SOUČASNÁ KONVERZAČNÍ ANALÝZA NA KONFERENCI V HELSINKÁCH

rát na téma jazykového plánování ve Švédsku se zabýval současnou jazykovou politikou státu v přístupu k jeho národnímu jazyku a vhodně tak doplňoval úvodní referát o multilingvizmu v Jihoafrické republice. Problematika jazyka jidiš a jazykového vzdělávání dětí v Severní Americe byla středem zájmu referátu doktorandky Columbia University Naomi Prawer Kadar. Situaci postavení a proměn čínského jazyka ve Spojených státech amerických nastínila odbornice v oblasti mezinárodního jazykového vzdělávání Shuhan Wang z Delaware Department of Education. Sekci zaměřené na jazykové plánování týkající se různých generací populace předsedal profesor Harold Schiffman (University of Pennsylvania). Vystoupila v ní profesorka Kendall Kingová, která představila otázky posunu, resp. směny jazyka (language shift) a rodinné jazykové politiky napříč generacemi v ekvádorské části pohoří And. Zdůraznila význam a mechanizmus předávání jazyků napříč generacemi v rodinách a lze jen souhlasit s jejím apelem na potřebu rozsáhlejšího empirického výzkumu v této oblasti. Velmi zajímavý byl také příspěvek profesora Johna Baugha z Washington University v St. Louis, který se zaměřil na problematiku jazykových aspektů sociálního strádání Afričanů v diaspoře. Ve svém referátu hledal souvislosti mezi sociálním strádáním Afričanů v Jihoafrické republice, Francii a USA a jejich užíváním tzv. černošské řeči (black speech). Sekci uzavřela referátem o problematice vlivu jazykové situace jednotlivce na profesní postup profesorka Shirley Brice Heathová z Brown University. Závěr sympozia byl věnován zhodnocení Fishmanova životního díla. Probíhal formou panelové diskuze, které předsedala Ofelia García (Drexel University). Vystoupili v ní Nancy Hornbergerová, Martin Pütz (Koblenz-Landau), Rakhmiel Peltz (Drexel University) a Harold Schiffman. Ocenili význam Fishmanovy práce v oblastech jazykové loajality (language loyalty), jazykového plánování a jazykové revitalizace mnoha jazyků světa i jeho celkový přínos k rozvoji mezinárodní sociolingvistiky. Podrobnější informace o celém sympoziu lze vyhledat na internetu na adrese . Na konci slavnostního setkání vyjádřila Fishmanova manželka G. Schweidová úctu ke svému muži jako k odborníku, člověku, otci i partnerovi.

Slovo a slovesnost, 68, 2007

Oslavenec pak bilancoval svou odbornou práci a poděkoval všem, kdo jej podporovali. V rámci sympozia předali Penelope Poutu, Hinurewa Poutu a Toni Waho v zastoupení maorské komunity na Novém Zélandu oslavenci J. Fishmanovi dar jako výraz uznání jeho zásluh za záchranu maorského jazyka. Byla jím vzácná vyřezávaná posvátná hůl tokotoko, představující symbol štěstí, kterou v maorské komunitě může používat pouze vysoce společensky uznávaná osobnost ke zdůraznění významu své činnosti. Působivost okamžiku předání posvátné hole umocnila tato maorská rodina zpěvem obřadní písně a následnou citací Fishmanových slov, která se podle Penelope Poutu stala jejich rodinným životním krédem: „Mluvte svým jazykem na své děti vždy, všude a za všech okolností. Je to to nejcennější, co jim můžete dát.“ Dagmar Sieglová Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

SOUČASNÁ KONVERZAČNÍ ANALÝZA NA KONFERENCI V HELSINKÁCH Ve dnech 10.–14. 5. 2006 se v Helsinkách konala mezinárodní konference zaměřená na konverzační analýzu (KA): International Conference on Conversation Analysis (ICCA 06) – první mezinárodní konference zaměřená na KA (ICCA 02) proběhla v Kodani (viz ). Téma helsinské konference znělo Komparativní perspektivy v konverzační analýze. Komparativními perspektivami bylo míněno srovnávání různých jazyků (a kultur) analyzovaných rozhovorů, rozdílných přístupů ke KA (zejména z pozic lingvistiky, sociologie, psychologie a fonetiky), rozdílných situačních kontextů: institucionální rozhovory vs. běžné rozhovory, rozhovory tváří v tvář vs. distanční (telefonické) rozhovory. Kniha obsahující abstrakty má 280 stran (a to podle slov předsedy vědecké komise pronesených v závěrečné děkovací řeči byl zájem o tuto konferenci mnohem větší: každý z dvanácti členů komise recenzoval přibližně 70 abstraktů) a seznam

