Rozvrat Československé socialistické republiky očima příslušníka československé kontrarozvědky PROHLÁŠENÍ č. 1 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Vážení spoluobčané, obracím se na vás s výzvou: nenechte se pořád donekonečna oblbovat tzv. oficiální rétorikou našich politických a ústavních činitelů. V dnešních dnech si oficiálně připomínáme tragický skon studenta filozofické fakulty University Karlovy Jana Palacha. Z tohoto výročí se postupně stala modla všech politických garnitur, které v této zemi vládnou od listopadu 1989, a které jim slouží jen k upevňování jejich mocenských pozic v naší zemi. Pravda okolo sebevražedného upálení Jana Palacha je však zcela jiná. Ze studia a seznámení se s okolnostmi této tragické smrti mladého člověka, a to zejména ze svazků československé kontrarozvědky, dnes schované pod zažitým názvem StB, která smrt Jana Palacha dne 16.1.1969 prošetřovala, a z následných kontaktů s některými členy nezávislé studentské komise, která tuto událost rovněž vyšetřovala, byly zjištěny skutečné motivy sebevraždy Jana Palacha. Jan Palach měl v té době milostný vztah. Jeho přítelkyně Helena Zahradilová byla rovněž studentkou vysoké školy. V den své smrti se dozvěděl, že jej jeho přítelkyně podvedla, vyspala se s jiným chlapcem. Jan Palach tuto skutečnost psychicky neunesl a tento podvod své přítelkyně řešil sebevražedným upálením. Začátkem roku 1969, mimo posilování přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na našem území a posilování politické moci normalizačního politického vedení země, se nedělo nic tak drastického, co by mělo vést Jana Palacha k tomuto demonstrativnímu způsobu provedení sebevraždy. Z výpovědí osob, které tvořily nezávislou studentskou vyšetřovací komisi, se pohnutky k sebevraždě Jana Palacha jednoznačně potvrdily. V roce 1988 až 1989 jsem vyvíjel velkou snahu, aby tato pravda byla oficiálně národu sdělena prostřednictvím svědectví těchto osob v rozhlasovém a televizním vysílání. Ze strany vedení československé kontrarozvědky a ministerstva vnitra mi byla ale tato aktivita striktně zakázána. Teprve v souvislosti se 17. listopadem 1989, kdy došlo k převratu v této zemi, mi došly další souvislosti. Legenda politicky motivovaného sebeupálení Jana Palacha, která je do současnosti stále připomínána jako odpor jednotlivce proti tehdejšímu režimu jako jediný
motiv této hrozné tragédie, měl postupně tento národ vyburcovat k odporu, který vyvrcholil událostmi 17. listopadu 1989. Pochopitelně za dirigování cizích mocností v čele s tehdejším Sovětským svazem a USA a také některých představitelů StB a nomenklaturních kádrů KSČ. Autor tohoto prohlášení je bývalý příslušník československé kontrarozvědky, tj. StB, a z pochopitelných důvodů chce zůstat v současné době v anonymitě. V době Palachovy sebevraždy navštěvoval základní školu a tak by neměl být podezříván z toho, že se jako stará struktura snaží zpochybnit oficiální pravdu, tak jak je již 43 let národu nejdříve Chartou 77 a následně všemi politickými seskupeními servírována, božsky uctívána a podporována. MEMENTO Tak jako před naší generací byly zatajovány události s vraždami, např. „Katyň“, tak jsou dnes utajovány další pravdy, které by tento národ měl znát a má na to právo. Jen tak se skutečně můžeme stát plnohodnotným národem v rámci Evropy a nenechat si diktovat podmínky naší národní existence. Dnes v rukou Klause, ODS, TOP a VV a pod taktovkou zájmu cizích velmocí. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ leden 2012
PROHLÁŠENÍ č. 2 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Vážení spoluobčané, obracím se na Vás s dalšími informacemi poodhalujícími skutečnou úlohu předlistopadových opozičních skupin, které se po 17. listopadu 1989 staly nosnými při přebrání moci v bývalé Československé socialistské republice. Dnešní prohlášení se týká tzv. samizdatových tiskovin a jejich autorů. Čs. kontrarozvědka (StB) od svého velení, které bylo dvojkolejné, dostávala zadání pro svoji činnost. První linii představoval politický aparát vycházející z role KSČ jako vedoucí politické strany v této zemi zakotvený mimo jiné rovněž v ústavě. Druhou linií byla samotná organizace Čs. kontrarozvědky a rozvědky, která sice plně podléhala řízení KSČ, ale přesto nebo právě proto, že měla i vojenskou strukturu řízení, nebyla až tak přímo závislá na tom, kdo kdy byl ve které stranické funkci. Rozpor mezi tímto dvojkolejným velením čs. kontrarozvědky se projevoval při plnění konkrétních úkolů. S jedním z nich Vás chci seznámit. V letech mého působení u této služby byl trvale od stranických funkcionářů z vedení KSČ a ministerstva vnitra obnovován pokyn odhalovat, dokumentovat a případně předehnat před
soud ty, kteří v rámci opozičních uskupení vyráběli, množili a rozšiřovali disidentský tisk. Dnes se zaměřím na jednu z tehdejších nejpopulárnějších samizdatových tiskovin tzv. Lidové noviny. Kdo do nich v té době přispíval a tento tisk organizoval není dnes žádné tajemství. Stačí si v oficiální rubrice současných Lidových novin přečíst jména redakční rady postupně od doby, kdy se toto samizdatové vydání stalo oficiálním deníkem, až do současnosti. Co však není naší veřejnosti známo a je podobně jako Palachův příběh skryto, je materiální a další podpora při výrobě a rozšiřování tohoto samizdatového tisku. V době největšího tlaku na rozkrytí míst, kde se tento samizdat tiskl a dostával konečnou podobu před tím, než byl následně na kopírkách rozmnožován a rozesílán mezi občany naší země, se některým pracovníkům čs. kontrarozvědky podařilo rozkrýt stopu do jedné z kanceláří na Praze 6. Získané informace svědčily o tom, že by zde mělo docházet ke strojovému zpracování všech článků od přispívatelů do toho samizdatu. Následnou prověrkou této adresy však bylo zjištěno, že tyto prostory využívá pro svoji práci jedno z oddělení sovětského diplomatického sboru v ČSSR. Po nezbytných protokolárních procedurách, které našim pracovníkům kontrarozvědky umožnily vstup do těchto prostor, bylo zjištěno, že tyto místnosti jsou absolutně prázdné. Sovětské velvyslanectví uvedlo, reprodukováno ústy našich služebních představených, že prostory již nepotřebuje a vrátilo je zpět původnímu majiteli. Tímto prověřovaná záležitost skončila. Ale dále se pátralo po místech, kde by se mohla samizdatová tiskovina zpracovávat do podoby, v jaké jej nacházeli naši občané ve svých schránkách. Byla to velmi zajímavá situace. Stranické vedení KSČ chtělo po kontrarozvědce odhalení kdo, kde a jak tento samizdat vyrábí, množí a distribuuje, a služební vedení kontrarozvědky tomu prostřednictvím svých nařízení a rozkazů bránilo. Vedení tehdejší kontrarozvědky nás však nespíš považovalo za pitomce a nepředpokládalo, že se již jednou objevené vazby budou nadále prošetřovat a snažit se celé věci přijít na kloub. A tak se nám postupně pomalými krůčky za využití především agenturně technický prostředků podařilo rozkrýt místa, kde byly tzv. samizdatové Lidové noviny, pod odstěhování z prostor na Praze 6, odborně tiskově zpracovávány a následně předávány ve své nové podobě k dalšímu zpracování a distribuci v rámci disidentské sítě, kopírování v různých podnicích a rozšiřování mezi občany. Tímto odhalených místem byla přímo budova sovětského velvyslanectví v Praze. Do dnes mi z hlavy neunikají zábavné detaily tohoto spojení. Dva představitelé tzv. disidentského odporu Jiří Ruml a jeho syn Jan Ruml lezli přes plot sovětského velvyslanectví, kde přes okno do batohů cpali čerstvě zpracované výtisky samizdatu Lidových novin, a opět přes plot rychle utíkali mimo prostory sovětského velvyslanectví. Je samozřejmé, že tato činnost musela být posvěcena a organizována pracovníky sovětské a naší státní bezpečnosti (nejspíše pracovníky sovětské strategické rozvědky podléhající Ministerstvu zahraničních věcí SSSR pod vedením ministra zahr. věcí Ševarnadzeho). To však bude další z možných kapitol seriálu Prohlášení.
