S JINOU TVÁŘÍ NEVIDITELNÉ DIVADLO V KONTEXTU ZKOUMÁNÍ PŘEDSUDKŮ JIŘÍ NĚMEC, LENKA REMSOVÁ

S JINOU TVÁŘÍ – NEVIDITELNÉ DIVADLO V KONTEXTU ZKOUMÁNÍ PŘEDSUDKŮ JIŘÍ NĚMEC, LENKA REMSOVÁ Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu LC06046 Centrum základního výzkumu školního vzdělávání. Abstrakt: Příspěvek pojednává o metodologických možnostech jedné z divadelních technik. Autoři v rámci předmětu Divadlo fórum realizovali projekt, jehož smyslem bylo ověřit možnosti neviditelného divadla v kvalitativním výzkumu předsudků. Klíčová slova: Divadlo fórum, neviditelné divadlo, kvalitativní výzkum, předsudky, divadlo utlačovaných Abstract: The article deals with the methodology possibilities of one of the theatre techniques. Authors within the Theatre Forum subject implemented the project that was supposed to show the possibilities of invisible theatre in the quality research of prejudice. Key words: Theatre Forum, invisible theatre, quality research, prejudice, theatre of the oppressed Na úvod Je zcela pochopitelné, že každá věda, pedagogiku a sociální pedagogiku nevyjímaje, se snaží vybudovat svůj metodologický aparát tak, aby uměla sledované jevy v rámci svého oboru poznávat, popisovat, vysvětlovat a mnohdy také predikovat. „Umění“ vědeckého poznání je však mnohdy velice komplikované, protože poznávat můžeme pouze tehdy, jsme-li schopni připravit adekvátní prostředky – metody. Svoje odůvodnění mají jak kvantitativní metody, které umožňují deskripci, explanaci a predikci, tak také kvalitativní, které se orientují především na důvěrné poznání a vysvětlení sledovaného jevu. Následující text v krátkosti přibližuje jeden z nových metodologických přístupů, který můžeme vnímat jako alternativu zažitých metodologických postupů. Kombinuje dramatické prvky tzv. divadla utlačovaných s kvalitativními metodami, především ohniskovou skupinou. Smyslem experimentu, který jsme v loňském roce prováděli se studenty specializace dramatická výchova, bylo vyzkoušet využití neviditelného divadla ve výzkumu předsudků, přičemž onen vlastní výzkum vycházel z poněkud odlišných předpokladů, než je v realizovaných výzkumech obvylé. Nesnažili jsme se míru předsudků „měřit“ podle obvyklých škálovacích postupů, ale poznávali jsme a popisovali pocity „odlišných lidí“ a následující reakce okolí ve smyslu názvu našeho příspěvku. K tomuto rozhodnutí nás přivedl jiný kvalitativní výzkum (Němec, 2005), ve kterém jsme identifikovali kategorii, kterou jsme označili jako „den procitnutí“. Dospěli jsme k závěru, že každé „odlišné“ dítě jednoho dne prožije velké zklamání a zmatení svého sebepojetí, když mu někdo z jeho okolí řekne, že je jiné. (Např.: „Jsi černej špinavec, vypadni z naší třídy.“) Abychom tedy alespoň částečně poznali a blíže objasnili tyto vnitřní a nelehké prožitky, realizovali jsme výše zmíněný výzkum. Než přistoupíme k jeho prezentaci, dovolíme si udělat malou odbočku k problematice divadla utlačovaných a pokusíme se definovat hlavní pojmy a objasnit podstatu obvyklých výzkumů předsudků. 1

