SLOVANY 1 NE UŽ CIHLIČKU NA CIHLIČKU, ALE PANEL NA PANEL TAM BUDOU KLÁST. (Deník Pravda, 5. března 1959)

PLZEŇ

SÍDLIŠTĚ

SLOVANY

VÝCHODNÍ PŘEDMĚSTÍ

1

„NE UŽ ‚CIHLIČKU NA CIHLIČKU‘, ALE PANEL NA PANEL TAM BUDOU KLÁST.“ (Deník Pravda, 5. března 1959)

Lokalita → Území mezi ulicemi Rychtaříkova, Strnadova, Slovanská, Plzeňská cesta, Jasmínová, Šeříková, Slovanská alej, Koterovská, Na Celchu, Sušická, Částkova a náměstím Generála Píky Projekt → Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň → Slovany I: František Sammer → Slovany II: František Lojda → Slovany III: Milan Lukeš, Stanislav Suda, Jaroslav Hausner → Slovany IV/1: Milan Lukeš, Jaroslav Hausner, Vladimír Belšán → Slovany IV/2, 3: Zbyněk Tichý, Miloslav Pech → Slovany V: Jaromír Barborka, Josef Cimický průběžně v letech 1950–1961 Realizace → Pozemní stavby Plzeň, národní podnik → Slovany I: 1953–1957 → Slovany II: 1950–1956 → Slovany III: 1956–1961 → Slovany IV/1: 1958–1961 → Slovany IV/2, 3: 1959–1962 → Slovany V: 1961–1963 Investor → Krajský investorský útvar Plzeň Závody V. I. Lenina

BYTŮ

6414 PRO

24469 Plán jednotlivých etap výstavby sídliště Slovany, 1957 (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

K poválečné bytové výstavbě bylo území budoucího sídliště Slovany vybráno díky své velikosti a přímé návaznosti na již existující infrastrukturu. Pozvolné plánování i výstavba pěti různorodých částí Slovan, související mimo jiné s roztříštěností investičních záměrů, bohužel způsobily nejednotné vyznění celého souboru.

Na sídlišti Slovany se během jeho dlouhé výstavby uplatnily téměř všechny typové řady domů z 50. a počátku 60. let. Můžeme zde tedy sledovat cestu od tradičně zděných domů k nástupu panelové technologie. Tři nejstarší okrsky sestávají z několika typů T, které jsou postaveny z cihel a mají prefabrikované například stropy, schodiště a jiné prvky. Ansámbl v okrsku Slovany I autoři sestavili z kombinace typů T 13, T 15 a T 20. Při výstavbě okrsku IV a V už se uplatnily celostěnové bloky panelů, které se na stavbě „jen“ smontovaly. Do těchto domů typu T 02 B a T 03 B se poprvé instalovalo také prefabrikované bytové jádro a samozřejmostí se staly výtahy. Panelová technologie navíc umožňovala stavět daleko větší domy než dříve.

K nejstarším uměleckým dílům na sídlišti Slovany patří výzdoba jednotlivých domů pod vlivem socialistického realismu, včetně sgrafit na fasádě 20. základní školy. Domovní znamení v letech 1960–1962 vytvořili sochaři Břetislav Holakovský, Miloslav Holý, Jindřich Jíša, Josef Šteffel a Olga Umlaufová. Další sochy a plastiky ozdobily veřejná prostranství se zpožděním proti bytové výstavbě, neboť nebyly součástí původního projektu.

Chybějící jednotná koncepce výstavby a dlouhá realizace rozdrobily Slovany na několik různorodých okrsků nestejné kvality. Na druhou stranu se tak sídliště vyhnulo monotónnosti velkých obytných obvodů. V kombinaci s lidským měřítkem domů a přímým napojením na centrum města jsou dnes Slovany oblíbeným místem k bydlení. Nechybí zde ani kompletní občanská vybavenost.

Nejstarší okrsek, dnes označovaný jako Slovany II, se realizoval bez urbanistického plánu a prostor tak postrádá jasné logické členění. Nástup socialistického realismu se plně projevil v okrsku Slovany I z let 1953–1957, v němž se architektu Františku Sammerovi podařilo vytvořit kompaktně působící polouzavřený soubor domů. Většinu prostoru zabírá tzv. ansámbl navržený pod vlivem historizující sovětské architektury podél Francouzské třídy. Na symetricky komponovaném půdorysu vyrostly v letech 1956–1961 také Slovany III, ale jejich architektonické řešení se do velké míry oprostilo od zdobnosti socialistického realismu. Celý IV. okrsek kolem náměstí Generála Píky už byl postaven v „ukázněné“ panelové formě. Po západní straně náměstí se táhne fronta domů s obchody v parteru, které kryje buď loubí, nebo alespoň průběžná stříška. Na protější straně stojí rytmicky řazená šestice desetipodlažních deskových domů z let 1959– 1962, které svou výškou zasáhly do panoramatu města. Zbylá část IV. okrsku kolem Blatenské ulice jen mechanicky vyplnila volné plochy v původně vilové čtvrti. Ani Slovany V podél Nepomucké ulice nelze ohodnotit lépe než jako soubor fádních staveb. Na mnoha místech se nepodařilo sídlištní zástavbu citlivě navázat na původní vilovou čtvrť, která se tak často krčí vedle výrazně vyšších a objemnějších domů. V tomto směru je třeba vyzdvihnout jednotně realizovaný okrsek Slovany III s velkorysými vnitřními dvory.

2

1 — Monumentální vyznění ansámblu podtrhuje parčík (na kresbě vpravo) u Francouzské třídy. Pomyslný cour d’honneur (čestný dvůr) se nachází také před 21. základní školou. Ta společně s rozsáhlým sportovištěm vyplňuje klidový vnitroblok celého okrsku, z něhož je vyloučena jiná než obslužná doprava. Návrh je z roku 1955. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

2 — Hospodářský význam plzeňských Škodových závodů (po Únoru 1948 Leninových závodů) zajistil Plzni během 50. let na rozdíl od jiných měst dostatek investičních prostředků k relativně rozsáhlé bytové výstavbě. Přestože se sídliště Slovany dokončovalo až do počátku 60. let, kdy symetrickou kompozici a historizující architektonickou formu starších domů nahradila volná zástavba a strohá estetika vyšlá z průmyslové výroby, řadíme tento celek k typickým příkladům socialistického realismu. Snímek je z roku 1957. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

K dobově ojedinělým realizacím rozhodně patří úprava bývalých lomů Josefa a Vojtěcha Chvojkových na park Přátelství v letech 1965– 1970. Architekt Miloslav Hrubec rozčlenil pod vlivem bruselského stylu jednotlivé plochy parku (hřiště, jezírko a amfiteátr) do geometrických tvarů. Původní ideu zcela potlačila revitalizace parku (dnes nazývaného Chvojkovy lomy) z let 1995–1997, která jej proťala zvlněnými cestami a doplnila souborem dřevěných soch spíše řemeslné kvality.

1

PLZEŇ

SLOVANY

SÍDLIŠTĚ

VÝCHODNÍ PŘEDMĚSTÍ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Slovany symbolizují dobu svého vzniku, charakteristickou příklonem k těžkému průmyslu a politickým tlakem na všechny sféry života, včetně architektury a urbanismu. Ale odrážejí také společenské uvolnění na přelomu 50. a 60. let. Ani v Plzni se překotné a často špatně koordinované zavádění hromadné bytové výstavby v 50. letech neobešlo bez řady „dětských nemocí“. Nově založené projektové, stavební ani výrobní organizace nedokázaly dostatečně rozplánovat práci, a výstavba se tak neúměrně protahovala. Zdlouhavé zprůmyslňování stavebnictví se projevovalo nedostatkem materiálu, přidávaly se i další nešvary jako nedodělky a špatná kvalita práce zaviněná překotným dokončováním staveb. „Naše stavebnictví musí být velkou továrnou, vyrábějící domy, školy i ohromné přehrady

1 — Architekt Sammer velkorysé pojetí Slovanů I komentoval slovy: „Je to po dlouhé době právě zde při obytných domech na Slovanech, že architekt se projevuje jako výtvarný umělec a spolupracuje s ostatními výtvarníky, sochaři a malíři k tomu, aby naše domy byly nejen krásné, nýbrž aby pro celou ulici v jejím průběhu městskou čtvrtí byl zajištěn osobitý architektonický ráz, jakožto cílevědomě řešené součásti naší budoucí krásné socialistické Plzně.“

A přestože se plzeňským Pozemním stavbám v roce 1958 podařilo poprvé splnit plán výstavby, bylo zřejmé, že „kladením cihly k cihle“ se u nás bytová otázka do roku 1970, jak to vyhlásil XI. sjezd komunistické strany, nevyřeší. „Lékem na bytovou nemoc“ se v Plzni měly stát panely vyráběné v nové panelárně v Zátiší, které umožňovaly rychlou a suchou montáž. Tuto novou etapu hromadné výstavby doprovodila v roce 1959 redaktorka Inka Bílá v deníku Pravda slovy: „A tak držíme palec všem novým metodám. Ať už jsou hodně brzy ze zedníků stavební montéři! V továrnách ať vyrábějí celé části domů a na stavbách ať je pak jen montují. A to by v tom byl čert, abychom se nehnuli dopředu!“

a elektrárny. Jak to máme dělat?“ ptal se v místních novinách Pravda v roce 1955 Václav Kasl. A po vzoru Sovětského svazu propagoval takzvanou proudovou metodu, která měla zajistit plynulost všech prací a jejich vzájemné navazování, a to pomocí důsledné organizace každodenních úkolů a jejich striktního dodržování. Ale i přes její postupné zavádění rostl počet nových bytů jen pomalu. V druhé polovině 50. let – mimo jiné po odsouzení „ozdobnictví v architektuře“ Nikitou Chruščovem – se začala zavrhovat přílišná okázalost domů postavených v duchu socialistického realismu. Noviny Pravda v roce 1956 k dosavadní výstavbě na Slovanech napsaly: „Příliš ze široka jsme se tu rozmáchli a musíme zabrzdit. Dát do nových staveb více střídmosti. Tak porostou rychleji a za stejné peníze jich bude víc.“

František Sammer (1907–1973), autor I. okrsku sídliště Slovany postaveného v duchu sorely, patřil k meziválečné generaci architektů. V letech 1931–1933 působil v pařížském

1

ateliéru Le Corbusiera. Poté se v Moskvě čtyři roky zabýval projekty Paláce sovětů Centrosojuz, stanicí metra Mjasnickaja-Kirova a regionálním plánem černomořského rekreačního pobřeží. Od roku 1937 spolupracoval s architektem Antonínem Raymondem v Japonsku a Indii. Po návratu do vlasti se v letech 1948–1950 společně s architektem Jindřichem Krisem zabýval směrným plánem Plzně.

Zdroje – Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt – Deník Pravda, Orgán západočeského KV KSČ, 1950–1963 – Vojtěch Cibulka, Východní Předměstí, in: Architektura a urbanistická koncepce plzeňských sídlišť v letech 1945 až 1990, diplomová práce, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2013, s. 17–38. – Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění ve veřejném prostoru socialistické Plzně, diplomová práce, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2014. – Jaroslav Hausner, Návrh organisace

2

(foto: Jaromír Čejka, 2014)

2 — Slovany III vyrostly v letech 1956–1961 jako jediná část celého sídliště na zelené louce. Díky tomu mohl na trojúhelníkovém území architekt Milan Lukeš komponovat polouzavřené bloky podle osy symetrie. Zároveň jde o první komplexně řešený okrsek včetně integrované občanské vybavenosti, polikliniky, škol, garáží a trafostanice. Návrh je z roku 1955. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

3 — Původně střední školu (dnes 20. základní školu) v Brojově ulici postavenou v letech 1953–1957 podle návrhu architekta Antonína Kurela zdobí v průčelí sgrafita s figurálními motivy. (foto: Jaromír Čejka, 2014) 4 — Snímek

z první poloviny 60. let zachycuje přízemí domů na Slovanech III, kam architekti umístili obchody, restaurace a služby a vytvořili tak nákupní ulici. Umožnil jim to nový konstrukční typ T 16 s příčným nosným systémem, díky němuž mohla být do obvodového pláště proražena větší okna nebo výkladce.

