ROZVOJ MALÝCH A STŘEDNÍCH PODNIKŮ V PŘÍHRANIČNÍCH OBLASTECH

ROZVOJ MALÝCH A STŘEDNÍCH STŘEDNÍCH PODNIKŮ V PŘÍHRANIČNÍCH OBLASTECH OBLASTECH české právo pro podnikatele a zaměstnance

Kolektiv autorů

2

Krajská hospodářská komora jižní Moravy

ROZVOJ MALÝCH A STŘEDNÍCH PODNIKŮ V PŘÍHRANIČNÍCH OBLASTECH české právo pro podnikatele a zaměstnance

Kolektiv autorů

3

4

Složení autorského kolektivu prof. JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc. doc. JUDr. Milan Galvas, CSc. Mgr. Petr Kostík

Nakladatelství MU Brno 2014

5

Publikace je výstupem zpracovaných právních disciplín pro účely podnikatelů a zaměstnanců v rámci projektu „Rozvoj malých a středních podniků v příhraničních oblastech” s označením M00200, realizovaném v rámci programu Evropská územní spolupráce Rakousko – Česká republika 2007 – 2013 financovaném z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje. Projekt zrealizovala Masaraykova univerzita ve spolupráci s FH Wien der WKW (Fachhochschule Wien der Wirtschaftskammer Wien) a Krajskou hospodářskou komorou jižní Moravy v letech 1.3. 2012 až 28.2. 2014.

2014 Masarykova univerzita a FH Wien der WKW

2014 Zdeňka Gregorová, Milan Galvas, Petr Kostík

Obsah 6

1 2

ÚVOD .............................................................................................................................. 10 ŽIVNOSTENSKÉ PODNIKÁNÍ, OBCHODNÍ ZÁSADY A PROFESNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ................................................................................................................ 11 2.1 Úvod k živnostenskému podnikání............................................................................ 11 2.2 Živnostenské podnikání ............................................................................................. 11 2.2.1 Živnostenský zákon ............................................................................................ 11 2.2.2 Druhy živností .................................................................................................... 12 2.2.3 Povinnosti podnikatele ....................................................................................... 13 2.2.4 Rozsah oprávnění ............................................................................................... 14 2.2.5 Vznik, změna a zánik živnostenského oprávnění............................................... 15 2.2.6 Živnostenský rejstřík .......................................................................................... 16 2.2.7 Živnostenská kontrola a správní delikty............................................................. 16 2.3 Závazkové právo ........................................................................................................ 17 2.3.1 Pojem závazku.................................................................................................... 17 2.3.2 Závazky z právních úkonů ................................................................................. 17 2.3.3 Vybrané smluvní typy ........................................................................................ 18 2.4 Potřebné informace z obchodního práva pro stavební firmy ..................................... 21 2.4.1 Obecné zásady obchodních společností ............................................................. 21 2.4.2 Společnost s ručením omezeným ....................................................................... 22 2.4.3 Akciová společnost ............................................................................................ 24 2.4.4 Národní soustava kvalifikací .............................................................................. 28 2.4.5 Národní soustava povolání ................................................................................. 30 2.4.6 Využití systému profesních kvalifikací v praxi.................................................. 30 3 POSTUP PŘI UDĚLENÍ ŽIVNOSTENSKÉHO OPRÁVNĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE .......................................................................................................................................... 32 3.1 Zákonná úprava ......................................................................................................... 32 3.2 Podmínky k vykonávání živnosti .............................................................................. 32 3.3 Postup při získávání živnosti ..................................................................................... 32 3.4 Typy živností a podání žádosti .................................................................................. 33 3.5 Poplatky za vyřízení živnosti ..................................................................................... 36 3.6 Činnost krajských živnostenských úřadů .................................................................. 37 3.7 Činnost Ministerstva průmyslu a obchodu ................................................................ 37 3.8 Odvolání proti rozhodnutí obecného živnostenského úřadu ..................................... 37 3.9 Zrušení živnosti ......................................................................................................... 38 3.10 Poskytování dalších informací ............................................................................... 38 4 PODMÍNKY K VÝSTAVBĚ V ČR ................................................................................ 39 4.1 Základní pojmy .......................................................................................................... 39 4.2 Výkon veřejné správy ................................................................................................ 40 4.2.1 Působnost ve věcech územního plánování ......................................................... 40 4.2.2 Orgány obce ....................................................................................................... 40 4.2.3 Obecné stavební úřady ....................................................................................... 41 4.3 Územní plánování ...................................................................................................... 41 4.4 Stavební řád ............................................................................................................... 49 5 PRACOVNÍ PRÁVO V ČR A PODNIKÁNÍ.................................................................. 54 5.1 Základní informace .................................................................................................... 54 5.2 Prameny pracovního práva ........................................................................................ 55 5.3 Výlučnost vztahů závislé práce ................................................................................. 55 5.4 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr ................................................. 56

7

5.4.1

Odlišnosti pracovněprávních vztahů založených dohodami v porovnání s pracovním poměrem ........................................................................................... 56 5.4.2 Dohoda o provedení práce.................................................................................. 57 5.4.3 Dohoda o pracovní činnosti................................................................................ 57 5.5 Pracovní poměr .......................................................................................................... 58 5.5.1 Zaměstnanec ....................................................................................................... 58 5.5.2 Zaměstnavatel ..................................................................................................... 59 5.5.3 Pracovní poměr - vznik ...................................................................................... 59 5.6 Pracovní smlouva – povinné náležitosti .................................................................... 59 5.7 Povinnosti stran pracovní smlouvy............................................................................ 62 5.7.1 Povinnosti zaměstnavatelů vyplývající z pracovního poměru ........................... 62 5.8 Jiné povinnosti zaměstnavatele ................................................................................. 63 5.9 Skončení pracovního poměru .................................................................................... 63 5.10 Bezpečnost práce.................................................................................................... 64 5.11 Pracovní doba......................................................................................................... 68 5.12 Dovolená ................................................................................................................ 68 5.13 Zvláštní problematika, která se týká vysílání pracovníků do jiných zemí EU ...... 69 6 Právo sociálního zabezpečení a malý a střední podnik zaměstnavatel ............................ 71 6.1 Veřejné zdravotní pojištění ........................................................................................ 72 6.1.1 Povinnosti zaměstnavatele v právním vztahu veřejného zdravotního pojištění . 73 6.1.2 Zaměstnavatel jako fyzická osoba ve veřejném zdravotním pojištění ............... 78 6.2 Nemocenské pojištění ................................................................................................ 81 6.2.1 Základní povinnosti zaměstnavatelů .................................................................. 82 6.3 Důchodové pojištění .................................................................................................. 90 6.3.1 Základní povinnost zaměstnavatelů v důchodovém pojištění ............................ 91 6.3.2 Zaměstnavatel jako osoba samostatně výdělečně činná v důchodovém pojištění . ............................................................................................................................ 94 6.4 Sociální pojištění vysílaných zaměstnanců ............................................................... 96 7 Použitá literatura ............................................................................................................ 100

8

9

1 ÚVOD Hospodářské komory se především v příhraničních krajích setkávají s dotazy: „jaké jsou právní zásady a postupy při záměru pracovat či podnikat na území ČR nebo Dolního Rakouska?“ V posledních několika letech se dotazy zaměřují na možnosti takového uplatnění v oblasti stavebnictví. V rámci dlouhodobé spolupráce s Masarykovou univerzitou, a to zejména s Ekonomicko-správní fakultou, se zrodil záměr připravit projekt, který by reflektoval požadavky podnikatelské veřejnosti na obou stranách česko-rakouské hranice. Oblast práva, která byla zařazena do projektu „Rozvoj malých a středních podniků v příhraničních oblastech“, vychází z požadavků podnikatelských subjektů. Ve své náplni zkoumá právní disciplíny, které jsou nejpotřebnější pro zaměstnance a také podnikatele při jejich práci v sousedních regionech České republiky a Rakouska. Především se z pohledu zaměstnaneckého vztahu jedná o pracovní právo a sociální zabezpečení, které je také nutné znát v případě podnikání na živnostenský list. Další neopomenutelnou právní oblastí je samotný systém živnostenského podnikání, který při podrobnějším posouzení vytváří i požadavky na porovnání vzdělávacích systémů potřebných pro naplnění odborných požadavků a tím upozorňuje na oblast systému vzdělávání, bez kterého není možné nastavit i vzájemné posouzení odborné kvality jednotlivých živností. Každý ze států má i své zvláštnosti v oblasti organizace při získávání živnostenského oprávnění. Vzhledem k zaměření celého projektu do oblasti stavebnictví je pochopitelné, že i stavební právo je porovnávanou oblastí, zejména má-li svá specifika na obou stranách hranice. Úřad Krajské hospodářské komory jižní Moravy vykonával koordinační činnost a dohled nad naplňováním záměrů v uvedených aktivitách. Pro tuto činnost sestavil řešitelský tým, který projednával nejdříve hloubku materie v jednotlivých právních disciplínách s přihlédnutím k předpokládané skupině, kterou tvoří převážně firmy a živnostníci zaměřeni do stavebnictví. Dále byly připraveny odborné prezentace k závěrečnému shrnutí. Tedy je vytvořena česká monografie, která obsahuje českou právní materii a z druhé strany téže publikace je zpracována oblast stejných právních disciplín rakouského práva. Čtenář tak v jednom díle získá informace, které může porovnat. Stejným způsobem bude vydána monografie i v německém jazyce. Právní publikace naplňuje znalostní potenciál, který vyúsťuje do oblasti řešící vhodným postupem konkurenceschopnost a to zejména v dopadu na lidské zdroje. Všem zájemcům o uvedenou problematiku doporučuji se seznámit s monografií, která vytváří přehled, který může být využit při tvorbě a zaměření jednotlivých podnikatelských subjektů v následujícím období.

10

2 ŽIVNOSTENSKÉ PODNIKÁNÍ, OBCHODNÍ ZÁSADY A PROFESNÍ VZDĚLÁVÁNÍ 2.1 Úvod k živnostenskému podnikání Pro začínajícího, ale i již podnikajícího živnostníka je nutné se trvale zajímat o stav základních právních norem, které jsou zásadní pro každodenní řešení problémů. Jedním z nich je Zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) publikován pod č. 455/1991 Sb. Zejména u tohoto zákona se promítají časté změny navazující na různou oblast zákonů směřující do podnikání. Na zákony, které uvozují postavení podnikatele, ale i zaměstnance v systému práva, navazují zákony, kterými jsou obě skupiny provázeny při naplňování svých aktivit.

2.2 Živnostenské podnikání Základem pro podnikání je orientace v živnostenském zákoně, který nám definuje základní podmínky pro získání živnostenského oprávnění a vztahy mezi podnikatelem a státem.

2.2.1

Živnostenský zákon

Tento zákon upravuje podmínky živnostenského podnikání (živností) a kontrolu nad jejich dodržováním. Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Zákon vymezuje také činnosti, které živností podle tohoto zákona nejsou. Například živností není pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Provozovat živnost mohou fyzické nebo právnické osoby splňující podmínky podle tohoto zákona. Všeobecnými podmínkami provozování živností fyzickými osobami jsou: a) dosažení věku 18 let, b) způsobilost k právním úkonům, c) bezúhonnost. Zvláštními podmínkami jsou odborná nebo jiná způsobilost. Pokud se vyžaduje praxe v oboru, rozumí se jí pro účely tohoto zákona výkon odborných činností náležejících do oboru nebo do příbuzného oboru živností. Za příbuzné obory se považují obory, které užívají stejných nebo podobných pracovních postupů a odborných znalostí. Odbornou způsobilost může občan ČR nebo jiného členského státu EU prokázat též doklady o odborné kvalifikaci. Například: Po dobu 6 po sobě jdoucích let jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), nebo po dobu 3 let po sobě jdoucích jako OSVČ nebo ve vedoucím postavení, je-li držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci atd. Zákon upravuje i překážky provozování živnosti. 11

Živnosti se rozdělují na živnosti ohlašovací, které při splnění stanovených podmínek smějí být provozovány na základě ohlášení, nebo koncesované, které jsou provozovány na základě schválení Živnostenského úřadu (ŽU). Živnostenské oprávnění vzniká u ohlašovacích živností dnem ohlášení, u koncesovaných dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese. Provozování živnosti může být realizováno i prostřednictvím odpovědného zástupce. Důležitou součástí zákona je definice a podmínky provozování živností v provozovnách. Provozovnou se pro účely tohoto zákona rozumí prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se považuje i automat nebo odborné zařízení sloužící k prodeji zboží nebo poskytování služeb (automat, mobilní provozovna). Mobilní provozovna je přemístitelná a není na jednom místě delší dobu než 3 měsíce. Živnost může být provozována ve více provozovnách, pokud k nim podnikatel má vlastnické nebo užívací právo. V bytě může mít podnikatel provozovnu jen se souhlasem vlastníka. Podnikatel je povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování schválené živnosti podle zvláštních právních předpisů a byla řádně označena. Pro každou provozovnu musí být ustanovena osoba odpovědná za činnost provozovny. Provozovna určená pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí viditelně označena také: a) jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, s výjimkou automatů, b) prodejní nebo provozní dobu určenou pro styk se spotřebiteli, nejedná–li se o mobilní provozovnu nebo automat, c) kategorii a třídu u ubytovacího zařízení poskytujícího přechodné ubytování.

2.2.2

Druhy živností

Živnosti ohlašovací. Ohlašovacími živnostmi jsou: a) živnosti řemeslné, je-li podmínkou provozování živnosti odborná způsobilost uvedená v § 21 a § 22, b) živnosti vázané, je li podmínkou provozování živnosti odborná způsobilost uvedená v příloze č. 2 k tomuto zákonu, není-li dále stanoveno jinak, c) živnost volná, u které není jako podmínka provozování živnosti odborná způsobilost stanovena. Živnosti řemeslné jsou živnosti uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Odborná způsobilost pro řemeslné živnosti se prokazuje dokladem o a) řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příslušném oboru vzdělání, b) řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příslušném oboru vzdělání, nebo s předměty odborné přípravy v příslušném oboru, c) řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušném oboru vzdělání, d) řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné oblasti studijních programů a studijních oborů, e) uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace, nebo f) ověření nebo uznání dosažené úpravy kvalifikace pro příslušný obor na základě zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Jsou stanoveny i další možnosti prokazování odborné způsobilosti.

12

Doklady prokazující odbornou způsobilost mohou být nahrazeny doklady o a) řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příbuzném oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru. b) řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příbuzném oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, c) řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příbuzenském oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, d) řádným ukončením vysokoškolského vzdělání v příslušné příbuzné oblasti studijních programů a studijních oborů, e) řádném ukončení rekvalifikace pro příslušnou pracovní činnost, vydaným zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, nebo zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je živnost provozována, a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, nebo f) vykonání šestileté praxe v oboru. Živnosti vázané Odborná způsobilost pro vázané živnosti je stanovena přílohou č. 2 k tomuto zákonu nebo je upravena zvláštním právním předpisem uvedeným v této příloze. Živnosti volné Živnost volná je živnost opravňující k výkonu činností, pro jejíž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského oprávnění pro živnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky. Přehled živností volných je uveden v příloze č. 4. Živnosti koncesované Živnosti koncesované jsou uvedeny v příloze č. 3 tohoto zákona.

2.2.3

Povinnosti podnikatele

Podnikatel je povinen viditelně označit obchodní firmu, popřípadě názvem nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem objekt, v němž má místo podnikání, liší-li se od bydliště, sídlo podnikání. Fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky „zahraniční osoba“ může na území ČR provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osob, pokud ze živnostenského zákona nebo zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Pro účely živnostenského zákona se za českou osobu považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky. Bydlištěm na území ČR se v živnostenském zákoně rozumí trvalý pobyt na jejím území. V případě zahraniční osoby, pokud zřizuje organizační složku. Podnikatel je povinen na žádost živnostenského úřadu prokázat vlastnické nebo užívací či jiné obdobné právo 13

k objektu nebo prostorám, v nichž má na území ČR místo podnikání, liší-li se od bydliště, sídlo. Podnikatel je povinen, jde-li o nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy, vést evidenci o těchto skutečnostech. Podnikatel odpovídá za to, že jeho zaměstnanci prokázali splnění podmínky bezúhonnosti. Jestliže podnikatel oznámí živnostenskému úřadu přerušení provozování živnosti, je provozování živnosti přerušeno dnem doručení oznámení o přerušení provozování živnosti živnostenskému úřadu nebo pozdějším datem uvedeným v oznámení. Pokračování v provozování živnosti před uplynutím doby, na kterou bylo provozování živnosti přerušeno, je podnikatel povinen předem písemně oznámit živnostenskému úřadu. V provozování živnosti je možno pokračovat nejdříve dnem doručení oznámení o pokračování v provozování živnosti živnostenskému úřadu. Podnikatel je povinen vydat na žádost zákazníka doklady o prodeji zboží a o poskytnutí služby. Na dokladu musí být uvedeno označení podnikatele (firma), popřípadě názvem nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem, datum prodeje zboží nebo poskytnutí služby, druh zboží nebo služby a cena, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Podnikatel je povinen nejpozději ke dni ukončení činnosti v provozovně oznámit ukončení živnostenskému úřadu. Podnikatel je povinen ohlásit i každou změnu adresy po dobu čtyř let ode dne ukončení činnosti v provozovně. Podnikatel odpovídá za to, že jeho zaměstnanci splňují způsobilost pro výkon povolání stavenou zvláštními právními předpisy, znalost bezpečnostních předpisů a předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví. Podnikatel, který připravuje mládež na povolání, je povinen řídit se zvláštními právními předpisy.

2.2.4

Rozsah oprávnění

Podnikatel provozující živnost, která spočívá v obchodní činnosti, je oprávněn, zůstane-li zachována povaha živnosti, také: a) pronajímat zboží, b) zprostředkovat koupi a prodej zboží v jednotlivých případech, c) provádět na zboží drobné změny, jimiž zboží přizpůsobuje potřebám kupujícího na jeho žádost, d) provádět montáž zboží dodaného zákazníkovi, pokud může být provedena jednoduchými operacemi bez zvláštních odborných znalostí, e) provádět výměnu vadných součásti u dodaného zboží, pokud může být provedena jednoduchým způsobem bez zvláštních odborných znalostí. Podnikatel má právo přijímat objednávky na zhotovení zpracování nebo úpravy zboží, k jehož prodeji je oprávněn, a dát tyto práce provést oprávněným výrobcem. Podnikatel má dále právo: a) nakupovat zboží za účelem dalšího prodeje, b) vyrábět a potiskovat obaly, etikety a jiné pomocné prostředky umožňující prodej výrobků, které vyrábí, c) pronajímat výrobky, vlastní výrobky i výrobky jiných výrobců stejného druhu, jakož i příslušenství, d) provádět montáž, seřízení a údržbu výrobků.

14

2.2.5

Vznik, změna a zánik živnostenského oprávnění

Ohlašování živnosti Fyzická osoba v ohlášení uvede: a) jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu, státní občanství, bydliště (název obce, název ulice, číslo popisné a orientační, poštovní směrovací číslo), rodné číslo, datum narození, místo narození (obec, okres, stát) a rodné příjmení, b) u odpovědného zástupce údaje uvedené v ustanovení písm. a), c) předmět podnikání s vymezením, případně další doplňující údaje vztahující se k rozsahu živnostenského oprávnění, d) identifikační číslo bylo-li přiděleno, e) provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku živnostenského oprávnění, s výjimkou mobilních provozoven a automatů. Právnická osoba v ohlášení uvede obchodní firmu nebo název, sídlo a další podobné informace jako fyzická osoba. Ohlašovatel je povinen vymezit předmět podnikání uvedený v ohlášení s dostatečnou určitostí a jednoznačností, u ohlášení živnosti volné ohlašovatel uvede obory činností, které bude v rámci svého podnikání vykonávat. Předmět podnikání živnosti volné musí být ohlášen v souladu s názvem oboru činnosti uvedeným v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Předmět podnikání živnosti řemeslné a vázané musí být ohlášen v souladu s přílohami č. 1 a č. 2 k tomuto zákonu v úplném nebo částečném rozsahu. Fyzická osoba může společně s ohlášením živnosti nebo žádostí o koncesi na živnostenském úřadu též: a) podat přihlášku k daňové registraci nebo příslušné oznámení, b) oznámit zahájení samostatné výdělečné činnosti, c) podat přihlášku k důchodovému pojištění, d) podat přihlášku k nemocenskému pojištění, e) oznámit vznik volného pracovního místa nebo jeho obsazení, f) podat oznámení podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Právnická osoba může: a) podat přihlášku k daňové registraci nebo příslušné oznámení, b) oznámit vznik volného pracovního místa nebo jeho obsazení. Ohlášení živnosti nebo žádost o koncesi se předkládají na tiskopise vydaném ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Údaje podle předchozích odstavců, včetně oznámení jejich změn, živnostenský úřad předá příslušným orgánům do pěti pracovních dnů; tato lhůta začíná běžet ode dne vzniku živnostenského oprávnění nebo ode dne, kdy byly odstraněny závady ohlášení nebo ohlášeny změny.

Zánik živnostenského oprávnění

Živnostenské oprávnění zaniká: a) smrtí podnikatele, nepokračují-li v živnosti dědicové, správce dědictví nebo insolvenční správce; oprávnění však zanikne nejpozději po skončení řízení o dědictví, b) uplynutím doby, pokud bylo živnostenské oprávnění omezeno na dobu určitou, c) stanoví-li tak zvláštní právní předpis, d) rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. 15

Živnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění, jestliže: a) podnikatel již nesplňuje podmínky, které jsou uvedeny v živnostenském oprávnění, b) nastanou překážky v odborné části, c) podnikatel o to požádá nebo, d) zápis do živnostenského rejstříku na základě ohlášení byl proveden v rozporu se zákonem.

2.2.6

Živnostenský rejstřík

Živnostenský rejstřík je informační systém veřejné správy, jehož správcem je živnostenských úřad ČR a provozovateli jsou obecní živnostenské úřady v rozsahu stanovenými následujícími ustanoveními, krajské živnostenské úřady ve vymezeném rozsahu. Živnostenský úřad ČR do tohoto informačního systému zapisuje další údaje statistického a evidenčního charakteru související s provozováním živností. Za tím účelem mohou být sdružovány informace a údaje z jiných informačních systémů a registrů. Do rejstříku se zapisují údaje včetně jejich změn.

2.2.7

Živnostenská kontrola a správní delikty

Kontrolní činnost v rámci živnostenské kontroly vykonávají zaměstnanci živnostenských úřadů. Při kontrolní činnosti mohou zaměstnanci provádějící kontrolu pořizovat též zvukové a obrazové záznamy, ke kontrole mohou být přizvání zástupci dalších orgánů a osob určených zvláštními právními předpisy. Výkon živnostenské kontroly se řídí zvláštním zákonem (zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění zákona č. 166/1993 Sb.). Podnikatel je oprávněn přizvat v průběhu kontroly jím zvolenou třetí osobu. Nepřítomnost třetí osoby není důvodem k přerušení kontroly. Živnostenský úřad může rozhodnutím uložit podnikateli odstranění nedostatků zjištěných při provozování živnosti. V rozhodnutí podle předchozí věty stanoví k odstranění nedostatků přiměřenou lhůtu. Proti rozhodnutí podle věty první je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Odvolání nemá odkladné účinky. Jednotlivá sankční ustanovení a výše přestupků jsou uvedena v zákoně.

Součinnost orgánů státní správy Orgány provádějící kontrolu podle zvláštních právních předpisů vzájemně spolupracují, zasílají opis rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o závažném porušení zvláštních právních předpisů podnikatelem, příslušnému živnostenskému úřadu ve lhůtě 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

16

Místní příslušnost Podání podle tohoto zákona lze učinit u kteréhokoliv obecního živnostenského úřadu. K postupu podle tohoto zákona je příslušný obecný živnostenský úřad, kterému bylo podání doručeno jako prvnímu. V řízení o správních deliktech právnických a podnikajících fyzických osob podle tohoto zákona a v řízení o zrušení živnostenského oprávnění nebo pozastavení provozování živnosti se místní příslušnost živnostenského úřadu určuje podle správního řádu.

2.3

Závazkové právo

2.3.1

Pojem závazku

Závazkové právo upravuje mezi specifickými subjekty (stranami závazkového vztahu) jednotlivé formy společenské směny hodnot, např. koupě a prodej věci, darování, provedení díla či nájem věci apod. Závazkový vztah obsahuje zpravidla věřitele, který má právo požadovat určité konkrétní plnění od dlužníka, a ten je povinen toto plnění poskytnout. Na každé straně závazkového vztahu může být přitom jeden nebo více věřitelů a dlužníků. Obě strany závazkového vztahu mají vedle práva na plnění (pohledávky) a povinnosti plnění poskytnout (dluh) rovněž povinnost poskytnout součinnost k řádnému a včasnému plnění závazků a odpovídající právo na tuto součinnost. Závazkové vztahy vznikají z právních úkonů, tj. chování, s nímž právní řád spojuje vznik závazku, dále z protiprávních úkonů, zejména ze způsobení škody, dále z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

2.3.2

Závazky z právních úkonů

V převážné většině případů vznikají závazky z právních úkonů (zejména smluv). Rozlišujeme smlouvy pojmenované, které jsou výslovně zákonem upraveny, a nepojmenované, které zvlášť upraveny nejsou, ale smluvní strany si jimi mohou v rámci své smluvní volnosti upravit vzájemná práva a povinnosti. Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak. Závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud zákon nestanoví jinak. Při uzavírání smlouvy v zákoně upravené, je třeba respektovat zákonná ustanovení, od nichž se nelze odchýlit ( tzv. kogentní normy).