Divadlo utlačovaných a neviditelné divadlo Neviditelné divadlo i divadlo fórum patří mezi techniky tzv. divadla utlačovaných. Koncepci divadla utlačovaných začal v padesátých a šedesátých letech rozvíjet brazilský divadelní pedagog, režisér, dramatik a teoretik Augusto Boal (nar. 1931) jako jednu z reakcí na politickou a sociální situaci v zemích Latinské Ameriky. Roku 1971 byl Augusto Boal za své protivládní postoje zatčen. Po třech měsících byl na nátlak mezinárodní veřejnosti propuštěn, avšak musel odejít do exilu. Cestoval po zemích Latinské Ameriky, USA, ale také po Evropě, kde i nadále rozvíjel své divadelní koncepce. V evropském kontextu se jeho původní revoluční myšlenka proměnila spíše v zájem o svobodu individua. Cílem divadla utlačovaných je zabývat se sociálními otázkami a problémy a pomocí divadelních technik dosáhnout jejich možného řešení a překonání. Divadlo utlačovaných nevede diváky pouze k samostatnému kritickému myšlení, ale jejich začleněním do hry jim dává také praktické zkušenosti nezbytné k aplikaci těchto myšlenek. Boal ve svém divadle utlačovaných rozvíjí pedagogickou myšlenku výchovy ke kritickému myšlení Paola Freireho – významného brazilského pedagoga a koordinátora alfabetizačních procesů. V polovině osmdesátých letech se objevily první zmínky o divadle utlačovaných také v naší republice. Do širšího povědomí se u nás Boalova myšlenka dostává až od poloviny devadesátých let, zejména díky technice divadla fórum, s níž nás seznámili holandští divadelní lektoři, kteří navázali spolupráci s Ateliérem dramatické výchovy na JAMU. Divadlo fórum je nejznámější a vrcholnou technikou divadla utlačovaných, která přetváří divadlo v jeden prostor a vnímá všechny účastníky představení, herce i diváky jako jeden celek. Princip této techniky vychází z tradičního pojetí dramatického představení, které se odvíjí až do okamžiku, kdy v ději dochází ke krizovému momentu, v němž je hlavní protagonista nucen učinit nějaké rozhodnutí a krizovou situaci řešit. V tomto okamžiku bylo představení zastaveno a diváci byli vyzváni k tomu, aby nabídli vlastní řešení dané krize ať už verbálně, nebo svým fyzickým jednáním. Divadlo fórum touto svojí technikou napomáhá přeměně pasivního diváka v aktivního spolutvůrce a dává mu možnost hrát roli ve svém příběhu. Diváci si tak nanečisto mohou vyzkoušet jednání v situacích, se kterými se mohou sami setkat ve svém životě, a na základě získaných zkušeností se učí lépe porozumět jednání druhých lidí, jejich pohnutkám, postojům, vidět situaci z různých úhlů pohledu, uvědomit si, že neexistuje jen jedno „správné“ řešení. Nabyté poznatky a zkušenosti by také měly vést ke schopnosti pomoci v řešení problémů jiných lidí a odbourávání lhostejnosti. Toto umělecky ztvárněné uvědomění si vlastních možností a schopností změnit věci kolem sebe pomáhá lidem lépe se vyrovnat s rozličnými formami nátlaku a útisku ve společnosti, komunitě či rodině. Od roku 2003 je divadlo fórum vyučováno také na PdF MU v rámci volitelné specializace dramatické výchovy na katedře sociální pedagogiky. Zde se nám podařilo navázat spolupráci s rakouským divadelním pedagogem a lektorem seminářů o komunikaci Andreasem Keckeisem – přímým žákem Augusta Boala, který v pořádaných dílnách nejenže prohluboval naše znalosti o divadle fórum, ale také nás podrobněji seznámil s dalšími technikami divadla utiskovaných – divadlem soch, novinovým divadlem a s technikou neviditelného divadla. Neviditelné divadlo je divadlo, při němž si diváci neuvědomují, že jsou diváky. Stávají se aktéry divadelního představení, aniž by to tušili, a celou situaci považují za realitu. Hra probíhá v reálném čase, na reálném místě, vychází z daného textu pro

