sboroVý program Úterý
10:00 setkání maminek – 1.,3. (a příp. 5.) úterý v měsíci 19:00 mládež 19:30 sbor. diakonie (1x za 2měs.) 20:00 třicátníci (1x měs.) 20:00 křestní příprava
Středa 15:00 děti 17:00 konfirmandi 20:30 ztišení, modlitba, zpěv – Taizé (1x měs.) Čtvrtek 15:00 senioři (1x měs.) 17:00 biblická hodina 19.30 studijní bibl. hodina (1x měs.) Pátek
19:00 mládež (1x měs.)
„Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ (Lukáš 2,10-11)
eVangelíK 42
v Praze 6 –Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6
FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ
Neděle 9:30 bohoslužby souběžně nedělní škola pro děti Zveme Vás na bohoslužby v adventním a vánočním období 18.12. 4. neděle adventní 9:30 bohoslužby s vánočním zvěstováním (divadlem) dětí 16:00 tradiční pohádka pro velké i malé děti 24.12. Štědrý den 15:00 nešpory (čtení z Písma, modlitby, hudba a zpěv) 25.12. Boží hod vánoční 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně 26.12. svátek Štěpána 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně 1.1. 2012 Nový rok 9:30 bohoslužby, káže J. Vetter Pohádka 18.12. v 16 hodin. Japonská pohádka pro děti, teenagery i dospělé, provázená hudbou, filmy, tancem a velmistrovskými výkony kdysi amatérských herců.
Vaše příspěVKy na sboroVé potřeby Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u br. pokladníka (br. Miloš Janáček nebo ses. Ludmila Pospíšilová) nebo bankovním příkazem či poštovní složenkou (které je možné si vyzvednout ve sboru) přes náš bankovní účet u České spořitelny č. 19 23 45 13 49 / 0800. Variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár 684 000 varhany 682 007 fond oprav 682 008 sborová diakonie 682 011 Specifický symbol (není povinný, napomáhá však identifikaci dárce) – použijte své osobní číslo(pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru). Toto osobní číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména. Také vám ho na požádání sdělí br. pokladník nebo br. farář. Všechny evidované dary včetně saláru můžete odečítat ze základu pro výpočet daně z příjmu (pokud jejich celoroční souhrn přesáhne 1 tisíc Kč). Fond dostavby má nový účet – 2600120515 / 2010
KontaK t y Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6 –Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6 Telefon fary a faráře Pokorného 224 312 107, kurátorky Roskovcové 224 315 482, farářky Ridzoňové 222 361 121 e-mail sboru:
[email protected] sborové stránky: http://evangelik.cz/ Osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě.
tím, že kázat Krista není nutné vždy slovy a z kazatelny, ale že o Kristu vydává svědectví – tedy káže – každý jednotlivý sbor, a to vším, co se v něm děje a jak se v něm žije, jak se otvírá těm, kdo přicházejí se svými otázkami, problémy a těžkostmi. I tuto výzvu máme v našem kostele pěkně na očích a dostáváme k tomu při každých bohoslužbách povzbuzení výkladem Slova Božího, společnými modlitbami a přítomností Ducha, na kterou se v důvěře můžeme spolehnout. Lydie Roskovcová
adVent Motto: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ Máme tu advent a pro mnohé z nás je tento čas náročnější než jiné. Blíží se konec roku a s ním termíny pro dokončení úkolů, uzávěrky, vyúčtování. A blíží se vánoce, shánění dárků, zásadní úklid, a do toho koncerty, bohoslužby, návštěvy. Je brzy tma, auto mívá zamrzlá okna, silnice jsou kluzké, všude plno lidí, nervozity. U balíkové přepážky se tlačí strašlivá fronta... Advent je stres. Adventní honičku navíc provázejí výčitky svědomí, že bychom vlastně měli ten čas trávit jinak, měli bychom rozjímat a chystat se na vánoce, které jsou přece svátky pokoje. Největší stres máme asi z té své usilovné