17

2.3.3

Vybrané smluvní typy

Kupní smlouva Právní úpravu kupní smlouvy obsahuje jednak občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění, (dále obč. zák.) a také obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb., v platném znění (dále obch. zák.). V následujícím výkladu se zaměříme na právní úpravu kupní smlouvy v občanském zákoníku, která se uplatní např. při prodeji zboží v obchodě, na rozdíl od úpravy v obchodním zákoníku, která se užije při uzavírání smluv mezi podnikateli při realizaci jejich podnikatelské činnosti (viz blíže § 261 a § 262 obch. zák.). Vztah mezi kupujícím a prodávajícím vzniká na základě kupní smlouvy, kterou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupující je zavázán předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Předmětem kupní smlouvy mohou být všechny věci, které jsou ve vlastnictví prodávajícího a u nichž není omezeno jeho právo s nimi nakládat. Předmět koupě může být určen buď jednotlivě (individuálně), nebo druhově (specifikován co do počtu, míry nebo váhy). Kupní smlouvou přechází vlastnické právo k věci z prodávajícího na kupujícího. Vlastnické právo ke koupené věci přechází ze zákona na kupujícího převzetím věci. Kupní smlouva musí být uzavřena písemně jen v případě, je-li předmětem koupě a prodeje nemovitost (budov, pozemků). Pro platnost kupní smlouvy v ostatních případech postačí forma ústní. Kupní cena musí být vyjádřena v penězích, jinak nejde o kupní smlouvu. Výše kupní ceny se určuje dohodou mezi prodávajícím a kupujícím; pokud existují obecně závazné cenové předpisy, je třeba je respektovat. Z povinností prodávajícího patří k nejdůležitějším povinnost upozornit kupujícího na vady, kterou věc má a o nichž ví; tuto povinnost má splnit při sjednání kupní smlouvy. Pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, ale která existovala již při předání věci, má kupující právo žádat slevu ze sjednané kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, pokud jde o vadu, která činí věc neupotřebitelnou. Práv z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u soudu jen tehdy, jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců, pokud jde o vady krmiv, do tří týdnů, a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnů po převzetí věci. Smlouva o dílo Rovněž smlouva o dílo jako smluvní typ je obsažena v občanském zákoníku (§ 631 a násl.) a v obchodním zákoníku (§ 536 a násl.). Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel díla provést dílo pro objednatele na své nebezpečí a za odměnu. Dílo je určitý pracovní výsledek, který má obvykle hmotnou povahu (věc), spočívá ve zhotovení věci, opravě nebo úpravě, může mít také nehmotný charakter (činnost, autorské dílo). Závazky vznikající ze smlouvy o dílo jsou značně různorodé, závisí na povaze díla, a na tom, zda se dílo zhotovuje z materiálu objednatele nebo z materiálu zhotovitele atd. Od koupě se liší tím, že na základě smlouvy o dílo zhotovitel vytvoří pro objednatele novou věc, často podle jeho specifického přání.

18

Nedojde-li ke zhotovení díla na počkání, zhotovitel je povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu díla, a dále jeho rozsah, jakost, cenu za provedení díla a dobu jeho zhotovení (§ 632 obč. zák.). Odměnu za provedení díla představuje jeho cena. Výše ceny může být stanovena trojím způsobem: smlouvou, zvláštními předpisy nebo občanským zákoníkem. Pro případ, že cena nebude sjednána dohodou nebo stanovena předpisem, je třeba poskytnout cenu přiměřenou. Pokud jde o způsob určení ceny díla, může se tak stát buď pevnou částkou, nebo odhadem. Pevná částka se určuje jako cena celková nebo cena příslušné měrné jednotky (ta je stanovena buď jako cena výsledná nebo podle rozpočtu). Občanský zákoník podrobněji upravuje dva z obvyklých případů provedení díla – zhotovení věci na zakázku, a dále opravu a úpravu věci, a to s důrazem na odpovědnost zhotovitele za vady. Na základě smlouvy o zhotovení věci na zakázku vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky zhotovil věc, a současně mu vznikne povinnost zaplatit cenu za zhotovení. Podle smlouvy o opravě nebo úpravě je zhotovitel povinen provést určitou činnost, kterou se odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení, úpravou se mění povrch věci nebo její vlastnosti. Nejvýznamnější smlouvou ve stavebnictví je smlouva o dílo. Obchodní zákoník se touto problematikou zabývá v §§ 536-565. Významnými skutečnostmi jsou následující zásady. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení. Dále platí, že zhotovitel je povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané době, jinak v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla. Objednatel je povinen provedené dílo převzít. Vlastnické právo ke zhotovené věci je následující: jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovené věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného. Dále je potřeba si uvědomit, že na zhotovitele nepřechází nebezpečí škody na věci, jež je předmětem údržby, opravy nebo úpravy, ani vlastnické právo k ní. Objednatel je v průběhu realizace díla oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Na straně zhotovitele je povinnost upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Stanoví-li smlouva, že objednatel je oprávněn zkontrolovat předmět díla na určitém stupni jeho provádění, je zhotovitel povinen včas objednatele pozvat k provedení kontroly. Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. Objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možností co nejdříve po předání předmětu díla. Záruční doba týkající se díla počíná běžet předáním díla.

19

Nájemní smlouva Na základě nájemní smlouvy přenechává pronajímatel nájemci na dobu dočasnou a za úplatu určitou individuálně určenou věc k tomu, aby ji užíval, případě z ní bral i užitky. Občanský zákoník upravuje nájemní smlouvu v ustanovení § 663 a násl. Předmětem nájmu může být nejen věc movitá, např. automobil, ale také nemovitost, tj. dům či byt. Zvláštní úpravu nájmu a podnájmu nebytových prostor obsahuje zákon č. 116/1990 Sb. Obecná úprava obsažená v občanském zákoníku se uplatní všude tam, kde není dána úprava speciální týkající se jednotlivých druhů nájemních vztahů. Nájem vzniká zásadně nájemní smlouvou, na jejímž uzavření a obsahu se nájemce s pronajímatelem dohodnou. Obsahem nájemní smlouvy je zejména určení předmětu nájmu a výše nájemného. Nájemní smlouva může být uzavřena na dobu určitou, ale může být dohodnuta i bez určení doby užívání, tedy na dobu neurčitou. Nájemní vztah je vztahem dočasným, neboť může být ukončen ze strany pronajimatele či nájemce výpovědí. Mezi základní práva a povinnosti pronajímatele patří především povinnost odevzdat předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému nebo obvyklému způsobu užívání, v tomto stavu ji udržovat a zdržet se zásahů do řádného užívání pronajaté věci nájemcem. Pronajimatel může přiměřeně uplatnit právo kontroly, zda je věc nájemcem užívána řádně a při vážných závadách v užívání mu zákon přiznává právo odstoupit od nájemní smlouvy. K zajištění nároku na splatné nájemné má pronajímatel zástavní právo k movitým věcem, které jsou v pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti. K právům a povinnostem nájemce patří především právo na řádné odevzdání věci, její řádné a nerušené užívání, případně i braní užitků, bylo-li ve smlouvě sjednáno. Nájemce je povinen platit řádně a včas nájemné, v zákoně stanovených případech, zejména při nemožnosti užívat pronajatou věc dohodnutým způsobem, nájemci vzniká právo na slevu z nájemného, případně není povinen nájemné platit. Nájemce není oprávněn provádět na pronajaté věci bez souhlasu pronajímatele změny, obecně má i právo dát pronajatou věc do podnájmu, pokud nájemní smlouva nestanoví jinak. U nájmu na dobu určitou je typickým důvodem jeho zániku uplynutí doby, na kterou byl sjednán. Pokračuje-li však nájemce v nájmu i po skončení doby užívání a pronajímatel proti tomu nepodá do třiceti dnů návrh k soudu na vydání věci nebo vyklizení nemovitosti, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, na nichž byla sjednána původně (nájem sjednaný na dobu delší než jeden rok se obnovuje na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu). U nájmu na dobu neurčitou je základní právní skutečností pro zánik nájmu výpověď. Změnou vlastníka pronajaté věci nájem přímo nezaniká, nový nabyvatel vstupuje do postavení pronajímatele. V závislosti na tom, zda jde o věc movitou či nemovitou, přiznává však zákon nájemci a také pronajímateli právo nájem vypovědět. Jako zvláštní druh nájmu upravuje občanský zákoník podrobně nájem bytu, jako tzv. nájem chráněný.

20

2.4

Potřebné informace z obchodního práva pro stavební firmy

2.4.1

Obecné zásady obchodních společností

Obchodní společnost Obchodní společnost je právnickou osobou založenou za účelem podnikání, nestanovíli právo Evropských společenství či zákon jinak. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Evropské hospodářské zájmové sdružení a evropská společnost jsou upraveny též právem Evropských společenství a zvláštními právními předpisy. Po zániku společnosti ručí společníci za závazky společnosti stejně jako za jejího trvání. Vznik společnosti. Společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku. Návrh na zápis do obchodního rejstříku musí být podán do 90 dnů od založení společnosti nebo od doručení průkazu živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění. Jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku. Kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán; jednáli více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně. Zákaz konkurence Ustanovení o jednotlivých společnostech určují, které osoby a v jakém rozsahu podléhají zákazu konkurenčního jednání. Zrušení a zánik společnosti Společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku. Společnost zúčastněná na přeshraniční fúzi zaniká dnem zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku nebo do zahraničního obchodního rejstříku. Zániku společnosti předchází její zrušení s likvidací nebo bez likvidace.

21

2.4.2

Společnost s ručením omezeným

Základní požadavky Společnost s ručením omezeným je společnost, jejíž základní kapitál je tvořen vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo zapsáno splacení vkladů do obchodního rejstříku. Společnost s ručením omezeným může být založena jednou osobou. Jedna fyzická osoba může být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným. Společnost může mít nejvíce 50 společníků. Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Společníci ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků podle stavu zápisu v obchodním rejstříku. Název společnosti musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“, postačí však zkratka „spol. s.r.o.“ nebo „s.r.o.“. Výše základního kapitálu společnosti musí činit alespoň 200 000 Kč. Výše vkladu společníka musí činit alespoň 20 000 Kč. Výše vkladu může být pro jednotlivé společníky stanovena rozdílně, musí však být dělitelná na celé tisíce. Celková výše vkladů musí souhlasit s výší základního kapitálu společnosti. Společenská smlouva Společenská smlouva musí obsahovat alespoň: a) název a sídlo společnosti, b) určení společníků uvedením firmy nebo názvu a sídla právnické osoby nebo jména a bydliště fyzické osoby, c) předmět podnikání, d) výši základního kapitálu a výši vkladu každého společníka včetně způsobu a lhůty splácení vkladů, e) jména a bydliště prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti, f) jména a bydliště členů první dozorčí rady, pokud se zřizuje, g) určení správce vkladu, h) jiné údaje, které vyžaduje obchodní zákoník. Před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být splaceno celé emisní ážio a na každý peněžitý vklad musí být splaceno nejméně 30 %. Je-li společnost založena jedním zakladatelem, může být zapsána do obchodního rejstříku, jen když je v plné výší splacen její základní kapitál. Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku podepisují všichni jednatelé. Práva a povinnosti společníků Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Se souhlasem valné hromady může společník smlouvou převést svůj obchodní podíl na jiného společníka, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Připouští-li to společenská smlouva, může společník převést svůj obchodní podíl na jinou osobu. Má-li společnost jediného společníka, je obchodní podíl vždy převoditelný na třetí osoby.

22

Zánik právnické osoby

Zánikem právnické osoby, která je společníkem, přechází obchodní podíl na jiného právního nástupce. Společenská smlouva může přechod obchodního podílu na právního nástupce vyloučit. Obchodní podíl se dědí. Společenská smlouva může dědění obchodního podílu vyloučit, nejde-li o společnost o jediném společníku. Rozdělení obchodního podílu je možné jen při jeho převodu nebo přechodu na dědice nebo právního nástupce společníka. K rozdělení podílu je třeba souhlasu valné hromady. Rozdělení obchodního podílu může společenská smlouva vyloučit. Valná hromada Valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti. Do její působnosti patří: a) schválení jednání učiněných jménem společnosti před jejím vznikem, b) schvalování řádné, mimořádné a konsolidované a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní závěrky, rozhodování o rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů a o úhradě ztrát, c) schvalování stanov a jejích změn, d) rozhodování o změně obsahu společenské smlouvy, e) rozhodování o zvýšení či snížení základního kapitálu nebo o připuštění nepeněžitého vkladu či o možnosti započtení peněžité pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na splacení vkladu, f) jmenování, odvolání a odměňování jednatelů, g) jmenování, odvolání a odměňování členů dozorčí rady, h) vyloučení společníka, i) schválení ovládací smlouvy, smlouvy o převodu zisku a smlouvy o tichém společenství a jejich změn, j) další otázky, které do působnosti valné hromady svěřuje zákon nebo společenská smlouva. Valná hromada je schopná usnášení, jsou-li přítomní společníci, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů, nevyžaduje-li společenská smlouva vyšší počet hlasů. Každý společník má jeden hlas na každých 1 000 Kč svého vkladu, neurčuje-li společenská smlouva jiný počet hlasů. Jednatelé Statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezení jednatelského oprávnění je však vůči třetím osobám neúčinné. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

23

Dozorčí rada Dozorčí rada se zřizuje, stanoví-li tak společenská smlouva nebo zvláštní zákon. Jestliže způsobem a za podmínek stanovených zákonem o přeměnách obchodních společností a družstev vznikne zaměstnancům nástupnické společnosti po zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku právo volit a odvolávat jednoho nebo více členů dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, která má své sídlo po zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku na území ČR, je společnost povinna zřídit dozorčí radu. Činnost dozorčí rady spočívá v dohlížení na činnost jednatelů, nahlížení do obchodních a účetních knih a jejích dokladů a kontrolování tam obsažených údajů. Dále dozorčí rada přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popř. i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty a předkládá své vyjádření valné hromadě, podává zprávy valné hromadě ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, jinak jednou ročně. Členové dozorčí rady jsou voleni valnou hromadou. Členem dozorčí rady nemůže být jednatel společnosti. Dozorčí rada musí mít alespoň tři členy. Na členy dozorčí rady se vztahuje zákaz konkurence. Změna společenské smlouvy Ke změně obsahu společenské smlouvy je třeba souhlasu všech společníků nebo rozhodnutí valné hromady, nestanoví-li zákon jinak. Zvýšení a snížení základního kapitálu Zvýšení základního kapitálu peněžitými vklady je přípustné, jen když dosavadní peněžité vklady jsou zcela splaceny. Společníci mají přednostní právo k účasti na zvýšení základního kapitálu, zvyšuje-li se peněžitými vklady, a to převzetím závazku ke zvýšení vkladu. Usnesení valné hromady musí určit částku, o kterou se zvyšuje základní kapitál, lhůtu, do níž musí být závazky ke zvýšení vkladu nebo převzetí nového vkladu převzaty, popř. předmět nepeněžitého vkladu a částku, kterou se započítává na vklad společníka.

2.4.3

Akciová společnost

Základní požadavky Označení společnosti musí obsahovat „akciová společnost“ nebo zkratku „akc. spol.“ nebo zkratku „a.s.“. Akcie mohou být vydány v souladu se zvláštním zákonem v listinné podobě (dále jen listinné akcie) nebo v zaknihované podobě (dále jen zaknihované akcie). Akcie musí obsahovat: a) firmu a sídlo společnosti, b) jmenovitou hodnotu, c) označení formy akcie, u akcie na jméno firmu, název nebo jiného akcionáře, d) výši základního kapitálu a počet akcií k datu emise akcie, datum emise. Listinná akcie musí obsahovat i číselné označení a podpis člena nebo členů představenstva, kteří jsou oprávnění jménem společnosti jednat 24

k datu emise. Zaknihovaná akcie musí obsahovat číselné označení v případech, kdy to stanoví zákon. Forma akcie se rozlišuje na jméno nebo na majitele. Stanovy mohou omezit, nikoliv však vyloučit převoditelnost akcií na jméno. Nejsou-li splněny podmínky pro převod akcií na jméno určené stanovami, je smlouva o převodu těchto akcií neplatná, ledaže nabyvatel akcií jednal v dobré víře. Založení a vznik společnosti Společnost může být založena jedním zakladatelem nebo více zakladateli. Zakládají-li společnost dva nebo více zakladatelů, uzavřou zakladatelskou smlouvu. Jediný zakladatel zakládá společnost zakladatelskou listinou. Základní kapitál společnosti založené s veřejnou nabídkou akcií musí činit alespoň 20 000 000 Kč, nestanoví-li zvláštní právní předpis vyšší částku. Základní kapitál společnosti založené bez veřejné nabídky akcií musí činit alespoň 2 000 000 Kč. Jestliže zvyšuje společnost, jejíž základní kapitál je nižší než 20 000 000 Kč, základní kapitál veřejnou nabídkou, musí jej zvýšit nejméně na 20 000 000 Kč. Zakladatelská smlouva Zakladatelská smlouva nebo zakladatelská listina musí obsahovat: a) firmu, sídlo a předmět podnikání, b) navrhovaný základní kapitál, c) počet akcií a jejich jmenovitou hodnotu, podobu, v níž budou akcie vydány, jakož i určení, zda akcie budou znít na jméno nebo na majitele, popř. kolik akcií bude znít na jméno a kolik na majitele; mají-li být vydány akcie různých druhů, jejich název a popis práv s nimi spojených, popř. údaj o omezení převoditelnosti akcií na jméno, d) kolik akcií, kterých zakladatel upisuje, za jaký emisní kurz, způsob a lhůtu pro splacení emisního kurzu a jakým vkladem bude emisní kurz splacen, e) splácí-li se emisní kurz akcií nepeněžitými vklady, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a způsobu jeho splacení, počet, jmenovitou hodnotu, podobu, formu a druh akcií, jež se vydají za tento nepeněžitý vklad, f) alespoň přibližnou výši nákladů, které v souvislosti se založením společnosti vzniknou, g) určení správce vkladu, h) má-li být alespoň část akcií vydána na základě veřejné nabídky akcií, návrh stanov. Emisní kurz akcie Emisní kurz akcie je částka, za níž společnost vydává akcie. Emisní kurz nesmí být nižší než její jmenovitá hodnota. Založení společnosti na základě veřejné nabídky akcií Zakladatel nebo zakladatelé zabezpečují vytvoření základního kapitálu převyšujícího jmenovitou hodnotu jimi upsaných akcií veřejnou nabídkou akcií. Veřejná nabídka akcií se vhodným způsobem uveřejní a její obsah nelze měnit. Návrh smlouvy musí být k nahlédnutí v každém upisovacím místě. 25

Ustavující valná hromada: Upisovatelé, kteří splní povinnost stanovenou, jsou oprávnění účastnit se ustavující valné hromady. Zakladatelé svolají ustavující valnou hromadu tak, aby se konala do 60 dnů ode dne, kdy bylo dosaženo účinného upsání navrhovaného základního kapitálu. Nedodrží-li zakladatelé lhůtu stanovenou v předchozích dvou větách, považuje se upisování akcií za neúčinné. Ustavující valná hromada se může konat jen když byly účinně upsány akcie v hodnotě navrhovaného základního kapitálu a bylo splaceno alespoň 30 % jmenovité hodnoty akcií a případné emisní ážio. Dále valná hromada rozhoduje o založení společnosti, schvaluje stanovy společnosti, volí orgány společnosti, jež je podle stanov oprávněná volit valná hromada. Ustanovení o volbě členů dozorčí rady zaměstnanci se nepoužije. Založení společnosti bez veřejné nabídky akcií Stanovy musí obsahovat: a) firmu a sídlo společnosti, b) předmět podnikání, c) výši základního kapitálu a způsob splacení emisního kurzu akcií, d) počet a jmenovitou hodnotu akcií, podobu akcií, jakož i určení, zda akcie znějí na jméno nebo na majitele, nebo kolik akcií zní na jméno a kolik na majitele, d) počet hlasů spojených s jednou akcií a způsob hlasování na valné hromadě; vydala-li společnost akcie v různé jmenovité hodnotě, počet hlasů vztahující se k té které výši jmenovité hodnoty akcií, f) způsob svolávání valné hromady, její působnost, způsob jejího rozhodování, g) určitý počet členů představenstva, dozorčí rady nebo jiných orgánů, délku funkčního období člena orgánu, jakož i vymezení jejich působnosti a způsob rozhodování, jestliže se zřizují, h) způsob tvorby rezervního fondu a výši, do které je společnost povinna jej doplňovat, a způsob doplňování, i) způsob rozdělení zisku a úhrady ztráty, j) důsledky porušení povinnosti splatit včas upsané akcie, k) pravidla postupu při zvyšování a snižování základního kapitálu, zejména možnost snižovat základní kapitál vzetím akcií z oběhu losováním, l) postup při doplňování a změně stanov, m) další údaje, pokud tak stanoví zákon. Představenstvo Představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti. Členové představenstva, kteří zavazují společnost a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Dozorčí rada Dozorčí rada dohlíží na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti. Členové dozorčí rady jsou oprávněni nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a kontrolují, zda účetní zápisy jsou řádně vedeny v souladu se skutečností, a zda podnikatelská činnost společnosti se uskutečňuje v souladu s právními předpisy, stanovami a pokyny valné hromady. Dozorčí rada rozhoduje na základě souhlasu většiny hlasů svých členů, neurčují-li stanovy vyšší počet. 26

27

Zvýšení základního kapitálu O zvýšení základního kapitálu rozhoduje valná hromada. V pozvánce nebo oznámení, které se týkají svolání valné hromady, se uvedou kromě náležitostí: a) důvody navrhovaného zvýšení základního kapitálu, b) způsob a rozsah tohoto zvýšení, c) navrhovaný druh, podoba, forma a počet akcií, pokud mají být vydány nové akcie společnosti, d) jmenovité hodnoty nových akcií nebo nová jmenovitá hodnota dosavadních akcií, e) mají-li být vydány poukázky na akcie, ke kterým upisovaným akciím budou vydány. Zrušení a likvidace společnosti Likvidátora jmenuje a odvolává valná hromada, nestanoví-li zákon jinak. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, mohou akcionáři uvedení v § 181 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, požádat s uvedením důvodů soud, aby odvolal likvidátora jmenovaného valnou hromadou a nahradil ho jinou osobou. Současné možnosti získávání profesních kvalifikací v ČR Zásadní podmínkou pro získání živnostenského oprávnění je také prokázání odpovídající odborné kvalifikace. V současné době se v České republice rozvíjí oblast vzdělávání pod názvem Národní soustava kvalifikací. Tento nový prvek v oblasti celoživotního získávání odbornosti doplňuje systém počátečního vzdělávání. Nový pohled, který vychází z potřebnosti uplatnění se na trhu práce zvyšuje nároky na celoživotní získávání takových odborností, které jsou vyžadovány od zaměstnavatelů. Z uvedených důvodů jsme si dovolili rozšířit zpracované informace o tuto nezbytnou oblast.

2.4.4

Národní soustava kvalifikací

Národní soustava kvalifikací1 je přehled kvalifikací celostátně uznávaných v České republice. Představuje podrobný popis požadavků na jednotlivé kvalifikace a slouží pro uznávání a certifikaci dalšího vzdělávání podle zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Základní struktura Tento zákon upravuje systém ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, kvalifikace, kvalifikační a hodnotící standardy profesní kvalifikace, Národní soustavu kvalifikací, pravidla udělování, prodlužování platnosti a odnímání autorizace k ověřování výsledků dalšího vzdělávání, práva a povinnosti účastníků dalšího vzdělávání a působnost

1

Bližší informace je možné získat na www.narodni-kvalifikace.cz.