2

aktéry-herce, kteří iniciují určitou konfliktní situaci, určitou formu útlaku. Reakce diváků je přirozená, bez stylizace, reagují ve svém běžném životě, nejsou si vědomi, že se jedná o stylizovanou scénu, autenticky představovanou profesionálními herci. Prostředí vhodná k jeho realizaci jsou zejména vlaky, autobusy, jež umožňují hercům dál sledovat reakce diváků i po odchodu hlavních aktérů. Pro neviditelné divadlo stanovil Boal tato pravidla (Boal, 2002): Neviditelné divadlo chce zviditelnit útlak.  Herci se nikdy nesmějí nechat svést k násilnostem na „divákovi“ nebo jej ohrožovat. Musí postupovat nenásilně, protože jde o to, aby se odkrylo násilí ve společnosti.  Scéna by měla být divadelně profesionální v tom nejlepším slova smyslu, tj. měla by být proveditelná i bez spolupůsobení diváků. Měla by obsahovat model ideálního řešení. Pokusíme se nyní techniku neviditelného divadla přiblížit prostřednictvím příkladu, který uvádí ve své knize Games for Actors and Non-actors Augusto Boal (1992). Jedná se o neviditelné divadlo s tématem rasismu. Hrálo se na jednom z mezinárodních divadelních workshopů ve Švédsku. Představení se odehrávalo na přepravní lodi. Herci jeden po druhém nastoupili na loď. Jako první nastupovala Černoška (postava) – herečka, která si vybrala strategické místo pro sezení, aby na ni bylo odevšad dobře vidět. Dalšími aktéry stojícími opodál byli herci představující Italského muže, Úředníka a Alkoholičku švédské národnosti. Ta nastupovala na loď také jako jedna z prvních. S lahví piva v ruce zdravila všechny příchozí, s některými přívětivě hovořila, jiné provokovala či urážela svým chováním. Loď vyplula. Po chvíli italský úředník osočil mladou černošskou ženu za to, že ona – černá - si klidně sedí a on - běloch - musí stát. Černošská žena rozzlobeně vstala, ale na situaci dále nereagovala. Ital si sedl na její místo a začal si číst noviny. Alkoholička, která viděla tuto scénu jako všichni ostatní, začala osočovat Itala. „Říkal jste, že tohle je místo pro bílé, že. A máte pravdu, je pro bílé, pro bílé Švédy a vy jste Ital, tak z toho místa vypadněte.“ Následovala diskuse o zemích, původu, rasách a právech tohoto muže. Dosáhla toho, že nakonec i Ital vstal a přepustil jí toto místo. V tu chvíli se do diskuse ještě vložila postava švédského Úředníka. Dosáhl toho, že Alkoholička své místo nakonec opustila, protože je sice Švédka, ale opilá a neproduktivní a v jeho knize o „zasedacím přádku“ se nehovoří výhradně o otázkách ras či národnosti, ale také o otázkách sociální třídy. On je bílý, Švéd a navíc vážený Úředník. Dav lidí - neherců, argumentující relativními odlišnostmi v právech pro odlišné národnosti, rasy, či třídy, začal hájit Alkoholičku. Rozpoutala se horlivá diskuse. Nakonec herec - Úředník pustil zpět sednout černošskou ženu. Ta ale jeho charitu odmítla. Další nejmenovaní kolem sedící herci začali jeden po druhém solidárně vstávat ze svých sedadel a sdělovat, jaký k tomu mají důvod. Stojím, protože jsem Brazilec, Indián, jsem chudý atd. Výsledek byl neuvěřitelný a překrásný. Na konci této efektivní diskuse bylo všude kolem plno prázdných míst (nejen ze strany herců), opuštěných na protest proti rasovým a třídním předsudkům. S našimi studenty se nám pod vedením Andrease Keckeise podařilo vytvořit a zrealizovat již několik neviditelných divadel, jejichž hlavním tématem byla pomoc 

