Sborník příspěvků z krajské konference DC 1990 Topolany

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Obsah 1.

Úvodní slovo předsedy krajské organizace .................................................................................2

2.

Zelení-třetí rozměr politiky .........................................................................................................3

3.

Mravně konzervativní platforma ................................................................................................8

4.

Program SZ z hlediska mravně konzervativní platformy .............................................................9

5.

Potřebnost vzniku filozoficko-náboženské sekce ...................................................................... 11

6.

Úspěchy a neúspěchy Strany zelených (SZ dříve a dnes aneb jak jsme vyhráli a zase nevyhráli) 14

7.

Jak nebýt odborníkem a přitom být dobrým zeleným .............................................................. 16

8.

Ropný zlom ............................................................................................................................... 16

9.

Trvale udržitelný vývoj a politická orientace ............................................................................ 19

10.

Fukušima a my-o české zálibě v jádru ................................................................................... 26

11.

Důchodová a ekonomická reforma vlády ČR ........................................................................ 29

12.

Ochrana hospodářských zvířat .............................................................................................. 31

13.

Rozvojová pomoc (přepis z PowerPointové prezentace) ........................................................ 31

14. Pojetí vlády práva (právního státu) v ČR (ČSR) po roce 1989 – historická zkušenost a perspektiva ...................................................................................................................................... 32 15.

Kvalita školství ...................................................................................................................... 35

16.

Motoristický populismus ...................................................................................................... 38

17.

Největší bludy rušitelů železničních tratí .............................................................................. 39

1

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany

1.

Úvodní slovo předsedy krajské organizace

Autor: Jiří Roubík Váţení přátelé zelené politiky, dostává se vám dnes do rukou Sborník příspěvků z historicky první krajské ideové konference Strany zelených v Olomouckém kraji. Jejím účelem bylo projednat vybrané programové cíle SZ na celostátní úrovni, potvrdit současná stanoviska či navrhnout nová řešení a přístupy. Aby názorové spektrum bylo co nejpestřejší, umoţnili jsme s referátem vystoupit a přispět do diskuse jakýmkoli návrhem nejen všem členům Strany zelených, ale i jejím příznivcům. Příspěvky, které v rámci konference zazněly, tedy odráţejí výhradně názory svých autorů. Jedinou podmínkou pro vystoupení byla formulace návrhu na usnesení. O tom, která myšlenka je členům krajské organizace SZ v Olomouckém kraji nejbliţší, pak rozhodovali hlasováním zvolení delegáti. Referáty byly rozděleny do tematických bloků. Několik příspěvků se věnovalo obecnému ideovému směřování, další se zaměřují na typicky zelená témata týkající se ţivotního prostředí, zaznělo ale i několik konkrétních příspěvků k ostatním dílčím problémům dnešní naší společnosti. S iniciativou krajské ideové konference přicházíme po období, v němţ byla debata o programovém směřování značně opomíjena. Ti, kteří stranu ještě v nedávné minulosti vedli, se zabývali ochranou vlastní moci více neţ idejemi. Vnímal jsem sice, ţe i v této situaci prosakují zelené myšlenky, byly však překřičeny vzájemnými osobními výpady proti přívrţencům jiných názorových proudů. Vedení strany, zvolené delegáty sjezdu v Praze v roce 2010, však dává naději, ţe se tato neradostná situace změní. Zdá se, ţe se konečně v rámci naší strany podařilo najít rovnováţný stav v osobních vztazích a ţe konečně nastala chvíle, kdy se dokáţeme společně věnovat věcným politickým debatám i filosofickým tématům. Chceme proto vyuţít uvolnění atmosféry, abychom se pokud moţno bez emocí a zcela určitě bez osobních výpadů zamysleli nad tím, co nás všechny spojuje a porozuměli tomu, co nás rozděluje. Mám pocit, ţe kdysi bylo mezi členy naší strany více přátelství a pochopení. Vstup do vysoké politiky nás však změnil – někdo můţe říct, ţe nám otevřel oči, jiný, ţe nám vzal ducha. V minulosti jsme byli vnímáni mimo pravolevé spektrum politických stran. Rozumím tomu, ţe v parlamentu a potaţmo ve vládě je velmi sloţité zůstat stát mimo toto dělení. Mnohým z nás řadových členů SZ se však zdálo, ţe tehdejší vedení dokonce ani zájem budovat stranu na ideových základech nemá, ale pod heslem, ţe kdo není pravicový, je komunista, stahovali Zelené na platformu ekonomických stran, kde jsme před daleko silnějšími politickými predátory nemohli obstát. Uţ pouhý fakt sníţení našeho statusu na úroveň pravolevé politiky nám během jednoho volebního období odehnalo všechny voliče, kteří byli ochotni se rozhodnout i pro Stranu zelených. Zůstali jsme jen my, kteří i ve špatně namíchané zelené vidíme pořád větší naději neţ v jakékoli jiné barvě. Dokud však budeme mít ve straně lidi, kteří jsou ochotni věnovat svůj veškerý čas vyhrazený pro stranickou práci přemýšlením nad tím, co kdo dělá špatně, tak se budeme jen dál propadat do nicoty. A pokud nezazní jednoznačné a jednomyslné odsouzení takovým praktikám, tak si snad ani nic jiného Strana zelených nezaslouţí. A právě proto bych si přál, aby motivací pro členství ve straně přestalo být zajišťování podpory kamarádům či pomáhání při odstraňování jejich nepřátel. 2

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Motivací ke členství by měla být potřeba prosazovat svoje témata ve shodě s volebním programem SZ a touha přispět k tomu, aby byl náš svět stále dobrým místem k ţivotu. Musíme tedy vědět, čeho chceme dosáhnout a jak toho dosáhneme. Tento sborník by nám měl pomoci při hledání společných zájmů, které chceme jako Strana zelených v příštích letech prosazovat, a posunout nás blíţ ke konkrétnímu obsahu našich politických cílů. Věřím, ţe náš pokus o otevření široké celostranické debaty, nezůstane osamocený, ale stane se vzorem, který bude všeobecně následován.

Přijaté usnesení: Delegáti ideové konference SZ OK oceňují práci Jana Korytáře na místě primátora města Liberce a žádají všechny členy SZ, aby v této věci respektovali stanovisko PSZ.

2.

Zelení-třetí rozměr politiky

Autor: Milan Mátl Pomyslná čára levice – pravice je zjednodušující, v současnosti především publicistický trik. Vychází z předpokladu, ţe objekt manipulace, tedy apolitický průměrný občan, neví o obsahu pojmů nic nebo jen to, co se mu k věření předkládá v „mainstreamových“ sdělovacích prostředcích. Pojmy levice – pravice mají původ v dobách Velké francouzské revoluce, kdy reprezentace šlechty a duchovenstva seděla v Národním shromáţdění vpravo, zástupci třetího stavu, demokratická a liberální část shromáţdění nalevo. Zatímco pravice obhajovala status quo a vyvinula se v protipokrokové hnutí, levice hájila zájmy středních a niţších vrstev společnosti a poţadovala zrovnoprávnění. Dlouhou dobu se „pravice“ ztotoţňovala s (neo)konservatismem; zastává zejména zájmy vlastníků výrobních prostředků, obhajuje svobodné podnikání, základní (především ekonomické) svobody a obhajuje nezadatelná práva jednotlivce proti celku. Hlavní proud „pravice“ dnes v Evropě představují (neo)liberálové s cíli podobnými konzervativcům; liší se především snahou odbourat společenské příjmy z podnikání a ponechat v rukou státu výhradně ekonomicky ztrátové činnosti (totální privatizace). (V USA se za liberály stále ještě označují ti, kdo povaţují svobodu za nedělitelnou, tedy poţadují větší svobodu pro všechny, aby i příslušníci méně majetných vrstev měli moţnost svobodněji volit svůj osud; např. tím, ţe budou mít lepší moţností uplatnění prostřednictvím vyšší míry solidarity.) Doba francouzské revoluce je pryč, teď uţ nejde o rozsah svobody myšlení, slova, činnosti. Jde o svobodu kořistit na společnosti a přírodě. Svobodně, liberálně, nebo setrvale, konzervativně. Dnešní „levice“ hájí především zájmy zaměstnanců, podporuje odbory, usiluje o vytvoření sociálně odpovědného a spravedlivého státu; někde ţádá spoluúčast lidu nejen na vládě, ale prostřednictvím státu i na správě výrobních prostředků (prvky socialismu). „Pravolevé soupeření“ je výrazem černobílého vidění. Abychom si mohli udělat názornější schematickou představu, museli bychom ideologie a běţné politické směry přemístit z geometrické osy někam do roviny znázorňující základní ţivočišné postoje, tedy existenci a vlastnictví, být – mít (obr. 1). 3

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Proti sobě by musel být postaven egoismus a altruismus, ekonomický zájem jednotlivce a společnosti (obr. 2).

Socialismus Bolševismus

Anarchismus

Liberalismus

“Divoký západ“ západ

politická práva

Totalitarismus

„být“

Fašismus Ekonomický liberalismus

Obrázek 1:

Vztah individualismu a kolektivismu na příkladu politických a hospodářských práv. Osa X (červená): Politická práva za předpokladu formální rovnosti občanů od neomezených práv, tj. plné nezávislé existence jednotlivce (vlevo) po úplné podřízení se vůli společnosti (vpravo). Osa Y (fialová): Vlastnická práva za předpokladu rovné možnosti přístupu k majetku, především k výrobním prostředkům, a to od plného rozdělení majetku mezi individua (vpředu) po úplné kolektivní vlastnictví (vzadu). Schéma nebere v úvahu skutečné, tj. nerovnoměrné rozdělení práv a majetku v reálných podmínkách existujících lidských společností. Umístění extrémních společností, „-ismů“, na plochách je proto také jen schematické. Ze schématu je ale patrné, že žurnalistické pojetí levice – pravice není ani v takto zjednodušených podmínkách jednoznačně definovatelné: snad by takovému dělení nejlépe odpovídala myšlená čára anarchismus – fašismus či absolutní liberalismus - bolševizmus. Z obou schémat je patrné, ţe stanoviska, která SZ s ohledem na své priority smí zaujímat, nemohou být jako celek totoţná se stanovisky tzv. levice či pravice, tím méně s politicky neutrálními stanovisky tzv. „středu“. Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Aţ dosud politické strany (kromě pouhého boje o moc) řešily v praxi výhradně filozofické otázky lidské (občanské) společnosti – otázky míry svobody jednotlivce a společnosti (státu), rovnosti občanů, rozdělení majetku apod. Zelení staví na stejnou úroveň významnosti také okolí (prostředí) lidské společnosti a přiznávají mu vcelku i v jeho jednotlivých sloţkách přirozené právo na existenci. Měřítkem tohoto práva je zachování diverzity, konkrétně zajištění ţití a přeţití všech druhů ţivých bytostí v přírodních (přirozených příp. alespoň quasi přirozených) podmínkách (obr.3).

4

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Ideální (extrémní) socialismus

Bolševismus, „reálný socialismus“

Ideální liberalismus

Kapitalismus

Demokratické systémy

Oligarchie, plutokracie

Obrázek 2: Ideál společenských systémů a reálný stav v postfeudálních společnostech. Oranžová barva znázorňuje kolektivní práva (včetně vlastnických), bílá jsou individuální práva. Vlevo jsou „rovnostářské“ systémy se zcela svobodným, na společnosti nezávislým jedincem, jehož jediným omezením je svoboda druhého, nebo s jedincem, který svá práva zcela podřídil společnosti a ponechal si jen zcela nezbytné minimum. Vpravo jsou společnosti, jak se reálně vyvinuly: deklarované demokracie jsou ve skutečnosti plutokracie s tenčím či tlustším demokratickým nátěrem, tzv. socialistické státy jsou ve skutečnosti ovládány stranickou oligarchií, která ohrožuje i nejzákladnější občanská práva, někdy i samotné bytí. Je patrné, ţe se některé postoje SZ promítají do společenské roviny. SZ má socialistické prvky, jako je rovnost občanů (jejich šancí), společenská odpovědnost a společenské rozhodování (referenda), omezení práv jednotlivců (např. okrádat společnost, pustošit přírodu, týrat zvířata – v tomto ohledu dokonce rozšiřuje socialistické omezení práv jednotlivce na celou lidskou společnost). Má konzervativní prvky jako ochranu přirozeného stavu, zachovávání přírodní diverzity a přírodní dynamické rovnováhy, ochranu osobnosti, zachovávání kulturních tradic; snad i solidnost v jednání s jinými subjekty, coţ u nás jiné tzv. „konzervativní“ subjekty naprosto postrádají. Zajímavé je, ţe pro zakonzervování původního stavu prostředí prosazují zelené strany „antiindividuální“ ekologickou daň. Přístup k ţivotu je liberální v tom rozsahu, ţe svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného. Liberální je postoj k prostituci, k homosexualitě, k ochraně před početím, apod. Na druhé straně SZ nemůţe souhlasit s hospodářským liberalismem prosazovaným českými liberály i konzervativci, s rozšiřováním nekontrolovatelné moci nadnárodních společností nebo s hospodářskou globalizací pod diktátem ekonomiky jednoho státu.

5

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany

přirozené prostředí

právo okolí na existenci

politická práva

Liberalismu s

Socialismus

Totalitarismus

ekonomická práva Ekonomický liberalismus Umělé prostředí

Obrázek 3 Vodorovná základna odpovídá schematicky vybraným politickým a hospodářským kritériím života společnosti (viz schéma č.1). Nová osa Z znázorňuje vzájemné ovlivňování člověka a okolí: Nahoře jsou podmínky přirozené, tj. neovlivněné člověkem; je tu více nebo méně uznáváno právo všech druhů živých organismů na život v původním (= nevýznamně ovlivněném) prostředí. Dole jsou podmínky převážně vytvářené člověkem a jeho činností s klesající diverzitou prostředí a druhů. SZ se musí snaţit být programově racionální. Být racionální, to není „centristický guláš“, to je pouze pouţívání vlastního mozku bez ohledu na to, kam nás šuplíkoví experti zařadí. Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené strany přinášejí do politiky zcela nový rozměr: nejde jiţ výlučně jen o vztahy uvnitř lidské společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení souţití člověka s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech druhů ţivých bytostí ţít a nebýt vyhuben. To je také důvod, proč zelená politika nemůţe být ani „pravicová“, ani „levicová“, tím méně politikou jakéhosi nedefinovatelného „středu“. Zelenou politiku prostě není moţné umístit na zjednodušující ose levice – pravice. Navrhovaný postulát zřetelně odlišuje Zelené od jiných politických subjektů, protože deklaruje i právo jiných živých bytostí na existenci a faktickou povinnost člověka, jejich druhovou existenci přinejmenším respektovat a chránit. Současně vymezuje kvalitativně i kvantitativně prostor, který musí být pro přežití druhů vyhrazen. 6

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Požadavek na zachování alespoň současné různorodosti živých forem není jen gestem vůči jiným organismům. Je krajně potřebný i pro samotnou lidskou společnost a její přežití. S každým vymřelým druhem ztrácíme plnost života, estetiku forem či (nenávratně) dosud třeba neobjevenou možnost využití vlastností takového druhu pro naše vlastní estetické, stravovací či léčebné účely. Na začátku devadesátých let jsme odpovídali, ţe SZ není ani vlevo, ani vpravo, ale vpředu. Heslo zní trochu nadneseně, ale má racionální jádro: drtivá většina politických subjektů získává voliče a přívrţence na sliby v krátkodobém horizontu – po nás potopa, zatímco SZ si je vědoma, ţe neomezený růst spotřeby není globálně moţný a snaţí se o trvale udrţitelný vývoj ekonomiky i sociálních vztahů.

Abstrakt: EN: There is an essential difference between the Greens and the traditional political parties. The Green parties bring –perhaps unconsciously- into the policy an entirely new dimension: Not only interest in the life of the human society, the mutual relations between the society and the individual, but also in trying to find solutions to the coexistence-problem between the human society and the environment, with recognition of the natural right of all species of living creatures to live and survive in natural conditions. That’s also the reason why the green policy can be neither “rightist” nor “leftist”, not to speak about a kind of “central”, and why its real presentation can’t be found on a simplified axis from left to right. DE: Zwischen den Grünen und den traditionellen politischen Parteien gibt es einen wesentlichen Unterschied. Die Grünen Parteien bringen –bewusst oder unbewussteinen völlig neuen Ausmaß in die Politik: es handelt sich nicht mehr ausschließlich um Modalitäten des Lebens in der menschlichen Gesellschaft, sondern auch um Probleme des Zusammenlebens mit der Umwelt, um das naturgemäße Recht aller lebendlicher Wesensarten zu Leben und Überleben unter natürlichen Bedingungen. Das ist auch der Grund, warum die grüne Politik weder als „Links“ noch als „Rechtspolitik“ zu betrachten ist (von einer „Mitte“ gar nicht zu reden) und warum die grünen Standpunkte auf einer vereinfachten Achse von Links nach Rechts nicht darzustellen sind. CS: Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené strany přinášejí do politiky –vědomě či nevědomě- zcela nový rozměr: nejde již výlučně jen o vztahy uvnitř lidské společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení soužití člověka s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech druhů živých bytostí žít a přežít v přírodních podmínkách. To je také důvod, proč zelená politika nemůţe být ani „pravicová“, ani „levicová“, tím méně politikou jakéhosi nedefinovatelného „středu“. Zelenou politiku prostě není moţné umístit na zjednodušující ose levice – pravice.