28

orgánů vykonávajících státní správu v oblasti ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Členění kvalifikací Pro účely zákona se rozlišují kvalifikace úplné a kvalifikace profesní; kvalifikace profesní jsou zpravidla součástí úplných profesních kvalifikací. Táž profesní kvalifikace může být zároveň součástí dvou nebo více úplných profesních kvalifikací. Úplné profesní kvalifikace Seznam úplných profesních kvalifikací rozlišovaných, potvrzovaných a uznávaných na území České republiky schvaluje, mění a zrušuje ministerstvo a zveřejňuje je v Národní soustavě kvalifikací. Odborná způsobilost dosažená získáním stupněm vzdělání v určitém oboru vzdělání podle zvláštního právního předpisu (nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělání) je v Národní soustavě kvalifikací vždy uváděna jako alespoň jedna úplná profesní kvalifikace. Profesní kvalifikace Profesní kvalifikace jsou vždy součástí úplné profesní kvalifikace, pokud je získání úplné profesní kvalifikace potvrzováno dokladem o dosažení stupně vzdělání v příslušném oboru vzdělání. Profesní kvalifikace nemusí být součástí úplné profesní kvalifikace, pokud je úplné profesní kvalifikace dosahováno postupně. Členění úplných profesních kvalifikací na kvalifikace profesní zohledňuje ministerstvo při přípravě rámcových vzdělávacích programů podle zákona č. 561/2004 Sb., ve znění zákona č. 383/2005 Sb. Národní soustava kvalifikací V této části jsou u úplné profesní kvalifikace uváděny vždy tyto údaje: a) název a číselné označení (kód) úplné profesní kvalifikace, b) určení povolání, kterých se úplná profesní kvalifikace týká, c) jde-li o úplnou profesní kvalifikaci, člení se na kvalifikace profesní, je u ní uváděn též seznam všech profesních kvalifikací, jejichž získání je předpokladem získání kvalifikace úplné, d) doklady, popř. jejich kombinace potvrzující získání dané úplné profesní kvalifikace. U profesní kvalifikace jsou uváděny vždy tyto údaje a) název a číselné označení (kód) profesní kvalifikace, b) kvalifikační standard dané profesní kvalifikace, včetně návazností na jiné kvalifikace, c) určení vazby na konkrétní povolání, pro která prokazuje daná profesní kvalifikace odbornou způsobilost, d) hodnotící standard dané profesní kvalifikace a údaje, zda se k vykonání zkoušky vyžaduje zdravotní způsobilost, e) jde-li o kvalifikaci profesní, která je součástí kvalifikace úplné, je u ní uváděn též seznam všech navazujících profesních

29

kvalifikací, jejichž získání je předpokladem získání kvalifikace úplné, f) název příslušného autorizujícího orgánu. Průběh zkoušky Zkouška probíhá před autorizovanou osobou, které byla udělena autorizace pro danou profesní kvalifikaci, a nebo, je-li tak stanoveno v hodnotícím standartu dané profesní kvalifikace, před zkušební komisí složené ze dvou nebo tří členů (dále jen zkoušející). Zkouška je veřejná, praktická část zkoušky a praktická zkouška není veřejná v případech, kdy to je nutné z hygienických důvodů nebo z důvodu ochrany zdraví a bezpečnosti práce. Povinností zkoušejícího je dbát na to, aby zkouška probíhala podle příslušného hodnotícího standardu, hodnocení bylo objektivní a odpovídalo nárokům stanovených hodnotícím standardem. Uchazeč úspěšně vykoná zkoušku, jestliže splní požadavky stanovené hodnotícím standardem. Uznávání výsledků dalšího vzdělávání v systému počátečního vzdělávání Profesní kvalifikace získané v systému dalšího vzdělávání uzná ředitel školy za účelem získání stupně vzdělání v systému počátečního vzdělání za podmínek stanovených zákonem č. 561/2004 Sb. ve znění zákona č. 383/2005 Sb.

2.4.5

Národní soustava povolání

Národní soustava kvalifikací vzniká ve vazbě na Národní soustavu povolání. Národní soustava povolání2 je otevřená a všeobecně dostupná databáze povolání monitorující požadavky trhu práce zastoupeného zaměstnavateli. Tvorbu, aktualizaci a obsah Národní soustavy povolání ustanovuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Národní soustava povolání pak umožňuje zejména pracovníkům v personalistice využít standardizované popisy pracovních pozic a související informace dostupné zdarma a online. Je zde možné najít užitečné a aktuální informace, které personalista potřebuje o jednotlivých povoláních vědět, včetně propracovaného kompetenčního modelu. Tuto soustavu je pak možné reálně využít např. k tvorbě popisů pracovních pozic v organizaci, při zadávání inzerátů volných míst, na kompetenční model je možné navázat vlastní firemní vzdělávání.

2.4.6

Využití systému profesních kvalifikací v praxi

Hospodářská komora ČR je pověřena svými regionálními zastoupeními informovat podnikatelskou veřejnost, ale především uvést v život uvedený systém. Z tohoto důvodu zástupci našeho úřadu, tedy Krajské hospodářské komory jižní Moravy (KHK JM), navštěvují 2

Bližší informace je možné získat na www.nsp.cz.

30

pravidelně v časových cyklech jednotlivé firmy, u kterých je předpoklad, že systém Národní soustavy kvalifikací mohou využívat jak na úrovni profesních kvalifikací řemeslných, tak i středoškolských a vysokoškolských kádrů. Je pravdou, že tento systém vznikl v období nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců, tedy v rozmezí let 2002-2007. Především bylo nezbytné v rámci celé EU vytvořit pružný systém rychlého získání odborníků z vlastních občanů jednotlivých zemí. V letech 2009-2010, kdy došlo k zcela odlišným vztahům ve vazbě zaměstnanec-zaměstnavatel, kdy firmy propouštěly své kmenové zaměstnance a tím i ztrácely odborníky v určitých profesích, se dnes zcela odlišně nahlíží na využití profesních kvalifikací. Tedy při jednání ve firmách, kdy dochází k představení celého systému, tak Národní soustava kvalifikací umožňuje nahradit odešlé zaměstnance (profese) stávajícími a to tak, že si rozšíří kvalifikace v příbuzných oborech, které za léta praxe buďto realizovali a nebo výraznou mírou napomáhali naplňovat. Příklad: Firma byla nucena propustit několik zaměstnanců, ale tím propustila i konkrétní profese, např. pokrývače. Vzhledem k tomu, že střechu musí především realizovat odborníci z řad tesařů, pokrývačů, klempířů a podle potřeby dalších řemesel, je zcela logické, že je nezbytné, aby zaměstnavatel vytvořil možnosti pro získání profesní kvalifikace, kterou fakticky propustil, tj. pokrývače, ze stávajících vlastních zaměstnanců. Tak právě formou Národní soustavy kvalifikací mohou zaměstnavatelé přistoupit k jednoduchému nahrazení chybějících profesí rychlým proškolením. Pro zaměstnavatele to má především tu výhodu, že jeho původní zaměstnanec, který je již s firmou sžit, získá další potřebnou odbornou kvalifikaci pro naplnění požadavků zaměstnavatele (zakázek).

31

3 POSTUP PŘI UDĚLENÍ ŽIVNOSTENSKÉHO OPRÁVNĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE 3.1 Zákonná úprava Živnosti definuje zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, tzv. živnostenský zákon. Působením a pravomocím živnostenských úřadů se věnuje zákon č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech. Zákonná úprava živnostenského podnikání, její upřesnění, doplnění a změny jsou v kompetenci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Podle živnostenského zákona se živností rozumí „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených zákonem.“ Zákon uvádí výčet povolání, které nemohou být předmětem živnostenského podnikání a které jsou upraveny jinými právními předpisy (lékaři, farmaceuti, advokáti, notáři, …)

3.2 Podmínky k vykonávání živnosti Živnost může vykonávat fyzická nebo právnická osoba (podnikatel). Bydliště na území ČR obecně není podmínkou k vykonávání živnosti. Živnost můžu vykonávat i občané jiných státu EU i mimo EU nebo zahraniční společnosti. Všeobecné podmínky pro výkon živnosti jsou věk alespoň 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost. Za bezúhonnou se nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. 3 Osoba, které byl soudem nařízen trest nebo sankce zákazu činnosti, nemůže po dobu tohoto zákazu tuto činnost provozovat. Provozování ostatních činností tím není dotknuto.

3.3 Postup při získávání živnosti K výkonu živnosti je potřebné získat živnostenské oprávnění. Živnostenské oprávnění získá podnikatel na obecních živnostenských úřadech. Živnostenské úřady mají sídlo v obci s přenesenou státní správou a jsou prvoinstanční orgány zajišťující výkon státní správy na úseku živnostenského podnikání. ŽÚ vykonává činnosti v rozsahu stanoveném živnostenským zákonem, týkající se živností ohlašovacích volných, řemeslných, vázaných a živností koncesovaných.

3

viz § 6 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání

32

Prvostupňový živnostenský úřad také: •

• • • • • •

vydává výpisy z živnostenského rejstříku (ŽR), rozhoduje o udělení koncese, zapisuje změny údajů uvedených v ŽR, přerušuje, pozastavuje a ruší oprávnění k provozování živnosti, schvaluje odpovědného zástupce, eviduje údaje o provozovnách, provádí živnostenskou kontrolu a ukládá pokuty za porušení povinností podle živnostenského zákona, vede živnostenský rejstřík, plní funkci centrálního registračního místa pro podnikatele, plní další úkoly stanovené zvláštními právními předpisy, dozoruje nad dodržováním zákona o ochraně spotřebitele, zákona o spotřebních daních, provádí legalizaci a vidimaci pro potřeby odboru, vede evidenci právnických a fyzických osob podnikajících v zemědělství.

Správní obvod jednotlivých ŽÚ je vymezen na základě teritoriálního principu územím vycházejícím z obcí s přenesenou státní správou. V rámci ČR je 205 obcí s přenesenou působností, z toho 21 v Jihomoravském kraji. Na území JMK jsou to Blansko, Boskovice, Brno, Břeclav, Bučovice, Hodonín, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Vyškov, Znojmo, Židlochovice. Podání ohlášení nebo žádosti o koncesi je možné učinit na kterémkoliv ŽÚ v rámci České republiky, žadatel není tedy vázán na úřad v místě svého bydliště. Na ŽÚ je možné vybavit: • ohlášení živnosti, požádat o koncesi a získat výpis z živnostenského rejstříku, • podat žádost o zápis do evidence zemědělského podnikatele, oznámit případné změny související s evidencí a požádat o vydání osvědčení o zápisu, • oznámit změny týkající se podnikatelských aktivit, oznámit přerušení podnikání nebo zrušení živnostenského oprávnění, • podat stížnost, podnět nebo oznámení na provozování živnosti podnikatelem.

3.4 Typy živností a podání žádosti Živnostenský zákon4 definuje dva základní typy živností, a to živnosti ohlašovací a koncesované. K výkonu ohlašovací živnosti není potřeba speciálního rozhodnutí nebo schválení a její výkon může začít dnem ohlášení nebo dnem vydání živnostenského oprávnění. Výkon koncesované živnosti je vázán na vydání koncese (povolení). Ohlášení nebo žádost o koncesi se podává výhradně elektronicky na tiskopise Ministerstva průmyslu a obchodu, tzv. jednotném registračním formuláři. Podává se na kterémkoliv živnostenském úřadě, e-mailem vč. zaručeného elektronického podpisu, nebo prostřednictvím

4

viz § 9 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání

33

kontaktních míst veřejné správy Czech POINT. Jednotný registrační formulář včetně dalších dokumentů je možné nalézt na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu.5 Při ohlášení ohlašovací živnosti musí ohlašovatel uvést své jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu, státní občanství, bydliště, rodné číslo, bylo-li přiděleno, datum narození, místo narození (obec, okres, stát) a rodné příjmení.6 Živnost je možné provozovat prostřednictvím odpovědného zástupce. V tom případě je nutné uvést tyto údaje i o zástupci a prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce. Podpis na prohlášení musí být úředně ověřen nebo musí odpovědný zástupce učinit prohlášení osobně před živnostenským úřadem. U zahraničních fyzických osob je potřeba uvést také: • bydliště mimo území České republiky a místo pobytu v České republice (pokud byl povolen), • označení a umístění organizační složky podniku v České republice, • osobní údaje týkající se vedoucího organizační složky podniku (s výjimkou rodného příjmení a údaje o místu narození). Je-li odpovědným zástupcem nebo vedoucím organizační složky podniku osoba s bydlištěm mimo území České republiky, uvede též místo jejího pobytu v České republice, pokud jí byl pobyt povolen. Dál je u českých i zahraničních osob nutné uvést: • • •

• • •

•

místo podnikání, předmět podnikání, identifikační číslo, bylo-li přiděleno, provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku živnostenského oprávnění (s výjimkou mobilních provozoven a automatů), dobu povoleného pobytu, jedná-li se o osobu, na kterou se vztahuje povinnost mít povolený pobyt, titul nebo vědeckou hodnost osob podnikatele nebo odpovědného zástupce, pokud je budou při provozování živnosti používat, doklad prokazujícího právní důvod pro užívání prostor, do nichž umístil podnikání, pokud se liší od místa trvalého bydliště nebo má-li bydliště na adrese ohlašovny nebo sídla správního orgánu, nebo do nichž umístil na území České republiky organizační složku podniku zahraniční osoby. K tomuto doložení stačí písemné vyjádření vlastníka objektu, že souhlasí s umístněním. výpis z trestního rejstříku nebo obdobný doklad vydávaný soudním nebo správním orgánem ve státě posledního pobytu.

Všechny doklady nesmějí být starší než 3 měsíce. Všechny doklady musí být předloženy v českém jazyce. Přikládá se také doklad o zaplacení správního poplatku. 5 6

viz. Ministerstvo průmyslu a obchodu (http://www.mpo.cz/dokument68557.html) viz § 45 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání

34

Právnická osoba uvede obdobné informace a doklady vztahující se k organizaci, včetně dokladu o zřízení a založení organizace, nebo doklad o zapsání organizaci do příslušného rejstříku. Dále se vyžaduje doklad prokazující právní důvod pro užívání prostor sídla firmy nebo organizační, pokud není adresa již zapsána v obchodním nebo jiném rejstříku (k tomuto doložení rovněž stačí písemné vyjádření vlastníka objektu, že souhlasí s umístněním) a doklad prokazující odbornou způsobilost odpovědného zástupce. Ohlašovací živnosti se dělí na živnosti řemeslné, vázané a volné. U řemeslných živností je nutné doložit doklad o odborné způsobilosti, tj. o vzdělání. Tímto dokladem může být doklad o: • • • • • •

řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příslušném oboru vzdělání, řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příslušném oboru vzdělání, nebo s předměty odborné přípravy v příslušném oboru, řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příslušném oboru vzdělání, řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné oblasti studijních programů a studijních oborů, uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace nebo získání všech profesních kvalifikací tak, jak jsou pro odpovídající povolání stanoveny v Národní soustavě kvalifikací.

Doklady prokazující odbornou způsobilost mohou být nahrazeny doklady o: • • • • •

•

řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příbuzném oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příbuzném oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příbuzném oboru vzdělání a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné příbuzné oblasti studijních programů a studijních oborů (praxe není vyžadována), řádném ukončení rekvalifikace pro příslušnou pracovní činnost, vydaným zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, nebo zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je živnost provozována, a dokladem o vykonání jednoroční praxe v oboru, nebo vykonání šestileté praxe v oboru. (§21 a 22 živnostenského zákona).

K vykonávání vázané živnosti se vyžadují obdobné doklady, jejich přesnou podobu u jednotlivých typů oborů uvádí příloha 2 živnostenského zákona. U živností volných se doklad o odborné způsobilosti nevyžaduje. 35

Získání oprávnění k provozování koncesované živnosti vyžaduje obdobné dokumenty, včetně dokladu o vzdělání a/nebo praxi. Koncese jsou zvláštní z toho důvodu, že se jedná o oblasti podnikání, které v prvé řade nerozhoduje odbornost, ale rozhoduje společenská spolehlivost žadatele, a také významnost daného zaměření. Ta je především nasměrována do oblastí armádních dodávek, nebezpečných chemikálií, a společensky rizikových oblastí. Uvedený důvod staví do role schvalovatele těchto živností specializované orgány státu, které se v žádosti o vydání živnostenského oprávnění vyjadřují po odborné stránce. Živnostenský úřad pouze dodržuje formu a lhůty. K žádosti se vyjadřují i specializované orgány jako ministerstva nebo jejich úřady. Provozování specializovaných živností se může řídit také dalšími souvisejícími zákony. Konkrétní podmínky udělení koncese podle jednotlivých oborů činnosti uvádí příloha 3 živnostenského zákona. Doklady o vzdělání vydané v zahraničí musí být opatřeny nostrifikační doložkou podle zvláštního právního předpisu, u vysokoškolských dokladů osvědčením o uznání podle zvláštního právního předpisu. To neplatí pro doklady vydané v rámci EU nebo předkládající osobou ze státu EU. Splnil-li ohlašovatel všechny podmínky stanovené zákonem, provede živnostenský úřad zápis do živnostenského rejstříku do 5 pracovních dnů ode dne doručení ohlášení a vydá podnikateli výpis. Schvalování žádosti o koncesovanou živnost je správním řízením a vyjadřují se k němu ve většině oborů orgány státní správy. Orgán má na vydání rozhodnutí lhůtu 30 dní od doručení žádosti. Stanovisko orgánu státní správy je pro živnostenský úřad závazné. Podnikatel je povinen živnostenskému úřadu oznámit všechny změny a doplnění týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny pro ohlášení živnosti, a předložit doklady o nich do 15 dnů ode dne jejich vzniku; to neplatí, pokud jde o změny a doplnění již zapsané v základních registrech, v obchodním rejstříku nebo v informačním systému evidence obyvatel nebo cizinců. Změny a doplnění údajů získaných z těchto registrů, systémů nebo z obchodního rejstříku zapíše živnostenský úřad bez zbytečného odkladu do živnostenského rejstříku, do lhůty 5 pracovních dnů ode dne oznámení změny.

3.5 Poplatky za vyřízení živnosti Za úkony spojeny s vyřízením a změnami živnostenského oprávnění jsou stanoveny následující poplatky: • • • •

ohlášení živnosti při vstupu do živnostenského podnikání - 1000,- Kč další ohlášení živnosti - 500,- Kč přijetí žádosti o koncesi při vstupu do živnostenského podnikání - 1000,- Kč přijetí další žádosti o koncesi - 500,- Kč

36

3.6 Činnost krajských živnostenských úřadů Prvostupňové živnostenské úřady v oblasti právních změn a organizačních postupů metodicky vede a koordinuje krajský živnostenský úřad. Krajský ŽÚ také • •

•

vykonává kontrolní a metodickou činnost na úseku evidence zemědělského podnikatele a cenové kontroly, spolupracuje na úseku živnostenského podnikání s příslušnými správními úřady, v jejichž působnosti jsou odvětví, ve kterých se provozuje živnostenské podnikání, s hospodářskými komorami, podnikatelskými svazy a sdruženími, řeší stížnosti občanů na výkon přenesené působnosti na úseku živnostenského podnikání, rozhoduje o odvolání proti rozhodnutím obecních živnostenských úřadů ve svém správním obvodu a o odvolání proti rozhodnutí obecních úřadů na úseku evidence zemědělského podnikatele.

3.7 Činnost Ministerstva průmyslu a obchodu Krajské živnostenské úřady podléhají kontrole a metodickému vedení Ministerstvu průmyslu a obchodu. Ministerstvo průmyslu a obchodu: • vykonává řídící, koordinační, kontrolní a metodickou činnost vůči krajským živnostenským úřadům, • může nařídit živnostenským úřadům provedení živnostenské kontroly, • je správcem živnostenského rejstříku, kde jsou zaznamenávány údaje o podnikatelích (fyzických i právnických osobách) stanovené živnostenským zákonem, jakož i změny těchto údajů, • spolupracuje na úseku živnostenského podnikání s příslušnými správními úřady, v jejichž působnosti jsou odvětví, ve kterých se provozuje živnostenské podnikání, s hospodářskými komorami, podnikatelskými svazy a sdruženími, • zpracovává koncepce v oblasti živnostenského podnikání, připravuje doplňující a pozměňující návrhy, nařízení vlády a jiné prováděcí předpisy v záležitostech souvisejících s živnostenským podnikáním.

3.8 Odvolání proti rozhodnutí obecného živnostenského úřadu Proti rozhodnutí obecního živnostenského úřadu je možné se odvolat na krajském živnostenském úřadě. Podání odvolání lze učinit osobně nebo v zastoupení. Odvolací řízení je upraveno v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to v §§ 81 až 93. Podat odvolání je právem účastníka řízení, nikoli povinností. Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno. Může jej podat účastník řízení nebo jeho zástupce, který je vybaven písemnou plnou mocí. Za právnickou 37

osobu statutární orgán, prokurista, likvidátor, správce konkurzní podstaty. Odvolání musí obsahovat informace o tom: • kdo jej činí, • proti kterému rozhodnutí směřuje, • v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, • v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, • co se navrhuje. Odvolání proti rozhodnutí živnostenského úřadu se podává v písemné formě nebo ústně do protokolu. Pravost podpisu písemné plné moci musí být úředně ověřena. Krajský živnostenský úřad předchozí rozhodnutí zruší nebo potvrdí. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat.

3.9 Zrušení živnosti O zrušení živnosti je rovněž možné požádat na kterékoli pobočce ŽÚ. Živnostenský úřad na základě podnikatelovy žádosti zruší rozhodnutí o oprávnění bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Úkon je bez poplatku.

3.10 Poskytování dalších informací Informace související se živnostenským podnikáním poskytují živnostenské úřady na obecní i krajské úrovni a Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.

38

4 PODMÍNKY K VÝSTAVBĚ V ČR Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon7), upravuje ve věcech územního plánování zejména cíle a úkoly územního plánování, soustavu orgánů územního plánování, nástroje územního plánování, vyhodnocování vlivů na udržitelný rozvoj území, rozhodování v území, možnosti sloučení postupů podle tohoto zákona s postupy posuzování vlivů záměrů na životní prostředí, podmínky pro výstavbu, rozvoj území a pro přípravu veřejné infrastruktury, evidenci územně plánovací činnosti a kvalifikační požadavky pro územně plánovací činnost. Zákon upravuje ve věcech stavebního řádu zejména povolování staveb a jejich změn, terénních úprav a zařízení, užívaní a odstraňování staveb, dohled a zvláštní pravomoci stavebních úřadů, postavení a oprávnění autorizovaných inspektorů, soustavu stavebních úřadů, povinnosti a odpovědnost osob při přípravě a provádění staveb. Dále upravuje podmínky pro projektovou činnost a provádění staveb, obecné požadavky na výstavbu, účely vyvlastnění, vstupy na pozemky a do staveb, ochranu veřejných zájmů a některé další věci související s předmětem této právní úpravy.

4.1 Základní pojmy Stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu. Změnou dokončené stavby je nástavba, kterou se stavba zvyšuje, přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Zastavěná plocha pozemku je součtem všech zastavěných ploch jednotlivých staveb. Zastavěnou plochou stavby se rozumí plocha ohraničená pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí všech nadzemních i podzemních podlaží do vodorovné roviny. Plochy lodžií a arkýřů se započítávají. U objektů poloodkrytých (bez některých obvodových stěn) je zastavěná plocha vymezena obalovými čarami vedenými vnějšími líci svislých konstrukcí do vodorovné roviny. U zastřešených staveb nebo jejich částí bez obvodových svislých konstrukcí je zastavěná plocha vymezena pravoúhlým průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny.

7

Dále v této kapitole jen zákon.

39

4.2 Výkon veřejné správy Orgány územního plánování a stavební úřady přednostně využívají zjednodušující postupy a postupují tak, aby dotčené osoby byly co nejméně zatěžovány a aby v případě, kdy lze za podmínek tohoto zákona vydat v dané věci, zejména u jednoduchých staveb, pouze jedno rozhodnutí, upustily od dalšího povolování záměru. Pokud je spolu se stavbou hlavní předmětem žádosti nebo ohlášení soubor staveb, stavební úřad všechny stavby projedná v režimu stavby hlavní. Stanoví-li tak tento zákon, mohou orgány územního plánování a stavební úřady uzavřít s žadatelem veřejnoprávní smlouvu místo vydání správního rozhodnutí. Tím nesmí být dotčena práva a oprávněné zájmy dotčených osob a zájmy dotčených orgánů. Orgány územního plánování a stavební úřady postupují ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Dotčené orgány vydávají závazná stanoviska pro rozhodnutí a pro jiné úkony stavebního úřadu nebo úkony autorizovaného inspektora podle tohoto zákona, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, stanoviska, která nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jejichž obsah je závazný pro politiku územního rozvoje a pro opatření obecné povahy podle tohoto zákona. Orgány územního plánování a stavební úřady projednávají protichůdná stanoviska nebo protichůdná závazná stanoviska dotčených orgánů. Dojde-li k rozporu mezi příslušnými orgány podle tohoto zákona a dotčenými orgány, jakož i mezi dotčenými orgány navzájem, postupuje se podle správního řádu.

4.2.1 Působnost ve věcech územního plánování Obce a kraje jsou povinny soustavně sledovat uplatňování územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat je podle tohoto zákona. Dojde-li ke změně podmínek, na základě kterých byla územně plánovací dokumentace vydána, jsou povinny pořídit změnu příslušné územně plánovací dokumentace.

4.2.2

Orgány obce

Obecní úřad obce s rozšířenou působností v přenesené působnosti pořizuje územní plán a regulační plán pro území obce, pořizuje územně plánovací podklady, pořizuje územní plán, regulační plán a územní studii na žádost obce ve svém správním obvodu, pořizuje vymezení zastavěného území na žádost obce ve svém správním obvodu, je dotčeným orgánem v územním řízení z hlediska uplatňování záměrů územního plánování, pokud nevydává územní rozhodnutí, je dotčeným orgánem v řízení podle zvláštního právního předpisu, v němž se rozhoduje o změnách v území, podává návrh na vložení dat do evidence územně plánovací činnosti, vykonává další činnosti podle tohoto zákona. Stavební úřad vydává územní rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak, vydává územní souhlas, poskytuje informace pro pořizování územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace, vykonává další činnosti podle tohoto zákona. 40

Zastupitelstvo obce rozhoduje v samostatné působnosti o pořízení územního plánu a regulačního plánu, schvaluje v samostatné působnosti zadání, případně pokyny pro zpracování návrhu územního plánu, vydává v samostatné působnosti územní plán, vydává regulační plán, projednává v samostatné působnosti zprávu o uplatňování územního plánu, vykonává další činnosti podle tohoto zákona.

4.2.3

Obecné stavební úřady

Obecným stavebním úřadem je: • ministerstvo, které je ústředním správním úřadem ve věcech stavebního řádu, • krajský úřad, • obecní úřad obce s rozšířenou působností, • pověřený obecní úřad, • městský a obecní úřad, který tuto působnost vykonával ke dni 31. prosince 2012.

4.3 Územní plánování Cíle územního plánování Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územně plánovací podklady Územně plánovací podklady tvoří územně analytické podklady, které zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území a územní studie, které ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území. Územně analytické podklady Územně analytické podklady obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů, vyplývajících z právních předpisů nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících z vlastností území, záměrů na provedení změn v území, zjišťování a vyhodnocování udržitelného rozvoje území a určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci.

