SOTÁPANNA aneb první pořádný krok k probuzení

SOTÁPANNA aneb první pořádný krok k probuzení

Miloš Adamů

Věnováno s láskou a poděkováním mým milovaným a překrásným holkám – něžné manželce Ilonce a půvabné dceři Aničce. 

2

Obsah strana Úvod

4

1. Kapitola první – Výlet do minulosti

5

2. Kapitola druhá – Kdo je sótapanna

7

2.1 Definice sótapanny

7

3. Kapitola třetí – Čtyři doby

8

4. Kapitola čtvrtá – Pěkně od začátku

10

5. Kapitola devátá – Fáze „vývoje“

11

6. Kapitola šestá – A začínáme 

13

7. Kapitola sedmá – Padl klam „já“

14

8. Kapitola osmá – Co je klam „já“

15

9. Kapitola devátá – Důležitosti na stezce

17

10. Kapitola desátá – Po prvním vykročení

18

11. Kapitola jedenáctá – Popis vlastní přirozenosti, „Já“

20

12. Kapitola dvanáctá – Jsem v proudu a co dál?

22

13. Kapitola třináctá – Boží milost

24

14. Kapitola čtrnáctá – Další duchovní cesty

25

15. Kapitola patnáctá – Životospráva

28

16. Kapitola šestnáctá – Stáří a duchovní život

30

Závěr

32

3

Úvod Dobrý den přátelé. Popud k napsání této útlé knihy vzešel a nevzešel ze mě. Knihu první („Jak přijít vcelku bezbolestně k osvícení“) jsem začal psát z důvodu předat lidem k užitku a poučení dosavadní vlastní názory, postřehy a zkušenosti. Lákala mě k tomu také spisovatelská záliba, ve které ale nemám velké zkušenosti. Potřeba k napsání druhé práce vychází ze dvou zdrojů. Touha spisovatelská zůstala, ale přišel impulz ze skutečného „Já“, z vlastní přirozenosti. Všechno později podrobně vysvětlím, aby nevznikly zbytečné dohady a otázky. Spisovatelem jsem si přál být, to přiznávám. Již na základní škole jsem psal povídky pro spolužáky a spolužačky. Vzpomínám např. na nepříliš zajímavou detektivní povídku „Parta Velká očka“. Mimo psaní mě také bavilo divadlo (důsledek divadelních počinů z předchozího života). Jako děti jsme divadlo hrávaly a mě nejvíc zajímalo režírování. Výborný koníček, ale s talentem to myslím, nebylo moc valné. Domnívám se, že dnešní, vynikající doba (nemyslím to ironicky) je nejpříhodnější k duchovnímu žití a postupné výměně osobnosti za Boha, Átman, vlastní přirozenost apod. Na jménu skutečně nezáleží, je to jenom pomůcka a každému z nás vyhovuje něco jiného. Ve skutečnosti se jedná o beztvarý, bezejmenný a nepopsatelný tvar. Doba je skutečně velmi příhodná, čtete správně, nejedná se o mýlku. Končí nejhorší období ze čtyř1 a blíží se opět doba nejlepší, zlatá. Prostě stejně jako střídání ročních období – jaro, léto, podzim a zima. Přivřete oči, zklidněte se a vnímejte tu krásu! Je všude kolem nás, je v nás, nejde si ji nevšimnout. Vtáhne Vás do sebe a Vy se začnete propadat a propadat … Nebo se zadívejte do daleké krajiny, vnímejte a užívejte si dálek a nekonečných prostor. Pohled z kopce nebo na vodu v rybníku – toť božská mana . Přátelé, přeji Vám na cestě životem (vypůjčeno od mé krásné manželky) hodně lásky, klidu a vnitřní pohody. Pamatujte, postupně se Vám všechno zdaří, podle všech přání, plánů a předsevzetí. Je ale zapotřebí opravdovost, silná vůle, touha po dosažení a mimořádná trpělivost. Bez těchto předpokladů nelze čekat očekávaný výsledek. Pokud se ale plně odevzdáte a vložíte veškeré úsilí, dojdete tam, kam směřují všechny cesty. Hodně štěstí! Na konci knihy najdete v případě Vaší potřeby kontakt na autora knihy. 1

Psáno před 21. prosincem 2012, tj. ještě v době železné. O poznatcích z nového období bude autor psát během prvních měsíců roku 2013.

4

1. Kapitola první – Výlet do minulosti Pro pochopení názvu knihy je myslím záhodné, Vás provést výletem do autorovy minulosti. Některé z knih se pohybují v intencích všeobecné, ale potřebné rozpravy, další se snaží tlumočit cizí názory a rozšiřují tím obzory hledajícím. Někteří spisovatelé duchovní literatury nedokážou poznání, byť částečné, vysvětlit, protože jim v cestě stojí jejich ještě velmi vysoké ego. Nebo jejich poznání bude naopak vyšší, ale nemusí umět podat vnitřní nazírání této úrovně z různých důvodů. Buď již zapomněli, nebo nemůžou se podívat „dolů“, nevypěstovali si potřebné dovednosti k předání informací. Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak jsem se před lety pokoušel psát knihu a přes teoretické znalosti jsem si „Já“ nedokázal ani představit, natož o něm zasvěceně psát … Ne každý máme schopnost předávat duchovní znalosti a informace, nejedná se o chybu, ale o vlastnost. V případě této knihy se snažím poskytnout náhled z poněkud jiného úhlu pohledu, tj. z vlastních zkušeností a prožitků. Z tohoto důvodu jsem nucen psát velmi často a hodně o vlastní bytosti. Rizikem může být malá zkušenost poznání, ale čtenáři si dokážou vytvořit vlastní názor. Osobnost autorova je poměrně složitá. Z předchozích životů si nastřádal „šikovné“ pomocníky jako je tvrdost, paličatost, rozkazovačnost a krutost. Dále malý cit pro pochopení potřeb druhých a nízké rozlišovací a vyjadřovací schopnosti. Jak jsou životy krátké, pochopíme velmi rychle, když zjistíme, že koncem 13. století můžete vést učené řeči o duchovních záležitostech a překvapujete jimi církevní hodnostáře, v 15. století usilujete o mír a vzápětí o století později vedete ničivé války, pustošíte vesnice, města a lidem berete jejich životy. V dalším 17. století snaha Boha k nasměrování duchovním směrem byla opět neúspěšná a vojenské řemeslo zase zvítězilo, dokonce proti vlastní zemi. Uklidnění přineslo až 19. století a s tím i více vnitřního míru a ticha. To byl autor pro zajímavost tak trochu romantickým podivínem, který s velkým smutkem vzpomínal na své předchozí životy a pozemskou slávu a snažil se alespoň oblečením vrátit zpátky do minulosti. Tento život začal a probíhal tím způsobem, že karma na autora působila hned od začátku a vskutku byla tvrdá. Obtížné dětství, napadání různými bytostmi, které se ze svých činů těšili a zároveň živili autorovým strachem a obavami. Tak to probíhalo až do začátku 90 let. Po sametové revoluci jsem se krátce a neúspěšně věnoval regionální politice. Důležitá byla ale společenská proměna, probíhající duchovní změny, možnost číst knihy od zajímavých autorů a chodit na ještě zajímavější přednášky.

5

Požehnaná 90 léta. Kdo je zažil tak ví, o čem je řeč. Naprostá svoboda slova, náhlá a neomezená demokracie, touha lidí po duchovní proměně. Také mě pohltila. Pravda, zpočátku jsem blbnul po nadpřirozených schopnostech, magii a dalších pitomostech. Drželo mě to ale dost dlouho a ještě i začátkem nového tisíciletí jsem se toho nemohl úplně zbavit. Zvláště, když zjistíte, že to funguje a Vám poskytuje jisté výhody. Ale v průběhu času zjistíte, že je to jenom pozlátko, které Vás stravuje zevnitř a začíná komplikovat život. První guru2 byl Petr. Znali jsme se sice několik let, ale protože byl starší, moc jsme se nevídali. Dostal mě z větší závislosti po magii a nadpřirozených schopnostech. Věděl o tom svoje a zatraceně hodně! Ještě mě pomohl překonat negativní pozůstatky z dětství (zčásti mě pronásledují dodnes) a dal základy duchovního života. Navíc prožil nesmírně krásnou a zároveň bolestivou lásku, která ve mně zanechala nezapomenutelnou stopu a poznání. Díky kamaráde! Druhý guru Jenda – byl a je velmi pokročilým hledajícím. Měl prvotřídního učitele a možnost dostat se k nedostupným materiálům. Vcelku bezbolestně a velmi rychle mě uvedl na cestu a dal důležitý poznatek – „Když to přijde – koupej se v tom a užívej si to“. Vy více znalí se prosím hned neofrňujte a neusmívejte, není to pravé ořechové, máte plnou pravdu. Ale pro začínajícího na cestě je naprosto geniální myšlenkou připustit, že existuje také něco jiného, než jsme my sami. Díky Jendo, brácho! Třetí guru, byť nebyl guruem podle známých definic, neb se jím nestal tak, jak to známe, byl pan magistr. Jméno a příjmení vynechám, nežádal jsem o svolení jej zveřejnit a myslím, že by to nebylo na místě. Pan magistr je další z řady výjimečných osob, kteří vnesli do chaosu života autora jasný řád, pochopení a lásku. Jeho přednášky a setkání s ním byli nesmírně inspirující a poučné. Věta „Všechno hledejte ve svém srdci, tam se nořte“, je za všechny poklady světa! Děkuji Vám z celého srdce! Další guru, bez pořadí, které se nedá vyjádřit číslem, je moje manželka. Neuvěřitelně hodná, vstřícná a znalá žena. Ilonko, neumím Ti vyjádřit dík, co pro mě děláš a jak pomáháš! Jsi zářící sluníčko, nejlepší přítelkyně . Od chvíle co jsme spolu, vyvíjí pro můj duchovní růst maximum možného, snáší se mnou osud a nenápadně nasměrovává tam, kam je třeba. Vzdala se navíc svých duchovních přátel, které měla. V žádném případě jsem to ale nežádal, byla to její dobrovolná volba. Ilonko, posílám Ti něžný polibek a děkuji!

2

Duchovní učitel.

6

Čtvrtý a poslední guru je Ramana Maharši. Indický světec, plně probuzená bytost, která své tělo odevzdala zemi v dubnu roku 1950. N podzim 2010 mě přijal za svého žáka a to je dar, před kterým je potřeba se neustále sklánět a s pokorou děkovat. Mistře, nedá se popsat ani vyslovit Vaše láska a štěstí. Pečujete o mě dnem i nocí, radíte, jste stále se mnou a při tom jsem Vás viděl jenom na obrázcích nebo videu. Vaše vnitřní pomoc je neuvěřitelně silná a hmatatelná takovým způsobem, že se stáváte součástí mého života každým okamžikem. Děkuji!