153

účastníků konference obsahuje na 400 jmen. Tyto údaje poukazující na rozsáhlost konference uvádím ze dvou důvodů: 1) vzhledem k množství aktivních účastníků probíhala prezentace konferenčních příspěvků v 9 paralelních sekcích, a má zpráva tedy nemůže být v žádném případě vyčerpávající; 2) z těchto čísel je zřejmé, že konverzační analýza je značně přitažlivá pro mnoho humanitních badatelů; bohužel mezi účastníky této konference byla jen hrstka badatelů ze zemí bývalého východoevropského bloku (konkrétně tři, nepočítáme-li poměrně početnou skupinu vědců pocházejících z Estonska – Finsku blízkého nejen geograficky, ale i jazykově – a německé badatele z bývalé NDR; jedna Polka, jeden Rus, který působí na univerzitě v Yorku, a autor této zprávy). Jak již bylo řečeno, příspěvky byly roztříděny do devíti paralelních sekcí, přičemž největší podíl konference tvořily jednotlivé referáty (omezeny na 20 minut), bylo zde i množství tematických panelů, několik workshopů a konečně 22 plakátů (posterů), na nichž byly představeny především disertační práce, ukončené i neukončené. Každý konferenční den byl zahájen plenární přednáškou trvající 90 minut, debata následující po plenární přednášce byla omezena na třicet minut. V této zprávě představím zejména tyto plenární přednášky, ostatní vystoupení, která jsem slyšel a viděl, zmíním jen letmo. Dále uvedu, jakým tématům byly věnovány tematické panely a workshopy, neboť mým záměrem je zachytit v této zprávě především pole bádání současné KA i její předpokládané směřování a rozvíjení. Poměrně nedávno napsal Zdeněk Konopásek obsáhlou zprávu o konferenci Mezinárodního institutu pro etnometodologii a konverzační analýzu (Nesnáze s etnometodologií. Biograf, 38, 2005, s. 85–109). Ve své zprávě rozsáhle a obsáhle píše o napětí mezi etnometodologií a konverzační analýzou, o tom, že KA je rozvíjena především lingvisty a že takto lingvisticky zaměřená KA bývá zaměňována za etnometodologii, a to nejen v Česku. Podle Konopáska takovéto rozšiřování KA odtržené od sociologického základu poškozuje etnometodologii, její postavení v rámci sociologie, a zejména tím ochuzuje sociologii: „Pokud se [etnometodologie] šíří a zviditelňuje, pak především ve své technicky, scientistně a na jazykovou mikro-skutečnost zaměřené poloze, a tedy jako konverzační analýza odtržená od svého sociologického základu. Taková etnometodo-

154

logie se snáze dostane do učebnic a studijních plánů. Zřetelněji se rozpozná podle nápadných vnějškových znaků. A snáze ji vezmou na milost strážci sociologie jako sjednoceného, ušlechtilého a zdravého oboru: v téhle podobě totiž mohou etnometodologii bez velkého úsilí strhat a vykázat do patřičných mezí jako tolerovanou úchylku“ (Konopásek, op. cit., s. 104). Po návštěvě konference v Helsinkách mohu potvrdit, že hlavní proud současné KA je právě ten lingvistický, odtržený od sociologických základů. Mohlo by se zdát, že lingvisty to (na rozdíl od sociologů) nemusí znepokojovat, vlastně by je to mohlo i uspokojovat. Bohužel si myslím, že tento vývoj neprospívá nejen sociologii a etnometodologii, ale především samotné KA. Lingvistické analýzy, které jsou zaměřené na nějaký detail rozhovoru a které ztrácejí ze zřetele sociální kontext, ztrácejí nejen na zajímavosti, ale i na přesvědčivosti. To, co je na KA velmi zajímavé, je vzájemné ovlivňování a propojenost sociálního kontextu a užívání jazyka. Takto sociolingvisticky pojímaná KA nám připomíná, že volba jazykových prostředků v konkrétních komunikačních situacích není dána jen kompetencí mluvčích, neboť právě jazykové a sociální aspekty dohromady spoluutváří strukturu rozhovorů. Takže, jak píší D. W. Maynard a S. Clayman: „There is, then, within CA, concern not just for sequencing and turn taking as such but also for how the components of these organizations are socially assembled, orderly objects in their own right“ (Ethnomethodology and Conversation Analysis. In: L. Reynolds – N. Herman-Kinney (eds.), Handbook of Symbolic Interactionism. Walnut Creek, CA: Altamira Press, 2003, s. 193). Je tedy otázka, jestli je v případě hlavního proudu současné KA tak, jak byl prezentován v Helsinkách, stále ještě na místě mluvit o KA a zda by nebylo lepší nazývat tento proud KA interakční lingvistikou, jak je ostatně jindy a případněji nazýván (srov. M. Selting – E. CouperKuhlen (eds.): Studies in Interactional Linguistics. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2001; zejména úvodní kapitolu editorek nazvanou Introducing Interactional Linguistics). Jedná se o takové výzkumné odvětví, v němž jsou analyzovány detailní transkripty rozhovorů s cílem popsat a interpretovat určitý lingvistický detail. Tyto analýzy přispívají k popisu „gramatiky“ rozhovoru, resp. interakčního užívání jazyků. V interakčně


