SBÍRKY VALAŠSKLOBOUCKÉ FARNÍ KNIHOVNY Farní a muzejní knihovny skrývají ve svých fondech nemálo cenných sbírek muzeální povahy, které svou historickou a uměleckou hodnotou patří k tomu nejcennějšímu, co můžou nabídnout milovníkům krásných knih (bibliofilům). Nejinak je tomu i v případě naší farní knihovny ve Valašských Kloboukách. Historické fondy patří k nejcennějším knižním sbírkám jak muzejních knihoven, tak knihoven farních. Staré tisky jsou veškeré knihy, které byly vtištěny v letech 1501 – 1800 (čili v době renesance, baroka a rokoka). První tištěné knihy vůbec na našem území (jde o léta 1468 – 1500, první tištěnou českou knihou je Kronika trojánská) se nazývají inkunábule. První tištěné knihy – inkunábule- napodobovaly věrně iluminovaná díla, a proto byly mnohé tisky ještě ručně zdobeny. Skvělým příkladem takové iluminované inkunábule je tisk milánského tiskaře Antonia Zarrotta. Staré tisky byly bohatě zdobeny uvnitř i zvnějšku. Počáteční písmeno začínajícího textu (majuskule) bylo bohatě iluminováno (častým motivem byly žánrové výjevy z biblických příběhů). Ještě v inkunábulích a v rukopisných knihách se objevovaly miniatury – šlo o barevné malby. Krásnými iluminacemi proslula převážně náboženská díla (kancionály, breviáře, modlitební knížky, starozákonní a novozákonní evangelijní texty), ale zase to neznamenalo, že by se v evropských miniaturách neobjevovaly i světské motivy. Četná vyobrazení ve starých bohemikálních tiscích poskytují dostatek dokladů o práci v minulosti. Ožívají na nich postavy dávných soukeníků, pradlen, řezbářů, ševců, krejčích, ševců, kovářů, tesařů, zlatníků, hrnčířů a dalších řemeslnických profesí. Miniaturní iluminace nám také přibližují atmosféru doby svého vzniku. Jména středověkých a renesančních iluminátorů se většinou nedochovala. Ve 14. a na poč. 15. stol. byly vytvořeny proslavené iluminované knihy zejména ve Francii, z nichž nejznámější si objednal vévoda Jean de Berry. V období gotiky (14. a 15. stol.) měla hlavní slovo kožená vazba zdobená řezáním, vysekáváním, tepáním, a především tlačením. Aby gotičtí knihaři dílo co nejvíc uchránili, nasazovali do rohů mosazné nebo bronzové nárožnice a do středu puklice. Bývaly rovněž zdobené stejně jako spony, které spojovaly přední a zadní desku, protože tvrdé a pružné pergamenové listy by jinak odstávaly. Renesance je dobou, kdy knihvazačské umění prožívá skutečný rozmach. Ještě v době renesance bylo zcela běžné, že knihy nesly na ořízce název. Ořízka (zlacená, stříbrná) byla nátěrem s ochranným a ozdobným účelem na okrajích seříznutého knižního bloku. Titulní listy renesančních starých tisků byly bohatě ilustrovány ornamenty, čtverci, obdélníky, trojúhelníky, objevovaly se na nich signety, erby, vějířovité listy, stylizované růže, dekorativní květy, vázy a viněty. Zase naopak jiné titulní listy byly zdobeny celostránkovými dřevořezy, které naznačovaly obsah knihy. Významným renesančním tiskařem byl Aldus Manutius (1449-1515), který vydával hlavně díla antických autorů a italských humanistů. Jejich dosah pro tehdejší kulturu byl obrovský. Manutius zavedl mnohá zlepšení – zmenšil formát knih, zlevnil vazbu a dal podnět ke vzniku nových písem. Baroko zase přineslo předetailizovanou ozdobnost (např. viněty). Vinětám se blížily již některé signety, které neměly prozradit jméno tiskaře a místo tisku. Takový je např. signet českých bratří na Kralickém kancionálu
