ng/ml, při senzitivitě 90 %, poměr proPSA/FPSA ušetří 31 % zbytečných biopsií (procentuální podíl FPSA ušetří 20 % a procentuální podíl vázaného PSA ušetří 19 % zbytečně provedených biopsií) [21]. Podle Sokolla et al může stanovení proPSA napomoci při časné detekci CaP u pacientů s celkovou


6

hodnotou PSA v rozmezí 2,5 – 4,0 ng/ml a při senzitivitě 75 % pro stanovení CaP může eliminovat 59 % zbytečných biopsií, zatímco procentuální podíl FPSA u něj eliminoval 30 % zbytečných biopsií [22].

BIOPSIE A PATOLOGIE Autoři Roy et al referují o vlastních zkušenostech s dopplerovským sonografickým transrektálním vyšetřením prostaty s použitím speciálního kontrastního média, kterým se zvyšuje detekce CaP v periferní zóně. Tato metoda ve srovnání se standardním sonografickým vyšetřením s použitím odstínů šedi zvyšuje senzitivitu z 54 % na 93 % a specificitu z 79 % na 87 % [23]. Bylo zjištěno, že gen kódující alfa-metylacyl-CoA racemázu (AMACR) je v buňkách CaP výrazně zvýšen. Pozitivní barvení na AMACR může zvýšit pravděpodobnost správné detekce CaP, zejména u vzorků z biopsií, u nichž je obtížné zhodnotit vrstvu bazálních buněk [24]. Ke stejným závěrům došla skupina z Michiganu kolem dr. Zhou, která rovněž dochází k závěru, že pozitivní barvení na AMACR je důležitým diagnostickým markerem, zejména u těch variant CaP, u nichž je histopatologickou diagnózu CaP obtížné stanovit. Upozorňují na to, že k pozitivnímu barvení ale dochází rovněž u buněk PIN [25]. Freedland et al srovnali pomocí multivarietní analýzy na souboru 335 pacientů schopnost předpovědět recidivu PSA po radikální prostatektomii z procentuálního podílu tkáně s CaP vzhledem k celkovému objemu tkáně odebraného vzorku a procentuálního podílu počtu vzorků s CaP vzhledem k celkovému počtu odebraných vzorků. Došli k závěru, že procentuální podíl tkáně s CaP vzhledem k celkovému objemu tkáně vzorku společně s hodnotou PSA a parametrem Gleasonova skóre z biopsie významně zvyšuje schopnost předpovědi biochemického selhání léčby, stejně jako předpovědi infiltrace prostatické kapsuly a semenných váčků. Na rozdíl od tohoto zjištění procentuálního podílu počtu postižených bioptických vzorků CaP podobnou předpovědní hodnotu dle těchto autorů nemá [26]. Rovněž v jiné publikaci Freedland et al, vycházejíce ze souboru 1 094 pacientů, kteří podstoupili radikální prostatektomii, docházejí k závěru, že hodnota PSA, procentuální podíl počtu pozitivních odebraných vzorků a Gleasonovo skóre jsou nezávislé faktory předpovědi biochemické recidivy, a procento postižených vzorků může být užitečné při předoperační strati-

fikaci rizika (< 34 % představuje nízké riziko, 34 – 50 % střední riziko a > 50 % vysoké riziko) [27]. Skupina kolem Solowaye sledovala déle než 12 měsíců skupinu 692 pacientů po radikální prostatektomii a na základě multivarietní analýzy dochází k závěru, že faktory, které předpovídají recidivu, jsou věk, PSA > 10 ng/ml, Gleasonovo skóre 8-10, pT3, postižení semenných váčků a vizuální odhad procentuálního rozsahu karcinomu (VEPC) [28]. Bismar et al studovali vzorky ze sextantových biopsií prostaty 215 mužů a při běžné analýze zjistili, že procento postižení karcinomem, největší procento postižené CaP v 1 bioptickém vzorku, celková délka tumoru v mm a podíl pozitivních vzorků byly všechny spojeny se signifikantní pravděpodobností výskytu stadia pT3. V multivarietní analýze měla pro předpověď stadia T3 signifikantní význam frakce pozitivních vzorků. Naopak perineurální invaze (přítomnost, nebo chybění, procento nebo počet postižených nervů) se neměla, jak se ukázalo, k patologickému stadiu vztah vůbec [29]. LopezCoorona et al studovali 343 pacientů, kteří měli alespoň 1 negativní biopsii prostaty. Při druhé biopsii mělo 20 % z nich pozitivní nález karcinomu a byl sledován počet negativních vzorků, křivka nárůstu PSA, výskyt PIN a ASAP ve vztahu k opakovaným pozitivním biopsiím. Na základě toho byl sestaven nomogram předpovídající pravděpodobnost pozitivního nálezu při opakované biopsii [30]. Noguchi et al ve své práci ukazují, že výskyt sekundárních tumorů v prostatě v zásadě nijak negativně neovlivňuje patologické stadium ani prognózu. Provedli retrospektivní studii, v níž rozdělili preparáty po radikální retropubické prostatektomii, provedené u 222 mužů, do 3 skupin: s výskytem 1 ložiska karcinomu, s výskytem více ložisek < 0,5 ml a s výskytem více ložisek > 0,5 ml. Pokud se týká předoperačních sledovaných parametrů (PSA, Gleasonovo skóre, atd) nebyly mezi skupinami žádné rozdíly. Nebyla nalezena korelace mezi četností ložisek a výskytem šíření nádoru přes prostatickou kapsulu, výskytem pozitivních chirurgických okrajů, postižením semenných váčků nebo lymfatických uzlin. Recidiva PSA byla pozorována méně často u multifokálních nádorů < 0,5 ml nežli u nádorů unifokálních [31]. Určitý pozorovaný posun v distribuci diferenciace karcinomů prostaty (dnes je zachycováno méně dobře a špatně diferencovaných nádorů, nežli v minulosti) nemusí mít biologický podklad a ovlivňuje validitu

srovnání historických a současných postupů [32].

