Semonický Občasník Časopis Farního sboru Českobratrké
Čtrnácté číslo
církve evangelické v Semonicích
Velikonoční svátky 2004
Z obsahu: • Velikonoční biblická úvaha bratra Jaroslava Andrejse • Výroční zpráva našeho sboru • Uvedení nově zvoleného staršovstva do funkce • Dětská vánoční bohoslužba opět o něco bohatší. • Ze života kazatelské stanice • O návštěvě v Lipsku • Ze života mládeže • Člen našeho sboru jako voják s českou nemocnicí v Basře • Stručná historie křesťanství na Semonicku • Program bohoslužeb v našem sboru o Velikonocích 2004
Kazatelna v evangelickém chrámu v Semonicích z českoskalické řezbářské dílny pana J. Lokvence z roku 1871 (stav v roce 2002 na fotu J. Matějky)
TÉMA: „ Kristus byl vzkříšen. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání. " I. Korintským 15, 20-21. ( Z Hesel Jednoty bratrské na rok 2004)
VELIKONOČNÍ BIBLICKÁ ÚVAHA Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vzešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.
zdánlivou nehybností božího dění. Konec tohoto věku nenastává, tento život pokračuje dál, se všemi svými starostmi i radostmi. Mnohé z toho jsme se naučili si zdůvodnit a vysvětlit. Takže nabýváme pocitu, že život ve víře se odehrává pouze teď, protože teď, jak věříme, je v našem středu vzkříšený Kristus přítomen. Ježíše potřebujeme především pro život dneška, protože s ním se nám daří překonávat nejrůznější životní strasti. Někdy od něho dokonce očekáváme, jako od nějaké pohanské modly, že bude plnit naše tužby a přání. Nějaké příští, nějaké vzkříšení, nějaké Boží království, to nás až tolik nevzrušuje. Protože je-li nám spolu dobře, máme-li pocit, že svoje představy o víře aspoň někomu předáváme, nemáme potřebu nahlédat do nějaké neznámé budoucnosti. Vždyť zkusme vyjít mezi lidi a hlásat cosi o vzkříšeném Kristu. Ani lidem kolem nás to příliš neřekne. Nanejvýš nás budou mít za jakési blouznivce. Vždyť ani nejrůznější sekty, chtějí-li přilákat k sobě pozornost, nemluví o vzkříšeném Kristu. Raději vytrhávají z Písma apokaliptické texty a straší zkázou světa, nebo přicházejí s novými “takymesiáši”. Ale trpící Spasitel, který pro nás zemřel, jeho vzkříšení a naše naděje v skrze něj, to příliš neláká. Takže v důsledku se náš život všední příliš neliší od života našeho okolí. Naším nosným programem je pak spíš mravnost a křesťanská morálka.
(1 Kor 15, 20 – 21) Ježíš Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. S tímto Božím činem vstoupila do života lidí naděje na vzkříšení, na nový život před Boží tváří, pro každého, kdo v Krista uvěřil a přijal jeho smrt i vzkříšení. Tedy naděje pro každého člověka na tomto světě. Kristus byl vzkříšen jako první, další budou následovat. V dnešní době jakoby se v našem světě tato naděje odsouvala kamsi do ústraní. Náš život naplněný nejrůznějšími podněty, naplněný kvapem, plný stále nového pohybu jakoby už neměl příliš myšlenek na nějaké vzkříšení. Naplněni starostmi o všechno dění kolem nás nemáme mnoho času ani chuti vyhlížet kamsi do budoucnosti, které nadto jen málo rozumíme. Jsme příliš spjati s životem právě teď v tento okamžik. Myšlenky na věci poslední, na smrt jsou od nás uměle vzdalovány. Navíc k tomu moderní medicína objevuje stále nové a nové léky a prostředky, kterými umí léčit nejrůznější nemoci. A tak nás tu a tam vyděsí nástup nějaké nové neznámé nemoci, jako je HIV, ebola, meningokok a nevím jak se ještě jmenují. Ale vzápětí již jsme ukolébáváni nadějí, že nové léky se objevují a tak nás uchrání ode všeho zlého. Upínáme se k životu současnému. Navíc, proč se zabývat něčím, co nevidíme, když život nám nabízí tolik možností a zároveň nám přináší tolik starostí, jež plně zahlcují naše teď.
Jistě, skutečnost vzkříšení Kristova, která se vymyká lidskému rozumu, je pro moderního člověka, resp. pro člověka našich všedních dní, namnoze nepřijatelná, nestravitelná. Přesto se jako křesťané nemůžeme vzdát toho, co jsme přijali. Víra v Boha, pro nějž nic není nemožné a může překonat i naši lidskou zkušenost, včetně smrti, to je skutečnost, na nichž stojí náš život, a to máme i dnes nést a nabízet světu.
Ježíš Kristus byl vzkříšen jako první. Tato zvěst byla v době působení apoštola Pavla zvěstí velice živou, přítomnou. Letnice, vylití Ducha svatého, byly ještě nedávnou přítomností, ne jen nějakou legendou. V obdarování Ducha svatého, prožívali korintští křesťané přítomnost svého Pána velice intenzivně. Mluvení jazyky, uzdravování, proroctví a jiné projevy víry byly každodenní zkušeností. Proto mnozí křesťané měli pocit naplnění, jistotu vtržení do nového věku. Proto se domnívali, že v Božím království stojí už oběma nohama. Vzkříšení chápali jako děj, který už v jejich životě proběhl. Takovýmto chápáním se však dostali do vnitřních zmatků a rozkolísanosti, když někteří ve sboru zemřeli. Paradoxně se dá říci, že ačkoli jejich východiska byla jiná než naše, přesto ve výsledných pocitech jsme si velice podobní. My, na rozdíl od Korintských, žijeme ukolébáni
Apoštol Pavel píše Korintským, ale i nám, že to největší je ještě před nimi. Ještě nejsou v cíli. Vzkříšení je mnohem víc, než jejich požitky, jejich nadšení, jejich křesťanský život. My jsme teprve na počátku. Kristus byl vzkříšen jako první. Je to děj, který končí tím, že bude Bůh všechno ve všech. Ten konec, vrchol, ke kterému jsme směřováni, a ke kterému smíme vyhlížet, který nám dává plnost vší naděje, je ovšem určen začátkem. Totiž, že Kristus vstal z mrtvých. Tím se uskuteční i to, co je lidsky nemožné, nečekané a nepředstavitelné; aby Boží láska naplnila až po okraj každý lidský život. Celý svět je skrze Kristovo vzkříšení
2
Pane, tobě patří čest a chvála. Děkujeme, že skrze Ježíše Krista máme možnost spatřovat smysl života, jenž nekončí v nicotě, ale otevírá se pro něj nová naděje v tvém království. Dej, ať i my smíme vejít do jeho bran. Tvá milost buď s námi. Amen.
součástí vítězného dění, je do něj vtažen. Dění, jehož cílem bude “Bůh všechno ve všech.” Apoštol Pavel napsal: “Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vzešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.” (1 Kor 15, 19 – 21).
Jaroslav Andrejs
VÝROČNÍ ZPRÁVA SBORU kurátor Jaroslav Andrejs (většinou při rodinných bohoslužbách s účastí dětí), dále pak posloužili – 2 x Pavel Otter, Michal Kitta, který zároveň po bohoslužbách přednesl koncert svých písní doprovázených kytarou, Josef Bartošek zase při bohoslužbách požehnáním vítal do sboru Elišku Staníčkovou, farář Ruben Kužel, Jiří Staníček, Pavel Rejchrt, br. farář Borecký a Radim Žárský při dnech mládeže.
Milí bratři a sestry, rok 2003 jsem již celý prožil ve sboru Semonice jako kazatel. Většina stavebních prací již byla ukončena v roce 2002, takže po této stránce byl život pro staršovstvo trochu klidnější. Přesto bylo nutné některé další stavební akce uskutečnit; například opravit zborcenou střechu u štítu a oplechování, udělat nový chodník před farou, osvětlení velkého sálu na faře atd.
Doprovod zpěvu zajišťoval osvědčený varhaník Zdeněk Borecký 47 x, a to nejen na varhany a klavír, ale někdy i na flétnu a kytaru. Při zpěvu ze zpěvníků ‚Svítá‘ a z ‚Dodatku EZ‘ se osvědčil doprovod více nástrojů – ke klavíru i flétna a kytara, takže 16 x doprovázela na klavír Věrka Andrejsová, 16 x na kytaru Jaroslav Andrejs, 6 x na klavír a varhany Marta Andrejsová. Na náboženství doprovází ráda Anička Borecká na pianko a Zdenek Borecký mladší na kytaru, v mládeži doprovázejí písně na pianko Věra Andrejsová a Věra Borecká. Jsme vděčni za to, že máme tolik schopných hudebníků. Bratr Zdeněk Borecký také vede pěvecký sbor, který se schází v pondělí večer a slouží většinou o svátcích.
V červnu nás navštívil mládežnický pěvecký soubor z Norska – ‚Tensing Lommedalen‘ a zazpíval při nedělních bohoslužbách. Některé mládežníky jsme měli ubytovány na faře a u Boreckých. Na podzim – od 21. do 23. listopadu jsme prožili podobnou akci seniorátní mládeže, kterou jsme po tři dny hostili na faře. Multiživot v multikině vedl farář Radim Žárský z Tisu. Vděčnost patří sestrám, které se staraly o obživu a další potřeby více než padesáti účastníků. S radostí jsme vyslechli kázání a koncert br. faráře M. Kitty a odpolední vyprávění faráře Míly Vašiny o práci kazatele ve věznicích, které se pravidelně věnuje. V sobotu 8. listopadu jsme hostili presbyterní konferenci, která měla téma “Jak se žije mladým v církvi”. Programem přispěli dva hosté – br. Hanuš a Radim Žárský se skupinou mládeže. Radost máme z biblických hodin v Jaroměři, které se konaly u sestry Gabrielové jednou za čtrnáct dní. Děkujeme sestře Gabrielové za její pohostinnost, se kterou se nám věnuje.
Křty, svatby ani konfirmace se v minulém roce nekonaly. Pohřební shromáždění se konala loni třikrát. Dvakrát v kostele v Semonicích a jednou v kostele sv. Jakuba v Jaroměři. Rozloučili jsme se s bratrem Čestmírem Rychetským z Černožic, se sestrou Martou Wagnerovou z Jaroměře a s dlouholetým presbyterem Jaroslavem Andrejsem z Rožnova.