3

4

5

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

5 — Návrh podloubí s obchody na náměstí generála Píky, které ozvláštňují předsazené markýzy původně určené k ochraně prosklených vitrín, na kresbě z doby kolem roku 1958. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

6 — Náměstí s „vyšší“ občanskou vybaveností se mělo stát centrem celého sídliště a také součástí okružní třídy, která by propojila Slovany s Jižním Předměstím i Doubravkou. Tento rozbíhající se prostor lze však za náměstí považovat jen s obtížemi. Jeho dopravní řešení s kruhovým objezdem odpovídá dobovému upřednostňování autostrád lemovaných solitéry před kompaktní městskou zástavbou. Snímek je z roku 1980. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

7 — Severovýchodní část náměstí Generála Píky, zobrazenou na kresbě z roku 1958, původně zamýšleli architekti Zdeněk Tichý a Miloslav Pech zaplnit čtyřmi sedmnáctipatrovými věžovými domy, které by od silnice oddělovala parkově upravená plocha. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

6

7

8

8 — Trojúhelníkovou plochu v čele náměstí Generála Píky vyhradili architekti pro hotel, kino a kulturní dům, jejichž projekt vzešel z vnitroústavní soutěže uspořádané v roce 1964. Vítězný návrh Miloslava Sýkory, Jaroslava Chrta a Vladimíra Belšána se však nikdy nerealizoval. Prostor v letech 2006–2007 zabralo fádní nákupní centrum. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

9 — Uzdravená, socha před poliklinikou od Jiřího Hanzálka z roku 1962. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

10 — V Chvojkových sadech zůstal dochován amfiteátr s jevištěm krytým souborem polygonálních deštníků. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

11 — V těsné blízkosti náměstí Generála Píky se už od roku 1962 nacházejí hromadné garáže se stáním pro 570 aut a s autoservisem podle projektu architekta Hynka Glosera. Výstavbu této na českých sídlištích nadstandardní vybavenosti iniciovalo Západočeské autodružstvo. Snímek pochází z poloviny 60. let. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

9

10

11

– –

– –

–

výstavby v územním plánu čtvrti Slovany v Plzni, Architektura ČSR XV, 1956, s. 50. Stanislav Horák, Plzeňské sídliště Slovany, Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 81–92. Miloslav Lukeš – Zbyněk Tichý et al., Náměstí budovatelů v nově budovaném sídlišti Slovany v Plzni, Architektura ČSR XVIII, 1959, s. 311. Miloslav Lukeš, Sídliště Slovany – problémy jeho architektury a výstavby, Stavoprojekt VIII, 1959, č. 3–4, s. 3. Jana Potužáková – Vladimír Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945–1990, Plzeň 1990. Miloslav Sýkora, Sídliště Plzeň-Slovany, Československý architekt VI, 1960, č. 19, s. 2.

PLZEŇ

SLOVANY

SÍDLIŠTĚ

VÝCHODNÍ PŘEDMĚSTÍ

3

OBYVATELÉ Obytný soubor Slovany je prvním plzeňským poválečným sídlištním komplexem. Od dokončení poslední etapy uplynulo již více než 50 let a o tolik zestárli i první obyvatelé, kteří zde v relativně vysokém počtu žijí dodnes. Sídliště tak prochází procesem demografického stárnutí – téměř každý třetí rezident je dnes v důchodovém věku. Hodnocení sociálního složení obyvatel je založeno na datech ze Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980 a 2011. Data ze starších sčítání nejsou dostupná v takové podrobnosti, která by umožnila sledovat vývoj sídliště. Analýza tedy začíná v době, kdy už celý obytný soubor více než 20 let stál.

20 000

POČET OBYVATEL BYDLÍCÍCH NA SÍDLIŠTI SLOVANY V LETECH 1980–2011

10 000

18 058 15 128

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ SLOVANY V LETECH 1980 A 2011

12 256

0 1980

2011

2001

1991

0%

100%

SLOVANY

PLZEŇ

PLZEŇ

35,58

0,7

SLOVANY

0,63

2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

63,79

35,49

PLZEŇ

2,11 1,51

SLOVANY

ŽENY

63,81

51,58

46,91

50,71

47,18

75+ 70–74

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

65–69

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI SLOVANY V LETECH 1980 A 2011 Podobně jako u vzdělanosti (viz níže) je i struktura ekonomicky aktivních obyvatel průměrná a to v obou sledovaných letech. V souladu s terciarizací ekonomiky došlo na sídlišti Slovany i v celé Plzni k nárůstu podílu lidí pracujících ve službách, a to shodně o 17 procentních bodů. V současnosti pracuje v některém odvětví služeb 64 % lidí, což je více než na sídlišti Lochotín, ale méně než na sídlišti Bory. Největší podíl je v části Slovany II (68 %), což odpovídá i vyšší vzdělanosti obyvatel. Naopak nejvíce zaměstnaných v průmyslu (37 %) zůstává na Slovanech IV.

1980

1980

MUŽI

14 026

5 000

Do nově postavených socialistických sídlišť se stěhovaly především mladé rodiny s dětmi a sídliště Slovany není výjimkou. V roce 1980, tedy zhruba 20 let po dokončení výstavby, je ve věkové struktuře obyvatel patrná výrazná převaha lidí ve věku kolem 50 a 20 let. Jsou to první obyvatelé sídliště – v čase stěhování čerství nebo budoucí třicátníci s malými dětmi. Původní obyvatelé spolu se sídlištěm dále stárnou a dnes, o dalších 30 let později, zde převažují lidé kolem 80 let. Všechny ostatní věkové skupiny mají nižší zastoupení než je městský průměr. Zatímco v Plzni připadá na každé dítě ve věku do 14 let v průměru 1,5 lidí v důchodovém věku, na sídlišti Slovany jsou to lidé 3. Nejvyšší průměrný věk (48,3 let) mají obyvatelé Slovan IV, nejnižší pak obyvatelé Slovan V (45,6 let).

VĚK

Do nového sídliště se postupně nastěhovalo téměř 25 tisíc obyvatel. Mezi nimi převažovali mladí lidé s malými dětmi nebo děti plánující. Při sčítání lidu v roce 1980 žilo na území již jen 18 tisíc obyvatel. Při každém dalším sčítání pak rezidentů ubylo a dnes má celá oblast zhruba 12 tisíc stálých obyvatel, což jsou dvě třetiny stavu z roku 1980. Přesto je však sídliště Slovany populační velikostí srovnatelné s některými okresními městy a tvoří celých 7 % obyvatel Plzně. Pokles počtu obyvatel je dán spíše snižováním velikosti domácností než počtu obydlených bytů. V roce 1970 převažovaly na sídlišti domácnosti čtyřčlenné, v roce 1980 dvoučlenné a dnes dominují jednočlenné.

15 000

SLUŽBY

60–64 55–59 50–54 45–49 40–44 35–39

100%

0%

30–34

2011

25–29 20–24 15–19 10–14 5–9

SLOVANY

16,06

PLZEŇ

15,23

31,71

36,93

30,18

15,3

37,66

16,93

1980

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

SLOVANY

29,3

PLZEŇ VĚK

MUŽI

2011

35,8

33,1

26,87

35,33

8,03

24,07

7,49

ŽENY

85+ ZÁKLADNÍ

80–84

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VŠ

75–79 70–74

100%

0%

65–69

2011 SLOVANY V

60–64 55–59

SLOVANY IV

50–54 45–49

SLOVANY II

40–44 35–39

SLOVANY I+III

30–34

13,81 16,82 12,91 16,74

28,73

40,92

33,48 26,65 32,1

35,9 41,22 35,79

16,54 13,79 19,22 15,37

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI SLOVANY V LETECH 1980 A 2011 V roce 1980 byla vzdělanost obyvatel sídliště ve srovnání s městem lehce nadprůměrná. Narozdíl od dnešní doby nebylo tehdy vysokoškolské vzdělání tolik rozšířené a rozdíly jsou tedy patrné hlavně v nižším podílu obyvatel se základním vzděláním a naopak vyšším podílu obyvatel s maturitou. Ve srovnání s dalšími plzeňskými sídlišti, která jsou však mladší (např. Bory nebo Lochotínem), sídliště Slovany zaostávalo. Dnes je tam naopak vzdělanost lehce podprůměrná, což ale vzhledem k vysokému podílu lidí v důchodovém věku, kteří neměli tak dobrý přístup ke vzdělání jako mladší generace, nemůžeme považovat za nepříznivou situaci. Více než polovina obyvatel má nejméně maturitní vzdělání. Podíl vysokoškoláků je dokonce vyšší než na mnohem mladším sídlišti Lochotín. Ne všechny části sídliště jsou však na tom z hlediska vzdělanosti stejně. Sídliště Slovany II a V, která jsou zároveň populačně nejmenšími, dosahují výrazně vyšších hodnot než zbylé tři části a nadprůměrných hodnot ve srovnání s Plzní. Ve Slovanech II se dokonce podíl vysokoškoláků blíží 20 % a alespoň maturitní vzdělání má 60 % obyvatel. Naopak největší podíl obyvatel (50 %), kteří nemají maturitní vzdělání, žije na sídlišti Slovany IV.

25–29 20–24 15–19 10–14 5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011

PLZEŇ

DOUBRAVKA

SÍDLIŠTĚ

1

„TOHLE NENÍ RIO DE JANEIRO, ALE DALŠÍ ČÁST NOVĚ BUDOVANÉHO SÍDLIŠTĚ V DOUBRAVCE.“ (Deník Pravda, 8. srpna 1963)

Lokalita → Území ohraničené ze západu řekou Úslavou, ze severozápadu železniční tratí do Prahy, ze severu vrchem Chlumem, z východu Špitálským lesem a z jihu Úslavským údolím. Projekt → Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň → Podrobný územní plán: Miloslav Sýkora, Vladimír Štrunc, Klement Štícha: 1956–1957, schválen 1958 → Obytné soubory: Hynek Gloser, Antonín Malkus, Josef Cimický, Miroslav Touš, Miloslav Pixa, Josef Kasl → Občanská vybavenost: Miloslav Sýkora, Zbyněk Tichý, Hynek Gloser, Antonín Malkus, Miloslav Hrubec, Josef Cimický, Miroslav Touš, Miloslav Pixa, Josef Kasl, Jan Pachner: 1958–1970

BYTŮ

5243

Realizace → Pozemní stavby Plzeň, národní podnik Bytová výstavba: 1959–1971 Občanská vybavenost: 1962–1973

PRO

13000

Investor → Západočeský krajský národní výbor → Národní výbor města Plzně – Krajský investorský odbor Plzeň

Urbanistická studie radikální dostavby Doubravky z roku 1958, Miloslav Sýkora (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

K poválečné bytové výstavbě Plzně byla Doubravka vybrána hned po sídlišti Slovany, přestože se nacházela relativně daleko od centra. Vedle dostatku volného místa a napojení na stávající infrastrukturu hrálo významnější roli usnesení politických orgánů města, které si zde chtěly nanečisto vyzkoušet přestavbu starých plzeňských čtvrtí. Původní podrobný územní plán z roku 1958 od architektů Miloslava Sýkory, Vladimíra Štrunce a Klementa Štíchy počítal s doplněním stávajícího území o 3 350 bytů, s plynulým přechodem zástavby do okolní krajiny a s nepatrným podílem demolic. Po dokončení I. etapy v roce 1962 vypracovali architekti v rámci „komplexního dořešení území“ novou variantu plánu, která se přiklonila k razantnější přestavbě Doubravky včetně užití nových typových podkladů, díky nimž mohly být původně plánované nižší domy nahrazeny věžovými objekty.

Na základě výsledků celostátní diskuze o bydlení vypracoval v roce 1961 Státní typizační ústav v Praze nové projektové podklady, podle nichž se ale mělo začít stavět až od roku 1963. Plzeňský Stavoprojekt se podobně jako řada jiných projektových ústavů rozhodl upravit stávající typovou soustavu T 03 B do takzvané krajské varianty, podle které se mělo stavět během přechodného období do zavedení nových celostátních typů. Vývojová skupina pod vedením architekta Vladimíra Štrunce navrhla nový typ, nazvaný PS 61 a založený na principu škvárobetonových příčných nosných stěn s krátkým rozponem 3,6 metrů. Panely pro tento celomontovaný dům vyráběla panelárna v Zátiší včetně omítnutých vnitřních povrchů a omyvatelných latexových fasád. Obytná plocha třípokojového bytu se zvětšila z 36 m2 na 41 m2. V kuchyni přibylo místo pro „příležitostné“ stolování. Každý byt měl lodžii. V návrhu autoři také plánovali umístit ke vchodu do domu potravinové schránky pro donáškovou službu.

Doubravka byla prvním plzeňským sídlištěm, kde se už od počátku počítalo s uplatněním uměleckých děl. Realizovala se až v politicky svobodnější době druhé poloviny 60. let, kdy autoři mohli čerpat inspiraci v aktuálním umění a jeho abstraktních nebo organických formách. Hned několik soch pro Doubravku vytvořil Zdeněk Jílek, který přišel z Prahy do Plzně díky stipendiu udělovanému za účelem kulturního obohacování periferie, stejně jako někteří další umělci. Do stojatých vod Plzně přinesli tito autoři soudobý umělecký výraz. Příkladem může být Jílkova organická socha Amorfa před budovou polikliniky. Plastikou Karbon, která získala státní ocenění a byla pak vystavena v západoberlínské galerii Akademie der Künste, obohatil prostor před nákupním střediskem v Sousedské ulici sochař František Pacík.

Doubravka není ani sídliště, ani zahradní čtvrť. Na každém kroku se zde ve vzájemném kontrastu nachází nízká rodinná zástavba a daleko objemnější panelové domy. Mizí a znovu se objevuje uliční síť a návštěvník se zde jen těžko orientuje. Tato urbanistická nejednoznačnost, na níž se bohužel nedá mnoho změnit, tvoří specifický charakter Doubravky.

