SIARD
Zpravodaj křesťanů z Juliánova, Vinohrad a Židenic
kostel sv. Cyrila a Metoděje
Číslo 6, ročník 17 www.zidenice.farnost.cz vychází 20. června 2010
Nedávno jsem dostal zajímavý dopis, který nabízím jako úvodník do měsíce června. Měsíce, kdy si připomínáme Božské srdce, které tolik miluje svět a které nedostává od lidí pouze nevděk. „Tak pod vlivem událostí posledních měsíců a dní přemýšlím, jaký je to skutečně kříž. Máme se navzájem milovat a přitom jsme tak neschopní to tomu druhému dát najevo. Ba dokonce ještě naopak projevem své lásky zraňujeme. Dokonce i v manželství – i po těch letech, co jsem vdaná, mám někdy pocit, že jsem v projevech své lásky vůči svému muži úplnej začátečník. Spousta konfliktů mezi námi je vlastně zapříčiněna tím, že jeden lásku projevuje nějakým způsobem, který ten druhý za projev lásky nepovažuje nebo je jím dokonce popuzen a rozhněván. Tak co po nás ten Ježíš vlastně chce?! Nejsme v tom svém pozemském životě jak prokletí? Když ta největší zranění přicházejí od těch, které milujeme a zároveň sami zraňujeme ty, které chceme milovat? V 1 Kor 13 je nádherná Velepíseň lásky. Mám čím dál tím víc pocit, že tam Pavel nemluví o lidské lásce, ale o lásce Boží. Tak se totiž budeme milovat až v nebi. Průzračnou, naprosto čistou láskou, prostou všech nedorozumění a nepochopení. A tak mi připadá, že ten kříž, který na sebe máme každý den brát, že to vlastně jsou ta rizika lásky. Riziko, že naše láska bude špatně pochopena nebo že dokonce ještě i zraní. A také riziko, že se nám jak bumerang vrátí důsledky všech těch zranění, která jsme způsobili těm, které chceme milovat. Riziko, že bude bolet přijímat lásku toho druhého, protože ten druhý prostě neumí jinak svou lásku projevit. A přesto slyšíme jasnou výzvu: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! (pokračování na str. 2) 1
(pokračování ze str. 1) A já, když už mám světlé okamžiky, kdy vyjdu ze sebelásky a sobectví, tak jsem schopna milovat jen metodou pokusů a omylů. Kolik je jen mezi mými nejbližšími lidí, kteří to musí snášet! Všechno pomine, úplně všechno a zůstane jen láska. A tak asi nezbývá než každý den znovu a znovu do toho rizika jít.“ Díky za tato slova. Ať nám Pán žehná, abychom měli dost odvahy každý den znovu a znovu povstávat. Váš administrátor Petr* Beneš
1 2 3 5 5 6 –
Výročí měsíce 2. 6.
5. 6.
2
60. narozeniny oslaví P. Josef Doležal, rodák z naší farnosti a v současné době také náš výpomocný duchovní. Blahopřejeme!
17. 6. 15. výročí kněžského svěcení P. Marcela Javory. 24. 6. 10. výročí kněžského svěcení P. Jaroslava Filky.
15. výročí kněžského svěcení P. Evermoda Jana Sládka, OPraem.
25. 6. 5. výročí kněžského svěcení P. Davida Ambrože.
Obsah Úvodník Výročí měsíce Farní pouť do Itálie Zprávy z diecéze Velikonoce v Brazílii Kolpingova rodina v Židenicích Okénko nejen pro děti
7. 6.
75. výročí posvěcení kostela Českobratrské církve evangelické v Brně-Židenicích na ulici Jílkové. 100. výročí posvěcení kostela Božského Srdce Páně v sousední farnosti v Husovicích.
26. 6. 50. výročí kněžského svěcení P. Jana Kabeláče.
Nedožité 75. výročí narození pana Jiřího Klementa, obětavého kostelního hospodáře, nedostižného skautského vedoucího a neohroženého křesťana. Zemřel 12. srpna 1987. Vzpomínáme!
28. 6. 20. výročí úmrtí P. Bohuslava Vituly, bývalého výpomocného kněze naší farnosti. R.I.P. 30. 6. 20. výročí kněžského svěcení P. Marka Hlávky.