Hlavní aktivitou sboru zůstávají bohoslužebná shromáždění, která se konala 55 x za průměrné účasti třiceti bratří a sester. V Jaroměři jsme měli 23 shromáždění, jichž se účastnilo okolo osmi lidí. Svatá večeře Páně byla vysluhována v Semonicích 12 x za účasti třiceti pěti, v Jaroměři 7 x za účasti osmi přijímajících.
Biblické hodiny míváme pravidelně ve středu v 18,00 hodin ve školním roce v Semonicích a v úterý jednou za čtrnáct dní v Jaroměři u sestry Gabrielové. V Semonicích přichází šest až osm účastníků, v Jaroměři šest. Výklad Písma – Lukášova evg., zahajujeme zpěvem písně
Slovem kázání posloužili v minulém roce tito bratři: 36 x farář sboru Jaroslav Kučera, 9 x
3
a modlitbou. Po výkladu je prostor k rozhovoru o slyšeném a dalších aktualitách. Končíme opět modlitbou a písní. Zveme vás srdečně k účasti.
I v loňském roce jsme péčí bratrů Matějky a Boreckého vytiskli dvě čísla ‚Semonického občasníku‘, v nichž se dočítáme o životě sboru a o aktualitách, které nás čekají. Členové sboru čtou ‚Semonický občasník‘ s velkým zájmem.
Biblické hodiny pro děti – náboženství jsme mívali pravidelně ve čtvrtek od 16,00 hodin. Účastnilo se 3 – 7 dětí. Snaha podchytit děti ze škol bohužel nevyšla příliš dobře. Přihlásily se dvě děti z první třídy, které brzy přestaly mít o schůzky zájem. Jinak mám pocit, že se podařilo trochu překonat určité napětí a domnívám se, že se daří navázat vztah a možnost rozhovoru na bázi dobrovolnosti. Sešli jsme se třicetkrát.
Ekumenická spolupráce se začíná slibně rozvíjet. V lednu jsme měli společné bohoslužby s církví Bratrskou v rámci aliančního týdne. Na jaře jsme se účastnili s bratrem kurátorem ordinace nového kazatele Církve husitské v Jaroměři Martina Klofáče a na podzim jsem byl jedním z účastníků jeho instalace. Letošní ekumenické bohoslužby již byly i v církvi husitské. Společně jsme se sešli začátkem července na Chloumku k výročí upálení M. Jana Husa.
Schůzky mládeže jsme loni měli 16 x, vždy v sobotu v 18,00 hodin za účasti šesti mládežníků. Program si mládež připravuje sama. Zpíváme hojně písní ze zpěvníku ‚Svítá‘. Hovoříme o předneseném tématu. Úvahy jsou inspirovány knihou Erazima Koháka ‚Hesla mladých svišťů‘. Mládež se účastní ráda i seniorátních a celocírkevních setkání a táborů mládeže.
Práce v rámci seniorátu – na ní se podílí několik členů našeho sboru. Bratr Jaroslav Andrejs je seniorátním kurátorem, kromě toho byl členem předsednictva konventu a účastníkem synodu. Bratr Borecký je předsedou seniorátní Jeronymovy jednoty. V poradním odboru pro děti pracují sestry Borecká a Hrudková. V představenstvu diakonie ‚Milíčův dům‘ pracovali – sestra Borecká, předsedkyně představenstva, členové Jaroslav Andrejs a Jiří Matějka. Při volbě nového představenstva byli zvoleni bratr J. Kučera a sestra J. Viková, zatímco bratr Matějka již nekandidoval. Náhradníkem byla zvolena sestra Milada Dítětová. Snažíme se spolupráci oživit větší osobní angažovaností členů sboru v životě diakonie. Například sestry Hrudková a Staníčková vedou mateřský klub.
Nedělní škola se ve školním roce scházela pravidelně mimo neděle, kdy se konaly rodinné bohoslužby. Děti se sešly třicetkrát za účasti dvou až sedmi dětí. NŠ učili bratr Jan Hrudka, Jana Jánská, Jarmila Borecká a Jana Kučerová. K přípravě užívali knihu ‚Cesta života‘. Staršovstvo se scházelo pravidelně jednou za měsíc. Na podzim – 5. října 2003 – proběhla volba nového staršovstva na další volební období. Došlo k podstatnému omlazení presbyterstva. Vděčně vzpomínáme na službu těch bratří, kteří již nechtěli být pro pokročilý věk voleni – Josefa Andrejse a Jaroslava Dusa i Jaroslava Andrejse, který loni zemřel. Při schůzích staršovstva probíráme záležitosti a události týkající se sboru a církve. Promýšlíme možnosti dalšího působení a zvěstování evangelia lidem v našem okolí. Staršovstvo též připravuje a vede opravy sborových budov a správu dalšího majetku.
Počet členů sboru se úmrtím snížil o tři a čítá ke konci roku 2003 – 292 členy. Bude nutné provést revizi kartotéky a dobrat se reálného počtu, který bude asi o několik desítek nižší. Duchovní život sboru je podle mého přesvědčení nadějný, protože sbor má několik mladších aktivních rodin, které se zapojují do aktivit sboru. Kromě toho se účastní i práce v seniorátě a diakonii. Vedle toho je zde skupina starších, kteří se též hodně zajímají o život sboru a jsou ochotni přijímat i nové věci a způsob života sboru – písně atd. Potěšující je i finanční obětavost některých. V budoucnu bude potřeba usilovat o podchycení členů na okrajích sboru a vybudovat materiální zajištění pro věřící v Jaroměři, kde je druhé přirozené centrum sboru.
Schůzky na faře vždy první neděli v měsíci pokračovaly vždy v 15,00. Dávají nám možnost neformálního rozhovoru o životě sboru, církve atd. Malé pohoštění pak působí příjemnou atmosféru při těchto setkáních. Spolupráce se sbory v Hilversumu a Lipsku pokračovala návštěvou asi pěti mladých bratří a sester v Lipsku. Tam se podíleli na přípravě společného, které se v Lipsku uskuteční letos v květnu. Už jsme byli pozváni. Štědrost našich přátel nám v předchozích letech podstatně pomohla při opravě a vybavení fary.
Poděkování patří Vám všem, kteří se podílíte na životě a práci sboru. Prosíme, abyste vytrvali v ochotě pracovat ve sborových aktivitách
4
i nadále finančně podporovali chod sboru.
poskytli dar na zlepšení prostředí na faře, máme ještě proinvestovat 88.187,- Kč, což je částka, kterou staršovstvo zařadilo do rozpočtu letošního roku na stavební práce.
Největší chvála patří tomu, který si nás zamiloval a pečuje o nás trpělivě ve dne i v noci – našemu milému Pánu Bohu.
Se zprávou o hospodaření, resp. uzávěrkou hospodaření za minulý rok budeme teprve seznámeni, ale přesto bych se rád několika věcí dotknul, které můžeme vyčíst z našeho účetnictví. Zkusil jsem si sečíst naše příjmy, které jsme v loňském roce měli, které jsme schopni shromáždit vlastními silami. Do toho počítám salár, chrámové sbírky, nájmy, dary od vlastních členů. A dále jsem si sečetl nutné výdaje sboru do nichž v prvé řadě patří povinné odvody jako jsou repartice a personální fond a dále pak prostředky potřebné na provoz sboru a budov. Při srovnání těchto dvou položek příjmové a výdajové jsem zjistil, že příjmy převyšovaly nutné výdaje pouze o 5.725,- Kč. To jsou peníze, které by nám v loňském roce zbyly na stavební potřeby. Nebýt tedy daru ze zahraničí a peněz, které nám zbyly z roku předchozího, nemohli bychom udělat ani to málo, co jsme udělali.
Jaroslav Kučera, farář semonického sboru
Doplňující zpráva kurátora Ve zprávě, kterou přednesl br. farář, zaznělo, že v loňském roce již bylo skoro vše opraveno a proto se mnoho prací nedělalo. Proto chci tuto věc ještě doplnit. Je pravda, že se v uplynulém roce mnoho neopravovalo a nevylepšovalo. To ovšem neznamená, že se neudělalo nic, a že již není potřeba nic opravovat. Byly opraveny krovy na faře, resp. uhnilé trámy a opravena střecha, kudy zatékalo. Dále byl vybudován chodník před farní budovou. Podařilo se ustavit kuchyňskou linku v malém sále a opravit odpad, instalovali jsme nové osvětlení v sále velkém. Po mnoha letech se podařilo zavést světlo do garáže a ostatních prostor hospodářské budovy. Všechny tyto opravy jsou spojeny s několika specifickými problémy: Na pracích, prováděných vlastními silami, se podílí jen úzký okruh členů sboru, zcela přesně dva (v roce loňském), za občasné pomoci jejich rodinných příslušníků. Opravy, které byly provedeny dodavatelsky se zase potýkají s problémem, že se jedná většinou o malé zakázky a tudíž pro firmy nezajímavé, takže dotlačit dané firmy, aby nám práce provedly včas většinou vyžaduje nemalé úsilí a velkou trpělivost.
Zde bych snad už jen připomenul slova, která jsem před rokem napsal do jarního vydání občasníku: Řád o hospodaření církve v článku 7, odst. 3 říká: “Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5% jeho celkových ročních čistých příjmů. Každý, kdo umí počítat si lehce vypočítá, co od něj církev očekává. Dlužno říci, že kdybychom tento řád ctili, nemuseli bychom si vůbec dělat starosti s tím, kde vezmeme peníze na provoz sboru a na opravy budov. Bohužel, realita je poněkud jiná…
Do budoucnosti se samozřejmě uvažuje o dalších potřebných opravách našich budov, pro letošek je již rozjednána oprava střechy na verandě a potřeba bude vymalovat oba sály a chodbu. Další akce pak budeme dělat až podle finančních možností. Dle závazků, které vznikly při jednání s holandskými přáteli, kteří nám v minulých letech
Jaroslav Andrejs
UVEDENÍ NOVĚ ZVOLENÉHO STARŠOVSTVA DO FUNKCE v neděli 29. února 2004
Nás zavolal jsi, Pane, my proto přišli sem, že tvými jsme teď hosty, ti děkujem. Zde slyšíme tvá slova, je o tvých skutcích řeč, kéž otevřeš nám uši a srdce též! A soustřeď naši mysl, rač Ducha svého dát, ať naučí nás slyšet a poslouchat.
Noví presbyteři byli zvoleni v neděli dne 5. října 2003 (referovali jsme o volbě v minulém čísle Semonického občasníku). Nyní, na konci února 2004, je v zastoupení seniora Královéhradeckého seniorátu uvedla do funkce farářka Jana Rumlová z Letohradu. Celé uvedení počalo písní z dodatku k evangelickému zpěvníku – Nás zavolal jsi, Pane.
