S
P
S I
L S
O O
V V
A
N A
Í T
K E
L
Ů
AAFJES [áfjes] Bertus, 12. 5. 1914 Amsterdam – 23. 4. 1993 Swolgen, nizozemský básník, prozaik a překladatel. Již před válkou a ilegálně za války publikoval poněkud melancholické básně. V poezii i próze často zpracovával dojmy z cest, např.: Een voetreis naar Rome (1946, Pouť do Říma), Het Koningsgraf (1948, Královský hrob). Ostře se rozešel s poválečnou experimentální tvůrčí generací. Psal rovněž svěží cestopisy, např: Morgen bloeien de abrikozen (1954, Zítra rozkvetou meruňky), De wereld is een wonder (1959, Svět je zázrak), Odysseus in Italië (1962, Odyseus v Itálii). Je také autorem dětských knížek a překladatelem. kr
AAKJÆR [ókér] Jeppe, 10. 9. 1866 Aakjær – 22. 4. 1930 Jenle, dánský básník a prozaik. Pocházel z chudé venkovské rodiny ze středního Jutska, v Kodani se dostal pod vliv radikálních názorů bratří → Brandesů, které se projevily v proticírkevní a sociální tendenci jeho nejznámějšího románu Vredens børn (1904, Děti hněvu), jenž líčením kruté chudoby a bezprávného postavení venkovského proletariátu ovlivnil dán. sociální zákonodárství. Živý sociální cit je hybnou silou jeho povídek sebraných mj. ve sbírce Vadmelsfolk (1900, Lidé v hrubém sukně). Dnes je Aakjær známější jako opěvatel krás jutské přírody v básních inspirovaných lidovými písněmi a slovní zásobou jutského dialektu. Hlavní básnická sbírka: Rugens sange (1906, Písně žita). $ D. d.: Kulturně hist. práce: Studier fra hjemstavnen (1929–32, Studie z rodného kraje). Životopisná studie: Steen Steensen Blichers livstragedie (1903–04, Životní tragedie Steena Steensena Blichera). fr
AALBÆK [ólbek] JENSEN Erik, 19. 8. 1923 Ballerum – 5. 11. 1997 Kodaň, dánský prozaik, kněz. Koncem druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Dachau. V sérii brilantně vystavěných real. románů kreslí psychol.-sociální portrét rodného severního Jutska od 30. let 20. století, s existencialistickým důrazem na problematiku osobní mravnosti a odpovědnosti, často rozmělňované ve složitě nepřehledné struktuře moderního státu a jeho správy. Perleporten (1964, Brána z perel) se vrací do doby před válkou a spolu s románem Kridtstregen (1976, Křídová čára) je příběhem dvou mladíků, kteří se přidali k nacistům a v řadách SS bojovali na východní frontě. Vrcholný román Sagen (1971, Aféra) líčí bezvýsledné vyšetřo-
63
vání krachu státem podporovaného industrializačního projektu. $ D. d.: Romány: Herrens mark (1990, Boží pole), Magtens folk (1991, Lidé moci) a Særlige vilkår (1994, Zvláštní podmínky). Vlastivědně sociologický obraz života na dán. ostrovech Livet på øerne 1–8 (1981–87, Život na ostrovech). fr AARESTRUP [órestrup] Emil, 4. 12. 1800 Kodaň – 20. 7. 1856 Odense, dánský básník, lékař, v posledních létech života městský fyzikus v Odense. Básně psal od raného mládí, později pak jako vedlejší činnost ve vzácných volných chvílích. S neobyčejnou formální vybroušeností a vynalézavostí, s potutelným a laskavým humorem a rafinovanou smyslovostí opěvuje ženskou krásu a přírodu a zachycuje „erotické situace“. Oblíbenou Aarestrupovou básnickou formou byly ritornely, epigramatické, vypointované tříveršové charakteristiky žen a květin, konfrontované se záblesky pomíjivosti lidského života. Aarestrup byl velice sečtělý a překládal do dánštiny Heina, Rückerta, Huga, Byrona, Burnse a jiné. Jeho vlastní poezie vyšla původně ve dvou svazcích: Digte (1838, Básně) a Efterladte digte (1863, Básně z pozůstalosti). fr
på en sky (1947, Dny na oblaku), Vetsera blomstrer ikke for enhver (1950, Vetserová nekvete pro každého) a Den blå pekingeser (1954, Modrý pinč). Eseje: Teaterstrejf i påskevejr (1962, Divadelní úvahy ve velikonočním počasí). fr
ABILDGAARD [ebilgór] Ove, 17. 9. 1916 Lemvig – 11. 10. 1990 Kodaň, dánský básník. Názorový přívrženec vlivné lit. revue Heretica (vycházela 1948–53), která odvrhovala racionalismus a ideologizaci života. Jeho poezie se vyznačuje bohatou a originální obrazností a překvapivou metaforikou, založenou na přesném vidění a smyslu pro konkrétnost. Debutoval sbírkou Uglegylp (1946, Soví vývržek). $ D. d.: Básnické sbírky: Hvirvler (1948, Víry), Glødende sten (1952, Žhoucí kameny), Sommerens ekko (1957, Ozvěna léta), Mariehønen (1976, Beruška), Alt er farver (1979, Všechno jsou barvy). fr
ABMA G. Willem, * 12. 7. 1942 Folsgeare ûnder Snits (Sneek), fríský romanopisec, básník a esejista. Debutoval roku 1970 pod pseudonymem Daniël Daen sbírkou básní De âlde en de leave hear as lead om âld izer (Pán Bůh je prašť jako uhoď). Vydal několik sbírek poezie, např. Nachtfeest (1981, Noční oslava), a do lit. časopisů De Tsjerne (Máselnice) a Trotwaer (Chodník) napsal desítky povídek. Románový debut nese název In Satansbern (1985, Satanovo dítě). První divadelní hra je Trije ienakters en in monolooch (1993, Tři jednoaktovky a monology). we
ADOLFSSON Gunnar, 21. 8. 1906 – 8. 8. 1983, švédský prozaik a levicový politik. Z kom. pozic kritizoval ve svém lit. díle švéd. společnost, postavenou na sociálně-dem. základech. V pozdním díle, většinou hist. a autobiogr. románech, svou kritiku obohatil o psychol.
AASEN [ósen] Ivar, 5. 8. 1813 Sunnmøre – 23. 9. 1896 Kristiania (Oslo), norský jazykovědec a básník. Na základě studia nor. nářečí a staroislandštiny vytvořil novonor. spisovný jazyk landsmål (na rozdíl od spisovné nor. dánštiny – riksmålu). V tomto jazyce složil hru s písněmi Ervingen (1855, Dědic) a básně Symra (1863, Letní kvítek). $ D. d.: Det norske folkesprogs grammatik (1848, Mluvnice norského lidového jazyka, rozšířené vydání roku 1864 pod názvem Norsk grammatik, Norská mluvnice), Ordbog over det norske folkesprog (1850, Slovník lidové norštiny, rozšířené vydání 1873 Norsk ordbog med dansk forklaring, Norský slovník s dánským vysvětlením). hk ABELL Kjeld, 25. 8. 1901 Ribe – 5. 3. 1961 Kodaň, dánský dramatik. Po cestách na zkušenou do Anglie a Paříže, kde se živil jako malíř kulis a scénický a kostýmní výtvarník, dosáhl prvního velkého úspěchu hrou Melodien, der blev væk (1935, Ztracená melodie). Revuální formou (texty písní napsal literární historik → S. M. Kristensen), zamýšlenou jako protest proti naturalismu, zesměšňuje konvence a hodnoty maloměšťáckého života. Ve hře Anna Sofie Hedvig (1939, Anna Sofie Hedvika, č. 1960) revolučně romantickým gestem bezprostředně reaguje na dobovou politickou situaci a na ohrožení civilizačních hodnot nacistickou ideologií. Hlavní hrdinka, postarší učitelka, se symbolicky postaví zlu tím, že zabije ředitelku své venkovské školy, a tím vyburcuje z pasivní nečinnosti typickou dánskou měšťáckou rodinu. $ D. d.: Divadelní hry: Judith (1940), Dronning går igen (1943, Královna se vrací), Silkeborg (1946), Dage
65
ACHTERBERG [achtrberch] Gerrit, 25. 5. 1905 Langbroek – 17. 1. 1962 Oud-Leusden, nizozemský básník. Autor řady emocionálních, osobitých sbírek s charakteristickým motivem lásky a smrti, který se objevuje už v jeho prvotině Afvaart (1931, Vyplutí) a další sbírce Eiland der ziel (1939, Ostrov duše). Po tragickém úmrtí své milé hledal až umanutě magické slovo v jeho autonomním významu, aby si znovu vyvolal její obraz. Své silné básnické vize podepíral často střízlivými technickými termíny, např. ve sbírce Existentie (1945, Existence). V době, kdy vrcholila tzv. experimentální poezie, psal často přísně rýmované sonety, v nichž evokoval svůj život od kalvinistického mládí, přes kruté životní otřesy až do zklidnění, např. ve sbírce Vergeetboek (1961, Kniha zapomnění). Jeho básně, vydané v několika výborech a souborech, např. Verzamelde gedichten (1964, Sebrané básně), jsou oceněny takřka všemi generacemi. Jeho citlivě pojatou biografii Gerrit Achterberg, een biografische schets (1982, Gerrit Achterberg, biografická črta) napsal → W. Hazeu. kr
64
rozměr. Jako prozaik byl objeven až v době, kdy měl za sebou 11 románů, a to svým monumentálním dílem o vystěhovalectví do Německa v 19. století Född i våra dalar (1970, Zrozen v našich údolích, č. 1980). $ Hl. d.: Romány: Väntande land (1949, Čekající země, č. 1951), Träskoland (1964, Zem dřeváků), Mäster Påvels hytta (1974, Huť mistra Pavla, č. 1979), Timglasets sand (1983, Písek z přesýpacích hodin). dh
AHLQVIST [álkvist] August, pseudonym A. Oksanen, 7. 8. 1826 Kuopio – 20. 11. 1889 Helsinky, finský literární kritik a historik, jazykovědec a básník. Autor prvního fin. psaného cestopisu Muistelmia matkoilta Venäjällä (1859, Vzpomínky na cesty po Rusku). Jako básník Oksanen chtěl dokázat, že finština je jazyk vhodný jak
AGRICOLA [agrikola] Mikael, kolem 1510 Pernaja – 9. 4. 1557 Kuolemajärvi, vůdčí postava finské reformace, tvůrce spisovné finštiny. Navštěvoval lat. školu ve Viipuri, roku 1529 se stal sekretářem turkuského biskupa M. Skytta. Ten jej poslal na studia teologie a jazyků do Wittenbergu, kde jej učili Luther a Melanchthon. Po Skyttově smrti se stal prozatímním a posléze řádným biskupem v Turku. Někdy mezi lety 1538–43 vydává slabikář Abckiria, první fin. psané dílo národní lit., obsahující též několik modliteb a stručný katechismus. Následuje Rucouskiria Bibliasta (1544, Kniha biblických modliteb). Třetím úhelným dílem byl překlad Nového zákona Se Wsi Testamenti (1548). Agricola překládal nejen z řeckého originálu, vypomáhal si i něm. překladem Lutherovým a lat. Erasmovým. Výsledkem bylo dílo, jež přetrvalo v bohoslužebné praxi tři staletí a výrazně ovlivnilo vývoj národního jazyka. Za základ „své“ finštiny si Agricola zvolil turkuské nářečí, přihlížel však i k tomu, jak se mluvilo v jiných oblastech země, a některá slova si sám vymýšlel. Ze Starého zákona přeložil Davidovy žalmy a proroky Agea, Zachariáše a Malachiáše. Z lit. i jaz. hlediska jsou cenné předmluvy (často v podobě básní), jež uvádějí většinu Agricolových děl. jpv AHLIN [álin] Lars, 4. 4. 1915 Sundsvall – 11. 3. 1997, švédský prozaik. Pochází z chudých poměrů Norrlandu a vyrostl ve Stockholmu, vzdělání získal na lidové vysoké škole, vystřídal různá povolání a dlouho byl nezaměstnaný. Je pokračovatelem autorů samouků, jejichž dílo vyrůstá z myšlenek dělnického hnutí, rovnosti a protikladu individua a společnosti. Na rozdíl od proletářských autorů ale nelíčí vzestup své třídy ani vzestup geniálního jedince ze šedé masy lidu, nýbrž snaží se vcítit prostřednictvím jazyka do situace svých bližních. Patří k nejvýznamnějším autorům 40. let zejména svým formálním experimentátorstvím, zpochybňujícím možnosti tradičního románu. Přestože protestoval proti modernismu, řadu moderních autorů od → S. Dagermana po → B. Ranelida silně ovlivnil. Je čtenářsky mimořádně náročný a bývá označován za „autora autorů“. Sdílel nedůvěru své generace k ideologiím a definitivním řešením. Nezachycuje skutečnost, ale existenciální a sociální souvislosti bytí a směřuje k identifikaci se zobrazovaným. Proti skutečnosti staví víru, proti humanistické morálce luteránský hodnotový svět,
67
bohatství života hledá v přiznání existence dobra i zla. Relativizuje tradičně přijímané kulturní hodnoty, proti liberalismu a kultu svobody individua klade luteránskou sounáležitost a závislost. Největší maximou jeho světonázoru je rovnost, duchovní demokracie založená na lidské důstojnosti bez ohledu na hierarchii sociální či morální. V jeho prózách se snoubí hluboce angažovaný nábožensko-sociální postoj s kom. přesvědčením. Je považován za největšího vizionáře a teoretika své generace. Experimentoval především v oblasti románu a povídky, snažil se rozbít iluzivnost real. estetiky. Za nejdůležitější považuje jazyk a tvůrčí komunikaci mezi autorem, čtenářem a protagonistou. O několik desetiletí předběhl postmodernu a postavil text a jazyk jako svébytnou realitu. Jako konfrontace a syntéza marxismu a luteránství, sociální spravedlnosti a milosrdenství byl zamýšlen románový debut Tåbb med manifestet (1943, Tåbb s manifestem), líčící sociální odcizení očima nezaměstnaného. V podobném duchu pokračuje ve sbírce povídek Inga ögon väntar mig (1944, Mne nečekají žádné oči). Čtenářský úspěch mu získal román Min död är min (1945, Má smrt je má) o pokusu naučit se žít s neštěstím a ponížením a vůbec největší formální experiment v jeho díle, prezentující estetiku komunikativního románu, Om (1946, Kdyby), přenesenou do samotné formy; s tématem vztahu syna a otce a otázkou odpovědnosti. Na stejnou linii navazuje ideovým románem Fromma mord (1952, Zbožné vraždy) o protikladu platonského a luteránského pojetí lásky a nebezpečí zbožnosti, jež člověka může proměnit v nástroj. V 50. letech se ústředním tématem jeho tvorby stává láska, přinášející jasnou a smířlivou vizi podmínek existence, a hledání bohatého vztahu k životu. K výborným prózám se řadí erotický román Kvinna, kvinna (1955, Žena, žena, č. 1969) a Natt i marknadstältet (1957, Noc v jarmarečním stanu). Poté se na více než dvacet let odmlčel a teprve v roce 1982 napsal společně s manželkou Gunnel hist. román Hannibal Segraren (Hannibal Vítěz). Návrat do lit. v 80. letech je navázáním na původní ideově existenciální témata. $ D. d.: Sbírky povídek: Fångnas glädje (1947, Radost vězněných), Huset har ingen filial (1949, Dům nemá filiálku), Vaktpojkens eld (1986, Hlídačův oheň). Romány: Kannelbiten (1953, Skořička), Stora glömskan (1954, Velké zapomnění), Gilla gång (1958, Hladký chod), Bark och löv (1963, Kůra a listí), Sjätte munnen (1985, Sedmá ústa), Din livsfrukt (1987, Plod tvého života). Autobiogr. román: In på benet (1970, Až na kost). Lit.: G. D. Hansson: Nådens oordning (1988). dh
66
Olava Haraldssona. Následoval pětidílný cyklus z poreformačního období a pálení čarodějnic: Trollsteinen (1970, Čarovný kámen), Pilegrimsferd (1971, Pouť), Blåbreen (1973, Modrý ledovec), Staupet (1975, Propast) a Skjærsild (1977, Očistec). Poté se autorka vrátila k ságové době v románech Dronningsagaen (1979, Sága o královně), Kongespeil (1980, Královské zrcadlo) a v trilogii z pohanské doby Odins ravner (1983, Odinovi havrani), Spydet (1984, Kopí), Runekorset (1986, Runový kříž). Do nedávné minulosti je zasazen děj románu o posádce jedné lodi Rekviem for et lite damskip (1988, Requiem pro malou paroloď). Kulturněhist. úvahy o ženách v ságách obsahuje Skjebneveven (1982, Tkaní osudu). $ D. d.: Romány: Ravn og due (1989, Havran a holubice), Silhuetter mot hvitt lys (1990, Siluety proti bílému světlu). Pro děti: Ulvungen (1990, Vlčí mládě), Månesteinen (1991, Měsíční kámen), Vest i havet (1992, V západním moři). hk HENRIKSON Alf, 9. 7. 1905 Huskvarna – 9. 5. 1995, švédský básník, dramatik, historik, novinář a překladatel. Debutoval roku 1927 básnickou sbírkou Jazzrytm (Jazzový rytmus), po které následovala dlouhá řada žánrově velmi pestrých děl. Výjimečnou čtenářskou oblibu si získaly jeho příležitostné básně na aktuální témata, původně psané pro list Dagens Nyheter a vydané například ve sbírkách Vers (1945, Verš), Glam (1956, Veselí) a Varvet kring solen (1959, Oběh kolem slunce). Mají tradiční, metricky precizní formu a vyznačující se velkou erudicí, duchaplností a humorem. Henrikson je též autorem veršovaných div. her, z nichž k nejznámějším patří Moraliteten vid en stenkross (1938, Moralita u drtiče kamene). Jeho hluboký zájem o antiku, severské dějiny a východní kultury dal vznik populárně naučným knihám jako Antikens historier 1-2 (1958, Dějiny antiky), Svensk historia (1963, Švédské dějiny), Kinesisk historia (spolu s Hwang Tsu-Yü, 1967, Čínské dějiny), Isländsk historia, Asken Yggdrasil (spolu s Edwardem Lindahlem, 1973, Islandské dějiny, Jasan Yggdrasil) a významným překladům čínské lyriky. zč HERDAL Harald, 1. 7. 1900 Ålborg – 28. 12. 1978 Rungsted, dánský prozaik. Pocházel z proletářské rodiny, nedoučil se řemeslu, měl různá přechodná zaměstnání a dlouho byl také nezaměstnaný. Z těchto kořenů vyrůstá ostře levicová, kom. tendence jeho próz. Začínal poezií, je však známější jako prozaik, autor drsně real. příběhů z prostředí městské chudiny. Jeho pozdní romány se vyznačují čím dál výraznější politickou tendenčností. $ Hl. d.: Básnická sbírka: Nyt sind (1929, Nová mysl). Román: Man skal jo leve (1934, Vždyť musíme žít, č. 1949). Velkou dokumentární hodnotu mají jeho vzpomínky: Barndom (1944, Dětství), De unge år (1945, Mladá léta), Læreår (1946, Léta učednická) a Arbejdsår (1970, Léta pracovní). fr
214
HERMANS Willem Frederik, 1. 9. 1921 Amsterdam – 27. 4. 1995 Utrecht, nizozemský prozaik. Vystudoval fyzickou geografii a tento obor přednášel na univ. v Groningen do roku 1973, kdy se odstěhoval do Paříže. Psát začal již za války, publikovat však mohl až po ní. V četných lit. časopisech, jejichž redaktorem v určitých obdobích byl, uveřejňoval nejen povídky a kritiky, nýbrž i fragmenty ze svých pozdějších proslulých prací, např. De tranen der accacia’s (knižně poprvé 1949, Slzy akátů), Ik heb altijd gelijk (knižně 1951, Pravdu mám vždycky já) nebo sarkastické eseje Mandarijnen op zwavelzuur (knižně 1963, Mandaríni na kyselině sírové). Do novin a periodik psal i pod různými pseudonymy, tak uveřejnil dokonce i několik detektivních románů. Za své rozličné výroky nebo pasáže v románech byl několikrát zažalován, což na druhé straně přispělo k jeho věhlasu. Pověstné bylo po dlouhou dobu také jeho odmítání vysokých lit. cen, jež si výjimečností svého díla bezesporu zasloužil. Hermans nechtěl být přeložen v našem totalitním režimu, takže zatím nevyšlo v č. žádné jeho dílo. Jeho význam pro niz. lit. je nezastupitelný, jeho romány vycházejí z názoru, že člověk nemůže poznat realitu, jež ho obklopuje, pravdy se nelze dobrat, neboť každý má pravdu svou. Relativizující poměr ke skutečnosti, k válce a odboji, hrdinství nebo zradě je úhelným kamenem jeho próz o válce, především románu De donkere kamer van Damocles (1958, Temná komnata Damoklova). V esejích a polemikách, ale i v beletrii je zahrocený proti náboženským, především katolickým dogmatům, proti bludným filoz. a politickým systémům. Tepe je brilantním způsobem a s obávanou ironií, jež se projevila mj. v románě Onder professoren (1975, Mezi profesory) a v esejistických sbírkách. Není divu, že byl duševně spřízněn s → Multatulim, jemuž věnoval biografii De raadselachtige Multatuli (1976, rozšířeno 1987, Záhadný Multatuli). $ Hl. d.: Eseje, polemiky: Het sadistisch universum (1964, Sadistické univerzum), Van Wittgenstein tot Weinreb (1970, Od Wittgensteina k Weinrebovi), Houten leeuwen en leeuwen van goud (1979, Dřevění lvi a lvi ze zlata), Ik draag geen helm met vederbos (1979, Nenosím helmu s chocholem), Door gevaarlijke gekken omringd (1988, Obklopen nebezpečnými blázny). Romány: Nooit meer slapen (1966, Už nikdy spát), Uit talloos veel miljoenen (1981, Z nesčetného počtu milionů), Au pair (1989), In de mist van het schimmenrijk (1993, V mlze stinné říše), Ruisend gruis (1995, Šumící prach). kr
HERTZ Henrik Heyman, 27. 8. 1798 (1797?) Kodaň – 25. 2. 1870 tamtéž, dánský dramatik a básník. Pocházel z neortodoxní židovské rodiny, po třicítce se dal pokřtít. Vystudoval práva, věnoval se však lit. Patřil ke škole → J. L. Heiberga. Z jeho komedií je nejzdařilejší dodnes občas uváděná Sparekassen (1836, Spořitelna). Vážná romantická hra Svend Dyrings hus (1837, Dům Svenda Dyringa) je
215
inspirována severskými baladami. Ve své době měla jistý čtenářský úspěch veršovaná lit. satira Gengangerbreve (1830, Dopisy ze záhrobí). fr HEYERDAHL [hejrdál] Thor, 6. 10. 1914 Larvik, norský etnolog a archeolog, badatel v oblasti Polynésie. Roku 1937 tam podnikl první výzkumy, které popsal v På jakt efter paradiset (1938, Pátrání po ráji) a Fata-Hiva (1974, č. 1981). Roku 1947 se pokusil plavbou na voru Kon-Tiki z Peru dokázat, že tichomořské ostrovy byly osídleny z Jižní Ameriky, ne z jihovýchodní Asie. Kniha o této expedici Kon-Tiki ekspedisjonen (1948, Ve znamení Kon-Tiki, č. 1957, 1964) měla světový úspěch a dokumentární film získal Oscara roku 1951. Při výpravě na Velikonoční ostrov v letech 1955–56 řešil Heyerdahl mj. tajemství tamních soch. Tuto cestu líčí v rovněž slavné knize Aku-Aku (1957, č. 1959). Roku 1969 a znovu 1970 vedl plavbu na papyrusovém voru Ra z Maroka do Ameriky, aby vysvětlil amer. archeologické nálezy a dokázal spojení přes oceán v prehist. době, o čemž pojednává kniha Ra ekspedisjoner (1970, Výpravy Ra, č. 1974). $ D. d.: Tigris (1978), Mysteriet Maldivene (1986, Mystérium Maledivy) a řada knih v angl. pro odbornou veřejnost. hk HICHTUM(OVÁ) Nienke (Nynke) van, vl. jm. Sjoukje Maria Diederika Troelstra-Bokma de Boer, 13. 2. 1860, Nes Westdongeradeel – 9. 1. 1939 Hilversum, nizozemská (fríská) autorka knih pro děti a mládež. Debutovala povídkami pro děti ve fríštině, později psala niz. i frísky. Známý byl její příběh malých jihoafrických Zuluů Oehoehoe, 3 sv. (1899–1901, Uhuhu, č. 1939), věhlasu dosáhla opakovaně vydávanou knížkou o soudržné, chudé fríské rodině s deseti dětmi Afkes tiental (1903, Afčina desítka). $ D. d.: Friesche schetsen (1905, Fríské skici), Sprookjes uit verre landen (1926, Pohádky z dalekých zemí), Schimmels voor de koets (1936, Šimlíci před kočárem). kr
3. 1903 Utrecht, nizozemský básník a prozaik, teolog. Za studentských let v Leidenu člen byronovského kroužku; psal romantické, tragicky laděné veršované příběhy, avšak i humor. básně, např. Maskerade (1835, Maškaráda). Po tzv. „černém období“ publikoval kázání a jako farář v Heemstede prosté, umravňující básně. Jako univ. učitel v Utrechtu psal elegantní lit. črty. Jeho hlavní, dosud oblíbené a často citované dílo je Camera Obscura (1839), soubor povídek a žánrových obrázků z maloměšťanského prostředí. Z tohoto díla vyšly č. výbory Kegge a jeho rodina a novela Gerrit Witze pod názvem Camera Obscura (č. 1939). kr
HJÁLMARSSON Jóhann, * 2. 7. 1939 Reykjavík, islandský básník a literární kritik. Roku 1956 debutoval neobyčejně zralými básněmi a dosud vydal na patnáct sbírek básní a mnoho překladů poezie. Jeho specialitou je lyrická próza, momentky všedního života a reflexe uplývajícího času, např. ve sbírkách Dagbók borgalegs skálds (1970, Deník měšťanského básníka), Lífið er skáldlegt (1978, Život je báseň), Rödd í speglunum (1994, Hlas v zrcadlech). hk
HJARTARSON Snorri, 22. 4. 1906 Borgarfjörður – 27. 12. 1986 Reykjavík, islandský básník. V mládí žil několik let v Dánsku a Norsku, kde vydal román Høit flyver ravnen (1934, Vysoko létá havran). Po návratu na Island vydal čtyři básnické sbírky: Kvæði (1944, Básně), Á Gnitaheiði (1952, Na Gnitské pláni), Lauf og stjörnur (1966, Listí a hvězdy) a Hauströkrið yfir mér (1979, Podzimní soumrak nade mnou), za niž získal cenu Severské rady. Jeho básně jsou považovány za jeden z estetických vrcholů island. poválečné lyriky. Často obsahují reflexe o island. jazyku, kultuře a přírodě. Pozoruhodné jsou jeho formální experimenty, v nichž spojuje volný verš se skaldským vnitřním rýmem. hk
HOEL [húl] Sigurd, 14. 12. 1890 Nord-Odal – 14. 10. 1960 Oslo, norský prozaik a literární kritik. Byl učitelem, pak významným nakl. redaktorem, který uvedl do Norska moderní světovou prózu. Svým
HØEG Peter, * 17. 5. 1957 Kodaň, dánský prozaik. Prosadil se elegantním dobrodružným románem Frøken Smillas fornemmelse for sne (1992, Smysl slečny Smilly pro sníh, č. 1997), který měl nesmírný úspěch v USA a byl zfilmován. Hlavní postava a vypravěčka románu Smilla Jaspersenová (dcera dán. otce a grónské matky) pátrá po příčinách a vinících smrti malého grónského chlapce a dostane se přitom na stopu velké hosp.-průmyslové a ekologické kriminality. $ D. d.: Romány: Forestilling om det 20. århundrede (1988, Představa o 20. století), Kvinden og aben (1996, Žena a opice). Sbírka navazujících povídek: Fortællinger om natten (1990, Noční příběhy). fr
HILDEBRAND, vl. jm. Nicolaas Beets, 13. 11. 1814 Haarlem – 3.
217
HIERTA [jerta] Lars Johan, 23. 1. 1801 – 20. 11. 1872, švédský novinář, politik, nakladatel a vydavatel. Roku 1830 založil noviny Aftonbladet, do kterých kromě něho samého autorsky přispívala řada významných osobností tehdejší doby, mimo jiné také → C. J. L. Almqvist. Svým liberálním politickým a hosp. zaměřením (např. podpora tiskové a náboženské svobody, požadavek sociálních reforem a odmítání protekcionismu) si list získal velkou čtenářskou oblibu, zároveň však vzbuzoval tuhý odpor vládnoucích konzervativních kruhů včetně krále Karla XIV. Johana, který se ho opakovaně, ale neúspěšně pokoušel zakázat. Ve svém nakl. Hierta švéd. publiku poprvé představil řadu čelných evr. autorů. Roku 1864 napomohl zrodu dalšího významného švéd. periodika, Dagens Nyheter. zč
216
radikálním postojem (mj. v skupině Mot dag) měl rozhodný vliv na celou generaci. Po cestě do střední Evropy, mj. do Prahy, vydal do absurdna laděný román o poválečné Evropě Syvstjernen (1924, Plejády) a úspěchu dosáhl vtipným románem o životních pocitech mladé generace Syndere i sommersol (1927, Hříšníci u moře, č. 1939). Stejné postavy se vracejí po letech na stejné místo v hořkém románu Jeg er blitt glad i en annen (1951, Zamiloval jsem se do jiné). Oba romány jsou kolektivní. K tomuto žánru se Hoel rád vracel, např. v příběhu obyvatel jednoho činžovního domu En dag i oktober (1931, Jednoho dne v říjnu, č. 1933) a v rovněž velkoměstském románu, o intelektuálech, Sesam Sesam (1938, Sezame, Sezame). Jinou jeho doménou byly psychol. romány, retrospektivně odhalující příčiny životní krize protagonistů (vliv módní psychoanalýzy), např. Fjorten dager før frostnettene (1934, Čtrnáct dní před mrazivými nocemi). Podobně jsou odhalovány kořeny kolaborantví v Hoelově nejlepším románu, okupačním Møte ved milepelen (1947, Setkání u milníku). Hoel se nikdy neodchýlil od realismu, sugerujícího věrohodnost vnějšího světa, a potřebu novátorství realizoval neobvyklými kompozičními a vypravěčskými postupy, které nabývají na složitosti v románech Stevnemøte med glemte år (1954, Schůzka se zapomenutými časy) a Ved foten av Babels tårn (1956, U paty babylonské věže). Jeho posledním větším dílem je pokračování hist. selského románu z roku 1941 Arvestålet (Dědičná ocel), Trollringen (1958, Začarovaný kruh). Vydal řadu sbírek esejů, mimořádně důležitých pro pochopení jeho doby. $ Lit.: A. Stai: Sigurd Hoel (1955), O. Øyslebø: Sigurd Hoels fortellerkunst (1958). hk
cestě do Francie v létech 1868–69 se seznámil s pozitivismem, což pro jeho myšlení mělo rozhodující význam. Opouští náboženskou víru jako ukazatele životního směru a nahrazuje ji osobnostním myšlením etické podstaty. Jeho cílem není však vytváření absolutních vzorů chování, leč podpora svobody a štěstí nejen jednotlivce, ale celku. To jej přivedlo do polemické debaty s → G. Brandesem, který zastával nietzscheovský názor o přednostním právu géniově, zatímco Høffding tvrdil, že blaho celku má přednost před blahem jednotlivce. Høffding je představitelem univerzálního ideálu humanitního, jenž odmítá dogmata a metafyziku. $ Hl. d.: Etik (1887, Etika), Den nyere filosofis historie (1894–95, Dějiny novověké filozofie, č. 1926), Religionsfilosofi (1901, Filozofie náboženství), Den menneskelige tanke (1910, Lidské myšlení), Den store humor (1911, Velký humor). fr
HØJHOLT [hojholt] Per, * 22. 7. 1928, Esbjerg, dánský básník. Formální experimentátorství jej přivedlo k systemistické poezii. Systemistický text je především sám sebou, je matérií, v níž jazyk je uspořádán dle různých formálních pravidel, je jedním z materiál-
HÖIJER [hejer] Björn-Erik, * 14. 3. 1907 Malmberget, švédský prozaik a dramatik. Je významným představitelem poválečného novoregionalismu: vyrůstal v Laponsku a právě zde, v prostředí drsné severské přírody a železnorudných dolů, se odehrávají téměř všechna jeho díla. Nejstaršími prózami včetně prvotiny, sbírky povídek Grått berg (1940, Šedá hora), Höijer přímo navazuje na → J. Fridegårda, → I. Lo-Johanssona a další proletářské autory 30. let. Jejich sociální realismus však postupně nahradil realismem psychol.: na prvním místě se snaží o postižení vnitřního světa postav, nezřídka poznamenaného slabostí a egoismem. Morální a náboženská problematika převažuje v románech Parentation (1945, Pohřební řeč), Trettio silverpenningar (1949, Třicet stříbrných), Högsommar (1959, Vrchol léta) či Innan änkorna kom (1951, Než přišly vdovy), jejichž protagonisté se ve vzpomínkách pokoušejí vyrovnat s vlastním sebeklamem a rozporuplnou minulostí a najít cestu k vnitřnímu usmíření i ostatním lidem. Řada děl, mj. romány Mannen på myren (1957, Muž ze slatiny), Sälskyttarna (1960, Lovci tuleňů), Lavinen (1961, Lavina), Rallarens ros (1966, Norrbottenská růže) či Gruvans ängel (1976, Anděl dolu), líčí heroický boj člověka s přírodou či nepřízní osudu. Důležité místo ve spisovatelově díle zaujímá mnohadílný autobiogr. románový cyklus o Martinu Skoogovi, zejmená jeho první tři díly Martin går i gräset (1950, Martin chodí v trávě), Det finns inga änglar (1952, Žádní andělé nejsou) a Solvargen (1954, Smíšek). V jeho dram. tvorbě stojí nejvýše hra Isak Juntti hade många söner (1954, Isak Juntti měl mnoho synů) ze sektářského laestadiánského prostředí. zč
HØFFDING Harald, 11. 3. 1843 Kodaň – 2. 7. 1931 tamtéž, dánský filozof, profesor na univerzitě v Kodani 1883–1915. Na studijní
219
HOEM [húm] Edvard, * 10. 3. 1949 Fræna, norský (nynorsk) prozaik a dramatik. Jeho hlavním žánrem jsou romány, v letech 1980– 86 působil jako dramatik a dramaturg v nynorsk hrajícím Norském divadle v Oslu. Uvedl se lyrikou v době začínající „zelené“ vlny koncem 60. let. Mimořádného úspěchu dosáhl románem Kjærleikens ferjereiser (1975, Cesty trajektem za láskou), který vyhovoval jak politickým radikalismem, tak experimentální vypravěčskou technikou. V duchu dobového socrealismu napsal dvoudílný román o historii dělnického hnutí v Norsku Gi meg de brennende hjerter (1978–80, Dejž mi horoucí srdce). Od tohoto typu lit. se odvrátil už v následujícím románu z div. prostředí Prøvetid (1984, Čas zkoušek) a ustálil se na románech s bohatým dějem zasazeným do společenského kontextu, s problémy mužské identity, např. Ave Eva (1987), I Tom Bergmanns tid (1991, Za časů Toma Bergmanna), Engelen din, Robinson (1993, Tvůj anděl Robinson), Tid for klage, tid for dans (1996, Čas pro nářek, čas pro tanec). hk
218
ství, měl trvalý vliv na duchovní život v Dánsku tím, že otevřel dveře k obrazu světa, v němž život a lidské bytí nejsou vykládány v náboženském duchu. V rámci racionalistických osvícenských zásad stanovuje pro lit. společensko-kritické zadání. Jeho činnost je možno rozdělit zhruba do tří oblastí, odpovídajících osvícenské snaze přivést člověka k rozumovému jednání. K tomu vedou tři cesty: spisovatel poskytuje lidem užitečné vědomosti (spisy vědecké), příklady jasného a bezpředsudečného jednání (spisy filoz.) a konečně nastavuje lidem zrcadlo, aby v něm uviděli hlavní rysy své podoby a svého jednání (spisy beletristické). V oblasti vědecké zdůrazňuje Holberg praktickou aplikaci vědeckých poznatků. Cílem tedy není samoúčelná akademická učenost, ale shromažďování materiálu osvětlujícího lidskou mysl a společnost. Již názvy děl naznačují jejich zaměření: Introduction til de fornemste europæiske Rigers Historie (1711, Úvod do dějin nejpřednějších zemí evropských) a Introduction til Naturens og Folkerettens Kundskab (1716, Úvod do znalosti přírody a lidského práva). Materiálově tyto spisy původní nejsou, populárně-vědeckým zaměřením však ano. Ve spisech hist., například Danmarks Riges Historie 1–3 (1732–35, Dějiny země dánské) se snaží zpřístupnit dějiny vlasti, neboť v nich vidí nejpodstatnější zdroj poznání lidí i sebe sama. V oblasti filoz. si Holberg bere vzor v úvahové próze antické a franc. (Montaigne). Hlavním dílem jsou Epistler 1–5 (1748–54, Epištoly) v celkovém počtu 539 čísel a Moralske Tanker (1744, Myšlenky o mravnosti). Hlavní význam Holbergových esejů a úvah je v tom, že staví základy filoz. myšlení, nikoli původností myšlenek, ale kritickým a nezaujatým autorským přístupem a použitím dánštiny, tedy budováním pojmového aparátu a stylu. Beletristický prvek úvahově-filoz. spisů je v Holbergově subjektivitě, která mu otevírá oči pro komické stránky lidské povahy. První Holbergovo dílo beletristické je rozsáhlý (na 6 000 veršů) směšnohrdinský epos Peder Paars (1719–20), vydaný, stejně jako všechny jeho divadelní komedie, pod pseudonymem Hans Mickelsen. Po formální stránce je to parodie na klasický epos, ve skutečnosti však spíš satira na poměry v Dánsku. Satira je základním, typicky osvícenským prvkem Holbergových komedií. Osvícenský cíl je didaktický: zbraní smíchu chce autor bojovat proti nerozumu, ať už vrozenému nebo převzatému s poslední módou; čtenář nebo divák má poznat svůj vlastní obraz, poznat své vady a napravit je. Holbergovo div. období se časově shoduje s dobou rozkvětu dán. divadla po zrušení franc. dvorního divadla v roce 1721. I na tomto poli se Holberg inspiroval z cizích zdrojů (Plautus, Molière), díky svému talentu, fantazii, vynalézavosti a pozorovací schopnosti, s níž vytvářel postavy hluboce dán. (komediální žánr mu umožňoval přivádět na jeviště lidový živel), dokázal však v nejlepších svých komediích vytvářet díla svébytná a dodnes živá. První je soubor pětadvaceti komedií Den danske skueplads 1–5 (1731, Dánské jeviště). Dalšími
ních složek básně. Důraz na jaz., řečovou situaci vede Højholta k humoru, který jeho experimenty přibližuje čtenáři či posluchači (Højholt své texty často veřejně předčítá a jeho vystoupení mají formu happeningu). Jedním z humorných prvků je parodické zklamávání čtenářova či posluchačova očekávání, že text o něčem bude pojednávat nebo mít nějaký záměr: text je jen způsob vyplňování daného času. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Poetens hoved (1963, Poetova hlava), Turbo (1968). Satirické Gittes monologer (1982, Gittiny monology). Eseje: Cézannes metode (1967, 1985, Cézannova metoda). Román: 6512 (1969). fr
HOLBERG Ludvig, 3. 12. 1684 Bergen – 28. 1. 1754 Kodaň, dánsko-norský dramatik a osvícenský učenec. Vystudoval teologii v Kodani, cestoval po Evropě (Holandsko, Anglie, Francie, Německo, Itálie), po návratu do Kodaně pokračoval ve vzdělávání (zeměpis, historie), v roce 1711 vydal své první vědecké dílo, roku 1717 se stal profesorem kodaňské univ., roku 1719 vydal své první dílo beletristické, ve dvacátých létech, kdy se jej zmocnil „poetický raptus“, napsal většinu svých komedií, dalších deset let se věnoval univ. výuce a psal hist. práce, stal se rektorem a později kvestorem kodaňské univ., roku 1747 byl povýšen do šlechtického stavu, koncem čtyřicátých let napsal druhou, menší skupinu div. komedií. Zemřel jako starý mládenec a svůj značný majetek odkázal „akademii“ (střední škola) ve městě Sorø. Holberg je nejvýznamnější autor dán. osvícen-
221
HOLAPPA Pentti, * 11. 7. 1927 Ylikiiminki, finský prozaik. Vyučený knihkupec, v 60. letech pařížský dopisovatel listu Helsingin Sanomat, ministr školství za sociální demokraty, majitel antikvariátu, oblíbeného místa setkání helsinských intelektuálů. Debutoval sbírkou Narri peilisalissa (1950, Šašek v zrcadlovém sále). V ní, stejně jako v Maan poika (1953, Syn země) a Lähellä (1957, Nablízku), se představil jako básník nekonvenčního jazyka a bohaté fantazie. Tu uplatnil i ve sbírce novel Muodonmuutoksia (1959, Změny podoby, úvodní novela Boman č. v Pěti finských novelách, 1988) a v románu Tinaa (1961, Cín). Existenciální pocit úzkosti a neschopnosti navázat kontakt s druhými provází hrdiny novel Peikkokuninkaat (1952, Králové skřítků) a románu Yksinäiset (1954, Osamělí). Vliv franc. nového románu, jehož hlavní představitele také překládal, je patrný na románu z továrního prostředí Perillisen ominaisuudet (1963, Vlastnosti dědice). Politické a sociální rozpory doby reflektuje v románu Pitkän tien kulkijat (1976, Poutníci dlouhých cest) a ve sborníku novinových článků Päätelmiä (1970, Závěry). Na nebezpečí zkázy světa upozorňuje didaktickými básněmi sbírek Viisikymmentä kaksi (1979, Padesát dva) a Pitkiä sanoja (1980, Dlouhá slova). Optimističtější tón zaznívá ve sbírkách Savun hajua (1987, Pach kouře) a Keltainen viiri (1988, Žlutý praporec). jpv
220
dvěma svazky pak sbírku doplnil až v letech 1753–54 do celkového počtu třiceti tří. Holbergovy komedie se tradičně dělí do čtyř skupin: komedie charakterů, kde se vše točí kolem jedné hlavní komické postavy; nejznámějšími tituly v této skupině jsou Den politiske Kandestøber (1772, Konvář politik, č. 1960) a Jeppe paa Bierget (1722 resp. 1723, Jeppe z Kopečku, č. 1925, 1960, 1965), zpracování plautovské komedie o chvástalovi Jacob von Tyboe (1725) a Den Stundesløse (1726 resp. 1731, Pán, který nemá kdy, č. 1918, 1958). Dále pak komedie zápletkové, kde komika pramení z děje: Henrik og Pernille (1724 resp. 1731, Henrik a Pernilla – tradiční jména sluhů) a Hexerie eller blind Alarm (1731 resp. 1750, Hon na čarodějníka, č. 1963); komedie mravů, v nichž komediálním rámcem je nějaký zavedený zvyk nebo instituce: Barselstuen (1723 resp. 1724, U rodičky), Mascarade (1724, Maškaráda); a konečně parodie: Ulysses von Ithacia (1724 resp 1725, Itacký Ulysses, č. 1964). Poslední Holbergovy hry se obvykle označují jako komedie filoz. Holberg založil tradici dán. div. komedie a autoři jako → J. H. Wessel, → J. L. Heiberg a další na tomto základu staví. $ D. d.: Utopický román Niels Klims underjordiske Reise (1741, Cesta Nielse Klima do podsvětí). Moralske Fabler (1751, Mravné bajky). Vyd.: Samlede skrifter 1–18 (1913–63, Sebrané spisy), Comoedierne 1–3 (1922–24, Komedie), Værker 1–12 (1969–71, Dílo), Epistler 1–8 (1944–54, Epištoly), Moralske tanker (1943, Mravné myšlenky), Memoirer (1963, Paměti). Lit.: G. Brandes: Ludvig Holberg (1884), F. J. Billeskov Jansen: Holberg som epigrammatiker og essayist (1938–39), H. Brix: L. Holbergs komedier (1943). fr HØLMEBAKK Sigbjørn, 2. 2. 1922 Flekkefjord – 25. 11. 1981, norský prozaik. Debutoval roku 1950 povídkami, jeho doménou jsou však vysoce dram. romány bez vypravěčských komentářů, kde to nejdůležitější zůstává skryto pod povrchem. Proto se výborně hodily k zfilmování. Prosadil se svým třetím románem z prostředí západního pobřeží na zač. 19. století Emigranten (1959, Emigrant), v němž se uprostřed dřiny, nouze, přírodních živlů a cholery otevírá před osamělým vyvržencem cesta k lidskému společenství. Napínavý dějový román o ničivém ústupu něm. armády Finnmarkou v roce 1944 Fimbulvinter (1964, Krutá zima) byl zfilmován jako první. Ač se autor vždy hlásil k politické levici, v jeho románech, až na jeden zábavný, rovněž zfilmovaný román, se nikdy neobjevila aktuální politická témata. Soustřeďoval se na základní existenciální otázky a lidské vášně, např. v románech Jentespranget (1970, Dívčí skok), Karjolsteinen (1975, Kámen pro kolesky), Sønnen (1978, Syn). hk HOLST Knud, 15. 4. 1936 Skæve – 18. 8. 1995 Aalborg, dán. básník, prozaik a výtvarník. V povídkových souborech s neoreal. pozorností k detailu dává výraz a význam těžko sdělitelným a na první
222
pohled nezajímavým mezním situacím „obyčejných“ lidí, jimž často schází pojmový aparát pro určení a vyjádření jejich místa a osudu v životě. $ Hl. d.: Povídkové soubory: Dyret (1963, Zvíře), Asfaltballet (1965, Letní slavnost), Har De været ved stranden (1968, Vracíte-li se z pláže). Básnické sbírky: Dementi (1962), Trans (1964), Baglæns tid (1983, Čas pozpátku). fr
HOLSTEIN Ludvig, 3. 12. 1864 Langebækgård – 11. 7. 1943 Kodaň, dánský básník. V díle nepříliš rozsáhlém dominuje cizelérská přírodní lyrika rafinovaně prostého výrazu. $ Hl. d.: Digte (1895, Básně), Løv (1915, Listí), Mos og muld (1917, Mech a hlína), Æbletid (1920, Čas jablek), Spredte blade (1942, Rozseté listy). fr
HOLT Kåre, * 27. 10. 1917 Våle (Vestfold), norský prozaik. Kromě mnoha knih pro děti vydal dlouhou řadu románů ze současnosti i dějin. Pronikavého úspěchu dosáhl román z období okupace Det store veiskillet (1949, Velká křižovatka) se zajímavým řešením trojího konce. Z dějin dělnických bojů v 19. století čerpá Det stolte nederlag (1956, Hrdá porážka, č. 1964) a pokračování Storm under morgenstjernen (1958, Bouře pod jitřenkou). Jako psychologizující antisága je koncipována pozoruhodná románová trilogie o bojích, vítězství a smrti krále Sverra v 12. století Kongen (1965–69, Král, č. 1983). Z pohanské doby je román Farvel til en kvinne (1972, Rozloučení s ženou). Kvazidokumentární Kappløpet (1974, Závod, č. Kdo dřív, 1980) chce zbořit jedno národní tabu a vytvořit záporný portrét dobyvatele Jižního pólu → R. Amundsena. $ D. d.: Romány: Sjøhelten (1975, Námořní hrdina), Sønn av jord og himmel (1978, Syn země a nebe), Gjester fra det ukjente (1980, Hosté z neznáma). hk
HOOFT Pieter Corneliszoon, 16. 3. 1581 Amsterdam – 21. 5. 1647 Haag, nizozemský humanistický spisovatel. Všestranně vzdělaný syn slavného amsterdamského starosty, právník, který na svém sídle Muiderslot soustředil skupinu předních spisovatelů, vědců a umělců, tzv. Muiderkring (muiderský kroužek). Po Petrarkově vzoru psal velmi umné sonety. Po cestách do Itálie a Francie (1598–1601) napsal nejprve pastorální hru Granida (1605), později hist. dramata, např.: Geeraerdt van Velsen (1613) a veselohru podle Plautova vzoru Warenar (1917, Bloud), prosycenou svérázným, typicky amsterdamským humorem. Velký význam má jeho rozsáhlé dílo Nederlandsche Historiën, 27 sv. (1628–47, Nizozemské dějiny), založené na hlubokých studiích materiálů i autentických výpovědích účastníků protišpanělského odboje. Vynikající prozaický styl, jakým jsou dějiny psány, se uplatňuje i v četných zachovaných dopisech. Na počest tohoto humanisty byla roku 1947 ustavena významná lit. cena P. C. Hooft-prijs, udílená každoročně na zámku Muiderslot. kr
223
HOORNIK Eduard, 3. 3. 1910 Haag – 1. 3. 1970 Amsterdam, nizozemský básník, prozaik a esejista. Společně s básníky J. van Hattum a Gerardem den Brabanderem patřil k tzv. „amsterdamské škole“. Pracoval jako redaktor lit. časopisů a proslul především jako básník. Publikoval už před válkou, např. sbírky: Het keerpunt (1936, Zvrat), Geboorte (1938, Zrození). Pobyt v něm. koncentračních táborech ovlivnil takřka celou jeho další tvorbu, v níž převládá tematika smrti a stísněného pocitu provinění těch, jímž bylo dáno přežít. Mimo básně publikoval romány, např. De overlevende (1968, Přeživší), básnická dramata, např. De bezoeker (1953, Návštěvník), a četné lit. eseje. kr HOPP(OVÁ) Zinken, 9. 1. 1905 Ullensvang – 3. 9. 1987, norská básnířka. Psala jemné, často sebeironické verše, např. Kjøkkenvers (1933, Kuchyňské verše), Innen 4 vegger (1938, Mezi čtyřmi stěnami), causerie a biografie, též parodii na rodový román Dydens belønning (1948, Odměna ctnosti). Z dětských knih měla velký úspěch Trollkrittet (1948, Kouzelná křída, č. 1961). m HOSTRUP Jens Christian, 20. 5. 1818 Kodaň – 21. 11. 1892 tamtéž, dánský dramatik pozdně romantického období, silně ovlivněný → J. L. Heibergem. Nejznámější Hostrupova hra jsou Genboerne (1844, Sousedé), populární komedie ze studentského a měšťanského prostředí, dodnes hraná díky vtipným replikám a svěžím písním. Role poručíka von Buddinge (variace na plautovského chvástavého vojína, v českém prostředí něco jako von Vršovice) patří k nejoblíbenějším v klasickém dán. divadle. $ D. d.: En spurv i tranedans (1846, Nahý v trní), Eventyr på fodrejsen (1848, Dobrodružství na výletě). fr HOTZ Frits Bernard, * 1. 2. 1922 Leiden, nizozemský autor kratších próz. Studoval na Akademii výtvarných umění a působil jako jazzový hudebník a učitel hudby. Jeho povídky, vydávané zprvu časopisecky a později v souborech, jsou vysoce hodnoceny lit. kritikou pro relativizující pohled na svět. Rafinovaně prostým stylem výborně charakterizuje šedivou minulost 20. let, obou válek i málo heroickou současnost. $ Hl. d.: Krátké prózy: Dood weermiddel en andere verhalen (1976, Mrtvý prostředek obrany, č. výbor v časopisu Světová literatura 1989/3), Ernstvuurwerk (1978, Rachejtle), Eb en vloed (1987, Odliv a příliv), De vertegenwoordigers (1996, Reprezentanti). kr HOYDAL Karsten, 29. 11. 1900 Tórshavn – 4. 4. 1990 tamtéž, faerský básník. Pracoval v rybářském výzkumu a byl ústřední postavou faer. politického a kulturního života po 2. světové válce. Od roku 1946 tiskl básně, sebrané knižně v Teimur og tal (1972, Odstup a mluva). hk
224
HUIZINGA [heizingá] Johan, 7. 12. 1872 Groningen – 1. 2. 1945 Steeg, nizozemský profesor historie a dějin umění. Od roku 1905 působil na univ. v Groningen, od roku 1915 na univ. v Leidenu, až do jejího zavření okupanty v roce 1941; po určitou dobu byl internován jako rukojmí. Ve svém díle i občanském životě vystupoval proti národně social. ideologii. Mnohé z jeho vědeckých prací jsou světoznámé a přeložené do řady jazyků, především Herfsttij der Middeleeuwen (1919, Podzimek středověku), Erasmus (1924), In de schaduwen van morgen (1935, Ve stínech zítřka, č. 1938 a 1970), Homo ludens (1938, č. 1971), Geschonden wereld (1945, posmrtně, Zohavený svět). U nás je známo i dílo jeho syna Leonarda Huizingy (1906– 1980), jež je na rozdíl od otcovy vědecké a závažné tvorby lehké a humor., především románový seriál Adriaan en Olivier (1939, Adrián a Oliviér, č. 1948). kr
HULDA viz BENEDIKTSDÓTTIR Unnur Bjarklind
HULDÉN Lars, * 5. 2. 1926 Jakobstad, finskošvédský básník a dramatik, profesor severských jazyků na helsinské univerzitě. Jeho básně – shrnuté například do sbírek Dräpa näcken (1958, Zabít vodníka), Spöfågeln (1964, Proutěný pták), Herr Varg! (1969, Pane Vlku!), Herdedikter (1973, Pastýřské básně), Heim/Hem (1977, Domů), Mellan jul och ragnarök (1984, Mezi Vánocemi a soumrakem bohů) či Judas Iskariot Samfundets Årsbok (1987, Ročenka Společnosti Jidáše Iškariotského) – mají široký tematický záběr: variují mezi lyrikou sebezpytnou a reflexivní, satirickou a přírodní. Jsou bohaté na ironické slovní hříčky a svědčí o autorově velkém jaz. umění. Huldén také oživil žánr příležitostných básní psaných na objednávku, které vydal pod názvem Dikter vid särskilda tillfällen (1979, Básně ke zvláštním příležitostem), a je autorem několika div. a rozhlasových her. zč
HULTBERG Peer, * 8. 11. 1935 Kodaň, dánský prozaik. Vystudoval slavistiku (polštinu) a psychologii, povoláním psychoanalytik, žije v Německu. Prvním dílem je experimentální román Requiem (1985, Rekviem), komponovaný jako „sbor 537 hlasů“ s úvodem a závěrem: krátké záběry, stručné pohledy do nitra náhodných chodců ve chvílích, kdy promlouvá jejich nevědomí. Román Byen og verden (1992, Město a svět) je částečně inspirován Komenského Labyrintem světa a rájem srdce a Hultberg za něj byl odměněn cenou Severské rady (1993). $ D. d.: Fiktivní životopis F. Chopina Præludier (1989, Preludia). Překlady z polštiny (Gombrowicz, Mrozek, Witkiewicz) a z němčiny (Schnitzler). fr
HUOVINEN Veikko, * 7. 5. 1927 Simo, finský prozaik. Jeho otec byl nadlesní, on sám vystudoval fakultu lesního hospodářství a pracoval
225
básnické sbírky, epigramy: Dagh-werck (1638, Denní práce), Korenbloemen, 2 sv. (1658–72, Chrpy), Ooghentroost (1647, Útěcha očí), Sneldichten (Rychlobásně, na tisíc příležitostných epigramů). Autobiogr.: Cluyswerck (1681, Z poustevny). Real. fraška: Trijntje Cornelis (1657). kr
HYRY Antti, * 20. 10. 1931 Kuivaniemi, finský prozaik. Představuje ve své sekularizované generaci výjimku: v jeho tvorbě má pojem víra v původním náboženském významu nejen místo, ale i váhu. Je to dáno i jeho rodištěm v severním Finsku, kde vždy nacházela ohlas probuzenecká a evangelizační hnutí. Hyry píše především o dětech a mladých lidech: v autobiogr. románech Alakoulu (1965, Národní škola) a Kotona (1960, Doma), v románech Kevättä ja syksyä (1958, Jaro a podzim) a Isä ja poika (1971, Otec a syn). Sleduje jejich duchovní růst, jak se adaptují v městském prostředí vyznávajícím jiné normy, než na jaké byli zvyklí z domova. Z krizí jim v románu Maatuuli (1980, Vítr z pevniny) pomáhá víra, v románu Silta liikkuu (1975, Most se hýbe) pocit solidarity s bližními či radost z tvůrčí práce. Tu představuje u Hyryho, původním povoláním elektroinženýra, především technická činnost. Jeho hrdinové rádi něco vymýšlejí a vylepšují; hlavní přitom však není technický výsledek, ale pocit uspokojení. Metaforický jazyk plný symbolů a obrazů vnáší do próz popisujících všední události a věci zvláštní napětí a v těch nejlepších, např. ve sbírkách povídek Maantieltä hän lähti (1958, A vyšel ze silnice), Junamatkan kuvaus (1962, Popis cesty vlakem, titulní povídka č. v časopisu Světová literatura 1965/6) a Kertomus (1986, Příběh), vyvolává existencionální, až metafyzickou úzkost, již pociťuje každý, kdo v odlidštěném světě hledá „lidskou tvář“. jpv
CHRISTENSEN Lars Saabye, * 21. 9. 1953 Oslo, norský prozaik a básník. Debutoval roku 1976 a od roku 1980 psal romány s lehce kriminální zápletkou: Billettene (1980, Jízdenky), Jokeren (1981, Joker), Blodets band (1985, Pouta krve), Bly (1990, Olovo). Velký úspěch měl román o mládeži v Oslu 60. let Beatles (1984) a také zfilmovaný román o potížích chlapce, který přišel o vlasy, Herman (1988). Pro mládež je Gutten som ville bli en av gutta (1992, Chlapec, který chtěl být jedním z kluků). Fabulační román o tragikomických postavách v městečku na ostrově Vesterålen je Jubel (1995, Jásot). Christensen píše též vtipné básně, jejichž výbor za období 1973–90 vyšel pod názvem Hvor er det blitt av alle gutta (1991, Kam se poděli všichni ti kluci), a texty k písním, které sám zpívá a vydává knižně, např. Den akustiske skyggen (1993, Akustický stín),
CH
HUYGENS [heichens] Constantijn, 4. 9. 1596 Haag – 28. 3. 1687 tamtéž, nizozemský humanistický básník, typický představitel tzv. „zlatého věku“. Všestranně nadaný, zcestovalý sekretář tří oranžských panovníků, právník, hudební skladatel, autor lat., franc., ital. a niz. básní, často autobiogr. Jedním z jeho synů byl fyzik, matematik a astronom Christiaan Huygens (1629–1695). $ Hl. d.: Básně,
227
jako lesmistr v severofin. Sotkamu, kde od roku 1957 žije jako spisovatel z povolání. Do lit. vstoupil sbírkou povídek Hirri (1950), o dva roky později vydal román Havukka-ahon ajattelija (Mudrc z Havukka-aho, č. 1972), který ho rázem proslavil. Hlavní hrdina Konsta Pylkkänen se stal symbolem přírodního filozofa ztělesňujícího některé základní rysy fin. povahy. Lásku k přírodě a vlasti, individualismus, ale i zálibu v planém mudrování a alkoholu. Prostého venkovana vysmívajícího se civilizaci a technice představuje v satirickém antimilitaristickém románu Rauhanpiippu (1956, Dýmka míru) a v Hamsterit (1957, Křečci), románu o lidech a zvířatech (tuto paralelu má Huovinen i v mnoha dalších prózách), kteří z pudu sebezáchovy hromadí zásoby na zimu. V odporu vůči negativním projevům městské civilizace jde tak daleko, že ve Veitikka (1971, Šibal), fiktivním životopisu A. Hitlera, prezentuje Hitlera jako příklad člověka, který ztratil kontakt s přírodou a jejím pozitivním vlivem. Konflikt mezi primitivním způsobem života a civilizací je námětem „krátkých zvláštností“, článků, úvah a povídek na aktuální téma. Nejznámější je sbírka satirických próz Lyhyet erikoiset (1967, Krátké zvláštnosti). Z ekologických próz jsou vedle pamfletů Tapion tarhat (1969, Zahrady Tapiovy) nejznámější sbírka anekdot a příběhů Ympäristöministeri (1982, Ministr životního prostředí) a Puukansan tarina (1984, Příběh stromového národa). Tento román je lyrickým přiznáním autora k jeho největší lásce – lesu a je raritou ve fin. lit. , neboť jeho hlavní postavou je strom. Huovinen experimentoval s různými žánry. Od alegorických, místy až morbidních povídek v Talvituristi (1965, Zimní turista) a románu Lemmikkieläin (1970, Mazlíček), připomínajícím Andrejevovu Povídku o sedmi oběšených, přes fantasmagorickou společenskou satiru, román Lentsu (1978, Chřipajzna) a parodický román o fin. skautech Lampaansyöjät (1969, Pojídači ovcí) až po romantický milostný román Siintävät vuoret (1959, Modrající se hory). Umělecky nejpřesvědčivější je však tehdy, když píše o přírodě a prostých lidech severního Finska, mezi nimiž celý život žije. Například ve své druhé nejúspěšnější próze, novele Koirankynnen leikkaaja (1980, Stříhač psích drápů, č. 1988 v Pěti fin. novelách). $ D. d.: Romány: Ihmisten puheet (1955, Lidé povídají), Joe setä (1988, Strýček Joe). Sbírky povídek: Kylän koirat (1962, Vesničtí psi), Kuikka (1963, Potáplice), Vapaita suhteita (1974, Volné vztahy), Naiset on kultia (1996, Ženy jsou sladké). jpv
226
i na zvukových nosičích.
fiskur (1996, Kdybych byl zlatou rybkou).
CHRISTOV(OVÁ) Solveig, 29. 10. 1918 Drammen – 16. 5. 1984, norská prozaička a dramatička. Debutovala roku 1949 a prosadila se alegorickým románem Torso (1952, Torzo) s temnou vizí světa jako skalnatého útesu s hrozící propastí. Pak pravidelně střídala tento typ prózy, např. román Demningen (1957, Přehrada) a povídky ve sbírce Tre paradis (1966, Tři ráje), s tradičním psychol. real. románem, např. Korsvei i jungelen (1959, Křižovatka v džungli), Skyldneren (1965, Dlužník). Úspěšné byly též romány Elskerens hjemkomst (1961, Milencův návrat domů), Tilfellet Martin (Případ Martin), Knivssliperens dagbok (1976, Deník brusiče nožů) a sbírky povídek Jegeren og viltet (1962, Lovec a zvěř), I dag er vårt liv (1974, Dnešek je náš život). hk
I
hk
CHRISTENSEN(OVÁ) Inger, * 16. 1. 1935, Vejle, dánská básnířka modernistické školy 60. let. Básnický jazyk, osvobozený od běžné sdělovací funkce, stává se u ní nástrojem svébytné fantazie, který rozvíjí všední, strnulou skutečnost a vytváří nové, svěží prožitky. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Lys (1962, Světlo), Græs (1963, Tráva), Det (1969, To), Alfabet (1981, 1994, Abeceda). fr
IBSEN Henrik, 20. 3. 1828 Skien – 23. 5. 1906 Kristiania (Oslo), norský dramatik a básník. Byl synem bohatého obchodníka, který však záhy po synově narození udělal bankrot a ztratil všechen majetek. Ibsen odešel brzy z domova a do třiadvaceti let pracoval jako lékárnický učeň a pomocník v Grimstadu, kde vznikl i jeho první dram. pokus Catilina (1848) s ohlasem revoluční doby. Významnější jsou jeho dramata v duchu národního romantismu, které napsal poté, co v hlavním městě složil maturitu na rychlopřípravce, začal působit jako novinář a na pozvání vynikajícího houslisty a národního buditele Ole Bulla odešel roku 1851 na šest let jako dramaturg na nově otevřené Nor. divadlo v Bergenu: Kjæmpehøien (1850, Mohyla), pohádková Sankthansnatten (1853, Svatojánská noc) a hry s náměty z národní historie Fru Inger til Østraat (1855, Paní Inger na Østrotě, č. 1928), Gildet på Solhaug (1856, Slavnost na Solhaugu, č. 1928), Olaf Liljekrans (1857) a Hærmennene på Helgeland (1857, Bojovníci na Helgelandu, č. 1929). Po návratu do Kristianie, kde byl do roku 1862 ředitelem nového nor. Kristiánského divadla, napsal první nor. měšťanskou komedii Kjærlighetens komedie (1862, Komedie lásky, č. 1928) s prvky pozdějších společenských problémových dramat. Jinak Ibsen v 60. letech tvořil ještě zcela v duchu doby. Píše veršovaná ideová dramata, z nichž Kongsemnene (1863, Nápadníci trůnu, č. 1896, 1962) mají ještě námět z historie, ale Brand (1866, č. 1908, 1975) čerpá látku už ze současnosti stejně jako pohádkově real., později nejvíce hraný (také zásluhou hudby Edvarda Griega) Peer Gynt (1867, č. 1913, 1994). Do stejné kategorie filoz. dramat patří ještě rozsáhlá, divadelně neúnosná hist. hra Kejser og Galilæer (1873, Císař a Galilejský, č. 1873, 1975). Roku 1864 odjel Ibsen znechucen poměry v Norsku do ciziny, kde potom žil téměř třicet let (do roku 1891), nejprve v Itálii a později hlavně v Německu. Roku 1869 vydal další kritickou komedii ze současnosti De unges forbund (Spolek mladých, č. 1891, 1958), která znamenala významný krok k modernímu společenskému dramatu, jež se později stalo vzorem dramatikům v celé Evropě. Základní typ, který později dovedl k dokonale strukturovanému analytickému dramatu, vytvořil v měšťanské problémové hře Samfunnets støtter (1877, Opory společnosti, č. 1879, 1958), po níž pak následovaly v pravidelných dvouletých intervalech další, již komorněji laděné real. hry: Et dukkehjem (1879, Domov loutek, č. také Vánoce nebo Nora, 1888, 1958), Gjengangere (1881, Strašidla, č. 1891, 1958, pod názem Přízraky hrány 1992), En folkefjende (1882, Nepřítel lidu, č. 1888, 1958). Všechny tyto hry byly novátorské svou přesně vyváženou, sevřenou formou, postupným odhalením příčinných souvislostí dram. konfliktu s minulostí postav a nastolováním aktuálních otázek po morálním stavu společnosti, v duchu požadavků → G. Brandese na moderní lit. Ibsen
hk
IBSEN Árni, * 17. 5. 1948 Stykkishólmur, islandský básník a dramatik. Debutoval sbírkou básní Kom (1975, Pojď) a vydal zatím pět básnických sbírek, poslední z nich Úr hnefa (1996, Z pěsti). Jeho hlavním zájmem je však divadlo; působí jako dramaturg a režisér a především jako autor lehce absurdních her. $ D. d.: Hl. hry: Skjaldbakan kemst þangað líka (1984, Želva tam taky dojde), Afsakið hlé (1989, Odpusťte, přestávka), Himnaríki – geðklofinn gamanleikur (1995, Království nebeské – schizofrenní veselohra), Ef ég væri gull-
229
CHRISTIANSEN Sigurd, 17. 11. 1891 Drammen – 23. 10. 1947 tamtéž, norský prozaik. Jeho četné povídky, romány a hry mají většinou neokázalý vnější rámec, jejich síla je v psychol. líčení postav a jejich činů a v řešení zásadních otázek existence člověka, problémů svědomí, viny, odpovědnosti, svobody. První významný román je Vårt eget liv (1918, Náš vlastní život), největšho úspěchu dosáhl román, který zvítězil v skandinávské soutěži, To levende og en død (1931, Mrtvý mezi dvěma živými, č. 1934). Autorovým hlavním dílem je románová trilogie o zrodu umělce Drømmen og livet (1935, Sen a život), Det ensomme hjerte (1938, Osamělé srdce), Menneskenes lodd (1945, Lidský úděl). Ohlas měly i autorovy hry, mj. Edmund Jahr (1926), En reise i natten (premiéra roku 1931, Cesta do noci). m
228
INGEMANN Bernhard Severin, 28. 5. 1789 Torkildstrup (Falster) – 14. 2. 1862 Sorø, dánský autor historických románů s výraznou křesťansko-mravní tendencí. Základní teze jeho románů je, že duch národa a velikost země kvetou, když převládá víra a důvěra v Boha. Nejúspěšnější z Ingemannových románů je Valdemar Seier (1826, Valdemar Vítězný, č. 1946). Ingemann měl velký úspěch u lidových čtenářů, přijetí u kritiky příznivé nebylo. Dnes působí jeho romány zastarale prostoduchou naivitou. $ D. d.: Erik Menveds barndom (1828, Dětství Erika VI. ), Kong Erik og de Fredløse (1833, Král Erik a Psanci). fr
ISAKSSON [ísakson] Folke, * 9. 10. 1927 Kalix, švédský básník a prozaik. Básnická prvotina Vinterresa (1951, Zimní cesta) a zvlášť druhá, průlomová sbírka Det gröna året (Zelený rok, 1954) obsahují lyriku inspirovanou přírodou autorova rodného Norrbottenu, zdánlivě nepodstatnými detaily skutečnosti i bohatou fantazií. V následujících sbírkách Blått och svart (1957, Modrá a černá), Teckenspråk (1959, Posunková řeč) a Terra magica (1963) postupně sílí pesimističtější pohled na svět a do popředí vystupuje konflikt mezi krásou a idyličností na straně jedné a společenským vědomím a svědomím na straně druhé. Pod vlivem politické radikalizace švéd. společnosti v 60. letech a rostoucí skepse vůči praktickému dosahu umělecké lit. se Isaksson nakonec jako básník na téměř dvě desetiletí zcela odmlčel. V této době se věnoval dokumentárnímu žánru, vydal řadu cestopisů z východní Evropy a třetího světa i reportáží z domácí scény – například Har Indien en chans? (1967, Má Indie nějakou šanci?), Man är inte gammal förrän man är död (1973, Člověk není starý, dokud není mrtvý), Människor i Nord-Vietnam (1975, Lidé v severním Vietnamu) a Hemma i Kina (1980, Doma v Číně). K poezii se vrátil teprve sbírkou Tecken och under (1981, Znamení a divy), v
INGSTAD Helge, * 30. 12. 1899 Meråker, norský dokumentarista, etnolog a archeolog, původně právník. Byl správcem různých arktických oblastí, jejichž životu věnoval četné studie a cestopisy, mj. Pelsjegerliv (1930, Lovci kožišin, č. 1940, 1971), o Špicberkách Landet med de kalde kyster (1948, Země chladných břehů). Z těchto oblastí čerpá i úspěšný román Klondyke Bill (1941, Muži divočiny, č. 1947, 1962) a hra Siste båt (1946, Poslední loď). Proslavil se zejména rekonstrukcí (na základě island. ság) plaveb nor. vikingů z Grónska do Ameriky a archeologickými objevy pozůstatků jejich osídlení na Novém Foundlandu z doby kolem roku 1000. Výzkumy severských sídlišť v Grónsku popsal v knize Landet under Leidarstjernen (1959, Země pod Polárkou) a objevy v Americe ve Vesterveg til Vinland (1965, Západní cesta do Vinlandu, č. Kolumbus nebyl první, 1971). hk
IDSTRÖM(OVÁ) Annika, * 12. 11. 1947 Helsinky, finská prozaička. Vystudovala div. a filmovou dramaturgii. V 80. letech vzbudila pozornost jako zobrazovatelka zla, které nemá kořeny v okolním světě, ale v temných stránkách člověka. V románu Isäni rakkaani (1981, Můj otec, můj drahý) líčí až incestní zamilovanost dospělé dcery do otce a nenávist k matce. Větší pozornost vzbudil román Veljeni Sebastian (1985, Můj bratr Sebastian), pohybující se na pomezí snu-noční můry a skutečnosti. Hrdina, mladý, předčasně vyspělý hoch, kolem sebe vidí a také rozsévá zlo, leitmotivem jeho života je oidipovsky žárlivý vztah k matce spisovatelce a nenávist k jejímu milenci. Vnášení postupů thrilleru, akčního čtiva do vážné lit. pokračuje i v románu Kirjeitä Trinidadiin (1989, Dopisy do Trinidadu) o patologickém milostném vztahu. $ D. d.: Ekologický thriller: Luonnollinen ravinto (1994, Přirozená potrava). mh
231
nejednou uvedl na scénu témata, která tehdejší publikum šokovala: odchod matky od rodiny v zájmu ženiny svobodné realizace v Domovu loutek, chorobné zatížení potomků vážených občanů vyznávajících dvojí sexuální morálku v Domovu loutek a Přízracích. Následující hry obohacuje Ibsen o symbolické scénické prvky a motivy přírodní mystiky: Villanden (1884, Divoká kachna, č. 1899, 1959, 1993), v níž problematizuje své stálé ústřední téma života v pravdě, Rosmersholm (1886, č. též Bílí koně, 1888, 1959), Fruen fra havet (1888, Paní z námoří, 1906, 1959, pod názvem Paní z moře hrána 1986). Hry Byggmester Solness (1896, Stavitel Solness, č. 1905, 1959, 1982), Lille Eyolf (1894, Eyolfek, č. 1910, 1960) a John Gabriel Borkman (1896, č. 1906, 1960, 1993) obsahují také autorovu reflexi vlastního života. Důraz na psychol. studii postav je v dramatech Hedda Gabler (1890, Hedda Gablerová, č. 1906, 1959, 1997) a Når vi døde våkner (1898, Když z mrtvých procítáme, č. 1928, 1960). Ibsen byl i výborný básník, jak svědčí nejen jeho veršovaná dramata, ale i sbírka básní Digte (1871, Básně, č. 1898), epická báseň o tragickém osudu námořníka Terje Vigen (1861) a polemické básně s politickou tendencí En broder i nød (1864, Bratr v nouzi) a Balongbrevet (1875, Balónový dopis). Ibsenovo dílo sehrálo významnou úlohu i ve vývoji č. divadla. První uvádělo jeho hry Švandovo divadlo na Smíchově. Až na sklonku století pronikly i na Národní divadlo a největší triumf slavily za Kvapilovy éry. Ibsen zůstává jedním z nejhranějších klasiků u nás i ve světě, nově se čte a experimentálně inscenuje. Vycházejí o něm stále nové studie, mj. každoročně od roku 1963 v Ibsen Årbok a od roku 1965 ve sborníku Contemporary Approaches to Ibsen. $ Vyd.: Samlede verker 1–21 (1928–57, Sebrané spisy), č. Henrik Ibsen: Hry, 5 sv. (1958–75). Lit.: H. Koht: Henrik Ibsen, 2 sv. (1928–29, nově 1954), M. Meyer: Henrik Ibsen (1967), R. Ferguson: Henrik Ibsen (1996, též angl. ), č. G. Pallas: Henrik Ibsen (1927), R. Kejzlar: Henrik Ibsen (1956). hk, kej
230
níž kromě aktuálních témat znovu získal na důležitosti osobní prožitek přírody a přírodní mystika. $ D. d.: Výbor básní z let 1951–86 Vindens hand (1988, Ruka větru). Román: Irrfärder (1953, Bloudění). Autobiogr.: Dubbelliv (1968, Dvojí život). zč ISAKSSON(OVÁ) Ulla, * 12. 6. 1916 Stockholm, švédská prozaička a filmová scénáristka. Od křesťanského světonázoru, příznačného pro její první knihy, postupně přešla k širší morální problematice. Zvláštní pozornost věnuje zejména postavení a roli ženy ve světě mužů – například v románech Kvinnohuset (1952, Dům žen) a De två saliga (1962, Dva blažení). V hist. próze Dit du icke vill (1956, Tam, kam nechceš) se zabývá čarodějnickými procesy v Dalarně 17. století, románem Paradistorg (1973, Ráj), zdůrazňujícím mateřské poslání ženy, vyvolala nelibost radikálních feministek. Řada jejích děl, výborně vystihujících psychologii postav, se dočkala filmové podoby – román Jungfrukällan (1960, Pramen panny) zfilmoval → I. Bergman. Spolu se svým mužem E. H. Linderem Isakssonová napsala dvoudílnou biografii → E. Wägnerové Amason med två bröst (1977, Amazonka s dvěma prsy) a Dotter av Moder Jord (1980, Dcera Matky země). zč
J
ateista“ i toto své přesvědčení, a když mu umírá syn, modlí se k Bohu, v něhož nevěří, a teprve když umírá sám, podaří se mu vytrvat. Román líčí ztroskotání moderního člověka, který se neosvobodil; zároveň vyniká nesmírnou stylovou rafinovaností a (v rozporu s naturalistickou estetikou) intenzivní lyrickou náladovostí. Je jedním z vrcholů dán. prózy 19. století. Rovněž Jacobsenovy artistní a stylově vybroušené novely a hrstka básní patří k tomu nejlepšímu, co dán. lit. vytvořila. $ D. d.: Mogens og andre noveller (1882, Mogens a další povídky, č. 1963 pod názvem Dva světy). Básnický cyklus Gurresange (1868–69, Písně z Gurre) zhudebnil Arnold Schönberg. Digte og udkast (1886, Básně a náčrty) byly vydány posmrtně. $ Vyd.: Samlede værker 1–6 (1924–29, Sebrané spisy), 1–6 (1972). Lit.: Fr. Nielsen: J. P. Jacobsen, digteren og mennesket (1968), Omkring Niels Lyhne (1970, tam i bibliografie). fr
JACOBSEN Jørgen-Frantz, 29. 11. 1900 Tórshavn – 24. 3. 1938 Vejle, færský spisovatel píšící dánsky. Přítel → W. Heinesena, který po jeho předčasné smrti (podlehl tuberkulóze) vydal jeho jediný, nedokončený román Barbara (1939, č. 1947). Odehrává se v 17. století a zpracovává pověst o nezkrotné, život a muže milující ženě. Okouzlující příběh je hymnickou oslavou života, o němž autor věděl, že ho brzy bude muset opustit. fr
JAKOBSDÓTTIR Svava, * 4. 10. 1930 Neskaupstaður, islandská prozaička. Univ. vzdělání získala v USA, Oxfordu a Uppsale, v letech 1971–79 byla poslankyní za social. stranu. Pozornost vzbudila
JACOBSEN Rolf, 8. 3. 1907 Oslo – 21. 2. 1994 tamtéž, norský básník, první lyrik moderního velkoměsta. Původní okouzlení městem ovšem postupně přerostlo v trpké vnímání světa přebujelé techniky. Debutoval roku 1933 sbírkou Jord og jern (Země a železo) a jeho jedenáct sbírek do roku 1979 vyšlo v Samlede dikt (1982, Sebrané básně). K nim připojil roku 1985 poslední sbírku Nattåpent (Otevřeno do noci). Č. ukázky ze sbírky Tenk på noe annet (1979, Mysli na něco jiného) v časopisu Světová literatura 1986/1. hk
JACOBSEN Jens Peter, 7. 4. 1847 Thisted – 30. 4. 1885 tamtéž, dánský básník a prozaik. Původně se chtěl zabývat přírodními vědami, studoval botaniku a přeložil do dánštiny Darwinovu knihu O původu druhů, dále se však věnoval už jen lit. (předčasně zemřel na tuberkulózu). Jak jeho přírodovědná studia, tak blízký vztah k → G. Brandesovi jej přivedly k naturalismu, a jeho první beletristické dílo, novela Mogens (1872, č. 1910, 1963), se obvykle považuje za signál nástupu naturalismu v dán. lit. Jacobsen se zde obrací proti romantickému snivectví a planému fantazírování, zároveň však naznačuje, jak těžké je žít s jasným a věcným poznáním skutečnosti bez iluzí. První Jacobsenův román Fru Marie Grubbe (1876, Paní Marie Grubbová, č. 1911, 1947, 1986) je naturalistický tím, jak zdůrazňuje roli animální pudovosti při utváření lidského osudu, vyniká však také bohatým a hist. přesně odstíněným jazykem (hrdinka je hist. postava a román má podtitul Interiéry ze 17. století). Velice vlivným dílem pro autory na přelomu 19. a 20. století (Kafka, Freud, → Ibsen, Zweig, Šalda) byl Jacobsenův druhý román Niels Lyhne (1881, č. 1891, 1922, 1963). Je to typický naturalistický bildungsromán, jehož hlavním tématem (v dán. lit. často traktovaným) je rozpor mezi snem a skutečností. Eponymický hrdina znovu a znovu podléhá ve všech snahách, v erotickém životě i ve vztahu k ideálům, které si stanovil. Tváří v tvář smrti opouští tento „špatný
233
JACOBSEN Roy, * 26. 12. 1954 Oslo, norský prozaik. Debutoval roku 1982 sbírkou povídek Fangeliv (Vězeňský život) a povídky zůstaly jeho nejzdařilejším žánrem. Uplatňuje se též jako autor hodnotných detektivek, např. Tommy (1985), Det nye vannet (1987, Nová voda), Virgo (1988), Fata morgana (1992). Roku 1991 vydal úspěšný obšírný román o osudech jednoho rodu na pozadí společenských změn a politických trendů od 20. let do současnosti Seierherrene (Páni vítězové). $ D. d.: Sbírky povídek: Det kan komme noen (1989, Někdo může přijít), Den høyre armen (1994, Pravá paže). hk
232
už prvními sbírkami povídek, 12 konur (1965, Dvanáct žen) a Veisla undir grjótvegg (1967, Večírek u kamenné zdi, č. výběr v časopisu Světová literatura 1976/2), v nichž netradičními vyprávěcími postupy a za použití fantaskních motivů satirizovala obecně kritizované jevy soudobé island. společnosti. Velký úspěch měla kafkovská alegorie o útlaku žen a malých národů, román Leigjandinn (1969, Nájemník). V románu Gunnlaðarsaga (1986, Sága o Gunnlöd) se prolíná známá báje ze severské mytologie s příběhem o konfliktním vztahu matky a dcery v soudobé společnosti. Island. divadla úspěšně uvedla autorčiny tři hry o postavení žen a výchově dívek k tradiční roli Hvað er í blýhólknum? (1970, Co je v olověném pouzdru?), Æskuvinir (1976, Přátelé z mládí), Lokaæfing (1983, Poslední zkouška). $ D. d: Sbírky povídek: Gefið hvort öðru (1982, Obdarujte se navzájem), Undir eldfjalli (1989, Pod sopkou). hk
Bojující víra) aj. – však tuto angažovanost postupně vytlačuje náboženská mystika a přírodní motivy. V 30. letech, pod vlivem osobní krize i politického vývoje v okolním světě (nástup nacismu), Jändelův pohled na život začal nabývat na chmurnosti. Tento trend vyvrcholil ve sbírce Malört (1933, Pelyněk). $ D. d.: Auobiogr. prózy: Den trånga porten (1924, Úzká brána), Barndomstid (1936, Čas dětství). Lyrické prózy: Det stilla året (1923, Poklidný rok), Blommor (1937, Květiny). $ Vyd.: Samlade skrifter (1940, Sebrané spisy). zč
JANSEN Billeskov F. J. , * 30. 9. 1907 Hvidbjerg, dánský literární historik, v letech 1946–77 profesor dánské literatury na kodaňské univerzitě, editor mj. díla → L. Holberga. $ Hl. d.: Danmarks digtekunst (1943–58, Dánské básnické umění), Poetik 1–2 (1963–64, Poetika), Søren Kierkegaards litterære kunst (1987, Literární umění Sørena Kierkegaarda), Kierkegaard, introduktion til liv og tanker (1992, Kierkegaard, úvod do života a myšlení). fr
JANSSON(OVÁ) Tove, * 9. 8. 1914 Helsinky, finskošvédská spisovatelka a malířka. Pochází z umělecké rodiny (otec sochař, matka kreslířka). Studovala v Helsinkách, Stockholmu a Paříži, cestovala po Evropě. Za 2. světové války se věnovala protinacistické politické karikatuře. Za své příběhy o skřítcích muminech a osobité ilustrace získala několik cen doma i v zahraničí. Lit. dráhu zahájila knížkou Småtrollen och den stora översvämningen (1945, Skřítkové a velká povodeň), v níž muminí svět začala utvářet. Pak následovalo osm dalších knih, jimiž se stala světoznámá: Kometen kommer (1946, Kometa, č. 1995), Trollkarlens hatt (1948, Čarodějův klobouk, č. 1984, 1996), Muminpappans memoarer (1950, Tatínek píše paměti, č. 1985, 1995), Farlig midsommar (1954, Bláznivé léto, č. 1994), Trollvinter (1957, Čarovná zima, č. 1977, 1990, 1996), Det osynliga barnet (1962, Neviditelné dítě, č. 1997), Pappan och havet (1965, Tatínek a moře) a Sent i november (1970, Pozdě v listopadu, č. 1997). Mumini jsou spřízněnci trolů ze skandinávských pohádek, liší se však od nich svou dobromyslností a klidnou vytrvalostí, s nimiž překonají nesčíslné obtíže, které často ohrožují jejich existenci. Významové zázemí, humor a jemná ironie próz jsou sdělné a poučné pro děti i pro dospělé. Příběhy o muminech byly také zpracovány jako kreslené seriály (ve spolupráci s autorčiným bratrem Larsem), v televizní podobě a jako opera. Nepřímo s cyklem souvisejí i obrázkové knížky Hur gick det sen? (1952, Co se stalo potom?), Vem ska trösta knyttet (1960, Kdo utěší kloučka) a Den farliga resan (1977, Nebezpečná cesta), což jsou vlastně symbolické průzkumy psychických stavů člověka. Janssonová píše také převážně autobiogr. povídky a romány jako Bildhuggarens dotter (1968, Sochařova dcera), Sommarboken (1972, Letní kniha), Resa med lätt bagage (1987, Cesta s lehkým zavazadlem) aj. Ilustrovala Alenku v říši divů L. Carrolla a Hobita J. R. R.
JAKOBSSON Jökull, 14. 9. 1933 Neskaupstaður – 25. 4. 1978 Reykjavík, islandský dramatik a prozaik. Byl nejproduktivnějším dramatikem 60. a 70. let. Psal většinou real. hry ze současnosti, později se symbol. a absurdními rysy. Vydal též povídky a několik románů, z nichž byl nejúspěnější Skilaboð til Söndru (1981, Vzkaz pro Sandru). $ D. d.: Hl. hry: Hart í bak (1962, Plnou parou do přístavu), Gullbrúðkaupið (1964, Zlatá svatba), Afmæli í kirkjugarðinum (1965, Narozeniny na hřbitově), Tertan (1965, Dort), Sjóleiðin til Bagdad (1965, Plavba do Bagdádu), Dóminó (1972, Domino), Kertalog (1974, Plamen svíčky), Sonur skóarans og dóttir bakarans (1978, Ševcův syn a pekařova dcera). hk
JÄNDEL Ragnar, 13. 4. 1895 Jämsjö – 6. 5. 1939 Ronneby, švédský básník a prozaik. Řadí se ke skupině spisovatelů autodidaktů. V jeho rané tvorbě, například básnických sbírkách Till kärleken och hatet (1917, Lásce a nenávisti) a De tappra (1918, Stateční), jednoznačně dominuje revolučně laděná, politicky a sociálně bojovná lyrika. V pozdějších sbírkách – Under vårstjärnor (1920, Pod jarními hvězdami), Havets klockor (1923, Zvony moře), Kämpande tro (1928,
235
JALONEN Olli, * 21. 2. 1954 Helsinky, finský prozaik. Tématem jeho románů je vědecké, univ. prostředí, klade si otázky o odpovědnosti vědy a možnosti zneužití jejích objevů. Studium sociologie ovlivnilo jeho chladný, neemocionální styl, ale jeho próza není sociologizující – jedinec dokáže vzdorovat odpovídajícím modelům chování. V románu-antiutopii Hotelli eläville (1983, Hotel pro živé) se prolíná motiv absolutní ztráty soukromí v konzumním světě (dívka dostane podnájem, aniž tuší, že jedna ze zdí její ložnice je z druhé strany průhledná) s budováním atomového krytu a zkoumáním modelů lidského chování v něm. $ D. d.: Romány: Johan ja Johan (1989, Johan a Johan), Elämä, ja elämä (1992, Život, a život). mh
234
Tolkiena. Lit.: W. G. Jones: Vägen från Mumindalen, 1984; L. Kåreland-B. Werkmäster: Livsvandring in tre akter, 1994; B. Westin: Tove Janssons muminvärld, 1988. št
„těm, kdo na ní pracují“. Tuto myšlenku rozvíjí i v teoretickém spisku Maa kuuluu kaikille (1907, Zem patří všem), jímž, stejně jako románem Veneh’ojalaiset 1–2 (1909, Veneh’ojští), reaguje na neúspěšnou stávku bezzemků na jaře 1906. Stávka je krutě potlačena a autor, který jinak sympatizuje s bezzemky, konstatuje v duchu tolstojovského „neodporování zlému“ v závěru románu: „Žádné povstání nelze smířit s morálkou a přikázáním lásky.“ Své názory na necírkevní křesťanství pak formuluje souhrnně ve spisku Kirkkopuheet (1917, Hovory o církvi). Roku 1922 odjíždí do Německa a odtud do Francie, kde, vzdálen od politických a společenských sporů, píše poslední velký román, rodinné drama Greeta ja hänen Herransa (1925, Greeta a její Pán). V matce Greetě, rozprávějící se „svým Pánem“, napsal jednu z nejsilnějších a nejpřesvědčivějších ženských postav fin. lit. Posledním dílem vydaným za autorova života je memoárový trojdílný Vanhempieni romaani (1928–30, Román mých rodičů), který má dokumentární význam jako kronika kulturního a společenského života Finska v letech 1870–1900. $ Lit.: P. Häkli: Arvid Järnefelt (1955). jpv
JÄRVENTAUS Arvi, 17. 12. 1883 Oulu – 5. 6. 1939 Hartola, finský prozaik. Vystudoval teologii, působil jako středoškolský učitel a duchovní v severním Laponsku. Zde nacházel inspiraci k prózám věnovaným minulosti i současnosti Laponska. Výběrem námětů i způsobem jejich zpracování připomínají jeho první romány prózy → S. Lagerlöfové, později se autor přiklání k realističtějšímu popisu skutečných událostí. Lidové pověry, historky a báje ožívají v románech Risti ja noitarumpu (1916, Kříž a kouzelnický bubínek) a Maan hiljaiset (1925, Tichá země, č. 1941). V románu Hyljätty kylä (1935, Opuštěná ves, č. 1941) popisuje s laskavým humorem život na zapadlé vesnici v severním Finsku. Napsal i řadu hist. románů, z nichž nejznámější je čtyřdílný Rummut (1929–30, Bubny) o válce o Finsko v letech 1808–9. Järventaus uměl dobře maďarsky a část románové tvorby věnoval významným etapám v dějinách maďarského národa, např. Maahantulo (1931, Příchod do země), Sydenpolttajat
JAPICX [japiks] Gysbert, 1603 Boalsert (niz. Bolsward) – září 1666 tamtéž. První významný fríský básník a prozaik, tvůrce spisovné fríštiny. Roku 1640 publikoval svatební baladu Friesche Tjerne (Fríská máselnice), po níž byl pojmenován moderní poválečný literární časopis De Tsjerne (Máselnice). Jeho další tvorba vyšla posmrtně roku 1668 ve sbírce Friesche Rymlerye (Fríské rýmovánky). Básně první částí díla jsou podobné stylu velkých niz. básníků → J. van den Vondela a → C. Huygensa, ke sklonku života se přiklonil k manýristickému stylu, typickému pro niz. baroko. Svou tvorbu sám rozdělil na tři části: Ljeafd in Bortlycke Mingel-Deuntjes (Smíšené milostné a žertovné básni) z mladí, Gemiene aef Huwzmanne Petear in ore Katerye (Jednoduché či selské hovory a ostatní povídky), kde jsou shrnuty tradiční povídky a živé dialogy, a část Hymmelsch Harp-Luwd (Nebeská harfová hudba) s překlady duchovních písní. Je po něm pojmenována jediná mezinárodní fríská lit. cena Japicx-prijs (první laureát → O. Postma v roce 1947). we JÄRNEFELT Arvid, 16. 11. 1861 Pulkovo (Rusko) – 27. 12. 1932 Helsinky, finský prozaik. Vystudoval filozofii, historii a práva, krátce působil u soudního dvora jako auskultant. V roce 1891 se seznámil s učením L. N. Tolstého, vzdal se úřadu i majetku a odešel na venkov, aby se živil pouze prací rukou. Zprvu jako švec, pak vypomáhal v kovárně a roku 1885 si nedaleko Helsink založil hospodářství. V komentářích k prvním překladům děl Tolstého a H. Georga upozorňuje na význam vzdělání a výchovy k vlastenectví, jež třeba soustředit na prostý, především venkovský lid. Roku 1899 se mu splní životní přání: Je vyslán do Ruska, aby získal podporu M. Gorkého a Tolstého pro boj fin. vlastenců proti carské zvůli, reprezentované známým rusifikátorem a generálním guvernérem Finska Bobrikovem. Seznámí svého učitele se svými prvními „tolstojovskými“ prózami, vyznavačským románem Heräämiseni (1894, Moje probuzení) a třívětým románem Ihmiskohtaloita (1895, Lidské osudy) o hledání Boha v sobě, inspirovaným Tolstého povídkou Smrt Ivana Iljiče. Pod vlivem cesty do Ruska píše román Veljekset (1900, Bratři) o čtyřech bratrech, synech pastora, kteří se vzdávají významného postavení ve společnosti a odcházejí mezi prosté lidi kázat Tolstého evangelium lásky. Nejzajímavější je postava nejmladšího Uuna, radikálního politika a vlasteneckého vůdce, který dospěje k poznání, že nikoliv boj, ale láska a odpuštění jsou lékem na bolesti světa. V real. společenském románu Maaemon lapsia (1905, Děti matky země) hlásá Järnefelt myšlenku rovnosti všech lidí a v duchu učení H. Georga vede bohatého hospodáře k tomu, aby rozdělil půdu
237
JÄRV Harry, * 27. 3. 1921 Korsholm (Finsko), finskošvédský literární kritik, kulturní publicista, spisovatel a překladatel. Od roku 1945 žije ve Švédsku. Působil jako vrchní knihovník stockholmské Královské knihovny a zároveň se podílel na vydávání významného finskošvéd. kulturního časopisu Horisont. Je autorem řady sbírek esejů, například Varaktigare än koppar (1962, Trvalejší než měď), Introduktion till Kafka (1962, Úvod do Kafky) či Trollkarl eller lärling (1987, Kouzelník nebo učeň), které odrážejí jeho rozsáhlé znalosti antické i moderní lit. a filozofie a objevují pro švéd. čtenáře některé jejich důležité představitele. Cenné jsou i Järvovy překlady, zahrnující mj. díla Vladimíra Holana a Milana Kundery. zč
236
(1937, Uhlíři) aj.
jpv
mi, kratšími texty zařazuje do tzv. Výběru z oblidorské věžákové prózy s titulem og resten står skrivd i stjernene (1995, a ostatní stojí psáno ve hvězdách), obsahující vize obludné postmoderní hyperreality. Kromě autobiogr. knih Junior (1978) a Senior (1979) vydal sbírku zajímavých esejů o tvorbě Salmana Rushdieho Gud leser ikke romaner (1994, Bůh nečte romány). hk
JENSEN Johannes Vilhelm, 20. 1. 1873 Farsø – 25. 11. 1950 Kodaň, dánský básník a prozaik, nositel Nobelovy ceny (1944). Pocházel z rodiny zvěrolékaře v severním Jutsku, začal studovat v Kodani medicínu, už během studia si přivydělával sepisováním komerčních krváků na pokračování, studium nedokončil a věnoval se plně lit. a žurnalistice. Jako novinář procestoval celou Evropu, Severní Ameriku a poznal i Dálný Východ. Hlavním dílem prvního období jeho tvorby je román Kongens fald (1900–01, Králův pád, č. 1917), hist. román z přelomu středověku a renesance. Král Kristián II. chce z Dánska udělat velmoc, jeho snaha je však neúspěšná, král je sesazen a uvězněn. Román ztělesňuje pesimistický názor, že veškeré lidské touhy přijdou vniveč, to je univerzální zákon pádu. V podobném duchu se nese i poezie prvního Jensenova období: Digte (Básně, vydané 1906, ale psané dříve) s řadou básní, které se staly přímou inspirací dán. modernismu, například På Memphis station (Na nádraží v Memphisu). Sbírka obsahuje rovněž báseň Columbus, což je postava, která u Jensena představuje nepokojnou touhu. V novém století se mění povaha Jensenova díla, pozornost se přesouvá od subjektivního hlediska a duševních konfliktů k moderní skutečnosti, k technickému pokroku. Tento posun je nejmarkantnější ve velkoměstském románu Hjulet (1905, Kolo, č. 1920). Novou, darwinovskou orientací se vyznačuje i volně navazující řada krátkých románů pod společným názvem Den lange rejse (1908–22, Dlouhá cesta). Č. vyšly tyto díly: Bræen (Ledovec, 1916), Norne-gæst (1930), Cimbrernes tog (Tažení Cimbrů, 1931), Skibet (Loď, 1930). Cyklus ilustruje tezi, že vývoj lidstva k pokroku, t. j. k technické civilizaci, se odehrává v boji s přírodou. Vyvrcholením řady je poslední díl Christopher Columbus (1921, Kryštof Kolumbus). Ve shodě se svým názorem, že nordická rasa je nejdokonalejší částí lidstva, dospěl Jensen k názoru, že Kolumbus byl původem Seveřan. Jeho názory se blížily jakémusi romantickému rasismu, který se Jensen pokusil podepřít biologickou argumentací v esejistické knize Evolution og moral (1925, Evoluce a morálka). Nejživější částí Jensenova odkazu jsou dnes, kromě románu Králův pád a většiny jeho básní, příběhy z rodného kraje Himmerlandshistorier (1898, Příběhy z Himmerlandu). $ D. d.: Sbírka povídek: Eksotiske noveller (1907–15, Exotické povídky). Romány: Madame d’Ora (1904), Dr. Renaults fristelser (1935, Pokušení dr. Renaulta), Gudrun (1936). Nejrůznější prozaické útvary zahrnují Myter (1908–44, Mýty). fr
JÆGER Frank, 19. 6. 1926 Kodaň – 4. 7. 1977 tamtéž, dánský básník a prozaik, spoluredaktor (1952–53) časopisu Heretica. Získal velkou popularitu hned po svých prvních sbírkách Dydige digte (1948, Ctnostné básně), Morgenens trompet (1949, Jitřní trubka) a De fem årstider (1950, Pět ročních období). Opěvuje v nich se svěžím humorem radosti převážně venkovského života, které nachází i v těch nejmenších věcech. Idyličnost, jakkoli ironická, se postupně vytrácí, pod krásným povrchem číhá rozpad a zkáza. Deziluze, rozčarování a zoufalství jsou čím dál silnější, až zcela převažují, např. v ironicky nazvané sbírce Idylia (1967, Idylka). $ D. d.: Sbírka básní: Nitten Jægerviser (1953, Devatenáct mysliveckých nebo Jægerových písní). Sbírky povídek: Den unge Jægers lidelser (1953, Utrpení mladého Jægera), Danskere (1966, Dánové), č. pět povídek v časopisu Světová literatura 1977/6. fr
JENSEN Axel, * 12. 2. 1932 Trondheim, norský prozaik. Vedl nekonvenční život v Řecku a Indii, osmnáct let na hausbótu ve Skandinávii, pracoval s terapií LSD v Londýně, poslední léta je upoután na lůžko s roztroušenou sklerózou. Roku 1957 zaujal cestopisnou knihou z Afriky Ikaros, v níž rezignoval na všechny ideologie a filozofii blahobytu a vylíčil pouze své setkání s lidmi na Sahaře. Také v románu Joachim (1961) utíká hrdina z bezduchého světa reklamy, tentokrát do Řecka. Tyto knihy byly v Norsku nové svým odvratem od konzumní společnosti, jejíž excesy líčí Jensen v románu Line (1959). Ve sci-fi románu Epp (1965) pak dovádí obraz této společnosti do extrémní hyperboly zvané Oblidor. Po téměř dvacetileté odmlce vydává další sci-fi Lul (1992), kterou spolu s Eppem a nový-
239
JÆGER Hans, 2. 9. 1854 Drammen – 8. 2. 1910 Kristiania (Oslo), norský prozaik. Byl představitelem krajního naturalismu 80. let a tvůrcem označení Kristianská bohéma pro mladé intelektuály té doby, kteří se při své revoltě proti měšťácké společnosti proslavili hlavně požadavkem volné lásky. Jæger, původně student, na čas námořník a pak parlamentní stenograf, vydal skandální (zabavený) klíčový román Fra Kristiania Bohéme (1885, Ze života Kristianské bohémy, č. Bouřlivé mládí, 1921), byl odsouzen za pornografii k vězení, ztratil práci a emigroval do Paříže. Tam napsal a vydal rozervané autobiogr. romány o svých erotických a vyhnaneckých mukách, trilogii Syk kjærlighet (1893, Chorá láska), Bekjennelser (1902, Vyznání), Fengsel og fortvilelse (1903, Vězení a zoufalství), která byla v Norsku rovněž okamžitě zabavena a pašované výtisky kolovaly tajně. Jæger se v Paříži nadchl pro anarchismus a napsal poslední drtivě protiměšťáckou knihu Anarkiets bibel (1906, Bible anarchie). Zemřel v bídě a opuštěn. hk
238
JOENPELTO(VÁ) Eeva, * 17. 6. 1921 Sammatti, finská prozaička. Svými romány o silných ženách hledajících si místo v rodině a ve společnosti navazuje na tradici spojovanou se jmény → M. Jotuniové a → H. Wuolijokiové. Jako ony klade důraz na morální aspekt lidského jednání a přiznává svým hrdinkám právo volby podle vlastního svědomí a přesvědčení. Má také – v porovnání s většinou fin. feministek 60. a 70. let – větší cit pro míru a konflikty společenské i osobní nenahlíží černobíle, ale vždy s pochopením pro složitost lidské duše a proměnlivost společenských reálií a ideologií. Tento cit pro míru je příznačný již pro její ranou tvorbu, romány Seitsemän päivää (1946, Sedm dní) a Kaakerholman kaupunki (1950, Město Kaakerholma) a psychol. novelu Veljen varjo (1951, Bratrův stín). V dvojrománu Neito kulkee vetten päällä (1955, Panna kráčí po vodách, č. 1966) a Kipinöivät vuodet (1961, Jiskřící roky) a v románu o nerovném manželství Halusit tai ei (1969, Chtěl jsi, či ne) se Joenpeltová profiluje jako vypravěčka bohatého jazyka a hlubokého psychol. postřehu, která v rámci tradičního real. příběhu představuje zanikající agrární svět rodného jihofin. kraje. Historií se inspiruje ke hře Liian suuria asioita (1968, Příliš velké věci) a románu Ritari metsien pimennosta (1966, Rytíř z temnot lesů) o fin. politicích, kteří na počátku století připravovali vlasti cestu k samostatnosti. Hledání vlastní identity, ústřední téma většiny autorčiných próz, tu dostává obecnější hist.-společenský rozměr. V duchu své koncepce dějin jako „neodvratitelného proudu času“, jemuž tváří v tvář si každý musí vymezit svůj individuální osud, traktuje Joenpeltová klíčové okamžiky dějin Finska 20. a 30. let i v tetralogii o rodině kupce Hänninena Vetää kaikista ovista (1974, Táhne všemi dveřmi), Kuin kekäle kädessä (1976, Jako oharek v ruce, obě části vyšly č. 1984 pod názvem Vichr nezastavíš), Sataa suolaista vettä (1978, Prší slaná voda) a Eteisiin ja kynnyksille (1980, Do předsíní a na prahy). Umělecky nejpřesvědčivěji jsou tu vykresleny silné ženy věřící ve vítězství mravnosti a lásky. Nezlomily je ani politické a ekonomické prohry mužů či ztráty synů, naopak krize osobní, i ty, jež přesáhly rámec jejich rodin, posílily jejich osobnostní růst. Joenpeltová napsala i několik románů z uměleckého prostředí, např. naturalistický portrét umělce, který se ocitá na konci tvůrčích sil, Syyskesä (1960, Babí léto). K postavám silných žen se vrací v psychol. románu Elämän rouva, rouva Glad (1982, Paní života, paní Glad), v románu z poválečného Finska Jottei varjos haalistu (1986, Aby tvůj stín nevybledal) a v románu Tuomari Müller, hieno mies (1993, Soudce Müller, noblesní muž), v němž v postavě protihráče opuštěné paní Müllerové, městském zahradníkovi, napsala
sticksask (1989, Pět srdcí v krabičce od sirek). Lit.: J. Anshelm: Förnuftets brytpunkt: Om teknikkritiken i P C Jersilds författarskap (1990). dh
JERSILD Per Christian, * 14. 3. 1935 Katrineholm, švédský prozaik, původním povoláním lékař. Věnuje se aktuálním sociálním a etickým problémům dnešního Švédska. Do debaty o společenských a technicko-civilizačních otázkách se zapojil i jako novinář. V celém díle vystupuje jako ostrý satirik, kritik a moralista s notnou dávkou pesimismu, což na druhé straně vyvažuje hravostí, tendencí k absurditě a bujnou fantazií. Experimentuje s možnostmi vypravěčské techniky, kde propojuje vědecky důkladný přístup s nespoutanou fantazií i burleskou. Stylisticky a žánrově pokrývá široký rejstřík od dokumentárního realismu přes sci-fi až po fantaskní fabulaci. Oslovil široké publikum svými vždy navýsost aktuálními tématy. Debutoval příběhy ze společnosti blahobytu a představil se jako citlivý pozorovatel jejích nedostatků, přehmatů a byrokratické přebujelosti, např. v románu Räknelära (1960, Počty). Černý humor uplatnil v románu Grisjakten (1968, Hon na prasata), satiře na naivního, ale přičinlivého a uvědomělého úředníka, plnícího bez zaváhání jakýkoli příkaz, a tentýž úhel pohledu přenesl do oblasti vojenské ve Vi ses i Song My (1970, Uvidíme se v Song My), kde ukazuje, jak snadno se demokracie promění v totalitu. Velký úspěch autorovi přinesly romány z lékařské profese Djurdoktorn (1973, Zvěrolékařka), osvětlující morální aspekty pokusů na zvířatech, a především Babels hus (1978, Babylónský dům), který se zaměřil na princip efektivní velkovýroby přenesený do nemocnic. Po úsměvné knize o konfrontaci dítěte se světem dospělých Barnens ö (1976, Ostrov dětí) se autor pustil do fantasknějšího žánru v románu En levande själ (1980, Živá duše) o úvahách mozku v laboratorní baňce nebo ve swiftovsky temném Efter floden (1982, Po potopě) na téma přežití člověka po atomové katastrofě, či v cyklu novel Geniernas återkomst (1987, Návrat géniů), kde se v kruhu uzavírá vývoj člověka od stádia opic k pokusům s mutací genů a klonováním. Exkurs do burleskní postmoderny představuje parafráze na → S. Lagerlöfovou Holgerssons (1991, Holgerssonovi). $ D. d.: Romány Till varmare länder (1961, Do teplejších zemí), Ledig lördag (1963, Volná sobota, č. 1969), Calvinols resa genom världen (1965, Calvinolova cesta světem), Den elektriska kaninen (1974, Elektrický králík), En lysande marknad (1992, Skvělý trh), autobiogr. román Fem hjärtan i en tänd-
241
JENSEN(OVÁ) Thit, 19. 1. 1876 Farsø – 14. 5. 1957 Kodaň, dánská prozaička a bojovnice za práva žen, sestra → J. V. Jensena. Její romány, ať už ze současnosti nebo hist., jako například Jørgen Lykke (1931, č. Poslední rytíř dánský, 1942) nebo Stygge Krumpen (1936, č. 1942), ilustrují, mnohdy v přehnaně pestrém koloritu, autorčiny feministické teze. Typickým titulem je vybaven román Elskovs forbandelse (1911, Prokletí lásky). Vzdor nevalné lit. kvalitě byly její hist. romány zvláště za 2. světové války velmi oblíbené. fr
240
jednu z mála svých kladných mužských postav.
jpv
JOENPOLVI Martti, * 19. 4. 1936 Käkisalmi, finský prozaik. Jeho ranou tvorbu, především „dělnický“ román Kevään kuusi päivää (1959, Šest dní jara) a román o vystěhovalcích Jos huonetta ei rakenna (1965, Nepostaví-li dům), poznamenaly dvě skutečnosti: autorův dělnický původ a první lit. zkušenosti v tamperském kroužku dělnických spisovatelů autodidaktů a fakt, že se Joenpolviovi museli dvakrát stěhovat z území, jež připadla SSSR. Pocit existencionální úzkosti a ohrožení zvenku, stejně jako cit pro sociální realitu, jsou pak přítomny i v dalších prózách: ve sbírkách povídek Johanneksenleipäpuu (1967, Svatojánský chléb), Kuparirahaa (1969, Měďáky) a Yksinäisyys (1975, Osamělost) i v románu Marmoriuni (1977, Mramorový sen). Některé povídky nejlepších autorových sbírek – Kauan kukkineet omenapuut (1982, Dlouho kvetoucí jabloně), Terveessä ruumiissa (1990, V zdravém těle) či Villiminkit (1994, Divocí minci) – připomínají překvapivým závěrem spíše krátkou novelu. Jindy se autor naopak spokojí s brilantně rozvedenou anekdotou, např. v Pronssikausi (1988, Bronzová doba). K Čechovovi je přirovnáván nejen pro umění jediným detailem charakterizovat své hrdiny, většinou představitele nezajímavé střední třídy, a vybroušený aforistický styl, ale i pro úpornou snahu nalézt i v nejbezútěšnější situaci střípek naděje, záblesk světla na dně zmučené duše. jpv
pää ja poliisin poika (1983, Harjunpää a policajtův syn), Harjunpää ja rakkauden lait (1985, Harjunpää a zákony lásky) a Harjunpää ja rakkauden nälkä (1993, Harjunpää a hlad po lásce) to jsou rodinné nebo pracovní vazby, v románu odsuzujícím rasové předsudky Harjunpää ja heimolaiset (1984, Harjunpää a domorodci) celý policejní aparát. Pro real. popis práce policistů, cit pro sociální realitu a sympatie k lidem žijícím na okraji zájmu společnosti bývá Joensuu přirovnáván ke švéd. autorům → M. Sjöwallové a → P. Wahlööovi. jpv
JÓHANNES úr Kötlum, vl. jm. Jóhannes Bjarni Jónasson, 4. 11. 1899 Laxárdalur – 27. 4. 1972 Reykjavík, islandský básník a prozaik. Jeho pět románů stojí ve stínu lyriky, která ho vynesla do pozice nejcitovanějšího básníka jeho doby. Začínal básněmi v duchu novoromantismu, Bí bí og blaka (1926, Hajej, dadej), v 30. letech se stal zaníceným socialistou a průkopníkem proletářské poezie, např. v Samt mun ég vaka (1935, A přesto bdím), pokračoval však i v subjektivní a přírodní lyrice. Sól tér sortna (1945, Slunce se tmí) je poslední sbírkou v tradičních aliterovaných metrech. Téhož roku začal publikovat pod pseud. Anonymus modernistické básně a roku 1948 vydal knihu překladů, kterou přispěl k zásadnímu zlomu v island. poezii. Hledání nového poetického výrazu pro společensky a národně angažovanou lyriku, břitkou satiru i filozofující lyriku osobní je příznačné pro jeho další sbírky jako Sóleyjarkvæði (1952, Píseň o Sóley), Sjödægra (1955, Sedmidenní), Óljóð (1962, Nebásně). $ Souborné vydání: Ljóðasafn, 9 sv. (1972–84, Sbírka básní). hk
JOHANNESEN Matthías, * 3. 1. 1930 Reykjavík, islandský básník, prozaik, novinář a literární kritik. Napsal řadu div. her a velmi oblíbených knih rozhovorů se známými island. osobnostmi, jeho hlavním tvůrčím přínosem je však lyrika. Nejčastějšími tématy jsou v ní Reykjavík, odraz přírody v nitru člověka, reflexe nad známými motivy z island. ság. $ Hl. d.: Sbírky básní: Borgin hló (1958, Město se smálo), Vor úr vetri (1963, Jaro ze zimy), Vísur um vötn (1971, Básně o jezerech), Tveggja bakka veður (1981, Nejisté počasí), Dag af
JOENSEN Martin, 19. 4. 1902 Sandvík – 25. 12. 1966 Tvøroyri, faerský prozaik. V mládí byl rybářem, pak učitelem na Faerských ostrovech. Hlavním tématem jeho próz je sociální bída 30. let. $ Hl. d.: Sbírky povídek: Útrák (1949, Splaveno do moře), Klokkan ringir (1962, Zvon zvoní), Heimadoktarin (1977, Domácí lékař), Gamli maðurin og varðin (1977, Stařec a kamenná bába). Romány: Fiskemenn (1946, Rybáři) a pokračování Tað lýsir á landi (1952, Na zemi se rozjasňuje). hk JOENSUU Matti Yrjänä, * 31. 10. 1948 Helsinky, finský prozaik. Absolvoval policejní akademii, pracoval v různých funkcích u helsinské policie. Až do Joensuua měla fin. lit. jediného spisovatele, → M. Waltariho, jehož detektivní romány obstály ve srovnání s díly předních světových autorů žánru. Na něho také Joensuu svými policejními romány navazuje, je však v popisu případů realističtější a klade ještě větší důraz na vykreslení společenského a mravního klimatu, v němž se policista a pachatel setkávají. Autorův seržant kriminální policie Harjunpää je optimista, který se snaží v každém člověku hledat tu lepší, lidskou tvář. Tento poněkud netradiční přístup vychází z přesvědčení, že zločincem se člověk nerodí, ale stává se jím v důsledku selhání institucionalizovaných mechanismů. V Harjunpää ja pyromaani (1978, Harjunpää a pyroman), Harjun-
243
JOHANNESEN Georg, * 22. 2. 1931 Bergen, norský básník, prozaik a lit. kritik. V letech 1978–87 působil na nordistice na univ. v Bergenu. Debutoval románem Høst i mars (1957, Podzim v březnu), do roku 1966 vydal tři sbírky básní, z nichž nejosobitější je Ars moriendi eller de syv dødsmåter (1965, Ars moriendi neboli sedm způsobů smrti). Pozoruhodné jsou jeho biblické pastiše Tredje Kongebok (1978, Třetí kniha Královská), Johannes bok (1978, Kniha Janova), Simons bok (1980, Kniha Šimonova). Roku 1968 se hrála jeho brechtovská hra, revuální pastiš Aristofan og Kassandra (Aristofanes a Kassandra). Publikoval řadu esejů a originálních lit. studií, např. o → Draumkvedet (1993) a o → Wergelandovi (1996). hk
242
degi (1988, Den ze dne), Fuglar og annað fólk (1991, Ptáci a jiní lidé), Árstíðaferð um innri mann (1992, Cesta nitrem člověka podle ročních dob), Land mitt og jörð (1994, Má země a půda). hk JOHANSEN(OVÁ) Margaret, * 4. 4. 1932 Skien, norská prozaička. Již svým debutem, sbírkou povídek Om kvinner (1971, O ženách) naznačila své hlavní téma, pojaté pak humorně v povídkách ve sbírkách … men mannen ler (1973, … ale muž se směje) a Mandagsbarn (1984, Pondělňátko). V nich, stejně jako v románech Det var en gang en sommer (1974, Bylo jednou jedno léto), Damenes vals (1978, Dámský valčík) a Du kan da ikke bare gå (1981, Nemůžeš přece jen tak odejít), sleduje obvyklý vzorec žena versus muž, jenž nesnese nebo neunese ženskou emancipaci. hk
JOCHUMSSON Matthías, 11. 11. 1835 Þorskafjörður – 18. 11. 1920
JOHANSSON Kjell, * 15. 7. 1941 Stockholm, švédský prozaik. Představil se jako realista a revolucionář, navazující svými tématy ponížení a solidarity na tradici dělnické lit. První romány jsou militantní a otevřeně propagandistické, přesto však vyjadřují subjektivně kritický odstup jak od dělnického hnutí, tak od realismu: Det finns en krog på vägen till varje revolution (1972, Na cestě ke každé revoluci je hospoda), Lenins dröm (1974, Leninův sen) a Leva sitt liv (1978, Žít svůj život). Následující tvorba znamenala výrazný posun k fantazii, mýtu, lidovému vyprávění a tematicky odklon od sociálních problémů k otázkám psychol. En rädd människas berättelse (1984, Příběh bázlivého člověka), Ormbunksblomman (1986, Květ kapradí) a Gogols ansikte (1989, Gogolova tvář) tvoří románovou trilogii o osamělých, bázlivých lidech, pohybujících se na vratké ploše mezi skutečností a fantazií. Zejména poslední díl na sebe upoutal velkou pozornost svým formálním zpracováním v intencích postmoderny. Johansson napsal také řadu dětských knih. $ D. d.: Romány: Sju huvudens historia (1992, Historie sedmi hlav), Följa John (1994, Následuj Johna), Huset vid Flon (1997, Dům u Flonu). dh JOHNSON [júnson] Eyvind, 29. 7. 1900 Svartbjörnsbyn (Norrbotten) – 25. 8. 1976, švédský prozaik, člen Švédské akademie (od roku 1957) a nositel Nobelovy ceny za rok 1974 (spolu s → H. Martinsonem). Jeho otec pracoval na stavbách železnice, sám vyzkoušel řadu zaměstnání (mj. plavil dříví na řekách, pracoval v cihelně, na pile, v kině) a angažoval se v social. a anarchosyndikalistických hnutích. Bývá přiřazován k dělnickým spisovatelům autodidaktům, na rozdíl od nich se však při svých pobytech v zahraničí (hlavně v Německu a Francii, později též ve Švýcarsku a Anglii) brzy dostal do kontaktu s evr. lit. děním (A. Gide, J. Joyce, T. Mann, M. Proust) a moderními filozof. a myšlenkovými proudy (S. Freud) a stal se hlavním představitelem švéd. experimentálního románu. Debutoval sbírkou povídek De fyra främlingarna (1924, Čtyři cizinci).
