SJEDNOCENÉ UNIVERSITNÍ KNIHOVNY

by uživateli (ètenáøi) poskytnout hmotnou rozmnoženinu elektronické databáze (tedy CD-ROM) s tím, že uživatel by databázi vložil do poèítaèe umístìného zøejmì v budovì knihovny. Není tøeba jistì zdùrazòovat, že se jedná o dost nepraktický zpùsob zpøístupòování, a to zejména pro knihovnu. Ale už vložení databáze do serveru intranetu knihovny a její zpøístupòování vnitøní sítí knihovny je užitím podle ustanovení § 18 odst. 2 AZ, tedy užitím podléhajícím souhlasu autora (popø. jiného nositele práva). Dne 9. dubna 2001 byla v Evropských spoleèenstvích „koneènì” pøijata Smìrnice Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci nìkterých aspektù autorského práva a práv souvisejících s právem autorským v informaèní spoleènosti. Její ustanovení èlánku 5 odst. 3 písmeno o) stanoví, že èlenské státy mohou poskytnout výjimky nebo omezení práva na rozmnožování a sdìlování veøejnosti pro úèely výzkumu nebo soukromého studia v pøípadì užití zpøístupòováním díla nebo jiného pøedmìtu ochrany zpùsobem, že kdokoli mùže mít k nìmu pøístup na místì a v èase podle své vlastní volby zejména poèítaèovou sítí, individuálním osobám vyhrazenými terminály (ve smyslu koncový bod poèítaèové sítì – neboli offline pøístup) v pøípadì zaøízení jako jsou veøejnì pøístupné knihovny, vzdìlávací zaøízení nebo muzea èi archivy, bez ohledu na nákupní nebo licenèní podmínky vztahující se k jejich sbírkám. Toto ustanovení umožòuje zákonodárcùm èlenských státù upravit pro knihovny a obdobná zaøízení bezúplatnou zákonnou licenci pro rozmnožování a následné zpøístupòování autorských dìl a jiných pøedmìtù ochrany, tedy zejména databází prostøednictvím terminálù napojených na vnitøní sí knihovny. Jedná se o možnost, kterou by nepochybnì èeský zákonodárce mìl využít pøi nejbližší novelizaci autorského zákona, nebo by se tím zjednodušilo právì užití elektronických databází v knihovnách. Je však potøeba zdùraznit, že výše uvedené ustanovení se dotkne pouze tìch databází, které má knihovna k dispozici v hmotné podobì. V pøípadì, kdy knihovna získá pouze online pøístup (navíc s pøístupovým heslem a z konkrétní IP adresy) do databáze umístìné na cizích serverech mimo budovu knihovny, je výše uvedené ustanovení nepoužitelné. Pokud se týká online zpøístupòování databází ètenáøùm v sítích, které pøesahují hranice budovy knihovny, je a nepochybnì bude vždy podléhat souhlasu nositele práv k databázi, který knihovna musí získat licenèní smlouvou.

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

PRVNÍ ØEDITEL A POÈÁTKY SJEDNOCENÉ UNIVERSITNÍ KNIHOVNY 1777–1780 Ludmila Kubátová Národní knihovna ÈR Než se zaèneme zabývat èinností Františka Josefa hrabìte Kinského z Vchynic a Tetova jakožto iniciátora sjednocení pražských univerzitních knihoven a prvního øeditele, je tøeba alespoò struènì zmínit jeho základní životopisná data a další oblasti jeho èinnosti. Byl synem významného státního úøedníka Františka Ferdinanda hrabìte Kinského z chlumecké vìtve rodu a jeho druhé manželky mark. Augustiny hrabìnky Palffyové. Narodil se 6. prosince 1739 v Praze do velmi poèetné rodiny. Již jako mladíèek byl žákem Tereziánské vojenské akademie ve Vídni, jejíž vliv výraznì poznamenal celý jeho další život. Univerzitu však navštìvoval v Praze, kde se vìnoval pøedevším studiu matematiky u prof. Tesánka (1728-1788). Avšak jeho zájmy byly širší. Kromì matematiky a pøírodních vìd (nerostopisu) se obracel též ke studiu filozofie a díky svým jazykovým znalostem – umìl nìmecky, latinsky, francouzsky, italsky, øecky a èesky – vìnoval mnoho èasu i literatuøe. Jeho rozsáhlé humanisticko-encyklopedické znalosti vyvolaly pozdìji jeho široký a hluboký zájem o rùzné obory i snahy reformovat vysokoškolská studia a povznést v Èechách rozvoj vìdy a vzdìlání.1) Na pøání rodièù se stal úøedníkem u apelaèního soudu. Avšak suchá a jednotvárná úøednická dráha jej nelákala a neuspokojovala. Proto v roce 1759 bìhem sedmileté války (1756-1763) vstoupil jako dobrovolník do vojenského jezdeckého pluku, v nìmž byl jeho starší bratr plukovníkem. Vojenské povolání se mu zalíbilo a snažil se vyniknout. Z povìøení Marie Terezie navštìvoval vojenskou akademii ve Stuttgartu, aby zde naèerpal nové moderní poznatky a zkušenosti z vojenské vìdy a techniky, které by bylo možno zavést pozdìji v rakouské armádì. Svùj pedagogický zájem o vojenské školství rozhojnil návštìvou rùzných vojenských vychovatelských ústavù v cizinì a využil jej pozdìji jako øeditel vojenské akademie ve

117

Vídni.2) Získané pedagogické poznatky uplatnil i v návrzích na reformu výuky i zaøízení pražské univerzity. Ve druhé polovinì sedmdesátých let 18. století se Kinský zabýval myšlenkou na zlepšení povìsti a stavu pražské univerzity. Dovídáme se o tom z nedokonèeného a nedatovaného konceptu dopisu císaøovnì Marii Terezii.3) Zmiòuje se v nìm, že již pøed dvìma lety po návratu ze Stuttgartu poslal císaøovnì zprávu o pražské univerzitì, aby byla „øádnì informována a nejen z rùzných øeèí”. V dalším neúplném konceptu4) uvádí, že špatnou situaci pražské univerzity zapøíèiòuje pøedevším nedostatek materiálního zajištìní a z toho plynoucí nemožnost zajistit potøebné moderní zmìny, opravy apod. v budovì Karolina i patøièné a øádné zaplacení profesorù. Dùsledkem je nedostateèný poèet profesorù, nedostatek poslucháren a øádné výuky. Navrhuje, aby univerzitì byla dána vìtší samostatnost, aby mohla volnìji nakládat s úroky ze svého kapitálu a finanèními prostøedky vùbec. Píše, že na situaci upozoròoval i studijní dvorskou komisi, která by mìla k požadavkùm pražské univerzity pøihlížet. Kdyby byl dostatek finanèních prostøedkù, vrátila by se døívìjší sláva a vìdecká vážnost pražské univerzity. Navrhuje, aby se lépe rozdìlily uèební obory mezi profesory a aby profesory byli jmenováni i duchovní, kteøí by nemuseli dostávat plný plat, protože by mìli svou penzi. Tím by se ušetøilo a takto získané peníze by se mohly použít na rozvoj experimentální fyziky a pøírodovìdy. Dále doporuèuje, aby pražská univerzita pøesídlila z Karolina do budovy Klementina, kde by byl dostatek prostoru pro zøízení potøebných poslucháren i pro umístìní inženýrské školy a nebylo by tøeba tolik oprav. Navrhuje pøidìlit prostøedky z exjezuitského fondu,5) aby bylo možno zajistit náležité pomùcky pro výuku technických vìd, zejména experimentální fyziky, a poøídit odpovídající knihovnu pro výuku fyziky, dotovat hvìzdárnu a astronomii. Nevíme, zda tyto koncepty byly dopsány a skuteènì expedovány a originály nakonec doruèeny císaøovnì. Zdá se však, že byly, nebo v Klementinu byly zøízeny nìkteré posluchárny univerzity a i univerzitní knihovna byla z Karolina pøestìhována do prostornìjšího Klementina. Kinský usiloval též o zøízení pøírodopisného kabinetu; proto v prosinci 1775 žádal studijní dvorskou komisi ve Vídni o pøidìlení 600 zlatých ze studijního fondu na jeho zøízení a na pøístavbu pro nìj vhodných místností v Karolinu.6) Aby se ušetøily peníze, rozhodla Marie Terezie zøídit pøírodopisný kabinet ve tøech místnostech na Hradì. Zdá se však, že øešení schválené císaøovnou se žadateli nezdálo vhodné, proto v roce 17767) podal nový návrh na jeho umístìní do uvolnìných prostor Klementina. Realizován byl též Kinského návrh na zøízení posluchárny pro inženýrskou školu. Dne 6. února 17778) naøizuje dvorní kanceláø guberniálnímu radovi baronu Kolowratovi, aby se v této vìci spojil s hrabìtem Kinským. Posluchárna mìla být dostateènì velká, aby se v ní mohly umístit modely, a vybudována v co nejkratším èase, „nebo profesor Herget vyuèuje v souèasnosti ve svém bytì”. A již v èervenci oznamuje profesor Herget (1741-1800) Kinskému, že odevzdal nákresy a plány pro úpravu nové posluchárny.9)

