Scott O Dell PĚTINA PRO KRÁLE

1

2

Scott O’Dell

PĚTINA PRO KRÁLE

ALBATROS PRAHA

3

4

5

© Scott O’Dell, 1966 Translation © Magda Hájková, 1980 Illustrations © Vítězslava Klimtová, 1980

6

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, dvacátého třetího dne měsíce září léta Páně 1541

Na moři je tmavá noc, uvnitř mé cely je však přítmí. Žalářník odešel. Zanechal zde šest tlustých svící a mísu garbanzos plovoucích v žlutém oleji. Jsem věru šťastný mladík. Tak mi aspoň řekl žalářník, dříve než zavřel kované dveře a opustil mne. St o j í n a p r a h u a ř í k á p o l o h l a s e m : „Garbanzos, k u s s k o p o v é h o , nejlepší olej z Úbedy! Kdopak kdy slyšel o takovém č a s t o v á n í v ž a l á ř i J e h o Ve l i č e n s t v a ? A nezapomeň na svíce ukradené z kaple, za které bych se mohl sám dostat do vězení. Když by to se mnou nedopadlo hůře.“ Odmlčí se a přejede si ukazováčkem pres krk. „Jen si vzpomeň na tyto úsluhy,“ říká, „až se vrátíš do země Sedmi měst. Vzpomeň si na ně, i kdyby ses tam náhodou n e v r á t i l . Vzpomeň, Estébane de Sandovale, že kvůli tobě dávám všanc svůj život!“ Naklání se ke mně. Jeho stín zaplňuje celu. „Mám nějaké peníze, maravedis,“ odpovídám, „a mohu vám splatit vaši laskavost.“ „Laskavost!“ Drtí to slovo mezi zuby. Musil za svůj život drtit hodně slov mezi zuby, protože je má velmi obroušené. „Nenastavuji svůj krk z laskavosti, tu si mohou dovolit jen boháči. Ani za pár dukátů. Tohle si musíme vyjasnit.“ Zavře kované dveře a j ediným dlouhým kr okem ke mně přistoupí. „Viděl jsem obžalobu, vznesenou proti tobě Královskou audiencií,“ řekne. „Navíc tě podezírám, že jsi opravdu vinen tím, z čeho tě žalují. Ale ať jsi vinný či nevinný, žádám podíl ze z l a t a , které jsi ukryl v Cíbole. Král žádá svou pětinu. Pětinu žádám i já. Protože já pro tebe dělám víc než on, a to i za c e n u v l a s t n í h o života.“ Jeho slova mne zarážejí. „Budu-li shledán vinným,“ říkám vyhýbavě, „pak se nikdy nevrátím do Cíboly.“ „Není nutné, aby ses tam vracel. Jsi přece kreslič map. A říká 7

se, že dobrý. Proto mi nakreslíš mapu, věrnou v každičké podrobnosti, podle níž bych mohl najít cestu k onomu tajnému místu.“ Hlas se mu tiší v šepot. „Kolik zlata je tam skryto? Pověz, je ho tolik, že by stačilo zaplnit podpalubí veliké galeony?“ „Nevím.“ Odpovídám podle pravdy, ale zároveň říkám nepravdu. „Nebo by snad stačila malá galeona?“ Mlčím. Náhle jako had vyrazí proti mne dva prsty a sevřou mi paži. „Možná žes slyšel jméno Quentín de Gardoza,“ říká žalářník. „Byl to v každém ohledu skvělý pán a nevinný jako novorozeně. A přece strávil čtyři roky v San Juanu de Ulúa, zde v této cele. A v této cele zemřel, dřív než skončil jeho proces. I ty zde můžeš strávit čtyři roky, nebo pět let, či ještě více. Procesy Královské audiencie požírají čas, tak jako kapky vody požírají kámen. Tyto procesy se skládají ze dvou rovnocenných částí. Jedna se odehrává v síních nahoře, před soudci. Druhá část se odbývá zde dole, pod mým bdělým dohledem.“ Sevře mi paži ještě pevněji a přiblíží ke mně svůj obličej tak těsně, že vidím každý vous na jeho bradě. „Uvědom si, seňore, že to, co pro tebe dělám, nedělám p r o h r s t k u maravedis. Ani pro peníze, ani z laskavosti. Dělám to jen kvůli jisté mapě, pečlivě a zručně narýsované, kterou pro mne uděláš.“ „Je to zločin,“ odpovídám stále vyhýbavě, „kreslit mapu bez svolení Rady pro obě Indie.“ Uvolní své sevření. „Rada,“ říká, „sídlí ve Španělsku, tisíce mil odtud.“ „Právě tak i král, který mne o b ž a l o v a l z krádeže,“ řeknu směle. „Ano, ale nezapomínej, že králův oddaný služebník don Felipe de Soto y Ríos nesídlí ve Španělsku. Stojí tady před tebou a je to muž, který vždycky spí s jedním okem otevřeným.“ Don Felipe poodstoupí a vypne hruď. Je vysoký, s dlouhým úzkým čelem a bradou jako kyj. Už nic neříká. Tiše, převelice tiše zavírá dveře a zasunuje železnou závoru. Jeho kroky odeznívají v hlubinách pevnosti. Don F e l i p e de Soto y Ríos! To jméno mi něco p ř i p o m í n á . Je to on, kdo se před lety zúčastnil tažení s krvavým Guzmánem, 8

který pobil slovky Taraskánů a vláčel ulicemi jejich krále přivázaného ke koňskému ohonu? Nejsem si jist. Ale na tom nezáleží. Ať je kdokoli, udělal pro mne hodně za těch šest dnů, co jsem v San Juanu de Ulúa. Mám největší kobku z celého žaláře, tři kroky dlouhou a čtyři kroky širokou. Dal mi stůl, na kterém mohu psát, svíce, papír, lahvičku inkoustu a dvě ostrá brka. Teď vím, proč mi to vše dal. Ale ať, jen když to mám. Na oplátku mu nakreslím, protože musím, mapu Cíboly, správnou co do rozměrů, se zakreslenými pouštěmi a horami a řekami, s udáním světových stran a Lullovým nokturnálem. Co se týče pokladu, o nějž usiluje, kdo ví, kde leží? Vím to dokonce já sám, který jsem jej ukryl? Dokázal bych jej kdy zas najít? Dona Felipa neuvidím dříve, než nadejde nový den. Mohu věnovat své myšlenky procesu, který začíná za dva dny, kupodivu právě na mé sedmnácté narozeniny. Zapíšu všechno, co si pa9

matuji. Zapíšu všechno pečlivě od samého začátku a budu psát každou noc po celou dobu procesu. Ano, zapíšu všechno, právě tak jak si to pamatuji. Jsem kreslič map, žádný písař, ale udělám, co bude v mých silách. A tak snad najdu i odpověď na vše, co mne znepokojuje. Bohdá najdu cestu labyrintem, který vede k doupěti Minotaurovu. A to by mi mělo pomoci při mém procesu před Královskou audiencií, protože jestliže sám přesně nevím, co jsem udělal anebo proč se to stalo, jak mohu žádat od ostatních, aby to věděli? Jsem hotov začít. Přede mnou leží celá noc. Do ticha mé cely jen odněkud doléhá zvuk kapající vody a šplouchání vln o pevnostní zdi. Svíce vydává dostatek světla. Někteří lidé říkají, že ve tmě dovede jedna jediná svíce zářit jako slunce. Avšak kde mám začít? Kde mám udělat první krok do Minotaurova bludiště? Měl bych začít onoho větrného dubnového dne, za jitra, kdy vzlétají orlové z temnot pod mohutnými útesy Rondy? Když jsem dal sbohem svému otci a se skrovným vybavením pod paží n a s t o u p i l do dostavníku, který mě měl odvézt do Sevilly? Ale od té d o b y u p l y n u l y u ž d v a r o k y a j á s i j e n s t ě ž í v y b a v u j i c h l a p c e , k t e r ý m jsem tehdy byl. Zapomněl jsem dokonce na rady, které za mnou volal otec, když dostavník vyjížděl z dlážděného náměstí. Že to byly dobré rady, tím jsem si jist. Právě tak jisté bylo, že jsem se jimi neřídil. Možná že bych měl začít dnem, kdy jsem dostal kartografický diplom z Casy de Contratación a již hodinu nato vyplouval ze Sevilly do Nového světa. Ale i na to se pamatuji jen matně, překrývaj í mi to v paměti osudné události, které m n e p o t k a l y o d t é d o b y, u d á l o s t i , j a k o b y l a p l a v b a d o Ve r a C r u z u v N o v é m Š p a nělsku a dlouhé putování k horské pevnosti mrtvého krále Montezumy. Měl bych začít dnem a okolnostmi, za nichž jsem se setkal s a d m i r á l e m A l a r c ó n e m , přísahou, v níž jsem se zavázal zachovávat mu věrnost a poslušnost, a nocí, kdy naše flotila vyplula na sever od Acapulka? Ale proč nezačít Ziou? Cožpak tyto zápisky n e p o č í n a j í vskutku až s ní, nayaritskou dívkou se stříbrnými zvonečky a stříbrným smíchem, která vedla conductu kapitána Mendozy do kraje Cíbola? 10

Ne, teď vidím, že příběh opravdu začíná, když admirál Alarcón veplul do Cortésova moře. Začíná toho jitra, kdy si kapitán Mendoza poprvé usmyslil zmocnit se velení galeony San Pedro. Ano, ten den je začátkem všeho. Malým zamřížovaným okénkem vidím jedinou hvězdu. Svíce r o z l é v á j a s n é s v ě t l o . Nyní, když píšu o plánech kapitána Mendozy podnítit vzpouru, a jak to s nimi dopadlo, a o událostech, které mne zavedly do Chichilticale, nechť Bůh osvítí mou mysl a vede mé pero!

11

1 Bylo to při osmém zazvonění za ranní hlídky na samém z a č á t k u měsíce června, když jsme vepluli do Cortésova moře. Po levici jsme měli ostrov Kalifornii. Na východě se táhlo pobřeží Nového Španělska. Seděl jsem v kajutě a zakresloval inkoustem velký o s t r o v, k t e r ý jsme spatřili za rozbřesku a který nebyl na hlavní námořní mapě zaznamenán. Bylo už parno k udušení, a tak jsem nechal dveře otevřené dokořán. Náhle se zavřely, a když jsem se otočil, viděl jsem před sebou kapitána Mendozu. Pohlédl na mapu rozprostřenou na stole. „To je mapa admirála Ulloy?“ zeptal se. „Kopie,“ řekl jsem, „pracuji na ní během naší cesty na sever.“ „Věrná kopie?“ „Věrná, pane.“ Naklonil se mi přes rameno. „A kde jsme teď, seňore kartografe?“ „Tady jsme se nalézali včera při západu slunce,“ položil jsem prst na mapu. „Od té doby jsme urazili asi dvanáct mil.“ Mendoza hleděl na kraj ležící na východ a sever od m í s t a , k d e spočíval můj prst. Bylo to rozlehlé prázdné území, jen volně n a č r t n u t é . N e b y l a n a n ě m ž á d n á z n a č k a , ž á d n á ř e k a , ž á d n é p o h o ř í , žádná vesnice, žádné město – jen jediné označení: NEZNÁMÁ ZEMĚ. Otočil se a šel ke dveřím. Myslil jsem, že odchází, když se dozvěděl všechno, co chtěl, ale stál tam a hleděl na klidné moře, bílý příboj, pahorky, které se táhly k východu. Po chvíli zavřel dveře a opřel se o ně, shlížeje na mne dolů. „Hodně pracuješ,“ řekl. „Tvá lampa svítí dlouho do noci. Sotvakdy tě je vůbec vidět.“ „Mám mnoho práce,“ odpověděl jsem. „Prospělo by ti trochu s l u n í č k a . Pár hodin na palubě. Jsi b l e d ý . Hoch v tvém věku potřebuje pohyb. Ne jen sedět celý den 12

a polovičku noci nad mapou. Kolik ti je? Sedmnáct? Osmnáct?“ „Patnáct, pane.“ „Řekl bych, že jsi ze Salamanky. Z kraje učenců, kde je každý bledý, s očima červenýma od čtení a s prsty potřísněnými inkoustem.“ „Ne, jsem z Rondy.“ „Opravdu? To bych byl ani nevěřil. Lidé z Rondy jsou obyčejně podnikaví chlapíci. Zdatně si vedou s mečem. Dobře jezdí na koni. Každá žilka v nich hraje a jsou hotovi ke každé špatnosti.“ Pohlédl jsem na svou mapu a ostrov, který jsem ještě nedokončil. „Ulloa tohle všechno vůbec neoznačuje?“ řekl a přejel rukou přes prázdné místo. „Ne,“ odpověděl jsem. „Probrázdil to tu kolem pobřeží až na sever k řece Dobrého řízení, kterou objevil, ale do vnitrozemí se neodvážil.“ „A co Marcos de Niza a Štěpán Mouřenín, ti, kteří viděli Sedm zlatých měst?“ „Mouřenína zabili u Háwikuhu a tam leží jeho kosti. Otec Marcos je průzkumník, ne kreslič map. Žádný z nich nezanechal záznam o Cíbole, ani jak se tam dostal.“ „Mapa tedy nemá žádnou cenu pro toho, kdo by se tam chtěl vydat?“ „Žádnou, pane.“ „Kdybych opustil loď a dal se na východ, mapa by mi nijak nepomohla?“ „Ne, pane.“ „Pokračuj ve své práci,“ řekl Mendoza. „Mapa je velmi důležitá. Co bychom si my průzkumníci bez map počali? Ale pověz mi. seňore kartografe, co tenhle kraj označený jako N E Z N Á M Ý ? To tě nezajímá, co tam leží? Co je tam za města třpytící se z l a t e m a poklady?“ Přikývl jsem. „Ale nikdy neuvidíš ten kraj, větší než celé Španělsko, ani ho n e b u d e š m o c i z a k r e s l i t na mapu, jestliže budeš sedět tady v kabině galeony San Pedro.“ „Zakresluji pobřeží a ostrovy, které míjíme.“ „Mapa už byla nakreslena dříve. Admirálem Ulloou.“ 13

„Já jeho mapu opravuji.“ „Pak nejsi tvůrce map. Jsi ten, kdo mapy opravuje. Opisovač.“ „Plujeme na sever,“ řekl jsem, „možná do moří, která ještě vůbec nebyla zmapována.“ „Popluješ jen do té doby, dokud nespatříš Coronadovu a r m á d u . Dobře víš, že tato flotila o třech galeonách veze zásoby pro jeho vojsko. Víš také, že Coronado táhne na sever podle pobřeží, rovnoběžně s kursem, kterým plujeme my po moři. Admirál Alarcón ho má v jistou dobu dohonit. Lodě pak přirazí ke břehu, zásoby se vylodí a předají Coronadovi. Znáš ten plán. Co ale neznáš, je tohle. Když zásoby budou předány, lodě – a ty s nimi – poplují na jih, a ne na sever. Zpět do Culiacánu. Ne do nezakreslených moří, o nichž hovoříš.“ „Alarcón může mít třeba jiné záměry,“ řekl jsem. „Může prozkoumat ostrov Kalifornii a jeho pobřeží.“ „Ne, seňore. Má rozkaz vrátit se do Culiacánu.“ Na to jsem už nemohl nic namítat, proto jsem mlčel. Ale začalo mi to být divné. Bylo mi divné vše, co říkal. Proč asi Blas de Mendoza, kapitán Coronadova vojska, který na mě nepromluvil celou cestu víc než tucet slov, stojí nyní v mé kajutě a hovoří se mnou jako s důvěrným známým? „Je tu ještě něco, co neznáš, ale měl bys znát,“ řekl. „Alarcón a Coronado se nikdy nesetkají, protože plán jejich setkání nemůže vyjít. Byl už od začátku špatně vymyšlen. To si můžeš vypočítat sám. Aby se vyhnuly úskalím a mělčinám, musely lodi často odplout daleko od pobřeží. Nemám pravdu?“ „Ano, pane.“ „A právě tak je pravda, že kvůli horám a bažinám musil Coronado pochodovat hlouběji do vnitrozemí, kde byl mimo dohled z moře?“ „Ano, pane.“ „Je možné, že zatímco se odehrávala jedna z těchto věcí anebo obě zároveň, když Coronado táhl vnitrozemím a lodi byly daleko na moři, mohli se ti dva minout, aniž se spatřili?“ „Ano, pane.“ „Je to nejen možné, ale je to přesně to, co se stalo. Někdy během minulého týdne jsme dohonili a minuli Coronada. J e z a n á m i , a Alarcón přesto pluje dál. Pluje nikam.“ Mendoza znechuceně zavrčel. „Jak by to bylo prosté, kdyby se před vyplutím 14

15

oba dohodli na místě setkání! Kdyby řekl Alarcón: ‚Popluji pět dní a zakotvím!‘ Kdyby řekl Coronado: ‚Protože za jeden den plavby urazíte takový kus cesty, jaký ujde moje vojsko za dvanáct dní, musíte tam na nás určitě počkat.‘“ Mendoza byl vysoký muž, asi o deset let starší než já. Měl tmavé, hluboko zasazené oči v obličeji snědém jako kůže z Córdoby, z něhož zřetelně vyvstávaly lícní kosti, brada i čelo, jako by právě přestál dlouhý půst. Šaty měl bohatě zdobené. Byla to výstroj módního šviháka, ale pod kabátcem lemovaným krajkou, módními řasenými kalhotami a lesklými botami měl tělo pružné a silné jako nejlepší ocel. Pohlédl na mne pátravě. „Podepsal jsi Alarcónovi ú v a z e k , ž e s e budeš plavit sem a tam po moři a hledat ztracené vojsko?“ „Ne, pane.“ „Ani já ne. A přesto je nám to souzeno, jestliže se nevzchopíme k činu.“ Mendoza se otočil a chvíli poslouchal u dveří. „Zítra se vylodím na břeh. Zmocním se lodi a admirála vsadím do řetězů. Půjdu hledat Sedm zlatých měst Cíboly. Při tomto hledání budu potřebovat dobrého kartografa. Někoho, kdo umí číst ze slunce a hvězd a řídit tak naše kroky.“ Odmlčel se a znovu poslouchal u dveří. „Přidáš se ke mně na tu cestu?“ Mlčel jsem. „Nebo se chceš plavit sem a tam v těchhle neckách?“ „Jsem členem posádky admirála Alarcóna,“ řekl jsem. Mendoza se tvářil, že mne neslyší. Řekl: „Chceš vidět Sedm měst Cíboly? Chceš mít svůj podíl na pokladech, které tam najdeme? Na zlatě, tyrkysech a stříbře? Jistě jsi už slyšel o tom pohádkovém bohatství. Anebo zůstaneš raději trčet v kajutě po zbytek svého mládí, zatímco ostatní zbohatnou tak jako nejbohatší duque, vévoda?“ „Jsem členem posádky,“ řekl jsem tvrdošíjně. „Brzy už žádná posádka nebude.“ Otevřel dveře a rozhlédl se po celé palubě. Ohlédl se na mne. „Nikde neopakuj, co jsem ti řekl. Ale přemýšlej o tom.“ S tím odešel na palubu. Byl jsem příliš rozrušen, než abych mohl pokračoval v práci na mapě, a tak jsem brzy vyšel za ním. Pod zeleným baldachýnem, bohatě zdobeným zlatem, s e d ě l 16

a d mirál Alarcón a snídal u stolu prostřeného jemným plátnem a s t ř í b r n ý m i p ř í b o r y. M e l v ý b o r n o u n á l a d u . D l o u z e u p i l z k a r a f y s vínem sherry. Odhodil kuřecí stehno psu, který mu ležel u nohou, a zdvihl dalekohled a prohlížel si pobřeží. Nebylo na něm vidět, že by věděl o vzbouřeneckém plánu zmocnit se jeho lodi. A přesto, když jsem tak na něho hleděl, musil jsem pochybovat. Co když jen vyčkává, až přijde jeho chvíle? Že na lodi vládl neklid, to bylo zřejmé každému. Už to t a k t r valo víc než týden. Byli námořníci, kteří předpovídali, že San Pedro popluje na sever až na sám kraj moře a nikdy se nesetká s Coronadem. Někteří říkali, že admirál Alarcón na schůzku s n í m ani nepomýšlí. Že chce místo toho sám využít zásob urč e n ý c h Coronadovu vojsku, doplout ke Kalifornii a hledat tam černé perly, na něž byl ten záhadný ostrov bohatý. Odvážnější dokonce říkali, že admirál je hejsek, kterému záleží víc na jeho nádherné ryšavé bradce než na vlastní posádce. 17

V tomto okamžiku, když admirál Alarcón seděl pod zeleným a zlatým baldachýnem a pochutnával si na snídani, shromáždilo se u pažení klubko námořníků. V jejich středu stál Mendoza. Zdálo se, že bedlivě prohlížejí pobřeží, ale čas od času jsem je viděl pohlédnout na admirála. Alarcón si těchto pohledů musil všimnout, ale nedal nic najevo. Zvolna jedl kuře a zapíjel je sherrym. Nakonec hodil okousané kosti psovi a odešel. Vrátil jsem se ke své mapě. Ale c h v í l e m i jsem ustával v práci a p o z o r o v a l pruh pobřeží u b í h a j í c í h o dozadu. Malým o k é n k e m jsem mohl vidět rzivě zbarvené kopce táhnoucí se na východ a daleko na obzoru n e z ř e t e l n ý obrys h o r s k é h o h ř e b e n e . To byla ta N E Z N Á M Á Z E M Ě . Tam někde za ní na v ý c h o d ležel kraj zvaný C í b o l a , země Sedmi měst, o nichž mluvil k a p i t á n Mendoza. O Cíbole jsem už slyšel mnohokrát. Na lodi se nemluvilo skoro o ničem jiném a v městě Mexiku a v Seville, dokonce i v Rondě mluvili muži o městech, kde jsou domy vystavěny ze zlata, a dokonce jsou jím vydlážděny i ulice, jedna za druhou. Ale tyhle povídačky na mne mnoho nepůsobily. Jediné, nač jsem myslil, bylo kreslení map. A na to jediné jsem myslil nyní, když jsem seděl u svého s t o l u . Ale jak den pomalu uplýval a loď směřovala k severu za skřípání ráhen a delfíních rejů kolem nás, musely se mi myšlenky z a t o u l a t . Za necelou hodinu jsem se dopustil dvou n e v y s v ě t l i t e l n ý c h c h y b , s jejichž nápravou jsem nebyl hotov dřív než dlouho po večeři. Nadešla noc a loď ztichla. Lucerna se slabě kolébala na háku. Mapa mi opět zdárně pokračovala, když se otevřely dveře a do kajuty tiše vklouzl kapitán Mendoza. Noc byla horká, ale on byl zahalen až po bradu. „Nepřišel jsi na večeři,“ řekl, „tak jsem podplatil kuchaře, však víš, jak je hrabivý, a přinesl jsem ti jehněčí kýtu.“ Ze záhybů svého pláště vytáhl pěkný kus masa, za něž jsem mu byl vděčný, neboť jsem náhle pocítil ohromný hlad. Zavřel dveře, otočil se a pohlédl mi přes rameno. „Mapa dobře pokračuje, jak vidím. Ale víc než její polovička, všecko na východ od oceánu zůstává prázdné!“ „Tak to také zůstane, obávám se. Na nějakou dobu.“ „M o h l b y s t a m a s p o ň p ř i k r e s l i t několik hor,“ řekl Mendoza. 18

„Pár divokých zvířat a jednoho Indiána. Nějakou řeku. Aspoň by to tady kolem líp vypadalo.“ „Třeba tam nejsou žádní Indiáni, ani řeky, ani hor y, “ ř e kl j s e m . „Třeba je tam zas jen oceán, tak jako ten, po němž se plavíme.“ Mendoza vztáhl ruku a upravil knot lucerny. Čekal jsem, protože jsem myslel, že zas začne mluvil o Sedmi městech, něco nového, co jsem ještě neslyšel, i když jsem toho už slyšel hodně. „Já na tvém místě, k d y b y c h byl kreslič map,“ řekl, „neměl bych pokoj, dokud bych nezachytil ten obrovský kraj, který jsi označil slovem NEZNÁMÝ. Strašilo by mne to ve dne v noci, jen kdybych se na to podíval a pomyslil si, že tam ještě nevkročila noha bílého muže.“ „Mne to nestraší,“ řekl jsem. „Ale myslím na to. Rád bych tam cestoval a viděl to.“ „Je-li to tak,“ odpověděl, „pak ta země nezůstane dlouho neznámou. Protože mapa, kterou odtamtud nakreslíš, bude uveřejněna v Seville. V Paříži. A v Amsterodamu. A v Londýně. Všude. Přes noc si získáš proslulost. Šestnáctiletý hoch, a přece proslulý na celém světě.“ Pohlédl na mapu. „To, co děláš teď, to už bylo předtím uděláno,“ řekl. „Jen k tomu trochu přidáš. Trochu ubereš. Zaneseš jeden ostrov. Jednu větrnou růžici. Ale mapa se přesto hodně podobá mapě zhotovené před měsíci během cesty admirála Ulloy.“ „Tahle bude lepší než jeho mapa,“ chlubil jsem se. „Ano, seňore. Ale tvoje mapa přesto zůstane jen kopií, což budeš muset sám přiznat, až se pod ni budeš mít podepsat.“ Mendoza si přetáhl plášť přes bradu. „Pochutnej si na tom jehněčím,“ řekl. „A přitom uvažuj o mé radě.“ Otevřel dveře, rozhlédl se po palubě a pak se podíval na mne. „A rozhodni se rychle, nejpozději zítra.“ Jedl jsem večeři a z paluby bylo zatím slyšet klapání jeho podpatků, sem a zase tam. Když jsem sfoukl lucernu a uložil se na pryčnu, bylo je stále ještě slyšet. Byly to kroky muže, který se před ničím nezastaví, který se pustí do křížku s čímkoli nebo kýmkoli, ať je to loď, či královský důstojník. Byly to kroky muže, který by prošel třeba pekelným ohněm, jen aby dosáhl toho, oč usiluje. 19

2 Rozednilo se do jasného jitra s lehkým větrem na zádi. V noci v y s t ř í d a l o k o p c e p á s m o rozeklaného návrší. Černá úpatí jako by z něho stékala k moři a tam se zvedala v útesy a skalnaté hradby a jehlany. Byla to bezútěšná scenérie, která se nabízela našim zrakům, děsivá, když se na ni hledělo déle. Asi hodinu po rozednění nařídil admirál Alarcón zastavit plavbu na San Pedru. O s t a t n í d v ě g a l e o n y našeho loďstva byly, jak se pamatuji, vzadu za námi a mimo dohled. Pak nařídil, a b y s e všichni shromáždili na středu lodi, ti, kteří měli službu, i ti, kteří spali. Stál proti nám se svou ryšavou bradkou vlající ve větru, ruce založeny v bok, s lhostejným výrazem ve tváři. „Velicí kapitán Coronado a jeho vojsko,“ řekl, „unikli naší pozornosti. Proto vysílám na břeh skupinu vojáků, aby je vyhledali, ať jsou kdekoli, na východě, na jihu či na severu. Velitelem této skupiny bude Blas de Mendoza, kapitán onoho ztraceného vojska.“ Odmlčel se, lehce se uklonil směrem k Mendozovi a pak znovu oslovil posádku: „Všichni ti z vás, kdo se chtějí připojit k statečnému kapitánovi, nechť vystoupí kupředu.“ Pohlédl jsem na kapitána Mendozu. Neprozradil na sobě nejmenší hnutí mysli. Ještě před okamžikem byli muži podráždění a nepokojní, tak jako po celé uplynulé dny. Teď se však oči všech upíraly na blízké pobřeží. Hleděli na vzteklý příboj, na černé hradby a tyčící se jehlany útesů, na rozeklaný sráz a za ním na rovinu, která se táhla nekonečně daleko až k horizontu. Po celé délce paluby se neozvalo ani šeptnutí. Na jejich tvářích byl výraz lidí, kteří poprvé patří na samu bránu pekelnou. Pak vystoupili čtyři muži, vesměs vojáci sloužící u kapitána Mendozy. Jeden z nich, Torres, mu pečoval o koně. Ostatní tři, Lunes, Roa a Zuñiga, byli jeho osobní hudebníci. Z posádky je nenásledoval nikdo. 20

Alarcón opakoval svůj rozkaz: „Ti, kdo se chtějí připojit ke kapitánu Mendozovi, vystupte kupředu.“ Jeho pohled probíral řady mužů, jednoho po druhém, až nakonec spočinul na mně. Já jsem zatím stál jako přikovaný k palubě, příliš překvapen, než abych se mohl pohnout. Nepřekvapilo mne, že se admirál dozvěděl o Mendozově plánu zmocnit se lodi. Překvapilo mne však, jak obratně dokázal tomuto plánu předejít. Ještě jednou, potřetí opakoval Alarcón svůj rozkaz. Pomalu, hrozivě pronášel jednotlivá slova a přitom jeho pohled přebíhal po řadách mužů a znovu se zastavil na mně. V rozpacích jsem přešlápl z nohy na nohu. Na čele mi vystoupil pot a stékal mi po tváři. Odvrátil jsem od admirála zrak, hleděl jsem podél řad nehybných mužů. Nejraději bych byl skočil přes pažení do moře. Tehdy jsem náhodou zachytil pohled kapitána Mendozy. Stál upjatě vedle Alarcóna a pozoroval mne zpod těžkých víček. Najednou jsem byl zas v kajutě a on mluvil. Slyšel jsem j a s n ě j e h o slova, jako by mi je říkal právě v téhle chvíli: „… mapa, k t e r o u bys nakreslil, by byla otištěna v Seville… Všude. Přes noc by ses stal proslulý. Šestnáctiletý hoch, a přece proslulý po celém světě.“ Vzchopil jsem se a téměř proti své vůli jsem vykročil o krok kupředu. Následoval dlouhý okamžik ticha. Potom Alarcón smekl svůj klobouk zdobený peřím, hluboce se uklonil směrem ke kapitánu Mendozovi a odcházel po palubě pryč.

3 V poledne opustila naše skupinka, všehovšudy šest mužů, galeonu San Pedro. Odtáhli bychom mnohem dříve, kdyby nebylo té záležitosti s koňmi a šatstvem kapitána Mendozy. Kapitán měl mnoho obleků, každý v jiné barvě a jinak střižený, a ke každému příslušné boty a klobouk s peřím. Všechny bylo třeba pečlivě zabalit, právě tak jako náprsníky a helmice. Já sám 21

jsem s sebou vzal jen soupravu kartografických nástrojů a pomůcky do zásoby, deník a šaty, které jsem měl na sobě, protože jsem věděl, že si všechno budu musit odnést na vlastních zádech. Nakládání obou koní, modrošedé grošované b e r b e r s k é klisny a jejího tříměsíčního hříběte, vyžadovalo opatrnost. M n o h o k r á t j e spouštěli a zas vytahovali přes lodní bok – zavěšené v pos t r o j í c h , v nichž cestovali z Acapulka –, než bezpečně přistáli v d l o u h é m člunu. Konečně byli i s To r r e s e m , jejich pečovatelem, v pořádku na břehu, člun se vracel a my se chystali opustit galeonu. Protože žádný z nás nebyl námořník, poslal s námi admirál jednoho muže, aby obstarával plachtoví. Přes zábradlí na nás volal poslední pokyny. „Popluji ještě den a noc,“ křičel. „Pak zakotvím a celý týden budu čekat. Řekněte to Coronadovi, jestli ho náhodou potkáte.“ Usmál se a zamával nám rukou plnou šperků. Až dosud nedal nijak najevo, že zvítězil nad Mendozou. Ani Mendoza na sobě nedával poznat, že byl přelstěn. Stál na přídi dlouhého člunu se vztyčenou hlavou a s posledním hrdým gestem zavolal na své tři muzikanty – Zuñigu, který hrál na flétnu, Lunese, který brnkal na pětistrunnou kytaru, a bubeníka Rou. Na jeho znamení ti tři spustili veselou písničku. San Pedro spustil vlajku, jeho posádka nám volala na pozdrav – podivuhodně hlasitě, myslil jsem si, protože to nebyli oni, kdo odjížděli – a my pod lehkým větříkem odplouvali pryč. Pozdravy pomalu slábly. Galeona byla na obzoru stále menší, a když jsme pak objeli jeden ostrůvek, zmizela náhle z dohledu. Muzikanti postupně přestávali hrát. Usazen v pohupující se zádi člunu spolu se svým skrovným majetkem, hleděl jsem v místa, kde byla loď. Myslil jsem na svou kajutu a nedokončenou mapu, kterou jsem nechal na stole. Mendoza se otočil a přelétl nás pohledem. „Přátelé,“ řekl, „klidně pusťte loď z hlavy. Poněvadž tu už v životě neuvidíte. Radši myslete na to, jak se dostaneme na břeh a do země Sedmi zlatých měst ležících tam v dáli. A pamatujte si všichni, jak jste tady: my ta města najdeme, i kdyby to mělo trvat rok či pět let. I kdybychom měli úplně prochodit podrážky a musili se živit zbytkem bot.“ Znovu dal pokyn muzikantům a otočil se k nám zády. 22

Ostrůvek jsme minuli za zvuku svižné písničky. Před námi, na vzdálenost asi půl míle, rozkládalo se skalnaté pobřeží. Za ním se příkře vinuly vzhůru hřebeny až k holé výšině. Tam jsem viděl proti nebi tři malé postavičky, Torrese a dva koně. Bezmyšlenkovitě jsem si všiml, že se obloha nad jejich hlavami mění z modré v bílou. Touto perleťovou mlhou se začala p o h y b o v a t oblaka hnaná větrem, jenž tady na moři nevál. Nemohl jsem si vzpomenout, jak zněly Ulloovy pokyny pro bezpečnou plavbu, které jsem nechal v kajutě. Byl jsem si však jist, že jak vítr, tak mlha byly nositeli špatného počasí, jímž tato moře oplývají. Právě jsme se blížili ke skupině nízko položených ostrůvků. Sotva jsme se dostali do průlivu, který se mezi nimi vinul – bylo to místo podivuhodné krásy s vodou čirou jako vzduch a míhajícími se rybami všeho druhu –, v témž okamžiku jsem uslyšel táhlé zasyčení. Byl to sykot nestvůrného hada. N á s l e d o v a l o druhé dlouhé zasyčení. A pak téměř vzápětí se 23

ozval zvuk, jako by tisíce hadů dýchalo na nás svůj jedovatý dech. Zvlněné moře se vyhladilo a z jeho povrchu nám šlehaly do tváří kapky vody tvrdé jako kámen. Tu jsem se náhle rozpomněl na jeden z pokynů admirála Ulloy. Červen byl měsíc chubaska, vetru s deštěm. Jaro a podzim byly období suché santany. Nejobávanější vítr, který zrodilo divoké Cortésovo moře, vane v lednu. Teď bylo léto, ale přesto došlo nějak k tomu, že tento vítr vanul a my mu přišli do cesty. „Cordonazo!“ zvolal jsem. Vítr mi srážel hlas zpět do hrdla. Ale nezáleželo na tom. Nikdo ve velkém člunu by mě stejně neslyšel, ani mi nerozuměl. Přitlačena větrem na kolena snažila se naše posádka proplazit se hromadami zásob na bezpečnější místo na dně člunu. Alarcónův námořník se statečně držel kormidla. První závan cordonaza vytrhl plachetní lano. Plachta nyní vlála nad našimi hlavami jako prapor. Námořník se zvedl, aby ji zachránil, ale když se po ní natáhl, vítr ho zvedl do vzduchu. Padl na hladinu, a jako by uklouzl na prknech paluby, tak tvrdý byl povrch moře, sklouzl kolem nás a zmizel nám z očí. Na jeho záchranu nebylo ani pomyšlení. Ve skutečnosti jsme všichni v duchu cítili, že nezachráníme ani sami sebe. Buď nás jednoho po druhém vytrhnou z člunu ocelové prsty cordonaza, anebo se naráz všichni potopíme. Myriády syčivých větrných hlasů se slily v jeden jediný jekot, který sílil, slábl a zase se zvedal. Vichr popadl tu veslo, tu helmici, sud mouky či pochvu meče a mrštil je do vod moře. Pobřeží zmizelo. Viděl jsem podle bledého slunce, že jsme hnáni na severozápad. Podle toho, co jsem si pamatoval z mapy, bylo tady otevřené moře, bez ostrovů a útesů, na nichž bychom mohli ztroskotat. Vyřítili jsme se z mělčin, kde vítr zdusil vlny. Zato teď se za námi vztyčila hora šedé vody. Záď lodi se zvedla do výše a my jsme padali dolů, hluboko dolů, až to vypadalo, že se musíme roztříštit na holých skálách mořského dna. V tom o k a m ž i k u přelezl kapitán M e n d o z a člun po celé délce a ovinul paže okolo k o r m i d l a . Nebýt toho, byli b y c h o m se utopili. Takhle se člun jen naklonil na stranu a začal se plnit vodou. Vylévali jsme ji helmicemi, až jsme měli ruce samou k r e v. 24

Vylévali jsme ji bez zastávky celé odpoledne. Slunce z a p a d l o a m y jsme ještě vylévali, všichni až na bubeníka Rou, který ležel jako mrtvý. Na východě se objevila hvězda. Byla malá a slabá, ale přece se ukázalo, že to je dobré znamení. Vítr zeslábl a vanul už jen v nárazech. Na obloze vymetené do čista od jakékoli mlhy vzešel měsíc a proměnil šedivé vlny v stříbrné. Načas nastal klid, ale my jsme čekali. Hleděli jsme na oblohu, na moře, jeden na druhého, a stále jsme nevěřili, že by se už cordonazo vyzuřil a my že jsme ještě naživu. Špičkou boty vzbudil kapitán Mendoza Rou. „Bubeníku,“ řekl, „písničku. Něco do skoku.“ Roa se pohnul a zvedl se ze dna lodi. „Buben je celý promáčený,“ řekl. „Hrej,“ řekl kapitán. Zatímco tři z nás vylévali vodu a Mendoza držel kormidlo, Roa udeřil do bubnu. Jeho zvuk zněl dutě, ale přesto nás pomáhal trochu obveselit na naší nucené pouti dál na sever.

4 V noci začaly vlny ztrácet na síle. Střídali jsme se tak, aby vždy dva vybírali vodu a ostatní spali, a tak jsme udržovali člun suchý. Při rozbřesku už bylo moře klidné. Za ranního svítání jsme přehlíželi škody, které napáchala bouře. Má první myšlenka platila mapám a nástrojům, které jsem pečlivě zabalil při odchodu ze San Pedra a umístil je mezi dva pytle mouky. Mouka byla vlhká, ale k mé veliké úlevě pouzdro bylo v pořádku, nepoškozené mořskou vodou. Naše meče a dýky, jak jsme shledali, už začaly rezivět. Chyběl jeden z Mendozových plášťů, kromě pytlíku s drobnými dárky a cetkami určenými pro obchodování s Indiány. Avšak naší nejžalostnější ztrátou byly veslo a plachta, odvanuté hned prvním nárazem vichru. „Zahnalo nás to daleko,“ řekl Mendoza, pohlížeje na nástroje, jež jsem držel na klíně. „Jak asi daleko, náš tvůrce map?“ 25

„To nelze říci dříve než v poledne,“ řekl jsem. „Potom to mohu vyčíst z postavení slunce.“ „A jak to odhaduješ?“ „Asi deset mil.“ „Jak daleko je pobřeží?“ „Asi pět mil.“ „To bychom je měli vidět.“ „Ne z téhle vzdálenosti, pokud na něm nejsou nějaké hory,“ řekl jsem a vysvětlil mu, že protože je prokázáno, že svět je kulatý, obzor se snižuje o pět varas každé půl míle. Ani mne nevyslechl do konce. „Poplujeme k pobřeží,“ řekl a rozkázal ušít novou plachtu. Plachta byla pouhé provizórium, byly to dvě sešité pokrývky, ale pomohly zachytit tu trochu větru, který byl. S nimi a s naším jediným veslem jsme zamířili na východ. V poledne jsme se poprvé za ten den napili vody, upíjeli jsme jen po trošce z měchu, který dal Mendoza kolovat. Krk jsme měli zas brzy vyprahlý, protože slunce do nás divoce pražilo. Dopadalo na nás jako ohnivý déšť. Naráželo na moře a tam se tříštilo v tisíce světelných jehlic, jež nám oslepovaly oči a ožehovaly tělo. Za soumraku jsme nízko na obzoru uviděli zemi. V téže době jsem seděl u vesla a všiml si, že za člunem nezůstává žádná b r á z d a a že se p o h y b u j e m e směrem na severovýchod jako krab. Vypadalo to, jako by celé moře odtékalo od pobřeží. „Vzpomínám si, že Ulloova mapa mluví o silných proudech v téhle části moře,“ řekl jsem Mendozovi, „působí je rozdíl mezi přílivem a odlivem, veliký někdy až dvacet stop. Musili jsme se dostat do nějakého takového proudu. Mapa navíc varuje, že se loď nesmí pohybovat proti těmto proudům, ale musí plout s nimi, dokud nepřestanou proudit svým směrem.“ Mendoza pohlédl na pobřeží, vzdálené sotva jednu míli. Obličej mu ztvrdl a viděl jsem na něm, že je odhodlán doplout k břehu. Vyskočil, nastavil znovu plachtu, aby lépe nabírala vítr, a zavolal na Zuñigu, aby mi pomohl s veslováním. „Zaberte, synové Španělska!“ zvolal. A m y j s m e zabírali, až nám oči lezly z důlků. Těžký d l o u h ý č l u n v š a k neměnil směr. Mendoza m n e odstrčil s t r a n o u a zaujal 26

mé místo u vesla. Člun se však přesto hnal spolu s mocnou odlivovou vlnou dál a dál od pobřeží. Až do půlnoci nás odliv pevně držel. Pak nás pustil, jako když otevřeš ruku a necháš letět ptáka. Tehdy jsem využil postavení Polárky, vypočítal jsem její výšku nad mořem, a tak i naši polohu vzhledem k jihu a severu. (Jednou vymyslí nějaký muž, který se v těchto věcech vyzná, spolehlivý způsob, jak určit i vzdálenost na východ a západ. Už dnes jsem slyšel o navigátorovi v Portugalsku, který tvrdí, že takovou metodu objevil. Kéž by byl tehdy s námi na Cortésově moři!) „Odneslo nás to dozadu,“ řekl jsem Mendozovi, „skoro na místo, které jsem určil v poledne.“ „Ale jak daleko je pobřeží?“ ptal se. „To nevím.“ „A to jsi kartograf?“ Pokoušel jsem se mu vysvětlit, proč to je obtížné, ale o t o č i l s e k e mně zády, zdvihl plachtu a znovu jsme se plavili na východ. 27

Na veslování jsme už byli příliš unaveni, a tak jsme snědli pár sucharů, spolkli doušek vody a uložili se k spánku, všichni až na kapitána Mendozu. Seděl u kormidla a měch s vodou, teď už poloprázdný, držel mezi koleny. Slunce jako by pálilo stále víc. Vyhrabali jsme si mezi zavazadly malé jeskyňky, abychom měli kde ležet, když jsme právě neveslovali. Až do poledne jsme nedostali žádnou vodu, a pak stejně každý jen doušek. Podél nás se táhly nízké žluté útesy a do nich bil silný příboj. Celé odpoledne jsme hledali klidné místo k přistání, ale žádné jsme nenašli. Přišla noc, a my jsme stále pomalu pluli na sever. Ráno tu dál pokračovaly žluté útesy. Nad mořem visela mlha, ale slunce jí brzy proniklo a vyhledalo si nás. Už jsme byli příliš vyčerpáni, než abychom mohli veslovat, a tak jsme leželi ve svých skrýších a vycházeli z nich jen proto, abychom se vystřídali u kormidla. Míjeli jsme těsně ostrůvek celý pokrytý ptactvem. Ptáci stáli bez hnutí, když kolem nich proplouval člun, a jejich červené zobáky visely otevřené horkem. Od jihu se n a k u p i l a bílá o b l a k a a vítr se ztišil na p o u h ý šepot. „Pověz nám, pátrači po nebi, čtenáři z map,“ řekl Mendoza. „Pověz nám, co říká Ulloa o oblacích.“ Slova mu těžce vycházela z úst, opuchlých právě tak jako naše slunečním žárem. „Říká, že v létě v Cortésově moři často prší,“ odpověděl jsem. „Někdy až celý týden.“ „Jsme už pět dní na moři, a ještě nepršelo.“ „Já jsem to počítal,“ řekl Lunes, „je to šest dní, ne pět.“ Mendoza pokrčil rameny. Lunes mě překvapil, protože nepatřil k svárlivým lidem. Ještě více mne však překvapilo, že na to mlčel kapitán, jemuž dosud nikdo neodporoval, dokonce ani v maličkostech. Mraky se zvětšily. Viděl jsem, jak Lunes čas od času hledí na měch s vodou mezi kapitánovými koleny. Najednou se potácivě vzpřímil a ukazoval na západ. „Tři galeony,“ volal. Každý vyskočil. 28

„Nic nevidím,“ řekl Zuñiga, který šilhal a tak jako tak moc neviděl. „Všechny s napjatými plachtami,“ řekl Lunes. „Podívejte se, kam ukazuji.“ Zastínil jsem si oči a díval se, až mi slzy tekly po tvářích a tam hned schly. Neviděl jsem nic než kouřící se moře. „Ty ses zbláznil,“ řekl Roa a posadil se. „P ř í š t ě u v i d í š j e z e r a a k o l e m nich růst s t r o m y ,“ řekl Zuñiga. Mendoza se zasmál, i když to právě moc k smíchu nebylo. „Fata morgána,“ řekl. „Před chvílí jsem sám viděl vodopád. Vyčaroval jsem si ho, protože jsem ho chtěl vidět.“ „L u n e s i , k d y ž toho tolik vidíš, vidíš taky admirála Alarcóna, jak snídá studené kuře?“ zeptal se Roa. „A pije sherry nebo madeiru?“ Lunes zmlkl. Posadil se a začal se znovu dívat na měch s vodou. Bílé mraky nad našimi hlavami se pohnuly a nakupily se do sněžných pohoří. Nad nimi se tyčily veliké hrady a bašty a pod nimi pádili koně a b o j o v a l i v o j á c i . P o c h v í l i , k d y ž slunce zapadlo, zlatě ozářilo střechy hradů a poprášilo zlatem všechno ostatní. „Sedm měst,“ řekl Lunes, pozorující mraky. „Všechno ze zlata. I dveře a podlahy, po kterých chodí lidé.“ „K a p i t á n e , “ ř e k l Roa, „je v Sedmi zlatých městech hodně vody?“ „Praménky a potůčky, říčky a řeky a celá jezera vody,“ odpověděl Mendoza. „A všude tryskají fontány vysoké jako stromy kolem Guadalquiviru v našem městě Seville.“ „Vyprávějte ještě o těch fontánách,“ řekl Zuñiga. „Nedokážu mluvit ani o fontánách, ani o čemkoli jiném,“ odpověděl Mendoza. „Mám rozpraskané rty. Každé slovo mě pálí v krku jako rozžhavený oblázek.“ „S námi je tomu právě tak,“ řekl Roa. „Ale já bych chtěl taky slyšet o těch fontánách.“ Mendoza mlčel. Lunes řekl: „Na cestách, které vedou k zámkům, je taky pravé zlato. Jsou vydlážděny zlatými balvany těžkými tak, že je uzdvihnou jen dva muži.“ 29

Mendoza zdvihl měch, ale nedal ho kolovat. Držel ho a nechal nás z něho každého usrknout a pak ho zazátkoval. „Muzikanti,“ řekl, „teď si zahrajeme písničku. Něco veselého, co by se hodilo pro tuhle chvíli.“ Roa našel svůj buben a Zuñiga píšťalu. Díky slunci vypadala Lunesova kytara spíš jako tykev, ale všichni tři dohromady hráli písničku současně veselou i smutnou. Byla to táž písnička, která hrála do pochodu mému dědečkovi donu Baltasarovi, když šel do boje s Maury při obléhání Granady.

5 Snesla se tma a my pluli na sever. Na tuhle noc se vůbec nepamatuji. Ani na den, který následoval, leda na to, že jsem si myslil, že smrt je mi nablízku. Byla užuž za obzorem. Čekala tam na mne, protože jsem porušil svou slavnostní přísahu admirálu Alarcónovi. Slunce stoupalo po bezmračném nebi, stejně jako včera. Minuli jsme velký holý ostrov bez trávy, stromů či keřů. Slunce bylo pijavice vysávající poslední vláhu z našeho těla. Tu noc si pamatuji dobře. Bylo ticho a vyšel měsíc, když jsem za sebou na moři uslyšel tenký suchý zvuk, jako když nůž prořízne hedvábí. Zvuk sílil a táhl se podél lodi a tu jsem viděl klouzat kolem tmavou ploutev. Odbočila někam do tmy noci a zanechávala za sebou fosforeskující stopu. Další ploutev prořízla vodu a za ní další. Nedlouho potom se ke mně na příď doplazil Lunes. Přiložil mi ústa těsně k uchu. „Kapitán spí,“ šeptal. „Vezmu mu meč a měch s vodou. Pak doveslujeme ke břehu. Je to blízko. Poslouchej! Slyšíš příboj?“ „Člun ztroskotá,“ řekl jsem. „O všechno bychom přišli.“ „Chceš zemřít tady?“ „Radši tady než jinde.“ L u n e s s e n a k l o n i l přes pažení člunu a strčil ruku do vody. Poklekl a říkal něco, co jsem neslyšel. Znovu se naklonil přes 30

pažení, a než jsem ho mohl zadržet, sklouzl do moře a pomalu plaval od člunu. Zavolal jsem na Mendozu, ale ten už byl vzhůru. „Ať si jde,“ řekl. „Takové nepotřebujem.“ Pozoroval jsem, jak Lunes plave v pruhu měsíčního světla, tečka, která se stále zmenšovala a nakonec se ztratila z dohledu. Ještě jednou jsem uslyšel zvuk nože prořezávajícího hedvábí. Položil jsem se a zavřel oči, ale neusnul jsem. Čas plynul, uběhla snad hodina. Na zádi člunu bylo slyšet nějaký pohyb. Byl to Mendoza. Držel měch s vodou nad hlavou a pil. Postavil měch dolů. „Spíš, strůjce map?“ řekl. Neodpovídal jsem, nechtěl jsem, aby věděl, že jsem ho viděl. „Jsi vzhůru,“ řekl. „Však já už znám, jak dýcháš, když spíš. Divíš se asi, proč piju vodu a nedělím se o ni.“ Mlčel jsem dál. Nebyl bych mohl promluvit, ani kdybych chtěl. „Ty se mě na to neptáš,“ řekl. „Ale já ti to povím. Piju, abych se zachránil, a mohl tak zachránit i vás. Protože beze mne zahynete. Navíc jsem vypil všechnu vodu, byl jí sice jenom doušek, ale poslední. Chci, abys to věděl. Ne Zuñiga. Ani Roa. Je to tajemství jen mezi námi.“ Je to pravda, myslil jsem si, když jsem tak ležel v přídi člunu. Jen on nás udržel naživu jak během bouře, tak i po ty hrozné dni po ní. Bez něho by se člun potopil, nebo bychom se zbláznili jako Lunes, anebo se navzájem pobili, či zašli nějak jinak. Když jsem mu mlčky naslouchal, zvedlo se ve mně opravdu na chvíli podezření, že myslí jen sám na sebe, jen na záchranu svého vlastního života, ne našeho. To by byla taková zrada, které bych se já, jenž jsem porušil závazek vůči admirálu Alarcónovi, nikdy nedopustil. Tak jsem si to alespoň říkal, protože jsem ještě nevěděl, že sen o zlatě může pokřivit duše, a dokonce je zničit, protože jsem netušil, že to jednou udělá i mně. Mendoza se odmlčel. Pomalá přílivová vlna unášela člun na sever. Všechno kolem nás se lesklo stříbrem, měsíčním jasem a třpytem. Během noci se moře změnilo. Teď mělo barvu pergamenovou, protékaly j í m temné prameny a p l a v a l y p o něm chomáče řasovitých rostlin. Ú t e s y zmizely a na j e j i c h místo nastoupily n í z k é duny, valící se do dáli na východ. Mendoza znovu nastavil rozedranou plachtu a změnil kurs směrem k nim. Nebyl skoro žádný 31

vítr, popadl tedy veslo a začal veslovat, neboť my ostatní jsme byli příliš zesláblí, než abychom mohli pomoci. Pohybovali j s m e se pomalu po v o d n í hladině, která se brzy leskla jako vyleštěný kovový štít. Nikdo z nás nevěřil, že bychom kdy d o s á h l i břehu. Jeden po d r u h é m , až na kapitána Mendozu, jsme se nahlas modlili k svatému Mikuláši z Miry a odevzdali se do vůle boží. Na jihu se objevily mraky. Znovu se navršily a vytvořily hrady a opevnění, ale nikdo o nich nemluvil. N a j e d n o u se Roa potácivě zvedl. Byl velmi tlustý a dalo mu práci, než to d o k á z a l . „U m í r á m ž í z n í , “ řičel. „Krk mi zrovna hoří.“ Shrbeně se blížil k Mendozovi, který držel prázdný měch na klíně. „Napijem se až v poledne,“ řekl Mendoza. Přestal veslovat a uchopil svůj meč. „Až v poledne.“ Roa se podíval na meč. Ustoupil o krok dozadu, mumlal a pak 32

se překlonil přes pažení a chňapal po vodě. Chtěl jsem ho odtáhnout, ale vytrhl se mi. Skokem byl venku z člunu, hrabal se ve vodě a z dlaní pil celými ústy mořskou vodu. Přestal pít. Vzhlédl ke mně a v ocích se mu objevilo podivné světlo. „Voda,“ křičel. „Pitná voda!“ Byl to chraptivý, nelidský křik, který doléhal k mému sluchu, křik člověka, který zešílel. Mendoza k němu natáhl veslo a volal, ať se ho chytí. Roa nedbal jeho příkazu. Převalil se na záda a nechal si vodu vtékat do úst. Vydával divoké, zalykavé zvuky a pažemi bil kolem sebe. Pak se utišil, připlaval k člunu a požádal o svou helmici. Našel jsem ji a naklonil se přes pažení, připraven chytit ho. Ale jak jsem mu ji podával dolů, Roa mi uklouzl. Vykřikoval něco zmateného, nabral do helmice zpoloviny vodu a podával ji nahoru. Mendoza vzal helmici, zatímco mně se podařilo chytit Rou za nataženou paži. „Pij!“ volal Roa. Mendoza přiložil přílbu ke rtům, jsem si jist, že jen proto, aby mu vyhověl. V příštím okamžiku však zvrátil hlavu a nechal si vodu stékat po tváři. Zasmál se a napil se a zas se rozesmál. Podal mi přílbu. Jediným skokem byl v moři a převaloval se ve vodě jako delfín. Voda mi ochladila rty a byla čerstvá, jako by pocházela z hluboké studny na zemi. Polkl jsem ji znovu. Najednou jsem si vzpomněl na poznámku z Ulloovy mapy, že v ústí řeky Dobrého řízení, tam, kde se řeka vlévá do Cortésova moře, v tom místě že je malé jezero pitné vody. Už od rána, kdy jsem poprvé zpozoroval, že moře změnilo barvu, jsme pluli po tomto jezeře. A jakýmsi přešťastným řízením osudu, úplným zázrakem to bylo v době odlivu. Za vysokého přílivu, jak poznamenával Ulloa, vnikne moře do ústí řeky a jezero sladké vody zmizí. Ano, díky zázraku jsme se plavili v ústí právě té řeky, právě po onom jezeře sladké vody, které objevil admirál Ulloa.