2. Kapitola druhá – Kdo je sótapanna V této kapitole si dovolím použít pro přesné vyjádření co je to sotápanna zdroj z Wikipedie. Píše to přesně a jasně, takže proč to složitě popisovat. V dalších kapitolách se dostaneme na vnitřní popsání a prožívání a to najdete již obtížně. Knihy jsou výborné, učitelé pro hledajícího darem, ale vnitřní prožití je vždy neopakovatelné a jedinečné! 2.1 Definice sotápanny3 Sotápanna je ten, jenž vstoupil do proudu (vedoucího k nirváně). Může se znovu zrodit nejvýše sedmkrát. Nejpozději tehdy dosáhne plného probuzení. Nemůže se také zrodit v tzv. nižších světech (pekelné světy, stav hladových duchů a v zvířecí podobě). Dosažením tohoto stupně jsou zničena první tři pouta vázající bytosti k samsáře, tj. 1. víra v existenci „já“, 2. skeptická pochybovačnost a 3. lpění na pravidlech a rituálech. Dalším stupněm na cestě vedoucí k probuzení (osvícení, nirváně) je Sakadágámí. Osoba, která se dostala až sem, se vrátí již jenom jednou. Předposledním stupněm je Anágámí. Ten se již na zem zpátky nevrací. Posledním stupněm je Arahat, čili plně probuzená bytost (říká se, že i Arahaté mají několik stupňů vývoje, ale tam to již údajně probíhá samovolně, bez existence ega – pozn. autora). Jsou tedy čtyři stupně vedoucí k plnému probuzení4. Vše je odvislé od pochopení a prožití, jinak to nelze uskutečnit. První stupeň – Sotápanna, není zase tak obtížný. Je potřeba pochopit již zmiňovaná tři pouta a ony odpadnou. Najednou víme, že je nemáme. 3

Wikipedie: Arija magga [online]. 2011. vyd. 2011, 2012-03-25 [cit. 29. července 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Arija_magga. 4 Každý ze stupňů je dle další literatury ještě rozdělený na dva podstupně a někdy se navíc uvádí vyšší stupeň než Arahat, tzv. Gotrabhú – pozn. autora.

7

Odpadnou zároveň další, ale k tomu se ještě dostaneme. Další stupeň Sakadágámí, se dá dosáhnout také, sice již obtížněji, ale přesto není nemožný. Je zapotřebí pracovat se smyslovými žádostivostmi, zlou vůlí a postupně zeslabovat vlastní nepravosti. Odstraňujeme nepříjemná pouta, a pokud je zvládneme alespoň z větší části – jdeme dál. Předposlední stupeň – Anágámí, nám vystaví účet na plné odstranění všech uvedených předcházejících pout. A až to zmákneme (pochopíme, uvolníme), jsme zase blížeji k domovu. Arahat a příp. Gotrabhú jsou již „nadpozemské“ stavy, postupné odkládání vásán probíhá víceméně samovolně, protože ego je již minimální. Pracují s pěti stavy, tj. žádostivostí po jemnohmotné a nehmotné existenci, domýšlivostí, nepokojem a nevědomostí. Cesta k plnému probuzení je pro každého různá a jinak rychlá. Někdo má rád kočár, někdo kolo, další auto, někteří preferují autobus, rychlící závodní vůz, prostě – přesně podle nátury a povahy každého z nás! Život se podle toho uzpůsobí, nebojme se!5

3. Kapitola třetí – Čtyři doby Nebojte, nechci Vám tady začít zpívat Vivaldiho úžasnou hudbu, to ne. Povídání o čtyřech obdobích – jaru, létu, podzimu či zimě – také nepřijde. Jedná se o naprosto něco jiného. A překvapivě – opět o duchovní věci! Na naší matičce zemi se pravidelně střídají období, stejně jako v počasí. Přečetl jsem si o tom řadu článků na internetu, v časopisech, knihách a uspořádal v hlavě. Pokusím se Vám nyní vyložit postřehy a názory, nebudou nikterak dlouhé. Doporučuji Vám – načtěte si klidně Strahovskou knihovnu – vždy by z toho ale měl vyplynout vlastní názor, který může Vás a druhé hledající obohatit. Cest je tolik, kolik nás je, takže bez pocitu ostudy si vytvořme vlastní úsudek. Jsou doby zlaté, stříbrné, bronzové a železné. Jak jste již určitě vytušili, jsme na konci doby železné a koncem tohoto roku6 začne opět přecházet v dobu zlatou. Samotné názvy nám napovídají, která jak je pro nás příznivá. Takové až příliš laické označení ale není nejpříhodnější. Ve zlé nebo horší době můžeme díky okolním vlivům na sobě duchovně mimořádně zapracovat a naopak – v době naprosto skvělé pro praktikování učení a cesty, 5

Velmi hezky o průběhu cesty píše pan Petr Pavlík. Stačí se jít podívat na jeho stránky www.lampa.cz, kde budete mít informace pro další roky bádání. 6 21. prosince 2012. Knihu začal autor sepisovat od poloviny července roku 2012.

8

můžeme polevit, protože okolní tlaky nás nebudou příliš tížit. Prostě, my lidé dokážeme svoje chování měnit značně pozoruhodně a nečekaně … Tato, železná doba, dostala zelenou v době krátce před začátkem třicetileté války, tj. od r. 1618. A skutečně – neustálé války, nepokoj, růst nenávisti a lidské zloby jenom potvrzovaly skutečnost tohoto období. Vrcholem ledovce se staly obě světové války. Po jejich konci již pomalu začíná nabírat na síle nové období, které začalo zesilovat od konce 80 let. Pády komunistických režimů, růst hnutí za osvobození, láska, porozumění a řady dalších hnutí, jak církevních, tak světských, jenom jasně poukázaly na novou, zlatou dobu. Nemysleme si ale, že je vyhráno. Obrovský tlak pozitivní energie podpoří v lidech tu sílu naší povahy, která je dominantní. Kdo je hodný – bude laskavější, kdo je neutrální, přikloní se na tu nebo druhou stranu (nebo bude plachtit jako ve větru způsobem od zdi ke zdi) a ten, který je zlý, bude ještě horší. V neposlední řadě si musíme ještě uvědomit, že i v nás může dojít k negativnímu zlomu k horšímu, bez ohledu jak jsme „dobří a hodní“. Nedomnívám se, že bych patřil mezi zloduchy, ale síla negativních energií se mnou dokáže leckdy zamávat takovým způsobem, že nevycházím z údivu … Pozor tedy, není ještě vyhráno a může to ještě nějakou dobu trvat, než nová doba plně převezme moc. Doufejme, že bez válek, hladomoru a podobných přírodních katastrof. Zlatých období bylo již v dějinách lidstva nepřeberně, a proto pevně věřím, že s každým dalším cyklem jsme lidé alespoň o něco chytřejší, moudřejší a chápavější. Nemusely by se tak opakovat nejhorší scénáře vývoje lidstva a násilí, zla a nenávisti by mohlo zase o malý kousek ubýt. Nechme se překvapit a držme pěsti. Ovšem bez osobní obětavosti, snaze pomáhat druhým, odporování negativním myšlenkám a zlu včetně podpory lásce a porozumění se nepohneme z místa. Ve 13. století doznívalo románské období a s ní doba duchovnější pohody a většího klidu. Víra v Boha a jeho úlohu byla sice ještě silná, ale již ne neměnná. Snaha postavit se mu více na odpor a vymezit se vůči němu sílila (viz mohutné a k nebi se tyčící gotické chrámy s jeho strmými věžemi), sepětí s Átmanem postupně oslabovalo. Asi již tušíte proč. Ano – končila doba stříbrná a přicházela doba bronzová. Pokud doba zlatá se pyšní čtyřmi duchovními nohami od pomyslné židle na sezení, doba stříbrná již jednou nohou světskou a třemi duchovními, doba bronzová bohužel vyrovnává poměr sil a doba železná – doplňme si výsledek sami … Divoké na změny bylo 9. století. Velkomoravská říše, konstituování českých zemí, tlak Slovanů, mimořádné úspěchy říše Karla Velikého a její následné štěpení. Ano, doba zlatá

9

předává svoji moc době stříbrné. Doba klidu v českých zemích, doba druidů a těsného sepětí s přírodou začíná slábnout. Pohanští bohové to měli k lidem přece jenom blíže, více rozuměli potřebám svých uctívajících. Víme, co se stalo kolem roku 400 a v letech následujících? Určitě ano, jenom mě dovolte to trochu připomenout. Rozpad říše římské byla vskutku mimořádná událost, to není jen tak, konec tak slovutného a mohutného seskupení. Končila doba železná, proto, příliš se nedivme. Nastupující doba zlatá nám dala ale zase další možnosti k rozvoji, které byly dříve nemožné. Čeká nás poslední cesta do hluboké minulosti. Co se tak mohlo stát kolem roku 0? Že nevíte? A co takhle ukřižování Ježíše Krista? Ano, pochopitelně – opět přichází doba železná, která rve moc z rukou době bronzové … Ukřižování židovského občana Ježíše a spoluúčast jeho vlastního národa na této události poznamená všechny Židy na dlouhá staletí dopředu. Inu, ubližování světcům se věru příliš nevyplácí a odplata karmy je možná až příliš krutá … A jak všichni dobře vidíme, máme tu oněch proklatých zhruba 400 let7 a vždy krásně za sebou. Píši to možná pro některé z Vás příliš jednoduše, to připouštím. Ale na druhou stranu, cílem této knihy není záměrně se věnovat zbytečně dlouho této části, která je popsána určitě lépe někde v jiné literatuře nebo na internetových stránkách. Napsal jsem Vám výhradně vlastní názor tak, jak doby a jejich střídání vidím a vnímám.

4. Kapitola čtvrtá – Pěkně od začátku Sotápanna je tzv. spadnutí do proudu. Myslím, že je to řečeno hezky, byť opět můžou zkušenější praktikující termín napadnout. Ale jim bych dal zase za úkol popsat Boha, Átman … Myslím, že by lehce vyhořeli . Upřímně řečeno, nejsem Vám schopen sdělit, kdy autorovy pokusy o poznání Boha nastaly. Pokud chceme nejdelší časové úseky, tak od chvíle, kdy ztratil přímý kontakt s Bohem a začal se snažit o cestu zpátky. To mohlo být před kolika milióny letů, životů, eónů? V případě kratších časových úseků před pěti, šesti životy a v případě nejkratších úseků tak možná po roce 1990. 7

Někde v literatuře se uvádí delší časové odstupy a to až v řádu tisíce let. Autor se přiklonil k názoru „přiměřeně“, protože delší úseky dle jeho názoru vůbec nezapadají do vývoje Evropy a jejich jednotlivých národů.