Většina panelových domů vyrostla na Doubravce v drobných prolukách mezi starou zástavbou s tím, že část takzvaných dotykových území byla asanována. Čtvercové bloky s rodinnými domy na mnoha místech necitlivě a bez ohledu na uliční čáru narušila panelová výstavba, která svými rozměry kontrastuje s původním rázem čtvrti. Zaniklo také historické jádro Doubravky.

1 — Autoři urbanistického návrhu Doubravky toužili realizovat sídliště podle funkcionalistických zásad volně řazených domů v zeleni bez tradičních ulic a náměstí. Zároveň ale museli novým obytným souborem navázat na již existující čtvrť s danou komunikační osnovou. Snímek je z roku 1983. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

2 — Architekt Miloslav Sýkora proměnu Doubravky popsal slovy: „Změnil se úplně dřívější charakter území a vznikl zde obraz nového městského prostředí, který má odlišné měřítko, tempo i rytmus vnitřního života.“ (Plzeň-Doubravka, 1974). Snímek zachycuje zástavbu v roce 1971. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

1

2

Panelová výstavba prochází renovacemi, které spočívají ve výměně oken a zateplení. Jako u většiny českých sídlišť se také zde objevují nejen příliš nápadné odstíny fasád, ale také barevné vzory, které se snaží oživit strojovou strohost panelových domů. Snaha zamaskovat tuto průmyslově vystavěnou architekturu bublinami, vlnami, pruhy nebo rámy kolem oken ale paneláky nijak nepolidšťuje.

PLZEŇ

DOUBRAVKA

SÍDLIŠTĚ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Přes všechny propagované úspěchy socialistického stavebnictví rostl v 50. letech počet nových bytů pomalu a kvůli relativně vysokému přírůstku obyvatel se bytová nouze ještě prohloubila. Tento problém si uvědomoval také Ústřední výbor KSČ, který v roce 1959 přijal usnesení, v němž se rozhodl vyřešit bytovou otázku v Československu výstavbou 1 200 000 bytů do roku 1970. Ke splnění tak ambiciózního plánu bylo třeba prověřit konstrukční a technologické možnosti panelové výstavby, která se u nás v té době teprve rozbíhala. Vybrané výzkumné a projektové ústavy zpracovávaly na počátku 60. let návrhy nových typů panelových domů, které se měly po zkušební realizaci stát prototypy budoucí výstavby.

1 — Za urbanisticky zdařilý lze považovat soubor staveb s parkově upraveným prospektem, který se táhne od obvodového centra až k 22. základní škole. Fotografie je z roku 1980.

dispoziční ani architektonické řešení domů nijak výrazně neupravovalo. Během období opravdu pokrokových diskuzí o budoucnosti (nejen) bydlení se na Doubravce postavilo sídliště, při jehož realizaci se bez větších ambic pouze pionýrsky zkoušela panelová technologie.

V roce 1961 mohli Plzeňané navštívit výstavu s názvem Nové bydlení, seznámit se s projekty plánovaných plzeňských sídlišť i novými typy domů a prohlédnout si vzorový byt pro čtyřčlennou rodinu zařízený nábytkem i doplňky. Tento prototyp bytu se poté uplatnil při výstavbě sídliště Doubravka.

Zdroje – Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt – Deník Pravda, Orgán západočeského KV KSČ, 1956–1972

Hlavní autor sídliště Doubravka Miloslav Sýkora (1928) vedl v letech 1957– 1990 projektové středisko architektonické tvorby plzeňského Stavoprojektu. Navrhoval územní plány sídlišť Doubravka a Severní Předměstí, podílel se také na výstavbě sídliště Slovany. Pro Plzeň dále vypracoval územní plán centrální oblasti a pěší zóny. Kromě urbanismu se Sýkora zabýval také

Ačkoliv se na počátku 60. let téma bydlení díky různým anketám a diskuzím otevřelo i pro širokou veřejnost, realizace sídliště Doubravka prokázala nepružnost a zaostávání socialistického stavebnictví za soudobými teoretickými i projekčními přípravami. První obytné domy zde začaly růst v roce 1962 a výstavba pak pokračovala po etapách jedno celé desetiletí, v jehož průběhu se původní

1

projekty veřejných budov, je spoluautorem souboru budov Státní banky československé a objektu bývalého ředitelství Sboru národní bezpečnosti v Plzni.

– Vojtěch Cibulka, Architektura a urbanistická koncepce plzeňských sídlišť v letech 1945 až 1990 (diplomová práce), Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2013. – Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění ve veřejném prostoru socialistické Plzně (diplomová práce), Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2014. – Jana Potužáková – Vladimír

2

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

2 — Perspektivní pohled na okrskové centrum při Masarykově třídě od architektů Miloslava Sýkory, Zbyňka Tichého a Jaroslava Pekla z roku 1964. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

3 — Poměrně vzácně dochovaný kresebný návrh sídliště Doubravka od Klementa Štíchy z počátku 60. let (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

4 — Obytné domy na sídlišti Doubravka vlastně prověřovaly možnosti objemové typizace na základě panelové technologie. Kromě již známých typů ze sídliště Slovany se zde zkoušely dlouhé deskové domy o sedmi podlažích, čtyřpatrové bodové domy a také desetipodlažní věžáky. Autorem perspektivy z doby kolem roku 1962 je Vladimír Štrunc. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

5 — V návrhu nákupního centra Doubravka od Miloslava Sýkory a Zbyňka Tichého z let 1967–1972 se odráží vliv bruselského stylu. Dlouhá horizontála objektu je rozdělena na přízemí s prosklenými výkladci a plasticky pojaté první patro s jemným betonovým zubořezem. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

3

4

6 — Architekt Miloslav Sýkora považoval za „architektonicky zvládnutá“ pouze okrsková centra, při jejichž realizaci měli architekti volnější ruce. Snímek z roku 1980 zachycuje vchod nákupního centra Doubravka, který zdobí mozaika Květina od Františka Pavlase a Klementa Štíchy z let 1967–1972. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

7 — V rámci takzvané komplexní bytové výstavby vybavili architekti téměř každý okrsek školou, nákupním střediskem, dětskými hřišti a také uměleckou výzdobou. Na jejich dostavbu si však noví obyvatelé sídliště museli počkat i několik let. Fotografie je z první poloviny 60. let. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

8, 9 — Délka výstavby Doubravky, která se podle novin „táhla jako sirup“, souvisí s obvyklými problémy socialistického stavebnictví. Přestože se zvyšovala produktivita práce a stavebním podnikům se s menšími nebo většími výkyvy dařilo dokončit plánovaný počet bytů, výroba nedokázala pokrývat poptávku po materiálu. Na stavbě vázla organizace práce a kvůli nedostatečné mechanizaci se řada úkonů musela dělat ručně. Od počátku 60. let tak stoupala rozestavěnost sídlišť způsobená také nedostatkem investičních prostředků na dokončení finálních úprav. Snímky pocházejí z let 1962 a 1963.

5

6

7

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

1 — Plastika Amorfa od Zdeňka Jílka z roku 1969 před poliklinikou. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

8

9

10

Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945– 1990, Plzeň 1990. – Miloslav Sýkora, Doubravka – druhé plzeňské sídliště, Československý architekt IX, 1963, č. 24, s. 5. – Miloslav Sýkora, Podrobný územní plán Východního Předměstí kraj. města Plzně (Letná-Doubravka), Stavoprojekt VIII, 1959, č. 3–4, s. 2. – Miloslav Sýkora – Zbyněk Tichý et al., Obslužné centrum sídliště Plzeň-Doubravka, Architektura ČSSR XXVI, 1967, s. 345–347. – Miloslav Sýkora, Sídliště Plzeň-Doubravka, Plzeň 1974.

OBYTNÝ DŮM PL 60

PLZEŇ

„MEZI EXPERIMENTÁLNÍMI STAVBAMI NEJEXPERIMENTÁLNĚJŠÍ.“ (Časopis Architektura ČSSR, 1961)

Lokalita → Jižní Předměstí, Tomanova čp. 2424 a 2645 Projekt → Karel Janů a kolektiv stavební fakulty ČVUT 1960 Realizace → Pozemní stavby Plzeň, národní podnik 1960–1961 Investor → Krajský investorský úřad

BYTŮ

32

Experimentální dům, určený původně k bydlení, je dnes využíván jako mateřská škola a krajské poradenské a servisní středisko pro nedoslýchavé. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

KONCEPT VZNIKU DOMU

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

1 — Dům byl kompletně smontován z prefabrikátů, proto jej časopis Architektura ČSSR v roce 1961 trefně označil jako „výrobek“.

1

(reprofoto: Architektura ČSSR, 1961)

Zprůmyslňování stavebnictví v 50. letech probíhalo překotně a bez dostatečné odborné a projektové přípravy, z čehož přímo na stavbě pramenila řada nejen konstrukčních problémů. Mimo to odborníci kritizovali uniformní výraz nových domů a omezené možnosti jejich urbanistické skladby. A přestože se počet dokončených bytů každý rok zvyšoval, bylo jasné, že řešení bytové otázky nebude možné bez výrazného zrychlení výstavby. V průběhu let 1959–1961 měly vybrané výzkumné a projektové ústavy zpracovat návrhy nových „pokusných“ obytných domů, na nichž se měly ověřit možnosti betonových konstrukčních systémů. Architekti experimentovali se dvěma stavebními technologiemi. Odlévání panelů přímo na místě nabízelo větší variabilitu architektonického řešení domu i vnitřních dispozic. Prefabrikovaný montovaný systém zase umožňoval rychlou výstavbu. Výzkumný ústav výstavby a architektury také v letech 1959–1960 uspořádal dvě odborné mezioborové diskuze o budoucích formách bydlení. Na konci roku 1960 pak proběhla takzvaná celostátní diskuze o bydlení, jejíž výsledky hojně publikoval tisk. V roce 1960 se začalo stavět osm experimentálních domů, mezi nimi i plzeňský typ PL 60, který navrhl kolektiv autorů ze stavební fakulty ČVUT pod vedením architekta Karla Janů. Šlo o rozpracovaný projekt ze soutěže na experimentální obytný obvod v Moskvě. Zadavatelem byly Pozemní stavby Plzeň, které pro experimentální dům vybraly pozemek v zahradní čtvrti Bezovka na Jižním Předměstí. Meziválečná vilová zástavba zde vyrůstala kolem hvězdicovitě vedených ulic, volné plochy pak od počátku 50. let zaplňovaly tradičně zděné obytné domy typu T.

Autoři domu PL 60 si vytkli několik cílů. Konstrukce stavby měla být kompletně smontovatelná z prefabrikátů (včetně bytového jádra) a zároveň měla klesnout její celková hmotnost. Dispoziční řešení mělo nabídnout více místností, jejichž uspořádání by se dalo měnit díky přemístitelným příčkám. Předpokládalo se omezení některých provozů v bytě, například vaření, zajistit je měly veřejné služby na sídlišti. Konstrukční systém se skládá z kombinace plošných (železobetonové svislé panely) a prostorových prvků (ocelový rám vyztužující bytové jádro). Variabilní vnitřní příčky o tloušťce 4 cm byly vyrobeny ze sololitových desek nalepených na dřevěnou kostru. Pět pater domu spojuje výtah a vřetenové schodiště z prefabrikovaných plechových stupňů. Průčelí chránil obklad z tvarovaných desek z PVC, od nichž si architekti slibovali tvarovou i barevnou variabilitu fasád. Poměrně velké balkony z ocelových rámů nesou konzoly a šikmá táhla zavěšená v líci fasády. Při projektování domu vycházeli autoři z modulu 3 × 3 m. Každé patro má rozměr 4 × 7 čtverců (12 × 21 m) a sestává se ze dvou dvoupokojových a dvou třípokojových bytů (54 nebo 63 m2). Všechny byty měly velkoryse pojatý obývací pokoj, který přímo navazoval na předsíň a jehož součástí byl kuchyňský kout. Kromě otevření prostoru k tomuto řešení vedla také úspora za příčky a dveře. Po dokončení domu byly vzorové byty zpřístupněny veřejnosti.

DŮM DNES Novátorský, ale z hlediska užívání nepříliš podařený experimentální dům PL 60 musel být už v roce 1973 zrekonstruován. V současné době není využíván k bydlení, ale jako mateřská školka a krajské poradenské a servisní středisko pro nedoslýchavé. V roce 2001 prošel dům kompletní rekonstrukcí včetně zateplení a změny barevnosti fasády a tyto úpravy ho připravily o čistý funkcionalistický výraz. Dochovaly se však původní balkony s výplní z polyesterového skelného laminátu.