33

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, dvacátého čtvrtého dne měsíce září léta Páně 1541 Žalářník skončil svou noční obchůzku a teď je slyšet cinkot jeho klíčů, jak stoupá po schodech. Přinesl mi večeři, ale co je ještě důležitější, nový svazek papíru. Dokud to mám ještě v čerstvé paměti, mohu zapsat vše, co se mi stalo v tento den, můj sedmý den v žaláři, den před započetím mého procesu. Asi v polovině dopoledne přichází do mé cely don Felipe. „Královská audiencia ti určila obhájce,“ říká. „Ten pán čeká nahoře.“ Podá mi hřeben a ostrou břitvu. „Nemůžeš se mu ukázat takhle jako hadrník.“ Když se začnu holit, říká don Felipe: „Až budeš mluvit s obhájcem, dej si pozor, co budeš říkat. Na tvé vině či nevině mu moc nesejde. Záleží mu na něčem jiném. Na pokladu. O tom se z tebe pokusí vytáhnout všechno, co jen dokáže. Mluvte tedy málo, seňore, a to málo ještě obezřele. Audiencia není jako jiné soudy, které třeba znáš. Audiencia si sama tvoří svá pravidla. Budeš-li si tohle pamatovat, uchrání tě to mnoha překvapení.“ Vystupujeme společně po schodech, v patách za námi dva Indiáni podřízení donu Felipovi. Po dvanácti schodech vyjdeme na širokou chodbu se strážní budkou. Ve dveřích se opírá o mušketu voják se špičatou bradkou. Když jdu za donem Felipem přes chodbu, slyším někde pod sebou hlasy. Vycházejí z řady úzkých zamřížovaných otvorů vytesaných do kamene. „Vězňové,“ říká don Felipe. „Jídlo se jim spouští dolů po provaze. Máme ještě jiné kobky, dokonce ještě menší, tak malé, že se v nich člověk ani nepostaví, může být jen skrčený. Jiné jsou zas pouhé otvory ve zdi obrácené k moři, které při přílivu zpola zaplaví voda. A pak je tu velká jáma. V té stojí tucet mužů s rukama přikovanýma ke kruhům na zdi a příliv jim dvakrát za den vystoupí až po bradu.“ V jeho hlase zaznívá pýcha i hrozivý tón. „Ve všech těchto kobkách,“ říká, „vězni za několik týdnů umírají anebo zešílí. Takže vidíš, caballero, jaké máš obrovské štěstí.“ Na konci chodby je další schodiště o dvanácti stupních a to 34

vede na širokou esplanádu, terasu. Za vodní rozlohou je vidět červené střechy Města Pravého Kříže. Všechno to je pro mne nové, protože mne do pevnosti přivezli v noci. Přejdeme esplanádu ke kamenné věži a don Felipe mne vede do malé oprýskané místnůstky, kde už sedí jakýsi mladý muž. Je sotva o moc starší než já, tak asi dvacet či jedenadvacetiletý. Jmenuje se Pablo Gamboa a má na sobě čistý, ale ošumělý kabátec, lemovaný kolem krku a na zápěstích potrhanou krajkou. Jeho mládí a nuzota mne nijak nepovzbuzují. Tenkým, jako podvyživeným hlasem zdvořile zdraví a říká: „Pokud jde o obvinění, že jste ošidil Jeho královské Veličenstvo, chcete přiznat vinu, nebo ne?“ „Chci přiznat vinu,“ odpovídám. To ho zaráží. Vyvalí na mne své veliké, hladové oči. „Vy jste tedy ošidil krále o jeho zákonný podíl na pokladu, který máte ve svém držení, a chcete se k tomu doznat?“ „Poklad není v mém držení.“ „Kde je?“ ptá se obhájce. „V zemi Sedmi měst,“ odpovídám, pamětliv varování dona Felipa. „Jestliže je to tak,“ říká, „případ je prostý. Dejte králi jeho podíl, a já pro vás budu žádat omilostnění.“ „Poklad je ukryt,“ říkám. „Navždy.“ „Co tím chcete říci?“ „Chci říci, že je ukryt na tajném místě a skryt tak, že ho nikdo nenajde.“ „Vy tedy nechcete dát králi jeho podíl?“ „Ne.“ Obhájce Gamboa si chvíli prohlíží své tenké prsty, potažené n a ž l o u t l o u kůží, pak zase m n e . Patrně si myslí, že j s e m se zbláznil. „To je zvláštní,“ mumlá. „Jak mám uvést váš případ Královské audiencii? A žádat milost pro toho, kdo se vědomě staví na odpor králi?“ „Já se králi nestavím na odpor. Jen odmítám říci, kde je zlato skryto. To je všechno.“ „A z jakého důvodu?“ „Z důvodů čistě osobních. Ty nemohou zajímat ani krále, ani Královskou audiencii.“ 35

Obhájce Gamboa zavrtí hlavou. Teď už je jasné, že si myslí, že má co dělat s šílencem. Ptá se mne, zda vím, jak přísné jsou tresty za zločin, který jsem spáchal. Když odpovím, že ano, znovu zavrtí hlavou a doprovodí mne ke dveřím se slovy, že se mému případu bude věnovat s největší pozorností. Zatímco se vracíme do mé cely, chválí mne don Felipe, který poslouchal za dveřmi, že jsem neprozradil, kde se zlato nalézá. Ale hned jak přijdeme do kobky a zapadnou za námi okované dveře, nasadí jinou tvář. „Mapa,“ říká, „jak jsi s ní daleko?“ „Jen málo. Zatím je jen v mé hlavě.“ „V tvé hlavě?“ Postoupí ke mně o dva kroky. „Byl jsi v zemi Cíbole. Tam jsi našel velký poklad a tam jsi ho taky schoval. Protože jsi k a r t o g r a f , dělal sis jistě pečlivé poznámky. Vzdálenost od rovníku, údaje o vzhledu krajiny – o skálách, potocích, kopcích – údaje o z n a č u j í c í místo úkrytu. Ty p o z n á m k y musíš mít.“ „Mám poznámky o tom kraji. Ale ne o místě úkrytu. Jsou v Mexico City.“ „Kde?“ Don Felipe popadne svíci a drží mi ji blízko u tváře, jako by mu to pomohlo uhodnout, zda mluvím pravdu, nebo ne. „Kde v Mexico City?“ „Nedaleko Zócoly,“ odpovídám. „Ve fondě zvané U tří bratrů. Nechal jsem je u majitele hostince toho dne, kdy jsem byl odvezen do Vera Cruzu.“ Don Felipe postaví svíčku na stůl. „Pošlu do toho hostince posla,“ řekne. „Za necelých šest dní se vrátí. Vrátí-li se bez poznámek, potom, seňore, strávíte to, co vám zbude ze života, v díře. Napřed v té, kam spouštíme jídlo po provazu. A pak, budete-li ještě živ, v té hluboké, do které vtéká a zas z ní vytéká příliv.“ „Poznámky mohl někdo ukrást,“ protestuji. „Nebo se mohly ztratit. Tři bratři nejsou nejbezpečnější místo v Mexico City.“ „Ukrást? Ztratit? Mohl by zloděj poznat z poznámek, kde je ukryto zlato? Může to vůbec někdo z toho poznat?“ „Ne. Rozumím jim jen já.“ „Výborně! A teď se modli. Modli se, aby poznámky byly v pořádku.“ Jde ke dveřím a otevře je, ale pak se r o z h o d n e jinak a zas je 36

zavře. Jde do rohu kobky, tam klekne a prsty uvolňuje jeden kámen. Pod ním druhý a třetí, a pod těmi třemi je otvor dost velký na to, aby se v něm schoval malý balíček. „Sem,“ říká a ukládá kameny zpět na jejich místo, „schovávej mapu, na které budeš pracovat. A taky deník, který si píšeš.“ Neříkám mu, že jsem už našel otvor ve zdi, lepší než ten v podlaze, a tam teď schovávám svůj deník. Stejná hvězda svítí za mým oknem. Měl bych znát její jméno, ale neznám je. Moře je klidné. Hluboko pode mnou slyším sténání nějakého ubožáka. Teď, ještě než mi zítra začne proces, mohu popsat naše setkání se Ziou a otcem Franciskem, zapomenuté město Chichilticale a starcovo prorocké prokletí.

37

6 Tam u ústí mohutné řeky Dobrého řízení, kde se její vody vlévají do Cortésova moře, jsme se napili, co naše hrdla ráčila, a snad ještě víc. Byli jsme ještě příliš zesláblí, než abychom se vyšplhali zpátky do člunu, a tak jsme se přidržovali lodního pažení a kormidla a zvolna jsme postrkovali člun k řadě písečných dun. Po chvíli, když to už vypadalo, že se takhle nikdy nedostaneme k břehu, dostali jsme se do příznivého proudu. Ten nás donesl do slané laguny, kde se brodili dlouhonozí pláci, a tam nás něžně, jako matka dítě, posadil na břeh. Dva dny jsme odpočívali vedle laguny a nabírali znovu sil. Třetího dne jsme časně ráno vzali zavazadla na ramena a vydali se na jihovýchod. Zvolili jsme tento směr ze dvou důvodů. Přímo na východ, kudy vedla, anebo podle kapitána Mendozy měla vést cesta k Cíbole, byla krajina rozryta mořskými bažinami a ústími řek. Co však bylo ještě důležitější, museli jsme nějak najít Juana Torrese a koně. Protože věděl, že jsme byli bouří hnáni na sever, postupoval pravděpodobně podél pobřeží v naději, že nám zkříží cestu. Ráno p á t é h o dne, protože jsme d o s u d se svým t ě ž k ý m nákladem u r a z i l i jen devět mil, bylo r o z h o d n u t o , že vyšleme napřed Rou: co když někde objeví v e s n i c i , kde bude moci požádat o pomoc. Mezi chudými lidmi v Seville se říká, že štěstí je jako chleba – někdy je ho celý bochník, a někdy není vůbec. Teď jsme měli období samého štěstí. Sotva jsme se toho odpoledne utábořili, uviděli jsme kouř stoupající z blízkého kaňonu. Z a n e d l o u h o o d t a m t u d přišel Roa se třemi I n d i á n y , kteří nás přišli uvítat a ukázat nám cestu do vesnice o mnoha chatách zvané Avipa. Štěstí nás neopouštělo. Na d r u h é m konci vesnice stál v širokém kruhu shluk lidí k o lem jakéhosi Španěla na koni. Byl to Juan Torres, kovář, 38

zbrojíř a podkoní Mendozovy klisny a hříběte. Když nás spatřil a pobídl šedku do cvalu, dav Indiánů se s nelidsky hrůzným křikem rozprchl na všechny strany. „Už jsem ani nevěřil, že vás ještě uvidím,“ řekl a seskakoval ze sedla. „Ale sotva jsem dojel do vesnice, kdo to neběží z jedné chatrče, jako Benito Roa.“ „Neměl by ses z toho shledání tak radovat,“ řekl Zuñiga. „Poněvadž teď naložíme náš náklad na koně. A ty, seňore, s námi hezky půjdeš po svých.“ „Docela rád,“ řekl Torres, „po všech těch mílích, co jsem ujel. Jako bych to vzal po délce přes celé Španělsko, amigos.“ Torres byl malý, měl hbitý jazyk a oči, které se nevydržely upřeně dívat. Na palubě San Pedra jsem ho vídal jen zřídka, ale ani to málo, co jsem viděl, se mi nezamlouvalo. „Zažil jsem celou řadu dobrodružství,“ řekl, „budu vám o nich vyprávět, jen co se najím.“ „My jsme také leccos zažili,“ řekl Mendoza. 39

Utábořili jsme se u potoka za vesnicí a Indiáni nám donesli chutnou večeři sestávající z králičího masa pečeného na rožni, malých tykví a citrónově z b a r v e n ý c h melounů, které chutn a l y na jazyku p ř e k v a p i v ě sladce. Zatímco jsme jedli, seděla za hranicí světla z našeho ohně mlčky skupina Indiánů. Vždy čas od času se některý z nich zvedl a šel až tam, kde jsme měli uvázané koně, něco si sám pro sebe zabručel a pak se vrátil a znovu mlčky seděl dál. „Dnes v noci budeme držet hlídku,“ řekl Mendoza. „A ti, kteří nebudou právě hlídat, budou spát stejně s očima otevřenýma.“ První hlídku jsem měl já. Vyšel měsíc a já jsem přecházel podél potoka s mušketou na rameni, když mne najednou zarazilo volání a štěkot psů. Zazářila pochodeň, ozvalo se další zvolání a zvuk, jako když podkovy bijí o kámen. Šel jsem vzbudit ostatní, ale Mendoza, Zuñiga a Roa už běželi k vesnici. Protože jsem nevěděl, co to vlastně bylo, a bál jsem se přepadení, utíkal jsem zpátky ohlídat šedku a její hříbě. Zanedlouho však z vesnice vyjeli podél potoka tři jezdci v helmicích ozářených světlem pochodní. Za nimi se bral mladičký Indián a kněz v sutaně podkasané až po kolena. Skupina, jak jsme se dozvěděli, patřila ke Coronadově vojsku. Poslali ji hledat admirála Alarcóna a měla už za sebou tři dny cesty z údolí, kde teď Coronado tábořil. Vedoucí skupiny praporečník Gómez nám řekl, že už měsíc předtím, než došli do onoho údolí, pochodovala armáda na poloviční příděl. „Ovce začaly ztrácet ko p ý t k a a musili jsme je nechat jejich osudu. Z vepřů z ů s t a l y už jen kosti a kůže. Krávy a muly nám pomřely. Vojáci umírali taky. Nakonec ze zoufalství Coronado rozhodl, aby hlavní jádro vojska pokračovalo dál pomalu podle svých sil a sám se vydal k u p ř e d u s p r ů z k u m n o u s k u p i n o u o síle sto mužů. Utábořil se teď v údolí, kde je hojnost potravy, vody a trávy a kde jsou Indiáni přátelsky naladění. Ale do Cíboly nás čeká ještě dlouhá cesta. Velice by se nám hodily zásoby, které veze Alarcón.“ „Nevím, kde je a d m i r á l ,“ řekl Mendoza a popsal s t r a š l i v o u bouři. „Jestliže se jeho galeony nepotopily, zahnalo je to někam ke břehu.“ Když to říkal, podíval se Mendoza na mne. Bylo to varování, a b y c h m l č e l . N a ř i z o v a l o m i n e ř í k a t , c o vím – totiž že admirál 40

Alarcón měl v úmyslu plout ještě dva dny potom, co jsme opustili jeho loď, a pak zakotvit a čekat na Coronada. „Mohl najít cestu do řeky Dobrého řízení?“ ptal se Gómez. „Byli jsme v ústí té řeky. Právě odtamtud přicházíme a nikde jsme ho neviděli,“ odpověděl Mendoza. „Jsem přesvědčen, že jeho lodi ztroskotaly v téže bouři, která zastihla i nás.“ „Ale je možné, že se z ní dostaly,“ řekl Gómez. „Tak jako vy.“ „I kdyby, tak kde jsou? Jak je najdeme na tak obrovském moři? A i kdybychom je náhodou našli, v jakém stavu budou zásoby, které vezou?“ A znovu na mne kapitán Mendoza upřel pohled, kterým mi přikazoval mlčet. Je to vůdce naší skupiny, říkal jsem si, můj nadřízený. Nemohu mu odporovat. A i kdybych přesto pověděl Gómezovi o Alarcónových plánech, nebude to mít žádnou cenu, protože bouře je určitě změnila. Ostatně všechno, co kapitán říkal, bylo pravda. Lodi pravděpodobně ztroskotaly. A jestliže ne, zásoby, které vezly, jsou nadobro zničeny. A navíc, jestli jsou lodi ještě schopny plavby, kde asi jsou? Tohle jsem si říkal, když jsem tam stál a poslouchal oba muže. Ale když teď sedím za svým stolem a píšu, co si pamatuji z oné noci v Avipu, vím, že to všechno mělo jen uklidnit mé svědomí. Toužil jsem, ne, přímo jsem dychtil dostat se do země Cíboly, tak jako Mendoza, jenže z jiných důvodů. Jediné, nač jsem myslil, byla mapa Sedmi zlatých měst, kterou nakreslím, mapa, kterou ještě nikdo přede mnou nenakreslil. „Jestliže lodi nejsou na dně moře,“ řekl jsem, „což je, zdá se, pravděpodobné, kolik týdnů by trvalo, než bychom je našli?“ Byla to nezávazná otázka určená Gómezovi, ale Mendoza si pospíšil s odpovědí. „To ti povím,“ řekl. „Až je najdeme, jestli je najdeme, a až seženeme soumary a naložíme zásoby a odvezeme je do tábora, bude už padat sníh.“ „Coronado je už na pochodu celé měsíce,“ řekl jsem. „Už by se jistě rád dostal do Cíboly.“ „Když budou pohoří pokryta sněhem,“ pokračoval Mendoza. „nemůže armáda postupovat dál dřív než na jaře.“ O d e š e l jsem a nechal oba muže, ať se dohadují. D o h a d o v a l i se dlouho do noci, ale za úsvitu jsme vyrazili do Coronadova 41

tábora. Nebylo na světě moci, která by dokázala zadržet Mendozu, a bohužel ani mne.

7 Vesnice byla celá na nohou, když jsme táhli pryč, ale spíš kvůli koním než kvůli nám Španělům. Indiáni stáli na zápraží svých chatrčí a hleděli se strachem a obdivem na dlouhonohá zvířata. Vedle jedné chatrče jsem uviděl hejno krocanů, a protože jsem si v z p o m n ě l , že si budu muset míchat barvy na k r e s l e n í map, zastavil jsem se, abych se zeptal, zda bych si nemohl koupit pět šest vajíček. Stařena, které hejno patřilo, pochopila, že mé pohyby znázorňují krůtu snášející vejce. Připadal jsem si dost pošetile, jak jsem tam dřepěl v prachu, ale když jsem jí ukázal pět prstů a malý dárek, přinesla mi pěknou hromádku vajec, hnědě skvrnitých a ještě teplých. Byl bych dal přednost čerstvým vejcím slepičím, ale ve vesnici žádný takový pták nebyl. Praporečník Gómez a dva vojáci jeli v čele. Mendoza jel za nimi na modré šedce, které v patách běželo hříbě. Útlý indiánský mládenec a kněz, otec Francisco, který měl křivou nohu a napadal na ni, šli za ním. Zuñiga, Roa a já jsme šli naposled. Naše zavazadla byla naložena na soumary, a tak jsme po jistou dobu udržovali krok s celým průvodem. V bezpečné vzdálenosti běžela vedle nás skupina zvědavých Indiánů. Ale na úpatí prvního kopce zmizeli v křoví. Mladík za nimi udělal gesto, které jsem považoval za nezdvořilé, pak se smíchem vybočil z řady a počkal na mne. „Čemu se směješ?“ ptal jsem se. „Těm Indiánům,“ odpověděl mladík. „Těm, co se schovali v křoví. Těm, co dosud neviděli koně.“ „Vzhledem k tvému mládí,“ řekl jsem. „musí být i pro tebe pohled na koně novinkou.“ „Je mi t ř i n á c t let a dvě stě šest dní a koně z n á m už dlouho. Celé tucty koní. K o n ě všech m o ž n ý c h barev.“ Pohlédl s m ě r e m k Mendozovi. „Ale tak krásného koně, na jakém jede kapitán, 42

vidím poprvé. Má barvu dešťového mraku těsně předtím, než spadne déšť. A to hříbě je také krásné. Toužím po tom, jednou se na něm projet.“ „Ještě není dost staré na ježdění,“ řekl jsem. „Jednou bude.“ „Až bude, nebudeš na něm smět jezdit,“ řekl jsem. „Víš proč?“ „Vím. Je to kvůli muži, který se jmenoval Cortés. Ten muž zabil všechny Aztéky. A když je zabil, vydal zákon, že žádný Indián nesmí mít koně. Ani na něm jezdit. Je to tak?“ „Je.“ Chlapec se na mne po očku podíval a zas se rozesmál. „Víš, nač se mě ptali Indiáni z Avipy, než utekli a schovali se v křoví?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Říkali, že tahle zvířata mají obrovské zuby, s takovými zuby že musejí žrát lidi. Tak jim povídám, ano, žerou lidi, ale ze všeho nejraději Indiány.“ „Tak proto tedy utekli?“ „Ano, ale to je v pořádku. Tihleti z Avipy rádi kradou. Mluví s tebou a přitom ti něco kradou. Umějí chytit věc do prstů u nohou, mají je obratné jako na ruce, a už ji schovají někde v šatech. A to dovedou udělat člověku přímo před očima.“ Hoch mluvil španělsky jasně, i když s dlouhými odmlkami a zvláštními zvuky mezi jednotlivými slovy. „Odkud znáš mou mateřštinu?“ řekl jsem. „Od kapitána Coronada. A také už předtím z domu dona Alesandra, alcalda z Compostely, který mě najal jako chůvu k dětem, však jich měl devět.“ „Jako chůvu?“ řekl jsem překvapen. „Jak může dělat chlapec chůvu?“ „Já nejsem chlapec. Jmenuji se Zia.“ Zia byla hubená, samá ruka samá noha, rovná jako tyčka, na svých třináct let a dvě stě šest dní vytáhlá, s útlými kostmi jako ptáček a očima, které měly někdy měkký zamžený pohled. Když na mne teď hleděla, měly barvy obsidiánu. „Copak jsi někdy slyšel o chlapci, který by se jmenoval Zia?“ řekla. „Ne, ale právě tak jsem neslyšel o děvčeti s takovým jménem.“ „Tak to jsi toho ještě moc neslyšel,“ řekla. 43

Než jsem se nadál, zmizela, lehce přeskakujíc balvany. Ale zanedlouho přiběhla zpátky. „Kde,“ řekla, „kde ses naučil řeči, kterou mluvíš? Zní jinak nežli řeč kapitána Coronada. Nebo řeč dona Alesandra.“ „Ve Š p a n ě l s k u . V městě z v a n é m Ronda, kde jsem se narodil.“ „A v té zemi mluví každý touhle řečí?“ „Ano, ale je tam mnoho nářečí. Mnoho způsobů, jak mluvit, jak jsi právě sama říkala.“ „Tady je také mnoho způsobů, jak mluvit,“ „Kolik jich znáš?“ „Šest,“ řekla Zia pyšně a vypočítávala jeden po druhém na prstech. „Ale jak se mluví v Avipu, to moc neznám. Zní to, jako když se kočky perou.“ Zia měla na sobě jelenicovou kazajku a kolem pasu, sepnutou pásem z utkaných provázků, červenou sametovou suknici, která vypadala jako přešitá z nějakého odloženého vojenského pláště. Ale mou pozornost poutal hlavně její klobouk. Z jeho okraje visely dolů střídavě kuličky z červené vlny a malé stříbrné rolničky, které při chůzi cinkaly. „Takový klobouk se nosí v tvém kraji?“ řekl jsem. „Ano, v zemi Nayarit, která leží blízko města Compostely. Chceš, abych ti o ní vyprávěla?“ Než jsem mohl odpovědět, po celou další míli nebo ještě déle vyprávěla o N a y a r i t u , o svém otci, který zemřel brzy potom, co se narodila, o své matce, která pracovala u Coronada jako švadlena a onemocněla, zemřela a byla pohřbena cestou poblíž Culiac á n u . „Přišel jsi tak jako všichni ostatní hledat zlato v zemi Cíbole?“ zeptala se. „Mluvíš pořád o zlatě a v noci se ti o něm zdá?“ „Ne.“ „Proč ne? Těm ostatním ano.“ „Protože jsem kartograf, tvůrce map. A proto mně se zdá o mapách. Rozumíš tomu, co je to mapa?“ „Jednu jsem viděla, patřila kapitánovi Coronadovi.“ Podívala se na svitek, který jsem držel pod paží. „To neseš mapy?“ „Mapy a barvy na jejich zakreslování,“ řekl jsem. „Papír a inkoust, štětce a pera.“ „Jednou bych se na ty mapy ráda podívala.“ 44

„Jednou ti je ukážu.“ „Teď?“ „Až později.“ „Až dojdeme do Coronadova ležení?“ „Potom.“ Podívala se na mne, aby se ujistila, že to myslím doopravdy. Pak vytáhla z kapsy v sukni malé zvířátko podobné kryse s dlouhýma zadníma nohama a zdvihla je na dlani. „Co je to?“ ptal jsem se. „Aguatil. Žije na poušti a vůbec nepotřebuje pít vodu. Nemá vodu rád. Jmenuje se Montezuma.“ Moc jsem jejímu vyprávěni nevěřil, ale bylo pravdivé. Přišly dny, kdy lidé i koně žíznili, ale tohle kryse podobné zvířátko docela prospívalo, protože si ze semínek, které požíralo, dokázalo nějak získat všechnu potřebnou vodu. „Teď, když jsem ti ukázala svého mazlíčka,“ řekla, „chci vidět mapy.“ 45

„Až později.“ „V Coronadově táboře?“ „Ano.“ Zastrčila Montezumu do kapsy a s poskakováním a hopsáním odběhla do čela průvodu. Naše cesta vedla kaktusovými pláněmi a šli jsme po ní pomalu. Mnoho těchto rostlin se podobalo stromům, rozvětveným ve tvaru kříže a sahajícím do výše jezdce na koni. Jiné zas vypadaly jako malé soudky, další jako mírumilovné keře. Všechny však byly pokryty nepozorovatelnými bodlinami či trnovými drápy, ostrými jak jehla a zraňujícími na dotek. Zepředu přijel Mendoza, aby nás popohnal. V patách mu běžel velký chrt se žlutýma očima a kostnatými mohutnými čelistmi. Psa s sebou přivedl Gómez a viděl jsem ho potulovat se kolem našeho tábora v Avipě. „Jak se ti líbí Tygr?“ zeptal se mne. „Právě jsem ho koupil od Gómeze. Zaplatil jsem za něj jen jedno peso, dobrý obchod, co?“ „Za to stojí už jen jeho ocas,“ řekl jsem. Opravdu by za to byl stál, protože byl velmi dlouhý a bičoval vzduch velkými oblouky. „Je to dobrá koupě.“ „Má ale jednu chybu,“ připustil Mendoza. „Byl vycvičen k boji s Indiány. Místo toho se ukázalo, že je má radši než Španěly. Ale dám mu pár lekcí a on změní názor.“ Během dopoledne se Mendoza čas od rasu vrátil popohnat nás, ale do poledne jsme ušli jen tři krátké míle. Rozhodl se tedy, že pojede s Gómezem a vojáky napřed a nás ostatní nechá, ať jdeme za nimi svým tempem. „Teď si můžeme cestovat, jak chceme,“ řekl otec Francisco, když nás opustili. „Teď si aspoň prohlédneme kraj, kterým procházíme. Co tu žije, co tu leze, běhá a létá, co kolem nás roste. Můžeme si p r o h l é d n o u t kopce a hory a v klidu pozoroval oblaka.“ Kaktusová pole už byla za námi, ale kvůli otci Franciskovi jsme šli kupředu jen pomalu. Věčně vybíhal z řady svým belhavým krokem, sebral nějaký lístek nebo květinu či hmyz, které pečlivě ukládal do kožené brašny. Byl hubený jako dřevěný kříž, který nosil přehozený na zádech, čtyřikrát tak starý jako já, a přece byl silnější než já a neúnavný. Přes počínání otce F r a n c i s k a jsme k večeru třetího dne došli 46

na hřeben vysokého kopce porostlého stromy. Mezi nimi jsem dole v dáli uviděl skupinu plápolajících světel, ne větší než moje dlaň. „To je Coronadovo vojsko,“ řekla Zia. „Za necelou půlku noci budeme u těch ohňů.“ Ale až na otce Franciska jsme byli všichni příliš unaveni, než abychom mohli jít dál, a tak jsme se utábořili na kopci a pochutnávali si na sušené zvěřině a m e l o u n e c h . Potom jsme seděli a dívali se dolů na Coronadův tábor a šerý kraj táhnoucí se k severu. Zeptal jsem se Zii, co ví o okolním kraji, o zemi za horami, které jsem viděl za soumraku. „Byla jsem v tomhle údolí už dvakrát,“ řekla. „Přišla jsem se svým strýčkem prodávat barevné papoušky za stříbro, které se tu v údolí nalézá. Dál jsem nebyla, ale vím, co se o zemi za údolím povídá. O Cíbole a Sedmi zlatých městech.“ „Pověz mi, co jsi slyšela,“ řekl jsem. „Ale ne o zlatě, o tom jsem se toho už naposlouchal moc.“ Roa řekl: „Ne, vyprávěj o zlatě.“ „O zlatě,“ řekl Zuñiga. Zia se ke mně otočila. „Chceš se dozvědět o zemi za horami proto, abys mohl nakreslit její obraz?“ „Ne.“ „Přinesu ti pouzdro s papírem a štětci, barvou a ostatními věcmi.“ „Dokud neuvidím tu zemi na vlastní oči, nemohu ji kreslit.“ „Proč tedy chceš, abych o ní mluvila?“ řekla Zia. „Protože,“ vmísil se do řeči otec Francisco, „je zvědavý, i když jistě ne tolik jako ty. Ty jsi zvědavá za deset děvčat dohromady.“ Toho večera jsem se od Zii mnoho nedozvěděl, protože uprostřed řeči zívla a usnula. Nedlouho potom jsem měl sen, že jsem někde uprostřed nevýslovně krásných hor, kde rostou vysoké borovice a křišťálovým vzduchem se hrnou dolů veliké vodopády. A že když jsem si šel pro barvy a štětce, byly pryč. Sebrala mi je Zia a utíkala s nimi tak rychle mezi stromy, že jsem ji nemohl chytit.

47

8 Hned za svítání jsme začali sestupovat dolů. Údolí leželo ještě ve tmách, ale tu a tam už hořely ohně, na nichž se připravovala snídaně. Když jsme sestoupili níže, bylo vidět muže čile pobíhající po táboře, průvody koní, mul a oslů, které vedli napojit, děti a jejich matky, umývající se u pramene. Když slunce urazilo hodinu cesty na nebi, stále jsme se ještě proplétali v řadě za sebou dolů hustým křovím. Až k nám doléhaly hlasy a řehtání koní. Zazněla trubka, z kopců jí odpověděla ozvěna. Náhle jako když se rozvine velký had, shluk dole začal nabývat tvaru, lesklé zákruty se prodlužovaly a tvar dostal podobu pochodujícího vojska. V čele jel na koni muž v pozlaceném pancíři a v přílbě s dlouhým černým pérem. „Ten vpředu,“ řekla Zia, „je kapitán Coronado. Odtud to nemůžeš vidět, ale má rudou kadeřavou bradku.“ Za Coronadem jeli jeho důstojníci a sluhové, pobočníci a několik koní. Potom šlo pět kněží, každý nesl kříž. Za nimi pochodoval oddíl pěšáků, několik skupin Indiánů se svými ženami a dětmi, vepři, stádo ovcí a za nimi řada soumarů. Když pod námi projížděli velitelé, Roa ukázal na jezdce v žlutém kabátci. Přiložil dlaně k ústům a zavolal: „Hola!“ Byl to kapitán Mendoza. Seděl na šedce vzpřímen, se vztyčeným praporcem, který s sebou přivezl ze Španělska a který jsem nesl na zádech od řeky Dobrého řízení až do vesnice Avipy – na praporu byl žlutý jednorožec na zeleném poli. „Hola,“ volali jsme všichni společně. Mendoza vzhlédl a konečně nás zpozoroval, ačkoli nás až po ramena zakrývalo křoví. Strhl koně stranou a mávnutím ruky nás vybízel, ať sejdeme dolů. Prodírali jsme se křovím, nohy nám ujížděly, ale přesto jsme se dostali na úpatí kopce, teprve když už vojsko přešlo. Mendoza zatím popojížděl stále dokola. Byl nervózní tak jako na lodi. 48

„V l e č e t e se jak staré báby,“ volal. „Touhle rychlostí bychom se z údolí nikdy nedostali. Zítra koupím koně a tři z vás budou moci jet.“ P o d í v a l se s v r c h u na své m u z i k a n t y a křikl: „Hrejte!“ Roa poslušně udeřil do bubnu, Zuñiga foukal na flétnu, Zia, otec Francisco a já jsme za nimi vpadli do kroku, a tak jsme pochodovali s kapitánem Mendozou v čele jako opravdové malé vojsko. Předehnali jsme pár opozdilců a ženu, která jela na mule a měla za sebou posazeného chlapce. „Tohle,“ šeptala mi Zia, „to je seňora Hozesová. Její muž je Coronadovým pobočníkem. Myslí si, že jí patří celé vojsko. Když mluví, a mluví hodně, její muž poslouchá jako němý. Kapitán Coronado poslouchá taky, ale usmívá se přitom.“ Žena měla h u b e n ý obličej a studené oči. P o d í v a l a se na mne a řekla: „Další krky, které budeme muset živit.“ Podívala se na Rou a Zuñigu, chvilku p o s l o u c h a l a , jak hrají, a pak si zacpala obě uši. Spěchali jsme vpřed, dokud jsme se nedostali až za čelo zástupu. Tam jsme se zařadili za svého kapitána. Den byl bez jediného mráčku. Údolí slabě stoupalo směrem k matně se rýsujícím horám. Slunce jasně zářilo na helmách a pancířích. Vlajky se třepetaly ve větru. Sotva jsem se mohl dočkat, až budu moci to vše, co jsem viděl, zachytit na papír. Pozdě o d p o l e d n e toho dne jsme t á b o ř i l i na březích říčky, v níž tekla teplá voda a kolem se dařilo kukuřici. Z a n e d l o u h o přišli Indiáni, kteří si říkali Pimové, a přinášeli velké mísy spletené z travin. Na mísách, v řadách ověnčených kapradinovým listím, ležela srdce zvěře a králíků, holubů a sov, dokonce i malá srdéčka drobných ptáčků. Tyto mísy nabízeli Coronadovi a jeho důstojníkům s výzvou, aby jedli. Když Coronado zaváhal, vysvětlil mu jeden průvodce smysl těchto darů – měly mu dodat sílu a odvahu na dalekou cestu. Coronado vzal z mísy jedno srdíčko, ale nejedl je. Okázale smekl klobouk s pérem a zdvihl meč. „Ve jménu Karla Pátého,“ řekl, „přijímám tento báječný dar. Na důkaz mé vděčnosti bude od nynějška váš krásný domov znám všem Španělům jako Údolí Srdcí.“ Přátelští Pimové nutili Coronada, aby si u jejich říčky odpo49

činul. Ta m v dáli j s o u v y s o k é hory a h l u b o k é kaňony, říkali, a v nich čeká mnoho nesnází. Coronado se však nemohl dočkat, kdy potáhne dál, a tak jsme za rozbřesku sbalili tábor, naložili jej a táhli podél potoka na sever. Věren svému slibu koupil M e n d o z a od jednoho z důstojníků tři koně. Ráno jsme ke své radosti už mohli jet, Roa, Zuñiga a já. Zia jet nemohla kvůli Cortésovu zákonu a otec Francisco si po vzoru apoštolů přál jít pěšky. Mendoza byl opět nespokojený, když jsme vyráželi; soudil, že by vojsko mělo zvolit kratší cestu. „Vždyť pochodujeme zpět k moři,“ stěžoval si. „Žádná kratší není,“ řekl jsem mu. „Tohle je jediná cesta z údolí.“ „Víš to opravdu jistě?“ „Ptal jsem se Indiánů,“ řekl jsem. „A otce Marcose.“ „Měli bychom jít na severovýchod, ne na sever.“ „Touhle cestou přišli Díaz a otec Marcos a Mouřenín. Jsou to 50

jediní Španělé, kteří tudy prošli. Cíbola leží na severovýchod, o tom není sporu, ale dojdeme k ní touhle cestou.“ Nepřipadalo mi nijak zvláštní, že Mendoza choval takové myšlenky, ale teď, když se ohlížím zpátky, jsem si jist, že byl už tehdy posedlý touhou být první ze všech, kdo spatří zemi Cíbolu. Kdyby byla nějaká jiná cesta pohořím, pustil by se po ní a nechal Coronada, aby dorazil do Sedmi měst až dlouho po něm. Neušli jsme daleko, když se říčka zúžila a zavedla nás do jícnu chmurných skalních útesů a hřmící vody. Tady jsme se celé dva dny plahočili po kamenitých srázech a utrpěli přitom četné úrazy a přišli o jedno koňské spřežení a čtyři soumary. Třetího dne se soutěska rozevřela v široké zelené údolí dlouhé asi pětadvacet mil, kde z říčky vybíhaly na všechny strany příkopy, zavlažující milpas, pole s obilím, tykvemi a melouny. Brzy jsme došli do vesnice zvané Popi a byli tam na uvítanou obdarováni jídlem, které jsme už velice potřebovali. V oné strašné soutěsce nebylo ani pomyšlení, že bych mohl pracovat na mapě, ale pečlivě jsem si zapisoval všechny údaje. Proto jen jsme se utábořili, našel jsem si místo u potoka a rozložil své pomůcky na plochém kameni. Zaostřoval jsem právě pero, když přes louku přiběhla Zia. Každý den od té doby, co jsme opustili Údolí Srdcí, ať jsem právě přelézal nebezpečný skalní útes, anebo ležel v táboře tak unavený, že jsem sotva pohnul rukou, vyptávala se na mapu. Když se teď ke mně přihrnula, ptala se zas: „Kdy ji budeš dělat? Kdy?“ „Teď.“ „Mapu vší souše,“ ptala se slovy, která ode mne pochytila, „a všech sedmi moří světa?“ „Jen tu část země, kterou jsme prošli,“ odpověděl jsem. „Od Údolí Srdcí až k údolí Sonory.“ Otevřel jsem portulán a ukázal jí, jak je každá stránka této knihy udělána z tenkého rákosu a na něm je nalepen plát jehněčí kůže. Ukázal jsem jí poznámky, které jsem si dělal o krajině, a údaje naměřené Jakubovou holí. Zia přešlapovala z nohy na nohu, dychtivě poslouchala. Rozklepl jsem krocaní vejce, které jsem zakoupil v Avipě. Oddělil j s e m žloutek a n a čistém m í s t ě na kameni j e j rozmíchal s vodou. Pak jsem do něho namočil brk a nakreslil v pravém 51

dolním rohu stránky ornament v podobě polorozvinutého svitku a do něho znak Jeho Veličenstva Karla Pátého. Okraje svitku jsem bohatě zprohýbal. „Moc toho nevidím,“ řekla Zia. „Teď na tom taky není moc vidět. Později to bude lepší.“ Když žloutek oschl, opatrně jsem ho poprášil sazemi, nasbíranými ze spodní strany hrnce. „Dobře se dívej,“ řekl jsem a přejel nad kresbou rukou jako kouzelník. Zia zatajila dech. „Pojď blíž,“ řekl jsem. „Pojď blíž a dávej pozor.“ Aby to vypadalo ještě tajemněji, zamumlal jsem pár cizích slov. „A teď se dobře dívej.“ Vlněným hadříkem jsem pak vytíral poprašek sazí. Najednou jakoby z á z r a k e m jasně vyvstal svitek se znakem, krásný na pohled – na černém poli bílá písmena a čáry. 52

Zia nadšeně vydechla: „Aaaach! Ještě,“ prosila mne, „udělej to ještě jednou.“ „Zítra,“ řekl jsem. „Teď uděláme soutěsku. Vybarvíme ji ultramarínem, nejkrásnější ze všech modrých barev.“ Pracovali jsme až do noci a udělali dobrý počátek mapy, tam na té louce vedle tichého potoka. Bylo mi dobře daleko od vřavy vojska, věčného hovoru o zlatě, který nepřestával ve dne ani v noci, ať jsme byli na pochodu, nebo odpočívali. Každý – poháněč mezků i voják, švadlena či pobočník, zbrojíř či kovář, nejnižší i nejvyšší – všichni prý budou mít brzy víc zlata, než unesou, tak o tom byli aspoň přesvědčeni. Když už se natolik setmělo, že jsem nemohl pracovat dál, odložil jsem pomůcky, tak abych se k nim zítra ráno mohl vrátit, a Zia vyprala štětce a pera v proudícím potoku. Ale zrána zazněla trubka a vojsko se znovu jako rozvinutý had pohnulo dál.

9 Po osmi těžkých dnech úmorného slunečního žáru a skrovných přídělů – to už jsme pochodovali směrem na severovýchod – jsme přišli do Červeného Domu, do Chichilticale. Zuñiga i Roa byli oba bez sebe radostí. Od Indiánů z Popi slyšeli, že Červený Dům je jedno ze Sedmi měst. „Dveře jsou tam posety tyrkysy,“ řekl mi Roa. „Ženy nosí zlaté pásy,“ řekl Zuñiga. „Lidé tam mají zlatá škrabátka,“ řekl Roa, „kterými se škrábají po zpoceném těle.“ „A velké zlaté nádoby posázené drahokamy, z nichž napájejí zvířata,“ řekl Zuñiga. „Mluvil jsem s otcem Marcosem,“ pověděl jsem jim, „a ten říká, že Červený Dům není jedno z oněch Sedmi měst, i když ho vystavěli lidé, kteří kdysi žili v Cíbole. A navíc, že tam žádné zlato nenajdeme.“ Moje slova se nesetkala s pochopením. Jako bych je říkal do větru. Od té doby, co jsme opustili Popi a než jsme přišli k Červenému Domu, tedy celých osm dní mluvili o zlatě, které tam najdou. 53

Mluvili o tom s takovou jistotou, že navzdory otci Marcosovi jim začalo věřit mnoho ostatních, vlastně skoro celé vojsko. „Tenhle Marcos,“ řekl Roa. „Copak nám to říkal o soutěsce Sonora?“ „Že tudy snadno projde člověk i zvíře,“ odpověděl Zuñiga. „A s čím jsme se setkali?“ tázal se Roa. „Se smrtí na každém kroku,“ odpověděl Zuñiga. „Věříš, že ji někdy předtím sám prošel?“ ptal se Roa. „Ne,“ odpověděl Zuñiga. „Myslíš, že je lhář?“ ptal se Roa. „Ano,“ řekl Zuñiga, „nejhorší na světě.“ K Červenému Domu jsme přišli znenadání, když jsme se vyšplhali na hřeben holého kopce. Ležel pod námi v širokém vyschlém říčním korytu porostlém křovím, zčásti zakryt hájem věkovitých stromů. Mezi listím jsem tu a tam zahlédl červené zdi a cestičky sbíhající se k nim ze všech směrů. Řadami vojska proběhl povzdech. Sílil, až zazněl jako výkřik triumfu hřmící nad kopcem. Eldorádo bylo konečně na dosah ruky, ta zem plná tyrkysů a zlata, první ze Sedmi měst. Cesta nás vedla dolů k potoku už dlouho neužívanou stezkou. Prošli jsme skupinou věkovitých stromů a octli se na širokém kruhovém prostranství. Před námi ležely ruiny toho, co kdysi bylo městem. Mohutné červené zdi ještě stály, ale střechy z trámů a hlíny se již propadly v hromadu sutin. Všechno bylo zarostlé býlím, mezi ním se proháněly ještěrky a leželi v něm stočení hadi. S šustěním křídel vzlétali do vzduchu černí zopilotes. Z ruin vylezl jakýsi muž a žena. Byli staří a bezzubí, měli barvu sutin, jež právě opustili. Zvadlýma rukama podávali Coronadovi dar: sušené housenky a kobylky. „Zlato,“ vykřikl někdo. „Kde je zlato?“ „Kde?“ zazněly ozvěnou další hlasy. Muž a žena v úžasu ucouvli. Ale Coronado utišil vojáky a převzal dary. Potom se ptal na Cortésovo moře. „V jakém směru leží,“ ptal se starého muže a Zia přitom překládala jeho slova, „a jak je daleko?“ Otec Marcos v šedém hábitu ze zarogozské látky stál a naslouchal. „Byl jsem na Cortésově moři,“ řekl, „je jenom patnáct krátkých mil odtud.“ 54

Měl jsem po ruce záznamy, jež jsem pořídil na pobřeží, právě tak jako údaje pořízené dnes v poledne. „Při vší úctě k vám, otče Marcosi,“ řekl jsem a vytáhl své poznámky, „jsem přesvědčen, že moře je mnohem dále. Možná že až celých sto osmdesát mil, ačkoliv o nějakých deset či více mil se mohu mýlit.“ Starý muž promluvil: „Neznám moře toho jména, ale je tady jisté moře velmi daleko odtud. Když jsem byl mladík, šel jsem tam jednou chytat ryby do sítě. Byl jsem na cestě deset sluncí tam a deset sluncí nazpátek.“ Coronado se odvrátil. Jeho víra v otce Marcose už dávno pominula, protože mnoho z věcí, které mu Marcos řekl o cestě, se ukázalo jako nepravdivé. Tvrzení starcovo a moje se sobě velmi blížily. Byly to smutné zprávy. Znamenalo to, že zatímco vojsko pochodovalo na severovýchod, pobřeží a Cortésovo moře se táhlo opačným směrem od nás. Znamenalo to, že se musí vzdát vší naděje, že se potká s Alarcónem a jeho loďmi. Tuto noc šli vojáci vyjednávat s Coronadem. Slaboši vyhrožovali, že se vrátí zpátky. Někteří si přáli vyrazit směrem ke Cortésovu moři v naději, že třeba narazí na lodi. Odvážnější, jako třeba kapitán Mendoza, si přáli pokračovat na cestě k Cíbole. Někteří, jako seňora Hozesová, neměli žádnou představu, co dělat, ale zato hlasitě vykřikovali svůj hněv. Coronado je všechny vyslechl. Seděl u dveří svého stanu a trpělivě poslouchal. Bylo mu teprve třicet let, ale ve svitu ohně teď vypadal dvakrát tak starý. Když všichni domluvili, zvedl se a řekl klidným hlasem: „Mnoho jste zkusili a zasloužíte si mít právo dělat, co chcete. Ti, kdo chtějí, mohou jít hledat admirála Alarcóna anebo se mohou vrátit do svých domovů. Avšak armáda, ať už veliká nebo malá, půjde vpřed. A nezastaví se, dokud nedojde do země Cíboly.“ Důstojníci a vojáci volali hurá, ale někteří mezi nimi reptali. Nato poslal Coronado pro starce a tázal se ho, zda ví něco o Sedmi městech. „Za dvacet sluncí,“ řekl Indián podle Ziina překladu, „přijdete do Háwikuhu, prvního z nich.“ Ukázal na severovýchod. Ti, kteří reptali, zmlkli. My ostatní jsme se shlukli blíže, abychom lépe slyšeli Ziu, protože starcova slova opouštěla jeho uvadlé rty tiše a zdráhavě. 55

„V městě Háwikuhu,“ řekl, „tam je zlato něčím tak obyčejným, že se lidé dívají svrchu na každého, kdo ho používá.“ Více než stovka mužů, kteří se tlačili okolo starce, ani nezašpitla. „Lidé v Háwikuhu,“ řekl, „mají umývadla ze zlata, ale schovávají je, aby je nikdo neviděl. Než by se v nich koupali, raději jdou a umývají se v řece. Zlato je tam něco tak obyčejného, že jenom chudí jedí ze zlatých talířů, zatímco šlechtici a král užívají talířů dřevěných, protože dřevo je tam vzácné.“ Stařec toho řekl ještě více, ale už tohle dokázalo rozvázat jazyky. Když skončil a odbelhal se do svého domova v zříceninách města, začali si muži znovu vyprávět všechny historky, které slyšeli, a přidávali si k nim ještě nové, z vlastní hlavy. Když jsem je poslouchal, nevycházel jsem z údivu nad jejich ochotou uvěřit jakémukoliv příběhu, který slyšeli, jen když se týkal zlata. Cožpak jim nelhali už Indiáni v Popi? Cožpak netábořili právě této noci vedle zřícenin města, které jim bylo popisováno jako rušné město plné pokladů? Byli tam ovšem někteří, kteří pochybovali o pravdivosti starcových slov. Jedním z nich byl kapitán Mendoza. Když začaly pohasínat táborové ohně, zavolal k sobě Ziu a mne. S pochodní v ruce nás vedl do zřícenin Červeného Domu. Tam jsme chodili od místnosti k místnosti, přelézali jsme hromady sutin a zetlelých trámů, putovali jsme úzkými chodbami, v nichž se hemžily krysy, do tmavých míst, kde pištěli a s pleskáním poletovali noční tvorové, až konečně jsme došli na místo, kde bylo cítit kouř. V jednom rohu bylo jakési jeskynní obydlí, vyhrabané do podlahy a zčásti překryté křovím. Do této díry strčil Mendoza svou pochodeň. Zíraly na nás odtamtud starcovy oči. Mendoza mi podal pochodeň a jednou rukou popadl Indiána za krk. Jako by držel loutku z hůlek a hadříků, vytáhl starého muže z jeho doupěte a postavil ho na nohy. Zia položila ruku na Mendozu, jako by ho chtěla zadržet. „Neubližuj mu,“ řekla tiše. Potom několika slovy uklidnila stařenu, která se krčila v doupěti a kvičela jako zvířátko. „Neublížím mu, jestliže bude mluvit pravdu,“ odpověděl Mendoza, „ale řekni mu, že si žádám pravdu o Háwikuhu. Ne pohádky, kterým lidé rádi naslouchají.“ 56

57

Mendoza mi vzal z rukou pochodeň, a zatímco čekal na Ziin překlad, přiložil ji těsně k Indiánově tváři. „Mluvil jsem rovnou řečí,“ odpověděl stařec. „Zeptej se ho,“ řekl Mendoza, „kdy to bylo naposledy, co viděl město Háwikuh.“ „Nikdy jsem to město neviděl,“ řekl Indián, „ale mluvil jsem s mnohými, kteří je viděli.“ „Proč jsi nikdy neviděl Háwikuh?“ tázal se Mendoza. „Je-li to místo, kde je zlata takový nadbytek, proč jsi tam nikdy nešel?“ „Proto,“ řekl Indián, „že zlato pro mne neznamená nic víc než pro ty, kdo žijí v městě Háwikuhu.“ Mendoza zvedl pochodeň. Na okamžik jsem myslil, že chce starce udeřit. „Řekni mu, že když už ne pro něho, pro mne zlato něco znamená. Řekni mu také, že jestli je nenajdu v Háwikuhu, a to v takovém množství, jak je popisoval, vrátím se sem na toto místo a vyříznu mu jazyk, kterého tak směle užívá.“ Mendoza čekal, zatímco Zia mluvila k Indiánovi. Potom jediným úderem pochodně strčil starce zpátky do jeho díry. Příští den ráno, když vojsko pochodovalo pryč z Červeného Domu, viděl jsem Indiána skrývajícího se ve stínu zříceného vchodu. Když jel okolo Mendoza, stařec k němu vzhlédl a dvěma zkříženými prsty za ním udělal zlé znamení. Zda Mendoza toto znamení viděl, nebo ne, to nevím. Vím však, že jsem je viděl já, a mnohokrát v dalších dnech jsem si na ně vzpomněl.

