SLAVNÉ EVROPSKÉ HOUSLE – PRAHA 2009 Bylo mi pět let, když mě můj dědeček vzal poprvé do houslařské dílny. Připadal jsem si jako v pohádce a toužil si na všechny ty krásné housle zahrát. Fascinoval mě jejich úchvatný tvar, vůně houslařského laku, a když jsem zjistil, že ty 300 let staré také hrají… Začal jsem chodit do školy, denně cvičil na housle, často se do té pohádky vracel, a po čase zjistil, že mám chronickou houslovou závislost. Historie mistrovských houslí je spojena s lidskými příběhy a osudy, proto je tato výstava o pocitech a v žádném případě si neklade za cíl být chronologická (i když přece jen trochu je). Všechny nástroje pocházejí ze soukromých sbírek, na řadu z nich se stále intenzivně hraje a koncertuje. Nesmírně si vážím všech přátel, kteří mně své housle či smyčce na tuto výstavu zapůjčili, a chtěl bych jim opravdu ze srdce poděkovat. Vím, že většina z Vás byla na výstavě obrazů, soch, současné grafiky, architektury… Ale asi nikdy ne na unikátních houslích. Právě proto chci, abyste si je prohlédli a nasáli tu úžasnou atmosféru takřka dokonalých uměleckých děl, na která se dá dívat i hrát. Každý z Vás už určitě slyšel o slavných italských houslích, ale pro mnohé z Vás bude velkým překvapením, že i Praha má neuvěřitelně bohatou houslařskou historii, která je navíc propojena s dalšími evropskými zeměmi, městy i městečky. Přeji Vám krásný zážitek. Váš Jaroslav Svěcený kurátor výstavy a houslista
JAROSLAV SVĚCENÝ Jaroslav Svěcený (*1960) je jedním z nejvýznamnějších a nejkreativnějších českých houslistů. Svoji koncertní kariéru zahájil již během studií na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění, kde studoval u profesorů Františka Pospíšila a Václava Snítila. Svá studia ještě doplnil mistrovskými kurzy u Nathana Milsteina. Početná koncertní turné přivedla Jaroslava Svěceného do takřka všech evropských zemí, Alžírska, Brazílie, Egypta, na Filipíny, do Indie, Indonésie, Izraele, Jordánska, Kanady, Libanonu, Lybie, Maroka, Mexika, Ruska, Spojených arabských emirátů, Thajska, USA atd. Jaroslav Svěcený je proslulým popularizátorem houslové hry. Jeho televizní, rozhlasové a koncertní projekty přitahují publikum všech věkových skupin. Doposud natočil přes čtyřicet kompaktních disků a DVD nejen se skladbami významných českých a světových autorů, ale i s renomovanými interprety různých žánrů, za což byl odměněn řadou zlatých a platinových desek a dalších ocenění. Stal se prvním českým houslistou, který natočil hudební nosič pro Sony Classical World Series. Protože je Jaroslav Svěcený také uznávaným znalcem historie a stavby houslí, natočil již pět CD a jedno DVD, na nichž tematicky představuje unikátní kolekce mistrovských houslí čtyř staletí. Výstavou „Slavné evropské housle – Praha 2009“ chce oslovit širokou veřejnost a u všech generací vzbudit zájem o dosud málo známou historii hudebního nástroje, jehož kvalita, hodnota a zvukomalebnost spojuje lidi na celém světě.
KRÁTCE O HISTORII HOUSLÍ Počátek smyčcových nástrojů musíme hledat zřejmě v Asii, kde byla podle různých indicií jejich pravlast. Asijského původu byl perský kemangeh (kemandže), syrský kebab (rabáb), který později převzali Arabové. Předchůdcem houslí byla pravděpodobně středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce právě arabského rebabu, dále fidula a jí blízká lira da braccio. První housle byly zhotovovány někdy na počátku 16. století, ale ty známe pouze z dobových kreseb, protože se žádný původní nástroj nedochoval. Jedny z prvních „moderních“ houslí určitě postavil Ital Andrea Amati. Byly to nástroje na objednávku rodu Medicejských a měly být vhodné pro pouliční hudebníky. Moderní housle získávaly obrovskou oblibu a šířily se po Evropě mezi všemi společenskými vrstvami. Nejstarší dochované housle jsou z r. 1564 a také od Andrey Amatiho.