Přijaté usnesení: KO SZ navrhuje, aby následující text byl zapracován do politického programu SZ: Mezi zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené strany přinášejí do politiky zcela nový rozměr: nejde již výlučně o vztahy uvnitř lidské 7

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení soužití člověka s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech živých druhů žít a nebýt vyhuben.

3.

Mravně konzervativní platforma

Autor: Tomáš Hradil Odpověď na otázku, proč vznikla Mravně konzervativní platforma, můţe nabídnout různé úhly pohledu. Mohlo by se hovořit o protiváze k převaţujícímu obecnému trendu v kultuře dnešní doby, který uţ mnohým lidem připadá únavný. Mohly by se vyjadřovat pochybnosti o slučitelnosti dlouhodobých postojů, s určitou extrémností postojů Stany zelených v oblasti mravního liberalismu. Mohly by se předloţit poměrně rozšířené názory o neslučitelnosti ultraliberálních postojů s principy trvale udrţitelného ţivota. Dovolte proto, abych vyjádřil pár myšlenek k tomuto tématu ryze z mého osobního úhlu pohledu. Kdyţ mi mylo 18 let, potkal jsem partu mladých lidí, kteří právě uklízeli černou skládku. Být prospěšný společnosti i ţivotnímu prostředí a být k sobě navzájem přátelští a dobří – tyto myšlenky mě získaly. Tak jsem se k Hnutí Brontosaurus přidal i já. Dvě desetiletí jsem pořádal dobrovolnické akce pro mládeţ, a velmi mě těšilo, ţe se potvrdilo, ţe stále existuje mnoho mladých lidí, kteří jsou ryzí jak ve vzájemných vtazích, tak i v postoji např. k návykovým látkám. Po letech práce v neziskovém sektoru přišel ţivotní impuls, abych vstoupil do politiky. Stranou, u které jsem vnímal, ţe by mohla mít podobný pohled na svět jako já, byla Strana zelených. Nešlo jen o její program. Podstatná pro mě byla i určitá ryzost, které jsem ji a jejím lidem připisoval. Ve straně Zelených jsem proţil několik období s odlišným vnitřním klimatem. Původně ještě pod vedením strany M. Rokose (do r. 2002), následně včele s Janem Beránkem, později za Martina Bursíka a dál. Měnilo se mnoho věcí. V posledních letech se ale rétorika a část programu české Strany zelených vyvinula do silně liberálních akcentů. Ty v ní tolik nepřevládaly, kdyţ jsem do ní vstupoval. Za celou doby mého setrvávání v ní jsem si nevšiml momentu, kdy by se oficiálně odsouhlasila změna stylu strany od všeobecného na silně mravně liberální. Politika Strany zelených začala akcentovat tento styl samovolně, jaksi plíţivě. Já jsem o tom nebyl nijak vyrozuměn a nikdo se na můj názor neptal. Není pravděpodobné, ţe by takto vymezené postoje mohly získat sympatie velké části národa, či alespoň environmentálně uvaţujících jedinců. Mé sympatie nikdy neměly a znám celou řadu lidí, kterých také ne. Pro mnoho lidí není přirozené spojovat rozšiřování prostoru pro homosexualitu, či snahy o dekriminalizaci drog, s ochranou přírody. Současné postoje Strany zelených si můţe mnoho lidí vyloţit tak, ţe environmentálně myslící a jednající jedinec v Česku, kterého reprezentuje tato strana, má morální povinnost akceptovat, ba i samostatně podporovat, iniciativy pro legalizaci marihuany i mezi dětmi a mládeţí, stále další rozšiřování práv homosexuálů, či povinný důraz na „práva ţen“ ve straně (pozitivní diskriminace, tzv. Gender princip). To je přirozeně pro spoustu lidí nepřijatelné, a velmi je chápu, protoţe je to nepřijatelné i pro mě. Podobně cítících lidí se najde v naší společnosti celá řada. Je zbytečné, aby o ně Strana zelených přicházela, pokud toho podstatného, co nás spojuje, je daleko víc. Pokud Strana zelených chce být mluvčím environmentálně myslících a jednajících lidí širokého spektra naší společnosti, je 8

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany potřeba, aby její postoje tlumočily především environmentální principy trvalé udrţitelnosti – s kterými je přirozeně spojena oblast školství a výchovy, skutečných lidských práv a občanských svobod, rozvoje občanské společnosti – a aby za ni hovořili i jiní, neţ jen mravně liberální aktivisté. I proto jsem rád, ţe vznikla Mravně konzervativní platforma Strany zelených. Mravně konzervativní proud také odmítá jakoukoliv klasickou šikanu homosexuálů (na pracovišti, či kdekoliv jinde). Propagace homosexuální kultury, či zvýhodňování homosexuálních párů při adopci dětí (i zdravá manţelství mívají mnohdy problém splnit kritéria pro adopci), však povaţuje za společensky nezdravý trend. Mravně konzervativní platforma se vším respektem k poslání Strany zelených vytváří mravně liberální rétorice protiváhu. Je inspirována jak tradičními křesťanskými hodnotami, tak i modelem plurality názorů. Její signatáři nemají za cíl vytlačit mravně liberálně smýšlející jedince, ale naopak, hledat s nimi společná témata v oblasti péče o ţivotní prostředí, či na rozvoj občanské společnosti. Zásadně odmítá ultraliberální mravní postoje jako jediné ideové východisko Strany zelených. Strana Zelených má být pestrou směsicí lidí, spojených za účelem nalezení cesty k trvale udrţitelnému ţivotu. Otázky mravního výkladu světa povaţují za soukromý názor kaţdého člověka, který můţe být svobodně diskutován, ale nemůţe být nikomu vnucován. Odhození falešných rétorik, a zaměření se na skutečně podstatné společné „zelené“ a společenské cíle, to je to, co Strana zelených potřebuje, a co ocení i její voliči.

Přijaté usnesení: Ideová konference SZ OK vyjadřuje podporu existenci mravně-konzervativní platformy ve Straně zelených a uvědomuje si její moţný vliv na rozšíření názorového spektra a tím i členského a voličského elektorátu.

4.

Program SZ z hlediska mravně konzervativní platformy

Autor: Blanka Roubíková Kaţdý z nás je originál. Kaţdý má svou ţivotní zkušenost a svou ţivotní filosofii. Strana Zelených sdruţuje lidi podobného zaměření, přesto existují témata, ve kterých nenajdeme úplnou shodu. Konkrétní jedno téma můţe být pro někoho marginální a pro jiného můţe stejné téma znamenat otázku zcela zásadní. Naše volební programy vycházely vţdy z předpokladu, ţe musíme pokrýt celou šíři témat všech ministerstev. Malé mnoţství lidí se tak vyčerpávalo nad mnoţstvím různorodých témat a přitom nám začalo unikat to podstatné. A v praxi jsme pak nuceni se vyčerpávat prosazováním bodů, které mnozí z nás mohou povaţovat za zbytečné, ale jejich nesplnění by nahrálo kritikům dodrţování volebního programu a moţná by to i zklamalo několik konkrétních voličů. Mnohokrát zaznělo v našich řadách, ţe někdo táhne stranu příliš doleva a jiný zas příliš doprava. ALE MY NEMŮŢEME být levicoví nebo pravicoví – uvedu příklad – ţeleznicní trať na zrušení – jsou dvě moţnosti záchrany – 1. pravicové řešení privatizace 2. levicové řešení – zadotování provozu ze státní kasy. Nemůţeme být levicově proti privatizaci, pokud je zájemce, který nechce trať pouze sešrotovat. Ale pokud takový zájemce neexistuje nemůţeme být pravicově pro zrušení jenom proto, ţe na sebe trať nevydělá. Pokud stanovíme ţelezniční dopravu jako ekologickou

9

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany prioritu , nemůţeme ji pak posuzovat z hlediska rentability, stejně jako tak neposuzujeme výsadbu stromořadí kolem cest. Navrhuji zde nazírání kaţdého tématu, pokud to jen trochu lze, optikou ochrany ţivotního prostředí. Politické programy by měly být koncipovány volně v tématech, která se netýkají ochrany ţivotního prostředí proto, abychom měli širší koaliční potenciál a větší manévrovací prostor pro prosazení ekologických priorit. Téma, do kterého lze jen těţko promítnout ekologické hledisko je podle mého například otázka placení školného. Pokud bychom byli v parlamentu a kterákoli strana by byla ochotna s námi prohlasovat zákaz jakékoli těţby kůrovcového dříví v prvních zónách Národního parku, pak ji my můţeme pomoci prohlasovat placení nebo neplacení školného podle jejího programu. V první části svého příspěvku jsem tedy vyslovila svůj názor, ţe progam SZ by se měl zabývat především ochranou ţivotního prostředí. Přesto k tomuto bodu nedávám návrh na usnesení, neboť toto téma nepovaţuji za natolik důleţité. Začala jsem trochu od tématu v názvu mého příspěvku – tedy Program SZ z hlediska mravně konzervativní platformy - právě proto, abych uvedla smysl fungování mravně konzervativní platformy, která vznikla v roce 2008 jako reakce na určitá prosazovaná témata v politickém programu, která se dostala do rozporu s ţivotní filosofií signatářů MKP. MKP nechce do programu prosazovat křesťanské zásady, které jsou proti přesvědčení většinové části naší společnosti – nechceme zakazovat potraty, nechceme nikoho nutit, aby uzavíral sňatek před narozením dítěte ani aby homosexualita byla povaţována za nemoc nebo dokonce úchylku. Chceme mít pouze moţnost postavit se za politický program, který je v souladu s křesťanskými zásadami. Evropská civilizace stojí na křesťanských základech. Morálka, kterou uznávají i nevěřící stále vychází z Desatera. Má-li být SZ vnímána jako mravná, musí tyto základy respektovat. V situaci, kdy jsem věřící člověk a zároveň chci kandidovat za Stranu Zelených, protoţe chci prosazovat ochranu ţivotního prostředí a nekonzumní kvalitu ţivota vůbec, nechci být odstavena z politické práce kvůli svému náboţenskému přesvědčení. Přestoţe můj osobní důvod pro členství ve SZ je ochrana ţivotního prostředí, vnímám a povaţuji za zcela legitimní zelené téma rovnoprávnost. Je jedním ze tří pilířů, na kterých stojí zelená hnutí v celé Evropě od počátku své existence. Jsou to – kvalita ţivotního prostředí, rovnoprávnost a fungující občanská společnost. Strana zelených by měla být vnímána jako obránce rovných příleţitostí nikoli jako obránce menšin. Souhlasím s tím, aby ţeny byly v politice nebo aby se věnovaly plně své profesi – já sama jsem toho příkladem. Musí to být ale rozhodnutí podloţené skutečným zájmem a profesními předpoklady, nikoli moţnost se prosadit díky pohlaví. Strana Zelených v naší komunální politice učinila krok, který můţe nezasvěcený člověk posuzovat jako podporu nerovnoprávnosti ţen. V našem městysi kandidovali na post místostarosty ţena a muţ – uvádím ţenu na prvním místě, protoţe naše civilizace nesmí zapomenout umění galantně dávat přednost ţenám v běţných ţivotních situacích. Ţena – aktivní a velice schopná pedagoţka, plně se věnující práci s dětmi nejen ve škole, ale i v mimoškolních aktivitách 10

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Muţ – který právě ukončil aktivní a úspěšnou kariéru ve státních sluţbách odchodem do důchodu Svými schopnostmi pro tento post naprosto rovnocenní kandidáti. Zastupitelé za Stranu Zelených svými hlasy pomohli prosadit muţe. Důvod – pro městys je paní učitelka mnohem přínosnější ve škole, kde ji čeká ještě mnoho aktivních let. Pan inţenýr by naopak své schopnosti realizoval hlavně v soukromí, byla by škoda jich nevyuţít pro prospěch městyse. Člověk by měl zastávat to místo ve společnosti, kde přináší nejvíce prospěchu druhým. A pro mnoho ţen to můţe být i v politice. Ne však za kaţdou cenu. Navrhuji proto, aby ve vnitřních předpisech nebyl zakotven princip gender jako povinnost.

Přijaté usnesení KO SZ Ol. Schvaluje poţadavek, aby ve vnitřních předpisech SZ nebyl zakotven princip gender jako povinnost.

5.

Potřebnost vzniku filozoficko-náboženské sekce

Autor: Milan Mátl Řada stanovisek vyplývajících z náboţenského a z environmentálního myšlení, přesvědčení a cítění je shodná a je škoda, ţe dosud neexistuje základna, kde by bylo moţné sjednotit i odpovídající politická stanoviska. Řešení vidíme v zaloţení odborné sekce (s některým z názvů uvedených v hlavičce příspěvku), kde by bylo moţné vytvořit trvalé kontakty a pracovat na vzájemném porozumění, propojení a podpoře společných cílů. Náboţenství je definováno jako teoretický a praktický vztah člověka k transcendentní skutečnosti; tímto vztahem se zabývá teologie a věrouka, prakticky se projevuje v etice a kultu. Etika jako nauka o správném jednání se snaţí najít a zdůvodnit společné základy, na nichţ stojí obecně morálka společnosti; aplikuje v praxi filozofické koncepce na jednání a ţivot člověka. Etické zásady si stanovuje společnost či člověk sám, nebo jsou chápány jako mravní zásady a pravidla daná zvnějšku, vyšší bytostí, bohy či Bohem. Sociologicky je náboţenství (při nejmenším do určité míry) sociální výtvor a sociální procesy jsou základním prvkem při objevení, vývoji a šíření náboţenských přesvědčení a praktik. Kořeny víry pak lze najít jednak v individuálních potřebách (Intelektualismus – předvědecké pokusy o pochopení světa a lidské zkušenosti, Emocionalismus – pokus vyrovnat se s intenzivní emocionální zkušeností), jednak v sociálních procesech. Náboţenství je výrazem podřízenosti člověka společnosti (Émile Durkheim) či vládnoucí třídě (Karel Marx) a sociálním tlakům, které překonávají individuální záliby. Podle významové teorie je náboţenství vysvětlením a ospravedlněním dobrého a zlého osudu, protoţe jej začleňuje do širšího světa i mimo naše bezprostřední kaţdodenní vnímání (Max Weber). Teorie racionální volby říká, ţe náboţenské organizace a vůdci nabízejí své zboţí spotřebitelům, kteří si mezi nimi volí zboţí, nejlépe vyhovující jejich potřebám. Moderní sociologický přístup definuje kritická teorie náboţenství. Jde o způsob zkoumání (náboţenství) prostřednictvím kritických otázek týkajících se světa a 11