Poté Jana Rumlová pohovořila stručně
5
o historii presbyterského úřadu, a to od prvotní křesťanské církve až po dnešní dny.
k Evangelickému zpěvníku (672) jsme prosili: Dej nám moudrost, odvahu pro dny obav, pro dny strastí, s tebou jít i přes propasti; dej nám moudrost, odvahu. Dej nám moudrost, odvahu, pro pravdu se všeho zříci, pamatovat na trpící. Dej nám moudrost, odvahu pro čas vezdejšího žití, ať v něm stále láska svítí. Dej nám moudrost, odvahu, pro ty mnohé kroky malé, Pane, zůstaň s námi stále. Dej nám moudrost, odvahu.
A pak již před stůl Páně předstoupili zvolení v čele s farářem Jaroslavem Kučerou. Ten sice zvolen nyní nebyl, ale ze své farářské funkce do kruhu starších také patří. Vedle něho se seřadili postupně Jaroslav Andrejs, Václav Andrejs, Václav Bartoš, Zdeněk Borecký, Milada Dítětová, Jana Jánská, Tomáš Radoň, Dita Staníčková, Karel Radoň, Marie Kuchařová, Jitka Andrejsová a Anna Hrudková. Všichni, kteří byli zvoleni. Nikdo nechyběl. Pro ty z našich členů, kteří uvedení těchto bratří a sester přítomni nebyli, nyní podáme alespoň stručně průběh slavnosti.
V kázání na Mk 1, 9 – 13 (o Ježíšově křtu a vyvedení Duchem svatým na poušť) připomněla Jana Rumlová, “že právě tím dnešním dnem vstupujeme do doby postní a měli bychom se soustředit na to, co dává našemu životu hloubku, světlo a to pravé koření. To všechno jsou Velikonoce. Nadějné vyhlížení dává našemu životu smysl a radostné těšení. To nám pomáhá, abychom nesli svůj život radostně a hlavně statečně.
Jana Rumlová v krátké řeči zdůraznila hlavně to, že sbor v těchto svých členech vděčně rozpoznal dar Ducha svatého a povolal je ke službě. Pak zvolení odpovídali postupně na její otázky: Přijímáte své pověření sborem jako povolání od Boha? A zvolení odpovídali – ano.
Bůh se dává poznat jen Ježíšovi, říká – Ty jsi můj milovaný syn. Posílá mu na ochranu anděly, ale posílá je i nám. Dává nám poznat Boží pomoc, nenechává na poušti svého syna samotného, nenechává osamocené ani nás.
Chcete se starat o to, aby se dílo našeho Pána ve sboru věrně konalo? Chcete rozšiřovat slovo Boží všem, dbát o to, aby se váš kazatel mohl cele věnovat své službě pastýřské?
Noví – mnozí staronoví – presbyteři byli tak pověřeni službou a setra Rumlová jim vyprošovala požehnání Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Ostatní pak prosila, aby je následovali a podporovali je, pokud budou oni podporovat dílo Kristovo.
Ukazuje nám cestu. Tak jako diakoni v prvotních sborech obsluhovali ostatní, tak dnes třeba pracovníci Milíčova domu obsluhují ty, kteří by sami nevydrželi, neobstáli v dnešní společnosti. Ježíš vytrval na poušti s Boží pomocí. Stačili mu mlčící andělé. Vydržíme i my v našich předsevzetích, v našich úkolech? Jaká jsou naše předsevzetí? Jaké máme impulsy k předsevzetím? Ale vydržíme, nevzdáváme se svých dobrých úmyslů? Vzdáním se ztrácíme kousek sebe. A pak nás požírají výčitky. Potřebujeme tedy ke každé práci vytrvalost. Jinak rychle vzdáváme a nedůvěřujeme poté ani sobě. Máme se vždy zamyslet – kde my potřebujeme podporu? Třeba na svém pracovišti. Nebo potřebujeme zvládat svoji hněvivost, nebo ovládnout a změnit své stravovací problémy. Máme si dát nejprve reálné cíle a rozhodně se nehonit za iluzemi. Obzvláště když se nedaří, dát si cíle skromnější. Pak zjistíme, že se dá něco dělat a pomůže to i naší důvěře, že nejsme skutečně jen tak sami. Boží posel od nás neodejde, neodloučí se od nás.
Podáním ruky každému staršímu pak oficiální část bohoslužeb skončila. I písní z dodatku
Bůh opravdu posílá své posly i k nám. I my potřebujeme obstát v konfrontaci se zlem. Musí-
Chcete žít v odpuštění a lásce se všemi a chcete stát věrně s kazatelem? Chcete žít ve světě tak, abyste všem lidem vydávali věrné svědectví o příchodu Božího království? Chcete být bratrsky otevření k členům jiných církví? Jste odhodláni zastupovat církev spolu s kazatelem před veřejností? Pak se obrátila sestra Rumlová ke všem přítomným s otázkou – Chcete je podporovat a modlit se za ně? A celé shromáždění odvětilo slůvkem – ano.
6
me se dokázat spolehnout na Jeho slovo. Obstát potřebujeme, abychom si věřili. Pak náš život leccos ustojí jako Ježíš Kristus sám na poušti.”
Tvůj hlas na naší pouti nás dále provází, i víra když se hroutí, on blíž nám zní. I když se rozcházíme, ty vedeš k setkání, tam, kde tvé světlo září, tvá píseň zní.
Po tomhle kázání proběhla Svatá Večeře Páně a rozešli jsme se po písni
Evangelický zpěvník 685
I když se rozcházíme, ty s námi zůstáváš, jak nám jsi slíbil zdávna, ó Pane náš.
Jiří Matějka
DĚTSKÁ VÁNOČNÍ BOHOSLUŽBA Pojďte rychle k betlému, i když jste třeba indiáni z kmene “plíživých mokasínů” Když o čtvrté adventní neděli – 21. prosince 2003 – zahajoval bratr kurátor Jaroslav Andrejs bohoslužbu dětí Žalmem 34 – Dobrořečiti budu Hospodinu v každém čase – byl velký sál v semonické faře – na rozdíl od roku předchozího – vskutku naplněn vlastně do posledního místa.
Děťátko se narodilo. Vítej, Pane milý.”
Poté, po krátké četbě z Izajáše 11, 1 – 5, se všechno dění na dětské scéně přeneslo do jakési nám vzdálené, zeměpisně vzdálené, nicméně myšlenkově velmi blízké, země, k jistě nikdy neexistujícímu indiánskému kmeni.
A bylo na co se dívat. Bylo co spoluprožívat. A když to všechno spoluprožíváte s dětmi, je to vlastně úžasně spontánní. Jaksi až dojemné a dospělý si uvědomuje, že takhle nějak byl schopen biblická sdělení chápat kdysi i sám. A trochu (opravdu jen trochu?) se počíná stydět za to své současné dospělácké ‚neumětelství‘.
Příspěvek k této scénce a celému dění onoho svátečního dopoledne nám do redakce zaslal jeden z přímých aktérů, dvanáctiletý Petr Hrudka z Jaroměře. Dejme mu tedy slovo:
Z dětských úst zní ta zvěst Pavlova ke Korintským jaksi naléhavěji:
Na čtvrtou neděli adventní, 21. prosince 2003, se na semonické faře konala dětská vánoční slavnost. Já jsem byl na této slavnosti jako herec. Se Zdendou Boreckých, Aničkou a Matoušem Boreckých, Pavlíkem Kučerou, Jonáškem Staníčkem, Járou, Haničkou a Janičkou Janských jsem hrál v představení o indiánech kmene “Plíživých Mokasínů”.
Dětské vánoční představení v Semonicích Petr Hrudka
“Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.” A dospělák začne přemítat, jak to s oním základem, na němž stojí, opravdu vypadá.
Tato hra je o tom, jak se “Plíživé Mokasíny” dohadují, jestli budou slavit naše Vánoce. Myslím, že jste všichni toto představení viděli a mně se zdá, že se nám to všem povedlo.
Ale děti sdělují – tentokráte písní – dále nadějné poselství – “Když na světě smutno bylo, že už lásky není, Děťátko se narodilo lidem k potěšení. Do jeslí je vložila, plénkami obvinula, do jeslí je položila matka Maria. Když na světě lidem zbylo bez naděje zoufat, Děťátko se narodilo, aby mohli doufat. Když na světě v Boží dílo dávno víra zbledla, Děťátko se narodilo. Růžička nám vzkvetla. A když lidem zazářilo světlo v noční chvíli,
Po představení následovala pěkná nadílka. Dostali jsme hrneček s naší fotografií, čokoládu, lízátko a mnoho dalších sladkostí i vitamínu C. Těším se, až dostaneme další scénář pro novou hru. Tolik tedy sám dětský herec. A protože chceme, aby se o hře dozvěděli i ti, kteří ji neviděli, podívejme se na ni nyní podrobněji. Ten příběh se nikdy nestal. Nebo snad stal? Kdo ví. Třeba se stává stále. Indiáni se doslechli o svátku bledých tváří, kterému ty samé bledé
7
tváře říkají – Vánoce. A jsou to prý svátky těch, kteří si říkají křesťané. A protože ani rudí bratři nejsou proti tomu, slavit hodně a často, řeknou si, že by bylo dobré nejprve zjistit, o čem vlastně ty Vánoce jsou. Ví o nich někdo něco?
se mu. Velký Náčelník z toho nebyl vůbec moudrý. Každý zvěd přinesl svůj obrázek Vánoc, svou zjištěnou pravdu. Ale která je ta skutečná? Nakonec tedy Velký Náčelník došel k názoru, že zřejmě ani sami křesťané nevědí, co vlastně o tomhle svátku slaví. A aby to dotvrdil, řekl – Domluvil jsem – howgh!
Po dlouhém mlčení se ozve jeden z “Plíživých Mokasínů”, že si prý bílé tváře o tomto svátku ověšují své vigvamy světelnými liánami, ale proč tak činí, to neví.
A bratr kurátor Jaroslav Andrejs zakončil tím, že Vánoce jsou pro nás především očekáváním Spasitele, oslavou narození Syna Božího. Bůh plní svá zaslíbení, a proto pro nás jsou tyto svátky klaněním se Bohu. I když i nás by zřejmě indiánští zvědové načapali i při jiných činnostech.
Bylo proto rozhodnuto Velkým Náčelníkem vyslat pět špehů, kteří vypátrají, proč vlastně ty bledé křesťanské tváře slaví onen velký svátek. Když se vrátili, první z nich mínil, že to množství světel je proto, aby si na všechno i potmě posvítili. Druhý zjistil, že všude jsou obrovské hromady jídla, které lidé vozí plnými vozíky z obrovských chrámů s mnoha nacpanými regály ke svým automobilům. Třetí zjistil, že prý každá bledá tvář musí jiné bledé tváři dát nějakou věc jako dárek. Čtvrtý pak prohlásil, že oslava Vánoc je zřejmě ve vytváření příšerného hluku, rámusu a neustálém hraní stejných písniček, kterým říkají ‚koledy‘.