58

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, dvacátého sedmého dne měsíce září léta Páně 1541

Z džungle vane horký vítr. Třepotá plamenem svíčky, ale já mohu stejně zapsat všechno, co se stalo během prvního dne mého procesu. Dvě hodiny po rozbřesku přichází do mé cely don Felipe, přináší mi hřeben a břitvu, čistý kabátec, který mi je však příliš malý, a dobrou radu. „Zanedlouho,“ říká, „budeš stát před Královskou audiencií. Až budeš tváří v tvář tomu královskému panstvu, co řekneš?“ „Odpovím na otázky, na něž se mě budou ptát.“ „Podle pravdy?“ „Podle pravdy.“ Odfrkne si svým dlouhým zakrněným nosem. „Potom, milý mladý seňore, budeš žít zde v pevnosti San Juan po celý zbytek svého života.“ „Poškodil jsem krále,“ odpověděl jsem statečně, statečněji, než jak jsem se cítil, „ale nebylo to úmyslné.“ Don Felipe se směje. „Tohle si opakuj podle své libosti. Ale o zlatě nemluv. Ani slovo, seňore. Ani tvému obhájci, ani jim nezáleží na tom, zda jsi vinen, nebo ne. Jediné, co chtějí, je dozvědět se o pokladu. Zda je ho tolik, že ho sotva uveze jedna či snad dvě galeony? Anebo je ho jenom tolik, že by sotva dokázalo královi zaplnit vykotlaný zub? Kde bylo nalezeno? Kde je skryto? Ti pánové ti budou klást stovky otázek, jen aby dostali odpověď na jedinou. Proto si dej dobrý pozor na jazyk.“ Dříve než o p u s t í m e celu, položí mi don F e l i p e ruku na rameno. „Myslím na tebe stále jako na vlastního syna,“ říká. „Až budeš před Královskou audiencií, budu se za tebe modlit k svaté Panně.“ Jsem si jist, že bude. Chce poklad sám pro sebe. Stoupáme spolu po schodech. Míjíme stanoviště hlídky, spí a don Felipe ji vzbudí kopnutím, pak jdeme kolem díry, kde jsou drženi vězňové. „A ještě něco,“ říká, když přecházíme esplanádu, „jeden ze 59

soudců je hluchý jako pařez. Proto mluv nahlas a nemumlej.“ Docházíme k síni Královské audiencie, u jejíchž dveří stojí dva strážní. Uvnitř zprvu vůbec nevidím, tak mne oslnilo slunce na esplanádě. Pak rozeznávám malé okénko, bůhvíjak dlouho nemyté. Před oknem u těžkého dubového stolu sedí tři staří muži, jsou si navzájem velice podobní, tváře mají bledé jako břicho jesetera. Mají na sobě krásně učesané paruky a černá roucha lemovaná kožešinou. Po jejich pravici je královský fiskál, po jejich levici jeho pomocník. Královský notář a dva ošuměle vypadající úředníci sedí u jiného stolu, poblíž mého obhájce Gamboy. Don Felipe mne opustil a já stojím a rychle mrkám očima. Tu proklouzne kupředu jeden z úředníků s křížem a zastaví se na krok ode mne. „Přísaháš,“ říká, „přísaháš, že budeš mluvit pravdu před Bohem, svatou Pannou Marií a tímto znamením kříže?“ Odpovídám pevným hlasem a dotknu se posvátného symbolu pravou rukou, jak tomu chce zákon. Druhý úředník vstane a začne číst. Chrlí slova tak, že rachotí jako oblázky padající na dno šachty. Přesto slyším závěr obžaloby. „… protože se dopustil zpronevěry a podvodu na Jeho císařském Veličenstvu tím, že zadržel královskou pětinu, zákonný podíl pokladu, jehož místo úkrytu je v této době neznámé, Estéban de Sandoval, rozený ve městě Rondě v andaluské provincii, poddaný zákonného vladaře, jest vinen zločinem proti koruně.“ Už znám obvinění, ale vyslovené nahlas v soudní síni dostává jiný, mnohem závažnější smysl. Protože jsem nebyl tázán na své mínění, neříkám nic. Soudce se potom ptá, zda mne bude obhajovat nějaký advokát. Dřív než mohu odpovědět, vyskočí mladý právník v ošumělém kabátci. Nakloní se kupředu s mírnou úklonou, kterou si určitě dopředu nacvičoval, a prohlašuje, že chci přiznat vinu ve smyslu obžaloby, tak jak byla přednesena, až na jednu výjimku. To, že se přiznávám k vině, královského fiskála zřejmě překvapuje, protože se najednou naklání k soudcům a něco jim šeptá. Po chvilce se pomalu zvedne za černým dubovým stolem. Je to hrubolící Španěl s o h r n u t ý m dolním rtem, připomínajícím mi dolní ret králův. Ukloní se soudci, pozorně si prohlédne 60

okno, kamenné zdi, královský znak, kamennou podlahu a nakonec mé boty, kabátec, který je mi příliš malý, a medaili, kterou nosím kolem krku. Do očí mi však nepohlédne. „Tvůj zločin,“ říká, „je veliký. Uvědomuješ si to?“ Cítím v tom léčku. „Jsem si vědom obvinění,“ odpovídám, „ale nikoli nějakého zločinu.“ Začíná se znovu rozhlížet po místnosti. „Pak tedy popíráš, že jsi úmyslně připravil krále o jeho zákonný podíl na pokladu?“ „Ano, pane.“ „Popíráš, žes našel takový poklad?“ „Ano.“ „Popíráš, že takový poklad existuje?“ Podle pravdy jsem nucen odpovědět: „Ne.“ „Takový poklad existuje?“ Jeden ze soudců, který seděl se zavřenýma očima, je teď otevře a pohlédne na mne. „Existuje takový poklad?“ táže se znovu královský fiskál zvýšeným hlasem. „Ano, pane.“ „Poklad existuje, ale ty jsi jej nenašel?“ „Ne.“ Pohled královského fiskála se právě upíral na okno, ale najednou se podívá na mne. Má oči připomínající tvarem i barvou olověné kulky. „Protože tedy existuje poklad a tys jej nenašel,“ říká, „musil jej najít někdo jiný. Kdo?“ V celé síni není slyšet nic jiného než skřípání pera. „Kdo?“ opakuje. „Kapitán Blas de Mendoza,“ odpovídám. „Kdo je ten muž?“ „Byl to příslušník Coronadova vojska.“ „Tedy kapitán Mendoza,“ říká královský fiskál, „nalezl poklad, který je nyní v tvém vlastnictví?“ Znovu léčka. „Zlato,“ odpovídám, „není v mém vlastnictví.“ „A bylo někdy v tvém vlastnictví?“ Za sebou slyším zakašlat dona Felipa. Můj obhájce zírá na potrhané krajkové manžety svého kabátce. Jeden ze soudců mne vyzývá, abych si pospíšil s odpověďmi. Královský fiskál opakuje podruhé svou otázku. 61

„Ano, bylo v mém vlastnictví,“ říkám. „Kdy?“ Musím uvažovat. „Asi před dvěma měsíci. Možná i dříve.“ „Jak se dostalo do tvého vlastnictví?“ „Prostřednictvím kapitána Mendozy.“ „Jistěže přes kapitána Mendozu,“ říká fiskál se známkami podráždění. „Ale jak? Jakým způsobem?“ Nechá stůl stolem a pomalu se blíží tam, kde stojím já. „Ukradl jsi je?“ táže se. Neodpovídám, ale najednou vyskočí můj obhájce. S výřečností, která mne překvapuje, protestuje proti tomu, co řekl fiskál. Hovoří několik minut, a když domluví, všichni tři soudcové přikývnou na souhlas. Královský fiskál pomalu kráčí k oknu a hledí ven na moře. Otočí se. „Před dvěma měsíci,“ říká, „byl onen poklad ve tvých rukou. Z čeho pozůstával?“ „Bylo to zlato.“ „V jaké podobě?“ „V podobě jemného prachu.“ „A toto zlato – kde se teď nalézá?“ Váhám. Slyším, jak někdo přešlapuje. Je to patrně můj žalářník don Felipe. „Kde?“ táže se královský žalobce. „V zemi Cíbola,“ odpovídám. „Kde je to podle zeměpisných údajů?“ „Tyto údaje si nepamatuji.“ „Když jsi ukryl zlato – předpokládám, že je ukryto –, zaznamenal sis přece polohu místa?“ „Ano, pane.“ „Ale teď si ji nepamatuješ.“ Jsem si vědom, že chci od Audiencie, aby věřila něčemu neuvěřitelnému. Ale jsem odhodlán nepřiznat se, že vím, kde je poklad ukryt, i kdybych to opravdu věděl. „Zapomněl jsem ji,“ odpovídám. „Nemám záznamy u sebe.“ Za mnou si don Felipe odkašlal. Fiskál říká: „Předpokládám, že záznamy jsou rovněž ukryty, tak jako zlato.“ Neodpovídám. Fiskálovy olověné oči se zúží. „Ať jsou tyto záznamy kdekoli,“ říká a za každým slovem udělá pomlku, „ať jsou deset či tisíc 62

mil odtud, dáš je přinést sem před Klatovskou audiencii. A bude-li to třeba, odročíme proces, dokud nebudou zde v této soudní síni. Třeba na rok či déle, bude-li nutno.“ Fiskál na mne zpříma hledí několik okamžiků, jako by mi chtěl dopřát čas pochopit jeho pohrůžku. Mezitím povstává můj obhájce a se zdviženou rukou se dožaduje pozornosti soudců. Když se mu jí dostane, říká jim něco, co slyším jen zčásti. Týká se to poznámek, úsilí, které vynaloží, aby je dopravil před Audiencii, neboť proces je poté odročen až na šestý den října. Hned jak vstoupím do své kobky, zavře za námi don Felipe dveře. Cestou nic neříkal. Teď, když zapaluji svíčku, stojí u dveří a usmívá se. Je to jediná osoba, kterou znám, jejíž úsměv mne znepokojuje. „Jsem na tebe hrdý,“ říká. „Jak jsi uměl čelit Audiencii. Mělo to v sobě velkou důstojnost. Jako opravdový šlechtic. Jako by ti ani za groš nezáleželo na tom, jsi-li vinen, nebo ne.“ „Ale já jsem vinen.“ „To zcela jistě, caballero. Jak už jsem řekl. Ale ty, kdo jsou vinni, jsem už viděl mnohokrát. Většinou předstírají větší nevinnost než ti, kdo jsou nevinni. A mnohem horlivěji to prohlašují.“ Přistupuje blíže, do světla svíčky. „Jsi teď významná osobnost,“ říká. „Proto budeš od tohoto dne až do doby, kdy budeš buď osvobozen, anebo odsouzen shnít tady, střežen. Každé tvoje slovo se bude zvažovat. Jen proto, aby se našlo místo, kde je ukryt poklad. Budeš mít také návštěvníky – staré známé i nové známé, lidi, které jsi dodnes nikdy neviděl. Dej si proto pozor na jazyk.“ Slova dona Felipa jsou prorocká. Sotva odejde, dostanu návštěvu: velitele pevnosti kapitána Martina. Tento kulatý bodrý muž se nezúčastnil procesu a já si zprvu ani nevzpomínám, že bych ho znal odjinud. Teprve když vstoupí do světla svíčky, poznávám v něm někdejšího poručíka z Coronadova vojska. Kapitán Martin přijme mé pozvání, aby si sedl na lavici. Hovoří o bitvě v Háwikuhu, v níž byl vážně raněn, a vzpomíná si na jitro, kdy jsem se od tohoto města vydal na cestu s kapitánem Mendozou. „Jak jsme se jen, hombre, smáli, když jsme vás viděli vyrážet. Děvče jako p r ů v o d c e , chromý kněz, dva h u d e b n í c i , podkoní a 63

zbrojíř, který nedokázal udělat jednu pořádnou čepel. A pak ten šílenec Mendoza. Nu, to jsme se nasmáli. A to vůbec nemluvím o tobě. O kloučeti, kterému ještě ani nezačaly růst vousy.“ Skoro celou hodinu hovoříme o bitvě u Háwikuhu, ale ani jednou se při tom nezmíní o pokladu. Ani když odchází, ačkoliv říká, že jestliže budu něco potřebovat, mám mu dát vzkázat. Těším se na jeho příští návštěvu, protože to je dobrosrdečný chlapík, s nímž jsem sdílel nebezpečí. Ze vzdálené džungle přes tiché moře stále vane horký vítr. Hvězda, jejíž jméno neznám, jasně září. Protože příští pokračování mého procesu je oddáleno na mnoho dnů, mám sdostatek času sepsat události naší cesty od Červeného Domu do města Háwikuhu a divoké bitvy, kterou jsme tam vybojovali.

64

10 Kraj, který ležel mezi Červeným Domem a Háwikuhem, se jmenoval Despoblado, to je Neobývaný. Jméno bylo dobře zvoleno, protože to byla rozsáhlá pustá pláň a poušť, krajina tak divoká, že koncem prvního dne vyslal Coronado kapitána Cárdenase, jednoho ze svých nejbližších důstojníků, aby jel napřed prozkoumat cestu a varovat před nebezpečími. Každý den pak přicházela po kurýru zpráva, co shledali. Zprávy nikdy nebyly dobré, ale pořád bylo lepší vědět, co nás má potkat, než nevědět nic. Potravy bylo už dlouho poskrovnu. Když jsme nenašli cestou nic než kaktusové plody a lusky z keřů mizquitlu, utáhli jsme si opasky a snížili své denní dávky. Nejvíce trpěli koně. Koncem prvního týdne cesty v Despobladu začali hynout, jednoho dne hned dva, druhého už tři. Ale i když ostatní hubli nebo churavěli, Mendozovým zvířatům se dařilo dobře. Poručil Torresovi trhat během cesty trávu pro modrou kobylu, takže v noci měla vždy hojnost potravy. Hříbě dokonce nabývalo na váze. Zia nedělala nic jiného, než že hledala křehké kořínky a mladé výhonky mizquitlu a kaktusů, které ukládala do brašny, a večer, když jsme se utábořili, jimi hříbě krmila. Když uhynuli další koně, Coronado v zoufalství nařídil, aby každý jezdec sesedl a šel pěšky. Takto jsme čtrnáctého července dorazili k řece, jejíž vody byly studené a čiré. Přepravili jsme se přes ni na vorech a náhle jsme se octli v kraji vysokých stromů a zelené trávy, podobném Kastilii. Zde jsme nakrmili svá zvířata. Odpočinek mi dal příležitost shromáždit záznamy, které jsem pečlivě zapisoval během cesty, a začít mapu kraje Despoblado. Ale po dvou dnech Coronado vyrazil dál do vysokých hor, zvedajících se před námi, protože vojsko hladovělo. Po těžkém výstupu jsme dosáhli vrcholků a na východním zalesněném okraji jsme našli chladný pramen. Jakmile jsme se 65

utábořili, vydali se hladoví vojáci hledat lesní plody a kořínky. Tři z nich našli trsy divokého pastináku, který snědli. Den nato ti tři v bolestech zemřeli a byli pohřbeni podle cesty. Jejich smrt zapůsobila na celé vojsko stísňujícím dojmem. Toho večera zajala jízdní hlídka tři mladé Indiány, kteří nás v skrytu sledovali mezi stromy, a přivedla je do tábora. Od nich jsme se dozvěděli, že Háwikuh je vzdálen jen dva dny cesty. Ale řekli nám, abychom byli opatrní, protože náčelník Háwikuhu přísahal pomstu všem Španělům. Coronado opět vyslal kapitána Cárdenase a patnáct jízdních vojáků na průzkum. Když jsme příští odpoledne odpočívali na pochodu, přicválal k nám jeden jezdec poslaný Cárdenasem se zprávou o náhlém přepadu. „Včera k večeru,“ pravil jezdec, „když jsme se blížili malému průsmyku, zahlédli jsme na nedalekém vrcholku Indiány. Kapitán Cárdenas jim dal znamení, že přichází v míru, a vyšel jim sám vstříc s dary. Indiáni sestoupili ze srázu, přijali dary a uznale vyslechli jeho slova o přátelství. Když zmizeli,“ pokračoval jezdec, „postavil kapitán stráž na koni k průsmyku a zbytek vojáků sesedl. Za pár hodin, přesně o půlnoci, zaútočila veliká skupina Cíbolanů. Dělali strašlivý hluk a vystřelili mnoho šípů, což nám odehnalo koně, takže z nás většina zůstala opěšalá. Přesto jsme zachovali pořádek a odrazili je. Pak se na znamení malé trubky Indiáni stáhli a uprchli.“ Vojsko toho dne dlouho pochodovalo. Byli jsme unaveni a rádi bychom se utábořili, ale Coronado nás hnal vpřed. Šli jsme tedy, ale věděli jsme, že to není kvůli přepadu. Ani kvůli Háwikuhu, zlatému městu, ležícímu tak blízko na dosah. Po třech měsících a dvanácti stech mílích pochodu zbývala vojsku už jen poslední dávka jídla – nějakých sto liber obilí. „Zítra dojdeme do Háwikuhu,“ řekl nám Coronado, „anebo tu na pochodu zajdeme hlady. Jiná možnost není.“ Za svitu dorůstajícího měsíce pochodovalo vojsko hluboko do noci, spotřebovalo poslední zásoby kukuřice a znovu se vydalo na pochod, dokud bylo ještě tma. K ránu jsme spatřili Háwikuh. Viděli jsme ho zdálky, mlhavým vzduchem ještě před východem slunce, přes opuštěnou pláň, jak se tyčí proti chmurným červeným útesům. Město se stupňovitě zdvíhalo a každý stupeň 66

přitom ustupoval o kus dál, takže město mělo tvar ustupující pyramidy. Z pochodujícího zástupu vylétlo na sta výkřiků. Ale Roa řekl: „Nevidím žádné zlato.“ „Jak bys mohl vidět zlato?“ ptal se Zuñiga. „Nemáš oči jako orel. Počkej, až budeme blíže.“ Vyšplhali jsme se z jakési bažinaté doliny na pláň, na níž se stupeň po stupni zvedalo město. Byli jsme teď už tak blízko, že bylo vidět tmavé postavy stojící na valech. Když jsme se přiblížili ještě více, slyšeli jsme volání, zda hrozebné či na uvítanou, to bylo těžko říci. Vojsko ztichlo. Umlkla dokonce i seňora Hozesová. Nebylo slyšet nic než tlumený dusot kopyt ve vysoké trávě, zařinčení ostruh či zvuk rolniček. Větrem se nesl trylek malé trubky, a jak se jasnila obloha, z nejvyšší plošiny stoupal kouř. Osamělá postava zdvihla ruku. Bylo to na znamení přátelství, nebo aby nás odradila? Přiblížili jsme se širokému prostoru, kde nic nerostlo a který byl udupán mnoha nohama a poset nízkými pahrbky, za nimiž se mohli skrývat lidé. Tady dal kapitán Coronado povel zastavit. V tomto okamžiku vyšlo slunce. Dosáhlo chmurných útesů za městem. Dotklo se nejvyššího stupně Háwikuhu. Se zatajeným dechem jsem pozoroval, jak slunce sahá svými paprsky níže a níže, až v jediném zářivém okamžiku před námi jasně vyvstalo celé město. A tehdy jsem viděl, že Háwikuh, jeho zdi a valy, dokonce i v zlatém ranním světle, byl celý jenom z hlíny. Sem tam se v ní zatřpytila slída a barvu měla světlejší, než byly zdi v Červeném Domě, ale přesto přese všecko byl Háwikuh postaven jenom z hlíny. Shromážděné vojsko mlčelo. Když jsem se podíval na kapitána Mendozu, který stál vedle Coronada, slyšel jsem, jak říká: „Možná že zlato je jinde. Ten stařec z Červeného Domu říkal, že je ukryto z dohledu.“ „Možná,“ odpověděl Coronado svým klidným hlasem. „To se brzy dozvíme. Ale teď potřebujeme víc potravu než zlato.“ Vojsko se tlačilo za ním, očekávajíc povel k útoku. Na celé pláni i v městě Háwikuhu vládlo hrobové ticho. Hradby byly opuštěny. Z nejvyšší plošiny už ani nestoupal kouř. 67

Pojednou od pahrbků zazněla trubka, ze vzdálenosti, co by doletěl šíp. Než zmlkly její tóny, z krytu za pahrbky vyskočil šik bojovníků. Vyvstali před námi jako jeden muž, i když jich bylo více než dvě stě. Stáli proti nám ozbrojeni šípy a válečnými kyji a chráněni kulatými koženými štíty. Tehdy jsme ještě nevěděli, že zpráva o našem příchodu se rozšířila po celém kraji. K H á w i k u h u přispěchali b o j o v n í c i až zdaleka. Všechny ženy a děti a většinu mužů nad šedesát let vypravili z města na bezpečné místo ve vysokých skálách. Zůstali jen stateční válečníci spolu s několika starými muži jako rádci. Právě tak jsme nevěděli, že za zdmi se ukrývalo dvakrát tolik mužů, než kolik stálo proti nám. Znovu zazněla trubka. Čtyři Indiáni vykročili vpřed a vyznačili na zemi čáru obilným zrním. V témž okamžiku začali jejich druhové dělat nepřátelská gesta, mávali štíty, pohazovali kyji a tak nás varovali, abychom nepřekračovali čáru vyznačenou posvátným pokrmem. Coronado nedbal jejich pohrůžky. Povolal si po bok kapitána Cárdenase a pět mužů na koni, kromě toho otce Luise, otce Daniela, tlumočníka a notáře Bermeja. „Řekněte Cíbolanům,“ řekl, „že jim nepřicházíme škodit, ale chránit je ve jménu velikého vladaře za mořem.“ Kapitán se svým hloučkem vyjel kupředu a zastavil se těsně před vyznačenou čárou, přičemž dával znamení, že přichází v míru. Jeho vojáci složili zbraně a on naléhal na Cíbolany, aby učinili právě tak. Notář Bermejo pak k nim po několik minut promlouval, ale Indiáni mu nevěnovali žádnou pozornost. Jakmile Bermejo domluvil, bez výstrahy se vyřítila kupředu skupina Indiánů a začala vystřelovat šípy na všechny strany. J e d e n ze šípů pronikl Bermejovým brněním, jiný mu zranil koně a třetí prostřelil kutnu otce Luise. Pak se Cíbolané rychle stáhli.

68

11 Nedlouho předtím, než došlo k tomuto střetnutí, zavolal si mne kapitán Mendoza stranou. „Tohle budeš potřebovat,“ řekl. Stáli jsme asi deset kroků za Coronadem, kryti jím a jeho důstojníky před Indiány. Mendoza mi vtiskl do rukou mušketu. „Co s tím mám dělat?“ ptal jsem se. „Bláhovče,“ řekl, „zamíříš tím na Cíbolany a budeš střílet.“ „Ale já se v mušketách vůbec nevyznám,“ protestoval jsem. „Viděl jsem je, ale nikdy jsem je neměl v ruce.“ „Já ti to ukážu. Dívej se dobře,“ řekl a poučoval mne, jak nasadit hák, který držel zbraň při střelbě, jak vsadit náboj a zapálit jej. „Není nad mušketu,“ řekl. „Je mnohem jednodušší než arkebuza.“ „Ale já jsem kreslič map,“ řekl jsem, „a ne voják. Já nikoho nechci zastřelit.“ Mendoza se zasmál neradostným smíchem. „Však ty se ještě brzy naučíš střílet,“ řekl. „Až tě zasáhne první šíp do krunýře, bude z tebe najednou voják. Chtěl bys být raději mrtvý voják než živý voják?“ „Žádný voják,“ řekl jsem podle pravdy. Vzal jsem však mušketu, která byla nyní nabita, a dobrý toledský meč, který mi připevnil k boku. „Počkej tady,“ řekl a šel kupředu a připojil se ke Coronadovi. Vedle mne stáli Roa a Zuñiga, také s mušketami. Stále jsem pevně svíral svůj svazek map a materiálů, a tak jsem podal Roovi zbraň a utíkal dozadu, kde pod stromem stála Zia a seňora Hozesová. „Dávej na to dobrý pozor,“ řekl jsem Zie. „Budu na to dávat pozor,“ řekla a z jejího hlasu jsem poznal, že to udělá, i kdyby ji to mělo stát život. Vrátil jsem se a zaujal své místo vedle Roy a Zuñigy. Držel 69

jsem mušketu, která mne o hodný kus převyšovala, a čekal jsem na povel. Necítil jsem se vůbec nijak statečně. K Cíbolanům jsem nechoval žádnou nenávist ani jsem si nepřál střílet na ně. Stál jsem však v pozoru a hleděl přímo před sebe jako pravý voják. Coronado požádal o pytel drobných dárků a se čtyřmi svými důstojníky se rozjel kupředu a přitom nám pokynem rozkázal, abychom se vydali za nimi. Dorazil k řadě hliněných pahrbků a tam rozhodil dárky na zem. Rozkutálely se před Cíbolany, ale ti se je vůbec nesnažili zvednout. Místo toho zdvihli kyje a tlačili se kupředu, až byli přímo pod kopyty Coronadova koně. Náš velitel pak promluvil s otcem Luisem, a když dostal jeho svolení k útoku, zvolal: „Santiago!“ Válečné pole se náhle ztišilo. Mendoza zdvihl meč a zvolal: „Smrt Cíbolanům!“ Vojsko výkřik rychle pochytilo, a jak pochodovalo vpřed, každý okolo mne začal provolávat: „Smrt Cíbolanům!“ Vykročil jsem rychlým krokem, s mušketou na rameni, ale mrazilo mne strachy. Nemohl jsem pochopit, proč právě já, kreslič map, a nikoli králův voják, mám jít do bitvy. Každým krokem můj strach vzrůstal. Pomyslil jsem na svého dědečka, který když byl v mém věku, bojoval s Maury u Granady a byl vyznamenán za statečnost, ale příliš mi to nepomáhalo. Nejsem asi pravý Španěl, říkal jsem si, protože všichni Španělé jsou nebojácní. Ale ani to nepomohlo zmírnit můj strach. Po naší první salvě se Indiáni rozprchli. Někteří se rozběhli po planině, ale většina z nich utíkala ke zdem, kde jim jejich druzi spustili žebříky a pomohli jim tak uniknout. Zanechali za sebou dvacet zabitých. Bylo by jich zabito mnohem více, kdyby byl Coronado dovolil svým jezdcům pronásledovat je. Boj, alespoň tato jeho část, skončil dříve, než jsem vůbec dokázal umístit svou těžkou zbraň na podpěrný hák. Nedlouho poté otec Marcos, který měl mezi knězi vedoucí postavení, přišel kupředu ze zadního voje. Coronado mu řekl, co se stalo a že se Cíbolané zabarikádovali uvnitř města. „Zdvihněte štíty,“ řekl otec Marcos, „a dopadněte je.“ Coronado nejprve vyslal jízdu, aby obklíčila město. Dříve než nařídil nový útok, znovu žádal Cíbolany, aby složili zbraně. Z plošin mu odpověděla sprška šípů. 70

Šípy pršely tak hustě, že se jezdci nemohli přiblížit ke zdem. Dopředu byli tedy přiveleni lučištníci a arkebuzíři, ale tětivy luků, které vyschly v horku dlouhého pochodu, teď praskaly. Arkebuzíři přišli tak zesláblí hlady, že nedokázali ani uzdvihnout své zbraně. Coronado, který se rozhodl, že už nebude déle čekat, shromáždil kolem sebe pár mužů a rozejel se proti zdi. Na malou skupinku dopadaly šípy. Tloukly do krunýřů a helmic, ale muži jeli dále. Pozoroval jsem, jak se dostali až pod ochranu zdí a jeden za druhým proklouzl malým otvorem, kudy předtím prolezl jeden z Indiánů. Tento tajný vstup do Háwikuhu, neboť tím vskutku byl, tvořila poměrně úzká skulina, jíž mohl prolézt vždy jen jeden člověk. Cíbolané, kteří uprchli po první salvě vypálené našimi vojáky, použili raději žebříků spuštěných pro ně dolů, než aby použili tohoto otvoru. Tak by jeho existence zůstala i nám neznámá, nebýt onoho Indiána, který chtěje si zachránit život, nám ho svým útěkem prozradil. Dříve než zmizel poslední člen Coronadovy skupiny, Mendoza zamával mečem a s novým zvoláním: „Smrt Cíbolanům!“ postupoval směrem k tajnému vchodu. Byl jsem poslední, který se k němu dostal. Po čtyřech, protože mne srazil k zemi kámen shozený seshora, který by mne byl zabil, k d y b y c h neměl helmu. Když jsem byl až tam, odhodil jsem mušketu, protože jsem se přesvědčil, že zacházet s ní je příliš obtížné. S mečem v ruce jsem prolezl otvorem, temnou zatáčející se chodbičkou, plnou vlhkého, nezdravého puchu. Své druhy jsem nikde neviděl ani neslyšel. Chodba se ostře otočila a začala stoupat. Přelezl jsem přes nějaký předmět, který mi zčásti zahrazoval cestu, bylo to tělo nějakého Indiána. Došel jsem k druhé otočce a tam byla další mrtvola. Přede mnou už bylo vidět matné světlo. Náhle jsem se octl na slunci, na jakési široké plošině nebo terase vysoko nad zemí, vlastně na střeše první řady hradeb, jež byla poseta kameny a použitými šípy. Mendoza a mí druzi se krčili poblíž, těsně u zdi, jež se zvedala k druhé plošině pyramidy. Mezi nimi stál Coronado a jeho důstojníci, vedle ležely mrtvoly několika Indiánů. Když jsem běžel 71

pod ochranu zdi, přicházeli po hradbě dva vojáci a táhli za sebou žebřík. Roa ukázal nahoru, odkud na nás pršely kameny. „Cíbolané nám utekli,“ řekl, „ale my půjdem za nimi a jednoho po druhém je zabijem.“ Vojáci postavili žebřík proti zdi. Mávaje mečem, vyzýval nás Coronado, abychom šli za ním, a začal se šplhat nahoru na druhou plošinu. Vystoupil jen do poloviny žebříku, když jsem uslyšel úder kamene na ocel. Meč vypadl z Coronadovy ruky a Coronado pomaličku padal dozadu. Jeho pozlacená helmice se skutálela k mým nohám. Pár okamžiků ležel omráčen, pak se zvedl na kolena, našel svůj meč a zdvihl jej do výše. Stál jednou nohou na žebříku, připraven znovu stoupat, když ho srazil druhý kámen, tentokrát takovou silou, že se svezl na zem a zůstal ležet. Cíbolané zatím spustili vítězný pokřik, když viděli, že náš vůdce je vážně zraněn. A mezi výkřiky se chystali shodit na něho celou lavinu dalších kamenů. Kameny už hvízdaly dolů vzduchem, ale v mžiku, ještě než dopadly, vrhli se Alvarado i Cárdenas přes jeho tělo. Tak ho uchránili dalších zranění. Přesto měl blízko k smrti, neboť měl těžké rány na hlavě a hluboko v noze zabodnutý šíp. Vojáci ho odtáhli z plošiny a ven tajnou chodbou, aby mu mohla být poskytnuta pomoc, i když kameny nepřestávaly padat a vzduch se hemžil šípy. Cárdenas a Alvarado, kteří přísahali smrt Cíbolanům, vyrazili vzhůru po žebříku. Naše čtveřice jim šla těsně v patách. Byl jsem poslední v řadě, ale když jsem položil nohu na první příčel, ucítil jsem těžký úder do ramene. Domnívaje se, že rána přišla seshora, sahal jsem již po další příčce. Pak jsem však uslyšel těsně vedle sebe jakýsi zvuk. Otočil jsem se. U paty žebříku se krčil Indián. Zahlédl jsem ho v okamžiku, kdy mi chtěl uštědřit druhou ránu, která by mne byla jistě porazila, protože roztříštila příčku, na které jsem předtím stál. Indián ustoupil dozadu a zdvihl kyj. Byl mladý a široký obličej měl pomalován černými a červenými kruhy. Byly jen dvě věci, které jsem mohl učinit. Mohl jsem se vyšplhat po žebříku, protože jednou nohou jsem už stál na druhé příčce. Anebo na něho skočit dolů s mečem. Na chvilku to vy72

padalo, že volba bude záležet na mně, v příštím okamžiku mi však byla odňata. Mladý Cíbolan, místo aby mne znovu udeřil, se natáhl, s kyjem stále zdviženým, a chytil mne za nohu. Jeho stisk byl pevný, jako by mne sevřely čelisti pasti. Nepokoušel jsem se mu vykroutit, ale chtěl jsem ho seknout do ruky. Úder byl rychlý, ale přesto se minul účinkem, protože mne rychle pustil a uskočil. Byl jsem tím náhle vyveden z rovnováhy, zapotácel jsem se a naštěstí se ho chytil za paži, právě když jsem padal, takže jsme se oba natáhli na hradbě. Byl na nohou dřív než já. Při pádu ztratil svůj kyj a běžel ho zvednout. Já jsem se zatím s připraveným mečem zvedl a obešel ho tak, abych měl za zády zeď. Byl starší než já, možná o rok, a vyšší. Ale já jsem měl zas ve svůj prospěch helmici a krunýř ze silných vrstev býčí kůže hrubě sešitých dohromady, který mi pokrýval tělo od krku po stehna. Jeho jedinou o c h r a n o u byla krátká kožená suknice. Jednu vý73

hodu měl však na své straně. Byl odpočatý, zatímco já byl zesláblý hlady a dlouhým pochodem. Dřepěl zády otočen k okraji hradby. Rychle jsem vyrazil, předstíraje útok, tak jak jsem se to naučil v táboře, protože jsem ho tím chtěl donutit, aby se vzpřímil a poskytl mi tak lepší příležitost ke konečnému úderu. Předstíral jsem dobře, ale když jsem vyrážel kupředu, zachytil mi meč ve vzduchu úderem kyje a vyrazil mi ho z ruky. Jakmile meč opustil mou ruku, vrhl se na mne jako tigreillo, divoká kočka. Jeho první úder šel pod šikmým úhlem. Zasáhl mě do helmy a sklouzl po ní, ale přesto jsem ho notně pocítil. Druhý úder, kterým mne vší svou silou zasáhl do ramene, mi způsobil takovou bolest, že jsem zaskřípěl zuby. Musel si myslit, že jsem nebyl nijak zraněn, že mé brnění vydrží všechny jeho rány, protože náhle svůj kyj upustil. Další úder by mne však byl zcela jistě srazil k zemi. Můj meč ležel deset kroků ode mne. Couval jsem směrem k němu, ale dřív než jsem urazil polovinu vzdálenosti, Cíbolan po mně skočil. Jednou rukou mne chytil pod krkem a začal tisknout, jenže tu jsem mu zasadil silný úder kolenem. Indiánovi dutě zadunělo v hrudi. Jeho sevření zesláblo a on se skrčil, ale když jsem na něho namířil další kopanec, chytil mne za nohu a oba dva jsme upadli, on navrch. Okamžik jsme leželi tiše na tvrdé půdě plošiny. Byl jsem za tuto prodlevu vděčný, i když jsem byl ústy přitlačen do hlíny a celou lebkou mi bloudila tupá bolest. Odněkud zdálky sem zaznívaly výkřiky mužů, cinkot zbraní, kvílení žen, psí štěkot. Při pádu jsem ztratil helmu. Jednou rukou – druhou jsem mu držel sevřenou pod sebou – popadl mne Cíbolan za vlasy a snažil se mi zvrátit hlavu. Vší silou, která mi ještě zbývala, jsem se mu bránil. Jeho kyj ležel mimo dosah. Na chvíli přestal a já jsem věděl, že přemýšlí, jakým způsobem by na něj dosáhl. Zvuky seshora jako by slábly. Už jsem nerozeznával jeden od druhého. Vnímal jsem jen, jak mi bije krev v hlavě, a její tep zněl jako vyzvánění umíráčku. C í b o l a n se začal svíjet, a tak se k o u s e k po k o u s k u přibližoval kyji. Ruka, za kterou jsem ho držel, byla natřena tukem, silně a odporně páchnoucím, a právě tak bylo natřeno celé jeho tělo. 74

Kyj byl už blíže, ale stále ještě mimo jeho dosah. Najednou mne popadl za vlasy a silou mi odtáhl hlavu dozadu. Pak mi prudkým trhnutím přirazil obličej do země. Ústa mi zaplavila chuť krve. S ní se dostavila i myšlenka, poprvé za celou tu dobu, že bojuji se samou smrtí. Šlo buď o jeho, anebo o můj život. Toto vědomí mi dalo sílu pomalu se zvednout na kolena. V témž okamžiku jsem pustil jeho ruku a vrhl se sám po kyji. Připadal mi těžký. Ale jakmile se Indián vzchopil a začal se mi přibližovat po čtyřech jako zvíře, spustil jsem kyj dolů. Ani nehlesl, když rána dopadla, jen zasténal jako dítě, které si ublížilo. Musely minout celé minuty, možná že mnoho minut, nevím. Probudil mne hlas, přicházející seshora. Hlas mi byl povědomý a pokoušel jsem se odpovědět, ale nebyl jsem mocen slova. Poblíž mne ležel mladý Cíbolan, kyj mezi námi. Oči měl otevřené a už v nich nebyla nenávist, kterou jsem v nich viděl předtím. Za černými a rudými kruhy, jež mu ještě přednedávnem dodávaly vzhled démona, viděl jsem nyní mladíka, sotva staršího, než jsem byl já. Mohli jsme být přáteli, kteří po dlouhé pouti na chvilku odpočívají vedle cesty. Slyšel jsem kročeje, a když jsem vzhlédl, uviděl jsem kapitána Mendozu, který stál nad námi. V ruce držel můj meč. „Kresliči map Sandovale,“ řekl, „přicházím ti poznovu na pomoc.“ Podal mi meč, rukojetí napřed. „Použij ho,“ řekl. Zdvihl jsem se na jedno koleno. Prsty jsem tápal po rukojeti, a nakonec jsem ji sevřel. Potácivě jsem se zvedl a pohlédl dolů na Cíbolana. Nehýbal se. Hleděl na lesklý meč a pak na mne. V jeho očích nebyl ani strach, ani nenávist, ani prosba, jen slabý výraz údivu. „Bodni,“ zavolal Mendoza, „dokud je ještě čas!“ Slyšel jsem ho docela jasně, ale nenapadlo mne, co bych řekl. Neuměl bych mu vysvětlit, proč tu stojím se zdviženým mečem a nechci ho použít. „Smrt všem Cíbolanům!“ volal. Meč mi klesl po bok, pak mi vypadl z ruky. Mendoza ho zvedl. „Já z tebe ještě udělám vojáka,“ řekl a jediným úderem prohnal meč tělem mladého Cíbolana. 75

12 Vynesli mne z hradeb ven do stanu před městskými zdmi, kde jsem ležel něco přes týden blízek smrti. Nevím proto, co se odehrálo v dalším průběhu bitvy, až na to, co mi o tom vyprávěli druzí. Zdá se, že se po Coronadově zranění ujal velení kapitán Cárdenas a s velikou zuřivostí hnal Indiány z jedné plošiny na druhou, výš a výš, až je nakonec na nejvyšší plošině obklíčili. Cíbolané pak dali posunky najevo, že se jim už nemá dále škodit, že si přejí opustit město. Cárdenas jim řekl, ať sestoupí, což také učinili. Spustili dolů žebříky a za naprostého ticha odešli do vzdálených hor. Když odešli poslední z nich, vojsko se rozuteklo na vše strany. Zaplavilo bohatá skladiště, jež byla plná obilí a fazolí a tak velikých krocanů, jaké dosud nikde neviděli. Toho dne se snědlo mnohem více jídla nežli za celé tucty dnů od doby, co armáda opustila Údolí Srdcí. Po hostině vojáci spali, pak znovu hodovali a ještě jednou spali. Jako lovečtí psi se honili všemi částmi města, prošťárali kdejakou komoru i posvátnou obřadní místnost kiva, rozkopali podlahy, bourali zdi a pece, jen aby našli poklad. Nalezlo se toho málo – žádné zlaté mísy či portály či dlažební kameny. Pár ubohých ozdob, kousky tyrkysu, dva úlomky smaragdu a malých oblázků granátové barvy, to bylo vše, co hledání vyneslo. Nebyl jsem očitým svědkem jejich zklamání, ale bylo tak hořké, že bych je sotva dokázal vylíčit. Především Mendozovo. První jasný zvuk, který jsem uslyšel šestého dne po bitvě, byly jeho kroky před stanem, v němž jsem ležel. Přecházel sem a tam a proklínal starce z Chichilticale. „Hned zítra, Bůh je můj svědek,“ řekl, „vyšplhám se přes hory, přejedu Despoblado a najdu toho nestydatého lháře a vytrhnu mu jazyk.“ 76

Hrozba vyšla naprázdno. Brzy poté, když se Coronado dostatečně zotavil ze svých ran, požádal Mendozu, aby se s ním vydal na nedaleké místo zvané Obilná Hora. Tam hovořili s vládcem celého kraje a jeho náčelníky. C í b o l a n é slíbili, že se stanou p o d d a n ý m i španělského k r á l e , a ř í k a l i , že už před m n o h a měsíci jim bylo p ř e d p o v ě d ě n o , že lidé jako Coronado a jeho vojáci přijdou z jihu a přemohou je. Říkali také, že na severozápadě je kraj zvaný Tusayán, kde je sedm měst. A to jsou, říkali, určitě ta města, k t e r á hledají Španělé. Coronado o slovech vládce a jeho náčelníků pochyboval, ale když jim řekl, že ať ta města existují nebo ne, jeho armáda se utáboří u Háwikuhu na celý zbytek léta, přísahali stále dál, že mluví pravdu. Řekl jim, že vyšle vojáky, aby hledali ono místo zvané Tusayán a přinesli zprávu, co najdou. Zdalipak ještě teď trvají vládce a jeho náčelníci na svých slovech? Nepřejí si snad změnit svůj příběh o Sedmi městech, ještě než je příliš pozdě? Ne, opravdu existuje na severozápadě kraj zvaný Tusayán, je to místo hustě zalidněné, plné zlata a tyrkysů. Coronado vyslal kapitána Pedra de Tovara s dvaceti vybranými muži hledat je. Na druhou stranu poslal kapitána Cárdenase, aby našel řeku, kde jak říkal kazik, žil národ obrů. Mendoza se mohl zúčastnit kterékoliv z těchto výprav, ale žárlil na oba důstojníky. Místo toho se rozhodl navštívit s Roou a Zuñigou vesnice, které ležely blíže a o kterých se říkalo, že se podobají Háwikuhu, ačkoliv jsou mnohem menší: doufal, že tam náhodou něco objeví. Když ne zlato, pak by mohl najít tyrkysy či drahokamy. Byl už skoro celý týden pryč, když jsem mohl poprvé opustit lůžko a vysedával celé hodiny na jasném letním slunci před stanem. Za několik dalších dnů jsem se už mohl postavit na vlastní nohy, ovšem to jen díky Ziině péči. Z nejlepšího pramene v Háwikuhu mi třikrát denně nosila džbán studené vody. Jestliže se kdekoliv v táboře vařilo nějaké zvláště dobré maso, jako třeba telecí kýta, dokázala nějak donést mi z něho aspoň kousek. Dokonce mi sehnala i rybu, kterou ulovila seňora Hozesová. 77

„Přinášíš mi to všechno,“ řekl jsem žertem, „jen abych nabyl sil k práci na mapě.“ Usmála se svým rychlým plachým úsměvem. „Jenom proto,“ řekla. „Kdypak začneš?“ Aguatil Montezuma na mne vykukoval z její kapsy. „Zítra,“ řekl jsem. „Už máš dost sil teď.“ „Tak dnes večer,“ řekl jsem, „jestliže mi seženeš jednoho z těch velechutných domácích ptáků, které chovají Cíbolané.“ „Seženu.“ A běžela ven z tábora za stříbrného cinkání rolniček visících kolem okraje slaměného klobouku. Za necelou hodinu, i když bez dechu, byla zpátky s tučným krocanem, kterého jsme oškubali a upekli na rožni nad borovým ohýnkem. Mapa za Ziiny pomoci pokračovala rychle. Když se vrátil kapitán Mendoza z cesty po šesti vesnicích, byla už hotova a začali jsme novou. Vojáci se vrátili bez zlata i bez tyrkysů, ale hned jak jsem s p a t ř i l Roův obličej, který n e d o k á z a l skrýt žádné tajemství, cítil jsem, že n ě k d e c e s t o u přišli ti tři na n ě j a k o u dobrou zprávu. A že ať už to byla z p r á v a jakákoli, M e n d o z a byl pevně r o z h o d n u t zatajit ji před zbytkem tábora. Mé podezření se brzy potvrdilo. Příští ráno si šel pohovořit s Coronadem. Vrátil se pozdě odpoledne téhož dne se svolením vydat se na dlouhou výpravu na severozápad. Následující den jsme strávili balením kožených vaků, jež jsme plnili kukuřicí a boby, koňskými podkovami a hřeby, pytlíky s kulkami, dvěma malými soudky s prachem, olovem a křesacími kamínky, želízky, doutnáky a různými nástroji. Tři vaky jsme naplnili malými zvonečky, kousky zrcátek, starými hracími kartami, ozdůbkami a hračkami, určenými jako dárky indiánům, s nimiž se setkáme. Teprve hodinu před naším odjezdem se kapitán Mendoza rozhodl, kdo bude naším průvodcem. A byl jsem to já, kdo změnil jeho názor. Zprvu si totiž zvolil starce, který ho provázel po oněch šesti vesnicích, protože prý je mnohem zkušenější než Zia a bude s ním méně potíží. „Ale,“ připomněl jsem mu, „přece jsou pro vás důležitější 78

mapy, aspoň jste mi to tak říkal tenkrát na palubě galeony. A Zia mi při kreslení map na téhle cestě hodně pomáhala.“ „Prosím tě, jakým způsobem?“ optal se. „Řekni mi alespoň o jednom.“ „Míchá barvy, čistí mi štětce a sbírá pro mne saze, což je sice nutná, ale málo příjemná práce. Umí už dokonce sama nakreslit mapu. Takovou menší.“ To ho překvapilo, ale ještě nepřesvědčilo. „Je to děvče,“ řekl. „A vydáváme se na dlouhou cestu.“ „Právě dokončila jednu dlouhou cestu,“ řekl jsem, „a to v lepším zdraví a náladě než kdokoli z nás, snad kromě otce Franciska. Vzpomeňte si, že dobyvatel Mexika Cortés měl za průvodce také dívku, Marinu, bez níž by byl býval ztracen. Nejenže ho vedla, ale získala mu také přátele mezi nepřátelskými Indiány.“ Myslím, že tento poslední argument na něho platil nejvíc, protože Cortése si vysoce vážil. Ráno toho dne, co jsme měli vyrazit, přišla Zia do mého stanu s dárkem na rozloučenou. Podala mi jelenicové pouzdro, měkké a překrásně ušité. „To je na mapy a barvy,“ řekla. „A na tu věc, kterou se díváš na slunce.“ V očích měla smutek, ale snažila se usmívat. Poděkoval jsem jí a řekl: „Chtěla bys jít s námi.“ Sotva dokázala odpovědět. „Tak jdi a promluv si s kapitánem Mendozou,“ řekl jsem jí. „Chtěl by, abys šla s námi. Považuje tě za nejlepšího průvodce v celém Novém Španělsku.“ Beze slova vyběhla a s poskakováním a hopsáním se hnala ke kapitánovu stanu. V poledne jsme vyrazili od Háwikuhu. Slunce se nám lesklo na helmicích a pancířích. Roa tloukl do bubínku a Zuñiga vyhrával na flétnu. Torres nesl žlutý praporec, který pleskal ve větru, otec Francisco nesl svůj malý dřevěný kříž. Vesele zněla kopyta a cinkání rolniček. V čele jel na šedomodré kobyle kapitán Mendoza. Seděl vzpřímen ve svém vysokém španělském sedle, elegantní v šarlatovém kabátci a hnědavých vysokých botách, lesklém pancíři a pozlacené helmici. Jemu v patách kráčel Tygr, veliký šedý pes, kterého koupil za jediné peso. 79

Zia kráčela bez ohledu na zvířený prach hned za ním, co nejblíž hříběti. Co ji vlastně víc lákalo, aby šla s námi, když právě tak dobře mohla zůstat s velícím kapitánem Coronadem? Byly to barvy, které budeme spolu zázračně mísit, a mapy, které jimi budeme malovat, anebo toto malé černé hříbě? Nebylo to však ani jedno, ani druhé, jak jsem měl poznat, bohužel pozdě. Zuñiga, Roa a já jsme jeli za nimi. Otec Francisco a Torres uzavírali průvod. Torres přitom vedl čtyři dobré koně a osm statných mul. Procházeli jsme přeplněným táborem. Seňora Hozesová si znovu okázale zacpala uši, když zaslechla zvuk bubínku a flétny vyluzovaný našimi muzikanty. Diváci nám přáli šťastnou cestu, ozvalo se ovšem taky pár nevhodných pošklebků. Pošklebky mi nevadily. K sedlu jsem měl přivázanou jelenicovou tašku, kterou pro mne ušila Zia, v ní byly mé mapy, pomůcky a Jakubova hůl. Řinčení ostruh, cinkot zvonečků a údery kopyt mne rozjařovaly. Daleko před námi se zdvíhaly tajemné hory, střežící zemi, kterou ještě nespatřily oči žádného kresliče map. V duchu se mi už začala rýsovat budoucí mapa. Bude to první mapa Háwikuhu a kraje odtud na sever, jež bude vůbec nakreslena a nad níž užasnou všichni tiskaři v Seville a Madridu. „Bude černá a zlatá,“ volal jsem na Ziu. „S rudou větrnou růžicí!“ Pochopila, co mám na mysli. „Bude krásná!“ zavolala mi v odpověď.

