S T A R O V Ě K Ý T I B E T

STAROVĚKÝ TIBET

TARTHANG TULKU

VYŠEHRAD PRAHA 2006

Věnováno lidu Tibetu

© Dharma Publishing, Berkeley, USA, 1986 Translation © Josef Kolmaš, 2006 ISBN 80 -7021-844 -4

7

OBSAH

Předmluva vydavatele / 15 O D D Í L P RV N Í

ZEMĚ Území Tibetu prodělalo během dlouhého období geologického času dramatické změny. Vytvořila se mohutná himálajská hradba, zrodila se Tibetská náhorní plošina vysoká přes půl páta tisíce metrů a rostlinný a živočišný svět se na ní postupně rozvinul do jejich současných forem. Z pohledu vědy / 21 Kapitola 1. TVORBA TIBETSKÉ NÁHORNÍ PLOŠINY

/

29

Nejstarší kontinenty / 29 Tvorba superkontinentu / 30 Vytvoření Tibetské náhorní plošiny / 31 Zrození Himálaje / 32 Výzdvih Himálaje / 33 Rozvoj řek a jezer / 34 Kapitola 2. DNEŠNÍ CHARAKTER TERÉNU

/

39

Zlomové zóny a zemětřesení / 39 Geotermální činnost / 40 Horská pásma / 41 Horstvo Kchun-lun, Altyn Tagh, Nan-šan, Kokošili, Bajankara, Amňemačhen, Dangla, Khamgangdug, Transhimálaj, Ňänčhenthanglha, Gangtise, Ngarigangri, Himálaj: příbytek sněhů Jezera a řeky / 45 Mačhu, Ňagčhu, Dičhu, Dzačhu, Ngulčhu/Nagčhu, Gjalmongulčhu, Langpočhekhabab (Satladž), Tačhogkhabab (Cangpo), Mačhakhabab (Karnálí), Senggekhabab (Sindhu) Kapitola 3. K R A J I N A T I B E T U V N E J S TA R Š Í C H D O B Á C H

/

51

Podmořská říše / 51 Bažinatá země dinosaurů / 52 Zalesněná země dávných savců / 53 Zvířata tibetských lučin a pastvin / 54 Doba ledová / 55 Zvířena studených stepí / 56 Kapitola 4. DNEŠNÍ ŽIVOTNÍ A PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ

/

62

Čhangthang / 63 Cchädam / 64 Jižní Tibet / 64 Severovýchodní Tibet / 65 Jihovýchodní Tibet / 66 Ledovce na Tibetské náhorní plošině / 66 Zemědělství na Střeše světa / 67 Rozlehlé přirozené pastviny / 68

8 ODDÍL DRUHÝ

LIDÉ Tibetská náhorní plošina je po tisíce let osídlena, ale identita původních jejích obyvatel je dosud zahalena tajemstvím. Dějiny tibetských kmenů a jejich dávných vládců ukazují však na dávné kořeny tibetské kultury. Problémy a výhledy studia tibetské minulosti / 99 Kapitola 5. N E J S TA R Š Í O B Y VAT E L É

/

107

Spojení mezi opicemi a člověkem / 108 Původní lidské sídlo / 108 Nejdávnější lidé / 109 Moderní lidé / 109 Doklady z Tibetské náhorní plošiny / 110 Stopy dávných osídlení / 111 Kultura zemědělského hospodářství / 112 Naleziště na vzdáleném severovýchodě / 113 Pokroky dosahované v jiných částech světa / 114 Kočovný způsob života / 114 Megalitická naleziště / 115 Jiné rané vlivy / 116 Kapitola 6. O PŮVODU TIBEŤANŮ

/

120

Opičí prapředek / 120 Od opic k člověku / 121 Určení stáří opičího prapředka / 121 „Moře v Tibetu“ / 122 Jak rozumět příběhu s opicemi / 122 Jiní dávní obyvatelé Tibetu / 123 Potomci opic a „ne-lidé“ mimajinové / 125 Jiné zkazky o původu Tibe]anů / 126 Mísení rodů / 127 Kapitola 7. S TA R O V Ě K É T I B E T S K É K M E N Y

/

130

„Malá království“ / 131 Určení doby a stáří „malých království“ / 132 Čtyři velké kultury / 133 Sousední populace / 134 Čchiangové / 135 Tibeto-barmské jazyky / 136 Název Bö / 137 Kapitola 8. P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

/

140

Kmen Se / 140 Kmen Dong / 142 Kmen Tong / 144 Kmen Mu / 145 Kmeny ve starých čínských pramenech / 145 Další lid na Tibetské náhorní plošině / 146 Kapitola 9. P RV N Í T I B E T Š T Í K R Á L O V É

/

151

Dávné indické dynastie / 151 Příchod do Jarlungu / 153 Král bohům podobný / 154 Úloha krále / 154 Založení nové dynastie / 155 Královský rodokmen a rodové linie lidí / 155 Éra krále Ňathicänpa / 156

9 Kapitola 10. R A N Á T I B E T S K Á K U LT U R A

/

161

Vypovězení princů a jejich pozdější návrat / 162 Pokroky dosahované v tibetské kultuře / 163 Hrobky tibetských králů / 163 Rozvoj bönismu / 164 Éra dvou králů teng / 165 Šest králů leg a osm králů de / 166 Pět králů cän / 166 Éra panování legů, deů a cänů / 167 Předbuddhistický Tibet / 168 Kapitola 11. ŠŤASTNÉ GENERACE

/

172

První objevení se Dharmy / 173 Éra Lhathothoriho / 174 Dongňändeuovo smutné panování / 174 Tagriňänzig se stává králem / 175 Intriky za doby krále Tagriňänziga / 176 Moc přebírá Namri / 177 Styky se zahraničím a obchod / 178 ODDÍL TŘETÍ

ŘÍŠE Počínaje 7. stoletím n. l. velcí králové a generálové začali rozšiřovat tibetské území za hranice náhorní plošiny. S novými vlivy, mísícími se se starou kulturou, začala se rozvíjet pokročilá civilizace a buddhismus se stal náboženstvím země. Stručný historický přehled / 187 Kapitola 12. POKROKY V TIBETSKÉ CIVILIZACI

/

192

Písmo pro Tibet / 193 Prospěch z nového písma / 195 První tibetská literární díla a překlady / 195 Vytváření konstituce / 196 Šest konstitučních kodexů / 197 Kapitola 13. D H A R M A S E D O S T ÁV Á D O T I B E T U

/

202

Ákaramatišílovy mise / 202 Mise ministra Gara do Nepálu / 203 Přenesení královského dvora do Lhasy / 205 Mise ministra Gara do Číny / 205 Příchod Kongdžo do Tibetu / 207 Čtrnáct zvláštních chrámů / 207 Neutuchající úsilí krále a jeho dvou královen / 209 Kapitola 14. ZÁKLADY ŘÍŠE

/

213

Sjednocení kmenů / 213 Dvorní intriky / 214 Dobytí Žangžungu / 215 Vztahy s Tchangskou Čínou a s Nepálem / 215 Útok na Indii / 216 Ostatní styky s cizinou / 217 Konec Songcän Gampovy vlády / 218 Životopisná data Songcän Gampova / 219 Stanovení chronologie pro královy sňatky a pro jeho dědice / 221 Jak stár byl Songcän Gampo? / 222 Songcän Gampova éra / 223

10 Kapitola 15. ZVĚTŠOVÁNÍ ŘÍŠE

/

226

Vztahy s Tchangskou Čínou a s Türky / 226 Tibetská říše se rozšiřuje do Centrální Asie / 227 Mladý Düsong se stává králem / 228 Rozsah Tibetské říše / 229 Legitimní místo krále / 230 Düsong – král válečník / 232 Kapitola 16. VLÁDA KRÁLE MEAGCCHOMA

/

236

Princezna Kimšeng (Ťin-čcheng) kongdžo / 236 Vztahy s Tchangskou Čínou / 237 Nová spojenectví dojednaná Meagcchomem / 239 Boje na západní frontě / 239 Boje na východní frontě / 241 Rozšiřování tibetského vlivu / 242 Kulturní a náboženský rozvoj / 243 Ženy a dědicové Meagcchomovi / 244 Kapitola 17. V Y H L Á Š E N Í B U D D H I S M U S T ÁT N Í M N Á B O Ž E N S T V Í M

/

250

Nepřátelství vůči Dharmě / 250 Šántarakšitův příchod do Tibetu / 251 Do Tibetu přichází Padmasambhava / 252 Datování založení Samjä / 253 Buddhismus se stává náboženstvím Tibetu / 254 Vairóčana a Vimalamitra / 255 Thisong Decän – dharmarádža / 256 Kapitola 18. ŘÍŠE NA VRCHOLU

/

261

Výprava do Indie / 261 Územní zisky na východě / 262 Vztahy s Tchangskou Čínou / 263 Prohry a vítězství / 264 Tibet – veleříše Centrální Asie / 265 Kulturní styky s dalšími zeměmi / 266 Thisong Decänovi dědici a jeho odchod do ústraní / 268 Thisong Decänova éra / 269 Kapitola 19. S Ä N A L E G A R A L PA Č Ä N

/

273

Sänaleg podporuje buddhismus / 274 Tibetská říše v devátém století / 275 Zahraniční styky za Sänalegovy vlády / 276 Identita cizích králů / 277 Začátek Ralpačänovy vlády / 278 Ralpačän pracuje pro Dharmu / 278 Ralpačänova říše / 279 Smlouva s Tchangskou Čínou z roku 822 / 280 Kapitola 20. KONEC ŘÍŠE / 285

Langdarmovi dědicové / 286 Ztráta říše / 286 Potomstvo Ösungovo a Jumtänovo / 287 Potomci dharmarádžů na západě / 289 Východní království / 290 Doba rozdrobenosti / 291 Dharma v Tibetu dále pokračuje / 291 Mniši se vracejí do Centrálního Tibetu / 293 Z Indie přicházejí buddhističtí mistři / 293 V čem je jedinečný přínos starověkého Tibetu? / 295

11

MAPY Světové tektonické desky / 25 Rozšiřování mořského dna / 26 Deskové kolize / 26 Utváření Tibetské náhorní plošiny / 36 Posunující se kontinenty / 37 Indie koliduje s Asií / 37 Hory a řeky v Tibetu / 48 Příčný řez Tibetskou náhorní plošinou / 48 Zlomy napříč plošinou / 49 Oblasti zemětřesení / 49 Poslední doba ledová v Asii / 59 Příčiny vzniku doby ledové / 59 Stěhování zvířeny / 60 Volně žijící zvěř v Tibetu / 69 Rozměry Tibetské náhorní plošiny / 70 Vzdálenosti napříč Tibetem / 70 Pásma množství deš]ových srážek v Tibetu / 71 Vegetační pásma v Tibetu / 71 Prehistoričtí předkové / 117 Prehistorická naleziště v Tibetu / 118 První současní lidé / 128 „Malá království“ ve starověkém Tibetu / 138 Kmeny Čchiangů na náhorní plošině / 138 Názvy území v pozdějších dobách / 148 Zprávy o starověkých kmenech / 149 Království Aža / 149 Centrální Tibet / 150 Doba krále Ňathicänpa / 158 Starověké dynastie v Indii / 158 Obchodní cesty napříč starověkou Asií / 169 Starověká kulturní centra / 170 Vypovězení tří synů Digumových do Kongpa, Powa a Dagpa a jejich pozdější návrat do Jarlungu / 170 Krize v Eurasii / 182 Nové říše na severu / 182 Stará písma / 200 Indické písmo jako základ písma tibetského / 200 Buddhistické chrámy pro Tibet / 211 Mise do cizích zemí / 211 Buddhismus v sedmém století / 212 Nový vliv Tibetu v Asii / 224

12 Oázové státy v sedmém století / 234 Arabská expanze / 246 Trojaliance / 247 Země Duša (Bruša) / 247 Pokles moci Tchangů / 248 Pozvání buddhistických učitelů do Tibetu / 259 Chrámy v osmém století / 259 Kontrola nad Centrální Asií / 269 Tibetská území hraničící s Tchangskou Čínou / 270 Tibetská říše v osmém století / 271 Obchodní cesty na jihovýchod / 271 Územní dělení Tibetské říše / 283 Asijské mocnosti po roce 900 n. l. / 296 Královské hrobky / 297 Buddhistická Dharma žije dál / 297

TA B U L K Y Rozvoj vědeckých teorií / 27 Vědecké vynálezy a objevy / 27 Teorie vývoje / 58 Objevování se zvířat / 60 Rostlinstvo a zvířena v Tibetu / 72 Ptáci / 72 Tabulka č. 1. Řazení abecední / 72 Tabulka č. 2. Řazení podle systematické příslušnosti / 77 Savci / 85 Tabulka č. 1. Řazení abecední / 85 Tabulka č. 2. Řazení podle systematické příslušnosti / 87 Rostlinstvo / 91 Životní a přírodní prostředí Tibetu a sousedních zemí / 96 Lidé Západu přicházejí do Tibetu / 105 Evoluční harmonogram / 128 Gjalthän – patnáct „malých království“ v starověkém Tibetu / 139 Genealogie tibetských králů a královen / 180 Rozšíření buddhismu / 212 Dějiny oázových států / 234 Tchangští císařové – současníci tibetských králů čhögjalů / 248 Potomci posledních dvou dharmarádžů / 298

13

CHRONOLOGIE Škála geologického času / 28 Události, k nimž docházelo v dávnověku / 38 Století zemětřesení v Tibetu / 50 Změny životního prostředí v dávných dobách / 61 Vnější životní prostředí v Tibetu / 61 Vnější životní podmínky ve světě / 61 Dějepisectví / 106 Dávné kultury na celém světě / 119 Nejranější obyvatelé Tibetu / 129 Éra krále Ňathicänpa / 160 Éra krále Digumcänpa / 171 Éra krále Lhathothori Ňäncäna / 183 Postupný vývin moderního světa / 191 Rozvoj písma a tvorba zákoníků / 201 Éra krále Songcän Gampa / 225 Éra králů Mangsonga a Düsonga / 235 Éra krále Meagcchoma / 249 Buddhismus v Asii / 260 Éra krále Thisong Decäna / 272 Éra králů Sänalega a Ralpačäna / 284 Deváté a desáté století / 299

D O D AT K Y (Josef Kolmaš) 1. Tibetský letopočet / 303 2. Chronologie tibetských dharmarádžů / 306 3. Slovníček vybraných jmen a termínů / 309 4. Prameny a literatura / 319 5. Zásady českého přepisu (transliterace) a výslovnosti (transkripce) tibetštiny / 345 6. Soupis jmen osobních, místních a termínů / 349

15

P Ř E D M L U VA V Y D AVAT E L E

Dějiny tibetské kultury sahají několik tisíciletí hluboko do doby před vznikem moderních civilizací. Tibe]ané, obklopení mohutností a nádherou nejdramatičtější krajiny světa, vytvořili nezávislou a vitální kulturu, která je v plném souladu se silami přírody. Postavení Tibetu v srdci Asie učinilo ze země velmi záhy místo setkávání vlivů přicházejících z Indie, Číny, Střední Asie a dokonce ze Západu. Bohatá a komplexní tibetská civilizace zrozená z tohoto vzájemného kulturního prolínání v sobě uchovává a dále předává řadu nejskvělejších výdobytků lidstva. Příspěvek Tibetu do pokladnice světové civilizace není však dostatečně znám. Lidé ze Západu často považují Tibet za bájnou Šangri-lu, nepoznatelnou, mimočasovou tajemnou zemi, ležící kdesi daleko za hradbami horských velikánů. V četných historických pracích se o Tibetu sotva najde odstavec a mnozí z největších králů a státníků starého Tibetu jsou známi pouze tibetologům. Ovšem dějiny těchto králů a dějiny dávných tibetských kmenů jsou málo známé také většině Tibe]anů. Například já jsem jako mladý student nabyl v Tibetu skvělého vzdělání, avšak součástí mých studií nebyly dějiny mé země! Když jsem povyrostl, toužil jsem poznat víc o dávných dějích své vlasti. Nalezl jsem však pouze málo děl, která by o významných událostech těch dávných dob pojednávala podrobněji, děl, která by seznamovala s tibetskou historií a s tibetským dějepisectvím. V dlouhých debatách se ztrácel hlavní proud historických událostí a historická fakta bylo možno nalézat jen občas roztroušená v učených výkladech. Jednoduchý, leč podrobný přehled starých dějin Tibetu bylo tehdy velmi těžko získat. Mne také zajímalo, do jaké míry se informace obsažené v tradičních tibetských historických dílech shodují s tibetskými zprávami, objevenými počátkem 20. století v centrálněasijském Tun-chuangu. Historické práce dávných sousedů Tibetu, obsahující cenné odkazy na události v Tibetu, jsou dnes již sice dostupné, nebo] některé z nich byly v průběhu 20. století zpřístupněny v překladech. Ale i novější knihy o Tibetu obsahují pouze stručné výtahy z těchto materiálů. Vlastní původní texty těchto zpráv se objevily v učených publikacích, které jsou však většinou obecnému čtenáři nedostupné.

16

P Ř E D M L U VA

Záměr nakladatelství Dharma Publishing vytvořit jakýsi úvod do starověkých dějin Tibetu vznikl před více než šesti roky během našich výzkumných prací na vydání tibetského buddhistického kánonu Kandžuru a Tandžuru podle tradice školy Ňingmapa. Připadalo nám, že by takovou práci mohli uvítat nejen sami Tibe]ané, zajímající se o počátky své civilizace, nýbrž i moji západní studenti a přátelé. Pro zkoumání významných událostí dávných dějin Tibetu začali pracovníci nakladatelství Dharma Publishing shromažhovat informace z nejrůznějších historických pramenů, jako jsou například písemné dokumenty z Tun-chuangu, anály dynastie Tchang, texty z Chotanu (Lijul), arabské prameny a další. V průběhu několika let různé výzkumné skupiny komentovaly západní překlady těchto pramenů a seznamovaly se s jejich rozbory. Přátelé našeho nakladatelství nás také upozornili na další zajímavé materiály ke starověkým dějinám Tibetu. S tím, jak se náš výzkum tibetských dějin rozšiřoval, jsme si uvědomili, jak nás výzkum historie přivádí k archeologii a archeologie ke geologii. Výzkum začal dále zahrnovat dějiny Tibetské náhorní plošiny, rozvoj tibetské krajiny a životního prostředí a život nejstaršího osídlení Tibetu. Když jsme si uvědomili, jak hluboko a jak daleko do minula lze sledovat vývoj v Tibetu a jak jsou tyto vědecké poznatky ve světle tradičních tibetských historických zpráv vzrušující, rozhodli jsme se zařadit do knihy i některý tento materiál. Podle svých nejlepších schopností jsme shrnuli i poznatky současného vědeckého výzkumu v této oblasti a zahrnuli ho do své knihy. Zařadili jsme do ní také jednoduché plánky a grafy, aby si čtenáři mohli snáze představit ty procesy, které utvářely krajinu Tibetu. Abychom integrovali dávnou tibetskou historii s tokem světových událostí, přidali jsme též synoptické tabulky a schematické mapky. Ty nejsou sice přesně podle měřítka, nicméně dobře ilustrují text. Věříme, že tento doprovodný a podpůrný materiál poskytne tibetským čtenářům pohled na jejich starověk z perspektivy západních badatelů a umožní jim vytvořit si širší pozadí, v jehož rámci budou moci nahlížet starověké dějiny Tibetu. Spolu s tím, jak jsme rozšiřovali záběr svých výzkumů, jsme pokračovali ve shromažhování informací z dostupných autoritativních tibetských historických děl, abychom je porovnali s jejich prezentováním veřejnosti. Na tomto úkolu se mnou spolupracoval Leslie Bradburn, který tyto studijní materiály kontroloval a organizoval pro vydání v podobě uceleného výkladu. V průběhu sestavování této knihy jsme naráželi na řadu dosud nevyřešených otázek starověkých tibetských dějin. Podobně jako u většiny civilizací jsou ty dávné doby nejméně spolehlivě zdokumentovány. Čím hlouběji totiž do minula pronikáme, tím méně materiálu dokážeme najít. Mezery v historických záznamech a rozporné informace ponechávají místo pro krátká spojení a rozdílnou interpretaci. Znalci, a] tibetští nebo západní, zaujímají nezřídka různá stanoviska, čímž neodborníkům znemožňují poznat, co je tou nejspráv-

P Ř E D M L U VA

17

nější interpretací. Rozhodnout tyto kontroverze, anebo doložit jednu verzi proti druhé, je úkol, jehož řešení je lépe ponechat profesionálním historikům a badatelům. My jsme pouze shromáždili základní informace z nejznámějších zdrojů, přičemž jsme poukázali na zajímavé otázky a nabídli jejich možné řešení. Materiály z nám známých pramenů, a] západních nebo tibetských, poskytující informace k některým problémům, jsme nepovažovali za vhodné uvádět v tomto úvodním svazku. Teprve až po provedení dalšího výzkumu bude případně možno některé z nich uveřejnit. Tato kniha je zamýšlena jako základní studijní příručka pro neodborníky a neměla by být pokládána ani za dílo autoritativní, ani za vyčerpávající. Doufám však, že nabídne přehled obecných faktů, které poskytnou zájemcům dobrý obraz starověkých dějin Tibetu. Knihu také doplňuje seznam některých prací k dalšímu studiu. Ve svazcích, které budou následovat, hodláme pojednat podrobněji o vývoji tibetské kultury, to jest o látce, kterou v této knize teprve začínáme zkoumat. Dalšími pojednávanými tématy budou předávání tradice šestnácti velkých a menších škol tibetského buddhismu, vývoj tibetského umění, literatury, medicíny a další práce historického a geografického obsahu. Práci na řadě „Dějiny Tibetu“ jsme zahájili až po publikování edice ňingmapovského Kandžuru a Tandžuru a s jejich vydáním jakožto prvním svazkem edice jsme počítali v roce 1984. Ale jak práce na této edici začaly přesahovat náš původní záměr, další s tím spojené naléhavé úkoly nás donutily práce na starověkých dějinách přerušit. Původní koncept díla byl načas odložen stranou, aby bylo možno dokončit několik překladů, např. Hlas Buddhy, Matka znalostí, Zázračný průvodce aj. Když jsme potom začali na původním projektu pracovat znovu, rozhodli jsme se nejdřív porovnat naše původní výsledky s dodatečnými tibetskými prameny. Můj čas však záhy zabrala moje práce na rozměrném svazku o duchovním centru v Uddijáně – Mandala Měděné hory. K létu roku 1985 byla tato kniha téměř dokončena. Přípravy k jejímu vydání byly však znovu odsunuty, když se zjistilo, že onen rozsáhlý uměnovědný projekt týkající se Uddijány si vyžadoval všechnu naši pozornost. V době, kdy byl onen původní projekt již dokončen, musel jsem zase já odjet na dlouhodobou návštěvu své rodiny a svého kláštera v Tibetu. Nyní nám už připadá publikování této práce neodkladné, třebaže jí již nemohu věnovat tolik pozornosti, kolik bych si přál. Dodatečné tibetské prameny by bylo třeba dále porovnat a četné další historické zprávy navzájem prověřit, ale to by pak celý tento projekt musel čekat na vydání až v některém z dalších svazků edice. I když Starověký Tibet je jenom jakýmsi úvodem, je zároveň projevem uznání velikosti země, v níž jsem se narodil, a jejímu lidu. V několika posledních desetiletích prošel Tibet dramatickými a nezřídka dokonce drastickými změnami. Doufám proto, že tento svazek přispěje k lepšímu porozumění hodnotám tradiční tibetské kultury, dokud ještě přežívá, a že bude Tibe]anům připomínkou jejich starobylého kulturního dědictví. Tarthang Tulku

140

P O T O M S T VA TIBETSKÝCH KMENŮ

KAPITOLA

(8

• Historie tibetských kmenů je již skutečnou historií tibetského lidu. Naneštěstí tibetští autoři redukují dějiny kmenů na několik řádek a rychle přecházejí k prvnímu králi cizinci o staletí později. Autoři dějin Ameriky měli také ve zvyku začínat výzkumem o zakládání kolonií cizinci. Avšak na rozdíl od amerických Indiánů nebyly tibetské kmeny nahrazeny nějakou novou populací, jejíž vlastní dějiny a kultura by pro tibetské historiky představovaly novou výzvu, o niž by přirozeně měli větší zájem. Tak se mohlo stát, že v očích většiny tibetských autorů vstup jednoho krále do přediva tibetské kultury učinil celá předcházející staletí dějinného vývoje jakoby nedůležitými. Raná historie kmenů není zatím dobře prozkoumána, proto se zde pokusíme pouze o její stručný náčrt. Kroniky, jako Potiseru, dějiny Dharmy (čhödžungy) na územích Gulog, Lhorong, jakož i další rozmanité točhogy (magické ceremoniální texty k odvracení neštěstí), mohou nakonec také přispět k objasnění dějin tibetských kmenů.

KMEN SE V čele kmene Se stál klan, známý jako Sekhjung Da, který slynul velkým bohatstvím. Kronika Potiseru vztahuje kmen Seů až k Ami Muzithidově ženě, mimajinské ňän (viz kapitolu 6), zatímco jiné prameny uvádějí jako prvního předka Seů potomka božského vládce (sipälha) Lingserthangdžea. Klan Daů (sbra) byl obecně rozdělen do tří skupin, označovaných jako „devět černých“, „devět bílých“ a „devět smíšených“. V některých pramenech jsou bílí Daové spojováni s územím Žangžung, Purang a Balpo na západě, kdežto černí Daové s osmnácti kmeny v Gjalmorongu na východě a s Ažou na nejvzdálenějším severovýchodě. Sama oblast Gjalmorong zahrnovala okrsky Čagla, Wasi, Thokjab, Somang, Dzongga, Čogce, Dampa, Aži, Doli, Dati, Babam, Gešica, Hwahwa, Lenca, Rabtän, Cänla, Gjalkha a Dönbu. Smíšení Daové zahrnovali rody Arů či Adů, napojené již na Centrální Tibet. Tato rodová linie

P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

141

je spojena s klanem Lang, z něhož podle některých pramenů vyšel klan Garů. Jiné prameny odvozují Gary od božského rodu (lharig) Go. V dávných dobách dvanácti „malých království“ nacházíme jednoho příslušníka klanu Khjungpo z kmene Se ve funkci ministra na území Žangžungu, zatímco klan Lang byl spojován s územím Sumjul. V některých seznamech klanových reprezentantů, kteří se dostavili k setkání s prvním tibetským králem, jsou uváděni i Khjungpové a Seové. Tunchuangské dokumenty ukazují, že za časů krále Namriho v šestém století byli Khjungpové velmi vlivným klanem, který dodal králi skvělého ministra Zucea, velkého vojevůdce, který dobyl pro královský dvůr část Cangu (rcang). Za časů králů čhögjalů drželi Khjungpové území v tomto Cangu. Klany Khjungpů a Doů (tento dodal několika králům ženy) byli odpovědny za vedení vojenských operací v Rulagu, který byl částí Cangu (gcang; tento název byl pravděpodobně totožný s Cangem, psaným rcang). Khjungpové byl klan, ke kterému náleželi dva pozdější slavní buddhističtí učitelé, básník Milaräpa (1040 –1123) a jógin Khjungpo (Khjungpo naldžor). Klan Garů dodával králům počínaje otcem krále Songcän Gampa ministry. Slavný Gar Tongcänjulzung sloužil přímo králi Songcän Gampovi. Potomek rodu Garů, Amňe Čhampäpal, byl žákem indického hlasatele buddhismu v Tibetu Padmasambhavy. Čhampäpal se odebral do Khamu, kde se usadil v oblasti Ling a z jeho linie pocházeli zakladatelé významné východotibetské lokality Derge. Amňe Čhangčhubdekhol, jiný velký siddha (světec) z rodu Lang a proslulý učitel krále Gesara, pobýval později rovněž nějaký čas v Lingu. Mezi jeho potomstvem byl známý Tai Situ Čhangčhub Gjalcchän (1302 –1364) z dynastie Phagmodu. Dalšími slavnými potomky langských předků Pawoa a Lang Lhaziga byli Lang Khampa Gočhä, který byl jedním z prvních tibetských mnichů, Lang Palgjidordže a Lang Palgjisengge, žák opata Šántarakšity. V době krále Thisong Decäna se dcera překladatele Lang-locáwy provdala za Palpočhea, příslušníka rodu Khönů. Mezi jejich potomstvem byl věhlasný Khön Könčhoggjalpo (1034 –1102) ze Sakje. O rodu Langů se rovněž říká, že měl vazbu na Kašmír a také na Čínu. Svazky kmene Se s Gjalmorongem na východě a s Ažou na severovýchodě je obtížnější vystopovat, nebo] dějiny těchto dvou oblastí dobře neznáme. Je dokonce těžko říct, jak stará mohla být kultura Aže. Aža není zmiňována mezi dávnými dvanácti „malými královstvími“, zato tibetští historikové někdy Ažu spojují s bönisty, kteří přišli do Tibetu za panování osmého tibetského krále Diguma. Z toho by mohlo vyplývat, že Aža patří do dřívějších dob. Aža je rovněž zmiňována jako rodiště doktorů, kteří pomáhali léčit zrak krále Tagriňänziga, děda Songcän Gampova. Můžeme se tak domnívat, že tyto takzvané černé klany Daů se specializovaly na magii, zejména na magické praktiky spojované s bönistickou tradicí.

142

LIDÉ

Tunchuangské dokumenty o Aži uvádějí několik neobvyklých tamních klanových jmen, jako Magga/Megle, Dare a Mugden, a jiná jména více známá, jako Do, Čogro, Šüpu. Avšak za časů králů čhögjalů bylo v Aži mnoho tibetských úředníků a je těžké o nich říct, která z jejich jmen mohla jednoznačně pocházet z Aže. Proto se zdá, že až do doby Songcän Gampovy nebyla Aža ještě plně připojena k Tibetské říši. Tunchuangské anály poznamenávají, že to byl teprve tento král, který si poprvé Ažu podrobil. Avšak svazky Aže s kmenem Se by mohly být staršího data. Songcän Gampův syn Gungsong se oženil s princeznou pocházející z Aže, jež se stala matkou prince Mangsonga. Je zajímavé, že ministr Gar strávil několik let činností na reorganizování Aže jakožto části Tibetské říše, než se podařilo toto území v roce 670 úplně podrobit. Král si k tomu úkolu vybral Gara pravděpodobně proto, že měl spojení s klany v Aži. Někteří pozdější vládcové Miňagu pocházeli rovněž z kmene Se (viz níže).

KMEN DONG Kmen Dongů, spjatý s Miňagem, měl v čele klan, známý jako Apo Dong, proslulý svými znamenitými vůdci. Kronika Potiseru odvozuje Dongy od Ami Muzithidovy ženy, mimajinské ňän. Jiné texty jmenují dongským prapředkem Kudžethugpu, potomka vládců sipälha. Dongové se skládali z osmnácti rodových větví, tvořených rodem královým, rody ministrů, šlechtickými rody a prostým lidem. Třebaže ministři kmene Dong nejsou připomínáni při nejdávnějších králích, v některých seznamech reprezentantů, kteří se účastnili setkání s prvním tibetským králem, figuruje klan jménem Po, který by docela dobře mohl být spojen s vedoucím dongským klanem Apo Dongů. Bönistické prameny uvádějí, že Dongové prosperovali díky tomu, že v době před nástupem prvního krále vykonávali jisté důležité obřady. Existovalo dávné spojení mezi kmenem Dong a Sakjou. Některé prameny popisují starou rivalitu, existující mezi předky klanu Khön a osmnácti dongskými kmeny ještě za časů vlády bratří masangů dávno před érou prvního krále. Podle tchangských textů se zdá, že kmeny Dongů a Tongů (viz níže) byly v šestém století velmi úzce navzájem spojeny. Ale jejich lokalizace není jistá. Za dob králů čhögjalů, dvanáct pokolení před Amňe Čhangčhubdekholovým otcem, kdy se langský předek Pawo oženil s nevěstou z Dongu, byli Dongové spojeni také s Langy. Klan Bä bývá někdy spojován s Dongy, někdy je však považován za samostatný kmen. Některé texty ho spojují s Gö Dongy a poznamenávají, že příslušníci Bäů byli mezi vojsky umístěnými za vlád čhögjalů na vzdáleném severu. Bäové jsou často charakterizováni jako fyzicky zdatní válečníci a jsou považováni za atletické hrdiny s téměř nadpřirozenými schopnostmi. Jednoho příslušníka Bäů pověřil král Songcän Gampo velením tibetskému jízdnímu

P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

143

vojsku. V rukou Bäů se nacházely země zvané Žagangdesum v Khamu. V téže době byli příslušníci tohoto klanu rozmístěni podél hranic území Džang (Nan-čao), prostírajícího se jihovýchodně od Tibetu. Z řad Bäů se rekrutovali ministři a z klanu pocházely též manželky tibetských čhögjalů, zejména po pádu rodiny Garů počátkem osmého století. Slavný náboženský učitel Dordžegjalpo z rodu Phagmodu (1110 –1170) náležel skrze svého otce k bäskému klanu Wenaphänthog, zatímco jeho matka, jejíž rodina patřila ke klanu Ga, byla sestrou matky zakladatele kláštera Kahthog, Kahdampa Dešega (1122 –1192). V devátém a desátém století se jedna větev Dongů, známá jako Dong Pomra či Lha Dongkarpo, prostřednicvím rodové linie krále Ösunga spojila s rodem tibetských králů. Tato Ösungova linie zahrnovala rody Palkhor, Tašiceg, Öde a Thide (viz kapitolu 20). Další spojení existují mezi božským rodem (lharig) Dongů a Sakjou, Digungem, s rodinami Lama Žangy a Marpy a s klanem Lang. O bájném králi Gesarovi se říká, že také patřil ke klanu Dongmugpo. Dongové bývají často spojováni s božským rodem (lharig) Go. Podle starých záznamů se rod Go značně rozšířil v Khamu, kde zahrnoval klan místních Garů a dále rody Ke, Gol, Sung, Ser, Dom, Čhi, Bu, Žag, Šol, Tag, Čhung, Že, Seng, Ram a též tři větve klanu Čhug. Kmen Dongů bývá sice často spojován s územím Miňag, ale sám tento kmen zdá se být starší nežli Miňag, který není uváděn v seznamu dávných dvanácti „malých království“. Historie Miňagu však není dosud dobře prozkoumána. Víme sice, že Songcän Gampo se oženil s nevěstou z Miňagu, ale o ní samé toho mnoho nevíme. V pozdějších dobách existovalo na severovýchodě za KÁkenúrem, kde bylo situováno starší království Aža, království Miňag. Toto Miňagské království jedenáctého a dvanáctého století bylo pravděpodobně součástí tangutské říše Si-sia, nebo] tibetští historikové mluví o tom, že Čingischán zemřel v Miňagu, což se srovnává s cizími zprávami o jeho smrti v Si-sia. Panovníci těchto severních Miňagů odvozují svůj původ od jistého Sehua, který vládl 260 let předtím, než byla říše Si-sia v roce 1226 Čingischánem vyvrácena. V jedenáctém století bylo Si-sia mocnou říší, která vedla války se Sungskou Čínou, s Ujgury a s obyvateli tibetského kraje Congkha. O jazyku Si-sia se říká, že je spřízněn s tibetštinou a že tibetština byla bohoslužebným jazykem v tamních klášterech. Po pádu Si-sia se potomci jeho králů usadili v Cangnamringu. O několik století později se o otci slavného siddhy Thangtonggjalpa tvrdilo, že pochází z rodu Lha Dongkarpo z Miňagu. Některé prameny připomínají, že rod prvního krále Sikkimu v 17. století Phüncchog Namgjala má spojitost s Miňagem. Existuje však ještě jiný Miňag, ležící na jihovýchodě v okolí měst Darcendo a Čagla, kde se tyčí věčným sněhem pokrytý vrchol hory Miňaggangkar

144

LIDÉ

(Minya Konkar). Historie tohoto jižního Miňagu je ještě méně známá. Miňag na jihovýchodě a jižně od něj v okolí jezera Ta-li ležící území Džang mohly mít spojitost s Dongy prostřednictvím rodové linie Go. Některé větve rodu Go se prý objevily v okolí Miňaggangkaru, když na horu sestoupila jakási božská bytost.

