Sociální třídy a třídní analýza

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Tomáš Katrňák

Sociální třídy a třídní analýza

Opava 2011

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Sociální třídy a třídní analýza

Autor:

doc. PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

79

© Tomáš Katrňák © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem .................................................................................................................................................. 4

2

Rychlý náhled studijního materiálu ......................................................................................................... 6

3

Marxovo pojetí třídních nerovností a marxistická třídní analýza ............................................................. 9

4

5

3.1

Marxovo pojetí třídních nerovností .................................................................................................... 11

3.2

Konceptuální základy marxistické třídní analýzy................................................................................. 15

Weberovo pojetí třídních nerovností a weberovská třídní analýza ....................................................... 21 4.1

Weberovo pojetí třídních nerovností a sociálních tříd ......................................................................... 22

4.2

Weberovské pojetí třídní analýzy ....................................................................................................... 27

Třídní analýza v současných kapitalistických společnostech .................................................................. 32 5.1 Wrightova třídní analýza ................................................................................................................... 35 5.1.1 Wrightovo první třídní schéma ................................................................................................. 36 5.1.2 Wrightovo druhé třídní schéma ................................................................................................ 39 5.2

6

Goldthorpeova třídní analýza ............................................................................................................ 43

Třídní struktura západních společností a Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC)........................ 56 6.1

Třídní struktura v současných kapitalistických společnostech.............................................................. 58

6.2

Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC) ..................................................................................... 61

6.3 Operacionalizace EGP a ESeC schémat a test jejich validity ................................................................ 68 6.3.1 Příklad dotazníkových otázek pro test kriteriální validity EGP a ESeC schématu ......................... 70

6

Závěr ..................................................................................................................................................... 56

7

Použitá literatura a zdroje ..................................................................................................................... 75

3/79

1

Úvodem

§ Tato studijní opora je vytvořena pro studující Ústavu psychologických a pedagogických věd a pro Ústav veřejné správy a regionální politiky. Jejím cílem je nabídnout vhled do tématu sociálních tříd a třídní analýzy. Sociální třídy odkazují k nerovnostem daným trhem práce. Velikost těchto nerovností je přímo úměrná nástrojům, skrze něž je měříme. Čím subtilnější přístup zvolíme, tím jemnější předivo nerovností identifikujeme. Maje tento problém na paměti, definují třídní analytikové svá schémata na základě teoreticky podložených argumentů. Jejich podobu pak v konkrétních zemích testují a ukazují, nakolik tato schémata „fungují“. Zabývají se tedy tím, do jaké míry třídní schémata odlišují pracovní pozice – nakolik odpovídají rozdílům daným vykonávanou prací, typem pracovní smlouvy, pracovními jistotami a výhodami, příjmem, kvalifikací, mocí a prestiží. Sociologická třídní schémata proto nejsou a ani nemohou být výsledkem empiricky identifikovaných skupin na trhu práce, jejichž představitelé disponují podobnými zdroji a musejí čelit stejným omezením. Třídní schémata jsou teoreticky podložené, konceptuálně jasné a adekvátně zkonstruované. Jedná se o zdůvodnění rozdílů mezi zaměstnáními v moderních společnostech poslední třetiny 20. století. Tyto rozdíly jsou třídními řezy, odlišují jednu sociální třídu od jiné. Pomocí takových třídních schémat lze pak zkoumat empirickou realitu. § Sociální vědci třídní schémata používají k explanaci rozdílů v životních výsledcích, jako jsou postoje a názory, životní styl nebo hodnoty, ekonomické rozdíly, politické preference, zdraví, rodinný život, výchova dětí, naděje dožití či pravděpodobnost rozvodu. Je-li totiž třídní schéma validní, jinými slovy „funguje-li“, můžeme od lidí ve stejné sociální třídě očekávat stejné životní výsledky. Pokud by tomu tak nebylo, pokud by neexistovala socioekonomická determinace životních výsledků, společnost by se stala nepřehlednou a sociologie by jako věda ztratila své opodstatnění. Naštěstí pro sociologii tomu tak není. Lidský život, viděný z ptačí perspektivy (v hromadných datech), má poměrně jasně dané sociální, kulturní a ekonomické kontury. Z hlediska třídní analýzy je tomu tak proto, že reprezentanti třídních pozic mají podobné ekonomické a sociální podmínky k jednání. Lidské jednání je pochopitelně otevřené a dopředu neurčitelné, nicméně protože lidé ve stejném třídním postavení musejí čelit stejným omezením a

4/79

bariérám, je statisticky pravděpodobné, že budou reagovat na tato omezení a bariéry podobným způsobem. § Hlavní důvod zařazení tohoto kurzu do výuky spočívá v tom, že povědomí o sociálních třídách a třídních nerovnostech by mělo být součástí vědění každého vysokoškolského studenta či studentky sociálních věd. § Úspěšné absolvování kurzu není podmíněno předchozím absolvováním jiného kurzu.

5/79

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Předkládaný studijní materiál je věnován problematice sociálních tříd a třídní analýze. Cílem třídní analýzy je definovat sociální třídy, vymezit hranice mezi nimi a analyzovat důsledky, které z existence třídní struktury plynou pro sociální život (Breen, Rottman, 1995). K vymezení sociálních tříd a třídní struktury lze přistupovat dvojím způsobem: induktivně a deduktivně. Induktivní přístup odpovídá laickému pohledu na třídní nerovnosti a v třídní analýze je méně rozšířený. Deduktivní přístup je spojen se sociologickou analýzou třídních nerovností a pro třídní analýzu je běžnější. Podle induktivního přístupu je třída přímo identifikovatelná na základě ekonomických, kulturních nebo sociálních nerovností. Představu o třídní struktuře si vytvoříme na základě nerovné distribuce zdrojů a omezení ve společnosti. Lidé, jež mají stejné ekonomické, sociální nebo kulturní zdroje a jsou vystaveni stejným omezením, jsou identifikováni jako představitelé stejné sociální třídy. Počet tříd, který takto vznikne, určují pouze rozdíly ve zdrojích a omezeních, jež jsme schopni identifikovat. Sociologové přistupují k třídní nerovnostem naopak. Sociální třídy definují ex-ante. Třídní struktura není výsledkem sumy lidí se stejnými zdroji a omezeními, ale výsledkem teoreticky podložených a zdůvodněných třídních řezů. Třídy jsou v tomto pojetí (historicky vzniklými) základy sociálních nerovností, podobnými jako věk, pohlaví, rasa nebo etnicita. Dohromady tyto základy vytvářejí diference mezi lidmi. Jedná se o charakteristiku lidí, která (do určité míry) podmiňuje jejich jednání a postoje a vymezuje přístup okolní společnosti k nim. Otázkou pro třídní analýzu pak je, nakolik jednotlivé distribuce ekonomického, kulturního nebo symbolického kapitálu probíhají s ohledem na existenci třídní struktury (případně s ohledem na existenci genderové, věkové, etnické nebo rasové struktury). Na tuto otázku lze odpovědět pouze empirickou analýzou, která ukáže, do jaké míry jsou třídní (popřípadě genderové, věkové, etnické nebo rasové) rozdíly zvýznamňovány distribucí zdrojů – do jaké míry jsou tyto (horizontální) rozdíly transformovány do (vertikálních) nerovností. Podstatou tohoto přístupu je přesvědčení, že jakékoliv zdroje a omezení nejsou ve společnosti distribuovány náhodně, ale právě s ohledem na rozdíly mezi lidmi, které strukturují

6/79

společnost. Konkrétně to znamená, že variance ekonomického příjmu, hodnotových preferencí, politické orientace, velikosti sociální mobility by měla být uzavřena vně těchto kategorií a signifikantně je nepřesahovat. Oproti induktivnímu přístupu má deduktivní přístup dvě výhody. Teoretické vymezení tříd je spojeno jednak se zdůvodněním jednotlivých třídních řezů a jednak s odpovědí na otázku, proč bychom měli očekávat propojení mezi třídní pozicí a určitým typem jednání člověka. V induktivním přístupu jsou většinou třídní řezy prováděny ad hoc. Vztah mezi třídní pozicí a typem jednání je sice měřen, nicméně samotné empirické zjištění nemůže nahradit vysvětlení a tím odpověď na otázku, proč bychom měli třídy považovat za explanační nástroj sociologie? Zastánci obou dvou přístupů vycházejí z předpokladu, že každý člověk má určité zdroje a určitá omezení, které dohromady podmiňují jeho jednání. Lidé se sice mohou názorově lišit, nicméně velikost toho, s čím disponují, a toho, co mohou, je staví do stejné pozice. Na tomto základě od nich pak můžeme také očekávat podobné jednání. Díky stejné velikosti zdrojů a omezení sociální svět získává na pravidelnosti a stává se přehledným. Nicméně empirické zjištění o tom, že existuje spojnice mezi třídní pozicí a jednáním není dostatečnou explanací. Musíme vysvětlit, proč jsou rozdílné třídní pozice spojené s rozdílnými typy ekonomických, sociálních nebo kulturních výhod. Toto vysvětlení poskytuje deduktivní přístup k sociálním třídám. Cíle studijního materiálu: V tomto studijním materiálu se budeme zabývat sociálními třídami a třídními nerovnostmi. Obecnější téma sociální stratifikace si tedy představíme z hlediska sociologického konceptu sociální tříd. Nejdříve tento koncept vymezíme historicky. Poté si ukážeme, jak s ním pracují současní badatelé, když popisují třídní nerovnosti ve společnostech konce 20. století a začátku 21. století. V neposlední řadě si ukážeme, jaký je neaktuálnější návrh na měření sociálních tříd v evropských společnostech (Evropská socioekonomická klasifikace - ESeC). Po prostudování studijního materiálu byste měli umět odpovědět na otázky, týkající se třídních nerovností, umět vymezit a definovat koncept sociální třídy, vědět, jak se s tímto konceptem pracuje v empirické rovině a k čemu tento koncept odkazuje.

7/79

Budete umět: Chápat společnost nejen z individuální, ale také z třídní perspektivy. Budete vnímat nerovnosti na trhu práce jako třídní a budeme umět odpovědět na otázky, jak se tyto nerovnosti promítají do životních osudů lidí a jak se vytvářejí. Získáte: Získáte základní představu o sociologickém konceptu sociálních tříd a nerovných třídních šancí a budete umět tuto představu transformovat do nerovností daných trhem práce. Budete schopni: Odpovědět na otázky, proč třídní nerovnosti existují a jakým způsobem přetrvávají v čase. Trh práce budete vidět z hlediska sociálních tříd – jako třídně segmentovaný. Průvodcem studiem: V prvních dvou kapitolách se budeme věnovat historii třídní analýzy. Představíme si koncept sociální třídy u Karla Marxe a marxistickou třídní analýzu, která z tohoto konceptu vychází (3. kapitola). Dále si představíme koncept sociální třídy u Maxe Webera, který na Marxův koncept sociální třídy navazuje (a rozšiřuje jej) a ukážeme si základy weberovské třídní analýzy (4. Kapitola). Základem jak marxistické, tak weberovské třídní analýzy je deduktivní přístup k sociálním třídám a předpoklad, že sociální vztahy mezi lidmi determinují přístup k ekonomickým zdrojům. 5. Kapitola se zabývá návrhy na identifikaci třídních struktur v současných kapitalistických společnostech, neboli třídní analýzou v současných západních společnostech. Představíme si návrh Erika Olina Wrighta, který je reprezentantem současné marxistické třídní analýzy, a Johna Goldthorpea, který zužitkovává jak Marxův, tak Weberův odkaz, i když je mnohými analytiky považován za představitele současné weberovské třídní analýzy. 6. Kapitola je zaměřena na třídní strukturu v současných západních společnostech. Na základě Wrightova a Goldthorpeova třídního schématu si v ní ukážeme podobu třídních struktur současných společností a představíme si v současnosti zatím nejaktuálnější třídní schéma ESeS (Evropskou socioekonomickou klasifikaci).

8/79

3

Marxovo pojetí třídních nerovností a marxistická třídní analýza

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola představuje historické kořeny ustavení marxistické třídní analýzy. Nejdříve se budeme zabývat Marxovým vymezením třídních pozic. Poté si ukážeme konceptuální základy současné marxistické třídní analýzy. Základem této tradice je deduktivní přístup k sociálním třídám a předpoklad, že sociální vztahy mezi lidmi determinují přístup k ekonomickým zdrojům. Po prostudování této kapitoly byste měli umět odpovědět na otázky, co je to sociální mobilita, k čemu tento koncept odkazuje a jaký je historický vývoj tohoto koncept v sociálně stratifikačním poznání. Měli byste rovněž znát základní hypotézy týkající se velikosti a vývoje sociální mobility v moderních společnostech druhé poloviny 20. století. Budete umět: Odpovědět na otázku, jak Marx vymezuje sociální třídu a vymezit základ marxistické třídní analýzy. Získáte: Představu o tom, jak se ustavil v evropském myšlení koncept sociální třídy. Rovněž si osvojíte znalosti o základních charakteristikách marxistické třídní analýzy. Budete schopni: Odpovědět na otázku na ustavení konceptu sociální třídy u Karla Marxe, vymezit základy marxistické třídní analýzy a odpovědět na otázky související s třídními nerovnostmi v moderních společnostech. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální třída, marxismus, životní šance, sociální determinismus, sociální osud

9/79

PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Klasičtí sociologové začínají s konceptem sociální třídy pracovat ze stejného důvodu jako s jinými sociologickými koncepty devatenáctého století: ze stesku po sociální soudržnosti, jíž se vyznačovaly tradiční společnosti (Holton, 1996). Třídní nerovnosti vymezují, aby postihli rozdíly mezi lidmi na trhu práce, definovali hranice sociálních skupin a ukázali, co je podstatou ustavování moderní společnosti a jejího přetrvávání z jedné generace na druhou. Koncept sociální třídy má původ v socialistické tradici politického myšlení přelomu osmnáctého a devatenáctého století (Scott, 1996). Její představitelé pomocí třídy popisovali ekonomické základy sociálních rozdílů mezi lidmi. Díky Karlu Marxovi a Maxu Weberovi se tento koncept rozšiřuje také v sociálních vědách. Jeho význam přestává být postupně svázán pouze s ekonomickými nerovnostmi. O sociálních třídách se začíná hovořit jednak s ohledem na politické, ideologické a názorové rozdíly mezi lidmi a jednak s ohledem na sociální skupiny, vymezené trhem práce, a jejich roli, kterou hrají v přetrvávání sociálního řádu a jeho změně.1 Karel Marx byl zastáncem „silného“ pojetí sociálních tříd, Max Weber reprezentoval „slabé“ pojetí sociálních tříd (Holton, 1996). Zatímco Marx usiloval o vymezení okolností, za nichž komunita a její duch budou triumfovat nad atomizací a individualizací moderní společnosti, Weberovi šlo zmapování základů sociálních nerovností v moderní společnosti, bez jejich zásadnějšího významového hodnocení. Marx nikdy nepřijal moderního člověka jako autonomního jedince, vyvázaného ze sociálních a komunitních vazeb. Třídní nerovnosti považoval za nevyhnutelný předpoklad (dřívější nebo pozdější) konstituce sociálních skupin v moderní společnosti, mezi jejichž členy budou existovat sociální vazby, názorová a politická shoda a odhodlání ke změně svých životních podmínek. Sociální třídy považoval za alternativu k pospolitostním skupinám v moderní

1

Podle Scotta (1996) slovo třída pochází z latinského classis, které se v historických pramenech používá pro označení ekonomické a politické diferenciace římských občanů. V angličtině se tento pojem poprvé objevuje v průběhu šestnáctého století. V osmnáctém století jsou političtí myslitelé a aktivisté, filozofové a sociálněvědní badatelé inspirováni klasifikačními schématy, s nimiž v té době začínají pracovat biologové a geologové. Aby zmapovali nerovnosti, související s rozšiřujícím se trhem práce, začínají populace klasifikovat do sociálních tříd. Jejich inspirace přitom vychází ze stejného přesvědčení jako inspirace přírodních vědců: chaos zmapovat a pochopit nelze. Prvotním krokem jakékoliv analýzy je třídění, vytvoření typů a klasifikace. V době průmyslové revoluce jsou již třídní nerovnosti nedílnou součástí politického (a veřejného) diskursu.

10/79

(individualizované) společnosti.2 Podle Marxova názoru se jedná o komunity, které svou jednotou změní běh událostí a dějin. V této kapitole si představíme Marxovo vymezení sociálních tříd a základy tradice, která z tohoto vymezení vychází – tedy základy marxistické třídní analýzy. V následující (čtvrté) kapitole se budeme věnovat Weberově vymezení sociálních tříd a weberovské třídní analýze, která rozšiřuje marxistickou třídní analýzu. 3.1

Marxovo pojetí třídních nerovností

Marx nikdy nevypracoval ucelenou teorii sociálních tříd. Vše, co o sociálních třídách napsal, má fragmentární povahu a je roztroušeno napříč jeho celým dílem. To je poněkud paradoxní s ohledem na skutečnost, že sociální třída je jedním z ústředních konceptů mnoha jeho prací (srov. Marx, 1956, 1958, 1960, 1963; Marx, Engels, 1958a, 1958b, 1976). Marx vychází z předpokladu, že ekonomické podmínky, v nichž člověk žije, formují způsob jeho jednání a uvažování. Velikost materiálních zdrojů a šance, které člověk na jejich základě má, determinují způsob jeho života, jeho myšlení a přístup k okolnímu světu. To, jak si člověk obstarává obživu, souvisí s tím, jak žije a myslí. „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím,“ píše Marx (1963:37). Má-li se život člověka, jeho uvažování a jednání, změnit, musí se nejdříve změnit ekonomické podmínky, v nichž se nachází – musí se změnit úroveň jeho materiálního blahobytu. V makrosociální rovině tato teze zní: výroba statků a produkce služeb, neboli výrobní vztahy, tvoří ekonomickou základnu společnosti, která souvisí se společenským uspořádáním, determinuje společenské vztahy a vytváří specifický typ společnosti. „Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec,“ konstatuje Marx (1963:36-37). Otrokářská výroba souvisela se starověkými společnostmi, feudální způsob výroby charakterizoval středověké společnosti a kapitalistický způsob výroby podmiňuje existenci moderních společností. Má-li se změnit společenské uspořádání, musí 2

Pospolitost (Gemeinschaft) a společnost (Gesellschaft) se v klasické sociologické teorii používá pro charakteristiku tradiční a moderní společnosti. Podle Ferdinanda Tonnise pospolitost charakterizují sociální vazby založené na emocích, sympatiích a tradici. Jedná se o vazby rodové, sousedské a přátelské. Lidé mají společný cíl. Zájem celku předchází zájmu jedince. Společnost naopak charakterizují sociální vazby založené na kontraktu a směně. Jedná se o smluvní vztahy. Lidé existují jako individua, s často protikladnými zájmy, které v mnoha ohledech předcházejí celku. Více k tomu srov. Keller (2004).

11/79

se na základě této teze nejdříve změnit výrobní způsob, který společenské uspořádání determinuje. V žádné ze společností člověk nevyrábí zboží a neprodukuje materiální nebo kulturní statky sám. Při těchto činnostech vstupuje do vztahů s ostatními lidmi. Podle toho, zdali vlastní nebo nevlastní výrobním prostředky, zaujímá v těchto vztazích určité postavení. Povaha výrobních prostředků se sice v dějinách mění – v předkapitalistických společnostech byly výrobními prostředky půda, domácí zvířectvo nebo zemědělské nástroje, v kapitalistické společnosti jsou výrobními prostředky stroje, továrny, průmyslové podniky a ekonomický kapitál –, nicméně nerovnosti, vymezené vztahem k jejich vlastnictví, zůstávají. Ti, co mají výrobní prostředky, mají také jiné postavení než ti, kteří jsou nuceni se ve výrobním procesu spoléhat pouze na svou pracovní sílu. Vztah k výrobním prostředkům determinuje jejich třídní postavení – vytváří třídní nerovnosti. Mají-li se potom třídní nerovnosti ve společnosti změnit, musí se nejdříve změnit vztah lidí k výrobním prostředkům. Podle Marxe třídní nerovnosti existují pouze tehdy, když je podstatou výrobních vztahů vykořisťování. Vlastníci výrobních prostředků si přivlastňují nadhodnotu, která vzniká jako rozdíl mezi cenou, za níž je výrobek prodáván, a mzdou, kterou dělníci dostávají za jeho výrobu. Vlastníci to mohou dělat, protože mají moc nad těmi, co nic nevlastní. Na základě tohoto konceptu Marx v kapitalistické společnosti identifikuje dvě sociální třídy: kapitalisty (buržoazii) a dělníky (proletariát). Kapitalisté vlastní a ovládají výrobní prostředky, dělníci nic nevlastní a nad ničím nemají moc. Kapitalisté rozhodují a vykořisťují dělníky, dělníci jsou vykořisťováni a jsou vůči nim v podřízeném postavení. Kapitalisté platí dělníkům pouze tolik, kolik je nezbytné k udržení a reprodukci jejich postavení, a nikoliv tolik, kolik si zaslouží, či jaká je hodnota jejich pracovní síly. Z tohoto důvodu jsou zájmy kapitalistů protikladné (konfliktní) k zájmům dělníků. Kapitalisté se všemi prostředky snaží udržet tento stav – třídní nerovnosti, dělníkům jde o jeho změnu. Z tohoto důvodu Marx chápe koncept vykořisťování v poněkud širším smysl než jako pouhý odkaz na přivlastňování nadhodnoty práce. Jedná se o koncept, který diferencuje jednání a chování představitelů sociálních tříd – to, co dělají, jak jednají a jak nakládají s tím, co mají. Odkazuje nejen ke vztahu mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, ale také ke vztahu mezi ovládanými a ovládajícími (Marx, 1956).