41

Politika územního rozvoje Politika územního rozvoje určuje ve stanoveném období požadavky na konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech, zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území, a určuje strategii a základní podmínky pro naplňování těchto úkolů. Je závazná pro pořizování a vydávání zásad územního rozvoje, územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území. Zásady územního rozvoje Zásady územního rozvoje v nadmístních souvislostech území kraje zpřesňují a rozvíjejí cíle a úkoly územního plánování v souladu s politikou územního rozvoje, určují strategii pro jejich naplňování a koordinují územně plánovací činnost obcí. Zásady územního rozvoje ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem územnímu plánu, regulačnímu plánu nebo navazujícím rozhodnutím. Zásady územního rozvoje se pořizují pro celé území kraje a vydávají se formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území. Územní plán Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje, mohou být součástí územního plánu, pokud to krajský úřad ve stanovisku z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce nevyloučí. Územní plán je závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Poskytování prostředků z veřejných rozpočtů podle zvláštních právních předpisů na provedení změn v území nesmí být v rozporu s vydaným územním plánem. Územní plán hlavního města Prahy je závazný též pro územní plán vydaný pro vymezenou část území hlavního města Prahy. Zadání územního plánu Na základě rozhodnutí zastupitelstva obce o pořízení územního plánu, na základě územně analytických podkladů a s využitím doplňujících průzkumů a rozborů pořizovatel ve spolupráci s určeným členem zastupitelstva zpracuje návrh zadání územního plánu. V návrhu

42

zadání stanoví hlavní cíle a požadavky na zpracování návrhu územního plánu, případně vymezí řešené území u územního plánu pro vymezenou část území hlavního města Prahy. Zadání územního plánu schvaluje zastupitelstvo obce, pro jejíž území je územní plán pořizován. V odůvodněných případech nebo z podnětu dotčeného orgánu zastupitelstvo obce uloží v zadání zpracování variantního řešení návrhu územního plánu. Vydání územního plánu Obec je povinna uvést do souladu územní plán s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem a následně schválenou politikou územního rozvoje. Do té doby nelze rozhodovat podle částí územního plánu, které jsou v rozporu s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem nebo s politikou územního rozvoje. Spojené pořízení územního plánu a regulačního plánu V odůvodněných případech je možno z rozhodnutí zastupitelstva obce spojit pořízení územního plánu a regulačního plánu. Spojené veřejné projednání musí splňovat požadavky pro projednání územního plánu i regulačního plánu. Regulační plán Regulační plán v řešené ploše stanoví podrobné podmínky pro využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb, pro ochranu hodnot a charakteru území a pro vytváření příznivého životního prostředí. Vždy stanoví podmínky pro vymezení a využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb veřejné infrastruktury a vymezí veřejně prospěšné stavby nebo veřejně prospěšná opatření. Regulační plán je závazný pro rozhodování v území, regulační plán vydaný krajem je závazný i pro územní plány a regulační plány vydávané obcemi. Regulačním plánem lze nahradit územní rozhodnutí; v tomto případě se v regulačním plánu stanoví, která územní rozhodnutí nahrazuje. Územní rozhodnutí Umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak. Každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 zákona a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou-li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy.

43

Územním rozhodnutím je rozhodnutí o: • • • • •

umístění stavby nebo zařízení, změně využití území, změně vlivu užívání stavby na území, dělení nebo scelování pozemků, ochranném pásmu.

Územní rozhodnutí lze nahradit územním souhlasem za podmínek uvedených v § 96 nebo veřejnoprávní smlouvou za podmínek uvedených v § 78a zákona. Nevydává se, pokud jej nahrazuje regulační plán. Stavební úřad může vést společné územní a stavební řízení podle § 94a, jsou-li podmínky v území jednoznačné, zejména je-li pro území vydán územní plán nebo regulační plán. Může také podle § 96a spojit vydání územního souhlasu se souhlasem s provedením ohlášeného stavebního záměru. Pokud je možné nahradit územní rozhodnutí veřejnoprávní smlouvou (§ 78a) a současně je možné nahradit stavební povolení veřejnoprávní smlouvou (§ 116), lze uzavřít veřejnoprávní smlouvu, která nahradí současně územní rozhodnutí a stavební povolení. Stavební úřad může v územním rozhodnutí u staveb a terénních úprav uvedených v § 104 odst. 1 písm. f) až i), jestliže to nevylučuje povaha věci, ochrana veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů nebo ochrana práv účastníků řízení, stanovit, že k jejich provedení nebude vyžadovat ohlášení. Veřejnoprávní smlouva Stavební úřad může uzavřít se žadatelem veřejnoprávní smlouvu o umístění stavby, o změně využití území a o změně vlivu užívání stavby na území, která nahradí územní rozhodnutí. Veřejnoprávní smlouvu nelze uzavřít v případě záměru, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Žadatel předloží stavebnímu úřadu návrh veřejnoprávní smlouvy, který obsahuje kromě označení smluvních stran náležitosti výroku územního rozhodnutí, včetně všech údajů a podmínek vyplývajících ze závazných stanovisek dotčených orgánů a odůvodnění souladu s požadavky § 90 zákona. Žadatel v návrhu veřejnoprávní smlouvy uvede osoby, které by byly účastníky územního řízení. Žadatel k návrhu připojí dokumentaci v rozsahu jako k žádosti o vydání územního rozhodnutí, včetně situačního výkresu na podkladě katastrální mapy, a závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů. Dále připojí doklad prokazující jeho vlastnické právo k pozemku nebo stavbě, na nichž se má záměr uskutečnit, nebo smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám anebo souhlas podle § 86 odst. 3 zákona.

44

Rozhodnutí o umístění stavby Rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují, pokud jde o: • informační a reklamní zařízení o celkové ploše do 0,6 m2 umisťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací, • stožáry pro vlajky do výšky 8 m, • povrchové rozvody nebo odvody vody na zemědělské půdě nebo na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, nejde-li o vodní díla, • signální věže, signály a pyramidy pro zeměměřické účely, • podpěrné konstrukce dopravního značení a zařízení pro provozní informace na pozemních komunikacích, • opěrné zdi do výšky 1 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím, • propustky na neveřejných účelových komunikacích, • cirkusové stany a scénické stavby pro film, televizi nebo divadlo, • sjezdy a nájezdy na pozemní komunikace sloužící k připojení sousední nemovitosti, • antény do výšky 8 m včetně jejich nosných konstrukcí a souvisejících elektronických komunikačních zařízení umisťované samostatně na pozemku nebo na budovách, • oplocení lesních školek, oplocení zřízené k ochraně lesních porostů před zvěří na lesních pozemcích a oplocení dřevin vysazených za účelem založení územního systému ekologické stability, která jsou bez podezdívky, přičemž nesmí dojít k omezení provozu na pozemní komunikaci nebo k přerušení turisticky značené trasy, • stavby pro hospodaření v lesích a stavby pro výkon práva myslivosti do 30 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky, bez podsklepení, • důlní díla, důlní stavby pod povrchem a stavby v povrchových lomech a skrývkách, pokud podléhají schvalování a dozoru státní báňské správy podle horních předpisů, • skleník do 40 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky umístěný v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku, bez podsklepení, • stavba do 25 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, podsklepená nejvýše do hloubky 3 m na pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci, která souvisí nebo podmiňuje bydlení nebo rodinnou rekreaci, neslouží k výrobě nebo skladování hořlavých látek nebo výbušnin, nejedná se o jaderné zařízení nebo stavbu pro podnikatelskou činnost, je v souladu s územně plánovací dokumentací, je umisťována v odstupové vzdálenosti od společných hranic pozemků nejméně 2 m, plocha části pozemku schopného vsakovat dešťové vody po jejím umístění bude nejméně 50 % z celkové plochy pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci, • bazén do 40 m2 zastavěné plochy na pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci v zastavěném území umístěný v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku, • stavby mostních vah, 45

• •

přístřešky o jednom nadzemním podlaží, které slouží veřejné dopravě, a jiné veřejně přístupné přístřešky do 40 m2 zastavěné plochy a do 4 m výšky, výměna vedení technické infrastruktury, pokud se nemění její trasa a nedochází k překročení hranice stávajícího ochranného nebo bezpečnostního pásma.

Rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují stavební úpravy a udržovací práce. Příslušnost k územnímu rozhodnutí Územní rozhodnutí vydává příslušný stavební úřad na základě územního řízení nebo zjednodušeného územního řízení. Je-li k územnímu řízení, kterým se vydává rozhodnutí o změně využití území nebo o ochranném pásmu, příslušný podle zvláštních právních předpisů jiný správní orgán než stavební úřad, rozhodne tento orgán jen v souladu se závazným stanoviskem stavebního úřadu. Účastníci územního řízení Účastníky územního řízení jsou žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Dále vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno, a osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis. Účastníky řízení nejsou nájemci bytů, nebytových prostor nebo pozemků. Žádost o vydání územního rozhodnutí Žádost o vydání územního rozhodnutí obsahuje kromě obecných náležitostí podle správního řádu základní údaje o požadovaném záměru, identifikační údaje o pozemku nebo stavbě, na nichž se má záměr uskutečnit, uvedení osob, které mají vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich, jestliže může být jejich právo územním rozhodnutím přímo dotčeno. K žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí: • doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn; tyto doklady se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, • závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo jiné doklady podle zvláštních právních předpisů, nevydává-li se koordinované závazné stanovisko podle § 4 odst. 7 zákona nebo o závazné stanovisko vydávané správním orgánem, který je příslušný vydat územní rozhodnutí,

46

• •

•

stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, smlouvy s příslušnými vlastníky veřejné dopravní a technické infrastruktury nebo plánovací smlouvu, vyžaduje-li záměr vybudování nové nebo úpravu stávající veřejné dopravní a technické infrastruktury, dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí, která obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, výkresovou dokumentaci a dokladovou část.

Pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad vyzve žadatele k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení se oznamuje pouze žadateli. Pokud dokumentace pro vydání územního rozhodnutí není zpracována projektantem, stavební úřad řízení zastaví; usnesení o zastavení řízení se doručuje pouze žadateli. Územní rozhodnutí Územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování prováděcí dokumentace stavby. V rozhodnutí stavební úřad stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má-li být delší, než stanoví tento zákon, a v odůvodnění vždy vyhodnotí připomínky veřejnosti. U staveb dočasných nebo v rozhodnutí o změně využití území pro dočasné činnosti stanoví lhůtu pro odstranění stavby nebo ukončení činnosti a následný způsob úpravy území. V případech podle § 78 odst. 6 zákona stanoví v potřebném rozsahu podmínky pro provedení záměru. Doba platnosti územního rozhodnutí Územní rozhodnutí o umístění stavby, změně využití území, změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo scelování pozemků platí 2 roky ode dne nabytí právní moci, nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let. Společné územní a stavební řízení Podá-li žadatel žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení a připojí společnou dokumentaci, je zahájeno společné územní a stavební řízení. Společná dokumentace musí splňovat požadavky na dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a požadavky na projektovou dokumentaci pro vydání stavebního povolení. Na obsah žádosti o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení se přiměřeně použijí ustanovení o žádosti o vydání územního rozhodnutí a žádosti o stavební povolení. Pokud povaha věci nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu společné řízení vylučuje, rozhodne stavební úřad o vyloučení povolení stavby ze společného řízení a stavební řízení přeruší do nabytí právní moci územního rozhodnutí. 47

Zjednodušené územní řízení Stavební úřad rozhodne o umístění stavby, o změně využití území, o změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo scelování pozemků ve zjednodušeném územním řízení, jestliže: • záměr je v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, • záměr nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí, • žádost je doložena závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, • žádost je doložena souhlasem účastníků řízení, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, jež jsou předmětem územního řízení nebo mají společnou hranici s těmito pozemky; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu. Zjednodušené územní řízení nelze spojit se stavebním řízením. Územní souhlas Místo územního rozhodnutí stavební úřad vydá územní souhlas, pokud je záměr v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Územní souhlas nelze vydat v případech záměrů posuzovaných ve zjišťovacím řízení, nebo pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Územní souhlas postačí v případech: • stavebních záměrů uvedených v § 103, • ohlašovaných staveb, jejich změn a zařízení, • změn staveb, • změn druhu pozemku o výměře nad 300 m2 nejvíce však do 1000 m2, • staveb umisťovaných v uzavřených prostorech ohraničených existujícími budovami, pokud odpovídají jejich způsobu užívání, nemění se vnější půdorysné ohraničení a výškové uspořádání prostoru, • terénních úprav do 1,5 m výšky nebo hloubky o výměře nad 300 m2 nejvíce však do 1000 m2 na pozemcích, které nehraničí s veřejnými pozemními komunikacemi nebo veřejným prostranstvím, pokud nedochází k nakládání s odpady, • odstavných, manipulačních, prodejních, skladových nebo výstavních ploch nad 300 m2 nejvíce však do 1000 m2, které neslouží pro skladování nebo manipulaci s hořlavými látkami nebo látkami, které mohou způsobit znečištění životního prostředí.

48

Společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru Podá-li stavebník současně žádost o územní souhlas podle § 96 odst. 3 zákona a ohlášení stavebního záměru podle § 105, které splňují požadavky § 96 a 105, vydá stavební úřad společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru.

4.4 Stavební řád Jednoduché stavby, terénní úpravy a udržovací práce vyžadující ohlášení Ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují: • stavby pro bydlení a pro rodinnou rekreaci do 150 m2 celkové zastavěné plochy, s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše s dvěma nadzemními podlažími a podkrovím, • podzemní stavby do 300 m2 celkové zastavěné plochy a hloubky do 3 m, pokud nejsou vodním dílem nebo stavbou podle § 16 odst. 2 písm. d), • stavby do 300 m2 celkové zastavěné plochy a výšky do 10 m, s výjimkou staveb pro bydlení, a haly do 1000 m2 celkové zastavěné plochy a výšky do 15 m, pokud tyto stavby a haly budou nejvýše s jedním nadzemním podlažím, nepodsklepené a dočasné na dobu nejdéle 3 let; dobu dočasnosti nelze prodloužit, • stavby do 50 m2 celkové zastavěné plochy a do 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m, • stavby odstavných, manipulačních, prodejních, skladových nebo výstavních ploch o výměře nad 300 m2 nejvíce však do 1000 m2, které neslouží pro skladování nebo manipulaci s hořlavými látkami nebo látkami, které mohou způsobit znečištění životního prostředí. Ohlášení Ohlášení obsahuje identifikační údaje o stavebníkovi, o pozemku, o ohlašovaném stavebním záměru, jeho rozsahu a účelu, způsobu a době provádění, údaj o tom, kdo bude stavební záměr provádět, zda se k jeho provedení má použít sousední nemovitost, v tom případě souhlas vlastníka této nemovitosti; u dočasné stavby rovněž dobu jejího trvání a návrh úpravy pozemku po jejím odstranění. K ohlášení stavebník připojí: • doklad prokazující vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavební záměr anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku či stavbě, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn; tyto doklady se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem;

49

•

územní rozhodnutí nebo veřejnoprávní smlouvu územní rozhodnutí nahrazující anebo územní souhlas, pokud je jejich vydání tímto zákonem vyžadováno a nevydal je stavební úřad příslušný k povolení stavby.

Souhlas stavebního úřadu platí 2 roky ode dne jeho vydání. Dobu platnosti nelze prodloužit. Souhlas s provedením nepozbývá platnosti, bylo-li s prováděním ohlášeného stavebního záměru započato ve lhůtě platnosti. Stavební řízení

• • • •

• • •

Účastníkem stavebního řízení je pouze: stavebník, vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem, vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, může-li být jeho vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno, vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena, vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno, ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno, osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí.

Stavební povolení Ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby. Může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu. U staveb vyžadujících stavební povolení může stavební úřad uzavřít se stavebníkem veřejnoprávní smlouvu o provedení stavby, která stavební povolení nahradí.

50

Změna stavby před jejím dokončením

Stavebník je povinen provádět stavbu v souladu s jejím povolením vydaným podle tohoto zákona. Změnu stavby před jejím dokončením lze povolit jen v souladu s územním rozhodnutím nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí. Stavební úřad může na žádost stavebníka nebo jeho právního nástupce povolit změnu stavby před jejím dokončením. Žádost obsahuje kromě obecných náležitostí popis změn a jejich porovnání s povolením stavby a s ověřenou projektovou dokumentací. K žádosti připojí projektovou dokumentaci změn stavby, popřípadě kopii ověřené projektové dokumentace, do které projektant vyznačí navrhované změny. Žádost o změnu stavby před dokončením stavební úřad projedná s účastníky stavebního řízení a dotčenými orgány v rozsahu, v jakém se změna přímo dotýká práv účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Užívání staveb Stavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Pokud stavbou vzniká nová budova, které se přiděluje číslo popisné nebo evidenční, případně číslo orientační, stavební úřad po předložení podkladů vyzve písemně příslušnou obec o přidělení čísla popisného nebo evidenčního, případně orientačního. Kolaudační souhlas Stavba, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, například nemocnice, škola, nájemní bytový dům, stavba pro obchod a průmysl, stavba pro shromažďování většího počtu osob, stavba dopravní a občanské infrastruktury, stavba pro ubytování odsouzených a obviněných, dále stavba, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, a změna stavby, která je kulturní památkou, může být užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu.

51

Předčasné užívání stavby

Stavební úřad může na žádost stavebníka vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Zkušební provoz Zkušebním provozem stavby se ověřuje funkčnost a vlastnosti provedené stavby podle dokumentace či projektové dokumentace. Zkušební provoz stavební úřad povolí na odůvodněnou žádost stavebníka nebo nařídí na základě požadavku dotčeného orgánu nebo v jiném odůvodněném případě. V rozhodnutí uvede zejména dobu trvání zkušebního provozu stavby, a je-li to nutné, stanoví pro něj podmínky, popřípadě podmínky pro plynulý přechod zkušebního provozu do užívání stavby. Vyhodnocení výsledků zkušebního provozu stavebník připojí k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu. Změna v užívání stavby Stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje-li stavba kolaudaci podle § 119 odst. 1 zákona, lze ji užívat jen k účelu vymezenému v povolení stavby. Povolení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení Ohlášení záměru odstranit stavbu se podává u stavebního úřadu, který stavbu povolil; zanikl-li, podává se u stavebního úřadu, který by byl příslušný k povolení. Stavebník Stavebník je povinen dbát na řádnou přípravu a provádění stavby; tato povinnost se týká i terénních úprav a zařízení. Přitom musí mít na zřeteli zejména ochranu života a zdraví osob nebo zvířat, ochranu životního prostředí a majetku, i šetrnost k sousedství. K tomu je povinen zajistit provedení a vyhodnocení zkoušek a měření předepsaných zvláštními právními předpisy. Stavbyvedoucí a stavební dozor Stavbyvedoucí je povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm a dodržení obecných požadavků na výstavbu (§ 169), popřípadě jiných technických předpisů a

52

technických norem. V případě existence staveb technické infrastruktury v místě stavby je povinen zajistit vytýčení tras technické infrastruktury v místě jejich střetu se stavbou. Stavební deník Při provádění stavby vyžadující stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu musí být veden stavební deník, do něhož se pravidelně zaznamenávají údaje týkající se provádění stavby. U ohlašovaných staveb uvedených v § 104 odst. 1 písm. e) až k) postačí jednoduchý záznam o stavbě. Stavební deník nebo jednoduchý záznam o stavbě je povinen vést zhotovitel stavby, u stavby prováděné svépomocí stavebník. Vybrané činnosti ve výstavbě Vybrané činnosti, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k jejich výkonu podle zvláštního právního předpisu. Vybranými činnostmi jsou projektová činnost ve výstavbě, kterou se rozumí zpracování územně plánovací dokumentace, územní studie, dokumentace pro vydání územního rozhodnutí a pro uzavření veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí a projektové dokumentace podle odst. 2 § 158 zákona, a odborné vedení provádění stavby nebo její změny. Projektová činnost ve výstavbě Projektant odpovídá za správnost, celistvost a úplnost jím zpracované územně plánovací dokumentace, územní studie a dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, zejména za respektování požadavků z hlediska ochrany veřejných zájmů a za jejich koordinaci. Je povinen dbát právních předpisů a působit v součinnosti s příslušnými orgány územního plánování a dotčenými orgány. Provádění staveb Provádět stavbu může jako zhotovitel jen stavební podnikatel, který při její realizaci zabezpečí odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím, pokud není stanoveno jinak. Dále je povinen zabezpečit, aby práce na stavbě, k jejichž provádění je předepsáno zvláštní oprávnění, vykonávaly jen osoby, které jsou držiteli takového oprávnění. Zhotovitel stavby je povinen provádět stavbu v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, dodržet obecné požadavky na výstavbu, popřípadě jiné technické předpisy a technické normy a zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů.

53

5 PRACOVNÍ PRÁVO V ČR A PODNIKÁNÍ Podnikání je jedním z hlavních zdrojů společenského bohatství. Podnikání je samozřejmě upraveno právem, avšak v různé podobě – buď předpisy pracovního, nebo občanského práva. Z hlediska organizace práce totiž může podnikatel pracovat sám, může spolupracovat s jinými podnikateli nebo může zaměstnávat jiné osoby, které budou pracovat s ním nebo sami vykonávat pro něj práci. Jestliže podnikatel (např. řemeslník) vykonává práci sám, neřídí se jeho práce pracovněprávními předpisy. Vztah k zákazníkovi se řídí právem občanským. Podnikatel musí pouze dodržovat technologické předpisy a předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podnikatel ale může zaměstnávat jinou fyzickou osobu; je pak v pozici zaměstnavatele a zmíněná fyzická osoba je zaměstnancem. Práce má znaky závislé práce a řídí se předpisy pracovního práva (zákoníkem práce a jeho prováděcími předpisy). V dalším pojednání se budeme věnovat právní úpravě pracovního práva.

5.1 Základní informace České pracovní právo upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce a stanoví zásady, které je třeba v těchto vztazích dodržovat. Právní úprava je stejná pro všechny zaměstnavatele v podnikatelské sféře (právnické i fyzické osoby), bez ohledu na jejich velikost. Cílem právní úpravy je na jedné straně poskytnout zaměstnavateli nástroje k organizaci práce a na druhé straně zajistit zaměstnanci standardní podmínky při výkonu práce a jeho nezbytnou ochranu. Je sice možné pracovní podmínky upravit smlouvou, ale smluvní volnost při sjednávání těchto podmínek je právě z důvodu ochrany zaměstnance omezena (§ 4b odst. 1 zákoníku práce)8. Vedle vztahů odvozujících se od pracovní smlouvy (individuální pracovněprávní vztahy) jsou upraveny i vztahy upravující postavení odborových organizací a především kolektivních smluv (kolektivní pracovněprávní vztahy) a vztahy vznikající při regulaci zaměstnanosti státem (podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Zákoník práce zapracovává rovněž předpisy Evropských společenství, zejména směrnice EU, které jsou pro ČR závazné a které zaručují zaměstnancům v evropském prostoru odpovídající minimální standard pracovních podmínek a ochrany při práci. České pracovní právo upravuje vztahy závislé práce. Závislá práce je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a zaměstnanec tuto práci vykonává osobně9.

8

Blíže viz např. Hůrka, P. Využití zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ v pracovním právu, Právní rozhledy, 2007, č. 24, s. 883. § 4b odst. 1 zákoníku práce.

9

Viz § 2 odst. 1 zákoníku práce.

54

Podle § 3 zákoníku práce může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, tedy v •

pracovním poměru,

•

vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti a

•

vztahu založeném dohodou o provedení práce.

5.2 Prameny pracovního práva Pracovní právo reguluje celá řada právních předpisů; hovoří se tu o pramenech práva. Prameny práva jsou zákony, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a kolektivní smlouvy. Zákony představují originální normativní právní akty. Nejvýznamnější z nich uvádíme v příloze. Některé otázky pracovních a mzdových podmínek mohou upravovat i dohody mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli – kolektivní smlouvy. Právní úprava rozlišuje podnikové kolektivní smlouvy a kolektivní smlouvy vyššího stupně. Podnikovou kolektivní smlouvu uzavírá zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů a odborová organizace nebo více odborových organizací působících u zaměstnavatele. Kolektivní smlouvu vyššího stupně uzavírá organizace nebo více organizací zaměstnavatelů s odborovou organizací nebo více odborovými organizacemi. Zákoník práce umožňuje zaměstnavateli vydávat i tzv. vnitřní předpisy, které mohou zakládat mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec, nebo rozvádět ustanovení zákoníku práce nebo jiných pracovněprávních předpisů na podmínky konkrétního zaměstnavatele. Obsah vnitřního předpisu však nesmí být v rozporu s právními předpisy.

5.3 Výlučnost vztahů závislé práce Jak bylo uvedeno výše, lze závislou práci konat výlučně v základním pracovněprávním vztahu10. To znemožňuje konání závislé práce „najímáním“ osob samostatně výdělečně činných ke konání takové práce.11 O podobné vztahy jde zejména tehdy, kdy firma používá k výkonu práce pod svým jménem, na své náklady a na svou odpovědnost (např. zedníci ve stavební firmě), tedy k výkonu typicky závislé práce osoby na základě jiných než pracovněprávních smluv. Pokud firma sjednává vztahy Švarcsystému,

10

Srovnej § 3 zákoníku práce. V české praxi se používá pro vztah nájmu osob samostatně výdělečně činných pro výkon závislé práce termín „Švarcsystém“. 11

55

vystavuje se nebezpečí postihu pokutou od kontrolních orgánů (zejména Státní inspekce práce), neboť porušuje zákon.12 Pokud fyzická osoba nesplňuje při výkonu činnosti pro jinou fyzickou nebo právnickou osobu všechny znaky závislé práce, lze použít i právní úpravu uvedenou v občanském zákoníku (smlouva o dílo, příkazní smlouva, smlouva mandátní, smlouva o provozu dopravního prostředku, smlouva o obchodním zastoupení apod.).