10

Prostě duchovní činnost je neustálá a udělat rovnítko není příhodné. Jedno podmiňuje druhé, vše je na všem závislé. Dobře, určitě chceme pokročit dále a dozvědět se, kdy auto sjelo z pásu, viďme? Takže – když odmyslím tvorbu naší planety, vytváření pevniny a přírodních materiálů, postupný vývoj lidské civilizace od jízdy na trakařích, přes koně, parní vozy a tak dále a tak dále – dostaneme se k továrně, kde probíhá celý proces. Přes válcování plechů, sestavování dílů, montování součástek, elektroniky, až k výstupní kontrole. Tak takhle obdobně to probíhá i na duchovní cestě. Velmi dlouhá příprava, tak, jako když začínáme vařit vodu v rychlovarné konvici a zpočátku to trvá šíleně dlouho. Potom se proces urychlí, potom to zase vypadá, že se voda snad nikdy neuvaří. Najednou ale uslyšíme cvak a voda je hotová. A my jsme doma, buď částečně, nebo úplně. Bez velké trpělivosti a obětavosti to ale bohužel (bohudík) nepůjde. Když se tedy vrátím ke své osobě a době nedávné, přípravy ke vstupu do proudu probíhaly od narození. Velmi tvrdá, až chvílemi nesmyslná výchova od rodičů, nesmlouvaví spolužáci, přes oddech u babičky na venkově nebo na milované chatě. Paní učitelky mě příliš nemilovaly, učitelé zase naopak nevšímali (ovšem tohle je někdy lepší ). Doma útočili ošklivé bytosti a příšery, kvůli nimž bylo usínání možné, až když šli rodiče spát. Že jsem si tedy vytvořil sympatickou životosprávu, nemusím snad příliš rozvádět. Učení bylo pro mě až na historii a zeměpis nezáživné. Rodiče mě v učení až na matematiku příliš nevedli, nekontrovali, ale pracovat se doma muselo. A nakonec, když k tomu připočteme strach z lidí a koktání, notně přiživené bitím od paní třídní učitelky ve druhé třídě, tak máme vcelku zajímavý vstupní potenciál do života. Ale konec stížností, vše má svůj smysl a Átman, se o nás vždy s tou největší láskou a péčí postará. Chce to jenom v sobě povolit.

5. Kapitola pátá – Fáze „vývoje“ První duchovní pokusy, dá-li se to tak vůbec nazvat, spadají kolem roku 1993, kdy řádily v zemích českých různé kurzy (např. Silvova metoda kontroly mysli apod.), na pultech knihkupectví jsme vídali knihy od Moodyho a další zajímavé tituly, které jsme všichni četli a objevovali pro nás dosud nevídaný svět. Lidé vnitřního ražení se shlukovali a navzájem posilovali. V Praze přednášeli manželé Tomášovi, Evžen Štekl učil své žáky nauce Františka Drtikola … Bylo to úžasné období a všem nesmírně pomohlo. Díky!

11

Druhá fáze přišla koncem devadesátých let a na přelomu tisíciletí. Zestárnul jsem, přibral pár kil na hmotnosti, trochu zklidnil, oženil s něžnou a okatou Ilonkou, narodila se krásná dcera Anička. Několik let koketování s manželi Tomášovými a Ramanou Maharšim končilo a přišlo mnohaleté tápání. Ono vlastně to hledání nebylo. S odstupem času je dobře vidět, že bylo zapotřebí si utřídit myšlenky a i přes veškerý zmatek to bylo v pořádku. Četl jsem, co jsem mohl, a bylo na trhu, vyzkoušel více meditací, ale bez úspěchu. Třetí fáze přišla v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí. Chytlo mě učení Fráni Drtikola a jeho nástupců. Dnes to vidím tak, že jsem jejich učení a cestu ne příliš vhodně pochopil a sobě způsobil vážné zdravotní problémy. Začal jsem původně cvičit čakramy pro odstranění koktání a postupně přišel k Fráňovi. Odsud to byl už jenom malý krůček k pokusům o meditaci Kundaliní jógy, která začala jít velmi dobře. Bohužel jsem si ale částečně poškodil některé orgány v hlavě a začal dostávat křeče. Postupně, až k nesmírným bolestem. Probudit Kundaliní je nesmírně závažná záležitost, mohou si to dovolit pouze velmi pokročilé bytosti, které jsou morálně a povahově čistí a vnitřně prozřelí. Na druhou stranu, Kundaliní se probouzí duchovně zralým osobám samovolně, takže proč zbytečně pokoušet osud. Až přijde naše chvíle – o nic určitě nepřijdeme! Kundaliní, je-li probuzena, prochází po své dráze jakoby naším tělem vzhůru8. Najde-li někde blok (způsobený pochopitelně našimi negativními vlastnostmi, nepochopením, malou duchovní zralostí apod.), snaží se najít cestu pro vzestup jinde a velmi tvrdě si ji razí. Že nás to může ohrozit na životě nebo trvale zdravotně poškodit, není třeba dále popisovat. Případným zdravotně poškozeným nebo zájemcům o tuto cestu rád sdělím svoje zkušenosti a postřehy. Tím se dostáváme k zatím poslední, čtvrté fázi, která zhruba probíhá od poloviny roku 2010. Po opuštění cvičení Kundaliní jógy jsem byl ve špatném stavu. Fráňu Drtikola jsem tedy opustil (nadále si jej a jeho učení nesmírně vážím!) a začal jsem jezdit s kamarádem do Prahy na přednášky pana magistra. Nejdříve do Galerie, potom jsme získali cenné povolení i na přednášky v rámci studia jógy. Naučili jsme se mnoho a poznali, jak jsou duchovní směry rozmanité a krásné. Především a tím je učení o klamu a neexistenci „já“. To nakonec způsobilo v životě autora naprosto zásadní změny. Je to skutečně prosté a jednoduché. Není

8

Neprochází fyzickým tělem, ale dalším nehmotným, éterickým. Je to jeden z bodů, který řada hledajících nemůže pochopit. Neustále hledají čakramy ve fyzickém těle a pochopitelně je tam také nikdy nenaleznou. „Těl“ máme více – éterická (astrální), emocionální, mentální a duchovní. Vzhledem k množství dostupné a kvalitní literatury je zbytečné se dále o nich rozepisovat. Autor není znalcem v tomto oboru, vychází spíše z praktických znalostí a to ještě vztahujících se pouze k energii Kundaliní.

12

potřeba tomu přikládat zvláštní důležitost, opět a ještě jednou připomínám, vždy jde o pochopení a povolení v sobě samém!

6. Kapitola šestá – A začínáme  Tak teď už se konečně dostáváme k samému základu pudla . Vím, že úvody nejsou moc sympatické, sám je nemiluji a mnohokrát čtu s velkým sebezapřením. Ale – zde jsou opravdu vážně zapotřebí. Někdy kolem roku 2007 jsem přečetl od Petra Pavlíka z www.lampa.cz (sekce Texty přednášek) krásný článek s názvem „Stupně pokroku v meditaci“. Vždy mě zajímaly stupně pokroku na duchovní cestě, článek byl tudíž pochopitelným vyústěním. V textu jsem narazil na jednotlivé stupně a hned jsem se začal zkoumat, kam jsem došel (ego se přirozeně štěstím jenom tetelilo). Zastavil jsem se u Sotápanny a řekl „Jsem jím“. Jak je vidět, autorovi odvaha vskutku nechyběla … Pochopitelně Sotápannou nebyl, jenom ego chtělo zase nějakou tu hodnost a i když se jí duchovní cesta příliš nezamlouvala, tahle varianta byla přijatelná. Od druhé poloviny roku 2011 se začal život značně zrychlovat. Bolesti hlavy zesilovaly, studená chodidla šílela zimou, meditace standardně nešly a pomalu mě docházelo, že začíná běh o život. Buď rychle a to velmi něco již konečně pochopím, nebo odejdu z onoho světa, což jsem pro množství nevyřešených věcí a lásce k rodině přirozeně nechtěl. Na druhou stranu, jeden výsledek se přesto dostavil. Po letním táboře 2011 mě dokonale opustili po dobu několika týdnů sexuální touhy a to okamžitě a bez chuti se vracet. Překvapilo mě to a ani netušil, že tím stavy bez potřeby sexu neskončily. Koncem roku 2011, zhruba od listopadu, začal autor vnímat vůni nové, příchozí doby. Prosinec roku 2012 měl přijít sice až za rok, ale stoupající pozitivní energii nešlo nepřehlédnout. Začalo se lépe dýchat a život více bavit. Žádné větší změny na venek sice neproběhly, ale změny přesto přicházely. Rok 2012 se probudil jako každý nový, ale přesto o hodně silnější. Negace začala ztrácet dech. Sice prozatím velmi pomalinku, ale krůček po krůčku. Od jara jsme si mohli povšimnout i společenské změny. Opět – zatím se jednalo o málo, ale vzpomínáte si na rychlovarnou konvici a pomalu se vařící vodu? Větší odhalování zločinů, politici pod tlakem, odkrývání špatností a lumpáren atd. Hospodářské krize, které se všichni velmi bojíme, je důsledkem morálního a mravního úpadku v celém světě.

13

Naše přednášky u pana magistra březnem skončili a kamarád se ode mě duchovně na čas odloučil. Zůstal u pana magistra, a moje maličkost bohužel jím a jeho praktikujícími mezi sebe nebyla přijata. Dnes tomu již (snad) rozumím, tehdy to ale hrozně bolelo … Zvláště, když skupina okolo pana magistra začala připravovat odjezd do Indie k Arunáčale!9 Očekával jsem zase jenom další duchovní samotu. Svoji manželku jsem ovšem neopomíjel, ale několikrát jsem ji vnitřně ublížil a nečekal tedy v její podpoře. Ovšem, pomáhala jako obyčejně, možná ještě více, ale skrytě.

7. Kapitola sedmá – Padl klam „já“ Koncem května 2012 autor knihy konečně dokončil státnice a stal se historikem teoretikem. Ukončením studií získal konečně čas a klid, po kterém tak toužil. A navíc zbyl také čas pro duchovní snažení, které ale zpočátku po ukončené škole odmítal. Přemýšlel po důvodech, pochopitelná únava po závěrečných zkouškách a dvou zápalech plic z počátku roku 2012 přinesla svoje plody. A za další – duchovní růst nejde nikdy po přímce vzhůru, jak bychom očekávali. Většinou se točíme jako po spirále. Chvíli jsme dole, chvíli zase nahoře, jako v životě. V mnoha případech dosahujeme duchovní pokrok právě v době, kdy se nedaří. Prostě ego touží po výsledcích a to je chyba. „A vo tom to je, přátelé“! Koncem června jsem se přeci jenom trochu rozhoupal. Prošel svojí knihovnou a zůstal u Maharšiho prací. Po několikadenním přemítání jsem otevřel knihu „Učení“, kterou připravil pro praktikující Jiří Navrátil. Původně jsem si přál projít pouze několika kapitolami, těmi, které se věnují především praxí a meditací. Nakonec jsem přečetl trochu obtížnější předmluvu od pana Navrátila a už se vrhnul po úvodu do druhé poloviny knihy. V té době jsme si domů koupili pákový presovač a spolu s výbornou zrnkovou, čerstvě namletou kávou, a v kombinaci se čtením to byla (a je) božská mana . Jak tak běžel čas, koncem června došlo k vcelku nevídanému zklidnění mysli a začaly přicházet již několik let známé blažené stavy. Objevovaly se již od dětství v podobě mražení na zádech, aby se v dospělosti navíc namnožily na blažený pocit z nitra srdce. Pravda, po

9

Mimořádné duchovní místo na zemi, kde žil a působil po celý svůj život Ramana Maharši. Pochopitelně, výborná místa jsou i u nás v Čechách, jdou bez větších obtíží nalézt. Je to ale už na každém z nás, proto je zde záměrně nechci uvádět.