2 — Původní fasádu domu tvořil obklad z tvarovaných desek z PVC. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1961)

2

1

PLZEŇ

OBYTNÝ DŮM PL 60

2

PŘÍBĚH DOMU Autoři domu použili již známé konstrukce a technologie, ale asi poprvé je uplatnili v jediném objektu. K dobově oceňovaným přednostem stavby patřilo malé množství konstrukčních prvků a jejich jednoduchá montáž, váha jednoho bytu pouhých 27 tun a úspora materiálu na stavbě. Julius Šif ve svém článku v Architektuře ČSSR označil dům PL 60 poměrně trefně jako „výrobek“. Zároveň ale naznačuje, že už po svém dokončení vyvolával dům protichůdná hodnocení, protože „výhody prováděcího procesu byly dosaženy na úkor užitné hodnoty díla“. Kvůli úporné snaze o použití prefabrikovaných prvků a snížení ceny měl dům velmi špatné tepelné, zvukové, ale i hydroizolační vlastnosti. Kritizován byl

1 — Půdorys patra experimentálního domu je rozvržen do čtvercové modulové sítě 3 × 3 m. Každé patro má rozměr 4 × 7 čtverců (12 × 21 m) a sestává ze dvou dvoupokojových a dvou třípokojových bytů, jejichž vnitřní dispozice odpovídá šesti nebo sedmi modulům (54 nebo 63 m2).

také kuchyňský kout oddělitelný od obývacího pokoje pouze závěsem. Do průchodu mezi kuchyní a obývacím pokojem navíc architektům vyšel ocelový sloup z nosné konstrukce bytového jádra. Také vřetenové schodiště je pro každodenní provoz v bytovém domě nevhodné. Stavba tedy představuje příklad slepé uličky ve vývoji prefabrikovaných bytových domů. Řešení architekta Karla Janů, významného experimentátora na poli prefabrikace, se tehdy neujalo. Ale možná jen proto, že neodpovídalo životnímu stylu a návykům tehdejších obyvatel.

Hlavní autor domu PL 60, architekt Karel Janů (1910–1995), se zprůmyslnění stavebnictví věnoval vlastně celý život. V raných 30. letech založil s Jiřím Štursou a Jiřím Voženílkem radikálně levicovou skupinu PAS prosazující vědecký funkcionalismus. Od teoretických příprav, uložených hlavně do jeho knihy Socialistické budování (1946), se k praxi dostal po druhé světové válce, kdy získal patent na hřibový strop a bytové jádro. V roce 1948 se stal ředitelem nově ustavených Československých stavebních závodů, odkud se po třech letech vrátil k výzkumné práci. V druhé polovině 50. let působil v Ústavu pro zprůmyslnění stavebnictví a od roku 1958 jako zastupující profesor na Fakultě architektury

1

ČVUT. Ve Výzkumném ústavu pozemních staveb vyprojektoval s Bohumírem Kulou v roce 1958 experimentální dům G 58 a G 59. V následujících letech spolupracoval s plzeňskými Pozemními stavbami, pro něž kromě typu PL 60 navrhl ještě dům PL 62, který se ale nikdy nerealizoval. Zdroje – Vladimír Červenka, Československá účast v soutěži na projekt experimentálního obytného obvodu v jihozápadní části Moskvy, Architektura ČSSR XIX, 1960, s. 586–587. – Experimentální obytný dům PL 60, Pozemní stavby Plzeň, 1960. – Karel Janů, Experimentální obytný dům PL-60 v Plzni, Architektura ČSSR XX, 1961, s. 631–633.

2

(reprofoto: Experimentální obytný dům PL 60, 1960)

2, 3 — Fasádu domu oživuje pravidelný rastr balkonů. (reprofoto: Experimentální obytný dům PL 60, 1960; foto: Jaromír Čejka, 2015)

4 — Poměrně velké balkony z ocelových rámů nesou konzoly a šikmá táhla zavěšená v líci fasády. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

5 — Objednavatelem a stavebníkem experimentálního domu byly Pozemní stavby Plzeň, které v roce 1960 vydaly o stavbě stručnou brožuru. (reprofoto: Experimentální obytný dům PL 60, 1960)

6 — Dispoziční řešení jednotlivých bytů ukazuje použitý modul 3 × 3 m. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1961)

7, 8 — Na průchozí kuchyňský kout navazoval na svou dobu velkorysý obývací pokoj.

3

4

(reprofoto: Architektura ČSSR, 1961)

6

7

8

5

– Eva Novotná, Jak dál s panelákem? Experimenty v bytové výstavbě z let 1959 až 1961, Beton XIII, 2013, č. 3, s. 12–15. – Oldřich Stibor, Karel Janů, Architektura ČSR XXIX, 1970, s. 422–427. – Julius Šif, Na okraj PL-60, Architektura ČSSR XX, 1961, s. 634–636.

PLZEŇ

SÍDLIŠTĚ

BORY

JIŽNÍ PŘEDMĚSTÍ

1

„VYŘEŠÍ SE PROBLÉM ,KRABIC‘?“ (Deník Pravda, 6. března 1965)

Lokalita → Území mezi ulicemi U Borského lesa, Heyrovského a Baarova Projekt → Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň → Podrobný územní plán: Vladimír Belšán: 1963 → Sídliště: Josef Kurel, Josef Kasl → Věžové domy: Miloslav Hrubec, Václav Skalník průběžně v letech 1963–1972 Realizace → Pozemní stavby Plzeň, národní podnik 1965–1974 Investor → Krajský investorský úřad

BYTŮ

2390 PRO

8750

Původní územní plán architekta Vladimíra Belšána z roku 1958 se symetricky řazenými polozavřenými bloky ještě odkazoval k urbanismu socialistického realismu. Prodlužování výstavby starších souborů na Slovanech a na Doubravce realizaci třetího z plzeňských sídlišť odsunulo, díky čemuž mohl autor urbanistické řešení Borů přepracovat podle soudobých tendencí. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Sídliště Bory plynule navazuje na původní blokovou zástavbu a tvoří kompaktní a přehledný celek. Architekt Vladimír Belšán rozčlenil sídliště na čtyři nestejně velké a odlišně pojaté obytné skupiny, které se vinou podél esovitě prohnuté Skupovy ulice. Kromě této hlavní komunikace je obslužná doprava vedena po obvodu sídliště. Pravoúhlé rozestavění různě dlouhých a vysokých deskových domů doplňují dva objekty s atypickým zalomením v tupém úhlu a také šestice věžových domů umístěných při jižním a jihovýchodním okraji sídliště. Ve třech obytných souborech vznikly mezi bytovými domy velké klidové plochy, v nichž se nacházejí nízké budovy mateřských škol nebo občanské vybavenosti. Čtvrtý okrsek z větší části vyplňují 26. a 11. základní škola, nákupní středisko Luna, restaurace, administrativní objekt tehdejšího národního výboru a vysoký deskový dům, který měl původně sloužit jako dům hotelový. K přednostem sídliště patří jednoznačně definované centrum v rozšíření Šimečkovy ulice s fontánou, menším objektem s obchodní pasáží a nákupním a společenským střediskem. Zdařilá urbanistická koncepce sídliště Bory se dokázala vyvarovat chyb starších obytných celků, což bylo možné díky výstavbě na dosud volné ploše a uměřené velikosti plánovaného souboru. Architekt Belšán ve svém návrhu jasně vymezil veřejná prostranství a jednotlivé panelové domy rozlišil různou prostorovou skladbou.

Při projektování čtrnáctipodlažních věžových domů prověřili jejich autoři Miloslav Hrubec a Václav Skalník novou konstrukční soustavu PS 69, která se pak používala při výstavbě plzeňských sídlišť až do roku 1990. Šlo o krajskou variantu celostátního typu T 06 B s rozponem 3,6 m, kterou architekti upravili tak, aby dosáhli větší variability vnitřních dispozic. Věžové domy na Borech mají díky lichoběžníkovým stropním panelům půdorys nepravidelného šestiúhelníku. Navenek těžko čitelné konstrukční schéma je poměrně jednoduché – nosné stěny vymezují pět širokých a nestejně dlouhých „pásů“ o rozponu 3,6 m, do krajních z nich jsou pak zasazeny příčně vždy dvě a dvě místnosti se stejným rozponem, vybíhající mimo základní schéma. Vnitřní komunikační jádro s výtahy a schodištěm je zasunuto do středu dispozice. Na každém patře se nacházejí dva byty se třemi pokoji, dva se dvěma pokoji a také jedna garsoniéra, přičemž každá obytná místnost má svou vlastní lodžii. Právě ty pokrývají téměř celou fasádu domu a plasticky ji člení. Původní barevnost lodžií a zábradlí z vlnitého plechu byla modrá, červená a bílá.

Ve veřejných prostorech poměrně malého borského sídliště se nachází pouze trojice soch. Nejstarší z nich je abstraktní Fontána od Jaroslava Pacíka, která stála ve velkorysé nádrži na sídlištním „náměstí“. Po rekonstrukci tohoto prostoru se sem socha vrátila, stojí ale utopená v neohraničené ploše trávníku. Dvě mladší plastiky jsou dokladem normalizačního návratu sochařů k realistickému pojetí figury. Při vstupu do centra Luna stojí Rodina od Zdeňka Jílka a volně mezi domy pak socha ženy s názvem Probuzení od Jaroslava Bockera. Budovu původní restaurace a vedlejší výškový objekt zamýšlený jako hotelový dům zdobí keramické plastiky od Františka Pavlase.

Díky kvalitnímu architektonickému i urbanistickému návrhu, který se podařilo beze zbytku realizovat, představují Bory příklad zdařilého sídliště, které bez větších problémů slouží svým obyvatelům i dnes. K jeho přednostem patří blízkost centra města i borského lesoparku, dobrá občanská vybavenost v širším okolí a také příjemné měřítko celého obytného souboru. K tradičním nedostatkům se řadí malé množství parkovacích míst.

1 — V 60. letech vycházeli architekti z předpokladu, že z bytů již brzy zmizí mnohé „hospodářské“ funkce. Například stravování nebo praní a žehlení budou zajišťovat služby dostupné na sídlišti. V budoucnosti pak měli lidé podle architektů žít v „domech společenského bydlení“ s omezeným příslušenstvím, ale stejnou obytnou plochou jako u současných bytů. Z navrhovaného hotelového domu na Borech se však při realizaci stal obyčejný obytný dům. Návrh je z roku 1972. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

1

Z iniciativy města se na Borech podařilo opravit centrální prostor v Šimerově ulici, z něhož ale byla bohužel odstraněna původní nádrž, tvořící pozadí plastice Fontána od Františka Pacíka. V současnosti se plánuje revitalizace vnitrobloku kolem ulice Luďka Pika.

PLZEŇ

SÍDLIŠTĚ

BORY

JIŽNÍ PŘEDMĚSTÍ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ V 60. letech rezonovalo téma panelové výstavby opravdu celou společností. I přes všeobecně kladné přijetí bylo možné vcelku otevřeně hovořit také o jejích nedostatcích. V plzeňských novinách Pravda se objevují články, které negativně hodnotí vzhled panelových domů a celých sídlišť. Novináři i sami architekti v nich kritizovali schematicky řazené typové objekty, které označovali jako „kasárenskou architekturu“. Opakovaně se také ptali: „Změní se (…) ten krabicový vzhled na nových sídlištích k lepšímu?“ Za dosavadní rezignací na estetickou stránku prefabrikované výstavby ale nestály nekvalitní architektonické návrhy, nýbrž celospolečenský tlak na množství postavených bytů. Miloslav Sýkora svou profesi v novinách Pravda v roce 1969 bránil následovně: „[Architekti] vidí jen torza svých studií, záměrů a projektů. Vidí jen výsledky

1 — Na výsledném pojetí sídliště se bezesporu odrazily také závěry takzvané celostátní diskuze o bydlení pořádané v roce 1960 Výzkumným ústavem výstavby a architektury (VÚVA), jež vlastně přinesla první zpětnou vazbu od obyvatel nejstarších sídlišť. Ani architekti nebyli s dosavadní panelovou výstavbou spokojeni, vytýkali jí unifikovanost a krabicovitý vzhled. Uvolněná atmosféra 60. let jim umožnila pracovat svobodněji než dřív. Návrhy jsou z roku 1964.