snahy mít hezké svátky! Odkud jsme ale vzali, že vánoce jsou svátky pokoje? Anebo dokonce rodinné pohody? Biblický příběh má docela jinou atmosféru. Poněkud předčasný porod na vynuceném nouzovém tábořišti mezi dobytkem, noční útěk ve strachu před násilím... Nějaký pokoj tam opravdu je (narodil se Kristus!), ten skutečný pokoj však jen jako z veliké dálky skrze hlubokou temnotu probleskuje, jen jemně doléhá jako tichou ozvěnou z budoucnosti. Neklid a stres, honička a prázdnota naprosto přesně odpovídají adventní době. Jsou dokonalým obrazem biblické zvěsti. Ta mluví o tísni času. Času je málo, blíží se kritický okamžik, konečné vyúčtování (poslední soud). Nestíháme, vidíme na všech stranách své narůstající dluhy. Ale to je ideálně připravená půda pro příchod Spasitele! Přál bych nám, aby ty letošní svátky nepřišly jako pěkná tečka za naší snahou, jako odměna, jako to, co jsme si zasloužili, jako to, co jsme si zařídili, nýbrž jako to, co bytostně potřebujeme, co nezaslouženě dostáváme, co zachraňuje. Pavel Pokorný
nápisy Ve střešoVicKém Kostele Jedná se o biblické citáty na (a ve) střešovickém kostele. Jsou tři. Jeden nad vchodem, zvenku, jeden na kazatelně a jeden na čelním okně apsidy. Nápisy jsou starozákonní (nad vchodem), evangelijní (na okně), z epištoly (na kazatelně). K jejich výběru přistupovalo staršovstvo tehdy mladého farního sboru velmi odpovědně, a proto je zapotřebí vzít v úvahu jejich výběr nejen z důvodu úcty k historii sboru, ale i z hlediska oslovení těch, kteří nápisy budou vnímat při své přítomnosti v kostele, převážně při bohoslužbách.
rozhoVor s lydií rosKoVcoVou Patřím k dnes již nemnohým pamětníkům celé historie kostela a chtěla bych o nápisech něco říci. Možná, že si pamatujete, že na chodníku před kostelem byl z dlažebních kostek vyveden letopočet 1939. Ano, to je rok dokončení stavby. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že skoro plných 50 let z trvání kostela jsme žili v zemi nesvobodné, pod tlakem různých podob totality. Vždyť byl otevřen v době „Protektorátu“ a pak jsme zakoušeli totalitu domácí, komunistickou, vylepšenou poslední roky sovětskou okupací. A po celou tu dlouhou dobu jsem se mohla každou neděli dívat na čelní nápis v kostele: „Jeden jest Mistr váš, Kristus, vy pak všickni bratří jste“ (Mt 23, 8b). Bylo moc důležité připomínat si pokaždé, že skutečně jediným, opravdovým Pánem je Bůh v Ježíši Kristu. Že nikoho jiného si před něho nepostavím, a nemusím tedy bezvýhradně poslouchat. Dnes, když už 20 let žijeme ve zcela jiných podmínkách, možná ta naléhavost není tak zřejmá. Jsme více-méně svobodní a nehrozí nám vězení za vyjádření vlastního názoru. Je to však definitivní? Můžeme se spolehnout, že nadále už nikdy nebudou tady lidé žít v nátlakové společnosti? Že si nebudou muset připomínat, kdo je jejich jediným skutečným Pánem? Nejsem si jistá. Proto jsem moc ráda, že nápis je opět na okně v původní, kralické verzi. I ten nápis nad vchodem kostela – „Hledejte Hospodina!“ (Iz 55, 6a) – má svou historii. Je poznamenán okupací, německou. Vlastně jsem jej pořádně uviděla až ve svých 10 letech – a to proto, že brzy po otevření kostela byl z rozkazu německé okupační moci zakryt. A teprve skoro rok po konci války byl čas na jeho nové odhalení. Němcům totiž vadilo jméno „Hospodin“ – a to tak, že se muselo odstraňovat i ze zpěvníků církve. Ve válečném vydání můžeme nalézt místo „Hospodin“ vždy „Bůh otců našich“ apod. Možná, že takový zpěvník ještě někdo má doma nebo bychom jej našli na faře. Bible se, myslím, za války nevydala. Nejstručnější je nápis na kazatelně: „Kážeme Krista“ (1K 1, 23a). Někdy si návštěvník kostela – či raději bohoslužeb – může klást otázku, proč to množné číslo, když kazatel je vždy jeden. Ostatně, jeho původní pisatel, apoštol Pavel, byl také jedna osoba a přece použil v dopise plurál. Mínil