FARNÍ POUŤ DO ITÁLIE Dne 2. května odpoledne jsme se vydali na pouť, abychom společně poznali význam slov Písma: JEHO RANAMI JSME UZDRAVENI. A abychom hledali Boží tvář.To bylo hlavní téma pouti. Naše první zastávka byla v severoitalském městě Turín. V těch dnech byla v Turíně vzácná příležitost vidět Turínské plátno, které církev považuje za nejvzácnější relikvii, za plátno, do kterého byl Ježíš po své smrti zabalen. Spousta indicií, které jsou o plátně známy, nenechávala asi nikoho na pochybách, k čemu právě míříme. Připojili jsme se k velikému proudu lidí a nechali se nést jako v řece až k tomu místu. Stáli jsme v turínském chrámu v trojstupech v úžasném, úplném tichu a nebylo potřeba žádných slov. Jediné slovo, které jsme vnímali, bylo LÁSKA. Tohle je Boží tvář… Ty rány, ta bolest, ta krev… JEŽÍŠ je Boží tvář… Ježíš je tvář
Otce… Tak toto je tedy Otec… Tohle je tedy jeho láska… Liturgické čtení nám ten den přineslo slovo, které k nám mluvilo jako matka starající se o své dítě: „Pane, ukaž nám Otce… Filipe, tak dlouho jsem s vámi a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce…“ V Turíně jsme navštívili ještě jednoho otce.Otce těch nejubožejších dětí z ulice, Dona Bosca. Poklonili jsme se u jeho hrobu, u hrobu jeho žáka sv. Dominika Savia a strávili několik chvil v salesiánské oratoři, kterou založil. Hučelo to tam jako v úle. Kam jsme se podívali, byly děti nebo salesiáni. Hlavní město Toskánska Pisa bylo naší druhou zastávkou. Město se šikmou věží, která byla dostavěna v roce 1350. Do 20. století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů. Každý tu věž zná, ale na vlastní oči to byl pohled k neuvěření. Stáli jsme na Náměstí zázraků a divili se: „Je to možné? Nevěřím tomu, co vidím. Jak pak mám věřit věcem, které vidět nejsou?“ Údiv a překvapení nejsou ve víře k zahození. Někdy stojí za to jen stát a dívat se. Divit se. Nechat se překvapit. Třetí zastávka byla v Sieně, kde se roku 1347 narodila sv. Kateřina Sienská jako 24. dítě svých rodičů. Tato mystička a učitelka církve byla zamilovaná do Krista a jeho tajemného těla – církve. Na svém těle nesla stigmata – Ježíšovy 3
rány, a na prstě nosila snubní prsten viditelný jen pro ni a pro Ježíše. V kapli za oltářem s její lebkou jsme slavili mši svatou a slyšeli slovo: „Ztraťme pro Krista hlavu…“ Opustili jsme sv. Kateřinu Sienskou a vydali se na čtvrtou zastávku za sv. Františkem z Assisi. (Sv. František žil ve 12. století.) Byl to Prosťáček Boží. Opustil všechno, aby Láska byla milována. Františkovy doteky v Assisi byly kouzelné. Jen jsme dostávali: – mše svatá v kostelíku San Damiano, kde Ježíš k Františkovi promluvil větu, která změnila celý jeho život – Františkův hrob, tak prostý, že člověka bolí srdce – kříž, ze kterého k Františkovi mluvil Ježíš – poustevna Carceri, kterou František miloval a kam jsme za ním šli v 5 hodin ráno s prosbou za děti a mladé, za jejich povolání. Cesta tam byla úžasná.Všude kolem nás bylo probouzející se stvoření. Lesy po dešti, časné jitro, úsvit, Assisi
4
hluboko dole pod námi a tichá radost nového rána. Dotkla se nás i slova svaté Kláry: „Když nás nezachrání eucharistie, tak kdo?“ Znovu jsme zahlédli obraz našeho Otce. Na kříži, ze kterého k Františkovi promluvil Ježíš, chybí hřeby. Ježíšovy oči hledí na nás, jeho tvář je živá.V rysech jeho obličeje je zobrazena holubice. A nad ním je ruka Otce. Láska, která se dává. Pátou zastávkou bylo Lanciano. Někteří jsme sem přijeli poprvé. V 8. století zde při mši svaté Pán, tak jako každý den, daroval své tělo a krev. A šel ještě dál. Hostie se změnila ve viditelné maso a víno ve viditelnou krev.Výzkumy z 20. století mluví jasně.Tělo je skutečným lidským tělem. Plátek masa je lidské srdce se všemi prvky srdeční struktury. Krev je lidská krev skupiny AB. Po návratu do autobusu jsme uslyšeli ještě jedno sdělení od lékařky kardioložky, naší farnice: „To, co jsme právě viděli, je bez pochyb jasný průřez levou srdeční komorou. Levá komora rozesílá okysličenou krev do těla, aby mohlo žít.“ San Giovanni Rotondo bylo naší šestou zastávkou. Do roku 1968 zde žil a působil stigmatizovaný kapucín, následovník sv. Františka, otec Pio. Po návratu z 1. světové války se nabídl jako smírná oběť za zločiny války. A Pán jeho oběť přijal. V roce 1918 dostal stigmata,