Uvolněná 60. léta přinesla kritické zhodnocení stávající výstavby a rovněž celospolečenskou diskuzi o budoucích formách bydlení. Také díky tomu se architektům otevřely možnosti navrhovat sídliště podle zahraničních vzorů a realizovat je co nejvíce podle svých plánů. Výstavbu 60. let proto právem nazýváme humanistickou nebo krásnou etapou, během níž vznikla architektonicky nejhodnotnější sídliště u nás. Příkladem je právě sídliště Bory.

mnoha kompromisů. Celá architektura je totiž závislá především na ekonomických a materiálních možnostech společnosti – i na jejím estetickém cítění, ale tohle se zase dostává do konfliktu s možností investorů a stavebních dodavatelů.“ Nespokojenost s celkovým pojetím starších plzeňských sídlišť Slovany a Doubravka spolu s příznivým politickým klimatem poskytly architektům prostor k určité revizi dosavadního až puristicky strohého vzhledu panelových domů. V roce 1965 k tomu Milan Lukeš v novinách Pravda napsal: „Hromadná bytová výstavba musí mít svůj řád a svoji zákonitost užitých konstrukcí, ale naprosto nemusí být uniformní, může a musí být důstojným obohacením vzhledu našich měst.“

Architekt Miloslav Hrubec (1935), jehož dílem je pětice borských věžových domů, patřil mezi nejzajímavější osobnosti plzeňského Stavoprojektu. Věnoval se územní koncepci plzeňského sídliště Skvrňany a obytnému souboru v Tachově. Pod vlivem bruselského stylu navrhl společně s Bohumilem Kmínkem úpravu parku Přátelství (dnešních Chvojkových lomů)

na sídlišti Slovany. Nejvýznamnější Hrubcovou realizací byl bezesporu skulpturálně pojatý Dům kultury v Plzni, jehož rozporuplně přijatá demolice proběhla v roce 2012. Zdroje – Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt – Deník Pravda, Orgán západočeského – Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění Krajského výboru KSČ, 1963–1972 ve veřejném prostoru socialistické Plzně (diplomová práce), Katedra – Vladimír Belšán, Studie podrobného historických věd, Filozofická fakulta plánu Jižního Předměstí krajského Západočeské univerzity v Plzni, města Plzně a podrobný územní plán Plzeň 2014. I. etapy výstavby, Stavoprojekt VIII, – Jana Potužáková – Vladimír Havlic – 1959, č. 3–4, s. 4. Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie – Vladimír Belšán, Plzeň – výtvarných umělců a architektů Jižní Předměstí, Architektura ČSSR západních Čech 1945–1990, Plzeň XXIII, 1964, s. 328–331. 1990. – Vojtěch Cibulka, Jižní Předměstí, – Miloslav Sýkora, Obytný soubor in: Architektura a urbanistická Plzeň-Bory, Architektura ČSR XXXVI, koncepce plzeňských sídlišť v letech 1977, s. 147–148. 1945 až 1990 Plzně (diplomová – Miloslav Sýkora – Milan Lukeš – práce), Katedra historických věd, Jaroslav Peklo, Centrální nákupní Filozofická fakulta Západočeské a společenské středisko LUNA, univerzity v Plzni, Plzeň 2013, Československý architekt XXIII, s. 56–64. 1977, č. 20, s. 4.

1

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

2, 3 — Sídliště Bory se skládá z různě dlouhých deskových domů typu T 06 B o šesti nebo osmi podlažích, jejichž banální fasády autoři doplnili francouzským oknem, které prosvětluje schodiště, s jednoduchým zábradlím na jakémsi vytaženém překladu. Dva dlouhé deskové domy se pod tupým úhlem zalamují a pomáhají tak vytvořit vnitřní dvory. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda, 1976; foto: Jaromír Čejka, 2014)

4 — „Nemá-li městská čtvrť – vyrostlá rychle ve zprůmyslněné výstavbě – působit jednotvárně, potřebuje kromě jiného i citlivé a promyšlené oživení svých prostorů a dálkových panoramatických pohledů vhodnými výškovými dominantami.“ (architekt Milan Lukeš, Pravda 1968). Snímek pochází z roku 1972. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

5 — Věžové domy architektů Miloslava Hrubce a Václava Skalníka, které stojí při okraji Borské terasy s výhledem do údolí Radbuzy, vzešly z meziústavní soutěže Pozemních staveb a Stavoprojektu. Podnítila ji „zejména chuť odevzdat společnosti něco nového, technicky zdokonaleného a estetičtějšího.“ Šestice věžových domů na Borech v konstrukční soustavě PS 69 z tohoto hlediska naplnila očekávání, protože dokázala dosavadní typové stavby obohatit o netradiční šestiúhelníkový půdorys a fasádu plasticky rozčlenit rastrem lodžií.

2

3

4

5

(foto: Jaromír Čejka, 2014)

6 — Budovu původní restaurace a vedlejší výškový objekt zamýšlený jako hotelový dům zdobí keramické plastiky od Františka Pavlase. Fotografie je z roku 1977. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

7 — Ani výstavbě borského sídliště se nevyhnula řada dobových problémů jako váznoucí dodávky materiálu, špatná organizace práce na stavbě a s tím spojená dlouhá doba realizace. Noviny Pravda k tomu v roce 1967 napsaly: „Děj se tu přece vyvíjí trochu odlišně než na Slovanech. Pamatuje se dříve na dětská zařízení a zároveň s byty se staví i hlavní komunikace. Jinak ale stavba postupuje obtěžkána už tradičními bolestmi.“ Snímek je z roku 1968. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

8 — Na rozdíl od mnohých jiných sídlišť mají Bory své jasně určené centrum s nákupním střediskem Luna, objektem bývalé restaurace, dominantou výškového domu a přilehlým prospektem v Šimerově ulici. Snímek zachycuje centrum sídliště v roce 1973.

6

7

8

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

9 — Sídliště Bory patří mezi takzvaná krásná sídliště, která vznikala během 60. let. Architekti měli při jejich navrhování poměrně volné ruce a výstavba probíhala za jejich přísného dozoru, čímž dokázali uhlídat zamýšlený koncept. „Krásná sídliště“ mají lidské měřítko a jejich architektonické řešení překračuje strohý vzhled prefabrikované produkce. Snímek je z roku 1973. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

10 — V samotném centru sídliště stojí architektonicky povedené nákupní a společenské středisko Luna postavené v letech 1969–1974 podle návrhu architekta Františka Lojdy. Jednoduchý patrový kubus zvenku prolamuje pouze arkádová lodžie, uvnitř se nachází velkorysé atrium s galerií v patře, na níž vedou dvě výrazně umístěná schodiště. Interiéry původně zdobila sochařská díla, například geometrická fontána s bazénkem od Bořivoje Raka, která byla odstraněna. Snímek je z roku 1977. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda,)

11 — Socha Probuzení od Jaroslava Bockera ve Skupově ulici. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

10

11

9

PLZEŇ

BORY

SÍDLIŠTĚ

3

JIŽNÍ PŘEDMĚSTÍ

OBYVATELÉ Od dokončení sídliště Bory uplynulo více než 40 let a původní obyvatelé jsou dnes ve věku kolem sedmdesátky. Přestože jde o novější sídliště než Slovany, obyvatelstvo je v průměru starší. Je to proto, že ve Slovanech již probíhá intenzivní generační obměna, která Bory teprve čeká. Architektonická a urbanistická kvalita sídliště se projevuje i ve vzdělanostní struktuře, která je nejpříznivější ze všech sledovaných sídlišť Plzeňského kraje. Analýza sociálního složení obyvatel je hodnocena na základě dat ze Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980 a 2011.

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ BORY V LETECH 1980 A 2011

8 000

4 000

7 893

6 602 5 577

5 119

2001

2011

2 000

0 1991

1980

100%

0%

BORY

PLZEŇ

PLZEŇ

33,35

0,7

BORY

0,55

2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

66,1

35,49

PLZEŇ

2,11 1,32

BORY

ŽENY

63,81

51,33

47,35

50,71

47,18

75+ 70–74

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

65–69

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI BORY V LETECH 1980 A 2011 V roce 1980 byla struktura obyvatel sídliště podle odvětví jejich zaměstnání relativně vyrovnaná. Trochu více než polovina pracovala v průmyslu nebo stavebnictví a naopak necelá polovina v některém z odvětví služeb. Podobná situace byla i na ostatních plzeňských sídlištích i v celé Plzni. Do roku 2011 se výrazně zvýšil podíl osob pracujících ve službách v celé české společnosti. Dnes je na sídlišti Bory oproti městu i ostatním sídlištím tento podíl lehce nadprůměrný. Ve službách pracují dvě třetiny obyvatelstva. Pouze 3 % obyvatel ve sčítání uvedla, že jsou nezaměstnaní.

1980

1980

MUŽI

Stejně jako na dalších plzeňských sídlištích, dochází i na sídlišti Bory k trvalému poklesu počtu obyvatel. Od roku 1980 je evidováno snížení o 36 %. Zatímco počet obydlených bytů se snižuje minimálně, pokles velikosti domácností je znatelný. V roce 1980 měla průměrná domácnost 2,8 členů, dnes má již pouze členy 2. Většinu bytů mají obyvatelé v osobním vlastnictví.

6 000

V roce 1980 je ve věkové struktuře tehdy ani ne deset let starého sídliště stále patrná převaha dvou generací, která je typická pro většinu nově postavených lokalit. Věková skupina 35–39 let tvořila celých 15 % populace a 22 % tvořily děti do 14 let. Dnes je situace jiná. Původní obyvatelé zestárli a jejich děti se z části odstěhovaly. Na sídlišti je nadprůměrná již pouze skupina obyvatel starších 65 let. Těch je 34 %, což je nejvíce ze všech sledovaných sídlišť Plzeňského kraje. Na jedno dítě ve věku do 14 let tak připadá 3,5 obyvatele staršího 65 let. Stárnutí se do budoucna bude zmírňovat, protože do důchodového věku začnou vstupovat jen málo početné věkové skupiny, které v populaci nového socialistického sídliště chyběly.

VĚK

POČET OBYVATEL SÍDLIŠTĚ BORY V LETECH 1980–2011

SLUŽBY

60–64 55–59 50–54 45–49

0%

40–44

100%

35–39

2011

30–34

BORY

13,32

PLZEŇ

15,23

31,03

39,12

16,53

37,66

16,93

25–29 20–24

30,18

15–19 10–14

1980

5–9

BORY

28,5

32,99

28,11

10,39

0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

PLZEŇ

33,1

ŽENY

ZÁKLADNÍ

35,33

24,07

BEZ MATURITY

7,49

STŘEDOŠKOLSKÉ

VŠ

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI BORY V LETECH 1980 A 2011 Vzdělanost sídliště Bory je vzhledem ke starší věkové struktuře obyvatel velice příznivá. Již v roce 1980 žil na sídlišti nadprůměrný podíl obyvatel s vysokoškolským i úplným středoškolským vzděláním. Zastoupení vzdělaných obyvatel bylo vyšší než na ostatních sledovaných sídlištích Plzeňského kraje, dokonce i než na mladším sídlišti Lochotín. Dnes je podíl obyvatel s vyšším než maturitním vzděláním ve srovnání s městem průměrný. To ale můžeme vzhledem k výrazně staršímu obyvatelstvu, které nemělo takový přístup ke vzdělání, hodnotit spíše pozitivně. Ostatní sledovaná sídliště jsou na tom hůře.

85+ 80–84 75–79 70–74 0%

65–69 60–64

100%

55–59

BORY

50–54 45–49

41,25

PLZEŇ

36,96

34,66

32,09

13,16 17,05

35–39

6,5

11,59

40–44

4,61 2,13

2011

1980

30–34

BORY

25–29 20–24

PLZEŇ

19,55 23,12

24,36

21,11

26,33

29,92

21,31

5,06

22,99

6,25

4

5

15–19

DOMÁCNOSTI PODLE POČTU ČLENŮ NA SÍDLIŠTI BORY V LETECH 1980 A 2011 Stárnutí obyvatel a odchod mladých lidí od rodičů jde ruku v ruce se snižováním velikosti domácností. Na sídlištích, kam se v době jejich výstavby stěhovaly především mladé rodiny s dětmi, je tento jev velice výrazný. Není proto nikterak překvapivé, že zatímco v roce 1980 převažovaly na Borech čtyřčlenné domácnosti, dnes jsou to především jednočlenné a dvoučlenné. Ty tvoří skoro 80 % všech domácností, takže je zřejmé, že nepůjde jen o domácnosti důchodců, ale i mladých lidí, kteří žijí sami nebo v páru.

10–14 5–9

POČET OSOB

1

2

3

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011

PLZEŇ

SÍDLIŠTĚ

LOCHOTÍN

SEVERNÍ PŘEDMĚSTÍ

1

„KRUH SÍDLIŠŤ KOLEM PLZEŇSKÉ METROPOLE SE UZAVÍRÁ.“ (Deník Pravda, 24. května 1975)

Lokalita → Území mezi ulicemi Karlovarská, Studentská, Lidická a alejí Svobody Projekt → Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň → Podrobný územní plán: Zbyněk Tichý, Miloslav Sýkora: 1972 → Sídliště: Zbyněk Tichý, Miloslav Sýkora, Jaroslava Gloserová, Jaromír Barborka, Antonín Malkus: 1974 → Sektorové centrum: Zbyněk Tichý, Jana Danzerová: 1977 Realizace → Pozemní stavby Plzeň, národní podnik 1974–1980 Investor → Krajská inženýrská organizace Plzeň

BYTŮ

5105 PRO

18300

Podrobný územní plán Severního Předměstí z roku 1966 počítal s výstavbou 5 tisíc bytů. V roce 1970 však rada národního výboru odsouhlasila čtyřnásobné zvýšení tohoto počtu, aby tak nahradila byty zaniklé plánovanou přestavbou centra Plzně a byty asanované kvůli výstavbě samotného sídliště. Městští funkcionáři potřebovali také zajistit bydlení pro lidi dojíždějící do Plzně za prací. Počet budoucích obyvatel Severního Předměstí tak stoupl z 20 tisíc na 70 tisíc. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Výstavba Severního Předměstí začala souborem Lochotín, jehož nepřehledné urbanistické řešení vychází podle autorů Zbyňka Tichého a Miloslava Sýkory z konfigurace terénu. Architekti sídliště seskládali z nízkých čtyřpatrových bodových domů, které většinou stojí společně po trojicích, ale nacházejí se také podél západní obvodové komunikace. Naopak severní a východní okraj lemují osmipatrové liniové domy na pilovitém půdorysu. V pravidelných řadách zde také stojí osmipodlažní deskové domy s ustoupenými sekcemi. Nákupní střediska architekti umístili vně obytné zástavby, u hlavních komunikací a s návazností na hromadnou dopravu. Do vnitřních klidových ploch sídliště situovali školské areály a plavecký bazén. Výjimkou je nákupní centrum Atom v samotném středu sídliště a bolevecká základní škola v jeho severovýchodním cípu, která zde stála již dříve.

