Socha příběhů a její kameny
Socha příběhů a její kameny
Ivo MLUDEK (ed.)
P ř í b ě h y
Haik - arménský holič stříhající vlastní minulost Ulice Tbilisi se rázem zaplní květinami, které muži ve velkém nakupují, aby obdarovali všechny ženy, které znají. Aniž bych to čekala, i já jsem dostala krásné fialky. Přinesl je Haik, který chodí každý den do tbiliské charitní jídelny pro chudé. Všimla jsem si ho však už dříve, protože byl ve srovnání s ostatními strávníky moc mladý. Ještě jedno mě na něm zaujalo – oproti ostatním byl velmi skromný a vděčný.
V Gruzii první týden v březnu slaví dva svátky – Den matek a Mezinárodní den žen. Pro místní muže je to příležitost vyjádřit, jak si svých žen váží. A berou svátky opravdu vážně. Tyto dny mají všichni zaměstnanci pracovní volno.
Haik Tumasian pochází z Arménie. Narodil se 16. dubna 1983 v Jerevanu. Jeho tatínek pracoval jako obchodník. Maminka se starala o domácnost. Haik a jeho sourozenci – o rok starší bratr a o rok mladší sestra – prožívali spokojené dětství. Ze dne na den se ale vše změnilo. V roce 1989 postihlo Arménii ničivé zemětřesení a Jerevan skončil v troskách. Zemětřesení bohužel vzalo mnohým i to nejcennější – jejich blízké. Haik a jeho sourozenci přišli o rodiče. Hned po katastrofě je evakuovali do sanatoria na Ukrajině. Po třech měsících se mohli vrátit do Jerevanu. Tam se o ně starala jejich prateta. Žili v rozpadlém domku a často měli nouzi o jídlo. Situace byla neúnosná, a proto v roce 1990 odešli do Tbilisi k babičce, která v té době ještě pracovala. Za dobrou práci dostala malý domek, ve kterém se dalo slušně žít. Haik začal chodit do arménské školy. Po jejím ukončení se rok učil holičem. Brzy si našel práci v kadeřnictví, které však pro nedostatek zákazníků
po měsíci zavřeli. Haik zůstal bez práce. S bratrem, který kvůli srdeční vadě nemůže pracovat, žijí z penze své babičky. Sestra se vrátila k pratetě do Jerevanu. Babiččin důchod, který činí v přepočtu 840 korun, nepokryje ani náklady za domácnost, na jídlo jim nezbývají peníze. V roce 1997 proto začali dostávat pomoc z charitní veřejné jídelny. Přestože Haik nemá zaměstnání, povinností má mnoho. Stará se o svého nemocného bratra a babičku. Občas jede pomoci s domácností i sestře do Jerevanu. Jeho přáním je, aby se babička uzdravila a mohla se starat o bratra. Haik by si potom mohl najít práci a mohli by všichni žít lépe. Kdyby každý přijal svůj osud tak jako Haik, nebylo by na světě nespokojených. Jako kdyby svými holičskými nůžkami vše zlé v životě vždy odstřihl a nesl si jen to dobré. Jana VONDRÁČKOVÁ (duben 2008)
P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Šťastný život Pujiho z mongolského Ulánbátaru Malý Purodavaa se narodil v mongolském Ulánbátaru do dne s magickým datem 22. 2. 2002. Snad proto je Puji, jak se mu tady říká, dítětem štěstěny.