lingvistických pracích jsou analyzovány konkrétní sekvenční jevy, jako jsou opravy, responze aj. Vedle mnoha příspěvků rozvíjejících interakční lingvistiku zaznělo také dost referátů z úst psychologů. Konference se zúčastnilo mnoho předních stoupenců diskurzní psychologie: J. Potter, D. Edwards aj. (A. Wetherelová bohužel nedorazila), ale i psychologové, které nelze zařadit do tohoto výzkumného odvětví tak jednoznačně, např. Ch. Antaki. Zástupců sociologie bylo zřejmě nejméně, resp. i příspěvky badatelů působících na sociologických katedrách byly spíše lingvistické, jako v případě Hiroko Tanaky (Grammatical resources for constructing preferred and dispreferred responses in English conversation: From a Japanese perspective), než sociologické. Symptomem postupujícího desociologizování KA bylo i téměř úplné vymizení členské kategorizační analýzy z KA. Přes úsilí některých badatelů (Watson, Hester, Housley a Fitzgerald – na konferenci nepřítomni) se mi nyní zdá být rozdělení na konverzační analýzu a členskou kategorizační analýzu dokonáno (připomeňme, že jak KA, tak členská kategorizační analýza vychází z práce sociologa Harveyho Sackse). Silný lingvistický proud v konverzační analýze má zřejmě i významný podíl na tom, že na této konferenci jsem marně v programu hledal (až na pár výjimek) metodologickokritický referát, resp. teoretický referát týkající se samotné KA. Také příspěvků týkajících se prozódie nebylo bohužel mnoho, přestože jedna z plenárních přednášek byla pronesena dnes už klasičkou v této oblasti bádání Elizabeth Couper-Kuhlenovou (srov. především M. Selting – E. Couper-Kuhlen (eds.), Prosody in Conversation. Cambridge: Cambridge University Press, 1996). Většina prozodicky orientovaných příspěvků byla odkázána na žánr plakátu, takže více než polovina plakátů byla pomalována křivkami zachycujícími průběh melodie a intenzity. Skladba konference se zřejmě projevila i v tom, že prezentace většiny příspěvků vypadala obdobně: v powerpointu promítaná hesla a teze, na handoutech transkripce útržku rozhovoru s označenými řádky, v nichž byl zachycen analyzovaný jev, často – ne však vždy – přehrání zvukového záznamu rozhovoru či videonahrávky, interpretace a závěr. Účastníci rozhovoru byli v transkriptech označeni většinou křestními jmény, popř. jen ini-