Nyní však zpět k tomu, co chci těmito předešlými řádky říci. Ten, kdo přelézal plot na sovětské velvyslanectví a odtud odnášel samizdatové tiskoviny, byl Jiří Ruml, pro převratu 17. listopadu 1989 poslanec Federálního shromáždění, komunistický bijec a předseda komise, která měla odhalit pozadí 17. listopadu. Malá poznámka k jeho osobě z doby, kdy tento, dnes již zesnulý politik, byl členem KSČ v Plzni vykopával hroby amerických vojáků, aby tak, coby skutečný fanatik, prokázal, že v žádném případě Plzeň neosvobodila americká armáda. Jeho syn Jan Ruml je osoba, která se ve funkci náměstka ministra vnitra po listopadu zasloužila o rozprášení bývalé čs. kontrarozvědky a rozvědky na atomy. ZÁVĚR Pokud zde existovala po 17. listopadu skupina lidí, která jako jediná by byla bývala schopna zabránit zničení našeho hospodářství, zajistit jeho právní a ekonomickou ochranu, zabránit tunelování, rozkrádání apod., tak to byla právě čs. kontrarozvědka, skládající se tehdy v převážně míře z 30ti až 40ti letých ve většině případů z vysokoškolsky vzdělaných profesionálů ze všech oblastí naší společnosti, kteří věděli, že další rozvoj této země je možný skutečně jen na základě určité formy tržní ekonomiky. Strach disidentů z toho, že by snad mohly být odhaleny jejich vazby na představitele tehdejšího režimu, snaha se zalíbit západu, odhalení jejich vazeb na zahraniční zpravodajské služby a to buď přímo nebo nepřímo, a týká se to i Havla, je vedlo k jednání a činům, na které tento národ po 23 letech stále doplácí a bude dále doplácet. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ leden 2012
PROHLÁŠENÍ č. 3 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Toto prohlášení bude směřováno do situace v čs. kontrarozvědce (StB) v letech 1985 až 1989 po nástupu Michaila Gorbačova k moci v tehdejším SSSR. Oteplování vztahů mezi západním a východním blokem bylo znát také v čs. kontrarozvědce. Bylo to poznat zejména na tom, že z kádrových a z náčelnických postů na ministerstvu vnitra odcházeli buď do důchodu nebo byli na jiné funkce přeřazováni velitelé a náčelníci z tzv. tvrdého jádra, kteří se dostali na své pozice po událostech roku 1968 během tzv. normalizačního procesu. Jejich místa obsazovali noví a mladší důstojníci, kteří s lety 1968-
1969 neměli v převážné míře žádnou osobní zkušenost. Podobně tak proběhla i kádrová obměna na všech úrovních řízení této složky ve všech jejich správách a součástech. Přestože se všichni z nových příslušníků tvářili, že je pro ně duch normalizace modlou, skutečnost taková však nebyla. Začala před stranickostí převládat profesionalita odvedené práce tou či onou složkou. Pochopitelně to bylo otázkou každého jednotlivce, jak k plnění svých úkolů přistupoval. Tato generační výměna měla pochopitelně dopad i do problematiky boje s tzv. vnitřním nepřítelem, tedy disidentským hnutím, zejména Charty 77 a na ni navazující další neoficiální aktivity. I v této problematice začala vítězit profesionalita nad politickou koncepcí. A začaly se také objevovat první náznaky, že to s Chartou 77 a jejími aktivními představiteli není zas až tak normální (přirozené). Po nástupu Gorbačova k moci a po jeho dohodách s Reganem v Reykjavíku týkajících se sjednocení Německa muselo dojít i ke změně ve Východní Evropě a to směrem k tržní ekonomice z pohledu tehdejších představitelů nejmocnějších velmocí. Pochopitelně dojít i ke změně politických poměrů v tzv. východním bloku. Prakticky od té doby jsme začali zaznamenávat přípravy na politické změny v tehdejším Československu. V první fázi došlo k tomu, že ze všech útvarů čs. kontrarozvědky byli odvoláni všichni stávající tzv. sovětští poradci a byli nahrazeni novými příslušníky“ jinými „ze sovětské strategické rozvědky. Tato spadala pod sovětské ministerstvo zahraničí a dostala za úkol provést změny v politické orientaci naší země v součinnosti s dalšími státy a zahraničními zpravodajskými službami, jako např. CIA, BND atd., tj. připravit je a uskutečnit. Jak se tato činnost projevovala u nás? Aktivity Charty 77 začaly narůstat a to i přesto, že ze strany našeho vedení začaly docházet rozkazy k čím dále tím brutálnějším zásahům proti disidentům. To však mělo paradoxní dopady na naší společnost. Nic moc známí disidenti včetně Havla se prostřednictvím zahraničních medií stali velice známými osobami. To byl pochopitelně i účel. Já i někteří další pracovníci čs. kontrarozvědky jsem si toto nebezpečí uvědomovali. Došlo i na paradoxní situaci, kdy jsme se odmítali na protizákonném zadržování a zatýkání disidentů podílet. Dnes již s úsměvem vzpomínám na rozčilenou tvář jednoho s náčelníků, který nám vyhrožoval prokuraturou, když jsme se na těchto promyšlených zločinech odmítali podílet. Chudák nevěděl, že je součástí hry, která vyvrcholila 17. listopadem 1989. Velice jemnou a citlivou prací v tomto disidentském prostředí jsem se postupně dostával k informacím, o které opírám své svědectví. Tak to bylo a je potřeba, aby toto národ věděl. Příště se to může opakovat. Historicky je to podobné jako události Mnichova z dob Hitlera. Čs. kontrarozvědka byla vojensky organizovaná složka a její velení, za mého působení, spadalo pod 1. náměstka ministra vnitra Aloise Lorence. To byla osoba, která z pozice své funkce nařizovala prostřednictvím náčelníků jednotlivých správ čs. kontrarozvědky metody a jejich činnost ve vztahu k disidentům. Aktivity tohoto náměstka, který je mimochodem velice inteligentní a výborný hráč šachu, vedly k zesilování tlaku na disidentské prostředí, což právě
mělo zajistit správný efekt prostřednictvím zahraničních medií vyburcovat postupně občany tohoto státu k odporu proti tehdejšímu režimu. Právě proto, že jsme si byli inteligence náměstka Lorence velice vědomi, bylo jeho chování velmi podezřelé (i někteří z nás uměli hrát šachy) v tom, komu nařízení a rozkazy mohou sloužit. A hle, netrvalo ani tak dlouho, při své práci jsem zjistil, že onen jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího Československa , který měl ve své působnosti všechny složky čs. kontrarozvědky, je rozpracováván jednou z našich složek pro podezření ze spolupráce z francouzskou zpravodajskou službou. Ze studia spisu s názvem „Atlas“, vedeného na tohoto muže, vyplynulo, že Lorenc mimo jiné vlastní podíl ve dvou francouzských hotelích a je rovněž vlastníkem, teď již nevím, jedné nebo dvou jachet. Kladu si do dnes otázku, jak je možné, že člověk, tehdy nomenklaturní kádr ÚV KSČ, pod kterého spadala celá čs. kontrarozvědka, a jenž vydával pokyny a rozkazy, které ve svém důsledku podrývaly bývalý režim a zasloužily se o jeho rozbití, nebyl za své tehdejší konání – za své nařizování protizákonných zákroků a perzekucí na disidentech – do současné doby vůbec potrestán !!. Po roce 1989 si to za čs. kontrarozvědku odpykal několika lety vězení plk. Karel Vykypěl, tehdejší šéf II. správy čs. kontrarozvědky. Ale jeho nadřízený, který mu tyto rozkazy vydával nikoliv !! Není to podivné ?? Obyčejný selský rozum na to dává jednoduchou odpověď – Lorenc jako agent francouzské zpravodajské služby byl jeden z rozhodujících článků při přípravě převratu v této zemi v roce 1989. A jeho současná odměna ? Dle mých informací žije v poklidu a je údajně (neověřeno) jedním z ředitelů nadnárodní firmy Penta. Že by měl své prsty při uplácení v současné aféře „Gorila“ na Slovensku? Kdo ví, ani bych se nedivil.! Příště se dozvíte více o financování disidentského hnutí …. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 22. února 2012
PROHLÁŠENÍ č. 4 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA
Tak jak jsem předeslal ve svém posledním prohlášení budou se dnešní informace týkat finanční podpory naší předlistopadové opozice. A to těch, kteří pod záštitou některých bývalých představitelů státu a čs. kontrarozvědky, převzali po pádu bývalého režimu moc v tehdejším Československu. Pochopitelně mimo medializace, kterou jim zajišťovaly zahraniční rozhlasové a televizní stanice, bylo potřeba, aby naši tzv. disidenti netrpěli ani finanční nouzí, když je tehdejší státní aparát neustále tak „pronásledoval“. V té době zákonem stanovená povinnost pracovat omezovala disent v jejich aktivitách např. volně projevovat své názory na shromážděních, a proto bylo nutno je podporovat i po finanční stránce. Disent musel z něčeho zabezpečovat svoji činnost – kopírování a rozšiřování samizdatových materiálů, výdaje s tím související a v neposlední řadě udržování jejich chalup (např. Havlův Hrádeček či Lisova farma) a různé schůzky, kde mj. vytvářeli i koncepty pro jednotlivá prohlášení Charty 77, které pak nejednou končily jako nevázané sexuální mejdany. Sám si pamatuji na podobné schůzky, které se odehrávaly v bytě Petra Uhla, disidenta, který v listopadu 1989 byl oním mystifikátorem, který přes zahraniční média rozšířil zprávu o smrti studenta po srážce s policií 17. listopadu. Toto studenta identifikovaného posléze jako živého pracovníka čs. kontrarozvědky Živčáka, toho studenta, který dovedl studenty k dramatickému střetnutí na Národní třídu v Praze. Výsledkem těchto událostí byl ale oprávněný požadavek občanů této země na změnu poměrů tehdejšího režimu, na změny, které by dovolily více se projevovat individuálně, které by změnily tehdejší,/ po normalizaci v 70 letech,bez změny na vedoucích funkcích/ nereformovatelný tvrdý stranicko byrokratický systém. Tento stav nebyl udržitelný a podpora disentu pod záštitou změn, které byly naplánovány mimo tuto republiku, se již plně rozběhla. My jako pracovníci čs. kontrarozvědky jsme o této situaci velice dobře věděli a abych to parafrázoval: Byli jsme jako novináři. Získávali jsme velmi přesné informace o náladách mezi občany a disidenty, a tendencích, kterými by se tyto změny měly ubírat. Tyto informace byly služebním postupem poskytovány vedení čs. kontrarozvědky, které však, jak již víme z textů minulých prohlášení, jejich další přenos blokovalo. Toto se týkalo mimo 1. náměstka ministra vnitra Lorence i šéfa nejmocnějšího oddělení UV KSČ Hegenbarta (pod jeho vedení patřily všechny armádní a bezpečnostní složky v republice). O jeho kontaktech na disidentské prostředí, zejména představitele Charty 77, jsme velice dobře věděli a někdy se nám podařilo zachytit i obsah jejich schůzek, někdy přímo s exponenty Charty 77 nebo jejich prostředníky, tj. hlavně bývalé členy KSČ vyloučené po roce 1968. Informace o těchto schůzkách budou zveřejněny postupně v dalších pokračováních našich Prohlášení.
A nyní k tomu, co jsem slíbil zveřejnit – Financování našeho předlistopadového disentu Charty 77. O kterém víme. Finanční prostředky, které podporovaly jejich činnost plynuly převážně ze zahraničí. Mimo některých menších podporovatelů jako např. nadace jaderného fyzika Janoucha, byla hlavním zdrojem financování špiček Charty 77 nadace „Fridrich Eberht Stiftung“ se sídlem v tehdejší SRN. Příspěvky od této nadace přicházely v různé výši na různá jednotlivá osobní konta. Okruh osob, kterým nadace takto pomáhala, čítal ca 30 osob. Špičky disentu, tj. představitelé Charty 77, dostávali v řádech 30 – 80 tis.bonů, v tehdejší měně 5 Kčs = 1 bon, tj. v přepočtu 150 – 400 tisíc Kč měsíčně. Za bony mohli nakupovat buď v tehdejším Tuzexu nebo je směnit na „černém trhu“. A proto si mohli špičky Charty 77 dovolit nákladné schůzky, nejčastěji v bytě Petra Uhla, které ve většině případů končily sexuálními orgiemi, výměnami manželek a manželů, druhů a družek, přítelkyň a přítelů apod. A mimo jiné, těchto dýchánků se zúčastňoval pravidelně Havel, současná zástupkyně ombudsmana Šilhánová a občas i předseda současného Ústavního soudu Rychetský. No prostě měli na to !! Po událostech listopadu 1989 u nás i v ostatních zemích východního bloku dostalo levicové hnutí velikou ránu. Začaly však praskat informace právě o financování různých disidentských hrnutí v bývalých východoevropských zemích. Tak jako já, tak také i mí kolegové, jsme zachytili informace např. i z italského tisku, že při rozpadu italské komunistické strany na různé frakce, vyšlo najevo, že právě tato komunistická strana byla hlavním poskytovatelem finančních prostředků našich čs. disidentů prostřednictvím výše zmíněné západoněmecké nadace. Co však bylo na zprávách z italského tisku ještě pikantnější, je zjištění, že tyto finance poskytované čs. disentu západoněmeckou nadací od italské komunistické strany byly převáděny přímo z účtů sovětské zpravodajské služby KGB !!! A pak se tvařte jako ti naši šašci. Vždyť se nic neděje, jen lid převzal moc od tyranských komunistů a byla to přece jeho svobodná vůle. Blbost, blbost, blbost, po převratu 1989 vykládaná jako vůle národa! A lze důvodně předpokládat, že s přispěním podobných aktivit, peněz a činností zahraničních zpravodajských služeb proběhly všechny tzv. revoluce, převraty, v ostatních satelitech SSSR. A dnes se to aktuálně děje v některých zemích afrického kontinentu. Opět se jedná o země, které měly blízko bývalému SSSR a socialistickým myšlenkám, i když pochopitelně úplně jiné úrovně s ohledem k jiné mentalitě lidí a jiným náboženským hodnotám zcela odlišným od myšlení středo a východoevropanů.