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany zkoumaných idejí. Snaţí se o určení skrytých stanovisek v rámci našeho poznávání, poněvadţ „kaţdý přístup k náboţenství v sobě nese teoretické stanovisko, byť by bylo popíráno nebo nebylo zjevné; ţádné neutrální představení náboţenských idejí neexistuje“. Náboţenství obvykle tak či onak čelí kritice, ţe jsou zaloţena na mytologické tvořivosti. Mýty jsou symbolické příběhy vyprávějící starou lidskou zkušenost v přírodě a historii. Smyslem mýtu je harmonizace člověka a společnosti s přírodním a společenským řádem. Funkce mýtu je zdůraznění ţivotně důleţité otázky a hodnoty v té které společnosti. Mýty jsou výsledky uvaţování o nich, které praktikuje národ či skupina. Můţeme je povaţovat za mosty mezi rozumem a citem, mezi myslí a srdcem. Od samého vzniku myšlenky na zaloţení politické strany, pro kterou by péče o přírodní či ţivotní prostředí byla předním posláním, pomáhali teologové i prostí věřící takové strany organizovat. Důvodem bylo, ţe řada stanovisek náboţenského a environmentálního myšlení, přesvědčení a cítění je zřejmě tak stará jak lidstvo samo. Zaniklá náboţenství slovanská, germánská či baltická byla neodmyslitelně spjata s přírodou - posvátné háje, stromy, prameny. A není to tak dávno, co existovala podobná náboţenství u tzv. primitivních kmenů v Severní Americe, Rovníkové Africe, Polynésii atd. „…Přesvědčení (tzv. primitivních národů) jsou logická, pochopíme-li ideový systém, na němţ je daná společnost zaloţena“ (Edward Evan Evans-Pritchard (1902-73)). Původní náboţenství v mnoha částech světa znovu oţívají a je zajímavé sledovat, co si o nich myslí jejich dnešní věřící (John Lame Deer, šaman Siouxů): „Kdyţ jsme zabíjeli bisona, věděli jsme, co děláme. Omlouvali jsme se jeho duchovi a chtěli, aby pochopil, proč to děláme. Modlitbou jsme vzdávali poctu těm, kteří nám dali své maso, abychom mohli ţít. Modlili jsme se za jejich návrat, za ţivot svých bratrů – národa bizonů – stejně jako za náš vlastní.“ Animismus je zaloţen na posvátném spojení člověka a světa. Svět ovládají duchové nebe, půdy, vody a stromů. Nebe, lidstvo a příroda vytvářejí harmonii protikladů, síly jin a jang, nebytí a bytí. Animistický přístup – ţivé nadpřirozené síly v přírodních objektech, v horách, stromech, zvířatech – je také na počátku šintoismu. Z původního náboţenství Árijců (= „vznešení“, Indoíránci) vznikl v Persii Zoroastrismus. Nesmrtelní svatí (synové a dcery Boţí) ochraňují dobré Boţí stvoření – nebesa, vodu, zemi, rostliny, zvířata, člověka a oheň. Pársové se učí vnímavosti, svědomitosti a zodpovědnosti vůči těmto sedmi výtvorům Boha (Ohrmazd = Ahura Mazda = Moudrý Pán). Nepodílejí se na bezohledném ničení přírody a nesmějí si dopřát nadbytku (ani nedostatku), protoţe jsou lákadlem a lstí zlého ducha (Ahriman = Angra Mainju). Hinduismus nachází posvátno všude, nejen v chrámech: v horách, řekách, kamenech, stromech. Věří na zjevení v podobě skály, vody, pramene, které se pak stávají poutními místy se zázračnými vlastnostmi. Takovým místem tírthy (= přechodu mezi světským a posvátným, světem ţivých a mrtvých) je např. Ganga. Posvátno se zjevuje i ve zvířatech, nejčastěji v kravách, opicích či hadech. Zajímavé jsou hinduistické, ale i dţinistické a buddhistické představy o vesmíru a o čase. Klasický hinduistický svět začíná nerozlišeným stavem, rozvíjí se a spěje zpět do nerozvinutého stavu; děj se cyklicky opakuje. V současnosti jsme uprostřed posledního a nejhoršího věku, kalijugy, provázeném mravním úpadkem, utrpením, hladomorem a válkami. 12

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Dţinismus věří v nesmrtelnou duši – osvobozenou duší (=siddhou) se můţe stát v budoucích vtěleních (jakákoliv) ţivá bytost a je proto nutné prokazovat úctu všemu ţivému. Všechno ţivé má duši a tudíţ vědomí. Způsobí-li někdo jiné duši bolest, vstupuje mu do duše karma. Pro buddhismus přichází po smrti vţdy znovuzrození, dokud se z duše nevymýtí nenasytnost, nenávist a klam. Prvním z pěti mravních předpisů pro buddhistu je „neubliţovat ţivým bytostem, tj. projevovat jim laskavost a soucit“. Buddhismus bývá spolu s taoismem příp. konfucianismem řazen k tzv. neteistickým náboţenstvím. Judaismus, křesťanství a islám mají společné kořeny. Ve zkratce se dá říci, ţe judaismus vychází z Tenachu (hebrejské Písmo), Mišny (sbírka traktátů) a Talmudu (nejčastěji výklad), křesťanství k Tóře/Starému zákonu přidává Nový zákon a islám k Tóře, Ţalmům a Novému zákonu ještě Korán. Určující je v křesťanství Nový zákon, u islámu Korán. V základních spisech (Tóra, Nový zákon, Korán) je přírodnímu prostředí věnováno překvapivě málo místa. Starý zákon charakterizuje poměr Stvořitele k člověku a ţivým tvorům slovy Genesis: „…Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem a nad celou zemí…“ (Gen. 1.26) nebo „Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi kaţdou bylinu nesoucí semena i kaţdý strom, na němţ rostou plody se semeny. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je ţivá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ (Gen. 1.29). A dále: „Řekl Bůh Noemu a jeho synům: Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vašim potomstvem i s kaţdým ţivým tvorem,….Nedojde k potopě, která by vyhladila tvorstvo a zahladila zemi.“ (Gen. 9.8.). I kdyţ základ učení je jinde a citáty vyjadřují vyhraněně antropocentrické stanovisko k přírodě, povinnost člověka chránit veškerý ţivot je zcela zřetelně stanovena. Rozpor s cíly zelené politiky nastane tehdy, kdyţ člověk nedbá na svou odpovědnost a z moudrého vládce či partnera se stane sobecký, poţitkářský, bezohledný a krvelačný tyran. Evangelia se „okolím“ zaobírají ještě méně, o to více ale způsobem ţivota: „Neskládejte sobě pokladů na zemi….“ (Mat. 6.19.), „Nemůţete Bohu slouţit i mamoně“ (Mat.6.24.), „Povaţte kvítí polního, kterak roste, nepracuje, ani přede. Pravímť pak vám, ţe ani Šalamoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich.“ (Mat.12.21.). To neznamená, ţe by tato náboţenství opomíjela vztah k přírodě dnes. V Encyklice Sollicitudo rei socialis č.24 Jan Pavel II. uvádí: „…je třeba brát v úvahu přirozenost kaţdé bytosti: rostlin, zvířat, přírodních prvků, a jejich vzájemnou propojenost v uspořádaném světě. V témţ smyslu nelze pánovitě zacházet s přírodními zdroji, jakoby byly nevyčerpatelné.“ Tím jsme se dostali k době nedávno minulé a přítomné. Označíme-li za „nová“ náboţenská hnutí ta, jeţ vznikla v posledních 150 letech, pak jejich počet bude v desítkách tisíc. Větší z nich vycházejí z hinduismu, buddhismu, křesťanství, islámu. Někdy je souvislost méně zřetelná, jako u různých skupin hnutí Lidského potenciálu (New Age, UFO-náboţenství …), jinde více (Rastafariáni). Je zajímavé, ţe rastafariánství, přestoţe původně vycházelo z hnutí černé moci, učí dnes o přímém spojení člověka s ostatními ţivými bytostmi, přírodou, vesmírem. Ve výčtu „nových“ náboţenství nesmí chybět baháismus. Podle něj nelze vyřešit světové problémy jinak neţ globalizací. Znečišťování ovzduší, propast mezi bohatými a chudými národy, globální oteplování, obchod s drogami, ale také činnost 13

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany nadnárodních společností, světového obchodu a financí jsou globální problémy, které je moţné účinně řešit zase jen na globální úrovni. Na druhé straně – nakolik je to moţné – musí rozhodování probíhat na místní aţ státní úrovni. Je důleţité zachovat kulturní a přírodní rozmanitost, bohatství jazyků, kultur, tradic a myšlení, zároveň však odstranit příčiny sporů a svárů. Mohlo by se tvrdit, ţe baháističtí snílci chtějí nemoţné. Baháisté odvětí, ţe vůbec nesní, naopak se probudili do dnešního skutečného vzájemně propojeného a vzájemně závislého světa. Snílci jsou ti, kdo si představují, ţe lze vést svět současným způsobem, aniţ by skončil pohromou.

6.

Úspěchy a neúspěchy Strany zelených (SZ dříve a dnes aneb jak jsme vyhráli a zase nevyhráli)

Autor: Martin Tichý Nechci, a ani by nebylo správné, abych personifikoval naše prohry a výhry. Pokusím se oprostit i od většiny mých emocionálních pohledů. A mám jich víc neţ dost. Bohuţel jsem byl u většiny proher a vítězství SZ. Přeskočím historii, tedy dobu minulého století. Zajímá nás přece nejvíce poslední doba. SZ v roce 2006 zazářila. Bylo to souzněním vnitřních i vnějších i speciálních vlivů. Vnější vlivy jsou známé. Dílčí znechucení politikou scénou. Absence kvalitních lídru i klasických politických stran. Tuţba voliče po novém a neušpiněném subjektu. Část liberálních voličů ztratilas své zástupce vypařením se Unie svobody a Občanských demokratu. Vnitřní vlivy se projevovaly jiţ od počátku tohoto století. Po roce 2000 Strana se začala z určité zakonzervovanosti rozvíjet. Do strany začalo vstupovat velké mnoţství zajímavých lidí. Jednalo se o široké spektrum od mladých členů neziskovek, aţ po staré levicové intelektuály. Byla to doba reprezentovaná J. Patočkou a Beránkem. Přestoţe měli nejednoho kritika tak nastartovali vnitřní dynamiku. Dobu střetu, kvasu a rozvoje. Abych jenom nechválil, objevily se i první stranické tresty a vylučování. V roce 2004 jsme získali prvního senátora. Můţeme mít na osobu Štětiny různé názory, ale pod jeho jménem SZ vstoupila do senátu. SZ byla na vzestupu. Speciální vlivy byly zafinancování volební kampaně v době, kdy strana měla značné dluhy. A kromě zajímavé podpory vlastně konkurenčních stran, měly na náš úspěch velký dopad dva výzkumy veřejného mínění, které přesvědčily voliče, ţe hlas pro SZ nepropadne, ţe máme více neţ 5 % voličů. Nezanedbatelný vliv měla i celkem slušná volební kampaň. Zvolení určitě pomohl i lídr celé kampaně Martin Bursík. Jsem si jist, ţe pokud by nebyly ony dodatkové faktory, do parlamentu by se SZ nedostala, získala by však přes 4 %, uhradily dluhy, a nachystala na další volební období, kde by jiţ vstup do parlamentu byl logický. I kdyţ jsme urychlili vstup do parlamentu, nebylo nic ztraceno. Mohli jsme dobudovat stranu, oslovovat voliče prezentovat stranická témata. Bylo na čem stavět. Ale náš postup byl opačný. To, ţe jsme byli v koalici a v přeběhlické vládě nám sice uškodilo, ale i to by snad šlo zachránit. 14

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Voliče jsme však dokonale znechutili. Témata prodali. Stali jsme se „důvěryhodným koaličním partnerem“, nikoli však důvěryhodnou politickou stranou. Kam se poděly kamiony na koleje, jak jsme ovlivnili podporu hromadné dopravy? Náš pel čisté a nezkorumpované strany přivádějící svěţí vítr do politiky rychle vzal za své. Mimo obzvláště nešťastného vystupování našich představitelů, nám hodně „pomohla“ kauza Čunek, radar i mnoho malých kauziček např. Nošovice, sjezdovky v Jeseníkách atd. a pak tzv. vnitrostranické boje. Samozřejmě i účast na přeběhlické vládě, kterou vedl sice „chlap s gulama“ ale ideově opravdu prázdný Topol. Tuto vládu spočítali voliči všem zúčastněným. Pokud někdo tvrdí, ţe problém byl či je v levicovosti, či pravici tak se mýlí. Našemu voliči je to většinou fuk. Nás vyneslo hledání slušného politického subjektu, nikoliv potřeba další levice, či pravice. Ano měli jsme jednoznačně více akcentovat sociální aspekt, ale to není to, co nás poloţilo a ani to co nás řadí na levici. Arogance moci, a ne pravicové kydy, byla naše smrt. Druhý náš problém bylo umrtvení strany. Byli jsme opiti úspěchem. Těsně po volbách jsme hovořili všichni stejnou řečí. Předsedu a předsednictvo bychom nosili na rukou. Personální práce ve straně byla odjaktěţiva špatná, ale začala se hroutit. Neexistovalo něco jako kariérní růst. První byla podpora některých kandidátů do voleb, například zapomínáme, ţe O. Zubová a V. Jakubková, byly na svá místa zvoleny pod tlakem předsedy strany. Jinak by ve středních Čechách byl lídrem Čejka, a na Ostravsku dvakrát kraj nominoval Holubovou, ačkoliv byla předsedkyní RR, tak se povedlo předsedovi přesvědčit ostatní, ţe není vhodná. Druhý takový krok bylo nominace Schwarcenbergra na ministra zahraničí. To byly počátky. Straníci byli prohlášeni za neschopné a pod heslem „Stát není naše kořist“ se do funkcí ve státní správě dosazovali kamarádíčci se stranou nespojení. Závěry byly takové, ţe býti člen strany bylo spíše diskvalifikující na jakýkoliv post ve státní správě. Volič z toho zjistil, ţe členové strany jsou neschopní. Diskuse v kaţdé politické straně je normální. Jenom u zelených to znamenalo, ţe jsme rozhádaní. Tento dojem vytvořilo vedení, veřejným prohlašováním, ţe nejsme jednotní. „Sjednotili„ jsme se na teplickém sjezdu. To nám voliči téţ spočetli. Nejslavnější čin však bylo vylučování opozice na Mezinárodní den ţen. Tím jsme stranu dokonale sjednotili. A nastal opačný trend neţ na počátku. Lidé začali opouštět zmrtvělou stranu. Mnoho vysoce kvalitních lidí odešlo. Ještě více jen tak přestalo něco dělat. Cesta z průšvihu existuje. První a hlavní bod popsat stav. K tomu směřuje i můj příspěvek, byť velmi stručný. Další je napravit chyby, třeba i omluvit se voličům. A pak začít budovat zelené ode dna. Bohuţel se tomu stále urputně bráníme. Pokud se to povede, tak jsme byli v rozvoji zastaveni na 10 let, ale pozvedneme se. Naše místo obsadily Veverky, ale ani jim to moc nejde. SZ je první polistopadová strana. V našem politickém spektru má své místo. Pokud ji sami znovu nepohřbíme tak má i svou budoucnost.

15

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Přijaté usnesení: KO SZ Ol. Kraje doporučuje poučit se z předchozích chyb a začít širokou diskuzi o směřování strany. Podmínkou dalšího růstu strany je návrat všech, kteří mají zájem na jejím rozvoji.

7.

Jak nebýt odborníkem a přitom být dobrým zeleným

Autor: Pavel Svoboda, místopředseda MOSZ Šternberk Myslím si, ţe se SZ v posledních letech příliš nekriticky a troufám si říci, aţ kolektivně-stádně zeleně zideologizovala. Odstín této zelené barvy však většině voličstva zjevně nelahodí. Jak se toto zideologizování projevuje v praxi? Uvedu několik příkladů: - Aniţ bychom více rozuměli problematice jaderných elektráren, budeme je odsuzovat - Aniţ bychom více rozuměli změnám klimatu, budeme tvrdit, ţe za ně můţe hlavně člověk - Aniţ bychom rozuměli problematice kůrovce na Šumavě, budeme brojit proti kácení lesů v 1. ochranné zóně NP. - atd. atd. Nelze doporučit jednoduchý recept, jak se vyrovnat se záplavou často protichůdných informací a s často polarizovanými postoji. Názory vědců, ekonomů a politiků jsou však plně legitimní a mnohdy i přes své vzájemné protiřečení dobře zdůvodněné. Strana zelených by si měla proto v prvé řadě uvědomit, ţe teprve svobodná diskuze argumentů a a protiargumentů otevírá prostor pro hledání objektivních faktů a jejich smysluplnou interpretaci! Váţení zelení, nerad bych se ještě jednou doţil okamţiku, kdy budu nucen v rámci stranické poslušnosti volit za prezidenta Jana Švejnara. Buďme především stranou svobodných lidí se zdravým individuálním uvaţováním. Odvrhněme nezdravou stranickou disciplínu a odvaţme se mít občas i svůj vlastní názor. Nekopírujme rovněţ bez hlubšího rozboru stranická stanoviska a usnesení z jiných krajů. V opačném případě se přes 5 volebních procent nikdy nedostaneme.

Přijaté usnesení: Strana zelených KO SZ Olomouckého kraje odmítá fundamentalistická stanoviska, která jsou mnohdy důvodně i bezdůvodně připisována SZ. KO SZ Olomouckého kraje podporuje svobodnou výměnu názorů všech zainteresovaných a povaţuje vytvoření rovných podmínek k této diskuzi za stěţejní cíl svého působení v oblasti ochrany přírody a člověka.

8.

Ropný zlom

Autor: Martin Kolařík

16

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Ropný zlom dle Hubberta (Marion King Hubert, geolog, který vytvořil teorii peak oil), je okamţik, kdy vyvrcholí světová těţba ropy, následuje krátké období stabilizace a pak nevyhnutelný pokles. Podle posledních kvalifikovaných odhadů nastal vrchol jiţ v roce 2006. Přesné datum ovšem není rozhodující, důleţitá je následná rychlost poklesu.

Jaká bude cena ropy? Rozkolísaná, znemoţňuje odhad návratnosti investic, nízká cena ropy znamená, ţe většina ropných společností neinvestuje dost do nových nalezišť a budování alternativních zdrojů energie se nevyplácí, vysoká cena zase způsobuje problémy na straně spotřebitelů – způsobuje okamţité zdraţení paliv z ropy vyrobených a se zpoţděním také všech plastických hmot a chemikálií. Na ceně ropy závisí i ceny všech ostatních burzovních komodit – těţba surovin, výroba čehokoliv, doprava ani zemědělství se bez ropy neobejdou.