Tvým otcem byl významný novozákoník J. B. Souček. Jak na něho vzpomínáš? Měl na tebe čas? A jak vzpomínáš na maminku? Rozhodla jsem se obě otázky spojit. S velkým časovým odstupem si obou rodičů vážím stále více. Táta právě doma mnoho pracoval, ale nikdy mne neodmítl, když jsem za ním přišla s otázkami, problémy nebo jen si popovídat. Jsem jedináček a myslím, že se o mne rodiče báli – ale přesto mi ponechávali velikou svobodu, důvěřovali mi – a to mne také zavazovalo. Měla jsem odjakživa přístup do rozsáhlé knihovny, žádné knihy nebyly “tabu” – jen občas táta podotkl, že mne to nebude zajímat. Obvykle měl pravdu, a proto jsem se raději ptala na jeho názor a zařídila se podle toho. Maminka byla hlavou rodiny ve všech praktických otázkách, provozem domácnosti počínaje a všelijakou drobnou údržbou konče, táta byl poměrně nepraktický. Bylo jí občas líto, že po svatbě nedokončila studium na vysoké škole (v 30. letech minulého století vdané ženy nestudovaly), a tak se snažila, abych já studovat mohla. Rodiče měli k sobě mimořádně krásný vztah a jsem jim vděčná i za to, že dokázali zcela samozřejmě přijmout do svého bytu celou rozrůstající se rodinu své dcery a sami ustupovali do pozadí nejen symbolicky, ale nechali si ukrajovat životní prostor svými vnuky. Profesně ses věnovala fyzice. Byla to volba z nouze nebo skutečný zájem? Ke studiu fyziky jsem se dostala zvláštním řízením. Na jedenáctiletce jsem nebyla zaměřená na určitý obor, všechno mne zajímalo a potíže jsem neměla s žádným předmětem. Zaměřovala jsem se spíš na přírodní vědy, humanitní obory
v 50. letech nepřitahovaly. V maturitním ročníku jsem zatoužila stát se profesorkou některého přírodovědného oboru – a podala jsem si přihlášku na pedagogickou fakultu obor fyzika-matematika. (Rodiče mne nechali jednat samostatně, dosáhla jsem v té době plnoletosti). Na počátku přijímací písemné zkoušky mne vyvolal ven děkan fakulty a dal mi před oči mou přihlášku na fakultu: červeně podtržené a vykřičníky opatřené bylo povolání mého otce, a také mé vlastní přiznání k aktivnímu členství v českobratrské církvi. Z úst děkana jsem uslyšela: “Co vás to napadlo tam tohle napsat! To jste to nemohla zamlčet?” Měla jsem černo před očima, sen o profesuře se rozplýval a zmohla jsem se jenom na: “Já nejsem zvyklá lhát,,,” Děkan chvíli přecházel a pak prohlásil: “Pošlu vás teď s dopisem a přihláškou na Matematicko-fyzikální fakultu UK ke svému příteli. S vaším výborným prospěchem adepti neskládají přijímačky, můžete studovat fyziku tam.” A tak jsem se přičiněním dvou profesorů – komunistů dostala na matematicko-fyzikální fakultu, vystudovala bez problémů fyziku pevných látek a pak celý profesní život pracovala ve Fyzikálním ústavu ČSAV. Zvolený obor mne zaujal, výzkumná práce mne těšila a snad jsem se i solidně zařadila do výzkumných programů ve svém oboru. Vzala sis za muže katolíka. Co pro tebe znamená ekumenické manželství? Stručně řečeno: veliký přínos. Při své známosti a později manželství jsem objevila bohatství křesťanství, jaksi jsem “vyšla” ze soukromí střešovického evangelického dvorečku. Pochopila jsem, co je podstatné a co druhořadé,
v praxi jsem se naučila, co to je tolerance. Každý jsme zůstali věrni církvi, do níž jsme se narodili, a zároveň se podílíme na bohatství té manželstvím přijaté. Jsem přesvědčena, že bez této životní zkušenosti bych se patrně těžko účastnila práce na poli seniorátním a celocírkevním. Můj manžel byl mými rodiči přijat v opravdové lásce (ostatně, já jeho rodinou také) a s mým otcem se stali dobrými přáteli.