STANOVENÍ STADIA NÁDORU Skupina z Memorial Sloan-Kettering prezentuje nomogram předpovídající invazi do semenných váčků a uvádí, že hodnota PSA, Gleasonovo skóre a procento přítomného nádoru v oblasti báze prostaty předpovídá invazi do semenných váčků. Postižení semenných váčků mělo 12,8 % mužů s pozitivním nálezem biopsie z oblasti báze prostaty ve srovnání s pouhým 1,2 % mužů, kteří biopsii z oblasti báze pozitivní neměli. Žádný pacient s PSA < 10 ng/ml a bez pozitivní biopsie z oblasti báze prostaty neměl postiženy semenné váčky. Aleman et al z Cleveland Clinic Foundation ukazuje, že věk a PSA mohou předpovědět rozsah nádoru ohraničeného na prostatickou žlázu. Hodnocení vychází ze souboru 3 198 pacientů s PSA < 10 ng/ml z 5 institucí, kteří v letech 1985 – 2001 podstoupili radikální retropubickou prostatektomii. 29 % z nich nemělo nádor ohraničený na prostatickou žlázu. Když se autoři pokusili pomocí ostatních proměnných (věk, PSA) předpovědět patologické stadium, zjistili, že mladší muži s nižším PSA měli s vyšší pravděpodobností onemocnění v kurabilním stadiu [33]. Na možnost neinvazní detekce okultních metastáz do lymfatických uzlin u karcinomu prostaty ukazuje Harisinghani et al. MRI s použitím lymfotropních superparamagnetických nanopartikulí správně identifikovalo všechny pacienty s metastatickým postižením uzlin a přineslo vyšší senzitivitu než konvenční MRI (90,5% vs 35,4%; p < 0,001) nebo nomogramy. Z celkového počtu 63 uzlin, 45 (71,4 %) nesplňovalo obvyklá zobrazovací kritéria metastatického postižení [34].

RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMIE (RAPE) Bianco et al aplikovali předoperační i pooperační Kattanovy nomogramy na skupinu černošské i bělošské americké populace. Mezi skupinou 331 černochů (32 %) a 712 bělochů (68 %) nezjistili mezi oběma rasami žádný signifikantní rozdíl, pokud se týká klinicko-patologických proměnných [35]. Onkologickou bezpečnost laparoskopicky prováděných operací pro urologický zhoubný nádor analyzují ve své práci Rassweiler et al. Hodnotí výskyt lokálních


7

recidiv a metastáz v místě laparoskopických portů u 450 provedených RAPE a 478 pánevních laparoskopických lymfadenektomií. Byly prokázány 3 lokální recidivy, a žádná metastáza v oblasti portu. Při rešerši literatury, týkající se laparoskopického řešení karcinomu prostaty, autoři našli 1 zprávu o metastáze v místě portu a v literatuře, týkajících se jiných urologických nádorů, nalezli informace o celkem 10 popsaných případech metastáz (u všech nádorů se jednalo o agresivní nádory močového měchýře, varlat a nadledvin). Autoři konstatují, že v případě laparoskopického řešení karcinomu prostaty nepředstavuje lokální recidiva ani metastázy v místě portů významnou obavu [36]. Další skupina autorů srovnává patologické nálezy u RAPE provedených laparoskopicky a těch provedených konvenční otevřenou technikou, při podobném rozdělení klinického stadia a diferenciace nádoru z biopsie. V nálezu patologického stadia a histologické diferenciace preparátu nebyly zásadní rozdíly (> 80 % stadia T2 a přibližně 80 – 85 % Gleasonova skóre 6/7) a rovněž podobné nálezy byly zjištěny u výskytu pozitivních chirurgických okrajů (17 % LRAPE vs 20 % RAPE) a nižší výskyt pozitivních okrajů byl v oblasti apexu u laparoskopické operace (5 % LRAPE vs 12 % RAPE). Tyto výsledky jsou konzistentní s údaji z jiných publikací [37]. Salomon et al hodnotí výskyt pozitivních chirurgických okrajů po retropubické, perineální a laparoskopické radikální prostatektomii pro karcinom klinicky ohraničený na prostatickou žlázu. Při hodnocení více nežli 100 vzorků v každé skupině byl hodnocen nejenom výskyt, ale i lokalizace pozitivních chirurgických okrajů. Nádory měly podobné Gleasonovo skóre z biopsie i z definitivního preparátu, nižší PSA a vyšší výskyt klinického stadia T1c u laparoskopické operace může napovídat menší objem nádoru. Pozitivní chirurgické okraje byly v 19 % u retropubické RAPE, 14 % u perineální RAPE a 19 % u laparoskopické RAPE. Nejčastější výskyt pozitivních okrajů byl apex (u retropubické), měchýř (u perineální) a posterolaterálně/apex (u laparoskopické) [38]. První zkušenosti u 4 pacientů s laparoskopickou radikální prostatektomií s použitím extraperitoneálního přístupu a robotického systému DaVinci popisují Gettman et al. Laparoskopické porty jsou uloženy distálněji, peritoneum působí jako retraktor, průměrná doba operace byla 274 minut a doba ponechání katétru

patologické stadium

% pacientů

% pozitivních chirurgických okrajů

PFS %

pT2a

20,3

6,9

pT2b

57,2

18,6

88

pT3a

14,2

30

77

pT3b

7,7

34

44

N1

0,6

50

91,8

Tab. 2. Výsledky prvního 1 000 laparoskopických RAPE, provedených v Montsouris Institute podle Guilloneaua [40].

2,7 dnů. Konstatují, že tento přístup s pomocí robotického systému je možný [39]. Tak časné vytažení katétru bylo kritizováno mnohými (např. Catalonou) a osobně ho za rozumný nepovažuji ani já. Z onkologického hlediska (především z pohledu hodnocení přežívání bez progrese - progression free survival - PFS) hodnotí výsledky prvního 1 000 laparoskopických RAPE, provedených v Montsouris Institute, Francouz Guilloneau, pracující nyní v New Yorku. Průměrná hodnota PSA u pacientů byla 10 ng/ml, 66,5 % mělo klinické stadium T1c a 30,4 % T2a. Výsledky ukazuje následující tab. 2. Celkově bylo 90,5 % pacientů biochemicky PFS za 3 roky, z toho 94 % těch s negativními chirurgickými okraji a 80 % s pozitivními okraji. [40]. Je obecně akceptováno, že laparoskopická radikální prostatektomie má velmi dlouhou „learning curve“. To, že je ji možno významně zkrátit operováním s operatérem rutinně sběhlým v provádění těchto operací, ukazuje publikace Fabrizia et al [41]. Výsledky a technické aspekty laparoskopické RAPE s použitím robota ve Vattikuti Urology Institute publikují Menon et al. Během 2 let provedli 350 těchto operací a k dispozici jsou údaje od 200 pacientů týkající se funkčních aspektů (kontinence a sexuálních funkcí). Průměrná délka operace byla 160 minut, průměrná krevní ztráta 160 ml bez potřeby krevní transfuze, 96 % bylo kontinentních během 6 měsíců a 64 % mladších 60 let a 38 % starších 60 let bylo schopno během 6 měsíců pohlavního styku [42]. Chang et al popisují výsledky RAPE s oboustranným přerušením nervově cévního svazku a použitím graftu n. cavernosus. Během sledování 23 měsíců udává 60 % spontánních erekcí a u 43 % schopnost pohlavního styku, průměrná doba do obnovení erekce byla 13 měsíců. Uzavírá, že se jedná o efektivní operaci [43]. Skutečností však zůstává, že souboru chybí kontrolní skupina a stranou není

