SLUŽBA OSAMĚLÉHO SLUŽEBNÍKA Zraněný ranhojič ÚVOD Uprostřed našeho světa, který se zmítá v křečích, opakovaně pozvedají muži a ženy své hlasy, aby s neuvěřitelnou smělostí prohlašovali, že čekáme na Osvoboditele. Čekáme, prohlašují, na Mesiáše, který nás osvobodí od zášti a útlaku, od rasismu a války - Mesiáše, který přinese spravedlnost a mír. Jestliže je duchovní služba nositelem příslibu tohoto Mesiáše, pak ať‘ už se dozvíme o Jeho příchodu cokoli, poskytne nám to hlubší porozumění tomu, co se po dnešní službě vyžaduje. Jak náš Osvoboditel přijde? V talmudu jsem našel jednu starou legendu, která nám může naznačit začátek odpovědi: Rabbi Jošua ben Levi narazil u vchodu do jeskyně rabbiho Šimerona ben Jochaje na proroka Elijáše... Zeptal se Elijáše: „Kdy přijde Mesiáš?“ Elijáš odpověděl: „Jdi a zeptej se ho sám.“ „Kde je?“ „Sedí v branách města.“ „Jak ho poznám?“ „Sedí mezi chudáky pokryt ranami. Ostatní si sundávají obvazy ze všech svých ran a pak si tyto rány opět obvazují. On si je však převazuje jednu po druhé. Říká si totiž: ‚Možná že mě někdo bude potřebovat: pokud ano, musím být vždy připraven, abych se ani o chvilku neopozdil.“ (Převzato z traktátu Sanhedrin) Tento příběh nám říká, že Mesiáš sedí mezi chudáky a převazuje si jednu ránu po druhé, protože očekává, že ho někdo bude potřebovat. Tak je tomu i s duchovním služebníkem. Jelikož je jeho úkolem zviditelňovat první známky osvobození pro ostatní, musí si pečlivě obvazovat svoje rány a očekávat okamžik, kdy ho někdo bude potřebovat. Je povolán k tomu, aby byl zraněným ranhojičem, tím, kdo musí pečovat o svoje rány, ale zároveň být při praven léčit rány druhých. Je zraněným služebníkem i služebníkem, který léčí. Tato dvě pojetí bych rád prozkoumal v této poslední kapitole.
I. ZRANĚNÝ SLUŽEBNÍK Talmudický příběh říká, že Mesiáš je přípraven okamžitě pomoci druhým, protože si rány převazuje jednu po druhé. Ježíš dal tomuto příběhu nový rozměr, když ze svého zničeného těla učinil cestu k uzdravení, osvobození a novému životu. A tak stejně jako Ježíš, ten, kdo hlásá osvobození, je povolán nejen k tomu, aby se staral o svoje vlastní rány i rány ostatních, ale také k tornu, aby své rány učinil důležitým zdrojem své léčivé síly.
Čím však jsou tyto rány? Mnohé hlasy o nich hovořily mnoha způsoby. Naše současná situace bývá vyjadřována slovy jako „odcizení“, „odloučení“, „izolovanost“ a „osamělost‘. Slovo „osamělost“ asi nejlépe vystihuje naši bez prostřední zkušenost, a tudíž nám i nejlépe umožňuje porozumět naší zraněnosti. Osamělost duchovního je obzvláště bolestivá, neboť kromě své zkušenosti, kterou má jako člověk v moderní společnosti, pociťuje i tu osamělost, která vyplývá ze změny v chápání významu samotné profese duchovního.