ciálními písmeny, v případě institucionálních rozhovorů rolemi, např. doktor, pacient. Končím tyto úvodní obecné úvahy opakovaným konstatováním, že pokládám za politováníhodné, že KA se stále výrazněji odpoutává nejen od členské kategorizace, ale i od etnometodologie. Transkripty jsou nejen detailně analyzovány, resp. je pečlivě analyzován nějaký (mikro)detail, jako je např. částice nii v estonštině, a popisovány, ale i interpretovány. Odtržení KA od sociologických aspektů rozhovoru a od členské kategorizační analýzy podle mě však vede k tomu, že tato interpretace je často nepřesvědčivá. O výhodnosti, ba nutnosti spojení lingvistického přístupu se sociologickým při analyzování rozhovorů mě přesvědčil i plenární příspěvek sociologa Paula Drewa. I přes tyto výhrady jsem přesvědčen o inspirativnosti KA, resp. interakční lingvistiky pro lingvistické bádání, a to zejména pro ty badatele a badatelky, kteří zkoumají mluvený jazyk zejména se zaměřením na textovou syntax. První konferenční den začal plenárním vystoupením dvou uznávaných finských analytiček: Auli Hakulinen a Marjy-Leeny Sorjonen. Obě dvě patří mezi nejvýznamnější současné finské lingvist(k)y a konverzační analyti(č)ky; současný rozmach KA ve Finsku lze do značné míry připsat právě dlouholeté práci těchto badatelek. A. Hakulinen je (například) spoluautorkou současné finské gramatiky (A. Hakulinen et al.: Iso suomen kielioppi. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura, 2004) či spolueditorkou (s M. Seltingovou) knihy Syntax and Lexis in Conversation: Studies on the Use of Linguistic Resources in Talk-in-Interaction (Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2005), dále je autorkou více než sta článků publikovaných v mezinárodních časopisech a (spolu)autorkou a (spolu)editorkou více než desítky knih. M.-L. Sorjonen se začala prosazovat na mezinárodním poli v polovině devadesátých let, tehdy přispěla i do zásadní publikace Interaction and Grammar (ed. E. Ochs – E. A. Schegloff – S. A. Thompson, Cambridge: Cambridge University Press, 1996). V té době byla doktorandkou na katedře aplikované lingvistiky na UCLA (tedy na škole, kde mj. působil a stále působí E. A. Schegloff a také autor plenárního příspěvku z druhého dne S. Clayman) a už tenkrát se věnovala analýze responzí ve finské konverzaci. M.-L. Sorjonen je autorkou důležité knihy (především pro finské

155

lingvisty) Responding in Conversation: A study of Response Particles in Finnish (Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2001). A responzí se týkal i plenární referát nazvaný Designing utterances for action: ways of repeating the verb as a response to an assessment. V příspěvku, který byl exemplární ukázkou interakční lingvistiky, se autorky zaměřily na následující aspekt rozhovoru: jedna z účastnic rozhovoru (vedeného ve finštině) zopakuje nějaké hodnocení (assessment), které bylo prosloveno její konverzační partnerkou, případně k předchozímu hodnocení připojí své. Autorky tedy analyzovaly interakčně prováděné hodnocení, resp. responzi na ně. Autorky poukazovaly na to, jakou roli při tomto responzním hodnocení sehrává gramatika příslušného jazyka: ve finštině je často prováděno převrácením slovosledu, čímž dojde k vytčení finského slovesa být před subjekt. Namísto nepříznakového se on (to je) Finky a Finové často v responzním hodnocení užívají konvertovaného on se (je to). Často také uvedou jen pouhé on (je) či reduplikované on on (je je). K této situaci dochází především tehdy, když v prvním hodnocení tato slova zazněla také, a to v nepříznakovém pořadí. Myslím, že obdobnou situaci si lze představit i v češtině, tak např. na prohlášení komunikační partnerky, že „to je pěknej úspěch“, lze odpovědět: „je, je to fakt dobrý“. Jak je tomu ve finské konverzaci v případě užití 1. a 2. osoby singuláru i plurálu jsme se bohužel nedozvěděli. Druhý konferenční den byl zahájen přednáškou amerického sociologa Steva Claymana z katedry sociologie UCLA, blízkého spolupracovníka Johna Heritage. Název přednášky zněl Question design, the White House press corps, and president-press relations. Claymanův příspěvek vycházel z dlouhodobého a (i personálně) značně rozsáhlého projektu, který právě ve spolupráci s Heritagem provádí (srov. knihu The News Interview, Cambridge: Cambridge University Press, 2002, a zejména pak článek Questioning presidents: Journalistic deference and adversarialness in the press conferences of U.S. presidents Eisenhower and Reagan, Journal of Communication, 52, s. 749–775). Jedná se o sestavení typologie otázek z hlediska jejich agresivity. Tato typologie je vypracována zejména na základě formálních rysů otázek, nikoli jejich obsahu. Výzkumníci analyzovali otázky, které v průběhu let 1953–2000 kladli na tiskových konferencích američtí noviná-