A příště - Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 12. března 2012
PROHLÁŠENÍ č. 5 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989 Část První Osoby a situace Charty 77 před listopadem 1989 Příprava převratu 17. listopadu 1989 z pohledu jednoho z pracovníků čs. kontrarozvědky, který byl u toho. V letech 1987 a 1988 postupně mezi lidmi v Československu pozvolna narůstalo napětí a odpor proti tehdejšímu silně konzervativnímu režimu. V Maďarsku od roku 1985 postupně docházelo k přeměně totalitního režimu k režimu soubojů více politických stran. V Polsku probíhal podobný vývoj do doby než vojensky zasáhl generál a tehdejší prezident Polska Jaruzelsky. Postupným procesem procházelo i tehdejší NDR, kde však ke změnám a celkovému politickému převratu sovětské a americké zpravodajské orgány při ovlivňování veřejného mínění využily zejména osobních vazeb mezi rodinami v NDR a NSR. Země rozdělená po 2. světové válce na dvě tzv. země s rozdílným politických a ekonomickým systémem. Jak je historicky známo, došlo k dohodě o rozdělení na poválečný stav v Postupimi. Toto rozhodnutí a vyčlenění sfér vlivu učinili vrcholní představitelé Sovětského svazu, USA a Velké Británie. A tak se stalo. Po roce 1985 po nástupu Gorbačova k moci však tato sešlost SSSR, USA a Velká Británie, rozšířená o Francii a SRN, se rozhodla tento stav změnit. Základním prvkem bylo sjednocení obou německých zemí. To však nebylo možné bez politických změn v bývalých satelitech SSSR. Pochopitelně by tyto státy s tehdejším uspořádáním s tímto sjednocením Německa nesouhlasily. Proto muselo dojít v jednotlivých státech bývalého východního bloku ke změně režimů a tím k likvidaci jakéhokoliv odporu proti sjednocení. Někde sametovou revolucí (ČSSR) jinde i násilně jako v Rumunsku, kde byli představitelé tehdejšího socialistického režimu popraveni. A jinde vyhnáním do emigrace jako v NDR Honeckera a v Polsku využili odborů atd. Zato a podobné aktivity byl i Gorbačov mimo jiné oceněn Nobelovou cenou míru, která pochopitelně mimo osobní prestiž pro něho měla i finanční přínos a zajistila mu a jeho rodině dostatek finančních prostředků k luxusnímu životu po jeho plánovaném odstavení šílencem a alkoholikem tzv. ruským medvědem Jelcinem. To však patří již do jiné kapitoly.
Vrátím se do ČSSR roku 1987-1989. Po událostech spojených s nástupem Gorbačova a jeho snahy o tzv. perestrojku ve své zemi, ale také v satelitech tehdejšího SSSR, bylo zřejmé, že bez změny klíčových osob, které v té době byly vedoucí funkcionáři v jednotlivých zemích, u nás Husák, Biľak atd., se žádná tzv. perestrojka uskutečnit nemůže. A také proto, že Brežněv před Gorbačovem do vedení satelitů nainstaloval své věrné kované stalinisty a tak jejich odstranění nebylo pro Gorbačova nijak jednoduché. Postupně se začalo uvažovat o vyvolání revolucí v jednotlivých zemích, které měly dosavadní státní a stranický aparát odstranit. Že to mělo proběhnout, že se to plánovalo a že to také následně proběhlo v ČSSR, bylo podle našich získaných zpravodajských informací zřejmé zejména již v letech 1988 a 1989. O zviditelnění disentu a zejména představitelů Charty 77 jsem již psal v minulých Prohlášeních. Jaká ale byla situace z hlediska konkrétního čili osobního zapojení jednotlivých osob disidentů do tohoto procesu je otázka čistě speciální a mělo na ní být naší veřejnosti odpovězeno. O tom, že byla Charta 77 prošpikována našimi agenty, důvěrníky atd. je dnes již z různých pramenů obecně ve společnosti známo. Co však je před naší veřejností zatajováno a nikdo se k tomu chce vyjadřovat je skutečnost, že ta Charta 77 do dnes uctívaná jako symbol vznikala za prazvláštních okolností a se zajímavým pozadím. Bylo pro moji generaci zajímavé poslouchat od starších kolegů jak vlastně Charta 77 v roce 1977 vznikla. Po událostech v roce 1968 a následné normalizace v ČSSR, kdy bylo v naší republice tvrdě a vojensky potlačeno tzv. pražské jaro, byla postupně z řad KSČ vyloučena celá řada významných ekonomických, politických ale i skutečných odborníků, jmenujte např. Rudolfa Zukala, Věnka Šilhána, profesora Kadlece atd., v politické oblasti Jiřího Hájka, Miroslava Hájka, Alexandra Dubčeka, Jiřího Dienstbiera a řada dalších. Tehdy se zrodila nová hvězda – Lubomír Štrougal – jeden z promitentů, který tyto čistky přežil . Dnes se tomu říká převlékání kabátu. Štrougal se také, nevím jak, stal na nějaký čas i ministrem vnitra ČSSR. Většina těchto osob z disentu, o kterých píši, patřila k jeho přátelům a kolegům před tím, než byly pro roce 1968 politicky a občansky zlikvidováni. Následně cituji slova svého staršího kolegy z čs. kontrarozvědky, který mi mimo jiné sdělili před svým odchodem ze služby v této složce do důchodu: „Za vznikem Charty v roce 1977 stál právě Štrougal. Uvědomoval si potřebu, aby zde existovala skupina osob, která by prakticky proti KSČ vytvářela opozici a svými myšlenkami byla schopná vytvořit opoziční platformu proti tehdejšímu v nadsázce myšleno jedinému a neomylnému režimu“. Tím si dovoluji tvrdit, že za vznikem Charty 77 stál skutečně Lubomír Štrougal, pozdější předseda vlády, který vymyslel Valtra Komárna a jeho Prognostický ústav, ze kterého pak nakonec vypadli ti správní geniové jako Miloš Zeman nebo Václav Klaus. Nyní však zpět do historie z let 1976-1977. Dle informací získaných od mého kolegy se dá zrekapitulovat vznik Charty 77 asi takto. Štrougal, který měl eminentní zájem v naší zemi vytvořit opoziční sílu postavenou na myšlenkách ekonomicko-politických změn z let 1967-
1968, byl skutečným tvůrcem Charty 77. Můj kolega, od něhož tyto informace mám, pracoval v týmu, který dal dohromady přes své spolupracovníky (agenty) skupinu osob, která nakonec vytvořila prvotní prohlášení Charty 77. Jedním z těch, kteří toto prohlášení měli podepsat byl i profesor Patočka (starší generace zajisté ví o koho jde). Od tohoto mého kolegy vím, jak osobní dilema pan profesor v té době prožíval Několikrát mému kolegovi v onen osudový den, kdy se měl stát prvním z mluvčích Charty a vznikající dokument Charty podepsat a předat zahraničnímu tisku, volal a chtěl od něho souhlas s podpisem. Nakonec tato komedie skončila tím, že můj kolega byl přímo u toho, když profesor Patočka zakládající dokument Charty 77 podepsal. Pochopitelně tento můj kolega takto jednal a doporučil profesoru Patočkovi dokument podepsat na základě souhlasu nevyššího vedení ministerstva vnitra. To je historie, u které jsem osobně nebyl. Co však mohu potvrdit je skutečnost, že parta Charty 77 a znova opakuji skládající se v letech 1988-1989 z cca 30 aktivních osob byla převážně složena ze tří proudů. 1. proud byl mozkem celé Charty a stál za tvorbou skutečně velice kvalifikovaných materiálů byť tehdy opozičních, ale materiálů, které kdyby tehdejší režim jen zčásti přijal za své, tak tedy k tzv. sametové revoluci nemuselo dojít. Myšlenky těchto materiálů svým obsahem byly blízké sociálně demokratickému rozvoji z tehdejších západních zemí, ale hlavně již tehdy hluboce a odborně hodnotili stagnující ekonomiku. Proto znovu opakuji, ekonomičtí představitelé disentu chtěli v této republice provést změny, které by nás mohly vystartovat k růstu ekonomiky podobnému jako vidíme za posledních 20 let např. v Číně nebo Vietnamu a ne do doby raného kapitalismu, kde jsme nyní. 2. proud byl představován Rumlem a jeho synem, Devátým, Vondrou, Baťkem, Bendou a jeho synem, mj. současným poslancem Parlamentu ČR. Dle mých informací, byl Benda jun. aktivistou tehdy radikální odnože Charty 77, která měla před rokem 1989 na svědomí několik požárů stohů JZD v Ústeckém kraji. Kriminalista, který tyto požáry vyšetřoval, byl na přímý pokyn Bendy st. po převratu 1989 zatčen a následně uvězněn. Byla to skutečně sametová revoluce ? Tato skupina disidentů skutečně reprezentovala názory, které měly vést k likvidaci socialismu v naší republice a ke kapitalistickému převratu. 3. proud zahrnoval nevytříbené názory. Do tohoto proudu patřila církevní problematika, kterou v rámci Charty 77 obhajoval současný biskup Václav Malý. Tento proud však na formulování myšlenek Charty 77 v žádném případě neměl žádný vliv a byl také pod kontrolou čs. kontrarozvědky vč. např. hudebníka Kocába (velkého kamaráda Havla) i s jeho skupinou. Pro tuto hudební skupinu Pražský výběr pracoval mj. i syn prominentního komunistického velvyslance v RVHP Komanického. Komanický jun. se po převratu stal jedním z prvních velkých tunelářů v této republice (a to za zákulisní podpory Kocába) – např. koupě fotbalového klubu v Chebu, několika státních podniků, které rozkradl, rozprodal a tudíž prakticky zlikvidoval. Kocáb ke svým majetkům mj. přišel i tím, že měl prsty v privatizaci obchodního domu Kotva v Praze, kancelářských objektů ČKD Praha na Budějovické ul. v Praze 4, které promptně pronajal velkému počtu zahraničních firem. A zase otázka? Nikdo se zatím Kocába a jeho společníků nezeptal, za co tento komplex získali? Kde na takovou transakci získali finanční prostředky? A to se stalo za vlády Václava Havla!