1. Osobní osamělost Žijeme ve společnosti, kde se osamělost stala jednou z nejbolestivějších ran člověka. Soutěžení a rivalita, které stále více prostupují naše životy již od narození, způsobily, že si svoji osamocenost zřetelně uvědomujeme. Toto uvědomění zase vede mnohé k tomu, že zakoušejí stále větší úzkost a intenzivně touží po prožitku jednoty a společenství. Také vede lidi k tomu, aby se znovu ptali, jak mohou láska, přátelství, bratrství a sesterství osvobodit člověka z izolace a poskytnout mu pocit důvěrné blízkosti a sounáležitosti. Všude kolem sebe vidíme mnoho způsobů, jimiž se lidé západního světa pokoušejí uniknout této osamělosti. Psychoterapie, mnohé instituce, které nabízejí skupinové zkušenosti s verbálními i mimoverbálními technikami komunikace, letní kurzy a konference za účasti odborníků, instruktorů i tzv. „objímačů“, kde lidé mohou sdílet společné problémy, a mnohé pokusy o vytvoření liturgie s intimní atmosférou, kde se pokoj pouze nepřeje, ale i prožívá všechny tyto stále populárnější jevy jsou známkami bolestivého pokusu o proražení zdi osamělosti. Čím více však o osamělosti přemýšlím, tím více se domnívám, že rána osamělosti je jako Velký kaňon - hluboký zářez do povrchu naší existence, který se stal nevyčerpatelným zdrojem krásy a porozumění sobě samému. Proto bych chtěl jasně a nahlas vyslovil to, co možná vypadá nepopulárně a snad i pohoršlivě: Křesťanský způsob života neodstraňuje naši osamělost; ochraňuje ji a opatruje jako vzácný dar. Někdy se zdá, jako bychom dělali všechno možné, abychom se vyhnuli bolestivé konfrontaci se svojí nevyhnutelnou lidskou samotou, čímž umožňujeme, aby nás lapili falešní bohové, kteří nám slibují okamžitou spokojenost a rychlou pomoc. Prožívání bolestivé osamělosti ale může být pozváním k překonání omezenosti naší lidské existence a k pohledu za hranice našeho života. Možná že toto zakoušení osamělosti je darem, který musíme chránit a střežit, protože naše osamělost nám ukazuje naši vnitřní prázdnotu, která, jeli špatně pochopena, může být destruktivní, ale také plna příslibů do budoucna pro toho, kdo dovede snášet její sladkou bolest. Když jsme nedočkaví, když se chceme osamělosti zbavit příliš brzy a snažíme se odloučenost a neúplnost, které pociťujeme, příliš brzy překonat, snadno dochází k tornu, že k lidem okolo nás přistupujeme s přehnaným očekáváním. Ignorujeme, co stejně už někde hluboko ve svém nitru tušíme že žádná láska či přátelství, žádné důvěrné objetí či něžný polibek, žádné společenství, komunita či kolektiv, žádný muž nebo žena nikdy nebudou schopni uspokojit naši touhu po vysvobození z osamělosti. Ta to pravda je natolik zneklidňující a bolestivá, že si raději pohráváme s iluzemi, než abychom čelili pravdě o naší existenci. Neustále doufáme, že jednoho dne nalezneme muže, který doopravdy rozumí tomu, co prožíváme, ženu, která vnese do našeho neklidného života pokoj, zaměstnání, ve kterém můžeme uplatnit své schopnosti, knihu, která nám všechno vysvětlí, a místo, kde se můžeme cítit doma. Taková falešná naděje nás vede k tomu, že máme příliš velké požadavky, a připravuje nám cestu k zahořklosti a nebezpečnému nepřátelství, které se dostaví, když zjistíme, že nikdo a nic nemůže splnit naše přehnaná očekávání.
Mnoho manželství je v troskách, protože ani jeden z partnerů nebyl schopen splnit často podvědomé očekávání, že ten druhý odstraní jeho či její osamělost. I mnoho svobodných žije s naivní představou, že v důvěrném manželském vztahu se zbaví své osamělosti. Když žije s těmito falešnými nadějemi a iluzemi duchovní, znemožňuje sám sobě učinit z vlastní osamělosti zdroj lidského porozumění a je neschopen poskytnout jakoukoli skutečnou pomoc mnohým, kteří nerozumí svému utrpení.