80

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, šestého dne měsíce října léta Páně 1541

Obhájce Gamboa přichází do mé cely hned časně ráno, již potřetí v těchto třech dnech a počtvrté od posledního zasedání soudu. To už jsme se rozhodli, že jen co dojdou z Mexico City mé zápisky, předáme je Audiencii. Mé rozhodnutí vyplývalo z přesvědčení, že se v nich stejně nikdo, dokonce ani zkušený kartograf, nevyzná. „Ještě nedošly,“ říkám mu, „ačkoliv don Felipe je očekává každým dnem.“ Obhájce Gamboa zas vypadá ještě ošuměleji než dosud. Doufám, že si tímto procesem, který je patrně jeho prvním, získá reputaci a tím také nějaké dukáty. „Nejlíp, kdyby to bylo už dnes,“ říká, „ale snad to nějak vysvětlím.“ „Předám-li své poznámky, jak dopadne rozsudek?“ táži se ho. Gamboa přemýšlí a dává si načas s odpovědí. „Hm, asi tak pět let.“ „A nedám-li je?“ „Jak už jsem říkal, může to být až patnáct let. Přinejmenším deset. Ale zde v San Juanu je deset let totéž jako padesát let někde jinde.“ „Ano, to jste mi už říkal,“ odpovídám. „Zapomněl jsem.“ Stoupáme společně do schodů s donem Felipem v patách a přecházíme esplanádu. Dříve než dojdeme k soudní síni, říká obhájce Gamboa: „Jestliže vás královský fiskál požádá, abyste udal množství zlata – se vší pravděpodobností to neučiní, a bude dobře vědět proč, ale jestliže to přece udělá –, co máte v úmyslu říci?“ „Pravdu, tak jak si ji pamatuji.“ Obhájce Gamboa mi potichu říká: „A co je pravda?“ Chci odpovědět, ale už jsme u dveří soudní síně, a když užuž začínám, don Felipe vstoupí mezi nás a zlehka mne postrčí do dveří. Soudní síň je zaplněna davem zvědavců. Stojí ve třech řadách 81

podél obou stran i vzadu v místnosti. Je velice horko. Všichni tři soudci mají hábity vykasané až po kolena, aby se alespoň trochu ochladili. Jak tak sedí, černá roucha lemovaná kožešinou a paruky nasazené daleko z čela, připomínají mi tři černé zopilotes usazené na zřícených zdech Červeného Domu onoho jitra, kdy jsme vyráželi směrem k Háwikuhu. To není dobré znamení. Uvedou mne k lavici obžalovaných a tam sedím dlouhou dobu, zatímco obhájce Gamboa hovoří s královským fiskálem. Fiskál má zřejmě dobrou náladu, protože se čas od času usmívá, a jednou dokonce zasměje. Znovu jsem vyzván, abych přísahal na kříž, což ve vší vážnosti učiním. Hned první otázka mne překvapí. „Nuže, co se týče onoho nashromážděného zlata,“ říká fiskál, „které jste skryl a tím připravil krále o jeho královskou pětinu, jak veliký je ten poklad?“ „Nikdy ho nikdo nevážil,“ odpovídám. „Zlato je těžké,“ říká. „Jak bylo převáženo?“ „Na nákladních zvířatech.“ „Koních?“ „Koních a mulách.“ „Kolik jich bylo?“ „Osm mul a čtyři koně.“ „Kolik liber neslo těchto dvanáct zvířat?“ „To nevím.“ „Kolik liber unese jedno zvíře?“ „Kůň unese dvě stě liber. Mula tři sta.“ „A bylo každé zvíře naloženo tolika zlatem, kolik ho mohlo unést?“ „Ano, pane.“ Královský fiskál bezhlesně pohybuje rty, jak v duchu sčítá číslice. Každý u stolu sčítá číslice, nevyjímaje mého obhájce. Písaři k tomu mohou použít pera. Jsem si jist, že don Felipe, tiše stojící za mnou, také sčítá číslice – tak jako snad kdekdo v této místnosti, dokonce i tři soudci. „Tento náklad zlata,“ říká konečně fiskál, „obnášel tedy asi šedesát tisíc onzas zlata?“ V celé místnosti zavládne ticho. Je tak ticho, že slyším zvuk vln tříštících se o pevnostní zdi. Každý nyní přepočítává onzas na zlaté castellanos anebo dvojité dublony. 82

Královský fiskál opakuje svou otázku. „Zlato nikdo nevážil,“ odpovídám. „Ale kdyby bylo zváženo, mohla by celková váha dosáhnout oněch šedesát tisíc onzas?“ „Více či méně, pane.“ Fiskál kráčí ke stolu a napije se z malého džbánku. „Vypovídal jste,“ říká, „že poklad se skládal z jemného zlatého prachu. V čem byl přechováván?“ „V kožených vacích.“ „A když jste skryl poklad, bylo to samozřejmě v těchto kožených vacích?“ „Ano, pane.“ „A místo, kde jste skryl zlato, je popsáno v poznámkách, které budou předloženy Královské audiencii?“ „Ano, pane.“ „Kdo byl s vámi, když jste ukrýval poklad?“ ptá se fiskál. „Byl jsem sám.“ „Kolik lidí bylo ve vaší skupině, než bylo zlato ukryto?“ J m e n u j i je jednoho po druhém, počínaje kapitánem Mendozou. „Bylo vás tedy pět, s vámi včetně?“ „Ano, pane.“ Královský fiskál se otočí, přejde tam, kde jsou usazeni tři soudci, a tiše s nimi hovoří, bůhsuď o čem. Když se ke mně po dlouhé přestávce znovu obrátí, položí mi už jen pár otázek a stání je skončeno. Otázky byly tak nesmyslné, že si je už nepamatuji, i když s nimi mohou později znovu a nepříjemně vyrukovat, to člověk nikdy neví. Potom v cele na mne don Felipe dlouho hledí beze slova. Když konečně promluví, vyslovuje s obtížemi: „Šedesát tisíc onzas zlata! Jen pomyslete!“ Nic na to neříkám, a tu, jat podezřením, ke mně přistoupí a vystrčí svou bradu jako kyj. „Je to pravda, co jsi říkal Královské audiencii?“ táže se. „Je ten poklad tak obrovský? Musilo ho nést dvanáct zvířat? Těch šedesát tisíc onzas zlata?“ „Pravda,“ odpovídám. To ho neuspokojí. „Jsou vězňové,“ říká, „kteří se přiznali ke zločinům, dokonce 83

ohyzdným, které nikdy nespáchali. Přiznali se prostě jen proto, aby v očích veřejnosti nabyli významu.“ Sundá z krku stříbrný kříž a podrží ho přede mnou. „Přísahej při Marii Panně, že jsi mluvil pravdu.“ Učiním tak a to ho přesvědčí. Ale je tu stále ještě něco, co ho znepokojuje. Přechází sem a tam po kobce, tři kroky kupředu, tři kroky zpátky. Kobka je příliš malá, než aby se v ní dalo dobře chodit. Napadne mne, zda kdysi nebyl také v této pevnosti vězněn, protože takovéto přecházení bývá obvyklou známkou žalářovaných lidí. „Poznámky dojdou dnes,“ říká, „anebo zítra. Když dojdou, budou předány mně. Od posla, kterého jsem vyslal já a kterého já platím. Budou tedy předány napřed mně, nikoliv Královské audiencii. Já je pak dám tobě a ty mi podle nich nakreslíš mapu Cíboly, mapu místa, kde je poklad ukryt. Teprve až to učiníš, dříve ne, pak teprve vydám poznámky Audiencii. Rozumíš?“ Přikyvuji, ačkoliv jsem odhodlán, že tato mapa nebude o nic podrobnější, než jsou poznámky, z nichž budu vycházet. Teď už je pozdě na jakékoliv návštěvy. Mám ostré pero a novou zásobu papíru – díky donu Felipovi. Za zamřížovaným okénkem září na západě hvězda. Zítra proces pokračuje, ať poznámky dojdou, nebo ne. Ale snad budu mít čas zapsat vše o naší cestě do Nexpanu, Města v Propasti, a o tom, jak jsme tam našli potok plný zlata.

84

13

Po dvanácti dnech cesty od Háwikuhu, z čehož poslední nás vedl hustými lesy borovic a modřínů, dorazili jsme k večeru na veliký palouk. V dáli, asi v téže výšce, v j a k é jsme putovali my, s e zdvihala ř a d a ú t e s ů , zbarvená d o šarlatova a zvláštně utvářená, jako by sestávala ze samých věžiček, teras, hradeb a opevnění. Kapitán Mendoza přitáhl koni uzdu. „Hola!“ vykřikl. „Šarlatové útesy!“ Nepotřeboval volat, protože jsme je viděli všichni. Celý den, každou míli, kterou jsme urazili, rozhlíželi jsme se po šarlatových útesech, znamení, které nám mělo ukázat, kde leží Nexpan – Město v Propasti. Tak o tom alespoň vyprávěl kapitánu Mendozovi k a z i k ze šesté v e s n i c e z oněch šesti vesnic poblíž Háwikuhu. Na úpatí útesů, řekl náčelník, teče veliká řeka. A poblíž této řeky na místě, kde jsou tři skalnaté vrcholky (tady podle Roy nakreslil náčelník tři značky na zemi), bylo veliké město, k němuž vedla cesta podél potoka, vtékajícího do řeky. Náčelník nic neříkal o tom, že by ve městě bylo zlato. Ale právě proto mu Mendoza věřil, a už jen kvůli tomu rozhodl, že tuto cestu podnikne. „A kde je řeka?“ ptal se Zuñiga. „Pod útesy,“ řekl Torres. „Tam ji nemůžeš vidět.“ „Ale co když tam žádná řeka není?“ tázal se Zuñiga. „Ani žádné město,“ řekl Roa. „Tak se vrátíme do Háwikuhu,“ odpověděl jsem. „A co když najdeme město,“ řekl Roa, „a to bude vypadat právě tak jako Červený Dům?“ „Anebo jako Háwikuh,“ řekl Zuñiga. „Kde jsme musili bojovat s hrstkou mužů proti přesile!“ Seskočil jsem na zem, ale držel jsem se na vzdálenost otěží. 85

Klisna, zápolíc s těžkým španělským udidlem, zařičela znovu. Otec Francisco, který něco sbíral mezi stromy, neříkal nic. Rovněž tak Mendoza. Vedl nás dál směrem k šarlatovým útesům, nad nimiž ještě tkvělo poslední světlo. Ú t e s y před námi jako by u s t u p o v a l y , a l e s p o ň to tak vypadalo, pak pohaslo světlo a mezi stromy zhoustla temnota. Když jsme užuž chtěli zastavit a přenocovat, ucítili jsme slabý vánek. Nevoněl borovicemi, ale křovím mizquitlu a otevřeným prostorem. Můj kůň n a s t r a ž e n ě vztyčil uši a v čele p r ů v o d u náhle zařičela Mendozova klisna. Bylo to varování, zvolání hrůzy, po kterém mi přeběhl mráz po zádech a který nás všechny přiměl zastavit se. Otec Francisco kulhal okolo mne někam do temnoty a já jsem se pustil svého koně a šel za ním. Přišel jsem na jakousi plošinu, skalní římsu. Obloha tu byla světlejší nežli země a já jsem proti ní viděl otce Franciska stojícího s rozpřaženýma rukama. „Propast,“ volal, „propast veliká jak polovina světa!“ Tápal jsem k němu podél okraje skály. Pod námi ležela temnota, černá, černější a ještě černější, hluboká a nekonečná. Z ní se zdvihal nahoru teplý vánek, jakoby sám dech země. Přišli i ostatní a obestoupili nás. Roa našel kámen, kterým mrštil do temnoty, a my čekali, kdy dopadne. Vteřina následovala za vteřinou, a stále jsme nic neslyšeli. Pak zdáli a nezřetelně dolehl k nám zezdola jakýsi zvuk, spíš zašustění, jako by upadl list. „Svatá Panno,“ zašeptal někdo. Jeden po druhém jsme se mlčky odplížili mezi stromy, dál od Propasti. Uvázali jsme koně, povečeřeli a uložili se, ale málokdo z nás spal. Za rozbřesku jsme šli na okraj skály, kde jsme stáli noc předtím. Shledali jsme, že stojíme na j a k é m s i skalním valu táhnoucím se do dáli ve tvaru velikého srpu. Pod jeho okrajem, jakoby odseknuta jedinou m o h u t n o u ranou, spadala příkře dolů skalní stěna vysoká víc než tři míle. Na jejím úpatí byla široká římsa pokrytá kameny spadanými seshora. Borovice, které tam rostly, nevypadaly o nic větší než nízké křoví. Desítky mil v dáli na východním okraji Propasti stály šarlatové útesy, které jsme viděli včera. 86

87

Dlouhou dobu nikdo ani nepromluvil. Potom zvedl Mendoza svůj meč a vše, co leželo před námi, prohlásil za majetek Jeho císařské Výsosti Karla Pátého. Otec Francisco upevnil do země kříž a my vedle něho poklekli a děkovali Bohu, který nás v posledním okamžiku zachránil před smrtí. Ale přestože jsme měli takové štěstí, stáli jsme před těžkým rozhodnutím. Máme se vydat směrem na sever, podél valu, anebo na jih, chceme-li najít nějakou cestu dolů do Propasti? Skalní stěna se táhla do polokruhu v obou směrech a zatáčela se tak, že nebylo vidět jejího konce. Máme se vrátit zpátky a dojít po svých stopách do Háwikuhu? Sotva pominul náš první úžas a přešla nás vděčnost, stáli jsme vedle kříže a naříkali na svůj osud. Mendoza řekl: „Náčelník byl prolhanec, jakého jsem ještě neviděl. Kéž by se smažil zaživa v pekle.“ „Indiáni jsou vůbec lháři,“ řekl Roa, „a to všichni od provincie Panamá až k Háwikuhu.“ „Ať se všichni smaží zaživa v pekle,“ řekl Zuñiga. „Ale šarlatové útesy zde jsou,“ odpověděl otec Francisco, „tak jak to říkal náčelník.“ „Ale také Propast,“ odpověděl Mendoza, „o níž už nemluvil. A kde, drahý otče, je ta řeka, o které hovořil?“ Zia nás opustila a toulala se podél skalního okraje. Když se zastavila, aby hodila kamenem do vzduchu, zaslechl jsem její volání. Vždycky něco nalézala, co zajímalo ji, ale už nikoho jiného, a tak musila zavolat ještě jednou, než jsem za ní šel tam, kde právě poskakovala z jedné nohy na druhou. „Pohleď,“ řekla a ukázala dolů na dno Propasti. „Tam u toho malého kopce ze žlutého kamene.“ Pohlédl jsem, spatřil kopec a nic jiného. Stáhla mi hlavu dolů. „Podívej se, kam ukazuji!“ Podíval jsem se znovu, hlava se mi už samým díváním točila, ale nakonec jsem zahlédl proužek zeleně. „Tráva,“ řekl jsem a otočil se, „Ne tráva,“ křičela a táhla mne zpátky. „Podívej se, je to voda, tekoucí voda, řeka!“ Podíval jsem se znovu a našel kopec ze žlutého kamene, pruh zeleně ne větší než má ruka a viděl jsem, že to není tráva, ale proud řeky, po obou stranách lemovaný bílým pískem. 88

„Vidíš?“ „Ano,“ řekl jsem. „Řeku?“ „Ano, řeku,“ odpověděl jsem, „a mohutnou.“

14 Strávili jsme celý den hledáním stezky, která by nás dovedla dolů do Propasti. Mendoza utvořil dvě skupiny, jednu vyslal na jih podél skalního valu, druhou na sever, a doufal, že jestliže je někde poblíž řeky nějaké město, jeho obyvatelé musí mít jistě cestu, kudy chodí nahoru anebo dolů ze skal. Žádnou stezku jsme vsak nenašli, ani stopy chodců, krom stop zvěře a horských lvů. Našli jsme však mělký žlab, porostlý borovicemi zohýbanými větrem, jenž se vinul dolů podél kamenné stěny skalního valu. Tady jsme se rozhodli, že zkusíme své štěstí, protože žádnou jinou volbu jsme stejně neměli. Zvířata včetně velikého šedého psa byla ponechána v péči Torresově. Jídla jsme s sebou vzali na osm dní. „Jestliže se nevrátíme osmého dne,“ řekl kapitán Mendoza. „vrať se do Háwikuhu pro pomoc.“ „Po dobu, co budete pryč,“ odpověděl Torres, „budu hledat lepší cestu k řece.“ „Jen zůstaň tady a nic nehledej,“ řekl Mendoza. „Jestliže se budeš nudit, věnuj se Tygrovi. Dělá sice pokroky, ale stále je spíš beránek než tygr.“ „Ani ho nepoznáte, až se vrátíte,“ řekl Torres. Zkušenosti, kterých jsme nabyli v hrůzné sonorské strži, nám teď velice p o m o h l y . Dříve než slunce vystoupilo o pár hodin výše, sestoupili jsme už hluboko úžlabinou, přidržujíce se postupně stromů. Tato úžlabina vedla k druhé a pak k plošině, z níž j s m e mohli viděl kříž a To r r e s e , jak nám m á v á ze s k a l n í hradby. Celou řadou takových žlabů, jimiž jsme se spouštěli dolů jako po příkrých žebřících, doslali jsme se až na skalní římsu porostlou křovím, plným hořkých bobulek. 89

Bylo už odpoledne, a protože mraky zakrývaly oblohu a slibovaly déšť, utábořili jsme se tu. Z větví a jehličí jsme si vybudovali dobrý úkryt, takže dřív než zazněl první hrom, byli jsme už v bezpečí. Déšť se lil až do soumraku. Kolem nás padala voda stékající ve stříbrných šňůrkách z výstupků skalní stěny. Obloha se vyjasnila a jasným vzduchem jsme viděli zas jiný úsek řeky. Tekla od nás na jih, ale tak daleko a hluboko pod námi, že vypadala jako závity zeleného hada. Před soumrakem jsme ještě propátrali skalní římsu a shledali, že po dvou stranách spadá příkře dolů. Nicméně na východě se zčásti rozdrolila a vytvořila jakýsi vějířovitý svah. Za rozbřesku jsme pak s velikou námahou tímto svahem sestupovali dolů a přišli na další skalní římsu. Tady už nerostly žádné borovice, jenom řídce olistěné křoví, podobné tomu, jaké bylo v Údolí Srdcí. Tady Zia našla mušli, zpola pohřbenou v zemi, velikou asi jako moje pěst a zvrásněnou. Podobala se mušlím, jež sbírala okolo laguny a Cortésova moře. Bylo mi divné, jak se mohla dostat mušle na takové místo, tak daleko od moře. A je mi to divné dosud. Příští odpoledne, poté co jsme celé jitro pokračovali v obtížném sestupu, došli jsme k písčitým dunám a k řece. Řeka byla asi dvě stě kroků široká a tekla tak rychle, že by ji lidská chůze nestačila sledovat. Šedé balvany vyčnívaly z její hladiny a pod hladinou byly další, nad nimiž se točily víry a bíle zpěněná voda. Proud hučel, jako když vyje tisíc démonů. „Jakživ se nedostaneme na druhý břeh,“ řekl Roa. „Třeba nebudeme ani musit,“ odpověděl Mendoza. „Pokud ovšem město nestojí tam.“ „Jestliže tam stojí, pak je nikdy neuvidíme,“ řekl Roa. „Jestliže tam stojí a my jsme už došli až sem, tak je uvidíme,“ řekl Mendoza. „Bůh buď s námi,“ řekl Zuñiga. K jihu tekla řeka mezi vysokými svahy, ale na severu se táhly široké pruhy p í s č i t é h o pobřeží. Vydali jsme se směrem k nim a šli jsme asi hodinu, když nás p ř e p a d l a mlha. Viděli jsme před sebe sotva na pár kroků, a proto jsme se u t á b o ř i l i a rozdělali oheň. „Já bych moc rád věděl,“ řekl Roa, stojící vedle hořícího roští, „jak poneseme zlato zpátky k našim mulám.“ 90

Podíval jsem se zpět na skalní val, který jsme opustili před téměř dvěma dny, na tu tenkou čáru téměř ztracenou na obzoru, a musil jsem se divit také. „Nu, samozřejmě na svých zádech,“ řekl Mendoza. „Každý jednu arrobu. Anebo více, bude-li třeba.“ „Já mám dost co dělat, abych unesl sám sebe,“ řekl otec Francisco. „Jestliže zemřem, jakože se nám to může stát,“ řekl Zuñiga, který často říkal hlouposti, „stanou se z nás andělé. Pak můžeme vzlétnout přímo nahoru i se zlatem.“ „Andělé,“ řekl otec Francisco, „zlato vůbec nepotřebují.“ Obrátil se k Mendozovi. „Jak má člověk unést jednu arrobu zlata zpátky, po té cestě, kterou jsme se sem dostali?“ „Zlato,“ řekl Mendoza, „dovede být velice lehké. Je to nejlehčí břemeno ze všech.“ Vyšly první hvězdy. Říká se, že hvězdy se zdají jasnější, když se na ně díváme ze dna studny. Možná, nevím. Vím však, že tyto hvězdy byly tak jasné jak zářivé drahokamy. V noci se zvedl vítr a foukal údolím řeky. Nesl s sebou pach, slabý, ale povědomý. „Indiánské ohně,“ řekla Zia. „Oheň ze dřeva mizquitlu.“ Mendoza vyskočil a vykřikl. Jeho hlas zanikl v řevu řeky. Nevadilo to však. Indiáni z Nexpanu nás už zpozorovali. U řeky bylo ještě šero, když přišlo svítání, ale nad námi už světlo zalévalo okraj svahů. Tam, jako sochy z leštěné mědi, stáli tři muži. Byli příliš daleko, než aby slyšeli, co voláme, proto jsme na ně mávali a vyzývali je, ať k nám sestoupí. V odpověď zamířili dolů k řece a zmizeli. Byl to vzrušující okamžik. Náčelník přes všechny naše pochyby mluvil pravdu. Našli jsme šarlatové útesy, velikou řeku, kterou popisoval. Indiáni byli zase důkazem, že téměř na dosah leží jakési město. Byl to však i okamžik plný obezřelosti, protože stále ještě jsme nezapomněli na Háwikuh. Ani jsme se nezdržovali jídlem a za zpěvu jsme vyrazili dolů po řece. Chyběl nám už jen doprovod hudby – bubínek a flétnu jsme zanechali nahoře. Během hodiny jsme na vzdáleném konci řeky uviděli tři skalní vrcholy a v témž okamžiku i místo, kde byla v útesu průrva. 91

Průrva byla široká tak na rozpažení obou rukou. Její stěny se strmě tyčily k obloze a byly černé jak havraní křídla. Dnem protékala bystřina, vlévající se do řeky přes černé lesklé kameny. Podél potoka vedla stezka vyšlapaná mnoha nohama. Po této stezce jsme se vydali, ale jakmile jsme vešli dovnitř průrvy, octli jsme se v polotmě. Z obrovských kapradin, jež rostly podle potoka, kapala na nás voda a studená mlha nám máčela tváře. Kamenitá stezka byla vlhkem kluzká. Průrva se brzy zúžila a pak se nahoře nad našimi hlavami úplně uzavřela. Cestu vpřed jsme si musili hledat jedině tápáním po nepříjemně vlhkých stěnách. U nohou nám hřměla bystřina a my se plahočili v naprosté temnotě. Znenadání jsme vstoupili do slunečního světla. Před námi se rozkládala široká louka, víc než tři míle široká i dlouhá, uzavřená ze všech stran vysokými hradbami skal podobnými těm, jež obklopovaly řeku. Loukou se vinul potok, podél kterého jsme přišli, a po jeho březích rostly topoly a vrbiny a dozrávající bobule. Hnědá tráva podobná pšenici se táhla až k dalekým skalním hradbám jako pokojná jezerní hladina, přerušovaná jen ostrůvky pasoucí se lesní zvěře a horských ovcí. Neschopen jediného slova jsem zíral na mírumilovný svět ležící tu přede mnou. „Ráj,“ řekl otec Francisco, „takhle musil vypadat prvního dne ráj.“ „Ale,“ řekl Mendoza, „kde leží město?“ Ukázal jsem na modrý oblak nad vzdáleným polem. „Kouř,“ řekl Mendoza, „ale žádný dům ani chatrč.“ Nabil mušketu a vystřelil. Zvěř, která se pásla nedaleko, zdvihla hlavu a dívala se na nás s údivem. „To sem někoho přivolá,“ řekl Mendoza. Dříve než dozněla ozvěna výstřelu, ukázal se za jedním stromem jakýsi Indián, přišel až tam, kde jsme stáli my, a dotkl se svým čelem země. Nic neodpovídal Zie na otázky, jež na něho vychrlila. Ani nenaznačoval údiv nad ohlušujícím výstřelem, ani nad předmětem, který jej způsobil. Ani nad naší podivnou přítomností. Díval se střídavě na každého z nás očima, které se podobaly očím ještěrky, a pak se pustil podél potoka a posunky nám naznačoval, abychom šli za ním. 92

Zia řekla: „Nerozumí ničemu, nač jsem se ho ptala. Mluvila jsem na něho třemi jazyky, a stále mi nerozuměl. Nebudeme to tady mít snadné, obávám se.“ „Beze slov,“ řekl Mendoza, „to budeme mít snazší. Posunky se aspoň nedá nic vybreptat.“ „Nepřejete si, abych mluvila?“ řekla Zia. Mendoza se usmál, což bylo u něho něco výjimečného. „Nu, když tě to těší, tak mluv. Já nebudu poslouchat.“ „Ne že by mne tolik těšilo mluvit,“ řekla Zia. „Víc by mne těšilo, kdybych mohla sedět v sedle. V takovém jako vy. Na dceři šedomodré klisny. A vůbec bych tam nemusila mluvit. Ani slovo v žádné řeči.“ „Dcera je příliš mladá na ježdění,“ řekl Mendoza. „A kdy už nebude příliš mladá?“ „Brzy,“ řekl. „Mohla bych se pak na ni posadit?“ Mendoza neodpovídal. „Mám už pro ni jméno,“ řekla Zia. „Modrá hvězda.“ Mendoza už neposlouchal. Ze zavazadla vyňal kulatý stříbrný přívěsek veliký jako talířek a vyleštěný, tak aby odrážel sluneční paprsky. Byl upevněn na stříbrném řetězu, který si Mendoza pověsil na krk. Když jsme došli až na vzdálený konec louky, kde hořely ohně, vyšla nám vstříc mezi stromy skupina mužů a žen. Mendoza nastavil přívěsek tak, aby zachytil paprsky a Indiány oslnil jejich leskem. Většinou uctívali slunce, a Mendoza si proto sám navrhl tento přívěsek, aby na ně jeho pomocí zapůsobil. Indiáni oslepení světlem se zastavili. Až na vysokého muže, který dál p o k r a č o v a l v chůzi. N e b y l už mladý, ale měl statné tělo jako z č i s t é mědi a kráčel z l e h k a jako d i v o k á zvěř. Když došel až k nám, nesklonil se čelem k zemi jako onen Indián předtím. Kapitán Mendoza řekl: „Jsem synem Slunce. A právě tak i vyslancem nejvznešenějšího z králů a poslem Krista, pána všeho světa.“ Zia překládala jeho slova do nářečí, kterým se mluvilo u Háwikuhu, ale Indián zavrtěl hlavou. Vyzkoušela další tři nářečí, než přikývl a řekl, že se jmenuje Quantah a je náčelníkem Nexpanu. 93

Mendoza se hluboko uklonil a podal mu šňůru pestrých korálků a dvě malá zrcátka. „Zeptej se ho,“ řekl Zie, „kde leží město, jemuž vládne.“ Na to odpověděl náčelník Quantah hrdým pokynem ruky a jedinou krátkou větou. „Obloha, mraky,“ řekla Zia. „vysoké skály, potok, milpas a l o u k y, z v ě ř , k t e r á s e z d e p a s e , t o j e to město, jemuž on vládne.“ Mendoza se zhluboka nadechl. „Zeptej se ho, kde žijí jeho lidé.“ Náčelník Quantah ukázal na osikový lesík. Zia řekla: „Jeho lidé žijí zde mezi těmito stromy. Nepotřebují žádné domy, protože slunce tady neustále svítí.“ „Jestliže nepotřebují žádné domy,“ řekl Mendoza. „pak také nepotřebují žádné zlato. Ale zeptej se ho.“ Zia promluvila k náčelníkovi. Zavrtěl hlavou. „Ukaž mu toto,“ řekl Mendoza a sundal ze svého krku zlatý medailon. Náčelník Quantah stále vrtěl hlavou. Díval se na pušku, kterou držel Zuñiga. Přál by si teď vědět, jestli to byla tato věc, která způsobila onen hlas hromu. M e n d o z a popadl zbraň, nabil ji a n a m í ř i l na kmen mladé osiky, vzdálené asi dvacet kroků od nás, a vystřelil. Kouř se rozptýlil. Osika se zakymácela a zřítila se k nohám náčelníka Quantaha. „A teď se ho zeptej, zda má zlato,“ řekl Mendoza. „Mušketa mu třeba trochu vylepšila paměť.“ Quantah se s údivem díval na strom, potom na zbraň, ale nic už neřekl. A když se ho Zia znovu zeptala na zlato, znovu zavrtěl hlavou.

15 Seděli jsme toho večera v lesíku a jedli z ošatek, na nichž bylo bohatě navršeno jídlo, jaké jsme viděli naposledy v Avipě. Během jídla tančila před námi skupina mladých bojovníků a 94

dva starší muži tlumeně bubnovali na bubny podobné tykvím. Mendoza jedl málo a pochybuji, zda vůbec vnímal tanec nebo slyšel hudbu. Později, když nám vykázali místo mezi skupinou vrb, kde jsme měli tábořit, opustil nás a spěchal k potoku. Noc byla vlahá a svítil půlměsíc, takže jsme ani nerozdělávali oheň, ale natáhli se v hluboké, sladce vonící trávě. Z dávného zvyku z pochodů jsem položil na dosah ruky svůj meč. Roa se zasmál. „Čeho se tu, prosím tě, bojíš? Hadů? Divé zvěře? Jistě ne Indiánů z Nexpanu, kteří nemají žádné zbraně.“ „M o h o u mít ale k a m e n y ,“ řekl jsem, „tak jako ti v Háwikuhu.“ Roa prošel bitvou nezraněn žádným kamenem, šípem či kyjem. Vypadal jako sud, pořádný soudek z Jerezu de la Frontera, a dokonce ani pochod od Cortésova moře nedokázal zmenšit jeho objem. Byl to jediný tlustý Španěl, kterého jsem kdy poznal. „I kdyby měli kameny,“ řekl, „nepoužijí jich. Alespoň ne tehdy, když si vzpomenou na mušketu. Na to, jak jediný výstřel porazil strom.“ „To s tím stromem,“ řekl otec Francisco, „to se mi nelíbilo. To nebylo přátelské gesto.“ „Indiáni neznají přátelství,“ řekl Roa. „Mušketa mluví hlasitěji než zbožná slova,“ řekl Zuñiga. „Mluví řečí, které já nerozumím,“ odpověděl otec Francisco. A tak to šlo p o ř á d dál a já tam ležel a napůl naslouchal, zatímco měsíc se koulel dolů po obloze, a byl jsem pln nedobrých předtuch. Tohle je začátek nesváru mezi otcem Franciskem a ostatními, myslil jsem si. A v tom jsem měl úplnou pravdu. Ve dnech, jež měly nadejít, na ně – ne, na nás na všechny – čekaly další nesváry. Měsíc sklouzl za skály. Z temné oblohy vyskočily hvězdy. Bylo pozdě v noci a já slyšel, jak loukou přichází kapitán Mendoza. Ostatní už všichni spali. Zdvihl jsem se na loket. Poklekl vedle mne a položil mi ruku na rameno. „Když jsme šli před večerem podle potoka,“ řekl, „měl jsem dojem, že vidím ve vodě něco se lesknout. V písku na dně potoka. Teď za měsíčního světla jsem to tam viděl zase.“ Odmlčel se a ruka se mu třásla. „Jakože je Bůh nade mnou, viděl jsem zlato. V tom potoku je zlato!“ Mendoza se té noci asi sotva vyspal, protože kdykoliv jsem se 95

probudil, slyšel jsem ho přecházet. Hned za prvního šerého svítání vzbudil tábor. „Zlato!“ volal. „Vezměte helmice a plňte je zlatem!“ Roa a Zuñiga byli okamžitě na nohou, popadli helmice a vypotáceli se za Mendozou. který už doběhl k potoku. Zia stále ještě spala a otec Francisco předstíral, že spí. Pokud jde o mne, usadil jsem se do voňavé trávy a myslil na cestu z Háwikuhu až k okraji Propasti, na hory, které jsme přešli, potoky a skalní vyvýšeniny, na poznámky, které jsem si poctivě zapisoval do deníku, a na mapu, kterou z nich udělám. Když jsem pak vstal a šel se vykoupat, měl jsem už mapu v duchu jasně rozvrženou – její rozměry, barvy, Lullův nokturnál, všecko. Bude to nejkrásnější mapa, jakou jsem kdy maloval. V šedém světle jsem viděl, jak se asi dvě stě metrů po proudu brodí potokem tři muži. Čas od času se zastavili, sklonili k vodě, znovu narovnali, dali hlavy dohromady a pak se pomalu hnuli dál. Vypadali jako tři čápi na lovu. Slunce ještě nevzešlo, ale na písčitém dně potoka jsem rozeznal jakýsi předmět, měl matný lesk kovu. Sáhl jsem tím směrem a zdvihl jej. Měl tvar a rozměry ořechu, velikého vlašského ořechu, drsného na dotek a pokrytého temnými tečkami a jizvami, a byl velice těžký. Nemohlo být nejmenšího omylu. Celé měsíce, kdykoli se sešlo pár mužů dohromady, neslyšel jsem s k o r o nic j i n é h o než řeči o zlatě. V h o s p o d á c h Mexico City, na palubě lodi anebo na p o c h o d u , dokonce i v ulicích Sevilly, kam jsem poprvé přišel na studie, každý mluvil jenom o zlatě. Ale ještě nikdy jsem kus toho kovu neměl v ruce. Ani jsem ho neviděl, leda když už byl přetaven do medailí či královských castellanos. Nugget mi těžce spočíval v dlani. Převracel jsem jej, prohlížel ze všech stran, zkoumal jeho ostré okraje, tečky, zářezy. Abych si byl jist, vložil jsem jej mezi zuby a skousl. Se zvláštním potěšením jsem viděl, že zuby na něm zanechaly otisk. Tohle byla zkouška, kterou mi kdysi popisoval Mendoza. Pohlédl jsem na nugget a na dva další ležící na dně potoka nedaleko mne a zmocnil se mne podivný pocit, který nemohu vysvětlit. Podobal se horečce či nevolnosti. Jako by všechny ty příběhy o zlatě, které mi lidé vykládali, všechny jejich sny o moci a bohatství náhle ožily v mé vlastní krvi. 96

97

„Zanedlouho,“ řekl jsem si, „bych naplnil helmici. Prohledám potok a nasbírám mnoho helmic. Na mapu je dost času zítra.“ Zatímco jsem stál a hleděl na nugget a cítil na dlani tíhu jeho hmoty, přiběhl hoch se zprávou od náčelníka Quantaha. Nebýt toho, byl bych zůstal zde u potoka celý den a hledal v jeho písčitém dnu zlato.

16 Hoch mne vedl k místu za topolovým hájkem. Tam byli uprostřed travnatého údolí shromážděni lidé z Nexpanu. Klečeli v půlkruhu před kamenným oltářem, ozdobeným zeleným listovím a divokými květy. Na oltáři stál náčelník Quantah, ruce vzpaženy vstříc slunci, které ještě nevyšlo. Každý mlčel. Každý obličej byl obrácen k temné skalní hradbě na východě. Zia poklekla vedle mne do trávy. I já jsem pomyslil na to, že si kleknu, ale otec Francisco mne zatahal za rukáv. Nad o k r a j e m skal se ukázala tenká nitka světla. Davem proběhl šepot. Nitka sílila. V jediném okamžiku stál celý skalní masív v jednom plameni a šepot zesílil a přešel ve zpěvavé vzývání. Byl v něm údiv a potěšení, jako by viděli slunce vycházet poprvé. Uctívači slunce zmlkli a kazik pomalu vyslovil tři slova třikrát za sebou. Sotva skončil, lidé se za zpěvu odebrali do lesíka, kde už byly připraveny celé pyramidy ovoce a mísy z tykví naplněné krémem z ovčího mléka a oříšků. Když jsme usedli do trávy, Quantah se nás otázal, kde je náš vůdce. Za Ziiny pomoci mu otec Francisco řekl, že Mendoza se vydal hledat zlato. Náčelník zavrtěl hlavou. „Tohle zlato,“ řekl, „proč má takovou cenu, že člověk ani nepočká na jídlo a jde je hledat?“ „Zlato,“ odpověděl otec Francisco, „se dá vyměnit za zlaté castellanos. Jestliže má člověk hodně castellanos, může si koupit velmi mnoho věcí. Jestliže si může koupit velmi mnoho věcí, je rico, bohatá osoba, která má víc moci než ostatní.“ 98

Náčelník Quantah přikývl, ale pochybuji, že by tomu, co slyšel, rozuměl. Ačkoli později dobře porozuměl malému kázání otce Franciska. Zatímco jsme čekali, než vyjde slunce, držel před sebou otec Francisco kříž. Držel jej jako štít proti pohanskému slunci, proti klečícím postavám a uctívajícímu zpěvu. Jeho tvář měla právě tak odhodlaný výraz jako tvář kapitána Mendozy, když toho dne odcházel z tábora na honbu za zlatem. Když jsme se najedli, vzal otec Francisco Quantaha a odvedl ho ke kamennému oltáři. Tam mezi zelené větve a květy zarazil kříž, který byl vyšší než on a zhotovený z osikových větví. Pak prostými slovy vyprávěl příběh Krista, Syna božího, a Zia jej překládala do jazyka Quantahova. Jak Kristus žil a jak zemřel na kříži, podobném tomu, který stojí před námi. Náčelník Quantah poslouchal a čas od času přikývl na znamení, že rozumí. Pak otec Francisco vyprávěl, že když Kristus umřel na kříži, že v témž okamžiku – a bylo to v poledne, když slunce stálo na nebi – obloha se zatáhla a země pohnula a kopec, na němž stál kříž, se otřásl. Vyprávěl, jak pohřbili Krista do hrobky vytesané ve skále a před ni přivalili veliký kámen. Náčelník Quantah vzhlédl k slunci a potom na kříž, kterého se dotkl rukou. „Třetího dne poté, co byl Kristus pohřben,“ řekl otec Francisco, „když slunce právě vycházelo, viděli hlídači, že kámen je odvalen a hrobka prázdná.“ Quantah řekl: „Kdo vzal toho muže z hrobky ve skále?“ „Nevzal ho nikdo,“ řekl otec Francisco. „Skála se rozpukla a on vstal z mrtvých.“ Quantah požádal Ziu, aby poslední slova opakovala. Když tak učinila, řekl: „Rozumím té smrti a té potemnělé obloze i hrobce. Nerozumím ale tomu, jak může člověk vstát z mrtvých.“ Otec F r a n c i s c o mlčel, příliš zmaten, než aby věděl, co více říci. V jedné z květin hledala včela med, a když to uviděl, sáhl po ní a chytil ji. Požádal o vědro vody a potom držel včelu tak dlouho pod vodou, až se přestala hýbat, a pak ji posadil na kámen. Byl to bezvládný chomáček chloupků a gázových křidélek a vypadal jako mrtvý. Ale pomalu, jak jej sluneční teplo vysoušelo, 99

začala se včela pohybovat, pohybovat nejprve jedním křídlem a pak druhým. Náhle se zdvihla na nohy a odlétla. Náčelník Quantah pokynul směrem k obloze. „Tedy s tímhle m u ž e m , který zemřel, pak obživl a odletěl, s tím bych rád mluvil.“ „Můžeš s ním mluvit ve dne či v noci,“ řekl otec Francisco. „Můžeme s ním mluvit hned teď.“ Vzal náčelníka Quantaha za ruku a oba muži poklekli vedle kříže a otec Francisco se modlil. Když modlitba skončila, Quantah řekl: „Slyšel jsem tě mluvit k němu, ale ačkoliv jsem dával bedlivě pozor, neslyšel jsem mluvit jeho k tobě.“ „Když se budeš modlit ty sám,“ řekl otec Francisco, „taky ho uslyšíš.“ „A bude mluvit jazykem Nexpanu?“ tázal se Quantah. „Mluví mnoha jazyky,“ řekl otec Francisco. „Všemi jazyky, kterými mluví lidé.“ Náčelník Quantah řekl: „Rád bych o tom muži věděl trochu víc. Když chodil po zemi, dříve než ho zabili, co říkal lidem?“ „Milujte jeden druhého, to je to, co říkal,“ odpověděl otec Francisco. „Říkal lidem mnoho věcí, ale to hlavní, co jim říkal, to je tohle: milujte jeden druhého.“ Ponechali jsme kříž stát na oltáři. Když jsme se blížili k hájku, běželi mezi stromy tři muži a každý držel v rukou helmici. Jen jsme k nim došli, ukazovali nám jejich obsah. V každé byla na dně hromádka zlata – lesklé nuggety veliké jak hrášek, i větší. Náčelník Quantah vzal jeden z nuggetů z Mendozovy helmice. „Už jsem tyhle věci viděl,“ řekl. „V našem potoce jich je mnoho.“ Upustil zlato, jako by bylo bezcenné, a ukázal směrem na sever. „Nedaleko města Tawhi je potok, který se vlévá do našeho potoka. Tam je mnoho takovýchhle lesklých oblázků. Mnohem více než tady u nás. Ale jen si jich nasbírejte, kolik chcete!“ „Tady je málo oblázků,“ řekl Mendoza. „Většina zlata je tady v podobě prachu, který je příliš jemný, než aby se dal sbírat.“ „A voda je příliš studená,“ řekl Roa. „Mrazí až do morku kostí.“ Všichni tři byli mokří až po pás, zuby jim drkotaly a vypadali jako zmrzlí až na kost. „Potřebujeme asi tucet roun,“ řekl Mendoza. 100

„Ovce už jsou ostříhané a vlna vyčesaná,“ řekl náčelník Quantah. „Na co potřebujete rouna?“ Mendoza mu vyprávěl, že to je jeden ze způsobů, jak těžit zlato, že rouna se připoutají na dno proudu, a jak přes ně teče voda, zlatý prach a vločky přilnou na vlnu. „To bych rád viděl,“ řekl Quantah, „ale žádná rouna nemám.“ „Místo toho můžeme použít i celých koží.“ „Nemám žádné kůže.“ „Potom,“ řekl Mendoza a vytáhl ze svého kabátce jednu hrací kartu, zohýbaného křížového krále, „potom ti zaplatím za dvanáct ovcí, jež porazíme.“ Quantah odmítl kartu. „V Nexpanu,“ řekl, „se neporážejí ovce pro svou kůži. Ani z žádného jiného důvodu.“ „Na vašich lukách se pasou stovky ovcí,“ řekl Mendoza. „Co si přeješ, dvě karty?“ „Žádnou.“ Quantah se potom dlouze rozhovořil. Všechno, co Zia překládala, mělo jediný smysl, a to, že mezi lidmi v Nexpanu je považováno za zločin zabíjet ovce a ti, kdo tak učiní, jsou vykázáni z města. Mendoza stál a díval se do své helmice na hromádku jasného zlata. Jak málo znal kazik muže, s k t e r ý m mluvil, který putoval tisíce mil přes moře a hory a pouště, který čelil žízni a hladu, dokonce samé smrti, a to vše pro zlato, jež mu teď leželo na dosah ruky! Obával jsem se, že nás Mendoza nějakým unáhleným slovem nebo činem znepřátelí s Indiány. Nic však neříkal o rounech a odešel s Roou a Zuñigou směrem k táboru. Pozoroval jsem je, jak odcházejí, a náhle jsem si uvědomil, že něco svírám v ruce. Byl to zlatý nugget, který jsem stále ještě držel. Prsty jsem měl pevně sevřené, tak aby ho nebylo vidět. „Můj nugget je větší než kterýkoliv z těch, co vylovili z potoka Mendoza, Zuñiga či Roa.“ říkal jsem si. „Je pětkrát tak veliký.“

101

17 V táboře hořel oheň a vedle něho se sušily tři páry bot, ale muži byli pryč. Teď, když jsem byl sám, otevřel jsem ruku a podíval se na nugget. Když jsem ho viděl předtím za svítání, byla jeho barva matná, ale teď na slunci se celý třpytil a zářil. Opatrně jsem ho zabalil do kusu látky, vyříznutého z mého koženého kabátce. „Je větší než vlašský ořech a je z čistého zlata,“ říkal jsem si. „Musí vážit dvacet onzas. A možná i víc!“ Schoval jsem nugget na dno váčku, v němž jsem nosil barvy, a přestal jsem na něj myslet. Rozložil jsem si věci na kameni a chtěl začít pracovat na mapě, kterou jsem plánoval, ale jakmile jsem začal s prací, myšlenky se mi stále vracely k potoku, k zlatu, které jsem tam viděl a nezdvihl. Co když tam na písčitém dně leží další kousky zlata, právě tak veliké jako ten, který jsem schoval do váčku! Práce mi nešla od ruky, a tak jsem se nakonec rozhodl, že udělám menší a jednodušší mapu, na níž bude jen Propast a řeka a umístění Nexpanu. To ostatní může počkat až na lepší časy. Ale ani teď mi práce nešla o nic rychleji a užuž jsem se jí chtěl vzdát, když z lesíka přiběhla Zia a vrhla se vedle mne na zem. „Náčelník Quantah a otec Francisco spolu bez přestání hovořili celou tu dobu, co jsi odešel,“ řekla. „Každý mluvil sám za sebe, ale já jsem musila mluvit za oba dva. Za jednoho i za druhého. Úplně mi vyschlo v krku.“ Na chviličku se odmlčela, ale už zas seděla a ptala se, jakých barev použiji pro mapu, o čem ta mapa bude a jestli mi může pomáhat. Z její kapsy se na mne přitom díval Montezuma a krčil svůj špičatý nosík. Nevykládal jsem jí, že jsem se už chystal jít dolů k potoku. „Mapa znázorní Propast,“ řekl jsem. „Ty modré tečky, to jsou borovice, které rostou vysoko na jejím okraji.“ „A kde jsou osiky?“ ptala se. 102

„Ty jsou níž. U řeky. Ještě jsem se k nim nedostal.“ „Až se k nim dostaneš, budou modré?“ „Ne, žluté, protože jejich listy už začínají žloutnout.“ „Tak namaluješ modře řeku.“ „Ne, amiga.“ „Ale řeka je modrá!“ Tuhle barvu měla Zia ze všech nejradši. Podle ní by nejkrásnější mapa na světě byla celá namalovaná modře. „Řeka je zelená,“ řekl jsem. Zavrtěla hlavou tak prudce, že zvonečky na jejím klobouku zněly spíš jako sykot chřestýše. „Jestliže osiky, které jsou zelené, budeš malovat žlutě,“ řekla, „a modrou řeku vymaluješ zeleně, pak mapa nebude pravou mapou tohoto kraje.“ „Není nutné,“ řekl jsem, „aby mapa vypadala tak jako krajina. Potřebuje vypadat jen jako mapa.“ Otočila se ke mně zády a zdvihla obličej k vysoké tenké čáře skalních okrajů, rýsujících se proti nebi. „Tak tuhle mapu nechci ani vidět. Ani ti s ní nechci pomáhat.“ Chvilku byla zticha a přemýšlela. „Já bych chtěla být tam nahoře se seňorem Torresem.“ „A s hříbětem, že?“ „Ano, s koněm, který se jmenuje Modrá hvězda, a já bych na něm jezdila borovými lesy…“ „Řeka,“ vpadl jsem jí do řeči, „bude ultramarínová, jen kvůli tobě, protože jak jsem ti už řekl, je to nejkrásnější ze všech modří. A ještě něco. Vzpomínáš si na ten malý ostrůvek v řece, okolo kterého jsme šli?“ „Ano.“ „Tedy tomuto ostrovu dám jméno.“ Pohlédla na mne. „Jaké jméno?“ „Nazvu ho La Isla de la Seňorita.“ „Po mně?“ „Po tobě.“ Vy s k o č i l a se smíchem z trávy, prudce mne objala a přitiskla mi čelo k tváři. Montezuma, uvězněný mezi námi, slabounce vypískl. A právě tehdy se potáceli zpět do tábora tři muži. „Přilož do ohně,“ zašeptal Mendoza rty ztuhlými zimou. 103

Rozhrábl jsem oheň a oni ho obestoupili. V každé helmici měli po dvou hrstech zlata, ale když jsem jim blahopřál, nikdo neodpovídal. V tichu jsem slyšel, jak jim cvakají zuby. Nakonec řekl Roa: „Mohl bych naplnit dobře tucet helmic.“ „Ale než naplníš jedinou, nadobro zmrzneš,“ řekl Zuñiga. „Naplníme jich celý tucet,“ řekl Mendoza. „Ale to mi věřte, mrznout přitom nebudeme.“ Odešel od ohně a za krátkou chvíli se vrátil s dýkou a malým kamenem. Usadil se, natáhl bosé nohy k plamenům ohniště a začal si ostřit nůž. „Riskujete naše životy,“ řekl jsem, „jestliže zabijete Quantahovy ovce.“ „Zmrzneme, jestliže to neuděláme,“ odpověděl Mendoza. „Však si náčelník vzpomene, jak jsme jedinou ranou porazili strom,“ řekl Roa. „Můžeme porazit i jeho.“ Mendoza už nepromluvil, ale nůž klouzal sem a tam po kameni. Náhle broušení ustalo. Viděl jsem, jak se z lesíka vynořil otec Francisco a svým chraplavým hlasem si prozpěvoval. Mendoza skryl nůž za koženým kabátcem. Otec Francisco pohlédl na zlato. „Hodně jste toho získali,“ řekl, „ale já jsem získal ještě víc. Až zítra ráno vzejde slunce, bude svítit na úplně nový kříž. Postavili jsme ho z dubového dřeva a je vysoký skoro osm loktů.“ Malý kněz rozpřáhl doširoka paže, aby ukázal, jak je kříž postaven. „Je trošku nakřivo, tak jako já,“ řekl, „ale je to kříž.“ Samou radostí nemotorně poskakoval, a suknice jeho šedé kutny za ním jenom vlála. Dělal to vždycky, když se cítil velice šťastný. Náhle přestal tancovat a ukázal na každého z nás po řadě. „Budu potřebovat vaši pomoc při mši. A také s křtěním. Je tu víc než devět set duší.“ Mendoza řekl: „Devět set! To by chtělo celý týden. Ale dny našeho pobytu tady se krátí. Budu přemýšlet o nějakém rychlejším způsobu než křtít každého jednotlivě. Udělám vám jakýsi vějíř z říčního rákosí a s takovým vějířem a s velikým vědrem vody mohou být pokropeni všichni naráz.“ Otec Francisco na něho otočil divoký pohled. M e n d o z a předstíral úžas. „Jistě to přece znáte! Je to velmi stará metoda. Použilo se jí v Granadě, to byl můj dědeček ještě 104

mladík, a pokud si vzpomínám, použil jí biskup Cisneros. Když měli být z města vyhnáni Mauři, aby zachránili své životy a majetek, všichni se honem chtěli dát pokřtít. Kostely naplnilo tolik nevěřících, že bylo nutné pokřtít je za pomoci vějířů, jimiž se mávalo nad jejich hlavami. Jestliže tedy může použít takového vějíře biskup, můžete vy také, drahý otče.“ Nečekal ani na odpověď, vstal a pokynul Roovi a Zuñigovi. „Tak tedy pojďme,“ řekl, „nasbíráme rákosí na vějíře.“ Díval jsem se za nimi a znal jsem pravý důvod, proč odcházejí, ale nijak jsem je nedokázal zadržet. Přiblížila se noc a oni se nevraceli. Povečeřeli jsme s náčelníkem Quantahem a on se znovu tázal, proč Mendoza lační mnohem víc po zlatě nežli po potravě, a otec Francisco mu na to dal stejnou odpověď jako předtím. Vrátili jsme se do tábora, zapálili oheň a seděli a hovořili. Ti tři se stále ještě nevraceli. Probudil jsem se skoro o půlnoci, když jsem uslyšel zvuk kročejů. Byli to oni a vraceli se od potoka. Přiložili další dříví do ohně, obestoupili ho a šeptem spolu rozmlouvali. Zář ohně se odrážela od jejich krunýřů. Vrhala na ně krvavý odlesk.

