sejít někdy z cesty nemusí být zcestný Jaroslav Homolka

100 DAYS OF RIDING MAD NOT BAD


©

sejít někdy z cesty nemusí být zcestný Jaroslav Homolka

PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 1


Proč teď, proč takhle#

4

Jiný pohled na svět#

4

Předmluva a poděkování#

5

Odjíždím....#

7

Musím pryč, co nejdál, co nejrychleji - Evropa a Turecko 1#

8

Tak tohle bude hustý... celník na mě řve, abych zmizel ... Sýrie 1#

12

Městské enduro v Ammánu - Jordánsko#

14

Všechno je tu opravdové, strach i nádhera - Sýrie 2#

18

Děti s puškou na rameni.. to není film, to je Kurdistán - Turecko 2#

22

Mám pocit, že jsem doma...#

25

Bejt sám je těžký, někdy je to hodně těžký. Shiraz Persepolis#

34

Shiraz - Persepolis.#

34

Peklo - všichni se ho bojíme,#

37

Osud si s námi někdy zahraje divnou hru - Teherán#

45


str. 2


40 - 41 - 42 - 43 - dny, kdy pořád prší#

47

Divoká noc podle Borata - Turkmenistán - Uzbekistán#

50

Utírat si zadek oblázky z řeky, proč ne? Dělaj to tak všichni - Tajikistan#

53

Neobyčejný hory, neobyčejný lidi, tolik krásy#

56

Je konec, to mi bylo jasný. Takovej krásnej den.#

61

Lázně, to bych fakt nečekal.#

74

Vidíš jak si dopad, neměl jsi tam jezdit...#

79

GRO - to, čím se živím#

80

Personal Sparring Partner System#

81

Získejte jedinečný certifikát#

84


str. 3


Proč teď, proč takhle

Jiný pohled na svět

Jezdit úplně sám má své výhody i nevýhody. Největší výhodou je, že se s nikým na ničem nemusíte nikdy dohadovat :). Tenhle názor je blbost, protože se věčně někde s někým dohadujete a navíc jste na to sami. Velká skutečná výhoda je, že můžete otestovat svoje hranice. Na co si troufnete, kdy to vzdáte, kdy ještě ten potřebný kousek přidáte. A být sám se sebou několik měsíců je taky slušná výzva. I když i samota je dneska už nesmysl. Prakticky skoro všude je signál mobilních telefonů, nad hlavou se vám honí síť satelitů, která vás může sledovat s přesností na metry. GPS vás vede, ani nevíte kudy - naštěstí jsou místa, kde sehnat slušné mapy pro GPS je velký problém. Všechno tohle má vypínač. A to je důležitý pro to, abysme začali znovu vnímat, vidět, slyšet, myslet, organizovat, rozhodovat a hlavně konat - prostě udělat, co je potřeba s tím, co máte právě s sebou a co snad ještě nějakou dobu budete mít. Jezdit na motorce po světě má tu výhodu, že jste v jeden okamžik tady a za pár hodin úplně jinde, pokud je to enduro, můžete si dovolit sjet z pohodlí a podívat se i tam, kam se normálně nejezdí. Jste svobodní, nejste klimatizovaní, nejste neustále ochraňovaní a obtěžovaní průvodcem, který se stará, abyste se nenudili, nestrádali, prostě motorka to není obývák s pohodlným gaučem a TV :).

Pozorně se zadívejte na tuhle fotografii. Ta přední hrouda je vrchol hory, je tam i veliká jeskyně, stromy, kleče, to za tím je hora ještě větší, strmější. Je to o měřítku našeho vnímání. Někdy mám pocit, že lidé kolem mě vidí svět a hodnotí ho jen podle titulků v novinách, podle míry vlastního pohodlí, rozměrů vlastního akčního rádiusu. Všechno, "co víme", nás neskutečně omezuje. Média, politici, všichni nám dnes a denně říkají, co si máme myslet, jak máme věci hodnotit, a my jim tu jejich hru baštíme. Stáváme se loutkami v jejich hrách s veřejným míněním. Změnit se to dá jen tím, že si začnete ověřovat to, co vám říkají. Uděláte si "skutečný vlastní názor", s právem na chybu, s právem na subjektivitu. Tím, že začnete zase víc používat pocity a zážitky místo tabulek a grafů, které stejně vždycky podporují "názor toho, kdo nám je prezentuje". Svět je velikej i malej zároveň. Velikej ve svých rozměrech a pestrosti, úžasnej v tom, jak "samovolně funguje", přestože my namyšlení lidé si myslíme, že dokážeme poručit větru i dešti :). Malej v tom, že na druhý straně zeměkoule najednou potkáte (většinou, když to nejvíc potřebujete) lidi, kteří mají s vámi, s vaší zemí, něco společného. Perspektiva je to, co určuje naší představivost.


str. 4


Předmluva a poděkování Chci poděkovat: rodičům za úžasnou šanci žít, dětem Honzovi a Andě, že jsou a jsou jací jsou, Lee, která tady s malým Járou počkali, až se vrátím, Míše, která všechno přečetla a opravila... Klukům z Touratechu Tomovi Kocandovi a Milanu Holému, kukům Izimu, Samborovi, Mirovi , rodině provozující Camp Pamir Lodge v Khorogu, kteří mi tolik pomohli, když mi bylo nejhůř, Abduluchalimovi, primáři, který mi v Dushanbe operoval, všem těm neznámým lidem, které jsem na cestě potkal, kteří mi poradili, pomohli... to všechno nezištně, prostě proto, že to bylo potřeba. A díky Bohu, že to všechno dopadlo, jak to dopadlo. (Už to není jen fráze, i když nemohu říct, že jsem se stal věřícím.) Jsem sice asi dobrodruh, ale "sám nikdy, nikdo nic nedokáže"... to jsem často slyšel, když jsem se po cestě ptal na účel jejich motliteb. Můžeš bejt sebelepší, ale vždycky je na pozadí někdo, kdo ti jistí záda, kdo na tebe myslí.... a kdyby snad si byl úplně sám na tomhle světě, veř že On tě vidí, On to řídí.... Proto mu děkujeme.... Já bych chtěl poděkovat všem, kdo mi fandili, kdo mě podpořili v tom, pro co jsem se rozhodl. Chci poděkovat i těm, kdo mě alespoň nepřekáželi.... Vlastně i těm, kdo se mě snažili odradit. Díky jim jsem si leccos promyslel :)

Našel jsem si svoje vyjádření tohoto "božího dilematu", jako všechno jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži.... “Kdo se chce s Bohem pasovat, ať se podívá Slunci do tváře.... Vyzkoušel jsem v Kavir-e-Lut.... A s pokorou poklekl...”


str. 5


Celá ta legrace stála šet týdnů příprav. Nejsem přítelem moc velkého a hlavně datailního plánování. Seznam míst, kam se chci podívat, orientační časová osa, abych se stačil vrátit a pustit se do zakázek, které na mě pak čekají. Seznam telefonních čísel na papíře, kdybych přišel o mobil. Papírový silniční mapy, to hlavní - víno v prášku na oslavu mých narozenin a Korán, když už se tam budu potloukat, že bych se taky mohl něco naučit. Motorka standardní BMW 1200 GS, všichni mi tvrdili, že to nevydrží, vydržela a vydržela by daleko víc. Úpravy od Touratechu nové silnější padací rámy, plech pod motor, nové svody výfuků a koncovka - odstranili jsme katalizátor, aby se dalo pálit skoro cokoli. Dorazy na přední teleskopy a plechový kufry na boky. Taky ještě nový tank bag a boční kapsy na nádrž. S sebou brzdový destičky, filtr oleje (výměna po 20 000 km), nějaký drobnosti jako řadičku a brzdový pedál, kdybych je snad někde ulomil. Doklady všechny v kopiích, výborná věc byl karnet od ÚAMK. Víza - něco jsem si zařídil sám, něco pro mě udělala cestovka, něco jeden hodně zvláštní člověk. Odjížděl jsem jen s některými, další za mnou posílali do Íránu v druhém pase. Výsledek - ze 100 plánovaných dnů jsem zvládl jen 52. Během těch 52 dnů jsem ujel 19 000 km, po silnicích, cestách i necestách. Projel 11 zemí a setkal se s tolika zajímavými lidmi, že bych je snad ani nedokázal spočítat.


str. 6


Odjíždím.... pryč na 100 dnů, sám bez lidí, co znám, bez telefonátů o ničem, bez toho vnitřního magora - tohle musíš, ještě tohle a pořád dokola. Celej život, pořád dál a dál, to fakt ne... Ráno jako každý jiný, naštvanej, nedospalej, malej kluk je od pěti vzhůru, chce si prostě hrát s tátou. Já taky dneska nemůžu nějak spát, a když se to sečte... normální den. Poslední oholení hlavy, mám to jako rituál od doby, kdy se mi zabil kamarád na motorce po třech minutách své první jízdy. Snídaně s dětmi a partnerkou a pak jedeme. Pořád to vypadá dost šíleně, ale pořád to má šanci, uvidíme. Vždycky to tak dělám, nejdřív se nadchnu, pak se někam zašiju, nejraději někam do kavárny, neberu telefony a přemýšlím si, "jak bych, co bych"... Pak teprve počítám, co to bude znamenat, co to bude obnášet, co to bude stát, a protože je to až nakonec, vždycky si to dokážu sám před sebou i druhými obhájit.

Koukám se kolem sebe na děti, na partnerku, zvládnou to tady, nevědí ještě jak, ale zvládnou, nic jiného jim nezbude, to je i cílem téhle cesty - prostě zvládnout sám v cizím prostředí, zvládnout to, co přijde, jak to přijde. Ještě poslední "dobalení věcí", něco musí z beden ven, takže odjezd se z rána odložil na odpoledne, ale odjíždím vlastně až v podvečer. Nikdo už nic neříká, všechno se už probralo a to, co ne, je zbytečný teď vytahovat. Takový ty napůl plachý úsměvy, no ty moje nejsou asi o nic přesvědčivější. Jdeme ven, naložená motorka, ještě rychlý rozloučení, nesmí to trvat déle než je nutný. Výdech, start motorky a jedu. Nevím, co se děje za mnou, nevím, co je přede mnou, prostě jedu směrem, pro který jsem se rozhodl, když se povede, dojedu do Číny na obrátku a v září jsem doma, když ne, dojedu nejdál, jak to jen půjde. Tahle cesta má jediný cíl - 100 dnů jet sám na motorce směrem na východ. Poznat cizí země, cizí lidi, sám sebe. Snad náhradní cíl je dokázat si to, že s několika klíčovými schopnostmi se dá podobná cesta podniknout. Ještě zastávka u kluků v Touratechu, legrácky, fotky na památku, taky dárky, nepromokavý bag, víno v prášku, nouzové lepení a vyrážím směr Bratislava. Leje jako z konve, mlha k tomu, dobrý začátek, kvůli tomuhle táhnu pláštěnku na Blízky a Střední východ, legrační. Bratislava, je půl druhý ráno, jsem promočený na kost, ale v hotelu mi umožnili zajet s motorkou do recepce, recepční mi vybírá pokoj, kde by byl klid. Hotel je plný a dneska je to prý "skutečně drsná pařba". Dostávám nejvyšší 15. patro. Už vstup do výtahu mi naznačil, že se tu "fakt drsně paří". Zvratky v rohu výtahu jsou toho jasným důkazem. Přivolávám jiný výtah, ten ale jezdí jen mezi 12. a 6. patrem. Nadechl jsem se, vzal za vděk již použitým výtahem, to zvládnu a musím si zvykat, nevím, co mě čeká, ty země a místa znám jen z TV, časopisů, tak proč nezačít s tréninkem už tady na Slovensku. Z výtahu jsem vyrazil tak rychle, jak jen jsem dokázal, dech na 15 pater nestačil, no co, dám sprchu, zalehnu a ráno pryč od tohohle všeho. To jsem si jen myslel, neteče voda, jen takový čůrek, fakt, mám si asi začít zvykat. Rychlá "vojenská umývačka", zalézám do postele, je 2:30, budík nastavený na 6:30, v 7:00 snídaně, v 8:00 skutečný start 100 dnů.


str. 7


4:00 bolest jako hrom - zuby... bolí ty, který by určitě bolet neměly... co s tím? Je 6:30, ani nevím, jak se to stalo, huba trne, rozhodl jsem se pokračovat, případně to řešit ještě někde v Evropě, taky asi první lekce, snídaně fajn, v hotelu všude mrtvo, venku prší. Pláštěnka a start směr Maďarsko.... první skutečný den cesty začíná...

Musím pryč, co nejdál, co nejrychleji - Evropa a Turecko 1 Vyrazil jsem na skutečnou cestu až kolem poledne, nehledal jsem zubaře, ale sháněl duše. Duše do kol jako řešení kritických situací. Jasně, to jsem nedomyslel. Jako asi spoustu jinejch věcí. Nejsem žádnej ex zkušenej cestovatel, opravář, fotograf, zálesák, bojovník, všechno takový ten normální průměr. Ale to pořád ještě není důvod pro to, aby to člověk nezkusil. Duše jsem nesehnal, i když jednu - tu svoji - mi nabízel obchodník v BMW servisu. Jakože bych ji měl vzít s sebou. Nápad "si takhle vyrazit“, se mu líbil. Zuby pomalu polevují. Lije jako z konve, vítr, rovina. Špatný. Jen vítr se mnou lomcuje víc, než bych si přál. Polykám nezáživný kilometry, při každým tankování kafe a doutník… Přestává pršet, když se blížím k srbským hranicím. Vítr nepolevil, trochu mám dojem, že spíš zesílil. Zastavuju, abych se převlékl, napil a hlavně neusnul. Když slézám z motorky, málem mě ten vítr porazí. Fakt fouká a já myslel, že mám špatně vyvážený věci na motorce :-).

Najednou je skoro 30 stupňů. Srbsko -hranice. Maďarský celník se mě ptá, kam vyrážím. Usmívám se a bezelstně mu říkám (turistickou angličtinou, ne maďarsky :o): „Rád bych do Číny.“ Podíval se ještě jednou do pasu na fotografii, pak na mě. Shovívavě se usmál, dal mi pas a popřál šťastnou cestu. Bělehrad - bouřka, dneska končím. Večer začal podle plánu, všechny bágly ven, všechno z báglů ven a jinak. Na pokoji je to jak v Hirošimě prvních okamžiků. Kašlu na to, dám si doutníka. Pokusy jsou marný. Mám chuť zbavit se Koránu, ale…. Tak jsem to zase naskládal zpátky a odložil na lepší časy. Dal se do psaní, zkusil spojení se světem. Jde to, jen nevím, na kolik to přijde, rozpočet je trochu našponovaný. To dneska večer nejdůležitější je skrýt poměrně velkou hotovost, kterou celou cestu s sebou převážím. Vymysleli jsme to s dalším „starým kamarádem“ Jirkou Opoldou (přezdívka) pečlivě, tak nějak skoro německy. Taky to tak Jirko dopadlo, jako Němci v námořní bitvě, když byly jejich kanóny moc přesný. My taky. Schovka nejde otevřít, ještě že byla prázdná :o). Tak nasáčkovaný peníze zpátky do bagů. Spím, ani nevím jak, poslední dny jsem tomu moc nedal. Ráno, snídaně skoro jak do postele, jen o patro níž. Přisedá si ke mně kluk (asi 40), co jsme se viděli večer a povídáme si. Je policistou v Kosovu. Málem zapomínám kousat, když vypráví, jak to "ve světě chodí". Pak probereme i cestu, budoucnost světa za 20 let a rozloučíme se. Když odchází, jako by to tušil, říká: „Kdyby, tak mě radši nikde nejmenuj.“ Nebudu, jasně. Odchází. Já si zapálím ještě jeden a ještě jeden doutník. Přemýšlím o tom, co jsem slyšel, co v nás někde dřímá, a když to někdo spustí, čeho jsme schopní. Jsme zvířata, ne boží stvoření. Dokouřeno, oblečená pláštěnka a dál a dál polykat kilometry. Je jich přede mnou ještě dost a dost. První, v čem jsem selhal, jsou statistiky o tankování, kilometrech, naštěstí to hlídají ty věci kolem mě, tak to snad nějak zrekonstruuju, kdyby to někoho zajímalo. Po cestě si vybírám pumpu, kde si dám svůj doutník a kafe. Vybíral a přebral. Kafe nemaj a maj moc otázek. Třeba kolik ta motorka stojí, kolik nás jede, kde budu přejíždět hranice. Je jich víc, moc se mi nelíbí. Začínám přestávat s upřímností, která může být považovaná za blbý


str. 8


chlubení. Třeba jako - jedu sám „hrdina – snaživec“, nebo jedu až do Číny, tři měsíce bez lidí….. Když mi to dojde, dokouřím dřív, než „kluci dotelefonují“ a mizím tak, že jsem málem tu naloženou motorku postavil na zadní, to už nebyla blbá frajeřina, to už byla jen daň za blbost. Hlava generuje hrozný věci. Jak změnit trasu, jak zrychlit nebo zase zpomalit. Viděl jsem najednou ty obrazy z Kosova. Jak parta lidí na výletě přepadne rodinu, pobije, ženu znásilní, děti umučí…. Hrůza. Naštěstí to přešlo, prší, fouká vítr, mám co dělat udržet se na silnici. Po 200 kilometrech stavím na kafe. Už si ani nezpívám proti spánku. Bulharsko, pěkná silnice, konečně žádná placka, zatáčky, skoro jsem je zapomněl. A zase kilometry. Sofia, pumpa, placení v Eurech – to je chyba, ale slečna má nějaký speciální turistický kurz, plechovkový kafe za 100 Kč, to je dost…. Jdu ven, sednu na obrubník a koukám po motorce, a najednou…. Tak to mohl být průser, pojišťovací šroub předního kola je pryč. To je moje chyba, já si přezouval kola, není komu nadávat, ale co s tím… Šrouby jsem si nevzal. První nápad rychlopásky, na nic, ale aspoň pro pocit. Blbost. Je neděle večer. Prohlížím motorku, kde bych podobný šroub vyšetřil. Našel jsem ho. Jirko, ten krásnej šroub, co jsi mi přinesl na držáky kanystrů, teď drží moje přední kolo a bude muset vydržet až do konce.Ještě jsem udělal pojistku ze stříbrný pásky, takový zvyk. A další kilometry, už je tma jak… Dneska to vezmu přes noc. Dám 24 hodin v sedle. Hranice do Turecka dobrý, jen musím mít správné razítko na dokumentu od majitele vozidla, což je moje firma, ale to on neví a ani ho to nezajímá. Razítko sedí a já dostávám jeho rozhodující razítko. Odcházím, „jsu zase tak šťastný“, ale vidím tu hromadu věcí, co jsem musel vytahat z kufrů, abych se k tomu papíru dostal. Když jsem to z toho kufru lovil, tak jsem tam musel přeskládávat tu hotovost, kolem spousta lidí, celníků, fantazie zase jede….. Jsou dvě našeho času v noci, co teď, jasný - jet dál. Vydržím to asi do čtyř, zima, únava, neudržím stojící motorku. Nepadá, ale málem. Balím to. Sedám si na obrubník, směrem k východu a dívám se, jak se rozednívá. Jsem grogy, je mi zima. Najednou se začne ozývat takový divný zvuk, zaposlouchám se, je to první muezzin, kterého slyším. PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 9


Neumím posoudit kvalitu, ale líbí se mi to, má to atmosféru. Víc nevím nic, probudil jsem se schoulený u toho obrubníku. Sluníčko už svítí naplno. Kolem provoz jak v poledne. Klíčky v motorce, všechno dostupný, focení, helma…. Všechno na svým místě, pumpař se usmívá, když si odskočím na první skutečně turecký záchod. Zase silnice, teď veselejší se sluníčkem, ale únava neustoupila. Mám dost. Už mi není dvacet. Přerušuju po každých dvaceti kilometrech, usnul bych na tom. Pak jsem potkal rozpadlý klášter, vzrostlé stromy, přímo u moře, to nejde odolat. Sjedu tam, jen hodím bundu na zem a lehnu si na chvilku. Ta chvilka trvá 3 hodiny. Probral jsem se dobře metr od místa, kde jsem usnul. Vedle rodinka něco baští, voní to. Dost dlouho jsem se pořádně nenajedl. Usmívají se, když se zvedám ze země, a nabízejí mi tu jejich dobrotu. A dobrota to je. Poděkuju a vyrážím dál. Jsem na místě, trajekt ne. Ptám se „kdy“ a s pokrčenými rameny jsem odkázán na ceduli. Jdu na kafe, plánuju, kudy pojedu dál – a trajekt frnk. Musím si nastavit hodinky, nechtěl jsem je používat vůbec, ale budu muset. Druhý se mi už nevyškub. Trója, sen každýho kluka. Asi dobrý, ale …. Nemám to rád, moc lidí, nikde místo… všichni melou…. Pryč, mám zas jednu fotku, jako z Nordkapu…. Tam je můj trojskej kůň. A přeci nějaký kluk s holkou se dohadují pod trojským koněm, kdo klade pasti?? Teď bych se svalil a spal, ne musím dál. Směr Izmír. Ale ještě taková malá silnice kolem moře, vyrážím. Jsem zase v rauši, motorkáři to znají, to nadšení. Ale bacha, nic není, jak vypadá. Natáčím i malé video o tom, jak to tu chodí na silnici. Přesto úžasný: nahoru, dolů, doleva a hned doprava, ne koleno na asfalt, je dost rozehřátej, jsou tu i celkem slušný díry, zrovna tam, kde nechcete, ale super. Krajina si vynutila ty silnice, to se nedá popsat. Malá vesnice, obyčejný lidi. Všiml jsem si, že je tu dost malých žen, spíš trpaslic, ale smějí se, baví a jsou šťastný… asi :o). Pláž – ne úplně, ale je vidět, jak jsou muži a ženy oddělený. Ve městech to není, ale tady určitě. Je večer, musím tankovat, tak zpátky na hlavní. Pumpa, čaj, povídání. Politika, co jsem nechtěl, moje blbá otázka, kde asi začíná Kurdistán (abych si dal bacha). Rázem je všechno jinak, šéf se zvedne, zpřísní.

"No Kurdistan! Kurdiš, Turkiš is OK. Kurdistan NO!" Sedím jako opařený, ani jsem si to neuvědomil, pitomec. Další čaj, už se stmívá. Na mapě mi ukazuje, kde žijí Kurdiš. Uff, zná všechny naše kluky fotbalový a Frištenskýho. Rozloučíme se a vyrážím na další noční přejezd. Kamion mi tlačí ke krajnici, ok, je to dost široký. Ale bacha, jede tu neosvětlený traktor a fakt nebyl vidět. Ostře na brzdy, levá klička, těsně za kamion, pravá, rychle zpátky, protože právě někdo proletěl třetím pruhem. V první chvíli jsem myslel, že už mám první test tureckých záchodů za sebou… NEMĚL. Přídavný světla od Touratechu jsou zázrak, fakt, když můžete s nimi svítit. Beng beng, to byly bedýnky od zeleniny, ten tank, co mám pod sebou, je zvládl…. Už toho je asi dost. Velký parkoviště, končím, jsou dvě ráno. Zaskočím „klukům v hospodě“ říct, ať se nelekaj, že u tý motorky spím, domlouvám si buzení mezi 4. a 5. hodinou, to je tady běžná tolerance, kdybych neslyšel mobil. Vybaluju karimatku a ejhle šéf, je ukecanej, ale milej, máme čas, jsou skoro tři. Usínám, slyším budík jako odněkud z dálky…. A nějaký lidi… to je asi ve snu… není. Nejmíň deset mi jich asistuje kolem ranního vstávání, to je samota… Ale ten servis - to nemám ani doma - čaj, sušenky, voda a otázky v turečtině, lámeme to, jak to jde, já piju už druhý čaj, cpu se sušenkama, balím, odněkud je slyšet muezzin…. Já bych klidně ještě zalehl i na východ, ale …. Rozloučení, jak při odjezdu ruské delegace. Konečně zase sám, je to nádhera, chtělo by to fotit, super ranní světlo, ale to bych nikam nedojel. Sjezd z dálnice, tahle cesta bude jen o rychlých přejezdech, chvilkách toulání a zase přejezdech…. Zase ten super pocit, vítr ve vlasech :o). Jen prvních 20 km je v čerstvě nasypaném štěrku v horkým asfaltu, tak se to tu dělá, tak se tady jezdí, motorka to zvládá líp než já. Už jsem na to přišel, když jí do toho moc nekecám, nešahám na přední brzdu – dá se to :o). Předjet v takových podmínkách náklaďák naložený slámou snad do výšky druhýho patra je kumšt. I to vyšlo. Konečně. Normální silnice, asfalt skoro teče, sem tam slušná díra, ale dobrý, pro enduro procházka rájem. Beru to jako trénink na další, horší podmínky. Silnice, o který většina motorkářů sní. Samá zatáčka, nahoru dolů, žádný provoz… a na to tady bacha… vždycky mi něco říkalo bacha...Jednou jsou to krávy, podruhý stavbaři, potřetí někdo,


str. 10


kdo si to užívá jako vy a je moc širokej. Děje se to tady skoro pořád, jezdí se na ostro. Asi platí Masallah – dáli bůh… Neumím to popsat, ale zažívám takovou tu euforii z volnosti, z krajiny, ze sluníčka, ze života. To, co se fakt nedostává každý večer u televize, když to není s hvězdičkou. Mezi Denzili a Ispartou jsem objevil na mapě silnici, co se mi líbila. Kolem slaných jezer, v horách. Jdu na to (na ni). Neskutečná jízda, skoro dokonalá silnice, krásný táhlý zatáčky, začínám zapomínat, na čem jedu. Jen asfalt taje víc a víc, stavím na čaj, už ho "umím získat zadarmo" - vyprávění o cestě a protúrování motorky, to mají fakt rádi. U nás by nás nejraději ukřižovali za laděný výfuk, tady to je jiná - čaj zdarma :o). Zkouším, jestli je jezero fakt slaný - je. A znovu a znovu ta úžasná silnice, všechno bez problémů, jako ve snu. V Burduru se radím, jak dál, všichni mě posílají na jih do Antalye. Čas letí, tak to bude Antalye, při moři to může být ok. Jako vždycky dojíždím nadoraz, to je za tmy. Antalye, hrůza, turistická fabrika. Projel jsem se kolem hradby luxusních hotelů, moře neviděl. Hotely jako Sultan Sah, Spice apod. vytvářejí ve svých hostech pocit výjimečnosti, co víc, i v personálu na vrátnici, fakt nejsem jejich třída. Sehnat postel a sprchu se zdá nemožný, couvám od moře a mám kliku, motel, rozumná cena, přepychová postel. Rychlý kebab odvedle, napsat maily a spát. Vydám se po pobřeží, kratší, ale určitě ne rychlejší a už vůbec ne zábavný, pryč. Znovu na sever, teď už do kurdský části. Po pár kilometrech první vojenská hlídka, nejsme na to zvyklí. Lidi jako všude jinde, rychle zapomínám a zase si užívám nádherný přírody a silnic. Pro motorkáře je tady asi ráj (s malým „r“, ne Paroubkův s velkým). Všechno má svůj konec. Teď neskutečná rovina z Konyi do Eregli. Ale už je zase skoro tma, pár fotek a hledat nocleh. Je to divný, když někde v dálce svítí výstražný světla, skoro mi běhá mráz po zádech. (A zima tu je.) Nádherná, ale v noci trochu zrůdná podívaná.Veliký parkoviště, noční kafe a jistota dalšího nočního přejezdu přede mnou. Rozednívá se, Adana a jídelní servis, kafe, doutník, protáhnout a dál na jih do Antakye.

Přisedl si ke mně chlápek se synem, vypráví o motorkách, zve mě k sobě, napůl neposlouchám, napůl spím, podaří se mi ho slušně odmítnout. Antakya a všechna města tady jsou jiný než v Turecku, nevím čím, ale divný, nějak těm lidem nedůvěřuju. Tak to vezmu ještě k moři, je to na dost dlouho, než ho zase uvidím. Město - vesnice, je to jedno, je to tu divný. Malý hotel u moře, dohady nad motorkou, nakonec přislíbena osobní stráž syna majitele hotelu, souhlasím. Odpoledne místo koupání prospím, proberu se tak na večeři. Zítra Sýrie, jsem zvědavej.


str. 11


Tak tohle bude hustý... celník na mě řve, abych zmizel ... Sýrie 1 .. výhružně mává rukama, jakoby zaháněl nějakýho prašivýho psa. Šílenost kolem papírů, nevím, co po mně chtějí, se vším házejí a ukazují někam neurčitě... Zmatek, asi jsem se tam i ztratil. Najednou se objeví "záchranář", dobrá duše, mele rychleji než Eta. Tohle stojí tolik, tohle tolik, pojď, to bude hračka, to jsou kamarádi... Jako ve špatným snu tahám dolary z kapsy. Pak další a další, najednou platí něco on, teď zas mám doplatit já. Výsledek -myslím, že mě stáhl o 30 - 50 dolarů, když si přestanu lhát. Konečně první syrský - arabský město Idlib, samozřejmě jsem blbě odbočil a jsem najednou uprostřed tržiště. Docela legrace, staříci v košilích až na zem svižně uskakujou před mými kufry. Je to sice pozdvižení, ale možná i legrace. Jsem najednou nadšenej, nebude to tak hrozný. Když se ale za chvíli zase objevím na tom samým tržišti, tentokrát z jiný strany, už mě ten pocit opouští. Křik, nadávky... Ptám se na cestu, ale pokaždý úplně jiná odpověď. Jedno jestli civil, voják, policajt. Pumpa je šance, ale nemá ani benzín, ani chuť mi na něco odpovídat. Další pumpa, pumpař chce dvojnásobek toho, co je na displayi. Dokonce mi sahá po peněžence... Nálada je na nule. Další policajt, snad mě pošle dobře. Poslal mě úplně na druhou stranu. Na to přijdu až po 100 km, tam je cedule místa, kam jsem dojel. Pumpa, klid, kafe, doutník. Nějaký šílenec furt vybíhá a něco směrem ke mně huláká, všechny kolem to evidentně baví. Dokonce i ve chvíli,

kdy mi sebere židli, kterou mi jiný nabídl, jsem v klidu, mám pocit, že už toho bylo tolik, že mě nic nepřekvapí. Cesta zpátky do Homsu, strašný vítr, čas letí, zase už se stmívá. Ještě jeden detail pro cestování. Na mapách jsou většinou dva názvy měst, oni samozřejmě používají třetí, ten svůj. Homs, je noc, všude spousty lidí, první hotel "šílenýho vzhledu", ještě horší zevnitř než z venku, problém, co s motorkou, do vrat chodby se nevejde. Naštěstí jsou kolem nadšení kluci, pomohou mi parkování vyřešit. Motorku mi střeží po celou noc dva tajní na přímý příkaz generála Abdula Al Hamana, šéfa státní policie v Hammu, se kterým jsem popil čaj a podrobil se politickému výslechu. Stohé otázky, snad minutu dvě se mi jen upřeně dívá do očí. Dělá drahoty, je to prý velká odpovědnost. Jeho podřízení se přimlouvají. Pohled od očí, nehne ani brvou, nakonec se však usměje a cituje slavnostně vůdce Bašára Asada: "Máme podporovat turistický ruch a chránit naše přátele", překládá mi můj průvodce - přidělenec. Kopírují si můj pas a mezitím si všimli mé jizvy na hlavě. Odkud ji mám? Blekotám něco o nehodě na


str. 12


motorce, je to nejjednodušší vysvětlení, i když ne pravdivé. On mi zas vypráví, jak útočil stíhačkou na americké helikoptéry. Je to úplně bizarní. Nakonec mě sám generál ujišťuje, že se motorce nic nestane, že ji dokonce mohu nechat úplně nastrojenou. Další policista dodává, že téhle ulici se říká ulice generála Abdula Al Hamana, jednou se tak prý bude určitě jmenovat i oficiálně. Generálovi to evidentně dělalo dobře. Snažím se návštěvu ukončit, policejní moc je tady cítit úplně hmatatelně a to mi nedělá vůbec dobře. Můj průvodce mě ale upozorní, že generál má tolik času, kolik chce, a až bude chtít naše setkání ukončit, řekne to on. Po dalším čaji přicházejí další otázky. Jaké se mi líbí ženy, kolik mi je. "Padesát a tahle cesta je můj dárek k narozeninám." Směje se na celé kolo, taky mu prý bude letos padesát. Konečně jsem venku, všichni na ulici mě zdraví jako někoho známého, u motorky už sedí dva mladíci na plastových židlích. Ten hotel je horší, než se zdálo. Moc jsem se tu nevyspal, všechno mě pořád budilo. Ráno jsem stejně unavenej jak večer, ale šťastnej motorka je na místě a v pořádku. PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 13


Při zpátečním průjezdu celá hlídka spala. Jen ten nejmladší, co měl v 21 letech už čtyři děti ne, měl službu. Zamávali jsme na sebe a já se vydal dál na jih, do Jordánska.

