Ruští dramatikové na české totalitní scéně

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia

Vlasta Brzobohatá

Ruští dramatikové na české totalitní scéně Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr.Veronika Valentová, Ph.D. 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Brno, dne 10.5.2013

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 1 1

2

DIVADELNÍ REVOLUCE ............................................................................................. 2 1.1

Charakteristika doby (1945 - 1948) ............................................................................. 3

1.2

Dramaturgie a inscenace .............................................................................................. 3

1.3

Poslední peripetie před katastrofou ............................................................................. 5

DIVADLO A STALINISMUS......................................................................................... 6 2.1

Charakteristika doby (1948 -1956) .............................................................................. 6

2.2

Mánie přehodnocování, mánie plánování .................................................................... 7

2.3

Dramaturgie a inscenace .............................................................................................. 7

2.3.1

Repertoár Městského a oblastního divadla Ţiţkov ............................................ 11

2.3.2

Repertoár Slezského divadla Opava ................................................................... 13

2.3.3

Volá vás Tajmyr ................................................................................................. 15

2.4 3

Doslov ........................................................................................................................ 17

DIVADLO A „ZLATÁ ŠEDESÁTÁ“ .......................................................................... 18 3.1

Charakteristika doby (1956 -1970) ............................................................................ 18

3.2

Dramaturgie a inscenace ............................................................................................ 19

3.2.1

Repertoár Národního divadla ............................................................................. 20

3.2.2 Repertoár Činoherního klubu……………………………………………………..20 3.2.3 Čechov - Krejča - Národní divadlo......................................................................... 23 3.2.4 Repertoár Divadla za bránou…………………………………………………………………………….24 3.3 4

Doslov ........................................................................................................................ 25

DIVADLO A „NORMALIZACE“ ............................................................................... 26 4.1

Charakteristika doby (1971 - 1989) ........................................................................... 26

4.2

Dramaturgie a inscenace ............................................................................................ 27

4.2.1 Petr Scherhaufer a Divadlo Husa na provázku…………………………………..27 4.2.2

Národní divadlo Praha v sevření komunismu .................................................... 28

4.2.3

Kaločova éra v Národním divadle Brno ............................................................. 29

4.4

Doslov ........................................................................................................................ 30

ZÁVĚR, SUMMARY............................................................................................................. 31 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .................................................................................. 33

INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................................... 33 SEZNAM POUŢITÝCH SYMBOLŮ .................................................................................. 37

ÚVOD Vzhledem k tomu, ţe Československo bylo po čtyři desítky let součástí východního bloku, jehoţ socialistickou ideologii šířila do sfér veřejného, ale i soukromého ţivota Komunistická strana Československa, řízená ruským impériem, stalo se právě toto období středem mého zájmu při vypracovávání bakalářské práce na téma Ruští dramatikové na české totalitní scéně. Tato práce si ukládá za cíl prezentovat přehled ruské dramatiky na české scéně od roku 1945. Důraz je zde kladen jak na klasické autory, tak na autory novodobé. Zaměřila jsem se na činoherní představení. V současné ruské dramatické tvorbě je český divák seznámen s mnoha jmény, především s autory klasickými jako A.J.Čechov, M.Gorkij či N.V.Gogol. Jejich inscenace se na naší scéně objevují stále a to se v blízké době nejspíše nezmění. V této práci se setkáme s dalšími jmény jako A.N.Ostrovskij, P.Petrovič či K.Isajev a A.Galič. Přínosné pro ni jsou především publikace F.Černého, V.Justa, S.Machonia, T.Pokorné, B.Topolové, V.Svatoně a J.Vostrého. Ačkoli se situace v ruském dramatu zdá být na první pohled všeobecně známá, předkládaná práce si klade za cíl osvětlit ţánrové tendence a vývojové proudy ruského dramatu na české divadelní sféře. Stěţejním úkolem této práce je představit čtenáři u nás sledované i nepříliš sledované ruské dramatiky v době totality, moţná také inspirovat české produkce k činnosti. Jelikoţ v období totalitního reţimu byl vliv ruské mentality na naší zem nejsilnější, chtěla jsem poznat divadelní ţivot ve vztahu k ruským dramatikům právě v letech bolševické diktatury. Tato doba byla také jedna z nejpřívětivějších pro ruské autory. Tehdy se u nás objevoval velký počet zajímavých inscenací, jeţ jsou pro naše divadelnictví významné dodnes. Několik inscenací, významných tehdy i v nedávné době zde uvádím. V letech 1948 1989 Rusko ovládalo naší zem, předpokládala jsem tedy, ţe právě ruští dramatikové měli na prknech, která znamenají svět, velký prostor. Do jaké míry ovlivňovala socialistická politika činnost československých divadel, do jaké míry měla politika vliv na československé umělce, popřípadě na představitele dramatické tvorby ze západních zemí, to bylo cílem mé badatelské činnosti, díky které vznikla tato bakalářská práce.

1

1 DIVADELNÍ REVOLUCE 1.1 Charakteristika doby (1945 - 1948) V květnu 1945 skončila 2. světová válka a utrpení s ní spojené. Začalo však, zaměřím-li se na oblast divadelní sféry, zcela nové období, které razantně změnilo zaběhlý stav věcí. Tento stav na našem území fungoval jiţ téměř celé jedno století. Došlo totiţ k tzv. divadelní revoluci, kterou zanikly podmínky, jejichţ právní základ určil Divadelní řád ministra Alexandra Bacha z roku 1850. Ten byl zaloţen na třech principech: na reální koncesi, na licenci na fyzickou osobu a na cenzurním dohledu. V praxi to znamenalo, ţe divadlo na našem území mohla vést jakákoliv soukromá osoba, nebo skupina osob, která vlastnila podnikatelskou licenci daného zaměření. Samotný podnikatel určoval repertoár divadla, který musel projít cenzurou a pak mohl být zveřejněn. To vše však změnila jiţ zmíněná divadelní revoluce v květnu a červenci 1945. Její iniciátoři pod vedením Miroslava Kouřila, čerpali inspiraci z Dekretu o znárodnění divadel v sovětském Rusku z roku 1919. Došlo tak k přimknutí divadla ke Stalinově Sovětskému svazu. V následujících měsících a letech byl nově definován smysl českého divadla. Ke vzniku této situace výrazně napomohli němečtí nacisté, kteří divadla 1. září 1944 zavřeli a soubory umělců rozehnali do jiných profesních sfér. Komunistická strana, vţdy více orientována na převzetí moci, neţ na boj s Němci,

2

připravovala v tichosti pokyny pro revoluční postup během převratu pro vznikající revoluční závodní rady. Ty měly po skončení války ideální podmínky k přímému zabírání organizací a úřadoven. Umělci, vracející se po květnu 1945 do svých divadel náhle pracovali pod novým vedením, jehoţ jedinou kvalifikací ve většině případů byla pouze politická moc. Kupříkladu Divadlo Vlasty Buriana přejmenoval Svaz přátel SSSR, nový provozovatel divadla, na Divadlo kolektivní tvorby. Od té doby uţ nesměl V.Burian do svého vlastního divadla vstoupit. Jednou z dalších etap divadelní revoluce bylo vytvoření systému státem plně provozovaných, řízených a kontrolovaných divadel. Nejmarkantněji divadelní revoluce ovlivnila dramaturgii, zejména v činohře.

1.2 Dramaturgie a inscenace Jiţ v prvních porevolučních premiérách byl znatelný směr, kterým se hodlala divadla vydat v nových společensko-politických podmínkách. Vlivem slavnostní vlastenecké nálady dominoval domácí klasicky repertoár, ale také ruský a sovětský repertoár. Jedna z prvních sovětských divadelních her nesla název Ruští lidé. Tuto hru o třech dějstvích a devíti obrazech napsal Konstantin Simonov v roce 1945. O agitačním a tendenčním charakteru nelze pochybovat u reprezentativní epopeje Ţelezný potok Alexandra Serafimoviče, jejíţ monstrózní uvedení v Divadle 5. května se neobešlo bez autentických sovětských vojáků v komparzních rolích. Často se v repertoárech objevovala také starší, jiţ prověřená sovětská a ruská tvorba. Do této oblasti spadala hra z roku 1928 Valentina Katajeva Kvadratura kruhu. Pro osvěţení historie uvedla Malá scéna Slováckého divadla v Uherském Hradišti tuto inscenaci také v období demokracie v lednu roku 2000. Novější, humornější verzi reţíroval Alexandr Miťkin. Divadelní návštěvníci mohli v poválečném období shlédnout také komedii o třech dějstvích a pěti obrazech s názvem Cizí dítě od Vasilije Škvarkina. Tato hra však byla populární uţ v dřívější době, v letech, kdy jiţ A.Hitler úřadoval z pozice Vůdce nacistického Německa. Není divu, ţe také kvůli jeho reţimu spousta lidí vzhlíţela k ideálům Sovětského svazu jakoţto k velmoci Slovanů. Důkazem popularity ruských dramatiků v Československu je úryvek z plakátu z 21. dubna 1935: „Pozor! Pozor! Pozor! Celé dělnické veřejnosti na

3

vědomí! Nejlepší sovětská veselohra, jeţ byla dávána ve SSSR více neţ tisíckrát, Cizí dítě hraje se v neděli dne 21. dubna 1935 (Hod boţí velikonoční) v Lidovém domě v Buďankách o 7. hodině večerní.“1 V 30. letech měl k ruským dramatikům blíţe také Václav Jiřikovský, ředitel Zemského divadla v Brně, který Škvarkinovu hru Cizí dítě uvedl do repertoáru vedle dalších ruských autorů. Mezi ně patřil např. Michail Bulgakov a jeho Byt paní Zoe, Valentin Katajev se satirickým příběhem dvou bankovních úředníků z roku 1926 s názvem Defraudanti nebo Alexandr Afinogenov s dramatem Strach. Moţná i proto byla činnost divadla v období druhé světové války označena za politicky zvlášť nebezpečnou. Divadlo tak bylo 12. listopadu 1941 uzavřeno. V.Jiřikovského zatklo německé gestapo. Jeho pozdější osud byl spjat s Osvětimí, ve které v roce 1942 zemřel. Vrátím se ještě na chvíli k osobnosti Vasilije Škvarkina. Ten měl na československou divadelní společnost vliv také v letech padesátých. V roce 1959 uvedlo inscenaci jeho divadelní hry Obyčejné děvče Mahenovo divadlo v Brně. Reţijního zpracování se ujal Rudolf Jurda. Z hraných ruských autorů v druhé polovině čtyřicátých let lze uvést také Maxima Gorkého. Ten spadal do skupiny revolučních prozaiků 20. století, jejichţ ideové smýšlení popsal Vladimír Svatoň (2002) následovně: „…bytostně anarchické bylo jejich přesvědčení, ţe v Rusku lze pouhým vypětím vůle vybudovat nový světový řád.“2 Světový řád sice nevytvořili, ale měli vliv na československou divadelní scénu. Divadlo 5. května hrálo v roce 1946 Gorkého představení Vassa Ţeleznovová někdy i dvakrát denně, odpoledne a večer. Představení se konala mimo jiné pod záštitou Svazu přátel SSSR, který, jak jiţ dříve zaznělo, ukradl Vlastu Burianovi jeho divadlo. Vassu Ţeleznovovou reţíroval Alfréd Radok. Jednu z hlavních rolí obsadil, tehdy teprve 25letý, Rudolf Hrušínský. S osudem Vassy Ţeleznovové, majitelky velkého podniku volţské paroplavby, byli divadelní návštěvníci seznamování také v 50. letech, ve kterých došlo i k filmovému zpracování. V roce 1967 příběh rodiny Ţeleznovových zreţíroval pro Jihočeské divadlo Milan Fridrich. Maxim Gorkij však nebyl znám jen v poválečné éře československého divadla. Na tuzemské scéně se objevil jiţ v roce 1902. Hru Měšťáci, totiţ zařadila do repertoáru Společnost

1

NĚMEC, Jiří. DbČAD - Databáze českého amatérského divadla (amatérské divadlo v ČR) [online]. 1935. vyd. Praha, 2010 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=36901 2 SVATOŇ, Vladimír. Z druhého břehu: studie a eseje o ruské literatuře. Vyd. 1. Praha: Torst, 2002, 603 p. Malá řada kritického myšlení. ISBN 80-721-5179-7. S. 119.

