Setkání pod zlatým dolem
Pěšky se vzdalujeme od Issyk-kulu, nastal čas nechat za sebou lenošení na břehu jezera a pokračovat v cestě. Namířeno máme k horám, po několika dnech odpočinku se nám již stýská po zasněžených čepicích na nedalekých špicích. Zároveň nás láká přiblížit se k zlatému dolu Kumtor, který se stal známým po havárii nákladního auta převážejícího kyanid v roce 1998. Rádi bychom viděli více, již jsme o tomto místě, na kterém těží kanadská společnost zlato, hodně slyšeli. V horkém vzduchu kráčíme po kraji prašné silnice. Zastavuje nám auto. „Nechcete svézt?“ ptá se usměvavý muž za volantem. Nastupujeme rádi. Za jízdy nám vypráví o své práci, získal peníze z amerického grantu pro rozvoj podnikání: pěstuje jablka a moštuje z nich šťávu. Se svou prací je spokojen, pro hotový mošt má zajištěn odbyt.
Vystupujeme za vesnicí Barskoin u vodopádu, zde je oblíbené místo pro pikniky a pamětní deska Gagarina, ten tu prý také rád dpočíval. V jurtě u silnice si dáme vynikající oběd, pečené maso s brambory a rajčaty. Dále musíme stoupat do hor opět po svých. Kráčíme po pěkné silnici, tudy jezdí všechna auta do Kumtoru, proto tato cesta tří k těm nejlepším, jaké jsem zatím v Kyrgyzstánu zažila. Přecházíme přes most, ze kterého se zřítil nákladní automobil s kyanidem. Kanadská společnost těžící zlato v Kumtoru nyní usiluje o maximální bezpečnost provozu a dobré vztahy s obyvateli. Rádi bychom stopli nějaké auto, chůze po silnici je jednotvárná, nákladních aut kolem nás projíždí dost, všechny však patří zlatým dolům a je zřejmé, že nemají souhlas zastavovat pocestným – což se dá pochopit.
Přesto po delší době jedno auto zastavuje – dvoučlenná ostraha z Kumtoru, muži se ptají zda nám mohou nějak pomoci, dělají si starost, kde budeme večer spát. V tu chvíli u nás zastavuje i otřískaná Niva, rychlý mužík s hrbem na zádech nám nabízí ubytování – i s jídlem za sto korun pro oba, a když přitakáme rychle vyhání své pasažéry z auta a odváží nás do domu svých rodičů. Dům stojí o několik kilometrů výše přímo u cesty. Dřív zde byl dokonce i obchod, to však bylo v době Sovětského Svazu, prodávali tu potraviny pro pastevce i zaměstnance dolu. Cestou nám řidič – Tilek slibuje i pomoc se zítřejší cestou, jeho syn je prý horský průvodce, zítra nám ukáže cestu do hor. V domě nás vítají dvě mladé a usměvavé dívky. Ulara, která je tu na návštěvě, studujue diplomacii na Americké univerzitě v Biškeku, Nurgul filologii. Ulara sní o tom, že s patřičným vzděláním opustí chudý Kyrgyzstán a bude žít svobodný život v Německu či Francii. Nurgul si naopak neumí představit, že by žila jinde než v Kyrgyzstánu. S láskou mluví o zdejší přírodě, blízkých lidech a své úctě ke tradicím. Zároveň si neumí představit, že by opustila rodinu a zanechala je samotné pracovat na hospodářství. Obdivuji její houževnatost, dobrou náladu i to, jak se vyrovná se svou životní realitou tak vzdálenou našim evropským možnostem.
Účastníme se večerních prací, obdivujeme dojení kobyl. Pohled na ženy klečící při dojení pod kobylou mne nikdy nepřestane uchvacovat. Večeři máme královskou, maso s nudlemi v hustém vývaru – tak zvaný bešparmak (v překladu pět prstů, dříve se nudle vyjedly prsty a vývar vypil), kumys i jogurt. Kumys zde mají výborný, moje zkušenost je taková, že není kumys jako kumys, chuť a kvalita kumysu se může velmi lišit. Ulara která pochází z hlavního města Biškeku a je tady vlastně na léčení, klasická medicína jí nedokázala pomoci s její nemocí krve a tak jí lékařka doporučila dvouměsíční pobyt v horách a pravidelné pití kumysu. Pije čerstvý kumys 5x denně - již byla po kontrolních testech a zdá se, že kumysová kůra zabrala.
Večer trávíme vyprávěním a zpěvem lidových písní. Ráno jsme pozváni na snídani s rodinou. V čele stolu sedí dědeček s babičkou. Ti ještě žili jako praví kočovníci. Do domu se přestěhovali až poté, co ho jejich syn, Tilek, v sedmdesátých letech postavil. Stále si udržují tradiční způsob života. Dědeček před snídaní zpívá súru z Koránu, je to fantastický zážitek, skoro ani nedýchám. Kromě běžné děkovné modlitby za jídlo pronáší imodtlitbu za vnuka – průvodce. Toho velmi bolí zuby a je proto nemluvný.
Tilek je postižený po dlouholeté práci v Kumtoru, zlatých dolech, kde pracoval za Sovětského svazu. Přestože je zmrzačen po pracovním úraze, obdržel pouze minimální odškodnění a žádný důchod nepobírá. Celá rodina se tedy musí snažit uživit se jak to jen jde, kromě tohoto domu, ve kterém žijí prarodiče,mají ještě hospodářství ve vesnici pod horami. Oba rodiče získali vysokoškolské vzdělání za Sovětského svazu. Proto dbají na to, aby jejich děti také získaly co nejlepší vzdělání, vstupenku do lepšího života než jaký jim nyní rodiče mohou nabídnout. Po snídani se snažíme zapojit do pracovních povinností rodiny. Nemohu říct, že by mně to právě šlo. Stále znovu a znovu žasnu nad tím, jak se Kyrgyzové dokážou smát a radovat se z mála. Nasávám do sebe atmosféru pohody a rodinné soudržnosti. Těžkou práci si všichni zpestřují smíchem a vyprávěním.
Pomalu se musíme vydat na cestu. Bratr – průvodce, také studuje vysokou školu v Biškeku, nám připevňuje batohy na koně, a my se po jeho boku vydáváme se do hor za dalšími sekáními. S lítostí se otáčím za rodinou, která nás tak vřele přijala a vím, že stejně jako na mnoho setkání v Kyrgyzstánu, ani na ně nezapomenu.