Navíc v uspěchané době dneška je to i příležitost k zvláštnímu odpočinutí. Nikam se nestěhuji a ve sboru, doufám, ještě nějaký čas pobudu, a tak se s vámi se všemi budu často setkávat. Ptal se Pavel Pokorný
Vychovali jste tři syny. Na čem vám při jejich výchově nejvíc záleželo? Co byste jim rádi předali? Nevím, zda se nám (hlavně mně) podařilo vychovávat syny v takové svobodě, jakou dávali moji rodiče mně. Záleželo nám na tom, aby se naučili žít pravdivě a brát vážně svá rozhodnutí. Snažili jsme se, aby bylo u nás patrné, na čem nám opravdu záleží, totiž abychom se naučili vnímat Pána Boha jako prvního v řadě. Jsou to možná maličkosti: modlitby před jídlem nebo před spaním, neděle patří především bohoslužbám, naučit se nepřenášet spory do dalších dní, ale dokázat se před večerem usmířit, dodržovat slovo, dokázat říci: promiň, odpusť. V tom všem se rodina učí žít v lásce, která patří mezi nejpevnější pouta a do níž směřuje láska Boží. A to snad zachováváme i nadále, když jsou synové samostatní a mají rodiny své.
Sestra kurátorka Lydie Roskovcová oznámila staršovstvu své rozhodnutí ukončit kurátorskou funkci i své členství ve staršovstvu ke konci letošního kalendářního roku. Podle ní nastal pravý čas tuto funkci předat. Staršovstvo její rozhodnutí respektuje a přijímá. V prosinci bude volit kurátora nového. Dlouholetou službu sestry Roskovcové si chceme vděčně připomenout při sborovém odpoledni 8. ledna.
Prošla jsi různými církevními funkcemi, dodnes sleduješ jednání synodů. Jak se podle tebe ČCE za ta léta změnila? Jaká je dnes? Co na ní oceňuješ? Co vidíš kriticky? ČCE je moje církev a nechtěla bych ji měnit za nějakou jinou. Vyhovuje mi presbyterně-synodní zřízení, značné procento laiků – presbyterů, kteří se podílejí na vedení. Její kazatelé jsou kvalitně vzděláváni na fakultě s vynikající tradicí a stejně dobrou úrovní současných učitelů. Biblistika je v centru. Trochu mne však mrzí, že v posledních letech narůstá i v naší církvi administrativa, synod od synodu bytní církevní řády, občas se zdá, že co není písemně, jako by nemuselo platit. Synody se většinou nezabývají teologickými otázkami, z jakési falešné ohleduplnosti se nechceme zřetelně vyjadřovat k záporným jevům. Církev je v tomto sekularizovaném světě jakoby postavená na stupínku nebo ve výkladní skříni, takže jsou všechna poklesnutí náramně patrná. Jednou z nejbolestnějších věcí je nezanedbatelná rozvodovost mezi farářstvem, o presbyterech nemluvě. Mrzí mne to, ale sama nemám radu, jak z této situace ven. Možná, že se tu přece projevuje dlouhodobý nedostatek teologické práce, že se nemáme čas zastavovat k pravidelným, častým modlitbám.
Za sestrou Dobromilou Horejskovou jsem se vydala do Chittussiho nemocnice v Bubenči. S rukou polámanou v zápěstí se ve zdejší léčebně dlouhodobě nemocných, „doléčuje“. Eldéenka v nevzhledném menším panelovém domě, mezi lidmi spíš s nevalnou pověstí, působí ale uvnitř vstřícně a útulně a paní Horejskové je tam dobře, i když je teď, jak říká, „padlá na hlavu“. Ruku si totiž zlomila v noci, když ve spánku spadla z postele.
Loučíš se s kurátorováním ve střešovickém sboru po více než dvaceti letech. Co bys chtěla svému sboru vzkázat? Střešovický sbor měl v celé své historii štěstí na výborné kazatele – a zvykl si na dobrý výklad slova Božího při bohoslužbách. Ty jsou – aspoň tak to vnímám – centrem sborového života a to považuji za dobré a zachováníhodné. Sbor má dobrou strukturu, nechybí žádná generace a členové jsou citliví jedni ke druhým. Ráda bych, aby se nějak podařilo zvýšit počet účastníků na biblických hodinách pro dospělé. Společná četba Bible, zamýšlení nad zvěstí oddílu, výklad i následná diskuse bývají velkým obohacením.