Městské enduro v Ammánu - Jordánsko A vyrážím směr Jordánsko, na silnici dělaj skvělý kafe, proto zastávka, káva, doutník, klid... Úsměvy a mávání z aut nebo se taky staví na kafe. Najednou za mnou někdo říká: "Ahoj, já jsem Ondra z Rakovníka." Pak jsem si odbočil z hlavní trasy, chce se mi podívat se na chvíli do hor. Zastaví mě až vojenská pohraniční hlídka. Dopadne to dobře a jméno gerála v mém deníku udělá ze mě vítaného hosta. Pohostí mě a pustí mě zajezdit si do pohraničního pásma. Jen jedno jediné, ale důrazné upozornění, jestli tě tam chytí, zavřou tě. Nesjížděj proto dolů z hor. Rád poslechnu. Díky tomuhle jsem potkal úžasnýho člověka, který mi do deníku napsal vzkaz v arabštině: "Bydlím tady u dobré vody. Jsem tady rád a rád bych tady zemřel." Nevím proč mi to napsal, ale musel mít k tomu důvod. Pak se najednou tady uprostřed ničeho objevil jeho kamarád. Pohostili mě, nakonec mi ukázal i svoji rodinu, děti. Nikdo z nich se nechtěl fotit. Nechtěli mě pustit. Musel jsem jim slíbit, že až se budu vracet z Jordánska, budu jim vyprávět, jaký to tam bylo. Podívali jsme se na sebe s hospodářem i jeho přítelem, věděli, že si to vymýšlím, podpořili mě v tom, aby mě jeho děti byly ochotny propustit.

Už jsem tomu všemu tady přišel konečně na chuť. Dokonce i hranice jsem zvládl sám bez prostředníka a s úsměvy na obou stranách. Blíží se Ammán - projel jsem Damašek, tohle bude stejný. Určit azimut, chytit si vodiče a jsem do dvou hodin venku. Ještě pořád se mi nechce do velkých měst. Celou cestu to samý - nákupní centra na předměstí, bazary plný čínskýho zboží, nepoznám originál od napodobeniny, nesnáším nakupování a lidi. Jsou víc evropský než my... Radši se potloukám po malých městečkách, je to tam opravdovější. Žádný luxus a pohodlí, ale život, jaký je. I když i tady je Algida na každém kroku. Marlboro a Winston se tu prodávají jako íránské cigarety :). No Amerika. Ammán mě ale dostal. Temperament a razance, s jakou se tu jezdí, překročila moje nejhorší očekávání nejméně o 300%. Je to zběsilost, přeplněné silnice se pohybují kolem šedesátky tam, kde my v Praze popojíždíme. Semafory mají odpočítávání zelené. Všichni startují v pětivteřinovém předstihu... to se jede na červenou s vidinou zelené. Nacházím si celkem tři vodiče. Taxikář mi dal největší lekci. Nalepený na jeho zadku v 60 - 80 km/h lítám z jednoho pruhu do druhého, z obchvatu do zapadlých uliček a zase zpátky. V tom všem halda lidí


str. 14


přechází kdekoli, kdykoli. Někteří jezdí v protisměru, bez blinkrů, světel, prostě jedou, motorky, auta i náklaďáky. Po dvou hodinách to mám skutečně za sebou a dopřávám si luxus "oholení hlavy" a rád. Kings Road - Mount Nebo, Dead Sea a pak dolů na jih po nejkrásnější silnici, jakou jsem dosud zažil. Odpoledne ještě teplota stoupá. Vidím Dead Sea pode mnou jako veliký hrnec vroucí vody. Jsem vedle z týhle silnice, skoro dokonalý povrch, krásný dlouhý zatáčky a nikde nikdo. Dead Sea - kontrola pasu, jeep s dvouhlavňovým kulometem, jsem na hranicích. Přenocuji u Mrtvého moře. Je večer, teplota 38, voda 30°. Strašná noc, blbý nápad, horko, vlhko, vítr. V noci rozbaluju stan, jinak bych neusnul. Do rána všechno zrezlo, i kšandy od BMW. Ranní offroad se mi taky nepovedl, první pád - odstrojit motorku, postavit na kola, nastrojit motorku, rozjet se... další pád, odstrojit motorku, nechat to na místě a dostat motorku někam, kde už ji zvládnu... Další a další pád... tohle trvá už tři hodiny, vidím silnici, ale nemůžu se k ní dostat :). Pak totální zahrabání, klasika jak z filmu, dobrovolně položit motorku na válce, otočit o 180° a vyjet. Je skoro poledne, vypil jsem tři litry vody a ujel asi půl kilometru...

Konečně pevnej povrch, nastrojeno... najednou se odkudsi objeví pobavený pastevec a nabízí mi nějaký pochybný cigáro. Jsem grogy... Teplota poctivých 47°, nasednu a malér - předek nebrzdí, zadek jen "jako". Ty pády si vybraly svou daň. Jo, a ztratil jsem jediný brejle na dálku. Nikde kousek stínu, voda dochází, všude odsud jsou fakt hustý sjezdy, bez brzd si to nedovedu ani představit. Hledám něco jako dílnu, vojáci mě posílají asi 7 km daleko... teplota nestoupá, ale pocit horka ano... vyrážím, opatrně, ale jedu, ne, s těmahle brzdama to dál nepůjde. Servis jsem našel, vysvětluju, co potřebuju, a jdu volat Jakuba Hrušku do Auteku... nebere to, má hovor.. Mezitím se místní automechanik pustil do práce, brzdovka lítá všude, když jsem si toho všiml, už vypouštěl i nádržku, řvu na něj... uraženě odchází a hlásí "kaput". Je takový horko, že se mi začíná dělat fakt blbě... hodně blbě... Zalézám pod plachtu nějakýho krámku. Tam se mě ujme takový fajn kluk, líbí se mu motorka... Boty dolů, všechno dolů, tedy skoro všechno... litry vody na hlavu a do sebe... Za chvíli to přešlo, ale bylo to opravdu hnusný... Místní radí Ammám, nabídka odvoz za 500 dolarů... Jakub zvedá telefon... hlavně neodvzdušňovat - pozdě... Teď je jediným řešením odvzdušnit i ABS, to znamená schodit bandu, tak 2 - 3 hodiny práce. Najímám si vedlejší dílnu na dvě hodiny za 10 dolarů. S klukama na mobilu, se spoustou přihlížejících zvědavců to dám... Mistr uznale přikyvuje hlavou, když brzdy zas fungují... Začínají se ozývat nabouchnutá žebra z ranníc pádů, ale to už je tak dávno, vyrážím dál - nekončím, jak to chvíli vypadalo. Jsem asi jediný pako, co si jelo Kings Road v noci. Tak nádherná silnice a já z ní neviděl skoro nic. .. Ve dvě ráno jsem už nemohl, zastavil na prvním místě, kde se dala postavit motorka a stan. Zalezu a usínám, ani nevím jak. Někdo huláká z tlampače... to je zlej sen, mrknu na hodinky, je půl páté, policajti, kontrola dokladů a musím vypadnout. Nevyspalej, ale spokojenej, rozednění na Kings Road je nezapomenutelný zážitek. Petra - jeden z mých snů. Všude už po ránu samý autobusy s turisty, jednotné - vždy trapné foto před králem, když tu nejsou policajti, hrané štěstí... Toužil jsem po Petře - vzdávám se Petry a vyrážím dál na Al Aquabu... hornatá poušť ,teplota 47°... zastavení pro fotku je očistec, ale musím .... Al Aquaba, město jak z jinýho světa, spíš severní Afrika, domy, stromy, lidi. Všechno je jiný. Nejjižnější místo je jachtařský klub, vpustí mě i bez lodi s ohledem na to, že mě označili za


str. 15


cestovatele. Luxus v interiéru i cenách. Čaj za pět dolarů si beru raději ven. Číšník, co má holku na Slovensku, za mnou přinesl mísu ovoce a dvě lahve vody, rozuměli jsme si, tenhle luxus nemusím. Musím hned zpátky. Na přejetí celého Jordánska mám už asi jen 5 hodin, končí mi vízum. Řeší to moderní dálnice, nuda, ale odsejpá to. Hranice, do půlnoci zbývá necelá hodina. Celníci mají ze mě legraci. Posílají mě naoko "od čerta k ďáblu"... naoko zdržují, už jejich humoru rozumím. Dokonce mi poslední razítko dává jejich šéf na ubikaci. Dáme čaj, dostanu razítko a za pět minut dvanáct vyrážím podruhé do Sýrie...


str. 16



str. 17


Všechno je tu opravdové, strach i nádhera - Sýrie 2 V Bosře na mě čekala podle dohody moje matrace v nomádském stanu, i když jsem přijel vlastně o den později s cedulkou "Jaroslav take the place"... To jsou moje zkušenosti s obyčejnými lidmi, domluvíte se jednoduše a platí to... a všechno s úsměvem. Ráno procházka po antických památkách, jen je vidět, že od antiky to tady šlo tak nějak z kopce, arabská vrstva je toho důkazem. Přesto mohu fotit v dívčí klášterní škole. Jak říkají "dej si s námi čaj, pověz nám něco o sobě a jsme přátelé", pak jde všechno. Další směr je vnitrozemím Sýrie do Turecka. Našel jsem si na mapách Google takovou speciální trasu 500 km pouští s jediným místem na cestě pro tankování. Jen tak, zkusit to. Poznal jsem, co je strach na obou stranách. A začalo to hned v první vesničce, kde jsem se ptal na cestu a mladý prodavač mě pozval na colu. Je nadšený z motorky a plný obav z mých plánů, jako většina lidí, co se tady během chvilky a bůhví odkud vyrojili. Sedím na čestném místě před krámkem, probíráme moji cestu, lidé kolem křičí, dohadují se, ale v jednom se shodují, tamtudy opravdu NE. Najednou se přiřítí civilní auto. Zprudka zastaví, vyskakuje z něj jeden chlap v maskáčích, druhý v civilu, oba se samopaly AK-47, jak jinak. Lidi mizí ti, co zůstávají, jsou jimi vyháněni. Vypadá to blbě. Tuhne mi úsměv na rtech. Oprávněně. Ten civil na mě nastoupí hodně zhurta, nerozumím mu ani slovo, až po chvíli mi dochází, že chce můj pas. Prodavač, vlastně jediný, kdo tu se mnou zůstal a nemohl zdrhnout, mi potvrzuje, že je to policajt a posuňky mi doporučuje

rychle mu vyhovět. Ve zmatku nemůžu najít kopii, všechen "klídek" je ten tam, ten v uniformě má namířeno na mě... svým Akáčkem. Dávám mu nerad originál, ale jsem už zase trochu v klidu, sleduju toho, co na mě míří. Není spokojený, zbalí můj pas, jde k autu a ukazuje mi, ať jedu za nima... Vůbec se mi nechce, prodavač mi ukazuje, že to bude dobrý... nevím. Sedám na motorku, přemýšlím snad o všem i o ničem. Jedu za nima. Zastavujeme před nějakým barákem, vypadá to jako škola, ale žádná cedule na baráku není, ani vlajka. Dovnitř se mi fakt nechce, ale AK jako neverbální argumentace je jednoznačná. Vevnitř na mě čeká samotný kápo, podle toho, jak se k němu všichni chovají, to už znám. Teď snad hodinové čekání, nikdo se mnou nemluví, každý jen přijde do cimry, koukne se po mně, jako bych tam ani nebyl, a zmizí. Nakonec se všechno vysvětlí, jsem v nějaké zakázané zóně, kam jsem se neměl nikdy dostat, projel jsem hlídce před nosem, mysleli si, že to byl úmysl... Ukazuju jim, kudy chci jet. Jasně mi naznačili, že to určitě ne a ukázali mi fotky přepadených lidí na téhle trase, pašerácká zóna z Iráku. Pak mi ukázali další "zakázaný zóny v celé Sýrii". Dohodli jsme se, že se vrátím k hlídce, kterou jsem projel, a s nimi se


str. 18


domluvím na bezpečném offroadu. Vracím se ještě ke krámku, abych zaplatil tu colu. Ne, ještě dostávám balík arabského chleba, a cpe mi ještě další plechovku coly. Stydím se, ale nedá jinak. Vyjíždím vybavený dvěma telefonními čísly od policistů - kdyby cokoli, mám volat - a zastavuji u hlídky, které jsem údajně ujel. Pohostí mě čajem a mířím "starou cestou" do Damašku. Poušť je tady neskutečně černá. Černá, horká kam až dohlédneš. Silnice je úzká, ale slušná. Sem tam kolem ní stany nomádů, občas u silnice postává velbloud. Po zastávce v oáze a svačině s jejím správcem (studoval v Československu strojárnu :) putuju dál, netuším moc kam a zatím ani netuším, co mě ještě čeká. Míjím vybydlenou vesnici (ty prázdné opuštěné, některé vypálené domy ve mně nechaly divný pocit) a přijíždím na konec silnice, kudy dál, nevím. Najednou někdo na motorce, je daleko, ale mávám na něj. Přijíždí chlapík v maskáčích, pantoflích a AK na zádech... Zubím se na něj, ruku mám na srdci a nabízím chleba a vodu... Nic nechce, nakonec mi vysvětlí cestu a souhlasí s fotografií. Samopal ale vystavit odmítá, prý ho nechce nosit, ale musí, kvůli banditům. Ne že by mě tím zrovna uklidnil. Ani další cesta mi moc optimismu nedala, asi po 30 km končí i ta doporučená, dál je jen poušť a množství vyjetých kolejí od náklaďáků. Napříč stojí něco jako opuštěná celnice s hvězdou a půlměsícem. Divný místo, na plechových dveřích toho baráku jsou divný otisky rukou, nápisy v arabštině, všude v tom vedru poletují obrovský šedivý masařky. Běhá mi mráz po zádech. A fantazie pracuje naplno, třeba mě sem poslal schválně! Vracím se. Vzdávám se snu dojet do Damašku starou cestou pouští. Štve mě to, ale ty obtisknuté ruce na baráku a celá ta atmosféra dnešního dne mi prostě visí v hlavě. GPS mě vede nějak divoce, mobil nemá signál. Fouká strašný vítr, skoro mě to porazí i s motorkou, když zastavím. Proti mně totiž jede auto, je to po třech hodinách druhá známka civilizace, slézám, mávám... Je to starý mercedes obarvený na zeleno jak z filmů o Libanonu, plný chlapů v maskáčích se šátkama přes obličej. To, že mají samopaly, mě snad už ani nepřekvapuje. Ne, že by mě to ještě víc neděsilo. Projíždí kolem, divoce gestikulují. Mám opravdický, skutečný živočišný strach. Neváhám a ujíždím. Lomcuje se mnou strašný vítr, pořád se dívám do zpětných zrcátek. Asi po hodině se mi už zase vrací kuráž. Ten Damašek pouští, kdyby přeci jenom... A další auto pickup. Zastavuje, sedí v něm dva stařší

chlápci se šátky na hlavě a jeden mladší na korbě. Když k nim přijdu blíž, ten mladší na mě míří brokovnicí. Když se ptám na cestu, posílají mě zas k tý starý celnici. Vysvětluju jim, že tam už jsem byl, ale že silnice najednou končí, dál jsou jen vyjeté koleje... mám jet po nich. Na cestu mi nabízejí cigaretu. Začíná se stmívat, moc se mi zpátky nechce, ale nakonec to otočím směr stará celnice. Začíná padat tma, celnice je už pár kilometrů za mnou, nikde nic, jen vyježděné koleje, ale tolik, že už ani nevím, po kterých jsem přijel. Je skoro úplná tma a v cestě mi stojí skalní plošina, to nedám, nedal bych to ani ve dne s tou naloženou motorkou. Je konec, Damašek pouští se nekoná. Byl to festovej den. A ještě neskončil. Ztratil jsem se, nevím kudy ke staré celnici, snad tuším směr, ale tím si nejsem jistý. Najednou se na obzoru objeví zlatá hvězda na celnici. Jediný orientační bod.... Dojel jsem k ní, když už byla pouštní noc a ta je fakt černá. Ale tady už to znám, za pár hodin jsem zpátky v oáze. Správce mě vítá a zve na čaj. Směju se a s radostí přijímám. Vypráví, jak se tam stavěli divný ozbrojení chlapi v zeleným autě... Odmítnul jsem pozvání spát u něj v domě a usínám pod širým nebem týhle divný pouště. Než usnu, přijde ještě jednou ven a nevím proč opakuje, to byli divní chlapi v tom zeleným mercedesu.... Damašek pokorně po státní silnici, pořád se mi honí v hlavě to všechno ze včerejška, teď už jsem zas v poušti, sice na celkem slušný silnici. Směřuju na Palmýru. Je to silnice podle iráckých hranic. Všichni tomu tady říkají Irák. Spousta vojenských kontrol, divná atmosféra... zamračení lidé... a ještě kolem poledne začala pouštní bouře, prý slabá, ale na mě silná až dost. Na jednom místě jsem zastavil. Nelíbilo se mi, ale musel jsem tankovat. Pozvali mě na čaj, mezitím divný otázky, divný úsměvy.... necítil jsem se vůbec dobře, a to jsem se tady už začínal učit poslouchat. Za chvíli se začali sjíždět nezvykle silný motorky, samý endura. Chlápci se šátkama přes celý obličej, bylo jich tu snad sedm nebo osm. Nelíbí se mi to, vyprávěli mi o pašerácích na motorkách, o přestřelkách s vojáky.... Rychle dopíjím, kvapně se loučím, ten "stařešina" si mě furt zkoumavě prohlíží. Jde mi v patách, vím to... nelíbí se mi to tady, pryč, je to jediný, co mi buší v hlavě. Dávám si cigára do kapsy, motorky pořád krouží kolem... krabička mi vypadla na zem... nechat ji tady nebo se pro ni ohnout... chvilinku zaváhám, nejradši bych skočil na motorku a byl pryč... kleknu si na


str. 19


koleno, zhluboka dýchám a sbírám vypadané cigarety, snažím se nedívat okolo, najednou vidím, jak stařešina sedí kousek ode mě na bobku a dívá se, jak si vedu, klid Jardo, klid.... Sebral jsem je všechny, dal pečlivě do krabičky, strčil do kapsy, uklidnilo mi to. Teď jsem se mohl klidně zvednout, kolena se mi už nepodlamovala. Ještě jednou pohled stařešinovi do očí.... natočím motorku, ti chlápci na motorkách najednou zmizí a já vyjíždím dál do písečný bouře.... krev mi buší ve spáncích, ale jo, jedu, je šance.... koukám do zrcátek, nikde nikdo...tak asi jen strach.... Začíná se stmívat, do Palmýry dorazím až za tmy. Najednou se u silnice objevil chlap, nikde nikdo, od tý poslední vesnice jsem už dobře 15 km... mává na mě.... nechce se mi, ale zastavuju, mně taky vždycky v poušti každý zastavil... chce svézt, ale není, kam by si sedl, tak mu alespoň dávám vodu, poděkuje a požehná mi na cestu Alláhem.... Chvilku potom ustane vítr, na chvíli je vidět i zamlžený (pískem) slunce, je obrovský... Do Palmýry to mám podle ukazatele ještě tak 2 hodiny. Je noc, když projíždím ty kouzelný památky. Už se těším na ráno. Zastavím na cigáro, než vjedu do města. Zastaví u mě kluk a nabízí mi hotel jeho bratrance, směju se... tohle je úplně v pohodě. Smlouváme o ceně. Je rozumný. Bratranec je obchodník duší i tělem, ale nakonec potvrdí naši první dohodu. Super pokoj a hlavně sprcha.... Nový člověk, chci vyrazit ven a můj průvodce na mě čeká, nabízí mi "večeři u nomádů"... moc se mi nechce, ale nechal jsem se ukecat, ten kluk se mi líbil. Sedl jsem tedy k němu na motorku a vyrazili jsme někam za město do pouště.... Jeli jsme snad hodinu, cestou necestou, tady mě nechat, byl bych namydlenej. Papíry a všechna hotovost v hotelu u kámoše, motorka před hotelem... Tyhle myšlenky mě přešly hned, když jsme zahájili hrůzný sjezd do kaňonu plnýho balvanů. Dole bylo světlo, snad už ti nomádi... Stan plný ruských turistů, já a můj průvodce a hoteliér a jeho kámoši coby nomádi. Mám vztek. Sežral jsem jim to. Ten kluk mě bere ven ze stanu, vysvětluje mi to. Tu večeři prý budu mít zadarmo. Nomádi hrají, zní to dobře, turisté se pokoušejí zpívat s nima něco ve stylu "pějme píseň dokola"... Já sedím venku s tím klukem, kouřím a dívám se na noční oblohu.... Do hotelu se vracíme až někdy kolem jedné v noci, další sprcha a spát. Brzy ráno chci vyrazit fotit. PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 20



str. 21


To ráno bylo neskutečný. Ještě před rozedněním jsem si zastavil s motorkou uprostřed antických památek. Nic jsem neporušil, i místní sem podle stop

Děti s puškou na rameni.. to není film, to je Kurdistán Turecko 2 pneumatik jezdí. Opravdový Kurdistán. Dost jsem o něm četl, na základce to bylo jedno z posledních témat, které se mi líbilo. Jsem asi unavený, možná i dost překvapený z posledních dní. Vyrážím směr Írán, nevím, co mě čeká, ale ještě mi zbývá slušný kus Turecka. Taková pohodová zastávka u jezera Van Gölü, chvilka samoty, čaj z vlastních zásob. Nevím, jak se to vždycky stane, ale během chvilky se někdo objeví. Tentokrát táta s krásnou holčičkou, pozdravíme se, vyházel jsem arabský chleba, co mi zplesnivěl, něco jsem naházel do vody, trocha zůstala ještě na břehu. Sebral ty zbytky a odnesl s sebou. Možná pro dobytek, ale byla to fakt trocha. Než se mi uvařila voda a zalil jsem si čaj, najednou se objevili nějací tři kluci odhadem od 10 do 12 let. Začali somrovat cigarety, nedal jsem jim je a nabídl nějaký sušenky. Na silnici kousek od nás se objevil chlapík, možná v mém věku, s dost pořádnou holí. V té chvíli se to začalo všechno měnit, jeden z nich, takový ten hajzlík, začal nadávat, hrozit mi pěstí, nejdřív mi to přišlo směšný, ale on se začal pokoušet do mě i kopnout, chlapík stál opodál a sledoval, jak to dopadne, nepříjemný. Ti druzí dva kluci začali kroužit kolem motorky a roztahaných věcí, je to jasný, chtěj

něco ukrást. Ohnal jsem se po tom prckovi, byl mrštnej, a zase atakoval, ti další už jsou skoro u helmy a bundy. Zaženu je, ale ten sráč mě kopnul dost šikovně zezadu pod koleno, bolest jak svině. Ohnal jsem se a zas nic, uměli to. Ale drželi se kousek dál, ten chlápek furt jen koukal, naházel jsem vařič a konvici do bočních kapes, ten hajzlík už byl zas za mnou a měl nějakej šutr... Je to hloupé, ale fakt jsem mu ji vrazil, facku, i když jsem měl fakt chuť ho nabrat pěstí. Najednou se rozeběhl ten chlapík od silnice, mává holí, tak to je průser, helma na hlavu, kdyby, šutr do ruky, kdyby... zaháněl ty kluky! Ten hajzl čekal, jak to dopadne. Když jsem to viděl, chtělo se mi na něj řvát, nadávat, měl jsem vztek. Nasedl jsem na motorku a vyrazil, on tam furt něco mlel. Tak první skoro konflikt mám za sebou. Byli to jen malí drzí kluci, ale byl to atak. Uvědomil jsem si, jak je takhle naložená motorka pro podobný situace úplně "na hovno". Krajina je tady neskutečná, nikdy nikde jsem už neviděl tak silnou zelenou, vypadá jak řasy, temná, hutná, kolem lávový pole.... a divný lidi. Zastavil jsem v jedný vesnici, něco si koupit... Chlad, jaký byl snad


str. 22



str. 23


jen v některých místech v Sýrii. Irák a jeho nálada je cítit asi všude. Pak ti pasáčci koz s puškama na zádech. Hned mi proletěl hlavou Babel... No, kdyby chtěli trénovat, tohle monstrum na kolech je slušný cíl. Mám blbou náladu. Ale cesta je úžasná, zatáčky jedna za druhou, hory, mraky se honí po obloze. Jen občas se průrvou objeví sluneční paprsky. Nahoru a dolů. Teď je to fakt dlouhá, ale nádherně pravidelná vracečka.... Ty vole, to je přízrak, na malou chvilku se rozestoupily mraky a já uviděl Ararat. Řehtám se jak pako, ty vole, to je nádhera. Všechno ze mě spadlo. Zastavím, tohle si musím vyfotit. Než najdu dobrý místo, aby motorka neskecla, je už zase v mracích. Počkám si, i kdyby to mělo být do noci. Zapálím si jednu, druhou, třetí, nic, jen mraky a Ararat nikde. Za tu dobu neprojelo jediný auto. Najednou jede dodávka, uhnu jim, najíždějí skoro až na mě... Kurva, to ne, dneska už mi to stačilo. Zastaví kousek ode mě, vylejzá nějakej chlápek a kluk kolem 17. Beru si do ruky helmu, v druhý odjišťuju slzák, tohle už tak daleko nepustím, něco se stane. Chlapík se ptá, odkud jsem a ukazuje směrem k Araratu. Tvrdí, že je to nejkrásnější výhled. Je dole z vesnice. Jsou nakonec fajn, zvou mě domů. Odmítám. Tak mi ten kluk přinese dva druhy sýrů, nějaký arabský chleba, balíček čaje, prý na cestu a pro štěstí. Ararat je tady znovu, udělám si fotku toho kluka s Che Guevarou na triku. Jo, je to tady výbušný prostředí, spousta nervní energie, i já jsem se nachytal. To asi stačí, strach a očekávání útoku a hned je člověk v bojovým naladění. Ještě jeden zážitek z tohohle dne. Dneska nechci spát venku někde jen tak sám, policejní hlídka mě posílá asi 10 km zpátky, hotel tam je, ale není kam dát motorku. Zkoušíme to zadem, neprojde dveřmi, mezitím se tam srotí snad 50 lidí, všichni hulákaj a já najednou nevím, jestli v dobrým nebo zlým. Nasedám a pokračuju k iráckým hranicím, je tma jak v pytli. Pumpa, to by taky šlo, okouknu to kolem baráku, vyrazí na mě tři psi. Naštěstí jsou přátelští, ale velký jak hovada. Za chvíli mi lížou ruce, nevím, jestli je to dobře, jsem dneska fakt zblblej. To už vychází ven dobře rostlý chlapík, sympaťák, jinýho typu než Turci, Kurd jak poleno. Ptám se ho na to, to ho potěšilo. Pozval mě na čaj, hned vytáhl mapu a začal mi ukazovat pomyslné "hranice Kurdistánu". Pomyslné pro mě, pro něj skutečné. Jestli jsem se někdy setkal s opravdovou vášní, tak on ji fakt měl. Až mi zamrazilo, ale... Bylo to opravdový, když básnil o byzantské

minulosti a skvělé kurdské budoucnosti. Tomu, co říkal, jsem vlastně ani moc nerozuměl, ale bylo to cítit. Pak mi začal vyprávět, kde všude byl a "pracoval". Byly to všechny ty země, kde jsem byl, nebo kam se chystám ještě dostat, kromě Ukrajiny a Ruska. Začínal jsem mít divný pocit, ale nějak to poznal a uklidnil se. Ptal se, kam jedu, ani se mi to nechtělo říkat. Nabídl mi svůj telefon, že prý kdybych měl "kdekoli na cestě problém", že on a jeho přátelé to zařídí. Pak ještě zmínka o Iráku, že tam nesmí, byl tam prý zavřenej kvůli "pravdě o Kurdistánu". Najednou se podívá na televizi a ukazuje mi nějakýho chlápka, Kurdistán padalo v komentářích snad v každý větě. "Pryč odsud", to je moje jediná myšlenka. Venku zastavujou nějaký auta a autobusy, nejdřív nikde nikdo a teď provoz jak na velký evropský pumpě. Rychle dopíjím čaj a chci to využít k odchodu, bude mít práci. Ve dveřích se objeví starší velkej chlap. Připadá mi jak ten na tý obrazovce, asi už blbnu. Můj hostitel divže nepadne na kolena, třese se samou úctou k nově příchozímu. Vysvětluje mu, že si povídáme o Kurdistánu, že mi dává tipy na místa, ale jejch konverzace drhne, nezajímá ho to a já překážím. Najednou do místnosti vrazí další dva chlapi, vazouni v kožených bundách, vypadají jak Arménci. Pokládám skleničku. Pryč. Odjíždím s divným pocitem, tenhle kus Turecka je fakt zanedbanej, chudej, zvláštní atmosféra, zvláštní lidi. Pokračuju dál až do Saray. Tady jsou i hotely, ale schovat motorku nejde. Můžu si nanosit bágly do hotelu, mám slíbeno od rusky mluvícího personálu noční hlídání, pokoj mi dávají přímo s výhledem na stojící motorku. Je asi kolem druhý v noci. Při parkování motorky mi spadla na zem, odstrojit, postavit, odnosit, jsem mrtvej... Nemůžu usnout, koukám z okna na motorku, další autobus a spousta lidí se kolem ní motá, k oknu, všechno OK, do postele... Zvoní mobil, je 6 hodin, chci dneska přejet do Íránu, nevím, jak to bude na hranicích. Snad jsem ani nespal. V recepci mi hlásí, že motorka je v pořádku. Jdu se přesto na ni podívat. Jsem vůl. Když jsem včera stěhoval všechny ty cajky do hotelu, položil jsem Garmin a GPS na sedlo a zapomněl ho tam. Teď tam tak smutně leží... Desítky lidí se kolem tý motorky motali celou noc a nikdo ji nevzal. To mi zlepšilo náladu. Bylo se na co dívat, takový malý Babylon, sbírka snad všech asijských národností.