245
V románu Stad i mörker (1927, Město ve tmě) se vrátil do rodného severního Švédska, zatímco hamsunovsky impresionistický Stad i ljus (1928, Město ve světle) zasadil již do Paříže. Romány Minnas (1928, Vzpomínky) a Kommentar till ett stjärnfall (Komentář k pádu hvězdy) uvedl do švéd. lit. techniku vnitřního monologu, proudu vědomí, čtenářský úspěch mu však přinesl teprve autobiogr. cyklus Romanen om Olof (Román o Olofovi): Nu var det 1914 (1934, Črtnáctý rok, č. 1935), Här har du ditt liv (1935, Zde máš svůj život), Se dig inte om! (1936, Neohlížej se!) a Slutspel i ungdomen (1937, Konec mládí), líčící protagonistovo zrání, cestu z dětství, prožitého v Norrlandu, k dospělosti a spisovatelské dráze. V důsledku expanze něm. fašismu, fin. zimní války i totalitních tendencí přímo ve švéd. společnosti Johnson zrevidoval svůj dřívější, pacifistický postoj a v duchu dem. liberalismu se aktivně zapojil do politického boje: romány Nattövning (1938, Noční cvičení), Soldatens återkomst (1940, Vojákův návrat) a především trilogií Grupp Krilon (1941, Skupina Krilon), Krilons resa (1942, Krilonova cesta) a Krilon själv (1943, Krilon sám), ve které na pozadí Švédska za 2. světové války líčí střet západních humanistických hodnot s diktátorskými ideologiemi. V jeho pozdější tvorbě převládají formálně více či méně experimentující hist. romány se silnou vazbou na přítomnost: moderní parafráze Odyssey Strändernas svall (1946, Břehy a příboj, č. 1967) odráží poválečnou skepsi a pesimismus a Drömmar om rosor och eld (1949, Sny o růžích a ohni, č. 1982), popisující skutečný čarodějnický proces ve Francii 17. století, jsou zjevnou paralelou politických procesů v kom. Evropě. Autobiogr. romány Romantisk berättelse (1953, Romantické vyprávění) a Tidens gång (1955, Běh času) pracují s více časovými rovinami podobně jako hist. román Molnen över Metapontion (1957, Mraky nad Metapontem), postihující období od řecké antiky až po současnost. Pro dnešního člověka nanejvýš aktuální problematikou se navzdory hist. kulisám zabývá také Hans nådes tid (1960, Za časů Jeho Milosti, č. 1977) z doby vlády Karla Velikého a nadčasový milostný příběh Livsdagen lång (1964, Po všechny dny života, č. 1969). $ D. d.: Romány: Timans och rättfärdigheten (1925, Timanovi a spravedlnost), Avsked till Hamlet (1930, Rozloučení s Hamletem), Bobinack (1932), Regn i gryningen (1933, Déšť za úsvitu), Favel ensam (1968, Favel sám), Några steg mot tystnaden (1973, Několik kroků k tichu). Sbírka povídek: Sju liv (1944, Sedm životů). Cestopisy: Dagbok från Schweiz (1949, Deník ze Švýcarska), Vinterresa i Norrbotten (1955, Zimní cesta po Norrbottenu), Spår förbi Kolonos (1961, Stopy kolem Kolonu). Lit.: Örjan Lindberger: Norrbottningen som blev europé (1986), Örjan Lindberger: Människan och tiden (1990), Gavin Orton: Eyvind Johnson (1972, švéd. 1974), Ture Stenström: Romantikern Eyvind Johnson (1978). zč
244
Akureyri, islandský kněz, básník a dramatik. Psal zejména reflexivní lyriku, založením byl romantik. Vliv soudobého realismu se však u něj projevil v náboženských pochybách a v odporu k dogmatům. Nejsubjektivnější jsou jeho básně, reflektující víru v Boha. Je autorem textu island. hymny. Napsal také pět div. her, mezi nimi první island. klasické drama Útilegumennirnir zvané též Skugga-Sveinn (1864, Psanci, Sveinn Stín). Byl vynikajícím překladatelem Shakespeara. $ D. d.: Ljóðmæli, Sögukaflar, 3 sv. (1956-59, Poezie, Prozaické kapitoly). hk
a Islanďanů), vydání Lexicon poeticum (1913-16, Skaldský slovník), Rímnasafn, 2 sv. (1913-22, Sbírka rímur), Seks afhandlinger om Eddadigtene (1933, Šet pojednání o eddických písních). hk
JÓNSSON [jounson] Hjálmar frá Bólu, zvaný Bólu-Hjálmar, 1796 Eyjafjörður – 25. 7. 1875 Skagafjörður, islandský lidový básník. Byl chudý chalupník bez školního vzdělání, přitom výborný real. tvůrce v době romantismu, zběhlý i v nejsložitějších metrech. Nejpůsobivější jsou básně, v nichž líčí svou bídu. Psal také satiry a → rímur, z nichž nejlepší jsou Göngu-Hrólfs rímur (1884, Rímur o Pěším Hrólfovi). $ Vyd.: Ljóðmæli, 6 sv. (1949–60, Poezie). hk
JONSSON [junson] Runer, * 29. 6. 1916 Nybro, švédský prozaik a básník. Charakteristickým znakem podstatné části jeho tvorby je humor a satira. S humorem líčí i příběhy mírumilovného antivikinga Vickeho, hrdiny řady dětských knih, které byly přeloženy do několika jazyků a přinesly mu mezinárodní uznání. $ D. d.: Série knih o Vicke Vikingovi (1963–78), Vicke Viking lurar de rödöga (č. 1966 jako První kniha Vikinga Vika), Vicke Viking Hederskonung, Vicke Viking i Vinland, Vicke Viking och burduserna (1971, Viking Vike králem za zásluhy, Viking Vike v zemi Mávinků, Viking Vike a Divousové, č. společně 1977 jako Druhá kniha Vikinga Vika). zč
JÖNSSON Reidar, * 14. 6. 1944 Malmö, švédský prozaik a dramatik. Vystřídal různá povolání, mimo jiné strávil několik let na moři. Jeho romány Emilia, Emilia! (1972, Emílie, Emílie!), Hemmahamn (1973, Domácí přístav) a další čerpají z proletářského prostředí, které zná z vlastní zkušenosti. Mezinárodně ho proslavila filmová verze románu Mitt liv som hund (1983, Můj život jako pes, č. 1995 ), popisujícího humorné i hořké příběhy, které zažívá dětský hrdina v konfrontaci se světem dospělých. Výrazně autobiogr. rysy nese volné pokračování En hund begraven (1988, Zakopaný pes). zč
JÓN [joun] úr Vör, vl. jm. Jón Jónsson, * 21. 1. 1917 Patreksfjörður, islandský básník. Svou nejlepší knihou, básněmi o rybářské osadě za hosp. krize Þorp (1946, Vesnice), uvedl do island. poezie poprvé volný verš a stal se jedním ze zakladatelů moderní island. lyriky. Od sociální poezie později přechází k intimní a existenciální lyrice. $ D. d.: Hl. sbírky básní: Ég ber að dyrum (1937, Tluču na dveře), Stund milli stríða (1942, Chvilka mezi válkami), Með örvalausum boga (1951, S lukem bez šípu), Vetrarmávar (1960, Zimní racci), Maurildaskógur (1965, Světluškový les), Mjallhvítarkistan (1968, Sněhurčina truhla), Regnbogastígur (1981, Duhový žebřík), Gott er að lifa (1984, Je dobré žít). hk
JONSSON [junson] Torsten, 25. 4. 1910 Nordmaling – 7. 8. 1950 Stockholm, švédský prozaik, básník a novinář. Jeho nepříliš originální lyrika nevzbudila ani v době svého vzniku větší ohlas, prosadil se především jako povídkář: ve sbírce Som det brukar vara (1939,
JØLSEN(OVÁ) Ragnhild, 28. 3. 1875 Enebakk – 28. 1. 1908, norská prozaička. V posledních pěti letech tragicky ukončeného života vydala každý rok knihu o osudech zvláštních jedinců: romány Ve’s mor (1903, Veina matka), Rikka Gan (1904), Fernanda Mona (1905), Hollases krønike (1906, Hollasova kronika) a povídky z počátků industrializace Brukshistorier (1907, Příběhy z hospodářského dvorce). Charakteristické je pro ně spojení real. kresby prostředí s mystičnem a mýty, které mají kořeny v pověstech autorčina rodiště. → J. Bjørneboe, spřízněný s autorkou zážitkem neurózy, napsal její románovou biografii. hk
JÓNSSON [jounson] Finnur, 29. 5. 1857 Akureyri – 30. 3. 1934 Kodaň, islandský literární vědec. V letech 1911–28 byl profesorem island. jazyka a lit. na univ. v Kodani. Byl mimořádně mnohostranný a náchylný k odvážným spekulacím. Trvalou hodnotu mají jeho kritická vydání staroisland. lit., zejména Eddy → Snorriho Sturlusona. $ Hl. d.: Kritiske studier over en del af ældste norske og islandske Skjaldekvad (1884, Kritické studie o některých nejstarších norských a islandských skaldských básních), Stutt íslensk bragfræði (1892, Stručně o islandské metrice), Den oldnordiske og oldislandske litteraturs historie, 3 sv. (1894–1902, 1920, Dějiny staroseverské a staroislandské literatury), Det norsk-islandske skjaldesprog (1901, Norsko-islandský skaldský jazyk), Völuspá (1911, Vědmina věštba), Goðafræði Norðmanna og Íslendinga (1913, Mytologie Norů
247
JÓNSSON [jounson] Stefán, 21. 12. 1905 Borgarfjörður – 12. 5. 1966 Reykjavík, islandský prozaik. Povoláním byl učitel a ve své době se stal nejlepším autorem knih pro děti. Líčí v nich s citlivým vhledem do dětské duše tvrdý život island. venkovanů. Napsal také mnoho her pro děti. Nejúspěšnější byl cyklus vyprávění o malém chlapci Sagan hans Hjalta litla (1948, Příběhy malého Hjalta), Mamma skilur allt (1949, Maminka všemu rozumí), Hjalti kemur heim (1952, Hjalti se vrací domů). hk
246
Jak to chodí) motivicky čerpá z rodného Västerbottenu, společným tématem další sbírky Fly till vatten och morgon (1941, Uprchni k vodě a zítřku) je zločin a Dimman från havet (1947, Mlha od moře) se odehrává v USA, kde spisovatel za 2. světové války působil jako korespondent listu Dagens Nyheter. Jeho jediný román Konvoj (1947, Konvoj) odráží válečnou zkušenost. Jonsson ve své vypravěčské technice užívá hemingwayovsky věcný, koncizní styl s důrazem na nevyřčený podtext a vytváří iluzi naprosté objektivity. Hemingwaye i další moderní amer. autory uvedl ve Švédsku svými překlady a eseji, například sbírkou Sex amerikaner (1942, Šest Američanů). Vydal též studii o norrlandské lit. Stor-Norrland och litteraturen (1938, Velký Norrland a literatura). zč
nokresbu rozkrývá, ožívá i v dalších prózách, např. ve sbírce povídek Tyttö ruusutarhassa (1927, Dívka v růžové zahradě). Smysl pro dramatičnost a jemné psychol. valéry postav, příznačné i pro další povídky a novely traktující autorčino oblíbené téma, vztah muže a ženy v nenaplněném manželství, např. v Martinin rikos (1914, Martinův zločin) či Jouluyö korvessa (1934, Štědrovečerní noc v hlubokém lese), najdou však plný výraz až v div. hrách. Po tradičním rodinném dramatu Vanha koti (1910, Starý domov) píše první z řady komedií, jež jí zajistily trvalé místo ve fin. lit., Miehen kylkiluu (1914, Žebro muže). V Kultainen vasikka (1918, Zlaté tele) a Tohvelisankarin rouva (1924, Manželka podpantoflového hrdiny) si bere na mušku ty, kdo v honbě za majetkem zapomínají na morálku a v duchu hesla „život i láska jsou jen druh zboží“ ničí sebe i své nejbližší. Také tato díla vyvolala bouři odporu, parlament dokonce navrhl odebrat Národnímu divadlu za to, že uvádí hry, „které mohou kazit obecnou morálku“, státní podporu. Z autorčiných tragédií je nejzdařilejší shakespearovské drama Olen syyllinen (1929, Jsem vinen), jímž autorka reagovala na občanskou válku roku 1918 a v postavě Saula vytvořila důstojný pendant saulovským tragédiím A. Lamartina a A. Gida. O dva roky později zadává Jotuniová do soutěže nakl. Otava šestisetstránkový román o „pekle manželství“ Huojuva talo (Kymácející se dům). Dílo kritizuje morálku střední třídy a odsuzuje manželství jako instituci ničící touhu po svobodě a lásce bez podmínek. Porota román vrátila a próza vyšla až dvacet let po autorčině smrti. V novém společenském a kulturním kontextu se jí dostalo nadšeného přijetí, jež znamenalo autorčin comeback na lit. scénu. $ Lit.: I. Niemi: Maria Jotunin näytelmät (1964). jpv
JUVONEN(OVÁ) Helvi, 5. 11. 1919 Iisalmi – 1. 10. 1959 Helsinky, finská básnířka. V intimní lyrice sbírek Kääpiöpuu (1949, Zakrslý strom) a Kuningas Kultatakki (1950, Král Zlatý plášť) nabízí filozofii křesťanské pokory a lásky jako protiváhu krutého světa lidí, kteří přestali být bližními a zapomněli na evangelium. Později, jistě i pod vlivem E. Dickinsonové, o níž napsala znamenitou esej a jejíž poezii překládala, rozšiřuje tradiční luterské pojetí unio mystica v až místy panteistickou představu o Boží přítomnosti ve všech částech přírodního mikrokosmu. Básně přírodní a náboženské lyriky sbí-
JØRGENSEN Johannes, 6. 11. 1866 Svendborg – 29. 5. 1956 tamtéž, dánský prozaik. Začínal jako přívrženec brandesovského směru, do lit. vstoupil sbírkou Vers (1887, Verše). Postupně se však odkláněl od naturalismu jako od směru příliš materialistického a nepřátelského duchovnímu obsahu. V letech 1893–94 redigoval časopis Taarnet (Věž), inspirovaný franc. symbolismem. Přechází na symbol. a metafyzickou platformu, roku 1896 konvertuje ke katolicismu, v letech 1914–39 a 1946–53 žije v Assisi. Jako katolický spisovatel se proslavil především životopisy svatých: Den hellige Frans af Assisi (1907, Svatý František z Assisi, č. 1945), Den hellige Katarina af Siena (1915, Svatá Kateřina Sienská, č. 1945), Den hellige Birgitta af Vadstena (1943, Svatá Birgitta Vadstenská). Velmi cenné jsou jeho rozsáhlé paměti Mit livs legende 1–7 (1916–28, Legenda mého života). $ D. d.: Lignelser (1898, Podobenství, č. 1920), Pilgrimsbogen (1903, Poutníkova kniha, č. 1910), Romerske helgenbilleder (1901, Obrazy římských světců, č. 1938). fr JOTUNI(OVÁ) Maria, vl. jm. Maria Haggrén, 9. 4. 1880 Kuopio – 30. 9. 1943 Helsinky, finská prozaička a dramatička. Vystudovala historii a estetiku, v roce 1911 se provdala za lit. kritika a teoretika → V. Tarkiainena. Debutovala roku 1905 sbírkou milostných povídek Suhteita (Vztahy). Jejich název předznačuje ústřední téma celé její tvorby. Vztah mezi mužem a ženou i vztah jedince ke společnosti tu však nenahlíží jako její vrstevníci → E. Leino či → J. Lehtonen z pohledu novoromantismu. Impresionistický styl próz prozrazuje spíše vliv bratří Goncourtů či tehdy ve Finsku oblíbeného A. Altenberga. O dva roky později vyvolala odpor kritiky sbírka povídek Rakkaus (Láska). Vadila především otevřená senzualita ženských hrdinek a autorčin panteismus, jemuž Jotuniová sama říkala podle → K. Hamsuna „panismus“. K realismu se Jotuniová poprvé přihlásila – a v jeho duchu pak psala většinu svých děl – v Arkielämää (1909, Všední život). Svět děveček a čeledínů, ale i hospodářů a „půlpánů“ z autorčina rodného Sava, který tu se smyslem pro přesnou psychol. drob-
249
JUEL(OVÁ) Dagny, provdaná Przybyszewska, 8. 6. 1867 Kongsvinger – 5. 6. 1901 zastřelena v Tbilisi (Gruzie), norská spisovatelka. Měla vztah k nor. a skandinávské moderně (→ S. Obstfelder, → A. Strindberg, malíř E. Munch) a k evr. dekadenci 90. let, přes svého polského manžela též k pražské Moderní revui, v jejíž Knihovně vyšlo drama Juelové Synden (Hřích, č. 1899). Její tři dramata vyšla posmrtně roku 1902, znovu roku 1978 a v Samlede tekster (1996, Sebrané texty). hk
248
rek Pohjajäätä (1952, Trvale zamrzlá půda) a Päivästä päivään (1954, Ze dne na den), psané namnoze volným veršem, v nichž autorka po vzoru Dickinsonové mistrně používá myšlenkové zkratky a lexikální dvojznačnosti, představují již přechod k moderní poezii, jakou v té době psaly → E.-L. Mannerová a → E. Kivikkahová. Za svého krátkého, utrpením a nemocí poznamenaného života, vydala ještě sbírku Kalliopohja (1955, Kamenné lože), sbírka Sanantuoja (1959, Posel) vyšla až po její smrti. jpv
vyléčitelnou tuberkulózou) totiž nejen lépe chápe bolest druhých, ale může dospět i k poznání, že důležitější než on sám je jeho dílo, ona „stopa“, jež po něm zůstane. Kailas tu stopu, o níž ve vyznavačské básni Pyramiidilaulu (Píseň o pyramidě) říká „Pyramida zůstane a bude viděna. Však faraón upadne v zapomnění“, zanechal v básních poslední, nejlepší sbírky Uni ja kuolema (1931, Sen a smrt). jpv
KAIPAINEN(OVÁ) Anu, * 14. 3. 1933 Muolaa, finská prozaička. Pro její tvorbu je typické promítání mýtu (hist. příběhu, biblických motivů, lidové legendy) do každodenního, všedního života – mýtus se opakuje v současné podobě. Ač píše od počátku 60. let, větší pozornost vzbudil až román Arkkienkeli Oulussa (1967, Archanděl v Oulu), odehrávající se v letech 1808–09, kdy se Finsko stalo součástí Ruska. Biblický příběh Marie a Marty je základem románu Magdaleena ja maailman lapset (1969, Magdalena a děti světa), který je nejvíc z její tvorby poznamenán dobovou tendencí – odpovědností za „ty slabší“ – ženy, děti, třetí svět, ty, kdo trpí hladem a bídou … V románu se objevují úryvky ze zpráv, dobová hesla (mj. i reflexe okupace Československa). V románu On neidolla punapaula (1973, Má panenka pentli rudou, č. 1980) se příběh lásky starší samostatné ženy z Laponska k mladému Němci, synovi vojáka, který v Laponsku padl, odvíjí podle staré lidové balady. $ D. d.: Romány: Vilulinnut (1987, Zmrzlí ptáci), Kahdesti haudattu (1993, Dvakrát pohřben). mh
KAJAVA Viljo, * 22. 9. 1909 Tampere, finský básník. Ve sbírkách Rakentajat (1935, Budovatelé) a Murrosvuodet (1937, Kritická léta) se hlásí k ideálům levicové lit. skupiny → Klín. Období „proletářské múzy“, jak sám svou ranou tvorbu nazval, ukončuje sbírka Hyvästi muuttolintu (1938, Sbohem, stěhovavý ptáku), v níž se, stejně jako ve sbírce Luomiskuut (1939, Tvůrčí měsíce), představuje jako básník přírodních impresí a intimní reflexivní lyriky. Definitivně se rozchází s politickým radikalismem Klínu za 2. svět. války, kdy vydává tři sbírky poezie, v níž reflektuje vlastenecké pocity doby. Zklamán důsledky prohrané vojny odchází do Švédska, kde během tří let dobrovolného exilu napíše švéd. dvě sbírky a seznámí se se švéd. modernismem. Jeho hlavní představitele pak v znamenitých překladech uvádí do fin. kontextu a i vlastními sbírkami Siivitetyt kädet (1949, Okřídlené ruce) a Hyvä on meri (1950, Dobré je moře) připravuje cestu fin. modernismu 50. let. Po několika sbírkách přírodní a reflexivní lyriky – nejlepší z nich je Kymmenen ilmansuuntaa (1961, Deset světových stran) – se v Tampereen runot (1966, Tamperské básně) vrací k významným událostem svého dětství, především k osudovému roku 1918. Nostalgický tón zaznívá i ve sbírce Vallilan rapsodia (1972, Vallilská rapsodie), v níž básník s trpkou
JYLHÄ Yrjö, 21. 7. 1903 Tampere – 30. 12. 1956 Turku, finský básník. Ve 20. letech se sbírkami subjektivních, exotických básní plných tajemna a romantického děsu Ruoskanjäljet (1926, Stopy po biči) a Kurimus (1928, Vír) hlásí k → Nositelům ohně. Ve 30. letech se intenzivně věnuje překládání. Jeho převody Písně o Rolandovi a angl. balad, děl Miltonových, Shakespearových a La Fontainových patří dodnes do zlatého fondu fin. překladové lit. Poučen zkušeností s vrcholnými díly světové lit. píše Jylhä dvě sbírky formálně vytříbené a myšlenkově ukázněné poezie Risti lumessa (1937, Kříž ve sněhu) a Toiviotiellä (1938, Na poutnické cestě). „Básníkem zimní války“ se pak stane svou nejlepší sbírkou Kiirastuli (1941, Očistec), jejíž hluboce lidské básně výmluvně kontrastují s militantní nacionalistickou poezií těch, kteří se propůjčili válečné propagandě. Jeho šovinismu i runebergovské romantiky prostá oslava hrdinství a morální síly řadových vojáků, takových, jakým sám jako velitel roty za války velel, přesahuje „válečný“ rozměr jedné konkrétní hist. události a vyznívá v požadavek až kosmického bratrství lásky, jež nezná hranice tříd a národů. jpv
KAILAS Uuno, 29. 3. 1901 Heinola – 22. 3. 1933 Nice (Francie), finský básník. Při překladech Bechera, Hasenclevera a → E. Diktonia se seznámil s expresionismem, s nímž se také jako básník ztotožnil. Ideje o bratrské lásce a věku nového lidství, jež sdílel s některými → Nositeli ohně a které vyjádřil z nich ze všech nejpřesvědčivěji ve sbírkách Tuuli ja tähkä (1922, Vítr a klas) a Purjehtijat (1925, Mořeplavci), mají u něho zřetelný náboženský rozměr. Není to však evangelium, co hlásá i v dalších sbírkách Silmästä silmään (1926, Z očí do očí) a Paljain jaloin (1928, Bosýma nohama), ale spíše starozákonní náboženství přísných příkazů a pocitu osobní viny. Jak ale napsal → V. Tarkiainen v předmluvě k výboru z Kailasových básní Runoja (1932, Básně), intenzivní pocit úzkosti a utrpení může působit i očistně. Trpící člověk (a Kailas skutečně trpěl, matka mu zemřela, když mu byly tři roky, zemřeli i jeho tři sourozenci, k otci se nehlásil a sám trpěl duševní chorobou a ne-
251
K
250
ironií komentuje, jak se mění nejen tvář fin. města, ale i duše jeho obyvatel, kteří žijí v odcizeném a konzumním světě. jpv
KALLIFATIDES Theodor, * 12. 3. 1938 Molai Lakonias (Řecko), švédský prozaik, básník, filmový a televizní scénárista, literární kritik. Pochází z Řecka, do Švédska se přistěhoval teprve roku 1964, brzy se však jaz. „aklimatizoval“ a osvojil si švédštinu natolik, že ji začal využívat i lit. Ve svých prvních knihách, básnické prvotině Minnet i exil (1969, Vzpomínka v exilu) a románu Utlänningar (1970, Cizinci), se zaměřil na situaci přistěhovalců, jejich pocit vykořeněnosti a bezprizornosti v nové vlasti. Uměleckého vrcholu dosáhl v autobiogr. románové trilogiii Bönder och herrar (1973, Sedláci a páni), Plogen och svärdet (1975, Pluh a meč) a Den grymma freden (1977, Krutý mír), v níž se s humornou nostalgií vrací do dětství, prožitého v malé peloponéské vesničce, a ukazuje, jak zde život obyčejného člověka poznamenala 2. světová válka a následující válka občanská. V Kallifatidově pozdější tvorbě – románech Kärleken (1978, Láska), En fallen ängel (1981, Padlý anděl) či Brännvin och
piola, Gallen-Kallela ilustroval Kalevalu, → E. Leino napsal Svatodušní písně a architekt E. Saarinen zvěčnil ducha Kalevaly ve svých secesních stavbách. Kalevala je nejpřekládanějším dílem fin. lit. Mezi převody do téměř čtyřiceti jazyků zaujímá kongeniální překlad J. Holečka přední místo nejen svou včasností (1894, 3. vydání 1980), ale především uměleckou úrovní. V úpravě pro děti vyšla Kalevala pod názvem O třech bratřích z Kalevaly a kouzelném mlýnku Sampo roku 1962. $ Lit.: A. Turunen: Kalevalan sanakirja (1949), R. Koskimies: Kalevalan estetiikkaa (1978), V. Kaukonen: Lönnrot ja Kalevala (1979), M. Kuusi–P. Anttonen: Kalevala-lipas (1985). jpv
KALEVALA, finský národní epos, který z finských a karelských lidových písní, zkazek a zaříkadel sestavil a v letech 1835–36 pod názvem Kalevala taikka vanhoja Karjalan runoja Suomen kansan muinoisista ajoista (Kalevala aneb staré karelské písně z dávných časů finského národa) vydal → E. Lönnrot. Tato tzv. stará Kalevala se skládala z 32 celků, run, o 12 078 verších. Doplněna o dalších 18 run vyšla v konečné podobě 22 795 veršů roku 1849. Kalevala znamená země Kalevova, dle národních mýtů otce 12 bohatýrů, kteří se stali zakladateli fin. národa. Z nich moudrý Väinämöinen a kovář Ilmarinen, který ukul nebeskou klenbu a kouzelný mlýnek sampo, nástroj pokojné práce zajišťující lidem jídlo a mír, jsou spolu se záletným Lemminkäinenem hlavními postavami eposu. Jejich dvě výpravy do půlnoční země Pohjoly, při nichž se střetnou s krutou vládkyní Louhi, jsou symbolickým vyjádřením boje dobra se zlem, boje o národní a osobní svobodu a samostatnost. Runy, které vznikaly od nejstarších časů až po dobu křesťanskou, jsou napsány osmislabičným veršem trochejského spádu, občas přerušeným daktylem zmírňujícím jistou jednotvárnost verše. Dalšími charakteristikami „kalevalského verše“ jsou aliterace, asonance a paralelismy. → E. Lönnrot se domníval, že kdysi existovala jediná epická skladba o původu a vývoji fin. národa, jež se během času roztříštila do jednotlivých zpěvů. A na něm teď je tu skladbu složit. Pozdější bádání sice ukázalo, že Lönnrot se mýlil, to však nijak neubralo jeho dílu na významu. Kalevala hned po svém vydání vzbudila mimořádnou pozornost doma i v zahraničí. Byla přirovnávána k eposům Homérovým, k Písni o Rolandovi a Rámajáně, ale též k Čelakovského Slovanským národním písním. Ideovou páteř eposu představuje vyprávění o mlýnku sampu. Jeho slavné vykování a neslavné zničení symbolizuje počátek i konec lidského snažení a do několika střípků, které zkázu přežijí, je vložena naděje, že Finové, synové Kalevovi, budou žít i v dalších generacích. Hlavní hrdinové pak, symbolizující základní povahové rysy fin. národa – Väinämöinen pevnost mysli a houževnatost, Ilmarinen pracovitost, Lemminkäinen živelnou odvahu a Kullervo temný vzdor – jsou vylíčeni jako postavy s mnoha lidskými slabostmi a nectnostmi, jež pláčí a dělají chyby. Kalevala totiž není hrdinský epos jako například Písně o Nibelunzích, je to spíš epos práce, epos míru, kde se bojuje více slovy a kouzelnou mocí písně než mečem a kopím. Kalevala měla bezprostřední vliv na vznik Kaleviepogu a Longfellowovy Písně o Hiawathovi. V době novoromantismu vyvolala ve Finsku v život vlastenecké kulturní hnutí zvané karelianismus. Umělci se vydávali po stopách Kalevaly do Karélie nebo se přímo inspirovali Lönnrotovým textem. R. Kajanus složil symfonickou báseň Aino, Sibelius suitu Lemminkäinen a symfonie Kullervo a Ta-
253
KALLAS(OVÁ) Aino, 2. 8. 1878 Viipuri – 9. 11. 1956 Helsinky, finská prozaička. Pocházela z významné intelektuálské rodiny, otec → J. Krohn byl lit. historik a básník, bratr Kaarle folklorista. Na její ranou tvorbu měl vliv sňatek s estonským diplomatem prof. O. Kallasem. Téma pokrevního bratrství a boje Estonců a Finů proti společnému nepříteli se opakuje ve sbírkách real. novel Meren takaa 1–2 (1904–5, Za mořem), v symbolismem poznamenaných povídkách Lähtevien laivojen kaupunki (1913, Město odplouvajících lodí) i v milostných novelách Vieras veri (1921, Cizí krev). V letech 1922–34 žije v Londýně, kde její muž působí jako velvyslanec. Tu také píše nejlepší prózy, román Reigin pappi (1926, Farář z Reigi), připomínající hutným, biblickým jazykem středověkou baladu o lásce a smrti, a psychol. román o dvojí tváři člověka Sudenmorsian (1928, Vlčí nevěsta), v němž ve fin. jugendstilu s oblibou traktovanou Nietzscheho představu o lidské duši jako katedrále reflektuje na lidové pověsti o proměně člověka ve vlka. Jako „grande dame“ londýnských diplomatických kruhů se představila v pětisvazkových Päiväkirjät (1952–6, Deníky). $ D. d.: Povídky: Barbara von Tisenhusen (1923), Pyhän Joen kosto (1930, Pomsta svaté řeky). jpv
252
rosor (1983, Kořalka a růže) – přistěhovalecká tematika nabývá silně erotický podtón. Román Lustarnas herre (1986, Pán žádosti) se odehrává v antickém Řecku stejně jako Afrodites tårar (1996, Afroditiny slzy), zpracovávající staré řecké báje a pověsti. zč
romantickými dramaty. Po pobytu v New Yorku v letech 1915–17 se změnil v dramatika sociálně kritického, s hlavním zájmem o otázku zločinu a trestu a o problém manželství. Ve své době byl jediným významným dán. dramatikem. Hry Hadda-Padda (1914) a Det sovende hus (1925, Spící dům) byly zfilmovány. Světovou slávu získal hist. románem o Islandu 17. století Skálholt, 4 sv. (1930–35, Skálholt, Panna na Skálholtu, sv. 1.–2., č. 1936, 1973, Skálholt. Biskup na Skálholtu, 3. sv. , č. 1973, kompletně 1995) a románem z doby objevení Grónska a Ameriky Islanďany Jeg ser et stort skønt land (1936, Vidím širou a krásnou zemi, č. 1938). $ D. d.: Romány: Ragnar Finsson (1922), 30. generation (1933, Třicátá generace). Hry: Kongeglimen (1915, Královský zápas), Marmor (1918, Mramor), Vi mordere (1920, My vrazi), De arabiske telte (1921, Arabské stany), Ørkenes stjerner (1925, Hvězdy pouště), Sendiherrann frá Júpíter (1927, Vyslanec z Jupiteru), Komplekser (1941, Komplexy), Grandezza (1941). hk
KAMPMANN Christian, 24. 7. 1939 Kodaň – 12. 9. 1988 tamtéž, dánský prozaik. Volně jej lze přiřadit k neoreal. směru 60. let, ve svých románech zdůrazňuje vliv prostředí na duchovní rozvoj svých postav. Hlavním dílem je tetralogie Visse hensyn (1973, Jisté ohledy), Faste forhold (1974, Pevné vztahy), Rene linjer (1975, Jasné obrysy) a Andre måder (1975, Jiné způsoby), která líčí rozklad zámožné kodaňské rodiny pod tlakem dobových událostí a konvencí a podává plastický a živý obraz vyšší dán. společnosti v 50. až 70. létech 20. století. Titul posledního dílu tetralogie naráží na „jiné způsoby“ sexuálního života. Kampmann byl zavražděn žárlivým milencem. fr
KANTELETAR, antologie finské lidové poezie, kterou sestavil a roku 1840 jako „lyrickou sestru“ → Kalevaly pod názvem Kanteletar taikka Suomen kansan vanhoja lauluja ja virsiä 1–3 (Kanteletar neboli staré zpěvy a písně fin. národa) vydal → E. Lönnrot. Název znamená dceru nebo vílu kantele. Lönnrot shromáždil na 17 000 variant lyrických lidových písní a z nich pak vybral 652 písní, jež mají celkem 222 201 verš. Ant. má tři oddíly. V prvním jsou písně, jež mohl zpívat každý, rozčleněny podle situací, v kterých byly přednášeny. V druhém oddílu jsou písně členěny dle pohlaví, věku a spo-
KANDRE(OVÁ) Mare, * 27. 5. 1962 Söderala, švédská prozaička estonského původu. Debutovala roku 1984 sbírkou povídek I ett annat land (V jiné zemi). Píše sugestivním, obrazným jazykem a soustřeďuje se na tajemný svět dětského prožitku, strach a nejistotu. Jedna z nejvýraznějších autorek své generace. $D. d.: Romány: Det brinnande trädet (1988, Hořící strom), Bübins unge (1987, Bübinino dítě), Aliide, Aliide (1991), Djävulen och Gud (1993, Ďábel a Bůh), Kvinnan och Dr Dreuf (1994, Žena a Dr. Dreuf). Básně v próze: Bebådelsen (1986, Zvěstování). dh
KAMBAN Gudmundur (Jónsson), 8. 6. 1888 Alftanes – 5. 5. 1945 Kodaň, islandský prozaik a dramatik. Většinu života žil v Dánsku, pracoval pro kodaňská divadla a psal dán. i island. Na konci války byl zastřelen dán. vlastenci pro kolaboraci s nacisty, posmrtný proces však dokázal jeho nevinu. V Dánsku začal Kamban lit. dráhu novo-
255
KALMA Douwe, 3. 4. 1896 Boksum – 18. 10. 1953 Ljouwert (niz. Leeuwarden), fríský básník, dramatik, kritik a zakladatel mladofríské společnosti Jongfryske Mienskyp (1915), která byla do 2. světové války hlavním fríským hnutím. Debutoval roku 1913 pod vlivem Osmdesátníků, ostře kritizoval v ljouwertských novinách a v celé sérii brožurek → W. Dykstru a jiné starší básníky jako staromódní a příliš regionálně zaměřené. Své cíle představil v brožurce De Jongfryske Biweging (1915, Mladofríské hnutí). Ve svém časopisu Frisia dokázal spojit liberální a protestantské Frízy. Kladl si za cíl povznést frískou literaturu na evr. úroveň a osvobodit Frísko od niz. nadvlády. Lit. a politickou podporu hledal v Anglii a ve skandinávských zemích. Politický program rozvíjel ve spisku Fryslân en de Wrâld (1916, Frísko a svět). Cíli kulturního pozvednutí Frízů věnoval mnohé fríské překlady ze světové lit. , zejména Danteho, Shakespeara, Molièra, Shawa, Yeatse a vlastní dramatické dílo, pětidílný královský cyklus Keningen fan Fryslân (1949–51, Fríští králové). Roku 1925 založil Algemiene Fryske Ûnderrjochtkommisje (Všeobecná fríská školská komise), která je dodnes nejdůležitějším fríským vydavatelem pedagogické a beletristické lit. Napsal první fríský národní dějepis Skiednis van Fryslân (1935, Dějepis Fríska). Zklamán potlačením fríského hnutí ze strany niz. úřadů se roku 1927 obrátil k fašismu, za války kolaboroval a publikoval v nacistickém tisku. Byl však znovu zklamán a roku 1944 odmítl další styky s okupanty. Po válce byl odsouzen a byl mu uložen zákaz publikování do roku 1953, který již roku 1946 nedodržel. Díky jeho lit. kvalitám jej fríská veřejnost nicméně přijala. $ D. d.: Sbírky básní: Sangen (1936, Zpěvy), De Lytse Mienskip (1944, Malá společnost). Politické spisy: Ljocht en skaed (1916, Světlo a stín), De skild fen it selskip (1917, Štít společnosti). Vědecká díla: De Fryske skriftekennisse fen 1897– 1925, 2 sv. (1928–31, Fríské literární svědectví), Nije Fryske dichtkínst (1935, Nová fríská poezie), De Fryske skriftekennisse fen 1876– 97 (1939, Fríské literární svědectví z let 1876–97). Lit.: W. J. Buma: Wei en wurk fan Douwe Kalma. In oersjoch (1972), G. R. Zondergeld: Kalma v: Biografisch Woordenboek van Nederland II (1985), Douwe Kalma (1996, Skriuwers yn byld). we
254
lečenského postavení zpěváka. Třetí oddíl tvoří balady a básně výpravné, mezi nimi i několik žertovných zvířecích bajek. Ačkoliv byl Lönnrot přesvědčen, že lidová píseň se rodí „sama od sebe“, a nelze ji proto vytvořit, byl to právě on, kdo se na rozdíl od svých předchůdců Juslenia a Porthana nespokojil s prostou standartizací a kolacionováním, ale mnohé písně dotvořil, ba dokonce některé v lidovém duchu sám napsal. Č. výbor z Kanteletaru sestavil a roku 1904 vydal Josef Holeček. jpv
moudrostí dospěl k bohatému, symbolickému jazyku. Originální jsou básně inspirované naivními selskými malbami na biblické motivy. Karlfeldtovo dílo uzavírá básnická sbírka Hösthorn (1927, Roh podzimu). Řada jeho básní byla zhudebněna. $ D. d.: Básnické sbírky: Flora och Pomona (1906, Flora a Pomona), Flora och Bellona (1918, Flora a Bellona). Vyd.: Skrifter 1–5 (1931, Spisy). Lit.: T. Fogelqvist: Erik Axel Karlfeldt (1941). dh
KAURANEN(OVÁ) Anja, * 23. 5. 1954 Helsinky, finská prozaička. Patří ke generaci, která se na přelomu 70. a 80. let postavila proti vládnoucímu realismu, proti fin. uzavřenosti, chce šokovat, otevírat tabuizovaná témata. V dosud nejlepším a nejúspěšnějším románu, prvotině Sonja O. kävi täällä (1982, Byla tady Soňa O., č. 1992), píše velmi otevřeně o sexuálním životě a dobrodružstvích mladé ženy na pozadí politické atmosféry 70. let, kdy fin. intelektuální, zejména univ. život byl ovládán levicovým radikalismem stalinistického typu; oficiální i spontánní přátelství k tehdejšímu SSSR konfrontuje s osudy hrdinčiny rodiny, která po válce přišla do Finska ze Sovětským svazem zabrané Karélie. Pozornost vzbudil rovněž její mnohovrstevný jazyk: helsinský slang, karelský dialekt, četné lit. odkazy. Leitmotivem románu Ihon aika (1993, Čas kůže) je „řetěz generací“, umírání matky je konfrontováno s těhotenstvím a porodem její dcery. Román Kaipauksen ja energian lapset (1991, Děti touhy a energie) je účtováním s buřičskými ideály „punkové generace“. V poslední době budí romány Kauranenové pozornost spíše
KÁRASON [kaurason] Einar, * 24. 11. 1955 Reykjavík, islandský prozaik. Debutoval roku 1979 sbírkou básní a mimořádnou pozornost čtenářů, kritiků i překladatelů island. lit. vzbudil rozvernou románovou trilogií o životě a příhodách bizarních postav jedné narychlo postavené čtvrti vojenských baráků v Reykjavíku po 2. světové válce: Þar sem djöflaeyjan rís (1983, Tam, kde se tyčí ďábelský ostrov), Gulleyjan (1985, Ostrov pokladů), oba zdramatizovány 1987, a Fyrirheitna landið (1989, Zaslíbená země). Také dvojromán Heimskra manna ráð (1992, Rada hloupých) a Kvikasilfur (1994, Rtuť), zdramatizovaný pod názvem Íslenska mafían (Islandská mafie) je šťavnatým vyprávěním, tentokrát o humorných i smutných stránkách podnikatelských eskapád v současném Reykjavíku. Kárason vydal též sbírky povídek Söngur villiandarinnar (1987, Zpěv divoké kachny) a Þœttir af einkennilegum mönnum (1996, O zvláštních lidech), dvě knihy pro děti a napsal scénář k filmům Mušketýři a Ďábelský ostrov island. režiséra F. Fridrikssona. hk KARLFELDT Erik Axel, 20. 7. 1864 Folkärna (Dalarna) – 8. 4. 1931 Stockholm, švédský básník. Člen Švédské akademie od roku 1904, Nobelovu cenu odmítl, byla mu však udělena posmrtně v roce 1931. Narodil se jako syn sedláka, otec zbankrotoval a skončil ve vězení. Autor po neúspěšném studiu v Uppsale působil jako učitel a knihovník. Patří k nejvýraznějším a nejoriginálnějším lyrikům novoromantismu. Nechal se inspirovat především lidovým životem, selskou kulturní tradicí a přírodou rodné Dalarny. Jde o neideové, neprogramové básnictví, které staví na konzervatismu, náboženství a selské tradici. Karlfeldtova lyrika je velmi melodická, přesto však složitá a plná učených narážek. Úspěšně debutoval básnickou sbírkou Vildmarks och kärleksvisor (1895, Písně pustin a lásky, č. 1939) obsahující přírodní lyriku a střípky ze selského života, inspirované biblí a lidovou písní. Daleko větší popularity poté dosáhl svými Fridolins visor (1898, Fridolinovy písně) a Fridolins lustgård och Dalmålningar på rim (1901, Fridolinova zahrada a Dalarnské kresby rýmem), selskou melancholickou idylou bezpečí a radosti bez práce a povinností, do níž umístil studovaného muže. V nich vytvořil svůj osobitý styl, vědomý ironický pastiš. Používá dalarnský dialekt a na podkladě lidových pověr, pověstí, selských pořekadel a
257
KATZ Daniel, * 25. 11. 1938 Helsinky, finský prozaik. Vystudoval filozofii a romanistiku, žil v Izraeli, učil náboženství na helsinské Židovské střední škole. Debutoval románem Kun isoisä Suomeen hiihti (1969, Když dědeček lyžoval do Finska, č. 1993). Na rozdíl od mnoha jiných židovských spisovatelů nenechává své hrdiny žít v diaspoře, ale otevírá jim prostor do národní společnosti, jejíž se stávají organickou součástí. Katz je bytostný humorista, který v duchu klasické židovské lit. dokáže vidět i na tragických událostech komické rysy. Například v povídkách Satavuotias muna (1983, Stoleté vejce, výbor č. v časopisu Světová literatura 1990/1) nebo v románu Orvar Kleinin kuolema (1976, Smrt Orvara Kleina). Smysl pro dramatickou zápletku prokázal v rozhlasových, televizních a div. hrách, například v tragikomedii Miten kalat suutelevat (1970, Jak se ryby líbají). Román Saksalainen sikakoira (1992, Schweinehund) o muži, který pátrá po osudu otce v Německu 30. let, je zatím autorovým nejvážnějším pokusem vyrovnat se s fašismem a antisemitismem. $ D. d.: Romány: Mikko Papirossin taivaallinen niskalenkki (1972, Nebeská procházka Mikka Papirosse), Laturi (1979, Nabíječ). Sbírky povídek: Naisen torso ja muita kertomuksia (1989, Torzo ženy a jiné příběhy), Otelo (1994). jpv
256
mimolit.: Pellon maantiede (1995, Zeměpis strachu) pro neautorizované citace z výzkumu o agresivitě namířené proti ženám – román líčí ženské „teroristické komando“, které chce tento věčný ženský strach pomstít; Syysprinssi (1996, Podzimní princ) pro vylíčení vztahu se skutečnou osobou, nyní duševně nemocným spisovatelem Harri Sirolou. mh KELK Cornelis Jan, 28. 8. 1901 Amsterdam – 26. 12. 1981, nizozemský prozaik, literární vědec a novinář. Debutoval básněmi, proslul však především jako autor čtivých románů, často hist. nebo biografických, např.: Jan Steen (1932, č. 1941, 1970), De vos en zijn staart (1939, Liška zametá stopu, č. 1946), Souvenir van de zomer (1965, Upomínka z léta), Ik kéék alleen (1968, Jen jsem se díval). Psal i lit. krit. díla, např.: De Nederlandse poëzie van haar oorsprong tot heden, 2 sv. (1948, Nizozemská poezie od počátku do dneška) a div. hry, např. De zonde van Pierrot (1920, Pierotův hřích). kr
ní) se jednoznačně postavil na stranu rozumu proti dobové módě swedenborgianismu, mysticismu, okultismu, mesmerismu a alchymie. Jako obhájce osvícenství a původních myšlenek franc. revoluce vystoupil naposled v básni Ljusets fiender (1792, Nepřátelé světla). Druhou, osobnější linii jeho tvorby představují milostné, erotické básně, např. Sinnens förening (1778, Spojení smyslů). Po polemice s → T. Thorildem a pod vlivem vlastního citového prožitku nakonec sám do svého díla zahrnul prvky preromantismu. Pozdní báseň Den nya Skapelsen eller Inbildningens Verld (1790, Nové stvoření neboli Svět představ) je rousseauovsky subjektivistická, romantická oslava lásky. Významným Kellgrenovým prozaickým počinem je jeho předmluva k → Bellmanovým Fredmanovým epištolám. $ D. d.: Básně: Til Rosalie (Rozálii), Til Christina (1790, Kristině), Dumboms Lefverne (1791, Život hlupáka). Vyd.: Samlade skrifter 1–3 (1796, Sebrané spisy), kritické vydání vycházelo od roku 1922. zč
KEY(OVÁ) [kej] Ellen, 11. 12. 1849 Gladhammar – 25. 4. 1926, švédská spisovatelka, čelná představitelka ženského emancipačního hnutí. Zastávala liberální společenské názory s prvky socialismu (mj. kritizovala konvenční pojetí instituce manželství, zdůrazňovala právo na rozvod a nastolila požadavek hlasovacího práva žen), které shrnula ve sbírkách esejů Tankebilder (1898, Myšlenkové obrazy, č. Essays, 1902) a Lifslinjer (1903–06, Čáry života). V pracích Missbrukad kvinnokraft (1896, Zneužitá ženská síla), Kvinnopsykologi och kvinnologik (1898, Ženská psychologie a ženská logika) a Kvinnorörelsen (1909, Ženské knutí) však pod vlivem myšlenek evolucionismu a Spencerova sociálního darwinismu zdůraznila citově-intelektuální odlišnost ženy od muže a vyzdvihla její mateřskou roli, čímž si proti sobě popudila radikální feministky. V mezinárod-
KELLENDONK Frans, 7. 1. 1951 Nijmegen – 15. 2. 1990 Amsterdam, nizozemský kultovní prozaik. Svou tvorbou, nejednou s tematikou nutkavého hledání identity a poměru mezi skutečností a fikcí, i svým úmrtím na AIDS zasáhl řadu generací. Patřil k tzv. ‚akademikům‘, vystudoval anglistiku a pracoval jako redaktor. Debutoval souborem tří povídek Bouwval (1977, Barabizna), sbírky povídek vydával i později, např. Namen en gezichten (1983, Jména a tváře), těžiště jeho tvorby je však v románech, z nichž první, označený jako ‚vyprávění‘, má příznačný název De nietsnut (1979, Budižkničemu) a pojednává o hledání postavy mrtvého otce. Kultovním románem se stalo Mystiek lichaam (1986, Mystické tělo) s podtitulem Een geschiedenis (Historie). Mimoto psal četné eseje, např. De veren van de zwaan (1987, Labutí péra). kr KELLGREN [čelgrén] Johan Henrik, 1. 12. 1751 Floby (Västergötland) – 20. 4. 1795 Stockholm, švédský básník a kritik. Pocházel z rodiny kněze, po ukončení studií působil řadu let jako docent lat. lit. na univ. v Åbo (Turku). Roku 1777 odešel do Stockholmu, kde se stal členem lit. společnosti Utile dulci, přispěvatelem, později i vydavatelem významného osvícenského časopisu Stockholms Posten a také lit. spolupracovníkem krále → Gustava III. (Podle jeho pokynů sepsal libreto k opeře Gustav Wasa, 1786). Postupně se vypracoval na čelnou kulturní osobnost gustaviánského období, od roku 1786 byl členem nově založené Švédské akademie. Ve veršované satirické skladbě Mina löjen (1778, Můj výsměch) si po vzoru Voltaira a Popea bere na mušku různé společenské třídy a profese i proklamovanou nadřazenost člověka nad zvířaty, námětem básně Våra villor (1781, Naše mámení) jsou lidské iluze. V satiře Man äger ej snille för det man är galen (1787, Když je někdo blázen, nemusí být geniál-
259
KEULS(OVÁ) [kéls] Yvonne, * 17. 12. 1931 Batavia (bývalá Nizozemská Indie), nizozemská prozaička. Píše div. hry, např. Over lijken (1970, Přes mrtvoly), pro televizi zpracovala některá díla niz. klasiků, např. → L. Couperuse, → S. Vestdijka, publikuje svěží povídky, vycházející také ve výborech, např. Negenennegentig keer Yvonne Keuls (1983, Devětadevadesátkrát Yvonne Keulsová), především však proslula jako autorka angažovaných a velmi čtivých próz dokumentárního charakteru z prostředí drogově závislé mládeže, ústavu pro choromyslné atd. Tyto prózy jsou často zpracovány i pro divadlo, rozhlas a televizi, např.: Jan Rap en zijn maat (1977, Honza Poberta a ti druzí), De moeder van David S., geb. 3 juli 1959 (1980, Matka Davida S., narozeného 3. července 1959, č. 1988, 1990), Het verrotte leven van Floortje Bloem (1980, Zpackaný život, č. 1993). Život v Indonésii, kde se narodila, se promítl do příběhu o japonském zajetí: Lowietjes smartegeld (1995, Lowietjovo bolestné). Rozsáhlé a mnohostranné autorčino dílo je hojně překládané. kr
258
ně nejúspěšnějším, do řady cizích jazyků přeloženém Barnets århundrade (1900, Století dítěte) upozornila na nutnost zcela svobodné výchovy dětí. Vydala také biografické studie o → A.-Ch. Lefflerové (1893) a → C. J. L. Almqvistovi (1897). zč
národa) a Vienon neitsyt (1920, Vienské panny) vylíčí hrdinný boj Vienokarelů proti rus. moci. V real. románu Ryysyrannan Jooseppi (1924, Jooseppi z Ryysyranty) se autor inspiroval skutečnou událostí a s úsměvným nadhledem popsal příběh chudé severofin. rodiny, která prohrává svůj boj s vrchností nejen jako ten slabší a chudší, ale též pro vlastní nedostatečnost, sklon k pití, lenost a odpor k vzdělání. Postavičky z rázovitého autorova kraje ožívají v beletrizovaných pamětech Vanha pappila (1922, Stará fara), Papin poika (1928, Farářův syn) a Nuori runoilijamaisteri (1931, Mladý pan magistr básník). Roku 1954 vychází autobiogr. Iki-Kianto muistelee (Věčný Kianto vzpomíná). $ D. d.: Romány: Pyhä rakkaus (1910, Svatá láska), Vanha postineiti (1935, Stará slečna z pošty). jpv
KIELLAND [chjelan] Alexander Lange, 18. 2. 1849 Stavanger – 6. 4. 1906 Bergen, norský prozaik, jeden z klasiků realismu 19. století. Pocházel z patricijské rodiny, vystudoval práva, deset let řídil jako majitel cihelnu a poté se věnoval lit. Zkušenosti z práce spolu s četbou → Kierkegaarda, Heineho, Darwina a → G. Brandese ho přivedly do radikálních kruhů a k účasti na sociálně zaměřené diskusi 80. let. Svou ostrou sociální kritikou se znelíbil vládnoucím kruhům a parlament mu třikrát odmítl přiznat spisovatelskou gáži. Jeho případ se stal důležitým politickým faktorem 80. let. Kielland byl několik let starostou Stavangeru a po skončení lit. dráhy krajským hejtmanem v Molde. Během krátkého období tvůrčí činnosti se prosadil jako nejlepší romanopisec své generace. Jeho prózy vynikají real. kresbou prostředí a postav a využitím efektu kontrastu při ztvárnění tématu. Neobyčejně úspěšně debutoval sbírkou Novelletter (1879, č. Novelety I, 1901). Brilantně pointované povídky, v nichž dokázal dát ojedinělé sociální satiře esteticky působivý tvar, publikoval ještě v Nye novelletter (1880, Nové novelety, č. Novelety II, 1901) a To novelletter fra Danmark (1982, Dvě novelety z Dánska). V sérii románů Garman og Worse (1880, Garman a Worse, č. 1885), Skipper Worse (1882, Lodník Worse), Sankt Hans fest (1887, Svatojánský večer), Fortuna (1884, č. 1892), Jacob (1891, Jakub, č. 1951) zachytil na lidských osudech hosp. a politický vývoj v jihozápadním Norsku v 19. století. Kielland byl typický kritický realista, nové lit. směry, naturalismus a novoromantismus, nepřijal a opustil po ex-
KIDDE Harald, 14. 8. 1878 Vejle – 23. 11. 1918 Kodaň, dánský prozaik. Jeho hlavní dílo, román Helten (1912, Hrdina), mělo svými zajímavými psychol. střety a křesťansko-etickým postojem, ale i symbol. stylem vliv na moderní autory jako → H. Ch. Branner a → M. A. Hansen. V Hrdinovi líčí Kidde člověka – křesťana, tedy někoho, kdo lidskou zlobu přijímá s pokorou a dobrotou. Román Jernet (1918, Železo) je zajímavý experimentální formou, jíž chce autor zobrazit sto let vývoje švéd. kraje Värmland. fr
KIANTO Ilmari, vl. jm. Calamnius, 7. 5. 1874 Pulkkila – 27. 4. 1970 Helsinky, finský prozaik. Studoval filozofii a dějiny lit. zprvu v Helsinkách, pak v Rusku. Po návratu učil na střední škole ruštinu a vydával deník Kajaanin Lehti, od roku 1906 používá jména Kianto a věnuje se pouze psaní. Debutuje sbírkou novoromantické reflexivní a přírodní lyriky Soutajan lauluja (1897, Písně veslařovy), inspirované fin. folklorem. Některé básně sbírek Hiljaisina hetkinä (1898, Za tichých chvil), Lauluja ja runoelmia (1900, Písně a poémy) a Nuoria lauluja vanhasta säästöstä (1902, Nové písně na starou notu) zlidověly a jako písně žijí dodnes. Generální stávka v roce 1905 obrací jeho pozornost k aktuálním politickým otázkám. Kianto píše Isänmaallisia runoelmia (1906, Vlastenecké poémy) a tragikomický román Punainen viiva (1909, Červená čára, č. 1962), jehož hlavním námětem je boj za všeobecné hlasovací právo. Děj situuje do rodného Kainuu, jedné z nejchudších oblastí Finska, již nazýval „zemí hladu“. Ač sám pocházel z panské rodiny (otec byl farář, matčina rodina patřila ke společenské a kulturní elitě tehdejšího Finska), bojoval celý život jako novinář i jako spisovatel za práva chudých a utlačovaných. Odpor vůči násilí a omezování osobní svobody, společný všem novoromantikům a u Kianta ještě násobený zájmem o rus. lit. (z níž přeložil mj. Puškina, Lermontova, Tolstého a Gončarova), nabývá v druhém, real. období autorovy tvorby obecnější, nadosobní rysy. Kianto několikrát navštíví východní Karélii, studuje historii i řeč této země „ztracené v ruském moři“ a v hist. dokumentárních románech Vienan kansan kohtalo (1917, Osud vienského
261
KEY-ÅBERG [kej-óberj] Sandro, 6. 5. 1922 Radebeul (Německo) – 5. 7. 1991, švédský básník, prozaik a dramatik. Debutoval lyrickou sbírkou Skrämdas lekar (1950, Hry vystrašených). Důležitým inspiračním zdrojem jeho básní je příroda, zároveň je pro ně příznačné silné společenské vědomí a svědomí a dynamický kontrast posedlosti smrtí na straně jedné a lásky k životu na straně druhé. Pozdější sbírky, například Livets glädje (1960, Radost života) a Livet en stor sak (1963, Život velká věc), znamenají obrat k jasnějšímu, méně pochmurnému tónu. Key-Åberg vydal také prózy Bildade människor (1964, Vzdělaní lidé), Sagolik (1964, Jako v pohádce) a De goda människorna (1976, Dobří lidé) a napsal několik div. her. $ D. d.: Sbírky básní: Barnet i enklykan (1957, Dítě v jalovcové rozsoše), På sin höjd (1972, Na vrcholu), Det darrande ljuset (1981, Rozechvělé světlo), Till de sörjande (1985, Truchlícím), Gamlandets lov (1987, Chvála země supů). zč
260
plozivním tvůrčím období lit. scénu. Bohatě se však věnoval korespondenci, která svou lit. hodnotou patří k vrcholům tohoto žánru v Norsku. $ D. d: Romány: Arbeidsfolk (1881, Lidé práce), Gift (1883, Jed, č. 1891). Novely: Else (1881, Elsa, č. 1902), Sne (1886, Sníh). Komedie: Tre par (1886, Tři páry), Bettys formynder (1887, Bettin poručník), Professoren (1888, Profesor). Vyd.: Samlede verker, 5 sv. (1919, Sebraná díla), Brev, 4 sv. (1978–81, Dopisy). Lit.: G. Gran: Alexander Lange Kielland og hans samtid (1922). hk
KIHLMAN [čílman] Christer, * 14. 6. 1930 Helsinky, finskošvédský prozaik, básník a literární kritik. Debutoval roku 1951 sbírkou básní ve šlépějích modernismu Rummen vid havet (Místa u moře). Romány ze 60. let mají hrot obrácený proti stojaté fin. švéd. vyšší
KIELLAND [chjelan] Axel, 14. 2. 1907 Stavanger – 25. 2. 1963 Oslo, norský prozaik a dramatik, vnuk → A. L. Kiellanda. Působil jako redaktor v Oslu, roku 1941 uprchl do Švédska a ve Stockholmu byla uvedena a později zakázána jeho protiválečná hra Om et folk vil leve (1943, Jestli chce národ žít, po válce hrána v Norsku a Dánsku). Ve Švédsku vyšel i jeho román Lev farlig (1943, Žij nebezpečně). Mimořádnou pozornost i v zahraničí vyvolalo drama Han som sa nei (1959, Ten, který odmítl) z období suezské krize: tématem je problém lidského svědomí, odepření poslušnosti v nespravedlivé válce. hk KIERKEGAARD [kirkegór] Søren Aabye, 5. 5. 1813 Kodaň – 11. 11. 1855 tamtéž, dánský spisovatel, teolog a filozof. Ve 20. století získal světový ohlas jako předchůdce „existencialismu“ a tvůrce jeho hlavních témat. Syn zámožného obchodníka po studiích teologie a filozofie žije cele lit. a myslitelskou činností. Úplný rozchod se světem se projevil zrušením zasnoubení (1841). Lit. činnost Kierkegaardova je z velké části komentováním této události. Spor s lit. revuí Corsaren (1846) působí hlubší osamění, z něhož vede krátce před smrtí útok na dán. státní církev. Patologická rozpolcenost a přecitlivělost je podkladem, z něhož nejdůvtipnější dialektikou a finesou vynáší všeosobně závažné výtěžky, které však nemají objektivní obsah, nýbrž jsou apely k vlastní existenci, „nepřímá sdělení“. Ve vztahu k tradičnímu myšlení se chápe jako „výjimka“, která myslí obecné a překonává je, a jako „korektiv“. Lit. činnost Kierkegaardovu, vždy zcela osobní, lze uspořádat do tří skupin: 1. rozhovor se snoubenkou, 2. vyrovnávání se současností, 3. rozhovor s církví (A. Paulsenová). Do první skupiny patří hlavní beletristická díla (Kierkegaard se tu skrývá za různými pseudonymy, jako Victor Eremita, Johannes de Silentio, Constantin Constantius, knihař Hilarius, Johannes Climacus, Vigilius Haufniensis, které označují funkci toho kterého díla z hlediska plánu vylíčit vývoj možností existence od estetického postoje k náboženskému): Enten – Eller (1843, Buď – anebo), skladba z esejů, aforismů atd., Frygt og bæven (1843, Bázeň a chvění, č. 1993), Stadier på livets vej (1845, Stadia na cestě života). Do druhé skupiny patří dizertace Om begrebet ironi med stadigt hensyn til Sokrates (1841, O pojmu ironie se stálým zřením k Sokra-
263
tovi), Begrebet angst (1844, Pojem úzkosti), Philosophiske smuler (1844, Filosofické drobky, č. 1997), Afsluttende uvidenskabelig efterskrift (1846, Konečný nevědecký epilog). Do třetí skupiny patří řada duchovních řečí Opbyggelige taler (1843–47, Vzdělavatelné řeči) a letáků proti státní církvi Øjeblikket (1855, Okamžik, č. 1911) aj. Jako spisovatel je Kierkegaard formou i obsahem jedinečně originální (při všem navázání na něm. a dán. romantiku), je zároveň nejhlubším a nejsubtilnějším dialektikem a nejvýš citlivým básníkem. Ač ostře potírá nezávaznost estetismu, dává etice a náboženskosti formu nevídané poezie a krásy. Myšlenkově klade proti estetickému, rozdíl dobra a zla neznajícímu postoji (který ducha rozptyluje v smyslové bezprostřednosti), postoj etický, soustředění ducha v osobnost, nerozptýlenost v čase, a nad ten klade náboženský pohyb existence, který opět překonává nevyplněnost a špatnou nekonečnost etického života v pouhé oblasti toho, co má být. V reflexi a vnitřních pohybech bytosti v jejím svobodném rozhodování před tváří absolutna objevuje pojmy existence jako syntézy času a věčnosti, svobody; úzkosti jako citu existence, okamžiku jako pravé přítomnosti, opakování jako minulosti, která je i přítomná a budoucí, rozhodnutí, kterým se existence sama volí, paradoxu jako výrazu subjektivní pravdy, která se nezaleká absurdna, nýbrž jím prochází, nekonečné vášně, v níž žije subjektivní pravda – veskrze pojmy, které slouží k charakteristice existence i u moderních filozofů jako Jaspers, Marcel, Heidegger, Sartre, při všech odlišnostech v pojetí. Kierkegaardův individualismus ovlivnil velké severské spisovatele, například → H. Ibsena. V teologii na Kierkegaarda navazovali ve svých počátcích tzv. dialektičtí teologové (Barth, Brunner aj.), hlavně v jeho odporu k idealismu a k poměšťáčtělé církvi. $ Vyd.: Samlede værker 1–20, (3. vydání 1962–64, Sebrané spisy), Papirer 1–15, (2. vydání 1968, Zápisníky), Dagbøger 1–4 (1961–64, Deníky), Breve og aktstykker 1–2 (1953–54, Dopisy a dokumenty). Bibliografie: International bibliografi 1–2 (1962), tam i přehled překladů. Důkladý je Aage Jørgensen: Søren Kierkegaard-litteratur 1961–70 (1971) a 1971–80 (1980), tam edice, překlady i sekundární lit. Lit.: J. Himmelstrup: Terminologisk ordbog (2. vydání 1964), G. Brandes: Søren Kierkegaard, (1877, č. 1904), Peter P. Rohde: Kierkegaard (1959, č. 1995), P. Gardiner: Kierkegaard (1988, č. 1996). Do č. přeloženo ještě: Forførerens dagbog (1843, část Buď anebo, Svůdcův deník, č. 1970), En litterær anmeldelse (1846, část Literární recenze pod názvem Současnost, č. 1969), En lejlighedstale (1847, č. Čistota srdce, 1989), Sygdommen til døden (1849, Nemoc k smrti, č. 1993). pa, fr
262
společnosti, jsou plné morálního rozhořčení nad falešnou mravností a solidností, zároveň však i nostalgie a porozumění: Se upp salige (1960, Pohleď, blažený), Den blå modern (1963, Modrá matka), Madeleine (1965). Polemika je u Kihlmana vždy nadřazena hledisku estetickému. Po delší odmlce se ozval až roku 1971 románem Människan som skalv (Člověk, který se chvěl) s velmi otevřeným líčením problémů alkoholika a homosexuála. Na sociální román mannovské tradice navazuje svým vypravěčsky nejvyrovnanějším dílem Dyre prins (1975, Drahý princi, č. 1979). V 80. letech se představil autobiogr. dokumentárními prózami, které se vypořádávají s pocity viny a sebedestrukce: Alla mina söner (1980, Všichni moji synové), Livsdrömmen rena (1982, Čisté životní sny). Skutečný autorův návrat k románu představuje Gert Bladhs undergång (1987, Pád Gerta Bladha). Roku 1983 se společně s → H. Tikkanenem vrátil k poezii oslavou sexuality ve sbírce De nakna och de saliga (Nazí a blažení). $D. d. Sbírka básní: Munkmonolog (1953, Monolog mnicha). dh
Alastalon salissa 1–2 (1933, V sále usedlosti Alastalo) tzv. souostrovní řadu. Na devíti stech stranách a v rozmezí pouhých šesti hodin, kdy se farníci domlouvají o naplnění životního snu, stavbě plachetnice, hledá autor po vzoru M. Prousta, k němuž bývá přirovnáván, ztracený čas předgustaviánské doby v rodném jihozápadním Finsku. Zcela nový ve fin. lit. je základní kompoziční princip díla, který odpovídá tomu, co o dvacet let později nazvala N. Sarrautová „conversation et sous-conversation“. Pokračováním souostrovní řady jsou povídky Pitäjän pienempiä (1934, Ti menší ve farnosti) a román Kirkolle (1937, Do kostela). V nedokončeném románu Gulliverin matka Fantomimian mantereelle (1944, Gulliverova cesta na kontinent Fantomimia) se Kilpi představil jako břitký satirik a odvážný kritik společnosti. jpv
KINCK [chjink] Hans Ernst, 11. 10. 1865 Øksfjord – 13. 10. 1926 Oslo, norský prozaik. Léta, která prožil v romantickém Setesdalu a poté v námořnickém Hardangeru, dvou výrazných a protikladných krajích, trvale poznamenala jeho tvorbu. Pro jeho pozdější dílo má též velký význam studium filologie a kulturních dějin středověku. Od roku 1893 žil většinou v cizině. Jeho velmi rozsáhlou tvorbu poznamenaly tři epochy, naturalismus, novoromantismus a novorealismus, přičemž nejosobitější byla díla novoromantická se silnou vrstvou symboliky a mystična. Začínal naturalistickými romány o odlišných jedincích v konfliktu s brutálním davem Huldren (1892, Huldřin syn) a Ungt folk (1893, Mladí lidé), ale nejlépe uplatnil
KILPI(OVÁ) Eeva, * 18. 2. 1928 Hiitola, finská prozaička. Její tvorbu ovlivnila hořká osobní zkušenost: jako jedenáctiletá musela s rodiči odejít ze svého východokarelského domova. Pocit vykořeněnosti a ztracených rodových vazeb a touha po návratu k přírodě, aktualizovaná v básních sbírky Ennen kuolemaa (1982, Před smrtí), v románu Häätanhu (1973, Svatební tanec) a ve sbírce povídek Kuolema ja nuori rakastaja (1986, Smrt a mladý milenec) výrazným akcentem ekologickým, prostupují jako červená nit jejími psychol. povídkami, novelami a romány. Problémům přesídlenců věnuje Kilpiová trilogii Elämä edestakasin (1964, Život tam a zpět), Elämän evakkonna (1983, Přesídlencem života) a Jatkosodan aika (1993, Čas Pokračovací války). Sbírkou povídek Kesä ja keskiikäinen nainen (1970, Léto a žena středního věku) se přihlásila ke skandinávskému emancipačnímu hnutí. Silné ženy představuje i v experimentálním erotickém románu Tamara (1972) a ve sbírce povídek a novel Se mitä ei koskaan sanota (1979, To, co se nikdy neříká). Novela Rozchod z této sbírky vyšla č. v Pěti fin. novelách (1988). $ D. d.: Romány: Kukkivan maan rannat (1960, Břehy kvetoucí země), Nainen kuvastimessa (1962, Žena v zrcadle). Sbírky básní: Animalia (1987), Kiitos eilisestä (1996, Díky za včerejší). jpv
KILPI Volter, 12. 12. 1874 Kustavi – 13. 6. 1939 Turku, finský prozaik. V esejích Ihmisestä ja elämästä (1902, O člověku a životě) říká, že „umění má být zrcadlem vnitřního života“. A podtitul symbol. románu Bathseba (1900, Betsabé) zní „Davidovy rozhovory se sebou samým“. Snaha vyjádřit své skutečné Já, jež by korespondovalo s tím, jak se projevujeme navenek, je zjevná i v secesních románech Parsifal (1901) a Antinous (1903). Po třiceti letech, kdy se věnoval pouze práci knihovníka turkuské univ., zahajuje románem
265
KIILA (Klín). Lit. skupina fin. levicových intelektuálů, která se roku 1936 zformovala kolem časopisu Tulenkantajat a časopisu Kirjallisuuslehti vydávaného → J. Pennanenem. Básníci → K. Valaová, → E. Diktonius, → V. Kajava, → A. Turtiainen a → E. Sinervová, kteří tvořili jádro Kiily, vycházeli z jiných východisek než → Tulenkantajat. Jejich protest měl adresný politický rozměr a byl často založen na osobních zkušenostech potomků rodin, jež v občanské válce stály na straně poražených. Vzorem byli těmto umělcům W. Whitman, E. L. Masters, ruští revoluční básníci a švéd. proletářští lyrici. V letech krize, vypjatého fin. nacionalismu a především za 2. světové války se většina představitelů Kiily dostala do konfliktu s oficiální politikou. Po válce se Kiila reformovala, z politického sdružení se stala společenstvím profesně i názorově různorodějším a bohatším. Jejími členy se stali vedle spisovatelů → L. Sinkkonena, → M.-L. Mikkolaové, → O. Parlanda a → E. Wichmanové i přední fin. malíři, hudební skladatelé, herci a lit. i filmoví kritici. I její program se přizpůsobil novým podmínkám v neutrálním Finsku, ideál permanentní revoluce vystřídal obecnější požadavek sociální spravedlnosti, rasové snášenlivosti a humanity přestupující hranice tříd a národů. jpv
264
straně jedné a venkovem, přírodní lyrikou na straně druhé. Ve sbírce Luonnollinen tanssi (1965, Přirozený tanec) jsou „polidšťována“ slova (ve finštině neexistuje ženský a mužský rod, zde jsou slova sexualizována), přírodní a mytologické jevy, předměty. V 70. a 80. letech píše Kirstinä klidnější, meditativní poezii, pobaveně reflektující paradoxy života – sbírky Hiljaisuudesta (1984, Z ticha) a Yötä, päivää (1986, Den, noc). Je rovněž autorem lit. krit. prací – kniha esejů a fejetonů Kirjarovioiden valot (1977, Světla pálených knih). mh
KIVI Aleksis, vl. jm. Alexis Stenvall, 10. 10. 1834 Palojoki – 13. 12. 1872 Tuusula, finský spisovatel. Vyrostl v početné rodině chudého venkovského krejčího, ve dvanácti letech odešel do Helsink na gymnázium. Přihlásil se na univ., studium finštiny, lit. a historie však nedokončil. Koncem roku 1870 se u něj projevily první příznaky duševní choroby, jíž posléze podléhá. Do lit. vstoupil básněmi, v nichž se vzdává tradice rýmované poezie a klade důraz na rytmus a hláskovou instrumentaci verše. První básně, jež mají zásadní význam pro další vývoj fin. lyriky, publikuje v albu Mansikoita ja Mustikoita, souborně vyšly v Kirjallinen Kuukauslehti a ve sbírce Kanervala roku 1866. První z Kiviho dvanácti her (dvě se ztratily), tragédii Kullervo (1860), se dostalo vlídného přijetí: autorovo „kalevalské“ pojetí odpovídalo dobovým představám o hrdinech národní minulosti. Stejně spontánně ale byly přijaty i real. komedie z venkovského prostředí Nummisuutarit (1964, Ševci z Nummi, č. 1969) a Kihlaus (1866, Zásnuby). S nevolí se naopak setkala hra Karkurit (1867, Dezertéři), situovaná do aristokratického prostředí, kterou, podobně jako romantickou tragédii Canzio (1868), jejíž děj se odehrává v Itálii, kritika odmítla jako příliš „lit. a schematickou“. Kivi se však nevzdává a píše svou nejpoetičtější a myšlenkově nejzávažnější hru, biblické drama Lea. Jeho premiéra 10. 5. 1869, považovaná za zrod fin. divadla, mu přinesla zadostiučinění a byla i konečným impulzem k vydání poslední části románu Seitsemän veljestä (1870, Sedm bratří, č. 1940 a 1941). Toto autorovo mistrovské dílo, jež psal téměř dvacet let a třikrát celé přepsal, je syntézou Kiviho uměleckých a životních názorů. Způsobem připomínajícím renesanční realismus de Costerova Tilla Ulenspiegela představuje sedm bratří, kteří před civilizací prchají do lesů jižního Häme, aby tu bojovali s krutou přírodou a s vlastními nectnostmi a po deseti letech se vrátili domů, připraveni stát se právoplatnými členy společnosti. Román je zajímavý i kompozičně. Každou ze čtrnácti kapitol uvede krátké vyprávění, následuje několik „scénických poznámek“ a pak již začíná dialog, který tvoří více než pol. díla a (i vizuálně) připomíná div. text. Kritika přijala román s rozpaky a → A. Ahlqvist, jemuž vadil „pokleslý“ jazyk, zemitý humor a přímočarý realismus, obvinil autora, že „pomlouvá a uráží“ fin. národ. Kiviho přátelé většinou mlčeli a až v úvodu k posmrtnému vydání románu v jednom sv. (předtím mohl
smysl pro lyriku nálady a přírodní mystiku ve sbírkách povídek Flaggermus-vinger (1895, Netopýří křídla), Fra hav til hei (1897, Od moře k pláním), Trekkfugler (1899, Tažní ptáci). Jeho nejznámější romány, Sus (1896, Šumění) a Huggormen (1898, Zmije), roku 1907 spojené v jeden celek, nazvaný podle jména rozpolcené hlavní postavy Herman Ek, jsou obrazem konfliktu mezi labilní kulturou úřednickou a kulturou selskou. O boj dvou kultur jde též v románu Fru Anny Porse (1900, Paní Anny Porsová) a v real. trilogii Sneskavlen brast (1918–19, Lavina se uvolnila). Novým žánrem jsou v Kinckově tvorbě dram. básně o rozporuplných jedincích, s úspěchem hraný Agilulf den vise (1906, Moudrý Agilulf) a Driftkaren (1908, Honák). Od roku 1904 vydával Kinck vědeckopopulární studie z dějin a kultury Itálie, kde dlouhá léta žil, a také dramaticky slabé hry s náměty z ital. renesance. Ve 20. letech zhodnotil svůj starý zájem o severský středověk a vydal několik osobitých studií na toto téma. Ze studií vytěžil i náměty k povídkám ve sbírce Foråret i Mikropolis (1926, Jaro v Mikropolisu). $ D. d.: Sbírky povídek: Vårnetter (1901, Jarní noci), Når kjærlighet dør (1903, Až láska zemře), Masker og mennesker (1909, Masky a lidé). Romány: Doktor Gabriel Jahr (1902), Emigranter (1904, Emigranti), Presten (1905, Kněz). Č. povídka Na dně zapomnění v antologii Sedm životů (1987). Lit.: E. Beyer: Hans Ernst Kinck, 2 sv. (1956–65). hk
KIRSTINÄ Väinö, * 29. 1. 1936 Tyrnävä, finský básník. Pro jeho dílo je typický svár mezi modernismem 50. let, zájmem o dadaismus, konkrétní poezií, surrealismem (v roce 1970 přeložil Bretonův Manifest surrealismu), tíhnutím k složitému městskému světu na
267
KIRK Hans, 11. 1. 1898 Hadsund – 16. 6. 1962 Kodaň, dánský prozaik. Jeho životní názory i lit. dílo byly utvářeny jeho marx. přesvědčením (do konce života spolupracoval s listem KS Dánska Land og folk). Jeho nejvýznačnější dílo je román Fiskerne (1928, Rybáři, č. 1965), první kolektivní, social.-real. román v dán. literatuře. Na příběhu skupiny rybářů v západním Jutsku ukazuje Kirk souvislost náboženské víry a sociálního postavení. Další real. kolektivní romány jsou Daglejerne (1936, Nádeníci, č. 1945) a De ny tider (1939, Nové časy, č. 1946), první dva díly plánované trilogie. Rukopis poslední části se ztratil za války, kdy byl Kirk jako komunista vězněn v koncentračním táboře. Cenné jsou vzpomínky Skyggespil (1953, Stínohra). fr
KINGO Thomas, 15. 12. 1634 Slangerup – 14. 10. 1703 Odense, dánský básník, duchovní, biskup. Pod vlivem něm. barokní poezie rozvíjí vysoký styl květnatými alexandríny. Nejdůležitější součástí jeho díla jsou duchovní písně, shromážděné ve sbírce Aandelige Siunge-Koor 1–2 (1673, 1681, Duchovních zpěvů sbor). fr
266
vycházet jen v sešitovém vydání) se na autorovu obhajobu postavili Johan Vilhelm Snellman a Frederik Cygnaeus. Neúspěchem zdrcený a začínající chorobou zkrušený Kivi se však ani teď nevzdává a píše tragédii Margareta (1871), své poetické sbohem světu, který k němu dokázal být tak krutý. $ D. d.: Div. hry: Olviretki Schleusingenissä (1866, Pivní zájezd v Schleusingenu), Yö ja päivä (1867, Noc a den), Leo ja Liina (1867, Leo a Liina). Lit: V. A. Koskenniemi: Aleksis Kivi (1934), V. Tarkiainen: Aleksis Kivi (1950), V. Meri: Aleksis Stenvallin elämä (1975). jpv
(1941, Dobrodružství v šérách). Vyd.: Samlade skrifter 1–8 (1950–51, Sebrané spisy). zč
KJÆR [chjer] Nils, 11. 11. 1870 Holmestrand – 9. 2. 1924 Son, norský prozaik. Výjimečné úrovně dosáhl v esejích a básnických listech, které vyšly ve výboru Epistler (1921, Epištoly) a ve sbírce Siste epistler (1924, Poslední epištoly). Vydal též sbírku povídek Det evige savn (1907, Věčný stesk) a úspěšné drama Det lykkelige valg (1913, Šťasná volba). m
KJÆRSTAD [chjerstá] Jan, * 6. 3. 1953 Oslo, norský prozaik. Debutoval sbírkou povídek Kloden dreier stille rundt (1980, Zeměkoule se tiše točí). Jeho rozsáhlé postmodernistické romány vyrostly z fascinace bezmeznými možnostmi informačních médíi a počítačů a zároveň z vědomí, že inflace informací ohrožuje identitu člověka. Komponuje romány o medializovaném světě podle různých žánrových vzorců a klade důraz na roli čtenáře. Celek mystifikujících nepravděpodobností je však tvořen velmi real. popisy současnosti. Chválou vyprávění je Kjærstadova knížka pro děti Hos Sheheresad, fantasiens dronning (1995, U Šeherezády, královny fantazie). $ D. d.: Romány: Speil (1982, Zrcadlo), Homo falsus (1984), Det store eventyret (1987, Velké dobrodružství), Rand (1990, Pruh), Forføreren (1993, Svůdce) a pokračování Erobreren (1996, Dobyvatel). hk
KLOOS [klós] Willem Johan Theodorus, 6. 5. 1859 Amsterdam – 31. 3. 1938 Haag, nizozemský básník. Přední představitel hnutí Osmdesátníků a jeho teoretik. Jeden ze zakladatelů časopisu De Nieuwe Gids (Nový průvodce). Ve svých kritických statích ostře vystupoval proti nabubřelé květomluvě předcházející básnické generace, ve vlastní tvorbě zastával stanovisko umění pro umění. Psal převážně formálně dokonalé sonety a lit. krit. studie. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Verzen (1894, Verše), Verzen II (1902, Verše II), Verzen III (1913, Verše III). Lit. úvahy: Nieuwe Literatuurgeschiedenis en Letterkundige Inzichten en Vergezichten, 28 sv. (1916–38, Nové dějiny literatury a literárněvědné náhledy a výhledy). kr
KIVIKKAHO(VÁ) Eila, * 2. 2. 1921 Sortavala, finská básnířka. Patří (spolu s → H. Juvonenovou a → E.-L. Mannerovou) ke generaci, která vyšla z tradic předválečné poezie a ve 40. letech připravila půdu fin. modernismu, k němuž se také větší či menší částí svého díla přihlásila. Více než druzí však reflektuje politickou a společenskou realitu, jistě i proto, že po odstoupení východní Karélie Sovětskému svazu ztratila domov a pocit vykořeněnosti a odcizení provází její poezii hluboko do 60. let. Verše sbírky Parvi (1961, Hejno) „naše hra se hrála ještě před vaším narozením“ pak lze chápat nejen jako připomínku jedné hist. zkušenosti, ale též jako varování levicovým intelektuálům, kteří na počátku 60. let přecházeli do ofenzivy. Sbírka je zajímavá i tím, že v ní autorka často užívá volného verše, který lépe odpovídá jejím meditativním básním, typickým pro pozdní období její tvorby. Kritika nazvala její poetiku „lyrickým racionalismem“; platí to nejen pro Venelaulu (1952, Barkalora), v níž, ještě před → T. Anhavou, uvádí do fin. lit. tanku, ale především pro Runoja 1961–75 (Básně 1961–75), jež po delší autorčině odmlce vycházejí roku 1975 ve svazku Kootut runot (Sebrané básně). $ D. d.: Sbírky básní: Sinikallio (1942, Modrý kámen), Viuhkalaulu (1945, Píseň vějíře), Niityltä pois (1951, Z louky pryč). jpv KJELLGREN [čelgrén] Josef, 13. 12. 1907 Mörkö – 8. 4. 1948 Stockholm, švédský básník a prozaik. Již jako dítě se začal sám živit, pracoval jako dělník a námořník a z těchto zkušeností pak čerpal ve své tvorbě. Debutoval jako lyrik v antologii dělnických autorů Fem unga (1929, Pět mladých). V básnických sbírkách Fyrsken (1931, Záře majáku) a Occident (1933, Okcident) vyzdvihuje svět práce a zároveň vyjadřuje rozhořčení nad existujícími sociálními nespravedlnostmi. Jeho nejznámější próza Människor kring en bro (1935, Lidé kolem jednoho mostu) je kolektivní román ze Stockholmu, oslavující technický pokrok lidstva a především kamarádství, sounáležitost a solidaritu. Podobné vyznění má také románová tetralogie o životě na moři Smaragden (1939, Smaragd), Guldkedjan (1940, Zlatý řetěz), Kamratskap mellan män (1947, Soudružství mezi muži) a Nu seglar jag (1948, Už pluji). $ D. d.: Hra: Okänd svensk soldat (1938, Neznámý švédský voják). Kniha pro mládež: Äventyr i skärgården
269
KLITGAARD [klitgór] Mogens, 23. 8. 1906 Kodaň – 23. 12. 1945 Århus, dánský prozaik. Pocházel z chudé rodiny, vyrůstal v sirotčinci, potloukal se po Evropě. Patří ke generaci soc. realistů ze 30. let. V dobovém duchu je jeho ústředním tématem trudný osud „malého“ člověka. Pozoruhodný byl jeho první román Der sidder en mand i en sporvogn (1937, Člověk v tramvaji), který líčí sestup obchodníka střižním zbožím po společenském žebříčku. $ D. d.: Román: Gud mildner luften for de klippede får (1938, Bůh chrání ostříhané ovečky před zimou). Hist. romány: De røde fjer (1940, Červená peříčka), Ballade på Nytorv (1940, Poprask na Novém náměstí). fr
268
KNUDSEN [knúsn] Erik, * 27. 3. 1922 Slagelse, dánský básník. Na rozdíl od svých současníků sdružených kolem časopisu Heretica vidí kořeny krize moderního světa v oblasti společenské, nikoli existenciální. To jej vede do řad společensky angažovaných, levicově orientovaných autorů. Po formální stránce klade důraz na údernost a srozumitelnou působivost svých básní. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Blomsten og sværdet (1949, Květ a meč), Brændpunkt (1953, Ohnisko), Journal (1963, Deník), Forsøg på at gå (1978, Pokus jít). fr
KNORRING(OVÁ) Sophie von, 28. 9. 1797 – 13. 2. 1848, švédská prozaička. Pocházela z aristokratické rodiny a v šlechtickém prostředí se také odehrává valná část jejích knih, mj. anonymně vydaný debut Cousinerna (1834, Bratranci) či pozdější romány Vännerna (1835, Přátelé), Qvinnorna (Ženy, 1836), Axel (1836), Illusionerna (1836, Iluze) a Förhoppningar (1843, Naděje). Jde převážně o romantizované, melodramatické, poněkud šablonovité příběhy žen, které musí volit mezi povinností a láskou. Silnější real. prvky obsahuje román Torparen och hans omgifning (1843, Domkář a jeho okolí) z venkovského, selského prostředí. $ D. d.: Sbírky povídek: Skizzer I, II (1841 a 1845, Skicy). zč
KONUPEK Michael, * 13. 2. 1948 Praha, norský prozaik českého původu. Vystudoval na Karlově univ. filozofii a sociologii, po podpisu Charty 77 emigroval do Norska, kde vydal romány založené na autopsii Böhmerland 600 cc (1987) o dětství v Čechách a I sin tid (1993, Ve své době) o životě v nor. emigraci. Publikuje též eseje o střední Evropě. hk
proletarizaci a morální úpadek sedláků, ze kterých dřevařské společnosti učinily bezprávnou nájemní pracovní sílu. Umělecký vrchol představuje rozsáhlý román Guds vackra värld (1916, Krásný boží svět), studie dobra a zla, která v duchu Dostojevského líčí protagonistovu cestu k zločinu a zkáze a proti materialismu a egoismu staví křesťanský světový názor. V posledním, autobiogr. románu Mauritz (1939) se Koch vrátil do svého dětství. $ D. d.: Romány: Romantiska brev (1915, Romantické dopisy), Legend (1920, Legenda), Vattendroppen (1912, Kapka vody). Satirická parodie: Litterära storverk i västfickformat (1913, Literární veledíla v kapesním formátu). Básnická sbírka: Dansvisor (1929, Taneční písně). Studie a eseje: Fromma människor (1918, Zbožní lidé), Proletärdiktning (1929, Proletářské básnictví). Vyd.: Valda verk (1940–41, Vybraná díla). zč
KORPELA Jorma, 22. 9. 1910 Toivakka – 16. 4. 1964 Kuopio, finský prozaik. Po nervovém šoku, který utrpěl ve válce, stačil do předčasné smrti napsat pouze čtyři romány, všechny však jsou výpovědí člověka mimořádných lidských a uměleckých hodnot. Korpela byl přesvědčen, stejně jako Dostojevskij, za jehož žáka je považován, že
KNUDSEN [knúsn] Jakob, 14. 9. 1858 Rødding – 21. 1. 1917 Birkerød, dánský prozaik. Byl neobyčejně přísně vychován a později v životě, když se podruhé oženil, musel opustit kněžské povolání. Přesto ve svých dram. a moralizujících románech, kdysi hojně čtených, hlásá nutnost tvrdosti a přísnosti ve spojení s neochvějným svědomím, které je rozhodující v konfliktu mezi osobní mravností a společenskou morálkou. Moderní doba, hlavně skupina kolem časopisu Heretica, oceňuje především hluboké analýzy základních existenciálních problémů v jeho románech. $ Hl. d.: Romány: Den gamle præst (1899, Starý kněz), Sind (1903, Přesvědčení), Lærer Urup (1909, Učitel Urup). fr KOCH [kok] Martin, 23. 12. 1882 Stockholm – 22. 6. 1940 Hedemora, švédský prozaik, básník a novinář. Přestože pocházel z měšťanské rodiny, stal se jedním z prvních významných představitelů proletářské lit. Ve své tvorbě zaujímá social. postoje, které vždy spojuje s hlubokým moralismem. Vyzkoušel různá povolání, studoval na Výtvarné akademii, věnoval se hudbě, pracoval v abstinenčním hnutí, později působil jako pařížský dopisovatel listu Social-Demokraten. Po románovém debutu Ellen (1911) následoval zolovsky naturalistický příběh o partě stockholmských dělníků a jejich zápase s bezohlednými zaměstnavateli Arbetare (1912, Dělníci). Čtyřdílný román Timmerdalen (1913, Údolí dřeva) zachycuje rozmach dřevařského průmyslu v Norrlandu a s ním souvisící společenské změny:
271
KOOTEN [kóten] Kees van, * 10. 9. 1941 Haag, nizozemský prozaik, sloupkař, kabaretiér. Společně s Wimem de Bie psal od roku 1963 do rozhlasové rubriky Uitlaat (Výfuk), později začali oba vystupovat v televizních pořadech, v nichž vtipně a chytře reagovali na současné dění. Tyto pravidelné pořady, uváděné pod různými názvy už přes třicet let, jsou pro svůj subtilní humor velmi oblíbené. Vedle společných vystoupení a každoročního vydávání kalendáře Bescheurkalender (od 1970, Potrhací kalendář) oba autoři publikují samostatně. Van Kooten píše pravidelně novinové sloupky, jež bývají – společně s dalšími fejetonisticky laděnými prózami – vydávány ve sbornících, např. Treitertrends, 4 sv. (od 1969, Dožíračky), Modermismen (od 1984, Modermismy), i autobiogr. prózy, jež pod vtipným nadlehčením skrývají hlubokou životní moudrost, např.: Koot graaft zich autobio (1974, Koot kutá v autobiografii) nebo Veertig (1982, Čtyřicítka). Útlá, zábavná knížka Zwemmen met droog haar (1991, Plavání se suchými vlasy) např. poučeně rozkryla rozdíl mezi niz. skutečností a mentalitou čerstvě postkomunistického návštěvníka Západu. Výbor z Kootenových próz a Potrhacích kalendářů vyšel č. roku 1983 v 6. čísle časopisu Světová literatura. kr
270
v každém člověku je mnoho Já, jež spolu bojují, která však přesto vedle sebe mohou existovat. Jsou v něm předpoklady jak k dobrému, tak ke zlému, a nejtěžší pak je naučit se ovládat. To jsou hlavní myšlenky dvou protiválečných románů, románu Tunnustus (1960, Přiznání) o kapitánu, jenž poslal podřízeného na jistou smrt, a románu Kenttävartio (1964, Polní hlídka), ústy jehož hlavního hrdiny, pacifisty Hintikky, promlouvá sám autor. Román Tohtori Finckelman (1952, Doktor Finckelman) je tragikomický příběh o idealistovi, z něhož se souhrou okolností stává nebezpečný nadčlověk a posléze zaplatí za svou moc krutou daň: končí v úplné izolaci. jpv KORTOOMS [kortóms] Toon, * 23. 2. 1916 Deurne, nizozemský autor humoristického žánru. S oblibou barvitě líčí život na brabantském venkově. V Nizozemsku i v zahraničí jsou velmi populární jeho ‚doktorské‘ romány: Help! De dokter verzuipt (1968, Pomóóóc! Doktor se topí, č. 1978, 1992), Laat de dokter maar schuiven (1975, Doktor to zařídí, č. 1981), Laat de dokter maar opkrassen (1980, Ať už doktor kouká mazat, č. 1985). Četných reedic dosáhl seriál o dvojčatech Beekmanových: De Gebroeders Beekman, Beekman en Beekman, De mannen Beekman (1946–50, Bratři Beekmanové, Beekman a Beekman a Beekmanovi muži) a příběh o tlustém františkánovi Parochie in de peel (1952, Farnost na blatech, č. 1994). $ Hl. d.: Humor. laděné prózy: En nu de keuken in (1971, A teď marš do kuchyně), Turf in mijn ransel (1974, Rašelina v tlumoku), Een nieuwe wereld voor Hendrik van Ham (1983, Nový svět pro Hendrika van Hama). kr KOSKENNIEMI Veikko Antero, 8. 7. 1885 Oulu – 4. 8. 1962 Turku, finský básník. Lit. kritik a teoretik, univ. profesor lit., člen Fin. akademie. Svými konzervativními politickými i uměleckými názory představuje protipól → E. Leina. Byl vynikajícím znalcem antické, franc. a něm. lit. a podněty těchto lit. reflektoval ve vlastní tvorbě. Vliv parnasistní poetiky je zjevný v Runoja (1906, Básně), v Elegioja (1917, Elegie) a Sydän ja kuolema (1920, Srdce a smrt) se inspiruje antikou. Nejvýrazněji ale byl ovlivněn kulturou něm. Napsal biografii o Goethovi, hlásil se k Shopenhauerovi, za války patřil k těm, kdo neshledávali rozdíl mezi Německem Beethovenovým a Německem A. Hitlera. Výrazem tohoto postoje je sbírka básní Latuja lumessa (1940, Stopy ve sněhu). Pro současníky byl umělcem a politikem ztělesňujícím sbírkami Srdce a smrt, Kurkiaura (1930, Jeřábí klín) a Tuli ja tuhka (1936, Oheň a popel) vlastenecké ideály samostatného Finska. Po válce byl pro příliš aktivní spolupráci s nacionalisty kritizován nebo přehlížen. Plně rehabilitován byl až v den svých 100. narozenin, kdy mu v rodném Oulu odhalili pomník. jpv
272
KOSSMAN Alfred, * 31. 1. 1922 Leiden, nizozemský básník, prozaik a novinář. Debutoval za okupace básní De vernietiging (1942, Zničení). Všeobecného uznání a lit. ocenění dosáhl románem De nederlaag (1950, Porážka), v němž vylíčil své zkušenosti z totálního nasazení v Německu v období 1943–45. Jeho poezie, próza i četné cestopisy se vyznačují jemnou ironií a vytříbeným stylem, kratší prózy mívaly magickoreal. ladění. $ Hl. d.: Básnické sbírky: De bosheks (1951, Lesní čarodějnice), Dagboek uit en thuis (1981, Deník zvenčí i domova). Cestopisy: Reisverhaal (1966, Cestopis), De middag van mijn leven (1982, Poledne mého života). Prózy: De hondenplaag (1956, Psí trápení), De vrijheid, de leegte, de dood (1981, Svoboda, prázdnota, smrt), Huldigingen (1995, Pocty). kr
KRAG Thomas Peter, 28. 7. 1868 Kragerø – 13. 3. 1913 Kristiania (Oslo) norský prozaik. Žil dlouho v Kodani a mnoho cestoval, je však vysloveným autorem rodného jižního Norska. V real. tvorbě s lyrickým laděním často líčí rodové osudy, např. v románech Kobberslangen (1895, Měděný had, č. 1897), Ada Wilde (1896, Ada Wildová), Ulf Ran (1897). Později se pokouší o spojení realismu a mystiky v románech Tubal den fredløse (1908, Štvanec Tubal), Mester Magius (1909, Mistr Magius) a v autobiogr. Frank Hjelm (1912). $ D. d.: Romány: Jon Græff (1891), Det glade hjørne (1901, Na rozkoši, č. 1920). Sbírky povídek: Ensomme mennesker (1893, Osamělci), Tusmørke (1898, Příšeří). m
KRAG Vilhelm, 24. 12. 1871 Kristiansand – 10. 7. 1933 Ny Hellesund, norský básník. Podobně jako jeho bratr → T. P. Krag byl uznávaným mluvčím jižního Norska s mnoha následovníky. V básních, povídkách, románech a dramatech čerpá náměty z přírody a dějin, kreslí výrazné typy svého kraje. Největší vliv měla jeho lyrika ve sbírce Digte (1891, Básně) pro novoromantismus konce století. $ D. d.: Sbírka básní: Vestlandsviser (1898, Písně z Vestlandu). Romány: Major von Knarren (1906), Stenansikt (1819, Kamenná tvář). Hry: Den siste dag (1897, Poslední den), Slangen i paradis (1914, Had v ráji). m
KRISTENSEN Sven Møller, 12. 11. 1909 Darum – 2. 8. 1991 Kodaň, dánský literární historik. Ve 30. létech psal také texty k revuím, spolupracoval m. j. s → K. Abellem a věnoval se i jazzové hudbě. $ Hl. d.: Digteren og samfundet i Danmark i det 19. århundrede (1942–45, Spisovatel a společnost v Dánsku v 19. století), Dansk litteratur 1918–50 (1958, Dánská literatura 1918–50), Digtningens teori (1958, Teorie básnictví), Den store generation (1974, Velká generace). fr
273
KRISTENSEN Tom, 4. 8. 1893 Londýn – 2. 6. 1974 Kodaň, dánský prozaik, básník a literární kritik. Desetiletí tvůrčího vzepětí v letech 1920–30 znamenalo, že se stal jednou z vůdčích postav generace nastupující po 1. světové válce, tzv. ztracené generace, v Dánsku často nazývané „ročník, jenž klopýtl na prvním kroku“. Báseň Landet Atlantis (Země Atlantis) z expresionistické sbírky Fribytterdrømme (1920, Pirátské sny) vyjadřuje poválečnou situaci, kdy Kristensenova generace musela čelit rozpadu uspořádaného hodnotového systému a krizi estetických kritérií. V Zemi Atlantis ztroskotávají „harmonické předsudky“, krásu vytvářejí „křiklavé konflikty“ a „naše mládí, naše síla, naše divoké myšlenky jsou krásné jako rozstřílené nádraží“. Básník opěvuje chaos a elektrizující napětí mezi chtěným estetickým nihilismem a pečlivou, rafinovanou kompozicí (to platí nejen o pravidelné, strofické, vynalézavě rýmované poezii v Zemi Atlantis, ale i o jeho vrcholných prózách) dodává Kristensenovým nejlepším dílům zvláštní přitažlivost. Již v polovině 20. let se však Kristensen odklání od čistě estetických kritérií a od anarchistického expresionismu, jenž v jeho očích postrádá politické a morální stanovisko. Tento vývoj kreslí i Kristensenovo ústřední dílo, rozsáhlý román Hærværk (1930, Zkáza), jeden z milníků dán. prózy 20. století. Špatný básník a žurnalista Ole Jastrau (postava s mnoha autobiogr. rysy) chce proniknout „za názory“, aby poznal svou vlastní povahu. Cestou k tomu je mu rimbaudovské rozrušování smyslů a „zkáza“ měšťáckého života a konvenčně přijímaných hodnot. Jastrau však zjišťuje, že „za názory“ je jen alkohol, sex a povrchní pánbíčkářství. Vyzněním románu je potřeba přímé životní angažovanosti ve společenské skutečnosti. Charakteristické pro bezvýchodnost Kristensenova odmítnutí „estetického“ života je, že po vydání Zkázy se v podstatě jako spisovatel odmlčel a až na několik povídek a třídílné paměti už psal jen lit. kritiky, recenze a eseje. Přijetí Zkázy bylo rozpačité, uznání se autorovi dostalo až po 2. světové válce. $ D. d.: Básnické sbírky: Mirakler (1922, Zázraky), Påfuglefjeren (1922, Paví pero). Romány: Livets arabesk (1921, Arabeska života), En anden (1923, Ten druhý). Sbírky povídek: Vindrosen (1934, Větrná růžice), Hvad er HETA? (1946, Co je to HETA?). Č. vyšlo: Zmizelé obličeje (1962, výbor z povídek) a Mord i pantomimeteatret (1962, Vražda v divadle pantomimy, č. 1965). fr KRISTIANSEN Kristian, 16. 11. 1909 Tromsø – 14. 6. 1980, norský prozaik, autor četných románů s kulturněhistorickým pozadím. Již první z nich, Vi bærer et bilde (1939, Jsme nositelé obrazu, č. Psanec, 1947), vyniká fabulací a barvitou kresbou. $ D. d.: Romány.: Fredens øy (1945, Ostrov míru), Adrian Posepilt (1950), I den sorte gryte (1954, V černém kotli), Klokken på Kalvskinnet (1966, Zvon na Kalvskinnu). m
274
KROG [krúg] Helge, 9. 2. 1889 Kristiania (Oslo) – 30. 7. 1962 Oslo, norský dramatik. Pocházel z liberální rodiny advokáta, vystudoval sociální ekonomii, stal se novinářem a vypracoval se na nejvýznamnějšího dramatika své doby. Zůstal věrný ibsenovské real. tradici, odhalení společenského pozadí konfliktu posunul však do sociální roviny. Poučil se také na milostné tematice → G. Heiberga a na Shawově konverzačním sarkasmu. Vysloveně sociální hry s kritikou bídy, korupčního tisku a s konflitem mezi dělníky a továrníky jsou jeho první dramata Det store Vi (1917, Velké My) a Jarlshus (1923, Jarlův dům), v jiných hrách tematizoval právo ženy na nezávislost. Vrcholem jeho tvorby je psychol. analýza sobecké mužské lásky ve hře Oppbrudd (1936, Rozchod). Další drobné etudy o lásce, vesměs s ženskými hrdinkami, a několik poválečných her jsou už jen dozvukem. Značný význam měly Krogovy příspěvky k debatě o stavu společnosti v 30. letech, kdy patřil k radikálním intelektuálům kolem časopisu Mot dag (Vstříc dnu). hk
KROHG [króg] Christian, 13. 8. 1852 Kristiania (Oslo) – 16. 10. 1925 Oslo, norský realistický malíř a prozaik. Spolu se svou ženou Odou byl přední kulturní osobností nor. radikálních kruhů. Ve svém jediném (zabaveném) románu Albertine (1886, č. 1899) líčí otevřeně prostituci ze zorného úhlu ženy a jako příslušník Kristianské bohémy pobuřuje měšťácké cítění. hk
KROHN Julius, psenudonym Suonio, 19. 5. 1835 Viipuri – 28. 8. 1888 Viipurinlahti, finský básník. Univ. profesor fin. lit. a jazyka, zakladatel hist.-geografické metody výzkumu lidové slovesnosti, jež, rozvinuta jeho synem Kaarlem, vstoupila do dějin evr. lit. vědy jako „fin. metoda“. Roku 1866 vydává první antologii fin. psané poezie Helmivyö suomalaista runoutta (Šňůra perel fin. poezie). Následují studie o → Kalevale a → Kanteletaru a několik učebnic, mj. mluvnice estonštiny. Posmrtně vychází jeho nejvýznamnější vědecké dílo, první systematický přehled fin. lit. Suomalaisen kirjallisuuden vaiheet (1897, Etapy finské literatury). V jediné sbírce Runoelmia Suoniolta (1865, Poémy od Suonia), v rozšířeném vydání Suonion runoelmia (1869, Suoniovy poémy), se představil jako typický básník národního romantismu, jeho přírodní a vlastenecká lyrika je však intimnější a křehčí než mužná a bojovná poezie → Runebergova či → Oksanenova. → Andersenovy pohádky, jež překládal, jej inspirovaly k romantickým povídkám a poetickým vyprávěním Kuun tarinoita (1860, Příběhy měsíce). jpv
KROHN(OVÁ) Leena, * 22. 2. 1947 Helsinky, finská prozaička. Do lit. vstoupila jako autorka moderních poučných pohádek s ekologickou tematikou – Vihreä vallankumous (1970, Zelená revoluce). Lyrický pohádkový prvek je přítomen i v jejích dalších dílech, určených
275
dospělým. Tématem cyklu miniatur Donna Quijote ja muita kaupunkilaisia (1983, Donna Quijote a ostatní měšťané) je abstraktní město, protiklady samoty a pospolitosti, malomyslnosti a odvahy. Základem dosud nejúspěšnější knihy Tainaron (1985, č. úryvky v časopisu Světová literatura 1992/4) jsou dopisy z města obývaného hmyzem, podobenství o podstatných věcech v lidském životě. $ D. d.: Román Oofirin kulta (1987, Zlato Ofiru). Kniha esejů a vzpomínek: Rapina (1989, Škrábání). Kniha esejů: Kynä ja kone: ajattelua mahdollisesta ja mahdottomasta (1996, Tužka a stroj: myšlení o možném a nemožném). Z něm. překladu přeložila č. dětskou knihu Z. Milera a A. J. Novotného Krtek ve městě (1985, Myyrä kaupungissa). mh
mládež a kniha měla být zakázána. Na autobiogr. materiálu postavila nedokončený cyklus Fattigadel 1–4 (1935–38, Chudá šlechta), rodový román s mimořádně citlivým líčením postav i prostředí. Vydala pět sbírek povídek a knihu básní Nunnurnas hus (1937, Dům jeptišek). $ Lit.: O. Lagercrantz: Agnes von Krusenstjerna (1951), M. Mazzarella: Agnes von Krusenstjerna (1992). dh
KUNNAS(OVÁ) Kirsi, * 14. 2. 1924 Helsinky, finská básnířka a překladatelka. Pochází z umělecké rodiny (oba rodiče byli výtvarníci). V 50. letech byla představitelkou fin. modernismu, jeho lyrické, přírodní podoby – sbírka Tuuli nousee (1953, Zvedá se vítr). V pozdějších básních převažují motivy smrti, stárnutí, opět konfrontované s přírodními jevy – sbírka Kaunis hallayö (1984, Krásná mrazivá noc). Kunnasová je však známější jako autorka veršů pro děti. Jako nakl. redaktorka v roce 1954 uspořádala a přeložila antologii angl. dětských říkanek Hanhiemon iloinen lipas (1954, Veselá truhla husí mámy). V roce 1956 už vyšla její vlastní sbírka Tiitiäinen satupuu (1956, Sýkorčin pohádkový strom). Pak vydala mnoho dalších knih říkadel a veršů pro malé děti, často se zvířecími motivy – sbírka Sirkusjuttuja (1985, Povídačky z cirkusu). mh
KVARAN Einar Hjörleifsson, 6. 12. 1859 Vallanes – 21. 5. 1938 Reykjavík, islandský prozaik. Studoval ekonomii v Kodani, věnoval se však spíše lit. a roku 1882 stál u zrodu časopisu realistů Verðandi. V letech 1885-95 žil ve Winnipegu v Kanadě a redigoval časopis tamních island. emigrantů. Později ztratil zájem o reformy společnosti a perspektivu hledal ve smíření všech lidí v křesťanském duchu. Byl jedním z prvních propagátorů spiritismu na Islandu a jako erudovaný novinář a nejčtenější spisovatel své doby měl velký vliv na své současníky. Spiritismus propagoval i ve svých románech. Z jeho tvorby jsou nejcennější venkovské povídky z real. období. V románech vyhledával spíše městské prostředí. Hl. d.: Sbírky povídek: Vestan hafs og austan (1901, Na západě a na východě oceánu), Smælingjar (1908, Ubožáci), Frá ýmsum hliðum (1913, Z růz-
KROKANN [krúkan] Inge, 19. 8. 1893 Oppdal – 27. 12. 1962 Gausdal, norský (nynorsk) prozaik. Původně byl učitel, po ochrnutí nohou se věnoval lit. Výrazným dialektem rodného kraje napsal cyklus románů, v nichž na osudech selského rodu zdůrazňuje hrdý zápas člověka a národa proti ponížení: I Dovresno (1929, Dovreské sněhy, č. Vichr z hor, 1936), Gjennom fonna, 2 sv. (1931, Závějemi, č. 1942), På linfeksing (1934, Plavohřívek), Under himmelteiknet (1941, Nebeské znamení). Vedle dalších románů a kult. hist. děl vydal též sbírku básní Dikt (1947, Básně), v níž se objevují i verše o K. Čapkovi. Krokann měl živý vztah k předválečnému Československu. Stál v popředí nor. kult. života i jako organizátor a angažoval se v jaz. hnutí na straně nynorsk. m KRUSENSTJERNA(OVÁ) [krusnšérna] Agnes von, 9. 10. 1894 Växjö – 10. 3. 1940 Stockholm, švédská prozaička. Patří k mohutnému a různorodému proudu meziválečné lit., kde vedle idyliků a autodidaktů reprezentuje kritický pohled na společnost očima vyšších tříd. Její tradicionalisticky pojatý román odráží nové podněty modernismu svou odvahou zpracovat témata do té doby nepřípustná. Vyrostla ve šlechtické důstojnické rodině a dostala klasickou výchovu dívky z vyšších tříd. V šestnácti letech se nervově zhroutila. Ačkoliv to bylo připisováno dědičné psychické poruše a hysterii, její dílo spíše mluví o reakci na netolerantnost a úzkoprsost sociálního prostředí, v němž vyrůstala. Věnuje se výhradně problému dívčího dospívání, touze vymanit se z konvencí a nalézt identitu. Debutovala nevýraznými dívčími románky Ninas dagbok (1917, Ninin deník) a Helenas första kärlek (1918, Helenina první láska). Po sňatku s lit. kritikem Davidem Sprengelem vykročila odvážněji. Ústředním dílem se stala trilogie o šlechtické dívce Tony bojující s duševní chorobou (1922–26). Na svou dobu nezvykle otevřeně se dotkla i erotických otázek. Velká románová série Fröknarna von Pahlen 1–7 (1930– 35, Slečny von Pahlen) se pokouší proniknout do otázek sexuality z pohledu ženy. Autorka byla veřejně označena za nebezpečnou pro
277
KVÆĐIR [kveajir], jedn. č. kvæði, faerská varianta → severských balad, epické básně zpívané k řadovému tanci, zachované v počtu kolem 200 čísel z 13. až 20. století. Nejoblíbenější je cyklus o Sigurdovi (Sjúðarkvæði) s látkou z hrdinských písní → Eddy, dále se zachovaly cykly s látkami z fantastických, královských a rodových → ság, z jihoevr. rytířských románů, z lidových pověstí a legend. Žily v lidové ústní tradici až do 18. století, kdy je začal poprvé sbírat Jens Christian Svabo, později → V. U. Hammershaimb. $ Lit.: S. Grundtvig, J. Bloch aj.: Føroyja kvæði. Corpus carminum Færoensium, 18 sv. faksimile rukopisu (1872–1905), tiskem Ch. Matras, N. Djurhuus, 6 sv. (1944–72). hk
276
ných stran), Sveitasögur (1923, Povídky z venkova). Romány: Ofurefli (1908, Nad síly, č. 1911), Gull (1911, Zlato), Sálin vaknar (1916, Duše se probouzí), Sambýli (1918, Společný dům), Sögur Rannveigar, 2 sv. (1919-22, Rannveižiny příběhy), Gæfumaður (1933, Šťastlivec). Hry: Lénharður fógeti (1913, Hejtman Lénhardur), Syndir annara (1915, Hříchy druhých), Hallsteinn og Dóra (1931, Hallsteinn a Dóra), Jósafat (1932). hk KYLÄTASKU Jussi, * 19. 6. 1943 Tampere, finský dramatik. Do lit. vstoupil jako básník, ale proslavil se a etabloval jako autor div. i rozhlasových her. Spolupracuje mj. se slavným režisérem experimentálního divadla Jouko Turkkou. Kylätasku si vybírá dramatické, senzační, šokující náměty; leitmotivem jeho her je vztah sexuality, násilí a víry, pro fin. lit. příznačný. Nejúspěšnějším dílem je drama Kyllikki ja Runar (1974, Kyllikki a Runar), jehož základem byla skutečná, sexuálně motivovaná vražda mladé dívky. Námětem jeho brutálně satirických próz je umělecké prostředí – v románu Revari (1975) zobrazuje stalinistickou intelektuální mládež 70. let. $ D. d.: Romány: Maaria Blomma (1988), Haapoja (1989, Kyseliny). mh KYRKLUND [čyrklund] Willy, * 27. 2. 1921 Helsinky, finskošvédský prozaik a dramatik. Studoval filologii a matematiku, od 2. světové války je trvale usazený ve Švédsku. Jeho doménou jsou hlavně díla drobného formátu – povídka, novela a krátký román –, vyznačující se vybroušeným, koncizním stylem, bohatým na ironii, rétoriku, patos i lyričnost. Ve filoz. pojatých příbězích, zasazených buď do švéd. současnosti, nebo antického či orientálního prostředí, se soustřeďuje především na otázku lidské identity a svobodné vůle. Projevuje morální skepsi vůči chladnému, odlidštěnému racionalismu současnosti a proti němu staví „nerozum“, zranitelný cit. Debutoval sbírkou povídek Ångvälten (1948, Parní válec), po které následovala trojice novel-mikrorománů Tvåsam (1949, Sám ve dvou, č. 1979), Solange (1951, č. 1979) a Mästaren Ma (1952, Mistr Ma, č. 1979). První z nich je groteskní hyberbola lidské omezenosti, druhá studie nenaplněné touhy vymanit se z ubíjející monotónnosti každodenního života a poslední parodický pastiš na čínskou filozofii. Později vyšly ještě povídkové sbírky Hermelinens död (1954, Smrt hranostaje) a Den överdrivne älskaren (1957, Přehnaný milenec) a delší prózy Polyfem förvandlad (1964, Proměněný Polyfém), Den rätta känslan (1974, Správný cit), 8 variationer (1984, 8 variací), Elpenor (1986) a Om godheten (1988, O dobrotě). Lit. zajímavé jsou i cestopisy z Řecka a Íránu Aigaion (1957) a Till Tabbas (1957, Do Tabbasu). Z Kyrklundových dramat si největší pozornost získala Medea från Mbongo (1967, Medea z Mbonga). zč
278
L
LA COUR [lakúr] Poul, 9. 11. 1902 Rislev – 20. 9. 1956 Roskilde, dánský básník a překladatel. V prvních sbírkách – Dagens alter (1922, Oltář dne) a Arkadisk morgen (1924, Rajské jitro) – navazuje na symbol. přírodní lyriku. Později, ve shodě s dobovými tendencemi, se snaží dospět k širší účasti na lidském společenství a jeho údělu, např. v epické básni Leviathan (1930) a v románech Aske (1929, Popel) a Kramer bryder op (1935, Kramer odchází). Hlavním dílem La Courovým jsou Fragmenter af en dagbog (1948, Zlomky deníku), částečně otištěné ve vlivném časopisu Heretica. Autor je zamýšlel jako průzkum možností umění v čase ideologických předělů a ostře vymezených politických front. Básnický obraz považuje za prostředek poznání hlubší, předřečové skutečnosti. fr
LAGERCRANTZ [lágerkranc] Olof, * 10. 3. 1911 Stockholm, švédský prozaik, básník, literární kritik a historik, publicista. Jako vedoucí kulturní přílohy listu Dagens Nyheter a později jeho šéfredaktor (1960–75) aktivně napomohl otevření společenské a kulturní debaty v duchu politické radikalizace 60. let a působil jako neúnavný propagátor nových myšlenek a směrů. Do lit. vstoupil klasicky uměřenou, formálně dokonalou lyrikou ve sbírce Den döda fågeln (1935, Mrtvý pták), po níž následovaly Den enda sommaren (1937, Jediné léto), Dikter från mossen (1943, Básně z mechu) a Linjer (1962, Čáry). Významné jsou především jeho portréty klíčových postav švéd. i světové lit.: Jungfrun och demonerna (1938, Panna a démoni) o → E. A. Karlfeldtovi, → A. von Krusenstjerna (1951), → Stig Dagerman (1958), Från helvetet till paradiset (1964, Z pekla do ráje) o Dantovi, Att finnas till (1970, Existovat) o J. Joyceovi, → August Strindberg (1979), Dikten om livet på den andra sidan (1996, Báseň o životě na druhém břehu) o → E. Swedenborgovi. Lit. hist. cenu mají jeho memoáry Min första krets (1982, Můj první okruh) a Ett år på sextitalet (1990, Rok šedesátých let). $ D. d.: Dagbok (1954, Deník). zč
LAGERKVIST Pär, 23. 5. 1891 Växjö – 11. 7. 1974 Stockholm, švédský prozaik, lyrik a dramatik, člen Švédské akademie (od roku 1940) a nositel Nobelovy ceny za rok 1951. Ve švéd. lit. 20. století zaujímá výjimečné postavení, neboť svým rozsáhlým dílem, spojujícím tradici a modernost, přesáhl jednotlivé školy a směry; vždy hledal vlastní, osobitou cestu. Narodil se v rodině přednosty železniční stanice a dětství prožil v silně religiózním, pietistickém prostředí, které zachytil v autobiogr. próze Gäst hos verkligheten (1925, Host skutečnosti). Brzy se však stal vyznavačem darwinistického pojetí světa a radikálních politických názorů blízkých socialismu (spolu-
279
pracoval s levicovými listy Stormklockan a Fram), i když v jeho tvorbě zároveň natrvalo zakotvily i otázky metafyzické povahy. Jeho radikalismus se týkal také estetické oblasti: již v programové studii Ordkonst och bildkonst (1913, Slovesné a výtvarné umění) se přihlásil k evr. modernismu. Jako lyrik se poprvé prosadil sbírkou Ångest (1916, Úzkost), v níž se pod vlivem světového válečného konfliktu a osobní krize objevuje téma strachu, bolesti a rezignace. V podobném, krajně pesimistickém duchu je napsaná sbírka povídek Järn och människor (1915, Železo a lidé) a expresionistická, absurditu lidského života manifestující dramata Sista mänskan (1917, Poslední člověk) a Himlens hemlighet (1919, Tajemství nebes, tiskem ve svazku Kaos, Chaos, zahrnujícím též básně a prózu). V knize Teater (1918, Divadlo) Lagerkvist prezentoval své názory na div. umění: vznesl požadavek, aby ibsenovský reprodukční realismus nahradilo stylizované divadlo, inspirované pozdním → Strindbergem a něm. expresionismem. Prakticky se o to pokusil v trojici jednoaktovek souborně nazvaných Den svåra stunden (1918, Těžká chvíle). Jeho tvorba z 20. let osciluje mezi beznadějí a rezignací, dominujícími v próze Det eviga leendet (1920, Věčný úsměv), dramatech Den osynlige (1923, Neviditelný) a Han som fick leva om sitt liv (1928, Ten, který směl znovu žít svůj život) a sbírce satirických kafkovských povídek Onda sagor (1924, Zlé pohádky), a obnovenou vírou v člověka a svět, příznačnou pro básnické sbírky Den lyckliges väg (1921, Šťastlivcova cesta) a Hjärtats sånger (1926, Písně srdce). V souvislosti s politickými událostmi v Německu v 30. letech a rostoucím nebezpečím fašismu spisovatel zaujal aktivní postoj „bojujícího humanisty“, odpůrce totalitních režimů a obhájce dem. hodnot a ideálů západního světa: v básnické sbírce Vid lägereld (1932, U táborového ohně), v cestopise Den knutna näven (1934, Zaťatá pěst), v dramatech Mannen utan själ (1936, Muž bez duše) a Seger i mörker (1939, Vítězství ve tmě) a především v novele o moci a nezničitelnosti zla Bödeln (1933, Kat, č. 1965), kterou také sám zdramatizoval (1934). Obhajoba lidství a tolerance stojí v popředí i ve sbírkách básní Sång och strid (1940, Píseň a boj) a Hemmet och stjärnan (1942, Domov a hvězda), divadelních hrách De vises sten (1947, Kámen mudrců), Låt människan leva (1949, Nechte člověka žít) a Midsommardröm i fattighuset (1941, Sen noci svatojánské v chudobinci, č. 1962). Vrcholné dílo tohoto období, román Dvärgen (1944, Trpaslík, č. 1965), opět, tentokrát na pozadí renezanční Itálie, analyzuje fenomén zla. Poslední etapu Lagerkvistovy tvorby představuje sbírka básní Aftonland (1953, Večerní země) a cyklus románů-novel s morálně-náboženskou problematikou, které parafrázují biblické náměty: Barabbas (1950, Barabáš, č. 1977), Sibyllan (1956, Sibyla, č. spolu s následujícími třemi prózami pod názvem Čtyři příběhy o daleké pouti, 1984), Ahasverus död (1960, Ahasverova smrt), Pilgrim på havet (1962, Poutník na moři), Det heliga landet (1964, Svatá země)
281
LAGERLÖF(OVÁ) Selma, 20. 11. 1858 Mårbacka (Värmland) – 16. 3. 1940 tamtéž, švédská prozaička. Roku 1909 získala Nobelovu cenu a v roce 1914 byla zvolena jako první žena členkou Švédské akademie. Narodila se v rodině statkáře a důstojníka, proti vůli rodičů vystudovala učitelský ústav a v letech 1885–96 působila jako učitelka v Landskroně. Při své spisovatelské dráze zároveň hospodařila na rodovém statku Mårbacka, který po otcově bankrotu koupila později nazpět. Jako veřejná osoba se angažovala v otázce volebního práva žen a ve věci míru, pomáhala potřebným a uprchlíkům. Je nejoriginálnější a nejosobitější představitelkou švéd. novoromantismu, nicméně svou filantropií a vírou v pokrok kotví silně v 80. letech a sociálním realismu. Uměleckým uchopením jazyka, psychologizujícím přístupem a rafinovaným stylem se stala zakladatelkou moderní švéd. prózy. Vychází především z lidového vyprávění svého kraje a fenoménu hlasitého předčítání. Z obého vyplývá rapsodický styl vyprávění v krátkých epizodách, romantika, dobrodružnost, nadčasová lidová moudrost a morální ponaučení. Její silnou zbraní je dram. napínavý, romantizujícími prvky obohacený děj a fantazie nadpřirozena. Nechala se inspirovat lidovými pověstmi, pověrami, křesťanskými legendami a vše mravoličně podřídila imperativu povinnosti, práce a obětavé lásky. Prvotina, rámcový román Gösta Berlings saga (1891, č. Gösta Berling, 1903, 1966), romantický příběh zběhnuvšího kněze, představuje zároveň vrchol autorčina díla, na jehož exaltovaný, rétorický styl, oslovování čtenáře i osob, rozvolněnou kompozici volně spojených epizod nikdy později nenavázala. Již zde formuluje velké životní téma, spasitelskou sílu nesobecké ženské lásky. Zpočátku bujně fantaskní, nespoutané, heroické vyprávění přechází v pozdější próze v prostší dikci, hovorový jazyk, romanticky uhrančivého, vzpurného hrdinu nahrazuje prostý, ohrožený člověk. Pro inspiraci sahá až k vypravěčské tradici island. ságy. Nové obzory autorce otevřelo přátelství se Sophií Elkanovou – jejich korespondence byla roku 1992 vydána pod názvem Du lär mig
a Mariamne (1967, č. v časopisu Světová literatura 1974/1) Tázání, jež zde zaznívají, souvisejí s ambivalentností a nevyzpytatelností života, s nedosažitelností Boha a hodnot nacházejících se mimo tento svět, ale i s věčnou potřebou lásky a smíření. $ D. d.: Romány a novely: Människor (1912, Lidé), Den svåra resan (posmrtně 1985, Těžká cesta). Sbírky povídek: Kämpande ande (1930, Bojující duch), I den tiden (1935, Za těch časů). Eseje: Det besegrade livet (1927, Poražený život), Den befriade människan (1934, Osvobozený člověk). Sbírka básní: Genius (1937, Génius). Hra: Konungen (1932, Král). Vyd.: Dikter (1965, Básně), Dramatik I–III (1956, Dramatika), Prosa I–VIII (1949–66, Próza). Lit.: Gunnar Tideström: Synpunkter på Lagerkvist (1966), Ingrid Schöier: Pär Lagerkvist. En biografi (1987). zč
280
att bli fri (Učíš mě svobodě). Společně podnikly cesty do Itálie a na Blízký Východ. První zkušenost se promítla do románu ze Sicílie Antikrists mirakler (1897, Antikristovy zázraky, č. 1900) na téma symbiózy křesťanství a socialismu s prvky lidové zbožnosti a pověry, stylisticky jako spojení realismu s legendou. Jde o autorčino myšlenkově nejoriginálnější dílo, které vzbudilo ohlas ve světě. Roku 1897 se Lagerlöfová přestěhovala do Falunu a zde našla námět k románu o vystěhovalcích. Po návštěvě Palestiny vydala dvousvazkový román o dalarnských sedlácích, kteří v náboženském poblouznění opustili své statky a vystěhovali se do Svatého města, Jerusalem (1901-02, Jeruzalém, č. 1910–11), s ideálem zbožného, konzervativního a spolehlivého sedláka. Její epizodický styl zobrazování klíčových, vypointovaných momentů se nejlépe uplatnil v novele, legendě a povídce, jako je strašidelný příběh Herr Arnes penningar (1904, Poklad pana Arna, č. 1905, 1958), příběhy o divutvorné moci zázraku Kristuslegender (1904, Legendy o Kristovi, č. 1915), román Liljenkronas hem (1911, Liljenkronův domov, č. 1921, 1984), ve skutečnosti umístěný do rodné Mårbacky, kde autorka líčí své předky formou mýtu. Körkarlen (1912, Vozka smrti, č. 1920) zachycuje velkoměstské prostředí v době industrializace a v daleko větší míře než jinde stírá hranice mezi skutečným a nadpřirozeným, spojením sociálního realismu a okultismu v tématu zla, trestu a usmíření. Autorčin zájem o okultismus je zde lit. zpracován formou symbolického zobrazení citů a morálních pojmů. Román Kejsarn av Portugallien (1914, Císař z Portugalie, č. 1917, 1962) je psychol. rodinné drama z chudého venkovského prostředí. Poslední velkou prací je románový cyklus se silnými mystickými prvky o vině a pomstě: Löwensköldska ringen (1925, Löwensköldův prsten, č. 1927, 1971), Charlotte Löwensköld (1925, Charlotte Löwensköldová, č. 1928) a Anna Swärd (1928, Anna Swärdová, č. 1930), čtvrtý plánovaný díl zůstal nedokončen. Zcela ojedinělým dílem v její tvorbě je učebnice švéd. vlastivědy Nils Holgerssons underbara resa genom Sverige, 1–2 (1906–07, Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem, č. 1913, 1957), napsaná na objednávku pro potřeby švéd. škol. Pro pochopení autorčiny tvorby je zajímavá En saga om en saga (1908, Sága o sáze), líčící vznik Gösty Berlinga. Své dílo uzavřela vzpomínkovými knihami Mårbacka (1922, č. 1937–38), Ett barns memoarer (1930, Vzpomínky dítěte) a Dagbok för Selma Ottilia Lovisa Lagerlöf (1932, Deník pro Selmu Ottilii Lovisu Lagerlöfovou, č. 1937–38), kde vypráví o svém dětství a ochrnutí a na symbolických příbězích vysvětluje svou cestu ke spisovatelské dráze. Za 1. světové války pocítila potřebu použít své dílo pro věc míru. V románu Bannlyst (1918, Proklatec, č. 1920) srovnává válku s kanibalismem. Většina děl S. Lagerlöfové byla zfilmována, Vozka smrti nebo Poklad pana Arna ještě za slavné éry švéd. němého filmu, či zdramatizována a stala se klasickými reprezentanty i těchto žánrů. $ D.