5.4 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Zvláštností českého pracovního práva jsou tzv. dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zákoník práce upravuje dva typy pracovněprávních vztahů mimo pracovní poměr, a to prostřednictvím dvou smluvních typů, které lze k jejich založení uzavřít. Jedná se o dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti. Zvláštnost pracovněprávních vztahů založených dohodami oproti pracovnímu poměru spočívá v tom, že se na ně nevztahuje úprava některých práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele, které se v pracovním poměru uplatňují. Vztahy založené dohodami se i v důsledku toho vyznačují oproti pracovnímu poměru mnohem vyšší mírou uplatnění smluvní svobody a celkově volnějším vztahem mez zaměstnancem a zaměstnavatelem.

5.4.1

Odlišnosti pracovněprávních vztahů založených dohodami v porovnání s pracovním poměrem

Pravidla, která řeší odlišnosti mezi pracovním poměrem a vztahy založenými některou z dohod konaných mimo pracovní poměr, jsou obsažena v ustanovení § 74 zákoníku práce. Obecná právní úprava těchto institutů se tedy pracovněprávních vztahů založených dohodami vůbec netýká, ledaže by se tam, kde je to možné, na uplatnění některých jejich aspektů zaměstnanec a zaměstnavatel ve smlouvě výslovně dohodli nebo tak zaměstnavatel stanovil. Na odměnu poskytovanou ve vztahu založeném některou z dohod pamatuje nicméně ustanovení § 110 zákoníku práce, které stanoví princip uplatnění zásady rovného zacházení v oblasti odměňování. Podle jeho prvního odstavce platí, že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Za rozporné se zákonem by tedy bylo nutné považovat případ, kdy by zaměstnanec pracující na základě některé z dohod, který pro zaměstnavatele vykonává stejnou práci jako jiný zaměstnanec v pracovním poměru, dostával za tuto práci nižší odměnu, než kolik činí mzda nebo plat srovnatelného zaměstnance v pracovním poměru.

12

Za porušení uvedené povinnosti lze zaměstnavateli - fyzické osobě uložit pokutu až do výše 300 000 Kč, právnické osobě pak lze uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.

56

5.4.2

Dohoda o provedení práce

Dohoda musí být písemná. Právní úprava pracovněprávního vztahu založeného dohodou o provedení práce vedle výše popsaných obecných východisek stanoví: •

nejvyšší přípustný rozsahu práce, který může zaměstnanec pro jednoho zaměstnavatele v rámci kalendářního roku na základě dohody (dohod) o provedení práce odpracovat nesmí překročit 300 hodin. Nehraje roli, kolik dohod o provedení práce bylo mezi zaměstnancem a tímtéž zaměstnavatelem v jednom kalendářním roce uzavřeno, neboť rozsahy práce odpracované v jednotlivých pracovněprávních vztazích se pro tyto účely sčítají;

•

pokud výše odměny zúčtované k výplatě v kalendářním měsíci nepřesáhne 10 000 Kč, nezakládá pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce účast na nemocenském a důchodovém pojištění a zaměstnanec v jeho rámci není ani plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění;

•

v dohodě o provedení práce uvedena doba, na kterou se dohoda uzavírá. V dohodě o provedení práce by měla být sjednána také výše odměny, kterou zaměstnavatel zaměstnanci za vykonanou práci poskytne. Výše této odměny záleží na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Smluvní strany jsou limitovány pouze výší minimální mzdy, neboť sjednaná odměna nesmí být nižší. Žádné další obsahové náležitosti zákon pro uzavření dohody o provedení práce nestanoví.

5.4.3

Dohoda o pracovní činnosti

Právní úpravě dohody o pracovní činnosti věnuje zákoník práce ve svém ustanovení § 76 v porovnání s dohodou o provedení práce o poznání více pozornosti. Zaměstnanec smí na základě dohody o pracovní činnosti pracovat nejdéle v rozsahu ½ stanovené týdenní pracovní doby. Pro určení nejvyššího přípustného rozsahu práce v pracovněprávním vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti je tedy rozhodné, jaký je u zaměstnavatele stanovený rozsah týdenní pracovní doby. Bylo-li by tímto rozsahem například 40 hodin týdně, může zaměstnanec pracující na základě dohody o pracovní činnosti pracovat nejvýše 20 hodin týdně. Dodržování sjednaného, resp. nejvýše přípustného rozsahu pracovní doby se posuzuje v průměru za celou dobu, na kterou byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena, ovšem nejdéle za období 52 týdnů. Pokud tedy zaměstnanec v určitém týdnu odpracuje i více hodin než kolik odpovídá polovině stanovené týdenní pracovní doby, a v některém z dalších týdnů zase méně tak, aby v průměru nedošlo k překročení poloviny stanovené týdenní pracovní doby, nedojde tím k porušení zákona. Dohoda o pracovní činnosti povinnost musí být písemná. V dohodě musí být sjednáno: •

vymezení prací, které bude zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat; dohoda o pracovní činnosti musí tedy stejně jako pracovní smlouva obsahovat druhové 57

vymezení prací, které bude zaměstnanec pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu vykonávat, •

rozsah pracovní doby a dobu, na kterou se pracovněprávní vztah uzavírá; dohodu lze uzavřít jak na dobu určitou, tak i na dobu neurčitou. Sjednaný rozsah pracovní doby vypovídá o tom, kolik hodin zaměstnanec na základě dohody o pracovní činnosti týdně odpracuje. Rozsah nesmí v průměru přesáhnout polovinu stanovené týdenní pracovní doby.

•

obsahem dohody o pracovní činnosti mohou být kromě podstatných náležitostí i další ujednání, na kterých se zaměstnanec a zaměstnavatel shodnou.

Odměňování práce se řídí stejnými pravidly, jako odměňování v pracovním poměru. Není-li stanoveno jinak, vztahuje se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr úprava pro výkon práce v pracovním poměru.

5.5 Pracovní poměr Pracovní poměr je nejčastějším pracovněprávním vztahem. Je to vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jehož předmětem je opakovaný výkon práce.

5.5.1 Zaměstnanec Zaměstnancem (tím, který práci vykonává) může být jen fyzická osoba. Podle § 6 zákoníku práce je zaměstnancem fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Na to navazuje § 34 občanského zákoníku, podle kterého závislá práce nezletilých mladších než 15 let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázaná. Vznik způsobilosti fyzické osoby být účastníkem právních vztahů v pracovním právu je upraven v § 35 občanského zákoníku, podle kterého nezletilý, který dovršil 15 let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce. Z toho vyplývá, že způsobilost k právům a povinnostem i způsobilost k právnímu jednání v pracovním právu je vázána na splnění dvou podmínek: •

dovršení 15 let věku a

•

ukončení povinné školní docházky.

Zaměstnancem může být kterákoliv fyzická osoba, leč pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely.

58

5.5.2 Zaměstnavatel Podle § 7 zákoníku práce je zaměstnavatelem osoba (právnická i fyzická), pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Kdy kdo může zaměstnávat fyzickou osobu, řeší jiné předpisy. Zde je třeba poukázat na ust. § 33, podle kterého udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena (tedy i k pracovněprávním jednáním). K platnosti se vyžaduje přivolení soudu. Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem. Způsobilost právnické osoby v pracovním právu vzniká jejím vznikem (zápisem do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku). Protože právnická osoba je právní fikcí, určuje zákon, kdo může jménem právnické osoby činit pracovněprávní úkony. Podle § 161 a dalších občanského zákoníku mohou tyto úkony činit: •

ve všech věcech ti, kteří tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgán); je-li statutární orgán kolektivní, pověří jednoho člena právním jednáním vůči zaměstnancům. Jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu,

•

zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci.

Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní jednání týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

5.5.3 Pracovní poměr - vznik Pracovní poměr vzniká na základě pracovní smlouvy. Podle § 33 zákoníku práce může pracovní poměr vzniknout i jmenováním. To však platí jen pro funkce určené zvláštními předpisy, státní podniky a organizační složky státu, které jsou v § 33 vypočteny. V podnikatelské sféře může vzniknout pracovní poměr toliko na základě pracovní smlouvy.

5.6 Pracovní smlouva – povinné náležitosti13 Pracovní smlouva musí být písemná, jinak je neplatná. Každá ze stran musí obdržet jedno její vyhotovení. Podle § 34 zákoníku práce musí pracovní smlouva obsahovat tzv. povinné náležitosti: 1. druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,

13

Podrobněji viz Galvas, M. a kol., Pracovní právo. Masarykova univerzita. Brno 2012, str. 250 a násl.

59

2. místo, ve kterém se má práce vykonávat, 3. den nástupu do práce. Druh práce Druh práce zahrnuje činnosti, které se zaměstnanec zavazuje pro zaměstnavatele vykonávat. Zaměstnanec musí podle pokynů zaměstnavatele vykonávat konkrétní činnost, která do sjednaného druhu patří. Pracuje-li zaměstnanec např. jako řidič nákladního automobilu, musí jet tam, kam jej zaměstnavatel pošle, dovézt nebo přivézt určený náklad apod. Je tedy v zájmu zaměstnavatele, aby byl druh práce vymezen co nejšířeji. Ale zároveň platí, že druh práce musí být určitý (např. zedník, pomocný dělník, elektrikář, řidič apod.). Neplatné by bylo ujednání, podle kterého by se zaměstnanec zavazoval, že bude vykonávat veškeré práce podle pokynů zaměstnavatele. Místo výkonu práce Ujednáním o místu výkonu práce je určeno kde bude zaměstnanec práci vykonávat. Místo výkonu práce může být sjednáno úzce (adresou provozovny nebo sídlem zaměstnavatele) nebo i široce (např. Jihomoravský kraj a příhraniční oblasti Rakouska), vždy však musí být určité. Pokud by zaměstnavatel požadoval po zaměstnanci, aby vykonával práci mimo sjednané místo, jednalo by se buď o přeložení, nebo o pracovní cestu. Den nástupu do práce Je dnem, kdy vzniká pracovní poměr a to bez ohledu na to, zda zaměstnanec do práce fakticky nastoupil nebo ne. Tento den je možné sjednat kalendářním datem nebo i jinou skutečností, která v budoucnu nastane14. Další náležitosti Dále mohou být v pracovní smlouvě sjednány další pracovní a mzdové podmínky, pokud takové ujednání zákon výslovně nezakazuje. Může být sjednána řada podmínek, za nichž se bude práce vykonávat. Práva nebo povinnosti mohou být upravena odchylně od zákoníku práce, avšak jen tehdy, když to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo když z povahy věci nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Jestliže je např. zákonem stanoveno, že pracovní doba je nejvýše 40 hodin týdně, nemůže být ve smlouvě sjednána pracovní doba 48 hodin týdně. Jestliže je nějaká 14

Je tedy možné sjednat jako den nástupu do práce i den, kdy se nepracuje – např. 1. leden. Pracovní poměr ve sjednaný den vznikne a zaměstnanec nastoupí do práce první pracovní den po 1. lednu. 60

práce právním předpisem zakázána ženám (§ 238 zákoníku práce), nemůže být v pracovní smlouvě sjednáno, že žena bude tuto práci vykonávat.

Zkušební doba Zkušební doba je doba na počátku pracovního poměru, ve které je možno rozvázat pracovní poměr velmi jednoduchým způsobem, písemně, bez udání důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu. Postačí pouhé oznámení druhé straně, že se pracovní poměr končí ve zkušební době. Zkušební doba musí být sjednána písemně a nesmí být delší než •

3 měsíce po sobě jdoucích od vzniku pracovního poměru u řadového zaměstnance a

•

6 měsíců u vedoucího zaměstnance,

•

je-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou, nesmí být zkušební doba delší, než je polovina sjednané doby trvání pracovního poměru.

Jednou sjednaná zkušební doba nesmí být dodatečně prodlužována. Doba trvání pracovního poměru Je-li ve smlouvě sjednána doba trvání pracovního poměru, hovoříme o tzv. pracovním poměru na dobu určitou. Tato doba nesmí přesáhnout 3 roky ode dne vzniku prvního pracovního poměru a může být opakovaně sjednána nejvýše dvakrát. To znamená, že zaměstnavatel může sjednat se zaměstnancem pracovní poměr nejvýše na dobu 3 let. Po uplynutí těchto 3 let mohu sjednat nový pracovní poměr opět na dobu nejvýše 3 let a po jejich uplynutí mohu sjednat další pracovní poměr opět nejvýše na dobu 3 let. Dohromady tedy 9 let. Další pracovní poměr (po uplynutí 9 let) může být sjednán toliko na dobu neurčitou. Jestliže zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby určité pokračuje ve výkonu práce, mění se jeho pracovní poměr v pracovní poměr na dobu neurčitou. Mzda Mzda se podle zákoníku práce sjednává v pracovní smlouvě, jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Není-li takto sjednána, musí ji určit zaměstnavatel svým jednostranným úkonem – mzdovým výměrem. Při určování mzdy je třeba dodržet pravidlo, že za stejnou práci a práci stejné hodnoty musí zaměstnanci obdržet stejnou mzdu (§ 110 zákoníku práce). Mzda nesmí být nižší než je minimální zaručená mzda podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

61

5.7 Povinnosti stran pracovní smlouvy Pracovní poměr je složitý pracovněprávní vztah, jehož obsahem je řada práv a povinností, vztahujících se k vykonávané práci. Základní povinnosti jsou uvedeny v zákoníku práce a jsou doplněny ujednáními v pracovní smlouvě. Od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen: •

pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených (zaměstnavatele) vydaných v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,

•

využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,

•

dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a dodržovat i ostatní předpisy, pokud s nimi byl řádně seznámen,

•

oznámit zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn, případně změnu této pojišťovny.

5.7.1 Povinnosti zaměstnavatelů vyplývající z pracovního poměru Základní povinnosti zaměstnavatele v pracovním poměru, jejichž podobu lze dovodit již ze samotné definice závislé práce, doplňuje řada dílčích povinností. Nejdůležitější je povinnost zaměstnavatele seznámit zaměstnance před započetím práce v předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), které se na jeho práci vztahují, s kolektivní smlouvou, popř. s pracovním řádem, pokud je u zaměstnavatele přijat. Některé z povinností jsou v podobě zvláštních zákazů ukládaných zaměstnavatelům soustředěny v ustanoveních § 346b zákoníku práce. Zaměstnavatel např. nesmí: •

ukládat zaměstnanci peněžité postihy z pracovněprávního vztahu (pokuty),

•

přenášet riziko vyplývající z výkonu závislé práce na zaměstnance,

•

požadovat od zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce peněžitou záruku (tzv. jistotu, starším termínem kauci),

•

jakýmkoli způsobem zaměstnance postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů.

za

porušení

povinnosti

vyplývající

Řada specifických povinností zaměstnavatelů se týká oblasti pracovních podmínek zaměstnanců. Výchozím požadavkem zákoníku práce, který se týká pracovních podmínek, je jejich bezpečnost. Povinnost dbát o vytváření bezpečných a hygienických pracovních podmínek by měl zaměstnavatel plnit především vhodnou organizací práce a přijímáním opatření směřujících k vyhledávání, vyhodnocování a odstraňování bezpečnostních rizik, případně jejich minimalizaci, není-li jejich úplné odstranění možné. V rámci péče o pracovní

62

podmínky by zaměstnavatelé měli usilovat také o co nejvyšší míru sladění rodinného a profesního života zaměstnanců. Vznikne-li zaměstnanci v souvislosti s porušením povinnosti zaměstnavatele škoda, bude mít zaměstnavatel podle příslušných pravidel upravených v zákoníku práce povinnost mu tuto škodu nahradit.

5.8 Jiné povinnosti zaměstnavatele Vedle povinností daných zákoníkem práce má zaměstnavatel i povinnosti dané jinými zákony: •

zaměstnavatel je povinen do 8 dnů od nástupu zaměstnance do zaměstnání oznámit tuto skutečnost na předepsaném formuláři zdravotní pojišťovně; ve stejné lhůtě je povinen oznámit skončení zaměstnání (viz kapitola o sociálním zabezpečení);

•

o oznamovaných skutečnostech je zaměstnavatel povinen vést evidenci a dokumentaci;

•

zaměstnavatel je povinen vypočíst výši zdravotního pojištění ze mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě a odvést je na účet příslušné zdravotní pojišťovny;

•

zaměstnavatel je povinen oznamovat zákonem předepsané skutečnosti na úředních formulářích Okresní správě sociálního zabezpečení;

•

zaměstnavatel je povinen vypočíst výši sociálního pojištění a odvést je na účet Správy sociálního zabezpečení (viz kapitola o sociálním zabezpečení);

•

zaměstnavatel je povinen ze zúčtované mzdy vypočíst výši zálohy na daň z příjmu a odvést ji na účet správce daně.

5.9 Skončení pracovního poměru Pracovní poměr je právní vztah s vysokou sociální důležitostí. Jeho prostřednictvím si opatřuje zaměstnanec prostředky k obživě. Zákoník práce jej proto chrání a umožňuje skončení pracovního poměru jen určitými způsoby. Tyto způsoby upravuje. Jiné způsoby skončení pracovního poměru nejsou možné, nelze je ani sjednat ve smlouvě. Jmenovitě se jedná o •

úřední rozhodnutí je způsob skončení, který se týká jen cizinců ze zemí mimo Evropskou unii (viz zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR). Pracovní poměr těchto cizinců končí rozhodnutím o zákazu pobytu (správní rozhodnutí orgánu cizinecké policie) nebo vyhoštěním (rozsudkem soudu),

63

•

na základě právní skutečnosti pracovní poměr končí smrtí zaměstnance, uplynutím doby, na kterou byl sjednán a uplynutím doby, na kterou bylo cizinci úřadem práce vydáno povolení k zaměstnání.

•

na základě právního úkonu dvoustranného (takovým úkonem je dohoda o skončení pracovního poměru), jednostranného: •

výpovědí,

•

okamžitým zrušením a

•

zrušením ve zkušební době.

5.10 Bezpečnost práce Povinnosti vyplývající ze zásad dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen BOZP) jsou významnou součástí pracovněprávních vztahů. Jsou upraveny v řadě předpisů. Povinnosti jsou tu stanoveny především zaměstnavatelům, kteří mají povinnost kromě vytváření podmínek pro bezpečnou práci i dohlížet na to, aby zaměstnanci bezpečnostní předpisy dodržovali. V zákoníku práce je stanoveno jen obecně: Zaměstnavatelé Zaměstnavatelé jsou povinni • • •

• •

nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje závodní preventivní péči, zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP, které doplňují jejich kvalifikační předpoklady, pravidelně ověřovat jejich znalost a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování, zajistit zaměstnancům poskytnutí první pomoci, nepoužívat takový způsob odměňování, při kterém jsou zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu, zaměstnancům zdravotně postiženým zajišťovat na svůj náklad potřebnou úpravu pracovních podmínek, atd.

64

•

organizovat nejméně jednou v roce prověrky BOZP na všech pracovištích a zařízeních zaměstnavatele a zjištěné nedostatky odstraňovat (§ 108 odst. 5 zákoníku práce).

V případech, kdy nelze rizika odstranit nebo dostatečně omezit technickými prostředky nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (§ 104 zákoníku práce, nařízení vlády č. 21/2003 Sb.). Stejně tak je zaměstnavatel povinen v těchto případech umístit bezpečnostní značky a zavést signály, které poskytují informace nebo instrukce, týkající se BOZP. Další povinnosti se týkají zajištění bezpečnosti pracoviště a pracovního prostředí, bezpečnosti výrobních a pracovních prostředků a zařízení a organizace práce a pracovních postupů jsou stanoveny zvláštními předpisy. Zaměstnanci Práva a povinnosti zaměstnanců v oblasti BOZP jsou uvedeny v § 106 zákoníku práce. K základním právům zaměstnance patří •

právo na zajištění BOZP,

•

právo na informace o rizicích práce a o opatřeních na ochranu před jejich působením,

•

právo odmítnout výkon práce, má-li důvodně za to, že bezprostředně a závažně ohrožuje jeho život a zdraví, přičemž takové odmítnutí nelze považovat za nesplnění povinností dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a konečně i

Jako základní povinnosti zaměstnance uvádí zákoník práce: •

účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem zaměřených na BOZP,

•

podrobit se preventivním lékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním,

•

dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění BOZP,

•

dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat ochranná zařízení a ochranné prostředky,

•

nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky v pracovní době kdekoliv a na pracovišti kdykoliv, nenastupovat pod jejich vlivem do práce a nekouřit na pracovištích, kde pracují také nekuřáci,

•

oznamovat svému nadřízenému nedostatky a závady na pracovišti, které by mohly ohrozit bezpečnost práce a podle svých možností se účastnit na jejich odstraňování,

65

•

podrobit se na pokyn příslušného vedoucího zaměstnance, písemně určeného zaměstnavatelem, zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek15.

Uvedené povinnosti zaměstnanců jsou součástí dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, proto za jejich porušení může zaměstnavatel zaměstnance postihnout, jako ve všech ostatních případech porušování povinností vyplývajících z právních předpisů. Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění BOZP je součástí kvalifikačních předpokladů všech zaměstnanců (§ 106 odst. 4 zákoníku práce). Zaměstnavatel může tuto znalost přezkušovat. Zaměstnavatel je povinen vést dokumentaci o vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních. Forma ani způsob vedení evidence nejsou zákonem stanoveny, volí je sám zaměstnavatel. Opatření zaměstnavatele mohou mít povahu kolektivní nebo individuální. Opatření kolektivní povahy se vztahují na více zaměstnanců, kteří nejsou individuálně určeni. Jde o opatření • technická (umístění zábradlí, mříží), • technologická (nahrazení nebezpečných látek, používaných ve výrobě látkami bezpečnými nebo méně nebezpečnými), • organizační (zákaz vstupu nepovolaným osobám na riziková pracoviště), • informační (umístění bezpečnostních značek, tabulek, bezpečnostní značení), • opatření v oblasti pracovních postupů (stanovení pracovních postupů, vhodné pořadí činností, stanovení zakázaných manipulací a postupů), • organizaci práce a v pracovním režimu (stanovení vhodného střídání pracovních činností, bezpečnostní přestávky v práci), • kompenzační opatření (delší dovolená) atd. Opatření individuální ochrany směřují k ochraně jednotlivého zaměstnance. Jde o poskytnutí osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP), pracovních oděvů, obuvi, ochranných nápojů atd. Jako OOPP se poskytují nejčastěji: • pracovní oděv a obuv • mycí a čisticí prostředky • ochranné nápoje Finanční náklady na pořízení a udržování OOPP a na pořízení mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů nese zaměstnavatel. Právní předpisy zakazují výkon takových prací, u kterých je prokázáno, že ohrožují život a zdraví zaměstnanců. Rozeznáváme tři skupiny těchto prací:

15

Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.

66

1. Práce zakázané všem zaměstnancům. Jejich výčet a podmínky, za nichž jsou připuštěny výjimky z tohoto zákazu, stanoví zákon č. 309/2006 Sb. 2. Práce zakázané všem ženám a ženám v souvislosti s těhotenstvím, mateřstvím, kojením a péčí o dítě. 3. Práce zakázané mladistvým. Preventivní prohlídky jsou lékařské prohlídky vstupní, periodické, mimořádné, výstupní. Podrobnosti stanoví zákon č. 373/2011 Sb. Zaměstnanec nesmí vykonávat práci pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Orientační vyšetření provádí útvar Policie České republiky, osoba pověřená kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život anebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo obecní policie. Odborné lékařské vyšetření provádí poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý. Odmítne-li zaměstnanec vyšetření, hledí se na něj, jako by byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky16. Zaměstnavatel je povinen zabezpečit zaměstnanci školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP při nástupu do zaměstnání a při podstatných změnách prací a pracovních podmínek.17 O školeních vede dokumentaci. Státní kontrolu nad BOZP provádí především Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, které jsou správními úřady. Zvláštní povinnosti stanoví zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání stanoví § 105 zákoníku práce. Podle něj zaměstnavatel je povinen vyšetřit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu za účasti o zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovolí, o svědků a o za účasti odborové organizace nebo zástupce pro oblast BOZP. Zaměstnavatel je rovněž povinen vyhotovit záznamy a vést dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než tři kalendářní dny nebo k úmrtí zaměstnance. K tomu účelu zaměstnavatel vede v knize úrazů evidenci o všech pracovních úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo tato neschopnost nepřesáhla tři dny a stejně tak je povinen vést evidenci zaměstnanců, u nichž byla uznána nemoc z povolání, která vznikla na pracovišti zaměstnavatele. Zaměstnavatel je povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím. Způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu a okruh orgánů a institucí, kterým se hlásí pracovní úraz a zasílá záznam, stanovila vláda nařízením (nařízení vlády č. 201/2010 Sb.).

16 17

Viz zákon č. 379/2005 Sb. O obsahu, četnosti školení a způsobu ověřování znalostí zaměstnanců rozhoduje zaměstnavatel sám.