KMEN TONG Kmen Tongů byl veden klanem Ačag Du a je znám svými velkými hrdiny. Kronika Potiseru vztahuje i tento kmen k Ami Muzithidově ženě, mimajinské ňän. Jiné prameny však jmenují prvním prapředkem Tongů jistého Ringdžeurua, potomka bohů existence (sipälha). Kmen Tongů tvořilo osmnáct větví a byl úzce spojen s kmenem Sumpa, u něhož se v nejstarších dobách rozvinula velmi výrazná kultura. Země Sumjul figurovala mezi dávnými dvanácti „malými královstvími“. Jistý šaman Ojonggjalwa ze Sumpy zřejmě zahájil a vedl protestní akci proti prvnímu tibetskému králi (viz kapitolu 9). V některých pramenech se tvrdí, že všech dvanáct mužů, kteří se dostavili k setkání s prvním tibetským králem, pocházelo z kmene Sumpa. Z kmene Tong se rekrutovali ministři dřívějších králů, známých jako „osm de“, a tongské ženy se vdávaly za některé tibetské krále včetně za otce krále Lhathothoriho a za Tagriho, děda Songcän Gampova. Podle tunchuangských pramenů byli Tongové považováni za dávné spojence Jarlungské dynastie, zatímco lidé z kmene Sumpa tvořili v šestém století za časů Songcän Gampova otce Namriho součást Tibetského království. V době Songcän Gampově se zdá, že se území kmene Sumpa prostíralo okolo Nagčhukhy a zahrnovalo v sobě lokality Džong, De a Göcchang, zatímco klan Du z kmene Tong měl vazbu zejména na Lumpo a Nampo na severovýchodě. V osmém století byli příslušníci kmene Sumpa, vedení známým generálem Žang Tongcänem, vysláni na vzdálený severovýchod (do oblasti později známé jako Miňag), aby tam střežili říšskou hranici. To by mohlo vysvětlovat úzké svazky mezi Tongy a Dongy. Z větví kmene Tongů povstal také klan Kjura, ke kterému patřil Digung rinpočhe Džigtengönpo (1143 –1192). Tongové měli také vazbu na klan Khön ze Sakje, na Gjalpočhu a Minling Nguru. Přibližně ve dvanáctém století se potomek vedoucího klanu Ačag Du jménem Du Lhagjal nepohodl s Gesarem z Lingu, a proto Ling opustil a přesídlil do Gulogu. Tam spolu se synem Abumem porazili tři větve kmene Kharwa, žijící v pohoří Bajankara, a zmocnili se všeho jejich území. Abumova žena pocházela z kmene Lang, který, jak jsme viděli, udržoval spojení s kmenem Sumpa již od dob dvanácti „malých království“. O Abumovu synovi Bumjagovi se říká, že si vzal za manželku dceru boha hory Ňänpojuce, a jejich syn Phagthar zbudoval tvrze v Dokhogu, Dzikhogu a Markhogu. Tyto tři

P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

145

územní celky spolu s Cangkhogem, Ngakhogem a Jukhogem vytvořily to, co je známo jako Mašödug („Šest Mašö“). Phagtharův syn se stal po vzoru Du Lhagjalově mnichem v Kahthogu. Byl žákem Dordžegjalcchänovým, známým též jako Cangtön („Učitel z Cangu“), který byl žákem Kahdampa Dešega.

KMEN MU Kmen Mu byl veden klanem Muccha Ka či Muccha Ga, který slul velkou učeností. Kronika Potiseru odvozuje předky tohoto kmene od Ami Muzithidovy ženy, mimajinské mu. Jiné prameny zase uvádějí jako prvního prapředka Muů Kjinpathangdžea, potomka bohů existence (sipälha). Muové jsou těsně spjati s bönistickou tradicí a s územím Žangžung. Muové byli rovněž typem mimajinských nadoblačných božstev a lidové tradice spojují prvního krále Tibetu právě s nadoblačnými božstvy mu a čha. Celá řada dávných králů si za královny vybírala nevěsty právě mezi těmito božstvy mu. Slovo mu může souviset také s tibetským slovem mi („člověk, lidé“) a s muy, jak se jmenoval zvláštní druh lidem podobných, rudolících opic, o kterých některé čchiangské kmeny věří, že jsou jejich předky. Rodová linie kmene Mu není dosud jaksepatří známá. Některé bönistické texty, jako například Sipägjükji khačhang čhenmo, poskytují četné informace o Muech a o spřízněném s nimi klanu Čha, stejně jako řadu podrobností o žangžungské kultuře, jazyku a bönistických tradicích. Studium tohoto a dalších bönistických textů pomůže nepochybně k lepšímu porozumění žangžungské kultuře a stejně tak může přispět i k výzkumu tohoto kmene jako takového. Bönistické texty obsahují údaje o kmenech Se, Khjungpo, Du a o dalších kmenech, které by si takový výzkum zasloužily, ale tyto texty bohužel nejsou vždy dostatečně jasné. Jejich jazyk je někdy záhadný a materiál všeho druhu je pomíchán dohromady bez jakékoli snahy o jeho utřídění. Cenné starší zprávy jsou tak někdy uváděny spolu s jinými zprávami a je značně obtížné si je ověřit.

K M E N Y V E S TA R Ý C H Č Í N S K Ý C H P R A M E N E C H Ve starých čínských historiích lze nalézt údaje o kmenech žijících před dobou tibetských králů čhögjalů na Tibetské náhorní plošině. Ovšem otevřenou stále zůstává otázka, jak tyto kmeny souvisely se čtyřmi velkými tibetskými kmeny Aža, Sumpa, Žangžung a Miňag. Západní badatelé spatřují podobnosti mezi kulturními okruhy těchto čtyř velkých kmenů a popisy kmenů, zaznamenaných v některých starých čínských análech. R.-A. Stein poukázal na jeden specifický čchiangský kmen Tang-siangů, kteří v pátém století kontrolovali větší část východního tibetského pohraničí

146

LIDÉ

a v sedmém století se rozpadli na dvě skupiny. Anály dynastie Tchang zaznamenávají, že jedna z těchto skupin se přemístila na jih, kdežto druhá na sever, čímž by bylo možné vysvětlit existenci dvou Miňagů. O Tang-sianzích na severu čínští analisté uvádějí, že byli spojeni s vládnoucí dynastií pozdějšího státu Si-sia. Tibetští historikové naproti tomu spojují Miňagy s kmenem Dongů. Nejasným tak zůstává, zda lze tyto Dongy nebo Sey spojovat s etnikem Tang-siangů. R.-A. Stein, P. Demiéville, F. W. Thomas a další badatelé se domnívají, že kmen Sumpa je spojen s čchiangským kmenem zvaným Su-pchi, zmiňovaným v análech dynastie Tchang. Su-pchiové byli těsně spjati s královstvím, nazývaným v análech dynastie Suej (581– 617) jako „Země žen“ (Nü-kuo), nacházející se v oblasti Gjalmorongu. Mnozí vůdcové „Země žen“ měli jména jako Tchung nebo Tchang, což má být podle Steina čínský přepisový výraz pro Tongy. Su-pchiové zdá se za Tchangů obývali okolí Nagčhukhy a byli známi jako největší kmen na náhorní plošině. Mohli být dokonce rozšířeni až do Chotanu. Jiná „Země žen“ je zmiňována přímo na jih od Chotanu. Texty pojednávající o dějinách Chotanu, jako například Rilangru lungtänpa a Dimamepä ökjižüpa, mluví o kmenech Sumpa poblíž Lijulu (Chotanu). Thomas upozornil na to, že v dokumentech z Centrální Asie ze třetího a čtvrtého století, psaných v písmu kharóšthí, jsou zmiňovány kmeny zvané Supiya, podnikající nájezdy na města v Centrální Asii. Možná že tito Supiyové mají nějakou souvislost se Su-pchiy či se Sumpy.

DALŠÍ LID NA TIBETSKÉ NÁHORNÍ PLOŠINĚ Další centrálněasijský lid, který mohl mít nějakou spojitost s tibetskými kmeny, byli Jüe-č’ové, kteří ve druhém století před n. l. žili severně od KÁkenúru a o nichž se soudí, že mluvili indoevropským jazykem. Chanské zprávy ukazují, že někteří Jüe-č’ové se v roce 175 před n. l. přemístili na západ za Chotan, kde se nakonec stali součástí Kušánské říše, zatímco jiní Jüe-č’ové se přidali ke čchiangským kmenům. Sir Harold Bailey, který bádal o dějinách Chotanu, vyslovil názor, že klan Garů mohl být nějak spjat s Jüe-č’y, ale tibetské genealogie o něm podávají jiný obraz. Vědecký zájem se také soustřehuje na dějiny nejzazších západních okrajů Tibetské náhorní plošiny. Tento západ mohli před rokem 1000 před n. l. obývat indoevropští Dardové. O zbytcích těchto Dardů se říká, že dosud žijí v Ladaku a Svátu. Jazyky, jako je kašmírština a jazyk šina, jimiž se mluví na některých těchto místech, moderní lingvistika klasifikuje jako jazyky dardské. Zajímavé odkazy na lid známý jako Darada, Derdai nebo Dardae v povodí řeky Sindhu poblíž Gilgitu (Duša) nacházíme u starých řeckých a římských autorů, např. u Strabóna z Amaseie (64 před n. l. až 19 n. l.), Plinia Staršího (23 – 79 n. l.) a Ptolemaia z Alexandrie (asi 100 –170).

P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

147

Bylo-li toto dávné dardské kulturní prostředí v nějakém vztahu s Žangžungem, o kterém se soudí, že v dřívějších dobách sahal daleko na sever a na západ, zbývá teprve dokázat. Někteří současní badatelé zvažují možnost, že jazyk, kterým se mluvilo v Žangžungu, patřil do skupiny jazyků indoevropských, zatímco jiní o něm prohlašují, že byl spřízněn s tibetštinou. Žangžung stejně jako bönismus bývají často spojovány se „západními končinami“ a v bönistickém podání přímo se zemí Tagzig (Persií). V řadě tibetských historií se uvádí, že bönistické praktiky, rozšířené v zemích na západě, pronikly do Tibetu již v době před nástupem králů čhögjalů. Konkrétně se jedná o zemi Duša, ležící někde mezi Indií a Persií. Soudobí badatelé se zajímají také o studium možných vlivů na raný bönismus ze strany Mezopotámie, Persie, Centrální Asie, Indie a Číny, stejně jako o porovnávání bönismu s šamanistickými praktikami starověkých populací v ostatním světě. Tibetologové shledávají rovněž spojení mezi Žangžungy a Jang-tchungy, čchiangským kmenem, který měl podle tchangských historiků v sedmém století žít v západním Tibetu. Jang-tchugové konali složité pohřební obřady, zvířecí oběti a věštění, vše to praktiky, které by mohly svědčit o nějakém druhu bönismu. Není však známo, mohl-li tento kmen nějak souviset s dřívějšími populacemi na severozápadě, případně s kmenem Muů. Kulturní okruh Aže také vzbuzoval pozornost západních badatelů. Paul Pelliot našel jméno Aže ve starých čínských zprávách o Tchu-jü-chunech, což nahrávalo představám o tom, že Tchu-jü-chunové byli stejný lid jako Aža. Podle čínských analistů měli Tchu-jü-chunové pocházet z kmenů v severní Číně, ztotožňovaných badateli s türkicko-mongolskými nomády. Ve čtvrtém století n. l. pronikli Tchu-jü-chunové do oblasti KÁkenúru, kde založili úspěšné království, které se rozšířilo až k Lobnúru a dokonce podnikalo nájezdy na Chotan. F. W. Thomas soudil, že Aža mohla spadat do okruhu čchiangské kultury a že se dostala pod nadvládu Tchu-jü-chunů. Je zajímavé, že když čínský vyslanec Sung Jün procházel roku 518 n. l. územím Aže, všiml si, že tam mají psaný jazyk; to bylo sto let před tím, než tibetský ministr Thönmi Sambhóta vyvinul pro tibetšinu písmo. V Tun-chuangu byly nalezeny anály z Aže, psané však tibetským jazykem a písmem. Tibetština totiž za dob králů čhögjalů byla na tomto území administrativním jazykem. Až se lépe porozumí souvislostem a kontaktům mezi kulturními okruhy Aže, Žangžungu, Sumpy, Miňagu a ostatními domorodými kmeny Tibetu, bude možné se dovědět, zda kmeny, o kterých vypovídají cizí zprávy, jsou v nějaké souvislosti s kmeny, zmiňovanými v tibetských pramenech. Teprve potom budou mít badatelé možnost vystopovat vše, co tyto různé kmeny v minulosti navzájem spojovalo.

148

LIDÉ

NÁZVY ÚZEMÍ V POZDĚJŠÍCH DOBÁCH

LIJUL Cchäd

am Co

ngk

ha ng o k e Ak RAMDO j o Pämabum Marjul ng D Ga začh Wan GU LO G Guge gčh u en Ngakhog Nangčhe Dänkho ka Da N n a g mru ing rw L K Khjung khog a po Riwočheöndž Dza Nagčhukha Derge Puran Do Nagcchang o š g ö Čhamdo KHAM ng Mü ga Ňagrong aglu Ňang Sa T BA Dagjab Gung Namring Powo M ar ng kh Tölu am thang ÜKongpo LP Ba O Latö CANG l u j g Dagpo Sakja n Ma Ňanang Lhokha Lhodag Mön

Ruthog

NG

AR

I

or

Th

haw

Miňag

Lithang

rong

og

ob g Uj jal ug

kh

Gjalmo

H

Cc

g

ng

lun

aro

Jar

Po mnohá staletí se tibetské kmeny šířily po náhorní plošině, usazujíce se všude v údolích a na horách vyjma nejsušších míst Čhangthangu. Mapka ukazuje přibližné rozmístění některých okresů, které se časem vytvořily. Nedostatek místa znemožňuje zachytit přesně rozsah různých regionů a zároveň nutí vynechat mnohá důležitá místní jména. Najít zakladatele a zjistit rozvoj těchto dalších okresů by mohlo být jedním ze způsobů, jak vyplnit mezery v dějinách tibetských kmenů. Pro takové studium by mohly být užitečným pramenem místní kroniky a genealogie.

149

P O T O M S T VA T I B E T S K Ý C H K M E N Ů

Z P R ÁV Y O S TA R O V Ě K Ý C H K M E N E C H P o u š ] Ta k l a m a k a n

Lobnúr Tun-chuang

Chotan

Šan-šan TC

VELCÍ JANG-TCHUNGOVÉ

NG

ŽU

-JÜ

MIŇAG

-CH

KÁkenúr UN

TCHUO-MI

OV

PA J-

AŽA

É

LA

Mačhu N D SUMPA ičh TANG-SIANGu Ňa OVÉ Dz gč ač hu hu Na gč hu

MALÍ JANG-TCHUNGOVÉ

ŽA

HU

SU-PCHI

N

Ě „ZEM “ ŽEN

Ve zprávách chanských, suejských a tchangských dynastických análů jsou zmiňovány četné kmeny, žijící na Tibetské náhorní plošině před sedmým stoletím n. l., kdy si je králové rodu Pude z Jarlungského údolí všechny podrobili. Ovšem vztahy mezi kmeny zmiňovanými v chanských, suejských a tchangských análech na jedné straně a Dongy v Miňagu, Muy v Žangžungu, Tongy v Sumpě a Sey v Aži na straně druhé nejsou dosud vyjasněny. Právě tyto čtyři kmeny mají být předky současné tibetské populace.

Maphamccho G

MIŇAG

Cangpo

DŽANG

podle tibetských pramenů AŽA podle čínských PAJ-LAN pramenů

NA

N-

ČA

O

KRÁLOVSTVÍ AŽA Lobnúr

Velká ze

Tun-chuang

Mírán esta ná c b á v Hed TCH

h

Ša-čou Čang-jie

U-JÜ

-CHU

NOV

Liang-čou É

Fu-s’ hlavní město Tchu-jü-chunů

Di

TIBETSKÁ

čh

u

TANG-SIANGOVÉ

NÁHORNÍ

Mačh

PLOŠINA

gč hu

hu

čhu

Cangpo

Ňa

Nagč

Dza

Tchu-jü-chunové, türkicko-mongolský lid ze severovýchodní Asie, si ve čtvrtém století v severovýchodním cípu Tibetské náhorní plošiny zřídili své království. Ti byli v době, kdy i severní Čína byla ovládána türkicko-mongolskými dynastiemi a kmeny, možná příbuznými Tibe]anů. Na samém vrcholu své moci ovládali Tchu-jü-chunové i některá království podél Hedvábné cesty a podnikali výpady proti Chotanu. V sedmém století si je Tibe]ané podrobili. Tchu-jü-chunové jsou možná lid známý v Tibetu jako Aža.

u

150

LIDÉ

CENTRÁLNÍ TIBET

Nagčhukha Nagčhu Namru Lharingo

Namccho Nagcchang

Radeng

gj

Sa

ob

rlu

Čh

Ja

in

Th

Ta n

Žä

ag

al

m Dä jä ns Ol athi kh l a

Digung Taglung Gjamda Jangpačän Sili Cchurphu Kacchal Kongpo Zambulung Lamo Dagjerpa g Mü Šan Lhasa Cchal Žongžong Ňethang o žedag rd gamp o D Čhušul Dagla Cangpo Cethang Mindolling Rinpung Žikace Namring Lhagjari Narthang Panam Ngor Žalu Gjance Lhace Čagce Sakja Ralung Digu Cari Šelkar Khangmar Gurulhakhang Čhajul Lhätag Dingri Ňal Lhodag Tingkje Säkharguthog ng

LHODUG (BHÚTÁN)

DÄNDŽONG (SIKKIM)

Podle většiny tibetských historií byl Jarlung v Centrálním Tibetu původním domovem tibetského lidu a zůstával po stovky let jeho kulturním centrem. Lhasa, ležící severozápadně od Jarlungu, se stala hlavním městem Tibetu až v sedmém století. V následujících stoletích vznikla podél řeky Cangpo a v údolích jejích přítoků četná města, velké šlechtické usedlosti a náboženská střediska. Na mapě by bylo možno zakreslit mnohem více místních jmen, avšak pro nedostatek místa jsou na ní uvedena jen některá ze známějších míst v Centrálním Tibetu.

151

P RV N Í TIBETŠTÍ KRÁLOVÉ

KAPITOLA

(9

• Podle buddhistických i bönistických zdrojů se rod tibetských králů zásadně odlišuje od rodokmenů tibetských kmenů. O králích se obecně soudí, že přišli do Tibetu z vnějšku, a] již z nebeské říše, nebo z nějaké královské dynastie indické. V představách většiny lidí však není mezi těmito dvěma alternativami žádného podstatného rozdílu, nebo] o prvních králích panuje všeobecný názor, že to byly mimořádné osobnosti božského charakteru. Bönistická tradice hlásá, že první tibetský král vzešel z rodu nebeských bohů a že sestoupil na jistou horu v Tibetu pomocí provazu mu, který ho spojoval s nebesy. Král se oženil s královnou z rodu „ne-lidí“ mimajinů a zplodil syna, který, když dosáhl patřičného věku, se stal králem. Jeho královský otec se poté s použitím nebeského provazu vrátil do nebe a zmizel jako duha. Tito božští králové se takto objevovali v Tibetu po sedm generací. V osmé generaci však byl nebeský provaz přeseknut a od té doby tibetští králové zanechávali svá těla po smrti na zemi. I když buddhističtí historikové pokládají prvního tibetského krále za bódhisattvu, který se zjevil v Tibetu, aby tuto zemi připravil na přijetí Buddhova zákona, souhlasí nicméně s bönistickou tradicí, pokud jde o neobyčejné vlastnosti a schopnosti dávných králů. Hledají však královy prapředky v Indii. Je sice divné, že indickému princi mohla být připisována schopnost vznášet se do nebe, když s něčím podobným se u indických princů obvykle nesetkáváme. Tyto otázky však staré tibetské dějepisce příliš nezajímaly, když se soustřehovali hlavně a především na to, k jaké konkrétní indické dynastii první král náležel a dále na konkrétní napojení tibetského královského rodu na Indii.

D ÁV N É I N D I C K É D Y N A S T I E Historikové, jako například Butön, Gö-locáwa a mnozí další, zakládají svoje teorie o indickém původu prvních tibetských králů na příběhu, zaznamenaném v osmém století Šerabgočhou (Pradžňávarman). Ten líčí útěk indického

152

LIDÉ

prince Rúpatiho za pánduovských válek mezi Pánduovci (Kjabseng) a rodem Kuruovců. Prý v převlečení za ženy tento princ a jeho armáda překročili Himálaj a jejich potomky v nové zemi měli být Tibe]ané. Otázka Rúpatiho vyvolala četné spory ohledně jeho identifikace. Tak v Červených análech (Debther marpo) jsou zmiňováni jacísi Horští Šákjové, Velcí Šákjové či šákjaští Liččhaviové jako možný rod toho prince, a poznamenává se, že kronika Kačhem kakholma dává přednost Horským Šákjům. Modré anály (Debther ngönpo) zase dávají přednost šákjaským Liččhaviům, odvolávajíce se přitom na předpověh v Maňdžušrímúlatantře, podle níž vzejdou tibetští králové z kmene Liččhaviů. Za doby Buddhovy byli Liččhaviové součástí kmenové konfederace Vrdždži s hlavním městem ve Vaišálí. I když byli Liččhaviové nakonec poraženi Bimbisárovým synem Adžátašatruem, jejich rod se udržel ještě po mnoho staletí. Ve čtvrtém století n. l. se král Čandragupta oženil s liččhavijskou princeznou. Aby historikové nějak vyřešili otázku totožnosti Rúpatiho, zvažovali řadu králů současných s dobou Buddhovou, a sice králů, kteří se jevili být tak či onak spojeni s Liččhaviy a s prvním legendárním indickým králem Mahásammatou (Mangpökurwa): král Prasénádžit (Salgjal) z Kóšalska; král Bimbisára (Zugčänňingpo) z Magadhska; král Udajana (Šarpa či Čharčhe) z Vatsy či z Kaušámbí; a král Čandrapradjóta (Tumporabnang) z Avantí či Udždžajiní. V jednom příběhu se vypráví, že syn krále Udajany přišel na svět s neobvyklými znaky – s prsty opatřenými plovací blánou a s očními víčky uzavírajícími se zespodu –, a tak byl prý v košíku vhozen do Gangy. Když rolníci chlapce z řeky vytáhli a on povyrostl, uprchl s žalem v srdci do Himálaje, kde se posléze stal vládcem Tibetu. Některé prameny vyprávějí týž příběh o pátém synovi Bimbisárova nejmladšího syna, zatímco jiné teorie praví, že tibetský král byl pátým synem Prasénádžitovým, anebo synem Šuddhódany, otce Buddhy Šákjamuniho. Jiné zase dávají přednost rodu Šatáníkovu (Maggjäpa), a sice otci krále Udajany z Vatsy. Historikové obhajovali své oblíbené teorie a vyvraceli teorie ostatních autorů, přičemž předkládali nejen alternativní rodokmeny prvního krále, nýbrž i různá data Buddhova života, rozličné seznamy králů vzpomínaných v buddhistickém kánonu a různé příběhy o bojích Pánduovců. Všechny tyto události byly spojovány do jednotlivě sice koherentních, nicméně vzájemně se rozcházejících chronologií. Tak například jeden autor uvádí texty, které se zdají zasazovat Pánduovce do doby Buddhovy, zatímco jiný se přidržuje tradice, která situuje tyto boje na začátek bájné epochy kalijuga, čímž fixuje datum Rúpatiho do doby dlouho před epochou Buddhy Šákjamuniho. Doba, kdy vedli Pánduovci své boje, o kterých vypráví Mahábhárata, zůstává dosud nevyřešeným problémem a badatelé o nich nabízejí data, která leží někde mezi roky 3000 a 800 před n. l.

P RV N Í T I B E T Š T Í K R Á L O V É

153

A] však budou tyto otázky vyřešeny jakkoli, můžeme příběh o Rúpatim, pro který existují podle všeho dobré důvody, přijmout. Je pravděpodobně možné, že potomci nějakého indického prince a jeho družina se mohli v Tibetu usadit a možná se stát i jeho významnými vůdci. Kdybychom však přijali vojáky Rúpatiho za předky tibetského lidu, museli bychom ignorovat tradici o původních kmenech v Tibetu, obsaženou v kronice Manikambum. Nedokázali bychom také vyložit počínání jednotlivců při setkání s nově příchozím vůdcem, stejně jako vysvětlit postoje „malých království“, která souhlasila s tím, aby se cizinec stal jejich vládcem.

PŘÍCHOD DO JARLUNGU Když první král přišel do Tibetu, sestoupil na horu Lharigjangtho v čhimském Kongpu, odkud pak pokračoval do Lharijolwy či Rolpace poblíž soutoku řek Cangpo a Jarlung. Tam uzřel Jarlungské údolí s jeho hlubokou stříbropěnnou řekou stékající z vrcholků hory Jarlhašampo. V tunchuangských kronikách se vypráví o tom, jak první král Ňathicänpo, bůh přicházející z oblohy, sestoupil na zem, aby se stal králem Tibetu: „Líbezná země uprostřed světa, země velehor, země čistá a spanilá… Jako déš] padající z nebe, aby oživil zemi, přišel do Tibetu Ňathi, aby byl prvním z otců své vlasti.“ Ňathi se poté vydal vzhůru údolím do místa zvaného Cänthanggobži, kde se s ním pozdravila skupina Tibe]anů. Když se lidé s Ňathim poprvé setkali, jeho moc a charisma učinily na ně zřejmě dojem, že to musí být nějaká bytost vyšší, nežli jejich vlastní kmenoví vůdcové. Podle všech zpráv to byla osobnost mimořádně krásná a zvláštně se odlišující od ostatních lidí, takže se domorodci nutně podivovali, odkud že k nim přichází. Protože však cizinec neznal místní jazyk, vysvětlil jim svoji přítomnost jednoduše tím, že ukázal prstem k obloze. Toto jeho gesto není sice nijak blíže popsáno, nicméně lidé si je vyložili tak, že ten člověk k nim přichází z nebe. Zdá se, že skupina prvních lidí, kteří se s Ňathim setkali, přikládala nebesům zvláštní význam, a nabyli možná i dojem, že neobvyklý host přichází záměrně kvůli nim. Museli přece mít nějaký důvod, že se v Jarlungu shromáždili. Souhra všech okolností na ně nutně působila jako uskutečnění nějakého snu. Naplněni radostí ze štěstí, které je potkalo, posadili si příchozího na ramena a na šíje a odnesli si ho jako svého budoucího vládce. A tak se mu také dostalo jména „Rek na trůnu šíjovém“ – Ňathicänpo.

154

LIDÉ

KRÁL BOHŮM PODOBNÝ My si dnes samozřejmě myslíme o tomto tajuplném setkání sice něco poněkud jiného, ale soudě podle zpráv pozdějších kronik, podle staré poezie tunchuangských dokumentů a podle nápisů na kamenných stélách z dob králů čhögjalů, si lidé na tohoto prvního krále stále vzpomínali a po staletí mu projevovali úctu. Je považován za dobrodince a za boha, i když jiného, než jakými byli nesmrtelní bohové starého Řecka, kteří sídlili na hoře Olympu a z vlastní vůle na sebe brávali lidskou podobu. Na kamenné stéle stojící nad hrobem krále Thisong Decäna (osmé století) je například první král vylíčen jako syn bohů, jako ten, který zavedl lidu dobré zvyky a jeho vláda byla pevná a neměnící se. Podobně i smlouva mezi Tibetem a Čínou z devátého století obsahuje zmínku o tomto prvním králi, představujíc ho jako vládce velmi moudrého, majícího porozumění pro všechny. Jeho umění válečnické ochraňovalo lid a jeho znalost patřičných zvyklostí vytvořila v zemi soulad. Tchangští historikové znali prvního tibetského krále, jehož jméno se pravděpodobně dověděli od tibetských poslů, kteří navštěvovali čínský císařský dvůr počínaje sedmým stoletím. Je dosti udivující, že i muslimští historikové, jako například Abdulhajj Gardízí, píšící v jedenáctém století, věděli o tom, že první tibetský král přišel na zemi ze sídla bohů. Staré zprávy říkají jasně, že příběh o Ňathicänpovi není žádný mýtus; že i když byl Ňathi osobností magickou, do Jarlungu skutečně přišel a stal se králem. Ostatní civilizace z této dávné éry nám rovněž uchovaly zprávy o vládcích a hrdinech, považovaných za božské bytosti – egyptští faraoni, čínští císařové, božští šáhové Persie. Třebaže modernímu člověku mohou takové zprávy připadat neuvěřitelné, přesto nelze vyloučit, že lidské schopnosti se mohly vyjevovat různě v rytmu a na úrovni těch kterých civilizačních okruhů. Zrovna jako když se my dnes dotýkáme sil přírody a dosahujeme výkonů našim předkům nepředstavitelných, mohli mít možná někteří z dávných lidí schoponosti, lišící se od našich.

ÚLOHA KRÁLE V díle Kathangdenga je vykládán účel Ňathiho příchodu v dalekosáhlých souvislostech. Tibet, který zaujímal v Asii centrální pozici, byl po staletí obklopován jinými dávnými a mocnými civilizacemi: Čínou na východě, Indií na jihu, Persií na západě a Gesarovým královstvím na severu. Dokud by Tibet nebyl nějak sjednocen, byl by vydán na milost a nemilost těchto svých mocných sousedů. Týž pramen nabízí také zajímavý pohled na sociální a psychologický stav vnitřní situace v Tibetu před příchodem prvního krále: nitra lidí ovládala nenávist a strach, nebo] pohroma mohla přijít z kterékoli strany – z travičství, z loupežnictví, od divoké zvěře, z prokletí od vlastních nepřátel a tak dále.

P RV N Í T I B E T Š T Í K R Á L O V É

155

Král Ňathicänpo docílil hladkého chodu společnosti tím, že dokázal vytvořit správné vztahy mezi lidmi, mezi Tibetem a sousedními zeměmi a mezi světem lidských bytostí a světem mocností božských a démonických. Bönistická tradice nabízí zajímavý výklad o roli prvního krále, když líčí, kterak podstoupil zkoušky a testy svých magických schopností. V bojích s démony užíval zvláštních zbraní, jako brnění, do kterého se odívali jeho bojovníci, a oštěpů, které se samy vymrš]ovaly na nepřítele. Krátce po svém příchodu si Ňathi také podrobil místního šamana Ojonggjalwu ze Sumpy a porazil vládce Nubu, jednoho z dvanácti „malých království“. Buddhističtí historici souhlasí s tím, že dávní králové měli zázračné schopnosti, že dokázali létat oblohou, pronikat skalami a tak dále.

ZALOŽENÍ NOVÉ DYNASTIE Nový král postavil na břehu řeky Jarlung hrad Jumbulagang, který tam bylo možno vidět ještě nedávno; za královnu si vzal ženu Nammugmug a založil dynastii. Některé z nejstarších zpráv uvádějí, že tvrz Jumbu dal postavit až pozdější král Lhathothori, zatímco Ňathiho hrad se nazýval Šampoguceg. V každém případě Ňathicänpo učinil z Jarlungského údolí své královské sídlo a dvanáct „malých království“, která mezi sebou bojovala, podrobil své moci. Ňathi a šest generací po něm jsou souhrnně nazýváni „Sedm nebeských trůnů“ (Namgji thidün). Když králův první syn byl již dost stár na to, aby ovládal jízdu na koni, jeho otec mu postoupil vládu a sám zmizel v nebi, nezanechav tak svou mrtvolu na zemi. Tak aspoň hovoří historie o prvních tibetských králích, že své hroby mají v nebesích. Jména nejstarších tibetských králů jsou uváděna v četných pramenech. Tyto seznamy králů se celkově shodují, avšak liší se někdy v pravopise jejich jmen a v řazení králů do skupin. Synem Ňathiho a Nammugmug byl princ Muthi, který pojal za ženu Sadingding. Jejich synem byl princ Dingthi, který se oženil se Sothamtham a měl syna jménem Sothi. Ten si vzal za ženu Dogmermer a jejich synem byl princ Merthi. Merthiho ženou byla Dagkjilhamokarmo a jejich synem princ Dagthi. Ten si vzal za ženu Sibkjilhamo a jejich synem byl Sibthi. Ten se oženil se Sacün Lungdže.