4

Národního divadla. O rok později, 15. listopadu 1903, uvedlo Pištěkovo divadlo poprvé v české řeči M.Gorkého drama Na dně. Vrátím-li se k poválečnému období, je zapotřebí zmínit také další z M.Gorkého her. V roce 1946 zreţíroval

pro

Stavovské

divadlo

Aleš

Podhorský

inscenaci

divadelní

hry

Jegor Bulyčev. Matka, coţ je sociálně politický román z roku 1906, zaţila pestré chvíle ještě mnohem dříve, neţ se objevila na českých prknech v druhé polovině 40. let dvacátého století. Na Gorkého bylo totiţ krátce po napsání románu podáno trestní oznámení za rozšiřování díla, které nabádá k těţkým zločinům v podobě revolučního smýšlení. Realistické divadlo v Praze, které bylo od počátku politicky zaměřeno, prosazovalo koncepci lidového realistického divadla. V sezóně 1946/1947 byla prezentována inscenace Alexandra Ostrovského Bouře a Petra Petrovičova Osudného lijáku. V následující sezóně zreţíroval Ruskou otázku Konstantina Simonova reţisér Ota Orten, starší bratr básníka Jiřího Ortena, jehoţ osud byl později, od roku 1950 do roku 1972, spjat s funkcí ředitele Městských divadel praţských.3

1.3 Poslední peripetie před katastrofou Tříleté období po skončení druhé světové války bylo velice zmatené. Na jedné straně úleva, ţe skončil teror a oslava na počest osvoboditelů. Na straně druhé zároveň strach z nejistoty, co bude dále. Pomalu se smazávala hranice mezi individuální svobodou a komunistickou diktaturou. V tomto případě ještě nějaká hranice existovala, v únoru 1948 však přestala tato pomyslná hranice mezi svobodou a nutností existovat.

3

DAMOVÁ, Zora, Jana ELIÁŠOVÁ, SCHWALLER a Jana SCHWALLEROVÁ. ARCHIV HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY. Divadlo Labyrint (1944) 1945 - 1998. Praha, 2012, XII +176. Dostupné z: http://www.ahmp.cz/page/docs/AP-538-labyrint.pdf

5

2 DIVADLO A STALINISMUS 2.1 Charakteristika doby (1948 -1956) Totalitní převzetí moci v Československu bylo dokonale a trpělivě plánováno a v tichosti pomalu uskutečňováno. Jak uţ zaznělo, práce započaly ještě v době nacistické okupace. Rok po osvobození usedl do křesla předsedy vlády Klement Gottwald. Jeho působení však nebylo velmi dlouhé, jelikoţ jej mnohem více lákala prezidentská funkce. Toto přání se mu také splnilo 14. června 1948, tedy pár měsíců po totálním ovládnutí Československa komunisty. Právě on se obrovskou měrou zaslouţil o to, co v únoru 1948 změnilo dějiny Československa a co na čtyři desítky let uvrhlo naší společnost do totality. Komunistická strana se dostala k moci 25.února 1948 a tehdejší prezident Edvard Beneš přijal demisi tří nekomunistických vládních stran. S podporou mnoha tisíců sovětských vojáků v pohraničí, ozbrojených členů Lidových milic v ulicích Prahy a s tanky plukovníka Svobody v jejím okolí, neočekávali noví vládci Československa nějaký odpor ze strany odpůrců. O tom, co následovalo v umělecké sféře po Únoru 1948, hovoří výstiţně Vladimír Just (2010): „Ţádný totalitní reţim nesnese totiţ v podstatě jiné umění neţ široce srozumitelný kýč, v našem případě polopatistický, stylově pokud moţno pokleslý, rozmělněný a minimálně sto let vyzkoušený realismus, k němuţ ovšem přidejme raději hned uvozovky, neboť na rozdíl od skutečně inovativního nástupu realismu a naturalismu druhé poloviny 19. století není totalitní „realismus“ nikdy pokusem o pravdivé zobrazení skutečnosti, nýbrţ je zpravidla – byť jakoby v „realistických“ kulisách – manipulativní projekcí předem připravených a přísně definovaných ideologických schémat do reality.“4 Jedním z cílů totalitního systému je vnucovat společnosti určité ideové přesvědčení, vychovávat jedince dle reţimních ideálů. Vláda si uvědomovala sílu divadelnictví, jelikoţ právě to bylo jednou z nejvyhledávanějších volnočasových aktivit lidí nejrůznějšího věku. Věděli, ţe mohou davům lidí předávat to, co oni potřebují v rámci politické propagandy. Zdeněk Nejedlý (1948) dokonale vystihnul potenciál divadla, který chtěl vyuţít ve prospěch strany. Tvrdil, ţe obecenstvo v divadle je kolektiv sjednocený v jeden celek tím, co vidí a slyší. Jeho dalším tvrzením bylo to, ţe je potřeba z divadla vytvořit školu jako výchovnu národa (Just, 2010, s. 55). 4

JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 44.

6

2.2 Mánie přehodnocování, mánie plánování Komunistická strana neustále přehodnocovala minulost tak, aby účelně navazovala pozitivním způsobem na přítomnost v době její vlády. Násilnou formou docházelo k řadě změn v dramatických opusech všech ţánrů, dob a národů. Ve jménu ideologických kritérií ztrácela klasická dramata uměleckou hodnotu. Repertoár divadel byl plánován dokonce na pět let dopředu a dramatická tvorba byla rozdělena do pěti významově hierarchizovaných skupin. První skupinu tvořily původní hry se současnou tematikou a taktéţ původní hry s historickými náměty z hlediska současnosti, další skupinu tvořilo přehodnocení světové klasiky apod. Jednu z pěti sloţek tvořily pochopitelně ruské a sovětské hry. Ty měly být podle Oty Ornesta (1949) jedněmi z nejhranějších her: „Sovětské hry, hry lidových demokracií a původní tvorby by měly tvořit zhruba tři čtvrtiny celkového repertoáru kaţdé sezony, zbývající čtvrtinu by pak měla vyplnit světová klasická tvorba.“5 Sloţitý a nekonečný postup schvalování repertoáru výstiţně popsal Jan Skopeček (2000): „Představte si, ţe jsme uţ na jaře museli předkládat divadelnímu odboru ministerstva kultury dramaturgický plán na celou sezonu s výstiţnou charakteristikou obsahu a ideového vyznění inscenace! Od ledna diskutovala o sestavení repertoáru umělecká rada v divadle. To byly vznešené diskuse o profilu divadla, o perspektivě tvůrčích sil ensemblu, o metodách práce, o výchově obecenstva...pak se plán předkládal k připomínkám závodnímu výboru ROH, výboru KSČ, potom ONV v Praze 8, dále MNV Praha a ministerstvu nakonec.“6

2.3 Dramaturgie a inscenace Přesně v den převratu, 25. února 1948, odehrálo Městské divadlo Zlín premiéru K.Simonovy Ruské otázky. Téţe hry, kterou uvedlo do repertoáru ještě před převratem jiţ zmiňované Realistické divadlo v Praze. Dle Zory Damové (2012) bylo právě toto divadlo po únorových

5

JUST, pozn. 4, s. 59. SKOPEČEK, Jan. DIVADLO POD PALMOVKOU. Bylo nebylo [online]. 2000 [cit. 2013-03-21]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/50+let+DPPP.pdf. S. 10. 6

7

událostech „předurčeno plnit osvětovou činnost socialistického Československa a uvádělo převáţně komunistické autory“7 V roce 1953 dostal politik Zdeněk Nejedlý, propagátor myšlenky vytvořit z divadla „výchovnu národa“, dárek k 75. narozeninám. Realistické divadlo bylo přejmenováno, respektive název byl doplněn o jeho jméno: Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Pod tímto názvem ještě téhoţ roku uvedlo divadlo komedii Les Alexandera N.Ostrovského. Ten patřil mezi nejhranější sovětské dramatiky, kteří zapadali do koncepce divadelnictví po Únoru 1948. A.N.Ostrovskij podle I.A.Gončarova (1955) v dramatech neřešil současné ţivotní poměry, ale ţivot celého tisíciletí Ruska (Svatoň, 2002, s. 280). Tímto splňoval jednu ze zásadních podmínek kladených na divadelnictví v období totalitního reţimu: „…minimálně 100 let vyzkoušený realismus.“8 A.N.Ostrovského Les byl v českém prostředí poprvé hrán jiţ roce 1888 v Národním divadle v Praze, ve kterém tutéţ hru reţijně zpracoval v roce 1948 Aleš Podhorský, který inscenaci Lesa představil téhoţ roku divákům ve Státním divadle Brno. Klasická společenská komedie Les je jednou z nejhranějších her A.N.Ostrovského, zároveň je povaţována za jednu z nejproslulejších ruských komedií 19. století. Dodnes se těší velké oblibě na české divadelní scéně. V říjnu 1998 pozvalo na premiéru této společenské komedie své diváky Městské divadlo v Brně. Zdena Herfortová byla tentýţ rok nominována na Cenu Thálie za hlavní roli majitelky panství Raisy Gurmyţské. Osobnost A.N.Ostrovského oslovila v roce 2001 Michala Dočekala, pod jehoţ reţijním vedením se v Divadle komedie v Praze představili osobnosti jako např. Linda Rybová, Jan Dolanský, Saša Rašilov, David Prachař a další. Absolventskou inscenaci Les, představilo veřejnosti v říjnu 2011 Divadlo DISK, které je součástí Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. V nejbliţší době (květen 2013) připravuje premiéru A.N.Ostrovského Lesa Divadlo na Vinohradech. Zpět ale k období po Únoru 1948. U osobnosti A.N.Ostrovského však na chvíli ještě zůstanu. V červnu 1950 uvedlo Městské divadlo pro mládeţ v Praze, premiéru A.N.Ostrovského hry o čtyřech dějstvích a sedmi obrazech, Jak se kalila ocel. Dle SNKLHU (1954) představovala hlavní postava ideál sovětské mládeţe, která během revoluce a taktéţ v občanské válce bojovala s vlastními otci za sovětskou moc (Baila.net, 2012). 7

DAMOVÁ, Zora, Jana ELIÁŠOVÁ, SCHWALLER a Jana SCHWALLEROVÁ. ARCHIV HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY. Divadlo Labyrint (1944) 1945 - 1998. Praha, 2012, XII +176. Dostupné z: http://www.ahmp.cz/page/docs/AP-538-labyrint.pdf. S. 1. 8 JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 44.