možno ponechat ani fakt, že v naprosté většině případů, v nichž je RAPE indikována, je možné zachovat alespoň jeden nervově cévní svazek a případy, v nichž je nutno již oba obětovat, nejsou obvykle případy ke kurativnímu řešení, a tedy smysl této operace je velmi diskutabilní. Khan et al sledují možnost RAPE kontrolovat CaP u mužů mladších 50 let. Ve svém souboru sledoval 341 mužů mladších 50 let (40 % z nich mělo PSA < 4 ng/ml) a 2 556 mužů starších 50 let (25 % z nich mělo PSA < 4 ng/ml). Skupina mužů mladších 50 let měla podobné patologické stadium a přežití bez známek onemocnění (DFS), ale nižší výskyt pozitivních chirurgických okrajů (3 % vs 6 %) jako skupina mužů ve věku 50 – 59 let. Skupina mužů mladších 50 let měla oproti skupině mužů starších 60 let vyšší výskyt nádoru ohraničeného na prostatu, nižší výskyt penetrace prostatickou kapsulou, nižší výskyt postižení semenných váčků a lymfatických uzlin a vyšší přežívání bez známek onemocnění během 10 a 15 let než skupina mužů starších 70 let. Uzavírají, že RAPE prováděná u mladších mužů skýtá vyšší šanci na vyléčení a lepší přežití bez známek onemocnění. V souvislosti s tímto pokládá otázku, zda-li by nebylo vhodné podpořit screening u mužů mladších 50 let a hraniční hodnotu PSA, indikující k biopsii, u nich nastavit na 2,5 ng/ml [44]. Cooperberg et al ukazují na souboru 168 pacientů, kteří podstoupili RAPE a byli sledování průměrně 75 týdnů, velmi důležitý poznatek, že je pro pacienta z hlediska kvality jeho života velmi podstatný rozdíl mezi možností nenosit žádnou vložku nebo pro inkontinenci nosit vložku [45]. Autoři z New Yorku na souboru 151 pacientů po RAPE ukázali, že cystogram provedený 3. nebo 4. pooperační den u 76,8 % pacientů neprokazuje známky extravazace, ale pokud došlo k takto časnému vytažení katétru, u 19,3 % pacientů došlo k močové retenci. Nedoporučují vytažení katétru dříve nežli za 7 dní po operaci [46]. Na výskyt střevních


8

symptomů (mimovolní únik stolice a zhoršení rektálních urgentních symptomů) po radikální perineální prostatektomii upozorňují ve své práci Dahm et al. Ke zhoršení fekální inkontinence dochází u 15,4 % mužů během 3 měsíců, u 7,7 % během 6 měsíců, u 5,1 % během 9 měsíců a u 3,9 % během 12 měsíců po operaci. Stav se normalizoval u přibližně 90 % mužů během 9,5 měsíců po operaci [47]. Za nejvýznamnější prognostické nomogramy v běžné urologické klinické praxi považuji práci Hana et al. Na základě analýzy 2 091 mužů, kteří podstoupili RAPE, umožňují z běžně dostupných klinickopatologických údajů - předoperační hodnoty PSA, Gleasonovo skóre z biopsie (nebo definitivního preparátu) a klinického (nebo patologického stadia definitivního preparátu) ještě před operací (nebo po prodělané operaci) - předpovědět, s jakou pravděpodobností bude pacient po provedení radikální prostatektomie během následujících 15 let přežívat bez biochemické recidivy [48].

RADIOTERAPIE Zeitman et al sledovali 10 let 205 mužů s karcinomem prostaty stadia T1-2, léčených konvenční zevní radioterapií během 16 měsíců v období 1991 – 1993, a s použitím kritérií ASTRO konstatují, že bez progrese je pouze 49 % pacientů, jinými slovy riziko progrese je relativně vysoké [49]. Skupina z Harvardu (D´Amico et al) analyzuje výsledky mortality specifické pro karcinom u skupiny 7 316 pacientů s karcinomem prostaty stadia T1c - T2, léčených operací (4 946 pacientů) nebo ozářením (2 370 pacientů) z 44 institucí a hodnotí relativní riziko mortality specifické pro karcinom prostaty během 8letého období po biochemickém selhání. D´Amico rozdělil skupiny pacientů na ty s vysokým a středním rizikem a s rizikem nízkým. U skupiny pacientů léčených operací byla relativní rizika 14,2 a 4,9; u skupiny léčené ozářením potom 14,3 a 5,6. Výsledky je tedy možno označit jako velmi srovnatelné [50]. Rosser et al z Houstonu hodnotí rizika recidivy onemocnění po léčení zevním ozářením u 964 pacientů s CaP stadia T1-T4. Průměrné přežití bez biochemické recidivy bylo u 64 % pacientů během 5 roků a u 53 % pacientů během 10 let. Maximum rizika během 2. roku po ukončení léčby dále klesalo do 6. roku a po té opět rostlo do 10. roku sledování [51]. Na otázku, zda ozářit pouze prostatu, či celou oblast pánve, a zda léčbu kombi-