2. Profesní osamělost Rána osamělosti v životě duchovního bolí o to víc, že nemá jen podíl na všeobecné situaci lidské izolovanosti, ale také zjišťuje, že jeho profesní vliv na ostatní se zmenšuje. Úkolem duchovního je hovořit o nejdůležitějších otázkách života: narození a smrti, manželství a rozluce, lásce a nenávisti. Má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. V nemocnicích, které jsou často svědkem prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve věznicích, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hra jí mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často jen společenským salonem pro ty, kteří se ve svém starém životě cítí docela spokojeně, kteří nechtějí dovolit slovům duchovního, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překovány na radlice a kopí na vinařské nože.15 Bolestivým paradoxem je, že duchovní, který se chce dotýkat samotného středu lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako by s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zdi, kde hostina už skončila. Před několika lety, když jsem působil jako kaplan na lince Holandsko - Amerika, stál jsem na můstku obrovského nizozemského zaoceánského parníku, který se snažil proplout hustou mlhou do rotterdamského přístavu. Mlha byla tak hustá, že kormidelník neviděl ani příď lodi. Kapitán, který pozorně naslouchal operátorovi radarové stanice, jenž mu hlásil polohu mezi ostatními loděmi, chodil nervózně nahoru a dolů po můstku a křičel povely směrem ke kormidelníkovi. Když na mě nečekaně narazil, vyhrknul ze sebe: „Hergot, otče, jděte mi z cesty.“ Když už jsem se chystal, že s pocity neschopnosti a viny odejdu pryč, vrátil se a řekl: „Proč jen nejste někde poblíž. Tohle je možná jediná chvíle, kdy vás budu skutečně potřebovat.“ Není to tak dlouho, kdy jsme se cítili jako kapitáni, kteří řídí svoji loď s pocitem kompetentnosti a sebedůvěry. Nyní překážíme v cestě. Naše situace je taková, že jsme bezmocní, nedůležití, dobří snad jen k tornu, aby se pár členů posádky, kteří se místo vytírání paluby flákají, mohlo s námi napít piva. Když je pak pěkné počasí, to už nás vůbec nikdo nebere vážně. Rána naší osamělosti je skutečně hluboká. Možná jsme na to doposud zapomínali, protože nás rozptylovala spousta věcí. Naše neschopnost změnit svět pomocí dobrých úmyslů
a upřímného jednání a náš nechtěný přesun na okraj života však způsobily, že nyní si už uvědomujeme, že tato rána je stále zde. Vidíme tedy, že osamělost je ranou duchovního nejen proto, že se nachází ve stejné situaci jako ostatní lidé, ale také kvůli velice obtížné situaci jeho profese. Právě tuto ránu je povolán ovazovat s větší péčí a pozorností, než to obvykle činí druzí. Hluboké porozumění vlastní bolesti mu totiž umožňuje proměnit svoji slabost v sílu a nabídnout svoji zkušenost jako zdroj uzdravení těm, kdo jsou ztraceni v temnotě svého špatně pochopeného utrpení. Plnit tento úkol je velice obtížné, protože pro duchovního, který se věnuje budování společenství víry, je opuštěnost ranou, která se snadno stává předmětem popírání a opomíjení. Když je však bolest přijata a pochopena, popírání již není nutné a duchovní služba se může stát službou uzdravující.
II. UZDRAVUJÍCÍ SLUŽEBNÍK Jak se rány mohou stát zdrojem uzdravení? Toto je otázka, kterou je třeba pečlivě promyslet, neboť chceme-li dát naše zraněná já do služby ostatním, musíme se zabývat vztahem mezi naším profesním a osobním životem. Na jednu stranu, žádný duchovní nemá ukrývat ani by neměl chtít ukrývat svoji životní zkušenost před těmi, kterým chce pomoct. Zatímco lékař může být dobrým lékařem i tehdy, když jeho soukromý život a práce jsou striktně odděleny, žádný duchovní nemůže dobře sloužit bez neustálého a nezbytného sdílení své osobní zkušenosti. Na druhou stranu, koncept zraněného ranhojiče lze velice snadno zneužít pro obhajobu určité formy duchovního exhibicionismu. Duchovní, který hovoří z kazatelny o svých osobních problémech, svému shromáždění vůbec nepomůže, neboť ten, kdo druhému člověku říká, že má stejné problémy jako on, nemůže nikomu pomoci. Po známky typu: „Nebuď smutný, vždyť i já trpím stejnou sklíčeností, zmateností a úzkostí jako ty,“ nikomu nepomáhají. Tento duchovní exhibicionismus malou víru neposiluje a namísto vytváření nových perspektiv způsobuje malomyslnost. Otevřené rány zapáchají, ale neuzdravují. Učinění našich ran zdrojem uzdravení tedy nevyžaduje sdílení povrchních osobních bolestí, ale neustálou ochotu vidět vlastní bolest a utrpení jako vyvěrající z hlubiny situace, ve které se nacházejí všichni lidé. Některým lidem se může zdát, že koncept zraněného ranhojiče je morbidní a škodlivý. Mohou mít pocit, že ideál seberealizace je nahrazen ideálem sebemrskačství a že místo toho, aby byla bolest kritizována, je idealizována. Rád bych ukázal, že idea zraněného ranhojiče neprotiřečí pojetí seberealizace, ale že je prohlubuje a rozšiřuje. Jak dochází k uzdravení? Úkol křesťanského duchovního uzdravovat druhé byl charakterizován již mnoha slovy, například péče a soucítění, porozumění a odpuštění, přátelství a společenství. Chtěl bych použít slova pohostinnost, a to nejen proto, že je tak hluboce zakořeněno v židovsko-křesťanské tradici, ale také a především proto, že nám poskytuje více vhledu do povahy žádoucí reakce na situaci lidské osamělosti. Pohostinnost je ctností, která nám umožňuje překonat naše vlastní, z předpojatosti vycházející obavy a otevřít svůj dům cizímu člověku s podvědomým tušením, že spása k nám přichází v podobě unaveného poutníka. Pohostinnost dělá z obavami naplněných učedníků odvážné svědky, z podezíravých vlastníků štědré dárce a z úzkoprsých sektářů dychtivé příjemce nových idejí a vhledů.