283
LAMM Martin, 22. 6. 1880 Stockholm – 5. 5. 1950, švédský literární historik. Vystudoval dějiny lit. u Henrika Schücka v Uppsale,
LAITINEN Kai, * 27. 9. 1924 Suonenjoki, finský literární kritik a teoretik. Profesor fin. lit. na helsinské univ. V 50. letech, jež měla pro vývoj poválečné fin. lit. rozhodující význam, byl lit. kritikem deníku Helsingin Sanomat a šéfredaktorem lit. časopisu Parnasso. Člen vedení fin. Penklubu, Svazu fin. spisovatelů a Svazu fin. kritiků. Autor esejí o lit. Puolitiessä (1958, Na půl cesty) s podnětnou esejí o Kafkovi v Praze, studií o → A. Kallasové a četných antologií fin. lit. Především však autor dvou významných lit.-hist. děl Suomen kirjallisuus 1917–67 (1968, Finská literatura 1917–67) a Suomen kirjallisuuden historia (1981, Historie finské literatury). Č. překlad prvního díla existuje v rukopise, druhé dílo, doplněné rozsáhlou bibliografií, je prvním moderním přehledem dějin fin. lit. jpv
LAINE Jarkko, * 17. 3. 1947 Turku, finský prozaik. V 60. letech vůdčí postava undergroundové kultury, ovlivněný v Muovinen Buddha (1967, Plastový Buddha), Tulen ja jään sirkus (1970, Cirkus ohně a ledu) a Niin se käy (1971, Tak to chodí) poezií amer. beatniků. Rovněž v románech Haamumaili (1968, Strašidelná míle), Niin kulki Kolumbus (1969, Tak cestoval Kolumbus) a Kuin ruumissaatto (1970, Jako pohřební průvod) reflektuje výhrady své revoltující generace k současné společnosti. V 70. letech se vzdává role vůdce mladých radikálů a píše melodickou reflexivní a intimní lyriku v Nauta lentää (1973, Dobytek létá). A i když se pak v Elämä on vuokrahuone (1980, Život je pronajatý byt), Amerikan cowboy (1981, Americký kovboj), Elokuvan jälkeen (1986, Po kině) a Traagisen runoilijan talo (1986, Dům tragického básníka) k tématům své rané poezie vrátí, traktuje je v nové, obecnější rovině. $ D. d.: Sbírky básní: Viidenpennin Hamlet (1976, Pětipencový Hamlet), Paratiisi (1978, Ráj), Pyhä maanantai (1991, Svaté pondělí), Iloisen neekerin katu (1992, Ulice veselého černocha). Sbírka povídek: Räävelinkadun hullu parturi (1996, Bláznivý holič na Räävelinkatu). Vyd.: Runot 1967–1987 (1987, Básně 1967–1987). jpv
d.: Sbírky povídek: Osynliga länkar (1894, Neviditelná pouta), Drottningar i Kungahälla jämte andra berättelser (1899, Královny kungahällské a jiné povídky, č. 1917), En herrgårdssägen (1899, Pověst o panském sídle, č. 1912), Troll och människor 1–2 (1915–21, Trolové a lidé). Vyd.: Samlade verk 1–12 (1933, Sebrané dílo). Lit.: Elin Wägner: Selma Lagerlöf 1–2 (1942–43), N. Afzelius: Selma Lagerlöf – den förargelseväckande (1973), S. Stolpe: Selma Lagerlöf (1984), V. Edström: Selma Lagerlöfs litterära profil (1986), H. Wivel: Snödrottningen: En bok om Selma Lagerlöf och kärleken (1990), V. Edström: Selma Lagerlöf (1991). dh
282
poté sám učil na Uppsalské univerzitě a Stockholmské vysoké škole, člen Švédské akademie (od roku 1928). Předmětem jeho zkoumání se nejdřív stala švéd. lit. 18. století: po monografiích → Olof Dalin (1908), → J. G. Oxienstierna (1911), → Swedenborg (1915) a Studier i Almqvists ungdomsdiktning (Studie Almqvistovy rané tvorby) vydal monumentální dílo → Upplysningens romantik 1–2 (1918–20, Romantismus osvícenství), ve kterém poukázal na skryté mystické a sentimentální spodní proudy pod zdánlivě zcela racionální hladinou osvícenské epochy. Později se soustředil na tvorbu → A. Strindberga, o němž napsal studie Strindbergs dramer 1–2 (1924–26, Strindbergova dramata), Strindberg och makterna (1936, Strindberg a mocnosti) a samostatnou monografii (1940–42). Jeho zájem o novější div. umění dokumentuje Det moderna dramat (1948, Moderní drama). zč
té doby vydávala zhruba jeden titul ročně, mj. Rosor, kyssar och döden (1953, Růže, polibky a smrt), Tragedi på en lantkyrkogård (1954, Tragédie na venkovském hřbitově) a Se, döden på dig väntar (1955, Pohleď, čeká na tebe smrt). zč
LANGE Per, 30. 8. 1901 Hørsholm – 9. 7. 1991 Kodaň, dánský básník a překladatel z francouzštiny. Klasicistní formální disciplína vyznačuje jeho rané sbírky Kaos og stjernen (1926, Chaos a hvězda) a Forvandlinger (1929, Proměny). V poválečné době vydal několik sbírek montaigneovských esejů, například Spejlinger (1953, Zrcadlení) a Om krig og krigsmænd (1966, O válce a válečnících). fr
LANDSTAD Magnus, 7. 10. 1802 Måsøy (Finnmark) – 8. 10. 1880 Kristiania (Oslo), norský folklorista. Byl farářem a žil převážně v Telemarce, kde sbíral lidové balady. Vydal Norske folkeviser (1852– 53, Norské lidové balady), základní korpus tohoto žánru. Věnoval se též lidovým pověstem a rodovým ságám, psal básně a duchovní písně. m
LARNI Matti, 22. 9. 1909 Helsinky – 7. 3. 1993 tamtéž, finský prozaik. Absolvoval obchodní školu, pracoval jako zahradník, v letech 1937–66 jako novinář v družstevních časopisech. Po několikaletém pobytu v USA a cestách po Evropě, Blízkém východě a Číně soustředil své kulturní a politické aktivity na země východního bloku a SSSR. Terčem jeho satirických románů je kapitalistický společenský řád. V Neljäs nikama eli veijari vastoin tahtoaan (1957, Čtvrtý
LARIN-KYÖSTI, vl. jm. Karl Gustaf Larsson, 5. 6. 1873 Hämeenlinna – 2. 12. 1948 Oulunkylä, finský spisovatel. Na univ. v Helsinkách studoval slavistiku, ale postupující rusifikace ho od zájmu o slovanský svět odvrátila. Jako básník patří do novoromantismu, básně jsou ovlivněné lidovými písněmi a zpěvy – Tän pojan kevätrallatuksia (1897, Jarní popěvky tohoto chlapce). Larin-Kyösti byl neobyčejně plodný spisovatel, také dramatik – symbolistní drama Ad astra (1907), autor novel a románů, mytických balad – Korpinäkyjä I–II (1915–17, Lesní pohledy) – a ve fin. lit. vzácné mořské lyriky – sbírka Meren maininkeja (1905, Vábení moře). $ D. d.: Sbírka básní: Vuorivaeltaja (1908, Poutník v horách). Sbírka novel: Ilotyttö (1919, Nevěstka). Vzpomínky: Kotoisilta kujilta (1919, Z domáckých uliček). mh
LANGENDIJK [langendejk] Pieter, 25. 7. 1683 Haarlem – 9. 7. 1756 tamtéž, nizozemský básník, dramatik a malíř. Proslul především veselohrami v duchu franc. klasicistických her, jež měly chytré zápletky a šarm, ale nesnažily se o psychol. propracování, např. Don Quichot op de bruiloft van Kamacho (1699, Don Quichot na Kamachově svatbě), De zwetser (1712, Mluvka), Het wederzijds huwelyks bedrog (1712, Obapolný manželský podvod). Nedokončené zůstalo jeho satirické drama Spieghel der vaderlandsche kooplieden (1760, Zrcadlo vlasteneckých obchodníků). I mnohé z jeho básní byly vydány až posmrtně, např.: Willem de Eerste, prins van Oranje, grondlegger der Nederlandsche Vryheid (1962, Vilém I., princ Oranžský, zakladatel nizozemské svobody). kr
LANG(OVÁ) Maria, vl. jm. Dagmar Lange, 31. 3. 1914 Västerås – 8. 10. 1991, švédská autorka detektivních románů. Svou rozsáhlou tvorbou, ve které zpravidla důležitou roli hraje erotický prvek, city a vášně a kterou spojuje několik postav v čele s kriminálním komisařem Christerem Wijkem, značně zpopularizovala detektivní žánr ve Švédsku a získala si velkou čtenářskou oblibu. Debutovala roku 1949 románem Mördaren ljuger inte ensam (Vrah nelže sám) a od
285
LAMPO Hubert, * 1. 9. 1920 Antverpy, vlámský prozaik, přední představitel magického realismu ve Flandrech. Pracoval jako učitel, novinář, redaktor a vrchní inspektor veřejných knihoven. Byl spoluzakladatelem významného kult. časopisu Nieuw Vlaams Tijdschrift (Nový vlámský časopis). Magickému realismu věnoval nejen svou rozsáhlou původní tvorbu, nýbrž i řadu hlubokých úvahových prací, např. De ring van Möbius (1967, Möbiův prstenec), De zwanen van Stonehenge (1971, Labutě ze Stonehenge), De neus van Cleopatra (1975, Kleopatřin nos). Jeho psychoreal. prózy se znepokojivými zápletkami a reminiscencemi na kolektivní podvědomí veškerého lidstva jsou hojně čtené a překládané, např.: De komst van Joachim Stiller (1960, Příchod Joachima Stillera, č. 1981), De heks en de archeoloog (1967, Čarodejnice a archeolog), De geur van sandelhout (1976, Vůně santalového dřeva), Wijlen Sarah Silbermann (1980, Zesnulá Sára Silbermannová), De Elfenkoningin (1989, Královna elfů). kr
284
obratel aneb podvodníkem proti své vůli, č. 1963), přeloženém do dvaceti jazyků, kritizuje amer. způsob života, v Kaunis sikopaimen (1959, Ve znamení Panny, č. 1963) o Američance, která po svém přesídlení do Finska získá bohatství a významné společenské postavení, současný společenský systém. $ D. d.: Romány: Arvokkaat köyhät (1944, Vznešení chudí), Minnesota palaa (1952, Minnesota hoří), Uskomatonta onnea (1966, Neuvěřitelné štěstí). Sbírky povídek: Suomalainen mollikissa (1962, Finská molová kočka), Sokrates Helsingissä (1972, Sokrates v Helsinkách), Isät äitiyslomalle ja muita tarinoita (1978, Otcové na mateřské a jiné povídky). jpv LARSEN Johannes Anker, 18. 9. 1874 Henninge – 12. 2. 1957 Birkerød, dánský prozaik. Jeho romány staví na mystických zážitcích. $ Hl. d.: Román: De vises sten (1923, Kámen mudrců, č. 1925, 1994). fr LARSEN Gunnar, 5. 2. 1900 Oslo – 5. 11. 1958 Oslo, norský prozaik. Byl výborný stylista hledající nové vypravěčské postupy. Jeho hlavním dílem je román o vnitřním účtování se životem Week-end i evigheten (1934, Víkend na věčnosti). Román o skutečném zločinu To mistenkelige personer (1933, Dvě podezřelé osoby) byl jako klíčový, a tedy pro odsouzeného nebezpečný zakázán. $ D. d.: Romány: I sommer (1932, Letos v létě), Bull (1938), Sneen som falt i fjor (1948, Loňský sníh). m
dář). Č. výbor z veršů v časopisu Světová literatura 1980/6.
fr
LARSMO Ola, * 21. 12. 1957 Sundbyberg, švédský prozaik a literární kritik. Debutoval roku 1983 románem Vindmakaren (Větrotvůrce). Námětem sbírky povídek Stumheten. Sju berättelser (1991, Němost. Sedm příběhů) je ticho v mezilidském kontaktu. Autor se zařadil k proudu real. lit., obohacené v postmoderních intencích vzpomínkovými návraty, tajemnem kolem hledání hrdinovy identity a navazování vždy křehkých lidských vztahů. $ D. d.: Romány: Fågelvägen (1985, Ptačí cesta), Engelska parken (1988, Anglický park), Himmel och Jord må brinna (1993, Ať shoří nebesa i země). dh
LASSILA Maiju, vl. jm. Algot Tietäväinen-Untola, 28. 11. 1868 Tohmajärvi – 21. 5. 1918 Helsinky, finský prozaik. Jeho občanský život byl bohatý na paradoxy a bílá místa. Člen tajné teroristické organizace, (snad) účastník úspěšného atentátu na rus. ministra vnitra, (snad) posluchač moskevské univ., kde studoval (snad) v souvislosti s tajným posláním v rus.-japonské válce japonštinu. Na počátku novinářské dráhy redaktor konzervativního Satakunta a sekretář starofin. strany, na jejím konci jediný novinář, který zůstal v redakci sociálně-dem. novin Työmies a čekal, až ho vládní vojáci zatknou a odsoudí k smrti. Kdy a jak byl zastřelen, o tom se historici přou dodnes. O svých politických aktivitách podal pod pseudonymem I. Rantamala svědectví v dvojrománu Harhama ja Martva (1906, Harhama a Martva). O rok později vydává již jako Lassila své nejznámější dílo, real. humor. román z venkovského prostředí Tulitikkuja lainaamassa (Za sirkami). Román je zajímavý i kompozičně: tvoří jej především dialogy, jichž byl Lassila mistr, jak později
LARSSON Stig, * 20. 7. 1955 Skellefteå, švédský prozaik, básník, dramatik, režisér a filmový scénárista, čelný, kontroverzní představitel generace 80. let. Je autorem řady románů, básnických sbírek a div. a rozhlasových her. Programově rozbíjí tradiční lit. formy a vypravěčské konvence ve snaze postihnout fragmentarizovanost, roztříštěnost a absurdnost současného světa, citový chaos, ztrátu identity a odcizení člověka dnešní doby. Jeho tvorba je často metalit. a v jistém smyslu dokonce „antiliterární“: zpochybňuje reálnou možnost uměleckého textu adekvátně zobrazit skutečnost, a tím i možnost jeho jednoznačného výkladu. $ Hl. d.: Romány: Autisterna (1979, Autisté), Nyår (1984, Nový rok), Introduktion (1986, Introdukce), Komedin I (1989, Komedie I). Básnické sbírky: Minuterna före blicken (1981, Minuty před pohledem), Den andra resan (1982, Druhá cesta), Samtidigt, på olika platser (1985, Současně, na různých místech), Deras ordning (1987, Jejich pořádek), ABC (1987), Händ! (1988, Staň se!), Ett kommande arbete (1991, Nastávající práce). Div. hra: VD (1988, Provozní ředitel). zč
LARSEN(OVÁ) Marianne, * 1951 Kalundborg, dánská básnířka. Je výrazně společensky angažovaná na krajně levém křídle politického spektra. Její poezie je autodeklarativním protestem proti „kapitalistickému útlaku“, což u Larsenové zahrnuje i feministicko-politický postoj, namířený proti utlačování žen. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Koncentrationer (1971, Soustředění), Modsætninger (1975, Protiklady), Handlinger (1976, Činy), Idag og imorgen (1983, Dnes a zítra), Direkte digte (1984, Přímé básně), Skyggekalender (1994, Stínový kalen-
287
LARSEN Thøger, 5. 4. 1875 Tørring – 29. 5. 1928 Lemvig, dánský básník, překladatel a novinář. Původním povoláním zeměměřič s důvěrnou znalostí krajiny i života rodného Jutska. Zájem o astronomii jej vedl ke spojování témat pozemských, často s důrazem na epický prvek, s vizionářskými tématy kosmickými a všelidskými. Larsenův panteismus má převážně erotické kořeny: žena mu ztělesňuje přítomnost v prostoru i v čase, a erotika je tak zážitkem univerzálním. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Jord (1904, Země), Dagene (1905, Dny), Det fjerne (1907, Dálavy), Slægternes træ (1914, Rodokmen lidského rodu). Sbírky povídek: Fjordbredden (1913, Na břehu zálivu), Kværnen (1915, Mlýn). Hist. román z vikinské doby: Frejas rok (1928, Frejin kolovrat). Překlady eddické poezie. fr
286
prokázal v četných div. hrách. Podle románu byl natočen jeden z nejúspěšnějších filmů fin. kinematografie a komedie Kun lesket lempivät (1911, Když se vdovy zamilují), Nuori mylläri (1912, Mladý mlynář) a Kun ruusut kukkivat (1912, Když kvetou růže) se hrají na fin. scénách dodnes. Posledním dílem byl groteskní román Kuolleista herrännyt (1916, Vstal z mrtvých). jpv
LEEST [lést] Reinder R. van der, * 1933 Drachten, moderní fríský básník, literární kritik a grafik. Debutoval roku 1966 sbírkou Yn de Tsjerne (V máselnici), vyznačuje se velmi experimentální poezií, v níž se grafické utváření a obsah textu doplňují a která se často nacházejí na hranici mezi poezií a prózou, jako např. v Boartersbûkje 1909 en sextich (1969, Hrací knížka 1909 a sexdesát). Byl redakční člen experimentálního časopisu A-Wyt a iniciátor tzv. Operaesje Fers (Operace verš), kterou roku 1968 mladá generace protestovala proti paternalismu. Psal scénáře pro „filmy“ jako Komme dy kepers? (1969, Přijdou piráti?), tzv. „malebné básně“ jako Prak-
LAST Jef (Josephus Carel), 2. 5. 1898 Haag – 15. 2. 1972 Laren, nizozemský spisovatel a novinář. Prošel různými zaměstnáními jako horník, námořník, tovární dělník v Americe, kulturní poradce prezidenta Sukarna v Indonésii v letech 1950–54 aj. V mládí studoval sinologii v Leidenu, studia však dokončil až roku 1957 v Hamburku a v poslední fázi svého života se snažil esejistickými pracemi prohloubit porozumění mezi Východem a Západem. Jeho dílo je silně angažované a sociálně zaměřené. Jako interbrigadista bojoval ve Španělsku, autorské svědectví o občanské válce shrnul v dopisech a reportážích Brieven uit Spanje, In de loopgraven voor Madrid (1936, V zákopech u Madridu, č. 1937). Za něm. okupace založil ilegální časopis De Vonk (Jiskra). Vedle sbírek básní, např. Bakboordlichten (1927, Světla na levoboku), Twee werelden (1933, Dva světy), publikoval především real. romány, např. Zuiderzee (1934, Zuiderské moře, č. 1936) a reportáže a vzpomínky, např.: Zo zag ik Indonesië (1956, Tak jsem viděl Indonésii), Mijn vriend André Gide (1966, Můj přítel André Gide). kr LAXNESS Halldór (Guðjónsson), 23. 4. 1902 Reykjavík – 8. 2. 1998 tamtéž, islandský prozaik, dramatik a básník. Vyrůstal na statku rodičů Laxnesi, studoval na gymnáziu v Reykjavíku, od roku 1919 cestoval po Skandinávii a Evropě. Roku 1922 přestoupil na katolicismus a strávil osm měsíců v klášteře v Clervaux v Lucembursku, kde přijal křestní jméno Kiljan. Vliv konverze ustoupil za pobytu na Islandu v létě 1926–27, kdy se začal zajímat o příčiny island. chudoby a zaostalosti, a v Americe (1927–30) se stal socialistou. V 30. a 40. letech byl jedním z nejaktivnějších levicových intelektuálů a komentátorů doby, jeho knihy většinou vyvolávaly i politické debaty. Celý život žil na Islandu jako svobodný spisovatel, často však byl na cestách. Roku 1955 získal Nobelovu cenu za lit. Začátkem 60. let se definitivně rozešel s levicovou politikou, ve svém díle si však vždy zachoval největší sympatie k prostým, dělným lidem. – První román Barn náttúrunnar (1919, Dítě přírody), psaný v duchu hamsunovského přírodního romantismu, vydal v sedmnácti letech. Novátorským dílem byl román Vefarinn mikli frá Kasmír (1927, Velký tkadlec kašmírský), plod autorova katolického období a střetávání s evr. kulturou. Podobně i jeho surrealismem ovlivněné básně ve sbírce Kvæðakver (1929, Knížka básní) byly ojedinělé v island. poezii. Dvojrománem Þú vinviður hreini (1931, Vinná ty révo čistá) a
289
Fuglinn í fjörunni (1932, Ptáček na pobřeží, oba Salka Valka, č. 1941, 1964) zahájil Laxness řadu románů, které ho díky skvělému vypravěčství a propracovanému stylu proslavily ve světě; mnohé z nich byly zdramatizovány a zfilmovány. Náměty pro ně čerpal většinou z autentických a hist. island. dějů a dodával jim aktuální poselství, které stále víc postihovalo problémy obecně lidské než jen specificky island. Od konce 50. let stál filoz. nejblíže taoismu. V 60. letech se soustředil na div. hry a hledal – v době tzv. krize románu – nové vypravěčské postupy. Laxnessovy četné eseje na témata politická, filoz. a lit. jsou spjaty se situací Islandu i světa a přinášejí mnoho originálních postřehů a hlubokých sond. Byly vydány v mnoha svazcích. Laxness také přeložil řadu cizích děl, mj. dán. romány → G. Gunnarssona, a byl první, kdo začal vydávat staroisland. ságy v moderním pravopisu. Ke konci tvůrčího období napsal též čtyři knihy vzpomínek. $ Hl. d.: Sbírky povídek: Nokkrar sögur (1923, Několik povídek), Fótatak manna (1933, Kroky lidí), Sjö töframenn (1942, Sedm kouzelníků), Sjöstafakver (1964, Knížka o sedmi písmenech). Č. vyšlo několik povídek a novel v časopisu Světová literatura 1962/3, 1974/4 a v antologii Sedm životů (1987). Romány: Undir Helgahnúk (1924, Pod Svatým vrškem), Sjálfstætt fólk (1934–35, Svobodný lid a Úsvit nad slatinami, č. 1949), Ljós heimsins (1937– 40, Světlo světa, č. 1959), Íslandsklukkan (1943–46, Islandský zvon, č. 1955), Atómstöðin (1948, Atomová stanice, č. 1957), Gerpla (1952, č. 1962), Brekkukotsannáll (1957, Anály chaloupky na Stráňce, č. Rybí koncert, 1978), Paradísarheimt (1960, Znovunalezený ráj, č. 1984), Kristnihald undir Jökli (1968, hra 1970, Křesťanství pod Ledovcem), Guðsgjafaþula (1972, Litanie o Božím daru). Hry: Straumrof (1934, Výpadek proudu), Snæfríður Íslanddssól (1950, Snæfrídur, Sluníčko Islandu), Silfurtunglið (1954, Stříbrný měsíc, č. Prodaná ukolébavka, hrána 1956), Strompleikurinn (1961, Hra o komíně), Prjónastofan Sólin (1962, Pletárna Slunce), Dúfnaveislan (1965, Holubičí hostina). Hl. sbírky esejů: Alþýðubókin (1929, Lidová knížka), Skáldatími (1963, Čas básníků), Upphaf mannúðarstefnu (1965, Počátky humanismu). $ Lit.: P. Hallberg: Den store vävaren (1954) a Skaldens hus (1956). hk
288
tikum (1970) a první frískou knihu pro mládež Cap Sud (1980, Jižní mys). V roce 1981 dostal mezinárodní frískou lit. cenu Japicx-prijs. $ D. d.: Sbírky povídek: Bargebiters/Bûltsjeblazers (1971, Svárlivci/Bublinofoukači), Lampe-Fryske forhalen (1972, Lustrofríské povídky). Romány: Morfeus yn de Underwrâld (1969, Morfeus v Podsvětí), It moaiste famke fan Antarctica (1974, Nejkrásnější žena Antarktidy), Hertenfrou en skoppenboer (1983, Srdcová dáma a pikový kluk). Zpěvohra: Boef fan Rys (1972, Zloděj z Rýže). Sbírky básní: Hwat moat in ûntwerper fan pakpapier wol fiele? (1972, Co asi cítí návrhář balicího papíru?), Kunst en fleanwurk (1979, Tak či onak), Symfoansk gedicht (1981, Symfonická báseň), Wyn en fearren (1986, Víno a peří). we LEFFLER(OVÁ) Anne Charlotte, 1. 10. 1849 Stockholm – 21. 10. 1892 Neapol, švédská dramatička a prozaička. Byla ústřední postavou hnutí Mladé Švédsko (Det unga Sverige), zastávala radikální feministické názory a požadovala úplnou emancipaci ženy. Její dramata, například Sanna kvinnor (1883, Pravé ženy) a Kampen för lyckan (1887, spolu se Sonjou Kovalevskou, Boj o štěstí), svědčí o silném vlivu → Ibsenova moralismu. V cyklu povídkových sbírek Ur livet (1882–90, Ze života) ostře napadá společenské a náboženské konvence doby. V pozdějších prózách, mezi něž patří román En sommarsaga (1886, Letní pohádka), popisující konflikt uměleckého poslání a lásky, či povídka Kvinnlighet och erotik (1890, Ženskost a erotika, č. Žena a láska, 1897), inspirovaná autorčiným rozchodem s prvním manželem, je patrný odklon od tendenčnosti do citovější a soukromější sféry. $ D. d.: Efterlämnade skrifter 1–2 (1893, Spisy z pozůstalosti). zč, kej
LEINO Eino, vl. jm. Armas Eino Leopold Lönnbohm, 6. 6. 1878 Paltamo – 10. 1. 1926 Tuusula, finský básník. Nejvýznamnější básník fin. novoromantismu a propagátor idejí Mladofinů. Absolvoval
Z trhu), parodií na → Runebergovy Lovce losů. Roku 1914 navštěvuje severní Afriku a utvrzuje se v přesvědčení, že pro přírodní národy je setkání s civilizací osudné. Odvážně pak ve svých „exotických“ básních vede paralelu mezi Indiány a černochy a fin. „rudokožci“, rybáři, pastevci a lesními dělníky, kteří v jeho rodném kraji ztrácejí jedno hist. právo za druhým. Románem Kerran kesällä (1917, Jednou v létě) zahajuje řadu real. próz, jimiž chtěl po Balzacově vzoru vytvořit fin. lidskou komedii. V povídkách Kuolleet omenapuut (1918, Mrtvé jabloně) procházejí hrdinové ohněm občanské války. Téma občanské války se vrací i v dvoudílném Putkinotko (1919–20). Kompozičně je tento román jednoho dne, považovaný za autorovo mistrovské dílo, syntézou lidového vyprávění, rabelaisovské fantastiky a empatického realismu. I tu autor spoléhá na kontrast protikladných světů a neustálým střetáváním intelektuála Muttinena a jeho pachtýře, nordického barbara a venkovského proletáře Käkriäinena, vytváří napětí, jež akceleruje děj plný vnitřních monologů, úvah, odboček a vsuvek. Po expresionistickém milostném příběhu o hrbatém tesaři a osiřelé dívce Rakastanut rampa (1922, Zamilovaný mrzák) a dvojrománu o událostech v letech 1917–18 Sorron lapset (1923, Děti útlaku) a Punainen mies (1925, Rudý muž) vydává knihu úvah a impresí Lintukoto (1929, Země skřítků). Popisuje v ní vlastní život moderního Robinsona Crusoea na neobydleném ostrově ve středním Finsku, kde našel nový domov. Po návratu do města píše satirický román Henkien taistelu (1933, Boj duchů). Jeho oblíbené téma, konfrontace nevinného dítěte Přírody se svody velkého světa, tu má tentokrát konkrétní politický rozměr: je kritikou fašistických fin. hnutí 30. let. O rok později nemocný a osobními i společenskými prohrami zklamaný Lehtonen spáchá sebevraždu. $ D. d.: Román: Paholaisen viulu (1904, Ďáblovy housle). Sbírky básní: Nuoruus (1911, Mládí), Rakkaita muistoja (1911, Drahé vzpomínky). Lit.: P. Tarkka: Putkinotkon tausta (1977). jpv
LEHTONEN Joel, 27. 11. 1881 Sääminki – 20. 11. 1934 Helsinky, finský prozaik. Do lit. vstupuje jako novoromantik poémou Perm (1904) a třemi romány, z nichž Mataleena (1905, Magdalena), napsaná ich formou, je eulogií umělcovy matky, „hříšné Máří Magdaleny“. Její hřích spočíval v tom, že odložila šestiměsíčního Joela, který se nikdy nedozvěděl, kdo byl jeho otec, do chudobince, odkud jej po třech letech vykoupila vdova po místním pastorovi. Ta ho také vychovala a umožnila mu vystudovat filoz. fakultu. Léta 1907–14 strávil Lehtonen na cestách, učarovaly mu především románské země. Itálii a Boccacciovi (jehož později překládal) věnoval sbírku fejetonů a skic Myrtti ja alppiruusu (1911, Myrta a rododendron), Francii a Rabelaisovi fin. pendant Baudelairových Malých básní v próze nazvaný Punainen mylly (1913, Moulin rouge). V předvečer války předpovídá Lehtonen, obdivovatel Ch. Darwina a fin. sociologa E. Westermarcka, nelítostný boj ras, národů a tříd o přežití a definitivně se loučí s novoromantickými ideály mládí výpravnou básní o „harmonickém“ soužití člověka a přírody Markkinoilta (1912,
291
LEIKER [lejkr] Sjoerd, 28. 5. 1914 Smallingerland – 15. 12. 1988 Hoorn, nizozemský a fríský prozaik, básník, novinář. Debutoval roku 1934 niz. básněmi v časopisu De Vrije Bladen (Volné listy), psal však také frísky, dlouhodobě byl vedoucím fríské redakce niz. deníku Het vrije volk (Svobodný lid) a publikoval i ve fríském tisku. Psal čtivé real. romány, např.: Jan Zwarte (1941, Černý Jan, č. 1946), Drie getuigen (1944, Tři svědci), Wachten bij de grens (1968, Čekání na hranici), De overval (1970, Přepadení) i knížky pro děti a mládež, např. Spionnen in het rijk van Attila (1946, Špióni v Attilově říši) aj. V jeho díle hraje značnou roli 2. světová válka a okupace Nizozemska. kr
290
LEONORA Christina, 8. 7. 1621 Frederiksborg – 16. 3. 1698 Maribo, dánská princezna, autorka pamětí. Leonora Christina byla dcera Kristiána IV. (panoval v letech 1588–1648), provdala se za pozdějšího říšského správce Corfitze Ulfeldta. Když byl její manžel odsouzen pro velezradu, byla zatčena a strávila přes dvacet let v internaci na kodaňském hradu. Po propuštění dožila v klášteře ve městě Maribo. Ve vězení si začala psát záznamy – částečně vzpomínky, částečně deník – určené rodině a dětem, a nazvala je Jammersminde (Bědy památka). Dílo dokončila a konečnou redakci provedla až poté, co byla roku 1685 propuštěna z Modré věže. Rukopis zůstal v majetku rodiny, v důsledku sňatků se dostal do Rakouska a nakonec byl roku 1868 nalezen v archivu v Jindřichově Hradci a rok poté byl poprvé vydán tiskem. Po první světové válce byl odkoupen do
LENNGREN(OVÁ) Anna Maria, 18. 6. 1754 Uppsala – 8. 3. 1817 Stockholm, švédská básnířka a novinářka. Byla dcerou herrnhutského vysokoškolského učitele, od kterého se jí dostalo dobrého vzdělání. Již záhy překládala z latiny a francouzštiny a psala vlastní verše, přičemž její doménou se staly malé formy: epigram, idyla a satira. Sňatkem s novinářem Carlem Peterem Lenngrenem se dostala do kontaktu s osvícenci a začala spolupracovat s listem Stockholms Posten. V satirách – například Portraiterne (1796, Portréty), Grefvinnans besök (1800, Hraběnčina návštěva) – se vysmívá stavovské povýšenosti šlechty, prázdné učenosti a ženskému klepaření, inspiraci k idylám – Den glada Festen (1796, Veselá slavnost), Pojkarne (1797, Chlapci) – nachází ve venkovském životě a rousseauovském požadavku nezkaženosti a čistoty. Zatímco zpočátku zastávala radikální feministické pozice, v pozdější době razila názor, že žena má být především dobrou matkou, manželkou a hospodyní. O tom mj. svědčí báseň Några ord till min k. Dotter, i fall jag hade någon (1798, Několik slov mé dceři, kdybych nějakou měla). Knižně vyšly její básně teprvě posmrtně pod názvem Skaldeförsök (1819, Básnické pokusy). $ Vyd.: Samlade skrifter (1916–26, Sebrané spisy). zč, hg
LENNEP Jacob van, 24. 2. 1802 Amsterdam – 25. 7. 1868 tamtéž, nizozemský romanopisec a historik. Pod vlivem W. Scotta psal výpravné hist. romány s fascinujícími zápletkami, ale s mělkou charakteristikou. $ Hl. d.: Legendy: Nederlandsche legenden (1823, Nizozemské legendy). Hist. romány: De Pleegzoon (1833, Schovanec), De Roos van Dekama (1836, Růže z Dekamy), De lotgevallen van Ferdinand Huyck (1840, Osudy Ferdinanda Huycka). K nám byl uveden románem ze současnosti De lotgevallen van Klaasje Zevenster (1865, Jenička Sedmihvězda, č. 1880). kr
jpv
gymnázium v Hämeenlinně, roku 1895 začal studovat latinu na helsinské univ. Brzy však dává přednost vlastní tvorbě a práci v novinách. V letech 1896–1918 je lit. a div. kritikem deníků Päivälehti, Helsingin Sanomat a Päivä, vydává kulturní časopis Nykyaika a týdeník Sunnuntai. Ve čtyřiceti letech dostává spisovatelskou penzi a věnuje se pak již jen vlastní tvorbě. Biografie jeho více než sta publikovaných děl uvádí vedle třiceti básnických sbírek, dvaceti div. her a více než dvaceti románů a povídek sbírky esejů a lit. kritik, ale též překlady Dantovy Božské komedie, Racinovy Faidry, Schillerova Viléma Tella a Corneillova Cida. Leino vstupoval do lit. v době velkých politických a společenských změn, které nacházely svůj odraz i v umění. Díky jaz. erudici a znalostem evr. lit. se dokázal dobře orientovat v nových duchovních proudech a uměleckých směrech (symbolismus, secese, expresionismus) a reflektoval je ve své tvorbě. Hlavním zdrojem inspirace mu ale byly fin. lidová poezie a národní mytologie. I on se vydává po stopách → Kalevaly do Karélie a po návratu píše řadu děl na kalevalské téma: sbírku básní Tarina suuresta tammesta (1896, Pověst o velkém dubu), novoromantické drama Tuonelan joutsen (1898, Labuť tuonelská), hru Sota valosta (1900, Válka o světlo), sbírku básnických mýtů Helkavirsiä (1903, Svatodušní písně), označovaných za vrcholné dílo fin. symbolismu, a její pokračování Helkavirsiä II (1916). Jádro vizionářských básní psaných kalevalským metrem tvoří balady o pohanských hrdinech národních mýtů a legendy vycházející z křesťanských tradic. Oslava mužné síly a věrnosti ideálům, jež nezlomí ani smrt, zaznívá i v cyklu výpravných básní Simo Hurtta (1904), pak ale dochází v Leinově tvorbě ke zlomu. Básník, zklamaný politickou situací v zemi i rozchodem se ženou, píše básně plné hořkosti, ironie a temných tónů v Talvi-yö (1905, Zimní noc) a Halla (1908, Noční přízemní mráz). Hledá útěchu v cestování, překládá. Dokončuje také cyklus romantických hist. her Naamioita 1–6 (1905–11, Masky). K hist. látce se vrátí ještě v cyklu básní Juhana herttuan ja Catharina Jagellonican lauluja (1919, Písně vévody Jana a Kateřiny Jagellovské) a v poémě na antické téma Bellerophon (1919, Bellerofon). Z rozsáhlé prozaické tvorby si zachovaly svěžest drobné povídky ze sbírky Päiväperhoja (1903, Denní motýli) a příběhy o zvířatech, například „psí“ povídka Musti (1916). Č. vyšla roku 1914 Tyhjyyden kammo (Hrůza před prázdnotou) ze sbírky boccacciovských povídek Nuori nainen (1910, Mladá žena) a několik básní v časopisu Světová literatura 1992/4. Rok před smrtí, již uspíšil hektický, bohémský způsob života, vydává Leino knihu vzpomínek Elämäni kuvakirja (Leporelo mého života). $ D. d.: Sbírky básní: Yökehräjä (1897, Lelek), Hiihtäjän virsiä (1900, Písně lyžařovy), Tähtitarha (1912, Hvězdná zahrada), Elämän koreus (1915, Nádhera života), Syreenien kukkiessa (1920, Když kvetou šeříky). Vyd.: Kootut teokset, 16. sv. (1926–30, Sebrané spisy). Lit.: L. Onerva: Eino Leino
293
(1932), H. Mäkelä: Mestari (1995).
292
Dánska. S jedinečným smyslem pro real. zachycení detailů všedního života i každodenního jazyka líčí Bědy památka dlouhá léta věznění a ponižování. Mnoholeté útrapy pomáhala Leonoře přežít hrdost, odevzdanost do boží vůle, ale i vzácný smysl pro humor. Bědy památku dnes mnozí lit. historikové označují za nejvýznamnější dán. psané prozaické dílo před Holbergem a za nejdojemnější vzpomínky v dánštině vůbec. Nejnovější, důkladné a spolehlivé vydání čtenářské, s modernizovaným pravopisem, doplněné dalšími autobiogr. črtami a s rozsáhlým poznámkovým aparátem, vyšlo roku 1960. fr LEOPOLD Carl Gustaf, 26. 3. 1756 Stockholm – 9. 11. 1829 tamtéž, švédský básník, dramatik a kritik. Po → J. H. Kellgrenovi převzal roli dram. spolupracovníka krále → Gustava III. – takto vznikla například ve své době úspěšná klasicistická hra Oden (1790, Ódin). Stejně jako Kellgren se i Leopold opíral o rozum a vlastní zkušenost a obhajoval myšlenky osvícenství a klasicismu proti začínajícímu romantismu, mj. proti → T. Thorildovi. Nejvýznamnější jsou jeho reflexivní básně s filoz. a morální problematikou: Öfver Begäret till ett Odödligt Namn (1791, O touze po nesmrtelném jméně), Försynen (1793, Prozřetelnost), Prädikaren (1794, Kazatel), v nichž vystupuje do popředí jeho pesimistický, iluzí zbavený pohled na člověka a život, a veršované vyprávění Eglé och Annett (1800, Eglé a Annett). Jako kritik spolupracoval s listem Extraposten. Byl členem Švédské akademie (od roku 1786), kde vystupoval jako kulturní arbitr a strážce gustaviánské tradice. $ Vyd.: Samlade skrifter 1–3 (1814–16, Sebrané spisy), 4–6 (1831–33). Nové vydání vychází od roku 1911. zč LEVERTIN Oscar, 17. 7. 1862 Gryt – 22. 9. 1906 Stockholm, švédský literární kritik, básník a prozaik. Po studiích v Uppsale se stal profesorem lit. dějin na Stockholmské vysoké škole a respektovaným kritikem listu Svenska Dagbladet. Ve své vědecké i beletristické tvorbě spojil novoromantickou mystiku, pramenící z jeho židovství, se skeptickým racionalismem. Spolu s → V. Heidenstamem, s nímž napsal programový spisek Pepitas bröllop (1890, Pepitina svatba), se postavil proti jednostrannému, sociálně akcentovanému naturalismu 80. let a ostře odmítl i → Strindbergovo pozdní, „postinfernální“ vidění světa. V básnické prvotině Legender och visor (1891, Legendy a písně) podává v duchu franc. symbolismu romantizovaný obraz středověku, v pozdějších Nya dikter (1894, Nové básně) a Dikter (1901, Básně) převažují národní motivy. Vrchol představují jeho esejistické práce, shrnuté například do sbírek Diktare och drömmare (1898, Básníci a snílci) a Svenska gestalter (1903, Švédské postavy). Vydal též studie o → C. M. Bellmanovi, → C. Linném a dalších představitelích švéd. lit. 18. století. $ D. d.: Sbírka básní: Kung Salomo
294
och Morolf (1905, Král Šalomoun a Morolf). Romány: Livets fiender (1891, Nepřátelé života, č. 1919), Magistrarne i Österås (1900, Magistři z Österås). Povídky: Rococonoveller (1898, Rokokové novely, č. 1917). zč
LIDMAN Hans, 22. 10. 1910 Sveg (Härjedalen) – 4. 4. 1976 Edsbyn (Hälsingland), švédský prozaik, autor knih o přírodě a lidech švédského severu. Prožil nepříliš šťastné dětství bez otce, který v mladém věku zemřel. Po různých zaměstnáních, během nichž se sám vzdělával, přispíval do místních novin články o rybaření a vlastivědě kraje Hälsinglandu. Jako spisovatel se prosadil v roce 1945 rybářskými příběhy Det nappar i Svartån (V Černé řece ryby berou). Následovaly desítky knih o rybaření, lovu a přírodě. Překladu do několika jazyků se z nich dočkal Pärlugglans skog (1960, Les sýce rousného, č. Hlídač Ďábelského potoka, 1975). Jde o povídky z Lidmanova kraje, v nichž se popisy tvrdé skutečnosti snoubí s uměním básně v próze. Počínaje 50. léty podnikal cesty do arktických končin Skandinávie. V real. povídkách, např. ve sbírce Lapplands stjärna (1975, Hvězda Laponska), pak popisoval krušný život tamějších obyvatel včetně Laponců a Finů. Po autorově smrti vyšla sbírka Vargen tog min Mari (1978, Vlk mi vzal mou Mari). Lidman napsal cenné monografie o třech švéd. výtvarných umělcích: Lim-Johan (1971, Johan z Limy), Olle Nordberg, en nordisk faun (1971, Olle Nordberg, severský faun) a Johny Mattson, träkonstnär (1976, Johny Mattson, umělecký řezbář). Byl také výtečným fotografem a v jeho přírodních snímcích, kterými své knihy doprovázel, je dokumentární záměr spojen s poezií. št
LIDMAN Sven, 30. 6. 1882 Karlskrona – 4. 2. 1960, švédský básník, prozaik a dramatik. Nejprve na sebe upoutal pozornost dekadentní erotickou lyrikou a veršovanými dramaty, později přešel k prozaické tvorbě. V pětidílném románovém cyklu o fiktivní šlechtické rodině Silfverstååhlů (1910–13) vystupuje poněkud anachronicky jako mluvčí deklasované aristokracie, obhájce starých konzervativních myšlenek a ideálů, propagátor nacionalismu a militarismu a odpůrce parlamentní demokracie a politické levice. V nejzdařilejším románu Huset med de gamla fröknarna (1918, Dům starých slečen, č. 1941) je již patrná jeho nová, křesťanská orientace, která ho nakonec přivedla do řad letničního hnutí. Několik desetiletí působil jako kazatel a jeho kázání vyšla i knižně. K lit. se vrátil až na sklonku života autobiogr. tetralogií Gossen i grottan (1952, Chlapec v jeskyni), Lågan och lindansaren (1952, Plamen a provazochodec), Mandoms möda (1954, Namáhavost mužství) a Vällust och vedergällning (1957, Chtíč a odplata), která vzbudila značný rozruch svou mimořádnou otevřeností. zč
295
LIDMAN(OVÁ) Sara, * 30. 12. 1923 Missenträsk, švédská prozaička a dramatička. Narodila se a vyrůstala v rodině nábožensky založeného sedláka v norrlandském Västerbottenu a její domov i celý rodný kraj se pro ni později staly trvalým zdrojem lit. inspirace. Je považována za klíčovou představitelku poválečného novoregionalismu, který však v jejím případě slouží jako prostředek k nastolování otázek univerzální, geograficky neomezené platnosti. Lidmanová především klade důraz na obhajobu lidí stojících na okraji společnosti, nebo dokonce na samém jejím dně: lidí bezmocných, zklamaných, nemilovaných, osamocených, chudých a utlačovaných, lidí, kteří nutně potřebují pomoc a solidaritu svých bližních. Debutovala roku 1953 mimořádně zralým dílem Tjärdalen (Dehtový milíř), jímž si okamžitě získala čtenářskou oblibu i uznání kritiky. Hrdiny či spíše antihrdiny tohoto kolektivního románu jsou obyvatelé malé vesničky Ecksträsk (ztotožnitelné s autorčiným rodným Missenträskem), jejichž život je poznamenán zradou a selháním v nečekané mravní zkoušce. Román je napsaný v duchu real. vypravěčské tradice, důležitá funkce v něm však připadá symbolům a biblickým paralelám, k charakterizaci prostředí a postav slouží sugestivní, mírně archaizovaný dialekt, který se ve větší či menší míře objevuje i v následujících dílech. Do Västerbottenu, izolované země drsné přírody, dlouhých zim, tmy, sněhu a lidské samoty, je zasazen i děj další prózy Hjortronlandet (1955, Země morušek) a dvojrománu Regnspiran (1958, Rorýs) a Bära mistel (1960, Nésti jmelí), který se opět dotýká morálně náboženské problematiky. V 60. letech Lidmanová vyměnila Norrland za Afriku: romány Jag och min son (1961, Já a můj syn, č. 1974) a Med fem diamanter (1964, S pěti diamanty) se odehrávají v Jihoafrické republice, respektive v Keni a jejich společným jmenovatelem je odsouzení bílého rasismu a vlivu západní civilizace na život domorodých obyvatel. Pod vlivem levicového politického hnutí, akcentujícího zájem lit. o aktuální sociální a politické problémy, nakonec na více než celé desetiletí zcela opustila oblast beletrie a věnovala se výhradně psaní knih reportážního a dokumentárního charakteru. V nich se mj. angažovala proti amer. účasti ve vietnamské válce: Samtal i Hanoi (1966, Rozhovory v Hanoji), Fåglarna i Nam Dinh (1972, Ptáci v Nam Dinh) a za zlepšení životních podmínek horníků ve švéd. železnorudných dolech: Gruva (1968, Důl). Rozsáhlým románovým eposem Din tjänare hör (1977, Tvůj služebník slyší), Vredens barn (1979, Děti hněvu), Nabots sten (1981, Nabotův kámen), Den underbare mannen (1983, Podivuhodný muž), Järnkrona (1985, Železná koruna) a Lifsens rot (1996, Kořen života) se však nakonec vrátila k umělecké próze a k Norrlandu. Zachytila pronikavé změny, které v této odlehlé provincii, po dlouhá staletí žijící naboženstvím, mýty a legendami, na konci 19. století vyvolal nástup nového, industriálního věku. Z dram. tvorby Lidmanové třeba jmenovat hry Job Klockmakarens
297
LIE [lí] Jonas, 6. 11. 1833 Eiker (Buskerud) – 5. 7. 1908 Fleskum, norský prozaik. Intenzivní prožitky z mládí v severním Norsku (Tromsø) zanechaly trvalé stopy v jeho tvorbě. Studoval práva, stal se advokátem, spekulace s dřevem ho přivedly na mizinu a dlouhá léta se snažil splatit dluhy. Básnická gáže od roku 1874 mu umožnila žít v cizině, hlavně v Paříži. Drsné životní zkušenosti, citová vnímavost a smysl pro mystiku tvoří podstatu bohaté a pestré tvorby tohoto autora, jehož osobité projevy se přičítají příměsi laponské krve. Lie na sebe strhl rázem pozornost romanticky laděným románem Den fremsynte (1870, Jasnovidec, č. 1880) s vynikajícím líčením severonor. přírody. Trvalý zájem o moře se projevil též v prvním nor. námořnickém románu Tremasteren Fremtiden (1872, Trojstěžník Budoucnost) a v psychol. pozoruhodném románu o manželství Lodsen og hans hustru (1874, Lodivod a jeho paní, č. Láska a žárlivost, 1924). Po několika neúspěšných románech a dram. pokusu se Lie připojil k naturalismu 80. let s jasným sociálním zaměře-
LIE [lí] Bernt, 13. 7. 1868 Mandal – 14. 7. 1916 Sandefjord, norský prozaik. Psal idylické romány s náměty z vyšších vrstev nor. maloměsta. Velmi populární byly jeho knihy pro mládež, nejznámější Metje Kajsa (1892, č. 1911), Sorte ørn (1894, Černý orel, č. Z kraje bílých nocí, 1920), Svend Bidevind (1897, Vojta Proklouz, č. 1911). Č. též Cesta do ledového moře a jiné povídky (1912). hk
LIDNER Bengt, 16. 3. 1757 Göteborg – 4. 1. 1793 Stockholm, švédský básník a dramatik. Po otci, povoláním varhaníkovi, zdědil hudební založení, které později uplatnil ve své poezii. Studoval na univ. v Lundu a Greifswaldu, pobýval též v Göttingen a jako tajemník básníka a vyslance → C. P. Creutze v Paříži. Po roztržce s ním a ztrátě přízně krále → Gustava III. vedl neuspořádaný život, zemřel v naprosté bídě. Byl ovlivněn poezií Younga, Klopstocka a mladého Goetha a je spolu s → T. Thorildem nejvýznamnějším představitelem švéd. preromantismu. Kromě muzikálnosti je pro jeho tvorbu příznačný důraz na emoce a soucit s lidmi pronásledovanými osudem. Vrcholným dílem je báseň Grefvinnan Spastaras död (1783, Smrt hraběnky Spastary), která líčí smrt matky snažící se zachránit své dítě při zemětřesení v Mesině. Tragédie Eric XIV (1782, tiskem 1800, Erik XIV.) je psaná klasicistním alexandrínem, ale jinak je shakespearovská stejně jako libreto k opeře Medea (1784). Báseň Yttersta domen (1788, Poslední soud) vyjadřuje autorovo náboženské cítění. $ D. d.: Fabler (1779, Bajky), Året MDCCLXXXIII (1784, V roce 1783). Vyd.: Samlade skrifter (od roku1932, Sebrané spisy). zč, hg
dotter (1954, Dcera Joba Hodináře), Aina (1956) a Marta, Marta! (1970, Marto, Marto!). zč
296
ním v povídce Rutland (1880), románu Gaa på! (1882, Vpřed – nikdy vzad, č. 1897) a v jednom z vrcholných románů nor. naturalismu Livsslaven (1883, Doživotně odsouzen, č. 1887), v němž je tragické předurčení člověka z chudiny spojeno s motivem temných sil v lidském nitru. Problémy ženy a rodiny se odrážejí v klasickém románu Familjen på Gilje (1883, Rodina na Gilje), dále v En malstrøm (1884, Vír), Et samliv (1887, Soužití) aj. Za novoromantismu 90. let dal Lie průchod své fascinaci „trolskými“ pudy v člověku v románu z obchodnického prostředí Onde makter (1890, Zlé mocnosti) a přírodní mystika už zcela převládá v pohádkách a povídkách Troll, 2 sv. (1891–92, Trol, č. 1911). $ D. d: Romány: Niobe (1893, Nioba naší doby, č. 1899), Når sol går ned (1895, Když slunce zapadne, č. 1899), Dyre Rein (1896), Når jernteppet faller (1901, Když železná opona padá). Hra: Lindelin (1897, Lindelina, č. v původní prozaické formě 1914). Sbírka básní: Digte (1866 a 1889, Básně). Vyd.: Samlede digterverker, 10 sv. (1920–21, Sebraná básnická díla). Lit.: F. Ingerslev: Jonas Lie (1939), H. Midbøe: Dikteren og det primitive, 4. sv. (1964–66). hk, m LIEHU(OVÁ) Rakel, * 3. 9. 1939 Nivala, finská básnířka. Výchova v rodině faráře a studium filozofie a teologie daly její poezii hluboký duchovní rozměr. Již název prvotiny Ihmisen murhe on yhteinen (1974, Lidské hoře je společné) naznačuje její humanistické přesvědčení. Její neokázalé křesťanství však není dogmatické, víra je pro ni přirozenou potřebou. Setkání s Bohem považuje za věc velice osobní, ať již skrze vidění, jako v básni A v hodině třetí odpolední ve sbírce Valo, läheisyys (1977, Světlo, blízkost), nebo ve chvílích bolesti a úzkosti jako v románu Seth Mattsonin tarina (1976, Příběh Setha Mattsona), jehož ústřední myšlenkou je Pavlovo „Berte na sebe břemena jedni druhých“. Ve vizionářských básních psaných ozdobným, novoromantiky připomínajícím stylem sbírek Liian lähellä, liian äkkiä (1982, Příliš blízko, příliš náhle) a Gammayökkönen (1985, Kovolesklec gamma), používá autorka k vyjádření Boží přítomnosti přírodních symbolů, světla, oblohy a moře. Neboť Boží dílo zahrnuje jak svět lidí, tak svět přírody a objevovat jeho znamení v čase je právem a povinností básníka. $ D. d.: Sbírky básní: Savikielellä minä ylistän (1975, Hliněným jazykem velebím), Joki sepittää minulle (1987, Řeka píše pro mě), Readymade (1995). Román: Punainen ruukku (1980, Červený kamenáč). jpv LIESTØL [lístel] Knut, 13. 10. 1881 Åseral – 26. 6. 1952 Oslo, norský folklorista, univerzitní profesor v oboru lidové balady a rodové ságy. $ Hl. d.: Upphavet til den islandske ættesaga (1929, Vznik islandské rodové ságy). Vydal: Norsk folkediktning, 4 sv. (1936–41, Norské lidové básnictví), dílo → I. Åsena a → M. Moea. m
298
LIKSOM(OVÁ) Rosa, vl. jm. Anni Ylävaara, * 7. 1. 1958 Ylitornio, finská prozaička a výtvarnice. Ač autorka typicky alternativní, undergroundová, je dnes jednou z nejúspěšnějších fin. spisovatelek. Pochází z Laponska, kde se odehrává část jejích povídek, dějištěm dalších je současné odcizené velké město a také Rusko, Sibiř, kde Liksomová hodně cestovala (žila několik let v kodaňské Christianii a studovala v Moskvě). Tématy jejích povídek jsou groteskní, paradoxní, ad absurdum dovedené lidské vztahy – Unohdettu vartti (1986, Zapomenutá čtvrthodina), Tyhjän tien paratiisit (1989, Prázdné cesty č. 1997). $ D. d.: Sbírky povídek: Roskaa (1991, Smetí), Bama Lama (1993), Kreisland (1996). mh
LINDEGREN Erik, 5. 8. 1910 Luleå – 31. 5. 1968 Stockholm, švédský básník a literární kritik, člen Švédské akademie (od roku 1962). Zatímco debut Posthum ungdom (1935, Posmrtné mládí) obsahuje ještě básně psané v tradičním, akademickém a estetizujícím duchu 30. let, čtyřicet „rozbitých“, tj. nerýmovaných sonetů shrnutých do sbírky mannen utan väg (1942, muž bez cesty) signalizuje novou básnickou orientaci eliotovského ražení, odrážející v sobě rozporuplnost, chaotičnost a disharmoničnost současného světa. Sbírkou Sviter (1947, Suity), v níž důležitou roli hraje prvek hudby a výtvarného umění, a chmurněji laděnými Vinteroffer (1954, Zimní oběti), kterými se jeho tvorba uzavírá, si Lindegren definitivně zajistil postavení nejvýznamnějšího švéd. lyrika 40. let. Důležitý přínos znamenají také jeho operní libreta a překlady (T. S. Eliot, D. Thomas, R. M. Rilke aj.). Č. vyšel výbor z Lindegrenovy poezie pod názvem Muž bez cesty (1967). zč, kej
LINDEMANN Kelvin, * 6. 8. 1911 Kainsk (Rusko), dánský prozaik. Nejúspěšnějším dílem je hist. román Huset med det grønne træ (1942, Dům se zeleným stromem, č. 1947) z doby dán. koloniálních výbojů v Indii a jeho pokračování Gyldne kæder (1948, Zlaté řetězy). $ D. d.: Romány: Lykkens tempel (1949, Chrám Štěstěny), Den firkantede bowlerhat (1974, Hranatá buřinka). fr
LINDGREN Torgny, * 16. 6. 1938 Raggsjö (Västerbotten), švédský prozaik a básník, člen Švédské akademie od roku 1991. Fantazii a radost z vyprávění promítá do kritického pohledu na současnost a zobrazuje existenciální, nadčasové podmínky lidského života. Píše alegorie o dnešní společnosti, o křehkosti systémů a o moci, která je ze své podstaty bez viny. Zobrazuje potřebu člověka sklonit se před určitým řádem i tvořivou, věčnou lidskou touhu jakémukoliv řádu vzdorovat. Přes tematickou jednotu opisuje jeho tvorba typickou křivku vývoje švéd. lit. minulých let od satiry přes dokument k fantazii a epice magického realismu. Debutoval sbírkou satirických básní Plåtsax, hjärtats instrument (1965, Nůžky na plech,
299
LINDGREN(OVÁ) Barbro, * 18. 3. 1937 Stockholm, švédská prozaička, básnířka a dramatička. Z její rozsáhlé lit. produkce (přes padesát titulů) si největší uznání získaly knihy pro děti a mládež. Humor a ztřeštěnost jsou příznačné pro hrdiny jejích próz Loranza, Masarin och Dartanjang (1969, Loranza, Masarin a Dartanjang) a Loranza, Loranza (1970, Loranzo, Loranzo). V trilogii Jättehemligt (1971, Děsně tajné), Världshemligt (1972, Šíleně tajné) a Bladen brinner (1973, Listy hoří), psané formou deníkových záznamů, vylíčila malé i velké problémy dospívající, pubertální dívky a v autobiogr. románech Lilla Sparvel (1976, Malý Vrabčáček) a Stora Sparvel (1977, Velký Vrabčák) se vrátila do svého dětství. Romány pro dospělé Eldvin (1971) a Molnens bröder (1975, Bratři mraků), zasazené do prostředí starobince a psychiatrické léčebny, líčí svět úzkosti,
nástroj srdce), kde stejně jako v následujících prózách útočí na byrokracii a pošlapávání lidské důstojnosti. Skutečný úspěch získal až románem Ormens väg på hälleberget (1982, Cesty hada na skále, č. 1988) s hist.-biblickým námětem na téma lidské bídy, utrpení a zla v podobě pozemského zneužívání moci, umístěným do autorova rodného Norrlandu v minulém století. Výjimečný je autorův jazyk stylizovaného dialektu, nabitý intenzivní teologickou a filoz. spekulací prostých lidí. Navazuje na lidovou vypravěčskou tradici a v tomto trendu pokračuje i v následujících prózách. Román byl vyznamenán cenou Severské rady a zfilmován. Do Norrlandu a jeho svérázu situoval i sbírku povídek Merabs skönhet (1983, Merabina krása, č. povídky Voda a Vratidlo, 1988) a román Ljuset (1987, Světlo), alegorii o pozemské spravedlnosti a božím světle. K biblickým motivům se vrací v románu Bat Seba (1984, David a Batšeba, č. 1992) a ve sbírce povídek Legender (1986, Legendy). Staroseverskou mytologií se nechal inspirovat v sáze Kärleksguden Frö (1988, Bůh lásky Frej). Postmodernistický experiment, využívající silných vnějších efektů, Till sanningens lov (1991, Chvála pravdy) byl jen krátkou epizodou jeho díla a návrat k Norrlandu a alegorické sevřenosti v zobrazení komplikovaných lidských vztahů, založených na touze po moci, soupeření a sebeprosazení, představuje hned následující novela Humlehonung (1995, Čmeláčí med). $ D. d.: Novely: Skolbagateller (1972, Školní prkotiny), Övriga frågor (1973, Další dotazy). Romány: Brännvinsfursten (1979, Kořalkový král), Skrämmer dig minuten (1981, Děsí tě minuta). Lit.: I. Pehrson: Livsmodet i skrönans värld (1993). dh LINDGREN(OVÁ) Astrid, * 14. 11. 1907 Vimmerby, švédská prozaička, autorka dětské literatury, která se ještě za svého života stala legendou. Vyrostla na smålandském venkově, pracovala jako redaktorka. Debutovala roku 1944 poměrně konvenčním, nicméně oceněným dívčím deníkovým románkem Britt-Mari lättar sitt hjärta (Britt-Mari se svěřuje). O rok později publikovala Pippi Långstrump (Pipi Dlouhá punčocha, č. 1977, 1985 celá trilogie v jednom vydání), která znamenala zásadní obrat v přístupu k dětské lit. v celosvětovém měřítku, boření konvencí a oproštění od tradičního moralismu a mentorování. Pipi zesměšňuje výstřelky rodičovské autority, pokrytectví dospělého světa, poručnictví i zla. Lindgrenová v celé své tvorbě líčí z dětského pohledu bytostnou touhu dítěte revoltovat, prosazovat svou vůli a moc, které je ovšem nutno výchovou usměrňovat. Kromě vlastní invence lze v autorčině tvorbě vysledovat návaznost na tradici anglosaskou, na díla, jako je Alenka v Říši divů či Huckleberry Finn, avšak i na tradici idylického realismu a na klasickou pohádku. Po úspěšném prvním dílu následovalo pokračování Pippi Långstrump går ombord (1946, Pipi se nalodí) a Pippi Långstrump i Söderhavet (1948, Pipi Dlouhá Punčocha v Tichomoří). Brzy
301
autorka oživila i další žánry dětské lit., jako je detektivka, v celé sérii o Kalle Blomkvistovi (1946–53, Kalle Blomkvist zasahuje, č. 1964, Detektiv Kalle má podezření, č. 1970, Svěřte případ Kallovi, č. 1971). Dílo Astrid Lindgrenové je nebývale bohaté a různorodé, paralelně se v něm odvíjí několik linií: na jedné straně všední, prosté a humorné příběhy ze života, inspirované vlastním dětstvím, vedle toho lze vysledovat linii silně komickou a v neposlední řadě příběhy fantaskní v pohádkové podobě na klasická témata zla a dobra, krutosti i lásky, života a smrti. K prvním patří Alla vi barn i Bullerbyn (1947, Děti z Bullerbynu, č. 1962, 1986), Madicken (1969), Vi på Saltkråkan (1964, My z ostrova Saltkråkan, č. 1994). Do dalšího oddílu lze zařadit trilogii Emil i Lönneberga (1963–70, Emil z Lönnebergy, č. 1985 jako Emil Neplecha, 1995) a ke třetí větvi patří Nils Karlsson-Pyssling (1949, Skřítek Nils Karlsson), Mio, min Mio (1954, Mio, můj Mio, č. 1997), Ronja Rövardotter (1981, Ronja dcera loupežníka, č. 1987), kde využívá dnes již téměř zapomenutý žánr, loupežnický román, aby zachytila obecné generační konflikty a proces osvobozování dospívajícího člověka, či tolik diskutovaná kniha o smrti, Bröderna Lejonhjärta (1973, Bratři Lví srdce, č. 1994). Na pomezí těchto žánrů stojí trilogie Karlsson på taket (1955–68, Karkulín ze střechy, č. 1983) o malém tlouštíkovi s vrtulkou na zádech a všemožnými zlozvyky a neřestmi dospělých. V centru autorčiny tvorby stojí snaha proniknout do situace dítěte současného světa a přiblížit dětské duši nelehké existenciální otázky. Lindgrenová napsala řadu filmových a div. scénářů, podle jejích knih bylo natočeno na 40 filmů, její příběhy byly přeloženy do 60 jazyků. Roku 1967 založilo nakladatelství Rabén & Sjögren cenu Astrid Lindgrenové. $ D. d.: Memoáry: Samuel August från Sevedstorp och Hanna i Hult (1973, Samuel August ze Sevedstorpu a Hanna z Hultu). Lit.: M. Strömstedt: Astrid Lindgren (1977), U. Lundqvist: Århundradets barn: Fenomenet Pippi Långstrump och dess förutsättningar (1979), V. Edström: Astrid Lindgren. Vildtoring och lägereld (1992). dh
300
samoty a izolace od okolního světa. Dětská poezie Lindgrenové vyšla např. ve sbírce Gröngölingen är på väg (1974, Žluna je na cestě). zč LINDORM [lindurm] Erik, 20. 7. 1889 Stockholm – 30. 1. 1941 tamtéž, švédský básník a fejetonista. Patří ke skupině spisovatelů autodidaktů, začínal jako horlivý společenský kritik a přívrženec levice (mj. založil satirický časopis Naggen), později však politická angažovanost v jeho tvorbě mizí. Ve sbírkách Tal till mitt hjärta (1912, Řeč k mému srdci), Min värld (1918, Můj svět), Domedagar (1920, Soudné dny) a Bekännelser (1922, Doznání) vystupuje jako básník všedního dne, rodiny a domova, v poslední, umělecky nejsilnější sbírce På marsch (1934, Na pochodu) především jako básník erotický. Lindorm vydal také několik kronik založených na novinových výstřižcích (tzv. bokfilmer), např. Oscar II och hans tid (1934, Oskar II. a jeho doba) a Gustav V och hans tid (1936–47, Gustav V. a jeho doba). $ D. d.: Hry: Moloch (1926), Röda dagen (1929, Rudý den). zč
LINNANKOSKI Johannes, vl. jm. Vihtori Peltonen, 18. 10. 1869 Askola – 10. 8. 1913 Helsinky, finský prozaik. Po studiích na učitelském ústavu v Jyväskylä, která nedokončil, pracoval jako novinář
LINDQVIST [lindkvist] Sven, * 28. 3. 1932 Stockholm, švédský prozaik, esejista a novinář. Již v jeho raných knihách Ett förslag (1955, Návrh), Handbok (1957, Příručka), Hemmaresan (1959, Cesta domů) či Praktika (1962) se objevuje požadavek propojení soukromé a společenské morálky, estetiky a etiky, umění a skutečnosti, který přejal od svého lit. vzoru → V. Ekelunda. V 60. a 70. letech k angažovanosti morální přistoupila také angažovanost politická a dobově příznačný zájem o třetí svět. Esejistický román Myten om Wu Tao-tzu (1967, Mýtus o Wu Tao-cu) a cestopisné reportáže Kina inifrån (1963, Čína zevnitř), Asiatisk erfarenhet (1964, Asijská zkušenost, obě spolu s manželkou Cecilií), Slagskuggan (1969, Stín), Jord och makt i Sydamerika (1973, Země a moc v Jižní Americe) a Jordens gryning (1974, Rozbřesk země) přiblížily evr. čtenáři do té doby geograficky i myšlenkově neznámé oblasti Asie a Latinské Ameriky. Po několika příspěvcích do společenské a kulturní debaty, např. Gräv dår du står (1978, Kopej tam, kde stojíš), následovaly memoáry En älskares dagbok (1981, Milencův deník) a En gift mans dagbok (Deník ženatého muže), otevřeně vypovídající o spisovatelově vztahu k životu, lásce a erotice, a žánrově smíšené práce Bänkpress (1988, Tlak na levici), Ökendykarna (1995, Potápěči pouště) a Utrota varenda jävel (1992, Vyhubte všechny mizery). zč LINNA Väinö, 20. 12. 1920 Urjala – 21. 4. 1992 Helsinky, finský prozaik, člen Finské akademie. Ačkoliv napsal pouze čtyři romány, ovlivnil rozhodujícím způsobem vývoj fin. prózy 50. a 60. let. Stal se pro Finy „Legendou již za života“, jak zní název rozhovorů profesora Virtaranty s autorem. A až do jeho smrti se vždy v létě konala celonárodní pouť krajinou autorova mládí a místy děje jeho nej-
303
úspěšnějšího díla, trilogie Pohjantähden alla 1–3 (1959–62, Pod Severkou, č. 1969). Linnovu cestu k lit. přirovnává R. Palmgren ve studii Dělnická literatura (1965) k životní pouti velkých fin. dělnických spisovatelů → T. Pekkanena a → L. Viity. Narodil se v proletářské venkovské rodině, vychodil pouze základní školu a od čtrnácti let pomáhal ovdovělé matce živit osmičlennou rodinu. Pracoval v lese a na pile a jako dělník v tamperské textilce. Roku 1940 nastoupil vojenskou službu a jako velitel kulometné čety prošel pokračovací válkou. Na vojně začal psát svoji první prózu, autobiogr. román Päämäärä (1947, Cíl), popisující životní pouť mladého dělníka, který se chce stát spisovatelem. Následoval psychol. román Musta rakkaus (1948, Černá láska), strindbergovské drama vášní, plné skepse a temných tónů. Roku 1952 se stává členem sdružení tamperských umělců „Mäkelän piiri“. V tomto Mäkeläho kroužku (Mäkelä byl knihovníkem knihovny, na jejíž půdě sdružení vzniklo), jenž se brzy stal pojmem a představoval ve 40. a 50. letech protipól „příliš dekadentní a teoretické lit.“ hlavního města, se Linna seznámil s A. Matsonem, průkopníkem „nové kritiky“ ve Skandinávii. Postuláty jeho studie Umění románu (1947) plně korelovaly s jeho přesvědčením o významu kompozice uměleckého díla jako stěžejního prostředku realizace autorského záměru a o potřebě navázat na tradici fin. real. románu. Roku 1954 vychází Tuntematon sotilas (Neznámý voják, č. 1965), román o fin.-ruské válce nazírané z pohledu řadových vojáků. Pro otevřený antimilitarismus a pacifismus (pro nějž byvá přirovnáván k dílům N. Mailera a E. M. Remarqua), pro drsný humor a hlavně pro způsob, jakým mluví Linnův voják, od → Runeberga stylizovaný do podoby ušlechtilého národního hrdiny, vyvolal román celonárodní diskusi, která rozdělila Finsko na dva tábory. Teprve když dílo veřejně ocenil prezident Paasikivi, polemiky ustaly a Neznámý voják pokračoval ve vítězném tažení na plátna kin, na prkna divadel a v překladech do více než dvaceti zemí. O pět let později vychází 1. díl trilogie Pod Severkou, jíž autor navazuje na tradici severských románů-ság a v níž na osudech chalupnické rodiny Koskelových sleduje společenský a politický vývoj Finska od 80. let minulého století do 50. let století dvacátého. I v tomto díle nabízí autor nový pohled na klíčová období fin. dějin, kritizuje fin. pravici i fin. komunisty a dává najevo sympatie k sociální demokracii, jež měla v jeho rodném tamperském kraji silné zázemí. Především ale píše plnokrevný real. román, v němž oslavil fin. přírodu a prostého fin. člověka, jakým sám, vzdor poctám, jež mu vděčný národ udělil, až do konce života zůstal. $ Lit.: Y. Varpio: Pentikulma ja maailma (1979), N.-B. Stormbom: Väinö Linna (1992). jpv
302
LINNÉ Carl von, 23. 5. 1707 Stenbrohult (Småland) – 10. 1. 1778 Uppsala, švédský botanik, zoolog a lékař. Původně se jmenoval Linnaeus. Studoval v Lundu a Uppsale. Roku 1732 podnikl cestu do Laponska a roku 1734 do Dalarny, roku 1735 do Holandska, kde byl promován na lékaře, pak do Anglie a do Paříže. Po návratu působil jako lékař ve Stockholmu. Byl jedním ze zakladatelů Vědecké akademie a jejím prvním předsedou. Roku 1741 se stal profesorem medicíny a botaniky v Uppsale a poté vykonal několik cest po Švédsku. Roku 1762 byl povýšen do šlechtického stavu. V letech 1742– 78 spravoval uppsalskou botanickou zahradu (dnes Linnéova za-
v místních novinách. Jeho osvětové a kulturně politické aktivity brzy překročily rámec jednoho regionu a po generální stávce v roce 1905 zakládá Fin. svaz, který měl sjednotit všechny vlastenecky smýšlející Finy. Z jeho popudu je také v roce 1906 pofinštěna velká část jmen fin. řek, hor a měst. Byl vynikající řečník (1901 vydal příručku Rétorika) a svými stylisticky vybroušenými články, jež posléze vydaly na šest samostatných sv., navázal na národní romantiky Snellmana, → Lönnrota aj., kteří stejně jako on považovali žurnalistiku za svébytný lit. žánr. Zkušenosti z bojů o vytvoření jednotné vlastenecké a protirus. fronty zúročil později ve vlastní tvorbě, nejadresněji v alegorické hře Kirot (1907, Kletby). Až do roku 1903 vystupuje pod jménem Peltonen. Když pak přijme v dramatu na biblické téma o věčném boji dobra se zlem Ikuinen taistelu (1903, Věčný zápas) jméno Linnankoski, jen nejbližší přátelé vědí, že za pseudonymem se skrývá významný novinář a vůdčí postava Mladofinů. Toto typické novoromantické drama o Kainu a Abelovi přijala fin. veřejnost jako výzvu k boji proti carskému útlaku. V Laulu tulipunaisesta kukasta (1905, Píseň o červeném květu, č. 1932), považovaném některými kritiky za nejfinštější fin. román, pojednává téma boje dobra se zlem a odvěké touhy člověka po svobodě v intimnější rovině. Román o fin. Donu Juanovi, který nakonec zmoudří a stane se vzorným otcem rodiny, přesáhl hranici jednoho uměleckého směru (novoromantismu) i jedné země a stal se jedním z nejpřekládanějších děl fin. lit. Bibliografie uvádí více než sto reedic doma a přibližně stejný počet vydání v překladech. V roce 1908 vychází autorova nejrealističtější a kompozičně nejsevřenější próza, rodinné drama Pakolaiset (Běženci, č. 1928). V tomto románu Linnankoski zbavil svůj novoromanticky rozklenutý styl vší dekorativnosti a soustředil se na výpověď o stárnoucím muži, který se vyrovnává se samotou a v odpuštění osudu i nevěrné ženě nachází vykoupení. K biblickým námětům se vrátí ještě ve hrách Simson ja Delila (1911, Samson a Dalila) a Jeftan tytär (1911, Jeftova dcera), vzdáleně připomínající → Kiviho Leu. To již bojuje s nevyléčitelnou leukémií, které nakonec v nedožitých čtyřiačtyřiceti letech podléhá. $ Lit.: A. Anttila: V. Peltonen-J. Linnankoski 1–2 (1921–27). jpv
305
LJUNGQUIST [jungkvist] Walter, 11. 6. 1900 Kisa – 22. 5. 1974, švédský prozaik. V románovém debutu Ombyte av tåg (1933, Přestup na jiný vlak) se projevil jako propagátor hemingwayovsky koncizního, objektivního stylu. Později začal využívat prvků zábavných žánrů, především detektivního a dobrodružného románu, v umělecky náročnějších, často modernisticky exkluzivních dílech, hledajících odpovědi na klíčové životní otázky. Azalea (1948) je mnohovrstevný napínavý metaromán, Nycklar till okänt rum (1950, Klíče od neznámého pokoje) psychol. thriller, usilující o hlubší, mystické poznání lidské povahy v duchu antropozofie Rudolfa Steinera. Řadu
LINNEMANN Willy August, 4. 6. 1914 Harreslevmark – 22. 8. 1985 Kodaň, dánský prozaik. Pochází ze Šlesvicka a jeho první romány líčí napětí mezi dán. a něm. živlem na pomezí obou zemí: Sangen om de lyse nætter (1939, Píseň o světlých nocích), Natten før freden (1945, Noc před mírem) a Mit land lå i mørke (1949, Má země ležela v temnotách). Hlavní dílo, zajímavé i po formální stránce, je pětisvazkový román Bogen om det skjulte ansigt (1958–66, Kniha o skryté tváři). Je to rámcové vyprávění a odehrává se ve Šlesvicku za 2. světové války. Množství postav a jejich individuálních i kolektivních příběhů vytváří složitě komponovaný, komplexní svět nadaný vitalistickou energií. Závěrečnou částí Linnemannova díla jsou zcela volně navazující portréty typických moderních postav, například Fabrikanten (1968, Továrník), Handelsmanden (1970, Obchodník), Helbrederen (1971, Léčitel), Lovgiveren (1973, Zákonodárce). fr
hrada). Svými pracemi v oboru biologie se stal zakladatelem vědecké botanické a zoologické systematiky, která dodnes převážně platí. V Holandsku vydal své práce Systema Naturae (1735, Soustava přírody), Fundamenta Botanica (1736, Základy botaniky), Bibliotheca Botanica (1736, Botanická knihovna), Critica Botanica (1737, Botanická kritika), Genera plantarum (1737, Rody rostlin), Hortus Cliffordianus (1737, Cliffordova zahrada), Flora Lapponica (1737, Laponská květena) a Classes Plantarum (1738, Třídy rostlin). O svých cestách po Švédsku, které měly praktický účel a na nichž zjišťoval možnosti využití přírodních zdrojů, napsal zajímavé zprávy. Navíc se z nich dovídáme jak o vnitřním světě autora a jeho uměleckých schopnostech, tak o krajových zvycích apod. Jde o cestopisy Dalaresan (Cesta po Dalarně), Gothländska resan (Cesta po Gotlandu), Skånska resan (Cesta po Skåne), Åländska resan (Cesta po Ålandu), Västgötaresan (Cesta po Västergötlandu) aj. Ve svých přírodovědných spisech se jeví jako klidný pozorovatel božského řádu ve světě, jinak je tomu např. v úvahách Nemesis Divina (Božská Nemesis) o osudově nevyhnutelné odplatě, kterou člověk sklidí za své skutky. Psal také o ornitologii, entomologii a praktickém hospodaření. št
304
románů z 50. a 60. let – Revolt i grönska (1951, Vzpoura v zeleni), Källan (1961, Pramen), Erika, Erika (1963, Eriko, Eriko), Väggarna har öron (1965, Zdi mají uši) aj. – spojuje postava spisovatele Jerka Dandelina, představujícího autorovo alter ego. $ D. d.: Romány: Släkten står på trappan (1935, Rod stojí na schodech), Resande med okänt bagage (1938, Cestující s neznámým zavazadlem), Vandring med månen (1941, Putování s měsícem), Paula (1956), Ossian (1958), Sörj dina träd (1975, posmrtně, Truchli nad svými stromy). Sbírka povídek: En dörr står på glänt (1935, Dveře jsou pootevřené). zč
LÖNNROT Elias, 9. 4. 1802 Sammatti – 19. 3. 1884 tamtéž, finský spisovatel. Tvůrce fin. lit. jazyka, nejvýznamnější postava fin. kulturního a vědeckého života 19. století. Vystudoval finštinu, klasickou filologii a medicínu. Předmětem jeho vědeckého a lit. zájmu byly nejrůznější oblasti národní kultury od lit. a hudby přes historii a náboženství po lidovou slovesnost a jazykovědu. Jako lékař měl blíz-
fattaren (Proletářský spisovatel), napsaného v letech 1951–60. Leitmotivem cyklu je proces zrání a osvobozování. V 60. letech se pustil do utopických románů: Astronomens hus (1966, Astronomův dům) a Elektra. Kvinna år 2070 (1967, Elektra. Žena v roce 2070). Jeho pestrou tvorbu doplňuje sedm cyklů povídek, z nichž se každý soustředí na jeden ze sedmi smrtelných hříchů, z let 1968–72, vydaných pod názvem Passionsviten (Vášně). K tématu lid a panstvo se vrátil hist. novelami Ordets makt (1973, Moc slova) a Lastbara berättelser (1974, Neřestná vyprávění), které toto téma pojednávají symbolicky jako moc slova utlačovat i osvobozovat. Své dílo uzavřel dalším autobiogr. cyklem, memoáry Pubertet, Asfalt, Tröskeln a Frihet (1978–85, Puberta, Asfalt, Práh, Svoboda). Svým monumentálním stylem s kořeny u Zoly, Gorkého a Tolstého, soucitem, někdy až brutální upřímností a smyslem pro humor se stal vrcholným reprezentantem mohutného proudu novodobé real. švéd. lit. Svým novinářským zaujetím pro diskuzi a osvětlování problémů navazuje na dědictví naturalistické školy a lit. moderního průlomu. Je mistrem zejména krátké povídky a novely, kde realistickou, symbolismem obohacenou metodou dokázal vykreslit hluboce individuální portréty i obecnější touhy, potřeby a city člověka. Má celou školu pokračovatelů, tvořící nepřetržitý paralelní proud real. tvorby až po současnost. $ D. d.: Cestopisy: Kolet i våld (1928, Násilí na uhlí), Zigenare (1929, Cikáni), Mina städers ansikte (1930, Tvář mých měst). Lit.: R. Oldberg: Ivar Lo-Johansson (1957), M. Edström: Äran, kärleken, klassen (1976), L. Furuland: Statarnas ombudsman i dikten (1976). dh
LO-JOHANSSON [lújúhanson] Ivar, 23. 2. 1901 Ådala (Södermanland) – 10. 4. 1990 Stockholm, švédský prozaik, čelný představitel sociálního realismu. Narodil se v rodině podruha a tuto nejubožejší společenskou vrstvu zobrazil ve svém díle. Rodiče si po deseti letech opatřili vlastní hospodářství a synovi dopřáli vzdělání na lidové univerzitě. Počátkem 20. let působil jako redaktor místních novin. Roku 1925 se vydal do Francie a dalších evr. zemí a začal psát cestopisné články a reportáže o proletariátu. Debutoval cestopisem Vagabondliv i Frankrike (1927, Tulácký život ve Francii), po němž v rychlém sledu přišly čtyři další, spojující fiktivní prózu se sociální analýzou a kritikou. Po debatní knize Jag tvivlar på idrotten (1931, Pochybuji o sportu) a románu Måna är död (1932, Måna je mrtvá) o volbě mezi láskou a prací dospěl ke svému životnímu tématu, historii a současnosti zemědělských nádeníků. Úvodem se stala Godnatt, jord (1933, Dobrou noc, země, č. 1940). Stavěl na ústní lidové tradici, vlastní zkušenosti z dětství a poznatcích z agitátorských cest a ve sbírkách povídek Statarna 1–2 (1936–37, Podruzi), koncipovaných jako historický epos, a Jordproletärerna (1941, Venkovští proletáři) vytvořil klasické dílo proletářské lit., monument švéd. podruhovi. Stejné téma, tentokrát zaměřené na útěk mládeže z venkova do města, rozebírá v románu Kungsgatan (1935, Královská ulice). Tuto lit. etapu završil vypjatě individuálním příběhem o osudu podruhyně Bara en mor (1939, Jenom matka) a kolektivním příběhem Traktorn (1943, Traktor). Spojuje lyrický návrat do dětství s výzvou k sociální nápravě. Svou burcující tvorbou přispěl ke zrušení podružského systému v roce 1945. Nečekaným tématem překvapil v románu Geniet (1947, Génius), věnovaném pubertě a sexualitě, vedle toho však i osamění a touze po kolektivu, tvořící autorovo celoživotní ústřední téma. Navštěvoval starobince a ostře napadal v rozhlasových přednáškách, reportážích a knize esejů Ålderdomens Sverige (1952, Staré Švédsko) nedůstojnou situaci starých lidí. Roku 1951 vydal román Analfabeten (Analfabet) s portrétem svého otce na pozadí problému nedostatečné péče o staré. Román současně tvoří počátek autobiogr. cyklu Gårdfarihandlaren (Podomní obchodník), Stockholmaren (Stockholman), Journalisten (Novinář), Författaren (Spisovatel), Socialisten (Socialista), Soldaten (Voják) a Proletärför-
307
LØNN [lön] Øystein, * 14. 4. 1936 Kristiansand, norský prozaik. Debutoval roku 1966 sbírkou povídek, první román Arkeologen (1971, Archeolog) se ještě nese na módní vlně „odcizení“ a formálních experimentů. Většina dalších románů, jako Lu (1977), Veien til Cordoba (1981, Cesta do Cordoby), Bjanders reise (1984, Bjanderova cesta), Tom Rebers siste retrett (1988, Poslední ústup Toma Rebera), Thomas Ribes femte sak (1988, Pátý případ Thomase Riba), má kriminální zápletku, žánrově účelně zvolenou k vyjádření agresivity světa. Publikum a několik lit. cen získal sbírkou povídek Thranes metode (1993, Thranova metoda) a cenu Severské rady za lit. získal za sbírku povídek Hva skal vi gjøre i dag? (1995, Co budeme dneska dělat?). hk
306
ko k přírodním vědám a vydal mj. první fin. botaniku Suomen kasvisto (1860, Finská flóra), jež byla vhodným doplňkem jeho populárních lékařských knih. V přílohách prvního fin. psaného periodika Mehiläinen (Včela), které sám založil, uveřejňoval kapitoly z fin. a rus. historie, samostatně vydal Suomen historia (1839, Dějiny Finska) a Venäjän historia (1840, Dějiny Ruska). V letech 1866–80 vydává fin.-švéd. slovník obsahující 300 000 hesel. O záměru vydat → Kalevalu se poprvé zmiňuje v srpnu 1833. To již má za sebou dizertační práci De Väinämöine priscorum Fennorum numine (O Väinämöinovi, božstvu dávných Finů), čtyři sešity Kantele (1828–31) a první z celkem jedenácti cest za lidovou poezií. Od roku 1833 pracuje dvacet let jako obvodní lékař v Kajaani, odkud nebylo daleko do nynější ruské Karélie, kolébky lidové slovesnosti. Na cestách se seznamuje s runopěvci A. Perttunenem, O. Malinenem a V. Kieleväinenem a zapisuje si jejich písně, které pak upravuje, uhlazuje a doplňuje. Lékařem-humanistou zůstává i při cestách za lidovou poezií. Vesničany nejen zdarma léčí, ale radí jim, jak jednat s úřady, vychovávat děti a léčit dobytek. Roku 1835 vydává první verzi Kalevaly. Vykoná pak ještě šest cest a v únoru 1849 dokončuje definitivní verzi eposu. Vedle epických písní, jež tvoří jádro Kalevaly, shromáždí několik desítek tisíc variant lyrických písní, legend a balad, přísloví, hádanek a zaříkadel. Sbírkou → Kanteletar vytvoří důstojný lyrický pendant Kalevale, přísloví vydá v Suomen kansan sananlaskuja (1842, Přísloví finského národa), hádanky v Suomen kansan arvoituksia (1844, Hádanky finského národa) a zaříkadla v Suomen kansan muinaisia loitsurunoja (1880, Starodávná zaříkadla finského národa). $ Lit.: A. Anttila: Elias Lönnrot 1-2 (1931–5), P. Laaksonen: Lönnrotin aika (1984), T. Korolainen-R. Tulusto: Monena mies eläessänsä (1985). jpv
psal často nejprve angl., např.: The Story of Mankind (1921, Dějiny lidstva, č. 1929), Man, the Miracle Maker (1928, Kam spěje lidstvo, č. Znásobený člověk, 1931, 1940), De mens en zijn kunst (1929, Umění, č. 1939), Live and Times of Rembrandt van Rijn (1930, Rembrandt. Tragedie prvního moderního člověka, č. 1931, 1977; autobiogr. Van Loon’s Lives (1942, Životy van Loona). kr
LOUNELA Pekka, * 20. 8. 1932 Helsinky, finský prozaik a dramatik. V 50. letech, kdy se na stránkách novin vedly diskuse o fin. národní identitě a o místě Finska v poválečné Evropě, se představuje jako odpůrce planého vlastenčení a zastánce programu sociální pomoci. Roku 1959 vydává pamflet Ollaan sitten suomalaisia (Jsme přeciť Finové), následují tři svazky aforismů, jež uveřejňoval pod pseudonymem Ryba. Ve sbírkách Epätieto (1954, Nejistota), Jos kielin voisi kertoa (1960, Kdyby se tak mluvilo jazykem), Asiaa (1964, Věc), Vastarannan mietekirja (1978, Knížka úvah protějšího břehu) a Niin sanottu (1990, Tak zvaný) je lyrikem střízlivého výrazu, pro něhož nejdůležitější je komunikace se čtenářem. Ken talonsa jättää (1977, Kdo opustí svůj dům) je drama o → A. Järnefeltovi, který byl Lounelovi, autoru snad nejlepší fin. protiválečné fin. hry Mies joka ampui kissan (1970, Muž, který zastřelil kočku), blízký svým pacifismem a odvahou vzepřít se společenským konvencím. O → H. Wuolijokiové, která založila Rozhlasové divadlo, jemuž Lounela v letech 1965–73 stál v čele, napsal biografii. Pro „své“ divadlo napsal ještě další hry, jeho oblíbeným žánrem je fraška. V kulturně-hist. kronice Rautainen nuoruus (1976, Železné mládí) navazuje na radikální názory z 50. let a odsuzuje fin. konzervatismus a snahy o uniformitu pohledu na fin. poválečnou scénu. jpv
LÖWENHJELM(OVÁ) [lövenjelm] Harriet, 18. 2. 1887 Hälsingborg – 25. 4. 1918 Romanäs, švédská básnířka a kreslířka. Pocháze-
LOO(OVÁ) Tessa de, vl. jm. Johanna Martina Tineke Duyvené de Wit, * 15. 10. 1946 Bussum, nizozemská prozaička. Debutovala nadšeně přijímanými povídkami o ženách De meisjes van de suikerwerkfabriek (1983, Děvčata z čokoládovny, č. výbor v časopise Světová literatura 1989/5), pokračovala románem o životě v komuně Meander (1986, Meandr), novelou Rookoffer (1987, Zápalná oběť) a několika dalšími prózami, mezinárodního ohlasu však dosáhla až románem De tweeling (1993, Dvojčata), v němž ztvárnila osud dvou stárnoucích žen, dvojčat, z nichž jedna byla vychovávána od dětství v Německu a druhá v Nizozemsku. kr LOON [lón] Hendrik Willem van, 14. 1. 1882 Rotterdam – 13. 3. 1944 Old Greenwich (USA), nizozemský a americký historik a prozaik. Studoval v USA, kde také působil jako profesor moderních dějin. Psal kulturně hist. studie a odborné hist. práce, do všeobecného povědomí však vstoupil populárně vědeckými díly a romány, které
309
LØVEID(OVÁ) [löveid] Cecilie, * 21. 8. 1951 Eidsberg, norská prozaička a dramatička. Začínala lyrizovanými epizodickými romány s odvážnými formálními experimenty: Most (1972, Mošt, též jméno ostrova), Tenk om isen skulle komme (1974, Pomysli, kdyby přišel led), Alltid skyer over Askøy (1976, Nad Askøy stále mraky), Sug (1979, Vír) a etablovala se jako úspěšná autorka dram. básní s absurdními záměnami, snovými scénami a zvukovými kulisami, kde důležitou roli hraje jazyk jako fráze zbavené obsahu. Nejčastěji v nich tematizuje vztah dcera–matka–otec, sexualitu a různé formy útisku ženy. Vydala též několik knih pro děti. D. d.: Hry: Måkespisere (1983, Pojídači racků), Balansedame (1985, Balancující dáma), Fornunftige dyr (1986, Rozumná zvířata), Dobbelt nytelse (1988, Dvojí požitek), Badehuset (1990, Lázeňský dům), Barock friise (1993, Barokní vlys), Maria Q (1994), Rhindøtrene (1996, Dcery Rýna). hk
308
la ze zámožné aristokratické rodiny a byla, hlavně vlivem matky, nábožensky vychována. Studovala na učitelském ústavu a v letech 1908–11 na Umělecké akademii a Wilhelmsonově malířské škole. Chtěla se stát ilustrátorkou. V pětadvaceti letech onemocněla plicní tuberkulózou a zbytek svého života strávila v sanatoriu, kde také zemřela. Její básně, které psala pro vlastní potěšení a rodinou zábavu, vyšly až po její smrti v letech 1919, 1927 a 1941 (pod názvem Dikter, Básně). Za svého života byla neznámá. Později vzbudila její tvorba pozornost směsicí melancholie, vážnosti, absurdity a žertu, ale také svou ironií a náboženským laděním. Tyto příznaky jistě pramenily z autorčiny četby → S. Kierkegaarda. Bezděčně navázala na ducha moderní poezie (raný T. S. Eliot) a předjala nový typ básnické senzibility ve Švédsku (→ H. Gullberg). Zvlášť zajímavé jsou její niterně existenciální básně s předtuchou smrti, např. Är jag intill döden trött (Jsem až k smrti unavena), Tag mig. – Håll mig. – Smek mig sakta (Vezmi si mne. Drž mne. Hlaď mne něžně) aj. št
sörja då wore Jag tokot (Přece se nezblázním), svědčící o jeho nezlomné vůli překonat všechny nesnáze. Jinou stránku „nešťastného Lucidora“, jak si pro svůj zlý osud říkal, zrcadlí jeho náboženská tvorba, např. duchovní píseň O Ewigheet! din längd mig fast förskräcker (Ó věčnosti, tvá délka mne až leká) nebo rozsáhlá skladba It Samtaal emellan Döden och en säker Människa (Rozhovor smrti a sebejistého člověka), dialog ve stylu starších podobných rozprav. Vědomí krátkosti života, smrti a věčnosti svědčí o barokním charakteru jeho tvorby. Lucidorovo dílo vyšlo tiskem až posmrtně, a to jako Lucida intervalla (1685, Světlé chvíle klidu) a Helicons Blomster (1688, Květiny z Helikonu). Některé jeho duchovní písně jsou dodnes částí Švédského kancionálu. Pro svůj osud „prokletého básníka“ i své mnohostranné dílo se ve Švédsku stále těší velké pozornosti, jak o tom svědčí nový životopisný román Dygden har jag platt försummat (1995, Ctnosti jsem si málo hleděl) od → T. Säfveho. št
LÚDVÍKSSON Vésteinn, * 4. 10. 1944 Reykjavík, islandský prozaik. Debutoval sbírkou modernistických povídek Átta raddir úr pípulögn (1968, Osm hlasů z potrubí) a pokračoval kritickoreal. romány ze současného Reykjavíku Gunnar og Kjartan (1971–72, Gunnar a Kjartan) a Eftirþankar Jóhönnu (1975, Johanniny pozdní pochybnosti). V dalších dílech, jako jsou povídky ve sbírce Í borginni okkar (1981, V našem městě) a krátký román Maður og haf (1984, Muž a moře), ustupuje real. popis subjektivní reflexi postav a v rámcovém románu Oktavía (1985, Oktavie) jsou povídky o androgynní titulní postavě stylizovány v podobenství inspirovaná zenovým buddhismem, jemuž se autor intenzivně věnuje. hk
LUNDELL Ulf, * 20. 11. 1949 Stockholm, švédský prozaik, rockový zpěvák, lyrik a písničkář. Roku 1976 debutoval generačním románem Jack, z něhož se stal bestseler a dodnes napodobovaný vzor, úspěšný i ve své filmové verzi. Zřejmou inspiraci lze hledat v J. Kerouacovi. Jde o revoltu, projevující se v manifestaci svobody sexu,
LUCEBERT, vl. jm. Lubertus Swaanswijk, 15. 9. 1924 Amsterdam – 10. 5. 1994 Alkmaar, nizozemský experimentální básník a výtvarník, jeden z nejvýznamnějších představitelů průbojné tvůrčí generace 50. let, tzv. Vijftigers (padesátníci). Jeho lit. debutem byla antikoloniální báseň v časopise Reflex: minnebrief aan onze gemartelde bruid indonesia (1949, milostný dopis naší trýzněné nevěstě indonésii), jež otevřela jeho antidogmatickou, výbušnou básnickou tvorbu, neztrácející na působivosti po celé jeho tvůrčí období. V různém uspořádání publikoval básnické sbírky, např. Triangel in de jungle (1951, Triangl v džungli), Apocrief (1952), Amulet (1957), Gedichten 1948–63, (1965, Básně 1948–63), Oogsten in de Dwaaltuin (1981, Sklizeň v Bludné zahradě), Troost de hysterische robot (1989, Utěšte hysterického robota), Van de roerloze woelgeest (1993, Nehybný bouřlivák), což je poslední sbírka s působivou básní de nederlaag (porážka). Velký vliv měl také jako výtvarník spřízněný s mezinárodním hnutím Cobra. kr LUCIDOR Lars, vl. jm. Johansson, 18. 10. 1638 Stockholm – 12. 8. 1674 tamtéž, švédský básník. Záhy ztratil rodiče a byl vychováván v Pomořanech u příbuzných. Studoval v Greifswaldu a Lipsku, cestoval v Anglii, Francii a Itálii. Od roku 1669 do své smrti žil ve skrovných poměrech nejdříve krátce v Uppsale a pak ve Stockholmu. Živil se vyučováním a básněním. Zahynul při rvačce v hostinci. Psal několika jazyky v té době oblíbenou příležitostnou poezii svatební, pohřební a pijáckou, někdy i s hudebním doprovodem. V tradici zpívané poezie na něho navázal → C. M. Bellman i někteří moderní básníci (→ B. Sjöberg, → N. Ferlin, → E. Taube). Kvůli rozpustilé písni Gilliare Kwaal (Nápadníkovy trampoty) měl soudní proces a strávil šest měsíců ve vězení. Tam napsal známou báseň Skulle Jag
311
LUNDEGÅRD [lundegord] Axel, 17. 12. 1861 Sallerup – 20. 12. 1930 Stockholm, švédský prozaik a básník. Svou prvotinou, sbírkou povídek I gryningen (1885, Za úsvitu), se zařadil mezi real. generaci 80. let, avšak již román Röde prinsen (1889, Rudý princ) znamenal rozchod s radikálními ideály mládí a „tendenční“ lit. Z jeho rozsáhlé tvorby se ve své době těšily oblibě především hist. romány, např. Struensee 1–3 (1898–1900) a Drottning Margareta 1–2 (1905–06, Královna Markéta). Lundegård byl blízkým přítelem → V. Benedictssonové, s níž společně napsal drama Final (1885, Finále). Po její smrti se stal správcem její lit. pozůstalosti a mj. dokončil její román Modern (1988, Matka). Je též autorem její biografie. $ Vyd.: Skrifter 1–7 (1932–33, Spisy). zč
310
LUNDKVIST Artur, 3. 3. 1906 Oderljunga – 11. 12. 1991, švédský básník, prozaik a literární kritik, člen Švédské akademie od roku 1968. Přední modernista švéd. literatury. Svou bohatou a rozmanitou, experimentující tvorbou se snažil zachytit rytmus moderního života, ovládaného stroji, i sblížení s přírodou. Vyrostl v jižním Skåne v rodině zemědělce. Debutoval jako básník autodidaktickou sbírkou Glöd (1928, Žár), daleko výrazněji však do lit. vstoupil v roce 1929 v antologii Fem unga (Pět mladých), kde sehrál vůdčí roli, inspirován modernisty jako W. Whitman, C. Sandburg, D. H. Lawrence a → E. Diktonius. Volným veršem a expresionistickým viděním, metaforickými obrazy sestavenými z kontrastních, neslučitelných pojmů, představ a vjemů, zachytil vizi tvůrčího člověka v industriální společnosti. Ve sbírkách Naket liv (1929, Nahý život) a Vit man (1932, Běloch) dominuje živočišný primitivismus a dionýsovský postoj k životu. Přírodní romantismus ještě posílilo autorovo seznámení s africkým kontinentem, sexuální mysticismus zase objevení Freudových myšlenek. Ve 30. letech jeho tvorbu stále více ovlivňuje surrealismus a symbolismus, např. v Nattens broar (1936, Mosty noci) a Sirensång (1937, Píseň sirén). Básně v próze Eldtema (1939, Ohnivé téma) kreslí apokalyptické výjevy dobového válečného nebezpečí, ve sbírkách Korsväg (1942, Křižovatka) a Dikter mellan djur och gud (1944, Básně mezi zvířaty a bohem) vytváří Lundkvist impozantní obrazové fresky zarámované do abstraktní reflexivní poezie. Následující lyrika je více obrácena ven do světa a inspirována cestami i četbou. Opěvuje přírodu a současně portrétuje řadu světových autorů: Skinn över sten (1947, Kůže na kameni), Fotspår i vattnet (1949, Stopy ve vodě), Liv som gräs (1954, Život jako tráva). V politicky angažované Vindrosor, moteld (1955, Větrné růže, zpětná palba) autor oslavuje v dlouhých, imaginativních básních dynamiku a nekonečnou proměnlivost života, revoluci a boj proti hladu, násilí a útisku, inspirován P. Nerudou a F. G. Lorcou, které překládal. Temnější tón se objevuje ve sbírce Agadir (1961, č. 1963) o marockém zemětřesení, jež zažil. Zatímco autorova poezie mládí je revoluční, utopická a vizionářská, starší poezie se dívá na život temněji. Od 50. let se Lundkvist věnuje próze, do níž vstoupil již roku 1934 experimentálním modernistickým románem Floderna flyter mot havet (Řeky tečou do moře). Jeho nejbližším prostředkem se stala lyrická próza, připomínající poezii proudem obrazů, vizí, metafor, smyslových vjemů i reflexí, jako v dílech Malinga (1952), Spegel för
313
dag och natt (1953, Zrcadlo pro den a noc) nebo Darunga eller varginnans mjölk (1954, Darunga neboli mléko vlčice), zobrazující revoluci v Egyptě. Jeho prózy jsou variace na téma existence jako konstantního, neuchopitelného procesu. Uvedl do lit. nový žánr, afolyrismus či lyrický aforismus, a dlouhé fragmentární prozaické cykly, v nichž bojuje proti „tyranii žánrů“ a chmurně líčí vývoj civilizace, např. Berget och svalorna (1957, Hora a vlaštovky). Jeho hist. romány připomínají baladu v próze: Himlens vilja (1970, Vůle nebes) o Čingischánovi, Tvivla, korsfarare (1972, Pochybuj, křižáku) z dob křížových výprav, Krigarens dikt (1976, Válečníkova píseň, č. 1985) o Alexandru Velikém nebo Livsälskare, svartmålare (1974, Milovník života, škarohlíd) o Goyově umění, Slavar för Särkland (1978, Otroci do Särklandu) o vikinských výpravách na východ. Mnohovrstevnou autorovu tvorbu završuje zápis prožitků a pocitů v době nemoci Färdas i drömmen och föreställningen (1984, Cesta snem a představami). Stejně důležitá jako vlastní lit. tvorba byla i jeho činnost překl. a esejistická, jíž do Švédska uvedl díla soudobých evr. i amer. modernistů, zejména ve sbírkách esejů Ikarus flykt (1939, Ikarův let), Atlantvind (1932, Atlantský vítr), Amerikas nya författare (1940, Noví spisovatelé Ameriky) a Utsikter över utländsk litteratur (1958, Rozhledy po zahraniční literatuře). Překládal španělské a latinskoamer. autory jako O. Paz, M. A. Asturias aj. Působil jako kritik umění a filmu. Důležitou součástí jeho tvorby byly cestopisy, u nichž jako všude jinde boří hranice žánru se svou schopností vyjádřit bohatým metaforickým jazykem postřehy citlivého pozorovatele, vnímajícího odlišnost životních forem i hloubku sociálních problémů, pro něž postupně nachází revoluční, socialistické řešení: Negerkust (1933, Černošské pobřeží), Indiabrand (1950, Indický oheň), Vallmor från Taschkent (1952, Vlčí máky z Taškentu), Den förvandlade draken (1955, Proměněný drak), oslavující podobu lidského společenství na kom. principech, podobně jako Hägvingar i handen (1964, Přeludy na dlani) z izraelského kibucu nebo idealizovaný obraz Kuby Så lever Kuba (1965, Tak žije Kuba). Lyričtěji je pojat Vulkanisk kontinent (1957, Sopečný kontinent, č. 1966) a Antipodien (1971) z cesty do Austrálie. Své memoáry publikoval v Självporträtt av en drömmare med öppna ögon (1966, Autoportrét snílka s otevřenýma očima). Č. vyšel výbor Okamžiky a vlny (1967). $ D. d.: Sbírky básní: Jordisk prosa (1930, Pozemská próza), Eldtema (1939, Ohnivé téma), Karavan (1935, Karavana), Texter i snön (1964, Texty ve sněhu), Besvärjelser till tröst (1969, Zaříkání pro útěchu). Romány: Komedi i Hägerskogen (1959, Komedie ve Volavčím lese). Ur en befolkad ensamhet (1958, Ze zalidněné samoty), Orians upplevelser (1960, Orianovy zážitky), Berättelser för vilsekomna (1961, Vyprávění pro zbloudilé), Sällskap för natten (1965, Společnost na noc). Afolyrismy: Mörskogen (1967, Temný les), Brottställen (1968, Místa zločinu). Balady, symfonie či mozaiky v próze: Sida vid sida (1962, Bok
bezstarostnosti a bohémství. V dalších románech, které se dostaly do stínu prvotiny, i v lyrice obnažuje Lundell sám sebe a současně komentuje vnější společenské jevy. V hudbě je považován za rockového klasika. $ D. d.: Romány: Sömnen (1977, Spánek), Vinter i paradiset (1979, Zima v ráji), Kyssen (1981, Polibek), En varg söker sin flock (1989, Vlk hledá smečku), Saknaden (1992, Stesk). dh
312
po boku), Snapphanens liv och död (1968, Lupičův život a smrt), Sett i det strömmande vattnet och hört i den viskande vinden (1978, Viděno v proudu vody, slyšeno v šepotu větru), Långt borta, mycket nära (1970, Daleko pryč, strašně blízko), Skrivet mot kvällen (1980, Psáno kvečeru). Lit.: K. Espmark: Livsdyrkaren Artur Lundkvist (1964), C.-E. Nordberg: Det skapande ögat (1981), P. Lindblom: Samtiden i ögat: En bok om Artur Lundkvist (1991). kej, dh LYNGBY JEPSEN Hans, * 1. 4. 1920, Ålborg, dánský prozaik. Prosadil se románem o překonávaní lidského osamění za nacistické okupace Stenen i strømmen (1948, Kámen v proudu). Téma izolace člověka převládá i v románu Rød jord (1949, Červená země). Zajímavé jsou vzpomínkové romány Din omgang (1972, Tvoje styky) a Da kærligheden kom til byen (1972, Když do města přišla láska) s odsouzením měšťácké dvojí morálky a s otevřeným obrazem autorova mládí v Kodani. fr LYTTKENS(OVÁ) Alice, 17. 12. 1897 Malmö – 25. 9. 1991, švédská prozaička. Od svého debutu v roce 1932 napsala přes pět desítek románů, jimiž si ve své době získala mimořádnou čtenářskou oblibu. Podstatná část její tvorby je zasazena do hist. prostředí, například rozsáhlý cyklus, který mapuje osudy několika generací jedné rodiny počínaje dobou → Gustava III. a → C. M. Bellmana: Lyckans tempel (1943, Chrám štěstí, č. 1948), Längtems blåa blomma (1944, Modrý květ touhy), Nya stjämor tándas (1945, Rozsvěcují se nové hvězdy), Statt upp min älskade (1947, Povstaň, milý), Tag lycken fatt (1949, Chytni štěstí za pačesy). Jiné romány se odehrávají v současnosti a tematizují milostné problémy ženy a její postavení ve společnosti. Lyttkensová se uplatnila také jako kulturní historička, mj. třídílnými Den svenska kvinnans historia (Dějiny švédské ženy). V letech 1977–79 vydala memoáry Leva om sitt liv (Znovu prožít život). zč
nosti neboli Žena s nůžkami).
kr
MADSEN [masn] Svend Åge, * 2. 11. 1939 Århus, dánský prozaik. Výrazně experimentální a velice plodný autor románových textů z minulosti a antiutopické budoucnosti, v první fázi tvorby ovlivněný franc. „novým románem“. Zásadním formálním principem je, že moderní román nemá, na rozdíl od románu tzv. naturalistického (což není lit. termín, ale pejorativní nálepka), zobrazovat skutečnost, ale vytvářet svůj vlastní svět: autorská jistota tradičního románu je falešná, autor chce naopak vyjádřit nejistotu a hledání faktů a pravdy. To vede ke krajnímu subjektivismu, jenž přístup k Madsenovým textům znesnadňuje. V dalším stádiu tvorby má Madsen spíše tendenci nevytvářet nový román, ale využívat tradiční formu a naplňovat ji novým obsahem. Mimo jiné má čtenář sám rozhodovat, jak dál pokračovat v textu, který čte. Tyto postupy se Madsen v některých dílech snaží dát do služby společensko-kritických názorů. $ Hl. d.: Romány: Lystbilleder (1964, Světelné obrázky), Liget og lysten (1968, Mrtvola a touha), Sæt verden er til (1971, Co když svět existuje), Tugt og utugt i mellemtiden (1976, Mravy a nemravy v mezidobí), Se dagens lys (1980, Uvidět světlo světa, č. Miluj mě i zítra, 1991). fr
MAGNÚSSON Árni (Arnas Magneus), 23. 11. 1663 Dalir – 7. 1. 1730 Kodaň, islandský historik a sběratel historických dokumentů.