18 Než se rozednilo, shromáždili se Indiáni z Nexpanu před svým starým oltářem a vysokým dubovým křížem, který byl pro ně čerstvě zhotoven. Vedle kříže stál náčelník Quantah a otec Francisco a za knězem stála Zia a já. Naši tři muži zde byli též, ačkoli přišli pozdě, v kabátcích pečlivě očištěných od krve. Spali málo té noci a jistě by si byli raději přispali, báli se však hněvu otce Franciska. Zatímco jsme čekali, než slunce vyjde, zašeptal mi Zuñiga do ucha: „Rouna jsou upevněna na dně potoka. Je jich šest, pěkně hustých, takže nasbírají mnoho zlata.“ Slunce stoupalo a s ním se dostavilo i obdivné volání davu. Náčelník Quantah promluvil tři slova. Otec Francisco strnule čekal, než bude vzývání potřikrát zopakováno. Strpěl p o h a n s k o u ceremonii, protože nemohl jinak. 105

Ale jen skončila, udělal gesto, jakýsi rychlý pohyb ukazováčkem do vzduchu, kterým obvykle zaháněl ďábla. Pak vykonal krátký obřad, který Zia překládala, jak nejlépe uměla, a začal křtít. Vějíř z rákosí, který mu udělal Mendoza, namáčel do vědra vody a mával jím nad hlavami lidí sem a tam. Kapky se třpytily ve slunci a dopadaly na zvednuté tváře Indiánů, kteří stáli blízko. Zprvu couvali, pak se smáli a přistupovali blíže. Znovu zamával vějířem, ale tentokrát stříkal vodu směrem k těm, kteří stáli více vzadu. Do šepotu a smíchu náhle zazněl výkřik a dupot utíkajících nohou. Z okraje lesíka zavolal jakýsi hlas jediné jasné slovo. Nikdy jsem dosud toto slovo neslyšel a dodnes neznám jeho význam, ale v jediném okamžiku dokázalo umlčet celý dav. Přes hlavy lidí jsem rozeznal muže, který toto slovo vykřikl. Vybíhal z lesíka a v ruce držel pastýřskou hůl, kterou držel zdvihnutou před sebou. Křičel toto slovo ještě jednou a ukázal holí na oltář. „Sancta Trinidad,“ řekl Roa. „La Trinidad,“ řekl Zuñiga, „y todos los otros.“ Mendoza si něco šeptal. Dav se pomalu pohnul kupředu jako tichá mořská vlna na pobřeží. Neozval se ani hlásek. Slyšel jsem jen, jak hlasitě mi tluče srdce. Indiáni se pomalu blížili, dokud první z nich nedošel k oltáři. Náčelník Quantah zdvihl ruku, aby zůstali stát. Ale v témž okamžiku popadl Mendoza svou mušketu a vypálil ránu nad jejich hlavy. Na okraji lesíka s praskotem upadlo několik zlomených větví. Na tento zvuk se každý otočil. Na další okamžiky se příliš dobře nepamatuji, ty byly zmatené. Vzpomínám si, že Mendoza donutil otce Franciska sejít dolů od oltáře. Muži vytasili dlouhé dýky a všichni jsme pak proběhli kolem davu, vyhnuli se lesíku, kde bychom mohli být zaskočeni, a nakonec doběhli do našeho tábora. Patrně jsme mohli klidně a bezpečně projít i davem, protože nikdo po nás ani nehodil kámen, nikdo neřekl ani slovo. Já nevím. Jediné, co jsem slyšel, byl úzkostný šum, žalostné bědování nad ztrátou. Slyšel jsem je stále, i když jsme už stáli okolo našeho ohně a rozhodovali se, co dál. Doléhalo sem slabě mezi stromy, neseno ranním větrem. 106

Rozhodnutí znělo složit tábor. Ostatně zbývaly nám už jen dva dny na to, abychom opustili Propast. Dříve než jsme se však vydali na cestu, řekl otec Francisco, že se vrátí a promluví si s Quantahem. „Půjdu a poprosím ho za prominutí. Ačkoliv já sám tento čin nepromíjím.“ Mendoza byl rozmrzelý. „Tady není co promíjet,“ řekl. „Kazik vlastní na tisíc ovcí, ne-li více, a my jsme z nich zabili šest.“ „I kdyby mu patřilo desetkrát tolik,“ řekl otec Francisco. „jestliže si nepřál, aby byla jediná zabita, byla špatnost učinit to.“ „Půjdete na vlastní nebezpečí,“ odpověděl Mendoza. „Já s vámi nepůjdu. Je jich proti nám příliš mnoho.“ „Chci jít sám,“ řekl otec Francisco. „Žádné nebezpečí mi nehrozí.“ Zia se k němu přidala, ale řekl jí, aby zůstala, a sám odkulhal pryč. Když zmizel v lesíku, vydal Mendoza příkaz shromáždit všechny naše věci a zlato sesypat do jedné helmice. Nugget, který byl větší než velký vlašský ořech, a přitom třikrát tak těžký jako stejně veliký kámen, jsem nechal ležet zabalený na dně svého váčku a nikomu jsem o něm neřekl. „A co uděláme s rouny?“ tázal se Roa. „Vezmeme je s sebou,“ řekl Mendoza. „Ale ještě se nestačilo nachytat dost zlata.“ „Vezmeme je tak jako tak. Jestliže se zpozdíme, třeba jen do poledne, dáme Indiánům příležitost uzavřít průrvu. Kdyby přivalili balvany do ústí průrvy, navždy by nás tady zazdili.“ „Mám z toho obavy,“ řekl Zuñiga. „Já také,“ řekl Mendoza. „Je to neobyčejně vážná věc.“ „Půjdu a trochu prohrábnu písek,“ řekl Roa. „Vezmi s sebou Zuñigu,“ řekl Mendoza, „a až to uděláte, vytáhněte rouna na břeh, aby oschla.“ Oba muži odešli k potoku a Zia a já jsme začali skládat našich pár věcí. Mendoza se zastavil a zkoumavě se rozhlížel po louce, po lesíku a po průrvě, kudy budeme odcházet. Nářek už nebylo slyšet, možná proto, že vítr změnil směr a nyní v závanech táhl od severu. Zanedlouho se vrátil otec Francisco a řekl, že kazik nám dal rozhřešení za všechno spáchané zlo. „Dokonce nabídl potraviny na cestu,“ řekl. „Máme je připravené v lesíku.“ 107

„Půjdeme bez potravy,“ odpověděl Mendoza. „Nevěřím ani jemu, ani jeho lidem.“ Ukázal na řadu temných postav daleko na západě, jež se pomalu pohybovaly směrem k průrvě. „Jestliže se p o d í v á t e bedlivě, v á ž e n ý otče, p á r jich tam teď u v i d í t e . Můžete mne ujistit, že je tam Quantah neposlal, aby nám zabránili projít?“ „Podle mne,“ řekl otec Francisco, „jdou všehovšudy pást dobytek.“ Myslil jsem si totéž. „Vaší povinností je zachraňovat lidské duše,“ řekl Mendoza. „Mou povinností je zachraňovat životy. Naše životy.“ Nasadil si helmici. „Půjdeme hned a bez potravy. Modlete se, abychom se dostali k průrvě, dříve než bude uzavřena.“ Vyrazili jsme na cestu, ale Mendoza se omeškával. Když jsme přišli na stezku, která se vinula podle potoka, otočil jsem se, abych se po něm podíval. Ještě neodešel od ohně. Stál s očima upřenýma na řadu temných postav, pohybujících se u úpatí skal. A jak jsem ho tak pozoroval, vidím, že popadl hořící klacek a hodil ho do suché trávy. Hodil další a začal utíkat. Podíval jsem se na otce Franciska a kladl jsem si otázku, zda to viděl též, ale zašel právě za rozlehlou vrbu. „Tohle aspoň Indiány trošku zaměstná,“ řekl Mendoza, když mne dohnal. „I ty schované v lesíku, i ty, kteří se plíží kolem skal.“ Zprvu obklopovaly oba klacky jen malé kroužky plamene a já jsem si myslil, že možná samy od sebe pohasnou. Mendoza si to myslel též, protože už se chtěl bezmála vrátit a znovu je zapálit, když tu se náhle v závanu větru rozhořely. S řevem, který jako by otřásal zemí pod nohama, se plameny spojily a v jediném ohnivém koberci, který pokrýval většinu okolní louky, vzplály vzhůru. Ve skutečnosti se oheň kradmo, námi neviděn, plazil trávou, až ho náhle rozdmýchal vítr. Spěchali jsme dál a doběhli jsme k Roovi a Zuñigovi. Právě přehnali malé stádečko ovcí přes potok, aby se zvířil písek na dně a zlaté vločky vyplavaly nad připevněná rouna. Stáli nyní na protějším břehu a pozorovali oheň. „Vytáhněte už rouna,“ volal Mendoza. „Na oheň se můžete dívat potom.“ Trvalo nějakou dobu, než to dokázali, protože rouna, plná zlata, 108

109

byla těžká. Vymačkali jsme z nich vodu, jak jen to šlo, ale i tak jsme mohli odnést jenom čtyři z nich. Jedno rouno na každého z nás. Zia a otec Francisco, kteří byli už dále na cestě, se také zastavili a pozorovali oheň. Dopotáceli jsme se se svými břemeny až k nim. Mendoza řekl: „Ten oheň, to je veliké neštěstí, ctný otče. Myslil jsem, že zcela vyhasl, ale vítr, vítr zřejmě rozfoukal popel a objevil nějakou jiskru.“ Otec Francisco se díval na Mendozu zkoumavě, s přimhouřenýma očima. Ale kapitán mluvil tak lítostivě, tak pokorně zněla jeho slova, že jestliže se myslí kněze mihly nějaké pochyby, byly tím rozehnány. „Vítr objevil jiskřičku, otče. Nepatrnou jiskřičku – a hleďte, co to udělalo!“ „Já hledím.“ Otec Francisco se pokřižoval. „Dá se tady něco dělat?“ „Nic,“ řekl Mendoza. „Však ono to samo brzy dohoří. Ale teď už jděme, a rychle!“ Podal helmici, z poloviny plnou zlata, mně a vyrazili jsme. Oheň se přehnal loukou, pak polem ještě nesklizené kukuřice a bezmála se už dotkl skalní hradby na jihu. Všechno před ním prchalo – ovce, jeleni, další zvířata, která jsem nepoznával. Tři hoši, jejichž úkolem bylo hlídat kukuřici, utíkali taky. Prošli jsme většinu vzdálenosti k průrvě, když náhle Zuñiga shodil rouno na zem a řekl, že se vrátí zpátky ještě pro jedno. Protože byl silný za dva, Mendoza mu dovolil jít. Zakrátko jsme se dostali až k průrvě a ke své úlevě jsme shledali, že vstup je volný. S balvany, nakupenými po obou jejích stranách, nebylo hnuto. Tmavé postavy, které jsme předtím viděli pohybovat se na úpatí skalních hradeb, zmizely. Mendoza ukázal na cestu, po které běžel s rounem na zádech Zuñiga. Viděl jsem, jak se zastavil, aby zdvihl druhé rouno, a jak znovu vyrazil vpřed. „Jestliže se dostane sem,“ řekl Mendoza se smíchem, „pošlu ho zpátky pro další rouno.“ Zuñiga už urazil víc než polovinu cesty, doběhl k ohybu potoka, pak k druhému ohybu, když vítr na chvíli ustal. Jako zvíře zahnané do kouta pohybovaly se plameny chvíli jedním, chvíli druhým směrem. Pomalu se znovu zvedal vítr, nabýval síly a vtom prudce zafoukal od jihu. 110

Zuñiga nebyl ještě na doslech, ale Francisco na něho volal, ať odhodí obě rouna. „Utíkej, hombre, utíkej, co můžeš!“ křičel na něho. Živeny větrem a napadrť uschlou trávou, plameny se stočily, zabočily stranou a širokým obloukem se přehnaly přes potok. Možná že Zuñiga nezpozoroval, že se změnil vítr. Možná že si myslel, že oheň předběhne. Ať už to bylo jakkoli, rouna neodhodil. Pokračoval dál, padal pod těžkým břemenem, znovu vstával, znovu si je přehazoval přes ramena a běžel k nám. Když Francisco poznal, že Zuñiga nehodlá rouna odhodit, znovu na něho varovně volal. Zuñiga vzhlédl. Viděl jsem jasně jeho tvář. Pak se přes něho s řevem přehnala zeď plamenů a už ho nebylo vidět. Plameny nás donutily ustoupit do ústí průrvy. Čtyři jsme tam stáli v temnotě a hleděli na pole stojící v jednom plameni. Po Zuñigovi a rounech nebylo nikde ani vidu.

111

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, sedmého dne měsíce října léta Páně 1541

Soudní síň třetího dne mého procesu vypadá stejně jako předtím. Za dlouhým dubovým stolem sedí tři staří soudcové, oblečení do černých talárů lemovaných kožešinou, podobní stále více zopilotům, skalním supům. Písaři sedí způsobně na svých místech. Obhájce Gamboa a královský fiskál spolu rozmlouvají. Don Felipe stojí za mnou a přešlapuje z nohy na nohu. Soudní síň je stejná, až na to, že v části vyhrazené divákům je tentokrát mnohem víc obecenstva. Podle obleků jsou nově příchozí z Vera Cruzu. Moje sláva zřejmě letí světem, anebo to spíš bude zpráva o pokladu ukrytém v zemi Cíbole. Hned jak složím přísahu, říká královský fiskál přívětivě, jako bychom byli známí, kteří se potkávají na náměstí: „Je o vás ve vězení dobře postaráno? Strava je dobrá? Je jí dost?“ „Často jsem jedl hůř a méně,“ odpovídám. „A co lůžko?“ „Mnoho nocí jsem musil spát na zemi.“ „Tak se vám naše vězení líbí? Je to místo, kde byste mohl prožít mnoho šťastných chvil?“ Neodpovídám. Fiskál bere se stolu svazek listin, studuje je a přitom si popotahuje dolní ret. Pak uloží papíry stranou a pohlédne na mne. Očekávám, že začne tam, kde skončil prvního dne procesu. On však nabírá zcela jiný směr a žádá mne, abych řekl Audiencii svými vlastními slovy (jakými jinými slovy bych měl mluvit, když ne vlastními?) o bitvě u Háwikuhu. „Jaký byl váš podíl na této bitvě?“ zpřesňuje otázku. Začínám od začátku, od okamžiku, kdy jsem vstoupil za kapitánem Mendozou do města. Popisuji, jak jsme se dostali na první plošinu a jak tam na nás Indiáni shazovali balvany. Mám jakýsi pocit, když tyto události znovu vyprávím, že je fiskál už někdy předtím slyšel, a to od někoho jiného. Vyprávím o výpadu mladého Indiána a o zápasu, který následoval, a o tom, jak jsme oba leželi zraněni. 112

Tady mne fiskál přeruší. „Jak těžké byly rány, které jste utrpěl?“ „Těžké, pane.“ „Můžete je popsat?“ Činím tak. „Nejhorší zranění bylo tedy na vaší hlavě?“ „Ano, pane.“ „Jak dlouho vám trvalo, než jste se zotavil z tohoto zranění?“ „Několik týdnů. Tři.“ „Ne déle?“ „Ne, pane.“ „Zotavil jste se z tohoto zranění?“ „Pokud vím, ano.“ Královský fiskál pohlédne na soudce. „Pokud víte,“ říká, „tak jste se zotavil. Jist si ale nejste.“ Vědom si své chyby, říkám: „Jsem si jist.“ „Jednou si nejste jist. Hned nato si jste jist.“ „Jsem si jist.“ „Ale což není pravda, že měsíc poté, co jste opustil Háwikuh, vás soužila bolest hlavy a špatně jste viděl?“ „Měl jsem potíže.“ „Tyto potíže pominuly?' „Ano, pane.“ Fiskál se znovu podívá do svých papírů. „Když jste opustil Háwikuh,“ táže se, „jak mnoho zlata jste s sebou nesli?“ „Žádné, pane, protože tam žádné nebylo nalezeno.“ „Kde bylo nalezeno první zlato?“ „V městě Nexpanu.“ „Mohl byste říci Audiencii, jak bylo nalezeno a v jakém množství?“ Podrobně vyprávím příběh o potoku a o rounech a o ohni, a jak jím byl Zuñiga pohlcen. Znovu mám dojem, že tak jako už znal příběh o Háwikuhu, i tento příběh už zná. Kdo mu ho mohl vyprávět? Kdo jiný než Torres, Torres zbrojíř, kovář a zloděj? „To bylo to první zlato,“ říká fiskál. „Kolik asi vážilo?“ „Naplnilo zpola jednu helmici. A krom toho zde byla ještě tři rouna.“ „Tedy dost, abyste se měli o co hádat,“ říká královský fiskál. „K žádné hádce nedošlo,“ odpovídám. 113

„K žádné?“ Dříve než mohu odpovědět, vyskočí obhájce Gamboa a pokouší se něco vysvětlovat. Mezitím listuje fiskál ve svých listinách. Poprvé si všímám, že svazek těchto listin je opatřen červenou pečetí. Nejsou to tedy jeho vlastní papíry, ale listiny, jež jsou odněkud poslány, možná od vicekrále anebo z guadalajarského pohraničí. A v nich jsou místopřísežné výpovědi svědků. Také výpověď Guillerma Torrese? Ano, Guillerma Torrese, toho zloděje. Můj obhájce je zdvořile vyzván jedním ze soudců, aby se posadil, což učiní. „P o k u d jde o tu hádku,“ říká fiskál, „potom co jste našli zlato?“ „Žádná hádka nebyla,“ opakuji. „O ničem?“ „Nu, došlo k jakémusi sporu mezi kapitánem Mendozou a otcem Franciskem.“ Fiskál pohlédne zoufale na strop. „Tak nejdřív žádná hádka n e b y l a , p o t o m přece jen byla. R o z p o m e ň t e se, seňore Sandovale, že vypovídáte pod přísahou. Řekněte mi, o čem ta hádka byla.“ „Týkala se ohně. Příčiny ohně a smrti Zuñigovy.“ „Během těchto hádek…“ „Byla jen jedna,“ vpadávám do toho. „Během těchto hádek,“ pokračuje fiskál, „na čí straně jste stál?“ „Na ničí.“ Fiskál se otočí a mluví k soudcům. „Vaše Ctihodnosti, máme zde oheň, který způsobil smrt jistého Baltasara Zuñigy. Kněz, otec Francisco, obviňuje kapitána Mendozu, že založil oheň. Kapitán Mendoza odmítá obvinění a říká, že oheň vznikl nedopatřením. Mladý muž, který teď stojí před vámi, je této hádce přítomen. A přesto tvrdí, že nestál ani na jedné, ani na druhé straně.“ Fiskál teď hledí na mne. „Vy jste na tuto záležitost neměl žádný názor?“ táže se. „Měl jsem na to svůj názor.“ „Ale nevyjádřil jste ho. Proč?“ „Protože Mendoza byl náš kapitán.“ 114

Fiskál se usmívá. „Jinými slovy, byl jste při této hádce ve skutečnosti proti kapitánu Mendozovi. Myslil jste si, že je vinen.“ Vidím svou chybu, ale už je příliš pozdě. Fiskál pokračuje: „A protože podle vašeho názoru byl vinen, dokonce jste mu vyhrožoval, že ho zabijete. Co říkal kapitán Mendoza, když jste mu takto hrozil?“ „Nijak jsem mu nehrozil.“ Trik vkládat slova do mých úst mi byl už nyní znám. „Nijak, pane.“ „Tak si to rozeberme,“ říká fiskál. „Zotavoval jste se tou dobou z těžkého zranění. Skutečně jste trpěl bolestmi hlavy a špatným zrakem. Je to pravda?“ „Ano, pane.“ „Pak je tedy možné, není-liž tomu tak, že to, co jste v té době dělal, vám teď už není zcela jasné? Že jste zapomněl, co se vlastně odehrálo?“ „Jsou věci, které si nepamatuji, ale na tohle to si vzpomínám.“ „Vzpomínáte si, že jste hrozil kapitánu Mendozovi?“ „Ne, pane.“ „Zapomněl jste tedy, že jste hrozil kapitánu Mendozovi?“ „Ne, pane, chci říci…“ Královský fiskál přechází k oknu a hledí na moře. Je stříbřité a klidné, má barvu rozžhaveného olova. Jsem zmaten vším tím vyptáváním. Když už jsem přiznal svou vinu, že jsem ošidil krále, proč mi klade tyto otázky? Otáčí se od okna a přechází místností ke mně. Má zvláštní způsob chůze. Jako první klade na zem palce a teprve potom paty, a na těch se pak s malým škubnutím zhoupne. Je to chůze muže, který je sám se sebou náramně spokojen. Zastaví se na krok ode mne a říká tichým hlasem, skoro jako by mluvil sám pro sebe: „Já prokážu Královské audiencii, že hrozba kapitánu Mendozovi, o níž jsme teď hovořili, byla jen jednou z mnoha takových vyhrůžek.“ R o z h l é d n e se po divácích vzadu v soudní síni. Při výslechu byli netrpěliví, řekl bych že zklamaní, že se tak málo hovoří o pokladu. „Prokážu,“ říká a pozvedá hlas, „že obžalovaný kapitánu Mendozovi mnohokrát vyhrožoval zabitím.“ Zmocní se mne podezření. Protože otázky, na něž jsem odpovídal, nemají nic společného s mým zločinem proti králi, byly mi 115

kladeny z jiného důvodu. Kvůli něčemu, z čeho mne obvinil Guillermo Torres a o čem já nic nevím. „Prokážu,“ říká fiskál, „že tyto pohrůžky, po jistou dobu opakované, vedly nakonec k zápasu. A že výsledkem tohoto zápasu byla smrt kapitána Blase de Mendozy z rukou obžalovaného Estébana de Sandovala.“ Soudní síň ztichne. Slyším, jak don Felipe jako pominutý stále znovu šeptá: „Madre de Dios!“, jak se šeptem mezi sebou dohadují diváci, jak obhájce Gamboa s výkřikem vyskočí a jeden ze soudců klepe důrazně na stůl. Královský fiskál odchází svým samolibým krokem. Pozoruji ho, jak se zastaví u stolu, aby se napil z číše vody, jak listuje svazkem listin, které jsou opatřeny oficiální pečetí a které obsahují svědectví Guillerma Torrese. Torrese, který byl kdysi zlodějem a teď je navíc lhářem. Jsem klidný; pokud si pamatuji, tak mnohem klidnější než teď v tomto okamžiku, kdy sedím zde na své lavici. Poté co domluvil obhájce Gamboa, jeden ze soudců ohlašuje konec stání. Proces bude pokračovat zase za tři dny, desátého dne měsíce října. „To je ale nadělení,“ říká don Felipe, když se vracíme zpátky do mé cely. „A zrovna když se věci vyvíjely pro nás tak dobře, anebo aspoň tak dobře, jak jsme jen mohli doufat.“ N e m á m na to odpověď. Je zase horký den s vlnami vedra zvedajícími se nad olověným mořem, ale mně přebíhá po zádech mráz, když p o m y s l í m , jaké obvinění teď bylo proti mně vzneseno. Dřív než se don Felipe může začít vyptávat na Mendozovu smrt, dojdeme k mé cele a tady už čeká obhájce Gamboa. Gamboa trvá na tom, že se mnou musí mluvit mezi čtyřma očima, a tak nás don Felipe musí opustit. To ho rozladí, protože mě považuje, nebo to aspoň říká, málem za svého syna, a proto by měl být důvěrně zasvěcen do všeho, co dělám. Gamboa čeká, dokud žalářníkovy kroky neutichnou v dáli chodby. „Královská audiencia,“ říká, „vznese žalobu, kterou vyžadoval fiskál. Mohu se vás zeptat, dřív než budeme mluvit dál… zavraždil jste Blase de Mendozu?“ Jeho otázka zní hrozivě, dokonce i tady v mé cele. 116

„Jsem nevinen.“ Soudě podle jeho výrazu, obhájce Gamboa mi moc nevěří. „Uděláte nejlépe, řeknete-li mi pravdu,“ říká. „Říkám vám pravdu,“ odpovídám, a to nepříliš trpělivě, obávám se. „Já jsem si to myslil,“ říká on, aby mne uklidnil. „Ale chci mít jistotu. Královský fiskál povolá svědka, který se pokusí dokázat vám obvinění z vraždy. Jeho jméno je Guillermo Torres. V tomto okamžiku, jak jsem se dozvěděl, je ve Vera Cruzu.“ Gamboa mne bedlivě pozoruje a řekl bych, že čeká, že po této zprávě si to rozmyslím a přiznám svou vinu. Mlčím. „Kdo je ten člověk?“ ptá se. „Jestliže jste nevinen, co ho vede k tomu, aby sem přišel svědčit proti vám?“ Tak tedy opravdu Torres. Současně mne to překvapuje i nepřekvapuje. Hněv mi svírá hrdlo, ale přesto nějak svedu říci Gamboovi všechno, co vím o Torresovi od té doby, co jsme se potkali na lodi, až do zimy roku 1540, kdy jsem ho viděl naposledy. „A proč mne chce obžalovat z vraždy, to nechápu.“ „Měli jste zlato, když jste ho viděli naposledy?“ „Jen tolik, kolik by naplnilo dvě helmice.“ „Těch šedesát tisíc onzas bylo nalezeno teprve později?“ „O mnoho měsíců později. Až příští jaro.“ „Mohl se Torres doslechnout o pokladu?“ „Doslechli se o něm v Mexico City. Na hranicích, v Guadalajaře a dalších místech.“ „Potom můžeme předpokládat, že o pokladu ví,“ říká můj obhájce. „Domníváte se, že by proti vám svědčil, kdyby si myslil, že učiní-li tak, dostane podíl na pokladu? Je schopen takového činu?“ „Torres,“ odpovídám, „je schopen jakéhokoli činu.“ Můj obhájce se zvedá z lavice a rovná si roztřepené manžety na kabátci. „Šedesát tisíc onzas zlata,“ říká. „Člověk by s takovou sumou mohl ledacos pořídit. Mám otce, který je mrzák a nemůže pracovat, a tři sestry a tři malé bratry, které podporuji. Kdybych měl dvě hrstičky toho pokladu, znamenalo by to…“ Odmlčí se, pohlédne na své ošumělé manžety a odchází. Důvěřuji mu teď mnohem víc, ale přesto se nemohu zbavit pochybností, hlavně kvůli jeho mládí. Jedna věc pro něho je hájit 117

mne proti obvinění, že jsem ošidil krále, zvláště když jsem se sám k této vině přiznal. Ale bude pro něho něco zcela jiného obhajovat mne proti obvinění z vraždy a čelit přitom muži tak zchytralému a zkušenému, jako je královský fiskál. Je to asi totéž, jako kdybych já měl soutěžit v oblasti kartografie s Mercatorem nebo Amerigem Vespuccim. Večeři mám hojnou, sestavenou, jak to tak vypadá, z lahůdek z důstojnického stolu. Ačkoli nemám vůbec hlad, naschvál předvádím, že hodně jím, abych potěšil dona Felipa, který o mne starostlivě pečuje, jako by šlo o mou poslední večeři. Rozpoutal se vítr. Obloha je zatažena dešťovými mraky, které zakrývají hvězdu, již pozoruji každý večer. Těžko se mi daří zapomenout na proces, ale pokusím se o to. Dřív než budu znovu stát před Královskou audiencií, musím napsat o událostech, jež se odehrály v zimě roku 1540 a na jaře roku 1541, tak abych si je znovu oživil v paměti.

118

19 Slunce horce sálalo na jasné obloze, když jsme začali svůj výstup z Propasti. Ale když jsme se vyšplhali nahoru, kde na nás čekal Torres a naši koně, vzduch byl už šedý a těžký a voněl sněhem. Ačkoliv náš úlovek zlata nyní zaplnil dvě helmice až po okraj, Mendoza se rozhodl, že se do Háwikuhu nevrátíme. „Myslím, že náčelník Quantah mluvil pravdu,“ řekl, „když vyprávěl o potoku, který má v sobě hodně zlata a vtéká do potoka v Nexpanu. Ale nevzpomínám si, jak to je daleko.“ „To taky neříkal,“ odpověděl jsem. „Jmenuje se Tawhi,“ vpadl Roa. „To víme,“ řekl Mendoza. „Oblačné Město,“ pokračoval Roa. „Je to osm dní cesty na severozápad.“ „Jak to, že ty toho víš tolik,“ tázal se Mendoza, „když já o tom nevím vůbec nic?“ „Mluvil jsem s jedním Indiánem.“ Mendoza pohlédl na Ziu, která přikývla na souhlas s Roou. „Oblačné Město je vzdáleno osm dní cesty,“ řekla. Bez dalšího hovoru se conducta vydala na cestu a spěchala přitom, neboť jsme se obávali sněhové bouře. Cestovali jsme celý den pod zataženou oblohou, dokud jsme a l e s p o ň trochu viděli. Té noci začal padat mezi borovicemi prašný sníh. Za rozbřesku ho bylo už po kotníky, a stále ještě padal. Ale koně byli ještě čerství, Propast byla za námi, naše cesta směřovala do nížin, a tak jsme měli dobré vyhlídky, že bouři předeženeme. Byli bychom jí unikli, kdyby byla šedomodrá kobyla neztratila podkovu. Mendoza tuto ztrátu objevil po poledni. Protože železné podkovy měly velikou cenu, neboť jich bylo málo, a protože sníh právě přestal padat, vrátili jsme se po vlastních stopách tam, kde 119

kobyla klopýtla o balvan skrytý pod sněhem. Podkovu jsme nenašli, ale ztratili jsme dvě hodiny času. A tu nás chytila bouře. Pozdě toho odpoledne začal znovu padat sníh, zprvu jemně a pak v závanech metelice. Mezi jednotlivými závany jsme vždy na okamžik zahlédli otevřený kraj s loukami, vzdálený asi šest mil někde pod námi, kde svítilo slunce. Popohnali jsme své koně do pasotrote. Přejížděli jsme právě jakousi louku a malý potůček lemovaný vrbami, když nám Zia ukázala na jeskyni položenou vysoko v boku útesu. Na cestě z Háwikuhu jsme propátrali pár takových jeskyní a nalezli tam vždy malé kousky tyrkysu a stříbra kromě hezkých hliněných hrnců, které nám nebyly k žádnému užitku. Nyní jsme ale utíkali před bouří a nesměli jsme se zdržovat. Nedostali jsme se dál než tři sta varas, když náhle zavanul silný vítr ze severu. Vzduch brzy zhoustl sněhovými vločkami oslepujícími jak jezdce, tak koně v takové míře, že já, který jsem jel poslední v conductě, jsem ani neviděl našeho kapitána v čele průvodu. Mendoza nás začal svolávat, stáhl se stranou pod borovici a čekal, až k němu dojedeme. „Dál už nemůžeme,“ řekl, „ačkoli pouhá hodina cesty by nás dostala na otevřenou louku. Právě tak nemůžeme dlouho zůstat tady, kde jsme. Vrátíme se a budeme hledat útočiště v té jeskyni, kterou jsme minuli.“ Sám popadl za uzdu mulu, která vezla zlato. „Ale poslyšte,“ řekl, „nezatoulávejte se, držte se pohromadě. A pospěšte si. Ještě jsem neviděl horší bouři od té doby, co jsem něco takového zažil v horách Sierry Nevady.“ Cesta, kterou jsme právě urazili, byla nyní pokryta zulámanými větvemi, ale přesto jsme bezpečně dospěli na louku a potom podle protékajícího potoka k útesu. Na jeho úpatí byl skalní převis, který tvořil jakousi jeskyni natolik vysokou a hlubokou, že skýtala dostatečnou ochranu našim koním a mulám. Po jakýchsi záchytných otvorech vytesaných do skály jsme se vyšplhali nahoru na spodní římsu naší jeskyně. Ležel zde sníh, ale uvnitř byla jeskyně suchá, možná celých třicet kroků široká a hluboká a dvakrát tak vysoká jako vysoký muž. V jednom rohu byla hromada zpola spálených velikých polen, pokrytých prachem, který mohl být prachem celých staletí, 120

a vedle ležela hromádka třísek. Úhledně srovnány proti zdi poblíž stály v řadě hliněné hrnce. Jeskyně byla podobná těm, které jsme už viděli, dokonce i pokud jde o dřevo a kuchyňské nářadí. Bylo to, jako kdyby před mnoha a mnoha lety ti, kteří zde žili, náhle odešli, ať už kvůli hladu, anebo ze strachu před nepřáteli. Kosti, které jsme zde našli, ostatně tak jako v jiných jeskyních, nepatřily lidským obyvatelům, ale vysoké a kojotům. Z a b y d l e l i jsme se tady a ze všeho nejdříve jsme rozdělali oheň. Naše zásoba s u š e n é h o masa mohla v y d r ž e t ještě pět až šest dnů, a tak jsme si uvařili pořádné jídlo a s chutí je snědli, přičemž jsme nevalně vtipkovali o sněhové pohromě, nevalně proto, že nám stále ještě bylo zima a do města Tawhi bylo ještě daleko. „Co ti Indiáni vyprávěli o tom Oblačném Městě?“ zeptal se Mendoza Zii. „Všecko, co mi řekli, ti řekl Roa,“ odpověděla Zia. „To moc není,“ řekl Mendoza. „Ano, to moc není,“ řekla Zia. Pod námi koně jevili nepokoj a Zia odešla až na okraj jeskyně a poslouchala. Hříbě ji zajímalo mnohem víc než celé Oblačné Město. „Protože to moc není,“ řekl Mendoza, „nebudeme aspoň nijak zklamáni tím, co tam najdeme.“ „Najdeme tam Indiány,“ řekl otec Francisco, kterého jako obvykle víc zajímaly duše, jež by mohl zachránit, než poklady. „Tak jako jsme je našli v Nexpanu.“ Torres řekl: „Jestliže cesta k vašemu Oblačnému Městu znamená sedm dní tam, znamená to právě tak sedm dní cesty při návratu. A abychom dospěli až do Háwikuhu, znamená to jedenáct dní navíc k tomu všemu. Tedy celkem dvacet pět dnů. Přes šest set mil obtížné cesty. Koňské podkovy jsou velmi vzácné. Máme jich dost na tak dlouhou cestu?“ „Dostatek,“ odpověděl Mendoza a tím uzavřel debatu. Naším nejvážnějším problémem bylo, jak nakrmit zvířata. Zatímco na nás Torres čekal u Propasti, nasbíral svazky suché trávy a ty teď zvířata dostala k žrádlu. Ale zítra pro ně budeme muset opatřit novou potravu. Sníh padal celou noc, a když jsme sešplhali z jeskyně dolů, 121

ležel na louce vysoko až po pás. Všichni společně jsme nařezali větve z vrb rostoucích podél potoka, což zabezpečilo dostatek potravy pro naše koně pro ten den a den příští. Okolo poledne, když nad vrcholkem útesu stálo unavené slunce, osedlal si kapitán Mendoza klisnu a vyrazil s ní přes louku řka, že se pokusí najít cestu, kterou bychom se mohli vydat. S obavou jsem pozoroval, jak odjíždí, jak se kůň vzpíná na zadních nohou, když přichází k první závěji, pak zase klesá na všechny čtyři a znovu se zvedá na zadní. Pak zmizeli z dohledu. „Je to zbytečný pokus,“ řekl Torres a někteří s ním souhlasili. Čekali jsme u ohniště celé odpoledne, ale když už se stmívalo a začalo znovu sněžit, Roa se zvedl a řekl, že půjde kapitána hledat. Zatímco si sedlal koně, Mendoza se objevil a byl tak ztuhlý zimou, že mu bylo nutno pomoci dolů z kobyly. „Nedostal jsem se dál, než kam jsme došli včera,“ řekl. „Budeme musit čekat na oblevu nebo na to, až sníh ztuhne, i kdyby to mělo trvat celý měsíc.“ Toho večera jsme se znovu dobře a chutně najedli a znovu jsme žertovali o sněžné bouři. Příští den jsme už potřebovali dřevo a strávili jsme mnoho hodin tím, že jsme řezali uschlé větve, které jsme si natahali do jeskyně svázané provazy, jimiž jsme jinak poutali koně. Toho večera, pokud se pamatuji, jsme už jedli méně, ale stále nám ještě zbývalo dost jídla na tři až čtyři dny a ještě jsme se moc neznepokojovali. „Když budeme musit,“ řekl Torres, „můžeme zabít jednu z mul. Je na ní dost masa. aby vydrželo celé týdny.“ „A taky to je výborné maso,“ řekl Roa. „Chce to sice mít zuby ostré jako žralok, ale zato dodá sílu a vyrovná se kterémukoli jinému masu.“ „Pro ty, kdo mají hlad,“ řekl Torres. „Ale já jsem už také jedl kůži. To bylo při entradě do Yucatanu s generálem Vejarem.“ „A jak chutná taková kůže z muly? Já jsem o tom často přemýšlel,“ tázal se Roa. „Když se počasí nezmění,“ řekl Mendoza, „brzy to poznáš.“ „Je tuhá, to je jisté,“ řekl Roa. „To záleží na několika okolnostech,“ řekl Torres. „Kůže musí být z mladé muly. Z ničeho starého. Ale hlavní význam má její příprava. Nejprve nařežete kůži na pruhy právě tak veliké, aby se vešly do hrnce. Potom je opálíte nad horkým ohněm a dostanete z 122

nich tak všechnu srst. Pak je čistě oškrábete a vložíte do hrnce, aby se vařily. Vaření trvá mnoho hodin a nesmí se z netrpělivosti uspěchat. Dokud nejsou jednotlivé kousky velice měkké a nerozpustí se navzájem do jedné hmoty, nesmí se s vařením přestat. Pak se hrnec postaví stranou a hmota se nechá vychladnout. Když je chladná a tuhá, dostanete jakýsi rosol, na vzhled šedivý a podobný klihu.“ „A jak chutná?“ ptal se ještě Roa. „Jako klih,“ řekl Torres. „Hnusně.“ „A se solí a pepřem?“ „Zrovna tak.“ „Ale je výživný?“ „Ano,“ řekl Torres, „moc výživný.“ Mendoza se probíral svým vousem. „Nebudem jíst žádné muly, ani mladé, ani staré,“ řekl, snad proto, že myslil na poklad a na muly, kterých bude třeba, aby ho odnesly. „To spíš dříve sníme jeden druhého.“ „No, to jsem viděl už taky,“ řekl Torres. „V létě roku 1529. Na velké poušti Vizcaíno.“ Zatímco Torres vyprávěl o onom nešťastném tažení, začal vát jižní vítr a ráno byla obloha jasná a všude kolem tekla voda. Toho dne jsme nařezali vrbové snítky pro koně a připravili jsme se, že příští ráno vyrazíme na cestu.

20 Vítr během noci ustal, ale stále bylo slyšel zvuk tekoucí vody, kapky stékající ze střechy jeskyně, hukot potoka na louce. Podobalo se to jarní oblevě. Nedlouho před r o z e d n ě n í m mě probudilo dupání koní. Chvilku nato jsem měl dojem, že slyším někoho volat mé jméno. Hlas přicházel jakoby odněkud z dálky, ne z jeskyně. Posadil jsem se a poslouchal, ale nic jsem neslyšel, kromě hlučného proudění vody. Kolem dokola všichni spali, všichni kromě Guillerma Torrese. Byl to tedy jeho hlas, který jsem slyšel volat zezdola. Beze spěchu 123

jsem si natahoval boty a párkrát jsem se přitom zastavil, abych poslouchal. Jednou z mých povinností bylo také pomáhat mu hřebelcovat koně, což jsem nikdy nedělal moc rád, a tím méně jsem se do toho hrnul tohoto jitra. Pak jsem sáhl po kazajce, vytřepal jsem z ní prach a pečlivě ji uhladil. Když jsem si ji natahoval, pohlédl jsem za ohniště ke zdi, kde bylo Ziino lůžko vystlané jehličím. Vždycky jsem vstával dříve než ona a nikdy jsem neodolal, abych se na ni nepodíval. Líbilo se mi, jak spí na zádech a sepnuté ruce má podloženy pod hlavou. Také se mi líbilo a dojímalo mne, jaký měla ve spánku výraz. Vypadala jako maličké děcko, úplně jinak než ve dne, kdy se tvářila vážně a dospěle. Dvakrát jsem se podíval na její lůžko, a dokonce jsem obešel oheň, abych viděl ještě lépe, a teprve potom mi došlo, že lůžko je prázdné. Nikde kolem nebyla. Odešla z jeskyně. Náhle mne popadl strach. Vzpomněl jsem si na hlas. který mne volal, a vyběhl jsem ven a hleděl dolů na louku. U vchodu do jeskyně byl sníh hodně p o d u p a n ý , jako kdyby tam zvířata vzrušeně přešlapovala. Viděl jsem, že od jeskyně vedou stopy kopyt, pokračují přes louku a podél potoka a mizí v houštině zakrslých borovic. Stopy byly v rozměklém sněhu jen málo patrné. Kolik koní anebo mul je udělalo, to jsem nemohl říci. Bylo mi však jasné, že vedou směrem k Propasti, směrem k Háwikuhu. Spustil jsem poplach, abych vzbudil spáče u ohně, a zahájil jsem nejistý sestup z útesu. V záchytných otvorech přes noc zmrzla voda, takže jsem se mohl spouštět jen pomalu, sotva jsem se měl čeho držet. Kus nad zemí jsem se už neudržel a těžce jsem dopadl do sněhu. Tady jsem chvíli ležel napůl omráčen. Vtom jsem si uvědomil, že slyším zblízka, z hloubi dolní jeskyně nějaký šramot, kradmé pohyby. Byl jsem stále ještě otupělý, tvář jsem měl zabořenou do sněhu, zdvihl jsem tedy hlavu a utíral si z obličeje sníh. Šramot přestal. Pak se nade mnou ozvalo volání, a když jsem vzhlédl, uviděl jsem Rou, jak se vyklání z okraje horní jeskyně. Ukázal jsem na stopy, které vedly přes louku. Pomalu jsem vstával. V hlavě se mi jasnilo a zřetelně jsem slyšel cinkání ostruh. Vtom z dolní jeskyně vyjel Torres. Seděl na Mendozově šedce. Za ní běželo hříbě. K zadnímu 124

oblouku sedla měl přivázány dva pytlíky se zlatem nasbíraným v Nexpanu. Nevím, zda slyšel, jak jsem spadl ze skály, ale zato mne určitě slyšel, jak teď s křikem běžím k němu. Když už jsem byl asi na pět kroků od něho, sáhl po dýce, kterou nosil v pochvě připevněné ke stehnu. Před ním byla veliká sněhová závěj a za ní potok, to oboje musel překonat, aby se dostal na louku. Navíc musel vidět, jak dole pod skálou Roa sundává z ramene mušketu, protože místo aby vytáhl dýku, zaváhal. Byl jsem už Torresovi skoro v patách, už jsem dosáhl na koně. Chtěl jsem ho popadnout za otěže a tak ho na okamžik zadržet, aby mohl Roa pořádně zamířit. A mezi tím vším – zatímco Roa mířil, Torres sahal po dýce a zas ji pustil, já se pokoušel chytit koně za uzdu a do toho z ústí jeskyně zazněl Mendozův výstřel, který se chybil cíle – v těchto dvou třech vteřinách, kdy se to vše odehrálo, bleskla mi hlavou myšlenka. Zia a Torres jsou v tomto spiknutí společně proti nám. Zia utekla s ostatními koni – to jsou ty stopy ve sněhu. A sotva jsem si to pomyslil a zděsil se nad její zradou, vyšla náhle Zia z dolní jeskyně. Někdo ji musil silně udeřit, protože na čele měla ránu, z níž jí po jedné tváři stékala krev. „K zemi, hombre!“ křičel za mnou Roa. Věděl jsem, že mu stojím v cestě, ale myslil jsem na Ziu, a tak jsem jeho rozkaz neposlechl dost rychle. Při Roově výkřiku pobídl Torres koně, jediným skokem překonal závěj a skočil do potoka. Pět či šest kroků za klisnou, které Torres nasadil ostruhy, poskakovalo hříbě a snažilo se dohnat je. „Chyť ji,“ křičela na mne Zia, když mne Modrá hvězda míjela. „Chyť ji!“ Chtěl jsem, ale hříbě u s k o č i l o a o malý kousíček mi uniklo. Zia už d o b ě h l a ke mně. Když se hříbě dostalo až k závěji, zarazilo se. Zia se z o u f a l e vrhla k u p ř e d u a c h y t l a je za jednu nohu. „Por Dios!“ zvolala, když se oba svalili v oblaku zvířeného sněhu. „Pomoc,“ v z l y k a l a a vší silou se držela zápasícího hříběte. Dřív než jsem se mohl pohnout, hříbě se Zie vymklo ze sevření. 125

Zvedlo se, zapotácelo a běželo mi přímo do náručí. Oba dva jsme se svalili na zem. Zatím – tak mi to aspoň potom říkali, protože já jsem teď neměl čas něčeho si všímat – hnal Torres koně potokem. Když se dostali na druhý břeh, klisna uslyšela ržání svého hříběte a otáčela se. Ale těžké udidlo a Torresovy ostruhy ji znovu obrátily a donutily ke klusu, Roovy výstřely míjely cíl. Než Mendoza stačil znovu nabít mušketu, Torres už zmizel mezi stromy. Můj zápas s hříbětem skončil velice rychle, když přiběhl Roa a svázal mu nohy provazem. Nechali jsme je se Ziou a běželi k dolní jeskyni. Tam už Mendoza sedlal koně a vykřikoval vyhrůžky na Torresovu adresu. „Jakživ ho nedoženete,“ řekl Roa. „Vždyť jede na vaší klisně!“ „To právě vím,“ řekl Mendoza, „a taky to, že odnáší zlato. To vím až moc dobře. Dej mi svou dýku, Roo, moje zůstala v jeskyni.“ Mendoza si vybral nejlepšího z koní, kteří nám zůstali, velikého 126

ryzáka, který ovšem nemohl s klisnou soupeřit ani na krátkou, ani na dlouhou vzdálenost. Ale Mendozův hněv byl tak veliký, že jsem si kladl otázku, zda přece jen Torrese nedožene prostou silou vůle. Byl schopen pronásledovat ho celé dny nebo i týdny, dokud by ho nedostal. Mendoza hodil ryzákovi na hřbet sedlo a sahal po podpínce, ale pak v úžasu ucouvl. „Rozříznutá,“ řekl tiše. „Rozříznutá na dva kusy.“ Rozběhl se tam, kde ležela ostatní tři sedla, a u všech prohlížel podpínky. „Totéž, u všech totéž,“ řekl. „To je dobře,“ řekl Roa. „Protože kdovíkde by vás jinak zastihla noc? A co by bylo s námi! Vždyť už se zase sbírají mraky a začíná vítr.“ Stáli jsme a pohlíželi na stopy vedoucí loukou směrem k Háwikuhu a na zatahující se oblohu. Potom udělal Roa pro hříbě ohlávku a přivázal je ke stromu. Mendoza si promluvil se Ziou. Umyla si už ve sněhu krev z tváře, ale stále ještě byla bledá. „Co se vlastně stalo?“ „Bylo toho moc,“ řekla Zia. „Jen nám to pověz.“ „Povím, co budu moci,“ řekla Zia pomalu, rty sevřenými bolestí. „Tak třeba později,“ řekl Mendoza. „až se ti bude mluvit lépe.“ „Raději hned,“ řekla Zia. „Jen co si vezmu klobouk, který mám v dolní jeskyni.“ Šel jsem jí pro klobouk a ona si ho nasadila na vlasy, které si sčesala dozadu. „Spala jsem,“ řekla, „ale slyšela jsem ržát Modrou hvězdu. To se mi zdá, myslila jsem si. Znovu jsem však uslyšela ržání. To už jsem si pomyslila, že to asi není sen, a vyběhla jsem z jeskyně a dívala se dolů na louku. Lesem už prosvítalo světlo a já viděla seňora Torrese, jak právě jede přes potok. Byl někde venku a vracel se, protože jsem viděla stopy ve sněhu, kudy vyjížděl. Zajel do dolní jeskyně a Modrá hvězda znovu zaržála. Pak bylo něco slyšet. Asi jako když ulomíte větev ze stromu. Modrá hvězda vyšla z jeskyně a zůstala stát venku. Myslila jsem, aha, to jsem slyšela, jak ji seňor Torres udeřil, a třeba to udělá znovu. Proto jsem slezla dolů ze skály.“ „Tys nemyslila na zlato?“ řekl Mendoza. 127

„Ne, myslila jsem na Modrou hvězdu.“ „Nikoho jsi nezavolala?“ „Ne. Příště ale zavolám.“ „Slezlas tedy dolů,“ řekl Mendoza. „A pak…“ „Pak jsem šla rychle k dolní jeskyni. Seňor Torres měl v ruce dýku, seděl na sedle a něco řezal. Neviděl mě. Kůň, který patřil kapitánovi, stál vedle a já viděla, že má na hřbetě pytlíky se zlatem. Ale vtom otočil seňor Torres hlavu a poslouchal, a přitom si mne všiml. Vyskočil a chytil mě za ruku. Vykřikla jsem a on mne udeřil. Víc už nemohu říci.“ „Taky už toho o moc víc nebude,“ řekl Mendoza. „Krom toho, že mizerně střílím z muškety a Roa ještě hůř a Sandoval je hotová nada. A že musíme spravit čtyři podpínky, když budeme chtít vyjet. O zlatě nebudeme mluvit vůbec. Ani o tom odpadku všech stájí světa, o Guillermovi Torresovi.“ Odmlčel se a rozhlížel se kolem. Konečně mu oči spočinuly na velikém psu, který seděl a pozoroval nás z úkrytu v křoví. „Tygře!“ zavolal, a když pes radostně zavrtěl ocasem a přiběhl, plácl ho po hlavě. „Jsi mizera, Tygře. A tvůj bývalý pán byl taky mizera. Já už teď vím, proč tě chtěl prodat. Ty bys mohl patřit nanejvýš nějaké staré panně.“ Plácl velikého psa znovu přes hlavu a podíval se na Rou. „Moc jsi ho nenaučil.“ „On taky není dobrý žák,“ řekl Roa. Otec Francisco, který tak jako Tygr prospal většinu tohoto dobrodružství a ukázal se mezi námi, teprve když mluvila Zia, přečetl nyní ranní modlitbu. Vstali jsme po ní v lepší náladě a začali jsme spravovat rozřezané podpínky od sedla, což nebyl nijak snadný úkol. Okolo poledne jsme už byli na cestě do Tawhi, Oblačného Města, nevědouce, že je neuvidíme dříve, dokud nemine zima a nenastane nové jaro.

