Slovinská domobrana

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Zdeněk Rejda

Slovinská domobrana 1943 - 1945 Bílé místo na mapě slovinské historie?

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2007

2

Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jsem pouze uvedené prameny a literaturu.

V Brně, 2007

…………………………..

3

Na tomto místě bych rád poděkoval panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D., za cenné rady a pomoc při vedení diplomové práce.

4

Obsah

Obsah…....……………………………………………………………………………...4 1.

Úvod……………………………………………………………………..……..5

2.

Světový konflikt a jeho důsledky…………………………….………………...7

3.

Meziválečné období……………………….…………………………………..11

4.

Okupace Slovinska……………………………………………………………19

5.

Proti komunistická ideologie………………………………………………….21

6.

Vesnické stráže a dobrovolné protikomunistické milice …………………......29

7.

Domobranstvo ………………………………………..……………………....34

8.

Slovinští domobranci v Lublaňské oblasti……………………………………38

9.

Domobranci v oblasti Přímoří ………………………………………………..48

10.

Závěr .................................................................................................................55

Přehled domobraneckých jednotek ………………………………………………..…58 Příloha ………………………………………………………………………………..62 Prameny a literatura ………………………………………………………………….63

5

1. Úvod

Na počátku devadesátých let nabízela takřka každý den slovinská média informace o novém místě, na kterém byl objeven hromadný hrob z období druhé světové války. Opakovala se stále stejná zpráva: drátem svázané kostry, na rukou žádné hodinky či prsteny. Nikdo z tisíce zabitých nenosil hodinky, přívěšky nebo prsteny? O čem vypovídají tyto masové hroby? Vypovídají o tom, že komunisté systematicky pobili své nepřátele a jejich těla skryli, že partyzánští exekutoři byli současně také zloději, kteří ukradli mrtvolám jejich osobní cennosti a že slovinské vlády (respektive jugoslávské) a jejich policejní jednotky od roku 1945 až do 1990 organizovaně přehlížely a skrývaly spáchané zločiny. Po těchto poznatcích se stává mýtus o hrdinných partyzánech a zrádcovských domobrancích poněkud zpochybnitelným. Dnes už není tajemství, tak jako dříve, že partyzáni pobíjeli domobrance bez soudů. Vždyť zabití byli vinní, kolaborovali přece s okupanty! Slovo „kolaborovali“ mělo takřka magický účinek, kterým bylo vše relativizováno a současně ještě omlouvalo zmíněný partyzánsko-komunistický teror. Na partyzány i na domobrance je třeba pohlížet nezávisle na sobě a přitom na oba znepřátelené tábory však také jako na bojovníky za slovinskou svobodu. Jestliže pro objevené hroby neexistují seznamy obětí, potom vraždění nemůžeme interpretovat jako gesto tolikrát již zmíněné msty, byť byly údajnými oběťmi pouze domobranci, ustašovci nebo němečtí vojáci. Vždyť i pro ně přece měla platit ženevská konvence o zacházení se zajatci. I ve Francii jsou známy případy, kdy byli kolaboranti zastřeleni bez soudu, ale položme si otázku: Vykopávali snad ve Francii hromadné hroby půl století po ukončení války? Ne, nebylo tomu tak. Pravdou zůstává jedna nepopíratelná skutečnost, že historie je psána vítězi. Každý národ má tzv. „bílá místa“ ve své historii, jinak tomu není ani u Slovinců. Dnešní Slovinci a Slovinky žijí všedními problémy, ale ve chvíli, kdy se otevře téma domobranců vznikají dva názorově takřka nepřátelské tábory. Od devadesátých let až do současnosti se problém domobranců objevuje i nadále na půdě slovinského parlamentu. Odškodnit nebo neodškodnit slovinské domobrance? Bojovali přece za svou vlast, za své domovy a rodiny proti totalitní ideologii…

6

V předkládané diplomové práci nechci odsuzovat nebo snad jakýmkoliv způsobem omlouvat slovinské domobrance, ale na historických podkladech a dostupných materiálech popsat příčiny vzniku slovinského domobranstva a politické okolnosti, jenž jej doprovázely, jeho strukturu atd. Obecně bych rád do českého prostředí uvedl tuto traumatickou část slovinské historie. Občanskou válkou ve Slovinsku a slovinskými domobranci během druhé světové války se v česko-moravském historickém prostředí nikdo uceleněji nezabýval a pokud je mi známo ani nezabývá. Je to způsobeno i tím, že samotní slovinští historici začali se systematickým zpracováváním svých „černo-rudých“ dějin teprve počátkem 90. let minulého století. Neustále objevují nové a nové skutečnosti. Druhým důležitým faktem samozřejmě zůstává

půl

století

trvající

jednoznačná

komunistická

propaganda

o

jednotném

národněosvobozeneckém boji jugoslávských národů proti okupantům a jejich kolaborantům pod vedením generalisima Josipa Brose - Tita a jugoslávské komunistické strany. Po rozpadu socialistické Jugoslávie a vzniku samostatného a nezávislého slovinského státu v roce 1992 nastalo nové politické klima, které bylo příznivé pro vyrovnávání se s vlastními dějinami. Začal proces, který trvá dodnes. Občanská válka ve Slovinsku, jak ji musíme správně nazývat, byla válkou mezi levicí a pravicí, respektive katolicky orientovanou pravicí, mezi dvěmi rozdílnými ideologiemi a nemůže nás proto překvapit fakt, že po více než šedesáti letech se hlásí ke slovu místo dlouho protežované komunistické „pravdy“ ta nová katolická, dlouho tabuizována, ale významně podporována z USA, Argentiny nebo Austrálie, kde našli domobranci po válce svoje nová útočiště.

7

2. Světový konflikt a jeho důsledky

Počátek 20. století, předvečer první světové války, kdy se schylovalo ke vzájemné konfrontaci mezi dvěma nepřátelskými bloky, které se netajily snahou získat vliv na Balkáně a zásadně přerozdělit koloniální državy, lze považovat za počátek konce soustavy dosavadních mezinárodních vztahů. Vzestup politické a vojenské prestiže Srbska po balkánských válkách1 vedl vládnoucí kruhy ve Vídni k závěru, že by se nezávislý jihoslovanský stát mohl změnit v překážku pro další rakousko-uherskou expanzi na jihovýchod Evropy (po anexi Bosny-Hercegoviny2 projevovalo Rakousko-Uhersko zájem o Sandžak a o Makedonii). Atentát na následníka Rakousko-Uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii, spáchaný 28. června 1914 bosenským studentem Gavrilem Principem3 v Sarajevu, posloužil rakouské straně jako záminka k vypovězení války Srbsku, ke kterému došlo přesně o měsíc později. Tím byla odstartována válka mezi dvěma státy, která přerostla ve střetnutí milionových armád v celosvětovém konfliktu trvajícím více než čtyři roky. Začátkem prosince 1914 byla v Srbsku v důsledku války ustanovena koaliční vláda všenárodní jednoty. Tato vláda, jejímž předsedou se stal Nikola Pašić, formulovala 7. prosince své válečné cíle v rámci svého prohlášení předneseného na zasedání srbské skupštiny v Niši (tzv. Nišská deklarace). V prohlášení se vláda mimo jiné vyslovovala i pro „osvobození a sjednocení všech našich nesvobodných bratrů Srbů, Chorvatů a Slovinců“.4 V závěru prvního válečného roku po počátečních úspěších srbská armáda na bojištích prakticky vyčerpala své síly. Rakousko-srbská fronta se na podzim roku 1915 „stabilizovala“ do blízkosti řek Driny a Sávy. Část chorvatských, slovinských a dalmatských politiků se od počátku války orientovalo na vítězství Srbska a dohodových zemí. Někteří z nich emigrovali a v roce 1915 1

První balkánská válka (17.10.1912 – 30.5.1913). Balkánská koalice zvítězila nad Osmanskou říší. Druhá balkánská válka (26.6. 1913 – 10.8. 1913), rozpoutaná Bulharskem proti jeho dosavadním spojencům. 2

Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu a Hercegovinu 5.10. 1908.

3

Byl členem tajné organizace Mladá Bosna udržující kontakt se srbskou nacionalistickou organizací Černá ruka.

4

Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998, s. 371.

8

v Paříži vytvořili Jihoslovanský výbor. Ten brzo přesídlil z Paříže do Londýna a začal s rozsáhlou protirakouskou kampaní a prosazováním myšlenky jihoslovanské jednoty. Mezi vůdčí osobnosti patřili dalmátští politikové Ante Trumbić, Franjo Supilo, známý sochař Ivan Meštrović a další. Časem se k nim přidaly další osobnosti ze Slovinska, Chorvatska a Bosny. Za hlavní cíl celého snažení Jihoslovanského výboru bylo vyhlášení o vytvoření samostatného státu z jihoslovanských národů, žijících na území monarchie.5 Mezi dohodovými spojenci Velkou Británií, Francií, Ruskem a Itálií byla 26.4. 1915 podepsána dohoda nazvaná Londýnská smlouva. Itálie se měsíc po podpisu zmíněné smlouvy stala novým válečným spojencem dohodových mocností. Tento akt měl dalekosáhlé následky pro slovinský národ. Podle jejího tajného dodatku měla Itálie získat pod svou nadvládu území s celou jednou třetinou slovinského obyvatelstva za účast ve válce proti Rakousko-Uhersku. Itálie měla získat následující teritoria: jižní Tyrolsko, kde žilo především německé obyvatelstvo, Istrii se slovinským a chorvatským obyvatelstvem, Terst, Gorizii, Dalmácii s chorvatským obyvatelstvem, Přímoří se slovinským obyvatelstvem, Posocje s městy Bovec, Tolmin a Kobarid, chorvatské jaderské ostrovy Losinj, Lastovo, Palagruza, Vis, Pag, Korcula, Kornati, Premuda, Olib, Hvar atd., město Vlore a oblast kolem ostrova Sazan v Albánii. Francie a Anglie dále potvrdily italskou suverenitu nad Dodekanskými ostrovy (Řecko) a také nad části území z německých kolonií a Turecké říše. Dne 20. července 1917 podepsaná Korfská deklarace mezi Pašićovou vládou a zástupci Jihoslovanského výboru si vytyčila za cíl osvobodit a sjednotit všechny jihoslovanské národy na území Rakousko-Uherska se Srbskem a Černou Horou a vytvořit nový stát - Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V obecně formulovaném dokumentu se strany dohodly na potřebě sjednocení jihoslovanského národa v jednotný stát.6 V prosinci téhož roku se část pravicových a sociálně demokratických politiků v RakouskoUhersku, ovlivněných myšlenkami Korfské deklarace vyslovila pro nezávislý stát „Jednoho národa Chorvatů, Srbů a Slovinců“.7 Koncem ledna 1918 vystoupili s požadavkem sebeurčení i slovinští klerikálové. V září téhož roku se již vojenská situace pro ústřední mocnosti vyvíjela naprosto nepříznivě. Srbská a dohodová vojska prolomila soluňskou frontu. Donutila ke kapitulaci Bulharsko a začala osvobozovat Makedonii a jižní Srbsko. Rakouská fronta proti Itálii se na Piavě začala 5

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha 1994, s. 8. Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998, s. 377. 7 Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha 1994, s. 8. 6

9

rozpadat, proto Vídeň ještě nabídla rakouským a uherským Jihoslovanům velkorysé ústupky za jejich podporu mocnářství. Bylo však již příliš pozdě. V srpnu 1918 vznikla jako první Národní rada v Lublani se zvláštními výbory pro Štýrsko, Korutany, Přímoří a Terst. Do jejích orgánů delegovaly své zástupce, s výjimkou sociální demokracie, všechny slovinské politické strany a skupiny.8 Ve dnech 5. a 6. října 1918 vznikla v Záhřebu Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů, složená ze zástupců téměř všech politických organizací a skupin Slovinska, Chorvatska, Dalmácie, Bosny a Hercegoviny, Terstu a Istrie. Předsedou nové vlády byl jmenován Slovinec a předseda Slovinské strany lidové Anton Korošec, místopředsedy Srb Svetozar Pribićević a Chorvat Ante Pavelić.9 Záhřebská Národní rada se 14. října vyhlásila za jediného představitele jugoslávských zemí Rakousko-Uherska. Požadovala sjednocení všeho jugoslávského obyvatelstva na celém jihoslovanském etnickém území v jednotný a suverénní stát.10 Mezitím se nový císař Karel I. zcela marně pokoušel zachránit monarchii nabídkou na její přestavbu ve federaci. Pro rozchod s monarchií se vyjádřily národní výbory český, polský, haličsko-ukrajinský a rumunský. Dne 29. října 1918 chorvatský sněm v Záhřebu prohlásil odtržení od Uher a vznik Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS). Převzetí moci se uskutečnilo poklidnou cestou. Národní rada byla uznána za ústřední vládu nového státu a současně i jmenovala zemské vlády pro Chorvatsko, Slovinsko, Vojvodinu, Bosnu a Hercegovinu.11 Nový Stát SHS však existoval pouze jeden měsíc. Nikdy se mu nepodařilo získat mezinárodní uznání, ani splnit základní úkoly, které si vytyčil. V zemi panovala anarchie vyvolaná válkou. Začátkem listopadu začala italská armáda obsazovat Dalmácii, Istrii a chorvatské Přímoří. Italové uchvátili bývalé císařsko-královské válečné loďstvo, předané posledním jejím námořním velitelem admirálem Horthym, nově vzniklému Státu SHS a chystali se obsadit i město Lublaň. Na severní hranici slovinského území se soustřeďovaly zbytky rakouské armády a na hranicích Banátu maďarské jednotky.12

8

Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998, s. 378. 9

Není totožný s pozdějším předákem ustašovců.

10

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha 1994, s. 9.

11

Tamtéž, s. 9.

12

Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998, s. 379.

10

Složitá vnitropolitická, ale i zahraničněpolitická situace13 nutila záhřebskou Národní radu k jednání o co nejrychlejším spojení se Srbskem, které jako jediné reagovalo na výzvu poskytnout pomoc a disponovalo vojenskými jednotkami. I přes váhavost Slovinců a odpor chorvatských radikálů, pro které byla ze zásady neschůdná dynastie Karadjorjevićů, přednesla 1. prosince 1918 vedoucí delegace záhřebské Národní rady před princem regentem a politickými představiteli Srbska slavnostní žádost Národní rady o sjednocení Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů se Srbskem a Černou Horou v jednotný stát. Odpovědí regenta Alexandra bylo vyhlášení sjednocení Srbska s nezávislým Státem SHS v jednotný stát – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Koncem první světové války skončila jedna etapa národně-emancipačního a osvobozeneckého zápasu jihoslovanských národů za dosažení nezávislosti a státní samostatnosti. Poprvé se tak ve společných hranicích jednoho státu ocitly jugoslávské národy. Politickou samostatnost však tyto národy v roce 1918 nezískaly jako individuální subjekty, ale v podobě širší jihoslovanské varianty a to v podobě společného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS). Sjednocení bylo uskutečněno především shora, dohodou vládnoucích politických reprezentací. Přes jazykovou a etnickou blízkost netvořila jihoslovanská území v minulosti jednotný celek a v euforii integračního úspěchu byly podceňovány významné civilizačně-historické a náboženské odlišnosti. Vznik Království SHS na konci roku 1918 nebyl zcela dobrovolným rozhodnutím. Důležitým faktem zůstává skutečnost, že politické dohody o sjednocení byly více vynucené obavou z anarchie (a z Italů – pro Slovince), než skutečnými nacionálními tužbami a že na konečné rozhodování jihoslovanských národů silně působil tlak vnějšího faktoru – vítězné dohodové mocnosti. Výrazný politický nepoměr mezi jednotlivými národními složkami uvnitř Království SHS vedl v pozdějších letech také k prosazení centralistické koncepce jugoslávského státu, který nesl výraznou pečeť srbské mocenské hegemonie.

13

Hrozila okupace a následná anexe slovinského území ze strany Itálie a následný vznik revoluce.

11

3. Meziválečné období

Nový státní útvar jižních Slovanů v balkánském prostoru vznikl v prosinci 1918 spojením Království srbského s jihoslovanskými částmi bývalého rakousko-uherského císařství, se Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou. Krátce předtím se spojila se Srbskem také Černá Hora. Součástí Království SHS, které mělo necelých 12 milionů obyvatel a rozlohu 248 000 km², byla ještě Slavonie, Dalmácie, Vojvodina a Srem.14 Tento nový stát byl geograficky i etnicky velmi kontroverzním celkem. Postrádal přirozené komunikace, které by spojovaly jednotlivá území. Obyvatelstvo tvořilo velmi blízké a současně i vzdálené komunity s odlišnou kulturou. Válkou bylo také silně narušeno hospodářství země, zejména v Srbsku a Makedonii. V novém státě se země ocitly na různém stupni hospodářského rozvoje. Dále bylo třeba řešit otázku zásobování obyvatel potravinami a základním zbožím. Ve vytvoření jednotného trhu bránila nejen rozdílnost ekonomického vývoje jednotlivých zemí, ale i nejednotnost doposud platících měn. Průmyslová výroba byla všeobecně ochromená a jedním z důsledků byla i obrovská nezaměstnanost. Nejvážnějším problémem byla však agrární otázka. V Království SHS tvořili zemědělci přes 70 procent obyvatel.15 Kromě rozporů národnostních tak základy nového státu od počátku otřásala rolnická hnutí, prosazující odstranění některých polofeudálních přežitků a rozdělení velkostatkářské půdy. Především na územích, která patřila k bývalému Rakousku-Uhersku, hnutí rolníků hrozilo agrární revolucí. Proto vláda v čele se Stojanem Protićem v únoru 1919 slíbila pozemkovou reformu.16 I když se Srbsko počítalo mezi vítězné státy, mělo nové Království SHS velmi nejisté mezinárodní postavení. USA a některé malé státy jej uznaly, zatímco Francie a Velká Británie odkazovaly uznání státní suverenity na mírovou konferenci v Paříži pod záminkou, že část území nového státu tvořila součást nepřátelského Rakousko-Uherska. Bylo to především kvůli Itálii, která měla vlastní anekční úmysly v Dalmácii a ve Slovinsku. Až počátkem června 1919 obě velmoci definitivně uznaly Království SHS.

14

Strugar, V.: Jugoslávie v boji, Praha 1965, s. 7.

15

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha 1994, s. 12.