17

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Ropa je pro současnou společnost základní surovinou, je na ni adaptovaná, dostatek energie je nezbytný pro hospodářský růst. Pokles těţby ropy se ale můţe přiblíţit číslu aţ 9 % ročně, jak předpovídá International Energy Agency (IEA). Tak rychlý pokles by přivedl ekonomiku téměř okamţitě do série krizí. 84 % jde na výrobu energie, z toho více neţ jedna polovina na dopravu, zbylých 16 % ropy jde jinam neţ do energetiky (např. chemický průmysl). Zhruba 95 procent veškerých potravin je pěstováno s pomocí ropných produktů (hnojiva, herbicidy, pesticidy, pohon strojů). V minulosti přecházela společnost nenuceně z horší formy energie na lepší (dřevo – uhlí – ropa + plyn). Alternativy k ropě ale zdaleka nejsou tak energeticky výhodné ani skladovatelné. Pro překonání úbytku ropy bude třeba rychlé a masivní restrukturalizace mnoha odvětví průmyslu, zemědělství a dopravy. Veřejnost na toto téma reaguje širokým spektrem názorů od superoptimistických (ropa je obnovitelná nebo najdeme rychle něco lepšího), přes optimistické (nastanou drobné obtíţe, ale technika to vyřeší) aţ po pesimistické (totální kolaps, survivalist).

David Holmgren – http://www.futurescenarios.org/ - permakulturní náhled na ubývání zdrojů. Nastínil 4 scénáře podle kombinace hrozeb ropného zlomu a globálního oteplování a jejich závaţnosti (hnědé technologie – Brown Tech nadnárodní úroveň, vnucování řešení shora, hnědá totalita / zelené technologie – Green Tech – národní úroveň / péče o zemi – Earth Steward - úroveň obcí / záchranné čluny – Lifeboats - rozpad společnosti na malé komunity). Scénáře se mohou na různých místech světa lišit a mohou být všelijak místně vnořené. Dmitrij Orlov přináší na http://www.energybulletin.net/node/47157 zajímavá srovnání ekonomického a politického rozpadu Sovětského svazu s nadcházejícím ekonomickým kolapsem USA a světa. Vlastní zkušenost mu umoţnila vytvořil škálu 5 stupňů hroucení civilizace – kolaps finanční, ekonomický, politický, sociální, kulturní. Na kterémkoliv stupni lze spojeným úsilím hroucení zastavit nebo naopak urychlit. My 18

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany dnes stojíme někde mezi finančním a ekonomickým! Můţeme situaci ovlivnit? Musíme, na místní a krajské úrovni, trvalým diskutováním a zviditelňováním tématu. Transition Towns (http://www.transitiontowns.org/) – města v přechodu – města a obce, které se aktivně připravují na ropný zlom a ostatní globální problémy. Činí tak odspoda nahoru, formou úplného zapojení obyvatel obce do procesu přeměny. Přináší nový jazyk, způsob, jak téma přenést k politikům, má pozitivnější náboj neţ jen chmurné předpovědi ropného zlomu. Diskuze, Oskar Kjellberg: sniţuje-li se mnoţství surovin a energie do produkce, sniţuje se také naše schopnost udrţovat kapitál (cesty, infrastruktura apod.). Tím se zase sniţuje naše produkce a zvyšuje opotřebení materiálu. Jaderná energie vyţaduje rozsáhlou infrastrukturu a lidský kapitál a nebudeme ji pravděpodobně schopni udrţet. Závěr: Krize postupně zasáhne všechna odvětví lidské činnosti. Co s tím můţeme dělat na úrovni jednotlivce, města, státu? Je třeba se zaměřit na formy průmyslu, zemědělství a energetiky udrţitelné v místním, nikoliv globálním měřítku. Informovat o problému pozitivní formou a nenabízet hotová řešení, ale vtahovat do tvorby řešení posluchače. Postupně bude růst důleţitost obecních a krajských samospráv, stejně jako místních občanských iniciativ.

Odkazy na další informace: Česky:

Anglicky:

cs.wikipedia.org/wiki/Ropný_vrchol cs.wikipedia.org/wiki/Permakultura www.energybulletin.cz http://kraj.olomouc-zeleni.cz/ke_stazeni/ www.energybulletin.org www.theoildrum.com

Přijatá usnesení: SZ KO Ol. Kraje doporučuje PSZ uspořádat konference na konkrétní i obecná zelená témata – jaderná energie, klimatické změny, ekonomická paradigmata, obnovitelné zdroje energie apod. SZ by se měla rázněji distancovat od FV elektráren umístěných na zemědělské půdě a vysvětlovat široké veřejnosti, zda a jakou odpovědnost za tyto realizace nese. SZ Ol. kraje si je vědoma faktu, ţe bezproblémové fungování současné ekonomiky je zaloţeno na stále vzrůstající výrobě a spotřebě, zabezpečované především z fosilních zdrojů. SZ Ol. kraje si je vědoma neudrţitelnosti této závislosti a bude aktivně podporovat cesty, jak sníţit spotřebu fosilních zdrojů na minimum.

9.

Trvale udržitelný vývoj a politická orientace

Autor: Milan Mátl 1. ÚVOD – TRVALE UDRŽITELNÝ VÝVOJ Můj příspěvek k trvale udrţitelnému vývoji (TUV) společnosti a k jeho souvislosti s politickou orientací je motivován neujasněností často pouţívaných 19

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany pojmů nejen v občanských politických stranách a „masmédiích“, ale i ve Straně zelených a občanských sdruţeních, zabývajících se ekologickými problémy, a to dokonce i v jejich nejvyšších orgánech. Text by měl být co nejobjektivnější, a proto se přidrţuji hlavně obecných definic a zdrţuji se obsáhlejších komentářů. Pouţívané definice pocházejí z nejrůznější literatury; snaţil jsem se upravovat a komentovat je co nejméně. Nejprve ale, proč „vývoj“ a ne obvyklý „rozvoj“. Anglický termín „development“ se můţe přeloţit do češtiny oběma způsoby; zatímco však samotné slovo „vývoj“ nenaznačuje směr, je neutrální k rozsahu, velikosti a dopadu změny, výraz „rozvoj“ v sobě skrývá expanzi; ţivé bytosti a jejich organizace se nepochybně vyvíjí, po jejich rozvojové fázi přichází ale neodvratný úpadek a případný rozvoj něčeho jiného či někde jinde. Nemoţnost trvalého růstu či rozvoje souvisí s druhým zákonem termodynamiky, podle nějţ při kaţdém procesu narůstá entropie a ubývá volné energie sledovaného celku; čím více a rychleji tedy spotřebováváme přírodní materiály (např. uhlí, ropu, kyslík…...) naší soustavy, tím více a rychleji roste její entropie a sniţují se zásoby volné energie. Při omezených přírodních zdrojích naší planety nejsou neomezená expanze a růst výroby, populace a spotřeby trvale udrţitelné - objektivně existují meze stálého a celkového růstu. Logickým důsledkem je tedy spíše vývoj, který bychom mohli či měli usměrňovat, neţ rozvoj, který pro celé lidstvo a přírodní prostředí stejně nemůţeme (pokud vůbec chceme) zajistit. V dalších částech příspěvku se proto budu drţet navrhované změny terminologie. 2. TRVALE UDRŽITELNÉ ŽITÍ, VÝVOJ A SPOLEČNOST Existuje řada definic TUV společnosti, z nichţ asi nejvýstiţnější je tato: TUV – trvale udrţitelný vývoj je ekonomicky, sociálně a environmentálně vyváţený vývoj společnosti, který současným i budoucím generacím zachovává moţnost uspokojovat své základní ţivotní potřeby a přitom nesniţuje rozmanitost přírody, zachovává přirozené funkce ekosystémů a udrţuje kulturní rozmanitost. Tato definice TUV zahrnuje péči o integritu ŢP, kvalitu ţivota, rovné moţnosti pro všechny lidi, rovná práva pro současnou i následující generace, sociální, kulturní a etickou dimenzi lidské prosperity. V daných mezích umoţňuje různé interpretace a svobodnou soutěţ alternativ. Cestou k TUV je hledání optimálního vztahu mezi environmentálním, ekonomickým a sociálním vývojem, mezi produktivitou a únosným zatíţením přírodních systémů, mezi lidskou svobodou a zodpovědností, efektivní ekonomikou a solidaritou, uspokojováním potřeb a poznáním, kdy uţ spotřebováváme příliš. Z hlediska klasických ekonomů se teorie TUV vyznačuje nereálností, eklekticizmem, nesourodostí, nepragmatičností. (Z hlediska prognostického lze ovšem pochybovat, zda ekonomie je vůbec věda.) Na druhé straně z hlediska hlubinné ekologie je TUV zaměřen příliš antropocentristicky: od původních idejí ochrany přírody přechází k trvale udrţitelné správě. Z ideje trvale udrţitelného vývoje vycházejí definice trvale udrţitelného ţití a trvale udrţitelné společnosti. TUS – trvale udrţitelná společnost je taková společnost, kde intenzita vyuţívání obnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost jejich regenerace, intenzita vyuţívání neobnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost, s jakou jsou vyvíjeny jejich trvale udrţitelné obnovitelné náhrady a intenzita znečišťování nepřesahuje asimilační kapacitu prostředí. Vzájemný vztah populace, půdy, kapitálu a technologií je 20

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany vyváţený tak, aby ţivotní úroveň kaţdého jednotlivce byla adekvátní jeho základním ţivotním potřebám a umoţňovala mu ţít bezpečně a zdravým způsobem. To předpokládá zabezpečení spravedlivého způsobu rozdělování zdrojů a přednost kvalitativnímu rozvoji před fyzickou expanzí. TUS tak bude dostatečně předvídavá, pruţná, schopná udrţovat a chránit jak fyzické, tak i sociální systémy, které ji podporují. Lze předpokládat, ţe taková společnost můţe bez větších otřesů přetrvat po řadu generací. TUŢ – trvale udrţitelné ţití je zaloţeno na harmonickém a střízlivém naplňování (nebo uspokojování) všech potřeb člověka a na takovém rozvoji lidských zdrojů, který nebude na úkor zachovávání a obnovy přírodních zdrojů. Strategie TUŢ jsou zaloţeny na úctě k ţivotu i k neţivým sloţkám přírody; cílem je co největší přiblíţení se ideálům humanismu a současně harmonického souţití člověka s přírodou. Týká se explicitně všech stránek ţivota - ţití, nejen některých partikulárních aspektů rozvoje. Koncepce TUŢ a její uskutečňování je nepřetrţitým procesem hledání a praktického uplatňování optimálních přístupů a strategií, coţ předpokládá aktivní účast všech sloţek společnosti. Šíření myšlenek a zkušeností, zaloţených na etických principech a hodnotách slučitelných s principy TUŢ, je věcí výchovy a vzdělávání, ale také vědy, umění, filozofie a náboţenství, sdělovacích prostředků. Nejde o hodnoty nové – při vší různorodosti tvoří jádro společného dědictví lidstva od nejstarších kultur aţ po současnost. TUŢ předpokládá co největší rozdílnost přístupů a toleranci k nim, i kdyţ se ale nelze vzdát určitých jednotících principů, akceptovatelných pro jednotlivé lidské kultury jako určitý „nejniţší společný jmenovatel“ pro celé lidstvo. Postuláty Římského klubu, týkajících se rizik a hrozeb, souvisejících s TUV, ochranou ţivotního prostředí a přírodních zdrojů nebývají přímým cílem kritiky. Zato existuje celá řada definic, které z TUV společnosti ochranu přírodního příp. ţivotního prostředí jednoduše vypustí. Takovou je např. jedna z definic trvale udrţitelného ekonomického rozvoje (TER): „Jde o neustálý proces změny, ve kterém vyuţívání zdrojů, směrování investic, technologického rozvoje a institucionálních změn jsou ve vzájemném harmonickém vztahu a podporují současný i budoucí potenciál naplňování lidských potřeb.“ 3. TRVALE UDRŽITELNÝ VÝVOJ A SPOLEČENSKÉ SYSTÉMY. Podívejme se nyní, jaký vztah mají k cestě TUŢ hlavní politické příp. myšlenkové proudy v současné společnosti. Ta není jednolitá, navíc vychází ze značně odlišných historických základů. Pro zjednodušení jsou v dalších odstavcích za sebe řazeny základní typy společenských a hospodářských systémů a z nich vycházející realizované či aspoň realizovatelné organizace společnosti, tvořící podle vztahu k výrobním prostředkům rozdílné společenské řády. Je zajímavé, jak málo pozornosti bylo a je věnováno okolí společnosti, tedy prostředí, ve kterém lidská společnost ţije. Definujme nejprve základní typy společenských útvarů, jak je jednotlivé proudy či hnutí v různých obměnách přijímají: Společnost uzavřená silně omezuje aţ znemoţňuje volný pohyb v rámci sociální stratifikace, sociální mobilita je nízká a reglementovaná. Jde o společnosti kastovní, stavovské a/nebo totalitní. Příznačné je autoritářství, strnulost, dogmatické myšlení, vyhraněný kolektivismus. Společnost otevřená je naopak typ sociálního útvaru, kde je umoţněn volný pohyb v rámci sociální stratifikace, společnost je způsobilá ke 21

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany změnám a k sociální mobilitě. Vytváří demokratický politický systém se svobodným rozhodováním jednotlivců, dává proto obvykle přednost individualismu. Podobně se liší hospodářské systémy a také zde je moţná řada obměn a kompromisů: Centrálně řízené hospodářství vychází z jednotného ústředního plánu, společenského vlastnictví výrobních prostředků a zdrojů, kolektivismu. Trţní hospodářství je zaloţeno na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a zdrojů, mnoţství hospodářských aktivit, konkurenci na základě volných cen, individualismu. Dnes existující organizace společnosti se tak či onak vypořádávají s problémy těchto základních typů společenského a hospodářského uspořádání. Tradiční společnost má stabilní sociální strukturu, kde postavení členů společnosti je dědičně dáno a ti tak mají určené sociální role. Společnost je tradičně členěna na kasty, stavy apod. Trţní vztahy nejsou pro mezilidské kontakty určující, stát do hospodaření zasahuje minimálně. Občanská (či liberální) společnost dává kaţdému občanu právo uspořádat si svůj ţivot svobodně. Souţití jednotlivců i institucí se řídí zákony a obyčeji, které společnost na základě rovnosti sama přijala. Občanská společnost můţe sestávat z různých spolků, občanských sdruţení, charitativních organizací i aktivních jednotlivců. Typická je pro ni tzv. „iniciativa zespodu“. Skutečné současné „liberální“ společnosti jsou ovšem teorii více či méně vzdáleny. Moderní (příp. industriální) společnost je zaloţena na trţním mechanismu, proměnlivé sociální struktuře a vysoké sociální mobilitě. Společnost je rozvrstvena třídně. Postindustriální (příp. postmoderní) společnost je charakterizována tím, ţe základem sociální strukturace přestává být průmysl, roste podíl duševní práce a sektor sluţeb, rozvoj zaţívá informatika, ţivotní standard zřetelně přesahuje ţivotní potřeby občanů. Ačkoliv přetrvává třídní rozvrstvení, občané nepociťují nutnost radikálnějších změn a jsou ovládáni mediokracií. Konzumní (příp. masová) společnost je reálným obrazem (více či méně jen teoretických definicí) společnosti industriální či postindustriální. Masový konzum materiálních statků je vynucován potřebami trţní ekonomiky, je měřítkem úspěšnosti jednotlivce a dominantní hodnotou. Masa jako cíl indoktrinace a manipulace se stává novodobým sociálním útvarem, který pod vlivem reklamy a sdělovacích prostředků, „masmédií“, pociťuje potřebu stále nových potřeb. Svoboda konzumovat dominuje nad všemi ostatními svobodami; je potlačeno kritické myšlení, vzrůstá uniformita ţivotního stylu, sniţuje se schopnost obrany proti společenské manipulaci. Socialistická společnost je zaloţena na stejném právu a rovnosti příleţitostí pro všechny občany, na zespolečenštění výroby, na všeobecné pracovní povinnosti, rozdělování zisku podle výsledků práce příp. potřeb. Současné společnosti jsou socialistickému ideálu z obou stran značně vzdáleny. Totalitní společnost se vyznačuje potlačením partikulárních zájmů (politických, hospodářských, regionálních….) ve prospěch centrální moci. Metodou je násilí, cílem prosazení státní ideologie ve všech oblastech společenského ţivota. Moderní doba zná různé typy t.s., oscilující mezi krajními póly – fašismem (příp. nacionálsocialismem) a bolševismem (stalinismem příp. komunismem). Všechny typy znamenají zásadní popření zásad společenského liberalismu, tj. občanských práv, individuální svobody, politického pluralismu. Liší se od sebe v oblasti hospodářské, kde je buď centrální moc manipulována vlastníky výrobních prostředků, nebo centrální moc manipuluje výrobními prostředky. 22