67

5.11 Pracovní doba Pracovní doba je čas, ve kterém je zaměstnanec k dispozici zaměstnavateli na místě určeném k výkonu práce. Znakem pracovní doby není to, že zaměstnanec pracuje. Pracovní dobou je i doba, během níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce (zpravidla na pracovišti), zaměstnavatel mu však práci nepřiděluje. Délka pracovní doby je nejvýše 40 hodin týdně. Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může být sjednána kratší pracovní doba. Pracovní doba se rozděluje do směn, délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin. Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejméně 2 týdny předem. Práce přesčas je práce konaná nad stanovenou pracovní dobu na pokyn zaměstnavatele. Celkový rozsah pracovní doby nesmí překročit 8 hodin týdně a 150 hodin ročně. Další práci přesčas může zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout. Protože rozsah práce 8 hodin týdně nemůže být nikdy překročen, znamená to, že v kalendářním roce může zaměstnanec odpracovat maximálně 8x52=416 hodin přesčasové práce (tj. práci nařízenou i práci dohodnutou). Do počtu přesčasových hodin se nezahrnuje práce, za kterou bylo zaměstnanci poskytnuto náhradní volno. Za práci přesčas náleží zaměstnanci náhradní volno nebo mzda a přesčasový příplatek ve výši nejméně 25% průměrného hodinového výdělku. Za práci v den nepřetržitého odpočinku v týdnu náleží příplatek ve výši 50% průměrného hodinového výdělku.

5.12 Dovolená Zaměstnanci, který vykonává práci v pracovním poměru, vzniká nárok na dovolenou 1. za kalendářní rok nebo její poměrnou část 2. za odpracované dny 3. dodatkovou dovolenou. a) Trvá-li pracovní poměr celý kalendářní rok, a zaměstnanec skutečně konal práci alespoň 60 dnů, náleží mu dovolená v rozsahu 4 týdny. Netrval-li pracovní poměr celý rok, náleží zaměstnanci poměrná část dovolené v rozsahu 1/12 za každý měsíc trvání pracovního poměru. b) Pokud zaměstnancův pracovní poměr netrval alespoň 60 dnů, přísluší mu dovolená za odpracované dny v délce 1/12 za každých 21 odpracovaných dnů. Poskytnutí poměrné části dovolené a dovolené za odpracované dny se navzájem vylučuje. c) Zaměstnanci, který pracoval u zaměstnavatele za mimořádně obtížných pracovních podmínek, náleží za každých 21 dnů odpracovaných v tomto obtížném prostředí, 1/12 dodatkové dovolené. Délka dovolené může být prodloužena buď v kolektivní smlouvě, nebo ve vnitřním předpisu. 68

5.13 Zvláštní problematika, která se týká vysílání pracovníků do jiných zemí EU Podnik se sídlem v jedné členské zemi EU má právo dočasně vyslat pracovníky, k nimž má zaměstnavatelský vztah, do jiné členské země za účelem poskytnutí služby, a to na základě smlouvy se zahraničním partnerem. Vyslaní pracovníci jsou během své mise v zahraničí nadále zaměstnáni u vysílajícího podniku a vracejí se do země původu, takže nikdy nevstoupí na trh práce členské země vyslání. V rámci volného pohybu služeb mohou dočasně poskytovat služby přes hranice také osoby samostatně výdělečně činné. Pokud je dodržena podmínka dočasnosti poskytování služeb, která je podobně jako v případě vysílání pracovníků vymezena obdobím max. 1 rok, po udělení výjimky 2 roky, může český podnikatel poskytovat služby v jiné členské zemi EU na českou licenci. Působí-li v jiném státě EU český podnikatel sám bez zaměstnanců, nemusí respektovat místní předpisy týkající se minimální mzdy v zemi určení. Na poskytování služeb podnikateli dále neexistuje žádné přechodné období. Podnikatel – občan státu EU – nemůže být žádnou členskou zemí nucen žádat o pracovní povolení, a to ani v případě Rakouska a Německa.

Základní pravidla

Firma může vyslat pouze svého zaměstnance a pouze v oborech, v nichž působí i v zemi původu. Při vysílání pracovníků do jiných členských zemí se uplatňuje směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků: Pracovníky lze vysílat •

při přeshraničním poskytování služeb, dále také

•

v rámci skupiny podniků či

•

pracovními agenturami.

Při vysílání v rámci skupiny podniků a pracovními agenturami se uplatňují některá specifická pravidla, např. český vysílající podnik musí mít příslušné povolení Ministerstva práce a sociálních věcí a mzda zaměstnance se vždy daní i v zemi vyslání již od prvního dne. Aby nedocházelo k tzv. sociálnímu dumpingu, je třeba při vysílání pracovníků dodržovat pracovní podmínky platné v zemi vyslání, pokud jsou pro zaměstnance výhodnější. Jedná se o podmínky týkající se následujících parametrů: a) maximální délky pracovní doby a minimální délky odpočinku, b) minimální délky dovolené za kalendářní rok, c) minimální mzdy včetně sazeb za přesčasy, d) podmínek poskytování pracovníků zejména prostřednictvím podniků pro dočasnou práci, 69

e) ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci, f) ochranných opatření týkající se pracovních podmínek těhotných, žen krátce po porodu a mladistvých, g) rovného zacházení pro muže a ženy a ostatní ustanovení o nediskriminaci. Existuje výjimka pro případ první instalace nebo montáže v maximální délce 8 dnů (mimo stavebnictví), kdy se nemusí uplatňovat podmínky b) a c).

Co je třeba učinit před vysláním a jaké doklady má mít vyslaný zaměstnanec s sebou: •

Potvrzení formuláře A1 (dříve E 101), které vydává okresní správa sociálního zabezpečení ve lhůtě do 30 dnů. Potvrzený formulář dokazuje, že vyslaný pracovník platí sociální a zdravotní pojištění v ČR, a proto ho nebude platit v zemi vyslání. Formulář může být vydán pro zaměstnance, který je v systému pojištění České republiky minimálně po dobu 1 měsíce, a platí maximálně 2 roky. Po jeho uplynutí lze v odůvodněných případech žádat o výjimku.

•

Mít k dispozici Evropský průkaz zdravotního pojištění, se kterým má vyslaný zaměstnance právo na nutné ošetření v zemi vyslání za týchž podmínek jako občané země vyslání, tzn. se stejnými doplatky a stejnou spoluúčastí.

•

Notifikovat vyslané zaměstnance na příslušných úřadech členských států EU. Notifikace se uplatňuje ve většině z nich (např. v Rakousku, Belgii, Francii, ČR), v některých státech však není třeba (např. na Slovensku či v Nizozemsku).

•

Ohlásit kvalifikaci v případě, že zakázka v zemi vyslání patří mezi regulované profese v zemi vyslání. Ohlašuje se kvalifikace firmy, nikoliv kvalifikace vyslaných zaměstnanců.

Dále je vhodné, aby s sebou vyslaní zaměstnanci měli: •

Doklady dokazující, že jsou zaměstnanci vysílající firmy

•

Doklady o mzdě a jejím vyplácení

•

Kopii smlouvy (objednávky), na jejímž základě došlo k vyslání

Co je třeba učinit na místě: •

Pro pobyty delší než 3 měsíce je vhodné zažádat o povolení občana EU k přechodnému pobytu v zemi vyslání.

•

Je třeba hlídat podmínky pro daně z příjmu a DPH.

•

Při pobytech delších než dva roky je vhodné žádat o výjimku z platby sociálního pojištění v zemi vyslání. 70

6 Právo sociálního zabezpečení a malý a střední podnik zaměstnavatel Právo sociálního zabezpečení stanovuje pro zaměstnavatele řadu povinností, které se týkají sociálního zabezpečení jejich zaměstnanců. Ve vztahu vůči sociálnímu zabezpečení jejich zaměstnanců právní úprava nerozlišuje, zda je zaměstnavatel právnická nebo fyzická osoba, případně jaké velikosti je (malý, střední nebo velký zaměstnavatel). Jediná diference se objevuje v případě, že zaměstnavatel je fyzická osoba. V tomto případě se objevuje ještě řada dalších povinností této fyzické osoby, které však nevyplývají z jejího postavení zaměstnavatele, ale vztahují se k sociálnímu zabezpečení jí samotné. Právo sociálního zabezpečení je vnitřně diferencované a skládá se z relativně samostatných systémových součástí, byť mezi nimi existují určité vazby. Nejobsáhlejší část tvoří sociální pojištění, do něhož řadíme veřejné zdravotní pojištění, nemocenské pojištění a důchodové pojištění, dalšími systémovými součástmi je státní sociální podpora a sociální pomoc. Veřejné zdravotní pojištění představuje pojistný systém, který je určen k řešení úhrady za poskytovanou zdravotní péči pojištěncům. Nemocenské pojištění je určeno ekonomicky aktivním osobám a zajišťuje náhradu ztraceného příjmu v důsledku krátkodobých sociální událostí (nemoc, úraz, těhotenství, péče o novorozené dítě, ošetřování či péče o člena rodiny). Důchodové pojištění řeší náhradu za ztrátu příjmu v situaci, kdy fyzická osoba z důvodu dlouhodobých sociálních událostí není schopna si příjmy zajistit sama (stáří, invalidita); tradičně do důchodového pojištění řadíme i důchody poskytované pozůstalým (manžel, manželka, děti) při ztrátě živitele. Státní sociální podpora je zaměřena zejména na pomoc rodinám s dětmi a sociální pomoc je pak určena osobám, které se ocitly v tíživé situaci, kterou nemohou překonat vlastním přičiněním (hmotná nouze, ohrožení sociálním vyloučením, pomoc osobám těžce zdravotně postiženým).18 Z hlediska úkolů zaměstnavatele je zásadním sociální pojištění, v němž zaměstnavatel hraje velmi podstatnou úlohu. V právním řádu evropských zemí, včetně Rakouska, najdeme ještě sociální pojištění zaměstnanců pro případ pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. V české právní úpravě sice byl přijat zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.19 Tento zákon však doposud nenabyl účinnosti a lze předpokládat, že v dohledné době účinnosti nenabude, případně bude i zrušen. Náhrady škody v situacích, kdy zaměstnanec utrpí pracovní úraz nebo onemocní nemocí z povolání, jsou řešeny v rámci odpovědnostního systému pracovního práva – odpovědnost zaměstnavatele za škodu

18

Blíže k systému sociálního zabezpečení viz GREGOROVÁ, Z., GALVAS, M. Sociální zabezpečení. Brno: Doplněk, 2005, s. 20

19

Při všech odkazech na právní předpisy se pracuje s úplnými zněními právních předpisů, vydanými v Edici ÚZ. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s.

71

způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (ustanovení § 365 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Již výše bylo uvedeno, že sociální pojištění představuje nástroj zajištění sociálního postavení fyzické osoby (v našem případě zaměstnance) pro sociální události, které jsou předvídatelné a lze se na ně dopředu připravovat. Při přípravě na budoucí možné sociální události, které ohrožují sociální a ekonomické postavení zaměstnance, hraje značnou roli zaměstnavatel. Odůvodnění postavení zaměstnavatele v sociálním pojištění jeho zaměstnanců lze vyvozovat ze skutečnosti, že zaměstnanec vynakládá svou pracovní sílu (a tím ji i opotřebovává) právě ve prospěch zaměstnavatele a k dosažení jeho příjmů (zisku). Z této skutečnosti se pak odvozuje to, že zaměstnavatel má uloženou povinnost podílet se na sociální zajištění svých zaměstnanců pro případ zákonem předvídaných sociálních událostí.20 Postavení zaměstnavatele (malého a středního podniku) se diferencuje podle jednotlivých systémových součástí sociálního pojištění, byť jen nepatrně. Budeme proto dále věnovat bližší pozornost těmto jednotlivým systémovým součástem.

6.1 Veřejné zdravotní pojištění Veřejné zdravotní pojištění je všeobecný povinný pojistný systém, jehož účelem je zajistit úhrady za poskytnutou zdravotní péči.21 Veřejné zdravotní pojištění je upraveno zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) a zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na VZP“). Veřejné zdravotní pojištění upravují ještě další právní předpisy, ale pro naše účely je dostačující uvedení základních právních předpisů. Nositelem veřejného zdravotního pojištění je zdravotní pojišťovna, kterou si pojištěnec zvolil. Pojištěncem je vždy fyzická osoba, a to • fyzická osoba, která má trvalý pobyt na území České republiky a dále • fyzická osoba bez trvalého pobytu, která je zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky. Dalšími účastníky právního vztahu veřejného zdravotního pojištění jsou: • zaměstnavatel, jestliže pojištěnec je v postavení zaměstnance, • poskytovatel zdravotních služeb a • stát, jestliže pojištěnec patří do skupiny osob, za které platí pojistné na veřejné zdravotní pojištění stát. Zaměstnavatelem (ustanovení § 2 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění) se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která

20

Účast na pojištění je blíže osvětlena např. LACKO, M. Poistná participácia v sociálnom zabezpečení. In sborník Priority sociálneho zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2012, s. 38 a násl. 21 Blíže k charakteristice veřejného zdravotního pojištění viz TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přepracované a aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 95 a násl.

72

• • • •

je plátcem příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků podle ustanovení § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnává zaměstnance, má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky nebo je organizační složkou státu.

Zaměstnancem [ustanovení § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění] se rozumí fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle ustanovení § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V případě malých a středních podniků takovými zaměstnanci budou zejména: • zaměstnanci v pracovním poměru, kteří konají pravidelně práci, • zaměstnanci v pracovním poměru, kteří konají práci nepravidelně a v malém rozsahu, a to v kalendářním měsíci, kdy dosáhli započitatelného příjmu pro účely nemocenského pojištění – v současné době 2.500 Kč, • zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, a to v kalendářním měsíci, kdy dosáhli započitatelného příjmu pro účely nemocenského pojištění – v současné době 2.500 Kč, • zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce, a to v kalendářním měsíci, v němž dosáhli částky zakládající účast na nemocenském pojištění – v současné době částka přesahující 10.000 Kč, • společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným, jestliže mimo pracovněprávní vztah konají pro ni práci, za kterou jsou odměňováni, • komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah konají pro ni práci, za kterou jsou odměňováni, • členové kolektivních orgánů právnické osoby, kteří jsou za činnost v těchto orgánech odměňováni, pokud se jejich příjem za činnost v těchto orgánech považuje za příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů, • prokuristé, pokud se jejich příjem z činnosti prokuristy považuje za příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů.

6.1.1

Povinnosti zaměstnavatele v právním vztahu veřejného zdravotního pojištění

Oznamovací povinnost (ustanovení § 10 zákona o veřejném zdravotním pojištění) Zaměstnavateli je uložena oznamovací povinnost za jeho zaměstnance. Ve vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně má zaměstnavatel primární oznamovací povinnost; zaměstnanci – pojištěnci tato oznamovací povinnost přísluší jen tehdy, jestliže ji nesplnil zaměstnavatel. Předmětem oznámení jsou následující skutečnosti: • nástup zaměstnance do zaměstnání, • ukončení zaměstnání, 73

• •

změna zdravotní pojišťovny, skutečnosti rozhodné pro povinnost státu platit pojistné.

Zaměstnavatel je povinen při plnění uvedené oznamovací povinnosti sdělit příslušné zdravotní pojišťovně vždy jméno, příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo zaměstnance. Současně je zaměstnavatel povinen o oznámených skutečnostech vést evidenci a dokumentaci. V této souvislosti je třeba připomenout to, že zaměstnavatel si při přijímání zaměstnanců musí vytvořit podmínky pro to, aby uvedené oznamovací povinnosti mohl řádně plnit. Nad rámec ustanovení § 316 odst. 4 zákoníku práce je proto zaměstnavatel oprávněn uvedené informace od zaměstnance vyžadovat právě proto, že mu je oznamovací povinnost uložena zákonem. Zaměstnavatel tak od zaměstnance musí například vyžadovat: • jméno zdravotní pojišťovny, u níž je zaměstnanec pojištěn, a každou její změnu, • údaj, zda má zaměstnanec nezaopatřené děti a jejich počet, • údaj, zda je zaměstnanec příjemcem důchodu z českého důchodového pojištění, • údaj, zda je zaměstnanec příjemcem rodičovského příspěvku. Uvedené oznamovací povinnosti je zaměstnavatel povinen splnit do 8 dnů ode dne, kdy oznamovaná skutečnost vznikla. Za nesplnění oznamovací povinnosti může příslušná zdravotní pojišťovna uložit zaměstnavateli pokutu (ustanovení § 44 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Výše pokuty může činit až 200.000 Kč a při opakovaném nesplnění této povinnosti může pokuta činit až dvojnásobek uvedené částky. Pokutu lze uložit až do 2 let ode dne, kdy příslušná zdravotní pojišťovna zjistila nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnavatelem, nejdéle však do 5 let od doby, kdy oznamovací povinnost měla být splněna. Při plnění této oznamovací povinnosti je zaměstnavatel současně povinen oznámit údaje, které se týkají jeho, a to (ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 592/1992 Sb.): • obchodní název, • právní formu právnické osoby, • sídlo, • identifikační číslo osoby a číslo bankovního účtu, pokud z něj bude prováděna platba pojistného, • jméno, příjmení, rodné číslo a adresa trvalého bydliště, pokud je zaměstnavatel fyzická osoba.

Povinnost platit pojistné Povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání a zaniká dnem ukončení zaměstnání. Dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání se v případech, které připadají v úvahu u malého a středního podniku, rozumí: • u zaměstnanců v pracovním poměru den, v němž zaměstnanec nastoupil do práce,

74

• • •

u zaměstnanců činných na základě dohody o pracovní činnosti den, v němž poprvé po uzavření této dohody začal vykonávat sjednanou práci, u zaměstnanců činných na základě dohody o provedení práce den, v němž poprvé po uzavření této dohody začal vykonávat sjednanou práci, u ostatních osob, které se považují za zaměstnance, den, kdy zaměstnanec začal vykonávat práci, na jejímž základě mu plynou příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky.

Dnem ukončení zaměstnání se v těchto případech rozumí: • u zaměstnanců v pracovním poměru den, v němž skončil pracovní poměr zaměstnance, • u zaměstnanců činných na základě dohody o pracovní činnosti den, jímž uplynula doba, na kterou byla dohoda uzavřena, • u zaměstnanců činných na základě dohody o provedení práce den, jímž uplynula doba, na kterou byla dohoda uzavřena, • u ostatních osob, které se považují za zaměstnance, den, kdy zaměstnanec ukončil výkon práce, z níž mu plynuly příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky. Výše pojistného je upravena zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů a činí 13,5 % z vyměřovacího základu. Toto pojistné se dělí mezi zaměstnavatele a zaměstnance (pojištěnce) v poměru 2:1 tak, že zaměstnavatel za zaměstnance hradí 9 % z vyměřovacího základu a zaměstnanec – pojištěnec hradí 4,5 % z tohoto základu. Uvedený poměr úhrady pojistného mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem není absolutní, z ustanovení § 9 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění vyplývá, že v případě neomluvené absence zaměstnance v práci je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli částku odpovídající jeho podílu na úhradě pojistného. Jinými slovy řečeno, zaměstnavatel je sice i v případě neomluvené absence povinen uhradit svůj podíl na pojistném, ale má právo na to, aby mu zaměstnanec tuto částku nahradil. Poměr úhrady pojistného lze podle citovaného ustanovení změnit i dohodou mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem v případě, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci pracovní volno bez náhrady mzdy. Taková situace může nastat např. tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytne zaměstnankyni pracovní volno bez náhrady mzdy, protože žena odjíždí se svým manželem na dlouhodobý pobyt v zahraničí. Způsob přerozdělení úhrady pojistného záleží na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a může se pohybovat od plné úhrady pojistného zaměstnancem až po přenesení jen části úhrady zaměstnavatele na zaměstnance. Pojistné se hradí z vyměřovacího základu (ustanovení § 3 zákona č. 595/1992 Sb.), který je stanoven jako úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které byly zaměstnanci zúčtovány v rozhodném období (kalendářní měsíc) v souvislosti se zaměstnáním. Do vyměřovacího základu se některé příjmy nezahrnují (ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.): • náhrada škody podle zákoníku práce, • odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné podle zvláštních právních předpisů, 75

• • •

•

věrnostní přídavek horníků, odměny za vynálezy a zlepšovací návrhy, pokud uplatnění vynálezu či zlepšovacího návrhu nemělo souvislost s výkonem zaměstnání, jednorázová sociální výpomoc poskytnutá zaměstnanci k překlenutí nějaké mimořádné tíživé situace (např. jednorázová částka poskytnutá zaměstnanci k překonání následků povodně) a plnění poskytnuté příjemci starobního důchodu nebo invalidního důchodu ve III. stupni po uplynutí jednoho roku od skončení zaměstnání.

Pokud skutečně zjištěný vyměřovací základ zaměstnance nedosahuje předepsané minimální výše, musí být pojistné odvedeno z tzv. minimálního vyměřovacího základu, kterým je minimální mzda – v současné době 8.000 Kč. Minimální vyměřovací základ se použije např. v situaci, kdy • zaměstnanec měl pracovní volno bez náhrady mzdy po celý kalendářní měsíc, • zaměstnanec měl pracovní volno bez náhrady mzdy po část kalendářního měsíce a jeho příjem za zbývající část měsíce nedosáhl předepsané minimální výše, • zaměstnanec měl neomluvené absence a neměl žádný příjem v kalendářním měsíci anebo jeho příjem nedosáhl předepsané minimální výše, • zaměstnanec pracuje na „kratší úvazek“ a jeho příjem nedosahuje předepsané minimální výše. Minimální vyměřovací základ se však nepoužije vždy (ustanovení § 3 odst. 5 a 8 zákona č. 592/1992 Sb.). Nebude aplikován v případě, že • zaměstnanec má sice pracovní volno bez náhrady mzdy, ale v této době vykonává veřejnou funkci nebo práci pro jiného zaměstnavatele a doloží, že z jeho příjmu u tohoto jiného zaměstnavatele je placeno pojistné vypočtené alespoň s minimálního vyměřovacího základu; • zaměstnanec se dlouhodobě zdržuje v cizině a je tam zdravotně pojištěn; uvedené skutečnosti sdělil před odjezdem do ciziny příslušné zdravotní pojišťovně; • zaměstnanec je osobou s těžkým smyslovým, tělesným nebo mentálním postižením, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P; • zaměstnanec je osobou, která dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod, ale nesplňuje další podmínky pro jeho přiznání; • zaměstnanec je osobou, která celodenně osobně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě do 7 let věku nebo nejméně o 2 děti do 15 let věku; • zaměstnanec je osobou, která vedle zaměstnání vykonává samostatnou výdělečnou činnost a z této činnosti odvádí zálohy na pojistné vypočtené alespoň z minimálního vyměřovacího základu stanoveného pro osoby samostatně výdělečně činné; • zaměstnanec je osobou, za kterou platí pojistné stát (osoby, za které platí pojistné stát, jsou vymezeny v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění).

76

Zaměstnavatel je povinen vypočítat svou část pojistného a také vypočítat i část pojistného, kterou hradí zaměstnanec. Část pojistného, kterou hradí zaměstnanec, je zaměstnavatel oprávněn srazit z jeho mzdy nebo platu či odměny, a to i bez jeho souhlasu; jedná se o zákonnou srážku ze mzdy, platu nebo odměny [ustanovení § 147 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Svou část pojistného i část pojistného, kterou hradí zaměstnanec, je zaměstnavatel povinen poukázat na účet příslušné zdravotní pojišťovny, u níž je zaměstnanec pojištěn, a to v měsíčních platbách – od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Za nesplnění povinnosti zaměstnavatele platit pojistné za sebe i za zaměstnance včas a řádně, je zaměstnavatel postihován sankcí ve formě penále ve výši 0,05 % dlužné částky za každý kalendářní den prodlení (ustanovení § 18 zákona č. 592/1992 Sb.). Oznamovací a evidenční povinnosti v souvislosti s placením pojistného (ustanovení § 25 odst. 3 až 5 zákona č. 592/1992 Sb.)

Zaměstnavatel při plnění povinnosti platit pojistné musí současně předložit v den splatnosti pojistného každé zdravotní pojišťovně, u níž jsou jeho zaměstnanci pojištěni, přehled o platbách pojistného, který obsahuje: • součet vyměřovacích základů zaměstnanců přihlášených u příslušné zdravotní pojišťovny, • celková výše pojistného (součet pojistného jednotlivých zaměstnanců), • počet zaměstnanců, na které se uvedené údaje vztahují. Zaměstnavatel je také povinen vést průkaznou evidenci o uskutečněných platbách pojistného a na žádost zdravotní pojišťovny je také povinen předložit a doložit všechny údaje potřebné pro výpočet pojistného. Oznamovací povinnost je zaměstnavatel povinen plnit na předepsaných tiskopisech příslušné zdravotní pojišťovny (ustanovení § 28 zákona č. 592/1992 Sb.). Za nesplnění těchto povinností mohou být zaměstnavateli příslušnou zdravotní pojišťovnou uloženy sankce, a to • pravděpodobná výše pojistného (ustanovení § 25a zákona č. 592/1992 Sb.) při nesplnění povinnosti podat přehled o platbách pojistného, • pokuta (ustanovení § 26 zákona č. 592/1992 Sb.) při nesplnění nebo porušení stanovených povinností až do výše 50.000 Kč za jednotlivé nesplnění nebo porušení. Pokutu lze uložit do 2 let ode dne, kdy se příslušná zdravotní pojišťovna dozvěděla o nesplnění nebo porušení povinnosti, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy k nesplnění nebo porušení povinnosti došlo.