12/79

Podle Marxe je v každé době převažující mínění vždy mínění vládnoucí třídy. Kapitalisté nejen že vlastní výrobní prostředky a mají moc nad dělníky, ale k zachování stávajícího stavu produkují ideologii, která ospravedlňuje jejich dominantní postavení ve společnosti. Materiální a mocenská nadvláda jedněch nad druhými znamená zároveň také ideologickou nadvládu. V Německé ideologii Marx a Engels píší: „Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky“ (Marx, Engels, 1958b: 59-60). S konceptem sociální třídy Marx pracuje ve dvojím smyslu. Jednak jako s analytickým konceptem, jednak jako s deskriptivním pojmem (Giddens, 1979; Wright, 1985). Analytickým konceptem sociální třídy odkazuje ke strukturálním základům třídních vztahů. Deskriptivním pojmem sociální třídy mapuje třídní nerovnosti v jednotlivých společnostech a historických dobách. Podle Wrighta (1985) je první koncept nástrojem k rozlišení toho, jak sociální uspořádání výrobního procesu v kapitalistické společnosti vytváří třídní řezy a jak jsou lidé umísťováni v jejich rámci. Jedná se o strukturalistické vymezení třídních nerovností. Třídy samy o sobě v tomto pojetí nemají obsah, jsou to prázdné „prostory“, vymezené hranicemi mezi nimi. Odkazují k sobě navzájem a jedna bez druhé by neexistovaly. Druhý pojem slouží Marxovi k zmapování způsobů, jimiž se lidé v rámci třídní struktury organizují do kolektivit a skupin, jež jsou součástí třídního boje. Výsledkem prvního pojetí sociálních tříd jsou dvě protilehlé třídy, jejichž pojmenování se mění podle historických okolností: otrokáři a otroci, feudálové a nevolníci, buržoazie a proletariát (Marx, 1958a). Výsledkem druhého pojetí je pojmenování jednotlivých sociálních tříd, sociálních skupin a frakcí: kapitalisté, dělníci, statkáři, pozemková aristokracie, zemědělci, maloburžoazie, střední třída, lumpenproletariát, průmyslová buržoazie nebo průmyslový proletariát (Marx, 1960). Jedná se o deskriptivní pojmy pro konkrétní skupiny osob, ve smyslu jejich vyššího a nižšího společenského postavení, aniž by Marx zdůvodnil hranice mezi nimi a kritéria, která je od sebe oddělují. S těmito třídami a sociálními skupinami pracuje pouze kontextuálně. Používá je při analýze jiných sociálních fenoménů 13/79

jako pomocné kategorie, které charakterizují nerovnosti mezi lidmi. V žádné části svého díla se ovšem nezaměřuje na úplnou a komplexní deskripci třídní struktury moderní (nebo předmoderní) společnosti. Tato dvě pojetí sociální třídy Marx systematicky a argumentačně nepropojuje.3 S prvním pojetím pracují Marx a Engels především v Manifestu komunistické strany (1958a). Podle jejich názoru je kapitalistická společnost čím dál více rozdělena na buržoazii a proletariát, jež jsou k sobě v přímé opozici. „Naše epocha, epocha buržoazie, se vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.“ (Marx, Engels, 1958a:429). Tuto opozici považují za nedílnou součást historického vývoje společnosti. Každá třídní struktura se postupně polarizuje na dvě třídy a konflikty mezi nimi se vyostřují natolik, že vedou ke společenské změně, ke konstituci nových sociálních vazeb a ustavení nového společenského uspořádání. Podle Marxe a Engelse (1958a) jsou dějiny všech společností dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný vždy stáli proti sobě v přímém protikladu a vedli nepřetržitý boj, který končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd, konstatují Marx a Engels (1958a). Třídní konflikt je v tomto smyslu motorem lidských dějin. Třídy jsou sice strukturálně vymezené, existují samy o sobě, nicméně u jejich představitelů existuje potence pro transformaci v třídy pro sebe – v třídy, jež budou definovány jejich samotnými reprezentanty. To souvisí s uvědoměním, artikulací a následným prosazením konkrétních třídních zájmů. „Ekonomické podmínky změnily nejdříve širokou masu obyvatel v dělníky. Panství kapitálu vytvořilo pro tuto masu společnou situaci, společné zájmy. A tak je tato masa už třídou proti kapitálu, není však ještě třídou pro sebe. V boji, z něhož jsme naznačili jen některé fáze, se tato masa stmeluje, ustavuje se jako třída pro sebe. Zájmy, které hájí, stávají se třídními zájmy,“ píše Marx (1958:195). Tento proces Marx s Engelsem považují za zákon lidských dějin a definují jej jako historický materialismus. Jedná se o proces, který směřuje k neexistenci nerovností ve vlastnictví 3

Z tohoto důvodu tato dvě pojetí sociálních tříd někteří autoři považují za výraz Marxovy nekonzistentnosti (srov. např. Aron, 1981; Wright, 1985). Jiní autoři naopak tato dvě pojetí rozdělují na třídní teorii (zdůvodnění třídních nerovností) a třídní empirii (popis aktuální tříd) a ukazují, že třídy v empirické rovině jsou vždy komplexnější než jejich teoretické zdůvodnění, a proto se nemusejí důsledně překrývat (srov. např. Giddens, 1979; Crompton, 1998).

14/79

výrobních prostředků, k beztřídní společnosti a k životu v komunitách a komunistické společnosti. O tom, jak bude výroba v této společnosti organizována a jaká bude podoba výrobních vztahů, Marx ovšem nikde ve svém díle nepíše. S druhým pojetím sociálních tříd Marx pracuje především ve třetím dílu Kapitálu (1956). Píše zde o třech velkých společenských třídách, které charakterizují kapitalistický způsob výroby. Jedná se o dělníky, kapitalisty a pozemkové vlastníky. Pro první z nich je typická mzda a zhodnocování pracovní síly, pro druhé z nich je typický zisk a zhodnocování kapitálu a pro poslední z nich je typická pozemková renta a zhodnocování pozemkového vlastnictví. I když Marx na více místech svého díla pracuje s třídou v deskriptivním smyslu, je přesvědčen o tom, že každá společnost se dříve nebo později promění do modelu dvou tříd, které budou stále více polarizovány a mezi nimiž bude docházet k stále ostřejšímu a vyhraněnějšímu konfliktu. Za tohoto předpokladu rozdíl mezi pojetím sociální třídy jako jednotky analýzy třídní struktury a deskriptivním pojetím třídy pro uchopení konkrétních sociálních skupin v čase zmizí. Je to tedy sám kapitalistický vývoj, co podle Marxe propojí abstraktní a konkrétní kategorie sociálních tříd a povede ke zrušení rozdílu mezi nimi. 3.2

Konceptuální základy marxistické třídní analýzy

V marxistické třídní tradici měl koncept třídy vždy silnou explanační potenci. Spolu se způsobem výroby a ekonomickou základnou byl považován za podstatu sociálního konfliktu, sociální změny a historického vývoje (srov. např. Dahrendorf, 1959; Ossowski, 1963; Collins, 1975; Poulantzas, 1975; Parkin, 1979; Giddens, 1979). Současní marxisté ovšem tuto představu opouštějí (Wright, 1985; 1989; 1997; Burawoy, Wright, 2001) a se sociální třídou pracují především ve dvojím smyslu: jednak jako s distinktivní kategorií, která podmiňuje ekonomické a sociální nerovnosti mezi lidmi, a jednak jako s explanačním konceptem, jež vysvětluje jednání a postoje člověka k okolnímu světu. Podle Wrighta (2005) současnou marxistickou třídní analýzu charakterizuje osm konceptů. První čtyři koncepty se týkají třídních vztahů. Jedná se o sociální vztahy v rámci výrobního procesu, o třídní vztahy, které jsou specifickou formu těchto vztahů, o „variaci“ třídních vztahů a o komplexitu třídních vztahů. Zbylé čtyři koncepty se týkají třídní struktury a třídních

15/79

pozic. Jedná se o vymezení „pozice“ v rámci třídních vztahů, o komplexitu třídních pozic, o distinkci mezi makrorovinou a mikrorovinou třídní analýzy a o třídně podmíněné jednání. Sociální vztahy v rámci výrobního procesu odkazují ke skutečnosti, že v každém výrobním procesu mají lidé rozdílná práva a rozdílnou moc nad produktivními zdroji (zdroje, jež umožňují výrobu a zisk) a výsledky výroby. Na jedné straně lidé kooperují, utvářejí výrobní vztahy a výrobní systém, na straně druhé velikost zdrojů, kapitálu a prostředků, s nimiž do této kooperace vstupují, determinuje jejich postavení v rámci tohoto systému. Nejedná se přitom o postavení ve smyslu vyšší nebo nižší pozice, ale o postavení, které je vymezené mírou, do níž člověk může nakládat s výrobními nástroji, kapitálem a výrobními produkty. Vlastnictví produktivních zdrojů totiž není stejné jako vlastnictví věcí. Disponování s těmito zdroji znamená možnosti jejich zužitkování ve výrobním procesu, na němž participují lidé, kteří podobné možnosti nemají. V tomto smyslu je moc nad produktivními zdroji spojena s mocí nad ostatními lidmi, s regulací jejich pracovních činností a aktivit. V tomto smyslu jsou výrobní vztahy především vztahy sociální. Sociální vztahy, které vznikají v důsledku nerovné distribuce práv a moci nad produktivními zdroji, marxistická třídní analýza označuje jako třídní vztahy. Když jedni mají větší právo a moc nad produktivními zdroji než druzí, jedná se o třídní vztahy, které jsou specifickou formou vztahů existujících v rámci výrobního procesu. Základní kontrast v kapitalistických společnostech je například mezi vlastníky výrobních prostředků a nositeli pracovní síly, protože „vlastnění“ je výrazem práv a moci nad produktivními zdroji, konstatuje Wright (2005). V čase třídní vztahy variují. Jejich kvantitativní povaha se proměňuje, jejich kvalitativní rys ovšem zůstává stejný. Jak se mění obsazení tříd, mění se i kvantitativní rozdíly mezi bohatými a chudými. To, že jedni patří mezi vlastníky a jiní mezi skupinu bez majetku, kapitálu a výrobních prostředků, ovšem zůstává, ať už hovoříme o otrokářské společnosti, feudalismu nebo kapitalismu. Stručně řečeno: kvalitativní rozdíly v třídních vztazích se nemění. Marxistická třídní teorie prezentuje třídní vztahy většinou v té nejjednodušší formě – jako vztahy mezi dvěma třídami. Buržoazie (feudálové, otrokáři) vlastní výrobní prostředky a kapitál, proletariát (nevolníci, otroci) nic z toho nevlastní. Jedná se o polarizaci třídního boje. Toto vymezení třídních vztahů je pouze teoretické, empirická realita se od něj ovšem vždy 16/79

odlišuje. Jelikož existují rozmanité typy vlastnictví, existují i rozmanité třídní vztahy. Otázkou pro marxistickou třídní analýzu pak je, jak komplexní jsou tyto třídní vztahy v dané společnosti a historické době. V současnosti je většina debat o sociálních třídách zaměřena více na problém definice třídních kategorií a vymezení třídních pozic než na třídní vztahy. Jedná se o specifikaci kritérií, na jejichž základě mohou být lidé rozřazeni do třídních pozic. Jazykem marxistické třídní analýzy to znamená umísťování lidí do pozic, existujících v rámci třídních vztahů. Otázky, jež s tím souvisejí, jsou dvě: Jaká kritéria rozdělují lidi do třídních pozic? A kolik tříd ve společnosti existuje? Binární model třídních vztahů je pro současnou marxistickou třídní analýzu neadekvátní (Wright, 2005). Vztahy mezi lidmi na trhu práce jsou rozmanité a má-li být třídní struktura jejich odrazem, musí být podobně komplexní. Konečný počet vymezených třídních pozic se přitom podle Wrighta řídí jednoduchým pravidlem: třídních pozic má být tolik, kolik je jich pro analytické a výzkumné účely sociálně diferencujících.4 Marxistická třídní analýza je složena z makroanalýzy a mikroanalýzy. Makroanalýza se zaměřuje na třídní strukturu v jednotlivých společnostech, státech nebo historických dobách a zabývá se tím, jak třídní struktura poznamenává jiné nadindividuální (sociální) fenomény. Mikroanalýza je zaměřena na zmapování způsobů, jimiž třídní pozice ovlivňuje podobu života jedince. Při konkrétní analýze je obvykle mikroanalýza a makroanalýza propojená. Marxisté předpokládají, že makroprocesy mají základy v mikroprocesech a naopak: individuální životy jsou ovlivňovány nadindividuálními fenomény. Posledním konceptem marxistické třídní analýzy je třídní jednání. Pod hlavičkou tohoto konceptu jsou skryty další koncepty, jako je třídní zájem (materiální zájem vyvěrající z postavení v rámci třídních vztahů), třídní vědomí (povědomí třídní příslušníků o své třídní pozici a podmínkách, které vedou k její změně), třídní praktiky (aktivity, jež jsou vedeny třídním zájmem), třídní formace (sociální skupiny vzniklé na základě realizace třídního zájmu, jako jsou řemeslnické cechy, politické strany nebo zaměstnanecké asociace) a třídní boj (konflikty s jedinci, majícími jiné třídní zájmy). Vymezení všech těchto konceptů souvisí s třídním jednáním a vede ke specifikaci podmínek sociální změny ve společnosti.

4

Tuto odpověď si Wright vypůjčuje od Eriksona a Goldthorpa (1992) a jejich pojetí třídní analýzy.

17/79

Každý z těchto osmi konceptů odkazuje k základní tezi současné marxistické třídní analýzy: třídní struktura a umístění člověk v ní má významné konsekvence jak pro jeho život, tak pro podobu sociálních institucí (Wright, 2005). Na sociální mikrorovině podobu života ovlivňuje to, zdali člověk prodává, nebo si kupuje pracovní sílu na trhu práce, zdali má moc či nikoliv určovat lidem to, co budou dělat v rámci výrobního procesu, zdali vlastní nebo nevlastní ekonomický kapitál, zdali je či není vzdělaný. Na sociální makrorovině podobu sociálních institucí poznamenává to, zdali výrobní prostředky vlastní pouze malá skupina lidí, nebo je jejich vlastnění rozloženo napříč celou populaci, či zdali jsou výrobní prostředky pouze v rukou soukromých, v rukou veřejných, nebo je rozšířená kombinace obou těchto typů vlastnických práv. Při formulaci této teze marxističtí třídní analytikové vycházejí ze dvou předpokladů: To, co člověk má, determinuje to, co dostává. A to, co člověk má, determinuje to, co musí dělat, aby dostal to, co dostává. První předpoklad se týká ekonomického zisku. Vlastnictví kapitálu a (výrobních) prostředků podmiňuje ekonomické možnosti a tím také životní standard. Druhý předpoklad se týká distribuce ekonomických činností (zaměstnání). Kapitál a (výrobní) prostředky podmiňují činnosti, které lidé musejí dělat, aby měli ekonomický příjem (nechat se zaměstnat, investovat, podnikat, zaměstnávat jiné, atd.). Souvislost mezi třídním postavením a ekonomickými nerovnostmi představitelé marxistické třídní analýzy konceptualizují jako vykořisťování. Bohatství jedněch je dáno chudobou druhých. Ti, co jsou chudí, jsou chudí proto, že část hodnoty jejich práce zůstává v rukou jiných, kteří jsou díky ní bohatí. Celkový počet ekonomických výhod a privilegií je ve společnosti konečný. Když jedni bohatnou, jiní chudnou a naopak. Výsledek součtu rovnice, v níž dohromady figurují chudí a bohatí je vždy stejný. Proces vykořisťování doprovázejí mocenské nerovnosti, třídním antagonismus a sociální exkluze. Příslušníci určitých tříd jsou vykořisťováni proto, že nemají moc a přístup ke zdrojům, jež přinášejí zisk. Jsou exkludováni z produktivních výhod. Proto také mají odlišné (antagonistické) zájmy, které se promítají do jejich životů – do sociálních, kulturních a politických činností (postojů a názorů, zdraví, rodinných a přátelských vazeb, vzorců volebního chování, atd). Třídní struktura zkrátka v marxistické třídní analýze souvisí s

18/79

hranicemi toho, co si člověk může a nemůže dovolit – determinuje meze ekonomického, sociálního, politického a kulturního života. SHRNUTÍ KAPITOLY Pro Marxe nejsou třídní nerovnosti výsledkem nerovné distribuce příjmu – nejedná se o příjmové kategorie. Stejně tak nejsou třídní nerovnosti výsledkem konzumních nerovností – nejedná se o skupiny spotřebovávající stejné statky a služby. Podle Marxe třídní nerovnosti předcházejí jak příjmovým, tak konzumním nerovnostech. Třídní nerovnosti označují podle Marxe nerovnosti ve výrobním procesu a příjmové a konzumní nerovnosti existují samy o sobě a mohou, i když také nemusejí, třídní nerovnosti odrážet. V případě, že je nereflektují, mají dva pracující stejný příjem, nicméně jejich třídní postavení se liší. Nebo naopak dva pracující mají stejné třídní postavení, nicméně velikostí svého příjmu se liší. V prvním případě se jedná o dva zedníky, kteří vydělávají stejně, jeden z nich ovšem vlastní zednickou firmu a druhý z nich je v ní zaměstnán. Ve druhém případě se jedná o dva zedníky, mezi nimiž je výrazný věkový rozdíl. V marxistickém přístupu jsou sociální třídy zdrojem sociálního konfliktu a antagonistických zájmů. Podle marxistů v třídní struktuře jedni trpí a jiní na jejich úkor mají výhody. Ti první právě proto usilují o změnu tohoto stavu, těm druhým jde ze stejného důvodu naopak o jeho zachování. V marxistickém přístupu ze sociální třídy vyplývá jednotné jednání jejích příslušníků. V marxistickém pojetí třídních nerovností jsou třídní nerovnosti důsledkem nerovného přístupu k výrobním prostředkům, což souvisí s vytvářením sociálních vazeb mezi lidmi a konstitucí sociálních tříd. V marxistické třídní analýze je vykořisťování základním konceptem. Třídní nerovnosti jsou výsledkem rovnice s předem daným součtem. Výhody jedněch existují pouze na úkor nevýhod druhých. Výhody jsou dány nerovným postavením na trhu práce a jejich počet není omezený. Marxistická třídní analýze je normativně zatížená. Její představitelé charakterizují třídní vztahy v termínech vykořisťování a dominance. Tím ukazují na opresivnost třídních vztahů – poukazují na újmu, kterou představitelé jedné třídy (vykořisťovatelé) způsobují představitelů jiné třídy (vykořisťovaným). V jejich pojetí se nejedná o nestranný a hodnotově nezatížený popis třídních nerovností, ale o kritickou analýzu s výhledem na změnu těchto nerovností. Sociální třídy nejsou podle marxistů ve společnosti nezbytné a teoretický koncept sociální 19/79

spravedlnost lze převést do empirické roviny. V tomto smyslu je marxistická třídní analýza politickým programem. Jedná se o kritiku kapitalismu s ambicí na jeho přetvoření směrem k většímu egalitarimu. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak byste vymezili koncept sociální třídy u Marxe? Co to znamená strukturální vymezení sociálních tříd? Jaké jsou základy marxistické třídní analýzy? Je třídní rozdělení v moderní společnosti podle Marxe nezbytné? Proč je marxistické pojetí sociálních tříd politickým programem? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Když se zamyslíte nad současným trhem práce, lze nerovnosti v jeho rámci popsat pomocí Marxova pojetí sociálních tříd? Je v současnosti marxistická třídní analýza v popisu současných trhů práce použitelná? A lze současné nerovnosti dané trhem práce popsat pouze pomocí dvou sociálních tříd, jimiž jsou proletariát a buržoazie? PRO ZÁJEMCE Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální stratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

20/79

4

Weberovo pojetí třídních nerovností a weberovská třídní analýza

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na historii weberovské třídní analýzy. Otevřeme ji Weberovou kritikou Marxova vymezení sociálních tříd a na jejím základě představíme Weberovo pojetí třídních pozic. Poté se zaměříme na konceptuální základy současné weberovské třídní analýzy. Základem této analýzy je stejně jako v marxistické třídní analýze deduktivní přístup k sociálním třídám. Budete umět: Odpovědět na otázku, jak Max Weber vymezuje sociální třídu a vymezit základy weberovské třídní analýzy. Získáte: Představu o tom, jak Max Weber obohatil pojetí třídní analýzy ve srovnání s Marxovým pojetím. Rovněž si osvojíte znalosti o základních charakteristikách weberovské třídní analýzy. Budete schopni: Odpovědět na otázku, jak Max Weber vymezuje sociální třídu, dále budete schopni vymezit základy weberovské třídní analýzy a odpovědět na otázky po konceptech sociální třídy, sociálního statusu a politické skupiny. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální třída, weberiánská třídní analýza, statusová skupina, politická skupina, sociální stratifikace PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Maxe Weber pojímá moderního člověka jako autonomního a racionálně uvažujícího, který kalkuluje vhodně zvolené prostředky k subjektivně zvoleným cílům. Autonomie moderního člověka je zkrátka podle Webera výrazem jeho racionality a odpovědnosti. Třídní nerovnosti Max Weber pojímá jako jedny z několika, které strukturují nerovnou distribuci ekonomického kapitálu, moci a prestiže a s nimi souvisejících životních šancí (dalšími

21/79

strukturujícími nerovnostmi jsou statusové a politické nerovnosti). Ustavení sociálních tříd, jež se vyznačují vazbami mezi jejich reprezentanty, Weber nepovažoval za nevyhnutelné, ale pouze za možné. V této kapitole si nejdříve představíme Weberovo pojetí sociálních tříd. Poté se zaměříme na tradici, která z tohoto vymezení vychází: na základy weberovské třídní analýzy. Nakonec Weberovo pojetí sociálních tříd shrneme a srovnáme je s Marxovým pojetím třídních nerovností. 4.1

Weberovo pojetí třídních nerovností a sociálních tříd

Podobně jako Karel Marx, ani Max Weber se systematicky sociálními třídami nikdy důkladně nezabýval. Vše, co o třídách napsal, je obsaženo ve dvou (obecnějších) částech jeho posmrtně editované práce Economy and Society (1978a; 1978b). Weber rozlišuje třídní postavení (třídní situaci) a sociální třídu. Třídní postavení označuje stav, kdy zdroje podmiňující životních šance jsou pro určitý počet lidí ve společnosti podobné. Lidé, kteří mají stejnou velikost majetku a stejné příležitosti získat ekonomický příjem, se nacházejí v podobném třídním postavení. Velikost jejich majetku podmiňuje jednak to, co si mohou na trhu zboží dovolit, a jednak to, co mohou trhu práce získat. „Majetek a nemajetnost jsou základními kategoriemi všech třídních postavení,“ píše Weber (1978b:927). V jejich rámci se ovšem třídní postavení dále diferencují. Buď podle druhu majetku, který jejich držitelům přináší zisk, a pokud majetek nemají, tak podle typu služeb, které člověk na trhu práce nabízí. Vlastnictví budov, půdy, dobytka, lidí, výrobních nástrojů nebo finančních prostředků (a to vždy s ohledem na jeho velikost) diferencuje třídní postavení lidí, podobně jako druh pracovních služeb, které jsou lidé schopni nabídnout (s ohledem na jejich trvalé nebo pouze jednorázové využití). V tomto smyslu majetek a činnosti, s nimiž člověk na trh práce přichází, determinují jeho sociální osud. U těch, kteří se nacházejí ve stejném třídním postavení, lze očekávat podobné ekonomické zájmy (tržní zájmy). Vlastníci výrobních prostředků (třída kapitalistů) mají jinou paletu možností na trhu práce a pravděpodobně také jiné ekonomické zájmy, než lidé sice bez těchto prostředků, ovšem s odbornými znalostmi a vzděláním (střední třída), nebo ve srovnání s lidmi, kteří se na trhu práce musejí spoléhat pouze na svou fyzickou sílu

22/79

(nekvalifikovaná dělnická třída). Jednotný ekonomický zájem ovšem není s jednotlivými třídními postaveními nezbytně spojen. U reprezentantů jednoho třídního postavení se jejich zájmy mohou lišit podle jejich dispozic k vykonávané práci, podle míry koheze mezi nimi nebo podle míry artikulovanosti jejich společného zájmu vzhledem k jejich třídnímu postavení (například odborovými svazy nebo zaměstnaneckými spolky). Ekonomický zájem existuje ve formě pravděpodobnosti, která je spojená s každým třídním postavením. Tato pravděpodobnost je ovšem spíše tématem pro analýzu než předpokladem, na němž lze stavět. Sociální třídy jsou skupiny lidí v podobném třídním postavení. Zatímco třídní postavení odkazuje k materiálním nerovnostem ve společnosti, které podmiňují životní šance na trhu práce a zboží, sociální třída odkazuje k sociálním skupinám, které se v rámci těchto nerovností mohou utvářet a u jejichž představitelů pak identifikujeme podobný typ jednání. „V naší terminologii sociální třídy nejsou komunity; pouze představují možné a často se vyskytující základy pro sociální jednání,“ píše Weber (1978b:927). A pokračuje: „O sociální třídě můžeme hovořit tehdy, když (1) u určitého počtu lidí společné kauzální komponenty podmiňují jejich životní šance, když (2) jejich ekonomické zájmy o materiální statky a příležitosti pro výdělek jsou odrazem těchto komponent, a když (3) k tomu dochází na trhu práce a zboží – v třídním postavení“ (1978b:927). Ve všech společnostech je přístup k materiálním zdrojům a nakládání s nimi (jejich užívání) podřízen pravidlům, která jsou součástí společenských institucí, jež regulují lidské jednání. V kapitalistických společnostech západního typu přerozdělování zdrojů není založeno na askriptivních charakteristikách a nakládání s nimi se neřídí tradicí. Přerozdělování reguluje trh a používání zdrojů vymezují racionálními pravidla. Racionalita pravidel spočívá v tom, že člověk může volit ty nejvhodnější zdroje, čímž je umravňováno jeho chování v tom smyslu, že se zdroji nakládá tak, aby byly vždy efektivně (a nikoliv bezúčelně) využity. Člověk zkrátka může podle svých možností a velikosti svých zdrojů kalkulovat nejvýhodnější využití zdrojů. A podoba této kalkulace vymezuje hranice jednotlivých sociálních tříd. Když Weber hovoří o sociální třídě, nezabývá se problémem materiální deprivace, materiálním výhodami určitých sociálních tříd nebo rozpory mezi představiteli jednotlivých sociálních tříd. U sociální třídy jej zajímá obsah, její normativní řád, spojený s kognitivními