str. 24


Mám pocit, že jsem doma... ne doma v Čechách, ale doma, neumím to popsat - Írán jihozápad Írán, země, kterou neznám. Mám na ni rozporuplné reference. Co je lepšího, než ji zažít, když to jen trochu jde. Ještě jedno kafe na stánku s dohledem na hranici, šetřím si to, asi fakt zvědavost, nevím. Jdu na to a úřední kolotoč začíná. První, čeho jsem si všiml, že ženy vykonávaly stejné funkce jako muži, i když se šátkem na hlavě. Nikde, ani v Turecku, tomu tak nebylo. Jedna taková usměvavá dáma ani nechtěla můj seznam elektroniky, problémy nastaly až s karnetem a řidičem vozidla. Naštěstí mi Filip Webr dal takový tahák, snad ve všech jazycích, kde se vysvětluje, že já jsem řidič a motorka patří mé společnosti, dík Filipe, funguje to :). Další postřeh, všichni, alespoň tady, umí rusky. Chytí se mě tam takový mladý šikovný kluk, se vším mi pomáhá a místo odměny mě zve jak velkej chlap na čaj. Beru ještě dvě coly. Umí trochu anglicky a dává mi rady, jak to v Íránu zvládnout. Ta nejlepší: jeden Chomejný = jeden dolar. Ten chudák neví, že já ty jejich vousáče vůbec nerozenám. Hezká islámská policajtka (další postřeh - Íránky jsou krásné ženy) mi popřála příjemný pobyt a dala poslední razítko. Jsem tedy v Íránu, tedy ještě ne. Poslední razítko není poslední, musím tam ještě jednou pro to skutečně poslední. Je z toho na celnici zmatek, mám prý vědět, že mi chybí ještě tohle razítko, sděluje mi s úsměvem rusky mluvící policista. Teď teprve jsem v Íránu,

první zastávka na čaj hned za hranicí. Na čaj mě zve "průvodce Lonely Planet", celý rozdováděný z loga a hesla Mad not Bad. Jinak všichni kolem se mi představují stále jako Kurdové. Tenhle kousek Íránu je prý rajská zahrada, jak mi jeden z nich sdělil, a měl pravdu. Tolik zeleně, tolik vody jsem už nikde v Íránu neviděl. První dojem, jsem doma, ne doma v Čechách, ale jsem doma. Cítím se najednou hrozně bezpečně. První dojmy zůstávají, proto jsem optimista, ale opatrný. Já tady nežiju, nepoznám jejich realitu. Při odjezdu od hranice mě chytí pořádná bouřka, první déšť od průjezdu Evropou. Schovám se u nějakých chlapíků ve stodole se stavebninami. I tady panuje přísná hiearchie - další postřeh - nejen panuje, ale i funguje. Stařík, majitel obchodu, sedí na stole se skříženýma nohama, klimbá, ale ví o všem. Nechá si vyprávět o cestě, ukazovat na mapě, v té se fakt dobře vyzná. Je po dešti, vyrážím, cestou potkávám kluka na kole, zdravili jsme se už na hranicích. Jmenuje se KoKo, Španěl. Jede do Indie. Na cestě je už čtyři měsíce. Mapu? Nepotřebuje, jede přece pořád na východ. Fotka, výměna kontaktů. Ten kluk se mi líbil. Dorazím až do Khoy.První noc se rozhodnu spát v hotelu. Opatrnost personálu na


str. 25


moje zavazadla mi říká, že to s tou bezpečností asi nebude až tak horké. Odchytí si mě nějaký student angličtiny, kdyby chudák věděl, jak na tom jsem. Naštěstí si vetšinou chtějí protrénovat jen základní lekce a tak jsme na tom stejně. Konečně mám pocit, že jsem se vyspal, po kolika dnech, už ani nevím. Ráno hned vyrážím na Tath Solejman, jsem fakt zvědavý, fotky, co jsem viděl, stojí za to. A je to tady, po jedný kolizi jsem si hnul se zády. Ježdění je tady ještě o stupeň dramatičtější než v Ammanu. Vlastně na druhém kruháku v Íránu jsem se vážně zamyslel u doutníku, jestli to tady zvládnu. Zatím jen záda. Tady neplatí nic, i šťouchanců je víc. Nic nepomáhá, hledám polohu na motorce a pokračuju dál. A k těm bolavým zádům se přidala ještě faraónova pomsta, úžasná kombinace. Jsem díky tomu všemu ve skluzu nejméně dvě hodiny. Na místo přijíždím, ale už je zavřeno, okukuju okolí, kde bych se složil a počkal do rána - a mohl bezpečně odbíhat :). Hned se mě tam ujal nějaký mladý kluk. Líbí se mu motorka, dává mi ledový ovocný nápoj. Představa, co tenhle nápoj udělá s mými střevy, je hrozná. Vzápětí mě zve jeho matka, ať všichni společně povečeříme. Odmítám, ale ten

kluk je tak nadšenej, jmenuje se Behzad. Nakonec přijímám. Večeře je skromná, ale dobrá. Není tu jen jeho matka, ale i sestra, babička a snacha a zeť a ještě někdo, nepochopil jsem, kdo to je. Poprvé se setkávám s něčím, co je tady úplně normální. Lidi tu spolu mluví, rodiny drží pohromadě, nezavírají se doma, chodí ven mezi lidi, vaří, jedí a odpočívají v parcích. Byl jsem z toho nejdřív dost překvapený, když jsem viděl lidi ve městech dělat na středním dálničním pásu ohýnek a opékat kebab, to všechno ve společenských šatech (muži). Je to tu normální. Jsou neskutečně komunitní, ale pozor na první dojmy. Je po večeři, jsou to velmi příjemní lidé, zajímají se, vtipkují... Chci se rozloučit, najít místo pro stan a zalehnout. Zvou mě k sobě domů, hodně jsem o tom slyšel, pozvánku jsem dostal poprvé. Odmítám nejen ze zdvořilosti. Vložila se do toho babička, poprvé promluvila, žádala mě o to, abych je dnes navštívil a přijal jejich pohostinství. Nerad, ale souhlasil jsem. Zastavíme se prý ještě u léčivých pramenů, kousek odtud. Jsem tam jak u zjevení. Stovky lidí tu korzují, posedávají, hrají kopanou... Všude je úžasná atmosféra. Dáme "druhou


str. 26


malou večeři"... Už musím odběhnout, místo má dobrý sociální zázemí a čistotu. Přišla řeč na moji rodinu, vyprávím o dětech, kolik jim je. Myslím, že realita rozvedeného s mladou přítelkyní a malým nemanželským synem by byla i pro Behzadovy dost. Vyřešila to zase babička. Máš je všechny rád, staráš se o ně? Nechala si přeložit. "Mám", byla moje jednoznačná odpověď, otočila dlaně k nebi a utrousila poznámku "On to ví...". Je už kolem půlnoci, oči se mi klíží, konverzace ochabuje. Behzad slibuje, že pojede pomalu, je to prý kousek. Jel jak prase, držel jsem se jen s vypětím všech sil. Ti další jeli těsně za mnou. Z kousku je dobrých dvacet kilometrů a já ani nevím, kde jsem. Když jsme zastavili, vyčítal jsem mu to, odpověděl mi něco v tom duchu: "Stíhal jsi? Tak dobrý, ne?" Ti ,co jeli za námi, byli docela rozjaření, prý to byla skvělá noční jízda. Krásná zahrada ve starém domě babičky. Všude koberce jako jediné zařízení. Jen v rohu pokoje měl Behzad malý stolek s PC. Ten kluk se svojí mámou provozují internetovou kavárnu. Než jdeme spát, zjišťuju, jak je to tu se záchodem. Je to na dvoře asi dvacet metrů, to zvládnu,

zase se jakoby z ničeho nic objeví babička a nabízí mi nějaký čaj. Váhal jsem to vypít, pověsti o uspávacích drogách a tak... smáli se mi, babička prý ví, co potřebuju, viděla mi to na očích. Vypil jsem a děj se vůle Alláhova. A jeho vůle byla, že mi vůbec nic není, ráno jsem odpočatý a plný síly. Hned u snídaně mi hlásí, že synovec mě zve na snídani, teta na oběd a bratranec na večeři. Nevím, jak se z toho vytočit, podlehnu. Byl to den plný příjemných setkání, dobrého jídla a spousty legrace. Pak ještě výlet do hliněné vesnice, na soukromé jezero jednoho strýce, co pěstuje med výborný na potenci, dostávám kilo darem. Podobnou zkušenost jsem měl v celém Íránu, krom jediného místa, ale to až později. Hamadán, město učenosti, jak jinak, do města přijíždím zase pozdě večer. Najednou vedle mě motorka a chlapík na mě řve, odkud jsi? Czech OK, je jediný, co umí anglicky říct. Hledám hotel, nic, tak naznačuju, že chci někde přespat. Czech OK. A vyráží a já za ním, jako už po tolikrát. Po několika kruháčích ani netuším, kde jsem. Hlavní slavné náměstí, slušný hotel, domlouvá mi i cenu. Zvu ho tedy na


str. 27


večeři. Přijímá. Rychle na pokoj, složit bágly, rychle opláchnout a dolů, ať nečeká. Je tam a navrhuje malou vyjížďku městem. Ujišťuju se, že platím já. OK OK. Zase temná ulička, zastavujeme. Tohle je můj dům, vítám tě. Doma je jeho matka a bratr. Chvilku si povídají, já popíjím čaj. Padne rozhodnutí, zajedeme ven na piknik za jejich přáteli. Jedeme někam za město, zas netuším kam. Nádherný pohled dolů na město stál za to. Husejn, tak se ten chlápek jmenoval, se pustí do přípravy masa, matka dělá čaj, snažím se pomáhat... Přátelé sedí ve stanu a pokuřují dýmku. Je krásně, nechce se mi ani fotit, tak je to fajn večer. Je hotovo a je to výborný. Teď čaj, i ten je opravdu výborný. A teď dýmku, nikdy jsem to nekouřil, ale tohle je takový divný samodomo. Přestává se mi to líbit, nedám si, přátelé i Husejnova matka jsou během chvilky fakt sjetý. Mám zlost, Husejn je dohazovač, dealer, chci aby mi Husejn hned odvezl na hotel. Moc se mi omlouvá, ihned nastartuje motorku a jedeme do města jinudy než sem, nevím, nechávám to Alláhovi. Jsem před hotelem, pořád se mi snaží něco vysvětlit, mám vztek a vidím pořád tu zhulenou partu, jak si libuje nad afghánským matrošem. Ráno brzo vstávám a jdu fotit. Čeká před

hotelem, má nějaký koláčky od mámy a termosku s čajem. Mám z toho všeho divnej pocit, je mi ho trochu líto, mám na něj i trochu vztek a hlavně na sebe, to by mohlo být "o hubu". Asi za hodinu odchází, stále se ještě omlouvá, fotím si lidi a pozoruju, jací vlastně jsou. Opium je tvrdá droga, islám ji tvrdě potlačuje, přesto tolik kuřáků a dealerů jako tady jsem doteď nikde na světě neviděl. Hlavní park ve městě slouží i jako camp pro poutníky, dobře vybavený v noci střežený policií a zadarmo, od téhle chvíle budu podobné parky vyhledávat. Život na ulici se mi začíná líbit. Kermashan - Khorramabad - nebezpečná cesta. Je to tady jak na houpačce, jednou jsi nahoře, jednou dole. Nelíbí se mi vůbec jejich města, nejsem odvázaný z kachliček na zdi, řvavých neonů a z čínskýho braku. Proto všechna ta slavná města jen projíždím, dojedu do centra, dám si cígo a čaj a ven z města. Kermashan není žádnou výjimkou. Na výjezdu z města hledám nějakou radu na další cestu směr Khorramabád, proč? No je ve směru, kterým chci jet. Staví kluk na crossový motorce, mluví dobře anglicky, sympaťák, můj nápad se mu líbí, cesta už výrazně míň. Jeho rada, dej tam plnej plyn a uber až


str. 28


v Khorramabádu. Ptám se proč, v čem je problém, lidi nebo cesta? Obojí, nevím, co si mám myslet. Ukazuju mu, kudy chci jet, dělá všechno proto, aby mi to rozmluvil. Dokonce tvrdí v žádným případě touhle silnicí. Ukazuje mi náhradní, bezpečnější trasu, ale i tam plný plyn od startu do cíle a hlavně nikde nikomu nezastavovat. Dává mi 20 000 bankovku - asi dva dolary. Tu si dej sem do kapsy, kdybys musel zastavit, tak s ní mávej, ostatní prachy si pořádně schovej. Pořád opakuj dokola ČEK, ČÍK a zmiz, jak to jen půjde... Nezdá se mi to. Vracím mu jeho peníze, nevezme si je, prý mi je dává pro štěstí. Nastartuje a odjede, ještě kus cesty Esvahán - dívám se do mapy, abych nevím, co si mám o tom všem myslet. Vyrážím, něco se stane. Policejní kontrola na rozhodující křižovatce po mém nebo podle dobrý rady? Ptám se na cestu, policista mi ukazuje "tu moji", tak vyrážím, jak jinak, už se zase stmívá. Město Nahavand, chci se mu vyhnout, ale jako na potvoru jsem v centru. Divný město, divný lidi, ptám se na cestu, ani mi neodpoví a jdou pryč. To jsem tady ještě nezažil. Najednou jsou tady "ti kluci na motorkách", jsou v každém městě, vždycky se objeví, jsou někdy vlezlí, někdy trochu drzí, ale bez problémů. Tady ne, najíždějí na mě, blokují mi

cestu, chtějí mě zastavit... Možná si chtějí jen povídat, ale nevypadá to tak. Je jich čím dál tím víc. Přejíždějí těsně před motorkou, strkají mi do báglů, jsem nervózní, když musím zastavit, zablokují mi cestu. Na otázky na cestu mi neodpovídají... maj ze mě srandu. Lidi na ulici se nám obloukem vyhýbají... Není se koho zeptat, kudy z tohohle blázince ven, a už je úplná tma. Rovně, to je jedna z metod, jak se dostat odkudkoli z centra na okraj. Tam jsou cedule, dá se zorientovat. Kulaťák, jeden z mnoha, tlačí mě ke středu, chci jet rovně... Namířím si to na přímý výjezd... Rána jak z děla, nic nevidím, brzdy, ABS cvaká, málem padám... ustál jsem to, ale musel jsem zastavit, helmu mám na půl sklopenou před očima, nic nevidím. Když ji otevírám, "ti kluci" se mohou potrhat smíchem. Moje blbost, nechal jsem si ji v tom horku vyklopenou, ale málem jsem si fakt rozbil slušně hubu. Jeden z nich si stoupl na sedlo motorky a prostě mi ji za jízdy sklopil. Ještě jeden nájezd motorky, tem kluk se mi snažil ukrást plátěný klobouk uvázaný na motorce, to by mohl bejt fakt malér, koukám okolo, nikde nikdo, jen ti kluci a já. Najednou všichni odjíždějí, ani jsem nestačil volat Čík Czech. Řehtají se, něco pokřikují... pokud jim to stačilo, mně urcitě. Pryč z tohohle šílenýho města. Jen nevím kudy, snad tuším směr...


str. 29


Další dva kluci na motorce, dvojčata, to snad ne... Jsou úplně jiný, ochotný, mluví slušně anglicky, nabízejí mi doprovod z města. Při loučení za městem mi nabízejí i možnost přespání, to odmítám. Radši další noc v sedle, než pár minut v tomhle městě. Vyrážím směr Khorramabád a po necelým kilometru mi praská hlavní žárovka. Na mlhovku to jde, ale není to ono. Mám nápad, na první policejní kontrole se s nima domluvím, přespím a ráno brzo vyrazím. Jedu pomalu, silnice je dost špatná. Policajti jsou v tomhle kraji stejně nepříjemní jako ti kluci z Navahandu. Doporučení: vrať se, vem si hotel. Do Khorramabadu je to ještě asi 100 km. Pomoc mi nakonec nabídne jeden z kontrolovaných řidičů. Mluví anglicky, chápe moji situaci. Zve mě na čaj. Přitom volá kamarádům z Nahavandu. Přijíždějí za chvíli. Vysvětluje mi, že jsou homosexuálové, ale že můžu klidně u nich přespat. Tak tohle dneska fakt ne. Jsou ale fajn, kultivovaní, slibují mě dovézt k hotelu. Nic jinýho stejně nejde dělat. Jedu za nimi, oni mi dělají vodiče. Kluci najdou hotel, dohodnou mi slevu, pomůžou mi s báglama na pokoj. Jen mě upozorňují, ať nechodím ven, jestli něco potřebuju, prý to seženou. Mám hlad, žádný zásoby, chci být sám, tak hned, jak odešli, vyrážím ven sehnat něco k jídlu. Za necelejch padesát

metrů se na mě pověsí nějaký děti, chtějí po Evropanovi peníze, jsou dotěrný... Přidávají se k nim nějací výrostci. Je to tu fakt hustý, ten kluk měl pravdu, nezastavovat za žádnou cenu. Zastavuje nějaký auto. Jsou to moji homosexuální průvodci. Zvou mě na večeři a zahání tu bandu. A ptají se, proč jsem vylézal z hotelu... Chci platit tu společnou večeři, je už zaplaceno. Kluci mě odvážejí zpátky na hotel. Ráno mě zve majitel na snídani. Vysvětluje mi, proč je tady mládež taková, jaká je. Vyznavači ohně zoroastriáni. Je to kult bojovníků a mladí mu tady hodně fandí. Tak tohle už znovu nemusím. Druhý konflikt za zatím 12 000 km - to není špatný a vždycky jsou to spíš výrostci. Ještě je tu na každém kroku jedna nepříjemná skupina - tzv. "náboženská policie a náboženská vojenská milice". Jsou otravní, vlezlí a nepříjemní. Taková naše bývalá PSVB (pomocná stráž veřejné bezpečnosti). Fungující rada místních: nerozumět, nekomunikovat, nedávat jim žádné doklady... nebo armádě. O těch se více méně věří, že pomahají lidem v nouzi, nevím.


str. 30


Oslava padesátin, na kterou určitě nezapomenu - Írán střed věděl, kudy jet. Začínal jsem věřit tomu, že se v tomhle městě neztratím. No, nakonec jsem se zase ztratil. Ujal se mě takovej urostlej chlapík. Zve mě na jídlo, nabízí mi možnost u něj přespat. Myslí to vážně, já své odmítnutí taky. Chci být sám a tady to fakt nejde... Požádám ho, ať mě dovede do nějakého parku, kde bych mohl přespat ve stanu. No problém, a už zas ty závody v městským provozu, na to už jsem si zvyk skoro dokonale.... Pěkný park, jen stanování není povoleno, ale ani to není problém. Správce parku a noční hlídač v jedný osobě má řešení. Uvařím čaj a ukazujeme si fotky. Jedna z jeho fotek je ve vojenské uniformě a s vlajkou. Snažím se machrovat a říkám: "Iran Flag". "No. Iraq flag." Další fotka, jak střílí někam do tmy ze samopalu. To je pech, říkám si. Pozná, že nevím, jak hned reagovat. Vysvětluje mi, že po Američanech společně s přáteli opustil Iraq a teď žijí tady. Nakonec stavím stan vedle motorky na chodníku u hlídačovy boudy. Dohoda je, že v 6 ráno to zabalím a zmizím, to mi vyhovuje. Mezitím se objevil další chlápek, vidím, že z něj mají všichni respekt, je mu kolem padesátky a "že musím s ním na čaj". Moje okolí mě utvrzuje v tom, že tohle pozvání se neodmítá. Jdu. Jsme na druhé straně parku, je tu tak 15 chlapíků kolem padesátky. Dáme čaj, mám pocit, že se zkoušíme navzájem. Asi za půl hodiny dorazí syn jednoho z nich - učitel angličtiny - a tady začínám mít problém já, je dobrej, rychlej, dobře pochopí omezení mé cestovní angličtiny. Zajímají se o

cestu, o další plány. Jeden z nich, takový, který není zrovna z mý přítomnosti nadšený, pořád ještě pochybuje. Chce vidět pas. Váhám, ale nakonec ukazuju, mohli by si ho klidně vzít, kdyby chtěli. Nekecám. Tak jsem si přeložil jejich gesta. Ne, že by ten nedůvěřivý jásal radostí, ale je už víc v klidu. Setkání končí pozváním k obědu v parku na moji počest. Noc mi utekla ani nevím jak. Spal jsem hned vedle prostoru vyhrazeného ženám, proto musím zmizet, než začnou přicházet. Vyrazím do města směnit peníze, sehnat žárovku do motorky a taky trochu fotit. Je to tady dost složitý, když neumíte Persky a nikdo kolem anglicky. Mám všechno, co jsem potřeboval, vracím se do parku, zahradníci mi připravují čaj a zvědavě asistují u výměny žárovky. Blíží se poledne, včerejší parta se schází, každý něco přináší, pozvali i dalšího kamaráda - specialistu na kebeb. Neskutečná atmosféra, legrace, taky se zapojuju do příprav. Dávám do placu, žlutý meloun, co jsem včera někde na cestě dostal. Loupu cibuli, myju skleničky na čaj. Příprava zabere skoro dvě hodiny. Mám pocit, že ten jeden z nich mi pořád pozoruje. Je to celkem asi 10 - 15 lidí, všichni něco dělají, i leader se účastní. Tenhle mejdan nechal připravit jeden z těch chlápků z večera, vlastně jsem si ho tam ani večer nevšiml. On si ale všiml v


str. 31


pasu, že mám 16. 7. narozeniny a to je zítra. Je to prý malá oslava a dárek pro mě. Jsem z toho vedle, tohle bych si před odjezdem nepředstavil ani v těch nejdivočejších představách. Neskutečná atmosféra, jsem spíš samotář, ale tahle parta je fakt celá naladěná. Všichni na tom pracují, i "pan továrník", který to všechno platí. Spousta legrace, spousta ponkových gegů. Oběd dojídám jako vždycky poslední, což je neskutečně pobaví a se zájmem pozorují, jak se cpu, abych nebyl středem pohledů. Po obědě je siesta, rozhodí se po parku, klábosí nebo spí... Někteří si navzájem poskytují docela drsnou masáž. Mám se co učit, je co pozorovat, jak taková mužská islámská komunita funguje. Má přísnou hiearchii a přitom slušně volné hranice, všichni kooperují za společným cílem. Jsou to ortodoxní muslimové. Po obědě přišel čas na motlitbu. Uprostřed parku si vymezili jeden koberec a začali své poděkování bohu. Překvapilo mi, že se lišil čas, mezi jednotlivými členy, kdy je vhodné věnovat se motlitbě. Snažili se mi to vysvětlit, ale na to jsem neměl. Po obědě a odpočinku přijde nabídka na druhé kolo u jejich leadera v zahradě. Moc se mi nechtělo, ale dneska bych stejně už nikam nedorazil, souhlasil jsem. Jako na povel se celá párty sbalila, každý se pustil do práce jakoby měli svý úkoly nacvičený. Ta zahrada je malý zázrak asi 200 metrů čtverčných ve stínu za třímetrovou zdí a uprostřed nádrž s vodou. Nedá to moc práce a všichni nakonec skončíme v tý nádrži. Je to legrace, voda je ledová, tatíci řádí, děti se řechtají, všude cáká voda. Mezitím jsem se pustil do praní. Najdenou se objevil prášek na praní, pomocné ruce, umyvadlo na drobné prádlo. Nebyl jsem asi dost šikovný, tak to kuchař a leader vzali do vlastních rukou. Pak přišla nabídka osprchovat se, oholit, tomu se nedá odolat. Když jsem se vrátil, měli pro mě další překvapení - umyli mi motrorku. 10 000 km "tuningu" je pryč. Mysleli to dobře, jen motorka teď vypadá jak po odjezdu z domova. Nálada je pořád vynikající. Neznám to, ptám se asi hloupě, co na to jejich ženy. Ty jsou právě teď s ženskejma, co se staráš. Všichni se dobře baví, bez špetky alkoholu, bez žertíků na jiné lidi, baví se a dělají si adrenalin svým vlalstním chováním. Objeví se starší chlapík, tak kolem 80ti. Rovný záda, zdviženou bradu a s velikým respektem u všech. Představí mi ho. Generál ve výslužbě, jméno jsem zapomněl a zapisovat jsem si ho nechtěl.Vidím mu na očích, že si měří a prověřuje, určitě už všechno slyšel, ale dělá si vlastní názor. Zaskočila

ho jizva na mé hlavě a tetování na rameni... Moje vysvětlení, můj pas ho nakonec přesvědčily. Pak už šlo zas všechno hladce, vypráví, směje se. Směje se a dokonce se nechá ukecat k předvedení "zahájení vojenské přehlídky". Má pořád ještě hlas jak zvon. Je tu ještě jeden nádherný člověk. Invalida z Irácko Íránské války. Přišel o kus ruky a nohu až do třísel, Nazahořkl, nezatrpkl... řádil s námi ve vodě jak černá ruka. Pak se ozval z tlampačů někde v dálce Mezuin. Jeden z nich (duchovní vůdce) začal předzpěvovat naživo. To bylo jiný kafe než reproduktory. Ostaní se ihned sešikovali, myslím, že znali přesně svá místa. Duchovní vůdce čelem k nim, leader proti němu, ostaní v základním tvaru. Taková vojenská jednotka. Jen jsem si klekl kousek od nich a pozoroval, co se bude dít. Neporozuměl jsem tomu, jak a proč měnili své pozice, celé to trvalo 20 - 30 minut. Byla v tom síla, disciplína a pokora. Generál mi do ucha říká, že v tomhle je jejich síla víra - vím, jak to myslel. Jak to začalo, tak to skončilo, zas ti fajn chlapíci. Moje přání i dnes spát venku bylo vyslyšeno. S tmou přišly i jejich ženy a děti. Připravily další večeři. Muži uvařili silný čaj. Mě postavili "íránský hedvábný stan"... a čekali, co bude, děkoval jsem, to nebylo ono, loučil jsem se všemi, to taky nebylo ono... Všichni tam stojí a čekají. Musím ulehnout, vyzkoušet ten stan, aby oni mohli odejít, nechce se mi do toho. Ale chci, aby už odešli. Převlékám si tričko, beru spacák z motorky a ženu se do stanu, smích a loučení pokračuje. Najednou se dva z nich chystají vlézt do stanu se mnou... Mají úkol - musí dát na mě pozor, ráno mi udělat první snídani a doprovodit mě v 6 do parku, kde bude snídaně na rozloučenou. Beru. Zalézám a všichni pomalu odcházejí. Vylezu ze stanu a chci si ještě udělat poznámky do deníku, dneska jsem se k tomu nedostal. Ten nejmladší ponocuje se mnou. Ve 2 hodiny už je mi ho líto. Končím, ať se taky trochu prospí. V 5 budíček, balení, kluci mezitím udělají čaj a do parku na rozlučku. V parku je fakt živo, muži tu běhají, cvičí, nebo jen tak chodí, ženy mají to samé za ohradou. Musím absolvovat jedno kolečko kondiční chůze, předvádím jim Nordic Walking s klacky. Je sranda. Nakonec dostanu i čest vést s jedním bývalým vojákem rozcvičku u řeky, taky legrace. Snídaně snad ve dvaceti lidech, rychlé loučení a Shiraz asi 500 km, do večera, to bude OK.


str. 32



str. 33


Bejt sám je těžký, někdy je to hodně těžký. Shiraz Persepolis Shiraz - Persepolis. Padesát je vám jen jednou za život. Nějak to vypadá, že je to důležitý, něčím výjimečný. Tahle cesta vlastně vznikla jako reakce na to: "Už ti bude padesát vole, co s tím?" Na první zastávce na doutník u mě zastaví kluk na motorce, na helmě stativový šroub, to mě pobavilo. Dělá paragliding, jezdí po celém Íránu a filmuje ho ze vzduchu. Dává mi kontakty na přátele a známé ve všech městech, ve kterých bych se měl ještě objevit. Ty lidi jsou tu fakt úžasný. Trasa podle satelitních snímků vede něčím jako Íránským Grand kaňonem. Já z něj nic nevidím, je hrozný opar, ale o to víc si užívám jízdu. Krásná silnice, dlouhatánský zatáčky a hlavně to všechno trvá hodiny a hodiny. Shiraz - město šílenců. Dorazil jsem sem v dopravní špičce. Tlačím se do centra, jinak se na druhou stranu města nedostanu. Najednou to přišlo - moje BLBÁ NÁLADA... vztek na všechno... je to měsíc, co jsem z domova... nejdou sms, mobil jen občas... Města i lidi jsou jiný, ale "uvnitř měst je to stejný".... barevný, většinou červený neony mi splynuly do rudých skvrn před očima. Nerozeznám bordel od supermarketu. Když někde zastavím, hned je kolem mě nejmíň 10 lidí. Ptají se pořád na to samé, kolik co stojí? Všude čínský cajky, otázky na rodinu, děti, jestli chlastám, beru drogy. Jestli jsou naše ženský děvky, když střídaj chlapy... Mám už toho všeho i jich dost. Zase jsem se PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 34


ztratil, přede mnou bouračka. Všichni houkají, tlačí se i do tý nejmenší skuliny, ucpali už i chodníky, teď do mě jeden vrazil, málem jsem si ustlal. Chce se mi řvát, chce se mi snad i brečet, strašlivej vztek... chce se mi všeho nechat, sebrat se, odjet domů, někam si zalézt, nebýt tady v tom blázinci. Ukázala se skulina do nějaký uličky, jsem tam. Zastavuju, dávám si cigáro, sedám si na obrubník a peru se s tou strašnou náladou... Jde ke mně nějakej kluk, to ne, vypadni - v duchu na něj řvu... Nakonec je fajn, vyvádí mě těma uličkama za město, směrem, kterým potřebuju. Loučení, je z Afghanistánu, ví prý, jaký to je, někam nepatřit a ještě se tu ztratit. Persepolis, je pátek - to je tady víkend, strašně moc lidí, všude. Je už zas úplná tma. Hledám místo na spaní. Nechci být, nechci s nikým mluvit. Chci se konečně podívat na mobil, jestli mě alespoň někdo prozvonil, když ví, že nechodí sms. Celý den jsem si to šetřil až sem. Mám místo na spaní, hlídači "vojenského a policejního parku" mi umožnili postavit si stan kousek od jejich boudy. Zastrčený klidný místo. Koupil jsem klukům coly, mám být klidný, dohlídnou na mě i na motorku, pozvání na čaj odmítám, chci už být jen a jen sám. Jo, sobě jsem koupil čerstvou vodu na to sušený víno a malou oslavu. Postavil

jsem stan, vybalil, převlékl se, voda, oříšky, pytlík s tím sušeným vínem a mobil - připraveno na oslavu. Jsem fakt strašně utahanej, v divný náladě... Zapínám mobil a nic... Nikdo nevolal... Najednou to na mě fakt padlo - co chceš, odjel sis na tři měsíce, tak si to užij, to mi vždycky říkali nebo psali do sms... Užívám si to, jsem na dně. Najednou jdou ke mně nějaký lidi s dítětem, chtějí si povídat... NE! Nechci, je mi hnusně. Jděte pryč. Chci být sám... Jsem nepříjemnej. On je profesor fyziky, ona matematiky, mají nádhernou holčičku... ale já nemám náladu na nikoho, na nic. Zvou mě na večeři, pak na snídani, pak na oběd, pak na večerní divadlo, ne! Odcházejí. Vím, že jsem byl na ně hnusnej. Házím sáček se sušeným vínem do koše. Zalézám do stanu. Nemůžu usnout. Vylézám, schovávám se za stanem v nejhlubší tmě. Kouřím jak o život a koukám dál na mobil - NIC. Volám domů. Překvapení. Prázdno. Je to asi slyšet, jak na tom jsem... Rychle to končím, jdu spát, nespím, rozednívá se, beru foťák a jdu na tu Persepolis. Už je to lepší, pár fotek se asi fakt povedlo. Dneska dám pauzu, nepojedu dál, jak jsem chtěl, odpočinu si, vyspím se, už je mi padesát, tak můžu zvolnit. Nálada se pomalu, ale přeci lepší. Situace ne. Celý


str. 35



str. 36


den u mě někdo postává, vyptává se zas na to samý. Chtěl jsem v tý pauze aspoň něco napsat, nakonec jsem neudělal nic. Ale byla tu i nádherná setkání. Kouzelná malá holčička odvedle, chodí za mnou každou chvíli, sedne si na bobek, zkoumavě si mě prohlíží, usmívá se, a pak najednou zas odběhne. Je nádherná, má nejkrásnější oči, jaký jsem kdy viděl. V poledne přijdou profesoři. Manželka mi navařila oběd, holčička přinesla malému Járovi dárek. Je mi trapně, jak jsem se k nim včera choval, až přijedu domů, mám se jim určitě ozvat.Pak se objeví "odvážné holky ze Shirazu", sami mě oslovují, jsou nadšené z motorky, z cesty, z šedivýho zarostlýho chlapíka. Asi netuší, co je cítit se fakt sám. Chtějí mi udělat "fun club 100 Days"of riding"... Dohodnuto. Pak těch pár nepříjemných setkání - ti jejich "náboženští estébáci". Přicházejí vždycky ve dvou, jsou to oni podle reakcí z okolí i kluků na strážnici. Tihle jsou nějací chytřejší, mluví oba slušně anglicky. Zajímá je nejvíc pašování knih. Ten druhej mě neustále sleduje, když odpovídám. Tak jsem mu to ulehčil a dívam se jen na něj. Chtějí vidět pas, odmítám. Odcházejí. Pak druhá dvojice, tentokrát pitomej a ještě pitomější, stejný otázky, dokonce nabídky bordelu s fotodokumentací. To je lehké, všichni se kolem asi i baví. Najednou mi ten jeden vlez do stanu, vytáhl multivitamíny a začal pokřikovat "Drogs, Drogs"... to nevypadalo v první chvíli dobře. Lidi se kolem nás začínaj srocovat. Ti odvedle mu berou ten futrál z ruky a těm dalším kolem vysvětlují, že to jsou skutečně vitamíny. Jsou to policajti. Jedním z nich je otec té krásné holčičky. Lidé se rozcházejí, rád přijímám pozvání na čaj od těch policistů v civilu. Musím ochutnat i domácí, šíleně sladké pečivo. Pak ještě jeden Brňák se svojí holkou. Už se tu toulají víc než měsíc. Zkušenosti maj podobný, nadšení i zlost, tak snad ještě úplně nemagořím. Večer už jen příprava na další cestu. Už je to o dost lepší, asi to byla jen únava. Je to tady takhle intenzivní den co den. Volám domů. Všechno už je ok. Konečně usínám.