M MAANEN [mánen] Willem Gustaaf van, * 30. 9. 1920 Kampen, nizozemský romanopisec a novinář. Autor zprvu převážně ironizujících, satirických próz, v nichž hraje důležitou roli rozpor mezi ideály a suchou realitou, dále psychol. románů, ve kterých se nejednou vrací k dávno uplynulé válce a pozůstatkům fašismu v lidské mentalitě. $ Hl. d.: Romány: Droom is het leven (1953, Život je sen), De onrustzaaier (1954, Rozsévač nepokojů, č. 1958), Al lang geleden (1956, Je tomu již dávno), De hagel is gesmolten (1971, Kroupy už roztály), Het nichtje van Mozart (1983, Mozartova neteřinka), Valsheid in geschrifte of De vrouw met de schaar (1990, Padělání písem-
315
MAERLANT [márlant] Jacob van, mezi 1221 a 1235 okolí Brugg – kolem 1300 Damme, nizozemský vlámský spisovatel, přední představitel didaktického básnictví 13. století. Pracoval patrně jako radní v Damme, v prvním období psal módní aristokratickou lit., rytířské romány, např.: Alexander (1260), Die Historie van de Grale (?, Historie sv. Grálu), Merlijns Boeck (?, Kniha o Merlinovi). Po roce 1266, již jako městský úředník, se snažil přiblížit městskému stavu veškerou tehdejší vzdělanost a zrýmoval v nizozemštině přírodopis – Der Natueren Bloeme (1269, Výkvěty přírody), biblickou dějepravu Rijmbijbel (před 1271, Rýmovaná bible) a z latiny přeložené a doplněné světové dějiny Spieghel Historiael (Dějepisné zrcadlo). Vedle této zrýmované prózy psal i mistrovské strofické básně, ve kterých tepal zlořády své doby, rozmařilost kněží a aristokracie, nespravedlivé ponižování měšťanstva atd. Odsuzoval nevolnictví, jež si Bůh nepřeje, za kořen zla pokládal rozdíl mezi ‚mým‘ a ‚tvým‘. Většinu těchto otázek řešil formou dialogu mezi vypravěčem a jakýmsi Martinem; podle začátku prvního rýmu: Wapene Martijn (Běda, Martine!) se také nazývá nejznámější z těchto básní. Mimo světskou tvorbu psal i básně s duchovní tematikou: Der Kercken Claghe (Nářek církve), Vanden Landen van Overzee (O zámořské zemi). Č. výbor vyšel ve sborníku Vlámská lyrika (1963). kr
314
Roku 1701 byl jmenován jako první Islanďan profesorem historie na univ. v Kodani. Má nedocenitelnou zásluhu o záchranu rukopisů staroisland. literatury a středověkých diplomů. V letech 1702–12 byl dán. úřady pověřen sestavením pozemkové knihy na Islandu a při té příležitosti shromáždil obrovské množství rukopisů, na jejichž nákup a opisování obětoval všechno své jmění a soukromý život. Při požáru Kodaně roku 1728 mu shořely všechny tištěné knihy a část rukopisů. Ostatní odkázal univ. v Kodani, která tehdy byla i univ. Islanďanů (slavná Arna-Magnaeanská sbírka). Roku 1966 odhlasoval dán. parlament navrácení rukopisů na Island a postupný návrat byl završen roku 1997. – Magnússon je jednou z hl. postav → Laxnessova románu Islandský zvon. hk
/ zůstaň tam / a my zůstaneme tady / a pokusíme se začít znovu.“ $ Hl. d.: Básnické sbírky: Galgenfrist (1958, Odklad popravy), Åbne digte (1963, Otevřené básně), Leve som var der en fremtid og et håb (1968, Žít, jako by existovala budoucnost a naděje), Kritik af tavsheden (1974, Kritika mlčení), Vinterens hjerte (1980, Srdce zimy), Fuga (1985). Česky výbor z veršů v časopisu Světová literatura 1988/2. fr
MALMBERG [malmberj] Bertil, 13. 8. 1889 Härnösand – 11. 2. 1958 Stockholm, švédský básník a prozaik, člen Švédské akademie (od roku 1953). Debutoval básnickou sbírkou Bränder (1924, Požáry), psanou v dekadentním duchu fin de siècle. Charakteristickým rysem jeho starší poezie je estetizující tradicionalismus a konzervativní patriotismus. Největší úspěch mu získala sbírka Dikter vid gränsen (1935, Básně na hranici), ve které pod vlivem Shopenhauerovým a Spenglerovým předpověděl zánik západního světa a jeho kultury. Po skončení 2. světové války prodělal zásadní přerod a jeho lyrika – sbírky Under månens fallande båge (1947, Pod padajícím obloukem měsíce), Men bortom martyrpålarna (1948, Ale na druhé straně mučednických kůlů), Med cyklopöga (1950, S kyklopským okem) aj. – nabyla co do formy i obsahu ryze modernistického rázu (tzv. halucinační realismus s volným, nerýmovaným veršem). Jeho patrně nejčtenějším, dnes již klasickým dílem je knížka z dětství Åke och hans värld (1924, Åke a jeho svět), známá i z filmového zpracování. $ D. d.: Sbírky básní: Orfika (1923), Slöjan (1927, Závoj), Vinden (1929, Vítr), Illusionernas träd (1932, Strom iluzí), Lek med belysningar (1953, Hra s osvětlením), Klaviatur (1955, Klaviatura). zč
MANKELL Henning, * 3. 2. 1948 Stockholm, švédský prozaik a dramatik. Žije v Maputu (Mosambik), kde pracuje jako režisér a dramaturg. Získal řadu lit. cen za knihy pro mládež a detektivky. V politicky angažovaných 70. letech zůstal stranou hlavního proudu, přestože celým jeho dílem nápadně silně prochází téma solidarity se slabými a potřebnými. Lit. slávu si dobyl detektivkami Mördare utan ansikte (1991, Vrah bez tváře), Hundarna i Riga (1992, Psi z Rigy), Den vita lejoninnan (1993, Bílá lvice), Mannen som log (1994, Muž, který se usmíval), Villospår (1995, Falešné stopy), Den femte
MANDER Karel van, květen 1548 Meulebeke – 2. 9. 1606 Amsterdam, nizozemský malíř a spisovatel. Učil se v Gentu a Kortrijku, v letech 1573–75 pracoval v Římě, roku 1583 opustil Flandry a odstěhoval se do Nizozemska, kde založil v Haarlemu akademii, v níž se malovalo podle nahých modelů. Dalekosáhlý význam měla především jeho kniha o životě malířů Het schilder-boeck (1604, Malířská kniha), v níž po příkladu Itala Vasariho zachytil živým, barvitým stylem životy nejen ital. a něm., ale i niz. malířů. kr
MALINOWSKI Ivan, 18. 2. 1926 Kodaň – 5. 11. 1989 tamtéž, dánský básník. Svou výrazně politickou, levicově orientovanou poezií byl vzorem a inspirací pro mladší generaci básníků jako → M. Larsenová. Sám byl inspirován švéd. levicovými modernisty. Vystudoval slavistiku a překládal z mnoha jazyků (mj. V. Nezvala). Ve své poezii provádí zásadní jaz. a pojmovou analýzu mechanismů útlaku a znesvéprávňování a jeho cílem je, aby si čtenář uvědomil nové souvislosti, což jej má vést k činu ve prospěch přátelství, soudržnosti a spolupráce. Často toho chce dosáhnout přímým apelem ve stylu básně Otevřený dopis Pánubohu: „Ano, Otče náš / jenž jsi na nebesích
317
MÄKELÄ Hannu, * 18. 8. 1943 Helsinky, finský básník a prozaik. Původním povoláním učitel, v letech 1967–86 redaktor nakl. Otava. Debutoval dvojrománem Matkoilla kaiken aikaa a Kylliksi! tai liikaa (1965, Po celý čas na cestách a Dost! nebo příliš) o muži, který se při cestách do ciziny a službě v armádě poprvé setkává s omezujícími zákony společnosti. Střet silného jedince s institucionalizovanými mechanismy je ústředním tématem románů Oman itsensä herra (1971, Pán sebe samého) a Vetsikko (1988) i dramatu Voimamies (1982, Silák) o Talasu-Eerovi, mýtické postavě fin. historie. V Sinisen taivaan, harmaan jään (1966, Modré nebe, šedý led) se představil jako básník střízlivého verše zbaveného všech vizuálních a sluchových vjemů. Umělcem soucítícím s lidmi starými, nemocnými a opuštěnými je ve sbírkách Vanha talo (1973, Starý dům), Syksy tuli kutsumatta (1974, Podzim přišel bez pozvání) a Jos pettää sinut elämä (1975, Když tě život zradí). Trilogie o smolařském kouzelníku panu Huu (1973–75, Pan Hú, č. 1983) patří k nejpřekládanějším dílům fin. dětské lit. Po sbírkách reflexivní lyriky Illan varjo (1979, Stín večera), Ikään kuin ihminen (1980, Jakoby člověk), Unelma onnesta numero 5 (1987, Sen o štěstí číslo 5), Kadonneitten kaupunki (1993, Město ztracených) a Silloin (1994, Tenkrát) píše román Mestari (1995, Mistr) o → E. Leinovi. Výbor z Mäkeläho veršů vyšel č. v časopisu Světová literatura 1989/4. jpv
316
tafyzické. Mannerová je přesvědčená, že násilí není lidem vrozeno, ale je výsledkem jejich neschopnosti spolu komunikovat a přiznat si, že všichni jsme součástí jednoho velkého kosmického celku. Potvrzují to i hrdinové div. her Eros ja Psykhe (1959, Eros a Psyché), Uuden vuoden yö (1965, Novoroční noc), Toukokuun lumi (1967, Květnový sníh) a Poltettu oranssi (1968, Spálený pomeranč). $ D. d.: Sbírky básní: Fahrnheit 121 (1968), Hevonen minun veljeni (1988, Kůň, můj bratr). jpv
MANNINEN Otto, 13. 8. 1872 Kangasniemi – 6. 4. 1950 Helsinky, finský básník a překladatel. Podobně jako → E. Leino odmítal diktát klasicistních básnických norem a hlásil se k odkazu romantiků → J. L. Runeberga a → Z. Topelia, jejichž díla také překládal. Když však vydal 1. díl Säkeitä (1905, Verše) – druhý díl vyšel 1910 – bylo zřejmé, že do lit. vstoupil básník zcela originální, jenž nejméně o generaci předběhl dobu. Jaz. experimentátor, který se nezdráhal báseň napsanou jasnou, klasicky vytříbenou dikcí ozvláštnit syntaktickou či lexikální kontaminací, kalambúrem či aforismem. Především ale básník výsostně osobní reflexivní a meditativní lyriky, jaké v době zvané „jarem písní a vlasteneckých ód“ veřejnost nemohla rozumět. Zklamaný vlažným přijetím věnuje se patnáct let pouze překládání a znamenitými překlady antických autorů, Molièra, Goetha, Heina, Petöfiho aj. vytvoří předpoklady pro vznik první fin. překl. školy. Vlastní poezii překládá do švédštiny a latiny a do němčiny přeloží výbor z klasické i současné fin. pozie. Ve sbírce Vir-
kvinnan (1996, Pátá žena), společensky i politicky spjatými s problémy rasismu, korupce, atentáty a kontrastem bohatství a chudoby, symbolizovanými na vztahu bílého Švédska k černé Africe. Černý a bílý úhel pohledu zobrazují i knihy Sandmålaren (1974, Malíř v písku) či Comédia infantil (1995), pojednávající o dítěti zmrzačeném minou. Pro divadlo, rozhlas a televizi napsal na třicet dramat. $ D. d:. Dramata: Apelsinträdet (1985, Pomerančovník), Äntligen fredag (1977, Konečně pátek), Den samvetslöse mördaren (1990, Vrah bez svědomí). dh MANNER(OVÁ) Eeva-Liisa, 5. 12. 1921 Helsinky – 7. 7. 1995 Tampere, finská básnířka a dramatička. Absolvovala pouze šest tříd gymnázia a vědomosti si doplňovala samostudiem. Studovala přírodní vědy, hudbu, malířství, jazyky, antickou filozofii a lit. vědu. Do lit. vstoupila sbírkami veršů Mustaa ja punaista (1944, Černé a červené) a Kuin tuuli tai pilvi (1949, Jako vítr nebo mrak). V první spontánně reaguje na válečné události, v druhé navazuje na fin. lyriku 30. let. Roku 1951 vydává autobiogr. román Tyttö taivaan laiturilla (Dívka na nebeském přístavišti), v němž ústy jednoho z hrdinů předjímá ústřední téma celé své tvorby: „Dítě spadne jako šiška ze stromu do světa, v němž namísto magického pořádku vládne logický nepořádek.“ Následuje Tämä matka (1956, Tato cesta), jíž se Mannerová přihlásí k modernismu 50. let. Rozpor mezi „magickým pořádkem“, reprezentovaným světem dětství, přírody, hudby a fantazie, a „logickým nepořádkem“, který představují zákony omezující svobodu a činící svět tvrdým a nemilosrdným, je tématem básnických sbírek Orfiset laulut (1960, Orfické písně), Niin vaihtuivat vuodenajat (1964, Tak se střídala roční období) a Kirjoitettu kivi (1966, Popsaný kámen). V té poslední se v básni Meren mobile autorka ptá: „Co moře vepsalo do skořápky ústřice?“ I tato otázka je pro její poezii symptomatická. Mannerová nahlíží svět v dějinných souvislostech jako jediný celek živé i neživé přírody a tomuto hist.-biologickému pohledu podřizuje i kompozici: její básně často rostou přikládáním vrstev téhož materiálu jako barevný krystal. Zajímá ji struktura, podstata věcí. K lepší orientaci ve světě mnohosti jí často poslouží hudba, která hraje hlavní roli v lyrické fantazii Kävelymusiikkia pienille virtahevosille ja muita harjoituksia (1957, Pochodová hudba pro malé hrochy a jiná cvičení). V 60. a 70. letech reaguje na události, jež jsou důkazem „logického nepořádku“ světa; v básních Jos suru savuaisi (1968, Kdyby žal dýmyl) věnovaných V. Havlovi na okupaci Československa, v próze Varokaa, voittajat (1972, Dejte pozor, vítězové) a v rozhlasové hře Vuorella aina sataa (1969, V horách pořád prší, č. v časopisu Světová literatura 1982/1) inspirovaných pobytem ve Španělsku, které se stává jejím druhým domovem, a ve sbírce básní Kuolleet vedet (1977, Mrtvé vody) inspirované návštěvou Osvětimi, pak na násilí v rovině obecnější, až me-
319
MANNERKORPI Juha, 28. 6. 1915 Ashtabula Harbor (Ohio, USA) – 15. 9. 1980 Helsinky, finský prozaik. Vychován v rodině pastora, v prvních sbírkách básní Lyhtypolku (1946, Stezka svítilen) a Kylväjä lähti kylvämään (1954, Rozsévač vyšel sít) vycházejících ze stylotvorných principů fin. poezie 30. let hledá odpověď na základní otázky křesťanské víry. Roku 1947 překládá Satrův Hnus, o rok později Camusův Mor. Franc. existencionalismus poznal i díky studijním pobytům v Paříži, nikdy se s ním však plně neztotožnil. Stejně tak se neztotožnil s franc. novým románem, jehož vliv je patrný na románu Vene lähdössä (1961, Loď na odjezdu) a v Jälkikuva (1965, Obraz přetrvávající v mysli), 1. dílu autobiog. trilogie. Druhý díl Matkalippuja kaikkiin juniin (Jízdenky na všechny vlaky) vyšel v roce 1967, třetí, Sudenkorento (Vážka), roku 1970. Spojnicí románů jsou vzpomínky na umělcovu první, předčasně zemřelou ženu, hlavní myšlenkou Vážky přesvědčení, že vedle reálného světa existuje svět symbolický, svět vzpomínek, snů a fantazie. Ten umožňuje hlavnímu hrdinovi žít nezávisle na konkrétním životě poznamenaném nevyléčitelnou nemocí. $ D. d.: Sbírky povídek: Niin ja toisin (1952, Tak i jinak), Sirkkeli (1956, Cirkulárka). Román: Jyrsijät (1958, Hlodavci). jpv
318
rantyven (1925, Klidný proud), považované za vrcholné dílo fin. symbolismu, se přihlásil k verhaerenovskému proudu tohoto směru, s nímž se seznámil při častých cestách do románských zemí. Za života vydal ještě sbírku Matkamies (1938, Poutník), posmrtně vyšla Muistojen tie (1951, Cesta vzpomínek). jpv MARKUSSON Andreas, 7. 3. 1893 Ankenes (Narvik) – 30. 10. 1952 Slagen (Tønnsberg), norský prozaik. V real. a hist. zaměřených románech líčí život rybářů v severním Norsku, zejména v trilogii z let 1933–35, nově vydané roku 1953 pod titulem Fiskere (Rybáři). Ve svých dílech si též všímá læstadianismu, formy extatického křesťanství mezi Laponci. V dalších románech se zabývá současností: Flåten går ut (1941, Loďstvo vyplouvá, č. 1946), Den siste skanse (1945, Poslední val), Den lange vakt (1947, Dlouhá stráž), Landing i mørket (1950, Přistání v temnotě). m MARNIX VAN ST. ALDEGONDE [aldechonde] Philips van, mezi 7. 3. a 20. 7. 1540 Brusel – 15. 12. 1598 Leiden, nizozemský učenec, teolog a spisovatel. Rádce Viléma Oranžského, pověřený hol. stavy překladem bible. Umělecky na výši jsou jeho básnické překlady žalmů. Autor ostré protikatolické satiry Den Byencorf der H. Roomsche Kercke (1569, Úl římskokatolické Církve), dále politických a teologických pamfletů. Bývá pokládán i za autora písně gézů Wilhelmus, jež se stala niz. státní hymnou. kr
MARTINSON(OVÁ) Moa, roz. Helga Schwartz, 2. 11. 1890 Vårds-
MARSMAN Hendrik, 30. 9. 1899 Zeist – 21. 6. 1940 na moři při útěku do Anglie, nizozemský spisovatel. Byl vůdčí osobností a teoretikem tzv. ztracené generace mezi dvěma válkami. Za svého redaktorského působení v lit. periodiku De Vrije Bladen (Svobodné listy) a Forum neúprosně kritizoval romantickou a sentimentální poezii a průměrné provincionální romány. Původně byl vitalista, ale roku 1933 s tímto směrem zúčtoval ve stati De dood van het vitalisme (Smrt vitalismu). Zhruba deset let pobýval na jihu v okolí Středozemního moře a ze svého pobytu tematicky těžil zvláště v cyklu Tempel en kruis (1940, Chrám a kříž). Mimo kritické studie psal i původní prózu, trvalý význam má však především jako básník, mj. vroucný opěvatel zádumčivé niz. krajiny. $ Hl. d.: Verzen (1923, Verše). Sebrané spisy: 1. Poezië, 2. Proza, 3. Critisch Proza (1938, Poezie, próza, Kritická próza). kr MARTINSON Harry, 6. 5. 1904 Jämshög (Blekinge) – 11. 2. 1978 Stockholm, švédský básník, prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za rok 1974 (spolu s → E. Johnsonem), člen Švédské akademie (od roku 1949). Poté, co mu zemřel otec a matka ho opustila, vyrůstal jako obecní dítě, v patnácti letech utekl na moře a strávil delší dobu v cizině jako námořník a tulák. Po návratu do Švédska
321
začal psát první básně. Debutoval roku 1929 v antologii Fem unga (Pět mladých) a v témže roce vydal první samostatnou básnickou sbírku Spökskepp (Strašidelná loď), inspirovanou zkušenostmi z námořnického života. Podobné kořeny má i následující sbírka Nomad (1931, Nomád), jíž se poprvé prosadil na lit. kolbišti. Zde již vystupuje jako originální, modernistický lyrik, hledající nový jazyk a nové výrazové formy. Z vlastních zážitků „světového nomáda“, který se neustálou změnou prostředí chrání proti duchovnímu ustrnutí, čerpá v impresionistických cestopisných prózách Resor utan mål (1932, Cesty bez cíle) a Kap Farväl! (1933, Mys Sbohem, č. výbor z obou sbírek vyšel pod názvem Cesty bez cíle, 1961). V lyrizovaných autobiogr. románech Nässlorna blomma (1935, Kopřivy kvetou, č. 1939, 1979) a Vägen ut (1936, Ven do světa, č. 1941) se podobně jako ostatní spisovatelé autodidakti vrátil do svého dětství a raného mládí. V průběhu 30. let, pod vlivem zhoršujícího se politického klimatu v Evropě, vydal sbírky esejistických próz Svärmare och harkrank (1937, Blouznivci a zbabělci), Midsommardalen (1938, Svatojánské údolí) a Det enkla och det svåra (1939, Jednoduché a těžké), v nichž v → Linnéově duchu spojil popis přírody s aktuální tematikou a dřívější autobigr. subjektivitu nahradil „přírodním humanismem“, kritikou destruktivnosti a povrchnosti moderní civilizace. Také ve sbírce Passad (1945, Pasát) a tuláckém románu Vägen till Klockrike (1948, Cesta do Klockrike), poznamenaném indickou mystikou a vírou v reinkarnaci, staví svou humanistickou filozofii proti jalovým ideálům nové doby. Na poválečný vývoj světa a sílící nebezpečí atomové katastrofy reagoval několika zpěvy sbírky Cikada (1953, Cikáda), které později rozšířil ve veršovaný sci-fi epos Aniara (1956, č. 1966). Vypráví v něm o kosmické lodi, jež je po zničení Země odsouzená k zániku v podobě nekonečné cesty vesmírem; varuje tak před možností zneužití technického pokroku a vyjadřuje obavy o budoucnost lidstva. V básnických sbírkách Gräsen i Thule (1958, Traviny v Thule), Vagnen (1960, Vůz) a Dikter om ljus och mörker (1971, Básně o světle a tmě) se vrátil zpět na Zem, ale i zde dominuje kritický postoj k civilizaci. Martinson byl též úspěšným autorem divadelních a rozhlasových her. K nejznámějším patří Lotsen från Moluckas (1948, Lodivod z Moluckých ostrovů) a Tre knivar från Wei (1964, Tři nože z Wei). $ D. d.: Sbírky básní: Natur (1934, Příroda), Tuvor (1973, Drny). Část Martinsonovy pozdní poezie vyšla posmrtně v několika sbírkách, mj. Ur de tusen dikternas bok (1986, Z knihy tisíce básní). Román: Den förlorade jaguaren (1941, Ztracený jaguár). Eseje a jiné prózy: Verklighet till döds (1940, Skutečnost k smrti), Utsikt från en grästuva (1963, Výhled z drnu). Lit.: Lars Ulvenstam: Harry Martinson, Ingvar Holm: Harry Martinson. Myter, målningar och motiv, Sonja Erfurth: Harry Martinson 1–4 (1980–89). zč
320
näs – 5. 8. 1964 Stockholm, švédská prozaička. Pocházela z velmi chudých poměrů a nikdy nezískala vyšší školní vzdělání, byla jediným významným zástupcem žen mezi spisovateli autodidakty. Přispívala do dělnických novin, a když se roku 1929, po smrti prvního manžela, provdala za → H. Martinsona, začala se věnovat lit. tvorbě. Ústřední postavou jejích próz, odehrávajících se v průmyslovém prostředí Norrköpingu nebo na švéd. venkově, je zpravidla silná žena, která musí bojovat jak proti sociálnímu útlaku, tak proti útisku ze strany mužů. Knižně Martinsonová debutovala románem z podružského prostředí Kvinnor och äppelträd (1933, Ženy a jabloně), na který navazují Sallys söner (1934, Sallyini synové). Románová série Mor gifter sig (1936, Matka se vdává, č. 1961), Kyrkbröllop (1938, Církevní svatba) a Kungens rosor (1939, Královy růže) má silně autobiogr. rysy, zatímco Rågvakt (1935, Žitná stráž) a cyklus Vägen under stjärnorna (1940, Cesta pod hvězdami), Brandliljor (1941, Lilie) a Livets fest (1949, Svátek života) jsou zaměřeny hist.: zachycují dějiny švéd. venkova za posledních sto let. $ D. d.: Romány: Den osynlige älskaren (1943, Neviditelný milenec), Jag möter en diktare (1950, Potkávám básníka), Kvinnorna på Kummelsjö (1955, Ženy z Kummelsjö). Sbírka básní: Motsols (1937, Proti směru hodinových ručiček). zč
MEHREN [méren] Stein, * 16. 5. 1935 Oslo, norský básník. Je předním modernistou 60. let, jenž zůstal věrný subjektivní, spirituální lyrice a reflexi základních existenciálních otázek člověka v současném světě s důrazem na transcendentální přesah. Debutoval sbírkou Gjennom stillheten en natt (1960, Tichem jedné noci), charakteristickou sémantickými experimenty s rytmem a jazykem, a dosud vydal na dvacet sbírek, např. Gobelin Europa (1965, Gobelin Evropa), Dikt for enhver som våger (1973, Básně pro každého, kdo si troufne), Vintersolhverv (1979, Zimní slunovrat), Den usynlige regnbuen (1981, Neviditelná duha), Fortapt i verden (1988, Ztracen ve světě), Det andre lyset (1989, Druhé světlo), Skjul og forvandling (1990, Úkryt a proměna), Nattsol (1992, Noční slunce), Evighet vårt flygtigste stoff (1994, Věčnost, naše nejprchavější látka). V 70. letech vydal též tři romány, dále dvě hry a průběžně eseje s komentáři vlastní poetiky i kulturních a duchovních fenoménů doby. Kritiku racionalismu, konzumu a politiky obsahuje Myten og den irrasjonelle fornuft, 2 sv. (1977–80, Mýtus a iracionální rozum). hk
MERI Veijo, * 31. 12. 1928 Viipuri, finský prozaik. Vystudoval historii, pracoval jako redaktor a dramaturg v rozhlase. Jeho rozsáhlá tvorba zahrnuje nejen beletrii, ale i etymologický slovník fin. jazyka a několik rudimentárních děl hist. a biografických. V nich, například v Aleksis Stenvallin elämä (1973, Život Aleksise Kiviho) a Suomen marsalkka C. G. Mannerheim (1988, Fin. maršálek C. G. Mannerheim) či tetralogii z fin. dějin Maassa taivaan saranat (1993, Na zemi závěsy nebe), Huonot tiet, hyvät hevoset (1994, Špatné cesty, dobří koně), Ei tule vaivatta vapaus (1995, Svoboda nepříchází snadno) a Suurta olla pieni kansa (1996, Je velké být malým národem), autor odmytizuje některé pověry fin. historiografie způsobem připomínajícím namnoze lit. koláž. Programové nerespektování hranic žánru je ostatně příznačné i pro většinu jeho románů, jež jsou spíše mozaikou příběhů, vzpomínek a anekdot, spojených pouze postavou
MELLERI Arto, * 7. 9. 1956 Lappajärvi, finský básník a dramatik. Začal publikovat jako velmi mladý povídky v edici pro teenagery. Tématem jeho básnických sbírek je osudový pocit ztráty, konce. V první z nich Schlaakeriseppele (1978, Věnec šlágrů, jde ovšem o slovní hříčku, laakeriseppele znamená vavřínový věnec) je to loučení dospívajícího chlapce s krajem dětství, jejž odchodem do světa ztrácí. Melleriho stěžejním dílem je hra Pete Q (1978, knižně 1979, spoluautoři Jukka Asikainen a Heikki Vuento), fantastická groteska, účtující s angažovanou lit. 70. let a s politickým dogmatismem. $ D. d.: Básnické sbírky: Zoo (1979), Johny B. Goethe (1988), Elävien kirjoissa – myöhempien aikojen historia, lyhyt oppimäära (1991, V knihách živých – historie pozdních dob, krátký kurs) a Kuningatar Hysteria (1993, Královna Hysterie). mh
MATTSON Olle, * 27. 11. 1922 Udevalla, švédský prozaik. Jeho romány, např. Johannesblodet (1955, Janova krev), Vargstocken (1957, Vlčí kláda) či Gallionsbilden (1964, Galionová figura), se většinou odehrávají v minulém století v jeho rodném Bohuslänu na západním pobřeží Švédska. Největší uznání si získal dobrodružnými knihami pro děti a mládež: Briggen Tre liljor (1955, Briga Tři lilie, č. 1963), Mickel Sjöfarare (1958, Michal Mořeplavec), New Orleans’ drottning (1963, Neworleanská královna), Fem ljus för Talejten (1967, Pět svíček pro Talejtena), Talejten väntar i väst (1975, Talejten čeká na západě) aj. Jeho lit. produkci doplňuje řada rozhlasových her a sbírka lyrických básní Amatörastronom (1956, Astronom amatér). zč
323
MATRAS Christian, 7. 12. 1900 Viðareiði – 16. 10. 1988 Tórshavn, faerský básník a filolog. Většinu života strávil v Dánsku, v letech 1936–65 byl lektorem, pak profesorem na univ. v Kodani, kde se věnoval především faer. jazyku a lit. Je autorem prvního velkého faer.-dán. slovníku (1927–28, rozšířená vydání 1961 a 1971), vydavatelem faer. balad – → kvæðir a dalších spisů. Překládal též světovou lit. do faerštiny. Zároveň byl nejlepším faer. básníkem své generace. První sbírku básní Grátt, kátt og hátt (Šedivě, vesele a hlasitě) vydal roku 1926, poslední, Úr sjón og úr minni (Z pohledu a vzpomínky), roku 1978. hk
322
Po návratu do Finska vydává sbírky Varokaa putoilevia enkeleitä (1977, Varujte se padlých andělů) a Talvikaupunki (1980, Zimní město) a deník z let 1953–75 Vaarallista kokea (1996, Nebezpečné experimentovat). $ D. d.: Portaat (1961, Schody), Tuoddaris (1965), Ruusujen sota (1988, Válka růží). jpv
MIELCHE Hakon, 21. 10. 1904 Fensmark – 22. 10. 1979 Odense, dánský autor cestopisů. Svěžím a vtipným stylem líčil zážitky z domova i z ciziny. V knihách jako Fra Santos til Bahia (1946, Ze Santos do Bahie, č. 1948) vycházel vstříc neukojeným cestovatelským touhám v době těsně po druhé světové válce. fr
MICHAEL Ib, * 17. 1. 1945 Roskilde, dánský prozaik. Příslušník generace „osmašedesátníků“, účastník studentské vzpoury, která mj. toužila po rozšíření úzkého (fyzického i psychického) západoevr. prostoru. Studoval filozofii lat. amer. indiánských kmenů a středoamer. kulturu. V prvních knihách se odrážejí jeho cesty do těchto oblastí studijních i životních zájmů. Pod vlivem autorů magického real. se ve svých románech pohybuje volně v času i prostoru: dnešní kořistění z přírody vidí jako přímý důsledek brutální španělské kolonizace. Jeho knihy mají výrazně politickou polohu. V románu Kejserfortællingen (1981, Císařský příběh) zahrnuje děj dva tisíce let, geograficky pak prostor od staré Číny po moderní Spojené státy. Čtenářsky nejúspěšnějším dílem Michaelovým je autobiogr. trilogie Vanillepigen (1991, Vanilkové děvče), Den tolvte rytter (1993, Dvanáctý jezdec) a Brev til månen (1995, Dopis na Měsíc), která podává portrét celé rodiny s jejími dobrodružnými a cestovatelskými touhami, opět sahajícími až do Tichomoří a Mexika. Michaelova smyslová, mýtická a kosmická fantazie je v dán. lit. zcela výjimečná. $ D. d.: Romány: Troubadourens lærling (1984, Trubadúrův učedník), Kilroy, Kilroy (1989). Básnické sbírky: Himmelbegravelse (1986, Nebeský pohřeb), Vinden i metroen (1990, Vítr v metru). fr
MICHAËLIS(OVÁ) Karin, 20. 3. 1872 Randers – 11. 1. 1950 Kodaň, dánská prozaička, manželka → S. Michaelise. Psala románky pro dospívající dívky a dětské knížky s hlavní hrdinkou Bibi, kdysi hojně překládané i do češtiny (Bibi, 1929, Bibi na cestách, 1930, Bibi v ČSR, 1931). Skandálního úspěchu dosáhla románem Den far-
hlavního hrdiny. Nejlépe odpovídá Meriho filoz. i uměleckému naturelu povídka a novela. (Č. výbor z nich vyšel pod názvem Lovec roku 1970). V nich nejlépe uplatní smysl pro absurdní situace i přesvědčení o relativitě všeho lidského usilování. Meri prožil dětství v kasárnách; jeho otec byl důstojník z povolání. Nereflektuje však válku jako hist.-politickou realitu, ale jako jednu ze situací, v níž se jedinec, většinou proti své vůli, ocitá a s níž se musí vyrovnat. Jedna sbírka povídek se ostatně jmenuje přímo Tilanteita (1962, Situace). Situace je tedy leitmotivem většiny Meriho próz s válečnou či vojenskou tematikou, od úspěšného debutu, sbírky povídek Ettei maa viheriöisi (1954, Aby se země nezelenala), přes groteskní román Manilaköysi (1962, Manilský provaz, č. 1970) a román Tukikohta (1964, Opěrný bod) až po tragikomedie Sotamies Jokisen vihkiloma (1965, Svatební dovolenka vojína Jokinena) a Syksy 1939 (1977, Podzim 1939). Jelikož se jedná o situaci nepřirozenou, i reakce na ni bývají absurdní, odporující všem zákonům kauzality. Pro svět nejistoty, v němž se pohybují hrdinové románů Vuoden 1918 tapahtumat (1960, Události roku 1918), Sujut (1961, Kvit), Peiliin piirretty nainen (1963, Žena v zrcadle) a Everstin autonkuljettaja (1966, Šofér pana plukovníka, č. 1988 v Pěti finských novelách) se snad nejlépe hodí termín „the floating world“, jímž D. Keene charakterizoval japonský román 18. století. Pocit nejistoty a proměnlivosti zesiluje v románu Irralliset (1959, Vykořenění) i způsob, jakým lidé spolu mluví. Každý sleduje vlastní příběh, a tak skutečná komunikace nevzniká, podobně jako v Chaplinových groteskách, v absurdních dramatech nebo v prózách J. Haška, který patří vedle Gogola a Kafky k Meriho vzorům a k němuž bývá fin. kritikou přirovnáván. $ D. d.: Romány: Yhden yön tarinat (1967, Příběhy jedné noci), Suku (1968, Rod), Kersantin poika (1971, Četařův syn), Jääkiekkoilijän kesä (1980, Hokejistovo léto). Sbírky povídek: Sata metriä korkeat kirjaimet (1969, Stometrová písmena), Leiri (1972, Tábor). jpv MERILUOTO(OVÁ) Aila, * 10. 1. 1924 Pieksämäki, finská básnířka. Debutovala sbírkou Lasimaalaus (1946, Malba na skle), jejíž ústřední báseň Kamenný bůh reflektovala kritika jako manifest nastupující básnické generace, protestující proti válce a násilí a odhodlané vzít odpovědnost za osud země do vlastních rukou. Najdeme tu básně vycházející z tradic lidové poezie i básně inspirované evr. postsymbolismem, především poetikou R. M. Rilkeho, kterého Meriluotoová také překládala. V Sairas tyttö tansii (1952, Nemocná dívka tančí) a Pahat unet (1958, Zlé sny) je však již patrný vliv T. S. Elliota, který, zvláště po vydání 1. fin. výboru z jeho poezie roku 1949, ovlivnil celou generaci fin. modernistů 50. let. V roce 1962 odchází Meriluotoová do Švédska. Část poezie, kterou během dvanáctiletého pobytu v cizině soustředila do čtyř sbírek, píše švédsky.
325
MICHAËLIS [mikaelis] Sophus, 14. 5. 1865 Odense – 28. 1. 1932 Kodaň, dánský spisovatel. Sklony k mytologičnosti byl blízký okruhu kolem časopisu Taarnet, do nějž také přispíval. Pro estetizující hledanost výrazu dnes téměř úplně zapomenut, ve své době byl však hojně čten a překládán. $ Hl. d.: Sbírka poezie: Digte (1889, Básně). Hist. román: Æbelø (1895, č. 1904). Drama: Revolutionsbryllup (1906, Revoluční svatba, č. 1909). fr
324
ný sedlák a voják), navštěvoval lidovou vysokou školu, od roku 1919 se živil jako novinář provinčních listů. Debutoval pod pseudonymem Ville i Momåla sbírkou humoresek z vojenského života I vapenrock och linnebyxor (1921, Ve vojenském kabátě a lněných kalhotách). Následující rozsáhlá tvorba má real., výrazně epický a často i hist. charakter. Průlomovým dílem, které si okamžitě získalo uznání čtenářů i kritiky, se stal román Raskens. En soldatsfamiljs historia (1927, Raskenovi. Příběh rodiny vojáka), situovaný stejně jako většina ostatních próz do autorova rodného Smålandu. Románová svita Långt från landsvägen (1929, Daleko od silnice) a De knutna händerna (1930, Zaťaté ruce, č. 1937) staví do vzájemného protikladu selský svět a novou, industriální společnost, trilogie Sänkt sedesbetyg (1935, Snížená známka z mravů), Sömnlös (1937, Nespavost) a Giv oss jorden! (1939, Dejte nám půdu), obsahující řadu autobiogr. rysů, propaguje rousseauvský návrat k venkovu a přírodě. Podobné téma zpracovává i bildungsromán Soldat med brutet gevär (1944, Voják se zlomenou puškou). Proti nacistickému nebezpečí a ústupnosti, kterou za 2. světové války projevovala švéd. vláda vůči Německu, je namířen román Rid i natt! (1941, Vyjeď v noci, č. 1980), líčící vzpouru smålandských sedláků proti něm. šlechtě za vlády královny Kristiny. Nejoblíbenějším Mobergovým dílem, jehož se jenom ve Švédsku prodalo téměř milion výtisků, se stala čtyřdílná sága o švéd. sedlácích, kteří se v pol. minulého století vystěhovali do americké Minnesoty, Utvandrarna (1949, Vystěhovalci), Invandrarna (1952, Přistěhovalci), Nybyggarna (1956, Usedlíci) a Sista brevet till Sverige (1959, Poslední dopis do Švédska), v roce 1962 vydaný souborně pod názvem Romanen om utvandrarna (Román o vystěhovalcích, č. Vystěhovalci 1–2, 1976). Popis jejich útěku před útiskem a nesvobodou do „země zaslíbené“ je podložený důkladným studiem hist. materiálů a ozvláštněný použitím smålandského dialektu, významný je stylistický i motivický vliv bible (paralely s exodem židovského národa). Hist. pozadí Vystěhovalců osvětluje práce Den okända släkten (1950, rozšířené vydání 1968, Neznámí příbuzní), zatímco román Din stund på jorden (1963, Tvá chvíle na zemi) představuje jejich moderní melancholický epilog. V polemických spisech a pamfletech Moberg vystupoval jako přesvědčený republikán, ateista, odpůrce byrokracie, korupce a zvůle mocenských orgánů a obhájce svobody jedince: např. Att övervaka överheten (1953, Dohlížet na vrchnost). Své dem. stanovisko a odpor vůči despotickým monarchům promítl i do historiografického díla Min svenska historia I–II (1970–71, Moje švédské dějiny). Významné místo v jeho tvorbě zaujímají div. hry, ať už jde o populární komedie, z nichž nejznámější je Kassabrist (1925, Manko), či dramata na vážnější témata, jako Hustrun (1928, Manželka), Vår ofödde son (1945, Náš nenarozený syn) a Domaren (1957, Soudce). Moberg také sám zdramatizoval několik svých románů, mj. Jeď v noci (1942) a Tvou chvíli
lige alder (1910, Nebezpečný věk, č. 1911) a jeho pokračováním Elsie Lindtner (1912), které vzbudily pohoršení otevřeným konstatováním, že i žena může pociťovat sexuální touhu. $ D. d.: Autobiogr. románová trilogie se společným názvem Træet på godt og ondt (1924–30, Strom života). fr
MOBERG [múberj] Vilhelm, 20. 8. 1898 Algutsboda – 8. 8. 1973, švédský prozaik a dramatik. Vyrůstal na venkově (jeho otec byl drob-
327
MINCO(OVÁ) [minkó] Marga, * 31. 3. 1920 Ginneken, nizozemská prozaička. Jako jediná z rodiny přežila za okupace deportaci židovského obyvatelstva a vzpomínky na tuto dobu i dlouhodobé poválečné trauma jsou dominantní téměř v celém jejím díle. Ukázněným, takřka strohým stylem píše především povídky a novely. Autobiogr. próza z 2. světové války Het bittere kruid (1957, Hořké byliny) byla přeložena do mnoha jazyků a zfilmována. Obdobnou tematiku mají i její novely De Val (1983, Past) a De Glazen Brug (1986, Skleněný most) i řada dalších kratších próz. Povídky z 50. i pozdějších let vycházely v různých souborech. Neprávem poněkud opomíjené jsou její psychol. prózy, televizní hry a originální dětské knížky, např. Kijk’ns in de la (1963, Podívej se do zásuvky). kr
MIKKOLA(OVÁ) Marja-Leena, * 18. 3. 1939 Salo, finská prozaička. V 60. letech se přimkla k levicovému radikalismu, psala skeče, písňové texty a satirické scénky. Tendenčnost a schematismus se projevuje i v jejích románech – např. Tyttö kuin kitara (1964, Dívka jako kytara) vypráví milostný příběh bílé zpěvačky a černého klavíristy. Nejvlastnějším žánrem Mikkolaové je novela. Hrdinkami jsou hlavně ženy v zlomových situacích – Naisia (1962, Ženy), Heltymys (1986, Něha). Od pol. 70. let Mikkolaová píše lit. pro děti, jejím tématem je pohoda všedního dne s fantastickými prvky – romány Amalia, karhu (1975, Medvědice Amálka), Anni Manninen (1977, Anni Manninenová), pohádky Kultakissa (1983, Zlatá kočka) a Ketun luona kuussa (1987, U lišky na Měsíci). $ D. d.: Sbírka novel Omaisten kesken (1995, Mezi svými). mh
MICHELET [mišelet] Jon, * 14. 7. 1944 Moss, norský prozaik. Od roku 1975 vydává hlavně krimiromány s levicovou společenskou kritikou. Často vychází ze skutečných událostí a dokumentů, např. v Jernkorset (1976, Železný kříž) se vrací k nor. nacistickým uprchlíkům v Jižní Americe po válce. Jinak se stálý detektiv-antihrdina v jeho románech zabývá hlavně různými excesy nor. kapitalismu, narkotiky, terorismem aj. Romány bez detektivní zápletky jsou např. Terra Roxa (1982), Farvel til en prins (1993, Sbohem princi). S → D. Solstadem píše od roku 1982 výborné reportážní knihy o každém mistrovství světa ve fotbale. hk
326
na zemi (1967). $ D. d.: Romány: A. P. Rosell, bankdirektör (1932, č. Vše pro blaho města, 1937, 1941), Det gamla riket (1953, Stará říše), Mans kvinna (1933, Mužova žena), Brudarnas källa (1946, Pramen nevěst), Förräddarland (1967, Země zrádců). Autobiogr.: Berättelser ur min levnad (1968, Vyprávění z mého života). Lit.: Sigvard Mårtensson: Vilhelm Moberg (1956), Sigvard Mårtensson: Vilhelm Moberg. En bildbiografi (1963). zč MOE [mú] Jørgen, 22. 4. 1813 Hole (Ringerike) – 27. 3. 1882 Kristiansand, norský básník, autor lidové a náboženské lyriky a dětské lit. S → P. Ch. Asbjørnsenem sbíral lidové pohádky a společně je vydali v letech 1841–44 (Norske folkeeventyr, Norské lidové pohádky). Pro hlavní vydání napsal zasvěcený úvod o typech pohádek, pak přenechává práci Asbjørnsenovi a roku 1865 mu předává své záznamy. Výsledky svého svěru lidové poezie publikoval roku 1840 v Samling av sange, folkeviser og stev i norske almue dialekter (Sbírka písní, balad a popěvků v norských lidových dialektech). kk,m MOE [mú] Moltke, 19. 6. 1859 Krødsherad – 15. 12. 1913 Kristiania (Oslo), norský filolog a folklorista, syn → J. Moea. Byl univ. profesorem nor. jazyka (nynorsk), později folkloru a středověké lit. Sbíral nor. pohádky a hlavně balady, které pak vydal → K. Liestøl: Norske folkeviser, 3 sv. (1920–24, Norské lidové balady). Hrál významnou roli v nor. jaz. boji jako zastánce sbližovacích tendencí obou spisovných jazyků. $ Vyd.: Samlede skrifter, 3 sv. (1925–27, Sebrané spisy). m
Retur til Waterloo (1991, Zpáteční do Waterloo). Eseje: Kærlighed og dæmoni (1986, Láska a ďábelství), Læseheste (1992, Oslí uši). fr
MØLLER Poul Martin, 21. 3. 1794 Uldum – 13. 3. 1838 Kodaň, dánský prozaik, filozof a teolog. Vystudoval teologii, po tříleté cestě do Číny (jako lodní kněz) začal učit filozofii, od roku 1831 byl profesorem na univ. v Kodani. Byl ovlivněn romantickým idealismem a individualismem, který jej vedl k zájmu o psychologii. Od mládí se věnoval lit. činnosti a v dobových polemikách stál na straně → Oehlenschlägerově proti → J. Baggesenovi. Na dálněvýchodní cestě napsal báseň Glæde over Danmark (1820, Láska k Dánsku) a cyklus básní Scener i Rosenborg slotshave (1819–21, Výjevy z rosenborské zámecké zahrady). Jeho hlavním lit. dílem je nedokončený román En dansk students eventyr (1824, tiskem až 1843, Dobrodružství dánského studenta). Spolu s povídkami → Blicherovými patří mezi nejzajímavější díla tzv. poetického realismu. Stejně jako Blicher ironizuje i Møller faleš, předstírání a sentimentální romantiku. Ve 30. létech se Møller věnoval již jen filozofii, byl přívržencem → J. L. Heiberga a polemizoval s názory Hegelovými. Poslední tištěnou prací byly Tanker over muligheden af beviser for menneskets udødelighed (1837, Myšlenky o možnosti důkazů o lidské nesmrtelnosti). Důraz na individuální lidskou osobnost a existenci jej spojuje s → S. Kierkegaardem, který byl jeho žákem a měl k němu vřelý přátelský vztah. fr
MÖRNE Arvid, 6. 5. 1876 Kuopio – 15. 6. 1946 Grankulla, finskošvédský básník, prozaik, dramatik a literární kritik. Debutoval básnickou sbírkou Rytm och rim (1899, Rytmus a rým). Jeho raná tvorba zahrnuje sociálně angažovanou poezii – například sbírka Ny tid (1903, Nová doba) – i přírodní lyriku: Skärgårdens vår (1913, Jaro v šérách), Sommarnatten (1916, Letní noc). Až do roku 1918 se Mörne aktivně, jako umělec i jako politik, účastnil boje o fin. nezávislost.
MOOR(OVÁ) [mór] Margriet de, * 21. 11. 1941 Noordwijk, nizozemská prozaička. Studovala zpěv na konzervatoři v Haagu a rovněž archeologii a dějiny umění na univerzitě v Amsterdamu. Z jejího kultivovaného díla je patrné, jak hluboce rozumí hudbě a kultuře vůbec. Debutovala sbírkou povídek Op de rug gezien (1988, Viděno zezadu) a třemi novelami pod názvem Dubbelportret (1989, Dvojportrét). Lit. i čtenářského ocenění se dostalo jejímu románu Eerst grijs dan wit dan blauw (1991, Nejdřív šedé pak bílé pak modré), v němž opět v brilantní kompozici otevírá tematiku hledání souvislostí a cesty proti toku času, končící tragicky. V barvitém románu o neapolském kastrátovi De virtuoos (1993, Virtuos) znovu osvědčila své hudební vzdělání a schopnost evokovat dobovou atmosféru. Problematiku cikánského života v hist. kontextu ztvárnila v románu Hertog van Egypte (1996, Egyptský vévoda). kr
MØLLEHAVE Johannes, * 11. 4. 1937 Kodaň, dánský prozaik, básník, novinář a debatér, kněz. Je velice plodný a věnuje se nejrůznějším žánrům: píše texty k revuím, ale i sbírky kázání, eseje, romány, novinové články a polemiky, překládá muzikály (Jesus Christ Superstar) atd. $ Hl. d.: Romány: Op ad en mur (1976, U zdi), Livsfangerne (1977, Zajatci života), En fri mand (1982, Svobodný člověk),
329
MOLIN [mulín] Pelle (Petrus), 8. 7. 1864 Tjäll, Multrå (Ångermanland) – 26. 4. 1896 Bodø (Norsko), švédský prozaik, novinář a malíř. Za svého krátkého života vytvořil rozsahem nevelké a poněkud nevyrovnané dílo, které se však po určitou dobu těšilo velkému čtenářskému zájmu. Jako jeden z prvních uvedl do lit. severošvéd. Norrland, který popsal v romantizujícím duchu 90. let. Jeho nejznámější kniha, posmrtně vydaná sbírka povídek a článků Ådalens poesi (1897, Poezie Ådalenu, č. Kouzlo severu, 1928), obsahuje popisy norrlandské přírody a života jejích obyvatel. Exotika a patos se v ní mísí s humorem a komikou. $ D. d.: Nordland. Konturer till en reseskildring (1913, Nordland. Obrysy jednoho cestopisu), Från Ådal och nordlandskust (1916, Z Ådalu a nordlandského pobřeží). zč
328
MULISCH [muliš] Harry Kurt Victor, * 29. 7. 1927 Haarlem, nizozemský spisovatel, podle prestižních encyklopedií i podle vlastních slov: česko-rakousko-uherského původu. Jeho otec se narodil za Rakousko-Uherska v Jablonci, matka pocházela z Antverp. Od 50. let tvořil společně s → G. Revem a → W. F. Hermansem ‚velkou trojku‘ niz. literatury, třebaže šlo o krajně odlišné a lidsky i autorsky neporovnatelné typy. Vždy byl spisovatelem vyhraněných názorů a brilantního stylu, který udával tón v otázkách jaz. i pravopisných, uměleckých a společenských. Nikdy se neváhal veřejně angažovat v politickém dění, zvláště 60. let. Jeho prózy, nezřídka tematicky ukotvené ve skutečné i fiktivní válce, mívají mytologické ladění a také v kompozici vyznávají antické vzory a mytické systémy, nicméně tematické i stylové rozrůznění je v jeho obsáhlém díle značné. Vedle fabulované prózy píše i dramata, např. Oidipous, Oidipous (1972, Oidipús, Oidipús); společně s H. Clausem napsal libreto moderní opery Reconstructie (1969, Rekonstrukce). Zvláště v 60. letech, kdy pochyboval o účelu fabulovaných próz, publikoval obsáhlé reportáže a eseje. Tak vznikla reportáž o procesu s Eichmannem De zaak 40/61 (1962, Případ 40/61), dokumentární, ale osobně vypointovaná próza o hnutí amsterdamské mládeže provos Bericht aan de rattenkoning (1966, Zpráva krysímu králi) nebo často diskutovaná reportáž o Castrově Kubě Het woord bij de daad (1968, Slovo k činu). Pro niz. lit. neopominutelné jsou i jeho autobiogr. črty, anekdotické postřehy a úvahy, např. Voer voor psychologen (1961, Potrava pro psychology), fotoalbum Mijn getijdenboek (1975, Můj breviář) nebo četné články a rozhovory z let 1951–81 De mythische formule (1981, Mytická formule), či publikované přednášky, např. Bij gelegenheid (1995, U příležitosti). K programově ‚ne-literárním‘ dílům patří i ambiciozní (para)filoz. práce De compositie van de wereld (1980, Složení světa). Třebaže vydával i sbírky básní, např. De vogels (1974,
Po občanské válce začal být ve svém pohledu na svět pesimističtější a rezignovanější, jeho básnické dílo však získalo nový, existenciální rozměr, mimoto se – počínaje sbírkou Vandringen och vägen (1924, Putování a cesta) – silně přiblížilo modernismu. V době rostoucího politického napětí v Evropě vystoupil jako obhájce demokracie a odpůrce totalitních režimů: ve sbírkách Under vintergatan (1934, Pod Mléčnou dráhou), Hjärtat och svärdet (1935, Srdce a meč) či Sånger i världsskymning (1941, Písně za světového soumraku). Z jeho prozaického díla lze zmínit romány Inför havets anlete (1921, Před tváří moře), Kristina Bjur (1922, Kristina Bjurová), autobiogr. Ett liv (1925, Život) a sbírku povídek Någon går förbi på vägen (1928, Někdo prochází po cestě kolem). zč MUKKA Timo Kustaa, 17. 12. 1944 Bollnäs (Švédsko) – 28. 3. 1973 Rovaniemi, finský prozaik. Narodil se ve Švédsku, kam jeho rodiče uprchli před Němci; když se Mukkovi vrátili domů, našli místo rodné vesnice spáleniště, v něž se proměnila větší část Laponska. Otec vystavěl napřed saunu a teprve pak chalupu, v níž Timo strávil většinu života, předčasně ukončeného usilovnou prací (v průměru dvacet hodin denně) a nezdravým životem (kouřením a pitím). Dokončil jen základní školu, rok studoval na Akademii výtvarných umění a pak se již věnoval pouze psaní. Ve dvaceti vydává svůj nejslavnější román, baladu Maa on syntinen laulu (Země je hříšná píseň, č. 1980). Kritika jej přijala s rozpaky. Jedněm vadil mírně staromilský, ozdobný baladický tón prózy, pro který přirovnávali autora ke → K. Hamsunovi, jiným erotické scény, pro něž počastovali Mukku přídomkem „fin. Lawrence“, třetím postava nehodného, sexem posedlého kazatele. V době, kdy psal Tabu (1965), se Mukka hlásil ke komunismu, psal do marx. orientované revue Aikalainen, kterou vydával → P. Saarikoski, i do místních deníků články o sociální rovnosti a nutnosti další revoluce. Mukka pocházel z dělnické rodiny, většinu života prožil v jedné z nejchudších oblastí Finska a sám neustále bojoval s materiální nouzí. V titulní novele sbírky Tabu však dává svému politickému přesvědčení zaznít jen v druhém plánu, hlavní je tu opět příběh milostného vztahu, tentokrát čtrnáctileté dívky k staršímu muži. Jeho přezdívku Kristus-Ďábel, jakož i četné erotické scény však veřejnost tentokrát, snad i proto, že v témže roce vyšel kontroverzní román → H. Salamy, označený za urážku Boha, přijala příznivě a ocenila i největší přednost autorova osobitého rukopisu. Totiž schopnost ozvláštnit real. příběh atmosférou baladična, exotična a tajemna. V pacifistickém románu Täältä jostakin (1965, Odtud odněkud) podal Mukka „pravdivou“ zprávu o své povinné vojenské službě. Následující rok znamenal v jeho životě zásadní obrat. Stal se členem Svazu fin. spisovatelů, dostal státní cenu za lit. a koupil si první oblek v životě, aby se mohl dostavit k audienci u prezidenta. Povzbuzen zájmem veřejnosti připravil v rozmezí de-
331
seti měsíců k vydání sbírku básní Punaista (Rudá), román Laulu Sipirjan lapsista (Píseň o dětech Sipirje, č. 1992) a sbírku povídek Koiran kuolema (1967, Smrt psa). V posledně jmenované próze, stejně jako v baladickém románu Kyyhky ja unikko (1970, Holub a mák) a sbírce povídek Lumen pelko (1970, Strach ze sněhu), autor častěji než o životě mluví o smrti jakoby v předtuše vlastního konce. V dubnu roku 1972 postihl Mukku první srdeční záchvat. V té době připravoval scénář k filmu Země je hříšná píseň a jeho režisérovi Mollbergovi řekl: „Najde-li se v životě nějaký světlý bod, vyvstane proti němu vzápětí protisíla; tento zákon tvoří základní rytmus mé prózy.“ Jedenáct měsíců poté tato protisíla zvítězila i v jeho osobním životě. Na nemocničním stolku zůstal nedokončený rukopis hry o Simo Hurttovi, jíž chtěl Mukka napsat pravdivý pendant romantickému příběhu → E. Leina. $ Lit.: E. Paasilinna: Timmo K. Mukka (1974). jpv
330
MULTATULI, vl. jm. Eduard Douwes Dekker, 2. 3. 1820 Amsterdam – 19. 2. 1887 Nieder Ingelheim, nizozemský prozaik, jeden z mála světoznámých nizozemských klasiků. V osmnácti letech nastoupil do správních služeb v tehdejší Nizozemské Indii, nynější Indonésii. Čekala ho tam poměrně rychlá kariéra, poznamenaná však od počátku řadou konfliktů s nadřízenými, kteří neodpovídali jeho ideálu spravedlivého a nestranného správního úředníka, ‚staršího bratra‘ utiskovaného domorodého obyvatelstva. Když byl pro domnělý schodek v účetnictví suspendován, začal ventilovat své pocity i tvůrčí, nezřídka velikášské ambice v lit., např. v Losse bladen uit het dagboek van een oud’ man (1841–45, Volné listy z deníku starého muže) nebo dramatu De eerloze (Bezectný, napsané před 1845, uvedené pod titulem De bruid daarboven, Nevěsta na výšinách, až 1864). Často měnil nuceně i dobrovolně funkce a působiště, pracoval na Sumatře, Jávě, Celebesu, Ambonu. V roce 1846 se oženil s Everdinou Hubertou van Wijnbergen, jež se jako Tina stala adresátkou mnoha později uveřejněných dopisů i lit. postavou v jeho stěžejním díle. Po delší evr. dovolené byl roku 1856 jmenován asistentem residenta v Lebaku, kde ho znovu rozjitřil dvojí útisk domorodého obyvatelstva, jak ze strany místních regentů, tak evr. úředníků, kteří nemínili do otřesných poměrů zasahovat. Po nevyslyšených
333
stížnostech a protestech a po dalším přeložení vystoupil ze správních služeb a v roce 1857 se vrátil do Evropy. Žil v neutěšených podmínkách v Německu a v Belgii, kde příležitostně pracoval jako novinář a kde posléze v bruselské mansardě během jednoho měsíce hekticky sepsal své hořké zkušenosti v originálním románu Max Havelaar (1860, č. 1947, 1974, výňatky z tohoto románu vycházely ve výborech od roku 1903, samostatná část: O věrné lásce Sajdjaha a Adindy, 1931). Pseudonym Multatuli (z lat. multa tuli – mnoho jsem snášel), pod nímž tento román vydal, si vypůjčil z Horatia a použil ho již dříve, např. v podobenství De geloofsbelydenis (1859, Vyznání víry). Román, v celistvosti nazvaný Max Havelaar of de Koffy-veilingen der Ned. Handelsmaatschappij (1860, Max Havelaar neboli kávová burza nizozemské obchodní společnosti, č. 1974) vyšel poprvé za přispění → J. van Lennepa a měl lit., nikoli však společenský ohlas, v nějž autor doufal. Ospravedlnění a nápravy křivd se Multatuli nedočkal, žil často v nuzných poměrech a odloučen od rodiny, jež se rozpadala, nepřestával se však zasazovat o zlepšení situace v Nizozemské Indii, např. v brožuře Over vrijen arbeid in Nederlandsch-Indië (1862, O svobodné práci v Nizozemské Indii) a takřka nepřetržitě publikoval kratší prózy, které se již nikdy nesemkly v ucelený románový útvar. Od roku 1862 uveřejňoval své Ideën, 7 sv. (1862–77, Myšlenky, č. ve výňatcích: Výbor ze spisův, jež napsal Multatuli, 1903; Multatuli: to jest mnoho jsem trpěl, 1911; Tu dobu vyplňuji myšlením, 1987). Myšlenky, jichž je 1282, obsahují útržkovité, většinou kratší prózy, podobenství a přirovnání, moudré průpovědi – gnómy, sršaté, vášnivé výpady proti tehdejším politikům i politické situaci, proslulý je např. rozpočet dělnické rodiny, zesměšnění dříve slavných spisovatelů, např. → W. Bilderdijka, břitké aforismy i vážné úvahy, např. o scestné výchově, postavení ženy, manželství, náboženském dogmatismu. Zahrnují i drama Vorstenschool (Škola knížat) a je v nich rozptýlen také obsáhlý příběh, který autor sám nikdy celý nevydal: Geschiedenis van Woutertje Pieterse (posmrtně 1890, Příběh malého Waltra Pieterse, č. 1932, 1963). Je to mistrné zobrazení šosáckého, úzkoprsého prostředí, v němž musí vyrůstat citlivé, duševně zranitelné dítě. Multatuli, kterého → Busken Huet obdivně nazýval „virtuosem sarkasmu“, sám v jedné z Myšlenek pokládal sarkasmus za nejvyšší vyjádření bolesti, stejně jako pýchu pokládal za nejvyšší stupeň odvahy. Pyšně, sarkasticky a v otázkách náboženství až rouhavě tepal každé dogma, doktrinu, konvenci, své životní zkušenosti vkládal do brilantních výpadů. V roce 1860 se pokusil kandidovat do parlamentu, získal však pouhých deset hlasů, až do konce života byl pak zarytým nepřítelem parlamentarismu a své úvahy na toto téma vtělil do díla Duizend en eenige hoofdstukken over Specialiteiten (1871, Tisíc a několik kapitol o specialitách), v němž potíral hlavně specialisty na poli politiky, ty „metaře, kteří neumějí zametat a ne-
Ptáci), Tegenlicht (1975, Protisvětlo), De wijn is drinkbaar dank zij het glas (1976, Víno se dá pít díky sklenici), Egyptisch (1983, Egyptsky), těžiště jeho tvorby je v próze. Debutoval roku 1947 povídkou De kamer (Pokoj), všeobecného ocenění získal románem Archibald Strohalm (1952), po němž v krátkém sledu vycházely další prózy, např. Chantage op het leven (1953, Vydírání na životě), román o ničivé síle velkého drahokamu De diamant (1954), fantaskní sbírka povídek De versierde mens (1957, Ozdobený člověk, z toho Wat gebeurde er met sergeant Massuro – Co se stalo se seržantem Massurem, č. v časopisu Světová literatura 1985/3). Své lit. renomé potvrdil homérovsky koncipovaným románem o válečných i poválečných Drážďanech: Het stenen bruidsbed (1959, Kamenné svatební lůžko). Problém lesbismu nastínil v románě Twee vrouwen (1975, Dvě ženy, č. 1994), dlouhodobé doznívání války v psychice postižených zachytil – společně s mnoha jinými problémy – v hojně překládaném románě De aanslag (1982, Atentát, č. 1986); č. skutečnost evokoval v povídce Symmetrie ze souboru Oude Lucht (1977, Starý vzduch). $ Hl. d.: Prózy esejistického a románového charakteru Wenken voor de Jongste Dag (1967, Pokyny pro Soudný den), De verteller of een idioticum voor zegelbewaarders (1970, Vypravěč neboli idiotikon pro shromažďovatele kupónů), De toekomst van gisteren, Protokol van een schrijverij (1972, Budoucnost včerejška, Protokol spisování), Verzamelde verhalen 1947–77 (1977, Sebrané povídky), De ontdekking van de hemel (1992, Objevování nebes). kr
332
vyznají se v jiném řemesle než v neumění zametat“. Rok poté vydal Millioenen-Studiën (1872, Milionové studie), v nichž zvěčnil své zkušenosti z cesty po Německu, kde se mj. snažil vyřešit svou neutěšenou finanční situaci vymýšlením dokonalé herní techniky. Některé kapitoly z obou spisů vyšly č. v již zmíněném Výboru (1903), stejně jako některé milostné listy, psané autorově vlastní fantazii Fancy, povídky o autoritě, výborně vypointované Ukřižování, drobné prózy, které autor vydal pod souborným názvem Minnebrieven (1861, Milostné listy). Lit. uznání i hmotného zaopatření, nezřídka v podobě darů a rent, jež mu zajistily klidnější dožití po boku druhé ženy v Německu, se Multatuli dočkal již za svého života; tato obdivná uznání však za jeho života i posmrtně střídaly břitké odsudky, jež se většinou netýkaly jeho díla, nýbrž jeho vystupování. Postupně se prokázalo, že Multatuli byl a zůstal největším niz. spisovatelem 19. století i moderní doby. Obdivně ho zmiňovali Osmdesátníci, např. → W. Kloos, nejvýznamnější kritici meziválečného období, např. → du Perron, jako ke svému vzoru a inspiraci se k němu hlásí i nejmladší spisovatelské generace. Průběžně se publikují nejen stále nové studie, autorova postava se stává i tématem beletrie, život spisovatelovy první ženy zpracovala Nelleke Noordervlietová atd. Jeho sebrané spisy Volledig Werk, 25 sv. (1950–95, Úplné dílo) mají 19 500 stránek včetně korespondence. $ Lit.: A. J. de Mare: Multatuliliteratuur, lijst der geschriften van en over Ed. Douwes Dekker (1948, Multatuliana, seznam spisů od Ed. Douwese Dekkera a o něm). kr
agenty gestapa a dán. kolaboranty. Munk patřil k předním představitelům ideové linie dán. dram. tvorby a prošel zajímavým vývojem od pochybností o demokracii a rozumu, konzervativního, nacionalistického, až fašistického obdivu k síle, autoritě a vládě pevné ruky k pozdnímu prozření, kdy se v aktovce Før Cannae (1943, Před Kannami) svého obdivu k autoritářským systémům zříká a symbolicky se proti Hitlerovi a Mussolinimu staví na stranu Churchillovu. Munkovy hry dnes působí přepjatými efekty a konflikty i neživým jazykem zastarale, jsou však zajímavé jako záznam autorova radikálního myšlenkového vývoje. Nejznámější je En idealist (1924, Idealista), apokryfní příběh biblického krále Heroda, cynického vládce, který nakonec kapituluje před Ježíšem a Bohem. Ordet (1932, Slovo) se odehrává v dán. venkovském prostředí, kde upřímně věřící, slabomyslný venkovan dosáhne zmrtvýchvstání mladé ženy. Zajímavá hra je Han sidder ved smeltediglen (1938, Sedí u tavicího tyglíku). Munk v ní odsuzuje nacistický antisemitismus, ale ještě stále se nevzdává obdivu k totalitnímu systému. V důsledku mučednické smrti byl Munk a jeho dílo v Dánsku po válce předmětem nesmírného obdivu, dnešní vztah k němu je podstatně kritičtější. fr
MUSTAPÄÄ P. , vl jm. Martti Haavio, 22. 1. 1899 Temmes – 4. 2. 1973 Helsinky, finský básník a folklorista. Univ. profesor finštiny a člen Fin. akademie. Představoval národně orientované křídlo Nositelů ohně. V Laulu ihanista silmistä (1925, Píseň o krásných očích) a Laulu vaakalinnusta (1927, Píseň o ptáku nohovi) tvůrčím způsobem zúročil odkaz lidové poezie a odvážně experimentoval s volným i vázaným veršem. Spolu s → A. Hellaakoskim osvobodil fin. verš ze závislosti na něm. a švéd. metrických vzorech a připravil půdu lyrice 50. let. Jeho verš je uvolněnější než bojovný verš Hellaakoskiho, je v něm víc humoru a slovní a situační komiky. V Jäähyväiset Arkadialle (1945, Sbohem, Arkadie) a Koiruoho, ruusukukka (1947, Pelyněk, růžekvítek) a v nejlepších básních posledních sbírek Ei rantaa ole, oi Thetis (1948, Není břehu, ó Thetis) a Linnustaja (1952, Ptáčník) používá principu simultánní kompozice a napětím mezi různými časy vnáší do zdánlivě statické básně vnitřní pohyb. I v tom byl novátorem, který ukázal cestu modernistům 50. let. jpv
MUNTHE Axel, 31. 10. 1857 Oskarshamn – 11. 2. 1949 Stockholm, švédský prozaik. Původním povoláním lékař, provozoval praxi v Paříži a Římě, později se usadil na ostrově Capri. Do lit. vstoupil jako autor cestopisů: Från Napoli (1885, Z Neapole), Brev och skizzer (1909, Dopisy a skicy) aj. Takřka nesmrtelnou čtenářskou oblibu, spíše v zahraničí než doma ve Švédsku, mu zajistila memoárová kniha The Story of San Michele (1929, švéd. Boken om San Michele, 1930, Kniha o životě a smrti, č. 1932, 1948). $ D. d.: En gammal bok om människor och djur (1931, Kniha o lidech a zvířatech, č. 1933). zč
MUNK Kaj, 13. 1. 1898 Maribo – 4. 1. 1944 u Silkeborgu, dánský dramatik, kněz. Byl farářem ve Vedersø v západním Jutsku a pro veřejně vyjadřovaný odpor proti nacistické okupaci byl zavražděn
335
MUNCH-PETERSEN Gustaf, 18. 2. 1912 Kodaň – 2. 4. 1938 Španělsko, dánský básník a malíř. Padl na republikánské straně ve španělské občanské válce. Det nøgne menneske (1932, Nahý člověk) byl charakteristický titul jeho první básnické sbírky: typický mladický protest proti maloměšťácké strnulosti a prudérnosti. Ve 30. létech studoval a hodně cestoval, vydal další dvě sbírky, ovlivněné styky s prostředím především surrealistické avantgardy, Det underste land (1933, Nejzazší země) a Mod Jerusalem (1934, K Jeruzalému), v nichž se snaží pomocí jazyka proniknout k iracionálním vrstvám vědomí. Surrealistická metaforika se už zde místy kombinuje s náboženskou mystikou. Sbírka Nitten digte (1937, Devatenáct básní) je reakcí na rozchod se surrealismem a představuje návrat do konkrétního, hmatatelného světa: básník se oženil a usadil se jako rybář na ostrově Bornholm. Jeho revoluční postoj k životu a ke skutečnosti se projevil odchodem do Španělska, kam se přihlásil jako dobrovolník „v nejnerozvážnější básni tvého života“, jak to vyjádřil → T. Kristensen v básni na jeho smrt. fr
334
MYKLE Agnar, 8. 8. 1915 Trondheim – 14. 1. 1994 Asker, norský prozaik. Debutoval sbírkou výborných povídek Taustigen (1948, Provazový žebřík) a vydal další sbírky: Jeg er like glad sa gutten (1952, Je mi to jedno, řekl chlapec), Kors på halsen (1958, Křížek na krku), Largo (1967). Mykleho romány vyvolaly vesměs negativní, mimoliterání ohlas. Za román Tyven, tyven skal du hete (1951, Zloděj, zloděj budiž tvé jméno) byl kritikou, ztotožňující fiktivního vypravěče s autorem, nařčen z krutosti. Největší skandál desetiletí vyvolal román Lasso rundt fru Luna (1954, Laso kolem paní Luny) a především jeho pokračování Sangen om den røde rubin (1956, Píseň o rudém rubínu). Detailní popis pohlavních aktů v nijak mimořádném příběhu eroticky nenasytného mladého muže měl za následek obvinění autora a nakladatelství z pornografie. Po vleklém soudním procesu, provázeném mediální pozorností i protesty významných literátů proti cenzuře, byli obvinění Nejvyšším soudem osvobozeni, autor však vydal už jen jeden nový román, autocenzurovaný Rubicon (1965), odmlčel se a stáhl se do ústraní. Údajné rukopisy z jeho pozůstalosti čekají na vydání. Zatím vyšla všechna už dříve publikovaná díla v souboru Samlede verker (1994, Sebraná díla). hk
på den trettonde (1989, Dvanáct ze třinácti), prozrazující nesmiřitelně odmítavý postoj ke svým slavným rodičům, Alvě a Gunnaru Myrdalovým. $ D. d.: Romány: Jubelvår (1955, Slavné jaro), Bodrumskranen (1957, Koupelnový kohoutek), Karriär (1975, Kariéra). dh
N
NANSEN Fridtjof, 10. 10. 1861 Aker – 13. 5. 1930 Oslo, norský polární badatel a oceánograf, univerzitní profesor od roku 1897. Zkoumal polární oblasti, po 1. světové válce si získal velké zásluhy za to, že se zastával utlačovaných národů. $ Hl. d.: På ski over Grønland (1890, Na lyžích napříč Grónskem), Eskimoliv (1892, Život Eskymáků, č. 1956), Fram i Polhavet, 2 sv. (1897, Na severní točnu, č. 1897), Gjennem Sibirien (1914, Sibiř země budoucnosti, č. 1915, pro mládež 1918), Blandt sel og bjørn (1924, Mezi tuleni a medvědy), Gjennem Armenia (1927, Napříč Arménií), Gjennem Kaukasus til Volga (1929, Kavkazem k Volze). m
NESCIO, vl. jm. J. H. F. Grönloh, 22. 6. 1882 Amsterdam – 25. 7.
NATHANSEN Henri, 17. 7. 1868 Hjørring – 16. 2. 1944 Lund (Švédsko), dánský prozaik, dramatik a divadelní kritik. Ústředním tématem jeho díla je nesnadná integrace židovského kulturního dědictví a svérázu do každodenní, všední dán. skutečnosti. Popisuje ji v rozsáhlých románech Af Hugo Davids liv (1917, Ze života Hugo Davida) a Mendel Philipsen og søn (1932, Mendel Philipsen a syn). Nejznámějším Nathansenovým dílem je div. hra Indenfor murene (1912, Uvnitř hradeb, č. Průlom, 1913), dodnes inscenovaná a velice oblíbená. Na pozadí příběhu mladé židovské dívky, která se rozhoduje mezi věrností rodičům a odchodem se snoubencem, líčí autor s laskavým porozuměním život dán. židovské rodiny. fr
MYRDAL Jan, * 19. 7. 1927 Stockholm, švédský prozaik. Svým radikalismem a obhajobou kom. režimů se stal výraznou postavou švédské levice. Působil jako umělec intelektuál širokého rozhledu a zároveň jako tribun, burcující k uvědomění si okolní reality a vlastní odpovědnosti, jako tribun lidu. Píše, aby ovlivnil a změnil svět ve službách aktivního rozumu. Debutoval provokativní studií o přizpůsobivosti člověka Hemkomst (1954, Návrat domů), kritizující měšťácké pokrytectví a analyzující autoritářský duševní život. Ve spise Att bli och vara (1956, Žít a být) vyzývá k odpovědnosti za vlastní život i okolní svět. Postoj kritického intelektuála rozebírá ve spise Samtida bekännelser av en europeisk intelektuell (1964, Soudobé vyznání evropského intelektuála), které v překladu do angličtiny získalo mezinárodní ohlas. Jde nejen o analýzu okolní společnosti, ale především o poznání sama sebe. Své politické názory průběžně publikoval v tisku a vydával v letech 1968–88 pod názvem Skriftställning (Psaní). Do proudu reportážní a dokumentární lit. se výrazně jako vůdčí osoba zapojil svými cestopisy: Kulturens korsväg (1960, Kulturní křižovatka) z Afganistanu, Rapport från kinesisk by (1963, Zpráva z čínské vesnice), Ansikte av sten (1968, Kamenná tvář) z Kambodži, Albansk utmaning (1970, Albánská výzva), Sidenvägen (1977, Hedvábná cesta) nebo Indien väntar (1980, Indie čeká). Zejména v čínských reportážích vystupuje jako ideolog. Mimořádnou pozornost na sebe upoutal vývojovými romány z dětství Barndom (1982, Dětství), En annan värld (1984, Jiný svět) a Tolv
337
NEDREAAS(OVÁ) [nedreós] Torborg, 13. 11. 1906 Fana (Bergen) – 30. 6. 1987 Oslo, norská prozaička. Debutovala sbírkou povídek Før det ringer tredje gang (1945, Než zazvoní potřetí) a prosadila se jako vynikající real. povídkářka sbírkami Bak skapet står øksen (1945, Za skříní stojí sekyra), Trylleglasset (1950, Kouzelné sklíčko), Stoppested (1953, Zastávka) a Den siste polka (1965, Poslední polka). Její doménou jsou portréty dospívajících dívek. Rovněž v románech líčí s hlubokým vhledem a na pozadí sociálního prostředí zrání mladých žen: Av måneskinn gror det ingenting (1947, Z měsíčního světla nic nevyroste) a dvojromán Musikk fra en blå brønn (1960, Hudba z modré studny), Ved neste nymåne (1971, Při příštím novoluní). Č. tři povídky v časopisu Světová literatura 1983/2. Vyd.: Samlede verker (1982, Sebrané dílo). hk
336
1961 tamtéž, nizozemský prozaik. Pracoval jako ředitel a později poradce obchodní společnosti: Holland-Bombay Trading Company a jeho první krátké prózy, v nichž se suchým humorem účtoval s ideály mládí, prošly takřka bez povšimnutí. Psal je v letech 1911– 18 a vyšly v souboru Dichtertje, De uitvreter, Titaantjes (1918, Malý básník, Vyžírka, Titánkové) pod pseudonymem Nescio (Nevím). Jejich směšnohrdinští protagonisté, kteří vystupují i v jeho mnohem později vydaných prózách Boven het dal en andere verhalen (1961, Nad údolím a jiné příběhy), se stali příslovečnými figurkami v moderní niz. literatuře, jež si tohoto autora velmi cení, mj. pro jeho nekonvenční styl a úsporný jaz. projev. $ Hl. d.: Prózy: Mene tekel (1949), Heimwee en andere fragmenten (1968, Stesk a jiné fragmenty), De X geboden (1971, Deset přikázání). Vyd.: Verzameld Werk, 2 sv. (1996, Sebrané dílo). kr
dersen Nexø-bibliografi, 1961.