23/79

praktikami a racionální odpovědí na velikost zdrojů jejich představitelů. Sociální třída je popisem způsobu, jak lidé přistupují ke svým materiálním podmínkám v situaci, kdy jejich ekonomické interakce jsou regulovány racionálními pravidly ekonomického užitku. Souvisí s instrumentální racionalitou, s jednáním a chováním (Jones, 1975; Sayer, 1991; Wright, 2002). Nejedná se o komunitu, sociální skupinu nebo pospolitost, jež vymezují a propojují sociální vazby a jednotný třídní zájem. U reprezentantů sociálních tříd sice můžeme pozorovat stejné nebo velmi podobné jednání, nicméně toto jednání nepramení z toho, že se jedná o příslušníky jedné sociální třídy, ale z toho, že stejně reagují na své postavení na trhu práce. Sociální třída neurčuje jednání svých členů; jejich jednání podmiňuje pracovní trh, trh zboží nebo kapitalistický podnik. Sociální třídy jsou výrazem podobného jednání, jsou odpovědí na stejné třídní postavení. Sociální třída a třídní postavení jsou jedněmi ze tří prvků Weberova pojetí sociální stratifikace. Vedle nich Weber pracuje ještě s konceptem statusových skupin a politických stran. Statusové skupiny jsou oproti sociálním třídám reálnými sociálními skupinami. Mají skupinovou strukturu a charakterizují je sociální interakce mezi jejich členy. Na rozdíl od čistě ekonomicky determinovaného třídního postavení, statusové postavení podmiňuje určitý typ cti – určité sociální vlastnosti a návyky člověka, které považuje za sobě vlastní a přirozené. Statusové skupiny jsou konstitutivním prvkem společenského řádu, jelikož přináležitost k nim je spojena s určitým typem jednání a s vědomím určitého společenského postavení. Jedná se o skupiny, které dávají člověku identitu, ve smyslu pozitivního nebo negativního osobního ocenění. Příslušníci takových skupin mají statusovou čest. Bez jejich vědomého udržování by statusové skupiny neexistovaly. I když představitelé statusových skupin kladou větší důraz na symbolické uznání než reprezentanti sociálních tříd, neznamená to, že příslušníky těchto dvou skupin oddělují rozdílné zájmy a rozdílné motivy jednání. Stejně jako je sociální třída spojena se symbolickým zájmem jejích představitelů, jsou i statusové skupiny spojené s materiálním zájmem jejích reprezentantů. Podle Webera nelze tyto dva zájmy od sebe oddělit a nelze je proto brát za diferenční kritérium mezi představiteli statusových skupin a sociálních tříd. To, co odlišuje tyto dvě skupiny, je způsob, jímž jsou svázány s materiální nerovností. Sociální třída ovlivňuje

24/79

velikost materiálního blahobytu přímo – prostřednictvím ekonomických výhod, s nimiž člověk vstupuje do tržní směny práce a zboží. Statusová skupina poznamenává velikost materiálního blahobytu nepřímo – prostřednictvím statusové cti, která posvěcuje donucovací mechanismy, pomocí nichž reprezentanti statusových skupin získávají materiální výhody a rozšiřují své životní šance. V realitě se často statusové skupiny překrývají s třídními rozdíly. Majetek sice není základním diferenčním kritériem statusových skupin, ale podle Webera je i v případě statusových rozdílů nakonec tím, co je jejich podstatou. Člověk, který měl v předmoderní společnosti nejvyšší symbolické postavení (patřil do nejvyšší statusové skupiny), obvykle rovněž přináležel mezi nejbohatší lidi a naopak: reprezentanti těch nejníže postavených statusových skupin byli součástí jedněch z nejchudších lidí ve společnosti. V moderní společnosti, která postrádá explicitní statusová privilegia, velikost ekonomického kapitálu a pozice na trhu práce podmiňuje formální a neformální sociální styky. K společenské konverzaci a ustavování sociálních vazeb, k námluvám mezi mladými lidmi a uzavírání sňatků dochází především mezi představiteli určité pozice na trhu práce, mezi reprezentanty stejného třídního postavení. To ovšem neznamená, že statusová čest musí být vždy svázána s třídním postavením. Analyticky je v příkrém rozporu s velikostí materiálních statků a ekonomického kapitálu. Do jedné statusové skupiny mohou patřit jak majetní, tak nemajetní. Rozhodující pro jejich statusovou příslušnost je jejich životní styl a sociální vazby v rámci skupiny. Od člověka jako reprezentanta statusové skupiny se očekává určité podřízení se tomu, čím se jeho skupina odlišuje od ostatních statusových skupin. Toho lze sice dosáhnout i bez adekvátní velikosti ekonomického kapitálu, nicméně ekonomický kapitál tuto statusovou příslušnost spíše ulehčuje, než aby jí zabraňoval, konstatuje Weber (1978b). Stratifikace podle statusových skupin převažuje nad třídní stratifikací v dobách relativní technologické a ekonomické stability. Člověk je oceňován v symbolickém smyslu, když není nutné brát zřetel na to, co umí a co dokáže. Symbolické charakteristiky dominují nad znalostmi, schopnostmi a výkonem na trhu práce. Tržní postavení se pak nijak výrazně nemění (pozorujeme nízkou sociální mobility), což souvisí s tím, že se nemění ani životní šance lidí. V tomto slova smyslu je statusová diferenciace společnosti brzdou rozvoje volného trhu a životních příležitostí. Každý technologický pokrok a ekonomická změna naopak vedou k posílení třídní stratifikace. Člověk je zhodnocován na trhu práce podle svých 25/79

schopností, kvalifikace a výkonu. Doby nebo země, v nichž má třídní postavení dominantní význam, charakterizuje vždy technologická a ekonomická transformace. Kapitalistické společnosti západní Evropy jsou právě z tohoto důvodu především společnostmi třídními. Základem jejich existence je oproti předkapitalistickým společnostem permanentní ekonomická změna a technologický pokrok. Politickým stranám Weber věnuje ze všech třech konceptů nejmenší prostor. Jejich existence souvisí s nerovnou distribucí moci. Příslušníci politických stran usilují o získání moci – o to, aby mohli ovlivňovat život ve společnosti. Na rozdíl od reprezentantů sociálních tříd a statusových skupin se vždy řídí zvolením těch nejvhodnějších prostředků k dosažení svého cíle (účelově racionálním jednáním), ať už se jedná o cíl věcný (prosazení politického programu, podle něhož mají být uspořádány věci veřejné), osobní (sinekura, moc a s nimi související čest a uznání) nebo oba cíle dohromady. Politické strany jsou proto možné pouze za existence racionálního řádu. Politické strany usilují o dosazení svých reprezentantů do správy tohoto řádu. Často zastupují třídou nebo statusovými skupinami podmíněné zájmy, i když to neplatí vždy bez výhrady. Může se jednat pouze o efemérní skupiny, které usilují o moc z nejrůznějších důvodů a používají k tomu nejrůznější prostředky (od holého násilí, přes peníze, sílu slova, sugesci, manipulaci a sociální vliv až k získávání hlasů ve volbách). Pokud moc získají v procesu, který komunita nebo společnost uznává, získávají také legitimitu (oprávněnost) svého postavení. Jedná se pak o respektované politické strany, jež mají mandát k tomu, aby ovlivňovali pravidla, jimiž se řídí sociální život v komunitě nebo společnosti. Dohromady sociální třídy, statusové skupiny a politické strany tvoří osy sociální stratifikace moderní společnosti. I když jsou v realitě často provázány, analyticky je lze od sebe odlišit na základě třech kritérií: tím prvním je typ interakce, tím druhým je subjektivní identita a tím třetím je forma kolektivního jednání. Pro představitele třídních postavení je typická ekonomická interakce, pro příslušníky statusových skupin sociální interakce a pro členy politických stran politická interakce. V rámci ekonomické interakce není nezbytná ani třídní identita, ani kolektivní jednání. V rámci sociální interakce statusové skupiny existují díky identifikaci jejích členů s nimi. Statusové skupiny jsou součástí subjektivní identity, jejich členové se ovšem od reprezentantů třídních pozic neodlišují kolektivním jednání. U představitelů politických stran nalezneme jak subjektivní identitu spojenou s politickou 26/79

stranou, tak kolektivní jednání. Začnou-li pak reprezentanti jednotlivých třídních postavení sdílet společnou identitu, vytvoří statusovou skupinu, a když na základě této identity začnou organizovat kolektivní akce, transformují tuto skupinu do politické strany. 4.2

Weberovské pojetí třídní analýzy

Weber konceptem třídního postavení odpověděl na otázku, co stojí za nerovnostmi v životním blahobytu a životních šancí? V kapitalistických společnostech jsou to podle něho materiální zdroje, které vymezují šance člověka na trzích práce a zboží. Konceptem sociálních tříd odpověděl na otázku, co charakterizuje a podmiňuje historickou proměnlivost a sociální organizaci nerovností ve společnosti? V tomto smyslu jeho koncept sociální třídy popisuje vztah lidí k jejich materiálním podmínkám – vyjadřuje jejich přístup k nim. Těmito dvěma odpověďmi Weber vymezil základní dimenze třídní analýzy, která vychází z jeho odkazu. Její současní představitelé (Breen, Hannan, Rottman, Whelan, 1990; Erikson, Goldthorpe, 1992; Breen, 2005) se zaměřují jednak na vymezení třídních pozic a jednak na analýzu vztahu mezi třídními pozicemi a životními šancemi. V prvním případě odpovídají na otázky: Na základě jakých kritérií mají být třídní pozice od sebe odděleny? A jakou podobu má konkrétní třídní schéma? Ve druhém případě odpovídají na otázky: Jaký mechanismus vysvětluje variaci v životních šancích lidí s ohledem na jejich materiální zdroje? A proč třídní nerovnosti podmiňují životní šance? Jak odpovědi na otázky v prvním, tak odpovědi na otázky ve druhém případě jsou propojené. Ve weberovské třídní analýze nelze obhájit určité třídní schéma, aniž by diferencovalo životní šance lidí, a naopak: kritéria, která diferencují životní šance, nelze považovat za relevantní bez toho, že by diferencovala třídní pozice. Hlavním cílem weberovské třídní analýzy je na základě třídních nerovností vysvětlit širokou paletu životních výsledků, jako jsou názory, postoje, přesvědčení, životní styl, hodnoty, politické preference, zdraví, rodinný život nebo vzdělanostní aspirace (Breen, 2005). Přitom musejí být zachyceny hlavní dimenze, které diferencují trh práce – dimenze, jež jsou významné pro rozdíly v životních šancích. Problémem přitom je, jak z velkého množství zaměstnaneckých pozic vytvořit přehledné třídní schéma, které bude obsahovat ještě tolik tříd, aby to bylo analyticky únosné a interpretačně zvládnutelné, a zároveň tolik tříd, aby jejich počet diferencoval životních šance jejich představitelů. Na jedné straně představitelé weberovské třídní analýzy tedy čelí požadavku co nejmenšího počtu tříd, jež je dán 27/79

interpretačními důvody, na straně druhé se musejí vyrovnat s požadavkem dostatečného počtu tříd, které zachycují rozdíly na trhu práce, jež je dán věcnými důvody. Představitelé weberovské třídní analýzy vycházejí z předpokladu, že u lidí, kteří sdílejí stejnou třídní pozici, můžeme očekávat i stejné životní výsledky, protože tito lidé mají tendenci jednat stejně. Otázkou je ovšem proč? Viděli jsme, že v marxistické třídní analýze je to proto, že představitelé sociálních tříd se nacházejí v podobné pozici ve vztahu k výrobním prostředkům a kapitálu. Buď jsou vykořisťováni, čímž je jim způsobována újma, a proto nechtějí v tomto stavu dále setrvávat, nebo naopak vykořisťují jiné, mají výhody, a právě proto chtějí v tomto stavu setrvávat. Ve weberovské třídní analýze je to proto, že podobné jednání lze očekávat u těch lidí, kteří mají stejné podmínky k němu. A třídní postavení je determinantem těchto podmínek. Podmínky k jednání se ovšem liší od třídně vědomého jednání. Ve weberovské třídní tradici sociální třída vzniká jako součet podobným způsobem jednajících osob, které je podmíněno jejich podobným třídním postavením. Toto jednání ovšem není nevyhnutelné, existuje spíše v podobě možnosti. Lidé ve stejném třídním postavení vnímají vztah mezi příčinami a důsledky svého třídního postavení, a proto mají velkou pravděpodobnost, že budou na tuto situaci reagovat podobným způsobem – že budou jednat stejně. Z jejich hlediska se jedná o smysluplné jednání (lidé vědí, proč jednají tak, jak jednají, což znamená, že své jednání dokáží zdůvodnit) a s ohledem na jejich třídní situaci o racionální jednání (jsou vedeni tím, aby volili co nejefektivnější jednání, které vede k dosažení co nejlepšího materiálního blahobytu vzhledem k jejich třídnímu postavení). Z tohoto důvodu většina prací, které jsou napsány ve weberovské třídní tradici, považuje ekonomický zájem spojený s třídním postavením za předmět výzkumu, a nikoliv za předpoklad, na němž lze stavět. Jeho zkoumání navíc není ve většině případů omezeno pouze na reprezentanty třídních pozic, ale zahrnuje také předchozí generace s aspirací odpovědět na otázku po jeho proměně. Současní weberiánští třídní analytikové předpokládají, že reprodukce ekonomického zájmu z rodičů na děti, je součástí třídního postavení, protože životní šance dětí a jejich postoje, názory nebo definice světa nemohou nebýt ovlivněny postavením rodičů na trhu práce a zboží (Breen, 2005). Významnou součástí weberovské třídní analýzy je empirická analýza. Kritéria, na jejichž základě jsou třídní nerovnosti strukturovány, musejí být sice teoreticky zdůvodněné (stejně tak musejí být mechanismy, které propojují jednotlivé třídní pozice se životními šancemi, 28/79

teoreticky podložené), o jejich platnosti, přijetí a významnosti pro sociologickou analýzu ovšem rozhoduje především jejich empirická validita – to, jak dobře a do jaké míry diferencují životní šance lidí a podmiňují jejich jednání. Míra diferenciace životních šancí podle třídních diferencí je v tomto typu třídní analýzy obvykle také komparována s mírou diferenciace životních šancí podle jiných základů sociálních nerovností, jako jsou pohlaví, etnicita, rasa nebo věk. Otázkami pro konkrétní empirickou analýzu potom je, které z těchto kritérií silněji diferencuje životní šance a jaký je vztah mezi nimi. SHRNUTÍ KAPITOLY Stejně jako pro Marxe, ani pro Webera nejsou třídní nerovnosti výsledkem nerovné distribuce příjmu – nejedná se o příjmové kategorie. Stejně tak nejsou třídní nerovnosti výsledkem konzumních nerovností – nejedná se o skupiny spotřebovávající stejné statky a služby. Podle obou analytiků třídní nerovnosti předcházejí jak příjmovým, tak konzumním nerovnostech. Třídní nerovnosti označují nerovnosti ve výrobním procesu (Marx) a na trhu práce (Weber) a příjmové a konzumní nerovnosti existují samy o sobě a mohou, i když také nemusejí, třídní nerovnosti odrážet. V případě, že je nereflektují, mají dva pracující stejný příjem, nicméně jejich třídní postavení se liší. Nebo naopak dva pracující mají stejné třídní postavení, nicméně velikostí svého příjmu se liší. V prvním případě se jedná o dva zedníky, kteří vydělávají stejně, jeden z nich ovšem vlastní zednickou firmu a druhý z nich je v ní zaměstnán. Ve druhém případě se jedná o dva zedníky, mezi nimiž je výrazný věkový rozdíl. Základem jak marxistické, tak weberovské třídní analýzy je teze, že to, co lidé na trhu práce dělají, determinuje jejich životní šance. Třídní pozice je zdrojem sociálních nerovností – zdrojem odlišných životních výsledků, jednání a postojů. V uchopení a konceptualizaci této teze existují ovšem mezi weberovským a marxistickým pojetím třídní analýzy odlišnosti, které lze shrnout do čtyř bodů. Za prvé ve weberovském přístupu nejsou sociální třídy zdrojem sociálního konfliktu a antagonistických zájmů, zatímco v marxistickém přístupu ano. Podle marxistů v třídní struktuře jedni trpí a jiní na jejich úkor mají výhody. Ti první právě proto usilují o změnu tohoto stavu, těm druhým jde ze stejného důvodu naopak o jeho zachování. Za druhé ve

29/79

weberovském přístupu ze sociální třídy nutně nevyplývá jednotné jednání jejích příslušníků, zatímco v marxistickém přístupu ano. Jednotné jednání je u představitelů třídních pozic ve weberovském přístupu pozorovatelné, nicméně toto jednání reprezentanti weberovského přístupu považují více za reakci na tržní postavení, která může variovat, než za důsledek příslušnosti k sociální třídě, jak se domnívají marxisté. Za třetí ve weberovském pojetí jsou třídní nerovnosti výsledkem nerovného postavení na trhu práce, což souvisí se životními šancemi lidí, zatímco v marxistickém pojetí jsou třídní nerovnosti důsledkem nerovného přístupu k výrobním prostředkům, což souvisí s vytvářením sociálních vazeb mezi lidmi a konstitucí sociálních tříd. A za čtvrté koncept vykořisťování není základním konceptem weberovské třídní analýzy, jako je tomu v marxistické třídní analýze. Třídní nerovnosti weberovští třídní analytici nepojímají jako výsledek rovnice s předem daným součtem. Výhody jedněch podle nich neexistují (pouze) na úkor nevýhod druhých. Výhody jsou dány nerovným postavením na trhu práce a jejich počet není omezený. Marxistická třídní analýza je oproti weberovské třídní analýze navíc normativně zatížená. Její představitelé charakterizují třídní vztahy v termínech vykořisťování a dominance. Tím ukazují na opresivnost třídních vztahů – poukazují na újmu, kterou představitelé jedné třídy (vykořisťovatelé) způsobují představitelů jiné třídy (vykořisťovaným). V jejich pojetí se nejedná o nestranný a hodnotově nezatížený popis třídních nerovností, ale o kritickou analýzu s výhledem na změnu těchto nerovností. Sociální třídy nejsou podle marxistů ve společnosti nezbytné a teoretický koncept sociální spravedlnost lze převést do empirické roviny. V tomto smyslu je marxistická třídní analýza oproti weberovské třídní analýze, která se důsledně drží principu hodnotové neutrality a je zaměřena především na zmapování a analýzu třídních pozic, bez ambice odpovědět na otázku po nezbytnosti sociálních tříd, politickým programem. Jedná se o kritiku kapitalismu s ambicí na jeho přetvoření směrem k většímu egalitarimu. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak byste vymezili koncept sociální třídy u Webera? Jak se liší sociální třída, statusová skupina a politická strana podle Webera? Jaké jsou základy weberovské třídní analýzy?

30/79

Je třídní rozdělení v moderní společnosti podle Webera nezbytné? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Když se zamyslíte nad současným trhem práce, lze nerovnosti v jeho rámci popsat pomocí Marxova pojetí sociálních tříd nebo spíše podle Weberova pojetí sociálních tříd? Jak Max Weber ve srovnání s Karlem Marxem obohatil třídní analýzu? PRO ZÁJEMCE Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální stratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

31/79

5

Třídní analýza v současných kapitalistických společnostech

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se zabývá návrhy na identifikaci třídních struktur v současných kapitalistických společnostech. Představíme si návrh Erika Olina Wrighta, který je reprezentantem současné marxistické třídní analýzy, a Johna Goldthorpea, který zužitkovává jak Marxův, tak Weberův odkaz, i když je mnohými analytiky považován za představitele současné weberovské třídní analýzy. Budete umět: Odpovědět na otázku, jak se konstruují třídní schémata pro současné západní společnosti. Budete znát kritéria, která oddělují jednotlivé třídní pozice v rámci Wrightova a Goldthorpeova třídního schématu. Získáte: Představu o tom, jak se empiricky sociální třídy identifikují a podle jakých kritérií se lidé na trhu práce do třídních pozic zařazují. Budete schopni: Odpovědět na otázku, jak empiricky sociální třídy indikovat, jak jednotlivé třídní pozice od sebe oddělit a na základě čeho zaměstnanecké posty shlukovat do větších (agregovaných) celků, jimiž jsou sociální třídy. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální třída, pracovní pozice, trh práce, zaměstnanecká smlouva, střední třída, dělnická třída PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Již víme, že třídní analýza je výzkumný program, jehož cílem je empiricky mapovat třídní strukturu a ustavování sociální tříd. Na rozdíl od oficiálních schémat nebo zaměstnaneckých

32/79

klasifikací, s nimiž pracují národní statistické úřady,5 je zakotvena v sociologické teorii. Její proponenti definují třídní strukturu, na jejím základě konstruují kritéria, která rozdělují lidi nebo rodiny do třídních pozic, tato kritéria převádějí do empiricky měřitelných znaků a indikátorů a jejich použitím v sociologickém výzkumu konstruují třídní mapy národních států. Jádrem třídní analýzy jsou odpovědi na dvě otázky: co a proč vymezuje třídní pozici (jaká kritéria určují třídní pozice a proč jsou to právě tato kritéria) a kdo a proč je součástí sociální třídy (kdo přináleží do které třídy a proč právě k ní přináleží)? První otázka je zaměřena na třídní strukturu, druhá otázka na formování sociálních tříd v jejím rámci. Odpověď na první otázku musí vycházet z teorie, protože zaměstnání, která jsou podstatou třídní klasifikace, inherentně neobsahují kritéria, podle kterých by je bylo lze uspořádat.6 Z prostého pojmenování zaměstnání nebo definice práce, která je součástí zaměstnání, nelze na tuto otázku odpovědět. Podobně na ni nelze odpovědět pomocí vnějších zaměstnaneckých charakteristik, které přímo se zaměstnáním nesouvisejí, jako je zaměstnanecká prestiž (odvozená z názoru veřejnosti) nebo finanční ohodnocení a 5

Ze zahraničních klasifikací je patrně nejznámější a také nejstarší britská Obecná klasifikace pěti kategorií zaměstnání (Registrar-General’s Five-Category Classification), v níž je na základě odbornosti rozlišena třída profesionálů (I), mezilehlá třída (II), kvalifikovaní nemanuální pracovníci (IIIN), kvalifikovaní manuální pracovníci (IIIM), polokvalifikovaní pracovníci (IV) a nekvalifikovaní pracovníci (V). V roce 1987 britská konzervativní vláda rozhodla, že tato klasifikace je příliš zastaralá na to, aby uspokojivě odrážela ekonomické a zaměstnanecké změny, k nimž dochází na sklonku dvacátého století (Rose, O’Reilly, 1998). Sociologové David Lockwood a David Rose navrhly nové schéma, které je kompilací dřívějšího oficiálního schématu a Goldthorpova třídního schématu, a které se stalo novým oficiálním třídním schématem pro britskou společnost. Jeho úplný název je Národní statistická socioekonomická klasifikace (National Statistics Socio-Economic Classification – NS.SEC). Obsahuje 14 tříd, které lze podle potřeby redukovat na 9, 8, 5 a 3 třídy. U nás Český statistický úřad pracuje s Klasifikací zaměstnání (dříve KZAM, dnes je tato klasifikace rozšířená na KZAM-R), Klasifikací postavení v zaměstnání (CZ-ICSE) a Odvětvovou klasifikací ekonomických činností (OKEČ). V Klasifikaci zaměstnání je podle typu práce rozlišeno 10 hlavních tříd: (1) zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci; (2) vědečtí a odborní duševní pracovníci; (3) techničtí, zdravotničtí, pedagogičtí pracovníci a pracovníci v příbuzných oborech; (4) nižší administrativní pracovníci (úředníci); (5) provozní pracovníci ve službách a obchodě; (6) kvalifikovaní dělníci v zemědělství, lesnictví a příbuzných oborech; (7) řemeslnící a kvalifikovaní výrobci, zpracovatelé, opraváři; (8) obsluha strojů a zařízení; (9) pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a (10) příslušníci armády. Hlavní třídy se dále dělí do tříd, skupin a podskupin. Klasifikace postavení v zaměstnání je tvořena 6 skupinami, 10 podskupinami, 12 třídami a 27 podtřídami. Skupiny jsou: (1) zaměstnanci; (2) zaměstnavatelé; (3) osoby pracující na vlastní účet; (4) členové produkčních družstev; (5) pomáhající rodinní příslušníci; (6) osoby neklasifikovatelné podle postavení v zaměstnání. V Odvětvové klasifikaci ekonomických činností je rozlišeno 16 sekcí, které se dále dělí na subsekce a oddíly. Struktura sekcí je následující: (A) zemědělství a lesnictví; (B) rybolov a chov ryb; (C) těžba nerostných surovin; (D) zpracovatelský průmysl; (E) výroba a rozvoz elektřiny, plynu a vody; (F) stavebnictví; (G) obchod a opravy; (H) ubytování a stravování; (I) doprava, skladování a spoje; (J) finanční zprostředkování; (K) činnosti v oblastí nemovitostí a pronájmu; (L) veřejná správa a obrana; (M) vzdělávání; (N) zdravotní a sociální péče; (O) ostatní veřejné, sociální a osobní služby a (P) činnosti domácností. 6 Sociologickým jazykem řečeno, zaměstnání jsou nominální proměnné.