novat s hormonální deprivací, se na základě výsledků studie RTOG 9413 snaží odpovědět skupina kolem Roache. Do studie bylo zařazeno více než 1 300 pacientů, z nichž 15 % mělo podle Partinových nomogramů signifikantní riziko postižení lymfatických uzlin. U pacientů s nízkým rizikem postižení lymfatických uzlin nepřinášelo ozáření celé pánve žádný benefit. Neoadjuvantní a následná adjuvantní kompletní androgenní blokáda přináší benefit prodlouženého přežívání oproti pouhému ozáření (RTOG 8610). Byly vytvořeny 4 skupiny pacientů (s průměrnou dobou sledování 60 měsíců), kteří byli léčení pouhým ozářením celé pánve nebo kombinací tohoto ozáření s neoadjuvantní a následnou adjuvantní kompletní androgenní blokádou a kteří byli léčeni pouhým ozářením prostaty, nebo kombinací tohoto ozáření s neoadjuvantní a adjuvantní androgenní blokádou v délce 4 měsíců. Z výsledků lze konstatovat, že u pacientů s vysokým rizikem postižení lymfatických uzlin neoadjuvantní kompletní androgenní blokáda a ozáření celé pánve zlepšuje přežití bez známek progrese (nebylo však prokázáno prodloužení celkového přežití) [52]. Kritéria ASTRO pro definici selhání úspěchu radioterapie CaP byla opakovaně kritizována, a jejich modifikace zjevně ovlivňuje hodnocení úspěchu léčby. Posunutí stavu biochemické recidivy do období uprostřed mezi dobou dosažení „nadiru“ PSA a jeho prvního vzestupu přinesl realističtější pohled na úspěšnost léčby ozářením [53]. Analýza literatury, týkající se užití ASTRO kritérií jako definice biochemického selhání, navíc ukázala, že konzistentní standardy, uváděné v radiologické literatuře, vždy nejsou dodržovány [54]. Nižší hodnota maximálního poklesu PSA po radioterapii naznačuje lepší výsledek. Hranice 1,2 ng/ml představuje potom velmi signifikantní prognostický předěl [55]. Katz et al se snažili na skupině 115 pacientů s narůstajícím PSA nebo klinicky detekovanou recidivou po RAPE analyzovat ty z nich, u nichž lze očekávat příznivý výsledek po „salvage“ konformní radioterapii po RAPE a došli k závěru, že kontroly PSA bylo dosaženo u skupiny 77 % pacientů s pozitivními chirurgickými okraji, ale nepřítomností jiných negativních prognostických faktorů [56]. Stephenson et al hodnotí výsledky „salvage“ radioterapie u skupiny 501 pacientů z 5 terciárních center a kon-

statují progresi onemocnění u 50 % pacientů během 45 měsíců. 77 % pacientů přežívalo bez progrese během 4 let, pokud měli Gleasonovo skóre < 8, hodnotu PSA < 2 ng/ml před zahájením ozáření, pozitivní chirurgické okraje, PSADT > 10 měsíců a neměli postiženy semenné váčky. 81 % pacientů, kteří sice měli Gleasonovo skóre 8-10, pozitivní chirurgické okraje, ale PSADT > 10 měsíců, bylo bez známek biochemické progrese [57]. Imunoscinfigrafie 111 In-caprobamát pendetidem (Prostascint) neprokázala schopnost předpovědět úspěch „salvage“ radioterapie po RAPE [58]. Proktitida po brachyradioterapii je málo častá a rektální ulcerace (ložisková proktitida) se vyskytuje u 3 ze 600 případů, obvykle na přední stěně rekta. Lokální léčba (steroidy, kauterizace) obvykle, bohužel, selhává, stejně jako chirurgická léčba (lalok, kolonorektální anastomóza) a často vede ke vzniku rektouretrální píštěle [59]. Corman et al popisují zkušenosti s použitím hyperbarické komory u skupiny 57 pacientů s hemoragickou cystitidou po ozáření, u nichž „všechny ostatní metody léčby selhaly“. Průměrný věk pacientů byl 70 let, průměrná doba od ozáření do vzniku hematurie 48 měsíců. Neměli ovšem žádnou kontrolní skupinu. U 86 % udávají vyřešení, nebo alespoň zlepšení hematurie. Předpokládají, že hyperbarický kyslík zlepšuje hojení díky angiogenezi a doporučují časné použití před opakovanými instilacemi [60]. Úspěšné použití transpozice m. gracilis u mužů s rektouretrální píštělí (včetně těch po ozáření) popisuje Zmora et al. V letech 1996 – 2001 řešili 11 takových případů (průměrný věk 62 let), 6 pacientů postoupilo předchozí léčbu ozářením, 8 RAPE, 5 neúspěšný pokus o řešení tohoto stavu. U všech operovaných pacientů byla provedena derivace stolice a zavedena epicystostomie po interpozici m. gracilis na dobu 6 – 8 týdnů. 9 z řešených 11 případů bylo úspěšných bez komplikací, v 1 případě došlo k vytvoření rektouretrální píštěle a bylo následně použito fibrinové lepidlo a v 1 případě vznikla nekróza svalu, ale druhá transpozice byla již úspěšná [61].

KRYOTERAPIE Použití kryoablace CaP je spojeno s výskytem pozitivní biopsie po léčbě u 14,2 % případů a perzistující prostatické buňky jsou nalézány ve 27 – 42 % případů. Na druhé straně 75 % případů je během


9

1 roku bez biochemické progrese, což ovšem není sledování příliš dlouhé. Mezi nežádoucí účinky popisované v současné literatuře patří odlučování tkáně (5 %), inkontinence (3 %), bolest v rektu (3 %), impotence (až 87 %), ale nebyly popsány již žádné případy vzniklých píštělí [62]. Han et al ve své práci popisují použití kryochirurgické technologie 3. generace u terapie CaP ohraničeného na prostatickou žlázu. V multicentrické studii léčili 106 pacientů, z nichž 15 % již podstoupilo předchozí radioterapii, 85 % mělo Gleasonovo skóre < 7; 75 % PSA < 10 ng/ml. Pacienti byli sledování nejméně 1 rok a za úspěch považují dosažení hodnoty PSA < 0,4 ng/ml. Jak již bylo uvedeno, 75 % bylo bez známek onemocnění během 1ročního sledování, z komplikací udává v 6 % odlučování sliznice uretry, v 87 % impotenci, 4 % stresovou inkontinenci, 5 % urgentní inkontinenci, ale neudává žádné případy píštělí, ani u pacientů, kteří podstoupili předchozí ozáření. Velmi tenké jehly umožňují perkutánní léčbu, která je dobře snášena. Na dlouhodobé výsledky je ovšem třeba si počkat [63].