fr
NIELSEN Morten, 3. 1. 1922 Ålborg – 29. 8. 1944 Kodaň, dánský básník. Studoval srovnávací lit. v Kodani, aktivně se účastnil hnutí
NIELSEN Hans-Jørgen, 23. 6. 1941 Herlufmagle – 10. 4. 1991 Kodaň, dánský básník, literární teoretik, novinář, prozaik a autor happeningů. Nejvýraznější a nejvlivnější lit. představitel „vzpoury mladých“ v roce 1968, následné politizace života i lit. a rozčarování nad ztroskotanými nadějemi. Nejúspěšnějším Nielsenovým dílem, které je zároveň klíčem k jeho tvorbě a obrazem hektického vývoje anarchisticko-levičáckých hnutí konce 60. let, je autobiogr. laděný román Fodboldenglen (1979, Fotbalový anděl). Je to příběh dvou kamarádů z dětství: proletářského chlapce, který se proslavil jako profesionální fotbalista, a levicového intelektuála, který v knize psané „ich formou“, typickou pro zpovědní lit., vystupuje jako subjektivní vypravěč. Lidské ztroskotání přepolitizovaného intelektuála – a s ním i celého jednoho směru „vzpoury mladých“ – a tragický konec jeho kamaráda, který svou slávu, vzestup a pád neunese a spáchá sebevraždu, dohromady skládá smutný obraz konce jedné generace. Svými lit. teor. statěmi i beletristickými díly měl Nielsen silný vliv na vývoj lit. formy a experimentů s rozbíjením tradičních forem a vytvářením komplexního umění. Razil rovněž ve Skandinávii vlivný pojem „attituderelativisme“, tedy postojový relativismus, předchůdce relativismu postmoderního. Fotbalový anděl, jeho nejlepší dílo, je však román klasické konstrukce a velké, jednoznačné emocionální účinnosti. $ D. d.: Román: Den mand der kalder sig Alvard (1970, Člověk, jenž si říká Alvard). Básnické sbírky: Konstateringer (1966, Konstatování), Output (1967), Hælen (1981, Pata). Eseje: Nielsen og den hvide verden (1968, Nielsen a širý bílý svět), Efter den fjerde whisky trak han pistolen (1982, Po čtvrté whisky vytáhl pistoli). fr
NEXØ Martin Andersen, 26. 6. 1869 Kodaň – 1. 6. 1954 Drážďany, dánský prozaik. Pocházel z jedenácti dětí proletářské rodiny, která se roku 1877 přestěhovala do přístavu Nexø na Bornholmu. Jméno tohoto městečka přijal Martin Andersen jako své příjmení roku 1895. Od roku 1901 se věnoval literatuře a žurnalistice, hodně cestoval a dlouhá léta také žil v cizině (Švédsko, kam uprchl za války, SSSR, NDR). Přesvědčený komunista, zakladatel tzv. proletářské lit. v Dánsku, kde ovlivnil social. a kom. autory jako → K. Becker, → H. Kirk, → H. Herdal a j. Nexø však není ortodoxní marxista: považuje se za obránce mezinárodního proletariátu, v podstatě v podobě, jakou měl na počátku 20. století, a základem jeho přístupu je solidarita s vyvrženými a těmi, kdo odmítají se s tímto osudem smířit. Jeho postoj je tak možno označit za proletářský humanismus. Tato solidarita má povahu jakési nábožensky zabarvené víry v cestu proletariátu ke světlu a v konečné vítězství. Nexø psal i poezii a div. hry, ale těžiště jeho tvorby spočívá v románové próze, často s mnoha autobiogr. prvky. Začínal ve stylu pozdního naturalismu. Klíčové období jeho tvorby bylo první dvacetiletí 20. století s velkými romány Pelle Erobreren (1906–10, Pelle Dobyvatel, č. 1924, 1953) a Ditte Menneskebarn (1917–21, Ditta dcera člověka, č. 1935, 1961). První z nich navazuje na silnou tradici real. společenského románu, jako byl Šťastný Per → H. Pontoppidana, a líčí – v podstatě jako román kolektivní – vývoj od polofeudální společnosti na velkostatku k industrializaci, politickému uvědomování velkoměstského proletariátu a k vizi kolektivistického života v komunismu. Druhý z Nexøho velkých románů má ženskou hrdinku, sebeobětující matku, která je cele soustředěna na vlastní rodinu a vztahy s lidmi jí nejbližšími. V posledním období tvorby píše Nexø Erindringer 1–4 (1932–39, Vzpomínky, č. 1949) a vzpomínkové romány jako Morten hin Røde (1945, Rudý Morten, č. 1949) a Den fortabte generation (1948, Ztracená generace, č. 1950). $ Lit.: B. Houmann: Martin An-
339
NIELSEN Jørgen, 18. 11. 1902 Pårup – 27. 3. 1945 Kodaň, dánský prozaik. Odlišuje se od hlavního směru sociálně zaměřené prózy 30. let pesimistickým determinismem: člověka a jeho život neutváří prostředí, ale dědičná povaha, která ho vede k činům, jež není s to kontrolovat. Jeho postavy, většinou zakřiknutí venkované, nedovedou vyjádřit bohatství citů, které v sobě nosí a které autor s velkým psychol. pochopením líčí. Převládající dojem z Nielsenova díla je „nemožnost života“. Nielsen byl pod silným vlivem pesimismu něm. filosofa O. Spenglera a spáchal sebevraždu. $ Hl. d.: Povídky: Lavt land (1929, Nížina), Figurer i et landskab (1944, Postavy v krajině). Romány: En kvinde ved bålet (1933, Žena u ohně), Dybet (1940, Hlubina), En gård midt i verden (1936, Statek uprostřed světa). Eseje: Hvem er vi? (1955, Kdo jsme?). fr
338
NIEMINEN Pertti, * 29. 6. 1929 Vaasa, finský básník a překladatel. Nieminen je především znalcem a překladatelem čínské klasické poezie (čtyřdílná antologie Kiinan runoutta, 1966–70, Poezie Číny), ale překládal i z angličtiny. V prvních původních sbírkách je ústředním tématem rozpor mezi „čínským klidem“ a „evr. nepokojností“ – Kivikausi (1956, Doba kamenná). Později se přiklání ke smyslové oslavě životních krás a požitků, jež staví proti chaosu a rozkladu – Silmissä maailman maisemat (1964, V očích krajiny světa), Yö yöltä vaihtavat varjot suuntaa (1983, Noc od noci mění stíny směr). $ D. d.: Kniha esejů o kultuře a literatuře staré Číny Mandariini kainalossa (1989, S mandarínem v podpaží). mh
odporu proti nacistům a tragicky zahynul při manipulaci se střelnou zbraní. Za života vydal jedinou sbírku básní Krigere uden våben (1943, Válečníci bez zbraní), po jeho smrti vyšly Efterladte digte (1945, Básně z pozůstalosti). V Nielsenově poezii převažuje tragické vědomí zmarněného mládí. Nejistotu v době něm. okupace a neustálé ohrožení života prociťuje a zaznamenává jako typický životní pocit 40. let, jejž posléze analyzovali jeho současníci sdružení kolem poválečného časopisu Heretica. fr
čerpající z tak rozdílných zdrojů, jakými jsou bible a literatura sci-fi, spojuje vědu a reálné dějiny lidstva s mýtem, nechává volně promlouvat fantazii a využívá své schopnosti navodit dokonalou iluzi. Debutoval roku 1979 románem Trollkarlen (Kouzelník), pozornost vzbudila Arken (1982, Archa), líčící cestu člověka od biblických časů až do budoucnosti. $ D. d.: Romány: Guldspiken (1985, Zlatý hřeb), Äventyret (1989, Dobrodružství), Rymdväktaren (1995, Strážce vesmíru), Nyaga (1996). zč
341
NOLSØE [nolsé] Páll Pálsson, 1766 Nólsoy – 1809 Atlantik, faerský básník a národní hrdina. Byl námořníkem na královských obchodních lodích a jako první se postavil proti dán. obchodnímu monopolu na Faerských ostrovech. Roku 1804 postavil z vraku první faer. loď a dovážel do země obilí za angl.-dán. války. Zahynul na lodi. Skládal → tættir, z nichž vytvořil uměleckou poezii. Nejznámější jsou Jákup á Møn (1800, Jakub z Mønu), satira na dán. úřednictvo Fuglakvæði (1806–07, Báseň o ptácích) a Fruntatáttur (Táttur o ofinách). $ Lit.: Jakob Jakobsen: Poul Nolsøe, lívssøga og yrkingar (1912). hk
NILSSON PIRATEN Fritiof, 4. 12. 1895 Vollsjö – 31. 1. 1972, švédský prozaik. Po studiích na bundské univerzitě se věnoval advokátské praxi. Teprve v sedmatřiceti letech vydal svou prvotinu Bombi Bitt och jag (1932, Bombi Bitt a já, č. 1941, 1971), vtipný a svěží twainovský příběh o komickém střetávání dítěte se světem dospělých. Na jeho mimořádný čtenářský úspěch se později pokusil navázat volným pokračováním Bombi Bitt och Nick Carter (1946, Bombi Bitt a Nick Carter), inspirovaným skutečným zločinem. Ostatní prózy – především romány Bock i örtagård (1933, Kozel zahradníkem, č. 1963), Bokhandlaren som slutade bada (1937, Knihkupec, který se přestal koupat, č. 1978) a sbírka povídek Historier från Färs (1940, Historky z Färsu) – svědčí o autorově rostoucím pesimismu: humor, čerpající ze skånské lidové tradice, se v nich prolíná s vážnějším pohledem na život, ryze komický prvek ustupuje tragikomičnosti, pod anekdotickým povrchem se skrývají kruté lidské osudy, bolest a utrpení. Krátké, pointované povídky, ve kterých Nilsson Piraten plně uplatnil své vypravěčské mistrovství, vyšly v řadě sbírek, například Vänner emellan (1955, Mezi přáteli), Flickan med bibelspråket och andra historier (1959, Dívka s biblickým jazykem a jiné historky), Prästhistorier av mig själv och andra (1961, Farářské historky ode mě i jiných), Millionären och andra historier (1965, Milionář a jiné historky), Småländsk tragedi (1936, Smålandská tragédie), Skepparhistorier av mig själv och andra (1952, Kapitánské historky ode mě i jiných). $ D. d.: Román: Tre terminer (1943, Tři semestry). zč, kej
NIJHOFF [nejhof] Martinus, 20. 4. 1894 Haag – 26. 1. 1953 tamtéž, nizozemský básník a esejista, dlouhodobý redaktor časopisu De Gids (Průvodce). Debutoval sbírkou básní De wandelaar (1916, Poutník), v níž byl vůdčím motivem pocit osamělosti a ztraceného dětství. Zpočátku ještě ovlivněný hnutím Osmdesátníků, později expresionismem, vytvořil osobitý básnický projev, styl nevyumělkované, mluvené poezie, tzv. ‚poésie parlante‘, jenž ovlivnil řadu generací. Psal rovněž dramata a je tvůrcem neopominutelných básnických překladů (např. Euripides, Shakespeare, T. S. Eliot aj.), jeho jméno nese od roku 1953 nejvýznamnější niz. cena za umělecký překlad M. Nijhoff-prijs. $ D. d.: Básnické sbírky Vormen (1924, Tvary), Nieuwe gedichten (1934, Nové básně). Vyd.: Verzameld werk, 4 sv. (1954–61, Sebrané spisy). kr NILSEN Rudolf, 28. 2. 1901 Oslo – 23. 4. 1929 Paříž, norský básník. Než zemřel na tuberkulózu, stačil napsat tři sbírky básní: På stengrunn (1925, Na kamenitém dnu), På gjensyn (1926, Na shledanou), Hverdagen (1929, Všední den), v nichž dal svůj talent do služeb romantického komunismu. Jeho vřelé, často humorné, formálně dokonalé básně o životě v dělnických čtvrtích a v moderním velkoměstě vstoupily do čítanek. hk NILSON Peter, * 17. 10. 1937 Näsby (Jönköping), švédský prozaik. Původním povoláním astronom, je autorem řady populárně vědeckých knih. V beletristické tvorbě, psané v magickoreal. duchu a
340
NOOTEBOOM [nótebóm] Cees, vl. jm. Cornelis Johannes, * 31. 7. 1933 Haag, nizozemský básník, prozaik a novinář. Vzbudil pozornost již svým románovým debutem Philip en de anderen (1955, Filip a ti druzí) a divadelní hrou De zwanen van de Theems (1959, Labutě z Temže). Často pobývá mimo Nizozemsko a píše přemýšlivé reportáže z cest v osobitém, lehce melancholickém tónu, např.: Voorbije passages (1981, Minulé cesty), Waar je gevallen bent, blijf je (1983, Kdes padl, tam zůstaneš) aj. Lit. oceňované jsou jeho básně, např.: Gesloten gedichten (1964, Uzavřené básně). Výbor z básní z let 1955–83 vyšel pod názvem Vuurtijd, ijstijd (1983, Čas ohně, čas ledu). Jeho próza je hojně překládána, známá zvl. v něm. jazykové oblasti, např. obsáhlý román Rituelen (1980, Rituály) nebo naopak útlá novela Het volgende verhaal (1991, Následující příběh). kr
NORDSTRÖM [nurdström] Ludvig, 25. 2. 1882 Härnösand – 15. 4. 1942 Stockholm, švédský prozaik. Studoval na uppsalské univerzi-
NORDBRANDT Henrik, * 21. 3. 1945 Kodaň, dánský básník. Na rozdíl od autorů jako → H.-J. Nielsen nebyl ovlivněn levičáckou mládežnickou revoltou roku 1968, ale spíše poezií té doby. Patří tedy k tradici v Dánsku označované jako modernistická, a v té si vytváří svůj básnický svět. Většinu roku žije v Řecku a v Turecku („nikde na světě nevidím tak jako v řeckém světle“), kde píše poezii bohaté metaforiky, intenzívní citovosti a smyslovosti, která často krouží kolem zážitku prázdnoty a nepřítomnosti a vyznačuje se vtipnými a hlubokými paradoxními postřehy. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Digte (1966, Básně), Opbrud og ankomster (1974, Odchody a příchody), Armenia (1982, Arménie), 84 digte (1981, 84 básní), Violinbyggernes by (1985, Město houslařů), Vandspejlet (1989, Vodní zrcadlo), Støvets tyngde (1992, Tíha prachu), Ormene ved himlens port (1995, Červi před nebeskou bránou). Č. výbor z veršů v časopisu Světová literatura 1986/4. fr
NORDAL Sigurdur, 14. 9. 1886 Vatnsdalur – 21. 9. 1974 Reykjavík, přední islandský literární historik a prozaik. Měl velký vliv na své současníky a výzkum staroisland. lit. Pocházel z rodu básníků a učenců, studoval staroislandštinu na univ. v Kodani, filozofii v Německu a Oxfordu a roku 1918 se stal profesorem island. lit. na univ. v Reykjavíku. Byl čestným doktorem řady světových univ. Z jeho umělecké tvorby vynikla stylovým novátorstvím sbírka povídek a lyrických próz Fornar ástir (1919, Staré lásky). Jeho osobité filoz. přednášky vyšly v Líf og dauði (1940, Život a smrt) a posmrtně v Einlyndi og marglyndi (1986, Jednostranná a mnohostranná osobnost). Nordal byl neobyčejně všestranný, zabýval se island. středověkou i novější lit., vydával středověká díla i pohádky. Jeho eseje a vědecké spisy nesou pečeť lit. talentu, především monografie Snorri Sturluson (1920), Völuspá (1923, Vědmina věštba), Stephan G. Stephansson (1959), Hallgrímur Pétursson (1970) a Einar Benediktsson (1971). Jako lit. badatel byl hlavním reprezentantem tzv. island. školy, zahájené → B. M. Ólsenem která zdůrazňovala real. přístup ke studiu ság, zkoumala jejich uměleckou hodnotu a nastolila pochybnosti o jejich hist. věrnosti. Mezním dílem island. školy je jeho vydání Ságy o Egilovi (1933) a spis o Sáze o Hrafnkelovi Hrafnkatla (1940). Nordalovo pojetí staroisland. lit. bylo v 80. letech kritizováno jako nacionalistické. K výzkumu novější island. lit. přispěl Nordal řadou průkopnických studií jako např. Samhengið í íslenskum bókmenntum (1924, Kontinuita islandské literatury), Áfangar, 2 sv. (1943-44, Zastávky) a polemika s → E. Kvaranem Skiptar skoðanir (1959, Výměna názorů). $ D. d: Islands litteratur i det 19. og 20. århundrede (1927, Islandská literatura v 19. a 20. století), Íslensk menning (1942, Islandská kultura), Sagalitteraturen (v Nordisk kultur, 1953, Ságová literatura). Soubor studií a přednášek: Mannlýsingar, 3 sv. (1986, Portréty), List og lifsskoðun, 3 sv. (1987, Umění a světonázor), Fornar menntir, 3 sv. (1993, Starobylá vzdělanost), Samhengi og samtíð, 3 sv. (1996, Kontinuita a současnost). hk
343
NORDENFLYCHT(OVÁ) [nurdenflykt] Hedvig Charlotta, * 28. 11. 1718 Stockholm – 26. 9. 1763 Lugnet u Skoklosteru (Uppsala län), švédská básnířka. Mládí prožila na rodinném statku v Södermanlandu. Roku 1734 se zasnoubila s Joh. Tidemanem. Po jeho smrti se přestěhovala Stockholmu a v roce 1741 se provdala do Karlskrony za pastora Jacoba Fabricia. Když i on zemřel, vrátila se zpět do Stockholmu. Roku 1753 se stala členkou a duší osvícenského Řádu budovatelů myšlenek (Tankebyggarorden). V roce 1761 se seznámila s mnohem mladším Johanem Fischerströmem. Její nešťastná láska k němu jí přinesla smrt. Nejlepší básnířčiny lit. výtvory jsou inspirovány milostnými zážitky. První, nejrozsáhlejší skladba Den sörjande Turturdufwa (1743, Truchlící hrdlička) je zoufalým nářkem nad úmrtím jejího manžela Fabricia, další, Öfwer en hyacint (Na hyacint), Hildur til Adil (List Hildury Adilovi) a jiné pozdní básně, souvisejí s její neopětovanou láskou poslední. Kromě šíření osvícenských myšlenek je významná tím, že do švéd. poezie vnesla uvědomělé ženství a jeho existenciální a citové zkušenosti. Její ženská identita se hlásí o slovo již ve čtyřech svazcích básnického kalendáře Qwinligit Tankespel (1744–50, Ženské nápady). Se svými řádovými společníky → G. P. Creutzem a → G. F. Gyllenborgem publikovala také ve sbornících Våra Försök (1753, 1754, 1756, Naše pokusy) a Witterhetsarbeten (1759, 1762, Literární práce). Některé její básně jsou opatřeny notami a určeny ke zpěvu. Pro svou emancipační báseň Fruntimrets försvar (Obrana ženy), v níž oponuje Rousseauovým názorům, že ženy nemají pěstovat umění a vědy, je považována za prvou švéd. feministku. št
342
NORÉN [nurén] Lars, * 9. 4. 1944 Stockholm, švédský dramatik, lyrik a prozaik. Jeho tvorba se zdánlivě rozpadá na několik samostatných, navzájem nesouvisících částí, které však spojuje myšlenková kontinuita a opakující se motivické okruhy: vypjatý zájem o skryté stránky lidské duše, obnažování vnitřních konfliktů postav, jejich citové rozpolcenosti i narušených, degenerujících mezilidských vztahů. Debutoval pozdně surreal. sbírkou básní Syrener, snö (1963, Šeříky, sníh) a definitivně se prosadil sbírkami Encyklopedi (1966, Encyklopedie) a Stupor (1968), v nichž metodou proudu schizofrenního (ne)vědomí, hýřícího slovy a metaforami, podává chaotický obraz současného světa. Všední triviálnosti mísí s věcmi zásadními, aktuální politické odkazy prostupuje pocit znechucení, paniky, úzkosti a zoufalství a démonizace sexu a erotiky. Sbírky vydané v 70. letech – mj. Dagliga och nattliga dikter (1974, Denní a noční básně), Dagbok augusti-oktober 1975 (1976, Deník srpen-říjen 1975), Nattarbete (1976, Noční práce), Order (1978, Rozkaz), Murlod (1979, Olovnice), Den ofullbordade stjärnan (1979, Nedokončená hvězda) a Hjärta i hjärta (1980, Srdce v srdci) – znamenají odklon k úspornému, komprimovanému, takřka deníkově fragmentarizovanému jazyku. Zlomová je v tomto smyslu sbírka Kung Mej och andra dikter (1973,
345
Král Mej a jiné básně), v níž se autor jednoznačně distancoval od celé své předcházející tvorby. Podobný schizoidní rozchod se sebou samým prodělal znovu počátkem let 80., kdy zcela zanechal psaní poezie a začal se věnovat výhradně dram. tvorbě. Exkluzivní lyriku, určenou relativně úzkému čtenářskému okruhu, vystřídaly psychol. hry pro široký divácký okruh. Pojednávají o emociálně ruinovaných, vnějším i vnitřním chaosem poznamenaných lidech, uvězněných v síti vazeb a vztahů, z kterých se pokoušejí vymanit pomocí bolestné, ale nevyhnutelné separace, odloučení. Tento osvobozující, katarzní proces je však obvykle násilný a destruktivní: způsobuje narušení vlastní osobnosti a vyžaduje oběti, nezřídka dokonce ústí ve vraždu, ať už v doslovném či obrazném slova smyslu. Svou první, do hist. koloritu zasazenou hrou Fursteslickaren (1973, Knížolízal) Norén sice u kritiky zcela propadl, rozsáhlým dram. dílem z let 80. a 90., které v hojné míře čerpá z jeho osobních prožitků a zkušeností a vedle tragičnosti a šokujícího naturalismu se vyznačuje i humorem a ironií, si však vydobyl pozici nejvýznamnějšího švéd. dramatika po → A. Strindbergovi. Hry Modet att döda (1980, Odvaha zabíjet) a Orestes (1980), inspirované antickými předlohami, zpracovávají téma vražedné separace syna a otce, respektive syna a matky, v En fruktansvärd lycka (1981, Strašné štěstí) a Underjordens leende (1982, Úsměv podsvětí) jsou infernalitou poznamenány vztahy partnerské. Drama Natten är dagens mor (1982, Noc je matkou dne, č. 1985), které spolu s Kaos är granne med Gud (1983, Chaos je sousedem Boha) a Stillheten (1986, Poklid) tvoří volný, silně autobiogr. cyklus, zachycuje hosp., morální a citový bankrot rodiny, jejíž jednotliví členové marně bojují s alkoholismem, zhoubnými fyzickými i duševními chorobami a životní beznadějí. Kromě Strindbergova vlivu jsou tu patrné i styčné body s tvorbou Eugena O’Neilla, kterého Norén ve hře Och ge oss skuggorna (1991, A dej nám stíny, č. v časopise Svět a divadlo 1993/4) dokonce obsadil do role protagonisty. Zachytil v ní tohoto amer. dramatika na samém sklonku života, poznamenaném sexuální i tvůrčí impotencí a naprostým rozkladem rodinných vztahů, a vytvořil tak důmyslnou parafrázi jeho Cesty dlouhého dne do noci. $ D. d.: Sbírky básní: De verbala resterna av en bildprakt som förgår (1964, Verbální zbytky obrazové nádhery, která pomine), Inledning n:2 till Schizz (1965, Úvod č. 2 k Schice), Revolver (1969), Viltspeglar (1972, Zrcátko), Solitära dikter (1972, Solitérní básně). Hry: München-Athén (1983, Mnichov-Atény), Demoner (1984, Démoni), Nattvarden (1985, Večeře Páně), Vilstolen (1986, Lenoška), Komedianter (1987, Komedianti), Endagsvarelser (1988, Jednodenní bytosti), Höst och vinter (1989, Podzim a zima), Hebriana (1989), Bobby Fisher bor i Pasadena (1990, Bobby Fisher bydlí v Pasadeně), Skånepjäsen (1991, Skånská hra), Sommar (1991, Léto). Romány: Salome, sfinxerna (1968, Salome, sfingy), I den underjordiska himlen. Biskötarna 2 (1972, V
tě, po jejím ukončení pracoval jako novinář. Měl vždy blízko ke světu obchodu a průmyslu a jeho tvorba se vyznačuje vývojovým optimismem. Vynikl především jako povídkář – ve sbírkách Borgare (1909, Měšťané), Herrar (1910, Páni), Idyllen från kungariket Öbacka (1916, Idyla z království Öbacka), Svenskar (1929, Švédové), På hemväg til Öbacka (1934, Návrat do Öbacky) a dalších líčí se zdravou dávkou humoru a satiry tragikomické postavičky obchodníků a podnikatelů v norrlandském maloměstě (pod jménem Öbacka se skrývá autorův rodný Härnösand). Satirický tón převažuje také v románu Landsortbohème (1911, Provinční bohéma), odehrávajícím se v novinářském a obchodnickém prostředí, kdežto futuristický román Resan till Cynthère (1917, Cesta do Cynthère) načrtává utopický obraz globálního světového státu, symbolizujícího vítězství technické civilizace, lidského rozumu a vůle. Konečnou podobu nabyl tento takzvaný totalismus, spojující v sobě wellsovskou víru v pokrok lidstva a swedenborgiánskou vizionářskou mystiku, v románovém cyklu Petter Svensks historia 1–4 (1920–27, Příběh Petra Švéda), který poněkud tezovitě oslavuje industrialismus a švéd. podnikatelského ducha. Umělecky nejvyrovnanější je Planeten Markattan (1937, Planeta Kočkodan). Zde, podobně jako v posledním románu Kapten Åbygges vita väst (1941, Bílá vesta kapitána Åbygga), již do autorova pohledu na svět začíná pronikat skepse. Významné místo v Nordströmově tvorbě zaujímají průkopnické reportáže o švéd. společnosti, např. Lort-Sverige (1938, Špinavé Švédsko) či Stor-Norrland (1927, Velký Norrland). zč
344
podsvětním nebi). De döda pjäserna 1989-1994 I-IV (1995, Mrtvé hry). Lit.: Lars Nylander: Den långa vägen hem (1997). zč NORMAN [núrman] Birger, 30. 7. 1914 Svanö (Ångermanland) – 13. 9. 1995, švédský básník, prozaik a novinář, představitel realistické větve modernismu 50. let. Jeho angažovaná poezie je úzce svázaná se švéd. dělnickým a sociálně dem. hnutím, varuje v ní před nezdravými tendencemi ve společnosti, kritizuje rostoucí lhostejnost a konzumní orientaci řadového občana. Debutoval roku 1951 sbírkou Sånger vid floden (Písně u řeky), po níž následovala Vandringsutställningen (1953, Putovní výstava) a dlouhá řada dalších. Stjärnan och fisken (1962, Hvězda a ryba) zahrnuje výbor básní do roku 1960, z pozdějších sbírek jmenujme např. v dialektu psané Speleka (1980) a Samvetets landsflykt (1983, Exil svědomí). Z próz, převážně poeticky laděných, jsou nejvýznamnější sbírky povídek Ön (1963, Ostrov) a Sista natten på Nordstjärnan (1978, Poslední noc na Severní hvězdě) a dokumentární kniha o krvavě potlačených dělnických protestech Ådalen 31. Norman psal též div., rozhlasové a televizní hry. zč
povídky, básně, texty (mnohé z nich sám nazpíval na zvukové nosiče), hry, ručně psané básně na grafických listech. Jeho vyprávění o všednodennosti vynikají hravostí, fantazií a stále komlikovanějšími slovními hříčkami; v dobrosrdečném humoru přibývá temných tónů. Debutoval románem Ringer i et sommervann (1963, Kruhy v letním jezeru). Náměty k vyprávění často čerpá z Lofot, kde žije. $ Hl. d.: Romány: Frakken tegner og forteller (1970, Kabát kreslí a vypráví), Abel XIV (1973), Løp, Johan – vent! (1986, Utíkej, Johane – počkej!), Sorg er en pike (1991, Smutek je dívka), Knapphuset (1995, Dům s knoflíky). Č. dvě povídky v časopisu Světová literatura 1984/2 a 1987/6. hk
O
OBRESTAD Tor, * 12. 2. 1938 Stavanger, norský (nynorsk) básník a prozaik. Debutoval modernistickými básněmi a povídkami s tématy odcizení a absurdity. Roku 1968 stál u zrodu ultralevicové skupiny Profil s programem social. realismu. V tomto duchu vznikly jeho sbírky básní Den norske løve (1970, Norský lev) a polodokumentární román Sauda! Streik (1972, Sauda! Stávka). V tvrdém socrealismu setrval až do odlivu levicové vlny začátkem 80. let, kdy dal přednost individuálním životním problémům v románu Ein gong må du seie adjø (1981, Jednou musíš říct sbohem). Vrátil se v něm k prostředí svého mládí v Jæren, s nímž souvisí také jeho biogr. kniha o → A. Garborovi (1991) a → H. Garborgové (1992). Roku 1993 vydal sbírku povídek Forsøk på å halda fast tida (Pokus o zadržení času). Výbor z jeho básní z let 1966–94 vyšel v Dikt i utval (1995, Vybrané básně). hk
OBSTFELDER Sigbjørn, 21. 11. 1866 Stavanger – 29. 7. 1900 Kodaň, norský básník a prozaik. Byl nadaný hudebník, vzděláním strojní inženýr, v letech 1890–91 pracoval jako technik v Americe. Pobýval často v Paříži, Německu, též v Praze (vztah k Moderní revui). Trpěl duševní chorobou, zemřel na tuberkulózu. Obstfelder byl jediný nor. symbolista své doby, lyrik v básních i próze. Debutoval sbírkou Digte (1893, Básně), novátorskou tématy – úzkost, mystérium lásky, nedostatečnost slov – i uvolněnou, přerývavou formou. Nápadná je jeho spřízněnost s expresionismem E. Muncha; jeho esej o tomto malíři z roku 1896 vyšel č. v Moderní revui 1905. Ostatní díla jsou prozaická: symbolické To novelletter (1895, Dvě novelety), obsahující Sletten (Rovina, č. 1910) a Korset (1896, Kříž, č. 1919), dále knižní drama De røde dråper (1897, Rudé kapky) a nedokončený román En prests dagbok (1900, Deník kněze). Další básně ve verších a próze z časopisů vyšly posmrtně. $ Vyd.: Samlede skrifter, 3 sv. (1950, Sebrané spisy). Č. ukázky v časopisu Souvislosti 1995/3. hk
NUMMI Lassi, * 9. 10. 1928 Helsinky, finský básník a prozaik. Ve fin. lit. je poměrně ojedinělým příkladem spisovatele hlásícího se – zejména v lit. publicistice – ke konzervativním, buržoazním hodnotám. Ve svých verších vnímá lidský úděl prostřednictvím kultury, umění, jako by do slov převáděl motivy hudby a výtvarného umění – delší báseň v próze Maisema (1949, Krajina). Ve sbírce Taivaan ja maan merkit (1956, Znaky nebe a země) vytváří slovní protiklad vznosné barokní hudby. V próze Keskipäivä, delta (Poledne, delta), líčící rodinnou prázdninovou cestu, přes určitou ironickou nadsázku vyznává krásu okamžiku, naplnění normálního, všedního života. Ve sbírkách z 80. let se jeho poezie prohlubuje, Nummi píše o klasických tématech poezie – přírodě, lásce. Jejich prostřednictvím nachází vyšší metafyzický smysl lidského údělu – Kaksoiskuva (1982, Dvojitý portrét). Ve sbírce Matkalla niityn yli (1986, Cestou přes louku) uniká z „vězení krásy“ a přes hist. témata a místa kráčí k věčnosti. $ D. d.: Sbírka básní Hengitys yössä (1995, Dýchání v noci). mh
NYQUIST [nýkvist] Arild, * 6. 3. 1937 Oslo, norský prozaik a básník. Je autorem asi padesáti knížek, obsahujících krátké romány,
347
NYGARD [nýgár] Olav, 10. 7. 1844 Modalen – 11. 2. 1924 Oslo, norský (nynorsk) básník. Byl mimořádně talentovaný lyrik, jehož tvorba je poznamenaná touhou po životě a zároveň neodbytnou myšlenkou na smrt (tuberkulóza). Ze čtyř jeho sbírek z let 1913–23 bylo sestaveno posmrtné vydání Dikt (1934, Básně). m
346
OLAUS PETRI, 6. 1. 1493 Örebro – 19. 2. 1552 Stockholm, švédský reformátor a spisovatel. Studoval v Lipsku a Wittenbergu, kde se dostal do styku s Lutherovými myšlenkami, po návratu domů se sám stal jejich propagátorem a vůdčí postavou švéd. reformace. Byl jmenován královským kancléřem, pro názorové neshody s králem Gustavem Vasou byl však úřadu opět zbaven a poté, roku 1540, pro
ØKLAND [öklan] Einar, * 17. 1. 1940 Sveio, norský (nynorsk) spisovatel. Je autorem asi padesáti knih básní, románů, povídek, her, esejů, veršů pro děti a překladů moderní poezie. Debutoval roku 1963 básněmi, koncem 60. let byl předním aktérem nor. modernismu, bojovníkem proti omšelým metaforám a autorem experimentálních textů: Vandreduene (1970, Tažní holubi), Amatøralbum (1970, Amatérské album), román Galskap (1971, Šílenství). V básnické trilogii Bronsehesten (1975, Bronzový kůň), Romantikk (1979, Romantika), Blåroser (1983, Modré růže) pesimisticky reflektuje budoucnost světa i roli samotné poezie. Svůj základní tón – ironii obohacuje čirým humorem v textech a básních Heile tida, heile tida (1994, Pořád, pořád). hk
OEHLENSCHLÄGER Adam, 14. 11. 1779 Kodaň – 20. 1. 1850 tamtéž, dánský básník. Má klíčový význam pro dán. lit. , neboť do ní uvedl romantismus a jeho pojmy, a pomohl tak nahradit utilitární ideály osvícenské. Jeho hlavními vzory byli Goethe, Schlegel a Tieck a něm. filozofové zprostředkovaní → H. Steffensem. Hlavní novinkou jeho první sbírky Digte 1803 (Básně) je její univerzálnost spočívající v tom, že ruší hranice mezi žánry. Vede jej k tomu přesvědčení o umělcově tvůrčí svobodě. Jeho první sbírka zahrnovala erbovní báseň dán. lit. romantismu Guldhornene (1802, Zlaté rohy), praktickou ukázku typicky romantického použití severské mytologie v poezii, jak to Oehlenschläger prosazoval v programovém článku už v roce 1800. Sbírka obsahovala i skladbu dramatickou, Sankt-Hansaften spil (Hra noci svatojanské) i další žánrové útvary a vyznačovala se velkou básnickou energií a bezstarostně bujným směšováním fantazie a parodie, humoru a vážnosti, real. zobrazení i vznešených idejí, epiky a lyriky atp. Také po formální stránce oslňovala sbírka veršovým mistrovstvím a svěžestí. Klíčovým dílem souboru Poetiske skrifter 1–2 (1805, Básnické spisy) je pohádková hra Aladdin eller den forunderlige lampe (Aladdin neboli zázračná svítilna), jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších děl klasické dán. lit. Brilantní formou (shakespearovský blankvers i řada dalších veršových útvarů, bohatá obraznost, real. komika i vysoká tragičnost) zpracovává příběh z Tisíce a jedné noci o lidském zrání „veselého syna přírody“ Aladdina, jeho lásce k sultánově dceři Gulnare a o jeho cestě k mravní odpovědnosti tváří v tvář protivenstvím, která mu klade do cesty čaroděj Noureddin. Po vydání Básnických spisů obdržel Oehlenschläger státní cestovní stipendium a strávil čtyři roky na cestách po Evropě. Zpracovával především témata ze severských dějin a mytologie. Nordiske digte (1807, Severské básně) m. j. obsahovaly pětiaktové drama Hakon Jarl (přímá inspirace Smetanovy symfonické básně) o pohanském náčelníkovi, který je poražen v boji s křesťanským králem Olavem Tryggvasenem. Po návratu z cest byl Oehlenschläger jmenován profesorem estetiky na kodaňské univ., kvalita jeho lit. tvorby však klesala, a vzdor autorově píli a plodnosti už nikdy nedosáhla výšin děl jeho mladších let. Byl vystaven ostré kritice → J. Baggesena a později také → J. L. Heiberga. Až koncem 40. let 19. století došel uznání za životní dílo, v němž vynikají hlavně lyrická dramata, klasické tragédie a romance se svěží přírodní lyrikou. Z moderního pohledu se především mladý Oehlenschläger jeví jako obnovitel fantazijní síly a jaz. svěžesti dán. poezie. $ D. d.: Div. hry: Axel og Valborg (1810 Axel a Valborg), Hagbarth og Signe (1815, Hagbart a Signe) Dina (1842), Kjartan og Gudrun (1848, Kjartan a Gudrun). Cyklus romancí: Nordens guder (1819, Severští bohové). Básně: Poetiske skrifter 1–32 (1857–62, Básnické spisy), Poetiske skrifter 1–5 (1926–30, Básnické spisy).fr
349
ÓLAFSSON [oulafson] Eggert, 1. 12. 1726 Snæfellsnes – 30. 5. 1768 Breiðifjörður, islandský básník a prozaik období osvícenství. Studoval na kodaňské univ. a byl pověřen geografickým a etnografickým průzkumem Islandu. Výsledkem byl průkopnický spis Reise igiennem Island, 2 sv. (1772, Cesta Islandem), přeložený vzápětí do němčiny, francouzštiny a angličtiny. Měl nastoupit úřad soudce na Islandu, utopil se však i s novomanželkou při návratu ze svatební cesty. – Ólafsson byl představitelem národního směru osvícenství, předchůdcem romantiků v lyrice vlastenecké a přírodní. Z jeho poezie, vesměs těžkopádně archaické, jsou nejlepší básně o vzorném rolníkovi Búnaðarbálkur (1783, Cyklus o zemědělství). $ D. d.: Kvæði (1832, Básně). hk
OKSANEN(OVÁ) Aulikki, * 19. 7. 1944 Karvia, finská prozaička. V 60. a 70. letech se přiklonila k radikální levici, psala agitační písňové texty, verše, vystupovala v politických kabaretech jako herečka a zpěvačka. Rovněž její próza z tohoto období je černobíle tendenční. V románu Isosisko ja pikkuveli (1973, Velká sestra a malý bratr, č. 1978) se dětské vzpomínky prolínají s obranou všech trpících dětí na světě. Oksanenová se později soustředí na psychologii mezilidských vztahů a problémy každodenního života, aniž upouští od společenské kritiky – novely Kultivoidut rikokset (1978, Kultivované zločiny). Romány z 90. let jsou jakýmsi účtováním s levicově-stalinistickou minulostí – Henkivartija (1990, Osobní strážce), Järjen varjo (1996, Stín rozumu). mh
348
údajnou vlastizradu odsouzen k smrti, nakonec omilostněn. Významně se podílel na švéd. překladu bible, především Nového zákona (1526). Napsal mj. řadu propagačních traktátů a polemických spisů proti katolicismu, sbírku vzorových kázání En lijten Postilla (1530, Malá postila) a spolu s bratrem Laurentiem zpěvník Swenske songer eller wisor (1536, Švédské zpěvy čili písně), zahrnující kromě originálních textů i překlady duchovních písní Lutherových. V Een swensk Cröneka (1530, Švédská kronika), považované za první objektivní dílo švéd. historiografie, zaujal humanisticky kritický přístup k pramenům a kriticky, i když nepřímo, se postavil i k vládě Gustava Vasy a jeho tyranským sklonům. Z tohoto důvodu dílo dlouho kolovalo pouze v opisech a tiskem vyšlo až roku 1818. Olaovi je také připisováno autorství prvního švéd. „školního dramatu“ Tobiae comedia (tiskem anonymně 1550). $ Vyd.: Samlade skrifter (1914–17, Sebrané spisy). zč OLGEIRSSON Einar, 14. 8. 1902 Akureyri – 3. 2. 1993 Hafnarfjörður, islandský politik a publicista. Studoval něm. a angl. lit. v Berlíně, odkud se vrátil jako marxista. Dlouhá léta stál v čele island. social. strany, byl redaktor časopisu Réttur (Právo). Jeho rozsáhlé publicistické dílo obsahuje i zajímavé úvahy o lit. Nejvýznamnější je jeho rozbor staroisland. společnosti a lit. Ættasamfélag og ríkisvald í þjóðveldi Íslendinga (1954, Z minulosti islandského lidu, č. 1959). hk
lovat přímo na diváky, proto často zjednodušuje a moralizuje, řada jeho textů však má značnou působivost. Ve hře o → L. Holbergovi Den poetiske raptus (1976, Poetický raptus) se velký osvícenec přizpůsobí měšťáckým postojům a přestane bojovat proti pokrytectví, ohlupování a útlaku. Prometeus i saksen (1981, Vystříhaný Prométeus, č. 1982) je pamfletická, zručně konstruovaná hra proti oportunistickému politikaření a autocenzuře. $ D. d.: Muzikál: Teenagerlove (1962). Divadelní hry: Bal i den borgerlige (1966, Ples v nároďáku), Hvor gik Nora hen, da hun gik ud? (1968, Kam šla Nora, když odešla?), Postbudet fra Arles (1981, Pošťák z Arles). fr
OLSEN [úlsen] Magnus, 28. 11. 1878 Arendal – 16. 1. 1963 Oslo, norský filolog a literární historik, univerzitní profesor v Oslu (1908 až 1948). Zabýval se runovými nápisy, mytologií, → Eddou, → ságami, místními jmény. Hlavní práce jsou uloženy ve sbornících na jeho počest Norrøne studier (1938, Staroseverské studie) a Fra norrøn filologi (1949, Ze staroseverské filologie). m
ÓLSEN [oulsen] Björn M. , 14. 7. 1850 Þingeyri – 16. 1. 1919 Reykjavík, islandský literární historik. Studoval filologii a historii na kodaňské univ., byl učitelem a rektorem Lat. školy v Reykjavíku, roku 1911 se stal prvním rektorem nově založené Islandské univerzity a profesorem island. jazyka a lit. V polemikách proti → F. Jónssonovi byl průkopníkem nového, real. směru bádání o staroisland. lit. $ Hl. d.: Runer i den oldislandske litteratur (1883, Runy ve stararoislandské literatuře), Om Are frode (1893, O Arim Učeném), Hvar eru Eddukvæðin til orðin? (1894, Kde vznikly eddické básně?), Kvæði Egils Skallagrímssonar gegn Egilssögu (1897, Básně Egila Skallagrímssona oproti Sáze o Egilovi), Um Íslendingasögur (1937–39, O ságách o Islanďanech). hk
OLSSON(OVÁ) [ulson] Hagar, 16. 9. 1893 – 21. 2. 1978, finskošvédská prozaička, dramatička, esejistka a literární kritička. Svými eseji, shrnutými např. do sbírek Ny generation (1925, Nová generace) a Arbetare i natten (1935, Dělníci v noci), a novinovými a časopiseckými články bojovala proti provincialismu a kulturnímu zaostávání Finska a napomohla nástupu nové, modernistické generace. Byla blízkou přítelkyní → E. Södergranové, po jejíž smrti vydala a vlastním komentářem opatřila její Dikter (1940, Básně) a korespondenci Ediths brev (1955, Edithiny dopisy). Sama vytvořila rozsáhlé prozaické a dram. dílo: debutovala románem Lars Thorman och döden (1916, Lars Thorman a smrt) a definitivně se prosadila prózou Chitambo (1933), v níž manifestovala kolektivistickou víru v sounáležitost lidstva. Nejznámější román Träsnidaren och döden (1940, Řezbář a smrt) svědčí o jejím tíhnutí k mystice a iracionalismu. $ D. d.: Hry: S. O. S. (1928), Rövaren och jungfrun (1944, Loupežník a
OLIN(OVÁ) [ulín] Ulla, * 10. 8. 1920 Helsinky, finskošvédská básnířka. Publikuje ve Finsku, ale od konce 40. let je usazená ve Švédsku. Debutovala roku 1939 sbírkou Vårbrytning (Předjaří). Její přírodní a reflexivní lyrika vychází z tradice finskošvéd. modernismu, postupně se v ní prohlubuje i psychol. rozměr. Mezi nejzralejší sbírky patří Dagövning (1959, Denní cvičení), Mötesplats (1962, Shromaždiště) a De levandes mod (1972, Odvaha živých). zč
OLSEN Ernst Bruun, * 12. 2. 1923 Nakskov, dánský dramatik. Školením a původním povoláním herec. Napsal přes třicet her a muzikálů, ovlivněných hlavně B. Brechtem a kulturním radikalismem → P. Henningsena. Jako autor společensko-kritický chce ape-
351
OLRIK Axel, 3. 7. 1864 Frederiksborg – 17. 2. 1917 Øverstød, dánský folklorista a literární historik. Pokračoval v → Grundtvigově vydání dán. lidových balad (Danmarks gamle folkeviser), obsáhlé studie věnoval dán. hrdinským písním a severské kultuře v době vikinské. $ Hl. d.: Kilderne til Sakses oldhistorie, 2 sv. (1892–94, Prameny k Saxovým dějinám dávnověku), Nordisk åndsliv i vikingetid og tidlig middelalder (1907, Severský duchovní život v době vikinské a v raném středověku). hk
350
panna). Sbírky povídek: Drömmar (1966, Sny), Ridturen och andra berättelser (1968, Vyjížďka na koni a jiné povídky). Sbírka esejů: Jag lever (1948, Žiji). zč
sbírky svědčí o vyrovnanosti a reflektují také světové události: Livet skal vinne (1939, Život zvítězí), Livsens tre (1945, Strom života), Ettersommar (1953, Babí léto), Klårhaust (1963, Jasný podzim). Jako dramatik dospěl Ørjasæter v posledních hrách Christophores (1948), a Den lange brylaupsreise (1949, Dlouhá svatební cesta) k expresionistickému vyjádření existenciálních otázek člověka i světa. hk
ØRUM Poul, * 23. 12. 1919 Skive, dánský prozaik. Píše psychol. romány často s kriminální zápletkou, většinou z prostředí dán. venkovského maloměsta. Střízlivý realismus kombinuje s neefektním, ale jemným a hlubokým průnikem do vědomí a svědomí svých současníků na obou stranách ne vždy úplně ostře definované čáry mezi činem, přečinem a zločinem. Ørum se rovněž často angažuje občansky při řešení kriminálních případů, kdy si podle něho policie nepočíná správně. $ Hl. d.: Romány: Slet dine spor (1956, Zahlaď své stopy), Hanegal (1965, Když kohout zakokrhá), Ukendt offer (1967, Oběť neznámá), Syndebuk (1972, Obětní beránek), De uforsonlige (1975, Nesmiřitelní, č. 1982), Efterforskningen (1986, Vyšetřování), Galgenfrist (1993, Odklad popravy). fr
OMRE Arthur, 17. 12. 1887 Brunlanes – 16. 8. 1967 Porsgrunn, norský prozaik. Prožil pestré mládí na moři, pracoval jako konstruktér v Americe, kde začal psát angl. V Norsku debutoval románem Smuglere (1935, Pašeráci), na nějž navazuje Flukten (1936, Útěk) s tématem zločin–vězení–útěk–pokus o návrat do společnosti. To se objevuje také v románech Sukkens bro (1937, Most vzdechů) a Kristinus Bergman (1938). Jejich věcný, střízlivý styl i tematiku opouští v kafkovském románu o geniálním, šílenství propadajícím vědci Det onde øye (1940, Zlé oko) a v milostných románech Intermesso (1939, Intermezzo, č. 1942) a Harmoni (1941, Harmonie). Omre psal také hry a výborné real. i absurdní povídky, jejichž výbor Utvalgte noveller (Vybrané povídky) vyšel 1962. Č. výbor Zázračný kufr a jiné povídky (1966). $ D. d.: Romány: Vagabond i Gosen (1953, Tulák v Gosenu), Frydelund (1965). hk ONERVA L., vl. jm. Hilja Onerva Madetoja(ová), 28. 4. 1882 Helsinky – 1. 3. 1972 Helsinky, finská básnířka a prozaička. Bývá řazena k druhé, symbol. vlně národní romantiky, která se již neobrací k národním tradicím, ale je ovlivněna proudy světové lit. Onerva dobře znala a překládala franc. lit. (Baudelaire, Voltaire, Anatole France aj.). Hrdinkami jejich prozaických děl jsou tzv. nové ženy, hledající samostatnost a svobodu v praktickém i citovém životě: romány Inari (1913), Mirdja (1908), sbírky novel Nousukkaita (1911, Zbohatlíci), Mies ja nainen (1912, Muž a žena). I do poezie vnáší smyslové, instinktivní opojení: sbírky Sekasointuja (1904, Disonance), Särjetyt jumalat (1910, Rozbití bohové). Onerva byla milenkou a dlouholetou přítelkyní největšího fin. básníka → E. Leina a v roce 1934 uveřejnila jeho podrobný životopis Eino Leino I–II (1934). Č. vyšly povídky L. Onervy v časopisu Světová literatura 1993/4. mh
OSMUNDSEN(OVÁ) Mari, vl. jm. Kia Halling, * 20. 6. 1951 Slemmestad, norská prozaička. Roku 1978 začínala socreal., politicky tendenčními romány a pozornost kritiků upoutala až sbírkou drsných povídek o utlačovaných ženách. V některých použila fantask-
ØRNSBO Jess, * 26. 8. 1932 Kodaň, dánský básník a dramatik. Vystudoval slavistiku (polštinu). Výrazný a originální představitel poválečné modernistické poezie s bizarně fantazijní obrazností a metaforikou. V posledních létech se věnuje pouze dramatu. Jeho div. texty jsou často extremisticky absurdní, společenská kritika v nich často hraničí s drastickou a pádně sarkastickou karikaturou. $ Hl. d.: Poezie: Digte (1960, Básně), Myter (1964, Mýty), Digte uden arbejde (1977, Básně bez práce), Hjertets søle (1984, Bahno srdce). Dramata: Dværgen der blev væk (1962, Ztracený trpaslík), Astma (1969), Livet i Danmark (1980, Život v Dánsku), Majonæse (1985, Majonéza), De forkerte (1990, Na scestí), Ingenmandsland (1994, Země nikoho). Č. výbor z veršů v časopisu Světová literatura 1984/5. fr
ØRJASÆTER [örjaséter] Tore, 8. 3. 1886 Skjåk – 29. 2. 1968, norský (nynorsk) lyrik a dramatik. Původem ze starého selského rodu se ve své tvorbě snažil smířit tradiční náboženskou, venkovskou morálku s moderním myšlením. Začínal tradici poplatnou lyrikou, zakotvenou v přírodě a kultuře rodného kraje: sbírky Ættararv (1908, Rodové dědictví), I Dalom (1909, V údolích). K osobitosti dospěl v lyrickém eposu Gudbrand Langleite (1913) s pokračováním Brumillom (1920, Mezi mosty) a Skuggen (1927, Stín), kde na příběhu venkovana s uměleckými sklony tematizuje dilema mezi touhou po dálkách světa a věrností rodnému kraji. Vrcholem jeho tvorby je básnický cyklus Elvesong (1932, Píseň řeky) se symbol. motivem kapky vody, putující potůčky a řekami k moři. Poslední básnické
353
ORVIL Ernst, 12. 4. 1898 Oslo – 16. 6. 1985, norský spisovatel, velmi produktivní autor románů, povídek, her a básní. Od roku 1932 začal vydávat v rychlém sledu romány, z nichž nejznámější je Synnøve selv (1946, Sama Synnøve). Jeho silnou stránkou je humor, který zejména v povídkách z 50. let oživuje šedovážnou tvář nor. novelistiky, např. sbírky Lekende liv (1950, Hravý život), Røde omriss (1960, Červené obrysy). hk
352
ní motivy a tuto taktiku uplatnila i v jinak tvrdě socreal. románu Familien (1985, Rodina) a rafinovaněji pak v „7 bajkách“ Drageegget (1986, Dračí vejce). Nadále se zabývá aktuálními společenskými tématy. $ D. d.: Romány: Gode gjerninger (1984, Dobré skutky), Arv (1988, Dědictví), Gutten som slo tida ihjel (1990, Chlapec, který zabíjel čas), Absolvo te (1992). hk OSSIANNILSSON [usiannilson] Karl Gustav, 30. 7. 1875 Lund – 14. 3. 1970, švédský básník, prozaik a novinář. Debutoval roku 1900 sbírkou básní Masker (Masky). Jeho bojovná, social. orientovaná lyrika, určená dělnickému publiku, je dnes již zapomenutá. Později, románem Barbarskogen (1908, Barbarský les), se se social. hnutím a ideály rozešel. Psal též hist. romány, např. Kung Karl den unge hjälte 1–2 (1914, Král Karel mladý hrdina), v pozdějších dílech se zaobíral především sociálními, náboženskými a morálními otázkami. zč
ÖSTERGREN Klas, * 20. 2. 1955 Stockholm, švédský prozaik. Debutoval roku 1975 generačním románem Atilla na téma nejistoty dospívajícího chlapce. Bolestným vstupem do dospělosti se zabývají i romány Ismael (1977) a Fantomerna (1978, Fantomové). Obrat v autorově díle nastává románem Gentlemen (1980, Gentlemani), proklamovanou novodobou paralelou → Strindbergova Červeného pokoje, podávanou s košatým fabulačním uměním, detektivní zápletkou a akčním napětím, prozrazujícím pesimismus a determinismus v pohledu na existenciální podmínky lidského života. Napříště však již autor usiluje o větší tematickou i jaz. sevřenost. Tvrdým hemingwayovským stylem v románu Ankare (1988, Kotva) vykresluje na napínavé epizodě tíseň člověka, jenž se stává otrokem událostí. Ve sb. povídek Med stövlarna på och andra berättelser (1997, Vstoje a jiné povídky), navzájem propojených hrdinou vypravěčem, se vrací k burlesknímu vyprávění s nádechem k bizarnosti a mystiky na
odpovídá významu slova, jeho hlasitosti a naléhavosti při vyslovování, je to graficky znázorněný strach oscilující kolem slova nihil. V tomto období ztráty víry v obrodu světa psal i své hořké grotesky, např. De trust der vaderlandsliefde (1925, Trust lásky k vlasti) nebo Het bordeel van Ika Loch (1926, Bordel Iky Log). Začátkem 20. let se odhodlal k návratu do Belgie, kde sice dostal amnestii za své aktivistické vystupování, byl ale povolán do armády a jako belg. voják poslán zpět do Německa, odkud se definitivně vrátil až roku 1923. Postupně se vzdal myšlenky, že umění může prorazit cestu nové společnosti; roku 1925 si s přítelem otevřel v Bruselu výstavní síň a obchod s umění a furiantsky se rozhodl, že nebude o umění psát, ale bude je prodávat. U svého předsevzetí však nezůstal, psal i nadále brilantní statě, často plné hořkých výpadů, např. Gebruiksaanwijzing der Lyriek (1926, Návod na použití lyriky). V poezii sice nezanechal experimentování, ale vrátil se k vlám. tradici, k lidové písni, dětské říkance. Jeho poslední sbírka Het eerste boek van Schmoll (První kniha Schmollova), zahrnutá po jeho úmrtí na tuberkulózu do sbírky Gedichten (1928, Básně), je čistou lyrikou, tzv. ‚organickým expresionismem‘, kdy mu básnění bylo předstupněm mystické extáze a konečně po letech strachu a trýzně i pramenem zpěvné a hravé radosti. Překlad Van Ostaijenových básní je tvůrčím činem, hodným pouze básníka. Jeho nejcharakterističtější verše byly zahrnuty do sborníku Vlámská lyrika (1963) v přebásnění Jindřicha Pokorného. Obsáhlý výbor z různých sbírek pořídil – i se zachováním typografie – Ivan Wernisch ve svazku Tanec gnómů (1990). $ Vyd.: Verzameld werk, 4 sv. (1952–56, Sebrané spisy); Poprvé vyšly v redakci G. Borgerse, který je rovněž autorem jeho monografie P. van Ostaijen, een documentatie. 2 sv. (1971). kr
OSTAIJEN [ostájen] Paul van, psáno též Ostayen, 22. 2. 1896 Antverpy – 17. 3. 1928 Miavoye-Anthée, vlámský básník a prozaik, přední představitel a průkopník vlámského expresionismu. Svou tvorbou i životními postoji je ojedinělým jevem v niz. literatuře, podle slov → M. Gilliamse byl ,dandy a lord strašně šerých Antverp své doby‘. Od gymnaziálních let horlil za vlám. svébytnost, byl zdatný polemik a stylista, který později již jako úředník městské správy psal do denního tisku a časopisů. Programové tíhnutí k vlám. národnosti, jež bylo vlastní části tehdejšího ‚vlámského hnutí‘, ho za 1. světové války přivedlo do řad tzv. ‚aktivistů‘, kteří zpochybňovali belg. svébytnost. V té době vydal svou první unanimistickou sbírku Music Hall (1916), vzrušený obraz moderního světa, první podstatný projev civilizační poezie v niz. lit. Mimo básně psal soustavně články o výtvarném umění, eseje i obsáhlé studie, např. Ekspressionisme in Vlaanderen (1918, Expresionismus ve Flandrech). Koncem války uspořádal svou druhou sbírku Het sienjaal (1918, Signál), v níž se pod vlivem válečných událostí obracel s nadějí k lidské solidaritě. Toto tvůrčí období tzv. humanistického expresionismu skončilo básníkovým poválečným útěkem do Německa, kde se zapojil do tehdejšího politického i kulturního dění, zůstal však bytostně spjatý s vlám. situací, o čemž svědčí články z té doby, např. Rond het Vlaamse Probleem (psáno 1920, vydáno 1921, Kolem vlámského problému). Osobní krize i deziluze z poválečné doby překonával horečným psaním básní, sebraných ve sbírkách Bezette stad (1921, Obsazené město) nebo De Feesten van Angst en Pijn (vydáno posmrtně 1928, Svátky Strachu a Trýzně). Tvořil paralelně s berlínským dadaismem a evropskou avantgardou, ale zůstával vždy svůj. Usiloval o harmonii mezi grafickou formou a zvukovou, muzikální podobou slova, o tzv. ‚rytmickou typografii‘. Rukopisně pozůstavené básně jsou psány barevnými inkousty, tlouštka a velikost písma
355
OSTAYEN Paul van viz OSTAIJEN Paul van
354
téma existenciálního, blíže neurčeného strachu z bytí. $ D. d.: Romány: Giganternas brunn (1981, Studna gigantů), Fattiga riddare och stora svenskar (1983, Chudí rytíři a velcí Švédi), Plåster (1986, Náplast), Handelsmän och partisaner (1991, Obchodníci a partyzáni), Under i september (1994, Zázraky v září). dh ÖSTERLING Anders, 13. 4. 1884 Hälsingborg – 13. 12. 1981, švédský básník. Studoval lit. historii na Lundské univ., pracoval jako knihovník a lit. a div. kritik několika listů, v roce 1919 se stal členem Švédské akademie, v letech 1941–64 zastával funkci jejího sekretáře. Jako básník byl až do konce svého dlouhého života velmi plodný, vydával i dvě sbírky ročně. Jestliže zpočátku – sbírkou Preludier (1904, Preludia) – vycházel z franc. a něm. symbolismu, pak v Årets visor (1907, Písně roku) a Blommande träd (1910, Kvetoucí stromy) našel vlastní tón a styl a svou tvorbu na dlouhou dobu zakotvil ve skånské krajině. Ukázkovým příkladem jeho lyrických krajinářských idyl, blízkých každodennímu životu a přírodě, ale i malířským zátiším, je Idyllernas bok (1917, Kniha idyl). Svými eseji a kritikami, jakož i překlady něm., franc., dán., ital. a anglosaské poezie (mj. W. Wordsworthe, který byl jeho básnickému naturelu zvláště blízký) se Österling zasloužil o uvedení významných evr. a amer. autorů do švéd. kulturního povědomí. $ D. d.: Sbírky básní: De sju strängarna (1922, Sedm strun), Jordens heder (1927, Čest země), Tonen från havet (1933, Tón z moře). Memoáry: Minnets vägar (1967, Cesty paměti). Vyd.: Samlade dikter 1–2 (1945–6, Sebrané básně). zč
val se společenskou kritikou, v 30. letech s bojem proti totalitním režimům. Po něm. okupaci se plně oddal povinnosti povzbuzovat národ a vyjadřovat jeho pocity v ilegálně šířených básních ze sbírky Vi overlever alt (1945, My vše přežijeme). Byl zatčen už roku 1941 a válku přežil v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. V básních těsně po válce vyjadřoval radost ze svobody a optimismus, později se zaměřil převážně na intimní lyriku, ojediněle na reflexi tíživých problémů doby. Poselství podřídil i svou poetiku: preferoval jasnost výrazu, pravidelný rytmus. V 50. letech věnoval mnoho sil sporům o jaz. reformu, a to na straně konzervativního riksmålu. $ Hl. d.: Sbírky básní: Brød og vin (1919, Chléb a víno), Berget det blå (1927, Modrá hora), Hustavler (1929, Nápisy), Den røde front (1937, Rudá fronta), Tilbake til livet (1946, Návrat k životu). hk
OXENSTIERNA [uksenšerna] Johan Gabriel, 15. 7. 1750 Skenäs – 29. 7. 1818 Stockholm, švédský básník. Pocházel ze známého, ale zchudlého šlechtického rodu, působil v diplomatických službách a u dvora → Gustava III. Byl synovcem → G. F. Gyllenborga, který se spolu s → G. P. Creutzem, → C. Linném, J. J. Rousseauem a latin. klasiky stal jeho lit. vzorem. Jeho doménou je poezie inspirovaná přírodou, v níž se vrací na rodný zámek Skenäs v Södermanlandu. Spojuje v ní klasicistní formu s real. i preromantickými motivy. Nejznámějšími díly jsou několikrát přepracované a rozšířené básnické cykly Dagens stunder (1785, Chvíle dne) a Skördarne (1796, Žně). $ Vyd.: Arbeten I–V (1805–26, Práce). zč
P
PAASILINNA Arto, * 20. 4. 1942 Kittilä, finský prozaik. Po dvouletém studiu na lidové vysoké škole pracoval jedenáct let jako novinář v listech Suomen Kuvalehti, Viikkosanomat aj. Od počátku 70. let se věnuje pouze psaní humor. románů. Píše je jednoduchým, syrovým jazykem a od prvního z nich, zprávě o fiktivní fin.-švéd. válce Operaatio Finlandia (1972, Operace Finlandia), po zatím poslední, třiadvacátý, Lentävä kirvesmies (1996, Létající tesař), vystřídal různé žánry humor. lit. od pikareskního románu přes robinzonádu naruby, travestii, komickou a satirickou parodii až po sci-fi satiru. Ro-
PAASCHE [póske] Fredrik, 3. 2. 1886 Bindal – 1. 9. 1943 ve švédské emigraci, norský literární historik. Byl profesorem evr. lit., od roku 1938 lit. středověké na univ. v Oslu. Vydal mj. lit. hist. studie Kong Sverre (1920, Král Sverre), Snorre Sturlason og Sturlungerne (1922, Snorri Sturluson a Sturlungové), Landet med de mørke skibene (1938, Země s temnými loděmi). Spolupracoval na velkých Dějinách norské literatury, Norsk litteraturhistorie, 5 sv. (1924–27). m
ØVERLAND [överlan] Arnulf, 27. 4. 1889 Kristiansund – 25. 3. 1968 Oslo, norský básník. Byl nejvýznamnější lyrik a osobnost meziválečné kultury, příslušník skupiny radikálních intelektuálů Mot dag (Vstříc dnu). Po prvních sbírkách ryze osobní lyriky (od 1911) přijal za světové války krédo občanské odpovědnosti a v tomto duchu se nese hlavní část jeho další tvorby. Poselství humanismu spojo-
357
OSWALD Gösta, 9. 6. 1926 Stockholm – 6. 7. 1950 tamtéž, švédský prozaik a básník. Byl takřka kultovním představitelem generace 40. let, jejíž tvorbu silně poznamenal pesimismus, introvertnost a ezoteričnost. Jeho těžko přístupné dílo překypuje lit. citáty a odkazy, významnou úlohu v něm hraje hudba. Za svého krátkého života (ve čtyřiadvaceti letech se utopil) vydal jedinou sbírku básní den andaktsfulle visslaren. lyrisk mäsa (1946, zbožný pištec. lyrická mše) a román Peter Sergius: En privatmans vedermödor (1949, Peter Sergius: Soukromníkovy potíže), který účtuje se západní kulturní tradicí. Svou experimentální formou, v níž se stírá hranice mezi epikou, lyrikou a esejem, se řadí k nejvýraznějším prozaickým dílům švéd. modernismu. Posmrtně vyšel román Rondo (1951) a Christinalegender (1963, Legendy o Kristině). zč
356
mány zabydluje desítkami postav z různých společenských vrstev, různých zaměstnání a přesvědčení, kterým je společné jedno: berou život s humorem, jako dobrodružství, jako hru. Rádi vymýšlejí různé přístroje a systémy, s jejichž pomocí se dostávají do světa fantazie a snů. V nejlepších prózách – Jäniksen vuosi (1975, Rok zajíce) a Onnellinen mies (1976, Šťastný muž) – přeložených do mnoha jazyků, ukazuje autor stinné stránky civilizace, z níž jeho hrdinové utíkají zpět k přírodě, k tradičnímu přírodnímu způsobu života. Nejúspěšnější romány vydal autor ve dvou výborech s příznačnými názvy Vaellustarinat (1992, Poutnické příběhy) a Yksinäiset taistelijat (1992, Osamělí bojovníci). jpv PAASILINNA Erno, * 14. 3. 1935 Petsamo, finský prozaik a novinář. Obsáhl všechny žánry žurnalistiky, psal povídky, novely a eseje a největšího úspěchu dosáhl satirami. Z nich Kylmät hypyt (1967, Studené skoky) prozrazují vliv Gogola, Alamaisen kyynelet (1970, Slzy podřízeného) čteme jako pamflety ve stylu J. Swifta. Nejlepší satiry vyšly ve Valitut satiirit (1976, Vybrané satiry, výbor č. v časopisu Světová literatura 1988/4). Aforismy uspořádal do sbírek Musta aukko (1977, Černá díra) a Maailman sanoja ja tekoja (1986, Co svět říká a co dělá). Román Kadonnut armeija (1977, Ztracená armáda), jakousi robinzonádu naruby o oddílu, který se ztratí a vydán napospas přírodě, není s to se o sebe postarat, lze chápat jako odsudek současné společnosti, jež činí z lidí automaty neschopné samostatného uvažování. Rodnému Laponsku věnoval kroniku Kaukana maailmasta (1980, Daleko od světa) a Maailman kourissa (1983, V drápech světa), v níž vypočítává hříchy, jichž se vládci tohoto území dopouštěli na Laponcích od středověku do 2. světové války. Eseje vydal mj. ve sbírce Yksinäisyys ja uhka (1984, Osamělost a vzdor). Jeden z jeho „laponských“ esejů vyšel č. v časopisu Světová literatura 1992/4. jpv
vinář. Debutoval sbírkou Sukukartta (1964, Mapa rodu) a v rozmezí čtyřiadvaceti let pak vydal devatenáct básnických sbírek. Zprvu jej zajímá především jazyk, jakým lidé komunikují, a to nejen přímo, ale i prostřednictvím uměleckého díla. Tu využil dlouholetých zkušeností vzdělaného žurnalisty a lit. kritika největších fin. deníků Helsingin Sanomat a Uusi Suomi. Ve sbírkách Tunnustuksia (1974, Přiznání), Kallistuva valta (1978, Naklánějící se moc) a Toinen jalka haudassa (1979, Jednou nohou v hrobě), jež se čtou často jako hořké satiry, kritizuje přetechnizovanou a odlidštěnou fin. společnost, která ničí nejen přírodu, ale i lidskou přirozenost. K lásce k hudbě, především k Mozartovi, se přiznává v Joka hetki perillä (1969, Každou chvíli u cíle). K dětství se vrací v Unohduksen huvilat (1981, Vily zapomnění) a v Elämäni hetket (1986, Chvíle mého života). Jako kritik konzumního způsobu života se představil i ve sbírkách povídek Kleptomaani (1965, Kleptoman) a Vapauden aika (1986, Čas svobody). $ D. d.: Sbírky básní: Kaupunki enemmän kuin kohtalo (1972, Město více než osud), Palapeli (1983, Puzzle), Minun peltoni, minun maani (1987, Moje pole, moje zem). jpv
PAEMEL(OVÁ) [páml] Monika van, * 4. 5. 1945 Poesele (Východní Flandry), vlámská prozaička. Jeji knižní prvotina Amazone met het blauwe voorhoofd (1972, Amazonka s modrým čelem) byla oceněna jako nejlepší lit. debut. Autorka, pokládaná často za feministku, ačkoliv toto označení sama popírá, píše technicky obtížnou, fragmentární prózu plnou retrospektiv, asociací a nevšedních figur, v níž se dobírá vlastní, ženské identity. Publikuje básně i povídky, těžiště její tvorby je však v románu. Jejím nejznámějším dílem je obsáhlý, pětidílný román De vermaledijde vaders (1985, Prokletí otcové), do
PAAVOLAINEN [pávolainen] Olavi, 17. 9. 1903 Kivennava – 19. 7. 1964 Helsinky, finský kritik a publicista. V první knize Nykyaikaa etsimässä (1929, Hledání současnosti) představil nové evr. lit. směry, do té doby ve Finsku nepříliš známé – dadaismus, futurismus, rus. avantgardu. Koncem 30. let se obrací k obecně kulturní a politické publicistice. Cestovní deník Kolmannen valtakunnan vieraana (1936, Hostem Třetí říše) líčí napůl opojeně, napůl ostražitě Hitlerovo Německo. Evr. totalitní hnutí a nálady líčí i v knihách Lähtö ja loitsu (1937, Odjezd a kouzlo) a Risti ja hakaristi (1938, Kříž a hákový kříž). Poslední část, která měla být věnována SSSR, již kvůli válce nenapsal. Válku prožil jako důstojník informační služby na Karelské šíji. Z tamějších zápisků pak čerpá kniha Synkkä yksinpuhelu (1946, Ponurý monolog), v níž Paavolainen srovnává něm. a sovětskou ideologii a varuje před přílišným příklonem Finska k SSSR. V poválečném Finsku již ale vládla velká opatrnost a vstřícnost k vítěznému SSSR a kniha byla kritikou odsouzena, což vlastně ukončilo Paavolainenovu lit. činnost. mh
PAAVILAINEN Matti, * 12. 8. 1923 Helsinky, finský básník a no-
359
PÄÄTALO [pétalo] Kalle, * 11. 11. 1919 Taivalkoski, finský prozaik. Päätalo je ojedinělým zjevem ve fin. lit. – kritikou je více méně přehlížen, čtenáři velmi oblíben. Päätalo je v pravém smyslu slova „lidovým autorem“, pracoval jako lesní dělník, zedník a stavební mistr. Jeho romány podrobně líčí život na zapadlém fin. venkově, osobní a pracovní peripetie hrdinů. Nejznámější je jeho mnohadílná (dosud nedokončená) autobiogr. sága, odehrávající se v severofin. vesnici Iijoki. První díl tzv. Cyklu z Iijoki (Iijoki-sarja) vyšel roku 1971 (Huonemiehen poika, Syn domovníka) a teprve v 18. díle Reissutyö (1988, Cesty za prací) hrdina, autorovo alter ego, dospívá a začíná pracovat. $ D. d.: Romány: Koilismaa (1960, Severovýchod, 1. díl tzv. cyklu Koilismaa), Ennen ruskaa (1964, Před podzimem). mh
358
jisté míry ženský protějšek → Clausova Smutku Belgie, třebaže jde o zcela původní a osobité dílo. I v tomto románě hraje roli válka, kolaborace, vlám. a také ženská otázka a konfrontace s postavou otce. $ D. d.: Romány: De confrontatie (1974, Konfrontace), Marguerite (1976), Rosen op ijs (1997, Růžena na ledě). kr
PALMEN(OVÁ) Connie, * 25. 11. 1955 Sint Odiliënberg, nizozemská prozaička. Vystudovala nederlandistiku a filozofii v Amsterdamu a překvapila lit. kritiku poučeným a vyzrálým románem De Wetten (1991, Zákony) s filozof. laděným podtextem. Vydala rovněž svou dizertační práci Het weerzinwekkende lot van de oude filosoof Socrates (1992, Odpudivý osud starého filozofa Socrata), jež jejímu románovému debutu předcházela a propůjčila mu mnohé myšlenky. Autorka se těší značné publicitě, s velkým ohlasem se setkal i její druhý román, pojednávající o vztahu dvou dívek a později žen: De vriendschap (1995, Přátelství). kr
PÁLSSON [paulson] Gestur, 25. 9. 1852 Reykhólasveit – 19. 8. 1891 Winnipeg (Kanada), islandský prozaik. Pocházel z rodiny zámožného sedláka. Roku 1875 odjel studovat teologii do Kodaně, věnoval se však lit. Stal se stoupencem → G. Brandese a roku 1882 stál u zrodu časopisu island. realistů Verðandi. V Reykjavíku byl písařem a novinářem a tísněn poměry odjel do Kanady. Pálsson byl jediným důsledným island. realistou a kritikem společnosti. Kromě nečetných básní a torza románu po sobe zanechal hlavně povídky a novely. Vynikají z nich Kærleiksheimilið (1882, Sídlo lásky, č. 1898) a Tilhugalíf (1888, Období zasnoubení), první island. próza o městském proletáři. Pozoruhodné jsou jeho přednášky a články, zabývající se rozborem společenských a kulturních poměrů na Islandu. $ Č. vyšly ještě Dvě islandské povídky (1898), Kruté osudy (1907). Vyd.: Ritsafn, 2 sv. (1927, Sebrané spisy). hk
PALUDAN Jacob, 7. 2. 1896 Kodaň – 26. 9. 1975 Birkerød, dánský prozaik. Vzděláním lékárník, vyrůstal v kultivované rodině, otec byl profesorem lit. Od počátku 20. let se věnoval žurnalistice a lit. V prvním období tvorby psal tradiční real. romány, silně kritické
PAKKALA Teuvo, vl. jm. Theodor Oskar Frosterus, 9. 4. 1862 Oulu – 7. 5. 1925 Kuopio, finský prozaik. Po studiích na filoz. fakultě pracoval jako novinář v regionálních denících, později vyučoval finštinu a francouzštinu na gymnáziu v Kokkole. Přídomek „nejplnokrevnějšího představitele fin. realismu 19. st.“ si vysloužil povídkami ze života určenými nejširším čtenářským vrstvám. V žánrových obrázcích, připomínajících drobné prózy V. Hálka, se soustřeďuje na takové příběhy a postavy, jež by působily především prostřednictvím ušlechtilých vlastností srdce. Nejpřesvědčivější je tam, kde vzpomíná na vlastní dětství a mládí. V Lapsuuteni muistoja (1885, Vzpomínky na mé dětství), Oulua soutamassa (1885, Cesta člunem do Oulu) i ve svém nejprestižnějším díle Lapsia (1895, Děti), kde v povídce Lháři vyslovuje na svou dobu „revoluční“ názor, že dítě stejně jako primitivní člověk nedělá rozdíl mezi skutečným a vysněným. Volným pokračováním Dětí jsou Pikku ihmisiä (1913, Lidičkové). O psychol. román se pokusil v Pieni elämäntarina (1902, Malý životní příběh), který píše pod vlivem své jediné zahraniční cesty, po návratu z Paříže. Milieu proletářského předměstí rodného Oulu připomíná v sociálních románech Vaaralla (1891, Vaara) a Elsa (1894). Z jeho div. her se dodnes hraje komedie Tukkijoella (1899, Voraři). jpv PALM Göran, * 3. 2. 1931 Uppsala, švédský básník, esejista a literární kritik. Ve své básnické prvotině Hundens besök (1961, Návštěva psa) i pozdějších sbírkách – např. Världen ser dig (1964, Svět tě vidí) a Varför har nätterna inga namn (1971, Proč noci nemají žádné jméno?) – vytvořil angažovanou, aktuální poezii, zdůrazňující lidskou solidaritu a pojímající člověka jako součást širšího celku. Bouřlivou odezvu vyvolal ve své době reportážními a debatními knihami: v En orättvis betraktelse (1966, Nespravedlivá úvaha) zúčtoval s etnocentrismem západního světa a poukázal na jeho odpovědnost za obtížnou situaci rozvojových zemí, v Indoktrineringen i Sverige (1968, Indoktrinace ve Švédsku) upozornil na jednostranné ovlivňování veřejného mínění masmédii a státní politikou. V Ett år på LM (1972, Rok v LM) a Bokslut på LM (1974, Uzávěrka v LM) zachytil své dojmy z velkého průmyslového podniku, kde se po vzoru Güntera Wallraffa nechal inkognito zaměstnat. K poezii se po delší odmlce vrátil cyklem Sverige, en vintersaga (1. díl 1984, 2. díl 1989, Švédsko, zimní pohádka), napsaném v blankversu a zachycujícím švéd. současnost i minulost. zč
361
PÁLSSON [paulson] Sigurdur, * 30. 7. 1948 Skinnastaður (Öxarfjörður), islandský básník, dramatik a překladatel. Vystudoval div. vědu na Sorbonně, působí v představenstvu island. PEN klubu. Ve svých básních se od počátku věnuje jaz. hrám s víceznačnými slovními spojeními se záměrem ironizovat situace všedního života. Jeho prozatím osm sbírek má mnohoznačné a ne plně přeložitelné názvy, např. Ljóð vega salt (1975, Básně na houpačce), Ljóð vega menn (1980, Básně váží – zabíjejí aj. – lidi), Ljóðlínudans (1993, Tanec verše – nebo Básně na provazový tanec aj.), Ljóðlínuskip (1995, Loď verše – aj.). Píše také lehce absurdní hry, které občas sám režíruje, např. Undir suðvesturhimni (1976, Pod jihozápadním nebem), Hlaupvídd sex (1977, Ráže šest – nebo sex), Miðjarðarför (1983, Cesta do Středozemí), Húsið a hæðinni (1986, Dům na vrchovině), Hótel Þingvellir (1990, Hotel Tingvellir). hk
360
Lykkes historie 1–3 (1866–73, Příběh Ivara Šťastného).
fr
PARKKINEN Pekka, * 4. 6. 1940 Helsinky, finský básník a prozaik. Románem Kuu hehkuu vielä (1965, Měsíc ještě září) a sbírkou básní Jos minä maatani rakastaisin (1967, Kdybych miloval svou zem) se hlásí k životním pocitům „beat generation“. Proti konformismu a kultu hmotného blahobytu protestuje i v dalších dílech, postupně se však kritika konkrétní fin. společnosti mění v odsudek pokrytectví a omezování osobní svobody jako takových. Své prózy nazývá „zprávami“; tak lyrický román Simpukka (1969, Mušle) je zprávou o pobytu v Portugalsku, povídka Eräänä talvena sattui sitten muuan tapaus (1972, Jedné zimy se tedy cosi přihodilo) hlášením o pobytu v nemocnici. V Pikku ratsastaja (1971, Malý jezdec) popisuje krajinu šťastného dětství, na niž jen občas padne stín přísného otce. Také v poezii je Parkkinen přesvědčivější tam, kde rezignuje
k moderní době a vyznačující se odporem k bezduché „amerikánské“ civilizaci. Jeho kritičnost byla způsobena i krizí hodnot vyvolanou první světovou válkou. To je obzvlášť markantní v Paludanově nejlepším a nejčtenějším románu Jørgen Stein 1–2 (1932–33), kde autorovy konzervativní názory zřetelně vystupují na povrch. Hlavní postava je dalším z řady snivců, kteří podobně jako → Jacobsenův Niels Lyhne nebo → Pontoppidanův Šťastný Per nejsou s to uskutečnit svá předsevzetí. Román kreslí pesimistický obraz doby i generace, jež „klopýtla na prvním kroku“, a odsuzuje všechny její hodnoty. Paludanův konzervatismus se projevuje i v tradiční vypravěčské technice. Románem Jørgen Stein se ozavřelo první období Paludanovy tvorby. V období dalším už psal jen eseje a novinové články. $ D. d.: Romány: De vestlige veje (1922, Západní cesty), Søgelys (1923, Reflektor), En vinter lang (1924, Po celou zimu), Fugle omkring fyret (1925, Ptáci kolem majáku), Markerne modnes (1927, Pole zrají). Lit.: E. Frandsen: Årgangen, der måtte snuble i starten (1943, Ročník, jenž musel klopýtnout na prvním kroku). fr PALUDAN-MÜLLER Frederik, 7. 2. 1809 Kerteminde – 28. 12. 1876 Kodaň, dánský básník. Vzděláním právník, celý život se však věnoval lit. Jeho dílo se skládá skoro výlučně z knižních dramat a veršovaných románů, ale psal i reflexivní lyriku, která bývá vložena do jeho epických příběhů, často vycházejících z mytologie a z Bible. Jeho hlavním dílem je rozsáhlý satirický román ve verších (byronovská ottava rima s posledním dvojverším každé osmiveršové strofy rýmovaným) Adam Homo 1–3 (1841–48), jedno ze základních děl dán. lit. Příběh ilustruje hlavní tezi: ideálního stavu lze dosáhnout jedině rezignací a odříkáním. Adam Homo dosahuje pravého opaku. V životě udělá velkou kariéru, zavrhne zahradníkovu dceru Almu, aby se oženil výhodněji, získá titul tajného rady, je povýšen do šlechtického stavu a stane se ředitelem Královského divadla – leč souběžně se světským vzestupem probíhá jeho mravní rozklad a pád. Když zemře, dostane se před boží soud a rozsudek zní věčné zatracení, zachrání jej však Alma, neboť jej vzdor všemu nezavrhla a před soudem dá na misku milosti na vahách svůj hlas. (V tom Adam Homo inspiroval → H. Ibsena v Peeru Gyntovi.) Dílo je dnes ceněno jak pro filoz. a satirické pasáže, tak pro lyrické Alminy sonety i pro formální dokonalost a veršovou techniku. Spolu s Duší po smrti → J. L. Heiberga a Buď – Anebo → S. Kierkegaarda je Adam Homo nejostřejší kritikou amorálností doby. → G. Brandes si díla Paludana-Müllera velice vážil, generace Brandesových současníků však k němu zaujímala odmítavý postoj pro jeho konzervativní názory. Později se však jeho dílu, především Adamu Homo, dostalo uznání mj. jako předchůdci dán. kritického vývojového románu (→ H. Pontoppidan, → M. A. Nexø, → J. Paludan). $ D. d.: Romány ve verších: Danserinden (1833, Tanečnice), Adonis (1874). Román v próze: Ivar
363
PANDURO Leif, 18. 4. 1923 Kodaň – 16. 1. 1977 Asserbo, dánský prozaik a televizní a rozhlasový dramatik. Vystudoval stomatologii a v letech 1947–65 pracoval jako zubní lékař (sedm let z toho ve Švédsku), pak se věnoval psaní. Ve svých románech a velice oblíbených televizních hrách vychází z domácích tradic naturalistické a real. prózy, přetvářených modernisticky absurdním humorem s častými prvky fantaskní grotesky. Hrdinové jeho románů se pohybují na úzkém rozhraní mezi měšťáckou normalitou a výstředností zdánlivě nenormální, jako třeba hrdina románu Den gale mand (1965, Blázen) nebo soudce Herzberg z románu Høfeber (1975, Senná rýma), který je nucen předstírat sebevraždu, aby unikl ze světa, v němž už nedokáže rozeznat, kdo a co je normální a kdo a co nikoli. Největšího úspěchu dosáhl Panduro jako televizní dramatik s texty jako Farvel Thomas (1968, Sbohem, Tomáši, č. 1981), Rundt om Selma (1971, Kolem Selmy), I Adams verden (1973, V Adamově světě), v nichž předvádí tápající postavy z všedního života v Dánsku, lidi, kteří jsou odkázáni jeden na druhého, a přitom nejsou s to navázat bezprostřední vztahy a proniknout k sobě navzájem. Jejich tragikomické pokusy překonat lidskou izolaci jsou dojemné a ubohé zároveň. Tajemství působivosti Pandurových textů, podobně jako poezie a prózy → B. Andersena, jenž Pandura charakterizoval jako „tvůrčí seismograf“, spočívá v kombinaci všední malosti postav a jejich problémů s vědomím jejich lidské jedinečnosti a neopakovatelnosti. Pandura nezajímají společensko-politické kořeny lidských problémů, velký svět je u něho totiž vždycky šílený, nelidský a nepochopitelný, ale výlučně jejich kořeny individuálně psychol. $ D. d.: Romány: Rend mig i traditionerne (1958, Polibte mi tradice), De uanstændige (1960, Nestydové, č. 1993), Vinduerne (1971, Okna), Amatørerne (1972, Packalové, č. 1981), Den ubetænksomme elsker (1973, Nerozvážný milenec). fr
362
na roli kritika společnosti a vyznává se z nejintimnějších pocitů, například v Näin on (1970, Je to tak), Ruusulla merkitty äänetön yhtiömies (1976, Růží tetovaný tichý společník) a Pienten sydänten aika (1985, Čas malých srdcí). Jako překladatel románské lit. znamenitě přebásnil Rimbaudovy Iluminace a Sezónu v pekle. jpv
mány: Pensionaatti (1984, Penzionát), Vieras (1992, Host).
mh
PATURSSON Rói, * 21. 9. 1947 Tórshavn, faerský básník. Vystudoval filologii na univ. v Kodani, kde žil v letech 1970–85. V Tórshavnu působí jako učitel a ředitel lidové vysoké školy. Jako básník debutoval roku 1969 a za sbírku básní Líkasum (1985, Jakoby) získal cenu Severské rady. hk
PEKKANEN Toivo, 10. 9. 1902 Kotka – 30. 5. 1957 Kodaň, finský prozaik. Vyučil se kovářem, od třinácti let pracoval v různých dělnických profesích. Roku 1955 byl jmenován členem Fin. akademie věd. Ve 20. letech, kdy se hlásí k → Tulenkantajat, píše real. povídky Rautaiset kädet (1927, Železné ruce), Satama ja meri (1929, Přístav a moře) a Kuolemattomat (1931, Nesmrtelní). Autobiogr. rysy má i sociálně kritický román Tehtaan varjossa (1932, Ve stínu továrny), v němž jako první ve fin. lit. vylíčil život továrních dělníků. Dělnickému prostředí zůstává věren i v románu Isänmaan ranta (1937, Břeh vlasti) o stávce přístavních dělníků na konci 20. let a ve sbírce psychol. povídek Ihmisten kevät (1935, Lidé na jaře). Zálibě ve fantastičnu a symbolice dává zaznít v dramatu Demoni (1939, Démon), románu Musta hurmio (1939, Černá extáze) a v nejlepší sbírce povídek Mies ja Punapartaiset Herrat (1950, Muž a rudovousí páni). Práci na románové kronice věnované rodné Kotce, z níž stačil napsat jen Aamuhämärä (1948, Úsvit), Toverukset (1948, Kamarádi) a Voittajat ja voitetut (1952, Vítězové a poražení), ukončila mozková mrtvice. O rok později vydává své nejoptimističtější dílo, autobiogr. Lapsuuteni (1953, Mé dětství). jpv
PATURSSON Sverre, 22. 9. 1871 Kirkjubø – 10. 11. 1960 tamtéž, jeden z prvních faerských novodobých prozaiků. V mládí studoval na lidové vysoké škole v Dánsku a cestoval po Norsku, kde se inspiroval národním hnutím 90. let. Na Faerských ostrovech založil první mládežnický spolek a časopis Fuglaframi (Ptákům, tj. Faeřanům, ve prospěch). Byl ornitologem a novinářem, psal real. povídky z faer. života (nejznámější je Ábal) a črty o ptácích. $ Hl. d.: Črty: Fuglar og fólk (1935, Ptáci a lidé). Sbírka povídek: Dagdvølja (1901, Kratochvíle). Eseje: Nøkur orð um hin føroyska dansin (1908, Několik slov o faerském tanci). hk
PARLAND Ralf, * 20. 4. 1912 Kyjev, básník a prozaik finskošvédského původu žijící ve Švédsku, bratr spisovatelů → Henryho a → Oscara Parlanda. Ve svých básních, např. ve výboru Nattens eldar (1949), spojuje modernismus s východní mystikou, patrný je také vliv klasické a jazzové hudby. Část jeho povídek obsahuje motivy z oblasti sci-fi. $ D. d.: Sbírky básní: Avstånd (1938, Vzdálenost), Oavslutad människa (1946, Nedokončený člověk), Bländverket (1969, Šalba) aj. Sbírky povídek: Dusch (1934, Sprcha), Ebonit (1937), Eros och elektronerna (1953, Eros a elektrony), En apa for till himlen (1961, Do nebe jela opice), Regnbågens död (1970, Smrt duhy) aj. zč
PELTONEN Juhani, * 12. 5. 1943 Helsinky, finský prozaik. Debutoval kafkovsky laděnými povídkami Vedenalainen melodia (1965, Podvodní melodie, výbor z nich v časopisu Světová literatura 1978/5). Absurdní situace jako by přitahoval i v osobním životě. Při návštěvě Prahy si jej v letadle spletli se slavným hokejistou Esou P. a zahrnuli jej poctami. Přitom autor kult sportovců, stejně jako kult osobnosti vůbec, ale i kult majetku či moci, o nichž pojednává v mnoha
PARLAND Henry, 29. 7. 1908 Viborg – 10. 11. 1930 Kaunas (Litva), finskošvédský básník a prozaik, bratr spisovatelů → Oscara a → Ralfa Parlanda. Navzdory předčasné smrti (zemřel ve dvaadvaceti letech na spálu) se řadí k významným představitelům modernismu. Původně měl prozaické ambice, později se jednoznačně soustředil na poezii. Publikoval časopisecky, především v orgánu finskošvéd. modernistů Quosego, knižně za svého života vydal jedinou sbírku básní Idealrealisation (1929, Výprodej ideálů), jejímiž charakteritickými rysy jsou skepse, nedůvěra, ironie, nihilismus a pocit vykořeněnosti. Posmrtně vyšla lyrická sbírka Återsken (1932, Odraz) a nedokončený román Sönder (Rozbití). Jeho sebrané básně, vydané v roce 1964, nesou název Hamlet sade det vackrare (Hamlet to řekl hezčeji). zč
PARRAS(OVÁ) Tytti, * 28. 1. 1943 Helsinky, finská prozaička. Jejím hlavním prostředím je „buržoazní inteligence“ (z níž sama pochází), svět jasných, trvalých, leč poněkud odtažitých hodnot, hrdinkami jsou ženy hledající svou vlastní cestu. Pozornost vzbudila prvotinou Jojo (1968), v níž se mladá dívka odpoutává od počestné středostavovské rodiny a vrhá se – byť jako pasivní pozorovatelka – do víru svobodného, bohémského, studentského světa. $ D. d.: Ro-
365
PARLAND Oscar, * 20. 4. 1912 Kyjev, finskošvédský prozaik, bratr spisovatelů → Henryho a → Ralfa Parlanda. Původním povoláním je psychiatr a zájem o lidskou duši se projevuje i v jeho lit. tvorbě. Debutoval románem Förvandlingar (1945, Proměny), umělecký vrchol představují psychol. introspektivní autobiogr. prózy, v nichž se vrací do svého dětství: Den förtrollade vägen (1953, Začarovaná cesta) a Tjurens år (1962, Léta býka). zč
364
prózách, neuznává a zesměšnil ho i v rozhlasové hře Elmo, urheilija (1977, Elmo, sportovec) o imaginárním atletovi, nositeli tuctu zlatých medailí. V melancholické frašce Kohti maailman sydäntä (1976, K srdci země) ožívají události švéd.-rus. války 1808–9. Hlavní hrdina, starý major unavený válkou a násilím a hledající „srdce země“, patří k nejlepším postavám fin. dramatiky. Skutečná událost inspirovala autora k románu Salomo ja Ursula (1967, Salomo a Ursula) o milencích hledajících vysvobození v náruči tragické smrti. Fantazii a absurdní tragikomiku najdeme v autorově nejprestižnější próze Valaan merkkejä (1973, Znaky velryby), románu o donkichotském hrdinovi, bojujícím s mlýny politické, ekonomické a vojenské moci. $ D. d.: Romány: Kolme (1969, Tři), Iloisin suru (1986, Nejradostnější smutek). Sbírky povídek: The end (1976), Metsästys joulun alla (1987, Hon před Vánocemi). jpv PENNANEN Jarno, 8. 10. 1906 Helsinky – 24. 7. 1969 Viljakkala, finský básník a novinář, manžel → A. Vammelvuové. Nedokončil střední školu, od roku 1924 pracoval jako novinář v denících Aamulehti a Uusi Suomi, roku 1932 založil časopis Kirjallisuuslehti, kolem něhož se zformovala skupina → Kiila. V letech 1957–60 byl moskevským dopisovatelem levicového deníku Kansan Uutiset, v posledních letech života byl předsedou Svazu fin. spisovatelů. Ve vlastní tvorbě reaguje vždy na aktuální politické a společenské události, inspiračním zdrojem je mu často bible, které hledá paralely v současnosti. Nejadresněji ve sbírce básní a próz Jeremian murhe (1945, Pláč Jeremiášův), kterou začal psát za války ve vězení, kam byl poslán za své politické názory. Aktuální problémy, ale i osobní zkušenosti z práce novináře a politika promítá do sbírek básní Rivit (1937, Řady) a Elokuun päivä (1944, Srpnový den). V básních v próze Lähettämättömiä kirjeitä (1947, Neodeslané dopisy) analyzuje lásku dospělých lidí. Lásku, která na rozdíl od milosti mladých milenců stejně tak osvobozuje, jako spoutává. Třetí velké básníkovo téma – po politice a lásce – je vědomí omezenosti lidského života. Nejpřesvědčivěji je vyjádřil v poslední sbírce Vesillelasku (1960, Spuštění na vodu), kde v básních oproštěných od všeho patosu a tendenčního nánosu spěje melodickými verši do náruče smrti. jpv PENNANEN(OVÁ) Eila, * 8. 2. 1916 Tampere, finská prozaička. V rané tvorbě byla ovlivněna díly D. H. Lawrence a K. Mansfieldové, jejich senzualismem a psychologismem v románech Ennen sotaa oli nuoruus (1942, Před válkou bylo mládí), Kaadetut pihlajat (1944, Pokácené jeřáby) a Proomu lähtee yöllä (1948, Pramice odjíždí v noci) a symbolismem v románu Leda ja joutsen (1948, Léda a labuť). Rozpor mezi snem a skutečností, konflikt mezi ideálním světem dětí a pragmatickým světem dospělých a konflikt mezi světem úspěšných a světem lidí z okraje společnosti zobrazuje
366
v povídkách sbírek Tornitalo (1952, Věžák) a Pasianssi (1957, Pasiáns). Po hist. románech Pyhä Birgitta (1954, Svatá Brigita) o zakladatelce ženského řádu sv. Spasitele a Valon lapset (1958, Děti světla) o prvních kvakerech píše trilogii o rodném Tampere Himmun rakkaudet (1971, Himmuniny lásky), Koreuden tähden (1972, Pro parádu) a Ruusukäynnös (1973, Girlanda z růží). Závěr této „kroniky Pennanenových“ tvoří otevření tamperského dómu, nejvýznamnější sakrální stavby fin. secese. Duchovní prostředí a síla uměleckého prožitku spojí v jediný řetěz symbolizovaný girlandou obepínající chrámový prostor lidi různých sociálních vrstev. Takovýmto okamžikům říká autorka „trhliny v realitě“ a právě díky jim mohou přežít i hrdinové jejich umělecky nejpřesvědčivějších próz, sbírky povídek a novel Kaksin (1961, Ve dvou, novela Dítě ze sna v Pěti fin. novelách, 1988) či románů Mongolit (1966, Mongolové) a Mutta (1963, Ale). jpv
PERK Jacques F. H., 10. 7. 1859 Dordrecht – 1. 11. 1881 Amsterdam, nizozemský básník, předchůdce hnutí Osmdesátníků. Manifestem tohoto hnutí se stal Kloosův úvod k Perkovu básnickému dílu, vydanému roku 1882. Vysoce oceňovaná byla zvláště jeho zvukomalebná báseň Iris (1881) a vybroušené sonety, plné až hymnického zbožnění krásy: Sonnetten-krans Mathilde (1879–80, Věnec sonetů Matylda). kr
PERRON Charles Edgar du, 2. 11. 1899 Meester Cornelis (bývalá Nizozemská Indie) – 14. 5. 1940 Bergen, nizozemský básník, prozaik, literární kritik, novinář. Publikoval i básně v plynulém, mluvném stylu; např. ve sbírce Parlando (1930), později začleněno do Microchaos (1932), především však proslul jako prozaik, neohrožený, až cynický kritik niz. společnosti a kultury, její průměrnosti a neupřímnosti; byl zaujatým obdivovatelem a obhájcem → Multatuliho a položil základy seriózního studia jeho díla v hist. dokumentu De man van Lebak (1937, Muž z Lebaku) a De bewijzen uit het pak van Sjaalman (1940, Důkazy z Šálova balíku). Jeho přátelství s → M. ter Braakem vedlo k založení časopisu Forum (1932–35), který měl velký vliv nejen v předválečné době. Mimo autobiogr. prózy Een voorbereiding (1927, Příprava) a především působivý román Het land van herkomst (1935, Země původu), v němž zpracoval své indické a pařížské vzpomínky, jsou cenné jeho polemické črty, deníkové zápisky, eseje, v nichž hájil individualismus proti kolektivismu, i povídky. $ Hl. d.: Úvahy: Blocnote klein formaat (1936, Blok malého formátu). Román: Schandaal in Holland (1939, Skandál v Holandsku). $ Vyd.: Verzameld werk, 7 sv. (1955–59, Sebrané spisy), Briefwisseling M. ter Braak en E. du Perron, 4 sv. (1962–69, Korespondence M. ter Braaka s E. du Perronem), Brieven (od 1977, Dopisy). kr
367
PETERSEN Nis, 22. 1. 1897 Vamdrup – 9. 3. 1943 Kodaň, dánský básník a prozaik. 1. světová válka a mládí v obtížných materiálních podmínkách vyústily v celoživotní pocit vykořeněnosti a pochybností nad smyslem života, v němž pouze čistota dětství a konečnost smrti jako by byly jedinými jistými záchytnými body. Podobné východisko měli jeho o něco mladší současníci sdružení kolem časopisu Heretica, kteří však základní absurditu lidského života přijímali jako jeho neměnnou skutečnost. Petersen vydal dva romány. Sandalmagernes gade (1931, Ulice opánkářů, č. 1936) se odehrává v Římě za Marka Aurelia. Paralela s moderním Dánskem je podtržena hojnými jaz. anachronismy a zamýšlený dojem, jímž příběh působí, je obraz společnosti v rozkladu. Román byl v Dánsku i v mnoha překladech velice úspěšný díky humoru a pestrému panoramatu antického Říma. Druhý Petersenův román, Spildt mælk (1934, Rozlité mléko, č. 1936) je zasazen do Irska v době bojů za samostatnost počátkem 20. let. Petersenovy verše patří k vrcholům dán. poezie 20. a 30. let, hlavně sbírky Nattens pibere (1926, Noční pištci), En drift vers (1933, Hrst veršů), Til en dronning (1935, Jedné královně). fr
Lit.: A. Møller: Hallgrímur Pétursons Passionssalmer (1922), H. Laxness: Inngangur að Passíusálmum (1942). hk
PÉTURSSON [pjétürson] Hannes, * 14. 12. 1931 Sauðárkrókur, islandský básník. Je jedním z nejosobitějších současných básníků filoz. založení. Často užívá aliteračního rýmu ve volném verši a vychází z island. kulturní tradice. Vydal též povídky a knihy o různých island. básnících, překládá mj. Kafku. $ Hl. d.: Sbírky básní: Kvæðabók (1955, Kniha básní), Í sumardölum (1959, V letních údolích), Stund og staðir (1962, Chvíle a místa), Innlönd (1968, Vnitřní země), Rímblöð (1971, Rýmované listy), Heimkynni við sjó (1980, Domov u moře), 36 ljóð (1983, 36 básní), Eldhylur (1993, Ohnivá tůň), výbor Hjá fljótinu (1995, U řeky). hk
PONTOPPIDAN Henrik, 24. 7. 1857 Fredericia – 21. 8. 1943 Kodaň, dánský prozaik. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1917, spolu s → K. Gjellerupem). Pocházel z rodiny duchovních, na protest proti tradičním hodnotám rodu začal po maturitě studovat techniku, před závěrečnými zkouškami však školu opustil, nejdříve učil na vysoké lidové škole a posléze se věnoval už jen literatuře. Začínal v naturalistickém duchu jako neortodoxní přívrženec myšlenek → G. Brandesa. První fázi Pontoppidanovy tvorby lze označit jako sociálně kritickou. V prvních knihách líčí nedůstojné živoření venkovské chudiny. Jeho naturalismus je vymezen velice individuálně, v románech z 80. let je i příměs romantického symbolismu. V krátké povídce Ørneflugt (1894, Orlí let) obrací Pontoppidan naruby ponaučení z → Andersenova Ošklivého kačátka tvrzením, že není nic platné vylíhnout se z orlího vejce, jestliže pocházíme z kachního dvorku, a tak ironicky předznamenává vyznění tří velkých románů, na nichž
PETERSEN Robert Storm, 19. 9. 1882 Kodaň – 6. 3. 1949 tamtéž, dánský prozaik a karikaturista. V Dánsku známý pod zkratkou Storm P. Absurdní jaz. komiku jeho výtvarně zcela tradičních černobílých kreslených vtipů vytvářejí většinou postavičky vagabundů, stařečků a podivínských vědátorů. Napsal celkem deset svazků humor. povídek, např. Min hund Grog (1941, Můj pes Grog), Detektyve historier (1949, Detektivní příběhy). fr PÉTURSSON [pjétürson] Hallgrímur, 1614 Hólar – 27. 10. 1674 Saurbær (Hvalfjörður), islandský duchovní básník. Vyrostl v blízkosti biskupství v Hólarech, kde byl jeho otec zvoníkem. V mládí utekl do Kodaně a učil se kovářem, než mu pozdější biskup Brynjólfur Sveinsson umožnil studium na slavné kodaňské škole Notre Dame. Po čtyřech letech byl pověřen náboženskou výukou Islanďanů vracejících se z alžírského zajetí, kam byli uvrženi při přepadu Islandu piráty roku 1627. Mezi nimi poznal o šestnáct let starší ženu, s níž se vrátil na Island a vedl nuzný život, dokud mu biskup Brynjólfur nepomohl k farnosti. Ve stáří trpěl leprou. – Pétursson je považován vedle Dána → T. Kinga za největšího protestantského básníka Skandinávie. Jeho Passíusálmar (Pašijové žalmy), které island. lidu symbolizovaly vlastní utrpení, vyšly víc než sedmdesátkrát. Jim blízká je reflexívní báseň Um dauðans óvissan tíma (O nejisté době smrti). Pétursson psal také světské básně a → rímur a výborné mravoučné satiry. Z nich Aldarháttur (Mrav doby), opěvující slavnou minulost, je pozoruhodná jako první island. báseň v rýmovaném hexametru. $ Vyd.: Hallgrímur Pétursson, 2 sv. (1947).
369
PLEIJEL(OVÁ) [plejel] Agneta, * 26. 2. 1940 Stockholm, švédská dramatička, básnířka, prozaička, scénáristka a literární kritička. Ve své tvorbě se často dotýká palčivých společenských a politických problémů. Debutovala hrou Ordning härskar i Berlin (1969, spolu s Ronnym Ambjörnssonem, V Berlíně vládne pořádek), z pozdějších dramat vzbudila ohlas např. Kollontaj (1979, Kollontajová) a Sommarkvällar på jorden (1984, Letní večery na zemi). Její introvertní, reflexivní lyrika vyšla ve sbírkách Änglar, dvärgar (1981, Andělé, trpaslíci) a Ögon ur en dröm (1984, Oči ze sna). Prozaická autobiogr. prvotina Vindspejaren (1987, Kdo dá na vítr), obsahující prvky metarománu, se mimo jiné zabývá postavením a problémy ženy spisovatelky v dnešní společnosti. $ D. d.: Televizní hry: Undanflykten (1987, Výmluva), Guldburen (1991, Zlatá klec). Filmový scénář: Berget på månens baksida (1983, Hora na odvrácené straně Měsíce). Romány: Hundstjärnan (1989, Psí hvězda), Fungi (1993), En vinter i Stockholm (1997, Zima ve Stockholmu). zč
368
stojí jeho pověst jednoho z největších mistrů dán. prózy vůbec. První z nich je Det forjættede land (1891–95, Země zaslíbená). Hlavní postava, kaplan Emanuel Hansted, opustí své prostředí v zámožných společenských vrstvách a jde za „přirozeným životem“, který podle svých představ vidí u venkovského lidu. Ožení se s venkovským děvčetem a pokouší se vedle kněžského působení také hospodařit. Zkrachuje však jako kněz, sedlák i manžel, nakonec zešílí a zemře. Nejlepší a nejznámější z Pontoppidanových velkých románů, Lykke-Per (1898–1904, Šťastný Per, č. 1980), je opět příběh životního ztroskotance, nikoli však tak jednoznačný jako Země zaslíbená nebo → Jacobsenův Niels Lyhne. Podobně jako autor románu rozhodne se Per Sidenius (Šťastný Per nebo také Šťastlivec) uniknout z kněžského prostředí a studuje techniku. Má velkolepé plány na industrializaci Dánska a na technický pokrok v zemi, pronikne do bohatých a nekonvenčně svobodomyslných kruhů v Kodani, chystá se oženit s dcerou zámožné židovské rodiny – ukáže se však, že síla rodného prostředí jej drží ocelovou rukou: zjistí, že nejvíc ze všeho jej uspokojuje život osamělého askety, a skončí jako cestář na jutském venkově. Nejednoznačnost neboli „dvojí vidění“, jak to u Pontoppidana nazývá lit. historie, tohoto konce spočívá v tom, že Perovo zdánlivé životní ztroskotání je ve skutečnosti projevem jeho svobodné vůle, volby, jíž došel k poznání sebe sama. V tom smyslu překonává Šťastný Per naturalistický postulát o moci prostředí a dědičnosti. Nejpesimističtější z tří hlavních Pontoppidanových románů je poslední z nich, De dødes rige (1912–16, Říše mrtvých), symbolický rozchod s moderní technickou a vědeckou civilizací. Stejně jako obě předchozí díla je to formou realistický vývojový román, ale hlavním hrdinou je satirizovaná moderní doba, která se utváří jako útěk před podstatnými problémy do hektického uspokojování uměle vytvářených potřeb. Říše mrtvých vyznívá jako fatalistická vidina posledního soudu, život je jen zlý sen, říše stínů, v němž živí tančí na vlastních hrobech. Všechny své hlavní romány autor pro další vydání krátil a radikálně přepracovával. Závěrečným Pontoppidanovým dílem jsou čtyřdílné paměti, cenné hlavně pro srovnání s autobiogr. zabarveným Šťastným Perem. Pontoppidanovo dílo přetrvává dodnes jako jedno z klíčových v celé dán. lit. $ D. d.: Romány: Sandinge menighed (1883, Náboženská obec Sandinge), Nattevagt (1894, Noční služba), Det ideale hjem (1900, Ideální domov), Borgmester Hoeck og hans hustru (1905, Starosta Hoeck a jeho žena, č. 1941). Lit.: P. C. Andersen: Digteren og mennesket Henrik Pontoppidan (1951), K. Ahnlund: Henrik Pontoppidan. Fem huvudlinjer i författarskapet (1956), E. Ekman: Henrik Pontoppidan as a Critic of Modern Danish Society (1957), A. Jolivet: Les romans de Henrik Pontoppidan (1960), B. Haugaard Jeppesen: Henrik Pontoppidans samfundskritik (1962). fr
370
POOT [pót] Hubert Korneliszoon, 23. 1. 1689 Abtswoude – 31. 12. 1733 Delft, nizozemský básník. Pocházel ze zemědělské rodiny, byl autodidakt, který se usilovně snažil být módním básníkem a psal salonní, květnaté básně, poplatné tehdejšímu vkusu. Mimoto vynikl v upřímné přírodní lyrice; některé jeho procítěné a protrpěné básně mají nespornou trvalou hodnotu. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Mengeldichten, 3 sv. (1716–33, Smíšené básně), Gedichten, 3 sv. (1722–35, Básně). kr
POSSE-BRÁZDOVÁ Amelie, 11. 2. 1884 Stockholm – 3. 3. 1957 Stockholm, švédská prozaička. Zastávala pacifistické, antinacistické názory. V letech 1925–39 žila se svým manželem, malířem Oskarem Brázdou, v Československu, za 2. světové války aktivně pomáhala uprchlíkům. Je autorkou řady memoárových knih. Léta strávená v Itálii vylíčila mj. v Den oförlikneliga fångenskapen (1931, Nedostižné zajetí, č. Slunné zajetí 1934) a Den brokiga friheten (1932, Pestrá volnost, č. 1935), československou tematiku zpracovala v próze Bygga upp ej riva neder (1942, Stavte, neničte) a posmrtně vydaném När järnridån föll över Prag (1968, Když nad Prahou spadla železná opona). zč
POSTMA Obe, 29. 3. 1868 Koarnwert – 26. 6. 1963 Ljouwert (niz. Leeuwarden), fríský básník, historik, matematik a fyzik; pseudonym „P“. Tento všestranný muž, který je považován za největšího fríského básníka 20. století, pocházel z protestantské rolnické rodiny a dostal spíše náhodou gymnazijní vzdělání. Studoval v Amsterodamu a již jako gymnazijní učitel matematiky a mechaniky v Groningenu se v roce 1895 také stal doktorem fyziky. Ačkoliv již jako student spolupracoval ve studentských periodikách a byl korespondent největších fríských novin Leeuwarder Courant (Ljouwertské noviny), debutoval relativně pozdě roku 1902 básní De boerinne fan Surch (Selka ze Surchu). Zpočátku psal klasické sonety s regionálními tématy (sbírka Fryske lân en Fryske libben, 1918, Fríská země a fríské životy), ve kterých jako první fríský básník použil volného metra. Jeho vzorem byl niz. básník → P. C. Boutens. Později se nechal ovlivnit tzv. psychickým monismem a přecházel úplně na volný verš bez rýmu nebo pevného schématu. V jeho novější poezii se objevují moderní věci jako auta a letadla vedle středověkých postav a básníků. Za 2. světové války psal odbojové básně, které byly po válce vydány ve sbírce It sil bistean (1946, Přidejte plachty). Byl aktivní až do vysokého věku a kromě básní psal hist. a jazykovědné studie a lit. kritiky do více než dvaceti fríských a niz. časopisů. $ D. d.: Nejdůležitější hist. práce: De Friesche kleihoeve (1934, Fríské jílové státky), Geschiedenis van de Friese landbouw (1952, Dějepis fríského zemědělství). Vyd.: Poezie: Samle Fersen (1949, 2 sv., Sebrané verše). we
371
POTGIETER [potchítr] Everhardus Johannes, 27. 6. 1808 Zwolle – 3. 2. 1875 Amsterdam, nizozemský básník, prozaik a kritik, redaktor různých lit. časopisů a ročenek. V roce 1837 založil časopis De Gids (Průvodce), jehož vůdčí osobností byl, později s → C. Buskenem Huetem. Jak v literatuře, tak v životě horlivě potíral lhostejnost, průměrnost a úzkoprsost a usiloval o obrodu niz. života a lit. po vzoru plodného zlatého věku, 17. století. Psal básně: Poëzy, 2 sv. (1868–75, Poezie), cestopisné črty, proložené básněmi a povídkami, např. Het Noorden in omtrekken en tafereelen (1836, Sever v popisech a obrazech). Slavná je jeho alegorie o niz. společnosti Jan, Jannetje en hun jongste kind (1842, Jan, Janička a jejich nejmladší dítě), v níž nejmladším dítětem je Honza Zápecník, Jan Salie. Svůj obdiv k 17. století vložil do studie Het Rijksmuseum te Amsterdam (1844, Říšské muzeum v Amsterdamu). kr PRESSER Jacob (Jacques), 24. 2. 1899 Amsterdam – 30. 4. 1970 tamtéž, nizozemský historik, prozaik a básník. Jeho tvorbu bolestně zasáhla 2. světová válka a zvláště pronásledování židovských spoluobčanů. Tomuto traumatu věnoval básnické sbírky Orpheus en Ahasverus (1945, Orfeus a Ahasver), fabulovanou prózu De nacht der Girondijnen (1957, Noc Girondistů, č. 1963) i dokumentární práce Ondergang, 2 sv. (1965, Záhuba). Jeho zájem se soustředil na tzv. ‚ego-dokumenty‘, svědectví, deníkové zápisy, vzpomínky. Mimoto psal vědecké hist. studie i populárně vědecká pojednání, např. De Tachtigjarige Oorlog (1941, Osmdesátiletá válka), Napoleon (1946) a pod pseudonymem Haggi M. Reis chytré detektivky, např. Moord in Meppel (1953, Vražda v Meppelu). kr
vyprávěnky a písně, navazující na dávnou nor. tradici. Psal též knížky pro děti, např. Teskjekjerringa på nye eventyr (Nová dobrodružství staré Lžičenky, č. 1985). m
PYLKKÖNEN(OVÁ) Maila, 9. 6. 1931 Helsinky – 4. 11. 1996 tamtéž, finská básnířka a prozaička. Název debutu Klassilliset tunteet (1957, Klasické pocity) odkazuje na zdroje, z nichž básnířka vychází. Na lidovou poezii a moudrost antické i národní mytologie. Znalosti, jež získala během studia psychologie, zúročila v dlouhých básnických monolozích, v nichž nechá promlouvat představitele různých společenských vrstev. V Arvo (1959, Hodnota) prostou starou ženu, rekapitulující, způsobem připomínajícím místy lidovou baladu, celý život. Ve verzálkami psaném monologu Ilmaa (1960, Vzduch) děvčátko, jehož svět fantazie zabydlují více než lidé zvířata a věci, ve Valta (1962, Moc) učitelovu ženu a herečku. Básnířkou zůstává i ve sbírkách povídek, které jsou někdy spíše vtipnými esejemi, jindy básněmi v próze. V těch nejlepších, Virheitä (1965, Chyby) a Muistista (1972, Zpaměti), prokazuje smysl pro suchý humor, slovní a situační komiku a schopnost rychlou proměnou scény dodat i všední události hlubší rozměr. Ve sbírkách Marjamiesnaisen muistiinpanoja (1975, Paměti ženy sběrače bobulí) a On kesä vain (1977, Je jenom léto) dává více prostoru intimní a přírodní lyrice a v básních o dětech reflektuje jejich konfrontaci s krutým světem dospělých. jpv
R
RÅDSTRÖM [ródström] Pär, 1925 Stockholm – 29. 8. 1963, švédský prozaik a novinář. Po nedokončeném studiu na gymnáziu pracoval jako poslíček, korektor, později spolupracoval s různými novinami a rozhlasem (články, reportáže, fejetony), byl též známým kabaretiérem. Ve svých knihách, nejčastěji situovaných do Stockholmu či ji-
RÅDSTRÖM [ródström] Niklas, * 12. 4. 1953 Stockholm, švédský básník, prozaik a dramatik, syn → P. Rådströma. Ve svém žánrově rozrůzněném díle klade důraz na fantazii a hravost, mystifikuje čtenáře, vzbuzuje v něm pocit nejistoty a sám tuto nejistotu také zachycuje. Je autorem básnických sbírek Dikter kring Sandro della Quarcias liv (1979, Básně kolem života Sandra della Quarcii), Skuggan (1982, Stín), Den helige Antonius frestelser (1986, Pokušení svatého Antonína), Pappskalle (1990, Ťululum), románů Månen vet inte (1989, Měsíc neví), Vänd ditt timglas (1991, Otoč své přesýpací hodiny), řady povídek a scénáře k diskutovanému filmu Suzanne Ostenové Bröderna Mozart (1986, Bratři Mozartovi). Značnou pozornost vzbudila jeho div. hra Hitlers barndom (1985, Hitlerovo dětství). zč
PRØYSEN [pröjsen] Alf, 23. 7. 1914 Ringsaker – 23. 11. 1970 Oslo, norský prozaik, dramatik a písničkář. Je velmi populární pro lidové
373
PRINTZ-PÅHLSON [princ-pólson] Göran, * 31. 3. 1931 Hässleholm, švédský básník a literární kritik. Brzy po studiích v Lundu odešel do Velké Británie, kde vyučuje na Cambridgeské univ. Debutoval sbírkou básní Resan mellan poesi och poesi (1955, Cesta mezi poezií a poezií). Jeho intelektuální metapoezie má často parodický ráz a spojuje v sobě jasný, jednoduchý obsah s poměrně složitou formou, vykazuje řadu rysů společných s moderní anglosaskou poezií. Teoreticky své estetické požadavky formuloval ve sbírce esejů Solen i spegeln (1958, Slunce v zrcadle), kriticky hodnotící lyrický modernismus 50. let. $ D. d.: Sbírky básní: Dikter för barn i vår tid (1956, Básně pro děti v naší době), Gradiva och andra dikter (1966, Gradiva a jiné básně). V roce 1984 vyšly jeho sebrané básně pod názvem Säg minns du skeppet Rafanut? (Pověz vzpomínáš si na loď Refanut?). zč
372
ných velkých metropolí, projevuje mimořádnou pozorovací schopnost, líčí ducha 40. a 50. let, tehdejší životní postoje a nálady. Debutoval roku 1946 románem Men inga blommor vissnade (Ale žádné květiny neuschly) a první větší úspěch mu přinesla trilogie Tiden väntar inte (1952, Čas nečeká), Greg Bengtsson & kärleken (1953, Greg Bengtsson & láska) a Ärans portar (1954, Brány cti). Pozdější díla, především romány Sommargästerna (1960, Letní hosté), Översten (1961, Plukovník) a Mordet (1962, Vražda) a sbírka povídek Ro utan åror (1961, Veslovat bez vesel), se vyznačují sebezpytným, pochmurným pohledem na život. Jejich protagonisté prožívají nudu, deziluzi, vnitřní prázdnotu a samotu, marně se pokoušejí žít autentický život, najít smysl své existence a svou identitu. $ D. d.: Romány: Stjärnan under kavajslaget (1949, Hvězda pod klopou), Paris. En kärleksroman (1955, Paříž. Milostný román), Ballong till månen (1958, Balon na Měsíc). Posmrtně vyšly sbírky povídek, článků a fejetonů Den korta resan (1968, Krátká cesta), Pär Rådström i press och radio (Pär Rådström v tisku a rozhlase), Att komma hem (1982, Návrat domů). zč RAGNERSTAM Bunny, * 16. 10. 1944 Eskilstuna, švédský prozaik. Je autorem několika rozsáhlých románů z dějin dělnického hnutí, ve kterých po vzoru Johna Dos Passose spojuje fikci s dokumentem. Tetralogie Innan dager gryr (1974, Než se rozední), Uppbrottets timme (1975, Hodina odchodu), Vredens dag (1977, Den hněvu) a Ska jorden bliva vår (1978, Bude země naše?) mapuje sociální konflikty v jižním Švédsku v 80. letech minulého století, v době počátků industriální společnosti. Tématem románů Uppkomlingen (1980, Zbohatlík) a Ett prima liv (1983, Báječný život), souborně nazvaných En svensk tragedi (Švédská tragédie), je zrada ideálů a dělnické solidarity. Ragnerstam vydal také kroniky social. hnutí ve Švédsku Arbetare i rörelse 1–2 (1986–87, Dělníci v pohybu) a Orons år (1990, Léta nepokojů). zč
mají vznešený, rétorický tón. Ranelid vždy vypráví v první osobě o osamělých podivínech vně společnosti, již chápe jako zosobnění zloby, útlaku a zášti. Debutoval roku 1983 románem Den överlevande trädgårdsmästaren (Zahradník, který přežil) a první skutečný úspěch mu přinesl román David Hills obotliga minne (1987, Nevyléčitelná paměť Davida Hilla). $ D. d: Romány: I glastiden (1985, V době skleněné), Påfågelns längtan (1989, Paví touha), Mördarens öga (1990, Vrahovo oko), Mästaren (1992, Mistr), Mitt namn skall vara Stig Dagerman (1993, Mé jméno budiž Stig Dagerman), Synden (1994, Hřích), Kärlekens innersta rum (1996, Nejniternější místo lásky), Till alla människor på jorden (1997, Všem lidem na světě). dh
RASK Rasmus, 22. 11. 1787 Brændekilde u Odense – 14. 11. 1832 Kodaň, dánský jazykovědec. Jeho spis Vejledning til det islandske eller gamle nordiske sprog (1811, Průvodce islandským neboli staroseverským jazykem) je první systematický popis staré severštiny. fr
RASMUSSEN Bent William, * 27. 7. 1924 Kodaň, dánský prozaik. Povoláním právník, státní úředník, autor civilistních, často ironických novoreal. románů o komplexech a zábranách lidí z vyšších středních vrstev. „V knihách autorů jako on nebo → Tage Skou-Hansen by politici nejzřetelněji zaslechli, co straší lidi v suterénech a kancelářích naší krizové společnosti.“ (Dán. lit. kritik a historik Hans Hertel.) $ Hl. d.: Romány: Til venstre for Virum (1970, Vlevo od Virumu), Rolig flugt (1974, Klidný útěk), Uge 38 (1985, Osmatřicátý týden), Der ligger en mand på en bænk (1992, Na lavičce leží člověk), Sort er hvidt (1995 Černá je bílá). Povídky: Leos fremtid (1981, Leova budoucnost). fr
RASMUSSEN Knud, 7. 7. 1879 Jakobshavn – 21. 12. 1933 Kodaň, dánský polárník, folklorista a autor cestopisů. Skoro celý život strávil v rodném Grónsku. Sbíral, překládal a vydával eskymácké mýty, pohádky a písně: Myter og sagn fra Grønland 1–3 (1921–25, Grónské
RASMUSSEN Halfdan, * 29. 1. 1915 Kodaň, dánský básník. Rozhodujícícm zážitkem po období nezaměstnanosti a příležitostných míst jako např. holičský pomocník v nemocnici byla 2. světová válka, v níž přispíval básněmi do ilegálních časopisů. Válečné zážitky a existenciální zoufalství shrnuje sbírka Korte skygger (1946, Krátké stíny). První sbírka později rozšiřovaných a velice populárních Tosserier 1–7 (1951–57, Blázniviny) rozvíjí humor. a hravou stránku Rasmussenova talentu. Ta se uplatňuje také v mnoha knížkách veršů pro děti. $ Hl. d.: Básnické sbírky: På knæ for livet (1948, Na kolenou před životem), Aftenland (1950, Večerní země), Torso (1957), Stilheden (1962, Ticho), Og det var det (1977, Tak to bychom měli). fr
RANELID Björn, * 21. 5. 1949 Malmö, švédský prozaik. Jádro jeho umění spočívá v samotném jazyku, v pitoreskní, fantaskní hře se slovem a v usilovném hledání důstojného, čistého a neposkvrněného výrazu pro zachycení hodnot, jako je láska a dobro. Experimentuje s lexikem i syntaxí, hledá originální metafory. Jeho romány
375
RAHBEK Knud Lyne, 18. 12. 1760 Kodaň – 22. 4. 1830 tamtéž, dánský divadelní kritik a estetik. Byl prvním profesorem estetiky na kodaňské univ. Organizátor kulturního dění a vydavatel kulturně-politického časopisu Den danske tilskuer (Dánský divák). Spolu s manželkou Karen Margrete (Kamma) vedl v jejich kodaňském sídle Bakkehuset (Dům na návrší) významný lit. salon. První editor díla → L. Holberga. fr
374
mýty a pověsti), Snehyttens sange (1930, Písně z iglú). Psal rovněž vědecká pojednání. Nejznámějším dílem je cestopis Den store slæderejse (1932, Cesta bílým tichem, č. 1932). fr REDERIJKERSKAMERS [rederejkerskámrs], nizozemské řečnické komory, zvané též Kamers van Rethorycke. Původně občanské společnosti, uvádějící náboženská dramata. Od 15. století se v nich sdružovalo měšťanstvo a cvičilo se zde v přednášení a hraní divadla, brzy i ve vlastním básnění, neboť panoval názor, že umění se lze řemeslně vyučit. Komory byly organizovány po způsobu cechů a zajišťovaly městské slavnosti a soutěže, tzv. landjuwelen (klenoty země). Nejpamátnější byla slavnost gentská (1539) a antverpská (1561), nejstarší soutěže se konaly v Oudenaerde (1413) a Veurne (1419). První komory měly většinou jména květin, např. Šípková růže, Bílá levandule, Fialky, pozdější komory se nazývaly básnická sdružení (dichtgenootschappen) a zdůrazňovaly již svým názvem, že v umění záleží hlavně na píli a snaze, např.: Nil volentibus arduum (Nic není těžké pro ty, co chtějí), což bylo jméno amsterdamského spolku, nebo Kunst wordt door arbeid verkregen (Umění se dosahuje prací). Vysoce se hodnotila zvláště řemeslná hodnota, důmyslná a složitá forma. Jedním z nejslavnějších rétoriků v době prvního rozkvětu komor byl Matthijs de Castelein (1488–1550), factor, tj. přední básník oudenaerdské komory, který vedle početných básní a her sepsal jakýsi zákoník a učebnici členů řečnických komor: Const van Rhetoriken (vydáno posmrtně 1555, Umění retoriky), první rýmovanou poetiku. Vedle snaživých veršotepců, kteří již ve své době sklízeli posměch, vyšli z řečnických komor i skuteční básníci, např. Anthonis de Rovere ( zemřel 1482) z Brugg a řada jiných. Komory měly také nezastupitelný význam ve vývoji niz. dramatu. lr
mluvící šlechtě. Existuje několik verzí a odvětví eposu, tzv. branches, některé jsou zřejmě přejaty z francouzštiny, sám autor podotýká, že je tvořil podle valonských knih, jiné se pokládají za původně niz. O století později vznikla západovlám. verze Reinaerta a v dalším století byla látka zpracována prozaicky v lidové knížce (volksboek). Epos o nesentimentálním, vychytralém lišákovi se dočkal mnoha kritických vydání, ale také nových přepracování, přebásnění i prozaických ztvárnění především v 19. a 20. století. kr
REVE [réve] Gerard, do 1973 Gerard Cornelis van het Reve, * 14. 12. 1923 Amsterdam, nizozemský prozaik. Debutoval novelou De ondergang van de familie Boslowits (1946, Zánik rodiny Boslowitsů), rok poté dosáhl velké publicity románem De avonden (1947, Večery) uveřejněným pod jménem Simon van het Reve, v němž jako první zobrazil neuspokojenou znuděnost a vykořeněnost části mladé poválečné generace. Román se zvláště v 60. letech stal kultovní knihou a je jí dodnes. Po životním intermezzu, kdy publikoval angl.: The acrobat and other stories (1956, Akrobat a jiné povídky), vzbu-
REKOLA(OVÁ) Mirkka, * 26. 6. 1931 Tampere, finská básnířka. Sbírkami Vedessä palaa (1954, Hoření ve vodě) a Tunnit (1957, Hodiny) navazuje na tradici myšlenkově a formálně zhuštěné lyriky, jakou psali → O. Manninen a → U. Kailas, již v Syksy muuttaa linnut (1961, Podzim stěhuje ptáky) však nachází vlastní výraz. Mystický pocit splývání vlastního vnitřního světa s vesmírem, jenž se tu připomíná, se posléze stává ústředním tématem její poezie. Reflektuje jej v různých rovinách. V povýtce metafyzické Ilo ja epäsymmetria (1965, Radost a asymetrie), kde najdeme i elegickou přírodní lyriku připomínající poezii → G. Björlinga. V Anna päivän olla kaikki (1968, Nechť den je vším) v gnómických básních o neoddělitelnosti života od smrti. V milostné poezii Minä rakastan sinua, minä sanon sen kaikille (1972, Miluji tě, řeknu to všem), v Tuulen viime vuosi (1974, Poslední rok větru) a Kohtaamispaikka vuosi (1977, Místo setkání rok) v přesvědčení, že člověk existuje pouze ve vztahu k druhým. Právě toto poznání dává její někdy enigmatické a ve své asketické konciznosti ne vždy srozumitelné poezii „civilnější“ rozměr. Roku 1987 vydává v jednom svazku Tuoreessa muistissa kevät (Jaro v čerstvé paměti) čtyři knihy aforismů. Klade tu ještě větší důraz než v poezii na skrytý význam slov a umocňuje mnohoznačnost výpovědi, již čtenář často jen tuší v dlouhých řadách eliptických vět, přecházejících z jednoho cyklu do druhého a dosvědčujících magickou sílu autorčina přesvědčení o jednotě světa a jeho projevů v lidském životě. Výbor z básní M. Rekolové vyšel v časopisu Světová literatura 1985/4. $ D. d.: Kuka lukee kanssasi (1990, Kdo čte s tebou), Maa ilmaan heitetty (1995, Zem vržená do vzduchu), Taivas päivystää (1996, Nebe má službu). jpv
REINAERT DE VOS [rejnárt de fos], lišák Ferina, titulní postava nizozemského zvířecího eposu Van den Vos Reinaerde. Epos byl sepsán před rokem 1250 v střední nizozemštině, tzv. dietsch, východoflanderským autorem, patrně Willemem nebo Aernoutem. Je to břitká, šťavnatá satira na rytířské romány a feudální společnost s mnoha dobovými narážkami a výpady, mezi jinými i proti franc.