KRÁLOVSKÝ RODOKMEN A RODOVÉ LINIE LIDÍ O rodu tibetských vládců založeném prvním králem se říká, že zůstával dlouhou dobu naprosto separovaný od ostatních kmenů tibetského lidu. Většina tradičních historií poukazuje na to, že králové si zhruba deset generací před králem Songcän Gampem v sedmém století nebrali za ženy Tibe]anky. Místo

156

LIDÉ

lidských bytostí si prý vybírali za ženy bohyně a přírodní duchy – lhamo (déví), lumo (nágí), mu a ňän. Přesto jsme v osmé kapitole viděli, že některé prameny spojují tibetské kmeny s bohy a že božský původ (lharig) kmeny obzvláš] proslavuje, je-li spojován se sférou „ne-lidí“ mimajinů. Je možné, že některé z dávných královen pocházely z takových božských rodů. Úvodní řádky v tunchuangských seznamech „malých království“ naznačují, že docházelo k uzavírání manželských svazků se ženami z území Jarlung, Čhim, Dagpo a Kji.

É R A K R Á L E Ň AT H I C Ä N PA Tibetští historikové nám zachovali řadu možných dat o Ňathicänpovi. Podle jedné dosti autoritativní tradice mělo mezi prvním králem a pozdějším králem Lhathothorim uplynout 660 let; dalších 150 let uběhlo mezi Lhathothorim a králem Songcän Gampem. Lhathothori se měl dožít 120 roků, které je třeba do tohoto počítání přidat. Přesný výpočet data pro Ňathicänpa by tak odvisel od data použitého pro Songcän Gampa, který žil v sedmém století. To by pak dávalo přibližné datum pro panování prvního tibetského krále zhruba ve čtvrtém století před n. l. Poněkud odlišná tradice počítá s 500 roky mezi dobou Ňathiho a Lhathothoriho, se 120 roky pro dobu Lhathothoriho a k tomu dalších 111 roků do nástupu krále Songcän Gampa. Vycházeje z počtu královských generací v tibetské dynastii, kterých bylo celkem čtyřicet dvě, dostaneme se k přibližnému počtu 1050 roků, které leží mezi prvním králem a králem posledním, o němž je známo, že zemřel okolo roku 841 n. l. Z toho vyplývá, že první král mohl žít ve třetím století před n. l. Takto se datum prvního krále, nacházející se někde mezi čtvrtým a druhým stoletím před n. l., jeví jako nejrozumnější a nejpřijatelnější. Na základě těchto výpočtů můžeme data, jak rok 447 před n. l., tak rok 794 před n. l., tak dokonce i údaj o 2000 rocích, které ulynuly od Buddhovy nirvány, nabízená v některých našich pramenech jako různé možné eventuality, rovnou odmítnout. Jiní historici udávají pro dobu panování prvního krále jako možné datum dobu mezi čtvrtým a druhým stoletím před n. l. Mluví dokonce o roku Dřeva a Tygra [spíše: Ohně a Vepře – JK], což v oněch dobách může být buhto rok 307 před n. l., nebo rok 247 před n. l., přičemž rok 247 se jeví jako nejpravděpodobnější (viz kapitolu 11). Přitom však stále ještě nevíme, zda tento rok Dřeva a Tygra představuje rok králova narození, nebo rok jeho příchodu do Tibetu. I když nám obě tato data činí jisté potíže při spojování osobnosti Ňathiho se syny či vnuky některých indických králů doby Buddhovy, nevylučují tito historici, že by Ňathi mohl docela dobře být některým z potomků těchto králů.

P RV N Í T I B E T Š T Í K R Á L O V É

157

V Tchangských análech nacházíme údaj o původu jakéhosi prvního tibetského krále, který nám nabízí úplně odlišné datum jeho příchodu do Tibetu. O kterémsi princi jedné z tzv. Jižních a Severních dynastií v Číně (Nan-Pej čchao, 420 – 587), se praví, že v roce 414 n. l. uprchl z Číny a stal se vládcem tchufanských (tj. tibetských) kmenů. Avšak tomuto příběhu ani sami tchangští historici nepřikládají mnoho víry. Ostatně tento příběh není ani nijak relevantní k osobě Ňathicänpa. Příslušníci některých těchto nechanských dynastií ze čtvrtého až šestého století, tvořených lidem türkicko-mongolského původu, se mohli v různých dobách k tibetským kmenům přidávat, ale osobností uvedenou v onom příběhu z pátého století rozhodně nemohl být Ňathicänpo! Éra Ňathicänpova sjednocování dvanácti „malých království“ se časově zhruba shodovala se sjednocením Válčících států (Čan-kuo, 475 – 221 před n. l.) v Číně, uskutečněném krátkodobou dynastií Čchin (221– 207 před n. l.). Čchiny vystřídala dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.). Podobně i v Řecku byly soupeřící městské státy nakonec sjednoceny Filippem II. Makedonským (359 – 336 před n. l.), po němž nastoupil jeho slavný syn Alexandr Veliký (336 – 323 před n. l.), podrobitel velké části západní Asie. V Indii byl Alexandrovým současníkem Čandragupta Maurjovec (321– 297 před n. l.), zakladatel Maurjovské říše, kterému se podařilo sjednotit indická království. Jeho vnuk, buddhistický král Ašóka (273 – 232 před n. l.), ovládl téměř celý Indický subkontinent. Vezmeme-li třetí století před n. l. za začátek sjednocovacího procesu a organizování jednotného království v Tibetu, pak až do doby Songcän Gampovy uběhlo devět století, do politického vystoupení Sakja-pandity patnáct století a do skončení tradičních vlád v Tibetu v roce 1959 více než třiadvacet století. Lze tedy považovat tibetskou civilizaci za jednu z nejstarších mezi ostatními starověkými civilizacemi, přeživšími až do našich časů.

158

D O B A K R Á L E Ň AT H I C Ä N PA

GAL

OVÉ

ŘÍM

FINOVÉ

SK

YT

SE

HO

SIBIŘ

LE

VÉ

UK OV

ŠAKOVÉ

CI

PARTHOVÉ

SIUNG-NUOVÉ OÁZOVÉ (HUNOVÉ) STÁTY

BAKTRIE

Válčící státy

TIBEŤANÉ

MA

Jarlung UR JOV ŘÍŠ SKÁ E

Indický oceán

Bengálský záliv

Uprostřed třetího století před n. l. vznikly v Centrální Asii státy Chotan a Kuča a v Indii panoval dharmarádža Ašóka. Období Válčících států v Číně skončilo, když dynastie Čchin sjednotila zemi. Na západě Seleukos Nikátor, vojevůdce Alexandra Velikého, vytvořil velikou říši, ale parthští Peršané se brzy osamostatnili. Řím nyní kontroloval celou Itálii, ale v následujícím století se již nedokázal příliš rozšiřovat.

Jihočínské moře

Sin (In dhu dus )

S TA R O V Ě K É D Y N A S T I E V I N D I I

TIBET H Cangpo

I Prasénádžit M KÓŠALSKO

Udajana VATSA

KÁŠÍ

AVANTÍ

Indický oceán

N

D

Ganga MA GAD B SKO H-

imb

Čandrapradjóta

I

Á L A J

I

isára

E

Bengálský záliv

Podle vícera tibetských historií pocházel první tibetský král z jednoho z indických královských rodů, které byly u moci v době Buddhově. Severní Indie byla v té době rozdělena do státních útvarů, známých jako mahádžanapady, spravovaných nezávisle. Indický princ z jednoho z těchto starověkých království měl uprchnout, anebo byl vypuzen, a přes Himálaj se dostal do Tibetu, kde dostal vladařský titul „Rek na trůnu šíjovém“ – Ňathicänpo.

P RV N Í T I B E T Š T Í K R Á L O V É

Ňathicänpo

159

É R A K R Á L E Ň AT H I C Ä N PA TIBET 500 před n. l. „malá království“ vedou navzájem boje 247 před n. l. Ňathicänpo, první král Tibetu, přichází do Jarlungského údolí podrobení šamanstva v Sumpě „malá království“ se sjednocují pod Ňathiho vládou; v Jarlungu postaven první hrad asi 250 až asi 100 před n. l. sedm králů thi: Ňathi, Muthi, Dingthi, Sothi, Merthi, Dagthi, Sibthi 175 před n. l. Malí Jüe-č’ové se na nejzazším severovýchodě spojují s Čchiangy asi 115 před n. l. některé kmeny Čchiangů na nejzazším severovýchodě známy jako spojenci Hunů asi 100 před n. l. kmen Žuo-čchiangů na severu podél Kchun-lunu a poblíž obchodních cest v Centrální Asii vedoucích přes Chotan

INDIE 881 před n. l. tradiční datum Buddhovy parinirvány (skonu) 483 před n. l. Buddhova parinirvána (podle západních badatelů) 327 před n. l. Alexandr Veliký Makedonský proniká do Indie 321 před n. l. Čandragupta zakládá Maurjovskou říši 269 před n. l. Ašóka, vládce Maurjovské říše, konvertuje k buddhismu

ČÍNA 475 – 221 před n. l. doba Válčících států; období nejednoty 350 před n. l. rozvoj filozofických škol taoistů, konfuciánců a legistů

ZÁPAD 558 – 530 před n. l. Kýros Starší zakládá v Persii Achaimenovskou dynastii 490 – 449 před n. l. Perské války; Řecko poráží Persii

221– 207 před n. l. dynastie Čchin

427– 347 před n. l. Platón

215 před n. l. dokončen úsek Velké zdi

384 – 322 před n. l. Aristotelés

206 před n. l. nastupuje dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.) a sjednocuje Čínu; hlavní město bývalý Čchang-an

asi 250 před n. l. 200 před n. l. Ašókův syn zakládá až 200 n. l. státní útvar v Chotanu türkicko-mongolské kmeny Hunů se při asi 185 před n. l. severních hranicích řecký král Démétrios Číny pozvedají vládne v Baktrii; k moci řecký vliv se šíří v severozápadní Indii 200 před n. l. v severozápadním 183 před n. l. pohraničí Číny žijí Pušjamitra Šunga se kmeny Jüe-č’ů při palácovém převratu zmocní 175 před n. l. vlády a zřizuje hlavní Hunové vytláčejí město ve Vidéši; většinu Jüe-č’ů dynastie Šungů na západ v severní Indii vládne do Ferghány do roku 72 před n. l. 138 –126 před n. l. asi 160 před n. l. otvírá se Hedvábná řecký král Menandros cesta přes Centrální vládne v Baktrii Asii

asi 350 před n. l. vznik Makedonie 307 před n. l. v Egyptě založena Alexandrie: centrum řecké vzdělanosti 300 před n. l. olmécká kultura začíná unifikovat Střední Ameriku; v Teotihuacánu zbudován chrám Slunce 300 před n. l. na jihozápadě Severní Ameriky prvopočátky zemědělství; na východě Severní Ameriky prvopočátky lovectví a zemědělství 287– 212 před n. l. Archimédés 280 – 200 před n. l. počátky expanze Říma 147 před n. l. Řecko se dostává pod nadvládu Říma

161

RANÁ TIBETSKÁ K U LT U R A

KAPITOLA

(10

• Éra následující po vládě „sedmi nebeských trůnů“ zahajuje novou kapitolu v dějinách Tibetu. Když bohům podobní králové začínali končit své životy na zemi, došlo v tibetské kultuře k mnoha změnám. Třebaže většina historických děl o vlastním smyslu těchto změn nepojednává, jsou hlavní jejich události všem dobře známé a lze je nalézt v četných pramenech. Synem posledního z „nebeských trůnů“ Sibthiho a jeho ženy Sacün Lungdže byl Digumcänpo. Poté co se Digum chopil vlády, octl se pod silným vlivem jistého Bönpoaži, mocného šamana z Gurnavatry, území nacházejícího se někde mezi Indií a Persií. Král na jeho rady a doporučení velmi dával, nebo] mu šaman učinil řadu přesvědčivých předpovědí. Jednou se Digum svého důvěrného rádce otázal na své neobvyklé jméno, které obdržel v dětství. Digum totiž znamená „dýkou zavražděný“. Když mu šaman řekl, že král toho jména sejde násilnou smrtí, Digum mu uvěřil. Digum zatoužil aspoň o části svého osudu si rozhodnout sám, a tak si zvolil souboj, k němuž vyzval jednoho každého ze svých ministrů. Žádný z nich však nechtěl ze strachu na královu výzvu přistoupit. Nakonec přikázal Longamovi, který byl opatrovatelem králových koní, aby se s ním v souboji utkal. Longam souhlasil a vymyslel důmyslný plán, jak připravit krále o všechny jeho magické schopnosti. Vystupuje jako jeho oddaný služebník, králi namlouval, jak velice si přeje jeho vítězství a také mu řekl, jak si vítězství zajistí: na záda volů a] nechá naložit pytle s popelem a na rohy a] jim dá připevnit ostré bodce; sám pak a] si na hlavu nasadí černý turban a k čelu připevní zrcátko; přes jedno rameno a] si přehodí mrtvou lišku a přes druhé mrtvého psa. Když se potom nad hlavou prudce rozmáchne mečem, zcela jistě zvítězí. Digum asi věřil, že když se bude řídit těmito zvláštními pokyny, může svůj osud změnit. A tak učinil vše, jak mu Longam řekl. Souboj se uskutečnil v Ňangru západně od Jarlungu ve zvláš] k tomu vybraný den. Ve chvíli, kdy bylo utkání zahájeno, byli voli puštěni z řetězů a jak jeden do druhého vráželi, protrhli svými rohy pytle s popelem naložené na zádech, čímž způsobili hustá oblaka prachu. Tím, že mrtvá těla zvířat na

162

LIDÉ

králových ramenech zapudila jeho ochranná božstva, octl se král bez své božské ochrany a podpory. Šermuje kolem hlavy mečem, nechtěně pře]al provaz mu, který ho spojoval s nebeskou říší, a zůstal nyní úplně bezmocný. Uprostřed zvednutého prachu a všeobecného zmatku zamířil Longam svůj šíp na lesknoucí se zrcátko na králově čele, vystřelil a krále smrtelně zasáhl.

VYPOVĚZENÍ PRINCŮ A J E J I C H P O Z D Ě J Š Í N ÁV R AT Digumova mrtvola byla první mrtvolou tibetského krále, pohřbenou na zemi. Byla vložena do měděné truhly a vhozena do řeky, která ji odnesla na východ do Kongpa, kde se jí zmocnil nága. Mezitím tři Digumovi synové od ženy Lusinmerčam – Čhathi, Ňathi a Šathi – uprchli do Kongpa, Powa a Dagpa, ujíždějíce tam na magickém bílém volu svého otce. Longam pak převzal trůn a za ženu si vzal královu vdovu, již přinutil vykonávat svou dosavadní práci u koní. Jedné noci se přihodilo, že k ní ve snu přistoupil bůh hory Jarlhašampo v podobě svítivě bílého muže. Když se poté probudila, spatřila bílého jaka opouštějícího jejich pozemky. O měsíce později porodila králi chuchvalec sražené krve, který vložila do jačího rohu, kde ho zahřívala a kojila svým mlékem. Brzy z toho chuchvalce vyrostlo krásné dítě, které dostalo jméno Rulakje – „V rohu zrozený“. Když toto zázračné dítě povyrostlo, vyptávalo se na svého otce a na rodinu, a královna mu pověděla o jeho strýcích vyštvaných do vyhnanství a také o smrti svého muže. Načež se Rulakje vydal do Kongpa, kde od nágy, kterému nabídl zvláštní výkupné – dívku, jejíž oči se otvíraly zespodu jako u ptáků – otcovu mrtvolu získal. Když Digumovy ostatky přinesl zpátky do Jarlungu, začala mrtvola sténat. Tak se Digumovu hrobu dostalo názvu „Místo stenů“ – Ngarpathang. Když Rulakje Longama a sto jeho přívrženců porazil, pomohl svým bratrům k návratu k moci. Čhathi se stal novým králem a další bratr se stal „bílým princem“ v Kongpu. Když se královna matka modlila ze úspěch Čhathiho království, bohové jí oznámili: „Tento tvůj syn bude nejlepším“. Jeho panovnickým jménem bylo Pudegunggjal. Nový král postavil v Jarlungu na horském svahu shlížejícím na řeku Čhonggjä královskou tvrz „Tygří vrch“ – Čhingwatagce. Královna matka Merčam se i nadále velmi zajímala o osud království svého syna, nebo] byla v jiném stavu a čekala dítě s Longamem. Obávajíc se, že dosud nenarozené dítě by si jednou mohlo činit nárok na trůn, poprosila, aby ji pod Tygřím vrchem pochovali zaživa.

R A N Á T I B E T S K Á K U LT U R A

163

P O K R O K Y D O S A H O VA N É V T I B E T S K É K U LT U Ř E Pudegunggjal tak zahájil svou vládu v Jarlungu sebeobětováním své matky a za pomoci magického Rulakjea. Tento jeho nevlastní bratr byl tak všestranně schopný a bohatýrský, že ho král nazýval svým strýcem a učinil si z něho ministra. Dal mu také nové jméno Lhabumönzung a z jeho rodu potom pocházelo dalších šest oddaných a zázračně schopných ministrů, kteří se stali rádci příštích šesti králů. Těmto ministrům jsou připisovány četné vynálezy a pokroky na poli tibetské kultury. V době Rulakjeově bylo vynalezeno užívání dřevěného uhlí a vyvinuty způsoby tavení a zpracování zlata, stříbra, mědi a železa. Výrazně se zlepšila stavba mostů, což značně usnadnilo cestování a obchod. Rulakje podporoval zejména zemědělství, pro zapřahání tažného dobytka navrhl jařmo a uplatňoval účinnější metody zavlažování. Prvním králům pomáhali nejen schopní ministři, nýbrž i šamani, kteří panovníkům poskytovali nejrůznější předpovědi a věštby a vykonávali pro ně rozmanité obřady, které je měly ochraňovat. Že tyto šamanské praktiky měly tehdy pro Tibet velký význam, se dovídáme z vyprávění o jednom podivuhodném děcku, které se v této době dostalo do Tibetu. Dítě bylo potomkem starého rodu šamanů šenů. Později dostalo jméno Šenpočhe. Mělo oslí uši, které si halilo turbanem, a až do svých dvanácti let, kdy si ho bohové a démoni odnesli do své říše, se potulovalo Tibetem. Když se Šenpočhe po dalších dvanácti letech vrátil zpět na zem, měl bohaté znalosti o bozích a démonech. Dokázal vysvětlit, proč lidé onemocní a věděl, jak docílit růstu obilí. Protože uměl vykládat znamení a jak správně obětovat mocným místním duchům a jak si je naklánět, prováděl obřady, které přinášely zemi požehnání. Během těchto ceremonií mohli dokonce obyčejní lidé slyšet nebeskou hudbu. Svou velkou magickou mocí dokázal na šamanském bubnu projíždět oblohou a konat zvláštní obřady za zemřelé. Nauky, které hlásal, připomínaly buddhistické učení obsažené ve Vinaji a Abhidharmě. Historikové tyto dávné události vysvětlují jako předznamenání budoucího úspěchu buddhismu v Tibetu.

HROBKY TIBETSKÝCH KRÁLŮ Jelikož Digum pře]al nebeský provaz mu, zanechávali počínaje králem Pudegunggjalem i všichni další králové po něm své tělesné ostatky na zemi. Podle některých textů jsou hroby prvních dvou králů umístěny na skalních výstupcích v horní části zmíněného horského svahu. Jiné prameny je umis]ují k řece Čhonggjä v Jarlungském údolí, na území, které se v pozdějších dobách stalo královským pohřebištěm. Hroby dharmarádžů sedmého až devátého století je

164

LIDÉ

možno v Čhonggjä dosud vidět jako mohylové pahorky, kryjící podzemní hrobky. Hrobka tibetského krále byla považována za posvátné místo a byla střežena zvláštními úředníky ministerstva vnitra. Tito hlídači bývali přidělováni k hrobkám na celý život a nebylo jim dovoleno jakkoli se stýkat a komunikovat s ostatními lidmi. Dokonce i zatoulaná zvířata, která pronikla k pohřebišti, se stávala majetkem stráží, protože nemohla být vrácena jejich majitelům. Při každoročních slavnostech přinášení obětin ke hrobům královských předků zůstávaly stráže skryty, dokud se návštěvníci nerozešli. Teprve potom mohli strážní z úkrytů vystoupit a pohostit se z darů, přinesených ke hrobům. Pro monarchii představovaly hrobky významná místa útočiště, symbolicky spojovaná s předáváním královské moci nastupující generaci. Když korunní princ dospěl do věku uchopení vlády, tak se otec král uchýlil do speciálně vybudované hrobky a podrobil se pohřebnímu ritu, jímž předal moc svému synovi. Starý král pak trávil zbytek života v naprostém ústraní. V díle Kathangdenga existuje zajímavý popis pohřebních obřadů prvních králů, připomínající staroegyptské pohřební praktiky. Tělo zemřelého krále bylo nejdřív potřeno zlatým prachem a pak uloženo doprostřed mezi jakýchsi devět ohrádek. Pozlacená socha krále byla posazena na trůn obložený stříbrnými, zlatými, tyrkysovými a jinými drahocennostmi. Pečlivě vypracovaný rituál tak bezpečně převedl ducha mrtvého krále na jiný svět a vybavil ho na tuto cestu vším potřebným.

ROZVOJ BÖNISMU Bönistická tradice prošla mnoha vývojovými stadii, během nichž do sebe vstřebávala vlivy z cizích zemí a později také z buddhistické tradice. Podle jedněch dějin se měly bönské praktiky v zemi rozšířit za Digumovy vlády, podle jiných měly být jisté bönské praktiky odvrženy. Podle bönistického textu Sipägjükji khačhang čhenmo měla Digumova smrt souviset s příchodem jistých buddhistických odpadlíků do Tibetu. Jiné prameny mluví zase o tom, že za Digumovy vlády přišli do Tibetu bönpové z Aže, Žangžungu a Duši, zatímco o novém bönském učení se někdy říká, že proniklo do země za krále Pudegunggjala. Pozdější bönistická tradice, která může být ovšem zcela odlišná od původního bönu, obsahuje devět naukových oddílů, z nichž první čtyři jsou věnovány obřadům souvisejícím s léčitelstvím, přinášením obětin, pohřebními rity, věštěním a podmaňováním negativních sil, kdežto zbývající oddíly jsou věnovány otázkám praktické morálky, meditace a naukám více mysticky zaměřeným. Vyžadovalo by rozsáhlejší studium, abychom mohli posoudit původní podobu bönu a co do něj bylo za časů králů Diguma a Pudegunggjala vneseno z cizích zemí, a o dopadu toho všeho na lidový folklor.

R A N Á T I B E T S K Á K U LT U R A

165

Tunchuangské dokumenty nabízejí materiál o dávných náboženských představách a mytologii, o pohřebních obyčejích a zvyklostech, o věšteckých technikách a o různých podobách lidového folkloru. V pozdějších bönistických textech, jako například v Khačhang čhenmo, je obsaženo mnoho starších informací o Šenrabmiwovi, zakladateli bönské tradice. Popisuje se jeho činnost v Tibetu, Číně, Tagzigu (Persii), Indii a v jiných krajích a vysvětlují se četné různé bönské naukové linie. Jsou také předkládány bönské kosmologické představy spolu s popisy četných božstev a duchů a jejich vztahů s lidskými bytostmi. Několik bönistických textů bylo nedávno přeloženo, takže západní badatelé získali další materiál ke studiu bönismu.

ÉRA DVOU KRÁLŮ TENG Doba vlády Diguma a jeho syna Pudegunggjala je dohromady nazývána dobou „Dvou králů ze sféry nahoře s přídomkem teng (hořejší)“ – Tökji tengňi. Toto období se zdá být kritickým momentem v tibetské civilizaci, nebo] se vyznačuje prvními úmrtími tibetských bohům podobných králů, začátkem pohřbívání králů do země, pokroky v technologiích a náboženskými a sociálními změnami. Mezi různými klany probíhaly rovněž různé rozhořčené politické boje. Tunchuangské dokumenty líčí jedno velmi spletité spiknutí, do něhož bylo zapojeno několik rodin, které po porážce Longamově mezi sebou soupeřily. V těchto dokumentech, stejně jako na jednom nápisu v Kongpu z osmého století se mluví pouze o dvou místo o třech synech Digumových. U pozdějších historiků se objevuje několik rozporných údajů o tom, který král uprchl do které země a tak dále. Možná byly různé pozdější tradice týkající se těchto králů ovlivněny dávno zapomenutými místními mocenskými boji, anebo vznikly z ústního podání pocházejícího z různých území či od různých kmenů. Éra dvou tengů spadá časově pravděpodobně někam mezi první století před n. l. a první století n. l. Jeden současný tibetský historik soudí, že král Pudegunggjal byl současníkem chanského císaře Wu-tiho (140 – 87 před n. l.). V prvním století před n. l. se začalo procházet Centrální Asií po Hedvábné cestě, která spojovala Čínu dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.) s Indií, Persií a Západem a to umožnilo poprvé styk a obchod napříč celým Starým světem. Severní Indie a západní část Centrální Asie se tehdy nacházely pod vládou kušánských panovníků, z nichž největším byl dharmarádža Kaniška (78 –101/102 n. l.). Jeho podpora napomáhala šíření buddhismu v Centrální Asii, která se tak stávala tavicím kadlubem pro filozofie Východu a Západu a jejich technologie. Zda některý z těchto vlivů pronikl v těch dobách do Tibetu, je vzrušující otázkou pro budoucí bádání.

166

LIDÉ

ŠEST KRÁLŮ LEG A OSM KRÁLŮ DE Králové, kteří následovali po Digumovi a po jeho potomcích, si v dalších patnácti generacích brali za královny ženy z mimajinských rodů. Prvním šesti z těchto králů se říká „Šest pozemských králů s přídomkem leg (dobrý)“ – Sälegdug. Když zemřeli, byli pochováni buhto na úpatích horských svahů, anebo na vysokých skalních útesech. Ešoleg, první z legů, byl synem Pudegunggjala a jeho ženy Omathang Mänccho. Rulakjeův syn Lhabugokar se stal ministrem, provedl ustájení zemědělského zvířectva a postaral se o zavedení pokročilejších zemědělských technik. Král Ešoleg a jeho královská cho] Mučam Damana sídlili v tvrzi Tagce. Po Ešolegovi následovalo pět pokolení králů s přídomkem leg. Ešolegův syn princ Dešoleg se oženil s Lumän Mermou a žili v tvrzi Göce. Jejich syn princ Thišoleg se oženil s Cänmo Gurmän a žili v tvrzi Jangce. Jejich syn princ Gongruleg se oženil s Cchomän Dongmou a žili v tvrzi Thice. Jejich syn princ Dongžerleg se oženil s Nammän Bumou a žili v tvrzi Cemokhjunggjal. Jejich syn princ Išoleg se oženil s Mučam Marleg a žili v tvrzi Thicigbumdug. Následujících osm králů tvoří skupinu „Osmi králů s přídomkem de (pokladnice)“ – Degjä. V některých pramenech se uvádí, že jejich hroby se nacházejí v řekách, ale o králích samých existuje velmi málo informací, s výjimkou toliko jmen jejich královen. Išolegův syn princ Zanamzinde si vzal za ženu Cchomän Thikar a měli syna prince Dethulnamžungcäna. Ten si vzal za ženu Seňän Mangmo a měli syna prince Senolnamdea. Ten si vzal za ženu Lumo Mermo a měli syna prince Senolpodea. Ten si vzal ženu Oza Democcho a měli syna prince Denolnama. Ten si vzal za ženu Thimän Džemo a měli syna prince Denolpa. Ten si vzal za ženu Secün Ňänmo a měli syna prince Degjalpa. Ten si vzal za ženu Mäncün Luggong a měli syna prince Detingcäna, který se oženil s Ňecün Mangmadže.

PĚT KRÁLŮ CÄN Následující generace jsou známy jako „Pět králů s přídomkem cän (mocný)“ – Cännga. Tito králové začali praktikovat sňatky s ženami Tibe]ankami. V knize Ngomcchar gjamccho (Oceán podivuhodností) se praví, že tibetským panovníkům byl od té chvíle udělován přídomek cänpo (mocný), zatímco předtím se jim říkalo lhasä (synové dévů). Naneštěstí nemáme o těchto pěti králích

R A N Á T I B E T S K Á K U LT U R A

167

cänech více informací, s výjimkou toliko jejich jmen, jmen jejich královen a ministrů. Král Torelongcän byl synem krále Detingcäna a jeho ženy Ňecün Mangmadže. Jeho ministry byli Dingpogjal z klanu Thönmi, Dardže z klanu Tong a Mändarre z klanu Nub. Torelongcän měl za ženu Oma Deza Thicünčhangmu. Jejich synem byl princ Thicünnam, jehož ministry byli Ňadorcug z klanu Nub a Thizungmokhong z klanu Bä. Král Thicünnam si vzal za ženu Mänza Thikar a měli syna prince Thidapungcäna. Král Thidapungcän měl jako ministry Dadzimüna z klanu Gar a Lumadepa z klanu Thönmi. Za ženu si vzal Mänsum Luteng a měli syna prince Thithogdžethogcäna. Král Thithogdžethogcän měl jako ministry Ňacändembua z klanu Gar a Thogdžemongcäna z klanu Nub. Jeho ženou byla Rujongza Tonggjalmoccho a měli syna prince Lhathothori Ňäncäna. Král Lhathothori Ňäncän si vzal za ženu šlechtičnu Noza Manggar. V těch dávných dobách se vyskytovalo mnoho velkých ministrů, avšak není vždy jisté, pod kterým králem sloužili. Tunchuangské dokumenty je vynášejí jako osobnosti neobyčejné a velmi vlivné. Měli „bystrý zrak“ a „rozuměli lidským srdcím“. O jednom ministru se dokonce praví, že vynikal takovou inteligencí, že i když pobýval někde daleko, byl jako by stále přítomný. Jiní byli proslulí svým udatenstvím anebo poskytováním pečlivě promyšlených rad. O některých se dokonce přímo říkalo, že byli jasnovidci.

É R A PA N O V Á N Í L E G Ů , D E Ů A C Ä N Ů Šest legů, osm deů a pět cänů zdá se vládlo Tibetu během prvního až pátého století n. l. V témže období padla v Číně dynastie Chan a na sever země proniklo mnoho cizích kmenů. Hunové se roztáhli po celé Centrální Asii a dosahovali až do Indie a dokonce do Evropy, kde byla Římská říše ohrožována vlna za vlnou také barbarským lidem ze stepí. Navzdory těmto revolučním změnám se města Centrální Asie, jako například Kuča a Chotan, stávala důležitými středisky buddhismu, inspirovanými buddhistickou civilizací Indie, kde Nágárdžunovi žáci horlivě propagovali Buddhovu nauku. A s tím, jak mniši z Centrální Asie podnikali cesty na východ, objevovaly se v Číně první překlady buddhistických textů. Buddhistická tradice však do Tibetu dosud nepronikla. V době krále Thithogdžethogcäna, otce Lhathothoriho, byla tibetská kultura živena činností bönpů, známých jako šenové, a lidových pěvců bardů, kteří přednášeli příběhy zvané dungy, což byly příběhy o bozích, hrdinech a velkých klanech. Lidé se scházeli, aby si tyto příběhy vyslechli, věnovali se hrám, rozpravám, zkouškám dovednosti a soutěžím, ve kterých zpěváci, kterým se říkalo deuové,

168

LIDÉ

prozpěvovali své texty, doplňované hádankami a podobně. Zdá se, že některé z takových popěvků mohly částečně sloužit také náboženským účelům, anebo hrály určitou úlohu při královském dvoře. Takto se v písních a verších uchovávaly důležité události, tvořící základ ústního předávání dávné historie. Tradice šenů, dungů a deuů poskytovaly lidu vedení a vyvinuly se časem v tibetský folklor, který po celá staletí vyprávěl o způsobu života ve starověkém Tibetu. Při současném stavu našich vědomostí by bylo sice obtížné rekonstruovat tuto éru, nicméně můžeme říct, že tibetská kultura se postupně zcela jistě obohacovala a stávala komplexnější. S tím, jak se pokroky zemědělství podnícené velkými ministry šířily mezi lidem, zvětšovaly se i vesnice. Některé zprávy hovoří o tom, že se začaly s použitím cihel a kamene stavět lepší domy kryté dřevěnými střechami. Na dobře chráněných horských svazích byly stavěny – nejspíš bohatou šlechtou – velkolepé tvrze a hrady, shlížející do údolí pod nimi. Ale vlastní sociální struktura této rané tibetské společnosti představuje z větší části pořád ještě jen dohady a domněnky. Starověce vypadající kamenné tvrze ve východních oblastech v Kongpu a Powu mohou být příkladem této staré architektury.

PŘEDBUDDHISTICKÝ TIBET Náboženské a duchovní vlivy se nedostávaly do Tibetu pouze prostřednictvím bönských tradic přicházejících zvnějška, nýbrž přímo z vlastní země jako takové. Rozeklaná horstva a hluboká údolí sama vytvářela dramatické scény a pozadí, které fungovaly jako symboly vyššího řádu bytí, zpřítomňující sílu a moc samotného kosmu. Buddhistická tradice si povšimla toho, že některá místa v zemi jsou sídlem bódhisattvů a arhatů – zahalené vrcholy hory Cari; majestátní horský hřeben Ňänčhenthanglhy táhnoucí se náhorní plošinou; posvátné jezero Mánasaróvar (Maphamccho) v okolí svaté hory Kailás (Tise) a tak dále. Po bezpočet staletí putovali také k hoře Tise a k jezeru Maphamccho poutníci z Indie a ze severozápadu. Texty tajuplných manter a otisky dlaní nebeských dákiní bylo možno spatřovat na skalách okolo tohoto jezera, jehož voda má léčivé účinky. Bělostné štíty Himálaje, jako jsou Džomolungma (Mt. Everest) a Gangčhendzönga (Kanchenjunga), byly považovány za sídla moci matky přírody, stejně jako jimi byly na severu Amňemačhen a Ňänpojuce. Po celá staletí, dlouho předtím, než se buddhistické nauky dostaly do Tibetu, odvíjel se v těchto končinách život, který byl v dokonalém souladu se zemí a jejími přírodními silami. Této starověké kultuře vládlo dvacet sedm královských rodů až do posledního krále s přídomkem cän. Od příchodu legendárního Ňathicänpa spravovali tito panovníci zemi šest set dvacet roků. S Lhathothorim, posledním z králů cänů, započala nová kulturní éra, ve které se pozvolna začal v tibetské civilizaci prosazovat buddhismus.