Svého otce si Puji nepamatuje, protože ho nikdy nepoznal. Když mu byly dva roky, jeho matka se znovu zamilovala a s novým mužem otěhotněla. Na to, aby se dále starala o Pujiho, už neměla peníze. Puji tak v necelých třech letech skončil v centru Verbist Care, organizaci, starající se zhruba o osmdesát dětí a mladistvých od dvou do jednadvaceti let. Tady jsem se s ním potkala i já. Byl maličký a tichý, osamoceně si hrál v koutku. Až později jsem poznala, že ačkoli je stydlivý, je velmi otevřený a přátelský. Maminka v zařízení pro velmi chudé děti Pujiho pravidelně navštěvovala a brávala si ho domů na prázdniny. Loni ale zemřela a on zůstal úplně sám. Co z toho, že má dva nevlastní bratry, když o něj nikdo nejeví zájem? Ten starší žije v jiném centru pro mládež, mladšího zase vychovává nový muž jeho maminky. Pujimu je dnes šest let, protože je však příliš malý, stále ještě nechodí do školy. Možná se ptáte, proč by měl být Puji dítětem štěstěny, když se mu přihodilo tolik strašných věcí. V Mongolsku žije ohromné množství dětí a sirotků na ulicích, kam je vyhnala bída, útěk před rodiči-alkoholiky, neutěšené životní podmínky... Mnozí přežívají v kanálech. Jen v Ulánbátaru jich je kolem dvou tisíc. A o Pujiho, malého šestiletého sirotka, který by v tomto prostředí neměl šanci, je přece jen postaráno. Za rok nastoupí do školy, možná vystuduje, založí si rodinu... Jeho šance jsou na rozdíl od mnoha jeho ještě více nešťastných vrstevníků přece jen o poznání větší. Denisa BRAUNEROVÁ (březen 2008)
P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Mrazivý mongolský vítr obrušuje sny Tsoggeliho Když Tsoggerelu Mandakhovi zemřel v deseti letech otec na rakovinu hrtanu, začaly pro rodinu velmi krušné časy. I se setrou a babičkou ho musela uživit maminka, která byť vystudovala univerzitu, pracuje od rána do noci jako výběrčí jízdného v minibusu. Také Tsoggerel vystudoval v roce 2007 univerzitu v Ulánbátaru, kterou ukončil jako bakalář. Musel být velmi dobrým studentem, neboť dostal stipendium, na nějž má nárok jen jeden student ze sta. To bylo štěstí, protože platit školné ve výši 350 dolarů za semestr by si dovolit nemohl.
Zarazila mne jeho velmi dobrá angličtina, kterou jsem v neuvěřitelné bídě předměstí mongolského Ulánbátaru opravdu nečekal. Dvaadvacetiletý Tsoggerel je totiž vysokoškolák, a přestože se mu chvěje hlas, je na něm poznat touha špinavého labutího káčátka žít a pomáhat své rodině. Tu čeká v brzké době ztráta. Tsoggelimu právě umírá babička.
Tsoggerelova rodina přišla do Ulánbátaru za vidinou práce a lepšího života. Na předměstí dnes žijí dohromady s ohromným množstvím lidí s podobným osudem, v němž se sen o lepším světě těžce střetl s realitou. Sehnat práci, natožpak alespoň trochu slušně placenou, je téměř nemožné. Chudoba vás bije do očí všude, kam se podíváte. Kolem jurt, tradičních obydlí, se válejí odpadky. V kontrastu s touto bídou svítí skrze překrásnou modrou oblohu ostré mongolské slunce a obrušuje vás „šoró“ - mrazivý vítr s velejemným pískem. Polykáte prach a opakujete si v duchu, že to musí být zlý sen.
Tsoggerel dnes pracuje v mezinárodní počítačové firmě za podprůměrný plat. Ovšem náklady na živobytí jsou v Mongolsku z důvodů zvyšování cen potravin a energií ohromné. A tak Tsoggerel, vynikající žák, ve studiu pokračovat nemůže. Dobře ví, že bez jeho skromného platu by se rodina, na které mu moc záleží, propadla do absolutní bídy. Během našeho pobytu v domácnosti Tsoggereliho jeho babička zemřela. Tsoggeli se musí postarat o mnoho věcí. Nepotřebuje být bohatý, nechce mít nadbytek. Jeho snem je jen dostudovat dobrou školu a moci pečovat o svou rodinu. Život ale obrušuje Tsoggereliho sny stejně jako mongolský mrazivý „šóro“. Vojtěch GOTTWALD (duben 2008)
P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Mateřské znaménko Soni z Arménie Sona se upřeně dívá do šálku své přítelkyně a čte z kávového lógru, jak je v Arménii zvykem. Ví, že vítr osudu může přivanout všelicos... Když minulost byla často tak těžká.