(1615). Do květovaného ornamentu jsou zakomponovány iniciály těch, kdo se na tisku podíleli. Nejvíce se viněty objevují v rokokových knihách. Vnější okázalost a snaha oslnit čtenáře vedly u barokních knih k tomu, že se nebývalou měrou rozvíjely titulní listy. Jejich názvy měly alegorický a symbolický obsah. Rozšíření mědirytu, který tvůrcům dával bohaté možnosti vyjádření než dřevořez, způsobilo, že beztak už složitý titulní list přecházel i na rub titulního listu, a dokonce na třetí stranu. S větším portrétním frontispisem titulní list dominoval výzdobě, jež v daleko menší míře než dříve užívala dekorativních prvků. Rokokové knihy (2. pol. 18. stol.) se liší svým titulním listem. Jeho barokní přebujelost a vyšperkovaná ozdobnost byla do jisté míry omezena. Na titulním listu zůstaly – jméno autora, věcný (hlavní) název. Ilustrace se utvářely jako volně vkládané, textem inspirované obrazy, případně bez přímého vztahu k obsahu rozvíjely oblíbené galantní motivy. Iniciály vyjadřovaly příznačné rokokové prvky – např. rohy hojnosti, věnce růží, žánrové výjevy. Většina starých tisků je psána švabachem (mezi bohemikální tisky se objevují knihy psané německy či latinsky). Další skupinu tvoří tzv. historický fond, do kterého spadají veškeré tištěné dokumenty (monografie, periodika), jež byla vydávána v letech 1801 – 1860. Třetí skupinu ze vzácných sbírek muzejních a farních knihoven tvoří tzv. sbírkový fond. Sbírkový fond je charakteristický tím, že se do něho ukládají knihy mající významnou historickou, uměleckou a kulturní hodnotu (musí obsahovat např. ex libris autora či vydavatele, marginálie – rukopisné poznámky autora či nakladatele, vlastnická razítka, dedikace s podpisem autora či majitele tiskárny, knihovny, nakladatelství, muzejního spolku). Ex libris se nacházejí většinou na předsádkách nebo na patitulu. Do sbírkového fondu se řadí podle muzejnické a knihovnické legislativy takové knihy, které obsahují marginálie, dedikace, ex libris či vlastnická razítka význačných regionálních osobností, tiskařů, nakladatelů (v našem případě kněží). Ex libris se nacházejí většinou na předsádkách nebo na patitulu. Z významných regionálních osobností měl vlastnické razítko (v monografiích Správné zaměření životní, Za Stojanem) akademický malíř Jan Pojsl (1906 – 1965), jenž je pochován na Velehradě. Věnoval se kresbě, figurální kompozici, pastelu a krajinomalbě. V r. 1949 namaloval obraz Pia XI., který je umístěn na Velehradě v bazilice. V knize od J. Paula Dvě idyly (což je mimochodem text divadelní hry) se nachází na titulním listě vlastnické razítko bylnického hoteliéra Josefa Rufera i s jeho podpisem. V periodiku Náboženská revue se nachází ex libris Gumpel. V knize od F. Cinka Dr. Antonín Cyril Stojan se nachází vlastnické razítko Sestry Sv. Kříže Choryně. Z dalších osobností církevního světa (převážně katolických kněží), jejichž vlastnická razítka jsou na titulních stránkách knih farní knihovny jsou např. P. Lad. Filgás, Antonín Unzeitig, kooperátor Josef Kvítek, farář Jindřich Grygar, či P. Karel Krajíček, který vedl farnost v Příboře u Hulína. V naší farní knihovně sice máme staré tisky a knihy zařazené do historického fondu (vydávané v letech 1801 – 1860), ale v našem fondu se nachází i řada knih vzácné umělecké kvality vydaných na přelomu 19. a 20.