Tady je již počátek podvodů, rozkrádání majetků v této republice a lží o snech v lepší zítřky, které nám Havel sliboval, a také zneužití euforie našeho národa. A příště - Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989 – část druhá. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 31. března 2012
PROHLÁŠENÍ č. 5 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989 Část Druhá Osoby a situace Charty 77 před listopadem 1989 Příprava převratu 17. listopadu 1989 z pohledu jednoho z pracovníků čs. kontrarozvědky, který byl u toho. Jádro Charty 77 tvořili skutečně političtí a ekonomičtí odborníci, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z KSČ. Mělo to samozřejmě dopad na jejich společenské a lidské postavení ve společnosti. Převážná část byla a někteří jsou do současné doby velmi dobře politicky a ekonomicky fundovaní odborníci a v letech působení Charty 77 byli aktivními tvůrci samizdatových materiálů. Z analýzy velkého množství těchto materiálů, které jsem měl možnost číst, vyplývalo základní – nehledali cestu, která by měla rozvrátit socialistickou společnost, ale hledali cestu k rozvoji socialismu a to zejména tím, že mělo dojít k uvolnění normalizací ušněrované politické a ekonomické situace. V žádném případě se z publikovaných samizdatových materiálů nedalo vyvodit, že by bývalým členů KSČ šlo o likvidaci výdobytků socialismu, ale naopak o jeho rozvoj. Ale vrátím se k tomu, co pro mne tito lidé v době, když jsem některé z nich měl na starosti v rámci kontrarozvědného rozpracování, znamenali. Jak jsem naznačil v první části tohoto prohlášení – uvolnění mezinárodního napětí po nástupu Gorbačova a jeho dohod se západem se okamžitě promítlo i do zvýšení aktivit všech seskupení v rámci Charty 77 a zvýšení bylo přímo úměrné udáním po tehdejší „perestrojce“, která byla velmi podobná situaci v naší republice v letech 1967-1968. Vliv činnosti ruské rozvědky se pochopitelně jako strůjce této „perestrojky“ promítl přímo do disidentského prostředí. Část představitelů Charty 77 nejenže byla spolupracovníky kontrarozvědky, ale další část byla spolupracovníky ruské KGB. Kdy k navázání spolupráce došlo nevím, ale předpokládám, že po roce 1968, kdy byli bývalí prominenti vyloučeni
z KSČ, tedy v době tvrdé normalizace. Tehdy jim hrozilo např. dlouholeté vězení za rozvracení republiky, velezradu apod. Sověti této situace využili a některé z pozdějších členů Charty 77 zverbovali do svých služeb. Potřebovali získávat informace z prostředí vyloučených prominentů KSČ a měli tak přehled o situaci a dění. Tyto informace o skutečném stavu pak sloužili ke kontrole proti oficiálním zprávám, které z této republiky tehdy do SSSR z úst našich představitelů nebo prostřednictvím jejich diplomatického zastoupení v ČSSR zazněly. Díky tlaku, jak jsem již uvedl a zaznamenali to i další mí kolegové, se začala projevovat zvýšená aktivita Charty 77. Například někteří ekonomové začali pro roce 1987 projevoval aktivity mimo rámec své odborné působnosti. Začali na schůzkách Charty 77 rýsovat budoucí orientaci ČSSR po změnách, které postupně zasahovaly jednotlivé země východního bloku (první bylo Maďarsko) a které by měla ČSSR převzít. Tyto netypické reakce lidí, kteří se předtím orientovali dlouhodobě třeba jen na ekonomické problémy, u mne a i některých mých kolegů vyvolávaly podezření, že to nemůže být jen tak. A opět mravenčí zpravodajskou prací za využití dostupných operativně technických prostředků jsme se dostali k informacím, které nás sice tolik nepřekvapily ale jednoznačně prokazovaly, že je o dalším vývoji v této zemi již dávno rozhodnuto bez toho, aniž by naši občané do toho mohli co mluvit nebo tento proces snad ovlivnit a to včetně všech mocenských aparátů našeho tehdejšího státu. Někdy na konci roku 1987 jsem ze získaných informací pochopil o jakou hru v této republice vlastně jde. Paradoxy té doby - rozpracovával jsem několik svazků členů Charty 77 a jedním z našich úkolů mimo jiné bylo zabraňovat, aby se myšlenky prezentované chartisty zejména prostřednictvím samizdatu dostávaly mezi naše občany. Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem zjistil, že ne jedna, ale hned několik osob, které tvořily myšlenkový růst Charty 77, jsou spolupracovníky ruské KGB a jejich činnost je přímo řízena a úkolována řídícími orgány této služby na našem území. Kdyby to však byl jen ojedinělý případ. Postupně jsme získávali informace, že se to týká všech uskupení, ze kterých se Charta 77 skládala (viz první část tohoto prohlášení). Aktivity Charty 77 např. při jejich veřejných vystoupených (demonstrace na Škroupově nám. v Praze atd.) byly přímo ovlivňovány zástupci sovětské rozvědky a pochopitelně dalších cizích zpravodajských služeb a jejich kontaktů v prostředí Charty 77. Např. lze jmenovat chartistu Ladislava Lise důvodně podezřelým ze svých kontaktů s americkou CIA. Jinak osoba, která v minulosti podepsala i závazek o spolupráci s čs. vojenskou kontrarozvědkou (mimochodem tento dokument dodnes existuje). Tentýž Lis, který po převratu v roce 1989 vystoupil v parlamentu společně s Rumlem a informoval o svazku hovořícím o spolupráci představitele Čs. strany lidové Bartončíka s naší kontrarozvědkou. Lis s Rumlem tento svazek získali od jednoho mého kolegy, který byl v té době přesvědčen, že tímto svým činem zabrání útokům Bartončíka na komunistickou stranu a jeho členy, tak jak to Bartončík tehdy v parlamentu předváděl. Chyba, to jak se bude situace v naší republice vyvíjet bylo rozhodnuto daleko dříve a tento proces nemohl ovlivnit ani pád Bartončíka.
Již počátkem roku 1988 byly zaznamenány první signály svědčící o tom, co se bude v ČSSR postupně odehrávat. Pochopitelně teď vycházím z informací ze svých agenturních zdrojů, styků s osobami, o kterých jsem věděl, že jsou to spolupracovníci sovětské zpravodajské služby. To že v naší republice dojde k politickým změnám a zainteresovaní členové Charty 77 na tom intenzivně (po zaúkolování svými řídícími orgány) pracují bylo jasné. Ostatní členové Charty 77 tak jako všude jinde plnili úkoly ovcí, příkazy svých vůdců se snem o lepší budoucnosti. Příkladem je John Bok a jemu podobní, který dnes po vystřízlivění kupodivu vystupuje s levicovými názory. V souvislosti s dohodami SSSR a USA a dalších o novém uspořádání v Evropě se činnost zpravodajských služeb těchto států pod probíhajícím mezinárodním tlakem v ČSSR zintenzívnila a tím i činnost všech oficiálních a neoficiálních organizací a spolků, které tak postupně vytvářely společenské napětí. Mimo Chartu 77 to byly zejména nositelé kultury, umělci, herci a jim podobní. Tedy skupiny, které se rády zavděčují v každém režimu, jen když je zachován jejich bohémský život a jejich někdy pseudoumění je dobře honorováno. Před převratem tato umělecká fronta viděla své finanční ohodnocení v hodnotách jako v západních zemích zejména v USA. To, že se mezi hvězdy v přísně tržní ekonomice dostane, odhaduji, jeden z tisíce, si tito naši umělci vůbec neuvědomovali. Postupně různé soubory a divadla měnila svá vystoupení na politickou satiru, což opět vedlo k podrývání tehdejší státní moci a ještě za státní peníze. Taková satira není špatná pokud není součástí plánu pro změnu režimu v tehdejší ČSSR na tvrdě kapitalistický. Je zajímavé, ale nepřekvapující, že dnes po více jak 22 letech opět tato umělecká fronta začíná volat po revoluci. Jsou již přetrhány vazby mezi umělci a jejich přáteli státními úředníky, kteří rozhodují o financích pro ten nebo jiný např. divadelní soubor. Docházejí dotace na někdy jejich pseudouměleckou činnost a kdo za to může? No přece stát a jeho představitelé – jen se vyměnil směr – od kapitalismu k socialismu. Podobnost s lety 1987-1989 čistě náhodná? Ne, jen se vyměnila znaménka. Nakonec produktem tohoto myšlení byl i herec Rudolf Hrušínský, který po převratu již jako poslanec parlamentu vrátil titul zasloužilého umělce, čili do doby před převratem byl ochotným služebníkem bývalého režimu a po převratu ejhle prozření. Jako herce si jej vážím do současnosti, ale jako člověka nikoliv. Podobných byla samozřejmě celá řada – Vladimír Brabec alias major Zeman, Jaroslav Satoranský alias Honzík Hamr, Jiřina Bohdalová atd. Tak jak se projevili po roce1989 přesně ukazuje na komedianty a jejich chování z první republiky. Kde jsou peníze, tam je potřeba otočit i svůj kabát. Kdybych je chtěl všechny vyjmenovat strávil bych u toho hodně dlouhý čas. Jen však ještě jedno jméno Tomáš Töpfer. Dnes poslanec ODS v senátu, který se ze slušného herce stal dnes díky své politické orientaci ředitelem Vinohradského divadla a před tím získal pro své divadlo Na Fidlovačce státní a městské dotace na úkor dalších divadel. Proč dotace, když nám jej sdělovací prostředky líčí jako úspěšného podnikatele v oblasti pohostinství? Že by však svůj zisk z tohoto businessu použil na provoz jeho lásky divadla, není známo. Čili další pijavice, živíce se na státním rozpočtu (tedy na našich daních), těžící ze své politické orientace a hlavně svých styků v rámci současné politické reprezentace (neboť ruka ruku myje) a je úplně jedno, zda to bylo tehdy za doby socialismu nebo nyní v současném neoliberalismu.