16

Království Jugoslávie slovem i obrazem, Bělehrad 1937, s. 34.

12

Daleko složitější byla otázka hranic nového státu. Sporné byly jeho hranice se všemi sousedy s výjimkou Řecka. Rakousko odmítlo postoupit Korutany a jižní Štýrsko s městem Mariborem. Na základě plebiscitu z října 1920 nakonec Korutany zůstaly rakouské. Itálie okupovala Terst, Gorici, Istrii, část Dalmácie a většinu jadranských ostrovů a odmítla tato území vyklidit, odvolávaje se na tajnou londýnskou smlouvu z roku 1915. Většinu těchto území muselo také nakonec Království SHS pod tlakem tzv. Rapallské smlouvy z listopadu 1920, Itálii postoupit. Po podpisu této smlouvy Itálie získala jižní Tyrolsko, Terst, Gorizii, Posocje, Istrii s ostrovy Lastovo, Palagruzu, Losinj, Cres, Brioni, Dodekaneské ostrovy, Littoral a část města Zadar. Později Itálie (Římskou smlouvou z roku 1924) anektovala město Rijeku (Fiume). To znamenalo, že okolo 400 000 Slovinců a více než 100 000 Chorvatů zůstalo pod nadvládou Itálie. Zpočátku spadala nová teritoria pod správu italských vojenských úřadů, například generál Pietro Badoglio byl zodpovědný za území Littoral.17 Později přišla civilní administrativa, ale ta neměla dlouhého trvání. Ve 20. letech převzali v Itálii moc fašisté vedení Benitem Mussolinim. Pro Slovince a Chorvaty začala opravdová „noční můra“. Všechny školy, písně, spolky a později také politické strany byly zakázány, zakázaná byla rovněž slovinština a chorvatština v administrativě a nakonec i v kostelech. Všechna jména byla konvertována do italštiny. Mnoho Slovinců a Chorvatů bylo mobilizováno do italské armády v letech 1935 –1936 během tažení v Etiopii. Tento teror vyvolával další kroky u mladých slovinských a chorvatských patriotů. V roce 1924 byla zformována organizace TIGR (název podle počátečních písmen obsazených území: Trst, Istria, Gorica, Reka).18 Jejím hlavním úkolem bylo informovat svět o italském teroru, dále útočila na policejní stanice, prováděla propagandistické akce atd. Odbojovou organizaci TIGR můžeme považovat jako první antifašistickou organizaci v Evropě. Přestože Království SHS překonalo své největší hospodářské potíže způsobené válkou, sjednocením hospodářsky vzájemně velmi nevyrovnaných celků, další ekonomický vývoj unitárního státu nepokračoval snadno. Dál pokračovala nejednotnost hospodářská, územní i odvětvová. Například po celá dvacátá léta zemědělství trpělo neustálým snižováním cen výrobků a jejich malou prodejností v zahraničí. V roce 1927 dokonce Království SHS postihla katastrofální neúroda, která v řadě oblastí vyvolala závažné zásobovací potíže. Slabý 17

Cencič, M.: Tigr, Slovenci pod Italijo in Tigr na okopih v boju za narodni obstoj. Ljubljana 1997, s. 18.

18

Tamtéž, s. 81.

13

a zaostalý byl také průmysl. Nedostatek domácího kapitálu zapříčinil malý průmyslový růst. Ekonomiku ovládl zahraniční kapitál, zejména francouzský, kontrolující především těžbu nerostných surovin. Vnitropolitický život byl ve znamení regionální a nacionální roztříštěnosti. Ze srbských politických stran byly nejsilnější Pašićova Národní radikální strana, Davidovićova Demokratická strana a Jovanovićova Zemědělská strana. Srby, žijící mimo původní území Srbska, reprezentovala Samostatná demokratická strana Svetozara Pribićeviće. V Chorvatsku byla nejsilnější stranou Chorvatská republikánská selská strana Stjepana Radiće, žádající zrovnoprávnění Chorvatska ve společném státě. Méně výraznější Chorvatská strana práva byla ultranacionalistická a žádala samostatné Chorvatsko (koncem dvacátých let se z ní vyvinulo fašistické ustašovské hnutí, vedené A. Pavelićem). Slovinské zájmy reprezentovala klerikální Slovinská lidová strana, vedená Antonem Korošcem.19 Důležitým politickým činitelem byl panovník a královský dvůr. Po smrti krále Petra I. se novým králem stal 17. srpna 1921 Alexandr Karadjordjević (1888-1934), který doposud vládl jako regent. Alexandr se opíral především o armádu, kterou ovládala jemu oddaná tajná důstojnická organizace „Bílá ruka“.20 Král často osobně zasahoval do politického života s cílem získat co nejvíce politické moci. Z více jak dvaceti vládních krizí v tomto období, naprostou většinu vyvolal on sám, nebo lidé z jeho okolí. Král Alexandr byl také jediným, kdo rozhodoval o jugoslávské zahraniční politice. Království SHS bylo součástí francouzského poválečného spojeneckého systému a jako takové se orientovalo na Francii a Velkou Británii. Jeho přirozenými spojenci se staly Československo a Rumunsko. Tyto tři státy spojoval především odpor proti revanšistickým a revizionistickým tendencím, projevujícím se v sousedním krizemi se zmítajícím Maďarsku. V letech 1920 a 1921 byla podepsána jugoslávsko – československá, československo – rumunská a jugoslávsko – rumunská obranná dohoda. V roce 1921 všechny tři státy vystoupily jednotně proti pokusu Karla Habsburského o návrat na maďarský trůn a do mezinárodní politiky vešel termín Malá dohoda. Vojenské smlouvy byly tak dlouho prodlužovány až se v roce 1929 přeměnily v trojstrannou dohodu. Tyto státy společně spolupracovaly i v jiných odvětvích. Pokračující nestabilita a roztříštěnost celého politického života, podněcovaná především neustálými útoky proti jednotě jugoslávského státu ze strany chorvatských, 19

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 14.

14

ale i slovinských a bosenských separatistů, přerostla koncem 20. let v otevřenou politickou krizi. Hrozilo vážné nebezpečí, že se vnitřními rozpory zmítané Království SHS stane předmětem zájmu Itálie a Maďarska. Toho využil král Alexandr se svým vlastním řešením krize. Když v prosinci 1928 odstoupila jedna z mnoha vlád, král zasáhl. V manifestu ze 6. ledna 1929 prohlásil, že je ohrožena jednota státu „zaslepenými politickými vášněmi a mezistranickými boji“21 a nastolil cestou státního převratu královskou diktaturu. Král Alexandr se vyhlásil nadřízeným nad výkonnou mocí ve státě, bez odpovědnosti, jmenoval novou vládu v čele s velitelem jeho osobní gardy a odpovědnou pouze králi, nechal rozpustit parlament i všechny zvolené samosprávné orgány (včetně obecních zastupitelstev), zrušil ústavu, vydal nový zákon na ochranu státu a provedl nové dělení státu, přejmenovaného na Království Jugoslávie.22 Když v září 1931 vydal král Alexandr novou ústavu, znamenalo to pouze, že otevřenou diktaturu zaměnil za diktaturu, ukrývající se pod slupkou ústavnosti. Krátce po volbách, které se konaly o dva měsíce později vznikla Jugoslávská národní strana s programem zachování stávajícího jednotného státního zřízení a dynastie Karadjordjeviću. V první polovině 30. let i Jugoslávii naplno zasáhla hospodářská krize. Ta byla provázena masovými projevy nespokojenosti postiženého obyvatelstva, především rolníků. Také aktivizovala chorvatské a makedonské separatisty. Jejich teroristické akce se staly pro vládu vítanou záminkou k zásahům proti všem odpůrcům bělehradského centralismu. Příchod Adolfa Hitlera k moci v Německu v lednu 1933 posílil mezinárodní autoritu Mussoliniho režimu. Fašistická Itálie byla smrtelným nebezpečím jednotné Jugoslávie s jediným cílem, rozbít Jugoslávii, nebo donutit její vládu k ústupkům ve prospěch Říma. Proto italská vláda všestranně podporovala územní nároky Maďarska a Bulharska vůči Jugoslávii, ale i separatistické hnutí Makedonců a chorvatských ustašovců.23 Pokusem o zabránění dalšímu italskému pronikání na Balkánský poloostrov bylo podepsání dohody o Balkánském paktu z února 1934 mezi Jugoslávií, Rumunskem, Řeckem a Tureckem, byť tato koalice oficiálně vznikla především proti bulharskému revizionizmu.24 20

Tamtéž, s. 14.

21

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 15.

22

Území Království Jugoslávie bylo nově rozděleno na 9 bánovin, ignorující hranice historických území. V šesti z devíti bánovin převládali Srbové. 23

V roce 1929 založil Ante Pavelić v chorvatském Záhřebu radikální organizaci Ustaša („Povstalec“), která velkou měrou také přispěla k rozkolu mezi Srby a Chorvaty. 24

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 16.

15

Král Alexandr po roce 1933 musel čelit faktu, že zájem Německa o Jugoslávii se stal intenzivnějším. Především po podepsání jugoslávsko-německé obchodní dohody byl tento zájem zjevný a odpovídal i proněmecké orientaci především slovinských a chorvatských hospodářských kruhů. Pokud ale stál v čele státu král Alexandr, zastánce tradiční srbské orientace na Francii, těžko se mohl německý vliv nějakým větším způsobem projevit v politice Jugoslávie. Král Alexandr byl proti jakémukoliv pronikání italského nebo německého vlivu na Balkán a i proto se zapojil do jednání o kolektivní bezpečnosti a vytvoření východního garančního paktu.25 Cestou na další politická jednání byl král Alexandr 9. října 1934 v Marseille zavražděn makedonským teroristou. Na zorganizování atentátu se podíleli také ustašovci, němečtí a italští fašisté, kteří chtěli zpřetrhat přátelské vztahy k Francii a jejím spojencům. Po smrti krále Alexandra nastoupil na trůn jeho jedenáctiletý syn Petr II. Karadjordjević. Až do jeho zletilosti měla vládnout tříčlenná regentská rada. Jejím nejvlivnějším členem byl ctižádostivý princ Pavel, který se sám chtěl stát králem. Regentská rada při svém nástupu prohlásila, že hodlá pokračovat v politice zavražděného krále. Skutečnost však byla jiná. V červnu 1935 se po nových parlamentních volbách stal novým premiérem Milan Stojadinović (1935-39), který se hned okázale distancoval od předchozího režimu. Získal podporu bosenských muslimů a slovinských klerikálů a přislíbil demokratické reformy.26 Postavení nové vlády bylo více než nejisté. V této chvíli hledal Stojadinović východisko z politické krize ve fašizaci státu a v navázání přátelských vztahů s fašistickými státy. Jeho vláda se stále blíže přibližovala k Itálií a Německu, jejichž hlavním cílem byla revize Versailleské mírové smlouvy. Stojadinović veřejně prohlásil, že Německo hraje v Podunají rozhodující úlohu a že problémy této oblasti nelze řešit bez jeho účasti.27 Hlavním šiřitelem fašismu v Jugoslávii bylo Jugoslávské radikální sdružení (JRS), které mělo po vzoru německých SA či italských černých košil, také svoje vlastní bojové oddíly v zelených košilích. JRS však nebylo samo. V Srbsku legálně působila fašistická organizace Zbor, vedená Dimitrijem Ljotićem, v Chorvatsku pak ilegální ustašovci, legální „Borbaši“ a německý Kulturbund. Další cestu k vnitropolitické stabilizaci pro Stojadinoviće nabízela hospodářská recese a konjunktura, které přišly po hluboké hospodářské krizi. Jugoslávie se stále více orientovala 25

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 17.

26

Království Jugoslávie slovem i obrazem. Bělehrad 1937.

27

Strugar, V.: Jugoslávie v boji, Praha 1965, s. 14.

16

na obchod s Německem, který se realizoval většinou prostřednictvím clearingových dohod. Ve druhé polovině 30. let stoupl podíl Německa na jugoslávském zahraničním obchodě téměř na 40%.28 Usmiřovací politika (tzv. appeasement) západních velmocí vůči Německu a Itálii měla vliv i na jugoslávskou politiku. Jugoslávská vláda se obávala ztráty vnější podpory jugoslávské integrity a hledala dalšího zahraničně politického protektora v Německu. Vedly ji k tomu i ekonomické důvody. V důsledku krize citelně zeslábl francouzský hospodářský vliv v Jugoslávii. Důvodem postupné změny orientace jugoslávské zahraniční politiky na Německo byla konečně i postupující fašizace země. Tato nová politická orientace měla jednu vážnou trhlinu. V říjnu 1936 při podpisu paktu o vytvoření osy Berlín-Řím uznalo Německo Středomoří a samotný Balkán za výlučnou zájmovou sféru Itálie. I přes toto vážné ohrožení Stojadinović, i Pavel v nové orientaci pokračovali. Nejdříve byla podepsána mezi Itálií a Jugoslávií obchodní smlouva a 25. března 1937 v Bělehradě i dohoda o neutralitě a mírovém řešení sporů.29 Za tím se skrýval bezpochyby úmysl italské vlády oslabit Jugoslávii a podřídit ji svému vlivu. Poslední volby v předválečné Jugoslávii se konaly v prosinci 1938. I přes vítězství vládní kandidátky došlo k oslabení Stojadinovićova režimu a naopak k posílení vlivu opozice, a to především Chorvatské selské strany. Odpor proti politice, kterou provozoval „Bělehrad“ sílil a stával se organizovanějším. Princ regent Pavel, aby čelil rostoucí nespokojenosti, se rozhodl obětovat Stojadinoviće a do čela vlády uvedl v únoru 1939 Dragišu Cvetkoviće. Ten byl postaven do naprosto odlišné situace než jeho předchůdci, před neřešitelný úkol, vyrovnat se s nástupem fašistické Osy schopné přímé agrese. Nejdříve se musela nová jugoslávská vláda smířit s italskou okupací Albánie a pak se podařilo, po zesíleném německém tlaku, hitlerovské diplomacii přimět Jugoslávii k tomu, aby vystoupila z Balkánské dohody a poté i ze Společnosti národů. Stále silnějšímu zahraničně politickému tlaku se Cvetkovićova vláda snažila čelit i tím, že se pokusila zmírnit vnitropolitické napětí v zemi. Již od dubna jednal Cvetković s chorvatským předákem Vladimirem Mačekem. Chtěl vyřešit komplikující se chorvatský problém dříve, než jej fašistické státy využijí k rozbití Jugoslávie. Československý případ byl příliš živý a proto byla 26. srpna 1939 uzavřena dohoda s Chorvatskou selskou stranou. Podle ní byla ze zemí obývanými Chorvaty vytvořená Chorvatská bánovina se širokými autonomními právy v oblasti hospodářské, finanční, osvětové, sociální a vnitřní. V čele 28

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 18.

17

bánoviny byl bán Ivan Šubašić a chorvatský sněm.30 Dlouholetý boj s centralismem tak zdánlivě skončil a představitelé Chorvatské selské strany mohli vstoupit do reorganizované Cvetkovićovy vlády. Když 1. září 1939 napadlo Německo bez vyhlášení války Polsko a vypukla 2. světová válka, vyhlásila již 5. září jugoslávská vláda, že se Jugoslávie nebude vměšovat do válečného konfliktu a že bude i nadále rozvíjet své styky se sousedy. A tak mohlo Německo i do budoucna počítat s výhodnými dodávkami obilí, dobytka, dřeva a nerostných surovin.31 Na přelomu let 1939/40 zesílil francouzský diplomatický tlak na Jugoslávii. Když byla v létě 1940 Francie poražena, stala se pozice Jugoslávie velmi špatnou, obzvlášť poté, co Itálie koncem října napadla Řecko. Počátkem března přistoupilo k Paktu tří Bulharsko a současně na jeho území vstoupily německé jednotky. Tím byla Jugoslávie, s výjimkou krátkého úseku hranic s Řeckem, zcela obklíčená německou a italskou armádou. Němci měli zájem získat Jugoslávii na svou stranu, kvůli potravinám, surovinám, ale i území, kterého chtěli využít k připravovanému útoku na Řecko

a později SSSR. Počátkem března 1941 se Adolf Hitler osobně sešel s princem

Pavlem, aby mu vyložil své představy. O dva týdny později jugoslávská vláda schválila přistoupení země k Paktu tří, i když s určitými omezeními. To vyvolalo u veřejnosti vlnu nevole a první demonstrace. V noci ze 26. na 27. března provedla skupina důstojníků pod vedením generála letectva Dušana Simoviće státní převrat. Svrhla regentskou radu, na trůn dosadila mladého krále Petra II. Karadjodjeviće a sám Simović vytvořil novou vládu z představitelů doposud vládnoucích, ale i některých opozičních stran. Nová Simovićova vláda pochopitelně nemohla nic změnit na stávajících poměrech a tak ani nezrušila své připojení k Paktu tří. Začala však tajně jednat s představiteli Velké Británie o případné pomoci, zaútočí-li státy Osy na Jugoslávii. Rozhovory se vedly i s vládou Sovětského svazu, se kterým Jugoslávie nedlouho předtím navázala diplomatické styky. Hitler, poté co se dozvěděl o změně vlády v Bělehradě, rozhodl se, že objektem útoku německých vojsk se v rámci připravovaného útoku na Řecko stane i Jugoslávie. Potřeboval mít zajištěn celý prostor Balkánského poloostrova dříve, než se stane předpolím pro blížící se útok na SSSR. Pro útok na Jugoslávii, který měla vést hlavně německá a italská armáda, 29

Strugar, V.: Jugoslávie v boji. Praha 1965, s. 15.

30

Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991). Praha 1994, s. 20.

31

Strugar, V.: Jugoslávie v boji. Praha 1965, s. 21.

18

získal Hitler také Maďarsko a Bulharsko, kterým přislíbil „podíl na kořisti“. Německá rozvědka také aktivovala pátou kolonu v řadách početné německé menšiny a chorvatských a srbských fašistů. Ač Jugoslávie každý rok vydávala na svou armádu nemalé finanční prostředky, nebyla na válku připravená. Její výzbroj byla slabá a beznadějně zastaralá, trpěla nedostatkem munice.32

32

Bývalý spojenec a důležitý dodavatel vojenského materiálu ČSR již oficiálně neexistovalo.