ANTONIO STRADIVARI
Fakta, příběhy a osudový Giuseppe Fiorini Itálie je kolébkou houslařství a Antonio Stradivari je největší a nejvěhlasnější houslař všech dob. Narodil se v Cremoně r. 1644 nebo 1648 Alessandru Stradivarimu a Anně, roz. Moroni. Stradivariho učitelem byl proslulý Niccoló Amati (1596–1684), u něhož se učil zřejmě v letech 1666–1679. R. 1680 si Stradivari otevřel dílnu na Piazza San Domenico. V této době (1666–cca 1685) stavěl nástroje podle vzoru svého učitele, ale pak začal experimentovat – snižuje klenbu vrchní a spodní desky, ozvučnou skříň houslí celkově zvětšuje a také hlavičky jeho nástrojů vypadají vypracovanější a jakoby mohutnější atd. Okolo roku 1690 tvar houslí zúží, a tak jeho nástroje vzbuzují dojem, že jsou delší. Tomuto Stradivariho modelu se říká „allongé“. V letech 1695–1725 našel Stradivari přesně to, co hledal – spojil mohutný a silný tón s jasným, půvabným a sladkým zvukem nástrojů svého učitele. Stradivárky mají širší obrysy, klenutí obou desek je nádherně postupné a mají i esteticky krásný tvar. Zlatožlutý a jasně červený lak je úžasný, každý nástroj je včetně hlavičky dokonale vypracovaný. Jednotlivé housle se v detailech liší, protože Stradivari byl skvělým znalcem dřeva, jemuž se uměl dokonale přizpůsobit, takže jeho nástroje hrají fantasticky. V posledním období Stradivariho dlouhého života je na jeho práci vidět, že už nemá tolik sil, nástroje nejsou tak pečlivě dělané jako dříve, ale většina z nich přesto hraje báječně. Dokonalé tvary houslí Antonia Stradivariho dodnes nikdo nepřekonal, a jsou stále vzorem pro všechny houslaře na celém světě. Vedle Stradivariho je tu však ještě jeden cremonský houslař, který se může rovnat jeho kvalitě – Giuseppe Guarneri del Gesú (1698–1744). Šel si také vlastní cestou a model jeho houslí je druhým nejpoužívanějším vzorem v houslařství. Ale zpět ke Stradivarimu – po jeho smrti r. 1737 vedli jeho dílnu synové Francesco a Omobono. Podporoval je i další slavný houslař Carlo Bergonzi, který si po jejich smrti dílnu pronajal. Paolo Stradivari, další Antoniův syn a dědic, zapůjčil Bergonzimu otcovy formy, modely a nářadí. R. 1774 nabídl Paolo celou pozůstalost včetně řady nástrojů městu Cremona, které ale nedisponovalo požadovanou částkou. A tak se pozůstalost nakonec dostala do vlastnictví hraběte Cozia de Salabue. Po jeho smrti vše zdědil markýz Rolande della Valle di Torino, který nasbíral mnoho
dalších Stradivariho věcí a udělal jakousi evidenci a soupis. V rukách tohoto rodu byla sbírka, známá pod názvem „Collezione Salabue“, dlouhou dobu. 6. února r. 1920 nabídl věhlasný houslař Giuseppe Fiorini (1861–1934) markýze della Valle 100.000 lir a sbírku získal. Jeho myšlenka otevřít ve Florencii či později v Boloni houslařskou školu neměla bohužel úspěch, a když těžce onemocněl, marně se pokoušel tuto obrovskou cennost umístit v Římě a poté v Turíně. A tak dospěl k úžasnému rozhodnutí: sbírku, jež obsahovala 1303 kusů, věnoval muzeu v Cremoně, kde ji můžete vidět dodnes.