Přirážka k pojistnému (ustanovení § 45 zákona o veřejném zdravotním pojištění) Zvláštní povinností zaměstnavatele v souvislosti se zdravotním pojištěním je povinnost platit přirážku k pojistnému. Přirážka k pojistnému je zvláštním druhem sankce, který postihuje zaměstnavatele v případě, že u něho v průběhu kalendářního roku došlo 77

k opakovanému výskytu pracovních úrazů nebo nemocí z povolání ze stejných příčin a v důsledku toho došlo i ke zvýšení nákladů na zdravotní péči. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyměření sankce, se nezahrnují pracovní úrazy nebo nemoci z povolání, • jejichž příčina nebyla zjištěna, • k nimž došlo ohrožením zvířaty nebo přírodními živly nebo • které byly způsobeny v důsledku protiprávního jednání třetích osob. Přirážku vyměřuje příslušná zdravotní pojišťovna platebním výměrem až do výše 5 % z podílu na jím hrazeném pojistném všech zaměstnanců. Přirážku lze vyměřit nejpozději do 30. června kalendářního roku, následujícího po kalendářním roce, v němž došlo k opakovanému výskytu výše uvedených pracovních úrazů nebo nemocí z povolání. Zaměstnavatelé jsou povinni měsíčně (vždy do 5. dne následujícího měsíce) hromadně zasílat příslušné zdravotní pojišťovně kopie záznamů o pracovních úrazech, k nimž v průběhu měsíce došlo. Za nesplnění této povinnosti může být zaměstnavateli uložena pokuta až do výše 100.000 Kč. Stejně tak poskytovatel zdravotních služeb, který je oprávněn posuzovat nemoci z povolání, je povinen zasílat příslušné zdravotní pojišťovně kopie hlášení o nemoci z povolání.

6.1.2 Zaměstnavatel jako fyzická osoba ve veřejném zdravotním pojištění Zaměstnavatel jako fyzická osoba je ve veřejném zdravotním pojištění povinen plnit povinnosti nejen jako zaměstnavatel ve vztahu ke zdravotnímu pojištění svých zaměstnanců, ale současně i je povinen plnit povinnosti jako pojištěnec – osoba samostatně výdělečně činná. Oznamovací povinnost (ustanovení § 10 zákona o veřejném zdravotním pojištění) Osoba samostatně výdělečně činná je povinna oznamovat příslušné zdravotní pojišťovně, která je nositelem jejího zdravotního pojištění, následující skutečnosti: • zahájení a ukončení samostatné výdělečné činnosti, • skutečnost rozhodnou pro vzniku povinnosti státu platit za ni pojistné (např. začátek pobírání starobního důchodu), • narození dítěte. Oznámení je osoba samostatně výdělečně činná povinna učinit do 8 dnů ode dne, kdy příslušná skutečnost nastala. Oznámení o zahájení či ukončení samostatné výdělečné činnosti může učinit i prostřednictvím příslušného živnostenského úřadu. Za nesplnění této oznamovací povinnosti může být osobě samostatně výdělečně činné uložena pokuta až do výše 10.000 Kč (ustanovení § 44 zákona o veřejném zdravotním pojištění) a při opakovaném porušení této povinnosti až do výše dvojnásobku původní částky. Pokutu může příslušná zdravotní pojišťovna uložit do 2 let ode dne, kdy zjistila nesplnění

78

oznamovací povinnosti, nejpozději však do 5 let od doby, kdy tato povinnost měla být splněna.

79

Povinnost platit pojistné

Povinnost platit pojistné vzniká osobě samostatně výdělečně činné dnem zahájení samostatné výdělečné činnosti [ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, kterým je kalendářní rok za který se pojistné platí. Vyměřovací základ pro osobu samostatně výdělečně činnou (ustanovení § 3a zákona č. 592/1992 Sb.) je 50 % z příjmů ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů. Co se považuje za příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a co za náklady vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se posuzuje podle zákona o daních z příjmů. Vyměřovací základ však nesmí být nižší než minimální vyměřovací základ, kterým je 12 násobek 50 % průměrné mzdy (ustanovení § 3 odst. 15 věta třetí). Vyměřovací základ však na druhou stranu nesmí být vyšší než 72 násobek průměrné mzdy. Minimální vyměřovací základ se na osobu samostatně výdělečně činnou v některých případech nevztahuje (ustanovení § 3a odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb.): • je osobou s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P, • dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod, ale nesplňuje další podmínky pro jeho přiznání, • celodenně osobně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě do 7 let věku nebo nejméně o 2 děti do 15 let věku, • vedle samostatné výdělečné činnosti je zaměstnancem a odvádí pojistné z tohoto zaměstnání vypočtené alespoň z minimálního vyměřovacího základu stanoveného pro zaměstnance (minimální mzda), • je osobou, za kterou je plátcem pojistného stát. Osoba samostatně výdělečně činná platí pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve formě zálohy, která se platí pravidelně měsíčně (od prvního dne měsíce, za který se záloha platí, nejpozději do 8. dne následujícího měsíce) a vypočítává se z vyměřovacího základu dosaženého v předchozím kalendářním roce, a doplatku nebo přeplatku, který se zúčtovává po uzavření hospodaření v návaznosti na podání daňového přiznání. Pokud nebude pojistné na veřejné zdravotní pojištění placeno řádně a včas, je osoba samostatně výdělečně činná povinna zaplatit sankci – penále ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení (ustanovení § 18 zákona č. 592/1992 Sb.). Oznamovací povinnost v souvislosti s placením pojistného Osoba samostatně výdělečně činná má v souvislosti s placením pojistného následující povinnosti (ustanovení § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 592/1992 Sb.):

80

•

• • •

podat příslušné zdravotní pojišťovně přehled o příjmech a výdajích za kalendářní rok, a to ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne, v němž měla podat podle zákona o daních z příjmů daňové přiznání, oznámit a doložit do 30. dubna příslušné zdravotní pojišťovně, že daňové přiznání zpracovává daňový poradce, oznámit změny ve sdělených údajích, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne, kdy se o těchto změnách dozvěděla, zaplatit doplatek rozdílu mezi zálohami a skutečnou výší pojistného, a to do 8 dnů po dni, v němž byl nebo měl být podán přehled o příjmech a výdajích (ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 592/1992 Sb.).

Za nesplnění povinnosti podat přehled o příjmech a výdajích, případně informovat o změnách v těchto údajích může být osobě samostatně výdělečně činné vyměřena pokuta až do výše 50.000 Kč (ustanovení § 26 zákona č. 592/1992 Sb.). Příslušná zdravotní pojišťovna může pokutu vyměřit do 2 let ode dne, kdy se dozvěděla o nesplnění povinnosti, nejpozději do 5 let ode dne, kdy k nesplnění povinnosti došlo. Za nezaplacení doplatku na pojistném postihuje osobu samostatně výdělečnou sankce v podobě penále. V případě, že osoba samostatně výdělečně činná zaplatila na zálohách na pojistné více, než jí vyplývalo ze skutečně zjištěného vyměřovacího základu za kalendářní rok, vznikl jí přeplatek na pojistném, který je příslušná zdravotní pojišťovna povinna na její žádost vrátit (ustanovení § 14 zákona č. 592/1992 Sb.).

6.2 Nemocenské pojištění Nemocenské pojištění je systémovou součástí sociálního pojištění a je určeno ekonomicky aktivním osobám, které zajišťuje pro případ krátkodobých sociálních událostí22 (nemoc, úraz, těhotenství, ošetřování nemocného člena rodiny, péče o dítě) peněžitými dávkami, jimiž jsou • nemocenské, • peněžitá pomoc v těhotenství a mateřství, • ošetřovné a • vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství. Nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 187/2006 Sb.“); pojistné na nemocenské pojištění je pak upraveno v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“).

22

Blíže k charakteristice a principům nemocenského pojištění srovnej TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přepracované a aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 105 a násl.

81

Zaměstnavatelem se pro účely nemocenského pojištění rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance v pracovním poměru, na základě dohody o pracovní činnosti, případně na základě dohody o provedení práce. Pojem zaměstnanec je upraven v ustanovení § 5 zákona č. 187/2006 Sb. a pro naše účely je zapotřebí uvést, že zaměstnancem se především rozumí23: • zaměstnanec v pracovním poměru za podmínek ustanovení § 6, • zaměstnanec na základě dohody o pracovní činnosti za podmínek ustanovení § 6, • zaměstnanec na základě dohody o provedení práce za podmínek ustanovení § 7a, • zaměstnanci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, • společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro společnost práci a jsou za ni odměňováni, • komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro společnost práci a jsou za ni odměňováni, • prokuristé, pokud se jejich příjem z činnosti prokuristy považuje za příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, • členové kolektivních orgánů právnické osoby, kteří jsou za činnost v těchto orgánech odměňováni, pokud se jejich příjem za činnost v těchto orgánech považuje za příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů.

6.2.1 Základní povinnosti zaměstnavatelů Oznamovací povinnost V okamžiku, kdy právnická nebo fyzická osoba zaměstná prvního zaměstnance, který je podle příslušných ustanovení účasten nemocenského pojištění, je povinna přihlásit se do 8 dnů od svého vzniku na předepsaném tiskopisu do registru zaměstnavatelů (ustanovení § 93 zákona č. 187/2006 Sb.). Pokud zaměstnavatel zaměstnával jen zaměstnance v zaměstnání malého rozsahu nebo na základě dohody o provedení práce, má povinnost přihlásit se do registru zaměstnavatelů, jakmile z tohoto zaměstnání (dohody o provedení práce) vznikne účast na nemocenském pojištění, a to rovněž ve lhůtě 8 dnů po kalendářním měsíci, v němž takovému zaměstnanci pojištění vznikl. V tiskopise se uvádí: • identifikační znaky zaměstnavatele, • peněžní ústavy v ČR, u nichž má zaměstnavatel své účty, • všechny mzdové účtárny (včetně adresy a osob, které jsou oprávněny jednat jeho jménem), • okruh zaměstnanců, pro které příslušná mzdová účtárna vede evidenci mezd nebo platů, případně odměn z dohod.

23

Vymezení pojmu zaměstnanec je pro účely tohoto příspěvku oproti zákonnému vymezení daného pojmu zúženo.

82

Zaměstnavatel je povinen oznamovat příslušné Okresní správě sociálního zabezpečení dále také: • všechny změny v údajích uvedených v přihlášce do registru zaměstnavatelů (do 8 dnů), • zrušení mzdové účtárny (do 8 dnů), • zrušení zaměstnavatele rozhodnutím soudu, případně podle zvláštních předpisů (do 8 dnů), • úmrtí fyzické osoby – zaměstnavatele a pokračování v živnosti (do 30 dnů od úmrtí fyzické osoby). Další oznamovací povinnost má zaměstnavatel v souvislosti se svými zaměstnanci (ustanovení § 94 zákona č. 187/2006 Sb.): • den nástupu zaměstnance do zaměstnání, které založilo účast na nemocenském pojištění (do 8 kalendářních dnů), • den skončení zaměstnání se zaměstnancem (rovněž do 8 kalendářních dnů), • u zaměstnance se zaměstnáním malého rozsahu nebo na základě dohody o provedení práce nástup do zaměstnání (do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž tomuto zaměstnanci vznikla účast na nemocenském pojištění), • změny v těchto údajích (do 8 dnů), • osobní údaje zaměstnance potřebné pro registr pojištěnců (ustanovení § 122). Lhůta, v níž jsou požadované údaje oznamovány, může být dohodou mezi Okresní správou sociálního zabezpečení a zaměstnavatelem sjednána v jiné délce (ustanovení § 94 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb.). Evidenční povinnost (ustanovení § 95 zákona č. 187/2006 Sb.) Vedle oznamovací povinnosti, kterou má zaměstnavatel vůči orgánům nemocenského pojištění, přísluší mu rovněž povinnost evidenční, tj. povinnost vést vlastní evidenci, v níž zaznamenává údaje požadované v ustanovení § 95 odst. 1 citovaného zákona. Mezi tyto údaje patří: • jméno, příjmení, rodné příjmení, rodné číslo, datum a místo narození, místo trvalého, popřípadě hlášeného pobytu zaměstnance, den nástupu do zaměstnání, den skončení zaměstnání, druh činnosti zakládající účast na nemocenském pojištění, údaj o místě výkonu práce (je-li trvale v cizině), • údaj o názvu a adrese cizozemského nositele pojištění a o cizozemském čísle pojištění, pokud je zaměstnavatel prvním zaměstnavatelem po skončení povinné účasti zaměstnance na důchodovém pojištění v cizině • zvláštní údaje týkající se smluvního zaměstnance – identifikační údaje zahraničního zaměstnavatele, povinná účast na důchodovém pojištění ve státě zahraničního zaměstnavatele, den zahájení a skončení výkonu práce smluvního zaměstnance na území ČR, 83

• • • • • • • • • • • • •

výše sjednaného (stanoveného) započitatelného příjmu, příjem zaměstnance za jednotlivá výplatní období a jednotlivé složky započitatelného příjmu pro stanovení dávek, doba dočasné pracovní neschopnosti, karantény, ošetřování člena domácnosti (péče o dítě ve věku do 10 let), doba mateřské dovolené a rodičovské dovolené, doba vazby, výkonu zabezpečovací detence a výkonu trestu odnětí svobody zaměstnance, doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci, doba pracovního volna bez náhrady mzdy poskytnutá zaměstnavatelem nad zákonné nároky, dny výkonu práce v pojištěné činnosti v době, kdy zaměstnanec má nárok na výplatu nemocenského, peněžité pomoci v mateřství a ošetřovného, neomluvená absence v práci, záznam o pobírání starobního nebo invalidního důchodu včetně údajů o poskytovateli důchodu, předcházející orgán, který prováděl nemocenské pojištění zaměstnance, pokud to nebyla Okresní správa nemocenského pojištění, výše vyměřovacího základu pro pojistné na nemocenské pojištění, název zdravotní pojišťovny, u níž je zaměstnanec pojištěn.

Základní údaje [ustanovení § 95 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 187/2006 Sb.] je zaměstnavatel povinen vést i o zaměstnancích, jimž zaměstnání nezakládá účast na nemocenském pojištění. Uvedené záznamy je zaměstnavatel povinen uschovávat po dobu 10 kalendářních let následujících po roce, jehož se údaje týkají, pokud podle zvláštního předpisu není povinen účetní údaje uchovávat déle. Povinnosti zaměstnavatele v souvislosti s poskytováním dávek zaměstnancům – pojištěncům (ustanovení § 97 a následující zákona č. 187/2006 Sb.) V souvislosti s poskytováním dávek nemocenského pojištění jeho zaměstnancům má zaměstnavatel některé povinnosti, které napomáhají řádnému fungování nemocenského pojištění a plnění úkolů nositele nemocenského pojištění (Správy sociálního zabezpečení). Tyto úkoly je zaměstnavatel povinen plnit na své vlastní náklady. Mezi takové úkoly patří: • povinnost přijímat od zaměstnanců žádosti o dávky nemocenského pojištění a další doklady, • povinnost předávat tyto žádost spolu s údaji potřebnými pro výpočet dávky příslušné Okresní správa sociálního zabezpečení, • oznamovat Okresní správa sociálního zabezpečení neprodleně všechny údaje, které by mohly mít vliv na výši a výplatu dávek,

84

• •

na žádost Okresní správy sociálního zabezpečení sdělit požadované údaje, případně předložit doklady a záznamy, povinnost poskytnout potřebnou součinnost pověřeným zaměstnancům Okresní správy sociálního zabezpečení při provádění kontroly plnění povinností zaměstnavatele (za nesplnění této povinnosti může být udělena pokuta až do výše 10.000 Kč konkrétním zaměstnancům zaměstnavatele).

Zaměstnavatel, který zaměstnává méně než 26 zaměstnanců evidovaných v registru pojištěnců), je povinen dostavit se na výzvu Okresní správy sociálního pojištění ke kontrole plnění povinností zaměstnavatele (ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 187/2006 Sb.). Povinnost zaměstnavatele platit pojistné na nemocenské pojištění zaměstnanců Povinnost zaměstnavatele platit pojistné na nemocenské pojištění zaměstnanců je upravena v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“). Podle ustanovení § 3 odst. 2 je zaměstnavatel poplatníkem pojistného • na nemocenské pojištění, • na důchodové pojištění a • příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za všechny své zaměstnance, jejich zaměstnání zakládá účast na nemocenském pojištění. Výše pojistného je stanovena procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Při stanovení výše pojistného na nemocenské pojištění se objevuje jediný rozdíl v postavení zaměstnavatele, který je malým a středním podnikem. Malým a středním podnikem se rozumí zaměstnavatel, u něhož je v měsíčním období zaměstnáno v průměru méně než 26 zaměstnanců (průměrný počet zaměstnanců se stanoví podle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb.). Malý nebo střední zaměstnavatel si v takovém případě pro celý kalendářní rok může zvolit odlišnou (vyšší) sazbu pojistného na nemocenské pojištění, což má potom za následek možnost odčítání určité části zaplacené náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost svých zaměstnanců (rozebráno později). Sazba pojistného na nemocenské pojištění činí [ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb.]: • 2,3 % z vyměřovacího základu měsíčně nebo • 3,3 % z vyměřovacího základu měsíčně – tato sazba platí vždy po dobu jednoho kalendářního roku na základě oznámení zaměstnavatele, které učiní příslušné Okresní správa sociálního zabezpečení nejpozději do 20. ledna kalendářního roku, pro který si tuto sazbu zvolil. Vyměřovací základ pro výpočet pojistného ze strany zaměstnavatele (ustanovení § 5a zákona č. 589/1992 Sb.) se stanoví jako úhrn vyměřovacích základů jeho zaměstnanců, kteří jsou účastni na nemocenském pojištění. Vyměřovacím základem zaměstnance – pojištěnce (ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb.) je potom úhrn příjmů, které jsou nebo by byly, pokud 85

by podléhaly zdanění v ČR, předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. a nejsou od této daně osvobozeny a byly zaměstnavatelem zúčtovány v rozhodném období (kalendářní měsíc) v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Do vyměřovacího základu se nezapočítává: • náhrada škody podle zákoníku práce, • odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné podle zvláštních právních předpisů, • věrnostní přídavek horníků, • odměny za vynálezy a zlepšovací návrhy, pokud uplatnění vynálezu či zlepšovacího návrhu nemělo souvislost s výkonem zaměstnání, • jednorázová sociální výpomoc poskytnutá zaměstnanci k překlenutí nějaké mimořádné tíživé situace (např. jednorázová částka poskytnutá zaměstnanci k překonání následků povodně) a • plnění poskytnuté příjemci starobního důchodu nebo invalidního důchodu ve III. stupni po uplynutí jednoho roku od skončení zaměstnání, • pojistné zaplacené zaměstnavatelem za zaměstnance, který sice má započitatelný příjem, ale nelze z něho ze stanovených důvodů srazit pojistné (ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.). Zaměstnavatel odvádí pojistné za jednotlivé kalendářní měsíce na účet příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení § 9 zákona č. 589/1992 Sb.). Pojistné je splatné od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Současně je zaměstnavatel v této lhůtě povinen předložit Okresní správa sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise přehled, v němž je obsaženo: • výše vyměřovacího základu, • výše pojistného, které je povinen odvést, • číslo účtu, z něhož byla platba pojistného provedena. Pokud si zaměstnavatel – malý nebo střední podnik – zvolil vyšší sazbu pojistného, pak z celkové částky pojistného vypočteného za kalendářní měsíc odečte polovinu částky, kterou v tomto měsíci vyplatil svým zaměstnancům jako náhradu mzdy nebo platu, případně odměny z dohody za dobu dočasné pracovní neschopnosti a teprve tuto částku odvede ve výše stanovené lhůtě na účet Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.). Pokud je částka náhrady mzdy, platu nebo odměny, která se odečítá, vyšší než pojistné za kalendářní měsíc, má zaměstnavatel právo na úhradu rozdílu od Okresní správy sociálního zabezpečení. Úhrada se provádí na žádost zaměstnavatele (tiskopis) do 14 dnů od obdržení žádosti, pokud zaměstnavatel nemá vůči Okresní správa sociálního zabezpečení splatný závazek. Současně je zaměstnavatel povinen ve lhůtě splatnosti předložit příslušné Okresní správa sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise přehled, v němž je uvedeno: • výše vyměřovacího základu, • výše pojistného, které je povinen odvést,

86

• • •

výše částky, kterou vyplatil zaměstnancům v kalendářním měsíci na náhradě mzdy, platu nebo odměny za dobu dočasné pracovní neschopnosti, výše rozdílu mezi pojistným a polovinou těchto zúčtovaných náhrad a číslo účtu, z něhož byla platba provedena.

Sankce uplatnitelné vůči zaměstnanců

zaměstnavateli

v souvislosti

s nemocenským pojištění

Základní sankcí ve vztahu k pojistnému na nemocenské pojištění je penále, které nastupuje v případě, že pojistné nebylo zaplaceno řádně a včas. Výše penále činí 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Další sankcí vůči zaměstnavateli je přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení, která činí až 5 % z vyměřovacího základu zaměstnavatele. Důvody pro vyměření přirážky k pojistnému jsou stanoveny v § 21 zákona č. 589/1992 Sb. a jsou následující: • výrobní zařízení zaměstnavatele podle pravomocného rozhodnutí orgánu inspekce práce nevyhovuje předpisům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo • výrobní zařízení zaměstnavatele podle pravomocného rozhodnutí příslušného zdravotnického orgánu nevyhovuje předpisům zdravotnickým nebo hygienickým nebo • podle zjištění orgánu inspekce práce není provozováno předepsané zařízení na ochranu života a zdraví zaměstnanců. Sankcí, která může dopadnout na zaměstnavatele, je i pokuta podle ustanovení § 22 zákona č. 589/1992 Sb. Pokutu lze udělit za: • neuvedení kurzu, který použil pro přepočet příjmu vypláceného v cizí měně, v záznamech pro stanovení a odvod pojistného (ustanovení § 5 odst. 5 věta třetí), • nepředložení přehledu o výši vyměřovacího základu podle ustanovení § 9 odst. 3 a 4, • porušení povinnosti mzdové účtárny podle ustanovení § 10 věta první, • porušení povinnosti odvést věznici spolu s příjmem i pojistné, které je zaměstnavatel povinen platit, a to případě, že jsou u něho zařazeny do výkonu práce osoby odsouzené anebo ve výkonu zabezpečovací detence podle ustanovení § 11 odst. 1 věta první, • porušení povinnosti zaměstnavatele písemně potvrdit na žádost zaměstnance úhrn vyměřovacích základů za kalendářní rok, z nichž bylo sraženo pojistné, a to ve lhůtě 8 dnů od podání žádosti podle ustanovení § 15a odst. 3, • porušení oznamovací povinnosti zaměstnavatele v souvislosti se splátkami pojistného a penále podle ustanovení § 20a odst. 1 část druhé věty a středníkem a věta třetí, • porušení povinnosti uschovávat účetní záznamy o údajích potřebných pro stanovení a odvod pojistného po dobu 10 let podle ustanovení § 22c, • porušení povinnosti používat předepsané tiskopisy podle ustanovení § 24 věta druhá. Za porušení uvedených povinností lze udělit pokutu až do výše • 20.000 Kč za každé jednotlivé nesplnění nebo porušení povinnosti a 87

•

100.000 Kč při opětovném nesplnění nebo porušení povinnosti, za které již byla uložena pokuta.

Pokutu lze uložit až do dvou let ode dne, kdy se příslušná Okresní správa sociálního zabezpečení o nesplnění nebo porušení povinnosti dozvěděla, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy k nesplnění nebo porušení povinnosti došlo. Náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti podle ustanovení § 192 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) Jedna ze zásadních povinností, která náleží zaměstnavateli, je povinnost poskytnout svému zaměstnanci náhradu mzdy, platu nebo odměny (dále jen „náhrada mzdy“) při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě, a to v období prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (v době po 31. prosinci 2013 jen v době prvních 14 kalendářních dnů). Podmínkou pro poskytnutí náhrady mzdy je splnění podmínek pro vznik nároku na nemocenské podle zákona č. 187/2006 Sb. Náhrada mzdy se poskytuje za pracovní dny a za svátky, za které jinak zaměstnanci přísluší náhrada mzdy anebo se mzda nekrátí, od čtvrtého pracovního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti a od prvního dne trvání karantény. Náhrada mzdy náleží ve výši 60 % průměrného výdělku, který se upravuje obdobným způsobem jako denní vyměřovací základ pro výpočet výše nemocenského s tím, že příslušné redukční hranice se upravují koeficientem 0,175. Upravené redukční hranice obvykle publikuje Ministerstvo práce a sociálních věcí na svých webových stránkách.24 Postavení zaměstnavatele – fyzické osoby v nemocenském pojištění Vedle povinností v nemocenském pojištění zaměstnanců musí zaměstnavatel – fyzická osoba řešit ještě otázku svého vlastního nemocenského pojištění. Účast na nemocenském pojištění je na úvaze osoby samostatně výdělečně činné, protože pro ni je nemocenské pojištění dobrovolné.25 Osoba samostatně výdělečně činná se může účastnit nemocenského pojištění při splnění následujících podmínek (ustanovení § 11 zákona č. 187/2006 Sb.): • vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území ČR anebo mimo území ČR, avšak na základě oprávnění vyplývajících z právních předpisů ČR, a • podala přihlášku k účasti na nemocenském pojištění na předepsaném tiskopisu. Nemocenské pojištění při splnění výše uvedených podmínek vzniká dnem, který osoba samostatně výdělečně činná uvedla ve své přihlášce, nejdříve však dnem podání přihlášky (ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb.).