19

4. Okupace Slovinska

Předehrou války Německa se Sovětským svazem bylo dvanáctidenní polní tažení, v němž ráno 6. dubna 1941 Německo napadlo Jugoslávii bez vypovězení války leteckým útokem na Bělehrad a některá další města. Německé jednotky 8.4. 1941 obsadily MariborMarburg a o tři dny později, 11.4. Celje. Nesetkaly se s žádným odporem. Němci byli radostně vítáni jen členy německé menšiny žijící ve Slovinsku a malou částí Slovinců, která proklamovala svůj německý původ. Mnoho z nich podporovalo nacistické Německo a Adolfa Hitlera. Byli organizováni do různých asociací jako Kulturbund a dalších. Mnoho z nich pomáhalo německé armádě při invazi do Jugoslávie jako spolupracovníci Abwehru (sbírali informace o jugoslávských obranných liniích, síle armády a sabotovali obranné přípravy). Byli zde také dobrovolníci, kteří po začátku války v roce 1939 vstoupili do německé armády. V dubnu a květnu 1941 bylo střední Slovinsko začleněno do německé říše. Němci okamžitě začali s rasovou politikou. Slovinská řeč, knihy, kluby, to vše bylo zakázáno. Němci plánovali přesunout 260 000 Slovinců do Chorvatska, Německa a Srbska. Ale pro nedostatek transportních prostředků bylo nakonec přemístěno 40 000 Slovinců i s rodinami do Německa a asi 60 000 do Chorvatska a Srbska.33 Okamžitě byl ustanoven německý školní systém s německými učiteli (většina slovinských učitelů byla vyhoštěna). Mnoho mužů a dětí vstoupilo do místních nacistických organizací jako Kärntner Volksbund a Steirischer Heimatbund a později do vojenské formace Wehrmannschaft.34 Po úspěšné invazi německých a italských vojsk došlo k rozpadu Království Jugoslávie a jeho následnému dělení mezi členy nacisticko-fašistické koalice. Německo samotné obsadilo severní část Slovinska a ponechalo si přímou kontrolu nad Banátem, historickou provincii ve Vojvodině, kde žila početná německá komunita. Itálie okupovala Istrii, jižní Slovinsko a značnou část Dalmácie. Maďarsko zabralo východní Slovinsko a zbytek Vojvodiny s většinovým maďarským obyvatelstvem. Bulharsko si přivlastnilo Makedonii a Albánie se ocitla pod italskou okupací. Černá Hora si zachovala

33

Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 449. 34

Tamtéž, s. 449.

20

částečně nezávislost, později přešla pod italskou správu. Na zbylém území vznikl proněmecký stát Nezávislý stát Chorvatsko (NDH).

21

5. Proti komunistická ideologie

„[...] Co teď uděláme proti komunistům? Postavíme se na stráž! Síla se dá přemoci pouze silou. Ne milými slovy. Ne s posvěcenou vodou. Postarejme se tedy o včasnou bezpečnost, a ne až tehdy, až nám bude dům už hořet, a až nás budou komunisti střílet. Neboť jsou přesvědčeni, že přijde jejich chvíle, a že zvítězí. Musíme být na ně tedy připraveni! Jak? Na každé faře nebo v obci ať se spojí lidé, kteří jsou připraveni bránit svůj majetek a světské relikvie proti útokům pacholků z kominterny. Toho nám není potřeba skrývat! Naopak: Ať komunisti vědí, že na každé faře, v každé obci je nejméně třikrát větší počet těch, kteří jsou připraveni na jejich útok a nedovolí jim ničit to, co je počestné a svaté. Že musí být strážci pořádku a řádu také vhodně vybaveni, aby mohli bránit sebe i druhé, tomu se rozumí! [...]“.35 „Slovinec vraždí Slovince, bratra – jak je člověk zaslepen!“ zapsal France Prešeren v díle Krst pri Savici36, kde popsal první, veliký, vnitřní rozkol při pokřesťanštění Slovinců. Slovinská historie zná ještě dva podobné případy: dobu protireformace v 16. století a dobu občanské války během

2. světové války ve 20. století. Všechna tato tři nábožensko-

ideologická schizmata, Slovinci v sobě nosí dodnes. Při každé příležitost, ať už jsou volby nebo svátek, vše jakoby vybuchne na denní světlo a zátěž z jejich významu jim nedovolí, aby se stali moderním národem, nebo aspoň nebrzdili svůj proces vývoje. Poslední fáze polarizace mezi Slovinci začala na konci 19. století, v době vzniku a formování moderních politických stran. Tehdy chtěl katolický tábor pod vlivem filosofa dr. Antona Mahniče veřejný život ve slovinských oblastech uspořádat po vzoru extrémního katolicismu.37 Polarizace ještě pokračovala také v době mezi dvěma světovými válkami, 35

„Kaj naj torej storimo nasproti komunistom? Stojimo na straži! Sila se da pregmati samo s silo. Ne s prijaznimi besedami. Niti ne z blagoslovljeno vodo. Oskrbimo se torej za varnost pravočasno, ne šele takrat, ko nam bo hiša že gorela, ko nas bodo komunisti že streljali. Kajti da bodo zmagali, da pride njih ura, o tem so prepričani. Dobiti nas morajo torej pripravljene! Kako pa? V vsaki fari ali občini naj se združijo ljudje, ki so pripraveni braniti ljudsko last in verske svetinje proti navalom hlapcev kominterne. Tega nam ni treba prav nič skrivati! Nasprotno: Komunisti naj vedo, da je v vsaki fari ali občini vsaj trikrat večje število takih, ki so pripravljeni na njih nastop in ne bodo pustili razdirati, kar je poštenega in svetega. Da morajo biti ti varuhi reda in poštenja tudi primerno opremljeni, da morajo braniti sebe in druge, to se razume!“ Citováno podle: Kaj pa komunisti?, Domoljub, 10. září 1936, č.50, s. 770. 36

„Slovenec že mori Slovenca, brata – kako strašna slepota je človeka!“ Citováno podle: Jurčič, J., Stritar, J.: Pesmi, Franceta Preširna – Krst pri Savici. Ljubljana 1866, s. 198. 37

Domobranstvo spadá do pravého politického a ideologického spektra, tuto skutečnost je třeba brát na zřetel.

22

především ve třicátých letech, kde je také třeba hledat kořeny vzájemných střetů. Klasický politický střet mezi liberálním a katolickým táborem se ve třicátých letech proměnil ve střet mezi levicí a pravicí. Levici (komunisty) politická špička katolického tábora už na začátku dvacátých let označila za největšího nepřítele. O to se svým vlivem postaraly tehdejší revoluční nebo polorevoluční poměry v Evropě, stejně jako volání k odporu proti komunismu, které přicházelo z Vatikánu, a to zejména po říjnové revoluci v Rusku. „[...] Za jediného opravdového nepřítele, kterým je třeba se zabývat, pokládám podle svého názoru pouze komunistickou stranu. Budoucí boj bude bojem mezi křesťanskou demokracií a socialismem. [...]“38 Ve třicátých letech se ideologická polarizace ve Slovinsku rozvinula do krajních mezí. Sice ne ještě k ozbrojeným útokům, přece jen už k fyzickému skládání účtů mezi příslušníky různých organizací (především studentských). Nechybělo, jak je patrné ze začátku citátu, také volání po zbrani. Rozhodné odsouzení komunismu v některých projevech a v papežských encyklikách Quadragesimo anno (1931) a Divina Redemptoris39 z roku 1937 a označení spolupráce křesťanů s komunisty za hřích, rozdělila celý katolický tábor. Boj za upevnění katolické víry a církve ve Slovinsku předpověděli již existující nebo nově vzniklé katolické organizace, v prvé řadě extrémní, jako byly akademický klub Straža (tisk Straža v viharju) na lublaňské univerzitě, nebo Mladci (tisk Mi mladi borci) na středních školách. Útočný aktivismus přecházel od papeže na katolické organizace po celé Evropě a nevyhnul se tedy ani Slovinsku. „[...] Kdo zradí katolickou víru, ten zradí církev. To je pravda. Proto vám papež říká: Dobře si to promyslete! Pro vaše vlastní dobro vás prosím, nenapadejte katolickou víru, neboť kdo zradí katolickou víru, ten zradí papeže a kdo zradí papeže, umře. – Qui mange du Pape, en muert. To je pravda a historie potvrzuje pravdu, řekl Pius XI. v červenci 1938. [...]“40

38

„Za edinega resnega nasprotnika, s katerim se moramo baviti, smatram s svojega stališča samo komunistično stranko. Boj prihodnosti bo samo boj med krščansko demokracijo in socializmom.“ Citováno podle: projevu dr. Antona Korošca, předsedy Slovinské lidové strany, Slovenec, 8. dubna 1920. 39

V díle Quadragesimo anno papež Pius XI. napsal, že komunismus se nesmí spojit s naukou katolické církve, v Divini Redemptorus (ve Slovinsku vyšla pod názvem „O bezbožném komunizmu“) papež označil komunismus za primum malum (první zlo), doporučil obnovu křesťanského života na základech evangelia, šíření katolické rodinné nauky na kolektiv a pozorné sledování komunistické strategie. 40

„Kdor udari Katoliško akcijo, ta udari cerkev. To je resnično. Zato vam papež pravi: Dobro premislite! V vaš lastni prid vas prosim, ne napadajte Katoliške akcije, kajti kdor udari Katoliško akcijo, ta udari papeža in kdor udari papeža, umrje. Qui mange du Pape, en meurt. To je resnica in zgodovina potrjuje resnico“, je rekel Pij XI. julija 1938.“ Citováno podle přednášky: Dr.Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, Predavanje na bilateralnem slovensko-avstrijskem seminarju v Osojah in v Dobrni pri Celju, 5. 12. 1996.

23

Slovinští Mladci napsali: „[...] My mladí hrdinové otevřeně odsuzujeme vše, co odsuzuje encykliku Quadragesimo anno! Odsuzujeme především individualismus, který způsobil, že celé hospodářství se stalo tuhé, kruté a bez srdce… Odsuzujeme bezbožný komunismus, neuvěřitelně krutý a nelidský. Odsuzujeme také křesťanský socialismus, který hledá střední cestu mezi poblouzněním a pravdou, a který chce socialismus “pokřesťanštit“. Tma nikdy nebude světlem, jako poblouznění nebude pravdou [...]“.41 Socialistický koncept společnosti byl zcela neslučitelný s křesťanskou pravdou. „[...] My takové ustupování pravdě odsuzujeme! Odsuzujeme každý socialismus, buďte si bolševiky, nebo křesťané. Nikdo nemůže být současně dobrým katolíkem a pravým socialistou… Každé ústupky jsou osudné. Ne polovičatost, ale bojovnou důslednost chce naše doba! [...]“42 „[...] Katolický exkluzivizmus měl mimo jiné za následek vyloučení nejviditelnějšího katolického intelektuála, křesťanského socialistu Edvarda Kocbeka z katolického tábora. Kocbek si proti sobě popudil církev a katolickou veřejnost svým esejem: Premišljevanje o Španiji, ve kterém se postavil na republikánskou stranu. V úvodní větě napsal: „Znakem dnešního života není zřetelnost a jasnost, ale celková a chtěná nejasnost.“ Kocbek měl pravdu ve věci zobrazení skutečnosti. [...]“43 Ve věci ideologických cílů, na druhou stranu nebyly žádné nejasnosti: „[...] Jediný, který se kromě katolicismu bije o budoucnost, je komunismus. Komunismus svou činností získal již takovou formu, že je těžké ho poznat. Nejnovější formou je lidová fronta, která se objevila také mezi Slovinci. Dnes jsou jen dvě možnosti: budoucnost bude katolická, nebo komunistická. [...]“44

41

„Mi mladi borci odkrito obsojamo vse, kar obsoja okrožnica Quadragesimo anno! Obsojamo najprej individualizem, ki je povzročil, da je postalo vse gospodarstvo strašno trdo, kruto, brezsrčno… Obsojamo brezbožni komunizem, neverjetno krut in nečloveški. Obsojamo pa tudi krščanski socializem, ki išče sredine med zmoto in resnico, ki hoče socializem „pokrstiti.“ Tema ne bo nikoli svetloba, zmota nikoli resnica.“ Citováno podle: Lešnik, D. , Tomc, G.: Rdeče in črno (slovensko partizanstvo in domobranstvo), Ljubljana 1995, s.121. 42

„Mi tako popuščanje resnici obsojamo! Obsojamo však socializem, bodisi boljševiški, bodisi krščanski. Nihče ne more biti obenem dober katoličan in pravi socialist… Vsako popuščanje je usodno. Ne polovičarstvo, borbeno doslednost hoče naša doba!“ Citováno podle: Tamtéž, s. 129 43

„Katoliški ekskluzivizem je med drugim povzročil izločitev najvidnejšega katoliškega intelektualca, krščanskega socialista Edvarda Kocbeka iz katoliškega tabora. Kocbek si je srd cerkve in katoliškega kroga nakopal z esejem Premišljevanje o Španiji, v katerem se je postavil na republikansko stran. V začetnem stavku je zapisal:“ Znak današnjega življenja ni več jasnost, ampak splošna in hotena nejasnost.“ Kocbek je imel prav, kar zadeva prikazovanje dejstev.“ Citováno podle přednášky: Dr.Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, Predavanje na bilateralnem slovensko-avstrijskem seminarju v Osojah in v Dobrni pri Celju, 5. 12. 1996. 44

„Edini, ki se poleg katolicizma bije za bodočnost, je komunizem. Komunizem je tekom svojega dela dobil že toliko oblik, da je težko spoznati, najnovejša oblika je ljudska fronta, ki se je pojavila tudi med Slovenci. Samo

24

Měšťanský politický tábor (z něho zvláště ten katolický) v druhé polovině třicátých let začal ztrácet do té doby převládající vliv. Války se dočkal rozdělen a bez autorit, které před válkou představoval Dr. Anton Korošec, se svoji krajně otevřenou vizí, směřovanou proti všemu nekatolickému, s důrazem proti komunismu, kterého počítal za nejhoršího nepřítele, ještě horšího než okupanta. Dr. Grigorij Rožman, lublaňský biskup, který na rady některých svých současníků, odmítl vměšování církve a duchovních do politiky, byl opravdovým ideologickým vůdcem protikomunistické části ve slovinské politice, byť boj proti „bezbožnému komunismu“ nepočítal za politiku, ale za věc náboženskou. Hodnotil, že spolupráce s bezbožným komunismem se bez hříchu neobejde, a že německá, maďarská a italská okupace jsou přechodným jevem, na rozdíl od komunismu, který je pro Slovince dlouhodobým nebezpečím.45 Z takového ideologického počátku vzniklo také slovinské domobranstvo. Slovinský národ byl během okupace odsouzen na smrt, nicméně mezi okupanty existovali důležité rozdíly, které ovlivňovaly také politické rozhodnutí. Italové neměli například v úmyslu obyvatele na okupovaném území hned poitalštit. Na území středního a jižního Kraňska (tzv. Notrjanska a Doljenska) o rozloze asi 4 500 km² s 340 tisíci obyvateli byla královským dekretem z 3. května 1941 vytvořena zvláštní „Lublaňská provincie“. Slovinci měli získat určitou správní, finanční a kulturní autonomii, která by získala italské okupační správě sympatie.46 Část slovinského měšťanského vedení emigrovala a částečně spolupracovala s exilovou vládou, část zkoušela pokračovat v ilegalitě a část vystupovala veřejně a kolaborovala s Italy. (pozn. Němci minimálně do kapitulace Itálie Slovince v žádném případě nebrali jako důvěryhodný subjekt, a proto jim nedovolili ani žádnou formu kolaborace). K této taktice se rozhodla Slovinská strana lidová již před válkou, následovaly ji i další strany. Měšťanské strany se pokusily po rozpadu Jugoslávie převzít moc a dohodnout se s okupanty. Založily Národní radu, ve které byly představitelé všech tehdejších důležitých stran. Tím byla promeškána možnost dosáhnutí nacionálního konsensu v kritickém okamžiku. Z pohledu nepřátelství mezi sebou, byla tato varianta konec konců méně či více pouze teoretická.

dvoje je danes možno: ali bo bodočnost katoliška, ali bo komunistična.“ Citováno podle: Slovenec, 26. července 1936. 45

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943. Ljubljana 2003, s.126.

46

Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 449.

25

Bývalý bán drávské bánoviny Dr. Natlačen zkoušel u Němců dosáhnout obsazení celého slovinského území, avšak ti to odmítli, protože byl již přijat plán o rozdělení Slovinska. Natlačen měl na mysli, aby Slovinsko získalo statut podobný poloautonomii po vzoru Chorvatska - NDH (Nezavisna država Hrvatska).47 S tím nesouhlasil Dr. Anton Korošec, který upřednostňoval, že by bylo pro Slovince výhodnější kdyby spadali pod Itálii, protože tam již žije třetina slovinského obyvatelstva a navíc by Italové spíše dovolili Slovincům přežít než Němci. Po příchodu Italů do Lublaně vyslovili představitelé někdejší světské i církevní moci svoji loajalitu a tu ukázali také konkrétními manifestacemi (psaním různých memorand, projevy, pořádáním oslav atd.). Italské úřady část těchto výrazů loajálnosti nafoukly nebo pozměnily (např. poselství biskupa Rožmana při příležitosti připojení Lublaňské oblasti k Itálii, které adresoval správcům Lublaňské oblasti a ne přímo Mussolinimu, jak je otiskl tisk).48 Italské úřady dovolily autonomii kulturnímu a náboženskému životu, což samozřejmě kolaborační politiku motivovalo. I přesto ji lidé odsuzovali, především obyvatelé Přímoří, protože ti již měli zkušenosti s fašistickým násilím a dvacetiletým bojem proti fašismu.49 Odsuzovali ji také v Němci okupované části, protože zde docházelo k rychlému vystěhovávání Slovinců a k použití i jiných brutálních nařízení. K dojmu oddané kolaborace přispíval také slovinský tisk, sice cenzurovaný, nicméně v psaní také ne zcela bez osobních pout, především co se týkalo postoje k Osvobozenecké frontě (OF) a komunismu, v první fázi se také rozšiřovala italská kultura. „[...] Dr. Alojzij Kuhar 8. března 1943 psal biskupu Dr. Gregoriju Rožmanu: „Všechny noviny se zde čtou, přepisují a šíří. Bylo by vůbec potřebné a z politických důvodů taktické, aby naše noviny nadále vycházely a psány byly v italském duchu? Nebylo by moudřejší pro nás všechny a čestnější a nikomu nekřivdící, kdyby se noviny přestaly vydávat? Ať Italové založí svoje vlastní noviny a píší se svými lidmi. Těch 230 000 ubohých, pronásledovaných Slovinců, kteří žijí v Lublaňské oblasti, by to ještě rok nebo dva nějak přestálo bez čtení. Přece milion Slovinců je také pod Němci a přece jich půl milionu zůstalo nacionálně uvědomělých pod Italy, ačkoli dvacet let neměli noviny. Psaní našich novin nás

47 48 49

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih. Ljubljana 1995, s. 5. Zaveza, 1994, roč. 4, č. 14, s. 38. TIGR - ilegální protiitalská organizace.