Všechno bylo jinačí…
Spadnout ve spánku z postele na zem, to není moc obvyklé. Už se vám to někdy stalo? Nestalo. Mně to připadá, jako kdybych dostala nějakou mrtvici. Protože jsem o sobě nevěděla. Jen se pamatuji, že jsem volala sousedku za zdí. A pak už nevím. Probrala jsem se, když mě vezli do nemocnice. A kdo vás tedy v tom bytě našel? Přijel ke mně syn. On mi často telefonuje a já jsem nezvedala telefon; takhle mě našel. Odvezli mě do vojenské nemocnice a po nějaké době sem, do Bubenče. Víte, jak dlouho si vás tady nechají? No to nevím. Ale určitě do vánoc. Přišla jsem se zlámanou rukou a teď nevím – jestli by mě tu nechali jako starou? Na to být sama doma se necítím. I kdyby mi vozili obědy. Mohla bych k dceři, mají domek v Říčanech, tam bych se vešla. Je tam světnička po babičce. Mám taky zažádáno o místo v domově; tady v Praze už od roku 2004 a pořád nic a pak taky právě v Říčanech. Před časem jsem byla u vás na Petřinách na návštěvě, moc se mi u vás líbilo. Váš dům je trochu stranou, na hezkém místě. A měla jste navíc připravený oběd, což nebylo domluveno,
za čárou, v protektorátu, tak jsem musela začít chodit do školy nahoru, ta byla teď na německém území. Ve škole bylo německé vedení. Ředitel neuměl slovo česky, řval na nás německy. To jsem chodila do druhé třídy měšťanky.
To muselo být tenkrát pro vás těžké. Děti zrovna skončily střední školu a mohly jít do práce. Já jsem byla nějakou dobu doma, ale pak jsem začala pracovat tady ve škole v jídelně jako kuchařka. Nakonec jsem tam zůstala dvacet dva let, až do penze.
Dokdy jste v Čermné vlastně zůstala? Žila jste tam i po válce? Já jsem odtamtud odešla ještě za války, když jsem vychodila tu měšťanku. Bylo mi čtrnáct let.
A do kostela sem do Střešovic jste chodili tenkrát celá rodina? Ano, jistě, děti chodily do nedělní školy – ještě za faráře Hrejsy. Ale odkdy přesně to bylo, to nedokážu říct, jak jsem teď „padlá na hlavu“, hůř se mi to vybavuje...
Jakto? No to bylo zajímavé, jak se to událo. V Čermné měl rodiče pan farář Balcar, který byl tenkrát v Praze ve Strašnicích. Dobře jsme se znali, já jsem chodívala té staré paní Balcarové pomáhat. A když tam pak farář Balcar se ženou z Prahy přijel, potkali jsme se tam a oni mi nabídli, že si mě vezmou k sobě do Prahy. A to oni do té sudetské Horní Čermné z protektorátu přijet směli? Na propustku, to se mohlo. Propustky jsme dostávali i my, třeba když jsme šli na poštu za čáru.
Dobromila Horejsková a Jana Plíšková
vůbec jsem to nečekala. Ale musím říct, že jsem tak dobře udělaný řízek v životě nejedla. Já jsem dvacet dva let vařila ve školní jídelně, ale tam se to nedělalo tak jako doma. No ale s těmi řízky – je pravda, že jsem byla v rodině vyhlášená. Sestro Horejsková, vy jste prý z Horní Čermné. Já jsem z Dolní! Ta je katolická, zatímco horní je evangelická. A já jsem z evangelické rodiny. Naši předci byli všichni evangelíci, někteří se kvůli víře vystěhovali do Ameriky – jak bylo to pronásledování. Škoda že vám teď nemůžu ukázat tatínkovy zápisky. Bylo mu přes dvacet let, byl ve válce, a ten jeho evangelický kořen je z toho moc cítit. Takže do kostela jste chodili „nahoru“. Jak to bylo od vás daleko? Tak čtvrt hodiny, dvacet minut. A do školy jste chodila k vám dolů? Nejdřív ano. Ale potom přišli Němci a zabrali celou Horní Čermnou a kousek Dolní, to proto, že tam byl rybník a v něm vždycky veliká „úroda“ kaprů. Tak byli chytří. A my jsme zrovna v tom kousku bydleli, tak jsme byli najednou za hranicí, v Sudetech. Jenomže moje škola byla