Peklo - všichni se ho bojíme, myslím, že jsem si ho na chvilku i prožil - Bandar-e-Abbas Všichni mě upozorňovali na to, že okolí Bandar-e-Abbasu je horký území, myslím si, že to bude něco, co už jsem na cestě zažil, tak poslouchám jen tak napůl ucha. Asi to byla vážně chyba, ale co nezkusím, tomu stejně nevěřím. Brzo ráno vyrážím z Persepole. Jen vyměnit peníze, nakoupit zásoby a dolů na jih do Ománského zálivu. Jiná kultura, jiní lidé, snad i jiné otázky :). Už vyměnit peníze mimo velká města vypadá jako neřešitelný problém, tři banky, ani jedna nesměňuje valuty. Do Shirazu se mi fakt nechce. Visa karta je jim skoro k smíchu. Mám malého průvodce, klučina, velkej fanda do motorek. Pomáhá mi ty lidi v bankách přemlouvat, vystupuje suverénně a přesvědčivě. Nekonec ukecá jednoho bankéře, že si valuty ode mě koupí, bere si za to provizi 3%, ok beru. Klučik najednou zmizel, objevil se až venku u motorky. Přinesl čerstvý čaj a nějaké koláčky na oslavu dobrého obchodu. Kupuju mu na oplátku colu, loučíme se a já vyrážím na jih, ale už je 10 hodin, sluníčko do mě pere jak zjednaný, ale přeci nejsem srab a nezalezu do stínu. Začátek je celkem dobrý, ale každým kilometrem a každou hodinou jízdy stoupá teplota a dusno. Myslel jsem si, že jízda do jordánské Al Aquaby bylo to nejhorší, co jsem mohl zažít, už vím, že nebylo. Na jedné bohem zapomenuté silnici potkávám kamion dlouhý 45 metrů, zablokoval se tu, nemůže tam ani zpátky, jsou tady už čtyři dny. Vaří mi čaj, dávají mi další vodu do zásob. Našli tu pár zapomenutých stromů kolem


str. 37


pramene vody, tak tu prostě čekají. Ještě je tu jeden, takový ten asijský zrzek, nepatří k nim. Zas jeden od náboženský policie. Chlapi od toho kamionu mi říkali, že tihle zrzci jsou vlastně Afghánci, co sem exportujou móresy Talibanu. Chce vidět pas, odmítám a dělám, že mu nerozumím, někomu volá, přijíždí mu posila s autem. Začínají být opravdu drzí. Začíná mi i popohánět... Že musím s nimi "někam jet, když nemám pas". Malýho kluka, co se tu objevil a přines mi sklenici vody se slovy "Hello", seřvou na tři doby. Jsou hustý. Ten zrzek si sedne na íránskou 125, ten druhý se postaví se svým 303 Peugeotem za mě a že mě asi budou eskortovat. Tak jo, přidám plyn a v prvních zatáčkách jsem v čudu. Maj u sebe vysílačku, uvidím, jak to dopadne. To horko je šílený a já si dneska vzal krátký rukávy. Běhá mi mráz po zádech, začíná se mi dělat blbě. Dneska to asi nedotáhnu, někde přespím. Přespání venku by bylo šílený, všechno sálá neskutečným horkem, písek i ve stímu je tak horký, že pálí i přes motorkářské boty. Na cestě je nějaký skoro opuštěný hotelový komplex. Usmlouvám cenu na 20 dolarů. Sprcha je podle mě dneska ten nejúžasnější vynález. Jsem tam zalezlej snad hodinu. Stahuju fotky, dojím zásoby sýru a

spím, ani nevím jak. Ráno startuju s rozedněním, ukecal jsem cenu, snídaně tedy nebyla :). Kolem druhé dopoledne se to zas už nedá vydržet. Vesnice jsou asi po 50 kilometrech, benzín tak po 150 kilometrech. Musím zastavit, malý krámek se stříškou. Kupuju si vodu, ledovou ji hned vypiju, poleju si hlavu, je mi hrozně. Venkovní teplota čistých 48°. To, co přišlo během chvilky, jsem ještě nezažil... Žíly mi naběhly jak Frištenskýmu... Všechno se lehce a vůbec ne rytmicky točí, všechno, co jsem vypil, lítá ze mě v podobě potu, jsou to proudy potu, zalejvaj se mi oči, odevšad, ze mě leje a vevnitř je mi hrozná zima, začíná se mi brutálně točit hlava... ta studená voda byl neblbější nápad, co jsem zatím kdy měl. Jdu si pro tu svojí na motorku... Pěkně nahřátou na teplotu právě uvařenýho čaje. Pomalu ji popíjím, pode mnou jsou všude louže potu, přestože neudržím bosé nohy na dlaždicích celý den schovaných ve stínu. Vypil jsem další dvě petlahve teplé vody... a vyrazil dál, je to "opravdové horko". Je to tady Peklo na Zemi. A strašný dusno, přesto pořád silně fouká horký vítr. Bandar-e-Abbas jen projíždím, nedaří se mi najít nějakou cestu k moři. Nelíbí se mi to tady, jedu pryč, chci si najít něco menšího. A ztratil jsem tolik potřebný polarizační sluneční brýle. Vybírám si městečko Minab. Po cestě do Minabu si ještě zastavím ve stínu na napití a cigáro a něco malýho - nejobyčejnější čajový sušenky. Přisedne si ke mně chlápek z Pákistánu, pracuje tu na stavbě za pár korun. Všechno odmítá, jen sušence neodolá. Jíme spolu pod stromem, někde skoro na konci světa, hezká chvilka. Loučení je krátký, ale ty oči, je v nich takový divný smutek... Ještě podobné potkám, ale tyhle byly první. Jsou to oči lidí bez domova, bez vidiny návratu ke svý rodině. Minab je malinké město s jediným hotýlkem, smlouvání o ceně proběhlo úspěšně. Teď jen natahat věci z motorky do hotýlku. Pak internetová kavárna, počítačový nadšenci, obcházíme elegantně blokování googlu, je legrace, povídání o ženách z fotografií, které posílám na web. Měním MP3 Metallicy za jejich tradiční muziku, hezký večer. Ráno kolem 6, když vyrážím lovit nějaký fotky, je 38° a strašný, fakt strašný dusno. Nechce i chce se mi ještě víc na jih, tak jsem si to doma na google map plánoval, ale to horko mi google nedokázal zprostřekovat. Přes den je tu opravdových 50°. To je hodně. Vzduch je strašlivě těžký. Dám tomu šanci, chci najít ženy v červených maskách,


str. 38


jsou prý strašlivě plachý. Už jsem jich pár zahlédl, jakmile jsem zastavil, zmizely. Urazím něco přes 100 km na jih, je fakt strašně a i ta krajina je šílená, vyprahlá, rozpálená, mrtvá, nepřátelská, další moje představa Pekla. Pořád se nemůžu rozhodnout, nechce se mi to vzdát, i když se ctí... Nemám ještě pořádnou fotku těch masek, nejsem na nejjižnějším místě. Kuh Mobarak je vesnice, kde se rozhodnu to otočit a začít se přesouvat na sever, když na jih mi to už nejde. Tady se mi podařilo setkat se stařešinou, popít s ním čaj, ukázat mu, co už jsem viděl. Pak dostanu i souhlas k focení žen v maskách, pokud budou souhlasit. Povedlo se, mám dobré fotografie, dokonce jedna z nich mi pózovala i při společném portrétu. Je naprosto nepředstavitelný horko a dusno. Bylo to takový moje počítání, počkal jsem si na tu desítku pěkně na jednom koleni, s pokorou, desítku, co vás ješte při smyslech zbaví trápení prohraného zápasu, abych si odpočinul, nabral síly na další zápas. Sbalil jsem si věci a po obědě vyrážím do Bamu. Přejezd z jihu do centrálního Íránu je dřina. Nejen kvůli vedru k padnutí. Všude plno policejních hlídek a zatímco doteď jsem kolem nich jen projížděl, teď už to nejde. Vysvětlují mi to, blízko jsou Pákistánské hranice. Už mi

nezastavují jen proto, aby si okoukli exota na velký motorce, kontroly jsou pečlivější, všude si mě zapisují, dělají si kopie dokladů tím víc, čím víc se blížím k Bamu. Ta poslední kontrola trvala hodinu. Jeden mladý policajt a ten jeden zrzek od náboženský se do mě pustili dost neomaleně. Když jsem kvůli nim musel vybalit kufry, vůbec se jim nelíbil prášek s vínem. Úplně jsem na něj zapomněl, vyhodil jsem ten od kluků z Touratechu. Nevím, snad jim nakonec nedošlo, že jde o alkohol, i když to obal nakonec niijak netajil. Konečně mě pustili a já zas přijíždím na místo skoro za tmy. Maluju si v představách, jak dorazím k památkám, dám si poslední doutník, co si schovávám, teprve pak najdu místo na přespání někde mimo hotel. Všechno bylo ale úplně jinak. Jen chvilku po tom, co jsem na předměstí zastavil na cigáro a abych se domluvil s mladým párem s malou holčičkou na skůtru, začnou kvílet brzdy. Přiřítil se policejní pickup, seskakují z něj chlapi se samopaly, mé společníky ode mě odhánějí dost tvrdým způsobem, na mě řvou, ať padám na hotel. No tak tohle je policejní buzerace jak víno. To jsme nezažili ani tady, snad jen o Palachovy dny. Po několikaminutovém hulákání zahazuju cigáro a nasedám. Proč si dělat zbytečný problémy. Mířím do centra, policajti za mnou. Když


str. 39


doprovod zmizí, zastavuju u kulaťáku, najednou se jakoby odnikud zas objeví ten mladý párek se svou dcerou. A doprovodí mě až k památkám, umí si poradit. Konečně klid. Je tma jak v pytli, dávám si poslední konzervu tuňáka s arabským chlebem. Pohoda ale netrvá dlouho. Když se ptám hlídače, jestli bych tu mohl přespat, zavolá na mě policajty. Takže zas jízda s doprovodem. Připadám si tady jako štvanec. Eskortují mě do hotelu, je obsazeno. Pryč z města, nakazují policisté, jedou se mnou tentokrát až k jeho hranicím. Všude jsou zátarasy, kontroly jak z válečnýho filmu. Asi se něco chystá. Koukám na mobil, je úplně bez signálu, asi vypojili síť. Vyrážím do Kermánu, je to asi 150 km, je noc, tak to bude delší. Další policejní hlídka mě odstaví na dvě hodiny. Dál prý sám nesmím. Tady už to vypadá jak ve válečný zóně. Přes betonové zátarasy by se skutečně nikdo ničím nedostal, není to spiknutí proti mně. Odstavují všechny, všechny podrobují opravdu pořádné kontrole, to si u mě aspoň odpustili. Musím se přesunout do "tábora vojenských výsadkářů", kteří tady podporují policii a mají zajistit moji eskortu do Kermánu. Chovají se ke mně fakt dobře, popíjíme čaj a čekáme, až si eskorta pro mě přijede. Najednou

se přiřítí velký pickup s kulometem na korbě a je plný zahalených ozbrojenců. Řidič se s tím nepáře, brzdí na poslední chvíli, jeho nárazník končí pár centimetrů od mých kolen. Z auta vyskakují bodří chlapíci, zabalení do červených šátků. Vypadají jako by sem vyskočili z nějakýho válečnýho filmu nebo z těch militantních plakátů, kterých je tady plno. Rozvalí se kolem mě, žertují, ukazují mi samopaly s dvojitými zásobníky. Je to moje eskorta, která mě doprovodí na další stanoviště. Jeden z nich těsně před odjezdem demonstrativně natáhne náboj do komory. Mám prý být v pohodě, kdyby - oni to zvládnou. Jedu první ,oni za mnou, všechna světla mi svítí do zrcátek, jedu jak za bílého dne. Nevím, jak rychle mám jet, ale drží se, tak je to asi v pořádku, tak si prostě jedu svým tempem. Moc dloiuho jim to však nevydrží, jen do prvního fakt velkýho stoupání, když ve stoupání předjíždím první kamion, ještě se drží, po dalším předjíždění už je nevidím. Dál teda jedu sám, asi se na to vybodli, nebo měli se mnou jet jen tady na ten kopec... Po nějakých 70 kilometrech další velký zátarasy. I tady panuje dobrá nálada, dokonce snad ještě lepší než na tý minulý. Nosí mi vodu, chodí se na mě dívat i z jiných stanovišť,


str. 40


všichni jsou samá sranda a legrácky. Všichni chtějí, abych jim vyprávěl, jak jsem se ztratil jejich údernýmu komandu. Směju se s nimi a gesty přehrávám, jak k tomu asi došlo, salvy smíchu. Dostávám darem tři velká avokáda ze zabavených beden. No, ale musím čekat na doprovod do Kermánu. Hodně po půlnoci konečně přijíždí. Teď už jim prý určitě neujedu, říkají a ukazují na policejní mercedes. Sedí v něm řidič, velitel vozu a dva samopalníci. Vyjíždíme, vojáci nám se smíchem salutují. Na hranicích města se rozloučíme, vojáci mi salutují, byla to docela sranda, i když už je fakt pozdě. Sjíždím do města, na prvním kruháči stojí další policejní auto se zapnutým majákem napříč, čeká na mě. Vysmátý policista se ptá, co potřebuju a že mě prý doprovodí. Potřebuju natankovat, koupit si cigára a najít nějaký camping nebo park vhodnej ke spaní. Park se mu vůbec nelíbí, tlačí mě do přespání v hotelu. Snažím se ho ukecat, že mám málo peněz. Mezitím dorazí další auto s majákem. Tak vyjíždíme, maják přede mnou, maják za mnou, jak vládní delegace. Natankujeme za nízkou cenu, seženeme cigára, ale hotel, kam mě vezli, je obsazený. Tak se k nám přidá ještě třetí maják, ten jede na mé úrovni, snad abych nikam neodbočil. V dalším

hotelu mají volno, policisté ještě dohlídnou na to, abych uložil a hlavně zamknul motorku v nějakým altánu. Loučí se, myslím, že srdečně. Druhý den, udělám nějaké nákupy, okouknu stav motorky, projdu se po městě, udělám pár fotek, ale už navečer mě to tam nebaví. Ještě zkusím zas něco napsat, vystavit fotky... Ráno zmizím někam do pouště, je to rozhodnuto. Kavir-e-Lut, jestli jsem něco nazval peklem, tak tohle musela bejt Ďáblova sluj. Majitel hotelu mě od toho nápadu zrazuje. Je to prý nebezpečný, ne lidi, ale ta cesta sama o sobě. Beru tedy na vědomí a vyrážím. Úvodní čast cesty by snad nedokázala vytvořit žádná lidská fantazie. Nádherné hory, pěkná silnice, stoupání klesání... Zastávka, v předposlední vesnici doplnění zásob, hlavně vody. Další rady, další doporučení. Poslouchám, ale citím, že ne tak, jak bych měl, ale už mám za sebou Jordánsko, Bandar-eAbbas... Teď přikyvují oni a myslí si své. Už první kilometry dávají tušit, že je to zas něco nového, co ještě neznám. Každý metr klesání z hor začínám nepříjemně cítit na rukách, to není jen horko, to je spalování kůže zaživa. Poslední vesnice, tankuju všude, kam to jen jde, další šance bude za 250 km jízdy pouští. Najednou všechno, co snad mohlo žít, mizí se vzdáleností ujetých metrů, ne kilometrů. Poslední ostrůvky


str. 41


zvláštních skupin stromů, pak už jen ty hrboly po stromech, který to nezvládly, pak už ani ty hrboly, je to tady neskutečná výheň. Poslední odbočka Desert camp 9 km. Chvilku zaváhám, je fakt hnusně a na další místo sotva do večera dorazím. Musím mít i kuklu přes pusu, ten horkej vzduch se nedá dýchat, vítr sílí, jedu snad v 15° náklonu. Než se přiblíží křižovatka, je rozhoduto, jedu dál. To vedro je ale neskutečný, suchý... dochází mi konečně, že poušť dělá vítr, ne sluníčko.Mám pocit, že mě ten vítr vysušuje neskutečně rychle. Ujedu asi 40 km, už je po poledni, vrchol dne, už by to mělo být jen lepší vítr se ztišuje vždycky kolem pátý... Vítr ale dál sílí, na silnici se dělají jazyky z jemného písku. Jsem dost nervózní, písku se bojím jak čert kříže... A je to tady - první pád, nic se nestalo, ale v tom vedru fakt dřina tu motorku odstrojit, postavit, nastrojit a jet dál. Za chvilku ležím znovu, je toho moc, uvědomuju si... Kamaráde, trochu pokory... Mám pocit, že se mi vaří krev v žilách... Když se podívám na ruce, nikdy jsem svoje žíly takhle vystouplé neviděl... Tohle asi nezvládneš, ale co tu kurva chceš dělat, nikde nic, nikde nikdo, signál tu není, silnice už pomalu zmizela pod pískem, policejní hlídka tu jezdí dvakrát denně.

Nikde tu není kousek stínu. Ten vítr je čím dál silnější, písek mám úplně všude. Cedule, že zdravotní stanice je 5 km. Mají to tady docela zmáklý - pokračuju vpřed. Stanice tam není. Je rozestavěná, nebo ji spíš přestali budovat před několika lety. Zajíždím k tomu staveništi, vidina stínu je silnější než cokoli jinýho. A jsem zase na zemi, už se mi nechce ani vstávat. Teď nemám sílu tu motorku zvedat. Zalézám si do nedostavěné koupelny. Prostor asi tak 2x2 metry, ještě uprostřed přepažený jako šatna... Bez dveří, plný toho nejjemnějšího písku, ale nejde sem plný sluníčko, skoro sem nefouká, musím to tu přečkat tak do čtyř, pěti, až se utiší vítr. Zalezu a dýchám, jak jen dokážu... Je mi skoro špatně... Nějak se nemůžu dodýchat... Mám asi dost, uvědomuju si, a ještě sem každou chvíli dejchne ten horkej fén z venku. Vidím odsud tu položenou motorku na boku, voda je vypadaná v písku. Nechce se mi pro ni. Musím... Když jsem venku, přijíždí policejní pickup, pět chlapíků se samopaly a kulometem na korbě. Pomáhají mi zvednout motorku, kontrolují mi doklady a vodu. Doporučují mi zůstat tu do pěti a pak se vrátit. Dám se tedy do vaření, jídlo z pytlíku, pak čaj... Chvilku to


str. 42


vypadá jako naprostá pohoda, vítr ale pořád ještě sílí... Už se zase nedá dýchat, z nosu, z pusy se mi valí sliny.. Sliznice se brání proti přehřátí, nasazuju si kuklu a stěhuju se do nejvzdálenějšího kouta... Mám pocit, že snad hořím zevnitř... Vaření mě stálo dvě lahve vody, dvě ještě mám, ale je teprve kolem druhé hodiny. Další policejní hlídka, tentokrát neoblomná, musím zpátky do Desert campu, blíží se pořádná písečná bouře prý... To je asi 50 km jízdy v tomhle horku a větru... Vyjíždím, oni za mnou, vlastně nevím, jak jsem to ujel, každou chvíli jsem se musel koncentrovat na to, abych dýchal nosem, ne pusou a neztrácel zbytečně vodu. Dělají se mi mžitky před očima. Cedule, kterou už znám: Desert camp 9 km. Ty jsou snad nejhorší v mým životě, jsou nekonečný, ale je to snad místo, kde bude voda, stín, snad i něco zelenýho. Jsem na místě, nic zelenýho, nikde nikdo, na ploše fotbalového hřiště několik kulatých přístřešků. Stín, zalézám do prvního z nich, lehám si na zem a těžce dýchám... Pod hlavu si dávám lahev vody, co jsem si vzal s sebou, musím si na ni dát kuklu, jinak bych na ní hlavu neudržel. I podlaha sálá teplem, ale je mi to jedno, spát, chce se mi strašně spát. Stín tu je, ale hrozně sem fouká ten suchý horký

vítr. Chtělo by to plachtu, mám ji na motorce, ale nemám sílu ani odhodlání tam pro ni dojít. Asi po půlhodinovém proklimbaném odpočinku se zvedám a jdu obhlídnout, kde to valstně jsem. Je tu taky nějaký strážní barák, všude zamčeno, za domem jsou kohoutky na vodu. Pouštím kohoutek a nic. Po chvíli vyletí písečný špunt a začne téct horká voda, nechám ji téct a jdu zpátky do svýho přístřešku. Zase se jen svalím na zem. Už jsou čtyři odpoledne, horko vůbec nepolevuje. Za další půlhodinu je vidět, jak se prodloužily stíny, slunce za chvíli zmizí za těma skálama. Sluníčko už není vidět, ale ten vítr neustal. Stěhuju se do takový veliký chajdy, tam tolik nefouká. Jdu zkontrolovat tu vodu, už je jen vlažná, úžasný. Venku už se začíná stmívat. Když už jsem tu skončil, tak tu ještě den zůstanu, konečně sám uprostřed pouště, úplně bez lidí, bez signálu... Potřebuju si hodně věcí promyslet... Mad not Bad. Voda tu je, nějaký jídlo s sebou mám, to by se mělo zvládnout. Čím dál tím víc se mi ta myšlenka začíná líbit. Jasný, dopíšu nějaký texty, stáhnu fotky z foťáků, ráno a večer půjdu v klidu fotit do pouště... A konečně uvidím noční hvězdy v poušti... Není žádný měsíc... Na chvíli se natáhnu na pryčnu v tý boudě a hraju si s


str. 43


tou představou. Najednou slyším motorku, to je blbost... Ne, slyším ji! Zůstávám ležet, to bude někdo místní, třeba si mě tady ani nevšimne a odjede. Motorka vjede přímo ke mně do boudy. Je to správce a bude tady celou noc. Ale má chladnou vodu. Chvilku si povídáme. Moc se mi do toho nechce, ale je to jeho práce. Chtěl bych být radši sám s celou tou spoustou pocitů, co jsem v sobě za tu cestu nasbíral. Je za mnou pořád jako stín, dokonce mi asistuje i u vaření, ale polívka z pytlíku mu moc nechutnala, ale stejně neodchází... On tu snad bude se mnou celou noc. Zve mi k sobě, má tam klimatizaci, televizi, spousty studený vody. Slušně tu neodolatelnou nabídku odmítám, jemu je tu horko, tak odchází. Mně je taky pořád hrozný vedro, ale ta samota za to stojí. Večeři mám prostřenou na zemi, ale nějak nemůžu jíst. Stmívá se rychle, z baráku řve televize. Rozsvěcí mi tady v tý boudě elektrický žárovky. To nechci, jdu se s ním domluvit. Slyším nějaký auto... To snad ne... Chci být jen chvilku sám se sebou a svejma myšlenkama. Italští postarší manželé, sympaťáci, zvou mě na večeři, odmítám, ale chvilku pokecáme o Sýrii, Jordánsku a Praze před rokem 89... to jsme zvládli za půl hodiny. Když od nich odcházím, rozsvítí ten obrovský stožár uprostřed Campu, plný halogenů, hvězdy najednou úplně zmizí.

Zalezu do boudy, vyšroubuju ty žárovky a Zhasne to prý samo po půlnoci. Zas nějaká motorka. A další. Naštěstí je ti Italové zabavili. Jsem konečně sám, ale vedle huláká televize, svítí tisíce wattů do noci... Melu se na tý pryčně, je mi strašný vedro, karimatka zchladla a změkla, cítím strukturu dřeva... Jsem zas na vybuchnutí.... Čekám na půlnoc. Pak už nevím nic. Probouzím se chladem, hodně slabě se rozednívá, vytahuju spacák a znovu usínám. Probouzím se malinko po 6. hodině, něco se mi zdálo, nevím, co to bylo, byly to nějaký formy na figury, obě poloviny byly úplně stejný... Hlava mi ale furt generovala tak je to správný, tak to zapadá do sebe... V tichosti balím, Italové už jsou pryč. Musím pryč - to není TO místo. Jdu se podívat do domku, správce ještě spí, televize dál huláká, beru si jednu studenou vodu. Ráno je to úplně něco jiného, poušť je nádherná, všechno je od dlouhýho světla krásně plastický...


str. 44


Osud si s námi někdy zahraje divnou hru - Teherán Touhle dobou už jsem měl být o 2000 km dál, ale jsem tady v Teheránu, městě s 15 000 000 lidí, nedávno tu byly velké nepokoje. Musím sem, mám tady na našem velvyslanectví pas s dalšími vízy. Měl jsem ho mít v Mashadu, ale ne, poslali mi ho do Teheránu a ještě jedna špatná zpráva, nemám vízum do Turkmenistánu, jak se tedy dostat dál do Uzbekistánu a Pamíru zatím vůbec nevím. Cesta do Teheránu byla dobrá - s nočním dobrodružstvím v horském campu u silnice. Divočáci ,velcí jak dům, tam někomu vlezli do stanu, ten rachot fakt stál za to. Teď už jsem tady, zůstávám v prvním hotelu na předměstí. Cena je vysoká, ale nevím, jak bych v tomhle bludišti našel lepší. Ráno si najmu taxi a nechám se odvézt na naši ambasádu. Taxikář s tím má evidentně problémy, pořád někam volá, kolikrát se vyptává i jiných taxikářů, asi to není úplně frekventovaná ambasáda. Jsem opravdu mile překvapenej přístupem a ochotou našich lidí. Pas tu sice ještě není, ale pomáhají mi vyběhat vízum do Turkmenistánu. Mám ho přislíbeno, ale až do nového pasu. Vracím se na hotel, taxikář je vyznavačem Merkura, to už jsem zažil, ale tenhle vypadá docela klidně. Odpoledne seberu focení a jdu lovit. Dal jsem si téma "jeden roh, jedna hodina". Byla to občas i legrace, lidi z toho měli legraci, teda skoro všichni. Večeře v hotelu s Rusem, co pil jak Dán. Vyprávěl, jak to tady chodí. Ráno telefon z ambasády, pas dorazil. Můj taxikář PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 45



str. 46


mě tam vezme, pak na Turkmenskou. Vízum dneska nebude, budou svátky, to se nepracuje. Mohu si ho vyzvednout v pondělí v Mashadu. To je dalších 800 zbytečných kilometrů, ale jinak to nejde. Dohodnu se s taxikářem, že u něj přespím a ráno vyrazím. Večer jsem ho a jeho synka pozval na večeři. Ráno brzký odjezd, několik rad na cestu. Výjezd z Teheránu mi trval 3 hodiny, neskutečný.