Další píseň z dětských hrdélek pak jako by chtěla potvrdit zprávu pátého zvěda, krásný program zakončila: Pojďte rychle k Betlému, pojďte rychle tam! K Pánu narozenému pojďte ze všech stran. Klaňte se a čest mu vzdejte, k Boží chvále zazpívejte Vy i celé stvoření! Přišlo lidem spasení!
Pátý zvěd – Ostrý šíp – prohlásil, že navštívil několik tichých, poloprázdných svatyní, v nichž jsou v dost neutěšeném chlévě jakési jesličky a v nich leží dítě, které má být jakýmsi novým králem, novým Bohem a lidé ho oslavují a klanějí
Jiří Matějka
ZE ŽIVOTA KAZATELSKÉ STANICE Biblické hodiny v jaroměři Na biblických hodinách nyní probíráme Evangelium podle Lukáše. Vždy se rozvine velmi pěkná debata. Všelicos probereme a v bytě paní Gabrielové vždy zavládne pěkná atmosféra. O to víc jsem za ni vděčná.
Už několik let vybírám salár v Jaroměři a překvapilo mě, kolik je ve městě evangelíků. Jenže: nechodí na bohoslužby! Ze začátku jsem je zvala, ale nepomáhalo to. Na bohoslužby do Milíčova domu v Havlíčkově ulici č. 14 nás chodí jen pár. Jsem však ráda, že alespoň někdo. O to víc jsem vděčná, že probíhají nyní i biblické hodiny. A chodí na ně skoro všichni, kteří se scházejí k bohoslužbám.
Zanedlouho budu v Jaroměři bydlet dvacet let a až nyní se mi podařilo prosadit, že se můžeme scházet i tady. Všem, kteří budou tyto řádky číst, připomínám, že bohoslužby v Milíčově domě probíhají každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci od 10,30 hodin.
Jsem moc ráda, že pan farář Kučera je ochoten na ně jezdit, přestože je nás tak málo, ale všichni mají velký zájem. Scházíme se jednou za čtrnáct dní, vždy v úterý od 18,00 hodin u paní Gabrielové. A já bych jí chtěla tímto poděkovat, že nás tak ochotně přijala do svého bytu a že nás vždy i pohostí.
Budeme moc rádi, když posílíte naše řady. Anna Hrudková
8
O NÁVŠTĚVĚ V LIPSKU Zpráva ze zatím poslední návštěvy Lipska Ve dnech 10. až 12.října loňského roku navštívila na pozvání německých přátel pětičlenná skupinka bratří a sester družební sbor v Lipsku. Tohoto setkání se také zúčastnila čtyřčlenná skupinka z družebního sboru z Hilversumu pod vedením zkušeného organizátora Tona van der Gugtena. Semonický sbor reprezentovali Václav Bartoš, Jarmila Borecká, Milada Dítětová, Anna Kučerová a Tomáš Radoň. Semoničtí byli jednotlivě ubytováni v rodinách u místního bratra faráře Jacoba Günthera, Baberiny Müller, Heidrun Meischner a Ille Seidel. Společně pak s německými a holandskými přáteli strávili celou sobotu a nedělní dopoledne vzájemným poznáváním nejen sebe ale i místních pamětihodností, zvyků a kultury. Byl to vzájemně obohacující a inspirující víkend. Nechyběla prohlídka města, návštěva koncertu, divadelního představení ale i večerní venkovní posezení před restaurací. K nejhodnotnějším zážitků patřila možnost dozvědět se něco více o životě našich zahraničních sester a bratří a v neposlední řadě i účastenství na nedělních
bohoslužbách v zaplněném kostele za přispění hudebního, dramatického a pěveckého kroužku početné skupinky dětí a mládeže. U příležitosti svátku nanebevstoupení jsou semoničtí zváni na setkání družebních sborů do Lipska. Tentokrát se očekává příjezd nejen početnější skupiny z Hilversumu, ale také ze Semonic. Tomáš Radoň
ZE ŽIVOTA MLÁDEŽE Nedělní škola Po poslední konfirmaci vyslovila sestra Jarmila Borecká přání, jestli by se mládež nechtěla podílet na vyučování v nedělní škole. A tak jsem sebral odvahu a s maminčinou podporou jsem se přihlásil, že bych se do toho chtěl pustit. S pomocí Věrky Borecké, která na elektronické piano doprovázela písničky, jsem se spolu s knížkou Cesta božího lidu jal děti učit.
na celou dobu bohoslužeb. A bác, došly mně nápady, co s dětmi dělat, sáhl jsem tedy po hře hrané na mládeži předešlý den. Schovávání a následné hledání ukryté věci. Bylo zapotřebí pustit děti na chodbu, provedl jsem to, ale jejich neklid a rozjařenost dolehl až do bohoslužebné místnosti. Moje sestra se tedy přišla podívat, co se děje a upozornila mě, že je mám trochu zklidnit. Ale “nepodarilo sa” a já uvažoval “čo dalej”. Sáhl jsem na záchrannou brzdu a šel s nimi domů “k Boreckým”, jak se říká. Tam se vše v podstatě uklidnilo, ale jenom skoro… já jsem se trápil tím, že jsem je nedokázal uspokojivě zaměstnat po celou dobu a přemítal jsem, zda má cenu pokračovat. Měl jsem chuť s tím praštit a taky jsem to
První nedělky proběhly náramně. Dětem se zalíbila dramatizace probíraného příběhu a ochotně se mnou spolupracovaly. Měl jsem z toho dobrý pocit, věřil jsem, že to půjde a šlo to. Děti vypadaly nadšeně a mě to bavilo. Jenže přišlo kruté vystřízlivění. Výroční sborové shromáždění a potřeba zaměstnat děti
9
udělal. Ale maminka, sestra Kučerová a další lidé mě uklidnili a vyjádřili mi podporu.
k dětem cestu, na níž by se daly uspokojit jejich potřeby. Snad se mi to podaří.
Tak jsem o tom uvažoval a z toho, co mi již dříve řekly sami děti nebo sestra Borecká či Kučerová, jsem usoudil, že to tedy zkusím jinak. Pokusím se ještě více děti zapojit do vyučování a zavzpomínám na jednu nedělku, kterou měla sestra Kučerová a jež se náramně vydařila.
Na závěr bych rád poděkoval Zdendovi Boreckému za kytarový doprovod, Aničce Borecké za opatrování dětí a také svému bratru Péťovi za aktivitu (ač někdy nepřiměřenou).
Nuže odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil. Chystám se pokračovat ve vyučování nedělní školy. Věřím, že se po těchto zkušenostech budu lépe připravovat a pokusím se najít
A všem čtenářům tohoto článku vzkazuji: “Buďte veselé mysli (jako děti v nedělní škole) neboť veselá mysl - půl zdraví”. Jan Hrudka
Semonická mládež Po příchodu pana faráře Kučery do Semonic opět začalo pravidelné setkávání mládeže. Vždy jednou za čtrnáct dní v sobotu v 18 hod. se my mládežníci scházíme na faře. Tam společně zpíváme několik písní ze zpěvníku SVÍTÁ, modlíme se a poté předem vybraný člověk zahájí první program – přečte úvahu, kterou si sám zvolí z knížky zrovna probírané, (první byla od Miloslava Hájka - “Vím, komu jsem uvěřil”, po vyčerpání našeho intelektu jsme přešli na nizozemského teologa Nico ter Lindena - “Povídá se…”, ale v tom jsme se spálili a po rozumné úvaze popadli knížku “Hesla mladých svišťů” českého filozofa Erazima Koháka, dostali jsme ji při konfirmaci a tím spíš jsme se na ni zaměřili), něco ke “svému” tématu řekne a položí otázky, nad nimiž poté rozjímáme a diskutujeme. Po vyčerpání všech myšlenek přejdeme na druhý program – pouštíme se do nějaké zábavné činnosti a užijeme si tak společné chvíle. Naše “sdružení mládeže” zakončíme písní a předáním prvního (biblického) programu. Poté stanovíme další datum příštího setkání a v pokoji se rozje-
deme do svých domovů. Mezi účastníky patří zhruba třetina posledních konfirmovaných, doplňovaná Péťou Hrudkou a Vojtou Andrejsem. Je sice trochu škoda, že se nescházíme každý týden, ale jsem rád, že “fungujeme” a jsme viditelní. Věra Andrejsová doprovází hrou na klavír zpěv písniček ze SVÍTÁku při bohoslužbách (i setkávání mládeže), Věrka Borecká zpívá v semonickém pěveckém sboru, Věruška Hrudková s Jirkou Andrejsem přináší zajímavé myšlenky (a příspěvky) do mládeže a já (Honza Hrudka) učím nedělní školu. Péťa Hrudka dosahuje svou pravidelnou účastí na náboženství pro děti, sdružení mládeže a nedělní škole zajímavého “hattricku” (je trojnásobně aktivní) a Vojta Andrejs spouští zvony (a v sobotu odváží jaroměřské mládežníky domů). Tedy každý svou individuální osobností vydatně přispívá ke zdárnému běhu života ve sboru. To vnímám jako výrazné pozitivum pro další rozvoj všeho dobrého. Jan Hrudka
“SCUK” mládeže královehradeckého seniorátu – Semonice 21.-23.XI. 2003 O víkendu 21. - 23. listopadu 2003 proběhl v Semonicích “scuk” (seniorátní označení pro setkání mládeže). Sjeli se sem mládežníci z koutů (nejen) královehradeckého kraje a nejen naší církve. To bylo na tom sympatické, totiž účast několika lidí, kteří nejsou členy církve, ale přesto (na pozvání) přijeli a poctili nás tak svojí přítomností. A doufám, že se jim tady líbilo. Program začal v pátek společnou večeří. Poté jsme se ve velkém sále všichni posadili na
10
židle do kruhu a Radim Žárský – seniorátní farář pro mládež a hlavní organizátor této společné akce – nás přivítal. Smyslem večerního programu je vzájemné seznámení se s ostatními. A první hra měla právě tento účel. Každý účastník dostal jednu kartu a měl si zapamatovat její barvu. Radim potom barvy vyvolával a její “majitel” se mohl posunout na židli po své pravici. Ale často se stávalo, že na tom místě už někdo seděl (třeba i dva a více lidí).