14

rozčílení některými mými kolegy koncem měsíce zase na chvíli odešly, ale došlo mě, že vztek spolehlivě odvádí od prožívání blaženosti … Přišel červenec a pokračování čtení knihy. Někdy v první polovině měsíce jsem začal na sebe nazírat jiným způsobem … Vůbec netuším, kdy k tomu došlo, ale byla to tak razantní změna, že ji nešlo nezaregistrovat . Konečně (toto trvalo!) autorovi docvaklo za mimořádné podpory mistra, manželky a dalších duchovních bytostí (upřímně – bez nich by změny nikdy nepřišly), jak je to s klamem „já“. A nyní při psaní je problém, jak to správně popsat. Proces, trvající tak cca jeden až jeden a půl roku se završil. Že se jedná pouze o začátek přímé duchovní cesty, je jasné, ale – každý, byť malý pokrok je velmi dobrý.

8. Kapitola osmá – Co je klam „já“ Odpadnutí prvních dvou pout vcelku jde. Pochybovačnost se dá postupně odstranit a lpění na pravidlech a rituálech také. Zpočátku se snažíme pohybovat ve vnějším světě a hledáme štěstí venku. Až se unavíme, začneme hledat uvnitř sebe a to je zárodek pozdějšího úspěchu. Pochybovat v Boha je velmi snadné, také jsem mu dříve spílal, vyčítal, nevěřil, až se hory zelenaly … Lpění na pravidlech a rituálech není také tak obtížné, jak se zdá. Po nějaké době nás to prostě přestane bavit. Nic podstatného nám lpění nepřineslo, život se nezlepšil a utíkat stále k tomu a vědět, že od toho zase budeme odejít, upřímně – bavilo by to až do smrti? Klam „já“, to je už jiná. A od toho se odvíjí celý duchovní život. Považuji to za naprosto STĚŽEJNÍ A MIMOŘÁDNÉ!!! Pochopit klam a vnitřně zažít není vůbec jednoduché. Ale – jakmile se dostaneme za tuto hranici, z které je cesta zpátky již snad nemožná (a proč také), uvidíme, jak je to snadné. Nejradši bychom si chtěli nafackovat za tu banalitu, kterou jsme právě překročili. Je to totiž tak jednoduché, až je zbytečné dále klam popisovat. Ona celá duchovní cesta není tak vzdálená a k nám odtažitá. Upřímně ale je a není to snadné. S těmito protiklady se budeme setkávat stále častěji, až jednou zmizí úplně. Klam „já“ je potřeba poznat a pochopit. Psané na papíře nám nesmírně určitě pomůže, ale je to, jako když se díváme s dalekohledem a bez jediné řidičské zkušenosti na auto, které stojí od nás stovky metrů. Existují dvě já. Malé „já“, jako „zástupce“ ega, mysli a těla, tj., co ve skutečnosti neexistuje. A potom velké „Já“, tj. co existuje a k čemu

15

směřujeme. Někdo to nazývá Nirvána, další Bůh, třetí Átman, vnitřní přirozenost nebo také „Já“. Je to totiž pořád o jednom! To velké ticho, prázdnota, která je v nás, je ona vnitřní přirozenost! To, co myslí a chce dosahovat, je ego. To, co prožíváme – bolest, radost, touhy, potřeby, hlad, žízeň, vztek, rozkoš, smutek, laskavost atd., atd., je mysl a její neustálá tvorba. POKUD VNÍMÁME, NEBO JSME SCHOPNI SE PONOŘIT DO PRÁZDNOTY NEBO TICHA V NÁS – BĚHEM URČITÉ DOBY DOSÁHNEME PROBUZENÍ! Jakmile ale budeme chtít tento stav prožívat – je to věc malého „já“, takže chyba. Jakmile si budeme chtít tento stav užít a cítit blaho – opět chyba, šalba malého „já“. Na tomto problému shořelo tolik lidí, až nás to překvapí. Přitom se jednalo o zkušené a pokročilé bytosti, ale bez pochopení a následném zažití. Říkáme si, to není možné, probuzení nelze dosáhnout. Ale, přátelé, lze. Tak začněme od píky, od začátku. Vytvořme si doma nebo na příjemném místě bez vyrušování klid, pohodu, v době kdy víte, že nebudeme obtěžováni, s prázdnějším žaludkem (hladem ale netrpět!) a zavřeme oči (není ovšem podmínkou – někomu vyhovují otevřené). Vzpomeňme si na někoho s láskou a tu lásku po pár minutách vezmeme a umístíme do svého srdce a necháme pěkně působit. Pořád ji ale držíme v pozornosti. Pokud nikoho nemilujeme, vzpomeneme si na oblíbené televizní hrdiny, domácího mazlíčka, krásné místo, krajinu, zurčící potůček … No a to je vše. Teď se snažíme lásku v sobě posilovat a pozorovat. Může hřát, rozšiřovat se do celého těla (klidně i do prostoru, všechno je v pořádku) a my stále jenom sledujeme. A teď přijde ONO kouzlo. Začneme si říkat „NEJSEM OSOBNOST, TĚLO, MYSL, POCITY, ALE – TO, CO VNÍMÁM, ONU LÁSKU A KLID – JE MOJE PŘIROZENOST (NEBO ÁTMAN, BŮH, „JÁ“ apod.). Třeba někteří z Vás nevěřícně kroutíte hlavami, ale je to tak. Vlastní přirozenost, o co se snažíme neustále, o čem čteme knížky, je zde. Stačí ji v sobě držet a držet. Zpočátku to tak dobře nepůjde, to je jasné. Chce to čas, praxi. Uvědomme si, že stovky životů se zabýváme ctižádostí, touhami, agresí a opravdu nevím, čím ještě vším a najednou bychom chtěli za večer dojít k probuzení. Slovy mé krásné dcery – „Bylo by to nefér“. Je to o trpělivosti, snaze, obrovské odvaze a opravdivosti. Možná Vám ještě pomůžu další zkušeností, která se přihodila poslední den v červenci. Hrál jsem si s dcerou na doktora a pacienta, a zatímco jsem trpěl s dvěma napíchnutými infuzemi, přikrytý až po krk dvěma dekami ve 30 stupních tepla, s protivným teploměrem v podpaží a příliš nevonící maskou na dýchání na obličeji, ponořil jsem se do přirozenosti.

16

Tentokrát bylo ponoření daleko hlubší a najednou jsem úplně přeskočil do „Já“, do přirozenosti a stal se jeho součástí. A odtud jsem pozoroval tělo, mysl, ego a bylo to velmi zábavné. Tělo mě přišlo jako kus masa, bylo naprosto nehybné a de facto k ničemu. Ten den jsem se nořil do „Já“ jenom zamířením mysli a ani pokud jsem tohle nepoužil, přirozenost přicházela sama a „já“ se „Já“ stával. Potom se již začínáme dívat na svět z „druhého břehu“ a druhá strana je naprosto přirozená a tento svět zajímavý, ale Vy se v něm nemusíte pohybovat, přemýšlet a konat. Proč také?

9. Kapitola devátá – Důležitosti na stezce V této kapitole si uvedeme pár základních pravidel, bez nichž praktikování, rozvažování a meditace nepůjdou nebo jenom velmi omezeně a pouze do určitého bodu. Pravidlo první: Každý jsme jiný a každý bude mít jiné prožívání a dílčí výsledky na své cestě. Pravidlo druhé: Každý má svoji jedinečnou karmu, svůj směr. Není řečeno, že se musí všem všechno zákonitě hned povést. Někdo přeskočí o pár stupňů naráz, další zjistí, že mu některé pouto brání v cestě natolik, že mu to dá na celý život a dál se nehne. Třetí bude řešit padesát let jeden problém a potom během víkendu přeskočí jako divoch hned pár stupínků, vedoucích k Bohu. Pravidlo třetí: Poslouchejme vnitřní vedení. Je velmi jemné, ale intenzivní! Pravidlo čtvrté: Možná nám zesílí ego. V tom případě postačí zaregistrovat změnu, nenervovat se z toho (a nepropadat naopak pýše) a dál pracovat. Ego se vysílí naší nevšímavostí. Pravidlo páté: Čím více budeme směřovat pozornost na velké „Já“, tj., vlastní přirozenost, tím budou výsledky rychlejší a hmatatelnější. Jednou, dvakrát za týden nestojí upřímně ani za zlámanou grešli. Pravidlo šesté: Zaměřujme pozornost neustále i mimo meditaci. Je to důležitější, než provádění meditací. Pravidlo sedmé: Nechtějme nic prožívat, užívat si, cítit, vnímat – je to omezení ega, hra mysli. Až přijde to pravé ořechové, bude nad vším, i nad našimi nejtajnějšími přáními!

17

10. Kapitola desátá – Po prvním vykročení Nepíše se mě zrovna snadno, protože změn se událo hodně a další postupně zrají. Jsem stále na samém začátku duchovní stezky. Zároveň mě ale naplňuje pocit nezměrného štěstí a lásky s vědomím, že konec jednou určitě přijde a je to jistota zřejmá a jistá. Nejsem žádný mudřec, chytrý člověk nebo mistr. Nejsem zvlášť dobrým člověkem, ale zlým a útočícím lumpem už doufám také ne. Přání mám jednoduché – pomoci všem, kteří jsou na duchovní cestě a alespoň jim trochu usnadnit tápání a snížit strasti a obavy, kterými jsem procházel a nenacházel vždy potřebnou oporu. Přesto, že si nedokážu vzpomenout, kdy došlo ke vstupu do proudu, uvědomování si změn v myšlení a uvědomování přichází postupně. Možné je i okamžité vklouznutí do proudu, ale uvědomování se dostaví později. Do proudu je možné na krátký čas vklouznout i před plným pochopením a to dokonce mnohokrát. U někoho jsou vnory velmi krátkodobé, u dalšího spojené s blažeností a u třetího naopak delší, ale bez možnosti stav udržet, protože chybí konečné pochopení. Podobně se domnívám, že to probíhá i u dalších duchovních stupňů. Dostaneme dar si „přivonět“, vnořit se, ale naše nepochopení nás bohužel zase vytáhne „bezpečně“ ven. Nevadí, i to je naprosto skvělé! Mistr Ramana Maharši autora knihy lehce pobídl k četbě literatury jak knižní, tak internetové, kde dalším zkoumáním objevoval další a další změny, které měl možnost v praxi ověřit. Je báječné mít možnost teorii a praxi spojit do jednoho harmonického celku. Během měsíců od vstoupení do proudu změny probíhají stále a stále, až jsem začínal pomalu dostávat obavu, že knihu nelze dokončit. Jakmile je upravena jedna kapitola, za pár dní přichází další a další vnitřní změny, chápání a prohlubování v nazírání do vlastní podstaty, do „Já“, které je neohraničené a všeobjímající. Úplně první přišlo uvědomění „Já“ (vlastní přirozenosti, Boha nebo Átmanu apod.) v hlubší trvalejší podobě při probíhající denní činnosti, ne v meditaci nebo klidu. Uvědomění „Já“ prožíval autor knihy také v minulosti a došlo mu, že to zná již dlouho. Bylo ale vždy pouze nahodilé, „Já“ přicházelo a odcházelo, jak se mu zlíbilo, s velkými časovými rozestupy a s různým podbarvením ega (citové, blažené, euforické, zamilované apod.). Vraťme se ale do přítomnosti. „Já“ bylo najednou přítomné všude a i přes vykonávanou práci se neztratilo. Ale pozor, pokud jsem se nechtěl na „Já“ soustřeďovat, a „Já“ v tu chvíli bylo tiché – zmizelo. Ale stačila trochu, ale skutečně jenom trochu vnitřní práce a ejhle – zase přišlo zpátky! Po