169

R A N Á T I B E T S K Á K U LT U R A

O B C H O D N Í C E S T Y N A P Ř Í Č S TA R O V Ě K O U A S I Í do Řecka a do Říma

jezero Bajkal

Kaspické Aralské jezero moře jezero Balchaš

dvůr Siung-nuů (Hunů)

koně

NOVÉ Í HU N R E SEV měh

vinná réva

do Persie a do Říma

Tun-chu ang Čang-jie Šan-šan Chotan jadeit KÁkenúr

Baktrie vlna

Purušapura K U

jadeit

Takšašila (Taxila) PLOŠI

Á

N

Mathura Pátaliputra

do Arábie a do Afriky koření kadidlo slonovina

Čchang-an

zlato TIBET SKÁ N indig ÁHO o

Š

do Persie

JIŽNÍ HUNOVÉ

Kuča

Kášgar Járkend

NA

Luo-jang

hedvábí

RNÍ

Šu

I cu k třti rová na

ČÍNA POD DYNASTIÍ CHAN Nan-chaj

Támralipti

I N D I E Bengálský záliv skořice měh

FU-NAN Indický oceán

drahokamy

Jihočínské moře

V roce 112 před n. l. byla otevřena Hedvábná cesta, vedoucí napříč Centrální Asií. Tato obchodní trasa spojovala Čínu a Indii na východě s Persií a Římem na západě. Po obtížných karavanních cestách tak oběma směry proudilo zboží, čímž byl poprvé umožněn obchod a spojení napříč celým Starým světem. Ovšem loupeživé přepady nomádských Hunů činily cestování nebezpečným a ohrožovaly nový rozkvět království, jakými byly Chotan a Kuča rozkládající se podél Hedvábné cesty. V chanských análech se praví, že tržiště byla zřízena také na severovýchodě u KÁkenúru.

170

LIDÉ

S TA R O V Ě K Á K U LT U R N Í C E N T R A Centry tibetské civilizace se stala údolí řek Jarlungčhu a Čhonggjäčhu. První bohům podobný král Ňathicänpo sestoupil na horu v Kongpu a zamířil na jih ke Lhababri. Odtamtud se nový král vydal do Cänthanggobži, kde se poprvé setkal s tibetskými lidmi. Jeho sídelní tvrz Jumbulagang a hrad osmého krále Diguma v Čhingwatagce se nacházejí v těchto místech. Hlavní město země bylo přemístěno na sever do Lhasy teprve v 7. století n. l.

Cangpo

LHABABRI Cänthanggobži

JA

Jumbulagang

RL UN

Čhingwatagce

Ä

lun

postaveno Digumem

postaveno Ňathim

gčh

GJ ČHONG

Jar

G

Čhonggjäčhu

u

Jarlhašampo Diguccho

VYPOVĚZENÍ TŘÍ SYNŮ DIGUMOVÝCH D O K O N G PA , P O WA A D A G PA A J E J I C H P O Z D Ě J Š Í N ÁV R AT D O J A R L U N G U

Digumovi tři synové prchají z Jarlungu Pudegunggjal se vrací Longamovo léno Dangra ŽAN ŽUN GG

Na

gčh

u

Namccho POWO Cangpo ŇANGRO

KONGPO JARLUNG

m Brah

DAGPO

aput

ra

Starověká „knížectví“ podél řeky Cangpo byla pravděpodobně výzvou pro nově se rodící království v Jarlungu. Po smrti osmého krále Digumcänpa uprchli jeho tři synové do Kongpa, Powa a Dagpa a vlády v Jarlungu se zmocnil uzurpátor Longam. Jeden z Digumových synů Longama porazil, vrátil se do Jarlungského údolí a obnovil tam rodovou dynastii pod svým jménem Pudegunggjal. Další Digumův syn se stal „bílým princem“ v Kongpu.

É R A K R Á L E D I G U M C Ä N PA TIBET asi 150 před n. l. doba dvou králů tengů: v Jarlungu vládne Digumcänpo Digum zabit Longamem; královi synové Čhathi, Ňathi a Šathi prchají do Kongpa, Powa a Dagpa Čhathi se s pomocí Rulakjea ujímá vlády a přijímá jméno Pudegunggjal první pohřeb králů asi 50 před n. l. doba šesti králů legů: Ešoleg, Dešoleg, Thišoleg, Gongruleg, Dongžerleg, Išoleg asi 100 n. l. doba osmi králů de: Zanamzinde, Dethulnamžungcän, Senolnamde, Senolpode, Denolnam, Denolpo, Degjalpo, Detingcän asi 300 n. l. doba pěti králů cän: Torelongcän, Thicünnam, Thidapungcän, Thithogdžethogcän, Lhathothori

ČÍNA

ASIE

127 před n. l. Čína rozmís]uje vojenské posádky v Tun-chuangu, Kan-čou a Liang-čou

130 před n. l. Jüe-č’ové dosahují do Baktrie; vytláčejí šakské kmeny do Indie

121 před n. l. Siung-nuové (Hunové) vytláčeni na sever od pouště Gobi

asi 100 před n. l. v Adžantě ve střední Indii budovány buddhistické jeskynní chrámy

115 –112 před n. l. 100 před n. l. kmeny Čchiangů až 100 n. l. napadají západní Čínu rozmach Kušánské říše, kosmopolitní 112 před n. l. vlivy se šíří severní napříč Čínou Indií, Paňdžábem a Centrální Asií a západní částí se otvírá Hedvábná Centrální Asie; cesta podpora buddhismu asi 90 před n. l. umírá otec čínské Chotan a Kuča historiografie S’-ma se stávají středisky Čchien, autor vzorobuddhismu; vých dynastických buddhisté z Centrální dějin Číny Š’-,i Asie putují do Číny (Zápisky historika) 50 před n. l. 9 – 25 n. l. až 250 n. l. dřívější regent Sátaváhanové vládWang Mang nou v jižní Indii zakládá dynastii Sin 120 n. l. 25 – 220 n. l. až 395 n. l. dynastie Pozdějších Šakové z Centrální (též Východních) Asie zřizují satrapii Chanů; hlavní město v západní Indii Luo-jang 148 n. l. buddhisté z Centrální Asie zřizují v Luo-jangu překladatelské středisko 184 n. l. povstání Žlutých turbanů, inspirované taoistickým mesiánským hnutím

ZÁPAD 100 – 44 před n. l. Gaius Julius Caesar římským císařem 51 před n. l. Galie se stává římskou provincií 31 před n. l. Egypt se stává římskou provincií 30 n. l. Ježíš z Nazareta je ukřižován 45 n. l. apoštol Pavel zahajuje misijní cesty 70 n. l. Římané zboří chrám v Jeruzalémě 117 n. l. Římská říše dosahuje svého největšího rozmachu 220 n. l. Gótové pronikají do Malé Asie a na Balkán 250 n. l. rodí se klasická mayská civilizace kultura hopewellských Indiánů při Velkých jezerech v Severní Americe

asi 200 n. l. indická epická báseň Bhagavadgíta dostává konečnou podobu 268 n. l. Gótové vyplení 225 n. l. Athény, Spartu v Persii založena a Korint Sásánovská říše; kolem 244 n. l. sahá 285 n. l. do severozápadní Římská říše se dělí na Indie Východní a Západní

172

ŠŤASTNÉ GENERACE

•

KAPITOLA

(11

V pátém století n. l. pronikly do Země sněhů vlivy buddhistické tradice, která měla později revolucionalizovat Tibet. První král, který přišel do styku s Buddhovou naukou – Dharmou, byl Lhathothori Ňäncän, uctívaný v buddhistické tradici jako ztělesnění bódhisattvy Samantabhadry. Tibetští historikové nazývají někdy éru Lhathothoriho a králů, kteří následovali po něm, érou „š]astných generací“, v kontrastu s předchozími dobami, kdy byl buddhismus v Tibetu ještě neznámý. Někteří historikové spojují Lhathothoriho s předpovědí obsaženou v sútře Šrímáládéví, podle níž se Buddhovo učení dostane do země „Rudolících“ (běžné pojmenování Tibe]anů) dva tisíce pět set roků po odchodu Buddhy do parinirvány. Jiní historikové nabízejí přesnější data pro tohoto krále, a sice rok Vody a Hada (213 n. l.), nebo rok Vody a Vola (173 n. l.). Ale data z třetího či druhého století pro Lhathothoriho by nechávala mezeru čtyř set roků mezi dobou jeho vlády a dobou vlády krále Songcän Gampa, o němž se ve většině pramenů tvrdí, že nastoupil pět generací po Lhathothorim. Tato raná data pro Lhathothoriho by si ovšem protiřečila s tradicí, která zasazuje tohoto krále zhruba 150 roků před králem Songcän Gampem a 600 roků po králi Ňathicänpovi. Když víme, že Songcän Gampo žil na počátku sedmého století, můžeme rok Lhathothoriho smrti umístit doprostřed pátého století. Jelikož mezi historiky existuje všeobecná shoda v tom, že Lhathothori se dožil 120 let, měl by se podle toho narodit někdy počátkem čtvrtého století. Toto se zdá být nejranějším datem, kdy mohl žít, vezmeme-li v úvahu oněch 150 roků od jeho smrti do nástupu krále Songcän Gampa. Tyto výpočty souhlasí s daty uváděnými v některých pramenech. Pro roky Dřeva a Psa šedesátiletého cyklu připadají v té době v úvahu rok 314 n. l., nebo rok 374 n. l. Při existenci pouze pěti generací mezi Lhathothorim a Songcän Gampem připadá jako nejvhodnější rok Lhathothoriho narození rok 374 n. l. (to jest před 1611 roky [od letoška, 1985 – JK]) a jako přijatelnější rok pro Ňathicänpa rok 247 před n. l. (to jest před 2232 roky [od letoška, 1985 – JK]. To by ponechávalo 621 roků mezi Ňathicänpem a Lhathothorim. Připočteme-li

ŠŤASTNÉ GENERACE

173

k tomu oněch 120 let, co žil král Lhathothori, pak by měl být rok 494 n. l. rokem jeho smrti. Tím by zůstávalo ještě zhruba sto až sto dvacet roků do nástupu krále Songcän Gampa v sedmém století.

P RV N Í O B J E V E N Í S E D H A R M Y Lhathothori Ňäncän byl jedním ze čtyř synů krále Thithogdžethogcäna a královny Rujongza Tonggjalmoccho. O Lhathothoriho mládí nám bohužel chybí jakékoli informace, avšak jedna událost z pozdějšího období jeho vlády je dobře známá. V roce Vody a Ptáka, to jest v roce 433 n. l. (to jest před 1552 roky [od letoška, 1985 – JK]), když bylo králi šedesát let, získal první buddhistické svaté texty, které se dostaly zázračně do Tibetu. Záznamy říkají, že obloha toho dne byla plná duh a všude se rozléhala krásná nebeská hudba. V květinovém dešti se na střechu tvrze Jumbulagang snesl z nebe košík. Když král košík otevřel, nalezl v něm dvě knihy psané lapis lazulovým inkoustem na pozlacených listech. Šlo o sútry Zamatog köpa (Karandavjúha [Dergeský Kandžur, čís. 116 – JK]) a Pangkong čhaggjapa (Sákšipúrnamsudraka [Dergeský Kandžur, čís. 267 – JK]). Dále k tomu obdržel ještě klenot čintámani, který dokázal splnit všechna přání, Avalókitéšvarovu šestislabičnou mantru Óm, mani padmé, húm!, vyrytou do vzácné kamenné desky dvanáct palců vysoké, a zlatou stúpu. Té noci se dostalo králi ve snu proroctví, že v páté generaci po něm se narodí král, který bude těmto věcem rozumět. Sám Lhathothori smyslu těchto textů ani významu svatých předmětů nerozuměl, ale poci]uje jejich posvátnost, choval k nim úctu a nazýval je svými „tajemnými pomocníky“ – ňänpo sangwa. Králova víra a pobožnost k těmto předmětům byly tak veliké, že se projevily na něm změnou: když měl šedesát roků, zázračně omládl jako šestnáctiletý jinoch, a žil potom dalších šedesát let. Když byl jeho syn natolik stár, aby mohl vládnout, Lhathothori ho nabádal, aby pokračoval v uctívání těchto obdivuhodných svatých předmětů, které budou plnit všechna jeho přání. Jedni tvrdí, že král zmizel v nebesích, třebaže v jiných pramenech stojí, že jeho hrob se nachází v Jarlungském údolí u Darthangu při řece Čhonggjä. V Kathangdenga se popisuje pokladnice zbudovaná královskou rodinou k poctě Lhathothoriho, aby byla k užitku pozdějším králům. V knize Čhödžung rinpočhei terdzö se vypráví o tom, jak v době Lhathothoriho přišli z Lijulu (Chotanu) a Thökaru dva buddhističtí překladatelé. A když už byli v Tibetu, pozvali jednoho indického opata, aby sem zavítal poučit tibetského krále. Mniši se však v Tibetu nijak dlouho nezdrželi, nebo] Tibe]ané neměli dosud své písmo, a tím chyběla i možnost šíření Dharmy mezi lidem. Je pravděpodobné, že to bylo právě za dob Lhathothoriho, kdy buddhisté z Centrální Asie pronikli do Tibetu. Když čínský buddhistický

174

LIDÉ

poutník Fa-sien okolo roku 400 n. l. procházel Centrální Asií, nacházel tam kvetoucí buddhistická centra v Lou-lanu, Chotanu, Kášgaru a Járkendu. Území Thökar mohlo být Tocharsko, rozkládající se na starých kušánských državách. V „Modrých análech“ (Debther ngönpo) se píše, že pandita Buddharakšita (Losemccho) a překladatel locáwa Lithese pobývali za Lhathothoriho krátce v Tibetu a přinesli s sebou některé buddhistické texty. Gö-locáwa pokládá tuto verzi za přijatelnější, nežli legendární představu o tom, že texty měly zázračně spadnout z nebe na zem. Týž autor souhlasí s názorem Nelpa-pandity, že právě tímto způsobem se mělo ono náhlé objevení se těch neobvyklých předmětů vysvětlit bönistům z blízkého králova okolí.

É R A L H AT H O T H O R I H O Zdá se, že éra krále Lhathothoriho se časově kryla s dobou Kumáradžívy, velkého centrálněasijského buddhistického překladatele, který přišel v roce 401 n. l. do Číny. Tam se mu dostalo ochrany a podpory od vládců dynastie Pozdějších Čchinů (384 – 417), kterou si založily kmeny, o kterých současná sinologie soudí, že byly spřízněné s Čchiangy a s Tibe]any. Někteří badatelé jsou toho názoru, že východní části Tibetu, jako blízcí sousedé území Čchiangů, s nimiž jsou Tibe]ané kmenově příbuzní, byly s buddhistickým učením dobře obeznámeny již v době Lhathothoriho a že severní a západní Tibet se možná seznámil s buddhistickou Dharmou prostřednictvím mnichů a obchodníků putujících po Hedvábné cestě. Avšak zdá se být zcela jistým, že buddhismus získal veřejný patronát tibetského královského dvora teprve několik generací po době Lhathothoriho. První projevy buddhistických vlivů v tibetské kultuře časově odpovídají době uvedení Dharmy do Koreje a éře velkého indického učitele Vasubandhua Staršího (žil na přelomu 4. a 5. století n. l.), jehož tibetský autor dějin Indie Táranátha (Künga Ňingpo, nar. 1575) vydává za Lhathothoriho současníka. V předcházejícím století bylo křes]anství oficiálně přijato v Římské říši, zatímco muslimská tradice se měla prosadit teprve o dvě století později.

D O N G Ň Ä N D E U O V O S M U T N É PA N O VÁ N Í Lhathothoriho synem byl Thiňänzungcän, ale o jeho vládě toho víme málo. Jeho královskou chotí byla Dongza Modurjangžer a jeho ministrem byl Šüpu Gjaltorengaňi. Když Thiňänzungcän zemřel, postavili mu hrobku v Dönkharu. O jeho synovi králi Dongňändeuovi se vypráví zajímavá příhoda. Nastoupil na trůn a oženil se s velice krásnou ženou z Dagpa jménem Čhimza Lugjal. Ta když nějaký čas pobývala v Jarlungu, přišla o svou krásu, nebo] jí tam údajně chyběl jistý druh zvláštní potravy, na který byla zvyklá v Dagpu.

ŠŤASTNÉ GENERACE

175

Na královo naléhání si ze své domoviny obstarala to, po čem toužila. Po požití dovezeného jídla královna opět zkrásněla. I byl král na to jídlo velmi zvědav, a podíval se do královniny spižírny. Tam nalezl zásobu ryb, což ho náramně vyděsilo, nebo] v těch dobách v Jarlungu nikdo ryby nejedl. Král z toho byl v šoku a smrtelně onemocněl. A pak už následovalo jedno neštěstí za druhým. Dongňändeův a Lugjalin syn se narodil slepý. Když dospěl, dal mu otec král zvláštní radu: Uchovávat si čisté srdce je mít zlato; naslouchat dobrým radám je pít nektar; odvrhovat myšlenky na sansáru – vedou k záhubě! Vedl syna k tomu, aby si vážil dědových „tajemných pomocníků“, které Lhathothori choval ve velké úctě a jimž přinášel obětiny. Král Dongňändeu v obavě, že syn nyní, když dosahuje věku k vládnutí, nebude moci zemi účinně spravovat, rozhodl, aby byl ze sousední země Aža povolán lékař bönista. Kdyby léčení synovy slepoty nebylo úspěšné, měl se spojit s ženou jistého bönisty ze země Sumpa, jejího syna přijmout do královské rodiny jako staršího bratra a učinit ho králem. Dongňändeu poté vzal všechny svoje osobní věci i věci královniny a přenesl je do královské hrobky v Jarlungu. Tam se spolu s královnou, jako by mrtví, zdržovali po zbytek svých dnů. Vláda byla ponechána v rukou prvního ministra po dobu, co bude pokračovat synovo léčení. Když byl král takto všechno zařídil, z úřadu odstoupil, jsa si nyní jist, že o syna je dobře postaráno, že královy pokyny jsou jasné a pověřený ministr že bude v očích lidu bez vší hany a podezření.

TA G R I Ň Ä N Z I G S E S T ÁV Á K R Á L E M Královský princ přezdívaný Mülong, „Slepý“, se přidržoval otcových pokynů: uctíval „tajemné pomocníky“ a pozval lékaře bönistu. Když jeho léčba skončila, vrátil se bönista domů, kde jeho matka předpověděla, že země Aža se v budoucnu dostane pod správu Tibetu. Brzy nato se princi za cesty do Kjišö zrak vrátil a první, co uviděl, byla hora Tagmori (Hora tygřice) a na ní divoká ovce ňän. S obnoveným zrakem se nyní chopil královské vlády a zvolil si jméno Tagriňänzig, „Spatřivší na Tygří hoře divokou ovci“. V době krále Tagriňänziga byly zavedeny míry a váhy pro obilí, máslo a jiné mléčné produkty a rovněž i jednoduchá pravidla obchodování. Tagriňänzig si vzal za ženu Gongza Tongcündokar a usadil se v Čhingwě. To bylo středisko starého království, země, do níž se vrátil Digumův syn Pudegunggjal, aby tam vládl. Nevíme, kam až vliv Tagriňänzigovy moci sahal, protože za jeho časů byla země zmítána politickými intrikami. V díle Ngomcchar

176

LIDÉ

gjamccho se uvádí, že pod Tagriňänzigovou správou se nacházela pouze asi polovina někdejších „malých království“. Tibetští historikové ani tunchuangské anály jasně nevysvětlují, jak králové „malých království“ přicházeli o kontrolu nad některými svými původními územími. V tunchuangských kronikách se líčí mocenský boj za panování Tagriňänziga. Četní prominentní šlechtici měli totiž svá sídla na sousedních panstvích. Například Zingpodže Tagkjawo byl pánem v Ňenkaru, což mohla být pravděpodobně dnešní oblast Tölung severozápadně od Lhasy. Zingpodže Thipangsum sídlil v Juně v Ngäpu, což byla oblast někde poblíž Kongpa, zahrnující nejspíš i oblast Kji v okolí Lhasy. Přesné situování těchto starých lén není zcela jisté; mohla se totiž nacházet v Centrálním Tibetu, ale stejně tak mohla sahat až do severovýchodních hraničních oblastí.

I N T R I K Y Z A D O B Y K R Á L E TA G R I Ň Ä N Z I G A Tagkjawo, feudální pán v Ňenkaru, byl špatný a nespravedlivý správce, který nikdy nedbal dobrých rad a zákony si svévolně měnil tak, aby mu vyhovovaly. Říká se o něm, že „dobro měl za zlo a zlo měl za dobro“, že „statečné a poctivé lidi neodměňoval, obyčejné lidi zastrašoval a své ministry doháněl k zoufalství“. Kdokoli se ho odvážil kritizovat, byl přísně potrestán. Lidé byli zmateni, jeden druhému nevěřili a ke svému pánu ztráceli důvěru. Ten nakonec přišel i o všechnu oddanost svých ministrů. Ministr Ňän Dzizung svého pána varoval, že když bude nadále ve všem stranit zlu, vláda přestane fungovat a zákony pozbudou moci. „Zhroutí-li se země,“ ptal se ministr, „komu to potom přičítat za vinu?“ Ale Tagkjawo na tato slova neslyšel a Ňän Dzizunga zbavil úřadu. Rozhněvaný ministr spojil pak své síly s Thipangsumem, feudálním pánem z Ngäpa, a svého dřívějšího pána usmrtil. Thipangsum se tím zmocnil Tagkjawova území a Ňän Dzizungovi přenechal země Juljel a Lumro. Lidé v Juljelu a Lumru nebyli však pod vládou Dzizungovou š]astni. Jeho žena, šlechtična z klanu Pacchab, se chovala tak nesnesitelně povýšenecky, že si na ni jistý příslušník z klanu Ňang nakonec u Thipangsuma stěžoval. Thipangsum však ke svému oddanému ministru Ňän Dzizungovi choval tak velký obdiv, že v té věci nic nepodnikl. To lidem ještě více vadilo. Byly i jiné půtky, které tento feudál neřešil ke spokojenosti lidu. Jednou například odmítl dát souhlas k tomu, aby se rodině zavražděného dostalo odškodnění, protože feudál měl pachatele za obě]. Nedostatek jasného zákoníku, zdá se, vyvolával velký zmatek a tibetskému lidu působil mnohé příkoří a utrpení. Tak tomu bývalo nezřídka i v případech, kdy feudální páni byli pokládáni za lidi jinak dobré a čestné. Nespokojení příslušníci klanů Ňang a Bä se spojili a vydali se na Tagriňänzigův hrad. Jejich tajný plán poodkrývá kratičká báseň zachovaná v tunchuang-

ŠŤASTNÉ GENERACE

177

ských kronikách, velebící Tagriňänziga jako spravedlivého vládce, který umí správně řídit své království, „stejně jako dobrý jezdec umí ovládat svého koně“. Představitelé obou klanů vyhledali krále Tagriňänziga a složili mu slavnostní přísahu věrnosti, ke které se záhy připojili i příslušníci klanů Nön a Cchepong. I když byla Tagriňänzigova sestra provdána za Thipangsuma, on sám byl ochoten podílet se na plánu svržení svého švagra a za tím účelem se s představiteli těchto klanů tajně sešel kdesi v hlubokém lese. Avšak Tagriňänzig zemřel dříve, než mohli spiklenci svůj záměr provést. Po králi zůstala žena a dva synové, starší Löncchän (Songcän) a mladší Lönkol. Následovaly chvíle očividné nerozhodnosti a strachu. Tagriňänzigovi poddaní viděli slavnostně oděné muže odcházet se svými pány do lesa; pak je pozorovali, jak v noci spěchají k zámku v Čhingwatagce. Nikdo však nevěděl, byli-li tito cizí lidé jejich nepřáteli nebo spojenci.

MOC PŘEBÍRÁ NAMRI Mezi rebelujícími klany a Tagriňänzigovým synem Songcänem došlo nakonec k obnovení a oživení dřívějšího spojeneckého slibu. Tunchuangské dokumenty obsahují text jejich přísahy, jíž odmítají všechno poddanství k Thipangsumovi a znovu slibují, že se připojí ke králi Pu z rodu Pudegunggjalova. Slibovali věrnost, a dokonce i obětování vlastních životů, jedinému tomuto králi a přísahali být poslušni toliko jeho rozkazů. Zatímco králův mladší bratr Lönkol a matka královna Tongcündokar zůstali v Čhingwě, Songcän jako nový král postavil desetitisícové vojsko, se kterým Thipangsuma porazil. Syna svého nepřítele donutil, aby emigroval do země Türků, tvrz v Juně zbořil a území Ngäpo přejmenoval na Phänjul (Prospěšná země). Ministři oslavovali vítězství s velkou slávou a písněmi, provolávajíce oba bratry božskými králi. Songcänovi dali nové jméno Namri, „Nebeská hora“, nebo] jeho říše byla nyní vyšší nežli nebesa a jeho bojová přílbice pevnější nežli hora. Namri rozdělil vládu nad dobytými územími mezi klany Ňang, Nön, Bä a Cchepong. Zaručil jim vládu nad rodinami, jež měly na nově nabytých pozemcích pracovat. Jejich ministři se stali oficiálními ministry jeho královské vlády. Politická struktura v zemi rozšířila svůj vliv a moc na všechny klany, které krále podporovaly. Král si vzal za ženu šlechtičnu Diza Thökar z klanu Cchepong. V těch letech se obzvláš] proslavilo několik ministrů, i když není zcela jasné, u kterého krále sloužili. Tunchuangské dokumenty zmiňují jistého příslušníka klanu Gar, který slul tak hlubokými vědomostmi, že se o něm říkalo, že dokáže číst naráz mysli tří lidí. Jiný ministr byl člověk nadaný okultními schopnostmi, který dovedl odpovědět na otázky cizích poslů ještě dříve, než svá poselství vůbec přednesli.

178

LIDÉ

Bylo známo též několik schopných a nebojácných ministrů, kteří Namrimu pomáhali. Tak Khjungpo Pungsäzuce byl smělým a aktivním královým přívržencem. Tento ministr se zmocnil zemí Cangbö a věnoval je králi Namrimu spolu s jejich dvaceti tisíci rodinami. Týž ministr Zuce měl náčelníka jménem Mong Ngönpo, který vůči královi a jeho bratru zaujímal nepřátelský postoj. Když se vzbouřilo Dagpo, tu opět jiný ministr jménem Söngoňičhen porazil dagpoského prince a jeho území předal Namrimu. Ačkoli Söngoňičhen byl nezkušený velitel, projevoval neobyčejnou statečnost. Král mu za odměnu přidal pozemky a dobytek. Leč intriky, které vynesly Namriho k moci, neustávaly ani za jeho vlády. Ministr Khjungpo Pungsäzuce velice žárlil na narůstající moc ostatních ministrů a generálů. Na velkém festivalu pořádaném na oslavu výběru nového ministra si Pungsäzuce králi trpce stěžoval. V tunchuangských kronikách je zachována jeho píseň, v níž králi připomíná, že to byl on, Pungsäzuce, který jediný dokázal zbavit zemi „tygra z Mongu“ a „supa v Cangbö“. Král ho vyslechl a doufal, že mu některý z ministrů na to odpoví. Nakonec nový ministr Žang Nang z klanu Ňang složil pár veršů, v nichž pyšnému Pungsäzucemu připomněl úsilí a námahu také některých dalších lidí. Skutečná zásluha, zdůrazňoval Žang Nang, přísluší prozíravému královu vedení: „Bez železného hrotu šípu bambusová tyč sama ničím nepronikne; bez ostré a špičaté jehly ani nejjemnější nit nic neušije“. Rozsah Namriho moci je nejistý. Tunchuangské dokumenty vypovídají jasně pouze o tom, že poddanými krále Namriho byly klany a země Sumpa, Dagpo, Kongpo, Ňangpo a některé z kmenů v Žangžungu. V jeho poddanství se nacházely také kmeny a klany Dong, Tong, Se, Khjung, Lho a Ngeg.

STYKY SE ZAHRANIČÍM A OBCHOD V díle Kathangdenga se popisuje, kterak Namriho vláda byla dobou neustávajících střetů a napětí. Zaznamenává, že Türkové a Číňané kladli trvalý odpor, nicméně nějaká specifická jednání s nimi v této době nejsou doložena. Kolem roku 552 n. l. synové chána Bumina založili dva mocné türkické chanáty: Východní chanát v Mongolsku a Západní chanát v Džúngarsku v severozápadním cípu Centrální Asie. Východní Türkové navázali spojenectví s Čínou, zatímco chán Istämi (552 – 575) ze Západního chanátu uzavřel alianci nejdříve se sásánovským vládcem Persie Chusrauem I. (531– 578) a pak i s byzantským císařem Justiniánem I. (527– 565). Nevíme, jaké styky mohl

ŠŤASTNÉ GENERACE

179

Namri udržovat s oběma chanáty; tunchuangské prameny pouze uvádějí, že přinutil syna svého soka Thipangsuma k útěku k Türkům (viz výše). Severní Čína byla v té době ovládána türkicko-mongolskou dynastií Tchuo-pa Wej (386 – 534) až do sjednocení severní a jižní Číny za čínské dynastie Suej v roce 581. Tibetští historikové nezaznamenávají žádné podrobnosti o srážkách s Čínou. Mezi oběma zeměmi však existovaly jisté kulturní styky, protože tibetské dějiny připisují době Namriho první používání čínského léčitelství, astrologie a počtářských dovedností a praktik. Tchangské dynastické záznamy uvádějí, že k prvním oficiálním stykům mezi Tibetem a Čínou došlo až za Namriho syna, krále Songcän Gampa. Podle análů Chanské dynastie však obchod mezi Čínou a kmeny na tibetském severovýchodě probíhal již v dobách dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.). V oblasti KÁkenúru a dále na severovýchod odtud fungovala rozsáhlá tržiště po staletí. Koně z Tibetské náhorní plošiny byli vysoce oceňovaným zbožím. O samém králi Namrim se vypráví, že vlastnil koně proslaveného neobyčejnou inteligencí. Sůl, těžená ve velkých množstvích ze slanisek na severních pláních Čhangthangu, představovala rovněž důležitý obchodní artikl. O jedné Namriho speciální lovecké výpravě do míst v okolí jezera Dangra se vypráví příhoda, že při návratu do Jarlungu cestou přes slaniska přehodil svému koni přes hřbet trup divokého jaka. Doma pak zjistil, že jačí maso je osolené a velmi chutné. Od těch dob byla sůl hojně používána. Namriho vláda skončila týmž způsobem, jakým začala: nespokojeným šlechticům se podařilo krále otrávit jedem. Zanechal po sobě dva syny a jednu dceru. Starší syn byl neobyčejně talentovaný hoch, jmenoval se Songcän, „Spravedlivý a Mocný“. I když Namri získal v poddanství nejvýznamnější tibetské klany a spravoval rozsáhlé území, vlastní dílo založení Tibetské říše mělo být vykonáno až jeho synem Songcän Gampem. Tento Namriho syn uvedl rovněž Buddhovo učení do Tibetu, čímž naplnil předpověh danou před pěti generacemi králi Lhathothori Ňäncänovi (viz výše).

180

LIDÉ

GENEALOGIE TIBETSKÝCH KRÁLŮ A KRÁLOVEN S E D M N E B E S K Ý C H T R Ů N Ů THI (khri)

Ňathicänpo a Nammugmug Muthicänpo a Sadingding Dingthicänpo a Sothamtham Sothicänpo a Dogmermer Merthicänpo a Dagkjilhamokarmo Dagthicänpo a Sibkjilhamo Sibthicänpo a Sacün Lungdže D VA K R Á L O V É TENG (stengs) Z E S F É RY N A H O Ř E

Digumcänpo a Lusinmerčam Pudegunggjal a Omathang Mänccho Š E S T P O Z E M S K Ý C H K R Á L Ů LEG (legs)

Ešoleg a Mučam Damana Dešoleg a Lumän Mermo Thišoleg a Cänmo Gurmän Gongruleg a Cchomän Dongma Dongžerleg a Nammän Bumo Išoleg a Mučam Marleg O S M K R Á L Ů DE (lde) Zanamzinde a Cchomän Thikar Dethulnamžungcän a Seňän Mangmo Senolnamde a Lumo Mermo Senolpode a Oza Democcho Denolnam a Thimän Džemo Denolpo a Secün Ňänmo Degjalpo a Mäncün Luggong Detingcän a Ňecün Mangmadže P Ě T K R Á L Ů CÄN (bcan) Torelongcän a Oma Deza Thicünčhangma Thicünnam a Mänza Thikar Thidapungcän a Mänsum Luteng Thithogdžethogcän a Rujongza Tonggjalmoccho Lhathothori Ňäncän a Noza Manggar

ŠŤASTNÉ GENERACE

Lhathothori Ňäncän

181

182

LIDÉ

KRIZE V EURASII

452

Hunský vůdce Attila umírá v roce 453 Hunové se stahují z Evropy

370

ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

SIEN-PI G-NU

311

PERSIE

IUN É A S

440

V HUNO

484

480

TIBET ČÍNA

INDIE

čín Jiho

Indický oceán

ské m

oře

Čtvrté a páté století bylo v Eurasii svědkem rozpadu starého světového pořádku, když kočovnické kmeny ze stepí Centrální Asie vtrhly do Indie, Persie, Číny a Evropy. Guptovská říše v Indii a Římská říše padly a Čínu ovládly na téměř tři století cizácké dynastie, zakládané türkickými a mongolskými kmeny a také kmeny, o kterých se soudí, že byly příbuznými Tibe]anů. Byly to například dynastie Čchen (557– 589), Pozdější (Chou) Liang (556 – 587) a další.

NOVÉ ŘÍŠE NA SEVERU Türkové se v roce 552 vzbouřili proti Žuan-žuanům a založili vlastní říši

TÜRKICKÉ KMENY

HU

NO

VÉ

ŘÍŠE ŽUAN-ŽUA NŮ (402 – 552)

TCHU -CHUN-JOÜVÉ

ŘÍŠE SE

TIBET

ŘÍŠE ČCHI (479 – 502)

INDIE

Bengálský záliv

VERNÍC H WEJ (386 – 53 4)

PJU ČEN-LA (Kambodža)

V šestém století vzniklo severně od Tibetu několik türkickomongolských říší: Žuan-žuan, Tchuo-pa Wej a Tchu-jü-chun. Tchu-jü-chunové byli v tibetských pramenech známi jako Aža, zatímco Žuan-žuani, či jejich nástupci Türkové (Tchu-]üe), mohli představovat kmeny, u kterých syn poraženého Namriho rivala vyhledal útočiště. Král Namri měl údajně vést jakási jednání s Türky a s Číňany, ale o tibetských zahraničních záležitostech té doby toho víme velmi málo.