Ochladilo se, po několika týdnech na sebe beru dokonce i bundu. Všechen ten prach se v okamžiku přeměnil ve strašně kluzký bláto. . Nálada na pozadí je pořád horší a horší. Jsem u moře, těšil jsem se, ale leje jak z konve, všude je strašně moc lidí. Když někde zastavím, hned se kolem mě rojí. Ani nedokouřím a jedu dál směrem na východ,

40 - 41 - 42 - 43 - dny, kdy pořád prší a na mě to zas padá - Severovýchodní Írán. Nesnáším návraty - v ničem. Nerad se vracím na stejná místa, nerad něco vracím do původního stavu... Nerad něco oživuju, co už pominulo... S touhle náladou odjíždím z Teheránu, vlastně musím proflákat čtyři dny, protože je tu volný pátek a dva dny svátků. Jeden je svátek matek, druhý je svátek otců. 800 km mi zabere maximálně dva dny, co s těmi dalšími teď nevím. Beru to tedy na sever ke Kaspickému moři, jinudy než jsem sem přijel. Přejezd hor nad Teheránem je jeden nádherný obraz vedle druhého i přesto, že díky svátkům je hustý provoz v obou směrech. Íránci rádi cestují. Asi jen já tady mám zas tu svoji blbou náladu. Začínám si uvědomoavat, že je to 200 km nádhernou krajinou lemovanou samými odpadky. Ti lidé rádi a hodně cestují, spí klidně jen tak na koberci venku, ale jsou neskuteční bordeláři. Všechno kdekoli odhazují na zem. Od vajgla po dětské pleny. Když sjíždím z hor ke Kaspickému moři, začíná mrholit, to je příjemná změna. Za chvíli už leje jak z konve.

je to ale všude úplně stejný, nenašel jsem kousek moře, kde bych se na dva dny zašil. Babolsar, je zas skoro tma. Není kam jet, všude je to stejný. Do Mashadu potřebuju dva dny, mám čtyři, padá to na mě. Camp je chodník na hlavní třídě kousek od moře. Beru, je mi to jedno. Stejně musím někde přespat. Vybaluju stan a najednou je tu nějaká partička. Vede ji takovej fešáček namachrovanej z posilky. Blbý kecy. Srandičky na můj účet. Děti, kterým se snaží imponovat, mi ukazují, že ON umí karate. Serou mě všichni a to je slabý slovo. Když se mi opře o motorku a ta málem spadne, startuju. Vůbec se mu to nelíbí. Najednou se mnou na něj "nastupuje" nějaký chlápek, co dobře mluví anglicky. Uklidňuje situaci. On, že se ptá, jestli si může na motorku sednout a nechat se vyfotit. Kdyby se zeptal rovnou a nechtěl mi na ni lézt sám, nebyl by problém. Zkoušíme svoje síly, když sklopí oči, souhlasím.


str. 47


Udělá si jako jediný z tý party fotku na motorce. Rozloučí se jako normální kluk, ještě jednou poděkuje a jak se objevili, tak jsou pryč. Blbá nálada, moje blbá nálada, třeba to bylo všechno úplně jinak. Ten, co to pomáhal zklidnit, je profesor z Teheránu... Je tady s celou svou rodinou, mají hned dva veliké stany vedle mě. Mluví a tlumočí ze šesti jazyků. Jeho mladší sestra se chce se mnou vyfotit. Přináší mi jako dárek kelímek nějakých oříšků... Už jsem zase v klidu. Jdou se projít na pláž, jdu s nimi. Je to vlastně takový milý íránský patriot, tuhle potřebu bejt ještě větší, ještě jedinečnější, velký národy mívaj. Rusové taky tvrdili, že vynalezli žárovku, nedávno Obama tvrdil, že Amíci vynalezli auto :). Pak focení snad všech dětí v Campu na motorce. To je hezký večer, děti jsou skvělý. Takový prcek kolem dvou let mi dal zničeho nic pusu, když jsem ho choval. Už je tady zas ta svinská nálada. Mám doma stejně velkýho klučíka, ani pořádně už dva měsíce nevím, co dělá, jak se mu vede. Telefonát domů mi náladu nezlepší. V šest ráno mám sbaleno, všichni kolem ještě spí. Leje jak z konve. Jsem durch, všechno je durch, co tady mám dělat? Vyrážím směr Mashad, budu si tu cestu nějak šetřit. Celý den prší, proto si ani tu cestu nešetřím, teď

jsem se zas musel napojit na silnici, po který jsem jel z Mashadu sem. Rezervace s prasečím campem. Jsem tady jediný ubytovaný. Policajt už má místo hole samopal, co kdyby. Zvou mě k nim na večeři, spát do jejich ubikace. Odmítám, nechci vlastně nikoho vidět, nikoho slyšet. Rychle se setmí a prasata jsou tady jak na zavolání, chci si je vyfotit. Baterka je ale zažene. Jediná fotka s vestavěným bleskem odhaluje jen nějaké odlesky očí někde ve tmě. Nechám si otevřený stan a poslouchám, jak se těsně vedle něj rochňej v bahně a odpadcích. Je mi fakt smutno a nebaví mě to tu. Začínám si pomalu a jistě vymýšlet výmluvy - motor už tak netáhne jako na začátku. Ukazují se stopy oleje na zadním ložisku kola, stejně nevím, jak to nakonec dopadne s tím turkmenským vízem. Možná tam jedu zbytečně - 800 km to bych byl pomalu na hranicích s Tureckem. Ráno vstávám zase do deště. Balím, dávám si při tom čaj a vlhký sušenky. Provoz je jak blázen v obou směrech, pořád leje. Není se ani kam schovat a dát si v klidu cigáro. Nechci tu už fakt bejt. To všechno, déšť i blbá nálada trvá až do pozdního odpoledne. Pak jako když utne. Vylezlo sluníčko, začínám pomalu osychat. Zas dělám pár fotek, to mě poslední dny ani


str. 48



str. 49


nenapadlo. Taky jsem musel nějak strávit to, že jsem zapomněl svoji malou Leicu u toho taxikáře v Teheránu a on mi to zapřel. To byla první a poslední věc, která se mi po cestě ztratila. Mrzelo mě to, měl jsem ji rád, byl to takový rychlý, skoro dokonalý, fotografický zápisník. Kupuju si cestou u silnice ochucené pistácie a mandle, nálada se začíná zase zlepšovat. Maschad Camp, za dolary mi nabízejí ubytování v takový stavební buňce, měl bych ji jen pro sebe. Jsem naštvanej. Nechci se separovat, i když mám fakt náladu pod psa. Asi už ani nevím, co vlastně chci. Nakonec jsem v závětří za takovou administrativní boudou - u lidí i sám. Strašlivej rachot startujících letadel. Melu s sebou celou noc. Ráno šestá budíček a rychle na záchod, camp je přeplněnej, záchodů žalostně málo, náhradní řešení prakticky nemožný. Stejně jsem asi desátej v řadě. Tohle mi tu dává zabrat. V tom campu je odhadem kolem deseti tisíc lidí a pět pánských šlapek je žalostně málo. Fronta je tam prakticky po celý den. Bráním se návštěvě těch hajzlíků do poslední chvíle, ale tělu neporučím, je to jako všechno - jen o poprvé, druhý den už zvládám všechno, i když mi za dveřmi stojí chlapi v trojstupu. Dám se taky do revize motorky, filtr, zadní brzdový destičky, dofouknout kola. Vyperu, sedím se ženskejma u koryta na praní a prostě peru, maj z toho legraci a nabízejí mi pomoc, hrdě odmítám. Nic už mi nevadí, jako by se něco zlomilo. Přijel sem Japonec na kole - James Kira. Vzal to přes Čínu, Vietnam, Afghanistán a míří do Teheránu. Dáme si čaj, nabízím mu zdejší sladký chleba z mých tajných zásob. Někam zmizel s malými kluky z campu na kolech. Zítra, pokud půjde všechno hladce, budu moc už k ránu odjet. Cítím se tu najednou jak ve vězení. Najel jsem tady 8 000 km. Zažil tolik věcí, setkal se s takovým množstvím lidí, nových situací, ale už jsem tu dlouho, cítím to.

Divoká noc podle Borata - Turkmenistán - Uzbekistán Tak po všech těch problémach jsem tady. Na celnici to všechno proběhlo ok, jen namátková kontrola, ale polní kuchyně je přesvědčila, že je to zbytečný, něco hledat. Jo a naposled mi pomohla znalost jmen našich fotbalistů. Všichni mě strašili, že se dvěma pasy bude velký problém, no možná ještě bude, ale tady to proběhlo hladce. Otázka: "U vas drugoj pas!?" Odpověď: "Da", a bylo to. První hostinec stavím, jsem bez peněz, ale můžu to zkusit. Nic, rádi mě odvezou taxíkem do banky vyměnit si... Odmítám, a tak si řeknou aspoň o cigaretu a zapalovač, který mi nevrátí, asi to tu bude trochu jinak. Vydám se tedy hledat tu banku, dojede mi ten taxikář, vrací mi ten zapalovač a dovede mě k bance. Zas tak moc jiný to asi nebude. Mám už lepší náladu a je to znát i na těch lidech. Cesta je dlouhá, nudná, pouští zarostlou takovou divnou trávou. Silnice jsou ale příšerný, na úrovni offroad kurzu. Auta jsou ještě horší. Taky jsem si musel zvyknout na to, že většina lidí tady má plnou hubu zlata, to abych po nich tak divně necivěl. Vysvětlili mi, že to je hlavně kvůli zdraví, dobrý na srdce... Nekazí se. Měl bych o tom s tím svým srdcem taky asi začít uvažovat. Začíná se stmívat, ta mezinárodní silnice je pořád horší a horší. Noční jízdu se mi nechce riskovat. Chtěl jsem dojet do pouštní rezervace, jsem tady. V mapě píšou, že je tady i muzeum a tak, já tu našel jen zájezdní hostinec. Končím tady. Tlustý hostinský a zároveň majitel mě ujišťuje, že tady můžu i přespat. A pokud se tu i najím, tak i zadarmo. Už kolem jídla je trochu legrace, když se dohadují, kolik nějakejch


str. 50



str. 51


karbanátků pro mě udělat... Ta hezká kuchařka navrhuje standardní dva, ta silnější a ošklivější čtyři, připadám jí asi pohublý. Nakonec byly dva a byly vynikajíci, majitel prý na jejich přípravu osobně dohlídl. Pak přišla na řadu "vodka 100 grama, dobra na žizň" a hladil si při tom to svý velký břicho. Vodku fakt nemusím a začít soutěžit s touhle partou, to bych projel na celý čáře. Syn majitele restaurace, kluk asi 16 let, pořád se kolem mě točí, líbí se mu motorka a cestování. Pak si najednou přisedne a jestli nechci ženskou. Že teď přišly, že jsou prej fakt dobrý, slušný a čistý... Koukám na něj chvíli, jsem se ani na nic jinýho nezmoh... Ty holky tady pojedí standardní porci dvou karbanátků, dají si vodku od cesty a odjíždějí, tentokrát. Ten klučina za mnou přijde za chvíli znovu a jestli, když nechci tyhle za peníze, že by věděl o jedný, co by.. To už se směju na celý kolo. Vyndám si blok, to odzbrojí úplně všechny, od týhle chvíle se o mě už nikdo nestará. Klučina za mě všem nově příchozím vysvětluje, odkud kam jedu, kolik motorka žere, jak rychle jezdí... a já jsem konečně v klidu a sám mezi lidmi. Když se ptám na záchod, jsem poslán někam k poušti. No nakonec jsem našel, ale dal jsem raději na ten první návrh - zamířil jsem si to do noční pouště. Je půlnoc, kolem spí asi 10 lidí pohozených

po lavicích... Nikde volný místo pro mě. Volám toho klučíka a ptám se , jak by se to dalo zařídit. Nabízí mi ještě jednu volnou lavici, není venku, bude tam trochu horko, ale měl bych ji sám pro sebe. To je pro mě dneska fakt důležitý, spát sám :). Holky z kuchyně jdou taky spát, culí se, něco si šuškají... Koukám, kam jdou. Hned vedle hospody je taková komora, co se jí propadla střecha. Tam jsou starý postelový rámy s drátěnkou, zabloudil jsem tam, když jsem hledal ten záchod. Ty holky tam fakt jdou spát, to je jak u toho Borata s ženou, co ji nechával v chlívku. Konečně karimatku na ten jejich koberec, spacák na volno přes sebe a spát a hned ráno pryč, vodka tu tekla fakt proudem, holky za prachy se ještě dvakrát během večera vrátily, dneska prej fakt nic. Teď spí na té jedné lavici venku, co jsem měl vyhlídnutou pro sebe. Usínám s tankbagem a bundou u hlavy, aby mi je někdo snad neukrad. Je tady fakt vedro... nemůžu usnout, už jsou dvě a venku někdo pořád ještě klábosí. Pět hodin, probouzím se, ještě v polospánku hledám tankbag. Nic, sednu a koukám kolem sebe, co se to děje. Chvíli snad ani nevím, kde to jsem. Na tom místě, co byl tankbag, je teď chrápající mužská hlava, tankbag dal na druhou stranu lavice, vlastně je všechno v nejlepším pořádku, ale já už neusnu.


str. 52


Balím, vedoucí se pomalu probírá s pořádnou kocovinou, přesto mi ještě zařídí čaj a chleba jako standardní snídani. Pak odchází někam do pouště a já odjíždím na uzbecké hranice, dneska mi končí tranzitní vízum. Turkmenabad, projíždím, na hlavním kruháči je snad nejvyšší i největší a nesmyslnější sousoší, jaké jsem kdy viděl. Uzbekistan Buchara, chtěl jsem jí dát šanci, ale ještě pořád mi to nejde, město moc lidí, turistický cetky, mizím, stejně už se vidím v Tajikistánu, tak proč tady ztrácet čas. Na hranicích musím nahlásit přesnou trasu tranzitu, chtěli po mně i čas, ale to jsem nebyl schopnej jim říct. Nakonec to brali. Tak - tady jsem konečně viděl stáda velbloudů, ale tihle jsou spíš jateční. Nejedu žádnou zvláštní krajinou, potkávám čím dál tím víc aut z Mongolia Rallye, ale ti lidi nejsou zrovna moc komunikativní. Vzpomínám na tu ranařku, z uzbeckých hranic, byla hned s každým kámoš, chtěla, abych ji svez na motorce, to by při dobré vůli fakt nešlo. Nakonec mi to vyčetla, že by prý klidně i chvilku seděla na těch pneumatikách, prostě, že to prý jen moc chtěla. Vlastně mě to mrzí, že jsem jí nevyhověl. Mám to za sebou, zase už je tma jak v pytli. Jsem na tajických hranicích. Ale tady se prý teď nepracuje, mají večeři. Kdy se bude pracovat? Na to je jediná odpověď, pokrčení ramen. Co se dá dělat? Rozbalím svoji polní kuchyni na parkovišti. Uvařím si čaj, vybalím zbytky sýru, nějaký ten ztvrdlý chleba. Všimnou si mě dvě holky, co čekaj na kamióňáky. Nejdřív se dohodnem, že o sex nemám "dnes zájem". Pozvou mě k jejich ohništi a kotlíku. Rychle doluju zbytky ruštiny, základní konverzace je jednoduchá, pak už moje vyprávění ve stylu "pionierského artěku" nestačí, přejde se zas tradičně na neverbální komunikaci. Je to večer plnej dobrý nálady, legrace a holky navařily něco jako guláš, bylo to fakt dobrý, nevím proč, ale hrozně se smály mým otázkám na velbloudy, ale možná byla moje neverbální komunikace v tomhle nepřesná.

Utírat si zadek oblázky z řeky, proč ne? Dělaj to tak všichni Tajikistan Všechno, co tu budu psát, berte jako popis faktů - vůbec tím nikoho a nic nehodnotím. Ti lidé byli skvělí, spolehliví, poctiví, jen žijí pro nás v nepředstavitelných podmínkách - děkuju vám. Něco málo po půlnoci se zvedla závora. Celnice začíná pracovat. Dostal mě na starost takovej fajn celník. Nabídl mi čaj, omluvil se za čekání, přišlo mi to k smíchu, jemu taky. Ptal se mě na rozdělení Československa, obdivoval Klause a Mečiara. To byla tady v postsovětských zemích ta hlavní změna. Nikoho už nezajímali fotbalisti, ale Klaus a Mečiar. Obdivovali to, jak jsme to dokázali rozdělit bez krve. Tady všude po rozpadu Svazu tekla krev proudem. V kanceláři mého celníka nejde elektrika, musí všechno vypisovat ručně, svítí si k tomu zapalovačem. Nabídnu mu svoji halogenovou kapesní baterku, je z ní nadšený. Papíry máme za sebou, ještě mě vyprovodil k výstupní kontrole, něco s nimi dohod a já projížděl bez kontroly. Je něco kolem půl druhé, začínám si hledat nějaký vhodný místo na bivak, Dushanbe bych si chtěl nechat až na ráno. Tak stavím, okukuju místo a najednou zastaví auto a můj celník v něm. Rozmlouvá mi můj nápad a směruje mě na Dushanbe. Moc nechci, aby někdo věděl, kde jsem zakotvil, tak se seberu a odjíždím, doprovází mě až na hlavní tah do Dushanbe, tam se se mnou rozloučí. Dobrá, těch zbývajících asi 50 až 80 km dneska ještě dorazím. Dushanbe, zastavuju u prvních taxikářů a


str. 53


zjišťuju, kde se tady dá nějak levně přespat. Ceny, který uváděj, jsou hodně nadsazený, teda připadá mi to tak. Nakonec mi nabídne přespání jeden z taxikářů za 20 dolarů. Beru to, mám dost. Zajedeme do nějakých uliček, tady už není ani silnice, zdá se mi, že cítím i nějakej hnůj, ale nevím. Zastavujeme před nějakou brankou, jsme tady. Všude tma jak v pytli. Zajíždím dovnitř, takový dvorek, rozsvěcí žárovku jejím zatočením do objímky. Ukazuje mi v tom slabém světle dům jeho rodiny. Nic nevidím, pak mi ukazuje pokoj, kde budu moct přespat. Spí tam už snad deset lidí, děti i dopělí. Všiml jsem si na dvoře takové té lavice, co bývají i v hospodách, dohodli jsme se, že tam přespím. Přesto vzbudil asi desetiletýho kluka, který dostal za úkol tam spát se mnou, abych nebyl tak sám. Bylo mi ho líto. Ještě než odjel, požádal jsem ho, aby mi ukázal záchody. Vzal mě za dům a ukázal mi na takovou kůlnu nebo co. Vydal jsem se tím směrem. Málem jsem se posral, když jsem v tý tmě narazil na úplně černou krávu, druhá ležela vedle na zemi, na tu jsem málem šláp. Zalezu do boudy, rozhlížím se kolem, ale záchod, nebo něco podobnýho, nevidím. Škrtnu zapalovačem, na podlaze jsou jen nějaký prkna položený s

velkejma mezerama, nejspíš přes senkrovnu. Nevím, co dělat, radši to vydržím a na malou můžu díky těm kravám vlastně kamkoli. Zalehnu a usnu, ten klučik je už tuhej. V šest vstávám, chvilku po mně se vzbudí ten kluk, pak najednou začnou vycházet ty lidi z baráku - je jich nějak moc, teď se otevřou dveře u něčeho, co jsem si myslel, že je kůlna nebo garáž, a vycházejí další lidé. Nakonec je nás plný dvůr. I taxikář se už vrací. Zvou mě na snídani, je mi divně, jako bych se nějak styděl. Styděl za to, jak my se máme, jak jsme věčně nespokojení, jak přestože se máme dobře - jsme na sebe vlastně zlí. Oni nemají skoro nic, jsou na sebe milí, zdraví se po ránu jakoby se několik dní neviděli. Mě berou pomalu jako dalšího člena rodiny. Dám si s nimi snídani, čaj, kousek chleba, vedle mě kojí malou holčičku. Je to divný, ale tyhle lidi žijou v rodině, my asi ani nevíme, co to rodina je. Nakonec zlatý hřeb snídaně. Nějaký býčí lůj, moc jsem nerozuměl, ale "je to prý síla". Jí se to jen trochu ohřáté. Prý to dává sílu, odhodlání a mužnost - taxikář jako účastník občanský války ví, o čem mluví. Ukazuje mi hrozný jizvy na zádech a břiše, prý od nože z války. Strašlivě to smrdí, hnusně to vypadá. Jako host bych to měl polknout první. Nandavá mi toho vrchovatou lžíci. Smrdí to strašně už z týhle dálky, představa, že to dám do huby, je mimo. Pokusím se o to, ale nejde to. Dovolí se mě, jestli si může dát první, rád mu to dopřávám. Zhltne to jak nic. Dám tomu druhou šanci. Mám to v hubě, pokouším se to strašlivě rychle spolknout. Nejde to, každým okamžikem je to horší a horší. Přiskočil ke mně, chytil mě za ruku, zmáčk mi nějak pusu a už to tam bylo. Ale ta hnusná pachuť mi zůstala v puse, tečou mi slzy jak malýmu klukovi, zvedá se mi žaludek, kolem je ale veselo, hodně veselo. Daj mi napít nějakýho čaje, přejde to. Vypráví mi o tom, jaký to bylo po rozpadu, skoro se mi tomu nechce věřit. Je to jak z hororu. Živí celou tu svoji rodinu taxikařinou. Kdyby sehnal práci kdekoli v Evropě, hned by za ní odešel, sice chlastá, jak se mi sám přiznal, ale umí prý výborně vařit. Domluvíme se, že mě provede po městě za dalších 10 dolarů. Je to dobrý společník, okoukneme obě hlavní tržnice. U mezinárodního hotelu nás zastaví policie. Turisté z hotelu vyjíždí klimatizovaným autobusem podívat se z dálky na Pamír. Směju se tomu, on se přidá. Co vidí, co zažijou v tom autobuse? No, je to jejich věc. Pozvou mě ještě na oběd. Když odjíždím, celá rodina se se mnou loučí jak se starým známým. Vlastně je mi smutno, bylo mi s nimi opravdu dobře.


str. 54



str. 55


Ukáže mi cestu z města na Pamír. Zdá se mi to moc jednoduchý, směje se. Tady řekni, že jedeš na Pamír a každý ti cestu ukáže :). Ještě jedna zastávka na cestě z města, sklenice vody a cigáro. Nevím vůbec nic, jen to, že jedu do Pamíru. Ještě se zastavím v jedný zájezdní hospodě, dám si čaj a sepisuju si poznámky. Je to tady, musím na záchod, posílají mě k řece, je tam taková bouda. Bouda tam je, otevřu dveře a konečně mi to dochází. Tady je modernější, kultivovanější verze záchodů. Uprostřed místnosti je nechaná dlouhá škvíra mezi panely. Dole je hluboká díra, vypadá to, že je až na úroveň řeky. Napravo na hromádce leží říční oblázky, vlevo je hromádka jemného štěrku a malý košťátko. Prostě vykonáš, utřeš se kamínky, když se netrefíš - posypeš štěrkem a smeteš do škvíry. Praktický, jednoduchý, ekologický, nezvyklý.

mají na mysli, když říkají "sjízdná". Kontrola v pořádku, přání štastné cesty. Dostávám se do obrovského stáda hnaného z hor do vesnice. Kozy, ovce, muly, koně - kam až je viděť, jsou všude,zastavuju a poprvé lituju, že jsem tady úplně sám, tuhle fotku průjezdem ohromného stáda sám neudělám. Tak jen zastavím, dívám se a užívám si to, trvalo to snad půl hodiny než přešli a já moh' pokračovat. Jsem u další kontroly. "Kudy ty idioš?" "Na Pamír." Usměje se a ukáže na cestu vlevo, tak je to tu jednoduchý. Hory mi rostou před očima, jsou už vidět v dálce i zasněžený vrcholky. Krajina je neskutečná. Rudý skály, nádherně zelený stromy, silnice celkem slušná, sem tam nějaká díra, ale pořád by se jí dalo říkat asfaltka. Další kontrola, zvou mi na panáka, odmítám, ale už se začínám vyptávat, jak a kde tady přespat. Ukazuje mi zas vlevo a dává tip na horské jezero, je tam prý i

Neobyčejný hory, neobyčejný lidi, tolik krásy a vznešenosti najednou, to se musí prostě zažít - Pamír Je to jako když se ocitnete v jiném světě. Všechno je jiné. Barvy, vůně, i vzduch je tady snad čistší než kdekoli na zeměkouli. První, co mě jako středoevropana zaujalo, jsou obrovské rozměry a vzdálenosti bez ničeho. Za každou zatáčkou na vás útočí nový obraz a že těch zatáček tady je. Je pozdní odpoledne, když se blížím k branám Pamíru. První kontrola, první evidenční zápis. Před deseti dny tu ustali boje, říkali tomu tady regulérně válka. Prý se vytlačovaní talibánci chtějí tudy dostat na Kavkaz. Silnice je prý už sjízdná. To ještě zdaleka nevím, co

hospoda. To zní tak dobře, že se rychle rozloučím a vyrazím, představa večeře v hospodě u horského jezera v Pamíru, to vás popožene. Zajedu za zatáčku a podle mě tady silnice končí, podle nich je to mezinárodní silnice, po které se sem dováží zboží z Číny. Je to jen bagry vyrytá úzká cesta do úbočí těch ohromných hor. Náklaďáky tady


str. 56



str. 57


zanechaly svoje hloboký stopy. Jediná možnost je do stupaček a hodně opatrně pokračovat. Srázy dolů jsou odhadem 300 - 500 metrů, zřítit se tam by byl nejspíš konec, nahoru je to asi podobně vysoko. Ta silnice se neskutečně klikatí, tečou přes ní potoky, občas celá zmizí na několik desítek metrů pod vodou, nádherně čistou, úžasně ledovou. Po první hodině jízdy ve stupačkách musím zastavit, třesou se mi nejen nohy, ale už i ruce. Dávám cigáro a hledám to horský jezero na mapě. Něco tam je, ale podle toho, jak o tom mluvil, jsem měl dojem, že jsem asi zabloudil, ale nebylo kam a jezero nikde. Tenle fakt náročnej offroad trval ještě dvě další hodiny, jsem na konci s "fýzou". Mám pocit, že tu motorku už ani neudržím. Po cestě jsem ztratil jak meloun, tak většinu zásob vody, ale voda je tu všude nádherně chladivá a opravdu dobrá na chuť. Některé kusy silnice museli vyhloubit znovu, protože během konfliktu je prostě některá ze stran odstřelila, to pak vznikly takový krkolomný sjezdy a výjezdy, že je jen dílem zázraku, že jsem se pořádně nevysypal, ne že bych nepadal, ale to byly jen takový ty pády při pomalý jízdě. Další brod, vypadá hlubokej a prudkej, na druhý straně jsou nějaký lidi, chcíplo jim po průjezdu auto, tak bude

asi i dost hlubokej. Zastavím, kousek od něj a jdu ho okouknout, vypadá hrozivě, ale jinudy to prostě nejde. Rozjedu se, dám konstatní rychlost a ponořím se do tý dost prudce tekoucí masy vody, do dvou třetin dobrý, v tý poslední jsem chytil pod vodou velkej šutr na spodek, na chvíli mi to nadzvihlo i s motorkou. Ztratil jsem balanc a je to, motorka napůl leží v tý vodě, já ji jen s vypětím všech sil držím nad vodou, jestli mi vyklouzne, zmizí celá pod hladinou, to je mi jasný. Volám o pomoc, chvilku váhají, ale pak se rozeběhnou do tý ledový vody oblečený tak, jak jsou. Stihli to. Jen tak tak, už jsem začal povolovat. Třesou se mi nohy, ne zimou, ale prostě svaly na to už nemají. Srovnáme ji, pomáhají mi tlačit a hlavně držet balanc. Jsem z tý vody venku, komplet promáčenej, ale celej a motorka je v pořádku. Zastavuju a dávám si zasloužený cigáro, mezitím jim pomáhám natočit to utopený auto. Povedlo se. Odjíždějí, já tam ještě chvíli zůstávám sám. je to úžasný místo. Tak a dál, musím k jezeru, tady nikde není ani místo na můj pidistan. Další ustřelený kus silnice, další krkolomný sjezd, dole další hluboký brod a hned do ostrého stoupání, to postavili snad schválně jako tankodrom. Už to nejdu ani okouknout, prostě to


str. 58


spustím dolů a pak se nějak pokusím dostat nahoru. Brod jsem zvlád, ale na tom výjezdu jsem to položil. "Kurva, kurva", řvu do těch hor. Motorka leží hlavou dolů, odstrojit, otočit motorku tím, že ji vlastně kus spustím zpátky z toho kopce dolů, pak ji dostat na kola a pokusit se to znuvu vyjet bez báglů, pak zpátky pro bágly, nastrojit... To už fakt nezvládnu, dělám nějaký fotky, jak sem slíbil, že budu fotit i kdybych měl umřít. Vlastně sbírám síly tím, že nejdřív tahám ty bágly do kopce. Sbírám síly i odvahu na tu motorku. Na kopci mi čeká překvapení hostinec s jezerem. Tak to stojí za další cigáro. Melu fakt z posledního, posílám domů obrázek utahanýho zoufalce a pak vyrážím pro další bágly. Mezitím se dohodnu s hodpodským, že když u nich povečeřím, ubytování - místo za plotem - bude zdarma. Nakonec jsme nahoře všichni. Dovláčím věci za plot, postavím stan, naházím tam nějaký věci a hurá k jezeru - jezírku. Hospodský se na mě směje, asi ví proč. Rozhod jsem se to dneska vzít ve velkým stylu, s rozeběhem. Už když do vody dopadlo první chodilo, bylo mi janý, že to zas byl hodně blbej nápad, když jsem tam zajel po bradu, věděl jsem to na tuty. Nemůžu popadnout dech, z čeho je ta voda tak ledová? Dech jsem popad až na

břehu. Přesto jsem se pořádně vydrbal, i když to byl očistec v pravým slova smyslu. Na lavici před hostincem mi čekala večeře, jediný chod na jídelním lístku. Nějaká polívka z ovce, teda snad. Je hutná, plná nějakýho masa a zeleniny. Bylo toho tolik, bylo to tak silný, a po tý očistný koupeli na mě leze spaní. Ještě jedno cigáro, ale usínám napůl venku ze stanu. Ráno se probouzím s rozedněním, vykouknu a vidím ten zázrak, večer jsem si ani neuvědomil, jak je to tu úžasný. Nad protějším kopcem je ještě vidět měsíc, je to neskutečný obraz. To musím ulovit. Mám ho - naštěstí, za chvíli to zmizí. Snídaně je zase ta polívka, náročná práce pro kuchařku a přítelkyni hostinského. Během snídaně se dozvídám, že hostinský je hledaný povstalec z minulých dní. O válce s Talibánem tady prý nic nevědí. Když odjíždím, hostinský mi nabízí ke koupi pistoli, prý pro jistotu. Možná to myslel vážně, mně to přišlo legrační, tak jsme se taky rozešli. Další celý den offroad ježdění, ale to už není důležitý, důležitá je ta nádhera hor, cest, prostě zázraků přírody, pořád se to kolem vás mění. Nestíhám fotit, ale někdy to prostě nejde. Když stavím na čaj, vždycky je to zadarmo, oříšky jako dárek fungují i tady. Lidi jsou milí, usměvaví a krásní. Přichází sms od


str. 59


kamaráda: "Co děláš v Afgánu?" "Ne nejsem tam, ten je za říčkou, já jedu na správné straně." Splašilo ho hlášení z GPS spotu. Nemůžu si vybavit, jak se jmenuje ten nejvyšší průsmyk v Pamíru, tak se na to skrze sms ptám, odpověď: "Zeptej se místních", mě fakt rozesmála. Je to vlastně škoda, že to i tady už všechno funguje. Nebo není? Nevím, co si o tom mám myslet. Pak výhled na Hyndokůš, úžasný zelený kopce se zbytky sněhu. Vždycky jsem o tom četl, snil, viděl i fotky, ale naživo je naživo. Na každém rozcestí je policejní a vojenská hlídka. Složení lehký kulomet, samopal a dragunov, asi se tu fakt něco dělo. Blíží se večer a na dohled je další zájezdní hostinec a pumpa. No pumpa, prostě konve na mléko ve stodole, petlahev jako odměrka a benzín, no, hoří to, je to asi benzín. Tankuju a smlouvám o ceně s takovým halamou. Je mu tak přes 60. Prý je v hotelu vyhazovač, to mě rozesmálo. Přestal jsem se smát, když jsem se snažil zajet s motorkou do átria, aby byla pod dohledem. Nějak jsem se tam kousnul, nemohl ani tam ani sem. Vyhazovač přišel, nadzved zadek tý motorky i se mnou asi půl metru nad zem, natočil mě a zas položil skoro jemně na zem. To jsme museli zapít, fakt musel mít páru jak medvěd. Vyprávěl mi, že byl ředitelem silnic na Pamíru, zná ho dokonale. Ukazuje mi

zajímavý místa na mapě, většina je jich mimo standardní trasy, dává mi instrukce o stavu silnic, kontakty na lidi. Ukazuju mu po večeři fotky na PC, moc se mu to líbí, taky toužil cestovat. Nešlo to, tak díky svý funkci aspoň procestoval celej Sajůz a to je taky pořádný kus světa. Tady mi to teprve dochází. Mám pokoj jen sám pro sebe. Večer za vyhazovačem přijíždí i jeho dcera, podívat se na nového přítele. Je to krásná ženská v nejlepších letech. Jsem pryč už fakt dlouho, dneska je to 50 dní. Nakonec ale přijedou "prokurátoři z Dushanbe", dva mi musejí přidat na pokoj. Za to mám ale večeři a snídani zdarma, dohodneme se. Píšu si poznámky, stahuju fotky a pozoruju je. Jedou na soud do Khorogu s povstalci (zas žádná válka). Připadám si jak v ruským filmu. Myslím, že takhle nějak se tam chovali carští důstojníci. Stoly se prohýbají pod jídlem, pije se na doraz. Vyhazovač mi přináší pečené maso s tím, že oni to nepoznají, směju se a s chutí si to "carské" dám. Ráno odjíždějí brzy. Snídaně jak večeře, haldy jídla, to jsem fakt tady ještě nikdy neviděl. Loučí se se mnou odměřeně, ale popřejí mi hodně zážitků z Pamíru, kdyby věděli, že oni jsou taky jeden ze silných zážitků. Když odjedou, vyhazovač mě pozve na hostinu. Musí se sníst to, co oni nechali a nechali skoro všechno - pečený maso,


str. 60


ovoce, vajíčka, haldy zeleniny. Rád s těmi lidmi ještě chvíli posedím u té jejich hostiny, jsou milí, je legrace. Vyrážím, loučím se, mám pocit, že se musíme znát už dlouho, mám pozdravovat rodinu a mé přátele u nás. Khorog, tankuju, koukám do mapy. Nechce se mi tady zůstávat, chci to vzít dolů na Iskashim, pořád podle afghánských hranic. Vyjedu z městečka, ale nakonec se vrátím, dám si malou pauzu, připravím motorku, dám si večeři. Ubytování je fajn, motorka připravená, večeře proběhla v pohodě za vyprávění o mé cestě, vedoucímu restaurace bylo divný, že jsem sám, tak mi dělal společnost. Večer ještě konzultuji s jedním studentem možnosti zřízení cestovky na Pamíru, je to sranda. Ráno jako namalovaný, u snídaně se dám do řeči s jedním geologem a jedním zeměměřičem. Dostávám další typy na zajímavá místa, kde se dají od místních dobře nakoupit drahokamy. Je pěkné ráno. Jsem dobře odpočatý, mám naprosto jedinečnou náladu, to asi ty hory a lidi. Loučím se v motelu a vyrážím. Jsem 52 dní na cestě a nadšený jak na jejím začátku.