Panelové domy na sídlišti Lochotín architekti vyprojektovali v krajské konstrukční soustavě PS 69/2 se systémem příčných a podélných nosných stěn s malým rozponem 3,6 m a s polozapuštěnými lodžiemi. Stejný konstrukční systém najdeme také u atypických polygonálních domů na Borech a v porovnání s domy na Lochotíně tak můžeme nahlédnout šíři možností práce s daným typem. Nejzajímavější jsou osmipatrové liniové domy s pilovitým půdorysem – jde o kombinaci tří různých rozponů konstrukční soustavy. Neobvykle řešené dispozice nabídly byty až o třech ložnicích. Právě tyto domy se však během realizace ukázaly kvůli větším plochám izolovaných štítových stěn jako ekonomicky i stavebně příliš náročné a od jejich použití v dalších souborech Severního Předměstí se upustilo.

Utužení politických poměrů a návrat cenzury zasáhl také volnou uměleckou tvorbu. Dosavadní Svaz českých výtvarných umělců, který zajišťoval téměř jediný způsob obživy pro profesionální umělce, byl kvůli přejímání „západní elitářské módy“ v roce 1970 rozpuštěn a následně ustanoven nový, v němž ale mohli působit pouze politicky prověření autoři. Umělecké komise svazu rozhodovaly o tématech i ztvárnění uměleckých děl ve veřejném prostoru. Vybíraly téměř výlučně realisticky pojatá díla s ideologickým či zcela neutrálním obsahem, čímž oficiální umění na dvě desítky let téměř zcela ustrnulo. Příkladem této politiky může být právě sídliště Lochotín, pro něž navrhovali výzdobu vysocí funkcionáři Svazu. Předseda krajského výboru Josef Šteffel vytvořil do bývalé Krajské politické školy mozaiku Dělníci. Dílem Aloise Sopra, předsedy zmiňované umělecké komise, je realistické sousoší Život v míru nedaleko nákupního střediska Atom, ale také abstraktní kovová socha Amfion před bývalou Krajskou správou komunikací a dále betonové prýštící prameny před bývalými učňovskými školami.

Sídliště Lochotín se i přes přímé dopravní spojení nachází relativně daleko od centra Plzně. Vysokokapacitní komunikace navíc celý soubor zcela odřezávají od okolí. Tyto nevýhody do jisté míry kompenzuje blízkost rekreačních oblastí, Lochotínského parku a Boleveckých rybníků. Většina panelových domů na sídlišti Lochotín již prošla výměnou oken a zateplením vnějšího pláště včetně pestrobarevně ztvárněných fasád. Obzvláště na dlouhých liniových domech se bije různorodá barevnost a vzory zvolené odlišnými majiteli. Několik fasád pokrývá celoplošná reklama v podobě optických klamů, která nijak nekoresponduje se strohým funkcionalistickým pojetím domů.

1 — Zástavba sídliště Lochotín se skládá ze stereotypně se opakujících domů. Středem souboru měl být Centrální park, jehož poměrně malá rozloha a nezřetelné vymezení jej bohužel utápí v okolní volné zástavbě. Nejasně definované prostory bez jakéhokoliv hierarchického řešení degradují sídliště na pouhou skrumáž obytných domů. Tento pocit ještě podporují několikeré pozůstatky vilové čtvrti, které se nestaly přirozenou součástí sídliště, ale jsou zde spíše trpěny. Návrh je z roku 1971. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

1

PLZEŇ

LOCHOTÍN

SÍDLIŠTĚ

SEVERNÍ PŘEDMĚSTÍ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Normalizace poměrů a upevnění pozice komunistické strany během 70. let ovlivnily beze zbytku také hromadnou bytovou výstavbu. Ta se stala „jedním z klíčů konsolidace“ a stejně tak „podmiňující skutečností úspěšného náboru nových pracovních sil“. Kvůli tomu se neustále zvyšoval tlak na počty postavených bytů. Aby mohly být tyto technokratické požadavky splněny, musela se výstavba co nejvíce zjednodušit a zrychlit. Na stavbách se proto zaváděly různé „pokrokové“ metody, které měly snížit takzvanou pracnost na jeden byt, tedy počet hodin potřebných k jeho zhotovení. Řada finálních úprav panelů se začala provádět přímo v panelárnách, kde panely sjížděly z mechanizované linky včetně zasklených oken, omítek nebo fasád, a tím se snížil počet dokončovacích prací přímo na staveništi. Mnoho potíží vycházelo také z nedostatečné organizace jednotlivých činností. Třeba kvůli

1 — Plzeňské Severní Předměstí představuje typickou normalizační výstavbu, kdy byly na zelené louce, už relativně daleko od centra města, budovány desetitisíce bytových jednotek. Při jejich realizaci převážil technokratický tlak na počet dokončených bytů nad architektonickou kvalitou. Snímek je z roku 1984.

stavby až po předání. Pracovníci navíc uzavírali s hospodářským vedením kolektivní smlouvu, v níž se zavázali, za jak dlouho dům dokončí. Pokud stanovené normohodiny splnili, dostali slíbené odměny. Zlobinova metoda měla podporovat iniciativu a odpovědnost stavbařů. Během 70. let se opravdu podařilo postavit desetitisíce bytů, ale cenou za jejich realizaci byla velkokapacitní a anonymně šedá sídliště osidlovaná novými obyvateli bez terénních úprav a občanské vybavenosti. Kvantita zcela převážila nad kvalitou.

prodlevám mezi nástupem jednotlivých čet se na staveništi dlouho skladoval materiál, který se tak snáze poškodil. Napříště už měly být panely montovány přímo z trajlerů bez další meziskládky. Při realizaci Lochotína v druhé polovině 70. let Pozemní stavby plnily a dokonce mírně překračovaly plán výstavby bytů, ale zaostávaly v dokončování občanské vybavenosti. Třebaže tento plzeňský stavební podnik zvýšil oproti předchozím letům produktivitu práce čtyřikrát a stavěl byty v nejkratším čase v celé republice, rozhodl se od roku 1975 zavádět takzvanou Zlobinovu metodu ze Sovětského svazu. Zatímco u nás se na výstavbě jednoho domu vystřídalo několik úzce specializovaných čet, které pracovaly s vysokou řemeslnou zručností (proudová metoda), v Moskvě jedna univerzální četa realizovala celý dům od hrubé

1

Plánoval také urbanismus sídlišť Slovany IV/2 a 3, Lochotín a Košutka v Plzni a dále sídliště Vítězná v Sokolově. Pro obytný okrsek Doubravka vyprojektoval obchodní centrum. V Plzni se dále podílel na realizaci centrálního autobusového nádraží a Domu kultury. Zdroje – Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt – Deník Pravda, orgán západočeského KV KSČ, 1969–1979 – Vojtěch Cibulka, Severní Předměstí, in: Architektura a urbanistická koncepce plzeňských sídlišť v letech 1945 až 1990 (diplomová práce), Katedra historických věd, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2013, s. 69–75. – Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění ve veřejném prostoru socialistické Plzně (diplomová práce), Katedra historických věd, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2014. – Milan Lukeš, Poznámky ke koncepci řešení a výstavby Lochotína,

Za návrhem sídliště Lochotín i studií sektorového centra celého Severního Předměstí stál architekt Zbyněk Tichý (1922–1995). Ten v letech 1949–1986 vedl jeden z ateliérů plzeňského Stavoprojektu a zabýval se zde převážně urbanismem. Tichý vypracoval směrný územní plán Plzně i dostavbu centrální oblasti města.

2

3

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

2 — „Tady – v bytové výstavbě – se architekti dostávají do rozporu. Cítí a vidí tu potřebu kvantitativní, na níž jsou založeny všechny celostátní ukazatele i investorská zadání. Vidí, že společnost potřebuje naráz velké množství bytových jednotek! Ale architekti by rádi dosáhli změny. Nechtějí projektovat jen anonymní bytové jednotky, které se přidělují. Chtějí stavět domovy.“ (architekt Miloslav Sýkora, Pravda 1969). Snímek zachycuje sídliště v roce 1980. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

3 — Původní koncept se zástavbou s atypickými terasovými a rodinnými domy museli architekti z kapacitních důvodů opustit. Výsledkem jsou „průmyslově vyrobené“ domy, do nichž se architektova snaha o odlišný výraz otiskla pouze v různém skládání sekcí, v tomto případě na půdorysu pily. Návrh je z roku 1973. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

4, 5 — Na lochotínském sídlišti se projevil také úpadek architektonického ztvárnění občanské vybavenosti, protože i ta podléhala silnému tlaku na používání výhradně typových projektů a průmyslově vyráběných prvků. Snímky jsou z let 1981 a 1980. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

4

5

6

6 — Apolitické téma Kluka s píšťalkou si pro sochu před gymnáziem Františka Křižíka, zachycenou na snímku z roku 1981, vybral Zdeněk Jílek. V interiéru školy se nachází mozaika Mír ve sluneční soustavě od Františka Pavlase. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

— Severní Předměstí nemělo fungovat jako sídliště, ale jako samostatné město, jehož součástí mělo být také centrum, které architekt Zbyněk Tichý v roce 1977 situoval mimo jiné na místo kolonie Malý Berlín. Podél nové komunikace zde měly vyrůst dominanty hotelu a administrativní budovy Mototechny a nižší objekty, například dům služeb, obchodní dům Prior a další speciální prodejny, divadelní scéna, národní výbor, státní spořitelna, kulturní dům nebo zdravotní středisko. Z rozsáhlého areálu, který se měl stát architektonickou dominantou celého předměstí, se realizovaly pouze učňovské školy.

7

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

8 — Snaha o co největší počet postavených domů v co nejkratším čase proměnila architekty ve stavaře, kteří vlastně jen osazovali typové a co nejvíce prefabrikovatelné domy do terénu. Snímek je z roku 1977. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

9 — „Někteří odborníci jsou dodnes toho názoru, že i ono kdysi vyhlášené heslo ,Vyřešit bytový problém do roku 1970‘ mělo racionální základ. A přece to dopadlo tak, jak to dopadlo. Z hesla zůstalo jen jakési zbožné přání. To, že se nevyřešila bytová krize, že se někde dokonce dále prohloubila, to má a ještě bude mít dalekosáhlé následky.“ (novinář Vladimír Slonek, Pravda 1969)

7

8

(foto: Jaromír Čejka, 2015)

10 — Už jen několik posledních příkladů ukazuje, jak lochotínské panelové domy původně vypadaly. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

9

10

Československý architekt XXIV, 1978, č. 25–26, s. 3. – Jana Potužáková – Vladimír Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945–1990, Plzeň 1990. – Miloslav Sýkora – Zbyněk Tichý, Severní Předměstí a jeho I. etapa Lochotín, Architektura ČSR XXXIII, 1974, s. 334–335. – Miloslav Sýkora, Severní Předměstí v Plzni, Hlavní záměry a zásady urbanistického řešení a výstavby, Plzeň 1978. – Miloslav Sýkora, Sídliště Lochotín v Plzni, Československý architekt XXIV, 1978, č. 25–26, s. 3. – Zbyněk Tichý – Jana Danzerová, Centrum Lochotín-Plzeň, Architektura ČSR XL, 1981, s. 115.

PLZEŇ

LOCHOTÍN

SÍDLIŠTĚ

SEVERNÍ PŘEDMĚSTÍ

3

OBYVATELÉ Sídliště Lochotín je nejmladší z hodnocených plzeňských sídlišť a tomu odpovídá i vývoj a stav sociální struktury jeho obyvatel. Zatímco sídliště Slovany a Bory nyní procházejí procesem stárnutí obyvatel, kdy počet seniorů několikrát převyšuje počet dětí, Lochotín si na tento stav ještě pár let počká. Ale opravdu jen pár, během příštích šesti let překročí naprostá většina původních dospělých obyvatel hranici 65 let, která se v demografii využívá k definování seniorského věku, a věková struktura bude vypadat podobně jako nyní na sídlištích Bory a Slovany. Tam naopak můžeme očekávat výměnu a mládnutí populace. Analýza sociálního složení obyvatel je hodnocena na základě dat ze Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991 a 2011.