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Podle výrobních vztahů je v současnosti moţné rozdělit reálně existující společnosti do několika společenských řádů: a) Nepatrné zbytky tzv. předtřídní (nepřesně také primitivní, archaické či preliterární) společnosti. b) Otrokářské a feudální zřízení s pevně danou formální nerovností; tvoří ustupující, smíšené, ale dosud vlivné společnosti. c) Kapitalistický systém se principiálně opírá o liberální (a více či méně konzervativní) nauky; politicky jde o široké spektrum společenských zřízení od burţoazní demokracie přes plutokracii aţ po fašismus. Z hlediska vyuţívání přírodních i lidských zdrojů je kapitalismus zaloţen na plýtvání; věří v neomezenou individuální svobodu člověka, neomezený hospodářský růst, neomezené přírodní zdroje a nulovou odpovědnost vůči přírodě a budoucím generacím. d) Socialistický systém předpokládá, ţe ekonomika a další odvětví společnosti by měly být do značné míry centrálně (či komunitně) řízeny. Politicky jde o zřízení s principy demokratickými, anarchistickými nebo aţ komunistickými. Cestou je zespolečenštění výrobních prostředků a odstranění společenských tříd. Pro teoretiky socialismu je podobně jako v kapitalismu hodnota pojmem vázaným na lidskou potřebu – co člověk nepotřebuje, nemá uţitnou hodnotu a tedy ani cenu. 4. MYŠLENKOVÉ PROUDY A POLITICKÁ ORIENTACE Kaţdé společenské či hospodářské uspořádání nebo zřízení má svůj teoretický základ a zdůvodnění v řadě myšlenkových proudů, přístupů, doktrín, politických a sociálních hnutí. Konzervatizmus je obecně politický přístup, bránící stávající společenské zřízení proti radikálnějším změnám a naopak podporující tradiční normy. Klade proto důraz na řád a pořádek, na kontinuitu institucí, na zavedené hierarchické uspořádání. V r.1968 se u nás název vţil pro trvání na bolševických dogmatech, jinak je ale nejčastěji pouţíván pro politiku obhajování raně kapitalistických aţ feudálních výsad a zvyklostí. Takto definovaný konzervatizmus klade spolu s liberalismem společný důraz na soukromé vlastnictví, se socialismem se shoduje na hodnotě kaţdého člověka ve společnosti. Liberální konzervatizmus klade důraz na ekonomickou i osobní svobodu, zároveň také na tradice, rodinu, národní hrdost. Prosazuje volný trh, privatizace, menší vliv státu, nízké daně, ale také restriktivnější zákony (tvrdší postoj ke kriminalitě). Sociální konzervatizmus zastává přesvědčení, ţe stát musí být účasten při podpoře a ochraně tradičních hodnot. Státní intervence v ekonomických otázkách je motivována náboţensky a/nebo sociálně. Liberalismus je široký ideový a politický proud, povaţující za základní hodnotu svobodu, a to jak osobní, politickou a náboţenskou, tak i ekonomickou. Základem je jedinec, který se bez ohledu na tradice snaţí o vlastní sebeurčení a svobodný rozvoj. Klade důraz na soukromé vlastnictví a svobodné smluvní vztahy. Svobodná konkurence v hospodářství a svobodný pohyb trţních sil (laissez-fair) vytváří spravedlivý hospodářský řád. Státní moc končí tam, kde začíná osobní svoboda. Svoboda a zodpovědnost platí pro kaţdého bez rozdílu – je zřejmé, ţe v kapitalismu jde o iluzi: rovný nárok kaţdého jednotlivce na svobodu a svobodný rozvoj je v přímém rozporu s reálnou nerovností ekonomickou. Neoliberalismus (nebo libertarianismus) vyţaduje omezení role státu (především sníţením daňového zatíţení), ale akceptuje ji jako nezbytnost u nezávislých centrálních bank či při ochraně práva a bezpečnosti. Řešení 23

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany hospodářských problémů dává přednost před řešením souvisejících otázek osobní svobody, morálky či etiky (spolupráce s totalitními systémy). Sociální liberalismus spojuje liberální ideje politické svobody a rovnosti s představou rovnosti sociální tj. prosazuje rovnost ţivotních šancí. Poţaduje regulaci ekonomiky, adekvátní zdanění a sociální stát (welfare s.), tedy velkou osobní svobodu spolu s omezením svobody ekonomické. Zelený liberalismus je někde mezi klasickým a sociálním liberalismem, navíc se snaţí o propojení modelu trţního hospodaření s environmentalismem. Příkladem můţe být zavádění pravidel do liberalizovaného hospodářství, které volný trh nezná (oceňování externalit). Humanismus jako ideový proud vychází z uznání hodnot kaţdého ţivota, z univerzálního lidství, lidské solidarity a staví se tak proti partikulárním zájmům rasovým, ekonomickým a náboţenským. Environmentalismus je myšlenkový směr a hnutí, které se zabývá vztahy mezi přírodou a společností; usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o TUŢ. Dává přednost decentralizaci moci se zodpovědností jak kolektivní, tak individuální i na nejniţších úrovních. Průlomovým postulátem je, ţe ţivotní a přírodní prostředí mají hodnotu samy o sobě. Environmentalismus je kritizován, ţe ohroţuje svobodu trhu (hlavně s pracovní silou) a soukromé vlastnictví výrobních prostředků, protoţe je chce omezovat ohledy na přírodu a ŢP. Na druhé straně je kritizován, ţe se ne vţdy jasně vyslovuje k trţní společnosti, protoţe volný trh se sám nedokáţe regulovat a vyvíjí se v cyklech; ohroţuje přírodu a prostředí i sociální svobodu většiny lidí. Ekosocialismus jako myšlenkový směr spojuje environmentalismus a socialismus - odmítá kapitalismus pro jeho kořistnictví a současně i bolševismus jako byrokratickou karikaturu socialismu. Společnost bez ostrých třídních rozporů by se měla vyvíjet trvale udrţitelným způsobem a být schopna chránit ţivotní a přírodní prostředí. Socialismus je myšlenkový proud a hnutí deklarující jako svůj cíl dosaţení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity. Ekonomicky jde o systém zaloţený na společenském vlastnictví alespoň klíčových výrobních prostředků, cestou jsou sociální reformy. Politicky jde o vytvoření společnosti s formálně rovnými právy, bez třídních rozdílů a výsad. Anarchismus je doktrína a hnutí poţadující odstranění společenské hierarchie, tedy i státu. Je zaloţen na antiinstitucionalismu, antiideologii, antielitářství; svobodná lidská společnost můţe povstat jen ze svobodné dohody mezi jednotlivci. Ideálem je společenské zřízení, kde nevládne jeden člověk nad druhým. Strategie různých anarchistických hnutí je velmi rozdílná od nenásilí přes terorismus po nezbytnost revoluce. Bolševismus (obvykle spíš „komunismus“) jako politické a sociální hnutí vyţaduje vytvoření systému, zaloţenému na vyhraněném kolektivismu. Soukromý majetek by se měl omezit na prostředky osobní spotřeby, zatímco prostředky výroby a směny musí být kolektivní (státní). Cestou je revoluce, likvidace nepřátelských tříd a totalitní diktatura jedné strany. Fašismus je ideologické a politické hnutí s antihumanistickým, antidemokratickým, antiliberálním a antikomunistickým zaměřením. Vychází z kolektivismu, nacionalismu příp. rasismu, cílem je jednota (národa) politická, hospodářská, morální, transcendentní. Cestou je totalitní diktatura vůdce a jeho hnutí (strany). 24

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany 5. POLITICKÁ ORIENTACE SZ Ţití (a přeţití) lidstva vyţaduje striktní a vymahatelné mezistátní (mezinárodní) dohody na principech TUŢ. Z toho vychází světová strategie ochrany ŢP z r. 1980; má hlavní cíle: - Základní ekologické procesy a ţivot podporující systémy musí zůstat zachované - Musí se chránit genetická diverzita - Vyuţívání druhů a ekosystémů musí být udrţitelné. Navazující dokument z Ria obsahuje (heslovitě) jiţ dvacet sedm zásad TUV. Pokusme se na závěr o porovnání definovatelných myšlenkových proudů a charakteristických ideologických, politických a sociálních hnutí s cíli zelené politiky, kterými jsou obecně - Ekologické myšlení - Sociální spravedlnost - Přímá demokracie - Nenásilí, tedy i pacifismus - Udrţitelný vývoj - Respekt k diverzitě, tedy antiglobalizace, občanské svobody, antirasismus, autonomie, internacionalismus, otevřená a nekonzumní společnost. Formulované cíle naplňují poţadavek na politiku jako zájem, starost a péči o věci veřejné a o jejich správu. Všechny naše činy, které se dotýkají společnosti či přírody, mají politický význam a politické důsledky. Teoretickým základem pro skutečně zelenou politiku je environmentální myšlení, opírající se o ekologické znalosti a zkušenosti. Důraz na kvalitu ţivota v dosavadním programu české SZ je jistě oprávněný, ale podobně jako vyhlašovaná slušnost vystupování či korektnost v jednání neodlišuje SZ od jiných stran kvalitativně. Volič vnímá tyto parametry strany jako kvantitativní vyjádření vlastností či cílů, které mají či mohou mít ve větší či menší míře i strany jiné. K prosazování skutečně zelené politiky potřebuje SZ spojence, s nímţ by bylo moţné se bez ztráty tváře dohodnout na slušných kompromisech. Kde ho hledat? Nejblíţe zelené politice jsou ty proudy a hnutí, jejichţ cíle a prostředky nejsou v rozporu ani s humanistickými ideály ani s poţadavky TUV (z uvedených kromě environmentalizmu humanismus, ekosocialismus). Naopak zelené politice nejvzdálenější jsou totalitní systémy, zaloţené na potlačení diverzity, jako fašismus či bolševismus, které nemají s cíli zelené politiky ţádné styčné body. Dnes rozhodující většina ostatních proudů - ekonomický liberalismus, neoliberalismus či konzervatizmus je pro svůj krátkozraký ideál konzumní společnosti, ovládané kapitálem, plutokracií a mediokracií, pro neschopnost vnímat jiné hodnoty neţ „zákony“ trhu a pro svou programovou bezohlednost vůči přírodě s trvale udrţitelným způsobem ţivota neslučitelné.

Abstrakt: Pro lidskou společnost jako celek smysluplnější a adekvátnější potřebám neţ omezených přírodních zdrojích naší planety celkového růstu; neomezená expanze a růst trvale udrţitelné. 25

je termín trvale udrţitelný vývoj trvale udrţitelný rozvoj, protoţe při objektivně existují meze stálého a výroby, populace a spotřeby nejsou

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Česká SZ usiluje o vytvoření podmínek pro trvale udrţitelnou společnost, kde intenzita vyuţívání obnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost jejich regenerace, intenzita vyuţívání neobnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost, s jakou jsou vyvíjeny jejich trvale udrţitelné obnovitelné náhrady a intenzita znečišťování nepřesahuje asimilační kapacitu prostředí. Trvale udrţitelné ţití je zaloţeno na harmonickém a střízlivém naplňování (nebo uspokojování) všech potřeb člověka a na takovém rozvoji lidských zdrojů, který nebude na úkor zachovávání a obnovy přírodních zdrojů. Z myšlenkových proudů (ideově) je SZ nejbliţší environmentalismus. Nástrojem k prosazování politických cílů je získání vlivu; na rozdíl od jiných politických stran není moc pro SZ cílem, ale pouze prostředkem. V pojetí SZ je politika zájem, starost, péče o věci veřejné a o jejich správu, uvědomění si závislosti ţivota kaţdého jednotlivce na ţivotě pospolitosti obce, národa, státu a na ţivém i neţivém přírodním prostředí. Strana zelených vychází ve své politice ze světové strategie ochrany ţivotního prostředí: - Základní ekologické procesy a ţivot podporující systémy musí zůstat zachovány - Musí být chráněna genetická diverzita - Vyuţívání druhů a ekosystémů musí být udrţitelné.

10. Fukušima a my-o české zálibě v jádru Autor: Matěj Stropnický Mívalo u nás odedávna kaţdé číslo větší hodnotu neţ jakékoli slovo. S naší krásnou českou řečí, s jejím chrámem i tvrzí, nešlo bez dalšího ujet víc neţ den koňmo. Dál uţ bydlili severně, západně i jiţně lidé němí. Naučili jsme se tedy čísla milovat, číslům věřit, s čísly ţít. S čísly, od nich s fakty a konečně s věcmi. Jsme věcní. Zvěcnělí. Hladí nás šťastné vědomí, má třeba ţloutkovou barvu, podobně je i lepkavé a rozkvrdlané. Podle Herberta Marcuseho spočívá ve víře, ţe „skutečné je rozumné a systém poskytuje dobro“. Tu se vrací nevýhoda slova. Slovo se uskutečňuje jen v myšlení, teprve z mnoha myšlenek vzniká nejistá potencionalita praxe. Jenţe i číslo je jen potencionální. „Objektivní svět, z něhoţ zbývají jen kvantifikovatelné kvality, je ve své objektivitě víc a víc závislý na subjektu,“ píše Marcuse v Jednorozměrném člověku. Jaderná havárie ve Fukušimě je jistě výsledkem nešťastných okolností. Intenzitě tisícileté tsunami nemohla odolat ţádná předpokladatelná či technicky zkonstruovatelná bezpečnostní opatření. Je ale i výsledkem zákonitostí spojených nerozlučně s atomovou energií od prvního štěpu. Výbuch připomněl, ţe jaderná energetika přesahuje míru člověka, jde za lidský horizont. A to eticky – člověk není schopen předvídat důsledky ani zahladit dopady jejích hrozeb, politicky – jádro nikde není předmětem jen soukromého podnikání, vţdy se účastní stát, tedy je jaderná energetika nedílně také společenským rozhodnutím, a také hospodářsky – ţádná pojišťovna světa nepojistí jadernou elektrárnu proti rizikům, právě proto, ţe jsou nepojistitelná. Tím, ţe se havárie stala Japoncům, národu technické avantgardy, obnovila v celém světě s různou mírou závaznosti debatu o legitimitě atomové energetiky. Postavila znovu vedle sebe rovnocenně skutečné a moţné – jadernou energii a 26

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany jadernou katastrofu. Neumí-li zabránit nukleární explozi Japonci, jak blízko jsme jí my u nás v Düsseldorfu, Lille, Padově či Třebíči? Události ve Fukušimě jádro – Ecovými těšiteli uţ téměř obhájené – nanovo zpochybňují s odkazem na princip předběţné opatrnosti. Pro přesnost je třeba říci, ţe se tak děje hlavně ve světě. U nás, ač Češi jinak pochybují o všem, včetně smyslu své existence, je jaderná víra nezviklatelná. „Chceme dosáhnout éry obnovitelné energie, co nejdříve to půjde,“ řekla po čtvrtém fukušimském výbuchu německá kancléřka Angela Merkelová. „Musíme mít na zřeteli, ţe i naše elektrárny se připravují na tzv. váţné havárie, protoţe uţ i Isaac Newton řekl, ţe cokoli je moţné, můţe se jednoho dne stát,“ shrnula naopak naše moţnosti po třetím výbuchu tamtéţ ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Mezi těmito dvěma výroky neleţí jen Krušné hory. Jsou to promluvy s různými poločasy rozpadu. Bylo uţ řečeno, ţe u nás váţí slovo méně neţ čísla a fakta. Jenţe tady nezabírají ani fakta. Čistá roční výroba elektřiny z Temelína v roce 2009 byla 12,6 TWh, z Dukovan 13,7 TWh. Čistý vývoz elektřiny z Česka do zahraničí byl 13,64 TWh. Celou jednu jadernou elektrárnu tedy vyváţíme. Výstavba Temelína II má stát pět set miliard bez rozvodových sítí, očekávat lze podstatná navýšení částky. Ekologické škody po těţbě uranu v oblasti Stráţe pod Ralskem dosahují sta miliard korun. Rozumná společnost se vyznačuje schopností učit se z dílčích chyb, náprava katastrofou je uţ znakem iracionálna. Co ale musí být v povaze země, kde jsou výbuchy takzvané a skutečná je prý aţ po nich následující hysterie? Jak vést rozpravu, jak skrze ni hledat ve veřejném prostoru nejlepší řešení, jak konec konců ţít tam, kde jsou neprůkazné nejen ideje, ale kde i fakta prokazují právě jen opak sebe sama? Umberto Eco píše: „Fetiš se vyznačuje tím, ţe umí znemoţnit diskusi a svést ji do emotivních reakcí.“ I pouhé varování před hrozbou jaderné havárie je v Česku fetišizováno jako nepodloţená hysterie, jako strašení aktivistů, kteří získávají na své kampaně finance především odjinud, čímţ se v podtextu pohybují na hraně vlastizrady. A přece tito aktivisté brání svým nasazením utajování dílčích nehod v našich elektrárnách, takţe jejich označování za magorrry není projevem ničeho jiného neţ neodpovědného populismu. Jenţe tato fetišizace je aţ důsledkem nevídané podpory, jíţ se v Česku jádro těší. Podpora jádra je u nás od dob komunismu tradiční, přirozeně navazuje na náš zápal pro uhlí a ocel v padesátých letech či pro chemický průmysl o desetiletí později. Těţký průmysl, mezi ním i jaderný, byl od počátku diktován RVHP a v ní samozřejmě Sovětským svazem. Těţko se ubránit srovnání – první slova, která pronesl nový americký velvyslanec Norman Eisen letos v lednu po příjezdu do Česka, patřila Temelínu, bude prý „velice aktivně“ prosazovat jeho dostavbu (firmou Westinghouse). Z této tradice plyne, ţe se naše technická inteligence, jak se jí říkávalo v době vědeckotechnické revoluce, prostě inţenýři, přírodovědci a ekonomové, těší nesrovnatelně vyšší prestiţi neţ humanitní vědci. Jsou zdrojem naděje v hmotný pokrok, jak to památně shrnuje Richtova Civilizace na rozcestí. Jenţe i u technické inteligence, a více u ní neţ u vědců humanitních, se projevuje Le Bonovo: „Několik shromáţděných jedinců tvoří dav, a i kdyţ to jsou vynikající vědci, nabývají všech vlastností davu.“ A právě tato davovost postihuje českou debatu o jádru. Kritický 27