stol. (jde většinou o ex libris, frontispis, ozdobené předsádky a přídeští, bohatě zdobené vázané vazby atd.). Ze starých tisků jde převážně o breviáře a kancionály (nejstarším starým tiskem v naší knihovně je kniha, která byla vydána v roce 1565). Jazykem starých tisků převažovala němčina (grafickým typem písma byl švabach, který vznikl z kurentu), což jen dokazuje pobělohorskou rekatolizaci a germanizaci českého státu. Švabachem jsou sepsána i vzácná knižní díla z 1. pol. 19. století. Některé vzácné tisky jsou napsány latinsky, což byl a dodnes je oficiální liturgický jazyk katolické církve. Umělecká výzdoba vzácných knih ze 17. až 19. století, které má farní knihovna uložené v depozitáři farního archivu, zaujme každého bibliofila. Některé menší modlitební knížky či kancionály (zpěvníky) mají knižní pouzdro, což je ochranný obal z tvrdého papíru potažený černou gumou, na níž jsou vyryty náboženské motivy popřípadě květované ornamenty (na jednom z nich se nachází na přední straně měděný kříž v detailu). Přední a zadní desky knih jsou spojeny ozdobnou spirálovitou kovovou sponou. Listy jsou u některých knih pozlaceny či postříbřeny. Kromě nábožensky orientované literatury jsem našel mezi starými tisky vydání Homérova eposu Ilias z roku 1800, což patří mezi rarity naší knižní produkce. Mezi charakteristické prvky vzácných historických fondů patří bohatá výzdoba (ořízky – šlo o nátěry s ochranným a ozdobným účelem na okrajích seříznutého knižního bloku, miniatury – šlo o barevné ilustrace a kresby, iniciály – jde o velké zdobná počáteční písmena, filigrány – vodoznaky; viněty – drobné květované ornamenty často s námětem vinné révy; frontispis – barevné či černobílé obrázky před titulním listem, ex libris – šlo o vzácnou nejprve psanou a později tištěnou vlastnickou značku majitele knihy, nakladatele, tiskaře). Ex libris se objevují převážně v horním či dolním rohu titulního listu či na předsádce. Titulní listy renesančních a barokních knih, jež bývaly často dvoubarevné, byly bohatě ilustrovány ornamenty, čtverci, obdélníky, trojúhelníky, objevovaly se na nich signety, erby, vějířovité listy, stylizované růže, dekorativní květy, vázy a viněty. Vedle těchto titulních listů vznikaly i další, plně typografické, s tzv. vytrácející se sazbou, zužující se do špice trojúhelníku. Ostatně titulní list byl značkou umělecké kvality literárního díla, stejně jako knižní vazba. Obaly v té době neexistovaly, šlo spíše o výjimky. Ještě za renesance bylo běžné, že knihy nesly název na ořízce. Krásnými iluminacemi proslula především liturgická díla (breviáře, kancionály, modlitební knížky, které mohli věřící bez problémů strčit do kapsy). Ve 14. a 15. stol. v době gotiky, ale ještě v době renesance a baroka (tj. od 16. do 18. stol.) měla hlavní slovo kožená vazba zdobená řezáním, vysekáváním, tepáním a v neposlední řadě tlačením. Nahřáté razidlo (kolek) vtlačili tiskaři do navlhčeného pergamenu (ten se dělal z telecí či oslí kůže). Renesance a baroko je obdobím největšího rozkvětu umělecké knižní vazby. Knihy vydané v období rokoka (přelom 18. a 19. stol.) se liší pojetím titulního listu. Jeho barokní přebujelost a vyšperkovaná ozdobnost byla omezena, na titulním listě zůstaly jen jméno autora a věcný název, který od impresa zpravidla dělila viněta. Význačným technickým parametrem bylo i zmenšování formátu knížek. Vinětám se blížily některé signety, které však neměly prozrazovat jméno tiskaře a místo tisku. Takový je např. signet českých bratří na