24

Rozbor náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti viz GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. Brno: MUNI PRESS, 2012, s. 477 a násl. 25 Blíže viz TRÖSTER, P. a kol. op. cit. s. 129

88

Nemocenské pojištění osoby samostatně výdělečně činné zaniká (ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb.): • dnem uvedeným v odhlášce z pojištění, ne však dříve než dnem, v němž byla odhláška podána, • dnem skončení samostatné výdělečné činnosti, • dnem zániku oprávnění vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, • dnem, od něhož jí byl pozastaven výkon samostatné výdělečné činnosti, • prvním dnem kalendářního měsíce, za který nebylo ve stanovené lhůtě zaplaceno pojistné nebo • dnem nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence. Z nemocenského pojištění osoby samostatně výdělečně činné se poskytují pouze dvě dávky, a to: • nemocenské a • peněžitá pomoc v mateřství.

Povinnost osoby samostatně výdělečně činné platit pojistné na nemocenské pojištění Osoba samostatně výdělečně činná, pokud se přihlásila k nemocenskému pojištění, má povinnost ode dne vzniku tohoto pojištění platit pojistné z vyměřovacího základu. Vyměřovací základ pro pojistné na nemocenské pojištění si osoba samostatně výdělečně činná stanoví sama, nesmí však být nižší než dvojnásobek částky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění (v současné době 5.000 Kč) a nesmí být vyšší než je její vyměřovací základ pro zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (ustanovení § 5b odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb.). Pokud osoba samostatně výdělečně činná není povinna platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nesmí být vyměřovací základ pro pojistné na nemocenské pojištění vyšší než 1/12 maximálního vyměřovacího základu. Výše pojistného činí 2,4 % z vyměřovacího základu (nejméně tedy činí 2,4 % z částky 5.000 Kč). Pojistné na nemocenské se platí na účet příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení, a to na jednotlivé celé kalendářní měsíce s výjimkou těch kalendářních měsíců, v nichž není povinnost platit zálohy na důchodové pojištění (např. po celý měsíc měla osoba samostatně výdělečně činná nárok na nemocenské). Pojistné je splatné od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Na základě dohody s Okresní správou sociálního zabezpečení lze interval splatnosti pojistného zvýšit, vždy však jen do budoucna a nejdéle do konce kalendářního roku.

89

6.3 Důchodové pojištění Důchodové pojištění je posledním z pojistných systémů, kterou jsou zahrnovány do sociálního pojištění. Účelem důchodového pojištění je zabezpečit pojištěnce při dlouhodobých sociálních událostech, které jim brání získávat prostředky k obživě (stáří, invalidita), a dále je sem zahrnována i ztráta živitele.26 Z důchodového pojištění jsou poskytovány následující důchody: • starobní důchod, • invalidní důchod ve 3 stupních, • vdovský a vdovecký důchod, • sirotčí důchod. Důchodové pojištění je upraveno zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“); organizační a realizační otázky jsou upraveny v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) a konečně financování důchodového pojištění je upraveno v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“). Důchodové pojištění je však stále se rozvíjející systém; zkoumání možností jeho rozvoje jde však mimo rámec naší práce.27 Zaměstnavatelem se podle ustanovení § 35a zákona č. 582/1991 Sb. rozumí fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnává jiné fyzické osoby ve vztahu, který zakládá účast na důchodovém pojištění. Pro účely důchodového pojištění se nerozlišuje malý a střední zaměstnavatel, povinnost zaměstnavatelů jsou stejné bez ohledu na jejich velikost. Zaměstnancem se pro naše účely bude zejména rozumět (ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb.): • zaměstnanec v pracovním poměru za podmínek ustanovení § 6 zákona č. 187/2006 Sb., • zaměstnanec na základě dohody o pracovní činnosti za podmínek ustanovení § 6 zákona č. 187/2006 Sb., • zaměstnanec na základě dohody o provedení práce za podmínek ustanovení § 7a zákona č. 187/2006 Sb., • zaměstnanec v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, • společník a jednatel společnosti s ručením omezeným, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro společnost práci a jsou za ni odměňováni, • komanditista komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonává pro společnost práci a je za ni odměňován, 26

Pro charakteristiku důchodového pojištění viz TRÖSTER, P. a kol. op. cit. s. 143 a násl. Blíže k perspektivám rozvoje důchodového pojištění srovnej např. KRÁL, J. Aktuální otázky českého sociálního pojištění. In sborník Moderné trendy sociálního zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2008, s. 97 a násl., dále i GREGOROVÁ, Z. Důchodová reforma v České republice – tři pilíře, ano či ne? In sborník Priority sociálního zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2012, s. 27. 27

90

• •

prokuristé, pokud se jejich příjem z činnosti prokuristy považuje za příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, členové kolektivních orgánů právnické osoby, kteří jsou za činnost v těchto orgánech odměňováni, pokud se jejich příjem za činnost v těchto orgánech považuje za příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů.

Uvedení zaměstnanci však budou účastni důchodového pojištění jen za podmínky, že pojištěná činnost byla takového rozsahu, že zakládala účast i na nemocenském pojištění (ustanovení § 8 zákona č. 155/1995 Sb.).

6.3.1 Základní povinnost zaměstnavatelů v důchodovém pojištění Základní povinnosti zaměstnavatelů jsou upraveny především v zákoně č. 582/1991 Sb. a týkají se toho, že zaměstnavatel musí zajistit dostatek informací a podkladů pro důchodové pojištění svých zaměstnanců. Další povinnosti jsou potom upraveny v zákoně č. 589/1992 Sb. a týkají se financování důchodového pojištění. Evidenční a předkládací povinnost zaměstnavatele Zaměstnavatel je povinen vést evidenci, v níž jsou zachyceny potřebné údaje pro důchodové pojištění jeho zaměstnanců, jedná se o jeho evidenci a musí ji uchovávat po dobu 10 let po roce, kterého se týká [ustanovení § 35a odst. 4 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb.]. Obsahové náležitosti této evidence předepisuje ustanovení § 37 odst. 1, těmito zachycovanými údaji jsou: • jméno a příjmení (včetně všech dřívějších), datum a místo narození, místo trvalého pobytu, státní občanství, • rodné číslo, • vznik a skončení pracovního poměru, případně jiného vztahu, který zakládá účast na důchodovém pojištění, • vyměřovací základ pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení. • doba dočasné pracovní neschopnosti a karantény, doba ošetřování nebo péče o dítě do 10 let věku či ošetřování jiného člena domácnosti a některé další doby, • doba pracovního volna bez náhrady příjmu a doba neomluvené absence v práci, • záznam, zda zaměstnanec pobírá starobní důchod přiznaný podle ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb. • jde-li o obchodní společnost, seznam společníků a členů statutárního orgánu a dozorčí rady za jednotlivé měsíce a přehled kalendářních měsíců, za které nebylo odvedeno pojistné. Zvláštní požadavky, které musejí být vedeny v evidenci, jsou stanoveny v ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.:

91

• • •

náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání), zvláštní příspěvek horníkům, který vyplácel před rokem 1996, zvláštní vyloučené doby podle § 16 odst. 4 věta druhá písm. a), d) a e) zákona č. 155/1995 Sb.

Zaměstnavatel je dále povinen vést pro každého svého zaměstnance za kalendářní rok evidenční list, který představuje základní nástroj pro přenášení údajů potřebných pro důchodové pojištění zaměstnanců příslušným orgánům (ustanovení § 38 zákona č. 582/1991 Sb.). Evidenční list předkládá zaměstnavatel České správě sociálního zabezpečení prostřednictvím příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (písemná podoba); pokud je zasílán v elektronické podobě, předkládá se přímo České správě sociálního zabezpečení. Evidenční list je povinen předložit (§ 39 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) do 30 dnů • ode dne zápisu údajů do evidenčního listu, • ode dne svého zániku. Stejnopis evidenčního listu, podepsaný zaměstnancem, zakládá do své evidence; druhý stejnopis předává zaměstnanci. V evidenčním listu jsou vedeny následující údaje (ustanovení § 38 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.): • identifikační údaje zaměstnavatele, • jméno, poslední příjmení, rodné příjmení, datum a místo narození, místo trvalého pobytu a rodné číslo zaměstnance, • druh výdělečné činnosti, • doba účasti na důchodovém pojištění, • doba důchodového pojištění, • vyměřovací základ pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, • vyloučené doby, • doby, které se ode dne dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod nepovažují za výkon výdělečné činnosti pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu. Ohlašovací povinnost zaměstnavatele Podle ustanovení § 41 zákona č. 582/1991 Sb. je zaměstnavateli uložena ohlašovací povinnost, která se týká zaměstnance, pobírajícího starobní důchod podle ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb. (předčasný starobní důchod), jestliže zaměstnanec nesplňuje podmínky pro výplatu tohoto důchodu při výkonu výdělečné činnosti (nedosáhl ještě obecného důchodového věku). Ohlašovací povinnost zahrnuje: • jméno, příjmení, rodné číslo, pod nímž je vyplácen starobní důchod • místo trvalého pobytu,

92

•

den vstupu do zaměstnání, případně den, kdy nastala jiná skutečnost zakládající ohlašovací povinnost.

Ohlašovací povinnost plní zaměstnavatel na předepsaném tiskopisu a tato povinnost není naplněna předložením evidenčního listu. Povinnost zaměstnavatele platit pojistné Povinnost zaměstnavatele jako poplatníka platit pojistné na důchodové pojištění zaměstnanců je upravena v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“). Podle ustanovení § 3 odst. 2 je zaměstnavatel poplatníkem pojistného • na nemocenské pojištění, • na důchodové pojištění a • příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za všechny své zaměstnance, jejich zaměstnání zakládá účast na důchodovém pojištění. Výše pojistného na důchodové pojištění je stanovena procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Procentní sazba je stanovena v ustanovení §7 zákona č. 589/1992 Sb. následovně: • 21,5 % z vyměřovacího základu na důchodové pojištění a • 1,2 % z vyměřovacího základu na státní politiku zaměstnanosti. Vyměřovací základ pro výpočet pojistného ze strany zaměstnavatele (ustanovení § 5a zákona č. 589/1992 Sb.) se stanoví jako úhrn vyměřovacích základů jeho zaměstnanců, kteří jsou účastni na důchodovém pojištění. Vyměřovacím základem zaměstnance – pojištěnce (ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb.) je potom úhrn příjmů, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v ČR, předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. a nejsou od této daně osvobozeny a byly zaměstnavatelem zúčtovány v rozhodném období (kalendářní měsíc) v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Do vyměřovacího základu se nezapočítává: • náhrada škody podle zákoníku práce, • odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné podle zvláštních právních předpisů, • věrnostní přídavek horníků, • odměny za vynálezy a zlepšovací návrhy, pokud uplatnění vynálezu či zlepšovacího návrhu nemělo souvislost s výkonem zaměstnání, • jednorázová sociální výpomoc poskytnutá zaměstnanci k překlenutí nějaké mimořádné tíživé situace (např. jednorázová částka poskytnutá zaměstnanci k překonání následků povodně) a • plnění poskytnuté příjemci starobního důchodu nebo invalidního důchodu ve III. stupni po uplynutí jednoho roku od skončení zaměstnání,

93

•

pojistné zaplacené zaměstnavatelem za zaměstnance, který sice má započitatelný příjem, ale nelze z něho ze stanovených důvodů srazit pojistné (ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.).

Zaměstnavatel odvádí pojistné za jednotlivé kalendářní měsíce na účet příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení § 9 zákona č. 589/1992 Sb.). Pojistné je splatné od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Současně je zaměstnavatel v této lhůtě povinen předložit Okresní správa sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise přehled, v němž je obsaženo: • výše vyměřovacího základu, • výše pojistného, které je povinen odvést, • číslo účtu, z něhož byla platba pojistného provedena. Zaměstnavatel má však ještě povinnost jako plátce pojistného vypočítat, srazit z příjmu a odvést na příslušný účet ještě i část pojistného za zaměstnance, který na rozdíl od nemocenského pojištění je také poplatníkem pojistného na důchodové pojištění. Zaměstnanec jako poplatník je povinen hradit část pojistného ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu. Vyměřovací základ je shodný s vyměřovacím základem pro část pojistného, kterou hradí zaměstnavatel. V souvislosti s placením pojistného mohou být zaměstnavateli ukládány sankce, které jsou však shodné se sankcemi rozebranými v souvislosti s pojistným na nemocenské pojištění.

6.3.2 Zaměstnavatel jako osoba samostatně výdělečně činná v důchodovém pojištění Účast fyzické osoby jako osoby samostatně výdělečně činné na důchodovém pojištění závisí na tom, zda je samostatná výdělečná činnost vykonávána jako hlavní nebo vedlejší. Rozlišení je dáno vymezením vedlejší samostatné výdělečné činnosti, kterou se rozumí taková výdělečná činnost, při níž osoba samostatně výdělečně činná, která není účastna nemocenského pojištění OSVČ, v kalendářním roce (ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb.): • vykonávala zaměstnání, zakládající účast na nemocenském pojištění, • měla nárok na výplatu invalidního důchodu nebo jí byl přiznán starobní důchod, • měla nárok na rodičovský příspěvek nebo peněžitou pomoc v mateřství • osobně pečovala o osobu závislou na péči jiné osoby ve stanovených stupních, • vykonávala vojenskou službu v ozbrojených silách ČR, pokud nejde o vojáky z povolání nebo • byla nezaopatřeným dítětem. Ve všech ostatních případech se samostatná výdělečná činnost považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost.

94

Pokud osoba samostatně výdělečně činná vykonává hlavní samostatnou výdělečnou činnost, je vždy povinně účastna důchodového pojištění. Při vedlejší samostatné výdělečné činnosti je povinná účast na důchodovém pojištění tehdy, jestliže příjem ze samostatné výdělečné činnosti (daňový základ) dosáhl v kalendářním roce rozhodné částky – 2,4 násobek částky, která představuje součin všeobecného vyměřovacího základu a přepočítacího koeficientu (v roce 2012 to byla částka 60.328 Kč).28 Pokud příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti nedosahuje uvedené úrovně, je účast osoby samostatně výdělečně činné na důchodovém pojištění dobrovolná a vzniká na základě její přihlášky. Povinnost OSVČ platit pojistné Osoba samostatně výdělečně činná, jestliže je povinně či dobrovolně účastna důchodového pojištění, je povinna platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Výše pojistného je definována procentní sazbou z vyměřovacího základu. Procentní sazba [ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb.] činí 29,2 % z vyměřovacího základu, z toho • 28 % z vyměřovacího základu na důchodové pojištění a • 1,2 % z vyměřovacího základu na státní politiku zaměstnanosti. Vyměřovací základ pro kalendářní rok si osoba samostatně výdělečně činná určuje sama, nesmí si však určit méně než 50 % daňového základu; současně takto určený vyměřovací základ nesmí být • nižší než minimální vyměřovací základ (ustanovení § 14 odst. 6 zákona č. 589/1992 Sb. – 25 % průměrné mzdy x počet kalendářních měsíců účasti na důchodovém pojištění) a • vyšší než 48 násobek průměrné mzdy. Pojistné se (až na malé výjimky) hradí formou zálohy (splatné měsíčně a vypočtené z vyměřovacího základu předchozího kalendářního roku) a doplatku (splatného po podání přehledu o příjmech a výdajích). Za neplnění povinnosti platit pojistné řádně a včas je uložena sankce – penále ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Povinnost informační a předkládací (ustanovení § 15 zákona č. 589/1992 Sb.) Zaměstnavatel jako osoba samostatně výdělečně činná je povinen každoročně předložit přehled o příjmech a výdajích za kalendářní rok (tiskopis), a to nejpozději do 1 28

V roce 2013 činí hranice pro určení povinné nebo dobrovolné účasti na důchodovém pojištění z vedlejší samostatné výdělečné činnosti částku rovnající se 2,4násobku částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu (§ 17 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.) za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4 citovaného zákona) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, tj. 62.120,- Kč.

95

měsíce ode dne, kdy podle zákona o daních z příjmů měla podat daňové přiznání za příslušný kalendářní rok. Oznamovací povinnost podle zákona č. 582/1991 Sb. Podle ustanovení § 48 zákona č. 582/1991 Sb. je osoba samostatně výdělečně činná povinna oznámit příslušné Okresní správě sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopisu: • den zahájení (opětovného zahájení) samostatné výdělečné činnosti nebo spolupráce při samostatné výdělečné činnosti s uvedením dne, od kterého je oprávněna tuto činnost vykonávat, • den ukončení samostatné výdělečné činnosti, • den zániku oprávnění vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, • den, od kterého jí byl pozastaven výkon samostatné výdělečné činnosti, • den, kdy odpadly skutečnosti, které podmiňují posouzení samostatné výdělečné činnosti jako vedlejší: o den, od kterého nemá nárok na výplatu invalidního důchodu a rodičovského příspěvku nebo peněžité pomoci v mateřství, o den, od kterého přestala osobně pečovat o osobu závislou na péči jiné osoby ve stanovených stupních, o den, od kterého přestala vykonávat vojenskou službu v ozbrojených silách ČR (pokud nejde o vojáka z povolání), o den, kdy přestala být nezaopatřeným dítětem a o den, kdy ukončila zaměstnání. Uvedené oznamovací povinnosti je osoba samostatně výdělečně činná povinna oznámit nejpozději od osmého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž některá z těchto skutečností nastala.

6.4 Sociální pojištění vysílaných zaměstnanců V rámci volného pohybu osob v Evropské unii, zejména pak v rámci volného pohybu zaměstnanců, musí být vždy řešena otázka jejich sociálního pojištění a obecněji i sociálního zabezpečení. Závažnost těchto otázek pro naplnění hlavního účelu tehdejších Evropských společenství je patrna již ze zakládajících smluv Evropských společenství, protože již v nich se nacházela ustanovení o nutnosti zajistit při volném pohybu osob jejich sociální zajištění nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo účelu vznikající společenství. V současné úpravě Evropské unie je základ pro unijní úpravu sociálního zabezpečení obsažen v článku 48, který stanoví: „Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem v oblasti sociálního zabezpečení taková opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků; za tímto účelem vytvoří systém, který migrujícím zaměstnancům a osobám samostatně výdělečně činným, jakož i osobám na nich závislým, zajistí: 96

a) započtení všech dob získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů pro účely vzniku a zachování nároků na dávky, jakož i pro výpočet jejich výše, b) vyplácení dávek osobám s bydlištěm na území členských států.“ K realizaci uvedeného ustanovení slouží sekundární unijní právo, zejména pak nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a další předpisy sekundárního unijního práva. Vysílaný zaměstnanec Při přeshraniční spolupráci podniků, a to i malých a středních podniků v oboru stavebnictví dochází velmi často k vysílání zaměstnanců do sousedního členského státu k naplnění smluvních závazků, které na sebe zaměstnavatel přijal. Pracovně právní postavení vysílaného zaměstnance bylo řešeno v předchozích kapitolách. Stejná situace může nastat i pro případ, že zahraniční (rakouský) podnik plní své smluvní závazky na území České republiky a zatím účelem sem vyšle své zaměstnance. Z pohledu unijní úpravy sociálního zabezpečení nastává situace, kterou je nutno zvláště řešit, protože fyzická osoba – zaměstnanec bydlí a pracuje v jednom členském státě a dočasně pracuje v jiném členském státě. Pro účely řešení otázky, jakými právními předpisy se řídí postavení vysílaných pracovníků v sociálním zabezpečení, je nutno vycházet z ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení EP a Rady č. 883/2004, v němž je uvedeno následující pravidlo: „Osoba, která jako zaměstnanec provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatele, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce dvacet čtyři měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby.“ Z uvedeného ustanovení lze vyvodit pojem vysílaného pracovníka (zaměstnance) pro účely určení právních předpisů, jimiž se bude jejich sociální zabezpečení řídit. Vyslaným zaměstnancem je osoba, • která je zaměstnaná v jednom členském státě (např. v České republice), • která je dočasně vyslaná svým zaměstnavatelem do jiného členského státu (např. do Rakouska), • na dobu nepřevyšující dvacet čtyři měsíců, • aby v tomto jiném členském státě pracovala pro svého zaměstnavatele a • nebyla vyslána, aby nahradila jiného zaměstnance. Vysílání zaměstnanců – jak vyplývá z uvedené definice a zdůraznění hlavních znaků – představuje vždy dočasnou situaci, a proto unijní úprava volí zvláštní řešení, které je výjimkou z obecně přijatých zásad aplikace právního řádu. Podle obecných zásad aplikace právního řádu určitého členského státu v oblasti sociálního zabezpečení by se na takového zaměstnance měly vztahovat právní předpisy členského státu, na jehož území je vykonávána 97

práce. Vzhledem k tomu, že vyslání zaměstnance je dočasné (trvání maximálně 24 měsíců) je v unijní úpravě stanovena výjimka. Při vyslání zaměstnance, které splňuje výše uvedené znaky, se jeho postavení v sociálním zabezpečení i nadále řídí právními předpisy, které jsou platné a účinné v jeho domovském státě, tj. tam kde obvykle pracuje pro svého zaměstnavatele. Podmínky vyslání Podmínky vyslání zaměstnance jsou odvozeny z výše uvedeného ustanovení koordinačního nařízení a dalších prováděcích unijních předpisů a týkají se: • postavení vysílaného zaměstnance, což znamená, že vyslána může být pouze fyzická osoba v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli; • doby, na kterou lze zaměstnance vyslat, tj. nejdéle 24 měsíců a tato doba již nemůže být prodloužena; • sociálního pojištění vysílaného zaměstnance, tj. vysílaný zaměstnanec musí být účasten na sociálním pojištění ve vysílajícím státě (v České republice nebo v Rakousku), a to ještě před tím, než začne běžet doba vyslání; • vztahu mezi vysílaným zaměstnancem a podnikem, který ho vysílá. V tomto případě se ověřuje, zda vysílaný zaměstnanec normálně pracuje pro vysílající podnik a zda v jiném členském státě opravdu vykonává práci pro vysílající podnik (hovoří se o tzv. organické vazbě mezi vysílaným zaměstnancem a vysílajícím podnikem); • činnost vysílajícího podniku v členském státě, odkud se zaměstnanec vysílá. V rámci této podmínky se ověřuje, zda vysílající podnik skutečně je ekonomicky aktivní ve vysílajícím státu a nepředstavuje jen nějako „poštovní schránku“ nebo fingovanou firmu; • náhrady za jiného vyslaného zaměstnance. Tato podmínka vyplývá z citovaného ustanovení koordinačního nařízení, ale v praxi se velmi obtížně ověřuje. Zaměstnanec, který je takto dočasně vysílán, musí být vybaven příslušným E formulářem, z něhož vyplývá skutečnost, že po dobu vyslání se na něho vztahují právní předpisy členského státu, z něhož je vysílán. V daném případě se jedná o formulář E 101, který vydává na žádost zaměstnavatele (případně samotného zaměstnance) místně příslušný úřad (v České republice to je Okresní správa sociálního zabezpečení). OSSZ také ověřuje, zda jsou v daném případě splněny všechny výše uvedené podmínky. Pokud jsou podmínky splněny, je na vydání E formuláře právní nárok. Vyslaný zaměstnanec by měl mít tento E 101 formulář u sebe po celou dobu vyslání tak, aby se jím mohl prokázat při případné kontrole příslušných úřadu ve státě, do něhož byl vyslán. Ve výjimečných případech lze formulář E 101 vystavit i zpětně (v tomto případě jej vydává Česká správa sociálního zabezpečení). V návaznosti na formulář E 101 by měl být vystaven i formulář E 128, který zajišťuje poskytnutí nutných věcných dávek v nemoci (tj. zdravotní péče) během pobytu vyslaného zaměstnance ve státě, do něhož byl vyslán. Uvedený formulář vydává na žádost

98

zaměstnavatele (případně zaměstnance samotného) příslušná zdravotní pojišťovna, u níž je vysílaný zaměstnanec zdravotně pojištěn.

99

7 Použitá literatura FIALA, J., HURDÍK, J., DOBEŠOVÁ, L., RONOVSKÁ, K. Občanské právo hmotné. Multimediální učební text. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 97 s., GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. Brno: MUNI PRESS, 2012, GREGOROVÁ, Z., GALVAS, M. Sociální zabezpečení. Brno: Doplněk, 2005, GREGOROVÁ, Z. Důchodová reforma v České republice – tři pilíře, ano či ne? In sborník Priority sociálneho zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2012, HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, KRÁL, J. Aktuální otázky českého sociálního pojištění. In sborník Moderné trendy sociálneho zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2008, LACKO, M. Poistná participácia v sociálnom zabezpečení. In sborník Priority sociálneho zabezpečenia. Bratislava: SAP, 2012, Průcha, P. Živnostenské právo. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 163 s., TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přepracované a aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. Právní předpisy: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů, Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 570/1991 Sb. o živnostenských úřadech ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích, Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších přepisů, Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, ve znění pozdějších předpisů. Elektronické zdroje: Národní soustava kvalifikací [online]. c 2006-2013 [cit. 2013-07-22]. Dostupné z: www.narodni-kvalifikace.cz, Národní soustava povolání [online]. [cit. 2013-07-22]. Dostupné z: www.nsp.cz, Jednotný registrační formulář [online]. [cit. 9. 1 2014]. Dostupné z http://www.mpo.cz/dokument68557.html, Město Slavkov u Brna – oficiální web města: Odbor Živnostenský úřad [on-line]. [cit. 9. 1 2014]. Dostupné z http://www.slavkov.cz/index.php/radnice/urad/odbory/odbor-zu.

100