Sbírek přibývá, depozitáře ale nejsou nafukovací

Sbírek přibývá, depozitáře ale nejsou nafukovací

S předsedkyní Asociace muzeí a galerií České republiky a ředitelkou Krajského muzea Karlovarského kraje Evou Dittertovou o důvodech, které Karlovarský kraj vedly ke sloučení jeho muzeí do jedné instituce, o pocitech, které člověk z Prahy zažívá při příchodu do pohraničí, o Chebu jako městu proluk i o spolupráci s německými muzei, trendech současného muzejnictví a nových muzejních budovách. Druhým rokem jste ředitelkou Krajského muzea Karlovarského kraje. Mohu se zeptat, co kraj k jeho založení vedlo? Šlo o iniciativu kraje nebo samotných muzejníků? Myšlenka na sloučení samostatně působících muzeí v Chebu, Sokolově a Karlových Varech včetně jejich devíti dalších poboček do jedné instituce vzešla z vedení kraje. Rozhodnutí padlo v prosinci 2006 a nová organizační struktura vstoupila formálně v platnost na počátku následujícího roku. Samotní muzejníci se tomuto sloučení bránili, šlo totiž o sloučení tří zcela odlišných institucí – odlišných svou historií, zaměřením odborné práce, počty pracovníků a samozřejmě i svými výstupy. Sloučením tak vznikla nesourodá, po všech stránkách těžko uchopitelná organizace, které nyní druhým rokem dáváme nový tvar, a to především v ekonomicko-provozní oblasti. Jako krajské muzeum nyní například máme jedno IČO, předtím šlo o tři právní subjekty. Slučovací proces není u konce, takže je obtížné říkat, zda přinesl spíše výhody nebo nevýhody. S nástupem nového vedení kraje k tomuto vyhodnocení, tak jako ve všech oborech krajské činnosti, ale určitě dojde. Vím, že jste od počátku devadesátých let působila jako ředitelka Muzea Cheb, odtud pak přešla do čela jednotného krajského muzea. S tak dlouhou praxí v muzejnictví byste měla být s to posoudit, zda integrace muzeím v Karlovarském kraji spíše prospěla anebo ne. Ne každá integrace je na škodu věci. Pracovníci ze Sokolova, Karlových Varů a Chebu poznávají odbornou práci svých kolegů. Společně připravujeme některé programy nebo projekty. Nastaly ovšem komplikace finanční a dopravní. Došlo ke sloučení rozpočtů jednotlivých muzeí – nikoli jeho navýšení – a naše aktivity se odehrávají na území celého kraje, čemuž jsme museli přizpůsobit naši organizační strukturu. Vytvořili jsme dvoustupňové řízení, kdy hlavou instituce je ředitel, jemuž jsou podřízeni náměstek pro odbornou činnost a náměstek pro ekonomiku a provoz. Pozice onoho odborného náměstka přitom není obsazena – jednak z důvodu požadavku na jeho vysokou odbornost, a tedy i požadavků finančních, jednak z prostorových důvodů. Kancelář by měl mít v Chebu, kde ale budova není nafukovací. Ani pokud jde o získávání finančních prostředků nám nepřineslo sloučení mnoho pozitivních zkušeností. Například o granty donedávna žádala tři muzea, nyní žádáme jako jeden subjekt, takže se stává, že je přijata jen jedna naše žádost. Dotýká se nás to například v ministerských grantových programech, jako je Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví, věnovaný restaurování památek a vybavování depozitářů. Máte přehled o tom, které kraje spravují svá muzea stejným nebo podobným způsobem jako Karlovarský kraj a které je jako Královéhradecký kraj převedly na města?