20 000

POČET OBYVATEL SÍDLIŠTĚ LOCHOTÍN V LETECH 1980–2011

10 000 15 341

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ LOCHOTÍN V LETECH 1980 A 2011

12 325

10 315

0 1980

2001

1991

2011

100%

0%

LOCHOTÍN

PLZEŇ

PLZEŇ

37,99

0,7

LOCHOTÍN

0,64

2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

61,38

35,49

PLZEŇ

2,11 1,11

LOCHOTÍN

ŽENY

63,81

55,07

43,82

50,71

47,18

75+ 70–74

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

65–69

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI LOCHOTÍN V LETECH 1980 A 2011 Jak v počátcích sídliště, tak dnes žije v Lochotíně nadprůměrný podíl lidí pracujících v průmyslu a stavebnictví. Vyšší zaměstnanost v průmyslu na úkor služeb souvisí obvykle s nižší vzdělaností obyvatel, což je patrné i zde. Podíl zaměstnaných ve službách je nižší nejen ve srovnání s celoměstským průměrem, ale i se sídlišti Slovany a Bory. Nejvíce lidí pracuje v odvětví velkoobchodu, maloobchodu a údržby motorových vozidel (11 % všech ekonomicky aktivních obyvatel). Celkem 4 % obyvatel ve sčítání uvedla, že jsou nezaměstnaní (častěji muži než ženy), z čehož bylo 0,5 % absolventů.

1980

1980

MUŽI

14 272

5 000

Sídliště Lochotín bylo dokončeno v roce, kdy probíhalo sčítání lidu, proto máme možnost vidět věkovou strukturu jeho obyvatel krátce po nastěhování. Mezi novými obyvateli výrazně převažovali lidé ve věku 25–34 let a děti do 9 let. U mladých dospělých je vidět i mírně vyšší věkový průměr mužů, který ukazuje na tradičně vyšší věk mužů než jejich partnerek. I dnes můžeme ve věkové struktuře obyvatel sídliště vidět převahu dvou generací, i když méně výraznou. Nejpočetnější věkové skupiny brzy vstoupí do důchodového věku a lze očekávat podobný vývoj jako na sídlišti Bory nebo Slovany. Nadprůměrné zastoupení však mají i lidé ve věku 30 let a více – mohou to být právě děti prvních obyvatel.

VĚK

Počet obyvatel sídliště Lochotín dlouhodobě klesá, což je jev typický pro většinu českých sídlišť. Od roku 1980, kdy podle sčítání lidu žilo na sídlišti zhruba 15 tisíc obyvatel, klesla populace o třetinu. To je zhruba stejně jako na sídlišti Slovany a o trochu méně než na sídlišti Bory. Pokles na lochotínském sídlišti se navíc postupně zrychluje. Nejmenší byl v začátcích sídliště, mezi roky 1980 a 1990, a největší zaznamenalo sčítání v roce 2011. Velký pokles obyvatel v letech 2001 až 2011 však může být dán také změnou metodiky sčítání lidu, kdy nová data zaznamenávají obyvatele, kteří v lokalitě skutečně bydlí, bez ohledu na trvalé bydliště. Může to tedy znamenat, že na sídlišti Lochotín žije méně lidí, než je zde úředně přihlášeno.

15 000

SLUŽBY

60–64 55–59 50–54 45–49

0%

40–44

100%

35–39

2011

30–34

LOCHOTÍN

13,87

PLZEŇ

15,23

35,55

36,65

13,93

Ačkoliv v roce 1980 bylo obyvatelstvo sídliště Lochotín v průměru vzdělanější než obyvatelstvo celého města, do roku 2011 se situace zhoršila. Podíl lidí s maturitním i vysokoškolským vzděláním sice vzrostl, ale pomaleji než v Plzni jako celku. Vzdělanost v Lochotíně je také nepatrně horší než na dalších hodnocených sídlištích v Plzni. Výrazně nadprůměrný je v obou letech podíl středoškoláků bez maturitní zkoušky. Ti tvoří dlouhodobě více než třetinu všech obyvatel.

25–29 20–24

30,18

37,66

16,93

15–19 1980

10–14 5–9

LOCHOTÍN

25,05

38,35

27,58

9,03

0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

PLZEŇ

33,1

ŽENY

35,33

ZÁKLADNÍ

24,07

BEZ MATURITY

7,49

STŘEDOŠKOLSKÉ

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI LOCHOTÍN V LETECH 1980 A 2011

VŠ

85+ 80–84 75–79 70–74 0%

65–69

100%

60–64

2011

55–59

LOCHOTÍN

35,15

PLZEŇ

34,66

50–54 45–49 40–44

1991

35–39

LOCHOTÍN

30–34

PLZEŇ

25–29

20,88

36,78 32,09

22,49

25,52

15,96 17,05

20,21 28,38

9,31 11,59

4,61

6,38

30,05 19,92

2,79

20,83

5,35

1980

20–24

LOCHOTÍN

15–19

PLZEŇ

10–14

14,36 23,12

18,01

26,32

7,36

33,95

26,33

21,31

22,99

6,25

4

5

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

POČET OSOB

1

2

3

DOMÁCNOSTI PODLE POČTU ČLENŮ NA SÍDLIŠTI LOCHOTÍN V LETECH 1980, 1991 A 2011 V roce 1980 převažovaly na sídlišti Lochotín čtyřčlenné domácnosti. Jejich podíl o polovinu převyšoval městský průměr. Ještě v roce 1991 byly rodiny se čtyřmi členy nejčastějšími obyvateli, ale začal se již zvyšovat podíl jednočlenných a dvoučlenných domácností. Dnes je situace zcela odlišná. Přestože je věková struktura obyvatel sídliště ještě relativně mladá, více než 70 % domácností má dva nebo méně členů. Důvodem je především odcházení dospělých dětí od rodičů. Mezi menšími domácnostmi však mohou být i domácnosti mladých lidí, které jsou dnes v české společnosti běžným jevem. Souvisí to s nárůstem doby mezi odchodem od rodičů a zakládáním vlastní rodiny. Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011

KLATOVY

SÍDLIŠTĚ

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

1

„JAK ČERNÁ MŮRA VISÍ NAD MĚSTEM POD ČERNOU VĚŽÍ PROBLÉM BYTOVÉ VÝSTAVBY. V KLATOVECH JE TATO SITUACE SKUTEČNĚ SLOŽITÁ A DĚLÁ FUNKCIONÁŘŮM MNV ZNAČNÉ STAROSTI.“ (deník Pravda, 2. října 1969)

Lokalita → U Pošty: mezi ulicemi Nádražní, Sídliště U Pošty, Kollárova, Koldinova, Pod Koníčky, Plzeňská → Nad Rybníčky: mezi ulicemi Jiráskova, Za Beránkem, Rybníčky, Maxima Gorkého, Kepkova a Měchurova

Realizace → Pozemní stavby, závod 03 Klatovy → U Pošty: 1974–1976 → Nad Rybníčky: 1985–1989 Investor → Krajský investorský odbor Plzeň

Projekt → Krajská projektová organizace Stavoprojekt Plzeň → Asanační plán Klatov: Jaroslav Chrt: 1963 (aktualizován 1976) → U Pošty: Petr Leitl: 1974–1975 → Nad Rybníčky: Zdeněk Čihák: 1984

U POŠTY BYTŮ

487 NAD RYBNÍČKY BYTŮ

418

Narušení původního rostlého urbanismu města a jeho nahrazení ve všech směrech fádními panelovými sídlišti je z hlediska dokladu vývoje městské zástavby největší ztrátou. Mnohé původní domy na obou předměstích neměly samy o sobě žádnou uměleckohistorickou hodnotu, ale mohly být přestavovány postupně při zachování původního systému ulic, výškové hladiny a charakteru celého území. Plán pochází z roku 1974. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Bourání historických předměstí a jejich nová zástavba v podobě panelových sídlišť vycházely z prvního schváleného územního plánu Klatov z roku 1963 (nazvaného přiléhavě Asanační). Pod vedením Jaroslava Chrta jej vypracovali architekti z plzeňského Stavoprojektu. Jejich návrh, dobově oceňovaný díky „plnému zachování skutečně historicky cenných staveb a rozsáhlé asanaci dožívající zástavby“, lze opravdu ve srovnání s jinými soudobými územními plány českých měst zhodnotit jako šetrný k památkám. Kromě dvou plánovaných novostaveb totiž autoři uchovali celé historické jádro v intaktním stavu. Také proto získala aktualizovaná verze plánu z roku 1976 první cenu za nejlepší projekt v územním plánování v Československu. V případě mnohých historicky méně významných městských center se architekti nezdráhali přistoupit k radikálnějším demolicím a výstavbě nových objektů.

Deskové panelové domy na obou sídlištích architekti vyprojektovali v konstrukční soustavě PS 69 nebo PS 69/2 s příčnými nosnými zdmi v rozponu 3,6 metru (a u varianty PS 69/2 také v kombinaci s rozponem 4,8 metru) a podélnými ztužujícími stěnami. Jde o typ soustavy vyvinutý na konci 60. let pro jižní a západní Čechy. Panely byly na stavbu dodávány již zkompletované, to znamená včetně zárubní, se zabudovanou elektroinstalací a také s hotovou vnější omítkou. Na jednom patře se nejčastěji nacházel třípokojový a dvoupokojový byt a garsoniéra.

Paradoxně lze za nejkvalitnější část sídliště U Pošty považovat dnes již zaniklou uměleckou výzdobu, a to i přesto, že žádnou z plastik nemůžeme hodnotit lépe než jako dobový standard. Exteriérovou variantu sousoší Polibek sem v roce 1979 umístil sochař Alois Sopr. První verzi sochy navrhl pro Státní sanatorium ve Františkových Lázních. Sopr, představitel oficiální sochařské tvorby, působil jako předseda takzvané umělecké komise při Svazu výtvarných umělců, jež určovala, která umělecká díla budou vybrána k výzdobě nově postavených budov a sídlišť. Objekt samoobsluhy doplňoval bazének s keramickými lotosovými květy od Jaroslava Pleskala a Savvase Vojatzogolua. Oba keramici pro sídliště U Pošty navrhli také nezvykle pojaté sousoší Paridův soud. Paris měl totiž podobu fauna s kopýtky hrajícího na antický nástroj sýrinx a doprovázely jej dvě stejně vypadající bohyně. Všechny plastiky byly bohužel buď odstraněny při pozdějších stavebních úpravách, nebo zničeny vandaly.

Blízkost historického jádra města přináší oběma sídlištím jak přednosti, tak nevýhody. Docházková vzdálenost do centra, kde se nachází obchody a služby, je vykoupena polohou při frekventované silnici. Obyvatelé sídlišť se tedy potýkají se zvýšenou hladinou hluku a zplodin. Panelové domy postupně procházejí výměnou oken a zateplováním fasád, jejichž barevnost je zatím oproti jiným sídlištím střídmá. Město by ale mělo – právě kvůli blízkosti historického centra – iniciovat také jednotnou úpravu veřejných prostranství. Na využití také čeká nikdy nezastavěná plocha na sídlišti Nad Rybníčky.

Výstavba sídliště U Pošty na území, kde v minulosti meandroval mlýnský potok, byla mimořádně náročná na zakládání – panelové domy zde stojí na pilotech. Tím se samozřejmě zvýšila cena každé bytové jednotky. Už v projektové dokumentaci zároveň autoři spočítali, že hladina hluku způsobená projíždějícími automobily na Plzeňské ulici převýší nejen v dopravní špičce přípustnou normu. Přesto domy získaly stavební povolení.

V Klatovech asanace postihla Pražské a Domažlické Předměstí s domy spíše historické a urbanistické hodnoty, které přiléhaly k hradbám a bránily tak mimo jiné rozšíření Plzeňské ulice do podoby silničního průtahu. Původní křivolaké uličky obou předměstí, z nichž zbylo jen pár novodobějších staveb, chtěli autoři územního plánu nahradit přísně racionální řádkovou zástavbou. Poměrně malá a striktně ohraničená plocha obou těchto lokalit snad ani neumožňovala zajímavější urbanistické řešení.

1 — Ještě v 60. letech se na občanskou vybavenost sídlišť pořádaly mezi architekty v projekčních ústavech soutěže. Jen o pár let později už se stavěla výhradně podle typizovaných plánů, jak ukazuje snímek z roku 1978. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

2 — Osmipatrové domy při nábřeží získaly podle textu v projektové dokumentaci „drobnější měřítko díky prostorovému členění průčelí“. Ani zmiňované použití rizalitů však nezabránilo vstupu těchto vysokých objektů do panoramatu města. Fotografie je z roku 1978. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

1

Sídliště Nad Rybníčky žádnou sochařskou výzdobu nemělo. Od roku 1984 stála na náměstí Na Rybníčkách bronzová socha prezidenta Antonína Zápotockého od Jana Hány, která byla v roce 1990 převezena do Galerie Klatovy-Klenová a zakopána pod zem na prostranství před hradní bránou.

2

KLATOVY

SÍDLIŠTĚ

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ „Jsou tu prosté domy bez zvláštního významu umělecko-historického, nejvýše s jistým charakterem doby vzniku v ,podměstí‘, ale mají harmonické poměry a nevtíravou formu, zředěnou vlivem pozdního empiru a zatím dobře slouží potřebám bydlení, živností i hospodářství.“ Takto v roce 1948 popisuje zástavbu Dobrovského ulice historik umění a památkář Václav Wagner. Přesto, anebo právě proto, byla historická předměstí trnem v oku architektům i představitelům města. Ať už tento „konglomerát uliček, spíše vzniklý než založený“ dráždil pro svou buržoazní minulost nebo pro neracionální stavební formu, doba ještě nebyla zralá na jeho ocenění jakožto dokladu historického vývoje města. Až na protestující památkáře spatřoval v těchto čtvrtích půvab jen málokdo.