É R A K R Á L E L H AT H O T H O R I Ň Ä N C Ä N A TIBET 374 n. l. narození Lhathothoriho, posledního z „pěti cänů“ 433 n. l. Lhathothori získá buddhistické texty, posvátné předměty, mantru; král proměněn v mladého muže a žije dalších šedesát let asi 495 n. l. v Jarlungu vládne Thiňänzungcän asi 520 n. l. v Jarlungu vládne Dongňändeu; za ženu si bere královnu Čhimza Lugjal

INDIE

CENTRÁLNÍ ASIE

ZÁPAD

asi 300 n. l. rozkvět indianizovaných států v Jihovýchodní Asii

asi 300 n. l. rozkvět oázových států; zřizována buddhistická střediska

313 n. l. Milánský edikt: křes]anství v Římské říši tolerováno

asi 300 – 550 n. l. Vákátakové vládnou v jižní Indii

301– 589 n. l. rozdělená Čína ovládána četnými dynastiemi; některé založeny Siung-nuy, Sien-piy a čchiangsko-tibetskými kmeny

330 n. l. hlavní město Římské říše přeneseno do Konstantinopole

320 n. l. začátek Guptovské éry; mír a rozkvět v severní Indii; zánik republikánských států 375 – 415 n. l. Čandragupta II., vrchol Guptovského císařství; Šakové vytlačeni ze západní Indie 460 n. l. král Skandagupta I. poráží Huny v západní Indii; Hunové získávají kontrolu nad Gandhárou

asi 540 n. l. v Jarlungu vládne Tagriňänzig. Za spojence získává politické frakce ze sousedních asi 500 n. l. šlechtických rodů Bä, náčelník bílých Hunů Nön, Cchepong, Ňang Tóramána ovládá severozápadní Indii, asi 560 n. l. Kašmír, Paňdžáb Namri a jeho bratr obnovují spojenectví asi 500 – 600 n. l. pokroky ve vědách: Namri si podrobuje logika, astronomie, Ngäpo, Lumro, algebra, aritmetika, Ňenkar a Dagpo gnozeologie Namri si bere za ženu Diza Thökar, má dva syny; Namri otráven spiklenci

asi 530 n. l. Báláditja poráží Tóramánova syna Mihirakulu

304 – 439 n. l. období Šestnácti států (Š’-liou kuo) v Číně 313 n. l kmeny Tchu-jü-chunů se usazují severně od KÁkenúru; okolo roku 445 sahá jejich moc až po Chotan 344 – 413 n. l. buddhistický učitel Kumáradžíva; pořizování překladů v Číně 350 n. l. Hunové vpadnou do západní Centrální Asie 420 – 589 n. l. období Jižních a Severních dynastií (Nan-Pej čchao) rozděluje Čínu 433 – 453 n. l. Hunům vládne Attila 484 n. l. říše Hunů se rozšiřuje 552 n. l. založení Türkické říše; Türkové kontrolují Hedvábnou cestu

354 n. l. narození Augustina Aurelia 360 n. l. Hunové pronikají do Evropy 410 n. l. Vizigóti vyplení Řím 455 n. l. Vandalové zpustoší Řím 470 n. l. Hunové se stahují z Evropy 476 n. l. pád Západní Římské říše 482/3 – 565 n. l. ve Východní Římské říši (Byzanci) vládne Justinián I. Veliký 486 n. l. Chlodvík zakládá říši Franků na přelomu 5.– 6. stol. pravděpodobná doba legendárního krále keltských Britů Artuše 507 n. l. Frankové poraženi Vizigóty

D O D AT K Y JOSEF KOLMAŠ

303

TIBETSKÝ LETOPOČET

Tradičními a nejčastěji používanými soustavami počítání let v tibetských historických pracích jsou: 1. chronologie na základě dvanáctiletého zvířetníkového cyklu, tzv. dvanáctiletý kalendář lokor-čuňi (lo skor bču gňis); 2. chronologie kombinovaného šedesátiletého cyklu, tzv. šedesátiletý kalendář rabčhung (rab bjung). Dvanáctiletý kalendář, se kterým se setkáváme v nejstarších písemných památkách, používá pro pojmenování roků (lo) názvy zvířat čínsko-tibetského zvěrokruhu v tomto pořadí: 1. čhi (bji, myš); 2. lang (glang, vůl); 3. tag (stag, tygr); 4. jö (jos, zajíc); 5. dug (’brug, drak); 6. dul (sbrul, had); 7. ta (rta, kůň); 8. lug (lug, ovce); 9. te (spre, opice); 10. čha (bja, pták); 11. khji (khji, pes); 12. phag (phag, vepř). Dvanáctiletý kalendář měla podle tradice uvést do Tibetu v roce 641 čínská princezna Wen-čcheng, žena tibetského krále Songcän Gampa. Pro šedesátiletý kalendář, který je původem jednak z Indie, jednak z Číny, je příznačné užití týchž dvanácti zvířat zodiaku ve spojení s pěti „prvky“, jdoucími za sebou v tomto pořadí: šing (dřevo), me (oheň), sa (země), čag (lčags, železo), čhu (voda). Šedesátky se dociluje tak, že každý prvek se opakuje vždy dvakrát v kombinaci s dvěma za sebou jdoucími zvířaty. Např. sa + ’brug (Země a Drak), sa + sbrul (Země a Had) atd. Tímto způsobem se pět dvojic prvků opakuje v cyklu šestkrát (2 x 5 x 6 = 60), zatímco sled zvířat se v tomto schematu vystřídá pouze pětkrát (12 x 5 = 60), čímž se dociluje pro každý rok jiné kombinace, a tudíž i jiného, nezaměnitelného označení. [Z důvodů ponejvíce astrologických bývají někdy sudé roky cyklu označovány jako „mužské“ (pho), kdežto liché jako „ženské“ (mo). Tyto přívlastky se vkládají mezi oba komponenty, tj. mezi název prvku a zvířete. Kupř. sapho-’brug, „mužský rok Země a Draka“ (1028), sa-mo-sbrul, „ženský rok Země a Hada“ (1029) atd. Označení roků jako pho (m.), respektive mo (ž.) slouží toliko k jejich rozlišení na první (pho), respektive druhý (mo) v dotyčné prvkové dvojici a je možno je bez nebezpečí nedorozumění vynechat.] První šedesátiletý cyklus začíná v Tibetu rokem 1027 (me-mo-jos, „ženský rok Ohně a Zajíce“) a další následují a stereotypně se opakují v šedesátiletých

304

D O D AT K Y

intervalech (1087–1146, 1147–1206 atd.). Současný XVII. cyklus začal v roce 1987 a skončí v roce 2046. Tibetský šedesátiletý cyklus na rozdíl od čínského však nezačíná standardní první kombinací v cyklu, totiž Dřevo a Myš (šing + bji) – v Číně ,ia-c’ –, nýbrž v pořadí čtvrtou kombinací Oheň a Zajíc (me + jos) – v Číně ting-mao –, a to z toho důvodu, aby se tibetský cyklus, započatý v roce 1027, dostal do souladu s obdobným starším šedesátkovým cyklem čínským, kombinujícím deset „nebeských kmenů“ (tchien-kan) s dvanácti „pozemskými větvemi“ (ti-č’) a majícím svůj začátek o čtyři roky dříve (příslušný čínský cyklus měl tehdy začátek v roce 1024). Rok 1027 jako začátek novodobé tibetské chronologie souvisí s uvedením mystické nauky pozdního buddhismu, zvané Kálačakra (Kolo času), do Tibetu. Podle tradice měl Buddha Šákjamuni vyložit tuto nauku králi Sučandrovi z bájné země Šambhaly, odkud se toto učení dostalo oklikou do Indie a na počátku 2. tisíciletí křes]anské éry proniklo i do Tibetu, když se tam, konkrétně v roce 1027, objevil Gjidžo Dawäözerův (gji džo zla ba’i ’od zer) tibetský překlad komentáře ke Kálačakramúlatantře. Pozdější tibetští historici z praktických důvodů převedli zpětně do šedesátkové soustavy také roky, předcházející tomuto datu. Protože se čtenář v této práci vícekrát setká s pojmenováním roků výše uvedeným způsobem, podávám zde tabulku pro srovnání tibetského letopočtu s křes]anským pro sedmé až desáté století (léta 600 – 999). TIBETSKÝ LETOPOČET

KŘESŤANSKÝ LETOPOČET

Železo + Opice Železo + Pták Voda + Pes Voda + Vepř Dřevo + Myš Dřevo + Vůl Oheň + Tygr Oheň + Zajíc Země + Drak Země + Had Železo + Kůň Železo + Ovce Voda + Opice Voda + Pták Dřevo + Pes Dřevo + Vepř Oheň + Myš Oheň + Vůl Země + Tygr

600 601 602 603 604 605 606 607 608 609 610 611 612 613 614 615 616 617 618

660 661 662 663 664 665 666 667 668 669 670 671 672 673 674 675 676 677 678

720 721 722 723 724 725 726 727 728 729 730 731 732 733 734 735 736 737 738

780 781 782 783 784 785 786 787 788 789 790 791 792 793 794 795 796 797 798

840 841 842 843 844 845 846 847 848 849 850 851 852 853 854 855 856 857 858

900 901 902 903 904 905 906 907 908 909 910 911 912 913 914 915 916 917 918

960 961 962 963 964 965 966 967 968 969 970 971 972 973 974 975 976 977 978

305

TIBETSKÝ LETOPOČET

Země + Zajíc Železo + Drak Železo + Had Voda + Kůň Voda + Ovce Dřevo + Opice Dřevo + Pták Oheň + Pes Oheň + Vepř Země + Myš Země + Vůl Železo + Tygr Železo + Zajíc Voda + Drak Voda + Had Dřevo + Kůň Dřevo + Ovce Oheň + Opice Oheň + Pták Země + Pes Země + Vepř Železo + Myš Železo + Vůl Voda + Tygr Voda + Zajíc Dřevo + Drak Dřevo + Had Oheň + Kůň Oheň + Ovce Země + Opice Země + Pták Železo + Pes Železo + Vepř Voda + Myš Voda + Vůl Dřevo + Tygr Dřevo + Zajíc Oheň + Drak Oheň + Had Země + Kůň Země + Ovce

619 620 621 622 623 624 625 626 627 628 629 630 631 632 633 634 635 636 637 638 639 640 641 642 643 644 645 646 647 648 649 650 651 652 653 654 655 656 657 658 659

679 680 681 682 683 684 685 686 687 688 689 690 691 692 693 694 695 696 697 698 699 700 701 702 703 704 705 706 707 708 709 710 711 712 713 714 715 716 717 718 719

739 740 741 742 743 744 745 746 747 748 749 750 751 752 753 754 755 756 757 758 759 760 761 762 763 764 765 766 767 768 769 770 771 772 773 774 775 776 777 778 779

799 800 801 802 803 804 805 806 807 808 809 810 811 812 813 814 815 816 817 818 819 820 821 822 823 824 825 826 827 828 829 830 831 832 833 834 835 836 837 838 839

859 860 861 862 863 864 865 866 867 868 869 870 871 872 873 874 875 876 877 878 879 880 881 882 883 884 885 886 887 888 889 890 891 892 893 894 895 896 897 898 899

919 920 921 922 923 924 925 926 927 928 929 930 931 932 933 934 935 936 937 938 939 940 941 942 943 944 945 946 947 948 949 950 951 952 953 954 955 956 957 958 959

979 980 981 982 983 984 985 986 987 988 989 990 991 992 993 994 995 996 997 998 999

CHRONOLOGIE TIBETSKÝCH DHARMARÁDŽŮ PRAMENY:

Songcän Gampo narozen vládl zemřel příchod Kongdžo úmrtí Kongdžo Gungsong narozen vládl zemřel Mangsong narozen vládl zemřel Düsong narozen vládl zemřel Meagcchom narozen vládl zemřel příchod Kimšeng úmrtí Kimšeng Thisong Decän narozen vládl zemřel Mune narozen vládl zemřel Džuce vládl zemřel Sänaleg narozen vládl zemřel Ralpačän narozen vládl zemřel Langdarma narozen vládl zemřel

BOD KJI RGJAL RABS

Oheň/Vůl Země/Vůl Země/Pes

557/617 569/629 638/698

ve 13 v 18

DEB DMAR

Oheň/Vůl

NGO MCCHAR RGJA MCCHO

557/617

ve 13 v 18

Oheň/Vůl

557/617

v 18

Oheň/Pes Země/Pes Voda/Myš

626/685 638/698 652/712

Oheň/Pes Země/Pes Voda/Myš

626/686 638/698 652/712

Oheň/Pes Země/Pes Voda/Myš

626/686 638/698 652/712

Voda/Myš Voda/Myš Železo/Drak

652/712 652/712 680/740

Voda/Myš

652/712

Voda/Myš

652/712

Železo/Drak 680/740

Železo/Drak

680/740

Železo/Drak Železo/Drak Voda/Kůň

680/740 680/740 742/802

Železo/Drak 680/740

Železo/Drak

680/740

Voda/Kůň

742/802

Železo/Kůň Voda/Kůň Dřevo/Vůl

730/790 742/802 785/845

Železo/Kůň Voda/Kůň Dřevo/Vůl

730/790 742/802 785/845

Železo/Kůň

730/790

Dřevo/Vůl

785/845

Voda/Tygr Oheň/Tygr Oheň/Zajíc

762/822 786/846 787/847

Voda/Tygr

762/822 Oheň/Tygr

786/846

Oheň/Zajíc

787/847

Dřevo/Drak Oheň/Zajíc Oheň/Pták

764/824 787/847 817/877

Dřevo/Drak Dřevo/Zajíc Oheň/Pták

764/824 787/847 817/877

Dřevo/Drak Oheň/Zajíc Oheň/Pták

764/824 787/847 817/877

Oheň/Pes Oheň/Pták Železo/Pták

806/866 817/877 841/901

Oheň/Pes Oheň/Pták Železo/Pták

806/866 806/866 841/901

Oheň/Pes Oheň/Pták Železo/Pták

806/866 817/877 841/901

Voda/Ovce Železo/Pták Voda/Pes

803/863 841/901 842/902

CHRONOLOGIE TIBETSKÝCH DHARMARÁDŽŮ PRAMENY:

Songcän Gampo narozen vládl zemřel příchod Kongdžo úmrtí Kongdžo Gungsong narozen vládl zemřel Mangsong narozen vládl zemřel Düsong narozen vládl zemřel Meagcchom narozen vládl zemřel příchod Kimšeng úmrtí Kimšeng Thisong Decän narozen vládl zemřel Mune narozen vládl zemřel Džuce vládl zemřel Sänaleg narozen vládl zemřel Ralpačän narozen vládl zemřel Langdarma narozen vládl zemřel

GSAL BA’I ME LONG

Oheň/Pes

626/686

Voda/Myš

652/712

Voda/Myš

652/712

Železo/Drak

680/740

Železo/Drak

680/740

Voda/Kůň

742/802

BU STON

Oheň/Vůl

557/617

Země/Pes

638/698

ve 13 v 69 Voda/Tygr

762/822

Železo/Kůň

790/850

Země/Myš Voda/Tygr Dřevo/Drak

748/808 762/822 764/824

ve 4

BOD KJI LO RGJUS

Oheň/Vůl Země/Vůl Země/Pes Oheň/Opice

617 629 698 636

Země/Had Železo/Had Oheň/Vepř

669 681 687

Oheň/Pes Země/Pes Voda/Myš

686 698 712

Voda/Myš Voda/Myš Železo/Drak

712 712 740

Železo/Drak Železo/Drak

740 740

Železo/Kůň

790

Země/Tygr

858

Oheň/Myš Oheň/Vůl

856 857

Oheň/Vůl

857

Oheň/Pták 817/877 Oheň/Pes

806/866

Železo/Pták

841/901

Oheň/Pes Voda/Zajíc Železo/Pták

806/866 823/883 841/901

Oheň/Pes

866

Železo/Pták

841/901

Železo/Pták Oheň/Tygr

901 906

CHRONOLOGIE TIBETSKÝCH DHARMARÁDŽŮ PRAMENY:

Songcän Gampo narozen vládl zemřel příchod Kongdžo úmrtí Kongdžo Gungsong narozen vládl zemřel Mangsong narozen vládl zemřel Düsong narozen vládl zemřel Meagcchom narozen vládl zemřel příchod Kimšeng úmrtí Kimšeng Thisong Decän narozen vládl zemřel Mune narozen vládl zemřel Džuce vládl zemřel Sänaleg narozen vládl zemřel Ralpačän narozen vládl zemřel Langdarma narozen vládl zemřel

DEB SNGON

TUN-CHUANG

DEB DMAR RGJA DEB

TCHANGSKÉ ANÁLY

Země/Vůl Železo/Vůl Železo/Pes Železo/Vůl Železo/Drak

569 581 650 641 680

Pes Vůl Ovce

650 641 683

650 641 680

650 641 680

Země/Pes Železo/Pes Země/Zajíc

638 650 679

Pes Myš

650 676

638 650 679

650 679

Země/Zajíc Dřevo/Drak

679 704

Myš Myš Drak

676 676 704

704

679 705

Dřevo/Had Dřevo/Ovce Voda/Myš

705 755 712

Drak Drak Ovce Pes Zajíc

704 704 755 710 739

Kůň Ovce

742 755

Myš

760

755 710 741

699 705 755 710 741

755 780

755 780

Železo/Opice 780 Oheň/Vůl 797

780 797

780 797

Oheň/Vůl Dřevo/Opice

797 804

797 804

797 817

Dřevo/Opice Dřevo/Kůň

804 814

804 809

804 817

Dřevo/Kůň Oheň/Drak

814 836

836

817 838

Oheň/Drak Oheň/Pták

836 841

836 841

838 842

Dřevo/Ovce 755 Železo/Opice 780

704

309

SLOVNÍČEK VYBRANÝCH JMEN A TERMÍNŮ

Slovníček obsahuje vybraná jména a pojmy a jejich stručné rozvedení, jež mají usnadnit rychlejší orientaci v obsahu knihy a jejích hlavních tématech. Abhidharma Buddhistická scholastika či metafyzika, nejstarší souhrn raně buddhistické filozofie, vypracovaný na základě Buddhových rozprav a kázání, jakož i názorů jeho předních žáků. áčárja, tib. lobpön (slob dpon) Duchovní mistr, který vzdělává novice v Nauce. Ami Muzithido (a mi mu zi khri do) Podle kroniky Lang Potiseru (rlangs po ti bse ru) prapředek tibetských kmenů. Jeho různé ženy daly vzniknout čtyřem velkým tibetským kmenům. Amitábha, tib. Öpagme (’od dpag med) Meditativní buddha, za jehož převtělení jsou v Tibetu považováni pančhenlamové. Amšuvarman (606 – 619) Nepálský král, jehož dcera Thicün byla provdána za krále Songcän Gampa. An Lu-šan (8. stol. n. l.) Čínský generál türkického původu, oblíbenec císaře Süan-cunga a jeho milostnice Jang Kuej-fej. V roce 755 rozpoutal povstání, které v základech otřáslo Tchangskou říší. arhat, též arhant „Mnich, který už se vymanil z vlivů“ a dosáhne nirvány okamžitě po svém skonu. Ideál hínajánského světce. Avalókitéšvara, tib. Čänräzig (spjan ras gzigs) Bódhisattva, symbol nekonečného soucitu a milosrdenství. V Tibetu uctíván jako hlavní patron země, převtělující se do dávných tibetských králů a později do dalajlamů. Aža (’a ža) Království, či kulturní okruh, spojované podle tibetských záznamů s kmenem Se (bse), v 7. století dobyté Tibetem. Moderní badatelé spojují Ažu s Tchu-jü-chuny, lidem, který si ve 4. století n. l. založil své království v severovýchodním koutu Tibetské náhorní plošiny. Bílí Hunové (Hefthalité) Hunský svaz obývající stepi jižně od Altaje. V 6. století n. l. podnikli několik vpádů do severozápadní Indie. bódhi, tib. čhangčhub (bjang čhub) „Duchovní osvícení“. Pojem, používaný v buddhismu pro označení stavu vnitřního procitnutí, konečného a neomylného poznání absolutní pravdy.

310

D O D AT K Y

bódhisattva, tib. čhangčhub sempa (bjang čhub sems dpa’) „Osvícená bytost“, která se jednou stane buddhou. V mahájánovém buddhismu to jsou bytosti, které se dobrovolně zříkají možnosti stát se buddhy již v příští reinkarnaci, aby mohly pomáhat lidem na jejich cestě k vysvobození z koloběhu zrození. bön (bon) Název původní předbuddhistické náboženské tradice Tibetanů, založené na vnitroasijském animismu a šamanismu; bönismus. Jeho stoupenci zváni bönpové (bon po). Bönské tradice pokračují až do dnešní doby. buddha, tib. sanggjä (sangs rgjas) „Duchovně probuzený, osvícený“. Jako titul, pod nímž je znám indický Mudrc z rodu Šákjů (Šákjamuni), vlastním jménem Siddhártha Gautama (563 – 483 před n. l.), psáno Buddha. Ten tak označován od okamžiku, kdy v místě Bódhgaja „duchovně procitl“. Cangpo (gcang po) Tibetský veletok, na půdě Indie nazývaný Brahmaputra, vlévající se do Bengálského zálivu. čhödžung (čhos ’bjung) Žánr historických děl, pojednávajících o „původu Nauky“, tj. o vzniku buddhismu v Indii a jeho rozšíření do okolních zemí. Klasickým dílem tibetské historiografické literatury je Butön Rinčhendubův (bu ston rin čhen grub, 1290 –1364) čtyřdílný Čhödžung z roku 1322. Čchang-an Hlavní město Tchangské Číny (dnešní Si-an v provincii Šen-si). V roce 763 n. l. dočasně obsazen Tibe]any. Čchiangové Kmeny, které podle zpráv z doby dynastie Chan obývaly kolem roku 1500 před n. l. západní Čínu. Tchangské dynastické anály naznačují, že by to mohli být prapředkové Tibe]anů. Kmeny Čchiangů žijí dosud v nejvýchodnějších oblastech etnického Tibetu. čou Název čínské územně-administrativní jednotky, označující prefekturu nebo kraj. Čtyři kulturní oblasti Viz Aža, Miňag, Sumpa, Žangžung. dákiní, tib. khandoma (mkha’ ’gro ma, „kráčející oblohou“) Polobožská bytost, nebeská víla, ochránkyně Buddhovy nauky. dháraní, tib. zung (gzungs) Krátké zaříkadlo za zdar a za odvrácení všeho zla, zpravidla obsahující slabiky nebo slova významné jen magicky, nikoli sémanticky. dharmarádža, tib. čhögjal (čhos rgjal, „král buddhistické nauky“) V Tibetu titul buddhistických králů období Tibetské říše. Digumcänpo (gri gum bcan po) Osmý král Tibetu. Přeseknutím provazu spojujícího panovníka s nebesy se stal prvním tibetským králem, který zemřel na zemi. První královské hrobky spadají do jeho doby. Doba kamenná Nejdelší a nejstarší období lidské minulosti. Lidská kultura se otvírá se starší dobou kamennou, paleolitem, zhruba před 2,5 milionu roky a trvající až do doby 10 000 roků před n. l. Paleolit je rozdělen do tří období: spodní paleolit (starší doba kamenná) před 2, 5 milionu až 200 000 tisíci roky; střední paleolit (střední fáze starší doby kamenné) před 100 000 až 40 000 roky; horní paleolit (pozdní fáze starší doby kamenné)

SLOVNÍČEK VYBRANÝCH JMEN A TERMÍNŮ

311

před 40 až 10 tisíci roky. Po paleolitu následoval mezolit (střední doba kamenná) před 10 000 roky až do zavedení zemědělských praktik, což představuje počátek neolitu neboli mladší doby kamenné. Doba ledová V geologických dějinách země se vystřídalo několik dob ledových, z nichž nejstarší začala před 3,25 milionu roky a protáhla se skoro až do doby 12 000 před n. l., i když současné teplejší období se jeví být pouze dobou meziledovou (interglaciálem). Příčiny této doby ledové se zdají souviset se změnami oběžné dráhy Země, s precesním pohybem, případně se sklonem zemské osy. Klimatické změny mohou také souviset s převrácením polarity magnetického pole Země, změnami úrovní hladiny moří, změnami v atmosféře, nárazy z kosmu a s uspořádáním kontinentů. doring (rdo ring, „dlouhý kámen“) Kamenný sloup či stéla s nápisem vyrytým po stranách. Duša (bru ša) Území Gilgitu při řece Sindhu (Indus) v moderním Pákistánu. V 8. století byla Duša částí Tibetské říše. Düsong (’dus srong) Třicátý šestý král Tibetu, pravnuk krále Songcän Gampa a děd krále Thisong Decäna. dzo (mdzo) Kříženec jaka (g.jag) s domácí krávou (samec); dzomo (mdzo mo) samice. Džang (’džang) Viz Nan-čao. Džowočhenpo (džo bo čhen po) Socha Buddhy Šákjamuniho ve věku dvanácti let, přinesená do Tibetu čínskou princeznou Wen-čcheng. Gondwana Shluk dávných zemských mas, který zformoval jižní část Pangey. Viz Pangea. Gungsong (gung srong) Syn krále Songcän Gampa. Vládl Tibetu pět roků někdy v době ještě před smrtí svého otce. Hedvábná cesta Karavanní cesta napříč pouštěmi Centrální Asie, otevřená v roce 112 před n. l. a spojující východ se západem. Města založená v oázách podél této cesty, jako Chotan, Kuča, Karašahr, Kášgar se stala vzkvétajícími, kosmopolitními centry. hínajána, tib. thegmän (theg dman) Spolu s mahájánou a vadžrajánou tři základní „cesty“ či „vozy“ k buddhistickému osvícení. Hínajána („malá cesta“) představuje původní, filozofičtější výklad Buddhovy nauky. Je rozšířena hlavně v jižní Indii, na Cejlonu a v zemích Jihovýchodní Asie. horotvorba K intenzivní horotvorbě zdá se docházelo v mezidobích geologické historie. O těchto obdobích se soudí, že odpovídají shromažhování superkontinentů, když se spojovaly dohromady v kontinentální desky. Chan (206 před n. l. až 220 n. l.) Mocná staročínská dynastie, za níž došlo k všestrannému rozmachu a územnímu zvětšení Číny. Dělí se na Západní (Dřívější, Čchien) Chan (206 před n. l. až 8 n. l.) a Východní (Pozdější, Chou) Chan (25 – 220 n. l.). Chanské zprávy poskytují cenné informace o národech žijících na východních okrajích Tibetské náhorní plošiny.

312

D O D AT K Y

Chotan Starověký centrálněasijský městský stát, založený ve 3. století před n. l. synem indického krále Ašóky. V tibetských pramenech se nazývá Lijul (li jul). Tohoto názvu se také někdy užívá pro označení celého centrálněasijského prostoru Hedvábné cesty. Záznamy o historii Lijulu obsahují cenné odkazy na Tibet. islám Učení proroka Muhammada (asi 570/80 až 632 n. l.), které se dostalo do Číny již v polovině 7. století spolu s rozvíjením obchodních styků mezi Čínou a oblastmi Střední Asie, Persie a Arabského poloostrova. Svatým písmem muslimů je Korán, soubor Muhammadových zjevení. Jižní a Severní dynastie (Nan-Pej čchao, 420 – 589) Období krátkodobých dynastií v Číně. Na Jihu to byly Sung (420 – 479), Čchi (479 – 502), Liang (502 – 557), Čchen (557– 589) a Pozdější (Chou) Liang (555 – 587). Na Severu pak Severní (Pej) Wej (386 – 534), Západní (Si) Wej (534 – 556), Východní (Tung) Wej (534 – 550), Severní (Pej) Čchi (550 – 577) a Severní (Pej) Čou (557– 581). Jumtän (jum brtan) Dědic krále Langdarmy. Po pádu Tibetské říše v polovině 9. století vládl nad částí Centrálního Tibetu. Kandžur/Kangjur (bka’ ’gjur) První část tibetského buddhistického kánonu, obsahující na 1100 převážně naukových děl přeložených ze sanskrtu. Viz též Tandžur. karma, též karman, tib. lä (las, „čin, skutek“) Činy, respektive odplata za ně, jimiž se řídí věčný koloběh životů a postavení živých bytostí v něm. Kimšeng kongdžo (kim šeng kong džo) Ťin-čcheng kung-ču, dcera prince Junga, který byl bratrem tchangského císaře Čung-cunga (684 a 705 – 710), čínská žena krále Meagcchoma. lama (bla ma, „nejvyšší“) V tibetkém buddhismu označení duchovního učitele, gurua. Nejvyšší mnišská hodnost. Langdarma (glang dar ma) Čtyřicátý druhý král Tibetu, pravnuk krále Thisong Decäna. Jeho pronásledování buddhistů dočasně zastavilo královskou podporu buddhistické Dharmy. Lhathothori (lha tho tho ri) Dvacátý osmý král Tibetu, narozený v roce 374 n. l. První tibetský král, který přišel do styku s buddhistickým učením. linie králů Tibetští králové se obecně odvozují od Ňathicänpa, prvního z tzv. „sedmi thi (khri)“. Po nich následovali „dva tengové (stengs)“, „šest legů (legs)“, „osm deů (lde)“ a „pět cänů (bcan)“. Lhathothori byl posledním z cänů. Tato linie se po Langdarmovi rozpadla. Obvykle se počítá dvaačtyřicet královských generací, i když jiné počítání jich uvádí pouze čtyřicet nebo jedenačtyřicet. mahájána, tib. thegčhen (theg čhen, „velká cesta“) Tzv. severní buddhismus, zdůrazňující především vnější, náboženskou a kultovní stránku Buddhova učení. Rozšířena hlavně v Tibetu, Mongolsku, Burjatsku, Číně, Koreji a Japonsku.

SLOVNÍČEK VYBRANÝCH JMEN A TERMÍNŮ

313

„malá království“ Skupina dvanácti či více drobných knížectví (gjalthän, rgjal phran), existujících před dobou prvního krále Ňathicänpa, který je sjednotil. Seznamy „malých království“ se objevují v řadě starých dokumentů. Mangsong (mang srong) Třicátý pátý král Tibetu, vnuk Songcän Gampův a otec Düsongův. manicheismus Náboženské hnutí rozšířené mezi obyvateli Středomoří, Přední Asie a jinde, vytvořené perským myslitelem Máním (asi 216 – 276). Proti křes]anství vyznává vypjatý dualismus ducha a těla, princip zla a princip dobra. Mani kambum (mani bka’ ’bum) Historické dílo připisované králi Songcän Gampovi. Meagcchom (mes ag cchoms) Třicátý sedmý král Tibetu, otec Thisong Decänův. Znám též jako Thidecugcän (khri lde gcug bcan). megality Velké kameny různých tvarů, zasazené v dávných dobách do země. Tyto útvary mohly plnit jisté náboženské či astrologické účely. metoda určování stáří Hlavní metodou pro odhadování geologického stáří hornin a archeologických pozůstatků spočívá v radiometrickém datování. Většina hornin obsahuje radioaktivní atomy chemických prvků, jako uhlíku, draslíku anebo rubidia. Ze známé doby jejich přirozeného radioaktivního rozpadu (poločas) je možno vypočítat věk zkoumaného vzorku. mikrolitické nástroje Malé čepele odštípnuté či odseknuté z kamene, používané k zhotovování harpun, oštěpů, bodců, kopí a jiných komplexnějších loveckých nástrojů. Často spojováno s kulturami střední doby kamenné, která vznikala na sklonku doby ledové. mimajinové (mi ma jin, dosl. „ne-lidé“, bytosti nikoli lidské) Starodávní vládcové Tibetu včetně bohů, démonů, nágů a jiných toho druhu mytologických bytostí. Žili dávno před dobou prvního krále Tibetu. Miňag (mi ňag) Království, či kulturní okruh, spojované podle tibetských záznamů s kmenem Dongů (ldong). Jeden Miňag existuje na jihu v okolí Čagly (lčags la) a Darcenda (dar rce mdo; čínské Ta-]ien-lu, pozdější Kchang-ting). Jiný Miňag existoval v jedenáctém století na severu za KÁkenúrem a Číňanům byl znám jako Si-sia. Munecänpo (mu ne bcan po) Třicátý devátý král Tibetu, syn Thisong Decänův. Jeho vláda trvala velmi krátce. Namri Songcän (gnam ri srong bcan) Třicátý druhý král Tibetu, otec krále Songcän Gampa. Znám též jako Löncchän (slon mcchan). Nan-čao (649 –1252) Mohutná otrokářská federace, prostírající se jihovýchodně od Tibetu na území dnešního Jün-nanu, severního Vietnamu, Laosu, Barmy (Myanma) a Thajska, nezávislá na ústředních čínských vládách. Až do roku 789 bylo Nan-čao spojencem Tibetu. V tibetských pramenech je Nan-čao známo jako Džang (’džang nebo ldžang).