26

tady u Angličanů častokrát staví do špatného světla. Pochybuji, že to doma bude někomu k užitku.“ [...]“50 Ta část stran, která pracovala v ilegalitě, byla spojena s emigrantskými politiky a společně s nimi formovala program. První verze vznikla v Jeruzalémě v dubnu a v květnu 1941, na podzim vznikly tzv. Londýnské body, které hájily osvobození a sjednocení celého slovinského území, federativní a demokratickou Jugoslávii. Měšťanští politici byli v podstatě naladěni spojenecky a protifašisticky, a kromě úzkého jádra kolem Leona Rupnika, v meziválečném období neukazovali připravenost na ideologickou kolaboraci (byli jednotlivci, kteří přijímali ideje fašistické korporace, samozřejmě také, jak již bylo zmíněno, krajního katolicismu). Přesto se skutečným odporem, ani pasivním, nezačali. Částečnou výjimkou byla zpravodajská činnost, několik jednotlivých akcí na začátku války, jedna nebo dvě spojené partizánsko – četnické akce (Štajerski batalion) a jeden útok četníků na Malečnik (Štajersko).51 Měšťanský tábor se zkoušel připravit především na konec války, kdy by do Slovinska přišly spojenecké síly. Proto politické strany zakládaly různé legie, které ve skutečnosti existovaly pouze na papíru. Nejsilnější mezi nimi byla Slovinská legie

52

ve

Slovinské lidové straně. Na druhé straně levé politické spektrum pod vedením KPS (Komunistické strany Slovinska) založilo Protiimperialistickou frontu, která se později, po útoku na Sovětský svaz, přejmenovala na Osvobozeneckou frontu (OF), a organizovala aktivní odpor (také v očekávání rychlého konce války, příchodu Rudé armády a provedení revoluce). Osvobozenecká fronta díky aktivnímu odporu požívala masovou podporu. Její výlučné stanovisko, že je jediný představitel odporu, revoluční síly (vedle národněosvobozeneckých), hlásila smrt udavačům a kolaborantům, mezi nimi také těm, kteří byli spíše politickými protivníky komunismu, těm co zmenšovali respekt a autoritu OF. Měšťanský politický tábor, který se považoval za jediného legitimního politického a mocenského představitele, začal stavět boj proti OF jako svůj primární úkol. 50

„Dr. Alojzij Kuhar je 8. marca 1943 pisal škofu dr. Gregoriju Rožmanu:“Vsi listi se tukaj berejo, prepisujejo in širijo. Ali je bilo sploh potrebno in iz političnih razlogov sploh taktično, da naši listi sploh še nadalje izhajajo in pišejo v laškem duhu? Ali ne bi bilo bolj modro, za nas vse pa bolj častno in nikomur krivo, če bi bili listi prenehali izhajati? Pa naj bi Lahi ustanovili svoj list in pisali s svojimi ljudmi. Tistih 230 000 ubogih preganjanih Slovencev, ki jih živi v Ljubljanski pokrajini, bi še nekako prestalo brez branja za leto, dve. Saj mora milijon Slovencev pod Nemci tudi, in saj je pol milijona njih ostalo nacionalno zavednih pod Lahi, dasi dvajset let niso imeli časopisja. Pisanje naših listov nas tukaj při Angležih mnogokrat postavlja v krivo luč. Dvomim pa, da doma komu jak koristi.“ Citováno podle: Miloš Skalič: Slovenski meščanski tisk med okupacijo, Svobodna misel, 26. července 1996, s. 19. 51 Zaveza, 1995, roč. 5, č. 18, s. 17.

27

Podobně tomu bylo také v armádě. Měšťanský tábor za svoji legitimní slovinskou armádu považoval pouze Mihailovićovi četniky, na druhé straně OF mělo svoji partizánskou armádu. V partizánských akcích totiž měšťanský tábor viděl především funkci plnění revolučních cílů Komunistické strany (KPS), měl za to, že tyto akce mají pouze za následek nepotřebná odvetná opatření okupantů.53 Útoky a atentáty, které

prováděla bezpečnostně zpravodajská služba OF,

partizánské násilí na osvobozených územích a vyhlášení revolučních směrnic, měly za následek na jaře 1942 vznik organizovaných vesnických stráží ve vesnicích (v dubnu a květnu).54 Měšťanský politický tábor se nejdříve pokusil politicky lépe se zorganizovat a v květnu 1942 založil Slovensko zavezo (Slovinský spolek). Především na popud naléhání z Londýna došlo na pokusy přiblížení se s OF (v letech 1942 a také ještě 1943), které však nebyly úspěšné. Příslušníci tzv. Stráže v dubnu 1942 vyhlásili boj na život a na smrt „komunistické předrevoluci“, (kterou tak označili) a začali ze své iniciativy s policejními akcemi proti OF. Někteří političtí představitelé (Lambert Ehrlich, lublaňský starosta Dr. Adlešič, Dr. Marko Natlačen) předložili Italům memorandum, ve kterém kritizovali lublaňskou okupační politiku a žádali založení slovinské bezpečnostní služby (varnostna služba).55 Začátkem června 1942 se stal lublaňským starostou generál Leon Rupnik, který také vypracoval návrh k organizaci slovinských vojenských jednotek. O něco později začali Italové vyjednávat také se Slovinským spolkem. Měšťanský tábor přešel od zlostné propagační války k ozbrojené kolaboraci s italskou mocí. Ještě předtím vznikla četnická jednotka, která také přešla pod italskou záštitu (první pokus organizace četnictva byl již na konci roku 1941, byť propadl).56 Ve slovinském Doleňsku byla osvobozena rozsáhlá území, na kterých Italové jen stěží kontrolovali dopravní spoje a udržovali své posádky na důležitých místech. Podobně jako v Dalmácii, Hercegovině a v Černé Hoře, kde se spojili s četníky, hledali také mezi zdejšími obyvateli lidi ochotné spolupracovat. Vzhledem k odmítavému postoji duchovních a tradičních politických kruhů ke komunismu, ale hlavně kvůli násilí, jehož se členové

52

Enciklopedija Slovenije (Encyklopedie Slovinska), Ljubljana 2001, heslo „Slovenska legija“.

53

Zaveza, 1994, roč 4, č. 11, s. 43.

54

Enciklopedija Slovenije (Encyklopedie Slovinska), Ljubljana 2001, heslo „vaške straže“.

55 56

Mlakar, Boris: Upor ali kolaboracija, Ljubljana 2001, s. 119. Cencič, M.: Tigr, Slovenci pod Italijo in Tigr na okopih v boju za narodni obstoj, Ljubljana 1997, s. 56.

28

komunistické strany ve svém ideologickém fanatismu na "„třídním nepříteli“ dopouštěli, je nebylo těžké najít. Především z obyvatel Lublaňské provincie začala italská okupační moc organizovat tzv. vesnické stráže, které se od května 1942 rozrostly ve hnutí čítající 6000 mužů. Partyzáni je podle ruského vzoru nazývali bílá garda, Italové posměšně „fioretti albi“ (neposkvrněné kvítky).57 Vesnické stráže se přeměnily do tzv. Dobrovolných protikomunistických milicí (MVAC – Milizia Volontaria Antikomunista).58 To se krylo s velikou italskou proti komunistickou ofenzívou, během které Italové hromadně zabíjeli civilní obyvatelstvo a pálili vesnice. MVAC neměla velké mobilní jednotky, spolupracovala však v některých ofenzivních akcích s italskou armádou. Veleli jim italští velitelé a také část důstojnického sboru, který byl na žádost biskupa Rožmana propuštěn z italského zajetí. Muži sloužící v této milici měli zajištěno vybavení, plat stejně tak i výzbroj. Tato nová ozbrojená organizace byla natolik populární, že do konce roku 1942 sloužilo 1000 dobrovolníků a do konce roku 1943, kdy jich bylo nejvíce, bylo ve 100 stanicích okolo 6000 vesnických strážců,59 tedy více než partyzánů, kterých bylo v Lublaňské oblasti okolo 400, na celém Slovinském území asi 5500. Srovnávání není sice naprosto vhodné, protože OF měla širší organizaci a samotné partyzánské jednotky byly pouze jeho částí, byť nejdůležitější. Nejvíc strážců bylo současně členy Slovinské legie, která byla, jak již bylo zmíněno dříve, milice „na papíru“ Slovinské lidové strany. O vliv na strážce také usilovali četníci, kteří se snažili získat muže do svého mužstva právě z řad vesnických stráží. Během kapitulace Itálie a očekávaného vylodění spojenců se snažil Slovinský svaz vesnické stráže přeformovat do „Slovinského národního vojska“, nicméně to se mu povedlo jen částečně. Po kapitulaci Itálie také došlo k „čisté“ občanské válce: ke srážkám mezi partyzány na jedné a vesnickými strážemi a četníky na straně druhé. Partyzáni je porazili (hlavní boje probíhaly v Grčaricah a na Turjaku), zbytek utekl pod německou ochranu. V dalších slovinských krajích byl ideologický konflikt v pozadí, takže existovalo především násilí okupantů na jedné straně a partyzánský odpor na straně druhé.

57

Pirjevec, Jože: Jugoslávie 1918-1992, Praha 2000, s. 143

58

Enciklopedije Slovenija (Encyklopedie Slovinska), Ljublana 2001, heslo MVAC.

59

Auský, Stanislav: Dobrovolníci, Evropská politika a druhá světová válka, Praha 2002, s. 165.

29

6. Vesnické stráže a dobrovolné protikomunistické milice

Italská vojenská správa již na jaře roku 1941 na územích okupované Černé hory a Hercegoviny uzavřela dohody se srbskými četnickými jednotkami o spolupráci, a to především o ochraně před partyzánskými útoky. V červnu roku 1942 byly tyto jednotky operující na území Dalmácie pojmenovány Milizia volontaria anticomunista (MVAC)60. Podle plánů měli být do těchto jednotek přijati obyvatelé muslimské i katolické víry. Velitel 2. italské armády generál Mario Robotti ke konci srpna vydal zvláštní pokyny k zakládání a činnosti těchto jednotek61. Tento akt již byl svázán s vývojem postavení italského vojska v okupovaném území Slovinska, tj. v Lublaňském kraji. Na tomto území se už na podzim 1941 mezi slovinským obyvatelstvem a jejími vedoucími představiteli zformovaly dva antagonistické tábory. Byl to důsledek dvou rozdílných konceptů, lépe řečeno taktik, týkajících se způsobu jak přežít dobu okupace. Zjednodušeně řečeno, tradiční politický tábor byl sice také proti okupačně naladěn, přece jen uznával emigrační královskou vládu v Londýně, ale současně si nepřál provokovat okupanta už na začátku předpokládané dlouhé války. Organizoval ilegální vojenské a politické struktury, které by ve spolupráci se s Mihailovićem a spojenci zabývaly získáváním informací a připravovaly se na příchod fronty a následné konečné osvobození. Politické vedení bylo samozřejmě pro ochranu dosavadního společenského řádu, avšak také pro demokratizaci, tzn. také pro federativní uspořádání Jugoslávie. V protikladu s tímto chtěl levicový tábor pod vedením komunistické strany ihned organizovat ozbrojený odpor a tím pomoci napadenému Sovětskému svazu, současně zhodnotil válečnou situaci, jako vhodnou příležitost k převzetí uzemí a provedení revoluce. Protože počítal s brzkým vítězstvím Rudé armády, v rámci Osvobozenecké fronty zahájil partyzánský odboj proti okupantům.62 Na území Lublaňského kraje současně zaujal neobyčejně ostrý postoj proti měšťanskému (buržoasnímu) politickému táboru, který je přivedl do propagandistické války a také do krvavého odstraňování odpůrců, které komunisté

60

Enciklopedija Slovenije, s. 38.

61

Grdič, Silvo: Domobransko zanikanje kolaboracije, Ljubljana 2000, s. 28.

62

Lešnik, D. , Tomc, G.: Rdeče in črno (slovensko partizanstvo in domobranstvo), Ljubljana 1995, s. 47.

30

nazývali bela garda (bílá garda).63 Po několikaměsíční „papírové válce“ krajní skupina z katolického tábora vypověděla protiútok. Především na venkově se část tradičně katolického obyvatelstva cítila více ohrožena partyzánskou samovládou a následnými italskými represemi. V té době některé vlivné osobnosti navrhovaly italským okupantům, aby změnily hrubou okupační politiku a dovolily organizování slovinské sebeobrany před komunistickým násilím. Na území 11. armádního sboru italská správa ohlásila vznik takovýchto oddílů už v červnu 1942, přestože formální rozhodnutí o tom ještě nepadlo. Viděla v tom možnosti právě v činnosti již zmíněné bílé gardy. Mělo dojít k tajným dohodám mezi Slovinským svazem a italskou vojenskou správou, musíme zde ovšem dodat, že se o této řekněme „oboustranné domluvě“ nedochovaly žádné prameny, a lze to tedy považovat pouze za nepodloženou domněnku. Již v květnu 1942 (v Loškem potoku, orig. Loški potok) došlo k prvnímu více méně spontánnímu pokusu obrany před partyzány.64 V červenci téhož roku byla v Šentjoštu zcela nezávisle na italské správě zorganizována první vaška straža (vesnická stráž), která úspěšně odrazila partyzánský útok. Po tomto přikladu se italská správa konečně rozhodla podpořit vznik slovinských protipartyzánských oddílů. Na konci července došlo k místní dohodě také v oblasti Nového města (Novega města, orig. Novo mesto). V tomto případě šlo o potvrzení a zásobování do té doby ilegálního četnického Štajerského batalionu, který se na to posílen o dobrovolníky jako součást MVAC přejmenoval na Legii smrti (orig. Legija smrti). Štajerský batalion vznikl z původně četnického oddílu, jenž zorganizoval major Karel Novak, a který se jako protiokupantská a současně protipartyzánská formace již v polovině května z periférie východní části Lublaně vydala do terénu. Nicméně partyzáni byli pro tento batalion příliš silný konkurent, především proto, že vznik silnějšího četnického ilegálního oddílu nebyl podpořen ze strany katolické Slovinské legie, která se bránila rozhodněji podpořit Novakovi akce.65 Současně se do MVAC začleňovaly také vesnické stráže, které se na podnět protirevolučního vedení, ale také jako spontánní odpověď na partyzánské násilí a velkou italskou ofenzívu začaly formovat především na území Notraňska (orig. Notranjsko). Velitel 11. armádního sboru generál Mario Robotti se konečně 6. srpna rozhodl tyto oddíly

63

Zaveza, roč. 4, 1994, č. 14, s. 13.

64

Zaveza, roč. 5, 1995, č. 16, s. 34.

65

Mlakar, Boris: Domobranci med Kočevskim rogom in rusko fronto. In: Mladina, č. 48, s. 34, 1998.

31

pojmenovat jako MVAC. Formálně byla jedinou větší mobilní jednotkou uvnitř formace Legie smrti, se třemi bataliony, utvořenými v polovině září roku 1942. Ani legie, ani bataliony však nevystupovaly jako celky, vlastně pohyblivé byly pouze čety, kterých bylo v batalionu po čtyřech. Čety tvořily také posádky jednotlivých stanovišť, přesto byly naproti ostatním vesnickým strážím opravdu mobilní, což se týká jak jeho pokrytí určeného území, tak i přesunů uvnitř jednotlivých batalionů. První batalion operoval při vesnici Polhograjski hrib, sídlo měl v Rovtah, velel mu setník Pavle Vošnar. Druhý a třetí batalion se pokoušel ovládnout prostor okolo města Gorjance a to sice druhý na severu, třetí na jihovýchodě. Veleli jim důstojníci Milan Kranjc a Dobrivoje Vaseljević.66 Formální název prvního batalionu jako Batalion neměl dlouhého trvání a do povědomí vešel název Legije smrti (Legie smrti), do kterého byl včleněn ještě batalion města Gorjance a vůbec všechny vesnické stráže patřící do spádové oblast se střediskem v Novem mestu. Příslušníci místních jednotek MVAC byli proto nazýváni legisti. Oba bataliony byly na jaře 1942 v „expanzi“, ale i přesto musely na jaře 1943 po několika partyzánských úspěšných útocích snížit počet svých stanic. Tuto organizaci, lepé řečeno formaci se snažil ilegálně kontrolovat četnický důstojník major Novak. Také proto ilegálnímu štábu v Novem mestu velel jeho člověk stotnik Janko Debeljak. Během veliké italské ofenzívy na podzim roku 1942 na základě dobrovolnosti, tedy také jako důsledek tlaku italské správy a ze strachu z italských a partyzánských represí, vzniklo přes 60 vesnických stráží. V říjnu 1942 vznikla v rámci MVAC také tzv. Ljubljanska varnostna straž (Lublaňská bezpečnostní stráž), které velel podplukovník Ernest Peterlin. Na konci prosince byla v Lublani provedena rozsáhlá policejní razie, jejímž důsledkem bylo, že Lublaňská bezpečnostní stráž byla rozpuštěna. Na jaře roku 1943 ustanovila italská vojenská správa v divizích a dalších větších jednotkách zvláštní „proti gerilové“ bataliony, které v březnu téhož roku byly přejmenovány na specielní bataliony. Byly k ním přiřazeny také menší oddíly MVAC, tvořené hlavně z dobrovolníků. V červenci 1943 bylo v oddílech MVAC dohromady 6250 mužů rozdělených do 107 stanic, z nichž bylo 953 v již zmíněných dvou batalionech Legie smrti.67

66

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 126.

67

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945. Zmagoslavje premaganih. Ljubljana 1995, s. 14.