1/5


Nemám informace, že by podobný systém jako my zavedl ještě nějaký další kraj. Vedení Karlovarského kraje sloučení zdůvodňovalo tím, že jsme malý kraj a že ta tři muzea se dají uřídit z jednoho centra jedním statutárním ředitelem. Pokud jde o Královéhradecký kraj, tam podle mých informací bylo k 1. lednu loňského roku převedeno na město pouze Muzeum Podkrkonoší v Trutnově. Důvody tohoto přesunu nebo výsledky toho, jak se mu pod městem daří, vám ale říci nedokážu. Ostatní muzea v čele s Muzeem východních Čech zůstávají pod správou krajského úřadu. Jde ještě o muzea v Rychnově nad Kněžnou, Náchodě a Jičíně. Byl pro sloučení muzeí v Karlovarském kraji hlavní argument, že kraj je malý? Byl to jeden z mnoha argumentů. Proti tomu by stálo například to, že Vysočina je také novým a malým krajem, a přitom své muzeum nemá. Dalším argumentem bylo zvýšení úrovně krajského muzejnictví. Pokud jsem vedla Muzeum Cheb, snažili jsme se především budovat novou expozici. Tu jsme dále rozšiřovali; nyní rekonstruujeme depozitáře. Některé naše nynější pobočky v těchto činnostech pokulhávaly. V Sokolově i v Karlových Varech v současné době naleznete stálé expozice z poloviny osmdesátých let. Změna je ale dlouhodobou záležitostí, otázkou finančních prostředků a krajských priorit. V současné době pracujeme na koncepci fyzické a duchovní obnovy sokolovského zámku. V něm by měla vzniknout nová moderní expozice, prostor pro depozitáře a také galerie, která dnes ve městě chybí. Sokolovské muzeum navíc obdrželo sbírku obrazů židovského malíře Davida Friedmana, který maloval v regionu v poválečných letech, takže zachytil obce a oblasti zlikvidované hornickou činností. Taková sbírka je pro nás jako muzeum obrovským přínosem. Jaký je váš střednědobý cíl pro Krajské muzeum Karlovarského kraje? V Sokolově jím určitě je rekonstrukce zámku. V Jáchymově jsme v loňském roce otevřeli štolu Barbora, kde bychom chtěli dotvořit zázemí pro návštěvnickou veřejnost. Totéž platí i pro hornické muzeum v Krásně. Kraj vytvořil koncepci obnovy karlovarských Císařských lázní, kde počítá se vznikem expozice lázeňství. V nejbližších letech přitom musí dojít k rozhodnutí, zda expozice bude v Císařských lázních nebo se bude obnovovat současná stálá expozice na Nové louce z druhé poloviny osmdesátých let. Ta už je přeci jen zastaralá, i když její sbírky jsou velmi hodnotné. Co by mělo být cílem muzejnictví jako oboru a muzea jako instituce? Můžete popsat strukturu muzeí v republice? Muzeum je instituce, která shromažďuje a sbírá trojrozměrné předměty, aby jejich prostřednictvím vytvořila návštěvníkovi povědomí o dané době, podporovala zájem a zaujetí pro dějiny nebo popsala zvolený příběh. Každé muzeum má svou sbírkotvornou činnost, svou sběrnou oblast a koncept sběru. V každém z bývalých krajů existuje krajské muzeum, které v jistém období bylo státním muzeem ve správě Ministerstva kultury. Stát jako takový zřizuje dnes osmnáct státních příspěvkových organizací – šestnáct muzeí, Národní galerii v Praze a Moravskou galerii v Brně. Plzeňský nebo Jihočeský kraj mají Západočeské a Jihočeské muzeum, tedy ona velká muzea, která původně byla ve správě krajských národních výborů, odkud přešla pod stát a od státu na kraje. Pod kraje přešla také bývalá okresní muzea. Ke zřízení našeho muzea mohlo vést i to, že Karlovarský kraj vlastní muzeum neměl. Kdy jste vy nebo vaše rodina do Chebu přišli?

2/5


Přišla jsem do Chebu v roce 1990. Moje rodina se usadila nedaleko Mariánských Lázní, kde jsem v jedné vykořeněné obci ve Slavkovském lese poznávala, že se dá žít i na venkově. Do té doby jsem byla tři roky ředitelkou Muzea jižního Plzeňska v Blovicích a pracovala jsem v Praze jako nakladatelská redaktorka historické literatury. Jak na člověka z Prahy zapůsobí, když přijde do pohraničí čtyřicet let po válce? Byla jsem velmi rozpačitá, protože jsem si to neuměla představit. Sama pocházím z Plzeňska, což není pohraničí, takže tam vazby mezi lidmi fungovaly jinak. Potom jsem ale pochopila, že je to moje poslání. Tím, že pracuji v paměťové instituci, bych se měla snažit o zpřístupnění poválečné historie. Jako jedno z mála muzeí v Sudetech jsme před dvěma lety zpřístupnili expozici dvacátého století. A na vesnici jsme společně s mužem dělali jistou osvětu, pokud šlo o opravy drobných památek v krajině. Sama jsem dohledávala dokumentaci nebo ikonografii. Pokud jde o Cheb, myslím, že po dvaceti letech jsem chebským patriotem. Cheb má úžasnou a specifickou historii nejen ve středověku, kdy bylo na úrovni velkých evropských měst, ale i ve dvacátém století.