118

Svùj zájem o univerzitu neztratil Kinský ani pozdìji. Ani nemohl, nebo byl úøednì žádán, aby se k problémùm univerzity vyjadøoval i nadále. V dubnu 1779 jej pøedseda studijní komise hrabì Vìžník žádal, aby mu sdìlil svùj názor na plán studijní komise nejen na financování knihovny, ale i astronomického pracovištì v Klementinu, muzeí matematického a pøírodopisného, klementinského kolegia a teologické a filozofické fakulty. Mìl se vyjádøit i k platùm jednotlivých univerzitních profesorù a zamìstnancù jmenovaných institucí, jejichž jména s akademickými hodnostmi a návrhem platù jsou uvedena v pøíloze dokumentu.10) Nedostatek dochovaných pramenù nedovoluje stanovit zcela jednoznaènì, zda zájem Kinského o osudy univerzity, o rozvoj èeské vìdy, o univerzitní knihovnu, pøírodopisný kabinet a podobné problémy pramenily z Kinského naturelu vzdìlance, který si uvìdomoval nutnost rozvoje vìdy, nebo zda to byl zájem vojáka, který po katastrofálních porážkách rakouské armády pochopil, že bez vzdìlaných, odbornì vyškolených velitelù, øádné výstroje a vybavení moderní technikou nelze èelit nepøátelským útokùm, èi touha èeského patriota povznést èeský národ, ovšem v rámci Rakouska, k vyšším metám vzdìlání a tím i duchovnímu, ekonomickému, sociálnímu i hmotnému rozvoji. Podle Kinského korespondence uložené v Archivu Národní knihovny ÈR se zdá, že v osobì Kinského se spojily všechny tyto pohnutky, že to byl vzdìlanec, který si uvìdomoval smutný stav vzdìlanosti èi spíše nevzdìlanosti obyvatelstva (teprve nìkolik let byla zavedena v Èechách povinná školní docházka)11) a z toho plynoucích následkù: vzrùstu kriminálních živlù, žebrákù a „bezdomovcù”. Jako vojenský odborník z povolání a voják „tìlem i duší”, který z povìøení císaøovny procestoval èást Evropy, aby zjistil stav vojenského školství a vojenství vùbec, ale i jako voják, který zažil krvavé porážky rakouských armád, si uvìdomoval, že je tøeba zmìnit vojenskou taktiku, budovat pevnosti a opevnìní, což ovšem bez vysokoškolsky vzdìlaných odborníkù nebylo možné. Proto navrhoval a staral se o zøízení kadetní školy pro nižší dùstojníky i zavedení vysokoškolského studia experimentální fyziky, kde by v odpovídající posluchárnì bylo možno provádìt na modelech potøebné pokusy. Uvìdomoval si, že pro uskuteènìní tìchto cílù je tøeba nejen náležitì vybavené školství, univerzita a odborné školy, ale i odbornì fundovaný profesorský sbor, který by byl patøiènì finanènì ocenìn, a bohatá knihovna, vybavená potøebným personálem i dostateènými financemi, která by sloužila výuce a i vzdìlávání širší veøejnosti, „aby se napomohlo rùstu patriotických snah a rozvoji vìd, jak je prosazuje c.k. studijní komise i v Èechách”.12) Otázkami a myšlenkami na zlepšení souèasného stavu vìdy a vojenství se zabýval, když ve vojenském ležení mìl èas pøemýšlet o rùzných vìcech, jak píše ve svém dopise císaøovnì. „Cítím jako svou povinnost využít volné hodiny, které mi jako ostatním zbývají pøi plnìní služebních povinností a pøemýšlet o otázkách, které by byly hodny pøíznì Vaší Milosti a odpovídaly by Vaší mateøské starostlivosti a péèi o poddané Vašich zemí”. Reformátor-

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

ské myšlenky na zlepšení vojenského školství konkrétnì zformuloval již koncem roku 1777 v návrhu zaslaném Marii Terezii,13) totiž zøídit nižší vojenskou školu pro 32 kadetù v Praze, „aby se obèané vzdìlávali, bystøil se jejich rozum a rozvíjely se jejich schopnosti”. Každý regiment sídlící v Èechách mìl vyslat 2 dobrovolníky, kteøí by se v Praze školili a rozvíjel se zde jejich talent. Aby se ušetøily náklady na udržování kadetní školy, mìli být žáci umístìni v nìkterých kasárnách v Praze, nejlépe granátníkù, tam ubytováni v jedné spoleèné místnosti, aby se jejich zájem a pozornost nerozptylovaly. Kadeti mìli prodìlávat normální vojenský výcvik a navíc absolvovat speciální školení. Po absolvování se mìli vrátit zpìt ke svým útvarùm a tam nastoupit jako adjunkti nebo písaøi. Pokud by byli schopní, mìli zastávat i místa sekretáøù a nižších dùstojníkù, eventuálnì pokraèovat ve studiu na vysoké škole. Pro výuku vojenských inženýrù mìl být jmenován profesor Herget. Aby se ušetøily náklady na provoz kadetního uèilištì, nebo státní pokladna zela prázdnotou, mìl se pro psaní a rýsování využít papír, do nìhož byly zabaleny patrony, ostatní psací potøeby si mìli kadeti hradit z vlastních prostøedkù. Vyuèování mìlo „vedle školní disciplíny položit i základy morálních principù”. Avšak ani služební povinnosti se nemìly zanedbávat. Dvakrát v mìsíci mìli kadeti držet stráž. Hlavnì se však mìli uèit a vzdìlávat se i ve volném èase. Nemìli se vìnovat „bezduché zábavì... ale zušlechovat srdce” èetbou dobré literatury, zejména životopisù velkých a významných mužù. Výuka mìla trvat tøi roky. Kinského návrh na vybudování kadetní školy v Praze se nerealizoval, ale posloužil k rozvoji vojenské akademie v Novém Mìstì u Vídnì, kde se stal hrabì Kinský v roce 1778 øeditelem a v roce 1785 byl císaøem jmenován jejím vrchním øeditelem a polním maršálkem. O tøi roky pozdìji se úèastnil války s Turky jako doprovod arcivévody Františka. Další vojenskou hodnost získal v roce 1794, kdy byl císaøem jmenován polním zbrojmistrem. Hrabì Kinský však nebyl jen úspìšný voják a výborný vojenský pedagog, ale i ušlechtilý èlovìk, který si vážil šlechetného srdce víc než povrchní vzdìlanosti. Proto se ho niternì dotýkala i neutìšená sociální situace v zemi. Tento zájem byl podnícen již na jeho studijních cestách setkáním s velkým pedagogem Janem Jindøichem Pestalozzim (1746–1827), který se zabýval sociální problematikou. Již v roce 1766 se snažil Kinský opatøit peníze na financování domu pro výchovu chudých dìtí, který byl zøízen dekretem v roce 1763. Stát uložil kapitál 8000 zlatých, z jehož úrokù se mìl dùm financovat. Bylo v nìm umístìno 80 dìtí. V dobì epidemií a velkého hladu byl však provoz nákladný a protože ani Kinský, ani Vincenc Waldstein, s nímž se o dùm staral, nemìli dostatek vlastních penìz, požádali Marii Terezii o poskytnutí podpory.14) V sedmdesátých letech bylo v Praze a jiných vìtších mìstech v Èechách množství žebrákù, pobudù a lidí bez práce, kteøí strádali, ale zároveò obtìžovali obèany a ohrožovali jejich bezpeènost. Tato tíživá sociální situace v Praze i v celých Èechách i nové myšlenky sociálního cítìní pøi-