33/79

materiální výhody (související s distribucí ekonomických zdrojů podle zaměstnaneckých postů).7 Odpověď na druhou otázku musí vycházet z empirie, protože stanovení kritérií, oddělujících jednu třídní pozici od druhé, musí doplňovat výzkum, který mapuje, zdali se třída jako sociální skupina ve společnosti ustavuje. Jednání, chování, názory a postoje, týkající se jednotlivých oblastí sociálního života, musejí být vzhledem k třídní struktuře měřeny a analyzovány. Tímto způsobem lze odpovědět na otázku, jestli třída jako sociální útvar existuje, jestli představitelé jednotlivých třídních pozic jsou hlediska ekonomických a sociálních rysů podobní, jestli je lze zkrátka jako sociální třídu charakterizovat. V posledních třech dekádách dvacátého století teoretické zdůvodnění třídní analýzy a návod na to, jak ji provést, nabídli na opačných stranách Atlantiku Erik Olin Wright a John Goldthorpe se svými spolupracovníky. Úsilí obou těchto badatelů a jejich týmů je spojeno s nadnárodními komparativními projekty pro výzkum třídní struktury a třídní mobility.8 Ačkoliv se jejich teoretická východiska liší, oba postupují podobným způsobem. Pracují s odkazy (klasických) třídních teoretiků, které rozpracovávají do aktuální třídní teorie, v jejím rámci definují kritéria pro odlišení třídních pozic, představují třídní schémata současných pozdně kapitalistických společností a pokoušejí se také v jejich rámci ustavení sociálních tříd mapovat. Cílem této kapitoly je ukázat, jak se třídní postavení v empirickém výzkumu třídní struktury indikuje. Nejdříve si představíme Wrightův návrh na měření třídního postavení, poté se budeme zabývat Goldthorpovým návrhem indikace třídních pozic. V poslední části této kapitoly tyto dva návrhy srovnáme a pokusíme se odpovědět na otázku, který z nich je pro zmapování třídních rozdílů v současných kapitalistických společnostech vhodnější.

7

Právě s těmito znaky pracuje uvažování „zdravého rozumu“, když vytváří vertikální žebříček zaměstnání. Oba badatelé na svých třídních schématech pracují od sedmdesátých let dvacátého století. Definitivní podoba jejich schémat je spojena s realizací mezinárodních komparativních projektů v osmdesátých letech dvacátého století. Wright v první polovině osmdesátých let řešil projekt, který byl primárně zaměřen na výzkum třídních nerovností, nicméně otázkám sociální mobility se při empirické analýze nevyhnul (Comparative Project on Class Structure and Class Consciousness). Goldthorpe a jeho spolupracovníci ve druhé polovině osmdesátých let řešili projekt, jež byl zaměřen především na výzkum sociální mobility (Comparative Analysis of Social Mobility in Industrial Nations), návrh na měření třídního postavení byl ovšem jeho nedílnou součástí. Tímto projektem Goldthorpe a jeho kolegové navázali na svůj dřívější projekt (Oxford Mobility), při jehož realizaci své pojetí třídní analýzy poprvé představili. 8

34/79

5.1

Wrightova třídní analýza

Erik Olin Wright je představitelem strukturního marxismu a strukturního přístupu k sociálním třídám. Třídní struktura je vymezena výrobními vztahy. Sama o sobě neexistuje – třídní pozice nemají vlastní obsah. Jedná se o „prázdné boxy“, jejichž existence je dána hranicemi mezi nimi. Pokud by tyto hranice přestaly existovat, přestaly by existovat také třídní pozice. Předpokladem tohoto přístupu je, že třídní struktura (dříve nebo později) ustavuje třídy jako sociální skupiny, protože třídní pozice jsou spojené s rozdílnými materiálními zájmy jejich reprezentantů. Z tohoto důvodu představitelé marxismu kladou důraz především na otázku po třídní struktuře, po kritériích, která oddělují jednotlivé třídní pozice, a konstituci sociálních tříd jako důsledek její existence předpokládají. Podle Wrighta adekvátní mapa současných třídních nerovností nemůže vycházet z původního Marxova návrhu, protože současný kapitalismus je na hony vzdálen kapitalismu Marxovy doby. Hlavním problémem je střední třída. Marx předpokládal její postupný zánik. Domníval se, že dojde k její proletarizaci, čímž se ustaví pouze dvě třídy mezi jejichž představiteli budou antagonistické zájmy (proletariát a buržoazie). K tomu nedošlo. Střední třída existuje, je vitální a rozrůstá se. Wright již ve své disertační práci začal pracovat na novém třídním schématu. Dnes známe jeho dvě verze. Základem obou je teze, že v třídní struktuře existují pozice, které neodpovídají třídám. Jsou to pozice, které nelze jednoznačně přiřadit k žádné ze sociálních tříd, protože jsou pro ně charakteristické prvky, jež jsou součástí odlišných tříd. Tyto pozice Wright nazval kontradiktorními a s ohledem na jejich existenci navrhl své první třídní schémata. Validitu tohoto schématu testoval především na americké populaci (Wright, Costelo, Hachen, Sprague, 1982). Později, pod tíhou kritiky a vlastního přehodnocení, toto schéma revidoval (Wright, 1985). Vymezil druhé třídní schéma, které po drobných a spíše kosmetických než zásadních úpravách (Wright, 1989), představil jako definitivní schéma pro třídní strukturu současných kapitalistických společností (Wright, 1997).9

9

Do historie třídní analýzy vešly obě schémata pod označením Wright I a Wright II (Breen, Rottman, 1995).

35/79

5.1.1 Wrightovo první třídní schéma Podle Wrighta (1976, 1978) nelze kontradiktorní třídní pozice, které jsou součástí kapitalistických společností, přiřadit ani k jedné z třídních pozic, protože jsou svou podstatou kontradiktorní. Jejich jednoznačné přiřazení k jedné ze sociálních tříd by bylo umělým překroucením reality, jejíž povaha je nejednoznačná. Nejedná se tedy o typologický problém, jehož vyřešením by se kontradiktorní pozice rozplynuly v jedné z třídních pozic, ale o problém adekvátní indikace těchto pozic, přesněji řečeno existujících kontradikcí v rámci třídních vztahů. Z tohoto důvodu musejí být podle Wrighta kontradiktorní pozice studovány v rámci třídní struktury samy o sobě. První Wrightovo třídní schéma obsahuje tři shluky kontradiktorních pozic a tři sociální třídy v rámci dvou způsobů výroby (obrázek 5.1). V kapitalistické výrobě najdeme mezi třídou buržoazie (vlastní výrobní prostředky a kapitál) a dělnickou třídou (proletariát, který nevlastní ani výrobní prostředky, ani kapitál) na nejvyšší úrovni vrcholnou exekutivu, na střední úrovni manažery a na nejnižší úrovni vedoucí pracovníky. Zbylé kontradiktorní pozice se nacházejí mezi kapitalistickým způsobem výroby a jednoduchou řemeslnou výrobou, kterou reprezentuje třída maloburžoazie (samostatně výdělečně činné osoby, které nezaměstnávají jiné pracovníky, s výjimkou rodinných příslušníků). Mezi buržoazií a maloburžoiazií jsou drobní podnikatelé se zaměstnanci, mezi dělnickou třídou a maloburžoázií jsou částečně autonomní zaměstnanci.

36/79

Obrázek 5.1. Wrightova první verze třídního schématu pro současné kapitalistické společnosti. Kapitalistický způsob výroby

Jednoduchá řemeslná výroba

Buržoazie Drobní podnikatelé se zaměstnanci

Vrcholná exekutiva Manažeři

Maloburžoazie

Vedoucí pracovníci

Částečně autonomní zaměstnanci

Dělnická třída

Třída Kontradiktorní pozice v rámci třídních vztahů

Pramen: Wright (1985:48)

Tato třídní struktura vzniká jako důsledek třech změn, k nimž dochází během vývoje kapitalistických společností ve dvacátém století. První změnou je oslabování vlivu pracovníků na výrobní proces. V éře běžícího pásu a automatizace zaměstnanec přestává kontrolovat finální podobu produktu. Druhou změnou je diferenciace řídících funkcí, k níž dochází kvůli růstu komplexity výroby. Vlastnictví kapitálu a výrobních prostředků se začíná dělit na formální (moc nad výrobním procesem) a reálné (moc investovat a alokovat zdroje). V prvním případě se jedná o držení kapitálu, ve druhém případě o vlastnění kapitálu. Třetí změnou, která jde ruku v ruce se druhou změnou, je rostoucí dělba moci ve výrobním procesu. Moc nad výrobními prostředky přestává být spojena s mocí nad pracovní silou. Ustavují se manažerské pozice různých úrovní, jejichž představitelé kontrolují jednotlivé segmenty výrobního procesu.

37/79

Na pozadí těchto historických změn v kapitalistických výrobních vztazích Wright identifikuje tři kritéria, které charakterizují vztah mezi kapitálem a prací ve druhé polovině dvacátého století. Jednak moc nad výrobními prostředky, jednak moc nad pracovní silou a jednak moc nad investicemi a alokací zdrojů. Moc nad výrobními prostředky a pracovní silou je spojena s formálním držením kapitálu. Moc nad investicemi a alokací zdrojů znamená skutečné vlastnění ekonomického kapitálu a majetku. Tyto tři kritéria charakterizují a zároveň vymezují třídní vztahy v pozdním kapitalismu a jsou základem Wrightova prvního odvození sociálních tříd a kontradiktorních pozic mezi nimi. Třídy burožoazie a proletariátu jsou odlišné a zároveň antagonistické, protože jsou polarizovány z hlediska všech tří kritérií. Kapitalisté ovládají výrobní prostředky, pracovní sílu, investice a zdroje. Proletariát je vyloučen ze všech těchto aktivit. V rámci kapitalistického způsobu výroby se jedná o dvě jednoznačně rozpoznatelné třídní pozice. V rámci jednoduché řemeslné výroby je maloburžoazie třetí jednoznačně určitelnou třídní pozicí. Má moc nad investicemi a alokací zdrojů, stejně jako nad výrobními prostředky. Nemá ovšem moc nad pracovní silou, protože na rozdíl od buržoazie nezaměstnává jiné pracovníky (s výjimkou rodinných příslušníků). Pro kontradiktorní pozice mezi buržoazií a proletariátem je charakteristické, že jejich nositelé nemají moc na výrobními prostředky (v tomto smyslu se podobají proletariátu), nicméně mají moc nad pracovní silou (v tomto smyslu se podobají buržoazii). Zbylé dvě kontradiktorní pozice se nacházejí mezi dvěma způsoby výroby. Drobní podnikatelé se zaměstnanci jsou mezi buržoazií a maloburžoazií, protože počet pracovníků, které zaměstnávají, a nadhodnotu, kterou z jejich práce získávají, je přibližuje ke kapitalistům a kapitalistickému způsobu výroby, nicméně jejich podnikání neprobíhá ve velkém rozsahu, čímž se podobají maloburžoazii. Při empirickém rozlišení této kontradiktorní pozice není důležitý počet zaměstnávaných pracovníků (ten záleží vždy na výrobních technologiích, jež jsou v rozdílných historických dobách k dispozici), ale sám fakt, jestli drobný podnikatel zaměstnává cizí pracovníky nebo ne. Poslední kontradiktorní pozice částečně autonomních zaměstnanců, nacházející se mezi maloburžoazií a dělnickou třídou, se ustavuje v důsledku proletarizace maloburžoazie, k níž dochází kvůli oslabování vlivu pracovníků na konečnou podobu produktu. Jelikož tato 38/79

strukturální změna pořád probíhá (pracovní proces zatím nebyl zcela zproletarizován), existují stále ještě pozice, jejichž nositelé mají určitou moc nad výsledky své práce. Tato moc je sice menší, než má maloburžoazie, nicméně pořád větší, než má dělnická třída. Podobně jako maloburžoazie, částečně autonomní zaměstnanci svou prací zhodnocují kapitál (který nevlastní) pro sebe, i když nemají status samostatně výdělečně činného pracovníka. Typickými představiteli těchto pozic jsou umělci, výzkumníci nebo profesoři na vysokých školách. Nemají moc nad pracovní silou, což je připodobňuje k dělníkům, nicméně mají částečnou moc nad podmínkami a výsledky své práce a částečnou autonomii při výkonu své práce, což je přibližuje k maloburžoazii. Z hlediska podílu jednotlivých tříd a kontradiktorních pozic mezi nimi, byla podle Wrighta (1976) v americké společnosti začátku sededesátých let minulého století nejpočetnější dělnická třída (40-50%), maloburžoazie byla zastoupena ze 4 až 5% a nejmenším podílem byla zastoupena buržoazie (1 až 2%). V kontradiktorních pozicích byli manažeři ve 12% případů, vedoucí pracovníci a mistři v 18% až 23%, částečně autonomní zaměstnanci v 7% až 14% případů a drobní podnikatelé se zaměstnanci v 6% až 7% případů. 5.1.2 Wrightovo druhé třídní schéma V polovině osmdesátých let dvacátého století Wright (1985) první třídní schéma s ohledem na jeho kritiku (Giddens, 1979; Stewart, Prandy, Blackburn, 1980; Holmwood, Stewart 1983) přehodnotil. Obsahuje podle něho čtyři konceptuální problémy. První problémem je kontradiktornost kontradiktorních pozic. Platí-li původní marxistická teze o materiálních zájmech pramenících z třídních pozic, které jsou navíc mezi třídami antagonistické, z jakých třídních pozic pak vycházejí a vůči jakým třídám jsou antagonistické zájmy představitelů kontradiktorních pozic? Pokud bychom byli důslední a odpověděli na takto položenou otázku v rámci navrženého třídního schématu, museli bychom říci, že jsou také kontradiktorní. Není ovšem jasné, proč by tomu tak mělo být. Proč by například částečně autonomní zaměstnanci měli mít kontradiktorní zájmy a dělníci zájem jednotný? Druhým problémem je autonomie jako třídní kritérium. Definice třídy pomocí kritéria autonomie je historicky a strukturálně zavádějící. Míra autonomie je jak v čase, tak v rámci zaměstnanecké struktury variabilní a nelze na jejím základě udělat jasný a nepřekročitelný předěl mezi maloburžoazií a dělníky. Maloburžoazie může být omezována požadavky trhu a

39/79

tlakem dlouhodobých kontraktů, dělníci naopak při odbornějším pracovním výkonu musejí uplatňovat své znalosti a tak promítat svou původnost do výsledného produktu. Třetím problémem jsou třídy v postkapitalistických společnostech. Navržená třídní mapa neobsahuje specifika pro analýzu třídních vztahů v postkapitalistických společnostech. Jedná se o návrh třídního schématu obsahujícího třídní kategorie typické pro kapitalismus, doplněné o kontradiktorní pozice, bez přímé specifikace třídních kategorií a třídních vztahů charakterizujících postkapitalismus. Posledním a patrně nejzásadnějším problémem je potlačení konceptu vykořisťování ve prospěch konceptu dominance. Koncept dominance (do češtiny překládán obvykle jako panství) sice charakterizuje kontradiktorní pozice lépe než koncept vykořisťování, pro analýzu sociálních tříd a jejich objektivních zájmů je ovšem koncept vykořisťování vhodnější. Identifikace nadvlády jednoho nad druhým totiž neodkazuje k odlišným zájmům. Ty jsou rozpoznatelné až na základě identifikace vykořisťování jednoho druhým. Podle Wrighta (1985) koncept vykořisťování implikuje sadu rozdílných materiálních zájmů a mají-li být třídní vztahy zmapovány, a to s ohledem jak na problém vitality střední třídy, tak na proces transformace kapitalismu v postkapitalismus, musí se tento koncept stát základem třídní analýzy. Vykořisťování v obecné rovině znamená, že někdo získává něco na úkor někoho jiného (Wright, 1985). Mezi bohatstvím a chudobou existuje nepřímá kauzální spojnice. Jedni jsou bohatí, protože jiní jsou chudí a naopak. Bohatství přitom Wright chápe v širším než pouze v materiálním smyslu. Jednotlivé typy nerovností – statusové, vzdělanostní, kulturní nebo ekonomické – znamenají rozdělení na „bohaté“ – ty, kteří mají v dané nerovnostní dimenzi lepší postavení – a „chudé“ – ty, kteří mají v té samé dimenzi horší postavení. Ti první (oproti těm druhým) mají určitou výhodu, kterou mohou zužitkovat – proměnit zase ve výhodu, nebo s ní alespoň nakládat tak, aby o své postavení nepřišli. Jedná se o výhodu, která vytváří další výhodu – o produktivní výhodu (productive asset). Ti první vykořisťují ty druhé, protože jejich výhody existují pouze za cenu nevýhod druhých. Rozdíly mezi nimi jsou pak třídní rozdíly. Ve druhém třídním schématu Wright definuje sociální třídy jako pozice odvozené od vlastnických vztahů. Vlastnictví přitom není omezeno pouze na ekonomickou dimenzi, ale 40/79

zahrnuje i další dimenze. V každé z těchto dimenzí je nerovně distribuován jiný typ výhod, je zde tedy jiný typ vlastnických vztahů a tedy i jiný typ třídního rozdělení a jiný typ vykořisťování. Wright rozlišuje čtyři typy výhod, které byly v historii nerovnoměrně distribuovány. Jednak je to nerovná distribuce moci nad pracovní silou (souvisí s násilným vykořisťováním, třídní strukturu tvoří feudálové a nevolníci). Jednak je to nerovná distribuce výrobních prostředků (k vykořisťování dochází prostřednictvím trhu práce, existují třídy kapitalistů a dělníků). Dále je to nerovná distribuce výhod plynoucích z postavení v rámci organizace nebo podniku (k vykořisťování dochází na základě redistribuce kapitálu v podnikové hierarchii, třídní strukturu tvoří manažeři a zaměstnanci bez rozhodovacích kompetencí). A v neposlední řadě je to nerovná distribuce vzdělání a odborných znalostí (k vykořisťování dochází prostřednictvím redistribuce vědění od manuálně pracujících k nemanuálně pracujícím, ustavuje se třída odborníků a dělníků). Podle Wrighta je kombinace těchto forem vykořisťování jádrem třídních nerovností v současném kapitalismu. Člověk dnes může být v jedné dimenzi v pozici vykořisťovaného, v jiné ovšem v pozici vykořisťovatele (například manažeři mají výhody dané postavením v rámci organizační hierarchie, nicméně nevlastní výrobní prostředky). Takové třídní pozice jsou pak kontradiktorní. Druhé Wrightovo třídní schéma obsahuje dvanáct tříd, přesněji řečeno dvanáct pozic v rámci třídních vztahů (obrázek 5.2). Z hlediska výhod danými vlastnictvím výrobních prostředků se třídy dělí na dva segmenty – na vlastníky (buržoazie, drobní podnikatelé se zaměstnanci a maloburžoazie) a zaměstnance. Tato distinkce odděluje kapitál od práce. Zaměstnanci jsou do sociálních tříd rozdělováni na základě dvou kritérií: výhod daných organizační strukturou, které souvisejí s kontrolou výrobního procesu, a výhod daných vzděláním. První kritérium vytváří distinkce z hlediska rozhodovacích pravomocí, druhé distinkce z hlediska odbornosti. Obě tato kritéria rozdělují zaměstnance do tří pozic: vyšší, střední a nižší. Jejich vzájemnou kombinací dostaneme zbylých devět tříd současných kapitalistických společností. Čísla u tříd odkazují k jejich umístění v rámci celkové třídní struktury. Dělnickou třídu tvoří polokvalifikovaní dělníci, nekvalifikovaní vedoucí pracovníci a proletariát (třídy 9, 11 a 12). Třídy 4 až 10 označují pozice, které jsou součástí střední třídy. Třídní pozice se v rámci 41/79

dimenzí posilují a sčítají. Například nekvalifikovaný manažer má sice nejlepší postavení v dimenzi organizačních výhod, nicméně z hlediska dimenze vzdělání má nejhorší postavení, a proto je jeho celkové třídní postavení horší než postavení polokvalifikovaných vedoucích pracovníků, kteří mají v obou dimenzích středové postavení. Pro schéma platí pravidlo, že jakýmkoliv směrem z jeho pravého dolního rohu se zvyšuje třídní pozice a zároveň se snižuje míra vykořisťování. Obrázek 5.2. Revidovaná Wrightova typologie sociálních tříd pro současné kapitalistické společnosti. Výhody dané vlastnictvím výrobních prostředků Vlastníci výrobních prostředků Vlastníci s dostatečným kapitálem k zaměstnávání ostatních, kteří nemusejí pracovat

1. Buržoazie

Vlastníci s dostatečným kapitálem k zaměstnávání ostatních, kteří musejí pracovat Vlastníci s dostatečným kapitálem pro vlastní práci, kteří nemohou zaměstnávat ostatní

Bez vlastnictví výrobních prostředků (placení zaměstnanci) 4. Odborní manažeři

7.

2. Drobní podnikatelé se zaměstnanci

5. Odborní vedoucí pracovníci

8.

3. Maloburžoazie

6. Odborní pracovníci

9.

+

10. Polokvalifiko vaní manažeři

Nekvalifiko vaní manažeři

+

11. Polokvalifiko vaní vedoucí pracovníci

Nekvalifiko vaní vedoucí pracovníci

>0

Výhody dané postavením v zaměstnanec ké struktuře

12. Proletariát Polokvalifiko vaní dělníci -

>0

-

Výhody dané vzděláním a odborností

Použití Wrightova druhého schématu v empirickém výzkumu je poměrně obtížné, protože se musíme soustředit na podrobné informace týkající se pracovního výkonu lidí. Především je nutné operacionalizovat míru, do níž jsou na jedné straně vlastníci výrobních prostředků a na straně druhé zaměstnanci nositeli výhod, které vymezují jejich třídní postavení. Buržoazie je obvykle indikována deseti a více zaměstnanci, drobní podnikatelé se zaměstnanci jsou ti, kteří zaměstnávají dva až devět zaměstnanců a do maloburžoazie patří podnikatelé mající jednoho nebo žádného zaměstnance.