Od počátku jsme začali spolupracovat s německou stranou – s muzei v Marktredwitzu, Wunsiedelu, Waldsassenu, se Zemským úřadem pro nestátní muzea v Bavorsku, sídlícím v Mnichově, a vytvořili jsme na čtyřicet společných výstav. Každoročně se koná setkání bavorských, českých a sasských muzejníků: vždy se sejdeme v jedné ze zemí a na zvolené téma se koná konference a exkurze. Ti lidé se za dvacet let znají, nejsou to jen kolegové, ale i přátelé. Když dnes děláme výstavu, neumím si představit, že bychom neměli zapůjčeny nějaké předměty z druhé strany hranice. Říkala jste, že jako jedno z mála pohraničních muzeí máte expozici dvacátého století. K čemu v tom pětačtyřicátém vlastně došlo? Cheb byl národnostně německé město, kde bylo zhruba patnáct set českých státních úředníků, takže Cheb byl odsunut, dá se říci, do posledního občana německé národnosti. Město tím bylo obrovsky poznamenáno. Navíc ještě v následujícím období byla zničena řada historických objektů. V Chebu došlo k likvidaci šesti set padesáti domů v historickém centru města, takže se pro mě z Chebu stalo město proluk. Jakkoli Cheb po roce 1989 doznal obrovských změn, ještě v roce 2009 tyto proluky v městské zástavbě existují.

3/5


Kdy poprvé jste začali hovořit s Němci a provázelo to nějaké pnutí? Do funkce jsem nastoupila 1. dubna 1990, první jednání proběhla v květnu nebo v červnu a dodnes ty kontakty máme. Sama jsem žádné obavy nepociťovala, i když to může být tím, že nepocházím z tohoto regionu a znám historické souvislosti. Pamatuji si velmi vstřícné a věcné jednání právě proto, že historie byla společná. Vraťme se ke zmíněné expozici dvacátého století. Jaké otázky v ní návštěvníkům kladete? Jaké jsou problémy dějin Chebska ve dvacátém století? Léta 1918–1920 a pak 1938 a 1945. Ale i léta budování socialismu, kdy došlo k likvidaci chebského městského inventáře a zároveň obnově Chebu. Ráda pozoruji návštěvníky, kteří poprvé vidí fotografie například z doby bezprostředně po válce: rodiny s dětmi, i s dospělými dětmi, si chodí prohlížet snímky starých objektů, dohadují se, kde který stál. To se týká nejen města Chebu, ale i zaniklých vesnic, osad a památek celého regionu. S poválečným pohraničím je spojena otázka rabování. Dá se vyčíslit škoda, která vznikla tím, co z pohraničí v poválečném období zmizelo? Škoda, možná více duchovní než materiální, jistě existuje. Podle toho, co slýchávám a co naši historici zkoumají, došlo k likvidaci všeho, co bylo německé. To málo veřejného, co se zachránilo, tvoří naše sbírky. Také v domácnostech místních rodin jsou některé věci z předválečných let. Někdy se stane, že starší manželé prodávají dům, zavolají nás a my vidíme, že jde o věci z německého období. Ty pak vykupujeme. Jak to bylo v devadesátých letech? Leckdo si asi vybaví zkazky o tom, jak je z českého pohraničí odvážen starožitný nábytek a další věci dále na Západ… Dvakrát nám ukradli předměty z muzejních sbírek, naštěstí došlo k jejich návratu z německé strany. Jinak nemám kompetenci, abych odpovídala na tuto otázku. Muzea jsou veřejnoprávní instituce a tímto se příliš nezabývají. Samozřejmě u nás existuje evidence sbírkových předmětů a probíhají vnitřní i vnější ministerské kontroly. Do kterého muzea byste mě pozvala k návštěvě, a do kterého naopak ne? Jako příkladné bych určitě doporučila Hornické muzeum Příbram nebo Muzeum umění Olomouc, které prošlo obrovskou rekonstrukcí. Před třemi lety vznikla velmi moderní expozice v Technickém muzeu v Brně. Toto muzeum nabízí i velmi dobré programy pro školy a péče o sbírky je zde na velmi vysoké úrovni. Moderními výstavními projekty se prezentuje Vojenský historický ústav. Národní muzeum každoročně pořádá dvě až tři velké výstavy. Takže těch kvalitních muzeí, která stojí za návštěvu, je jistě dost. Ovšem jsou i taková, která mají velmi hodnotné sbírkové předměty, ale bohužel výstavní prostory jsou nemodernizované, jejich vývoj se zastavil před dvaceti roky. Jak jste se stala předsedkyní Asociace muzeí a galerií a jaké cíle má tato organizace? Asociace muzeí a galerií je profesní občanské sdružení, které sdružuje státní, městská i privátní muzea a galerie, ovšem i jednotlivce. Má bránit profesní zájmy zaměstnanců muzeí a galerií, vzdělávat jejich pracovníky, měla by být partnerem pro legislativu, každoročně pro své členy společně s Ministerstvem kultury vyhlašuje soutěž Gloria Musaealis. Vítěze – a tedy i pomyslné doporučení k návštěvě, pokud je daný počin ještě k vidění – v kategoriích muzejní