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

mìly Kinského vypracovat návrh na øešení sociálních problémù v Praze. Dne 11. listopadu 1777 jej jako „èeský patriot, který miloval Prahu” – jak píše – pøedložil Marii Terezii.15) Navrhoval v nìm rozdìlit žebráky, kteøí stojí v Praze na mostech, pøed kostely a na jiných místech, do tøí skupin: na ty, kteøí jsou nemocní a staøí a nemohou proto pracovat, na ty, kteøí ztratili práci a nemohou ji znovu získat, a na lenochy-vagabundy, kteøí jsou bez práce proto, že se jim nechce pracovat, živí se zlodìjnou, zpùsobují výtržnictví a najímají si dokonce i chudé dìti, aby pro nì žebraly a kradly. Jako øešení navrhoval zøídit pro nemocné a staré obèany, kteøí nemohou již pracovat, ústav-špitál, v nìmž by byli ubytováni a v nìmž by o nì bylo postaráno. Provoz ústavu by se èásteènì hradil z penìz získaných tak, že na mostech, pøed kostely a tam, kde se døív žebralo, by byly umístìny zapeèetìné pokladnièky. Zbývající peníze by se rozdìlily chudým dìtem a rodinám, které peèovaly o nemocné. Dìti žebrákù mìly být umístìny ve speciální škole, kde by se vedle základních pøedmìtù uèily i praktickým dovednostem, které by pak mohly využít pøi získávání zamìstnání. Druhou skupinu žebrákù, totiž ty, kteøí ztratili práci a chtìli pracovat, navrhoval využít pøi práci na budování silnic. Již od ètyøicátých let 18. století se zaèalo v Rakousku s jejich systematickou výstavbou, a to jak pro dálkovou dopravu, tak i pro vojenské úèely.16) Zdatnìjší žebráky by bylo možno zamìstnat též pøi budování opevnìní mìst a pøi stavbách pevností, které se zaèaly koncem sedmdesátých let stavìt ve východních a severovýchodních Èechách. Tøetí skupinu tulákù-vagabundù a osob štítících se práce navrhoval Kinský rozptýlit – aby se netvoøily gangy a zloèinecké tlupy – tak, že nezamìstnaní cizinci by byli odesláni do domovských státù a mimopražští do domovských obcí, pøípadnì na domovská panství. Zbývající, jichž by v Praze nebylo mnoho, se mìli starat o úklid mìsta apod., a to v zimì za chléb v hodnotì 4 krejcarù a odmìnu 2 krejcary dennì. Dále navrhoval, aby vrchnosti mìly právo zadržovat na svém teritoriu vandráky a na 6 mìsícù je zamìstnat za chléb a 4 krejcary mzdy na den. Kinský se domníval, že na mnoha panstvích v dùsledku úpravy robotních povinností17) je nedostatek pracovních sil a zamìstnat tuláky by øešilo oba problémy – totiž likvidaci nezamìstnanosti a prosperitu hospodáøství na mnoha èeských panstvích. Vrchnosti však mìly mít povinnost ohlásit tuláky jejich domovské vrchnosti a cizince krajskému úøadu. Kinský byl pøesvìdèen, že „zloèinnost a zloèinecké gangy existují jen tam, kde se to trpí”.18) Kinský si uvìdomoval nemalé finanèní náklady na realizaci svého návrhu, a proto jistì nebyl pøekvapen, když se neuskuteènil. Mnohem lépe dopadl Kinského další návrh, který vypracoval na konci roku 1776 nebo v prvních dnech ledna následujícího roku a pøedložil císaøovnì. Totiž návrh na sjednocení pražských univerzitních knihoven, které by tak mohly lépe a efektivnìji sloužit odborníkùm a též širší veøejnosti, a tím by se umožnilo hlubší vzdìlání mnoha obèanùm. Píše v nìm:

119

„...zabýval jsem se myšlenkou vytvoøit u pražské university významnou instituci, v níž by se slouèily Karolinská a Klementinská knihovna a knihovny zrušených jezuitských klášterù”,19) které se po zrušení jezuitského øádu v roce 177320) svážely do Prahy.21) K tomuto komplexu knihoven se mìla „pøipojit Majorátní knihovna Kinských, uložená na statku Metzen v Rakousích, aby sloužila vìdì”. Cena knihovny Kinských byla odhadnuta na 45 000 zl. Zároveò navrhoval i praktické zajištìní finanèních nákladù na stìhování a ukládání knih. Píše: „... tímto trojím spojením vznikne mnoho duplikátù. Mohlo by se výtìžku z jejich prodeje využít na zaplacení nákladù spojených se sjednocením knihoven a zbývající kapitál by se mohl použít na nákup nových knih”. Aby se nìjakým zpùsobem zaèalo, navrhl, „aby se duplikáty z jezuitských knihoven, které jsou vìtšinou bezcenné a prodávají se na váhu jako starý papír, aè jsou mezi nimi nìkteré, které mají urèitou cenu, sepsaly. Ale protože jeden èlovìk, knihovník Klementinské knihovny, nemùže takové množství zkatalogizovat sám, navrhuji, aby z každého kláštera byli vybráni dva duchovní, kteøí by pracovali pod dohledem knihovníkù spojených knihoven Charuela a Mendeho a sepisovali duplikáty, které by se mohly podle výbìru kupujícího i výhodnì zpenìžit”. K urychlení prodeje navrhl, „aby kupující, a soukromé osoby, kláštery nebo knihkupci, složili kauci, a pokud by nakoupili knihy za více než 100 zl, mìla jim být stanovena polovièní cena”. Protože v této dobì byl eminentní zájem státních úøadù o rozvoj normálních škol, mìla jim být pøi nákupu knih dána pøednost. Z penìz získaných prodejem duplikátù se mìly uhradit též náklady na zaplacení transportu knihovny Kinských z Rakous. Dvorské úøady zvážily Kinského návrh a pøedložily jej velmi brzy císaøovnì, která dekretem z 25. ledna l777 22) naøídila spojit univerzitní knihovnu v Karolinu s jezuitskými knihovnami vèetnì Klementinské a s Majorátní knihovnou Kinských. Téhož dne bylo o této záležitosti vyrozumìno i èeské gubernium s pokynem, jak se má naložit s duplikáty, a s upozornìním, že generál hrabì Kinský je povìøen, aby zajistil v praxi vlastní realizaci spojení knihoven, které sám navrhl, a s oznámením, že byl ustanoven øeditelem spojených knihoven. Dne 6. února 1777 píše purkrabí kníže Fürstenberg generálu Kinskému, že byl schválen i jeho návrh na øešení otázky duplikátù, a ukládá mu, aby zajistil provedení prodeje.23) Dále mu oznamuje, že vrchní dohled na knihovní záležitosti nebude nadále vykonávat vídeòská dvorní studijní komise, ale komise pro univerzitu a normální školy u èeského gubernia. Neznamenalo to však, že se spojení knihoven v praxi uskuteèní okamžitì. Situaci komplikovala skuteènost, že univerzitní knihovna byla uložena v Karolinu a nemìla prostøedky na pøestìhování a ani jezuitské knihovny nebyly ještì všechny svezeny do Klementina. Aby se situace øešila, bylo nutno dohodnout nejen finanèní stránku spojení, ale i prostorové dispozice a øadu dalších otázek. Proto, zøejmì z podnìtu studijní komise, byla na 14. bøezna 1777 svolána porada, na níž se mìly projednat všechny dùležité otázky spojené s problémy sjednocení