Kralickém kancionálu z roku 1615. Nejvíce se viněta uplatnila v rokokových knihách. Objevovala se v záhlaví jako tzv. fleuron (neboli květinový ornament) a na konci kapitol (což je případ i našich vzácných tisků 17. až 19. stol.) Mj. nejslavnější tiskárnou u nás v té době byla tiskárna ve Velkých Losinách, kde byla vydána a vytištěna Bible kralická. Co se týče ex libris majitelem nejstaršího tištěného ex libris u nás byl humanista Jan Hodějovský z Hodějova, který si nechal udělat v roce 1536. Mezi vzácné umělecké skvosty muzejních a farních knihoven patří též kancionály, nejinak je tomu i v případě naší farní knihovny. Kancionály se staly neoddělitelnou součástí životního stylu katolických i protestantských věřících. Kancionál (z latinského slova cancio) je z literárněteoretického pohledu souborem duchovních (převážně lyrických) písní, které se zpívají při bohoslužbách. Počátky kancionálové tvorby můžeme datovat do 6. století. V době vrcholného středověku i v našich zemích vznikala řada náboženských písňových sbírek (např. Jistebnický kancionál). Největší rozkvět kancionálová tvorba prožívá v barokní době, kdy katolická církev svou protireformační politikou znovu uhájila svou moc v Evropě (zvláště po třicetileté válce). Duchovní písně s bohatou náboženskou symbolikou psal např. Juraj Zbojník (1608 – 1672). Nejvýraznější osobností české barokní poezie byl bezesporu Václav Adam Michna z Otradovic (1600 – 1676), jenž patřil nejen ke skvělým básníkům, ale také k vynikajícím muzikantům. Od roku 1633 hrál na varhany v jindřichohradeckém chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Mezi Michnovy slavné a dodnes používané kancionálové sbírky patří Česká mariánská muzika (1653) a Svatonoční muzika (1661). Zcela sugestivním tónem vyjádřil v lyrických písních vroucí lásku k Panně Marii a Ježíši Kristu. Právě písně o narození Pána Ježíše v jesličkách jsou rozebrány v obou kancionálech (v Mariánské muzice jde o písně 1-7, ve Svatonoční muzice o písně 4-11). V Michnových skladbách se objevují i erotické motivy. Nejmenší co do rozsahu Michnovou sbírkou je Loutna česká, nejde však o pravý kancionál v dnešním slova smyslu. K dalším barokním básníkům patřili Felix Kadlinský (1613 – 1675), Jan Ignác Dlouhoveský (1638 – 1701), Jan Kořínek (1626 – 1680), Friedrich Bridel (1619 – 1680), Václav Karel Holan Rovenský (1644 – 1718) a Jan Josef Božan (1622 – 1716). Kněz Jan Josef Božan sestavil kancionál Slavíček rajský, který však vyšel až po jeho smrti v roce 1719. K dalším méně známým tvůrcům kancionálů patřili Václav Klech (1682 – 1737), jenž vydal Evangelický kancionál (1727), a Jan Liberda (1701 – 1742), autor kancionálu Harfa nová na hoře Sion (1732). Kancionály vydával na přelomu 19. a 20. století i olomoucký nakladatel a knihkupec Bedřich Gross.
Ze sbírek valašskokloboucké farní knihovny Tabule Compendiosae in evangelia et epistolas Quae Dominici Feftifque eclebus, populo in Eccefia proponi folent condonaturis omnibus fummopere vtiles a neceffariae. Rok vydání: 1565, 609 s. F. Petro Bacherio: In omne epistolas quaddragesimales homilie. Lovani 1572. 497 s. Poznámka: konvolut
Bible Česká, tj. celé Svaté Písmo Starého i Nového zákona, podle kterého obecného latinského od svaté římské katolické církve schváleného výkladu, opět s obzvláštní pilností přehlédnuté, vysvětlené a znovu vydané, léta Páně 1804. Díl druhý V Praze: Nákladem Cís. král. normální školy, 1804. 1386 s. Jde o druhý díl, který vyšel v Praze. Starozákonní část obsahuje prorocké knihy (od Izaiáše a Jeremiáše přes Daniela a Ezechiela k Malachiášovi) a Knihy Makabejských (první a druhou část). Novozákonní oddíl obsahuje evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan) a apoštolské listy (Petr, Pavel). Jistou zajímavostí u tohoto vydání bible je podrobný bibliografický rejstřík.
Zpěvník evangelický, aneb Písně duchovní, staré i nové, k veřejné i domácí nábožnosti křesťanů evangelických dušev. Vyznání, s přídavkem modliteb. Třetí vydání. V Pešti : Tiskem a nákladem J.M. Kratnera a Štěp. Károliho, 1845. 532 s. Přítisk: Obsahuje přítisk Sbírka modliteb jakožto přídavek k evangelickému zpěvníku (74 s.)
Duchovní nebe neb mračné katolické Modlitby na jedenáct Dílů rozvržené, totiž: Ranní, Večerní, při Mši Nešporní, Zpovědní, a k Přijímání velebné Svátosti oltářní: natož také: k Nejsvětější Trojici, ku Kristu Pánu, a jeho umučení, k Matce Boží Marii Panně a jiným svatým, na místech… W České Skalici : Josef Antonín, 1784. 778 s.