která nosil až do své smrti. Byl pronásledován, podezříván, zesměšňován. Byl to kněz znalý utrpení a jeho soucit s trpícími byl veliký. Do jeho zpovědnice proudily tisíce lidí. Jím vybudovaná nemocnice dodnes přináší úlevu nemocným. Jeho láska k Bohu se dotýká srdcí. Poslední zastávkou bylo Loreto, a to právě 8. května na svátek Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Naše putování pomalu končilo. Dorazili jsme do Loreta, kde v bazilice Chiesa della Casa Santa (Bazilika Svaté chýše) stojí rodný domek Panny Marie. Dívali jsme se do tváře té, která se nejlépe umí dívat na Boží tvář, do tváře Marie, kterou nám Bůh dal za matku. Maria vydržela stát pod křížem, protože hleděla očima víry. Byla naplněna Duchem svatým. Neviděla jen krev, hřeby, bídu, bolest a smrt. Viděla lásku. Viděla Otce, který svým dětem dává všechno.A udělala to taky. Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi…
Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář. Hospodine, tvou tvář hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej… I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. (Žalm 27) Bohu díky za vše. Renata Buršíková (redakčně zkráceno)
Zprávy z diecéze 2.6. – 23.6. se uskuteční v kostele sv. Augustina 30. ročník Brněnského varhanního festivalu, více na http://varhany.nomi.cz/ festival/program.php 5. 6. oslaví sousední farnost Husovice 100. výročí posvěcení svého kostela Nejsvětějšího srdce Páně 26. 6. se bude konat v 9 hodin v katedrále na Petrově kněžské svěcení 3 kandidátů
Nebojme se, radujme se I když nám velikonoční doba ukázala záda, přece jen se k ní ještě vrátím, abych se s vámi podělila o své zážitky načerpané během Velikonoc v brazilském městě Alagoinhas. Pro nás pro všechny 5
to jsou nejdůležitější svátky roku, není tomu jinak ani v Brazílii. Vidina plného žaludku, čistého oblečení a samozřejmě malování vajíček je velikonočním symbolem pro většinou tamějších dětí. Letošní rok byl pro mnohé neobvyklý, protože jsem se s nimi podělila o naši zvyklost zdobení kraslic. Svatý týden se tedy odehrával ve znamení barvení uvařených vajíček (nedokázala jsem jim vysvětlit, že kraslice jsou z vajíček foukaných, děti se na mě dívaly jako na vraha, a tak jsme vajíčka vařili). Na Zelený čtvrtek jsem se odebrala do ulic posbírat děti na večerní modlitbu. Když jsem přesvědčila rodiče, že kostel přece není nic špatného, prašnou ulicí jsme společně s dvacítkou dětí utíkali do kostela a tehdy jsem si poprvé uvědomila význam slov „kdo je již vykoupán, stačí mu jen nohy umýt“. Děti se nahrnuly k umyvadlům s vodou a zřejmě poprvé v životě jim někdo umyl nohy, někteří šli několikrát, jen aby si mohli do té vody strčit nohy ještě jednou. Okamžitě po tom usnuly na podlaze kostela a neprobudily se ani ve chvíli, kdy jsme je s ostatními dobrovolníky odnášeli na zádech k jejich domovům. Velký pátek pro mne byl největším překvapením: ve státě Bahia je totiž zvykem, že na Velký pátek se všichni přejídají, pořádají obrovské slavnosti, tančí se na ulicích a popíjí se červené víno na znamení Kristovy prolité krve. Na sklonku 6
dne jsme byli svědky nastudování pašijového divadelního představení. Kluci, kteří obyčejně tančí na ulici capoeiru (brazilský bojový tanec), se proměnili v učedníky, vojáky či Piláta a předvedli strhující podívanou, na kterou byli právem pyšni. Sobotní křest byl pro mne vyvrcholením. Děti, jinak špinavé od pouličního prachu, byly za přítomnosti kněze ponořeny do bazénku. Nadšené oči a ještě nadšenější úsměvy naznačovaly, co pro ně znamená nechat se pokřtít. Nechat se omýt Boží láskou? Očistit se? Převlečeni do bílých rouch se svícemi v rukou zpívali všichni píseň o tom, že se nemáme bát, protože Kristus přece vstal z hrobu. Posledním dílkem do velikonoční „skládačky“ je samozřejmě Hod Boží velikonoční, kde jsme všichni s ohromným nadšením snědli vařená malovaná vajíčka, pilo se kakao a vesele se tančilo na počest právě vzkříšeného Pána. Tak tedy: nebojme se, radujme se, Kristus, slavný vítěz, z hrobu vstal! Anežka Luklová-Oujezdská