128

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, osmého dne měsíce října léta Páně 1541

Zdi San Juanu de Ulúa jsou vystavěny z korálových útesů, stesaných do bloků a pečlivé s e s a z e n ý c h dohromady. Nahoře, říká mi můj žalářník, mají tloušťku šest varas, to znamená celých šest sáhů, šest plných kroků napříč. U základů, kde zdi spočívají na kamenitém dně moře, jsou široké až devět varas. Pevnost sama je tak rozlehlá, že by to trvalo skoro hodinu, než by ji člověk obešel. Je opravdu tak mohutná, že když stál jednou král na balkóně svého paláce ve Španělsku, zaclonil si oči a pozorně se zahleděl na západ. „Po čem se to Vaše Veličenstvo rozhlíží?“ zeptal se ho jakýsi dvořan. „Hledám San Juan de Ulúa.“ „Ale ten je přece vzdálen tisíce mil odtud, Vaše Veličenstvo!“ „Ano,“ odpověděl Karel V., „ale stál mne tolik, že by ho mělo být vidět i přes moře.“ Avšak jakkoli je rozlehlý, přísahám, že tato kamenná pevnost, větší než obrovská katedrála sevillská a největší ze všech pevností křesťanského světa, jako by už celou noc i den byla v pohybu jako loď na moři. Včera za soumraku se zdvihl vítr, vhánějící oknem dovnitř chomáče vlhké mlhy. O půlnoci už vane takovou silou, že musím opustit lůžko a hledat úkryt v rohu kobky, ačkoliv okénko je velice malé a zamřížované širokými železnými pruty. V žádném případě se nedá zapálit svíčka, a tak se krčím v koutě jako myška v díře a nemohu psát. Teprve v poledne slyším na chodbě kroky dona Felipa. Dveře se pod náporem větru rozletí a napínají se ve veřejích. Snaží se zavřít je, ale nejde to. Musíme se do nich opřít ramenem oba dva, což mi připadá doopravdy poněkud zvláštní – jen uznejte, vězeň pomáhá uvěznit sám sebe. „Putuji sem už celé dvě h o d i n y ,“ říká a na stůl mi staví snídani. 129

Obvykle vypadá velmi upravený, má naleštěné vysoké boty a dobře vykartáčovaný kabátec, ale dnes ráno spíš připomíná člověka, který právě prolezl komínem. „To je ale vítr!“ říká. „Krok v něm neuděláš, hned tě porazí! Tak jsem to sem musil vzít oklikou, tajnou cestou, chodbami, do kterých, jak je rok dlouhý, nevkročím. To, compañero, vysvětluje, proč jsem přišel tak pozdě a proč je strava studená.“ Přes to, jak vypadá, má jakousi rozjásanou náladu. Přináší nějakou zprávu, pro mne jistě neblahou. Nemám vůbec hlad, ale tak jako už předtím, jím, abych ho potěšil. Dokud neskončím, neříká nic důležitého. Pak vytáhne zevnitř z kabátce ruličku papírů převázanou koženými řemínky, kterou okamžitě poznávám. „Tvoje poznámky,“ říká a podává mi je s okázalým gestem. „D o s t a l y se sem v p o ř á d k u a bez ú h o n y až z Mexico City, ačkoli posla dvakrát napadli bandité, jednou bezmála přišel o život v rozvodněné řece a sem dorazil těsně předtím, než vypukla bouře!“ Odstraňuji kameny z tajné skrýše v podlaze, schovám tam poznámky a znovu zasadím kameny na místo. „Kdy začneš s mapou?“ říká don Felipe. „Jen co ustane vítr.“ „Uděláš velikou mapu?“ „Přes celý list papíru.“ „S vyznačenou cestou do Cíboly? Se zeměpisnými šířkami? S horami a řekami? Zaneseš do ní všecko, seňore, tak aby se dal poklad nalézt bez velikých potíží?“ „Bude úplná,“ odpovídám. „Jak dlouho ti bude tato mapa trvat?“ „Dva dny.“ „Dřív to nesvedeš?“ „Ne.“ Don Felipe se na mne podívá a oči se mu zúží. „A co se stane, až dáš poznámky Královské audiencii?“ „Udělám si opis.“ „Přesný?“ „Přesný.“ „A až poznámky uvidí Audiencia, mohou jí samy o sobě něco prozradit?“ 130

„Ne.“ „Jestliže tě požádají, abys jim poznámky vysvětlil blíže, co řekneš?“ „Neřeknu nic.“ „Ne, seňore, ty řekneš toto. Řekneš: ‚Pánové, toto jsou záznamy, které jsem pořizoval v době, kdy jsem ukrýval poklad. Už nic víc neexistuje, co bych k nim mohl dodat, Vaše Ctihodnosti.‘ R o z u m ě l s ? Buď tak l a s k a v a o p a k u j vše, co jsem právě řekl.“ Opakuji to slovo za slovem a dodám ještě pár vět podle vlastního uvážení. „Výborně,“ říká. Když odejde (znovu mu pomáhám zavřít dveře), vyhrabu poznámky a skrčen v koutě je prohlížím. Jsou na mnoha místech ušpiněné, patrně od tehdy, kdy posla zastihla záplava. Ale stále se ještě dají číst. Prohlížím je pečlivě – poznámky, číslice a propočty, dva malé nákresy. Jsou podrobnější, než jsem si myslil. Ale přesto zavádějí k falešnému výkladu dokonce i dobrého kartografa. Okénkem se řine voda, dešťová i z bouřlivého příboje. Rozhoduji se, že raději schovám poznámky do své vlastní skrýše ve zdi, aby neutrpěly další úhonu. Napadá mne, že jestliže moře stoupne, bude stejně zaplavena celá kobka, ale proti tomu nemohu už nic dělat. Nedlouho potom, co odešel můj žalářník, navštíví mne velitel pevnosti kapitán Martin. Vichřice ho také pocuchala, ačkoliv podobně jako don Felipe zřejmě přišel tajnou chodbou. „Budu si považovat za čest,“ říká, „předstoupit před Královskou audiencii a svědčit ve tvůj prospěch. O tvé dobré povaze. O tom, že jsem tě poznal na hranicích a že si myslím, že jsi neschopen vraždy Mendozovy. Ačkoliv musím říci, soudě podle toho, jak jsem ho sám poznal, že pokušení musilo být veliké.“ Kapitán Martin u mne zůstane déle než hodinu. Hovoříme o létě v Háwikuhu a o veliké jornado, kterou později podnikl směrem na východ. Ani jednou se nezmíní o pokladu, ani sebemenší poznámkou. Mám z jeho návštěvy radost, právě tak jako z té první, a říkám mu to. Kapitán, cítím, je přítel, jediný přítel, kterého mám v pevnosti San Juanu. Teď když se už dostavila noc, vítr trochu utichl, ačkoliv moře 131

stále ještě naráží na pevnostní zdi. Vlny se zdvíhají téměř do výše okénka. Obloha je pokryta tenkými vrstvami mraků, takže zas nemohu nalézt onu západní hvězdu, jejíž jméno bych měl znát. Zbývají mi dva dny, než znovu začne proces, sotva stačím popsat, jak jsme strávili zimu na mese, i co jsme zažili v Tawhi. Protože ale tam na mese, vzdálené den cesty od jeskyně, svítilo slunce a potravy bylo do sytosti, protože jeden den tam plynul tak jako druhý, neboť Zia a já jsme se činili na našich mapách, Roa byl věčně někde na lovu, Mendoza cvičil svého velikého psa Tygra a otec Francisco obracel na pravou víru Indiány, kteří náhodou putovali okolo, a všichni dohromady jsme čas od času vyráběli kožené vaky, v nichž bychom odvezli zlato, jež Mendoza doufal nalézt, není důvodu, proč o tom vůbec psát. Bude lepší začít až s příchodem jara, kdy roztál sníh na horách a kdy jsme se vydali na severozápad a přišli na dohled města Tawhi, protože pak se nám přihodilo mnohé, co už nikdy znovu nezažijeme.

132

21 D v a n á c t é h o dne měsíce dubna jsme dojeli k Oblačnému Městu. Pozdě odpoledne toho dne jsme přebrodili potok, kde mezi zelenajícími se břehy rychle uháněla voda se sněhem. Jeli jsme podél potoka přes pěknou louku a pak jakýmsi kaňonem a k večeru jsme se dostali na širokou planinu. Slunce už zapadlo, ale stále ještě bylo dost světla. Tam, ani ne tři míle před námi, vyvstávala z roviny malá hora. Její úpatí bylo pokryto skupinami borového lesa, ale v polovičce svahu stromy končily a nad nimi se tyčily holé purpurové útesy. Útesy měly podivuhodné tvary a mně se zdálo, že proti bledé obloze tvoří obrysy lodi. Lodi vznášející se na purpurovém moři, plující na západ se všemi plachtami vztyčenými. Světlo pomalu pohasínalo, purpurové útesy tmavly, loď zmizela z dohledu. Když jsme se pak utábořili, viděl jsem těsně nad horou něco, co jsem považoval za shluk hvězd a co vypadalo, jako by na temeni hory spočívala třpytná korunka. Ve skutečnosti to byly ohně města Tawhi, protože když ráno vstalo slunce a ozářilo vrch hory, viděli jsme před sebou blysknavé zdi města. Blyštěly se, to už jsme věděli ze zkušenosti z Háwikuhu, díky slídě, a nikoli zlatu, ale přesto se nás zmocnilo veliké vzrušení. Dříve než slunce postoupilo o hodinu na obloze, dospěli jsme k zalesněným vrškům a po vyšlapané stezce, vedoucí lesem, na úpatí skalního útesu. Tady se stezka příkře šplhala přes kamenné srázy, příliš rozeklané pro koně i mezky. Nechali jsme je tedy dole s Roou a my ostatní jsme vyrazili pěšky. Vzali jsme s sebou potravu na dva dny a všechny zbylé dárky. Teď už bylo úplně jasně vidět městské zdi. Doléhal k nám zvuk hlasů a vůně hořícího borového dřeva. Stezka byla stále p ř í k ř e j š í , až nakonec skončila na jakési široké plošině. Přímo nad ní, ve výši asi osmi nebo devíti varas, jsme rozeznali otvor ve zdech. Ryl to zřejmě vchod do města, ale 133

mezi námi a vchodem se zvedala holá kamenná stěna bez jakékoliv štěrbiny anebo možnosti zachytit se ve zdi. Mendoza zavolal indiánský pozdrav, který ho naučila Zia. Kdybychom na tom nebyli tak bídně se střelným prachem, vypálil by ránu z muškety, protože výstřel vždy neomylně přilákal pozornost. Náhle se na vršku zdi objevili dva muži. Přátelsky nám kynuli a pak spustili dolů žebřík utkaný ze sítí a popínavých rostlin, který se s námi nebezpečně kýval ze strany na stranu, když jsme po něm lezli nahoru. Zezdola z planiny vypadalo město stísněné a maličké a až na svou výjimečnou polohu ne tak pozoruhodné na pohled jako Háwikuh. Ale jakmile jsme prošli vchodem a dostali se na konec klikaté cesty, zastavili jsme se v úžasu. Před námi se r o z k l á d a l a rozměrná plaza, jejíž obvod měřil více než čtvrtinu míle. T v o ř i l a jakýsi ovál pevně a hladce udusané hlíny, tmavě červené, jako by byla smíšena s krví, jak je zvykem u nás ve Španělsku. Na jejím západním konci na samém okraji útesu byly nakupeny hliněné jedno až dvouposchoďové domy. Ve středu náměstí vyvěral z mechovitých skal pramen. Nejpodivuhodnější pohled však skýtalo město na východní straně. Tváří v tvář vycházejícímu slunci tam leželo malé jezírko s hlubokou modrou vodou, na němž plavalo mnoho pestře zbarvených ptáků. Kolem jezera se vinula stezka lemovaná borovicemi, která této části města dodávala ještě více vzhled parku. Brzy nás obklopili Indiáni, jejichž černé oči nás bleskurychle přejížděly od hlavy k patě a nevynechaly jedinou podrobnost. Však jsme také musili skýtat neobvyklou podívanou pro tyto lidi, kteří ještě nikdy předtím neviděli bílého muže: otec Francisco se svou tonzurou, v dlouhé šedivé kutně, s dřevěným křížem opřeným přes rameno. Mendoza a já, oblečeni v lesknoucích se pancířích a pozlacených helmicích, dokonce i Zia, ačkoliv sama Indiánka, je musila ohromit svou koženou kazajkou a sukní a kloboukem z rýžové slámy ověšeným stříbrnými zvonečky. Nakonec vystoupil z davu muž, který měl vzhled a chování náčelníka, a promluvil dlouhou řeč na uvítanou. Na ni prostřednictvím Zii odpověděl kapitán Mendoza svými obvyklými květnatými pozdravy a prohlášeními. 134

Kazik, jehož jméno bylo Tlascingo, anebo tak to alespoň znělo, si přál vědět něco o našem velikém králi a o našich cestách, odkud jsme přišli a kam jdeme. Potom řekl: „Dole u lesa je ještě jeden muž, jehož kůže je bílá. S ním je dvanáct zvířat, která vypadají jako jeleni, ale jsou mnohem větší. Řekněte mi něco o těch zvířatech. K čemu slouží, dají se opékat na rožni a jíst?“ „Jejich maso je tuhé tak jako tohle,“ řekl Mendoza s vážnou tváří a ukázal na své boty. „A co je ještě horší, působí otravu žaludku.“ „Nač tedy máte tato zvířata?“ tázal se kazik. „Na to, aby nám nosila náklady a abychom na nich jezdili.“ Kazik tomu nerozuměl, a tak Mendoza rozkročmo usedl na svou mušketu a dokolečka na ní poskakoval. Tlascingo vážně přikývl, ani se neusmál. „Jsou tato zvířata divoká tak jako jeleni?“ „Divočejší než jeleni. Divočejší než antilopy. Divočejší než kojot.“ „A co tato zvířata jedí?“ „Jedí mnoho věcí. Ale tak jako vy a já mají nejraději maso, ať už čerstvé, anebo pečené.“ „Maso jelenů?“ „Maso jelenů. Také maso králíka a antilopy. Ale ze všeho nejraději mají maso lidské.“ Kazik byl chvíli zticha a přemýšlel o tom. Žili jsme ve stálém strachu, aby nám koně a muly nebyly ukradeny. Proto Indiánům, kteří se na ně vyptávali, vyprávěla Zia nebo Mendoza vždy tuto lež. A vždy se nám to vyplatilo. „Jsou to velice zvláštní zvířata,“ řekl kazik. „Zvláštní,“ řekl Mendoza. „A mají velmi zvláštní zvyky.“ „Jak ta zvířata přijdou k lidskému masu?“ „Jedině tehdy, když my zabijeme své nepřátele.“ řekl Mendoza a ještě jednou to opakoval, aby se ujistil, že mu kazik rozumí. „Ta zvířata jsou nyní velice hubená.“ Zdvihl prst, aby ukázal, jak jsou tenká. „Jsou hubená, protože jsme už mnoho měsíců nepotkali žádné nepřátele, které bychom musili zabít.“ Náčelník Tlascingo ukázal na sebe, na Indiány stojící okolo nás i na domy nahloučené na vzdáleném konci plazy, kde se před námi skrývaly ženy a děti. 135

„V Tawhi,“ řekl, „najdete jenom přátele.“ „To vidím a beru to na vědomí,“ odpověděl Mendoza. Čas od času během tohoto rozhovoru sklouzl Tlascingův pohled na Mendozovu mušketu a na samostříl, který jsem nesl já. Teď se na ně začal vyptávat. Mendoza mu podal svou těžkou zbraň a ukázal, jak se s ní míří, ale protože jsme měli málo střelného prachu, nedovolil mu z ní vystřelit. Místo toho hlučně tleskl rukama, aby napodobil zvuk výstřelu. „Tato zbraň se ozývá hromovým hlasem,“ vysvětloval Mendoza. „Promlouvá hlasitě,“ řekl kazik. „Hlasem hromu.“ „Proti vašim nepřátelům?“ „Jedině proti nim,“ řekl Mendoza. Nato uchopil můj samostříl a z toulce vyňal samostřílový šíp, opatřený na konci kančími chlupy. Pomalu otáčel navijákem, napnul luk a zamířil na zeď, vzdálenou třikrát tak daleko, než kam by doletěl obyčejný šíp. Šíp zasvištěl, udeřil do hliněné zdi a jeho kovový hrot se do ní zabořil tak hluboko, že mladík, kterého pro něj poslali, ho nemohl vyprostit. „Také zbraň proti našim nepřátelům,“ pozvedl Mendoza samostříl. „Proti těm, kdo mají zlá srdce a mluví falešným jazykem.“ Když měl za sebou tuhle část, vyndal Mendoza z kabátce malý jelenicový váček naplněný zlatým prachem a nuggety nasbíranými v Nexpanu, který Torres neukradl jen proto, že jej kapitán nosil na krku jako škapulíř. Zia rozložila na zemi řadu skleněných ozdob, náhrdelníků, tenkých náramků z toledské oceli a dalších drobností. Mendoza vysypal zlato na dlaň. „Za tohleto vyměním vše, co leží před vámi.“ Kazikovi zasvítily oči, jakkoliv hluboko je měl zasazeny a téměř zakryty houštím vlasů, hrubších nežli koňské žíně. Pohodil hlavou a dva jeho muži se rozběhli přes plazu a zakrátko se vrátili s malým váčkem. Mohu-li s o u d i t podle toho, co se teď odehrálo, musel Tlascingo kdysi mnoho provozovat výměnný obchod. A mezi kmeny, s nimiž obchodoval, musel získat proslulost nejobratnějšího šejdíře. Ať se Mendoza snažil jak chtěl, ať byl trpělivý nebo ne, 136

žádný dáreček mu nevynesl víc než deset špetek prachu (kazik sám odměřoval tyto špetky mezi palcem a ukazováčkem). Mnohé vynesly ještě méně. Ve skutečnosti byl kazik tak mazaný, že koncem odpoledne byly už všechny dárečky pryč, a Mendoza všehovšudy získal jen nějakých třicet onzas zlata. Nato vytáhl M e n d o z a ze své vesty čtyři značně ohmatané hrací karty – k u l o v o u dvojku, z e l e n o u sedmu, křížového svrška a z e l e n é h o spodka – a rozložil je do řady u T l a s c i n g o v ý c h nohou. „Tohle vše,“ řekl, „za zlato, které ti zbylo.“ Tlascingo zamručel. „Polovičku,“ řekl. Mendoza zvedl tři karty, odložil je stranou a nechal ležet jen křížového svrška. Byla to nejhezčí karta ze všech, se zelenou a žlutou obrubou s hidalgem s divokýma očima, sedícím na vzpínajícím se hřebci. Bylo vidět, že kazika zaujala. Sehnul se, ze svého jelenicového vaku vytáhl tucet pečlivě odměřených špetek zlata a položil je na kartu. Ale Mendoza se s nechutí obrátil. Po dlouhém mlčení přidal kazik na hromádku tři špetky. Mendoza zdvihl dva prsty. „Víc,“ řekl. Tlascingo se ani nehnul. Stíny se prodlužovaly, slunce začalo zapadat za útesy Tawhi. A kazik dále stál se složenýma rukama, jako by tu mohl stál až do rána. Nakonec Mendoza sesypal zlato do svého váčku a podal vydraženou kartu Tlascingovi. „Zítra,“ řekl kazik a vypadal sám sebou velice spokojen, „budeme zase smlouvat. Teď vás odvedu na místo, kde si budete moci odpočinout.“ Místo bylo nedaleko. Byla to chatrč bez oken i bez jakéhokoli zařízení, hliněnou podlahu měla pokrytou kukuřičnými slupkami. „Až zapadne slunce, moji lidé vám přinesou potravu,“ řekl Tlascingo. „Zítra budeme zase smlouvat.“ „Zítra,“ řekl Mendoza, „si přines veliký pytel zlata. Karta, kterou máš, měla ze všech čtyř nejmenší cenu.“ A pak se bez okolků otázal: „Odkud máš to zlato, mocný Tlascingo?“ „Daleko z hor,“ odpověděl Tlascingo. „A je ho tam mnoho?“ „Tolik, že mi vydrží na celý můj život, život mého syna a život jeho syna a život jeho syna,“ řekl kazik vychloubačně. 137

„Jestli máš toho zlata tolik, proč ho odměřuješ ve špetkách?“ „Protože mě to těší. Kdybych chtěl, mohl bych ti dát víc zlata, než kolik bys unesl. Víc, než by unesla ta vaše zvířata s dlouhými ocasy.“ „To si budu pamatovat,“ řekl Mendoza. „Zítra, až mi nabídneš tucet maličkých ždibců za věc, která má cenu váhy jednoho člověka.“ Tlascingo chtěl něco říci, ale zarazil se, možná si uvědomil, že ve svém vychloubání zašel příliš daleko. Vtom na něm bylo vidět, že mu hlavou bleskla další myšlenka. Podezíravě se zahleděl na samostříl a na zbraň, která vydávala hromový hluk. „Tady ve skladišti chovám jen nemnoho zlata,“ řekl. „Zlato je daleko odsud.“ „Kde?“ tázal se Mendoza. „V horách,“ odpověděl kazik a rukou ukázal do kruhu na jih, východ i sever. „Je v jedné hoře, kterou zná jen šest mých bojovníků. Těží je tam zajatci, které jsem zajal v boji. Ti zajatci jsou slepí. Oslepil jsem je, aby nemohli prozradit mé tajemství.“ Na okamžik zpříma pohlédl na Mendozu a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel. Bylo mi divné, na co potřebuje Tlascingo všechno to zlato, kterým se tak vychloubá. Nemohl ho přece používat k výměnnému obchodu, protože Indiáni, s kterými jsme se setkali na svých cestách, si zlata nijak necenili. Odpověď na mou otázku měla přijít brzy.

22 Kazik u nás nechal dva muže ze svého doprovodu, mladíky s vážným výrazem v tváři, kteří se usadili po obou stranách dveří. Zda tady byli proto, aby plnili naše přání, nebo proto, aby nás hlídali, to jsme nevěděli, ale když jsme po krátké prohlídce svého nového obydlí vyšli ven na náměstí, nešli za námi. „Mám takový dojem, že Tlascingovo skladiště je plné zlata,“ řekl Mendoza. „Od podlahy až ke stropu.“ Otec Francisco se svým křížem kráčel daleko před námi mimo doslech. 138

„Ale jak bychom se ho mohli zmocnit?“ pokračoval. „Anebo když už, jak bychom je pak snesli z téhle hory,“ řekl jsem já, ačkoli myšlenka na to, ukrást Tlascingovi zlato, mi byla naprosto vzdálena. „Možná že je uloženo v takových jelenicových vacích, jako byl ten, který přinesli Indiáni ze skladiště. Nebyli tak dlouho vzdáleni, aby měli čas ho plnit. Vaky zlata bychom mohli házet dolů ze skály.“ „Hravě,“ řekl jsem spíš žertem než vážně. „Jeden pytel za druhým.“ „Pozoroval jsem ty dva muže, které Tlascingo poslal pro zlato,“ řekl Mendoza. „Viděl jsem, kam šli. Do kterých dveří. Je to právě naproti místu, odkud vyvěrá pramen.“ Přešli jsme plazu a zastavili se a napili se u pramene. Ale když jsme přicházeli ke skladišti, Mendoza se ani nezastavil, ani nenahlédl dveřmi dovnitř, ačkoli mi dal šeptem vědět, které dveře to jsou. „Podíváme se tam až na zpáteční cestě,“ řekl. Pomalu jsme se procházeli až na vzdálený konec plazy, okolo stodol, v nichž skladovali a mleli obilí, okolo veliké otevřené místnosti, v které tkalo několik stařen a u které nás opustila Zia a otec Francisco. Pomalu jsme se vraceli cestou, kterou jsme přišli. Ti dva mladíci stále seděli opřeni o zeď naší chatrče a zřejmě nás ani nesledovali pohledem. „Tady je to,“ řekl Mendoza, „běž k pramenu a neohlížej se. Já tě za okamžik doženu.“ Udělal jsem, co mi bylo řečeno, a už když jsem se blížil k pramenu, Mendoza mne dohnal. „Je to malá místnost,“ řekl. „Nemá žádná okna a jsou tam jen jedny dveře. Uprostřed podlahy je hromádka zlata jemného jako p r á š e k , ale není ho víc, než k o l i k by se v e š l o do dvou tří helmic.“ „Pytle tam nejsou?“ „Nejsou.“ Napili jsme se znovu z pramene a pak jsme šli po ušlapané stezce vedoucí k jezeru. „Podlaha je celá pokryta zlatým prachem,“ řekl Mendoza. „To znamená, že tam kdysi místo malé hromádky musila být velká hromada. Celé skladiště muselo být plné zlata.“ Došli jsme ke kamenné terase dlouhé asi tucet varas, která se 139

táhla po jednom okraji jezera. Z ní byl výhled na lučiny dole pod námi a na polokruh tmavých hor za nimi. Mendoza řekl: „Jestliže Tlascingovo zlato pochází odněkud odtamtud, mohli bychom hledat celý rok, a nic bychom nenašli. Ale co kdybychom se utábořili dole na lukách? Někde mimo dohled, kde bychom ale viděli každého, kdo přichází z hor anebo jde k nim? Mohli bychom zastihnout Tlascingovy muže s nákladem zlata. Anebo vystopovat, kam je chodí těžit.“ Slyšel jsem sice, co říká, ale myšlenkami jsem byl jinde, u překrásného výhledu, který tu ležel přede mnou. Hory přecházely z purpurova do černa. Oblaka, která se nad nimi zvedala, byla ozářena ohnivým slunečním západem. Lučinatá planina již ležela ve stínu a táhla se do dáli všemi směry. Samo město a skála, na níž bylo vybudováno, pluly společně oblohou jako veliká loď. Ale jak Mendoza mluvil a já shlížel dolů na tu krásu přede mnou a uvažoval, jak ji všechnu zachytit na nějakou mapu, vzpomněl jsem si náhle na zlatý nugget větší než vlašský ořech, jejž jsem nalezl v Nexpanu. A znovu, tak jako tenkrát, se mne zmocnila podivná horečka, až nevolnost. Mendoza ukazoval na sever. „Asi na půl cesty mezi námi a tamtím vysokým skalním štítem uvidíš potok,“ řekl. „Jeden jeho zákrut se točí kolem zalesněného vršku. Tam bychom se mohli v noci přemístit, utábořit se tam vzadu a vršku kopce používat jako rozhledny.“ „Tlascingo,“ řekl jsem, „není žádný hlupák. Když odtud odjedeme, nechá nás jistě sledovat, dokud neodejdeme nadobro z jeho kraje.“ „Možná. To musíme riskovat. Ale nemáme dohromady co ztratit. Tady už žádný obchod neuděláme, vždyť máme jen tři karty a kousek zrcátka na výměnu.“ „Máme muly,“ řekl jsem. „Tlascingo by vyměnil za jednu mulu zlato z celého skladiště.“ „To je proti královskému zákonu.“ „Zákon zakazuje prodat anebo darovat koně. Neříká nic o mulách.“ „Víš to jistě?“ „Vím.“ „To je, Estébane, zajímavý nápad. Vyměníme jednu mulu za všechno zlato, které unese.“ 140

Když jsme došli až na konec terasy, otočili jsme se a vraceli se stejnou cestou. Poprvé jsem si všiml, že uprostřed terasy vyvěrá ze štěrbiny ve skále bystrý pramének, protéká po kameni, který má tvar hadí hlavy a jícnu, a pak zvonivě stéká do jezera. Vedle této hadí podoby byla jakási nízká lavice, jakýsi podstavec vytesaný z kamene. Z něho vedly k jezeru schody v točitých hadovitých zákrutech. „Tady se něco odehrává,“ řekl jsem. „Nějaký obřad.“ Mendoza, ponořený v myšlenkách, neodpovídal. Povrch jezera byl hladký jako lesklý štít. Na jeho vzdáleném konci, kde končily útesy a příkře spadaly dolů, se odrážela oblaka. Poněkud blíže byla voda jasná a mohl jsem v ní vidět malé, rychle se pohybující rybky. Jak jsem je pozoroval, uvědomil jsem si, že voda vydává neobvyklý jas. Je to zřejmě odraz večerní oblohy, pomyslil jsem si. Ale když jsem se podíval blíže, uviděl jsem, že tento jas nepřichází seshora, ale vychází zdola, ze samého jezerního dna. 141

Uchopil jsem Mendozu za paži: „Všiml jste si předtím té barvy? Tam pod vodou, dole na dně?“ Mendoza dlouze hleděl do hlubin jezera, hleděl na oblohu a pak znovu zase do hlubin. „Už jsem to jednou viděl,“ řekl tiše. „V Nexpanu?“ „Ano, tam. V písku na dně potoka.“ Podívali jsme se jeden na druhého. „Má to barvu zlata,“ řekl jsem. „Je to zlato,“ zašeptal Mendoza. „Dno jezera je celé ze zlata.“ Zatímco jsme tu oněměle stáli a hleděli do hlubin jezera, nastal soumrak. Náhlý křik vodního ptáka a praskot zlomené větve nás opět přivedly k rozumu. Otočili jsme se a rychle jsme tápali nazpátek po stezce. Plaza kolem dokola svítila večerními ohni. Dým z borového dřeva a vůně opékaného masa těžce visely ve vzduchu. Naši dva mladíci nebyli nikde v dohledu. Dveřmi naší chaty jsem mohl vidět otce Franciska a Ziu, sedící u malého ohýnku. Mendoza se venku zastavil. „Našemu drahému otci raději nic neříkej,“ pravil. „Ani slovem nemluv o tom, co jsme viděli. A přemýšlej ze všech sil. Přemýšlej snad i ve spánku. Protože musí existovat nějaký způsob, jak bychom vybrali tu zlatou žílu.“ Jazyk se mu pletl rozčilením. „Tam dole pod vodou leží statisíce liber zlata a čeká, až si je někdo vezme. Ale jak? Jak? Kdybych tak měl deset ozbrojených mužů! Nebo aspoň pět!“ Večeře, kterou nám přinesli mladí Indiáni, byla hojná a skládala se ze zvěřiny nakrájené na tlusté řízky a z kukuřičných placek zalitých tukem ze zvěřiny, ale Mendoza i já jsme jedli málo. Když bylo po jídle, vyšli jsme ven. „Vymyslils něco?“ tázal se. „Nic,“ odpověděl jsem. Neřekl jsem mu, o čem jsem doopravdy přemýšlel – že totiž jakýkoliv plán zmocnit se zlata je odsouzen k nezdaru a že je hotové šílenství pokoušet se o to. „Nic,“ opakoval jsem. „Jsi člověk zvyklý pozorovat,“ řekl. „Výšku hory, zákruty říčního toku, barvu ptáka. Řekni mi, jak je jezero umístěno? Leží výše nežli plaza a celé město?“ „O čtyři až pět varas výše. Jen si vzpomeňte, že jsme na terasu 142

musili vystoupit po schodišti. A terasa je jenom o jeden vara výš nad hladinou jezera.“ „To znamená, že jezero není přírodní. Bylo vybudováno lidskou rukou.“ „Možná zprvu existovala ve skále jen jakási prohlubeň mezi pramenem a okrajem útesu, který je vyšší než ústí pramene. Pak někoho napadlo udělat jezero větší, a tak za pramenem vybudovali přehradu a uzavřeli tak vodě cestu.“ „Potom je to tedy terasa, která zde slouží jako hráz.“ „Ne,“ řekl jsem, „hráz je vybudována z hlíny. Jsou tam malé stromy, keře a roste na ní tráva. Terasa vznikla sesazením balvanů na jejím povrchu. Je to jakýsi pevný vršek, který má držet hlínu, aby ji voda neodplavila.“ „Ano, teď když o tom hovoříš, vzpomínám si na stromy i na trávu. Jaká je asi tloušťka hráze, co myslíš?“ „Šest varas.“ „A její základna?“ „Ta by mohla být širší.“ Mendoza už nekladl další otázky a stál s očima upřenýma na jezero, ale já věděl, na co myslí. Jezero utvořené hliněnou hrází mělo třikrát takovou rozlohu jako celé město. Jestliže by hráz byla j a k k o l i porušena, voda by se vylila ven a hnala se dolů přes město jako dravá z á p l a v a , jež by smetla všechno před sebou a za sebou nechala jen odkryté zlato. Vyšel měsíc. Namaloval přes jezero stříbrnou cestičku. „Mám plán,“ řekl Mendoza. Ani mi nepotřeboval říkat jaký.

23 Ráno mne probudilo jemné zatroubení na roh. Roh zazněl znovu a vtom jsem slyšel zvuk lidských hlasů, kroky, a když jsem se posadil, uviděl jsem ve dveřích mladého Indiána, který na mne kýval. Z a t ř á s l jsem M e n d o z o u a vzbudil ho. Rychle jsme se oblékli 143

a šli za I n d i á n e m , jedním z oněch dvou mladíků, kteří včera seděli před naší chatou, přes opuštěnou plazu. Proti jasnící se obloze bylo vidět na terase nad jezerem skupinu postav v dlouhých řízách. „Obřad vítání slunce,“ zašeptal Mendoza. „Je jiný než v Nexpanu,“ odpověděl jsem. „Podobá se obřadům v Peru,“ řekl Mendoza. „Slyšel jsem o nich od Torrese.“ Indián nás vedl po cestě, jež v kruhu obcházela terasu, a pak nás opustil. Zůstali jsme stát v jakémsi borovém hájku na kraji jezera, zčásti skryti, avšak s dobrým výhledem na terasu a postavy v řízách. Kazik stál trochu stranou, vedle kamenného hada, z jehož tlamy prýštila voda do jezera. Měl na sobě jen bederní roušku a opeřenou čelenku. Za ním stál jeho doprovod a napravo i nalevo od něho zaplňovali terasu jeho poddaní, Indiáni z Tawhi. Slunce vyšlo nad planinu, a tak jako v Nexpanu, dav vydal nadšený výkřik. Od To r r e s e i od jiných, kteří zcestovali zemi Peru, jsem slyšel příběhy o zlatém bohu, ale vidět ho, jak zde před námi nabývá své podoby, to bylo kouzlo, na něž nikdy nezapomenu. Někteří členové náčelníkova doprovodu namočili ruce ve vědrech plných lesknoucího se oleje a přejížděli jimi po Tlascingově těle a tváři, dokonce i po jeho chodidlech. Pak předstoupili ostatní muži z doprovodu a z věder, podobných velikým solničkám, ho posypali jemným prachem, až jeho postava svítila zlatem jak samo slunce. Tlascingo pozdvihl paže směrem k východu. Zatímco dav prozpěvoval modlitby, sestoupil majestátně po schodech do jezera, a to tak daleko a hluboko, že bylo vidět nad vodou jenom jeho tvář a péřovou čelenku. Tady se mu zase přiblížil jeho doprovod, který ho v jisté vzdálenosti sledoval, a smyl z jeho těla zlato. Pak kazika zvedli, přehodili mu přes ramena péřový plášť a triumfálně ho odnesli zpět na terasu. „Odtud,“ zašeptal Mendoza, „pochází zlato, kterým je vydlážděno jezero. Celá staletí se sem ukládalo smýváno s těl nesčetných kaziků.“ Pochybuji, že by nějak zvlášť sledoval obřad. Kdykoli jsem se na něho podíval, upíral pohled na hráz, odhadoval její výšku, 144

tloušťku a sklon a zapisoval si vše do paměti. Děsilo mne, že znám jeho šílený plán a že je za denního světla jasně vidět, že je proveditelný. Uprostřed dopoledne pokračoval Mendoza s Tlascingem v obchodování. Netrvalo příliš dlouho. Okázale sice smlouval, aby nevzbudil podezření, ale v poledne jsme už byli na odchodu z hory. Ještě než jsme odešli, Mendoza slíbil, že se vrátí, jen co uplynou dva dny. „Na východě,“ řekl, „je mnoho Španělů.“ To měla být výstraha kazikovi, že kdyby napadl naši malou skupinku, musil by se zodpovídat celé armádě. „Od nich dostanu mnoho věcí na obchodování. A také s sebou přivedu, pokud možno až k vašemu žebříku, jedno z našich zvířat, nějaké hodně mírné, které také vyměním za tolik zlata, kolik samo unese na zádech.“ Kazikova tvář se rozjasnila. Ukázal na Mendozův pozlacený pancíř. „A tuhle skořápku, v níž bydlíš,“ řekl, „tu s sebou přines také, ano?“ „Ano,“ řekl Mendoza, trochu ustoupil a vyzval kazika, aby na něho vystřelil šíp, což kazik udělal. Když šíp narazil na brnění a bez následků se od něho odrazil, řekl Mendoza: „Přinesu s sebou jednu takovouhle skořápku, jedno zvíře a mnoho věcí na výměnu. Budu tu s nimi za dva dny.“ Mendoza sliboval, že se vrátí za dva dny, protože tuto dobu potřeboval, aby stihl vyrobit další vaky na přepravu kazikova zlata. V našem zimním tábořišti jsme zabili hodně vysoké zvěře, jejíž kůže jsme stáhli, vyčinili a odvezli s sebou, doufajíce, že nám jednou budou k užitku. V skrytu našeho tábora jsme nyní na těchto kůžích začali pracovat a pracovali jsme na nich od rozbřesku do tmy a pak ještě za světla ohně. Vaky musely být ve švech pevně sešity, protože zlato z Tawhi mělo podobu prachu. Byly tak veliké, aby unesly jednu arrobu, váhu, kterou podle Mendozova názoru snadno unese jeden člověk. Svůj díl práce jsem vykonával bez nadšení, a proto také dost mizerně. Jeden z pytlů, který jsem dokončoval, vzal Mendoza do rukou a podržel jej proti světlu. „Tohle vůbec neudrží prach,“ řekl. „A sotva by to udrželo kamení.“ Hodil mi jej zpět do klína. „Ty to děláš nerad?“ „Nejsem zvyklý pracovat s jehlou a nití,“ odpověděl jsem. 145

„To není ani Roa, ani ostatní, a přece toho udělají dvakrát tolik co ty.“ V očích mu zasvitlo podezření. „Možná,“ řekl a ztišil hlas, aby ho neslyšel otec Francisco a Zia, „že máš ještě nějaký jiný důvod, proč pracuješ pomalu a špatně. Není to tím, že se ti nezamlouvá můj plán?“ „Opravdu se mi nezamlouvá.“ „Proč?“ „Protože je nebezpečný.“ „A co, seňore, není nebezpečné? Cožpak nežijeme uprostřed nebezpečí? Nevstáváme a neleháme s nebezpečím? Nestojíme mu každou vteřinu tváří v tvář? Ty nejsi žádný zbabělec, ačkoli jsi neobyčejně plachý hoch. Ale to jsou přece dvě různé věci. Tak mluv, jistě máš nějaký jiný důvod.“ „Ten plán je nebezpečný,“ opakoval jsem. „Nám a právě tak i Indiánům z Tawhi.“ Mendoza se zasmál. Podíval se na Rou a Roa se zasmál také. „Náš druh si tady dělá starosti o I n d i á n y ,“ řekl. „Tak já mu tedy něco řeknu o Tlascingovi. Patří mu jezero, jehož dno je pokryto vrstvou zlata. Vyšší než nejvyšší koberec. Vyšší než kostky, jež dláždí ulice Sevilly. Prokopeme otvor v hrázi. Voda vyteče ven.“ „Prokopete otvor v hrázi?“ „Spíš tunel.“ „V tunelu, který vykopete pod hladinou jezera, se však musíte utopit.“ „Možná že to bude jen příkop, kanál vedoucí přes terasu,“ řekl Mendoza. „Myslíš, že to by bylo lepší?“ Neodpovídal jsem. „Když vykopeme kanál,“ řekl Mendoza, „vyteče voda ven.“ „Ale kam poteče?“ otázal jsem se, jako bych to nevěděl. „Přes plazu a skrze domy, v nichž není nic, krom několika hrnců. Vyteče ven a přes skálu dolů.“ „Když poteče voda přes plazu a skrze domy, co se stane s lidmi?“ „Vyšplhají se na střechy domů, to je jasné.“ „Mladí i staří?“ „Všichni. Protože všichni jsou mrštní jako kamzíci, jinak by nežili na takovém útesu. A zatímco budou sedět na střechách, my shrneme lopatami zlato a naplníme jím pytle.“ 146

„A co budou dělat ti na střechách,“ řekl jsem, „zatímco vy budete plnit pytle?“ „Sedět.“ „A jinak nic?“ „Ne, budou sedět a myslit na zbraň, která mluví hlasem hromu. Na hrot šípu, který se zaboří tak hluboko, že ho nikdo nenajde. Na skořápky z kovu, které nás chrání před jejich kameny a šípy. Na armádu čekající na nás v záloze. Na tohle budou myslit a nic nebudou dělat.“ „Ti lidé mají odvahu, podobně jako lidé z Háwikuhu.“ „A kromě toho mají mnoho zlata,“ řekl Mendoza. „Jen na dně jezera je ho tolik, že by je neodneslo míň než tisíc mul. Ty si myslíš, že budou riskovat život jen proto, že my si ho nabereme pár pytlů? A pamatuj, hidalgo, ten důl, jímž se vychloubal kazik, je tak bohatý, že se nevyčerpá ani za sto let!“ Mendoza mluvil a mluvil, tiše, ale jakoby v horečce. Nakonec vědom si toho, že můj názor nezmění, pokrčil rameny a odešel. Druhý den odpoledne, když pytle už byly došity, Mendoza pročesal tábor ve sháňce po věcech, jež by mohl nabídnout Tlascingovi k obchodování. Našel jen železnou tyč, opotřebovaný koňský podbřišník, košili bez knoflíčků, zrcátko po Zuñigovi, které rozbil na pět kousků. Každou věc zvlášť zabalil do jednoho pytle. Zbytek pytlů rozdělil na dvě části a jedny nacpal do druhých, tak aby to vypadalo, že přinesl mnoho věcí na výměnu. Ráno z toho všeho udělal čtyři balíky a do jedné kůže zabalil nářadí na kopání. Pak mne zavolal stranou, mimo doslech Zii a otce Franciska. „Nechám tě tady u zvířat,“ řekl. „Protože tady budeš užitečnější než tam nahoře. Nezapomeň je řádně napojit. A zítra za svítání ať jsou připravena. Se sedly a postroji. Se vším všudy.“ „Rozumím.“ „A dej si pozor, ať neřekneš ani slovo Zie nebo otci Franciskovi. Je ti všechno jasné, seňore?“ „Ano.“ „Buď tedy spánembohem.“ „Vy také,“ řekl jsem. Ale když ti dva muži opustili tábor a vydali se vzhůru po stezce s pytli a nářadím naloženým na jedné mule, řekl jsem si: „Ty už nikdy v životě znovu neuvidím.“ 147

24 Čekal jsem, až Roa a Mendoza vylezou po žebříku a zmizí v Oblačném Městě. Pak jsem odešel na louku, kde byli uvázáni naši koně a muly, a všechny, až na hříbě, jsem je vyhřebelcoval. Při této práci, která mi zabrala většinu dopoledne, jsem rozvažoval, co všechno mám zítra udělat. Rozhodl jsem se, že ještě před svítáním rozeberu tábor, sbalím všechna zavazadla a hned na úsvitu budu stát s celou naší karavanou připraven u útesu. Nesestoupí-li do poloviny dopoledne muži z útesu, nebudu už čekat a pojedu až do setmění směrem na východ. Tam se utáboříme na celé dva dny. Jestliže se oba muži neobjeví ani po tom, budu pokračovat až do Háwikuhu po cestě, kterou jsme se kdysi vydali sem. Asi k poledni, když už jsem se vracel s celým stádem do tábora, běžela mi naproti mezi stromy Zia. Oči upírala na zvířata, jež se táhla za mnou. „Kde je Modrá hvězda?“ volala. „Na louce, ještě se pase.“ „Všechny ostatní jsi vyhřebelcoval, jak vidím.“ „A Modrou hvězdu taky,“ řekl jsem, abych ji pozlobil. Neuplynul den, aby hříbě nehřebelcovala. Byl to její úkol a nikdo jiný by se jí ho neodvážil vzít. „Už to strašně potřebovala,“ vysvětloval jsem. „Já jsem ji hřebelcovala včera.“ „Ne moc dobře.“ V očích jí zaplálo a okamžitě mi začala spílat v jazyce Nayaritů. Kdykoli se zlobila, zapomínala, že umí španělsky, a mluvila na mne tímto cizím jazykem. Zia se změnila. Už nebyla dítě. Za těch pět šest měsíců od zimy do jara vyspěla v mladou ženu. Nebylo to už neohrabané děvče samá ruka samá noha, ale zaoblila se a její pohyby a chování byly ladnější a důstojnější. Myslím, že existoval okamžik, jistá přesná doba, kdy se roz148

loučila s dětstvím. Bylo to za jednoho jarního dne na cestě z našeho zimního tábořiště. Projížděli jsme okolo jakéhosi hnízda z větví a listí, kam se před námi honem běželo schovat asi půl tuctu zvířátek hodně podobných jejímu aguatilovi. Vrátila se k hnízdu, vyňala Montezumu z kapsy a s jakousi obřadností ho posadila na zem, něco polohlasem řekla a odešla. Mezitím kolem nás přešly muly a za nimi přiklusala po cestičce Modrá hvězda, která poznala Ziin hlas. Hříbě rozumělo jazyku Nayaritů lépe nežli já, protože Zia s ním mluvila jen v této řeči. Ale i kdyby toho nebylo, hříbě by jí bylo asi stejně rozumělo víc než já. Slova u Nayaritů znějí jako tichý sykavý zvuk, takový, jako vydává pára v hrnci. Zia hned na první pohled zjistila, že hříbě dnes nebylo hřebelcováno. Zmlkla a malinko se pousmála. Věděl jsem však, že mi moje škádlení hned tak neodpustí. „Poslyš,“ řekl jsem jí spiklenecky. „Mám ohromný nápad. Celý den o něm přemýšlím.“ 149

Utrhla hrst trávy a květin a chtěla ji podat hříběti. Zarazila se, ale nepohlédla na mne. Přistoupil jsem k hříběti a hodil mu na krk o hlávku. „Dnes,“ řekl jsem, „pojedeš na Modré hvězdě.“ Zia couvla a vytřeštila na mne oči. Ustoupila ještě o krok „Kapitán to zakázal,“ řekla. „Prosila jsem ho o to mnohokrát.“ „Kapitán tu není. A Roa taky ne. Je tu jen otec Francisco a ten nic neřekne.“ Zia se ustrašeně ohlédla, jako by čekala, že se už hrozivě blíží Mendoza. Přivedl jsem hříbě až k ní a sepjal jsem dlaně, abych jí pomohl na koně. „Vaši nohu, seňorito.“ Pomaličku našlápla, ale špatnou nohou. Celá se třásla. „Levou nohu, mladá dámo. Nebo pojedete s tváří obrácenou k zadku?“ Vyměnila nohu a rychlým švihem se vyhoupla Modré hvězdě na hřbet. P o p a d l jsem otěž, kterou jsem měl obtočenou kolem paže. Mendoza a Roa už sice na jaře zkoušeli hříbě zajezdit, ale nemohl jsem vědět, jak to všechno dopadne. Les okolo byl vystlaný hustým jehličím. Kdyby spadla, myslil jsem si, spadne do měkkého. K mému překvapení si ti dva, děvče a hříbě, spolu vykračovali, jako kdyby na sebe byli odjakživa zvyklí. Šel jsem vedle nich připraven zasáhnout, kdyby třeba Modrá hvězda dostala chuť postavit se na zadní nebo se položit anebo vyrazit někam mezi stromy. „Dej mi tu otěž,“ řekla Zia po chvilce. Předával jsem ji ne právě ochotně. „Dej si pozor na větve stromů,“ varoval jsem ji. „Drž se pevně a nepouštěj se do klusu. Nezapomeň, že ještě nejsi žádná vaquera.“ Dojeli jsme bez nejmenších problémů skoro až k táboru a tady Zia hladce sklouzla z koně dolů. S otěžemi v rukou došla až ke mně, stojícímu tam v němém obdivu. Stoupla si na špičky, aby na mne dosáhla, a k mému nesmírnému překvapení mne políbila na tvář. „Než budeš zase jezdit,“ řekl jsem honem, abych zakryl rozpaky, „pomoz mi tady s tou Jakubovou holí.“ „Ale vždyť jsem ti pomáhala už včera,“ odpověděla a úporně se 150

držela otěže. „Přece jsme nikam necestovali, nač s ní chceš pracovat ještě jednou?“ „Včerejší měření mohlo být nepřesné,“ řekl jsem a vyňal Jakubovu hůl z pouzdra, které pro mne ušila. Zia mi cestou mnohokrát pomáhala a teď už si při tomto obtížném úkolu počínala zcela zručně. Držela jeden konec tyče na rameni a ani nedýchala, zatímco já jsem zaměřoval na mušku slunce a horizont. „A teď už můžu jezdit?“ optala se. Obvykle čekala, dokud jsem si neudělal záznam. Pomohl jsem jí do sedla a ona se pustila po stezce, kterou jsme právě přišli. Tentokrát se už hříběte nedržela za hřívu. Volnou rukou mi zamávala. V životě jsem neviděl nikoho tak šťastného. Kdybych jí nebyl řekl, ať se vrátí včas a pomůže mi se zavazadly, myslím, že by byla jezdila až do setmění.