8

A.N.Ostrovskij figuroval v repertoáru Realistického divadla v Praze také v sezóně 1950/1951 hrou Bouře. V následující sezóně diváci navštěvovali inscenaci N.V.Gogolova Revizora. Tato pětiaktová satirická komedie z roku 1836 právem patří mezi nejvýznamnější počiny světového dramatu. Na české scéně se objevila jiţ v roce 1865 v Prozatímním divadle v Praze. O její oblibě svědčí mimo jiné zájem filmových reţisérů z celého světa (Francie, Egypt, Maďarsko, Rusko, USA, Mexiko apod.), díky nimţ došlo k více neţ 15 filmovým adaptacím. V.Svatoň (2002) chápe Revizora jako show, zaloţenou na záměně osob a jejich funkcí. Také tímto se vytrácí vztah mezi realitou a jejím obrazem, který se osamostatňuje a není vázán ţádnými mezemi. Jakýkoliv rys můţe být nahrazen jiným rysem na základě fantazie. V.Svatoň dále zmiňuje, ţe díky vrcholnému výstupu postavy Chlestakova došlo k zajímavému jevu „divadla na divadle“, coţ podle něj patří k příznačným motivům moderního dramatu (Svatoň, 2002, s. 95 – 97). Snad i proto si Revizor udrţuje uţ téměř půl druhého století přízeň českého diváka a můţe se chlubit nespočtem repríz. Vezmu-li v potaz pouze převratový rok 1948 a zaměřím se na statistiky Národního divadla, došlo v tomto roce k 32 reprízám. Za zmínku stojí, ţe v reţijním zpracování Jindřicha Honzla byl obsazen do role hejtmana Saša Rašilov starší. Od roku 2006 nastupuje na jeviště v téţe hře Národního divadla v roli Chlestakova jeho vnuk, Saša Rašilov mladší. Roli hejtmana v této inscenaci ztvárňuje Miroslav Donutil. Jiří Frejka, reţisér inscenace Revizor z roku 1936, obsadil do role Chlestakova vynikajícího Ladislava Peška.9 To jen pro zpestření, protoţe známých jmen, která se po celou dobu hranosti Revizora u nás objevovala, je spousta. I kdyţ se jedná o téma zajímavé, vrátím se zpět k situaci po Únoru 1948. Jiří Frejka, umělecký ředitel Městských divadel praţských, představuje veřejnosti v říjnu 1948 vlastní reţijní zpracování M.Gorkého hry Dostigajev a ti druzí. V divadle na Vinohradech byla tato inscenace celkem jedenašedesátkrát reprízována. Pro Tylovo divadlo v Praze, zpracoval reţisér Jindřich Honzl v květnu 1949 M.Gorkého hru, Měšťáci pod názvem Maloměšťáci. V témţe divadle byla v roce 1952 inscenována i jeho hra Nepřátelé. Zde se představila v roli Nadi devětadvacetiletá Luba Skořepová. Ta v této době uţ nebyla na jevišti praţských divadel ţádným nováčkem. Dala o sobě vědět hned po vystudování Konzervatoře Praha v roce 1945, kdyţ se zhostila role Laury v A.S.Puškinově Kamenném hostovi. Ten byl k shlédnutí na jevišti Národního divadla. Hru Nepřátelé zařadilo 9

Národní divadlo Praha [online]. Praha, 2013 [cit. 2013-03-22]. Dostupné z: http://archiv.narodnidivadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Titul.aspx&sz=0&ti=1065&abc=G&pn=356affcc-f301-3000-85ffc11223344aaa

9

do repertoáru také Slezské divadlo Opava a Jihočeské divadlo, avšak o roky dříve neţ Tylovo divadlo. Kamenný host se stal součástí repertoáru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v sezóně 1954/1955. Tato sezóna představovala určitý zlom v dramaturgickém přístupu vedení divadla, coţ pomalu vracelo diváky zpět do hlediště divadla, které od počátku padesátých let čelilo značnému úpadku. Bylo totiţ kritizováno za jeho jednostranný přístup, který byl zaloţen na omezeném repertoáru zaměřujícím se výhradně na české, sovětské a ruské autory. Jelikoţ situace přesáhla mezí, musely v sezóně nastat určité změny, aby divák opět usedl do hlediště. Došlo k vyváţení výstavby repertoáru a celkově se změnil přístup k divadelnímu projevu (Damová, 2012, s. 1, 92). Ruské drama však z repertoáru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého nevymizelo. Ostatně to by bylo zcela kontraproduktivní. Český divák by totiţ přišel o opravdový unikát ztělesněný osobností A.S.Puškina, jehoţ výjimečnost vylíčil filosof Vejdle (1998) těmito slovy: „Puškin ve svém díle soustředil a dal Rusku veškerou novověkou literární kulturu, počínajíc Dantem, přes Shakespeara, klasicismus, sentimentalismus, po Byrona a moderní francouzský román.“10 A.S.Puškin se tedy nezaměřoval, jako někteří jiní ruští autoři, jen čistě na ruskou kulturu, případně na ruské prostředí. Disponoval širším rozhledem a měl jistě přínos i pro českého diváka. Ve stejné sezóně (velmi přelomové) jako byla uvedena jednoaktová hra Kamenný host s donem Juanem, uvedl představil veřejnosti Karel Palouš, A.S.Puškinovu jednoaktovou hru z tzv. Malé tragédie (obsahovala celkem 4 jednoaktové hry: Skoupý rytíř, Mozart a Salieri, Kamenný host, Hodokvas v době moru) s názvem Mozart a Salieri. K.Palouš byl v té době ředitel Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Existuje zajímavá spojitost této hry s osobností oscarového Miloše Formana. Hra Mozart a Salieri totiţ inspirovala Nikolaje Korsakova ke zkomponování stejnojmenné opery. Její námět inspiroval anglického dramatika Petera Schaffera, který napsal divadelní hru Amadeus, jehoţ filmového zpracování se v roce 1984 ujal Miloš Forman. Film, jehoţ některé scény se natáčely ve Stavovském divadle, získal 8 Oscarů, 4 Zlaté glóby a mnoho dalších ocenění. Zakomponování Mozarta a Salieriho do repertoáru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého jistě nebylo špatným počinem.

10

SVATOŇ, Vladimír. Z druhého břehu: studie a eseje o ruské literatuře. Vyd. 1. Praha: Torst, 2002, 603 p. Malá řada kritického myšlení. ISBN 80-721-5179-7. S. 109.

10

Ve stejném období (30. léta 19. století), ve kterém vznikl Mozart a Salieri pod perem ruského autora, byl dokončen také román Jevgenij Oněgin. Jeho inscenaci představilo divákům v sezóně 1949/1950 Národní divadlo. Roli Jevgenije Oněgina zde ztvárňoval legendární Karel Höger. Po jeho boku si zahráli např. Miloš Kopecký v rolích Zareckije a Bárina nebo také Olga Scheinpflugová, manţelka v té době jiţ zesnulého Karla Čapka, v roli Lariny. Kdyţ byl 3. června 1953 zřízen vládním nařízením č.55/1953 čestný titul Zaslouţilý umělec, byla právě O.Scheinpflugová jednou z prvních osob, které toto ocenění získaly. K.Höger získal tento titul v roce 1958, M.Kopecký později v roce 1979. Tyto ikony českého divadla a filmu mohli diváci Národního divadla vidět na přelomu let čtyřicátých a padesátých celkem pětadvacetkrát, počítám-li s premiérou a derniérou. V zajímavém pojetí představili inscenaci této hry o 57 let později ostravští herci z Divadla Petra Bezruče. Inscenace vybojovala první místo v divácké anketě Bezruč sobě 2008. Reţisér Jan Mikulášek obdrţel cenu Českého literárního fondu. Realistické

divadlo

Zdeňka

Nejedlého

prezentovalo

v jiţ

zmiňované

sezóně

1954/1955 Dobré jméno Konstantina Simonova.

2.3.1 Repertoár Městského a oblastního divadla Ţiţkov11 Soubor Městského a oblastního divadla Ţiţkov (dnešní Divadlo pod Palmovkou) se začíná formovat roku 1948. Doslova tedy po hlavě skočil do rozjeté socialistické říše příkazů a zákazů: „Hrajte dramata o vítězství pracujícího lidu v socialistickém táboře, hry sovětské, ale i například hry bulharské ať jsou vám vzorem!“ Tato výzva je přepisem vyjádření MNV, jeţ zveřejnil J.Skopeček (2000).12 Ne náhodou tedy hned pátá divadelní hra nově otevřeného divadla pocházela z Ruska. Nemá kocour pořád posvícení, tak se jmenovala první ruská hra, jeţ měla premiéru 29. října 1948. Příběh bohatého kupce samodura Achova vznikl v dílně Alexandera Ostrovského a byl celkem 176 krát reprízován. Porovnám-li počet repríz s nesovětskými hrami, lze vidět značný rozdíl a obrovský vliv socialismu. Například V.K.Klicperův Ţenský boj dosáhl pouze 32 repríz, coţ je více neţ pětkrát méně neţ u A.Ostrovského. V.K.Klicperova Potopa světa

11

Divadlo pod Palmovkou [online]. Praha, 2011 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/file/Inscenace%20Divadla%20pod%20Palmovkou%20%20soupis.pdf 12 SKOPEČEK, Jan. DIVADLO POD PALMOVKOU. Bylo nebylo [online]. 2000 [cit. 2013-03-21]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/50+let+DPPP.pdf. S. 10.

11

uvedená o rok později dosáhla uţ jenom 18 repríz. Nutno uznat, ţe například Shakespearovi bylo věnováno více času. Jeho Mnoho povyku pro nic z roku 1949 dosáhlo celkem 102 repríz. Vezmu-li to chronologicky, docházelo postupně v Městském a oblastním divadle Ţiţkov k premiérám níţe uvedených autorů. Od premiéry A.Ostrovského došlo jen k dvěma nesovětským premiérám a na jevišti se opět objevil autor socialistického Ruska. Reţisér J.Strejček představil divákům v prosinci 1948 Soňkinovo štěstí. Jedná se o příběh úředníčka Juškeviče, který neunese tíhu vyhraného miliónu a zešílí. Sezónu 1949/1950 zahájil těsně po V.K.Klicperovi Alexander Kornejčuk a jeho Makar Dubrava. I kdyţ divadlo fungovalo a hrálo jiţ od srpna 1948, povaţuje se za zahájení jeho činnosti aţ chvíle odehrání premiéry právě Makar Dubrava. Těsně před zahájením sezóny se totiţ divadlo přesunulo ze ţiţkovské Akropole do Prahy-Libně. Těsně po A.Kornejčukovi navštívil divadlo také Maxim Gorkij. Jeho Podivíni však byli reprízování pouze desetkrát. Následovala Tylova Fidlovačka a hned poté se na jevišti opět objevil ruský autor. Koho čert provázkem svázal N.V.Gogoleva zreţíroval J.Strejček a došlo celkem k 17 reprízám. Na záţitky se zkoušením N.V.Gogolovy povídky vzpomíná s odstupem času zakládající člen divadla Jan Skopeček (2000): „Proslula tím, jak reţisér a komici divadla T. Pištěk, B. Veverka, A. Holzinger a J. Kemr chodili ze zkoušek rozchechtaní aţ k slzám, takţe se kolegové, zaměstnaní v protikomedii nemohli dočkat premiéry. Ta byla však ze všech nejsmutnější, Pepík Kemr prý strašil lidi (autor tohoto povídání ten kousek neviděl, byl zrovna na vojně), Pištěk s Veverkou se mohli rozkrájet, jak vyráběli humor, a lid se nesmál. Spíš se nudil. I to se stává.“13 Přestoţe divadlo uvádělo jednoho ruského autora za druhým, začal se zkracovat počet repríz. Tylova Fidlovačka oproti tomu dosáhla jakoţto zástupce českých her nárůst v počtu opakování. Došlo celkem k 49 reprízám. Ryze socialistický název Stalingradci Julie Čepurina lákal k návštěvě divadla zpoza výlohy před Vánocemi 1949. Začátek sezóny 1950/1951 patřil českým divadelním hrám. V repertoáru se premiéra ruské divadelní hry objevila aţ v březnu 1951. Vasilijevův Poplach zreţíroval Svatopluk Skopal a 13

SKOPEČEK, pozn. 12, s. 9.