Kolpingova rodina – Brno-Židenice Milí farníci a přátelé naší farnosti při kostele sv. Cyrila a Metoděje v Brně‑Židenicích, v následujícím článku bych vás rád
seznámil s Kolpingovou rodinou Brno – Židenice, která v naší farnosti působí již více než dva roky. Naše farnost je velmi živá, koná se tu mnoho bohulibých činností, v neposlední řadě jsou to i aktivity pro děti a mládež. Schůzky pro děvčata a chlapce, letní tábory, víkendové akce, výlety, sbor mládeže a mnoho dalších činností je tu již dlouho. Až do nedávna se aktivity konaly pod záštitou farního úřadu. Ukázalo se však, že kdyby naši činnost zaštítila organizace zaměřená na práci s dětmi a mládeží, mohlo by to přinést mnohá usnadnění. Proto v únoru 2008 vzniklo občanské sdružení Kolpingova rodina Brno – Židenice jako nezisková organizace pro práci s dětmi a mládeží. Naše Kolpingova rodina je začleněná do Kolpingova díla ČR a připojila se k jeho stanovám. Kolpingovo dílo ČR zastřešuje činnost mnoha základních buněk – tzv. Kolpingových rodin, fungujících v jednotlivých farnostech. Kolpingovo dílo je mezinárodní křesťanskou organizací, která se snaží navázat na cíle blahoslaveného Adolpha Kolpinga. Adolph Kolping je přeneseně řečeno Don Bosco 19. století, kněz, který se staral o mladé tovaryše, poskytoval jim nejen zázemí, ale i možnost duchovního růstu. Mnohá jeho písemná díla se promítají do sociálního učení církve.
Kolpingovo dílo se v zemích třetího světa snaží pomáhat lidem v tíživých sociálních poměrech, a to nejen finančně, pomáhá potřebným ve vzdělání, hledání práce atd. V našich zeměpisných šířkách lidé netrpí tolik nouzí v oblasti zajištění základních potřeb, spíše mnozí strádají duchovně. Proto se Kolpingovo dílo v ČR soustředí především na podporu rozvoje (nejen) mládeže mnohostrannou výpomocí organizátorům akcí. Díky rámcové smlouvě České rady dětí a mládeže (do které patří i Kolpingovo dílo) s pojišťovnou Generali jsou účastníci akcí automaticky pojištěni. Navíc skutečnost, že jsme občanským sdružením, nám umožňuje žádat o dotace státní orgány. Naši činnost podporuje MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) v rámci podpory Kolpingova díla v ČR, dále nás podporují i Jihomoravský kraj, Statutární město Brno a městská část Brno-Židenice. Výsledkem je kvalitnější zajištění akcí při zachování příznivé ceny pro účastníky. Z dotačních prostředků jsme například nově vybavili klubovnu pro děvčata, nakoupili výbavu pro tábory, pro sbor a mnoho dalšího. Kolpingova rodina tedy zajišťuje jisté zázemí pro konání aktivit, které však personálně zajišťují stále stejní lidé, Kolpingova rodina je proto výpomocí farnosti, nikoli konkurenční skupinou, 7
už proto, že je dle svých stanov povinna spolupracovat s duchovním správcem farnosti. Předsedou Kolpingova díla ČR je náš farník pan Stanislav Juránek a duchovním správcem mons. Dominik Duka. Předsedou naší KR Brno-Židenice je Libor Holán. Pokud byste rádi věděli o Kolpingu více, obraťte se na mne nebo někoho z výše uvedených farníků, rádi vám odpovíme na vaše dotazy. Za Kolpingovu rodinu Brno-Židenice: Stanislav Lang (sekretář sdružení).
SIARD – Zpravodaj křesťanů z Juliánova, Vinohrad a Židenic Vydává Římskokatolická farnost u chrámu sv. Cyrila a Metoděje, Nopova 84, 615 00, Brno 15, tel. 548 530 034. Připravuje redakční rada vedená Ondřejem Veselým, za obsah článku odpovídá autor. ZPRAVODAJ JE NEPRODEJNÝ. Finanční příspěvky pro farnost můžete zasílat na účet č. 42 00 14 30 12/6800 nebo na účet určený na opravy kostela – účet č. 22 00 03 27 19/6800 Variabilní symbol: Vaše IČO nebo rodné číslo, konstantní symbol: 558
8
OKÉNKO NEJEN PRO DĚTI Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo …………………… ( viz tajenka ) a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Napiš slovy zkratku JHVH. Jak se jmenuje řeka, po které Mojžíš doplul v ošatce až do faraonova paláce? Z čeho Bůh stvořil prvního člověka? Kolikátého července si připomínáme příchod sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu? V jaké řece byl pokřtěn Pán Ježíš? K čemu v knize Zjevení svatý Jan přirovnává zvuk, který uslyšel, když se mu zjevil Pán? Adam a Eva měli dva syny. Jak se jmenoval ten starší? Povolání apoštola Matouše. Jak se nazývá slavnost Seslání Ducha svatého?