Onen člověk si tak musel sednout na klín již sedícího “nešťastníka”. Docházelo tak k seznámení sedavého a sedícího. Hra skončila ve chvíli, kdy se někdo dostal zpět na své původní místo (ale nesměl mu ho nikdo blokovat). Já osobně takové hry nemám moc rád, ale uznávám, že i takto se mohou lidé sblížit. Další hra byla podobná – sundávat boty ostatním, tento boj obdobně “nebezpečný” jako předchozí, vyhrál ten, komu zůstaly oba páry obuvi na nohách. Inu, sundávání bot druhému též patří k seznamování se s “protějškem”. (Ale lepší je přeci jen nasazování – i když už ne tak zábavné). Pak už jsme ale navazovali kontakty opravdově, pomocí lístečků, na níž byla jedna z “kulturně univerzálních” dvojic a druhou jsme měli vlastní aktivitou najít. Ta aktivita vypadala tak, že se uprostřed kruhu nahromadila spousta lidí a vytvořili tak pořádný chaos. Ti pasivnější zůstali sedět a čekali, (dívali se), až k nim někdo přijde s dotazem, zda mají druhou část hledaného páru. Po šťastném shledání se, jsme se měli svého “druha” jakýmkoli způsobem (kromě verbální a písemné otázky) “zeptat” kdo je, odkud je, čí je, jaký je, apod. Potom každý “kolegu” představil a zatímco mluvil, povinností jeho “svěřence” bylo projití se kolem krabice uprostřed kruhu. Následné rozdělení se do skupinek, kde jsme vymýšleli něco k prezentování ostatním, jen potvrdilo, že už se všichni v podstatě známe a jsme připraveni společně vytvářet vystoupení pro ostatní. A povedlo se, k vidění byl plakát, jež zval na bohoslužby a vůbec na život ve sboru a církvi; scénka znázorňující úseky ze života evangelických mládežníků; k poslouchání zhudebněná báseň s užitím rozmanitých slov Radima Žárského; a návrhy na podobu internetových stránek mládeže královehradeckého seniorátu: www.webpark.cz/mladezccehk. Den byl oficiálně zakončen večerním “duchovnem” (resp. ztišení se k modlitbě Páně). V sobotu ráno byla snídaně a po ní tentokrát ranní: pobožnost. Tu měl Michael Špaček. Hlavním bodem dopoledního programu bylo povídání o mocném filmovém médiu. Ujal se toho člověk na slovo vzatý, píšící recenze např. do Proteinu nebo do Bratrstva – Petr Siska. Vykládal nám o historii filmu, jaké byly začátky, jaká je současnost kinematografie a jak film působí na lidské myšlení. Jeho “přednáška” byla proložena nejen našimi otázky na Petra ale i odpověďmi a názory na Petrovy otázky. Součástí byly i ukázky z filmů (hlavně kultovního Matrixu), jež nám zprostřed-
koval Zdeněk Borecký a jeho technika. To bylo skvělé, protože co vidíme, si většinou zapamatujeme lépe, než co slyšíme a hlavně více pochopíme jádro problému. Takže z tohoto pohledu byla přednáška vynikající, zábavná a hlavně sdělná. Prostě nás Petr dokonale vtáhnul do tématu, to se mu opravdu povedlo. Opojeni filmovým médiem jsme se šli posilnit poledním obědem. Takto vyváženi jsme byli hotovi zúčastnit se odpoledních dílen. Nabídka byla pestrá: a) divadlo; b) kapela; c) klasické fotografování; d) digitální fotografování. Největší zájem byl o divadlo, ale po odtajnění činností, jež na nás Petr Chlápek chystá, se počet účastníků snížil. Náplň dílny byla tato: improvizace sebe sama – tj. předvedení (pantomimou) svých koníčků a své osobnosti. “Chlopin”, jak se mu všeobecně říká, nám pověděl něco o divadle, hercích, improvizaci, bohužel jsme měli málo času a tak jsme nestihli vše zamýšlené, ale to nejdůležitější a nejzajímavější bylo řečeno a dílna nám tak dost přinesla do našich životů a myslí vůbec. Poté následoval výlet do tajemných kasemat josefovské pevnosti. Šli jsme do Jaroměře a Josefova. Prošli se částmi podzemních chodeb a při tom nám průvodce David Doubrava zajímavě vykládal o minulosti a současnosti opevnění a prostor, ve kterých se nacházíme. Své povídání okořenil nekončícím černým humorem. Nuda to vskutku nebyla, zvlášť, když jsme potmě procházeli dlouhou (a nízkou) chodbou. Všichni jsme přežili a do Semonic jsme se vraceli s dobrou náladou a okouzleni krásami večerní Jaroměře. Cesta zpět po silnici lemovaná vysokými stromy a na obzoru svítícími světly ve městě, tak završila nádhernou podvečerní procházku. Po návratu na faru se konala volba nového SOMu – Seniorátního odboru mládeže (voleného na dva roky). Volby byly napínavé, zajímavé, zvoleno bylo spousta lidí do mnoha funkcí a protáhly se tak, že pokračovaly (proti původnímu plánu) i po večeři. Ale aspoň jsme si pořádně “zavolili”. A máme tak na dva roky vystaráno. Abychom se odreagovali, následoval TenSing – mládež zpívá. Pustili jsme se do společného sborového zpěvu. Rozděleni podle hlasů na soprán, alt, tenor a bas jsme nacvičili písně na nedělní bohoslužby. A docela nám to šlo… Ale jak se říká: těžce na cvičišti, lehce na bojišti. Následně jsme dali odpočinout svým hlasivkám - začal noční filmový klub, sedli jsme si
11
(někteří lehli) před velké plátno a Zdeněk Borecký nám pustil film Rabín, kněz a krásná blondýnka, komedie pojednávající o přátelství mezi židovským rabínem, katolickým knězem a “sekularizované” blondýnce. Film otevíral otázky lásky, vztahy mezi náboženstvími, dotkl se i celibátu, tradice. Ideálně se hodil k tématu celého setkání, totiž: “Multiživot v multikině”. Sobotní den jsme zakončili večerní čajovnou. V nabídce byly nejrůznější druhy čajů po dvou korunách. Případně jsme si mohli koupit také něco navíc. Seděli jsme, stáli jsme, zpívali jsme a hlavně jsme si povídali o všem možném. Byla to pěkná noc, ke slovu se dostali i ti uzavřenější a báječně jsme si spolu rozuměli. Nedělní ráno zahájila snídaně a po ní bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně. Kázal Radim Žárský, shrnul téma setkání. Jeho kázání bylo zajímavé, o aktuálních věcech, které se nás velmi dotýkají, takže jsme neusnuli, spíše naopak. Bylo to vůbec celé věnované mládeži a my, mládežníci, jsme také přišli se svou “trochou” do mlýna. Na Radimův pokyn jsme se postavili doprostřed místnosti rozděleni na čtyři hlasy a počali zpívat písně nacvičené předešlý den. Nejvíce vynikla píseň Freedom is coming… Však Radim kázal také o svobodě… Při ohláškách jsme poděkovali všem, kteří se nějak podíleli na velice úspěšné organizaci a hlavně připravili velmi hutné
a chutné jídlo. Ano, strava byla skvělá, perfektně vyvážená a hlavně pořád nablízku, netrpěli jsme ani hladem, natož žízní. Pořád bylo co jíst a bylo to dobré! Po bohoslužbách jsme se loučili a rozcházeli se s nadějí, že se uvidíme na další podobné akci. Myslím, že se tento sjezd vydařil, objevili se tam různí i vzácní lidé a řekl bych, že právě účastí tolika mládežníků, a to nejen kvantitativně ale i kvalitativně to byl asi nejlepší scuk mládeže, jakého jsem se dosud zúčastnil. Velkou roli hrálo ostatně i prostředí – Semonice – klidná vesnička, kde jen málo co ruší a jež je svou rozlohou sympatická právě pro pořádání takovýchto velkolepých akcí. Je to ona příroda, jež dodává semonickému okolí lesk a přispěla tak k dobrému duchu celé akce. Tak nashledanou na některé z dalších setkání pořádaného seniorátním odborem mládeže! Jan Hrudka P.S.: Nesmím zapomenout ani na častý a vynikající doprovod kytar, piana a bicích (a flétny) v rukou Vojtěcha Žárského, bratrů Davida a Ondřeje Strádalových, Petra Chlápka, Zdeňka Boreckého a dalších. Ti všichni pomohli vytvořit pěknou hudební kulisu při zpěvu písní ze Svítáku. Svým umem zazářili zvláště při bohoslužbách! No, byli prostě skvělí.