18

nějaké době se tento stav začal prohlubovat tak, že „Já“ začalo převládat, že jsem se spontánně stával „Já“, Bohem a začal z tohoto stavu vnímat svět, tělo, ego, mysl jako již cizí element. Tento stav ale nebyl trvalý, vypadalo to jako přeskakování z jednoho kusu klády na druhý s prožíváním buď přirozeného stavu, nebo opětovného návratu ale s blahem a láskou. Poslední dobou prožívání Átmanu je čistší, zabarvení pocitů a blaženosti ubývá a zůstává samotné „Já“. Je možné běžně pracovat, kdy na pozadí běží vlastní podstata, kterou prožíváme stále vnitřněji, chvílemi se jí stáváme a vnější svět se stává pracujícím a žijícím takřka bez naší účasti. Stálá přítomnost Átmanu v nás je pochopitelná ve všech bytostech, ale různě překrytá. Bral jsem za samozřejmost, že mě zůstane konečně již úplně a napořád otevřená, ale mýlil jsem se. Opět nemůžu potvrdit u dalších hledajících, zda mají podobné prožitky, ale v případě zhoršeného chování, nedodržování morálního a etického jednání včetně dočasnému podlehnutí našim touhám, lze z proudu po určitou dobu vyběhnout. Nedomnívám se ale, že sotápanna již může znovu natrvalo vyskočit z proudu.10 Čím ale trvá ponořování se (resp. přesněji uvědomování se) do Átmanu častěji, tím jsou vnory do „Já“ hlubší a samozřejmější. Po jisté době začneme vnímat náš svět již jako ten druhý. „Vyskočení z proudu“ je naprosto normálním procesem a projde si jím každý. Naše vásány pomalu zeslabují, ale omezují naše setrvávání v přirozeném stavu. Nejdříve nás čeká vybíhání z proudu, které bude postupně zeslabovat a po určité době bude pouze krátkodobé. Překrývání „Já“ se stane nepodstatnou událostí, byť se tomu nevyhneme a dovoluji si tvrdit, že až do probuzení a rozpuštění mysli v nás, „Já“ nebude ustáleno plně a natrvalo. Bude ale bližší, přirozenější a naše odloučenost slabší a slabší. Naskočení do proudu nám také způsobí rozpuštění nebo tolik potřebné zeslabení několika dalších vásán. U každého jsou ale podmínky odlišné, takže i část pout může být jiná. Čím více se budeme nořit do přirozenosti, tím více budou vásány slabší, protože odvrácením pozornosti od nich vyvolává automatické zeslabování jejich síly. Také můžeme dostat darem některé schopnosti, které jsme si nikde nevysloužili. Některé jsou šikovné, další zase prokletím. U mě došlo k částečnému zeslabení tužeb. Speciálně po penězích, autech, elektronice, telefonech. Přišla mě větší spokojenost v zaměstnání. Další dobrou vlastností byl dar většího pochopení ke slabostem druhým. Za „trest“ jsem dostal schopnost vidět svoje 10

Na prvním duchovním stupni se již nikdy nevracíte na začátek hledání, začínáte vždy od dosaženého stupně vývoje. Jedná se o mimořádnou milost Boží, bez které se nedá cesta nastoupit.

19

nedostatky jako pýchu, malou toleranci a snahu ega se zvětšovat … Sexuální touha po vstoupení na pár dní naprosto zmizela, ale bohužel se zase vrátila a nadále zvesela obtěžuje. Postupem doby není ale stálá, ale pouze nárazovitá. Vidím, že spouštění erotických impulzů do pohlaví probíhá výrazně v myšlenkách, které vysílají signály. Jedinou radou je bdělá pozornost ještě před úplným rozvinutím myšlenky, potom s ní už nic dalšího bohužel nedokážeme svést a je zapotřebí ji milováním rozpustit. Hlavně se touhou po sexu zbytečně netrápit a násilně ji nedržet do sebe – postupně bude zeslabovat, je zapotřebí ale hodně času, který se ale jednou stejně vyčerpá! Výrazně vzrostlo prožívání chuti k jídlu, ale poněkud jiným způsobem. Jím, užívám si pocitů a po požití a pohlazení si žaludku, vše mizí. Není už jídlo, není prožívání, je klid. A tak to má také být. Nebránit se chuti po jídlu, samotnému „procesu konzumace“ a správnému pocitu – bylo to dobré jídlo, jsem spokojený(á). A potom se s tím vším rozloučit a den jde dále. NEBRAŇME SE PROŽÍVÁNÍ! Posledním bodem kapitoly je popis dalších dní, týdnů a měsíců. Pochopitelně běží stále dle svého „rozvrhu“, tak, jako předtím, ale přesto výrazně jinak. Vypadá to jako protimluv, ale není. Rozdíl je v nazírání a zapojení se do činností. Po odpadnutí klamu „já“ začíná život probíhat bez naší účasti. Pochopitelně postupně, nic nemůže probíhat náhle, ale se zesilující intenzitou. Pomalu, ale jistě se stáváme vlastními diváky. Začínáme vnímat klamnou existence ega, skutečné nepravdivosti nás jako bytosti a života a docházíme k legračnímu zjištění, že nejsme, neexistujeme. Jsme najednou volní, lehcí, bez obtíží, stresů, bolestí a začíná do nás pomalu přicházet láska, pohoda, smích a uvolněnost. A aby to nebylo všechno, zjišťujeme v tichém údivu, že všechno dění probíhá podstatně kvalitněji, lépe, úspěšněji, prostě tak, jak má. Co nám nešlo, najednou jde, pracovní výsledky jsou skvělé, rodina je ráda, že jsme usměvaví a máme na ně čas. Naši kamarádi jsou „podivně“ hodnější, pomlouvají nás kupodivu o něco méně a přestává nám vadit kritika, jenom se lehce pousmějeme … A přátelé, to je opravdu neskutečné poznání, úleva a klid. Když po celodenním nošení shodíme ze zad třicetikilový batoh, poznáme určitě změnu .

11. Kapitola jedenáctá – Popis vlastní přirozenosti, „Já“ Pravděpodobně přichází nejtěžší část naší knihy. Popsat nepopsatelné není věru příliš snadným úkolem. Zkušenější vědí, že to nelze, pouze vlastním prožitkem, resp. ponořením se do „Já“ (Bůh, Átman, přirozenost …), nebo úplně nejlépe nechat vzejít „Já“ a dál nic neřešit …

20

Ale pokusíme se něco vymyslet vlastními slovy při vědomí, že nakonec je možné Átman pouze popsat, přiblížit se, ale nahradit vnoření se do přirozenosti pochopitelně vůbec nelze. „Já“ je vždy „Já“ a nelze jej nikdy jinak zažít. Je ale důležité – MIMOŘÁDNĚ DŮLEŽITÉ vědět, že Átman jinak prožívá nebo si vysvětluje ten, kdo je v proudu, jinak ten, kdo se teprve k tomuto označení blíží a jinak duchovně pokročilejší, např. sakadágámí. Ten, který již ťuká na bránu, by měl ťukat s myšlenkou, že ON ÁTMAN NEBUDE NIKDY PROŽÍVAT, JEHO SE TO NETÝKÁ! „Já“ přichází, jsme to my a současně poznáváme, co nejsme. Nejsme myslí a myšlenkami, nejsme egem, tělem, intelektem, děvčetem nebo chlapcem, bratrem, setrou, rodičem … POCHOPENÍ A NÁSLEDNÉ PROŽITÍ UKONČÍ NAŠE NEUSTÁLÉ TRABLE A POCHYBNOSTI! Naše přirozenost k nám (pokročilejší již vědí, že „k nám“ je tak trochu opět nesmyslem, ale jak jinak to lépe napsat?) přichází a může být díky našim vásánám různě zabarvená. Do různých stavů blaženosti, pocitům lásky, nezměrného štěstí, atd. Je to díky tomu, že prochází skrze naše pouta a dochází ke znečistění. Ale nebojme, všechno je v pořádku, časem se dokonale vyjasní, jako obloha na nebi.  Věřme nebo ne, Boha, Átman, „Já“, skutečně nelze popsat. A proč? Existuje jednoduchá odpověď. Položme si pár otázek a zamysleme velmi dobře na odpovědích. Kdo chce zažívat Boha? Kdo touží po štěstí? Kdo se chce vytahovat, že ho poznal? Přece naše poťouchlé ego, naše malé „já“. TO ALE V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NENÍ ŽÁDNÉ PROBUZENÍ, ANI NA TĚCH NEJNIŽŠÍCH STUPNÍCH!!! Skrze ego můžeme přijímat Boha, Átman filtrovaně, s různým zabarvením, které Vám nemůže v plnosti popsat ONO. Zabarvení způsobí, že Bohu přisoudíme lidské vlastnosti, povahové rysy atd. Pokud si ale skutečně přejeme dojít až na konec cesty jinak než naprostým sebeodevzdáním a rozpuštěním se v “Já“, výsledek se nedostaví. Skončíme opět na začátku stezky rozmrzelí, zklamaní, s maximálně některými nadpřirozenými vlastnostmi, které navíc posílí negativně naše ego. Ještě pro některé hledající trochu srozumitelněji – UVĚDOMĚNÍ SE V „JÁ“, ÁTMANU, „SOBĚ“ A POCHOPENÍ FAKTICKÉ NEEXISTENCE TĚLA A MYSLI, ZPŮSOBÍ OSLABOVÁNÍ EGA A JEHO POSTUPNÝ ZÁNIK. Ale hned to nebude, chce to čas. Usekneme-li stromu kořeny, uschne až po jisté době. My ale ještě navíc nevytrhneme celý kořen, pouze menší část, vysychání bude proto postupné a pomalé. Ale jakmile BUDEME TLAČIT NA URYCHLENÍ – JE TO OPĚT VĚC EGA! JE DŮLEŽITÉ SE NEUSTÁLE UVĚDOMOVAT V “JÁ“ A ČAS OD ČASU PŘIPOMÍNAT CO NEJSME – A TO JE VŠE! Dobrou a vhodnou pomůckou je přijetí faktu, že náš intelekt patří také do mysli a nemůže

21

nikdy dojít na konec duchovní stezky a získat pro sebe sladkou odměnu v podobě probuzení. Možná malá, ale hluboká pravda.