4/5


počin, dlouhodobá expozice a muzejní publikace si může čtenář dohledat na našich webových stránkách. Pokud jde o mou funkci, stala jsem se předsedkyní Asociace poté, co jsem již ve dvou předchozích volebních obdobích byla její místopředsedkyní. O čem se dnes na půdě Asociace diskutuje? Jednu z velmi živých diskusí vedeme o tom, jak postupovat ve sbírkotvorné akvizici, protože muzea ani jejich depozitáře nejsou nafukovací. Díky stavební činnosti přibývá například archeologického materiálu, ale ubývá míst k jeho uložení. Hodně se diskutuje o digitalizaci. V současné době nás velmi trápí zákon o účetnictví. U nás muzea nejsou ani příliš zviditelněná svými budovami. V Evropě se stavějí muzea na zelené louce a také jméno architekta přiláká návštěvníky do těch institucí. V České republice v tom lepším případě platí, že když se najde nějaká volná budova, tak se opraví pro muzeum. Linec je kulturním městem Evropy pro rok 2009 a otevřeli tam nově opravené Schlossmuseum – poslední hit nám blízkého Rakouska v muzejnictví. Nehovořím přitom o penězích, protože to je evergreen. Který nejmladší sbírkový předmět máte ve sbírkách? Ve sbírkách máme i věci ze současnosti. Sama se chystám dát do muzea džínový oblek z osmdesátých let, protože jsem si všimla, že to je věc, která nám ve sbírkách chybí. V současnosti se zaměřujeme na padesátá a šedesátá léta, hlavně na předměty každodenní potřeby. Koupíte barokní skříň nebo intarzovaný sekretář, ale nekoupíte šusťák nebo dederonovou košili. Tento typ věcí dnes sháníme. V Chebu bychom v roce 2013 chtěli připravit zcela novou expozici a už podle libreta této expozice musíme doplňovat sbírkové předměty. A jak lze tuto tematiku prezentovat či interpretovat? Vybavím si výstavy přibližující každodennost padesátých nebo sedmdesátých let z Bratislavy a Kolína, v obou případech šlo jen o představení bytu nebo spotřebního zboží z dané doby. Umíme to jinak? Umíme, ale dnes je celoevropský trend dělat výstavy o této době právě takto. Kromě koncepce výstavy závisí její výsledná podoba také na penězích. Sbírkovou výstavu dáte dohromady za sto tisíc korun. Rozpočet muzea v Chebu je jedenáct milionů, máme pětadvacet zaměstnanců a čtyřicet procent nákladů tvoří mzdový fond. A nemohu opominout neustále se zvyšující náklady na energie. Postavit ložnici, obývák a kuchyni je to nejlevnější, ale zároveň nejpůsobivější, co můžete připravit. I když víte, že nechystáte výstavu, kterou byste podle současných trendů muzejnictví připravit měli.

5/5

Sbírek přibývá, depozitáře ale nejsou nafukovací

Recommend Documents