HORMONÁLNÍ LÉČBA Widmark et al ve své práci ukazují, že profylaktické ozáření prsních žláz u mužů sice sníží, ale neeliminuje výskyt gynekomastie vyvolané léčbou antiandrogeny. 253 pacientů v randomizované skandinávské studii dostalo jednorázovou dávku 12-15 Gy. U ozářených pacientů se gynekomastie vyskytla u 28 % (oproti 71 % u neozářených), zvětšení prsních žláz u 44 % (oproti 78 %) a jejich citlivost u 43 % (oproti 75 %) [64]. Pedraza et al si všímají skutečnosti, že prolongované užití LHRH–agonistů působí dlouhodobou supresi androgenů. Pacienti, kteří byli léčeni kombinací LHRH–agonisty a antiandrogenu po průměrnou dobu 108 měsíců (rozmezí 94 – 120 měsíců), měli při ukončení terapie průměrný věk 78,75 let (rozmezí 74 – 84 let), všichni byli asymptomatičtí a měli nedetekovatelnou hodnotu PSA. Po 3 letech sledování všichni měli stále nedetekovatelnou hodnotu PSA. [65]. Oh et al ve své studii podávali 29 pacientům s pokročilým CaP (pozitivní kostní scan nebo CT–scan, PSA > 100 ng/ml nebo selhání radioterapie) finasterid s flutamidem. U 5 pacientů (25 %) pokračovali s touto léčbou po dobu průměrného sledování 88 měsíců, 7 pacientů (25 %) nemuselo podstoupit kastraci. Konstatují, že

výchozí nález 3

objem prostaty (cm )

36,6 3

objem primárního tumoru (cm ) 3

objem sekundárního tumoru (cm )

za 2 měsíce 25,7

P < 0,0001

1,56

0,58

< 0,0001

0,47

0,26

0,15

Tab. 3. Definice změn objemu tumoru prostaty po neoadjuvantní hormonální androgenní deprivaci. tato kombinace má u některých mužů s CaP trvalý efekt na potlačení progrese PSA a aplikace LHRH nebo kastrace je u těchto mužů efektivní léčbou druhé volby, ale má kratší trvání. Celková doba přežití (48,6 měsíců) je ovšem podobná jako u primární androgenní deprivace [66]. Sanghani et al se pokusili pomocí endorektálního MRI–zobrazení definovat změny objemu tumoru prostaty po nasazení neoadjuvantní hormonální androgenní deprivace (LHRH a antiandrogen). NMR–vyšetření provedli u 152 pacientů před léčbou a 2 měsíce po jejím zahájení s následujícími výsledky (tab. 3). U 14 % MRI–vyšetření zaznamenali progresi velikosti nádoru. Konstatují, že endorektální MRI může poskytnout informace o objemu tumoru, ale nezabezpečuje dostatečné informace o mikroskopickém extrakapsulárním šíření [67]. Další skupina hodnotí výsledky transdermální aplikace estradiolu u 20 pacientů s pokročilým CaP, kteří byli sledováni 15 měsíců. Týdně jim bylo aplikováno 6 náplastí s dávkou 7,8 mg po dobu 8 týdnů a později další 2 náplasti. Kastračních hodnot testosteronu bylo dosaženo za 3 týdny, u 1 pacienta pozorovali retenci tekutin a u 80 % gynekomastii, překvapivě nebyly zaznamenány žádné tromboembolické komplikace. Nedošlo k rozvoji symptomů tzv. „andropauzy“, u všech pacientů naopak došlo ke zvýšení kvality života, kostní denzity a poklesu PSA. Velmi významná je cena, která představuje méně než desetinu ceny LHRH–analogů [68]. Svůj význam neztratila sekundární hormonální léčba, která hraje stále důležitou roli u karcinomu prostaty již nezávislého na androgenech. Patří sem především flutamid, bikalutamid, nilutamid, ketokonazol, progesterony i estrogeny. I když jsou obvykle poměrně dobře snášeny, mohou se s jejich podáním někdy vyskytnout i závažné nežádoucí účinky. K prevenci vzniku gynekomastie se doporučuje profylaktická jednorázová dávka ozáření (12-15 Gy) [69]. Montrealská skupina kolem Kassoufa popisuje svoje zkušenosti

se souborem 28 pacientů s hormonálně refrakterním karcinomem, kteří měli již při předešlé terapii nasazen přinejmenším jeden z ostatních antiandrogenů a nyní jako lék druhé volby byl indikován nilutamid. U 64 % z nich došlo k počátečnímu snížení PSA, které u 29 % přetrvávalo (o více než 50 % po dobu delší než 3 měsíců/3 – 21 měsíců). U 1 pacienta vznikla intersticiální pneumonitida a pacienti, kteří měli před tím příznivou reakci na vysazení antiandrogenu, vykazovali lepší výsledky [70]. Racionální podklad pro použití abarelixu je skutečnost, že GnRH–agonisté nepotlačují receptory FSH, které mají in vivo svoji roli při růstu buněk CaP. 20 pacientů s CaP, u nichž při léčbě GnRH–agonisty choroba progredovala, dostali depotní intramuskulární injekci abarelixu 1. ,15., 29. den a potom každých 28 dní po dobu 24 týdnů. Při této medikaci došlo k poklesu FSH o minimálně 50 %. U žádného pacienta však nedošlo k odpovědi PSA a ke konci 6 cyklů léčby zůstali 2 pacienti stabilní bez progrese PSA anebo jiných známek progrese onemocnění CaP. U některých pacientů však byly pozorovány velmi závažné alergické reakce [71]. Do souvislosti se snížením PSA a možnou prevencí CaP je dávána konzumace sóji a v ní obsažených fytoestrogenů. Jenkins et al aplikovali skupině 46 mužů s průměrnou hodnotou PSA 2,4 ng/ml po dobu 3 – 4 týdnů dietu s vysokým obsahem sóji a ve zkřížené studii nezaznamenali ani změnu celkového PSA ani změnu poměru F/T PSA. Svoji studii uzavírají konstatováním, že konzumace sóji sice může snižovat kardiologická rizika (snížení LDL, CHD), ale nemá vliv na PSA. Potenciální benefit týkající se CaP nemá vztah k hormonální aktivitě. Studie má svoje limitace, zejména krátkou dobu trvání a možný vliv antioxidantů [72]. Smith et al z Harvardu v multicentrické, dvojitě zaslepené, randomizované a placebem kontrolované studii nasadili skupině 106 pacientů s nemetastatickým CaP, kterým byla podávána hormonální te-