12. Kapitola dvanáctá – Jsem v proudu a co dál? Tento dotaz není zcela v pořádku, opět si ego chrochtá, že někde je. Přesto ale musíme takto hovořit, bez zapojení ega do psaní by kniha pravděpodobně nevznikla. Nejsem probuzeným člověkem, takže sedím zadnicí na dvou židlích. Hop do přirozenosti, hop do ega. V lepším případě je v egu na pozadí neustále přítomna přirozenost, Boha a tento stav je potom přirozeně lepší. Co tedy dál? Zkusím nalézt pro hledající odpověď nebo pomoc na vlastní stezce, příklady nám můžou osvětlit nejednu nejasnost. Cesta je tedy dána, záleží na snaze, opravdovosti, ponořování se do „Já“, velké milosti mistra a Boha a současné pomoci dalších bytostí. Nedá se nic urychlit, přeskočit, obejít, nahradit. Dle mého současného života a podmínek po vstupu do proudu, je zapotřebí výrazně omezit smyslové touhy, vztek a vnitřní nepokoj. Vedle mě se od dětství pohybují lidé, kteří tvrdě sráží ego. Další skupina, která nyní převládá, se mě zase snaží odnaučit vzteklé jednání, hněv a další báječné projevy povahy. Smyslové touhy, především ženské pohlaví je v dosahu také denně – jak v zaměstnání, tak doma. Takže, pokud se sotápannové dokážou s těmito problémy poprat a přijde-li Bůh s cisternami milosti, měli by se dostat na další stupeň, sakadágámí. Na této úrovni musí praktikující velmi omezit smyslové žádostivosti a zlovolné jednání. Pro zkušenější si dovolím poznamenat, že každý duchovní stupeň má ještě dvě úrovně. Takzvaný vstup do proudu „magga“ a plod vstupu „phala“. Plod „phala“ je vyšší úroveň, následuje jako výsledek dosavadní stezky vstupu do proudu. Rozdíl mezi nimi je v poměru „svobodný“ – „osvobozený“. Je důležité vědět, že BEZ PODSTATNÉHO ZKLIDNĚNÍ MYSLI DUCHOVNÍ POKROK A PROBUZENÍ PROSTĚ NEMŮŽOU NIKDY PŘIJÍT. Přes ty naše balvany se bohužel nedostanou a to jedou s mnohatunovým bagrem . Proto žijeme v současných životních podmínkách, každá vteřina našich životů je určená výhradně jen a jen pro nás! Není těžkostí v životě, jenom záměrně vyvolaných situací k řešení a následnému pochopení a prožití. Bůh za nás již práci vždy dokončí a to je oním tajemným kouzlem. My situaci nemusíme řešit, problém ale pochopíme, zažijeme a dále je to již výhradě v rukou božích, v „Já“.

22

Naše mysl je nezbedný čertík, který hopsá z místa na místo, a trpí neuvěřitelným neklidem. Však to všichni dobře známe! Pronásleduje nás od narození, nedá pokoje a přivádí mnohokrát k zoufalství. Jen si dobře vzpomeňme, jak chceme mít všechno hotové, jak nás rozčiluje čekání v obchodě, frontě, čekárně, na registru automobilů apod. Není snad pravdou, že každou chvíli myslíme na něco nebo někoho jiného? Střídá se v nás během jednoho jediného dne strach, vztek, úzkost, pocit euforie nebo zase naděje, štěstí, pohoda a nevím, co ještě všechno. Je to všechno naše mysl, vědomí, prostě věrný náš stín. Jak se ale říká, dobrý sluha, ale špatný pán. O naší mysli to platí stotisíckrát. Během stovek životů jsme si ji vypěstovali přímo geniálně, ale především k totální neposlušnosti. Vrcholem našeho nadání se navíc stala představa, že jsme si mysl ochočili a ona nám slouží ráda, šťastně a k blaženosti. Je to ovšem velký omyl! Mysl je naopak naším největším prokletím, které zastiňuje naši přirozenost, naše „Já“. Pokud ji pochopíme jako ne-já, zkrotíme a nasměrujeme do „Já“, není co řešit, jsme již malý kousek od domova, od konečného probuzení. Nápověda je sice pravda snadná, nicméně práce, kterou bychom měli vykonat, je hodně obtížná a takřka nekonečná. V další kapitole při popisu duchovních cest se dostanu k bližšímu pojednání a vysvětlení, nyní jen ve zkratce. Mysl je zapotřebí uklidnit několika způsoby, které spolu musí perfektně spolupracovat, jinak úsilí přijde vniveč. Zaprvé je nutné pěstovat dobré skutky pomoci druhým. Zadruhé chovat se a jednat mravně a bez poskvrny. Zatřetí neustále vzdělávat mysl a nenechávat ji lenivět. Začtvrté ji soustavně nutit k dokonalé životosprávě a přimět pracovat (manuálně i myšlenkově). A nakonec zapáté a to je nejdůležitější (pozor – všechny body jsou nesmírně hodnotné!), neustále mysl směřovat k Bohu, „Já“, vnitřní přirozenosti, Átmanu. Zpočátku směřování probíhá značně obtížně a není se opravdu čemu divit. Když poprvé sedláte divokého koně, lítá jako divoch, shazuje nás, kouše a nechá se zkrotit až po delší době. Ke směřování platí další důležitá poznámka. Naše mysl je naučená po stovky životů na svůj zaběhlý stereotyp. Sice nestojí za nic, ale je náš a pořád lepší žít pod děravou střechou, než utíkat do tmy, kde bude snad někde schovaná úžasná dřevěná a vyhřátá chaloupka s teplou polévkou na stole a voňavými peřinami. Proto musíme počítat s tím, že mnohokrát nasměrujeme svoji mysl naprosto správným směrem, ale ona přesto cukne zpátky a bude se chtít vrátit do sice děravé, zatýkající a zatuchlé, ale své chaloupky. Takže, znovu a znovu ji neustále správně zaměřovat a hlavně vytrvat! Ostatně nic jiného nám ani nezbývá … Tedy, chceme-li ovšem dojít do cíle ve vcelku přijatelném času a době. Pokud totiž správně

23

počítám – kdo vstoupí do proudu, nejpozději do sedmi životů dorazí k probuzení. Při průměrné délce života cca 75 let a znovuzrození po velmi zhruba (údaj, který velmi těžce snese průměr pro všechny praktikující) 100 letech, vyčerpáme nejenom zlaté, ale i stříbrné a možná i bronzové období. A upřímně – kdo z nás chce znovu běžet těžkým bronzovým a nedej bože velmi slzavým železným obdobím … Na druhou stranu nám může obtížné období nesmírně cestu životem usnadnit.

13. Kapitola třináctá – Boží milost Tak teď to zkrátím, žádný dlouhý úvod, jak už tak bývá autorovým dobrým zvykem. Bez boží milosti jsme v kýblu, přátelé! Bez ní si s odpuštěním ani neupr*** … Důvod je velmi snadný. Boží milost je naše vlastní přirozenost, „Já“, a pokud si sami sobě nedáme milost, nemůže to nikdy fungovat. Bůh, Átman je všechno. Je naší vlastní přirozeností, jsou to budovy, letadla, auta, jídlo a pití, oblečení, voda, pivo, pevnina, Sahara, naše Země, Slunce a co je dobré vědět – také naše ego, mysl a tělo. Poslední body Vás možná matou, ale nyní to nevadí. Na naší cestě životem pochopíme, že pokud chcete dojít do úplného konce, je potřeba pochopit, vzít na vědomí, že vše je Átman. Takže – opět jde o pochopení, vnitřní prožití a poddání se! Bůh je všudypřítomný, neustále si s námi povídá a zároveň je tiše položen v pozadí jako neměnná a přece živoucí skutečnost. Když jsem čekal na státnicích, až mě pozvou do zkušební místnosti, optal jsem se mistra, jestli zkoušky udělám. A najednou jsem ho uviděl ve svém středu s rozzářeným úsměvem a bylo mě jasné, že to dopadne dobře. Příhoda ze začátku roku 2012 byla ale ještě mocnější a možná způsobila posun více kupředu. Přivodil jsem si zápal plic, který nabíral na intenzitě. Jednou v noci mě vylezla teplota k 400 Celsiovým, udělalo se mě ještě více zle a už jsem začínal vidět další život poněkud mlhavě. Začal jsem bilancovat život a došlo mě, že nemůžu odejít. Pitomostí jsem do této doby napáchal opravdu hodně, dceři Aničce nevěnoval takovým způsobem, jaký zasluhovala a milovaná manželka Ilonka? Hanba mluvit. Takže jsem se začal modlit k Bohu a nakonec se mu úplně odevzdal. Byl jsem nesmírně smutný, zoufalý a plně v jeho rukou. Najednou přišel. Ve formě překrásného světla, z hrudi, a vycházela z něho nepředstavitelná krása a láska. Bylo to něco, co jsem v tomto životě dosud a v takové formě nepoznal. Hmatatelná přítomnost Boží v celé své nádheře. Dobu mě konejšil a uklidňoval. Po jeho odchodu se mně prakticky

24

hned ulevilo. A to tak, že jsem nejenže vstal z postele, ale i tak trochu vyluxoval ledničku. Zní to neskutečně, ale úleva se dostavila okamžitě. Velké slabosti přicházeli sice čas od času znovu a znovu, dokonce přišel druhý zápal plic, ale již nikdy ne v tak mimořádné intenzitě jako ten první. Z celého srdce Bože děkuji!

14. Kapitola čtrnáctá – Další duchovní cesty Duchovních cest, vedoucích k probuzení je naštěstí hodně. Kolik je totiž lidí, tolik je cest vedoucích k osvobození. Svoji bitvu si musí vybojovat každý sám, univerzální řešení neexistuje. Přesto je ale pravdou, že se rozmanité duchovní směry dají shrnout do několika cest, které nám bezpečně zaručují probuzení. Jak již bylo psáno, každý z nás si jde cestou dle svého naturelu. To je pochopitelné, chodit v holínkách, které jsou o dvě čísla menší nebo větší, není dobrým nápadem a je otázkou, zda bychom vůbec někam došli. Ano, půjčit se na krátkou cestu nebo dobu větší holinky dají, ostatně to není leckdy špatným nápadem. Umožní nám se posunout o kus cesty dopředu, naučit se něco nového a získat tolik potřebný nadhled, který je důležitý pro sledování ve větších souvislostech a lepší pochopení cesty. Nesmutnější mě připadá hanění a neuznávání různých duchovních směrů a vychvalování toho svého jako jediného správného. Měli bychom mít v sobě nesmírnou úctu a pochopení pro druhé a nestále si z nich brát poučení. Vždyť, kde je psáno, že naše vychvalovaná rychlá cesta nás může jednou zbrzdit a pomalá naopak zase nečekaně zrychlit? Kde je řečeno, kde máme stoprocentní jistotu, že zrovna jedeme po dálnici a ne po okresní cestě? A není snad na místě otázka – nemůžeme jet někdy rychleji a někdy pomaleji? Ano, máte plnou pravdu! V mnoha případech měníme auta, střídáme směry, až zůstaneme u těch nejvhodnějších dopravních prostředků. Jiní a těch je drtivá většina, začínají pomalu a postupně zrychlují. Projdou si cesty od těch pomalejších k rychlejším. To je také autorův životní příběh. Buďme tolerantní a mějme lidi na jejich směru v úctě a sami sebe veďme v pokoře. Jinak se zvrhne jakákoli pro nás vhodná cesta. Proto i popisování pomalá a rychlá cesta nemusí znamenat pomalé nebo rychlé dojití k probuzení. Znamená to způsob provádění duchovního snažení, kde výsledek určí „Já“, Bůh. Začněme tedy! Nejpomalejší cesty jsou cesty obřadů a uctívání. Ne že by byly nevhodné pro nás všechny, ale je to na dlouho. Uctívající se ale nakonec propracuje dále, pochopí, že to nevede