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany názor je tu předpokládán jako nevědecký, v důsledku toho dekvalifikuje a časem se zcela vytrácí. Přístup do diskuse nemají kritici jádra z řad občanů a odborníci se jí vzdávají sami. Vzniká spirála mlčení. To je koncept, s nímţ přišla v polovině osmdesátých let před rokem zesnulá německá socioloţka Elisabeth Noelle-Neumannová. Říká zhruba, ţe čím hlasitěji je vyjadřován určitý názor, tím méně jsou jeho odpůrci ochotni svůj nesouhlas projevovat veřejně. V debatě o jádru byli kritici zesměšněni, jejich argumenty bagatelizovány, jejich postoje denuncovány, aţ umlkli. Někteří, jako Jan Beránek, který dnes vede protijadernou kampaň ve světové centrále Greenpeace, z Česka raději odešli. I reakce na havárii v Japonsku byly předběţně opatrné. Nesmělo se po vzoru Ecových skeptiků hlasitě zavolat: Říkali jsme vám to! Třeba programový ředitel české pobočky Greenpeace Michal Komárek se v Hospodářských novinách půlku článku omlouvá, ţe si dovoluje připomenout znovu aktualizovaná rizika, a raději text nazve Fukušima není argument, aby od čtení předem neodradil. Přesto tu přechodně prostor je, aspoň do doby, neţ se znovu utopí v inzerátech na úspornou duhovou energii, jejíţ „mix“ umí spolehlivě zajistit, aby závislost na jádru neklesala. V úvodu zmíněné Marcuseho šťastné vědomí má své důsledky. Energie je klíčovým zdrojem dnešní moci, bez energie se nestane nic a kaţdá ilustrace tak samozřejmého tvrzení by byla jen banalitou. Jádro výrobu energie nevídaně koncentruje, ovládání jaderných zdrojů je tedy zdrojem koncentrace moci. Jsou-li provázány státní moc a moc vyplývající z výroby jaderné energie tak, jako je tomu v Česku čili ČEZsku, je-li tedy samotnou hospodářskou bází existence našeho státu ČEZ, s ním jaderná energie a především její vývoz, mělo by se to přiznat a říct, ţe neumíme světu nabídnout nic jiného neţ energii z Temelína. Všechno ostatní jsme uţ prodali, vzdělání a výzkum udrţujeme jen formálně a zbytek investic pohltily stavby budov a dálnic, takţe nic nevymýšlíme, jsme jen dodavateli dotované energie, jíţ vyrovnáváme propad bilance zahraničního obchodu. „Nic není skutečné, co není neoliberální?“ ptá se Erazim Kohák. Naše šťastné vědomí je tak prvotně, dětinsky uspokojené věčným světlem, tím Baudrillardovým „přepychem bohaté civilizace, jeţ má stejný děs z vyhasnutí ohně jako lovec v prvotní noci“, ţe je ochotno jeho jistotě obětovat všechnu svobodu. Právě koncentrovaná moc atomu, dříve poutající planetu jadernými raketami, dnes závislostí na dodávkách energie, nereflektovaně zakládá poměry sil ve světě. „Celý lidský rod je dnes zajatcem jaderných zbraní, které sám vytvořil,“ psal o tom Erich Fromm. Spoutává hrozbou ve válce, spoutává i vytvořením závislosti v míru. Pouţitá v konfliktu, umí všechno zničit, pouţitá v produkci, umí jakoby všechno zajistit. Zdá se tedy absolutní, úplným vězením i úplným osvobozením. Tím, ţe se zdá řešením, čistým a věčným, vytváří iluzi neomezené výroby, neomezené spotřeby, neomezeného růstu. Je to ale dějinná iluze – byť hypoteticky a v představách zajišťuje jádro absolutní dostatek, přímo úměrně tomu a právě tím vytváří i absolutní nepostřehnutelné spoutání, umoţňuje a vnucuje tisíce nových potřeb, jeţ jsou zdrojem sociální kontroly. Teprve skrze decentralizaci výroby energie, skrze navyšování individuální energetické soběstačnosti získané vyuţíváním plurality obnovitelných zdrojů, a tedy osvobozováním se člověka od závislosti na externě získávané energii lze provést redukci moci. A jedině redukce moci svým rozptýlením na jednotlivce umoţní člověku být soběstačným, a tím i svobodným. 28

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Pustou, cizí krajinou jen s krátery po ţárem vysušených jezerech a s ohořelými pahýly uschlých stromů jde ţena a vede několik dívek. Jdou krajinou tak samotnou, tichou, kde člověk zůstal úplně sám, protoţe tenkrát všechno chtěl. Nejtrezorovější, za normalizace dokonce rozstříhaný snímek Konec srpna v hotelu Ozón natočený Janem Schmidtem podle námětu Pavla Juráčka zobrazuje svět po blíţe neurčené, ale velmi úplné katastrofě. Česká rozprava po něm zůstala dodnes němá.

11. Důchodová a ekonomická reforma vlády ČR Autor: Edita Hrstková Vláda ČR na svém prvním dubnovém jednání schválila zásady Důchodové reformy (dále jen DR), na nichţ se uţ předtím dohodly koaliční strany. O nutnosti a nezbytnosti této reformy z demografického pohledu není sporu. Dnes v ČR ţije cca 2,2 mil. starobních důchodců, v r.2050 to bude uţ téměř 3,8 mil. Dnes také platí, ţe na 1 důchodce připadá cca 1,8 ekonomicky aktivních lidí (plátců sociálního pojištění). Bez úpravy systému by v r.2050 tento poměr byl 1:1,2 ! Uţ dnes je schodek důchodového účtu téměř 30 miliard Kč – proto není dlouhodobě udrţitelný. Prognózy budoucího vývoje ukazují, ţe se bude i nadále zvyšovat průměrná doba doţití, tím se pak musí zvyšovat i hranice odchodu do starobního důchodu – optimálním věkem je prozatím v průměru stanoven věk 65 let. Ústavou ČR je stanoveno, ţe kaţdý občan ČR má právo na důstojné a přiměřené zabezpečení na stáří – i proto se musí hledat budoucí řešení. DR současné Vlády ČR obsahuje 3 pilíře systému, návrh platnosti od 1.1.2013: I. pilíř – PRŮBĚŢNÝ SYSTÉM (stávající) Tento současný průběţný systém je základem našeho důchodového systému i nyní – znamená to, ţe ekonomicky aktivní lidé průběţně přispívají na důchodový účet, z kterého se zároveň obratem vyplácí nárokové starobní penze. Průběţný důchodový systém musí zajistit přiměřenou výši důchodů lidem s niţšími příjmy – to znamená, ţe musí být solidární a na druhé straně musí být výhodný i pro občany s vyššími příjmy. II. pilíř – FONDOVÝ SYSTÉM (nový, státem organizovaný, dobrovolný) Postaven na dobrovolnosti, kde kaţdý bude mít moţnost z povinného odvodu na sociální pojištění (dnes ve výši 28%) odvádět část ( předpoklad ve výši 3%) na soukromý penzijní účet vedený u penzijní společnosti. Tyto prostředky nebudou ihned vyuţity na penze, budou se ve fondech zhodnocovat a to ve prospěch budoucích penzí svých vlastníků. Soukromé penzijní společnosti budou mít zákonem stanovenu povinnost nabídnout svým klientům 4 moţnosti investování peněz s různou mírou rizik (fondy všeobecné ,konzervativní,vyváţené a dynamické). Rozhodným obdobím pro vstup do tohoto dobrovolného pilíře , bude 2.pololetí r.2012, kde vstup do tohoto systému bude nevratný a bude umoţněn do 31.12.2012 a to osobám mladším 35 let. Toto dobrovolné fondové spoření na penzi – tj. vyvedení 3% sociálního pojištění na soukromé penzijní účty bude moţné za podmínky vlastní platby ve výši min.2% ze základu pro výpočet odvodu na sociál.pojištění. V rámci mezigenerační solidarity bude moţné dále vyvedení 1% z vyměřovacího základu vůči svým rodičům, kteří jsou ve starobním důchodu – tato částka jim nebude nijak 29

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany krácena ze mzdy ani z jejich penzijního pojištění (jde tedy o příspěvek státu). Vyplácení z II. pilíře lze zvolit různými způsoby: - doţivotní penze –anuita (po vyčerpání naspořených prostředků řeší výplatu ţivotní pojišťovna, po smrti výplata končí) - doţivotní penze pozůstalostní - renta na 20 let Pokud účastník dobrovolného systému zemře v nespořící fázi –tj. před čerpáním, naspořená částka se stane součástí dědictví. III. pilíř – DOBROVOLNÝ SYSTÉM (stávající) Představuje souhrnné úspory na stáří – tzv. penzijní připojištění – uţ dnes fungující u penzijních fondů. Jejich hospodaření ale je renomovaným Národohospodářským ústavem ČR hodnoceno jako velmi nedostatečné, v některých případech i s nulovým ziskem. A toto je právě problém, který by se mohl opakovat i u nových penzijních (soukromých) společností, které budou v rámci II. pilíře DR zaloţeny – prozatím ve vládním návrhu DR není (a ani se s ní dle přístupných informací neuvaţuje) minimální míra zhodnocení vloţených prostředků – které by zákon penzijním společnostem ročně předepisoval. Otázkou zůstává nutnost (?!) zřízení soukromých penzijních společností, kde se budou soustřeďovat obrovské peněţní prostředky zodpovědných občanů, kteří mají zájem se na svou penzi připravit i po hmotné stránce! Odhad je, ţe se do těchto soukromých penzijních společností vyvede kolem 1 BILIONU Kč!!! Peníze těchto občanů budou spravovat nově vytvořené společnosti – které, tak jak bylo výše uvedeno, mohou obdobně jako stávající penzijní fondy spravovat peníze občanů téměř bez zhodnocení !!! Proti tomu stojí povinnost státu stanovena Ústavou ČR – zajistit důstojné a přiměřené zabezpečení občanovi na stáří! Proč tedy efektivněji nevyuţít stávající sociální správu státu – tj. pouze rozšířit působnost ČSSZ (české správy sociálního zabezpečení) a dát do správy ČSSZ také správu II. pilíře DR ? Proč se opět stát zbavuje své vlastní odpovědnosti a lehkomyslně deleguje své povinnosti do soukromých rukou, do rukou soukromých penzijních společností? Dále také nejsou nijak vyjasněny poplatky, které bude občan těmto soukromým společnostem platit (!), přičemţ je bezpodmínečně nutné stanovit hranici výši těchto poplatků. Vláda ČR v návrhu DR pouze zmínila, ţe poplatky stanoví v navrţených zákonech prostřednictvím MFĆR a MPSV do 30. 6. 2011. Vyplatí se potom občanovi při nejasné výši poplatků spořit na důchod u společnosti téměř bez zhodnocení? Odpovědí je jasné NEVYPLATÍ. Nenechme se ukolébat nutností nové Důchodové reformy, ta nutnost je zřejmá, ale forma této reformy a taky zhodnocení peněz jednotlivých lidí je z návrhu DR nedostatečné – nelze v takovém NEHOSPODAŘENÍ jaké stát uţ předvedl s penzijními fondy pokračovat. Vláda ČR by proto správu II. pilíře DR neměla předávat do soukromých rukou, ale tuto správu by měl zajistit sám stát! Nepominutelným negativem je DR je skutečnost, ţe celou rekonstrukci důchodového systému stát připisuje k tíţi občanů – zaplatí ji všichni ve změnách DPH! V r.2012 se niţší sazba DPH zvedne na 14% a v r.2013 aţ na 17,5 %!!! Nelze stále jen zvyšovat daně, odvody a vyzývat lidi k zodpovědnosti – ať si spoří sami!!! Je nutností, aby stát svou efektivní správou, pravidelnou kontrolní činností a vytvořením jednoduchého zákonného systému poţadoval po státních i nestátních institucích 30

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany kvalitní práci, nízké náklady a vedl je k co nejlepšímu hospodaření tak, aby občan měl pocit, ţe se s jeho prostředky dobře nakládá.

Přijaté usnesení: KO SZ Ol. kraje jednoznačně odmítá důchodovou a daňovou reformu navrhovanou vládou České republiky.

12. Ochrana hospodářských zvířat Autor: Pavel Svoboda Poslední sedmdesátišestistranný Volební program SZ vydaný u příleţitosti voleb do Poslanecké sněmovny 2010 se na straně 29 velice skromně zmiňuje o ochraně zvířat, zejména hospodářských. Celkové procento textu, zabývající se zde touto problematikou, přesahuje „s bídou“ 1%. Ve výčtu úspěchů SZ (str. 4. – 6.) chybí zmínka o ochraně zvířat vůbec. A tak jediným skutečným ochráncem zvířat je v naší republice zřejmě pouze prezident Václav Klaus, který přispěl k ochraně lišek vetováním zákona o pouţívání ţivých návnad při norování! Domnívám se, ţe tato situace je pro stranu zelených ostudná. Kdo jiný na naší politické scéně, neţ strana zelených, by se měl ochranou a právy zvířat zabývat? Přece nechceme zastávat postoj Cyrila Svobody, který nám v televizním vysílání na jaře 2010 sdělil, ţe pro KDU-ČSL je zvíře pouze věc. Domnívám se, ţe by KO SZ Olomouckého kraje měla v této oblasti převzít s příslušnou razancí iniciativu a zaslouţit se o zacílení pozornosti zeleného členstva i celé veřejnosti na problematiku tristního zacházení s hospodářskými i jinými zvířaty.

13. Rozvojová pomoc (přepis z PowerPointové prezentace) Autor: Pavel Nováček: A-TŘI PPŘÍSTUPY K ROZVOJI A ELEMINACI CHUDOBY: -Teorie závislosti (nebo-li teorie jádra a periferie) -Vliv geografických a environmentálních faktorů -Kulturologický přístup B-PROČ POMÁHAT? (Michal Kaplan)-To podstatné se odehraje v rozvojových zemích (80% obyvatel, velká očekávání i ambice) -Morální důvody (solidarita) -Prevence konfliktů a terorismu -Předcházení nelegální migraci a organizovanému zločinu -Ochrana před degradací ţivotního prostředí, šířením chorob apod. -Stabilní světová ekonomika a potenciální trhy -Uplatnění našich produktů a technologií -Příleţitosti pro zaměstnanost a mladé lidi -Lepší diplomatické vztahy s partnerskými zeměmi -Prestiţ a vliv na mezinárodní scéně -Šíření našich hodnot a kultury (-Znalosti cizích jazyků, kultur, zvyků,….zvyšování odbornosti) C-ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE U NÁS A VE SVĚTĚ Závazek pro rozvinuté země ze 70. let 20. století: poskytovat alespoň 0,7% HDP. Závazek plní: Norsko, Dánsko, Švédsko, Holandsko, Lucembursko. Česká republika: 31

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany 0,1 % HDP (USA: 0,1 %) Závazek ČR vůči EU: do 2010: 0,17%, do 2015: 0,33% HDP. Rozvojová spolupráce: vládní (Česká rozvojová agentura), nevládní, ţádoucí by byla i RS na úrovni samospráv (měst a krajů) D-LEKCE Z HISTORIE -Člověk bude stoupat dál, ale jeho vzestup moţná nepovede západní civilizace, jak ji známe. Teď právě jsme na vahách dějin. Budeme-li shledání lehkými, vytvoří příští krok někdo jiný. Nemáme ţádné záruky, jako je neměli Asyřané, Egypt a Řím. (Jacob Bronowski) -Nikdo nedělá větší chybu neţ ten, kdo nedělá nic v domnění, ţe to málo, co udělat můţe, je bezvýznamné. (Edmund Burke) -Pokud jde o jakýkoli iniciativní čin, existuje jedna elementární pravda-a nesčetné myšlenky a skvělé plány se nerealizovaly, protoţe se o ní nevědělo: ve chvíli, kdy se zcela závazně rozhodneme, vykročí i Prozřetelnost naším směrem. (W. H. Murray) -Společnost blahobytu, popřípadě stát blahobytu, jsou schopny uspokojit prakticky všechny potřeby člověka, přičemţ jednotlivé potřeby konzumní společnost teprve vytváří. Pouze jedna potřeba vychází naprázdno a to je „vůle ke smyslu“, to znamená potřeba najít ve svém ţivotě nebo snad lépe řečeno v kaţdé jednotlivé ţivotní situaci smysl-a oddat se mu, naplnit jej! (Viktor Frankl) Budoucnost uţ není, co bývala… …budoucnost však není předurčená a je ovlivnitelná (byť omezeně) našimi individuálními volbami.