156

ři americkým prezidentům (od Eisenhowera po Clintona). V rámci tohoto projektu bylo analyzováno 164 tiskových konferencí a 4608 otázek položených během nich. Clayman s Heritagem vyvinuli systém umožňující klasifikování otázek z hlediska jejich agresivnosti. Tento systém sestává ze 4 dimenzí agresivnosti, v nichž je rozprostřeno 10 typů otázek: I. Initiative – 1. Statement Prefaces; 2. Multiple Questions; 3. Follow-up Questions; II. Directness – 4. Absence of Other-Referencing Question Frames; 5. Absence of Self-Referencing Question Frames; III. Assertiveness – 6. Preface Assertiveness; 7. Negative Questions; IV. Adversarialness – 8. Preface Adversarialness; 9. Global Adversarialness; 10. Accountability Questions. Autoři projektu se nezastavili u typologického popisu a roztřídění otázek, ale zajímal je i vztah mezi mírou agresivity a konkrétními prezidenty a mezi dotazovanými tématy: novináři byli agresivnější v dotazech na státní rozpočet, obzvlášť v dobách, kdy americká ekonomika příliš neprosperovala; naopak při dotazování na zahraniční politiku, zájmy USA ve světě míra agresivity klesala. Autorkou třetího plenárního příspěvku (A sequential approach to affect: The case of disappointment) byla Elizabeth Couper-Kuhlen. E. CouperKuhlen se dlouhodobě zabývá prozódií v přirozených rozhovorech; je (spolu)autorkou řady publikací, uveďme aspoň její vlivnou knihu English Speech Rhythm (Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 1993) nebo Language in Time (Oxford University Press, 1999, spolu s P. Auerem a F. Müllerem), je spolueditorkou několika důležitých publikací i přispěvatelkou do nich: Prosody in Conversation (Cambridge: Cambridge University Press, 1996, spolu s M. Seltingovou), Studies in Interactional Linguistics (Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2001, spolu s M. Seltingovou), Sound Patterns in Interaction (Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2004, spolu s C. E. Fordovou). Couper-Kuhlenová se ve své přednášce podrobně věnovala prozódii emocí. Přesvědčivě ukázala výhodnost a důležitost přístupu k analýze prozódie v rozhovorech z konverzačněanalytických pozic. Podle autorky je totiž problematické, jsou-li analyzovány a interpretovány izolované, dekontextualizované jevy. Couper-Kuhlenová se věnovala prozodickému vyjadřování zklamání,


které je vázáno na tzv. rejection finalizers (v angličtině jsou to minimální repliky jako oh, okay, I see, never mind apod.). Prozódie zklamání byla vyjadřována především s takovým prozodickým průběhem, který autorka nazývala subdued prosody. To, že aktéři rozhovoru rozumí tomu, že mluvčí zde vyjadřuje zklamání, však není dáno jen prozódií, ale i sekvenční pozicí: vzájemnou souhrou prozódie a sekvenční pozice (reakce na odmítnutí). Výrazy jako oh aj. proslovené s tzv. subdued prosody totiž nemusí vyjadřovat jen zklamání, ale např. překvapení – v takovém případě však bývají tyto minimální repliky v jiné pozici rozhovoru. Především z těchto důvodů autorka příspěvku zdůrazňovala, že pro analyzování prozódie jako nositele emocí je důležité metodologicky (vy)užívat konverzační analýzu. V duchu hlavního tématu konference Couper-Kuhlenová promluvila i o možnostech srovnávání toho, jak mluvčí reagují na odmítnutí v různých kulturách, jazycích. Nejprve obecně upozornila na možné kulturně podmíněné rozdíly spočívající v rozdílném přístupu k odmítání (jeho přímost apod.) a následné reakce na něj. Reakce na odmítnutí mohou vyjadřovat nejen vlastní zklamání, ale i další emoce, jako je vztek, rezignace aj. Po tomto obecném srovnávání přešla ke konkrétní srovnávací analýze telefonních rozhovorů vedených v angličtině na jedné straně a v němčině na druhé. Autorka se zdráhala ze své analýzy vyvodit příliš silné závěry, spíše je formulovala jako otázky otevírající další zkoumání: z její analýzy vyplynulo, že v němčině se užívá podstatně méně výrazů, na něž je vázána prozódie zklamání; je to zejména oh, gut a ach, so. Při srovnávání prozódie anglického a německého oh autorka zjistila, že průběh melodie je v obou případech velmi podobný. Zajímavé pole dalšího výzkumu skýtá ohledávání toho, jak jsou vyjadřovány v různých jazycích emoce vázané na odmítnutí, jako je zmíněný vztek, lítost, rezignace aj. Závěrečný den konference zahájil svou plenární přednáškou nazvanou The linguistic construction and sequential management of social actions: Offering, requesting and complaining Paul Drew z katedry sociologie univerzity v Yorku. Drew se konverzační analýze věnuje již řadu let a vedle množství studií otištěných v odborných časopisech také publikoval a (spolu)editoval několik knih. V této zprávě zmíním aspoň