377
REICH Kløvedal Ebbe, * 7. 3. 1940 Odense, dánský prozaik. Levicový intelektuál, odpůrce dán. členství v EU, v 70. letech člen maoistické komuny (odtud pochází jeho prostřední jméno). Autor esejů, polemik a čtivých populárně vědeckých hist. publikací a hist. románů. $ Hl. d.: Frederik. En folkebog om N. F. S. Grundtvigs tid og liv (1972, Frederik. Lidové čtení o N. F. S. Grundtvigovi, jeho době a životě). Romány: Rejsen til Messias (1974, Cesta k Mesiášovi), Festen for Cæcilie (1979, Ceciliin svátek), En engels vinger (1990 Andělská křídla), Morgendagens mand (1993, Muž zítřka). fr
376
dil pozornost dopisy z cest Op weg naar het einde (1963, Cestou ke konci) a zvl. Nader tot U (1996, Blíž k Tobě). Spojení homosexuality a svérázné religiozity, jež je od těch dob typické pro jeho tvorbu psanou archaickým slohem, se běžně nazývá ‚revismem‘. Pro své kontroverzní projevy byl žalován a rehabilitován, jeho renomé je po pět desetiletí značné. Nezaměnitelný je styl jeho prací, ovlivněný mystickou religiozitou podbarvenou ironií i humorem. Osobní názorová vyhraněnost a sexuální orientace jsou v jeho díle nepopiratelné. $ Hl. d.: Autobiogr. vyznání: De Taal der Liefde (1972, Řeč lásky), Lieve jongens (1973, Milí chlapci), Het lieve leven (1974, Milý život), Ik had hem lief (1976, Miloval jsem ho), Oud en eenzaam (1978, Starý a osamělý), Moeder en zoon (1980, Matka a syn), Brieven aan Wimie (1981, Dopisy Wimiemu), Het Boek Van Violet en Dood (1996, Kniha Violety a Smrti). Články, básně, eseje, dopisy: Schoon schip 1945–84 (1984, Generální úklid). kr
RÍMUR (jedn. č. ríma), islandské rozsáhlé epické básně nebo cykly básní. Vznikaly od 2. pol. 14. století pod vlivem → severských balad. Z nich převzaly čtyřveršovou strofu a koncový rým, kdežto aliterace, vnitřní rým a básnické obrazy (kenningy) jsou dědictvím → skaldského básnictví. Různou kombinací těchto prvků se vyvinuly desít-
RIEMERSMA [rýmrsma] Trinus, * 17. 5. 1938 Ferwert, současný fríský romanopisec, básník a esejista s největším vlivem. Debutoval románem Fabryk (1964, Továrna), který způsobil velký rozruch svým otevřeným zacházením s tématem sexuality. Román byl však kvůli lit. kvalitě oceněn mezinárodní lit. cenou Japicx-prijs. Podruhé byl touto prestižní cenou oceněn v roce 1995 za svůj nejnovější román De reade bwarre (1992, Červený kocour), který je považován za nejlepší poválečný fríský román. I jeho vědecké studie It koarte ferhael yn’e Fryske literatuer fan de tweintichste ieu (1977, Krátká povídka ve fríské literatuře 20. století) a Proza van het platteland (disertace 1984, Venkovská próza) patří k nejdůležitějším studiím o fríštině. we RIFBJERG Klaus, * 15. 12. 1931 Kodaň, dánský básník, prozaik, dramatik, scénarista a novinář. Vůdčí postava, nejproduktivnější a nejvšestrannější autor dán. literatury 60. až 80. let, v letech 1959–63 spolu s → V. Sørensenem redigoval vlivný lit. časopis Vindrosen, v 80. až 90. létech byl šéfredaktorem prestižního nakl. Gyldendal, v roce 1970 byl vyznamenán lit. cenou Severské rady. Extrovertní vnímavost mnohotvárnosti života a potřeba jeho reflexe, jakož i živá paměť a často bizarní fantazie jsou hlavními rysy a hnacím motorem jeho tvorby, která se věnuje nejen tradičním lit. žánrům, ale s neobyčejnou vynalézavostí a účinností také využívá komunikačních možností moderních médií. Rifbjerg začal publikovat jako básník sbírkou Under vejr med mig selv (1956, Co jsem zvětřil o sobě), kterou označil jako „předčasnou autobiografii“, od vlastního početí a prenatálního života (výlet do Jutska v matčině bříšku) až do dospělosti. Lyrické vidění světa je silnou složkou jeho talentu a Rifbjerg pokračuje v tvorbě poezie po celý život. Každá sbírka přináší nové prvky, ať už je modernisticky zaumná nebo klasicky přístupná a
379
otevřená. Hlavními tituly Rifbjergovy poezie jsou: Konfrontation (1960, Konfrontace), Camouflage (1961, Maskování), Portræt (1963, Portrét), Amagerdigte (1965, Amagerské básně – Amager je kodaňské předměstí a autorovo rodiště), Scener fra det daglige liv (1973, Výjevy z všedního života), Kandestedersuiten (1994, Kandestederská suita). V oblasti prózy byl jeho první knihou skandálně úspěšný salingerovský román Den kroniske uskyld (1958, Chronická nevinnost, č. 1980). Tradiční, jakkoli netradičně traktované téma čistého mládí v konfrontaci se zkaženým světem a generací rodičů, kombinované s rovněž nenovým konfliktem mezi přátelstvím mladých mužů a láskou k ženě, je zde v kontextu Rifbjergova díla součástí v podstatě autobiogr. projektu celoživotní reflexe vlastního života v lit. V prózách (románech i sbírkách povídek) bývá základem autorského psychol. přístupu pronikavý pozorovací talent vycházející z tradičního naturalisticko-real. podhoubí dán. literatury. To však Rifbjerg zároveň často překračuje jak sklonem k mýtickým archetypům, tak i k neuctivému zvěcňujícímu humoru, který se někdy nevyhýbá ani aktuální společenské satiře a grotesce. Vždy lze však u Rifbjerga vyčíst sklon pronikat za vnější hist. a sociální fakta individuální existence k jejím kořenům psychol. a povahovým, což je rys společný například s dílem → L. Pandura. Próteovská mnohotvárnost Rifbjergovy tvorby se nevyhýbá ani konvenčním či módním směrům, jako je psaní o psaní, kdy se tematizuje sám proces lit. tvorby. V autorské impulzivnosti se někdy projevuje jistý nedostatek sebekritičnosti v posuzování toho, co je zralé k publikaci. S jistým rizikem zobecnění se dá říci, že hlavním tématem Rifbjergovy tvorby je proces individuálního vývoje a zrání, jenž je často, hlavně v románech ze 70. let, vsazen do širšího rámce společenského vývoje v Dánsku. Svým mnohostranným dílem, vždy svěžím a neúnavně vynalézavým po stránce obsahové i formální i svým jaz. a stylovým novátorstvím, je Rifbjerg nepominutelný zjev dán. kulturního života v druhé polovině 20. století. $ Hl. d.: Romány: Operaelskeren (1966, Milovník opery), Arkivet (1967, Archiv), Anna (jeg) Anna (1969, Anna (já) Anna), Marts 1970 (1970, Březen 1970), Et bortvendt ansigt (1977, Odvrácená tvář), Det sorte hul (1980, Černá díra), Falsk Forår (1984, Falešné jaro). Povídky: Og andre historier (1964, A jiné příběhy), Vi blir jo ældre (1989, Taky stárneme), Det svage køn (1989, Slabé pohlaví). Div. hra: Svaret blæser i vinden (1971, Jen vítr to ví, č. 1974). Lit.: P. Øhrgaard: Klaus Rifbjerg (1977), J. D. Johansen: Hvalerne venter (1981). fr
378
ky metrických variant, některé velmi složité. Rímur čerpaly náměty hlavně z fantastických → ság a → Eddy, z rytířských, královských a rodových ság, pověstí, po reformaci z bible a později z cizích lidových románů. Byly nejpopulárnější poezií mezi lidem a měly zásadní význam pro zachování island. básnického jazyka a aliterace. Jsou skládány při různých příležitostech dodnes. Jejich čtyřveršové metrum, tzv. ferskeytla, bylo nejběžnější formou příležitostných básní. Do roku 1550 jsou většinou anonymní, později jsou autoři převážně známí (Magnús prúði, Þórður Magnússon, Árni Böðvarsson, → S. Breiðfjörð, → H. Jónsson frá Bólu, Símon Dalaskáld) a jsou mezi nimi i učení básníci. Ve 20. století vzniklo několik cyklů s aktuální politickou látkou, např. o altingu (Örn Arnason, → S. Steinarr). Některé rímur měly své zvláštní melodie, ale poslední jejich znalci už vymírají. Existuje však množství nahrávek. $ Vyd.: Finnur Jónsson: Rímnasafn, 2 sv. (1905, 1913–22, Sbírka rímur) a Ordbog (1926– 28, Slovník), William A. Craigie: Sýnisbók íslenskra rímna, 3 sv. (1952, Antologie islandských rímur), Sveinbjörn Beinteinsson: Rímnavaka (1959, Večerní hrátky – rímur z 20. století ), Háttatal og bragfræði rímna (1953, Výčet meter a poetika rímur). Lit.: Björn K. Thórólfsson: Rímur fyrir 1600 (1934). hk
z různých společenských vrstev, o cestě za skutečným lidstvím, na jejímž konci se z maršálka stává jungovský „moudrý stařec“. K Jungově psychol. typologii, k jeho učení o kolektivním nevědomí a archetypech se Rintala hlásí i v nejlepších „válečných“ prózách, v románu Sissiluutnanti (1963, Partyzánský poručík) o fanatickém poručíkovi, jemuž cestu za slávou na bitevním poli znesnadňuje vojenský pastor hlásající evangelium lásky, i v řadě dokumentárních románů psaných technikou koláže na základě rozhovorů s účastníky 2. světové války. V Sotilaiden äänet (1966, Hlasy vojáků) líčí boje pokračovací války na Karelské šíji, v Leningradin kohtalosinfonia (1968, Leningradská Osudová) obléhání Leningradu a v Napapiirin äänet (1969, Hlasy polárního kruhu) osudy fin. a něm. vojáků na laponské frontě. Paasikiviho a Kekkonenův podíl na fin. neutralitě hodnotí v románech Paasikivin aika (1969, Paasikiviho doba) a Kekkosen aika (1970, Kekkonenova doba). Zkušenosti z účasti v Moskevském mírovém hnutí zúročil v románu Paavalin matkat (1972, Pavlovy cesty) o naivním apoštolovi, který se ocitá v „neutrálním“ pásmu mezi dogmatickými komunisty a lhostejnými měšťáky. Ještě dál jde v odsudku totalitarismu a snah manipulovat s lidmi v satirách Eläinten rauhanliike (1984, Mírové hnutí zvířat) a St. Petersburgin salakuljetus (1987, Petrohradské pašování). O osudech A. Achmatovové a M. Cvětajevové napsal román Aika ja uni (1993, Doba a sen). V zatím posledním románu Faustus (1996) se vrací k základním filoz. východiskům svého humanistického přesvědčení. jpv
ROHDE [róde] Peter P. , 15. 3. 1902 Kodaň – 15. 5. 1978 Hornbæk, dánský kulturní historik, kritik a editor. V letech 1954–58 redigoval lit. měsíčník Vindrosen. Vydal deníky → S. Kierkegaarda, Søren
RING(OVÁ) Barbara, 4. 7. 1870 Drammen – 6. 5. 1955 Oslo, norská prozaička. Získala velkou popularitu knihami pro děti a dívčími románky, které vyšly souborně v Peik og fjellmusbøkene (1917– 18, Knihy o Peik a polních myších) a v mnoha dalších vydáních. Vydala též řadu románů s citem pro rodovou tradici, nejlepší z nich je Eldjarstad (1931, Eldjarov). hk RINTALA Paavo, * 20. 9. 1930 Viipuri, finský prozaik. Studoval teologii, pracoval jako stavební dělník, div. dramaturg a novinář. Je považovaný za nejprogramovějšího etika poválečné fin. lit. Angažuje se v mírových a humanitárních organizacích, v letech 1968–84 byl předsedou Fin. obránců míru. Postoj humanisty a praktikujícího křesťana je patrný i v jeho rozsáhlé tvorbě, od „kristovského“ románu Kuolleiden evankeliumi (1954, Evangelium mrtvých) přes protiválečný román Pojat (1958, Chlapci), vyznavačský román o malíři V. Lampim Jumala on kauneus (1959, Bůh je krása) a autobiogr. prózu Keskusteluja lasten kanssa (1965, Rozhovory s dětmi) po dvoudílnou válečnou fresku Nahkapeitturien linjalla (1976 a 1979, Na linii koželuhů) s mírně komickou postavou teologa Kurnely, připomínajícího Tolstého Bezuchova. O deheroizaci maršála Mannerheima se zasloužil trilogií Mummoni ja Mannerheim (1960, Má babička a Mannerheim), Mummoni ja marsalkka (1961, Má babička a maršálek) a Mummoni ja marskin tarinat (1962, Babiččiny a maršálkovy příběhy). Není to jen příběh o slavném válečníkovi, ale též vyprávění o osobnostním a duchovním zrání dvou lidí
381
ROELANTS [rulants] Maurice, 19. 12. 1895 Gent – 25. 4. 1966 Brusel, vlámský prozaik, básník a literární kritik. Kratší dobu působil jako učitel, později byl redaktorem různých lit. časopisů, z nichž některé spoluzakládal, např. Forum, Fonteintje (Pramínek), Nieuw Vlaams Tijdschrift (Nový vlámský časopis). Společně s → G. B. Walschapem je pokládán za průkopníka nového psychol. románu ve vlám. lit., zvl. v dílech: Komen en gaan (1927, Přijít a odejít, č. 1940), De jazzspeler (1928, Hráč jazzu, č. 1933), Het leven dat we droomden (1931, Vysněný život, č. 1941), Alles komt terecht (1937, Všechno se v dobré obrátí), Gebed om een goed einde (1944, Modlitba za šťastný konec). Byl brilantním stylistou, autorem četných studií, esejů a lit. kritik. Ocenění se dostalo i jeho básnickému dílu, zprvu barokně rozevlátému, později sevřenému, s motivem – jako ostatně v celém díle – hledání lidského štěstí a spodním tónem melancholie, např. ve sbírkách Lof der liefde (1949, Chvála lásky), Vuur en dauw (1965, Oheň a rosa). kr
380
ROLAND HOLST Adriaan, 23. 5. 1888 Amsterdam – 5. 8. 1976 tamtéž, nizozemský básník. V letech 1920–34 byl redaktorem časopisu De Gids (Průvodce). Byl důležitou osobností intelektuálního protinacistického odboje, ilegálně vydal eseje Eigen achtergronden (1944, Vlastní pozadí) a básně, např. Helena’s Inkeer (1944, Helenino zpytování). Jeho verše byly zvoleny pro památník na amsterdamskému Damu. Studoval anglistiku a keltskou mytologii v Oxfordu, což ovlivnilo jeho symbol. básnickou tvorbu i mytickou prózu, jež však nedosahuje vrcholu jeho poezie. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Verzen (1911, Verše), De wilde kim (1925, Divoký obzor), Een winter aan zee (1937, Zima u moře), Een winterdageraad (1945, Zimní úsvit), Onder koude wolken (1962, Pod studenými mraky), Met losse teugels (1970, S volnými otěžemi). Próza: Deirdre en de zonen van Usnach (1920, Deirdre a Usnachovi synové), De twee planeten (1947, Dvě planety), Bezielde dorpen (1957, Oduševnělé vesnice). Dále eseje, např. o → H. Gorterovi a četné básnické překlady. Vyd.: Verzamelde gedichten, 2 sv. (1949, 1971, Sebrané básně), Verzameld próza, 2 sv. (1949, Sebraná próza). kr
ROINE Raul, 14. 1. 1907 Turku – 12. 6. 1960 Helsinky, finský pohádkář. Vychází z klasických lidových pohádek a rozvíjí je – knihy Metsän väki käy Helsingissä (1937, Obyvatelé lesa jedou do Helsink), Matka satumaahan (1942, Cesta do pohádkové země), Pilvilinna (1948, Hrad z mraků), Vihreä lohikäärme (1957, Zelený drak), cyklus o Antti Puuhaarovi. Za vrcholné dílo je považována kniha Suomen kansan satuja ja tarinoita (1952, Pohádky a povídačky finského národa), v níž sebral a tematicky utřídil fin. pohádky. Je i autorem mezinárodní klasifikace pohádek a teorie o putujících motivech, které dosvědčují existenci stejného typu pohádky v různých kulturách. mh
ROSENDAHL [rúsendál] Sven, 7. 4. 1913 Stocksund – 8. 9. 1990, švédský prozaik. Ve svých nejstarších knihách – například Räven från Krackberget (1941, Liška z Krackbergetu), Fjäril (1945, Motýl) či Sommar i Svartböle (1952, Léto ve Svartböle) – klade důraz na romantické, poněkud exaltované líčení přírody. V 50. letech se zařadil mezi čelné představitele novoregionalistické vlny. V románech Gud Fader och tattaren (1951, Bůh Otec a cikán), Varulven (1954, Vlkodlak), Lojägarna (1956, Lovci rysů) a dalších psychol. prózách z prostředí norrlandských a värmlandských lesů a hor se na příkladu postav, které stojí na okraji lidské společnosti nebo se
RØRDAM Valdemar, 23. 9. 1872 Dalby – 13. 7. 1946 Holbæk, dánský básník. Současníci jej pro jeho přepjaté vlastenectví označovali za „poetického šovinistu“. Ve válce viděl vítaný prostředek, jak nabýt duchovní i tělesné síly. $ Hl. d.: Sbírky básní: Dansk tunge (1901, Dánský jazyk), Krigen og duerne (1915, Válka a holubice), Sangen om Danmark (1923, Píseň o Dánsku), Danmark i tusind år (1940, Dánsko tisícileté). fr
wing der dramatische kunst (1924, Podmínky obrody dramatického umění, z toho č. Vznik dramatického umění, 1929), Kapitaal en arbeid in de 19de eeuw (1902 a 1932, Kapitál a práce v 19. století), Geschiedenis van den proletarischen klassenstrijd (1909, Dějiny proletářského třídního boje; z toho č. Vývoj společnosti a osvobození ženy, 1924). Nad problematikou jedince a společnosti se zamýšlela v hist. románu o Garibaldim De held en de schare (1920, Hrdina a zástupy) i v četných dramatech, např. Thomas More (1912), Het offer (1921, Oběť). Básnické sbírky publikovala od roku 1895, mezi nejznámější patří: De nieuwe geboort (1902, Nové zrození), Opwaart-se wegen (1907, Cesty vzhůru), jež svědčí o víře v lepší společnost, dále De vrouw in het woud (1912, Žena v lese), Verworvenheden (1927, Výdobytky), Tusschen tijd en eeuwigheid (1934, Mezi časem a věčností), Uit de diepte (1946, Z hlubin), v nichž se přes tragické vnitřní napětí dostává k duševnímu zklidnění a smíření. Své vzpomínky vydala pod názvem Het vuur brandde voort (1949, Oheň planul dál). kr
Kierkegaards dagbøger 1–4 (1961–64), byl spolueditorem Kierkegaardových děl ve dvaceti svazcích. $ D. d.: Den græske kulturs historie (1958–66, Dějiny řecké kultury), Et geni i en købstad (1956, Génius v provinčním městě), Søren Kierkegaard (1959, č. 1995). fr
ROLAND HOLST(OVÁ)-VAN DER SCHALK(OVÁ) [rolant holst fan der schalk] Henriëtte, 24. 12. 1869 Noordwijk Binnen – 22. 11. 1952 Amsterdam, nizozemská básnířka a prozaička. Byla nadšená bojovnice za sociální spravedlnost a emancipaci, zprvu přesvědčená marxistka, později, pod vlivem osobních otřesů a odporu k násilí po revoluci v Rusku, hledala východisko v náboženském socialismu. Napsala řadu procítěných básní, plných hlubokého soucitu k trpícím, zvl. dětem, a víry v lepší společnost. Své politické přesvědčení vkládala do esejistických próz a studií, např. Socialisme en Litteratuur (1899, Socialismus a literatura), De voorwaarden tot vernieu-
383
RONGEN Bjørn, 24. 7. 1906 Evanger (Voss) – 26. 8. 1983, norský prozaik. Vydal mnoho románů, povídek a knih pro děti, je mu vlastní optimismus a živý vztah k přírodě. Technické, sociální a lidské problémy na stavbě dráhy Oslo-Bergen jsou námětem románové trilogie Toget over vidda (1956, Vlak přes horské pláně), I jøkulens skygge (1957, Ve stínu ledovce), Klart for tog (1958, Vlak má na volno). $ D. d.: Hl. romány: To semestre (1934, Dva semestry), Stille smil (1936, Tichý úsměv), Nettenes natt (1940, Noc všech nocí, č. 1941). Kniha pro děti Anne Villdyrjente (1956, Medvědice od Zlatého močálu, č. 1979). hk
382
ocitly v nezvykle obtížné životní situaci, dotýká obecně platných morálních problémů. Vrchol jeho tvorby představuje hist. román ze 17. století o konfliktu švéd. a laponského elementu na severu země Den femtonde hövdingen (1964, Patnáctý náčelník) a román Lövhyddorna (1959, Chýše z listí, č. 1964). V pozdních prózách Jordens fägring (1978, Krása země) a Det outtömliga (1983, Nevyprázdnitelno) hraje důležitou roli ekologický aspekt. Rosendahl je též uznávaným autorem rozhlasových her. zč RUBINSTEIN(OVÁ) Renate, 16. 11. 1929 Berlín – 23. 11. 1990 Amsterdam, nizozemská esejistka. Vystudovala politické a sociální vědy a dlouhodobě publikovala velmi osobité fejetony a sloupky pod pseudonymem Tamar. Také její autobiogr. prózy jsou pojaty esejisticky, např. úvahy o rozvodu Niets te verliezen en toch bang (1978, Nemám co ztratit, a přesto se bojím), kapitoly o roztroušené skleróze, které nakonec podlehla Nebe heb je (1983, Už se stalo, č. 1997), vyprávění o vztahu k → S. Carmiggeltovi Mijn beter ik (1988, Moje lepší já ). $ Hl. d.: Eseje a vybrané sloupky: Tamarkolommen en andere berichten (1973, Tamařiny sloupky a jiné zprávy), Klein Chinees wordenboek (1975, Malý čínský slovník), Hedendaags feminisme (1979, Dnešní feminismus), Met gepast wantrouwen (1982, S příslušnou nedůvěrou). Vyd.: Verspreide stukken 1952–90 (1996, Roztroušené prózy). kr
di, Ericus Olai, Johannes Magnus), přežíval až do romantismu, byť byl vědecky překonán již v 18. století. št
RUNEBORG [rüneborj] Björn, * 14. 11. 1937, Visby, švédský pro-
RUBOW Poul Victor, 9. 1. 1896 Kodaň – 7. 4. 1972 tamtéž, dánský literární historik. Profesor kodaňské univ., specializoval se na dějiny dán. lit. kritiky. Důležité jsou jeho studie o → H. Ch. Andersenovi a → L. Holbergovi. $ Hl. d.: Dansk litterær kritik i det 19. århundrede (1921, Dánská literární kritika v 19. století), Georg Brandes’ briller (1932, Brýle G. Brandesa), H. C. Andersens eventyr (1927, Pohádky H. Ch. Andersena). fr RUDBECK Olof, leden 1630 Västerås – 12. 12. 1702 Uppsala, švédský učenec a technik. Syn Johannesa Rudbecka, uppsalského profesora a později biskupa ve Västeråsu, v letech 1660–91 profesor univ. v Uppsale. Pracoval v oboru technologie, botaniky a archeologie. Objevil lymfatickou soustavu, vytvořil obsáhlé botanické dílo Campus Elysii (1701, Elysejské pole), zbudoval sál pro anatomické demonstrace a prosadil vydláždění uppsalských ulic. Vlastenectví a zájem o čistotu jazyka, v době velmocenského Švédska tak aktuální, jej vedly k sepsání čtyřsvazkového díla Atlantica (1679-1702), v němž je vypracována gótská teorie o původu švéd. národa, tzv. góticismus. Ztotožňuje historické Góty se švédskými Göty. Proto jsou Švédové-Gótové stejně staroslavný národ jako Řekové a Římané a Švédsko je biblickým rájem, Platonovou Atlantidou a vůbec nejstarší zemí světa. Góticismus, který má ovšem starší původ (Nicolaus Ragval-
385
RUNEBERG [rüneberj] Johan Ludvig, 5. 2. (nebo 7. 2. ) 1804 Jakobstad – 6. 5. 1877 Borgå, finskošvédský básník. Narodil se v rodině námořního kapitána, studoval na univ. v Åbo (Turku), živil se nejprve jako informátor, později se stal docentem na nové univ. v Helsinkách, kde také pracoval jako redaktor listu Helsingfors Morgonblad. Roku 1837 se natrvalo odstěhoval do Borgå, kde působil jako gymnaziální profesor, posledních téměř patnáct let života byl trvale upoután na lůžko. Svým dílem značně přispěl k probuzení fin. národního cítění a kulturního uvědomění. Psal sice jen švédsky, ale významně se zapsal do lit. dějin celého Finska, většina jeho knih byla přeložena do finštiny. Jeho nejranější tvorba byla ještě do značné míry poplatná romantismu, knižní debut Dikter (1830, Básně) však už obsahuje realističtější motivy. Proti bombastické metaforičnosti švéd. romantiků stojí jednoduchost inspirovaná lidovou poezií. Uznání si Runeberg získal především veršovanými eposy psanými v duchu poetického realismu. V Elgskyttarne (1832, Lovci losů) podává harmonický a zároveň téměř etnograficky přesný obraz života a zvyklostí venkovského lidu. Podobně je tomu v eposech Hanna (1836) a Julqvällen (1841, Štědrý večer). Později, pod vlivem → C. J. L. Almqvista, dočasně oslabil svůj nacionalismus a obrátil se do exotičtějších prostředí. Romantické veršované vyprávění Nadeschda (1841, Naděžda) zpracovává rus. motiv, Kung Fjalar (1844, Král Fjalar), představující jeden z jeho uměleckých vrcholů, se odehrává ve vikinské době, ale kromě staroseverské látky je zde patrný i vliv Ossianových písní a antické lit. Nejoblíbenějším Runebergovým dílem je soubor lyricko-epických skladeb Fänrik Ståls sägner (1. díl 1848, 2. díl 1860, Vyprávění poručíka Ståla), tematicky čerpající ze švéd.-rus. války 1808–09, v níž Švédsko ztratilo svou fin. državu. Z velké části ho tvoří portréty účastníků války z různých společenských vrstev. Real. detaily doplňuje idealizovaný, heroický pohled, který si klade za cíl vzbudit pocit národní sounáležitosti. Úvodní báseň Vårt land, Naše země, se stala finskou hymnou. Runeberg se prosadil také jako autor duchovních písní, mj. navrhl švéd. kancionál pro Finsko. Jeho jediný vážnější dram. pokus Kungarne på Salamis (1863, Králové ze Salaminy) zpracovává antické téma. $ D. d.: Básnické sbírky: Dikter. Andra häftet (1833, Básně. Druhý sešit). Dikter. Tredje häftet (1843, Básně. Třetí sešit). Vyd.: Samlade skrifter I–VIII (1899–1902, Sebrané spisy). Lit.: Werner Söderhjelm: J. L. Runeberg I–II (1904–06, 1929), Ruth Hedvall: J. l. Runeberg och hans diktning (1931, 1941), Lauri Viljanen: Runeberg och hans diktning (1944–48), Gunnar Castrén: J. L. Runeberg (1950). zč
384
zaik a dramatik. Vystudoval ekonomii a původně pracoval ve firmě SAAB. Na lit. poli na sebe poprvé upozornil románem De bländade (1964, Zaslepení) o mladých lidech hledajících svou indentitu a smysl života. V podobném duchu jsou koncipované i romány Statsbesöket (1965, Státní návštěva), Matthyddan (1967, Kobercová chýše), Lönen (1969, Mzda), Stenhugg (1970, Rána do kamene), Ur en företagsledares liv (Ze života podnikového vedoucího), En folkets man (1975, Člověk z lidu), Monika och männen (1975, Monika a muži), Riddaren från Mjölby (Rytíř z Mjölby), Drakula (1981) a další. Nahlížejí pod povrch zdánlivě zcela banální každodenní skutečnosti a zkoumají situaci jedince ve společnosti blahobytu. Jejich hrdinové jsou průměrní lidé, kteří se pod náhlým tlakem okolností pokoušejí – většinou neúspěšně – vymanit z vnitřní nesvobody a uniknout každodenní rutině. Runeborg napsal také řadu her, především pro rozhlas a televizi, např. En bilförsäljare från Gotland (1975, Prodavač aut z Gotlandu). zč RUNEFELT(OVÁ) [rünefelt] Eva, * 6. 4. 1953 Stockholm, švédská básnířka a prozaička. Debutovala románem I svackan (1975, V proláklině) o cestě mladé dívky do světa dospělých. Od té doby však píše téměř výhradně poezii, která se vyznačuje mimořádným pozorovacím talentem a schopností zachycovat věci v jejich pomíjivosti – například ve sbírkách En kommande tid av livet (1975, Nastávající čas života), Åldriga och barnsliga trakter (1978, Stařičké a dětinské kraje), Längs ett oavslutat ögonblick (1986, Podél neukončeného okamžiku) a Mjuka Mörkret (1997, Měkká temnota). $ D. d.: Sbírka povídek: Jejdod tid (1994, Zastavený čas). zč
val z lat. majuskule, K. B. Salin a von Friesen z řec. a lat. kurzívy, jiní ze severoital. abeced keltsko-etruských. Run se užívalo k účelům jednak slavnostně sdělným, hlavně na náhrobních kamenech, jednak magickým, ale, jak ukazují nálezy v Bergenu, také ke sdělením praktickým, a to ještě v době, kdy byla na Severu už používána latinka. Nejvíce nápisů se zachovalo ve Skandinávii, některé jsou nejstarším dokladem severského básnictví. Nejznámější jsou: na zlatém picím rohu z Gallehusu ve formě aliteračního verše (Dánsko, 5. století), na kameni Eggjumském (Norsko, 7. století, rovněž s aliterací) a nejdelší na kameni z Röku (Švédsko, 10. století). Vyskytují se i v oblastech, kam pronikli vikingové, nejvíce v Rusku. Znalost run se zachovala na Severu po celý středověk. Výjimečně se jich užívalo k psaní na pergamen, např. v Dánsku Codex runicus se záznamem skånského zákona. Na Islandu se užívalo run k nápisům na náhrobních kamenech apod. v 13. až 17. století. Z gótských nápisů je znám nápis na náramku z Pietroassy (Rumunsko). Užívání run u západních Germánů na pevnině bylo jen krátkodobé. Hojně užívali run Anglosasové. $ Lit.: L. Jacobsen, E. Moltke: Danmarks Runeindskrifter, 4 sv. (1941–42), S. Bugge, M. Olsen: Norges Innskrifter med de ældre Runer, 3 sv. (1905–24), M. Olsen: Norges Innskrifter med de yngre Runer, 5 sv. (1941–60), A. Söderberg, E. Brate aj. Sveriges Runinskrifter, 13 sv. (1900–1964), A. Bæksted: Islands Runeindskrifter (1942). Bibliografie a lit.: H. Arntz: Bibliograhie der Runenkunde (1937) a Handbuch der Runenkunde (1944), K. Düwel: Runenkunde (1968). hg, hk
RUUSBROEC (RUYSBROECK) [rýsbruk] Jan (Johannes) van, 1293 Ruusbroec u Bruselu – 2. 12. 1381 Groenendaal, jihonizozemský mystik. Byl roku 1317 vysvěcen na kněze a kolem roku 1345 se stal prvním převorem groenendaalského augustiánského kláštera. Je pokládán za největšího středověkého prozaika, který měl v Nizozemí vliv až hluboko do 17. století; jeho mystická próza apeluje na duchovně spřízněného čtenáře dodnes. Pranýřoval nešvary církve,
RUTGERS VAN DER LOEFF BASENAU(OVÁ) [rytchers fan der luf basenau] An, 15. 3. 1910 Amsterdam – 19. 8. 1990 Laren, nizozemská autorka velmi populárních knih pro děti a mládež, přeložených do mnoha jazyků. Psala i knihy pro dospělé, např. De druiven zijn zoet (1967, Hrozny jsou sladké), oblíbené jsou i její výpravně pojaté práce o zahrádkách a zahradničení, které připravila redakčně, např. Met mijn tuin in de wolken (1882, Se zahradou v sedmém nebi). $ Hl. d.: Knihy pro mládež: Kinderkaravaan (1954, Dětská karavana), Lawines razen (1955, Laviny nad vsí, č. 1961), Het licht van je ogen (1960, Světlo tvých očí), Het wilde land (1962, Divoká země), De man daar is mijn vader (1981, Tamhleten muž je můj otec), Een rare zaak (1983, Podivný případ). kr
RUNOVÉ NÁPISY, germánské, většinou severské nápisy ryté nejstarším germánským písmem, runami, na tvrdé materiály, hlavně kameny. O vzniku run není jednotné mínění. L. Wimmer je vyvozo-
387
RUNIUS [rünius] Johan, 1. 6. 1679 Larv – 1. 6. 1713 Stockholm, švédský básník karolínského baroka. Pocházel z chudých poměrů (syn kněze), živil se jako informátor a sekretář v šlechtických rodinách a psaním duchaplných příležitostných básní pro přátele z měšťanských kruhů. Přestože byl těžce nemocný tuberkulózou a později propadl alkoholu, zachoval si až do smrti optimistický pohled na svět. Jeho tvorba, kterou tvoří také náboženská lyrika a oslavná poezie určená aristokratickým chlebodárcům, postrádá barokní pompéznost, spíše se v ní projevuje Boileauovův požadavek jasnosti a harmonie. Jejím charakteristickým rysem je také muzikálnost – řada básní, složených na hudbu známých franc. operních árií, je určena ke zpěvu. V tomto směru se Runius stal předchůdcem → Bellmanovým. Tiskem jeho dílo vyšlo až posmrtně pod názvem Dudaim (1714-15). $ Vyd.: Samlade skrifter (1933-55, Sebrané spisy). zč
386
zvl. však vybízel k vnitřní obrodě. $ Hl. d.: Die chierheit der geestelijker brulocht (kolem 1340, Krása duchovní svatby), Een Spieghel der eeuwigher Salicheit (1359, Zrcadlo věčné blaženosti čili vzestup duše k Bohu, č. 1946), Boec van seven Trappen (?, Sedm stupňů, č. 1946), Boec der hoechster Waerheit (?, Kniha nejvyšší pravdy). Roku 1915 vyšly v péči Jakuba Demla v malém nákladu výbory: Život Ruysbroecka Podivuhodného od Vavřince Suria, Dvé písní Ruysbroeckových, Modlitba Ruysbroeckova. kr RUUTH [rút] Alpo, * 17. 3. 1943 Helsinky, finský prozaik. V jednom z prvních románů Kämppä (1969, Kvartýr), příběhu party mladých z průmyslové čtvrti Helsink, vnáší do lit. městský dělnický svět, chudé čtvrti, nezaměstnané, buřiče, odvržené. Téma je typické i pro jeho další tvorbu, ale Ruuthova tvorba není schematicky tendenční, nejsou to proklamace, ale živé příběhy, slang, groteska. Román Korpraali Julin (1971, Kaprál Julin, č. 1978) byl fin. kritikou přirovnáván k Haškovu Švejkovi pro hrdinův – či spíše antihrdinův – postoj k 2. světové válce jako k věci těch mocných, jíž je nejlépe se vyhnout. Od konce 70. let se v Ruuthově tvorbě odráží stále více deziluze, krach levicového vidění světa, jemuž hrdinové kdysi věřili, autor se soustřeďuje na mezilidské vztahy stárnoucích hrdinů – Tavallinen suomalainen mies (1982, Obyčejný finský muž), Prinsessa ja sikopaimen (1987, Princezna a pasáček vepřů). Ruuth byl dlouholetým čestným předsedou oficiální Finsko-československé společnosti (Suomi-Tšekkoslovakia Seura). $ D. d.: Román Kyytimies (1995, Stopař). mh RUYSBROECK Jan van viz RUUSBROEC Jan van
Stille waters (1987, Tiché vody). Úvahy a dopisy: IJlings naar nergens (1989, Střelhbitě vniveč). kr
RYTTER Olav, 29. 1. 1903 Oslo – 7. 6. 1992 tamtéž, norský překladatel a publicista. Studoval slovanskou filologii v Praze, v letech 1928–
RYDBERG [rýdberj] Viktor, 18. 12. 1828 Jönköping – 21. 9. 1895 Ekeliden, švédský prozaik, básník a novinář, člen Švédské akademie (od roku 1878). Vyrůstal ve velké chudobě (matka mu brzy zemřela, otec propadl alkoholismu), z finančních důvodů musel přerušit docházku na gymnázium a nedokončil ani právnická studia v Lundu. Dlouhou dobu působil jako novinář v listu Göteborgs Handels- och Sjöfartstidning, byl poslancem parlamentu a od roku 1884 profesorem kulturní historie na Stockholmské vysoké škole. Stal se významnou, mnohostrannou kulturní osobností, ztělesňující přechod mezi romantismem a kritickým realismem. Přestože jeho díla mají povětšinou hist. kulisy, objevují se v nich zcela aktuální problémy a zaznívá z nich politická a sociální angažovanost. V dobrodružném románu ze 17. století Fribytaren på Östersjön (1857, Pirát na Baltu) vyjádřil své dem., liberální smýšlení a odpor proti intoleranci a útisku. Jeho nejčtenější knihou je romantické vyprávění o zakázané lásce středověkého rytíře a cikánské dívky Singoalla (1857, knižně 1865), dílem klíčovým pak ideový román Den siste Athenaren (1859, Poslední Atéňan), v němž proti křesťanství, jeho nesnášenlivosti a touze po moci, stojí duch antiky jako symbolu svobody a rozumu. Poslední román Vapensmeden (1891, Zbrojíř) se odehrává v době reformace. Své básně, mezi kterými převažuje reflexivní lyrika, shrnul Rydberg do dvou svazků: Dikter (1882, Básně) a Dikter, andra samlingen (1891, Básně, druhá sbírka). Je také autorem řady spisů kulturně hist., jazykovědných, filoz. a teologických. Pozornost na sebe ve své době upoutala především práce Bibelns lära om Kristus (1862, Biblické učení o Kristu), ve které popřel Kristovo božství a odmítl církevní ortodoxii a dogmata. $ Vyd.: Skrifter 1–14 (1896–99, Spisy), Skrifter 1–12 (1945–46, Spisy). zč
RUYSLINCK [röüslink] Ward, vl. jm. Reimond Charles Marie de Belser, * 17. 6. 1929 Berchem, vlámský prozaik a literární teoretik. Pozornost upoutal novelou De ontaarde slapers (1957, Vyšinutí spáči), v níž se mj. zamyslel nad absurditou lidské existence poznamenané válkou. Ve Wierook en tranen (1959, Kadidlo a slzy) nazírá válku očima dítěte. Až agresivně působí jeho povídky a romány, v nichž reflektuje marný protest individua proti totalitě, např. Het reservaat (1964, Rezervace). Původní kulturní pesimismus a sociální soucítění ústí nejednou do satiry, karikaturně zkreslené vize budoucnosti. Třebaže začínal jako básník a napsal i drama, jeho význam je, vedle esejistické tvorby, především v próze: povídkách, novelách, románech. Č. vyšly některé povídky ze sbírky De oeroude vijver (1966, Prastarý rybník, č. v časopisu Světová literatura 1985/4) a De verliefde akela (1973, Zamilovaná akela, č. v časopisu Světová literatura 1977/2). $ Hl. d.: Romány: Golden Ophelia (1966, Zlatá Ofelie), De heksenkring (1972, Čarodějný kruh), Wurgtechnieken (1980, Techniky škrcení), Leegstaande huizen (1983, Prázdné domy),
389
RYTÍŘSKÉ ROMÁNY, v Nizozemí vznikaly až od poloviny 13. století, kdy byl jejich vývoj ve Francii už ukončen; proto se mohly inspirovat bohatými vzory. I v Nizozemí se horlivě zpracovávala karolinská tematika, antické látky, např. Maerlantův Alexander (asi 1257) a Historie van Troyen (asi 1264, Trojské události) i brit. romány z artušovských cyklů, z nichž je nejznámější Walewein (ze 13. století), zpracovaný v moderním pojetí → L. Couperusem v Het zwevende schaakbord (1917, Létající šachovnice). Za původní se pokládá Karel ende Elegast (13. století, tisk 1488 v Delftu, Karel a Elegast). Z rytířských románů vychází jedna odnož středověkých světských dramat ve 2. polovině 14. století, tzv. Abele spelen (Sličné hry). kr
388
Ř
35 působil jako lektor norštiny v Praze a Varšavě, v letech 1948–53 jako ředitel informačního střediska OSN v Praze, kde byl též lektorem norštiny. Je nositelem čs. Řádu bílého lva. Překládal ze staroindičtiny, řečtiny a slovanských jazyků. Silně se angažoval pro ČSSR v době normalizace. Knižně vydal Slavisk målreising (1934, Slovanské jazykové obrození) a Det tsjekkoslovakiske drama (1968, Československé drama). hk
Švédska. Tady také dokončuje grandiózní řadu překladů antické lit. a po Homérovi, Xenofonovi, Euripidovi, Theofrastovi a Aristotelovi překládá Platona. Usilovnou prací – mj. devatenáct sbírek poezie a sedmdesát knižních překladů – a nevázaným způsobem života vyčerpaný básník se nedlouho před smrtí vrací do Finska, vrací se i k víře svého mládí, křesťanství, a je na vlastní přání pohřben v areálu pravoslavného kláštera. $ Lit.: H. Salama: Pentti Saarikoski (1975). P. Tarkka: P. Saarikoski (1996). jpv
SAASTAMOINEN(OVÁ) Tyyne, * 7. 7. 1924 Viipuri, finská básnířka. Studovala filologii na helsinské univ. a na Sorbonně, pracovala jako redaktorka v regionálních listech Etelä-Suomen Sanomat a Lahti-lehti. Od roku 1960 žije ve Francii. Debutovala sbírkami lyrických povídek Ikoni ja omena (1954, Ikona a jablko) a Tulikuk-
SAALBACH(OVÁ) [sélbak] Astrid, * 29. 11. 1955 Kodaň, dánská dramatička a prozaička. Vzděláním herečka, autorka div. , rozhlasových a televizních her, v nichž všední skutečnost přerůstá ve fantazijní, snové děje. $ Hl. d.: Div. hry: Dansetimen (1986, Taneční hodina, č. 1987), Morgen og aften (1993, Ráno a večer). Sbírka povídek: Månens ansigt (1985, Tvář měsíce). Romány: Den glemte skov (1988, Zapomenutý les), Fjendens land (1994, Země nepřátel). fr
S
ŘEČNICKÉ KOMORY viz REDERIJKERSKAMERS
SAARINEN [sárinen] Esa, * 27. 7. 1953, finský filozof, esejista a publicista. Je znám jak jako filozof, autor dějin filozofie Länsimäisen filosofia historia huipulta huipulle Sokrateesta Marxiin (1985, Dějiny západní filozofie od Sokrata k Marxovi) a populární učebnice filozofie Filosofia (1994, Filozofie), tak jako publicista, vyslovující se k závažným otázkám i k událostem každodenního života i politiky na stránkách knih i populárních magazínů, ke všem možným problémům, podstatným i nepodstatným. Jeho leitmotivem je protest proti tradiční fin. ponurosti, uzavřenosti, šedivosti, obdiv k výrazným osobnostem, byť se někdy uchyluje k povrchním, efektním zobecněním. Kniha esejů Erektio Albertinkadulla (1988, Erekce na Albertově ulici, č. ukázka v časopisu Světová literatura 1992/4, esej Ponurý monolog). V roce 1980 vydal (spolu s Janem Blomstedtem) knihu esejů Punkakatemia (Punková akademie), zařazující rock, punk a další jevy z oblasti „populární kultury“ do kontextu současné kultury. mh
SAARIKOSKI Pentti, 2. 9. 1937 Impilahti – 24. 8. 1983 Joensuu, finský básník, prozaik a překladatel. Pro své nekonvenční názory na umění i společnost i bohémský způsob života bývá přirovnáván k → E. Leinovi. V mládí se hlásil ke → Kierkegaardově interpretaci křesťanství, následovalo „antické“ období, kdy jej ovlivnil především Herakleitos. Jeho „logos“ hledá ve sbírkách Runoja (1958, Básně) a Toisia runoja (1958, Další básně). V Runot ja Hipponaksin runot (1959, Básně a Hipponaxovy básně) se představuje poprvé jako překladatel. Satirické verše Hipponaxovy rezonovaly s jeho vlastní poezií, již v 60. letech vydává v Mitä tapahtuu todella? (1962, Co se skutečně děje?) a Kuljen missä kuljen (1965, Jdu, kde jdu), tentokrát však již pod egidou Marxe. Krátké období, značené ještě redigováním marx. revue Aikalainen (Současník) a sbírkou politických veršů Ääneen (1966, Nahlas), končí dlouhou básní Katselen Stalinin pään yli ulos (1969, Dívám se přes hlavu Stalina), v níž účtuje s komunismem. Návrat k nepolitické poezii naznačovaly ostatně již sbírka milostných básní Laulu laulusta pois (1966, Píseň pryč z písně) a prózy Aika Prahassa (1967, Čas v Praze) a Kirje vaimolleni (1968, Dopis mé ženě). Intimní a reflexivní lyrika převažuje v Onnen aika (1971, Čas štěstí), Alue (1973, Oblast) a Ja meille jäi kiireetön ilta (1975, A zůstal nám večer nespěchavý). Posledně jmenovanou sbírku napsal se svou čtvrtou ženou Miou Bernerovou po odchodu do
391
SAARITSA [sáritsa] Pentti, * 29. 12. 1941 Helsinky, finský básník a překladatel. Autor velkého množství básnických sbírek ne vždy vyrovnané kvality. V jeho tvorbě lze pozorovat několik různých fází: období ovlivněné surrealismem – prvotina Pakenevat merkit (1965, Utíkající znaky), angažované, v němž se ztotožňuje s revoluční vizí Latinské Ameriky – sbírka básní En osaa seisahtaa (1976, Neumím se zastavit), metafyzické, v němž se jeho poezie prohlubuje, hlavním tématem je vztah básnického díla a smrti, pomíjivosti – sbírka Ovi ja tie (1981, Dveře a cesta). Saaritsa překládá latinsko-amer. lit. (Pablo Neruda, García Márquez) – ve Finsku je považován za jejího největšího znalce – a také finskošvéd. lit. (Claes Andersson, → E. Södergranová, → Ch. Kihlmann). $ D. d.: Sbírky básní: Maan ja taivaan ero (1985, Rozdíl mezi nebem a zemí), Maailmaa köyhempi (1988, Chudší než svět), Oltava on (1995, Být je třeba). mh
390
ka (1959, Divizna) o ženách, jež žijí ve světě, který jim nenabízí žádnou jistotu, a proto se utíkají do světa představ a snů. „Prozaičkou“ zůstává i ve sbírkách básní v próze Jokainen vuodenaika (1963, Každé roční období). Nový tón zaznívá v „emigrantských“ básních sbírek, jejichž názvy Olen lähtenyt kauas (1965, Odešla jsem daleko) a Vieras maa (1969, Cizí země) již samy vypovídají o tom, jak se autorka neustále vrací k světu, z něhož odešla. V 70. letech vydává čtyři sbírky, v nichž se představuje jako básnířka lyrické drobnokresby, která v krátkých, lakonických básních dochází k poznání, že navzdory proměnlivosti událostí a jevů a neustálým přesahům skutečného a neskutečného to základní, co tvoří její Já a co jí pomáhá vidět i druhé a žít ve světě, který jí stále zůstává cizí, se nemění. $ D. d.: Sbírky básní: Jääkausi (1962, Doba ledová), Ehkä tämä on vain syksy (1972, Snad je to jen podzim), En etsi vain itseäni (1978, Nehledám jen sebe), Vielä rannalla kuu (1982, Ještě měsíc na břehu), Hiljaiset jumalat (1992, Tiší bohové). jpv
SÄISÄ Eino, 15. 12. 1935 Iisalmi – 30. 10. 1988 v jezeře Haapajärvi, finský prozaik. Občanským povoláním učitel kreslení. Debutoval romantickým románem o cikánech Tummat (1963, Tmaví). Hrdiny dalších próz jsou děti a mladí lidé. V románu o těžkém životě za frontou 2. světové války Yöstä tullut (1964, Přišel z noci) je to devítiletý sirotek. V nejvýznamnějším autorově díle, šestidílné epopeji Kukkivat roudan maat (1971–80, Kvetoucí zamrzlé země), je průvodcem přeměny fin. venkova v letech 1944–70 chlapec Epa, autorovo alter ego, z něhož se v 5. díle stává spisovatel. Mladé hrdiny najdeme i v románech Viimeinen kesä (1967, Poslední léto) a Mitä me olemme? (1968, Co jsme?), jež vyznívají jako morální protest proti omezování duchovní svobody. Intimní vztah k přírodě vyjádřil Säisä v esejích Kevättä kohti (1988, K jaru). K problémům poválečného, ekonomicky i morálně zdevastovaného venkova se vrací ve sbírce psychol. novel a povídek Niin aika menee (1977, Tak plyne čas). Poslední léta trávil na svém ostrově, který tak působivě popsal v esejích Aika saaressa (1980, Čas na ostrově). Tam také našel
z Eyru), jiné jsou jednotně komponované (Sága o Gíslim), z některých promlouvá starý pohanský etos (Sága o Egilovi), jiné jsou proniknuty prvky rytířského románu (Sága o lidech z Lososího údolí, Sága o Gunnlaugovi). Vrcholným dílem je Sága o Njálovi z doby přijetí křesťanství (její příběh zpracoval J. Zeyer v románu V soumraku bohů). – O tom, jak a kdy ságy vznikly, není v názorech jednoty. Starší filologická škola pokládala ságy za hist. pravdivé a domnívala se, že vznikly bezpostředně po událostech, o nichž vyprávějí, a že se tradovaly ústně do doby zapsání (teorie volné prózy, zastávaná A. Heuslerem, → F. Jónssonem, → K. Liestølem). Dnešní bádání se kloní k názoru, že rodové ságy jsou dílem anonymních autorů 13. a 14. století, využívajících mj. ústní tradice, odrážejí spíše situaci svého vzniku a jejich hist. věrohodnost je pochybná (teorie knižní prózy, zastávaná K. Mauerem, W. P. Kerem, → B. M. Ólsenem a → Nordalovou školou). V poslední době se silnější význam ústní tradice opět prosazuje. $ Vyd.: Na Islandu vycházejí stále nová vydání pro veřejnost, ságy zde dosud patří k živé četbě. Nejlepší kritické vydání všech ság obsahuje dosud pokračující řada Íslensk fornrit (Reykjavík, od 1936). Bohaté poznámky jaz. a věcné obsahuje neúplné vydání v Altnordische Saga-Bibliothek (Halle, 1892 nn.). Č. překlady: Sága o Gunnlaugovi (1919), Sága o Hrafnkelovi (1920), Sága o Egilovi (1926), Sága o lidech z Vatnsdalu (1929), Sága o Grettim (1957), Sága o Volsunzích (1960), Staroislandské ságy (1963, 5 rodových ság), Snorri Sturluson: Sága o sv. Olavu (1967). – Lit.: k různým druhům ság H. Hermannsson a J. Hannesson v Islandica (Ithaca, N. York) sv. 1, 3, 5, 24, 26, 38 (1908–57), C. J. Clover, J. Lindow: Old Norse-Icelandic Literature. A Critical Guide. Islandica 45 (1985). hg, hk
SÁGY jsou specifický žánr staroislandské literatury. Název znamená prozaické vyprávění a ve středověku označoval jak vyprávění historická, tj. o nor. králích (tzv. královské ságy) nebo o Islanďanech 12. a 13. století (tzv. ságy o současnosti), tak o postavách z mytických dob před osídlením Islandu (tzv. ságy o dávnověku) a převyprávění franc. dvorských románů a rytířských eposů. Obvykle však ságou rozumíme ságu rodovou, nejosobitější druh staroisland. prózy, která nemá obdobu v jiné středověké literatuře ani co do obsahu, ani co do stylu. Rodové ságy neboli ságy o Islanďanech vypravují o událostech z doby od osídlení Islandu do 11. století, většinou o sporech jednotlivců a rodů a jejich řešení v rámci zákonů, ale i z příkazu krevní msty. Přes některé společné rysy – strohý dialog, uvádění složitých rodokmenů, časté digrese – se jednotlivé ságy od sebe značně liší rozsahem i kompozicí. Některé jsou epizodické (Sága o lidech
393
SÄFVE [séve] Torbjörn, * 6. 7. 1941 Kiruna, švédský prozaik. Do literatury sice vstoupil (pod pseudonymem Budhalainen Rokka) svéráznou lyrickou sbírkou se svérázným názvem Jag Julibarn med mastodontiska reflexioner (1963, Já Červencové dítě s mastodontskými reflexemi), po delší odmlce se však jeho doménou stala pseudodokumentární próza, v níž fakta volně splývají s fikcí. V románu Jag byggde Panamakanalen (1973, Stavěl jsem Panamský průplav) odhaluje politické machinace v pozadí slavné stavby, v lit. portrétech Siki (1977), Ivan Aguéli (1981), Jag brinner (1984, Hořím), Gorilla (1986, Gorila), Molza, älskaren (1988, Molza, milenec) či Druidparken (1996, Druidský park) zachycuje básníky, malíře a boxery, jejichž životním krédem byla svoboda, láska a sociální spravedlnost. Výsledkem Säfvovi konverze k islámu je kniha Var inte rädd (Neboj se) o sufické mystice. zč
392
předčasnou smrt; probořil se cestou na pevninu na tenkém ledě a utonul. jpv SAISIO(VÁ) Pirkko, * 16. 4. 1949, finská prozaička a herečka. Úspěch měla prvotina Elämän meno (1975, Života běh), příběh rodiny z helsinské dělnické čtvrti Kallio od konce války až do 60. let s přesně odposlouchanými dialogy a výstižně zachycenou atmosférou místa. Román Betoniyö (1981, Betonová noc) je příběhem dospívajícího chlapce a jeho vězněného bratra. Román Kainin tytär (1984, Kainova dcera) vypráví o lesbické lásce dvou žen, zosobňujících dva principy – pravoslavný a luteránský. Romány Elämän meno a Betoniyö autorka úspěšně zdramatizovala. $ D. d.: Div. hra: Kuuhullut (1997, Měsíční blázni). mh SALAMA, Hannu, * 6. 10. 1936 Kouvola, finský prozaik. Jeho hlavním tématem je společensko-kritický román, pro Salamu je typické často šokující a pobuřující hledání pravdy, toho, co je za kulisami. Salama boří mýty i svého vlastního, levicového prostředí. Je autorem sexuálně sociologického pohledu na svět, v němž není láska. Líčí hrdiny v krizových, přelomových situacích. Skandál vzbudil román Juhannustanssit (1964, Svatojánské tance), záznam fin. letního svátku (k němuž patří alkohol, sex, násilí), protože v něm skupina mladíků hovoří vulgárně o Kristově sexualitě. Salama byl odsouzen pro urážku Boha k třem měsícům odnětí svobody podmíněně, byl to poslední lit. proces ve Finsku. Za nejvýznamější dílo je považován román Siinä näkijä missä tekijä (1972, Tam svědek kde činovník), který ukazuje rozpory a slepé uličky kom. hnutí. V roce 1991 vydal Salama román Ottopoika (slovní hříčka, znamená zároveň Chlapec Otto i Adoptivní syn), životní příběh rozporuplné postavy fin. dějin Otto Ville Kuusinena. $ D. d.: Románový cyklus Finlandia-sarja (1984, Finlandia), román Pieni menestystarina (1993, Malý příběh o úspěchu). mh
a uzavřenost finských Švédů. V knize Gränsland (1984, Hraniční země, č. esej Finsko mezi východem a západem v časopisu Světová literatura 1992/4) zkoumá vývoj finsko-rus. vztahů, ukazuje nutnost hlubšího hist. pohledu – Rusko bylo pro Finsko za 2. světové války agresorem a později „východním medvědem“, ale v minulém století se Finsko díky tomu, že bylo součástí Ruska, vymanilo ze severské uzavřenosti, kultura absorbovala východní, byzantské vlivy. V knize esejů Minnet av Alexandria (1988, Vzpomínka na Alexandrii) se jeho pohled rozšiřuje, na příkladech středomořských kultur se zamýšlí nad tím, jak reálná politika ve vztahu k velmoci záporně ovlivňuje morálku i soukromý život jednotlivců. $ D. d.: Sbírky esejů: Den blå stenen: anteckningar om öst och väst (1994, Modrý kámen: zápisky o Východu a Západu), Undret i Bagdad (1997, Zázrak v Bagdádu). mh
SALMINEN(OVÁ) Sally, 25. 4. 1906 Vårdö – 18. 7. 1976 Kodaň, finskošvédská prozaička. V 30. letech žila v USA, po návratu do Evropy se usadila v Dánsku. Román o heroickém ženském osudu Katrina (1936, č. 1937, 1948), který zasadila do prostředí rodných Ålandských ostrovů, se ve své době setkal s mimořádným čtenářským ohlasem a byl přeložen do řady jazyků. $ D. d.: Romány: Den långa våren (1939, Dlouhé jaro, č. 1940), Prins Efflam (1953, Princ Efflam), Vid havet (1966, U moře). Autobiogr. práce: Upptäcktsresan (1966, Objevitelská cesta), Min amerikanska saga (1968, Má americká pohádka). zč
SANDEL(OVÁ) Maria, 30. 4. 1870 Stockholm – 3. 4. 1927 tamtéž,
SALMÉN Leif, * 19. 11. 1952, finskošvédský básník a esejista. Přestože jeho básnická prvotina Vår korta stund (Naše krátká chvíle) vyšla teprve v roce 1976, ještě z ní silně zaznívá politický radikalismus 60. let. Deníkové knihy Finlandsk bokföring (1983, Finské účetnictví) a Vintermonolog (1987, Zimní monolog) jsou umělecky ztvárněné kroniky naší doby. $ D. d.: Sbírky básní: Begäret (1980, Žádost), Dans och tystnad (1982, Tanec a ticho). zč SALMINEN, Johannes, * 21. 6. 1925 Hammarland, finskošvédský esejista. V jeho esejích se spojuje jak vytříbená lit. forma, tak podstatný, hist. fakty podložený obsah. Zabývá se především pozicí Finska na hranici dvou světů a dvou kultur. V knize Levande och död tradition (1963, Živá a mrtvá tradice) kritizuje konzervativnost
395
SANDEL(OVÁ) Cora, vl. jm. Sara Fabricius, 20. 12. 1880 Kristiania (Oslo) – 3. 4. 1974 Uppsala, norská prozaička. Mládí prožila v úřednické rodině v severonor. Tromsø. Po pokusech prosadit se jako malířka debutovala výborným real. románem Alberte og Jacob (1926, Alberta a Jakub) o snech a zklamáních dívky v severonor. maloměstě, jejíž další osudy, odjezd do ciziny a pobyt v Paříži, sledovala v navazujících románech Alberte og friheten (1931, Alberta a svoboda) a Bare Alberte (1939, Pouze Alberta). Mimořádný úspěch sklidil její román o pokusu zralé ženy v severonor. maloměstě o vzpouru proti ubíjející rutině Kranes konditori (1945, též hra, Kranova cukrárna, č. 1976). Sandelová vynikla též jako povídkářka s výborným vhledem do dětské a ženské duše. $ D. d.: Román: Kjøp ikke Dondi (1958, Nekupujte si Dondi). Sbírky povídek: En blå sofa (1927, Modrá pohovka), Carmen og Maja (1932, Carmen a Maja), Mange takk doktor (1935, Mnoho díků, pane doktore), Dyr jeg har kjent (1945, Má známá zvířátka), Figurer på mørk bunn (1949, Postavy na tmavém pozadí). Č. čtyři povídky v časopisu Světová literatura 1975/3. hk
394
švédská prozaička. Byla první významnější švéd. spisovatelkou autodidaktkou. V mládí emigrovala do USA, po návratu do Švédska pracovala jako textilní dělnice a začala psát. Ve svých knihách líčí proletářské prostředí a obzvláštní pozornost věnuje údělu ženy a jejímu postavení ve společnosti. Debutovala sbírkou povídek s výmluvným názvem Vid svältgränsen och andra berättelser (1908, Na pokraji hladu a jiné povídky), po níž následovaly romány Familjen Vinge (1913, Rodina Vingových) a Virveln (1913, Vír). Umělecky nejzdařilejší je poslední román Mannen som reste sig (1927, Muž, který povstal). zč SANDEMOSE Aksel, 19. 3. 1899 Nykøbing (Jutsko) – 6. 8. 1965 Kodaň, norský romanopisec. Pocházel z rodiny dán. kováře a nor. dělnice. V mládí se plavil mnoha světovými moři, po návratu do Dánska složil maturitu, živil se mj. novinářstvím, byl dopisovatelem v Kanadě, roku 1930 změnil státní občanství i jazyk a přesídlil do Norska. Za německé okupace byl v emigraci ve Švédsku. V Dánsku začínal povídkami v časopisech, vydal dva námořnické romány a prosadil se až třetím románem z námořnického prostředí Klabautermanden (1927, nor. 1932, Mořský démon), líčícím drastický erotický souboj mužského a ženského pohlaví, a real. románem Ross Dane (1928) o skandinávských vystěhovalcích v Kanadě. V Norsku vydal dva romány, které se staly pojmem v celé Skandinávii: En sjømann går i land (1931, Námořník jde na pevninu) a En flyktning krysser sitt spor (1933, Uprchlík kříží svou stopu). V prvním spáchá mladý námořník, který se později zabydlí ve skandinávské kolonii v Kanadě, vraždu, v druhém tentýž muž zkoumá po mnoha letech opět doma své předpoklady k vraždě. Za ustavičného prolínání časových rovin se stále znovu vrací do maloměsta svého dětství, fiktivního Jante, a vybavuje si tlak sociálního prostředí na svou duši. Pubertu a rozklad jeho osobnosti sleduje autor ještě v románech Der stod en benk i haven (1937, V zahradě stála lavička) a Brudulje (1938, Rozruch). Sandemosovými stálými témty jsou moře, milostný trojúhelník a vražda. U nich setrvává i nadále, vypravěčské postupy v jeho hlubinně psychol. románech jsou však stále složitější: Det svundne er en drøm (1944, nor. 1946, Co zmizelo, je sen), psaný a vydaný ve švéd. emigraci, Tjærehandleren (1947, Obchodník s dehtem), Varulven (1958, Vlkodlak) a na něj navazující Felicias bryllup (1961, Feliciina svatba). V celém svém díle zkoumá Sandemose iracionální síly a pudy jako součást lidské identity. $ D. d.: Romány: Vi pynter oss med horn (1936, Zdobíme se rohy), September (1939, Září), Mytteriet på barken Zuidersee (1936, Vzpoura na plachetnici Zuidersee, č. 1966). Sbírka povídek: Dans, dans, Roselill (1965, Tanči, tanči, Roselill). Lit.: C. E. Nordberg: Aksel Sandemose (1967), E. Haavardsholm: Mannen fra Jante (1988). hk
396
SARIOLA, Esa, * 6. 7. 1951 Rauma, finský prozaik. Sariolovým tématem je moderní, civilizované, odosobněné zlo, což je ovlivněno autorovou profesí – je psychiatr. Ve sbírce povídek Väärinkäsityksiä (1984, Mylné představy) je to zlo v mezilidských vztazích, vypočítavá, zákeřná krutost se ukazuje v krátké pointě na konci povídek a obrací tím charaktery i situaci naruby. V dalších dílech, románech, se Sariolův pohled zplošťuje – příběhy z manažerského prostředí se pohybují na hranici sociologické prózy a detektivky – zlo tu je přítomno jednak v podobě chladně (a příliš) vykonstruovaných zločinů, jednak v podobě účelové manipulace s masami i s těmi nejbližšími – román Rakas ystävä (1985, Drahý přítel, č. 1993). $ D. d.: Romány: Kuolemaani saakka (1986, Až do mé smrti), Naisten kesken, miesten kesken (1988, Mezi ženami, mezi muži), Yhtä suurta perhettä (1991, Jedna velká rodina), Luota minuun (1994, Důvěřuj mi). Sariola je rovněž autorem vědecké práce o schizofrenii – Skitsofrenia – laitoskierteestä vapauteen (1986, Schizofrenie – z ústavního kruhu na svobodu). mh
SARKIA Kaarlo, 11. 5. 1902 Kiikka – 16. 11. 1945 Sysmä, finský básník. Studoval románské jazyky a lit. na univ. v Helsinskách a Turku, pracoval jako domácí učitel. V rané tvorbě byl ovlivněn parnasismem, především poetikou Leconta de Lisle, jehož poezii také překládal. Později, například v nejlepší sbírce Unen kaivo (1936, Studna snu), převažují v jeho poezii tragické tóny. Ze stínu smrti a osamělosti vystoupí těžce nemocný básník až v básních poslední sbírky Kohtalon vaakka (1943, Váhy osudu), které vyznívají jako vášnivý protest proti fašismu a válce. Sarkia byl posledním fin. básníkem vázaného verše, který se inspiroval melodikou fin. lidové písně, využil bohatých akustických možností finštiny a jako první fin. umělec využíval ve vlastní tvorbě podnětů franc. a ital. lidové poezie. $ D. d.: Kahlittu (1929, V okovech), Velka elämälle (1931, Dluh životu). jpv
SARVIG [sarví] Ole, 27. 11. 1921 Kodaň – 4. 12. 1981 tamtéž, dánský básník. Klíčovým zážitkem je pro něho krize hodnot, již přinesla 40. léta. Zpracovává ji v cyklu šesti básnických sbírek Grønne digte (1943, Zelené básně), Jeghuset (1944, Dům já), Mangfoldighed (1945, Mnohost), Legende (1946, Legenda), Menneske (1948, Člověk), Min kærlighed (1952, Moje láska). Cyklus později vydal ve zkrácené podobě jako Den sene dag (1952–62, Pozdní den). Základní charakteristikou lidské existence je pro něho odcizení a způsoby jeho překonávání. Prozaickou paralelou básnického cyklu jsou Sarvigovy romány, které krouží kolem podobné problematiky. Sarvig psal rovněž eseje s náměty z oblasti výtvarného umění. $ D. d.: Romány: Stenrosen (1955, Kamenná růže), De sovende (1958, Spáči), Havet under mit vindue (1960, Moře pod mým oknem), Limbo
397
(1963), De rejsende (1978, Cestující). Eseje: Krisens billedbog (1950, Obrázková knížka z krize). Básnická sbírka: Salmer og begyndelser til 1980erne (1981, Náboženské písně a počátky 80. let). fr hk
SEEBERG Peter, * 22. 6. 1925 Skrydstrup, dánský prozaik. V roce 1983 vyznamenán lit. cenou Severské rady. Ústředním tématem jeho experimentálních próz je cizost, neúčast na tom, co pozorovateli připadá jako nedosažitelný skutečný život. Tak v povídce Spionen (Špión) ze sbírky Eftersøgningen (1962, Pátrání) se vypravěč snaží proniknout k lidem tak, že se přidá jako špión ke skupince víkendových výletníků-cyklistů. V některých prózách, jako např. v delší novele Fugls føde (1957, Ani za nehet), působí existenciální problematika vztahu ke skutečnosti poněkud dogmaticky tézovitě. V pozdějších textech, ze 70. a 80. let, přibývá humor, laskavost, lidská účast a vřelost, a experimentální charakter textů spočívá spíše v překvapivě paradoxních úhlech pohledu, třeba ve sbírce povídek a textů Argumenter for benådning (1976, Argumenty pro omilostnění). Seebergovo občanské povolání archeologa a muzejního pracovníka často dodává jeho textům historizující rozměr přirozené mytičnosti a všeplatnosti dějů. $ Hl. d.: Romány: Bipersonerne (1956, Vedlejší postavy), Hyrder (1970, Pastýři). Sbírky povídek: Dinosaurusens sene eftermiddag (1974, Dinosaurovo pozdní odpoledne), Om fjorten dage (1981, Za čtrnáct dní), Rejsen til Ribe (1990, Cesta do Ribe). fr
SEEDORFF Hans Hartvig, 12. 8. 1892 Århus – 19. 1. 1986 tamtéž, dánský básník. Soustřeďuje se hlavně na formu a jazyk, opěvuje životní radosti. Vedle svých společensky angažovaných současníků expresionistů působí jeho bezstarostnost jako z jiného (bezmála rokokového) světa a doby. $ Hl. d.: Sbírky básní: Vinløv og vedbend (1916, Vinné listí a břečťan), Sorgenfris viser (1928, Písně ze Sorgenfri), Digte til dig og andre udvalgte vers (1954, Básně pro tebe a další vybrané verše). fr
SAXO GRAMMATICUS, kolem 1160 – po 1220, dánský klerik a historik. Skvělý lat. stylista (odtud příjmení Grammaticus). Je autorem dán. kroniky Gesta Danorum (Činy Dánů). Popud k jejímu napsání dal biskup Absolon, v jehož kanceláři zaujímal Saxo asi místo kancléře. Tři poslední z šestnácti knih líčí spolehlivě tehdejší dobu, hlavně Absolonovy a Valdemarovy boje s pobaltskými Slovany. Ještě větší význam má prvních devět knih věnovaných legendární době dán. dějin. Saxo tu použil velkého množství starých hrdinských písní a pověstí, které shromáždil z dán. ústní tradice a z podání island. vypravěčů. Ačkoli Saxo zachází s prameny volně a staré písně nepodává prostým překladem, ale přepracovává je stylem lat. poezie stříbrného období, jsou jeho dějiny přece jen jedinečným dokumentem staré hrdinské severské poezie a pověstí. Sloužily také jako bohatý pramen četným dán. básníkům, zvláště romantikům. K nejznámějším z těchto písní a pověstí patří pověst o Amledovi (Hamletovi, č. Příběh Amleta, prince jutského, 1996), píseň o Hagbardovi a Signe (námět zpracovala lidová balada a dramaticky → A. Oehlenschläger), píseň o Bjarkim (apoteóza na věrnost a posmrtnou pověst bojovníka), píseň o Ingjaldovi (Starkadovo popouzení) aj. Z celých Saxových dějin promlouvá protiněm. smýšlení. První vydání opatřil dán. humanista Christiern Pedersen (Paříž, 1514). Další vydání: 1886 (A. Holder), 1931–35 (J. Olrik a H. Ræder). Dán. překlad: N. F. S. Grundtvig (1818), J. Olrik (1908–12), Fr. Winkel-Horn (1898), M. Boisen (1985). Lit.: S. C. Larsen: Saxo Grammaticus, hans værk og person (1925). hg SCOTT Gabriel, 8. 3. 1874 Leith (Skotsko) – 9. 7. 1958 Galtesund, norský prozaik. Široké čtenářský vrstvy získal až románem Jernbyrden (1915, Železné břímě) a pokračováním Enok Rubens levnedsløp (1917, Životopis Enoka Rubena) s hist. námětem z pobřeží jižního Norska, kam umístil děj i mnoha dalších románů. Většina z nich má bohatý děj a zajímavé, často podivínské postavy. Scott však psal i lyrické prózy, jako např. román o šťastném životě v přírodě Kilden eler Brevet om fiskeren Marcus (1918, Pramen neboli Psaní o rybáři Markusovi, č. 1941). Jeho nejčtenějšími romány byly legenda o Pánubohu a sv. Petrovi Det gylne evangelium (1921, Zlaté evangelium), Stien eller Kristofer med kvisten (1925, Stezka, č. 1936) o vysmívaném snílkovi a tulákovi, Helgen (1936, Světec, č. 1945) o lidovém lékaři a De vergeløse (1938, Bezbranní) o krutém zacházení s obecním dítětem. Velký úspěch měly i jeho knihy pro děti. Scottova produkce je velmi rosáhlá. $ D. d.: Romaner i utvalg, 12 sv. (1946, Výběr z románů), Utvalgte romaner, 8 sv. (1961, Vybrané romány).
399
SEEBERG [séberj] Staffan, * 4. 8. 1938 Stockholm, švédský prozaik, původním povoláním lékař. Nejčastějšími tématy Seebergovy tvorby, oscilující mezi radikálním lit. experimentem a tradiční vypravěčskou technikou, jsou nerovný vztah jedince a společnosti, tlak establishmentu, hledání lidské identity, rozpor mezi duchovní prázdnotou, konzumním způsobem života na straně jedné a láskou, lidskou sounáležitostí na straně druhé. Po debutu v roce 1966 vydal romány Vägen genom Vasaparken (1970, Cesta Vasovým parkem), Lungfisken (1971, Dvojdyšná ryba) a Holobukk (1977), jejichž fragmentarizovaná forma v sobě odráží pocitovou roztříštěnost protagonistů. Pozdější romány – například Grönladsskogen (1980, Grónský les), Där havet börjar (1982, Kde začíná moře), Stellas frihet (1985, Stellina svoboda), Aprilfloden (1995, Dubnová řeka) a Lauras ansikte (1996, Lauřina tvář) – znamenají obrat k formálně méně komplikované epice. zč
398
SELJA (OVÁ) Sirkka, * 20. 3. 1920 Koski, finská básnířka. Autorka smyslového, ženského pohledu na svět. V prvotině Vielä minä elän (1942, Ještě žiji) se odráží ničivý vliv války na život ženy. V nejvýznamnějším díle Taman lauluja (1945, Taminy písně) se projevují typické rysy poezie Seljaové: okouzlení přírodou (žena je často symbolizována vodním živlem), ženská touha po odevzdání a splynutí. V linii milostné a přírodní lyriky pokračují i další sbírky Linnut (1948, Ptáci), Enkelin pelto (1957, Pole anděla), Pisaroita iholla (1978, Kapky na kůži), Unitie (1985, Cesta snu). V cyklu básní v próze Vierailulla ketun talossa (1966, Na návštěvě v domě lišky) a v bajkách Kissansilmät (1971, Oči kočky) se její škála rozšiřuje o dějovou barvitost a ironii. Seljaová byla zejména v milostné lyrice ovlivněna → E. Södergranovou. mh SÆMUNDR SIGFÚSSON fródi (Učený), 1056 Oddi(?) – 22. 5. 1133 Oddi(?), islandský kněz a učenec. Studoval v Paříži, žil na dvorci Oddi (jižní Island), kde založil světskou školu a mocný rod, jenž se významně angažoval v politice středověkého Islandu. Sæmundr je první známý island. dějepisec, autor lat. psaných, ale nedochovaných dějin nor. králů od Haralda Krásnovlasého po Magnúse Dobrého. Island. renesance 17. století mu mylně připsala autorství sbírky eddických písní a nazvala po něm Písňovou neboli Starší → Eddu. Sæmundr byl v té době hrdinou mnoha lidových pověstí. hk
šla roku 1940 pod názvem Markku ja hänen sukunsa (Markku a jeho rod). V hist. románu Synnin miilu (1941, Milíř hříchu) o robotujících sedlácích, kteří zabijí nenáviděného představeného a spálí jeho tělo v milíři, traktuje problém kolektivní odpovědnosti a viny. Dává tu také zaznít svému odporu vůči Rusům, jako by předjímal události, jež povedou k definitivní ztrátě jeho domova. Po válce píše mírně prášilovské novely Myllytuvan tarinoita (1945, Vyprávění ze mlýna) a Myllykylän juhlaa (1946, Svátek ve vsi s mlýnem). Využívá tu znalosti karelštiny a karelských reálií a historkám, pohádkám a bájím, jež se zachovaly často jen v ústním podání, dává pevný lit. tvar. V románu Vieraan kylän tyttö (1949, Děvče z cizí vesnice) se vrací k vlastnímu mládí. Hořký epitaf ztracené fin. Karélii napíše „dokumentárním“ románem Evakko (1954, Evakuant), v němž se naposledy představí jako „historiograf svého kmene“, jak mu říkali současníci. jpv
SEVERSKÉ BALADY patří k nejbohatším a nejoblíbenějším žánrům středověké severské literatury. Do Skandinávie se dostaly asi z Francie spolu s řadovým tancem, k němuž sloužily jako doprovod. Jejich rozkvět spadá do 13. a 14. století. Nový druh tance, kolový, zbavuje baladu funkce tanečního doprovodu a ta žije pak dál v ústním lidovém podání. Balada byla původně lyrická píseň, k níž se později připojily epické verše. Ve Skandinávii se stal příběh základem balady a lyrické verše se zachovaly jako předzpěv nebo jako refrén, vyjadřující výzvu k tanci, přírodní situaci anebo náladu písně. Refrénem vpadali tanečníci po každé strofě do průvodního zpěvu předzpěváka. Látku balady čerpaly z nejrůznějších pramenů: z hist. událostí (např. písně o dán. královně Dagmar, dceři č. krále Přemysla Otakara I. ), z mytologie a hrdinských písní, ze ság o dávnověku, z rytířského života, legend a jiných duchovních pramenů (např. nor. → Draumkvedet). Existovaly i balady s náměty rozmarnými a pohádkovými. Styl balad se vyznačuje jednoduchou větou a hutným výrazem. Děj se vypravuje jen v jeho vrcholech, charaktery
SETTERLIND Bo, 24. 8. 1923 Växjö – 24. 1. 1991, švédský básník a prozaik. Výrazný představitel romantické básnické generace 50. let, odmítající jakékoli společenské ambice poezie. Je především autorem náboženské a přírodní lyriky – např. sbírky Månvagga (1948, Měsíční kolébka), Poeternas himmel, (1950, Nebe poetů) a Dikter från San Michele (1954, Básně ze San Michele) – která má blízko k lidovým baladám a duchovním písním. Jeho rozsáhlou tvorbu doplňuje několik románů, povídkových sbírek a divadelních her. $ D. d.: Romány: Hallelúja (1951), Pandoras ask (1957, Pandořina skříňka). Autobiogr. prózy: Pojken som trodde på djävulen (1962, Chlapec, který věřil v ďábla), Från dörr till dörr (1985, Ode dveří ke dveřím). Debatní kniha: Poeten och samhället (1954, Básník a společnost). zč
SEPPÄNEN Unto, 15. 5. 1904 Helsinky – 23. 3. 1955 tamtéž, finský prozaik. Vystudoval lit. a pracoval jako šéfredaktor regionálního listu Kouvolan Sanomat. „Regionalistou“ zůstal i ve své tvorbě, kterou věnoval kraji předků, Karelské šíji. Prvním z karelské řady je román Iloisten ukkojen kylä (1927, Ves veselých staříků), následuje rodová freska Myrsky ja aurinko (1931, Bouře a slunko), Ilohuoneet (1932, Dům radosti) a Voittoon (1934, K vítězství), jež vy-
401
SEPPÄLÄ Juha, * 9. 1. 1956 Karvia, finský prozaik. Zobrazuje vážné, temné, ponuré, tragické stránky života. V prvotině, sbírce novel Torni (1986, Věž), líčí nešťastné, neúspěšné lidi v různých obdobích života – strach malého chlapce z otce, choromyslnost, strach ze smrti. Román Hyppynaru (1995, Švihadlo, č. 1996) je příběhem mladého muže, učitele hudby, který ztrácí práci, stále více se propadá do zoufalství a vyvržení, pasivity, je neschopen cokoliv dělat, žena ho začíná považovat za neschopného budižkničemu, jediným blízkým člověkem je dcerka, ale i ta se nakonec odcizuje, až hrdina volí dobrovolnou smrt. Seppälä je rovněž autorem četných rozhlasových her. $ D. d.: Sbírka povídek: Taivaan ranta (1987, Břeh nebe). Romány: Silta (1988, Most), Jumala oli mies (1996, Bůh byl muž). mh
400
osob vyplývají z děje nebo z dialogů. Obraz vnějšího světa je podán ustálenými formulemi, zájem patří vnitřnímu životu. Mladší balady jsou sentimentální a často bez refrénu. Strofy jsou buď o dvou verších s rýmem sdruženým, nebo o čtyřech verších s rýmem jen na 2. a 4. verši. Pro rytmus je charakteristická volná náplň strof nepřízvučnými slabikami. Balady všech severských zemí tvoří přes jistou diferenci jednotu formální i látkovou, byly přejímány z jedné země do druhé, zvl. v době severské státní unie. Existuje tedy velké množství variant, dané i ústním dochováním. Z 200 nor. balad má 150 látkovou paralelu mezi dán., 100 mezi švéd., 54 mezi faer. a 38 mezi island. Švéd. balady jsou motivicky blízké dán., ale jsou lyričtější. Norové, kterým zůstala cizí balada rytířská, pěstovali s oblibou drastickou baladu hrdinskou a baladu s nadpřirozenými bytostmi. Na Islandu kladla recepci balad odpor vžitá tradice aliterační poezie. Většinu balad zde přejali od Norů a Dánů, vytvořili si však vlastní obdobný žánr, → rímur. Na Faerských ostrovech se udržel řadový tanec a s ním i balada až do naší doby, viz → kvæðir. Nejbohatší jsou dán. balady, čítající i s variantami kolem 3000 čísel. Č. překlady: Písně o královně Dagmaře, Musejník 1846, samostatně 1927. $ Vyd.: Danmarks gamle folkeviser, 12 sv. (S. Grundtvig, A. Olrik aj., 1853–1976). Norske folkeviser (M. B. Landstad, 1853, 1968), Norske folkeviser, 3 sv. (K. Liestøl, M. Moe, 1920–24, 1958–59). Svenska folkvisor, 3 sv. (E. G. Geijer - A. A. Afzelius, 1814–16, nové vydání 1957–60), Sveriges medeltida ballader 5. sv. (B. R. Jonsson, 1983–96). Íslensk fornkvæði, 2 sv. (S. Grundtvig, J. Sigurdsson, 1854–59), Kvæði og dansleikir, 1. sv. (J. Samsonarson, 1964), Sagna donsar (V. Ólasson, 1979). Faerské → kvæðir. Lit.: Erik Dal: Nordisk folkeviseforskning siden 1800 (1959), týž: Scandinavian Ballad Research Today, Scandinavica I. (1962), B. R. Jonsson: The Typus of the Scandinavian Medieval Ballad (1978). hg, hk
zastánce a praktik vitalismu odkojený surrealistickou vlnou po 1. světové válce. Schade cítí kolem sebe kosmickou elektřinu, která se po jevové stránce projevuje jako erotika. K tomuto přesvědčení dospěl přes stádium politické a revoluční, jež je možno vyčíst z veršovaného, autobiogr. vývojového románu Sjov i Danmark (1928, Sjov v Dánsku, slovo „Sjov“, jméno hrdiny, znamená „legrace, zábava“). $ D. d.: Poezie: Kærlighedens symfoni (1942, Symfonie lásky), Jordens største lykke (1949, Největší štěstí na světě), Schades højsang (1958, Schadeho píseň písní). Román: Mennesker mødes (1944, Lidé se setkávají). Sbírka povídek: Jeg er tosset efter dig (1945, Jsem do tebe blázen). fr
SCHANDORPH [šandorf] Sophus, 8. 5. 1836 Ringsted – 1. 1. 1901 Kodaň, dánský prozaik. Prvním výrazným dílem jsou povídky Fra provinsen (1876, Z provincie) ve stylu naturalistů kolem → G. Brandesa. Schandorphovy postavy jsou většinou lidé z dolní poloviny společenského žebříčku, jak naznačuje i titul jeho nejzdařilejšího prozaického díla, románu Smaafolk (1880, Lidé spodních vrstev, č. 1924). $ D. d.: Romány: Thomas Friis’ historie (1881, Příběh Thomase Friise), Det gamle apotek (1885, Stará lékárna). fr
SCHERFIG [šerfi] Hans, 8. 4. 1905 Kodaň – 8. 1. 1979 Hillerød, dánský prozaik a malíř. Jako přesvědčený komunista, člen KS Dánska a spolupracovník jejího (dnes už zaniklého) listu Land og folk líčí ve svých trpce satirických románech, jak kapitalistické zřízení kazí původně dobré lidské bytosti. V nejlepších z těchto románů Den forsvundne fuldmægtig (1938, Záhadné zmizení pana rady, č. 1978), Det forsømte forår (1940, Promeškané jaro, č. 1979), Idealister (1943 zakázáno, vyšlo legálně 1945, Idealisté) zdařile karikuje ideály měšťácké společnosti i všední provoz jejích institucí (škola,
SCHENDEL Arthur van, * 5. 3. 1874 Batavia (Nizozemská Indie) – 11. 9. 1946 Amsterdam, nizozemský romanopisec. Původním povoláním byl učitel angličtiny, často žil a tvořil mimo Nizozemsko. Je pokládán za předního prozaika své generace. Psal střízlivým, velmi vybroušeným a uvážlivým stylem nejprve romantické hist. příběhy, později i povídky a romány ze současného Nizozemska, které evokoval i ve svých prózách psaných v Itálii, kde od roku 1920 pobýval. $ Hl. d.: Romány: Drogon (1896), Een zwerver verliefd (1904, Zamilovaný poutník), Een zwerver verdwaald (1907, Zbloudilý poutník), Het fregatschip Johanna Maria (1930, Fregata Johanna Maria, č. 1959), Een Hollandsch drama (1935, Holandské drama), De rijke man (1936, Boháč), De grauwe vogels (1937, Šedí ptáci), De menschenhater (1941, Misantrop), Het oude huis (1946, Starý dům), Voorbijgaande schaduwen (1948, Míjející stíny), Een zindelijke wereld (psáno 1944, vydáno 1950, Čistotný svět). kr
SCHADE [šéde] Jens August, 10. 1. 1903 Skive – 20. 11. 1978 Kodaň, dánský básník. „Slunný básník“, jak sám sebe označuje, je
403
SCHACK [šak] Hans Egede, 2. 2. 1820 Sengeløse – 20. 7. 1859 Schlangenbad (Německo), dánský prozaik. Politik a nacionalista, člen zákonodárného shromáždění v roce 1848, později se z aktivní politiky stáhl, aby mohl napsat své jediné prozaické dílo, Phantasterne (1857, Fantasté), vývojový román s kořeny v postromantickém idealismu. Věcným stylem a podrobným psychol. rozborem podstaty fantazie však předjímá pozdější prózy naturalistické. Původně se román měl jmenovat Deník moderního Dona Quijota. Příběh tří přátel „fantastů“ dospívá k závěru, že fantazie je v lidské existenci potřebná, nesmí se však stát překážkou přizpůsobení životním podmínkám. Román má silný prvek ironického útoku na současné tendence k sentimentalismu. fr
402
církev, soudy, armáda, tisk). Řada dalších próz trpí tézovitostí a schematismem. Pozitivním protipólem zkaženého lidského světa Scherfigových románů je jeho dílo výtvarné, v Dánsku velmi oblíbené: rousseauovský vesmír hýřivě barevných, laskavých, kypivých džunglí s vlídnými slony a jinou zvěří, která netrpí nešvary světa lidského. $ D. d.: Romány: Skorpionen (1953, Škorpión, č. 1955), Frydenholm (1962), Den fortabte abe (1964, Ztracená opice, č. 1967). Sbírka povídek: Butleren og andre noveller (1973, Butler a další povídky). fr SCHILDT [šilt] Ernst Runar, 26. 10. 1888 Helsinky – 29. 9. 1925 tamtéž, finskošvédský prozaik a dramatik. Debutoval sbírkou povídek Den segrande Eros (1912, Vítězný Eros) a povídkovému žánru již zůstal věrný. Volně příslušel k tzv. dagdrivarna, jejichž lit. tvorba se v duchu fin de siècle vyznačovala duchaplností, ironií, melancholií, skepsí a pocitem životní deziluze. V pozdějších sbírkách Regnbågen (1916, Duha), Prövningens tid (1917, Čas zkoušek), Perdita (1918), Hemkomsten (1919, Návrat domů) či Häxskogen (1920, Les čarodějnic) se jeho pohled na svět prohloubil a motivický okruh rozšířil, mj. o zážitky a dojmy z dob rus. revoluce a fin. občanské války. Ke konci života, dobrovolně předčasně ukončeného, se Schildt soustředil na dram. tvorbu. Velkou pozornost vzbudil hrami Galgmannen (1922, Šibeničník) a Den stora rollen (1922, Velká role).zč
v Nizozemsku příslovečné. Hry, muzikály, seriály: Ja zuster, nee zuster (1966–68, Ano, sestři, ne, sestři), Heerlijk duurt het langst (1965, Blaho až na věky), Foxtrot (1977), Er valt een traan op de tompoes (1979, Slza skrápí žloutkový řez). Psala i vtipné eseje a črty. kr
SCHOULTZOVÁ Solveig von, 5. 8. 1907 Borgå – 3. 12. 1996 Helsinky, finskošvédská básnířka. Svou vysoce subjektivní lyrikou, osobitým stylem a obrazným jazykem byla jednou z nejvýraznějších představitelek modernismu. Tematicky se její dílo věnuje osvobozování od konvencí včetně náboženských a obtížnosti spojit v životě ženy všechny požadované role. V autorčině pojetí i toto téma dostává existenciální podobu. Debutovala dívčím románem Petra och Silverapan (1932, Petra a Stříbrná opice) a po několika dalších prózách ve 30. letech se věnovala pouze lyrice. V próze i poezii zaznamenala vývoj k vyrovnanému a střízlivému výrazu. K vrcholům autorčina díla patří sbírka povídek Den blomstertid (1958, Doba květů). Psala i dramata a hry pro rozhlas. $ D. d.: Básnické sbírky: Min timme (1940, Moje hodina), Nattlig äng (1949, Noční louka), Där står du (1973, Tam stojíš ty), Ett sätt att räkna tiden (1989, Způsob, jak počítat čas), Samtal med en fjäril (1994, Rozhovor s motýlem). Memoáry: Längs vattenbrynet (1992, U vody). dh
SCHÜCK Henrik, 2. 11. 1855 Stockholm – 3. 10. 1947 tamtéž, švédský literární historik, profesor estetiky, literatury a historie umění v Lundu a Uppsale. Od roku 1913 člen Švédské akademie. Zakladatel empirického lit. bádání. Redaktor a společně s Karlem Warburgem autor prvního velkého přehledu švéd. lit. historie Illustrerad svensk litteraturhistoria (1896–97, Ilustrované dějiny švédské literatury) a světových lit. dějin Allmän litteraturhistoria 1–7 (1946–50, Všeobecné literární dějiny). Napsal i řadu monografií, např. o Shakespearovi a → Gustavu III. dh
SIEKKINEN(OVÁ) Raija, * 11. 2. 1953 Kotka, finská prozaička. Debutovala sbírkou krátkých próz Talven tulo (1978, Příchod zimy).
SCHILDT [šilt] Göran, * 11. 3. 1917 Helsinky, finskošvédský prozaik. Čtenáře upoutal řadou poučných vyprávění ze svých cest na plachetnici po Středozemním moři: reportážemi Med Daphnae i sexton länder (1960, S Dafné v šestnácti zemích), Loggbok (1966, Lodní deník), Segla på Medelhavet (1969, Plachtit po Středomoří), Daianas ö (1976, Daianin ostrov), Farväl Daphne (1987, Sbohem, Dafné). Napsal i kulturně hist. práce, např. o Sézannovi (1947) a moderním sochařství ve Finsku (1969, Modern skulptur i Finland). dh SCHMIDT(OVÁ) [šmit] Annie M. G., 20. 5. 1911 Kapelle – 21. 5. 1995 Amsterdam, nizozemská básnířka a textařka. Pracovala jako knihovnice a od roku 1947 psala každý týden básničky do dětské stránky časopisů. Pro neobyčejný humor a invenci získala brzo popularitu a stala se jednou z nejuznávanějších autorek pro děti a mládež, kabaretní textařkou, autorkou rozhlasových seriálů, např. De familie Doorsnee (1952–58, Průměrná rodina), muzikálů a her pro televizi i divadlo. Je hojně překládaná i v cizině. $ D. d.: Knihy pro děti: Jip en Janneke, 8 sv. (1953–60, Jip a Janneke), Heksen en zo (1964, Čarodejnice a tak, č. z toho 2 pohádky v Třicet stříbrných klíčů, 1971), Minoes (1970, Micka), Waaidorp I, II (1972, 1974, Na Vystrkově, č. 1985). Postavy z jejích básniček a knížek, jako jsou ovce Veronika, pavouk Šebestián, tlouštík Dikkertje Dap aj., jsou
405
SCHWARTZ(OVÁ) Marie Sophie, 4. 7. 1819 – 7. 5. 1894, švédská prozaička. Vynikla silným sociálním cítěním, tendencí proti stavovským rozdílům a šlechtické povýšenosti, bojem za osvobození ženy. Byla neobyčejně produktivní a překládaná do mnoha jazyků včetně češtiny. Ve své době jedna z nejčtenějších evr. autorek. V cizině získala větší ohlas nežli doma. Do č. bylo v letech 1868–1924 přeloženo 20 autorčiných románů, většinou v opakovaných vydáních. K nejznámějším románům patří Mannen af börd och kvinnan af folket (1858, Šlechtic a žena z lidu, č. 1918), Arbetet adlar mannen (1859, Práce šlechtí muže, č. 1868), Skuld och oskuld (1861, Vina a nevinnost), Positivspelarens son (1863, Flašinetářův syn, č. 1899). dh
404
Hrdiny povídek, jež jsou jejím nejoblíbenějším žánrem, jsou ženy středního věku, většinou osamělé či nemocné, žijící ve světě snů a vzpomínek, které v nich vyvolávají zdánlivě nevýznamné události a věci, mající však často hluboce symbolický význam. Siekkinenová je mistrem symbolů a metafor. K opakujícím se symbolům patří praskající skleněné nádoby či šlépěj v písku, která je znamením času, ale i potvrzením, že člověk existuje, ještě žije. Pocit ztráty kontaktů, nebezpečí odcizení druhým i sobě samému provází hrdiny ve sbírkách povídek Elämän keskipiste (1983, Těžiště života), Pieni valhe (1986, Malá lež, výbor č. v časopisu Světová literatura 1990/3), Kuinka rakkaus syntyy (1991, Jak se rodí láska) a Kaunis nimi (1996, Krásné jméno) či v románu Häiriö maisemassa (1994, Porucha v krajině). Sám příběh tu hraje podružnou roli, autorka používá juxtapozice a napětí dosahuje vzájemnými přesahy událostí odehrávajících se v různých časových rovinách nebo zdůrazněním symbolického detailu. V minirománu Saari (1988, Ostrov) koncízní, až lakonický styl rozvolňuje a dává více prostoru epické matérii, která plní dějotvornou úlohu i v knížkách pro děti Herra Kuningas (1986, Pan král), Tyttö, puu ja peili (1987, Děvče, strom a zrcadlo) a Utelias fauni (1988, Zvědavý faun). jpv SIGFÚSSON Hannes, 2. 3. 1922 Reykjavík – 13. 8. 1997 tamtéž, islandský básník. V letech 1963-88 žil v Norsku. Byl jeden z prvních básníků, kteří upustili od aliterovaného, rýmovaného verše a reagovali na složitý obraz světa po 2. světové válce. $ Hl. d.: Sbírky básní: Dymbilvaka (1949, Tiché bdění), Imbrudagar (1951, Postní dny), Sprek á eldinn (1961, Louč na oheň), Jarteikn (1966, Zázračné znamení), Örvamæli (1978, Šípomluva), Lágt muldur þrumunnar (1988, Tiché bručení hromu), Jarðmunir (1991, Pozemské věci), Kyrjálaeiði (1995, Karelská šíje). Román: Strandið (1955, Ztroskotání). hk
1994 Akureyri, islandská prozaička. Debutovala roku 1959 a patří mezi průkopníky moderních vypravěčských postupů v island. próze. Její romány vždy zbudily mimořádnou pozornost čtenářů i kritiků společenskými a existenciálními tématy a vynikajícím uměleckým ztvárněním. Náměty čerpala z island. prostředí. Hl. d.: Romány: Dægurvísa (1965, Šlágr), Snaran (1968, Past), Lifandi vatnið (1974, Živá voda), Í sama klefa (1981, Ve stejném kupé). Sbírky povídek: Púnktur á skökkum stað (1964, Tečka na chybném místě), Sjö vindur gráar (1970, Sedm šedivých předen), Vegurinn upp á fjallið (1990, Cesta na vrchol hory). hk
SIGURDARDÓTTIR Steinunn, * 26. 8. 1950 Reykjavík, islandská prozaička a básnířka. V extravertních básních užívá často hovorový jazyk a ironii, hraničící s groteskou. Hlavními tématy subjektivních básní jsou láska, čas a smrt, zhusta v nezvyklém úhlu pohledu na vztah dvou pohlaví. Mimořádnou pozornost vzbudil její román o beznadějně milující ženě Tímaþjófurinn (1986, Zloděj času). Originální jsou také její parodie na patetický rodový román poskládané z nekrologů postav Síðasta orðið (1990, Poslední slovo) a román-cesta o vztahu matky a dcery narkomanky Hjartastaður (1995, Prostor srdce). $ D. d.: Sbírky básní: Sífellur (1969, Ustavičný), Þar og þá (1971, Tam a tehdy), Kartöfluprinsessan (1987, Bramborová princezna), Kúaskítur og norðurljós (1991, Kravinec a polární záře). Sbírky povídek: Sögur til næsta bæjar (1981, Příběhy pro sousedy), Skáldsögur (1983, Romány). Román: Ástir fiskanna (1993, Láska ryb). hk
SIGURDSSON Jón, 17. 6. 1811 Rafnseyri – 7. 12. 1889 Kodaň, islandský literát a politik. Roku 1833 odešel do Kodaně studovat klasickou filologii, věnoval se však staroisland. lit. Žil většinou v Kodani, předsedal tam Islandské vědecké společnosti a stál v čele hnutí za island. samostatnost. Jeho politické úsilí přineslo úspěchy: roku 1845 obnovu altingu, roku 1874 ústavu. Několikrát byl předsedou altingu a byl nazýván prezident. Energicky pracoval i v oblasti lit., vydával ságy, nejstarší island. dokumenty (Diplomatorium Islandicum), pořídil první vydání island. balad (Íslensk fornkvæði, 1854–85) a vydával časopis Islandské literární společnosti, zaměřený na národní kulturu. hk
SIGURDSSON Birgir, * 28. 8. 1937 Reykjavík, islandský prozaik a dramatik. Debutoval sbírkou básní, ale uplatnil se především jako autor real. her ze současnosti, v nichž bojištěm osobních, profesionálních a ideologických rozporů je rodina, např. Pétur og Rúna (1973, Petr a Rúna), Grasmaðkur (1983, Červ). Nejúspěšnější byla hra Dagur vonar (1987, Den naděje). Roku 1993 překvapil rozsáhlým psychol. románem ze současnosti Hengiflugið (Sráz). hk
SIGURDARDÓTTIR Jakobína, 8. 7. 1918 Hornstrandir – 29. 1.