3

bližnímu v nouzi. Většinou při reflexích zúčastnění studenti nejvíce popisovali různé negativní i pozitivní reakce lidí. V dnešní době jsou metody a techniky Boalova divadla utlačovaných využívány po celém světě a toto divadlo, přeměněné v prostor, kde všichni mají stejná práva, nabízí lidem komunikační a terapeutické metody, které mohou využít k řešení rozličných problémů, od politických a společenských, až po osobní či pracovní. Zkoumání předsudků Předsudek můžeme definovat jako fixovaný, předem zformulovaný postoj k nějakému objektu (osobě) projevující se bez ohledu na individualitu nebo povahu tohoto objektu (Hayesová, 1998). Člověk, který má předsudky, nezvažuje při posuzování druhých žádná alternativní řešení a výsledkem jeho interpersonálního hodnocení je dopředu určen nějakou libovolnou vlastností tohoto objektu. Vůči ostatním lidem si můžeme vytvářet pozitivní, ale i negativní předsudky. Realizované výzkumy se většinou zaměřili na zkoumání negativních předsudků vůči odlišným etnikům. V této souvislosti pak mluvíme o etnických nebo rasových předsudcích. Toto téma je velice dobře rozpracováno ve výše citované publikaci a též Interkulturní psychologii (Průcha, 2004), ve které se můžeme seznámit se zajímavými výzkumy. Máme-li ve stručnosti shrnout specifika realizovaných výzkumů v oblasti předsudků, pak bychom mohli konstatovat, že:  Jako výzkumná technika je nejčastěji používána škála (především Likertova), ale například též sémantický diferenciál nebo techniky sociometrie.  Předsudky jsou často zkoumány v interakci menšina - většina, přičemž velice často dochází k tomu, že příslušníci většinové společnosti jsou v roli posuzovatelů (respondentů) a členové menšinové v roli posuzovaných. Například v našich českých podmínkách se setkáme s mnohými diplomovými pracemi zkoumajícími vztah české populace k romské, nikoliv naopak.  Realizované výzkumy jsou většinou kvantitativní. Vědomi si těchto východisek, snažili jsme se k výzkumu předsudků využít netradičních postupů (neviditelného divadla), zajímali jsme se o prožívání „hrané menšiny“, které jsme se snažili interpretovat kvalitativně. Výzkumný design Výzkumná sonda sestávala z několika etap a využívala metody zúčastněného pozorování a ohniskové skupiny. 1. Protože jsme ve výzkumu využívali prvků neviditelného divadla, oslovili jsme skupinu studentů, kteří již měli s divadlem určitou zkušenost. Celkem se jednalo o deset studentů, s nimiž jsme se dohodli na pravidlech výzkumu. Nikdo kromě skupiny herců nesměl o probíhajícím výzkumu vědět. 2. Každý ze studentů si vybral předmět své odlišnosti vůči svému běžnému chování či jednání, stereotypu (dívka s dredy nosila kostýmky, které nikdy před tím nenosila; jiná se stala vegetariánkou; jiný chodil staromódně oblečen; jiná se proměnila stylem oblékání v „lehčí holku“; další se stala alkoholičkou ve stylu homeless…), přičemž se v mnoha případech nejednalo o proměnu pouze vnější (ve stylu oblékání), ale i vnitřní (změna životních hodnot = odmítání masa, alkoholu apod.).