knihu, kterou editoval spolu s J. Heritagem: Talk at Work: Language Use in Institutional and Work-Place Settings (Cambridge: Cambridge University Press, 1992). Příspěvek P. Drewa byl opět (stejně jako příspěvek S. Claymana) ukotven v rozsáhlém projektu (viz ). Drew spolu s lingvistickými a fonetickými kolegy z univerzity v Yorku a dále ve spolupráci s kolegy v Dánsku, Finsku, Francii, Itálii a Švédsku analyzuje, jak komunikanti v různých jazycích a v sociálně různých kontextech vyjadřují vzájemné přičlenění (affiliation), resp. nepřičlenění (disaffiliation). Konkrétně se Drew se svými kolegy zaměřil na to, jak mluvčí v (telefonních) rozhovorech nabízejí (offering), žádají (requesting) a jak si stěžují (complaining), resp. jak na tyto aktivity reagují. Jak Drew uvádí ve svém abstraktu, původně si totiž myslel (spolu se svými kolegy), že budou analyzovat především responze na tyto akce-repliky; vždyť analyzování preferovaných a nepreferovaných responzí (druhé části párových sekvencí) patří do výkladní skříně KA. V průběhu výzkumu však vědecký tým stále silněji začalo zajímat to, jak jsou vystavěny právě iniciální akce. I tyto iniciální repliky totiž de facto nejsou iniciálními (a iniciačními), ale jsou generovány předchozími sekvencemi i/nebo (sociálním) kontextem. Přestože P. Drew ve svém abstraktu sliboval, že se ve svém vystoupení (pro nedostatek času) zaměří především na stížnosti, nakonec ony tři zkoumané druhy jednání probíral v následujícím pořadí: žádání, nabízení a stěžování, přičemž ke stěžování se vůbec nedostal. Při analyzování toho, jak mluvčí vyjadřují žádosti, jeho výzkumný tým dospěl k zajímavým výsledkům. Mluvčí (britské) angličtiny užívají především dvě formy: 1) „I wonder / I was wondering if“; 2) podmíněné „Can/Could/Would you“. Tyto formy nejsou užívány nahodile: v rodinných rozhovorech, v rozhovorech mezi přáteli mluvčí užívali druhou formu, kdežto při dotazování se institucí užívali výhradně formu „I wonder / I wondered / I was wondering if“. Drew upozorňoval na to, že např. doktor je povinen vaší žádosti vyhovět, kdežto vaši příbuzní nikoli, v případě příbuzných se často jedná o neprediktabilní možnost (contingency). Z výzkumu vyplývá, že na jedné straně jsou na sebe vázány institucionální hovory, povinnost žádaného, vyplývající z jeho soci-

157

ální role, vyhovět žádosti a forma „I wonder / I wondered / I was wondering if“; a na straně druhé každodenní hovory, pouhá možnost vyhovět žádosti a forma „Could/Can/Would you“. Je také zajímavé, že při žádání členů institucí byla zjištěna jedna výjimka: pokud mluvčí volali na policii a žádali o pomoc, většinou užívali formy „Can/Could/Would you“. Při nabízení (offering) mluvčí (angličtiny) užívají většinou tří různých forem: 1) podmíněné „If X, (then) Y…“ (např. If your husband would like their address as they’re specialists, my husband would gladly give it to him – u tohoto příkladu je zajímavé i to, že nabídka nenásledovala bezprostředně po vyslovení podmínky: jednak následoval souhlas komunikační partnerky a jednak nabízející ještě před nabídkou odůvodňovala, proč by manžel její komunikační partnerky mohl potřebovat ony adresy); 2) tázací „Do you want (me to) …?“ a 3) deklarativní „I’ll (do) X / I have X / You can (have)X“. Podle Drewa je užití těchto forem podmíněno především umístěním v (telefonním) rozhovoru, nikoli tedy přímo sociálním kontextem, jak tomu bylo v předchozím případě, ale sociální kontext pochopitelně může ovlivnit to, jakou formou nabízející nabízí a v které části telefonního hovoru. Na začátku rozhovoru komunikanti svou žádost vyjadřují především formou „If X, (then) Y…“, uprostřed rozhovoru deklarativní formou a žádací otázky kladou většinou na konci rozhovoru. Ale jak sám Drew připomíná, jedná se spíše o tendence a nikoli o pravidelné konvence. Dále Drew analyzoval tři formy vyjadřování nabídky ve vztahu k „typu“ nabídky: a) nabídka jako důvod k zavolání – nejčastěji podmiňovací forma; b) nabídka interakčně vygenerovaná, tj. jako odpověď na předchozí zjevné problémy – deklarativní forma; c) nabídka jako řešení předchozích implicitních problémů, které jsou vyvozeny z dříve řečeného – otázka. Kupodivu dvě ze čtyř plenárních přenášek (S. Clayman a P. Drew) nejenže neudaly základní směr konferenčních příspěvků, ale dokonce patřily spíše na okraj té KA, která byla prezentovaná na helsinské konferenci. Ta se nesla především v duchu úvodní plenární přednášky spoluorganizátorek konference, A. Hakulinenové a M.-L. Sorjonenové. V následujících odstavcích nebudu představovat všechny příspěvky, které jsem vyslechl, ale