A příště - Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989 – část třetí. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 9. dubna 2012
PROHLÁŠENÍ č. 5 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Jak se připravoval převrat v ČSSR v roce 1989 Část Třetí Osoby a situace Charty 77 před listopadem 1989 Příprava převratu 17. listopadu 1989 z pohledu jednoho z pracovníků čs. kontrarozvědky, který byl u toho. První konkrétní informace, jak bude převrat v ČSSR vypadat, jsem zaznamenal někdy na podzim roku 1988. Jeden z agentů pracujících podle úkolování sovětů s nimi měl pravidelnou schůzku na své chatě v křivoklátských lesích. Vždy následně svůj čili náš řídící orgán o obsahu těchto schůzek informoval. Stalo se však něco výjimečného. Ještě v noci po proběhlé schůzce se telefonicky spojil se svým (naším) řídícím orgánem a informoval jej velice rozrušeným hlasem, že mu sověti nabídli, aby se, až zde proběhne připravované povstání lidu, stal jejich mluvčím, představitelem a nositelem plánovaných změn ve společnosti. Byl tímto zaskočen a nabízenou pozici odmítl. To se mu však stalo osudným. Druhý den ráno byl nalezen mrtev před dveřmi svého bytu v Praze. Bez řádného vyšetření (pitvy) byl během dvou dnů pohřben. To znamenalo jen jedno jediné! Když jej sověti předem zasvětili do podrobností chystaného převratu a on odmítl účast, tak jej prostě zlikvidovali, aby nemohl předem komukoliv vyzradit, co se v ČSSR připravuje. Oficiálně se uvedlo, že zemřel na infarkt. Jistě chápete, že po takovéto akci jsme k našim „sovětským bratřím“ začali být velice podezřívaví a obezřetní. Tím myslím právě sovětské poradce, kteří oficiálně působili na každé tehdejší správě čs. kontrarozvědky. Přestali dostávat informace o závažných aspektech vývoje v naší tehdejší společnosti. Čili já a někteří mí kolegové jsme pochopili, k čemu jsme začali sloužit. Bylo to velmi prosté. Sověti na našem území rozehráli hru, která měla vyvrcholit lidovým povstáním s cílem svrhnout tehdejší režim a jeho představitele, a k tomu dopředu již vybrali vhodné osoby, které nahradí tehdejší státní a politické představitele. Pochopitelně se soustředili na Chartu 77, kterou finančně podporovali (viz minulá prohlášení). A my jsme jim sloužili jako kontrola, jak se jejich agenti chovají a jak plní jejich úkoly. Měli však přeci jen smůlu. Tím, že jsme o jejich záměrech věděli, žádné informace, které by hovořily například o mnou popisovaných skutečnostech nedostali. A proto mohou, sice po 22 letech, vznikat tato prohlášení.
Při jejich rozhodování tak nakonec zbyla jen jediná vhodná osoba, a to Václav Havel, který se také následně stal představitelem Občanského fóra a poté prezidentem ČSSR. Tím však nechci říci, že byl Havel agentem sovětů. Byl jen vytipován jako vhodná osoba na tuto funkci, aniž o tom, teď mluvím o jaru 1989, věděl. Naše kontakty na tzv. dvojité agendy v té době měly skutečně velký význam. Měli jsme přehled o tom, co sověti v disidentském prostředí provádějí a jak a co spolu se zainteresovanými osobami z oficiální státní správy připravují. Paradoxy té doby však bylo, že jsme prakticky neměli možnost o tom kohokoliv informovat, neboť, jak již víte z minulých textů prohlášení, vedení vnitra bylo na straně převratu. Nezbývalo než vývoj tehdejší situace jen monitorovat a získané informace ukládat tzv. do šuplíku. A ještě k pohřbu onoho disidenta, kterého sověti bez milosti zlikvidovali. Nad jeho hrobem se sešel Adamec s Dubčekem. Copak je asi svedlo k rozloučení se svým společným přítelem? Tady již došlo k prvním oficiálním kontaktům mezi představiteli disentu a tehdejších představitelů čs. státních orgánů. Někdy v průběhu března roku 1989 jsem se dozvěděl jak bude oficiální předání moci v ČSSR probíhat. Od ruských dublérů (dvojitý agent) bylo zjištěno, že celá akce je již zcela připravena. Dokonce jsme získali informace, že celonárodní povstání bude vrcholit založením tzv. občanského fóra. Jak se toto hnutí bude jmenovat jsme skutečně věděli již v březnu 1989. Mezitím ve společnosti stále narůstalo napětí. Vznikaly další iniciativy jako např. Obroda a podobně. To však pod taktovkou sovětské strategické rozvědky, činnosti všech dalších zpravodajských služeb zainteresovaných do přípravy převratu. Do ČSSR za disidenty začali jezdit zahraniční návštěvníci, členové různých politických stran ze západu. Bylo zajímavé, že nám prověrky těchto osob v našem kontrarozvědném systému vyhazovalo informace o tom, že tyto osoby jsou buď agenty CIA nebo třeba BND (Německo). Co z toho vyplývalo? Mašinérie převratu se již rozběhla na plno. Pochopitelně nás v té době také zajímalo co zde má po převratu vzniknout. Představa, se kterou sověti tehdy počítali, byla následující. Občanské hnutí, které vznikne a svrhne dosavadní státní uspořádání, se postupně rozdělí do dvou proudů. Jeden proud bude levicový a přemění se na sociální demokracii. Druhý proud vytvoří pravicovou stranu. Tento postup měl velice rychle vytvořit v ČSSR podmínky pro a teď cituji „Vybudovat z ČSSR výkladní skříň“, která by měla být příkladem pro obyvatele tehdejšího SSSR k podobnému přerodu samotné sovětské společnosti. Do tohoto vývoje však silně vstupovaly zájmy USA. Už tehdy bylo agenturními prostředky ale zjištěno, že takovýto vývoj není v zájmu Američanů. Jejich představu formuloval tehdejší bezpečnostní poradce amerického prezidenta Brezinsky. V případě ČSSR je potřeba tuto zem rozdělit na dva samostatné státy. Tím dojde k oslabení i případného levicového hnutí a tím k lepšímu ovládání dvou menších na sobě nezávislých územních celků. Toto, o čem píši, to není hodnocení dneška, ale jde o skutečné informace, kterými jsme disponovali na jaře 1989 v době přípravy převratu v naší zemi. A příště - Převrat v ČSSR v listopadu1989. Za pravdu stojí stále bojovat.
Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 14. dubna 2012
PŘEDÁNÍ MOCI V ROCE 1989, JAK TO SKUTEČNĚ BYLO! Výpověď JUDr.Lubomíra Štrougala – předsedy vlády do roku 1988. Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech. V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti. Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách,ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L.Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum, jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10.listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov. Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M.Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.
U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova : „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje. Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci. Ale zpět k tehdejšímu vedení KSČ. Nejen ono, ani vláda nepochopitelně nesleduje a neprověřuje situaci uvnitř mocenských složek ve státě – zvláště armádě, v bezpečnostních útvarech včetně tajných služeb. Ve druhé polovině roku 1989 se objevily četné náznaky, že zvláště mladší příslušníci v rozvědce soustředěné kolem generála Lorence, kritizují stranické představitele. Nebylo zřejmě obtížné vše zjistit a snažit se v těchto mocenských složkách situaci zvládnout. Ve stranickém vedení měli v té době „hlavní slovo“ dva členové politbyra, Jakeš a Hoffmann, v té době hlavní iniciátor kádrových změn. Jak kvalitní personální změny prosadil, a to i ve vládě, nechávám bez komentáře. I Jan Fojtík už v té době předvídal, že nastávající krize je stávajícím vedením nezvládnutelná. Zkrátka měsíce a týdny v té době v ČSSR probíhají „v klidu a míru“, jako by se kolem nás nic nedělo. Předsednictvo ÚV KSČ a vláda pravidelně zasedá, přijímá běžná rozhodnutí a tváří se, že zásadní politické, státoprávní a personální obraty ve spojeneckých státech se nás nijak nedotýkají. Neprobíhají zásadní jednání o možných, byť alternativních vývojových změnách v celém společenství a o logických důsledcích, které se nutně musejí dotknout zájmů naší země. Nejsou vypracovány, předloženy žádné úvahy o tom, co nás může čekat zítra, jak se zachováme ve zcela nové situaci, kdy naši hlavní partneři v mezinárodní politické a ekonomické spolupráci mění zásadně programy rozvoje svých zemí. V politice se takové počínání v historicky vypjatých situacích označuje jednoznačně – jde o hazard. Vedení KSČ zavíralo oči před vývojem, který byl zřejmý. To ale souvisí s celou historií KSČ a jejím vztahem k SSSR. Dodnes nechápu, že předsednictvo ÚV KSČ, které mělo rozhodující pravomoci ve státě a bylo plně odpovědné, se tvářilo, jako by se nic nedělo, a pokud připustíme, že se děje, tak se to nás v Československu netýká. Rostoucí domácí nespokojenost i aktivita opozičních sil vyžadovala zamyslet se nad oficiálním tradičním posuzování těchto očividných, pro režim nepříjemných, či dokonce varovných změn. Pokračující represivní zásahy bezpečnostních orgánů jsou zjevně neúčinné, převážně mocenské zásahy vůči opozici přispívají pochopitelně k růstu autority jejich představitelů. KSČ se již v té době připravovala na příští stranický sjezd, který se měl konat v polovině roku 1990. Jak již bývalo zvykem,začaly se objevovat různé spekulativní názory na personální změny. Vedou se diskuse, že by v čele KSČ měl stanout Ladislav Adamec, hovoří se taky o Miroslavu Štěpánovi. Spousta energie se věnuje kádrovým posunům a přesunům, ale základní politické problémy jdou stranou.