4

3. Tuto „novou identitu“ si studenti ponechali po dobu 14 dní, aniž by svou změnu vystupování a chování někomu vysvětlovali. Jejich úkolem bylo soustředit se na vlastní prožitky v interpersonálních situacích a na reakce okolí. 4. Od neviditelného divadla se náš výzkum odlišoval zejména tím, že každý herec hrál sám se svým okolím (někteří studenti se však scházeli a záměrně vytvářeli konfliktní hrané situace, např. v obchodech, které si předem smluvili.), někteří z „diváků“ tohoto divadla se s odstupem času dozvěděli, že se jednalo pouze o výzkum, nikoli o reálnou skutečnost. 5. Asi měsíc po ukončení této akce se studenti sešli, každý v roli člena ohniskové skupiny, aby vypovídali o svých pocitech a reakcích ostatních lidí. Zaměřená skupina studentů byla moderována autory, výpovědi nahrávány, přepsány a posléze analyzovány podle paradigmatu zakotvené teorie. 6. Prostřednictvím kvalitativní analýzy jsme se snažili popsat a pochopit pocity lidí, kteří jsou mnohdy objektem předsudků. Studenti vzájemně doplňovali své reflexe a seznamovali se s prožitky a utvářenými postoji ostatních. S jinou tváří Vzhledem k rozsahu tohoto příspěvku se zaměříme pouze na popis jednotlivých kategorií, které jsme v rámci kvalitativní analýzy identifikovali. Obecně bychom identifikované kategorie mohli rozdělit do dvou částí. Jedna skupina se vztahuje k uvědomovaným pocitům a druhá k reakcím okolí. Tyto dva celky jsou však ve vzájemné interakci a jedna je reakcí nebo též podnětem druhé. Připadala jsem si, že spíš někoho podrážím Velké množství výroků se vztahuje k problému plné identifikace se svojí rolí. Přestože studenti dostáli pravidlům a snažili se vystupovat v roli, měli náhled nad svou proměnou a dostávali se do vnitřních konfliktů, zda-li jejich vnější „přestrojená tvář“ se nevysmívá „skutečným tvářím“, které se nedají sejmout ani vyměnit. Tento spíše etický problém byl průvodním jevem reflexí studentů, ale zároveň poukazoval na významnou osobnostní charakteristiku, celistvost sebepojetí. Vzhledem ke skutečnosti, že studenti sociální pedagogiky byli schopni hluboké životní reflexe proměn svých klíčových hodnot, zajímali jsme se, jaký je např. rozdíl mezi tím, když člověk „je anarchistou“ a „hraje anarchistu“. Jeden ze studentů popisuje situaci takto: „… tak tam jsem dejme tomu v tom byl, ale teď jsem se snažil za to být, takže jsem neměl tu potřebnou jistotu. Pokud jsem dejme tomu dělal něco, dalo by se říct od srdce, že jsem v to nějak věřil, tak jsem prostě v to věřil, cítil jsem se v tom dobře a věděl jsem, co dělám. Tady jsem se snažil dělat něco dobře, když jsem se za něco vydával. Takže tím pádem je tam prostě taková určitá křeč, aspoň u mě to tak bylo a právě já jsem se v tom osobně necítil moc dobře.“ (Vad) Vnitřní identifikace s rolí je v daném výroku spojována s vírou, myšleno vírou v hodnoty dané způsobem smýšlení o světě, v preferenci činností apod. Studenti se v takovém případě cítí dobře a nevnímají tak výrazně, že mohou být druhými odsuzováni, zesměšňováni, ani že se určitým způsobem odlišují apod. V této souvislosti se otevírá otázka „vnitřní a vnější odlišnosti“. Jak je zřejmé z interpretace výroků studentů, je často „vnější odlišnost“ (jak se oblékám a chovám) příčinou vytváření předsudků u většinové společnosti. Lidé jednají na základě prvního podnětu, aniž by se hlouběji zajímali o smýšlení dotyčného, aniž by byli

5

ochotni se s ním utkat v diskusi, která by mohla vést k pochopení „vnitřní odlišnosti“. Studenti, kteří v rámci experimentu vystupovali v určité roli, byli charakterističtí svojí „vnitřní odlišností“ a velice často měli obavy, že by příslušnou subkulturou, kterou v roli prezentují, mohli být „odhaleni“, právě proto, že plně nebyli identifikováni i se svojí „vnitřní odlišností“. „… pokud se člověk nedostane právě do té skupiny, za kterou se vydává. Kdybych já se teď v současné době dostal ke skinům, tak by to asi poznali a myslím si, že by mně to dali pořádně sežrat. Protože ona každá skupina má svoje normy, který pokud já bych neznal, jakože je neznám, nebo nějaký názory, který bych nesdílel, tak prostě mě odsoudí a nemusí, neberou a nevezmou mě ani za předpokladu, že vypadám jako oni a nechoval se jako oni, tak mě prostě nevezmou.“ (Vad) „… v průběhu toho experimentu, kdy takhle člověk musel vypadat, tak to na mě působilo úplně jinak než normálně, protože když jsme tohle udělal, někdy jakože před tím, tak mně to přišlo, že jsem jako na to měl třeba náladu a byl jsem připravenej jako kdyby na všechno, ale teďka, když to člověk jako kdyby musel dělat, i vlastně ve chvílích, kdy jako by to třeba normálně jako neudělal.“ (Kul) Většina lidí se bojí toho, že je prostě odsoudí Následující kategorii bychom mohli označit jako strach z odsouzení. Jestliže studenti vystupovali v roli, se kterou nebyli plně identifikováni, měli obavy, že by mohli být danou sociální skupinou odsouzeni. Důležitou roli přitom hraje skupina referenční, přičemž sociální proces atribuce (přisouzení určité vlastnosti na základě toho, jak se v dané situaci chová, nebo jak vypadá) může být velice těžko zvratitelný. („Ale to jsem nebyl já, já jsem jen vystupoval v roli“.) „A ať každej tvrdí, že někdo je (myšleno v roli) si v tom jistej, v tom jak vypadá, tím co říká, prostě si myslím, že každého zabolí, když ho odsoudí, jak vypadá, chodí, řeknou, ty tady mezi nás nechoď, (…) vnitřně ho to prostě zraní. (…) „ … já jsem se zrovna asi pár dnů předtím seznámil s jednou slečnou, to jsem byl reálný Vad a pak jsem za ní přišel a ten Vad, ve své nové vizáži, a prostě jsem se cítil špatně, protože jsem viděl, že na mě hned hledí a bál jsem se toho podvědomě, že mě ona odsoudí hnedka. Tak si myslím, že každýmu jde o to, jasně udělám to v pohodě v okolí, kde mě nikdo nezná, ale pokud prostě riskujeme, že potkám v tý šalině třeba svoji tetu, která to vyzvoní dál, nebo nějaký bývalý spolužáky, který to pak na nějakým srazu řeknou, tak prostě každej znejistí.“ (Vad) Následující citace je určitým dokladem velice silného mravního étosu vesnického prostředí. Pro studentku bylo nemyslitelné, že by se ve svém převleku ukázala před místními lidmi, protože by patrně byla zcela odsouzena. Jako silná osobnost však neuvažovala pouze o odsouzení sebe (na mínění starších lidí jí nezáleží), ale měla strach, aby svým vystoupením neublížila především rodičům nebo prarodičům. Naopak můžeme konstatovat, že například studentské, ale obecně prostředí vysoké školy vnímali studenti jako bezpečné a nebáli se v nové roli přijít na zkoušku apod. „… jsem z malé vesničky a tam bych nechtěla mým rodičům ublížit …“ (Len)