Je konec, to mi bylo jasný. Takovej krásnej den. Byla to asi banální nehoda, jakou tady máme za sebou všichni. Nádherný den, super snídaně s "prospektory" na Pamíru. Povídali mi o nalezištích, o tom, co kdyžtak a kde od koho koupit... jako malý dárek domů. Pak jsem navěšel zbytek věcí na motorku, rozloučil se a vyjel. Fakt nádherný den. Silnice neočekávaně dobrá. Asfalt chyběl jen každých asi 500 - 100 metrů a v dírách byl hrubý štěrk, takže paráda. Rychlost

jsem zvětšoval ze začátku opatrně, ale vypadalo to, že už to bude s tou silnicí pořád stejný, tak jsem za to vzal. Byl nádhernej den, neskutečně čistý vzduch... a nikde nikdo.. fantazie. Ještě jsem se zastavil u léčivého pramene, takové na naše poměry škarpy, ale pěkný místo, výjimečně dobrá chuť "tý vody"... Ještě fotka a pokec s klukem, co čmáral svůj protest na skály. Nasednout a dál ještě víc do divočiny, do samoty... vlastně nikam. Další horizont přede mnou, takových už bylo nepočítaně. Rychlost asi 70 - 80... pěkně vestoje, čert ví, co za horizontem bude... odhaduju mírnou zatáčku doleva. Horizont. "Ty vole, průser", letí mi hlavou.. Za horizontem je takových 100 - 200 metrů toho nejjemnějšího písku, jaký jsem kdy viděl ve vrstvě 30 - 50 cm. Nemám rád ježdění v písku, vlastně se ho bojím... Je to znát... Nevím, co s tím... a přitom už se do něj bořím... zařazená 5 nebo 4, nic nevím, vidím jen ten písek a cítím strach... Snažím se udržet rovně, ale začíná to lítat ze strany na stranu... snažím se podřadit co nejníž... mám pocit, že to někde visí... všechno


str. 61


zpomaluje... vidím, jak předek jde moc doleva... srovnám to, ale o to víc jde do prava.... možná jsem začal brzdit, nevím... Pamatuju si ještě, jak si říkám: "Je to v prdeli, vole." To když motorka ulítla doprava, zůstal jsem na okamžik ve vzduchu sám... Pak jen vím, že se zvedám ze země, náhubek helmy se klimbá někde okolo. Vidím všechno jak hodně přeexponovanou fotku. "**** to bolí." To jsem si uvědomil, když jsem si sáhnul na levý rameno. Klíční kost pěkně přelezla přes sebe a dělala takovou divnou bouli. Padnul jsem na kolena. Řval do těch obrovskejch, nádhernejch hor. Řval jsem bolestí. Řval jsem lítostí. Řval jsem zklamáním. Nejsou to žádný slova, je to jen řev, jakej jsem nikdy neslyšel... Takhle nějak řvou zvířata v pasti. "Je konec", to mi bylo jasný. Takovej krásnej den. Začala se mi točit hlava, dělat blbě. Voda, kde je voda. Ta motorka stojí. Jak je to možný. Rozhlížím se kolem sebe. Nikde nikdo. Jdu k ní ,vezmu lahev s vodou a leju si ji na hlavu. Je mi blbě. "Ještě fotky vole." Slíbils, že nafotíš, co půjde. Nemám sílu tahat foťák z tankbagu. Vytahuju jen telefon z kapsy kalhot. Jeden, druhej, třetí... Je mi blbě, leju si vodu na hlavu, další flaška padla. Podlamujou se mi nohy. Sedám si, teda spíš se svezu u takovýho kusu kamene nebo betonu. Víc nevím... probral jsem se, někdo mi leje vodu na hlavu. Sedím na zemi, nějak chvilku nevím, co se děje... Lidi kolem mě, vypadají v pohodě. Vstávám. Pořád ta přeexponovaná fotka, ale je to lepší. Paní, co mi lila vodu na hlavu, mě chce posadit na ten beton...Jeden kluk běží do řeky pro další vodu. Paní říká: "Ja vrač, budět charašó.." Už je to ok, jasný, klimbnul jsem si, oni projížděli, a tak zastavili, taky jim motorka stojí v cestě napříč. Prohlíží tu klíční kost, "razviňevaja".... něco rozumím, něco ne, je mi to ale jedno... “mydlím” to rusky, anglicky, česky... Čistí mi odřeniny, zavazuje lokty... "Těba nužno do bolníce." "Nět! Ja něchačů!" Usmívá se: "Nůžno!" Říká docela direktivně. Naproti projíždí Pajero. Zastavují, řidič se ke mně žene. "Od kudá ty?" Jsem Čech. “Ja znaju pa česky, ja byl kak vojín v Mladoj Boleslavi...” Ty vole, ten svět je malej. Ten druhý obarvený sekáč, co přijel s vojákem od Boleslavi, říká taky, že je vrač. Tolik doktorů na místě se mi nezdá,

na druhou stranu - aby byli, když nejbližší a vlastně jediná nemocnice pro celý Pamír je v Chorogu. Váhám, nechce se mi to tu všechno nechat... Mám tam schovaný všechny prachy na zbytek cesty, spousty věcí jen v taškách na bednách. Vím, že tu jsou dobrý lidi, ale u nás bych za to moc ruku do ohně nedal... A fakt si tu něžijou nad poměry. Nakonec je to jasný. Zkusil jsem se nechat obvázat, sednout na motorku, opřít o řidítka... tohle nejde. Je FAKT KONEC. Uvidím, letí mi hlavou, kdyby to stálo maximálně tejden, zkrátil bych to trochu a třeba bych to dojel... Teď ale určitě nepojedu. Posílám domů sms: "Je konec, rozbil jsem se... dám vědět, co a jak... vezou mě do nemocnice." Beru GPS spot, aby doma věděli, kde zrovna jsem. Mezitím ten chlapík od Boleslavi sehnal vesničany, ti čapli motorku a vlekli ji do vesnice. Nemám se bát, zná prý je. Moc ani neodporuju... Jen sundávám tankbag, je tam focení, nějaký doklady, mapy... jo, taky žlutej bag... tam mám věci na spaní, jo, flašku vody.... Nasedám, míjíme tu bandu, co vysmátá tlačí "moji motrorku k sobě domů"... Snad i tohle vyjde. Pajero s sebou slušně mele, mně ta silnice přišla skvělá, ale jak se to mele, cejtím celý záda, bok... pak už nevydržím a zasyčím bolestí.... "Vsjó v parjatke Jaroslav" , telí se, asi "TO JE TA SLAVNÁ SPECNAZ" ruská škola... snažím se nesyčet, držím to... Policejní hlídka, tu jsem před pár hodinama minul. Ten kluk všechno vyřizuje, důstojník se jde na mě podívat.... "Pamír krasivoj, ty dolžen vozvatít"... Usmívá se... Jo, to mám v plánu, další hrbol tohle přesvědčení trochu rozmazal... Jasný, vrátím se, mám tu mašinu... Tu tady nenechám, je to parťák, co to se mnou vydržel, to se nedělá... i když je to pitomá neživá věc... Pro mě už ne... Nemocnice v Chorogu. Zase všechno vyřídili. Sestřičky se mě ujali jak vlastního... "Jaroslav sadís..." Ty vole. jak já to na základce nesnášel od tý mojí fousatý ruštinářky... Tady je to fajn... Chlapík od Boleslavi říkal, že to zařídí na policajtech a ještě se staví.... A taky se zastavil a všechno vyřídil... Holky se se mnou podělily o jídlo, o pití... to jsem zatím nikdy nikde nezažil...


str. 62


Doktor, co dělá zlomeniny, je prý klasa. Sloužil v ruské armádě... Čekám snad dvě hodiny... Jo, už mám jít, holky se mezitím domlouvají, jak to udělají, kdybych musel v Chorogu přespat... Rentgen mi připomínal ozařovnu, co jsem viděl v kladenským muzeu. Kobaltovou lampou se tu ozařovali exponáty proti plísním... Není mi moc do smíchu, ale asi se přiblble usmívám, tak mi trpělivě vysvětlují, že slouží, ale "děngy nět"... nezlobí se, jsou fajn... jen konstatují. Pak na ošetřovnu... navrhuje mi operaci...odmítám, netroufnul bych si... chci, pokud je to nutný, co nejrychleji domů... Vždyť je to jen klíční kost... vysvětluje mi něco o možnosti poranění tepny... nelíbí se mi to, slušně odmítám... ne tohohle praktika, tomu bych věřil, ale tý nemocnici už moc ne.... Dohodli jsme se, že mi to stáhne a domluvíme se, jak dál... Teď to začalo, nemají potřebný pružný fáč... není skladem, rentgen mi udělají gratis, ale tohle prý teď zrovna nemají... můj zůstal na motorce, vzal jsem malou lékárnu, ta je u spaní... Za chvíli se seběhnou setry, radí, pomahají... Ty vole, já si nevyměnil peníze a s tím je taky problém... Ale vyřeší se, lékárnice si koupí moje dolary, dodá mi fáč... To poslední, co nám chybí, jsou spínací

špendlíky... Sestry začaly pořádat sbírku mezi lidmi v areálu nemocnice, potřebujeme jich na speciální vázání 8... máme jich 6.... Jdu chvíli na vzduch, zapálím si a přemýšlím, co se to děje. Další SMS... Je to ok, jsem v nemocnici, fačujou mě.. ozvu se. Jedna mladá paní za mnou přijde, loví něco pod košilí (halenkou) a dává mi další spínací špendlík.. Usmívám se, děkuju.. V porjadke Jaroslav... všichni používají jména, já pitomec skoro všechny zapomněl!!!... Zabalili mě... mám počkat, lékař už zas operuje a prý chce se mnou ještě mluvit. Mezitím se v Čechách žhaví linky. Náš velvyslanec v Uzbekistánu pan Kopecký (tady mu moc díky, dočetl se o cestě na Xmanu, byli jsme spolu v kontaktu, zval mě na oslavu mých 50. narozenin) aktivoval mezinárodní organizaci Medical Clinic. Ti už začali organizovat moje ošetření, případný převoz... já ale nevěděl nic. Sedím ve stínu zafačovanej, pokuřuju..a čekám, co bude.Najednou slyším motorku, teda motorky, zastavujou u brány. Slézají, jdou se podívat, pomoct. To přeci jinak nejde... Já posledního motorkáře "od nás" potkal na íránskejch hranicích, nastupu a byl to Íránec s kanadským občanstvím.


str. 63



str. 64


“Ahoj”, slyším a nevěřím tomu. To byl MIRO, skvělej slovenskej kluk a dva polský kluci. Slyšeli, že se tady někdo rozbil, přijeli se podívat, jestli je něco potřeba. Měl jsem fakt radost. Povídali, že jedou do Afghánu... Chvíli jsme pokecali, udělali fotky... Pak mi nabídli, že mi přivezou motorku. Měl jsem něco na kusu papíru v ruštine, kde a u koho je. Dva nasedli, odjeli, já s jedním (zapomněl jsem ta jména - omlouvám se vám kluci - moc jste mi pomohli - jsem vůl) zůstal.. nikdo mě nehledal.. Šel jsem koupit pivo a cigára. Mezitím mi "ON" jel zajistit ubytování a dohodnout dobrou cenu. Dali jsme pivo, když se vrátil - sehnal mi ubytování, dohodl super cenu... Mezitím mi zajistili letecký transport do Dushanbe a ošetření v ruské vojenské nemocnici. Všichni jen čekali, až se objevím na letišti. Neobjevil jsem se, tak odletěli. Najali jsme nějakýho chlapíka, co mě převeze... Já se rozloučil se sestřičkami... jedna mi nabízela ubytování, ale už jsem ho měl, tak jsem poděkoval... Nabídla mi, že kdybych potřeboval, mám zavolat... Zase lísteček.... Jo, zprávu od lékaře mám zapsanou v mém deníku. V Pamír Lodge jsem dostal pokoj na kraji, nejdál od toalet, ale já byl rád, že jsem rád... Čekáme, až se kluci vrátí... Začíná se mi dělat blbě... Kluci dorazili, přivezli mi motorku do campu, dávám jim piva, ale je mi fakt dost blbě... Rychle dopíjím a rozloučíme se.. Děkuju jim, smějou se... To se přece tak dělá... Jsem rád, že jsme se potkali... Odjíždějí... Zůstávám tu sám. Vlastně to není pravda, ještě jsou tu dva kluci na GS 1100 - jeden Amík původně Němec a jeden Śvýcar, ale ti přijedou až pozdějc... Dobelhám se na cimru... Vyndám ibalgin, jediný, co mám proti bolesti. Zapálím si a čekám na noc.... Domů posílám SMS: "Jsem OK, jsem v Pamír Lodge... kluci mi pomohli, potřebuju sebe a motorku dostat domů... pokračovat se nedá, prý by mohly být nějaký komplikace..." Sedl jsem si ke zdi... jinak nešlo vydržet, kouřil... a usnul, ani jsem nedokouřil... (Netušil jsem, co přijde... jen jsem byl fakt ze všeho hotovej). Na tuhle noc nezapomenu.

Pamír Lodge, probuzení u zdi.... Nevím, jak dlouho jsem tam spal, ale teď jsem musel na záchod... Všechno mě strašně bolelo, asi to konečně přišlo k sobě. Všechno, vlastně jsem ani nevěděl, co mě bolí, ale bylo to dost zoufalý. Venku už byla tma, nikde ani hlásek, ani náznak, že tu někde někdo je. Zkusil jsem se opřít o pravou (zdravou ruku), nic - neměl jsem vůbec sílu se o ni opřít, povolila a já se svalil na zem, ta bolest byla příšerná, jen jsem zoufale syčel, slzy na krajíčku... "Ty vole", říkal jsem si: "Tys to posral".... Ležím na pravým neobouchaným boku, ale levá strana je jak v ohni. Nikdy bych nevěřil, že pitomá klíční kost tohle udělá. (Až doma se přišlo na to, že byla zlomená i lopatka, čtyři žebra, roztříštěný loket a štíplá pánev.) Myslel jsem, že tam takhle zůstanu ležet, že se nezvednu... Jsem tam sám, všude tma. Pomalu se rozkoukávám po místnosti. Je tam nějaký sokl místo postele, kdybych se dostal k němu... třeba by to šlo. Plazím se jak Meresjev, všechno, každý sebemenší pohyb je fakt šílenej. Povedlo se, opřu se pravým loktem, pomalu se posunuju na ten sokl. Tak napůl si sedám, fakt asi kňučím, je mi dost blbě. Po chvíli sedím na tom soklu, stoupnout si nemůžu, tak se snažím jakoby napůl položit na bok a dostat pod sebe nohy. Po chvíli se to povedlo. Vstávám, to už nesyčím, už jen bručím bolestí. Dobrý stojím, můžu konečně na ten záchod... Je to fakt na hraně a představa, že se tady ještě podělám, mi naháněla hrůzu. Přišoural jsem se ke dveřím, nejdou otevřít, teda jdou, ale musí se jima trhnout, to jsem myslel, že jsem zas vevnitř vybuchnul. Na záchody je to tak 50 m do kopce po kamenech. Připadá mi to skoro nemožný, ale zvlád jsem to. Všude jen šlapky, bylo jasný, že se pak nepostavím. Jenom sundat kalhoty bylo šílený. Ne, je tam jedna mísa, šance z polosedu, že bych se zved, ale z posedu na bobku, to bych fakt asi nezvlád. Stejně napůl stojím, ale když se předkloním, všechno to strašně tupě bolí, vlastně nevím, co mě bolí, snad úplně všechno. A zase zpátky těch padesát metrů, teď dolů po kamenech, je to ještě horší než nahoru, ale už to tam vlastně znám. Přískokama bych to určitě nenazval, ale jsem zpátky na cimře, rozsvěcím si světlo, jo to podium sokl je místo postelí, na každé straně jedna podložka, nějaká deka... Spacák je na motorce asi 150 m daleko, vem ho čert. Svléknu se, vlezu


str. 65


na to podium, ale nějak dokázat si lehnout skoro nejde, povedlo se, ale ta bolest, která tím vznikla, mě hned hodila na pravý bok. Chce se mi na někoho zakřičet, prostě úplně obyčejně srabsky začít žebrat o pomoc.... Začít zas řvát jak zvíře... ****, pomóóóc, je to šílený. Ne, nebudu tu hulákat, syčím bolestí a už vyzkoušený postup, takový polozved na pravé straně, nohy pod sebe, jen neohýbat záda, to se nedá... Pak na kolena opřený hlavou o zem, pak hrozný zabručení, jak musím narovnat záda, abych si mohl sednout na paty a pak takovým dost labilním houpnutím se postavit na nohy. V leže určitě spát nemůžu, ty kamený stěny jsou studený jak blázen, tak spát opřenej o ně jen v tričku, je taky blbost. Rozhod jsem se smotat tu druhou podložku, dát si ji ke stěně a pokusit si vorazit tak jakoby v polosedu, pololehu. Jen smotat tu podložku mi trvalo snad půl hodiny, přetáhnout ji, když máte jednu ruku, to byl další komplikovaný porod. Několikrát se mi rozbalila, tak zabalit a znova a znova. Jo, je v rohu, ani se mi nechce zkoušet si sedat, lehat, nic, kouknu na hodinky, jsou 2 v noci. Zapálím si ještě a už se mi chce zas na záchod. Už ne. Vzdávám to, uříznu vršek pet lahve, co, ráno to vynesu, ale teď ta cesta tam a zpátky, fakt ne. Ještě jednou kontroluju sms z domova. Ukázali mi, kde je signál, tak snad se nějaký stáhly. Něco z domova, nějaký pozdravy a někdo prý pojede do Uzbekistánu pro někoho, kdo se tam vysypal, prý se jedná, že by naložil i moji motorku. Pak, že pan Kopecký (náš velvyslanec v Uzbekistánu) má dovolenou, ale jeho člověk prý už zařizuje ošetření v Dushanbe... Jo a od partnerky takový ty otázky jako co se stalo, jak se to stalo... a upozornění, abych radši neusínal, pokud jsem byl v limbu.... Dobrá rada, nebo ať mě prý někdo kontrolujuje, jestli dejchám, když spím... Jsem tu v tý cimře úplně sám, jestli je někdo vedle, nevím.... Dokouřil jsem, zhasnul, přesunul se na pódium, zacvičil to sesutí na bok a pak byl konečně v tom polosedu. Ulevilo se mi, tak moc to nebolí. Kouknu ještě na hodinky, jsou 3. Snažím se tedy neusnout.... Je tu takový divný šero, pomalu si začínám vybavovat, jak se to všechno semlelo, jak mě někdo omývá, jak na mě mluví.... Strašně mě pálí oči, nevím, co se děje, někdo na mě mluví... nemůžu otevřít oči, jen sotva mžourám, je tu najednou strašně moc světla. Slyším nějaký lidi... Je to ruština.... "Jaroslav, Jaroslav..." Je to příjemný ženský hlas, zase se na

chvíli ztrácím, kam, to nevím, snad jsem byl v nějakým velikým pamírským údolí... "Jaroslav, Jaroslav..." Otevírám pomalu oči... Všechno vidím rozmazaně, slyším ženský hlas a ještě druhý, taky ženský.... "Jaroslav, meňa zavut Zubejda...", chce se mi smát, snad i vyprsknu smíchy, ale bolest to rychle přemění na bolestný syčení. "Jaroslav, prospis....obraščajtěs k nam."(něco jako prober se mluv na nás).... Zubejda je krásná ženská, ta druhá mladší je její sestra... Zubejda mi omývá čelo, mluví na mě a ustaraně se mi dívá do očí. Ta mladší sestra jde vynést ten můj nočník.... Můžu se propadnout hanbou, je mi zle, točí se mi hlava, vnímám je, ale občas mi uletí jakoby do dálky. Slyším jen, že prý jsem hrozně křičel ze spaní a vzlykal... Já o tom fakt nevím. Chtějí volat pohotovost, přemlouvám je, ať to nedělají, ještě nevím, jak je to s pojistkou, jestli bych to dokázal zaplatit... Ještě vlastně nic nevím. Po chvíli toho omývání jsem se asi probral už úplně, venku je pořád tma, jen na cimře se svítí... Na něco se mě vyptávají... I Zubejda tvrdí, že je doktor, tedy její táta byl doktor a ona se hodně naučila.... Najdenou na mě vletí hrozná panika. Jako bych nemoh dejchat, začnu sebou škubat, to ten fáč, co jsem v něm zabalenej, musí dolu, jinak se snad zblázním. Obě na mě hupnou a snažej se mi v tom zabránit, ale rvu se jak lev, křičím na ně... Fakt strašněj pocit, jako když se topíte. Když jsem to ze sebe rval dolů, cítil jsem, jak se některej z těch spínacích špendlíků zarejvá do zad... všechno jedno, musí to dolů, v jednu chvíli se Zubejda svalila na bok, začala asi nadávat, tentokrát ne rusky, ale po jejich.... Sedím, fáče strhaný, dejchám jak o život... Na chvíli mě nic nebolí... Jen strašně hluboce dejchám, dejchám - žiju... Mám strašlivou žízeň... jen mi dávají namočený hadr, abych ho moh cucat, vzít si víc nemůžu, čím líp se mi dýchá, tím víc to zase bolí. Zkouším se posunout kousek víc do sedu, vidím, že jsem ze sebe dostal i triko, fakt nevím jak... Můžu dejchat a to je hlavní. Na chvilku je ticho, pak se začnem smát, oni nahlas, já jen na půl huby, co bolest dovolí. Snažím se jim vysvětlit, že jsem infarkťák, že tohle "dušení" znám, že fakt jediný, jak se v tý chvíli tý hrůzy zbavit, je všechno ze sebe strhat, uvolnit maximálně hrudník a nechat to... Ono se to po chvíli srovná. Už je mi najednou o třídu líp. Zubejda se mi dívá do očí, neustále se mě na něco ptá, moc jí nerozumím, tak střídám v nějakých intervalech


str. 66


odpovědi Da a Nět.... Asi jsem ji uklidnil, zvedla se, daly mi k "posteli" konvici s čajem, nějaký suchary a že prý bude nablízku. Když jsem se znovu probral, byl už den. Venku na verandě byla parta nějakých lidí, dva za mnou hned šli. Günter - Němec žijící v Americe a Michael Švýcar, jeli spolu opačnou cestou přes Rusko, Mongolsko, na Pamír a dál do Íránu. Začali mi pomáhat. To byli teprve vlastně druzí motorkáři na cestě, co jsem potkal. Sed jsem si chvilku u nich, začalo se vyprávět, všechno furt bolelo, ale už to bylo lepší, byli tu kluci. Vyprávěl jsem jim o cestě z Dushanbe sem, nevěřili... No co, poznaj, jinudy se odtud nedá... Přišel za mnou nějaký chlapík, že je manžel Zubejdy a že mi pomůže se umýt a dát se trochu do pucu, asi jsem to potřeboval. Kluci mi pomohli vydolovat nějaký věci na sebe, co jsem si nechával čistý. Já na to něměl, abych otevřel kufr. Docela při tom byla sranda, těch padesát dní na cestě se už na lecčems slušně podepsalo. Šli jsme do koupelny, ten chlapík byl fakt fajn, přistavil mi židli pod sprchu, pomohl mi se umýt, holení jsem odmít, ten facelift jsem chtěl dovézt domů. Dali mi nějakou hutnou polívku, spoustu chleba. Uklidňovali mi, že všechno je zařízený, že kluci s nima domluvili cenu a všechno. Byli strašně fajn. Zubejda se sestrou se za mnou stavěly odpoledne, sebraly mi to prádlo, co jsme vytahali z kufrů a brašen a i to moje špinavý nádobí a daly všechno do pořádku. Zubejda prý spala u dveří do rána. Vydržel jsem nějakou dobu stát, nějakou dobu sedět, jen lehnout jsem si nemoh. Cítil jsem se hrozně unavenej, kluci jeli na nákupy, tak mi přivezli cigára a nějaký sušenky... Nic za to nechtěli... Bylo mi trapně. Navečer jsem zalez na chvíli do toho svýho doupěte, že bych zkusil usnout, nešlo to, ale už jsem nemoh ani stát, ani sedět. Z domova jedna dobrá, jedna špatná zpráva. Ta dobrá, jen co se dostanu do Dushanbe, postarají se o mě v ruské vojenské nemocnici, ta špatná - pro motorku se do Uzbekistánu nejede. Doma se žhaví telefony, jak dostat motorku do Čech. Jak se z Chorogu rozumně dostat do Dushanbe. Pak jsem se dozvěděl, kolik toho pro mě udělali lidi, které ani osobně neznám, prostě známí mají známé. Jen musím nějak dostat motorku do Dushanbe. Tam už se může "schovat" na německým velvyslanectví a odtud, až to půjde, ji poslat domů. Pojišťovna mi vysvětluje, že slibovaný "převoz havarovaného vozidla"

jsem si špatně vyložil, že Východem měli na mysli maximálně Istanbul... Možná.... Večeře s klukama je královská, takhle jsem se snad už měsíc nenajed. Přemluvil jsem je, ať zajedou pro pivo, prý tam dole viděli i Plzeň. Chtěl jsem, ať přivezou aspoň basu, ať to můžou zapít, že to vlastně dopadlo dobře. Přivezli každýmu jedno a měl jsem co dělat jim vnutit peníze. Dal jsem tu Plzeň s nima, bylo to divný, doma to nepiju, tady mi to chutnalo... Večer jsem se doploužil za tím chlapíkem, co mi pomohl s koupáním a začal domlouvat převoz svůj a motorky do Dushanbe. Jediná možnost na náklaďáku, trvá to dva dny tam a dva zpátky za 300 dolarů. Nemám sílu o ceně vyjednávat. Souhlasím, i když vím, že tolik u sebe v hotovosti ani nemám. Mám dost Eur, ale ty tady nechtějí, neznají ani přepočet... Kluci motorkářský mi pomahají... Prý se zítra domluvíme. Kluci vyrážejí "do města chlastat", já zůstávám sám, zase chvilku. S konvicí čaje se smradlavejma cigárama, doutník už jsem neměl víc jak měsíc. Čekám, až budu tak utahanej, že snad usnu. Je to den po nehodě, jsem celej rozlámanej. Jak jsem s sebou v noci mlel, tak ty zlomený kosti jsou zas přes sebe, stejně jako než mě zafačovali, dobře tak 3 - 5 cm, rameno mi visí divně dolů, na boku se mi začíná dělat obrovská tvrdá boule... Obrovská, to nepřeháním, odhadem tak kolem jednoho až dvou kil hovězího na objem... Loket jak bambuli... Udělal jsem si z hadru jen takový závěs na ruku, aby mi neplandala kolem toho bolavýho boku. Každej nádech, každej pohyb svírá hrudník... Kouřím a sedím na schodech, když někdo za mnou řekne “AHOJ, Jaroslav”. S divným přízvukem, ale je to fakt "AHOJ". Nemůžu se otočit, tak čekám, kdo to je. Stoupne si přede mě snědej kluk s modrýma očima, usmívá se ... Jmenuje se Mark, je z Berlína, studuje v Rusku ruštinu, má prázdniny a teď se toulá. Bylo to milý, chodil s nějakou žabkou z ... už nevím, třeba z Kolína.... Ještě jsem nevěděl, co pro mě všechno tenhle kluk udělá, ale byl fajn.... Mark, to nezapomenu. Zubejda, moje noční ošetřovatelka. S Markem chvilku kecáme, dělá někde v Moskvě stěhováka umění, přitom studuje ruštinu, něco našetřil a vydal se do světa. Camp se nějak zaplnil, všechna místa na spaní jsou plná - to je i na verandě, dneska už tu nebudu sám. Má to i svý nevýhody, proplétat se mezi lidma a sdílet se všema toalety, to mi dělá pořád problém, cestu zvládnu, ale šlapky


str. 67


jsou na mě pořád ještě velkou ambicí... Nějak se to zvládne. Dokonce i na místě pro stany je plno. Dám si zas tu hutnou polívku, dvojitou konev čaje, kluci zas vyrážejí, provokujou... Ale fakt to nejde. Zalézám si do svý kóje - v tý jsem naštěstí sám, tak mi to kluci domluvili. Přeci jen ještě musím ven, venku jsou dvě hezký mladý holky na těch matracích, chechtaj se, koukaj po mně... Je mi to asi jedno, ale jsem fakt asi "figura k popukání”... Levý rameno dobře o pět centimetrů níž, zkroucenej kolem toho nabušenýho boku, to jelito pořád ještě roste.... Nakonec se osmělily a místo, aby se zeptaly, proč tak blbě vypadám, se mě ptaly, jaký jsou český kluci... Jedna se s nějakým seznámila, psala mu dopis a chtěla vědět, jak by si to, co mu chce napsat, vyložil... To mě pobavilo... Mohl jsem jim tak vyprávět, jaký byli český kluci před 30 lety, ale dneska.... Poradenskou hodinku a další čaj zadělávku na noční procházky po kamení - jsem měl za sebou. Zalez jsem a pokoušel se usnout, ale dobrou polohu jsem ještě nenašel. Kluci se už dávno vrátili, já civím na zavřený dveře, nemůžu usnout, všechno se mi to honí hlavou - místa, co jsem viděl, lidi, co jsem potkal, pak ta hozená tlama, to řvaní do hor... To jsem prokládal plížením se přes spoustu lidí na záchod. Usnul jsem někdy nad ránem.Třetí den, ještě nevím, jak se odtud dostanu, ale je tu Mark a fakt mi moc pomáhá, vyjednal tu dopravu do Dushanbe, i můj transport v kabině náklaďáku za jednu cenu, pak mi ještě pomoh vyřídit nějaký věci s policajtama ohledně tý nehody. Ráno, když se belhám k motorce, za mnou přijde nějaký dredovatý kluk a říká: "Ahoj, slyšeli jsme o tobě, prej ses tady rozsekal, my tu jen přespali.” Dali jsme si čaj, rozloučili se... Kluci myslím někde od Jičína, ale už si fakt nepamatuju... Kluci sedí ve stínu, popíjí pivo a kecají s nějakými Američany, co si vyrazili na výlet. Přidal jsem se, Günter má rozbité oboje brýle, směju se a pustím "šikovný český ručičky" k práci, opravil jsem mu jedny dokonce s pomocí plechovky od coly, všeobecné nadšení nebralo konce... A já alespoň nějak zabil čas. Sms z domova, máme spediční firmu, co by to snad dokázala dostat sem, ale nemají v Dushanbe žádného partnera. Mají jen návrh, ale pokud bych s ním prý promluvil a svoje dojmy z nich jim zavolal, "prý by to s nima zkusili", to mě rozesmálo, ale tady už vůbec nepřekvapilo. Dohodnuto... Takže dostat motorku do Dushanbe snad dokážu, z Dushanbe snad domů taky... To