V této složité situaci dochází k nesmyslnému hazardu,který organizuje první náměstek ministra vnitra generál Lorenc spolu s vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV Rudolfem Hegenbartem. Dospěli zřejmě k rozhodnutí vytvořit vhodnou situaci, která by přispěla k výměně generálního tajemníka a dalších členů předsednictva. Uvažovaný politický převrat byl však nepromyšlený, organizačně nepřipravený – a zdá se, že hlavní organizátor s velkou naivitou předpokládal, že pouhou personální změnou ve stranickém a státním vládním vedení vyřeší celkovou, den ze dne narůstající krizovou situaci v zemi. V době, kdy Jakeš a Adamec jsou v srpnových dnech 1989 na dovolené v Sovětském svazu na Krymu, organizují Lorenc a Hegenbart spolu s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Lenártem, který zodpovídal ve straně za oblast zahraniční politiky, v hotelu Paříž schůzku s představiteli některých velvyslanectví států NATO. Ve zprávách zahraničních korespondentů z té doby se objevují zprávy o připravované výměně generálního tajemníka ÚV Jakeše. Ten spolu s Adamcem v té době nic netuší. Následně Lorenc s Lenártem navštěvují člena ÚV KSČ (jméno neuvádím pro nesouhlas dotyčného) s návrhem, zda by nepřijal funkci presidenta republiky, kde by také mělo dojít podle jejich představ ke změně. Z dalších známých souvislostí logicky vyplývá, že plán této personální defenestrace zněl: odvolat Jakeše, do jeho funkce navrhnout Lenárta, po rezignaci dosavadního prezidenta republiky navrhnout jednoho z českých členů ÚV KSČ, předsedou vlády jmenovat Lorence. S Lenártem se alternativně počítalo do funkce prvního tajemníka ÚV KSS. Poté dochází v souvislostmi s událostmi 17.listopadu k závažné provokaci. Mám na mysli inscenovanou smrt „studenta Šmída“ na Národní třídě. Přes třicet hodin je tato provokativní, nepravdivá informace vysílána a zveřejňována v masových médiích doma i v zahraničí, aniž je kýmkoliv z oficiálních činitelů uvedena na pravou míru. To vytvořilo kvalitativně novou situaci, která se vyznačuje masovou nenávistí vůči KSČ, jejímu vedení a přímo Jakešovi. Nikdy jsem nepodléhal špionománii, ale to, co rozvědky v té době u nás předváděly, by vydalo na mnohé tlustopisy. A nejednalo se jenom o službu států NATO, velice aktivně zde působila i rozvědka sovětská. To československá zpravodajská služba nepochybně znala. Mám však oprávněné pochybnosti, zda s tím byli seznámeni nejvyšší představitelé. Zkrátka, orgány a vedení ministerstva vnitra dělají svou, na KSČ nezávislou politiku a mají své cíle. Podle mne zcela naivní. Chtějí svrhnout Jakeše a myslí si, že nabídnou národu jiné stranické vedení. Ale ne jinou politiku. Tady vidíte, že můžete mít milióny stránek tajných informací, tisíce agentů a stovky odposlechů, ale když nemáte věcnou a objektivní politickou analýzu a představu o východiscích, stanete se stejně hříčkou mezi neúprosnými společenskými silami domácími i zahraničními. Stranické představenstvo bylo dezorientované. Je jen náhoda, že Jakeš a další vedoucí představitelé jsou během 17.listopadu ujišťováni představiteli ministerstva vnitra, že vše proběhne v klidu, vše je pod kontrolou? Generální tajemník je ujišťován, že orgány ministerstva vnitra budou respektovat jeho pokyny : vyvarovat se jakéhokoliv násilného střetnutí. Tak všichni vedoucí odjíždějí tento pátek z Prahy, většina do stranického rekreačního střediska u Orlické přehrady, ostatní k rodinám v Čechách či na Slovensku. Lorenc údajně pobýval v Bratislavě, Hegenbart na své chatě na Moravě a ministr vnitra Kincl v Ostravě předával vyznamenání příslušníkům MV. Jak si vlastně vysvětlit příhodu tajemníka
ÚV Jana Fojtíka, který se vracel 17.listopadu večer letadlem z Moskvy ? Na ruzyňském letišti byl zcela neobvykle uvítán důstojníkem MV, a aniž by se ho na cokoliv ptal, byl jím ujištován, že vše je v pořádku a že klidně může rovnou odjet na Orlík. Připomeňme také, že Fojtík byl v ÚV KSČ odpovědný za masová média, a měl tedy jedinečnou možnost okamžitě zasáhnout do dezinformační kampaně o údajné smrti studenta a v zárodku, v prvních hodinách této „politické bombě“ čelit. Příliš silně se zde vnucuje domněnka, že zde byl záměr :nechť nikdo z vedení strany není v době, kdy se objeví zpráva o smrti studenta, v Praze k dispozici, aby mohl včas, bezprostředně čelit šíření záměrně zorganizované mediální hysterie. Tato provokace měla nezastupitelnou hodnotu roznětky protirežimního masového odporu. Ani tehdy nepochopili, co se vlastně děje. Stranické vedení se schází až v neděli odpoledne a vláda až v pondělí. Vše pozdě. Dezinformace nadále tři až čtyři dny působí a nikdo tomu nečelí. Masová nedůvěra vůči režimu roste každou hodinu. A ani tehdy, kdy je odpovědnost představitelů bezpečnostních služeb za nedodržení daných pokynů na první pohled zřejmá, nejsou funkcionáři včetně náměstka Lorence zbaveni funkcí. Lorenc s Lénártem vedli zřejmě další jednání. Hegenbartovi prý navrhli, aby převzal funkci druhého tajemníka ÚV KSČ. Ten to však odmítá. Lénárt měl převzít funkci předsedy vlády. Vše zůstává utajeno členům předsednictva ÚV. 24.listopadu bylo plenární zasedání ÚV KSČ, s jehož svoláním Jakeš dlouho otálel. Jeho referát, který tam přednesl však nezasluhuje věcný komentář. Protože se předsednictvo nedovědělo, jak postupovat dál, tak ze svých funkcí odstupuje. Tato demise nesmírně posílila opozici. Jsou předloženy návrhy na generálního tajemníka. Karel Urbánek – předseda byra pro řízení stranické práce v českých zemích a Rudolf Hegenbart. Byl i třetí návrh z pléna a to na moji osobu, což jsem rezolutně odmítl. Hegenbart byl zkušený politicky, kritický k dogmatickým návrhům. Husák, Hoffmann a Jakeš prosazovali Urbánka. To se však ukázalo jako krajně neuvážené a vůči Urbánkovi neuvážené. Zkrátka bylo zvolené předsednictvo, které nemělo subjektivně a ani objektivně šanci zvládnout situaci. Kupily se chyby za chybou. Ale pochopme, že jsme sklízeli letité plody normalizace,ideologického sešněrování a neustálého politického vměšování sovětského vedení. Z takových poměrů nemohla žádná nová, moderní a schopná generace funkcionářů vyrůst. Ne, neměli jsme jinou možnost, než přijímat špatná řešení. V době, kdy Adamec rezignoval na funkci předsedy vlády, vystoupila skupina disidentů, sdružených v Obrodě s iniciativním návrhem na personální obsazení nejvyšších funkcí. Také bývalý premiér Černík jednal s Urbánkem. Navrhl na prezidenta A.Dubčeka a za premiéra Valtra Komárka. Tento návrh však Urbánek vůbec předsednictvu oficiálně nepředložil. Jednání , pro které nenalézám vhodné přídavné jméno. Návrh aby Dubček byl prezidentem, měl své historické opodstatnění. Dubček sám se – podle mého názoru oprávněně – o tuto funkci ucházel. Ale byl zde další pretedent na nejvyšší funkci ve státě : Václav Havel. V oné přechodné době, kdy ještě byl prezidentem G.Husák, už dva členové aparátu úřadu vlády NSR přímo na chodbě Úřadu předsednictva vlády sdělovali Havlovi, že jako příští prezident ČSSR byl na Slovensku vybrán on, aby s tím počítal. Havel byl samozřejmě připraven to „těžké břímě odpovědnosti“ – jak říkával – byť nepříliš „ochotně“ převzít. Současně mu sdělili, snad spíš žertem, protože své námitky nemínil vážně, že pokud by s tím nesouhlasil, tak by si musel vybrat někoho jiného. Takže Havel coby prezident nebyl žádným
objevem nějakého Kocába!! To je snad jen nějaká krycí legenda. A i těch následně vymyšlených bylo několik. Nabízela se jak známo,reálná možnost, že novým prezidentem se stane Ladislav Adamec. V té době však již bylo jasné, že poměry u nás začíná ovlivňovat Západ. Zvláště západoněmecká diplomacie a rozvědné služby této země byly více než aktivní. Prezident měl být volen i tzv. přímou volbou. Tento nápad sdělil tiskový mluvčí vlády M.Pavel sdělovacím prostředkům, aby se stal předmětem veřejné diskuse a tedy podkladem navazujících politických jednání. Proti tomu se unisono zvedl odpor ve všech zahraničních sdělovacích prostředcích a vznikla tak bouřlivá ,agresivní kampaň pod heslem, že by tak došlo k narušení zásad obnovující se demokracie v ČSSR. Dali tak naší zemi arogantně najevo, že s nějakou vlastní domácí politikou nemáme moc počítat. Teprve dodatečně se k tomuto zahraničnímu pokřiku přidali i naši domácí „novovládci“ . Koncem listopadu zde již nebyla síla, která by byla vůbec schopna ještě něco aktivně ovlivňovat. Premiér Adamec byl událostmi smýkán od hodiny k hodině. Žádné nové návrhy neměly smysl, poněvadž nebylo nikoho, kdo by se jimi vůbec zabýval. Převládla panika podle hesla „Zachraňse, kdo můžeš“. Trio mužů,Čalfa,Adamec,Mohorita v posledních dnech, kdy rozhodovali o předání moci do rukou opozice, bohužel nerespektovalo jednu, v závažných situacích důležitou státnickou povinnost. Totiž vydat veřejné prohlášení o tom, za jakých okolností dochází k této historické změně a v jakém stavu se země nachází. Předávali zemi, která disponovala významným ekonomickým potencionálem, fungujícími státními a samosprávnými orgány, s dvousettisícovou moderní armádoua akceschopnou bezpečnostní organizací. Předávali zemi, která měla svou středně i dlouhodbou koncepci rozvoje.