120

knihoven a stanovit závazné postupy do budoucnosti. Úèastnili se jí za studijní komisi hrabì Vìžník, za vedení knihovny generál polní maršál hrabì Kinský, za univerzitu Vilém Bìšín z Bìšína, øeditel právnické fakulty, P. Stepling, øeditel matematické a fyzikální fakulty, a výkonní knihovníci P. Charuel, knihovník spojených klementinských knihoven, a Samuel Mende, knihovník univerzitní knihovny. Úvodem jednání byl pøeèten dekret Marie Terezie z 25. ledna 1777 i s provádìcím dekretem ze 6. února. Po delším jednání dospìli pøítomní k závaznému usnesení, které zapsal hrabì Vìžník. Bylo stanoveno, že vzhledem k velkému množství duplikátù v jezuitských knihovnách budou provádìt soupis pod vedením knihovníkù duchovní vybraní po dvou z každého zrušeného jezuitského kláštera, kteøí budou katalogy dennì odevzdávat knihovníkùm. Do katalogù se mìla zapisovat i cena knih, aby si zájemci mohli pøedem vybrat knihy podle svých finanèních možností. Peníze získané z prodeje mìly být uloženy na úrok ne menší než 4 %. I kauce se mìly uložit na tøíprocentní úrok. V dalších 13 bodech se konstatovalo, že l) „i z nìkterých jezuitských kolejí a rezidencí nebyly ještì knihy odevzdány, a to z Èeského Krumlova, Chomutova, Litomìøic, Chebu, Bohosudova, Opaøan, Košumberka, Svaté Hory, Jeníkova, Tuchomìøic a Staré Boleslavi”. Proto byl hrabì Kinský povìøen dohodnout s nejvyšším purkrabím vydání pøíslušných naøízení, aby byly knihy øádnì zabaleny a dopraveny do Prahy. Charuel mìl doprovodu urèit, kam se mají knihy uložit. 2) Bylo stanoveno, „že Karolinská knihovna má být urychlenì pøevezena do budovy Klementina, aby alespoò jedna knihovna mohla sloužit veøejnosti”. 3) Novou, spojenou knihovnu mìli spravovat dva knihovníci. Charuelovi byly pøidìleny humanitní, filozofické, teologické a historicko-náboženské knihy, Mendemu knihy svìtské historie, právnické a medicínské. 4) Protože správa tak rozsáhlé knihovny vyžaduje velkou námahu a rozsáhlé vìdomosti a znalosti, navrhli pøítomní, aby knihovníci dostávali plat rovnající se platu univerzitních profesorù, a to roènì 500 zl, respektive 800 zl. Dále, že každý knihovník má mít pomocníka, který by pøedkládal knihy ètenáøùm, uklízel je a staral se o èistotu v knihovnì. Plat pomocníka mìl odpovídat platu univerzitního správce kabinetu. 5) Knihovník univerzity Mende mìl dostávat èást platu 375 zl z prostøedkù univerzity, Charuelovi, který dostával penzi 300 zl, mìl být doplatek hrazen z úrokù z kapitálu Klementinské knihovny a zbytek 85 zl z úrokù z kapitálu, který vìnovali na rozvoj vìdy králové Ferdinand I. a Matyáš. Podobnì mìl být uhrazen i plat 240 zl pro oba pomocníky. Na nákup knih se mìlo pøispívat z položky 2000 zl, které Marie Terezie pøidìlila univerzitì na platy univerzitních profesorù. 6) Náklady na pøevoz Majorátní knihovny Kinských i odmìna obìma mnichùm, kteøí budou knihy vykládat v Praze, se mìly hradit z úrokù univerzitního kapitálu. 7) Konstatovalo se, že již 20. ledna 1770 rozhodla Marie Terezie, že se ze státní pokladny bude poskytovat na nákup právnických a medicínských knih pro pražskou univerzitu 300 zl roènì. Na nákup profilozofickou a teologickou fakultu byly urèeny úroky z kapitálu 4130 zl zapsaných na panství Chlumec a úroky

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

z kapitálu získaného z prodeje duplikátù. Body 8, 9, 10, 11 a 12 se zabývaly otázkami duplikátù a ztotožòovaly se s návrhem Kinského. Navíc se uvádìlo, že peníze získané za prodej duplikátù se mìly odevzdávat do pokladny univerzity a pokladník mìl vystavit kvitanci. O všech penìžních záležitostech mìl být hrabì Kinský informován. V bodì 9 se upozoròovalo, že do sjednocené knihovny v Praze mìly být z rozhodnutí Marie Terezie odevzdány duplikáty z vídeòské dvorní knihovny a i jejich pøípadným prodejem se mìly získat tolik potøebné finance. O tøi dny pozdìji (17. 3. 1777) svolal Kinský další schùzku s øediteli fakult, aby projednal otázku rozdìlení prostor Klementina a urèily se místnosti pro knihovnu, zaøízení místností a zajistila se údržba Klementina. Kinský pøedložil návrh místnosti pro knihovnu, s nímž profesoøi souhlasili. Knihovnì byly postoupeny k užívání místnosti seminárního køídla v l. patøe do Platnéøské ulice. Dále jí byly pøidìleny místnosti nad Zrcadlovou kaplí a nad èástí refektáøe, ležící proti kostelu sv. Klimenta.24) K tìmto prostorám se pozdìji pøièlenily další. Otázku financování údržby klementinské budovy rozhodlo shromáždìní pøedložit dvorským úøadùm. S návrhem Kinského na pøidìlení posluchárny pro ing. Hergeta všichni pøítomní souhlasili a rozhodli, že se pro ni použije polovina refektáøe a pøilehlá chodba. Bez námitek prošel i Kinského návrh na místnosti pro pøírodopisný kabinet a jeho depozitáøe, pro posluchárnu chemie a historie pøírodních vìd, kde by se mohly konat schùzky kolegia, na místnosti pro posluchárnu kamerálních vìd a pro medicínu. Dále se shromáždìní dohodli vyrozumìt o tìchto rozhodnutích stavitele Schmida, aby co nejrychleji vypracoval plány na stavební úpravy místností a mohlo se zaèít s úpravami. V prvních týdnech své èinnosti se Kinský vìnoval pøedevším budovì a pøípravám prostor pro uložení knih. Úpravy a zaøizování místností pro knihovnu se provádìly prùbìžnì podle dohodnutých a schválených termínù. Tak v srpnu byly propláceny truhláøské práce. I ve druhé polovinì roku a v dalším roce se ještì pracovalo na úpravì vnitøních prostor. Bylo totiž nutno provádìt nejen zednické práce a malování, ale i postavení regálù a polic, zabezpeèení dveøí a vybavení èítárny a pracovních místností. Èinnost øeditele Kinského byla v dalších týdnech a mìsících prùbìžnì zamìøena na dokonèení svozu jezuitských knihoven.25) Aèkoliv již v roce 1776 naøídila dvorská kanceláø studijní komisi, že zbývající knihy zrušených klášterù mají být urychlenì pøevezeny do klementinské univerzitní knihovny, zbývalo stále ještì mnoho klášterù, z nichž knihy nebyly odevzdány. Tak v lednu a únoru 177726) se jednalo o jezuitské knihovnì v Hradci Králové. V bøeznu požádal Kinský nejvyššího purkrabího, aby naøídil co nejrychlejší pøevoz všech dosud neodevzdaných klášterních knihoven zrušeného jezuitského øádu do univerzitní knihovny. V bøeznu bylo v tomto smyslu vydáno naøízení. Mìl být zajištìn øádný pøevoz zbývajících jezuitských knihoven, knihy øádnì zabaleny, nemìly se pøevážet v dešti a bedny s knihami nemìly být zatloukány høebíky, aby se knihy nepoškodily. V kvìtnu se zaøizoval pøevoz knih z knihoven v Jièínì a Kutné Hoøe,27) dále se jednalo o hebrejském ru-