Sona Manucharyan, menší, vtipná, energická a moudrá dáma se narodila roku 1937 v arménské vesnici Tatev. Měla devět bratrů, ale jen tři z nich se dožili dospělosti. S lékařskou péčí to bylo v čase Sonina dětství všelijaké. Její maminka si však stále přála dceru. Sonou se její sen vyplnil. Ale doba byla zlá. Maminka Soni zemřela, když jí byly dva roky. Sonina tatínka pak za časů stalinských procesů zatkli a jako statisíce jiných poslali na Sibiř. Nejdříve se o Sonu staral starší bratr, když však musel narukovat do války, odvezl ji ke strýci a tetě do Baku. Bratr se z války už nevrátil a teta po smrti svého manžela odvedla Sonu do sirotčince, kde vyrůstala až do svých šestnácti let. Sona pak pracovala v továrně na oleje, a protože byla velmi společenská, brzy získala pozici baviče - pořádala koncerty, na kterých zpívala i krásně tančila. Velmi dobře také hrála šachy, díky čemuž se podívala do Německa a Československa. V životě Soni však měl brzy nastat překvapivý zvrat. Celou tu dobu byla přesvědčena, že je sirotek, že z její rodiny už nikdo nezůstal naživu. V sirotčinci v Arménii ale přežili její dva bratři. Ti po ní usilovně pátrali.
svou sestru. Hledal ji tak dlouho, až ji našel. Když se potkali, bratr celou noc nespal a na svou sestru se díval, jako by si chtěl vynahradit těch dvaatřicet let, co spolu nebyli. Sona odjela s bratrem do Arménie a zůstala tu žít v jeho rodině. V textilní továrně, kde získala práci, poznala v roce 1985 i svého budoucího manžela. Rány osudu však nebyly ještě završeny. V roce 1988 postihlo Arménii kruté zemětřesení. Sona v té době pracovala pro armádu a pomáhala mírnit následky ničivé pohromy. V roce 1999 umřel její manžel a nedávno i milovaný bratr, který ji kdysi vypátral a o kterého se na sklonku jeho života zase obětavě starala ona. Dnes Sona pracuje jako šatnářka. Žije sama. I když – sama... Sona říká, že se tak necítí. Její sousedé ji milují, hlavně malé děti. Stále kypí energií, vtipkuje, rozdává radost... Možná pravě to je klíčem jejiho života, o němž může říct: byl těžký, ale jsem za něj vděčná. Kateřina HUBÁLKOVÁ (březen 2008)
Starší bratr ji odjel hledat do Baku. Sona si ale pozměnila jméno, aby znělo jako ázerbájdžánské. Od známé své tety se dověděl, že tu jednu dobu vyrůstala malá holčička. Poznal v ní podle popisu znaménka na rameni
P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Strašná nejistota mladičké Isabelle z Dánska Isabelle má dva mladší bratry, ale ani o ně se jejich matka, alkoholička a notorická lhářka, nedokáže postarat. Všichni tři žijí v různých pěstounských rodinách a jako rodina se mohou potkávat pouze o víkendech. Tedy - mohli se donedávna potkávat. Jelikož jejich matka v opilosti způsobila scénu, pěstouni a sociální pracovníci schůzky s ní zakázali. Nemohou už si tudíž dovolit ani tyto občasné společné chvilky.
Chodila jsem po místech své praxe v dánském městě Holbæku a stále přemýšlela, který z mnoha pestrých
Nevím, co Isabelle prožívá, nemluvíme o tom. Stačí ji však vidět uplakanou či vyděšenou a nemáte daleko k tomu, abyste její matku odsoudili i vy.
životních osudů, se kterými se zde setkávám, mám sepsat. Po čase jsem zjistila, že jeden z nich mám vlastně celou dobu přímo před očima.
Rodina, u které bydlím, má kromě své vlastní dcery v pěstounské péči ještě jednu duši – třináctiletou Isabellu. Je tichá a plachá dívenka, která ve vás ihned vzbudí touhu obejmout ji kolem ramen. Snad pro její velká, důvěřivá kukadla, která v sobě skrývají nezodpovězenou otázku. Snad proto, že za každým úsměvem ihned sklopí oči. A především proto, že se na ní přece jen podepsalo její těžké dětství. Chová se zkrátka jinak, než byste očekávali od třináctileté puberťačky.