25

k cíli. Možná, že jsou mezi námi bytosti, kteří se dostali na konec těmito cestami, to opravdu nevím. Je ale fakt, že jde zde neustále přítomno naše ego, které uctívá, chce zažívat, chce být u Boha. Uctívající se sdružují do společenství, vzájemně si pomáhají, modlí se, vzývají své Bohy. Je to určitě záslužné počínání, obzvláště, je-li to spojeno s pomocí druhým (chudí lidé, nemocní, děti apod.). Klobouk dolů před jejich počínáním, je to mimořádná práce a velké odříkání. Nicméně, jak jsem již psal, ego zůstává, možná i leckdy posílí a to je problém. Pomalé cesty jsou ty, které touží dojít k probuzení, ale chtějí prožívat, radovat se, tetelit se blahem a zažívat blažené extáze. Těchto cest je nejvíce a zjišťuji, kolik let mě trvalo, než jsem pochopil. Nevstoupíme-li do proudu, bude nám pochopení bez prožití činit značné problémy. Budeme si hledat neustále další a další duchovní vůdce, kteří sami řeší vlastní probouzení, nebo ustrneme na jedné osobě, která sama touží a souží se. Ale není důvod k zoufání, jedná se o naprosto přirozený proces. Opět ego prahne dojít k probuzení a být s Bohem velký kamarád . Což o to, je to hezké, ale nemůže vést ke konci našeho snažení. Budeme se neustále znovuzrozovat, radovat, trápit, snažit, studovat, meditovat, ale to je bohužel vše … Rychlejší cesty jsou již zajímavé, k cíli nás již zaručeně a bezpečně dovedou. Ne sice úplně nejrychleji, ale to není důležité, každý jsme jiný. Můžeme mezi ně zařadit karmajógu, cestu nezištné a nezaujaté práce pro druhé. Pozor, metoda je úplně jiná než u pomalejších cest. Výsledky naší práce si nepřivlastňujeme a to je hrozně důležité vědět! Naše ego není přítomné a tím pádem dochází k jeho pomalému rozpouštění. Karmajóga je výborná cesta a je ještě lepší v kombinaci s dalšími metodami. Rádžajóga je druhá skvělá možnost praktikování. Jedná se o cestu sebekázně a zahrnuje v sobě všechny techniky poučení a cvičení, které nás postupně nasměrují k probuzení. Rádžajógíni provádějí studium, praktická cvičení, meditace, zušlechťují mravní a morální potenciál. Třetí cestou je Bhaktijóga neboli cesta lásky. Tato jóga není určena pro všechny. Vzhlédnou se v ní všichni z nás, kteří mají v sobě dostatek oddanosti, nezměrné víry a lásky k Átmanu, „Já“, Bohu. Jedině naprostým sebeodevzdáním bez očekávání, přání a tužeb jej dosahují, resp. se v jeho nekonečné lásce rozpouštějí. Bhaktijóga je někdy řazena k nejrychlejším cestám, pro svoji mimořádnou účinnost. Domnívám se, že se dá použít jako silná pomoc právě k džnánajóze, protože část hledajících (včetně autora) vítá možnost kombinace těchto dvou způsobů pro další cestu.

26

Tak a to jsou ony hlavní cesty rychlejší cesty. Hodně autorů klade k těmto jógám ještě Džnánajógu. Dovolím si ji ale zařadit do úplně nejrychlejší cesty díky naprosto zásadnímu pochopení klamu ne-já a „Já“, tak, jak již bylo vysvětleno v předchozích kapitolách. Pro rychlejší cesty může být pro některé hledající vhodné použít další metody pro ulehčení stezky. Jedná se o takové způsoby, které nám pomůžou se zklidňováním mysli, která by nám jinak mohla způsobovat neustále obtíže a navozovat zbytečný zmar a zrazovat od dalšího počínání. Vhodnou metodou je například vynikající metoda pozorování nádechu a výdechu na špičce nosu, další například kontrola chůze, používání manter a další techniky, kterých je dost. Stačí si jenom vybrat a mít ale současně na paměti, že se jedná sice o účelné, ale jenom pomocné metody. Nejrychlejší cesty jsou takové, které vedou přímo k pochopení, co nejsme my, pochopení a ponoření se (byť částečné) do „Já“. Jako nezbytné k zahájení této cesty doporučuji přečíst knihu „Slovo Buddhovo“, které je teoretickou částí obdobné s Rádžajógou. Pochopení, že nejsme tělem, myslí a egem a následné ponoření se do vlastní přirozenosti, nás nasměruje přímým směrem, bez odboček a odpočívadel. Džnánajóga je filozofická cesta, vyžaduje studium, cvičení a přímé zažívání. Takovou cestou šel Ramana Maharši, mistr, který autora této knihy s láskou a velkou milostí vede a snaží se přivést k cíli. Ramana cestu obohatil svými poznatky, upravil pro dnešní dobu a vtiskl ji svoje vnímání a krásu s půvabem. Vyučoval tichem a ostatním, kteří jej ještě nechápali, podle jejich úrovně poznání dával rady a poučení. Nebyl pro něj žádný problém někoho učit karmajógu, dalšího bhaktijógu nebo další směry, i v různých kombinacích – přesně podle potřeb hledajících. Doufám přátelé, že Vám stručný přehled duchovních cest poskytl základní orientaci, podle které můžete začít vyhledávat a studovat literaturu11 přesně podle Vašich vnitřních potřeb. A nedivte se, pokud budete přeskakovat přes různé směry, než najdete ten vysněný svůj. Nebo zase bude nutné přejít přes vícero cest, abyste pochopili důležité souvislosti před putováním dále. Když vezmu vlastní cestu, je vcelku zajímavá. Od Bhaktijógy, Džnánajógy, kompilací různých směrů k cvičení Kundaliní jógy, dále zpátky k Bhaktijóze a nakonec konečně k Džnánajóze v kombinaci s Bhaktijógou. Zajímavé, viďte? Proto se nebojme experimentovat, zkoušet, vynalézat a hlavně se nebát jít do všeho naplno! Chyby totiž ve

11

Např. Mirko Frýba: „Buddhova meditace všímavosti a vhledu“, Roman Žižlavský: „Meditace klidu a vhledu“, Akong Tulku: „Krocení tygra“, Chögyam Trungpa: „Meditace v akci“ nebo od Bhanteho Sujivy: „Základy meditace vhledu“ a pochopitelně řada knih s Ramanou Maharšim z nakladatelství Avatar.

27

skutečnosti neděláme, protože naše vnitřní zaměření nás nakonec přivede tam, kam je potřeba, utéct nelze. Správným náhledem, rozvažováním a pochopením si ale můžeme cestu zkrátit a některé „body“ přeskočit. Především, duchovní snažení JE RADOST, ÚSMĚV A POHODA! Nehledejme za tím zbytečné těžkosti a obtíže. Jdeme přece domů, takže proč být smutní?

15. Kapitola patnáctá – Životospráva Tato kapitola je nesmírně důležitá. Všichni určitě tušíme, oč tu běží, ale skrývá se pod tímto pojmem trochu více, než snad očekáváme. Začněme od začátku. Strava – není naprosto rozhodující, jak bychom očekávali. Otázka, zda je lepší být vegetariánem, makrobiotikem či snad dokonce milovníkem pojídání masa – „masařem“, není vůbec na místě. Přátelé, takovéhle rozdělení je a to mě odpusťte, naprostá zhovadilost. Pitvat se tím způsobí, že ztratíme řadu pro nás nesmírně cenných let hledáním něčeho, co není v konečném důsledku zásadní. Vzpomínám si na jednu svoji kamarádku, která se na mě ošklivě zamračila, když jsem před jednou duchovní přednáškou pronesl větu „Mňam, mlask, dal bych si vepřový řízek“. Průšvih byl na světě, přestala se mnou na celý večer jako členka zasloužilého spolku vegetariánů komunikovat. Řekl jsem si, dobrá zpráva, zůstane více masa pro nás ostatní! Podruhé jsem rozčílil druhou kamarádku odpovědí nad jejím nadšeným propagováním vegetariánské výživy jako jediným správným způsobem stravování výrokem, že „obilí také pláče bolestí, když ho sklízejí pro její oběd“. Je úplně jedno, zda jsme nebo nejsme vegetariáni, masaři nebo makrobiotici. Pokud vnímáme jemné signály svého těla, žijeme střídmě, ale ne hladově, doplňujeme stravu ovocem a zeleninou a vyhýbáme se pití alkoholu – nemůžeme udělat chybu. Duchovním žitím a meditacemi se tělo postupně upravuje, čistí a samo žádá stravu dle momentálních potřeb. Je také důležité si připomenout, že je zbytečné jíst sedmkrát, osmkrát za den. Nemocní a další, kteří mají různé zdravotní obtíže, se musí pochopitelně řídit pokyny lékařů, to je něco jiného. Tělo v případě neustálého přijímání potravy zbytečně dlouho tráví a odvádí nás od praktikování. Úplně postačí dobrá snídaně, lehká svačina, průměrný oběd, lehká svačina a dobrá večeře. Večeře by se měla jíst naposledy zhruba dvě, tři hodiny před spaním. Alkohol, jakýkoli, není pro praktikující vhodný. Rozrušuje totiž námi koncentrovanou mysl, kde na straně jedné pracujeme a ne snadno s myslí a na straně druhé ji zase uvolňujeme