12

došlo celkem ke třiceti opakováním. Jiţ dříve zmiňovaný a v české společnosti oblíbený Les Ostrovského měl premiéru necelý měsíc po Vasilijevovi. Další ruské hry se objevily v repertoáru divadla téměř po roce. V únoru 1952 měla premiéru hra Ze všech nejkrásnější autorů V.V.Kaškadamova a N.Korolkova. Duben patřil Svatbě Krečinského Alexandra Suchovo-Kobylina. Druhou odehranou hrou sezóny 1952/1953, bylo Večer, hraju já! A.Bondiho. R.Pellarovo reţijní zpracováno oslovilo diváky celkem jedenačtyřicetkrát. Hned sedm dnů po této hře představil divákům reţisér Jan Strejček divadelní hru Šest zamilovaných od A.Arbuzova. „Půlstovka“ repríz naznačila mírný nárůst a zvýšený poţadavek hrát opět více ruských her. Po Prachařově Zlatém srdci se totiţ opět dostal na scénu s jeho, Ruka ruku myje, Ostrovskij. Hned po něm získal pozornost Viktor Gusjev, jehoţ Slávu zreţíroval V.Vydra. V první polovině sezóny 1953/1954 nedošlo k premiérovému představení ruského autora. Teprve v únoru 1954, čekali diváci na telefon společně s reţisérem Kubátem u jeho inscenace divadelní hry, Čekejte u telefonu A.Galiče a K.Isajeva. To byla jediná divadelní hra této sezóny ovlivněna ruskou tematikou. Filmový

herec

a

divadelní

reţisér

Václav

Lohniský

zahájil

následující

sezónu

G.S.Karaslavovou Snachou. Jeho inscenace dosáhla 25 opakování. Pro zajímavost, V.Lohniský se mohl od roku 1969 také těšit z titulu Zaslouţilý umělec. A.N.Ostrovskij měl v divadle významnou pozici. Patřil k nejhranějším ruským autorům od zahájení porevolučního divadla. Koncem března 1955, zreţíroval Evţen Sokolovský jeho hru, Vinníci bez viny. E.Sokolovský v květnu uvedl také další ruskou hru, konkrétně K.M.Simonovového Chlapíka z našeho města. V následující sezóně nebyla odvysílána ani jedna premiéra ruské divadelní hry.

2.3.2 Repertoár Slezského divadla Opava14 Také divadlo, jehoţ základní kámen ke stavbě byl poloţen jiţ v roce 1804, neuniklo absurditám komunistického reţimu. Hned v roce 1948, ve kterém naši zem ovládli komunisté, změnilo divadlo fasádu z novorenesančního stylu do podoby socialistické architektury.

14

Slezské divadlo Opava [online]. Opava, 2011 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.divadlo-opava.cz/

13

Podobně jako u Městského a oblastního divadla Ţiţkov v době nadvlády komunismu, měly dveře do útrob Slezského divadla Opava otevřeny hry Klicpery, Moliéra, Tyla, Jiráska a dalších ověřených autorů. Díla prvních dvou jmenovaných dominovala první čtvrtině roku 1948. Jiţ v dubnu téhoţ roku se na scéně objevil K.Simonov a jeho Ruská otázka. Tu představilo veřejnosti ještě před převratem Realistické divadlo v Praze. Přesně v den převratu ji odehrálo Městské divadlo Zlín nebo také Ochotnický spolek Klicpera v září 1949. K.Simonov patřil v této době mezi nejhranější autory. Necelých pět týdnů po Ruské otázce sehrál divadelní soubor inscenaci A.Arbuzovy hry Šest zamilovaných. Nakladatelství Osvěta (1952) vyzdvihlo v obsahu knihy přesně to, co hrálo do noty socialistickému reţimu: „Obsahem hry je myšlenka lidského štěstí, řešená na příběhu několika mladých lidí, které sbliţuje poměr k práci a kolektivu.“15 V říjnu 1948 se konečně i zde objevuje známé jméno A.N.Ostrovskij. Jeho Bouře neminula ani Slezské divadlo Opava. Premiéru měla třináctého dne desátého měsíce. Kladný vztah k práci, sbliţoval hrdiny také v komedii Aristokrati. Divadelní hra Nikolaje Pogodina, zachycující mravní přerod lidí, měla premiéru začátkem listopadu 1948, ani ne měsíc po A.N.Ostrovského Bouři. Ten se však na divadelních prknech objevil hned 2. prosince téhoţ roku s divadelní hrou, Nemá kocour pořád posvícení. Veselá hra ze vsi o třech dějstvích Liják Petara Petroviče se v repertoáru ruských autorů pro rok 1949 nacházela na prvním místě. Premiérově byla představena 17. února. V poslední březnový den 1949 dostala prostor dvojice Konstantin Isajev, Alexandr Galič s hrou Volá vás Tajmyr. Na pár měsíců divadlo nepředstavilo ţádnou novou premiéru ruské hry. Aţ 5. listopadu zvalo divadlo na premiéru L.N.Rachmanova Neklidného stáří. Druhá polovina roku 1949 nabrala rychlejší spád. Téhoţ měsíce, 22 dnů po premiéře Neklidného stáří, se na jevišti objevil N.V.Gogolův Revizor a do konce roku, stihlo divadlo představit ještě M.Gorkého, Nepřátelé. V lednu 1950 oslovilo divadlo konkrétně mladší obecenstvo hrou pro mládeţ Pionýrský šátek Sergeje Michalkova. V tomto případě komunistická strana dokonale dosáhla cíle učit diváka socialisticky smýšlet. Jednalo se totiţ o výchovnou hru pro pionýry.

15

Baila.net - kniţní síť [online]. Praha, 2013 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://baila.net/kniha/267361904/sest-zamilovanych-aleksej-nikolajevic-arbuzov

14

Další premiéra ruského autora byla v tomto roce naplánována aţ na 2. září 1950. Jednalo se o Makara Dubravu Alexandera Kornejčuka. Stejně jako v předešlém roce, tak i v roce 1950 nebyla od září nouze o ruské autory. Jiţ 6. října mohli diváci vidět Svatbu Krečinského Alexandera Suchovo-Kobylina a 5. října N.F.Pogodinův Kremelský orloj. P.Petrovův Útěk lorda Jakobse přivítal diváky 13 dnů po Novém roce a tím nastala několikaměsíční pauza od ruské činohry. Opět aţ v září 1951 se na scéně objevil jeden z nejčastěji hraných ruských autorů této doby Alexander Ostrovskij a jeho hra Vrána vráně oči nevyklove. Třetí hrou v pořadí v roce 1951 byla Vassa Ţeleznovová Maxima Gorkého, jeţ měla premiéru 1. prosince. Pro rok 1952 naplánovali dramaturgové A.Kornejčukovu hru Kalinový háj s premiérou 19. ledna a Ostrovského Talenty a ctitelé s premiérou 14. září. Postupně jakoby docházelo k určitému uvolnění od přikazovaného hraní východních autorů. 5 premiér her ruských autorů za dva roky, to opravdu není moc. V repertoáru pro rok 1953 se pro ruské drama našlo místo aţ na konci října. Název Praha zůstane má, autora s typicky ruským jménem J.Burjakovskij, musel působit lidem nepříjemné pocity. Jakoby tato hra naznačovala osud Československa v následujících 36 letech. Červen 1954 a opět se divadelní veřejností šířilo jméno Ostrovského. Tentokrát divadlo představilo jeho Pozdní lásku. V listopadu pak operoval Chirurg Platon Krečet Alexandera Kornejčuka. Co se činohry týče, obsahoval repertoár z roku 1955 jen jedno ruské jméno. Jediný B.A.Lavreněv v tomto roce reprezentoval ruské drama prostřednictvím Přelomu podobně jako Maxim Gorkij v roce 1956 hrou Jegor Bulyčov a ti druzí.

2.3.3 Volá vás Tajmyr Tato hra se v poválečném a popřevratovém Československu často objevovala v repertoárech nejrůznějších divadel: v prosinci 1948 se hrála v Městském divadle Zlín, v roce 1949 v Horáckém divadle Jihlava, v divadle D49, v Národním divadle Brno, v Jihočeském divadle, v Divadelním spolku Jiří Poděbrady a ve Slezském divadle Opava, koncem roku 1950 v Divadle Na Slupi apod.

15

Na hru Volá vás Tajmyr, vzpomíná Václav Karásek (2009), který v roce 1950 učil na škole v obci Tři Sekery: „…tehdy po válce byla v kurzu západnická dramata a tak jsme se zaměřili trochu na Arthura Müllera - pokud si vzpomínám, moc se nám podařila hra Všichni moji synové…a Inspektor se vrací. Úřadům se to moc nelíbilo (bylo to po Únoru) a tak při jedné oslavě VŘSR, abychom uspokojili (nějakého Lenina jsme dávat nechtěli) – nacvičili jsme veselohru, Volá vás Tajmyr! Dopadlo to dobře, ale byly zde i další poţadavky – a tak jsme do toho „kousli“ a začali nacvičovat takovou agitku pro zakládání JZD. Na tyto věci se tehdy kladl velký důraz.“16 V roce 1949 proběhla celostátní soutěţ lidové tvořivosti IX. Jiráskův Hronov. Přehlídka amatérského divadla trvala 16 dnů. Inscenace hry Volá vás Tajmyr, v podání Městského div. sdruţení Levice obsadila třetí místo v soutěţi. Na druhém místě se umístila Matka Maxima Gorkého od SDO Symposion Třebechovice. Dvě ze tří ocenění získaly hry ruských autorů. Není pochyb o tom, ţe i tímto způsobem vyuţívala strana divadlo ve prospěch socialistické ideologie.17 U vysoce postavených soudruhů byla tato hra velice oblíbená. U obecenstva podle J.Skopečka (2000) tomu bylo naopak: „I vydal jsem se do Libně, abych zjistil, která bije. Dávala se sovětská budovatelská komedie, VOLÁ VÁS TAJMYR a v hledišti pro čtyři sta diváků se nás tísnilo třináct. Neblahé číslo. A to se hrálo v Praze jenom dvakrát týdně, zbytek týdne divadlo jezdilo po zájezdech.“18 Záleţí, z jakého úhlu pohledu se na danou věc díváme. Z hlediska ocenění a četnosti premiér v různých divadlech se můţe jevit komedie Isajeva a Galiče jako úspěšná a oblíbená. Vzpomínka Jana Skopečka však nejspíše odkryla opravdovou realitu. Bohuţel, v této době diktovala vládní ideologie mnohé, proto byla divadla ve výběru her nemálo omezena. V této době se totiţ nehrálo tak, jak divák vyţadoval, tak, jak to přišlo na chuť divadlu, ale tak, jak to zapadalo do detailně propracovaného schematického plánování dokonale propagujícího myšlenky vládní ideologie.