407
SIGURDARDÓTTIR Frída Á. , * 11. 12. 1940 Hornstrandir, islandská prozaička. Pochází z nejnepřístupnější výspy ostrova v západních fjordech stejně jako mnohé postavy jejích děl. Z extrémního protikladu tohoto prostředí a moderního světa vytěžila témata svých nejzajímavějších próz. Už ve svých prvních románech Sólin og skugginn (1981, Slunce a stín) a Eins og hafið (1986, Jako moře) použila netradičních vypravěčských postupů a k dokonale funkční složité struktuře dospěla ve svém nejlepším románu Meðan nóttin líður (1990, Zatímco plyne noc, č. 1997), vyznamenaném cenou Severské rady. $ D. d.: Sbírky povídek: Þetta er ekkert alvarlegt (1980, Není to nic vážného), Við gluggann (1984, U okna). Román: Í luktum heimi (1994, V uzavřeném světě). hk
406
jeho romány jednají o osamělých umělcích v současném Reykjavíku. Nejradikálněji se Sigurjónsson vzdálil realismu v lyricko-fantaskním textu románu Djúpið (1979, Hlubina), líčícím bloudění mladého muže ze ztroskotané lodi mořskými hlubinami. $ D. d.: Romány: Hamingjuskipti (1964, Proměny štěstí), Skipin sigla (1966, Lodě plují) pod pseudonymem Bugði Beygluson, Farðu burt skuggi (1971, Odejdi, stíne), Sígling (1978, Plavba). Sbírky povídek: Hér erum við (1955, Tady jsme), Brotabrot (1968, ZLomky zlomků). hk
SILFVERSTOLPE Gunnar Mascoll, 21. 1. 1893 Rytterne – 26. 6. 1942 Stockholm, švédský básník a literární kritik, člen Švédské akademie od roku 1941. Bývá řazen ke skupině intimistů a realistů všedního dne, charakterizovaných kultivovanou poezií tlumeného výrazu, úsměvnou krajinnou idylou a útulným interiérem domova. Debutoval sbírkou básní Arvet (1919, Dědictví), následující sbírky představují retrospektivní nostalgickou poezii, která se vrací k pocitu jistoty dětství před hrozbou současnosti: Dagsljus (1923, Denní světlo), Vardag (1926, Všední den), Efteråt (1923, Posléze). Sbírka Hemland (1940, Vlast) je příkladem burcující protiválečné poezie, inspirované oslavou vlasti u devadesátníků i modernismem → Lagerkvistovým. Jsou to aristokraticky laděné básně, opěvující zem, statek, domov a vlastnosti jako sebeovládání či svědomitost. dh
SILLANPÄÄ Frans Eemil, 16. 9. 1888 Hämeenkyrö – 3. 6. 1964 Helsinky, finský prozaik. Nositel Nobelovy ceny za lit. 1939. Při studiu přírodních věd na helsinské univ. se seznámil s učením E. H. Haeckela, jehož přírodovědný monismus se stal jedním z pilířů osobité umělcovy životní filozofie, kterou jeho životopisec nazval „hledáním vztahu mezi degenerujícím tělem a vzkvétajícím duchem“. Za vítězný vrchol tohoto hledání možno pokládat nejznámější autorovo dílo, román Nuorena nukkunut (1931, Umírala mladičká, č. 1937, 1969). Svou filozofii života autor v eseji O mých a pro mé (1923) vyjadřuje slovy: „Dualita těla a ducha je pouze zdánlivá. Ani jedno nepřevažuje, nýbrž mezi obojím je soulad, který my jen nedokážeme dostatečně jasně registrovat.“ V románu Miehen tie (1932, Mužova cesta), traktujícím autorovo oblíbené téma manželského trojúhelníku, plní tato „jednota těla a duše“ přímo očistnou funkci, když hlavní hrdina potká ženu, která usmiřuje obě stránky jeho nevyrovnané osobnosti. Čas chápal Sillanpää v duchu učení H. Bergsona, dalšího svého vzoru a učitele, jako „čas vnitřní“. V něm pak také lze v jediném dni či v několika letních nocích prožít celý „román“, jako například v románech Ihmiset suviyössä (1934, Lidé v letní noci, č. 1940) a Elokuu (1941, Srpen, č. 1943). Dokonce i tam, kde vstoupí do děje čas konkrétní, hist., jako v románu Hurskas kurjuus (1919, Zbožná bída), nechá autor svého nehrdinského hrdinu žít dál alespoň ve vzpomínce těch, kdo byli svědky jeho absurdní smrti. Auto-
SIGURDSSON Ólafur Jóhann, 26. 9. 1918 Álftanes – 30. 7. 1988 Reyjavík, islandský prozaik a básník. V patnácti letech odešel z venkova do Reykjavíku a začal psát knihy pro děti. Osobitý lyrický styl si vytvořil v rozsáhlém románu Fjallið og draumurinn (1944, Hora a sen) a v řadě povídek, vesměs z venkovského prostředí. Satirickým románem o pochybné morálce hlavního města je Gangvirkið (1955, Hodinový stroj), který později doplnil dvěma pokračováními: Seiður og hélog (1977, Kouzla a bludičky), Drekar og smáfuglar (1983, Draci a ptáčci). Také v románu Hreiðrið (1972, Hnízdo) je ústředním tématem nechuť k velkoměstskému životu, vzdálenému přírodě a přirozenosti. Nejlépe autor uplatnil svůj vytříbený styl v kratších prózách, v novelách Litbrigði jarðarinnar (1947, Země, která mění barvu, č. 1964), Bréf séra Böðvars (1965, Dopis pastora Bödvara, č. 1981) a v dlouhé řadě povídek (č. výběr v časopisu Světová literatura 1962/3 a 1974/4, knižně Rodná blata, loď národa a měsíc, 1981). Sigurdsson psal také vynikající přírodí lyriku a jeho sbírky básní Að laufferjum (1972, K přívozu z listí) a Að brunnum (1974, K zřídlům) získaly cenu Severské rady. $ D. d.: Sbírky povídek: Kvistir í altarinu (1942, Suky v oltáři), Teningar i tafli (1945, Kostky na šachovnici), Á vegamótum (1955, Na rozcestí), Leynt og ljóst (1965, Potají a otevřeně). Román: Vorköld jörð (1951, Studená jarní země). hk
SIGURJÓNSSON [sigürjounson] Steinar, 9. 3. 1928 Hellisandur (Snæfellsnes) – 3. 10. 1992, islandský prozaik. Vyučil se tiskařem a tímto řemeslem se dlouho živil a zároveň psal. Už svým prvním románem Ástarsaga (1955, Příběh o lásce) se etabloval jako první velký experimentátor island. prózy. Text zachycuje bezduché hovory námořníků o lásce a manželství a monotonní existenci obyvatel rybářské vesnice. Přepracovaný a rozšířený vyšel ještě jednou pod názvem Blandað í svartan dauðann (1967, Smrtelný kokteil). Jiné
409
SIGURJÓNSSON Jóhann, 19. 6. 1880 Laxamýri – 31. 8. 1919 Kodaň, islandský dramatik a básník. Vyrostl na venkovském statku, roku 1899 odešel do Kodaně studovat zvěrolékařství, připojil se ke skandinávské bohémě a věnoval se výhradně lit. V Dánsku vynikl jako dramatik, na Islandu je však ceněn i jako osobitý autor melancholické lyriky. Své hry vydával v dán., ač je psal zároveň island. a premiéry se většinou konaly v Reykjavíku. Proslavil se dramatem Bjærg–Ejvind og hans hustru (1911, Ejvind z hor a jeho žena), hraným úspěšně i mimo Skandinávii, pod názvem Psanci též u nás. Kromě hry Dr. Rung (1905) čerpají všechny ostatní z island. pověstí nebo ság, mají však symbolický přesah. $ D. d.: Hry: Bóndinn á Hrauni (1908, Sedlák z Hraunu), Ønsket, island. název Galdra–Loftur (1915, Přání, island. Čaroděj Loftur), Løgneren (1917, Lhář). hk
408
rovi, který tu jako první z fin. umělců reagoval na bratrovražednou občanskou válku, nešlo o historii – i když jeho pohled je zcela objektivní, odsuzující násilí jako takové. Hlavní bylo, podobně jako v Umírala mladičká, popření smrti a prohry a přesvědčení, že i když osud člověka srazí a on v materiálním smyslu prohrává, jeho duch a lidskost zazáří a nabývají na významu. Podruhé pozdvihne autor hlas ve jménu dějin v předvečer 2. světové války, kdy zveřejní slavný Vánoční dopis diktátorům – Hitlerovi, Mussolinimu a Stalinovi, končící větou citovanou ve fin. učebnicích dějepisu: „Vaše moc totiž nesahá nad prach země.“ V nedokončeném autobiogr. románu Ihmiselon ihannus ja kurjuus (1945, Nádhera a bída lidského života) v postavách dvou spisovatelů autor odhaluje s překvapivou otevřeností a humorem vlastní tvář. Podobný tón zaznívá i ve vánočních fejetonech, s nimiž v 50. letech pravidelně vystupuje v rozhlase a kterými položí základ k novému žánru, rozhlasové povídce. Knižně vydává pak již jen vzpomínky na dětství a mládí, například Poika eli elämäänsä (1953, Chlapec žil svůj život) či Kerron ja kuvailen (1954, Vyprávím a popisuji). $ D. d.: Sbírky povídek: Rakas Isänmaani (1919, Moje drahá vlast), Hiltu ja Ragnar (1923, Hiltu a Ragnar), Maan tasalta (1924, Z úrovně země), Virran pohjalta (1933, Ze dna řeky). Lit.: A. Laurila: F. E. Sillanpään romaanitaide (1979), P. Rajala: F. E. S. vuosina 1888–1923 (1983), P. Rajala: Siljan synty. F. E. S. vuosina 1923–31 (1988), P. Rajala: Korkea päivä ja ehtoo. F. E. S. vuosina 1931–64 (1994). jpv
mistická próza, psaná jako pohádka o chlapci, z něhož se stal komunista-idealista, byla fin. kritikou citována jako protiklad → Waltariho Sinuheta. „Je těžké v džungli být člověkem,“ píše Sinervová v jedné básni. A tato nesnáz života idealisty v odcizeném a přetechnizovaném světě se připomíná i v autobiogr. románu Palavankylän seppä (1939, Kovář z Palavankylä), v básních sbírek Pilvet (1944, Mraky) a Runoni (1962, Mé básně) i v psychol. povídkách a novelách Vuorelle nousu (1948, Zlézání hory). Tu však již zaznívá nový tón – namísto „diktatury proletariátu“ „diktatura lidskosti“, ideál bratrství všech lidí dobré vůle. jpv
SINKKONEN Lassi, 1. 4. 1937 Viipuri – 3. 2. 1976 Helsinky, finský básník a prozaik. Vychodil pouze základní školu, pracoval jako dělník v prádelně, na stavbě a v hutích. Byl sekretářem → Kiily, členem vedení Svazu fin. spisovatelů. V „helsinských“ básních sbírek Harhaileva aamupäivä (1965, Bloudivé dopoledne) a Väljät vaatteet (1966, Volný oblek) mu byl učitelem → A. Turtiainen. Vedle sociálně kritických básní najdeme ve sbírkách Sinusta huomiseen (1967, Od Tebe k zítřku), Meitä kohti (1968, K nám) a Minä, maani, maailmassa (1969, Já, má zem, ve světě) i poezii milostnou a reflexivní, jež patří k vrcholům fin. básnické tvorby 60. let. Diskusi, především v levicových kruzích, k nimž autor patřil, vzbudil prozaický debut, dělnický román Sumuruisku (1968, Stříkací pistole). Podnik, který autor popisuje, totiž patřil Rusům, v jeho vedení byli pouze komunisté, a přesto tam vládly vztahy jako v kapitalistickém závodě. Navíc jej autor vylíčil jako „hnízdo“ špíny a opilců. Solveigin laulu (1970, Solvejžina píseň, č. 1981) a Solveig ja Jussi (1973) jsou real. obrazem života tří generací dělnické rodiny žijící na okraji společnosti, přesto si však uchovávající lidskou důstojnost a smysl pro spravedlnost. „Nejbásničtější“ prózou je pak Sirkkelisirkus (1975, Nebeský střelec, č. 1981), v němž autor narušil schéma real. sociálního románu četnými přesahy do světa fantazie a mýtu. jpv
SIWERTZ Sigfrid, 24. 1. 1882 Stockholm – 26. 11. 1970 tamtéž, švédský prozaik. Vystudoval v Uppsale, od roku 1932 člen Švédské akademie. Básnický debut Gatans drömmar (1905, Sny ulice) lze ještě považovat za pokračování novoromantismu. Cesta do Paříže v roce 1907, kde slyšel Bergsonovy filoz. přednášky o vitalismu, změnila jeho životní postoj od apatie k činu a postavila do centra vní-
SÍMONARSON Ólafur Haukur, * 24. 8. 1947 Reykjavík, islandský prozaik a dramatik. Nejprve se věnoval poezii, nesené bojovností generace roku 1968. Ve sbírce povídek Dæmalaus ævintýri (1973, Bezpříkladné pohádky) se pokouší o formální experiment, poté se stává jedním z hlavních reprezentantů island. novorealismu, kritizujících současnou společnost, např. romány Vatn á myllu kölska (1979, Voda na čertův mlýn), Vík milli vina (1983, Záliv mezi přáteli). Také ve svých četných div. hrách se přidržuje kritického realismu. Nejúspěšnější z nich byla hra o osobních i sociálních konfliktech v rodině námořníka Hafið (1993, Moře). hk SINERVO(VÁ) Elvi, 4. 5. 1912 Helsinky – 28. 8. 1986 tamtéž, finská prozaička a básnířka. Levicově orientovaná umělkyně, zakládající členka → Kiily. Za války strávila pro své antifašistické postoje několik let ve vězení, kde napsala novelu Toveri, älä petä (1947, Soudruhu, nezklam!, č. 1951). Psala též politickou lyriku a jako překl. si vybírala autory, kteří odpovídali její světonázorové orientaci: → Nexöho, Brechta, Fasta a Makarenka. Posledně jmenovaný jí byl blízký i svým zájmem o děti, jimž Sinervová věnovala část své vlastní i překl. tvorby. K románu Viljami vaihdokas (1946, Cestou za domovem, č. 1950) se inspirovala Gorkého „Stařenou Izergil“. Tato opti-
411
SIVLE Per, 6. 4. 1857 Aurland – 6. 9. 1904 Oslo, norský (nynorsk) básník a prozaik. Koncem století zaujal čtenáře národně orientovanými básněmi a venkovovskými povídkami se sociálním podtextem a dialektem svého rodného kraje (Sogn). Je autorem prvního nor. dělnického románu Streik (1891, Stávka, č. zkráceně 1906). Vyd.: Samlede skrifter, 3 sv. (1909–10, Sebrané spisy). hk
410
označována za paralelu Eliotovy Pustiny. Po Sjöbergově smrti byly vydány sbírky Fridas andra bok (1929, Druhá kniha o Frídě), Minnen från jorden (1940, Vzpomínky ze země), Syntaxupproret (1955, Vzpoura syntaxe) a Fridas tredje bok (1956, Třetí kniha o Frídě). št
SJÖWALL(OVÁ) [šöval] Maj, Stockholm * 25. 9. 1935, švédská prozaička. Od roku 1962 spolupracovala s manželem → P. Wahlööm na projektu deseti policejních románů, které jim přinesly amer. cenu Edgar a mezinárodní popularitu. Většina z nich byla úspěšně zfilmována ve Švédsku i USA. Rozvíjejí mcbainovskou tradici a využívají kriminální román jako fórum pro levicové politické i sociálně kritické názory. Ve svém široce koncipovaném cyklu sledují zrod zločinu ve švéd. společnosti blahobytu a zločince chápou jako oběť společenského vývoje. V počátcích vystupují z výrazně social. pozic, postupně vyjadřují spíše všeobecný odpor k moci a autoritářskému chování. $ Hl. d.: Romány: Roseanna (1965, č. 1975), Mannen som gick upp i rök (1966, Muž, který se vypařil, č. 1975), Mannen på balkongen (1967, Muž na balkóně, č. 1975), Den skrattande polisen (1968, Noční autobus, č. 1974), Brandbilen som försvann (1969, Zmizelé hasičské auto, č. 1981), Polis polis potatismos! (1970, Policie pomo pije, č. 1987), Den vedervärdige mannen från Säffle (1971, Säffleská bestie, č. 1978), Det slutna rummet (1972, Záhada zamčeného pokoje, č. 1976), Polismördaren (1974, Vrah policistů, č. 1983), Terroristerna (1975, Teroristi, č. 1983). dh
mání světa vůli. Siwertzova tvorba tím získává radostnější ladění, které se nejvíce projevilo v románu pro mládež Mälarpirater (1911, Piráti z Mälarenu) s politickým podtónem víry v řízení společnosti pevnou měšťanskou rukou. Ve stockholmských románech En flanör (1914, Tulák), se vypořádává s pocitem únavy, nudy a pesimismu, v Eldens återsken (1916, Odraz ohně) dokonce v heidenstamovském duchu vidí válku za vlast jako prostředek k zocelení charakteru. Tento postoj „zákopové romantiky“ však záhy přehodnotil. Ve stylisticky mistrné sbírce povídek En handfull dun (1922, Hrst peří), která pokrývá široký rejstřík od burleskního humoru přes nostalgii až po filoz. úvahy, již považuje válku za šílenství. Rodová sága Selambs (1920, Selambové, č. 1937), autorův první kompozičně pevně pojatý román, je studií egoismu měšťanství, na jehož nejvyšším hodnotovém žebříčku stojí peníze. Z kronikáře 20. let se postupně mění v baviče. Pozoruhodný je v tomto ohledu román z hereckého prostředí Sex fribiljetter (1943, Šest volných lístků) a román Glasberget (1952, Skleněná hora). Siwertz napsal celou řadu povídkových sbírek a dramat. $ D. d.: Romány: Det stora varuhuset (1926, Velký obchodní dům, č. 1946), Jonas med draken (1928, Jonáš a drak), Ett brott (1933, Zločin), Djami och vattenandarna (1945, Djami a vodní duchové). Cestopis: Jorden min hobby (1936, Zem je mé hobby). Memoáry: Att vara ung (1949, Být mladý) a Fåfäng gå (1959, Marnivý jdi). Lit.: Sven Stolpe: Sigfrid Siwertz (1933), Lars Forsell: Sigfrid Siwertz (1971). dh SJÖBERG [šöberj] Birger, 6. 12. 1885 Vänersborg – 30. 4. 1929 Växjö, švédský básník a novinář. Pocházel z maloměsta a po neúspěšném studiu a různých krátkodobých povoláních zakotvil v žurnalistice a cestoval po Evropě. Po psychické krizi v pol. 20. let zanechal novinářství a v roce 1928 i psaní. Jako básník se prosadil písňovou sbírkou Fridas bok (1922, Kniha o Frídě) a navázal tak na tradici barokních básníků, → Bellmana aj. Popularitu těchto humor.-ironických idyl, inspirovaných rodným městem a jeho figurkami, znásobila okolnost, že k nim nejen složil hudbu, ale také je sám zpíval. Román Kvartetten som sprängdes (1924, Rozpadlé kvarteto) je rovněž zalidněn postavami maloměsta, jenže v pohledu satirika, který neskrývá tragické zázemí poválečného světa. Básnická sbírka Kriser och kransar (1926, Krize a věnce) je obsahově i formálně jiná. Básník si po své psychické krizi uvědomuje hrozící rozpad hodnot a dává svému znepokojení průchod v expresionisticky rozbouřených volných verších, chaotických obrazech a provokativních námětech. Nejvíce snad v básni Konferensman (Účastník konference), jejíž hrdina je prázdnými gesty společnosti vůči palčivými otázkám současnosti přiveden k šílenství. Jeho i básníkův tragický optimismus ústí do přání „sázet svěžest do spálené země“. Kniha se stala ideovým i formálním východiskem moderní švéd. lyriky a bývá
413
SJÖSTRAND [šöstrand] Östen, * 16. 6. 1925 Göteborg, švédský básník. Člen Švédské akademie od roku 1975. Debutoval v duchu poválečného modernismu sbírkou Unio (1949). Inspirací mu byla zejména franc. poezie a → G. Ekelöf. Na počátku 50. let konvertoval ke katolictví, které ho upoutalo svou mystikou. Do této části jeho tvorby patří eseje Ande och verklighet (1954, Duch a skutečnost) a Världen skapas varje dag (1960, Svět je tvořen každý den). Sbírkou Främmande mörker, främmande ljus (1955, Cizí tma, cizí světlo) zahájil sérii velkolepě pojatých sbírek, volných meditací psaných formou rozhovoru, jimiž se zařadil mezi přední švéd. lyriky. Jeho básně jsou nesené čistým seriózním tónem a ponořuje se do existenciálních otázek. Inspiraci nachází autor v hudbě a zdroj své tvorby v kritice moderního materialismu. Odstup od dogmat a nesouhlas s nezájmem církve o palčivé problémy lidstva, jako přelidnění a hlad, ho brzy vedly k vystoupení z církve. Řada jeho básní byla zhudebněna. Píše i eseje a libreta k operám. $ D. d.: Básnické sbírky: Hemlöshet och hem (1958, Bezdomovství a domov), De gåtfulla hindren (1961, Tajemné překážky), I vattumannens tecken (1967, Ve znamení vodnáře), Strax ovanför vattenlinjen (1984, Těsně nad čarou ponoru). Drama: Gästabudet (1962, Hodokvas). Č. vyšel výbor Znamení vodnáře (1990). dh
412
SKOU-HANSEN Tage, * 12. 2. 1925 Fredericia, dánský prozaik. Klíčovým zážitkem je pro něho 2. světová válka, která je také – v podobě mladých bojovníků dán. hnutí odporu – námětem jeho prvního, úspěšného románu De nøgne træer (1957, Nahé stromy, č. 1968). Oproti svým současníkům a kolegům kolem časopisu Heretica (je-
C. J. Clover, J. Lindow: Old Norse-Icelandic Literature, Islandica 45 (1985). hg, hk
SKALDSKÉ BÁSNICTVÍ vzniklo v Norsku a odtud se rozšířilo na Island. Látku čerpalo, na rozdíl od písní → Eddy, z básníkovy současnosti a sloužilo hlavně k oslavě knížete. Skaldi byli většinou dvorští básníci a panovníci si jich vysoce vážili. Složitá forma skaldských básní vycházela z aliteračního verše starogermánského a měla velmi přísná pravidla. Nejběžnější strofa oslavné básně (dróttkvætt) obsahuje osm šestislabičných veršů, spojených do dvojic přesně umístěnou aliterací, a vnitřní rým v každém verši. Styl se vyznačuje složitýn systémem básnických opisů, tzv. kenningů, které byly často aluzí na děje z mytologie a hrdinských pověstí. Touto obrazností a volným slovosledem připomíná spletitá skaldská strofa zvířecí ornamentiku vikinského výtvarného umění. Srozumitelnost básní umožňoval modulovaný ústní přednes. Skaldské básně se zachovaly jen zčásti, dílem v Snorriho → Eddě jako ukázky skaldské poetiky, dílem v královských → ságách, kde buď tvoří součást děje, nebo se citují jako doklad pravdivosti vyprávění, a v ságách rodových, kde převládají příležitostné verše, v nichž jednající osoby vyjadřují své city, lásku, nenávist nebo výsměch. Nejrozsáhlejší materiál obsahují ságy o jmenovitých skaldech. – První skaldové byli Norové: Bragi Boddason, řečený Starý, z počátku 9. století a skaldi Haralda Krásnovlasého Þorbjörn Hornklofi a Þjóðólfr z Hvínu. Poslední známý nor. skald Eyvindr Skáldaspillir (asi 910–990) složil mj. oslavnou básň na Haralda Dobrého, v níž líčí bitvu u Stordu a uvítání padlého krále ve Valhale. Poté se skaldské básnictví stalo doménou Islanďanů. Nejznámějším island. skaldem je → Egill Skallagrímsson. Z island. dvorských skaldů vynikli básník jarla Hákona Einarr Skálaglamm (ca 945–990), Hallfreðr Vandræðaskáld († kolem 970) u krále Óláfa Tryggvasona a Sigvatr Þórðarson (ca 995–1045) u krále Óláfa Haraldssona a jeho syna Magnúse. Oba posledně jmenovaní sloužili už křesťanským králům a dostali se z pohanské podstaty skaldské poetiky do kolize s novou vírou. Sigvatr jako první omezil použití kenningů. Skaldský verš používali i básníci křesťanští, nejznámější z nich, Einarr Skúlason (ca 1090–1160), proslul básní na Óláfa svatého Geisli (Paprsek). Družiníkem sv. Óláfa byl a s králem padl v bitvě u Stiklestadu Þormóðr Kolbrúnarskáld, o němž existuje samostatná sága vedle Ságy o pobratimech (Fóstbræðra saga), parodované → H. Laxnessem v románu Gerpla. Skaldem krále Magnúse a orkneyských jarlů Þorfinna a Rögnvalda, z nichž druhý byl sám skaldem, byl Arnórr jarlaskáld (ca 1012– 1073), jehož verše prozrazují už vliv lat. středověkého hymnu. Skaldské básnictví končí v 13. století, kdy úlohu oslavovat panovníka převzaly už královské ságy a šlechta se obrací k poezii rytířské a baladám. $ Vyd.: Corpus poeticum boreale, 2 sv. (G. Vigfússon, 1883), Den norsk-islandske skjaldedigtning, 4 sv. (F. Jónsson, 1912–15), E. A. Kock: Den norsk-isländska skaldediktningen, 2 sv. (1946–49). Lit.:
415
SKJOLDBORG [skjolbor] Johan, 27. 4. 1861 Vester Hanherred – 22. 2. 1936 Ålborg, dánský prozaik a básník. Pocházel z chudého venkovského prostředí (jeho otec byl domkář a švec) a důvěrná znalost života venkovské chudiny je základem jeho kdysi velice oblíbených románů. Kolem přelomu století patřila k venkovské chudině, „lidem ve stínu“, čtvrtina obyvatelstva a Skjoldborg svým lit. dílem (romány, povídky, písně, div. hry) i rozsáhlou přednáškovou činností bojoval za sociální a politická práva této přehlížené vrstvy. Jeho lit. dílo je prosté a nenáročné formou a přístupné jazykem. Zpočátku se vyznačuje drsným detailním realismem, v posledním období, od románu Nye mænd (1917, Noví lidé), vyzdvihuje hodnoty domova a rodinného života. $ Hl. d.: Romány: En stridsmand (1896, Bojovník), Gyldholm (1902), Bjærregården (1904), Præsten i Løgum (1921–22, Løgumský farář). Poezie: Dynæs digte (1915, Dynæsské básně). fr
SKIFTESVIK Joni, * 26. 7. 1948 Haukipudas, finský prozaik. Jeho oblíbeným žánrem jsou povídky, v nichž popisuje život námořníků, rybářů a přístavních dělníků, které poznal v rodinném prostředí (jeho nor. otec i finskošvéd. otčím byli námořníci, matka pracovala v docích) i jako novinář a redaktor regionálních listů Oulu-lehti a Kainuun Sanomat. Baladický tón povídek prvotiny Puhalluskukkapoika ja taivaankorjaaja (1983, Chlapec, Foukací květ a Opravovatel nebe, výbor č. výbor v časopisu Světová literatura 1985/6) i románu Pystyynhaudattu (1984, Pohřbený nastojato) připomíná → T. K. Mukku. Skiftesvik však pracuje modernějšími prostředky, neomezuje se na základní fabulovanou strukturu, ale používá paralelismů, retrospektivní kompozice a rychlých, až filmových střihů: v tragikomických, místy frašku připomínajících povídkách Tuulen poika (1985, Syn větru), v humor. románu o fiktivní fin.–švéd. válce Likinäköinen adjutantti (1989, Krátkozraký pobočník) či v románu Pirtukuningas (1993, Kořalkový král) pojednávajícím o muži, který se přes noc stal z chudáka milionářem. Pro svou oblibu tajemného Skiftesvik bývá přirovnáván ke G. Marquezovi; jeho magický realismus je však drsnější a také je v něm víc humoru. $ D. d.: Romány: Isöni, sankari (1987, Můj otec, hrdina), Luotsin tarina (1994, Lodivodův příběh). Sbírka povídek: Petsamon kultatynnyri (1991, Petsamský zlatý sud). jpv
414
hož spoluredaktorem byl v letech 1952–53), kteří měli tendenci odvracet se od světa, zdůrazňuje význam lidské spoluodpovědnosti. Ve volně navazujících, čtivých a hodnotných psychol.-real. románech, jejichž hlavním hrdinou je právník Holger Mikkelsen z Nahých stromů, je tematizována angažovaná účast na společenském životě. Námětově se to projevuje zájmem o aktuální problematiku, jako je terorismus, sport a podobně. V tetralogii se společným názvem Historier fra det runde bord (1986–91, Příběhy od kulatého stolu) však Skou-Hansen podtrhuje, že život nemá jen horizontální, politický rozměr, ale také dimenzi vertikální, existenciální. $ D. d.: Romány: Tredje halvleg (1971, Třetí poločas), Den hårde frugt (1977, Tvrdé ovoce), Over stregen (1980, Přes čáru). Div. hra: Nedtælling (1978, Poslední chvíle, č. 1979). fr
ní Asie, pod pseudonymem John Ravenswood), Saturnus (1930), Een eerlijk zeemansgraf (1936, Čestný námořníkův hrob). Próza: Het leven op aarde (1934, Život na zemi), Het verboden rijk (1932, Zapovězená říše). kr
SNORRI STURLUSON, 1179 Hvammur v Breiðifjörðu – 23. 9. 1241 Reykjaholt, islandský básník, historik a politik. Pocházel z mocného island. rodu Sturlungů, vychován byl u velmože Jóna Loptssona na dvorci Oddi, proslulém kulturní tradicí a světskou školou, založenou → Sæmundrem Učeným. Snorri rychle zbohatl sňatky a šikovnou diplomacií a stal se mocným velmožem. Od roku 1215 byl několikrát zvolen zákonopravcem altingu a významně zasáhl do bojů island. velmožů o moc v zemi. Dvakrát navštívil Norsko a hledal spojenectví u jarla Skúliho. Poněvadž se protivil nor. králi, byl z jeho popudu zavražděn. Kolem roku 1220 složil na krále Hákona a jarla Skúliho oslavnou báseň Háttatal (Výčet meter), v níž podává přehled všech skaldských veršových forem, a báseň doplnil vynalézavým pojednáním o ostatních zákonitostech skaldské poetiky. Tato příručka pro skaldy byla nazvána Edda (Snorriho nebo Mladší, na rozdíl od sbírky mytologických a hrdinských písní, nazvané v 17. století rovněž → Edda). Snorriho Edda se tak skládá ze čtyř částí. V Prologu podává autor dějiny světa a pohanských bohů z křesťanského hlediska. V nejcennější části Gylfaginning (Okouzlení krále Gylfa, č. 1929, Gylfiho oblouznění v Edda, 1988) přináší formou rozhovoru krále Gylfa s nejvyšším bohem Ódinem přehled staroseverské mytologie, z které čerpala velká část skaldských básnických opisů. V další části, Skáldskaparmál (Jazyk básnický), podává výklad těchto opisů, kenningů a heiti, s četnými ukázkami ze starých skaldů. Poslední část tvoří uvedená báseň Háttatal. Č. zkrácený překlad Edda (1988). Neméně významným dílem je Snorriho krá-
SNOILSKY Carl, 8. 9. 1841 Stockholm – 9. 5. 1903 tamtéž, švédský básník. Od roku 1876 člen Švédské akademie. Rodem hrabě, studoval v Uppsale, kde se stal členem liberálního spolku Společnost bezejmenných. Později vstoupil do diplomatických služeb. Jeho poezie, usilující o obrodu švéd. básnictví, je formálně vybroušená, ale v podstatě epigonská a pozdně romantická. K nejlepším svého druhu patří sbírka Sonetter (1871, Sonety). Pozornost upoutal básněmi z cest Italienska bilder (1865, Italské obrázky). V 80. letech se přiklonil k real. škole a jeho snaha oprostit se od aristokratických tradic se promítla i do soukromého života, rozvodem a odchodem ze státních služeb. Jako první ze švéd. básníků vnímal sociální problémy, byť pohledem shora a značně filantropicky. Svenska bilder (1894, Švédské obrázky) představují poetickou paralelu k → Runebergovým příběhům a staly se povinnou školní četbou. $ Vyd.: Samlede dikter 1–5 (1927, Sebrané básně). kej, dh
SLAUERHOFF Jan Jacob, 15. 9. 1898 Leeuwarden – 5. 10. 1936 Hilversum, nizozemský básník a prozaik, původním povoláním lodní lékař. Debutoval básněmi a později příběhy z cest v různých lit. časopisech. Nejprve byl přitahován franc. prokletými básníky, později se cítil stále více spřízněný s kulturami Dálného východu. Jeho poezie, často označována za neoromantickou, je charakteristická bouřlivým rytmem, nespoutanou obrazností, je sugestivní, vemlouvavá vracejícími se motivy neuspokojení, věčných tužeb a hledačství. V básních věnovaným měšťáckému Holandsku dovede být i nenávistný. Také jeho prozaická tvorba, jejímž vrcholem je sbírka povídek Schuim en asch (1930, Pěna a popel), svědčí o výjimečném talentu a svou tematikou je v Nizozemsku ojedinělá. $ Hl. d.: Básnické sbírky: Archipel (1923, Souostroví), Oost-Azië (1928, Východ-
417
SKRAM(OVÁ) Amalie, 22. 8. 1846 Bergen – 15. 3. 1905 Kodaň, norská prozaička. Prožila bolestné mládí bez otce, který prchl po obchodním bankrotu do Ameriky, a dvojí manželský rozchod a osobní zážitky ji přivedly k naturalismu. V románech většinou líčí citové zklamání žen v manželství. Přispěla tak k dobové debatě radikálů o sexuální morálce a na protest proti nepochopení oficiální nor. kritiky si přála být považována za dán. spisovatelku. V Dánsku žila po druhém sňatku s dán. spisovatelem Erikem Skramem. Tam debutovala románem Constance Ring (1885, Konstance Ringová, č. 1899). K vrcholům nor. naturalismu patří její temná rodová tetralogie Hellemyrsfolket (1887-98, Lidé z Hellemyru). Nepřátelskou reakci vyvolal její poloautobiogr. dvojromán Professor Hieronimus a Paa St. Jørgen (U sv. Jiří, oba 1895) o nelidském zacházení s pacienty v nemocnici pro duševně choré. $ D. d.: Romány: Lucie (1888), Fru Inés (1891, Paní Inés, č. 1906), Forraadt (1892, Zrazený, č. 1922), Julehelg (1900, Vánoční svátky), nedokončený Mennesker (1905, Lidé). Hra Agnete (1893). Č. výbory z povídek: Povídky o manželství (1907), Modlitba a pokušení (1914). hk
416
stimmen (1922, Osudná hodina). Lit.: B. Bergman: Hjalmar Söderberg (1951), B. Holmbäck: Hjalmar Söderberg. Ett författarliv (1988). kej, dh
SØEBORG Finn, 13. 4. 1916 Kodaň–14. 9. 1992 tamtéž, dánský
lovská sága Heimskringla (Okruh světa, podle incipitu díla), dějiny nor. králů od mytických dob do roku 1177. Sága vyniká živým stylem ság rodových, vystižením příčinných souvislostí a přístupem k minulosti, založeným na studiu písemných pramenů, skaldských básní a ústní tradice. Patří k vrcholům středověké dějepisné lit. Č. překlad mytické části Sága o Ynglinzích (1988) a hlavní části Sága o sv. Olavovi (1967). $ Vyd.: Snorra-Edda (F. Jónsson, 1900, 1926), Heimskringla (F. Jónsson, 1911, B. Aðalbjarnarson, 3 sv., 1941). Lit.: S. Nordal: Snorri Sturluson (1920), F. Paasche: Snorri Sturluson og Sturlungene (1922). hg, hk SÖDERBERG [söderberj] Hjalmar, 2. 7. 1869 Stockholm – 14. 10. 1941 Kodaň, švédský prozaik. Po maturitě se stal celním úředníkem, později působil jako novinář a redaktor. Koncem života ostře bojoval na stránkách novin proti nacismu. Roku 1917 přesídlil natrvalo do Kodaně. Jeho dílo je výrazně poznamenáno deziluzí a skepticismem konce století, je melancholicky lyrické, současně však i bezohledně kritické a vtipně polemické. Odmítá jakékoliv filozofické spekulace, náboženská dogmata či mystická řešení, útočí proti pragmatismu a filozofii vůle. Navazuje na realisty, bojovnost však v jeho díle nahradilo pozorování a analýza. Je považován za předního portrétistu Stockholmu. Byl ovlivněn rus. realisty, franc. naturalisty, → G. Brandesem a → H. Ibsenem. Tematicky navázal na → Strindbergovu stockholmskou tvorbu a ze Stockholmu čerpá většinu motivů svých próz. Debut, sbírka stockholmských povídek s dobově typickou mentalitou nezakotveného pozorovatele Förvillelser (1895, Bloudění) byla označena za nemravnou. Z formálního hlediska jsou pozoruhodné sbírky brilantních miniatur Historietter (1898, Historky) a Det mörknar över vägen (1907, Nad cestou se stmívá). Krátká povídka, precizní, ironická, citlivě udržující rovnováhu mezi soucitem a všedním prostým tónem, patří k jeho nejlepším prostředkům. Vrchol jeho díla představuje vývojový román s autobiogr. rysy Martin Bircks ungdom (1901, Mládí Martina Bircka), dále psychol. experiment a moralistně filoz. román o vraždě jako ospravedlnitelném řešení osudu Doktor Glas (1905), který je dodnes označován za nejdokonalejší švéd. román, a román Den allvarsamma leken (1912, Hry se životem, č. 1948), který staví na pocitu „chtíče těla a nevyléčitelné samoty duše“. Impresionistickým stylem v těchto prózách zachycuje nedosažitelnost lásky. V dramatu pokračoval v ibsenovské tradici problémových her. Ve snaze pochopit sílu, která vytvořila západní civilizaci, se věnoval bádání o křesťanství a své dílo uzavřel sérií nábožensko-hist. prací se silnou tendencí proti dogmatu a pověrám Jahves eld (1918, Jahvův oheň), Jesus Barabas (1928, Ježíš Barnabáš), v němž obhajuje tezi, že Ježíš a Barnabáš je tatáž osoba, a Den förvandlade Messias (1932, Proměněný Mesiáš). $ D. d.: Dramata: Aftonstjärnan (1912, Večernice), Gertrud (1905), Öde-
419
SÖDERGRAN(OVÁ) Edith, 4. 4. 1892 Petrohrad – 24. 6. 1923 Raivola, finskošvédská básnířka. Vyrůstala v Petrohradu, kde v mezinárodním prostředí něm. školy poprvé přišla do kontaktu s evr. lit. děním. První básně psala něm., rus. a franc., teprve později přešla na švédštinu. V šestnácti letech onemocněla tuberkulózou a delší dobu se léčila ve švýcarském Davosu. Zde se dále rozšířily její kulturní obzory: seznámila se s franc. symbolismem, rus. futurismem a něm. expersionismem. Po návratu domů se spolu s matkou usadila v Karelii, kde strávila celý zbytek života. Její debut, tehdejší kritikou zcela nepochopená sbírka Dikter (1916, Básně), znamenal – po stránce formální i obsahové – radikální, téměř šokující rozchod s domácí poetickou tradicí. V rytmicky uvolněných, většinou nerýmovaných básních s častými whitmanovskými anaforami se odrazil autorčin zážitek trpkého milostného zklamání, pocit odcizení, ale i chuť žít jako reakce na stále přítomnou hrozbu smrti. Říjnová revoluce v Rusku a následující občanská válka ve Finsku uvrhla Södergranovou do nesmírných existenčních obtíží, k nimž se ještě přidružil zhoršující se zdravotní stav a rostoucí odtrženost od okolního světa. Na svou neutěšenou situaci reagovala básnickou vzpourou. Sbírky Septemberlyran (1918, Zářijová lyra) a Rosenaltaret (1919, Růžový oltář) obsahují nietzscheovsky extatickou a prorocky exaltovanou, vizionářskou lyriku, pojímající nového člověka, vysvobozeného z pout náboženství a zábran, jako střed všehomíra. Ve sbírce Framtidens skugga (1920, Stín budoucnosti) tento kosmický utopismus dospěl ke svému vyvrcholení i konci. V následující době básnířka heroický postoj začala opouštět a přes antropozofii Rudolfa Steinera postupně dospěla ke křesťanské mystice, která ryze rozumové, materialiské chápání světa nahradila potřebou smíření a harmonie. Posmrtně vydaná sbírka Landet som icke är (1925, Země která není) opěvuje Boží mystérium a vyjadřuje touhu po vyšších, metafyzických hodnotách. Edith Södergranová je považována za klíčovou představitelku finskošvéd. modernismu, její dílo zásadním způsobem ovlivnilo švéd. psanou poezii 20. století. $ D. d.: Sbírka aforismů: Brokiga iakttagelser (1919, Pestrá pozorování). Vyd.: Samlade dikter (1949, Sebrané básně), Ediths brev (1955, Edithiny dopisy, vydala a komentovala → H. Olssonová). Č. vyšlo její souborné dílo pod názvem Země, která není (1987). Lit.: Gunnar Tideström: Edith Södergran (1949, 1960), Olof Enckell: Esteticism och nietzscheanism i Edith Södergrans lyrik. Beletristicky zpracoval osudy Södergranové → E. Brunner v románu Edith (1992). zč
418
prozaik. Literární samouk, psal humor. a trpce satirické romány a povídky o adaptaci Dánů na poválečný stát obecného blahobytu a o outsiderech, kteří nestačili vysokému tempu života. $ Hl. d.: Romány: Sådan er der så meget (1950, Tak to chodí), Bare det løber rundt (1957, Jen když se kola točí), Den frie købmand (1972, Nezávislý hokynář). Sbírky povídek: Ventesal for ikkerygere (1966, Čekárna pro nekuřáky), Middag for to (1969, Večeře pro dva). fr SØIBERG Harry, 13. 6. 1880 Ringkøbing – 2. 1. 1954 Kodaň, dánský prozaik. Na toulkách po jutském venkově poznal zemi i obyvatele dán. venkova, jejichž osudy – povýšeny až do polohy mytologizované – tvoří námětovou kostru jeho románů. $ Hl. d.: Romány: De levendes land 1–3 (1916–20, Země živých, č. 1949), Søkongen 1–3 (1926–30, Mořský král). fr
životní těkání mládeže v době bez iluzí. Hrdina chce využívat všech možností, jež život nabízí, nedokáže si však vybrat. Jakkoli zde sociální prostředí hraje velkou roli, není to na rozdíl od ostatních dobových próz román sociální. To mennesker mødes (1932, Setkali se dva) je variace na stejné téma. En kvinde er overflødig (1935, Přebytečná žena, též dramatizováno) je portrét uzurpátorské matky. Den usynlige hær (1962, Neviditelná armáda, č. 1966) má námět z doby okupace. Sønderby je mistrem nostalgické autobiogr. črty a krátkého eseje. $ D. d.: Román: De kolde flammer (1940, Studené plameny). Črty a eseje: Forsvundne somre (1946, Ztracená léta), Hvidtjørnen (1950, Bílý hloh), Gensyn med havet (1957, Znovu u moře), De blå glimt (1964, Modré záblesky). fr
SONNE Jørgen, * 15. 10. 1925 Kodaň, dánský básník a překladatel poezie. Přívrženec klasických veršových forem. Jeho intelektuálně náročné verše patří k exkluzívnější dán. poezii. Od okruhu svých současníků kolem časopisu Heretica se liší energií a odvahou k hlubinné reflexi. $ Hl. d.: Poezie: Korte digte (1950, Krátké básně), Delfiner i skoven (1951, Delfíni v lese), Italiensk suite (1954, Italská suita), Midtvejs (1960, Uprostřed cesty), Eroterne (1977, Eróti), Nærvær (1980, Blízkost), Elskovs grønne ø (1984, Zelený ostrov lásky). fr
SØRENSEN Jens Smærup, * 30. 5. 1946 Staun, dánský prozaik a
SOLSTAD [súlsta] Dag, * 16. 7. 1941 Sandefjord, norský prozaik. Začínal experimentálními texty o odcizení, rolích vnucených jedinci společností apod. ve sbírkách Spiraler (1965, Spirály), Svingstol (1967, Houpací židle) a v románu Irr! Gørnt! (1969, Měděnka! Zelená!), pak spoluzaložil ultralevicovu skupinu Profil a svůj mimořádný lit. talent programově propůjčil socrealismu. V románu Arild Asnes, 1970 (1971) sugestivně vylíčil namáhavý přerod nezávislého intelektuála v uvědomělého marxleninistu, v 25. septemberplassen (1975, Náměstí 25. září) situaci v Norsku v roce plebiscitu o vstup do Evr. společenství. V trilogii Svik. Førkrigsår (1977, Podvod. Předválečná léta), Krig 1940 (1978, Válka 1940) a Brød og våpen (1980, Chléb a zbraně) románově přetlumočil dějiny třídního boje v Norsku. Konec revoluční utopie pak s hořce sarkastickým vtipem vylíčil v nejznámějším skandinávském románu na toto téma Gymnaslærer Pedersens beretning om den store politiske vekkelsen som har hjemsøkt vårt land (1982, Zpráva gymnaziálního učitele Pedersena o velkém politickém probuzení, které navštívilo naši zemi). Rovněž další romány s různými náměty v podstatě tematizují prohru mužů z generace 60. let: Forsøk paa å beskrive det ugjennomtrengelige (1984, Pokus popsat neproniknutelné), Roman 1984 (1987, Román 1984), vyznamenaný cenou Severské rady, Ellevte roman. Bok atten (1992, Jedenáctý román. Kniha osmnáct), Genanse og verdighet (1994, Stud a důstojnost), Professor Andersens natt (1996, Noc profesora Andersena). Solstadovy romány mají nezaměnitelný, rafinovaně propracovaný vypravěčský styl a vždy více významových rovin. Jeho povídky jsou nečetné, kromě experimentálních textů z 60. let vydal další až roku 1991 v Den Sommeren (Toho léta). hk SØNDERBY Knud, 10. 7. 1909 Esbjerg – 8. 8. 1966 Visby, dánský prozaik. První Sønderbyho román měl charakteristický titul i námět: Midt i en jazztid (1931, Uprostřed doby jazzové) líčí náhodné
421
SONNEVI Göran, * 3. 10. 1939 Lund, švédský básník. Debutoval sbírkou Outfört (1961, Neprovedeno) v duchu asketického modernismu, pro niž je příznačný obrazný jazyk, věcný tón a abstraktní úvahy. V polovině 60. let se do jeho tvorby promítla silná politická levicová angažovanost. Proslavil se básní Om kriget i Vietnam (O válce ve Vietnamu) ve sbírce ingrepp-modeller (1965, zásahy-modely), která podnítila debatu o ideologiích a odpovědnosti, a dalšími antiimperialistickými sbírkami och nu! (1967, a teď!), Det måste gå (1970, To musí jít), kde vystupuje současně jako mluvčí nové levice i kritik politických utopií. Det oavslutade språket (1972, Nedokončený jazyk) představuje cyklus básní o všedním dnu, politice, psychologii i mystice. Språk, Verktyg, Eld (1979, Jazyk, Náčiní, Oheň) překračuje hranici politické básně a autor se představuje jako básník milostný, vizionář, který často sáhne i k mýtu a píše existenciální lyriku, objímající celý vesmír. Formuluje možnost soužití individua a kolektivu a hledá utopický průsečík těchto protikladů. Projektuje svou poezii do filologických, matematických i přírodovědných ideových modelů. Klíčovou roli v jeho lyrice, která je velmi rytmická, melodická a členěná do krátkých segmentů, hraje abstrakce, pojem, jazyk. $ D. d.: Sbírky básní: Abstrakta dikter (1963, Abstraktní básně), Det omöjliga (1975, Nemožné), Små klanger, en röst (1981, Drobné zvuky, jeden hlas), Trädet (1991, Strom). dh
420
básník. Ve vtipných experimentálních prózách se projevuje jeho vysokoškolské vzdělání v oboru filozofie jazyka. Jazyk je zároveň stavebním materiálem, z něhož se dílo buduje, i potenciální trhavinou, která ho rozbíjí. Nejzřetelněji je tato problematika programově naznačena v Sørensenově prvním románu At ende som eneboer (1972, Skončit jako poustevník). Sørensen dokáže jazykově-konstrukční experimenty skloubit s prózou v real. tradici autorů jako → S. S. Blicher nebo → H. Pontoppidan. Pozoruhodná je sbírka povídek Breve (1992, Dopisy), kde se za lehce přístupnou formou, jíž se pisatelé dopisů obracejí na adresáty (například na ďábla), mimoděk prozrazují jejich skutečné úmysly a povaha. $ D. d.: Romány: Byggeri (1975, Stavba), Mit danske kød (1981, Mé dánské maso), Katastrofe (1989, Katastrofa). fr SØRENSEN Knud, * 10. 3. 1928 Hjørring, dánský básník a prozaik. Původním povoláním zeměměřič, autor civilistní poezie a hlavně krátkých próz ukotvených v dán. venkovském prostředí, které Sørensen dobře zná. Autor znamenitého životopisu S. S. Blicher, digter og samfundsborger (1984, S. S. Blicher, spisovatel a občan). $ D. d.: Poezie: Den røde kaffekande, småborgerlige digte (1965, Červená kávová konvice, maloměšťácké básně). Povídky: Marginaljord (1987, Okrajová pole), Naboskab (1991, Sousedství), Rundt omkring (1993, Kolem dokola). Eseje: Hvor bor kulturen (1994, Kde žije kultura). fr
Vzpoura ze středu), napsanou společně s přírodovědecm N. I. Meyerem a politikem K. Helvegem-Petersenem. Kniha je pokusem o pozitivní formulaci zásad moderní utopie, která odmítá jak marxismus, tak liberalismus, a to z pozic demokratické ideologie vycházející z „přirozených potřeb člověka“. Ve studii Jesus og Kristus (1992, Ježíš a Kristus) se Sørensen obrací k jednomu z pramenů evr. civilizace a shrnuje výsledek precizního výkladu Bible v souladu s myšlenkami svých dřívějších děl: láska a empatie svět staví, takzvané oprávněné zájmy a práva jej bourají a vedou k zániku. $ D. d.: Nietzsche (1963), Schopenhauer (1969), Mellem fortid og fremtid (1969, Mezi minulostí a budoucností), Seneca – humanisten ved Neros hof (1976, Seneca – humanista na Neronově dvoře), Den gyldne middelvej (1979, Zlatá střední cesta), Ragnarok, en gudefortælling (1982, Ragnarok, vyprávění o bozích), Apollons oprør, de udødeliges historie (1989, Vzpoura Apollónova, příběh nesmrtelných), Demokratiet og kunsten (1989, Demokracie a umění). fr
SPINOZA [spinóza] Benedictus de, též Baruch d’Espinosa, 24. 11. 1632 Amsterdam – 21. 2. 1677 Haag, nizozemský filozof. Narodil se v Amsterdamu v židovské rodině, která pocházela z Pyrenejského polostrova. V dětství prokázal vynikající nadání a otec ho určil pro dráhu rabína. Jako mladík studoval Bibli a talmud, středověkou filozofii a scholastiku a soudobou filozofii (Bruna a Descarta). Brzy se dostal do ostrého sporu se souvěrci, na základě ústních projevů byl
SOYA Carl Erik Martin, 30. 10. 1896 Kodaň – 10. 11. 1983 tamtéž, dánský dramatik a prozaik. Soya je především satirik útočící na pokryteckou měšťáckou morálku ve všech jejích podobách a projevech, mj. se zabývá kolaborací s nacisty za 2. světové války. V románu Min farmors hus (1943, Dědečkův dům) se pozlátko dobré pověsti slušné rodiny drolí v pohledu malého dítěte. Dramata jako Parasitterne (1929, provedeno 1931, Příživníci) nebo Umbabumba skifter forfatning (1935, Umbabumba mění ústavu) jsou satirické útoky na politické poměry především v sousedním Německu. $ D. d.: Paměti: Potteskår. Brudstykker af en erindring (1970, Střepy. Úlomky z paměti). fr
SØRENSEN Villy, * 13. 1. 1929 Kodaň, dánský prozaik, filozof a esejista. Nositel ceny Severské rady za lit. za rok 1974. Začal psát modernisticky a bizarně experimentální povídky Sære historier (1953, Podivné příběhy), Ufarlige historier (1955, Neškodné příběhy, č. 1966, výbor z obou sbírek) a Formynderfortællinger (1964, Poručnická vyprávění). Sørensenovy novely jsou první absurdní příběhy v dán. lit., výrazně ironickým tónem navazují na → H. Ch. Andersena, fantastičností pak na → K. Blixenovou, s níž mají společnou i vysokou frekvenci citací, aluzí a dalších prvků intertextuality. Žánr existenciálně založeného filoz. eseje reprezentují u Sørensena sbírky Digtere og dæmoner (1959, Básníci a démoni), Hverken – eller (1961, Ani – ani), kde titul je narážka na Buď – anebo → S. Kierkegaarda), Uden mål og med (1973, Nazdařbůh). Kafkas digtning (1968, Kafkovo básnické dílo) je důležitý příspěvek k interpretaci Kafky ve skandinávském prostředí. V letech 1959–63 redigoval Sørensen spolu s → K. Rifbjergem vlivný lit. časopis Vindrosen, a byl tak jedním z předních mluvčích modernismu 60. let. Sørensen měl zásadní vliv na myšlenkový vývoj poválečného Dánska jako ukazatel od existencialismu 50. let k modernismu let 60. a politizaci let 70. Jeho přímá společenská angažovanost jej vedla k účasti na veřejné diskusi o politických formách moderního státu knihou Oprør fra midten (1978,
423
SPIEGHEL [spíchl] Hendrick Laurensz, 11. 3. 1549 Amsterdam – 4. 1. 1612 Alkmaar, nizozemský spisovatel humanista. Na svém venkovském sídle Meerhuizen se věnoval lit. a soustředil kolem sebe skupinu vzdělaných a uměnímilovných přátel, Roemer Visschera, → Coornherta aj. Byl předním představitelem řečnické komory Egelantier (Šípková růže). $ Hl. d.: Veršovaná mravouka Hert-Spieghel, 7. sv. (posmrtně 1614, Zrcadlo srdce), společně s R. Visscherem, G. Talletem a s Coornhertovou předmluvou nizozemská gramatika Twe-spraek (1584, Dialog), Ars rhetorica (1584, Umění rétoriky). kr
422
sbírka básní Liljor i Saron (1821–22, Lilie sáronské), do níž je zařazeno i drama Martyrerna (Mučedníci), představující křesťanství v gnostickém pojetí, podle něhož je život otroctví, a tragédie Bacchanterna eller Fanatismen (1822, Bakchantky neboli fanatismus), uvažující nad dilematem, zda životu přitakat nebo jej popřít. V pozdním díle se u Stagnelia prohlubují prvky mysticismu, zájem o kabalu a astrologii. Posmrtně vyšla báseň Albert och Julie (1824, Albert a Julie) o konfliktu mezi pozemskou erotikou a nebeskou láskou. $ Vyd.: Samlade skrifter, 1–15 (1911–19). kej, dh
STANGERUP Henrik, * 1. 9. 1937 Kodaň, dánský prozaik a filmař. Extrovertní a vášnivý účastník veřejných politických a společenských diskusí, výrazný odpůrce levičáctví z pozic liberálního, inidividualistického humanismu. I jeho díla beletristická charakterizuje extrémní napětí, pod nímž se jeho postavy nezřídka hroutí. Slangen i brystet (1969, Had na prsou) líčí rozklad osobnosti dán. novináře v Paříži. V románu Løgn over løgn (1971, Lež na lež) je hlavní postavou filmový režisér v osobní krizi, zároveň je příběh sžíravou kritikou levičácké kulturní elity. Román Manden der ville være skyldig (1973, Člověk, jenž chtěl být vinen) je situován do antiutopické budoucnosti a autor v něm satirizuje vývoj státu obecného blaha v přeorganizovaný orwellovský poručnický systém. Autobiogr. román Fjenden i forkøbet (1979, Před nepřítelem) je obraz autorovy vlastní tvůrčí, životní a rodinné krize. V pozdějším stadiu tvorby se autobiogr. prvky promítají do hist. postav a Stangerup se přiklání k dokumentarismu typu → T. Hansena nebo → P. O. Enquista. Politické a společenské polemiky vydal Stangerup ve sbírkách Kunsten at være ulykkelig (1974, Umění být nešťastný) a Retten til ikke at høre til (1979, Právo nepříslušet). $ D. d.: Romány: Vejen til Lagoa Santa (1981, Cesta do Lagoa Santa), Det er svært at dø i Dieppe (1985, Je těžké umírat v Dieppe), Broder Jacob (1991, Bratr Jakub). fr
STARK Ulf, * 12. 7. 1944 Stockholm, švédský prozaik a kritik. Píše zejména pro děti a mládež. Debutoval roku 1964 jako básník, ale vzápětí přešel na prózu. Prvního úspěchu dosáhl románem Petter och den röda fågeln (1975, Petr a rudý pták), u čtenářů zvítězil cenami ověnčeným románem Dårfinkar och dönickar (1984, Blázni a suchaři), který byl přeložen do řady jazyků. Pro jeho psychol. pojaté prózy je příznačná směs humoru, frašky a hluboké vážnosti. $ D. d.:
obžalován z kacířství a vyloučen z židovské obce, proklet a zatracen. Žil velice skromně (živil se broušením čoček) a osaměle na různých místech (např. v Rhynsburgu, Voorburgu a nakonec v Haagu) mimo všechny církve, ale v kontaktu s vynikajícími učenci své doby. Ačkoliv ze základních spisů, v nichž je vyloženo jeho vlastní myšlení, vyšly za jeho života pouze dva, rozšířila se jeho sláva po celé Evropě, zčásti díky styku s přáteli, zčásti díky korespondenci s muži, jako např. Leibnitz. Ostatní jeho spisy vydali jeho přátelé až posmrtně (1677). Roku 1673 mu falcký kurfiřt Karel Ludvík (1617–80) nabízel stolici filozofie na univ. v Heidelbergu, ale Spinoza odmítl, stejně jako odmítl pozvání do Francie. V 60. a 70. letech 17. stol. vytvořil vlastní filoz. soustavu. Přípravnou fázi zachycuje Tractatus de Deo et homine eiusque felicitate (1655–60, Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blaženosti, č. 1932). Praktické a metodické založení mělo dílo Tractatus de intellectus emendatione (1655–56, Rozpava o zdokonalení rozumu). Nauku o nezbytnosti náboženské a politické svobody vyložil v díle Tractatus theologico-politicus (1670, Traktát teologicko-politický, č. 1922). Celý systém byl zahrnut v pěti knihách Ethica ordine geometrico demonstrata (1677, Etika, vyložená podle geometrické metody, č. 1925). Východiskem soustavy je snaha o duchovní svobodu, o osvobození z moci instinktivního a neprůhlednými společenskými tradicemi a hodnotamu určeného života. Toho docílil soustředením na vnitřní, tj. intelektuální život jako jediný cíl, jemuž ostatní hodnoty mohou být pouze prostředky. Východiskem ústřední knihy je pojem substance; Spinoza mínil tímto pojmem Jedno nebo Nekonečno, které stojí pod a nebo za všemi věcmi a které v sobě sjednocuje a pojímá veškeré bytí. Substance je věčná, nekonečná, existuje sama za sebe. Spinoza patří k zakladatelům moderní novověké filozofie, jeden z prvních teoretiků náboženské tolerance a politického liberalismu. šs STAGNELIUS Erik Johan, 14. 10. 1793 Öland – 3. 4. 1823 Stockholm, švédský romantický básník. Řadí se k předním lyrikům dlouhé tradice švéd. mysticismu. Narodil se jako syn faráře, otec se později stal biskupem v Kalmaru. Vystudoval v Lundu a v Uppsale a usadil se jako ministerský úředník ve Stockholmu. Byl mimořádně vzdělaný a sečtělý i v soudobé světské lit., do švédštiny přeložil Horatia a jiné klasiky. Současně však jeho dílo silně ovlivnila náboženská výchova domova. Srdeční choroba a alkohol ukončily jeho život ve třiceti letech. Patří k nejosobitějším postavám švéd. romantiky. Jeho lyrika se svou přísnou formální dokonalostí přibližuje klasickým vzorům, je citová, hluboká a intenzívní. Duševní rozpoložení, vášeň i strach dokázal vyjádřit ve velkolepých obrazech. Výraznými tématy jeho tvorby jsou samota, touha po smrti, erotika. Mezi nejlepší práce patří velká epická báseň v hexametrech z předkřesťanského ruského středověku Wladimir den Store (1817, Vladimír Veliký),
425
STANGERUP(OVÁ) Helle, * 30. 10. 1939 Kodaň, dánská prozaička. Sestra → H. Stangerupa. Autorka detektivek a hist. románů. $ Hl. d.: Gravskrift for Rødhæte (1967, Náhrobní nápis pro Karkulku), Gule handsker (1968, Žluté rukavice, č. 1971), Diamanter er dydens løn (1970, Diamanty jsou odměnou ctnosti), Ulvetid (1980, Čas vlků), Spardame (1989, Piková dáma). fr
424
Romány: Låt isbjörnarna dansa (1986, Ať lední medvědi tancují), Sixten (1987), Jaguaren (1987, Jaguár), Min vän Percys magiska gymnastikskor (1990, Kouzelné tenisky přítele Percyho), Kan du vissla Johanna (1992, Umíš pískat, Johanno?). dh STEFÁN [stefaun] frá Hvítadal (Sigurdsson), 11. 10. 1887 Steingrímsfjörður – 7. 3. 1955 tamtéž, islandský básník. Vyrostl jako obecní dítě na různých statcích severozápadního Islandu, vyučil se tiskařem, v letech 1912–16 pracoval a cestoval v Norsku, poté byl až do smrti rolníkem na Islandu. Po vzoru → H. Laxnesse přestoupil na katolictví. – Jeho první sbírka básní Söngvar förumannsins (1918, Písně poutníka) osvěžila island. poezii subjektivnější a citově bohatší lyrikou. Přinesla také jednodušší a zpěvnější veršové formy. Další sbírky jsou konvenčnější a odrážejí autorovo životní zakotvení: pocity rolníka lnoucího k půdě a obdiv ke katolické církvi. $ D. d.: Sbírky básní: Óður einyrkjans (1921, Zpěv rolníkův), Heilög kirkja (1924, Svatá církev), Helsingjar (1927, Divoké husy), Anno Domini 1930 (1933). hk
o muži, který si šlápl na ruku).
hk
STEFFENS Henrik, 2. 5. 1773 Stavanger – 13. 2. 1845 Berlín, dánsko-norský přírodovědec a filozof. Po návratu z Německa přednesl v Kodani roku 1802 s velikým ohlasem řadu přednášek o přírodní filozofii a devět těchto přednášek vydal tiskem pod titulem Indledning til philosophiske forelæsninger (1803, Úvod k filozofickým přednáškám). Shrnul v nich myšlenky něm. romantiků o jednotě přírody, umění a dějin a ostře kritizoval vládnoucí racionalismus. Mezi posluchači byli i → A. Oehlenschläger, → N. F. S. Grundtvig a → S. S. Blicher. Legendární šestnáctihodinový rozhovor se Steffensem byl pro Oehlenschlägera zasvěcením do světa romantické poezie. Den poté napsal Oehlenschläger svou nejslavnější báseň Zlaté rohy a uvedl tak do dán. lit. romantismus. Steffens pobyl v Dánsku jen krátce, většinu života strávil v Německu a svá beletristická díla psal něm. fr
STEINARR Steinn, vl. jm. Aðalsteinn Kristmundsson, 13. 10. 1908 N. Ísafjarðarsýsla – 25. 5. 1958 Rekjavík, islandský básník. Přišel do Reykjavíku z venkova v době hospodářské krize v 30. letech a připojil se k levicovým umělcům. Po celý život žil v chudobě jako bohém a po 2. světové válce cestoval po Evropě. Začínal jako proletářský básník. Základním tónem jeho druhé sbírky Ljóð (1937, Básně) jsou pochyby a subjektivní reflexe o životě a celá jeho další tvorba klade naléhavou otázkou po smyslu bytí. Steinarr si vytvořil jednoduchou, zhuštěnou básnickou formu, v níž rafinovaně využil i aliterace. V poetice přijímal podněty z abstraktního umění. Jeho filozof. skepse ovlivnila mnoho mladších básníků. $ D. d: Sbírky básní: Rauður loginn brann (1943, Rudý plamen zahořel), Ferð án fyrirheits (1942, Cesta bez příslibu), Tíminn og vatnið (1948, Čas a voda). $ Souborné vydání: Kvæðasafn og greinar (1964, Sbírka básní a články). hk
STEPHANSSON [stefanson] Stephan G. , 3. 10. 1853 Skagafjörður – 10. 8. 1927 Markerville (Kanada), islandský básník. Ve dvaceti letech emigroval s rodiči, chudými chalupníky, do Ameriky a celý
STEFÁNSSON [stefaunson] Davíd, 21. 1. 1898 Eyjafjörður – 1. 3. 1964 Akureyri, islandský básník. Byl nejolíbenějším novoromantickým lyrikem po 1. světové válce. Jeho první sbírka Svartar fjaðrir (1919, Černá péra) oprostila island. poezii od patosu. Škála ostatních sbírek je velmi bohatá, od prostých lidových popěvků po společenskokritické a protiválečné verše. Stefánsson je rovněž autorem oblíbené island. veselohry s pohádkovým motivem Gullna hliðið (1941, Zlatá brána). D. d.: Sbírky básní: Kvæði (1922, Básně), Kveðjur (1924, Pozdravy), Ný kvæði (1929, Nové básně), Í bygðum (1933, V obydlených krajích), Að norðan (1936, Ze severu), Ný kvæðabók (1947, Nová kniha básní), Ljóð frá liðnu sumri (1956, Básně uplynulého léta), Í dögun (1960, Za svítání). Román: Sólon Islandus (1940). Soubor her: Leikrit (1952, Divadelní hry). hk STEFÁNSSON [stefaunson] Halldór, 1. 12. 1892 Hjaltastaðaþinghá – 5. 1. 1979 Reykjavík, islandský prozaik. Vyrostl v Eskifjörðu a v Reykjavíku se usadil jako poštovní úředník. V 30. letech se připojil k levicovému hnutí. Byl nejúspěšnějším povídkářem své generace a experimentátorem krátké prózy. Jeho povídky, často sociálně laděné, se soustřeďují na psychiku postav. $ Hl. d.: Sbírky povídek: Í fáum dráttum (1930, Několika tahy), Dauðin á þriðju hæð og fleiri sögur (1935, Smrt ve třetím poschodí a jiné povídky), Einn er geymdur (1942, Jeden zbývá), Sögur og smáleikrit (1950, Povídky a krátké hry), Sextán sögur (1956, Šestnáct povídek), Blakkar rúnir (1962, Černé runy). Č. výbor Sen na prodej, 1967. Romány: Innan sviga (1945, V závorce), Fjögra manna póker (1959, Poker ve čtyřech), Sagan af manninum sem steig ofan á höndina á sér (1960, Příběh
427
STEINSSON Gudmundur, vl. jm. Guðmundur J. Gíslason, * 19. 4. 1925 Eyrarbakki, islandský dramatik. Začínal v 50. letech romány, ale od 60. let se etabloval hlavně jako stálý autor úspěšných symbolicko-společenských her o stresujícím tempua nedostatku mezilidské komunikace v současném životě. $ Hl. hry: Forsetaefnið (1964, Prezidentský kandidát), Lúkas (1975, Lukáš), Sólarferð (1976, Zájezd za sluncem, Stundarfríður (1979, Momentální mír), Garðveisla (1982, Zahradní party), Brúðarmyndin (1987, Svatební fotografie). hk
426
život pracoval jako nádeník a rolník, nejprve v USA, později v Kanadě. Byl vzdělaný samouk a nejobdivovanější island. básník své doby. Jeho poezie byla tematicky mnohostranná. Stephansson byl socialista a vedle subjektivních a filoz. básní psal i obžalobné verše protikapitalistické a protiválečné. Zůstal po celý život myšlením i jazykem Islaďanem, oproti domácím básníkům měl však mnohem širší rozhled po problémech světových. Byl také výborným esejistou. Hlavní část jeho poezie vyšla pod názvem Andvökur, 6 sv. (1909–38, Noční bdění). $ D. d.: Sbírky básní: Úti á víðavangi (1894, Pod širým nebem), Á ferð og flugi (1900, Cestou a letem), Kolbeinslag (1914, Píseň o Kolbeinovi), Heimleiðis (1917, Na cestě k domovu). Publicistika: Bréf og ritgerðir, 4 sv. (1938–48, Dopisy a stati). hk
tro-poeticus (asi 1658, Hvězdně básnická rozprava) o válce s Dánskem a roskildském míru. Pěstoval kromě toho filozofii, teologii, filologii, archeologii, matematiku a mechaniku. Poezii psal i lat., italsky a něm. Je mu připisováno autorství real., hexametrem psané skladby Bröllops beswärs Ihugkommelse (Vzpomínky na starosti se svatbou). št
STOLPE Sven, * 24. 8. 1905 Stockholm, švédský prozaik, esejista a polemik. Pochází z rodiny státního úředníka. V mládí levicově orientován. Za pobytu ve švýcarském sanatoriu, kde si léčil tuberkulózu, poznal svět franc. katolíků, což znamenalo jeho náboženské probuzení. Nejprve se přihlásil k domácímu Oxfordskému hnutí a luteránské církvi, roku 1947 přestoupil ke katolicismu. Své myšlenkové postoje vyslovil poprvé v esejích Två generationer (1929, Dvě generace), v nichž se staví proti estetismu a pozitivismu starší generace a zjišťuje náboženský smysl u generace nové (→ P. Lagerkvist). Tyto názory rozvíjí ve 30. letech v časopise Fronten (Fronta). Jeho první román I dödens väntrum (1930, V čekárně smrti) je zasazen do prostředí sanatoria a pojednává o touze nepokojného mladého muže po nadpozemském osvobození. Zkušenost spisovatelovy konverze odrážejí romány Lätt, snabb och öm (1947, Lehký, rychlý a něžný) a Sakrament (1948, Svátost). Jeho obsáhlá esejistická tvorba pojednává o franc. křesťanských spisovatelích F. Mauriacovi, J. Maritainovi, H. Brémondovi aj., např. soubory Den kristna falangen 1–2 (1934, 1936 Křesťanská falanga) a Själar i brand (1938, Planoucí duše). Jeho pozornosti neušly ani velké postavy Evropy a Švédska, např. Jeanne d’Arc (1949, Jana z Arku), Franciscus: lärjunge och diktare (1954, Frintišek: učedník a básník), Drottning Kristina (1954, Královna Kristina) a Birgitta 1–2 (1973). Královně Kristině je věnována i jeho disertační práce Från stoicism till mystik (1959, Od stoicismu k mystice). O švéd. literatuře a kultuře pojednávají eseje Det svenska geniet (1935, Švédský genius), Vad-
STIGEN Terje, * 28. 6. 1922 Mageøry (Nordkapp), norský prozaik. Je autorem velkého množství hodnotných románů z historie i současnosti a povídek. Jeho romány se vyznačují bohatou dějovostí, smyslem pro poetično, svéráznými postavami a často humorem až groteskností. Děj řady románů je umístěn do nejsevernějšího Norska, do 30. let a období okupace. $ Hl. d.: Romány: To døgn (1950, Dva dny a dvě noci), Nøkkel til ukjent rom (1953, Klíč k neznámé místnosti), Vindstille underveis (1956, Plavba v bezvětří), Stjernøy (1959, Hvězdicový ostrov, č. 1988), Det siste paradiset (1969, Poslední ráj), Min Marion (1972, Má Marion), Avikfjord (1977), Bak våre masker (1980, Za naší maskou), Katedralen (1987, Katedrála), Krigen (1989, Válka), Fyrholmen (1991, Ostrůvek s majákem), Allegretto (1995). Č. tři povídky v časopisu Světová literatura 1975/6. hk
STIERNHIELM [šernjelm] Georg, vl. jm. Olofsson, 7. 5. 1598 Vika (Dalarna) – 22. 4. 1672 Stockholm, švédský básník a polyhistor. Studoval v Uppsale a v Greifswaldu, poté podnikl studijní cesty do Německa a Holandska. Působil jako učitel gymnázia ve Västeråsu a ve škole pro mladé šlechtice Collegium illustre, později jako přísedící nejvyššího soudu a soudce, říšský znalec starožitností a správce archivu. Roku 1631 byl povýšen do šlechtického stavu. Je autorem první švéd. básnické sbírky Musae suethicantes (1668, Švédské múzy), která obsahuje i první švéd. sonet. Je vedena duchem soudobých snah o obrodu švéd. jazyka. Největší význam však má jeho filoz.-didaktický epos Herkules (1658). Je napsán v hexametru a pojednává o volbě mladého muže mezi dobrem a zlem tak, že do protikladu soudobého epikurejského života staví ctnost v duchu novoplatonské filozofie. Renesančně-barokní estetika eposu zvýrazňuje Stiernhielmův přínos pro švéd. kulturu, která se do evr. souvislostí dostala právě v tomto století díky třicetileté válce a jejím politickým důsledkům. Právem je proto Stiernhielm nazýván „otcem švédského básnictví“. Ve společenském životě u dvora královny Kristiny hrály velkou úlohu jeho hudební, baletní a recitační představení, tzv. balety, např. Fångne Cupido (1649, Spoutaný Kupido), Fredsavl (1649, Zrození míru) a Parnasus Triumphans (1651, Triumfující Parnas). Druhý z nich oslavuje uzavření vestfálského míru roku 1648. Je autorem ve své době oblíbené burlesky Discursus as-
429
STEPHENSEN [stefensen] Magnús, 27. 12. 1762 Leirá – 17. 3. 1833 Viðey, islandský osvícenský spisovatel. Vystudoval práva na univ. v Kodani a na Islandu zastával úřad nejvyššího soudce. Byl přívržencem franc. orientovaného racionalismu, který byl na Islandu nepopulární. Založil Islandský vzdělávací spolek (1794) a dva časopisy. Vlastnil tiskárnu a byl nejdůležitějším vydavatelem své doby. Psal praktické příručky, lidové kalendáře a těžkopádnou poezii. $ Hl. d.: Eftirmæli 18. aldar (1806, Epilog k 18. století), Ljóðmæli (1842, Poezie). hk
428
Královské knihovny. Jestliže jeho povídky ze studentských let Från Fjerdingen och Svartbacken (1877, Z Fjerdingenu a Svartbackenu) prošly víceméně bez povšimnutí, románovým debutem Röda rummet (1879, Červený pokoj, č. 1901, 1990), dnes považovaným za milník moderní švéd. literatury, rozvlnil stojaté vody domácího lit. dění a doslova přes noc se stal nejdiskutovanějším spisovatelem v zemi. Projevil se v něm jako odvážný novátor a průkopník nových směrů: v duchu nastupujícho kritického realismu a naturalismu a s notnou dávkou dickensovského a marktwainovského humoru a satiry vylíčil život stockholmské umělecké bohémy, podvodné praktiky politiků, tisku, obchodníků a pokryteckou morálku vládnoucích vrstev. Po sňatku s herečkou Siri von Essen se vrátil k div. tvorbě dramaty se středověkým koloritem Gillets hemlighet (1880, Cechovní tajemství) a Herr Bengts hustru (1882, Choť pana Bengta) a společenskokritickou pohádkovou hrou Lycko-Pers resa (1882, Cesta Petra Šťastlivce). Svou kulturněhist. erudici uplatnil v pracích Gamla Stockholm (1880–82, Starý Stockholm) a Svenska folket i helg och söcken (1881–82, Švédský lid ve dnech všedních i svátečních), jakož i hist. povídkách Svenska öden och äventyr (Švédské osudy a dobrodružství, první ze tří svazků vyšel 1882), které ovšem aktualizoval myšlenkami rousseauismu, darwinismu, socialismu, anarchismu a ateismu. Prosadil se také jako básník – sbírkou Dikter på vers och prosa (1883, Básně ve verši a próze), jejíž záměrně nepoetická volba slov, senzualismus, naturalistické motivy a občasný volný rytmizovaný verš přinesly nové impulzy švéd. poezii, a následujícími Sömngångarnätter på vakna dagar (1884, Náměsíčníkovy noci ve dnech bdění). Ještě předtím, v roce 1882, vydal kousavě satirický a nevybíravě polemický román Det nya riket (Nová říše), volně navazující na Červený pokoj. Jeho kritika dvojí morálky, konformismu, společenských konvencí a zatuchlosti a zkostnatělosti politického života rozběsnila jeho konzervativní odpůrce natolik, že se rozhodl opustit Švédsko a následujících šest let strávil v dobrovolném exilu ve Francii, Švýcarsku, Německu a Dánsku. V povídkové sbírce Giftas (1884, Manželství, č. 1894, Manželské historie, č. 1984), detabuizující zakázané oblasti manželského a sexuálního života, zesměšnil nejen establishment, ale i tehdejší feministické hnutí, mj. polemizoval s → H. Ibsenem a jeho Domovem loutek. Pro údajnou blasfémii v povídce Odměna ctnosti na něj byla podána soudní žaloba, a i když byl v následujícím procesu osvobozen, švéd. nakladatelé a divadelní ředitelé začali jeho tvorbu bojkotovat. Jeho názory na tzv. ženskou otázku, které se v druhém díle Giftas (1886) ještě vyhrotily, navíc způsobily roztržku mezi ním a jeho spojenci ze skupiny Mladé Švédsko. Ve sbírce povídek Utopier i verkligheten (1885, Utopie ve skutečnosti) ještě akcentoval své politické a společenské postoje, zatímco autobiogr. cyklus Tjänstekvinnans son (1.–3. díl 1886–87, 4. díl 1909, Syn služky, č. 1927, 1960, 1968) znamená počátek postupného odklonu k
stena (1945) aj. Samostatné studie napsal o dán. knězi-dramatikovi Kaj Munkovi (1944) a ruském filozofu Berďajevovi (1948). Jeho pojetí švéd. lit. obsahuje vícesvazkové dílo Svenska folkets litteraturhistoria (1972, Dějiny literatury švédského národa). Psal také div. hry a filmové scénáře. št
STRINDBERG [strindberj] August, 22. 1. 1849 Stockholm – 14. 5. 1912 tamtéž, švédský dramatik, prozaik a básník. Byl všestranná osobnost: kromě lit. se v menší míře věnoval i řadě dalších oborů, mj. malířství a fotografii. Pocházel z rodiny paroplavebního komisionáře, po ukončení lycea dvakrát krátce studoval na uppsalské univ., působil jako učitel v zámožných rodinách a neúspěšně se pokusil o hereckou a lékařskou kariéru. Již jeho raná dramata Fritänkaren (1870, Volnomyšlenkář), I Rom (1870, V Římě), Hermione (1871, Hermiona) a Den fredlöse (1876, Psanec) mají silný politický a sociální akcent. Ještě radikálněji vyznívá hra Mäster Olof (1872, Mistr Olof), která na příkladu švéd. reformátora → O. Petriho a jeho konfliktu s královskou světskou mocí nastoluje aktuální společenské otázky. Když ji stockholmské Královské divadlo pro její nekonveční přístup odmítlo, Strindberg ji přepracoval a zveršoval (1878), ale jejího uvedení se přesto dočkal až devět let po jejím vzniku. V následující době se živil jako novinář, později získal místo amanuense
431
STREUVELS [strövels] Stijn, vl. jm. Frank Lateur, 3. 9. 1871 Heule – 15. 8. 1969 Ingooigem, vlámský prozaik, významný regionalista. Synovec → G. Gezelle, původním povoláním pekař. Naučil se něm., angl., dán. a částečně rus. a jeho první prózy byly do jisté míry ovlivněny skandinávskou a rus. literaturou, např. Lenteleven (1899, Jaro, č. 1909), Zomerland (1900, Letní země), Langs de wegen (1902, Cesta vede k domovu, č. 1946). Po regionálním románu Minnehandel (1903, Milování ve Flandřích, č. 1939) následovala jeho vrcholná próza De vlaschaard (1907, Lniště, č. 1942, 1954), v níž vylíčil svár generací a vztah mezi přírodou a člověkem. Román byl zfilmován i zpracován pro divadlo, č. Modré pole, (1944). Neobyčejně plasticky dokázal evokovat západovlám. venkov a oživit ho řadou rázovitých postav, nepoddajných sedláků i životaplných dětí, např. v románu Prutske (1922). Je pokládán za mistra citlivého líčení krajiny a koloběhu života, dlouho reprezentoval vlám. lit. v cizině, kde byl hodně překládán. $ Hl. d.: Fabulované prózy: Werkmenschen (1926, Pracující), Morgenstond (1912, Jitro), In oorlogstijd (1915–16, Za války), Grootmoedertje (1922, Babička), De teleurgang van de Waterhoek (1927, Velký most, č. 1943), Alma met de vlassen haren (1931, Plavovlasá Alma, č. 1931), Beroering over het dorp (1948, Poprask na vesnici), Kroniek van de familie Gezelle (1960, Kronika rodiny Gezellů), In levenden lijve (1966, Na vlastní kůži). Vyd.: Sebrané spisy: Volledig Werk, 4 sv. (1971–73, Úplné dílo). kr
430
432
psychol. sebeanalýze, i když sociální aspekt hraje i zde nezanedbatelnou roli. Ve franc. psaném autobiogr., takřka patologicky subjektivním románu Le Plaidoyer d’un fou (tiskem nejprve něm. 1893, švéd. 1914, Zpověď pošetilcova, č. 1912, Bláznova obhajoba, č. 1984) s brutální otevřeností vylíčil disharmonie svého rozpadávajícího se manželství se Siri. V nejčtenějším, takřka úsměvném románu Hemsöborna (1887, Lidé na Hemsö, č. 1892, 1958) se nostalgicky vrátil domů, do stockholmských šér, kde se odehrává i sbírka povídek Skärkarlsliv (1888, Život v šérách) a nietzscheovsky pojatý román I havsbandet (1890, Na břehu moře, č. 1895), předznamenávající nástup individualismu 90. let. Těžiště jeho tvorby v letech 80. leží v dramatech, která svým tematizováním souboje pohlaví a důrazem na psychologii postav znamenala zásadní přínos vývoji světového divadla. Fadren (1887, Otec, č. 1919, 1977) líčí psychickou vraždu, jíž se na protagonistovi dopustí jeho žena, „naturalistická truchlohra“ Fröken Julie (1888, Slečna Julie, č. 1925, 1929) podtrhuje vliv sociálních vazeb na lidské chování a v tragikomických Fordringsägare (1889, Věřitelé, č. 1925, 1972) je popsána „vivisekce“ partnerských vztahů. Po krátkém pobytu ve Švédsku počátkem 90. let Strindberg znovu odjel do ciziny a začal se bezcílně toulat po Evropě. V důsledku dalšího zkrachovalého manželství, tentokrát s rakouskou novinářkou Fridou Uhlovou, rostla jeho izolace od okolního světa a nakonec v Paříži vyvrcholila těžkou duševní krizí, hraničící s šílenstvím. Na delší dobu zcela opustil lit. a pokusil se prosadit v oblasti přírodních věd, především v chemii (spis Antibarbarus, 1894), a když nedosáhl očekávaného uznání, obratil se k alchymii a okultismu (snažil se mj. vyrobit zlato). Následně prodělal radikální názorový přerod: z dřívějšího ateisty a materialisty se změnil v hluboce věřícího člověka, který hledal odpověď na zásadní existenciální tázání v Boží existenci a swedenborgovském mysticismu. Svou krizi popsal v autobiogr. prózách Inferno (franc. 1897, č. 1998) a Legender (1898, Legendy), kterými se vrátil k beletrii. Poslední období jeho tvorby charakterizuje nahrazení zolovského naturalismu expresionismem a symbolismem a hledání nových, experimentálních forem, které by dokonaleji postihly mnohoznačnost lidské duše. Hlavním zdrojem inspirace se mu stal jeho vnitřní svět, pro nějž je příznačné splývání reálna a ireálna, skutečnosti a fantazie a ve kterém zásadní roli hrají náboženské kategorie jako vina, trest, pokání, odpuštění a usmíření. To platí pro třídílnou „mysterii“ Till Damaskus (1898, 1904, Do Damašku, č. 1923) i další hry: Advent a Brott och brott (Zločin a zločin, knižně obě pod názvem Vid högre rätt, 1899), Påsk (1900, Velikonoce), Kronbruden (1902, Nevěsta), Svanevit (1901, Labuton) a Dödsdansen I-II (1901, Tanec smrti, č. 1917, 1967, 1993), který zachycuje peklo manželského soužití. Umělecký vrchol představuje Ett drömspel (1902, Hra snů, č. 1966), čerpající z indické mystiky a spisovatelova rozchodu s jeho poslední
433
ženou, téměř o třicet let mladší herečkou Harriet Bosseovou. Ve velmi pesimistickém, schopehauerovském duchu je zde život líčen jako nepřetržitý sled utrpení, z něhož jediným možným vysvobozením je smrt. Téma viny a pokání hraje významnou roli také v řadě hist. her: Folkungasagan (1899, Sága o Folkunzích), Gustav Vasa (1899), Erik IV (1899, č. 1977), Gustaf Adolf (1900), Engelbrekt (1901), Carl XII (1901, Karel XII.), Kristina (1903, Královna Kristina, č. 1922, 1966), Gustaf III (1903), Näktergalen i Wittenberg (1903, Slavík z Wittenbergu). K lyrice se Strindberg vrátil ve sbírce Ordalek och småkonst (1902, Hra se slovy a drobné umění), k próze pak v meditativních románech Ensam (1903, Osamělý) a Klostret (tiskem 1966, Klášter, č. oba pod názvem Osamělý, 1974), ve sbírce Sagor (1903, Pohádky) a novelách Taklagsöl (1906, Glajcha, č. 1994) a Syndabocken (1906, Obětní beránek, č. Obětní kozel, 1994). Společenskou tematiku zpracovává satirický pendant Červeného pokoje Götiska rummen (1904, Gotické pokoje, č. 1918) a román Svarta fanor (1907, Černé vlajky, č. 1919), karikující významné osobnosti švéd. společnosti. Sbírky pestrých osobních poznámek, dojmů a aforismů Ockulta dagboken (výbor 1963, faksimile rukopisu 1997, Okultní deník, č. výbor v časopisu Světová literatura 1992/4) a tzv. blå böcker (modré knihy, č. výbor Kniha lásky, 1928), z nichž první vyšla roku 1907, dávají nahlédnout do básníkova nitra. Čtveřice „komorních her“ Oväder (1907, Nečas, č. Blýskání na časy, 1922), Brända tomten (1907, Spáleniště), Pelikanen (1907, Pelikán, bez vročení) a zejména naprostou bezmoc a disharmonii lidské existence demonstrující Spöksonaten (1907, Sonáta příšer, č. 1973), které Strindberg psal pro vlastní Intimní divadlo, svým charakterem předjímají nejen něm. expresionismus, ale do jisté míry i absurdní divadlo. Ačkoliv ke konci života spisovatel byl díky své religiozitě tolerantnější vůči protivníkům a ochotnější k odpuštění, nikdy se nesmířil s panujícími společenskými zlořády a nepravostmi. V letech 1910–12 uveřejnil sérii ostře polemických novinových článků, jimiž se dotkl citlivých míst společnosti a vyvolal její polarizaci a rozdělení do dvou nepřátelských táborů (tzv. Boj o Strindberga). Představitelé oficiálních politických a kulturních institucí mu jeho postoje nikdy neodpustili, čímž také lze vysvětlit, že navzdory svým uměleckým kvalitám nikdy neobdržel Nobelovu cenu ani nebyl přijat do Švédské akademie. Poslední léta života strávil v relativní samotě v Modré věži na stockholmské Královnině ulici. $ D. d.: Div. hry: Marodörer (1886, Marodéři), Kamraterna (1888, Kamarádi), Den starkare (1888, Ta silnější), Paria (1890), Bandet (1892, Pouto), Leka med elden (1892, Hra s ohněm, č. 1925), Himmelrikets nycklar (1892, Klíče k nebeskému království), Inför döden (1892, Před smrtí), Moderskärlek (1892, Mateřská láska), Kaspers fet-tisdag (1901, Kašpárkovo masopustní úterý), Svarta handsken (1909, Černá rukavička), Siste riddaren (1908, Poslední rytíř), Riksföreståndaren
(1908, Správce země), Bjälbojarlen (1908, Bjälboský jarl), Midsommar (1900, Svatý Jan), Stora landsvägen (1909, Velká silnice). Novela: Tschandala (1889). Sbírky povídek: Fagervik och Skamsund (1902, Krasotín a Ostudov), Historiska miniatyrer (1905, Historické miniatury, č. 1920), Nya svenska öden (1905, Nové švédské osudy). Reportáž: Bland svenska bönder (1886, tiskem 1889, Mezi švédskými sedláky). Sbírka esejů: Blomstermålningar och djurstycken (1888, Obrazy květů a zvířecí stati). Jiné: Likt och olikt 1–2 (1884, To i ono), Vivisektioner (tiskem 1952, Vivisekce). Vyd.: Samlade skrifter 1–55 (1912–21, Sebrané spisy), nové, tzv. národní vydání sebraných spisů v 75 svazcích vychází od roku 1986, Brev (1948–96, Dopisy). Lit.: Gunnar Brandell: August Strindberg – ett författarliv I–IV (1893– 89), Martin Lamm: August Strindberg 1–2 (1948), Olof Lagercrantz: August Strindberg (1979), Michael Meyer: Strindberg (1985), Martin Lamm: Strindbergs dramer (1924–26), Björn Meidal: Från profet till folktribun (1982). Strindbergssällskapet vydává od roku 1985 sborník Strindbergiana. zč
Vyvolávači), Nigger eller mit nøgne hjerte (1982–83, Nigger neboli mé nahé srdce). Vyd.: Samlede Strunge 1978–1985 (1995, Sebraný Strunge). fr
STŘEDOVĚKÉ NIZOZEMSKÉ DRAMA. Nejstarší niz. světská dramata se datují z 2. poloviny 14. století, předváděna však jistě byla mnohem dřív. Jsou to tzv. abele spelen (vznešené, sličné hry), jež zpracovávají látku rytířských románů a jsou nazvány podle titulního hrdiny, např. Lanseloet, Esmoreit a Gloriant. Po každé vznešené hře následovala krátká real. fraška: clute, sotternie (bláznivina), většinou zachycující epizodu ze života manželské dvojice, v níž chytrá žena vítězí nad obstarožným, hloupým manželem, např. Buskenblazer (Foukálek do krabičky), Nu noch! (Jen houšť) aj. Vznešené hry a některé frašky jsou zachovány v tzv. Hulthemse handschrift (1410, Hulthemský rukopis). Duchovní dramata, původně předváděná o Vánocích a Velikonocích v kostele jako krátké zdramatizované příběhy biblické dějepravy, byla posléze vykázána na prostranství před kostel a později na tržiště jako hry na vozech. Počítáme k nim mysteriespelen (mysteria) ze života Panny Marie, mirakelspelen (hry o zázracích) a moraliteiten (morality), v nichž vystupují personifikované vlastnosti. Nejvýznamnější mysterium Die Eerste Bliscap van Maria (1441–48, První radost Mariina) bylo předváděno členy bruselské řečnické komory. Z her o zázracích je velmi cenná Marieken van Nieuweghen (1498, 1. vydání 1518, zachovaný 2. tisk 1608, Mariken z Nimégue, č. 1934, zhudebnil B. Martinů). Alegoricko didaktickou moralitu Elckerlijc (Jeden každý z nás), jež je předchůdcem angl. Everymana, zapsal v 2. pol. 15. století Petrus van Diest (1454–1507) a v roce 1496 s ní na antverpských slavnostech řečnických komor získal první cenu. kr
SUHONEN Pekka, * 16. 8. 1938 Helsinky, finský spisovatel. Vystudoval architekturu; výtvarné umění je námětem jeho esejů a teoretických prací – Artek (1985) je historií designerské firmy, založené Alvarem Aaltem, kniha esejů Delfiini (1973, Delfín) se zabývá architekturou, výtvarným uměním a lit. V próze často užívá prvků dobrodružné, oddechové lit., pohádkových a fantazijních motivů – Kauniiden naisten juttu (1972, Příběh krásných žen). V poezii spo-
STRÖM(OVÁ) Eva, * 4. 1. 1947, švédská básnířka. Původním povoláním lékařka. Patří k nejvýraznějším talentům své generace. Debutovala roku 1977 sbírkou Den brinnande zeppelinaren (Hořící zepelín). Svým osobitým, obrazným jazykem, jehož temný podtón vychází ze zkušeností lékařky, navazuje na modernismus. Nedospívá k syntéze ani smíření, její lyrika naopak vyjadřuje napětí citového chladu a vřelosti, fyzického chátrání a živočišné tělesné radosti, sociální konvence i přirozených pudů. Mezi těmito kontrasty hledá křehkou rovnováhu za využití mýtu, snu i podvědomí. Píše i romány. $ D. d.: Básnické sbírky: Akra (1983), Brandenburg (1993). Romány: Det mörka alfabetet (1982, Temná abeceda), Mats Ulfson (1991). dh STRUNGE Michael, 19. 6. 1958 Kodaň – 9. 3. 1986 tamtéž, dánský básník. Zástupce a ostře polemický mluvčí punkové generace „černých romantiků“. V letech 1981–83 vedoucí lit. rubriky časopisu Sidegaden (Postranní ulice), autor celkem jedenácti sbírek veršů inspirovaných rockovou hudbou a odporem k „normálnosti“, konvencím a měšťáckým hodnotám: „Jezdíte v smradlavých autech / čtete smradlavé noviny / smrdíte sebeuspokojením / a sračkami co vám lezou / z cynických rtů.“ Strunge spáchal sebevraždu a stal se kultovní postavou hlavně své vlastní generace a jeho básně (prózou a volným veršem) došly velké popularity. $ Hl. d.: Poezie: Livets hastighed (1978, Rychlost života), Fremtidsminder (1980, Vzpomínky na budoucnost), Vi folder drømmens faner ud (1981, Rozvíjíme prapory snu), Væbnet med vinger (1984, Ozbrojen křídly), Ud af natten (1982, Z nitra noci), Popsange (1983, Pop písně), Verdenssøn (1985, Syn světa), Billedpistolen (1985, Obrázková pistole), Skrigerne (1980,
435
STUCKENBERG Viggo, 17. 9. 1863 Vridsløselille – 6. 12. 1905 Kodaň, dánský básník a prozaik. Po nepříliš zdařilých naturalistických začátcích se přiklonil k symbolismu a přispíval do časopisu Taarnet (Věž), který vydával → J. Jørgensen. Nejlepší složkou jeho díla jsou básně vydané ve sbírkách Digte (1886, Básně), Flyvende sommer (1898, Babí léto), Sne (1901, Sníh), Sidste digte (1906, Poslední básně). Předmětem jeho lyrického zaujetí je příroda a ženy, hlavně jeho manželka Ingeborg. fr
434
juje lyrický proud vědomí s hist. motivy – sbírka Palava omaisuus (1968, Hořící vědomí). $ D. d.: Sbírka esejů Pikku paratiisi (1988, Malý ráj). mh
hrávajícím se v poválečných Helsinkách, je jinakost hrdinů zosobněna přímo v postavě záhadného tuláka, obchodníka ze Středomoří, který přichází do Helsink zemřít. Suosalmiová je i autorkou několika knížek pro děti – dobrodružná pohádková knížka Uudenkuun juhla (1955, Svátek nového měsíce), dívčí román Nyt saapuu Annamaria (1965, Teď přichází Annamaria.) mh
SVEDELID Olof, * 26. 8. 1932 Stockholm, švédský prozaik, představitel polodokumentárního kriminálního románu. Debutoval roku 1964 románem Döden tystar mun (Smrt zavírá ústa). Výrazného úspěchu dosáhl romány o policejním inspektoru Rolandu Hasselovi, počínaje Anmäld försvunnen (1972, Pohřešovaný). Popularitu mu zajistilo zfilmování celé řady těchto detektivek. V 70. letech zahájil společně s Leifem Silberskym novou sérii s židovským advokátem Samuelem Rosenbaumem. Je autorem detektivních příběhů pro mládež, hist. románu Mor är ingen häxa (1979, Máma není čarodějka) a učebnice dějepisu pro základní školy. dh
SVENSSON Jón, vl. jm. Jón Stefán Sveinsson, zvaný Nonni, 16. 11. 1857 Eyjafjörður – 16. 10. 1944 Kolín n. Rýnem, islandský spisovatel knih pro mládež. Studoval teologii ve Francii, Belgii, Holandsku a Anglii, učil v dán. Ordrupu, za 2. světové války žil v Porýní. – Po dvou knihách v dán. napsal za pobytu v Holandsku něm. knihu, která založila jeho slávu: Nonni. Erlebnisse eines jungen Isländers von ihm selbst erzählt (1913, Nonni, č. 1934). Po ní následovala celá série vyprávění o island. chlapci Nonnim a jeho příhodách na Islandu i ve světě, většinou autobiogr. podložených a něm. psaných. Svensson byl po celý život věrným jezuitou a obhájcem katolické církve, z jeho knih jsou však pouze tři psány s přímým misionářským záměrem. $ D. d.: Et ridt gennem Island (1908, Na koni mezi ledy o ohni,
SVEINSSON Einar Ólafur, 12. 12. 1899 Mýrdalur – 18. 4. 1984 Reykjavík, islandský literární historik, profesor na univerzitě v Reykjavíku a ředitel Ústavu rukopisů. Zabýval se zvláště island. pohádkami a pověstmi a studiem Ságy o Njálovi. Z četné vydavatelské činnosti je nejdůležitější edice Ságy o Njálovi se zásadní předmluvou (1954). $ Hl. d.: Verzeichnis isländischer Märchenvarianten (1929, Soupis variant islandských pohádek), Um Njálu (1933, O Njále), Sagnaritun Oddverja (1937, Psaní ság na Oddi), Um íslenskar þjóðsögur (1940, O islandských lidových pověstech), Sturlungaöld (1940, Století Sturlungů), Studies in the Manuscript Tradition of Njáls saga (1953, Studie rukopisné tradice Ságy o Njálovi), Dating of Icelandic Sagas (1956, Datování islandských ság), Handritamálið (1959, Otázka rukopisů), Les sagas islandaises (1961, Islandské ságy), Íslenskar bókmenntir í fornöld (1962, Staroislandská literatura), Ljóð (1968, Básně). hk
SUOSALMI(OVÁ) Kerttu-Kaarina, * 9. 9. 1921 Lahti, finská prozaička. Do lit. vstoupila počátkem 50. let jako autorka lyrických básnických sbírek. Její próza bývá fin. kritikou označována za barokní – pro svou mnohovrstevnost, bohatství barvitých detailů, přítomnost vyššího smyslu nebo jeho hledání. Hrdiny jejích románů jsou výluční lidé, hledající něco víc než je každodenní materiální realita, vesměs maloměstská. Tak učitelka v románu Neitsyt (1964, Panna) je považována za „posedlou ďáblem“, protože nechce přistoupit na kompromisy. Román Hyvin toimeentulevat ihmiset (1969, Lidé, co se o sebe umí dobře postarat), poznamenaný dobovou angažovaností, vypráví o střetu vzdělaných středostavovských vrstev s „přízemním materialismem“ amerikanizovaného fin. maloměsta. V románu Ihana on Altyn-köl (1988, Nádherný je Altyn-köl), ode-
437
SUNDMAN Per Olof, 4. 9. 1922 Vaxholm – 9. 10. 1992 Stockholm, švédský prozaik. Vyrůstal v hlavním městě, klíčovým inspiračním zdrojem se mu však stal téměř patnáctiletý pobyt v severošvéd. Norrlandu, kde působil jako hoteliér a komunální politik. Do tohoto prostředí umístil svá první díla: sbírku povídek Jägarna (1957, Lovci, č. výbor 1968) a romány Undersökningen (1968, Vyšetřování) a Skytten (1960, Střelec), která svým specifickým, jednoduchým, koncizním až lakonickým stylem připomínají island. ságy. Se ságami Sundmana spojuje i zdánlivá absolutní objektivita a naprostá absence jakéhokoli psychologizování: omezuje se na nesporná fakta, skutečnost nevysvětluje, ale pouze registruje, odmítá hypotézy, subjektivní hodnocení a soudy, jakož i jednoznačné závěry a řešení. Zdůrazňuje nemožnost nalézt obecně platnou pravdu a plně pochopit jiné lidi a motivy jejich jednání, a následně vznáší požadavek tolerance a respektu vůči každému jednotlivci. Do Norrlandu se později ještě vrátil ve sbírce povídek Sökarna (1963, Hledači, č. výbor v časopisu Světová literatura 1978/5) a takřka detektivním příběhu s otevřeným koncem Två dagar, två nätter (1965, Dva dny, dvě noci, č. 1987), v ostatní tvorbě ale regionalní hranice značně překročil. Román Expeditionen (1962, Expedice, č. 1980), polemický pendant slavného cestopisu Henryho Stanleyho V nejtemnější Africe, poukazuje na spornost údajné nadřazenosti západní, bílé civilizace, román s dokumentárními prvky Ingenjör Andrées luftfärd (1967, Let inženýra Andréeho, č. 1972) zbavuje hrdinské aureoly švéd. vzduchoplavce, který roku 1897 spolu se svými dvěma druhy zahynul při pokusu o dobytí severního pólu, a moderní parafráze island. ságy Berättelsen om Såm (1977, Vyprávění o Såmovi) nastoluje téma úlohy moci a práva v dnešní společnosti. zč
436
č. 1937), Nonni og Manni. En ungdomserindring fra Island (1914, Nonni a Manni, č. 1934), Sonnentage (1915, Za slunných dní, č. 1934), Aus Island. Erlebnisse und Erinnerungen (1918, Z vlasti Nonniho, č. 1935), Die Stadt am Meer. Nonni´s neue Erlebnisse (1922, Město na břehu mořském, č. 1935), Nonni – Missionaris. Herinneringen uit mijn missionarisleven in Denemarken (1926, Nonni misionářem a jiné vzpomínky, č. 1936), Abenteuer auf den Inseln (1927, Dobrodružství na ostrovech, č. 1937), Auf Skipalón. Neue Islandgeschichten Nonnis (1928, Vánoce na Skipalónu a jiné příhody Nonniho na Islandě, č. 1937), Die Feuerinsel im Nordmeer. Nonnis Fahrt zum Althing (1933, Ohňový ostrov u polárního kruhu, č. 1937), Wie Nonni das Glück fand (1934, Jak Nonni došel štěstí, č. 1936), Nonni erzählt. Erlebnisse und Geschichten vom frohen Öresund (1936, Nonni vypráví. Zážitky a příhody z veselého Öresundu) aj. hk SVERDRUP Harald, 29. 5. 1923 Vestvågøy – 26. 6. 1992, norský básník, oblíbený hlavně pro své básně o nor. krajině a programově jednoduchou přírodní a milostnou lyriku. Debutoval roku 1948 a celkem vydal kolem dvaceti sbírek. Souborně vyšly v Samlede dikt (1983, Sebrané básně) a ve výboru Måltrost, svarttrost (1992, Drozd zpěvný a drozd černý). hk
pomínají Dantovo Peklo i surrealistické snové obrazy. Ovlivnil řadu starších i moderních básníků (Blake, Coleridge, Goethe, Schelling, → P. D. A. Atterbom, → C. J. L. Almqvist, → A. Strinberg, → G. Ekelöf). Stoupenci jeho náboženských názorů a jeho Nové církve vystupují jako swedenborgiáni (zejména v Anglii a USA). Lit.: J. Janeček: Em. Swedenborg, apoštol nového křesťanství (1912), I. Jonsson: Swedenborgs korrespondenslära (1969). št
SZÉKELY-LULOFS(OVÁ) [sekej lülofs] Madelon Hermine, 24. 6. 1899 Surabaja – 22. 5. 1958 Amsterdam, nizozemská prozaička. V dětství a mládí bydlila v tehdejší Nizozemské Indii, odkud vytěžila náměty svých románů, především debutu Rubber (1931, Guma klesá, č. 1931, naposledy 1993) překládaného do mnoha jazyků. Obdobně čtenářsky úspěšné jsou i její další romány z indonéského prostředí. Po sňatku s druhým manželem, jenž pocházel z Maďarska, se ve svých prózách zaměřila i na tuto oblast. $ D. d.: Romány: Koeli (1932, Kuli, č. 1937, 1978), De andere wereld (1934, Jiný svět, č. 1946), De hongertocht (1936, Hladová výprava, č. 1939, 1994), Het laatste bedrijf (1937, Velký Tuvan, č. 1946), Weerzien in Boedapest (1950, Shledání v Budapešti). kr
TALVIO(OVÁ) Maila, 17. 10. 1871 Hartola – 6. 1. 1951 Helsinky, finská prozaička. Po několika drobnějších romantických prózách píše v duchu kritického realismu romány Pimeänpirtin hävitys (1901,
T
SWEDENBORG [svedenborj] Emmanuel, 29. 1. 1688 Stockholm – 29. 3. 1772 Londýn, švédský přírodovědec a teozof. Syn skarského biskupa a filologa Jespera Svedberga. Studia v Uppsale dovršil v roce 1709. Vykonal cesty do Anglie, Holandska, Francie a Německa, stal se asesorem Báňského kolegia a byl povýšen do šlechtického stavu. Po dalších cestách se zdržuje ve Stockholmu nebo v Holandsku a Anglii. Od roku 1741 je členem Vědecké akademie. Po roce 1745 prožije duchovní krizi, zanechává vědeckého bádání a činnosti v různých technických oborech a věnuje se svým mystickým zážitkům. Jeho Principia rerum naturalium (1734, Základy přírodních věd) zastávají mechanický světový názor (obsahují teorii vzniku Země blízkou Kantově a Laplaceově). Ve spise Oeconomia regni animalis (1740–41, Řád říše živočišné) se přiklání k psychologii a neoplatonismu a zjišťuje, že viditelné je svázáno s neviditelným. Clavis hieroglyphica (1741, Klíč k hieroglyfům) jeho novou orientaci rozvíjí v teorii o korespondencích, podle níž má všechno pozemské svůj duchovní protějšek. Po zmíněné krizi píše výlučně o svých duchovních zážitcích. Za nejzajímavější se pokládají knihy De cultu et amore Dei (1745, O uctívání Boha a lásce k němu), De amore coniugali (1768, O lásce manželské) a Diarium spirituale (Duchovní deník) ze 40. až 60. let 17. století. Souborný výklad jeho teologie a pojetí Nové církve podává spis De vera christiana religio (1771, O pravém křesťanském náboženství). Své duchovní probuzení popisuje v zápiscích z let 1743–44 zvaných Drömboken (vydány 1859, Snář), které při-
439
TAFDRUP(OVÁ) Pia, * 29. 5. 1952, dánská básnířka. Autorka poezie intenzivně tělesné a erotické („tělo, to bojiště něžností“), v níž se formulují všeobecně lidské perspektivy bytí. Tělesnost a smrt jsou podmínky, které je nutno přijmout a učinit je nedílnou součástí jazyka a vědomí. $ Hl. d.: Poezie: Når der går hul på en engel (1981, Když proděraví anděl), Den inderste zone (1983, Nejniternější oblast), Hvid feber (1986, Bílá horečka), Sekundernes bro (1988, Most vteřin), Territorialsang (1994, Územní zpěv). Úvahy o poezii: Over vandet går jeg (1991, Přes vodu jdu). fr
TABERMANN, Tommy, * 3. 12. 1947 Tammisaari, finský básník a prozaik. Začínal jako emocionální revoluční romantik, zabývající se angažovanými náměty, „světovou nespravedlností“, Chile, Vietnamem – sbírka Ruusuja Rosa Luxemburgille (1970, Růže pro Rosu Luxemburgovou). Později se obrací k hlubší milostné a erotické lyrice. $ D. d. Sbírky básní: Tähtiä kämmenellä (1974, Hvězdy v dlani), Kaipaus (1976, Touha), Intohimon panttivanki (1980, Rukojmí vášně), Unelmien kapina (1989, Vzpoura snů). mh
438
Zkáza Pimeänpirtti) a Juha Joutsia (1903), v nichž poukazuje na úpadek mravů a duchovní bídu svého rodného východohämeského venkova, za něž jsou odpovědní ti, kteří mají majetek a moc. Ideál nezkaženého sedláka, ztělesňujícího nejlepší vlastnosti fin. národa, najdeme i v dalších prózách a div. hrách. Talvioová byla žena mimořádně energická, angažovala se v různých kulturních a politických aktivitách, známý byl její „literární salón“, v němž se scházeli významní představitelé kulturního a společenského života, ve 30. a 40. letech především ti, kteří sympatizovali s Hitlerovým Německem. Svému vyhraněnému nacionalismu dala autorka průchod mj. v románech Kurjet (1919, Jeřábi) a Kirkonkello (1922, Kostelní zvon), jež jsou reakcí na občanskou válku a první léta samostatného Finska. V psychol. románech, např. v Yölintu (1913, Lesy hoří, č. 1943) a Elämän kasvot (1916, Tvář života), bojuje za rovnoprávné postavení žen. V trilogii Itämeren tytär (1929–36, Dcera Baltu) oživila atmosféru Helsinek 18. století. jpv TAMMINGA [tamincha] Douwe A., * 22. 11. 1909, Winsum, fríský meziválečný básník. Debutoval roku 1938, psal tradiční poezii, spolupracoval na fríské verzi niz. národního kalvinistického zpěvníku Lieteboek foar de Tsjerken (1977, Církevní zpěvník). Přeložil mj. Edgara A. Poea a → H. Ch. Andersena. Založil v roce 1946 nejdůležitější poválečný časopis De Tsjerne (Máselnice), který vedl do roku 1967. $ Hl. d.: Sbírky básní Balladen en Lieten (1942, Balady a písně), It griene jier (1943, Zelený rok), In memoriam (1968). D. d.: Poezie: Brandaris (1938), Leksums (1945, Lekce), Nije gedichten (1945, Nové básně), Floedmerk (1965, Značka přílivu), Dagen van Heil (1973, Dny spásy), Tsien psalmen (1975, Deset žalmů), Senesco (1984), Strofen foar myn soan (1989, Strofy pro mého syna). Div. hra: De Hogerhuis-saek (1950, Proces Hogerhuis). Romány: It geheim fan Osinga-state (1947, Tajemství zámku Osinga), Frjemdfolk op Barrahiem (1978, Cizí lidé na Barrahiemu), De boumaster fan de Aldehow (1985, Stavební mistr Aldehow). we
logií fin. lit. a lit. čítanek pro základní školy. Kromě lit. portrétů → P. Rintaly, → H. Salamy, → J. Lehtonena a → P. Saarikoskiho vydal v souboru monografií Suomalaisia nykykirjailijoita (Finští současní spisovatelé) portréty zprvu sedmdesáti (1967) a ve čtvrtém vydání (1989) sta žijících spisovatelů píšících fin. či švéd. Soubor jeho novinových kritik z let 1957–84 vyšel pod názvem Sanat sanoista (1984, Slova o slovech), kritik z let 1984–94 po názvem Lause lauseesta (1994, Věta o větě). jpv
TAVASTJERNA [tavašérna] Karl August, 13. 5. 1860 St. Michels
TARKIAINEN Viljo, 18. 4. 1879 Helsinky – 20. 5. 1951 tamtéž, finský literární historik, manžel → M. Jotuniové. V letech 1924–46 profesor fin. lit. na helsinské univ. , prezident Fin. akademie věd a předseda Společnosti fin. lit. Autor biografie o → A. Kivim, studií o → M. Canthové, → O. Manninenovi, → E. Leinovi, → M. Agricolovi a → H. G. Porthanovi. Jeho nejvýznamnějším dílem je Suomalaisen kirjallisuuden historia (1934, Dějiny finské literatury). jpv TARKKA Pekka, * 4. 12. 1934 Helsinky, finský literární kritik a teoretik. Profesor fin. lit. na helsinské univ. Jako lit. kritik spolupracoval s deníky Uusi Suomi a Helsingin Sanomat, od roku 1984 je vedoucím kulturní redakce Helsingin Sanomat. Je autorem anto-
441
TAUBE [tób] Evert, 12. 3. 1890 Vinga – 31. 1. 1976, švédský písničkář. Vyrostl v Bohuslänu na západním pobřeží Švédska. Studoval umění, ale záhy odešel na moře a v letech 1905–08 žil v Argentině. Dojmy z Argentiny, Bohuslänu, Roslagenu a později i z Itálie se uplatnily v jeho písničkách na vlastní i vypůjčené melodie. Jako básník navázal na bellmanovskou tradici a zároveň na → E. A. Karlfeldta, → A. Strindberga a → A. Engströma. Dalším inspiračním zdrojem mu byly lidové a námořnické písně, balady a částečně i středověká trubadúrská poezie. Humorně úsměvným tónem, v přímém protikladu k dobovému pesimismu, opěvuje radost ze života, přírodu a lásku. Jeho ústředním tématem je univerzální harmonie. Debutoval roku 1918 sbírkou novel a skic Inte precis om kvinnorna (Ne právě o ženách). Následovala řada zpěvníčků, většinou s vlastními ilustracemi, jako Flickan i Havanna och ett par visor till (1922, Dívka z Havany a pár dalších písniček) a Fritiof Anderssons visbok (1929, Zpěvník Fritiofa Anderssona). V trubadúrské tradici sám vystupoval se svými baladami a písněmi a záhy dosáhl nesmírné popularity, ačkoliv jako básník byl dlouho zpochybňován a uznání se dočkal teprve v 50. letech. Posléze byl korunován na národního skalda. Fritiof Andersson, autorovo alter ego, prodělává společně se svým tvůrcem vývoj od obyčejného rozverného námořníka ve staršího vzdělaného pána. Ke sklonku života si Taube vytvořil ještě adekvátnější roli prošedivělého malíře, humanisty a bodrého otce rodiny jménem Rönnerdahl. Je autorem řady cestopisů. $ D. d.: Sbírky písní: Ultramarin (1936), Himlajord (1938, Nebeská zem), Sjösalaboken (1942, Sjösalská kniha), Ballader i Bohuslän (1943, Bohuslänské balady), Ballader i det blå (1948, Balady v modrém), Pepita dansar (1950, Pepita tančí), I dina drömmar (1953, Ve tvých snech). Sbírky veršů : Dikter (1955, Básně), Septentrion (1958) Prózy: På böljan blå (1920, Na modré vlně), På kryss med Ellinor (1923, Na lodi s Ellinor), På gott och ont (1927, V dobrém i ve zlém), Många hundra gröna mil (1951, Stovky zelených mil), Strövtåg i Ranrike (1955, Výlet do Ranrike), Västlig horisont (1957, Západní obzor), Återkomst (1961, Návrat). Lit.: Georg Svensson: Evert Taube (1976), R. Schill: Evert Taubes genombrott (1984). dh
440
– 20. 3. 1898 Björneborg, finskošvédský básník, prozaik, architekt a novinář. Podobně jako většina skandinávských literátů odešel za kariérou na počátku 90. let do Evropy a žil v Paříži a v Berlíně. Tam jeho tvorbu ovlivnil symbolismus a okultismus. Debutoval básnickou sbírkou För morgonbris (1883, Jitřnímu vánku), která přinesla do fin. švéd. literatury realismus a nový motivický okruh, šéry. Zaujal ironický a strindbergovsky subjektivní postoj ke světu. Patriotický tón se ozývá z jeho sbírky Dikter i väntan (1890, Básně v očekávání), zatímco román Hårda tider (1891, Těžké časy) je syrové líčení útrap nejchudších vrstev za hladových let ve Finsku 1867–68, doprovozené ostrou sociální kritikou. K nejlepším v jeho díle patří autobiogr. román Barndomsvänner (1886, Přátelé z dětství) a Lille Karl (1897, Kája). $ Vyd.: Samlade skrifter 1–10 (1924). D. d.: Romány: Kvinnoregemente (1894, Ženský pluk), En patriot utan fosterland (1896, Vlastenec bez vlasti). Básnické sbírky: Diliter (1896, Básně), Laureatus (1897). dh TEGNÉR Esaias, 13. 11. 1782 Värmland – 2. 11. 1846 Östrabo, básník, přední švédský romantik. Syn faráře, brzy osiřel, vystudoval filozofii, estetiku a klasické jazyky v Lundu, kde později působil jako profesor řečtiny. Jmenován biskupem ve Växjö. Trpěl těžkou nervovou chorobou. Ve své poezii navázal na klasicismus mj. v Öfver livets plågor och tröst (1803, Nad životními útrapami a útěchou) nebo protinapoleonsky zaměřené sbírce Det eviga (1810, Věčnost). Politické motivy hrají v celém jeho díle zásadní roli. V rétorickém eposu v alexandrínech Svea (1811), který vznikl po válkách s Ruskem, oslavuje národ, vyzývá k boji a odříkání s poukazem na hrdinství minulosti. Jeho lyrika má velmi svižný, energický spád v rychlém sledu obrazů, myšlenek a asociací. Stal se členem Gótského spolku, přispíval do časopisu Iduna a jeho poezie, inspirovaná mj. → Oehlenschlögerem a staroseverskou mytologií, prohlubuje jak romantické, tak národní rysy ve sbírkách Sång till solen (1813, Zpěv slunci) a Stjärnsången (1817, Píseň hvězd). Romantická oslava hrdiny a lidského génia se soustředila k Napoleonově osobě, jehož význam v duchu něm. filozofie zásadně přehodnotil v básních Hjälten (1813, Hrdina) a Den vaknade örnen (1815, Probuzený orel). V celé své tvorbě si však zachovával nezávislost na osvícenství i romantismu, jak dokumentuje idyla v hexametru Nattvardsbarnen (1820, Děti večeře Páně), již Longfellow přeložil do angličtiny, a rozsáhlé epické skladby, tehdy též zvané romance. Je to především Axel (1821) a slavné přebásnění staroisland. ságy Frithiofs saga (1825, Píseň o Fritjhofovi, č. ve Sládkově překladu 1891), národní epos o 24 básních ve střídavém metru, homérovském hexametru, blankversu, staroseverském trimetru aj. Později se v jeho tvorbě výrazněji projevují rysy bolesti, melancholie a bázně ze života: Mjeltsjukan (1824, Melancholir), Den döda (1830, Mrtvá), Avsked med min lyra (1840,
442
Rozloučení s mou lyrou). Je autorem řady příležitostných a oslavných básní. $ Vyd.: Samlade skrifter 1–10 (1918–25). Lit.: G. Brandes: Esaias Tegnér (1878), Fr. Böök: Esaias Tegnér (1917). kej, dh
TEIRLINCK [tejrlink] Herman, 24. 2. 1879 St. Jan Molenbeek – 4. 2. 1967 Bersel, vlámský prozaik a dramatik. Pracoval jako úředník magistrátu, ředitel továrny na nábytek, učitel a ředitel školy, novinář, spoluzakladatel a hlavní redaktor různých lit. časopisů, byl poradcem ve věcech kultury belg. krále Alberta I. a Leopolda III. Stal se také hybnou silou vlám. divadla; studio, jež roku 1946 založil, nese dosud jeho jméno. Jeho mnohostrannost a šíře a hloubka zájmů se projevila i v jeho lit. díle, uplatnil se v mnoha žánrech a lit. směrech. Po první sbírce básní Verzen (1900, Verše) a povídkách z venkovského prostředí Landelijke historiën (1901, Venkovské příběhy), napsal impresionistické črty Zon (1996, Slunce) a první vlám. román z městského prostředí Het ivoren aapje (1909, Opička ze slonoviny). Z přesvědčení, že real. drama se již přežilo, začal psát expresionistické hry: De vertraagde film (1922, Zpomalený film), De man zonder lijf (1925, Muž bez těla), a avantgardním způsobem zpracovával středověká temata, např. drama Elckerlyck (1928, Jeden každý z nás). Později psal vitalistické romány: Maria Speermalie (1940, Marie Speermalieová, č. 1947) a Het gevecht met de engel (1952, Zápas s andělem); za vrcholné dílo se pokládá jeho kompozičně složitý, sebereflektující román bankéře Zelfportret of het galgemaal (1955, Autoportrét neboli Poslední večeře, č. 1981). Ještě v osmdesáti letech psal moderní div. hry, eseje a úvahy, např. Ode aan mijn hand (1963, Óda na mou ruku). $ Hl. d.: Prózy: Het lied van Peer Lobbe (1923, Píseň o Peer Lobbeovi, č. bez vročení), De leemen torens (1928, společně s Karlem v. d. Woestijne, Hliněné věže). Eseje: Moderne toneelspeelkunst (1928, Moderní divadelnictví), K. van de Woestijne (1956), A. Vermeylen (1958). kr
TÆTTIR [tachtir], jedn. č. táttur, faerské satirické básně, které vznikaly od 17. století jako jeden druh písní k řadovému tanci. Mají velkou kulturněhist. cenu, neboť podávají obraz současného života. Autoři jsou anonymní i jmenovití, z nichž nejznámější je → P. Nolsøe. První začal tætir sbírat J. Chr. Svabo (1746–1824). $ Lit.: V. U. Hammershaimb ve Fæørsk antologi (1886–91, Faerská antologie), Jóannes Patursson: Táttabók (1934, Kniha tættir). hk
THESEN ROLF, 14. 7. 1896 Væøry – 13. 9. 1966 Hamar, norský lit. historik a komentátor kulturního života. Je autorem četných monografií (→ A. Garborg, → O. Duun, → J. Falkberget). $ D. d.: Mennesket i oss (1951, Člověk v nás), Diktaren og bygda, 3 sv. (1953–65, Básník a venkov). m
443
THOMAS à KEMPIS viz TOMÁŠ KEMPENSKÝ
(1988, Seto do písku).
THORGEIRSON Thorgeir, * 30. 4. 1933 Hafnafjördur, islandský básník, prozaik a esejista. V letech 1959–62 studoval filmovou režii na pražské FAMU a na Islandu se pak stal průkopníkem moderního dokumentárního filmu. Filmování však zanechal pro nedostatek peněz a věnoval se psaní. Z jeho próz byl nejúspěšnější historickodokumentární román o zločinu a soudu Yfivaldið (1973, Vrchnost). V 80. letech se věnoval výuce na experimentální div. škole v Reykjavíku a napsal dvě div. hry: rekonstrukci romantické hry Smalastúlka og útlagarnir (1980, Pasačka ovcí a psanci), Sú veikari (1986, Ta slabší) – pandán k → Strindbergově jednoaktovce Ta silnější. Thorgeirson je známý především jako nesmiřitelný kritik island. establishmentu. Některé ze svých četných článků a esejí z tisku vydal souborně v Íslensk menning í spennitreyju (1964, Islandská kultura ve svěrací kazajce), Að gefnu tilefni (1988, K dané příležitosti) a další
hk
THOMSEN Grímur (Thorgrímsson), 15. 5. 1820 Bessastaðir – 27. 11. 1896 Bessastaðir, islandský básník. Studoval lit. a estetiku v Kodani a získal uznání jako dán. lit. vědec, zejména spisy o Byronovi a → H. Ch. Andersenovi. Byl v dán. diplomatických službách do roku 1866, kdy se vrátil na Island a začal se věnovat poezii. První sbírku básní vydal až roku 1880. Je poznamenán romantickým světobolem a novinkou v island. lit. jsou jeho epické balady s náměty ze ság. Thomsen neměl sluch pro aliteraci, porušoval její pravidla a jeho básně byly proto pokládány za nedokonalé. $ Souborně vyšly v Ljóðmæli (1954, Poezie). hk THOMSEN Søren Ulrik, * 8. 5. 1956 Kalundborg, dánský básník. Modernistický experimentátor, pro něhož báseň nemá znamenat, ale být. Poezie se musí stát autonomní skutečností, a k tomu může dojít, jen když čtenář zakusí něco překvapivého a dosud neznámého. Každá báseň si stanovuje své vlastní podmínky a autor ji píše „v napětí mezi extatickým zpěvem a teorií“. Tyto myšlenky razí Thomsen v knize Mit lys brænder – omrids af en ny poetik (1985, Mé světlo svítí – obrysy nové poetiky), která jej staví po bok autorům jako → P. Højholt a → P. Tafdrupová. Aby se vyhnul pouhému ilustrování teoretických tezí, přešel Thomsen v pozdějších sbírkách k osobnějšímu, melancholickému a více úvahovému tónu. $ Hl. d.: Poezie: City slang (1981), Ukendt under den samme måne (1982, Neznámý pod týmž měsícem), Nye digte (1987, Nové básně), Hjemfalden (1991, Zábor). fr
THÓRDARSON [thourdarson] Thórbergur, 12. 3. 1889 Suðursveit – 12. 11. 1974 Reykjavík, islandský prozaik. Vyrostl na odlehlém statku na východě pod ledovci, v sedmnácti letech odešel do Reykjavíku, navštěvoval lidovou školu, učitelský ústav, přednášky lit. na univ. a živil se příležitostnou prací. Byl zbaven místa učitele pro své posměšné pamflety a žil poté jako svobodný spisovatel v Reykjavíku. Věnoval se excerpci hovorové islandštiny, esperantu, spiritismu a orientální filozofii. Lit. dráhu zahájil futuristickými básněmi, parodizujícími módní sentimentální lyriku. Proslavil se knihou autobiogr. příběhů a esejů Bréf til Láru (1924, Dopis Lauře), která znamenala myšlenkovou i formální revoluci v island. lit. a ovlivnila její další vývoj k modernismu. Jedinečné byly také jeho následující eseje a články s originálními postřehy o island. poměrech. Další jeho knihy vesměs vycházejí z autobiogr. zážitků a Thórdarson si jimi získal jméno nejsvéráznějšího island. humoristy. Z vášně pro zajímavé lidské typy vznikl také jeho cyklus Æfisaga séra Árna Þórarinssonar, 6 sv. (Životopis pastora Árniho Thórarinssona) a líbezně humorné vyprávění o malé holčičce v Reykjavíku Sálmurinn um blómið, 2 sv. (1954–55, Píseň o květině). Plodem dlouholetého sbírání lidových pověstí s nadpřirozenými motivy je edice Gráskinna (1928–36 a 1962, Kniha z šedivého pergamenu), vydávaná společně se → S. Nordalem. $ D. d.: Sbírky básní: Edda Þórbergs Þórðarsonar (1941, Edda Thórberga Thórdarsona), Marsinn til Kreml (1962, Pochod do Kremlu). Autiobiogr. romány: Íslenskur aðall (1938, Islandská šlechta), Ofvitinn (1940-41, Mudrlant), Viðfjarðarskotta (1943, Strašidlo z Vidfjordu), Steinarnir tala (1956, Kameny mluví, č. 1965), Um lönd og lýði (1957, O zemi a lidech), Rökkuróperan (1958, Opera za šera), Í Unuhúsi (1962, V Unuhúsu). Publicistika: Ritgerðir 2 sv. (1960, Eseje). hk
THÓRDARSON [thourdarson] Agnar, * 11. 9. 1917 Reykjavík, islandský dramatik. Zaměstnáním byl knihovník v Zemské knihovně v Reykjavíku. Věnoval se hlavně dramatice a zásoboval island. divadla vesolohrami ze současného Reykjavíku, např. Þeir koma i haust (1955, Přijdou na podzim), Kjarnorka og kvenhylli (1955, Atomová energie a ženská láska), Spretthlauparinn (1958, Sprinter), Gauksklukkan (1958, Kukačkové hodiny), Sannleikur i gipsi (1964, Pravda v sádře). Napsal také mnoho rozhlasových her, dále romány Haninn galar tvisvar (1949, Kohout kokrhá dvakrát), Ef sverð þitt er stutt (1953, Je-li tvůj meč krátký) a sbírku povídek Sáð í sandinn
445
THORARENSEN Bjarni (Vigfússon), 30. 12. 1786 Kjalarnes – 24. 8. 1841 Hörgárdalur, islandský básník. Vzděláním právník, povoláním soudce a posléze hejtman v severním a východním Islandu. Byl prvním velkým básníkem nové éry island. literatury v 19. století, stoupencem romantismu, jehož rozkvět zažil v Dánsku za svých studií. Jeho básně vycházely v časopisech, knižně poprvé 1847 a souborně v Ljóðmæli, 2 sv. (1935, Poezie). hk
444
vydává ve vlastním mininakl. Má za sebou bohatou překl. činnost, přeložil většinu děl → W. Heinesena, ale i řadu dalších autorů, mj. i prózy J. Haška a básně M. Holuba. $ D. d.: Sbírka povídek a autobiogr. próz Kvunndagsfolk (1974, Všední lidi). Sbírky básní: 9563-3005 I. (1972) a II. (1975), Kvunndagsljóð og kyndugar vísur (1986, Všednodenní básně a divné popěvky), Eybúasaga (1988, Příběh ostrovana). Č. ukázky v časopisu Světová literatura 1988/3. hk THORGILS GJALLANDI [thorgjils gjadlandi], vl. jm Jón Stefánsson, 2. 6. 1851 Mývatnsveit – 23. 6. 1915 tamtéž, islandský prozaik. Byl rolníkem na severním Islandu, v kulturně osvíceném kraji, z něhož pochází mnoho básníků. Sbírkou povídek Ofan úr sveitum (1892, Z venkova) se stal zakladatelem island. venkovského realismu. Nesmiřitelná proticírkevní kritika poněkud ustoupila v románu Upp við fossa (1902, Vzhůru podél vodopádu). $ Vyd.: Ritsafn, 4 sv. (1945, Sebrané spisy). hk
světonázor se opírá o → B. Spinozu. V básni Harmen (1786, Zloba) napadal kněze a náboženství. Psal i příležitostnou a milostnou poezii. $ D. d.: Spisy: Om det allmäna förståndets frihet (1792, O svobodě obecného rozumu), Rätt, eller alla samhällens eviga lag (1794, Právo čili věčné zákony veškeré společnosti), Maximum sen archimetria. Vyd.: Samlade skrifter (1932). dh
THORSTEINSSON Indridi G. , * 18. 4. 1926 Skagafjörður, islandský prozaik, novinář a publicista. Debutoval povídkami Sæluvika (1951, Postní týden) a prosadil se románem ze současného Reykjavíku 79 af stöðinni (1955, 79 ze stanoviště), podle něhož byl roku 1962 natočen první island. hraný celovečerní film. Spolu s romány Land og synir (1963, Země a synové) a Norðan við stríð (1971, Na sever do války) tvoří chronologický celek obrazu island. společnosti v letech závažných proměn 1935-55. Autorovy real. povídky často tematizují vykořeněnost venkovanů přesazených do moderního
THORODDSEN Jón (Þórðarson), 5. 10. 1818 Barðaströnd – 8. 3. 1868 Borgarfjörður, islandský prozaik. Od roku 1850 byl krajským hejtmanem na Islandu. Za studií práv v Kodani se podílel na politickém boji za samostatnost Islandu na straně → J. Sigurðssona, později byl členem island. parlamentu. Thoroddsen vynikl zejména jako prozaik. Jeho první próza Dálítil ferðasaga (1848, Malý cestopis) je psána v romantickém pohádkovém duchu s tendencí konfrontovat slavnou island. minulost s neradostnou přítomností. V Dánsku napsal pod vlivem četby W. Scotta první klasický island. román Piltur og stúlka (1850, Chlapec a dívka). Tento román a zejména další, nedokončený román Maður og kona (1876, Muž a žena) mají real. rysy a osobitý styl a humor, který nebyl na Islandu dlouho překonán. Thoroddsen psal také oblíbené vlastenecké a přírodní básně. hk
THORILD Thomas, vl. jménem Thorén, 18. 4. 1759 Blåsopp – 1. 10. 1808 Greifswald, švédský básník, prozaik a literární kritik. Vystupoval jako radikální osvícenec svou vírou ve vědění a jako předromantický filozof svými poetickými metodami i vzpourou proti lit. a společenským konvencím. Věnoval se estetice a politické filozofii. Vyrostl jako sirotek v chudém bohuslänském prostředí a po nedokončených studiích v Göteborgu a Lundu pobýval delší dobu v Anglii, kde bez valného ohlasu šířil své názory na přeměnu společnosti a světového náboženství. Roku 1792 byl za spis Ärligheten (Počestnost), požadující svobodu tisku a zrušení stavovského uspořádání parlamentu, odsouzen k vyhnanství. Usadil se nejprve v Dánsku a od roku 1795 v tehdy švéd. Greifswaldu, kde působil jako knihovník a profesor. Do lit. vstoupil filoz. básní v hexametrech Passionerna (1781, Vášně), kde nastínil své metafyzické pojetí přírody. Snažil se nalézt alternativu Kantova filoz. systému. Spojence získal v J. G. Herderovi a jeho důrazu na jednotu přírody a jednotu duše. Kniha vyvolala první umělecký spor ve švéd. literatuře a vleklou při s → J. H. Kellgrenem o poetickou formu a nepravidelné metrum. V duchu něm. romantismu proklamoval právo geniálního básníka na vlastní zákony. Autor v jeho pojetí byl kněz ve službách svaté pravdy přírody. Své kritické a estetické zásady vyslovil v polemickém spise En critik öfver critiker (1791, Kritika kritiků). Od autora vyžadoval umění upoutat čtenáře, od kritika stimulující hodnocení. V politice se stavěl pod vlivem franc. revoluce, kterou zprvu vítal, později kritizoval, za dem. práva, sociální reformy a svobodu tisku, za niž bojoval zejména ve svém časopise Den nye granskaren (1784, Nový průzkumník). Je považován za předchůdce radikální, politické lit. Jeho politickou vizí byla světová republika řízená génii. I básník je génius, kněz ve službách pravdy a přírody, věštec národa. Jeho panteistický
447
THORSTEINN frá HAMRI (Jónsson), * 15. 3. 1938 Hamrar (Mýrasýsla), islandský básník. Jeden z nejvýznamnějších lyriků své generace. Studoval učitelský ústav a pracoval příležitostně jako editor. Jeho první básnické sbírky, jako např. Í svörtum kufli (1958, V černé kutně), Lifandi manna land (1962, Země živých), Jórvík (1967, York), Fiðrið úr sæng Daladrottningar (1877, Peří z peřiny Údolní královny) byly společensky angažované a extravertní, pozdější sbírky obsahují převáženě subjektivní lyriku, např. Urðargaldur (1987, Urdina kouzla), Vatns götur og blóðs (1989, Cesty vody a krve), Það talar í trjánum (1995, Ve stromech něco mluví). Thorsteinn píše také modernistické romány, např. Himinbjargarsaga eða Skógardraumur (1969, Sága v Himinbjörg aneb lesní sen), Mötull konüngur eða Caterpillar (1974, Král Mötull aneb Caterpillar), Haust í Skírisskógi (1980, Podzim v Sherwoodském lese). hk
446
města. $ D. d.: Romány: Þjófur í paradís (1967, Zloděj v ráji), Unglingsvetur (1979, Jinošská zima), Keimur af sumri (1987, Příchuť léta). Sbírky povídek: Þeir sem guðirnir elska (1957, Koho bohové milují), Mannþing (1965, Lidský sněm). hk THORSTEINSSON Steingrímur, 19. 5. 1831 Arnarstapi – 21. 8. 1913 Reykjavík, islandský básník a překladatel. Vystudoval filologii na univ. v Kodani a celý život pak působil jako učitel, později ředitel gymnázia v Reykjavíku. Jako básník byl čelným představitelem island. pozdního romantismu a vlastenecké poezie ve jménu boje za samostatnost. Obrovské zásluhy měl především jako překladatel; převedl do islandštiny světové klasiky, především anglické (Shakespeare, Defoe, Byron). $ Hl. d.: Söngvar og kvæði, 6 sv. (1877–88, Zpěvy a básně), Ljóðmæli (1881, 1958, Poezie). hk
TIAINEN(OVÁ), Arja, * 19. 10. 1947 Seinäjoki, finská básnířka. Autorka temperamentní poezie, v níž se smyslová a citová bohatost střídá s poněkud prázdnou symbolistní dekorativností. $ Hl. d.: Sbírky básní Nukun silmät auki (1971, Spím s očima otevřenýma), Saatanan tytär (1977, Dcera Satanova), Jokainen yksinään paperin äärellä (1989, Každý je sám s papírem). mh
TIGERSTEDT Eugène Napoleon, 28. 4. 1907 Varšava – 27. 6. 1979 Řecko, finskošvédský literární vědec, profesor na univerzitě v Helsinkách a ve Stockholmu. Roku 1939 získal doktorát za pojednání na téma náboženství v moderní fin. švéd. literatuře. Napsal řadu monografií, např. o Valérym (1941), o → Z. Topeliovi (1943), → J. H. Kellgrenovi (1954), o Dantem (1967). Je autorem Svensk litteraturhistoria (1948, Švédské literární dějiny), Ny illustrerad svensk litteraturhistoria 1–5 (1955–58, Nové ilustrované dějiny švédské literatury), Bonniers allmänna litteraturhistoria 1–6 (1959–64, Bonnierovy obecné literární dějiny). dh
TIKKANEN(OVÁ) Märta, * 4. 4. 1935 Helsinky, finskošvédská prozaička a básnířka. Po řadě románů o utlačovaných ženách se na mezinárodní scéně proslavila militantním feministickým románem Män kan inte våldtas (1975, Muže nelze znásilnit). Demonstrativně dokumentární, dram. rázný a suše žalující román ve verších Århundradets kärlekssaga (1978, Pohádka o lásce století) vytváří doplněk k autobiogr. cyklu → H. Tikkanena líčením života s alkoholikem
THORUP(OVÁ) Kirsten, * 9. 2. 1942 Gelsted, dánská básnířka a prozaička. Začínala poezií a její texty prozkoumávaly hranici mezi jednotlivcem a společností, prostorem, v němž je člověk uzavřen před světem: Indeni – udenfor (1967, Uvnitř – venku) se jmenovala její první sbírka. Žánrově zahrnovala první fáze její tvorby směsici poezie a prózy, například ve sbírce Love from Trieste (1969, Pozdrav z Terstu). V próze se prosadila románem Baby (1973) a hlavně pak čtenářsky úspěšným dvojdílným románem Himmel og helvede (1982, Nebe a peklo), který volně navazuje na její autobiogr. venkovské romány Lille Jonna (1977, Malá Jonna) a Den lange sommer (1979, Dlouhé léto) a přináší prvky magického a feministického realismu. K velkoměstské a úspěšnější části své tvorby se pak Thorupová vrací v románech Den yderste grænse (1987, Poslední hranice) a Elskede ukendte (1994, Milovaní neznámí). Společným tématem hlavního směru jejího psaní je obraz lidské snahy po odstranění hranice mezi všednodenností a fantazií. fr THORVALL(OVÁ) Kerstin, * 12. 8. 1925 Eskilstuna, švédská prozaička, ilustrátorka, novinářka. Velký úspěch zaznamenala autobiogr. trilogií pro mládež Flicka i april (1961–64, Dívka v dubnu) na téma generačního střetu a sexuální svobody. Pokračovala společensky angažovanou tvorbu pro mládež, např. Vart skall du gå? – Ut. (1969, Kam jdeš ? – Ven. ). Knihy jsou psány důvěrným tónem, jsou plné žargonu a slangu, s tematikou sociálního bezpráví, kriminality, ochrany životního prostředí. Od 70. let píše velmi otevřené romány o ženské sexualitě a erotice. $ Hl. d.: Romány: Det mest förbjudna (1976, To nejzakázanější), Oskuldens död (1977, Smrt nevinnosti), Din lycka är min (1981 Tvé štěstí je mé), Tänk om det är klimakteriet? (1982, Co když je to přechod?), När man skjuter arbetare, (1993, Když se střílejí dělníci). Dětská kniha Jonas och kärleken (1980, Jonáš a láska, č. 1986). dh
449
TIKKANEN Henrik, 9. 9. 1924 Helsinky – 19. 5. 1984 tamtéž, finskošvédský malíř a prozaik. Pracoval jako novinář v helsinském deníku Hufvudstadsbladet. Ilustroval řadu lit. děl. Vlastní dílo zpočátku vyrůstá z traumatických prožitků válečného veterána a zahrnuje romány Ödlorna (1965, Ještěrky), 30-åriga kriget (1977, Třicetiletá válka), Efter hjältedöden (1979, Po hrdinské smrti) se společnou charakteristikou pacifistické satiry. Tikkanen píše hýřivým, pikareskním vyprávěcím stylem. Stálým tématem jeho rozsáhlého díla – románů, reportáží, fejetónů i rozhlasových her je militarismus, násilí, sebedestrukce. Velký zájem upoutal autobiogr. terapeutickým cyklem nesoucím jména ulic, ve kterých bydlel: Brändövägen 8, Brändö. Tel. 35 (1975), Bävervägen 11 Hertonäs (1976), Mariegatan 26 Kronohagen (1977), Georgsgatan (1980), Henriksgatan (1982), kde nemilosrdně ostře píše o sobě, alkoholismu, o rodičích a fin. švéd. vyšší společnosti. Společně s → H. Kihlmanem vyvolal jeden z největších lit. sporů Finska. Jejich dílo bylo odsuzováno jako pokus zobrazit fin. švéd. minoritu jako povýšené dekadenty. Je autorem 30 her a revue. Posledním dílem byla Renault mon amour (1983) o lásce k tomuto automobilu. dh
448
a soužití manželů v neslučitelnosti mužovy egoistické a ženiny altruistické lásky. Román byl přeložen do řady jazyků a zdramatizován. Tikkanenová získala Severskou cenu ženské literatury (1979). Cyklus básní Arnaía kastad i havet (1992, Arnaía vržena do moře) zobrazuje stejné téma vztahu muž-žena na mýtu o Pénelope. Většina jejích knih má autobiogr. základ, včetně románů o vztahu matky k postiženému dítěti. Autorka je velmi aktivní v mírovém hnutí. dh
Významnou měrou se podílelo na formování představ o nutnosti nápravy církve. Tomáš Kempenský napsal velké množství kázání a spisů s asketickým a mystickým zaměřením. Nejznámějším dílem hnutí, o jehož autorství se vedly spory, jsou čtyři knihy De Imitatione Christi (1415, O následování Krista, č. v 15. stol., novější překlady 1900, 1947, 1969). Tomáši Kempenskému je připisována s jistotou redakce tohoto díla, jež po Bibli patřilo dlouhá léta k nejčtenějším a nejvydávanějším knihám. šs
TRANSTRÖMER Tomas, * 15. 4. 1931 Stockholm, švédský básník. Původním povoláním je psycholog. Švédsko v něm získalo básníka světového ohlasu. Jeho dílo je přeloženo do více než třiceti jazyků a získalo několik domácích i zahraničních cen. Napsal 11 básnických sbírek: 17 dikter (1954, 17 básní), Hemligheter på vägen (1958, Ta-
TIMMERMANS Felix, 5. 7. 1886, Lier – 24. 1. 1947 tamtéž, vlámský prozaik, kreslíř a návrhář. Po nepřesvědčivém básnickém debutu se proslavil rozjásaným, životaplným románem z vlám. venkova Pallieter (1916, č. 1927, 1940), který mu zajistil věhlas doma i v cizině a umožnil mu věnovat se po celý život pouze lit. a grafice. Psal folkloristické povídky a romány z vlám. prostředí, působivé pitoreskním, vnímavým vylíčením atmosféry a rázovitým jazykem. Zvl. v zahraničí se tak stal předním představitelem regionální vlám. prózy. Velmi oblíbené jsou i jeho zromantizované biografie vlám. malířů nebo Františka z Assisi, v nichž se rovněž projevuje hluboká vroucnost a spřízněnost se zemí a lidem. Krátce před smrtí vydal sbírku básní Adagio (1947), plnou vnitřního usebrání, jež je sice přítomno i v jeho prózách, ale bývá přehlušeno až barokní rozevlátostí a hojností. $ Hl. d.: Romány: De zeer schone uren van juffrouw Symforosa, begijntjen (1918, Krásné čtení o panně Symforose, č. 1929), Het kindeke Jezus in Vlaanderen (1917, Ježíšek ve Flandřích, č. 1939), De pastoor uit den Blœyenden Wijngaerd (1923, Farář na kvetoucí vinici, č. 1938), Pieter Brueghel, zoo heb ik u uit uwe werken geroken (1928, Petr Bruegel. Co jako vůně zavanulo z jeho díla, č. 1934, 1971), De harp van Sint-Franciscus (1932, Prosťáček boží, č. 1933, 1942), De familie Hernat (1941, Rodinná kronika, č. 1943), Boerenpsalm (1935, Selský žalm, č. 1938, 1946), Adriaan Brouwer (1948, č. 1970) a četné jiné prózy, přeložené i do č. kr TOMÁŠ KEMPENSKÝ (Thomas à Kempis), vl. jm. Thomas Hemerken, lat. Malleolus, kolem 1380 Kempen – 25. 7. 1471 Agnetenberg u Zwolle, nizozemský církevní spisovatel, teologický mystik a augustinián. Od roku 1392 studoval v Deventeru pod vedením významného teologa Florentia Radenwijnse. Roku 1399 vstoupil do augustiniánského kláštera v Agnetenbergu, kde působil až do své smrti. Členem řádu se stal roku 1406, o sedm let později byl vysvěcen na kněze a jistou dobu byl též podpřevorem. Je čelným představitelem tzv. hnutí nové zbožnosti (devotio moderna), rozšířeného zejména v Nizozemí a Německu. Jde o laické reformní hnutí, které se uplatnilo i v protestantských kruzích. Vyjadřovalo postoj odvrácení od světa, usilovalo o mravní zdokonalování křesťanů a zdůrazňovalo individuální vztah člověka k Bohu, praktickou zbožnost promítnutou do všedního života a založenou na citu a zkušenosti.