Ve své nové rodině se Isabelle cítí dobře. Má skvělou výchovu a dobré zázemí, které jí snad pomůže překonat trpké zkušenosti. Nad vším tímto klidem se přesto vznáší stálá nejistota. Kdo Isabelle zaručí, že to tak bude stále? Kdo jí slíbí, že i po řadě let, prožitých v klidu a pohodě nové rodiny, se její biologická matka nerozhodne přestěhovat a vzít děti s sebou? Nikdo na světě, včetně úřadů, s tím nic nenadělá. A Isabelle bude muset přetrhat všechny velmi těžce navázané vztahy a vrátit se do světa nejistoty, nesplněných slibů a alkoholu. Ani já nemůžu nic víc, než jí přát, ať dobré zkušenosti jejího současného života převáží. A také doufat, že nic ze zlé minulosti už nebude moci ovlivnit její budoucnost. Michaela VOLKOVÁ (duben 2008)
P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Sergej – ruský tanečník breaku se svatými obrázky obrázky svatých a kalendáře, které pak prodává kolemjdoucím u kostela. Polovinu výdělku si může nechat. Tak si zajistí jednu noc v suchu a teple. Ráno vyráží do ulic znova.
Už od rána čeká, až se otevře brána centra pro děti, které žijí na ulici gruzínského hlavního města Tbilisi. Je asi metr a půl vysoký, jeho tmavé oči lemují kudrnaté černé vlasy. Sergej Tatevosian pochází z Ruska, narodil se 12. července 1992 v Moskvě. Otce nikdy nepoznal. Matka se Sergejem i jeho dvěma mladšími sourozenci stále pendlovala mezi Moskvou a Tbilisi. Když se tu nakonec usadila natrvalo, byli už jí přednější její noví přátelé. Sergeje odložila do dětského domova. Své sourozence ani matku už pak neviděl. Právě v dětském domově v Tbilisi se Sergej naučil hrál na piano a hlavně v sobě objevil talent k modernímu tanci break dance. Stejně odsud ale po čase utekl. Potuloval se po městě a přespával na nádražích. Po třech letech života na ulici se dostal do dalšího dětském domova, avšak ten také brzy opustil.
Asi před měsícem prodal jeden ze svých kalendářů dobrovolníkovi centra pro děti ulice. Na oplátku se dověděl o tom, že v Tbilisi existuje místo, kde by mohl najít pomoc. A Sergej po čase skutečně přišel a rychle se tu adaptoval. Rád si s pracovníky centra povídá, oblíbila si ho i místní mládež. Dochází sem každý den, aby se mohl najíst, umýt se a vyprat si věci. Našel zde útočiště, pochopení a lásku, kterou nikdy nepoznal. Když jsem si se Sergejem povídala, viděla jsem, jak je pro něj důležitý tanec. S kamarádem se učí novým tanečním kreacím a stále na sobě pracuje. Pro tanec má cit, tanec mu dává sílu jít dál. Jeho velkým přáním je naučit se tančit tak dobře, aby si mohl vydělávat peníze, koupit velký dům a najít do něj ženu. Kdybych tak mohla otočit kouzelným prstenem a jeho sen mu splnit... Vlasta BADINOVÁ (duben 2008)
Patnáctiletý Sergej přespává v internetové kavárně. Na nocleh musí vydělat denně částku, rovnající se našim padesáti korunám. Od jednoho známého prodejce dostává P ř í b ě h y
P ř í b ě h y
Aarti a její uzdravená krev kmene Kathkaris Toho dne nemilosrdně pražilo slunce a já zdvihl kámen z prašné cesty, jako bych tušil, že na jejím konci, ve vesnici Berwai, poznám příběh holčičky bez úsměvu.