NĚMECKÉ HOUSLAŘSTVÍ A PRAHA 18. STOLETÍ Výroba strunných nástrojů byla už ve středověku na úpatí Alp ve Füssenu a Vilsu na vysoké úrovni. Bavorští loutnaři úspěšně pracovali i v Benátkách či Boloni. U houslí tomu později bylo trochu jinak. V době, kdy se v Itálii (ale také Francii) rodily housle a Cremona či Brescia se zabývaly jejich zdokonalováním, stavěli sice jihoněmečtí houslaři řemeslně výborné nástroje, ale bez novátorských přístupů ke zvuku houslí. Jeden z nich však na počátku 17. století kráčí výrazně jiným směrem a v Tyrolích, které sousedily se severní Itálií, začíná stavět krásné nástroje v tehdejším italském stylu. Jmenuje se Jacob Stainer (*1617 nebo dříve v Absamu, †1683 tamtéž). Velkou inspirací a samozřejmě vzorem byl Stainerovi rod Amati, s jehož nástroji, vzhledem k sousedství obou zemí, měl bezproblémový kontakt. Tento mistr je nejvýznamnější postavou německého houslařství a podle modelu jeho houslí stavěli dlouhou dobu téměř všichni tehdejší němečtí mistři včetně těch, co přišli na konci 17. či v 1. polovině 18. století do Prahy. Tvrdí se dokonce, že byl žákem Niccoló Amatiho, ale tato informace nebyla nikdy jednoznačně potvrzena. Hlavními znaky Stainerových houslí jsou jejich krásné zaoblené obrysy, vysoká klenba vrchní i spodní desky, o poznání vyšší než u Amatiho, f otvory – kterým se také říká efa či rezonanční průřezy – dělal kratší a zaoblenější, takže celý nástroj působí jako esteticky dokonalý barokní kus. Tón jeho houslí je na rozdíl od plného a nosného zvuku italských nástrojů měkčí a subtilnější, ale zato má půvabný a příjemný flétnový charakter, noblesu a šarm. Z německých mistrů, kteří se hlásí ke Stainerovu stylu, je určitě nejznámější rod Klotzů z Mittenwaldu a Leopold Widhalm (1722–1776) z Norimberka. Na této výstavě vidíte celou plejádu houslí vynikajících mistrů, pro které byl Stainer v určité době takřka houslařským bohem. Dvěma nástroji je tu reprezentován nesmírně talentovaný a zručný houslař, který se narodil r. 1699 ve Vilsu u Füssenu a v Praze se stal jedním ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy – Jan Oldřich (Johann Ulrich, Joannes Udalricus) Eberle. Jeho nejkrásnější housle se určitě nástrojům Jacoba Stainera vyrovnají.
KONSTRUKCE HOUSLÍ „Housle jsou vychytaný nástroj plný krásy“ Strunný smyčcový nástroj zvaný housle má čtyři struny laděné v čistých kvintách: g, d, a, e. Trup (ozvučnice, korpus) se skládá ze dvou více či méně klenutých desek, které jsou na krajích spojené s luby. Na horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (říká se jim efa), které vytvářejí co nejlepší možnost přenosu zvuku zvnitřku houslí. Jejich tvar také spoluvytváří klenutí vrchní desky, jež se vyrábí ze smrkového dřeva, kdežto spodní deska a luby jsou z javoru. Kraje obou desek jsou lemované vykládáním (tzv. výložka), které vedle ozdobné funkce plní roli ryze praktickou – chrání housle před naštípnutím či nárazem. Na spodní straně horní desky, pod strunou G, je tzv. basový trámec (připevněná dřevěná lišta), jenž přenáší nízké zvukové frekvence na vrchní desku. Duše (malý tenký špalíček mezi deskami uvnitř nástroje, stojící pod strunou E) naopak přenáší vysoké frekvence z vrchní desky na spodní. I malá změna v postavení duše mění zvuk nástroje. Duše také brání v prohýbání obou desek dovnitř houslí. Na levé straně horní desky je připevněný podbradek pro lepší pocit při držení houslí. Řada houslistů také používá tzv. pavouk, což je odnímatelná podpěra, která se na spodní desku připevní tak, aby tato netlačila na houslistovu klíční kost. Krk se nejčastěji vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy z javoru. Na jeho vrchní části je přiklížený ebenový hmatník, u levnějších nástrojů je z levnějšího dřeva, obarveného načerno. Na konci krku je kolíčník ukončený šnekem, jenž je jakousi vizitkou kvality houslaře. Struny jsou ke kolíčníku upevněny čtyřmi kolíčky (vyrábějí se z ebenu, palisandru či zimostrázu) a jsou vedeny přes malý pražec, který je na začátku hmatníku, a dále nad hmatník až do struníku. Kobylka se vyrábí z javoru a má velmi zásadní funkce. 1. Její oblý tvar umožňuje, aby se smyčec jednotlivých strun dotýkal odděleně. 2. Přenáší vibrace strun na trup houslí. 3. Jako v případě postavení duše, i změna pozice kobylky má velký vliv na změnu zvuku a charakteru houslí.