6

Strach z odsouzení, ztráty důvěry rodičů je doprovázen dalším atribučním procesem, který bychom mohli označit jako dispoziční a metaforicky ho přiblížit pořekadlem „co se stalo, nemůže odestát“. „… oni mě vyloženě odsoudili, jako že jsem úplně blbá, jestli si na něco hraju (…) a přesto že jsem jim to nakonec řekla, mi stejně půlka z nich neuvěřila, takže s pár lidma se od té doby nebavím a ani mně to nevadí.“ (Len) Byla jsem celá vyděšená První dny v nové roli s novou tváří nebyly pro studenty jednoduché. Především před prvním kontaktem s okolím (sociální skupinou) studenti prožívali strach z přijetí. Intenzita strachu se pohybovala na pomyslném kontinuu. Když se jednalo o skupinu referenční, byl strach z reakcí ostatních větší, než když se jednalo o skupinu zcela neznámých lidí. Jestliže se studenti vyrovnali s prvním náporem otázek ohledně změny jejich zevnějšku, začali se cítit lépe a postupně se více adaptovali na novou situaci. Vnímání pocitu plné adaptace však bylo individuální, někteří se těšili, až dočasnou novou masku večer sundají, jiní v ní nacházeli určité prvky zalíbení, například byli překvapení pozorností, které se jim od okolí začalo dostávat apod. „… bylo to hrozně nepříjemný a měla jsem z toho takovou téměř depresi, že jsem se cítila hrozně méněcenná a ponížená a nechtěla jsem v tom být. Ten vnitřní pocit byl úplně hrozně ošklivej.“ (Len) „… byla jsem celá vyděšená, ale když jsem potom došla do kolektivu, kde jsem si jakoby už vyžrala nějaký ty reakce, nějaký ty komentáře, tak ono se nakonec ukázalo, že těm lidem se to na mně dokonce docela líbí. Tak to pro mě bylo takový hrozně pozitivní, a potom, když to bylo v téhle rovině, tak já už jsem byla v pohodě, vlastně to, že jsem byla jakoby přijmuta.“ (…) Díky tomu oblečení jsem byla hodně nejistá a taková mnohem méně sebevědomější a prostě taková uťápnutější než normálně.“ (Rev) Měla jsem pocit, že se někde zahrabu Velice intenzivně je zastoupena kategorie, která charakterizuje samotný předsudek, tedy odmítavé a pohrdavé reakce okolních lidí při prvním kontaktu. Studenti pociťovali ponížení, zbytečnost, postupně také ztráceli jistotu. Výroky v této kategorii nejlépe charakterizují, jak se mohou cítit lidé s „jinou tváří“. „… co jsem vlezla do první šaliny, tak jsem potkala důchodkyni, která si jako odplivla. (…) Oni si tam začali s nějakou kamarádkou vykládat, že jsem určitě sjetá a že jsem strašná fešačka a já nevím, co všechno,.a ve mně už to vřelo, už ten první den jsem si říkala, že to nemůžu vydržet.“ „Já jsem si v té chvíli uvědomovala, že nás strašně sledují.“ (Nel) „… oni se podívali a rychle sklopili oči pryč, nebo obcházeli kolem, aby náhodou nikdo nešel se mnou do kontaktu. (…) Já jsem chodila po obchodě, ke mně se nikdo nepřiblížil než na 10 metrů. Jak jsem to třeba zkoušela, že jsem šla k těm lidem, tak oni odcházeli okamžitě pryč,.to mi bylo hrozně nepříjemný.“ (Bag) „… se paní ani vůbec nebavila, já jsem si tam připadala opravdu tak, jako kdyby mě ta moje paní ředitelka vytáhla někde z ulice.“ Maska, kterou nemohu sundat V závěru, který má patrně pro studenty také velký didaktický význam, jeden z účastníků experimentu upozorňuje na skutečnost, která musí být pro lidi s reálnou