Přijaté usnesení: SZ bude podporovat posilování a rozvíjení programu české zahraniční rozvojové spolupráce jako nedílnou součást zahraniční politiky ČR. Bude usilovat o to, aby ČR splnila svůj závazek poskytovat v roce 2015 0,33% HDP na rozvojovou spolupráci.

14. Pojetí vlády práva (právního státu) v ČR (ČSR) po roce 1989 – historická zkušenost a perspektiva Autor: Josef Sedláček Úvod Velmi stručně a zjednodušeně lze říci, ţe idea právního státu znamená, ţe stát je řízen a spravován právem na základě dělby moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, kdy moc zákonodárná vytváří zákony jako obecně platná a pro kaţdého závazná pravidla chování, moc výkonná podle těchto zákonů a v jejich mezích vykonává veřejnou správu a moc soudní nezávisle poskytuje ochranu dotčeným právům a trestá ty, kteří právo porušují. Právo má tedy „navrch „ nad penězi (chuďas má stejná práva jako boháč, nelze si koupit vydání zákona, ani beztrestnost osoby, která spáchala trestný čin), ale i nad demokracií ve smyslu vlády většiny (parlament nesmí schválit zákon odporující ústavě, vláda musí postupovat podle práva nikoli podle momentálních politických zájmů, soudce se nesmí“zavděčovat“ veřejnému mínění, atd.). Kontinuita právního řádu po roce 1989 Před rokem 1989 se uplatňovala takzvaná socialistická zákonnost. Společnost fungovala formálně v právních strukturách ovšem s rozhodujícím vlivem KSČ, jejíţ 32

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany orgány byly nadřazeny státním orgánům, které byly ovládány členy KSČ i personálně, takţe jak legislativa, tak exekutiva i justice realizovaly politickou linii KSČ. Ostatně princip „vedoucí úlohy KSČ“ byl výslovně zakotven v ústavě, takţe bylo velmi snadné se vypořádat s politickými odpůrci takto pokřivenými právními prostředky. Období 1990 – 1992 (éra právníků) Popřevratové elity, které si udrţely rozhodující vliv i v dvouletém volebním období po prvních svobodných volbách, usilovaly o budování státu řízeného právem. Silnou roli ve vedení státu měli právníci (předsedy federální i republikových vlád byli Marián Čalfa, Petr Pithart, Ján Čarnogurský, předsedkyní ČNR byla Dagmar Burešová, přípravu nových zákonů měl na starosti Pavel Rychetský) a političtí idealisté typu Václava Havla, Ivana Dejmala či Josefa Vavrouška. Práce se jim dařila, došlo k zásadní proměně právního řádu – byla schválena Listina základních práv a svobod, vznikl Ústavní soud, byly schváleny restituční a privatizační zákony, zákony na ochranu ţivotního prostředí, obchodní zákoník, velká novela občanského zákoníku a mnoho dalších. I praktické fungování státního aparátu se vyznačovalo respektem k právu (z té doby pochází jediný známý případ, kdy vrcholný politik – Petr Pithart - nechal zatknout osobu, která mu přišla nabídnout milionový úplatek), významnou roli v kultivaci právního prostředí sehrál Ústavní soud. Období 1993 – 2011 (éra ekonomů a finančníků) Po drtivém vítězství ODS v parlamentních volbách v roce 1992 nastoupila k moci „parta šílených ekonomů“, která povýšila na hlavní nástroj řízení státu trh a peníze a právo degradovala do role sluţky trţní ideologie. Právo tak opět po krátké době přestalo být vnímáno jako hodnota sama o sobě a dostalo se znovu do područí vládnoucí ideologie. Toto pokřivené vnímaní role práva přineslo řadu negativních důsledků: - záměrně byl uvolněn právní rámec privatizace (zejména kuponové), coţ umoţnilo rozkradení značné části privatizovaných podniků - privatizační strategií byl „útěk před právníky“ (výrok ministra pro privatizaci Jeţka) - politici přestali rozlišovat čisté a špinavé peníze (premiér Klaus) - „noví politici“ proklamovali neřešitelnost negativních jevů (tunelování podniků, nepoctivost v obchodním styku, nečinnost policie) právními prostředky, nápravu všech bolestí měla zjednat „neviditelná ruka trhu“ - zakořenilo pojetí práva jako sluţky peněz a politiky Vláda neoliberálních ekonomů byla vystřídána obdobím opoziční smlouvy (tedy společné vlády ODS a ČSSD), následovaly koaliční vlády nejdříve s dominancí ČSSD a pak ODS. Obě největší politické strany si nepočínaly při budování právního státu příliš úspěšně. K pozitivnímu posunu sice došlo v legislativě, která byla postupně „poevropštěna“, nikoli však vlivem politických elit, ale spíše jim navzdory v důsledku tlaku Evropské Unie v rámci přístupových jednání, kdy podmínkou vstupu ČR do EU bylo právě přijetí standardní evropské legislativy. Tato legislativa však byla přijímána spíše v minimálním Evropskou Unií poţadovaném rozsahu a řada dobře vyuţitelných zahraničních právních úprav zůstala nepovšimnuta (jistě by šlo obsáhle spekulovat proč). 33

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany V jakém stavu je tedy právní stát (legislativa, exekutiva a justice) 20 let po obnovení demokratického politického systému v naší republice? A) Podle mého názoru je na tom relativně nejlépe justice, která je odborně na výši a odvádí dobrou práci jak v obecném soudnictví, tak i v soudnictví správním a zejména ústavním. Ústavní soud mnohokrát zatrhl nepřípustné pokusy politických elit narušit ústavní pořádek a Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud svou judikaturou kultivují rozhodování niţších soudů a tím i právní prostředí. B) Na druhé místo bych zařadil legislativu. Přes jiţ zmíněné pozitivní změny přetrvává (i nově vzniká) řada nedostatků. Chaotický legislativní proces plodí záplavu právních norem formálně nesourodých a nepřehledných, opakované novelizace důleţitých zákonů metodou pokusu a omylu, či v horším případě metodou „co si kdo vylobuje“, vede aţ ke zpochybnění platnosti zásady „ neznalost zákona neomlouvá“, neboť není objektivně moţné, aby se občan bez právnického vzdělání v těchto legislativních výtvorech vyznal a v řadě případů jsou tím uváděni v zoufalství i právníci. Velkým nešvarem je přizpůsobování obsahu zákonů politickým záměrům vítězů voleb a poţadavkům zájmových skupin, které tyto politické strany ovládají. Existuje-li moţnost „koupit si zákon“, jsou ohroţeny základy státu. Setrvalou tendencí ODS (a všech jejich jinak nazvaných odnoţí) je snaha privatizovat co největší část veřejného sektoru, či se alespoň legálně napojit na finanční toky probíhající ve veřejné sféře (školství, zdravotnictví, důchodový systém, autorizovaní inţenýři, rozhodčí řízení, velké státní podniky). Zásadní problém spočívá v tom, ţe ti co reálně ovládají politické strany (nemyslím tím jen funkcionáře politických stran), nejsou ochotni připustit, aby byly zrušeny některé (velmi škodlivé) „ špatné“ zákony a naopak přijaty některé (velmi potřebné) „ dobré“ zákony. Měřítkem „špatnosti“, či „ dobroty“ zákonů je pro mě veřejný zájem. Jen ve stručnosti pár příkladů takových zákonů: Zrušeny měly jiţ dávno být - akcie na majitele (tzv. „ anonymní akcie“) – jde o relikt divokého kapitalismu 90. let umoţňující utajené ovládání firem zločineckými strukturami a tajnou participaci osob působících ve státní správě na veřejných zakázkách. - Daňové osvobození podnikání v oboru hazardu Jiţ dávno mělo být uzákoněno: - zákaz nebo podstatné omezení hazardu, který jen závaţným společenským zlem (vzorů jak to učinit, je v zahraničí celá řada) - trest propadnutí majetku u závaţných případů korupce a zlodějen spáchaných politicky činnými osobami při výkonu jejich funkcí - zákonná limitace úroků z půjček a úvěrů a další protilichvářská opatření - povinnost prokazovat původ majetku - progresivní zdanění velkých korporací a hazardu - zrušení poslanecké imunity Je příznačné, ţe různé politické strany takovéto legislativní změny slibují ve svých volebních programech, ovšem po volbách začnou vést tragikomické bláboly, ţe „ to není tak jednoduché, „problém je třeba řešit systémově“, „legislativní příprava 34

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany potřebného zákona potrvá aspoň 2 roky“ s tím, ţe pak „ se to uţ do příštích voleb nestihne“, eventuálně „ hrozí arbitráţe ze strany dotčených firem“ a tak to jde jedno volební období za druhým. Jaké je vysvětlení tohoto jevu? Těţko jiné neţ to, ţe do legislativního procesu vstupují zájmová uskupení propojená s politickými stranami, která si vytváří zákony podle svých potřeb. C) Nejslabší je náš právní stát v oblasti exekutivy. Vláda, ale i krajské a městské radnice se stávají kořistí vítězů voleb, kteří zpravidla označí to, co dělali jejich předchůdci za pochybné a začnou realizovat svoje zcela odlišné představy a momentální nápady. Dlouhodobé strategie a veřejný zájem hrají zpravidla okrajovou roli. Duševní obzor politiků všech stupňů je zatemněn penězi, na které s oblibou převádí jakýkoli problém správy státu. Samostatným problémem je faktická beztrestnost takzvaných politických elit a jejich chráněnců (klientů). Od doby odsouzení bývalého ministra financí Ivo Svobody nedošla ţádná z kauz zakládajících podezření z trestné činnosti těchto osob ani k soudu (natoţ aby byl někdo odsouzen), vţdy byla „udušena“ při policejním prošetřování namnoze na přímý, či nepřímý pokyn věc dozorujího státního zástupce. Veřejnost si na tento stav zvykla a nedomáhá se důrazně, aby stíháni a trestáni byli nejen zločinci z niţších a středních vrstev (vůči nimţ funguje policie i státní zastupitelství celkem uspokojivě), ale téţ z vrstev vyšších, privilegovaných svými politickými funkcemi a konexemi. Obehranou písničkou je zadávání veřejných zakázek, které probíhá způsobem v soukromém sektoru zcela nepředstavitelným. Snahy po nápravě končí postihem kritiků zavedených pořádků a jejich nuceným odchodem z funkce a absolutní beztrestností těch co zneuţitím, či porušením svých pravomocí rozvrací státní (veřejné) finance. Chybí hledání „ nejlepší dosaţitelné praxe“ ve veřejné správě. Na otázku „ co s tím“, je těţká odpověď. Základním východiskem je opuštění účelového přístupu k právu jako nástroji vlády nějaké momentálně vytvořené politické elity a návrat k pojetí role právního státu jako hodnoty samotné o sobě, která zaručuje fungování státu jako rovného měřítka pro kaţdého a jako primárního nástroje řízení státu s tím , ţe spravedlnost je nezcizitelná a neobchodovatelná. Jednoznačně je nutno odmítnout účelové pouţívání práva jako nástroje na prosazování skupinových zájmů (to platí i pro případ, ţe by tento skupinový zájem měl zrovna nadpoloviční podporu – rusky „bolšinstvo“), neboť to představuje určitou formu návratu k poměrům před rokem 1989.

Přijaté usnesení: KK SZ Ol. kraje doporučuje zařadit do politického programu SZ samostatnou kapitolu věnovanou právnímu státu a jeho fungování.

15. Kvalita školství Autor: Vladimír Láník Jsem velmi poctěn, ţe se zde mohu jako pedagog s dlouholetou praxí ze střední a vyšší školy podělit o své obavy a také vyslovit několik úvah týkajících se současného stavu středního a vyššího školství. 35

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Dovolím si zde podotknout, ţe jsem ve styku s několika podnikateli– zaměstnavateli našich absolventů a také jsem sám komplexně realizoval několik menších projektů pro velké firmy, a mohu tedy problém posuzovat i ze strany běţným pedagogům i jejich řídicích pracovníků obvykle málo známé. Rozpor mezi stávající školní praxí a realitou na trhu práce mi tak připadá téměř fatální. V posledních asi patnácti letech dochází ke katastrofálnímu úpadku všeobecné vzdělanosti podporované nejen neustálými experimenty nekompetentních ministrů, ale i v důsledku stupňujících se poţadavků rodičů na co nejmenší výukové zatíţení jejich dětí. Je například prakticky nemoţné zadávat ţákům a studentům domácí úkoly nebo přípravu. To vše je dále posilováno nereálnými očekáváními podstatné části veřejnosti denně ovlivňované médii, vytvářejících virtuální realitu představ o pokud moţno bezpracném zbohatnutí, k jehoţ dosaţení není potřeba ţádného vzdělání nebo osobního pracovního nasazení. V neposlední řadě zde působí nejen snaha rodičů ţáků o seberealizaci přes svoje potomky, ale zejména pak snaha přeměnit všeobecně vzdělávací školství na sluţbu podnikatelským subjektům, projevující se tlakem na postupnou a úplnou privatizaci školství. Prvky podnikatelského vidění světa jsou přenášeny z privátní oblasti do státního školství tlakem na vzdělávací systém, přičemţ je původní smysl vzdělání upozaděn. Vazba ţák-učitel je nahrazována vazbou klient → poskytovatel sluţby, přičemţ pedagog je často degradován do role rodiči najatého bezprávného (a dost moţná poněkud nesvéprávného) vychovatele dětí, s jejichţ výchovou si tito rodiče buď neví rady, nebo se jí zbytečně nezatěţují. Velkou radost uţivatelům takto nedovzdělaných a do značné míry i nedostatečně vychovaných absolventů, zejména ve smyslu vypěstovaných jistých osobních kvalit (jako jsou spolehlivost, pracovitost a samostatnost), jistě přináší i obskurní ministerské představy o záţitkových vyučovacích hodinách. Prosím, abyste dosud řečené povaţovali za pohled nejen učitele, ale také praktika, zděšeného současným vývojem. Navrhuji proto mimo jiné zastavit přeměnu všech veřejných škol na výrobu lidských robotů či atomizovaných a samostatně neuvaţujících jedinců snadno manipulovatelných pro potřeby růstu zisku soukromých podnikatelských subjektů. Stejně tak i zastavit socializaci nákladů na přípravu (přeškolování apod.) lidských zdrojů pro potřeby soukromých subjektů. Navrhuji vrátit školství k výchově všeobecně vzdělaných a samostatně myslících občanů, schopných se samostatně rozhodnout o své budoucnosti. Dát více prostoru – a to i na školách technického charakteru – etiketě, estetice a zejména morálce. Zavést pro učitele status veřejného činitele nebo alespoň zvýšit jeho morální i fyzickou ochranu. Domnívám se, ţe současná situace klesajícího počtu ţáků by neměla slouţit ke zdůvodnění zběsilých vládních škrtů, ale měla by být vyuţita ke zlepšení výuky prostým sníţením počtu ţáků ve třídě, přičemţ by byla zachována dosavadní kvalita i rozsah učitelského sboru, a to při nepřekročení stávajících nákladů. Bonusem by se tak mohl konečně stát individuální přístup k jednotlivým studentům, po němţ je tak často veřejností voláno, coţ by jistě dále ovlivnilo kvalitu jejich vzdělání a moţnosti dalšího profesního i osobního rozvoje. Zároveň by bylo vhodné vést výuku na školách zaměřenou také na to, aby si ţáci byli schopni vytvořit představu o svém budoucím povolání, a to vzhledem ke svému osobnostnímu zaměření i vzdělavatelnosti. A to tak, aby si na úkor kvality výuky i následného výkonu povolání nemohli oportunisticky vybírat na poslední chvíli školu a obor pokračujícího studia. Vţdyť jak dobře se můţe věnovat své profesi elektrikář, kdyţ je mu tento obor z duše protivný a studuje na škole kupříkladu jen 36