10

rapie, zoledronovou kyselinu v dávce 4 mg, nebo placebo každé 3 měsíce po dobu 1 roku. Pacienti, kteří dostávali aktivní látku, měli kostní denzitu zvýšenu o 5,6 %, zatímco ti, kterým bylo podáváno placebo, ji měli sníženu o 2,2 %. Náklady takové terapie jsou ovšem značné [73]. Segal et al studovali skupinu 155 pacientů s CaP, podstupujících androgenní deprivační léčbu, a srovnávali skupinu pacientů, kteří podstoupili fyzické cvičení, s těmi, kteří necvičili. Ve skupině pacientů, kteří cvičili, zaznamenal menší únavu, lepší hodnocení kvality života a lepší svalovou zdatnost. Bez vlivu bylo cvičení na váhu pacientů, jejich BMI, obvod kolem pasu a měření podkožní tukové řasy [74]. Moul et al se snaží odpovědět na otázku, u kterých pacientů po RAPE při zjištění recidivy, nasadit časnou, či odloženou hormonální léčbu. Retrospektivně hodnotili skupinu více než 5 000 pacientů, kteří podstoupili RAPE. U 1 352 z nich byla zjištěna biochemická recidiva PSA. Pouze u pacientů s vysokým Gleasonovým skóre >7 a PSADT 12 měsíců nebo méně došlo ke vzniku klinicky patrného metastatického onemocnění [75].

riferní edémy a rinitida [78]. Ve stejné publikaci hodnotí výsledky ovlivnění kostních markerů a kostních scanů v dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované studii léčby hormonálně refrakterního CaP, provedené v 74 centrech v USA a Evropě. 288 pacientů bylo randomizováno pro podání placeba nebo účinné látky v dávce 2,5 a 10 mg. Antrasentan způsobil potlačení markerů klinické i biochemické progrese onemocnění v kostech. K podobným výsledkům dochází ve své publikaci Carducci [79]. Extrapulmonální malobuněčný karcinom představuje 2 – 4 % z 1 000 případů malobuněčného karcinomu v USA. Jennifer R. Brown et al popisují případ takovéhoto karcinomu vyrůstajícího z prostaty, který byl prezentován s kostními metastázami i metastázami do lymfatických uzlin 2 roky po RAPE (pT3 N 0) se sérovou hladinou PSA 0,1 ng/ml. Navzdory tomu, že chemoterapie na bázi platiny vedla k 73% odpovědi s průměrnou dobou trvání 8,5 měsíce, činí 5leté přežívání u tohoto onemocnění 13 % a jeho prognóza zůstává vážná [80]. Současnému pokroku dosaženému v chemoterapii CaP je věnován samostatný článek v tomto čísle.

CHEMOTERAPIE Hussain et al se pokusil zhodnotit význam neoadjuvantně podané terapie docetaxelem a estramustinem u pacientů s vysoce rizikovým lokálně pokročilým onemocněním. U celkového počtu 21 pacientů s klinickým stadiem > T2b, PSA > 15 a Gleasonovým skóre > 8 aplikovali celkem 3 – 6 cyklů této léčby, po které následovala lokální léčba u 10 pacientů RAPE (7 z nich mělo negativní chirurgické okraje) a u 11 RT. Léčbu hodnotí z pohledu působení jako aktivní, nicméně je třeba zhodnotit srovnání její účinnosti s léčbou hormonální [76]. Beer et al hodnotí léčbu perorálním kalcitriolem, následovanou terapií docetaxelem u 37 pacientů s hormonálně refrakterním CaP. U 81 % pacientů zaznamenali odpověď PSA, z toho 59 % mělo snížení PSA o 75 %, průměrná doba do vzniku progrese byla 11 měsíců. Léčba byla dobře tolerována [77]. Nelson et al hodnotí výsledky použití poměrně nového perorálního preparátu antrasentan, který působí na bázi blokády receptoru endotelinu-A. Opoždění průměrné doby do progrese bylo u placeba 137 dní oproti 183 dnům u aktivní látky. Mezi nežádoucí účinky, které se během podávání objevily, patřily bolesti hlavy, pe-

Literatura 1. Thompson IM, Phyllis J et al. The influence of Finasteride on the Development of Prostate Cancer. NEJM 2003; 349: 215-224. 2. Scardino PT. The Prevention of Prostate Cancer The Dilemma Continues. NEJM 2003; 349: 225. 3. Thompson IM, Klein EA et al. Prevention of Prostate Cancer with Finasteride:US/European perspective. European Urology 2003; 44: 650-655. 4. Zuger AA. Big Study Yields Big Questions. NEJM 2003; 340: 213-214. 5. Virtamo J et al. Cancer and Mortality following AlphaTocopherol and Beta-Carotene. JAMA 2003; 290: 476. 6. Hsieh LJ, Carter HB et al. Association of Energy Intake with prostate Cancer in a long-Term Aging Study: Baltimore Longitudinal Study of Aging (United States). Urology 2003; 61: 297-301. 7. Eastham JA, Riedel E et al. Dietary Manipulation Ethinicity and Serum PSA levels. Urology 2003; 62: 677-682. 8. Nelson JB, Nabulsi AA et al. Suppression of Prostate Cancer induced bone remodeling by the endothelin receptor a antagonist antrasentan. J Urol 2003; 169: 1143-1149. 9. Alibhai SMH, Naglie G et al. Do Older Men Benefit From Curative Therapy of Localized Prostate Cancer? J Clin Oncol 2003; 21: 3318-3327. 10. Merenstein D. Community Standards. JAMA 2004; 291: 15-16. 11. Schwartz LM, Woloshin S et al. Enthusiasm for Cancer Screening in United States. JAMA 2004; 291: 71-78. 12. Sirovich BE et al. Prostate vs Colorectal Cancer Screening: Practice vs Evidence. JAMA 2003; 289: 1414. 13. Schroder FH, Denis LJ et al. The Story of the European Randomized Study of Screening for Prostate Cancer. BJU International 2003; 92(Suppl 2): 1-13.