314

D O D AT K Y

nestoriánství Učení odpadlického cařihradského biskupa Nestora (5. stol. n. l.), šířící se mezi 6.–10. stoletím z Předního východu a Persie i do Číny. nirvána („vyvanutí“) Pojem označující vyhasnutí v člověku všech světských tužeb, dosažení poznání zbaveného jakéhokoli klamu (mája) a falešného vědění (avidjá), a tedy úplné oproštění se od vlivu karmy. Nirvána znamená stav nejvyššího vhledu, odmítnutí všeho, co je pomíjivé, odstranění všech světských lpění a vymanění se z koloběhu znovuzrození (sansára). Ňathicänpo (gňa’ khri bcan po) První král Tibetu. Rok 247 před n. l. se zdá být pravděpodobným datem jeho vlády, i když se prameny v této věci liší. Jeho rod, který se udržel v zemi až do 9. století n. l., podle většiny pramenů nepocházel z Tibetu, nýbrž z Indie, případně z říše nebes. opičí potomstvo Podle mnoha tibetských kronik pocházejí Tibe]ané od neobvyklého opičího otce a z matky skalní démonky dagsinmo (brag srin mo). Ösung (’od srung) Langdarmův syn. Po pádu Tibetské říše v polovině 9. století vládl nad některými částmi Centrálního Tibetu. Padmasambhava Guru z Uddijány, pozvaný králem Thisong Decänem v polovině 8. století do Tibetu. Palkhorcän (dpal ’khor bcan) Ösungův syn, žijící na počátku 9. století n. l. Jeho syn Thide Ňimagön (khri lde ňi ma mgon) odešel z Centrálního Tibetu na západ, kde založil své království v západním Tibetu. Pálové Dynastie Pálů (asi 750 –1161), vládnoucí v Bengálsku a severní Indii. Pangea Superkontinent vzniklý před 350 až 220 miliony roky. Jeho počáteční konfigurace byla ukončena asi před 260 miliony roky, za níž pak následoval klouzavý posun směrem k západu, který asi před 220 miliony roky posunul Afriku k Severní Americe. Toto je „klasická“ konfigurace Pangey. K rozlomení superkontinentu začalo docházet zhruba před 210 miliony roky, kdy se začal utvářet Atlantský oceán, oddělující obě Ameriky od Afriky a Evropy. parinirvána Stav úplného vyvanutí základních životních funkcí po předchozím dosažení nirvány, životní skon. Pět dynastií (Wu-taj) Pět krátkodobě vládnoucích čínských dynastických rodů, následujících po pádu dynastie Tchang: Pozdější (Chou) Liang (907 až 923), Pozdější Tchang (923 – 936), Pozdější Ťin (936 – 946), Pozdější Chan (947– 950) a Pozdější Čou (951– 960). Po Ťü-i (772 – 846) Čínský básník a státník, patřící ke skupině slavných básníků dynastie Tchang, jakými jsou Li Po (701– 762) a Tu Fu (712 – 770). Autor čtyř významných dopisů, psaných v letech 808 a 810 jménem císaře Sien-cunga (806 – 820) tibetským úřadům. Prabuddha (sanskrtsky Ádibuddha) Prabytost prostupující celý vesmír, prapůvodce všeho živého i neživého. prehistoričtí lidé Antropologové určili několik typů prehistorického člověka. Homo habilis („člověk zručný“, „člověk schopný“) před 2 miliony roky; homo erectus („člověk vzpřímený“) před 1,6 až 200 tisíci roky;

SLOVNÍČEK VYBRANÝCH JMEN A TERMÍNŮ

315

homo neanderthalensis („člověk neandertálský“) před 120 až 40 tisíci roky; a anatomicky moderní homo sapiens („člověk moudrý“) před 40 tisíci roky do současna. Řada fosilií z mezidobí mezi homo erectus a moderním člověkem byla nazvána archaickým homo sapiens. Pudegunggjal (spu de gung rgjal) Devátý král Tibetu, syn Digumcänpův, který byl poslán do vyhnanství, odkud se později vrátil do Jarlungu (jar lung). rákšasa (sinpo, srin po), rákšasí (sinmo, srin mo) V indické a tibetské mytologii lidožroutští démoni živící se mrtvolami. Legenda vypráví, že s jednou takovou démonkou, skalní rákšasí dagsinmou (brag srin mo), uzavřel bódhisattva Avalókitéšvara, převtělený za opičáka, sňatek, z něhož pak vzešlo pokolení Tibe]anů. Ralpačän (ral pa čan) Čtyřicátý první král Tibetu, vnuk krále Thisong Decäna. Znám také jako Thicugdecän (khri gcug lde bcan). Samjä (bsam jas) První buddhistický chrám a klášter postavený v Tibetu. Založen králem Thisong Decänem s pomocí indických buddhistických věrozvěstů Šántarakšity a Padmasambhavy. sangha, tib. gendün (dge ’dun) Buddhistická obec; v užším smyslu komunita mnichů. sansára „Koloběh životů“, nepřetržitý řetěz převtělování, založený na zákonu karmy, z něhož vysvobozením je až nirvána. Dělí se do šesti stavů, respektive světů existování: bohové, polobozi, lidé, zvířata, hladoví duchové a bytosti v pekle. sarvástiváda Buddhistická tradice, která se v době císaře Ašóky odštěpila od sthaviravády, považované za striktně ortodoxní. Sarvástivádinové stojí na přechodu mezi hínajánou a mahájánou. Sänaleg (sad na legs) Čtyřicátý král Tibetu, syn Thisong Decänův, vládnoucí po smrti svého bratra Munecänpa. Znám také jako Desong (lde srong) či Thidesongcän (khri lde srong bcan). siddha, tib. dubthob (sgrub thob) nebo naldžor (rnal ’bjor) Buddhistický asketa, jógin, světec. Siddhártha Gautama (asi 563 – 483 před n. l.) Vlastní jméno zakladatele buddhismu Buddhy Šákjamuniho. Si-sia Viz Miňag. Siung-nu Hunové, kočovné kmeny při severních a severozápadních hranicích Číny. Songcän Gampo (srong bcan sgam po) Třicátý třetí král Tibetu. Položil základy buddhistické tradice v Tibetu a zahájil rozšiřování Tibetské říše. stúpa Kultovní objekt buddhistů, známý v Tibetu jako čhörten (mčhod rten). Nejčastěji má podobu zděné stavby různých rozměrů, v půdorysu čtvercové, přecházející v kupoli a zakončené emblémy měsíce a slunce. Stúpy byly původně hrobkami či relikviáři tělesných pozůstatků světců a jiných významných osobností. Sumpa (sum pa) Království, či kulturní okruh, spojované podle tibetských

316

D O D AT K Y

záznamů s kmenem Tongů (stong). Moderní badatelé uvažují o spojení Sumpy s kmeny Su-pchiů, zmiňovaných ve starých čínských záznamech. Sung (960 –1279) Čínská dynastie, která ukončila období rozdělení země na Pět dynastií na severu a deset států na jihu a vybudovala silný autokratický stát. Dělí se na období Severních (Pej) a Jižních (Nan) Sungů a mezníkem mezi nimi je rok 1127. Období Severních Sungů se vyznačovalo velkým hospodářským rozmachem, rozvojem vědy, filozofie, literatury a výtvarného umění. sútra, tib. do (mdo) Buddhistický naukový text, obsahující výklady a kázání samotného Buddhy Šákjamuniho. Šántarakšita Představený buddhistické univerzity Vikramašíla v Indii. Králem Thisong Decänem pozván do Tibetu. šástra, tib. tänčö (bstan bčos) Učebnice, didaktické pojednání o otázkách dogmatiky a filozofie, především mahájánské. škála geologického času Data o nejstarších dějinách Země se získávají pomocí radiometrického datování. Období, následující po době před 570 miliony roky, ze kterých začínají pocházet četné zkameněliny, lze stanovit pomocí nauky o stratigrafické posloupnosti fosilií. Uloženiny, ve kterých se fosilie naleznou, mohou pak být radiometricky datovány a vytvořit tak jakýsi „časový rozvrh“. Tato data se neustále upřesňují podle toho, jak se vyhodnocují nové nálezy. Badatelé ve světě se dosud neshodli na úplně standardních datech. Tandžur/Tängjur (bstan ’gjur) Druhá část tibetského buddhistického kánonu, obsahující na 3400 hlavně výkladových děl. Viz též Kandžur. Tantra, tib. gjü (rgjud) Buddhistický text pozdější provenience, pojednávající o filozofii, okultismu, mystice a magii, rituálu a etice. Tazig (ta zig, též sta gzigs) Persie. terma (gter ma) Doslovně „ukrytý poklad“, označení náboženských textů z počátku šíření buddhismu v Tibetu. Ty bývaly po sepsání ukládány na tajná místa a po staletích „zázračně“ objevovány, aby reprezentovaly myšlenky a slova jejich tvůrců, nezkažené pozdějšími vykladači. Typickým termovým textem je Tibetská kniha mrtvých. Thicün (khri bcun) Bhrkutí, dcera nepálského krále Amšuvarmana, jedna z žen krále Songcän Gampa. Známá též jako Balmoza (bal mo bza’) či Balza (bal bza’). Thisong Decän (khri srong lde bcan) Třicátý osmý král Tibetu. Prohlásil buddhistické učení za oficiální náboženství v zemi. Thönmi (thon mi) Sambhóta Ministr krále Songcän Gampa, který ho vyslal do Indie a pověřil vytvořením abecedy pro zápis tibetského jazyka. Tchaj-cung (637– 649) Druhý císař Tchangské Číny, vlastní zakladatel Tchangské dynastie (618 – 907). Jeho vnučka (nikoli dcera!), princezna Wen-čcheng kung-ču (Ünšing kongdžo), byla provdána za krále Songcän Gampa.

SLOVNÍČEK VYBRANÝCH JMEN A TERMÍNŮ

317

Tchang Čínská dynastie Tchang, vládnoucí v zemi mezi roky 618 – 907 v době „králů Nauky“ dharmarádžů v Tibetu. Anály tchangských historiků poskytují cenné informace k dějinám Tibetu této doby a ke vztahům čínsko-tibetským. tibetské kmeny Původní tibetské kmeny zahrnovaly Dongy (ldong) z Miňagu, Sey (bse) z Aže, Tongy (stong) ze Sumpy a Muy (dmu) z Žangžungu. Kmeny Daů (zla) a Bäů (sbas), jakož i „božský kmen“ (lharig, lha rigs) Göů (rgo) bývají také někdy počítány k této skupině kmenů. Vůdci jednotlivých kmenů byli Apo Dong (a spo ldong), Sekhjung Da (bse khjung sbra), Tong Ačag Du (stong a lčags ’bru) a Muccha Ka (dmu ccha rka). V různých pramenech lze nalézt četné různé pravopisné varianty těchto názvů. tibetský kalendář Tibetský systém datování, používaný od jedenáctého století, je založen na šedesátiletém cyklu. V jednom cyklu je každý rok označen prvkem a zvířetem. Dvanáct zvířat se kombinuje s pěti prvky, aby se docílilo šedesáti jedinečných, nezaměnitelných pojmenování pro roky, např. Oheň a Pes, Země a Kůň atd. – Podrobněji viz výše v Dodatku 1 (Tibetský letopočet). Tun-chuang Město v Centrální Asii, ležící asi 500 mil čili 800 kilometrů severozápadně od KÁkenúru, které se nacházelo pod tibetskou správou v osmém a devátém století. Tibetsky psané zprávy, v roce 1907 tam Paul Pelliotem nalezené, jsou cenným historickým pramenem pro staré dějiny Tibetu. Tunchuangské anály Letopočty v tunchuangských análech jsou uváděny toliko s použitím názvů let podle dvanáctiletého zvířetníkového cyklu. Nicméně i v takovém případě lze přesné datum určit porovnáním se zprávami v jiných pramenech. Dobře známé události, jakými jsou např. příchod princezny Kimšeng kongdžo do Tibetu (741) nebo obsazení tchangského hlavního města Čchang-anu tibetskými vojsky (763), jsou porovnatelné s jinými odpovídajícími historickými fakty, čímž umožňují stanovit, že tunchuangská chronologie, uváděná rok po roce a začínající rokem Psa, odpovídá roku 650 n. l. Ostatní data pak následují po pořádku zvířetníkového cyklu. Viz též výše Tibetský kalendář a podrobněji v Dodatku 1. Ťin-čcheng kung-ču Viz Kimšeng kongdžo. Uddijána Území, které většina moderních badatelů ztotožňuje s údolím Svát v dnešním Pákistánu. Ujguři Türkické kmeny na severovýchodě Tibetu, které se v 8. a 9. století spojily s Tchangskou Čínou proti Tibetu. Ünšing kongdžo (’un šing kong džo) Vnučka (nikoli dcera) druhého tchangského císaře Tchaj-cunga, provdaná za tibetského krále Songcän Gampa. vadžrajána, tib. dordže thegpa (rdo rdže theg pa) V buddhismu vývojově nejpozdější „cesta vadžry“ (tj. rituálu), učící metodám, jak pomocí okultních nauk, magických praktik, zaklínacích formulek atd. dospívat k osvícení. Viz též hínajána, mahájána.

318

D O D AT K Y

Vadžrapáni, tib. Čhagnadordže (phjag na rdo rdže, „S vadžrou v ruce“) Tzv. nadsmyslový dhjánibódhisattva, ztělesnění síly a schopností všech buddhů. Vinaja, tib. Dulwa (’dul ba) „Disciplina“, součást buddhistického kánonu, pojednávající o pravidlech mnišského chování. výzdvih náhorní plošiny I když se Tibetská náhorní plošina tvořila před 45 miliony roky, kdy se Indie srazila s Asií, její rychlé zvedání se uskutečnilo teprve před 2 – 3 miliony roky. Odborníci odhadují různé její výšky a tempa zdvihání. Podle různých pramenů byla výška Himálaje před 3 miliony roky 2000 metrů; 3000 metrů; 4000 metrů; či dokonce 5000 metrů. Wen-čcheng kung-ču Viz Ünšing kongdžo. Západní Türkové Kmeny mající v sedmém století n. l. pod svou kontrolou větší část západní Centrální Asie, o kterou však přišly v důsledku expanze Tchangské říše. Zahrnovaly různé kmeny, jako Karluky, Nu-š’-pchie, Tchu-luy a Türgisy. Od doby krále Mangsonga byli spojenci Tibe]anů. zoroastrismus Učení perského náboženského a sociálního reformátora Zarathuštry (v Evropě zvaného Zoroaster, asi 6. stol. před n. l.), tvůrce duchovní nauky o boji dobra a zla. Žangžung (žang žung) Království, či kulturní okruh, spojované podle tibetských záznamů s kmenem Muů (dmu) v západním Tibetu v okolí hory Tise (ti se, Kailás). Území dobyto Songcän Gampem. Žangžung se svým střediskem v Khjunglungu (khjung lung) bývá nejčastěji spojován s bönskou tradicí. Žungové, též Si-žungové („Západní Žungové“) či Čchüan-žungové („Psí Žungové“) Historické označení prapředků tibetských plemen na čínském jihozápadě.

349

S O U P I S J M E N O S O B N Í C H, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Soupis obsahuje jména osob (o); míst (m), jako hory, řeky, jezera, státy, města, kláštery, chrámy apod.; a termíny (t), jako říše, království, dynastie, klany, duchovní tradice, božstva, literární díla, pojmenování tibetských roků apod. Data z doby před naším letopočtem jsou označována zkratkou př. n. l.; data z naší éry, kde je to nezbytné, jsou opatřena zkratkou n. l. Data u vládců vymezují obvykle doby jejich vlády, zatímco u jiných osobností znamenají rok narození a úmrtí. U tibetských jmen a pojmů je kvůli jejich dohledání ve slovnících a identifikaci uváděna v závorce také jejich transliterovaná podoba (viz výše, Zásady českého přepisu). Hesla jsou řazena abecedně bez ohledu na pomlčky, apostrofy a mezery. Abbásovský chalífát (749–1258) (t) Abhidharma (t) Abum (a ’bum) (o) Abú-Muslim (o) Acarja (a ca rja), syn Ngadag Thipy (o) Acarja (a ca rja), syn Thiöpův (o) Ačag Du (a lčags ’bru) (t) áčárja (t) Ada (a dra) (t) Adžanta (m) Adžátašatru (o) Adžimal (a dži rmal) (o) Afrika (m) Achaimenovská dynastie (559–323 př. n. l.) (t) Aj-lao (t) Ákaramatišíla (o) Akjong (a skjong) (m) Aksu (m) Akšóbhjavadžra (t) Alašan (m) Alčhi (a lčhi) (m)

Alexandrie (m) Alexandr Veliký (336–323 př. n. l.) (o) Alfréd Veliký (848–899) (o) Alí ibn Abí Tálib (o) d’Almeida (o) Altyn Tagh (m) Alžír (m) Amdo (a mdo) (m) Ami Muzithido (a mi mu zi khri do) (o) Amitábha (t) Amňe Čhampäpal (a mňes bjams pa’i dpal) (o) Amňe Čhangčhubdekhol (a mňes bjang čhub ’dre ’khol) (o) Amňemačhen (a mňes rma čhen) (m) Amóghavadžra (705–774) (o) Amšuvarman, též Anšuvarman (606–619) (o) Amudarja (m), viz Oxus Ánanda (o) Anänmal (a nan smal) (o) Andrade, Antonio de (1580–1643) (o)

350

D O D AT K Y

Andy (m) Angkor (m) Angkorské království (t) An-jang (m) An-le-čou (m) An Lu-šan (o) Annapúrna (m) An-ning (m) Anoratha (o) Anse (’an se) (m) Anurádhapura (m) An-žung (m) Apo Dong (a spo ldong) (t) Ar (ar) (t) Arabové (t) Arabský chalífát (t) aramejské písmo (t) Ardžuna (o) arhat (t) Archimédés (287–212 př. n. l.) (o) Aristotelés (384–322 př. n. l.) (o) Arthur, též Artuš (4.–5. stol. n. l.)(o) Ásám (m) Ascoli, Giuseppe d’ (1673–1710) (o) Asie (m) A-š’-na Tchuej-cu (o), viz Ton-ja-bgo Ašogde (a šog lde) (o) Ašóka (273–232 př. n. l.) (o) Atíša (982–1054) (o) Atlantský oceán (m) Attila (5. stol. n. l.) (o) Augustin, Aurelius (354–430) (o) Australopithecus (t) Avalókitéšvara (spjan ras gzigs dbang phjug) (t) Avantí (m) Avarský chanát (t) al-Azraqí (o) Aža (’a ža) (m, t) Aža Mangmodže Thikar (’a ža mang mo rdže khri dkar) (o) Aži (’a gži) (m) Ba (dba’) (t) Ba (’ba’) (m) Babam (ba bam) (m) Bacon, Francis (1561–1626) (o) Bagdád (m) Bailey, Herold Walter (1899–1996) (o) Bajankara (m) Baktrie (m) Báláditja (o)

Bal Dongcab (’bal ldong cab) (o) Balch (m) Balkán (m) Balmoza Thicün (bal mo bza’ khri bcun) (o) Balpo (bal po) (m) Balti (sbal ti) (m) Balza (bal bza’) (o) viz též Bhrkutí bangrü dug (’bangs rus drug) (t) Barde (’bar lde) (o) Barmánci (t) barmština (t) Ba Salnang (sba gsal snang) (o) Basham, Arthur Llewellyn (1914–1986) (o) Bathang (’ba’ thang) (m) Baže (sba bžed) (t) Bä (dbas) (t) Bä Gjalthore (dbas rgjal tho re) (o) Bäncchig (’ban cchigs) (m) Beda Venerabilis (asi 673–734) (o) Bengálsko (m) Beringova úžina (m) Bešbalik (m), viz též Pej-tching Bháde (bhá lde) (o) Bhagavadgíta (t) Bháskaravarman (7. stol. n. l.) (o) Bheta Hor (m) Bhóta (t) Bhrkutí (o), viz též Balza Bidži Campašilaha (o) Bihár (m) Bílí Hunové (t), viz též Hefthalité Bílí Ňawa (mja ba) (t) Bílí Türkové (t) Bimbisára (545–493 př. n. l.) (o) Bódherádža (bo dhe rá dza) (o) Bódhgaja (m) bódhi (strom) (t) Bódhimitra (o) bódhisattva (bjang čhub sems dpa’) (t) Bódhiséna (o) Bogle, George (1746–1781) (o) Bonvalot, Pierre-Gabriel (1853–1933) (o) Borobudur (m) Bothar Tašisengge (bo thar bkra šis seng ge) (15. stol. n. l.) (o) Bö (bod) (m) bö (’bod) (t) Böčhenpo (bod čhen po) (m) Bökham linggu (bod khams gling dgu) (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Bökhaňadug (bod kha ňa drug) (m) bön (bon) (t) bönpo (bon po) (t) Bönpoaža (bon po ’a ža) (o) Bradburn, Leslie (o) Bráhmana Šankara (o) Brahmaputra (m) bráhmí (t) Bu (’bu) (t) Bucchal (bu cchal) (t) Buddhadžňánapáda (o) Buddhaguhja (o) Buddharakšita (o) Buddha Šákjamuni (563–483 př. n. l.) (o) Buddhašánti (o) Bugčor (’bug čor) (m) Bulgarský chanát (t) Bulgaři (t) Bumin (o) Bumjag (’bum g.jag) (o) Bumthang Parokjerčhu (bum thang spa gro skjer čhu) (m) Bundži (m), viz Černý Bändžag Butön (bu ston) (1290–1364) (o) Byzanc (m, t) Cabral, João (1599–1669) (o) Cacella, Estevão (1585–1630) (o) Ca-čchü (m), viz Dzačhu Ca-čchü (m), viz Ňagčhu Caesar, Gaius Julius (100–44 př. n. l.) (o) Candi Borobudur (m) Candi Kalasan (m) Cang (gcang) (m) Cang (rcang) (m) Cangbö (rcang bod) (m) Cang Dampa (gcang ’gram pa) (m) Cangkhog (rcang khog) (m) Cangma (gcang ma) (o) Cangnamring (gcang gnam ring) (m) Cangpa (gcang pa), dynastie (1565–1642) (t) Cangpo (gcang po) (m) Cangtön (gcang ston) (o), viz Dordžegjalcchän Carey, William (o) Cari (rca ri) (m) Caring (m), viz Ngorengccho Cawasumčupa (rca ba sum ču pa) (t) cän (bcan) (t)

351

Cänčhugde (bcan phjug lde) (o) Cänla (bcan la) (m) Cänma Thogthogteng (bcan ma thog thog steng) (o) Cänmo Gurmän (bcan mo gur sman) (o) cännga (bcan lnga) (t) Cänpa (bcan pa) (t) Cänpa Lho (bcan pa lho) (t) Cänpa Ngeg (bcan pa rngegs) (t) Cänpa Ňag (bcan pa gňags) (t) cänpo (bcan po) (t) Cänthanggobži (bcan thang sgo bži) (m) Cänwa (bcan ba), viz Gar Cänwa Cede (rce lde) (o) Cemokhjunggjal (rce mo khjung rgjal) (m) Centrální Asie (m) Cethang (rce thang) (m) Cchal (cchal) (m) Cchalčhi (cchal bji) (m) Cchalpa (cchal pa) (t) Cchana Ješegjalcchän (cchwa na je šes rgjal mcchan) (o) Cchanal Ješegjalcchän (ccha nal je šes rgjal mcchan) (o) Ccharong (ccha rong) (m) Cchawagang (ccha ba sgang) (m) Cchawarong (ccha ba rong) (m) cchažang (ccha žang) (t) Cchädam (cchwa’i ’dam) (m) Cche (mcche) (t) Cchemibön (cche mi bon) (o) Cchepong (cche pong) (t) Cchepongza Magjal (cche pong bza’ rma rgjal) (o) Cchepongza Magjal Cchokarma (cche pong bza’ rma rgjal mccho skar ma) (o) Cchewangnorbu (cche dbang nor bu) (o) Cch’-min (o) ccho (mccho) (t) Cchogjal (mccho rgjal) (o), viz Ješecchogjal Cchomän Dongma (mccho sman ’brong ma) (o) Cchomän Thikar (mccho sman khri dkar) (o) Cchonag (mccho nag) (m) Cchongdücchogpa (cchong ’dus cchogs pa) (m) Congkha (cong kha) (m)

352

D O D AT K Y

Cchongönpo (mccho sngon po) (m) Cchurphu (mcchur phu) (m) Cinäsar (rcis gnas gsar) (m) Co (gco) (t) Codex Theodosianus (438 n. l.) (t) Congkha (cong kha) (m) Córdoba (m) Csoma, Alexander (o), viz KÁrösi Csoma, Sándor Cug (cug) (t) Cugde (gcug lde) (o) Cuglagkhang (gcug lag khang) (m) cün (bcun) (t) Cünpa (bcun pa) (t) Cyril, viz Konstantin cyrilice (t) Čagce (lčag rce) (m) Čagla (lčag la) (m) Čam Lhapang (lčam lha spangs) (o) Čanáb (m) Čandragupta Maurjovec (321–297 př. n. l.) (o) Čandragupta II. (375–415) (o) Čandrapradjóta (o) Čang-jie (m) Čang Pi-pi (o) Čan-kuo (475–221 př. n. l.) (t) Čao-süan-ti (904–907) (o) Čapek, Miroslav Ing., CSc. (o) Čänräzig (spjan ras gzigs) (m) Č’-čchü (m), viz Dičhu Čerčen (m) Černí Ňawa (mja ba) (t) Černý Bändžag (ban ’džag) (m) Čha (phja) (t) Čhagnadordže (phjag na rdo rdže) (t), viz Vadžrapáni Čhajul (bja jul) (m) Čhakang (bja rkang) (m) Čhamdo (čhab mdo) (m) Čhampa Mingjurling (bjams pa mi ’gjur gling) (m) Čhamtin (bjams sprin) (m), viz Mangjul Čhamtin Čhangcchal (bjang cchal) (m) čhangčhub čhenpo (bjang čhub čhen po) (t) Čhangčhubdolma (bjang čhub grol ma) (o) Čhangčhubdön (bjang čhub sgron) (o), viz Doza Čhangčhubdön Čhangčhubö (bjang čhub ’od) (o)

Čhangthang (bjang thang) (m) Čhar (bjar) (m) Čharčhe (’čhar bjed) (o), viz Udajana Čhasa (bja sa) (m) Čhathi (bja khri) (o) Čhäčil (’čhad spjil) (m) Čhi (čhi) (t) Čhim (mčhims) (m) Čhimjul (mčhims jul) (m) Čhimphu (mčhims phu) (m) Čhimphunala (mčhims phu sna rla) (m) Čhimza Cänma Thogthogteng (mčhims bza’ bcan ma thog thog steng) (o) Čhimza Legmocän (mčhims bza’ legs mo brcan) (o) Čhimza Lhamocän (mčhims bza’ lha mo bcan) (o) Čhimza Lugjal (mčhims bza’ klu rgjal) (o) Čhin (bjin) (m) Čhing (bjing) (m) Čhingwa (’phjing ba) (m) Čhingwatagce (’phjing ba stag rce) (m) Čhiu (bji’u) (m) Čhonggjä (’phjongs rgjas) (m) Čhonggjäčhu (’phjongs rgjas čhu) (m) čhödžung (čhos ’bjung) (t) Čhödžung rinpočhei terdzö (čhos ’bjung rin po čhe’i gter mdzod) (t) čhögjal (čhos rgjal) (t) Čhug (phjugs) (t) Čhugjalmobum (čhu rgjal mo ’bum) (o) Čhumar (čhu dmar) (m) Čhumiggogpo (čhu mig gog po) (m) Čhung (’phjung) (t) Čhušul (čhu šul) (m) Čhuwori (čhu bo ri) (m) Čchang-an (m) Čchang-iiang (m) Čchao-čchen (t) Čchen, dynastie (557–589) (t) Čcheng-tu (m) Čchi, dynastie (479–502) (t) Čchiang (t) Čchin, dynastie (221–207 př. n. l.) (t) Čchin-čou (m) Čching-chaj-chu (m) Čching-šuej (m), viz Čching-šuej-sien Čching-šuej-sien (m) Čchi-iia-pching (m) Čch’-ling (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Čína (m) Čindwin (m) Čingischán (1206–1227) (o) „Čínské pohřebiště v Tygřím průsmyku“ (m) čintámani (t), viz Om, mani padmé, húm Čitrál (m) Čittamátra (t) Čogce (lčog rce) (m) Čoglabön (čog la bon) (o) Čogro (čog ro) (t) Čogro Legma (čog ro legs smra) (o) Čogro Lügjalcchän (čog ro klu’i rgjal mcchan) (o) Čogroza (čog ro bza’) (o), viz též Damgji Čogroza Čólové (t) Čone (čo ne) (m) čou (t) Čou, dynastie (1027–545 př. n. l.) (t) Čtyři velké kultury (t) Čtyři velkokmeny (t), viz Tibetské kmeny Čung-cung (684 a 705–710) (o) Da (sbra) (t) Da (zla) (t) Dadullungšog (dgra ’dul rlung šog) (m) Dadumce (bra dum rce) (m) Dadzimün (sgra rdzi mun) (o) Dadžor Cchangpäling (brda sbjor cchangs pa’i gling) (t) Dag (dwags) (m) Dagcände (grags bcan lde) (o) Daggo (brag mgo) (m) Dagjab (brag jab) (m) Dagjerpa (brag jer pa) (m) Dagjul (dwags jul) (m) Dagkjilhamokarmo (gdags kji lha mo dkar mo) (o) Daglagampo (dwags la sgam po) (m) Dagmardinzang (brag dmar mgrin bzang) (m) Dagmarkeru (brag dmar ke ru) (m) Dagmar Umbucchal (brag dmar ’um bu cchal) (m) Dagpade (grags pa lde) (o) Dagpo (dwags po) (m) dagsinmo (brag srin mo) (t) Dagthicänpo (gdags khri bcan po) (o) dákiní (t) dalajlamové (t)

353

Dam (’dam) (t) Damašek (m) Damgji Čogroza (’dam gji čog ro bza’) (o) Dampa (dam pa) (m) Dánašíla (o) Dangce (drang ce) (m) Dangla (ldang la) (m) Dangra (dang ra) (m) Dangwadangmagur (drang ba drangs ma mgur) (o) Dánové (t) Darada (t) Darcendo (dar rce mdo) (m) Dardae (t) Dardové (t) Dardže (dar rdže) (o) Dare (da red) (t) Darkót (m) Darthang (dar thang) (m) Darwa (’dar ba) (m) Darwin, Charles Robert (1809–1882) (o) Dati (bra sti) (m) Daupün (dra’u dpun) (o) Dändžong (’bras ldžongs) (m) Dänka Palgjijöntän (bran ka dpal gji jon tan) (o) Dänkar (ldan dkar) (m) Dänkarma (ldan dkar ma) (t) Dänkhog (ldan khog) (m) Dänma (ldan ma) (m) Dänsathil (gdan sa mthil) (m) Däntig (dan tig) (m) de (’dre) (t) de (lde) (t) Debmar sarma (deb [ther] dmar [po] gsar ma) (t) Debther karpo (deb ther dkar po) (t) Debther marpo (deb ther dmar po) (t) Debther ngönpo (deb ther sngon po) (t) Decug (lde gcug) (o), viz Decuggön Decuggön (lde cug mgon) (o) Dečhen Sönamzangpo (bde čhen bsod nams bzang po) (o) Degjalpo (lde rgjal po) (o) degjä (lde brgjad) (t) degjä mimajin (sde brgjad mi ma jin) (t) Démétrios (2. stol. př. n. l.) (o) Demiéville, Paul (1894–1979) (o) Dempoce (dem po ce) (m) Denolnam (lde snol nam) (o)

354

D O D AT K Y

Denolpo (lde snol po) (o) Depo (lde po) (o) Derdai (t) Derge (sde dge) (m) Descartes, René (1596–1650) (o) Desideri, Ippolito (1684–1733) (o) Desong (lde srong) (o), viz Sänaleg Dešoleg (de šo legs) (o) Dethulnamžungcän (lde ’phrul nam gžung bcan) (o) Detingcän (lde spring bcan) (o) deu (lde’u) (t) déva (t) dévanágarí (t) Dévapála (asi 810–850) (o) Dévasinha (o) Dévavidjásinha (o), viz Lharigsengge „Devět zákrutů na Žluté řece“ (m) déví (t) dháraní (t) Dharmakírti (o) Dharmakóša (o) Dharmapála (asi 770–810) (o) dharmarádža (t) Dhaulágiri (m) Dibpa (grib pa) (m) Dičhu (’bri čhu) (m) Digu (gri gu) (m) Diguccho (gri gu mccho) (m) Digum (gri gum) (o), viz Digumcänpo Digumcänpo (gri gum bcan po) (o) Digung (’bri gung) (m, t) Digung rinpočhe (’bri gung rin po čhe) (o), viz Džigtengönpo Dillíský sultanát (1206–1526) (t) Dimamepä ökjižüpa (’dri ma med pa’i ’od kji žus pa) (t) Dingpogjal (’bring po rgjal) (o) Dingri (ding ri) (m) Dingthicänpo (ding khri bcan po) (o) dinosauři (t) Dípankarašrídžňána (o), viz Atíša Diza Thökar (’bri bza’ thod dkar) (o) Do (’bro) (t) Dobugpa (sgro sbug pa) (1074–1134) (o) dogčän ži (’dogs čan bži) (t) Dogjal (mdo rgjal) (o), viz Phojongza Dogjal Dogmermer (dog mer mer) (o) Dogmi (’brog mi) (zemř. 1074) (o) Dogmo (’brog mo) (m)