A proč si vás do Prahy vzali? Chtěli mi pomoct. Zrovna jsem dokončila měšťanku a Němci mladé holky posílali na práci do Německa, do „Reichu“. Takhle mladá z domova? A co jste v Praze dělala? Byla jsem vedena jako pomocnice v domácnosti, to se muselo, protože byla „pracovní povinnost“. Pracovala jsem ve farní kanceláři a mohla u nich bydlet. Takhle to bylo až do konce války. A potom? Potom jsem se vdala. Bylo mi dvacet. Dnes bydlíte na Petřinách, tam jste se nastěhovali hned, když se to sídliště postavilo? My jsem nejdřív bydleli v Hostivicích, v chatičce se zahrádkou, pak chvíli v suterénním bytě v Liboci, to ale nebylo moc dobré. Byt byl studený a vlhký. Syn měl dost těžký zánět mozkových blan a dcera má od tří let astma. Měla těžké záchvaty, často jsme musela volat doktora, aby jí dal injekci; jezdila celé dětství do ozdravoven. Tak se potom podařilo díky manželově práci získat tady ten byt na Petřinách. Je to hezké bydlení, my jsme až na kraji, u lesíka. Co já se pamatuji, do kostela ve Střešovicích chodíte sama. Je to tak už dlouho? Přes čtyřicet let. Můj muž zemřel, když mu bylo padesát a mně bylo tenkrát čtyřicet. On nikdy nešel k doktorovi; i když mu bylo špatně, musel do práce, tam by se to bez něho neobešlo. Až pak naposled – říkal v noci, že je mu špatně a poprvé souhlasil, že mám jít pro pomoc. Když jsem se vrátila, byl mrtev.
A když vzpomínáte dnes na Čermnou? Dá se s ní srovnat střešovický sbor? No u nás – to byl opravdu zážitek. Všechno v našem kostele. Taky jsem byla malá a věci se děly jinak než dnes. Třeba nedělní škola: ta byla ve dvě hodiny odpoledne. Kdo by dneska v tu dobu přišel? Tenkrát to byla samozřejmost, všechny děti tam šly, i v zimě, když se v kostele vůbec netopilo. K tomu tenkrát bývalo plno sněhu. Tak nás některý z tatínků, který měl statek a koně, vezl do kostela s koňmi na saních. Možná, že tam u vás je dost sněhu i dnes. Už to ale není ono. Pamatuji se, jak měla pohřeb tatínkova tetička. Průvod šel od nás až ke kostelu těch dvacet minut, jak jsme říkala, a kolem nás vysoko sněhu, mráz, čtyři muži nesli rakev a celá vesnice šla, lidi všechno vydrželi. Vracíte se tam někdy? Dokud žili rodiče, jezdili jsme za nimi často; poslední roky jsem tam jezdila za bratrem, ale už zemřel. Naposled jsem tam byla asi před třemi lety. Hodně na dětství vzpomínám. I na to zlé, jak na nás řval ve škole ten Němec, ten ředitel, jak se učitelka na ruční práce, Češka, dala k Němcům… Ale víc na to dobré. Na kostel plný dětí při nedělní škole, na krásný vánoční strom a dárečky při vánoční besídce – obyčejné papírové pytlíky s tužkou, perem a gumou. Bylo to krásné, ale dnes by to pro děti nic nebylo. Tenkrát bylo všechno jinačí. Jana Plíšková
Biblické postavy očima dětí
VzpomínKa
osleplý KouzelníK
Ivan zemřel v létě. Čas, který od té doby uplynul, bolest z jeho odchodu nezmenšil. Naopak, stále na Ivana, či spíše na to, že tu není, narážíme. Při každé návštěvě kostela ho vidíme v činnostech, na kterých se podílel, ať je to oprava katedrálního okna, opravené lavice, nová světla, výroba Evangelíka atd. A v oblasti duchovní zrovna tak. Mluvili jsme o tom, co v životě sboru chybí, bral víru a sborový život vážně. Ivan byl zvědavý, potkávali jsme se nejen u nás v neděli, ale taky „dole“ u Salvátora. Měl zájem o kázání, o jeho hlubší obsah a sdělení, toužil po Slovu, by se dalo říct. V