jsou jistoty... No a já pojedu s motorkou, to bude ok... Sice jsem věděl, jaká cesta mě čeká, ale doufal, že se kousnu a vydržím... Kluci jdou zas ven... Günter si dělá legraci, že procházka by mi prospěla. Beru ho za slovo, už jsem po campu leccos nachodil, ještě se ujišťuju, že nebudou pospíchat... A jdem. Jdou fakt pomalu... Kluci to snášej celkem dobře. V restauraci nevydržím dlouho sedět... Musím postávat, chodím se ven projít, ale indické jídlo stálo za to. Já si to pálivé samozřejmě nedal, kluci ano a bylo to znát na spotřebě piva... No a teď už jen asi 2 km do kopce, bral jsem to jako trénink na transport do Dushanbe. Jo, ta jedna cesta byla až moc. Fakt se to zas všechno rozbolelo, a co víc, nemohl jsem do kopce naprosto stačit s dechem... Pět kroků a dost, dodýchat... Zas pět kroků... Cesta těch dvou kilometrů mi trvala asi dvě a půl hodiny, Michael měl tu trpělivost a vydržel se mnou... Já začal pochybovat o tom, že ten transport náklaďákem zvládnu. Ani jsem se nemyl, jen si zapálil, plíce už se uklidnily a seděl jsem tam venku, zas na prázdný verandě s Markem. Vymýšleli jsme, jak to uděláme s placením, byla myslím sobota a banka v neděli je mimo. Ráno poslední jednání o transportu. Cena dohodnutá, platí, dobrý zjištění. Jen Eura fakt nechtějí. Jak to udělat, protože já nevím, kde budu, až tam dorazí. Věděl jsem, že se počítá s tím, že mě prohlídnou v Ruské vojenské nemocnici v Dushanbe, měl jsem i adresu, ale to bylo všechno. Mark se mi nabídl, že to zaplatí ze svého, když bude moct jet místo mě s motorkou (já věděl, že to nezvládnu, a mezitím jsme honili letenky na jediný let z Chorogu do Dushanbe). Domluvili jsme se, já mu napsal (teda on v azbuce) dobrozdání o tom, že má můj souhlas k převozu motorky, on zaplatil transport s tím, že se v Dushanbe setkáme a já mu to dám zpátky. Tak na letiště, v plánu je odletět až v pondělí, potom, co vyrazí motorka, ale bohužel všechny lety na celý příští týden jsou prodané. Jen dneska asi za dvě hodiny odlet, jedno místo. Rozhodování je jednoduchý... Jen nemám sbaleno, připravenou motorku na transport... Myslel jsem, že to s klukama udělám dneska... Tak rychle takový ten místní autobus taxík, zpátky do campu. Kluci dospávají ještě ten včerejšek, ale jak jsme se objevili s tím, že už je jen jedna a půl hodiny, vyskočili skoro jak rybičky. Všechno z beden, co s sebou, co tu zůstane, já mám jen jednu ruku a to skoro napůl. Kapsy


str. 68


na bednách jsou taky plný, jen to není všechno kam dát. Tak to tam zůstane, benzinový vařič, spacák, stan, snad i lovecký nůž... Všechno, vzal jsem si jen žlutej nepromokavej bag, tam jsem nacpal tankbag, dvoje trenky, dvoje ponožky, jedno triko, mikinu... Sotva jsem to zdvihnul... Všechno jsme naskládali a navázali zpátky, motorka by měla jet nastojato.... Když jsme měli hotovo, zbývalo sotva půl hodiny do odletu... No a já si vzpomněl (kluci promiňte, až teď), že mám v bednách dvojitý dna a tam zbytek veškerejch peněz, tak znova, všechno dolů... Dno kluky pobavilo.... Rychlý loučení, kluci slibujou, že to zas nastrojí, ať mažu. Mark čapnul mou tašku... Mezitím přijeli nějací Italové s pochroumaným Peugeotem... Jeli Rallye Mongolia.... Taková pěkná zrzka se hned šinula ven z auta a za náma... "Jaroslav, Crazy Jaroslav, photo, please..." Díváme se s Markem na sebe a tlemíme se jak paka... Doběhla nás, vyfotila si mě... Prý slyšela někde na Pamíru (cesta Dushanbe Chorog) o Crazy Jaroslavovi.... Prej se tam o něm vypráví... Nevěděl jsem a nevím, jak jsem si to vysloužil, ale bylo to zpestření... Já si zas přes všechny bolístky uvědomil, jak dlouho jsem na cestách... Jo, tam jsem si neublížil. Rychlovka na letiště... Všichni už jsou nastoupení, jen Jaroslav nikde... Odbavení zavřený, nikde nikdo... Mark si ví rady, přeleze plot na letiště a za chvíli už mi volá, že mám prolízt nějakou dírou... Co, lezu, start už je mínus pět minut. Odbaví mě na stojáka, rychlý loučení s Markem... Potkáme se v Dushanbe, on dá motorku na německý velvyslanectví, pak mu vrátím peníze, co mi půjčil... Vlastně jednoduchý....Není, musím znovu z letadla, ale tady to asi nevadí, nevyměnili jsme si mobily, jak bychom se pak potkali? Letadlo pomalu roluje na start, dveře do pilotní kabiny nedrží zavřený... Nevím kdo, ale někdo z kokpitu se je snaží držet... Bude asi sranda.... Otočka a start, celý se to naklání v tom proudění, který mezi těma kopcema je... Vzpomněl jsem si, jak mi Mark vyprávěl, že tady byli vždycky jen vojenští piloti a jako jediné letiště v bývalém Sajůzu platilo pilotům rizikový příplatek.... Posílám domů SMS: "Letím už teď do Dushanbe, jinak to nešlo, platí to, že motorka může zůstat na německém velvyslanectví?" Ale to už se

motáme pod úrovní vrcholků hor... Naprosto neskutečný zážitek.... Nefotím, nedokážu vytáhnout foťák z báglu... Letět tady v Pamíru... to nezapomenu... Něco neskutečnýho. Možná jsem viděl i místa, která jsem před pár dny projel... Dodnes si myslím, že jsem je poznal... Několikrát se to docela zakymácelo, vlevo skály, napravo další skály, pod námi obrovité údolí... Úžasný... Několikrát se posunulo i cyklistické kolo v uličce... Ta žabka se pořád kolem dívala se strašně omluvným pohledem, že asi ruší tu vyhlídku.... Jo, to byl taky kousek. Holka si vzala do hlavy, že pojede do Mongolska z Kodaně na kole. Tak se jednoho dne sebrala a vyrazila. Taková naprosto obyčejná holka, kdybych nevěděl, co má za sebou, přimyslel si nějaký neutrální kostýmek... obyčejná nevýrazná úřednice.... Do Dushanbe už jet úplně sama nechtěla, cesta fakt není moc dobrá a je pravda, že to tam bylo trochu jak ve válečné zóně, před nějakými čtrnácti dny to teprve otevřeli, všude ozbrojené hlídky a tak... Přesto smekám... Je tu taky jeden kluk z campu, ten Nor, co tak kalil. Dobrý, nějak se i to Dushanbe zvládne. Mezitím ještě jeden zážitek z letu, po takovém tom docela velkém naklonění, že i kolo bez kol bylo v pohybu, se z kabiny ozýval docela hlasitý řev... Asi se snažili konečně dohodnout, kdo to tam vede. To trvalo až do Dushanbe... Už jsme stáli, ale rachot v kabině ne a ne ustat . Jsou prostě temperamentní a my to měli díky pootevřeným dveřím z první ruky... Letiště je malý, ale moderní... Na to, co jsem až do teď po cestě viděl (na žádném jiném letišti jsem touhle cestou nebyl).Domlouvám se s Norem, že má dobrý tip na hotel, levný, skoro v centru, a když budeme spolu - poloviční cena, neberte to... Nějak na sebe pověsím bag a vycházíme ven... Taxikáři se předhánějí, kdo nás odveze, můj Nor vypadá, že si před cestou trochu nahnul.... Sedám si na bag, dám cigáro, uvidíme... V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším “Jaroslav, Jaroslav”, ale už se tady ničemu nedivím... Dokouřím, letiště je úplně prázdný, můj Nor se vrátil z toalet, cena taxi je poloviční než před dvaceti minutami. Přesun do města ok, už jsem si ho prohlídl a projel, když jsem mířil do Pamíru, teď se lehce pochroumaný vracím zpátky... Jedem kolem hotelu, kde policie tenkrát zastavila provoz, aby turisté v klimatizovaném autobusu mohli poznávat krásy Tajikistánu, tenkrát jsem se tomu tlemil.... Nabízeli mi jet s nimi....


str. 69


Hotel je jednoduchej, úsporně vybavenej, za dost velkou cenu, ale co do zítra vydržím, pak mám najít Ruskou vojenskou nemocnici... Pohoda, motorka zítra ráno vyráží s Markem za mnou.... Můj Nor má obavy, abych ho nezaměstnal starostí o mě, tak se hloupě vymlouvá na nějakou schůzku, tlemím se a jsem rád, že budu chvíli sám... Poslední dny jsem moc nespal, po sprše ledový jak z horský bystřiny se pokouším si lehnout, postel je tak příšerně měkká, že to fakt nejde, stahuju deku na zem, sbalím si polštář pod hlavu a pokouším se usnout. Usnul jsem jak dřevo... Probudil se na zádech, poprvně po čtyřech dnech chvilka na zádech... Zvednout se je o to těžší. Začíná se stmívat, kouknu z okna pokoje, výhled je rovnou na náměstí, tam je obrovská kašna, spousty barevnejch lidí... Jdu ven, to je jasný... Navleču se do svýho vycházkovýho, je dost jetý, ale co, košili taky dokážu tak nějak zapnout... Když odcházím, ještě mi “děžurná” zapíná jeden knoflíček a nabízí mi vyprání věcí, jen se usmívám a s poděkováním vyrážím ven... Hned vedle hotelu můj Nor kalí, ani mě neviděl... Nejřív hledám směnárnu, pak koupit cigára... Směnárna je hned vedle Opery na druhé straně náměstí... Takhle ještě nikdo ode mě peníze nekontroloval... Ale směnil, ok, kupuju cigára - úplně stejný a dvě různý ceny... Jedny s kolkem, druhý prý z Afghanistánu, beru ty s kolkem, smějou se mi... Jdu do parku, možná vypadám divně, ale něco je jinak... Sedám si v parku, vytahuju notes, zapálím si a píšu svoje dojmy... (přečetl jsem si je v deníku teprve před pár dny). Poznámky začínají slovem (přesný opis záznamů v mém deníku): “Samota, smutek, bezmocnost...” , divný, jak si to už nepamatuju... a dál: “Není v pustině, je mezi lidma, i když sám... Bez motorky jsem jen špinavej tulák... Když si lidé najdou lítost, omluví jí cokoliv... Když je tělo na prodej, trpí i duše... Korzo v parku je nákupní košík naděje..." (To byl asi komentář k tomu, jak mladí opouštějí oblečení Tajikistánu a mění je za naše standardy.) Další poznámky: “Nenávidím lidi v městském divadle, kde vzhled je vším.... v pustině jde o to, co jsi, kým jsi... ve městě jde o to, jak vypadáš.... drzost hospodských je na celém světě je stejná...” To byla reakce na to, že když jsem až do nehody někde zastavil s motorkou, vždycky mi to vlastně hodně pomáhalo, aniž jsem

si to uvědomoval... Dělala mi dobrý promo... Teď jsem v tom svým hábitu, pokroucenej, vypadal fakt jako tulák, a tak se tu ke mně i chovali. Bez motorky jsem nebyl nic, nejdřív jsem se tomu usmíval, pak mi to začalo vadit... ****, jsem stejnej, jako před pár dny... Já se nezměnil, chtělo se mi křičet.... Když si ze mě začali dělat srandu nějací mladí kluci, sebral jsem se a šel jinam... Sebral jsem si lahev vody, co jsem měl s sebou, přetáhl gumu přes blok (Moleskine), strčil do kapsy... ještě něco pokřikovali, ale co - já šel už zas svojí cestou... Zastavil jsem se u zahradní restaurace před Operou, vybral si jediný volný stůl, dal lahev vody na stůl, vytáhl notes... Přišla servírka a dost ostře se ohradila proti tý vodě na stole... Usmál jsem se na ni, nic... Tak jsem si objednal colu, platba předem.... Zaplatil.... Bude to dobrý, za chvíli noc, pak omrknu SMS, jak se to vyvíjí s cestou domů... To se zvládne.... Všude voní maso... Znáte to, když.... Objednávám si, pořád se na mě dost divně tváří, už nechce platit předem, ale dost výrazně mi říká cenu.... V pohodě, Jarouši... Zavřu i notes, nechce se mi psát do poznámek... Maso je výborný, dávám si ještě jednu colu... Musím zaplatit to maso. Pořád ještě se usmívám, ale už mi to začíná štvát... Najednou mě osloví nějaký chlápek, tak 75 let, má živý oči, chce si jen přisednout a vypadá spíš jako Rus než jako Tajik... Dá si pivo a zavede řeč, všiml si ruky pod košilí. Nemám chuť se s někým bavit a už vůbec ne o nehodě, ale odpovídám - je to sympaťák. Ptá se, odkud jsem, jak jsem se tam dostal... Mezitím si objednal také jídlo. Vyndal zuby z kapsičky u košile, vybalil je z nažehleného kapesníku.... asi jsem se blbě usmíval, tak mi to vysvětlil. Jsou opravdu hodně cenný, teď už by na ně neměl. A to se živil na volné noze jako pojišťovák, pokud jsem tomu dobře rozuměl. Dal si další pivo, prý na moje zdraví a představil se mi jako “fotograf Tassu” na středním Východě, bývalý.... Byl to vlastně výborný společník, zajímal se, znal sám dost, vyprávěl, jak to v “nové demokracii chodí”, když dojedl, odběhl si umýt zuby do kašny, znovu si je nasadil, “pro těbjá Jaroslav” - “pro těbjá i pro ženštiny”... smál jsem se, bylo to vlastně úžasný setkání...


str. 70


Pak se u nás zastavila místní umělkyně a nabízela kresbu za deset minut, cena byla dobrá, tak jsem ji k nám pozval... Kreslila asi dvě hodiny, mezitím se skoro dali dohromady, všichni jsme se fakt smáli, i servírka byla najednou úplně jiná... Když jsem si šel odskočit, snažila se mi říct, že ON je významný člověk v Dushanbe... Nejen dobrý oblečení, ale i správný známí... Vítej z pustin doma.... Ten obrázek někde mám, on tam vypadá o padesát let mladší, ale jak říkala “akademická malířka na penzi” - namalovala jeho duši... a já bych s ní souhlasil. Je tma, je zima od tý obrovský fontány, loučíme se, píše mi ještě jeho adresu, ať se zítra zastavím, že mi ukáže fotografie a negativy z Pamíru před padesáti lety... Nevěděl jsem, kde zítra skončím, ale vidět bych to chtěl. Nor je úplně tuhej, dám si ještě jednu ledovou sprchu, natáhnu se na zem a usnu, ani nevím jak. Je ráno, Nor je pořád tuhej a vypadá, že se ani nepohnul, poslechnu si, jestli dejchá, dejchá... Napíšu na lístek papíru, že se vrátím kolem poledne a jdu ven. Nikde nikdo, jen taxikáři čekají na nějakou práci a děti, těch je všudem opravdu hodně. Poradí mi nějakou jídelnu, dám si tu místní krupicovou kaši... Je toho tolik, že to ani nesním... Je mi dneska nějak líp, je nádherný den. Vyjdu ven, stopnu první taxík a ukazuju mu, kam mě má odvézt. Prý neví, kde to je, volá na dispečink... Pak vyleze z auta a volá nějakýho jinýho chlápka z ulice.... Na něčem se domlouvají, začíná mi to připadat jako zadržení, ale co - moc jim nerozumím.... Mezitím se tam objeví nějaká televize, točí s nějakou evropsky oblečenou ženskou rozhovor. Když skončí, ti mí dva chlápci - taxikář a ten druhý - mě fakt drží v šachu. Přijde k nám ten s tou kamerou a chce si “prý udělat záběr a něco se mi zeptat”... Nedovolují mu to, mně se to fakt přestává líbit. Koukám, kudy se z toho dostat, mám u sebe všechny zbylý peníze, všechny doklady, ****, to vám tu nenechám. Začnou se s tím kameramanem dohadovat, je to docela přestřelka, jeden řve víc než druhý... Chvilka nepozornosti a jsem z toho chumlu pryč... Na chodníku plno lidí, tam ne, na druhou stranu a do toho parku, napadá mě... V tom zastaví policejní auto, skoro přede mnou, je to snad ok, říkám si, policajti - to se vysvětlí. Jeden z nich vyleze, chce doklady, váhám.... “Jaroslav, vam nužno...,” tomu rozumím, jako že mi nic jinýho nezbývá....

Ten druhý belskurychle ukončí roztržku těch s kameramanem. Přijde za mnou, směje se od ucha k uchu, “Jaroslav, vy geroj... Vy ztratils i policii na aeroflotě....” Nevím, o co jde, všichni se smějou, už jsem něco podobnýho zažil v Íránu a dopadlo to dobře. Naloží mě do policejního auta a s majáky vezou do Ruské vojenské nemocnice. Na bráně si mě přebere vojenská, po zuby ozbrojená hlídka, seberou mi doklady.... Otevře se brána a přede mnou stojí Lenin v nadživotní velikosti.... Jeden z brány jde se mnou do nízkýho baráku, další stanoviště, ten mě vede rovnou na traumatologii, nevím, co to je, ale pochroumaných mladých vojáků je tu fakt dost.... Primář traumatologie Abdulchalimov se mi představil, skoro odehnal tu patrolu, co mě sem dovlekla. Milý, asi šedesátník, Tajik. Nabídl mi místo, čaj, poslal pro zákusky.... To už jsem taky zažil v Sýrii, když mě nejdřív zadrželi a nakonec pohostili... Asi to fakt bude dobrý. Vysvětluje mi, že jsem ve vojenské nemocnici a že tu platí určitá pravidla, on je sice primář, ale nemocnici vede vojenský náčelník.... Vlastně mě zná, prý to bylo ve zprávách, že nějaký Čech dojel do Tajikistánu na motorce a teď se vydává do Pamíru a pak chce jet do Číny.... Nic o tom nevím, že by ten taxikář, co jsem u něj přespal tu noc v Dushanbe? Nevím... Předávám mu chorobopis zapsaný v mém deníku, svlékám se, on se pořád jen usmívá, je mi s ním fajn.... Moje věci odnášejí setry (na vyprání, to jsem se dozvěděl až později). Klasika - rentgen, prohlídky a pozvání na oběd s Abdulchalimovem. Přijímám. Po rentgenu a ještě před obědem jsme se setkali znovu, vysvětluje mi, že teď mě jen “napraví”, ale že by doporučoval operaci... Do toho se mi nechce, přestože nemocnice proti Chorogu vypadá o 100% lépe, ne lidi - ti jsou stejní, pokud to nejsou vojáci, ale vybavením, přesto o našem komfortu si můžu dát jen nechat zdát.... Dostal jsem na ruce takový dva fáčem obalený kroužky, pak se do mě primář opřel zezadu, v první okamžik jsem myslel, že zešílím, ale najednou, během snad zlomků vteřin, se mi strašně ulevilo... Já se nadech z plných plic, ta strašlivá bolest v zádech zmizela. Ještě jednou zabral, byl jsem sice jak na skřipci, takhle rovný záda jsem snad nikdy neměl, ale bylo mi fakt strašně dobře. Vyvětlil mi, že takhle by mě připravil na transport, kdybych se rozhodl pro operaci až doma... A to vypadalo dobře.


str. 71


Oběd byl skromný, taková vzpomínka na vojnu.... Rozesmálo mě kuřecí stehno přeseknuté ještě na půl, jednu půlku já - jednu primář. Pak jsem šli na cigaretu do parku. Ukazuje mi snímky a vysvětluje ten problém pro transport.... Zlomenina dost pocuchala okolí hlavní tepny ruky, mohlo by se prý stát, že by se udělaly nějaké tromby... Nebo nedejbože se porušila tepna.... Mám si během dvou hodin rozmyslet, jak dál... Jestli operace, nebo jen příprava na transport. Sed jsem si v parku, zas si zapálil, pak jsem si ještě skočil pro kafe do kantýny. Prohlížím mobil, z domova mi posílají kontakty na Medical Centre a německé velvyslanectví. Svět je malej, náhody fungujou a ve chvíli, kdy se chystám volat domů a domluvit se, jak je zajištěný můj transport, mi volají z Medicalu, že vše je ok, že mohu absolvovat operaci, že s Kooperativou je vše zařízeno, že oni to zaplatí a pak vyúčtují Kooperativě... Je to trochu jako ve snu, znovu se chystám volat domů a znovu telefon, tentokrát Kooperativa... Ověřují si všechna data, rozsah zranění.... Chci jedinou jasnou odpověď: “Zaplatíte to”? Nebo dopadnu jako s transportem havarovanýho vozidla, že vaše služby končí někde u Istanbulu...?" Mám prý počkat, ověří.... Zbývá mi do rozhodnutí ještě necelá hodina. Abdulchalimov jde okolo, usmívá se a představuje mi anesteziologa - pan Zija ... jen ho představil a jdou dál. Telefon znovu zvoní, já sedím ve stínu v parku, je mi nějak fajn... Kooperativa: “Zaplatíme všechno prostřednictvím Medicalu...” Tak teď už je to všechno na mně... Nemám strach, lidi jsou tu výborní, nemocnice má sice šlapky na záchodech a vrstvy barvy všude jak ve správných kasárnách, ale co... Jde za mnou sestra - Nataša, že je pro mě připravený pokoj na pozorování, jestli mohu jít s ní. Nabízí mi malý, ale útulný pokoj, na posteli leží něco jako modrá uniforma s hnědými límečky, kouše už od pohledu.... Ujišťuje mě: “Jaroslav, já ruskaja žená, ja teba pomogu vo vsjom...” Sprcha, naštěstí mi pomahá sloužící vojín, hlavně s holením levého podpaží.... Pak převléknout do modré uniformy a dostal jsem 45 boty, já mám 42... Fakt figura.... Ještě se s Natašou domlouvám, že bych radši na normální pokoj, kdy se mi povede chvilku žít s ruskými vojáky, Abdulchalimov prý souhlasí, a když mi přestěhují tu jednu tašku ze samotky na pokoj, přijde se podívat, usmívá se a jen si mumlá “charašó, charašó...”

Jdu zas ven do parku, zbývá mi do rozhodnutí asi 20 minut... Ještě jednou jsem se dostal z těhle kasáren, to když jsem si jel pro věci... Vezla mě vojenská eskorta, bylo to chvíli po poledni, to znamená zaplatit další den. Sebral jsem si věci na pokoji, dopsal pořád ještě spícímu Norovi, že jsem v nemocnici a pozdrav a mailovou adresu.... Recepční trvala na tom, že už asi dvacet minut je další den... Zaslechl to jeden z vojáků eskorty, nastoupil na ní a bylo to zadarmo. Zase jsem si zapálil, vlastně už jsem byl rozhodnutej, uděláme to nejnutnější tady, pak se dostanu nějak domů, tam to doděláme, najednou jsem byl absolutně v klidu, jedno rozhodnutí... A je klid. Když jsem psal SMS dětem o tom, jak se situace vyvíjí, stavil se u mě Abdulchalimov: “Tak Jaroslav”... “Da”, říkám já... usmál se, poplácal mě po rameni, “Da, da”... zvedl se, ještě se jednou otočil a usmál se.... odešel.... SMS byla připravená jako otázka, co vy na to, kdybych se nechal operovat tady... teď už jsem se rozhod, ale co - poslal jsem ji tak.... jen do příjemců přidal ještě partnerku (myslel jsem, že jí zavolám, ale najednou sem měl pocit, že nevím, co bych měl říkat), není k tomu moc co víc říkat, jestli to půjde dobře, odpovědi budu stejně číst, až to budu mít za sebou.... Přišel za mnou anesteziolog, popovídali jsem si o tom, co se mnou je a není, okoukl moje prášky na ředění krve a nevím čeho ještě. Dal mi tak ještě hodinu na rozbor krve, ale vykouřit bych měl max dvě cigára.... Šel jsem na pokoj, kluci vojenský se jen usmívali, “geroj” a začali se řechtat... Chvilku jsem si s nima povídal... Všichni měli nehodu s žigulíkem... Co jinýho, když slouží v Tajikistánu a před čtrnácti dny tu skončila “vojná”, jak tomu na hranicích s Afghanistánem říkali místní.... Poslední cigáro.... Fakt neskutečnej klid, takovej ten vnitřní klid.... Ještě jedna sranda, ještě jedna koupel, tentokrát asistuje sestra Ludmila. Kontrola oholení.... Sebere moje věci, hodí do pytle a dá mi takovýho toho andělíčka s holým zadkem, že prý půjde za mnou a dá bacha. Je pátek odpoledne a na našem pokoji je návštěva za jedním Uzbekem v ruských službách, celá rodina, snad deset lidí, já se mám svléknout a ulehnout na lehátko.... Je kolem toho dost smíchu, nandal jsem si aspoň poslední trenky, co mi zbyly čistý....... Na chodbě se mi přijde představit jiná sestra, sálová, je spíš kazašského nebo mongolského typu, myslím si, nedorazil jsem tam, nemůžu soudit, ale její plochý obličej a silně tmavě namalové oči by tomu odpovídaly...


str. 72


Prostě mi sáhne pod prostěradlo, zabere za trenky..... Pomůžu jí, hned mě odváží na sál.... Tahle sestra je to poslední, co si pamatuju, než jsem se někam propad. Ještě předtím se na mě přišel usmát a pozdravit mě celý tým, Abdulchalimov byl o něco vážnější než odpoledne, anesteziolog se usmíval a říkal mi něco o tom, že mě sem vrátí, už jsem ho moc nevnímal... Jen ta sestra s velikýma černýma očima a rouškou mi začala připomínat Zirovou z Planety opic... Jo, ještě jsem zahlídnul rozeplou takovou tu přesku na zářivce na stěně a víc nic.... Je tma, někde na obzoru se rozednívá... Z vyschlého koryta veliký, asi i prudký řeky, se pomalu začíná prosakovat voda, neteče sem, ale stoupá jako spodní voda... Začínají se dělat malinké kapky, září v tom málu světla rozednění... Najednou to tu jednu kapku neodolatelně začne přitahovat k té druhé, jako magnet, nejdřív se jen malinko zachvěje.... Ještě jednou, ale jako by jí to hrozně bolelo, ale nemůže jinak, je přitahovaná tou druhou... Ta druhá se taky chvěje..... Pak se najednou spojí, ozve se výkřik, jako by ty kapky křičely bolestí, a další dvě kapky se spojily a zase ten výkřik, teď se začaly spojovat ty větší a větší kapky a výkřiky se mění na hrozivý křik, je to v tom šeru jako kvílení úpějících davů a další spojení a další křik, který se jen stane součástí toho hroznýho bolestivýho vytí..... Chvilinka ticha... “Jaroslav, vsjó v parjádke”, uvědomuju si, že to slyším já, to jsem já ty kapky, ty výkřiky, ten křik, pokouším se pohnout, nic, nejde to a zase ten strašný výkřik.... Najednou cítím vlhko na rtech, to zklidnilo na chvíli ty bláznivé kapky, už nejen svítá, je světlo, oslnivé světlo, znovu slyším “Jaroslav, vsjó v parjadke...” Uvědomuju si pomalu, co se kolem mě děje, nic ještě nevidím, oči pálí jako čert, v puse jak na poušti, ale jo, jsem tady.... “Vsjó v parjádke”, je hlas tý sestry s velikejma černejma očima... Uklidnil jsem se..... Asi za hodinu mě konečně rozvázali, dali napít trochu čaje.... Pak přišel Abdulchalimov, tvářil se spokojeně, otřel mi pot z čela, stiskl mi ruku, byl jsem rád, že to dobře dopadlo, ale ten utrejch musel mít grády, pokusil jsem se usmát, jak to jen s tou vyschlou hubou bylo možný.... Za hodinu po návštěvě primáře jsem už seděl venku se svým anesteziologem a kouřil první ranní cigaretu a popíjel čaj.... Seděli jsme venku na takový zídce, když jiní kluci měli rajóny v nemocnici. I když jsou nemocní, jsou pořád ve službě, vysvětloval mi. Pak už jsem

si došel na pokoj, vyndal mobil a začal číst SMS... Všichni doporučovali, jestli to jen trochu půjde, nechat to domů... Já zas šel proti proudu. Radost mi udělal kamarád (psal jsem mu, aby, kdyby něco, pomohl přítelkyni s výchovou malýho Járy). “Jasný vole, a co bys ode mě čekal. Jirka.... Drž se.” Začal jsem organizovat návrat ještě před oficiální snídaní. Prý tak 3 dny a pustí mě z nemocnice, vlastně už mi nic není, tak to by mohlo vyjít, že by sem za mnou přiletěla partnerka a dali bychom si tady ještě tak 3 dny malou dovolenou, aspoň by to tady zažila na vlastní kůži, ty super lidi. Tak jsem poslal SMS s tímhle plánem a šel na snídani. Snídaně podle jmenovek, přesně měřená dieta... K snídani kousek kuřecího s nějakou divnou omáčkou, vařená zeleninka, nějaký bílý kafe s buchtou, sladkou jak cecek.... Měl jsem hlad a snědl to všechno, sestra mi ještě přilepšila s tou teplou zeleninou. Na pokoji jsme se dali rychle dohromady a začali přemýšlet, jak se dostat odsud na letiště, bez peněz a bez propustky, pro moji přítelkyni, která měla za dva dny přiletět, jinak to nešlo a já měl být ještě v nemocnici. Ona samozřejmě netušila, že tam asi nejspíš nebudu (na tom letišti), nechtěl jsem jí dělat starosti, dva dny, za ty se dá zařídit tolik, že tam dokonce možná budu. První noc při plném vědomí v nemocnici mě měla přesvědčit o opaku. To, co vypadalo jako kulometná hnízda, skutečně byla kulometná hnízda. Všude po zuby ozbrojení vojáci, představa, že se z kasáren ztratím a zas se vrátím, a ještě s partnerkou, byla v háji. Spát, do parku na cigáro, na jídlo a dva dny jsou pryč. Je neděle večer, partnerka dorazí v půl druhé v noci na letiště bez víza, to si musí vyřídit na místě, tak kolem třetí by se potřebovala někam přesunout. Bojová porada u nás na pokoji přiměla jednoho z léčených důstojníků se taky zúčastnit, všechny moje nápady na opuštění jednotky zavrhl. Na chvíli zmizel a vrátil se se službu konajícím lékařem a sestrou Natašou a jedním uzbeckým vojákem, jehož rodina teď žije v Dushanbe. Službu konající lékař - lékařka vyndala nějaké peníze a začala organizovat sbírku na taxi a hotel.... volali i náčelníkovi, jestli by tam moje partnerka mohla od asi 4 hodin do 8 počkat, až přijde primář... Zamítnuto.