Struník na mistrovské nástroje se používá výhradně dřevěný (eben, palisandr, zimostráz), jinak se dělá i kovový či z plastu. Jsou na něm ukotvené konce strun. Z jeho spodní části vede poutko, které je připevněno k tzv. žaludu, takže se struník nedotýká korpusu houslí. Jsou na něm přišroubované či vestavěné dolaďovače, které umožňují malou změnu výšky tónu při ladění. Lak plní nejen estetickou funkci, ale také housle chrání před mechanickým a chemickým poškozením. Každý houslař měl a má většinou vlastní recepturu, ve které hrají hlavní roli přírodní pryskyřice naložené v oleji. Další ingredience mohou být: propolis, dračí krev (přírodní barvivo získané z různých druhů stromů), šelak (přírodní živice získávaná z výměšků červa Tachardia lacca), terpentýn, šafrán atd.
VLASTNÍ EXPOZICE V expozici výstavy, která obsahuje celkem čtyřicet houslí, řadu smyčců a dalších houslařských položek, můžeme obdivovat krásně zachovalé housle od Johanna Ulricha Eberleho (1699–1768) či Johanna Michaela Willera (1753–1826), kteří přišli do Prahy z rodného Vilsu u Füssenu. Vídeň je zde s Prahou spojena jmény houslařů Johanna Carla Krichbauma (1738–1787) či Michaela Webera(1787–1844), který byl žákem „českého Stradivariho“ Kašpara Strnada (1752– 1823), jehož překrásné housle nemohou samozřejmě na výstavě chybět. Maďarský Vaal a Pešť jsou s Prahou spjaty i díky vynikajícímu mistrovi Antonu Sittovi (1819– 1878), který patří k nejlepším středoevropským houslařům 19. století. Traduje se o něm, že byl nemanželským synem maďarského šlechtice, ale zcela jistě se ví, že vedle svých nádherných nástrojů mistrně opravoval nástroje věhlasných italských mistrů, jakým byl například Pietrus Guarneri. Jeho dcera Marie byla operní pěvkyně-sólistka Prozatímního a Národního divadla v Praze a také první představitelka Mařenky v opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Sittova manželka, se kterou se v Praze oženil r. 1848, byla dcerou dalšího významného houslaře – Jana Kulíka (1800–1872), jenž se vyznačoval precizním provedením všech svých nástrojů. S Paříží je spojen osud pražského houslaře Karla Boromejského Dvořáka (1856–1909), který ve francouzské metropoli pracoval u Hippolyta Chrétiena Silvestra a firmy Gand & Bernardel až do roku 1885. Na této výstavě uvidíte dva jeho nástroje, jeden podle modelu Antonia Stradivariho a ten druhý podle houslí Giuseppa Guarneriho del Gesú. Mistrovské kusy zhotovoval i houslař Ferdinand August Homolka (1828–1890), o němž Willibald von Lütgendorff píše jako o „pražském Stradivarim“, a také jeho otec Emanuel Adam Homolka (1796–1849), který je zakladatelem nejpočetnějšího českého rodu v celé houslařské historii. V první třetině 20. století na sebe při prohlídce výstavy určitě upozorní německý houslař Mathias Heinicke (1873–1954), jenž se učil v Berlíně, Budapešti a také v Benátkách u Eugenia Deganiho (1840–1901), aby se potom vrátil do Wildsteinu bei Eger, dnešní Skalné u Chebu, dále pražský houslař Julius Alois Hubička (1886–1955) či poslední člen rodu Dvořáků – Karel Josef (1887– 1947). Mezi nejkrásnější středoevropské nástroje 20. století lze určitě zařadit housle Přemysla
Otakara Špidlena (1920) z r. 1954, Vladimíra Pilaře (1926–2008) z r. 1963 či Karla Vávry (1903– 1973) z r. 1942. Třešinkou na pomyslném výstavním dortu určitě budou nádherné housle Giuseppa Fioriniho (1861–1934), vlastnícího Stradivariho pozůstalost, kterou na sklonku života věnoval muzeu v Cremoně, a také prvotřídní francouzské smyčce Eugèna Sartoryho (1871–1946)
FOTOGRAFIE Housle (houslař, místo a rok realizace)
Joannes Udalricus Eberle, Praha 1737;
Johann Michael Willer, Praha 1790
Anton Sitt, Praha 1874
Ferdinand August Homolka, Praha 1882
Karel Boromejský Dvořák, Praha 1890
Julius Alois Hubička, Praha 1920
Mathias Heinicke, Wildstein bei Eger, 1926
Vladimír Pilař, Hradec Králové 1963
Kašpar Strnad, Praha 1797
Giuseppe Fiorini, Mnichov 1907
Další podklady
Vizuálkoncertu
Fotografie Obecního domu
logo projektu
loga partnerů