158

spíše budu pokračovat v mapování pole KA představené v Helsinkách během ICCA 06. Toto hrubé mapování bude provedeno tak, že se zmíním o několika mezních (okrajových) příspěvcích a dále o některých tématech panelů a workshopů. Mezi okrajové příspěvky (charakteristickým rysem podtrhujícím okrajovost těchto příspěvků v rámci ICCA 06 bylo nejen to, že tematicky zůstaly osamocené, ale i malý zájem o ně) patřila i práce Analysts for hire: CA as a sellable product Patrika Watsona z University of Manchester. Autor upozorňoval na to, že z KA se začíná stávat praktická disciplína namísto původní deklarované deskriptivní. Tyto úvahy nejsou zcela nové a navazují na několik textů, v nichž byl problematizován zájem konverzačních analytiků o institucionální rozhovory, neboť analýza těchto rozhovorů není podle autorů těchto textů plně v souladu s etnometodologickým základem KA. P. Watson postoupil ještě o krok dále a poukazoval na to, že takovéto konverzačněanalytické práce směřují k publikacím typu Jak zvládnout pohovor s lékařem, resp. pacientem. Jen ve dvou příspěvcích byla metodologicky využita členská kategorizační analýza. Niina Lilja ve svém výzkumu analyzovala videonahrávky, na nichž byla zachycena konverzace mezi rodilými a nerodilými mluvčími finštiny. Ve svém příspěvku (Non-nativeness as a resource for teasing) analyzovala ukázky z rozhovoru, který proběhl u jídelního stolu mezi čtrnáctiletou cizinkou žijící ve finské rodině a členy této rodiny (otec a jeho asi 14letá dcera). N. Lilja poukazovala na to, že kategorie nerodilý mluvčí se v rozhovoru objevovala zřídka a pokud byla zapojena, tak v souvislosti s opravováním chyb v řeči cizinky, přičemž tyto chyby (např. nepřesná výslovnost) bývaly především zdrojem škádlení. Škádlení bylo sekvenčně organizováno jako opravná sekvence iniciovaná jinými účastníky rozhovoru. Podle autorky nebyla kategorie nerodilý mluvčí vnímaná jako problematická, ale spíše jako zdroj interakce. Agnieszka Nowicka (Negotiating membership in intercultural interviews) analyzovala v angličtině vedená interview mezi Poláky-studenty angličtiny a anglickými rodilými mluvčími (v roli zpovídaných). Soustředila se na to, jak komunikanti užívají „národnostních“ členských kategorií, resp. jak o nich vyjednávají a diskutují, a to na škále kolektivní kategorie (bývá zdrojem stereotypů; tázající se často ptal „Jaké máš zkušenosti s Po-