42/79

U zaměstnanců se výhody dané postavením v organizační struktuře podniku nebo firmy zjišťují dvěma sadami otázek. První sada je zaměřena na postavení v organizační struktuře (respondenti sami charakterizují své postavení), druhá sada zjišťuje jednak vliv zaměstnance na směřování organizace (přímý vliv znamená, že rozhoduje, nepřímý vliv znamená, že má možnost se vyjádřit) a jednak jeho mocenského postavení v rámci organizace (manažer, vedoucí pracovník nebo podřízený). Výhody dané vzděláním a odbornými znalostmi se zjišťují třemi indikátory. Jednak typem zaměstnání, jednak velikostní vzdělání a jednak autonomií při výkonu profese (odborníci, kteří jsou manažeři, jsou vysokoškolsky vzdělaní a při své práci mají velkou míru autonomie, naopak nekvalifikovaní dělníci mají velmi nízké vzdělání a při výkonu své profese se řídí pokyny vyšší autority). Wright připouští, že dvanáct tříd je pro sociologickou analýzu, pracující s třídami jako s vysvětlujícími proměnnými, příliš mnoho. V případech, v nichž je to nevyhnutelné, proto navrhuje používat kolapsovanou verzi tohoto schématu, která obsahuje pouze šest tříd. Jsou to samostatně výdělečně činní (sloučíme třídy 1, 2 a 3), kvalifikovaní manažeři (sloučíme třídy 4 a 7), kvalifikovaní vedoucí pracovníci (sloučíme třídy 5 a 8), kvalifikovaní pracovníci (sloučíme třídy 6 a 9), nekvalifikovaní manažeři a vedoucí pracovníci (sloučíme třídy 10 a 11) a dělníci (třída 12). Slučováním třídních pozic sice zvyšujeme použitelnost třídního schématu v empirickém výzkumu, na druhou stranu tím ovšem ztrácíme také jistou část informace o procesech, jež jsou spojené s třídní strukturou. Původně navržená kritéria, která vymezují dvanáct tříd, jsou strukturální bariéry oddělující třídní pozice. Neříkají nám ovšem nic o třídách samotných – o způsobu, jak se lidé v rámci strukturálních bariér organizují do sociálních tříd a na jakých společenských jevech participují. Redukujeme-li tedy třídní schéma na pouhých šest tříd, oslabujeme tím také možnosti tyto procesy a konstituci sociálních tříd zmapovat, konstatuje Wright. 5.2

Goldthorpeova třídní analýza

Má-li třídní analýza přinést validní výsledky, musí být podle Johna Goldthorpa a jeho kolegů zaměřena ve stejné míře jak na třídní strukturu, tak na formaci sociálních tříd v jejím rámci. Strukturní kritéria sice vymezují třídní diference, otázkou ovšem je, nakolik se podle nich formují třídy jako sociální kolektivity, konstatuje Goldthorpe, Llewellyn a Payne (1980). 43/79

Problémem je, zda třída jako sociální skupina vůbec a případně do jaké míry v rámci třídní struktury existuje. Zdali přetrvává v čase, co mají její příslušníci společného a čím se odlišují od představitelů jiných sociálních tříd. Třídní struktura odkazuje k diferencím, které existují mezi pracovními místy v zaměstnanecké struktuře (je historicky podmíněná, jak se mění tyto diference, mění se i třídní struktura), sociální třídy jsou ovšem skupiny lidí, které přetrvávají v čase (nízká sociální mobilita), jejichž příslušníci volí určitý způsob jednání, mají politickou orientaci, podobné životní šance, životní styl a vzorce sdružování (sňatková homogamie, přátelské vazby) mezi sebou (Goldthorpe, Llewellyn, Payne, 1980). Alternativní třídní schéma k Wrightovu poprvé použili Goldthorpe a Llewellyn na sklonku sedmdesátých let (1977). Při analýze sociální mobility ve Velké Británii představili sedmitřídní schéma, které vytvořili agregací z kolapsované verze Hopeovy a Goldthorpovy škály „sociální žádanosti“ zaměstnání (Goldthorpe, Hope, 1974). O dva roky později Erikson, Goldthorpe a Portocarero (1979) toto schéma pro komparaci absolutní mobility ve Velké Británii, Francii a Švédsku rozšiřují na devět tříd.10 O další tři roky později, kdy Erikson, Goldthorpe a Portocarero (1983) analyzují ta samá data z Velké Británie, Francie a Švédska, nyní ovšem se zaměřením na komparaci relativní sociální mobility, opouštějí s ohledem na reliabilitu dat schéma devíti tříd a vracejí se k původnímu sedmitřídnímu schématu Goldthorpa a Llewellyn. Úpravu a zpřesnění schématu provedli o další tři roky později Goldthorpe a Payne (1986) a plnou verzi schématu (11 tříd) včetně všech jeho „vnořených“ verzí (7 tříd, 5 tříd a 3 třídy), do nichž lze plnou verzi podle účelů komparativní analýzy, množství a kvality empirických dat poměrně snadno transformovat, představili Erikson a Goldthorpe na začátku devadesátých let (1992). Původně Goldthorpe a Llewellyn (1977) a Erikson, Goldthorpe a Portocarero (1979, 1983) definovali třídní pozici na základě dvou kritérií: postavení na trhu práce a postavení v zaměstnanecké struktuře (market and work situation). První kritérium odkazuje na skutečnost, že jedni jsou nuceni svou pracovní sílu prodávat, zatímco jiní si pracovní sílu kupují. Druhé kritérium odkazuje k zaměstnanecké hierarchii, k vyšším, středním a nižším pozicím v rámci pracovního výkonu. První kritérium diferencuje populaci podle zdroje 10

Podle prvních písmen autorů se pro toto třídní schéma ujímá v mezinárodním kontextu zkratka EGP, později také CASMIN schéma (podle názvu projektu Comparative Analysis of Social Mobility in Industrial Nations) u nebo také Erikson-Goldthorpe schéma. V Británii je pro toto schéma rozšířený název Goldthorpovo třídní schéma. V dalším textu se přidržím názvu Goldthorpovo třídní schéma nebo EGP schéma.

44/79

ekonomického příjmu. Indikuje velikost příjmu, ekonomické zabezpečení člověka a možnostmi jeho dalšího příjmového růstu. Druhé kritérium určuje postavení člověka v zaměstnanecké struktuře. Souvisí s velikostí autonomie při jeho rozhodování, s velikostí pravomocí, které při výkonu práce má, a mírou jeho pracovního podřízení. Dohromady tato dvě kritéria určují třídní pozici v rámci EGP schématu. Na začátku devadesátých let dvacátého století Erikson a Goldthorpe (1992) vymezení třídního schématu zpřesňují, když konstatují: „Cílem třídního schématu je odlišit pozice na trhu práce a v zaměstnanecké struktuře, nebo přesněji bychom mohli říci diferencovat tyto pozice podle typu pracovní smlouvy, s níž jsou svázány“ (1992:37). Touto definicí Erikson a Goldthorpe zdůrazňují, že jejich schéma se týká pozic zaměstnanecké struktury, a nikoliv osob, které tyto pozice obsazují (i když je při analýze a především popisu tříd a třídních rozdílů v mnoha případech těžké vyhnout se konkrétním představitelům třídních pozic, dodávají k tomu Erikson a Goldthorpe). Třídní struktura není výsledkem agregace lidí v podobných zaměstnáních. Jedná se o pozice, které jsou vymezené na základě kombinace typu pracovní smlouvy a postavení v zaměstnanecké hierarchii. EGP třídní schéma odkazuje k těmto strukturálně vymezeným pozicím, do nichž jsou lidé alokováni a v nichž jsou zaměnitelní. Konstituce sociálních tříd v jejich rámci je potom otázkou pro empirický výzkum. Tímto vymezením třídního postavení se Goldthorpe a jeho kolegové více blíží Marxovu pojetí sociálních tříd než Weberovu, ačkoliv jejich přístup mnozí sociálně stratifikační badatelé považují za weberiánský nebo neoweberiánský. Goldthorpe a jeho tým ovšem nijak výrazně k Weberově pojetí třídních nerovností neodkazují. Zužitkovávají odkaz obou těchto klasických přístupů a podle socioekonomického vývoje, k němuž dochází ve dvacátém století, a to s ohledem jak na kapitalistické, tak socialistické země, jej upravují do podoby pro současné kapitalistické společnosti. Odvození jednotlivých třídních pozic v EGP schématu ukazuje obrázek 5.3. V zaměstnanecké struktuře lze podle toho, zdali člověk kupuje pracovní sílu, nabízí pracovní sílu nebo nedělá ani jedno z toho, rozlišit tři základní třídní pozice – zaměstnavatele, zaměstnance a samostatně výdělečně činné. Většina zaměstnavatelů jsou dnes ovšem spíše organizace než jedinci a zaměstnanci se od sebe také odlišují jednotlivými typy pracovních smluv. Z tohoto

45/79

důvodu se Goldthorpe a jeho spolupracovníci nespokojují pouze se třemi základními třídními pozicemi, ale v jejich rámci rozlišují další třídní pozice. Zaměstnavatelé se dělí na velké a drobné. Velcí zaměstnavatelé jsou majitelé hotelů, obchodů, restaurací nebo menších podniků a firem (explicitně to nejsou představitelé kapitalistické elity nebo vlastníci velkých průmyslových podniků). Tvoří třídu I, jejich zastoupení je zde ovšem menšinové (5% až 10%). Drobní zaměstnavatelé se od velkých liší jednak počtem zaměstnanců – zaměstnávají spíše desítky než stovky pracovníků (třída IVa a IVc), nebo jsou úplně bez zaměstnanců (třída IVb a třída IVc) – a jednak podílem na vedení podniku. Zatímco velcí zaměstnavatelé se ve velké míře podílejí na manažerských a podnikatelských aktivitách, což odpovídá činnostem, které vykonávají manažeři zaměstnaní u velkých korporací, kteří ještě navíc mají určitý podíl na vlastnictví firmy, i když ne natolik velký, aby byl zdrojem jejich moci, jako je tomu u velkých zaměstnavatelů, drobní podnikatelé tyto činnosti nevykonávají. Z tohoto důvodu mají velcí zaměstnavatelé blíže k vzdělaným odborníkům a profesionálům (doktoři, zubaři, manažeři, ředitelé, atd.), kteří jsou ovšem na rozdíl od nich v zaměstnaneckém poměru, nebo jsou sice samostatně výdělečně činní, ale zaměstnávají pouze omezený počet pracovníků, než k drobným zaměstnavatelům (třída VIa). Obrázek 5.3. Odvození Goldthorpeova třídního schématu. Základní třídní pozice

ZAMĚSTNAVATELÉ

SAMOSTATNĚ VÝDĚLEČNĚ ČINNÍ

ZAMĚSTNANCI Typ pracovní sm louvy

Velcí

Drobní

SMLO UVA O SLUŽEBNÍM VZTAHU

Odborníci, vzdělaní technic i úředníci, manažeři

MEZI

Rutinní nemanuálové

SMLOUVA O VYKONÁVANÉ PRÁCI

Technici s nižší kvalifikací děln ičtí mis tř i

Manuálové

Průmysl

Průmysl

I

IVa

Zeměděls tví

IVc

Průmysl

Zemědělství

IVb

IVc

Vyšší stupeň

Nižší stupeň

Vyšší stupeň

Nižší stupeň

I

II

IIIa

IIIb

Pramen: Erikson, Goldthorpe (1992:36)

46/79

V

Kvalifikovaní

Nekvalifikovaní

Ze mědělství

VI

VIIa

VIIb

Třídní pozici zaměstnanců odlišuje typ pracovní smlouvy, neboli vztah, který existuje mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Na jedné straně jsou pracovníci, kteří mají uzavřenou smlouvu o zastávané pozici. Jejich vztah k zaměstnavateli je služební. Na straně druhé jsou pracovníci, kteří mají uzavřenou smlouvu o vykonávané práci. Jejich vztah k zaměstnavateli je definován prostřednictvím pracovního výkonu. První typ zaměstnanecké smlouvy je rozšířený ve vyšších patrech byrokratických organizací. Pracovníci s tímto typem smlouvy jsou odměňováni. Za zastávanou pozici berou plat, který je určen počtem hodin, jež stráví v zaměstnání. Jedná se o služebné neboli kompenzaci za službu ostatním členům společnosti. Služebné je většinou spojené s dalšími výhodami a jistotami. Pracovníci s tímto typem smlouvy jsou do jisté míry autonomní ve svých rozhodnutích (nepracují pod přímým dohledem) a nejsou úplně lehce zaměnitelní (mají vyšší vzdělání či odborné znalosti). S nadsázkou by se dalo říci, že tento typ smlouvy najdeme u člověka, který je finančně odměňován za to, že zastává určitou pozici a nikoliv za to, že vykonává určitou práci. Z hlediska organizace se od takového člověka očekává, že bude samostatný, diskrétní, morální a loajální k organizaci, jíž reprezentuje. Vedení organizace se nemůže spoléhat na přímou kontrolu takového zaměstnance a ani neočekává, že zaměstnanec na tomto postě bude jednat až na základě sankcí ze strany zaměstnavatele. Z tohoto důvodu zaměstnavatel volí tento typ pracovní smlouvy. Druhý typ zaměstnanecké smlouvy je charakteristický pro manuálně pracující. Tito zaměstnanci pobírají mzdu za vykonanou práci. Obecně od nich není vyžadováno specifické expertní vědění, které by nebylo v krátké době osvojitelné, což znamená, že jsou poměrně snadno zaměnitelní. Hranice jejich ekonomického příjmu je obvykle limitována hranicemi jejich fyzických možností. Většinou pracují pod dohledem někoho jiného a autonomie jejich pravomocí je stejně omezená jako jistota jejich pracovní smlouvy. Zaměstnavatel navíc očekává, že budou plnit jeho zadání a požadavky, a proto volí tento typ pracovní smlouvy, který počítá s velikostí odvedené práce a umožňuje finančně sankcionovat její případné nedodržení.11

11

K argumentu, podle něhož asociace mezi druhem vykonávané práce a typem pracovní smlouvy je výsledkem opatření zaměstnavatelů, kteří tímto krokem zajišťují racionální a efektivní chod podniku nebo organizace, a zároveň tím řeší problém kontroly a distribuce zaměstnaneckých výhod mezi zaměstnanci srov. více Goldthorpe (2000a).

47/79

Zaměstnaneckou smlouvou o služebním vztahu se vyznačují všichni odborníci, manažeři, vzdělaní technici a úředníci (obrázek 5.3). Obvykle podle stupně vzdělání, míry rozhodovací odpovědnosti a velikosti platu lze pak mezi nimi ještě rozlišit vyšší třídu (třída I) a nižší třídu (třída II). Zaměstnaneckou smlouvou o vykonávané práci se vyznačují všichni dělníci. Podle sektorů je lze rozdělit na dělníky pracující v průmyslu a v zemědělství. Kvalifikovaní dělníci v průmyslu tvoří samostatnou třídu (třída VI). Od zbylých tříd (třída nekvalifikovaných dělníků VIIa a třída dělníků v zemědělství VIIb), se odlišují velikostí příjmu, jistotou práce a mírou autonomie. Mezi těmito třídami existují pozice, jejichž představitelé jsou sice v zaměstnaneckém poměru, jejich typ pracovní smlouvy je ovšem kombinací smlouvy o služebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci. Jejich finanční příjem obsahuje dvě složky: plat, který je smluvně dán, a mzdu, která je vázána na pracovní výkon. Patří sem rutinní nemanuální pracovníci (v obchodě, v administrativě a ve službách). Podle velikosti příjmu a odborností se dělí na vyšší (třída IIIa), tyto pozice zastávají většinou muži, a nižší (třída IIIb), které zastávají většinou ženy (pracovními podmínkami se tato třída příliš neliší od nekvalifikovaných manuálních dělníků). Dále sem patří polokvalifikovaní technici a dělničtí mistři (třída V). Zvláště u nich je pro organizace těžké stanovit, zdali mají být ve služebním poměru, nebo mají být odměňováni na základě odvedené práce. Většinou ovšem bývají ve služebním poměru a tím se odlišují od dělníků (třídy VI a VII). Lidé, kteří nejsou ani zaměstnavatelé, ani zaměstnanci spadají do kategorie samostatně výdělečně činných. Podle sektorů (odvětví) buď podnikají v průmyslu (třída IVb) nebo v zemědělství (třída IVc). Samostatně výdělečně činní v zemědělství (třída IVc) a zemědělští dělníci (třída VIIb) se liší tím, že ti první jsou vlastníci a ti druzí jsou zaměstnanci. S ohledem na vlastnictví půdy, organizaci zemědělské produkce vázanou na rodinu a zdroj příjmu je jejich třídní rozlišení podle Goldthorpea a jeho kolegů nezbytné. Kompletní EGP třídní schéma obsahuje 11 tříd. Každé třídě je přiřazena římská číslice, u některých tříd je tato číslice doplněna o abecední písmeno. I když římské číslice vyvolávají představu hierarchie tříd, jednotlivé třídy nejsou jednoduše hierarchizovatelné. Třídy lze uspořádat pouze na základě vnějších kritérií (nelze použít ty kritéria, která třídy generují, protože jsou jejich součástí – analyticky odlišují jednu třídu od druhé). V případě, že

48/79

pracujeme pouze se sedmitřídní verzí EGP schématu, lze tyto třídy uspořádat do třech od sebe vertikálně odlišitelných bloků, které ve větší nebo menší míře odpovídají třídnímu uspořádání, jež vznikne na základě prestiže jednotlivých zaměstnání nebo velikosti socioekonomického statusu představitelů třídních pozic. Obrázek 5.4 ukazuje kompletní EGP třídní schéma. Přerušovaná čára odděluje od sebe jednotlivé hierarchicky uspořádané bloky. Obrázek 5.4. Goldthorpeovo třídní schéma. Třídní pozice

Popis

Typ pracovní smlouvy

I

Vysokoškolsky vzdělaní odborníci, vysocí státní úředníci a političtí činitelé; manažeři velkých průmyslových podniků; velkobouržoazie

Zaměstnavatelé nebo smlouva o služebním vztahu

II

Středoškolsky vzdělaní odborníci, nižší státní Smlouva o služebním vztahu úředníci a političtí činitelé; vzdělaní technici; manažeři menších průmyslových podniků; nadřízení nemanuálně pracujících zaměstnanců

IIIa

Rutinní nemanuální zaměstnanci v administrativě a obchodu vyššího stupně; prodavači; zaměstnanci ve službách

IIIb

Rutinní nemanuální zaměstnanci v obchodě a Kombinace smlouvy o služebním službách nižšího stupně vztahu a smlouvy o vykonávané práci

IVa

Drobní vlastníci, umělci atd. se zaměstnanci

Zaměstnavatelé

IVb

Drobní vlastníci, umělci bez zaměstnanců

Samostatně výdělečně činní

IVc

Farmáři, malorolnící a ostatní samostatně výdělečně činní v primárním sektoru

Zaměstnavatelé nebo samostatně výdělečně činní

V

Polokvalifikovaní technici, dělničtí mistři a předáci

Kombinace smlouvy o služebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci

VI

Kvalifikovaní manuální pracovníci

Smlouva o vykonávané práci

VIIa

Polokvalifikovaní nebo nekvalifikovaní manuální pracovníci mimo primární sektor

Smlouva o vykonávané práci

VIIb

Zemědělci a jiní pracovníci v primárním sektoru

Smlouva o vykonávané práci

Kombinace smlouvy o služebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci

Nevýše posazený blok je složen z tříd I a II. Jedná se o třídy služeb – tzv. salariát, který charakterizuje smlouva o služebním vztahu k zaměstnavateli. Reprezentanti těchto tříd mají nejvyšší ekonomické příjmy, charakterizuje je jistota pracovní smlouvy, kariérní růst a také výhody ze strany zaměstnavatelů. Oproti představitelům ostatních tříd mají také vyšší životní

49/79

šance, které nejsou primárně dány jejich (v průměru) vyššími výdělky, ale koexistencí třech prvků, jež jsou součástí jejich zaměstnanecké smlouvy. Za prvé: ekonomický příjem salariátu se nemění podle velikosti odvedené práce. Za druhé: ekonomický příjem salariátu se výrazně nesnižuje v případě přerušení pracovní činnosti (nemoc, úraz, nezaměstnanost). A za třetí: během zaměstnanecké kariéry ekonomický příjem salariátu přímo úměrně roste vzhledem k věku jeho reprezentantů (příjmový vrchol obvykle nastává na sklonku pracovní kariéry). Nejníže posazený blok reprezentuje dělnická třída. Charakteristická je pro ni smlouva o vykonávané práci se zaměstnavatelem. Tato smlouva je obvykle krátkodobá. Příslušníci této třídy vydělávají v průměru méně než představitelé služební třídy. Jejich příjem variuje podle odvedené práce, mají přesně stanovený mzdový strop, v případě pracovní neschopnosti nemají podobné výhody od zaměstnavatele jako představitelé služební třídy, a vrcholem jejich příjmové kariéry je obvykle třicátý věk života. Z těchto důvodů jsou životní šance reprezentantů dělnické třídy menší než životní šance představitelů salariátu. Třídy nacházející se mezi těmito dvěma bloky jsou mezilehlé třídy. Pro jejich představitele je charakteristické, že je nelze na základě pracovní smlouvy zařadit ani do salariátu, ani do dělnické třídy. Jejich mezilehlost je dána nejednoznačností jejich pracovního kontraktu, nikoliv tím, že by se nacházely uprostřed vertikálně uspořádaných třídních pozic. Představitele těchto tříd charakterizuje vyšší ekonomická a sociální nejistota než reprezentanty jiných tříd, nicméně jejich možnosti akumulace ekonomického kapitálu na trhu práce jsou větší, stejně jako opora v něm při reprodukci třídního postavení z jedné generace na druhou. Protože EGP schéma jako celek není ordinální škála, je poněkud problematické určit v jeho rámci vzestupnou a sestupnou sociální mobilitu. Když Goldthorpe a jeho spolupracovníci hovoří o vzestupné sociální mobilitě, hovoří o pohybu do tříd I a II z ostatních tříd. Za sestupnou sociální mobilitu považují opačný pohyb, z tříd I a II do všech ostatních tříd. Použití Goldthorpeova schématu v empirickém výzkumu je poměrně jednoduché. K určení třídní pozice člověka musíme znát dva údaje: jednak jeho zaměstnání (je dáno obsahem práce), které indikuje postavení na trhu práce, a jednak jeho zaměstnanecký status (zaměstnavatel, samostatně výdělečně činný nebo zaměstnanec), a to s ohledem na velikost jeho pravomocí (obvykle indikovaných počtem podřízených pracovníků), souvisejících s 50/79

postavením v rámci zaměstnanecké hierarchie. Pro každou zemi12 pak lze na základě těchto dvou kritérií zkonstruovat kontingenční tabulku, v níž každé pole přináleží k určité třídní pozici. Třídy EGP schématu vznikají jako agregáty těchto jednotlivých tabulkových polí. Algoritmus pro agregaci není ovšem pro každou zemi, pro níž EGP konstruujeme, stejný. Stejné zaměstnanecké pozice se v jednotlivých zemích mohou lišit jak typem pracovní smlouvy, tak velikostí pravomocí, které na ně připadají. Pro účely komparativního výzkumu se plné jedenáctitřídní EGP schéma upravuje.13 Existuje jeho sedmitřídní, pětitřídní a trojtřídní verze, přičemž každá jednodušší verze je „vnořena“ do předchozí, detailnější verze. Obrázek 5.5 ukazuje jednotlivé verze a způsob jejich konstrukce. Sedmitřídní verze vznikne z plné verze sloučením tříd I a II (označení třída služeb), tříd IVa a IVb (označení drobní podnikatelé) a tříd V a VI (označení kvalifikovaní dělníci). Doplněním třídy služeb o rutinní nemanuální pracovníky (dostaneme bílé límečky) a soukromníků v zemědělství o zaměstnance v zemědělství (označení zemědělci) vytvoříme pětitřídní verzi. Když u této verze sloučíme bílé límečky a drobné podnikatele, třídu zemědělců ponecháme a sloučíme kvalifikované a nekvalifikované dělníky, vytvoříme trojtřídní schéma, které je složeno s nemanuálních pracovníků, zemědělců a manuálních pracovníků.