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany proto, ţe nemusí příliš daleko dojíţdět, či proto, ţe je škola široko daleko nechvalně proslulá svou nenáročností apod. Kvalitní výchova na základní škole vedená ke včasnému výběru povolání by také mohla omezit snahu o seberealizaci rodičů při volbě povolání svých potomků. Je vhodné připomenout společnosti, vládě i ministerstvu školství Gaussovu křivku rozloţení inteligence ve společnosti a důsledky pro úroveň vzdělávání. Je zcela mimo jakoukoliv logiku poţadovat dosavadními vládami navrhované procento vysokoškolsky vzdělaných občanů. Navrhuji zřídit vzdělanostně elitní střední a zčásti i základní školy podporované jak státem, tak i soukromým sektorem a nadacemi s cílem zachování, alespoň do jisté míry, vzdělanostní společnosti, zaloţenou generacemi nepostiţenými experimenty stávajících ministerstev. Navrhuji téţ zavést povinné předkládání všech projektů ministerstva školství k prioritnímu řešení školám, jejich nejschopnějším ţákům, studentům a pedagogům (samozřejmě s odpovídající odměnou ve výši dosavadních nákladů mizejících často v různých parazitujících společnostech a pochybných agenturách). Podporovat tak vznik řešitelských týmů zcela jistě schopným tvrdě konkurovat dosavadním monopolním realizátorům projektů, zejména v oblasti výukových programů a softwarových řešení např. pro organizaci výuky. V této souvislosti také navrhuji provést audit dlouhodobé činnosti a efektivnosti Cermatu odpovědného za projekt státních maturit. Navrhuji zapojit do diskuze o směřování dnes těţce upadajícího (a kdysi tak efektivního) českého školství také zaměstnavatele současných absolventů středního a vyššího školství. Nejsem si jist, zda neukáznění absolventi, naprosto nespolehliví, s nedostatečnými znalostmi, avšak obdaření značnou dávkou neoprávněného sebevědomí budou – odkojení jednosměrnou demokracií plnou osobních práv bez jakýchkoliv povinností, naplněni záţitkovými hodinami specialistů na pedagogiku všeho druhu a zvyklých na roli klientů svých učitelů – plnit role spolehlivých a kvalifikovaných zaměstnanců. Naprosto není ve společnosti diskutována role rodičů ve výchově alespoň základních společenských pravidel, jako je obyčejný pozdrav, úklid odpadků do koše, a nikoliv na podlahu, a prostá realita ţivota ve slušné společnosti omezující moje práva právy všech „ostatních“. V běţném ţivotě heslo: „Můţeš všechno, nemusíš nic!“ neplatí a nikdy platit nebude. Jsem pro omezení stavu, kdy jsou „nabírání“ do škol fakticky nevzdělavatelní ţáci jen proto, aby byla naplněna kapacita škol a škola tak získala státní dotace lidově řečeno „na hlavu“. To lze pouze sofistikovaným přístupem k dotační politice škol, nyní zaloţené jen na počtu „nabraných“ ţáků. Proč by jedním z kritérií pro posuzování efektivity školy nemohly být názory zaměstnavatelů, vysokých škol či samotných absolventů–podnikatelů? Celá desetiletí sestával pedagogický sbor středních odborných škol z několika absolventů pedagogických fakult vyučujících zeměpis, dějepis a matematiku a z velké skupiny technických odborníků – specialistů, většinou s rozsáhlou praxí v průmyslu. To vše bylo doplněno praktickou výukou ve školních dílnách. Zamyslel se snad někdo nad tím, proč jsou dnes tito techničtí specialisté z odborných škol v podstatě vytlačováni například tím, ţe jsou nucení si – v podstatě na svoje náklady a čas – doplňovat „pedagogické“ vzdělání, zatímco se od jejich pedagogických kolegů nepoţaduje ani technické minimum, ani praxe v oboru, který vyučují? Dopady na jejich technickou kompetenci na půdě technicky zaměřených škol – jak je dnes 37

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany nutno nazývat podle ministerstva obyčejnou schopnost vyhovět poţadavkům doby na střední a vyšší vzdělanost – si kaţdý můţe domyslet sám. V posledních dnech se velmi negativně – nejen ve středním, ale zejména vyšším školství – projevily nesmyslné vládní škrty propouštěním značné části provozních a administrativních pracovníků. Ti jsou, opět s nenulovými náklady, nahrazováni kamerovými a přístupovými systémy, počítačovou technikou a naprosto tristním přenášením rozsáhlých povinností (např. studijního oddělení) na učitele. Případná odměna postiţeným, zejména třídním učitelům, nemůţe zdaleka nahradit škody ve výuce jejich dalším, a myslím, ţe jiţ neúnosným, zatíţením další a další administrativou. Závěrem bych chtěl pouze uvést, ţe ke svým ţákům a studentům mám vřelý a přátelský vztah, bohuţel naplněný obavami o jejich budoucnost a uplatnění na trhu práce.

Přijatá usnesení: KO SZ ol. kraje se domnívá, ţe současná situace klesajícího počtu ţáků by neměla slouţit ke zdůvodnění zběsilých vládních škrtů, ale měla by být vyuţita ke zlepšení výuky prostým sníţením počtu ţáků ve třídě, přičemţ by byla zachována dosavadní kvalita i rozsah učitelského sboru, a to při nepřekročení stávajících nákladů. Bonusem by se tak mohl konečně stát individuální přístup k jednotlivým studentům, po němţ je tak často veřejností voláno, coţ by jistě dále ovlivnilo kvalitu jejich vzdělání a moţnosti dalšího profesního i osobního rozvoje.

16. Motoristický populismus Autor: Pavel Pščolka Kaţdý, kdo jenom letmo sleduje vývoj automobilismu v České republice, tak mi dá za pravdu, ţe jeho současný stav je značně neuspokojivý. Příčiny tkví především v tom, ţe neexistuje ţádná rozumná koncepce jeho rozvoje a regulace. Místo toho nastupuje chaotická a nesystémová podpora, která se s časem jen mírně obměňuje, tak jak přicházejí a odcházejí jednotlivé vlády. Tento stav jsem si dovolil nazvat „motoristický populismus“ a je nesporné, ţe je velmi škodlivý, ostatně jako kaţdý populismus. Podstatu škodlivosti „motoristického populismu“ tvoří skutečnost, ţe mnoţství automobilů v České republice roste podstatně rychleji neţ příjmy z těchto aut plynoucí do státní pokladny. Abychom pochopili tento mechanismus, musíme si ukázat, které příjmy plynou z motorismu do státního rozpočtu. Je to především DPH z pohonných hmot. Dále pak je to spotřební daň z benzinu a nafty a silniční daň, která se však platí pouze za firemní vozidla. Obě posledně jmenované daně jsou fixní, to znamená, ţe se neodvíjejí od růstu cen, ale tvoří je stále stejná částka. Tato částka se u silniční daně více jak patnáct let vůbec neměnila (respektive se sniţovala, a to u nových aut aţ o 48%), spotřební daň na pohonné hmoty vzrostla v posledním desetiletí pouze o 10%. DPH se sníţilo z původních 22% na 20%. Ve stejném období ceny silničních stavebních prací vzrostly o více jak 100% a příjmy obyvatelstva se téměř zdvojnásobily. Tento stav vedl k následujícím důsledkům: 1. Počet automobilů u nás neustále roste a dochází k jejich častějšímu uţívání, protoţe se zvyšuje jejich finanční dostupnost. 38

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany 2. Hustota provozu na silnicích neustále roste, protoţe chybí peníze na výstavbu nových komunikací. 3. Kvalita silnic (a tím také jejich bezpečnost) se rychle zhoršuje, protoţe nejsou peníze na jejich opravy. 4. Ţivot ve městech a obcích se vlivem automobilismu zhoršuje, protoţe nejsou peníze na výstavbu obchvatů. 5. Hlučnost v blízkosti dopravních tepen se zvyšuje, nedostávají se peníze na budování zvukových bariér. Současná vláda, ale i vlády minulé se stavějí k tomuto problému velmi laxně. Nechce se jim sdělit všem motoristům, kteří jsou zároveň voliči, nepříjemnou pravdu, ţe by měli za jízdu po silnicích platit více, a to právě tolik, kolik odpovídá nákladům na výstavbu, udrţování a odhlučení komunikací. Nechce se jim vysvětlovat motoristům, ţe pokračování tohoto stavu povede nejen k výraznému zhoršování ţivotního prostředí, ale v krajním případě aţ k úplnému kolapsu automobilové dopravy u nás. Opatření, která by měla vést k souladu mezi příjmy a výdaji na motorismus a zároveň sníţit negativní dopady na ţivotní prostředí, jsou obsahem přijatých usnesení.

Přijatá usnesení: KO SZ ol. kraje doporučuje zavedení silniční daně pro všechny osobní automobily a u firemních aut stávající silniční daň zvýšit. Všechna hybridní auta, auta na plyn a elektromobily od silniční daně osvobodit. KO SZ ol. kraje doporučuje zavedení ekologické daně na benzin a naftu ve výši 1Kč z litru při zachování stávající daňové zátěţe. Příjmy z této daně pouţít výhradně na výstavbu protihlukových bariér a kompenzaci dalších externalit.

17. Největší bludy rušitelů železničních tratí Autor: Tomáš Tužín Motto: Nutnost demokratizovat ekonomické rozhodování je největší politický problém nového tisíciletí. (Václav Bělohradský) A. ROZBOR NEJČASTĚJŠÍCH ARGUMENTŮ PRO RUŠENÍ ŽELEZNIČNÍCH TRATÍ 1. Železnice vede mimo obce Kaţdá dopravní trasa do některých obcí vede a jiné míjí Zajíţdění do obcí naopak znevýhodňuje cesty na delší vzdálenost (courák) Obsluha všech „návsí“ vede k nízkému naplnění spojů a tím k omezení jejich četnosti Řešením jsou přestupní uzly na autobusy a dojíţďka např. na kole (cyklostezky, stojany) 2. Dráha vede nevýhodnou trasou Silnice vedou historickou stopou, řada „škodlivých ztracených spádů“ Dráhy jsou optimálně trasované terénem, konstantní sklony, výrazně niţší jízdní odpor a spotřeba energie 39

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany To, co se můţe zdát laikovi při pohledu do mapy jako nevýhoda, je ve skutečnosti výhoda ţeleznice 3. Vysoké náklady na údržbu dráhy  Opomíjení skutečnosti, ţe např. autobus je těţké vozidlo poškozující silnice  Minimum provozně a údrţbově drahých staveb a zařízení na „lokálkách“  Uţití opotřebovaného materiálu z hlavních tratí, který má kratší ţivotnost – opakování oprav  Minimální opotřebení provozem  Menší nároky na rychlost a únosnost  Zkreslování cen, do nichţ se započítávají i náklady na údrţbu hlavních tratí 4. Cena za provoz vlaků je vysoká  Je to dáno monopolem dopravce ČD  Soutěţ mezi dopravci by sníţila cenu a zvýšila kvalitu  ČD počítají stejnou cenu paušálně pro všechny vlaky – lehký a úsporný motorový vůz musí být reálně výrazně levnější neţ „průměr“ 5. Dráha ztratila původní dopravní význam  Drtivá většina drah ztratila původní dopravní význam  Naprostá většina drah našla nový dopravní význam  Poţadavky na dopravu se s hospodářskými změnami mění, prakticky nikdy však zcela nezanikají. Je to přirozený proces, ne argument k rušení. 6. Vlaky nejsou využité  Všechny dopravní spoje jsou v určité části trasy nebo v určitém směru a čase méně vyuţité  Riziko „Odřezávání tratí od konce“ (Vidnava)  Riziko náhrady vlaku nízkokapacitním autobusem – turistické skupiny, zavazadla  Kapacitní rezerva je nezbytná 7. Zbytečně hustá železniční síť  Hustota ţelezniční sítě je dána strukturou osídlení krajiny  Nemáme moţnost vyuţívat tak jako jiné země vodní dopravu  V blízkém příhraničí (např. Bavorsko) je hustota srovnatelná  Hustota ţelezniční sítě ČR je v zahraničí pozitivně hodnocena 8. Vlak je těžký a neekologický  Vyšší ţivotnost kolejových vozidel  Vyšší bezpečnost  Lepší vybavení (WC, zavazadla)  Niţší valivý odpor, méně brzdění  Ekologičtější zimní údrţba (Nesolení)  Špatný technický stav vozidel ČD není fyzickou vlastností ţelezniční dopravy!  Systematicky jsou zanedbávané „externality“ 9. Autobusy vlak nahradí  Zanedbaný stav silnic (riziko zhoršení) 40

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany   

Nevhodné technické parametry silnic Špatně vybavené zastávky, špatné umístění, absence osvětlení a vhodných přístupových tras Fyzické bariéry na silnicích (např. mosty, podjezdy, křiţovatky, chybějící točny) Sníţení bezpečnosti provozu Sníţení kapacity pro skupiny cestujících a zavazadla

   B. PROTIARGUMENTY K RUŠENÍ TRATÍ: Protiargument č. 1 - Nadhodnocené ceny monopolních organizací ČD a SŢDC nejsou reálnou cenou za ţelezniční dopravu - ŘEŠENÍ – Konkurence v provozování drah i dráţní dopravy sníţí ceny, které se tak přiblíţí cenám autobusů Protiargument č. 2 - Slabé vyuţití „lokálek“ je popisováno jako nezměnitelný fakt - Obhájci rušení cíleně nepřipouští moţnost, ţe mnohde je velmi reálná šance zvýšit efektivitu provozu - ŘEŠENÍ: Zřízení nových zastávek, úprava tarifu (IDS), odstranění „nepřípojů“, kvalitnější vozidla, místo konkurence autobusů jejich navázání na vlaky Protiargument č. 3: - Zastánci rušení ţelezničních tratí se mnohdy rekrutují z řad nezkušených a ambiciózních absolventů dopravních fakult. - V zásadě nechápou, ţe doprava není byznys, ale sluţba veřejnosti, která se neposkytuje tam, kde nejlépe vynáší, ale tam, kde ji občané skutečně potřebují - Pracují výhradně s teoretickým ekonomickým pohledem na věc, nejsou schopni vnímat problém komplexně (ekologie, bezpečnost, demografická struktura, externality, sociální aspekt – vylidňování venkova, kulturně – historický význam ţeleznic, turistický potenciál atd.) - ŘEŠENÍ – odmítnutí výhradně ekonomického vnímání Další podrobnosti k argumentům souvisejících s rušením ţelezničních tratí naleznete v publikaci „Největší bludy rušitelů ţelezničních tratí“ kterou naleznete na stránkách http://kraj.olomouc-zeleni.cz/ke_stazeni/.

Přijatá usnesení: Strana Zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o zachování dopravní obsluţnosti území Olomouckého kraje veřejnou ţelezniční osobní dopravou na úrovni jízdního řádu 2009/2010, tj. včetně ţelezničních tratí Velká Kraš – Vidnava a Litovel předměstí – Mladeč. Strana zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o zavedení integrovaného dopravního systému na celém území Olomouckého kraje, prioritně v aglomeraci Olomouc – Prostějov – Přerov. 41

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany Strana Zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o vstup konkurenčních dopravců a nasazení skutečně moderních vozidel na všechny ţelezniční tratě, na kterých je financována veřejná osobní doprava z prostředků Olomouckého kraje. Strana Zelených v Olomouckém kraji vyjadřuje zásadní nesouhlas s uvaţovanou likvidací ţelezničního spojení mezi Olomouckým a Pardubickým krajem na prakticky všech regionálních ţelezničních tratích, překračujících krajskou hranici, tj. traťové úseky Dzbel – Chornice, Hanušovice – Dolní Lipka a Dolní Lipka – Štíty. Okrajové oblasti Pardubického kraje mají zpravidla geograficky, historicky i dopravně silnější vazbu k Olomouckému kraji neţ k Pardubickému kraji. Tato vazba by byla uvedenými kroky po více neţ 100 letech existence uměle přerušena. Strana Zelených v Olomouckém kraji podpoří rozvojové projekty na ţelezniční síti Olomouckého kraje, aktuálně modernizaci a elektrifikaci příměstské tratě Olomouc – Šternberk – Uničov, modernizaci tratí Nezamyslice – Přerov a Nezamyslice Olomouc a prodlouţení Ţeleznice Desná z Koutů nad Desnou. Budeme usilovat o rozvoj příměstské kolejové dopravy v Olomouci, a to formou propojení regionální ţeleznice a tramvaje (systém tram – train) a prodlouţení příměstské kolejové sítě do hustě osídlených příměstských oblastí (např. Samotišky – Sv. Kopeček nebo Bělkovice, Křelov, Velký Týnec atd.).

42