láky? Myslíš si, že Poláci jsou…?“) – individualizované kategorie (tazatelem zavedené kategorizování dotázaný často odmítal s tím, že nelze zevšeobecňovat chování jednotlivců). Arnulf Deppermann se ve svém příspěvku nazvaném Construction grammar: A grammar for interactional linguistics? zamýšlel nad možnostmi teoretického i praktického propojení metod konstrukční gramatiky a interakční lingvistiky. Vedle plenární přednášky E. Couper-Kuhlenové zaznělo (jen) několik prací, v nichž byla představena analýza nějakého prozodického rysu v konverzaci. Tak Andrea Golato (Comparing two phonetic variants of the German response token jaja) představila dvě prozodicky rozdílné formy zdvojeného minimálního responzního německého „ja ja“ (v německé konverzaci). Podle autorky dvě různé prozodické formy mají i rozdílné interakční funkce. Forma s přízvukem na prvním „ja“, klesavou melodií a případně prodlouženým posledním vokálem se v německé konverzaci užívá tehdy, když mluvčí tímto způsobem indikuje, že předchozí (či právě mluvící) mluvčí setrvává u daného tématu příliš dlouho a měla by tedy ve svém hovoru postoupit dál. Naproti tomu, je-li přízvuk na druhém „ja“ a melodie je stoupavá, užívají mluvčí tuto formu pro potvrzení svého předchozího tvrzení, které bylo jejich komunikačním partnerem zpochybněno. Richard Ogden z univerzity v Yorku nás v příspěvku nazvaném Phonetics and social action in agreements and disagreements seznámil s některými prozodickými rysy, jichž angličtí mluvčí užívají pro vyjádření různého stupně souhlasu či nesouhlasu. Propojení prozodického přístupu se sekvenční KA bylo dáno především tím, že Ogden analyzoval tzv. assessment sequences, tj. sekvence, v nichž mluvčí vyjadřovali hodnocení. Tento příspěvek zazněl v rámci panelu Assessment sequences in different languages and contexts, který byl zaměřen právě na hodnocení, a to z různých hledisek. Ve zbývajících příspěvcích, které jsem vyslechl, autorky a autoři představily/i analýzu nějakého sekvenčního aspektu rozhovoru; jednalo se tedy o příspěvky, které konvenovaly se současným hlavním proudem interakční lingvistiky. Mnohé z nich byly zajímavé, pro nedostatek místa je však v této zprávě opominu. Před závěrem se ještě zmíním o tématech některých panelů a workshopů, protože se domnívám, že i jen uvedení témat


umožní dobrý vhled do oblastí, které jsou zpracovávány v rámci současné KA. Na konferenci bylo několik psychologicky zaměřených panelů; tito psychologové využívají poznatky KA např. při analyzováni psychoterapeutických rozhovorů. Panel spoluvedený Jonathanem Potterem byl zaměřen na vyjadřování emocí a znalostí (z psychologického zorného úhlu). Dále zde bylo dosti místa věnováno analýze rozhovorů s mentálně nemocnými dětmi, institucionálních rozhovorů mezi dospělými a dětmi i rodinným rozhovorům s nejmenšími dětmi: zde např. zazněl zajímavý příspěvek Billa Wellse, který analýzou prozódie poukazoval na to, jak si zhruba dvouleté dítě osvojuje prozodické rysy v rozhovorech se svými rodiči a konkrétně jak se interakčně učí řešit tak konverzačně obtížné situace, jakými je souběžné mluvení (overlapping talk). Poměrně dost místa bylo zasvěceno i způsobu vyučování, včetně vyučování vlastní KA. V jednom z panelů byla projednávána specifika komunikace pomocí mobilních telefonů; atd. atd. Jak je vidět i z těchto načrtnutých témat, současný hlavní proud KA je dosti široký, ač autor této zprávy by si jej přál mít širším. Přes některé výhrady, které jsem v této zprávě uvedl, považuji současnou KA za velmi inspirativní a přál bych si, aby poznatky, které byly v jejím rámci dosud získány, byly více využívány i v českých humanitních vědách, neboť dosud toho víme poměrně málo o syntaktické i prozodické organizaci českých rozhovorů (srovnáme-li to např. s tím, co vše se lze dozvědět o anglicky vedených rozhovorech), o sociologických aspektech rozhovorů ani nemluvě. Čtenářky a čtenáři této zprávy, kteří by se chtěli ještě podrobněji seznámit s konferencí ICCA 06, se mohou podívat na oficiální internetové stránky konference, kde je stále k dispozici nejen úplný program, ale také všechny abstrakty: . Následující, tedy třetí, mezinárodní konference zaměřená na konverzační analýzu by se měla konat v Německu (nejspíše v Mannheimu), přesné datum konání bude upřesněno později. Martin Havlík Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Letenská 4, 118 51 Praha 1

159

SOUČASNÁ KONVERZAČNÍ ANALÝZA NA KONFERENCI V HELSINKÁCH

Recommend Documents