12

Goldthorpe se svým týmem navrhuje konstruovat EGP schéma pro každý národní stát zvláště, protože ustavování třídní struktury souvisí s procesy, které jsou omezené hranicemi národních států (industrializace, urbanizace, demografické změny). 13 Plnou, jedenáctitřídní verzi schématu, Goldthorpe a jeho spolupracovníci v žádné ze svých analýz nikdy nepoužili.

51/79

Obrázek 5.5. Plná a redukované verze Goldthorpeova třídního schématu. Plná verze

Verze 7 tříd

Verze 5 tříd

Verze 3 třídy

I I+II

Třída služeb

II I-III IIIa

Bílé límečky

III

Rutinní nemanuálové

IVa+b

Drobní podnikatelé IVa+b

Drobní podnikatelé

IVc

Zemědělci

IVc-VIIb

Zemědělci

V+VI

Kvalifikovaní dělníci

V+VI

Kvalifikovaní dělníci

VIIa

IIIb

Nemanuální pracovníci

IVa IVb IVc V VI VIIa

VIIa

Nekvalifikovaní dělníci

VIIb

VIIb

Zaměstnanci v zemědělství

Zemědělci

Manuální pracovníci

Nekvalifikovaní dělníci

SHRNUTÍ KAPITOLY Wright i Goldthorpe se svými kolegy navrhují svůj analytický nástroj pro třídní analýzu tak, aby co nejlépe indikoval názory, postoje, chování a přesvědčení lidí, jež jsou podmíněné jejich materiálními možnostmi a omezeními. Pro oba nástroje je charakteristické, že vypovídají o pozicích třídní struktury a nikoliv o lidech v nich. Lidé jsou na těchto pozicích zaměnitelní, v rámci jedné generace nebo mezigeneračně cirkulují, pozice samy o sobě a především vzdálenosti mezi nimi se ovšem měnit nemusejí. Vedle těchto společných rysů se oba nástroje ve dvou ohledech liší. Za prvé Wright představuje hotovou třídní mapu kapitalistických společností (v případě prvního schématu) a pozdně kapitalistických společností (v případě druhého schématu), s níž by se mělo přistupovat k sociální realitě. Erikson a Goldthorpe naopak zdůrazňují, že jejich třídní schéma není konečnou mapou třídních nerovností v současných kapitalistických společnostech. Jedná se o nástroj, který definují jako „instrument de travail“ (Erikson, Goldthorpe, 1992:46). Jeho podoba by se měla proměňovat s ohledem jak na analytické účely, jimž má sloužit, tak na rozmanitost empirické reality, indikující formování sociálních tříd, které není ve všech

52/79

dobách a zemích stejné. Z tohoto důvodu jsou ke slučování strukturálně vymezených třídních pozic a přizpůsobování celého třídního schématu výzkumným účelům a empirickým možnostem, mnohem otevřenější (sami v mnoha svých analýzách sociální mobility pracují s různými verzemi svého schématu) než Wright, který sice připouští, že v některých případech je tento krok nezbytný, nicméně jej nechápe jako analytickou výhodu, ale spíše jako konceptuální redukci, jíž se ztrácí podstatná část empirické informace. Za druhé klíčem Wrightových obou verzí třídního schématu jsou kontradiktorní pozice a ústředním motivem nahrazení prvního schématu druhým je koncept vykořisťování. Wright předpokládá, že podstata třídních vztahů je vykořisťovatelská a antagonistická. Goldthorpe tuto tezi explicitně odmítá. Podstatou třídních vztahů je podle něho zdroj příjmu, který souvisí s jeho velikostí, jistotou, kariérním růstem a životními šancemi. Třídy nejsou ve vykořisťovatelském a antagonistickém vztahu. Zájmové, postojové, názorové a behaviorální rozdíly mezi proponenty jednotlivých tříd jdou ruku v ruce s rozdíly ve zdrojích jejich příjmu.14 Který z těchto nástrojů je pro zmapování třídních rozdílů v současných kapitalistických společnostech vhodnější? I když validita každého ze schémat byla zvlášť testována (Rose, Marshall, 1986; Pawson, 1989; Marshall 1990; Evans, 1992; 1996) a každé schéma bylo v rámci národních států nebo při jejich komparaci již vícekrát použito (srov. např. Mayer, Featherman, Sekbee, Colbjørsen, 1989; Wright, Howe, Cho, 1989; Breen, Hannan, Rottman, Whelan, 1990; Baxter, Emmison, Western, 1991; Reid, 1998; Evans, 1999; Crompton, Devine, Savage, Scott, 2000), jejich společná aplikace zaměřená na otázku, které schéma je pro výzkum třídních nerovností vhodnější, není v třídní analýze zatím příliš rozšířená. Na takovou otázku lze odpovědět pomocí dvou analytických postupů. Ten první spočívá v tom, že se změří třídní nerovnosti oběma nástroji a jejich nálezy se dají do souvislosti jednak k sobě navzájem a jednak s dalšími měřeními zaměstnanecké pozice (např. socioekonomický index, individuální třídní zařazení, oficiální klasifikace zaměstnaneckého statusu nebo škála prestiže zaměstnání). Cílem tohoto postupu je zjistit, jak nástroje navzájem spolu korelují a který z nich spolehlivěji koreluje s jinými indikátory třídních diferencí. Druhý postup je zaměřen na 14

Hout, Brooks a Manza (1993:261), obhajujíce Goldthorpův přístup, píší: „Učitel zaměstnaný na poloviční úvazek, polokvalifikovaný dělník a živořící obchodník vydělávají na základě odvedené daně z příjmu stejně, nicméně jako salariátně odměňovaný zaměstnanec, výkonově placený dělník a samostatně výdělečně činný člověk se liší zdrojem svého příjmu a v konečném důsledku tedy i životními šancemi“.

53/79

komparaci explanační síly obou nástrojů. Cílem je ukázat, které z třídních schémat lépe vysvětluje lidské jednání, postoje a preference, které je tedy pro sociologickou interpretaci věrohodnější. Prvního postup použili Levy a Joye (1994). Na datech ze švýcarské populace srovnávali Wrightovo (12 tříd) a Goldthorpovo (verze 7 tříd) třídní schéma se socioekonomickým statusem a oficiální socioprofesní kategorizací, kterou vyvinul Švýcarský statistický úřad. Jejich analýza ukázala, že i když jsou tyto čtyři typologie velmi podobné, přesto nejsou zaměnitelné. Goldthorpovo schéma silněji a přesvědčivěji rozlišovalo lidi na trhu práce než Wrightovo schéma, a přestože v této analýze autoři pracovali s jeho redukovanou verzi, korelovalo stejně silně se subjektivním třídním statusem, jako Wrightovo plné třídní schéma. Druhý postup použili Marshal, Rose, Newby a Vogler (1988) v analýze sociální mobility ve Velké Británii. Testovali jak spolehlivě obě třídních schémata vysvětlují třídní mobilitu, podmiňují volební preference, predikují názory a postoje k distribuční spravedlnosti a souvisejí s třídním vědomím. Goldthorpovo třídní schéma se ukázalo jako vhodnější analytický nástroj než Wrightovo schéma. Rozdíly ve všech vysvětlovaných proměnných byly mnohem jasněji strukturovány podle Goldthorpova než podle Wrightova návrhu třídní mapy. Na základě těchto analýz můžeme konstatovat, že Goldthorpovo třídní schéma se zdá být pro mapování třídních rozdílů v současných kapitalistických společnostech zatím vhodnějším nástrojem než Wrightovo schéma. Česká sociologie pracuje především Goldthorpovým schématem (Machonin, Tuček a kol. 1996; Matějů, Řeháková 2000; Řeháková, Matějů 2000; Tuček a kol. 2003). Nicméně srovnání obou těchto schémat jak z hlediska jejich vztahu k jiným nástrojům pro měření zaměstnaneckých rozdílů, tak z hlediska jejich explanační síly, zatím nikdo v české společnosti neprovedl. Odpověď na otázku, které z těchto schémat je pro podchycení třídních nerovností v české společnosti vhodnější, zůstává zatím nezodpovězena. KONTROLNÍ OTÁZKY Na základě jakých kritérií E. O. Wright vymezuje sociální třídy? Jaké verze Wrightova třídního schématu znáte?

54/79

Kolik a jaké třídní pozice jsou součástí Goldthorpeova třídního schématu? Co je to salariát a jaký typ zaměstnanecké smlouvy je pro něj charakteristický? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Když se zamyslíte nad současným trhem práce, lze nerovnosti v jeho rámci popsat spíše pomocí Wrightova nebo Goldtorpeova třídního schématu? Domníváte se, že současný český trh práce je třídně segmentován? A roste vliv sociálních tříd na životní výsledky lidí v české společnosti nebo naopak oslabuje? PRO ZÁJEMCE Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální stratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

55/79

6

Třídní struktura západních společností a Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC)

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V této kapitole si představíme třídní strukturu západních společností na základě Wrightova třídního schématu a třídního schématu EGP. Vzhledem k tomu, že obě tato schémata byla vytvořena pro společnosti 80. let 20. století, sílí požadavek na jejich revitalizaci pro společnosti úsvitu 21. století. Sociální badatelé a badatelky vytvořili nové a aktuální třídní schéma, které se nazývá Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC) a které si v této kapitole představíme. Jedná se zatím o nejaktuálnější třídní schéma, které pro země střední a západní Evropy bylo navrženo. V závěru této kapitoly si pak ukážeme příklady měření validity (platnosti/funkčnosti) tohoto schématu. Budete umět: Odpovědět na otázku, jak vypadají třídní struktury západních společností na základě Wrightova a Goldtorpeova schématu. Budete znát základní „filosofii“ ESeC schématu, umět definovat jeho třídní pozice a znát kritéria, která oddělují jednotlivé třídní pozice v rámci ESeC schématu. Získáte: Představu o tom, jak vypadají třídní struktury západních zemí a jaké je nejaktuálnější třídní schéma (nástroj) pro identifikaci třídních struktur v zemích Evropské unie. Budete schopni: Odpovědět na otázku, jaký podíl populace na trhu práce spadá v západních zemí do dělnické třídy a jaký tvoří střední třídu, jak jsou jednotlivé třídní pozice v rámci ESeCu od sebe oddělené a čím se liší ESeC od EGP. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální třída, pracovní pozice, trh práce, zaměstnanecká smlouva, střední třída, dělnická třída, ESeC

56/79

PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Wrightův a Goldthorpeův návrh třídní analýzy bývá někdy označován jako přístup zaměstnaneckých agregací (srov. např. Crompton, 1998; Grusky, Sørensen, 1998; Grusky, Weeden, 2002). Lidé jsou na základě určitých (teoreticky zdůvodněných) zaměstnaneckých podobností slučováni do skupin, které tvoří třídní strukturu společnosti. Představitelé tohoto přístupu považují placené zaměstnání za klíčový rys moderního člověka. Zaměstnání determinuje příslušnost k sociální třídě, vymezuje životní šance a ekonomická omezení, čímž podmiňuje chování, názory a postoje člověka. Sociální svět se pak stává přehledným, pochopitelným a do jisté míry také předvídatelným, protože reprezentanti sociálních tříd se jen velmi obtížně (ekonomicky, kulturně nebo sociálně) přenášejí přes hranice třídní struktury. I když je tento přístup obecně uznávaným v sociálně stratifikačním výzkumu, je spojen se dvěmi obtížemi (Crompton, 1998). Za prvé identifikace třídní pozice na základě vykonávaného zaměstnání vylučuje z třídní analýzy všechny ty, kteří nejsou na trhu práce (studující, osoby na mateřské dovolené, nezaměstnaní, důchodci). Tato námitka je o to závažnější, že v pozdně industrializovaných společnostech začátku jednadvacátého století se na jedné straně rozšiřuje vzdělanostní nabídka (roste podíl lidí s formálním vzděláním) a na straně druhé populace stárnou (přibývá ekonomicky neaktivních lidí). Podíl lidí na trhu práce je v těchto společnostech stále menší. Otázkou pak je, zdali se třídní analýza má týkat pouze zaměstnaných lidí nebo také lidí, kteří se (ať už z jakéhokoliv důvodu) nacházejí mimo trh práce. Má být definičním znakem třídního postavení pouze placená práce nebo sociální třída může být vymezena také na základě neplacené práce nebo dokonce pomocí jiných sociálních nebo kulturních kritérií? V případě, že setrváme pouze na placeném zaměstnání jako podstatě třídních nerovností, třídní struktura bude odkazovat k nerovnostem na trhu práce. V případě, že do definice sociální třídy zahrneme ovšem také práci neplacenou nebo dokonce jiné charakteristiky, třídní nerovnosti rozšíříme o sociální a kulturní dimenzi a koncept třídní struktury buď budeme muset redefinovat, nebo jej nahradit konceptem socioekonomických nebo sociokulturních rozdílů (více k tomu srov. Anthias, 1998, 2001; Pakulski, Waters, 1996a; 1996b).

57/79

Za druhé je velmi pravděpodobné, že alokaci lidí do zaměstnaneckých pozic podmiňují jejich askriptivní rysy, jako je pohlaví, rasa a věk. Tyto znaky ovšem nejsou při identifikaci sociálních tříd jako zaměstnaneckých agregací zohledněny. Otázkou pak je, zdali třídní analýza má být rozšířena také o tyto znaky, jak navrhují někteří autoři (srov. např. Delphy, 1984; Walby, 1986; 1990; Breen, Rottman, 1995; Anthias, 1998, 2001), protože je podle nich nemyslitelné, aby pohlaví, rasa nebo věk podmiňovaly zaměstnaneckou pozici a přitom nedeterminovaly třídní postavení. V případě, že třídní analýzu obohatíme o tyto definiční znaky, budeme se ovšem muset vyrovnat s další otázkou: je výsledkem takové analýzy pořád ještě třídní struktura nebo již spíše struktura socioekonomických nebo sociokulturních diferencí? Tématem této kapitoly jsou obtíže spojené s Wrightovým a Goldthorpovým pojetím třídní analýzy. Konkrétně se budeme zabývat významem pohlaví při identifikaci třídní struktury, diskusí o vztahu rasy a třídní pozice a těmi, kteří z Goldthorpovy i Wrightovy třídní analýzy vypadávají – lidmi, jež neparticipují na trhu práce. Předtím si ovšem ukážeme výsledky aplikace Goldthorpova a Wrightova návrhu na měření třídní struktury v západních společnostech poslední čtvrtiny dvacátého století a budeme diskutovat rozdíly mezi nimi. Krátce se budeme také věnovat třídní struktuře v postsocialistických společnostech středoevropského regionu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, jež byla měřena pomocí Goldthorpova třídního schématu. 6.1

Třídní struktura v současných kapitalistických společnostech

Na začátku poslední třetiny dvacátého století Erikson a Goldthorpe (1992) pomocí sedmitřídní verze svého schématu identifikovali třídní strukturu v Anglii, Francii, Německu, Švédsku, Irsku, Maďarsku, Spojených státech amerických, Austrálii a Japonsku (tabulka 6.1). Všem těmto zemím dominovali představitelé třech tříd: třídy služeb, kvalifikovaných dělníků a polokvalifikovaných nebo nekvalifikovaných dělníků. V USA a Japonsku byla třída služeb nejpočetnější (28% a 24%), ve zbylých sedmi zemích byla nejvíce zastoupena třída kvalifikovaných dělníků (podíl populace v této třídě byl v rozmezí od 20% v Irsku až po 37% v Německu). Výjimkou byla Austrálie, kde podíl populace v třídě kvalifikovaných dělníků byl totožný s podílem populace ve třídě služeb. Nekvalifikovaní dělníci převažovali v Maďarsku (30%) a USA (26%), naopak nejmenší podíl jich byl v Japonsku (14%), Austrálii (16%) a Německu (18%). Zemědělský sektor byl nejvíce zastoupen v Irsku (22%) a o něco méně ve

58/79

Francii (11%) a Japonsku (10%) oproti zbylým zemím, kde na něm participovala jen velmi malá část populace. Wrightovo druhé třídní schéma bylo z těchto zemí použito v Anglii, Švédsku a USA. Ve všech těchto zemích žila největší část populace v proletariátu (Anglie 42.9%, Švédsko 43.5% a USA 39.9%). Druhou nejčetnější skupinou byli polokvalifikovaní dělníci (Anglie 14.4%, Švédsko 17.8% a USA 12.2%). Když sečteme třídy od odborných manažerů po polokvalifikované vedoucí pracovníky a přičteme k nim nekvalifikované manažery, získáme představu o velikosti střední třídy. V každé z těchto zemí byla tato třída zastoupena podobným dílem: tvořila více jak pětinu populace (v USA 26.3%, v Anglii 26.8% a ve Švédsku 24.7%). Z vlastníků výrobních prostředků byla v každé zemi nejsilněji zastoupena maloburžoazie (v USA 6.9%, v Anglii 6% a ve Švédsku 5.4%); třídu buržoazie pak reprezentovala velmi malá část populace (v USA 1.8%, v Anglii 2.0% a ve Švédsku 0.7%). Podle Wrightova schématu je proletariát v Anglii, Švédsku a USA mnohem více zastoupen než podle Goldthorpova schématu. Wrightovo schéma bylo sice použito v těchto zemích později než Goldthorpovo schéma, nicméně rozdíly, které o třídní struktuře přinášejí, nelze považovat za produkt časového posunu. Ten je příliš krátký na to, aby se národní třídní struktury v takové míře proměnily. Rozdílné výsledky ze stejných zemích proto musejí být dány rozdílnou konceptualizací třídní struktury. Goldthorpův a Wrightův přístup k třídní struktuře se liší, a proto se liší i jejich zjištění. Otázkou pak není, který z těchto přístupů je pravdivější, ale který je argumentačně lépe podložen, který je pro odbornou veřejnost přesvědčivější a pro vědeckou komunitu akceptovatelnější.

59/79

Třída služeb Rutinní nemanuálové Drobní podnikatelé Zemědělci Kvalifikovaní dělníci Nekvalifikovaní dělníci Zaměstnanci v zemědělství Rok sběru dat

Japonsko

Austrálie

USA

Maďarsko

Irsko

Švédsko

Německo

Francie

Goldthorpeovo třídní schéma

Anglie

Tabulka 6.1. Třídní struktura kapitalistických společností podle Goldthorpova a Wrightova návrhu třídní analýzy (procenta).

25 21 28 24 14 15 28 27 24 9 10 5 8 9 7 11 8 16 8 10 7 8 8 2 7 12 13 2 11 4 5 22 1 3 7 10 33 24 37 30 20 31 24 27 20 22 21 18 22 21 30 26 16 14 2 3 1 2 7 14 1 2 3 1972 1970 1976/78 1974 1973/74 1973 1973 1973/74 1975

Wrightovo třídní schéma Buržoazie 2.0 Drobní podnikatelé se zaměstnanci 4.5 Maloburžoazie 6.0 Odborní manažeři 5.6 Odborní vedoucí pracovníci 2.2 Odborní pracovníci 4.1 Polokvalifikovaní manažeři 7.9 Polokvalifikovaní vedoucí pracovníci 3.8 Polokvalifikovaní dělníci 14.4 Nekvalifikovaní manažeři 3.2 Nekvalifikovaní vedoucí pracovníci 3.4 Proletariát 42.9

0.7 4.8 5.4 4.4 3.8 6.8 4.0 3.2 17.8 2.5 3.1 43.5

1.8 6.0 6.9 3.9 3.7 3.4 6.2 6.8 12.2 2.3 6.9 39.9

Rok sběru dat

1980

1980

1984

Pramen: Goldthorpovo třídní schéma: Anglie, Francie, Německo, Švédsko, Irsko a Maďarsko (Erikson, Goldthorpe, 1992:193), USA a Austrálie (Erikson, Goldthorpe, 1992:328), Japonsko (Erikson, Goldthorpe, 1992:353); Wrightovo třídní schéma: Anglie (Marshall, Rose, Newby, Vogler, 1988:41), USA a Japonsko (Wright, 1985:195).

Tabulka 6.2 ukazuje třídní strukturu v postsocialistických zemích v letech 1983, 1988 a 1993 podle Goldthorpovy sedmitřídní verze schématu. Nejpočetněji byly v těchto zemích zastoupeny třídy kvalifikovaných a nekvalifikovaných dělníků a třída služeb. S výjimkou Polska se ve všech zemích podíl lidí v třídě služeb mezi lety 1983 a 1993 zvýšil. Podobně se ve všech zemích zvýšil podíl živnostníků po roce 1989. Obě tyto skupiny byly před rokem 1989 politickým režimem znevýhodněny. Došlo naopak k úbytku lidí v třídních pozicích, které socialistický režim protežoval: podíl kvalifikovaných a nekvalifikovaných dělníků ve všech čtyřech zemích poklesl. Ve všech čtyřech zemích také pokles podíl lidí zaměstnaných v zemědělství.