Dnes je však pro nás velice obtížné plně porozumět důsledkům pohostinnosti. Jako semitští nomádi, žijeme na poušti s mnoha osamělými poutníky, kteří touží po chvíli odpočinku, osvěžujícím nápoji a povzbuzení, aby mohli pokračovat ve svém složitém hledání svobody. Co je třeba k tomu, aby tato pohostinnost byla skutečně uzdravující silou? Především to, aby se hostitel ve svém domě cítil doma, a za druhé, aby vytvořil prostor, ve kterém by nečekaný návštěvník nepociťoval strach, ale svobodu. Pohostinnost v sobě tudíž zahrnuje dva pojmy: koncentraci a společenství.
1. Pohostinnost a koncentrace Pohostinnost je schopnost věnovat pozornost hostu. To je velice obtížné, jelikož naši pozornost zcela zaměstnávají naše vlastní potřeby, starosti a úzkosti, které nám brání odstoupit od sebe samých a věnovat se druhým. Nedávno jsem potkal jednoho farního kněze. Když mi popsal svůj rušný denní program - bohoslužby, vyučování, pracovní obědy, pracovní večeře a organizační schůzky řekl omluvně: „Ano.., ale je tu tolik problémů Když jsem se ho zeptal: „Čích problémů?“ chvíli mlčel a pak více méně zdráhavě řekl: „Řekl bych... mých vlastních.“ A vskutku, zdálo se, že za jeho neuvěřitelným množstvím aktivit stojí především obava z toho, co by objevil, kdyby se zastavil. Ve skutečnosti řekl: „Domnívám se, že jsem takto pracovně vytížen proto, abych se vyhnul bolestivému pohledu do vlastního nitra.“ Zjišťujeme tedy, že věnovat skutečnou pozornost druhým je těžké kvůli našim zájmům. Jakmile se dostanou do popředí naše zájmy, otázka již nezní: „Kdo je to?“ ale: „Co od něj mohu získat?“- a pak již nevěnujeme pozornost tornu, co říká, ale tornu, jak můžeme naložit s tím, co říká. Pak se staráme především o to, abychom uspokojili svoji nepřiznanou touhu po solidaritě, přátelství, oblíbenosti, úspěchu, porozumění, penězích nebo kariéře a namísto to ho, abychom věnovali druhému člověku skutečnou pozornost, jsme dotěrně všeteční a vnucujeme mu sami sebe. (Viz James Hillman, Insearch, New York: Charles Scribner‘s Sons, 1967, s. 18.) Každý, kdo chce věnovat druhému pozornost a zároveň nesledovat vlastní zájmy, musí být ve svém domě doma - to znamená, že střed svého života musí nalézt ve vlastním srdci. Koncentrace na vlastní nitro, která vede k meditaci a kontemplaci, je tudíž nezbytnou podmínkou pravé pohostinnosti. Když jsou naše duše neklidné, když nás ženou vpřed tisíce různých a často protikladných pohnutek, když jsme stále „tam venku“ mezi lidmi, idejemi a starostmi tohoto světa, jak potom můžeme vytvořit prostor, kam někdo jiný může svobodně vejít, aniž by se cítil jako nechtěný vetřelec? Je to paradoxní, ale stahujeme-li se - nikoli v sebelítosti, ale v pokoře - do vlastního nitra, vytváříme prostor, kde druhý může být svobodný a sám sebou. James Hillman, ředitel studií na curyšském Institutu C. G. Junga, na psal o poradenství toto: Aby se druhý člověk otevřel a začal hovořit, poradce se musí stáhnout. Musím se stáhnout, abych druhému udělal místo... Nevyjít druhému naproti, ale naopak se stáhnout, je intenzivním aktem koncentrace, jehož předobraz lze nalézt v kabalistickém pojmu „cimcum“. Všemohoucí a nekonečný Bůh byl všude. Svým bytím vyplňoval celý vesmír. Jak tedy mohlo dojít ke stvoření?... Bůh musel tvořit pomocí toho, že se stáhl do sebe; koncentrací sebe samého vytvořil ne-Já, to jiné... Podobně je tomu i na lidské