16

KARÁSEK, Václav. Vzpomínky učitele Karáska. In: Neoficální stránky obcí Třísekerska [online]. 2009 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola-/skola-tri-sekery/vzpominky-ucitelekaraska.html 17 DbČAD - Databáze českého amatérského divadla (amatérské divadlo v ČR) [online]. 2005 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=prehlidka_rocnik&id=36 18 SKOPEČEK, Jan. DIVADLO POD PALMOVKOU. Bylo nebylo [online]. 2000 [cit. 2013-03-21]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/50+let+DPPP.pdf. S. 14.

16

2.4 Doslov Druhá polovina 50. let symbolizovala mírné uvolnění od byrokratických a striktních příkazů tvořit repertoáry dle předem promyšlených schémat. Tomuto pozitivu jistě napomohla smrt J.Stalina a K.Gottwalda v roce 1953. Zajímavostí je, ţe K.Gottwald odešel na věčnost pouhých devět dnů po Stalinově smrti.

17

3 DIVADLO A „ZLATÁ ŠEDESÁTÁ“ 3.1 Charakteristika doby (1956 -1970) Období od roku 1956 získalo dva protikladné přívlastky: období „tání“ a „mrazů“. To proto, ţe se pravidelně začaly střídat momenty, kdy byla situace příjemnější a kdy naopak zase reţim udeřil v plné síle (Just, 2010, s. 71). V této době byly prvním tajemníkem Chruščovem odhaleny veřejně části zločinů J.Stalina a následovalo tak poškození komunistických ideálů spojené se sblíţením se západem. Reţim však nebyl o nic mírnější, naopak se stal více propracovaným. Podmínky v sousedních komunistických zemích byly ale horší neţ u nás, coţ zdejší společnost částečně zklidňovalo. Roku 1957 vešel v platnost nový divadelní zákon, který s novými formulacemi potvrzoval to, co bylo dáno jiţ v roce 1948. Nově však došlo k převedení většiny divadel do správy krajských národních výborů. Rozkazy uţ tedy nepřicházely z jednoho centra a to podnítilo rozlišný přístup k práci jednotlivých divadel. Dokonce začaly vznikat nové malé scény, naskytla se moţnost hostit a navštěvovat zahraniční divadelní spolky, coţ bylo po Únoru 1948 a začátkem padesátých let zcela nemyslitelné. V sedmapadesátém roce také vznikl Svaz divadelních umělců. Na jedné straně ochrana pro divadelníky, na druhé straně riziko v podobě vyuţívání svazu stranickými a státními orgány. Rozšíření televize v druhé polovině 50. let znamenalo konkurenci pro divadlo. Její moţnosti se totiţ daly ideálně vyuţívat k masové propagaci reţimu. Televize, ve vztahu k divadlu, na jedné straně přebírala divadlu autory, na druhé straně vysílala mimo jiné inscenace z divadel a napomohla tak k určitému rozšíření diváckého spektra. Od listopadu 1957 do března 1968 vládl naší zemi prezident Antonín Novotný. Ten se snaţil vytvořit částečnou nezávislost státu na moskevském vedení. Vrchol uvolněné situace 60. let představuje Praţské jaro, tedy období od 5. ledna 1968 do 21. srpna téhoţ roku, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a Sovětského svazu. Účelem bylo zatrhnout snahy o prosazení demokracie, která je v rozporu s komunismem. Tímto skončila zlatá éra šedesátých let a započal proces zvaný „normalizace“, který měl sjednat nápravu v naší zemi. Cílem bylo upevnit vztah Československa k Sovětskému svazu, upravit reformy ve prospěch reţimu, zbavit se antikomunistů a zrušit zájmová a polická sdruţení nevyhovující poţadavkům soudruhů z Moskvy.

18

3.2 Dramaturgie a inscenace Uvolnění situace započaté v druhé polovině 50. let přispělo k rozšíření spektra repertoárů divadel. Jednak se změnil přístup ke stylu projevu a ke ztvárnění inscenace a jednak oţila dříve zakázaná zahraniční dramatika. Podobu dramaturgie v letech uvolnění popisuje Vladimír Just (2010): „Drama, které od konce padesátých let uţ nezakrývalo, ţe je konstrukcí reality, se pokoušelo zkoumat soudobého člověka, více upozorňovat na konflikty jeho svědomí, klást dosud nepoloţené otázky apod. V rámci daných moţností tak získalo analytičtější charakter. Na rozdíl od „socialistického realismu“ se toto vše zakrývalo snahou hledat „společenské deformace“, které se povaţovaly za hlavní příčinu evidentních potíţí při jinak „správném“ budování nového světa.“19 To, co bylo v popřevratovém Československu dané reţimem, ustoupilo koncem padesátých let do pozadí. Domácí a cizí klasika, jakoţto zástupce ověřených témat jiţ neplnila funkci hlavní náplně repertoárů, ale byla uváděna pouze ve vztahu k současnému společenskému ţivotu. Ţe by však ruská klasická dramatika zcela vymizela, to se říct nedá. Na divadelních scénách se objevovala sovětská revoluční tvorba Vladimíra Majakovského. V jeho komedii o devíti obrazech s názvem Štěnice a Horká lázeň zesměšňuje přeţitky měšťáctví, coţ bylo pro diváka konce 50. let zajímavým tématem. Z klasiků lze uvést také Michaila Bulgakova, jehoţ reprezentovala hra Útěk. M.Macháčkova inscenace z roku 1959 pro Komorní divadlo Praha dosáhla počtu 23 repríz. Srovnám-li to například s hrou Benátská vdovička Carla Goldoniho uvedenou v tomtéţ divadle v roce 1957, dojde k zajímavému kontrastu. Italská komedie dosáhla téměř devítinásobného reprízování neţ ideologizovaná hra Michaila Bulgakova. Úspěšněji neţ Michail Bulgakov byl publikem přijímán Alexej Arbuzov. Hvězdně obsazená hořká komedie Irkutská historie v reţijním podání Jaromíra Pleskota byla Tylovým divadlem premiérově uvedena 18. listopadu 1960. V této inscenaci excelovaly herecké veličiny jako Jaroslav Marvan, Zdeněk Štěpánek, Luděk Munzar, Luba Skořepová, Bořivoj Navrátil nebo Jan Tříska.

19

JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 83.

19

Nouzi o kvalitní herce neměl ani Zlatý kočár Leonida Leonova. Alfréd Radok společně s Antonínem Moskalykem obsadili do jednotlivých rolí kromě Petra Štěpánka, Luďka Munzara a Lubi Skořepové také Olgu Scheinpflugovou nebo Jiřinu Šejbalovou. Tylovo divadlo reprízovalo Zlatý kočár celkem 46krát. J.Just (2010) porovnává dramatiku konce padesátých let s dramatikou předešlého období. Zatímco dříve v době K.Gottwalda a S.Stalina hrdinové dramat lehce překonávali překáţky, po jejich smrti koncem tohoto desetiletí hrdinové her dané cíle plní s obtíţemi. Vytratil se tedy ten bezvýhradný optimismus, který měl snad kopírovat ideální ţivot v socialistické společnosti. V čase určitého uvolnění měl na českou dramatiku vliv poetiky her A. P. Čechova. Tento vliv se objevoval v podobě jeho pojetí nehrdinského konfliktu, kresby postav s převládajícím psychologismem nebo úsilí o postiţení náladovosti (Just, 2010, s. 83).

3.2.1 Repertoár Národního divadla Od roku 1956 do roku 1961 vedl činohru Národního divadla Otomar Krejča. J.Just (2010) toto období označil za, v poválečných dějinách, „první a po celé námi sledované období jedinou skutečně významnou a nesmazatelnou éru, a to nejen ve smyslu estetickém, ale i mravním.“20 Krejča dokázal vrátit Národnímu divadlu jeho vlastní tvář. Zaslouţil se o to, aby divadlo opět promlouvalo k divákovi a aby si vytvořilo vlastní jazyk a projev. Sám také reţíroval, takţe mohl vlastní představy proměnit v realitu. Vkládal do inscenací vlastní rukopis, který pomalu přestával mít povahu trestného činu z let nejtvrdšího komunismu. Tylovo divadlo (Stavovské divadlo) jakoţto druhá scéna Národního divadla poskytla divákům během tří let přes padesát opakování inscenace divadelní hry Tři sestry A. P. Čechova. Hlavní roli ztvárnil Jan Pivec. Dále se představily mimo jiné Luba Skořepová nebo Olga Scheinpflugová. Od 1. března 1957 do 14. prosince 1958 hrálo Tylovo divadlo jiţ zmiňovaný Zlatý kočár Leonida Leonova pod Radokovým reţijním vedením. O novější překlad se postaral Sergej Machonin, který se kromě překladatelství věnoval také kritice. Právě on ostře zkritizoval reţijní zpracování Gogolova Revizora, kterého reţíroval Jaromír Pleskot. Tomu Machonin (1958) vytýká, ţe divák „po prvních scénách je hotov objevovat s herci a reţisérem známou a milovanou hru novým pohledem“, ţe „popotahuje a přizpůsobuje Gogola všude, kde se mu to hodí“, ţe nechá Olgu Scheinpflugovou „běhat po jevišti ve spodním prádle 20

JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 76.

20

s franclemi, aby to bylo k popukání“, a vyslovuje přání, aby J.Pleskotovi šlo víc „o čistotu a míru, o tvárný výboj nemyslitelný samoúčelně, mimo pravdu a logiku dramatického textu, o současnost, která hledá se vším rizikem nově a bez opakování osvědčených způsobů uměleckou mluvu naší doby.“21 Nicméně J.Pleskot, ţák Jiřího Frejky, představil neobvyklé pojetí Gogolova Revizora široké veřejnosti června 1958 do července 1962 v Tylově divadle mnohokrát. V druhé polovině padesátých let hrálo divadlo také Ostrovského hry, konkrétně Vlci a ovce a Poslední oběť. Zatímco jsem doteď uváděla u výčtu inscenací jen jedno ruské jméno, výjimečně dvě, tak u Optimistické tragedie, uvedené divadlem 6. listopadu 1957, mohu uvést hned pět ruských jmen: autor - Vsevolod Vitaljevič Višněvskij, hudba - Kara Abulfazogly Karajev, překlad Sergej Machonin, reţie - Georgij Alexandrovič Tovstonogov, reţijní spolupráce - Ruben Sergejevič Agamirzjan. V inscenaci byl k vidění se Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Radovan Lukavský, Jaroslav Marvan nebo František Filipovský. M.Gorkého Rodinu Zykovových hrálo Tylovo divadlo jen krátce od března 1959 do ledna 1960 a došlo celkem k 15 reprízám. Konečně se opět dostávám ke jménu Otomara Krejči. Ten totiţ zreţíroval Racka A. P. Čechova. To byla jeho jediná ruská hra, kterou na půdě Národního divadla reţíroval. Jeho pojetí ruské klasiky představil divákům 4. března 1960 a to ke stému výročí narození autora. Inscenace s osobnostmi jako Vlasta Fabiánová, L.Munzar, R.Lukavský, J.Tříska, J.Šejbalová, L.Skořepová, D.Medřická, K.Höger nebo také J.Pivec se dočkala během dvou let 87 repríz. Pro čtyřicetiletou D.Medřickou to byla teprve třetí divadelní hra, ve které v angaţmá pro Národní divadlo hrála. Inscenaci, se kterou Krejča sklidil úspěch i za hranicemi (Brusel - 1966, Stockholm - 1969), povaţuje J.Just (2010) za přelomovou: „bývá povaţována za přelomovou nejen pro nemilosrdně obnaţené téma lidské autenticity v ţivotě a v umění, jeţ Krejča s Krausem organicky promítli do celé inscenace, do kaţdého jejího detailu, ale i pro její konkrétní scénické a světelné ztvárnění.“22

21

MACHONIN, Sergej, Terezie POKORNÁ a Barbara TOPOLOVÁ. Šance divadla. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav v Praze, 2005, 533 p. České divadlo (Unnumbered), sv. 4. ISBN 978-807-0081-860. S. 7-9. 22 JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 77.