14. Hugosson J, Aus G et al. Prostate specific antigen based Biennial screening is sufficient to detect almost all prostate cancers while still curable. J Urol 2003; 169: 1720-1723. 15. Eastham JA et al. Variation of PSA Levels: Evaluation of Year-Year Fluctuation. JAMA 2003; 289: 2695. 16. Punglia RS, D'Amico AV et al. Effect of Verification Bias on Screening for Prostate Cancer by Measurement of PSA. NEJM 2003; 349: 335-342. 17. Schröder FH, Kranse R. Verification Bias and the Prostate Specific Antigen Test-Is there a case for a Lower Threshold for Biopsy? N Engl J Med 2003; 349: 393-195. 18. Uzzo RG, Pinover WH et al. Free Prostate Specific Antigen improves prostate cancer detection in a highrisk population of men with a normal total PSA and digital rectal examination. Urology 2003; 61: 754-759. 19. Lein M, Kwiatkowski M et al. A Multicenter Clinical Trial on the Use of Completed PSA In Low PSA Concentrations. J Urol 2003; 170: 1175-1179. 20. Chan TY, Mikolaczyk SD et al. Immunohistochemical staining of Prostate Cancer with Monoclonal Antibodies to the Precusor of Prostate Specific Antigen. Urology 2003; 62: 177-179. 21. Catalona WJ, Bartsch G et al. Serum pro prostate specific antigen improves cancer detection compared to free and complexed prostate specific antigen in men with prostate specific antigen 2-4 ng/ml. J Urol 2003; 170: 2181-2185. 22. Sokoll LJ, Chan DW et al. Proenzyne PSA for the early detection of prostate cancer in the 2,5-4,0 total PSA range: preliminary analysis. Urology 2003; 61: 274-276. 23. Roy J, Buy R et al. Contrast Enhanced Color Doppler Endorectal Sonography of the Prostate: Efficiency for Detecting Peripheral Zone Tumors and Role for Biopsy procedure. J Urol 2003; 170: 69-72. 24. Magi-Galuzzi C, Luo J et al. Methylacyl-CoA Racemase: A Variably Sensitive Immunochemical Marker for the Diagnosis of small Prostate Cancer Foci in Needle Biopsy. A J Surg Path 2003; 27: 1128-1133. 25. Zhou M, Jiang Z et al. Diagnostic utility of AMACR in Foamy Gland and Pseudohyperplastic Prostate Cancer. Am J Surg Path 2003; 27: 772-778. 26. Freedland SJ, Aronson WJ et al. Comparison of Percen tance of Total Prostate Needle Biopsy tissue with Cancer to Percentage of Cores with Cancer for Predicting PSA Recurrence after Radical Prostatectomy: Results from the Search Database. Urology 2003; 61: 742-747. 27. Freedland SJ, Aronson WJ et al. Percent of prostate needle biopsy cores with cancer is a significant independent prediction of prostate specific antigen recurrence following radical prostatectomy: results from the search database. J Urol 2003; 169: 2136-2141. 28. Manoharam M, Civantos F et al. Visual estimate of percent of carcinoma predicts recurrence after radical prostatectomy. J Urol 2003; 170: 1194-1198. 29. Bismar TA, Lewis JS et al. Multiple measures of carcinoma extent versus perineural invasion in prostate needle biopsy tissue in prediction of pathologic stage in a screening population. A J Surg Path 2003; 27: 432-440. 30. Lopez Corona E, Ohori M et al. A nomogram for predicting a positive repeat prostate biopsy in patients with a previous negative biopsy session. J Urol 2003; 170: 1184-1188. 31. Noguchi M, Stamey TA et al. Prognostic factors for multifocal prostate cancer in radical prostatectomy specimens: lack of significance of secondary cancers. J Urol 2003; 170: 459-463. 32. Kondylis FL, Moriarty RP et al. Prostate cancer grade assignment: the effect of chronological, interpretive and translation bias. J Urol 2003; 170: 1189-1193.


11

33. Aleman M, Karakiewicz PI et al. Age and PSA predicts likehold of organ-confined disease in men presenting with PSA less than 10 ng/ml: implications for screening. Urology 2003; 62: 70-74. 34. Harisinghani MG, Barentsz J et al. Nonvasive detection of clinically occult lymph-node metastases in prostate cancer. NEJM 2003; 348: 2491-2499. 35. Bianco FJ, Kattan MW et al. Radical prostatectomy nomograms in black American men: accuracy an applicability. J Urol 2003; 170: 73-77. 36. Rassweiler J, Tsivian A et al. Oncological safety of laparoscopic surgery for urological malignancy: experience with more than 1000 operations. J Urol 2003; 169: 2072-2075. 37. Brown JA, Garlitz C et al. Pathologic comparison of laparoscopic versus open radical retropubic prostatectomy specimens. Urology 2003; 62: 481-486. 38. Salomon L, Anastasiadis A G et al. Location of positive surgical margins after retropubic, perineal and laparoscopic radical prostatectomy for organ-confined prostate cancer.Urology 2003; 61: 386-390. 39. Gettman MT, Hoznek A et al. Laparoscopic radical prostatectomy: description of the extraperitoneal approach using the da Vinci robotic system. J Urol 2003; 170: 416-419. 40. Guilloneau B, Feltouh H et al. Laparoscopic radical prostatectomy: oncological evaluation after 1000 cases at Montsouris Institute. J Urol 2003; 169: 1261-1266. 41. Fabrizio MD, Tuerk I et al. Laparoscopic radical prostatectomy: decreasing the learning curve using a mentor initiated approach. J Urol 2003; 169: 2063-2065. 42. Menon M, Tewari A et al. Robotic radical prostatectomy and the Vattikuti urology institute technique: an interim analysis of results and technical points. Urology 2003; 61: 15-20. 43. Chang DW, Wood CG et al. Cavernous nerve reconstruction to preserve erectile function following non-nerve sparing radical retropubic prostatectomy: A prospective study. J Plast Rec Surg 2003; 111: 1174-1181. 44. Khan MA, Han M et al. Long-term cancer control of radical prostatectomy in men younger than 50 years of age: update 2003. Urology 2003; 62: 86-92. 45. Cooperberg MR, Master VA et al. Helth related quality of life significance of single pad urinary incontinence following radical prostatectomy. J Urol 2003; 170: 512-515. 46. Patel R, Lepor H et al. Removal of urinary catheter on postoperative day 3 or 4 after radical retropubic prostatectomy. Urology 2003; 61: 156-160. 47. Dahm P, Silverstein AD et al. A longitudinal assessment of bowel related symptoms and fecal incontinence following radical perineal prostatectomy. J Urol 2003; 169: 2220-2224. 48. Han M, Partin AW et al. Biochemical (PSA) recurrence probability following radical prostatectomy for clinically localized prostate cancer. J Urol 2003; 169: 517-523. 49. Zeitman AL, Chung CS et al. 10-year outcome for men with localized prostate cancer treated with external radiation therapy: results of a cohort study. J Urol 2004; 171: 210-214.