Vlastně jsem nic netušil, jen netečně kráčel omráčený sluncem vstříc další vesnici v distriktu Raigád indického státu Maháráštra. Další vesnici kmene Kathkaris, jejichž chýše jsou z roští a kravského trusu, další vesnici, kde pobíhají volně kozy a slepice a kde se právě chystá setkání místní ženské svépomocné skupiny, jež se s pomocí sociálních pracovníků snaží zlepšovat své životní podmínky. Aarti jsou teprve čtyři roky a společně s dalšími dětmi z vesnice ji každého rána všedního dne vyzvedne školní autobus. Navštěvuje předškolní výuku, kterou bezplatně poskytuje kongregace Bethánských sester. Učí se hlavně angličtinu pomocí jednoduchých říkanek a písniček, jež pak s radostí recituje s nezaměnitelnou rytmizací. Batr-fláj, batr-fláj, vejt for a vájl, nou nou nou, aj mast gou fár fár ouej. V červenobílé uniformě je téměř k nerozeznání od ostatních maličkých kluků a holek, pečlivě seřazených v tureckém sedu na koberci. A jako ostatní s červenou kravatou a černou kulatou hlavičkou připomíná Sekorovy mravence. Přece je však s Aarti něco špatně. Když jsem ji poznal, byla plašší než všechna stvoření, která jsem kdy viděl. Byla bledá, malátná a bez života. Nesmála se. Útočiště před svým trápením, které sama neuměla vysvětlit, nacházela zavinutá v sárí své matky. Chudí Kathkaris jedí prakticky jen rýži s chilli, proto negramotné rodiče k posílání dětí do školy přesvědčil hlavně fakt, že tam dostanou plnohodnotný oběd. Zjistilo
se však, že Aarti jedení pouze předstírá. Sestře Brigitě zakuňkala, že drží půst. „Aarti, ty ale musíš jíst, jsi ještě malá holčička.“ Nejedla už třetí den, nemohla. Odvezli jsme ji i s matkou do nemocnice, kde stačilo fonendoskopem poslechnout její srdíčko. Vyčerpání jí obléklo svět do nepřátelských barev a ty zase stupňovaly hrůzu z bezmocnosti. Strašně plakala, když jí odebírali krev, povídání o včeličkách ji nemohlo uklidnit. Ukázalo se, že Aarti má anémii, podíl hemoglobinu v její krvi je o dvě třetiny nižší než u zdravých dětí. Ihned jí dali infuzi a sdělili sestře, jaké důsledky mohl mít pozdější příjezd. Takhle se ale dá anémie snadno léčit pomocí nutričních diet či léků, protože oboje poskytují státní nemocnice lidem se statusem PTG (primitive tribal group) zdarma.
prodá za patnáct rupií. Společně s výdělkem manžela, který nakládá na korby náklaďáků kameny, nepřesáhne jejich roční příjem osm tisíc rupií. Mají však na rozdíl od ostatních docela štěstí. Otec rodiny má práci, nepije a jejich manželství se nese v harmonickém duchu. Pro vyjádření lásky však jazyku kmene Kathkaris chybí výrazy. Navzdory předsudkům většinové společnosti, která je považuje často za neandrtálce, nevyhovující státním školám, se lidu kmene Kathkaris dostává u Bethánských sester kvalitního a efektivního vzdělání. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že s dalšími a dalšími generacemi budou v komunitě minimalizovány chudoba, nezaměstnanost, alkoholismus, brzké mateřství,
podvýživa, dětská práce a špatné zdravotní a hygienické podmínky. Příběh ustrašené holčičky Aarti má prozatím šťastný konec a nese poselství naděje pro děti v podobných podmínkách. Že se systém pomoci pomalu zdokonaluje, že jednou nebudou muset umírat zapomenuté a vyhladovělé na banální nemoci. Nese také naději, že nepřizpůsobiví Kathkaris budou v příštím dějství své historie režírovat vlastní osudy osvobozeni od vrozené bezmocnosti a nespravedlivého chodu věcí. Ostatně kdo ví, jaký to řád vskrytu tepe za vším tím lidským hemžením a osudy spředenými v sebe jako síť napříč světem. Jiří KLIMEŠ (březen 2008)
Následující týden jsem už zase Aarti potkal v její vesnici. Byl zrovna Holi, svátek barev, kdy se všichni rozpustile potírají barevným prachem a střílejí po sobě obarvenou vodu z pistolí. Plachost Aarti zůstala, ale culila se a usmívala zpoza své skrýše. Barva se vrátila i jí. Zdá se, že s dobrou životosprávou bude zase úplně zdravá. Život v její vesnici je těžký. Její dvaadvacetiletá matka Deepali sotva dokončila pátou třídu, když ji rodiče provdali za patnáctiletého Babana. Revathi, starší sestru Aarti, porodila ve svých třinácti letech. „Deepali ztratila při porodu hodně krve, proto teď nemůže pracovat jako ostatní,“ říkají Katkharijští. Přesto tato krásná žena sbírá v lesích dříví na topení, co jí síly dovolí. Snop dříví, které nasbírá, P ř í b ě h y