32

Stanice, respektive jednotky MVAC byly vždy podřízeny nejbližším velitelstvím větších italských vojenských jednotek. Vesnickým strážím veleli slovinští důstojníci nebo poddůstojníci, kteří měli pro své postavení zvláštní systém hodností. Již na jaře 1942 okupační správa většinu těchto důstojníků a poddůstojníků internovala, později však část z nich propustila z úmyslem, že se přidají k vesnickým strážím. Nadřízené italské jednotky měly v posádkách MVAC pro lepší kontrolu své důstojníky. Pro vznik nových stanic, jejich zásobování, přesuny a v neposlední řadě také pro kontrolu nad nimi existovaly ve štábech italských divizí a u dalších větších jednotek zvláštní úřady nebo sekce MVAC. Nad vším dohlížel a všechny změny potvrzoval úřad MVAC při velitelství 11. armádního sboru. V něm byl také jeden slovinský důstojník z řad MVAC. Tomuto úřadu velel nejvyšší důstojník pro MVAC, nejdříve jím byl podplukovník Aurelio Languasco, poté major Antonio Mammucari a nakonec generál Armando Lubrano.68 Vesnické stráže jako i oddíly MVAC ve vztahu k italské správě neměly žádnou autonomii a nebylo tedy možné, se samostatně spojovat do větších oddílů či jednotek ani kvůli větší účinnosti v boji proti partyzánům. Italská velitelství rozhodovala téměř o všem, především o operativním využití daných jednotek. Vesnickým strážím Italové dodali skromné vybavení, zastaralou výzbroj a velmi zřídka těžké pěchotní zbraně. Do konce své existence vesnické stráže plnily svou funkci vycházející už z jejich názvu a tou byla obrana vesnic a blízkého okolí před útoky a vlivem partyzánů. Mezi strážemi převládal vliv především Slovinské lidové strany a současně nemalou roli zde hráli také duchovní. Samozřejmě, že se všechny jednotky intenzívně zabývaly protikomunistickou agitací. Velící slovinští důstojníci byli většinou z řad Slovinské legie a byli z velké míry vojensky nevzdělaní. Přece jen mezi nimi byli také sokolové, jak aktivní tak i vojáci ve výslužbě (z řad důstojníků jugoslávské armády), kteří se později většinou přidali do Novakovych četnických oddílů. Novak usiloval, aby do oddílů získal několik tisícovek vesnických strážců, ale tato myšlenka či přání se kvůli odporu vedení SLS ukázala být utopií. Italská vojenská správa zakazovala jakékoliv formování legálního a jednotného slovinského velení, protirevoluční politické autority se proto snažily nahradit tento nedostatek tajným Vojnim svetom (Vojenskou radou), v jejímž čele byl podplukovník Peterlin. V období před italskou kapitulací se rada pokoušela na naléhání Slovinského svazu o sjednocení do více organizačně jednotného celku, do tzv. Slovinské lidové armády (Slovensko narodno vojsko). Ilegálně bylo nakonec zformováno 19 batalionů a k nim 68

Zaveza, roč 5, 1995, s. 54.

33

odpovídající počet čet. Při kapitulaci Itálie se vedení vesnických stráží na základě falešných zpráv o vylodění spojenců na Jadranu nejdříve rozhodlo vydat rozkaz o odchodu většiny mužstva do lesů. V chaosu, který následoval se velení ve středním Doleňsku ujal stotnik Albin Cerkvenik a nahradil tak Peterlina. Následovaly pokusy o vojenskou reorganizaci a koncentraci jednotek do tzv. Slovinské horské divize se čtyřmi brigádami. Peterlin i přes výzvy z Lublaně se rozhodl zůstat na pozicích a neodešel s mužstvem do terénu a Cerkvenik především kvůli této skutečnosti ztratil vliv nad místními veliteli, přívržence Slovinské legie. Většina z nich se rozhodla koncentrovat své síly na zámku Turjak a organizovat obranu před partyzány. Stotnik Cerkvenik se s jádrem své brigády probil do Lublaně, mezitím sjednocené partyzánské oddíly po několika denním obléhání obsadily Turjak, a předtím i Grčarice, kde byl umístěn hlavní četnický oddíl.69

69

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s.126.

34

7. Domobranstvo

V září 1943 byl v Itálii svržen fašistický režim. Itálie vystoupila ze spojenecké osy a její armáda přestala existovat. To způsobilo nejen správní změny, ale přímé podřízení Itálie německé okupační správě. Okupované části Slovinska a italské provincie Udine, Gorizia, Trieste, Pola, Fiume a Quarnaro, byly německým velitelstvím sloučeny pod názvem Operationszone Adriatisches Küstenland (Operační zóna jadranské pobřeží).70 Po kapitulaci Itálie bylo její okupační území obsazeno Němci. Ti se na základě nově nastalých skutečností stali chápavějšími ke spolupráci se slovinskými antikomunisty a po jednáních s představiteli měšťanských stran souhlasili se vznikem slovinských jednotek určených k boji s komunisty. O tom vedle některých měšťanských politiků měl rozhodující slovo generál Lev Rupnik, kterého Němci jmenovali prezidentem oblastní správy v Lublani. Za úspěch pro Rupnika samotného byl fakt, že dosáhl toho, že jeho činnost a činnost jednotek byla omezena pouze na Lublaňskou oblast a proto nebyli posíláni na jiná bojiště. Pro Němce byli domobranci bráni jako pomocná policejní síla, typu vyspělejších vesnických stráží, avšak lépe ozbrojená a vycvičená a také pověřena některými ofenzivními úkoly. Měla rovněž mobilní jednotky, úderné bataliony a proto zkoušela vytlačit partyzány z některých oblastí, především z Doleňska a Notranska. Domobranci byli úspěšní především v Lublani a jeho okolí, kde měli také největší podporu. V létě 1944 bylo domobranců v Lublaňské oblasti okolo 13 500 (na druhé straně partyzánů bylo na konci války okolo 37 000). Němci organizovali domobranctvo také na Primorskem a Gorenskem. Na Primorskem se jmenovali Slovenski narodnovarnostni zbor (okolo 200 mužů), na Gorenskem byli organizováni pod názvem Gorenjska samozaščita a spadali přímo pod velení Gestapa (mezi 2500 až 3000 příslušníků).71 Odvody byly konány dobrovolně, i když existovaly různé formy nátlaku. Na venkově jednotky domobranců vykonávaly také policejní službu. Zavírali, chytali a likvidovali především partyzány a příslušníky OF. Tajné likvidace a mučení prováděla také zvláštní organizace Černá ruka,72 která byla domobraneckého původu.

70

Tamtéž, s. 166.

71

Kočevar, Monika: Gorenjski domobranec. Kranj 2000, s. 25.

72

Kočevar, Monika: Gorenjski domobranec. Kranj 2000, s. 18.

35

Podobně jako u MVAC měla největší vnitřní vliv Slovinská legie. Na jaře 1944 znovu oživlo četnické hnutí. Četníci se snažili přitáhnout k sobě čím dál víc domobranců. Na podzim roku 1944 vznikl nový ústřední protirevoluční orgán (pokračovatel Slovenske zaveze), který jmenoval národní výbor. Ten se pokusil dosáhnout vojenského a politického sjednocení četníků a domobranců a sloučení také s četnickými a dalšími jednotkami, které se z jihu přesunuly do Slovinska. Tam se měly společně postavit proti partyzánům a Jugoslávské armádě. Při tom se měly pokusit dosáhnout, podobně jako v Řecku, intervence západních spojenců. Jenže tehdy byl již dualismus moci v Jugoslávii odstraněn. Churchill Tita podporoval, s dohodou mezi Titem a Šubašićem byla spojenci uznána Demokratická federativní Jugoslávie.73 Král Petr se musel podřídit Churchillovým požadavkům, jaltská konference dohodu potvrdila a požadovala vytvoření společné jugoslávské vlády. Tomu se rovněž podřídili politici v emigraci a od domobranců žádali, aby přerušili styky s Němci a aby dosáhli dohody s partyzány nebo aby odešli aspoň do hor. Proto bylo očekávání, že by se Angličané zrovna ve Slovinsku střetli s partyzánskou armádou, vcelku naivní. Domobrancům bylo jasné, že je spojenci počítají k „černým“ jednotkám (k tomu zvlášť přispěla jejich přísaha, viz příloha). Partizánské vedení usilovalo o to, aby domobrance a i ostatní kolaborantské jednotky rozložilo. Když Tito 31. srpna a později ještě jednou 22. listopadu 1944 vyhlásil amnestii pro všechny kolaboranty, kteří přímo nespáchali vlastizradu, řady zřídly pouze u chorvatských domobranců (chorvatské řadové ozbrojené síly), naproti tomu výzvy u slovinských domobranců a četniků se setkaly s nezájmem.74 Část domobranstva byla skutečně ochotna postavit se Němcům. Němci také několik důstojníků uvěznili a poslali do koncentračního tábora v Dachau. Proti byl syn Leona Rupnika Vuk Rupnik, který patřil k nejschopnějším domobranským důstojníkům. Proto k odporu nedošlo, pouze politické vedení se snažilo u Němců dosáhnout, aby předali oblast Národnímu výboru a domobrancům umožnili, aby se osamostatnili. Národní výbor (pod vlivem mezinárodních okolností v něm rezervovali místo také pro komunisty) se pokusil ze Slovinska vytvořit státní subjekt v rámci federativní Jugoslávie, povolat krále Petra do Slovinska a vynutit si spojeneckou intervenci. Proto 3. května vyhlásil Sjednocené Slovinsko a ustanovil tzv. národní vládu. Rupnik vytrval ve spolupráci s Němci do konce. Hodlal se v severozápadní části Slovinska opevnit a tam vzdorovat partyzánům. 73

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 138.

36

Politiky donutili, aby odstoupili. Domobranci se stáhli částečně na Furlansko, z části spolu s Němci do Korutan, kde se ještě utkali s partyzány (útok na partyzány u Borovlje). K posledním bojům došlo v jižních Korutanech v době, kdy v Evropě už týden vládl mír. 15. května 1945 3. Armáda národně osvobozeneckého vojska pod vedením generála Kosty Nadje zajala 30 000 příslušníků kolaborantských vojenských útvarů. Mezi nimi bylo i dvanáct ustašovských generálů, vedení černohorských četníků a 20 000 civilních běženců.75 Stáhlo se také politické vedení a biskup Dr. Gregorij Rožman. Jak je dnes již známo, spojenci vrátili domobrance z Korutan zpět. To se většině z nich stalo osudným.76 Národně – osvobozenecká válka skončila, ale občanská válka po celé Jugoslávii zuřila ještě několik měsíců, než se vítěznému komunistickému režimu podařilo potlačit veškerý odpor. Avšak i později, když byli jeho odpůrci kolem roku 1947 v podstatě umlčeni, mezi jednotlivými národy Jugoslávie přetrvávala etnická nenávist, která byla zaseta již před druhou světovou válkou a v jejím průběhu se krajně vyhrotila i přes triumfální komunistickou propagandu, hlásající téměř mystickou jednotu nové společnosti: „My jsme Titovi – Tito je náš.“77 V srpnu 1946 začal v Lublani proces proti generálu Rupnikovi, veliteli slovinské domobrany, kterého spojenci vydali jugoslávským orgánům, ale také proti biskupu Rožmanovi a Mihovi Krekovi, hlavnímu představiteli Slovinské lidové strany, v obou případek v jejich nepřítomnosti. Proces měl zvláštní význam, neboť byl zaměřen především proti katolické církvi, jenž byla obviněna, že za války spolupracovala s okupanty a provinila se těžkými zločiny.78 V domobranstvu sice existovali rozdílné proudy. V nejvíc militarizovaném okruhu, příznačné pro úzký okruh, sestaven okolo generála Rupnika, byly kromě prohlášeného antikomunismu a „trojjedinosti“ Bůh – Národ – Domov, pozorovány také elementy totalitních ideologií, antisemitismu, vyzdvihování a vychvalování nacistického Německa (hlavně díky její veliké vojenské a hospodářské moci). Tato fascinace Německem se projevovala především v Rupnikově přesvědčení, že je budoucnost Slovinska v rámci „Svobodné Evropy“

74

Pirjevec, Jože: Jugoslávie 1918-1992. Praha 2000, s.167.

75

Tamtéž, s.171.

76

Různé prameny uvádějí 30-45 000 postřílených kolaborantských vojáků.

77

Pirjevec, Jože: Jugoslávie 1918-1992, Praha 2000, s.171.

78

Tamtéž, s.188.

37

pod německým panstvím. Toto však nekorespondovalo s většinovým názorem mezi domobranci, že je třeba po vítězství spojenců obnovit jugoslávskou monarchii. Domobranci byli vnitřně rozděleni, jejich systém hodnot jim dovoloval spolupracovat s Němci, kteří je většinou odmítali. Politicky byli rozdělení na liberály, klerikály, zastánce středu a mezi příslušníky byli také členové bývalých krajně pravicově katolických organizací. S domobranci souhlasil a podporoval je také církevní okruh, především biskup Dr. Gregorij Rožman, který v nich viděl náboženskou armádu pro boj proti bezbožnému komunismu (i když partyzáni byli většinou věřící).

38

8. Slovinští domobranci v Lublaňské oblasti

Při kapitulaci Itálie a těsně po ní byla větší část vesnických stráží a četnických oddílů poražena v bojích s partyzány, část jich přeběhla k Němcům, lépe řečeno rychlé německé obsazení území je postavilo před „hotovou věc“. Vývoj událostí během krátce trvající a můžeme konstatovat i v čistě občanské válce v září 1943 na území krajů Dolenjska a Notranjska ukázal, že se partyzánská strana snažila především o zničení domácích protivníků a nebyla připravena na žádný kompromis, proto protirevoluční ústředí rozhodlo, že taktické důvody pro proti partyzánský boj zůstanou stejné i přes nové poměry německé okupace. Události spojené s Grčaricí a Turjakem79 a tragickým děním odehrávajícím se poté v Kočevju, Mozlju, Jedendolu a dalších místech utvrdil část bývalých vesnických strážců a část obyvatelstva v přesvědčení, že je protirevoluční boj nutně zapotřebí. Na druhou stranu protirevoluční vedení hned v prvních dnech po kapitulaci Itálie ukázalo připravenost ke spolupráci s německými okupanty, i přesto že se nechtělo, tak jako například vedení SLS, navenek kompromitovat. Brzy došlo k tajným jednáním mezi vedením SLS a německým generálem Erwinem Rösenerem, velitelem policie v 18. vojenském okrsku, který teď obsahoval také oblast Lublaně a jeho blízkého okolí. Během tajného jednání byla dohodnuta schůzka mezi Dr. Albinem Šmajdem a zmíněným generálem, která proběhla 16. září v Lublani, a na které byl dohodnut vznik domobranstva a ujednány jeho pravomoci a úkoly.80 Mimořádně důležitou úlohu hrál také tehdejší starosta Lublaně generál Leon Rupnik, kterému politické vedení přenechalo iniciativu v jednáních s Rösenerem a svojí nepopíratelnou autoritou přesvědčoval slovinské důstojníky ke vstupu do domobranstva. Krátce nato vrchní komisař Friedrich Rainer jmenoval Rupnika prezidentem územního zřízení v Lublaňské oblasti, a ten už 22. září vydal nařízení, aby se „sleherni pošteno misleči in za blaginjo slovenskega naroda skrbni ter za boj sposobni Slovenec, star 18 do 35 let, takoj priglasi v službo za prostovolja – domobranca, v šoli na Prulah při poveljstvu slovenske

79

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih, Ljubljana 1995, s. 16 (poznamka: Z posádky 758 obránců Turjaku zůstalo na živu 50). 80

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 154.