Dogön (’gro mgon) (o) Dokham (mdo khams) (m) Dokhog (rdo khog) (m) Doli (mdo li) (m) Dolma (sgrol ma) (t), viz též Tára „Dolní království“ (t) Dom (’brom) (t) Domä (mdo smad) (m) Dompagjang (grom pa rgjang) (m) Domtön (’brom ston) (1005–1064) (o) Dong (ldong) (t) Dongmugpo (ldong smug po) (t) Dongňändeu (’brong gňan lde’u) (o) Dong Pomra (ldong spom ra) (t) Dongza Modurjangžer (’brong bza’ mo dur jang gžer) (o) Dongžerleg (’brong gžer legs) (o) Doňida (mdo ňi zla) (m) Dordžebar (rdo rdže ’bar) (o) Dordžedag (rdo rdže brag) (m) Dordžegjalcchän (rdo rdže rgjal mcchan) (o) Dordžegjalpo (rdo rdže rgjal po) (o), viz Phagmodu Dordžegjalpo Došö (dro šod) (m) Doza Čhangčhubdön (’bro bza’ bjang čhub sgron) (o) Doza Lhagjal (’bro bza’ lha rgjal) (o) Doza Thimalö (’bro bza’ khri ma lod) (o) Dožernagpo (mdo bžer nag po) (o) Dönbu (mgron bu) (m) Dönkhar (don mkhar) (m) Dönkharda (don mkhar mda’) (m) Dřeva a Draka rok (šing ’brug lo, 704 n. l.) (t) Dřeva a Koně rok (šing rta lo, 814 n. l.) (t) Dřeva a Ovce rok (šing lug lo, 855 n. l.) (t) Dřeva a Psa rok (šing khji lo, 314 nebo 374 n. l.) (t) Dřeva a Tygra rok (šing stag lo) (t), viz Ohně a Vepře rok Dřeva a Vepře rok (šing phag lo, 915 n. l.) (t) Dřeva a Vola rok (šing glang lo, 605 n. l.) (t) Dřeva a Zajíce rok (šing jos lo, 775 n. l.) (t) Du (’bru) (t)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

dubthob (sgrub thob) (t) Dug (drug) (t) Dugu (dru gu) (t) Dugu Guzän (dru gu gu zan) (m) Dugujul (dru gu jul) (m) Du Lhagjal (’bru lha rgjal) (o) Dum Ješegjalcchän (grum je šes rgjal mcchan) (o) dung (sgrung) (t) Durlabhavardhana (o) Duša (’bru ša) (m) Dušajulgjithom (’bru ša jul gji khrom) (m) Dutreuil de Rhins, Jules Léon (1846–1894) (o) dü (bdud) (t) Düjul kharag ronggu (bdud jul kha rag rong dgu) (m) Düpačhenpo-rinpočhetog-zung (’dus pa čhen po rin po čhe rtogs gzungs) (t) Düsong (’dus srong) (o), viz Düsong Mangpodže Düsong Mangpodže (’dus srong mang po rdže) (o) Dváradvatí (m) Dzačhu (rdza čhu) (m) Dzačhukha (rdza čhu kha) (m) Dzakhog (rdza khog) (m) Dzikhog (’dzi khog) (m) Dzizung (’dzi zung) (o), viz Ňän Dzizung dzo (mdzo) (t) Dzongga (rdzong ’ga) (m) Dzongkha (rdzong kha) (m) Džajavarman II. (9. stol. n. l.) (o) Džálandhar (m) Džang (’džang, nebo ldžang) (m) Džangccha (ldžang ccha) (o) Džangccha Lhawön (ldžang ccha lha dbon) (o) Džangza Thicün (ldžang bza’ khri bcun) (o) Džä (’džad) (m) dže (rdže) (t) džendžug ču (rdžes ’džug bču) (t) Džethikar (rdže khri dkar) (o), viz Rujongza Džethikar Džewa Dönmalö (dže ba dron ma lod) (o) Džidarmal (dži ’dar rmal) (o) Džigtengönpo (’džig rten mgon po) (o) Džihlam (m)

355

Džinamitra (o) Džišnugupta (1. pol. 7. stol. n. l.) (o) Džňánagarbha (o) Džňánakumára (o) Džňánéndra (o), viz Ba Salnang Džobag (džo ’bag) (o) Džobar (džo ’bar) (o) Džoga (džo dga’) (o) Džogjal (džo rgjal) (o) Džókhang (džo bo khang (m) Džomo (džo mo) (m) Džomogangkar (džo mo gangs dkar) (m) Džomolangma (džo mo glang ma) (m) Džomolhari (džo mo lha ri) (m) Džomolungma (džo mo lung ma) (m) Džong (’džong) (m) Džowo (džo bo) (t), viz Džowočhenpo Džowočhenpo (džo bo čhen po) (t) Džowočhungwa (džo bo čhung ba) (t) Džowo Mönlam (džo bo smon lam) (o) Džowo Naldžor (džo bo rnal ’bjor) (o) Džowo Šákjagön (džo bo šákja mgon) (o) Džowo Šákjataši (džo bo šákja bkra šis) (o) Džowökhang (džo bo’i khang) (m), viz Džókhang Džuce (džu ce) (o) Džúngarská pánev (m) Džurčeni, též Džürdženi (t) Edzingol (m) Egypt (m) Einstein, Albert (1879–1955) (o) E-mej-šan (m) Er-chuo (t) Ešoleg (e šo legs) (o) Everest (m) Evropa (m) Fano, Domenico da (1674–1728) (o) Fa-sien (na cestách 399–412) (o) Fátimovci, dynastie (909–1171) (t) Feng-siang (m) Ferghána (m) Filippos II. Makedonský (359–336 př. n. l.) (o) Frankové (t) Fudžiwara (o) Fudžiwara (866–1160) (t) Fu-nan (m) Fu-s’ (m) Ga (sga) (t)

356

D O D AT K Y

Gabet, Joseph (1808–1853) (o) Galie (m) Gandhára (m) Ganga (m) Gangčhendzönga (gangs čhen mdzod lnga) (m) Gangdug-čhubži (sgang drug čhu bži) (m) Ganglung (gangs lung) (m) Gangótri (m) Gangtise (gangs ti se) (m) Gar (mgar, též ’gar) (t) Gar Cänwa (mgar bcan ba) (o) Garčhen Čhödingpa (’gar čhen čhos sdings pa) (o) Gardízí, Abdulhajj (11. stol. n. l.) (o) Gar Tagbu (mgar stag bu) (o) Gar Thiding (mgar khri ’bring) (o) Garthog (gar thog) (m) Gartingnamccha (gar ting nam ccha) (o) Gar Tongcänjulzung (mgar stong rcan jul gzung) (o) Gatun (o) Gece (dge rce) (m) Gedžung (dge ’bjung) (o), viz Jo Gedžung Gendün Čhönphel (dge ’dun čhos ’phel) (o) Gesar (ge sar) (o) Gešica (dge ši rca) (m) Gewajucchal (dge ba g.ju cchal) (m) Ghágra (m) Ghanské království (t) Ghazni (m) Ghaznovští Türkové (t) Gilgit (m) Gja (rgja) (m) Gjalkha (rgjal kha) (m) Gjalluglhä (rgjal lug lhas) (m) Gjalmo (rgjal mo) (m), viz Gjalmongulčhu Gjalmocün (rgjal mo bcun) (o), viz Phojongza Gjalmocün Gjalmongulčhu (rgjal mo dngul čhu) (m) Gjalmorong (rgjal mo rong) (m) gjalpo (rgjal po) (t) Gjalpočha (rgjal po bja) (t) Gjalpo kathang (rgjal po bka’ thang) (t) Gjalrab salwä melong (rgjal rabs gsal ba’i me long) (t) Gjalsä (rgjal sras) (997–1065) (o)

gjalthän (rgjal phran) (t) Gjalwazangpo (rgjal ba bzang po) (o) Gjalzig (rgjal gzigs) (o), viz Žang Gjalzig Gjama (rgja ma) (m) gjamccho (rgja mccho) (t) Gjamda (rgja mda’) (m) Gjance (rgjal rce) (m) Gjiri (gji ri) (m) Go (go) (t) Go (rgo, též sgo) (t) Gobi (m) gočän sum (mgo čan gsum) (t) Godžo (’go džo) (m) Gog (gog) (m) Gol (’gol) (t) Gondwana (m) Gongparabsal (dgongs pa rab gsal) (o) gongpo (’gong po) (t) Gongpocän (gong po brcan) (o) Gongpoceg (gong po brcegs) (o) Gongpori (gong po ri) (m) Gongruleg (gong ru legs) (o) Gongza Tongcündokar (gong bza’ stong bcun ’gro dkar) (o) Gópála (o) Gósainthan (m) Góšrnga (m) Gótové (t) Göce (rgod rce) (m) Göcchang (rgod cchangs) (m) Gö Dong (rgod ldong) (t) Gö-locáwa (’gos lo cá ba) (o) Gönčö (mgon spjod) (o) Gönten (mgon brten) (o) Grenard, Fernand (1866–1922) (o) Grueber, Johannes (1623–1680) (o) Guge (gu ge) (m) Gulog (’gu log) (m) Gungsong (gung srong) (o) Gungthang (gung thang) (m) Gungthangla (gung thang la) (m) Guptovská říše (4.–6. stol. n. l.) (t) guptovské písmo (t) Gurdžara (m) Gurnavatra (m) Gurulhakhang (gu ru lha khang) (m) Guzän (m), viz Dugu Guzän Gütig (gus tig) (m) Haarh, Erik (o) Hajagríva (t) Habdal (hab gdal) (o)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Halašanti (o) Harappa (m) Haribhadra (o) Haripundžaja (m) Harša (o), viz Haršavardhana Haršavardhana (606–647) (o) Hárún ar-Rašíd (786–809) (o) Hase (ha se) (m) Häin-sa (m) Hedin, Sven (1865–1952) (o) Hedvábná cesta (t) Hefthalité (t) Heian (794–1185) (t) Hérakleios (610–641) (o) He’u ’Ki-Wang Te (o), viz Su-cung Himálaj (m) Hindúkuš (m) Hippokrates (asi 460–370 př. n. l.) (o) „hnízdové“ domy (t) homo (t) Homo erectus (t) Homo habilis (t) Homo sapiens (t) Hopewell (m) Hor (hor) (t) Horkhog (hor khog) (m) „Horní Čína“ (m) „Horní království“ (t) Horní Ňang (m), viz Ňangtö „Horní území“ (m), viz Töčhog horotvorba (t, m) hroby králů (o, m, t) Huari (t) Huc, Evariste-Régis (1813–1860) (o) Hudúdu‘l-álam (t) Hunové (t), viz Siung-nu Hwahwa (hwa hwa) (m) chagan (t) Chajbarský průsmyk (m) Cha-mi (m) Chammurabi (1792–1750 př. n. l.) (o) Chan, dynastie (206 př. n. l. až 220 n. l.) (t) Changdusaurus (t) Chan Jü (768–824) (o) Chan-lin, akademie (t) Chara-Balgasun (m) Charachoto (m) Chatterji, Suniti Kumar (1890–1977) (o) Chazaři (t) Che-jüan (m)

357

Che-lan-šan (m) che-šang (hwa šang) Mahádéva (o) che-šang (hwa šang) Mahájána (o) Che-tien (m) Che-tung (m) Chlodvík (465–511) (o) Chorasán (m) Chorvati (t) Chotan (m) chotanští umělci (t) Chuaj-chaj (o) Chuang-che (m) Chuej-čchao (na cestách 713–741) (o) Chuej-che (t) Chundžeráb (m) Chusrau I. Anóšarván (531–578) (o) Ibn Haukal, Muhammad (o) Il Ügäsi (o) I-meu-sin (o) Indický oceán (m) Indie (m) indo-evropský (t) Issyk-kul (m) Istämi (552–575) (o) Išoleg (i šo legs) (o) Íšvaravarman (o) I-iing (na cestách 671–695) (o) I-žen (t) jablha dug (jab lha drug) (t) Jacche (ja cche) (m) Ja-čou (m) Jagde (g.jag sde) (m) Ja-lung-iiang (m) Jamalung (g.ja’ ma lung) (m) Jamdog (jar ’brog) (m) Jamdogccho (jar ’brog mccho) (m) Jangce (jang rce) (m) Jang-c’-iiang (m) jangdul (jang ’dul) (t) Jangpačän (jang pa čan) (m) Jang-tchung (m, t) jang ži (dbjangs bži) (t) Jao-čou (m) al-Ja‘qúbí (o) Jarda (jar mda’) (m) Járkend (m) Jarlhašampo (jar lha šam po) (m) Jarlung (jar lung) (m) Jarlungčhu (jar lung čhu) (m) Jarlungská dynastie (t) Jarmo (jar mo) (m)

358

D O D AT K Y

Jarmogang (g.jar mo sgang) (m) Jarmothang (dbjar mo thang) (m) Jarmothangthom (dbjar mo thang khrom) (m) Jartö (jar stod) (m) Jasa (t) Jašóvarman (o) Jaxartes (m) Järu (g.jas ru) (m) Jena (g.je na) (m) Jen-čou (m) Jero (dbje ro) (m) Jerpa (jer pa) (m) Jeruzalém (m) Ješecchogjal (je šes mccho rgjal) (o) Ješede (je šes sde) (o) Ješeö (je šes ’od) (o) Ješu Mašika (je šu ma ši ka) (o), viz „Ježíš Mesiáš“ „Ježíš Mesiáš“ (o) Jihovýchodní Asie (m) Jihovýchodní Tibet, současné prostředí (m) Jižní a Severní dynastie (420–589) (t), viz Nan-Pej čchao Jižní Tibet (m) Jo Gedžung (g.jo dge ’bjung) (o) Jo, Rab, Mar (g.jo rab smar) (o) Joru (g.jo ru) (m), viz Jönru Jönru (g.jon ru) (m) Jöntänpal (jon tan dpal) (o) Judaňingpo (g.ju sgra sňing po) (o) Jukhog (g.ju khog) (m) jul (jul) (t) Juljel (jul jel) (m) Jumbu (jum bu) (m), viz Jumbulagang Jumbulagang (jum bu bla sgang) (m) Jumtän (jum brtan) (o) Jumtänova linie (o) Juna (ju sna) (m) Jung (o) Justinián I. Veliký (527–565) (o) Juthog (g.ju thog) (m) Juthoggönpo (g.ju thog mgon po) (708–833) (o) Jüan-čou (m) Jüe-č’ (t) Jün-nan (m) Jü-tien (m) Ka (rka) (t) Kábul (m)

Kacchal (ska cchal) (m) Kačhem kakholma (bka’ čhems ka khol ma) (t) Kačhu (ka čhu) (m) Kačhuthom (kwa čhu khrom) (m) Kadag (ska brag) (m) Kadam (bka’ gdams) (t) Kagjü (bka’ brgjud) (t) Kag-la-bon (748–779) (o) Kahdampa Dešeg (kah dam pa bde gšegs) (o) Kahthog (kah thog) (m) Kailás, též Kailáš (m) Kajang dagmacchäma (bka’ jangs dag ma cchad ma) (t) Kalänmal (ka lan rmal) (o) Kálí Gandakí (m) kalijuga (t) Kam (kam) (t) Kamalašíla (o) Kámarúpa (m) Kamét (m) Kanaudž (m) Kanchenjunga (m), viz Gangčhendzönga Kančhu (kan čhu) (m) Kan-čou (m) Kandžirópa (m) Kandžur/Kängjur (bka’ ’gjur) (t) Kang-ti-s’-šan (m) Kaniška (78–101/102) (o) Kan-su (m) Kao-cu (618–626) (o) Kao-cung (650–683) (o) Kao Sien-č’ (o) Karakorum (m) Karandavjúha (t), viz Zamatogköpa Karašahr (m) Karčhen Čhangčhubbum (dkar čhen bjang čhub ’bum) (o) Karčhung (skar čhung) (m) Karčhunggjade (skar čhung rgja sde) (m) Kardu (skar du) (m) Karel Martell (714–741) (o) Karel Veliký (747–814) (o) Kárkótská dynastie (7.–9. stol.) (t) Karlovci, dynastie (9. stol. n. l.) (t) Karluk, též Qarlug (t) karma (t) Karma (karma) (t) Karmašataka (t)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Karnálí (m) Kášgar (m) Káší (m) Kášjapa (t) Kašmír (m) kašmírština (t) Kathangdenga (bka’ thang sde lnga) (t) Kaušámbí (m) Kawa Palceg (ska ba dpal brcegs) (o) Ke (ke) (t) Ke-čchu Chan (o) Kegon (t) Ke-le/luo-feng (o) Kenneth (834–854) (o) Kerija (m) Khababčhenpoži (kha ’bab čhen po bži) (m) Khačhe Pančhen (kha čhe pan čhen) (o) Kham (khams) (m) Khamgangdug (khams sgang drug) (m) Khamsum Zangkhangling (khams gsum bzang khang gling) (t) Khangmar (khang dmar) (m) Kharachánovští Türkové, dynastie (950–1130) (t) Kharcän (mkhar can) (m) Kharcänthom (mkhar can khrom) (m) Kharčagce (mkhar lčags rce) (m) Kharčhen (mkhar čhen) (t) kharóšthí (t) Kharwa (mkhar ba) (t) Khawakar (kha ba dkar) (m) Khawakarpo (kha ba dkar po) (m) Khäpä gatön (mkhas pa’i dga’ ston) (t) Khetsun Sangpo (o) Khjergündo (khjer dgun mdo) (m) Khjung (khjung) (t) Khjunglung (khjung lung) (m) Khjungpo naldžor (khjung po rnal ’bjor) (o) Khjungpo Pungsäzuce (khjung po spung sad zu ce) (o) Khmer (m) Khorde (’khor lde) (o), viz Khorre Khorre (’khor re) (o) Khön (’khon) (t) Khön Könčhoggjalpo (’khon dkon mčhog rgjal po) (o) khugpa (khug pa) (t) Kchang-ting (m) Kilik (m)

359

Kimšeng (kim šeng) (o) Kirátové (t) Kitanové (t) Kjabseng (skjabs seng) (t), viz Pánduovci kjang (kjang) (t) Kjarengccho (skja rengs mccho) (m) Kji (skjid) (m) Kjičhu (skjid čhu) (m) Kjide (skjid lde) (o) Kjinkhar (skjin mkhar) (m) Kjinpathangdže (skjin pa thang rdže) (o) Kjiro (skji ro) (m) Kjišö (skjid šod) (m) Kjóto (m) Kjura (skju ra) (t) Kogurjo (t) (5.–6. stol.) Kokošili (m) Kólijové (t), viz Kraudjové kolize (t, m) Kolmaš, Josef (nar. 1933) (o) Kolumbus, Kryštof (1451–1506) (o) Kongdžo (kong džo) (o) Kongjul (kong jul) (m) Kongpo (kong po) (m) Kongpobučhu (kong po bu čhu) (m) Kongtongnamccha (bkong stong nam ccha) (o) Konstantin (asi 827–869) (o) Konstantinopol (m) Kordzö Peharling (dkor mdzod pe har gling) (t) Korea (m) Korjo (918–1392) (t) Kóšalsko (m) Kozlov, Pjotr Kuzmič (1863–1935) (o) KÁkenúr (m) Köndžo (kon džo) (m) KÁrösi Csoma, Sándor (1784–1842) (o) Krahulec, František RNDr., CSc. (o) „králové bohům podobní“ (t, o) králové cän (bcan) (t), viz cännga králové de (lde) (t, o), viz degjä králové leg (legs) (t), viz Sälegdug králové teng (stengs) (t) „Království žen“ (t, m), viz též „Země žen“ Kraudjové (t) krijóga (t) Kršna (o) Kršnapa (o) křesianství (t)

360

D O D AT K Y

„křídlo“ (t), viz ru Kuačhu (kwa čhu) (m), viz Kačhu Kua-čou (m) Kuan-nej (m) Kuča (m) Kudžethugpa (sku rdže khrug pa) (o) Kuej-čou (m) Kúkai (774–835) (o) Kulu (m) Kumáradžíva (334–413) (o) Kumbum (sku ’bum) (m) kůň (t) Kuo-waj cang-süe jen-8iou i-wen (t) Kuru (m) Kuruovci (o, t) Kusara (o) Kušáni (t) Kušánská říše (1.–2. stol.) (m) Künga Ňingpo (kun dga’ sňing po) (o), viz Táranátha Kyrgyzstán (m) Kýros II. Starší (zemř. 529 př. n. l.) la (bla) (t) Lačhen (bla čhen) (o), viz Gongparabsal Ladak (la dwags) (m) Ladag gjalrab (la dwags rgjal rabs) (t) Lagngar (lag ngar) (m) Lagngarccho (lag ngar mccho) (m) Láhaur (m) Lalitáditja (o) Lalitáditja Muktápída (724–757) (o) Lama Žang (bla ma žang) (o) Lamermu (la mer mu) (o) Lamo (la mo) (m) Lan-cchang-iiang (m) Lan-čou (m) Lang (rlang, též rlangs) (t) Langdarma (glang dar ma) (836–841/2) (o) Lang Khampa Gočhä (rlangs khams pa go čhas) (o) Lang Lhazig (rlangs lha gzigs) (o) Lang-locáwa (rlangs lo cá ba) (o) Lang Ňezig (lang mjes zigs) (o) Lang Palgjidordže (rlangs dpal gji rdo rdže) (o) Lang Palgjisengge (rlangs dpal gji seng ge) (o) Langpočhekhabab (glang po čhe kha ’bab) (m) Lang Potiseru (rlangs po ti bse ru) (t)

láňccha (lan ccha) (t) Lao-c’ (6.–5. stol. př. n. l.) (o) Latö (la stod) (m) Laurasie (m) Länka (blan ka) (m) Le (sle) (m) léčitelská tradice (t) ledovce (t, m) leg (legs) (t) Legčhin (legs bjin) (o) Legmocän (legs mo brcan) (o), viz Čhimza Legmocän Lenca (len ca) (m) Lengänlamcangkje (gle ngan lam cang skjes) (o) Léon III. (717–741) (o) Lévi, Sylvain (1863–1935) (o) lha (lha) (t) Lhababri (lha bab ri) (m) Lhabugokar (lha bu mgo dkar) (o) Lhabumönzung (lha bu smon gzung) (o) lhacänpo (lha bcan po) (t) Lhace (lha rce) (m, o) Lhacün Cchulthimzangpo (lha bcun cchul khrims bzang po) (o) Lhacün Ngönmo (lha bcun sngon mo) (o) Lhacün Žiwäö (lha bcun ži ba’i ’od) (o) Lhačhen (lha čhen) (o) Lhačhen Čhangčhubsempa (lha čhen bjang čhub sems dpa’) (o) Lhačhen Dagpade (lha čhen grags pa lde) (o) Lhačhen Džodor (lha čhen džo ldor) (o) Lhačhen Džopal (lha čhen džo dpal) (o) Lhačhen Gebhe (lha čhen dge bhe) (o) Lhačhen Gjalpo (lha čhen rgjal po) (o) Lhačhen Naglug (lha čhen nag lug) (o) Lhačhen Ngödub (lha čhen dngos grub) (o) Lhačhen Utpala (lha čhen utpala) (o) Lhadagkhapa (lha brag kha pa) (o) Lhadän (lha ldan) (m) Lhade (lha lde) (o) Lha Digang (lha ’bri sgang) (m) Lhadogön (lha ’gro mgon) (o) Lha Dong (lha dong) (o) Lha Dongkarpo (lha ldong dkar po) (t) Lhadže (lha rdže) (o) Lha Gelong (lha dge slong) (o) Lhagjal (lha rgjal) (o), viz Doza Lhagjal

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Lhagjari (lha rgja ri) (m) Lhajulgungthang (lha jul gung thang) (m) Lhalingkarpa (lha gling dkar pa) (t) Lhalung (lha lung) (m) Lhalung Palgjidordže (lha lung dpal gji rdo rdže) (o) lhamo (lha mo) (t) Lhamocän (lha mo brcan) (o), viz Čhimza Lhamocän lharig (lha rigs) (t) Lharigjangtho (lha ri gjang mtho) (m) Lharigsengge (lha rigs seng ge) (o) Lharijolwa (lha ri jol ba) (m) Lharingo (lha ri mgo) (m) Lhasa (lha sa) (m) lhasä (lha sras) (t) lhasi (lha srid) (t) Lhathompopa (lha khrom po pa) (o) Lhathothori (lha tho tho ri) (o), viz Lhathothori Ňäncän Lhathothori Ňäncän (lha tho tho ri gňan bcan) (o) Lhawolhasä (lha bo lha sras) (o) Lhazurkhangpa (lha zur khang pa) (o) Lhätag (lhas ltag) (m) Lho (lho) (t), viz Cänpa Lho Lhodag (lho brag) (m) Lhodagkhomthing (lho brag khom mthing) (m) Lhodug (lho ’brug) (m) Lhokha (lho kha) (m) Lhorong (lho rong) (m) Lhündub (lhun grub) (o) Lhündubteng (lhun grub steng) (m) li (t) Liang, dynastie (502–557) (t) Liang-čou (m) Liao, dynastie (907/947–1125) (t) Liččhaviové (t) Ličhin (li bjin) (o) Lig-mji-rhja (o) Lijul (li jul) (m) Liijul lungtänpa (li’i jul lung bstan pa) (t) Lijul čhökji lurgjü (li jul čhos kji lo rgjus) (t) Lílávadžra (o) Lin-čou (m) Ling (gling) (m) Lingčhu (gling čhu) (m) Lingčhuthice (ling čhu khri rce) (m) Ling-čou (m)

361

Linggithice (gling gi khri rce) (m) Lingserthangdže (gling ser thang rdže) (o) Lin-tchao (m) Lithang (li thang) (m) Lithese (li the se) (o) Lithigmän (li thig sman) (o) Li-tchien (m) Li-iiang (m) Lobnúr (m) Lodöö (blo gros ’od) (o) Lodä Thajä (blo gros mtha’ jas) (1813–1899) (o) Longam (lo ngam) (o) Longthang (klong thang) (m) Longthang Dolma (klong thang sgrol ma) (m) Longthangdönma (klong thang sgron ma) (m) Lopa (glo pa) (m) Losemccho (blo sems ’ccho) (o), viz Buddharakšita Lou-lan (m) Lowo (blo bo) (m) Löncchän (slon mcchan) (o), viz Namri Songcän Lönkol (slon kol) (o) lönpo (blon po) (t) Lönpo kathang (blon po bka’ thang) (t) lu (lu) (t) Lučhu (klu čhu) (m), viz Tchao-che Lug (lug) (m) Lugjal (klu rgjal) (o), viz Čhimza Lugjal Lukhong (klu khong) (o) Lumadepo (glu ma dred po) (o) Lumän Mermo (klu sman mer mo) (o) Lume Cchulthim (klu mes cchul khrims) (o) lumo (klu mo) (t) Lumo Mermo (klu mo mer mo) (o) Lumpa (lum pa) (m) Lumpo (klum po) (t) Lumro (klum ro) (m) Lung-jou (m) Lung-men (m) Lungnö (rlung gnod) (m) Lung-šan (m) Lungšö (rlung šod) (m) Luo-jang (m) Lupal (klu dpal) (o) Lurgjü čhenmo (lo rgjus čhen mo) (t)

362

D O D AT K Y

Lusinmerčam (klu srin mer lčam) (o) Mabön (rma bon) (o) Mačhakhabab (rma bja kha ’bab) (m) Mačhen (rma čhen) (m) Mačhenpomra (rma čhen spom ra) (m) Mačhu (rma čhu) (m) Ma-čchang (m) Ma-čchü (m) Madhjamaka (t) Magadha (m) Maga Thogon (ma ga thogon) (o) Magga (mag ga) (t) Maggjäpa (dmag brgjad pa) (o), viz Šatáníka Magjal (rma rgjal) (o), viz Cchepongza Magjal Cchokarma Magjal Cchokarma (rma rgjal mccho skar ma) (o) Magna charta libertatum (t) magpön (dmag dpon) (t) Mahábhárata (t) Mahábódhi (m) maháčárja (t) Mahádéva (o), viz che-šang Mahádéva mahádžanapada (t) Mahájána (o), viz che-šang Mahájána mahápandita (t) Mahásammata (o) Mahásannipátaratnakétu-dháraní (t), viz Düpačhenpo-rinpočhetog-zung mahásiddha (t) mahávidjádhara (t) Mahávjutpatti (t) Mahmúd z Ghazny (998–1030) (o) Maitréja (t) Makedonie (m) Malá Asie (m) „malá království“ (t, m) Malcolm, N. (o) Maldo (mal dro) (m) Malí Jüe-č’ové (t) al-Ma’mún (813–833) (o) Mánasaróvar (m) Man-c’ (t) Mandi (m) mang (mang) (t) Mangjul (mang jul) (m) Mangjul Čhamtin (mang jul bjams sprin) (m) Mangmodže (mang mo rdže) (o), viz Aža Mangmodže Thikar

Mangmodže Žiteng (mang mo rdže bži steng) (o) Mangpodže Žangnang (mang po rdže žang snang) (o) Mangpökurwa (mang pos bkur ba) (o) Mangsong (mang srong) (o), viz Mangsong Mangcän Mangsong Mangcän (mang srong mang bcan) (o) Mání (o) manicheismus (t) Mani kambum (ma ni bka’ ’bum) (t) Manning, Thomas (1772–1840) (o) Maňdžušrí (t) Maňdžušrímúlatantra (t) Mao-čou (m) Maphamccho (ma pham mccho) (m) Margai Caka (m) Margjän (dmar rgjan) (o), viz Cchepongza Magjal Cchokarma Margjän Cchokarma (dmar rgjan mccho skar ma) (o), viz Magjal Cchokarma Ma Rinčhenčhog (rma rin čhen mčhog) (o) Marjul (mar jul) (m) Markham (dmar khams) (m) Markhamgang (smar khams sgang) (m) Markhog (smar khog) (m) Maroko (m) Marpa (mar pa) Překladatel (1012–1097) (o) Marpori (dmar po ri) (m) Mar Šákjamuni (smar šákjamuni) (o) Martaban (m) masang (ma sangs) (t) Mašödug (rma šod drug) (m) Mathom (rma khrom) (m) Mathura (m) Ma-iia-jao (m) Maurjovská říše (t) mayská civilizace (t) Mazar Tagh (m) mazdakovci (t) Mäncün Luggong (sman bcun lug gong) (o) Mändarre (sman dar re) (o) Mänsum Luteng (sman gsum klu steng) (o) Mänza Thikar (sman bza’ khri dkar) (o) Meagcchom (mes ag cchoms) (o) Megle (meg le) (t)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Mego (sme mgo) (o) Mekka (m) Mekong (m) Menandros (o) Menší Polu (po lu) (m) Mepämakje (me pad ma skjes) (o) Merčam (mer lčam) (o), viz Lusinmerčam Merthicänpo (mer khri bcan po) (o) Meru (me ru) (m) Merv (m) Metoděj (815–885) (o) Mexiko (m) Mezopotámie (m) mi (mi) (t) mi (rmi) (t) Mihira Bhódža (840–885) (o) Mihirakula (472–542) (o) Mijo Samtänling (mi g.jo bsam gtan gling) (t) Mikjödordže (mi bskjod rdo rdže) (t), viz Akšóbhjavadžra Mikuláš I. (858–867) (o) Milánský edikt (313 n. l.) (t) Milaräpa (mi la ras pa) (1040–1123) (o) mimajin (mi ma jin) (t) Min (m) Mindolling (smin grol gling) (m) Mingjur Čhampaling (mi ’gjur bjams pa gling) (m) Minling Ngura (smin gling rngu ra) (t) mínojská kultura (t) Min-iiang (m) Minya Konka (m) Miňag (mi ňag) (m) Miňaggang (mi ňag sgang) (m) Miňaggangkar (mi ňag gangs dkar) (m) Miňagza (mi ňag bza’) (o) Mírán (m) miudung dug (mi’u gdung drug) (t) mléččha (t) Modurjangžer (mo dur jang gžer) (o), viz Dongza Modurjangžer Mongjul (mong jul) (m) Mong Ngönpo (mong sngon po) (o) Mongolská říše (13.–14. stol.) (t) Mongolsko (m) Mongza (mong bza’) (o), viz Mongza Thičam Mongza Thičam (mong bza’ khri lčam) (o)

363

Mongza Thimoňen Dongteng (mong bza’ khri mo mňen ldong steng) (o) Mount Everest (m) Mount Kailash (m) Mön (mon) (m) mu (mu) (t) mu (dmu, též rmu) (t) Mu (dmu) (t) Muccha Ga (dmu ccha sga) (t), viz Muccha Ka Muccha Ka (dmu ccha rka) (t) Mu-cung (821–824) (o) Mučam Damana (rmu lčam bra ma na) (o) Mučam Marleg (rmu lčam dmar legs) (o) Mugden (mug lden) (t) mugjal (dmu rgjal) (t) Muhammad (o) Mu-jung Nuo-chuo-po (o) Múlakóša (o) Multán (m) mumo (rmu mo) (t) Mune (mu ne) (o), viz Munecänpo Munecänpo (mu ne bcan po) (o) Murari (mu ra ri) (m) Murug (mu rug) (o) Muru Ussu (m) muslimové (t) al-Mu‘tasim (833–842) (o) Muthicänpo (mu khri bcan po) (o) Mutig (mu tig) (o) Muztagh (m) Muztagh Ata (m) Mü (mus) (m) Mülong (dmus long) (o) Myanma (Barma) (m) nága (t) Nágabhata I. (o) Nágade (nága lde) (o) Nágadéva (o), viz Nágade Nágárdžuna (asi 100–165) (o) Nágárdžunakonda (m) nágarí (t) Nagcchang (nag cchang) (m) Nagčhu (nag čhu) (m), viz Ngulčhu Nagčhu (nag čhu) (m), viz Nu-iiang Nagčhukha (nag čhu kha) (m) Nagšö (nag šod) (m) Nairaňdžana (m) Nálanda (m)

364

D O D AT K Y

Namccho (gnam mccho) (m) Namčagbarwa (gnam lčags bar ba) (m) Namdag Thimkhangling (rnam dag khrims khang gling) (t) Namgji thidün (gnam gji khri bdun) (t) Nammän Bumo (gnam sman bu mo) (o) Nammugmug (gnam mug mug) (o) Namo (sna mo) (m) Nampo (nam po) (t) Namri (gnam ri) (o), viz Namri Songcän Namring (gnam ring) (m) Namri Songcän (gnam ri srong bcan) (o) Namru (gnam ru) (m) Nanam (sna nam) (m) Nanam Mangpodže Žiteng (sna nam mang po rdže bži steng) (o) Nan-čao (m) Nandádéví (m) Nangcchul (nang cchul) (o) Nangčhen (nang čhen) (m) Nan-Pej čchao, dynastie (420–587) (t) Nan-šan (m) Nara (t) Naréndradéva (643–683) (o) „Nariba“ (o), viz Naréndradéva Narthang (snar thang) (m) Nawä düci (rna ba’i bdud rci) (t) Näčhengangri (gnas čhen gangs ri) (m) Näčhung (gnas čhung) (m) Neanderthal (m) „ne-lidé“ (t), viz mimajin Nel-pandita (nel pandita) (o) Nepál (m) nepálští umělci (o) nestoriáni (t) Neudong (sne’u gdong) (m) Newfoundland (m) Ngadag Dagparinčhen (mnga’ bdag grags pa rin čhen) (o) Ngadag Ňang (mnga’ bdag ňang) (o) Ngadag Thipa (mnga’ bdag khri pa) (o) Ngakhog (rnga khog) (m) Ngakhog (lnga khog) (m) Ngamšö (ngam šod) (m) Nganglaring (ngang la ring) (m) Ngari (mnga’ ris) (m) Ngarigangri (mnga’ ris gangs ri) (m) Ngarpathang (ngar pa thang) (m) Ngäpo (ngas po) (m) Ngeg (rngegs) (m) Ngeg (rngegs) (t), viz Cänpa Ngeg