úrovni, kde stažení mého vlastního já pomáhá druhému člověku k tomu, aby se stal sám sebou. (Insearch, s. 31) Když se však člověk stahuje do vlastního já, je to proces, během kterého je sám a který je velice bolestivý, protože ho nutí bezprostředně čelit jeho vlastní situaci, a to se všemi jejími klady i zápory. Když se nebojíme vstoupit do vlastního nitra a soustředit se na to, co se děje ve vlastní duši, dospíváme k poznání, že být naživu znamená být milován. Tato zkušenost nám odhaluje, že milovat můžeme pouze proto, že jsme se zrodili z lásky, že dávat můžeme pouze proto, že náš život je darem, a že osvobozovat druhé můžeme jen díky tornu, že jsme byli osvobozeni tím (Bohem) jehož srdce je větší než naše. Pokud jsme ve svém nitru nalezli kotviště našeho života, pak už nám nic nebrání v tom, abychom druhé nechali vstoupit do pro ně vytvořeného prostoru a umožnili jim, aby zde beze strachu tančili vlastní tanec, zpívali vlastní píseň a hovořili vlastním jazykem. Pak naše přítomnost již není hrozivá a svazující, ale příjemná a osvobozující.
2. Pohostinnost a společenství Viděli jsme, že skutečnou pohostinnost nabízí svým hostům ten duchovní, který se vyrovnal se svojí osamělostí a je ve vlastním domě doma. Poskytuje jim přátelský prostor, kam mohou svobodně přicházet a z něhož mohou svobodně odcházet, kde si mohou sami určovat míru od stupu od svého hostitele, kde se mohou cítit svobodně, ať už mluví nebo mlčí, ať už jedí nebo nejedí. Vskutku paradoxní je, že pohostinnost vyžaduje vytvoření prázdného prostoru, kde host může nalézt vlastní duši. Proč takový druh služby uzdravuje? Protože odstraňuje falešnou iluzi, že jeden člověk může poskytnout druhému celost. Protože člověka nezbavuje osamělosti a bolesti, ale vybízí ho k tomu, aby si připustil svoji osamělost na úrovni, kde může být sdílena. Mnozí lidé na tomto světě trpí proto, že dychtivě hledají muže či ženu, událost či setkání, kteří by je zbavili jejich osamělosti. Když však vstoupí do domu s pravou pohostinností, brzy zjišťuji, že ve svých ranách nesmějí vidět zdroje zoufalství a zahořklosti, ale známky toho, že musí, poslušni volajících hlasů vlastních ran, pokračovat ve své cestě. Díky výše uvedenému začínáme chápat, jakého druhu je pomoc, kterou může duchovní nabídnout. Duchovní není lékař, jehož prvotním úkolem je odstranění bolesti. Spíše bolest prohlubuje až na úroveň, kde může být sdílena. Když někdo přichází se svojí osamělostí za duchovním, může očekávat jen to, že jeho osamělost bude pochopena a prožita. Pak před ní ovšem nemusí utíkat, ale může ji přijmout jako projev situace, ve které se nacházejí všichni lidé. Když žena trpí ztrátou svého dítěte, úkolem duchovního není utěšovat ji tím, že by jí říkal, že doma má ještě dvě krásné zdravé děti; jeho úkolem je pomoct jí v tom, aby si uvědomila, že smrt jejího dítěte odhaluje její vlastní smrtelnost, tedy to, co s ní on i ostatní společně sdílejí. Možná že hlavním úkolem duchovního je zabraňovat tomu, aby lidé trpěli z nesprávných důvodů. Mnoho lidí trpí kvůli falešnému předpokladu, na kterém založili svůj život. Tím předpokladem je, že by něco takového, jako je strach, osamělost, zmatek či pochybnost, vůbec neměli zakoušet. S těmito bolestmi se však lze tvůrčím způsobem vyrovnávat jen tehdy, pokud je na ně nahlíženo jako na nedílnou součást lidství. Duchovní služba tudíž znamená konfrontaci se skutečným stavem věcí. Nenechává lidi žít s iluzemi o vlastní nesmrtelnosti a celosti. Neustále druhým připomíná, že jsou smrtelní a nedokonalí, ale také že uznání této skutečnosti je počátkem osvobození. Žádný duchovní nemůže nikoho spasit. Může se jen těm, kdo jsou plni strachu a obav, nabídnout jako průvodce. A přece, paradoxně, díky právě tomuto vedení lze vidět první