25 Jak se ukázalo, získal jsem stejné údaje, jako byly ty, jež jsem naměřil den předtím, a podle nich jsem si vypočítal co možná nejkratší cestu do Háwikuhu. Strávil jsem tím celé odpoledne. Za soumraku jsem napojil zvířata a vyložil všechna nákladní sedla, aby byla připravena na ráno. Když jsem dorazil do tábora, soumrak už přecházel v noc. Touto dobou musili oba muži sedět v chatě a vyčkávat tam příchod temnoty. Zia a otec Francisco zatím upekli ve vyhloubené jamce králíka, ke kterému jsme jedli pečené kukuřičné placky. Seděl jsem u ohně a myslil na to, že teď už asi Roa a Mendoza začali kopat kanál napříč hráze. Jistě se střídají, jeden pracuje s rýčem a krumpáčem a druhý odhazuje zrytou zem. Pracují rychle, zastavují se, jen aby naslouchali, hovoří spolu šeptem. Viděl jsem je jasně před sebou, tak jasně, jako kdybych byl s nimi tam nahoře. Otec Francisco mluvil o lidech z Tawhi a o tom, jak doufá, že mezi nimi spasí mnoho duší. „Podobají se lidem z Nexpanu,“ řekl. „Jsou zbožní, ale na 151

špatné cestě. Zítra k nim znovu půjdu, promluvím s nimi a vztyčím tam kříž, na němž jsem pracoval celý dnešní den. Jsou tvrdošíjní, ale já je nakonec udolám.“ „Zítra,“ řekl jsem, „opouštíme Tawhi.“ Vzhlédl ke mně přes oheň, nakláněje hlavu na stranu jako ptáček. „Na čí rozkaz?“ tázal se. „Na rozkaz kapitána Mendozy.“ „Mně nic neříkal.“ „Lituji, otče, je to moje chyba, řekl mi, ať vám povím, že odjíždíme. Já jsem však zapomněl. Ráno se on a Roa vrátí. Vše má být už nachystáno. Tak zní rozkaz.“ Otec Francisco zmlkl. Zanedlouho se zvedl a odkulhal na své lože, mumlaje si přitom něco pro sebe. Zia, celá v y č e r p a ná rozčilením a únavou – vždyť najezdila sem a tam dobrých patnáct mil –, šla záhy za ním. Vyšel jsem z lesa. Vzduch byl čirý a měsíc ještě nevyšel. Ohně Tawhi svítily proti temné obloze. Došel jsem k místu, kde byli uvázáni naši koně a muly, a přezkoušel jsem provazy, na nichž byli zajištěni. Všechno bylo v pořádku. Natáhl jsem se do trávy, ale nespal jsem. Vyšel měsíc. Podobal se hořkému pomeranči a byl bledě zlatý. V jeho světle, pomyslil jsem, budou moci oba muži pracovat rychleji. Kopali už déle než dvě hodiny. Kanál o šíři lidského těla teď musí přetínat dobrou čtvrtinu hliněné hráze. O h n ě Tawhi pomalu slábly a uhasínaly a nad horou jasně zářily hvězdy, zvláště červený Antares a dvě hvězdičky v ocasu Štíra. Usnul jsem, ale ne nadlouho, protože Antares se na obloze pohnul sotva o víc než o šířku prstu. Bylo hluboké ticho. Z hory jsem zaslechl štěkot psa. Mendoza a Roa slyší toto štěkání také, pomyslil jsem si. Ustali v práci a poslouchají. Minuty uplývaly, ale pes už víc neštěkal. „Pustili se teď znovu do práce,“ řekl jsem si. „Teď kopají rychleji, aby dohnali ztracený čas.“ Dvě malé hvězdy v ocasu Štíra zmizely za horou. Vzduch se naplnil chladem a trávu počala pokrývat rosa. Přihodil jsem do ohně a šel se znovu podívat na zvířata. Odněkud zblízka bylo slyšet zavytí kojota. Zdálky se mu ozvala odpověď. Byl jsem unaven, ale netroufal jsem si ulehnout ze strachu, že bych usnul. 152

153

Na obzoru bylo vidět slabé světlo. Potichu jsem začal sedlat koně i muly a dával jsem přitom pozor, aby opory pro náklad seděly rovně a pevně. Čas od času jsem vzhlédl k hoře. Všude bylo ticho a temno. Z hory zasvítil první ranní oheň. Teď už se blíží náš čas, pomyslil jsem si. Zbývalo stále ještě půl hodiny do východu slunce, ale muži už sotva budou déle čekat. Stál jsem nějaký kus od lesíka, kde byl lepší výhled na horu, domy a západní sráz zvedající se příkře až k nim. Na obzoru se stále více jasnilo. Indiáni z Tawhi již brzy začnou opouštět své domovy a vydají se přes plazu na terasu k jezeru. Pozoroval jsem sráz a domy nakupené na jeho vrcholu. Míjely minuty. Teď už je příliš pozdě, pomyslil jsem si, teď už Indiáni opustili své domovy a jsou na cestě k jezeru. Ale je možné, že Mendoza čekal právě na tento okamžik. Pojednou mne napadlo, že třeba jejich plán v něčem nevyšel. Co když byli tam na terase přepadeni uprostřed práce? Nebo Mendoza nedbal na mé varování a pokoušel se prokopat hrází tunel a tam ho zasypala hlína či strhla valící se voda? U tak šíleného plánu může nevyjít celá řada věcí. Nade mnou, z jakési daleké vzdálenosti, jako by přicházel ze samého nebe, bylo slyšet nějaký hluk. Podobalo se to hvízdání silného vichru anebo mávání velikých křídel. Zvuk nepřicházel z nebe, ale z hory. Teď to už nebyl zvuk křídel nebo větru, ale hukot a řev. Hukot rostl. Stál jsem tam jako ochromený, když tu z hory vyrazil bílý vějíř vody, chvíli visel v jasném ranním vzduchu a potom se třpytivě snášel k zemi. Proběhl jsem lesíkem, sehnal dohromady nákladní zvířata a vyrazil s nimi k útesu. Zia a otec Francisco stáli ohromeni u ohně, ale já jsem je minul beze slova. Dojel jsem po stezce až tam, kde končila v hromadě balvanů, nějakých padesát kroků od útesu a spuštěného žebříku. Jen co jsem stačil seskočit z koně, otočit průvod nákladních zvířat a obrátit je zpátky směrem ke stezce, dopadl na zem první pytel zlata. Ležel na úpatí skály v travnatém úvozu. A zatímco jsem ho nakládal, padal do trávy druhý a třetí pytel. Viděl jsem Rou stojícího na útesu. Zamával mi a zmizel. Nade mnou, z Oblačného Města, se neozval ani hlásek. 154

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, desátého dne měsíce října léta Páně 1541

Moře se po bouři již uklidnilo. Když jdeme po hradbách cestou k soudní síni, leží pod námi tiché jako jezero. Ale přes záliv vidím podél břehů Vera Cruzu celé řady palem, které byly sraženy vichrem. Oba jdeme rychle, don Felipe i já. Slunce nám stojí nad hlavou a kameny hradeb pálí skrz boty. Don Felipe říká: „Pamatuješ si ten malý proslov, který jsme spolu zkoušeli?“ „Každé jeho slovo.“ „A ještě si pamatuj toto,“ říká. „Mluv pomalu, když mluvíš. Dívej se na soudce, a ne jak je tvým zvykem, na své boty. Tvé vystupování musí být zdvořilé. Nezapomínej, že i když to tady pro tebe žádný med není, tobě by med na jazyku neměl chybět.“ „A co Torres,“ zeptal jsem se na to, co mi nejvíc leželo na mysli, „vy jste ho viděl?“ „Ne, ale podle toho, co jsem o všem slyšel, je to pěkná zmije.“ „Je to zloděj,“ říkám. „Zloděj koní.“ „Ať je zloděj nebo had nebo obojí, tobě z toho žádný prospěch neplyne. Torres není obžalovaným, stojícím před soudem. Je to svědek, kterého sem přivezl královský fiskál z veliké dálky, aby tě usvědčil z vraždy. A proto cokoli řekne, vyslechne Audiencia, jako by šlo o samého arcibiskupa z Córdoby.“ „Toho se nejvíc bojím.“ „Já se toho také bojím, ale však se o tom hadovi ještě poradíme,“ říká don Felipe, když vstupujeme do soudní síně, „jen co si vyslechneme jeho svědectví.“ Hledám Torrese v zaplněné místnosti, ale nevidím ho. Tři soudci už zde sedí. Více než kdy jindy mi připomínají černé zopilotes na pobořených zdech Chichilticale. V místnosti je horko k udušení, a tak mají opět vyrudlé hábity vysoukané nad kostnatá kolena. Dnes za nimi stojí jakýsi indiánský chlapec a tahá za šňůru připevněnou k velikému palmovému listu. Když už stojím před třemi soudci, přistoupí ke mně královský fiskál. 155

Nepamatuji se, čím začal. V každém případe to není důležité. Probírá se svými papíry a na chvilku ustává, aby mi mohl jeden z nich přečíst. Znovu svine papíry do úhledné roličky, tu pak natáhne proti mne a poklepá mi s ní na hruď. „Vypovídal jste,“ říká, „že poklad nalezený kapitánem Mendozou v Cíbole si žádal dvanácti nákladních zvířat, aby mohl být přepraven.“ Celá soudní síň ztichla. „Že poklad mohl vážit až šedesát tisíc onzas čistého zlata. Že když jste opouštěli místo zvané Nexpan, odnášeli jste s sebou jenom tolik zlata, že by naplnilo dvě helmice.“ Poslouchám královského fiskála, ale myslím na Guillerma Torrese. Je někde tady v soudní síni. Rozhlížím se kolem sebe, až kam mi oči dosáhnou. Nakonec ho zahlédnu, ledaže bych si ho spletl s někým, kdo se mu hodně podobá. „Říkám to správně?“ říká fiskál. „Uváděl jste tyto údaje ve výpovědi?“ „Ano, pane.“ Přece je to Torres! Sedí u okna téměř skryt za jedním z notářů. Přes notářovo rameno je všehovšudy vidět jeho hlava, odulý obličej a vystouplé oči. „A teď bych rád věděl,“ říká fiskál, „jak se z oněch dvou helmic zlata stal náklad, který mohla unést jenom celá karavana nákladních zvířat. Povězte nám, seňore, jak k tomu došlo.“ „Z těch dvou helmic zlata se nestal žádný náklad,“ odpovídám. Ukazuji přímo na zloděje Torrese. „A to proto, že tento muž, Guillermo Torres, je ukradl, když jsme všichni spali.“ Královský fiskál mává roličkou papíru nad svou hlavou. Něco na mne volá, ale já přesto pokračuji. „Když jsme tábořili nedaleko města Nexpanu, tento Guillermo Torres ukradl zlato a našeho nejlepšího koně a uprchl.“ Přihlížející si mohou ukroutit krky, aby zahlédli muže, na něhož ukazuji, ale Torres jako želva rychle zatáhne hlavu a schová se za notáře. Jeden ze soudců mě varuje před dalšími výbuchy a fiskál, stále mávaje papíry, k tomu dodá něco za sebe. „Před soudem stojíte vy, nikoliv seňor Torres,“ říká a opakuje tak jenom to, co mi už řekl don Felipe. „Odpovídejte proto laskavě na otázku, kterou jsem vám položil.“ 156

Můj obhájce vstává, aby se mne zastal, ale jeden ze soudců mu přikáže, aby si sedl. Za pár okamžiků, když jsem se vzpamatoval, začínám vyprávět příběh našeho příjezdu do města Tawhi. Říkám, jak jsme objevili zlato v jezeře a jak se tam dostalo. Dávám si pozor na to, abych neřekl, že dno jezera jím bylo pokryto do výše. Nicméně fiskál mne přerušuje. „To zlato na dně jezera,“ říká. „Odkud pocházelo?“ „Z dolu ležícího daleko v horách,“ odpovídám. „Jeho polohu jsme nikdy nezjistili.“ „Kolik zlata bylo v jezeře?“ Odpovídám na jeho otázku podle pravdy. „Tolik, kolik jsme ho odvezli.“ Pohlédnu dozadu na fiskála, tam kde sedí Torres, stále se schovávající před pohledy, jako by raději seděl všude jinde, jen ne tady. Poprvé mne napadne, že by tady mohl být proti své vůli. Jestliže ano, potom byla chyba, že jsem ho obvinil. „Pokračujte,“ říká ostře fiskál. Vzpamatuji se a uposlechnu jeho výzvy. Vyprávím Audiencii o Mendozově plánu zmocnit se pokladu. Jak byl tento plán v noci tajně proveden a jak jsem za rozbřesku stál pod horou a pozoroval rozpoutané vody jezera stékající přes útes. „Vy jste nebyl s kapitánem Mendozou?“ říká fiskál. „Ne, pane.“ „Kde jste byl?“ „V táboře.“ „Dole pod horou?“ „Ano, pod horou.“ „Proč jste byl tam, a ne s kapitánem Mendozou?“ táže se fiskál. „Nebo vám snad nevěřil?“ „Někdo se musel postarat o zvířata.“ „Pokud jsem dobře porozuměl, patřili do vaší skupiny ještě dva členové. Jeden byl kněz, otec Francisco. A Zia Troyano, průvodkyně. Proč se nemohli postarat o zvířata tihle dva?“ Jsem překvapen, že zná Ziino jméno. Opravdu, Královská audiencia je důkladná. Je právě tak důkladná jako Suprema a Velký inkvizitor. „Mluvte!“ poroučí mi fiskál. „Kněz byl chromý. Zia Troyano je děvče.“ 157

„Ale mohli se přesto postarat o koně a muly a vy jste mohl pomáhat s kopáním tunelu, kdyby vám kapitán Mendoza nebyl nedůvěřoval.“ Na to neodpovídám. Fiskál hledí do svých papírů. „Víme z vaší výpovědi,“ říká, „z vašeho posledního vystoupení před Audiencií, že jste se vy a kapitán Mendoza přeli o zlato nalezené v Nexpanu.“ „K žádné hádce nedošlo,“ vpadám mu do řeči. „A tak jsem také vypovídal. Pamatuji si to, protože ještě tohoto dne, kdy jsem o této věci vypovídal, jsem si pečlivě zapsal každé své slovo. A právě dnes ráno jsem se na svůj zápis znovu podíval.“ Fiskál pokračuje, jako by mne neslyšel. „Můžeme prokázat, že rozpory mezi kapitánem Mendozou a obžalovaným, které se vyskytly v Nexpanu a v Tawhi, vedly ke smrti kapitána Mendozy z rukou obžalovaného.“ Otočí se ke mně zády a hlasitě volá Guillerma Torrese, aby předstoupil před Audiencii. Posadím se vedle svého obhájce. Torres opouští svůj kout a zaujímá místo před třemi soudci. Stojí se sklopenýma očima, dokonce i když přísahá na kříž. Fiskál se ho ptá na jméno, na jméno jeho rodiště, na jeho povolání, na to, jak dlouho znal kapitána Mendozu. Na všechny tyto otázky odpovídá Torres pomalu a přitom přešlapuje. Jsem si stále více jist, že je zde proti své vůli. Můj obhájce si myslí totéž. Oba se mýlíme. Je zde proto, aby se zmocnil pokladu, pokud bude jen moci. „A teď,“ říká fiskál, „můžete povědět Královské audiencii o sporu mezi kapitánem Mendozou a obžalovaným? Jak začal?“ „Začal v době, kdy byli pryč v Nexpanu,“ odpovídá Torres. „Proto jsem neznal jeho počátek. Ale když vystoupili nahoru z Propasti, tam kde jsem čekal s mulami a koni, kapitán a otec Francisco se už přeli. Hádka pokračovala nějakou dobu jen mezi těmi dvěma. Potom tady Estéban –“ (Torres se odmlčí a poprvé pohlédne mým směrem) „– tady Estéban se přidal k otci Franciskovi a hádali se všichni tři. Potom otec Francisco odešel a ostatní dva se přeli mezi sebou.“ Až potud ten zloděj Torres mluvil nepravdu. 158

„Vyhrožoval Estéban de Sandoval kapitánu Mendozovi?“ táže se fiskál. „Řekl tehdy: ‚Jednou vás zabiju?‘“ Soudní síň se rázem ztiší. Každý zpozorní, dokonce i tři soudcové. Není slyšet ani hlásku kromě šustění velikého palmového listu, kterým pohybuje indiánský hoch nahoru a dolů a zas nahoru a dolů. Torres nejeví žádný údiv nad fiskálovým dotazem. „Ten už tu otázku slyšel předtím,“ šeptá můj obhájce. „Ten jenom čekal, až ji fiskál položí.“ Torres pohlédne na soudce a říká: „Stál jsem u ohně asi deset kroků od nich a viděl jsem Estébana, jak zdvihá pěst a říká to.“ „Říká co?“ pobízí ho fiskál. „Jednou vás zabiju!“ Zmocňuje se mne hněv. Chci vstát, ale obhájce mne chytá za paži a nutí mne sednout si. „Jednou vás zabiju,“ říká fiskál. „Slyšel jste tato slova jasně?“ „Ano, jasně.“ Fiskál pomalu kráčí ke stolu a nalije si trochu vody. Pomalu se zas vrací a zaujímá své místo před třemi soudci. „A teď, seňore Torresi,“ říká, „kapitán Mendoza a conducta cestovali dál ještě několik dnů. Řekněte Audiencii, co se stalo během této cesty.“ „Jeli jsme dál,“ říká Torres, „asi dva dny, řekl bych. Ale pak přišla bouře a my jsme se uchýlili do jeskyně a čekali na dobré počasí.“ „Zatímco jste čekali v jeskyni, vyhrožoval znovu Estéban de Sandoval kapitánu Mendozovi smrtí?“ „Žádné vyhrůžky jsem neslyšel.“ „Ale mohlo dojít k vyhrůžkám, i když jste je neslyšel?“ „Ano, pane.“ „Po několika dnech jste opustil jeskyni a vrátil se sám do Háwikuhu. Proč?“ „Protože,“ říká Torres. „jsem nechtěl zůstat s muži, kteří jsou v rozepři.“ „Měl jste ještě nějaký další důvod k odchodu?“ „Ano, slíbili mi podíl zlata, ale nedostal jsem ho.“ „Pokračujte, seňore Torresi.“ „Když jsem od nich nedostal zlato, vzal jsem si část, která mi pravoplatně náležela, a odejel jsem zpět do Háwikuhu.“ 159

Lež na lež! Sedel jsem a poslouchal je bezmocně a mlčky. Můj obhájce mi říká, jen ať počkám, až bude Torrese vyslýchat on, to že bude jiná. Ale pak ho vyslýchá, a je to totéž. Zas jenom samá lež. Torres na svém vyprávění nezmění ani jediné slůvko. Mé vlastní vylíčení věcí, které vyprávím na žádost obhájce, zní z mých úst nepřesvědčivě. V soudní síni se už skoro nedá dýchat. Vějíř se pohybuje sem a tam, a vzduch se přesto nepohne. Odlesk z moře vrhá stíny na tváře tří soudců. Za sebou slyším šepot, přešlapování a odněkud z veliké dálky vyzvánění kostelního zvonu. Když končím příběh o Torresově loupeži, zdvíhá se fiskál a říká soudcům: „Obžalovaný si může sednout. Nemám na něho otázek.“ Říká to lhostejně, jako kdyby mé výpovědi stejně neměly význam ani pro něho, ani pro kohokoli jiného. Nato vezme můj obhájce písemnou výpověď, kterou jsem sepsal, a předá ji fiskálovi, jenže ten se na ni ani nepodívá. Hodí ji na stůl před soudce bez jakéhokoliv vyjádření. „Žádám,“ říká, „aby byl proces odročen o dva dny, to je na dvanáctého října. Tehdy budu moci předložit další písemné svědectví a předvolat svědka.“ Tak končí tento den před Královskou audiencií, den, v němž se mi mnoho nedařilo. Podlamují se mi nohy a točí se mi hlava, když cestou k mé kobce přecházím s donem Felipem hradby. Slunce se mi těžce opírá do zad, jako horký kámen. Je to kámen Sisyfův, který nesu na svém hřbetě. „Co,“ tážu se, „je to písemné svědectví, o němž hovořil fiskál?“ „O tom nic nevím,“ odpovídá don Felipe. „Ale mám zprávy o svědkovi.“ Čekám, až bude don Felipe pokračovat. Míjíme cely, v nichž vězňové musí stát a nemohou si sednout, a on se na chviličku zastavuje, aby se jich zeptal, jak se jim daří. Odpovídá mu mlčení. Zapomněl, o čem začal mluvit. Myslí nyní na mapu, kterou pro něho kreslím, na den, kdy bude dokončena, a co s ní potom udělá, na poklad, který najde. „Ten svědek,“ říkám. „Aha, ten svědek, co se o něm zmiňoval fiskál. Je to ta průvodkyně Zia Troyano.“ „Zia?“ 160

Slunce se náhle rozletí na tisíc kousků a kamenná terasa jako by mi tála pod nohama. V mé kobce je ticho a klid. Don Felipe se tu byl podívat, jak pokračuje práce na mapě. Teď právě odešel na svou večerní obchůzku, spokojen s tím, co jsem vykonal. Napohled je to dobrá mapa, ale žádný poklad s ní nenajde. Na západě bledě září hvězda. Musím pokračovat a vyprávět příběh naší cesty z Tawhi, Oblačného Města, příběh o smrti kapitána Mendozy a o zlu, jež vyvolala. Ale jak vůbec budu moci tohle všechno zapsat, když se mi stále točí hlava, když jediné, na co mohu myslit, je Zia Troyano?

161

26 Neuplynuly ani tři hodiny od východu slunce, a po horlivé práci nás všech kromě Zii a otce Franciska jsme měli vaky, jež Roa shodil dolů z útesu, naložené na mulách a Oblačné Město a les ležely už daleko za námi. Ujížděli jsme ze všech sil a stále ve střehu až do poledne, uvězněni v krunýřích a helmicích, ačkoliv nebylo nejmenší známky po tom, že by nás Indiáni pronásledovali. Teprve pak jsme zastavili na březích potoka, abychom dali odpočinout zvířatům a urovnali na nich pytle, které jsme při spěchu, s nímž jsme opouštěli Tawhi, špatně vyvážili. Byl jsem překvapen vzhledem Roy a Mendozy. Byli celí zmazaní od hlíny, ale zdálo se, že jsou tak svěží, jako by spali celou noc. Byl bych velice rád věděl, co zažili tam nahoře, a tady, při odpočinku u potoka, mi to Roa vyprávěl. Byl to jiný příběh, než který vyprávěl Mendoza otci Franciskovi. „Obchodovali jsme s kazikem až do setmění,“ řekl Roa. „Naše obchodování se mu velice zamlouvalo, a to si Mendoza právě přál. Neustále dělal narážky na mulu, kterou mu Mendoza slíbil dát výměnou, ale Mendoza mu zas posunky odpovídal, že bude musit čekat až do rána.“ Roa se z a r a z i l a ohlédl se, zda n e n í otec F r a n c i s c o na doslech. Kněz neříkal nic, když mu Mendoza vysvětloval, že pokaždé jednou za rok je jezero vypuštěno, aby bylo možno sesbírat zlato, a že pytle, které přehodil přes útes, získal výměnným obchodem. „Pustili jsme se do práce nedlouho poté, co nastala noc,“ řekl Roa. „Musili jsme vypáčit kameny, jimiž byla vydlážděna terasa, a to bylo velice obtížné. Ale pak už šlo všechno snadněji. Začali jsme na té straně hráze, která byla vzdálena od jezera, a kopali jsme příkop o hloubce jednoho vara. Když jsme byli už na pár kroků od jezera, přestali jsme. Bylo to asi okolo půlnoci. Čekali jsme skoro až do rozbřesku a pak jsme kopali dál.“ 162

„Štěkal tam jakýsi pes,“ poznamenal jsem. „Říkal jsem si, zda ho slyšíte.“ „To už bylo skoro k ránu, když jsme odpočívali. To štěkání se nám nic nelíbilo. Nu dobrá, hned jakmile jsme se prokopali na krok od jezera, voda sama prorazila zbytek hlíny a začala stékat dolů na náměstí. Za několik minut se hnala kanálem celá záplava a odnesla s sebou celý střed hráze.“ „Jak to vypadalo ve městě?“ „Tak jak si myslil Mendoza, každý, kdo mohl utéci před proudem, vylezl na střechu.“ „A seděli tam celou tu dobu, co jste sbírali zlato?“ „Seděli, ačkoliv na nás všelijak mávali a křičeli, zvláště ženy, a hodili po nás pár kamenů.“ „Kazik nedělal nic?“ „A proč by? Ten má zlata na celých sto let.“ Roa se rozhlédl po těžce naložených mulách. „A my, caballero, my teď taky.“ Vyrazili jsme znovu trochu volnějším krokem a směřovali k Háwikuhu. Nedlouho poté jsme zjistili, že Indiáni z Tawhi nám jsou v patách. Tygr, který běžel před Mendozou, se náhle zastavil a čenichal proti větru. Mendoza zastavil svého koně. Pes byl obrácen k nízkému, nepříliš vzdálenému hřebeni, který se táhl rovnoběžně podél směru naší jízdy. Rostly tam borovice a řídké křoviny. Pozorně jsme se rozhlíželi, a tu z jednoho keře vylezl po břiše Indián červeně pomalovaný na prsou a běžel se schovat za strom. Za ním běžel druhý. „Jsou mimo dostřel samostřílu,“ řekl Mendoza, „a střelným prachem plýtvat nemůžem.“ Roa řekl: „A co takhle pustit se za nimi a pár jich zabít?“ „Však oni přijdou blíž, až se utáboříme,“ odpověděl Mendoza. Přivolal psa a znovu jsme se vydali na cestu, jeli jsme však jen krátce, až k ústí zalesněné úžlabiny. Tam jsme objevili pramen a hned vedle místo, kde jsme byli chráněni z týlu příkrým svahem. Koně a muly jsme uvázali na krátko. Pytle se zlatem jsme narovnali na sebe do výšky, takže nám vznikl malý opevněný prostor. I n d i á n y nebylo nikde vidět, ale když jsme večeřeli, Tygr přecházel před naší b a r i k á d o u a čas od času se zastavoval a větřil. 163

Mendoza uvázal psa ke kůlu zaraženému do země a vodou uhasil oheň. Se zbraní v ruce jsme čekali na noc a na útok, který jsme s jistotou předpokládali. „Pokusí se ukrást nám koně,“ řekl Roa. „Měli bychom s nimi vyjet a vyděsit je.“ „Jestliže to uděláme,“ řekl Mendoza, „necháme tady nákladní zvířata a zlato bez ochrany.“ Pohlédl přes vyhaslé ohniště na mne. „Mám svůj samostříl,“ řekl jsem. „Dobrá,“ odpověděl. „Zlato tě pomohlo probudit. Vypadalo to s tebou jinak, muchacho, ještě než tu bylo.“ Tygr napínal šňůru, na které byl přivázán, svaly pod šedou kůží měl napjaté, z tlamy mu visela nitka sliny. Po měsících tvrdého výcviku to už nebyl přítulný pes, který vrtěl ocasem za každé laskavé slovo, ale nebezpečná bestie, které se všichni z nás s výjimkou Mendozy báli. Tygr náhle zavrčel, a když jsem pohlédl směrem k zalesněnému hřebenu, viděl jsem ve vzdálenosti asi sto varas dvě postavy skrčené za keřem. Jak jsem povstal, přelétl okolo mne šíp a v témž okamžiku druhý udeřil na můj krunýř. Výstřel z Roova samostřílu zasáhl strom za dvěma Indiány, kteří se nyní rozběhli nahoru ke skalnímu hřebeni. Mendoza odvázal velikého psa. „Santiago!“ zvolal. Na tento rozkaz přeskočil Tygr hradbu. Dohnal prvního z obou Indiánů, a aniž se zastavil, hryzl ho do nohy. Muž s výkřikem upadl, ale pes běžel dál a chytil i druhého Indiána, který byl už téměř na vrcholku hřebene. Na okamžik bylo vidět psa i muže proti nebi. Pak jsem už viděl jenom psa, jak se pomalu vrací zpátky k Indiánovi, který se svíjel na zemi. „Ne, Tygře,“ křičela Zia. „Ne!“ Veliký pes ji musil zřejmě zaslechnout, protože se zastavil a vzhlédl. „Santiago!“ zvolal Mendoza. Tygr poslechl příkaz svého pána a běžel tam, kde ležel Indián. Ozval se tichý výkřik a pak mlčení, a potom přišel pes pomalu k svému pánovi. „Mucho macho,“ řekl Mendoza a pohladil ho po hlavě. Ze severu sem zavál chladný větřík. Roa chtěl znovu rozdělat oheň. 164

„Zabili jsme jen dva Indiány,“ řekl Mendoza, „a je jich víc.“ „Ostatní už odešli,“ řekl Roa. „Mohou se ještě vrátit,“ řekl Mendoza. Ale Roa měl pravdu. Už jsme nikdy neviděli jediného Indiána z Tawhi.

27 Příští ráno asi po hodinové jízdě se Mendoza začal vyptávat, zda nevím o nějaké kratší cestě do Háwikuhu. „Jedině kdybychom letěli přímo jako orel,“ řekl jsem mu. „Když jsme sem přicházeli, šli jsme zprvu podél řeky na sever a pak jsme otočili na západ. Tak naše cesta utvořila jakýsi pravý úhel, a byla tedy delší o čtyři až pět dnů, než bylo nutné.“ Ukázal jsem mu mapu kratší cesty, kterou jsem udělal u Tawhi. „Na této cestě však můžeme narazit na mnoho řek a hor, které nebudeme moci zdolat.“ „Bůh je s námi,“ odpověděl Mendoza, „a tak budeme cestovat do Háwikuhu touto nejkratší cestou.“ Otec Francisco tato slova neslyšel. Kdyby je byl slyšel, jistě by byl nesouhlasil s Mendozou, že Bůh je s námi. Byl by řekl, že každým krokem, který jsme učinili, zacházíme dál do pekel. A v tom, Bůh mi budiž svědkem, by měl pravdu. V poledne jsem vypočítal naši polohu, a pomáhaje si svými poznámkami a trochu odhadem, narýsoval jsem přímou linii na jihovýchod, tam kde leží Háwikuh. Tímto novým směrem jsme se tedy vydali, poznovu oděni do helmic a brnění. Celou zemi opanovalo jaro. Tráva nám sahala až po kolena, v údolích byla ještě vyšší a čeřila se jako voda, do níž zafouká vítr. Bělokmenné osiky se osypaly listím a to se otáčelo na svých řapících jako malé praporky. Všude bylo plno ptáků větších než slepice u nás v Rondě, modře zbarvených a tak krotkých, že se dali chytat do rukou. Utábořili jsme se tu noc v ústí nevelkého kaňonu, kterým p r o t é k a l potok asi tak široký, že ho bylo možno přeskočit. Po celé jeho délce stoupaly kaňonem jako stupně žebříku hráze, vybudované z naplavených větví a ponořených kmenů. V těchto 165

hrázích žilo jakési zvíře, které bylo veliké asi jako malý pes a mělo tmavou kožešinu a krátký plochý ocas. Tam, kde jsme tábořili, rozléval se potok do šíře malého jezírka a na dně ležely v jasné vodě celé tucty ryb, jemně pohybujících ploutvemi. Měly skvrnité zelené hřbety a růžové boky a byly tučné, ale my je nemohli chytat, protože nám k tomu chybělo potřebné náčiní. Toho dne jsme neviděli žádné Indiány, ale Mendoza nás přesto přiměl, abychom z pytlů vybudovali opevnění. Když jsme Zia a já končili s prací, uslyšel jsem zapraskání větví, a když jsem v z h l é d l , spatřil jsem na vzdálené straně jezírka jakéhosi srnce s hrbolatými parohy. Pohlédl na nás udiveně, napil se studené vody a pak chvilku stál a vlhkým čenichem se pokoušel zachytit náš pach. Právě když začal odcházet, Roa, který do té doby obstarával muly, popadl mušketu a vystřelil. Zvíře vyskočilo do výšky. Běželo po okraji jezírka a tam padlo do bažinaté trávy. Zia ode mne odběhla, přeskočila potok a běžela k srnci, jenž ležel s čenichem ponořeným do vody. Odtáhla jeho tělo do trávy a narovnala mu hlavu a zkroucené nohy, takže zvíře vypadalo, jako kdyby nebylo mrtvé, ale jen spalo. Potom ulomila čtyři větvičky z jalovcového keře a rozložila je okolo těla na čtyři světové strany – na sever a jih, východ a západ. Dělala to pokaždé, když jsme zabili nějakou zvěř. Byl to jakýsi obřad, jakási omluva za usmrcení. Skládala se zvířeti, které bylo mrtvé, ve jménu těch, co byli ještě živí, ve jménu zákona, který hlásal, že všechno živé je jednoho rodu, sobě navzájem příbuzné – jalovcový keř, zvěř i dívka. A Mendoza vždy na tento rituál hleděl s pobavením. Tentokrát však, když stála na louce před zabitou zvěří a říkala slova, kterým nemohl rozumět, byl netrpělivý. Přeskočil potok a pospíchal k nim. „Už bude skoro noc,“ řekl. „Nemáme tolik času, abychom jím mohli plýtvat na takovéhle věci.“ Zia natáhla ruku v odmítavém gestu, ale on ji odstrčil a vytáhl z vesty nůž. Zdvihla oči od zvěře a pohlédla na něho. „Maso, které budete jíst z tohoto zvířete, bude těžce ležet ve vašem žaludku,“ varovala ho. „Nenasytí vás ani vám nedá sílu.“ 166

„Je ještě hodně co dělat,“ řekl Mendoza. „Běž, ženská, a udělej to.“ Zia poklekla a pokračovala v obřadu, jako kdyby tu Mendoza nebyl a nerozřezával zvěř. Teprve když skončila, odešla mi pomoci s pytli. „On nemyslí na nic než na zlato,“ řekla. „Je to jako nemoc.“ Byla to táž slova, jichž užíval otec Francisco, když hovořil o Mendozovi. Tuto noc, ačkoliv Tygr byl z nás ze všech nejlepším hlídačem tábora, ustanovil kapitán hlídky. Za rozbřesku jsme už zase putovali do Háwikuhu. Celý tento den Mendoza popoháněl náš průvod vpřed. Bylo naším zvykem cestovat dvě hodiny a jednu hodinu odpočívat, protože jsme zjistili, že těžce naložená zvířata, která se krmí čerstvou trávou, trpí, když si n e m o h o u každou třetí h o d i n u o d p o č i n o u t . Mendoza však n a t á h l náš p o c h o d napřed na d v ě a p ů l h o d i n y a pak na tři. Neustále přejížděl zepředu dozadu, aby dohlédl na muly, na 167

to, aby se žádná neopožďovala, na náklad, zda je dobře vyvážen, aby se žádný z pytlů neuvolnil a neztratil. Později odpoledne jsem viděl v dálce na obzoru mlhavý modrý stín. Bylo to nějakých čtyřicet pět mil od nás. Celá řada horských vrcholů, která se táhla přes celý horizont. Upozornil jsem na to kapitána Mendozu. „Naše cesta,“ řekl jsem mu, „nás vede přímo do tohoto pohoří. Bylo by moudřejší jet buď na východ, nebo na západ a vyhnout se mu.“ „Pojedeme dál naším směrem,“ řekl Mendoza. Druhý den odpoledne jsme dospěli na jakousi vyvýšenou rovinu, z níž jsme měli jasný rozhled po pohoří. V průběhu dne, když se conducta pracně š p l h a l a na tuto rovinu, zahlédli jsme jeho sněhem pokryté vrcholky. Nyní se však tyčily přímo nad námi, zaplňovaly celý obzor od východu na západ po zhruba šedesát mil jako nepřetržitá pustina zalesněných kaňonů a kamenných srázů. Do západu slunce chyběly ještě dvě hodiny, ale kolem dokola bylo dost dříví a podél naší cesty se vinul potůček, a tak Mendoza přikázal, abychom se utábořili zde. Roa se vypravil na lov některé z četných antilop, které nás na dálku nehnutě pozorovaly. Ukázalo se však, že jsou opravdu rychlonohé, a tak byl nakonec rád, že přinesl tučného krocana, kterého jsme opekli na roštu. Během jídla svolal Mendoza poradu. „S naším nákladem se přes tohle pohoří nedokážeme vyšplhat,“ řekl. „Musíme táhnout buď na východ, nebo na západ, buď jedním, nebo druhým směrem. Kterým tedy, kresliči map?“ „Obě cesty,“ o d p o v ě d ě l jsem, „nás odvedou od našeho směru.“ „Která je lepší?“ Otec Francisco promluvil. „Zakopejme tady zlato a najděme si v pohoří nějaký průsmyk.“ Mendoza nevěnoval této radě vůbec pozornost. Spíš by dal zakopat nás všechny. Rozprostřel mnou zhotovenou mapu Háwikuhu a cesty vedoucí z něho k městu Tawhi, i cesty vedoucí k Háwikuhu od Cortésova moře. Ten druhý směr, přes Chichilticale a Údolí Srdcí a tudy k moři, ten ho, jak se zdálo, zajímal více. Otočil se k Roovi a řekl: „Hned ráno vezmi nejlepšího koně a jeď na východ. Vy h l e d e j H á w i k u h a tam pro nás n a j m i čtyři 168

muly a dva poháněče mul. My budeme zatím postupovat na západ až tam, kde končí pohoří. Tam uděláme oblouk a otočíme se na východ, abychom se s tebou setkali, až budeš přicházet z Háwikuhu s mulami a poháněči.“ Zatímco se znovu ponořil do studia mapy, usadilo se na nedalekém stromě k odpočinku celé hejno mladých krocanů. Sesedli se dohromady na mrtvé větvi, šest v řadě vedle sebe, a čepýřili si peří, aby se připravili na noční spánek. Vtom přiletěl – podle mého názoru – sedmý krocan a usadil se na konec řady blízko kmene stromu. Ale tu jsem si všiml, že nově příchozí není krocan, ale veliký pták, buď sova, anebo jestřáb. Pomaličku přešlapoval a tlačil se bokem na krocany, stísněné stále víc na konci větve, až náhle jeden z ptáků, postrčený příliš daleko, z větve spadl. Dravý pták jej v letu rychle popadl a tiše s ním odlétl pryč. Seděl jsem a pozoroval toto malé drama a přitom jsem se v duchu tázal, proč Mendozu tolik zajímá cesta k moři. Bylo možné, že posílá Rou do Háwikuhu jen proto, aby se ho zbavil? Byl Roa také takový nešťastný pták na stromě? Otočí Mendoza po jeho odjezdu conductu směrem k pobřeží a potáhne na jih místo do Culiacánu? Když Roa zmizí ze scény, bude mít Mendoza všechno zlato jen pro sebe.

28 Ráno odjel Roa na východ a conducta se otočila na západ. Cestovali jsme tak tři dny – pomalu, protože náhorní rovina byla zbrázděna mnoha vyschlými koryty řek. Čtvrtého dne, protože zvířata už potřebovala odpočinek, jsme zůstali v táboře, ošetřovali jsme jim ze všech sil odřeniny a trhali jsme čerstvou trávu do podušek podložených pod náklad na jejich hřbetě. Bylo to tenkrát někdy k večeru, když si Mendoza znovu řekl o mapu. Roztáhl jsem ji na hromadě pytlů a on ji dlouho studoval, ale nic neřekl. Šel jsem k ohni, kde právě Zia chystala večeři. Přiváben lá169

kavou vůní masa, které právě začínalo hnědnout, usadil se na okraji ohniště Tygr. Zia ho odstrčila, ale jen kousek, protože byl příliš veliký. Dvakrát předtím nám už ukradl jídlo, právě když jsme se chystali jíst. Mendoza zavolal. Pes k němu vyrazil, oběhl kolem dokola pytle, hravě na ně vyskočil a přitom rozházel mapu, pak seskočil dolů a utíkal zpátky k ohni. Mendoza zdvihl kámen a s nadávkou ho po něm hodil. Kámen udeřil velikého psa do nohy. Byla to jenom letmá rána, ne příliš bolestivá, ale Tygr se bolestí stočil do klubíčka. Mendoza popadl veliké poleno a šel proti němu. Pes se nehýbal. „Vaya,“ zvolal Mendoza a zdvihl klacek. Tygr se stále vůbec nehýbal. Mendoza byl nyní už jen pár kroků od něho, poleno držel nad hlavou a byl připraven udeřit anebo hodit jím. Zarazil se, když slyšel, jak pes vrčí, i když ne ze strachu, neboť byl ve všem všudy nebojácný, ale proto, že se domníval, že ho Tygr poslechne. „Vaya,“ zavolal znovu. Tygr stál a s nohama napnutýma ke skoku a s vyceněnými zuby hleděl na svého pána. Měl v očích tentýž divoký pohled, jaký jsem u něho viděl už oné noci, kdy zabil dva indiány. Mendoza po něm vší silou mrštil polenem. Minulo psa, poskočilo na zemi a spadlo do ohniště; přitom se převrhlo jídlo. Tygr se otočil za polenem a pak na okamžik pohlédl na Mendozu. Jeho oči byly ještě divočejší. Pomalu proklouzl okolo mne. Slyšel jsem, jak mu klapají zuby, a cítil jsem jeho horký dech na své ruce. Mendoza ustoupil o krok dozadu, zdvihl jednu ruku, aby se chránil, a v téže době sáhl druhou pro dýku, kterou nosil připevněnou ke stehnu. Rychlým skokem byl Tygr na něm. Mohutné čelisti se stiskly na jeho hrdle. Mendoza ještě jednou vykřikl a já běžel pro samostříl. Ale v době, kdy jsem ho popadl a natáhl šíp, ležel už Mendoza tiše na zemi a pes utíkal velikými skoky směrem k houští. Pro kapitána se už nedalo udělat vůbec nic. Zemřel, aniž k nám promluvil jediné slovo, svíraje stále v ruce dýku. Za světla ohně jsme vyhrabali mělký hrob a pohřbili ho; na hrob jsme pak přivalili těžké kameny proti dravé zvěři. Otec Francisco se pomodlil za jeho duši a my jsme usedli okolo ohně. 170

Žádný z nás nejedl. Oheň pomalu uhasínal. Na obloze vyšel půlměsíc. Čas od času z lesíka zavyl pes. Otec Francisco řekl: „Ráno vykopeme ještě jeden hrob. Hlubší nežli tento první. Do něho dáme všechno zlato a přikryjeme je tak dobře, že je už nikdy nikdo nenajde.“ Neodpověděl jsem, protože jsem si myslil, že má pravdu, že to je přesně to, co bychom měli udělat hned za prvního ranního světla. Ale když ostatní ulehli a usnuli, zdvihl jsem se a šel tam, kde na sobě naskládány ležely kožené vaky. Dopadalo na ně světlo z měsíce. V jeho měkkém svitu se leskly, jako by to byly zlaté kvádry, jasné jako zlato, jež obsahovaly. Chodil jsem okolo nich, počítal je a přepočítával zlato na castellanos. V mých představách mince nabývaly tvar a stály přede mnou v řádcích, jež mi sahaly nad hlavu. Je to opravdu knížecí výkupné, myslil jsem si, získané usilovnou dřinou, vyrvané nebezpečí a splacené strašlivou mzdou lidských životů, a to má být pohřbeno do země a nikdy nenalezeno! Vrátil jsem se a ulehl vedle ohně. Ale když jsem zavřel oči, stále jsem viděl mince vyrovnané jednu na druhou, řádku po řádce do vysokých hranic. Spal jsem horečnatě a zdálo se mi, že jedu dlážděnými ulicemi Rondy a z bezedných vaků rozhazuji kolem sebe zlaté mince do davu, jenž mne následuje. Dlouho před rozbřeskem, jen za svitu ohniště jsem začal tiše nakládat muly. Byla to namáhavá práce, tak právě pro dva muže, ale brzy poté, co slunce vyšlo, ležely již pytle na svých dřevěných sedlech a conducta byla přichystána k odchodu. Šel jsem k otci Franciskovi. Byl už vzhůru. „Pozoruji tě už dobrou hodinu,“ řekl. „A celou tu dobu si říkám, že jsi už jako Mendoza. Tytéž kradmé pohyby, způsob, jakým bereš každý pytel, jako by to bylo dítě, které držíš.“ „Už je pozdě,“ řekl jsem, „slunce už začíná připalovat.“ „B r z y , velmi brzy, říkal jsem si, bude už ú p l n ě jako Mendoza.“ „Nástupnickým právem,“ řekl jsem, „přebírám nyní velení nad conductou. Chcete zůstat s námi, anebo jít do Háwikuhu?“ Jako v odpověď otec Francisco odkulhal a šel se mýt k potoku. Zia, která klečela u ohniště a pekla kukuřičné placky, vstala a pohlédla na mne. „Můžeš jet na Modré hvězdě,“ řekl jsem jí. Když na ní nebylo 171

vidět žádnou radost, řekl jsem: „Pohni sebou, je třeba osedlat koně.“ Složili jsme tábor a já jsem vedl místo Mendozy conductu na jih. Dříve než jsme odjeli, zašel jsem do houští, kde se ukryl veliký pes. Ležel tam s hlavou položenou na packách a hleděl na mne. Zavolal jsem ho jménem, ale nehýbal se ani nedával najevo, že zná můj hlas. Ukázal jsem na kus jeleního masa, které nám zbylo od včera. Nato zavrčel a vycenil na mne zuby. V ocích měl stejně divoký pohled, jaký jsem v nich viděl už předtím. Nechal jsem Tygra být, nasedl jsem na koně a vytáhl s průvodem z tábora. Myslil jsem, že možná poběží za námi, ale nehnul se z lesíka, ani když jsme jeli okolo. Bylo mi líto nechávat ho tam osudu, protože jsem si pamatoval, jaký to byl kdysi milý, dobrácký pes, a nějak jsem mu nedokázal klást za vinu Mendozovu smrt. Když jsme dojeli na návrší, ohlédl jsem se. Tygr vylezl ze svého doupěte a stál nyní vedle Mendozova hrobu jako veliké šedé zjevení se zdviženou hlavou, dívající se za námi, jak mizíme za obzorem.

29 Naše cesta okolo vysokého pohoří vedla osikovými hájky a kvetoucími lukami a přes potoky napájené tajícím sněhem. Na každé louce, k níž jsme přišli, se otec Francisco zastavil a trhal květiny. Když jsme dojeli v lese na mýtinu, odkud bylo vidět skalní vrcholy tyčící se nad námi, žádala Zia, abychom se zastavili a nakreslili mapu. „Seženu všechno náčiní,“ povídala, „a namíchám ti barvy. Dnes ráno jsem oškrábala hrnce. Mám celý pytlík sazí na míchání.“ „Teď nemáme na mapy čas,“ řekl jsem. „Ani na jednu malou mapu?“ „Ani na malou, ani na velikou,“ řekl jsem. „Máme před sebou ještě dalekou cestu.“ 172

Třetího dne večer jsme dohnali malou skupinku Indiánů, utábořených u potoka. Přišli sem na sever, jak jsme se dozvěděli, směnit papouščí peří za modrý a zelený tyrkys a teď se vraceli domů. Náčelník chtěl vědět, co to vezeme v kožených pytlích. Varoval jsem Ziu, aby před ním nemluvila, ale nevěnovala tomu pozornost. Otevřela jeden z pytlů, nabrala hrstku prachu a ukázala mu jej. Náčelník nejevil o zlato žádný zájem, poodešel a pak se pyšně vrátil s dvěma kusy blankytného tyrkysu. „Tohle je pro bílého muže, který má jenom pytle plné prachu.“ Když mi dával tyrkys, pohlédl na mušketu. „Co je to?“ tázal se a ukazoval na ni. Tak jako kdysi Mendoza, i já jsem zdvihl zbraň, vystřelil na mladý kmínek, a když se pod výstřelem zlomil, přistrčil jsem kouřící se mušketu k němu. Zděšen odmítl dotknout se jí. V táboře byly tři ženy a jen čtyři muži, ale přesto jsem dbal na to, abychom se utábořili dál od nich, a naše stádo jsem uvázal tam, kde jsme je měli dobře na dohled. Když jsme večeřeli, přišel náčelník s jedním ze svých mužů. Nějakou dobu seděli a mlčeli a potom začal náčelník hovořit o zvířatech. Odpovídal jsem mu slovo od slova stejně, jako kdysi Mendoza náčelníkovi z Tawhi. Doufal jsem, že to bude mít tentýž účinek. Potom co náčelník odešel, šla si Zia pohovořit s Indiánkami. Byla dlouho pryč, ale vrátila se a nic neříkala o tom, co slyšela. „Jaké mají úmysly?“ tázal jsem se jí. „Budou naše zvířata v bezpečí? A co my? Co zlato? Mluvte, seňorito. Tohle jsou velice vážné věci.“ Zlobil jsem se na její mlčenlivost, typickou indiánskou mlčenlivost. „Já vedu conductu. Chci to vědět.“ Stáli jsme u ohně. Sklonila se a položila kousek dřeva na oharky a pak se vzpřímila a pohlédla mi do tváře. „Když tě poslouchám,“ pravila tiše, „řekla bych, že to vstal z hrobu a mluví kapitán Mendoza.“ „On anebo já, na tom přece nezáleží.“ Hněvivě jsem po ní natáhl ruce a chytil ji za ramena. „Mluv!“ vykřikl jsem. Vytrhla se mi a utekla na druhou stranu ohniště. Ztišil jsem hlas, abych nevzbudil spícího otce Franciska, a zmírnil svá slova. „Dnes večer ses od těch žen musila hodně 173

dovědět. Já chci ale vědět jen jedno. Nemusíme se bát útoku? Mám sedět celou noc na stráži, anebo si mohu lehnout?“ „Indiáni,“ řekla, „nechtějí tvoje zlato, to je jim jen k smíchu a mysli si o něm, že je bezcenné. Nestojí ani o koně. Ani jim nejde o tvůj život, ani o můj, ani o život kohokoliv jiného.“ Obešla ohniště a postavila se přede mne. „Proč jsi takový jako kapitán Mendoza?“ řekla. „Proč si myslíš, že všichni Indiáni jsou zlí? Proč je v tvém srdci strach?“ „My je nenapadnem,“ řekl jsem. „Ale nenapadnou oni nás? To je vše, co chci vědět.“ Neodpověděla a odešla do tmy. Byl bych jí rád věřil, ale z v í t ě z i l a ve mně o p a t r n o s t , a tak jsem si u s t l a l p o b l í ž zlata, tak abych měl dohled na ně i na pasoucí se z v í ř a t a . Usnul jsem t e p r v e k ránu, a ještě jen nakrátko. Bez Roy a kapitána Mendozy bylo nakládání pytlů velice obtížné, ačkoliv mi při tom pomáhal jeden z indiánů. Otec Francisco mne opět nutil, abychom zlato zakopali. „Až se setkáme s Roou,“ řekl, „můžete se vy dva vrátit a vykopat je.“ „Zlato nezakopeme,“ řekl jsem. Kazik stál s ostatními indiány a pozoroval, jak nakládáme pytle. Přemýšlel jsem, proč sledují každý můj pohyb. Když jsme skončili, tázal jsem se ho na cestu k Háwikuhu, a jak dlouho bude trvat. „Deset sluncí,“ řekl. „Jak to může být tak daleko?“ optal jsem se. „Jsou tu další hory, vyšší než ty, které jste minuli,“ řekl. „Leží mezi tímto pramenem a Háwikuhem. Musíte je obejít a s nákladem, který nesete, to bude trvat dvacet sluncí.“ Indiáni se už chystali k odjezdu a ukládali své zboží na jakési sáně tažené dvěma malými psy. Sedlal jsem si koně, když za mnou přišla Zia. „Tihle lidé jsou z kraje, který leží nedaleko mého domova,“ řekla. „Teď se tam vracejí a já půjdu s nimi.“ Upustil jsem uzdu. Nevěřil jsem tomu, co slyším. „Přece nemůžeš odejít,“ řekl jsem. „My tě potřebujeme.“ „Ty nepotřebuješ nikoho,“ řekla. „Jsi jako tamten, ten taky nikoho nepotřeboval.“ 174

„Byla jsi s conductou skoro celý rok,“ řekl jsem. Nijak to na ni nezapůsobilo. „Pomysli, Zio, co map spolu ještě uděláme. Je jich tolik, které nám ještě zbývá nakreslit. Uděláme je v Háwikuhu.“ „Ty je dělat nebudeš,“ řekla, „ani v Háwikuhu, ani jinde. Teď ne, protože teď máš zlato.“ „Bude ti chybět Modrá hvězda,“ řekl jsem. „Ano, velice,“ odpověděla. „Jestliže neodjedeš, můžeš si na ní jezdit. Tak jako tenkrát v Tawhi.“ Zaváhala, pohlížejíc na mne a zase na hříbě. „Dám ti nejlepší sedlo,“ řekl jsem, když jsem viděl její nejistotu. „To s malými rolničkami. A taky ti dám ostruhy.“ Odvrátila s e o d hříběte a p o h l é d l a n a m n e . „Odcházím,“ řekla. A tehdy jsem si uvědomil, že její rozhodnutí nezměním. Odvázal jsem hříbě a podal jí ohlávku. „Je tvoje,“ řekl jsem. „Je to proti Cortésovu zákonu, ale takových věcí je víc. Až dojedeš do svého domova v Compostele, řekni svému příteli alcaldovi, že jednou n a v š t í v í m jeho město a vysvětlím mu, proč je hříbě tvoje.“ Pomohl jsem jí vyšvihnout se na hřbet Modré hvězdy. S očima v slzách se pokoušela promluvit, ale já jsem hříbě plácl po zadku a pobídl je tak oba k odjezdu. Po dlouhou dobu jsem tam stál v trávě a poslouchal cinkání stříbrných rolniček, které vroubily její klobouk z kukuřičné slámy.