39

narodne obrambe!“ Pro vedoucího úřadu propagandy Dr. Karla Lapperja byl tento text napsán příliš ve slovinském národním duchu, proto ho od základu přeměnil, přestože ho v pozměněné podobě Rupnik nechtěl podepsat. Proto 23. září v podobě letáků a plakátů a následující den v novinách vyšel text: „Poziv za ustanovitev Slovenske domobranske legije“, podepsané ještě neexistujícím Velitelstvím slovinských domobranců. Pro německé úřady bylo Slovinské domobranstvo (Slowenische Landeswehr) pouze pomocnou policejní silou, po dohodách určenou jen pro operace na slovinském území, tzn. pro udržení pořádku a míru. Pro protirevoluční vedení a většinu jejich členů a rovněž pro část obyvatelstva Dolenska a Notranska domobranci představovali slovinskou národní armádu, která po nucené kolaboraci s okupanty brání obyvatelstvo před komunistickým násilím a národ jako celek před ohrožující bolševizací. Samozřejmě si protirevoluční politické vedení v poměrech druhé světové války uvědomovalo morální problém ve spolupráci slovinských vojáků s nacistickými úřady, proto taky vedoucí činitelé SLS poslali Dr. Mihu Krekovi do Londýna správu, že v dané situaci, když partyzáni neboli komunisté neznají žádného kompromisu a pokračují v násilí, nejde tedy o to, jak to vypadá z pohledu ciziny, ale především na prvním místě jde o uchování životů a jejich obranu. Samozřejmě, že domobranci sympatizují se spojenci a proto je třeba brát domobranstvo jako dočasnou taktiku, od vývoje události bude záležet, kdy budou domobranci formálně účinkovat tak, jak jim hlásí jejich název. Proto vedení SLS vybízí královskou vládu v Londýně, aby se je pokusili pochopit a příčiny vzniku domobranstva vysvětlit také spojencům, protože v případě, že se v Londýně rozhodnou obrátit se proti nim, budou nuceni v rodné zemi kvůli existenciální potřebě donuceni jít vstříc osudu i přes nesouhlas královské vlády. Miha Krek se po uvedených žádostech snažil udělat vše, co bylo v jeho silách, byť jenom jeho zmínkou o domobrancích se dostal do velmi obtížné situace. Následný vývoj, kterým západní spojenci uznali

Titovi

partyzány

jako

objektivního

spojence

v protinacistickém

boji,

tuto tezi jen potvrdil. Po uzavřených dohodách se německé úřady postaraly o výstroj a výzbroj, částečně také o zřízení domobranských oddílů. O finanční stránku domobranstva se do konce roku starala Rupnikova administrace, poté už Rainerova správa. Nejdříve měli nad domobranskými oddíly, starajícími se o bezpečnost na železničních tratích, naprostou kontrolu a rozhodující právo důstojníci Wehrmachtu, přece jen se Rösener na základě Rainererova nářízení v říjnu 1943 rozhodl provést jednotnou organizaci a tím si podřídil celé domobranstvo. Pro organizaci pole působnosti a vytknutí cílů, jako i pro dohled nad domobranci zřídil

40

tzv. Aufbaustab81. Ten měl být jakousi paralelou pro slovinský domobranecký štáb, byť jeho úkolem bylo především kontrola a postarání se o normální a pro Němce vyhovující spolupráci daného štábu. Nejdelší dobu německému štábu velel Erich Schumacher. Ve vnitřní organizaci bylo velení Slovinského domobranstva (SD) autonomní, to znamenalo například, že veleli-li slovinští důstojníci, užívalo se slovinského jazyka, atd. Na počátku tak bylo i s ideologickou výchovou neboli s propagandistickou činností, i přesto, že se Němci po celou dobu kvůli stále sílícímu nacionalismu snažili převzít tuto část do svých rukou, což se jim také povedlo. Činnost zahájilo SD již v září 1943, třebaže vrchní komisař operační zóny Jadranské přímoří Friedrich Rainer jejich status uzákonil až v následujících měsících. Je pravdou, že už 1. října vydal zvláštní výnos o znovuzřízení domobraneckých oddílů, ale v té době jej ještě oficiálně nezveřejnil a zaslal jej až 26. října, a to pouze důstojníkům Wehrmachtu, generálu Rupnikovi, jeho německému poradci a policejnímu řediteli Dr. Lovru Hacinu. Veřejně tento výnos vydal až 7. prosince, poté co vydal také nařízení, které upravovalo celkovou problematiku vojenské služby v operační zóně. Nařízením byl totiž zavázán každý obyvatel, schopný branné povinnosti, který si mohl svou povinnost splnit s „dobrovolným“ vstupem do kterékoliv vojenské, policejní, ale také civilní formace. Možností bylo celkem sedm a samotný vstup do domobraneckých oddílů byl pouze jednou z nich. Toto nařízení bylo velmi důležité pozdější mobilizaci a položení otázky jestli je vstup do domobranstva dobrovolný nebo povinný.82 Na začátku byla vytvořena tři centra, která měla rozhodující význam pro rozvoj domobranstva. Byla to skupina stotnika Vuka Rupnika pod Gorjanci, která se jako první po kapitulaci Itálie postavila proti partyzánskému rozmachu, dále mužstvo notraňských a dolomitských vesnických stráží v oblasti Vrhniky a Logatce a mužstvo z Lublaně a jeho blízkého okolí, ke kterému se přidala také menší část doleňských vesnických obránců, která se vyhnula obklíčení u Turjaku a měla svoji základnu ve škole Svatého Jakuba v Lublani. Nejdříve byla z organizačního pohledu důležitá především úloha generála Rupnika, který se také označil za hlavního velitele SD. Jeho syn Evgen se stal náčelníkem náborové kanceláře a jeho otec se přihlásil do Slovinského domobranstva a byl veden pod symbolickým 81

Slovenska kronika XX. stoletja, Ljubljana 2001, s. 84.

82

Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, 1997, s. 124.

41

pořadovým číslem 1000. K početnímu rozvoji rovněž napomohly tehdejší Protikomunistický výbor a vedení Slovinské legie, jenž svoje členy závazně odkazovalo ke vstupu do domobranstva. Na počátku listopadu 1943 Rösener nechal odstranit z domobranstva generála Rupnika, který byl v té době prezidentem územní správy Lublaňské oblasti. Nejvyšší velení nad SD tím získal Rösener, respektive jeho Velitelský štáb pro boj proti povstalcům.83 Pro slovinské velení byl vytvořen organizační štáb SD, který měl obyčejně kolem 15 oddělení, vyjma operačního odboru, protože o všech větších akcích a operacích rozhodovali Němci, lépe řečeno již zmiňovaný Velitelský štáb. Nicméně na úrovni krajů měli rozhodující kompetence důstojníci domobraneckých jednotek. Když byl sesazen podplukovník Anton Kokalj, který byl následně poslán do Přímoří, aby tam zorganizoval místní domobrance, stal se velitelem organizačního štábu podplukovník Franc Krener, jeho pobočníkem byl podplukovník Milko Vizjak a náčelníkem štábu podplukovník Ernest Petelin.84 První dva zůstali na daných pozicích až do konce války, Petelina po uvěznění kvůli pro spojenecké činnosti v lednu 1945 nahradil major Ivan Drčar. Na jaře 1944 německá správa zreorganizovala organizační štáb, tak že se formálně stal pouze oddělením Aufbaustaba, přestože se v jeho činnosti nic nezměnilo. Přestože byl Krener pro německou stranu pouze „Leiter“, v organizačním štábu až do konce války vystupoval jako vysoký důstojník. Na jaře roku 1943 z již zmíněných třech center vznikly nejdříve tři, později pět domobraneckých batalionů, pojmenovaných jako bataliony Slovinské domobranecké legie, nicméně to byla interní slovinská organizace, kterou Němci formálně neuznali. Na nižší úrovni nejdříve vznikaly, také na podnět jednotlivých důstojníků, sběrné a posádkové čety. V okolí Lublaně bylo větší množství takových vojenských posádkových oddílů s různými nejednotnými názvy, které částečně navazovaly na předcházející činnost již formálně zaniklých vesnických stráží. Když Rösener převzal domobranstvo do svých rukou, začalo se ze spodu nahoru organizovat ve více disciplinovanou a vnitřně ucelenou formaci. Veliký důraz byl kladen na výcvik, do té doby většinou nevycvičených dobrovolníků. Za tímto účelem Rösenerovi poslali z Berlina německé instruktory, kteří byli pod vedením stotnika Schumachera. Příslušníci již existujících jednotek, tak jako i nově příchozí dobrovolníci odcházeli do školy pro rekruty do Mostu v Lublani, kde bylo vytvořeno nejdříve šest školních čet. Ke konci prosince 1943 podplukovník Krener založil tzv. velitelství pro kurzy, které organizovalo větší množství krátkých doplňujících kurzů pro důstojníky, 83 84

Mlakar, B.: Domobranci med Kočevskim rogom in rusko fronto. In: Mladina, č. 48, s. 37. Lampe, J. R.: Jugoslavia as History, Oxford 2002, s. 266-268.

42

jako i důstojnické kurzy více měsíční, ve kterých poslední dva měsíce byly s německými instruktory. Speciální kurz pro domobranecké důstojníky ještě v roce 1945 byl organizován instruktory SS. Kromě toho je třeba se ještě zmínit také o devíti poddůstojnických a velkém množství krátkých odborných kurzů. Na základě těchto informací, můžeme konstatovat, že SD bylo podle daných kritériích blíže armádě než policii. Na konci roku 1943 bylo již v domobraneckých jednotkách více než 9000 mužů. Početním zastoupením převládali synové sedláků, kterých bylo nejvíce, ale také dělníci a řemeslníci. Když německý štáb domobranecké bataliony rozpustil, organizoval pouze čety v rámci teritoriálně působících bojových skupin, jejíchž počet do února 1944 narostl na sedm. Vedle nich působily již zmíněné školní skupiny v Lublani. Když většina zaškolených čet odešla do terénu a množství nově příchozích dobrovolníku opadl, zůstala pouze jedna školní skupina. Na konci února roku 1944 Rösenerův hlavní štáb rozpustil bojové skupiny a většinu jednotek sjednotil pouze do tří skupin a to již do zmíněné školní v Lublani, do skupiny chránící železniční tratě a konečně třetí skupinu určené k ochraně okolí Nového města. Do školní skupiny nespadaly pouze školní oddíly v Lublani, ale hlavně také posádkové oddíly z blízkého i vzdálenějšího okolí města. Domobranecké čety, které tedy nebyly včleněny do zmíněné skupiny, byly podřízeny nejbližším německým posádkám. Protože se takto rozdělené čety nemohly účinně bránit útokům větších partyzánských jednotek, rozhodl Rösererův štáb na naléhání domobraneckého vedení, aby se zvýšila účinnost jednotek o jejím zvětšení a začal uskutečňovat koncept o úderných jednotkách. Na konci března 1944 byl vytvořen první, tzv. Križev bataljon. Dva měsíce poté byl Lublaňský okres rozdělen na čtyři operativní zóny a v každé z nich byl sestaven jeden úderný batalion. Další (později jich bylo pět) batalion pod velením Vuka Rupnika měl svoji základnu na Rakeku, přesněji v Cerknici, ostatní tři byly umístěny ve Višnji Gori, Stičnu a Šentvidu. Tyto bataliony měli slovinské důstojníky, později, když vynikly menší ne příliš významné oddíly, kde bylo mužstvo slovinsko-německé, bylo i velení rozděleno. S jistotou můžeme konstatovat, že čistě slovinský až do konce zůstal pouze Rupnikův batalion. Rupnikovi domobranci spolupracovali s okupanty již při podzimní ofenzívě roku 1943, která se uskutečnila na Doleňsku. Jinak byla hlavní úloha nových úderných bataliónů především vytlačit partyzánské síly z již zníměného Doleňska, kde byly po těžkých bojích poměrně úspěšní a Notraňska, kde se podařilo získat území pod kontrolu jen krátkodobě. Na druhou stranu rozmístění řady domobraneckých posádek umožnilo plně ovládat okolí Lublaně a části území Nového města.

43

Jedním z úkolů těchto posádek bylo zabezpečení ochrany železničních tratí. Přitom se těšily podpory většiny místního obyvatelstva. Rovněž vykonávaly také policejní úkoly jako byly kontrola pořádku, odminování území, pronásledování partyzánských organizací a zatýkání. Především na základě zhoršené situace a praxe občanské války byla na těchto územích neustále porušována pravidla boje a to hlavně v oblastech, kde bylo již z dřívější doby nebo i nově rozděleno vysloveně na dva tábory a kde partyzáni ostře vystupovali proti svým nepřátelům. Zachované zprávy a analýzy z té doby ukazují, že existoval nemalý počet vesnic, které z někdejšího partyzánského osvobozeného území byly přesměrovány proti partyzánům. To bylo dáno tím, že lidé měli své rodinné příslušníky a příbuzné v řadách domobranců. Docházelo k soupeření dvou propagandistických táborů. K udávání i ke krvavým střetnutím. Informovanost o vývoji mezinárodních událostí a o blížícím se konci německé porážky byla ve vesnicích sice různá, ale přece jen hlavní linie událostí známa byla, setrvání velké části byť sympatiemi nebo osobně v řadách domobranců proto i dnes vyvolává řadu otázek, co k tomu obyvatelstvo vedlo. Protikomunistický výbor a i další protirevoluční subjekty byly z počátku nespokojeny s pomalým růstem počtu domobranců. Vstup do domobraneckých jednotek byl podle německých instrukcí dobrovolný, avšak ve skutečnosti v mnoha případech bylo použito donucovacích a nátlakových metod, tak jako u vstupů do partyzánských oddílů. V samotné Lublani a i dalších místech bylo samozřejmostí, že se do SD přihlásili někdejší příslušníci vesnických stráží a to jako dobrovolníci. Na podnět propagandy se také přihlásily lidé, i rodičové, kteří nemohli najít zaměstnání. Problémy byly se středoškoláky a jejich uplatněním, ještě větší ale s železničáři i přesto, že jejich práce byla důležitá pro činnost válečného hospodářství a jako taková se počítala do plnění vojenské služby. Do Lublaně, jako i do Nového Města se po událostech po kapitulaci Itálie jako i později z partyzánského území přišlo na tisíce běženců i se svými rodinami. O ty se postaraly charitativní a církevní organizace, jinak to bylo s muži schopnými vojenské služby. Uprchlíky se pokoušel organizovat zvláštní výbor, který vedl děkan Karel Škulj. V jeho působnosti existovala kancelář, která posílala uprchlíkům mužského pohlaví pozvánky ke vstupu do domobranstva a také na ně morálně tlačila. Po slibech samotného Škulje se k domobrancům přidalo několik tisíc uprchlíků z Doleňska. Na vesnicích jednotlivé domobranecké jednotky stále propagovaly vstup do SD, někoho jednoduše zmobilizovaly. Někdy to byla skutečně nucená mobilizace, někdy pouze zdánlivě nucená.

44

Do domobranstva vstoupilo také několik partyzánských dezertérů, lépe řečeno zajatých partyzánů, jestliže se za ně zaručili osvědčení domobranci. Domobranecké jednotky se na vesnicích představovaly jako představitelé legální moci, kterou ohrožují komunističtí nepřátelé a po této úvaze bylo tedy samozřejmostí, že bylo povinností každého Slovince, aby se na výzvu přihlásil k obraně země, která je v nebezpečí. Tak to identicky fungovalo i u partyzánů jen s opačným významem. Se stejnou argumentací vystupovaly například Protikomunistický výbor a vedení Slovinské lidové strany, kteří si přály dosáhnout uzákonění mobilizace i přesto, že Němci stále trvali na dobrovolnosti. Početně formace dosáhla vrcholu ke konci léta 1944, okolo 13 000 mužů, poté se počet do konce války několikrát snížil. Počet všech přihlášených mužů do SD přesáhl 17 000. Okolo jednoho sta domobranců a propagandistů se souhlasem Rösenera roku 1944 odešlo na pomoc do Přímoří, aby tam působili na místní obyvatelstvo.85 Domobranstvo bylo organizováno do základních čet, které čítaly 160 mužů. Jejich počet se kvůli reorganizacím, sjednocováním a rušení stále měnil. Celkově v rámci SD existovalo 77 čet, i když jich v daném okamžiku tolik nikdy nebylo. Například v červnu 1944 bylo v činné službě 57 pěchotních střeleckých čet a 8 čet speciálních, dohromady tedy 65. Takřka stejná situace byla na jaře 1945, kdy bylo v batalionech rozděleno 18 čet a 43 jich bylo posádkových, v Lublani byly tři speciální čety. Dohromady jich bylo tedy 64. Úderné bataliony byly tvořeny čtyřmi četami, třemi pěchotními a jednou tzv. těžkou četou vybavenou těžkými kulomety a minomety.86 Kromě toho bylo v činnosti několik speciálních oddílů, několik dělostřeleckých baterií a obrněných vlaků. V dané chvíli měli důležitou úlohu také zpravodajská centra. Uvědomíme-li si, že v bojích s partyzány šlo o občanskou válku, byla pro existenci SD velmi významná propagandistická činnost, o kterou se staraly zvláštní propagandistické oddíly šířením letáků, vydáváním tiskovin, organizováním protikomunistických mítinků, duchovní činností a tak dále. Zvláště léto 1944 bylo ve znamení protikomunistických shromáždění, na kterých několikrát vystoupil také samotný generál Rupnik. Mluvčí, kteří

většinou

přicházeli

z propagandistických

oddílů

krajských

správ

ve

svém

protikomunistickém zanícení, také kvůli oportunismu k německé moci, často používali

85

Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, 1997, s. 146.

86

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 178.

45

ve svých projevech nacistickou terminologii, která samozřejmě nebyla v souladu s nacionálním a katolickým myšlením přítomných domobranců, ale i civilního obyvatelstva. Je pravdou, že i Rupnik musel posílat svoje do němčiny přeložené projevy k cenzuře, poté následovala ještě dodatečná cenzura před vydáním v tisku. Kvůli nacionalismu, klerikalismu a většímu šíření ilegálních organizací se německé orgány snažily domobraneckou propagandu organizačně a ideově usměrnit. To se jim podařilo například v revue Slovensko domobranstvo, kde odstranili slovinské propagační vedení. Stejně tak byl zrušen samostatný propagační úsek v rámci štábu a propaganda zůstala formálně v držení pouze oddělení VI v Aufbaustabu. To se drasticky projevilo také při návrhu založit slovinské SS divize, od kterého muselo být kvůli všeobecnému odporu odstoupeno. Na venkově jednotlivé domobranecké jednotky působily svobodněji, i přes přítomnost německých nadřízených důstojníků a poddůstojníků z větších jednotek. Vycházel větší počet různých novin z nichž nejvýznamnější byly noviny s názvem Za blagor očetjave,

které

v Novém Městě řídil Dr. France Blatnik. Zmíněné oddělení VI začalo vydávat podle plánů novou ilustrovanou revue Slovensko domobranstvo a v létě 1944 dokonce nařídilo, že je nutné zrušit všechny ostatní domobranecká periodika, přestože toho nemohlo dosáhnout. S výše zmíněnými reorganizacemi a problémem ideového vedení domobranstva byly spojeny veškeré těžkosti německých úřadů s omezováním autonomie SD a vnucování nacistických ideových myšlenek. Šlo také o preventivní omezování domobranecké vojenské moci a účinnější vnitřní organizace, jako například zákaz používání rádiového spojení, omezení těžké výzbroje, omezení volby samostatného rozhodnutí v proti partyzánském boji, omezování mobilizace a tak podobně. Z podobných důvodů byla podstatně omezena také účinnost zpravodajského úseku. S otázkou většího německého ovládnutí SD je spojena také přísaha z 20. dubna 1944 a její opakování 30. ledna 1945. Přísahu, která je pro uniformované formace ale i pro civilní úředníky docela obyčejnou věcí, si vyžádal generál Rösener pod hrozbou rozpuštění domobranstva, aby si s ní vynutil větší disciplínu a formálně právní základ, ke kterému by se mohl později úředně a veřejně odvolávat87. S přísahou se domobranci zavázali, že budou společně s německými ozbrojenými silami na slovinském území bojovat proti komunistům a banditům a jejich spojencům a potvrdili to tím, co již v praxi půl roku uskutečňovali.

87

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945. Zmagoslavje premaganih. Ljubljana 1995, s. 19.