kavárně jsme s ním probírali kázání, zvěst, Bibli. I to bylo vzácné a i to chybí. Ale zároveň člověk ví, že Ivan byl připraven, jeho lampa hořela. S Ivanem fungovalo společné vnitřní naladění, sladění; když jsme se potkali, přirozeně jsme si rozuměli, protože mu na srdci ležely podobné věci jako mně. Vadily mu nespravedlnosti, nečistoty, které nás obklopují. Nadával, kritizoval, ale zároveň proti nim něco dělal. Ne každý u nás v kostele ví, jak se zapojil do snahy zastavit tunel Blanka, jak – nezištně – pomáhal třeba Martinu Mejstříkovi a lidem okolo něho, aby uspěl ve volbách, protože věřil: Ten to myslí vážně. Ten to nehraje. Dalo by se psát o mnoha věcech, se kterými mám Ivana spojené. Já chci teď psát o divadle, které v kostele léta o Vánocích hrajeme, protože právě díky vánočnímu divadlu jsem Ivana poznala hlouběji a získala v něm blízkého člověka, na kterého jsem se potom obracela i ve věcech pracovních a na jehož názor a pomoc jsem se spoléhala. Nikdy mi pomoc neodmítl, i když měl vždy nabitý program a mnohdy nestíhal. Už si nepamatuji, kdy jsem ho v kostele zaregistrovala poprvé. Ivan, ač byl výraznou osobností, se nijak nedral do popředí, ze začátku na mne působil spíš uzavřeně. Vše se změnilo, když jsme hráli pohádku O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, kdy s námi Ivan hrál poprvé. Jeho kreace Dlouhého visícího ve vchodu do kostela za lano s kalhotami dva metry dlouhými, které sahaly až na zem a vzbuzovaly tak dojem té vysoké postavy, vzbudila zasloužený obdiv. Od té doby patřil k našim hlavním hercům. Postupně se projevovaly jeho další tvůrčí schopnosti, které právě v divadle mohl uplatnit. Byl schopným tanečníkem, vymýšlel a vyráběl kulisy, nakonec i spolurežíroval. Asi nejvíc se našel v natáčení a stříhání filmů, které od té doby, co s námi hrál, každou pohádku provázely a ozvláštňovaly. Já jsem však na jeho přínosu oceňovala asi nejvíc to, že přinášel do pohádky tvůrčí nápady a svým klidným přístupem dokázal krotit vášně a konflikty,
stojí na pódiu kolem tma náhlá nevyčarovaná hustá
které občas nacvičování her provázely. Z rolí, které ztvárnil, chci jmenovat za všechny ostatní postavu Watsona ve hře Šípková Růženka a Sherlock Holmes, kde se svým houslovým sólem ovládl scénu a podal excelentní herecký výkon. Ivan měl naše divadlo rád a dával mu hodně ze svého času a sil, které mu pak jinde asi chyběly. Když v létě přešel první šok ze zprávy o Ivanově smrti, napadlo mne, že vánoční hra pro nás tímhle skončila. Měla jsem ji s Ivanem tak silně spojenou, že jsem si bez něho nedovedla divadlo představit. Nakonec to dopadlo jinak, hrajeme dál. I kvůli Ivanovi. Letošní pohádku věnujeme jemu. Alena Fendrychová
rozpaží z dlaní mu vylétají holubi ale on je nevidí jen slyší šum křídel šustot per ptačí výdechy strach promění se v ptáka chce uletět husté tmě sál aplauduje nadšení osleplý zděšený kouzelník zamává křídly vznést se však nemůže přikován řetězem k pódiu diváci čekají unikne neunikne racek zoufale máchá perutěmi řetěz chrastí napíná se publikum bučí zklamání promění se zpět v slepého kouzelníka klopýtá po prknech k východu diváci sedí tiše představení skončilo holubi hledají kudy uletět ze sálu ven
Martin Fendrych
ježišmarijá panebože... aneb o božím jménu
Na letním táboře v Hvozdnici se sešlo 24 dětí a 6 vedoucích z mládeže. Celý týden nás provázely biblické příběhy královny Ester. Počasí bylo proměnlivé, ale nálada trvale slunečná.