60/79

Tabulka 6.2. Třídní struktura v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku podle Goldthorpeova návrhu třídní analýzy (procenta). Česká republika

Slovensko

Polsko

Maďarsko

Goldthorpovo třídní schéma

1983 1988 1993

1983 1988 1993

1983 1988 1993

1983 1988 1993

Třída služeb

22.5

24.9

25.9

24.4

25.9

27.6

22.6

22.4

22.3

19.5

21.1

23.8

Rutinní nemanuálové

14.2

14

14.1

14.3

14.6

14.3

15.5

16.1

16.3

11.9

12.7

14.1

Drobní podnikatelé

0.5

0.6

5.5

0.4

0.4

7.7

2.6

3.4

9.8

2.5

3.5

7.3

Zemědělci

0.3

0.2

0.7

0.3

0.4

0.6

10.6

9.6

10.6

0.7

1.1

1.5

Kvalifikovaní dělníci

24

24.3

21.8

27.5

27.8

22.6

22.8

23.5

20.4

28.9

28.3

25.8

Nekvalifikovaní dělníci

31.3

29.3

27.1

25.5

24.4

22

21.5

21.3

18.5

28.6

27.5

24

Zaměstnanci v zemědělství Pramen: Matějů (1998:162)

7.2

6.7

4.9

7.6

6.5

5.2

4.4

3.7

2.1

7.9

5.8

3.5

Období jednoho desetiletí je poměrně krátká doba na výraznější změny v třídních strukturách. Dojde-li ovšem k takové politické, sociální, ekonomické a kulturní změně, k níž došlo po roce 1989, promění se výrazně i třídní struktura. Mobilitní šance některých lidí výrazně vzrostou, jiným se naopak radikálně sníží. Ve všech socialistických zemích se lidé nemohli uplatnit na trhu práce na základě svého vzdělání a svých schopností, pokud se neztotožnili s oficiální politickou ideologií. Naopak manuálně pracující, často bez formální kvalifikace, režim zvýhodňoval. Po roce 1989 těm prvním mobilitní šance rostou (růst třídy služeb), těm druhým naopak klesají (zaměstnání začíná doprovázet odpovídající vzdělání). Všechny změny v třídních strukturách mezi lety 1988 a 1993 v postsocialistických zemích můžeme přičíst na vrub změnám směrem k výkonové společnosti. Vzdělání, odbornost a výkon začínají strukturovat trh práce (Matějů, Kreidl, 1999). 6.2

Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC)

I když EGP klasifikace je dodnes používána v mnoha evropských zemích, v průběhu prvního desetiletí 21. století rostou požadavky buď na její revizi, nebo na vytvoření aktuální alternativy k ní. Tohoto úkolu se mezi lety 2002 až 2004 zhostil badatelský tým pod vedením britských sociologů Davida Roseho a Erica Harrisona, složený ze sociálně stratifikačních výzkumníků z vybraných zemí EU (srov. Rose, Harrison, 2010). Pod hlavičkou Eurostatu vyvinuli třídní schéma, které je připraveno pro popis a komparaci zaměstnaneckých struktur napříč evropskými zeměmi (EGP bylo primárně navrhnuto pro zaměstnaneckou strukturu Velké Británie) a je aktualizováno pro současné trhy práce (EGP bylo vyvinuto na konci

61/79

sedmdesátých let minulého století), o čemž svědčí i jeho připravenost pro ISCO08.15 Název schématu je Evropská socioekonomická klasifikace (zkratka ESeC – European Socioeconomic Clasification) a vychází ze stejné ideje jako EGP.16 Pozice na trhu práce jsou v evropských zemích základem sociálních nerovností a životních šancí. Zaměstnání (postavení na trhu práce) jsou indikátorem těchto nerovností a šancí, proto zaměstnanecká struktura tvoří páteř sociální stratifikace (Rose, Harrison, Pevalin, 2010). Shluky podobných pozic na trhu práce formují sociální třídy. Jejich reprezentanti mají přístup ke stejným zdrojům a musejí čelit stejným omezením. Pracovní pozice tedy není v rámci ESeC primárně definována ekonomickým příjmem nebo vzděláním jejího představitele, ale především vztahem ostatních pozic (a jejich reprezentantů) k ní. Sociální třída tak určuje nejen možnosti a chování svých představitelů (co mohou), ale především stanovuje, jak reprezentanti jiných sociálních tříd přistupují k ní (v jaké vztahu je k jiným sociálním třídám). ESeC konceptuálně vychází z EGP třídního schématu. Jeho základem jsou rovněž tři sociální třídy: zaměstnavatelé, samostatně výdělečně činní a zaměstnanci. K tomu ESeC přidává čtvrtou třídu, jíž jsou exkludovaní – lidé, kteří vypadli z trhu práce, protože nepracují (nikoliv záměrně) nebo jsou dlouhodobě nezaměstnaní.17 Začněme zaměstnanci, kteří tvoří 90% populace na trhu práce v zemích EU (Rose, Harrison, Pevalin, 2010). V rámci ESeCu se rozdělují dle dvou kritérií: postavení na trhu práce (labour market situation) a postavení v práci (work situation). Postavení na trhu práce odkazuje k ekonomickým jistotám, pracovním vyhlídkám a kariérnímu postupu. Postavení v práci odkazuje k pravomocem, autonomii při práci a zodpovědnosti za ni. Tyto dvě kritéria jsou zohledněny v typech pracovních smluv zaměstnanců, které jsou vázány k pozicím, které lidé obsazují.

15

ISCO (International Standard Classification of Occupations – Mezinárodní standardizovaná klasifikace zaměstnání) vyvinul Mezinárodní úřad práce v Ženevě. Nejprve v roce 1958 a pak vždy po dvaceti letech (1968, 1988 a 2008) vydal úpravu této klasifikace s ohledem na proměny zaměstnanecké struktury v evropských zemích. 16 Internetová stránka ke schématu: www.iser.essex.ac.uk/research/esec. 17 Je známo, že lidé mimo trh práce, jako studující, ženy na mateřské dovolené, důchodci, nezaměstnaní nejsou součástí třídního schématu EGP, protože nemají uzavřenou pracovní smlouvu. Otázkou ovšem je, zdali by tito lidé měli nebo neměli být součástí třídní struktury a jak s nimi vůbec v rámci třídní analýzy zacházet.

62/79

Autoři ESeCu, stejně jako autoři EGP, rozlišují u zaměstnanců smlouvu o vykonávané práci a smlouvu o služebním vztahu.18 Jedná se o způsob řešení problémů spojených se zaměstnáváním lidí (Goldthorpe, 2000a). Zaměstnavatelé jednak reagují na problém kontroly zaměstnanců a jednak oceňují míru jejich specifických znalostí k výkonu práce (vzdělání, schopnosti, kompetence, odbornost). U nemanuálních pozic je problém kontroly a dohledu značný, protože objem a kvalita práce, stejně jako její časové vymezení, nejsou pro reprezentanty těchto pozic přesně dané. U manuálně pracujících je naopak zadání práce, její množství a časové vymezení jednoznačně dané. Jedná se většinou o standardizované úkony. Dohled nad takovou prací je pak bez větších problémů. Oproti lidem v manuálních pozicích nejsou lidé v pozicích nemanuálních lehce zaměnitelní. Obsazení nemanuální pozic předpokládá kompetence, odborné znalosti a vzdělání. Tam kde je pracovní výkon lehce kontrolovatelný a kde není vyžadováno vědění a specifické znalosti k výkonu práce je typická smlouva o vykonávané práci. Smlouva o služebním vztahu je rozšířená pro pozice, kde je pracovní výkon spojen s osobní zodpovědností člověka. Kontrola ve formě hmatatelných výsledků vzniklých v jasně daném časovém horizontu je v takovém případě obtížná. Obsazení těchto pozic vyžaduje vzdělání a kvalifikaci. Smlouvy o vykonávané práci jsou obvykle navrženy na kratší dobu oproti smlouvám o služebním vztahu a nejsou spojené se specifickými zaměstnaneckými benefity a jistotami. V případě smlouvy o služebním vztahu by měla existovat vysoká loajalita zaměstnance k zaměstnavateli. Zaměstnanec by se měl na základě takové smlouvy se zaměstnavatelem identifikovat. Reprezentant takové pozice je zodpovědný, samostatný, pracovně svědomitý a ukázněný. V případě smlouvy o vykonávané práci se nepředpokládá identifikace zaměstnance se zaměstnavatelem. Zaměstnanec na takové pozici plní především zadané úkoly v předem stanoveném časovém horizontu. Třetí typ smlouvy je kombinací obou předchozích smluv. Jedná se o typ smlouvy, která propojuje prvky služebního vztahu a smlouvy o vykonávané práci. Obrázek 6.1 se skládá z vodorovné osy, demonstrující problém kontroly zaměstnanců, a osy svislé, ukazující velikost odborných znalostí nezbytných pro obsazení zaměstnanecké pozice. Na pravý horní kvadrant (problematická kontrola a dohled, vysoké vzdělání) připadá smlouva o služebním vztahu a

18

Jedná se o ideálně typické příklady pracovních smluv. V realitě vždy najdeme větší či menší odchylky od nich.

63/79

nejvyšší třídy ESeC 1 a 2. Na protilehlý levý dolní kvadrant (práce lehce kontrolovatelná a nízká specifická odbornost) připadá smlouva o vykonávané práci a nejníže postavené třídy ESeC 7, 8 a 9. Na zbylé kvadranty připadají smíšené smlouvy a třída buď mezilehlá manuální (třída 6, kde problém s kontrolou práce neexistuje a přitom jsou k práci nezbytné odborné znalosti) nebo třída mezilehlá nemanuální (třída 3, kde je kontrola pracovních výsledků problematická, přitom ale k výkonu práce nejsou zapotřebí specifické odborné znalosti).

Obrázek 6.1. Problém kontroly práce, specifická odbornost a sociální třídy zaměstnanců v rámci třídního schématu ESeC.

Zaměstnavatelé a samostatně výdělečně činní jsou oproti zaměstnancům v zemích EU v drtivé menšině. V rámci ESeC se zaměstnavatelé dělí na velké a drobné – podle toho, zda pouze delegují úkoly na jiné (velcí) nebo zda tyto úkoly také provádějí (drobní). Drobní zaměstnavatelé se pak podle postavení na trhu práce a míry jejich autority při práci rozdělují

64/79

na odborně vyšší a nižší. To samé rozdělení platí také pro skupinu samostatně výdělečně činných. Poslední třídou v rámci ESeCu jsou nedobrovolně exkludovaní z trhu (placené) práce. Jedná se o dlouhodobě nezaměstnané, kteří hledají práci, ale nemohou ji najít. Tabulka 6.3 popisuje deset tříd ESeCu. Pro každou třídu je vymezena jedna arabská číslice. Nejedná se o hierarchickou strukturu. Rozdíly mezi třídami jsou především kvalitativního charakteru. Nicméně zohledníme-li výši a jistotu ekonomického příjmu, třídy 1 a 2 (salariát) dominují nad třídami 3, 6, 7, 8 a 9, konstatují Rose, Harrison a Pevalin (2010). Třídu 1 (vyšší salariát) dohromady s velkými zaměstnavateli, kteří jsou zde ovšem v drtivé menšině, tvoří pozice, k jejichž obsazení je nezbytné vysokoškolské vzdělání (značné odborné znalosti). Práce v těchto pozicích je spojená s rozhodovacími pravomocemi (ředitelé, manažeři, vedoucí ve státní službě) a osobní zodpovědností za ni (právníci, lékaři, vědci, vysoce kvalifikovaní učitelé, inženýři). Třídu 2 (nižší salariát) tvoří zaměstnanecké pozice, k jejichž obsazení nejsou potřeba tak vysoké odborné znalosti jako ve třídě 1 (lidé na těchto pozicích jsou pak snadněji nahraditelní). Jedná se o pozice v oblasti vzdělávání, sociální práce a zdravotnictví (např. učitelé ve školách, sociální pracovníci, zdravotní sestry, pracovníci ve zdravotních pomocných zařízeních). V případě, že třídu 1 a 2 tvoří zaměstnanci, vyznačují se služebním vztahem se zaměstnavatelem. Jsou oceňováni za obsazení pozice, za výkon práce, k níž mají kvalifikaci, za zodpovědnost za práci a loajalitu k zaměstnavateli. V případě, že se jedná o samostatně výdělečně činné odborníky, jsou také součástí třídy 1 nebo 2 (záleží na velikosti jejich kvalifikace a vzdělání). Ti, i když samostatně výdělečně činní, mají podle autorů ESeCu na trhu práce blíže ke vzdělaným zaměstnancům, než k samostatně výdělečně činným bez odborné kvalifikace. Třídy 3 (vyšší bílé límce) a 6 (vyšší modré límce) jsou shluky mezilehlých zaměstnaneckých pozic, nacházejících se mezi salariátem a dělnickými třídami. Obě tyto třídy obsahují prvky služebního vztahu a zároveň prvky smluv o vykonávané práci. V případě třídy 3 zaměstnavatelé smíšenou pracovní smlouvou řeší problém kontroly práce (nikoliv velikost odborných znalostí), v případě třídy 6 reagují na potřebu odborných znalostí (nikoliv na problém kontroly práce). Ve třídě 3 se jedná především o úřednické pozice v rámci formálních organizací (kancelářské a sekretářské práce), ve třídě 6 se jedná o technické 65/79

pozice (technici kontrolních přístrojů a elektroniky, servisní technici) nezbytné pro aplikaci firemních produktů zákazníkům. K obsazení pozice v rámci třídy 3 není nezbytné specifické vědění, výsledky práce však nejsou hmatatelné a časově vymezitelné, a proto ani lehce kontrolovatelné. K obsazení pozic v rámci třídy 6 je oproti pozicím ve třídě 3 nezbytné specifické vědění (obvykle technického zaměření), nicméně pracovní výsledky jsou zde snadněji kontrolovatelné, protože jsou hmatatelné a časově vymezitelné. V žádné z těchto tříd neexistují příliš velké vyhlídky pro kariérní postup. Zaměstnanci ve třídě 3 musejí především efektivně jednat podle byrokratických pravidel, bez větší možnosti vlastního úsudku. Oproti tomu se zaměstnanci ve třídě 6 spoléhají na své znalosti. Náplň a směřování své práce nijak ovšem neovlivňují a odvedenou práci zaměstnavateli předkládají v podobě kvantitativního výčtu odpracovaných úkonů. Tabulka 6.3. Evropská socioekonomická klasifikace (ESeC třídní schéma). Třída ESeC 1 Velcí zaměstnavatelé, odborná, administrativní a manažerská zaměstnání, kde je vyžadováno vysoké vzdělání 2 Odborná, administrativní a manažerská zaměstnání, kde je vyžadováno střední vzdělání a zaměstnání vyšších techniků a vedoucích 3 Mezilehlé pozice

Název Vyšší salariát

Typ pracovní smlouvy Služební vztah

Nižší salariát

Služební vztah (modifikovaný)

Bílé límce vyššího stupně

Smíšený

4

Drobná buržoazie nebo nezávislí Drobná buržoazie nebo nezávislí Modré límce vyššího stupně

Nepoužitelné

5

Drobní zaměstnavatelé a soukromí podnikatelé (mimo zemědělství, atd.) Soukromí podnikatelé (v zemědělství, atd.)

6

Zaměstnání nižších vedoucích a techniků

7

Nižší zaměstnanecké pozice ve službách, prodeji a Bílé límce nižšího stupně administrativě 8 Nižší zaměstnanecké pozice technického zaměření Kvalifikovaní manuální pracovníci 9 Zaměstnání rutinních úkonů Polokvalifikovaní a nekvalifikovaní manuální pracovníci 10 Nikdy nepracující a dlouhodobě nezaměstnaní Nezaměstnaní

Nepoužitelné Smíšený Smlouva o vykonávané práci (modifikovaná) Smlouva o vykonávané práci (modifikovaná) Smlouva o vykonávané práci Nepoužitelné

Třídy 4 a 5 nejsou zaměstnanecké pozice, ale tvoří je samostatně výdělečně činní (jedná se o drobné podnikatele/soukromníky), pro které

není typická pracovní smlouva se

zaměstnavatelem. Pokud se drobní zaměstnavatelé nebo samostatně výdělečně činní živí vysoce odbornou prací, spadají do stejné třídy (1 nebo 2) jako zaměstnanci, kteří vykonávají stejnou práci a potřebují k ní vzdělání. Do třídy 4 pak patří všechny samostatné činnosti

66/79

prováděné bez odborných znalostí, které nesouvisejí s primárním sektorem. A třída 5 zahrnuje samostatně výdělečně činné a drobné zaměstnavatele v zemědělství, rybolovu a lesnictví. Z hlediska empirické identifikace samostatně výdělečně činní jsou bez zaměstnanců, drobní zaměstnavatelé jsou vymezeni jedním až devíti zaměstnanci a mezi velké zaměstnavatele řadíme ty s deseti a více zaměstnanci. Třídy 7 a 8 (nižší bílé límce a kvalifikovaní manuálové) se vyznačují modifikovanou smlouvou o vykonávané práci. Pro obsazení pozic v rámci těchto tříd je nezbytná jistá úroveň odborné zručnosti a kontrola výsledků práce rovněž není bezproblémová. Z tohoto důvodu zaměstnavatelé upravují smlouvy o vykonávané práci pro adepty na tyto pozice. Třídu 7 tvoří nižší pozice ve službách, prodeji a administrativě. Jedná se o nejníže postavené nemanuálně pracující, jako jsou prodavači, obchodníci, pracovníci v oblasti péče o zákazníky, úřednice u přepážek, dispečeři. Třídu 8 tvoří „dělnická aristokracie“. Typickými zaměstnáními ve třídě 8 jsou pěstitelé a chovatelé, horníci, zedníci, kováři, mechanici, opraváři či instalatéři. Třída 9 (polokvalifikovaní nebo nekvalifikovaní manuálové) se vyznačuje „čistou“ smlouvou o vykonávané práci. Dohled nad pracovními úkony je v tomto případě bezproblémový a specifickou odbornost nebo zručnost k obsazení těchto pozic zaměstnavatel nevyžaduje. Reprezentanti těchto pozic musejí především plnit zadané úkoly v jasně vymezeném časovém rámci. Pokud k tomu nedochází, jsou lehce zaměnitelní, aniž by došlo k vážné trhlině ve výrobním procesu. Typickými zaměstnáními třídy 9 jsou pomocní montážní a manipulační dělníci, obsluhovači strojů, baliči, řidiči, pouliční prodavači, uklízečky nebo vrátní. Do třídy 10 spadají všichni, kteří usilují mít placenou práci, ale nemají ji (nikdy zatím napracovali nebo jsou dlouhodobě nezaměstnaní). Tuto třídu však není nezbytné do ESeCu zařazovat. V takovém případě třídní pozici dlouhodobě nezaměstnaných lze odvodit z jejich posledního zaměstnání a třídní pozici nikdy nepracujících z pozice přednosty domácnosti, v níž se nacházejí. Pokud s třídou 10 analytici přesto pracují, měly by ji tvořit pouze ženy v domácnosti, které nikdy nepracovaly, zatím nepracující prezenční studující a dlouhodobě nezaměstnaní (šest a více měsíců). Zbylé lidi bez práce, jimiž jsou krátkodobě nezaměstnaní, důchodci, invalidní důchodci, lidé v rekvalifikačních kurzech, je pro účely pokrytí populace

67/79

třídním schématem ESeC vhodnější klasifikovat do tříd na základě jejich posledního placeného zaměstnání. Základních 10 tříd ESeCu lze kolapsovat na verzi 6, 5 a 3 třídy – záleží na empirické obsazenosti jednotlivých kategorií a cíle, k němuž třídní schéma používáme (Rose, Harrison, Pevalin, 2010). Slučování tříd je navrženo tak, aby základní rozdělení na zaměstnavatele, samostatně výdělečně činné a zaměstnance nebylo narušeno (s výjimkou verze 3 třídy, kde jsou samostatní přiřazeni k zaměstnancům; srov. tabulku 6.4). Verze 6 tříd obsahuje salariát (sloučení vyššího a nižšího salariátu), mezilehlé pozice zaměstnanců (sloučení bílých a modrých límců vyššího stupně), drobné zaměstnavatele a samostatné (sloučení těchto pozic v jednu) a zbylé třídy 7, 8 a 9. Ve verzi 5 tříd jsou navíc sloučeny pozice 8 a 9 – vzniká tak třída nižších technických a manuálních zaměstnání. A verze 3 třídy obsahuje salariát (třídy 1 + 2), mezilehlé třídy (třídy 3 + 4 + 5 + 6) a dělnickou třídu (třídy 7 + 8 + 9). Třída 10 (exkludovaní z trhu práce) ke každé verzi ESeC třídního schématu tvoří dodatečnou kategorii, která může být jeho součástí (záleží na analytických cílech výzkumu). Tabulka 6.4. Úprava ESeC tříd z verze 10 na verzi 6, 5 a 3 třídy. ESeC třídy Vyšší salariát Nižší salariát

Drobná buržoazie nebo nezávislí Drobná buržoazie nebo nezávislí Modré límce vyššího stupně Bílé límce nižšího stupně Kvalifikovaní manuální pracovníci Polokvalif. a nekvalif. manuální pracovníci

6.3

verze 6 tříd

verze 5 tříd

verze 3 třídy

1

1+2

1+2

1+2

3

3+6

3+6

3+4+5+6

4

4+5

4+5

7

7

7

8

8

8+9

9

9

(10)

(10)

2

Bílé límce vyššího stupně

Nezaměstnaní

verze 10 tříd

5 6

(10)

7+8+9

(10)

Operacionalizace třídních schémat a test jejich validity

Součástí Wrightova, ani EGP třídního schématu není návod, jak je operacionalizovat. Autoři obou schémat sice třídní schémata konceptuálně zdůvodnili, nicméně nepřipravili algoritmus, podle něhož by bylo možné empirickou realitu k jejich třídám přiřazovat. Schémata vznikla v době, kdy v národních státech nebyla ještě etablována jednotná 68/79

klasifikace zaměstnání (viz Erikson, Goldthorpe, 1992). Teprve v polovině devadesátých let minulého století EGP začalo dominovat na Wrightovým schématem v sociologických analýzách, a proto Ganzeboom a Treiman (1996) operacionalizovali EGP do měřitelných indikátorů. To znamená, že připravili algoritmus, jak na základě standardizovaného ISCO88 a několika dodatečných otázek, týkajících se zaměstnaneckého postavení, EGP třídy empiricky identifikovat. Dnes sice tento algoritmus většina sociálních badatelů sdílí, nicméně existují jeho národní varianty a odchylky. Ve srovnání s tím má ESeC jednoznačnou operacionální definici, která vznikala dohromady s jeho konceptuálním zdůvodněním. Tento algoritmus je standardizován pro většinu evropských zemí. Ganzeboom a Treimanova EGP operacionalizace vychází ze čtyřmístného ISCO88, operacionalizace ESeCu vychází z trojmístného ISCO88 a navíc ji lze použít také pro ISCO08. To favorizuje ESeC před EGP, jelikož kódování zaměstnání podle trojmístného ISCO88 nebo ISCO08 by nemělo vyžadovat od kodérů takové znalosti, jako podle čtyřmístného ISCO88 (chybovost špatného zařazení práce je v tomto případě menší) a v již sebraných datech by mělo být trojmístné ISCO88 snadněji dostupné než čtyřmístné. Validita obou třídních schémat se standardně ověřuje jednak kriteriálně a jednak konstruovaně. Kriteriální test by nám měl říci, zdali teoretický nástroj měří to, co chceme, aby měřil – zda neodkazuje k něčemu jinému, aniž bychom to věděli. Jedná se o test zaměření nástroje na požadovaný cíl (Carmines, Zeller, 1979; Nunnally, 1978; Bailey, 1988). V tomto případě se testuje, zdali EGP a ESeC jsou adekvátními nástroji pro popis nerovností vybraného trhu práce. Konkrétně nás zajímá, jestli kategorie obou třídních schémat jsou natolik validní, že charakteristiky pracovních pozic – to, čím se pracovní pozice vyznačují – od sebe statisticky významně oddělují (Evans, 1992). V takovém případě se výzkumníci zaměřují na vybrané aspekty pracovních pozic a zkoumají, jak moc diference mezi nimi jdou ruku v ruce s rozdíly mezi sociálními třídami obou třídních schémat.19 Konstruovaný test validity znamená, že nástroj funguje podle teoretických propozic i na jiné sociální proměnné (Cronbach, Meehl, 1955; Carmines, Zeller, 1979). Diferencuje reprezentanty pracovních pozic podle důsledků, které z výkonu jejich práce vyplývají pro jejich život. Odlišuje je podle životních šancí a životních výsledků – například podle příjmu, 19

K tomuto postupu při testu validity EGP třídního schématu pro britskou společnost viz Evans (1992).

69/79

kariérních příležitostí, životní úrovně, kulturního rozhledu, politických postojů, existenčních jistot, zdraví, naděje dožití či vzdělanostních šancí potomků. Záleží vždy na teorii, kterou máme k dispozici pro vztah třídní pozice a výsledné proměnné. Kdybychom například předpokládali, že politické postoje jsou třídně podmíněné, test konstruované validity by znamenal měření vztahu mezi třídní pozicí a politickými postoji (Evans, 1992; Smith, Matějů, 2011). Pokud je takový vztah silný, testované schéma lze považovat za adekvátní explanační nástroj. Podle teoretických předpokladů by třídní postavení mělo strukturovat varianci těchto sociálních proměnných. 6.3.1 Příklad dotazníkových otázek pro test kriteriální validity EGP a ESeC schématu Indikátory, které lze vybrat pro rozlišení pracovních pozic, se mohou týkat například čtyř oblastí spojených s konkrétní pracovní pozicí: pracovních podmínek, kariérního postupu, autonomie při práci a v neposlední řadě velikosti rozhodovacích pravomocí. Pracovní podmínky lze měřit například šesti otázkami, zaměřenými na značení příchodů a odchodů, způsob odměňování za práci, proplácení přesčasů, mzdové třídy, nepravidelných odměn a vyjednávání o výši platu. Jednalo by se o následujících šest otázek: 1) Vyžaduje Vaše současná práce časové značení příchodů a odchodů? 2) Jakým způsobem jste ve Vaší současné práci placen(a)? 3) Jsou Vám propláceny přesčasy? 4) Spadá Vaše současná práce do mzdových tříd? 5) Máte specifické roční (nepravidelné) finanční příplatky (bonusy)? 6) Umožňuje Vaše pozice vyjednávání o výši Vašeho platu? Kariérní postup lze měřit také šesti otázkami, zaměřenými na možnosti povýšení v rámci práce a možnosti zvýšení platu. Jednalo by se o následujících šest otázek: 1) Jak velké jsou podle Vás šance na to, že budete povýšen(a) v rámci současného zaměstnání?