451
TOPELIUS Zacharias, 14. 1. 1818 Nykarleby – 12. 3. 1898 Sibbo, finskošvédský spisovatel. Studoval v Helsinkách přírodní vědy a historii pod Runebergovým vedením, od roku 1854 profesor historie na univ. v Helsinkách. Pracoval jako redaktor a je považován za prvního moderního novináře se samostatnými radikálními názory na sociální i zahraniční politiku. Požadoval sociální reformy a podporoval ženské hnutí. Jeho dílo zahrnuje hist. romány v duchu W. Scotta, dramata, poezii a pohádky. Již za studií působil jako nadšený obrozenec a svou tvorbu založil na fin. národních tradicích. Stal se ústřední postavou kulturního života ve Finsku. Jeho lyrika, pokračující v romanticko-idealistické tradici, vychází z fin. lidové poezie a je nesena v duchu romantické oslavy krásy. Velmi ceněný je jeho cyklus básní Sylvias visor (1853–55, Sylviiny písně), z nichž řada byla zhudebněna, a sbírka Ljungblommor, 1–3 (1845–54, Kvítky vřesu). Byl členem komise pro vydávání duchovních zpěvů a sám napsal řadu původních, mimořádně libozvučných, dodnes živých textů. Jeho nejslavnější práce, stále čtený a vydávaný cyklus povídek Fältskärns berättelser (1851–66, Felčarovy povídky), původně publikovaných jako fejetony, ilustruje fin. švéd. historii 17. a 18. století s fiktivními postavami ve věrohodném prostředí a stejně jako hist. román Stjärnornas kungabarn (1889, Královské dítě hvězd) je založen na solidní znalosti hist. faktů a romantizující interpretaci. Vynikající jsou jeho pohádky Sagor, 4 sv. (1947–52) a knihy pro děti Läsning för barn 1–8 (1865–96, Čtení pro děti), ceněné pro autorovu fabulační schopnost, humor, vřelost a cit pro dětský svět. Pro školy Topelius napsal Boken om vårt land (1875, Kniha o naší zemi), nesenou v silně patriotickém duchu. Stal se vzorem celé následující generace včetně → S. Lagerlöfové. Jeho knihy pro děti byly přeloženy do dvaceti jazyků. $ Vyd.: Samlade skrifter, 1–34 (1899–1907). Lit.: S. Lagerlöf: Utveckling och mognad (1920), Paul Nyberg: Zacharias Topelius (1949). dh
450
jemství na cestě), Den halvfärdiga himlen (1962, Polohotové nebe), Klanger och spår (1966, Zvuky a stopy), Mörkerseende (1970, Vidění ve tmě), Stigar (1973, Pěšiny), Östersjöar (1974, Baltická moře), Sanningsbarriären (1978, Bariéra pravdy), Det vilda torget (1983, Divoký trh), För levande och döda (1989, Pro živé a mrtvé) a Sorgegondolen (1996, Gondola smutku). Jeho spiritualistická a bohatě metaforická poezie je výpovědí o dvojí, vnitřní a vnější skutečnosti, která se v našem životě prolíná. Kořeny má ve švéd. baroku (Lohman) i v širším evr. kulturním vědomí (řecká antika, moderní poezie, surrealismus). Podněty čerpá z hudby (hlavně ze Schuberta), výtvarného umění, zážitků z cest, liturgie a četby, ale také z rodinného života, švéd. přírody a věcí každodenních. Používá výlučně moderního volného verše. Vzpomínky z dětství a studentských let obsahuje kniha próz Minnen ser mig (1993, Vzpomínky mne vidí). Ukázky z jeho poezie vyšly v časopisu Světová literatura 1992/4. št TRAUSTI [tröjsty] Jón, vl. jm. Guðmundur Magnússon, 12. (nebo 22.) 2. 1873 Melrakkaslétta – 18. 11. 1918 Reykjavík, islandský prozaik. Vyrostl v chudobě na venkově, vyučil se tiskařem a provozoval toto povolání v hlavním městě do konce života. Cestoval po Evropě a jako průvodce po Islandu, vedl divadlo v Reykjavíku a byl dobrý malíř. Do lit. vstoupil jako lyrik, vynikl však svými prózami. Román Halla (1906) a pokračování Heiðarbýli, 4 sv. (1908–11, Stavení v horách), pojednávající o chudých island. chalupnících a silných osobnostech, patřily na Islandu k nejoblíbenější četbě. $ D. d.: Hl. romány: Leysing (1907, Jarní tání), Borgir (1909, Hrady), Sögur frá Skaftáreldi (1912–13, Příběhy z časů, kdy šlehal oheň na Skaftá), Góðir stofnar, 4 sv. (1914–15, Dobré rody), Bessi gamli (1918, Starý Bessi). hk TRENTER Stieg, (vl. jménem Stig Johansson), 14. 8. 1914 Stockholm – 4. 7. 1967, švédský novinář a autor detektivek. V žánru detektivního románu je považován za klasika, schopného kunkurence i v záplavě překladové literatury. Kombinuje složitou intriku, pečlivé líčení prostředí a promyšlené portréty hrdinů. Řada jeho knih byla zfilmována. Svou kariéru zahájil jako reportér a první úspěch zaznamenal románem Ingen kan hejda döden (1943, Nikdo nemůže zastavit smrt). V následujícím Farlig fåfänga (1944, Nebezpečná marnivost) uvedl postavu soukromého detektiva a fotografa Harryho Friberga, který posléze figuruje ve všech jeho detektivkách s výjimkou špionážního románu Som man ropar (1944, Jak člověk volá). $ D. d.: I dag röd (1945, Dneska rudý), Aldrig näcken (1953, Nikdy vodník), Roparen (1954, Hlásná trouba, č. 1964), Kalla handen (1957, Studená ruka), Springaren (1958, Běžec), Rosekavaljeren (1967, Růžový kavalír). dh
452
TROELSTRA [trúlstra] Pieter Jelles, 20. 4. 1860 Ljouwert (niz. Leeuwarden) – 12. 5. 1930 Haag, fríský básník a politik. Studoval právo v Groningenu, kde se stal doktorem v roce 1888 a usadil se poté v Ljouwertu jako právník. Jako student začal psát básně a vstoupil do fríské lidové strany Friesche Volkspartij. Jako právník se stal díky svých styků s dělnickou třídou sociálním demokratem. Vzhledem k tomu, že jeho otec byl liberální radní Ljouwertu a sociálnědem. hnutí se stále více radikalizovalo, byl nucen odejít z Ljouwertu do Amsterodamu, kde se plně věnoval propagaci socialismu a založil roku 1894 niz. sociálnědem. stranu SDAP, jejíž prvním poslancem v niz. sněmu se stal v roce 1897. Bojoval proti sociálnímu útlaku obyčejných Frízů, mj. v tzv. Hogerhuiszaak, soudním procesu v letech 1896–99 proti bratrům Hogerhuisovým, kteří byli nevinně odsouzení, protože neuměli niz. Tento proces se stal klíčovým okamžikem ve fríském národním obrození. Organizoval první niz. železničářské stávky (1903) a byl iniciátorem zavedení všeobecného volebního práva (1917). Pod vlivem něm. a rus. revoluce se snažil marně organizovat social. revoluci v Nizozemí, čímž se odcizil své straně. Roku 1921 byl nucen odstoupit jako vedoucí SDAP a v roce 1925 definitivně ukončil politickou kariéru. Kromě mnoha politických spisů psal i milostné a romantické básně, které vyšly ve sborníku Rispinge (1909, Žně). $ D. d.: Sebrané politické spisy Gedenkschriften (4 sv. 1927–31, Pamětní spisy) a sebraná poezie Troelstra als Friesch dichter (1925, Troelstra jako fríský básník). we
TROTZIG(OVÁ) Birgitta, * 11, 9, 1929 Göteborg, švédská prozaička. Pochází z rodiny pastora. Studovala dějiny umění a lit. v Göteborgu, v letech 1955–72 žila ve Francii, kde konvertovala ke katolicismu. Získala několik cen. Její tvorba je předznamenána tragickým viděním světa v křesťanském duchu. Vydala knihy povídek Ur de älskandes liv (1951, Ze života milujících), Levande och döda (1964, Živí a mrtví), I kejsarens tid (1975, Za časů císaře) a Berättelser (1977, Povídky). Její první dva romány De utsatta (1957, Ohrožení) a En berättelse från kusten (1961, Příběh z pobřeží) jsou hist. a jejich děj se odehrává v jihošvéd. kraji Skåne. Do nových časů jsou situovány romány Sveket (1966, Zrada), Sjukdom (1972, Nemoc) a Dykungens dotter (1985, Dcera bahenního krále), všechny o sporu temných sil a dobra v lidském nitru, o lásce a utrpení, o vině a milosti jako u Mauriaca nebo Dostojevského. Napsala též básně v próze Bilder (1954, Obrazy), Ordgränser (1968, Hranice slov) a Anima (1982). Její duchovní svět blíže osvětlují meditace Ett landskap (1959, Krajina) a eseje Utkast och förslag (1962, Črty a návrhy) a Jaget och världen (1977, Já a svět). št
TSCHUDI(OVÁ) [čudy] Clara, 9. 9. 1856 Tønsberg – 10. 11. 1945 Oslo, norská prozaička. Získala značnou oblibu románovými životopi-
453
sy slavných hist. postav, vydanými souborně pod titulem Hofliv i 18. og 19. århundre, 5 sv. (1915–17, Dvorský život v 18. a 19. století), č. jednotlivě Zajatec vídeňský – syn Napoleonův (1919), Syn Napoleonův (1920), Eugenie (1920), Román Marie Antoinetty (1920), Marie Antoinetta a revoluce (1921), Napoleonova matka (1921). V druhé pol. 19. století se živě účastnila diskusí o emancipaci žen. m
dětství Prästungen (1976, Dítě kněze). Rovněž romány De heliga geograferna (1973, Svatí geografové) a Guddöttrarna (1975, Boží dcery) rozebírají otázku boží existence. Komplikovaný vztah lásky k manželce, malířce Leně Cronquistové, zachycují sbírky básní Svartsjukans sånger (1975, Písně žárlivosti), Sandro Boticellis dikter (1976, Básně Sandra Boticelliho), Dikter till Lena (1978, Básně pro Lenu). V pozdějším díle prohlubuje náhled do náboženských otázek ve stále širších motivických okruzích, např. v románu na téma moci a násilí, vzpoury a svobody Ökenbrevet (1978, Dopis z pouště) s vypravěčem Ježíšem. Zatím nejúspěšnější román Juloratoriet (1978, Vánoční oratorium, č. 1990), vyznamenaný mj. cenou Severské rady, se vrací v esteticky vytříbeném, epicky široce pojatém vyprávění do rodného města Sunne, které pro autora znamená synonymum bytí. Jeho hrdinové nejsou obětí společenských změn, ale svých výčitek, pocitu viny, osamělosti, otroci zatvrzelé upjatosti na svůj cíl. Rodný kraj je především studnicí příběhů, pojících dnešního člověka se zkušeností a moudrostí minulosti. Ačkoliv je Tunström označován za magického realistu, jde v nemenší míře o idylika a romantika. Téma hledání víry a lásky a současně zrady ideálů zpracovává v románu Tjuven (1986, Zloděj). Sbírka povídek Det sanna livet (1993, Pravdivý život) je inspirována chassidskou moudrostí. Společně se svou ženou napsal cestopisy z Indie Min indiska ritblock (1978, Můj indický skicář), Indien – en vinterresa (1984, Indie – zimní cesta). Po delší odmlce, způsobené nemocí, vydal roku 1996 román Skimmer (Svit) opět na téma stesku a bolesti, vykresleném na vztahu otce a syna. dh
TURÉLL Dan, 19. 3. 1946 Kodaň – 15. 10. 1993 tamtéž, dánský básník, prozaik, novinář, textař, hudebník, provokatér a mediální osobnost. Turéllův život i tvorba přesně odrážejí vývoj generace, kterou rok 1968 zastihl v plném rozkvětu a již fascinovaly rocková hudba, média, politika na levém názorovém pólu, anarchie a sex – to vše v lyrickém marihuanovém i tvrdším oparu a v laskavějším a úsměvnějším vydání než u další generace (→ M. Strunge). S neobyčejnou jaz. svěžestí a vervou chrlil produkci střídavé kvality, ale neměnné vitality, ve všech možných žánrech (například jedenáct kodaňských detektivek), a navíc některé své texty sám před-
TULENKANTAJAT (Nositelé ohně). Skupina fin. umělců, jež si dala jméno podle alba, které roku 1924 vydal lit. kroužek sdružení Nuoren voiman liitto. Album se roku 1928 změnilo v časopis stejného jména. Jádro skupiny tvořili → O. Paavolainen, → L. Viljanen, básnířka a překladatelka Goetha, Tassa, Petrarcy a Danta Elina Vaarová (1903–80), → K. Valaová, její bratr novinář Erkki Vala a prozaik Onni Halla (1899–1981). Pokud jde o další Nositele ohně, tu nejsou lit. historici zcela ve shodě. Do sbírky Huormioituneet kasvot (1925, Tváře zachvácené extází), poetického manifestu skupiny, přispěli kromě jmenovaných → Y. Jylhä a básník Karélie Ilmari Pimiä (1897–1989). K „vnitřnímu“ okruhu Nositelů počítá lit. historička K. Saarenheimová, autorka zatím nejucelenější studie o Nositelích (1966), ještě → U. Kailase, básníka a divadelníka Arviho Kivimå (1904–84), U. Seppänena a → M. Waltariho. Skupina byla dále v kontaktu s prozaiky → P. Haanpääem a → T. Pekkanenem a s básníky E. Vuorelou (1889–1972) a → P. Mustapääem. Nositelé byli ovlivněni finskošvéd. modernismem, něm. expresionismem, rus. avantgardou a franc. prokletými básníky. Chtěli „otevírat okna do Evropy“, vyznávali svobodu projevu, obdivovali vše nové a exotické. Programovou školu však nevytvořili. Koncem 20. let se jejich cesty rozcházejí, vyhraňuje se spor mezi jejich krajními křídly, představovanými levicově a kosmopolitně orientovaným Valou a nacionalistou P. Mustapääem. Po zániku původního časopisu Tulenkantajat zakládá Vala nový časopis stejného jména, tentokrát již programově levicově zaměřený, který pak vychází až do roku 1939. jpv TUNSTRÖM Göran, * 14. 5. 1937 Karlstad, švédský básník a prozaik. Jeho tvorbu charakterizuje silné téma hledání identity a touhy po solidaritě, odklon od racionálního zobrazení společnosti a snaha naopak proniknout do mysteria života. Hrdinové Tungströmových románů jsou snílci, jejichž vztah k životu vyrůstá ze smutku a nenahraditelných ztrát, jejichž cílem je dosáhnout rajského stavu duše. Silnou inspirací je autorivi hudba a swedenborgiánský mysticismus. Debutoval jako lyrik hravou prvotinou Inringning (1958, Obklíčení) a posléze jako většina autorů v 60. letech dospěl k poezii s výrazně sociálním podtextem ve sbírce Samtal med marken (1969, Hovory se zemí). Roku 1961 vydal román Karantän (Karanténa), autobiogr. vyprávění o zoufalství mladého muže a potřebě víry po otcově smrti. K tomuto tématu se opakovaně vrací, např. ve vyprávění o svém
455
TUOMINEN(OVÁ) Mirjam Irene, 19. 4. 1913 Kajana – 31. 7. 1967 Helsinky, finskošvédská básnířka a literární kritička. Debutovala roku 1938 sbírkou povídek Tidig tvekan (Časné váhání) v tradici evr. modernismu. Existenciální témata na pozadí nacismu rozebírá ve sbírkách Kris (1946, Krize) a Besk brygd (1947, Trpké pivo). V 50. letech v jejím díle převažují eseje a lyrika. $ D. d.: Sbírky básní: I tunga hängen mognar bären (1958, V těžkých jehnědách zrají plody), Gud är närvarande (1961, Bůh je přítomný). dh
454
nášel a zpíval, mimo jiné v populárním pořadu Onkel Danny fortæller (Strýček Danny vypráví). Jeho fascinace životem sahala od extrémní sebestylizace, v níž byl zároveň světoobčan z New Yorku, i uličník z kodaňského předměstí Vangede. Krátké prózy Vangede billeder (1975, Obrázky z Vangede) jsou bodem obratu od divoké modernistické poezie jako třeba ve sbírce Onkel Danny’s deliristiske jukebox jitterbug (1974) k realističtějším epicko-anekdotickým prózám. Turéllův život i tvorba jsou plny nejdivočejších protikladů, neboť pro toho, kdo živě vnímá všemi smysly, je život nevyčerpatelný. V tom smyslu byl Turéll pravým a přesně registrujícím barometrem své doby. $ Hl. d.: Poezie: Karma cowboy (1974), Drive-in digte (1976, Drive-in básně), Storby blues (1977, Velkoměstské blues), Forklædt til genkendelighed (1989, Převlečen k poznání), Himalaya Hilton (1991). Detektivka: Mord i mørket (1981, Vražda ve tmě). fr
politické verše, v nichž dává naplno zaznít své touze épater le bourgeois. V roce 1962 však vydává sbírku Minä paljasjalkainen (1962, Já, bosonohý), díky níž se z bojovníka za práva „jedné třídy“ stává básníkem všech Helsinčanů. S mírnou nostalgií, již vzápětí vystřídá sžíravá ironie, zde stejně jako v dalších helsinských sbírkách Hyvää joulua (1967, Veselé Vánoce) a Puhetta Porthaninrinteellä (1968, Řeč na Porthaninrinne) črtá hutným jazykem, hojně využívajícím kadence hovorové řeči i slangových výrazů, obraz milovaného města, jež prochází jednotlivými etapami hist. vývoje až po současnost. Roku 1978 vychází výbor z novinových článků Minun maailmani (Můj svět), který představuje Turtiainena jako člověka, který celý život bojoval na dvou frontách: proti šosácké „důstojnosti ve fraku“ a proti „korzetu stranické disciplíny“. jpv
TYNNI(OVÁ) Aale, * 3. 10. 1913 Kolppana (nyní v Rusku, rodina uprchla do Finska po říjnové revoluci), finská básnířka. Autorka harmonické, zpěvné, emocionální lyriky, vyznává tradiční ženský úděl, mateřství, život ženy po boku muže. Ve sbírkách z přelomu 40. a 50. let – např. Soiva metsä (1947, Znějící les), Tuntematon puu
TURKKA(OVÁ) Sirkka, * 2. 2. 1939 Helsinky, finská básnířka. Debutovala sbírkou přírodní lyriky Huone avaruudessa (1973, Mistnost ve vesmíru). Svět přírody, již nahlíží jako komplexní organismus, jehož nedokonalou součástí je i člověk, ožívá i v Minä se olen (1976, To jsem já). Nové tóny zazní v básních v próze Yö aukeaa kuin vilja (1978, Noc se otevírá jako obilí) a Mies joka rakasti vaimoaan liikaa (1979, Muž, který příliš miloval svou ženu). Idylický obraz krajiny přírodního světa je rozbit, básním dominuje pocit osamělosti a smrti. Ten ještě nabývá na intenzitě ve Vaikka on kesä (1983, I když je léto), kde se básnířka verši připomínajícími místy žalozpěv kalevalského runopěvce vyznává z hoře nad úmrtím matky. Kritici přirovnávají poezii Turkkaové k hudbě O. Messiana. Autorka skutečně naslouchá „ptačímu zpěvu“ i dalším hlasům přírody, především zvířatům (občanským povoláním je Turkkaová chovatelkou koní), která hrají významnou roli v její nejlepší sbírce Tule takaisin, pikku Sheba (1986, Vrať se, malá Šebo). V ní dovádí Turkkaová k vrcholu osobitou metodu dizonance, polorytmu a překvapivých zvratů, jež slouží k zmírnění tíživé atmosféry. Výbor ze sbírek Kaunis hallitsija (1981, Krásný vládce) a I když je léto vyšel č. v časopisu Světová literatura 1986/6. jpv TURTIAINEN Arvo, 16. 9. 1904 Helsinky – 8. 10. 1980 tamtéž, finský básník. Pracoval jako zubní technik, dva roky studoval společenské vědy. Byl zakládajícím členem → Kiily, redigoval její album a časopis „Čtyřicátá léta“. Bojoval v zimní válce, účast v pokračovací válce však odmítl a jako vlastizrádce byl odsouzen. Ve vězení napsal deník Ihminen No 503/42 (1951, Člověk č. 503/42). Jako básníka jej ovlivnili Whitman, Masters, Sandburg, Brecht a Majakovskij, jejichž díla také překládal. V Muutos (1936, Změna), Tie pilven alta (1939, Cesta zpod mraku) a Laulu puolelle (1946, Píseň straně) píše
457
TUURI Antti, * 1. 10. 1944 Kauhava, finský prozaik. Vystudoval techniku, pracoval jako tovární inženýr. Autor věcné, všeho sentimentu a lyrismu zbavené prózy. Hrdinové povídek Lauantaina illalla (1971, V sobotu večer), Seitsemän kertomusta (1972, Sedm příběhů) a Sammuttajat (1983, Hasiči) jsou lidé z různých sociálních vrstev, často osamělí rváči, kteří si hledají místo v práci i osobním životě. Jejich snaha dostává v povídce-dokumentu Kertomus järvestä (1981, Příběh o jezeře), líčícím boj o záchranu jezera, rysy obecnější. Zvěcnělý, svou racionalitou až krutý svět odlehčuje autor v povídkách Maailman kivisin paikka (1980, Nejkamenitější místo na světě) humorem, hraničícím tu s groteskou, jindy se společenskou satirou, vzácněji též přesahem do světa iracionality a tajemna, jako v románu jednoho dne Pohjanmaa (1982), poctěném cenou Severské rady. Na tradici pikareskního románu navazuje ve Vuodenajat maaseutukaupungissa (1979, Roční období ve venkovském městě) a Viisitoista metriä vasempaan (1985, Patnáct metrů doleva). K 2. světové válce se vrací v románu Talvisota (1984, Zimní válka), v románech Amerikan raitti (1986, Americká hlavní ulice) a Uusi Jerusalem (1988, Nový Jeruzalém) s ironickým nadhledem popisuje život fin. emigrantů v „zemi snů“, Americe 30. a 80. let. Do USA a na Kubu situuje román Miehiä naisten kanssa (1993, Muži a ženy), v němž fin. profesor lit. pátrá po fiktivním synu E. Hemingwaye. $ D. d.: Sbírky povídek: Vuosi elämästä (1975, Rok života), Vääpeli Matala lentää (1987, Četař Matala létá), Suomi elää metsistään (1996, Finsko žije ze svých lesů). Výbor z Tuuriho povídek vyšel č. v časopisu Světová literatura 1986/6. jpv
456
(1952, Neznámý strom) – se objevují baladické a pohádkové motivy. Později se objevují motivy mytologické a hist., jejichž prostřednictvím se autorka vyslovuje k aktuálním otázkám: Balladeja ja romansseja (1967, Balady a romance), Pidä rastaan laulusta kiinni (1969, Drž se písně drozda). Významný je překlad italských sonetů do antologie světové lyriky (Tuhat laulujen vuotta, 1957, Tisíc let písní). $ D. d.: Sbírky básní: Vihreys (1977, Zeleň), Vuodenajat (1987, Roční doby). mh
U
UTRIO(VÁ), Kaari, * 28. 7. 1942, finská prozaička. Pochází z nakl. rodiny, vystudovala historii. Do lit. vstoupila čtivými milostnými příběhy z různých období fin. historie, její tvorba byla dlouho považována hlavně za oddechovou. Vynikala však přesností hist. reálií a zobrazením silných a aktivních ženských hrdinek. Výsledkem zájmu o postavení ženy v různých epochách je mj. populárně naučné dílo Eevan tyttäret (1983, Dcery Eviny. Historie evropské ženy, č. 1994),
pohanskou mentalitou. Olav Audunssøn i Hestviken (1925, Olav Audunsson z Hestviku) a Olav Audunssøn og hans børn (1927, Olav Audunsson a jeho děti), oba díly č. Olav Audunssön v Hestvikenu, 4 sv. (1935–36) a Olav Audunsson, 2 sv. (1982). Katolickou tendenci mají také nové romány ze současnosti Gymnadenia a Den brennende busk (1929–30, Gymnadenia, Hořící keř, č. 1931-32, Bílé orchideje, 2 sv., 1947) a romány o manželství Ida Elisabeth (1932, Ida Alžběta, č. 1937, 1947), Den trofaste hustru (1936, Věrná manželka, č. 1939, 1947). Tuto část tvorby uzavírá román z 18. století. Madame Dorthea (1939, č. 1946), jehož plánované pokračování už nevyšlo. Undsetová od počátku vystupovala proti nacismu, roku 1940 musela uprchnout za dramatických okolností přes hranice do Švédska, odkud emigrovala do USA, a tam se velmi energicky angažovala pro osvobození vlasti. Z té doby jsou její vzpomínky Return to the Future (1942), nor. Tilbake til fremtiden (1945, Návrat do budoucnosti), Happy Times in Norway (1943), nor. Lykkelige dager (1947, Šťastné dny, č. 1990). Z období války pocházejí také její Artikler og taler (1952, Články a projevy). $ D. d.: Sbírka básní Ungdom (1910, Mládí). Sbírky povídek: č. výbor Byla jsem nevěrná (1976). Statě: Et kvinnesynspunkt (1919, Ženské stanovisko), Etapper (1929, 1933, Etapy), Selvportretter og landskapsbilder (1938, Autoportréty a krajiny). Překlady island. ság. Lit.: A. H. Winsnes: Sigrid Undset (1949), B. Krane: Sigrid Undset (1970), T. Røjasæter: Menneskenes hjerter. Sigrid Undset, en livshistorie (1993) a Sigrid Undset og Roma (1996). hk, m
UNDSET(OVÁ) Sigrid, 20. 5. 1882 Kalundborg (Dánsko) – 10. 6. 1949 Lillehammer, norská prozaička. Vyrůstala v Kristianii (Oslu) a již v dětství intenzívně prožívala dávný svět v pracích a výzkumech svého otce, výzamného archeologa Ingvalda Undseta, jak o tom svědčí její pozdější vzpomínková kniha Elleve år (1934, Jedenáct let). Další rozhodný vliv na ni měla četba staroseverské literatury, četné cesty a výchova v radikálních duchu, po časné otcově smrti též existenční starosti, zaměstnání v kanceláři. Pozornost vzbudila už prvním románem Fru Martha Oulie (1907, Paní Marta Oulieová), v němž uplatnila odvážnou real. kresbu a výstižnou psychologii ženské duše, podobně jako v novele Den lykkelige alder (1908, Šťastný věk, č. 1970), povídkách Fattige skjebner (1912, Chudé osudy, zde povídka Simonsen, č. 1932), De kloke jomfruer (1918, Moudré panny, č. povídka Thjodolf, 1939) a v nejlepším svém románu ze současnosti Jenny (1911, č. 1933, 1972). V něm stejně jako v románech Våren (1914, Jaro, č. 1919, 1988), Splinten av trollspeilet (1917, Střípek kouzelného zrcadla) aj. je ústředním tématem žena, zklamaná či neuspokojená láskou. Autorka žila v této době ve velmi tísnivé rodinné situaci, rezešla se s manželem–malířem a roku 1919 se přestěhovala natrvalo do Lillehammeru, kde vychovávala své tři děti a psala. Na přechodu k velkým románům o středověku je román Fortellingen om Viga-Ljot og Vigdis (1909, Příběh o Ljotovi a Vigdis, č. 1987) s námětem z období ság a Fortellinger om kong Arthur og riddere av det runde bord (1915, Povídky o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu). Po období real. románů ze současnosti se Undsetová věnuje středověku a píše jedno z vrcholných děl nor. lit. Kristin Lavransdatter (Kristina Vavřincova, č. 1948, 1977) s jednotlivými částmi Kransen (1920, Věnec, č. 1931), Husfrue (1921, Paní, č. 1932), Korset (1922, Kříž, č. 1935). Za trilogii dostala roku 1928 Nobelovu cenu. V tomto díle, líčícím na pozadí hist. událostí a reálií 14. století psychol. a duchovní vývoj silné ženské osobnosti, je již znatelný vnitřní proces osobní, završený autorčinou konverzí ke katolictví. Nová víra se plně uplatňuje v dvoudílném románu s námětem z konce 13. století a s tématem vítězství křesťanské etiky nad
459
UPPDAL Kristofer, 19. 2. 1878 Beitstad (Nord-Trøndelag) – 26. 12. 1961 Olbu, norský (nynorsk) prozaik a básník. Původně byl horník a dělník na stavbách vodních elektráren a železnice, získal vzdělání jako samouk a na dán. lidových školách. Proslavil se desetisvazkovým volným cyklem románů (1911–24), který lze v celku číst jako dějiny moderního nor. dělnictva; z něj č. vyšly Stigeren (1919, Štajgr, č. Píseň krve, 1932), Trolldom i lufta (1912, Kouzla ve vzduchu, č. 1958). Vyvinul se také ve vynikajícího básníka, jenž dal expresionistický výraz svému vytržení nad industriální budoucností, ale i nad mocí přírody. Trvalou hodnotu mají jeho přírodní a milostné básně ve sbírkách Solbløding (1918, Krvácející slunce) a Elskhug (1919, Láska). hk
458
přeložené do několika jazyků. Od roku 1996 vydává rozsáhlé šestisvazkové dílo s lat. názvem Familia, věnované historii rodiny. V próze se Utriová nyní soustřeďuje zejména na fin. raný středověk. $ D. d.: Romány: Kartanonherra ja kaunis Kirstin (1968, Zámecký pán a krásná Kirstin), Karjalan kruunu (1978, Karelská koruna), Vendela (1989, Vendela), Vaskilintu (1992, Měděný pták), Uhritulet (1993, Obětní ohně). mh
V VAA(OVÁ) [vó] Aslaug, 25. 8. 1889 Rauland (Telemark) – 28. 11. 1965 Oslo, norská (nynorsk) básnířka, jejíž prosté přírodní a milostné básně v dialektu inspirovaly skladatele k zhudebnění. Debutovala v roce 1934 a její nejlepší básně vyšly v Dikt i utval (Vybrané básně, 1964). hk
VALKEAPÄÄ [valkeapé], Nils-Aslak, (laponsky ÁILLOHAŠ), * 23. 3. 1943, laponsky píšící básník, publicista, zpěvák, textař a skladatel. Původním povoláním učitel. Do lit. vstoupil fin. psaným pamfletem Terveisiä Lapista (1971, Pozdravy z Laponska), v němž odsuzuje fin. „koloniální“ přístup k Laponcům a k Laponsku jako k exotickým turistickým objektům. Tento kritický přístup nikdy zcela neopustil, později začíná psát laponsky, ve své poezii vychází z tradičních laponských zpěvů – joiků. Jeho lyrika vyjadřuje pocity moderního člověka, který je jedincem i součástí širšího společenství, žijícího v souladu s přírodou i v závislosti na ní. V roce 1991 dostal Valkeapää cenu Severské rady za syntetické dílo Beaivi, áhčažan (1991, Slunce, můj otec, č. ukázka v časopisu Světová literatura 1992/4), které je spojením básní a fotografií hist. i současného života Laponců. mh
VÄRNLUND Rudolf, 6. 2. 1900 Stockholm – 16. 2. 1945 Österskär, švédský prozaik a dramatik. Pochází z proletářské rodiny, vyučil se typografem a od mládí se silně angažoval v politické a ideologické debatě. Stejně jako ostatní autoři autodidakti hodně cestoval. Pozornost upoutal diskusním vývojovým románem s autobiogr. prvky Vandrare till intet (1926, Poutník k ničemu) z války a období hosp. krize, jenž vyústil v egoistický nihilismus a odmítnutí ideologie jako životní lži. Od sociální kritiky přešel k psychol. románu a dramatu, silně ovlivněn Freudem. Románem Upproret (1927, Vzpoura) se znovu přibližuje k solidaritě a kolektivu. Det druckna kvarteret (1929, Opilá čtvrť), považovaný za jeho nejlepší román, je humorný příběh ze stockholmského předměstí, hlásající primitivistickou víru v moc sexuality. Z tvorby 30. let vyniká román o stávce Allt börjar på nytt (1934, Všechno začíná znovu) a kolektiv-
VAD Poul, * 27. 4. 1927 Silkeborg, dánský prozaik, výtvarný kritik a historik. Autor vysoce hodnocených románů v moderním impresionistickém stylu, který se blíží novorealismu spisovatelů jako → A. Bodelsen nebo → Ch. Kampmann. Jeho nejnáročnějším beletristickým projektem je rozsáhlý román Kattens anatomi (1978, Anatomie kočky), který lze nejlépe charakterizovat jako ukázku boschovského groteskního realismu. Vad je rovněž autorem řady monografií dán. výtvarných umělců jako Vilhelm Hammershøi, Henry Heerup a dalších. $ D. d.: Romány: De nøjsomme (1960, Skromní), Taber og vinder (1967, Poražený a vítěz), Dagen før livet begynder (1970, Den, než začne život), Galskabens karneval (1981, Karneval bláznovství). fr VALA(OVÁ) Katri, 11. 9. 1901 Muonio – 28. 5. 1944 Stockholm, finská básnířka. Po matce Laponka, po otci Švédka, pofinštila si jméno Wadenström na Vala. Do lit. vstoupila sbírkou Kaukainen puutarha (1924, Vzdálená zahrada) a do předčasné smrti (zemřela na tuberkulózu, osudovou chorobu fin. básníků) stačila vydat ještě sbírky Sininen ovi (1926, Modré dveře), Maan laiturilla (1933, Na přístavišti země), Paluu (1934, Návrat) a Pesäpuu palaa (1942, Hnízdní strom hoří). Posmrtně vyšla kniha rozhovorů Henki ja aine (1945, Duch a hmota). Valaová, zvaná → Edith Södergranová fin. finsky psané lit., byla průkopnicí volného verše, který dával prostor jejímu senzualizmu a vznícenému étosu. Vizionářský patos a nadšení pro vše nové a exotické, jež sdílela s ostatními Nositeli ohně, vystřídá v 30. letech střízlivější pohled. Valaová píše proti fašismu a válce, bojuje za sociální spravedlnost. A ve verších poslední sbírky, dokončené ve švéd. plicním sanatoriu, čteme hluboce lidské protiválečné verše požadující mír a lásku pro všechny děti světa. jpv
461
VAMMELVUO(VÁ) Anja, 7. 10. 1921 Riihimäki – 30. 6. 1988 Tuusula, finská prozaička a básnířka, manželka → J. Pennanena. Sbírkou básní Auringon tytär (1943, Dcera slunce) se hlásí k poetice → K. Valaové. Valaová je jí blízká i svými levicovými názory stejně jako někteří sovětští básníci, především Majakovskij, jemuž vzdala hold sbírkou Kuuma kylmä (1960, Horko zima). Postavy silných žen najdeme v sociálně kritickém románu Viimeinen Kleopatra (1949, Poslední Kleopatra) a třech sbírkách povídek. Z nich povídka Valkoinen varis (1962, Bílá vrána, č. v časopisu Světová literatura 1975/5) je oslavou člověka, který ani v nemoci a stáří nerezignuje, ale kladným přístupem k životu pomáhá druhým. $ D. d..: Povídky: Paratiisilintu (1946, Rajka), Rakkauskertomus (1953, Milostný příběh). Sbírky básní: Integer vitae (1964), Lintu pieni (1970, Ptáček), Totuuden iskut (1973, Rány pravdy), Kuinka voitte? (1978, Jak se máte?). Román: Muut ovat nuoria (1945, Druzí jsou mladí). jpv
460
ní román Man bygger ett hus (1938, Staví se dům). Z dramat se uplatnila Den heliga familjen (1932, Svatá rodina) a protiválečná, pacifistická U 39 (1939). $ D. d.: Romány: Ung fröken (1927, Slečinka), Förbrytare (1928, Zločinci), Hedningarna som icke hava lagen (1936, Pohané, již nemají zákonů). Hry: Sångare (1933, Zpěváci), Vägen till Kaanan (1935, Cesta do Kananu), Modern och stjärnan (1940, Matka a hvězda). Sbírky povídek: Ingen mans land (1925, Země nikoho), Ungar och andra (1944, Děti a jiní). kej, dh VARTIO(VÁ) Marja-Liisa, 9. 9. 1924 Sääminki – 17. 6. 1966 Savonlinna, finská prozaička, manželka → P. Haavikka. Pro její dlouhé básně, plné epických prvků, ve sbírkách Häät (1952, Svatba) a Seppele (1953, Věnec) jsou charakteristické zesílená expresivita a fantazie. Vypravěčský talent prokazuje v románu o lásce Tunteet (1962, City) i v románu Se on sitten kevät (1957, To je tedy jaro), mistrné studii psychologie smutku a mravního zrání muže, který náhle zůstane sám, když mu zemře žena, jejíž lásku neopětoval. Román Hänen olivat linnut (1967, Její byli ptáci) vyšel po autorčině smrti. Kuriózní dědictví, sbírka vycpaných ptáků, jež připadne jedné z postav románu, posloužilo autorce k aktuální symbolice: rozpad opeřenců je obrazem konce jednotné kultury – nejvzácnějšího fin. dědictví 19. století. $ D. d.: Romány: Mies kuin mies, tyttö kuin tyttö (1959, Každý muž, každá žena), Kaikki naiset näkevät unia (1960, Všechny ženy mají sny). jpv
vliv. Za nejzdařilejší se pokládá třicet milostných písní v duchu truvérské dvorské lyriky, ale s osobitým ironickým nádechem. kr
VENNBERG Karl, * 11. 4. 1910 Blädinge – 12. 5. 1995, švédský básník, literární kritik a novinář. Debutoval básnickou sbírkou Hymn och hunger (1937, Hymna a hlad) s polarizací smyslovosti a asketismu, která provází celé jeho dílo. Vyrostl ve výrazně náboženském prostředí, revoltoval a rozešel se s ním, ovlivněn Nietzschem a pozitivismem. Další silnou inspiraci nalezl u T. S. Eliota a F. Kafky. Sbírky Halmfackla (1944, Slaměná pochodeň) a Tideräkning (1945, Běh času) pokračují v tradici modernismu a vyjadřují hlubokou skepsi celé generace, vstupující do lit. ve 40. letech. Vennbergova suchá a strohá dikce tuto generaci silně ovlivnila. Nejosobitějším prostředkem je autorovi ironie, zpochybňující jednoznačná řešení a přijaté názory. V 60. létech dokázal spojit modernistickou tradici s rezolutní sociální kritikou. V 80. letech poznamenává jeho tvorbu vědomí pomíjivosti života a stárnutí ve sbírkách Dikten kring noll (1987, Básně kolem nuly), Längtan till Egypten (1988, Touha po Egyptě). $ D. d.: Sbírky básní: Fiskefärd (1949, Rybářská cesta), Gatukorsning (1952, Křižovatka), Vårövning (1953, Jarní cvičení), Vid det röda trädet (1955, U červeného stromu), Sju ord på tunnelbanen (1971, Sedm slov v podzemní dráze), Från ö till ö (1979, Od ostrova k ostrovu), Längtan till Egypten (1987, Touha po Egyptě). dh
VERWEY [fervej] Albert, 15. 5. 1865 Amsterdam – 8. 3. 1937 Noordwijk aan Zee, nizozemský básník, prozaik, literární vědec a kritik, jedna z důležitých osobností hnutí Osmdesátníků. V letech 1885– 90 s → W. Kloosem spoluzaložil a vedl časopis De Nieuwe Gids (Novým průvodce), později od roku 1894 byl společně s → L. van Deysselem redaktorem časopisu Tweemaandelijksch Tijdschrift
VEEN [fén] Adriaan van der, * 16. 12. 1916 Venray, nizozemský prozaik a kritik, literární redaktor četných periodik. Jeho romány a povídky mají často autobiogr. podtext a zamýšlejí se nad vztahem jedince a společnosti. Nejednou reflektoval i válku, kterou sám prožil v USA. $ Hl. d.: Romány: Zuster ter zee (1949, Námořní sestra), Het wilde feest (1952, Divoká oslava, č. 1960), Een idealist (1965, Idealista), Kom mij niet te na (1968, Nepřibližuj se), Blijf niet zitten, waar je zit (1972, Nezůstávej, kde jsi), In liefdesnaam (1975, Ve jménu lásky), Niet meer bang zijn (1980, Už se nebát). Povídky: Alibi voor het onvolkomen hart en andere liefdesverhalen (1983, Alibi pro nedokonalé srdce a jiné povídky o lásce). kr VELDEKE [feldeke] Hendrik van (Heinrich), ? Veldeke u Hasseltu – před 1210, nizozemský básník, nejstarší, kterého známe jménem. Psal ve svém limburském, dolnofranckém nářečí milostné písně podle franc. vzoru. Kolem roku 1170 zpracoval legendu o sv. Servatiovi: Sint Servaes a věnoval ji hraběnce Agnes van Loonové. Lit. zdařilejší je epos Eneide, nejstarší (pseudo)klasický román v niz. lit., dokončený roku 1190 na dvoře Heřmana Durynského. Část díla je zachována ve střední horní němčině, autor sám je považován za tvůrce něm. dvorské poezie, tam je také nejpatrnější jeho odkaz a
463
VERMEYLEN [fermejlen] August, 12. 5. 1872 Brusel – 10. 12. 1945 Ukkel, vlámský prozaik, kritik a literární historik. Spoluzaložil a později vedl časopis Van Nu en Straks (O dnešku a zítřku), v němž systematicky usiloval o zvýšení úrovně vlám. lit. Ve stati Kritiek der Vlaamsche beweging (1895, Kritika vlámského hnutí) se stavěl proti nacionalistickým tendencím a duchovnímu provincionalismu Vlámů, ve Vlaamsche en Europeesche beweging (1900, Vlámské a evropské hnutí) kriticky zařadil vlám. lit. do evrop. kontextu pod heslem: chceme být Vlámy, abychom se mohli stát Evropany. $ D. d.: Úvahy a eseje: Verzamelde opstellen, 2 sv. (1904–05, Sebrané stati), De Vlaamsche letteren van Gezelle tot heden (1938, Vlámská literatura od Gezella do dneška), Beschouwingen (1942, Úvahy). Romány: De wandelende Jood (1906, Věčný žid, č. 1926), Twee vrienden (1943, Dva přátelé). kr
462
(Dvouměsíčník), v letech 1905–19 redigoval časopis De Beweging (Hnutí). Byl vysoce hodnocen zvl. pro obdivné, hluboké studie o 17. století, pro vyzrálé lit. kritiky a pro procítěné sonety ve vytříbeném stylu Osmdesátníků. Jeho četné básně a básnické sbírky byly několikrát souborně vydány, např. Verzamelde gedichten (1889, Sebrané básně), Verzamelde gedichten II (1911–12, Sebrané básně, zahrnují tři dramatická básnická pásma), Oorspronkelijk dichtwerk, 2 sv. (1938, Původní básnické dílo). $ Hl. d.: Lit. hist. a lit. krit. práce: Een inleiding tot Vondel (1892, Úvod k Vondelovi), Nederlandse dichters behalve Vondel (1893–95, Nizozemští básníci mimo Vondela), Inleiding tot de Nieuwe Nederlandsche dichtkunst (1905, Úvod do nového nizozemského básnictví). kr
pisu Světová literatura 1966/2). Autorův výrazně lyrický talent, uplatňovaný i v prózách, našel ryzí podobu ve formálně rozvolněných básních, vydaných v šesti sbírkách. $ D. d.: Romány: Fars reise (1930, Otcova cesta), Sigrid Stallbrokk (1931), Dei ukjende mennene (1932, Neznámí muži), Sandeltreet (1933, Santalový strom), Hjarta høyrer sine heimlandstoner (1938, Srdce slyší tóny své domoviny). Noveller i samling (1964, Sebrané povídky). Lit.: R. Skrede: Tarjei Vesaas (1947), O. Vesaas: Løynde land (1995), K. Chapmann: Hovedlinjer i Tarjei Vesaas’ diktning (1969). hk
VIITA Lauri, 17. 8. 1916 Pirkkala – 22. 12. 1965 Helsinky, finský prozaik a básník. Nedokončil střední školu, do vydání sbírky básní Betonimylläri (1947, Míchačka na beton) pracoval jako stavební dělník. Píše real. prózu založenou na osobní zkušenosti. Moreeni (1950, Moréna), jeho nejslavnější dílo, je autobiogr. román o životě dělnické rodiny v předválečné i poválečné Piispale, dělnické čtvrti Tampere. Jazyk jeho próz i básní je živý a šťavnatý, autor k do-
VESAAS(OVÁ) [vésós] Halldis Moren, 18. 11. 1907 Trysil – 8. 9. 1995 Oslo, norská (nynorsk) básnířka a překladatelka, žena → T. Vesaase. Psala něžnou lyriku s moudrým ženským pohledem na život a přírodu. Od roku 1929 vydala devět sbírek, souborně v Dikt i samling (1977, Sebrané básně), poté poslední sbírku Livshus (Dům života, 1995). Skvěle přeložila hlavně div. klasiky jako Shakespeara, Racina, Moliéra, Claudela aj. hk
VESAAS [vésós] Tarjei, 20. 8. 1897 Vinje (Telemark) – 15. 3. 1970 Vinje, norský (nynorsk) básník a nejvýraznější prozaik po 2. světové válce. Celoživotně byl spjat s Telemarkou (pocházel z tamního starého selského rodu), vzdělání získal na lidové škole a hlavně cestováním po Evropě. Debutoval roku 1923 a uvedl se dvěma romány a dvěma neúspěšnými dramaty. Z venkovského prostředí svého dětství čerpal náměty pro dvojromán Grindegard a Grindekveld (1925, 1926, č. Samota Grinde, 1943) i pro první úspěšný román Dei svarte hestane (1928, Vraní koně, č. 1939). Po další prozaické tvorbě, mj. autobiogr. románové tetralogii a dvojrománu o selském synu Det store spelet (1934, Velká hra) a Kvinner ropar heim (1935, Ženy svolávají domů) našel Vesaas svůj osobitý výraz v románu Kimen (1940, Sémě), podobenství o davovém šílenství, inspirovaném válkou a okupací. Pro všechny jeho další romány jsou charakteristé zkratkovitost děje a umění zámlky, velká expresivnost výpovědi a především symbolická dimenze real. konkrétnosti v jednotlivostech i celku. Ryzí alegorií o okupaci Norska je román psaný za války Huset i mørkret (1945, Dům v temnotách, č. 1948). Vrcholem nor. poválečné prózy jsou Vesaasovy romány–podobenství, variace na téma obtížného hledání kontaktu mezi lidmi: Bleikeplassen (1946, Bělidlo, též hra 1953), Tårnet (1948, Věž), Vårnatt (1954, Jarní noc), Fuglane (1957, Ptáci), cenou Severské rady vyznamenaný Is-slottet (1963, Ledový zámek, č. 1975) Bruene (1966, Mosty). Metaforičnost, stylizace prostředí a postav nabývá vrchu nad real. detailem v kafkovských románech Signalet (1950, Signál) a Brannen (1961, Oheň) s temnou vizí šíleného světa. Jakousi závětí autorova života je poslední kniha několika vzpomínkových, hlavně však lyrickoexpresivních až surreal. kapitol, vyjadřujících vnitřní prožitek věčných konfliktů v člověku, Båten om kvelden (1968, Člun za večera). Vesaas napsal též řadu div. a rozhlasových her, v letech 1929–59 vydal čtyři sbírky povídek, z nichž něteré jsou svou koncentrací na náladovou expresivnost perlami tohoto žánru. Za sbírku Vindane (1952, Větry) získal mezinárodní cenu v Benátkách (č. dvě povídky v časo-
465
VESTDIJK [festdejk] Simon, 17. 10. 1898 Harlingen – 23. 3. 1971 Utrecht, nizozemský prozaik a básník. Původním povoláním lodní lékař, psychiatr, který uvažoval i o hudební dráze, od roku 1932 se však věnoval pouze lit. Debutoval časopisecky básnickou sbírkou Verzen (1932, Verše) a citlivou poezii psal i později, např. Fabels met kleurkrijt (1938, Bajky barevnou křídou), Gestelsche liederen (1949, Gestelské písně), Rembrandt en de engelen (1956, Rembrandt a andělé). Těžiště jeho tvorby je zvl. v psychol. a hist. próze, často autobiogr. laděné, a v závažné esejistické tvorbě. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a rovněž sekundární lit. o něm je značná. $ Hl. d.: Autobiogr. cyklus: Anton Wachter (1934–60), 8 samostatných dílů, např. Terugkeer tot Ida Damman (1934, Návrat k Idě Dammanové). Romány: Meneer Visser’s Hellevaart (1936, Páně Visserova cesta do pekel), Heden ik, morgen gij (1936, společně s H. Marsmanem, Dnes já, zítra ty), Pastorale 1943 (1948, Pastorale 1943), Het glinsterend pantser (1956, Lesklý pancíř), Kind tussen vier vrouwen, posmrtně 1972, Dítě mezi čtyřmi ženami). Hojně překládané jsou zvl. jeho hist. romány, např.: Het vijfde zegel (1937, El Greco, malíř absolutna, č. 1939, 1969), Ierse nachten (1946, Irské noci, č. 1948), Puriteinen en piraten (1947, Puritáni a piráti, č. 1977). kr
464
kreslení atmosféry využívá hovorového jazyka a lidových úsloví, čerpá i z fin. folkloru, například ve sbírce básní a próz Suutarikin suuri viisas (1961, I švec, velký mudrc), v níž se představil jako originální aforista. $ D. d.: Básně: Kukunor (1949), Kääppyräinen (1954, Scvrklík). jpv VIK(OVÁ) Bjørg, * 11. 9. 1935 Oslo, norská prozaička, nejúspěšnější píšící žena v povídkovém žánru. Hlavním jejím tématem je situace žen a dívek v rodině, v partnerském vztahu, ve společnosti. Debutovala roku 1963, začínala lehčími, „týdeníkovými“, povídkami a vypracovala se v dobrou stylistku. Napsala i několik div. her, knížek pro děti a v poslední době se soustřeďuje na romány. $ Hl. d.: Sbírky povídek: Kvinneakvariet (1972, Ženské akvárium), Fortellinger om frihet (1975, Povídky o svobodě), Snart er det høst (1982, Brzy je tu podzim), En gjenglemt petunia (1985, Zapomenutá petunie), výbor Den lange reise til annet menneske (1993, Dlouhá cesta k jinému člověku), č. jedna povídka v antologii Sedm životů (1987). Romány: Små nøkler og store rom (1988, Malé klíče a velké místnosti), Poplene på St. Hanshaugen (1991, Topoly na Vršku sv. Jana), Elsi Lund (1994, Elsi Lundová). hk VIKIVAKAR (jedn. čís. vikivaki), taneční básně, které na Islandu nahrazovaly → severské balady zpívané k tanci a byly v módě od pol. 16. do konce 18. století. Obsahem to byly většinou milostné, gnómické nebo i duchovní písně, často skládané i neanonymními básníky. Vyznačovaly se složitě obměňovaným refrénem a převzaly skaldskou aliteraci a básnické opisy. $ Vyd.: Einar Ól. Sveinsson: Fagrar heyrði eg raddirnar (1924, Slyšel jsem krásné hlasy), Jón Samsonarson: Kvæði og dansleikir, 2 sv. (1964, Básně a taneční hry). Lit.: Ólafur Davíðsson: Íslenskir vikivakar og vikivakakvæði (1894). hk
roku 1992 vydává memoáry. $ D. d.: Román Náttvíg (1989, Noční zabití). Lyrická próza Tvílýsi (1994, Dvojí světlo). hk
VILJANEN Lauri, 6. 9. 1900 Kaarina – 29. 9. 1984 Helsinky, finský básník, literární kritik a historik. Profesor fin. lit. na univ. v Turku a Helsinkách, člen Fin. akademie. Spoluautor osmisvazkové Suomen kirjallisuus (1963–70, Finská literatura). V rané tvorbě byl blízký Nositelům ohně. Po sbírce expresionistických veršů Tähtikeinu (1926, Hvězdná houpačka) vydává sbírku Musta runotar (1932, Černá múza), v níž vedle futuristických a surrealistických veršů najdeme i vizionářskou báseň Vox humana – snad vůbec první předpověď 2. světové války ve fin. lit. Válka se připomíná i ve sbírkách Näköala vuorelta (1938, Pohled z hory) a Tuuli ja ihminen (1945, Vítr a člověk), v nichž autor odsuzuje fin. levicový i pravicový extremismus. Po válce vydává ještě sbírku meditativní lyriky Seitsemän elegiaa (1957, Sedm elegií). Své humanistické názory shrnul do sbírky esejů Taisteleva humanismi (1936, Bojový humanismus). Erudici lit. historika prokázal ve studiích o → J. Runebergovi, → A. Kivim a → H. Ibsenovi. jpv
VOLD Jan Erik, * 18. 10. 1939 Oslo, norský básník. Debutoval sbírkou Mellom speil og speil (1965, Mezi zrcadlem a zrcadlem) v době přílivu modernismu a „otevřené“ poezie. Jako jeden z prvních se věnoval jaz. experimentům a surreal. vyznívajícím slovním hrám s typografickými efekty. Za zdánlivě jednoduchým glosová-
VINJE Aasmund Olavsson, 6. 4. 1818 Vinje (Telemark) – 30. 7. 1870 Gran (Hadeland), norský (nynorsk), básník a prozaik, přední osobnost národního obrození. Pocházel z nuzných poměrů, vystudoval práva, byl novinářem, spolu s → H. Ibsenem aj. vydával satirický časopis Andhrimner, od roku 1858 vlastní časopis Dølen. Brzy se připojil k → Aasenovu hnutí za nor. jazyk landsmål a napsal v něm svou první knihu, reportáže z cesty po severním Norsku Ferdaminni frå Sumaren 1860 (1861, Cestopisné vzpomínky na léto 1860) a básně v Diktsamling (1864, Básnická sbírka) aj. Stal se tak prvním velkým básníkem landsmålu. Své úvahy o životě v Británii uložil po pobytu v Anglii a Skotsku do původně angl. psané knihy reportáží Bretland og Britarne (1873, Británie a Britové). hk
VILHJÁLMSSON [vilhjaulmson] Thor, * 12. 8. 1925 Edinburk, islandský prozaik, modernista kosmopolitního založení. Po otci pochází z rodu velkorysého podnikatele, v mládí žil dlouho v Paříži a cestoval po Evropě. Začínal krátkými experimentálními texty a cestopisnými čtrtami v duchu existencialismu, např. Maðurinn er alltaf einn (1950, Člověk je vždycky sám), Dagar mannsins (1954, Dny člověka), Andlit í spegli dropans (1957, Tvář v zrcadle kapky), Undir gervitungli (1959, Pod umělým měsícem), Svipir dagsins (1961, Okamžiky dne). Modernistické poetice jsou poplatné také jeho romány, např. Fljótt fljótt sagði fuglinn (1968, Rychle, rychle, řekl ptáček), Óp bjöllunnar (1970, Křik brouka), Mánasigð (1976, Srpek měsíce). Roku 1988 získal cenu Severské rady za svůj nejčtivější román Grámósinn glóir (1986, Šedivý mech žhne) o soudci a obviněných z incestu v autentickém soudním procesu z konce 19. století Vilhjálmsson píše také div. hry a přeložil řadu světových románů. Od
467
VOGT [fukt] Nils Collett, 24. 9. 1864 Oslo – 23. 12. 1937 Lillehammer, norský básník novoromantismu konce století. Jeho sensitivní verše v pevných metrech mají dobové atributy nostalgie a pocitů nicoty. Jeho šest sbírek vyšlo ve výboru Et liv i dikt (1943, Život v básních). Napsal též dva romány a autobiogr. Fra gutt til mann (1932, Z chlapce se stává muž) a Opplevelser (1934, Zážitky), které obsahují cenný kulturněhist. materiál. hk
466
ním všedních věcí se v jeho verších skrývá rafinovaná artistnost. Může v nich být obsažen sarkasmus i tišší poetický tón. Vold přeložil mnoho moderní, hlavně amer. poezie a písňových textů (mj. Boba Dylana) a měl velký vliv na mládež 60. a 70. let; zpopularizoval poezii v subkultuře. Cizí i své texty také recituje na jazzových koncertech a zvukových nosičích. Hl. d.: Sbírky básní a textů: hekt (1966), blikket (1966, pohled), Mor Godhjertas glade versjon. Ja (1968, Veselá verze matky Dobrosrdečné. Ano), Spor, snø (1970, Stopy, sníh), Bok 8. Liv (1973, Kniha 8. Život), Sirkel, sirkel (1979, Kruh, kruh), Sorgen. Sangen. Veien. (1977, Smutek. Zpěv. Cesta), Elg (1989, Los), IKKE. Skillingstrykk fra nittitallet (1993, NE. Třígrošové tisky z 90. let), En sirkel IS (1994, Kruh LEDU) – na počest rychlobruslařů na Olympijských hrách v Lillehammeru, Kalenderdikt (1995, Básničky z kalendáře). hk
ta, tragikomickým způsobem uvedeno na jeviště pro poučení jednoho každého). $ Hl. d.: Básnické dílo: Lof der zeevaert (1622, Chvála mořeplavby), Roskam (1630, Hřebelec), Altaergeheimenissen (1645, Oltářní tajemství). Dramata: Hierusalem Verwoest (1620, Zpustošení Jeruzaléma), Maegden (1639, Panny), Gebroeders (1639, Bratři), Joseph in Egypten (1640, Josef v Egyptě), Salomon (1648), Samson (1660), Batavische Gebroeders (1663, Batavští bratři), Adam in Ballingschap (1664, Vypovězený Adam), Noah (1667, Noe). Vyd.: Verzamelde werken (Sebrané spisy), v redakci J. van Lennepa, 12 sv. (1855–69), J. H. W. Ungera, 30 sv. (1888–94). Bibliografie: J. H. W. Unger: Bibliographie van Vondel’s werken (1888). kr
VRIES [frís] Anne de, 22. 5. 1904 Assen – 30. 11. 1964 Zeist, nizozemský prozaik. Hojně překládaný je zvl. jeho román o chudém drentském chlapci Bartje (1935, Slunce chudých, č. 1948, 1977) a novozákonní příběhy Radost pro všechny (č. 1971), jež jsou částí Groot vertelboek voor de bijbelse geschiedenis (1939, Velká kniha vyprávění z biblické dějepravy). Všeobecná popularita knížky o Bertíkovi mu dala podnět k dalším příběhům o titulním hrdinovi, např. Verhalen uit het land van Bartje (1936, Příběhy z Bertíkovy země) a Bartje zoekt het geluk (1936, Bertík hledá štěstí) a k řadě dětských knížek s jinými hrdiny. $ D. d.: Román: Reis door de nacht, 4 sv.
VOSS Tage, * 12. 7. 1918 Kodaň, dánský prozaik a esejista. Povoláním lékař, napsal též řadu odborných publikací, m. j. Sexologi for hvermand (1972, Sexuologie pro každého), kde tvrdí, že hlavní obětí moderní posedlosti sexem je láska. Z jeho dokumentaristicko-beletristických děl je nejzajímavější „žurnalistický román“ Kanonerne (1981, Kanóny, č. 1990) o Dreyfusově aféře. fr
VONDEL [fondl] Joost van den, 17. 11. 1587 Kolín nad Rýnem – 5. 2. 1679 Amsterdam, nizozemský dramatik a básník. Je pokládán za nejvýznačnějšího autora tzv. zlatého věku, je vlastně jediným barokním spisovatelem 17. století. Pocházel z novokřtěnecké běženecké rodiny, později usazené v Amsterdamu, kde se roku 1606 stal členem řečnické komory Bílá levandule. Společně s manželkou vedl obchod s punčochářským zbožím, který mu byl vedle sporých odměn za příležitostné básně často jediným zdrojem obživy. Jeho osobní život byl plný otřesů, umíraly mu děti a posléze i žena, nejstarší syn Joost přivedl otce do dluhů, takže ve velmi pokročilém věku musel přijmout zaměstnání jako účetní úvěrové banky a nakonec zemřel v bídě. Po celý život se horlivě účastnil veřejného dění, nelítostných politických a náboženských bojů své doby. V roce 1641 přešel ke katolicismu a vystavil se tak vleklým perzekucím. V jeho díle se plně odráží mnohostranný a rozporuplný život 17. století. Na události doma i v Evropě adresně reagoval příkrými satirickými básněmi nebo naopak ódami, své politické a náboženské přesvědčení neohroženě hájil v dramatech, často si volil náměty ‚zavražděné nevinnosti‘, např. v tragédii Palamedes (1625), v níž reagoval na popravu tzv. zemského advokáta J. Oldenbarnevelta, nebo v pozdější truchlohře Maria Stuart (1646, Marie Stuartovna). Vondel napsal 32 divadelních her, většinou s biblickými nebo hist. náměty; každé z pěti jednání těchto klasických dramat je zakončeno chórem, který nezřídka patří k nejcitlivějším a nejvroucnějším básnickým projevům zlatého věku. Velmi je ceněna tragédie psaná k otevření amsterdamského divadla Gijsbrecht van Amstel (1637, Gijsbrecht Amstelský). V současné době se hraje především tragédie o vzpouře andělů proti Bohu Lucifer (1654). Četné tituly jeho dramat jsou dvojčlenné nebo opatřené vysvětlivkou, např. Het Pascha ofte de Verlossinge Israels wt Egypten, tragecomedischer wyse eenyeder tot leeringh opt tonneel gestelt (1610, Pascha neboli Osvobození Izraelitů z Egyp-
469
VREESWIJK [fresvík] Cornelis, * 8. 8. 1937 Ijmuiden (Nizozemsko) – 12. 11. 1987, švédský písničkář a básník. Ve Švédsku žil od roku 1949. Proslavil se zejména interpretací → C. M. Bellmana a → E. Tauba v bluesovém stylu jako zábavní umělec ve stockholmských hospůdkách. Psal i vlastní poezii: sbírky En handfull gräs (1970, Hrst trávy), I stället för vykort (1974, Místo pohlednice). První deska s vlastními písněmi Ballader och oförskämdheter (1964, Balady a nestydatosti) zachycuje stockholmskou bohému a galérku prostitutek a pasáků. Řada básní se angažuje proti válce. Postupně Vreeswijk přešel k lyričtější až milostné poezii, např. Somliga går i trasiga skor (1968, Někteří chodí v roztrhaných botech). V 70. letech se angažoval na straně levice a napsal řadu programových písní. Závěr své tvorby prohloubil v modernistickém duchu. Osobitý je jeho bohémský jazyk, plný parodované důstojnosti, výpůjček, archaismů, aluzí na → L. Lucidora, → C. M. Bellmana, F. Villona i amer. zábavní žargón. $ D. d.: Sbírka básní Till Fatumeh (1987, Fatumeh). dh
468
(1960, Cesta nocí).
kr
VRIES [frís] Theun de, * 26. 4. 1907 Veenwouden, nizozemský básník a prozaik, původním povoláním knihovník, záhy se věnoval pouze literatuře. Debutoval básněmi Terugkeer (1927, Návrat) a poezii píše po celý život, jeho hlavní význam je však ve výpravné próze. Již jeho románový debut Rembrandt (1931, č. 1936) se setkal s velkým ohlasem. Hluboce fundované biografické příběhy často značného rozsahu, především o malířích a hudebnících, píše autor po celé své tvůrčí období, např. Het motet voor de kardinaal (1960, Kardinálské moteto), De moergrobben (1965, Skřeti z podsvětí, č. 1984), Vincent in Den Haag (1972, Vincent v Haagu, č. 1975), De vrouweneter (1976, Ženojed, č. 1981), Baron (1987), De premiëre (1990, Premiéra). Umělecky velmi vyzrálé jsou rovněž romány a povídky z rodného Fríska, často cyklicky seskupené kolem jednoho rodu, nebo romány sřetězené do tzv. Fugy času, se spodním motivem hudby a osudové touhy: Anna Casparii (1952, Anna Caspariová, č. 1973), Pan onder de mensen (1954, Pan mezi lidmi, č. 1960), Bruiloftslied voor Swaantje (1956, Svatební píseň pro Swaantji, č. společně s Panem 1960). Dalším proudem autorovy tvorby je zachycení odvěkého zápasu lidstva za svobodu, např. De vrijheid gaat in ’t rood gekleed (1946, Svoboda chodí v rudém šatě, č. 1948), Sla de wolven, herder! (1946, Bij vlky, pastýři!, č. 1952), De Vuurdoop, 3 sv. (1948–54, Křest ohněm, č. 1964); k těmto prózám se přimykají i hist. podložené romány z války, např. Het meisje met het rode haar (1956, Dívka s rudými vlasy, č. 1959, 1962), Februari, 3 sv. (1960, Únor). Mimoto psal i romány s takřka detektivní zápletkou, např. Het hoofd van Haydn (1988, Haydnova hlava, č. 1990), četné eseje, knihy pamětí i usmířeného vzpomínání. kr
nech Åsa-Hanna (1917) a Svalorna flyga högt (1929, Vlaštovky létají vysoko). Víra v nedogmatické, niterné křesťanství posiluje mystickou stránku jejího díla. Vytvořila vynikající ženské portréty, přestože její romány mají sklon ke šťastným koncům, kdy hrdinka obvykle nalezene toho pravého muže. Napsala pacifistický román De fem pärlorna (1927, Pět perel). Je autorkou velké monografie o → S. Lagerlöfové (1942–43). $ D. d.: Debatní kniha: Väckarklocka (1941, Budík). Romány: Helga Wisbeck (1913), Dialogen fortsätter (1932, Dialog pokračuje), Den namnlösa (1922, Bezejmenná). Lit.: Ulla Isaksson, E. H. Lidner: Elin Wägner 1–2 (1977–80). dh
WAHLÖÖ Per, 5. 8. 1926 – 23. 6. 1975, švédský prozaik a novinář. Proslavil se sérií deseti kriminálních románů společně se svou manželkou → M. Sjöwallovou. Debutoval roku 1959 románem Himmelsgeten (Božská koza), první z řady prací, které kritizovaly diktátorskou společnost. V témže duchu je napsán i román Uppdraget (1963, Pověření k sebevraždě, č. 1979). $ D. d.: Mord på 31:a våningen (1964, Vražda v jedenatřicátém poschodí, č. 1974), Stålsprånget (1968, Ocelový skok, č. 1974). dh
WALSCHAP Gerard Baron, 9. 7. 1898 Londerzeel Sint-Jozef – 25. 10. 1989 Antverpy, vlámský prozaik, redaktor různých literárních časopisů. Debutoval romantickými verši a dramaty s katolickým vyzněním, např. Dies Irae (1924), těžiště jeho tvorby je však v románu. Bývá pokládán za zástupce tzv. etického realismu, osobitým stylem psal psychol. prózy, typicky vlámské a často ozvláštněné lidovou brabantštinou a přitom s všelidským apelem, o čemž svědčí jejich časté překlady do různých jazyků. Psal i půvabné dětské knížky a podnětné eseje, v nichž např. zdůvodnil svůj rozchod s katolicis-
W WÄGNER(OVÁ) Elin, 16. 5. 1882 Lund – 7. 1. 1949 Bergská farnost, švédská prozaička a novinářka, bojovnice za ženská práva, členka Švédské akademie od roku 1944. Představitelka měšťanského realismu počátku století. Do lit. vstoupila humor. obrázky všedního dne Norrtullsligan (1908, Norrtullská parta). Náplní jejích prvních románů je emancipace a boj za volební právo žen, např. Pennskaftet (1910, Násadka na pero), napsaná svižným žurnalistickým stylem. Prostředkem boje je pro ni dialog a porozumění, inspirací víra v ženskou vzájemnost a solidaritu, opěrnými body autorčina přesvědčení jsou pacifismus a mateřská láska. Za 1. světové války se angažovala pro mír sbírkou básní Den förödda vingården (1920, Zpustošená vinice). Později se věnovala líčení venkovského života s psychol. propracovanými, individuálními hrdiny v epických romá-
471
WALLIN Johan Olof, 15. 10. 1779 Stora Tuna (Dalarna) – 30. 6. 1839 Uppsala, švédský básník a autor duchovních písní. Pocházel z rodiny vojáka, vzdělával se ve Falunu, Västeråsu a v Uppsale vystudoval teologii. V roce 1806 byl vysvěcen na kněze a o čtyři roky později se stal členem Švédské akademie. Svou celoživotní církevní dráhu skončil jako uppsalský arcibiskup (1837–39). Po rozchodu s gustaviánským klasicismem se přiklonil k romantismu a v jeho novém duchu napsal básně jako Hemsjukan (1821, Touha po domově) a mistrovskou skladbu Dödens ängel (1834-39, Anděl smrti). Svou touhou po jiném, nadpozemském světě navazují obě na tradice náboženské poezie švéd. baroka. Duchem romantické zbožnosti obdařil také valnou část duchovních písní Švédského kancionálu (Den svenska psalmboken) z roku 1819, na jehož přípravě se podílel. Jeho vlastní nebo jím přepracované starší písně používá švéd. luteránská církev dodnes. Překládal také lat. klasiky, např. Horatia. št
470
mem nebo se zabýval postavením umělce a lit. v moderním světě. $ Hl. d.: Romány: Adelaide (1929, Adelaidin hřích, č. 1947), Eric (1931), Carla (1933), Celibaat (1934, Celibát), Houtekiet (1939), Het kind (1939, Dítě, č. 1942), Een mensch van goeden wil (1936, Člověk dobré vůle, č. 1940), Zwart en wit (1948, Černí a bílí), Zuster Virgilia (1951, Sestra Virgilie), Oproer in Congo (1953, Vzpoura v Kongu), Het avondmaal (1968, Večeře). kr
WÄSTBERG Per, * 20. 11. 1933 Stockholm, švédský prozaik a novinář, člen Švédské akademie od roku 1997. Pozornost upoutal rekordním debutem ve svých šestnácti letech, kdy se představil sbírkou povídek Pojke med såpbubblor (1949, Chlapec s mýdlovými bublinami) s líčením idylického dětství. Pikareskní román Halva kungarike (1955, Půl království) se věnuje problémům soužití a erotickým konfliktům mládeže velkoměsta v 50. letech. Ale již v románu Arvtagaren (1958, Dědic) se autor střetává na svých cestách po Evropě se světem bez řádu a harmonie. V 60. letech zaujal stejně jako většina ostatních vrstevníků pozici radikálního levicového intelektuála. Po seznámení s Afrikou se angažoval v boji proti apart-
ze života lékaře Sinuheta“, jak zní podtitul, líčí události 14. století př. Kr., autor jejich odkaz aktualizuje a mj. vyjadřuje zklamání nad účastí neutrálního Finska ve 2. světové válce a přesvědčení, že i nejvznešenější ideály mohou být nebezpečné, je-li v jejich jménu prolévána krev. Úspěch Sinuheta obrátil autorovu pozornost natrvalo k hist. románům. Evropa 16. století ožívá v Mikael Karvajalka (1948) a jeho pokračování Mikael Hakim (1949). Deník o dobývání Cařihradu roku 1453 nazval autor Johannes Angelos (1952, Pád Cařihradu, č. 1975). Svému zájmu o mystiku dal výraz v Turms, kuolematon (1955, Tajemný Etrusk, č. 1972). Valtakunnan salaisuus (1959, Jeho království, č. 1959) a Ihmiskunnan viholliset (1964, Nepřátelé lidstva) jsou romány o zrodu křesťanství. Kniha vzpomínek Kirjailijan muistelmia (Vzpomínky spisovatelovy) vycházejí na přání autora až po jeho smrti 1980. $ Lit.: M. Envall: Suuri illusionisti (1994). jpv
WALTARI Mika, 19. 9. 1908 Helsinky – 26. 8. 1979 tamtéž, finský spisovatel, člen Finské akademie. Waltariho otec byl farář, Mika sám studoval teologii a víra v Boha se jako jistota, ale též otázka či problém připomínají v mnoha dílech jeho rozsáhlé tvorby. V sedmnácti se stává členem sdružení Nositelé ohně. Podílí se na manifestu Tváře zachvácené extází a roku 1926 vydává strašidelné povídky Kuolleen silmät (Oči mrtvého). Téhož roku začíná studovat na univ., zprvu teologii, pak filozofii, lit. a dějiny umění. Ještě jako student vydává Suuri illusioni (1928, Velká iluze), optimistický román vyjadřující životní pocity Nositelů ohně. Zaznívá tu však již i nádech melancholie, kterou sdílela Waltariho generace, ovlivněná F. S. Fitzgeraldem a E. Hemingwayem. Tento pocit ještě zesílí v cestopisné próze se symbolickým názvem jakoby předjímajícím cestu osamělého poutníka Waltariho životem i lit., Yksinäisen miehen juna (1929, Vlak osamělého muže). V trilogii, která vyšla roku 1942 pod společným názvem Isästä poikaan (Z otce na syna), popisuje autor osudy tří generací Waltariů. Vrcholem Waltariho předválečné tvorby (a dle mnohých kritiků jeho tvorby vůbec) jsou psychol. román o nemocném muži, který zabije milence své ženy, Vieras mies tuli taloon (1937, Cizinec přichází, č. 1941) a lawrenceovský román manželského trojúhelníku Ei koskaan huomispäivää (1937, Již nikdy nebude zítra). Románem Kuka murhasi rouva Skrofin? (1939, Kdo zavraždil paní Krollovou?, č. 1941, Kdo zavraždil paní Skrofovou?, č. 1989) dal Waltari fin. lit. prvního velkého detektiva, komisaře Palmua. Tento maigretovský policajt vystupuje i v románech Komisario Palmun erehdys (1940, Záhada Rygsecků, č. 1946, Omyl komisaře Palmua, č. 1989) a Tähdet kertovat, komisario Palmu (1962, Hvězdy to řeknou, č. 1975). Během války, kdy pracuje v Informačním úřadu, vydává kromě několika menších próz, z nichž Fine van Brooklyn (1941) vyšel č. ve sbírce Pařížská kravata roku 1981, především div. hry. Nejzdařilejší jsou fraška Yövieras (1943, Noční host), komedie Gabriel, tule takaisin (1945, Gabrieli, vrať se) a hist. drama Paracelsus Baselissa (1943, Paracelsus v Basileji). Sbírá též materiál k svému nejznámějšímu románu Sinuhe, egyptiläinen (1949, Egypťan Sinuhet, č. 1965, 1997). Zájem o Egypt Waltari vyjádřil již hrou Akhnaton, auringosta syntynyt (1937, Achnaton, ze slunce zrozený), práci na Sinuhetovi popsal v „románu o románu“, lit. parodii Neljä päivänlaskua (1949, Čtyři západy slunce, č. 1976). Ačkoli „15 knih
473
WASSMO(OVÁ) [vasmú] Herbjørg, * 6. 12. 1942 Øksnes (Vesterålen), norská prozaička. Aniž je regionální autorkou, ztotožňuje se severním Norskem, kde žije. Její romány sklízejí obrovský uspěch u čtenářů. Živě zobrazují vnitřní i vnější svět ústředních hrdinek tradičními real. postupy, zároveň však vykazují velmi promyšlenou práci s jazykem, kterou oceňuje kritika. Autorka popisuje velmi konkrétně ženskou sexualitu a dovede vyhmátnout téma právě poutající pozornost médií. To byl hlavní důvod úspěchu její trilogie Huset med den blinde glassverandaen (1981, Dům se slepou verandou), Det stumme rommet (1983, Němá místnost) a cenou Severské rady vyznamenaný 3. díl Hudløs himmel (1986, Obnažené nebe). Trilogie sleduje tragický příběh dívky, poznamenané dvojím vybočením z normality: jejím otcem byl něm. voják za okupace, otčím jí sexuálně zneužíval. Následující román Dinas bok (1989, Dinina kniha) široce líčí osudy silné, svérázné ženy z 19. století v dramatické severonor. krajině. Volně na něj navazuje Lykkens sønn (1992, Syn štěstěny). Fabulačně střízlivější jsou čtyři povídky o moderních ženách ve sbírce Reiser (1995, Cesty). hk
472
heidu dokumentárními cestopisy, v nichž ilustruje dopady kolonialismu, Förbjudet område (1960, Zakázané prostředí) a På svarta listan (1960, Na černé listině). Do současnosti, k beletrii a do Stockholmu se vrací trilogií na téma lásky v moderní společnosti mezi rovnoprávnými jedinci Vattenslottet, Luftburen, Jordmånen (1968–72, Vodní zámek, Vzdušná klec, Půda). $ D. d.: Romány: Eldens skugga (1986, Stín ohně), Bergets källa (1987, Pramen hory), Ljusets hjärta (1991, Srdce světla), Vindens låga (1993, Plamen větru). Sbírky aforismů: Obestämda artiklar (1982, Neurčité články), En avlängsen likhet (1983, Vzdálená podobnost), Frusna tillgångar (1990, Zamrzlé zdroje). dh
WERGELAND Henrik, 17. 6. 1808 Kristiansand – 12. 7. 1845 Kristiania (Oslo), norský spisovatel prvořadého významu, pozoruhodný i v evropském měřítku. Pocházel ze starého selského rodu, otec (farář) byl spoluautorem liberální nor. ústavy z roku 1814, přijaté v hist. Eidsvollu, kde H. Wergeland vyrůstal. Vystudoval teologii v Kristianii, pokusil se i o medicinu, ale záhy se začal věnovat lit. a veřejné činnosti v duchu radikálního liberalismu a národního obrozenectví. Z toho vyplynula jeho enormní aktivita vzdělavatelská – vydával mj. časopis For almuen (Pro lid) a For arbeidsklassen (Pro dělnou třídu) –, politická (s cílem národní nezávislosti oproti dánofilství → Welhavena) i umělecká. Do lit. vstoupil sbírkou Digte, første Ring (1829, Básně, první cyklus) převážně se subjektivní lyrikou, na niž navazují Digte, annen Ring (1834, Básně, druhý cyklus), obsahující už básně s revolučním patosem, podníceným stykem se švéd. radikály. Mezitím stačil vydat jeden z vrcholů své tvorby, rozsáhlou lyrickoepickou skladbu Skabelsen, Mennesket og Messias (1830, přepracovanou 1834, definitivně 1845, Stvoření, Člověk a Mesiáš), jakési duchovní dějiny světa od božího stvoření po rozmach revolucí. Rozervaná forma, odrážející hektický vznik díla, podnítila polemiku ze strany Welhavena a revoluční myšlenky i další výpady proti autoritám Wergelanda navždy znemožnily v očích mocných. Lyrickoepická je i skladba na oslavu republikánství Spaniolen (1833, Španěl) a druhý vrchol autorovy tvorby, Jan van Huysums Blomsterstykke (1840, Obraz s květinami Jana van Huysuma, č. 1992), fantastický příběh, který si básník vymýšlí při pohledu na obraz v Louvru, stejně jako poetické vyprávění o nešťastné lásce Den engelske Lods (1844, Anglický lodivod). V dram. tvorbě je Wergeland zakladatelem nor. vaudevillu a frašky, jichž napsal dlouhou řadu, nejčastěji s aktuální satirickou tendencí. Vedle toho psal i vážné hry se sociál-
Vystudoval teologii, od roku 1845 byl profesorem filozofie na nor. univ. Záhy stanul v čele skupiny intelektuálů, tzv. danomanů, kteří proti → Wergelandově koncepci nor. kulturní svébytnosti prosazovali pokračující sepětí s Dánskem a sblížení s kulturou vyspělé Evropy. Jeho dlouholetá polemika s Wergelandem (mj. ve spisu z roku 1832, ale i ve veršové formě) vycházela z estetických kriterií: napadal „nelogicky“ rozvolněnou formu jeho veršů. Sám pěstoval jako básník nejnáročnější přísná metra, např. sonet v cyklu kritických úvah o Norsku Norges Dæmring (1834, Soumrak Norska), a ve svých intimně lyrických básních programově usiloval o harmonii formy a obsahu. V posledních básnických sbírkách se přiklonil k začínajícínu nár. romantismu a jako prozaik k poetickému realismu, podobně jako to učinili někteří dán. a švéd. autoři. Welhaven vydal též několik lit. hist. prací, např. o → J. Ewaldovi a → L. Holbergovi a uveřejnil mnoho článků z oblasti lit. a kulturní kritiky. Souborné vydání díla Samlede skrifter, 8 sv. (1867–68, Sebrané spisy). hk
WELHAVEN Johan Sebestian, 22. 12. 1807 Bergen – 21. 10. 1873 Kristiania (Oslo), norský spisovatel, vedoucí osobnost literární kritiky a estetiky při vzniku samostatné nor. literatury. Pocházel z rodiny faráře, po matce z kulturně významného dán. rodu → Heibergů.
475
WEISS Peter, 8. 11. 1916 Berlín – 10. 5. 1982, švédský dramatik, básník a umělec německého původu. Do Švédska emigroval v roce 1939. Ve 30. letech studoval v Praze malířství a seznámil se zde s modernismem. První práci v modernistickém duchu Från ö till ö (1947, Od ostrova k ostrovu), úvahy nad osamělostí utečence, vydal ve Švédsku. Následovala reportáž z poraženého a hladovějícího Německa De besegrade (1948, Poražení) a Duellen (1953, Duel). Všechny ostatní práce napsal něm. Světový úspěch zaznamenal roku 1964 dramatem Die Verfolgung und Ermordung Jean Paul Marats, dorgestellt durch die Schauspielgruppe des Hospizes zu Charenton unter Anleitung des Herrn de Sade (Zavraždění Jeana Paula Marata předvedené chovanci blázince v Charentonu pod vedením markýze de Sade) se světovou premiérou v Berlíně. Drama má složitou kompozici, jde o hru ve hře, rozebírající střet individua a kolektivu, otázky prostředků a cílů revoluce, přirozenosti člověka oproti vývoji civilizace. Politicky stál Weiss na pozici krajní levice. Roku 1965 vydal v Dagens Nyheter manifest Tio arbetspunkter för en författare i en delad värld (Deset pracovních bodů pro spisovatele v rozděleném světě), kde se vyznává ze socialismu a od umění požaduje dokumentárnost a analytickou věcnost. Velký ohlas vyvolal svými projevy o válce ve Vietnamu. Z experimentálních románů zaujal Die Ästhetik des Widerstands (1–3, 1975–81, Estetika odboje), intelektuální diskurs o politice a uměleckém díle jako svědku své doby. Weiss vytvořil řadu dokumentárních politických her o nacistech v Osvětimi, portugalských kolonistech v Angole, amer. válečnících ve Vietnamu či na téma ideologické diskuse mezi Trockým a Leninem ve hře Trotskij i exil (1970, Trockij v exilu). Vytvořil řadu experimentálních krátkých filmů, působil i jako malíř. $ D. d.: Dramata: Die Ermittlung (1965, Vyšetřování), Hölderlin (1971). dh
474
ním podtextem, jako jsou Barnemordersken (1835, Vražedkyně dítěte) nebo Fjeldstuen (1845, Horská chýše). Wergeland proměnil každý podnět z veřejného života v umělecký čin, např. na podporu zrovnoprávnění Židů složil velké dram. básně Jøden (1842, Žid) a Jødinen (1844, Židovka). Napsal nesčetně článků do novin, povídky, několik populárně hist. spisků a množství vroucí intimní lyriky. $ Vyd.: Samlede skrifter, 23 sv. (1918–40, Sebrané spisy), populární vydání Henrik Wergelands skrifter, 8 sv. (1962, Spisy Henrika Wergelanda). Lit.: Aage Kabell: Wergeland, 2 sv. (1956–57), Y. Ustvedt: Henrik Wergeland (1994). hk WERUP Jacques, * 14. 1. 1945 Malmö, švédský básník, prozaik, zpěvák, estrádní umělec. Je mimořádně mnohostranný autor: lyrik oslavující přírodu a smyslnou lásku, zároveň epik, který rozebírá s notnou dávkou moralismu všední problémy společnosti blahobytu a sociálních jistot, jež kontrastuje s utrpením ve světě v pikareskních románech, jako Swiss made (1975), Casanovas senare resor (1979, Casanovovy pozdní cesty). Podobně konfrontuje vypjaté životní postoje, požitkářství, erotiku a vášeň např. v rozporuplně přijatém románu Pornografens död (1988, Smrt pornografa) oproti odříkání a kariérismu, které člověka duševně mrzačí, jako v románu Streber (1972, Šplhoun). Stylisticky užívá karitaturu a nadsázku. $ D. d.: Básnické sbírky: Fläckar av liv (1977, Skvrny života), 48 dikter från Österlän (1980, 48 básní z Österlänu), Den skräddarsydda sorgen (1982, Smutek na míru), Stjärnan i periferin (1987, Hvězda na periferii). Romány: Returbiljett Polen (1971, Zpáteční lístek do Polska), Shimonoffs längtan (1983, Šimonofova touha). Eseje: Aptiten och ledan (1994, Chuť a únava). dh
pracovat. V závěrečné básni Rondo své nejlepší sbírky Kirkas nimetön yö (1985, Jasná bezejmenná noc) přesvědčení o relativitě věcí a jevů vyjadřuje téměř existencionálním dvojverším: „V Tobě i ve mně je Nebe. Však na prahu Nebe Peklo je.“ Časté používání celých řetězců metafor nejen umocňuje sugestivitu textu, ale například v básních sbírky Elämän puussa (1981, Ve stromu života) dosahuje až mystického účinu. Výbor z Westerbergových básní vyšel č. v časopisu Světová literatura 1994/3. $ D. d.: Sbírky básní: Kallista on ja halvalla menee (1975, Draho přichází, lacino odchází), Reviirilaulu (1978, Teritoriální píseň), Että näkyisi valona vedessä (1991, Aby byl viděn jako světlo ve vodě). jpv
WETERING Janwillem van den, * 12. 2. 1931 Rotterdam, nizozemský prozaik, usídlený v USA, který píše také anglicky a převážně z angličtiny je překládán. Proslul řadou detektivek a příběhů ze světa undergroundu, v nichž vystupuje detektivní dvojice Grijpstra a De Gier. Poutavě také popsal své zkušenosti z japonského zenbuddhistického kláštera a amer. zenové kolonie. $ Hl. d.: Romány: De lege spiegel – The Empty Mirror (1973, 1974, Prázdné zrcadlo, č. 1991), Outsider in Amsterdam (1975, Cizinec v Amsterdamu), The Corpse on the Dike (1977, Mrtvý z hráze), Het werkbezoek (1979, Masakr v Maine, č. 1985). kr
WIED Gustav, 6. 3. 1858 Nakskov – 24. 10. 1914 Roskilde, dánský prozaik a dramatik. Satirik, jenž se stylizoval jako satyr a s oblibou pohoršoval své současníky. V roce 1891 byl odsouzen na čtrnáct dní do vězení, protože svým psaním způsobil veřejné pohoršení. Začínal jako naturalista, který nemá daleko k humoru. Nejznámější Wiedovy romány jsou Livsens ondskab (1899, Život je zlý) o maloměstských typech a pokračování Knagsted (1902). Postupně sílící za-
WIDDING Lars, 31. 10. 1924 – 3. 3. 1994, švédský prozaik a novinář. Debutoval roku 1950, mimořádnou čtenářskou odezvu získal až koncem 60. let. Jeho dílo patří do oblasti populární literatury. Napsal na čtyřicet titulů seriózních, nicméně na romantice a napětí založených hist. románových cyklů, publikovaných i v denících na pokračování jako Årstasviten (1964–69, Cyklus z Årsty) o Märtě Heleně Reen-Stiernové, založený na autentických denících z konce 18. století, Sorundasviten (1968–71, Sorundský cyklus) o konci gustaviánské epochy, Karolinersviten (1974–77, Karolínský cyklus) o Karlu XII. aj. Z pozdějších vynikl cyklus o zlaté horečce v Americe Lyckosökarna (1982, Hledači štěstí) a dokumentární romány Spefågeln (1976, Šprýmař) o → L. Wivalliovi a Brott och flykt (1985, Zločin a útěk) o → C. J. L. Almquistovi. Napsal řadu reportážních knih, biografií a filmových scénářů. $ D. d.: Autobiogr. : Min historia (1983, Můj příběh). dh
WESTERBERG Caj, * 14. 6. 1946 Porvoo, finský básník. Sbírkami Onnellisesti valittaen (1967, Radostný stesk) a Runous (1968, Poezie) splácí ještě daň tzv. „nečisté poezii“. Ve sbírkách reflexivní a přírodní lyriky Uponnut Venetsia (1972, Potopené Benátky) a Äänesi (1974, Tvůj hlas) však již zbavuje svou poetiku vnější tendenčnosti a politické angažovanosti a verši tu barokně rozklenutými, tu zase epigramaticky stručnými mapuje krajinu své duše, jež mu je, stejně jako okolní svět, nedokončeným obrazem, na němž třeba neustále
477
WESSEL Johan Herman, 6. 10. 1742 Vestby (Akershus) – 24. 10. 1914 Kodaň, norský dramatik a prozaik. Studoval na univ. v Kodani, kde roku 1772 založil s jinými Nory lit. klub Norská společnost. Proslavil se komedií Kærlighed uden størmper (1772, Láska bez punčoch), geniální parodií patetických klasicistních tragedií, jmenovitě Zarine od kodaňského Nora Johana Nordahla Bruna. Z ostatní tvorby jsou nejdůležitějš veršované komické povídky a anekdoty, uveřejňované v časopise Votre serviteur (Váš sluha). m
476
trpklost převládá v románech Slægten (1898, Rod) a Fædrene æde druer (1908, Otcové jedli hrozny). Název je upravený citát ze starozákonního proroka Jeremiáše. Z Wiedových dramat jsou nejznámější jeho krátké satyrské hry, v nichž satyrovy (t. j. autorovy) úvody a scénické poznámky jsou stejně důležité jako repliky samy, zvláště tetralogie Adel, Gejstlighed, Borger og Bonde (1897, Šlechta, Duchovenstvo, Měšťan a Sedlák). Za maskou satyra se u Wieda skrývá moralista, pro něhož největší hodnotou je pravda. fr WICHMANOVÁ Eva, 28. 3. 1908 Helsinky – 5. 6. 1975 tamtéž, finskošvédská básnířka a prozaička. Debutovala roku 1937 satirickým vyprávěním ze života umělců Mania. V lyrice navazuje na domácí modernu ve sbírce Den andra tonen (1948, Druhý tón). Po 2. světové válce se zajímala o sociální otázky a kom. hnutí a její poezie dostává propagandistický, agitační ráz ve stylu Majakovského. Básní vyjádřila i zármutek nad Stalinovou smrtí. V 60. letech se od krajně levicové angažovanosti distancovala. Do poznání světa se snažila proniknout pomocí teozofie a indické filozofie. $ D. d.: Básnické sbírky: Ormöga (1946, Hadí oko), Diktarväg (1961, Cesta básníkova), Det sker med ens (1964, Stane se to hned), Orientering (1967, Orientace), Dikter nu (1975 Básně teď). dh
1820–24, Pojednání o nizozemské jazykovědě a literatuře, zvláště jižních provincií Nizozemí), Oude Vlaemsche liederen (1848, Staré vlámské písně). kr
WILLUMSEN(OVÁ) Dorrit, * 31. 8. 1940 Kodaň, dánská prozaička. V nervně experimentálních povídkách a většinou krátkých románech líčí modernistický svět atomizovaných jedinců, kteří se navzájem důsledně míjejí, často ilustrovaný vztahem žen k mužům, kteří se snaží utvářet jejich povahu i životní dráhu. Románem Marie (1983, č. 1996) o Mme. Tussaudové, zakladatelce londýnského muzea voskových figur, barvitém příběhu s pozadím Velké francouzské revoluce, pronikla k širším čtenářským vrstvám. Úspěch tohoto dokumentárně fiktivního životopisu pak stvrdila dalším biografickým románem Bang (1996) o dánském spisovateli → H. Bangovi, za který byla vyznamenána lit. cenou Severské rady. $ Hl. d.: Romány: Stranden (1967, Pláž), En værtindes smil (1974, Úsměv hostitelčin), Neonhaven (1976, Neonová zahrada), Manden som påskud (1980, Muž jako záminka, č. 1983), Suk hjerte (1986, Vzdychej, srdce), Klædt i purpur (1990, Oblečená v purpuru). Sbírky povídek: Knagen (1965, Věšák), Modellen Coppelia (1973, Modelka Coppelie), Ni liv (1982, Devět životů), Glemslens forår (1988, Jaro zapomnění). fr
WINSNES A(ndreas) H(ofgaard), 25. 10. 1889 Nord-Odal – 9. 7. 1972 Oslo, norský lit. historik. Od roku 1946 byl univ. profesorem dějin filozofie v Oslu. Je spoluautorem velkých Dějin norské literatury, Norsk litteraturhistorie, 5. sv. (1937, 1961). Kromě jiných studií napsal mnonografie Johan Nordahl Brun (1919), Sigrid Undset (1949). m
WINTHER Christian, 29. 7. 1796 Næstved – 30. 12. 1876 Paříž, dánský básník. Vystudoval teologii, ale knězem se nestal. Působil jako domácí učitel, dokonce učil i dánskou korunní princeznu. Bezprostředními a prostými verši své první sbírky Digte (1828, Básně)
WILDENVEY Herman, 20. 7. 1886 Eiker – 27. 9. 1959 Stavern, norský básník, nejoblíbenější lyrik první poloviny století. Nor. poezii obohatil hudebním veršem, řízným humorem a jemnou přírodní kresbou. $ Hl. d.: Sbírky básní: Nyinger (1907, Ohýnky), Digte (1809, Básně), Prismar (1911, Prismata), Årets eventyr (1913, Pohádka roku), Kjærtegn (116, Pohlazení), Fjern ungdom (1956, Dávné mládí). Román Brændende hjerter (1915, Planoucí srdce). Překlady Shakespeara, Heina, Ezopa. m WILLEMS Jan Frans, 11. 3. 1793 Boechout – 24. 6. 1846 Gent, vlámský filolog, básník a prozaik, přední představitel tzv. vlámského hnutí. Byl horlivým zastáncem vlámštiny a vlám. lidové slovesnosti, založil první vlám. vědecký časopis Belgisch Museum (1837–46) a zasadil se o vydávání různých středověkých vlám. textů, např. → Reinaert de Vos. Jeho předmluva k moderní verzi Reinaerta (1834) byla vlastně vlám. manifestem. I po rozdělení Nizozemska a Belgie nepřestával horlit za kulturní jednotu Nizozemí a Flander a zasadil se o jednotný pravopis. Díky četným jazykozpytným a kulturně hist. studiím bývá pokládán za nejvšestrannějšího nederlandistu své doby. Jeho původní básnická a dramatická tvorba je romanticky nadnesená, měla však za tehdejších okolností dalekosáhlý význam, např. básnické provolání Aen de Belgen (1818, Belgičanům). $ Hl. d.: Odborné studie: Verhandeling over de Nederduytsche tael- en letterkunde, opzigtelyk de zuydelyke provintien der Nedrlanden (1819;
479
WINTER Leon de, * 24. 2. 1954 ’s Hertogenbosch, nizozemský prozaik a filmař. Pochází z ortodoxně židovské rodiny a tematika židovství prolíná takřka celé jeho dílo. Studium na filmové akademii i to, že některé prózy byly původně realizovány jako film, ovlivnilo styl jeho psaní. Motivy hledání cesty za utkvělou představou jsou typické pro většinu jeho čtenářsky přitažlivých prací, např. De /ver/ wording van de jongere Dürer (1978, Pře/rod/ mladistvého Dürera), Zoeken naar Eileen W. (1981, Hledání Eileen W), La Place de la Bastille (1986), Vertraagde roman (1982, Opožděný román), Kaplan (1986), Serenade (1995, Serenáda). Později zfilmovaný román Hoffman’s honger (1990, Hoffmanův hlad) o nástrahách, jež hrozí niz. diplomatovi v Praze, zachycuje v závěru i přelomový rok 1989/90. kr
478
si získal široké čtenářské publikum. Vytvářel, zvláště v oddílu Træsnit (Dřevoryty), obrázky biedermeierovské idyličnosti. Později však u něho převládla skeptická romantická rozpolcenost a disharmonie. Jeho italská novela Skriftestolen (Zpovědnice) ze sbírky Fire noveller (1843, Čtyři novely) byla dokonce obviněna z nemravnosti. Nejznámějším a nejúspěšnějším dílem Wintherovým je hist. epos Hjortens flugt (1855, Jelenův útěk), kde hist. prostředí je jen barvitou kulisou pro příběh plný erotických zápletek, pohybujících se mezi krajními póly idyličnosti a démoničnosti. $ D. d.: Sbírka básní: Digtninger (1843, Básně). fr
WOESTIJNE [vustejne] Karel van de, 10. 3. 1878 Gent – 23. 8. 1929 Zwijnaarde, vlámský básník, symbolista. Mimo novinářskou a lit. práci působil na ministerstvu věd a umění a byl vysokoškolským učitelem niz. lit. v Gentu. Patřil ke druhé generaci spolupracovníků časopisu Van Nu en Straks (O dnešku a zítřku). V protikladu k → G. Gezellovi a → S. Streuvelsovi nečerpal náměty z vlám. přírody a života prostých lidí, s výjimkou své nejlepší povídky De boer die sterft (1918, Umírající sedlák), zařazené do sbírky De bestendige aanwezigheid (1918, Stálá přítomnost). Častým námětem jeho senzitivních, monumentálních básní bývají obrazy z mytologie, láska a smrt. Prošel obdobím impresionistického symbolismu, spiritualismu i hermetismu. Sám své dílo nazval ‚autobiografiemi v symbolech‘. $ Hl. d. Básnické sbírky: Het vader-huis (1903, Otcovský dům), De gulden schaduw (1910, Zlatý stín), Het Bergmeer (1928, Horské jezero), což je část pozdější trilogie Wiekslag om de kim (1942, Na křídlech mlýna), Zon in de rug (1942, Slunce v zádech). Próza: Janus met het dubbele voorhoofd (1908, Janus s dvojím čelem), Afwijkingen (1910, Odchylky), společně s → H. Teirlinckem: De leemen torens (1928, Hliněné věže), Verhalen (1944, Povídky). Kritiky a eseje: Kunst en geest in Vlaanderen (1911, Umění a duch Flander). Vyd.: Verzameld werk (1947–50, Sebrané dílo). Výbor z básní vyšel č. ve sborníku Vlámská lyrika (1963). kr
WOLKERS Jan, * 26. 10. 1925 Oegstgeest, nizozemský prozaik a
WIVALLIUS Lars, vl. jm. Larsson, 1605 Wivalla (Närke) – 6. 4. 1669 Stockholm, švédský básník a dobrodruh. Fojtův syn, studoval v Uppsale, procestoval Evropu třicetileté války, kvůli neplacení dluhů se v Mnichově dostal do vězení a po sňatkovém podvodu ve Skåne, tehdy dán., strávil pět let ve fin. káznici. Po propuštění žil ve Stockholmu a na obživu si vydělával jako pokoutní advokát. Jeho raná, v renesanci zakotvená poezie nepřekračuje rámec soudobé duchovní lyriky a světské příležitostné produkce, byť je obohatil o barokní efekty. Některé jím adaptované duchovní písně jsou dodnes ve Švédském kancionálu. Duch a události doby jej zavedly i do oblasti vlastenectví a politiky, např. v lat.-švéd. básni Sverige Rikes Ringmur (Hradby Švédska). Vysoce osobité jsou básně, jimiž se hájil před soudci, a ty, ke kterým byl inspirován svými vězeňskými zážitky. K posledně jmenovaným patří Ack, Libertas, du ädla ting (Ó svobodo, ty vznešená) a Varer nu glad, mina fiender alla (Teď radujte se, nepřátelé moji). Básnického i lidského vrcholu dosáhl v obsáhlejší skladbě Klagovisa över denna torra och kalla vår (Žalozpěv na suché a chladné jaro). Její nářek přerůstá ve velkolepou ukázku tolik pěstované tehdejší švéd. lyriky přírodní a zrcadlí vroucí srdce svého tvůrce, který se dovedl povznést nad své bizarní životní osudy. Báseň žije dodnes i ve zpívané podobě. št WIVEL Ole, * 29. 9. 1921 Kodaň, dánský básník, kritik, nakladatel a organizátor kulturního života. Spolu s → M. A. Hansenem redigoval časopis Heretica. Nejcennějším Wivelovým dílem jsou třídílné vzpomínky Romance for valdhorn (1972, Romance pro lesní roh), Tranedans (1975, Jeřábí tokání) a Kontrapunkt (1989), v kterých líčí osobnosti, instituce i prostředí dán. kulturního života třiceti poválečných let. $ D. d.: Sbírky básní: I fiskens tegn (1948, Ve znamení ryb), Jævndøgnselegier (1949, Rovnodenní elegie), Månen (1952, Měsíc), Gravskrifter (1971, Náhrobní nápisy), Danmark ligger her endnu (1976, Dánsko tu ještě stále je), Et midlertidigt nærvær (1990, Dočasná přítomnost). Eseje: Den skjulte gud (1952, Skrytý bůh), Kunsten og krigen (1965, Umění a válka). Lit. biografie: Martin A. Hansen 1–2 (1967–69). fr
481
WOLFF(OVÁ) - BEKKER(OVÁ) Elisabeth (Betje), 24. 7. 1738 Vlissingen – 5. 11. 1804 Haag, nizozemská básnířka, prozaička, esejistka a překladatelka. Emancipovaná a vzdělaná dívka, která se po milostném dobrodružství s mladým vojákem provdala za duchovního, o třicet let staršího A. Wolffa. Z období života na faře De Beemster je hravě satirický a volnomyšlenkářský spisek De menuet en de Domineespruik (1772, Menuet a farářská paruka) a různé básně. Po ovdovění se spřátelila s → A. Dekenovou a společně s ní psala své slavné romány v dopisech: De historie van mejuffrouw Sara Burgerhart, 2 sv. (1782, Historie slečny Sáry Burgerhartové) a Historie van den heer Willem Leevend, 8 sv. (1784–85, Historie pana Wiléma Leevenda), jež byly sice inspirovány zahraničními vzory, ale zpracovány původně a svěže. Ústředním motivem těchto i jiných děl bývají úklady o čest mladé dívky a odměněná ctnost, nejsou však planě moralizující a patří k tomu nejlepšímu, co bylo v 18. století v Nizozemí napsáno. Podnětné a pro znalost tehdejší doby nepostradatelné jsou rovněž Brieven over verscheidene onderwerpen, 3 sv. (1780-81, Dopisy o různých tématech), Economische liedjes, 3 sv. (1880-90, Hospodářské písničky), nedokončený Geschrift eener bejaarde vrouw (1802, Spis staré ženy). kr
480
považovaném za fin. Pygmalion, přiznala kritika obecnější platnost, zvláště poté, co podle něj v Hollywoodu pod názvem Farmářova dcera natočil H. C. Potter úspěšný film. Hulda, která vystuduje univ. a vlastní pílí se vypracuje ze služky na významnou politickou pracovnici, je považována za první představitelku fin. feminismu. Na jaře 1940 našel na cestě do Ameriky na Marlebäcku útočiště B. Brecht. Získal z poémy Válečná píseň, kterou Wuolijokiová napsala na základě estonské lidové poezie, cenný materiál pro hru Kavkazský křídový kruh a hlavně společně se svou hostitelkou napsal hru Iso-Heikkilän isäntä ja hänen renkinsä (Pán na Iso-Heikkilä a jeho čeledín, vyšla až 1947). Impulzem k jejímu napsání bylo vyprávění Wuolijokiové a její hra Sahanpuruprinsessa (Pilinová princezna), kterou Brecht přepsal dle svého do němčiny a Wuolijokiová ji přeložila z němčiny do finštiny. Po válce byl Pan Puntila a jeho čeledín Matti, Brechtova konečná verze díla, uveden jako „hra B. Brechta, napsaná na základě historek, jež vyprávěla H. Wuolijokiová“. V Německu pokládají Puntilu za především Brechtovo dílo, ve Finsku i jinde v zahraničí za hru, na níž se stejným dílem podíleli dva autoři. $ D. d.: Div. hry: Kuningas hovinarrina (1946, Král dvorním šaškem), Työmies Rantasen perhe (1949, Rodina dělníka Rantanena). Lit.: P. Lounela: Hella Wuolijoki (1979). jpv
Y
ZIELENS [zílens] Lode, 13. 6. 1901 Antverpy – 28. 2. 1944 zabit
výtvarník. Studoval sochařství v Nizozemsku, Salcburku a Paříži, kde začal roku 1957 psát povídky především o mládí v přísně protestantské rodině s mnoha dětmi. Tyto povídky a posléze romány, v nichž důležitou roli hraje sexualita, ambivalentní poměr k rodičům, přírodě a prostředí, traumata z války a tragická konfliktnost, předznamenaly celou epochu poválečného niz. písemnictví. Jsou silně autobiogr., psané plastickým, barvitým stylem, a ani v tragické poloze nepostrádají humor. Významné je i autorovo sochařské dílo, zastoupené v mnoha niz. městech. $ Hl. d.: Sbírky povídek: Serpentina’s petticoat (1961, Serpentinina spodnička), Gesponnen suiker (1963, Cukrová vata). Romány: Kort Amerikaans (1962, Krátce po americku), Terug naar Oegstgeest (1965, Zpátky do Oegstgeestu), Een roos van vlees (1967, Růže z masa), Turks fruit (1969, Turecký med), De walgvogel (1974, Blboun nejapný), De doodshoofdvlinder (1979, Smrtihlav), De perzik van onsterfelijkheid (1980, Broskev nesmrtelnosti), De junival (1982, Červnový propad). Jiné prózy: 22 sprookjes, verhalen en fabels (1985, 22 pohádek, povídek a bajek – s autorovými ilustracemi). Rembrandt in Rommeldam, Essays, interviews en meer (1994, Rembrandt v Haraburdišti, eseje, rozhovory a víc), Zwarte Bevrijding (1995, Černé osvobození). Četné práce byly zfilmovány a přeloženy do mnoha jazyků, č. vyšly výbory z různých sbírek v časopisu Světová literatura 1967/3 a knižně pod názvem Model (1997). kr WUOLIJOKI(OVÁ) Hella, ps. Juhani Tervapää, 22. 7. 1886 Helme (Estonsko) – 2. 2. 1954 Helsinky, finská dramatička. Dcera estonského učitele, studovala v Tarttu a Helsinkách historii a lidovou poezii. Přijala fin. občanství, přerušila studia a provdala se za social. poslance S. Wuolijokiho. Krátce pracovala jako překladatelka, poté využila mimořádných jaz. znalostí v podnicích zahraničního obchodu a stala se z ní zámožná žena a podnikatelka. Její venkovské sídlo Marlebäck se stává místem setkání politiků, umělců a diplomatů. V zimní válce prostředkuje jednání mezi Finskem a SSSR, roku 1943 je za kontakty se SSSR odsouzena k smrti a po odvolání k doživotí. Po válce je ředitelkou Fin. rozhlasu a poslankyní za levicový Suomen kansan demokraattinen litto. První prózy píše estonsky, od roku 1932 pouze fin. Pod pseudonymem Tervapää vydává první část slavného niskavuorského cyklu Niskavuoren naiset (1936, Ženy na Niskavuori, č. 1961). Další části mají názvy Niskavuoren leipä (1938, Chléb na Niskavuori), Niskavuoren nuori emäntä (1940, Mladá paní na Niskavuori), Entäs nyt, Niskavuori? (1953, A co teď, Niskavuori?) a Niskavuoren Heta (1953, Heta z Niskavuori). Ústřední konflikt cyklu, rozpor mezi povinností, tj. odpovědností za majetek a dědictví, a láskou, končí vždy stejně: vítězstvím povinnosti. Zatímco niskavuorský cyklus byl chápán jako typická ukázka národní dramatiky, dramatu Juurakon Hulda (1937, Hulda z Juurakka),
483
Z
YLIRUUSI Tauno, * 4. 5. 1927 Tampere, finský prozaik a dramatik. Pracoval v různých funkcích ve fin. tiskové kanceláři, ve Svazu fin. div. umělců, v televizi a rozhlase. Píše detektivky, povídky a romány, aforismy a eseje, největšího úspěchu však dosáhl div. , rozhlasovými a televizními hrami. Ve většině z nich reaguje na aktuální společenské a politické problémy, vzácněji volí náměty z historie, jako např. v kontroverzní hře Toinen Luther (1967–8, Jiný Luther) o Lutherovi-antisemitovi. V komedii Makuuhoneet (1968, Ložnice) jsou hlavními postavami J. Brežněv, A. Dubček a jejich manželky, v jiných hrách, většinou komediích, vystupují významné postavy fin. politické scény. Yliruusi je nejpřekládanějším současným fin. dramatikem. Povídka Käsi kädessä (1979) o starých manželích, kteří volí společnou smrt, když žena onemocní nevyléčitelnou chorobou, vyšla pod názvem Ruku v ruce v časopisu Světová literatura 1982/2. $ D. d.: Televizní hry: Muotokuva (1966, Portrét), Umpikuja (1970, Slepá ulička). Div. hra: Tapaus vapaus (1971, Případ svoboda). jpv
482
při náletu na Antverpy, vlámský prozaik a novinář, původním povoláním tovární dělník. Po Zolově vzoru uvedl do vlám. lit. téma sociální bídy antverpského proletariátu. Prudké diskuse vzbudily jeho romány o milostném vztahu bratra a sestry Het duistere bloed (1930, Temná krev) a De gele roos (1933, Žlutá růže, č. 1936). Impozantní je objemný epos o bídě v přístavním městě Moeder, waarom leven wij? (1933, Maminko, proč žijeme?). Posmrtně vyšly ještě prózy Alles wordt betaald (1945, Všechno se splatí) a Menschen als wij (1946, Lidé jako my). kr
484
485