175

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, dvanáctého dne měsíce října léta Páně 1541

Dnes začínal proces pozdě, protože vítr vál tak, že člun z Vera Cruzu jen stěží dojel k pevnosti. Přecházím po své cele sem a tam, snad stokrát. Zastavuji se a dívám se z okna. Chodím znovu sem a tam. Je už poledne, když pro mne přichází don Felipe, aby mne odvedl. Dnes jsou v soudní síni už dva palmové vějíře a dva hoši, kteří tahají za jejich provazy. Stále je dusné horko. Soudcům v černých hábitech se na šedých skráních leskne pot. Pátrám pohledem po zaplněné místnosti, když usedám. Má tu být Zia, jak mi řekl don Felipe. Přivezli ji asi před hodinou z Vera Cruzu, ale nikde ji nenalézám. Můj obhájce mi klade nějaké otázky, na něž si nevzpomínám. Královský fiskál něco poznamenává k soudcům. Ani na to se nepamatuji. Sotva si uvědomuji, co se vlastně odehrává, čekám jen na okamžik, kdy bude stát před soudci Zia a kdy bude přísahat na kříž. V soudní síni je ticho. Slyším ji dřív, než ji vidím. Zvonečky, ano, slyším stříbrné zvonečky na klobouku z kukuřičné slámy. Znějí zde v soudní síni jinak než před dávným časem, kdy jsem je slyšel v zemi Cíbola. Ale přesto bych si je nemohl splést. Je někde za mnou. Otáčím hlavu. Jakási žena s kloboukem Nayaritů na hlavě stojí u zdi, ale to není Zia. Musí si zřejmě razit cestu davem, ačkoli není slyšet zvuk jejích kročejů, jenom cinkot rolniček. Zatímco po ní pátrám za sebou, objevuje se v soudní síni úplně odjinud a přistupuje ke třem soudcům. Stojí a hledí na ně s rukama spuštěnýma podél boků, v kožené sukni a vestě a červeně obšitých leginách, s dlouhými černými vlasy spadajícími jí na ramena, již vyspělá, ale stále ještě děvčátko. Přísahá na kříž a potom se jí táže královský fiskál: „Jak dlouho jste byla členem výpravy kapitána Mendozy?“ „Mnoho měsíců,“ odpovídá. 176

„Od jara roku 1540 do jara roku 1541?“ „Ano.“ „V té době nalezl kapitán Mendoza veliký zlatý poklad?“ „Ano.“ „V městě Tawhi?“ „Na dně jezera, které tam měli obyvatelé.“ „A jak byl obsáhlý tento poklad?“ Zia nerozumí slovu „obsáhlý“. „Nu, jak byl veliký?“ opakuje fiskál otázku. „Kolik pytlů bylo třeba, aby se do nich vešel?“ „Mnoho.“ „A mnoho koní a mul, aby jej odnesli?“ „Ano.“ „Když zemřel kapitán Mendoza, kdo převzal poklad?“ Nakloním se k u p ř e d u v sedadle. P o h l é d n u na svého o b h á j c e a zachytím jeho pohled. Právě tak jako já je i on překvapen, že fiskál přešel smrt k a p i t á n a Mendozy. R o z h o d l se snad královský fiskál u p u s t i t od žaloby z vraždy? D o z v ě d ě l se už od Zii 177

pravdu o mé nevině? Anebo ho zajímá jen zlato – zda bylo opravdu nalezeno a v jakém množství? Tyto otázky se mi honí hlavou, ale je ještě příliš brzy na nějaký závěr. Královský fiskál je vychytralý. Může se vrátit ke smrti kapitána Mendozy později. Zia se otočila a podívala se na mne. Neříká nic a fiskál si odkašle. „Když zemřel kapitán Mendoza, kdo převzal poklad?“ táže se znovu. „Seňor Sandoval.“ „Ten, který sedí zde?“ ptá se a ukazuje na mne. „Ano, Estéban de Sandoval.“ „Jak víš,“ říká pomalu, „tento muž je obžalován, že nepředal část p o k l a d u , takzvanou k r á l o v s k o u pětinu, která se mu dostala v držení po s m r t i k a p i t á n a M e n d o z y . Navíc se p ř i z n a l ke zločinu, že poklad ukryl, a to na místě známém jedině jemu a tobě.“ To je lež. Nikdy jsem neřekl, že by Zia byla se mnou, když jsem skrýval zlato. Ale tohle ona neví. Královský fiskál se ovívá listy dokumentu, které drží v ruce, a pak na ni upře přátelský pohled. „Byla jsi s Estébanem de Sandovalem,“ říká, „v době, kdy ukrýval zlato. Musíš tedy vědět, jak bylo ukryto a kde. Řekni tedy Královské audiencii, co jsi tehdy viděla.“ Zia stojí klidně před třemi soudci. Její obličej je bezvýrazný. Často jsem na její tváři viděl tento výraz. „Nevím nic o tom, o čem hovoříte,“ řekla. „Zlato bylo jeho. Seňora Sandovala.“ O d m l č e l a se a ještě jednou se otočila a podívala se na mne. Její oči mají barvu gagátu a jsou tak veliké, že n e v i d í m nic jiného. „Zlato patřilo seňoru Sandovalovi, to je pravda,“ říká fiskál. „Ale byla jsi při tom, když bylo ukryto. Řekni mi, co jsi viděla.“ Zia pohlédne na soudce a pak na královského fiskála. „Jestliže skryl zlato,“ odpovídá, „já jsem ho při tom neviděla. O zlatu už nic víc nevím.“ „Tys u toho nebyla?“ „Ne, u toho ne.“ Královský fiskál musí být touto odpovědí zklamán, ale nedává 178

to najevo. Táže se znovu jinými slovy na totéž a dostává stejnou odpověď. Pohlédne do svých lejster. „Vraťme se ještě k těm pytlům,“ říká. „K pytlům neseným mulami a koni. Jak víš, že byly plné zlata?“ „Protože jsem to zlato viděla.“ „Kdy jsi je viděla?“ „Když jednou jeden pytel spadl ze sedla a roztrhl se. A pak když jsme seňor Sandoval a já ukazovali zlato Indiánům.“ „Jak to zlato vypadalo? Jako kusy kamene? Nebo jako oblázky?“ „Ani jako kámen, ani jako oblázky. Bylo jako sůl. Jemné jako sůl.“ „A kolik pytlů nesly muly? Padesát? Nebo sto?“ „Pytlů bylo mnoho.“ „A všechny plné zlata?“ „Ano.“ Zia na mne pohlédne. Je to tázavý pohled, jako by doufala, že mi pravda, kterou musí říci, nijak neublíží. Snažím se, jak jen mohu, odpovědět jí pohledem, že to, co řekla, mě u Audiencie nijak nepoškodilo. Je to snad vše, co chce královský fiskál vědět? Už nic víc? Bylo v conductě, když opustila Tawhi, asi sto kožených vaků zlata, jak jsem vypovídal já? Bylo to zlato naprosto čisté, nesmíšené s pískem či hlušinou? Kvůli těmto otázkám sem byla předvolána? Udivuje mne to, ale ne nadlouho. „To město Tawhi,“ říká prokurátor. „Kde leží?“ „Poblíž země Cíbola,“ odpovídá Zia. „Uměla bys je znovu nalézt? Dokázala bys dovést lidi k jezeru, jehož dno je pokryto zlatem?“ „Uměla bych je nalézt. Ale teď je tam zle. Slyšela jsem, že k městu přitáhli Španělé. Dostali se k útesu, ale nedokázali se vyšplhat do města, protože Indiáni z Tawhi jim nechtěli spustit dolů žebřík. A také zabili všech jedenáct Španělů tím, že na ně shazovali kameny. Jeden z těch Španělů zabitých Indiány byl seňor Roa, který byl s kapitánem M e n d o z o u , když bylo nalezeno zlato.“ Zpráva o Roově smrti mne zamrzela, ale nepřekvapila mne, protože tak jako Mendoza se ničeho nebál a miloval jen zlato. 179

„A k tomu zlatu na dně rybníka,“ říká královský fiskál. „Víš, jak se tam dostalo?“ „Kazik z Tawhi nám jednou řekl, že pochází z jakési hory. V městě Nexpanu jsme slyšeli, že pochází z jednoho potoka.“ „Znáš tu horu nebo ten potok?“ „Poblíž města Tawhi je mnoho hor. Neznám tu, kde se nalézá zlato. Ani neznám ten potok.“ „Kdybys měla jít do města Tawhi, kdybys tam šla s vojáky, dokázala bys nalézt tu horu?“ „Už nikdy nepůjdu do města Tawhi,“ říká Zia. „Ani s vojáky, ani bez nich. Už nikdy.“ Ještě jednou fiskál nahlédne do svých lejster. Jsem si jist, že to dělá jen proto, aby zakryl své zklamání. Dozvěděl se, že zlato existuje a že je ho mnoho. Ale nedozvěděl se, ani kde se těží, ani kde se skrývá, aspoň o nic víc, než kolik vysvítá z mých poznámek. Neptal se po Mendozově smrti, protože už dopodrobna zná, jak k ní došlo. Obhájce má krátký projev na mou obhajobu, fiskál naopak dlouhý proslov, z něhož vnímám jen málo, a uzavírá obžalobu. To je až na rozsudek soudce vše, pokud jde o proces Estébana de Sandovala, kresliče map, rodáka z města Rondy v provincii Andalusie. Rozsudek bude vynesen zítra ráno, tak aspoň mi říká don Felipe, když přicházíme na terasu. Pozoruji dav vycházející ze soudní síně a doufám, že ještě než budu odveden do své cely, uvidím Ziu. Prochází právě dveřmi. Dřív než ji zahlédnu, slyším stříbrné rolnicky. Její černé vlasy se ve slunci lesknou. Jde přes kamennou terasu, tak jak chodila po stezkách Cíboly, dlouhými nehlučnými kroky. Začne hovořit, ale když za mnou uvidí stál dona Felipa, zarazí se. Don Felipe diskrétně poodstoupí a ona říká: „Doufám, že ti má slova u soudců neuškodila.“ „Mluvilas pravdu,“ říkám a slova mi jen obtížně vycházejí z úst. „Ani se tě neptali na smrt kapitána Mendozy. Proč?“ „P r o t o ž e na to se m n e ptali už d á v n o p ř e d t í m . N a p s a l i dopis alcaldovi z Compostely, v němž se na to ptali. A on jim odepsal a napsal to, že jsem mu řekla, že kapitána Mendozu zabil pes.“ 180

Stále ještě stěží dokážu promluvit. Jako bych nemohl uvěřit, že vážila tak dlouhou cestu až z Compostely a stojí teď vedle mne. „A co alcalde,“ povídám, „co říkal hříběti, jež jsem ti dal?“ „Je moje. Alcalde pro mne udělal nový zákon a nechal mi je, protože jsem byla s Coronadem na jornado. Všude na něm jezdím. Byla bych na něm přijela i do Vera Cruzu, ale moje teta mi to nedovolila.“ Usměju se při pomyšlení, že by Zia jela patnáct set mil anebo ještě více do Vera Cruzu, ale vím, že by to dokázala. „Kreslíš teď mapy?“ táže se. „Ne takové, jako jsme kdysi dělali spolu.“ „Vzpomínám na ty mapy. Jednou zas uděláš nějakou mapu a já ti budu pomáhat míchat barvy.“ „Jednou,“ odpovídám. „Ty jsi vždycky měla ráda mapy. Proto jsi také šla s námi z Háwikuhu, kvůli mapám a kvůli modrému hříběti.“ Podívá se na mne, jako bych nadobro zhloupl. „Ani kvůli mapám, ani kvůli hříběti,“ říká. „Ale když jsme potom po Tawhi nekreslili žádné mapy, odešla jsi ode mne.“ „Odešla jsem od tebe z jiného důvodu a ten jsem ti řekla. Protože jsem nenáviděla kapitána Mendozu pro to, co udělal Indiánům z Nexpanu a z Oblačného Města. Protože když umřel, začal ses mu velice podobat.“ „Tak proč jsi přišla sem?“ „Protože jsem slyšela, a slyšel to snad každý, že jsi zlato zakopal. Proto jsem přišla promluvit na tvou obhajobu.“ Uvědomuji si, že don Felipe už hlučně přešlapuje po kamenech terasy. Dřív než mohu odpovědět, už mne chytí za loket a vede mne odtud. Mám před sebou celou dlouhou noc. Svíčka dobře hoří. Zamřížovaným oknem září hvězda nad tichým mořem. Teď musím ještě zapsat příběh otce Franciska a naší společné cesty do hloubi Pekla, odkud jich jen málo vyvázne, protože to je příběh, který mne dovedl až sem do pevnosti San Juan de Ullúa.

181

30 Toho dne jsme táhli směrem na jihozápad, otec Francisco a já a osm mul a čtyři koně zlatem naložené conducty. Zia a Indiáni byli před námi, ale my jsme putovali tak pomalu, že nám brzy zmizeli z očí. Pozdě odpoledne jsme přišli k místu, kde jejich stopy odbočovaly na východ. Tady jsme se utábořili. Ležel jsem tu noc, aniž jsem oka zamhouřil, neboť jsem přemýšlel, co zítra řeknu otci Franciskovi. Protože už jsem se pevně rozhodl, že zlato neodvezu do Háwikuhu. Celý den, zatímco jsme objížděli vysoké hory a pozorovali, jak se postavy Indiánů před námi stále více zmenšují, až nakonec mizí v dálce, celý ten den jsem přemýšlel o zlatu. Jestliže je dovezu do Háwikuhu, nastanou potíže. Torres bude p o ž a d o v a t podíl, který mu nenáleží. Velasco, který půjčil kapitánu M e n d o z o v i dvě muly a byl znám jako lichvář, bude požadovat víc, než by měl činit jeho díl, m o ž n á celou pětinu pokladu. A pak tu byli ještě další, kteří b u d o u u p l a t ň o v a t své požadavky z toho či onoho důvodu – že nám půjčili prach a olovo, nějakou mušketu nebo pancíř, anebo všehovšudy jen hrnec na vaření. Ale zdaleka tolik jsem se nebál Torrese, Velaska a ostatních, jako jsem měl strach z Roy. Úmrtím kapitána Mendozy se Roa, i když byl na cestě do Háwikuhu, stal vůdcem conducty. Poklad patřil proto jemu. Byl jsem si vědom, jak málo jsem se přičinil při shromažďování zlata, že jsem nebyl srozuměn s prolomením hráze, a dokonce mi ani nebylo svěřeno, abych při tom pomáhal, a tak Roa bude jistě považovat jeden pytel, jediný malý pytlík – jestli vůbec nějaký – za dostatečnou splátku za to, co jsem udělal. A to zas není spravedlivé, že bych měl dostat tak málo, myslil jsem si. Proto jsem se rozhodl, že zlato odvezu ke královským úředníkům do Culiacánu. U nichž budu mít větší šanci, že dostanu spravedlivý podíl. 182

Ráno jsem vstal ještě za tmy. Dřel jsem se jako šílený a podařilo se mi naložit šest mul, než se otec Francisco probudil. „Máš nějak naspěch dostat se do Háwikuhu,“ řekl. Neodpověděl jsem a pokračoval jsem v nakládání. „Roa by tady měl už každou chvíli být,“ řekl otec Francisco. „Přivede s sebou další muly a lidi na pomoc. Nač se takhle ubíjíš? Odpočinem si tady jeden den a porozhlédneme se, co by se tu dalo nalézt za květiny a hmyz. Včera jsem přišel na jednoho krasavce, jakého jsem už viděl u Jerezu. Byla to taková chlupatá potvůrka s osmi nohama.“ Po Mendozově smrti mi zůstal jeden kůň navíc, takže jsem mohl ostatním trochu ulehčit náklad. Slunce už stálo více než dvě hodiny na obloze, když jsme vyrazili, a to už jsem byl tak unaven, že jsem se stěží vyškrábal do sedla. Otci Franciskovi jsem o svých plánech nic neřekl. Když jsme projížděli místem, kde stopy Indiánů odbočovaly od našich, zamířil jsem s conductou na jih, k Údolí Srdcí a Culiacánu. Otec Francisco se vlekl na samém konci našeho průvodu. Klopýtal s očima obrácenýma k obloze, kde sledoval let orla. Čekal jsem na okamžik, kdy si všimne, že neputujeme k Háwikuhu, ale opačným směrem. Minuty míjely. Uplynula hodina. Byla už skoro polovina dopoledne, když jsem zastavil u jednoho potoka, kde si mohla zvířata odpočinout a napojit se. A tehdy promluvil. Přišel ke mně a v ruce držel brašnu plnou květin, jež nasbíral cestou. Stále mi ještě nebylo zcela jasné, zda ví, že nejedeme do Háwikuhu. „Kam se to ubíráme s tím neblahým břemenem?“ řekl. „Vezeme zlato do Avipa,“ odpověděl jsem. „A pak budem pokračovat dolů po Coronadově trase do Culiacánu.“ „Proč?“ „Protože poklad patří nám. Ne těm pijavicím v Háwikuhu.“ Začal třídit své květiny. „Zlato,“ řekl, „patří lidem z Tawhi.“ „Roovi,“ odpověděl jsem. „Jemu především. A potom nám ostatním.“ „Jestliže zlato náleží Roovi, pak mu je dej. Počkej tady, dokud se s námi nesetká, a pak je vydej do jeho rukou.“ „To ale znamená potíže v Háwikuhu,“ řekl jsem. „Každý se bude dožadovat nějakého podílu na pokladu.“ „To není tvoje starost. To nech na Roovi.“ 183

Vyskočil jsem do sedla. Nemělo smysl se dál bavit. Dopoledne už téměř minulo, a my jsme ušli všehovšudy tři míle. Otec Francisco dál třídil květiny. „Jdete také?“ řekl jsem. Vzhlédl ke mně. V očích měl výraz, na který nezapomenu. Ještě teď ho vidím. Budu ho vidět do smrti. Byl to pohled plný soucitu a lítosti. Ale bylo v něm ještě něco. Strach o mou duši, jako kdyby ji viděl vrávorat na samém pokraji zkázy. „Půjdu s tebou,“ řekl. „S tebou a s tím ďábelským břemenem. Půjdeme společně a nechť nás provází Bůh.“ Před námi se otevírala do šíře krajina, v níž nebylo vidět žádné hory. V poledne jsem zkontroloval naše postavení na Jakubově holi a trošku upravil směr naší cesty. Od rána jsme urazili necelých šest mil, a tak jsem jezdil sem a tam podél conducty a popoháněl ji vpřed. Pořád mě tížil pocit, že Roa potkal Indiány a dozvěděl se od nich, že jsme někde za nimi, a že až přijde k místu, kde jsme odbočili k jihu, požene se za námi. Kdykoli jsme se dostali na vrcholek nějakého kopce, otáčel jsem se dozadu, zda ho neuvidím. Krajina před námi byla stále volná a travnatá. Projížděli jsme širokými lukami plnými divokých květin, žlutých, modrých a červených, pestrých jako barvy, jichž užívají Indiáni. Otec Francisco byl bez sebe radostí. Běhal z místa na místo a trhal květy, dokud neměl brašnu plnou. „Co budete s těmi všemi květinami dělat?“ ptal jsem se ho, z nějakého důvodu pohněván, ačkoli jsem kvůli němu nikdy nezastavoval a on nás vždy dohonil. „Povězte,“ ptal jsem se, ačkoli jsem to velmi dobře věděl. „Vylisuji je mezi dvěma destičkami z kamene či dřeva,“ odpovídal. „A pak?“ „Uložím je semhle.“ Z brašny vytáhl tlustou knihu v tenkých dřevěných deskách, k t e r é jsem si v š i m l už p ř e d t í m , ale n i k d y j s e m se na ni nezeptal. „A to je všecko?“ „Zatím všecko. Ale jednou, až se dostanu do Culiacánu anebo Compostely, pošlu dopis svým bratřím v Toledu a tam jim povím o knize a o květinách, které jsem nasbíral v zemi Cíbole.“ 184

„To je jistě potěší,“ řekl jsem, stále ještě pohněván. „Doufám.“ Dostali jsme se na jakousi vyvýšeninu, z níž jsem se mohl podívat nazpátek na cestu, kudy jsme putovali. Uviděl jsem pasoucí se stádo vysoké zvěře, ale ani stopu po Roovi. Přesto jsem popoháněl conductu dál až do šera, obávaje se, že je mi někde v patách. Kdyby to bylo pravda a on mne dohnal, došlo by k rozhořčené bitce, protože jsem byl pevně odhodlán udržet si svůj podíl na pokladu.

31 Když jsme šestého dne už měli za sebou devadesát mil, aspoň pokud jsem mohl odhadnout podle Jakubovy hole, a dosud jsme nespatřili ani stopu po nějakém jezdci za námi, utábořil jsem se poblíž potoka a nechal jsem zvířata celý den odpočinout. Na naší cestě na jih jsme opustili zvlněný kraj, hustou trávu a četné prameny. Desátého dne jsme se dostali na planinu, která se před námi prostírala do dáli. Nenašli jsme tu vůbec vodu a spotřebovali jsme všechnu, kterou jsme nesli s sebou, ale o dva dny později jsme se dostali k jakési nechutné slané díře, kde jsme napojili zvířata a doplnili zásoby vody. Jak muly, tak koně potřebovali odpočinek, ale ze strachu před Roovým pronásledováním jsem se rozhodl nepolevovat a jet až do pozdního večera. Za jitra patnáctého dne jsme dospěli až k jakémusi mělkému prameni žlutohnědě zbarvené vody. Chtěl jsem svést Rou z naší stopy, a proto jsem vedl conductu potokem a sledoval na západ více než tři míle všechny jeho zákruty, takže jsme nezanechali žádnou stopu. Pak jsem zas obrátil směr naší cesty na jih. K Infernu jsme dorazili bez nejmenší výstrahy. Na hřebenu příkrého kopce jsem uviděl vedle sebe jakousi proláklinu, rozsáhlou díru v zemi. Ležela nám přímo v cestě, široká něco přes tři míle a táhnoucí se na východ a na západ do nedohledna. Byla to jakási veliká prohlubeň v zemi, plochá, oslnivě bílá, bez jediného stromu či keře. 185

Cesta dolů se mírně svažovala a svah hýřil mnoha barvami: žlutou, okrovou, všemi odstíny červeně, a dokonce p u r p u r o v o u . V dálce se tyčilo vysoké pohoří pokryté sněhem. „To pohoří,“ řekl otec Francisco, „se podobá tomu, které je vidět z Toleda.“ Chůze vedle conducty ho velice unavovala. „Však to toledské pohoří zas brzy uvidíte,“ řekl jsem, abych ho povzbudil. „A až tam zas budete, nebudete už musit chodit po ulicích a uličkách a prosit o maravedis.“ „O ty prosit nebudu,“ řekl otec Francisco. „Budu prosit o milosrdenství a lásku.“ Nevšímal jsem si jeho „milosrdenství a lásky“. „Máme dost zlata pro nás pro oba,“ řekl jsem. „Můj podíl patří tobě,“ řekl otec Francisco. „Ale je tu také zlato na obdarování Capilly de Santiago. A pro kostely Reyes Nuevos a San Ildefonso.“ Otec Francisco mlčel. Bylo větrné jitro a chladné, ale jak jsme sestupovali dolů, vítr ustával a slunce bylo stále žhavější. Když jsme došli až na dno, vzduch byl úplně nehybný a slunce pálilo ještě víc než za dnů na Cortésově moři. Zdálo se, že se propadlina na jihozápadě otevírá do kraje, a proto jsem zamířil tímto směrem. Země byla pokryta bílým pudrovitým prachem, který chutnal hořce a bořil se pod nohama. Kvůli tomu a také kvůli horku jsme toho moc neurazili, sotva nějakých dvanáct mil od časného rána až do soumraku, a z toho devět mil ještě předtím, než jsme dospěli k Infernu. Té noci jsem dal zvířatům jen poloviční dávku vody a trochu krmiva z vaků, ale sami jsme se také napili jen trošku, i když jsme měli hrdla vyprahlá. Před rozbřeskem jsme se znovu vydali na cestu. Byl jsem si jist, že když budeme tvrdě pochodovat ještě hodinu po východu slunce, dostaneme se z Inferna a budeme ve volné krajině. Slunce nás přepadlo na polovičce cesty k našemu cíli – pražilo na nás seshora a žhavá, bíle sypká země pálila pod nohama a vzduch byl tak horký, až svíral plíce, že sotva mohly dýchat. Zvířata začala k l o p ý t a t . Otec F r a n c i s c o , který trval na tom, že půjde p ě š k y , tak jako šel celou cestu, byl n a p ů l o s l e p e n bílým hořkým prachem, že sotva stačil držet krok. Uviděl jsem 186

nevysoký skalní hřeben v y č n í v a j í c í z písku, a proto jsem zamířil s conductou k němu a v jeho nevysokém stínu uvázal zvířata. Stín nám vydržel do odpoledne. Pak jsme si vyhrabali v sypké půdě jakousi jámu, vlezli do ní a odpočívali, dokud slunce nezapadlo. Otec Francisco řekl: „Na tomhle místě zahrabme zlato. Dál už s tím břemenem nemůžeme jít.“ „Vy to břemeno nenesete,“ odpověděl jsem. „Musíte všehovšudy unést sám sebe.“ „Zlato je prokletí,“ řekl. Dal jsem zvířatům zbytek vody, až na trošku, kterou jsme nevypili, a vyvedl conductu od skalního hřebenu. Ubývající měsíc vrhal světlo na bílý prach. Jím jsme pomalu urazili další tři míle a zastavili k odpočinku. Za hodinu jsme byli znovu na cestě a putovali až do východu slunce, kdy jsme míjeli řadu písečných dun. K jejich druhé straně, dávající stín před strašlivým sluncem, jsem zavedl conductu. Inferno končilo asi tři míle odtud na jih jakýmsi vrbovým hájkem, což svědčilo o přítomnosti vody. Ale nemohli jsme doufat, že tam dojdeme dříve než po západu slunce, nejméně po dvou hodinách nočního pochodu. Když jsem se ohlédl na severovýchod, ke svahu, po němž jsme sestoupili do této prolákliny, uviděl jsem tam záblesk světla. Rozeznal jsem skupinu nějakých nevelkých předmětů. Ten záblesk, to byl určitě odlesk slunce od kovového pancíře. A ty předměty, to byl Roa, jeho muly a poháněči mul. Roovy muly byly svěží a měly nepatrný náklad. To znamená, že nás příští ráno může dohnat. Ale přesto jsem se nemohl hnout, dokud nenastane noční chládek. V poledne do nás začalo pražit slunce. Nikde nebylo kouska stínu. Zavál lehký větřík, který kolem nás zdvíhal písek. Znovu jsme vyhrabali na kraji duny jámu a zalezli do ní. Byl bych rád věděl, zda vůbec najdeme dost sil zase z ní vylézt ven. Otec Francisco dlouho ležel a ani nepromluvil. Potom řekl: „Tady už konečně musíme zlato zahrabat.“ Mluvil tak tiše, že jsem jeho slova stěží zaslechl. Předstíral jsem, že je neslyším. Když slunce začalo vrhat stín, popohnal jsem do něho zvířata a zůstal s nimi, protože byla neklidná a já je neměl k čemu uvázat, 187

do písku se nedal zarazit kolík tak, aby v něm držel. Čas od času jsem vlnami horka a rozžhaveného písku zahlédl záblesk pancíře, jak Roa a ostatní sjížděli dolů ze skalního hřebene. V dálce zářilo slunce na sněžné vrcholy hor. Pozoroval jsem, jak pomalu zapadá, a pak jsem šel probudit otce Franciska. Jáma byla prázdná. Na jejím dně ležel soudek s troškou zbývající vody – jen několika málo doušky. Zdvihl jsem soudek a zatřásl jím. Těch pár doušků vody tam stále ještě bylo. Opřena o stěnu jámy vedle brevíře otce Franciska ležela jeho kniha s vylisovanými květinami. Vylezl jsem z jámy a volal jeho jméno. Vítr zesílil. Všude poletoval písek, ale ještě jsem rozeznal tři šlápoty vedoucí směrem k písečným dunám. Šel jsem tam, kam vedly, a našel ho ležet na zádech s roztaženýma rukama. Ještě dýchal, když jsem ho zdvíhal, ale než jsem ho dovlekl zpátky do jámy a přidržel mu ke rtům soudek s vodou, zemřel. Čekal jsem až do soumraku. Z posledních sil, které mi ještě zbývaly, jsem vyzdvihl tělo otce Franciska a položil je přes sedlo. Bylo lehké jako tělo chlapce. S prázdným soudkem a jeho herbářem v ruce jsem se vyšplhal za něho. O půlnoci jsme dorazili až k vrbám hájku. Dlouho předtím už začaly muly bystře pohybovat ušima, takže mne nepřekvapovalo, když jsem tam objevil pramen dobré vody. Položil jsem otce Franciska na zem. Napojil jsem zvířata, sám se napil z plna hrdla, koně i muly jsem uvázal ve vysoké trávě, a poněvadž jsem byl p ř í l i š sláb, ani jsem z nich n e s u n d a l náklad, uložil jsem se a spal. Druhý den mne vzbudilo slunce. Zděšeně jsem vyskočil a ohlédl se k Infernu, které leželo za mnou. Bílý, hořký prach se jen třpytil. Po Roovi nebylo nikde ani stopy. Vykopal jsem hrob v trávě vedle pramene a pohřbil tam otce Franciska. Jeho slonovinový kříž jsem mu položil na prsa. Potom jsem šel k uvázaným zvířatům a hleděl na pytle zlata, jež jsem nebyl schopen složit. Jak jsem tam stál, slyšel jsem znovu hlas malého kněze, jak mi říká: „Kam půjdeme s tím neblahým břemenem?“ „Ano, kam?“ ptal jsem se sám sebe. „Zlato je prokletí,“ slyšel jsem ho říkat. „Tady už je konečně musíme zahrabat.“ 188

„Je to prokletí,“ odpověděl jsem. „Bylo příčinou vaší smrti a vinu na vaší smrti nesu já.“ Slunce žhnulo a já jsem se vrátil k prameni. Usedl jsem do trávy a snažil se přehlušit hlas, který ke mně promlouval. Tam na druhé straně p o t ů č k u spočívaly na d ř e v ě n ý c h nákladních sedlech pytle zlata. Počítal jsem je a přepočítával zlato na zlaté mince, ale čísla se mi pletla, protože hlas nepřestával hovořit. Pak jsem si ale uvědomil, že ten hlas už dávno nepatří otci Franciskovi. Byl to můj vlastní hlas, který jsem slyšel, slova vycházela z hloubi mého nitra. Pohlédl jsem zpět na cestu, kterou náš průvod vyšlapal v bílém prachu. Písek poletoval vzduchem a obzor se mi míhal před očima, ale přesto jsem si všiml, že nepříliš daleko odtud, na samém okraji Inferna, jsou celé řady žlutých kráterů, které jsem v noci minul a neviděl je. Přešel jsem kousek cesty v bílém prachu a už jsem procházel mezi nimi. Bylo jich něco přes padesát, vesměs se podobaly jeden 189

druhému, jejich ústí by se většinou dala přeskočit jedním dlouhým skokem a byla naplněna jedovatě vypadající vodou. Zelené bubliny, které se z ní zdvíhaly, vydávaly sirnatý zápach. Vrátil jsem se, nasedl na koně a vyvedl conductu z lesíka. Vybral jsem si největší z kráterů, uchopil nugget, který jsem našel v Nexpanu, a hodil ho do žlutavé vody. Pak jsem odvázal náklad od sedel a začal spouštět do vody jeden pytel za druhým. Klesaly rychle, a protože kráter byl hluboký, dlouho stoupaly k povrchu vody bubliny. Každý pytel, který jsem upustil do kráteru, byl jako těžký kámen, který jsem nesl na svých zádech a nyní se od něho osvobodil. Odvedl jsem conductu zpět k prameni a až na dva koně jsem uvázal všecka zvířata, aby tu čekala na Rou. Naplnil jsem soudek vodou, přivázal knihu otce Franciska k sedlu a odjel na jih. Jel jsem vytrvale celé dopoledne, až zlato a Inferno byly daleko za mnou. Třetí den jsem se dostal k široké řece. Tam, kde jsem zarazil, byl příliš silný proud, a tak jsem jel na východ něco přes tři míle. Tam, kde jsem našel vhodné místo, kudy se dalo přejít, uviděl jsem vysoký strom, jediný, který jsem minul za celou svou cestu. Do jeho širokého kmene byla hluboko vyřezána zpráva. Ta zpráva zněla: ALARCÓN DOŠEL AŽ SEM. POD STROMEM JSOU ZANECHÁNY DOPISY. Nenašel jsem žádné dopisy, ačkoli jsem je hledal a hrabal v širokém kruhu okolo stromu. Zato zprávu, vyřezanou na jeho kmeni, tu jsem četl mnohokrát za sebou, dřív než jsem jel dál. Pamatoval jsem si ji, když jsem přejížděl řeku a jel dál na jih k Údolí Srdcí a Culiacánu. Pamatoval jsem si ji, když jsem vyprávěl svůj příběh v městě a byl zatčen. A pamatuji si ji nyní, když o tom píšu v pevnosti San Juan de Ulúa.

190

Pevnost San Juan de Ulúa, Vera Cruz, Nové Španělsko, třináctého dne měsíce října léta Páně 1541

Probouzím se záhy, ačkoli jsem většinu noci psal. Obloha je zatažena a vítr fouká ze severu. Má v sobě už dech zimy. Indián dona Felipa mi přináší snídani, velikou mísu chorizos a džbánek čokolády. Jím málo, ale rád si vypiju čokoládu, která je horká a pěnivá. Uprostřed dopoledne se ukáže sám don Felipe. Zavře za sebou železné dveře, opře se o ně a vysoko vystrčí svou kyjovitou bradu. Zdá se, že ho něco znepokojuje. „Hidalgo,“ říká velmi radostně, což je u něho vždycky špatné znamení, „musil jste se dobře vyspat, protože vypadáte svěží jako růžička z královniny zahrádky. Ach, být tak ještě jednou mladý! Když každý den je sladký jak cukrátko k nakousnutí…“ Čekám, naslouchaje jen na půl ucha tomuto poetickému výlevu, dokud neskončí, a pak se ptám na výrok Audiencie. „Dozvíme se to dnes odpoledne,“ říká, „když nebudou dělat p r o b l é m y soudci, kteří jsou už staří a rádi o d k l á d a j í rozhodnutí.“ „Slyšel jste něco nového o rozsudku?“ „Nic, ale zato mám jiné novinky.“ Postoupí o krok ke mně a ztiší hlas. „Doslechl jsem se, že královský fiskál a někteří z jeho skupiny vysílají výpravu do Cíboly. Budou se řídit poznámkami, které jsi dal Audiencii. Pověz mi, caballero, dovedou je tyto poznámky až k místu, kde je poklad?“ „Poznámky je tam mohou dovést, ale poklad nenajdou.“ „A mapa, kterou pro mne děláš,“ říká don Felipe, „kdy ta bude hotova?“ „Zítra,“ odpovídám, „ale varuji vás, zlato nelze nalézt.“ „Co tím chceš říci?“ „Chci tím říci, že leží na dně hlubokého kráteru. Jakéhosi jícnu, či může-li to tak být nazváno, vřídla žhavé vody.“ „Ale podle mapy, kterou děláš, může být ten otvor nalezen, ne? Muž, kterého tam posílám, d ů v ě r y h o d n ý přítel s velikou zku191

šeností ze života na hranici, ten dojde až přímo k tomu kráteru, že?“ „Vy nejdete sám?“ „Bohužel ne.“ Don Felipe je v rozpacích. Tohle je první náznak, který od něho slyším, že on sám je vězněm své věznice. „Zítra mapu dokončím,“ říkám, „ale znovu vás varuji, zlato nelze nalézt.“ „Můj přítel je najde.“ „Těch kráterů je tam velice mnoho.“ „To zlato se najde.“ „Nakreslil jsem všechno, tak jak si to pamatuji,“ říkám mu. „Ale těch k r á t e r ů je snad přes p a d e s á t a v š e c h n y jsou si podobné. I kdybych tam měl jít sám, pochybuji, že bych našel ten pravý. A i kdybych ho našel, nikdy bych z něho to zlato nedostal zpět.“ Don Felipe se usmívá a mně je jeho úsměv nepříjemný. Věří, že ho chci všehovšudy odstrašit a že se tam chci jednou vydat a vyzvednout si zlato sám. Železné dveře se zavírají. Sedím na lavici a čekám. Vítr je stále chladnější, a tak abych se zahřál, začnu přecházel sem a tam, tři kroky jedním směrem, čtyři druhým. Krátce po poledni přichází don Felipe a vede mne do soudní síně. Z tváří soudců se nedá poznat, jaký rozsudek vynesli. Sedí zahaleni do svých plášťů lemovaných kožešinou a budí dojem, že už chtějí mít všechno za sebou. Vyslechnout rozsudek si přišlo jen málo diváků, ale je mezi nimi Zia. Stojí u zdi vedle své tety, a když trochu pootočím hlavu, dobře na ni vidím. Poznávám na ní, že si dělá mnohem víc starostí než já. Fiskál převezme od královského notáře jediný list papíru a začíná číst, tiše a nezřetelně. Jako by se ani on nemohl dočkat, kdy se mnou skoncuje. Možná že už myslí na expedici do Cíboly, do které se pustí, hned jak skončí proces. Slyším ho říkat: „… obvinění z vraždy není podle přesvědčení Královské audiencie podepřeno fakty a podle našeho názoru nemělo být vzneseno. Obvinění ze zadržení královské pětiny bylo prokázáno a obžalovaný Estéban de Sandoval byl shledán vinným tímto zločinem. Proto ho odsuzujeme ve jménu krále a Jeho císařského Veličenstva k pěti letům vězení.“ 192

Tady se královský fiskál odmlčí a pohlédne na mne; patrně se domnívá, že na mně uvidí, jak jsem se zhrozil. Já však necítím vůbec nic a podle toho také vypadám. Už dávno jsem se obrnil proti tomuto okamžiku, věru snad už toho dne v Culiacánu, kdy jsem se přiznal k zločinu, jejž jsem spáchal. „Uvážili jsme však mládí obžalovaného,“ říká královský fiskál, „a vzali v úvahu i jeho vlastní přání napomoci při nalezení pokladu, a proto my, Královská audiencia, zmírňujeme tento trest na dobu tří let, jež mají být strávena ve vězení Jeho Veličenstva v San Juanu de Ulúa.“ Pohlédnu na Ziu. Cítím úlevu, že rozsudek dopadl tak, jak dopadl, ale jí zbledla tvář. Na pokyn dona Felipa se ukláním třem soudcům a děkuji jim za přízeň, kterou mi projevili, a pak opouštím soudní síň. Čekám na terase na Ziu. Když don Felipe vidí, že s ní chci za každou cenu mluvit, poodstoupí stranou. Je stále ještě bledá. „Tři roky nejsou tak dlouho,“ říkám, abych ji rozveselil. „Ne tak dlouho jako pět let,“ odpovídá, „ale přesto hodně dlouho. Co budeš dělat? Den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci? Je to dlouhá doba, ty tři roky.“ „Budu dělat mnoho věcí. A budu myslit na tebe.“ Do tváře se jí pomalu vrací barva a najednou se zas rychle pousměje. „Někdy,“ říká, „někdy na tebe také budu myslit. Budu myslit na louku v Údolí Srdcí, kde jsme spolu dělali první mapu.“ „A na ten čas v Nexpanu, když ses na mne, Zio, zlobila, protože jsem nechtěl namalovat řeku modře.“ „Ano, vzpomínám si na ten den. Vzpomínám si také na den, kdy jsem od tebe odešla, když byl zabit kapitán Mendoza a ty jsi mi dal Modrou hvězdu.“ „Mělas pravdu, když jsi mne tehdy opustila.“ „Ale já už bych tě nikdy nechtěla znovu opustit, bez ohledu na to, co děláš.“ Don F e l i p e si odkašlal a vkročí mezi nás a já už se s ní mohu jen rozloučit, dřív než mě o d v e d e . Když přecházíme terasu, čekám, zda uslyším zvuk rolniček na jejím klobouku. Jsem už skoro u schodiště, které vede k mé kobce, ale nic neslyším. Otáčím se a pohlédnu zpět. Stojí tam, kde jsem ji opustil. Mávám na 193

ni a ona mi také zamává. A právě tehdy slyším cinkání zvonečků, těch malých stříbrných rolniček, na něž nikdy nezapomenu. Na mapě už zbývá dodělat jen málo, ale já při práci myslím na to množství kráterů, a na ten zvlášť hluboký, kde je zlato ukryto, na jeho žlutě okoralý chřtán, na sirnatou vodu, která v něm vře, na bubliny, které se pomalu zvedají slizkou tekutinou a na povrchu pukají a vydávají hnusný zápach. Když dohotovím mapu, zvedám kameny a schovávám ji. Je to dobrá mapa, i když není barevná, je v ní zaneseno všechno – Inferno, jemný bílý prach, který oslepoval otce Franciska, poctivě zaznamenáno je množství kráterů i pramen, a dokonce i hrob otce Franciska – všechno, na co si vzpomínám. A přesto don Felipe nenajde poklad ani nepomohou mé poznámky královskému fiskálovi a jeho expedici. Za soumraku rozsvěcuji svíčku, a tu vstoupí do mé cely kapitán Martin. Přišel zřejmě dlouhou chodbou vedoucí pod vězením, protože má vestu celou zaprášenou. „Ten rozsudek se mi nelíbí,“ říká a odmítá mé pozvání, aby si sedl na lavici. „Je příliš přísný vzhledem k tomu, co jsi udělal. Za daných okolností tě měli pustit na svobodu. Ti, kdo nikdy nežili na hranici, kdo neznají její nebezpečí a pokušení, měli by tam aspoň jednou v životě jít.“ Kapitán Martin pochoduje k oknu a hledí z něho ven. Otočí se a chvilku si mne zkoumavě prohlíží. „Ty poznámky, které jsi dal Audiencii, jsou pravdivé?“ říká. „Ano.“ „A poklad je opravdu tam, jak jsi to zapsal? Na místě, jemuž říkáš Inferno?“ „Ano,“ říkám překvapen, že viděl mé poznámky. „Může se tam tedy vydat výprava a nalézt jej?“ Mé překvapení roste. Mám dojem, jako bych znovu slyšel dona Felipa. „Ano, ale zlato nikdo nenajde.“ Vyprávím mu proč, tak jak jsem to vyprávěl donu Felipovi. Ale právě tak jako don Felipe mi ani on nevěří a myslí si, znovu právě tak jako můj žalářník, že se hodlám jednou vrátit do Cíboly a sám tam zlato vykopat. Ztiší hlas. „Chtěl bych tě osvobodit,“ říká. „Zařídil jsem, aby na tebe zítra v noci čekal zde u přístaviště člun. Tvou celu otevře 194

hlídka, nikoli don Felipe. Budeš ji následovat až k přístavišti, kde najdeš člun. Převeze tě přes zátoku do Vera Cruzu. Tam bude čekat kůň. Žádná výprava odsud nemůže vyjít dřív než za dva týdny. Budeš mít náskok přinejmenším dvou týdnů, a navíc znáš Cíbolu.“ Jsem ohromen. Na okamžik nemohu ani mluvit. Protože je velitelem věznice, jemuž podléhají všichni vězni i všechny hlídky, dokonce i don Felipe, jeho plán je možno uskutečnit. Jsem si také jist, že mi svou nabídku udělal s nejlepším úmyslem. Začnu mluvit, děkovat mu za jeho přátelství a jeho nabídku svobody, ale on mne přerušuje. „Když bude zlato nalezeno,“ říká, „podělíme se rovným dílem. Polovina přijde tobě a polovina mně. Šedesát tisíc onzas rozdělených na půl je stále ještě královská částka.“ „Poklad nikdo nenajde,“ opakuji. „Žádná výprava, i přestože mé poznámky jsou naprosto pravdivé. I kdybych šel do Inferna sám a hledal tam, ani já bych už nenašel kráter, kde je zlato pohřbeno. Byl jsem vyčerpán, když jsem ho tam házel, a tak oslepen sluncem, že jsem sotva viděl.“ „Jen jdi,“ říká kapitán Martin, „a pokus se. Hlídka ti otevře celu zítra v noci, hodinu po večeři.“ Nechci mu říkat, proč nemohu přijmout jeho nabídku, že odstranění zlata mne ještě nevykoupilo od zla ani od křivd, které jsem způsobil sám sobě i jiným. Nemohu mu říci, že ačkoliv jsem vězeň v pevnosti obklopené mořem, jejíž zdi jsou silné deset varas, a žiji v kobce s jediným malým okénkem, jsem konečně svobodný. Tím méně mu mohu říci, že ve skutečnosti je vězněm on sám, on a don Felipe a všichni ostatní, kteří nyní sní o nalezení ukrytého zlata. Říkám: „Byl jste ke mně laskav, ale vaši nabídku musím odmítnout.“ Stále ještě mi nevěří, ale nakonec odchází a kroutí přitom hlavou. Moře je temné a na obloze není ani mráček. Na západě svítí hvězda, kterou bych měl znát, ale neznám. Za nějaký čas, jestliže mi don Felipe opatří nějakou hvězdnou mapu, zjistím její jméno. A nemá-li žádné, dám jí jméno sám, na počest děvčete se stříbrnými rolničkami a dlouhými černými vlasy. Knihu otce Franciska mám tady ve své cele, ukrytou na tajném 195

místě. Naučím se také poznávat květiny, které sbíral, a mnoho ostatních věcí, jež nalezl v Cíbole a tolik miloval. Budu číst v brevíři, který položil vedle sudu, v němž pro mne zanechal vodu a sám odešel. A také budu přemýšlet o Jakubově holi. Musí být nějaký způsob, jak by se dala jinak upravit než teď, aby při pohledu na slunce neměl člověk oslepené oči. Ale tři roky jsou přece jen dlouhá doba, mnohem delší, než jak jsem předstíral Zie. Bude mi dvacet let, až se otevřou dveře mé cely a já z ní vykročím ven a vystoupím po dvanácti kamenných schodech.

196

VYSVĚTLIVKY Str. 7 garbanzos – (špan.) garbanzo – cizrna, boby; množné číslo garbanzos; 7 maravedis – (španěl.) maravedi – zlatá mince; množné číslo maravedis; 8 galeona – (ze španěl.) velká těžká španělská loď s třemi až čtyřmi palubami na přídi, užívaná jako loď obchodní či válečná v 15. a 16. století; 9 Lullův nokturnál – nautický přístroj, jehož se ve středověku používalo pro určení polohy v noci; 10 doupě Minotaurovo – Minotaurus – v řecké mytologii nestvůra s lidským tělem a býčí hlavou, žijící v spleti labyrintu, postaveného králem Minoem na Krétě; zabil ji s pomocí Ariadny Théseus; 10 Ronda – kraj ve Španělsku; 10 Sevilla – město ve španělské Andalusii; 10 Casa de Contratación – úřad, kde se uzavíraly smlouvy o účasti na výpravě; 10 Montezuma – správně Montecuzoma, jméno dvou aztéckých vladařů; mladší z nich vládl počátkem 16. stol. na území dnešního Mexika; 10 Acapulco – přístav v Mexiku u Tichého oceánu; 10 conducta – (španěl.) doprovod, průvod, tažení vojenské jednotky; 11 Cortésovo moře – vlastně Kalifornský záliv, záliv Tichého oceánu, 1240 km dlouhé ponořené podélné údolí při severozápadním pobřeží Mexika; zprvu byl mylně pokládán za moře a poloostrov Kalifornie za samostatný ostrov; 11 Hernando Cortés (1485 – 1547) – španělský dobyvatel, který v letech 1519 – 1521 dobyl říše Aztéků a byl prvním generálním kapitánem v Novém Španělsku, nynějším Mexiku. Roku 1536 podnikl tažení do Kalifornie; 14 Coronado – Francisco Vásquez de Coronado (1510 – 1554) – španělský dobyvatel Ameriky, podnikl neúspěšnou výpravu za zlatem do bájných Sedmi měst Cíboly a neméně bájné Quiviry: 197

Str. 20 varas – vara – španělská, portugalská a latinskoamerická jednotka délkové míry, rovnající se zhruba jednomu metru; množné číslo varas; 34 caballero – (španěl.) rytíř, kavalír, pán; 36 fonda – (španěl.) hostinec; 39 amigos – (španěl.) amigo – přítel, množné číslo amigos; 43 alcaldo – (španěl.) starosta města se soudní i administrativní pravomocí; 45 aguatil – jinak aguti (indián.), jihoamerický hlodavec; 46 peso – (španěl.) mince, měnová jednotka platná ve většině latinskoamerických republik; 49 Karel V. (1500 – 1558) – španělský král z rodu Habsburků, v letech 1516 – 1550 vládl španělské říši, zahrnující i Nizozemí, Neapolsko a Sicílii a rozsáhlé zahraniční kolonie; 51 milpas – (špatněl.) milpa – náhorní plošina zakončená na jedné či více stranách příkrým srázem, množné číslo milpas; 51 portulán – (lat.) středověká námořnická příručka: 51 Jakubova hůl – dřevěný kříž, úhloměrný přístroj, jímž se měřila výška hvězd na obloze; používal se už v polovině 14. století ve hvězdářství, zeměměřičství a při mořeplavbě; 54 zopilotes – (španěl.) supové; 63 hombre – (španěl.) člověk, zde člověče; 65 mizquitl – (indián.) druh tučnolistého keře rostoucího na pouštích Střední a Severní Ameriky; 66 libra – váhová jednotka, asi 0,5 kg; 70 Santiago – zřejmě Santiago de Compostela, město v severozápadním Španělsku, bývalé sídelní královské město; zde bojový pokřik; 82 onzas – (španěl.) onza – unce, váhová jednotka pro drahé kovy a léčiva, asi 30 g; 82 castellanos, dublony – španělské zlaté mince; 91 arroba – španělská váhová jednotka, asi 12 kg; 98 rico – (španěl.) boháč; 103 amiga – (španěl.) přítelkyně; 103 La Isla de la Señorita – (španěl.) Dívčí ostrov; 198

Str. 106 Sancta Trinidad – (španěl.) svatá Trojice; 106 La Trinidad y todos los otros – (španěl.) svatá Trojice a všichni svatí; 116 Madre de Dios – (španěl.) Matko boží; 118 Mercator (1512 – 1594) – vlámský kartograf v Duisburgu, původce válcového zobrazení, vhodného pro navigační mapy. Poprvé vydal mapový soubor zvaný Atlas; 118 Amerigo Vespucci (1451 – 1512) – italský mořeplavec, který v letech 1501 – 1502 obeplul pobřeží Jižní Ameriky a popsal ji; roku 1538 nazval podle něho Mercator celý Nový svět – Ameriku; 120 pasotrote – (španěl.) klus; 122 entrada – (španěl.) vstup, příchod; 122 Yucatan – poloostrov v jihozápadním Mexiku, obyvateli jsou Mayové; 125 por Dios! – (španěl.) proboha!; 128 nada – (španěl.) nic; zde nula; 130 compañero – (španěl.) druh, kamarád; 131 jornada – (španěl.) cesta, výprava; 134 plaza – (španěl.) náměstí, trhoviště; 137 hidalgo – (španěl.) titul španělské nižší šlechty; 150 seňorita – (španěl.) slečna; 150 vaquera – (španěl.) ženský tvar pro honáka dobytka, kovboje; 157 Suprema – (španěl.) Nejvyšší inkviziční rada; 164 muchacho – (španěl.) chlapec; 164 mucho macho – (španěl.) ty jsi chlapík!; 170 vaya – (španěl.) jdi!; 185 Inferno – (lat.) peklo; 186 Toledo – hlavní město toledské provincie, ležící jihozápadně od Madridu na řece Tajo; 186 Capella de Santiago – chrám v Santiagu; 191 chorizos – (španěl.) klobásy.

199

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 152 Scott O’Dell PĚTINA PRO KRÁLE Z amerického originálu The King’s Fifth, vydaného nakladatelstvím Houghton Mifflin Company v Bostonu roku 1966, přeložila a vysvětlivkami opatřila Magda Hájková. Ilustrovala Vítězslava Klimtová. Vydal jako svou 5852. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1980. Odpovědná redaktorka Jarmila Rosíková. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technická redaktorka Zoe Blahová. Ze sazby písma Didot vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku. 12,11 AA (text 10,57, ilustr. 1,54), 12,16 VA. Náklad 60 000 výtisků. 1. vydání. Brožovaný výtisk 16,- Kčs 13-729-80 14/64 Vázaný výtisk 21,- Kčs Pro čtenáře od 12 let

200