50. D'Amico A, Moul J et al. Cancer specific mortality after surgery or radiation for patients with clinically localized prostate cancer managed during the PSA Era. J Clin Oncol 2003; 21: 2163-2172. 51. Rosser C L et al. Hazard Rates of progression after External Beam Radiotherapy. J Urol 2003; 169: 2160. 52. Roach J et al. Whole Pelvis vs Prostate only Radiotherapy. J Clin Oncol 2003; 21: 1904. 53. Horwitz EM, Uzzo RG et al. Modifying the American society for therapeutic radiology and oncology definition of biochemical failure to minimize the influence of backdating in patients with prostate cancer treated with 3-dimensional conformal radiation therapy alone. J Urol 2003; 169: 2153-2159. 54. Mc Mullen KP, Lee WR et al. Astructuated literature review to determine the use consensus definition of biochemical failure. Urology 2003; 61: 391-396. 55. De Witt KD, Sandler HM et al. What does postradiotherapy PSA nadir tell us about freedom from PSA failure and progression-free survival in patients with low and intermediate-risk localized prostate cancer? Urology 2003; 62: 492-496. 56. Katz MS, Zelefsky MJ et al. Predictors of biochemical outcome with salvage conformal radiotherapy after radical prostatectomy for prostate cancer. J Clin Oncol 2003; 21: 483-489. 57. Stephenson M et al. Salvage radiotherapyCooperative Study. JAMA 2004; 291: 365. 58. Thomas CT, Bradshaw PT et al. Indium 111Capromab pendetide radioimmunoscintigraphy and prognosis for durable biochemical response to salvage radiation therapy in men after failed prostatectomy J Clin Oncol 2003; 21: 1715-1721. 59. Celebrezze JP, Medich DS et al. Rectal ulceration as a result of prostatic brachytherapy: A new clinical problem. Medich Dis Colon Rectum 2003; 46: 12771279. 60. Corman JM, McLure D et al. Tratment of radiation indiced hemorrhagic cystitis with hyperbaric oxygen. J Urol 2003;169: 2200-2202. 61. Zmora O, Potenti FM et al. Gracilis Muscle Transposition for latrogenic Rethrourethral Fistula. Annals of Surgery 2003; 237: 483-487. 62. Chin JL, Touma N et al. Serial histopathology results of salvage cryoablation for prostate cancer after radiation failure. J Urol 2003; 170: 1199-1202. 63. Han CR, Cohen JK et al. Treatment of organ confined prostate cancer with third generation cryosurgery: preliminary multicenter experience. J Urol 2003; 170:1126-1130. 64. Widmark A et al. Prophylactic Breast Irradiation to Prevent Antiandrogen-Induced Gynecomastia. Urology 2003; 61: 145. 65. Pedraza P, Kwart AM et al. Hormonal therapy for patients with advanced adenocarcinoma of the prostate: is there a role for discontinuing treatment after prolonged androgen suppression? Urology 2003; 61: 770-773. 66. Oh WK. Secondary hormonal therapies in the treatment of prostate cancer. Urology 2002; 60: 87-93.

67. Sanghani MV, Schultz D et al. Quantifying the change in endorectal magnetic resonance imagingdefined tumor volume during neoadjuvant androgen suppression therapy in patients with prostate cancer. Urology 2003; 62: 487-491. 68. Ockrim JL, Lalani EN et al. Transdermal estradiol therapy for advanced prostate cancer-forward to the past? J Urol 2003; 169: 1735-1737. 69. Oh WK, Manola J et al. Finasteride and flutamide therapy in patients with advanced prostate cancer: response to subsequent castration and long-term follow up. Urology 2003; 62: 99-104. 70. Kassouf W, Tanquay S et al. Nilutamide as second line hormone therapy for prostate cancer after androgen ablation fails. J Urol 2003; 169: 1742-1744. 71. Beer T, Garzotto M et al. Phase II study of abarelix depot for androgen independent prostate cancer progression during gonadotropin-releasing hormone agonist therapy. J Urol 2003; 169: 1738-1741. 72. Jenkins DJ, Kendall CW et al. Soy consumption and phytoestrogens: effects on serum prostate specific antigen when blood lipids and oxidized low-density lipoprotein are reduced in hyperlipidemic men. J Urol 2003; 169: 507-511. 73. Smith MR, Eastham J et al. Randomized controlled trial of zoledronic acid to prevent bone loss in men receiving androgen deprivation therapy for nonmetastatic prostate cancer. J Urol 2003; 169: 2008-2012. 74. Segal RJ, Reid RD et al. Resistance exercise in men receiving androgen deprivation therapy for prostate cancer. J Clin Oncol 2003; 21: 1653-1659. 75. Moul JW, Wu H et al. Early versus delayed hormonal therapy for prostate specific antigen only recurrence of prostate cancer after radical prostatectomy. J Urol 2004; 171: 1141-1147. 76. Hussain M, Smith D C et al. Neoadjuvant docetaxel and estramustine chemotherapy in high-risk, locally advanced prostate cancer. Urology 2003; 61: 774-780. 77. Beer TM, Eilers KM et al. Weekly high-dose calcitrial and docetaxel in metastatic androgen-independent prostate cancer. J Clin Oncol 2003; 21: 123-128. 78. Nelson JB et al. Antrasentan (Endothelin Receptor A Antagonist). J Urol 2003; 169: 1143. 79. Carducci MA, Padley PJ et al. Effect of endothelinA receptor blockade with atrasentan on tumor progression in men with hormone-refractory prostate cancer: a randomized, phase II, placebo-controlled trial. J Clin Oncol 2003; 21: 679-689. 80. Brown JR et al. Small-cell cancer of the Prostate. J Clin Oncol 2003; 21: 2437-2443.

prof. MUDr. Dalibor Pacík, CSc. Urologická klinika FN Brno e-mail: [email protected]


12

SOUČASNÉ INFORMACE O KARCINOMU PROSTATY

Recommend Documents