PROHLÁŠENÍ č. 6 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Převrat v ČSSR v listopadu 1989 Píše se rok 1989 a je léto. V ČSSR vrcholí přípravy k uskutečnění převratu. Emigrant a člen Charty 1977 Zdeněk Mlynář se několikrát setkává s Gorbačovem. Osobně se znali již ze studií. Dolaďují společně jména budoucích představitelů moci v ČSSR. V Praze probíhá tak jako každoročně demonstrace odsuzující vstup spojeneckých vojsk na naše území v roce 1968. Napětí ve společnosti pod vlivem čím dále tvrdších zákroků proti disidentům ze strany bezpečnostních orgánů, jejich zadržování, zatýkání na základě rozkazu 1. náměstka ministra vnitra Lorence (člověka podezřelého ze spolupráce s francouzskou tajnou službou – viz předchozí prohlášení) stoupá, ve společnosti se vyhrocuje touha po skutečné svobodě (kterou však nikdo neumí definovat) včetně projevů svých názorů. Občané naší země však vůbec nevědí, že se stali objekty zájmu zahraničních mocností, které po převratu v ČSSR sledují své vlastní cíle a to zejména ekonomického zájmu. Prodej vlastních nadproduktů na naše území likvidace českého průmyslu, zemědělství a jejich nahrazení pobočkami firem ze západních zemí. Krátce řečeno – likvidace všeho co by mohlo
být ekonomickým konkurentem firem za západu. To však v tuto dobu nikdo z obyčejných lidí, kteří pak v listopadu cinkali klíči na protistátních shromážděních, vůbec netušili. Když jsem všechny aspekty tohoto „lidového povstání“ konzultoval s docentem Jaroslavem Matějkou, a také spisovatelem autorem např. románu Náš dědek Josef, Všichni dobří rodáci, mj. úspěšné a populární televizní seriály nebo biografie Winstona Churchilla, označil povstání našeho lidu jako něco co historie ve svém vývoji zatím nepoznala: To co se v současné době odehrálo v ČSSR nemá zatím historicky žádné obdoby. V celé historii lidstva se nenajde moment, kdy by obyčejní lidé svými demonstracemi rozmetali pokrok a tím vlastně provedli revoluci proti sobě samým a svým výdobytkům, které generace jejich rodičů, dědů za cenu osobních obětí, musela v boji proti kapitalismu vybojovat ! Prostě paradox té doby. A ejhle uplynulo 22 let od tohoto převratu a najednou narůstá skupina osob volající po výdobytcích tehdejšího režimu. Je však smutné, ale i směšné, že to jsou i osoby, které tehdy aktivně cinkáním klíčů tehdejší režim popravili. Pokud si obyčejní lidé neuvědomí tuto prostou pravdu a nepochopí, že je kapitalismu potřeba postavit pevnou hráz a kapitalisty tvrdě hlídat v rámci právních norem a zákonů, bude pořád platit to samé jako za první republiky – kapitalista žije z práce svých poddaných (chcete-li otroků). Většina národa si neuvědomuje, že vyšší životní úroveň západních zemí jejich občané nedosáhli pokorou před kapitalismem, ale aktivním tlakem svých sociálně demokratických partají, odborů atd. na vyvážené přerozdělování zisku kapitalistů na účely veřejné správy a nejen do kapes jednotlivců. Po pádu komunistických vlád včetně SSSR se opět kapitalismu otevřela cesta jak bezbřehým vykořisťováním např. prostřednictvím bank a podobných institucí začít vysávat všechny státy na celém světě. Takto získané prostředky jsou opět shromažďovány do rukou jednotlivců dnes spíše známých pod pojmem akcionáři té nebo jiné firmy, a pokud možno ještě anonymní. Problémy Řecka, Francie, USA, Španělska a dalších zemí nejsou problémem tamních obyčejných lidí. Je to útok kapitálu a potažmo kapitalistů zničit a pod různými hesly jako život nad poměry, potřeba vyrovnaného rozpočtu atd., osekat takové výdaje státu, které po přerozdělení nakonec skončí v soukromých kapsách, např. ze zdravotnictví. Tyto zisky určitě nepůjdou na růst životní úrovně obyčejných lidí tj. zaměstnanců, důchodců, děti pod. A přitom stačí tak málo. Vytvořit silné levicové, ale poctivé, vlády, které nedovolí tyto krádeže za bílého dne a je úplně jedno, zda se to týká Česka nebo dalších zemí v rámci Evropy. Je tu šance postupně z Evropy vytvořit moderní společnost s prvky socialistického státu tak, jak to tady bylo do roku 1989 ovšem s tím rozdílem, že bude zaručena možnost každému jednotlivci se svobodně rozvíjet a v případě, že to bude poctivý boj, tak i zisk z této činnosti bude moci tento jednotlivec samostatně, pochopitelně po odvodech státu, využít tak, jak uzná za vhodné. Věřím tomu, že tento princip umožňuje rozvoj takových společností jako jsou Vietnam, Čína, Švýcarsko apod. Naopak tam, kde vítězí primitivní kapitalismus – USA, Řecko, Francie, Velká Británie, Španělsko, Portugalsko a ČESKO – to jde s rozvojem těchto
zemí stále rychleji z kopce. To vše jsou přímé důsledky převratů, které ve Východní Evropě, tedy i v naší zemi, v roce 1989 proběhly. Vraťme se však k létu 1989 v naší zemi. Já a někteří mí kolegové, co jsme znali pravdu o zákulisí připravovaného převratu v této zemi, jsme již tehdy věděli, že je tento proces nezastavitelný. Bylo otázkou času, kdy k tomuto převratu dojde. Přesné datum převratu jsme pochopitelně neznali, ale naše typy se soustřeďovaly na některé z datumů, kdy v naší zemi docházelo již prakticky pravidelně k různým protestům. K převratu mohlo podle mého tehdejšího dohadu klidně dojít již při akcích spojených s okupací ČSSR 21. srpna nebo při akcích spojených se vzpomínkou na upálení Jana Palacha v lednu 1990. Nakonec zainteresovaná věrchuška na vnitru a v partaji rozhodla, že to bude 17. listopad. Ještě jedna poznámka k té době. Špičkoví ekonomičtí odborníci působící na VŠE již tehdy měli na základě zadání vlády tehdejší ČSSR zpracovány materiály, které po převratu měly umožnit tehdejším státním podnikům uvolnění od odvodů tehdy až 80 procentních daní do stání poklady, snížit tyto odvody a tím zabezpečit razantnější ekonomický rozvoj těchto podniků. Tyto materiály byly po převratu a vstupem Klause do politiky při formování pravicové strany ODS smeteny ze stolu. Přesto se ještě tehdy snažili někteří ekonomové z VŠE za podpory některých bývalých disidentů ekonomů např. Věnka Šilhána tyto návrhy prosadit, neúspěšně. Toto mělo po převratu zásadní význam v dalším vývoji v naší zemi a na nasměrování naší budoucnosti, na kterou dnes doplácíme. Rok 1989 však přinesl ještě jednu zajímavou zpravodajskou informaci. Před převratem se na VŠE přes své známé obrátil emigrant Jan Švejnar, dnes již několikanásobný kandidát na čs. prezidenta a šéf „bůh ví! kolika různých institucí a snad i nadací. V té době zval do USA přední odborníky z VŠE na přednášky, které tam on zajišťoval. Z jedné takovéto cesty našich ekonomů se k nám dostaly tyto informace – přednášky byly organizovány pro americkou vojenskou generalitu, při kterých se seznamovali s naší tehdejší ekonomickou a případně s možností, jak tuto ekonomiku v nových podmínkách rozvíjet. Neumím si z čistě zpravodajského hlediska vůbec představit, že by Švejnar mohl něco takového zařídit, kdyby neměl úzké kontakty na americké zpravodajské služby. Ano je to týž Švejnar, o kterém dnes ČSSD uvažuje, že by byl pro ni vhodným kandidátem na prezidenta naší země! Zajímavé, že ?! Události samotného 17. listopadu nejsem schopen věrohodně popsat. Vedení ministerstva vnitra pro celý náš odbor, který rozpracovával Chartu 77, poslalo na dny spojené se 17. listopadem mimo Prahu. Zorganizovalo pro nás společenskou akci „zabijačku“ pod heslem „utužení kolektivních vztahů“. A ještě si nás přijeli zkontrolovat, zda jsme tam všichni. Tím plně paralyzovalo náš aparát. Co se odehrává 17. listopadu v Praze jsme se tedy nedozvídali od své agentury, ale poslechem rozhlasových zpráv. Jinak zabijačka byla príma. Po návratu do Prahy již byly tiskem a televizí veřejnosti předávány zprávy o zabití studenta na Národní třídě. Analýzou tehdejší situace nebylo těžké rozklíčovat, že za událostmi 17. listopadu stojí mimo vedení ministerstva vnitra i velení krajské správy Praha. Jednak přímo odpovídalo za veřejný
pořádek v Praze, to znamená, že jí byly všechny složky, které se zúčastnily zásahu na Národní proti studentům, podřízeny. Osoba mrtvého studenta Šmída, který následně ožil a byl odhalen jako příslušník 2. odboru čs. kontrarozvědky Živčák, tato tvrzení plně podporuje. Štáb, který celou tuto akci naplánoval a řídil, sídlil ve vile tehdejšího ministerstva vnitra na Břevnově. Paradoxně byl v této vile pak ubytován následný ministr vnitra Langoš. Přímo po událostech 17. listopadu se v této vile velice intenzivně scházeli nejvyšší představitelé tohoto státu, např. tehdejší ministr vnitra , šéfové čs. tajných služeb. Průběžně tam přijížděly kolony různých diplomatických vozů. Nejhojněji zde byly zastoupeny vozy sovětského velvyslanectví. U této vily byly rovněž zaparkovány vojenská nákladní vozidla s radiovou výbavou. Stejně jako tomu bylo v roce 1968, kdy podobná vozidla parkovala skoro před každými našimi kasárnami či před stanicemi tehdejších útvarů veřejné bezpečnosti. Zatímco to ve společnosti již vřelo, z tohoto místa byly řízeny a úkolovány všechny složky a služby zapojené do tohoto převratu. Co se tam však konkrétně dělo, je otázka přímo pro zainteresované. Já tam přímo nebyl. Příště – Osoby a situace po převratu 17.listopadu Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ 18. dubna 2012
PROHLÁŠENÍ č. 7 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA Převrat v ČSSR v listopadu 1989 Osoby a situace po převratu 17.listopadu Dny poté – po návratu ze zabijačky a nástupu do práce – bylo zjevné, že demonstrace v Praze již přecházejí do celonárodního povstání. Nenávist ke KSČ a jejím představitelům dosáhla skutečně celorepublikového rozměru. Pochopitelně vzniklo centrum odporu, které se začalo formovat pod názvem Občanské fórum. „Náš kontakt s dublem“, spolupracující se sovětskou rozvědkou, dostal od sovětů jasný úkol, vyhledat Václava Havla a uvést jej do čela tohoto sdružení. Odjel proto pro něj na místo, kde se v té době ukrýval. Měl strach poté co se stalo na Národní třídě 17. listopadu, že by mohl být zatčen jako jeden z potenciálních iniciátorů tohoto protistátního vystoupení studentů (což ale pochopitelně nebyl). Nás kontakt měl celkem dost