1 — Naprostou rezignaci na architektonickou tvorbu během normalizace dokládá popis architektonického ztvárnění obou sídlišť v textových částech projektové dokumentace. V případě sídliště U Pošty se dočteme, že plasticity průčelí u nízkých deskových domů při Plzeňské ulici architekti dosáhli prolomením lodžiemi, zatímco zadní fasáda byla řešena „architektonicky klidnými výrazovými prostředky“ (rozuměj pouze okny). Snímek je z roku 1978.

Na počátku 70. let už byly v Klatovech kromě menších proluk zastavěny i větší volné plochy na okraji města, a přesto v pořadníku na přidělení bytu čekalo dalších téměř dva tisíce žádostí. K argumentům podporujícím demolice patřil také špatný stav původních domů, blízkost inženýrských sítí a snaha chránit zemědělský půdní fond. A tak se i přes protesty „několika zásadních odpůrců, zejména mezi památkáři“ od roku 1974 začalo s realizací „podstatného omlazení města“, jak ve svém článku „Město k nepoznání: Klatovy získávají novou socialistickou tvář“ napsal František Hykeš. A dále pochvalně pokračoval: „Takováto komplexní přestavba starobylého města při zachování všech jeho urbanisticko-architektonických a historických hodnot a dodržení přísné typizace v bytové i účelové výstavbě

Pod většinou územních plánů Klatov se od 60. let objevuje jméno Jaroslava Chrta (1930), který v plzeňském Stavoprojektu vedl urbanistické středisko. Architekt navrhoval nejen celkový plán města, ale také asanaci centra a dále sídliště Pod Nemocnicí a Pod Hůrkou.

nemá v Československu obdoby.“ Odborná expertíza ministerstva kultury podle něj potvrdila, že se na předměstích nenacházela žádná historicky ani architektonicky cenná zástavba. Přesto nechalo město tento „stavební balast“ nafotografovat. Snímky nicméně vznikly až těsně před samotnou demolicí a zachycují domy nejenom opuštěné a léta zanedbané, ale také značně rozebrané kvůli nedostatku stavebního materiálu. Tento havarijní stav pak národní výbor prezentoval na veřejných výstavkách, aby se obyvatelé Klatov „mohli konfrontovat se změnami ve vzhledu svého města“.

Zdroje – Stání okresní archiv Klatovy, Stavební spisy MěNV Klatovy – Městský úřad Klatovy, Odbor výstavby a územního plánování – Nové Klatovsko, 1970–1985 – Pravda, Orgán západočeského Krajského výboru KSČ, 1970–1985 – Alena Křížková, Architektura a urbanismus v Klatovech 1930–1989 (diplomová práce), Katedra dějin

1

2

4

5

3

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

2, 3 — Trojice osmipatrových panelových domů na sídlišti U Pošty (na fotografiích z roku 1978) narušila pro Klatovy tak typickou siluetu historického jádra města tvořenou vysokými věžemi nejvýznamnějších staveb: věžemi kostela Nanebevzetí Panny Marie, Černou věží a věžemi kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

4 — Výstavba sídliště U Pošty plynule navázala na rozšíření Plzeňské silnice ve čtyřproudou komunikaci, která měla odvést již neúnosné množství projíždějících automobilů z náměstí. Přestože ani zde neprobíhala stavba bez tradičních dobových problémů, dokázaly v roce 1975 stranické noviny Nové Klatovsko proměnit kritiku ve chválu: „Sice se snížila možnost získávání materiálu, není mnohde včas připravena projekce a všechny potřeby k zahájení staveb, ale všude se buduje nové nebo rekonstruuje staré na moderní. Mnozí občané toto považují za běžnou záležitost.“ Do dokončeného sídliště se v roce 1976 již nenastěhovali původní obyvatelé Domažlického Předměstí, ti získali jako náhradu za své zbourané domy nové panelové byty v Podhůrčí. Snímek je z roku 1978. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

5 — Potřeba „vyrábět“ tisíce nových bytů uvrhla architekty do područí omezených možností daných konstrukční technologií i pod tlak stavebních podniků, které díky svému výsadnímu postavení odmítaly realizovat jakékoliv nestandardní projekty. Další mantinel představovaly hospodářské plány, které určovaly požadovaný počet bytů v dané lokalitě. Architekti tak například nemohli libovolně snížit počet podlaží, aby sídliště nezasahovalo do panoramatu města. Snímek je z roku 1978.

6

(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt Plzeň, foto: Jaroslav Přáda)

6 — Z původní zástavby podél severovýchodního okraje vnitřního města zůstala jen barokní kaple Panny Marie zvaná „Chaloupka“ s později přistavěným špitálem a rokokovou sochou sv. Václava. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

7 — Obě klatovská sídliště se stala jakousi novodobou „hradbou“ obepínající historické centrum města. A její pomyslný „příkop“ v podobě vytíženého silničního průtahu musí pěší překonávat „výpadovou brankou“, respektive podchodem. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

8, 9 — Sídliště Nad Rybníčky se realizovalo v letech 1985–1989, kdy už socialistickému režimu docházel ekonomicky dech. Proto zde také výstavba téměř stejného počtu bytů jako U Pošty trvala dvakrát tak dlouho a občanská vybavenost v podobě školy nevznikla nikdy. Přestože ještě stále dobový tisk s oblibou srovnával „staré a nové“ Klatovy a stavěl do kontrastu Černou věž a bělostná sídliště, začala být bytová politika orientovaná téměř výhradně na panelová sídliště neudržitelná. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

7

8

9

10

10 — Popis architektonického řešení domů na sídlišti Nad Rybníčky autoři odbyli strohým konstatování, že „vychází z technologie“. (foto: Jaromír Čejka, 2014)

umění, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2012. – Jana Potužáková – Vladimír Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945–1990, Plzeň 1990. – Lenka Sýkorová et al., Klatovy, Praha 2010. – Václav Wagner, Klatovy, Praha 1948.

KLATOVY

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ Obytné celky U Pošty a Nad Rybníčky jsou populačně malými sídlišti postavenými v blízkosti centra Klatov. Zatímco první z nich bylo dokončeno v 70. letech, výstavba druhého se protáhla do dalšího desetiletí. V současné době zde žije zhruba 80 % původního počtu obyvatel. Hodnocení sociálního složení obyvatel je založeno na datech ze sčítání lidu v letech 1980, 1991 a 2011. V roce 1980 do analýzy vstupují pouze data o obyvatelích sídliště U Pošty, v roce 1991 již data za sídliště obě. Hodnocené území je z důvodu nekompatibility statistických jednotek a vymezení obytných celků menší než skutečná rozloha obou sídlišť. Sídliště U Pošty je v analýze ohraničeno ulicemi Plzeňská, Kollárova a nábřeží Kpt. Nálepky a sídliště Nad Rybníčky ulicemi Plzeňská, Maxima Gorkého, Nad Chuchlí a Dobrovského.

POČET OBYVATEL BYDLÍCÍCH NA SÍDLIŠTÍCH U POŠTY A NAD RYBNÍČKY V LETECH 1980–2011

1 500

1 000 1 279

1 260

1 007

500

1 182

1 009

995

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠŤ U POŠTY A NAD RYBNÍČKY V LETECH 1980 A 2011

1980

2001

1991

U POŠTY

2011

NAD RYBNÍČKY

100%

0%

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

KLATOVY

KLATOVY

3,06 1,66

2011

U POŠTY

34,96

63,38

37,39

59,55

1980

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

37,38

58,98

ŽENY

KLATOVY

9,96

40,62

49,4

70–74 65–69

U POŠTY

3,96

1980 75+

KLATOVY

9,09

34,6

60–64

61,43 44,5

46,41

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

55–59

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTÍCH U POŠTY A NAD RYBNÍČKY V LETECH 1980, 1991 A 2011 Struktura obyvatel podle odvětví ekonomické činnosti zaznamenala podobný vývoj jako struktura vzdělanostní (viz níže). V roce 1980 byl na sídlišti U Pošty až nezvykle vysoký podíl obyvatel pracujících ve službách. Více než 60% zastoupení služeb jsme neviděli u žádného jiného hodnoceného sídliště v Plzeňském kraji. Za deset let a po zahrnutí druhého sídliště (Nad Rybníčky) nedošlo téměř k žádné změně a skoro stejnou strukturu pozorujeme i dnes. Město naopak zaznamenalo obvyklý nárůst zaměstnanců ve službách na úkor dalších sektorů ekonomiky a přiblížilo se tak sídlištím.

1991 3,62

MUŽI

867

0

Podobně jako na sídlišti Lochotín, i na sídlišti U Pošty je v roce 1980 patrná dvougenerační struktura obyvatel s nejvyšším zastoupením lidí kolem 30 let a dětí do 9 let. Po jeho dokončení se sem nastěhovaly především mladé rodiny s dětmi. Více než 70 % obyvatel bylo tehdy mladších 40 let. V roce 1991 se přistěhováním nových obyvatel na sídliště Nad Rybníčky věková struktura celku vyvážila. Velký podíl mladých lidí sice zůstal zachován, ale žádné další věkové skupiny výrazně nepřevažovaly. Dnes na sídlištích v nadprůměrném počtu žijí lidé mezi 45 a 54 lety a 20 a 29 lety. Díky převaze těchto věkových skupin a zároveň nízkému zastoupení lidí v důchodovém věku se jedná o nejmladší ze sledovaných sídlišť v kraji. Stárnutí lze však očekávat v horizontu 15–20 let, kdy budou nejpočetnější věkové skupiny vstupovat do důchodového věku.

VĚK

Od roku 1991, kdy již byla obě sídliště obydlena, se počet obyvatel snížil téměř o 20 %. Rychlejší pokles je patrný na dříve postaveném sídlišti U Pošty (o 22 % vs. o 16 % na sídlišti Nad Rybníčky). Nejvýraznější změna se projevila v posledním desetiletí, tedy mezi roky 2001 a 2011, což může být částečně dáno i změnou metodiky sledování obyvatel. V nových datech jsou totiž zachyceni lidé, kteří na sídlištích skutečně bydlí, bez ohledu na trvalé bydliště. Současně s probíhajícím poklesem obyvatel dochází i ke zmenšování velikosti domácností. V roce 1980 na jeden byt připadali 3 lidé, v roce 1991 2,8 a dnes již pouze 2,3. Je to však stále nejvíce ze všech sledovaných sídlišť Plzeňského kraje.

SLUŽBY

50–54 45–49 40–44 35–39 30–34 25–29

100%

0%

20–24

2011

15–19

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

10–14

KLATOVY

5–9 0–4

14,81

31,95

16,32

38,17

33,09

15,07

36,64

13,95

1991 8

6

4

2

%

2

4

6

8

U POŠTY, NAD RYBNÍČKY

MUŽI

23

KLATOVY

32,27

27,05

31,67

33,98

13,06

30,01

8,96

1980

KLATOVY VĚK

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

U POŠTY

2011

ŽENY

26,85

KLATOVY

31,51

36,47

31,63 33,4

10,01 24,39

5,74

85+ 80–84

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

STŘEDOŠKOLSKÉ

VŠ

75–79

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTÍCH U POŠTY A NAD RYBNÍČKY V LETECH 1980, 1991 A 2011 V rámci Klatov byla vzdělanost obyvatel sídliště U Pošty v roce 1980 více než příznivá. Podíl vysokoškoláků byl dokonce dvojnásobný a srovnatelný se sídlištěm Bory v Plzni. Nadprůměrné podíly vzdělaných lidí si celek udržel i po nastěhování nových obyvatel na sídliště Nad Rybníčky a udržuje si ho i nadále. Po celých třicet let však docházelo k rychlejšímu růstu vzdělanosti v Klatovech jako celku a hodnoty se tak pomalu přibližují. Porovnání s ostatními sledovanými sídlišti není jednoznačné, v podílu vysokoškoláků jsou sídliště U Pošty a Nad Rybníčky hned po Lochotínu nejhorší, v podílu osob s úplným středoškolským vzděláním pak předhání Slovany a jsou tak po Borech druhým nejlepším celkem ze sledovaných sídlišť.

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54

0%

45–49

100%

2011

40–44

U POŠTY NAD RYBNÍČKY

35–39

69,15

21,9

8,95

30–34 25–29

KLATOVY

20–24

58,06

34,52

15–19

7,42

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ NA SÍDLIŠTÍCH U POŠTY A NAD RYBNÍČKY V ROCE 2011 Většina bytů na sledovaném území je užívaná svými vlastními majiteli. Celkem 20 % bytů si lidé pronajímají a 10 % užívají družstevníci. Velice podobná struktura bytového fondu, pouze s nižším zastoupením družstevního bydlení, je i na všech ostatních sledovaných sídlištích Plzeňského kraje.

10–14 5–9 0–4

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ 8

6

4

2

%

2

4

6

8

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011