70/79

2) A jak velké by byly šance, že získáte vyšší pozici, kdybyste změnil(a) zaměstnání? 3) Zvýší se Vám plat tím, že budete pracovat denně více hodin? 4) Zvýší se Vám plat tím, že budete pracovat rychleji a uděláte víc práce? 5) Zvýší se Vám plat tím, že postoupíte na vyšší pozici? 6) Zvýší se Vám plat tím, že budete dělat další (druhou) práci? Míru autonomie při práci lze měřit čtyřmi otázkami, zaměřenými na rozhodování o práci, na rychlost pracovního výkonu, na délku a množství práce. Jednalo by se o následující čtyři otázky: 1) Rozhodujete Vy sám(a) o tom, co a jak budete ve Vaší práci dělat? 2) Rozhodujete Vy sám(a) o tom, kolik toho a jak rychle to za den uděláte? 3) Rozhodujete Vy sám(a) o tom, kdy začnete pracovat a kdy skončíte? 4) Pokud chcete, můžete množství své práce na den výrazně omezit? A konečně velikost rozhodovacích pravomocí lze měřit dvěma otázkami, které jsou zaměřené na vedení pracovníků a možnost ovlivňovat podobu pracovní organizace. Jednalo by se o následující otázky: 1) Je součástí Vaší práce také vedení jiných pracovníků? 2) Nakolik můžete ovlivňovat to, jak vypadá organizace, kde pracujete? V dotazníku pak respondenti označují míru souhlasu s těmito otázkami. Rozdíly v mírách jejich souhlasu jsou pak dávány do souvislosti s rozdíly mezi jejich pozicemi zachycenými třídními schématy EGP nebo ESeC. Čím více pak tyto rozdíly spolu koincidují, tím validněji třídní schéma od sebe odděluje jednotlivé pracovní pozice a tím také spolehlivěji charakterizuje trh práce.

71/79

SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jsme představili dvě třídní schémata (EGP a ESeC), používaná k empirické identifikaci sociálních tříd ve vyspělých industrializovaných zemích. Ukázaly jsme jejich teoretické kořeny, zdůvodnili oddělení sociálních tříd v jejich rámci a představili českou společnost v roce 2009 jejich prizmatem. Naše analýza ukázala, že obě schémata u nás fungují dobře. Obě schémata spolehlivě diskriminují zaměstnanecké pozice na českém trhu práce a lze se na ně při explanaci dat o zaměstnanecké struktuře spolehnout. Současnou českou společnost můžeme považovat za třídní. Které z obou schémat je vhodnější pro českou společnost? Na základě testu kriteriální i konstruované validity obou schémat bychom měli mírně preferovat ESeC. Pro preferenci ESeCu oproti EGP rovněž hovoří dva teoretické argumenty. Za prvé ESeC byl vytvořen na základě komparace třídních struktur evropských zemích, zatímco EGP bylo primárně navrhnuto pro zaměstnaneckou strukturu Velké Británie a na zaměstnanecké struktury jiných zemí bylo implementováno. Za druhé od doby, kdy bylo EGP vytvořeno, již oběhlo více jak dvacet let. Za tu dobu došlo k posunům v zaměstnaneckých strukturách evropských zemí. EGP by tedy mohlo v blízké budoucnosti podávat poněkud zkreslený obraz o těchto strukturách. K obavám, že tomu tak bude, odkazují nedávné snahy o jeho aktualizaci (viz Güveli, Need, de Graaf, 2007). ESeC je oproti tomu aktuální třídní schéma, které vychází z EGP a přitom je navrženo a validizováno na aktuální třídní struktury evropských zemí. Měl by proto výsledky třídně podmíněného jednání předikovat lépe. Má-li proto výzkumník možnost použít ESeC, jsme přesvědčeni, že by to měl udělat. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaký podíl v jednotlivých evropských zemích patří ke střední třídě? Kolik a jaké třídní pozice jsou součástí ESeC třídního schématu? Jaké typy zaměstnaneckých smluv znáte? Co je to validita třídního schématu a jak se měří? Jaké otázky k měření kriteriální validity třídního schématu znáte?

72/79

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Když se zamyslíte nad současným trhem práce, lze nerovnosti v jeho rámci popsat spíše pomocí Goldtorpeova nebo ESeC třídního schématu? A v čem spočívají výhody ESeC schématu oproti EGP schématu? PRO ZÁJEMCE Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální stratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

73/79

7

Závěr

Cílem této práce byl představit sociálních třídy, jejich teorii a analýzu a na základě třídní analýzy ukázat, jak lze pomocí sociálních tříd popsat současné trhy práce v evropských společnostech. Sociální třídy souvisejí především s moderní společností. Na jejich základě se lidé diferencují na trhu práce, odlišují se placenými pracovními pozicemi. Na jejich základě jsou trhy práce popisovány a diference mezi pracovními pozicemi analyzovány. V tomto textu jsme si představili historické kořeny sociálních tříd, ukázali jsme jejich vývoj a proměnu až do současnosti. Vyšli jsme z Marxovy představy o sociálních třídách, pokračovali jsme koncepty sociálních tříd Maxe Webera a představili si třídní tradice, které v sociologii vznikly na základě myšlenek obou těchto klasiků sociologie. Poté jsme se zaměřili na současné třídní schémata, jimiž jsou jednotlivé varianty Wrightova třídního schématu, třídní schéma EGP a zatím nejaktuálnější třídní schéma, připravené pro jednotlivé státy Evropské unie, EseC. Otázku, kterou zbývá zodpovědět, je: proč se sociálními třídami v současnosti ještě zabývat? Tento text ukázal, že sociální třídy jsou pořád základem sociálních a ekonomických nerovností v současných západních společnostech. Empirická zjištění stále přinášejí důkazy o tom, že existuje vztah mezi třídními pozicemi a ekonomickými a sociálními diferencemi na trhu práce. Navíc postavení člověka ve výrobním procesu stále determinuje jeho životními výsledky – to, co si může a nemůže dovolit. Sociální třída tak stále ovlivňuje lidské jednání a životní šance člověka. Otázkou, která nebyla dosud přesvědčivě zodpovězena, ovšem je, jak k tomu dochází. Na základě jakého mechanismu? Asociace mezi třídním postavením a životními výsledky byla a je stále měřená, nicméně mechanismus, prostřednictvím něhož tato asociace probíhá, nebyl zatím jednoznačně rozpoznán. Proto je třídní analýza stále živá a neměli bychom se jí zříkat. Proto je potřeba se sociálními třídami zabývat, proto je potřeba třídní analýzu v sociologickém výzkumu respektovat a rozvíjet.

74/79

8

Použitá literatura a zdroje

Breen, R.: „A Weberian Approach to Class Analysis.“ In. Wright, E. O. (Ed.): Approaches to Class Analysis. Cambridge University Press, Cambridge 2005 (v tisku). Breen, R.; Rottman, D. B.: Class Stratification. A Comparative Perspective. Harvester, New York 1995. Breen, R.; Rottman, D.: „Class Analysis and Class Theory.“ Sociology 29 (1995), 453-473 Breen, R.; Goldthorpe, J.: „Class, Mobility and Merit: the Experience of Two British Birth Cohorts.“ European Sociological Review 17 (2001), 81-101. Collins, R.: „A Theory of Stratification.“ In. Collins, R.: Conflict Sociology: Toward an Explanatory Science. Academic Press, New York 1975, str. 49-89. Coxon, A.; Jones, C.: Class and Hierarchy. Macmillan, London 1979. Coxon, A.; Jones, C.: The Images of Occupational Prestige. Macmillan, London 1978. Crompton, R.: „Three Varieties of Class Analysis: Comment on R.E. Pahl.“ International Journal of Urban and Regional Research 15 (1991), 108-113. Crompton, R.: Class and Stratification: An Introduction to Current Debates. Polity Press, Cambridge 1998. Crompton, R.; Devine, F.; Savage, M.; Scott, J. (Ed.): Renewing Class Analysis. Blackwell, Oxford 2000. Dahrendorf, R.:: Class and Class Conflict in Industrial Society. Stanford University Press, Stanford 1959. Erikson, R.: „Social Class of Men, Women, and Families.“ Sociology 18 (1984), 500-514. Erikson, R.; Goldthorpe, J. H.; Portocarero, L.: „Intergenerational Class Mobility in three Western European Societies: England, France and Sweden.“ British Journal of Sociology 30 (1979), 415-441. Erikson, R.; Goldthorpe, J. H.; Portocarero, L.: „Intergenerational Class Mobility and the Convergence Thesis: England, France and Sweden.“ British Journal of Sociology 34 (1983), 303-343. Erikson, R.; Goldthorpe, J. H.; Portocarero, L.: „Social Fluidity in Industrial Nations: England, France and Sweden.“ British Journal of Sociology 33 (1982), 1-34. Erikson, R.; J. H. Goldthorpe: „Commonality and Variation in Social Fluidity in Industrial Nations. Part I: A Model for Evaluating the FJH hypothesis.“ European Sociological Review 3 (1987a), 54-77. Erikson, R.; J. H. Goldthorpe: „Commonality and Variation in Social Fluidity in Industrial Nations. Part II: The Model of Core Social Fluidity Applies.“ European Sociological Review 3 (1987b), 145-166. Erikson, R.; J. H. Goldthorpe: The Constant Flux. A Study of Class Mobility in Industrial Societies. Clarendon Press, Oxford 1992. Ganzeboom, H. B. G.; Luijkx, R.; Treiman. D. J.: „International Class Mobility in Comparative Perspective.“ Research in Social Stratification and Mobility 8 (1989), 1-29. Ganzeboom, H. B. G; Treiman, D. J.: „Internationally Comparable Measures of Occupational Status for the 1988 International Standard Classification of Occupations.“ Social Science Research 25 (1996), 201-239. Ganzeboom, H. B. G; Treiman, D. J.: „Three internationally Standardised Measures for Comparative Research on Occupational Status.“ In. Hoffmeyer-Zlotnik, J. H. P. Wolf, Ch. (Ed.): Advance in Cross-National Comparision. A European Working Book for Demographic and Socio-Economic Variables. Kluwer, New York 2003, 159-193. Ganzeboom, H. B.; D. J. Treiman; W. C. Ultee: „Comparative Intergenerational Stratification Research: Three Generations and Beyond.“ Annual Review of Sociology 17 (1991), 277302.

75/79

Ganzeboom, H. B.; De Graaf, P. M. G; Treiman, D. J.: „A Standard International SocioEconomic index of Occupational Status.“ Social Science Research 21 (1992), 1-56. Gerber, T. P.; Hout, M.: „Tightening Up: Declining Class Mobility during Russia’s Market Transition.“ American Sociological Review 69 (2004), 677-703. Giddens, A.: The Class Structure of the Advanced Societies. Harper and Row, New York 1979. Glass, D. V.: (Ed.): Social Mobility in Britain. Routledge, London 1954. Goldthorpe, J. H.: „Occupational Sociology, Yes: Class Analysis, No: Comment on Grusky and Weeden’s Research Agenda.“ Acta Sociologica 45 (2002), 211-217. Goldthorpe, J. H.: „Outline of a Theory of Social Mobility.“ In. Goldthorpe, J. H.: On Sociology. Numbers, Narratives, and the Integration of Research and Theory. Oxford University Press, Oxford 2000b, 230-258. Goldthorpe, J. H.: „Social Class and the Differentiation of Employment Contracts.“ In. Goldthorpe, J. H.: On Sociology. Numbers, Narratives, and the Integration of Research and Theory. Oxford University Press, Oxford 2000a, 206-229. Goldthorpe, J. H.: „Women and Class Analysis: A Replay to the Replies“ Sociology 18 (1984), 491-500. Goldthorpe, J. H.: „Women and Class Analysis: In Defence of the Conventional View.“ Sociology 17 (1983), 465-488. Goldthorpe, J. H.; Marshall, G.: „The Promising Future of Class Analysis: A Response to Recent Critiques.“ Sociology 26 (1992), 381-400. Goldthorpe, J. H.; C. Payne: „Trends in Intergenerational Class Mobility in England and Wales, 1972–1983.“ Sociology 20 (1986), 1-24. Goldthorpe, J. H.; K. Hope: The Social Grading of Occupation: A New Approach and Scale. Clarendon Press, Oxford 1974. Goldthorpe, J. H.; Llewellyn, C.: „Class Mobility in Modern Britain: Three Theses Examined.“ British Journal of Sociology 28 (1977), 257-288. Goldthorpe, J. H.; Llewellyn, C.; Payne, C.: Social Mobility and Class Structure in Modern Britain. Clarendon Press, Oxford 1980. Goldthorpe, J. H; D. Lockwood; F. Bechhoffer; J. Platt: The Affluent Worker in the Class Structure. Cambridge University Press, Cambridge 1969. Goldthorpe, J.: „Class Analysis and the Reorientation of Class Theory: the Case of Persisting Differential in Educational Attainment.“ British Journal of Sociology 47 (1997), 481-505. Grusky, D. (Ed.): Social Stratification in Sociological Perspective: Class, Race & Gender. Westview, Boulder 2001. Hauser, R. M.: „Disaggregating a Social-Psychological Model of Education Attainment.“ Social Science Research 1 (1972), 159-188. Hauser, R. M.; Grusky, D. B.: „Cross-National Variation in Occupational Distributions, Relative Mobility Chances, and Intergenerational Shifts in Occupational Distributions.“ American Sociological Review 53 (1988a), 723-741. Hauser, R. M.; Grusky, D. B.: „Errors in Slomczynski and Krauze’s Comparative Analysis of Social Mobility.“ American Sociological Review 53 (1988b), 749-752. Hauser, R. M.; Koffel, J. N.; Travis, H. P.; Dickinson, P. J.: „Temporal Change in Occupational Mobility: Evidence for Men in the United States.“ American Sociological Review 40 (1975), 279-297. Hauser, R. M.; Tsai, S. L.; Sewell, W. H.: „A Model of Stratification with Response Error in Social and Psychological Variables.“ Sociology of Education 56 (1983), 20-46. Hauser, R. M.; Warren, J. R. (1997): „Socioeconomic Indexes for Occupations: A Review, Update, and Critique.“ Sociological Methodology 27 (1997), 177-298.

76/79

Holton R. ; Turner, B.: „Debate and Pseudo-Debate in Class Analysis: Some Unpromising Aspects of Goldthorpe and Marshall’s Defence.“ Sociology 28 (1994), 799-804. Holton, R.: „Has Class Analysis a Future? Max Weber and the Challenge of Liberalism to Gemeinschaftlich Accounts of Class.“ In. Lee, D. J.; Turner, B. S. (Ed.): Conflicts about Class: Debating Inequality in Late Industrialism. Longman, London 1996, 26-41. Hope, K.: „The New Mobility Ration.“ Sociological Forces 60 (1981), 544-556. Hope, K.: „Vertical Mobility in Britain: A Structured Analysis.“ Sociology 15 (1981), 19-55. Hopper, E.: Social Mobility. Blackwell, London 1981. Jones, B.: „Max Weber and the Concept of Class.“ The Sociological Review 23 (1975), 729759. Kahl, J. A.: The American Class Structure. Rinehart & Winston, New York 1953. Katrňák, T.: „Jsou třídy na úsvitu jednadvacátého století definitivně pohřbené? Třídní versus anti-třídní teorie a analýza.“ Politologický časopis (2004), 52-71. Katrňák, T.: „Třídní analýza v současných kapitalistických společnostech: Erik Olin Wright a John Goldthorpe.“ Politologický časopis (2005), 164-180. Keller, J.: Dějiny klasické sociologie. Slon, Praha 2004. Lipset, S. M.; H. L. Zetterberg: „A Theory of Social Mobility.“ In. R. Bendix; S. M. Lipset (Ed.): Class, Status, and Power. Social Stratification in Comparative Perspective. The Free Press, New York 1966, 561-573. Lipset, S. M.; H. L. Zetterberg: „Social Mobility in Industrial Societies.“ In. S. M. Lipset; R. Bendix: Social Mobility in Industrial Society. University of California Press, Berkeley 1959, 11-75. Machonin, P.; Tuček, M. a kol.: Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Slon, Praha 1996. Mareš, P.: Nezaměstnanost jako sociální problém. Slon, Praha 1994. Marx, K.: Bída filosofie. In. Marx, K; Engels, B.: Spisy 4. SNPL, Praha 1958, 83-196. Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy. In. Marx, K; Engels, B.: Vybrané spisy v pěti svazcích 1. Svoboda, Praha 1976, 43-113. Marx, K.: Kapitál 3. SNPL, Praha 1956. Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie - předmluva. In. Marx, K; Engels, B.: Spisy 13. SNPL, Praha 1963, 35-39. Marx, K.: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. In. Marx, K; Engels, B.: Spisy 8. SNPL, Praha 1960, 137-238. Marx, K; Engels, B.: Manifest Komunistické strany. In. Marx, K; Engels, B.: Spisy 4. SNPL, Praha 1958a, 423-462. Marx, K; Engels, B.: Německá ideologie. In. Marx, K; Engels, B.: Spisy 3. SNPL, Praha 1958b, 23-555. Matějů, P.: „Sociální mobilita a změny v životních šancích.“ In. Večerník, J. (Ed.): Zpráva o vývoji české společnosti, 1989-1998. Academia, Praha 1998, 156-181. Matějů, P.; Řeháková, B.: „Proměny volebního chování sociálních tříd v letech 1992-1996.“ In. Matějů, P.; Vlachová, K. & al.: Nerovnost, spravedlnost, politika. Slon, Praha 2000, 301-334. Matějů, Petr; Martin Kreidl: „Vývoj statusové konzistence v České republice 1991-1999.“ Sociologický časopis 35, 1999, č. 3, 269-292. Mayer, K. U.; Featherman, D. L.; Sekbee, K. L.; Colbjørsen, T.: „Class Mobility During the Working Life: A Comparision of Germany and Norway.“ In. Kohn, M. L. (Ed.): CrossNational Research in Sociology. Sage, New Park 1989, 218-239. Novak, T.: „The Class Analysis of Poverty: A Response to Erik Olin Wright.“ International Journal of Health Services 26 (1996), 51-67.

77/79

Omin, M.; Winant, H.: Racial Formation in the United States from 1960s to the 1990s. Routledge, New York 1994. Parsons, T.: „An Analytical Approach to the Theory of Social Stratification.“ American Journal of Sociology 45 (1940), 841-862. Poulantzas, N.: Classes in Contemporary Capitalism. New Left Books, London 1975. Rose, D.; Marshall, G.: „Constructing the (W)right Classes.“ Sociology 20 (1986), 440-456. Rose, D.; O”Reilly, K.: The ESRC Review of Government Social Classification. OSN and ESRC, London 1998. Rose, D., E. Harrison (eds.). 2010. Social Class in Europe. An introduction to the European Socio-economic Classification. New York: Routledge. Rose, D., E. Harrison, D. Pevalin. 2010. „The European Socio-economic Classification: a Prologomenon.“ Pp. 3-38 in D. D., E. Harrison (eds.). Social Class in Europe. An Introduction to the European Socio-economic Classification. New York: Routledge. Runciman, W. G.: „How Many Classes are there in Contemporary British Society.“ Sociology 24 (1990), 377-396. Řeháková, B.; Matějů, P.: „Chování sociálních tříd v předčasných parlamentních volbách v roku 1998.“ In. Matějů, P.; Vlachová, K. & al.: Nerovnost, spravedlnost, politika. Slon, Praha 2000, 335-357. Sayer, D.: Capitalism and Modernity: An Excursus on Marx and Weber. Routledge, London 1991. Scott, J. (Ed.): Class. Critical Concepts. Routledge, London 1996. Scott, J.: „Class Analysis: Back to the Future.“ Sociology 28 (1994), 933-942. Scott, J.: Stratification and Power. Structures of Class, Status and Command. Polity Press, Cambridge 1996. Shavit, Y.; Blossfeld, H. P. (Ed.): Persistent Inequality: Changing Educational Attainment in Thirteen Countries. Westview Press, Boulder 1993. Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Sorokin, P. A.: Social and Cultural Mobility. Harper and Brothers New York 1927. Stewart, A.; Prandy, K.; Blackburn, R. M.: Social Stratification and Occupation. Macmillan, London 1980. Šafář, Z.: „Different Approaches to the Measurement of Social Differentiation of the Czechoslovak Socialist Society.“ Quality and Quantity (1971), 179-208. Šafář, Z.: „Model komplexní determinace profesionálního postavení.“ In. Rollová, V.; Alan, J.; Jungman, B.; Šafář, Z.: Sociální a profesionální mobilita pracujícího obyvatelstva ČSSR. ČSVUP, Bratislava 1972, 277-308. Touraine, A.: The Post-Industrial Society. Random House, New York 1971. Treiman, D. J.: Occupational Prestige in Comparative Perspective. Academic Press, New York 1977. Treiman, D. J.; Ganzeboom, H. B. G.: „The Fourth Generation of Comparative Stratification Research.“ In. Quah, M. S. R; Sales, A. (Ed.): The International Handbook of Sociology. Sage, London 2000. 98-121. Tuček, M. a kol.: Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Slon, Praha 2003. Weber, Max: „‚Objektivita‘ sociálněvědního a sociálněpolitického poznání.“ In: Max Weber: Metodologie, sociologie a politika. Oikoymenh, Praha 1998, 7-63. Weber, Max: „Status Groups and Classes.“ In: Max Weber: Economy and Society. University of California Press, Berkeley 1978a, str. 302-307.

78/79

Weber, Max: „The Distribution of Power Within the Political Community: Class, Status, Party.“ In: Max Weber: Economy and Society. University of California Press, Berkeley 1978b, str. 926-940. Wright, E. O. et al.: The Debate on Classes. Verso, London 1989. Wright, E. O.: „Foundations of Class Analysis in the Marxist Tradition.“ In. Wright, E. O. (Ed.): Approaches to Class Analysis. Cambridge University Press, Cambridge 2005 (v tisku). Wright, E. O.: „The Class Analysis of Poverty.“ International Journal of Health Services 25 (1995), 1-20. Wright, E. O.: „The Class Analysis of Poverty: A Response to Tony Novak“ International Journal of Health Services 26 (1996), 128-140. Wright, E. O.: „The Shadow of Exploitation in Weber’s Class Analysis.“ American Sociological Review 67 (2002), 832-853. Wright, E. O.: „Who Pas the State? A Replay to Robert Chernomas and Ardeshir Sepehri.“ International Journal of Health Services 27 (1997), 21-32. Wright, E. O.: Class Counts: Comparative Studies in Class Analysis. Cambridge University Press, Cambridge 1997. Wright, E. O.: Class, Crisis and the State. New Left Books, London 1978. Wright, E. O.: Classes. Verso, London 1985. Wright, E. O.; Costelo, C.; Hachen, D.; Sprague, J.: „The American Class Structure.“ American Sociological Review 47 (1982), 709-726. Wright, E. O.; Howe, C.; Cho, D.: „Class Structure and Class Formation: A Comparative Analysis of the United States and Sweden.“ In. Kohn, M. L. (Ed.): Cross-National Research in Sociology. Sage, New Park 1989, 185-217. Wright. E. O.: „Class Boundaries in Advanced Capitalist Societies.“ New Left Review 98 (1976), 3-41. Wright. E. O.: „The Continuing Relevance of Class Analysis - Comments.“ Theory and Society 25 (1996), 693-716. Wrong, D. H.: „Social Inequality without Social Stratification.“ Canadian Review of Sociology and Antropology 1 (1964), 5-16.

79/79