21

Racek nebyl jediným počinem, kterým divadlo oslavilo autorovo jubileum. 28. února 1960 shlédli diváci Ţivot a dílo A. P. Čechova. Do března následujícího měsíce proběhlo devět repríz. Květen 1960 aţ květen 1961, to byl čas vyhrazený pro D.A.Graninovu hru Po svatbě. V sezóně 1960/1961 měla premiéru jen jedna ruská hra, L.N.Tolstého Ţivá mrtvola s Otomarem Krejčou v hlavní roli. Přesto v repertoáru pro tuto sezónu nouze o ruské hry nebyla: Irkutská historie (A.Arbuzov), Racek (A.P.Čechov), Ţivot a dílo A. P. Čechova (A.N.Skrjabin a spol.), Revizor (N.V.Gogol), Po svatbě (D.A.Granin), Optimistická tragédie (V.V.Višněvskij). Celkově se na začátku nového desetiletí hrálo sedm ruských her. L.M.Leonovův Sadař a stín byl jediným novým ruským reprezentantem sezóny 1961/1962. M.Gorkého Vassa Ţeleznovová se hrála krátce, pouze necelých 5 měsíců, za tu dobu se však stihla světu představit celkem 18krát. Rozrušená země, to bylo Československo během komunistické vlády, ale také inscenace divadelní hry dle předlohy Miloslava Stehlíka a Michaila Šolochova. Slavnostní premiéra 6. listopadu 1962 proběhla v rámci 45. výročí VŘSR. Rozrušená země společně s premiérou M.Gorkého hry Dostigajev a ti druzí, to byly jediné dvě ruské hry hrané v sezóně 1963/1964. Stejně tomu bylo i v následující sezóně. Dostigajeva doplnil I.S.Turgeněvův Měsíc na vsi. Tato hra byla reţijním debutem Rudolfa Hrušínského v Národním divadle. Isaak Babel podpořil divadelní přítmí hrou Západ slunce v sezóně 1965/1966. 10. září 1966 zahájil Alfréd Radok novou sezónu inscenací M.Gorkého hry Poslední, ve které se na jednom jevišti sešly ikony českého herectví Rudolf Hrušínský, J.Kemr, L.Munzar, J.Hlaváčová nebo J.Šejbalová. V sedmnáctém listopadovém dni, přesně 22 let před Sametovou revolucí, představil J.Pleskot divákům inscenaci Čechovovy divadelní hry Višňový sad. Ten se hrál ještě krátce po násilném ukončení Praţského jara. Sezóna 1968/1969 byla první sezónou po mnoha letech, během které divadlo neuvedlo premiéru ani jedné ruské hry, ostatně nedošlo ani k ţádné repríze, takţe se jednalo o sezónu zcela bez ruské dramatiky. Zrovna v období po upevnění komunistické moci mě to velmi překvapuje. Následující sezóna vypadala úplně stejně.

22

3.2.2 Repertoár Činoherního klubu Činoherní klub vzniká v roce 1965 díky reţiséru Ladislavu Smočekovi a dramaturgovi Jaroslavu Vostrému. K nim se dále do vedení přidal reţisér Jan Kačer a scénograf Luboš Hrůza. Klub se neřídil zaběhlými divadelními tradicemi a pravidly, vytvářel si vlastní. Nedisponovali ţádným ustáleným hereckým souborem, herci byli vybíráni typově do jednotlivých inscenací. Divadlo bylo prostorově malé a diváci byli velmi blízko jevišti a stávali se tak součástí hry. V 70. letech se Činoherní klub ocitá v umělecké krizi vlivem politického reţimu, kvůli kterému divadlo opustila většina osobností. Repertoár Činoherního klubu byl z velké části tvořen díly klasických ruských autorů. K spatření zde byl F.M.Dostojevskij a jeho Zločin a trest, dále A.P.Čechov a Strýček Váňa, Lesoduch, Svatba či Ivanov. Asi nejvýznamnější jsou hry z pera N.V.Gogola. V Činoherním klubu byly uvedeny Na dně, Hráči a především známá inscenace Revizora z roku 1967. Reţíroval ji Jan Kačer a jedná se o první inscenaci ruského text, na kterém pracoval z podnětu kolegů Leoše Suchařípy a Jaroslava Vostrého. V této době se české divadelnictví nacházelo v době tvůrčí svobody, proto J.Kačer neměl o ruskou látku valný zájem. Objevil v ní však překvapivou aktuálnost, která ho zaujala. Ve hře se vyskytuje motiv očekávání změny a právě toto očekávání, strach z budoucnosti je to, co J.Kačer pozoroval i ve svém okolí. Našel tedy ve hře spojitost s momentální situací politickou a společenskou. V roli Chestakova účinkoval Vladimír Pucholt, ten ale po několika reprízách emigroval a byl nahrazen Jiřím Kodetem. Reţiséru J.Kačerovi se podařilo získat pro hru ruského herce, Olega Tabakova, který v jedenácti reprízách hrál téţ Chestakova. Hra tak získává obsazením rodilého Rusa větší autentičnost. V roli manţelů-hejtmanů se objevil Pavel Landovský a Helena Růţičková. Hudbu sloţil Petr Skoumal. Kostýmů se ujal Luboš Hrůza a přenesl Revizora do niţší společnosti. Obvykle byla hra vyobrazována v prostředí vyšší třídy. Byla divácky oblíbená a vnímána jako satira doby a reţimu, funkcionáři ji dokonce schválili jako přiměřenou. Po událostech roku 1968 se její poselství o moci a strachu, který je s ní spojen, zdálo ještě více aktuální. Derniéra se odehrála roku 1976.

3.2.3 A.J.Čechov – O.Krejča - Národní divadlo Jak jsem se jiţ zmínila na straně 19, dle Justa (2010), měl na českou dramatiku vliv poetiky A. P. Čechova. Význam této osobnosti vysvětluje Jaroslav Vostrý (1996): „Čechov je pro

23

české divadlo dvacátého století klíčový dramatik. Postavení autora, jehoţ inscenace v divadelním vývoji vţdycky cosi otevírají, nemá Čechov samozřejmě pouze v české, nýbrţ v celé euroamerické divadelní kultuře.“ J.Vostrý dále zmiňuje konkrétně O.Krejčovu éru v Národním divadle: „…upřeme-li pozornost hned na druhou polovinu století, vyvstane pamětníkům okamţitě před očima Čechov jako patron Krejčovy éry v činohře Národního divadla. Obrat k čechovskému divadlu, předznamenaný uţ Štěpánkovou reţií Tří sester v polovině padesátých let a vyznačený postupem od Radokovy Hellmanové přes Krejčovy inscenace Hrubína k jeho Rackovi, nebyl jen obratem od „historickomaterialisticky“ zkresleného vidění světa a člověka k novému objevování lidské duše a obratem od „socialistickorealisticky“ redukovaného divadla k znovuobjevování jeho moţností. Byl i obratem

od

„osvícensky“

či

„obrozenecky“

chápané

úlohy

divadla

k divadlu

neideologickému.“23

3.2.4 Repertoár Divadla za bránou Po odchodu z Národního divadla zakládá Otomar Krejča roku 1965 Divadlo za bránou společně s Janem Třískou, Karlem Krausem, Marií Tomášovou a Josefem Topolem. V Divadle za bránou vládla liberálnost, drama chápali jako básnické dílo a soustředili se na psychologii dramatu. Jako svoji druhou inscenaci uvedli roku 1966 Tři sestry a jako osmou Ivanova A.P.Čechova. Inscenace Tří sester byla kritiky popisována jako organická a realistická, přirozená. I v dobách, kdy byla ruská tvorba na našich jevištích ignorována, Divadlo za bránou Tři sestry udrţovalo stále v programu a hrálo je bez přerušení. Uvedení Ivanova bylo zajímavé, často se o něm referuje jako o kontroverzním. Takto Ivanov vychází vůbec celkově z Čechovova díla-popisován jako začátečnický, depresivní kus. Tato hra byla Čechovův divadelní debut a hlavní hrdina představoval prototyp „zbytečného člověka“. Hlavní postava, doktor Lev je těţko pochopitelný, podivínský charakter. Diváci byli z jeho postavy zmatení a straně se také příliš nezamlouval. Jednalo se však o zajímavou novinku, které malou návštěvnost neměla. U nás jej do této doby uvedlo pouze Divadlo na Vinohradech a Komorní divadlo.

23

VOSTRÝ, Jaroslav. Činoherní klub, 1965-1972: dramaturgie v praxi. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou Akademie múzických umění v Praze, 1996, 207 p., [18] p. of plates. České divadlo (Unnumbered). ISBN 80-700-8061-2. S. 140.

24

3.3 Doslov Pro kapitolu pojednávající o období 1956 - 1970 nešlo ani na chvíli polemizovat o výběru toho nejlepšího repertoáru. Národní divadlo během zlatých let se zlatým Otomarem Krejčou, to jsou podrobnosti, které nešly vynechat. Uvolnění doby v celé společnosti a střídající období „tání“ a „mrazů“ se potvrdilo i v hranosti ruských autorů v divadle. Po smrti dvou významných komunistických vůdců, divadlo postupně získávalo nazpět vlastní opravdovou tvář a jeho činnost se téměř vymanila ze svírajících okovů z let po roku 1948. Postupně ruských a ryze socialistických her ubývalo, především se pomalu vytrácela budovatelská myšlenka striktně vyţadována reţimem a stav se vesměs příznivě ustálil. Fakt, ţe se koncem zlatých šedesátých let neobjevila v repertoáru ani jedna ruská hra, svědčí nejspíše o tom, ţe se ve společnosti šířila revoluční naděje, která vyvrcholila Praţským jarem. Snad uţ byla demokracie za dveřmi, bohuţel se je nepodařilo otevřít. Tyto dveře zůstaly zavřené aţ do roku 1989.