Ngegjul Semo (rngegs jul se mo) (m) Ngo (rngo) (t) Ngomcchar gjamccho (ngo mcchar rgja mccho) (t) Ngomčhu (ngom čhu) (m) Ngor (ngor) (m) Ngorengccho (sngo rengs mccho) (m), viz Caring Ngödub (dngos grub) (o) ngöndžug nga (sngon ’džug lnga) (t) Ngulčhu (dngul čhu) (m) Ngupa Čhökjidordže (rngu pa čhos kji rdo rdže) (o) Ngupaguru (rngu pa sgu ru) (o) Nikájský (Nicejský) koncil (787 n. l.) (m) Ning-sia (m) Ning-iing-šan (m) nirvána (t) Norsko (m) „Nová škola“ (t), viz Sarma „Nové Červené anály“ (t), viz Debther sarma Novgorod (m) Noza Manggar (rno bza’ mang dgar) (o) nödžin (gnod sbjin) (t) Nödžingangzang (gnod sbjin gangs bzang) (m) nödžin nagpo (gnod sbjin nag po) (t) Nön (mnon) (t) Nub (snubs, též gnubs) (o) Nubjul (gnubs jul) (m) Nubra (gnubs ra) (m) Nubru (nub ru) (m) Nub Sanggjäješe (gnubs sangs rgjas je šes) (o) Nuo-mu-chung (m) Nu-š’-pchi (t) Nu-iiang (m) Nü-kuo (t, m), viz „Země žen“ Ňacändembu (gňa’ bcan ldem bu) (o) Ňadorcug (gňa’ dor gcug) (o) Ňag (gňags) (o) Ňag (gňags) (t), viz Cänpa Ňag Ňagčhu (ňag čhu) (m) Ňagde (ňag lde) (o) Ňag (gňags) Džňánakumára (o) Ňagrong (ňag rong) (m) Ňal (gňal) (m) Ňalam (ňa lam) (m) Ňanang (gňa’ nang) (m) Ňang (ňang) (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Ňang (mjang) (t) Ňangjul (ňang jul) (m) Ňangjul (mjang jul) (m) Ňangpo (mjang po) (m) Ňangro (mjang ro) (m) Ňangrošambong (mjang ro šam bong) (m) Ňang Tingngedzin (mjang ting nge ’dzin) (o) Ňangtö (ňang stod) (m) Ňang Žangnang (mjang žang snang) (o) Ňathi (gňa’ khri) (o), viz Ňathicänpo Ňathicänpo (gňa’ khri bcan po) (o) Ňawa (mja ba) (t) ňän (gňan) (t) Ňänčhenthanglha (gňan čhen thang lha) (m) Ňän Dzizung (mňan ’dzi zung) (o) Ňänjabangkje (gňan g.ja’ sbang skjes) (o) ňänmo (gňan mo) (t) Ňänpa (gňan pa) (t) Ňänpojuce (gňan po g.ju rce) (m) Ňecün Mangmadže (ňe bcun mang ma rdže) (o) Ňenkar (ňen kar) (m) Ňethang (sňe thang) (m) Ňimagön (ňi ma mgon) (o), viz Thide Ňimagön Ňingma (rňing ma) (t) Ňingthi (ňing khri) (m) Ňiöpalgön (ňi ’od dpal mgon) (o) Ňizung (ňi bzung) (m) Oaxaca (m) Odantapurí (m) Odegunggjal (’o de gung rgjal) (o) Ogjänlingpa (o rgjan gling pa) (1323–1360) (o) Ohně a Komě rok (me rta lo, 766 n. l.) (t) Ohně a Myši rok (me bji lo, 676 n. l.) (t) Ohně a Ovce rok (me lug lo, 767 n. l.) (t) Ohně a Ptáka rok (me bja lo, 817 n. l.) (t) Ohně a Vepře rok (me phag lo, 307, nebo 247 př. n. l.) (t) Ohně a Vola rok (me glang lo, 557, nebo 617 n. l.) (t) Ohně a Zajíce rok (me jos lo, 787 n. l.) (t) Ojonggjalwa (o jong rgjal ba) (o)

365

Ojul (’o jul) (m) Olkha (’ol kha) (m) Olphu (’ol phu) (m) Oma Deza Thicünčhangma (’o ma lde bza’ khri bcun bjang ma) (o) Omatha Kesar (o ma tha ke sar) (o) Omathang Mänccho (’o ma thang sman mccho) (o) Om, mani padmé, húm! (t) Opice rok (spre lo, 804, nebo 816 n. l.) (t) opičák bódhisattva (o) opičí potomstvo (t) Ordos (m) Orchon (m) Oring (m), viz Kjarengccho Orville, Albert d’ (1621–1662) (o) Othang (’o thang) (m) Oxus (m) Oza Democcho (’o za sde mo mccho) (o) Öde (’od lde) (o, t) Ökjibar (’od skjid ’bar) (o) Ön (’on) (m) Önphu (’on phu) (m) Ösung (’od srung, 843–905) (o) Ösungova linie (o) Pacchab (pa cchab) (t) Padmasambhava (8. stol. n. l.) (o) Paj-lan (m) Pákistán (m) Pála, dynastie (asi 750–1161) (t) Palčhenpo (dpal čhen po) (o), viz Dänka Palgjijöntän Pal Čhuwori (dpal čhu bo ri) (m) Palde (dpal lde) (o) Palgjide (dpal gji lde) (o), viz Palgjigön Palgjidordže (dpal gji rdo rdže) (o) Palgjigön (dpal gji mgon) (o) Palkhor (dpal ’khor) (o), viz Palkhorcän Palkhorcän (dpal ’khor bcan) (906–924) (o) Pálové (t) Palpočhe (dpal po čhe) (o) Pamír (m) Panam (spa rnam) (m) Pánduovci (t) Pangea (m) Panggong (pang gong) (m) Pangkong čhaggjapa (dpang skong phjag brgja pa) (t) Pan-šan (m)

366

D O D AT K Y

Paňdžáb (m) parinirvána (t) Paro (spa gro) (m) Parokjerčhu (spa gro skjer čhu) (m) Partimal (par ti rmal) (o) Pátaliputra (m) Pavel z Tarsu (asi 1. stol. n. l.) (o) Pawo (dpa’ bo) (o) Pämabum (padma ’bum) (m) Pegu (m) Pehar (pe har) (t) Pej Sung, dynastie (960–1127) (t) Pej-tching (m), viz též Bešbalik Pekče (asi 3.–7. stol. n. l.) (t) Pekingské sympozium (1980) (t) Pelliot, Paul (1878–1945) (o) Pengön (dpe sngon) (m) Penna, Orazio della (1680–1745) (o) Persie (m) Péšávar (m) Pět dynastií (t), viz Wu-taj Phabongkha (pha bong kha) (m) Phagmodu (phag mo gru), dynastie (1350–1564, nebo 1359–1436) (t) Phagmodu Dordžegjalpo (phag mo gru rdo rdže rgjal po) (o) Phagmodu Tai Situ (phag mo gru tai si tu) (o), viz Tai Situ Phagmodu Phagpa-könčhogtin (’phags pa dkon mčhog sprin) (t) Phagpa-lama Lodö Gjalcchän (’phags pa bla ma blo gros rgjal mcchan), 1235–1280 (o) Phagthar (phag thar) (o) Phänjul (’phan jul) (m) Phodangňingma (pho brang rňing ma) (m) Phojong (pho jong) (t) Phojongza Dogjal (pho jong bza’ mdo rgjal) (o) Phojongza Gjalmocün (pho jong bza’ rgjal mo bcun) (o) Phothongpa (pho thong pa) (m) Phugpalhündub (phug pa lhun grub) (o) Phulahari (m) Phüncchog Namgjal (phun cchogs rnam rgjal) (1642–1670) (o) Pchi-le/luo-ke (729–748) (o) Pching-liang (m) Piktové (t) písma (t)

Platón (427–347 př. n. l.) (o) Plinius Starší (23/24–79) (o) Po (spo) (o, t) Po-čchang (o) Polonnaruva (m) Potála (po t’a la) (m) Potiseru (po ti bse ru) (t), viz Lang Potiseru Po Ťü-i (772–846) (o) Powo (spo bo) (m) Powogang (spo bo sgang) (m) Pozdější (Chou) Čchin, dynastie (384–417) (t) Pozdější (Chou) Chan, dynastie (25–220) (t) Pozdější (Chou) Liang, dynastie (556–587) (t) prabuddha (t) Pradžňápáramita (t) Pradžňávarman (o), viz Šerabgočha Prasénádžit (6.–5. stol. př. n. l.) (o) Pratihárové (t) Prome (m) pronásledování buddhismu (t) prototibeto-barmština (t) Prževalskij, Nikolaj Michailovič (1839–1888) (o) předkové Tibeianů (t) Přední Tibet (m), viz Ü Přední východ (m) překládání (t) přísahy králi (t) Psa rok (khji lo, 650 n. l.) (t) Ptolemaios, Klaudios (kolem 90 až asi 160) (o) Pu (spu) (o) Pude (spu de) (t) Pudegunggjal (spu de gung rgjal) (o) pueblo (t) Pug (spug) (t) Pugjal (spu rgjal) (t) Pugurdo (spu gur rdo) (m) Purang (spu rang) (m) Pušjamitra Šunga (o) Pyij (t) Qa (t) Qarlug (t), viz Karluk Qutaiba, ibn Muslim (704–715) (o) Rabsal (rab gsal) (o), viz Jo, Rab, Mar Rabtän (rab brtan) (m) Radeng (rwa sgrengs) (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Rádžagrha (m) Rádžavihára (t) Ragja (ra rgja) (m) Rakas Tal (m), viz Lagngarccho rákšasí (t) Ralpačän (ral pa čan) (o) Ralung (rwa lung) (m) Ram (ram) (t) Ramapithecus (t) Ramočhe (ra mo čhe) (m) Rasapála (o) Rasathulnang (ra sa ’phrul snang) (m), viz Cuglagkhang Ráštrakútové (t) Ratnamégha (t), viz Phagpa-könčhogtin Rekong (re skong) (m) Reumal (re’u smal) (o) Rigpagön (rig pa mgon) (o) Rilangru (ri glang ru) (m) Rilangru lungtänpa (ri glang ru lung bstan pa) (t) Rinčhenzangpo (rin čhen bzang po) (958–1055) (o) Ringdžeura (ring rdže ’u ra) (o) Rinpočhei tördzö (rin po čhe’i gter mdzod) (t) Rinpung (rin spungs) (m) Rinpung (rin spungs), dynastie (asi 1481–1564, nebo 1436–1565) (t) Riwočhe (ri bo čhe) (m) Rolpace (rol pa rce) (m) Rongpo (rong po) (m) Rongthompo (rong khrom po) (m) Rongzom Čhökjizangpo (rong zom čhos kji bzang po), 1012–1088 (o) ru (t) Rudá řeka (m) „Rudolící“ (t) Rujongza (ru jong bza’) (o), viz Rujongza Tonggjalmoccho Rujongza Džethikar (ru jong bza’ rdže khri dkar) (o) Rujongza Tonggjalmoccho (ru jong bza’ stong rgjal mo mccho) (o) Rulag (ru lag) (t, m) Rulakje (ru la skjes) (o) runön (ru gnon) (t) Rúpati (o) Rurik (9. stol. n. l.) (o) Rusko (m) Ruthog (ru thog) (m)

367

Ruthogarkje (ru tho gar skjes) (o) rü (rus) (t) rüčhen nga (rus čhen lnga) (t) rüčhen ži (rus čhen bži) (t) řecká lékařská tradice (t) Řehoř III. (731–741) (o) Římská říše (t) Sacün Lungdže (sa bcun rlung rdže) (o) Sa-čou (m) sádhana (t) Sadingding (sa ding ding) (o) Saga (sa dga’) (m) Sahor (sa hor) (m), viz Zahor Saičó (o) Saka-chotanský (m) Sakja (sa skja) (m) Sakjapa (sa skja pa) (t) Sakja-pandita (sa skja pandi ta) (1182–1251) (o) Sákšipurnamsudraka (t), viz Pangkong čhaggjapa salčhe (gsal bjed) (t) Saldžúčtí Türkové (t) Salgjal (gsal rgjal) (o), viz Prasénádžit Salnang (gsal snang) (o), viz Ba Salnang Salvin (m) Samantabhadra (t) Samarkand (m) Samäčäncig (sa smad spjan rcigs) (m) Samjä (bsam jas) (m) Sangčhu (bsang čhu) (m) Sanggethulpočhe (gsang ge ’phrul po čhe) (o) sangha (t) Sangkhardag (gsang mkhar grags) (m) Sangši (sang ši) (o) sansára (t) sanskrt (t) Sáňčí (m) Sarma (gsar ma) (t) sarvástivádin (t) Sásánovská říše (m) Sátaváhanové (t) Satladž (m) Säkharguthog (sras mkhar dgu thog) (m) Sälegdug (sa’i legs drug) (t) Sämarkar (sad mar kar) (o) sämidün (sad mi bdun) (t) Sänaleg (sad na legs) (o) S’-čchuan (m) Se (se) (o)

368

D O D AT K Y

Se (bse) (t) Sebön (se bon) (o) Secün Ňänmo (se bcun gňan mo) (o) „sedm nebeských trůnů“ (t), viz thidün Sehu (se hu) (o) Sekhjung Da (bse khjung sbra) (t) Seleukos Nikátor (312–281 př. n. l.) (o) semitská slabičná abeceda (t) Seng (seng) (t) Senggekhabab (seng ge kha ’bab) (m) Senolnamde (se snol gnam lde) (o) Senolpode (se rnol po lde) (o) Seňän Mangmo (se gňan mang mo) (o) Ser (gser) (t) Serib (se rib) (m) Serkhog (gser khog) (m) Serthal (gser thal) (m) Severní Amerika (m) Severní Sungové (t), viz Pej Sung Severní Türkové (t) Severní (Pej) Wej, dynastie (386–534) (t) Si-an (m) Siao-čchaj-li (m) Sibiř (m) Sibjul (sribs jul) (m) Sibkjilhamo (sribs kji lha mo) (o) Sibthi (sribs khri) (o), viz Sibthicänpo Sibthicänpo (sribs khri bcan po) (o) siddha (t) Siddhártha Gautama (563–483 př. n. l.) (o) Sien-cung (805–820) (o) Sien-šuej (m) Sikkim (m) Sili (si li) (m) Silla (asi 1. stol. př. n. l.–7. stol. n. l.) (t) sin (srin) (t) Sin, dynastie (9–25) (t) Sindhu (m) Si-ning (m) Sinjul (srin jul) (m) sinmo (srin mo) (t) Si-no-le/luo (o) Sinpo nagpo gujul (srin po nag po dgu jul) (m) Sipägjükji khačhang čhenmo (srid pa’i rgjud kji kha bjang čhen mo) (t) sipälha (srid pa’i lha) (t) Sipälha Lumlum (srid pa’i lha lum lum) (o) Si-sia (m, t)

Siung-nu (t) Siválik (m) Skandagupta I. (455/6–467) (o) Skytové (t) Slované (t) S’-ma Čchien (asi 140–90 př. n. l.) (o) Smrti (o), viz Smrti Džňánakírti Smrti Džňánakírti (o) „Smutný odchod“ (m) sňatková spojenectví (t) sňatky (t) Sogdiana (m) Sogdogpa (sod bzlog pa) (o) Sogdové (t) sogdská písma (t) Sogpo (sog po) (m) Solnag Thangpočhe (sol nag thang po čhe) (m) Solón (na sklonku 7. a v 1. pol. 6. stol. př. n. l.) (o) Somang (so mang) (m) Songcän (srong bcan) (o), viz Löncchän Songcän (srong bcan) (o), viz Songcän Gampo Songcän Gampo (srong bcan sgam po) (o) Songcän Gampův bratr (o) Songde (srong lde) (o) sopky (t) Sothamtham (so tham tham) (o) Sothicänpo (so khri bcan po) (o) Sönamde (bsod nams lde) (o) Sönamrinčhen (bsod nams rin čhen) (o) Söngoňičhen (son ’go mji čhen) (o) spojenectví (t), viz též sňatky Srbové (t) „Stará škola“ (t), viz Ňingma Stein, Marc Aurel (1862–1943) (o) Stein, Rolf Alfred (1911–1999) (o) Sthánéšvara (m) Strabón (64 př. n. l.–19 n. l.) (o) stúpa (t) Su-cung (756–762) (o) Su-čou (m) Suej, dynastie (581–617) (t) Suej-čou (m) Sujáb (m) Súkšmadírgha (o) sůl (t) Sulu (o) Su-luo-chan (m) Sumer (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Suméru (m) Sumjul (sum jul) (m) Sumpa (sum pa) (t, m) Sumpäru (sum pa’i ru) (m) Sung, dynastie (960–1279) (t) Sung (gsung) (t) Sung-čou (m) Sung Jün (6. stol. n. l.) (o) Sung-pchan (m), viz Sung-čou „Suo-po-c’“ (m) Su-pchi (t, m), viz Sumpa Supiya (t) Suréndrabódhi (o) Suru (su ru) (t) Suvarnaprabhásóttama (t) Süan-cang (600/2–664) (o) Süan-cung (712–756) (o) Svát (m) Sven Hedinovo pohoří (m) Swan, Lawrence (o) Syrdarja (m), viz Jaxartes Ša (ša) (t) Šabgeding (šab dge sdings) (m) Ša-čou (m) Šákala (Sjálkót) (m) Šákjamitra (o) Šákjamuni (o), viz Mar Šákjamuni Šákja Ö (šákja ’od) (o) Šákjaözer (šákja ’od zer) (o) Šákjašrí (1127–1225) (o) Šákjové (t) Šakové (t) Šalasthambha (o) šamani (t), viz bön Šampoguceg (šam po dgu brcegs) (m) Šan-čou (m) Šang (šangs) (m) Šang, dynastie (1600–1028 př. n. l.) (t) Šanghaj (m) Šankara (o) Šan-si (m) Šan-šan (m) Šántarakšita (o) Šántidéva (o) Šántigarbha (o) Šara Jugur (t) Šarcong (šar cong) (m) Šarcongkha (šar cong kha) (m) Šarpa (šar pa) (o), viz Udajana šástra (t) Šašánka (602–620) (o)

369

Šatáníka (dmag brgjad pa) (o) Šathi (ša khri) (o) Ša-tchuo Türkové (t) Šečha künkhjab (šes bja kun khjab) (t) Šečhu (še čhu) (m) Šedokertingnam (še do ker ting nam) (o) Šelarog (gšed la rogs) (o) Šelkar (šel dkar) (m) šen (gšen) (t) Šenpočhe (gšen po čhe) (o) Šenrabmiwo (gšen rab mi bo) (o) Šerabgočha (šes rab go čha) (o) Šestnáct států (Š’-liou kuo), 304–439 (t) Šignán (m), viz Šignig Šignig (šig nig) (m) Šílamaňdžušrí (o) Šíléndrabódhi (o) šina (t) Šingon (t) Šišapangma (m) Šivadéva (o) Šol (šol) (t) Šómu (724–749) (o) Šótoku (574–622) (o) Š’-pcheng (m) Š’-pchu (m) Šrávastí (m) Šrímáladéví (t) Šrínagar (m) Šrívidžaja (m) Š’-8i (t) Šu (m) Šuddhódana (o) Šulig (šu lig) (m) Šungové (t) Šüpu (šud pu) (t) Šüpu Gjaltorengaňi (šud pu rgjal to re nga mji) (o) Tabarí Abú-Dža‘far (10. stol. n. l.) (o) Tačhogkhabab (rta mčhog kha ’bab) (m) Tag (stag) (t) Tagce (stag rce) (m) Tagcchal (stag cchal) (m) Tagdalukhong (stag sgra klu khong) (o), viz Žang Tagdalukhong Tagkjawo (stag skja bo) (o), viz Zingpodže Tagkjawo Tagkjidžugpa (rtags kji ’džug pa) (t) Taglung (stag lung) (m, t) Tagmori (stag mo ri) (m) Tagri (stag ri) (o), viz Tagriňänzig

370

D O D AT K Y

Tagriňänzig (stag ri gňan gzigs) (o) Tagzig (sta gzigs) (m), viz též Persie Tai Situ Phagmodu (tai si tu phag mo gru) (o) Taj-cung (763–7079) (o) Taklamakan (m) Talas (m) Ta-li (m) Ta-li-tcha-li-cha (m) Tamdin (rta mgrin) (t), viz Hajagríva Tanag (rta nag) (m) Tandžur/Tängjur (bstan ’gjur) (t) Tangjo (ltang jo) (m) Tang-siang (t) Tangut (t), viz Tang-siang tangutština (t) Tantra (t) Tára (t) Táranátha (nar. 1575) (o) Tárích al-Ja‘qúbí (t) Tarim (m) Tašiceg (bkra šis brcegs) (t, o) Tašide (bkra šis lde) (o) Tašigön (bkra šis mgon) (o, m) Tarthang Tulku (o) Ta-tu-che (m), viz Gjalmongulčhu Ta-iien-lu (m), viz Darcendo Ta-iin-iiang (m), viz Gjalmongulčhu Tawo (ta bo) (m) Taxila (Takšašila) (m) Tazig (ta zig) (m), viz Tagzig Tängjal (brtan rgjal) (o) Te-cung (780–805) (o) Tendai (t) teng (stengs) (t) Teng-re-gje-pur (10. stol. n. l.) (o) Tengrinúr (m), viz Namccho Teotihuacán (m) terma (gter ma) (t) Tethys (m) Texas (m) Thadug (khra ’brug) (m) thadul (mtha’ ’dul) (t) Thajové (t) Thangkhor (thang ’khor) (m) Thangkja (thang skja) (m) Thanglhadag (thang lha brag) (m) Thangpočhe (m), viz Solnag Thangpočhe Thangtonggjalpo (thang stong rgjal po) (o) Thänpo (’phran po) (m)

Theodóra (9. stol. n. l.) (o) Theofil (829–842) (o) thi (khri) (t) Thibang (khri bangs) (o) Thice (khri rce) (m) Thicigbumdug (khri brcigs ’bum gdugs) (m) Thicug (khri gcug) (o) Thicugdecän (khri gcug lde brcan) (o), viz Ralpačän Thicün (khri bcun) (o), viz Balza Thicün (khri bcun) (o), viz Džangza Thicün Thicünnam (khri bcun nam) (o) Thičhung (khri čhung) (o) Thidapungcän (khri sgra spungs bcan) (o) Thidarma (khri dar ma) (o) Thide (khri lde) (o, t) Thidecugcän (khri lde gcug brcan) (o), viz Meagcchom Thidegön (khri lde mgon) (o) Thide Ňimagön (khri lde ňi ma mgon) (o) Thidepo (khri lde po) (o) Thidesongcän (khri lde srong bcan) (o), viz Sänaleg Thiding (khri ’bring) (o) thidün (khri bdun) (t), viz též „sedm nebeských trůnů“ Thimalö (khri ma lod) (o), viz Doza Thimalö Thimän Džemo (khri sman rdže mo) (o) Thiňänzungcän (khri gňan gzung bcan) (o) Thiöpo (khri ’od po) (o) Thi Songcän (khri srong bcan) (o) Thisong Decän (khri srong lde brcan/bcan) (o) Thisumdže (khri sum rdže) (o) Thišoleg (thi šo legs) (o) Thithogdžethog (khri thog rdže thog) (o), viz Thithogdžethogcän Thithogdžethogcän (khri thog rdže thog bcan) (o) Thizungmokhong (khri zung mo khong) (o) Thobgjal (thob rgjal) (m) Thoding (mtho lding) (m) Thogdžemongcän (thog rdže mong bcan) (o)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Thokjab (khro skjab) (m) thom (khrom) (t) Thomas, Frederik William (1867–1956) (o) Thökar (thod dkar) (m) Thönmi (thon mi) (t) Thönmi (thon mi) (o), viz Thönmi Sambhóta (o) Thönmi Sambhóta (thon mi sam bho ta) (o) Thulgjigjalpo (’phrul gji rgjal po) (o) thulgjilha (’phrul gji lha) (t) Tchaj-cung (627–649) (o) Tchaj-jüan (m) Tchang, dynastie (618–907) (t) Tchangská expanze (m) Tchangské anály (t) Tchao-čou (m) Tchao-che (m), viz Lučhu Tchu-fan (t, m) Tchu-jü-chun (m, t), viz též Aža Tchu-lu (t) Tchung (t) Tchung-tchien (m) Tchuo-mi (t) Tchuo-pa Wej, dynastie (386–534) (t) Tchu-po (t) Tchu-iüe (t), viz Türkové Tiahuanaco/Tíwanaco (t) Tibetan Bulletin (t) The Tibet Journal (t) tibetská civilizace (t) tibetské kmeny (t) Tibetská kniha mrtvých (t) Tibetská náhorní plošina (m) „Tibetské moře“ (m) tibetština (t) Ti-čchiangové (t) Tichý oceán (m) Timotheos I. (780–823) (o) Tingkje (gting skjes) (m) Tírabhukti (m) Tise (ti se) (m), viz Gangtise Tisíc a jedna noc (t) Tišoleg (ti šo leg) (o) Titimal (spri ti rmal) (o) točhog (gto čhogs) (t) Tódaiži (m) Tocharsko (m) Toltékové (t) Tong (stong) (t)

371

Tong Ačag Du (stong a lčags ’bru) (t) Tongcänjulzung (stong rcan jul gzung) (o) Tongcün (stong bcun) (o) Tongcündokar (stong bcun ’gro dkar) (o), viz Gongza Tongcündokar Tongde čobgjä (stong sde bčo brgjad) (m) Tongpön Dawazangpo (stong dpon zla ba bzang po) (o) Ton-ja-bgo (o) Tonkin (m) tóra (t) Tóramána (o) Torelongcän (to re long bcan) (o) Tours, François-Marie de (?–1709) (o) Töčhog (stod phjogs) (m) Tökji tengňi (stod kji stengs gňis) (t) Tölung (stod lung) (m) Transhimálaj (Sven Hedinovo pohoří) (m) Trója (m) třídy tibetského úřednictva (t) Tubbat (m) Tumporabnang (gtum po rab snang) (o), viz Čandrapradjóta Tun-chuang (m) Tunisko (m) Turfanská proláklina (m) Turner, Samuel (1749–1802) (o) Türgisové (t) Türkicko-mongolské kmeny (t) Türkové (t), viz též Dugu, Karluk, Nu-š’-pchi, Tchu-lu, Türgisové Türkové kyrgyzští (t) Türkové ujgurští (t) Ťia Lan-pcho (o) Ťiang-ling (m) Ťiang-nan (m) Ťie-ma-jang-cung (m) Ťien-nan (m) Ťin, dynastie (1115–1234) (t) Ťin-čcheng (o) Ťing-cung (904–907) (o) Ťing-čou (m) Ťin-ša (m) Ťin-ša-iiang (m) učän (dbu čan) (t) Udajadéva (o) Udajana (o) Uddijána (m)

372

D O D AT K Y

Udumcän (’u dum bcan) (o) Udždžajiní (m) Ujgur (t) Ujug (’u jug) (m) Ukrajina (m) Ulug Muztagh (m) Umajjovští chalífové (t) ume (dbu med) (t) upájóga (t) Uray, Géza (1921–1991) (o) Urísa (m) Uru (dbu ru) (m) Ušangdo (’u šang rdo) (m) Ü (dbus) (m) Ücchal Serkhangling (dbus cchal gser khang gling) (t) Üdumtän (’u’i dum brtan) (o), viz Udumcän Ünšing kongdžo (’un šing kong džo) (o); viz též Wen-čcheng kung-ču Vadžrabódhi (asi 663–723) (o) vadžrajána (t) Vadžrapáni (t) Vachán (m) Vairóčana (t) Vaišálí (m) Vákátakové, dynastie (asi 300–550 n. l.) (t) Vandalové (t) Váránasí (m) vartula (t) Vasubandhu Starší (4.–5. stol. n. l.) (o) Vatsa (m) Velká Morava (m) Velká zep (t) „Velký lama“ (o), viz Lačhen „Velký překladatel“ (o), viz Rinčhenzangpo Verdunská smlouva (843 n. l.) (t) věštebné kosti (t) Větší Polu (po lu) (m) Vidéša (m) Vidjásinha (o) Vidžajasambhava (o) Vietnam (m) Vikramašíla (m) Vimalamitra (o) Vinaja (t) Vinítadéva (o) Virúpa (o) Višnugupta (1. pol. 7. stol. n. l.) (o)

Višuddhasinha (o) Višvakarman (1. pol. 7. stol. n. l.) (o) Vizigóti (t) Vody a Hada rok (čhu sbrul lo, 213 n. l.) (t) Vody a Koně rok (čhu rta lo, 742 n. l.) (t) Vody a Koně rok (čhu rta lo, 1042 n. l.) (t) Vody a Myši rok (čhu bji lo, 832 n. l.) (t) Vody a Ptáka rok (čhu bja lo, 433 n. l.) (t) Vody a Tygra rok (čhu stag lo, 762 n. l.) (t) Vody a Vola rok (čhu glang lo, 173 n. l.) (t) Vody a Vola rok (čhu glang lo, 593 n. l.) (t) Vody a Zajíce rok (čhu jos lo, 763 n. l.) (t) vojsko (t) Vola rok (glang lo) (t) Vrdždžiové (t) Wangčhen (dbang čhen) (m) Wangčhugcän (dbang phjug bcan) (o) Wang Mang (33 př. n. l. až 23 n. l.) (o) Wang Siao-iie (7.–8. stol. n. l.) (o) Wang Süan-cche (7. stol. n. l.) (o) Wasi (wa si) (m) Wegener, Alfred (1880–1930) (o) Wej (m) Wej (t), viz Tchuo-pa Wej Wej-čou (m) Wellby, Montagu Sinclair (o) Wenaphänthog (we na ’phan thog) (t) Wen-čcheng kung-ču (o) Wong-ker-žan-še (o), viz Wang Siao-iie Wu Ce-tchien (684–705) (o) Wu-cung (841–846) (o) Wu-taj, dynastie (907–960) (t), viz též Pět dynastií Wu-tchaj-šan (m) Wu-ti (140–87 př. n. l.) (o) Zabmogang (zab mo sgang) (m) Zabul (m) Zadní Tibet (m), viz Cang Zahor (za hor) (m) zákoník (t) Zalmogang (zal mo sgang) (m) Zamatog köpa (za ma tog bkod pa) (t) Zambulung (zam bu lung) (m)

SOUPIS JMEN OSOBNÍCH, MÍSTNÍCH A TERMÍNŮ

Zanamzinde (za nam zin lde) (o) Zangjul gjänme (bzang jul rgjan med) (m) Zangkar (zangs dkar) (m) Západní Čchiangové (t) „Západní krajiny“ (m) Západní Türkové (t) Země a Opice rok (sa spre lo, 648 n. l.) (t) Země a Psa rok (sa khji lo, 638 n. l.) (t) Země a Tygra rok (sa stag lo, 978 n. l.) (t) Země a Vepře rok (sa phag lo, 939 n. l.) (t) Země a Vola rok (sa glang lo, 569 n. l.) (t) Země a Zajíce rok (sa jos lo, 679 n. l.) (t) Země a Zajíce rok (sa jos lo, 799 n. l.) (t) zemědělství (t) „Země pcho-luo-menů“ (m) zemětřesení (m) „Země žen“ (t, m) Zigethang (zi ge thang) (m) Ziling (Si-ning) (m) Zilling (?) (m) Zima, Jan prof., RNDr., DrSc. (o) Zingpodže Tagkjawo (zing po rdže stag skja bo) (o) Zingpodže Thipangsum (zing po rdže khri pang sum) (o) Zodang (zo dang) (m) Zodži (m) zoroastrovci (t) Zuce (zu se) (o), viz Khjungpo Pungsäzuce Zugčänňingpo (gzugs čan sňing po) (o), viz Bimbisára zung (gzungs) (t), viz dháraní Zurčhen (zur čhen) (nar. 954 n. l.) (o) Zurčhung Šerabdagpa (zur čhung šes rab grags pa) (1014–1074) (o) Žag (bžag) (t) Žagangdesum (ža gang sde gsum) (m)

373

Žalu (žwa lu) (m) Žang Dožer (žang mdo bžer) (o) Žang Gjalzig (žang rgjal gzigs) (o) Žang Khönžer (žang khon bžer) (o) Žang Nang (žang snang) (o) žangpo lharig (žangs po lha rigs) (t) Žang Tagdalukhong (žang stag sgra klu khong) (o) Žang Tongcän (žang stong rcan) (o) Žangžung (žang žung) (m) Žangžungbön (žang žung bon) (o) Žä (bžad) (m) Žälhakhang (žwa’i lha khang) (m) Že (gže) (t) Železa a Draka rok (lčags ’brug lo, 680 n. l.) (t) Železa a Koně rok (lčags rta lo, 730 n. l.) (t) Železa a Opice rok (lčags spre lo, 780 n. l.) (t) Železa a Psa rok (lčags khji lo, 650 n. l.) (t) Železa a Vola rok (lčags glang lo, 641 n. l.) (t) Železa a Zajíce rok (lčags jos lo, 751 n. l.) (t) Židekhar (gži sde mkhar) (m) Žikace (gžis ka rce) (m) živočišstvo v Tibetu (t) Žiwaö (ži ba ’od) (o) Žiwäö (ži ba’i ’od) (o), viz Žiwaö Žlutá řeka (m) Žluté turbany (2. stol. n. l.) (t) Žongžong (žong žong) (m) Žol (žol) (m) Žuan-žuan (t) Žuküngarawa (gžu kun dga’ ra ba) (m) Žuo-čchiangové (t) Žuo-chaj („Horké moře“) (m), viz Issyk-kul Žuo-šuej (m), viz Kančhu

TA RT H A N G TULKU

EDICE HISTORICA Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU ANCIENT TIBET. RESEARCH MATERIALS FROM THE YESHE DE PROJECT, VYDANÉHO NAKLADATELSTVÍM DHARMA PUBLISHING, BERKELEY, USA, 1986, PRO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD PŘELOŽIL A DOPLNIL PROF. PHDR. JOSEF KOLMAŠ, DRSC. PŘEBAL, VAZBU A GRAFICKOU ÚPRAVU NAVRHL ZDENĚK STEJSKAL. VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., V PRAZE ROKU 2006 JAKO SVOU 732. PUBLIKACI. ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MARIE VÁLKOVÁ. VYDÁNÍ PRVNÍ. STRAN 376. VYTISKLA TISKÁRNA EKON, JIHLAVA.

DOPORUČENÁ CENA 448 KČ

NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O. PRAHA 3, VÍTA NEJEDLÉHO 15 E-MAIL: INFO@ IVYSEHRAD.CZ WWW.IVYSEHRAD.CZ ISBN 80-7021-844 -4