práce, aby Havla přemluvil a aby se nebál zapojit se do činnosti Občanského fóra. Dubler následně Havla odvezl na formující se zasedání Občanského fóra a zasadil se o to, aby se Havel stal mluvčím tohoto uskupení. Tím splnil i úkol, který mu byl uložen pracovníkem sovětské strategické rozvědky. Po pádu režimu se rovněž aktivně na základě pokynu z ruské strany podílel na jmenování různých ministrů do nově jmenované vlády, např. Dienstbiera ministrem zahraničí, Dobrovského ministrem obrany, Sachra ministrem vnitra atd. Vše pod patronací sovětů. Rovněž tak sovětská rozvědka prostřednictvím tohoto dublera ovlivňovala výběr nových velvyslanců v zahraničí. Např. jmenování Rudolfa Slánského velvyslancem v SSSR bylo z ruské strany přes jejich vlivovou agenturu přímo vyžadováno. Pochopitelně se tak dělo i v rámci dalších státních funkcí. Rozzuřený národ všechny tyto změny s jásotem přijímal aniž by tušil, že za tím jsou zájmy zahraničních mocností a jejich dohod o novém uspořádání Evropy. Následným jmenováním Jana Rumla do funkce náměstka ministra vnitra a Langoše do funkce ministra vnitra splnil celý převrat další cíl. Zlikvidovat čs. kontrarozvědku a rozvědku jako celek, aby snad tyto služby a jejich jednotliví příslušníci nemohli mít vliv na nově se formující společnost a mít tak třeba výhrady jednak k jednotlivým představitelům nového režimu a hlavně proto, aby se nemohly objevit na veřejnost informace, které jste si již přečetli a právě teď čtete. Byla paralyzována činnost těchto služeb a všichni příslušníci byli posláni domů, aby následně formou tzv. pohovorů před komisí prošli sítem. Tyto tzv. občanské komise, které rozhodovaly o tom, kdo bude u zpravodajské služby dále sloužit, začaly řádit, na základě pokynu Jana Rumla a jeho pomocníka Devátého, v našich složkách, a to v době, kdy ještě ani obnovený parlament této republiky nepřijal zákon o jejich oficiálním zmocnění k také činnosti. Veškeré tyto prověrky byly totiž protizákonné a protiústavní. Představte si, že jste nositelem státního tajemství, tak jak o nich píši v předchozích prohlášeních, a najednou jste předvolán před komisi, složené se tří neznámých dědků, kteří ke své činnosti nemají žádné zákonné oprávnění, a oni se snaží od Vás získat utajované státně bezpečnostní informace. Pochopitelně jsem se jim vysmál jako většina mých kolegů. A opět pochopitelně jsme byli následně po těchto pohovorech označeni jako nevyhovující pro další činnost u čs. kontrarozvědky, jakož i u dalších bezpečnostních složek. Ani naše propuštění neodpovídalo zákonům. Nikdo z nás nedostal písemný rozkaz, že jsme byli na základě něčeho, co jsme porušili, propuštěni z tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Jen nám bylo hromadně řečeno, že jsme propuštěni. Tento postup porušující ústavu tehdejší ČSSR a zákony týkající se ministerstva vnitra jednoznačně potvrzoval snahu nového vedení ministerstva vnitra a potažmo zahraničních zpravodajských služeb, třeba i nezákonným způsobem rozprášit státní orgán, který byl pro nové nositele moci nebezpečný právě tím, že o nich a jejich zájmech v naší republice velmi mnoho věděl. A ještě jednu perličku. Po svém nezákonném propuštění jsme své kontakty a své spolupracovníky neztratili. Někteří z nich, tzn. i agenti, se po převratu dostali jako členové disentu i do aparátu nového ministerstva vnitra a následné organizace, která vznikla po rozpuštění čs. kontrarozvědky. Tehdy jsme získali informace, že v objektu ministerstva vnitra
ve ul. Zikmunda Wintra na Praze 6 poblíž americké rezidence, kde m.j. dříve vládl i Lorenc, se usadily analytické štáby sovětské zpravodajské služby a americké CIA. Tyto analytici dostávali k prověření veškeré záznamy, které právě vznikaly, záznamy z pohovorů před občanskými komisemi, řadícími ve všech složkách tehdejší čs. kontrarozvědky. To znamenalo, že informace, které u těchto komisí někteří mí kolegové uvedli, byly čteny těmito analytiky a v případě, že tam bylo něco zajímavého pro Američany, např. náznak o podezření některé osoby ze spolupráce se CIA, tak jim to Rusové předali, a to samé platilo i obráceně ! Taková byla realita tehdejší doby. Někteří mí kolegové při tzv. pohovorech před těmito komisemi ze strachu o svůj další osud se lidově řečeno „posrali“ a vyžvanili všechno, co věděli. Přestože jim v tom bránil ještě tehdy platný zákon, a toto jejich chování by se dalo kvalifikovat jako vyzrazení státního a služebního tajemství neoprávněným osobám. Odměna těmto jednotlivcům byla většinou v tom, že jim nové vedení ministerstva vnitra a příslušných složek umožnilo dále nějaký čas ještě sloužit. Vím, že to byla velmi malá skupina osob a většinou ti, kteří nic neuměli a neznali a nic kloudného ani nevěděli. Ale i vyzrazení pravých jmen našich spolupracovníků se dá kvalifikovat jako vlastizrada na našem státě. A podobné ocenění by zasluhovali i ti, kteří seznamy našich spolupracovníků veřejně publikovali, viz Cibulkovy seznamy. Ale i ti, kteří pod krytím účelově přijatých zákonů z toho udělali veřejně přístupné seznamy. A my je přece známe !! Každý stát má své zpravodajské služby a ty existují již od nepaměti. Zrada, která zde proběhla, by měla být dle spravedlnosti patřičně oceněna. Tím se dotýkám i tzv. lustračního zákona, který nejen porušoval tehdy platnou čs. ústavu, ale porušuje i tu současnou, přestože byla již několikráte modifikována. A proto žádáme v rámci naší iniciativy nápravu těchto skutečností a postih konkrétně odpovědných osob za tento stav. Rovněž tak spravedlivé potrestání těch, kteří dopustili tu největší zradu na společnosti a lidech a to je rozdělení ČSSR na dva státy pouze na základě domluvy dvou politiků Klause a Mečiara, za přispění Havla. Bez celonárodního referenda a jeho rozhodnutí považujeme tento krok za vlastizradu. V historii naší společné země toho dosáhl jen Hitler. Stejně jako tehdy tak i v roce 1992 byly za tímto rozdělením zájmy dalších mocností, a z pohledu občanů obou států je to vlastizrada toho nejhrubšího zrna. Jako taková by měla být také patřičně oceněna. Oceněni by měli být i aktéři, kteří něco takového uskutečnili, a to i přesto, že je potřeba zůstat součástí Evropy. Ale jako jeden společný stát bychom pochopitelně měli úplně jinou možnost ovlivňovat dění v rámci EU a i vnitřní politika společného státu by bránila excesům, které zde probíhají od rozdělení naší republiky. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa
„Pravda má právo zvítězit“ 21. dubna 2012
Prohlášení č. 8 Dovětek Závěrem bych tedy chtěl shrnout obsah toho, co zde bylo sděleno, do krátké analýzy. Příprava převratu v ČSSR měla za cíl změnu politicko ekonomického uspořádaní v tehdejším Československu. Jako prostředek ke splnění tohoto záměru posloužili vybraní pracovníci KSČ, Ministerstva vnitra, kontrarozvědky a rozvědky. Pod záminkou přihlášení se k perestrojce Gorbačova v tehdejším SSSR byly zatáhnuti do první fáze převratu u nás. Šli do toho pod příslibem, že získají nové a ještě lepší funkce, jednak ve stranickém, ale i mocenském aparátu, až se jim podaří předrevoluční státní a stranické představitele z jejich míst odstranit. Dle mého se pak chtěli připojit k myšlenkám tzv. Pražského jara z r.1968 a pootočit kormidlo dalšího vývoje v naší zemi tímto směrem. To však nebyl skutečný záměr celého převratu, který měl za cíl zničit do základu tehdejší politicko ekonomický systém v ČSSR. Tak dalece však hlavní protagonisté tohoto převratu, až na jednu výjimku a tou byl generál Lorenc, vůbec nepřemýšleli. Zkráceně řečeno - v r.1989 šlo převážně ze strany českých aktérů o vnitrostranický puč, který měl odstranit stávající stranickou a mocenskou verchušku. To však nebyl pravý cíl, kvůli němuž se tady to celé divadlo rozehrálo. Ve skutečnosti šlo o to, zlikvidovat celý stranický a mocenský aparát. KSČ měla být zlikvidována jako celek a její místo měla nahradit v plném rozsahu ČSSD, která vznikla z jednoho proudu štěpícího se Občanského fóra. Proto i tzv. Bohumínské usnesení zakazující spolupráci s KSČ. Druhý proud Občanského fóra začal na zelené louce budovat pravicovou stranu. Není bez zajímavosti si připomenout, že hlavní figury těchto proudů byly za levici Zeman a za pravici Klaus. Co je však asi nejdůležitější je ta skutečnost, že oba pocházejí z Prognostického ústavu AV. Tam byla kádrová rezerva pro realizaci další fáze převratu u nás a doplnění Občanského fóra o další rozhodující figury pro tahy rozehrané šachové partie. Klaus, neoliberální politik, to znamená budovatel pravicové části obyvatelstva. Zeman, spíše politik sociálního cítění, uznávající tržní ekonomiku a nositel sociálně demokratických myšlenek. To pochopitelně již bez účasti první skupiny osob, která převrat pod vidinou jakéhosi návratu k r.1968 připravila a započala. Po událostech 17.listopadu 1989 svůj úkol již splnila a byla ponechána svému osudu. Oni sami již hovořit nebudou. Nemohou se přiznat k tomu, že zde připravili a provedli státní převrat. Paragrafy za tento čin vlastizrady jsou jasné. Jak geniální ze strany skutečných organizátorů převratu, kteří seděli daleko za hranicemi naší vlasti na obou březích, tehdy ještě rozděleného, světa na dva nesmiřitelné tábory. V Evropě však uskutečňovaly svůj společný zájem, a to nové geopolitické rozdělení světa.
Za pravdu stojí stále bojovat.
Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ leden 2013
Prohlášení č. 9 KONEC OBELHÁVÁNÍ NÁRODA V dalším díle našich prohlášení okolo událostí z roku 1989 bych chtěl upozornit na cíl, kterého měl a má převrat spuštěný v listopadu 1989 dosáhnout. Tak jak bylo v tehdejší době naplánováno, základním cílem je vytvořit ve společnosti dvě stabilní politické strany – jednu orientovanou levicově a druhou pravicově. Vzhledem k rozloze a počtu obyvatel naší země se počítá se členskou základnou každé z těchto stran v počtu 2000 až 2500 kmenových členů. Tento počet bude stačit k pokrytí všech požadavků na fungování politických seskupení (zajištění servisu, propagace, výběru vhodných kandidátů do čela politických stran, příprava voleb atd.). Vzhledem k tomu, že se pochopitelně každá z těchto stran bude chtít chopit vrcholných státních funkcí a využívat tak veškeré výhody s tím spojené, budou nuceny obě politické strany něco svým voličům nabídnout tak, aby byly vůbec zvoleny. Volič (občan) se bude ve volbách rozhodovat, koho podpoří na základě předloženého volebního programu. Strany budou pak nuceny předvolební sliby bezezbytku splnit, jinak v příštích volbách u voličů propadnou. Tímto principem bude dosaženo toho, že ze společnosti zmizí fanatismus ať pravicový, tak levicový. Společnost začne na základě skutečných tržních principů zejména v oblasti ekonomiky konečně produkovat výrobky a navíc srovnatelné s trhem po celém světě. Občan (volič) při svém rozhodování, které politické uskupení bude dále vládnout, dá svůj volební hlas té straně, která mu zajistí jednak zvyšující se životní úroveň, vrátí a bude dále rozvíjet za posledních dvacet let ztracené sociální a zdravotní jistoty. V tomto okamžiku nastane zlom, který donutí pravicovou stranu k tomu, že pokud bude chtít vládnout, bude muset ve svém volebním programu začít nabízet voličům takové levicové prvky, které osloví voliče i z levého spektra a ti jí dají ve volbách svůj hlas. Pochopitelně nesplnění volebních slibů však povede k tomu, že v příštích volbách již žádný hlas nedostanou a vládnout prostě nebudou. To samé platí i o levicové vládě. Tím dojde k tomu, že se obě tato politická uskupení začnou k sobě přibližovat a ve volebních programech překrývat. Vzhledem k tomu, že tentokrát již bude hospodářství fungovat na skutečných tržních principech, nikoliv na úplatcích, podvodech, tunelech, lobování atd., by postupem času mělo dojít k růstu životní úrovně všech vrstev společnosti a ne jen úzké skupiny současných vyvolených. To co tady uvádím není „výplod mého mozku“, ale jasný cíl, pod kterým zde v roce 1989 byl spuštěn a realizován převrat. Ti (Gorbačov a spol.), kteří převrat připravovali a organizovali, věděli, že tehdejší socialismus stagnuje a dále se nerozvíjí, a počítali s dosažením výše popsaného stavu někdy v horizontu 20-30 let od roku 1989.
Toto jsou zpravodajské informace, kterými jsme disponovali již v roce 1988 a 1989 během přípravy a následného provedení převratu v naší republice. Dle mého mínění obdobný proces probíhá ve všech bývalých státech východního bloku a dnes již i v samotném Rusku. Za pravdu stojí stále bojovat. Iniciativa „Pravda má právo zvítězit“ říjen 2013