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

kopisu z knihovny v Chebu,28) v èervnu o knihovnách ze Svaté Hory a Staré Boleslavi.29) V èervnu vydala dvorská kanceláø dekret o urychleném pøevozu jezuitských knihoven a zároveò naøídila místním komisaøùm, aby neprodlenì zabalili dosud neodevzdané knihy a zaslali je do Prahy, kde bude zaplacen jejich transport, aby tím „v žádném pøípadì nebyli zatìžováni poddaní robotou”. Sporné otázky mìl øešit nejvyšší purkrabí.30) Ovšem pøevzetí jezuitských knihoven neznamenalo pro Kinského jen dohled nad pøestìhováním, ale pøinášelo celou øadu problémù, které bylo tøeba okamžitì øešit. Jestliže se o vlastní pøevoz a pøevzetí knih staral knihovník Charuel, ostatní záležitosti byly ponechány Kinskému. Napø. v Jièínì si profesoøi vzali z klášterní knihovny krásné edice klasikù, které patøily do univerzitní knihovny, podobnì se zachoval i baron Eichelberg, který si vybral z jièínské knihovny neznámé množství knih. Také v Jindøichovì Hradci si odnesli profesoøi nejlepší edice, v Krumlovì si kníže Schwarzenberg vzal z knihovny vzácné knihy, které døíve daroval jezuitùm. Podobnì chybìly knihy i v knihovnì v Chebu a jinde. Øeditel knihovny se musel postarat, aby byly knihy vráceny. Kinský sám ovšem nemìl právo vymáhat vypùjèené a vybrané knihy, musel vìci projednávat a vymáhat prostøednictvím nejvyššího purkrabího,31) což bylo zdlouhavé a èasovì nároèné. Aè bylo vydáno nìkolik naøízení o urychlení a dokonèení odevzdávání jezuitských knihoven, jejich skuteèný pøevoz se stále protahoval. I když hlavní práce se svozem a uložením klášterních jezuitských knihoven zajišoval bývalý klementinský knihovník Charuel, organizaèní záležitosti, nutná jednání a písemná agenda zùstávaly nadále v kompetenci øeditele. Ten se však musel starat nejen o pøevzetí a uložení knih, ale i o zajištìní a finanèní zabezpeèení svozù a o chod celé knihovny. Proto se snažil získat potøebné finanèní prostøedky nejen z prodeje duplikátù, ale i z finanèních zdrojù, z nichž byly klášterní knihovny financovány pøed zrušením. Byly to pøedevším úroky, jež plynuly jednotlivým knihovnám z uloženého kapitálu, který jim darovali nebo odkázali rùzní dárci a pøíznivci. Kinský se krátce po nástupu do funkce øeditele pokusil zmapovat situaci a zjistit, jak získat peníze. Již 15. bøezna 177732) oznamuje totiž Kinský nejvyššímu purkrabímu, že se dovìdìl, že u exjezuitského kolegia v Klementinu byl pro knihovnu urèen kapitál 4400 zl a u profesního domu na Malé Stranì 1000 zl a že dosud nebyly z tohoto kapitálu proplaceny úroky. Proto žádal, aby tento fond byl pøidìlen knihovnì a aby z nìho byly knihovnì poukázány dosud nevyplacené úroky zpìtnì. Purkrabí zasáhl zøejmì osobnì, nebo již pøíští den úèetní exjezuitského fondu sdìluje guberniu, že Kinskému mohou být pro knihovnu vyplaceny úroky, a to z kapitálu exjezuitského fondu 400 zl za léta 1774-1776, 45 zl 20 kr za rok 1777, z nadaèního fondu 4000 zl za léta 1773-1776 480 zl, z nadaèního fondu profesního domu na Malé Stranì z kapitálu 1500 zl úroky za léta 1773-1776 210 zl33). Dne 17. bøezna žádá znovu purkrabího o zakroèení ve vìci vyplacení úrokù z exjezuitského fondu prostøednictévím pokladny fondu.34) V bøeznu se též Kinský dotazuje purkrabího, zda by

121

vedle klementinského a malostranského kapitálu nemohl být knihovnì pøidìlen i kapitál z Klatov a Bøeznice.35) Snažení Kinského mìlo brzy úspìšné výsledky. Již 10. dubna 1777 byly pro potøeby knihovny pøevedeny úroky 375 zl 20 kr z pokladny exjezuitského fondu do univerzitní pokladny. Avšak skuteèný pøevod proti kvitanci byl proveden až koncem kvìtna.36) V srpnu pak byl knihovnì pøidìlen i kapitál 1000 zl z klatovské knihovny,37) který údajnì patøil klatovské jezuitské knihovnì. Avšak po šetøení gubernia bylo zjištìno, že hrabì Kolowrat a svobodný pán Skronský vìnovali tento obnos nikoliv knihovnì, ale klatovskému kolegiu.38) A tak knihovna tento kapitál nezískala, i když penìz v knihovnì bylo skuteènì zapotøebí. Bylo tøeba platit za pøestìhování klášterní knihovny z Chebu 40 zl 45 kr, za pøestìhování Majorátní knihovny Kinských z Rakous 651 zl 14 kr. V srpnu se zøejmì stìhovala i èást knihovny z Karolina, nebo v záøijovém vyúètování knihovny je i položka 20 zl za její stìhování. Avšak to nebyly jediné výdaje. Za opravy a úpravy klementinských prostor se platilo staviteli Schmidovi 823 zl. Na rùzná vydání, jako byly odmìny adjunktùm, kteøí pomáhali Charuelovi ukládat a sepisovat knihy (dostávali mìsíènì 15 zl), za vázání knih, kanceláøské potøeby apod. bylo od dubna do konce srpna vydáno 400 zl. Z penìžních prostøedkù knihovny se vracel i nemalý kapitál z Bøeznice baronovi Astfeldovi, a to 1200 zl. Celková vydání knihovny èinila od dubna do konce srpna 1777 3157 zl 96 kr. Ale i pøíjmy knihovny byly v tomto období znaèné. Za prodej duplikátù získala knihovna 1322 zl 47 kr, úroky dostala proplaceny ve výši 972 zl a z Bøeznické nadace 1167 zl 70 kr. Zùstalo tedy po zaplacení výloh v pokladnì knihovny po uzavøení úètù v záøí 1777 ještì 303 zl 57 kr 20 d.39) Pøesto si Kinský stále uvìdomoval, že knihovna potøebuje znaèné finanèní sumy i na nákup nových knih. O získání nových knih usiloval Kinský od poèátku své èinnosti v knihovnì. Již krátce po svém jmenování žádal Marii Terezii, „když mu byl svìøen dohled nad knihovnou,” zda by øeditel vídeòského muzea Ekhe nemohl zasílat l exempláø publikací, které vydává, pražské knihovnì gratis.40) A v listopadu 177741) podal Marii Terezii návrh, jak opatøit pro knihovnu levnì nové knihy. Navrhl zavést povinné výtisky a poplatek 4 zl pøi odevzdání disertaèní práce. Takto získané peníze mìly pøipadnout knihovnì na nákup nových knih. Ani tyto Kinského návrhy se však okamžitì nerealizovaly, èekaly na své uvedení do praxe ještì nìkolik let. Kromì organizaèních povinností spojených s financováním a správou knihovny a knižních fondù dohlížel Kinský i na vlastní práci knihovny, i když pravdìpodobnì formálnì, nebo odborní knihovníci Charuel a Mende ji zajišovali dostateènì. Podílel se jistì i na nìmeckém oznámení o otevøení univerzitní knihovny pro veøejnost po Všech svatých, které vyšlo tiskem 30. øíjna 1777. Do pilné práce Kinského v knihovnì zasáhlo v èervnu 1778 jeho jmenování øeditelem vojenské akademie v Novém Mìstì u Vídnì a mimoøádné váleèné události. Dne 5. èervence 1778 vpadlo totiž do severních a severovýchodních Èech pruské vojsko42) a Kinského vojenské zkušenosti a vojenská funkce byly tøeba na váleèném poli. Kin-