Setkání mládeže brněnského seniorátu – boskovice 2003 Ve dnech 31.10. – 2. 11. proběhla v Boskovicích školka mládeže (nejen) brněnského seniorátu. Nejen dodávám proto, že se jí zúčastnili také lidé z jiných částí republiky. A já jsem jeden z nich, pocházím ze severovýchodních Čech, konkrétně ze Semonic a bydlím v Jaroměři. Aby bylo ještě jasněji, tak v Brně studuji Střední školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky. Letošní setkání bylo na téma Memento mori aneb o smrti…. Zahájilo ji přivítání předsedy SOMu Daniela Blažka, poté nastoupil Tomáš Grulich s úvodním zamyšlením. Měl to velice pěkně připravené. Položil nám základní otázky o smrti, abychom měli po celou dobu sjezdu o čem přemýšlet, objasnil trochu tajemný název Memento mori, totiž pamatuj na smrt. A protože mládežníci bývají po příjezdu na školku často rozjaření a veselí, že jsou na místě a mají kolem sebe tolik vrstevníků, tak se špatně soustředí na nějakou úvahu nebo čtení a zvláště někteří extro-
12
verti s tím mají problém. Takže bylo dobré, že měl Tomáš svůj program krátký, vtipný a srozumitelný a to se mi moc líbilo. Dále následovala společná hra na motivy televizního pořadu Kufr. Soutěž o batoh, v němž byl schován poklad, organizovala Daniela Ryšavá, její asistentka nám rozdala lístečky s různými obrázky a podle nich jsme se měli rozdělit do několika skupin. Já jsem byl ve skupince sluníček, kterou jsme potom přejmenovali na zoncny, (aby to bylo jako k tématu). Při prvním úkolu měl náš zástupce - Lukáš Maňák, vysvětlovat pojmy uvedené na papírcích. Lukáš si vedl velmi dobře a nakonec jsme také postoupili do druhého kola. V něm jsme určovali identitu předmětu denní potřeby ale přece neznámému. Znovu jsme si vedli výtečně a “jeli dál”. Na řadě byla pantomima, jednotlivé pojmy měli předvádět vybraní zástupci skupiny. Pustil se do toho opět Lukáš Maňák s Jakubem Karáskem, ukázali svou schopnost se
předvádět a opět jsme vyhráli. Ale aby ta soutěž byla napínavější, tak jednou rozhodoval i “kámen, nůžky, papír”. Pustil se do toho nikdo jiný než Lukáš Maňák a po hlasité radě Jakuba Karáska, aby dal kámen, tak Lukáš skutečně provedl a postoupili jsme. Při dalším úkolu jsme měli uhodnout, kde se v ležícím batohu nachází poklad. Daniela nám nabídla několik možností-kapes, kde by se mohl ukrývat. Toho se ujal Jakub Ryšavý, který ukázal na kapsu pro spacák a skutečně tam byl balíček sušenek v černém obalu s nápisem Black Magic. Toť tematické ukončení této soutěže, ve které kdo chtěl, tak se do toho pustil a někdo se držel spíše v pozadí a bavil se nadšením a vtipy ostatních. Takže to bylo dobré a hlavně dobře připravené, nejen proto, že členové skupinek, které vypadly dříve, se mohli rozdělit k ostatním soutěžícím a nevypadli tak z tempa hry. Po uvedené společné akci následoval film na přání, třiceti hlasy zvítězili Piráti z Karibiku. Byl to velice zajímavý a napínavý příběh plný dramatických ale i vtipných scén (nenudili jsme se), mrtvol, chodících a bojujících kostlivců ale i “normálních” lidí. Takže se báječně hodil k tématu. Potom jsme šli do tělocvičny, kde jsme se “ubytovali” a někteří se šli podívat po Boskovicích a navštívit místa, kde si mohli popovídat a užít společné chvíle… V sobotu ráno byla v kostele chutná snídaně. A pak ranní pobožnost, kterou měl katolický farář. Jeho zamyšlení bylo také velice vtipné a takové pravdivé, pověděl několik úžasných a povznášejících myšlenek. Po tomto intelektuálním probuzení následovala přednáška Prof. MUDr. Marty Munzarové, Csc. Paní doktorka povídala o euthanasii, hospicích, vztazích mezi pacienty, rodinnými příslušníky a lékaři a také o svých bohatých zkušenostech z praxe. Její přednáška byla velice zajímavá, protože mluvila o aktuálních věcech a problémech, vkládala do toho zajímavé příběhy a osvětlila některé nejasné věci. Také mluvila dostatečně nahlas a většinou jí bylo rozumět. Prostě paráda. Dále následovaly dílny, měli jsme na vybranou, zda chceme debatovat, malovat či skládat básně. Já jsem si vybral diskusní kroužek. S farářem ze Svitav Danielem Freitingrem jsme si povídali o trestu smrti. Nejdříve jsme se představili a potom prozradili, zda souhlasíme s tímto trestem, či nikoliv. A rozdělili jsme se podle toho
do skupinek. Největší část tvořili odpůrci trestu, dost bylo i nevyhraněných osob a zbytek (asi dva lidi) byli pro. Pak jsme měli ty druhé přesvědčovat a “přetahovat” do svých skupin, tedy argumentovat, proč ano a proč ne. Nakonec to dopadlo podle očekávání. U přívrženců zůstal v podstatě jediný člověk, který si ale občas protiřečil. Každopádně má každý člověk právo na vlastní názor, tudíž je dobré o takových věcech diskutovat. Což se povedlo. Malířská skupina “nafotila” scény nejen o souboji Davida a Goliáše. Vskutku se na tom “vyřádili” a po pozdější prezentaci byla jejich práce náležitě oceněna. Pisálci předvedli vtipnou scénku, kde si dva lidé povídali o všem možném. I to se nám líbilo. Součástí školky byl také oběd. Šli jsme do krásného pensionu, respektive restaurace, kde jsme byli skvěle pohoštěni v pěkném prostředí. Po nasycení našich těl jsme šli sytit duše, před námi byla panelová diskuse. Ve středu našich otázek byla paní doktorka Munzarová, po její pravici seděl farář z Boskovic Marek Zikmund a po její levici jedna mládežnice studující Vyšší odbornou školu teologicko-sociální. Dostávali zajímavé otázky nejen o smrti a jejich odpovědi byly možná ještě zajímavější. Jenom zástupkyně mládeže se příliš neprojevila. Když byl vyčerpán čas pro tuto formu diskuse, tak jsme si mohli vybrat, zda chceme hrát fotbal či volejbal, nebo hrát hru “Když ti smrt dejchá na záda aneb Malé přežití 2003”, případně jít na prohlídku židovského města. Já jsem si tedy vybral židovské město a byl jsem spokojen. Paní průvodkyně nám hlavně povídala o židovských zvyklostech, tradicích a svátcích. Bylo to nesmírně zajímavé. Někteří zájemci se šli ještě podívat na hřbitov. Spalovač mrtvol, český film s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, jež nám byl též nabídnut, byl sice černobílý, ale o to působivější a takový tajemnější, ale nebyl nezajímavý a nabízel jeden z dalších pohledů na smrt a život po ní. Potom byla večeře, výborná a v takovém rodinném prostředí v místnosti nad bohoslužebnými prostorami. Po jídle nám Ondra Svoboda pomocí počítače a přehrávače (kterým byly promítány všechny filmy) “ukázal” fotografie z minulé školky a ze sjezdu (nejen) evangelické mládeže na Vsetíně.
13
A pak jsme šli na koncert. Na pódiu hrála nejdříve skupina Hřbitov snů, vedená evangelickým farářem ze Sněžného Michalem Voglem. Hráli zhudebněné básně zejména Jiřího Ortena, ale také jednu písničku z Evangelického zpěvníku (334). Bylo to moc pěkné. Líbilo se mi spojení zvuku flétny a baskytar. Také jejich zpěv se moc pěkně poslouchal. Po nich nastoupila skupina Popřechodu, měla více členů a hudebních nástrojů a sál tak roztančila skoro až do varu. Takže pozdější deštík po východu z domu, kde koncert probíhal, byl sice nepříjemný ale zchladil některé roztančené mládežníky. V neděli ráno byly po vydatné snídani bohoslužby s Večeří Páně v kostele. Kázal Dan Freitinger. Mluvil pěkně, srozumitelně, nahlas, shrnul téma setkání a nejvýraznější myšlenky o smrti. Po
tomto duchovním opojení jsme se rozloučili před kostelem v kruhu, do kříže jsme spojili své ruce se sousedy a zazpívali píseň “Dál přece nejdeme sami.” Byla to asi nejdojemnější chvíle našeho společného setkání. Potom jsme šli v menších či větších skupinkách na oběd do “našeho” pensionu. Tímto jsme završili, myslím, že velmi úspěšné společné setkání mládeže, kterou spojuje přítomnost či minulost v brněnském seniorátu. Když to shrnu dohromady, tak to byla nejlepší školka, které jsem se na tomto jihomoravském území účastnil. Všechno bylo perfektní, zvlášť koncert byl skvělý a také přednáška a filmy. Opravdu se mi tam moc líbilo. Jan Hrudka
ČLEN NAŠEHO SBORU JAKO VOJÁK S ČESKOU NEMOCNICÍ V BASŘE Rozhovor s petrem kuchařem, vojákem 7. polní nemocnice v basře, irák V poslední době víme o Iráku hlavně to, že se tam bojovalo, bojuje a zřejmě ještě hodně dlouho bojovat bude. Méně již dnes víme, že Irák – Al Džamhúrija al – Irákija – má asi dvakrát tolik obyvatel co naše republika, že negramotnost tamějšího obyvatelstva dosahuje až 30%, roční přírůstek obyvatelstva je 3,5% a kojenecká úmrtnost 69 promile. Průměrná délka života má pak hodnotu 64 let. (Údaje jsou z roku 1990.) Irák zemědělskou produkcí nepokryje své potřeby a to kvůli pouštnímu a polopouštnímu charakteru země. Obdělává se jen 12% území, 9% tvoří louky a pastviny a pouhá 4% země kryje les. Od 7. století po Kristu zde žijí převážně Arabové.