str. 73


Pak přišel ten Uzbek s tím, že zavolá příbuzným, nějaký smích, nějaká legrace a díval se při tom na mě.... “Vsjó parjadke, moj brat on zdělajet...” Pak jsme se domluvili, jak to nad ránem provedem, šli na poslední cigáro před setměním a já dostal SMS “za chvíli z Istanbulu”. Kolem druhý se scházíme na záchodě, dáme cigáro, on přinesl ještě nějaký ovoce, do přistání asi dvacet minut. Volá bratrovi a ověřuje, jestli všechno běží podle plánu. Běží, dáme další cigáro... "Jsem tady," přišla SMS. Strčím do něj, začal klimbat. Oba nastartujem mobily, on naviguje bratra, já vysvětluju, proč nebudu na letišti. Je divný ticho... "Rozumíš mi, vyzvedne tě tam chlapík, za chvíli mi řeknou, co bude mít na sobě.... určitě bude mít ceduli v azbuce Lea W...... Ten tě naloží, odveze tě domů, tam počkáš do osmi, pak tě hodí sem do nemocnice, mě mezitím propustí a vyrazíme do města." Zas jen ticho, znovu zkouším, jestli se slyšíme.... nic. Típnu mobil, asi to blbne, mezitím se mě ptá, jak partnerka vypadá, aby ji stačil chytit, aby mu neprošla. Nevím, vím jen, že má zrzavý kudrnatý vlasy, ale je možný, že si vezme šátek, to jsme se nedomlouvali. Zvoní mi mobil:"To si děláš jen legraci, že jo? Myslíš, že pojedu někam s cizím chlapem, jak to vlastně má být, moc jsem ti nerozuměla..." Dobrý, ptám se, co má na sobě a hned podávám dál, on hlásí bratrovi... Takhle se tam dohadujeme snad dvacet minut, chvíli ticho, dáme další cigáro na záchodě, k tomu ovoce a čekáme, až se jeden z nich ozve. První je Lea, nějaký zdržení kvůli vízu. Předávám dál, dáme další cigáro, už kolem třetí.... Najednou on a telefon: "Našli jsme se, jedeme k nám, nashle v osm v nemocnici." Usmíváme se, máme hotovo, dokouříme a jdem si na chvilku lehnout. Ráno v osm, jestě v tý kousavý nemocniční uniformě, stojím u brány, už mě tu všichni znaj, tak nejsou žádné problémy, že jsem v zakázaném prostoru. Když jsem odcházel, všichni si mě dobírali, sestřičky mi dokonce nabízely nějaký ten “ruský protitankový parfém”. Všechno by mělo být v pořádku, poslední zpráva byla: "Dorazili jsme domů." 8:30 a nic, kamarád, co to se mnou zařizoval, volá domů, co se děje. “Vsjó v parjádke, oná slá.”Asi ve třičtvrtě přijel černý mercedes, z něho vystoupil nějaký fešák, otevřel dveře a moje partnerka vystoupila, ještě trochu ospalá, ale byla tu. Divný pocit, neviděli jsme se víc jak dva

měsíce, já toho zažil strašně moc, ona jak psala, skoro nic, jen tuhle noc, tak typickou pro tu cestu, jak jsem jí popisoval. Vždycky jsem měl pocit, že mi to ani nevěří, jak tu věci fungujou, teď to měla z vlastní zkušenosti. Je to fakt asi divný, kouká na mě, jako by mě nepoznávala, vlastně se jí nedivím. Slušivá uniforma, zarostlej, neholenej, vyhublej, zafačovanej, hodně opálenej.... Možná úplně jinej chlap, než kterej odjížděl. Obejmem se, asi pláče, nevím.... Já nemůžu, nakřičel jsem se v poslední době tolik....Jdem do kantýny na kafe, sedíme, koukáme na sebe, nevíme asi, jak začít.... Chvilku to trvá.... Pak začnu o tom, že by mě měli pustit, že bych se chtěl podívat po Dushanbe, abysme si sebe užili.... Asi to vypadalo směšně, nebo jako hodně troufalý návrh, ale já se na to cítil. Jo, chtěl jsem jí, moc normálně nemluvím, o cestě jsem už skoro všechno napsal, skončilo to, nevím, co bych měl povídat. Dopili jsme kafe, přesunuli se na barák, přijal nás primář, dali jsme si s ním čaj, já pak musel na převaz a Leu vzaly setřičky k sobě. Když jsem se pro ni vrátil, spala jak zabitá, zkroucená v křesle a všechny sestřičky na chodbě. Strašně fajn lidi. Nechali jsem ji spát a já se šel domluvit s primářem, jak to bude s mým propuštěním. Dali jsme zase čaj a přišel se na mě podívat můj anesteziolog. Povídal si s námi, vyprávěl primářovi, jak jsme se po operaci bavili o podnikání v Čechách a tak. Pak přišla sestra, že Lea se už probudila, přivedli ji za námi. Dala si taky čaj a můj anesteziolog nás oficiálně pozval k sobě do radonových lázní, trochu při práci v nemocnici podniká. Snažím se mu vysvětlit, že chceme být sami, usmívá se: "Jasně Jaroslav, budete, mám pro vás apartmán, jen se podíváte, jak to tam funguje, řeknete mi, co si o tom myslíte a jste mým hostem...." Dohodli jsme se na jeden den a jednu noc. Pak že nás přiveze zpátky do Dushanbe.

Lázně, to bych fakt nečekal. Pak už, jako všechno na týhle cestě, vzalo rychlej spád. Za hodinu odjíždíme. Já s anesteziologem jsme vedli vážnou debatu o politice a podnikání tady. Řezal jsem to, jak jsem si vzpomněl: rusky, anglicky, určitě sem tam i česky, Lea se vzadu smála, takhle mě fakt neznala.


str. 74


Vyjíždíme z Dushanbe, myslím, že na sever, do hor, prej tam maji kolem taky pětitisícivky, přijde mi to strašně k smíchu, nevím proč, řechtáme se všichni. Jedeme nádherným údolím, kolem dáči (lázní) prezidenta pořád na sever, pak silnice, co byla jak z americkýho filmu zmizí, tak to tady znám, Lea přestala mluvit - silnice je najednou úzká, rozbitá na mraky, občas se míjíme s náklaďákem.... Nemusím už vyprávět, jaký to bylo na Pamýru, má to za okýnkem. Lázně, jsme tady. Moc pěkný dva velký domy, co zapadaj do těhle kopců, pár set metrů nad náma takový to Sovětský monstrum, pro soudruhy. Odtud vypadá jako vybydlený, prý to běží na 5% a prý budou brzy zavírat, usmívá se anesteziolog, nedivím se mu, jen co s tou hrůzou z betonu tam na kopci.... Provede nás po lázních, všechno je nové... představuje nám svého bratra a část své rodiny, se kterou to tady vybudoval. Co bych vylepšil? Fakt nevím, takový luxus jsem už několk měsíců neměl. Pak jídelna a v salónku a oběd pro nás... Lea tomu evidentně pořád ještě nerozumí, nemůže se rozhodnout, kam si sednout, co si vzít... Jen se usmívám.... Při pozdním obědě se bavíme o tom, jak to bylo u nás, když jsme se rozdělili se Slovenskem, hodně to uznávali... tady byla po rozpadu Sajuzu občanská válka, dlouhá a krutá.... Tady už je nezajímali naši fotbalisti, ale Klaus... Po jídle nás odvedl do ubytovací budovy, ukázal nám naše apartmá a mně bylo jasný, že jestli tady nebudu trpět nějakou fóbií z ohromnýho místa, tak nikde. Rozloučil se, jen ještě řekl, že bratr se o nás postará, ať jen řekneme, co budeme chtít, on to zařídí.... Zůstali jsme poprvně po několika měsících spolu sami. Bylo to takový divný, chtěl jsem si dát sprchu, ale nebyl jsem schopnej se sám úplně svléknout, a tak mi moje bezmocnost dost pomohla. Vzbudily jsme se a venku už bylo hodně šero. Dali jsme si čaj, cigáro a šli zase spát, byl tam nějaký večírek, ale na to jsme neměli v nejmenším náladu. Ráno bylo úžasný, seděl jsem jen tak na posteli, zafačovanej a zakurtovanej v takovým tom postroji, kouřil, prohlížel si partnerku, její zrzavý kudrnatý vlasy na polštáři.... Jo, bylo to dobrý, skončilo to průserem, ale ne zas tak velkým, jak by klidně mohlo.... Venku bylo nádherně, vzbudil jsem ji.....

Pak jsme šli dolů, já musel najít někoho, kdo by mi píchnul penicilím, Lea šla zjistit, jak se dotaneme zase do Dushanbe. Už si zvykla, už se tu chová tak samozřejmě, jako by sem taky docestovala. Jedna setřička mi dala penicilín, odvedla nás na královskou snídani, tentokrát mezi hosty lázní. Využil jsem to a vybral stůl se dvěma určitě velice dobře situovanými ruskami. Měl jsem udělat i ten průzkum spokojenosti. Hned nám hlásily, že znají Prahu, Karlovy Vary a hlavně Jáchymov - hlavní vzor i konkurenci pro mého anesteziologa. Byly se vším spokojené, daly si tedy s námi ještě jednu snídani, pak se rozloučily, šly na proceduru.... Když jsme vyšli ven, už tam na nás čekal nějaký chlápek s džípem, že prý anesteziolog nemůže - je v nemocnici, on nás odveze a vše zařídí. Cesta dolů uběhla rychle, zase jsme si povídali, jak to u nás chodí, jak se dá podnikat.... Už i Lea se zapojovala do rozhovoru, byla legrace. Nemocnice, rozpačitý okamžiky před propuštěním.... Takový to loučení, adresy, kontakty... sliby... Abdulchalimov to vyřešil sám :”Jaroslav, prichodí jiščó raz.” Bylo to milý, povzbzující a smutný zároveň. Musel jsem ještě všechny papíry dostat na Medical, aby všechno kolem pojistky bylo, jak má být. Chtěl jsem si vzít taxi, ale ten chlapík na nás čekal a že má za úkol, ještě tohle s námi zařídit. Našli jsme je dost rychle, ale místní neměli ani tušení, že něco takovýho v Dushanbe bylo, on si poradil, horal? Nevím. Tam jen jedna perlička, Lea poznala, jaké to je, když ženy mají postavení 2 v hierarchii, byla naprostý vzduch. Podle toho, jak dlouho o tom mluvila, to musel být silný zážitek. Ještě hledám nějaké doporučení na hotel, tam co jsem byl, se mi fakt nechce.... I to dokázal zařídit, domluvil cenu na polovinu, než jakou jsem zaplatil za tu první noc. A opět nádherný pokoj, všechno nově udělané, čekají, že by mohl turistický ruch sem přinést nějaké peníze, ale to bude ještě chvíli trvat. Mezitím mi přišla SMS od Marka, motorka je na místě, až to půjde, zavolej.... Motorka je v Dushanbe, uff ještě ji dostat domu. Volal jsem ihned, ale nebral to. Zkouším to znovu a znovu, nic... Nakonec další SMS od Marka, teď dorazil i Gunter, mám tě pozdravovat.... Musel jsem Markovi hlavně dát těch 300 dolarů, co ze


str. 75


svýho zaplatil za ten transport. Posílám SMS: ”Co večeři i s Gunterem”?.... Ok. Večeře je slabý slovo, bylo to setkání ,jak po letech... Kluci jsou nadšený, já sám na sobě pozoruju, že taky jen zářím.... Mark vypráví, jaký to bylo po ceště, že mě pozdravuje ten vyhazovač z hotelu, že byl prý smutný, snad slzu zamáčkl, když slyšel jak to dopadlo.... Večer ubíhal, všichni jsme se nacpali a že ještě musíme něco vypít a hlavně “kafe, presso”, prý tady objevili italskou kavárnu.... To bylo slovo do pranice, poslední kafe jsem měl rozpustný v Chorogu, od srdce, ale na chuť nic moc, další bylo ještě v Sýrii, ale já jim nevěřil, že je tak silný a měl jsem... Presso, to byla lahůdka, pak Gunter vyprávěl, jak se dostal do Ameriky, co tam dělal, byla fakt legrace, jen Mark moc nemluvil... šli jsme se projít, omlouval se mi za to, že “se na můj účet” svezl z Chorogu do Dushanbe a chtěl se se mnou vyrovnat.... Byl to hodnej kluk, ale to, co pro mě udělal.... Popili jsme asi trochu víc, protože loučení bylo plný silnejch slov, snad i slz na krajíčku... a jak to bejvá i slibů o tom, jak se musíme zase někdy potkat.... Vrátili jsme se na pokoj v dobrý náladě, už bez těch prvních rozpaků, máme před sebou ještě dva dny v Dushanbe... No, dneska z toho nic nebude, Lea neunesla místní jídlo, my jsme sem všichni dorazili pomalu a tak jsme to zvládali dobře, Lea ne... Takže tuhle noc jsem měl službu já, kbelík, sprcha, kbelík.... Ráno už bylo dobře, vyrazili jsme na snídani, pak na chvíli cournout do města. Je dost ošklivé, ale lidi jsou tu nádherní, Lea je unešená z těch tajemnejch ženskech očí, z barevnýho oblečení, z ženskosti, která se nepodbízí. Dneska ještě musíme zařídit ten transport motorky z německý ambasády do Čech. Jedem se podívat, jak jsem slíbil na spediční firmu. Na místní poměry všechno profesionální, od představení se personálu, po kanceláře a sklady.... Všechno domluveno, jen jeden telefonát do Čech, že bych se s touhle fitrmou do toho pustil.... a bylo to. Domluveno, motorka pojede na stojato, všechny věci na ní zůstanou... já ji popisoval tak, jak jsem ji viděl naposledy před odletem z Chorogu. No, ještě ji musíme ale sehnat papíry na převoz do Kyrgistánu, máme na to prý asi 2 hodiny.... a ještě se musí dostat nějaké papíry na

Medical, prý jen formalita, ale záleží na tom proplacení operace. Rozdělili jsme se, já jdu vyřizovat moroku, Lea doktory, bude to sranda.... Jako všude - úředník je pán a tahle dáma dnes končí dva lidi před náma... no, ale my nemáme nikdy jindy šanci to udělat, zítra ráno odlétáme...Všichni se tu předbíhají, odstrkují, blázinec... Ten kluk z firmy, co tu byl se mnou, začal pobíhat snad po všech kancelářích, všude mě ukazoval, všem dokola vysvětloval, proč zrovna my potřebujeme ještě dneska odbavit.... Uf, vypadá to dobře, tahle ženská prý nám pomůže.... už se jen usmívám, asi divně, když se na mě podívala, ztvrdly jí rysy... chce “oficiální, okolkovaný překlad pasu”! To si dělá prdel... už jsem málem začal vyskakovat, ale ten kluk mě předběhl.... strčil jí tam nějaký peníze, drškovala dál, ale překlad už nechtěla.... jsme zas venku, lidi se derou dovnitř i ven, já už ani nevím, jestli ty papíry, co sebou neseme jsou naše. Poslední razítko... dáma práve zavřela krám. Dneska nedělá. Byla tak asertivní, že jsem to málem zabalil a začal přemýšlet, jak prodat letenky a sehnat jiný... Ten kluk furt do ní hustil to, že my to musíme mít. Nic... Najednou se otevřely dveře a vstoupil šéf... to bylo hned jasný... ten kluk nezaváhal, naběhl na něj a a vysvětloval mu všechno, možná popisoval i tu bouračku, o který nic nevěděl.... šéf si mě prohlížel... pak něco řekl.... ten můj kluk se uklidnil a šli jsme na chodbu, to chtělo cigáro... ptám se jak to dopadlo.... Usmíval se, máme prý 10 minut počkat.... Mezitím dorazila Lea s taxikářem... usmívala se, prý je vše ok, zítra můžeme odletět a ještě mi přinesla nějaký papíry pro doktory tady u nás.... Za chvíli nás předvolali k šéfovi, nabídl nám čaj, vyptával se na cestu, pak dal “osobní razítko” a popřál nám šťastnou cestu. Motorka by tedy měla dorazit domů. A my máme to volno, malou dovolenou před sebou, do setmění je tak 5 hodin....Kam půjdem? Válečná porada v čajovně... Tržiště, staré tržiště, to bude ono, večer procházka s lehounkou nebo žádnou večeří, ráno kolem 3 odlítáme domů. Tržiště je fakt úžasný, trochu mi začíná mrzet, že jsem měl blbou náladu v Damašku, Ammánu, a ve všech


str. 76


těch místech, kde jsem byl, ale do tržnic nevlezl... čínský cajky tu byly taky, ale jen v jednom rohu.... Lea je u vytržení... látky, koberce, šperky, maso... to jí nevonělo, ale patřilo sem.... najednou se těsně u nás strhla rvačka, asi chytili zloděje... vyřešilo to pár ran, nějaký kopanec... vyvedli ho dost hrubě, ale policajty nikdo nevolal... Nakoupili jsme domů nějaké oříšky, čím víc jsme kupovali, tím větší slevy nám nabízeli.... nakonec toho byl pořádný ranec, plný hrsti na ochutnání a spousta smíchu... Lea si vybrala nějakou místní barevnou látku a taky zářila.... Když jsem přecházeli z jedný části tržiště na druhou, seděl tam nádherný stařík, záda rovný jak struna, skřížený nohy... chtěl jsem si ho nejdřív vyfotit, ale nešlo to... něco mi v tom bránilo, znám to, prostě to nevyfotím, má to tak být.... Přesto jsem k němu přišel blíž, nasát ten jeho klid... měl zavřený oči a něco mumlal, možná nějakou modlitbu.... sáhl jsem do kapsy, vyndal nějaký bankovky, vzal tu největší a potichu jsem mu ji položil do misky, co měl před sebou. Moc se mi to chtělo udělat. Moc. Bylo to jak blesk. Ten chlapík mi chytil za ruku, teprve pak otevřel oči... držel mi pevně, na jeho věk bych to nečekal, podíval se mi do očí.... sedl jsem si k němu na bobek, aby jsme si do očí viděli oba dobře.... dívali jsme se na sebe chvilku, jeho oči se tak zvláštně usmívaly, a ty moje asi taky, bylo najednou strašně fajn... jakoby ze mě ty poslední dny spadly... všechen ten blázinec, všechna ta bolest... najednou nebylo nic.... Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli. Lea říkala, že to byla chvilka, která mně připadala jako hodina... Prý to dobře vypadalo, jako bychom spolu mluvili, jako staří známí.... nevím, mně bylo ale nádherně.... Pak ještě jeden zážitek pro Leu úžasný... Čajovna - kavárka v parku, dorazili jsme sem s tím rancem oříšků, kusem látky, já zafačovanej.... sedli jsme si a z hrstí se cpali těma oříškama.... číšník hned přiběhl a zkoušel to na nás italsky.... my se jen tlemili, bylo nám fajn.... na naší ruštinu reagoval ihned, zmizel... za chvilku byl zpátky, přinesl nám dvě mističky na ty oříšky, co jsme si přinesli v hrsti.... Byl to úžasnej den, dlouhej, jako já jsem tu měl všechny, dlouhej byl i pro Leu.... Půl třetí, budík, vstáváme.... směr letiště....

Foto 6 týdnů po mojem příchodu... sranda, jsou tady konečně bedny... motorka měla jet nastojato, nastrojená, nakonec přišla rozebraná a naležato ...


str. 77



str. 78


Mám nové přátele, které možná už nikdy neuvidím, ale opravdově toužím se s nimi setkat. S některými se mi to už podařilo, s některými se dál setkávám díky sociálním sítím, s některými si jen dopisuju, ale často na ně myslím. Že jsem se znali jen jeden den, s některými jen

Zvítězit s pokorou - prohrát se ctí. Hodnoty, kterými se v dokážeme řídit v krizových situacích, jsou to jediné, co nás odlišuje od zvířat.

Vidíš jak si dopad, neměl jsi tam jezdit... ... to byly nejčastější komentáře, se kterými jsem se po návratu setkal. "Dobré rady do života" - tak jim rád říkám. Byly to rady od těch, kdo v těch zemích nikdy nebyli, nic o lidech, kteří tam žijí nic nevědí, byly to rady z křesla a od TV obrazovky. Měl jsem to udělat, tím jsem si jistý. Udělám to znovu a znovu, dokud to jen bude trochu možné. Lidi, které jsem tam potkal byli úžasní, krajiny a situace nečekaně vzrušující, ne jako na několik zlomků vteřiny, jako ve filmu, ale na celé dlouhé minuty, hodiny dny, týdny. Takové hluboké emoce dobré i zlé se asi nedají jinak probudit. Vidíme Svět tak, jak ho prožíváme. Já ho dneska vidím jako pestrý, zajímavý, někdy tvrdý, nespravedlivý, ale krásný v tom "jaký doopravdy je". Krajina, hory, podnebí, nemoci a zranění to všechno do něj patří, žádné z našich přání to nezmění - a jsem rád, že to nezmění. Přijde mi, že lidská fantazie je prostě krátká na fantazii přírody. Fotografoval jsem, jak jen jsem měl sílu a náladu. Snažil jsem se aby i moje nálady, i ty "špatný nálady" - pocit osamění, pocit chvilkovéhé ztráty "smyslu toho všeho".... byly na fotografiích, v textu... proto tahle knížka je spíš průvodcem v myšlenkách a pocitech, než popisem všech těch krásných i nepříjemných míst, která jsem projel. Přátelství, tohle slovo, které ztratilo svoji sílu, pro mě dostalo nový rozměr. Pocit přátelství. Je to pocit, ověřený tím, jak se k vám lidé zachovají, když jste vy i oni v krizi.

Příroda nemá žádný záměr, vyvíjí se jen v mantinelech možného, prostě tím, že se adaptuje na nové podmínky. Není to nikdy jednoduché, není to snadné, ale jde to. Každá adaptace má svoje oběti - ukázku toho, kudy cesta nevede. Lidé mají své záměry, je jedno jsou-li pro dobro všech nebo pro dobro jejich, ale vždycky jsou to jen "myšlenkové konstrukty" zabalené do hezkých slov nesplněných ideálů. Nevěřím zádnému lidskému záměru pro všechny, lidé i zvířata sledují jen své vlastní cíle. Jediné co je omezuje je potřeba přežít. Když jsem potkal zlo, nebyla to příroda, nebylo to 50°v Kavie-e-Lut, ale byli to lidé se svými záměry pro dobro všech. Na téhle fotografii (Syrsko Irácké hranice) jsou stopy toho, jak se těchto vznešených lidských záměrů dosahuje. Stejné stopy jsem viděl i po našem prosazování vznešených ideálů demokracie. Před cestou do Kavir-e-Lutu mě pozval majitel hotelu na čaj. Vyprávěli jsme si o tom, jak to v Íránu chodí, jak to chodilo tady u nás před rokem 89, litoval jsem tenkrát toho, že jsem nemohl už dřív cestovat... On mi na to tenkrát řekl: "Máš zkušenost, kterou ti nkdo nevezme, važ si jí. My máme taky svoji zkušenost. Važte si ji stejně. Nechte to na nás, dejte i nám čas. My si to tu vyřešíme sami..." Hodně jsem o tom přemýšlel. A uvědomil si, že náš způsob života není ani lepší ani horší. Je jen jiný, to je všechno. Nechme jim jejich život, nechme na nich, jak si ho zařídí... jsou to moudří, chytří a vzdělaní lidé... adaptují se na změny v mantinelech možného... všechno chce svůj čas...


str. 79


Dvacet let se profesionálně věnuju vzdělávání, trénování a koučingu lidí snad všech profesích. Moje programy a worshopy nejsou jen o tom, co jsem si kde přečet, že by se mělo... jsou o tom, co doopravdy funguje. Všechno, co jsem kdy doporučil jsem si nejdřív vyzkoušel na sobě... stejně jako tuhle cestu

GRO - to, čím se živím gro s.r.o. založeno 1993 Osobní rozvoj - Programy zaměřené na univerzální dovednosti pro „Váš úspěch“ v konkurenčním prostředí. V oblasti sebe-organizace, práce s časem, práce s informacemi, schopnost rozhodovat bez dostatku informací, komunikaci a tvorby sítě produktivních vztahů. Leadership - Programy zaměřené na rozvoj schopnosti vést a produktivně ovlivňovat druhé směrem ke stanoveným cílům. Programy podporující schopnost „uplatňovat vliv na lidi, situace a tím i na stanovené cíle a výsledky“. Proč jsi to dělal? K čemu to všechno je? Možná proto, abych měl co vyprávět dětem. Možná proto, aby i oni chtěli na vlastní kůži poznat, jaký to je, jak se žije v jiných zemích. Jací jsou tam lidé. Co má v životě skutečně cenu. Proto, aby i moje děti byli dost šikovný na to, že se nebudou bát spadnout na zem, ušpinit se, někomu pomoct, když to bude skutečně potřebovat i odmítnout lákavou nabídku, když bude jen trochu podzřelá.

několik hodin - to je úplně jedno. Já mám pocit, že je znám od nepaměti.

Obchodní a vyjednávací dovednosti - Programy zaměřené na „úspěšné postupy“ uplatňované v oblasti obchodu. Rozvíjející vrozené obchodní schopnosti, rozvíjejí „obchodního ducha“ a profesionalitu v obchodě, rozvíjející schopnost spolupracovat s vysoce motivovanými a úspěšnými lidmi. Týmová spolupráce - Programy zaměřené na podporu a rozvoj týmové spolupráce. Na rozvoj schopnosti vedení reálných týmů v podmínkách firmy. Programy pracující se skupinovou dynamikou směřovanou k dosahování cílů. Manažerské dovednosti - Programy zaměřené na rozvoj dovedností a znalostí z problematiky vedení lidí, organizace činností. Jak zajistit efektivní komunikaci mezi odděleními, v projekčních týmech. PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 80


Personal Sparring Partner System Jaroslav Homolka coach - trenér - sparring Dvacet let se intenzivně věnuje programům rozvoje osobnosti. Je zakladatelem gro s.r.o. vzdělávací agentury, která letos slaví 20 let své činnosti. V tomto období absolvovalo jeho programy více jak 18 000 lidí, pracoval na osobním rozvoji více jak 200 předních českých manažerů. Je autorem speciálního programu rozvoje osobnosti Personal Sparring-Partner ©. Jeho specializací je rozvoj osobnosti, leadership, osobní koučing, strategické myšlení, týmová spolupráce a vyjednávání. Pracoval na mnoha klíčových projektech změn kultury, změn vlastnické struktury velkých a středních firem. Čtyři roky pracoval jako člen dozorčí rady Stavební spořitelny Wüstenrot a.s. Dále spolupracuje s Masarykovým ústavem vyšších studií ČVÚT a Sheffield Hallam University v programech MBA jako externí letor se zaměřením na týmovou spolupráci, osobní efektivitu a strategické myšlení. Je externím lektorem týmu akademické obce Masarykovy university. Třicet se let se aktivně věnuje rozvoji sportovců, vedení sportovních klubů. Založil a provozuje sportovní klub bojových umění SKS Aréna Kladno www.sksarena.cz Jeho svěřenci získali 3x Titul Mistra světa, 2x Titul vícemistr světa, 2x Titul mistr Evropy, 6x vícemistr Evropy, 3x druhý vícemistr Evropy, 14x Titul mistr


str. 81


Připravuji teď tenhle projekt Oči kavkazu (LOOK INTO THE EYES CAUCASUS) Bude to kniha o lidech, pro lidi, chci nejen zachytit jejich podobu, jejich prostředí, ale i pohled na náš a jejich svět. Pokud si knuhu objednáte, pomůžete tomuto dalšímu dílu na Svět... Jak to asi může vypadat, jste právě viděli... Jarda Dingo o projektu: V očích přečteš všechno, nemusíš znát jazyk, když rozumíš lidským očím, řeknou ti dřív než jejich nositel ,v jaké jsi situaci... V očích je odhodlání Při své poslední cestě, jsem se často orientoval jen v očích lidí kolem mě. Natolik mi to téma zaujalo, že jsem se rozhodl "Podívat se do očí lidem, kteří žijí vysoko v horách, musí spoléhat jen na sebe a svoji komunitu." Chtěl bych se s nimi setkat tak, jak to dělám - sám, se srdcem na dlani, s odhodláním dokázat to, co jsem si předsevzal. Ne za každou cenu, ale s jejich pomocí, podporou a respektem k jejich zvykům. Trasu nikdy moc neplánuju. Tak jako jízdu nemá cenu plánovat na kilometry, hodiny... Vím kam směřuju, vidím horizont a toho, když dneska dosáhnu, budu vědět víc... Hlavní směr - horizont téhle expedice bude Přes Turecký sever do Gruzie - Arménie - Azejbardžánu Dagestanu - a pak kudy a jak to půjde... Cíl je jediný - Podívat se těm lidem do očí a poslechnout si jejich moudrost... nasbírat dobré obrázky a vydat je jako tuhle knížku...

Zdroj: www.wikipedia.com PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 82


Pokud jste se dostali až sem: Prostředky na LOOK INTO THE EYES CAUCASUS dávám dohramady jak se dá. Knihu v PDF jsem daroval všem zájmcům ZDARMA. Vy se můžete stát sponzorem - donorem další knihy.

STAŇTE SE SPONZOREM - DONOREM Když koupíte nebo darujete tuhle knížku v ceně 99 € v tištěné podobě. Přispějete přibližně 800 kč na projekt a 200 kč na věcné dáry pro děti z Kavkazu... Výrobní cena je 52 € zbýjící prostředky se rozdělí 80% na náklady na cestu a 20% na věcné dary dětem z kavkazu, které tam prostě nějak dopravím :) Budu vás o přípravách a průběhu on-line (pokud to bude jen trochu možné) informovat. Krátké poznámky, fotografie a pokud se bude dařit možná i víc.

Zvláštní poděkování držitelům sponsoring certificate Přispěli jste navíc částkou 1000 Kč na tuhle připravanou cestu. Vážím si této Vaší důvěry. Děkuji Jarda Dingo Homolka :) (Jarda Dingo - ani už nevím, jak jsem k tomu přišel, snad když jsem putoval na Sever :D...)


str. 83


získejte jedinečný originál Získejte jedinečný certifikát Vymyslel jsem proto nestandardní postup. Věnoval Vám, příznivcům cestování a dobrodružství, tuhle knihu ZDARMA v PDF. Pro ty z Vás, kteří se chce stát sponzorem - donorem projektu OČI KAVKAZU, existuje i tištěná verze v nejlepším možném tiskovém provedení. Výrobní cena je 52 € navýšil jsem cenu na 99 €. Z této částy budu finacovat projekt a 20% proměním v hmotné dary pro vybrané školy na Kavkaze. Vaše kniha bude jedinečná díky svému CERTIFIKÁTU. Ten je číslován podle čísel objednávek. Stejně tak originální certifikovaná fotografie velikosti 24 x 30 cm má svůj certifikát. Tato fotografie nebude nikdy nikde jinde distribuována. Pokud bude prezentována na výstavách, bude jednoznačně takto označena. Všechny zážitky a postřehy se do knihy samozřejmě nevešly, budou postupně vycházet na webu: http://100daysriding.blogspot.com/http:// 100daysriding.blogspot.com/

galerie certifikátů... poděkováníodkaz: http:// 100daysriding.blogspot.com/p/sponzori-galerie-certifikat-

galerie.html PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 84


Objednávka knihy 99€: http://www.blurb.com/ bookstore/invited/ 2141753/8608b850f454582e12 57737be44c39fa852f5706 PDF verze ZDARMA veškerá autorská práva vyhrazena - Jaroslav Homolka ©

str. 85

sejít někdy z cesty nemusí být zcestný Jaroslav Homolka

Recommend Documents