122

ský zøejmì okamžitì odešel ke své vojenské jednotce, nebo v èervenci 1778 pøedložil Marii Terezii z polního ležení u Jaromìøe žádost, „aby jej co nejmilostivìji odvolala z funkce øeditele universitní knihovny a ustanovila nìkoho jiného”.43) Aèkoliv zøejmì nemìl mnoho èasu – dopis je napsán velmi neèitelnì s nervózními škrty a vsuvkami – myslel Kinský i v této situaci na finanèní zajištìní knihovny a podával v tom smìru císaøovnì doporuèení. Ještì v èervenci byl Kinský odvolán z funkce øeditele knihovny a jeho nástupcem se stal hrabì Vìžník, dosavadní øeditel studijní komise. Kinský i pøes krátké období svého pùsobení v knihovnì položil pevné základy pro její další èinnost a rozvoj, i když vlastní odbornou knihovnickou práci ovlivnil jen minimálnì, což v dobì svozù a stìhování ani nebylo možné. Zajistil však pro knihovnu dostateèné prostory pro uložení knih, vytøídìním a zpenìžením do té doby nièených duplikátù a pøevedením a zajištìním kapitálu zrušených jezuitských knihoven pro knihovnu získal potøebné peníze na stavební úpravy a opravy, na vybudování a zaøízení èítárny, na dokonèení svozu jezuitských knihoven, na pøevoz Majorátní knihovny Kinských a Karolinské knihovny i na celkové financování provozu knihovny v prvních letech její existence. A že nešlo o malé položky, dokládá rozpoèet knihovny na rok 1779 poøízený Vìžníkem podle pøedchozího roku, kdy byl øeditelem ještì Kinský. Knihovníci Charuel a Mende dostávali každý 800 zl roènì, knihovní adjunkt Josef Karmášek 500 zl a stejnì i druhý adjunkt Leopold Mayer a ètyøi sluhové každý po 120 zl roènì, celkem 480 zl. Na nákup nových knih a kompletaci neúplných dìl z filozofie a teologie bylo plánováno 400 zl, na otop a osvìtlení 160 zl a na rùzné potøeby 50 zl. Celkový roèní rozpoèet knihovny èinil tak 3690 zl roènì.44) I když v celkovém rozpoètu univerzity tvoøil rozpoèet knihovny jen asi jednu sedminu z 27 004 zl, bylo znaènì obtížné získat potøebné peníze, protože ze státních penìz nebylo možné vše hradit. Váleèné výdaje pohlcovaly totiž vìtšinu státních pøíjmù. S nedostatkem finanèních prostøedkù zápolí od té doby knihovna vlastnì po celou dobu své existence. Že by také dìdictví Kinského? V prvních dvou letech existence se v knihovnì soustøeïovala skoro všechna „odbornᔠèinnost jen na svoz jezuitských knihoven a soupis a prodej duplikátù. Pravdìpodobnì se knihy ani nepoøádaly a netøídily, nebo, jak se dovídáme ze spisù, ukládaly se v pivovaru, a to dosti nepøehlednì. Nebylo totiž dost prostoru a ani dostatek personálu na jejich poøádání a pøípadné stavìní. Ètenáøùm v novì upravené a 30. øíjna 1777 otevøené45) èítárnì pro veøejnost se pravdìpodobnì pøedkládaly jen knihy z klementinské knihovny, která se nestìhovala a byla tudíž v relativním poøádku, a snad i z èásti Karolinské knihovny, která byla již pøestìhována. Karolinská knihovna nebyla v polovinì roku 1777 pøestìhována ještì celá, i když se za její stìhování již èásteènì platilo. Ještì v listopadu 1780 vídeòská studijní komise uvádí, že „knihy pøevezené pøed nedávnem z universitní knihovny do Klementina” nebyly dosud zpøístupnìny, „nebo depositáøe jsou ještì prázdné a ambity nejsou ještì adaptovány pro stavìní

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

knih”.46) Nedalo se pomýšlet ani na systematické stavìní knih, ani na poøizování seznamù a katalogù, protože chybìl personál, který by to mohl a byl schopen zvládnout. Oba knihovníci i dva knihovní adjunkti mìli plné ruce práce s pøebíráním knih, kontrolováním seznamù duplikátù, které sepisovali a dennì pøedkládali 4 diurnisté, a ani to se nedaøilo zvládat. Ještì v roce 1780 se Mende omlouvá vídeòské studijní komisi, že katalogy dublet nejsou ještì dokonèeny, protože pro naléhavé práce se stìhováním nebylo možno je vèas odevzdat.47) Za této situace nepøicházelo v úvahu ani žádné odborné zpracovávání knih, tøídìní a poøádání èi dokonce inventarizování a katalogizování. Tyto práce èekaly až na nástupce: knihovník Ungar (nastoupil do knihovny l. záøí 1780) pokraèoval v Kinského koncepci èinnosti knihovny a bohatì ji rozhojnil právì o odbornou tøídicí a zpracovatelskou èást. Avšak i po svém odchodu z funkce øeditele se Kinský nadále zajímal o dìní v knihovnì. Tak po jmenování nového knihovníka blahopøeje Ungarovi velmi srdeènì k jeho zvolení a tìší se, „že se knihovna dostala do tak schopných rukou” a jen ve svém blahopøání lituje, že se Ungar u Kinského nezastavil, „protože by mu byl chtìl øíci tolik rùzných vìcí”.48) Své uspokojení s jmenováním Ungara vyslovuje i v dopise svému pøíteli Zlobickému,49) když píše, že ho tìší, že za knihovníka pražské univerzitní knihovny byl vybrán právì Ungar. Kdyby se tak nestalo, asi by prý neodevzdal do nové spojené univerzitní knihovny Majorátní knihovnu Kinských .50) Avšak i nadøízené úøady se na Kinského nadále obracely v dùležitých otázkách týkajících se knihovny. Tak napø. vídeòská dvorská kanceláø žádala 7. ledna 1780 Kinského51) jako bývalého øeditele knihovny o vyjádøení k požadavku souèasného øeditele Vìžníka o úhradu za práci øemeslníkù a umìlcù na opravách a úpravách knihovny a k nutnosti realizace tìchto prací. Ještì koncem roku 1780 krátce pøed svou smrtí dala Marie Terezie pokyn, aby se Kinský vyjádøil k protokolu studijní dvorské komise, která projednávala záležitosti univerzitní knihovny v Praze „Resolutio Caesareo Regia! Kunte mit General Kinsky geredet werden”. 52) Koncem roku 1780 nebo zaèátkem roku 1781 odpovídá Kinský dvorské studijní komisi na dotaz ze 7. ledna 1780. Omlouvá nedokonèený katalog duplikátù, nebo knih bylo mnohem víc, než se pøedpokládalo, a v mnoha svazcích bylo svázáno nìkolik dìl, takže se knihy musely podrobnì prohlížet. Vyjadøuje se také k navrhované položce na otop knihovny a poznamenává, že 150 zl je mnoho a navrhovaných 80 zl málo, proto by se mìla výše pøíspìvku na otop ještì zvážit. Doporuèuje, aby se profesorùm nepùjèovaly knihy domù ani z univerzitní knihovny ani z knihovny Kinských a aby se z knihovny Kinských nevyøazovaly duplikáty. Pøed 11. bøeznem 1781 píše Kinský obsáhlou odpovìï na Vìžníkovu žádost, aby se vyjádøil k potøebám knihovny. Doporuèuje, aby Vìžník zaplatil øemeslníkùm za úpravu èítárny. Peníze na zaplacení se mají získat z dosud neproplacených úrokù z kapitálu a dále z prodeje duplikátù. Vyjadøuje se k potøebám univerzity, která má