46

Vzhledem k datumu přísahy88 a měnící se ikonografie vznikl chybný dojem, že šlo o přísahu Adolfu Hitlerovi, i přesto že text tomu nezadával žádné podklady. Protože boje s partyzány trvaly již od léta 1942 a žádná protipartyzánská formace ani domobranstvo v Goreňsku ani v Přímoří v té a do té doby nesložilo žádnou přísahu, je jasné, že tento akt nepřinesl žádnou podstatnou změnu nebo snad hodnocení charakteru protirevolučních jednotek. Generál Rösener si přísahu Slovinských domobranců osobně přál na jedné straně kvůli dosti prozaickým důvodům a to špatné disciplíně a nespolehlivosti některých příslušníků, a na druhé straně pro symbolickou, národnostní a politickou podporu ústředí protipartyzánských formací. Přísaha měla veliký manifestační a pro protivníka především propagandistický charakter. Pro přísahající měla tato přísaha hořkou příchuť, především pro důstojníky, kteří byly vázaní přísahou králi Petru a snažili se proto více či méně úspěšně domobranecké přísaze vyhnout. I přes stálé výzvy k jednotnosti bylo domobranstvo, zvláště jeho velení, nejednotné. Působil na něj především vliv Rupnikova okolí, mezi důstojníky byl velmi silný liberální proud a většina domobranců následovala katolický tábor. Rupnikův okruh spolupracovníků byl tvořen menším počtem mladých agilních lidí, kteří jako propagandisté a organizátoři proti-komunistického boje vyvolávali velikou pozornost. Bylo mezi nimi několik ljotičevců89, nejvýznamnějším z nich byl Izidor Cergola. S využitím moderní technologie a úderného slovníku byla jejich činnost v některých ohledech podobná nacistickým metodám. V tomto spojení se také připomíná možnost založení vlastní Rupnikovi strany, která by se opírala o své domobransvo a přesekla by tím tragickou politickou rozdělenost slovinského národa a s nacionalistickou revolucí by vytvořila novou a funkční národní jednotu, která by svoji ideovou moc čerpala především ze slovinských rolníků a nepopiratelné slovinské příslušnosti k Evropě. Úlohou Německa v tomto případě byla úloha staršího bratra. Ve skutečnosti pokus o vznik této strany není nijak dokumentačně dokázán. Pravdou ovšem zůstává fakt, že příslušníci tohoto Rupnikova blízkého okolí mluvili ve jménu domobranstva a za domobrance, bylo to však jen jednostranné přivlastnění, vždyť většina domobranců za těmito idejemi nestála, nebo o nich ani nevěděla. Stejně to platilo i o vedení domobranstva, o jejich důstojnících, což bylo v tomto pohledu ještě významnější. Nehledě na všechny tyto skutečnosti měl generál Rupnik jako

88 89

Narozeniny Adolfa Hitlera

Ljotičevec – přívrženec srbského protirevolučního politika Dimitrije Ljotiče, v NOB příslušník protipartyzánských jednotek Dimitrije Ljotiče

47

nejvyšší autorita mezi domobranci respekt, ještě více poté, co se v září 1944 stal generálním inspektorem SD a získal možnost bezprostředně ovlivňovat rozvoj a aktivnost domobranských jednotek jako i bezprostřední kontakt s domobranci. To využil při návštěvách jednotek v terénu nebo na bojových liniích, zvláště mezi boji na jaře 1945. Pro domobranstvo pracovala zpravodajská síť Slovinské legie, liberální Státní zpravodajská služba a značná část důstojníků Mihailovićovi Jihoslovanské armády. Někteří z nich již roku 1944 odešli k četnickým oddílům, některé Němci zatkli a uvěznili. S blížícím se koncem války se do popředí dostávala otázka, jak vystoupit proti německým okupantům a co se stane po mezinárodním uznání partyzánského vojska s domobranci. V tomto kontextu se část důstojníku rozhodla k organizaci odboje proti německé moci, k tomuto účelu sloužilo ilegální organizování nezávislého systému spojení, sběr a skrývání zbraní, zpravodajská služba pro spojence a tak podobně. Němci tuto činnost v druhé polovině roku 1944 odkryli na začátku roku 1945 postupně pozatýkali většinu důstojníků, mezi nimi i podplukovníka Peterlina a tím byl ve skutečnosti další odpor zaražen.90 Na druhé straně Národní výbor, který převzal odpovědnost za vedení protirevolučního tábora ke konci války, Slovinské domobranstvo tajně včlenil do tzv. Slovinské národní armády, přestože to nemělo žádný operativní účinek. Generál Rupnik a jeho přívrženci byli proti jakémukoliv ilegálnímu organizování, jako i odporu proti Němcům. Rupnik společně se srbskými kolaboranty a četnickými jednotkami plánoval poslední odpor proti partyzánům v Gorenjsku a doufal, že tím upoutá pozornost západních spojenců a získá prostor k vyjednávání. Proto se kvůli účinnému vedení a použití domobranců těsně na konci války ještě jednou prohlásil velitelem SD. Národní výbor s tím nesouhlasil a donutil po několika dnech Rupnika k odstupu, který se poté se svými nejbližšími spolupracovníky rozhodl odjet do Korutan. Pod tlakem jugoslávských partyzánských sil ho následovalo také Slovinské domobranstvo, tedy lublaňská divize Slovinské národní armády. Domobranci se vzdali britským vojákům. Na konci května 1945 britské vojenské velení v Korutanech po předchozích jednáních velkou většinu domobranců předalo novým jugoslávským úřadům, které je po krátkém držení ve sběrných táborech z větší části bez soudu popravily.

90

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih, Ljubljana 1995, s. 17.

48

9. Domobranci v oblasti Přímoří

Protirevoluční lublaňské vedení, které po kapitulaci Itálie rozhodnou mírou spolupracovalo při vzniku a také při následném vývoji Slovinského domobranstva si na základě tehdejšího rozmachu partyzánského hnutí uvědomovalo, že pro úspěšnější boj s komunistickým nebezpečím je třeba přejít do akce také v dalších slovinských krajích. Následkem dvacetiletého italského respektive fašistického režimu bylo především to, že společenská struktura slovinského obyvatelstva nebyla již chráněna jako kompaktní celek a to bylo hlavním důvodem, proč na tomto území převládl venkovský element, který pod vedením nepočetné skupiny intelektuálů aktivně prokazoval svoji protifašistickou a protiitalskou orientaci. Cílem tohoto zaměření a v organizaci TIGR už také aktivní činností bylo osvobození a přičlenění území ke Slovinsku v Jugoslávii. Pravdou zůstává, že národnostně osvobozenecká orientace přímořských přívrženců byla ze subjektivního pohledu jasněji vytýčena než ve středním Slovinsku a proto byla také méně zatížena perspektivou vítězství komunistické revoluce. Přičteme-li k tomu ještě některé taktické rysy slovinského komunistického vedení, jako například přijímání věřících do strany, a srovnáme je s politikou fašistických úřadů, které ve svém nacionalizmu nakládaly s přímořskými Slovinci jako s bezprávým davem, bylo logické, že hlavně zpočátku se partyzáni pod vedením komunistů těšili všeobecným sympatiím. Četnická organizace, Slovinská legie a další formace, které v roce 1942 operovaly v Přímoří, propásly svou příležitost při získávání masové podpory. Přičemž také jejich strategie přežití válečného období spojená mimo jiné s tajnými přípravami a navazujícím odbojem po příchodu spojenců a výhradním kontaktem na exilovou vládu v Londýně, nepočítala s aktivním odbojem a proto ani z psychologického hlediska nemohly počítat s podporou obyvatelstva. Zmíněné organizace měšťanského tábora přicházely do Přímoří v letech 1942 a 1943 především jako protiváha partyzánům a ne jako odbojové organizace se snahou spolupracovat se západními spojenci. Můžeme konstatovat, že nečinnost protikomunistického hnutí připisovala sympatie obyvatelstva protivníkovi. Organizovaný postup proti partyzánům mezi lidmi prakticky nebyl a jestliže byl, omezoval se pouze do určité míry na písemnou propagandu. Partyzáni také vystupovali s propagandou proti bílé gardě, nesetkali se však se žádnou větší aktivní odezvou soupeře.

49

Když se na podzim 1943 ze strany protirevolučního tábora Lublaňské oblasti z existencionální nutnosti zesílila spolupráce s německými úřady, která dala vznik Slovinskému domobranstvu, pozornost se poté pomalu začala ubírat také na Přímoří, především s blížícím se koncem války, kdy už bylo oběma nepřátelským táborům jasné, jak vysokou má toto území strategickou hodnotu. Jak partyzáni, tak i antikomunisté správně předpokládali, že Slovinci se právě v Přímoří poprvé setkají se spojenci. Jedni to však vnímali jako hrozbu, druzí naopak jako naději. V Lublani výkonný výbor Slovinské lidové strany a nově založený Protikomunistický výbor došly k přesvědčení o nutnosti organizovat domobranstvo také v Přímoří. Upozornily o tom generála Leona Rupnika a přes něj i generála Erwina Rösenera a vrchního komisaře Friedricha Rainera. O potřebě v Přímoří organizovat domobranstvo s cílem omezit partyzánsko-komunistickou vládu v té době přemýšlely také některé subjekty v samotném Přímoří. Když se nacistická moc v operační zóně Jadranského přímoří po německé podzimní ofenzívě patřičně ustálila a zorganizovala, začalo být jasné, že partyzány nelze vojensky zničit. Začalo se s memorandy či různými žádostmi obracet na protirevoluční vedení v Lublani, především na generála Rupnika, aby pomohl vzniknout účinnému domobranstvu také v Přímoří. Zvláště charakteristické bylo memorandum, které 19. října 1943 Rupnikovi adresoval starosta Stanko Žerjal.91 Výsledkem všech těchto žádostí bylo nakonec zjištění, že v samém Přímoří není dostatek vlastních sil, které by mohly účinně podpořit organizaci domobranců a že lidé jsou zde příliš vystrašení, než aby se otevřeně postavili proti partyzánům a za další, že je nutné ještě silnějšího zprostředkování lublaňských domobranců ve smyslu propagandistických a sběrných čet, které měly za úkol zajistit střediska a opěrné body, kde by se mohli sbírat také domácí dobrovolníci. Samozřejmě se počítalo s tím, že za daných okolností se bude muset začít s více či méně násilnou mobilizací, tak jako tomu bylo již v Lublaňském okrese. Začátkem listopadu 1943 se podle Rainerových plánů začaly rýsovat první obrysy scénáře, podle kterého by se organizovalo domobranstvo v Přímoří. Plukovník Anton Kokalj, který se i přes skutečnost, že se neosvědčil v domobraneckém štábu v Lublani, byl se souhlasem samotného Rösenera poslán do Terstu, aby tam jednal s místním velitelem SS a policie Odilem Globocnikem. 12. listopadu vydal Globocnik usnesení o vzniku Slovinského

91

Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, 1997, s. 175.

50

národního bezpečnostního sboru (SNVZ)92, jako základního organizačního článku, ze kterého by se postupně rozvíjelo přímořské domobranstvo. Kokalj byl jmenován „inspektorem bezpečnosti“ a stal se inspektorem štábu SNVZ a později jeho velitelem. Podle počátečních plánů, měly být základními jednotkami tzv. bezpečnostní stráže, které by se sdružovaly do větších bezpečnostních skupin. Tyto stráže měly sloužit zásadně každá ve svém kraji, i přesto že se počítalo, podle potřeb jejich využití také s posílením větších jednotek. Podle plánů přímořské protipartyzánské jednotky vycházely ze systému vesnických stráží pod italskou okupací. Globocnik poslal Kokalju 26. listopadu ještě podrobnější směrnice k znovuzřízení nové domobranecké formace. Z nich vyšlo najevo, že Kokalj je jeho přímým podřízeným a o celkové zabezpečení domobraneckých jednotek se postará „vyšší SS a policejní velitel“, pouze na výzbroj měl zvláštní kompetence také velitel pořádkové policie.93 Z propagandistického a národně-politického pohledu byl velmi důležitý Globocnikův slib, že neslovinské bezpečnostní jednotky budou odstraněny ve chvíli, kdy SNVZ dosáhne toho stupně rozvoje, že se bude schopný postarat o bezpečnost území osídleného Slovinci. Týkalo se to hlavně italských jednotek, které měli roli okupačních jednotek. V domobraneckém programu byl obsažen také návrh o vytlačení nebo odstranění italských institucí a poslovinštění území. Tímto návrhem šlo samozřejmě také o získání náklonnosti obyvatelstva. Plukovník Kokalj podnikl několik cest po Přímoří za protipartyzánsky zaměřenými jednotlivci i důstojníky, které pak přivezl s sebou do Terstu. S podporou Slovinské lidové strany, tedy jejich členů a jejich přívrženců uvnitř lublaňského domobranstva získával pomoc v podobě důstojníků a poddůstojníků, ale i obyčejných rekrutů, kteří byli posílání do Terstu. Tam také na jaře 1944 vznikl štáb SNVZ. Už na počátku se organizace SNVZ ukázala jako nejednotná a to hlavně mezi jednotlivci uvnitř protirevolučního tábora. Dokonce ani Němci nebyli zajedno ve smyslu, jak využít protipartyzánský potenciál mezi Slovinci. V únoru 1944 dorazil na Přímoří Kokalju jako oficiální pomoc z Lublaně s tzv. propagandistickou četou nadporučík Dušan Lenščak. Jako 1. četa SNVZ hrála roli sběrného jádra pro upoutávání a následném získání nových dobrovolníků. Spolupracovala také při pozdějších nucených mobilizacích do domobranstva. Co se týče propagandy a „vábení“ do 92

SNVZ - Slovenski narodni varnostni zbor

93

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 166.

51

domobraneckých jednotek mělo v Terstu v prvních měsících velmi významnou úlohu oddělení SS „Kurt Eggers“, které vedl dr. Franc Hradetzky. Jednotky tohoto oddělení společně se slovinskými propagandisty a vojáky pořádali setkání a šířili propagační materiály s úmyslem, aby přilákali přímořské Slovince do domobraneckých jednotek. Úspěch nebyl veliký, protože většina obyvatelstva byla pod vlivem Osvobozenecké fronty a současně bylo k dispozici velmi malé množství mužů, kteří by vyhovovali věkem. Většina z mladých mužů byla u partyzánů, v italských jednotkách, u spojenců nebo uvězněná v táborech. Štáb SNVZ se sídlem v Terstu tvořilo více oddělení, jeho součástí ovšem nebylo operativní oddělení. Veškeré operace související s bojem proti partyzánům spadaly kompetence

Globocnikova

štábu.

V daných

podmínkách

byly

do

nejdůležitějšími

propagandistické a zpravodajské oddělení, vedle nich ještě také policejní oddělení a nemocnice SNVZ. Němci se svým zázemím a především policejní organizací, se přizpůsobili politickému rozdělení území a tomu museli také podřídit domácí protipartyzánské síly (Landeseigene Verbaende). Pro nejvyšší kontrolu a vedení domácích oddělení ustanovil Globocnik speciální štáb. V jednotlivých okresech byli domobranci podřízeni tzv. domobraneckým náčelníkům (domobranski vodje – Landschutzfuehrer), jim byli podřízeni obvodní náčelníci.94 Tato organizační síť byla ještě podrobnější, skutečností zůstalo, že slovinská část domobranstva v Přímoří nedosáhla dostatečného počtu, kterého bylo potřeba, aby se organizačně rozvinula. Ke konci roku 1944, kdy SNVZ dosáhl svého vrcholu ve smyslu svého rozvoje, měl sbor ne více než 1800 mužů, rozdělených do 16 čet a několika dalších menších skupin. Zajímavostí je, že součástí SNVZ nikdy nebyla 13. četa95. V Přímoří vznikaly skupiny Slovinských národních bezpečnostních stráží (SNVS)96 a jejich velitelství byla jediným mezičlánkem mezi velitelstvím čet a štábem v Terstu. Sídla SNVS byla v Gorici, v Postojně, v Ilirské Bistrici a určitou dobu existovala skupina SNVS i v Idriji. Jako součást SNVZ působilo také několik oddílů policie, přičemž obecně pro všechny ostatní jednotky byla hlavním úkolem policejní služba. Když se v létě 1944 konečně zformovaly všechny čety SNVZ v jeden celek, vykonávaly především strážní službu u důležitých objektů a se zmíněnou policejní a zpravodajskou službou rozvíjely propagandistickou a kulturně-světskou činnost, která dosahovala velkých úspěchů. 94

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 172.

95

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih, Ljubljana 1995, s. 18.