Tohle všechno však nemuselo zajímat naše vojáky, kteří jeli do Iráku pomáhat jak vojákům, tak i tamějšímu obyvatelstvu v rámci pomoci naší republiky zdravotnickým personálem 7. polní nemocnice. Jako příslušník této jednotky odletěl do Iráku 5. října 2003 i člen našeho semonického sboru Petr Kuchař. Účastnil se práce naší nemocnice na okraji jihoirácké Basry jako člen jednotky zásobování. Odborně se tomu říká prý – jednotka logistiky. Do vlasti se navrátil 10. prosince 2003. A tak jsme se Petra Kuchaře jménem ‚Semonického občasníku‘ zeptali. Jak jste tam v tom pouštním vedru žili? Naše polní nemocnice sousedila s místní nemocnicí, lékaři, sestry a nemocniční personál bydleli ve zděném domě, vojáci - zajišťující vše potřebné pro nerušený provoz – byli ubytováni v klimatizovaných stanech. Ale ve většině případů klimatizace jednoduše tamější podmínky nezvládala. Jela sice na plný výkon,
14
ale vedro bezpečně a takřka stabilně vítězilo. Ono se nebylo co divit, vždyť v říjnu se teploty venku pohybovaly mezi 50 – 60°C na slunci, v noci pak mezi 25 – 30°C. Ve stanech nám klimatizace ve dne stačila prostor ‚ochladit‘ tak na těch 30 – 35°C. Čím více se kalendář posunoval k prosinci, tím to bylo snesitelnější. V prosinci bylo za dne ve stanu již ‚jen‘ 20 – 25°C . Dokonce v noci šly teploty tak rychle dolů, že teplota ve stanu 6 – 7°C byla již zralá na to, abychom si vzali k ruce kamna. Most přes řeku Šatt al-Arab. Tato řeka vzniká spojením Eufratu A stále až do prosince a Tigrisu. Vlevo od tohoto mostu je právě soutok těchto dvou sucho a prach. V prosinci jsme řek. A právě sem mnozí badatelé umisťují biblický ráj. pak zažili i to, co by náš člověk na poušti neočekával. Prudký liják, takže chvílemi ta jazyková bariéra nám poněkud komplikovala život. Ale všechno jsme nakonec ustáli. Na obou stěrače našich aut jednoduše nestačily. stranách. Jak vypadalo zaměstnání pro členy vaší Zabezpečovali jsme i veškerou výstroj. Pro jednotky? tu jsme nemuseli jezdit nikam, neboť jsme ji měli Zabezpečovali jsme pro celou nemocnici s sebou z Česka. Pro jídlo jsme pravidelně zanapříklad pohonné hmoty. Ty jsme brali od Ang- jížděli do sousedního Kuvajtu. Každý týden dvaličanů a jednání s nimi bylo bezproblémové. Jen krát. Jen pro zajímavost – cesta tam a zpět byla dlouhá 800 km. Po cestě jsme měli jednu jedinou zastávku a to na hranicích. Hranice mezi Irákem a Kuvajtem je hlídána Američany a pro nás vypadala dost zvláštně. Po celé délce hranice je vyhlouben příkop hluboký asi 6 m, za ním se zvedá vysoký hliněný val a za valem opět příkop do hloubky šesti metrů. Na vrcholu valu se ve třech řadách za sebou nachází do smyček smotaný ostnatý drát. Zastávka při nakupování materiálu pro novou základnu. Petr Kuchař je Někdy jsme první zprava
15
jezdili i kousek přes území Iránu. Přes most vedoucí nad tokem Šatt al – Arabu. To je vlastně vodní tok vzniklý spojením dvou řek – Eufratu a Tigrisu. Taková iránsko-irácká hranice je dokonale volně průjezdná. Nikde široko daleko ani živáčka, jen jakési trojúhelníkové monstrum – připomíná to špatně zkonstruovanou slavobránu – ze železných trubek. Jak vypadalo vaše stravování, pokud to není tajné? Na tom opravdu není nic tajného. Měli jsme s sebou naše české kuchaře. A byli velice šiTen nezakuklený v horkém stanu je Petr Kuchař kovní. Kdybych měl říci, co tak v našem jídelníčku vítězilo, pak musím jednoznačně prohlásit, moučné. Hodně bylo zeleniny. Ta se podávala jen že to bylo hovězí. Veškeré jídlo jsme vozili, jak a jen krájená, čerstvá. jsem se již zmínil, z Kuvajtu. Tam jsme ho naA večeře? Tak ty byly střídavě teplé a stukupovali v obrovských marketech a v mrazicích boxech, které jsme měli umístěné na našich ná- dené. kladních vozech, převáželi potraviny pouští do Dostávali jste se také do styku s místními našeho čtyřiadvacet hodin pečlivě střeženého obyvateli? tábora. V našem táboře jen minimálně, to byla doSnídaně byla námi nazývána slovem ‚lovec- ména zdravotnického personálu. My jsme se seká‘. Každý měl to, co se mu podařilo ulovit. V tá- tkávali s lidmi většinou při našich cestách. Zvláště boře bylo šest velikých ledniček a ty byly nacpány při nutných, vynucených přestávkách. jogurty, sýry, baleným salámem, nechybělo ani Na mnohdy ucpaných silnicích jsme trorůznorodé chlazené pití, například míchané Tanchu všemi možnými dorozumívacími prostředky gy, plechovky Fanty, Coca Cola i nealkoholické s místními navazovali kontakty. O Česku ve většipivo. To abychom nedělali chutě domorodcům, ně případů toho mnoho nevěděli. Vždyť za celou kteří alkohol nesmějí. Ovšem zvláštní bylo, že tu dobu jsme tam viděli dvě škodovky Fabie (a to vidět domorodce, kteří zcela evidentně přebrali, bylo ještě až v Kuvajtu). Všude tam preferují amenebylo zase až tak vzácné. rická auta, nejvíce je vidět ‚Cadillac‘ nebo ‚Ford‘. Oběd začínal jako u nás doma – pěkně Ten pak nikoli ve verzi britské, ale americké. Obhorkou polévkou. V hlavních jídlech převládalo čas jsou k vidění i vozy japonské. hovězí na všechny způsoby. Vepřové, na něž Ti lidé v Iráku jsou pro nás jaksi nevyzpyjsme pochopitelně chuť měli, a pořádnou, jedtatelní. Chováme se k nim přátelsky a oni k nám noduše nebylo. Mohlo být, ale museli bychom také, ale přesto jsme se nějak, snad podvědomě, ho vzít obrovské množství a to nešlo. Tak jsme báli třeba otočit. Je ve vás stále jakási nejistota, si museli nechat zajít chuť. Prase je tam pro ně nevíte, co opravdu od nich můžete v následující nečisté zvíře. vteřině očekávat. Na jídelníčku se objevovala hodně kuřata Hodně kontaktů jsme měli s muži. Ženy a také velice často mořské ryby. Ty ale většině nejsou na veřejnosti příliš vidět. Nejvíce jsme se z nás opravdu příliš ‚nejely‘. Snad, že na ně nepak stýkali s dětmi. Většinou na vyvážce, kde se jsme z domova zvyklí. Jako příloha byly hodně přehrabovaly v odpadcích, které jsme my vyváželi často brambory z kuvajtského supermarketu. Nez naší kuchyně. Mezi těmi dětmi jsou ale obrovské byly ale nějak příliš dobré. Zdály se nám hodně rozdíly. Některé, přestože se přehrabují v odpad-
16
cích, mají na ruce zlatý náramek nebo prstýnek. Štěbetají s vámi, tváří se jako velicí kamarádi, ale stačí se otočit a v mžiku máte z auta pryč třeba láhev s pitnou vodou. Nedivili jsme se jim. Vodu tam nutně potřebují všichni, i když jsou i tací, kteří si jí kupodivu příliš neváží. A tak bylo celkem přirozené, že nám vždycky bylo nejlépe v našem táboře. V našich stanech, přestože i v nich bylo někdy horko. Co tě tam, Petře, nejvíce překvapilo? Jako řidiče mě docela udivily tamní silnice. Báječné, třeba i tříproudovky. A mnohdy plné automobilů. Překvapilo mě ale také i to, že se tam jezdí bez jakýchkoli dopravních předpisů. Doslova tak, jak kdo chce. My se snažili jezdit vpravo a dodržovat naše předpisy, ale stejně jsme velice často uvázli v kolonách, které se vytvořily jen proto, že v protisměru jel docela kliďánko a v pohodě domorodý řidič. Nějaké zvláštní ohledy na naše auta nebrali, přestože jsme měli na bocích našich vozů pěkně arabsky (tedy zprava doleva) a dost viditelně napsáno ‚Sedmá polní nemocnice‘. Bylo to hlavně kvůli neútočení na nás. Aby bylo nad slunce jasnější, že zde nejsme kvůli zabíjení, ale abychom naopak lidem účinně pomohli. Já sám jsem měl ohromný problém s tím, že jsem levák. Vždy a všude nám kladli na srdce, abychom ani
nezdravili, ani místním lidem nekynuli z vozu levou rukou. To je prý pro ně jakési znesvěcení. Je to proto, že levá ruka je v Iráku používána při oné závěrečné akci očisty, která je nutná po vykonání velké potřeby. Pravou rukou totéž nikdy udělat nesmíte! Nakonec ještě jedna otázka – co tamější náboženské poměry a jak jste na tom byli s tímtéž vy? Je to zvláštní, ale mnohým z nás se zdálo, po tom všem, co jsme o tamějších poměrech slyšeli, že vlastně na islám a jeho předpisy mnozí lidé jaksi ‚kašlou‘. Jiné přiléhavější slovo pro to nenalézám. My to viděli na jejich ‚ramadánu‘. Přestože nesmějí od východu slunce do jeho západu na veřejnosti ani jíst, ani kouřit, vrhali se na odpadky z jídelny a pak si klidně zapálili. Paradoxní bylo, že my vojáci jsme v období ramadánu všechna islámská pravidla (včetně onoho kouření – mně jakožto nekuřákovi to nevadilo) museli přísně dodržovat. To proto, aby nedocházelo ke zbytečným provokacím a následným rozmíškám či dokonce potyčkám. My sami jsme měli s sebou vojenského kaplana. Ten sloužil například každou neděli ekumenické bohoslužby. Mně se podařilo zúčastnit se pouze dvakrát, neboť pracovní povinnosti volaly o nedělích nás řidiče jinam. S Petrem Kuchařem hovořil a jemu za všechny naše čtenáře poděkoval Jiří Matějka. (Rozhovor proběhl 27. března 2004)
Při odpolední recesistické procházce českým táborem
17
STRUČNÁ HISTORIE KŘESŤANSTVÍ NA SEMONICKU Podnět k téhle odvážné záležitosti dal v loňském roce bratr Zdeněk Borecký. Do jaké míry se práce povede, o tom se nyní neodvažujeme ani spekulovat. Jen čtenáři ‚Semonického občasníku‘ budou moci následující řádky posoudit a pak rozhodnout. Máme-li se podívat na ty opravdu první náznaky vlivu křesťanství na obyvatele našeho regionu, musíme se podívat až kamsi do 9. století po Kristu. Ne že by se již tehdy na Semonicku přímý vliv objevil, ale nutno si uvědomit, že právě v tomto století se mohly zdejší slovanské kmeny, nebo alespoň jejich představitelé, o křesťanství již ledacos doslechnout. Doposud u nás naši předkové žili v rodovém zřízení a každý rod měl tedy své vlastní bůžky. Příliš zpráv o oněch pohanských praktikách nemáme, a to ani v pramenech hmotných. Nastupující křesťanství se totiž v průběhu 9. století (a nejenom v něm, ale i ve staletích následujících) s pohanstvím utkávalo a postupně likvidovalo možné hmotné prameny, například sošky bůžků či pohanská shromaždiště. Snad nejlépe můžeme pozorovat postupné vnikání křesťanství do života v naší oblasti na měnícím se pohřebním rituálu. Do té doby nejčastější spalování mrtvých a ukládání jejich ostatků do popelnicových nádob je nahrazováno v tzv. střední době hradištní (od 9. st. až do pol. století 10.) pohřbíváním do hrobů kostrových. Křesťanství vznikalo ve vyspělé oblasti řeckého a římského Středomoří a když se v 9. století počalo dostávat k nám, bylo samozřejmě mnohem vyspělejší proti primitivnímu pohanství. Odpovídalo potřebám tehdejší (a nejen tehdejší) doby. Přinášelo postupně do nevzdělané společnosti prvky vzdělanosti, do doby kruté prvky lásky, do hospodářské zaostalosti nové přínosnější ekonomické postupy a v neposlední řadě základy jakési administrativy, která přinesla nové společensko-organizační prvky. Nenechme se tedy mýlit jednoduchoučkou, leč mistrně vymyšlenou naukou minulého režimu, který v příchodu křesťanství k nám spatřoval jen a jen příchod příživnických a nicnedělajících mnichů, nebo příchod ideologie, která měla lidi ujařmit. Opak byl pravdou. Jenže se stále i dnes, patnáct let po pádu komunistického režimu, s podobným výkladem u mnoha lidí setkáváme. Křesťanství jednoznačně přineslo do naší