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

nyní více profesorù, a všímá si i otázky využití knihovny. „Pozoruji”, píše, „že knihovnu ve Vídni, která má mnohem více obyvatel než Praha, navštìvuje ménì ètenáøù než pražskou” a pøi tom má pražská ménì prostøedkù na nákup pøíruèek a slovníkù, a podotýká, že pøed tøemi roky navrhl, aby pražští knihovníci mìli plat jako univerzitní profesoøi. Závìrem pøipomíná, že se nemùže vyjádøit k navrhovaným stavebním úpravám, protože nemá potøebné plány a bližší informace. I Ungar po svém nastoupení do funkce knihovníka pravidelnì informoval Kinského o práci knihovny a Kinský zøejmì využíval svých stykù, aby knihovnì pomáhal. Dne 9. kvìtna 178753) žádá Kinský Ungara, aby mu zaslal návrh na skøínì pro uložení mincí z mincovního kabinetu, který byl souèástí knihovny. Zároveò ho prosí o sdìlení, jak jsou zpracovány knihy zrušených klášterù, zda jsou poøízeny soupisy èi jiné pomùcky, aby mohly být knihy snadno vyhledány. A v záøí téhož roku54) vrací Kinský Ungarovi úèty knihovny, aby mohly být uloženy v jejím archivu. I v následujícím roce styky Ungara s Kinským pokraèují. Dne l. prosince 178855) posílá Ungar Kinskému vyúètování knihovny za rok 1787 a 6 aukèních katalogù a sdìluje mu, že knihovna dostala pøidìlen jako depozitáø kostel Matky Boží, kde bude uložena èást knih z knihoven zrušených klášterù.56) Další Kinského zájem o knihovnu, o její rozvoj, financování, rùst a využívání bohužel pro nedostatek pramenù již sledovat nemùžeme, mùžeme však struènì zhodnotit Kinského podíl na historii knihovny. Dobøe postavený odrazový mùstek, který Kinský vybudoval, pomohl knihovnì dosahovat úspìchù v pozdìjších letech a z jeho velkého a trvalého zájmu o knihovnu mùžeme usoudit, že jako blízký spolupracovník císaøe a èlenù císaøské rodiny57) vìnoval knihovnì stále svùj zájem i pøízeò a snažil se knihovnì podle svých sil a možností vždy pøispìt svou podporou. Poznámky: l)

2) 3) 4) 5)

6) 7)

Vedle Ignáce Borna byl v roce 1775 iniciátorem založení Soukromé uèené spoleènosti v Praze, z níž v roce 1784 vznikla Èeská spoleènost nauk a 1790 Královská èeská spoleènost nauk. Od 12. èervna 1778 byl jmenován øeditelem vojenské akademie v Novém Mìstì u Vídnì a od roku 1785 vrchním øeditelem. Nedatovaný koncept uložen v Archivu Národní knihovny (dále ANK), fond Kinský. Tamtéž. Exjezuitský fond vznikl po zrušení jezuitského øádu z jezuitského pozemkového i penìžního majetku a z výnosù a z úrokù z kapitálu se vyplácely napø. platy mnichùm, poplatky duchovním za sloužení mší, na nìž byly vìnovány penìžní èástky jako nadace aj. Nóta Kinského studijní dvorské komisi a nedatovaný koncept v této záležitosti uloženy v ANK, Kinský. Kinského návrh byl podán zøejmì koncem roku 1776 nebo zaèátkem ledna 1777, nebo 25. ledna 1777

123

8) 9) 10) 11)

12) 13) 14) 15)

16)

17)

18) 19) 20) 21)

22) 23) 24)

124

naøizuje dvorská kanceláø purkrabímu, aby na návrh hrabìte Kinského byla zøízena v Praze posluchárna pro fyziku, v níž by se mohly umístit i modely. ANK, Kinský. Tamtéž. Dopis profesora ing. Františka Leonarda Hergeta Kinskému z 26. èervence 1777, tamtéž. Originál Vìžníkova dopisu z 3. dubna 1779 je uložen v ANK, Kinský. Dne 6. prosince 1774 byl schválen školní øád pro normální, hlavní a obecné školy i v èeských zemích, který zavádìl povinnou školní docházku pro dìti od šesti do dvanácti let. Opis nóty Kinského studijní komisi ze 17. prosince 1775 je uložen v ANK, Kinský. Koncept obsáhlého dvanáctistránkového návrhu na výbìr uchazeèù a jejich vzdìlávání uložen v ANK, Kinský, sv. Návrhy, list 1-6. Archiv NK, Kinský, Osobní. Koncept návrhu na øešení otázky žebrákù, nezamìstnaných a pobudù v Praze nazvaný „Vorstellung wegen Abhulfe der Prager Bettler und Vagabunden nebst einen Vorslag zu Unterbringung der wahren Armen” viz ANK, Kinský, sv. Návrhy, list 13-20. Viz plány a mapy ve fondech Sbírka map a plánù a Sbírka montánních map a plánù a písemný materiál ve fondech Prezidium Èeského gubernia a Èeské gubernium, pøíslušné signatury v oddìleních Camerale a Comerciale uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze. Rozhodnutím Marie Terezie z l. èervna 1771 byla provedena všeobecná jednotná úprava urbariálních povinností. Vláda navrhovala tøídenní robotní povinnost. Vrchnosti žádaly šest až sedm dní roboty. Spor øešila urbariální komise ustavená 10. øíjna 1771. Jednání se však protahovala a teprve 13. srpna 1775 vydala Marie Terezie pro Èechy robotní patent. Upravoval nejnižší robotní povinnost na 13 dní pìších roènì a maximální na 3 dny v týdnu s jedním až tøemi kusy tažného dobytka, což na mnoha panstvích znamenalo velmi znaèný úbytek pracovních sil. Viz ANK, Kinský, cit. Návrhy. Viz nedatovaný koncept návrhu Kinského Marii Terezii; ANK, Kinský. Jezuitský øád byl zrušen bulou papeže Klimenta XIV. z 21. èervence 1773. 17. kvìtna 1776 oznamuje dvorská kanceláø studijní komisi, že 3. kvìtna bylo naøízeno, aby knihovny klášterù, rezidencí a profesních domù zrušeného jezuitského øádu „byly odvezeny do Prahy a spojeny s universitní knihovnou” v Klementinu. Viz ANK, Kinský, seš. Originálù a opisù, è. 16. Viz opis dopisu guberniu z 25. ledna 1777, který je uložen v ANK, Kinský, Kopiáø, s. 5-8. Tamtéž, s. 1-4. Viz zápis o rozdìlení prostor v Klementinu ze 17. bøezna 1777 „návrh na pøidìlení místností pro knihovnu”, které shledal øeditel za vyhovující („welche von sämtl. Herr Director vor gut befunden werden”).