28

a dáváme možnost volného pohybu. Jedno, dvě piva za měsíc nebo víno s kamarády na oslavě nám jistě neublíží, ale větší množství je pro náš duchovní vývoj kontraproduktivní. S přibývajícími duchovními zkušenostmi a hlavně praxí se chuť nebo spíše nechuť k alkoholu upraví přirozeně sama. Spánek je další velmi potřebná složka našeho života. Zjistěme si, kolik potřebujeme denně času na spánek a podle toho si nastavme pevný režim, který bychom měli dodržovat. Pozor na uměle natahovaný spánek – byli bychom jako mátohy. Naopak při nedostatečném spánku nebudeme mít dostatek sil na praktikování a meditace. Dále by se mělo chodit spát před půlnocí, protože potom můžeme být po ránu slabí a malátní. Zkušenosti autora knihy s dobou spánku jsou velmi výmluvné. Pravidelný čas na meditace je důležitý. Slova o tom, že máme hodně práce, děti, stres v zaměstnání, jsou jenom vymlouváním se na naši lenost. Buďme k sobě více upřímní a zjistíme, že přirozená povaha naší mysli je lenivá a pohodlná. Udělat si dennodenně dvakrát čas na meditaci lze vždycky. Stačí zpočátku na pár minut, postupně se nám doba automaticky bude posouvat. Nic nelze zbytečně uspěchat – byla by to opět hra mysli a ega a to my přece nechceme! Někteří praktikující si pro meditace upravili přesně dobu. Dám příklad – např. každé ráno v šest a každý večer v devět hodin. Určitě je to vhodné, ale nemusíme být ve stresu, že časy nevychází. Důležité je meditovat a „Já“ se nám vždy ozve! Provádět meditace ovšem ale není nutné provádět, zde si dovoluji odporovat mnoha knihám. Žijeme-li celý den, nebo alespoň jeho převážnou část ponoření do Átmanu, Boha, „Já“, nutnost našich ponoření přirozeně odpadá. Je tu ještě ale třetí možnost – meditovat, když na nás přijde „potřeba“ . Proč ne? Jedná se o naprosto přirozenou záležitost, půjde snadno a výborně. Takže přátelé, hlavně je zbytečné se stresovat, stejně dojdeme jednou do cíle a budeme se už jenom neustále usmívat . Posledním důležitým bodem kapitoly je potřeba vybudovat si pevnější řád životosprávy. To znamená jednotný čas buzení a usínání, přibližně stejná doba na jídlo. V práci je vhodné si zavést pokud možno (máte-li pro to podmínky) rituály pro práci, odpočinek, které působí zpětně na postupné zklidňování mysli. Po návratu ze zaměstnání si také vytvořit čas jak pro odpočinek, tak na plnění povinnosti a další práci. Není okrádáním rodiny, pokud se rozhodneme si na chvíli odpočinout. Vrátíme jim to větším klidem a pohodou. Cítíme-li únavu, nehrajme si na Jamese Bonda a jeho nadpřirozené schopnosti. Prostě – tělo jsme dostali na starost a chceme-li, aby nám úspěšně sloužilo a nebránilo

29

v duchovnu po řadu let – musí dostat péči. A za druhé – čím více zautomatizujeme svoje denní rituály, práci a povinnosti ve stejných časech – tím více zklidníme mysl a získáme možnost se více a hlavně pohodlně nořit do „Já“.

16. Kapitola šestnáctá – Stáří a duchovní život Stáří není vůbec jednoduché, kdo tvrdí, že je, ještě k němu nedošel. Opouštějí nás přátelé, děti odcházejí do světa, můžeme zůstat sami bez partnera. Napsal jsem nejhorší možné varianty, ale do obdobné situace se může dostat každý z nás. Řada z Vás má určitě na srdci otázku, k čemu je vůbec určena tahle kapitola? Odpověď je snadná – k pomoci starším praktikujícím, kteří nechtějí vzdát svůj život a kteří si přes životní těžkosti a přemety v něm zachovali touhu po lásce, spokojenějším životě a štěstí. Dožít se stáří je bezesporu odměna, která není bohužel díky karmě určena všem. Ti, kteří došli až do vysokého věku by měli vědět, že se jedná o dar. Možnost vidět až ve stáří vlastní chyby, omyly, nedostatky, ale také dobré skutky a všechno, co jsme vykonali pro druhé, kolik lidí potěšili a rozesmáli. V mladším věku rádi kritizujeme ostatní a sami sebe vidíme jako dokonalé a bezchybné bytosti, což se s přibývající léty u části z nás naštěstí postupně mění. Stáří má své nevýhody. Část z nich jsem popsal nahoře. Mozek nám nefunguje tak dobře, jsme pomalejší, unavenější, tělo bolí a sužuje. Lékaři jsou našimi novými rodinnými příslušníky a na zájezdu si leckdy připadáme jako důchodci z filmu „Účastníci zájezdu“. Moc netoužíme přijímat názory druhých, duchovní praxe nejde podle vysněných představ, jsme popudlivějšími a podrážděnějšími. Tak a to by ale stačilo. Konec lamentování, je na čase také připomenout vlastnosti, které jsou k nezaplacení. Životní zkušenosti vykoupené vlastní krví a potem, životní moudrost, které je doménou starších, empatie a vcítění se do potřeb druhých, příkladná pomoc mladším. To je vše, co mladším nesmírně pomáhá a za co je starším z celého srdce nutné poděkovat! Meditovat a duchovně bádat se dá v každém věku, to je samozřejmé. V pokročilém věku pochopitelně těžší, obtížnější, ale v žádném případě ne nemožné! Je třeba počítat s tělesnými omezeními, menší pozorností a menší výdrží. Ale přátelé – praktikováním a snaze o pochopení ve starším věku, byť třeba ne úplně úspěšným, si můžeme velmi výrazně pomoc

30

do dalších životů! Ona i upřímně míněná lítost nad svými ne příliš dobrými činy na smrtelném loži dělá neuvěřitelné divy … Čím je tělo starší, tak více chátrá a co je o hodně horší – více propouští naše zasunuté vásány, pouta a skryté myšlenky, které jsme během našeho života tak hezky a dlouho vytěsňovali, až jsme na ně dočista zapomněli. Tělo je mimořádně účinný zadržovací nástroj na udržení našich myšlenek, které v okamžiku našeho odchodu z těla neskutečně posílí a nebude, je možné odstranit. Bohužel ani v čistých božských sférách a jiných skvělých planetách a oblastech, což není vůbec příjemné. Bez našich těl se nezbavíme našich trablů a bolestí, takže – pečujme o ně s láskou, neubližujme jim a ceňme si jich! Je to neuvěřitelný a cenný poklad, který máme a je naší svatou povinností jej chránit. Ale pozor – přiměřeně! Není třeba vytvořit opak a být na tělech až chorobně závislí. Pokud se nám podaří dostat do stavu, kdy budeme naše těla vnímat jenom jako myšlenky a budeme od nich alespoň částečně odděleni, jsme na dobré cestě! Naše planeta je pro nás mimořádným darem. Díky složitým podmínkám a hlavně našim tělům můžeme na sobě pracovat, postupně odstraňovat nepříjemná pouta, závislosti a očišťovat se. Nikde jinde nenajdeme příhodnější podmínky pro praktikování, meditace a duchovní růst. Modleme se pro opětovné návraty zpátky na Zem, protože v čistých a lepších zemích se nedokážeme změnit k lepšímu. Ano, zažijeme tam nezměrnou lásku, štěstí a vnitřní klid, ale díky naší karmě se pobyt jednou vyčerpá a my se budeme muset vrátit zpátky na Zem a začít zase znovu pracovat. Proto je nejlepší se vzdát skvostných planet a vrhnout se zase hned do našich dalších duchovních aktivit zde, na naší planetě. Pro zralé bytosti, které mají ale už jenom a jenom opravdu malý kousek pro pochopení celé duchovní stezky před sebou12, je návrat na Zem již pochopitelně zbytečný. Buď dojdou probuzení v dalších čistých oblastech, nebo se pro lásku k lidem vrátí ještě jednou a dojdou osvícení zde, na Zemi. Potom žijí jako probuzené bytosti a pomáhají všem, kteří o to stojí.

12

Např. Anágámí, jenž se na Zem již nevrací.

31

Závěr Přátelé, doufám, že předchozí řádky Vám pomohly posílit vlastní praxi, duchovní hloubání a také sebedůvěru a víru. Není příliš jednoduché praktikovat a žít duchovním životem bez pomocných prostředků, jako např. knih, společenství obdobně založených lidí, videí a audio nahrávek, internetových článků, blogů apod. Cesta je potom obtížnější a někdy i takřka nemožná. Vždy ale platí pravidlo – pokud jsme na cestu připraveni – pomoc vždy v nějaké podobě přijde, přesně podle našich potřeb, schopností a vnitřního nazírání. „Já“, Bůh, Átman, vlastní přirozenost – není tak vzdálen, jak to možná vypadá. Je blíže než si myslíme, je ještě blíže, je již u nás, je v nás a je dokonce MY! To je celé kouzlo a vidíme, že nepotřebujeme velké množství literatury, byť je velmi důležitá! Pro pochopení, překlopení myšlení z “já“ do „Já“, tedy z našeho myšlení a vědomí do toho uvnitř nás, až jsme na konci cesty JÍM, je cesta přirozeně dlouhá. Je potřeba mysl zklidnit, bez ní to vskutku nepůjde. Tvoří totiž žebřík k přelezení z vypůjčeného do již „našeho stroje“. Zklidnit mysl je zapotřebí dobrým chováním, nesobeckou pomocí, potlačováním a chápáním našeho strachu, stresu, nenávisti, zloby atd. Velmi dobrá kniha je „Slovo Buddhovo“, které je ke stažení na internetu po zadání zmíněných slovních kombinací do internetového vyhledávače. Tato kniha je dokonce stěžejní pro pochopení souvislostí a chování naší mysli a dojití až k probuzení. Hledající, konec dalších slov. Meditace a rozmýšlení je daleko lepší, nemyslíte? Soustavnost, píle, obrovská odvaha, nekonečná trpělivost a důvěra v Boha nás přivedou tam, kam odjakživa patříme a odkud jsme NIKDY NEODEŠLI! Jenom prokouknout klam „já“, ega a odbourat naše pouta, která nás sužují jak v dobrém, tak i ve zlém. Sluníčko může začít svítit jenom tam, když se budou mraky postupně rozestupovat. Stačí již nepatrné poodhrnutí pár mraků a jsme na nejlepší cestě domů. Sotápanna je právě to rozhrnutí pár mraků, kde již máme vnitřní nazírání a vhled, ale větší část je pořád zablokovaná. Je to jako člověk, který zapadl celý do betonu a nemůže vylézt. Hlavu už má venku, vidí již trochu správně, ale ten zbytek těla – to je přívažek … Nezbývá tedy nic jiného, než se neustále ponořovat do Átmanu, očišťovat a koncentrovat svoji mysl a trpělivě pozorovat svoje nectnosti a distancovat se od nich. Uvědomme si, že to chce čas a to dlouhý. Stovky a stovky životů jsme žili „světským“ životem, a najednou by mělo přijít probuzení? A za co? Nebylo by to trochu sprosté, chtít bez námahy natáhnout ruku a brát? Ne, ne, tak takhle ne … Všechno má svůj čas a všechno také ve správnou dobu přijde, nebojme se .

32

Dovolte mě přátelé, popřát Vám z celého srdce hodně lásky, klidu, porozumění a nezměrnou boží milost na Vaší cestě životem. Na konec dojdeme všichni, to je jasné. Někdo trochu rychleji, někdo kapánek pomaleji, podle naší chuti a naturelu. Každá cesta je správná, pokud ji děláme poctivě, s láskou a opravdivostí. Dovolte mě zde uvést jeden citát. Bohužel si na autora nevzpomínám, ale to snad není zase až tak důležité:

„Pro připraveného je špatná cesta dobrá a pro nepřipraveného je dobrá cesta špatnou“!

A VO TOM TO JE!

Miloš Adamů, Pardubice © 2012, 2013

33