známky naděje. Je tomu tak proto, že sdílená bolest již není paralyzující, ale mobilizující, je-li chápána jako cesta k osvobození. Když si uvědomíme, že před svými bolestmi nemáme utíkat, ale že je můžeme využít pro společné hledání života, pak se tyto bolesti mění z projevů zoufalství ve známky naděje. Skrze toto společné hledání se pohostinnost stává společenstvím. Stává se jím, jak vytváří jednotu založenou na společně sdíleném uznání naší porušenosti a společně sdílené naději. Tato naděje nás zase vede daleko přes hranice lidské vzájemnosti k Tomu, jenž povolává svůj lid ze země otroctví do země svobody. K jednomu z hlavních poznání židovsko-křesťanské tradice patří, že tím, co formuje Boží lid, je Boží povolání. Křesťanské společenství tudíž uzdravuje nikoli proto, že by léčilo rány a mírnilo bolesti, ale proto, že rány a bolesti činí branami či příležitostmi k novému výhledu do budoucnosti. Vzájemné přiznávání vlastní porušenosti se tedy stává vzájemným prohlubováním naděje a sdílení slabosti se pro všechny stává znamením budoucí síly. Patří-li mezi hlavní zranění duchovního osamělost, pohostinnost může tuto ránu proměnit v pramen uzdravení. Koncentrace na vlastní nitro brání duchovnímu v tom, aby zatěžoval ostatní svou bolestí, a umožňuje mu přijímat své rány jako užitečné učitele sebe samého i bližních. Společenství vzniká tam, kde dochází ke sdílení bolesti, a to ne jako dusivé formy sebelítosti, ale projevu víry v Boží za slíbení spásy.
ZÁVĚR Tuto kapitolu jsem začal příběhem o rabbi Jošuovi ben Levim, který se zeptal Elijáše: „Kdy přijde Mesiáš?“ Tento příběh má důležitý závěr. Když mu Elijáš vysvětlil, jak může najít Mesiáše sedícího mezi chudáky v branách města, rabbi Jošua ben Levi přišel k Mesiášovi a řekl mu: „Pokoj tobě, můj pane a učiteli.“ Mesiáš odpověděl: „Pokoj tobě, synu Leviho.“ Zeptal se ho: „Kdy pán přijde?“ „Dnes,“ odpověděl. Rabbi Jošua se vrátil k Elijášovi, který se ho zeptal: „Co ti řekl?“ „Oklamal mě, neboť mi řekl: ‚Přijdu dnes‘, a nepřišel.“ Elijáš řekl: „Ve skutečnosti ti řekl toto: ‚Dnes, uslyšíte-li jeho hlas.‘“ (Žalm 95,7) I když víme, že jsme povoláni být zraněnými ranhojiči, je velice obtížné přijmout, že k uzdravování musí docházet už dnes. Je tomu tak proto, že žijeme v době, kdy jsou naše rány až příliš viditelné. Naše osamělost a izolace se staly natolik součástí naší každodenní zkušenosti, že voláme po Osvoboditeli, který by nás zbavil naší bídy a přinesl nám spravedlnost a mír. Ale vyhlašovat, že Osvoboditel sedí mezi chudáky, že rány jsou znamením naděje a že dnešek je dnem osvobození, to je krok, který dokáže učinit jen málokdo. Zraněný ranhojič však hlásá právě to: „Pán přijde - ne zítra, ale dnes, ne příští rok, ale letos, ne až veškeré naše utrpení pomine, ale nyní, kdy je ho všude spousty, ne jinam, ale právě sem, kde nyní stojíme.“ A jako výzvu říká:
Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse, kde mě vaši otcové pokoušeli, kde mě chtěli zkoušet, i když viděli mé činy. (Žalm 95,7—9) Pokud doopravdy nasloucháme tomuto hlasu a věříme, že duchovní služba je znamením naděje, protože zviditelňuje první paprsky světla přicházejícího Mesiáše, můžeme sebe i druhé přivést k pochopení, že zdroj našeho vlastního hledání už neseme v sobě. Služba tedy může být skutečně svědectvím o živé pravdě, že rána, která nám nyní působí utrpení, se nám později bude jevit jako místo, kde Bůh oznámil své nové stvoření. Henri Noumen, Zraněný ranhojič. Návrat domů 2008, kapitola 4