25) Podrobnìji o jednotlivých jezuitských knihovnách viz Z. Tobolka Národní a universitní knihovna v Praze. Její vznik a vývoj. Praha 1959, s. 69-107. 26) Viz spisy z 18. ledna a 6. února 1777 zapsané v kopiáøi, ANK, Kinský, Knihy. 27) Spis z 3. kvìtna 1777, tamtéž. 28) Spisy z 30. kvìtna 1777, tamtéž. 29) Spisy ze 13 . a 16. èervna 1777, tamtéž. 30) Dekret z 2. èervna 1777 a naøízení komisaøùm z téhož dne jsou dochovány v kopiáøi, tamtéž. 31) Napø. dopis Kinského purkrabímu Fürstenbergovi z 26. bøezna 1777, tamtéž. 32) Opis dopisu viz ANK, Kinský, kopiáø, è. 35. 33) Tamtéž, è. 9. 34) Tamtéž, è. 36. 35) Tamtéž, è. 41. 36) Nóta knížete Fürstenberga z 22. kvìtna 1777, tamtéž, è. 17. 37) Nóta o pøevedení kapitálu 1000 zl z klatovské knihovny byla zaslána do váleèné kanceláøe a ta vyrozumìla Kinského 8. srpna 1777. 38) Originál Fürstenbergova dopisu Kinskému z 18. záøí 1777 je uložen v ANK, Kinský, Knihovna. 39) Originál výtahu z vyúètování knihovny od dubna do konce srpna 1777 uložen v ANK, Kinský, Úèetní záležitosti. 40) Kinského nedatovaný koncept uložen v ANK, Kinský, Osobní. 41) Koncept dopisu z 11. listopadu 1777, uložen tamtéž. 42) Rakousko usilovalo o získání Bavorska. Když vymøela bavorská vìtev Vittelsbachù, vystoupilo Rakousko v roce 1778 s požadavkem vymìnit Bavorsko za Nizozemí. Proti tomuto plánu se postavilo Prusko a Sasko a pruské vojsko vpadlo do Èech. Ani ne za rok skonèila „bramborová válka” bez významnìjších srážek tìšínským mírem 13. kvìtna 1779. Rakousko získalo z bavorského dìdictví jen nepatrnou Innskou ètvr a významnou mìrou se zmenšila prestiž Rakouska v øíši. Po skonèení války bylo rozhodnuto vybudovat proti Prusku pevnosti v Terezínì a v Ples (pozdìjší Josefov). 43) Žádost uložena v ANK, Kinský, Osobní. 44) Rozpoèet knihovny je jako souèást rozpoètu univerzity pøiložen k dopisu Vìžníka Kinskému ze 3. dubna 1779. Je uložen v ANK, Kinský, Spisy. 45) Oznámení o otevøení èítárny pro veøejnost vyšlo 30. øíjna 1777 tiskem a sdìlovalo se v nìm, že bude otevøena ve stejnou dobu jako Karolinská, totiž v pondìlí, ve støedu, v pátek a v sobotu od 10 do 12 hod. dopoledne a od 15 do 16 hod. odpoledne. Univerzitní profesoøi a lektoøi mohli navštìvovat knihovnu dopoledne i v úterý a ve ètvrtek. 46) Viz výtah z protokolu vídeòské studijní komise ze 7. listopadu 1780. V protokolu se též uvádí, že nadále nebude vrchní dohled na knihovnu vykonávat vídeòská studijní komise, ale že je svìøen studijní komisi u èeského gubernia v Praze. ANK, Kinský, Spisy. 47) Tamtéž.

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

48) Viz nedatovaný koncept Kinského dopisu, který je uložen v ANK, Kinský, Spisy, Osobní. 49) Josef Valentin Zlobický (14. února 1741-14. bøezna 1810), národní buditel, sbíral staré èeské rukopisy, listiny, obrazy a jiné památky. Zasloužil se o založení èeského divadla Boudy, pøekládal do èeštiny, zejména soudní øády. Byl prvním profesorem èeštiny na vídeòské vojenské akademii. 50) Viz nedatovaný koncept dopisu uloženého v ANK, Kinský, Spisy, Osobní. 51) Spis uložen v ANK, Kinský, Spisy, Knihovna. 52) Tamtéž. 53) Dopis Kinského uložen ANK 1780-1918, Spisy, Ungar. 54) Dne 22. záøí 1787, uložen tamtéž. 55) Tamtéž. 56) Jde o kláštery zrušené v roce 1782 a následujících letech. 57) V roce 1781 doprovázel cís. Josefa II. do Itálie a v roce 1788 provázel arcivévodu Františka do války s Turky. Poznámka redakce: V pøíspìvku je použita reprodukce olejomalby J. Kreutzingera z r. 1787, která je v souèasnosti umístìna v pøedsálí Barokního sálu Klementina.

KNIHOVNÍ FONDY PRAŽSKÉ UNIVERSITNÍ KNIHOVNY V LETECH 1777-1918 Zdenìk Franc Základem existence a východiskem pro poskytování služeb každé knihovny je její knihovní fond. V encyklopedické literatuøe jsou významné knihovny charakterizovány pøedevším velikostí fondu, poètem jeho svazkù nebo knihovních jednotek. Velikost a charakter fondu urèují druh, zamìøení i specifiènost postavení dané knihovny. Dìjiny rùstu a uspoøádání fondu jsou do znaèné míry i dìjinami knihovny. Platí to hlavnì o knihovnách velkých a starých a pro pražskou Universitní knihovnu to platí obzvláštì. l. Historie O knihovním fondu pražské Universitní knihovny, pøedchùdkynì dnešní Národní knihovny ÈR, lze v plném smyslu tohoto názvu hovoøit od roku 1777. Tehdy dvorským de-

NÁRODNÍ KNIHOVNA, 12, 2001, è. 2

kretem ze dne 6. 2. 1777 bylo rozhodnuto o spojení tzv. Novokarolinské knihovny, která sloužila v Karolinu univerzitní fakultì právnické a lékaøské a byla nejstarší (odvozovala svùj pùvod od poèátku univerzity ve 14. století), tzv. Klementinské knihovny (pùvodnì do roku 1773 jezuitské), sloužící fakultì teologické a filozofické, a tøí knihoven hrabat Kinských (Velké, Malé a Vojenské). Takto spojené knihovny s trvalým sídlem v Klementinu nesly název c.k. Universitní knihovna (UK) a od roku 1887 c.k. Veøejná a universitní knihovna (VUK). Knihovní fond spojených knihoven se v dobì slouèení odhadoval u Novokarolinské na cca 13 000 svazkù, u Klementinské pøes 15 000 svazkù a u tøí knihoven Kinských pøes 10 000 svazkù. Celý fond UK èinil tedy v dobì spojení jejích pùvodních složek asi 40 000 (podle nìkterých odhadù až 50 000) svazkù rukopisù, knih, map, rytin, vesmìs velmi rùznorodých, pocházejících pøevážnì ze 17. a 18. století a vcelku málo uspoøádaných. Avšak z hlediska stáøí (poèet rukopisných kodexù a starých tiskù), oborové a jazykové plurality a celkového poètu jednotek šlo tehdy o nejvìtší a nejvýznamnìjší celek jednotného knihovního fondu v èeských zemích. Tento primát si pak dotyèný, oborovì stále více univerzální fond uchoval trvale až do souèasnosti. Osvícenský absolutismus císaøe Josefa II. (již jako spoluvladaøe své matky a pak za jeho vlády 1780-1790) se promítl i do knihovnictví. Poprvé v Evropì došlo tehdy k pokusu o celostátní centralizované usmìròování a øízení knihoven. Tzv. Rautenstrauchova smìrnice z dubna 1778 závaznì urèovala veøejnou pøístupnost všech státních knihoven vèetnì univerzitních (což bylo v tehdejší Evropì revoluèním èinem), jednotnou otevírací dobu, jednotné lhùty výpùjèek, abecední lístkový katalog jako hlavní katalog a pro státní knihovny stanovila personální systematizaci. Pro knihovní fond naøizovala smìrnice roztøídit knihy podle sedmi základních oborù (teologie, filozofie, právo, lékaøství, matematika, historie, filologie), seøadit knihy uvnitø uvedených oborù v následnosti: historie oboru, generália, jednotlivá díla podle roku vydání a formátu, stavìt svazky v regálech volnì, aby bylo místo pro pøírùstky, oznaèit knihy znaèkami: øímská èíslice = skøíò, velké písmeno = police, arabská èíslice = poøadové èíslo knihy, do jednotlivých polic skøínì øadit knihy zdola od spodní police. Tyto zásady byly ve své dobì znaèným pokrokem a nìkteré z nich se využívají dodnes. Dùsledná realizace uvedených zásad v praxi, zejména tvorba jednotného katalogu, byla však znaènì nároèná a nutnì dlouhodobá. V pražské UK to podmiòovaly pøedevším zmìny v rozsahu a oborovém zamìøení knihovního fondu díky masovému svozu knih ze zrušených klášterù a pozdìji též personální, finanèní a prostorové problémy. Od roku 1776 byly pøedávány do Klementina knihovny zrušených jezuitských kolejí, rezidencí a profesních domù z Èech. Dvorským dekretem z roku 1781 byly zrušeny všechny kláštery, které se nezabývaly vyuèováním, pìstováním vìd a péèí o nemocné. Šlo o témìø polovinu klášterù v zemi bez ohledu na kulturní a historický význam nìkterých z nich. Rušení probíhalo až do roku 1790. Knihy ze zrušených klášterù byly pøedávány v Èechách pražské

125