25

4 DIVADLO A „NORMALIZACE“ 4.1 Charakteristika doby (1971 - 1989) Dokument s typicky socialistickým názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který byl dle J.Justa (2010) „jako jediný povolený výklad nedávné historie“24 schválen 11. prosince 1970 plenárním zasedáním ÚV KSČ. Tento akt je dnes povaţován za počátek normalizačního období. V dokumentu jsou úkony započaté po Praţském jaru jednotně nazývány jako „normalizace“. J.Just vysvětluje, jak tento pojem vnímali komunisté: „uvádění do normálního, běţného, obvyklého stavu“25. Jako normální stav byla paradoxně označena nesvoboda, která se začala opět navracet do společnosti skrze zmíněnou normalizaci. Dokument, o němţ je řeč, byl dokonce schválen jako učebnice k občanské nauce na sekundárním stupni školství. Ještě v roce 1988 vyšlo 30 000 výtisků tohoto výukového materiálu (Just, 2010, s. 102). Převýchova společnosti a návrat do normálu byla brána opravdu váţně. Proces očisty společnosti od antikomunistů neminul nikoho, ani ty, jeţ zastávaly funkce v uměleckých profesích. O.Krejča, v této době jiţ působil v Divadle za bránou, které spoluzaloţil v roce 1965. Kdyţ však probíhala očista po vpádu armády Varšavské smlouvy, došlo i na významnou osobnost naší divadelní historie. Kvůli podpisu v petici Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem byl vyloučen z KSČ. To znamenalo nejen vzdát se vedení divadla, ale také přijmout fakt, ţe Divadlo za bránou přestane v roce 1972 existovat. Aby toho nebylo málo, bylo Krejčovi dočasně zakázáno jakkoli vykonávat jeho profesi.

Stejně jako po Únoru 1948 bylo i po Praţském jaru

nemyslitelné, aby vysokou funkci v jakékoliv instituci vykonával někdo, kdo nepatří do KSČ a tím pádem nesplňuje poţadavky reţimu. Do vysokých funkcí byli obsazováni pouze členové strany. Reţim tímto opět udeřil v plné síle a nastalo období „mrazu“. „Vzácné období absolutního názorového, citového i estetického souznění se svým publikem“26 skončilo náhle. Přestoţe situace nebyla příznivá, nezaţívalo divadelnictví takové extrémní zásahy do jeho tvůrčí činnosti jako před dvaceti lety. Reţim si totiţ uvědomil, ţe televize je mnohem

24

JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80-200-1720-8. S. 102. 25 JUST, pozn. 24, s. 102. 26 JUST, pozn. 24, s. 105.

26

mocnější neţ divadlo, ţe prostřednictvím tohoto média lze oslovovat masy lidí. Takovou sledovanost jako měl jeden televizní pořad, neměla divadla v celé republice za celý rok. Divadelní umění tedy mělo moţnost pořádat neoficiální přehlídky, festivaly apod. Na těchto akcích se scházela především inteligentní vrstva a studenti. Jelikoţ komunisté moţnosti divadla hrubě podcenili, byli koncem roku 1989 zaskočeni úspěšnou divadelní stávkou, jeţ představovala ohromnou sílu odporu vůči reţimu (Just, 2010, s. 106).

4.2 Dramaturgie a inscenace Mánie přehodnocování a plánování, která v té nejextrémnější podobě zasáhla divadlo po únoru 1948, se po dalším historickém mezníku 1968 přesunula od divadla k filmu a k televizi. Divadlo si tedy mohlo relativně oddychnout. To však neplatilo pro Národní divadlo Praha. Zatímco v jiných divadlech zaujímali komunisté především ty nejvyšší pozice, v Národním divadle se dostávali i do niţších funkcí, dokonce aţ do hereckých souborů jako herci. KSČ vyvinula obrovský tlak, aby se dramaturgie a interpretace inscenací navrátila do normálu. Začátek 70. let představuje obecně pro divadlo repertoárový zlom. Houfně přibývaly J.Fučíkovy, I.Olbrachtovy, M.Stehlíkovy nebo V.Traplovy hry. Zaměřím se však jen na podobu repertoárů ovlivněnou východním blokem. „Zvláštní kapitolou (dramaturgickou, ideologickou a inscenačně stylovou) byl sovětský repertoár. Projevila se tu tatáţ zdánlivě paradoxní tendence jako u repertoáru tuzemského: překvapivě krátká časová i stylová vzdálenost mezi - opět symbolicky řečeno - Alexandrem Solţenicynem a Leonidem Iljičem Breţněvem, mezi obţalobou a oslavou sovětských diktátorů i gulagů.“27

4.2.1 Petr Scherhaufer a Divadlo Husa na provázku V letech 1967/68 vzniká Divadlo Husa na Provázku. Je zaloţené při Domě umění divadelníky, studenty JAMU a dalšími. Mezi zakladatele a vedoucí osobnosti divadla patřil Petr Scherhaufer společně se Zdeňkem Pospíšilem, Evou Tálskou a Bořivojem Srbou. Divadlo mělo velké problémy s reţimem a často stěhovalo své působiště. Muselo hledat cesty, jak se nezprotivit straně a zároveň si udrţet divákovu pozornost. Známá je aféra, kdy muselo zkrátit svůj původní název a vynechat z něj slovo husa. Důvod byl jednoduchý-k huse bylo neustále doplňováno písmeno k. Roku 1977 byla vlivem restriktivního divadelního zákona 27

JUST, pozn. 24, s. 123.

27

ukončena administrativní činnost divadla. Později bylo přidáno do svazku Státního divadla v Brně, sídlem však zůstalo v Domě umění. Dramaturgie divadla se stále měnila, experimentovalo s různými styly a podařilo se mu tak získat jeho originální výraz. Petr Scherhaufer v divadle pracoval na více neţ sedmdesáti inscenacích, jako autor a reţisér. Roku 1971 zde reţíroval inscenaci Kvadratura kruhu od ruského autora V.P.Katajeva. O šest let později zase hru Sviť, sviť, má hvězdo od Alexandra N.Mitta. Roku 1981 se mu podařilo zreţírovat

jednu

z nejznámějších

provázkovských

inscenací.

Společně

s reţisérem

J.A.Pitínským a Zdeňkem Petrţelkou sepsal scénář ke hře Karamazovci podle proslulého románu F.M.Dostojevského. Na dramaturgii pracoval jeho dlouholetý kolega Petr Oslzlý. Tato inscenace změnila Husu na provázku, která byla do této doby spíše zábavním divadlem v divadlo, jeţ uvádělo hry filozofické a etické. Právě Karamazovci později inspirovali reţiséra Vladimíra Morávka k vytvoření cyklu her nazvaného Sto roků kobry. Dalším inspiračním faktorem byl

třídílný cyklus

Shakespaeromanie,

který

P.Scherhaufer

s P.Oslzlým

zorganizovali. Sto roků kobry vycházely z díla F.M.Dostojevského a byly poctou jak P.Scherhauferovi, tak dalšímu reţisérovi, Zdeňku Kaloči (ten se jako první Dostojevskému věnoval). Jako úvodní hra byl uveden Zločin a trest. Následovala verze Idiota a to Kníţe Myškin je idiot. K této inscenaci byl pouţit scénář Josefa Kovalčuka. Hrála se ještě v roce 2011 a k vidění zde byl Pavel Liška či Jiří Vyorálek v hlavních rolích. Trilogii uzavírala hra Bratři Karamazovi:Vzkříšení. Byl pouţit původní scénář P.Scherhaufera a J.A.Pitínského. Zajímavostí je, ţe oproti původní inscenaci hráli otce Karamaze jeho tři synové ve stejném kostýmu. Roku 1988 se P.Scherhaufer vypravil do Moskvy, kde se podílel na organizaci mezinárodního festivalu Mir Caravane.

4.2.2 Národní divadlo Praha v sevření komunismu Vše, co pro činohru Národního divadla vytvořil v letech 1930 - 1945 Jiří Frejka, reţisér, teoretik, spoluzakladatel Akademie múzických umění a Otomar Krejča, vůdčí osobnost divadla v letech 1956 - 1961, bylo ztraceno. J.Frejka po dlouhodobých kritikách na jeho osobu za nesocialistickou tvorbu spáchal v roce 1952 sebevraţdu a ochudil tak divadelní svět o obrovskou osobnost. O.Krejča se sice s touto tíhou reţimu nějak vypořádal, ale nemohl tvořit. Jednoduše, J.Frejka 15 let budoval divadelní strukturu, kterou totalita doslova ze dne na den zašlapala do země. Poté se O.Krejča zaslouţil o to, aby se divadlo vzchopilo a začalo ţít novým ţivotem, který však netrval příliš dlouho. Tím nejvěrohodnějším příkladem, který poslouţí k dokonalé představě situace divadla v tomto období, je dílo, sice ne socialistického

28

autora, nýbrţ Čecha, Antonína Zápotockého, Vstanou noví bojovníci. Román druhého komunistického prezidenta, jeţ byl dokonce v roce 1950 zfilmován, byl také upraven do podoby divadelní hry. Hrálo ji Národní divadlo od 11. prosince 1949 do 27. listopadu 1950 a v době 70. let tak pamětníkům připomněl starou úzkost z nejextrémnějších chvil komunistického reţimu. Kdyţ byla 30. dubna 1971 premiérově sehrána tato hra na scéně Národního divadla, musely se lidem doslova podlamovat kolena ze strachu, ţe se bude opět opakovat to, co se jakoby symbolicky odehrálo před dvěma desítkami let zpátky. „V ten samý den měl Zápotockého literárně neohrabaný, primitivní opus premiéru dokonce na dvou scénách, v činohře ND a v pardubickém Východočeském divadle…Tehdy na českých činoherních jevištích doslova přes noc „vstávali noví bojovníci“. Těţko si představit příznakovější návrat do padesátých let.“28 Naštěstí, opět symbolicky po dvaceti letech a opět na přelomu desetiletí nedošlo k dalšímu upevnění moci komunisty, ale naopak se konečně otevřely dveře, za kterými se skrývala tak dlouho uzamčená svoboda a demokracie.

4.2.3 Kaločova éra v Národním divadle Brno29 Zdeněk Kaloč, reţisér a dramatik, je povaţován za jednu z nejvýznamnějších osobností posledních

padesáti

let

Mahenovy

činohry

Národního

divadla

Brno.

Jednou

z nejvýznamnějších oblastí, na které se O.Kaloč v období „normalizace“ zaměřoval, byla klasická tvorba ruských autorů, ale také kvalitní soudobá dramatika sovětských autorů. Jiţ v roce 1970 představil publiku inscenaci A.S.Puškinovy hry Boris Godunov. Ta se však dočkala jen několika repríz, jelikoţ ji normalizátoři stáhli z repertoáru. Není divu, A.S.Puškin v díle totiţ ostře kritizuje nepravosti panovníků. Přidáme-li k tomu O.Kaločovu práci s textem, která se vyznačovala změnami ve struktuře a snahami nechat dílo výrazněji vyznít (v tomto případě zvýraznit špatnou stránku panovníků apod.), je jasné, ţe to nebylo reţimově ideální. Jen pár měsíců po Godunovi měla premiéru Z.Koločova inscenace Tolstého hry, Vojna a mír. V téţe sezóně, 1970/1971, představil Z.Kaloč Brňanům také „patrona Krejčovy éry“ A.J.Čechova. Platonov byl jednou ze tří Čechovových her, kterou Z.Kaloč divákům osobitým způsobem představil. Tou další byl Racek uvedený 14. listopadu 1975 a o tři roky později následovala inscenace Ivanov, která zahájila novou sezónu symbolicky v první 28

JUST, pozn. 24, s. 121 - 122. WEINMANN, Mojmír. Národní divadlo Brno: Kaloč Zdeněk [online]. Brno, 2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/o-divadle/zdenek-kaloc 29

29

zářijový den. Tyto hry Z.Kaloč odehrál se souborem, který Čechova jiţ dlouhou dobu nehrál. Přesto se mu podařilo díky jeho „objevnému výkladu a minuciózní reţijní práci vytvořit skvělé současné divadlo plně rezonující s problémy současnosti“30. Z.Kaloč slavil úspěchy také s F.M.Dostojevského, Idiotem, jehoţ inscenaci zopakoval také na „prknech“ Národního divadla v Praze.