Sborový výlet na Berounsko
Slýcháme ta slova často, možná je i říkáme. Někdy s rozmyslem, většinou je ale člověk uslyší ze svých úst, aniž by je tam „vědomě vyslal“. Trochu mi to časté bezmyšlenkovité zvolání „panebože“ připadá jako když děti přijdou k zvonkům u domu, na všechny zmáčknou a pak utíkají, aby je nikdo neviděl... Vždyť to s tou návštěvou nemyslely vážně. Mají z člověka taková slova vypadávat? Máme si ulevovat směrem k Pánu Bohu zrovna takhle? Je to modlitba? Nebo je to jen vycpávka? Co s tím? Třeba si dělat čárky, kolikrát za den ta slova vypustíme z úst. (Jako si dělají všeteční studenti čárky ve škole, kolikrát za hodinu jejich učitel zopakuje své oblíbené slovo...) Zkusme mluvit bez vycpávek. Jsou tato slova braním Božího jména nadarmo, jak známe 3. přikázání Desatera v kralickém překladu? Ano i ne. Toto přikázání je prvotně zaměřeno na to, aby se člověk nesnažil Bohem manipulovat, používat Boží jméno ke svým účelům. Teolog J. M. Lochman píše: „To je zneužití Božího jména: Nedáváme se Bohu k dispozici, ale Bůh má být k dispozici nám, jeho svaté jméno stavíme do služby nesvatým a pseudosvatým cílům. Z Boha vysvobození se stává Bůh soukromý.“ Když Jákob prchal před svým bratrem Ezauem, vyčerpaně ulehl u místa Lúz, dal si pod hlavu kámen a usnul. Zdálo se mu o žebříku, po kterém sestupovali a vystupovali andělé. A pak k němu promluvil Hospodin. Po Hospodinových slovech Jákob vyskočil a vylekaně zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16) A Jákob přejmenoval to místo na Bét-el, Dům Boží. Tady je Hospodin. Toto poznání budí bázeň. Setkal jsem se se svatým, s někým nesrovnatelně jiným, větším. S někým,
koho neoslovuji na půl huby a nevolám na něho „hej ty tam!“. Jákob pochopil, že se setkal s Bohem. O prvních Vánocích spěchali pastýři a mudrci z východu do Betléma – tady leží v jesličkách Spasitel. Ježíš. Marie se o něho stará. Pastýři s úžasem vyprávějí, bohatí muži se klanějí, pokládají před narozené dítě vzácné dary. Úcta. Pokora. Pane Bože, Pane Ježíši, milá Marie, setkali jsme se tady s vámi, tají se nám dech. Nebe se setkává se zemí, člověk s Bohem. Sluší se pokleknout. Holandský teolog Kornelis H. Miskotte žasne nad zázrakem modlitby. Možnosti mluvit s Bohem. „Bůh lidi oslovil a lidé nyní oslovují jeho. A tak je němota vesmíru proťata paprskem slova...“ Važme svá slova, mířená k lidem i k Pánu Bohu. Slovo je paprsek, který může osvětlit, je škoda aby bylo jen zvukem bez významu. Pane Bože..., Ježíši..., když je mi těžko, myslím na Tebe, když se leknu, zavolám Tě, často neplánovaně, někdy bezděčně. Je mi líto, když je to volání vycpávkou a přitom si neuvědomím, co říkám. Ale vím, že Tě potřebuji. Spoléhám se na to, že to, co se zdá být němým vesmírem, je prostor naplněný Boží láskou. Pane Bože – volám Tě, prosím o pomoc, prosím, buď mi blízko. A zároveň sama sebe dávám. Ty si, Pane Bože, použij mne. Ne já Tebe. Lenka Ridzoňová
Kniha poKlesKů Ve sborovém archivu jsem nedávno objevila sešit s názvem Kniha poklesků. Krásným rukopisem jsou zde záznamy o špatném chování dětí ve škole v letech 1919–1931. Zdá se, že ani před 90 lety nebyly všechny děti andílky. Uvádím část jednoho zápisu (s pozměněným jménem): Bedřich Pešek, žák 5.a třídy, odcizil svému otci rolníkovi pytel ovsa a mouky. Utržené peníze utratil. Ani na policii dosud neprohlásil, komu ukradené věci prodal a zač peníze utratil. Jest vášnivý hráč karet, kuřák. Jest mu 13 let. Od té doby, co se dopustil svého zločinu, ustavičně hrubým způsobem porušuje školní kázeň a budí pohoršení všeho žactva... Jindy zase plival p. školníkovi na hlavu s 2. poschodí. Vyšetřováním zjištěno bylo, že nedávno před tím plival mnohokráte i členům učit. sboru na hlavu (sl. Pikousové), což nebylo možno nikdy vyšetřiti... Při křižovém průvodu rval zlomyslně mladé osení na polích a metal v poli kotrmelce. Při zpěvu a modlení frkal na pampeliškové frkačky. Byl napomenut dvěma hodnými spolužáky z měšťanky a za to jednoho při průvodě zfackoval a druhému natrhl ucho... Dne 12. května 1920 zapsal K. Jakoubek. Lenka Ridzoňová