Gott unfer Alles ein Debet-und Erbauungsbuch für katholische christen von. Sien ? 1836. 587 s.
Homéros: Ilias /von Johann Heinrich Vo?. Wien und Prag : bey Franz Haas, 1800. 406 s.
Artaud, R.: Geschichte des pafttes Pius VII. Sien, 1837. 297 s. Poznámka: Psáno švabachem. Brožovaná kniha vydána za vlády Ferdinanda V.
Sarganek, J.: Cithara sanctorum, Zjev. 5. 8. aneb Žalmy a písně duchovní, staré i nové, kterýchž církev evangelická při vejročních slavnostech a památkách a v potřebách svých obecních i obzvláštních k chvále Boží, k spasitedlnému věřících vzdělání a k hojnému v Duchu obveselení a potěšení, s mnohým prospěchem buď k zpívání, buď k tichému modlení se, buď k vynaučení ve všelikých článkách učení křesťanského, užívati může. S věrnou pilností z několik starých Bratří Českých, kněze J. Třanovského, také z Žitavského i jiných kancionálů shledané, dílem též vnově z německého přeložené a všudy podle víry svaté evangelické pravidla spořádané a nyní spolu vydané. Lipsko : Samuel Benjamin Walter, 1737. 1467 s. Celý žaltář proroka a krále Davida. Lipsko : Samuel Benjamin Walter, 1736. 134 s., rejstřík Poznámka: psáno česky a tištěno švabachem Poznámka: konvolut, kožené přezky (na konci kovové zakončení)
š vabachem
Duchovní nebe neb mračné katolické Modlitby na jedenáct Dílů rozvržené, totiž: Ranní, Večerní, při Mši Nešporní, Zpovědní, a k Přijímání velebné Svátosti oltářní: natož také: k Nejsvětější Trojici, ku Kristu Pánu, a jeho umučení, k Matce Boží Marii Panně a jiným svatým, na místech… V České Skalici : Josef Antonín, 1784. 778 s.
Zpěvník evangelický, aneb Písně duchovní, staré i nové, k veřejné i domácí nábožnosti křesťanů evangelických dušev. Vyznání, s přídavkem modliteb.
Třetí vydání. V Pešti : Tiskem a nákladem J.M. Kratnera a Štěp. Károliho, 1845. 532 s. Přítisk: Obsahuje přítisk Sbírka modliteb jakožto přídavek k evangelickému zpěvníku (74 s.) Poznámka: Tištěno švabachem a na předním hřbetě pozlacené vyobrazení kalichu.
Evangelický kancionál aneb Výbor nejoblíbenějších písní duchovních z kancionálů vydání Lipského, Krakovského a evangelického funebrále, kterých církev evangelická a při veřejných i domácích službách Božích a při pohřebích užívá. V Kroměříži : Nákladem vlastním, 1876. 470 s. Poznámka: Tištěno švabachem. Vazba obsahuje kovové sponky a na hřbetě je nalepený kříž ze slonoviny. Saleský, F. – Roberti, P.: Neúhledné ctnosti. V Brně : Nákladem Školy Božského srdce Páně, 1881. 144 s.
Missale Romanum, ex Decreto Sacros. Concilii Tridentini restitutum. Ratisbonae : Sumtibus, Chartis et typis Friderich Pustet, 1878. 554, 172, IV, 8, 23, 2 s. Poznámka: Obsahuje obrazovou přílohu (iniciály, viněty). Titulní list ozdoben černobílými ilustracemi (např. Poslední večeře Páně). Naproti titulnímu listu barevný frontispis.
Willam, F.M.: Život Marie, matky Ježíšovy. V Praze : Ladislav Kuncíř, 1937. 493 s. Poznámka: Autorizovaný překlad z němčiny opatřil Antonín Stříž. Poznámka: Na tit. s. vlastnické razítko Unzeitig Antonín Olomouc Anotace: Jedna z nejobsáhlejších a nejpodrobnějších (skutečně vědecky fundovaných) biografií Panny Marie.