4.4 Doslov Na rozdíl od doby zákazů a příkazů po převratu v roce 1948, které musela všechna divadla pečlivě dodrţovat, byla doba o dvacet let později, ve které se mělo vše vrátit do normálního stavu, vcelku jiná. Striktní paradoxní diktátorství uţ totiţ nepostihovalo komplexně celou síť českých divadel, ale nejvíce Národní divadlo Praha a divadla menších forem mohly volněji dýchat. Celkově divadelnictví po Praţském jaru nebylo věnováno tolik pozornosti, jako tomu bylo před dvaceti lety, jelikoţ středem zájmu se stala televize jako médium masové propagace reţimu. To se stalo komunistům osudné a právě i díky tomu mohu nyní psát tuto práci a svobodně vyjadřovat názory.

30

WEINMANN, pozn. 29.

30

ZÁVĚR Poté, co jsem si pro svou bakalářskou práci vybrala téma Ruští dramatikové na české totalitní scéně jsem toto téma začala hlouběji studovat. A neobjasnilo se mi jen naše tehdejší divadelnictví, ale taktéţ fakt, ţe politická situace Ruska a totalita jsou u nás bohuţel navţdy spojeny dohromady. To však nic nemění na tom, ţe je mezi ruskými autory mnoho talentovaných tvůrců, jeţ napsali skvělé hry, kterých byl u nás odehrán velký počet. Zajímalo mě mimo jiné, jak velký vliv měla ruská diktatura na vývoj divadelní kultury. A zjistila jsem, ţe nemalý. Myslím, ţe lepší období jsem si nemohla vybrat, jelikoţ jsem nadšená ze zisku spousty informací o době diametrálně odlišné od současnosti. Tato doba není tak dávno v minulosti a zasahuje i do ţivotů naší generace. K tomu, abych pochopila činnost divadel, jsem musela nastudovat nejen jejich aktivitu, ale také politickou situaci daného období. V konfrontaci s uměním se mi zcela logicky a přirozeně vytvořil komplexní celek vztahů, díky kterým jsem pochopila historii, na kterou nesmíme zapomínat. Bylo mi více neţ objasněno, ţe společnost, umění a doba budou vţdy spojeny a vzájemně se budou ovlivňovat. I v dobách, na které v naší zemi není vzpomínáno příliš pozitivně jsou však naši umělci schopni vytvářet soběstačné umění, na které můţeme vzpomínat a uvádět v publikacích všeho druhu, včetně mojí bakalářské práce.

SUMMARY After I chose Russian dramatics on czech totalit scene as my theme for bachelor´s thesis I began to study the subject deeper. It didn´t clarify to me just our theatrical situation but also the fact that the political situation of Russia at that times and totality were inseparable here. But that doesn´t change the fact that many russian authors were talented writers who wrote many great plays which were played here. I was interested also in influence of russian dictature on our theatrical culture. I discovered it was more than considerable. In my opinion I couldn´t choose better theme because I´am excited from the amount of informations that I obtained about a time diametrically different from nowdays. This time was not so long ago and it also intervents lifes of our generation. I had to study not only activity of our theatres but also political situation of the period. In confrontation I suddenly understood naturally complex whole of relationships thanks to which I understood history which we can´t 31

forget. It was clarified to me that the society, art and time will always be connected and influence each other. Even in times which are not remembered positively in our country are our artists capable to create self-sufficient art which is to be remembered and published in all kinds of publications including my bachelor´s thesis.

32

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ČERNÝ, František. Kalendárium dějin českého divadla. Vyd. 1. Praha: Svaz českých dramatických umělců, 1989, 143 p. ISBN 80-850-9602-1. JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 679 p., xxxii p. of plates. ISBN 80200-1720-8. MACHONIN, Sergej, Terezie POKORNÁ a Barbara TOPOLOVÁ. Šance divadla. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav v Praze, 2005, 533 p. České divadlo (Unnumbered), sv. 4. ISBN 978807-0081-860. SVATOŇ, Vladimír. Z druhého břehu: studie a eseje o ruské literatuře. Vyd. 1. Praha: Torst, 2002, 603 p. Malá řada kritického myšlení. ISBN 80-721-5179-7. VOSTRÝ, Jaroslav. Činoherní klub, 1965-1972: dramaturgie v praxi. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou Akademie múzických umění v Praze, 1996, 207 p., [18] p. of plates. České divadlo (Unnumbered). ISBN 80-700-8061-2.

INTERNETOVÉ ZDROJE DAMOVÁ, Zora, Jana ELIÁŠOVÁ, SCHWALLER a Jana SCHWALLEROVÁ. ARCHIV HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY. Divadlo Labyrint (1944) 1945 - 1998. Praha, 2012, XII +176. Dostupné z: http://www.ahmp.cz/page/docs/AP-538-labyrint.pdf KARÁSEK, Václav. Vzpomínky učitele Karáska. In: Neoficální stránky obcí Třísekerska [online]. 2009 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola-/skola-tri-sekery/vzpominky-ucitele-karaska.html NĚMEC, Jiří. Databáze českého amatérského divadla [online]. 1935. vyd. Praha, 2010 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=36901 NOVÁKOVÁ, Jitka. NÁRODNÍ DIVADLO BRNO: SOUPIS PREMIÉR NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO [online]. 2013 [cit. 2013-03-09]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/file/10 SKOPEČEK, Jan. DIVADLO POD PALMOVKOU. Bylo nebylo [online]. 2000 [cit. 201303-21]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/50+let+DPPP.pdf WEINMANN, Mojmír. Národní divadlo Brno: Kaloč Zdeněk [online]. Brno, 2013 [cit. 201304-07]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/o-divadle/zdenek-kaloc

33

Antikvariát Štáfl a spol. [online]. 2012 [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://antikstafl.cz/kniha/gorkij-maxim-vassa-zeleznovova-divadelni-program-divadla-5-kvetna-1946 Baila.net - kniţní síť [online]. 2012 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://baila.net/kniha/107355905/jak-se-kalila-ocel-nikolaj-aleksejevic-ostrovskij Baila.net - kniţní síť [online]. 2012 [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://baila.net/kniha/259422969/pionyrsky-satek-sergej-vladimirovic-michalkov Baila.net - kniţní síť [online]. 2012 [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://baila.net/kniha/267361904/sest-zamilovanych-aleksej-nikolajevic-arbuzov Česko-Slovenská filmová databáze ČSFD.cz [online]. 2009 [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/199424-vassa-zeleznovova/ Česko-Slovenská filmová databáze ČSFD.cz [online]. 2001- [cit. 2013-03-16]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/297998-les/ DbČAD - Databáze českého amatérského divadla (amatérské divadlo v ČR) [online]. 2005[cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=prehlidka_rocnik&id=36 DbČAD - Databáze českého amatérského divadla (amatérské divadlo v ČR) [online]. 2005[cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/files/foto/e11bd6ae734af717f95cf66bc040b37948e21075.jpg DIVADELNÍ SPOLEK JIŘÍ PODĚBRADY [online]. 2013 [cit. 2013-03-23]. Dostupné z: http://dsj.cz/cinnost-spolku-od-jeho-zalozeni DIVADLO.CZ [online]. 1999- [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: http://host.divadlo.cz/gfx/attachments/hq6825_cerny.pdf Divadlo Petra Bezruče [online]. 2007- [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://www.bezruci.cz/hra/evzen-onegin/ Divadlo pod Palmovkou [online]. Praha, 2011 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.divadlopodpalmovkou.cz/userfiles/file/Inscenace%20Divadla%20pod%20Palmov kou%20-%20soupis.pdf

Divadlo na Vinohradech: vyraţte v Praze za kulturou do našeho divadla [online]. 2012 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Les

34

IDnes.cz: zprávy, kterým můţete věřit [online]. 2001 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://kultura.idnes.cz/divadlo-komedie-predstavuje-ostrovskeho-v-inscenaci-lesa-p3c/show_aktual.aspx?c=A010226_111721_praha_pek ILiteratura.cz: časopis o literatuře z celého světa [online]. 2003 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/10705/galic-alexandr-generalni-zkouska Jihočeské divadlo [online]. 2002- [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://www.jihoceskedivadlo.cz/archiv/porad/1314-vassa-zeleznovova Knihy Google [online]. 2012 [cit. 2013-03-16]. Dostupné z: http://books.google.cz/books/about/Aristokrati.html?id=LIcZtwAACAAJ&redir_esc=y Maminátor: Pro matky, které chtějí přeţít [online]. 2012 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://maminator.wordpress.com/2012/12/09/branicti-ochotnici-a-jejich-historie-od-roku1870/ Městské divadlo Zlín [online]. 2010 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: http://www.divadlo.zlin.cz/predstaveni/154515.ruska-otazka/ Národní divadlo [online]. 2013 [cit. 2013-03-01]. Dostupné z: http://archiv.narodnidivadlo.cz/ Národní divadlo Brno [online]. 2013 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=5361 Slezské divadlo Opava [online]. 2011 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://www.divadloopava.cz/repertoar/prehled-premier-od-roku-1945/ SORELA: web centra pro výzkum oficiální literatury socialistického realismu [online]. 2008 [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://www.sorela.cz/web/articles.aspx?id=62 Vědecká knihovna v Olomouci [online]. 2008- [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://aleph.vkol.cz/pub/svk01/00076/31/000763133.htm Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2012 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ale%C5%A1_Podhorsk%C3%BD Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-03-23]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Sergejevi%C4%8D_Pu%C5%A1kin Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amadeus_(film)

35

Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Frejka Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Ornest Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Revizor_(Gogol) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2002- [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anor_1948 Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2013 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Valentin_Petrovi%C4%8D_Katajev Www.vyznamenani.net [online]. 2013 [cit. 2013-03-01]. Dostupné z: http://www.vyznamenani.net/?page_id=30 Www.divadlo.cz [online]. 2013 [cit. 2013-03-01].Dostupné z: http://www.divadlo.cz/krejcuvcesky-cechov-a-jini-na-prelomu-sedesatych-

36

SEZNAM POUŢITÝCH SYMBOLŮ JZD

JEDNOTNÉ ZEMĚDĚLSKÉ DRUŢSTVO

KGB VÝBOR STÁTNÍ BEZPEČNOSTI KSČ KOMUNISTICKÁ STRANA ČESKOSLOVENSKA MNV MÍSTNÍ NÁRODNÍ VÝBOR ND

NÁRODNÍ DIVADLO

ONV OKRESNÍ/OBVODNÍ NÁRODNÍ VÝBOR ROH REVOLUČNÍ ODBOROVÉ HNUTÍ SNKLHU

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY, HUDBY A UMĚNÍ

SSSR SVAZ SOVĚTSKÝCH SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK USA UNITED STATES OF AMERICA ÚV KSČ

ÚSTŘEDNÍ VÝBOR KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA

ÚV KSSS

ÚSTŘEDNÍ VÝBOR KOMUNISTICKÉ STRANY SOVĚTSKÉHO SVAZU

VŘSR

VELKÁ ŘÍJNOVÁ SOCIALISTICKÁ REVOLUCE

37