96

Slovenska narodna varnostna straža (SNVS)

52

Domobranci ať již z řad důstojníků nebo kulturních referentů totiž zakládali kulturní družstva a organizovali vzdělanostní akademie. Kulturně-vzdělanostní úsek štábu SNVZ se ještě zvlášť zasazoval o obnovu slovinského školství. Tomu bránily především partyzánské a stále ještě existující italské úřady. Ve vztahu k Němcům a také k Italům byli domobranci samozřejmě ve frustrující pozici, to nepřetržitě zvyšovalo nespokojenost, nesnášenlivost a z toho vycházející nedisciplínu. Kromě toho Kokaljovo velení a velení jeho podřízených důstojníků bylo vícekrát v rozporu s klasickými vojenskými pravidly. Silní jednotlivci usilující o svůj vliv napomáhali vnitřní rozdělenosti. Rozdílné politické cíle, rozdíly v pohledu na taktiku a strategii, a to ve všech směrech, ve vztahu k partyzánům, k Němcům, k Italům, ke spojencům a také k poměru mezi domobranci a četniky, které působilo jako domácí jugoslávská armáda pod velením Dražeho Mihailoviće, to vše napomáhalo k rozkolům uvnitř samotného štábu. Domobranecké řady byly v létě 1944 sestavené ze slabé poloviny uprchlíky z jiných částí Slovinska. Podíl přímořských místních domorodců se postupně zvyšoval. Ještě větší podíl „nepřímorců“ byl mezi důstojníky a poddůstojníky, kterých se v Přímoří vůbec nedostávalo. Většina z nich přišla z Lublaně. Co se velitelských kádrů týče je třeba dodat, že Kokalj některé přilákal do Terstu štědrými nabídkami vysokých vojenských hodností. Globocnik založil zvláštní důstojnickou a poddůstojnickou školu s německými, slovinskými, ale i chorvatskými a italskými instruktory. Tam se v několikaměsíčních kurzech vycvičilo dnes již neznámé číslo domobraneckých důstojníků. Již zmíněná nedisciplína

se ukazovala v různých podobách. Například v silném

lokálním patriotizmu. Což znamenalo, že domobrancům zůstávala v hlavách mentalita „vesnických stráží“ a proto se bránili přemisťováním do jiných posádek, následkem byly obecná nedisciplína a přeběhy z jednotky do jednotky. To v některých případech podporovali samotní velitelé čet! Jestliže zmíníme, že byly jednotky stále pod tlakem různých ilegálních protirevolučních intrik, že měla partyzánská zpravodajská služba mezi domobranci dostatek spolupracovníků a že na domobrance stále tlačili němečtí důstojníci, o schopnostech podplukovníka Kokalja se zmiňovat ani nebudeme, je obrázek o nevojenské a neúčinné podobě jednotek SNVZ celistvý. Mezi důstojníky jako i mezi mužstvem byly veliké rozdíly. Zvláště obyvatelé Přímoří nebyli nijak zvlášť horliví protikomnističtí bojovníci, bylo mezi nimi dokonce několik přívrženců OF. To se ukázalo také v září 1944, když partyzánská strana u amnestie propagandisticky účelově a nátlakově působila na domobrance a vyzívala je, aby opustili řady

53

SNVZ. V porovnání s Lublaňskou částí dosáhla kampaň v Přímoří určitých úspěchů. Vždyť například z posádek v Ilirské Bistrici a Tolminu zběhlo větší množství domobranců a některé menší posádky se musely vzhledem ke snížení stavu začlenit do větších jednotek. Samozřejmě, že ne všichni dezertéři odešli k partyzánům. Stávaly se zajímavé věci, které můžeme doložit na příkladu z Kobaridu. Tam velel od vzniku domobranecké posádky četnický důstojník Radko Cotič, který byl v neustálém sporu s „klerikálním“ domobraneckým velitelstvím v Tolminu, vedle toho vyjednával také s místním partyzánským velitelstvím. V září 1944 s větší částí svého mužstva dezertoval z Kobaridu s cílem zorganizovat svoji četnickou četu. Nakonec se ho podařilo Němcům zajmout a postavit před soud. Samozřejmě že partyzáni nenapadali domobrance pouze propagandou a politickými metodami, nýbrž se je snažili zničit také vojenskými prostředky. Některé posádky SNVZ se dočkaly partyzánských útoků a obléhání s různými konci. Posádku na Černém vrchu 1. září 1944 spojené partyzánské jednotky zničily celou, útoky na Svatý Peter, Vipavu a Razdrto skončily pouze s domobraneckými ztrátami, mezitím útoky partyzánských brigád na posádku Veharše nad Idriji vždy končily neúspěšně. Pravdou zůstává, že 1800 domobranců znamenalo z vojenského pohledu docela málo.97 Vždyť početně je vždy daleko přesahovaly italské a později zde se nacházející srbské kolaborantské formace. Z pohledu partyzánského hlavního vedení měl každý úspěch proti domobrancům hlavně politický a propagační význam. Jak malý byl počet příslušníků SNVZ se také ukazuje v porovnání s původními německými plány, které předpokládaly počet domobranců v Přímoří okolo 20 000 mužů. Aby německé policejní velení s blížícím se koncem války domobrance aspoň nějak využilo, nařídilo na jaře 1945 radikální přeuspořádání jednotek SNVZ. Většina jednotek byla v říjnu 1944 sdružena do tzv. 1. slovinského úderného pluku se čtyřmi údernými bataliony a pomocnými jednotkami. V březnu se neuskutečnil pokus o vznik ještě 2. pluku hlavně kvůli nedostatku potřebného počtu mužstva. Prvním velitelem pluku se stal Kokalj, v březnu 1945 ho nahradil major Janko Debeljak. Štáb pluku byl nejprve umístěn v Postojně, kam se přestěhoval i hlavní štáb SNVZ. Když se velitelství pluku přemístilo do Ajdovštiny, hlavní štáb opět směřoval do Terstu. Němci ke konci války používali větší domobranecké jednotky ke kontrole prostoru mezi Postojnou, Ajdovštinou a Idrií, což domobrance přivedlo ke spolupráci s německými

97

Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003, s. 198.

54

jednotkami v ofenzivních akcích proti jednotkám partyzánského 9. Korpusu.98 Na samém konci války došlo ke krutým potyčkám mezi partyzány a domobranci. Význam přímořských domobranců byl více politický a kulturní než vojenský. Vedle kolísavého a nahodilého odporu ke konkrétním partyzánským akcím se většina přímořského obyvatelstva distancovala od domobraneckých operací. Určitou podporu měli domobranci v severní a východní části Přímoří, odkud také pocházeli dobrovolníci vstupující do řad SNVZ. Z pohledu slovinské kulturní obnovy se domobranci opírali o podporu především vzdělanců a duchovních. Dá-li se dá použít výraz soutěž, tak v soutěži o získání sympatií zvítězili partyzáni. Mohl za to také fakt, že z objektivního a logického hlediska pozice pod německým okupátorem nevedly přímořské Slovince k uspokojujícímu výsledku. Také domobranci více počítali a doufali v příchod západních spojenců a v následující řešení stavu po řeckém vzoru. Přímořští domobranci se ovšem takového rozuzlení nikdy nedočkali. Nepočítali s obrovskou silou Titovi armády. Plukovník Kokalj se ještě byť neúspěšně pokusil jednat s vedením partyzánského hnutí. Nato včlenil SNVZ do nově vzniklého Slovinského národního vojska, které v Lublani z domobranců, četnických a jiných jednotek založilo protirevoluční vedení.99 Na konci války se hlavní část vojska přidala ve Vipavské dolině k srbským jednotkám a jako spojená královská jugoslávská armáda padla do britského zajetí. Část idrijských domobranců se stáhla do Korutan. Ostatní zajali partyzáni. Také zde následovalo tragické vyrovnávání účtů, ale i přesto většina příslušníků SNVZ přežila a po válce se přestěhovala do Velké Británie a Ameriky.

98

Grdič, Silvo: Domobransko zanikanje kolaboracije, Ljubljana 2000, s. 34.

99

Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih, Ljubljana 1995, s. 21.

55

10. Závěr

Název této diplomové práce má podtitul Bílé místo na mapě slovinské historie. Bílé, často dokonce i nepopulární, dosud neprobádané, neznámé okamžiky nalezneme v historii každého národa. Přitom není nutné ohlížet se příliš daleko do minulosti. Samotné 20. století je stále doslova poseto takovými bílými místy. Po zániku bipolárního pojetí světa a pádu komunistických režimů na konci 80. let minulého století došlo, a je to již nezadržitelný proces, k postupnému rychlejšímu či pomalejšímu otevírání státních tajných archivů a následnému odkrývání doposud platných tabu. Po Titově smrti se dosud jednotná jugoslávská společnost začala rozpadat a vzdalovat se navzájem. Nebyla tu již ta charismatická osoba, jako zmíněný generál Tito, která by sjednocovala rozdílné národy a vedla je k opětnému blahobytu. Ekonomická a hospodářská rozdílnost všech republik vedla k zesílení nacionalismu. Tento nacionalismus podporovaný nejen politiky, ale také „jejich historiky“ nakonec přivedl jugoslávské národy opět do válečného stavu, který až příliš podobně kopíroval události druhé světové války. Na počátku „desetidenní války“ za nezávislost Slovinska v roce 1992 ještě před prvními výstřely ze zbraní jugoslávské armády, která byla z hlavní části pod kontrolou srbských důstojníků, vzniká slovinská domobrana. Vzniká tak jako v roce 1943 a jejím posláním je ochrana slovinských obyvatel. Po vzniku Slovinské republiky, která je dnes členskou zemí Evropské unie, byla společnost, jak se zmiňuji v úvodu informována médii o nalezení hromadných hrobů neznámých obětí násilí. Tato doba je počátkem necenzurovaného bádání o osudu těch slovinských domobranců, kteří „již jedenkrát“ v minulosti bránili svoje rodiny, svoje domovy, svoji zemi. Je rovněž pochopitelné, že byli označováni za bojovníky proti komunistické ideologii a je proto přirozené, že se první hlasy ozvaly z daleké ciziny, z Argentiny a z USA. Ve slovinských knihkupectvích se na počátku devadesátých let objevují různé memoáry, deníky a sborníky různé kvality a podle mého názoru někdy až příliš zaujatě líčící krutosti partyzánů a hrdinný boj domobranců. Po zpřístupnění archivů přicházejí na řadu domácí historici Boris Mlakar a Božo Repe, právem hodnocení jako specialisté na novodobé dějiny a dějiny 2. světové války ve Slovinsku. Je mi potěšením konstatovat, že jejich vědecké bádání nepolevuje a tito odborníci stále objevují a publikují nové a nové skutečnosti. Jestliže

56

jejich práce jsou psány především na základě dochovaných archivních pramenů, doplňují je a to z velmi zajímavého pohledu historičky Mira Cencič a Monika Kokalj Kočevar. Tyto badatelky se naopak od svých kolegů věnují regionální historii doplněné zpověďmi pamětníků a dalšími někdy velmi detailně zpracovanými statistikami z tehdejšího obyčejného života, které čtenáři pomáhají lépe si představit dobu minulou a pochopit tehdejší mentalitu a pohnutky vedoucí muže ke vstupu a službě ve slovinském domobranstvu. Nahlédneme-li do českého prostoru, uvědomíme si, že informace týkající se domobranců byly a jsou na samém okraji zájmu českých historiků. Oproti publikacím o srbských četnicích nebo chorvatských ustašovcích máme k dispozici nesrovnatelně více. Může za to fakt, že ve Slovinsku nebyly svedeny žádné velké bitvy a role domobranců byla zejména obranná, strážní a omezena především na určité území. Slovinští domobranci nikdy bojově nepřekročili hranice svého státu. Historie slovinských domobranců je zastoupena v publikacích autorů Jožeho Pirjevce (v českém překladu dějin Jugoslávie) a jeho moravského protějšku Ladislava Hladkého (Dějiny jihoslovanských zemí). Pro slovinské ale i české historiky je období 2. světové války a následná přes šedesát let trvající nesvoboda stále nekonečná studnice poznání, poznání sama sebe a poučení se z naší historie. Z politicko-historického hlediska je jakákoliv rehabilitace kolaborace samozřejmě vratká a současně nepřípustná. Tak jako je nepřípustné a vratké podceňování nebo snad pohrdání partyzánským osvobozeneckým hnutím v Jugoslávii. Je nutné obecně odsoudit všechny poválečné vraždy spáchané jak ve Slovinsku a ostatních zemích bývalé Jugoslávie tak i v českých zemích. Z hlediska etického nelze nechat hromadné hroby bez povšimnutí a bez uznání památky mrtvým, vždyť i oni byli Slovinci, byť stáli na druhé straně. Je nutné znát minulost národa, abychom nezapomínali na to, co je pro nás důležité, za co je potřeba bojovat a z čeho je možné se poučit pro budoucnost. I přes omezený přístup k materiálům a literatuře týkající se slovinských domobranců se domnívám, že se mi podařil první krok k základnímu uvedení do této problematiky. Práce může zcela jistě posloužit jako výchozí materiál pro případné další zpracování historie slovinských domobranců, které by bylo vzhledem k dnešním slibně se rozvíjejícím českoslovinským stykům s více než tisíciletou tradicí další součástí pestré mozaiky. Věřím, že touto prací jsem alespoň částečně přispěl k odkrytí „bílého“místa ve slovinské historii a v našem středoevropském prostoru vůbec, dále že jsem českému prostředí

57

odhalil stále palčivý problém současné slovinské společnosti, jenž v sobě nosí již více než půl století.

58

Přehled domobraneckých jednotek

Stav k září 1943 Rupnikova skupina Oddíl Ježica Oddíl Dravje Oddíl Dobrova Oddíl Devica Marija v Polju Oddíl Sv. Uhr-Dobrunje Četa Golovec Četa Orle Četa Rudnik Triglavská četa Velitelská četa Školní četa (založena 11. října 1943)

Stav k listopadu 1943 1. batalion (Lublaň) 2. batalion (Vrhnika) 3. batalion (Gorjanci) 4. batalion (Logatec) 5. batalion (Borovnica)

59

Stav k 1. prosinci 1943 1. batalion (Lublaň) 2. batalion (Vrhnika) 3. batalion (Kostanjevica) 4. batalion (Lublaň, byl to školní batalion, který se podle směrnic nezůčasňoval bojových operací) 5. batalion (Novo mesto)

Stav k 11. prosinci 1943 1. bojová skupina (Lublaň) 2. bojová skupina (Vrhnika) 3. bojová skupina (Gorjanci) 4. bojová skupina (Logatec) 5. bojová skupina (Lublaň - Rarek) 6. bojová skupina (Kočevje)

1. školní skupina (Lublaň) 2. školní skupina (Lublaň, zrušena v lednu 1944)

Stav k únoru 1944 1. bojová skupina (Lublaň) 2. bojová skupina (Velike Lašče) 3. bojová skupina (Gorjanci) 4. bojová skupina (Logatec) 5. bojová skupina (Lublaň – Rarek) 6. bojová skupina (Kočevje)

60

7. bojová skupina (Grosuplje) 8. školní skupina (Lublaň)

Stav k 10. únoru 1944 Školní skupina (Lublaň) Ochrana okresu Novo mesto (v Novém městě) Skupina zabezpečení železničních tratí

Stav ke květnu 1944 Úderný batalion Kříž (Lublaň) Úderný batalion N (Zgornja Šiška) Úderný batalion W (Rakek) Úderný batalion M (Višnja gora) Úderný batalion O (Trebnja, později přemístěn do Šentvidu u Stičny)

Stav k 5. červenci 1944 1. úderný batalion (Stično) 2. úderný batalion (Rakek) 3. úderný batalion (Višnja gora) 4. úderný batalion (Šentvid u Stična)

61

Stav k listopadu 1944 1. úderný batalion/Btl. "Köhl" (Stična) 2. úderný batalion (Rakek) 3. úderný batalion (Višnja gora) 4. úderný batalion/Btl. "Lindner" (Šentvid u Stična) 5. úderný "pohotovostní" batalion/Btl. "Schmitz" (Velike Lašče) 6. úderný batalion/Btl. "Kaspar" (Novo mesto)

Stav k březnu 1945 1. batalion 2. batalion 5. batalion 6. batalion 10. batalion

Stav k dubnu 1945 1. batalion 2. batalion 5. batalion 6. batalion 10. batalion 12. batalion

62

Příloha

Domobranecká přísaha100 (z 20. dubna 1944, konaná na lublaňském Centrálním stadionu)

„Prisegam pri vsemogočnem Bogu, da bom zvest, hraber in svojim nadrejenim pokoren, da bom v skupnem boju z nemško oboroženo silo, stoječo pod poveljstvo vodje Velike Nemčije, SS četami in policijo proti banditom in komunizmu kakor tudi njegovim zaveznikom svoje dolžnosti vestno izpolnjeval za svojo slovensko domovino kot del svobodne Evrope. Za ta boj sem pripravljen žrtvovati tudi svoje življenje. Tako mi Bog pomagaj!“

„Přísahám při všemohoucím Bohu, že budu věrný, statečný a svým nadřízeným pokorný, že budu ve společném boji s německou ozbrojenou silou, stojící za vůdcem Velikého Německa, SS jednotkami a policií proti banditům a komunistům, jako i jejím spojencům, svoje povinnosti svědomitě vykonávat pro svou slovinskou rodnou vlast jako části svobodné Evropy. Pro tento boj jsem připraven přinést oběť, jako i ztratit život. K tomu mi dopomáhej Bůh!“

100

Časopis Zaveza, č.14, září 1994, s. 54.

63

Prameny a literatura

Prameny:

Domoljub, 1936. Slovenec, Časopis slovinské strany lidové. Zaveza, Časopis nového slovinského spojenectví. Království Jugoslávie slovem i obrazem, Bělehrad 1937. Tito, Josip Broz: Boj za osvobození Jugoslávie (články a řeči z boje za osvobození Národa 1941-1945), Praha 1946. Projev dr. Antona Korošce, předsedy Slovinské lidové strany, Slovenec, 8. dubna 1920.

Literatura:

Auský, S.: Dobrovolníci – Evropská politika a druhá světová válka, Praha 2002. Cencič, M.: Tigr, Slovenci pod Italijo in Tigr na okopih v boju za narodni obstoj, Ljubljana 1997. Dějiny 20. století, encyklopedie politického, ekonomického a kulturního dění, Praha 1994. Enciklopedija Slovenije (Encyklopedie Slovinska) – hesla: Slovensko domobranstvo, Legija smrti, sodni zapori v Ljubljani, Milizia Volontaria Per La Sicurezza Nazionale, Milizia Volontaria Antikomunista, Vaške Straže. Grgič, Silvo: Domobransko zanikanje kolaboracije, Ljubljana 2000. Hladký, Ladislav: Jugoslávská krize a její historické souvislosti, Praha 1993. Karapandžić, Bor : Jugoslovensko krvavo proleće 1945, Titovi Katini i Gulazi, Beograd 1990. Kočevar, M. K. : Mati, domovina, bog, Ljubljana 1999 (sb.).

64

Kočevar, M. K.: Gorenjski domobranec, Kranj 2000. Lampe, J. R.: Jugoslavia as History, Oxford 2002. Lešnik, D. , Tomc, G.: Rdeče in črno (slovensko partizanstvo in domobranstvo), Ljubljana 1995. Mlakar, Boris: Domobranci med Kočevskim rogom in rusko fronto, In: Mladina, č. 48, s. 3438, 1. prosince 2003. Mlakar, Boris: Slovensko domobranstvo 1943, Ljubljana 2003. Mlakar, Boris: Upor ali kolaboracija, 2001 (sb.). Pelikán, Jan: Jihoslovanská krize, Kořeny a souvislosti, Praha 1996. Pelikán, Jan, Tejchman, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha 1994. Pirjevec, Jože: Jugoslávie 1918 – 1992, Praha, 1995. Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, 1997. Repe, Božo: Slovensko domobranstvo, Predavanje na bilateralnem slovensko-avstrijskem seminarju v Osojah in v Dobrni pri Celju, 5. 12. 1996. Ridley, Jasper: Tito, Liberec 1995. Rozman, Branko: Slovenija 1941 – 1945, Zmagoslavje premaganih, Ljubljana 1995. Skalič, Miloš: Slovenski meščanski tisk med okupacijo, Svobodna misel, 26. července 1996. Slovenska kronika XX. stoletja, Ljubljana 2001 – hesla. Strugar, Vlado: Jugoslávie v boji, Národně osvobozenecký boj a revoluce 1941 – 1945, Praha 1965. Šesták, M., Tejchman, M., Havlíková, L., Hladký, L., Pelikán, J. : Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998. Tejchman, Miroslav: Balkánský fašismus, Praha 1989.