18
tehdejší společnosti pokrok kulturní i hospodářský, přineslo lidem poznatek o tom, že před jediným Bohem jsou si všichni lidé bez rozdílu rovni. Samozřejmě, že se stará víra v pohanské bůžky nezhroutila okamžitě. Trvalo to po několik generací, než všichni přijali nové křesťanské učení. Jistě v našem regionu 9. století ještě vítězství nové víry nepřineslo. Bylo z naší oblasti velice daleko k centru Velkomoravské říše jižně od nás, kde velkomoravská knížata snad přijala křest v Římě již v roce 822. Daleko bylo tenkrát od nás i na západ k Levému Hradci, kde se v roce 845 čtrnáct českých velmožů rozhodlo přijmout křesťanskou víru v německém Řezně. Ani Konstantin a Metoděj, kteří přišli v roce 863 na Velkou Moravu na žádost knížete Rostislava od císaře byzantského Michala III. ze severořecké Soluně, se rozhodně do oblasti Semonicka nedostali. A to i přesto, že některé staré legendy o jejich cestách hodně mluví. Zdá se, že o prvních náznacích šíření křesťanství v našem regionu můžeme mluvit teprve tak asi v mladší a pozdní době hradištní (950 – 1150 po Kr.). Na Semonicku tehdy žili příslušníci slovanského kmene Charvátů, kterému vládli ze středočeské Libice Slavníkovci. Pro náš region měli titíž Slavníkovci ještě hrad Hradec. Tehdy se říkalo Červený Hradec. Je to pochopitelně dnešní Hradec Králové. Až vlastně do této doby převažuje kolem Semonic pohanství. Napsali jsme nyní – kolem Semonic. Existovaly vůbec v té době již Semonice? Jsme přece teprve v desátém století. A první písemná zmínka o Semonicích je až z roku 1352! Takže nám nezbývá nic jiného než se pustit do spekulací. Ne ovšem nějak příliš fantastických spekulací. Budeme uvažovat asi takto proti běhu času. Vyjdeme z potvrzeného roku 1352 a řekneme si, že již v roce (asi) 1307 byla zničena semonická tvrz. Hmotné nálezy z ní ukazují na to, že život na tvrzi probíhal zcela určitě intenzívně po celé století třinácté, tedy rozhodně přinejmenším od roku 1200. Sousední Černožice jsou poprvé připomínány písemně k roku 1197, někdy kolem roku 1120 jsou doložena jména nedalekých Lužan a Lochenic, v roce 1086 byl poměrně blízko nás založen benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem. Navíc v bezprostřední blízkosti
dnešních Semonic v pohraničním hvozdu vzniká někdy mezi léty 996 až 1003 hrad Jaromiř (dnešní Jaroměř). Je ještě teď, po téhle historické exkurzi, tehdejší existence Semonic třeba již od 10. století tak nepředstavitelná? Rozhodně nikoli. Škoda jen, že dnes nemáme nejmenší zprávy o tom, zda skutečně existovala ‚Stará pamětní kniha rodu Zárubů z Hustířan‘. Z ní totiž čerpal jakýsi Jan Novotný, který se v časopise ‚Ratibor‘ (vycházel v Jaroměři v letech 1884 až 1914) zmiňuje o tom, že na semonické tvrzi seděl roku 1030 (!) Budivoj Záruba z Hustířan. Zajímavé na tom je to, že článek o tvrzi píše v roce 1886, ale sám říká, že se doposud neví, zda vůbec nějaká tvrz v Semonicích byla a kde. My to od roku 1895 víme docela přesně. To o té tvrzi. Ale nevíme nic o oné ‚Staré pamětní knize‘. Nikdo o ní neví. A tak si spíše musíme – i když neradi – myslet, že si to občan hradecký Jan Novotný ‚vycucal z prstu‘. Pokud by to ovšem pravda byla, pak by byla semonická tvrz doložena již na počátku jedenáctého století a odtud je vskutku již jen skok do století desátého. Křesťanství se tedy do našeho regionu mohlo ve větší míře dostat právě ve druhé polovině století 10., nejpozději pak na počátku století 11. Jistě tomu napomohlo i založení pražského biskupství v roce 973. U nás pak také již výše zmíněné založení kláštera v Opatovicích nad Labem. Přesto však bude nutné zastavit se ještě u několika záležitostí, jež se týkají pohanských zvyklostí v okolí Semonic před vítězným tažením křesťanského učení. Snad dokonce o pohanském vzniku samotného názvu Semonic někdy v době římské nám může dnes svědčit i latinský slovník. V něm je uvedeno slovo SEMONIS jako množné číslo od slova SEMO. A co tenhle výraz znamenal? Nic jiného než – nižší božstvo. Mezi taková božstva patřil třeba Priapus, bůh plodnosti, ale i zahrad či vinic, patřili sem Panové, ale třeba i Fauni, bohové lesů, lovců a pastýřů. Snad z toho názvu můžeme usoudit, že Semonice, či jejich blízké okolí mohly být považovány právě za takové sídlo nižších bohů slovanských. Možná také zde jen kdysi existovalo pohanské obětiště. A jméno SEMONIS, jako místo, kde sídlí bůžkové, mohlo přejít i do prvopočátečních dob křesťanských, zdomácnět zde a počeštit se na SEMONICE.
Možná této nijak reálně ověřitelné úvaze může ještě pomoci i místní název Libina. Na tomto nedalekém zalesněném návrší s tak nádherným praslovanským názvem mohlo být až do příchodu křesťanství obětiště pohanské slovanské bohyně stejného jména. A jistě není jen náhoda, že k libinskému návrší se vztahuje prastará legenda, která vlastně svým dějem opravdu do oněch pohanských dob sahá. A navíc tyto časy spojuje s nastupujícím křesťanstvím. Snad jen pro ty, kteří si již příliš mnoho z oné pověsti nepamatují, připomeňme na tomto místě alespoň stručně její obsah. V oněch bájných pradávných časech se prý rozprostíral na vrchu Libině rozsáhlý posvátný háj. Byl zasvěcen našimi pohanskými předky bohyni Liběně. Lidé se v něm scházívali za nocí a pálili zde obětní ohně. Byl to jakýsi přírodní chrám. Uprostřed něho stála prý kamenná socha bohyně, kterou lidé zdobili květy. Když pak prý tudy procházel věrozvěst Metoděj přinášející novou zvěst o lásce a oběti Ježíše Krista, přijímaly houfně celé osady a další a další tvrze nové učení. Metodějovi učedníci pak přikázali zničit vše, co by nějak mohlo připomínat modloslužbu předků. Tak zmizela socha bohyně, tak byl zlikvidován i prastarý háj. Dvakrát se na stejném místě pokusili postavit velký dřevěný kříž. Dvakrát dřevo kříže po zásahu bleskem shořelo. I bylo rozhodnuto, že na vrcholu Libiny musí být kříž kamenný. Jenže ten se bořil a nakonec svým pádem zabil dva z těch, kteří ho chtěli zadržet. Byl tedy nakonec přenesen tam, kde stojí dodnes. A pomaličku roste. Za každých sto let o tříštičku, která by se za nehet vešla. A bude růst do doby, než budou jeho ramena tak vysoko, že z nich panna pokřtěná jménem Liběna uvidí věže biskupského chrámu sv. Ducha v Hradci Králové. (Zájemci si mohou celou pověst přečíst v publikaci ‚Pověsti z našeho okolí‘, kterou v roce 2001 vydaly Obecní úřady Černožice, Habřina, Holohlavy, Sendražice, Skalice a Velichovky. Pověst ‚Kamenný kříž pod Libinou‘ je tam na str. 20 – 21) Dlouho, předlouho trval boj nově nastupujícího křesťanství s pohanstvím. Několik generací postupně nové učení odmítalo. Vždyť ještě po celé 11. a 12. století vydávali čeští panovníci nařízení proti zbytkům pohanských kultů, proti uctívání starých stromů, studánek, domácích
19
bůžků či proti zvířecím obětinám. Výše zmíněná pověst tedy v sobě právě spojuje onu dlouhou přechodnou dobu a dovádí nás k dávnému kamennému symbolu kříže pod Libinou na semonickém katastru. K symbolu vítězícího a vítězného křesťanství.
(Pokračování v příštím čísle ‚Semonického občasníku‘.)
Jiří Matějka
POZVÁNÍ Sousední sbor ČCE Náchod – Šonov nás zve Možným zájemcům z našeho semonického sboru sbor ČCE Náchod – Šonov nabízí 4. dubna 2004 – Květná neděle – odpolední nešpory v Novém Městě nad Metují jako vzpomínka na letos zesnulého bratra profesora Jana Milíče Lochmana. Sborový výlet v sobotu 5. června 2004 po trase Kladsko – Jeseníky, Velké Losiny a Šumperk. Zájemci musí mít platný pas a nastoupit do autobusu na náměstí v České Skalici. Bližší podrobnosti u br. Matějky. Šonovská misijní slavnost letos mimořádně v neděli 8. srpna 2004 bude spojena s připomínkou 140. výročí postavení šonovského kostela (chrám bude zrekonstruován nejenom v interiéru, ale hotovy by měly být i exteriéry kostela). Hostem bude br. farář Jaroslav Gregor z Chrudimi – dopoledne bohoslužby se SVP od 9,00 hod., v odpoledním programu od 14,00 hod. vystoupí David Prosek (hoboj) a Jaroslava Potměšilová (varhany).
Program bohoslužeb o velikonočních svátcích v semonickém sboru Neděle 4. dubna 2004 – Neděle Květná – v 9:00 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP. Host ThDr. Ladislav Horák. Odpoledne v 15:00 hod. na faře promluví na téma "Hospodin mluvíval - promluvil k židům - jeden z přístupů ke starému zákonu". Pátek 9. dubna 2004 - Velký pátek - v 17:00 hod. – bohoslužby s vysluhováním SVP – br. Jaroslav Kučera Neděle 11. dubna 2004 - Hod Boží velikonoční – v 9:00 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP – br. Jaroslav Kučera. Sbírka na hlavní dar lásky Jeronymovy Jednoty. V 10:30 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP v Jaroměři v Milíčově domě – br. Jaroslav Kučera Neděle 30. května 2004 – Neděle svatodušní – v 9:00 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP v Semonicích – br. Jaroslav Kučera
Ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů. Zachariáš 4, 6 K
Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Jan 14, 26 Z hesel jednoty bratrské na neděli svatodušní, která je modlitebním dnem za evangelium
Uzávěrka tohoto čísla 31. března 2004
20
Redakce Jiří Matějka, grafická úprava a tisk Zdeněk Borecký