7

odlišností mnohdy velice trpká. Žijí totiž mezi námi lidé, kteří nemohou vyměnit svoji tvář. „… my jsme vlastně jako nositeli nějaké té odlišnosti a skrz to právě máme třeba nějaký pocity kladný, záporný a právě, spíš ale taky, že máme tu možnost to ukončit, ale říkal jsem si, co právě ti lidi, kteří jako mají nějakou tu odlišnost, kterou právě oni si jako nemůžou zvolit, že to není v nějakým stylu oblíkání a mají právě asi ty zkušenosti podobný a možná ještě hlubší právě v tom, že je to právě dlouhodobě.“ (Kul) Závěrem Smyslem příspěvku bylo poukázat na netradiční kvalitativní výzkum, který jsme se studenty realizovali. Přístup, který nenahlíží na výzkumný objekt z vnějšku, ale který se naopak snaží poznat a pochopit výzkumný objekt ze své vnitřní podstaty. Setkáváme-li se v pedagogické metodologii s určitými zavedenými schématy, pak naše myšlenky měly upozornit na jiné postupy, které zatím nejsou rozšířeny, ale které by mohly obohatit škálu metodologických přístupů. BOAL, A. Games for Actors and Non – Actors. London: Routledge, 1992. ISBN 0415-06154-7. ČERMÁKOVÁ, I. Augusto Boal a dramatická výchova. In: Tvořivá dramatika. Praha: ARTAMA, 1999, č. 1, s. I. ISSN 1211-8001. HAYSOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178198-3. 165 s. HENDL, J. Lidové divadlo Augusto Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe. Praha: Kulturní dům hl. města Prahy, 1983. NĚMEC, Jiří. Včela má pilu aneb Přípravné třídy pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80210-3727-X. 85 s. MACKOVÁ, R. Divadlo Fórum v našich podmínkách. In: Gymnasion. Praha: PŠL, 2004, č.1, s. 35 – 38. ISSN 124-603 X. MORGAN, D. L. Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. Boskovice : Albert, 2001. ISBN 80-85834-77-4. 99 s. PRŮCHA, J. Interkulturní psychologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178885-6. 199 s. STRAUSS, A.; Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu : postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1. vyd. Boskovice : Albert, 1999. ISBN 80-85834-60. 197 s. UCHYTILOVÁ, B. Divadlo forum Augusta Boala. In: Tvořivá dramatika. Praha: ARTAMA, 2003, č. 2, s. I. ISSN 1211-8001

8

Kontakt: PhDr. Jiří Němec, Ph.D. Katedra sociální pedagogiky PdF MU Poříčí 31 Brno 603 00 [email protected] MgA. Lenka Remsová Katedra sociální pedagogiky PdF MU Poříčí 31 Brno 603 00 [email protected]

9